Sborník prací EVVO - Základní škola Tyršova 913, Frenštát pod

Transkript

V tomto sborníku najdete ukázky tvůrčí práce žáků 1. až 9. ročníku
základní školy. Ti se v průběhu realizace projektu Letem ke klíčovým
kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí zaměřili i na otázky
týkající se Environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO).
Některé myšlenky, úvahy, texty a práce tvoří tento malý sborník.
Co si pod pojmem EVVO máme představit? Podívejme se do
odborných textů.
„Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení
a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje,
k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho
jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách.“
(Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, § 16).
„Cílem EVVO je nejen vytváření pozitivních postojů k životnímu
prostředí, k úctě k životu ve všech jeho formách, znalost a péče
o prostředí kolem nás, ale i pochopení vzájemné provázanosti oblastí
sociální, ekonomické a kulturní.“
Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy
a osvěty (EVVO), Praha 2008
Zpracování: Mgr. Marek Křištof
ZŠ a MŠ Frenštát pod Radhoštěm, Tyršova 913, 2009-2011
Obsah:
Beskydy................................................................................................ 4
Nálady Beskyd .................................................................................. 5
Pověsti z našeho okolí..................................................................... 6
Strava na Valašsku .......................................................................... 8
Báje ....................................................................................................... 9
Tajemní obyvatelé Beskyd .......................................................... 10
Medvědy nepotkáme jen v Beskydech ................................... 12
Stali se zvířetem… ......................................................................... 13
Květiny ............................................................................................... 15
Čím člověk horám dělá radost a čím je děsí? .................... 17
Proč už přírodní duchové s námi nemluví? ......................... 18
Odpadky ............................................................................................ 19
Autozáhada? .................................................................................... 22
Země ................................................................................................... 24
Životopis sešitu ............................................................................... 25
Pohádka o papíru .......................................................................... 27
Když děti zlobí ................................................................................ 29
Sborník prací EVVO - 2 -
Ráj........................................................................................................ 30
Stromy kolem nás ......................................................................... 32
Mé oblíbené místo .......................................................................... 33
Čím by mohla být sněženka… ................................................... 36
Letní pohled ..................................................................................... 37
Jak nás vidí zvířata ...................................................................... 40
Co to lidé mají? .............................................................................. 41
Genetická laboratoř ...................................................................... 42
Studánka ........................................................................................... 43
Pohádka o Studánce ..................................................................... 44
Šest klobouků ................................................................................... 46
Doslov ................................................................................................. 48
Beskydy
Narodili jsme se tady nebo se jen přistěhovali a mnoho z nás si to tu
zamilovalo. Je to náš domov. Nacházíme se v nádherné krajinné oblasti
Beskydy, křehké lokalitě na mapě České republiky.
Je velká škoda, že se často pod postupným nánosem denní reality,
všedních povinností a starostí stává, že se přestaneme kolem sebe
dívat očima dychtivého turisty. Toho, co se například ubytoval
na privátu u sousedů a nadšeně vítá každý den a nedočkavě vyráží
vstříc blízkým i vzdáleným kopečkům s pocitem, že nechce ztratit ani
okamžik.
Zkusme to také. Podívejme se někdy kolem nás očima návštěvníka
a objevitele. Pozorujme všechny ty maličkosti, perly a perličky, které už
bereme jako samozřejmost a už je ani nevidíme. Zažijme takové malé
prázdniny ve všední den. Udělá nám to určitě radost a tím, jak budeme
pozorní a ohleduplní, uděláme radost i KRAJINĚ.
Tak jdeme na to? Nebojte, nebude to bolet. Žáci 1. až 9. ročníku to
zvládli. Podívejte se, co se jim rodilo v hlavě.
Foto: Marek Křištof
Nálady Beskyd
Podobně jako lidé i krajina má svou náladu. Někdy se vyspí s červánky
do růžova, jindy ráno kucká kapky deště. Krásné scenérie se často
člověk snaží zachytit nejen svým prožitkem, ale vytáhne i fotoaparát.
Rádi si prohlížíme místa, kde jsme byli, ale i místa na fotografiích, která
na náš příchod čekají.
Žáci 8. ročníku si vyzkoušeli
Co vlastně vidíme, když se díváme na fotografii?
Využili jsme emotivně laděných fotografií Beskyd a okolí.
S laskavým svolením Petra Šiguta z www.sigut.net
Jaký děj, situace či scenérie je na fotografii?
Jakou náladu ve vás vyvolává tato fotografie a proč?
Co chtěl fotograf asi ukázat, naznačit?
Co je tam překvapující – co vás zaujalo, upoutalo?
Co vás ještě napadlo dalšího?
Co vzkážete fotografovi?
Foto: Petr Šigut
Jak to viděl Dominik?
1. Vypadá to, že se právě rozjasňuje nad balíky zabalené
slámy.
2. Takovou zajímavou náladu to ve mně vzbuzuje, jako
kdybych právě byl po těžkém rozhovoru s nějakým člověkem
a ten rozhovor se mi nepovedl, ale nakonec se mi potom
trochu ulevilo.
3. Jak to může být zajímavé, jenom obyčejné balíky slámy.
Vypadá to jako úplně jiná planeta, která je celá pokrytá
ledem.
4. Nejvíce mě upoutalo to nebe, jak se najednou slunce
prodírá
černým
mračnem
a
všude
se
najednou
začalo
objevovat světlo.
5. Možná, že právě začala na zem přistávat kosmická loď
mimozemšťanů a černé mračno tím úplně rozehnala.
6. Velmi zajímavá fotka, obdivuji, jak jste to dokázal vyfotit,
zrovna zastihnout tu dobu, to je prostě umění.
Dominik
Pověsti z našeho okolí
Má každé místo své jméno? A jak ke svému jménu přišlo? Nevíte?
Podívejte se, jak to vyřešili žáci z 6. ročníku. Vysvětlí nám vznik
některých místních názvů ve svých autorských pověstech.
Jak vznikl Radhošť
Poutníci šli dlouhými lesy, když tu je přepadli zbojníci. Okradli
je a vzali do zajetí, v doupěti je mučili. Poté tam vtrhnul jiný
zbojník se svou družinou, byl to pověstný bojovník Radegast.
Zahřmělo se v blescích, Radegast s jeho družinou osvobodili
poutníky a zbojníky zabili. „Děkujeme vám,“ řekli poutníci,
„my jdeme k hraběti z Hückenswagenu a za to, že jste nás
osvobodili, navrhneme mu, aby tato hora nesla vaše jméno.“
Tak se i stalo, protože tato hora nosí dodnes jméno Radhošť.
Roman a Dominik
Jak vznikly Pustevny
Když bůh Radegast pojmenoval horu Radhošť, po celé zemi
byla veliká sláva. Jeden správce hradu Hukvaldy ukradl zlatou
vázu, ale král ho uviděl a vyhnal ho z hradu. Bývalý správce
všude hledal práci a bydlení, ale všude ho nechtěli pustit do
domu. Šel a šel, až došel pod horu Radhošť. Krajina byla velice
pustá, ale krásná. Muž se zde zabydlel a stal se z něho
pustevník a až dodnes se dolní část hory Radhoště jmenuje
Pustevny.
Jarek
Strava na Valašsku
Někdy se zamýšlíme, jak se vlastně žilo v minulosti, jaký byl tehdy
způsob života, co se třeba jedlo před 100 lety. Byla to pizza nebo
hamburger? Žáci 8. ročníku udělali průzkum.
Ta doba, ve které žila např. moje babička, se mi moc líbí
a chtěla bych si to zkusit – ty pece, ve kterých se peklo
a mohlo se na nich i spát. Určitě by se to dalo přežít i tak,
abychom byli spokojeni všichni. Jídla byla zdravější, ale podle
slov mé babičky se asi muselo hodně pracovat a dřít (i za
jídlo). Mnohdy sice nebylo tolik masa a tučných jídel, ale to
přece prospívá zdraví člověka. Líbilo se mi také to, že bylo
hodně pohybu a že se lidé starali více o hospodářská zvířata,
např. kozy, ovce, krávy atd. Myslím si, že by mě ta doba
bavila.
