Tvář šelmy - Adventurista

Posel smrti
VII
Tvář šelmy
Lukáš Konvalina
V každém z nás se může
skrývat démon. Ale spíše než
rohatá nestvůra, je to naše
druhé já.
Obsah
I – Pekelné intriky......................................................................................4
II – Není cesty zpět................................................................................22
III – Semeniště zla.................................................................................43
IV – Moc krve.............................................................................................61
V – Ve službách Boha............................................................................92
VI – Pod maskou....................................................................................117
VII – Ve službách ďábla.....................................................................139
VIII - Vetřelec.........................................................................................166
IX - Rekviem...........................................................................................189
X – Loutkáři.............................................................................................212
XI – Mammon ex machina...............................................................235
XII - Shaira..........................................................................................249
XIII – Tvář šelmy................................................................................267
I – Pekelné intriky
Nechutný mrtvolný zápach se roztahoval po celém prostoru. Chladná stěna z kamene, po
které stékala studená voda, se zdála být jediným příjemným místem, ale ve skutečnosti
sloužila jen k psychickému trýznění. Uprostřed tohoto čtvercového sálu klečela ve vlastní
moči a výkalech mladá žena. Pohlednou tvář kazila vrstva prachu a špíny. Krátké tmavě
hnědé vlasy měla slepené potem. Oči ji štípaly kdykoli je otevřela - měla v nich smítka
prachu, ale nemohla se jich zbavit, neboť její ruce držely v okovech těsně u země, v
okovech, jež se zařezávaly hluboko do masa a působily tak spoustu bolesti. Ústa ženy byla
vyprahlá a rty popraskané. Pohled na vodu tekoucí po kamenech ji neuvěřitelně mučil a to
obzvláště v téměř nesnesitelném vedru, jež zde bylo. Žena na sobě neměla žádný oděv, a
přesto se celé její tělo lesklo potem. Vzduch v místnosti se dal jen stěží dýchat. Mimo potu,
ženino tělo pokrývaly mnohé krvavé šrámy. Některé se již hojily, jiné byly čerstvé a krev
z nich stále tekla a pomalu se srážela. Její tělo vypadalo hůře než zuboženě a přestože se
žena dopustila spousty špatných věcí, mezi které patřila i vražda, málokdo by ji teď v tuto
chvíli dokázal nelitovat. Ještě před pár lety byla krásnou smyslnou dívkou, která pobláznila
hlavu mnoha mladíkům. Dnes byla otrokyní, která měla svého pána bavit nebo mu
umožňovat vylívat si vztek. A ani jednu z těch věcí by nedokázala, kdyby nebyla psychicky
zocelená pobytem v šílených podmínkách, jaké tu panovaly. Nemohla si však vybírat. Byla
před ni postavena jen jediná cesta a tou se musela vydat. Kdyby neposlechla, a že se o to
mnohokrát pokusila, čekala by ji muka horší než smrt, která i v tuto chvíli byla vidinou
vysvobození, jenomže smrti nemohla dosáhnout, ne když jí to její pán nedovolil.
Jedna ze čtyř stěn, ta která byla přímo před ženou, se náhle rozplynula a dovnitř vstoupil
vysoký mohutný démon s blanitými křídly a rohem, který mu vyrůstal z čela, následně se
větvil a postupoval dozadu podél lopatek. Ohromný šedý démon nesl už od nepaměti jméno
Samael. Žena ihned poznala, že je vzteky celý bez sebe a tušila čím to je způsobeno.
Démon přistoupil ke své otrokyni a roztáhl pažemi její okovy. Šlo to ztuha ale přece, neboť
Samael disponoval ohromnou silou, které by dokázala vzdorovat jen hrstka lidí. Démon
vztekle zařval a chytil ženu pod krkem, přičemž dával dobrý pozor, aby jí neublížil svými
dlouhými, ostrými a neuvěřitelně pevnými drápy. Ženu zvednul do výše, jakoby ani nic
nevážila a pohlédnul jí do očí. Přestože se žena hodně přemáhala, nedokázala zakrýt
nepatrný úšklebek. Jakmile ho Samael zaznamenal, zaklonil hlavu a zařval na celý sál, až
mu z úst začaly odlétávat sliny. Poté se napřáhl a hodil ženu vší silou přímo proti zdi. Ta
narazila zády na hrubě opracovanou zeď tak tvrdě, až jí popraskaly některé kosti a ze stěny
samotné se uvolnilo několik malinkých kamínků, které stejně jako žena dopadly na zem.
„Obdivuhodný výkon…“ ozval se hrubý ženský hlas s notnou dávkou ironie. Do sálu vešla
Lilith – démonka s lesklou, téměř černou pletí. Její oči modře zářily a z hlavy jí vystupovaly
dva malé rudé rohy. Měla také silný ocas, který se jí zvedal až do úrovně ramen. Při chůzi se
mírně pohupoval a občas se snížil takřka až na zem. Mohlo by se zdát, že nad svým ocasem
démonka neměla kontrolu, ale nebylo tomu tak. Během mžiku s ním mohla kohokoli udeřit a
to velice tvrdě. Lilith měla, podobně jako její bratr Samael, statné svalnaté tělo, nicméně ne
tak mohutné a urostlé. Přestože byla démon, nechyběly jí ženské rysy – veliké kulaté pozadí,
jež se při chůzi lehce pohupovalo, výrazné boky a prsa. Lilith následovala její věrná
společnice Cura - krásná mladá dívka se snědou jemnou pletí, výraznýma hnědýma očima a
dlouhými rozpuštěnými vlasy stejné barvy. Byla člověk stejně jako žena, která stále nehybně
ležela u stěny, ale na rozdíl od ní měla Cura vysoké postavení a hlavně Lilith na své straně.
Ta na ni dohlížela a starala se o její bezpečí. Na oplátku měla démonka zcela oddanou
služebnici ochotnou splnit každé její přání. Cura se kdysi mohla pyšnit titulem Incká
princezna, ale dnes nic takového nehrálo roli. Dnes si mohla říkat služebná Lilith a ač se to
nezdálo, měl tento 'titul' větší hodnotu než titul princezny. Lilith a Cura přistoupily
k Samaelovi, přičemž Cura se držela vzadu za svojí paní.
„Můj bratře,“ řekla s posměchem Lilith, „zdá se mi to nebo si na té nebohé ženě vyléváš
zlost?“ Lilith ani nečekala na bratrovu odpověď a přišla k ženě, jež se stále nedokázala
zvednout. Nebyla mrtvá, ale daleko k tomu neměla. Z úst jí tekla krev a prsty na rukou se
mírně třásly. Lilith se sklonila a přejela ženě dlaní po zádech. Nestalo se však to, co
démonka očekávala. „Zapomněla jsem...“ řekla démonka. „V jejích žilách koluje tvá krev,
bratře. Nemohu jí pomoci svými kouzly.“
„Ještě abys mohla!“ vykřikl Samael a následně si odplivl. „Je z rodu Gordonů, z mého rodu,
který jsem založil tam na povrchu. Bylo to ode mne hloupé, ale jak jsem mohl tušit, že budu
zrazen vlastním synem?! Ta čubka alespoň pyká za jeho čin.“
„Ta žena neměla s Mordredem Gordonem a tím co ti provedl nic společného! Měl bys ji
nechat umřít.“
Samael se hlasitě rozesmál. „Umřít?! Je to žena… lidská žena,“ řekl neskrývaje pohrdání.
„Lidé a navíc ženy si zaslouží trpět. Nenávidím ženy a zároveň toužím po tom je mrdat a
mrdat. Zvláštní...“ Samael pohlédl na Curu a zkoumavě si ji prohlížel. „Ta indiánka se mi líbí.
Mám chuť ji ucpat tlamu mým čůrákem. Co kočičko, chtěla bys mi ho vykouřit?“ Lilith tohle
rozčílilo a ne málo. Rozeběhla se proti svému bratru, což Samaela překvapilo. Mířila přímo
k němu a nabrala i na tak krátké vzdálenosti ohromou rychlost. Těsně před Samaelem
démonka vyskočila do výše a narazila svým tělem do něj. Démon se zřítil k zemi. Cura
nebyla zase tak překvapená vzájemnou nenávistí obou démonů. Věděla, kdo tento rozkol
způsobil a taky proč. Oba démoni se kdysi milovali a nemohli jeden bez druhého být. Když
ale Samael znásilnil lidskou ženu a zplodil s ní dva potomky, Lilith ho začala k smrti
nenávidět. Další vlna nenávisti vypukla, když započala kolonizace Nového světa a
‚Samaelovi lidé‘ zpustošili kraj na který Lilith dohlížela. Cura Samaela rovněž nenáviděla, ale
Lilith naopak milovala jako svoji bohyni. Se zadostiučiněním sledovala, jak Lilith klečí na
svém bratru a cení na něj ostré špičaté zuby. Démonka bránila princezninu čest a to Curu
hřálo u srdce.
„Jsi slaboch!“ vykřikla Lilith. „Obzvláště poté, co jsi ztratil všechny ty duše, které sis skladoval
a které tě posilovaly.“
„Nepřipomínej mi otce a jeho trest!“
„Spíše bych ti měla připomenout, kvůli komu jsi byl potrestán.“ Samael zařval zlostí a odstrčil
od sebe Lilith. Poté se zvedl na nohy stejně jako Lilith. Rozběhl se, chytil démonku kolem
pasu a narazil s ní do stěny. Cuřin výhled na zápasící démony na krátko zastínil oblak
prachu. Na malou chviličku začala mít o svoji bohyni strach, ale ten hned ochabl, když se
prach rozvířil a Cura viděla Samaela, který přitlačoval démonku ke stěně. Měl za to, že je
nyní bezmocná, ale princezna dobře věděla, že tomu tak není.
Lilith ke svému bratru promluvila: „Kasumi Sato… Co se ti honí hlavou, když zaslechneš to
jméno?“ Samael opět zařval a to tak hlasitě až si musela Cura zacpat uši.
„Nevyslovuj její jméno!“ vykřikl démon.
Samael chytil svoji sestru a zvedl ji až nad hlavu. Nezdálo se, že by se Lilith čehokoli bála,
ostatně nikdy tomu nebylo jinak. Cura sice v Pekle sloužila jen necelé čtyři roky, ale za tu
dobu se oba démoni již několikrát poprali. Souboj obvykle neměl vítěze, neboť hlavy obou
démonů vychladly dříve, než si dokázali skutečně ublížit. Teď to vypadalo vážněji. Cura
přemýšlela, kdo z obou démonů je fyzicky silnější. Ještě před pár lety to byl zcela jistě
Samael, který ve svém těle skladoval duše lidí, jež sám pohltil a které mu dodávaly na síle.
Nyní tomu mohlo být jinak. Cura věděla, že fyziologie démonů nezaznamenávala žádný
velký rozdíl mezi fyzickou silou muže a ženy, či spíše samce a samice. Samael švihnul
s démonkou o zem a to takovou silou až se ozvala dunivá rána. Démonka sykla bolestí, což
zaznamenala i Cura a vystrašila se. Skoro měla chuť přiběhnout k ní a nějak jí pomoct ale
plést se rozzuřenému Samaelovi do cesty by mohlo být příliš nebezpečné. Lilith se překulila
na břicho a zvedla se na všechny čtyři. Její ocas zasvištěl vzduchem a udeřil předkloněného
Samaela do břicha. Úder to musel být hrozivý, čemuž nasvědčovala i hlasitá rána a následné
skučení Samaela, který se chytil za břicho a málem šel do kolen. Lilith se postavila a
domnívala se, že je po souboji. Jenomže se spletla a Samael jí zasunul své drápy pravé ruky
hluboko do břicha. Když je opětovně vytáhl, z démonky začala vytékat zcela černá bublající
krev. Tohle byl vůbec první souboj, kterému byla Cura svědkem, kdy začala téct krev. Ledový
pot, který Cura cítila na svém čele, naznačoval, že je k smrti vyděšená. Představa, že by její
paní zemřela, byla hrozivá.
'Kdo by mě pak ochránil před Samaelem a jeho choutkami? Mohla bych skončit jako
Angelina anebo možná ještě hůř!' Cura přiběhla k démonce, ale ta ji zarazila pokynem ruky.
Druhou ruku si položila na krvácející ránu a ta se krátce poté téměř zacelila. Lilith ovšem
teprve nyní ovládla skutečná zlost. To před tím nebylo nic v porovnání s tím, co nyní
démonka cítila. Její ocas mával ze strany na stranu ohromnou rychlostí a vířil vzduch. Temně
rudé rohy nyní zářily mnohem výrazněji a osvětlovaly sál. Samael byl překvapen tím, co jeho
sestra dělá, ale ani jeho vztek neopustil. Lilith se natočila bokem a švihla svým ocasem
Samaela přes drápy na pravé ruce. K démonovu údivu jeho drápy praskly a spadly na zem.
To samé se v mžiku stalo s drápy na jeho druhé ruce. Démon byl najednou zbaven svých
nejsmrtonosnějších zbraní, neboť to co mu z nich zbylo, už zdaleka nepředstavovalo takové
nebezpečí. V mžiku dostal od Lilith úder pěstí do žaludku, po kterém padl na kolena. Kolem
Samaelova krku se obtočil ocas démonky a přestože se Samael snažil uvolnit, nebyl toho
schopen.
„Pros o milost,“ řekla Lilith.
„Nik…nikdy.“
„Jak myslíš. Z tohohle sevření se nikdy nedostaneš a já tě mohu s klidem vláčet za sebou
jako nějakou trofej. Možná bych mohla předstoupit před otce. Asi by byl překvapen, jakou
špínu to s sebou táhnu.“
„Ne… ehh… prosím… před otce ne… má sestro a vládkyně… světa Stínů… odpusť mi a…
pusť mě.“ Lilithin ocas se uvolnil a viditelně se uklidnil. Samael stále klečel na kolenou a
s hrůzou pozoroval své zmrzačené ruce.
„Je mi líto těch žen, které máš ve své moci,“ řekla Lilith. „I dříve jsi je ovládal, souložil s nimi
a měl je jako své otrokyně, ale teprve od té chvíle, co tě Kasumi přemohla si na nich vyléváš
svoji zlost. Angelina i Catherin trpí za Kasuminy činy a to není správné. Pověz, když je
přivazuješ na oltář a vytrháváš jim vnitřnosti představuješ si, že jsou Kasumi?“
„Dobře znáš odpověď, tak mě před tou Inckou štětkou neponižuj. Kasumi mě porazila v
čestném boji. Mě! Jak jen mohla? Kde sebrala sílu se kterou mi dokázala vzdorovat? Jak
mohla být tak mrštná, tak přesná s tím svým mečem a tak smrtonosná? V čem tkví její
moc?!“
„V pažích, ty hlupáku! Ještě před dobrými dvaceti lety nebyla nic – jen mladá dívka z chudé
rodiny. Jedna ze sta milionů dalších. Jenže pak podstoupila tvrdý výcvik a od té doby se
neustále zdokonaluje v boji se zbraněmi i bez nich.“
„Ale je jen žena. Jen žena!“
„Jen?! Podceňuj si ženy s klidem i nadále, mě je to jedno, ale uvědom si, že Kasumi,
přestože je ženou, si s tebou poradila. Můžeš ji nenávidět, můžeš jí přát tu nejbolestivější
smrt, ale vím, že ve svém nitru ji obdivuješ za to, co dokázala navzdory tomu, že je kvůli
svému pohlaví tak 'oslabená.' To, že se mě na ni stále vyptáváš značí, že ti není lhostejná,
ale měla by být. Když jsi mě dnes pozval do svého hradu, vyptával ses znovu a opět jsem tě
nepotěšila...“ Lilith se ušklíbla a zopakovala to, co Samael již věděl: „Kasumi se má výborně.
Nejen, že přemohla všechny, kteří se jí postavili do cesty, ale navíc se brzy vrátí na Black
Mirror, kde se chce vdát za Samuela Gordona a počít s ním dítě. Určitě si uvědomuješ, co to
znamená, že? Další Gordon může již brzy přijít na svět. A to, že teď Kasumi bude patřit k té
rodině, tě jistě netěší, že ne? Vlastně budete příbuzní... Měl bys na ni být hrdý.“
Samael dlouho mlčel a dusil v sobě zlost, ale poté procedil vztekle mezi zuby: „Já ji dostanu.
Dříve nebo později Kasumi dostanu a připravím ji ta nejšílenější muka, jaká si dokážu
vymyslet.“ Lilith se zasmála a viditelně si užívala toho, že je její bratr na kolenou a stále se
cítí jako poražená troska. Otočila se, pokynem ruky naznačila, že ji má Cura následovat a
vydala se k odchodu. „Já ji zničím!“ řval Samael jakmile Lilith odešla. „Dostanu Kasumi sem
do Pekla a tady ji zničím! Ji nebo jen její duši – na tom nezáleží. A ještě ten den, kdy se sem
dostane, se mi bude plazit u nohou a líbat mi je jako svému pánu, jako bohu, který nad ní má
absolutní moc!“
Lilith se svojí služebnou odcházela pryč ze Samaelova hradu jež se honosil jménem Karasal.
Když prošli přes nádvoří za hlavní bránu, Cura si neodpustila pohled za sebe na gigantický
hrad s bezpočtem věží a věžiček. Stál na vysoké strmé skále, okolo které byla propast
naplněná lávou. Právě láva, a také mnohé svícny všude okolo se staraly o osvětlení okolí.
Nad hlavní bránou hradu byl z kamene vytesaný chrlič, jež nápadně připomínal Samaela
s roztaženými křídly. Déle si Cura Samaelův hrad neprohlížela, neboť zjistila, že její paní už
kráčí dolů po pěšině. Doběhla ji a následovala až na okraj Samaelova území – na konec
kamenného mostu, za nímž začínala typická Pekelná krajina – skály, hory, sopky, bažiny,
pouště, ale i rudá moře, či vojenské tábory netvorů. Šlo o neutrální půdu a všichni tři vyšší
démoni měli možnost sami sebe, či druhé bytosti volně přenášet – teleportovat, přičemž
cílová destinace mohla být i sídlem onoho vyššího démona, nikoli však démona cizího. Lilith
tedy kupříkladu mohla z tohoto území zavítat rovnou do svých jeskyní, kde žila a klidně až
k Černému zrcadlu – bráně mezi světy, ale do Samaelova hradu nemohla, nejdále na tento
most. To samé platilo pro Curu – Lilith by ji nikdy nemohla teleportovat dále než na most.
Teleportování bylo užitečné, neboť přechod takřka mrtvé a nehostinné krajiny byl záležitostí
dlouhých týdnů. Lilith svoji služebnou vzala do náruče a během mrknutí oka se s ní přenesla
k jejímu domu - součástí Lilithina území.
Dům nebyl na konec dvacátého století nijak zvláště přepychový a připomínal spíše Incký
palác. Byl z dokonale opracovaných kamenů a střecha z došku. Měl celkem dvě patra a
mnoho oken, které byly jen otvory mezi kameny. Dům stál u křišťálově čisté řeky, která tudy
protékala. Po levici pak měla Cura zelenavou stráň a na jejím vrcholku začínal listnatý les.
Bylo tu krásně. Přesně takový domov si Cura přála a přesně takový taky dostala. Celé toto
její území připomínalo ve všem svět lidí. Dokonce tu nechyběly ani menší zvířata jako hmyz
nebo ryby. Střídalo se tu počasí i denní doba, jak si Cura přála, ale celý tento svět měl
rozlohu jen necelých deset kilometrů čtverečných a končil vysokou zcela rovnou a hladkou
stěnou. K okraji svého světa Cura raději ani nechodila, neboť by ji to jen připomínalo, že žije
v jakési umělé ulitě. I tak tu ale byla mnohem šťastnější než na povrchu.