V této době bych asi chtěl žít, protože se bydlelo v domech
a ne v zatracených bytech. Prostě jsem vždy rád, když jedu
k tetě do Bordovic, bydlí totiž v roubence na samotě u lesa.
Když tam přijedu, tak se cítím jako před sto lety. Sice mají
krásný moderní barák, ale někdy mi přijde, jako by to bylo
před těmi 100 lety. Rozhodně bych ale nechtěl přijít o počítač
a o televizi. Také ta strava mě moc neláká. Radši bych měl
hamburgery a tak. Prostě bych to se stravou nevydržel.
Báje
S dávnými věky jsou spojena i vysvětlení běžných věcí kolem nás. Jak
asi vznikl například název květiny PETRKLÍČ, nebo JAK VZNIKAJÍ
HROMY, BLESKY A BOUŘKY? Žáci 6. ročníku to vidí takto.
Jak vznikla květina petrklíč
Jaro mělo svého jediného syna Petra. Jednoho dne se Jaro šlo
podívat, co vyčarovalo. Šlo a šlo, až narazilo na květinu,
kterou ještě neznalo. Květ měl barvu zlatého klíče, který jeho
syn včera našel na louce. Tak ho pojmenovalo Petrklíč.
Rebeka a Katka
Jak vznikly hromy, blesky a bouřky
Kdysi dávno žili bohové. Bohyně Gaga a bůh Jackson. Potkali
se na svatbě bohyně Juju, která si brala boha Čuča. Jackson
rozsypal na oslavě popcorn, Gaga to uviděla a pomohla mu ho
posbírat. Podívali se jeden druhému do očí a v tu chvíli se do
sebe zamilovali. Druhý den šli spolu na rande, tam se poprvé
políbili. O tři dny později se vzali a o týden později se jim
narodila čtyřčata, jmenovali se Dida, Bobo, Fifa a Suna (dva
kluci - Bobo, Fifa, dvě holky - Dida a Suna). O několik let
později se začali Gaga a Jackson hádat. Gaga se obávala, že ji
Jackson podvádí, ale on to popíral. Gaga sice neměla žádné
důkazy, ale stála si za tím. Poté oznámila, že se chce rozvést.
Jackson sice ze začátku nechtěl, ale protože ji miloval a přál si
pro ni jen to nejlepší, tak souhlasil. Jackson odešel smutný ke
své mamince a Gaga si našla o pár let později bohatého boha
Tiťa a žila s ním v přepychovém paláci celý svůj život i se
svými dětmi, dokud nezemřela. Jackson začal žárlit, že si
našla takového sice bohatého, ale hloupého boha, tak vylezl na
vysokou, hodně vysokou horu BANGBUS, naštval se a začal
ŘVÁT!!! Tím, jak křičel, začal na Tiťa vyplivovat blesky,
hromy a bouřky, ale netrefil se a bouřky letěly dál a dál až
dopadly na planetu ZEMI. OD TÉ DOBY JSOU NA NAŠÍ
PLANETĚ HROMY, BLESKY A BOUŘKY!!!
Viktorie a Anh
Tajemní obyvatelé Beskyd
V skrytých zákoutích, kde ještě lidé nepotrhali pavučiny, se skrývají
tajemné bytosti. Nevěříte? Zkuste se někdy jen tak procházet tiše
lesem s prázdnou hlavou, pak se zastavte a dlouho dlouho stůjte bez
pohnutí. Budete-li mít štěstí, půjdou se na vás ze zvědavosti podívat.
Žákům 7. ročníku se to podařilo, a tak se podívejte, jak zapsali jejich
charakteristiku.
Skřítek
Popisuji domácího skřítka (špírka), kterého jsem zahlédla
cestou na Radhošť. Špírek měl velmi malou postavu, na kterou
se upínaly nepatrné ručky se smetáčkem a kyblíkem na vodu.
Na hlavě mu stál roztřepený klobouček s pár děrami. Oči
lákaly na pohled jako malinké modré borůvčičky. Nos a rty
byly velmi malé, ale vykreslovaly tvář jako panence. Domácí
skřítek působil velmi poslušně a oddaně. Snažil se i o to, aby
u svého pána byl vždy načas, protože měl na krku malinké
„hodinky“, které pevně svíral rukou a díval se, jestli nejde
náhodou pozdě. Svým oblečením a obuví dával najevo svou
skromnost a to, že k šťastnému životu není zapotřebí hodně
peněz. Troufám si říct, že by byl skvělým ochráncem zvířat.
Když totiž k němu přiběhla veverka, lítostně si ji dal na
rameno a veverka se jej určitě nebála. Jen škoda, že má
strach z lidí. Na mne skřítek působil velmi dobře. Doufám
tedy, že si na mě vzpomene, až se někdy uvidíme. Snad mu
jen není líto toho, že je otrokem uklízení. Přeji hodně úspěchů,
špírku!
Lucka
Světlonoš
Popisuji světlonoše, kterého jsem náhodou zahlédla po cestě na
Javorník. Byl normální výšky, asi 160–170 cm, a vypadal
skoro celkem normálně. Ještě bych měla připomenout, že to
byl muž, ale prý jsou i světlonošky. Měl hnědé kratší vlasy,
zpod nichž byly vidět zelené oči, malý nos a menší pusa.
Oblečené měl tričko a kalhoty z přírodních materiálů. Jinak
vypadal celkem zmodernizovaně. Je to hodná bytost, která
pomáhá lidem v nouzi a v bolesti, dokáže uzdravovat jak rány
fyzické, tak rány psychické. Ve volných chvílích rád chodí po
lese a dívá se na fotbal. Viděla jsem ho jen chvíli, ale působil
na mě moc příjemně a povzbudivě. Pak se mi ztratil
v modrých
a
bílých
světýlkách.
Asi
šel
pomáhat
dalším
nevinným.
Katka
Medvědy nepotkáme jen v Beskydech
V Beskydech potkáte mnoho našich zvířecích přátel. Při setkání
s medvědy, kteří se tu opět po letech vracejí, je to trochu jiné. To už
není zajíc uhánějící od nás, co mu nohy stačí.
Žáci 5. a 6. ročníku se s nimi kvůli bezpečnosti setkali jen ve své
fantazii.
Podívali se na otázky:
Kde se můžeme netradičně setkat s medvědem?
Co si medvědi asi myslí?
Kdo se vlastně bojí více – medvědi nebo lidé?
V cukrárně
Mňam, koblih, dal bych si jich pět. Škoda, že to je jen za
vitrínou. Ty čokoládové vypadají nejlépe. Jdeme pro ně!
Mňam! Taak, ty byly dobré. A teď si dám velké cappuccino
i s pěnou! Dejte do něj tři kostky cukru! Ať to má nějakou
chuť. Dám si ještě nějaký bonbónek. Kyselý, sladký. Oni tu
mají i bonboniéry, chci být cukrářem. Jdu domů, už jsem
najezený! A jdu si schrupnout! Tak nashledanou zase příště!
Stali se zvířetem…
Už jste někdy přemýšleli, jak se cítí zvířátka? Mají to naši mazlíčci
lehké? Žáci 8. ročníku se vžili do situace, kdy se stalo něco
podivuhodného. Byli lidmi a najednou je to jinak…
Jste zvědaví jak?
Stala jsem se králíkem
Do postele mi svítí první ranní paprsky. Pootevřu jedno oko.
Zatím jsem ještě rozespalá, a tak nepostřehnu nic zvláštního.
Je ráno 2. 9. 2010. Den mých narozenin. Dneska mi bude
15 let. Asi bych měla vstávat. Otevřu i druhé oko. Moment.
Co se stalo? Kde to jsem? Kolem mě jsou hnědé mříže, postel
nikde. Jsem v kleci! Vstanu a náhle zjistím další děsivou věc.
Mám čtyři nohy (přísahám, že ještě včera jsem měla dvě).
Proboha. Asi už vím, co se stalo. Převtělila jsem se do našeho
králíka! Najednou se země otřese a někdo zvedne víko mého
domečku. Hele, brácha! Volám na něj, pak už téměř křičím.