„Až budu něco potřebovat,“ řekla Lilith, „zase tě přivolám. Do té doby máš volno.“
„Má paní… mohu s tebou pohovořit?“
„Proč ne.“
Cura usedla na placatý kámen před svým domem. Byla hrozně ráda, že její paní se nechová
přehnaně povýšeně, není pyšná a nedává tak najevo svoji ohromnou moc. Vlastně ji Cura
považovala skoro za přítelkyni a i na Lilith bylo patrné, že má Curu ráda. Démonce chyběla
společnost myslícího tvora, který dokáže uvažovat a má své emoce a city. Lilithiny Stíny byly
něčeho takového schopny jen v omezené míře a ostatní velké démony nijak zvlášť
nemusela. Poté, co ji Samael podvedl s lidskou ženou se Lilith sblížila s třetím z démonů,
Azazelem, a to jednak proto, aby dokázala Samaelovi, že o ni definitivně přišel a pak
především z výhod, které ze vztahu mohly vyplynout a také vyplynuly. Mezi třemi démony
panoval odnepaměti jakýsi status quo, který však byl velmi nestabilní a nebylo divu, vždyť tři
bytosti, jež disponují ohromnou mocí a žijí v těsné blízkosti, se těžko dokážou shodnout.
Platilo proto nepsané pravidlo – každého co jeho jest. Démoni se navzájem nemíchali do
věcí druhých, ale Lilith nebyla tak hloupá, aby si neuvědomovala, že všechno může jednou
skončit a když dva uzavřou spojenectví, třetí bude bezmocný. Ač to znělo velice
nepravděpodobně, v poslední době bylo takové spojenectví blíž než kdy jindy. Samael opět
ztratil svoji moc a byl potrestán – jeho schopnosti i doposavad nashromážděné duše živých
bytostí byly značně omezeny samotným Vládcem. Čím dál více se stával pouhou loutkou a
bylo otázkou času kdy buď zcela přestane hrát svoji roli nebo se raději dobrovolně přidá na
stranu někoho jiného a Lilith moc dobře věděla, že na její stranu se nepřidá ani za nic.
Démonka tento stav předpokládala už před stovkami let, kdy byl Samael poprvé poražen
svým vlastním synem Mordredem. Nechtěla nic ponechat náhodě a tak svoje možnosti i vliv
rozšiřovala, aby se nemohlo stát, že ji jednoho dne ostatní démoni smetou.
Černé Lilithino tělo kontrastovalo s jasnou zelení trávy a nepůsobilo tak hrozivě jako
v temných kobkách Samaelova doupěte. Přestože to démonka k životu nepotřebovala,
nejprve se napila vody z řeky. I démoni si mohli užívat života a radovat se z přírody a toho,
co nabízí. Kdyby to Samael viděl, jistě by to považoval za známku slabosti, ale Lilith se jím
už nenechávala ovlivnit. Vrátila se k Cuře a usedla do trávy. Ocas složila vedle sebe.
„Chci ti poděkovat, Lilith,“ začala princezna, „za to, co jsi provedla Samaelovi. Jsem…
šťastná, protože…“ Cura se rozplakala. „… protože si to zasloužil. Za to, čeho se dopustil, by
měl jen a jen trpět.“
„Už jsme spolu dlouhou dobu, Curo. Dost dlouhou, abych se mohla o vás lidech naučit víc.
Jsem šťastná, že tu jsi a že mám s kým žít, ale nepláču kvůli tomu.“
„Asi… asi to necítíš jako já v případě Samaela. Lidé nepláčou, jen když jsou smutní. Tohle
jsou slzy štěstí. Já… bála jsem se o tebe. Tam když jste bojovali.“
„Tomu rozumím. Kdybych zemřela, tak bych tě nemohla před bratrem ochránit.“
„Nešlo jen o tohle. Odpusť mi, že to takhle řeknu, ale mě na tobě záleží, protože tě mám
ráda.“
„To je dobře. Měla jsi mě ráda i před lety jako svojí bohyni a nezměnilo se to. To je moc
dobře. Značí to, že mi budeš věrná i nadále a já věřím, že budeš.“
„Ano… tedy já tě mám ráda i jako člověka… ehh tedy jako živého tvora. Jde o to, jak se
mnou jednáš a jak si se mnou povídáš. Vedle tebe se necítím jako něco podřadného nebo
naopak vysoce postaveného. Líbí se mi to a hrozně moc, vždyť mám pocit, jako bych měla…
měla přítelkyni… Ehh, promiň, já… tohle je… sakra měla jsem mlčet. Odpusť mi, tohle jsem
přehnala.“ Cura cítila rostoucí nervozitu a pokoušela se uklidnit.
Na Lilith bylo patrné, že je překvapená ale ne rozzlobená. „Netušila jsem, že mezi člověkem
a démonem může vzniknout láska,“ pronesla Lilith.
„Láska?! No… když to říkáš…“ Cura se začervenala a protože se obávala kam, až může
rozhovor zajít, raději změnila téma. „Eh, já hloupá husa – ani jsem se nezeptala na to, jak se
cítíš. Samael tě přece zranil!“ Lilith pohlédla na své břicho, na kterém stále byla zasychající
krev.
„Ano… takhle mě už dlouho nikdo neublížil.“
„Copak to nebolí? Možná… by to chtělo ošetřit?“ Lilith se pohodlně natáhla do trávy, tak aby
na zranění nepůsobil žádný tlak.
„Ani moje schopnosti ránu zcela nezacelí. Bude to vyžadovat čas.“
„A odpočinek…“
„Přesně tak. To znamená, že tu zůstanu, dokud se neuzdravím. Pokud tedy chceš. Chápu
totiž, jak je pro lidi důležité soukromí, takže jestli chceš zůstat o samotě…“
„Kdepak!“ vykřikla radostně Cura. „Zůstaň prosím se mnou. Měla bys ale jít dovnitř. Stahují
se mraky a asi bude pršet.“
„Mohu je odehnat pryč.“
„No… víš, proč jsem si přála, aby se to tu přibližovalo mému světu? Náš svět nemáme ve
své moci a tak se musíme přizpůsobovat prostředí a jeho změnám. Proto je náš život
zajímavý a ne tak stereotypní.“
„Nerada se podřizuji čemukoli jinému, ale dobrá - můžeme počkat na déšť, anebo se mu
vyhneme tím, že zajdeme do domu.“ S druhou variantou Cura velice ráda souhlasila.
Člověk i démonka vstoupili do domu, který ani uvnitř nijak neoplýval přepychem. Hned
v první místnosti byla pohodlná postel, která rozhodně z dob Inků nepocházela. V poličkách
tu bylo mnoho knih, které si Cura ve volném čase četla. Šlo převážně o filosofické texty
z doby Antiky nebo o legendy ze světa dálného východu. Cura si v podstatě mohla přát
jakoukoli knihu, která kdy byla napsána ale dávala přednost zásadně knihám z dávných dob,
které jí byly bližší a u kterých měla jistotu, že v nich nebude zmínka o křesťanství či Peklu. To
první k smrti nenáviděla a o tom druhém věděla více než kdokoli jiný a tak nestála o četbu
výmyslů, jež s realitou měly společného jen pramálo. V jedné z vedlejších místností Cuřina
domu, byla spíž s několika druhy čerstvého ovoce. Cura odsud vzala dvě papayi a vrátila se
do pokoje. Jídlo si Cura zásadně nacházela sama, neboť v okolí ho bylo hojně a to včetně
ryb. Tu a tam dostala chuť na něco, co zde nerostlo nebo nežilo a tak požádala Lilith, aby jí
onu věc vytvořila. Vzhledem ke Cuřině skromnosti a oddanosti, neměla Lilith ani jedinkrát
problém s jejím přáním. Když se Cura vrátila k Lilith, zjistila, že démonka leží na podlaze
vedle postele.
„Ehh, nikdy by mě nenapadlo, že budu ve svém domě hostit tebe,“ řekla Cura a nabídla Lilith
papayu. „Je to moc dobré… Teda alespoň mě to chutná, ale nevím jestli…“
Lilith se do papayi zakousla a řekla: „Chutná to zvláštně. Jinak než naše potrava.“
„Já se bála, aby ti to neublížilo.“
„Ne, toho se neobávej. Ne, že by nebylo možné mě otrávit, ale mé trávicí ústrojí vydrží téměř
vše, co jedí lidé nebo zvířata.“
„Přijde mi hloupé, že má paní tu leží na chladné podlaze. Totiž… nechceš moji postel nebo
alespoň deku? Bude ti zima.“
„Nemůže mi být zima. Ne v takovýchto podmínkách. Především nechci, abys ty musela ležet
na podlaze. Pro tebe by to bylo nepohodlné a to více než pro mne.“
„Tak dobře,“ odvětila Cura, dojedla ovoce a ulehla na postel. Venku se pomalu stmívalo a
začalo pršet. Cura si připadala docela nesvá, vzhledem k tomu vedle koho to ležela. Znala
Lilith už dost dlouho, ale přesto se nedokázala uvolnit.
„Myslíš, že se Samael může zmocnit Kasumi?“ zeptala se po chvíli ticha Cura.
„Nevím. Nenapadá mě žádný způsob, jak by toho mohl docílit. Snad jedině, kdyby se vrátil
k moci, ale Kasumi ho znovu nevyvolá, tím jsem si zcela jistá.“
„Co když ho vyvolá někdo jiný?“
„A kdo? Už nemá žádné své služebníky – během jeho minulé vlády se nezmohl na nic a
pouze si užíval opětovně získané moci. Nepřipouštěl si možnou porážku – a už vůbec ne od
ženy. Hltavě sbíral nové duše zemřelých a doufal, že jeho démoni konečně dostihnou a zničí
Samuela Gordona a jeho tehdy nenarozeného vnuka. Nic se mu nepovedlo a Kasumi ho
přemohla ani ne rok poté, co ho vyvolala. Opravdu neznám jediný způsob, jak by se mohl
vrátit na Bránu pekel, ale kdyby se mu to povedlo a kdyby přeci jen získal Kasumi pro
sebe… těžko bych dokázala jen nečině přihlížet těm mukám, která by musela vytrpět.“
„A můžeš tomu zabránit? Mě je líto i Angeliny a Catherin. Mučí je a způsobuje jim smrtelná
zranění. Má je jako svoji hračku a když ho omrzí nechá je se zase uzdravit, aby je mohl
příště opět týrat. Je to hrozné… “
„Nepletu se do Samaelových věcí, takže jim nepomůžu, ale kdyby měl Kasumi… postavila
bych se celé jeho armádě netvorů i jemu samotnému, abych ji ochránila.“
„To ne! Vždyť by tě zabili!“ vyděsila se Cura.
„Samozřejmě, že bych se nepostavila celé armádě sama.“
„Ale… vždyť my… ehh vlastně ty žádnou pořádnou armádu nemáš. Jen Stíny, a když je
pošleš do boje, Místo moci bude bez energie.“
„Ne každý Stín se hodí do války, ale těch, kteří mohou bojovat, mám miliony. Armádu mohu
mít během okamžiku, Curo. Potřebuji jen velitele a teď nemyslím velitele celé armády, ale
jenom těch nejlepších, malé skupiny, která může napáchat v řadách našich protivníků
hrozivé věci. Kdyby Samael zemřel jeho netvoři by zdivočeli a pobili se mezi sebou. Nemůžu
se oslabit tím, že vyšlu celé armády ale pokud bych měla někoho kdo zabije vůdce...“
„Mluvíš o Kasumi… Opravdu by byla tak dobrou velitelkou?“
„Tou nejlepší. Stíny nejsou lidé, není možné je přimět k poslušnosti domluvou nebo
vzájemnou pomocí. Je nutné prokázat vnitřní sílu, právě ta dělá Stín Stínem. Kasumi má
takovou vůli, že za ní půjdou všichni. Pohltí ty nejlepší a sama se stane téměř
nepřemožitelnou. Potíž by byla v tom ji přinutit ke spolupráci, ale jsou metody na které i Stíny
slyší. Nechci ale, aby Kasumi předčasně zemřela. Ona stojí za Samaelovou prohrou, je
živoucím symbolem vzdoru vůči Peklu, podobně jako moje dcera Shaira. Hmm, víš vůbec o
tom, že mám dceru?“
„Netušila jsem to.“
„Ona ale není tady v Pekle. Nebylo to místo pro ni. Je to smutný příběh a někdy ti ho povím,
ale ne dnes. Když jsem smutná tak mě to zranění totiž víc pálí.“
„Počkej…“ řekla Cura a vstala. Vzala kus jemné látky z vedlejšího pokoje a vyšla ven, aby ho
namočila v řece. Poté se vrátila a přiložila ho Lilith na ránu. „Není to nic moc, ale…“
„Je to dobré. Ještě nikdy se o mě nikdo takhle nestaral. Ani Samael, když jsme se měli rádi a
tu a tam se poprali… tak ani když mi ublížil, ho nezajímalo, jestli mě to bolí a už vůbec se
nesnažil mi pomoci.“
„Vy jste se prali jen tak?!“
„To je přece normální, že si mezi sebou dva tvorové poměřují síly.“
„Normální? Když to říkáš..“
„Ano, normální. V každém páru nebo skupině musí být dominantní jedinec. A souboj je
ideální způsob jak určit, kdo má větší moc. V tvém světě se to myslím obvykle řeší méně
násilně, ale my démoni jsme velice hrdí a dominanci si nevybudujeme pouhými slovy.“
„Smím vědět, kdo z vás byl… dominantní?“
„Bylo to různé, ale ani jeden z nás se s druhou pozicí nedokázal smířit a tak jsme zápasili
velice často. S Azazelem jsem naopak vůbec nezápasila, ale ne proto, že bych na něj
nestačila, ale jelikož to bylo výhodné. Myslím, že i na povrchu se to takto praktikuje – ženy
úmyslně hrají roli totálně neschopné ubožačky a intrikují, jen aby z toho ve výsledku získali
co nejvíc. Ženy jsou obecně velice podlé bestie, ale to není urážka, spíše naopak – dokážou
si navzdory mnohem pevnějšímu postavení muže vydobýt své a mnohdy jsou to ony, kdo ve
skutečnosti vládne. Pověz mi Curo, jak vidíš náš vztah? Budeš mít rozhodující slovo? Budeš
dominantní?“
„Já?! To… to přece nejde… Jsem jen…“
„…člověk?! Ale no tak – ve vztahu na tom přece nesejde. Máme se rády a to je důležité. A to,
že jsme obě ženy… co na tom záleží? Možná že žena a žena si rozumí víc než žena a muž.
Pravda, budeme mít jistá omezení - nemůžeme píchat, ačkoli ani to není tak úplně pravda.“
„Taky nemůžeme porodit děti…“ hlesla Cura a ani pořádně nevěděla, jestli by po tom toužila.
Dokonce si ani nebyla jistá případným vztahem. Jak může milovat démona? Ovšem říká se,
že člověk potřebuje k životu lásku a kde jinde ji má tady v Pekle sehnat?
Angelina byla připoutána na oltáři. Její ruce i nohy byly v okovech a po jejím těle stékal pot a
krev. Samael stál nad ní a drásal její tělo zbytky svých drápů. Angelina křičela bolestí na celý
sál a každou chvíli omdlévala. V ten okamžik Samael počkal, až přijde k sobě, aby mohl
pokračovat. Přestože Angelina již vytrpěla šílené a hlavně smrtelné rány, tak stále žila.
Samael z jejího rozevřeného břicha právě vytahoval střeva. Angelina tomu přihlížela a děsila
se toho, co bude následovat. Samael jí jeden konec střev vecpal do úst a přinutil jí, aby je
začala kousat a zbytky polykat.
„Můžeš poděkovat Lilith…“ řekl Samael a dál si vychutnával děsivé mučení. Když Angelina
Samaela omrzela, přejel jí svými prsty po těle a ty nejvážnější rány se zacelily. Opět jí
dorostly vyjmuté orgány a tělo se doplnilo krví. Samael ji na oltáři však nechal připoutanou.
„Musí existovat způsob, jak se ti zavděčit, abys mě přestal týrat,“ řekla chraptivým hlasem
Angelina.
„To si myslíš?! Koho bych pak měl na hraní, ty smradlavá čubko?!“
„Moji matku, tu hnusnou bestii Catherin, kvůli které jsem zde! Může mě přece ve všem
nahradit. Sice má nejlepší léta za sebou, ale tady v Pekle už nezestárne a popáleniny jsi jí
vyléčil. Dokonce bys ji mohl vrátit mládí...“
„A zvýšit sebevědomí?! Ani omylem! I přes její věk je však Catherin mnohem krásnější než ty,
ale jí v žilách neproudí krev Gordonů! Catherin se do rodiny přivdala a nebaví mě vylévat si
na ní zlost, tak jako na tobě. Ona má jiný úkol – má mě těšit.“
„A kdybych za sebe našla adekvátní náhradu? Jinou ženu, kterou nenávidíš?“
„Ty sviňská čubko,“ vykřikl Samael. „Kde ji chceš hledat?! Tady jsme v Pekle!“
„Musela bych na povrch, to je jasné, ale za Kasumi by to stálo, ne?“
„Kasumi…“ zasnil se démon. „Risknul bych i Lilithinu zlobu jen kdyby byla Kasumi moje.“
„Tak vidíš… dovol mi ji sem vlákat. Zajdu k Trůnu kostí a požádám Azazela o pomoc.“
„Když jsem žádal já, odmítnul mě. Nikdy se nepletl do záležitostí nás dvou. Já i Lilith jsme
mu byli u prdele. Opovrhuje námi!“
„Možná jsi jen netlačil na správnou strunu. Už tu jsem dost dlouho a od tebe i ostatních si
vyslechla mnoho věcí. Často mluvíš, když mučíš mé tělo i mysl a co jiného během mučení
dělat než tě poslouchat a skládat si střípky informací? Myslím, že vím, co mám dělat. Dokážu
ti pomoct, Samaeli. Vím, jak sem vlákat Kasumi.“
„Zkus to, ty malá děvko. Přenesu tě tam.“ Samael zpřetrhal Angelinina pouta a ta se pomalu
posadila na oltář. Bolelo jí celé tělo. „Jestli ale neuspěješ… ztrestám tě tak, jako ještě nikdy!“
Démon chytil Angelinu za ruku a během mrknutí oka byla pryč.
Samael přišel do místa, kde obvykle odpočíval. Neustále zde hořely obrovské kamenné
svícny. Celý pokoj měl tvar kruhu a uprostřed ležela žena se zlatavými dlouhými vlasy. Byla
zcela nahá a čekala na svého pána. Ten ji vztekle zvednul do výše, přistoupil s ní ke stěně a
strčil jí do úst svůj pohlavní úd.
„Jaký byl Samuel Gordon?“ zeptal se démon. „Dělala jsi mu to radši než mě?“ Žena cosi
zahuhňala a Samael jí uvolnil ústa, aby mohla odpovědět.
„Ne, můj pane. Samuel nebyl v porovnání s tebou ničím.“
„Ha, ha, jak by taky mohl.“ Samael ženu ohnul a zezadu jí znásilnil. „Už jsem ti vyprávěl o
tom, že Samuel teď šuká jinou pičku?“
„Ano, můj pane.“
„A co si o té šikmooké kurvě myslíš ty?“
„Je to… ta největší zrůda jaká kdy žila. Měla by se navěky smažit v Pekle.“
„Jsem rád Catherin, že to vidíš jako já. Ovšem, kdyby se mnou měla bojovat… přála bys
vítězství jí, ty štětko!“ Samael od sebe Catherin odstrčil a třísknul jí pěstmi do zad. Catherin
padla k zemi s téměř přeraženou páteří. „Nechám tě tu skučet bolestí, ty jedna mála
podlézavá svině! Stejně nemůžeš chcípnout…“
Lilith ležela na posteli a hned vedle ní i Cura která byla k démonce přitisknutá, aby se na
postel vůbec vešla. Cura si připadala hloupě.
„Je to divné…“ hlesla dívka.
„Co je divné?“ zeptala se Lilith.
„Jsem člověk a žena. Ty jsi démon a… také žena. Připadá mi, jako že dělám něco ošklivého
a nepřípustného. Možná jsem zešílela!“
„Proč? Já jsem nyní šťastná.“
„Já… jsem asi taky šťastná. Nevím… Je to prostě divné. Přijde mi jako bych dělala něco
opravdu ohavného a možná až zvráceného, ale koho tu můžu milovat, když tu jsem sama a
ti dva démoni jsou zrůdy? Nejsou jako ty. Raději si ani nechci představovat, co prožívá
Catherin a Rachel. Prosím, slib mi, že nikdy neskončím jako ony. Raději mě zabij, kdyby
k tomu mělo dojít.“
„To můžu udělat, ale tady jsme v Pekle. Když tě zabiju, Samael se zmocní tvé duše. Ale
neboj se Curo, neodváží se mi postavit. Má strach.“ Cura se usmála a položila hlavu na
Lilithinu hruď. Věděla, že je na místě, kam nepatří. Byla v Pekle a byla živá! Nikdy se tu
neměla špatně, ale dnešek jí pořádně zamotal hlavu. Na jednu stranu byla šťastnější než kdy
předtím, ale na stranu druhou se děsila sebe samotné. Uvědomovala si, že tohle není
samotný lesbicismus, spíše jeho spojení se zoofilií, i když ani to nebylo zcela přesné. Raději
nad tím déle nedumala, neboť už takhle měla problém se s tím vyrovnat. Když Samael Lilith
ublížil, uvědomila si Cura jak moc je pro ni démonka důležitá a jak moc ji má ráda. Byla jako
její matka i blízká přítelkyně zároveň. Jediný tvor v těchto místech, který se k ní chová vlídně.
Jediný tvor, kterého může mít ráda a kterého může milovat.
„Někdo se sem blíží,“ řekla z ničeho nic Lilith. Cura se vyděsila a vstala.
„Jak… jak to víš a kdo je to?!“
„Cítím jeho zápach. Je to princ Pekla.“ Lilith vstala a vyšla z domu. Byla tu tma a tak
pokynem ruky, jež jí modře zableskla, vyvolala na nebi slunce. Lilith se rozhlédla a na stráni
nad domem si všimla tvora se lví hlavou. Ve všem ostatním se však podobal se člověku –
dokonce chodil vzpřímeně po dvou. Přiblížil se k Lilith, které začal kmitat ocas. Cura viděla
netvora také. Bylo to vůbec poprvé, kdy cizí démon vniknul do jejího světa.
„Poslal ho Samael?“ zeptala se Cura s bázní v hlase.
„Ne. Princové pekel slouží jen a jen Azazelovi. Tento se jmenuje Asmodeus a je démonem
smilstva.“ Cura hned nato vyjíkla hrůzou, neboť si příchod démona okamžitě spojila se svým
vztahem s Lilith. Asmodeus sešel ze stráně dolů a postavil se tváří v tvář Lilith. Pak otevřel
tlamu a promluvil.
„Můj pán ti posílá vzkaz – jsi slabá a přibližuješ se lidem. Skutečnost, že trávíš čas zde v iluzi
lidského světa a dokonce pobýváš v těsné blízkosti lidské ženy, mého pána pohoršuje.“
„To je moje věc,“ odsekla Lilith. „Samael má také lidské ženy a dokonce s jednou ženou
zplodil děti.“
„Ano, jenomže Samael není otcem tvé dcery!“
„Zmiz! Azazel mi nebude nakazovat, co mám dělat a to, že se mnou zplodil dceru na tom nic
nemění. Jestli myslí, že díky tomu mi bude rozkazovat, tak to je na omylu.“
Démon se otočil a chystal se zmizet z tohoto světa. „Ještě jednou se sem kdokoli z vás
pokusí vniknout tak se mu to nejen, že nepodaří, ale rovněž dotyčného najdu a zabiju!“
„Jsi zvyklá na spánek Curo,“ řekla Lilith a pokynem ruky opět přivolala noc. „Azazel jistě
bude chtít mé vysvětlení našeho vztahu, ale toho se nedočká. Teď se vrátíme do domu, a
hned ráno využiju Místo moci a vytvořím kolem tvého světa bariéru, kterou nepřekročí nikdo
z démonů, kromě mě samozřejmě.“
„To bude drahé…“
„Jsi pro mě cenná a Stínů mám přehršel. Nedovolím, aby se sem ti špinavci dostali!“
Lilith vztekle švihla ocasem do země a zašla do domu, kde opět ulehla na postel i s Curou.
„Má paní… princové Pekla… o těch vím jen velmi málo. Mohu vědět, co je to za démony?“
„Nižší démoni, kteří věrně slouží Azazelovi. Jsou inteligentní, jsou nebezpeční a představují
reálnou sílu i ve vašem světě, kde se běžně pohybují. Jsou to jediné bytosti, které mohou
volně procházet mezi Peklem a světem na povrchu. Nepotřebují žádné portály, nic takového
– zkrátka se zjeví v místě, které uznají za vhodné. Ve vnějším světě dokonce mohou i zemřít
a to trvale, narozdíl od nás, vyšších démonů. Jistě víš, že Samael byl tam venku dvakrát
zabit a pouze se vrátil sem dolů. Princů Pekla je sedm a každému je přisuzována jedna
vlastnost. Asmodeus je démonem smilstva, v latině luxuria. Nezáleží však na tom, jestli se
některého z hříchů dopustíš nebo ne - stejně skončíš v Pekle, tak to prostě je. Ty hříchy
spíše odpovídají charakterům princů.“
„A sedm ctností?“
„Ctnosti jakožto protiklady hříchů jsou jen nástrojem pro manipulaci s lidmi. Ve výsledku
nehrají žádnou roli.“
„Je zvláštní nad tím tak přemýšlet… v podstatě je tedy vše dovoleno – neexistují okovy, které
lidi svazují. Jsou ve své podstatě volní, ale jejich osud nedrží v rukou oni sami.“
„Jsou vláčeni pavučinami lží nebo spíše umělých pravd, které mnohdy nejsou špatné, ba co
víc - mohou být myšleny velice dobře, ale pravda to není.“
„Ne každý ale touží po pravdě... Pověz mi ještě – pokud lidé vymysleli ty hříchy na základě
princů Pekla, museli s nimi přijít do styku nebo snad ne?“
„Jistěže ano. Princové Pekla se běžně zapojují do života lidí. Využívají je, mučí je, zabíjejí je.
Dávají Azazelovi do rukou moc a on ji…“ Lilith zcela nečekaně spadla z postele a mírná záře
jejích očí pohasla.
„Lilith!“ vykřikla zděšená Cura. „Co se děje?“ Démonka se sebou začala třást a poté zmizela.
Na gigantickém trůnu slepeného z tisíců lebek všelijakých tvorů seděl Azazel - mohutný
chlupatý démon. Srst, jež pokrývala takřka celé jeho tělo, měla hnědou barvu. Azazel se
podobal více zvířeti než člověku. Měl kopyta a protáhlou hlavu podobnou šelmě. Rohy, jež
mu vystupovaly z hlavy, byly pokroucené tak jako rohy kozorožce a byly podobně tlusté. Před
trůnem klečela Lilith. Zvedla hlavu, ale musela se postavit, aby vůbec viděla na Azazela.
Neuniklo jí, že démon má na hrudi pomalu hojící se ránu. Všude okolo trůnu byla jen černota
a ta se pomalu roztahovala a odkrývala tak velikost tohoto prostoru. Sál to byl ohromný a
jeho stěny, podlaha i strop nebyly tvořeny z kamenů, ale z bělavé mírně pulsující hmoty
připomínající tělo larvy. Hmota měla dokonce i malé chloupky, které lehce šimraly i Lilithinu
tuhou pokožku.
„S tou lidskou ženou se stýkat nebudeš!“ pronesl rozhořčený Azazel. „Ne tak intimně.“
Lilith byla rozzlobená, což jasně dokazovaly pohyby jejího ocasu. „Snažíš se mě ponížit tím,
že mně sem přitáhneš?! Víš jak ponižující je násilná teleportace? Jsi domýšlivý bastard! Dej
si pozor, protože příště se sem už nenechám jen tak vtáhnout a víš moc dobře, co dokážu. O
moji přítomnost budeš příště bojovat a věř mi – mám silnější vůli, než si umíš představit.“
„Snažíš se mě zastrašit? Jak uboze lidské…“
„Oháníš se lidskostí a přitom celé věky to jsou právě lidé, živí lidé, které využíváš. Jsi podlý,
hamižný obchodník, který využívá lidských tužeb, jež mnohdy vyplývají ze zoufalosti – jak
uboze lidské. Kolik lidí už jsi přiměl, aby se upsali Peklu?“
„Nespočet ale to není tvoje starost.“
„Cura zase není tvoje starost! A já už vůbec ne!“ Zařvala Lilith na celý sál. Poddajná hmota
hned nato začala pulsovat mnohem rychleji.
„Děsíš mého miláčka… nechceš snad, aby otevřel ústa a vyplivnul tě ven.“ Lilith pohlédla ke
stropu a ukázala na něj rukou.
„Jak daleko je to ke Galakově mozku? Jak bude tvůj hostitel, ve kterém se ukrýváš jako
nějaký cizopasník, reagovat, až mu zabořím prsty do mozkové tkáně a vytrhnu kus ven?“
„To bys neudělala!“ rozhořčil se Azazel. Jeho oči zářily rudě a právě shlížely na démonku,
jejíž vyhrožování rozhodně nebylo od věci. „Nechtěj se mnou válčit, Lilith – varuji tě!“
„Snad nemyslíš, že se nechám zastrašit! Ty mi nikdy nevyhlásíš válku, protože ať už
dopadne jakkoli – vítěz bude Samael, jelikož my budeme po jejím skončení mrtví. Spojili
jsme svá těla, zapomněl jsi? Zplodili jsme potomka a od té chvíle jsou naše životy propojeny.
Status quo je zachován.“
„To proto jsi mě tak moc chtěla… Ne kvůli ztrátě Samaela, který tě podvedl.“
„Přesně tak. Jako pojistku. Dnes ti to neobyčejně myslí… Uvědom si, jak důležité je pouto,
které spojí dva démony, když spolu zplodí potomka! Jsme téměř jedna bytost. Můžeme se
přenášet na dálku, bez dotyku – pouhou vůlí. Také můžeme krvácet… vidíš tady to mé
zranění?“ zeptala se Lilith a ukázala na ránu na břiše. „Je patrné, že už se to projevilo i u
tebe.“
„Nenech si od Samaela ani od kohokoli jiného tak ubližovat! Zraňuješ i mě!“
„Neříkej mi, co mám dělat! Pleteš si mě se svými démony, ale já nejsem tvůj otrok!“
„Je tu ještě jedna věc, o které chci hovořit. Byla za mnou ta Samaelova smradlavá vlastními
výkaly zašpiněná čubka - Angelina Gordonová.“
„Co já s tím?“ divila se Lilith.
„Vyzvala tě k boji.“
„Mě?!“
„Ano. Samael ve svém Karasalu poskytne prostor k boji a já mám být nestranným porotcem.
Půjde o boj do první krve. Když zvítězíš, bude Angelina volná.“
„Cože? Co je to za hloupost?“
„Když vyhraje ona, věnuješ jí Slzu krve, včetně Stínu, který si Samael vybere osobně.“
„Slzu krve… k čemu by jim byla Slza? Na základě čeho jí ale Samael dovolil tohle provézt,
přece mu musí být jasné, že mě Angelina nemůže přemoci a tak se Slzy nikdy nedočká…
ledaže… ten sráč sází na moji dobrotu! Se soubojem souhlasím ale ne tak rychle – nejprve
do arény přivedu Curu.“ Azazel si okamžitě odplivl a slina dopadla Lilith k nohám. „Máš
štěstí, že jsi mne netrefil. A ještě něco – nech připlést své poskoky znovu do záležitostí mých
nebo mé služebné a postarám se o to, aby tví princové chcípli.“ Lilith se rozplynula a vrátila
se zpátky.
„Lilith, prosím tě, prosím prober se. Královno Černého zrcadla, má moudrá bohyně, prober
se,“ Cura plakala a plácala Lilith po tváři. Oči démonky se rozzářily modrým světlem a Cura
se usmála, když poznala, že její paní je zpět a konečně při vědomí. „Co se ti to stalo?
Zmizela jsi a po pár minutách jsi byla zpátky, ovšem trvalo než jsi se probrala.“
„Nemusíš se bát. Azazel mě povolal k sobě proti mé vůli a to je vždycky vysilující. Nelíbí se
mu, že s tebou jsem, ale to je jeho problém, ne můj. Taky s ním hovořila Angelina. Zdá se, že
mě vyzývá na souboj.“
„Souboj?!“
„Řekla bych, že Samaelovi cosi namluvila a přesvědčila ho, že se od ní nechám přemoci. To
však nikdy neudělám. Místo toho ji porazím a pokud Samael dodrží dohodu, Angelina bude
volná. Jenomže... Samael je všechno jen ne čestný. Zřejmě Angelinu jen využívá.“
„A co když vyhraje ona? Co z toho ten hnusný démon bude mít?“
„V sázce je Slza krve. Samael ji chce a pokud prohraji bude jeho.“
„To kvůli Rachel? Tak moc si ji oblíbil?“
„Netuším, co má v plánu. Bojovat ovšem budu. Byla by známka slabosti odmítnout. Budu
ráda, když tam budeš se mnou.“
„Samozřejmě. Ráda se na tebe budí dívat.“
Aréna, která sloužila pro boj mezi démony byla dokonale kruhová místnost z jednoho
celistvého kusu kamene. Na tribuně již stál Azazel a o notný kus dál od něj Cura. Nikdo další
na tribuně nebyl, dokonce ani Samael. V aréně, na kamenné podlaze stály obě dvě soupeřky
– démonka Lilith i lidská žena Angelina. Azazel uchopil dlouhou hůl, jejíž jeden konec byl
odnímatelný a ukrýval čepel. Poté démon přistoupil ke gongu, jež měl po své pravici.
„Souboj prohraje ta z vás, která jako první začne krvácet.“ Obě ženy k sobě přistoupily blíž.
Angelina se začala protahovat a stejně tak Lilith. Démonka byla několikanásobně silnější než
Angelina ale ta přesto byla zcela klidná.
„Jsem mnohem lepší…“ pronesla sebevědomá Angelina. „Prohraješ Lilith, ale nic si z toho
nedělej…“ Angelina se rozesmála, když se Lilithin ocas rozkmital. Démonka byla mrštná i
ohromě silná. Nechápala, odkud pramení Angelinina sebejistota. Zazněl gong a souboj
započal. Lilith však nestihla udělat ani jediný krok a podlahu již pokryla její krev, která jí
vytékala z otevřené rány na břiše. Udělala pár kroků vzad a chytila se za ránu. Poté zvedla
hlavu a všimla si zakrvácené čepele v rukou Azazela. To stačilo, aby pochopila.
Samael se s Angelinou setkal opět v kobkách svého hradu, kde ji obvykle držel.
„Povedlo se?“ zeptal se jí.
„Ano, můj pane. Způsob jak zostudit Lilith se Azazelovi velice zamlouval. Vyhrála jsem ti Slzu
krve...“
„Slza krve? No vida. Je to užitečný předmět, ale co Stín?!“
„Jen klid, můj pane. Stín byl předmětem dohody. Budeš si ho moci sám vybrat. Vybírej dobře
– na Stínu závisí vše.“
„Vím, ty hnusná mrcho! Nemluv se mnou, jako bys nebyla mojí otrokyní! Svým úspěchem sis
nezajistila lepší postavení! Co máš v plánu dál?!“
„Trpělivost, můj vládce. Slzu krve předložíme Kasumi a pak… Můžeš se opětovně dostat
k moci a ještě Kasumi vlákat sem. Chce to jen dopilovat detaily plánu a mít pořádné štěstí.
Navrhuji toto – přesvědčíš Lilith, aby mě pustila ze zrcadla. Nemůžu skrze zrcadlo jít se
Slzou – to by Lilith nedovolila, takže na ni budu muset sehnat páku. Až se to podaří,
přemluvím ji, aby tě pustila k zrcadlu a tehdy mi skrze něj pošleš Slzu. Já vymyslím, jak
dosáhnout toho, aby Slzu využila Kasumi, no a pak bude záležet na tvém vybraném Stínu a
na tom, co jsi mu namluvil.“ Samael se teď musel opravdu podivovat nad Angelininou
lstivostí. Plán to byl skvělý, avšak Samael spokojen nebyl. Chytil ženu kolem krku a zvednul
do výše. Angelina tohle nečekala.
„Sviňská čubko! Myslíš, že se tě vzdám a vyšlu tě nahoru? Vysereš se na mě, jakmile budeš
pryč z dosahu mé moci. Ty proradná falešná bestie!“ Samael s Angelinou mrštil o zem a
dupnul jí na hruď. Její žebra začala praskat a ona se svíjela v bolestech. Do místnosti přišel
další z princů pekla – Belfegor, démon acedia neboli lenosti. Samael okamžitě Angelinu
uvolnil, neboť před sebou viděl tu nejkrásnější bytost, jakou mohlo Peklo nabídnout. Belfegor
byla mladá, neskutečně krásná žena se zlatavými vlasy. Její plné rudé rty se roztáhly do
širokého úsměvu a jazykem si přejela po horním rtu. Jemně se dotkla dokonale tvarovaných
prsou a poté si dala ruce v bok.
„Trochu jsem se obávala sem přijít, neboť vím, že často myslíš tím svým velikým čůrákem
než hlavou.“
„Už i princové Pekla mě mohou ponižovat?“ V Samaelově hlase však nebyla zlost. Ani sám
nevěřil tomu, že by dokázal na Belfegor křičet. Tak krásný démon to byl…
Belfegor se opřela o zeď a prohrábla si vlasy. „Azazel mě sem poslal, abych tě trochu
seznámila s používáním Slzy krve.“
„Já ten předmět znám.“
„A víš také, že Slza může mít jen jednoho pána? V současnosti žádný pán není, ale jakmile
Slzu někdo, kdokoli využije, bude jen a jen jeho a to dokud dotyčný nezemře. Zároveň si
pamatuj, že Slza se nabíjí pomocí Stínů a po každém použití Slzy je nutné ji znovu nabít.“
„Vím, všechno to vím, Belfegor. Pověz mi něco jiného – proč mi Azazel z ničeho nic
pomáhá?“
„Dá se říct, že máte podobné zájmy. Tvůj je ta děvka, co ti málem ufikla ptáka a Azazelův je
snaha o psychické ublížení Lilith. Tak nějak to spolu souvisí, nakonec Kasumi je její
šampionka.“
„Ale Azazel ví, co je mým cílem. Chci se vrátit k moci! To mu nevadí?!“
„Už to s těmi otázkami přeháníš, Samaeli. Víš, jak mě vyčerpává na ně neustále odpovídat?
Už jen vyjít tu cestu až do hradu bylo děsivě namáhavé!“
„Tak řekneš mi to nebo ne?“
„Ale jo… není z toho nadšený, jenomže Lilith je pro Azazela mnohem nebezpečnější. Raději
bude ve výsledku čelit tobě než jí. Jistě víš, že dokud je naživu Shaira, Azazel se Lilith
nemůže postavit, nicméně je žádoucí aby byl s Shairou zadobře a ona nečekala zradu. Je
třeba ji přimět k návratu do Pekla – jen tady ji může Azazel definitivně zabít a to udělá ve
chvíli, kdy bude Lilith na lopatkách. No a na lopatkách bude až přijde o ty na kterých jí záleží.
Azazel věří, že tehdy Shaira urychleně přispěchá svoji matku podpořit a Azazel ji v ten
moment zradí a zabije. Uff, už to chápeš? Doufám, že jo, protože už se zase cítím
přepracovaná. Pošleš mě k Azazelovi, že ano?“
„Co když tě nechám se tu dálku trmácet pěšky?“
„To bys neudělal!“
„Máš pravdu – pro budoucí přátelské vztahy s Azazelem tě přenesu a máš štěstí, protože
jinak bych tě nejdřív řádně ošukal!“
Téměř dvě hodiny strávil Samael přemýšlením nad svojí situací. Sice byl o krok blíže k
pokoření Kasumi, ale bez pomoci nemohl Asiatku zničit. Věděl, že potřebuje věrného
pomocníka. Vstoupil do míst, kde spával. Byl to honosně vybavený sál plný koberců a
ozdobných svícnů, jejichž svíčky dobře osvětlovaly okolí. Opřená o zeď zde postávala velice
krásná blondýna – Rachel Gordonová, která jakmile Samaela zahlédla, přistoupila k lůžku a
ohnula se, aby vystrčila svoje pozadí. Samael se nejprve shýbl k sudu s vínem, otočil
kohoutkem a napil se z něj. Poté k ženě přišel a obrátil ji, aby jí pohlédl do očí. Velice ji to
překvapilo.