Jak to, že mě neslyší? Podrbe mě a řekne: „Nazdar, králíku!“
Vezme mou misku na žrádlo a odejde s ní. Ach jo, co se to
stalo? Vzápětí přispěchá další osoba, která mi otevře dvířka
výběhu. Máma. Vystřelím z klece rychlostí snad 100 km/h
a přiběhnu k ní. Pozdraví mě stejně jako brácha. Snažím se na
sebe upozornit, aby si všimla, že něco není v pořádku. Odchází
a já to vzdávám. Z dálky slyším,
jak mluví s mým bratrem, říká
mu, aby se dobře oblékl, i když je
září, je tam pouze 14 °C. A co já?
Já
nikomu
k tomu
Začínám
nechybím?
v den
to
mých
chápat,
A
ještě
narozenin!
i když
ne
úplně. To převtělení se do našeho
domácího mazlíka je za odměnu,
že jsem pořád tak hodná. Anebo je
to za trest. Nevím. Asi mi nezbývá
nic jiného, než si zalézt do domečku a počkat do zítřka. Snad
se to vyřeší samo. Brácha mi mezitím donese v misce granule.
No nic, jdu zkusit, jak chutná králičí snídaně. Mějte se a držte
mi palce, ať jsem zítra zase sama sebou. Na 99 % se zase
stanu člověkem. Kéž by.
Tereza
Na hodinu mouchou
Dne 30. 6. 2010 v 12:00 jsem si spokojeně seděla v autobuse
na cestě domů (s úžasným vysvědčením) a dobrým pocitem ze
skvěle
vydařeného
dne.
Náhle
však
PRÁSK!!!
Nic
si
nepamatuju a vidím samé čtverečky, jako kdybych měla na
očích síťku! Hledám batoh, mobil, peníze, které jsem držela
v ruce
před
velkou
ránou,
ale
vidím
matně
(vlastně
čtverečkovaně). Najednou zírám na obrovskou jedničku. Pro
sebe si říkám: „Co je to za hloupost? A kde to jsem?“ Podívám
se na sebe a mám chlupaté ruce, nohy… Mám i křídla a jsem
úplně malinká. Po chvilce zjistím, že je ze mě moucha, umím
létat a jsem v nabouraném autobuse, který mě vezl domů.
Letím se podívat na místo, kde jsem a shlédnout situaci.
Venku je přes 30 °C a jsem kousek od našeho domu. Letím
domů a po cestě si říkám: „Proč? Jak? Na jak dlouho?“ Už
jsem doma a chci zavolat na mamku, ale místo toho ze mě
vyjde jemné bzučení: „BZZZZZ“. Mamka se ožene a já
proletím těsně vedle ní. V tu ránu už je ze mě zase člověk
a mamka „čučí jak puk“! A já taky.
Markéta
Květiny
Mají roztodivné názvy, tvoří kolem nás ostrůvky nebo koberce barev,
mnohé krásně voní a dělají celou Zemi krásnější. Ano, květiny.
Žáci 9. ročníku si na květiny chvíli zahráli. Jaké texty vznikly?
Jsem taková malá, nenápadná květina. Mám dlouhý stonek,
střapaté listy, krásný žlutobílý květ s jazykovitými lístky.
Obvykle rostu na loukách, polích, v zahradách a všude možně.
Lidé
mě
berou,
jako
bych
nějaký
byla
plevel,
který vytrhávají,
protože
se
jim
nelíbí,
ale
se
mnou to je úplně
jinak,
Foto: Jana Tvardková
já
jsem
krásná
květina,
kterou
si
lidé
trhají kvůli tomu,
že si chtějí zjistit, jestli je jejich protějšek má rád nebo nemá.
Někteří si mě utrhnou a začnou mi trhat ty krásné bílé lístky,
které mám, a začnou si říkat: „Má mě rád/a, nemá mě
rád/a“. Jiní si mě zase odnesou domů a pak mě strčí do tenké
vázy a nalijí do ní vodu a myslí si, že mi to jako nevadí!
Kdyby jim tak udělal někdo to samé. Nebo mě zase trhají
staré babiny, které mě potom usuší na topení a pak mě
prodávají na trhu za 20 Kč. A když ani za tu cenu mě
nechtějí koupit, dávají 10 % slevu.
David
Je krásné ráno a já právě vstávám. Jsem velmi neobvyklá
kytka. Jmenuji se dionaea muscipula. Stále vám tento název
nic neříká? Tak já vám teda povím, kdo jsem. Jsem velmi
zákeřná masožravka.
Stará se o mě Pepík Korbačík (mimochodem můj největší
kámoš). A právě mi má donést pořádně šťavnatou masařku.
Ale co to? Pořád tu není. Nejspíš ještě spí, tak to si něco
musím chytit sama. No jo, ale co? V pokoji nic živého nevidím.
Ale počkat, počkat, něco tu přece je, jedna vyhublá muška.
Tak z toho se asi moc nenasnídám.
Tak nic, budu zase o hladu.
Jan
Čím člověk horám dělá radost a čím je děsí?
Ladné křivky kopců a vrcholů hor přitahují naše pohledy jako magnet.
Chodíme nahoru, ať se podíváme dolů, a s radostí hladíme svýma
nožkama všechny jejich stezky, cesty a cestičky. Ale přemýšleli jste, čím
člověk horám dělá radost a čím je děsí?
Zeptali jsme se na to žáků 8. a 9. ročníku.
Člověk určitě horám dělá radost, když vysazuje nové, mladé
stromky. Taky hory určitě potěší, že patří mezi CHKO. Ale
spíše si myslím, že většina lidí horám škodí. A tím je určitě
děsí. Například když kácíme stromy, nebo vyhazujeme do lesa
různé odpadky. Myslím, že hory ale také někdy potěší, když se
do nich lidé vydají například zkoumat přírodu, nebo jenom
prostě relaxovat. Určitě bychom si měli našich hor vážit,
protože ony nám tu vytvářejí pěknou krajinu. A určitě
bychom se k nim neměli chovat nijak špatně.
Člověk dělá horám radost již tím, že po nich chodí. Největší
radost horám uděláte, když budete chodit jen po vyznačených
turistických cestách. Naopak hory děsí, když na nich člověk
dělá binec. Dále se hory děsí rozsáhlého kácení lesů. Horám
uděláte radost, když nebudete kopat do hub. Dále horám
uděláte radost, když na nich posbíráte papírky a doma je
hodíte do speciálních popelnic na papír. Hory se děsí, že na
nich začne nějaká těžba. Hlavně Beskydy mají strach, že se
v nich začne těžit uhlí.
Proč už přírodní duchové s námi nemluví?
Kdyby příroda mluvila, poslouchali bychom, nebo jako obvykle vše
překřičíme svou vlastní mluvou? Zeptali jsme se na radu žáků
8. a 9. ročníku.
Jak je to s těmi duchy?
Položme si zásadní otázku, chceme s nimi mluvit my? Možná
ano, možná ne, ale jedno je jasné, měli bychom se nad sebou
zamyslet, jestli je vhodné kácet lesy a špinit potoky. Až to
přestaneme dělat, možná s námi budou opět mluvit.
To, že nemluví zrovna s vámi, neznamená, že nemluví s vaším
kamarádem
nebo
nějakým
jiným
člověkem.
Ale
pokud
opravdu s nikým nemluví, tak to je pravděpodobně proto, že
se nechtějí prozradit. Kdyby dali svou existenci najevo, tak by
je lidé pořád otravovali a stopovali a oni by nemohli v klidu
žít. Další důvod je, že žádní duchové neexistují a to už
vysvětluje, proč s námi nemluví. Většina lidí si tohle myslí, ale
nikdy to nemůžeme vědět jistě. To, že jsme něco ještě nikdy
neviděli, neznamená, že to neexistuje.
Proč s námi přírodní duchové hor, lesů a potoků nemluví?
A proč by měli? Vždyť se k přírodě už nechováme tak jako
naši předkové. Jsou na nás naštvaní! Ani se nedivím, všude
nepořádek, poházené kapesníky, PET láhve atd. Být tím
bohem, taky bych s lidmi nemluvila. Jsou neohleduplní.
Odpadky
Co s věcmi, které již nepotřebujeme?
Kam dáme všechny ty odpady a zbytky?