„Dnes se nebude šukat?“ zeptala se.
„Dnes ne. Dnes to ani nepůjde, protože stále nemůžu z mysli vyhnat Belfegor. Ty mě prostě
nevzrušíš, Rachel!“
„Snad bych tě mohla zkusit připravit…“ řekla žena, shýbla se a otevřela ústa.
„Ne!“ vykřikl Samael. „Pověz mi Rachel, jak moc Kasumi nenávidíš?“
„To si ani neumíš představit, můj pane. To kvůli ní jsem tady… Kvůli ní jsem tvoje otrokyně…“
„Nejsi z toho nadšená… Chtěla bys jí to oplatit?“
„Nic bych si nepřála víc.“
„Tu možnost ti dám. Propustím tě z mého otroctví a Lilith tě vyšle nahoru.“
„Cože?! A… ale to je… jen žert?“
„Myslím to vážně!“
„Dobře a… a ve výsledku chceš co? Abych tě opětovně vyvolala?“
„Ne, k tomu Kasumi nepřinutíš a nikdo jiný ten jazyk nezná… Možná Samuel ale ten ti také
nepomůže.“
„Tak proč mi tu vyvolávací formuli neprozradíš?“
„Protože ji neznám!“ zařval Samael a uvědomoval si jaký je hlupák. „Jsem v Pekle a žiji zde
jako nějaká pijavice. S odchodem z Brány pekel jsem ztratil mnoho, ať už jde o znalosti či o
schopnost kontrolovat své démony. Je to jako bych to písmo kdysi znal… ale teď už ne. To
písmo znají i ostatní démoni, ale snad si nemyslíš, že taková Lilith…“
„Ne to si opravdu nemyslím. Co Azazel? Ten by ti to říci mohl.“
„Kdyby chtěl, tak už mi to řekl. Nepůjdu za ním škemrat, jen by se mi vysmál. Pro něj by bylo
ideální, kdyby oslabil Lilith, ale zároveň zajistil, abych se nikdy nevrátil na Bránu Pekel.“
„Nějak to zvládneme i bez jeho pomoci – počítej s mojí podporou, jako vždycky. Jsem tu
přece pro tebe, aby sis se mnou užil a abych tě podporovala a pobavila. Můžu ti zatancovat
nebo zazpívat?!“
„Ne. Bavme se o důležitých věcech.“
Rachel si povzdechla a zamyslela se. „Nějak se to písmo muselo dostat ven. Jak je vůbec
možné, že to Kasumi zná? Odkud?“
„Já nevím… Snad Shaira…“
„Shaira? Myslíš, že se setkala přímo s Shairou?“
„Buď s ní anebo těmi jejími pohůnky. Nechci ale, abys cestovala do Tibetu. Z Shairy nic
nevymámíš. I když... mohl bych ji varovat. Belfegor je možná krásná, ale taky úplně blbá a
vyslepičila mi Azazelovy plány. Nechci mu ale teď škodit – jedno po druhém. Potřebuji porazit
Kasumi a ty mi pomůžeš.“
„Opravdu?! Ty mě vážně pustíš ven?!“ Rachel stále nebyla schopná uvěřit Samaelovým
slovům.
„Ač to zní divně, ty jediná jsi mi věrná. Nikomu nevěřím víc než tobě. Angelina ani Catherin
by mi nepomohly, vždyť jim Kasumi nijak neublížila… Jsme spojenci Rachel a náš cíl je
stejný… Angelina vymyslela skvělý plán, kterého se budeš držet, ale pozor – opět se stavíš
do cesty Kasumi. Možná ji dokážeš přechytračit, ale proti jejím svalům jsi bezmocná.“
Lilith řvala vzteky. Jedinou ranou své paže vyrazila ze zdi Cuřina domu několik kusů
kamenných bloků. Ani to ji však nedokázalo uklidnit. Klesla na kolena a vší silou udeřila
pěstmi do podlahy. Popadla malý kus kamene a rozdrtila ho v pěsti na prach. Cura stála
raději venku před domem a smutně zírala na svoji paní. To, že jí zničí dům ji v tuto chvíli
vůbec nezajímalo. Spíše přemýšlela nad tím, čím je Slza krve pro Samaela tak moc cenná.
Lilith vyběhla před dům a zařvala vzteky. Poté klesla na všechny čtyři končetiny a sklopila
hlavu. Když se její ocas konečně uklidnil Cura se odvážila ke své paní přiblížit. Položila jí
ruku na rameno, načež Lilith prudce otočila hlavu. Cura ucukla rukou.
„Nemusíš se mě bát,“ řekla Lilith.
„Opravdu? Ještě jsem tě neviděla tak naštvanou.“
„Prohrála jsem souboj!“
„Ale byl to přece podvod. Azazel do toho nemohl zasahovat. Výsledek nemůže být platný.“
„Je platný! Podmínky byly stanoveny jasně a já s nimi souhlasila. Angelina nade mnou
zvítězila.“
„Neporazila tě. Tebe by nikdy nedokázala porazit. Nemusíš být kvůli tomu tak naštvaná.“
„Spojili se proti mně. Samael, Azazel i Angelina.“
„Ale já jsem s tebou a tak to taky zůstane. Nenecháme si to líbit.“
„To jistě ne.“
„Jsem už hrozně unavená…“ řekla Cura a zívla. „Nebude vadit, když se půjdu vyspat?“
„Ne, klidně běž. Půjdu s tebou.“
Lilith ulehla na postel a Cura hned vedle ní. Věděla, že teď musí Lilith podpořit jak jen to
bude možné a byla rozhodnutá to udělat – nikdy by svojí paní nenechala na holičkách.
„Zítra ti dům opravím,“ rozhodla Lilith.
„Budu ráda ale nemusíš si dělat starosti.“
„Je to maličkost… Válka s mým bratrem už začala a já nemám jiného spojence než tebe.“
„Potřebovala bys bojovnici a ne služebnou, která se stará nanejvýše o Stíny. Doufám ale…
nechceš zabít Kasumi, že ne?“
„Toho se neobávej. Rovnováha sil se ale pomalu mění a výhoda je na straně našich
protivníků. Oni vědí, že mi nemohou ublížit přímo, ale chtějí, abych trpěla. Jsme na to
všechno samy… a s tím je třeba něco dělat. Proto tě vyšlu za mojí dcerou.“
„Vážně? Za Shairou?! Kde vlastně je?
„Ve světě lidí. Na izolovaném místě. Moje dcera žije v Tibetu na místě zvaném Shambala.
Vypravíš se tam a přesvědčíš ji, aby se sem vrátila a pomohla mi.“
„No… udělám to, má paní, ale jak? Jak odsud odejdu a jak to místo najdu?“
„Propustím tě zrcadlem ven a poté budeš cestovat do Tibetu do kláštera jménem Narchung.“
„Ale… vždyť já nic nemám!“
„Neboj se. Díky Místu moci ti vytvořím vhodné oblečení, pas, peníze a vtěsnám ti do paměti
znalosti cesty do Shambaly – bude to podobné jako před lety, když jsem ti dala informace o
Edwardovi a Denise. Budeš mít zkrátka vše, co bude potřeba.“
„A to na to budu sama… Nemohu požádat o pomoc Kasumi?“
„Ne. Střetu Kasumi a Shairy se obávám.“
„Dobře… a ta cesta… počká to až na ráno?“
„Samozřejmě. Ještě tě ale musím varovat - má dcera umí být nesmírně nebezpečná.“
„Nesmírně? To znamená co?“
„Na lidská měřítka je dokonalá.“
„Nerozumím.“
„Pochopíš, až ji poznáš. Chovej se k ní tak pokorně jako bych to byla já sama. A ještě jedna
věc – Shaira je moje dcera stejně jako Azazelova. S její smrtí pouto, které mezi námi je,
zmizí. Jinými slovy - v den kdy Shaira zahyne, moje pozice neskutečně zeslábne. Shaira
nesmí zemřít!“
Druhý den, když v Cuřině světě vyšlo slunce, obě ženy vyšly před dům. Právě k nim kráčela
Rachel a se značným sebevědomím. Její blond vlasy se kdysi pyšnily rudou barvou, ale to
bylo jen do té doby, dokud měla možnost si je pravidelně obarvovat. Rachelininy výrazné
zelené oči dokázaly zaujmout mnoho lidí, ale na Curu ani Lilith nezapůsobily.
„Co tu děláš, Rachel?“ zeptala se Lilith. „Posílá tě snad Samael, aby ses mi vysmála?
„Nechci se ti smát Lilith. Popravdě - Samaelovi jsem utekla.“
„Hloupost. Nad svými otrokyněmi má takovou moc, že bez jeho svolení nemají šanci cokoli
podniknout.“
„Myslíš? Chytrý člověk vždycky vymyslí způsob, jak dosáhnout svého a já jsem zatraceně
chytrá. Mě i Catherin si bere jako pes fenu, ne-li ještě hůř. Jednou ona, podruhé já a někdy
stihne nás obě. Je to tak ponižující…“
Do hovoru se zapojila i Cura: „Je to zvláštní, že zrovna tebe nemučí tak, jako Angelinu.“
„To je možné, ale Angelina pro něj byla z nás tří nejméně přitažlivá a navíc jí v žilách koluje
krev Gordonů - je to přece Samuelova dcera! Možná bych dopadla jako ona, protože jsem
vlastně dopomohla tomu, aby byl uvržen zpět do Pekla, ale mé vnady mě zřejmě zachránily.
Nezastírám, že se Samaelem hraju falešnou hru, že mu podlézám a jsem mu po vůli, jak jen
to jde. To všechno dělám jen proto, aby můj pobyt zde byl snesitelnější, a to snad není
špatně nebo ano?“
Lilith upřeně pohlédla na nezvaného hosta. „Nevěřím, že jsi mu utekla! Věděl by o tom!
Z jeho hradu to na tohle místo trvá celé týdny!“ zvýšila hlas Lilith.
„No tak dobře – poslal mě sem on. Věří, že mám na Kasumi takovou zlost, že mu pomohu,
aby ji porazil.“
„Jak porazil?“
„Myslí si, že ji donutím, aby mi prozradila ta slova, která ho vyvolají. Až bude u moci,
zlikviduje ji,“ zalhala Rachel a dobře věděla, že Samaelův plán je trochu jiný. Lilith však
nepoznala, že ji Rachel obelhává a to i kvůli tomu, že necítila přítomnost Slzy krve, se kterou
by ji rozhodně nikam nepustila.
„Kasumi není tak hloupá, jak si Samael myslí,“ řekla Lilith. „A jak s tím vším souvisí Slza
krve?“
„Vím já? Myslíš, že se svěřuje se svými plány kde komu?“ Rachel opět lhala, neboť nechtěla,
aby Lilith našla spojení mezi Slzou krve a Kasumi.
„Rozumím… A co tedy chceš dělat venku doopravdy?“ zeptala se démonka.
„Přece žít! Nemohu se postavit Kasumi, ale mohu na ni zkusit zapomenout. Vrátit se do
Aberdeenu a žít znovu a lépe.“
„Stále ti nevěřím…“
„Podívej Lilith - schyluje se k válce, toho si všímá každý a až propukne, bude pozdě na to
vybrat si stranu. Co mě čeká, když budu Samaelovi věrná?“
„Jak víš, co tě čeká, když budeš věrná mě?“
„No… ptáka nemáš tak mi ho tam nemůžeš strčit… což znamená, že se tě v tomhle směru
nemusím bát. Nebo… že by to šlo ocasem?“
„Snažíš se mě urazit?“
„Já, kdepak. Omlouvám se, jestli to tak vidíš. Já jen přemýšlím nad tím, jak TO děláš. Totiž…
prý už s tebou dlouho žádný démon nesouložil a tak… mě napadlo, jestli to vůbec
potřebuješ, když máš ten ocas a můžeš s ním dělat, co se ti zlíbí… Ne, vážně už zacházím
příliš daleko. Nechci se už plést Peklu do cesty - je to životu nebezpečné. Pravda – Kasumi
nenávidím a těžko s tím někdy přestanu, ale Samaela nenávidím též. K čemu mi bude, když
někomu z nich pomohu?“
„Dobrá… umožním ti se vrátit, ale pod jednou podmínkou – doprovodíš tady Curu až za mojí
dcerou. Slib mi, že jí pomůžeš na cestě.“
„Ano, slibuji. Máš mé slovo Lilith. Tohle je maličkost v porovnání se svobodou.“
„Nebudeme čekat, pojďte k zrcadlu. Vybavím vás a pustím ven.“
Zhruba po hodině již stála Cura i Rachel na odvrácené straně Černého zrcadla. Byl zde
gigantický jeskynní sál se stovkami takřka rovných podlaží, jež propojovaly úzké šikmé
cestičky. V nižších patrech byly do skály vytesány prohlubně a v nich jeden vedle druhého
pobývaly Stíny. Šlo jen o ty, které Lilith považovala za důležité. Ti zbylí nebyli takto odděleně,
ale trávily celá léta ve skupinách po milionech a to ve vrchních patrech tohoto sálu a v
mnohých dalších kam vedly úzké tunely. Stíny jež byly zde se někdy snesly až k zrcadlu,
neboť brána do světa živých tvorů je lákala. Nikdy však neohrožovaly Curu nebo Lilith.
Přesto měla z těchto 'odvážných' Stínů Cura strach a pokaždé když šla sem k zrcadlu se
cítila celá nesvá.
„Můžeš projít Curo,“ řekla Lilith. „Udělám to tak jako vy lidé a popřeju ti hodně štěstí. Doufám,
že svůj úkol splníš.“
„Udělám, co bude v mých silách. Nezklamu tě, má paní. Za jak dlouho mě bude Rachel
následovat?“
„Až po necelých šesti hodinách.“
„Tak dlouho?“ otázala se Rachel.
„Nejde jen o bezpečnostní záležitost zabraňující případnému úniku z Pekla či naopak invazi
do něj. Jde o to, že zrcadlo je třeba nabít energií, aby mohlo pustit dalšího tvora.“
„No… takže šest hodin… to bude nuda.“
II – Není cesty zpět
28. 11. 1998
Tři lidé – muž a dvě ženy, stáli před hlavním vchodem do zámku Black Mirror a prohlíželi si
impozantní sídlo rodu Gordonů, jež se tyčilo nad krajinou jako strážce širokého okolí. Black
Mirror byl založen už počátkem 13. století a tehdy šlo jen o opevněný hrad. Teprve v průběhu
staletí došlo k postupné přestavbě na zámek a za dnešní podobu vděčil především
Maximiliánu Mortimeru Gordonovi. Black Mirror, jakožto honosné a reprezentativní sídlo
jednoho z nejstarších rodů v Anglii, mělo dvě podlaží a podkroví. Nechyběla tu původně
strážní věž, jež byla vůbec nejvyšším bodem celého zámku. I dnes kolem ní kroužilo hejno
havranů, jejichž krákání se rozléhalo okolo. Jen pár metrů od starého křídla zámku, jež bylo
tvořeno zdmi původního hradu, se nalézala stodola, která ještě před necelými dvaceti lety
sloužila k ustájení koní. Dnes bylo ve stodole možné nalézt především úhledně naskládaná
polena připravená na topení a mnohé nástroje pro práci uvnitř zámku i na zahradě. Jen pár
metrů od stodoly byla dnes již nepoužívaná studna. Před lety v ní zahynul Ralph Thompson místní blázen. Snad ironií osudu má být nyní jeho vražedkyně na Black Mirror jako doma...
Na opačné straně, v blízkosti novějšího a nepůvodního křídla zámku, se na nižší úrovni
zahrady nacházel skleník – veliká kovová konstrukce vyplněná zašedlými a špinavými skly.
Ač byl před lety skleník útočištěm pro mnohé květiny, dnes tam nerostlo vůbec nic. Celou
zahradu měl na starosti pouze jediný člověk a to bylo málo, obzvláště když Mark nebyl jenom
zahradníkem, ale také opravářem, který měl za úkol udržovat zámek v chodu. Nebyla to
snadná práce, ale Mark si ji nemohl vynachválit, neboť na Black Mirror měl zajištěnou nejen
stravu, ale i útulný a dobře zařízený pokoj, nemluvě o odpovídajícím platu.
„Tak jaký je to pocit být zase doma?“ zeptal se Samuel Gordon, téměř čtyřicetiletý muž
s dlouhými černými vlasy a knírkem. Jeho přítelkyně, na kterou byla tato otázka směřována,
byla Kasumi Sato - charismatická černovláska s typicky klidným výrazem ve tváři,
pronikavým pohledem a silným, pružným tělem, které mělo zajímavou schopnost – velice
rychle se dokázalo proměnit v takřka nezastavitelnou a smrtící zbraň. Bývalá členka Yakuzy,
zabíječka démonů, zápasnice, mistryně bojových umění a zároveň žena, která měla na
svědomí desítky 'nevinných' lidských životů si prohrábla rozpuštěné havraní vlasy, opětovně
je svázala gumičkou do culíku a odvětila:
„Strávila jsem tu sotva pár hodin… Jen matně si vybavuji jak Black Mirror vypadá uvnitř a
přitom tomu mám říkat domov.“ Kasumi dále sledovala zámek, kde měla po zbytek života
bydlet.
„Je to místo, kde najdeš svůj klid a kde budeš mít zázemí a rodinu. Je to něco, co jsi nikdy
neměla. Ale vím, že si to zasloužíš. Po všech těch těžkých letech...“ Samuel pohlédl na
druhou ženu – Kasuminu sestru Sakuru. Málokdo by tipoval, že dvaadvacetiletá Japonka
zažila už tolik, co většinu lidí nepotká za celý život. Kdyby se ovšem svlékla a ukázala
pozůstatky po četných zraněních, jež 'zdobily' její tělo, bylo by evidentní, že si prošla
takovým malým soukromým peklem. „Tvůj domov je to samozřejmě taky, Sakuro,“ dodal
Samuel.
„Fantazie,“ odvětila Sakura, která si připadala jako ve snu. „To si tu budeme žít jako králové,
ha ha. Teď tu budeš mít už tři drsný holky, Samíku. Můžeš z nás mít skoro armádu!“
Kasumi však ze třetí 'drsné holky' nadšená nebyla.
„Parvati tu moc dlouho nezůstane,“ řekla Sakuřina sestra s důrazem, který dával jejím
slovům váhu. Řeč byla o téměř třicetileté černošce s indickými kořeny - Parvati Singh, jež
však již před lety zcela propadla závislosti na anabolických steroidech, které se takřka
nevratně podepsaly na jejím těle i duši. Kasumi neměla v úmyslu Parvati nechávat na
zámku, protože si uvědomovala, že její chování může být nevypočitatelné a ona nechtěla
ohrozit ani sebe a ani své blízké.
„Ale no tak, Kasumi – dej jí šanci,“ prosila Sakura, která již Parvati znala. „Ta gorila je divná,
to jo, ale třeba se dá do latě. Mohla bys jí v tom pomoct.“
„Nebudu čekat, až nám ublíží!“ řekla Kasumi. „Jestli okamžitě přestane sypat anabolika,
možná, že tu zůstane, ale jinak ne. Pojďte už dovnitř. Cesta byla úmorná a venku začíná být
pořádná zima.“ Otevřela dveře do zámku a vstoupila do hlavní haly.
Japonka málem nevěřila vlastním očím, neboť v hlavní hale bylo několik stolů s chlebíčky a
zákusky. Ve slavnostním obleku tu stál věrný komorník Gordonů - Edward a opravář Mark.
Vedle nich v obyčejné košili a kalhotách postávala na první pohled nervozní Parvati, která se
svým urostlým tělem i hrubými rysy v obličeji připomínala spíše muže.