Foto: Petr Ondryáš
Žáci 4. a 7. ročníku se zamysleli nad těmito nelehkými otázkami. Psali
bez zastavení všechny myšlenky, které se jim rodily v hlavě, i ty
náhodné, co zrovna šly kolem.
Proč je lidé házejí na zem? Jak je uklidit? Co udělat pro to, aby je
neházeli na zem? Co jsou vlastně odpadky? Co znamená třídit odpad?
Co s tím můžeme dělat?
Asi házejí na zem odpadky proto, že se jim nechce dávat je do
koše. Uklidit se dají různě. No třeba jako já nevím… hlídači
tam mohou stát a vždy dát facku za to, když dají na zem…
no
a
uklidit
každý
–
kdo
projde
kolem
nevyhozeného
odpadku, tak ho uklidí. Já už dál nevím… No třeba třídit
odpad je házet sklo do kontejneru na sklo a podobně. Já vám
už nemám co říct… Já nevím… po škole si půjdu něco koupit
a snad mi peníze vyjdou. Doufám, že mi to neprodají… Teď se
dívám na holky – ty píšou… Nevím co, už dál nevím… jako
chápete to?
Lidé házejí odpadky na zem. Proč?
Nechtějí je třídit a už vůbec ne chodit s nimi do různých
kontejnerů. Uklízet je by bylo hodně nákladné, už tak pro ty
odpadky musí jezdit popeláři. Aby lidé neházeli odpadky na
zem, se nedá udělat skoro vůbec nic. Možná sběrné dvory, kde
za odpadky dostanete peníze, ale to je taky moc nákladné…
Kdo, kdy, kde a co vyhodil, se zjistit nedá. Všechny nápady
proti házení odpadků stojí hodně peněz. Třídit odpadky je
moc pracné a stojí to hodně času, a proto lidé odpadky
netřídí a ani nevyhazují do koše.
Asi neví, že to škodí životnímu prostředí. Možná jsou líní to
vyhodit nebo já nevím nebo nemají rádi pořádek. Teď možná
někdo něco vyhodil… Uklidíme je asi, že se všichni zapojíme do
úklidu, i vězni, prostě všichni, Evropská unie by nám mohla
přispět. Zastavit odhazování odpadků… to je těžké… můžeme
prostě nějak přinutit lidi, aby je nevyhazovali. Určitě větší
pokuty
a
postihy.
Doufám,
že
naši
hokejisti
dovezou
z Vancouveru nějakou medaili a taky Sáblíková doveze zlatou.
Můžeme…
Protože jsou líní házet odpadky do košů, takže když něco dojí,
tak to raději hodí na zem. Určitě by se měly uklízet, a aby
nebyly na zemi, tak je vzít a hodit do koše. Ježíši, neměly by
se házet na zem, pak se několik let rozkládají a jsou všude.
Měly by jsme je dávat do košů, a když nikde žádný není, tak
si to vzít do kapsy a až bude někde koš, tak do něj hodit.
Jasný. Třídit odpadky do velkých kontejnerů by se také mělo.
Odpadky by se měly třídit, protože by jinak celá Země
vypadala jako kontejner, popelnice, sáček… Já jsem viděla
sáček na stromě a jak tál sníh, tak jsem viděla sáčky,
cigarety, pet lahve, žvýkačky, listí… No to jsem šla domů
a viděla jsem celý chodník od žvýkaček, nebo když jdu domů,
tak vidím rozbité sklo od obchodu a nikdo to neuklidil.
Můžu s tím udělat, že budeme třídit odpadky, ne vyhazovat
na sousedovo nebo do příkopu, do parku, na dětské hřiště…
Moře je znečištěné a zvířátka kvůli tomu hynou, trpí a my
taky! Proč nevyhazujeme odpadky do popelnic? UKLÍZEJTE!!!
Lidé házejí odpadky, kam se jim zachce, klidně i do moře,
z auta, když jedou a nechce se jim zastavit. Hází i z lodě
odpadky, jakoby ani nevěděli, že i samotné lodě znečišťují
moře svými motory. Chtělo by to pořádné ochranky s pouty,
a kdyby někdo viděl, jak vyhazuje věci – odpadky na zem,
hned by je chytili a přímo do věznice! Měli bychom do těchto
míst nasadit pátrací skupinu, která bude sbírat odpadky.
Autozáhada?
Nedivím se, když někdo ztratí nějakou drobnost a nevšimne si toho.
Ale co říci na to, když se zatoulá auto a pár měsíců leká řidiče hned
vedle cesty. Co si o tom myslí reportéři z 8. ročníku?
Záhada nebo upozornění pro řidiče?
Ve Frenštátě p. R. ze směru od Rožnova naproti hospodě
Mrtvola stojí červené
auto Fiat zaparkované
ve stromě u billboardu
AUTOCENTRA LUKÁŠ.
Zřejmě to byli pražští
řidiči
anebo
to
nastražila
schválně
policie,
si
aby
řidiči
dali pozor a přibrzdili!!! Kdo ví víc, tak ať nám dá vědět. Auto
tam už stojí měsíc a už zmizelo pár plechů a pár skel.
Dřevorubci testovali novou techniku kácení stromů
Motorová pila už je OUT. Před měsícem frenštátští dřevorubci
testovali novou technologii kácení stromů. Vyhlídli si strom
naproti
restaurace
Mrtvola.
Po
dlouhém
štelování
a nastavování nejnovější verze motorové pily, ji nastartovali
a vší silou se rozjeli proti stromu.
Bohužel akce byla neúspěšná. Po nárazu do stromu pila
skončila na šrot a strom
se
ani
takový
nehnul.
Byl
trapas,
to
že
dřevorubci, jak viděli, co
se
stalo
s novou
pilou,
rychle vystoupili a utíkali
neznámo kde. Na rozbitou
pilu nějak zapomněli, a tak je tam dodnes!
Země
Domov všech lidí. Chraňme si ji. Vždyť o žádné další modré perle
s životem ve vesmíru nikdo neví. Nebo snad ano?
Co pro vás znamená Země? Je to živá bytost? Jaké má asi pocity a jak ji
ovlivňuje chování člověka?
Zápis volných asociací žáků 9. ročníku:
Kdybych si měla představit, že je Země živá bytost, tak mě
asi jako první napadne, že to nemá lehké. Určitě se najde plno
věcí, které naší Zemi dělají radost, ale také je tu plno věcí,
které jí radost nedělají. Naše Země je čistotná bytost, takže je
ráda, že recyklujeme odpadky. Nechceme, aby byla kuřačka,
tak snižujeme škodlivé plyny. Stejně jako člověk má Země
vnitřní tekutiny a oběhy. U člověka je to krev, u Země zase
voda. A proto se o vodu musíme také nějakým způsobem
starat. Máme čističky odpadních vod. I když jsem vyjmenovala
něco z mála, co prospívá naší Zemi, tak ještě pořád je tu plno
věcí, které škodí zdraví téhle bytosti. Přestože snižujeme
škodlivé plyny, tak i přesto je tu plno továren a jiných
prostředků, které zhoršují dýchání naší Země. Ubližuje jí i to,
že se někdy stane (i když to může být náhoda), že se vylije
např. ropa nebo další škodlivé látky do moře. Tornáda,
vichřice a další větrné pohromy můžou způsobit, že se naše
Země nachladí a onemocní. Nějaké velké požáry či tsunami jí
také
velmi
škodí.
Často
se
také
vyskytují
nebezpečná
zemětřesení, která pomáhají naši Zemi ničit. Myslím, že se
najdou lidé, kteří si uvědomují, co všechno mohou pro zlepšení
života naší Země udělat. Ale také určitě najdeme plno lidí,
kterým to je jedno.
Dneska ráno, když jsem vstala, zjistila jsem, že mi chybí
mnoho vlasů. To zase ti lidé mi káceli amazonský prales,
kterého mně skáceli víc než polovinu. Asi na ně pošlu vichřici
nebo „ze mě třesení“, aby se na chvíli uklidnili. Když jsem po
snídani došla k doktorovi na preventivní prohlídku, tak mi
řekl, že mám špatnou krev. Je to z toho, jak mi lidé dávají do
řek nečistoty a jak se vylívá ropa do oceánu. Také jsem
zjistila, že mám trochu porušený mozek, protože mi znečistili
i podzemní vody. Ničí mi taky mou pokožku, když vypouštějí
jedovaté plyny do ovzduší. Jsou to bezohledná stvoření, ale
dám jim ještě jednu šanci a nezničím je.