„Vítejte na Black Mirror, paní Kasumi!“ zvolal Edward a otevřel lahev šampaňského. Ihned
nalil do třech připravených sklenic.
„Samueli…“ řekla překvapená Kasumi. Samuel položil své milé ruce zezadu na ramena a
políbil ji na tvář.
„Menší překvapení, miláčku.“
Sakura se usmála a řekla: „Tak to byl ten tvůj podezřele tajemný telefonát na nádraží.
Možná, že to nebude žádná velká párty, ale komorní oslavy mají taky něco do sebe. Black
Mirror může vesele vítat Japonskou krev,“ dodala Sakura a zasmála se, neboť se opravdu
cítila šťastná.
„Nalijte všem, Edwarde,“ řekl Samuel. „Bez vás by náš zámek nebyl tím, co je. Jste taktéž
jeho součástí a tahle oslava není jen o příchodu tady mé nastávající a její sestry, ale o nás
všech.“ Kasumi, ač se obvykle alkoholu vyhýbala, protentokrát svolila. Byla sice stále
unavená a zesláblá po událostech v Japonsku, ale oslava jí udělala radost. Po přípitku se
rozproudily vzrušené debaty. Edward, přestože se zprvu zdráhal, se nakonec přeci jen
odhodlal a začal se Kasumi vyptávat.
„Paní Kasumi… smím-li se zeptat – zůstanete tu žít natrvalo?“
„Určitě ano. Moje pouta s minulostí jsem konečně zpřetrhala. Chci se usadit a žít v klidu na
Black Mirror. Nemám zase tak dobrodružnou povahu, jak by se mohlo zdát.“
„Pan Samuel ve váš návrat skálopevně věřil. Abych byl upřímný, já o něm pochyboval, ale
když vás tu vidím…“ Edward se usmál a pokračoval: „Mám ohromnou radost. Pamatuji si na
vás velice dobře – zachránila jste mi život a tehdy, když zaútočil drak, jste ochránila celé
Black Mirror. Bude mi ctí vám sloužit, paní Kasumi. To samé platí pro vaši sestru.“
„Jsem ráda, že to říkáte a mohu vás ujistit o jednom – nebudu vás nikterak využívat, ani se
k vám chovat, jako byste byl něco míň než já. Jsem z chudé rodiny, Edwarde. Nikdy jsem
nebyla bohatá a většinu let jsem nevlastnila víc než své oblečení a pár zbraní. Nepovažuji se
za něco víc, než jsou ostatní lidé a nic na tom nemění ani skutečnost, že budu patřit do
rodiny Gordonů. Vážím si toho, že tu jste a že se o nás budete starat a pomáhat nám.“
„Taková je moje práce, ale upřímně – nedělám to jen kvůli penězům, ale především kvůli
vám všem. Hrozně rád sloužím rodu Gordonů a hrozně rád budu sloužit i vám a paní
Sakuře.“
„Se Samuelem jsem o tom ještě moc nemluvila, ale snad mi pomůžete vy – co lidé
z vesnice? Pamatují si na mě?“
„Jistěže si na vás pamatují, ale pravdou je, že už je to dávno. Stále tu někde budu mít první a
rozhodně ne poslední noviny, kde o vás byla zmínka. Ten úvod zněl nějak takto: ‚Neohrožená
bojovnice Kasumi - žena, která uchránila naše panství před řáděním démonů, zbavila nás
draka a navíc pomstila smrt mladého pana Adriana Gordona‘. Noviny vám tehdy děkovaly a
místní lidé taktéž. Vsadím se, že pro spoustu vesničanů to bude ohromný zážitek vidět vás
na vlastní oči a až se dozvědí, že tu budete žít natrvalo…“
„Nebyly to ale jen mé zásluhy. Tehdy mi pomohl Samuel a vy také.“
„Ta moje pomoc… vím, že byste to zvládla i beze mě. A pan Samuel… no, on se chvály
nikdy nedočkal a asi za to může minulost… Vy jste prý dokázala mnohem víc, byla jste
nejdůležitější v tom lítém boji a navíc jste záhadná cizinka s neobyčejnými schopnostmi –
tyhle věci lidi zajímají.“
„Edwarde, nemám zase tak špatnou paměť, abych nevěděla, že nikdo z vesničanů mě ani
jedenkrát neviděl při samotném zabíjení jakéhokoli démona. To samé platí pro Adrianovy
vrahy.“
„Chápu, kam míříte… Ano, o váš věhlas jsem se nemalou měrou zasloužil já. Později také
Mark, Terry a pan Samuel. Neřekl jsem ale nic, co by nebyla pravda – pan Samuel všechny
vaše činy potvrdil.“
„Místní tak moc dají na druhé?“
„Tady jsme na odlehlém místě, paní Kasumi, a ti lidé jsou prostí vesničané. Co je ale hlavní,
je skutečnost, že tu začali řádit netvoři a v tu dobu jste tu byla vy, načež netvoři postupně
vymizeli. Někteří o vašich zásluhách pochybují, to je pravda, ale až se trochu předvedete,
nikdo o vašich schopnostech a činech pochybovat nebude. Ti, co vás stále obdivují, si teď
jistě oddechnou a budou si připadat v bezpečí. Myslím, že Black Mirror potřebuje člověka,
jako jste vy, potřebuje symbol vzdoru vůči mocnostem Pekla.“
„Symbol vzdoru?!“ divila se Kasumi a začala mít obavy ohledně vztahu vesničanů k ní
samotné. „Přeháníte, Edwarde – nejsem žádný symbol. Ale... je tu přece Parvati - neobvykle
silná žena z exotických krajů. Ona místním nestačí?“
Edward se ohlédl na svoji kamarádku, aby si ověřil, že je dostatečně daleko. Stranila se
druhým a postávala u průchodu do jídelny. „Ano… ale ona s démony nebojovala a pak…
Parvati není moc oblíbená, protože je… je nemocná.“
„Samuel mi o tom říkal...“
„Nemá to lehké. Myslím, že by si vás měla vzít za svůj vzor.“
„Řekla bych, že na to už nebude mít příležitost.“
„Vy… vy ji snad chcete propustit?!“ děsil se Edward. „Ona udělala chybu to ano, ale může ji
napravit. Je jen nemocná - nemůže za to, jak se chová a jak vypadá. Přál bych si abyste jí
dala ještě šanci.“
„Tu jí dám, ale jen jednu. Podívejte - i já jsem v životě udělala spoustu chyb. Jsem taky
jenom člověk, ale to neznamená, že tady budu Parvati tolerovat navzdory skutečnosti, že je
nebezpečná a to snad chápete.“ Edward byl celý skleslý a Kasumi ho raději nechala o
samotě. Připojila se k Samuelovi, který si právě vybíral něco dobrého k snědku.
„Jak se ti tu zatím líbí, lásko?“
„Život na zámku a navíc se služebnictvem si nechám líbit. Jen doufám, že tu služebnictvo
vydrží. Edward netouží po tom, aby Parvati odešla.“
„Jsou si hodně blízcí. Vzpomínám si, že když Edward přišel o svoji přítelkyni, několikrát mi
tvrdil, že už nechce 'obyčejnou' ženu, ale touží po takové, která je jako ty. Tím myslel
takovou, která se o sebe umí postarat, ničeho se nezalekne a málokdo si na ni troufne.
Myslel jsem, že nikdo takový neexistuje, ale Parvati se předvedla jako odvážná a zkušená
žena. Kdysi byla dokonce v armádě a běžně se zúčastňovala i bojových akcí.“
„Hrozí, že Edward odejde s ní?“
„Neodejde, tím jsem si jistý.“
„V to doufám. Provedl bys mě zámkem? Je to tu obrovský. Ten byteček v Japonsku, kde
jsme pobývali, by se sem vešel snad desetkrát.“
Cura i Rachel stály v podzemí před Černým zrcadlem. Rachel do plic okamžitě nasála
nikterak čerstvý vzduch a cítila se svobodná. Věděla, že za tuto příležitost může děkovat
hlavně Angelině a také věděla, že Angelinin pokus vymanit se ze spárů Samaela neuspěl.
Rachel tedy zaujala místo na které měla zálusk ona, ale vůbec neměla černé svědomí, ba
naopak – připadala si jako vítěz! Celou tu dobu se Samaelem hrála svoji hru plnou pokory a
falešného soucitu. Velice rychle pochopila, jak na Samaela zapůsobit a být mu oporou.
Zhrzený démon, který zažívá jednu porážku za druhou, přece potřebuje někoho, kdo ho
vyslechne a bude schopen ho povzbudit. Dělala zkrátka to, co uměla nejlépe – přetvařovat
se, využívat druhých a intrikovat. Rachel měla pocit, že si návrat zasloužila a měla z něj
patřičnou radost. To Cura ze svého návratu nadšená nebyla. Chtěla na svět lidí zapomenout,
ale nyní se musela opět podívat na povrch planety. Pro svoji paní však byla ochotná úkol
splnit za každou cenu.
„Jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Rachel.
„Zřejmě stejnou cestou jako kdysi sem – po řetězu.“ Cura provedla Rachel Mordredovou
alchymistickou laboratoří plnou baněk a misek s dávno rozpadlými látkami a poté na
kamenný most vedoucí přes hlubokou propast. Zde se Rachel na moment zastavila a
pohlédla dolů. Hluboká, zdálo se, bezedná propast vypadala hrozivě, ale Rachel se jen
mírně pousmála, když si představila Kasumi, kterak z posledních sil visí na okraji a samu
sebe, jak nenáviděné ženě dupe na ruce. Poté následovala Curu do velikého podzemního
sálu. Tady obě ženy zjistily, že žádný řetěz tu není a pouze nahoře byla vidět kabina výtahu.
„Tak… a co teď?“ zeptala se Rachel.
„Já nevím…“
„Zato já jo! Koukej se chytit skály, ty divoško a vylez nahoru. Hned potom vymysli, jak mě
dostat nahoru taky.“
„Divoško…“ řekla s údivem Cura. „Za co mě máš?! Myslíš, že můj národ byli divoši?! Chovali
se k sobě lépe, než vy Evropané!“
„Fajn, hlavně v klidu, princezničko… Skála čeká jen na tebe…“
„Opravdu nevím, jestli zrovna s tebou toužím po cestě až do Tibetu.“ Cura si prohlédla skály
a hledala vhodnou cestičku nahoru. Když ji našla, chytila se výstupků a začala stoupat. Skála
nebyla zcela rovná a to Cuře pomohlo. Uvědomovala si, že pod ní postává namyšlená líná
žena, která sama sebe považuje za něco mnohem víc, než na co má právo. Cura se tím
raději nezabývala a věnovala se hledáním výstupků. Incká princezna se nemohla chlubit
nijak valnou fyzičkou a výstup bez jakéhokoli jištění a navíc ve velké tmě byl životu
nebezpečný. Přesto neviděla jinou možnost a tak pomalu stoupala vzhůru a myslela jen na
to, kde se chytit a o co opřít. Rachel měla na jazyku mnoho štiplavých poznámek na Curu,
ale raději se držela na uzdě, neboť se obávala, že ji tu dívka nechá. Incká princezna konečně
dosáhla k výtahu a nyní se musela protáhnout velice úzkou mezerou mezi kabinou a
podlahou. Dalo to práci, ale povedlo se. Stanula v podzemní prostoře a ztěžka popadala
dech. Když se jí to alespoň zčásti povedlo, nastoupila do kabiny výtahu a začala otáčet
klikou. Výtah začal pomalu klesat. Netrvalo dlouho a zastavil se dole o zarážku.
„To je dost.“ okomentovala Rachel a nastoupila. Pohlédla na unavenou princeznu a zeptala
se: „Pojedeme nahoru nebo tu zůstaneme trčet?“
„Přilož ruku k dílu...“ hlesla unavená Cura, „...a pojedeme! Potřebuji si oddechnout!“ řekla
Cura nasupeně.
Rachel se jen pohrdavě usmála. „Já vlastně nikam nespěchám – svět nahoře na mě počká,
ale Lilith… je hodně trpělivá?“ Cura zaskřípala zuby a chopila se kola. Bylo pro ni opravdu
hodně namáhavé vyjet až nahoru. Píchalo ji u srdce a zhluboka oddechovala, když konečně
vyjely nahoru. „Uvědomuješ si doufám,“ řekla Rachel, „že setkání se Samuelem bude
nepříjemné… A to nemluvím o střetu s Kasumi.“
„Taky nestojím o to vysvětlovat, kde jsme se tu vzaly a o co nám jde. Zkusíme se jim
vyhnout.“
Cura vystoupala po úzkých schodech a dorazila až k posuvné stěně, jež však nešla z vnitřní
strany otevřít.
„Co je?“ podivila se Rachel.
„Je zavřeno.“
Rachel okamžitě zacpala dlaní ústa Cury a hlesla: „Tiše…“
Z knihovny se ozvaly hlasy: „Nevím, jak moc ráda čteš, ale tady si určitě vybereš. Jsou tu
díla napříč staletími od antiky po současnost.“
„Ale něco z východní Asie tu není nebo ano?“
„Není, ale můžeme takové knihy sehnat. Poptám se Edwarda a ten mi určitě doporučí pár
specializovaných knihkupectví.“
„Ne, Samueli, já to nemyslela tak, že chci číst. Knížky nejsou nic pro mě. Neříkám, že si tu a
tam nějakou nepřečtu, ale to si musím opravdu hodně vybírat.“
„Rozumím. Taky tu máme podrobnou mapu našeho panství. Počkej chvilku, hned ji najdu.“
Cura zašeptala: „Měli bychom zmizet…“
„Počkej chvilku,“ odvětila Rachel, která doufala v to, že se dozví nové informace.
Po pár minutách opět promluvil Samuel: „Tohle je mapa, kterou jsem nakreslil před dvěma
lety na základě turistické mapky z doby před útokem netvorů. Potom se už nikdo
neobtěžoval kupovat a dovážet sem jakékoli turistické pohledy, známky, upomínkové
předměty a podobné nesmysly. Když jsem koupil hotel, našel jsem tam ještě spoustu
serepetiček, co zbyly po Murrayovi. Většinu jsem spálil a zbytek uložil na půdu. Představ si,
je tam dokonce moje maska na Halloween!“
„Kdybych tě neznala, řeknu, že tu máš solidní kult osobnosti, ale ono to spíš bude opačné,
co? Než by si tě vážili, tak tě nenávidí a ještě si z tebe dělají legraci a ponižují tě. Lidi jsou
svině a myslím, že ty masky můžeme vyházet nebo s tím chceš strašit děti v okolí?“
„To bych si tu masku ani nemusel brát. Podívej se ale na tu mapu, ať se trochu zorientuješ.
Tadyhle na kopci stojí náš zámek. Dolů na jihozápad vede cesta, která se větví v těchto
místech. Dále na jih je vesnice Willow Creek, v podstatě jediná vesnice, která tu je. Najdeš
tam jen pár desítek domů, ale máme tam obchod, hospodu, knihovnu, policejní stanici,
ordinaci místního doktora a pár dalších důležitých domů. Dále na jih bydlí v domku u řeky
knihovnice Miranda Shepardová. Je to moje známá. Pár kilometrů dál po cestě je budova
hotelu, kterou vlastním. Hotel však už celé roky nefunguje a tak budova chátrá.“
„Nenašlo by se pro ni nějaké využití?“
„Jestli tě něco napadne, stačí říct. Financí máme dost i na kompletní rekonstrukci. To víš –
solidně nás dotuje církev.“
„Promyslím to a uvidíme. Vzpomínám si, že u hotelu býval hřbitov…“
„Jo, ten tam stále je, ale nikdo se o něj už nestará. Dál na jih už je jen moře a útesy. Přes
řeku Glance tam vede veliký kamenný most, dostatečně široký a bytelný i pro auta. Teď se
podívej sem na západ. Po cestě, které se říká Church Street se dostaneme na Warmhill, což
byla kdysi hornická víska, ale všechny domy jsou už rozpadlé. Je tu však stále udržovaný
kostel a farnost. Kousek odsud, směrem na sever je jezero Black Lake. V žádném případě
tam nechoď.“
„Proč ne?“
„Straší tam a víš, že to myslím vážně. Kolem Warmhill se rozprostírá Glanceský les a v něm
tady v těchto místech, je bunkr z druhé světové války.“
„Na ten se nedá zapomenout.“
„To opravdu nedá… Zhruba v těchto místech ve White Woodu, lese, který ohraničuje naše
panství na západě, je zasypaný vchod do dolů a na jih odsud je Stonering – rituální místo,
kde se scházeli druidové, ještě když byla Anglie křesťanstvím nedotknutá. Podívej se sem na
východ. Nedaleko našeho zámku se rozprostírají v lesích Deepmirské močály. Je tam
zřícenina starého mlýna a mohyla. Kousek odsud je chátrající dům.“
„Tam jsem zabila toho feťáka, že ano?“
„Přesně tak. Vede odsud stezka až na pobřeží a tady na útesech Sharp Edge stojí zřícenina
majáku. Na kopci kousek odtud je na Deepmirských vrších ruina Akademie.“
„Většinu těch míst si dobře vybavuju. Je tu něco, kde jsem před lety nebyla?“
„Mezi Willow Creek a Sharp Edge jsou Ashburrské vrchy a tady v těchto místech, jen kousek
od vesnice je Cisterciácký klášter. Pak je tu ještě jedno zajímavé místo a to severně od
vesnice. Z Church Street tu vede strmá cesta vzhůru na vrh Salles, kde stojí strážní věž.
Musela být postavená v dávných dobách, snad ještě za Marcuse Gordona.“
„Je toho tu vážně spoustu. Budu si ta místa muset projít, abych měla přehled.“
„To udělej, miláčku, ale dej si pozor – není tu bezpečno. Podíváme se teď k zrcadlu?“ Rachel
vytřeštila oči, když to Samuel řekl a s napětím čekala, co na to Kasumi. Uvědomovala si, že
setkání s Japonkou může být to poslední, co ji v životě potká. Dobře věděla, že Kasumi je
nad její síly a že přímý střet s ní nepřežije.
„Zrcadlo jsem ještě neviděla…“
„Bude to stát za to, uvidíš.“
„Hmm, ale... asi ne. Jsem docela utahaná. Možná večer, až si odpočinu. Spíše mi ukaž
Desmonda. Ráda bych ho viděla…“
„Odpoledne obvykle chodí spát, takže bude lepší ho nerušit, ale samozřejmě se na něj pojď
podívat už teď. Je to přece tvůj syn!“ Zatímco Cura si oddechla, když Samuel a Kasumi
odešli, Rachel v sobě dusila vztek, neboť se právě utvrdila v tom, že Samuel Desmonda
považuje za vlastního syna a co hůř – Kasumi má být jeho matka! Rachel si připadala, jako
by jí ti dva ukradli syna.
Ženy se vrátily zpět a Cura byla přesvědčená, že jediná cesta odsud vede po řetězu, který
držel výtah. Vedl otvorem skrze studnu až do sklepení zámku. Cura se vytáhla na kabinu
výtahu a podala Rachel ruku. Když byly obě nahoře, princezna se chytila řetězu a dala se do
šplhání. Nebylo to pro ni tak těžké, jako pro Rachel, ale nakonec obě vylezly až nahoru, kde
přelezly okraj studny. V koutě sklepa bylo čerpadlo, které bylo napojené na rozvod vody
v zámku i na zahradě. Čerpadlo nedělalo velký hluk, neboť šlo o mnohem modernější a
kompaktnější verzi než ta, co zde byla za dob Victorie. Rachel však mnohem více zaujaly
police s vínem. Byla tak rozrušená, že alkohol by jí přišel vhod.
„Raději mi poraď, jak se dostat ven a nikoho nepotkat,“ řekla Cura, když jí došlo, na co
Rachel pomýšlí.
„Jednoduché…“ řekla Rachel a odhrnula špinavý závěs, který zakrýval starou rezavou mříž.
„Starý sklepní vchod, ještě z doby než se postavilo novější křídlo zámku. Dříve se do sklepa
chodilo z venku.“ Rachel odklopila západku, jež byla jen z vnitřní strany a mříž otevřela.
Provedla Curu uzoučkou chodbou až k dřevěným vratům, které otevřela bez obtíží, neboť
klíč byl na věšáku hned vedle.
Obě ženy vyšly ven na čerstvý vzduch a to v zadní části zahrady, nedaleko malých
dřevěných vrátek, které byly cestou z pozemků, jež obklopovaly zámek Black Mirror. Na
zámek se ani jedna z žen neohlédla a okamžitě utíkaly k vratům. Byla však zamčená a
Rachelinino lomcování s nimi nemělo žádný význam. Rachel tedy provedla Curu podél zdi
směrem k hlavní bráně zámku. Cestou minuly starou dřevěnou boudu pro zahradníka, kterou
naposledy obývala Sheila a také skleník. Ač tomu Rachel ani nevěřila, branka byla
odemčená. Edward totiž branku odemknul, už když mu Samuel volal a vzhledem k tomu, že
stále probíhala oslava, ji ještě ani nezašel zamknout.
„A teď rychle pryč,“ řekla Rachel a rozeběhla se po cestě.
„Musíme na nádraží a pak na letiště,“ řekla Cura, aby Rachel připomněla, co bude
následovat.
Ona však měla jiný názor: „Nejprve pojedeme do mé vily ve Walesu.“
„Tvé vily?!“
„Vlastně teď už moje není, ale potřebuji si odpočinout a v klidu se vyspat. Také se najíst,
umýt,…“
„Neměla jsi to tak pohodové jako já.“
„Ani zdaleka ne.“
Samuel dovedl Kasumi do dveří vedle své ložnice, kde byl dětský pokoj. Na posteli tu spal
Desmond.
„Tvůj syn, miláčku,“ řekl Samuel tiše, aby chlapce nevzbudil.
„Myslíš, že si na mě zvykne? Jsou mu už čtyři.“
„Ještě je malý a zvykne si, uvidíš. Pomůžu ti se vším, co bude třeba, Kasumi. Stále mu o
tobě vyprávím… Ví, že jsi jeho matka, přestože tak docela nechápe, co to znamená, ale
zvykne si na tebe.“
„Nikdy jsem nevychovávala děti. A to jsem porodila dvě…“
„Nemysli na to, Kasumi. Teď máš další dítě a tohle bude mít šťastný život. Ty mu ho zajistíš,
o tom nepochybuji. Vrátíme se do haly?“
„Asi ano. Dole je dost jídla a po cestě mi pořádně vyhládlo.“
„Vem si, na co máš chuť.“
„Ráda.“ Vyšli na chodbu a tady Kasumi Samuela zastavila. „Možná bych ti to neměla říkat,
ale chci, abys to věděl. Bála jsem se toho, až se zase setkáme. Měla jsem hrozný strach, že
až se vrátím na Black Mirror, najdu tě s jinou ženou a o mě nebudeš jevit sebemenší zájem.
Ty jsi ale vydržel čekat celé ty roky…“
„Protože tě miluju, Kasumi. Miluju tě a nechci o tebe přijít. Ty jsi totiž jediný člověk, kterému
ani trochu nevadí, co jsem v minulosti provedl. Nepřijdu ti špatný proto, že jsem zavraždil
několik lidí, nebo kvůli tomu, že jsem se stal obětí temných sil. Nejde ale jen o mne, ale
především a hlavně o tebe – čekat na ženu, která je tak upřímná, milující a krásná…“
„Krásná?“
„Krásná na těle i na duši. To čekání za to stálo.“
„Takže určitě se mnou nechceš být jen kvůli naší minulosti? Nejde ti jen o to, mě učinit
šťastnou, protože mě lituješ?“
„Ale prosím tě, jak tě to napadlo? Jistě že tě lituji a chci, abys byla šťastná, protože si to
zasloužíš, ale to není zdaleka jediný důvod, proč chci být s tebou. Není to o pocitu, že ti něco
dlužím nebo o snaze získat tvůj vděk, to rozhodně ne.“ Kasumi se usmála a Samuela objala.
„Mě to zkrátka přijde jako sen… Jak to, že zrovna mě může někdo tak moc milovat?! Jak je
možné, že já, zrovna já budu bydlet na zámku a to v klidném místě, na kterém jsem si
vždycky přála žít. Budu mít po boku muže, který mi dá opravdovou lásku.“
„Jen na krátký čas… Dlouho tady nebudu…“
„Ale no tak – o tomhle ani nemluv. Nebudeme na to myslet, ani o tom mluvit.“
„Máš pravdu, promiň mi to. Půjdeme už dolů?“
„Určitě. Mám hrozný hlad.“
Dole v hale zatím Sakura vyhledala Parvati, která se ostatním stále stranila. Cítila se hrozně,
neboť na zámek se vrátila žena, kterou strašlivě nenáviděla. Měla za to, že Kasumi ublížila
Samuelovi, ale když nyní viděla, jak vedle své milé Japonky září štěstím, nemohla Kasumi
nic vyčítat. Uvědomila si, že případný vztah se Samuelem navždy krachl a teď měla žít na
zámku a sledovat jak je šťastný po boku jiné ženy. Bylo to pro Parvati hrozně těžké a
nevěřila tomu, že si zvykne. Sakura si Parvati prohlížela a doufala, že něco pronese. Místo
toho mlčela a tak rozhovor započala Sakura.
„Ahoj, Parvi. To naše minulé setkání za moc nestálo, ale navrhuju na něj zapomenout.“
„Tak snadno to nepůjde!“
„Proč seš tak ostrá? Podívej, povím ti to takhle – přestaň okamžitě brát anabolika, jinak
dostaneš výpověď a budeš si hledat nejenom novou práci, ale i domov.“
„Chceš mě vyhrožovat?“ vykřikla Parvati, kterou to velice rozčílilo. Sakura se až podivila nad
Parvatinou reakcí. Vzruchu si všimla i Kasumi.
„Co se to tu děje?“ zeptala se.
„Je to ztracená existence, sestřičko. Vyjela na mě, že prý ji vyhrožuji a přitom chci jen
pomoct.“ Blízká přítomnost Kasumi Parvati nedělala dobře. Černoška v porovnání s Kasumi
sice vypadala jako obryně, ale přesto se nezdálo, že by se jí Asiatka bála. Parvati si dala
ruce v bok a rozkročila se. Kasumi přesto její postoj ignorovala a přistoupila až k ní. Pohlédla
jí s klidem do očí a viděla v nich marně skrývanou zlost.
„Původně jsem ti chtěla dát ještě šanci, ale když tě tak vidím… zapomeň na ni. Ještě teď
večer se sbalíš a vypadneš odsud.“ Parvati se rozšířily oči překvapením. Pootevřela ústa a
nevydala ani hlásku. „Užíváš prášky, které ničí tvé tělo i mysl. Jsi závislá na anabolikách a
tohle ve svém domě trpět nebudu.“
„Tohle je můj domov! Žiju tu už léta, na rozdíl od tebe! Samuel mě odsud nevyhodí!“ zařvala
na celou halu Parvati. Všichni ostatní se na ni otočili a sledovali další dění. Kasumi
pokračovala s klidem:
„Samuel tě možná nevyhodí, ale já ano! Nechal to na mě ať rozhodnu a já jsem rozhodla. Do
půlnoci budeš pryč.“
„A když ne?!“
„Pak tě odsud dostanu násilím. Ohrožuješ mě, Samuela, mého syna, sestru, zkrátka
všechny, co tu žijí. Nezůstaneš tady, to mi věř.“
„Myslíš, že se tě budu bát?!“
„Je mi jedno, jestli se budeš bát nebo ne, ale v zájmu zachování zdraví i života ti radím odejít
sama.“ Kasumi se otočila a nasupená Parvati do ní strčila, až Japonka málem upadla.
Sakuře instinktivně sjela ruka na opasek, ale uvědomila si, že Valkýru, svoji oblíbenou pistoli,
nemá. V hale bylo ticho a všichni s napětím očekávali, co Kasumi udělá. Stála nyní zády k
Parvati a sledovala ji přes rameno. Neobvyklou rychlostí se otočila a udeřila Parvati pěstí do
levé tváře. Černoška pootočila po nečekaně tvrdém úderu hlavou a z úst jí vyteklo trochu
krve. Kasumi se otočila kolem své osy a kopancem opět udeřila Parvati do tváře. Poté jí
podrazila nohy, a aby ji dostala k zemi rychleji, udeřila ji při pádu přímo do nosu. Parvati
dopadla zády na podlahu a ta ji pořádně zabolela. Kasumi se nad Parvati shýbla, napřáhla
se rukou a semkla ji v pěst. „Do hodiny vypadneš, jinak tě zabiju!“ Poté se Kasumi narovnala
a přešla ke stolu s chlebíčky. Velice ráda se do nich zakousla, ale stále po očku sledovala
Parvati. Skutečnost, že statnou černošku poslala k zemi, ji těšila, ale dobře si uvědomovala,
že Parvati se nebránila a ani se nesnažila údery blokovat. Byla spíše překvapená z toho, že
si na ni Kasumi vůbec troufla. Příště to tak rozhodně nebude. Ke Kasumi přišel Samuel, ze
kterého dobrá nálada rázem opadla.
„Měl jsem ji vyrazit už dávno,“ řekl.
„To jsi měl, ale brzy od ní bude pokoj. A to definitivně.“
„Počkej, ty chceš říct… že neodejde?“
„Spíše bych řekla, že ne, ale můžu se plést, obzvláště, když její psychika je zdevastovaná
podobně, jako její tělo.“
„Má ho hrozně silné.“
„To má a neřekla bych, že to je jen iluze vytvořená nadměrným užíváním steroidů. Musela na
sobě velice tvrdě dřít a tak očekávám, že s ní bude těžké pořízení, ale měla jsem na mysli
všechny ty vedlejší účinky, které jdou ruku v ruce s dlouhodobým užíváním anabolik. I kdyby
odešla, nečeká ji kdovíjak dlouhý a pohodlný život kvůli nemocem, jež se brzy dostaví. A ech,
promiň, nechtěla jsem ti připomínat…“
„To je v pořádku. Mluv otevřeně, vždyť já jsem s tím smířený. Vím, co mě čeká a vyrovnám
se s tím. Bude lepší mluvit narovinu než chodit kolem horké kaše.“
„Chci říct, že nikdy nechci skončit jako ona. Hodně jsem na sobě dřela, abych měla skvělou
fyzičku, ale zajít takhle daleko, to bych opravdu nedokázala. Přemýšlím, co by mě mohlo
dohnat k užívání steroidů a vážně mě nic nenapadá. Nechtěl bys, abych měla takové tělo, že
ne?“
„To rozhodně ne!“ zhrozil se Samuel. „Jak tě to vůbec napadlo?“
„Držíš si jí tu celé roky. Je to jediná žena na zámku. Skoro bych si myslela, že se ti líbí.“
„Ani trochu, to mi věř. Parvati mi před lety hodně pomohla a nebýt jí byl bych možná mrtvý.
Spřátelili jsme se a myslím, že ona zašla dál a zamilovala se do mě. Ač jsem k ní lásku
necítil, bylo mi jí líto a chtěl jsem, aby se měla dobře. Proto zůstala na zámku tak dlouho.
Jenomže co je moc, to je moc. Kolikrát jsem jí to jen říkal, aby se steroidy přestala nebo aby
se šla léčit ze závislosti, jenže ona neposlechla. Už když jsem ji poznal byla na ženu velice
urostlá, ale tehdy ještě měla své kouzlo a byla mi sympatická. Dnes je vyloženě ohavná a
ženu připomíná jen vzdáleně. V obličeji vypadá na čtyřicet, umělá prsa na takhle velkých
prsních svalech působí neskutečně nepřirozeně a hnusně, ramena má tak široká, že se musí
natočit na bok, aby prošla dveřmi, všude na těle jí vystupují žíly, každou chvíli má zdravotní
problémy - nejčastěji se srdcem a dechem a ten celkový dojem z ní... Prostě ohromná,
agresivní a násilná hromada svalů. Budu jedině rád až odejde, ale přesto - zbudou mi na ni i
pěkné vzpomínky a nadále si budu přát, aby zachránila alespoň svoji psychickou stránku.“
„Její vzezření není důvod proč ji vyhazuji. Nemyslím, že ve své podstatě je zlá, to z ní dělají
steroidy, ne ty svaly. Ona může mít nemoc při které má člověk neustále pocit, že je málo
svalnatý. Je to trochu podobné anorexii, kdy si o sobě zase dotyčný myslí, že je moc tlustý. V
obojím jde o psychickou nemoc, která ale nedohání člověka k násilí. Parvati se rozhodla
vytlouct klín klínem a to byla chyba. Měla raději přitvrdit na tréninku nebo začít se speciálními
dietami, ale ona zvolila zdánlivě nejlepší variantu – ta sice je rychlá, ale zároveň
nebezpečná. Je potřeba nejen, aby přestala užívat anabolika ale taky aby se vyrovnala sama
se sebou.“
Kasumi dojedla poslední chlebíček na který měla chuť a otřela si pusu. „Cítím se docela
unavená. Asi se půjdu na chvilku natáhnout nebo alespoň posadit. Ráda bych ale ještě
viděla ty zbraně, co jsi sehnal. Doufám, že to nejsou nějaké šmejdy. Něco jiného je
opravdová zbraň a něco jiného jen replika vhodná k vystavování. “
„Kdepak. Pojď, zavedu tě nahoru a můžeš se sama přesvědčit.“
„Tak tady máme tu posilovnu.“ řekl Samuel a ukazoval Kasumi prostornou místnost v prvním
patře novějšího křídla zámku. Kasumi si se zájmem prohlížela stroje na posilování, boxovací
pytle, makiwaru, činky, žebřiny i další věci, které při svém fyzickém tréninku využívala.
Nechyběl tu ani boxerský ring.
„Vypadá to skvěle. Moc děkuju.“
„Nemáš absolutně zač. Tvé tělo je pro tebe hrozně důležité a já chci abys měla možnost na
něm pracovat.“ Kasumi se usmála a jemně chytla Samuela za ruku.
„A teď vážně. Říkáš to pro to, že se ti mé trénované tělo líbí nebo protože si uvědomuješ
případná nebezpečí, která vyplývají už jen z toho kde žijeme a tak chceš mít po ruce něco
jako ochránkyni?“ Samuel si Kasmi dobře prohlédl a v mysli si přehrával tělo své přítelkyně
bez oblečení.
„Jsem prakticky uvažující muž, miláčku. Nicméně se mi líbí jak vypadáš. Neumím si tě
představit jako boubelku ani jako hubenou ženu, které na těle vystupují žebra.“ Samuel dal
své milé pusu a všiml si, že zde nejsou sami. Do posilovny přišla také Parvati.
„Ehh, Samueli, Sakura mě pro tebe poslala. Prý by chtěla vědět, kde má svůj pokoj.“
„Půjdu jí ho hned ukázat. Myslím, že ten svůj pokoj jí přenecháš, Parvati. Já tě tu totiž už
nechci vidět.“ Parvati za Samuelem zavřela dveře a přitom nepřestávala sledovat Kasumi,
která si nyní prohlížela regály se zbraněmi. Těšilo ji, že Samuel získal takové věci. Byly tu
mnohé dýky a nože, katana, naginata, nunčaky, a další typicky japonské zbraně. Parvati
mezitím uchopila železnou tyč, na kterou se přidělávala závaží. Téměř nehlučně se přiblížila
ke Kasumi. Oběma rukama pevně stiskla tyč a zvedla ji do výše.
„Už sis začala balit? Být tebou si pospíším. Já jsem tam dole nežertovala,“ řekla Kasumi,
která dobře slyšela, že tu žena je. Otočila se a hned nato ji Parvati udeřila tyčí do břicha.
Kasumi vykřikla bolestí, předklonila se a chytila za bolavé břicho, které dostalo tak tvrdou
ránu jako snad ještě nikdy.
„Promiň, Kasumi, ale pro mě je to ta nejlepší možnost,“ řekla Parvati a přirazila Japonku
k regálům. Kasumi se pokusila Parvati přetlačit. Víc než o pár centimetrů s tyčí však pohnout
nedokázala a to ani přesto, že napínala svaly, jak jen mohla. Parvati byla zkrátka silnější, ale
Kasumi neztrácela hlavu. Kopla Parvati do boku, což ovšem s černoškou ani nehnulo a poté
jí podrazila nohy. Parvati sice neupadla, ale zavrávorala a povolila stisk tyče, kterou jí
Kasumi vytrhla z rukou a okamžitě jí jedním koncem udeřila do tváře. Parvati klesla na
kolena s ošklivě roztrženým rtem. Kasumi poodstoupila stranou, přičemž s naprostou
přirozeností a bez sebemenšího zaváhání efektně protočila tyč nejprve v obou a poté jen
v jedné ruce, čímž jasně ukázala, kdo z obou žen takové zbrani opravdu vládne. Parvati se
zvedla a narovnala. Byla téměř o hlavu vyšší než Kasumi a měla podstatně robustnější tělo,
přestože ani Kasumi nebyla nijak útlá a na ženu měla hodně svalové hmoty. Parvati přešla
do bojového postavení, podle kterého Kasumi poznala, že její protivnice se bude snažit o
karate. To pro Kasumi nebylo vůbec cizí, neboť sama ho ovládala velice dobře. Parvati se
vbrzku stala terčem tyče vedené Kasuminou rukou, ale dokázala uhýbat, přičemž couvala
směrem ke dveřím. Musela uznat, že Kasumi je velice schopná a to i přesto, že není ve své
kůži. Parvati tedy musela využít své síly, což se jí podařilo, když se proti Kasumi rozeběhla a
dokázala tyč zachytit. Pořádně zabrala a vytrhla ji Kasumi z rukou. Hned nato ji udeřila
jedním koncem do břicha. Kasumi opět vykřikla bolestí a ustoupila dozadu. Její vyceněné
zuby a nenávistný pohled naznačoval, že porážku nepřijímá. Tělo ji bolelo, ale přesto se
dokázala narovnat. Ohnala se po Parvati pěstí, ta ale snadno Kasuminu ruku zachytila.
Vložila jí tyč pod rameno a vší silou zapáčila směrem nahoru. Kasumi luplo v rameni a její
kloub se uvolnil. Jasně cítila, jak se o sebe otřely kosti. Kasumi řvala jako zraněná lvice.
Parvati se tyčí pořádně napřáhla a udeřila Kasumi do žeber. Kasumin šílený bolestivý řev
musel být zcela jistě slyšet až v hlavní hale, což Parvati nijak nevyhovovalo. Z úst Japonské
bojovnici tekla krev, její hrudník byl jako v jednom ohni, vykloubené rameno způsobovalo
hrozné bolesti a břišní svaly se jí ještě teď třásly vinou úderů. Možná by byla schopná se
uklidnit, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala se přimět k útoku. Nohy se jí málem
podlamovaly, ale teprve po Parvatině ráně pěstí do tváře, padla k zemi. Srážka s Parvatinou
pěstí byla děsivá a Asiatka mohla být ráda, že krom krvavých slin jí z úst nevylétly i zuby.
Kasumi se zdravou rukou držela za zlomená žebra. Věděla, že na Parvati nestačí, ať už
udělá cokoli. V žádném případě však nemínila vzdát svůj boj, přestože snaha byla marná. Za
hlasitého sténaní se jí podařilo postavit na nohy, načež Parvati pevně uchopila tyč a švihla
s ní Kasumi do zad. Kasumi zvrátila hlavu dozadu, udělala krok vpřed a ze svých úst vydala
další zoufalý výkřik. Parvatina další rána byla mířená opět na Kasumino břicho. Kasumi se
předklonila a padla k zemi. Bolest, která projížděla jejím tělem, byla strašlivá. Zvracela nejen
zbytky jídla, ale i krev. Do toho hlasitě skučela a sténala. Od řevu jí bolela i ústa. Po tváři jí
tekly slzy kvůli nesnesitelné bolesti. Z jazyku, do kterého se zakousla, tekla krev. Prsty na
rukou se jí třásly. Byla bezmocná a na kolenou. Parvati se rozkročila a zvedla tyč až nad
hlavu ve snaze rozdrtit Kasumi další ranou lebku. „Promiň,“ řekla, „ale nemůžu jinak.“
„Nééé!“ zařval Samuel, který právě vtrhnul do dveří a rozběhl se k Parvati. Ta se otočila, aby
zjistila, co přesně se děje a hned nato ji Samuel strhnul k zemi. Rychle ho od sebe odstrčila
a zvedla se. Samuel tak rychlý nebyl a Parvati ho vyřídila ranou pěstí do žaludku.