Životopis sešitu
Sešity
jsou
naši
kamarádi (z aktovek) již
od dětství. Je zvláštní, že
někdy stačí na něj
napsat jen jedno slovo
a z kamaráda se náhle
stává nepřítel. Říkáte si
jaké slovo? No je jich
více. Co tak třeba
FYZIKA?
Žáci 4. ročníku se do pocitů sešitu snažili s trochou fantazie vžít
a zapsat jeho (svůj) životopis.
Jmenuji se M – školní.
Narodil jsem se v Papírnách Brno a.s. Jsem sešit „A pět“,
mám dvacet listů a jsem sešit linkovaný. Mé číslo je 523e.
Jsem české kvality a jsem ekologický výrobek. V obchodě se mi
moc nelíbilo, protože na mě sahalo moc a moc lidí, ale nikdo
si mě nechtěl koupit, ale jednou si mě koupila jedna holčička
jménem Kristýna. A od té doby jsem šťastný sešit, protože
jsem nádherně obalený a dobře se o mě stará. Nosí mě ve
složce a v aktovce do školy a tam do mě píše, co se naučí
v matematice. Doma do mě píše domácí úkoly. Stará se o mě
nádherně, je to pořádná školačka. Jsem s ní rád.
Kristýna
Jmenuji se M – školní.
Jak jsem se narodil, mleli mě, močili a motali. Narodil jsem se
před měsícem v Ostravě. Pak mě odvezli do obchodu, ale
nikdo si mě nekoupil.
Byl
jsem
smutný.
Potom
si
mě
koupil
jeden
ale
žák
čtvrté třídy. Byl ke
mně hodný, a proto
jsem
mu
pomáhal
v učení. Byl rád a já
jsem byl
Když
rád
jsem
taky.
byl
už
popsaný, schoval si mě na památku. Ještě mě pořád má a to
mu je už padesát let. Slyšel jsem, že mě dá do sběru, ale to je
taky dobře, protože ze mě bude nový sešit a budu zase na
prodej. A třeba potom budu u žačky z páté třídy.
Kristýna
Pohádka o papíru
Papír nás doprovází již pár tisíc let. Dobrý kamarád, že to tak dlouho
vydržel. A nemá to s lidmi vůbec lehké. Jen si vzpomeňte, co jste mu
někdy prováděli.
Jaký je život papíru? Co všechno zažije, co vidí, řekne a neřekne?
Napsali nám o tom žáci 7. ročníku.
Rád bych se vám představil. Jsem papír. Jak vypadám, říkat
nemusím, protože mě jistě znáte. No schválně – podívejte se
pořádně
kolem
sebe.
Opravdu
mě
nikde
nevidíte? Řekla bych,
že určitě ano. Také mě
velmi často používáte.
Ve škole na mě píšete,
kreslíte,
své
oblíbené
hvězdy máte vyfocené
na plakátech, a když
chcete někomu vyznat lásku, tak mu to vyznání můžete „dát“
formou papíru. A právě něco takového se mi stalo a o tom
vám chci vyprávět.
Jednomu pohlednému klukovi se zalíbila jedna holka. Každý
den se na ni díval svýma „pronikavýma“ očima a „tupým“
pohledem bez úsměvu. Té holce ten kluk taky nebyl úplně
ukradený. Jenže nevěděla, co jí chce tím pohledem říct a za
každou cenu chtěla, aby první krok udělal on. Uběhlo asi
14 dní. Kluk už to nemohl vydržet, proto mě vzal a začal psát
a kreslit. Trvalo mu to hodně dlouho, ale výsledek stál zato.
Napsal básničku. Celou si ji nepamatuji, ale ta nejkrásnější
část mi v paměti zůstane navždy:
Chodím strašně rád spát,
nechávám si o tobě zdát.
Ve snu vidím tvé oči modré
a na tváři mě lechtají tvé vlasy dlouhé.
Pod básničku napsal: „Nemohli bychom se lépe poznat?“ Hned
na druhý den ve škole tu holku uviděl a řekl jí: „To je pro
tebe,“
a
předal
jí
dopis.
Dívka
z něj
byla
potěšena
a odpověděla: „Moc ráda tě více poznám a potěší mě, když mi
takové básničky budeš skládat častěji.“ Tímhle chci dokázat, že
i já dokážu dát dohromady dva lidi. A nejsou jen SMS, ICQ
atd., ale občas není špatné použít obyčejný papír.
Nikola
Mí prapředkové se poprvé narodili v Číně. Nyní se vyrábějí
miliardy kusů papíru denně. Vyrábí mě tak, že pokácí strom,
při pádu mě to ovšem uvede do bezvědomí, pak už vím pouze
to, že mě posílají po celém světě. Nejraději mám, když ze mě
vytvoří knihu nebo nějaký diplom, protože to jsou věci, které
si lidé nechávají. Největší sranda je, když mě potisknou vtipy,
protože když je někdo čte, směje se nejen on, ale i já. Někteří
ze
mne
skládají
různé
tvary,
vlaštovky,
lodičky,
čepice
a šikovní třeba labutě, zvířata a říkají mi origami.
Radek
Když děti zlobí
Kdyby Země byla maminka a válčící lidé její děti, jak by je mohla
uklidnit či potrestat? Žáci 6. ročníku se pokusili Zemi poradit.
Uklidnit by je měla tím, že je donutí dát si dohodu, aby byl
mír, a promluví s nimi a vyřeší jejich spory. Potrestat by je
měla špatným počasím a ten, kdo vyvolal válku, tak s tím by
asi na týden nikdo neměl promluvit, aby si to uvědomil.
Říct jim, aby přestali, a dala jim na zadek. A pak je poslala
do pokoje a řekla jim, ať o tom přemýšlí.
Uklidnit by je měla tak, že je zastaví, zeptá se, proč válčí
a vyřeší jejich spor. Potrestat by je měla tak, že by spustila
prudký déšť.
Uklidnit třeba tak, že by jim všechno vysvětlila. A potrestala
nějakou činností, která by je zabavila natolik, že by už nechtěli
válčit.
Měla by jim sebrat všechny zbraně a lidi rozdělit a naučit
slušnému chování.
Uklidnila bych je tak, že bych jim slíbila každému dostatek
vody, a potrestala tak, že bych jim nařídila, aby všechno co
zničili, opravili.
Potrestat by je měla přírodními katastrofami nebo velkým
suchem, nedostatkem vody, neúrodou.
Spustila by ventilátor (vítr), aby je odfoukla.
Ráj
Jak by se musel svět změnit, aby to tu bylo zase jako v RÁJI?
Vzpomínky na možný ráj se pokusili zapsat žáci 6. ročníku.
Všichni by se měli naučit shodnout se,
nekrást, neubližovat si a vydělávat si
peníze poctivě. Ráj vypadá moc hezky.
Všude
jsou
krásné
květiny,
hodně
zvířat, jablka, hrušky, třešně, jahody,
stromy,
keře.
Květiny
jsou
krásně
rozkvetlé a všechno je úplně super. Je
tam všechno, co si všichni můžou přát.
Nikde žádné války, žádná zlost ani
smůla. Jen štěstí, láska, zdraví, rozum.
Ráj je třeba země, která s nikým neválčí, se všemi má mír, je
k ostatním hodná a dělá všechno pro to, aby se její občané
cítili dobře.
Lidé by nesměli válčit, nesměli by myslet jen na sebe, neměli
by krást, nezabíjet zvířata pro radost, neměli by znečišťovat
ovzduší.
Zrušila
bych
kácení
stromů
a
stavění
dalších
továren.
Zlikvidovala bych alkohol a všechny drogy. Každý, kdo by
kradl nebo šikanoval, byl by zavřený do tmavé místnosti bez
oken a k jídlu by dostávali suchý chleba s vodou. Děti v Africe
by měly dostatek vody a jídla. Nikdo by nebyl chudý, ale ani
hodně bohatý. Všude by létali motýli a ptáci. Všichni by byli
zdraví a šťastní a kolem by šuměla voda.
Je tam čisto, žádná auta, krásné stromy, zelená tráva, čisté
řeky. Bylo by tam krásné ovoce, žádné továrny, žádné
zemětřesení ani povodně, ani tsunami. Vymřelá zvířata by
zase žila. Nebyl by žádný rasismus, všude by si pomáhali. Byly
by tam nové druhy květin.
Lidé by měli žít bez válek, třídit odpad, starat se o nemocná
či nějak zraněná zvířata. V ráji je zpěv ptáků, jdou slyšet
zvuky zvířat, jak vítr šustí ve
větvích stromů, zelená tráva je
hebká,
překrásné
květiny
a stromy, na kterých jsou ty
nejlepší druhy ovoce.
Neměly by být drogy, války, do
Foto: Helena Tvardková
vody by se neměla vypouštět
nafta a neměli by být vandalové. Ráj vypadá jako ráj, květiny,
žádné války, klid, hodně zvěře.
Lidé by neměli myslet jen na sebe, žádný smog, žádné zbraně,
války, vraždy. Je tam krásně, všechno kvete, všechno voní.
Svět by se musel změnit tak, že by se všechny země udobřily.
Nebyly by tady žádné herny, bary, hospody a bylo by tady
čisté ovzduší. V ráji to vypadá tak, že tu nejsou žádní lidé,
kteří jsou zlí, protivní a nepořádní, a taky aby tady bylo
hezké prostředí, nikde žádné herny ani nic podobného. Přála
bych si, aby tu jako dříve byla čistá voda a všude zelená tráva.
Aby se všude dalo dýchat a svět by neobtěžovalo žádné
kouření, alkohol a podobně.
Stromy kolem nás
Stromy jsou tu s námi. V šatech v módních zelených barvách listnatého
nebo jehličnatého střihu. Rádi se kolem nich točíme, někdy je hladíme,
dokonce i objímáme.
Žáci 6. ročníku se v hodině informatiky podívali na naše přátele zblízka.
Nejprve je zakreslili v nástroji malování a pak doplnili kratičký text.
O čem? Podívejte se.
Jmenuji se DUB
Rostu
vedle
řeky
Lomné.
Mým
úkolem
je
zaujmout
kolemjdoucí mojí výškou.
Jmenuji se DUBÍNEK
Rostu ve smíšeném lese, kde mám
spoustu kámošů. Chci se dožít stovky.
Jmenuji se SMRK
Rostu v lese a vyrostl jsem sám. Mým
úkolem je dávat kyslík.
Jmenuji se SMRK
Narodil jsem se ve velkém lese,
proto
tu
mám plno
kamarádů.
Mým úkolem je to, že nesmím být
moc hezký, aby mě lidi neuřezali
a nevzali by si mě jako vánoční
stromeček.
Jmenuji se SMRK
Rostu vedle domku, kde je plno dalších menších stromků. Chci
být národním stromem.
Jmenuji se LÍPA
Rostu na kraji lesa. Mým úkolem je léčit
lidi a pak bych se chtěla stát sochou.
Jmenuji se BŘÍZA
Rostu na louce. Mým úkolem je být
krásná.
Jmenuji se DUB
Rostu
na
školním
pozemku školy ZŠ Tyršova 913 ve Frenštátě
pod
Radhoštěm.
Mým
úkolem
je
být
okrasným stromem.
Jmenuji se SMRK
Rostu v lese uprostřed, vysadila mě stará
babička. Mým úkolem je vyrábět kyslík. Chtěl
bych se stát stolem.
Mé oblíbené místo
Kam rádi chodíte, proč vás to tam přitahuje? Každý má svá oblíbená
magická místa, kde se cítí spokojeně a je sám sebou.
Mé oblíbené místo
Mé oblíbené místo je u lesního rybníka. Tam pod břízou
bělokorou sedávám a kochám se výhledem na rybník, který se
rozprostírá přede mnou. Je tam krásně v každém ročním
období.
Na jaře jsem součástí probouzející se přírody a nové
energie, která mě příjemně nabíjí. Vstupuje do celého mého
těla. Je to krásné být u toho, když se mechy začnou zelenat
a stromy rašit své první pupeny. Na rybníku tají poslední
zbytky ledů a první vodoměrky už vylezly ze svých skrýší.
V mém rozjímání mne ruší jen zpěv ptáčků, kteří se radují
z příchodu jara.
V létě, když se slunce prodírá stromy a jeho žhavé
paprsky se odrážejí od lesklé vodní hladiny, to mám nejraději.
Z mechu vykukují hlavičky hříbků a v borůvčí se skrývají
modré bobulky, co se přímo rozpouštějí na jazyku. Teplé letní
počasí mě přímo nabádá, abych si v rybníce smočila nohy.
Voda je průzračně čistá a příjemně studená. Kolem hlavy mi
létají různobarevní motýli a vážky, vedle mne si to zase
špacíruje mravenec s větvičkou na zádech a občas mi na hlavu
spadne šiška nebo oříšek, to si veverky hrají mezi větvemi
stromů. Když mám štěstí, tak na protější louce vidím pasoucí
se
srnky
nebo
utíkajícího
zajíce.
Na
chvíli
zavřu
oči,
poslouchám řeč stromů, ptáků, vody.
Na podzim, když barevné listí ze stromů sfoukává
kvílející meluzína a to padá k zemi, mám pocit, že naproti
tomu stačí roztáhnout ruce a vzlétnout. Země, která se chystá
k zimnímu spánku, slábne stejně jako slunce, které už nehřeje
tak jako v létě. Zvířata si chystají zásoby a jsou připravená
zalehnout do svých nor.
Podzimní kapky deště padají do rybníku a tvoří úžasné
kruhové obrazce. Ale já tam stále jsem a pozoruji vše, co se
děje, fascinuje mě to.
V zimě vločky, které jako bíle tanečnice za doprovodu
ledových
hudebníků
padají
na
zem,
tvoří
nadýchanou
studenou pokrývku. Rybník je tentokrát zamrzlý a třpytí se
jako ten nejkrásnější diamant. Stromy mají bílou čepici a zem
odpočívá pod sněhem. Občas ve sněhu vidím stopy zvířat nebo
vyčuhující stébla trávy. Slunce, které se snaží prorazit zimní
opar, je velice slabé a vypadá jen jako malá, zářivá kulička
někde daleko, ale přesto dokáže vše krásně rozezpívat. Až se
nechce očím věřit, jak se vše krásně leskne a stříbří.
Toto místo mám velice ráda, můžu zde zapomenout na
všechny problémy, přemýšlet, aniž by mne někdo rušil, nebo
jen tak sedět a rozjímat. Vládne zde přírodní harmonie
a rovnováha.
Katka
Čím by mohla být sněženka…
Žáci 2. třídy se porozhlédli po krásách kolem nás. Mezi chomáči sněhu
vystrkují hlavičky první sněženky. Čím by mohla být SNĚŽENKA, kdyby
nebyla květinou?
Čarodějka. Měla by hnědé oči, zlaté vlasy, zlaté šaty, starala
by se o to, aby zvítězilo dobro. Měla by kouzelný prsten a psa,
růžový náhrdelník, modré střevíčky, kouzelnou knihu. Měla by
dvě sestry, růžového králíčka, létající boty, mluvícího kocoura.
Jmenovala by se Sněženka. A zahrádku. A je strašně hodná
a má ráda plyšová zvířátka a má ráda květiny. V noci září.
Má ráda přírodu, pomáhá lidem, má zahrádku, v ní krásné
květiny. Má ráda narcisy, tulipány, orchideje, zalévá je každý
den. Má ráda zvířata. Nosí krásné náušnice, nosí kouzelnou
hůlku a na hůlce má hvězdičku. Má ráda jahody a ananasy.
Běhá po louce.
Michaela
Sněženka je lesní víla. Má bílé vlásky. Je chráněna kytičkami.