V posilovně ovšem už byla i Sakura, a když viděla, že Parvati vyřídila nejen Samuela, ale
především i Kasumi, neměla odvahu se jí postavit přímo. Regály se zbraněmi ji však zaujaly
a okamžitě se rozběhla k nim. Parvati poznala, že situace se pro ni značně zhoršuje, a když
se v rukou Sakury objevily vrhací nože, urychleně vyběhla ven. Jeden z nožů se zabodl do
stěny na chodbě, jen pár centimetrů od Parvatiny hlavy. Ta běžela ke schodišti. Cestou
srazila Edwarda, který taktéž pospíchal zjistit, co se děje. Parvati vyběhla hlavním vchodem
ze zámku, ale v patách měla i nadále Sakuru, která se ji snažila noži zasáhnout. Během
pobytu v Africe se sice častokrát bavila vrháním nožů a aplikovala to i v praxi na zvěři i
lidech, ale zasáhnout Parvati se jí nepodařilo. I když vyčerpala zásobu nožů, nemínila nechat
Parvati uniknout. Dostihla ji až u hlavní brány, kde se Parvati otočila připravena Sakuře čelit.
Ta se s ohromným vztekem pokusila Parvati udeřit pěstí do obličeje. Místo toho však sama
dostala ránu, která jí zlomila nos. Parvati ji chytila za košili, s lehkostí zvedla kousek nad zem
a odhodila o několik metrů pryč. Sakura se nemínila vzdát. Zvedla se a opět se vší silou
rozeběhla proti Parvati ve snaze ji strnout k zemi. Parvati jen uhnula a strčila Sakuru hlavou
proti zdi. Sakura padla k zemi a z rozražené hlavy jí tekla krev. Parvati se ohlédla k zámku a
uvažovala o návratu.
„Proboha, Kasumi, co ti je?“ snažil se Samuel zjistit, jaká zranění jeho milá utrpěla.
Kasumi se klepala a upadala do šoku. Snažila se dýchat jen minimálně. Každý nádech ji ale i
tak způsoboval bodavou bolest.
„Klid, lásko, buď v klidu a nehýbej se. Vydrž.“ Samuel se rozběhl k telefonu. Cestou potkal
Edwarda a Marka. „Dobře, že jste tu. Rychle Edwarde, volejte záchranku a ať si sakra
pospíší. Vy Marku buďte s ní, zkuste jí uklidnit, má něco zlomeného, asi žebra a…“ Samuel
déle neváhal, zaběhl do svého pokoje, kde vytáhl ze šuplíku starý revolver a běžel ven.
Uvědomoval si, že v nebezpečí není jen Kasumi. Před bránou zahlédl Parvati a také
bezvládné Sakuřino tělo. Okamžitě namířil zbraň a vystřelil. Parvati došlo, že musí zmizet a
to nadobro. Rychle přelezla bránu, přičemž byla pod Samuelovou palbou. Netrefil ji a ona
utíkala co nejdál od zámku. Samuel neměl čas ji pronásledovat, kvůli Sakuře, která vypadala
na první pohled mrtvá. Samuel se k ní sklonil a poznal, že dýchá, načež mu spadl kámen ze
srdce. Byla v bezvědomí. Zkusil ji mírně poplácat po tvářích ve snaze ji probrat, ale nebylo to
nic platné. Z rány na hlavě tekla krev.
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů
Vila ve Walesu se od Rachelininy poslední návštěvy nijak zvlášť nezměnila. Jinak na tom
byla bažina, kterou nechal Samuel likvidovat už počátkem roku 1995 a která byla nyní zcela
vysušená. Na bažinu však Rachel neviděla, neboť stála společně s Curou před hlavní bránou
na pozemek a nevěděla jak se dostat za ni. Cura tomu nevěnovala přílišnou pozornost,
neboť počítala s tím, že zvládne zeď přelézt, když jí Rachel udělá stoličku. Jediným
problémem byly ozdobné ostré bodce na zdi, ale princezna věděla, že když bude opatrná,
nic jí nehrozí. Zatím prohlížela vytesané torzo ženy s blanitými křídly, jež bylo nad bránou.
„Když to vidím, hned si vybavím Samaela…“ řekla Cura.
„Samael je mnohem ošklivější a nemá prsa. Povím ti – docela mě zajímalo, co by se stalo,
kdyby některou z nás oplodnil.“
„K tomu nemohlo dojít,“ řekla Cura. „Od jisté chvíle je Samael neplodný.“
„Když ho Mordred porazil a svrhl do Pekla, Samaelův otec nebyl zrovna nadšený…“
usmívala se Rachel.
„A nebyl nadšený, ani když Samaela přemohla Kasumi. Teď je Samael černou ovcí rodiny,
ale byla bych radši, kdyby byl mrtvou ovcí.“ Cura přešla ke zdi. „Pomoz mi nahoru. Vylezu na
zeď a podívám se do vily, jestli v ní nebudou náhradní klíče.“
„Měly by být. Vždycky se dávaly do patra do pracovny.“ Rachel semkla ruce k sobě, aby na
ně mohla Cura vylézt a poté se vytáhnout na zeď. Opatrně překročila železné bodce a
seskočila dolů. Po nízké nahnědlé trávě se vydala okamžitě k vile. Ta nebyla ani zpoloviny
tak rozlehlá jako zámek na Black Mirror, ale přesto šlo o honosné sídlo, které mohl
Gordonům závidět kde kdo. Vila a okolní pozemky však byly od nejbližší vesnice vzdálené
skoro osm mil a tak sem chodíval jen málokdo. Cura přišla k hlavním dveřím a zabrala za
kliku. Bylo zamčeno. Jedinou cestou dovnitř se zdálo být okno, jenomže všechna byla
zasklená a zavřená. Princeznu napadlo, že si sundá oděv, omotá ho kolem ruky a sklo
rozbije, ale stejně se bála, že se pořeže. Rozhlédla se okolo ve snaze najít něco těžkého na
rozbití skla. Nenašla však nic a tak se vrátila k bráně.
„Už máš klíč?“ zeptala se Rachel.
„Ne. Vila je zamčená a…“
„No jistě že je, ty huso.“
„Přestaň mě urážet!“ vykřikla Cura. „Už toho mám dost! Lilith se v tobě spletla – nezměnila
ses k lepšímu. Jsi stále ta namyšlená mrcha, která opovrhuje druhými.“
„Co ty o mně můžeš vědět?!“
„Nic moc. Vím všechno jen z doslechu. Lilith se o tobě občas zmiňovala. Uvědom si, že ona
se mohla na svět dívat očima různých lidí a přestože nikdy nemohla slyšet zvuk, naučila se
už před mnoha lety špičkově odezírat od úst. Takže nejen, že má paní mluví stovkami jazyků,
ale také dobře pozná, co kdo říká. Kasumi začala sledovat už od té doby, co mi
předpověděla budoucnost a dozvěděla se, že to ona přemůže Samaela. Za to ji má paní
obdivuje a má ji ráda. Byla ale chyba tě poslat zpět v domnění, že mi budeš prospěšná a že
o Kasumi se už nebudeš starat.“
„Milá princezničko,“ řekla Rachel neskrývaje pohrdání, „vím, že Kasumi Samaela vyvolala, že
všem jen lhala, že mě připravila o manžela, že mi ukradla syna a že mě poslala do Pekla. I
kdybych stokrát chtěla, tak na ni zapomenout nedokážu a už vůbec ji nedokážu odpustit! To
ale neznamená, že ji chci zabít a že ti nechci pomoct. Prostě je toho na mě moc! Léta jsem
trpěla hůře, než si umíš představit, ale nemysli si, že mě to nezměnilo. Odpusť mi, že se
k tobě tak chovám, já jsem jen nervózní. Jsem unavená z toho všeho a skutečnost, že
kousek ode mne byla žena, která mě zničila… prostě mě to nasralo.“
„Možná, že Kasumi, i když je tak schopná, tak je to ve skutečnosti lidská zrůda.“
„Moje řeč.“
„To ale nic nemění na tom, že jsem jí nesmírně vděčná za to, že přemohla Samaela. A žádný
špatný skutek nemůže být tak velký, aby smazal skutky dobré. Taky jsem v životě zabila
nebo poslala na smrt hodně lidí a v mnoha případech toho lituji, v některých ale ne. A já
nevím, co přesně jsi Kasumi provedla, nebo co jí provedl tvůj manžel. Teď mi poraď, kde najít
něco, čím rozbiju okno?“
„Zkus se podívat k tomu domku na zahradě. Měl by se rozpadat a určitě nalezneš nějakou
cihlu.“ Cura se vydala k zadní zahradě, ovšem že by zde nějaký dům byl, to se říci nedalo.
Kamenný plot, za ním zarostlý vodní příkop a na jeho protějším svahu nebylo víc, než rovná,
nízkou travou porostlá zem. Cura samozřejmě neměla ani potuchy o tom, že Samuel nechal
dům definitivně zbourat a veškeré kameny odvézt. Už nejméně dva roky tu rostla tráva. Cura
přešla kamenný most a ocitla se před hrobkou. Do té Samuel nijak nezasahoval, ale stavba
vypadala, že už dlouho nevydrží. Po levé straně měla Cura opravený cihlový plot. Původní
plot se zřítil už před mnoha lety a právě díky vzniklému otvoru mohla na zahradu těžká
technika a to bez toho, že by hrozilo narušení stále stojících starých staveb. Cihly spojené
maltou neměla Cura jak uvolnit a do hrobky se jí nechtělo, takže se vydala na pahorek, kde
byla ruina starého kostela. Byl v dezolátním stavu – neměl střechu a téměř polovina
východní zdi byla v troskách. Cura raději nechtěla chodit až dovnitř, neboť i samotné průčelí
nad hlavním vchodem bylo ulomené a drželo jen na jednom konci. Princezna raději obhlédla
zeď a vybrala kámen, který nebyl příliš těžký. S ním se vrátila k vile a rozbila okno v přízemí.
Poté si sundala kabát, omotala si ho kolem ruky a zbavila se střepů, které zůstaly trčet na
svém místě. Protáhla se oknem a stanula v kuchyni. Chodbou došla do hlavní haly, kde byl
veliký dubový stůl, krb a piano. Teprve, když pohlédla na dávno vyhaslý a vyčištěný krb,
došlo jí jak je v domě chladno.
'Ten dům je udržovaný, ale trvale obývaný nebyl už celá léta,' pomyslela si Cura. Vystoupala
po schodišti a dala se do prohledávání pokojů. V prvním byla ložnice, kde kdysi spával
Samuel s Kasumi. V dalším pokoji nalezla bývalou ložnici Rachel. Na nočním stolku stál
malý rámeček s fotografií. Rachel držela v náruči malé novorozeně a za ní po pravé straně
stál Samuel. Vedlě něj stála ještě jedna postava, ale nedalo se poznat jaká, neboť část
fotografie byla utržená. Cura si však domyslela o koho šlo. 'Kasumi Sato... Je opravdu
předurčena k velkým věcem, jak tvrdí Lilith? Dokázala už hodně a možná zvládne ještě více.
Historie je plná lidí kteří vykonali div ne zázraky a to v dobrém i špatném slova smyslu. Třeba
se o ní budou jednoho dne psát historické knihy a ona v nich bude představována jako
hrdinka moderní doby. Anebo jako netvor v lidské podobě...' Ve třetím pokoji Cura konečně
nalezla pracovnu. Pod oknem byl stůl, vedle něj malá knihovna a globus. Cura pátrala po
klíčích a začala se šuplíky u stolu. Místo náhradních klíčů narazila jen na stvrzenku o
zakoupení dvou letenek první třídou do Caracasu. Incké princezně se okamžitě vybavila
událost na Orinoku, kdy jejího syna Pedra a Edwardovu přítelkyni Denise zabili zločinci,
toužící po tajemství dlouhověkosti. Cura si dobře uvědomovala také to, že ze všech útočníků
přežila jen mučitelka Paola. Napadlo ji, kde je jí asi konec. Cura pohlédla oknem ven a
všimla si, že se už stmívá. Raději se vrátila k hledání klíče. Prohledala však všechny šuplíky i
poličky, ale klíče nikde. Otočila se ke dveřím a nevěděla, kde dál pátrat. Až nyní si povšimla
malého věšáku na zdi, který zpoloviny zakrývaly otevřené dveře. Přivřela je a skutečně
nalezla svazek klíčů. Urychleně s nimi pospíchala dolů a cestou přemýšlela, co si od Rachel
vyslechne, když venku čeká již skoro hodinu. Odemknula hlavní dveře a pospíchala ven
k bráně. Rachel seděla na zemi zády k bráně a pohrávala si s kusem kamenu, který nalezla
o kus dál u cesty. Cura rychle odemknula velikým klíčem bránu a už se omlouvala: „Promiň,
žes musela tak čekat. Nemohla jsem na zahradě nic najít a ten klíč se taky nehledal
snadno.“
„To nevadí. Hlavně, že tu nemusím strávit noc.“ Rachel prošla bránou. „Myslím, že bude
lepší, když zamkneš,“ řekla. Cura zastrčila klíč do zámku a nevšimla si, jak Rachel pevně
stiskla kámen. Zvedla ho do výše a třískla s ním Curu zezadu do hlavy. Princezna padla
omráčená k zemi.
Velká Británie - Ipswiche – Městská nemocnice
Když Kasumi opět otevřela oči, byla v takřka prázdném dvojlůžkovém nemocničním pokoji.
Její zdravotní stav hlídaly přístroje a na hrudi měla nevzhledný a nepohodlný korzet, který
žebra fixoval a zamezoval jejich dalšímu poškození při pohybu.
„Vítej zpátky do světa živých, sestřičko,“ ozvalo se z vedlejší postele, kde ležela Sakura.
Měla ovázanou hlavu a sešitou ránu na čele.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Kasumi.
„To kvůli tý černý svini! Šla jsem doslova hlavou proti zdi, tak alespoň mluví stopy u brány,
ale já si na nic pořádnýho nepamatuju. Mám zlomený nos, otřes mozku, no a asi i výpadek
paměti. Ty jsi dopadla hůř.“
„Samuel už tu byl?“
„Ten je tu pořád. Teď si šel k automatu pro kafčo. Za chvíli bude zpět.“ Kasumi vůbec nebylo
dobře. Bolest se sice zmírnila, ale stále ji cítila a navíc si připadala hrozně unavená. „Ta nás
ale zřídila, co?“ řekla Sakura. „Jestli tu černou držku ještě někdy potkám, přísahám, že jí
stáhnu z kůže.“
„Jestli ji potkáš, radši se jí nepleť do cesty.“
„Kasumi! Nechceš mi říct, že se jí bojíš, že ne?!“
„Nebojím se jí.“
„To ráda slyším. Ty jí přece zvládneš porazit! Na tebe nestačí.“
„Nevím, já… porazila mě, Sakuro a nebýt Samuela a tebe, už bych ležela na jiném oddělení.
Je dobrá a má ohromnou sílu, které ani já nedokážu vzdorovat.“
„Kdybys nebyla zesláblá a unavená, tak jsi ji určitě rozmlátila na sračku.“ Kasumi si tím tak
jistá nebyla.
Do pokoje vstoupil Samuel s kelímkem kávy v ruce.
„Miláčku, jak ti je?“
„V posledních dnech pořád blbě. Zachránil jsi mi život… moc ti za to děkuji.“
„To byla samozřejmost,“ usmál se Samuel.
„Nevíš, jak to se mnou vypadá? Ta ruka…“ Kasumi se pokusila pohnout pravou paží a
s úlevou zjistila, že to jde téměř bez bolesti. „Dobrý… nahodili mi ji zpátky…“
„Těm doktorským řečem moc nerozumím, takže se o vysvětlení pokusím lidštěji. Dostala jsi
pořádně do těla. Po té ráně tyčí máš zlomená tři žebra a kvůli nim pohmožděnou levou plíci.
Bude se ti špatně dýchat a budeš muset provádět dechová cvičení a být v klidu. Jsi po
operaci a pár týdnů si tu poležíš, než tě pustí do domácí péče. Ptal jsem se doktora, a když
nebudou komplikace, budeš do svátků doma. To vykloubené rameno je zase zpátky, ale
hrozí vcelku vysoké nebezpečí, že bude náchylné k podobnému zranění.“
„To se stává… Když na to přijde, nahodím si rameno sama. To zase takový problém nebude.
A co Parvati?“
„Utekla, ale policie půjde po ní. Okamžitě jsem podal obvinění, tak doufejme, že ji brzy chytí
a pošlou do vězení.“
„Nemám ráda, když se do takovýchto záležitostí tahá policie! S Parvati je to osobní a když ji
zavřou, rozhodně si nebudu připadat jako vítěz.“
„Sestřička má pravdu,“ dodala Sakura. „Ta bestie by měla skončit na krchově a ne v base.“
Samuel trochu zvážněl a zesmutnil, nicméně poté řekl:
„Vzhledem k okolnostem s tím souhlasím, ale tady jde o naše bezpečí, a když bude za
mřížemi, nebude nám moct ublížit.“
„Na tvém místě bych obvinění stáhla,“ řekla Kasumi. „Budou to prošetřovat, co se vlastně
stalo. Policie se bude zajímat o mě i o Sakuru. Nakonec zavřou i mě, protože to, jak jsem ji
v hale dala přes hubu, asi nebudou považovat za adekvátní obranu, když do mě ‚jen‘ strčila.“
„Máš pravdu. Zatraceně – nesnáším policii.“
„To nejsi sám, Samíku,“ zasmála se Sakura.
„Tak já půjdu obvinění stáhnout a to raději hned, než to začnou prošetřovat.“
„Nebude už trochu pozdě?“ zeptala se Kasumi.
„Conrad Spooner se zrovna nepřetrhne, obzvláště když se to týká mě. Vsadil bych se, že se
kvůli tomu ještě ani nezvedl ze židle, aby to uložil do spisu.“ Samuel se s Kasumi rozloučil
pusou a odešel.
Netrvalo dlouho a do pokoje vstoupil doktor Eric Newhouse, který sestry Sato ošetřoval.
Vyžádal si ho sám Samuel, jelikož byl s ním spokojený a chtěl oběma Asiatkám zajistit tu
nejlepší zdravotnickou péči.
„Čau, doktůrku,“ pozdravila Sakura.
Kasumi se pokusila jednání sestry omluvit: „Ona je tak trochu svérázná, ale neberte to tak,
že vámi pohrdá.“
„V pořádku. Pan Gordon mi vysvětlil, že pacientka Sakura Sato se někdy chová poněkud…
dětinsky.“
„Tak dětinsky…“ ozvala se Sakura. „Hlavně, že ten chytrák je psychicky v pořádku, když se
div nesesype, jakmile zahlédne mrtvolu. Je to hrozná citlivka, doktore. Nebýt mě, tak ten
chlapík v životě nezažil pořádnou akci, kdy se člověku vaří krev v žilách a adrenalin
prostupuje celým tělem.“
„Vyprávět můžeš potom, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Proč jste tu, doktore? Je to kvůli našemu
stavu? Už jsem slyšela od přítele jak na tom asi tak jsem. Prý to nevypadá komplikovaně.“
„To sice ne, ale celková rekonvalescence zabere určitě více než čtyři týdny.“
„Cítím se teď hrozně zesláblá a malátná. Přejde to?“
„Určitě, jste po operaci a chvíli potrvá, než se vaše tělo plně vzpamatuje z narkózy.
Monitorujeme vás, takže se ničeho nebojte, ale kdyby došlo ke zhoršení čehokoli, určitě to
řekněte a nesnažte se nic skrývat. Hrát si na hrdinu není v tomhle směru vůbec moudré.