Je hodná a milá. Obléká si bílou čepičku, zelené šatičky
a hnědé botičky. Má žlutý obličej. Sněženka umí čarovat. Má
maličkou vílu, která jí pomáhá růst. Má bílou korunku a zelené
rukavičky. A na korunce má vyzdobená srdíčka z křišťálu
a diamantů. Sněženka pomáhá motýlům při úrazu a ošetří
mu křídlo i nožičku nebo zlomené tykadlo. Když si něco udělá
Sněženka, tak jí pomůže motýlek. Motýlek a Sněženka jsou
dobří kamarádi. Učí ho létat, aby si nezlomil křídlo. Sněženka
má ve vlasech červenou sponečku se srdíčkem. Má nádherný
obličej.
Kamila
Letní pohled
Po jaru k nám pomalu nakukuje léto. Jak naše milované léto vidí žáci
4. ročníku? Máte ho také rádi? Jaké má plusy a mínusy?
Léto mám ráda, protože je teplo. Ale hlavně proto, že jsou
prázdniny!
O
prázdninách
si
užiju
hodně
srandy,
taky
odpočinku. A hlavně mám fůru času na své milované koníčky.
Na létě je super, že jezdíme na dovolenou a různé výlety.
Léto má i své špatné stránky třeba v tom, že je všude hodně
hmyzu. Ale jinak je léto super.
Kristýna
Hurá, hurá, už skončil školní rok a já si nesu vysvědčení domů.
Léto si představuju, že je velké teplo a chodíme na dovolenou,
rostou květiny a hlavně slunečnice, ta se otáčí po slunci.
Možná, že bych něco změnila. Udělala bych ty prázdniny delší,
protože ty dva měsíce, to rychle uteče jako voda. Ale musím
říct, že zatím se mi líbily všechny prázdniny. Líbí se mi ty
květiny, co jsou na poli. Moje teta má vždycky na zahradě tak
krásné růže. Červené a růžové. Vím, že léto začíná 21. června.
Ta vůně léta tak voněla, i když jsme byli na dovolené u Prahy
na hradech a zámcích. Spali jsme v chatkách. Mamince se to
moc nelíbilo, ale já jsem z toho měla úplně velký zážitek.
U těch chatek byly dva bazény. Jeden špinavý a druhý byl
docela čistý. A ještě u těch bazénů byla velká trampolína.
Prostě se mi prázdniny hrozně líbily a těším se na další
prázdniny.
Zdislava
Na
létě
mi
vadí,
že
je
v noci
nesnesitelné
vedro.
Na
prázdninách mi vadí, že jsou jen dva měsíce. Mělo by to být
tak, že škola by byla šest měsíců a prázdniny taky. Knihovna
by měla být otevřená celé prázdniny. Na létě se mi líbí to, že
je většinou teplo. Jezdíme na dovolenou. Léto se mi líbí.
Zábava v létě je. Hodně věcí poznáváme.
Ondřej
Mi se na létě líbí, že jezdíme na pikniky, můžu se opalovat,
jezdit na kole, chodit na koupaliště, stanovat, trhat květiny,
hrát si venku a můžu si hrát se zvířaty. Na létě se mi nelíbí,
že mě otravují otravné mouchy a komáři.
Nikola
Já si myslím, že léto je krásné tím, že kvetou květiny, je
teplo, jezdí se na dovolenou a na další krásná místa. Mi se
nejvíce líbilo, že bylo krásné, my jsme jezdili do Dinoparku, na
Hukvaldy a na další krásná místa. Léto je prostě senzační. Dá
se prožít hodně věcí, například lidé jezdí k moři nebo na
koupaliště, možná někdo byl i v ZOO, na horách a všude
možně.
Léto je prostě krásné!!! Je to tak!
Natálie
Léto se mi líbilo. Ale změnil bych to, aby nelítaly vosy a včely.
Protože píchají a to bolí. A taky bych změnil to, aby nebylo
takové horko. Chtěl bych takové horko, abych mohl chodit na
aquapark nebo na koupaliště. Ale zase se mi líbí, že rostou
kytky a ovoce. A to nejlepší je, že jezdíme na dovolenou. Je to
vážně super. Na další léto se moc těším.
Adam
Jak nás vidí zvířata
Často si to ani neuvědomujeme, že se na nás někdo dívá. Ano, už
tušíte. Jsou to naši zvířecí přátelé. Jak nás vidí a co se jim asi honí
hlavou?
Pes
Ráno za mnou nikdy nepřijde, protože musí chodit do nějaké
školy. Já bych tu školu nejradši zrušil. Potom až přijde, tak se
o tom pořád baví, někdy ho
pochválí, někdy zas ne, ale
podle mě je to neužitečné.
Ale prázdniny, to je panečku
věc. Jsou pořád na zahradě,
tam
někoho
a grilujou
a vždycky
vždy
nebo
vaří
něco
pozvou
guláš
zbyde
a pořád si se mnou někdo hraje. Ale jinak toho užitečného lidi
moc nemají, neumí běhat jako já, ani neumí rozkousnout kost.
Když jsem někdy v bytě, tak se furt dívají na zázračnou
krabici, sedí na gauči, tam mě nikdy samozřejmě nepustí,
anebo sedí u takové menší bedny, tam v ruce drží takovou věc
připevněnou k špagátu a klikají.
David
Křeček
Jsem křeček Tereza, mám páníčka Jirku. Ráno za mnou
přijde a jenom mi řekne ahoj. Až přijde ze školy, to je lepší,
dá mi čerstvou vodu a sušený banán nebo trochu slunečnice.
Večer mi dá směsku žrádla a dívá se na televizi a někdy
koukne i na mě a já se taky dívám na televizi. A po televizi si
taky někdy se mnou hraje. A tak to chodí každý den.
Jirka
Co to lidé mají?
Jak asi zvířátka vidí naši techniku? Chtěla by ji také nebo jim stačí to,
co jim poskytne laskavá příroda?
Mobil
Ježíši, co to je? Proč do toho ten člověk mluví? Je to tak
malé? Proč to ti lidé nosí skoro všude. Vždyť ten člověk na tu
věc ťuká i prsty. Musí to tak řvát, když se to začne hýbat?
Vypadá to, že by se snad kdokoliv mohl domluvit, s kým jen
chce. To by se mi taky mohlo hodit taková věc, abych se mohl
spojit s kamarádem. Proč má ta krabice pokaždé, když ji
u někoho vidím, jiný tvar? Co ti lidé v dnešní době nevymyslí.
Ale jak to může fungovat? Jen doufám, že to nemá vliv na
naši přírodu.
Zvědavá veverka
Hmm, co by to mohlo být, že by televize? Má to jakési
tlačítka, ale i dvířka. No tak televize asi ne. Zkusím otevřít
dvířka a podivám se dovnitř. No, vypadá to tu dobře. Spustím
to jedno tlačítko. Jé, ono se ten talíř začal točit, to je bezva,
jak kolotoč. A je tu pěkné teplíčko. No ale teď už je tu hodně
velké teplíčko, to nevěstí nic dobrého, vždyť bych se tu
usmažila. Ale když mi bude zima, tak se tu můžu zajít na
chvíli ohřát. Jinak to raději nebudu dále zkoumat.
Genetická laboratoř
Někdy lidé dělají různé divnosti. Nevěříte? Tak nahlédněte do naší
myšlenkové genetické laboratoře. Žáci 8. ročníku zde na chvíli
prováděli nezvyklé pokusy.
Experiment č. 1
Křížila jsem králíka a kiwi, protože mě napadlo, že by to
mohla být dobrá kombinace. Druhý důvod byl, že mám ráda
králíky i kiwi, a taky by mě zajímalo, jak se potom bude
králík chovat. Králíka a kiwi jsem křížila i proto, aby oba
mohli získat nějaké nové vlastnosti, například že králík
zezelená a bude méně náchylný k nemocem. A na druhou
stranu, aby kiwi bylo roztomilé a více chlupaté. Jméno tvora,
který vznikne, bude Kiwlík. Jako většina experimentů má
i tento svá rizika. Může z toho třeba vzniknout ozubené kiwi
s drápy. To bych určitě nechtěla. Vzhled Kiwlíka je výjimečný.
Kiwlík je celý chlupatý a uprostřed hlavy má černá očka
a malý čumáček. Základní vlastnosti mu ale zůstaly. Je
roztomilý, poslušný a rychlý. Jsem ráda, že jsem tento
experiment vyzkoušela, protože tak vzniklo jedinečné zvíře.
Experiment č. 2
Křížila jsem vlka s kaktusem, čímž vznikl Vlkus. Křížila jsem
je, protože mě nebaví se neustále dívat na nudné kaktusy.
Jejich zkřížením bych chtěla dosáhnout toho, že kaktus bude
roztomilý, chlupatý a rychle poroste. Také doufám, že zůstane
stále nenáročný a odolný. Avšak je zde i riziko, že vznikne
zelený životu nebezpečný vlk s ostny.
Studánka
Očka s barvou nebe. Kolika žíznivým poutníkům udělá radost. Je
správné, když i my lidé jí někdy pomůžeme jako žáci 4. ročníku.
Je to moc krásná studánka. Ale cestička k ní je škaredá
a zarostlá. Je to jako nemoc, která se šíří. Zaroste cesta, lidé
na studánku zapomenou a následně ji nikdo nečistí. Pak je
špinavá, zapomene se na ni a nikdo z ní nepije. Ani já už tam
nechodím. Ale mám hezké vzpomínky. Pevně věřím, že ji zase
někdo najde, vyčistí a upraví. Pak bude stejně krásná, jak
bývala.
Jan
V lese bylo harampádí, všechny
děti pomáhaly.
Sklo, papír, plast – vysbírat
hned!
Studánka se netřpytila…
Tak jsme to tam uklidili. Než
jsme odešli, bylo to tam už
hezky uklizené.
Ta studánka je určitě pyšná.
Aneta
Šli jsme jedním lesem, kde byly trny, trnovité růže a mechový
chodník. Když jsme došli ke studánce, byla taková rozbitá, ale
řekla nám, že když ji opravíme, vyčistíme, splní nám tři
přání. A taky splnila…
Daniel
Než sem ty děti přišly, bylo to tu škaredé… Všude střepy,
papíry, plasty. A teď, jak odešly, je tu čisto. Ani jeden
papírek, kousek skla, plastu. Jsou to hodné děti, a proto jim
chci poděkovat, že to kolem mne vyčistily. Na oplátku jsem
jim dala trochu mé vody, která léčí oči. A tak jsem jim to
vlastně docela hodně oplatila.
Karolína
Pohádka o Studánce
Víte, že studánka nemusí být jen studánka? Nevěříte? Poslechněte si
příběh jedné z nich. Vše pro nás zapsala žákyně 9. ročníku.
Jmenuji se Studánka. Můj pramen vznikl 14. 5. v roce 1396.
Myslela jsem si, že les, ve kterém žiji, pokácí, ale les stojí dál.
Už 614 let a já jsem tady stále s ním. Dneska mám
narozeniny. Ale nikdo se za mnou nepřišel podívat. Ptáte se
proč? Protože cesta ke mně už dávno zarostla. Když mě lidé
našli, byla jsem slavná. Každý den se u mě zastavilo nejméně
50 poutníků a lidé z vesnice ke mně chodili pro vodu. Dokonce
mě navštěvovali královští alchymisté. Zkoumali, jakou mám
barvu. Jakou mám teplotu. V létě naměřili kolem 5 °C, avšak
v zimě má teplota byla okolo 20 °C. Nikdo nevěděl proč.
Nikoho nikdy nenapadlo, že nemusím být jen studánka. Pro
každého
člověka
jsem vždycky byla
jen lesní studánka.
Já jsem však vždy
po
lese
zpívala
hlavy
tančila,
a motala
pocestným
– byla jsem totiž
víla. Protože jsem
ale lidem škodila, proměnila mě královna ve studánku, která
v létě osvěží, v zimě ale naopak zahřeje. Mohl by mě někdo
vysvobodit, ale nesměl by ve mně vidět jen studánku, ale vílu.
Zatím se nikdo takový nenašel. A já si na život lesní studánky,
která je zastrčená v hlubokém lese, už zvykla. Chodí ke mně
jen lesní zvířata a u mého pramene bydlí žába. Poslouchám
šum stromů a zpívající ptáky. Přeji si, aby mě někdo objevil.
Ale to se nejspíš nestane. Avšak jak se říká: „Naděje umírá
poslední.“
Pavlína
Šest klobouků
Tak tohle už pohádka není. V Beskydech stojí dvě těžební věže. Žáci
9. ročníku se na tento problém podívali ŠESTI RŮZNÝMI POHLEDY. Jako
by na hlavě měli nasazeny různé klobouky a ty jim změnily úhel
pozorování.
Bílý klobouk - fakta. Celý článek jsem si přečetl a dozvěděl
jsem se mnohé, co jsem doposud neznal. Už vím, jak to s těmi
doly je. A faktografický pohled jsem si vytvořil.
Červený klobouk - emoce. Tak mně osobně se doly celkem
nelíbí, příroda okolo je tu krásná a bylo by strašné, kdyby tu
stály těžební věže a trhaly tu krásu na cucky. Moc se mi to
nelíbí, že by se tu těžit mělo. A jestli se mi něco líbí, tak to, že
lidi, co tu žijí, si to nenechají líbit a staví se proti těžební
společnosti.
Žlutý klobouk - optimista. Kdyby to mělo dopadnout dobře,
tak to dopadne tak, že se ty dvě věže jednoduše nechají
odpálit a zbořit. Okolí by se dalo do pořádku a spravilo by se
vše, co ty doly poškodily. Česká republika by přešla na
obnovitelné zdroje energie a všechna zvířátka v lese by si
oddechla.
Černý klobouk - pesimista. Dopadlo to zle, vypadá to asi
takhle. Doly se otevřely, a protože ČR potřebuje uhlí do
uhelných elektráren, otevřou se ještě další čtyři sektory těžby.
Všude se staví silnice pro nákladní auta, která vozí uhlí do
nedaleké uhelné elektrárny. Všude ve vzduchu jsou zplodiny
a příroda je zdevastována. Okolí pokleslo. Někteří lidé se radši
odstěhovali a z lesů mizí život. Dost ohrožených druhů vymírá
a mizí v nedohlednu…
Zelený klobouk - kreativita. Těžební věže jsou docela dost
vysoké, napadá mě, že bych z nich udělal
lezecké centrum. Uvnitř nebo vně by byly ty
lezecké stěny, sjížděli by se sem snad všichni
adrenalinoví sportovci z celé ČR, protože
takové veliké lezecké zdi nikde jinde nemají.
Z druhé věže bych udělal rozhlednu. Umístění mají, myslím,
dost dobré, z toho místa, kde jsou, by určitě šlo vidět až za
humna.
Nebo
je
tam
nechat
a zachovat
jako
ostravské
železárny, udělat z nich pomník, ať lidi vidí, jak člověk
nakládá s přírodou.
Modrý klobouk - shrnutí. Podle mne by doly být neměly.
I z toho, co jsem vyčetl, jsem zjistil, že by spíše uškodily, než
přispěly. Doly by poškodily zdejší krajinu a to nenávratně,
v okolí žijí chráněné a velmi chráněné druhy a ty by mohly
z našich hor vymizet. Navíc tím, že bychom těžbu uhlí
ukončili, uděláme další malý krok k obnovitelným zdrojům,
a to je, podle mého, hudba budoucnosti.
Jan
Doslov
Náš malý sborník je u konce. Nevešlo se sem vše. V rámci udržitelnosti
projektu si budeme nadále naší překrásné krajiny všímat a co možná
nejvíce ji hýčkat a kouzlit tím na její tváři sluníčkové úsměvy, ale
i radostné slzy deště.
Jestli vás texty žáků trošku oslovily, přidejte se k nim a pomáhejte
krajině co možná nejvíce, vždyť si to zaslouží. A proto:
ZASTAVTE SE NĚKDY NA CHVÍLI A PODÍVEJTE SE KOLEM SEBE.
Za realizační tým vám už teď děkuji.
Mgr. Marek Křištof

Sborník prací EVVO - Základní škola Tyršova 913, Frenštát pod

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě

Jednoho rána přišel starý Rouault zaplatit za svou vyléčenou nohu

PoradNa VlaSy! - muzeumpetrof.cz…

Rýžová miska

27. červen, 2007 Ach jo, zase ten odporný zvuk budíku. Vždycky mi