Tohle není jen pár modřin, slečno, tohle je vážné zranění a vyžaduje důkladnou léčbu.“
„Samuel cosi naznačil, že?“
„Řekl mi, že jste poměrně odolná vůči zraněním a dost vydržíte. Rozhodně prý nejste typ,
který by za doktorem šel kvůli kdejakému úrazu. Což mi připomíná – máte na těle ohromnou
spoustu sotva pár dnů starých modřin a podlitin. A to nemluvím o naražených kostech. Abych
byl upřímný – jste potlučená tak až se divím, že mi tu neskučíte bolestí.“
„Už to není tak zlé jako před pár dny. Ale lhala bych, kdybych řekla, že ty rány necítím.“
„Vaše sestra je na tom obdobně, ale o něco lépe. Nechte mne hádat – popraly jste se?“
Do hovoru se přidala Sakura: „Kdybychom se popraly a já to čirou náhodou přežila, tak tu
budu ležet zabalená do obvazů jako mumie. Krom toho, my se máme rády, že jo, sestřičko.“
„Tak nějak. Myslím, že není třeba prozrazovat, co přesně se nám stalo. Spíše povězte taky
sestře, jak to s ní vypadá, nebo… ona už to ví?“
„Ne tak úplně. Co se vás, slečno Sakuro, týče – dá se očekávat, že budete mít silné bolesti
hlavy, poruchy vnímání a pravděpodobně budete zvracet. Otřes mozku není jen tak, ale
můžete být klidná, neboť nedošlo k poškození mozkové tkáně ani ke krvácení do mozku.
Necháme si vás tu jen pár dnů.“
„Jen?“
„Vám je to snad líto?!“
„Víš doktůrku, tady svoji ségru jsem poprvý v životě viděla před čtyřmi dny. Nemůžete si mě
tady ještě alespoň týden nechat? Slíbím, že se k vám budu chovat slušně. Dokonce vám
budu vykat, vidíte? Moc vás prosím!“
„Je mi líto, ale to opravdu nejde. Nanejvýše tak… tři, čtyři dny, ale déle už opravdu ne.“
„Co se dá dělat,“ řekla rozesmutnělá Sakura. „A co kdybych si třeba zlomila ruku nebo si
pořezala zápěstí?“
„Sakuro!“ vykřikla zlostně Kasumi.
„Dělám si prdel. Nechci si ublížit, ale chci být s tebou, Kasumičko. Budu tě pravidelně
navštěvovat, aby ti tu samotné nebylo smutno.“
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů
Cura otevřela oči a chvíli jí trvalo, než si přivykly na tmu, která byla všude okolo. Pokusila se
pohnout, ale měla svázané ruce i nohy. Kolem pasu měla další provaz, který ji poutal ke
sloupu, u kterého seděla. Uvědomila si, že je v nějakém sklepě soudě dle vlhkosti a podlahy
z velkých kusů kamenů. Na stolku poblíž Cury se rozsvítila petrolejová lampa a princezna si
všimla usmívající se Rachel. Ve svitu lampy vypadala děsivě.
„Někteří lidé se nezmění…“ řekla Cura a snažila se potlačit strach. Rachel se k ní sklonila a
ukázala jí ostrý kuchyňský nůž. Cuře došlo, že její situace je ještě horší než se zdá a
rozplakala se.
„Co jsi čekala, princezničko? Že život pod Samaelovou vládou mě přiměje stáhnout ocas a
neplést se nikomu do cesty?“
„Přesně tak. Myslela jsem, že si začneš vážit života a že se budeš chtít Samaelovi pomstít.
Je pravda, že ze všech tří Samaelových otrokyň jsi to měla nejsnazší, ale i on tě bil, mučil a
znásilňoval!“
„Byly to nejhorší roky mého života.“
„Tak o co ti jde? Jak můžeš být na jeho straně po tom všem? Copak se nechceš pomstít?“
„To chci, ale ani ne tak Samaelovi jako Kasumi. Život mě naučil, že každého je možné využít
a dostat na svoji stranu, ale musí se hrát na tu správnou strunu. Poprvé jsem opravdu uspěla
v případě Adriana, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem ho nemilovala. Jeho majetek jsem
však milovala mnohem víc… Podruhé jsem uspěla u Samuela, když se mi podařilo ho
přesvědčit, aby mě nechal žít na zámku výměnou za mé dítě. Potřetí jsem zabodovala u
Samaela a od samého počátku ho považovala za svého vládce a nesnažila se o sebemenší
vzdor. Díky tomu mi začal věřit. Počtvrté to vyšlo u Lilith, když jsem jí snadno nalhala, že
toužím po klidném životě a že se chci Samaelovi pomstít a tak ti pomohu. Vidíš Curo –
využila jsem ve svůj prospěch čtyři... tvory a to mluvím jen o těch nejpodstatnějších. Ovšem i
když jsem v životě mnoho získala, tak jsem to také zase ztratila a ty víš, kdo na tom nese
hlavní vinu.“
„Kasumi si kolem prstu neomotáš.“
„To je pravda. Ona je jediná žena, jakou jsem kdy potkala, která mě dokázala zastínit a to
neuvěřitelným způsobem. Zatímco vedle kterékoli jiné ženy bych si mohla připadat jako
královna, tak vedle ní jsem za nicku a pouhou zátěž! Vypadá to, že ta odporná šikmooká
mrcha je zcela nad mé síly, ale ona mě ještě nezná – já nikdy neprohrávám! Pošlu ji do
Pekla za Samaelem a dokonale se jí pomstím za vše, co mi kdy udělala. Bude mě prosit na
kolenou, abych ji do Pekla nesrazila, bude kňučet a škemrat, ale já se budu jen smát a
sledovat, jak padá do hlubin. Co myslíš, Curo, jak vzdorovitá, hrdá a po všech stránkách
silná žena, jakou Kasumi je, bude snášet Samaelovo mučení? Jak se s tím někdo jako je
ona vyrovná? Tu asijskou štětku čekají muka, která nepotkaly ani Angelinu! Škoda, že tam
nebudu a neuvidím ji ve chvíli, kdy ji Samael definitivně zlomí a z hrdé ledové bojovnice bude
strachy se klepající a kňučící troska.“
„Já stojím na straně Lilith a tudíž i na straně Kasumi. Nedovolím ti jí ublížit.“
Rachel se hlasitě zasmála. „Vážně?! A jak mi v tom zabráníš?!“
„Když Lilith může sledovat Kasumi, co myslíš že právě teď dělá?“ Rachel v mžiku zmizel
z úst úsměv, protože se polekala, ale poté se opět uklidnila.
„Lilith je bezmocná. Jediný, kdo má skutečnou moc, která ovlivní děni tady nahoře je Azazel,
to když sem vyšle své prince Pekel. Samael má zase portály v jejichž blízkosti žijí jeho
strážci, byť je v tuto chvíli nemá pod kontrolou. Lilith ale nemá vůbec nic. Její moc je v Pekle.
Nemůže mě ohrozit.“
„Ale může. Samuel se s Lilith zná, často ji navštěvoval a až ji navštíví znovu vyplyne na
povrch, že jsem zde a že tu jsi se mnou. Potom sem Kasumi přijede a co myslíš, že udělá?
Jak dlouho dokážeš vzdorovat Kasuminým pěstem? A aby toho nebylo málo, možná tě
zbitou pošle tam kam patříš - zpátky do Pekla.“
Rachel zvážněla a byla tiše, neboť se jí hlavou honily nejrůznější možnosti, co dělat dál.
Cura jí způsobila starosti navíc, ale Rachel byla nakonec ráda, že jí vše sdělila a neudržela
jazyk za zuby. Takhle měla Rachel možnost se lépe připravit a počítat s případným rizikem.
„Pověz mi, Curo – proč tě Lilith poslala za Shairou?“
„Nikdy se to nedozvíš, zrádkyně!“
„Vlastně po tom ani netoužím – byla jsem jen zvědavá. Shaira jde zcela mimo mé zájmy.“
„Proč… proč mě tedy vězníš? Myslela jsem...“
„Protože jsi obstojný obchodní artikl – pro Lilith jsi cenná.“
„Chceš mě vyměnit?! Za co?“
„Za Slzu krve, ty krávo! Jsi jen zboží. Ale ani takovéhle zboží neztratí na ceně, když je
poškozené, možná se tím naopak jeho hodnota zvýší... Když jsem před lety měla svatbu
s Adrianem, unesli ho hned, jak jsme vyšli z kostela. Po pár hodinách jsem ho nalezla
mrtvého. Ten pohled na jeho zohavené tělo nejde zapomenout. Tehdy jsem nevěděla, že je
za to zodpovědná Kasumi, to mi řekla až krátce před tím, než mě hodila do Pekla. Ještě než
já Kasumi do Pekla shodím, udělám ji něco podobného, jen s tím rozdílem, že ji nechám žít.
Nebude ale od věci si to trochu natrénovat.“ Cuřin výraz, který vyjadřoval absolutní zoufalství
a strach jí brzy vymizel a nastal šok. Okamžitě s sebou začala házet a škubat, tak silně jak
jen mohla. Rachel odložila nůž a ze stolku si vzala štípačky. Chytila Curu za vlasy a zvrátila ji
hlavu dozadu.
„Nééé!“ řvala Cura a rozbrečela se. „Prosím, né! Nedělej to!“
„Kolikrát jsem si jen přála být jako ty? Kolikrát jsem to jen usínala s motlitbami a prosila
všechny možné bohy, aby mě Lilith vymanila ze spárů Samaela a dala mi volnost jakou máš
ty. Tak strašně jsem ti záviděla, jakou máš roli a postavení. Teď už ti závidět nebudu.“ Rachel
narvala kleště Cuře do úst a chytila jazyk. Pevně stiskla rukojeť kleští oběma rukama a vší
silou trhla. Cura zařvala bolestí a z úst jí vytékala krev. Rachel byla po všech těch hrůzách,
které v Pekle viděla zvyklá na mnoho odporností, takže jazyk, jež svírala v kleštích ji zase tak
moc nevadil. Pohodila ho na zem a vzala si místo kleští třísku, kterou si předtím uštípla
z polen, jež byly naskládané na topení. Uchopila Curu za pravou ruku a vsunula jí třísku pod
nehet. Incká princezna řvala bolestí dál a připadala si jako v šílené noční můře. Rachel poté
odběhla nahoru do domu, ale Cura neměla možnost si ani pořádně vydechnout, neboť do
pěti minut byla zpět. V ruce měla starou pletací jehlici, jež zbyla ještě po Eleonor. Rachel na
tváři zahrál ďábelský úsměv a tiše pronesla: „Tak Lilith sleduje svět očima druhých...“
Velká Británie – Londýn – Letiště Heathrow
Z Black Mirror cestovala Parvati rovnou do Londýna, kam dorazila až pozdě večer. Letištní
hala hýřila životem i v tuto denní dobu, ale Parvati to nikterak nevadilo. Zakoupila si letenku
do Windhoeku a dlouhou dobu čekala na letadlo. Měla před sebou mnoho přestupů, neboť
přímý let do Namibie nebyl, ale to jí zase tak netrápilo. Celou dobu, co byl Samuel pryč se
připravovala na onen čin. Věděla, že není schopná žít na zámku a sledovat muže, kterého
miluje jak je šťastný s jinou ženou. Pochopila, že neexistuje žádná šance, že by se jí Samuel
otevřel a tak se rozhodla k ohavnému činu ale ne proto, aby Samuelovi ublížila, ale aby
přilepšila sama sobě. S Alice se sice nikdy v životě neviděla a vlastně ani netušila, jestli její
nabídka platí i po těch letech ale uvědomovala si, že je to příležitost jak zabezpečit sebe i
otce na zbytek života. Kdyby se to týkalo jen jí, nikdy by se Kasumi nepokusila zabít ani po
tom, co ji vyhodila, ale tady šlo o Sinaje, o jejího otce a ona věděla, že potřebuje peníze.
Jenomže to nevyšlo a Kasumi přežila. Parvati si nebyla jistá tím, jestli ji to má mrzet nebo ne.
V hale bylo několik telefonních budek, které Parvati značně dráždily, neboť chtěla otce svým
příjezdem překvapit. Nakonec ji to však nedalo a rozhodla se mu dát vědět už nyní. Telefonát
se sice hodně prodražil, ale to Parvati teď nezajímalo. Vhodila mince, vytočila číslo a čekala,
než bude přepojena. Trvalo to hrozně dlouho, ale nakonec se na druhém konci ozval Sinajův
přítel Kirabo Nagi.
„Zdravím, to jsem já Parvati. Můžete mi předat tátu?“ Kirabo cosi řekl a Parvati vytřeštila oči.
Sluchátko pustila z ruky, odstoupila od telefonu a opřela se o zeď. Nohy ji neudržely a ona si
sedla na podlahu. Z očí jí nekontrolovatelně začaly téct slzy a úplně přestala vnímat dění
kolem sebe. K Parvati přistoupil muž z ostrahy letiště.
„Je vám něco?“ zeptal se. Parvati nereagovala a nadále hlasitě plakala. „Paní, co se děje?!“
„Nechte mě…“ hlesla Parvati.
„Budu vás muset požádat, abyste okamžitě odstoupila od telefonu, protože bráníte druhým
lidem v jeho použití.“ Parvati se tedy zvedla a poodstoupila dál. Musela se opírat o stěnu,
neboť cítila, že ji nohy neudrží. „Mám zavolat sanitku?“ ptal se muž. „Vůbec nevypadáte
dobře. Mohli by vám pomoct.“
„Mě už není pomoci,“ špitla Parvati. Otočila se a odešla z letištní haly. Mezi dveřmi minula
Rachel Gordonovou, do které, byť nechtěně, strčila.
„Dávejte pozor, zatraceně!“ vykřikla Rachel.
„Promiňte,“ odvětila Parvati.
„Bože…“ pronesla Rachel a v duchu si řekla: ‚Byla jsem pryč čtyři roky a evoluce přeměnila
černošky zpátky na opice. Ještě že v Aberdeenu je jich tak málo...‘
Parvati se asi hodinu jen bezcílně potulovala městem a marně se snažila vyrovnat s tím, co
provedla. Když procházela kolem mostu přes Temži, v hlavě se jí začal rýsovat plán.
Prohlédla okolní ulice, až natrefila na kýženou hospodu. Byla to špinavá putyka a venku u
vchodu se povalovaly dvě popelnice, ze kterých vytékaly zbytky jídla. Parvati by sem za
normálních okolností vůbec nešla, ale tohle nebyla normální situace. Vstoupila dovnitř a
okamžitě usedla na barovou stoličku načež si objednala vodku.
29. 11. 1998
Uběhly již dvě hodiny a Parvati stále seděla v zašpiněné hospodě u baru a pomalu popíjela.
Nikdy nebyla na alkohol, ale dnešek ji připravil o všechno. Svojí vinou se zbavila nejen
klidného života, ale i vlastního otce. Když jí Kirabo sdělil, že Sinaj se před dvěma týdny
zastřelil, myslela, že se jí to všechno jen zdá. Že celý dnešní den je jen strašlivá noční můra.
Skutečnost, že její vlastní otec spáchal sebevraždu kvůli ní a kvůli tomu, co se sebou udělala
pomocí steroidů, ji přiváděla k šílenství. Stále si z mysli nedokázala vyhnat vinu, která ji tížila.
Stále si opakovala jednu větu – ‚Jsem vražedkyně, zabila jsem svého tátu…‘
„Zavíráme, slečno!“ vykřikl plešatý obtloustlý barman. Parvati na něj pohlédla a uvědomila si,
že má rozmazané vidění a není schopná zaostřit. Nemínila se zvednout. Místo toho do sebe
obrátila zbytek vodky a položila sklenku na stůl.
„Dám si další!“ zařvala.
„Je mi líto, ale jsou dvě hodiny po půlnoci a takhle pozdě nenalévám. Zavíráme krám, takže
zaplaťte a adios.“ Parvati se natáhla pro lahev vodky, ze které jí barman naléval a otevřela ji.
„To nemyslíte vážně!“ vykřikl barman a lahev Parvati vytrhl z ruky. „Jestli okamžitě
neodejdete, volám strážníky.“
„Si klidně volej, ty tlusťochu! Z tebe se já strachy nepodělám!“ Parvati vstala od pultu a
zamířila k východu. Sotva se držela na nohou.
„No to je dost,“ řekl barman, „ale nejdřív budete platit!“ Parvati se napřáhla pěstí a vrazila ji
barmanovi do břicha. Ten vyheknul a předklonil se. Hned nato ho Parvati chytila za košili a
přehodila ho přes pult.
„Svině!“ zařvala Parvati. Poté se vypotácela ven.
Byla sice hluboká noc a ulice byly prázdné, ale ani to Parvati nedokázalo uklidnit. Stále se
cítila vina a žádný smysl života už neviděla. Obešla hospodu a vešla do temné uzoučké
uličky, ve snaze vrátit se k mostu. V tmavé uličce zakopla o popelnici, kterou převrhla a
zůstala ležet mezi odpadky. Po chvilce se zase zvedla a pokračovala uličkou dál. Dostala se
až k mostu přes Temži, který si prve vyhlédla. Připotácela se až k němu a zastavila se v jeho
třetině. Tady byl vysoký podpěrný sloup, který konstrukci mostu držel. Chytila se ho a vylezla
na zábradlí. Poté shlédla pod sebe na mírně se čeřící vodu, od které se odrážel měsíční svit.
Možná za to mohl alkohol, možná Parvatino rozpoložení nebo snad skutečnost, že v okolí
nebylo ani živáčka, ale Parvati se neubránila pokušení vyslovit své myšlenky nahlas. Měla
zkrátka chuť někomu říci, co cítí, povědět světu, co ji trápí a sžírá duši.
„Jsem vražedkyně! Ještě před pár hodinami jsem měla všechno a teď nemám nic, dokonce
ani vlastní rodinu… Zničila jsem si celý život…“ Parvati urychleně zmlkla, když zaslechla
motor vozu. Ohlédla se a spatřila, jak k mostu přijíždí policejní vůz. Siréna nehoukala a
Parvati doufala, že policie zde není kvůli ní. Když však vůz zastavil a vystoupili z něj dva
policisté, Parvati je pokynem ruky zastavila. „Ještě krok a skočím!“ zařvala plná zoufalství.
Mladší z policistů okamžitě zkoprněl, ale ten druhý byl v klidu.
Byla byste sama proti sobě,“ řekl starší policista a opřel se o vůz. „Ta voda je v tuhle roční
dobu ledová. Zkuste to v létě.“
„Co po mě chcete?!“
Starší policista si zapálil cigaretu a s klidem vysvětloval: „Barman z té hospody, kde jste
dělala bordel, nám volal na stanici. Přijeli jsme, obhlídli to tam a chtěli objet blok, jestli vás
ještě nechytíme a vidíte – chytili jsme vás. Jo a mimochodem, já jsem nějakej Kenny a tady
mladej se jmenuje Curtis.“
„Běžte pryč!“ řekla Parvati.
„Kenny,“ oslovil strážníka druhý policista. „Měli bychom zavolat na stanici, ať pošlou
psychologa.“
„To není potřeba. Už jsem v životě leccos zažil mladej a tyhle typy znám velice dobře –
nakonec sleze dolů a bude pokoj. Je ožralá a jen se předvádí, nic víc. Pamatuj si jedno,
Curtisi – opravdový sebevrah se prostě rozhodne a udělá to, tohle je jen komediantka, která
ani nemá odvahu skočit.“
„Ničemu nerozumíte!“ zařvala Parvati. „Ty hnusnej starej sráči – myslíš, že si jen hraju?!“
„Jak jsi mě to nazvala?!“ rozhořčil se Kenny a vykročil k Parvati.
„Počkejte,“ zadržel ho kolega. „Přece ji nechcete ublížit? Musíte se chovat jako policista,
přece.“
„Dneska večer jsem se chtěl chovat jako otec, ale místo toho musím být tady a sledovat
nějakou pomatenou nánu! Je neskutečný, jak některý lidi myslí jen sami na sebe... Ale to si
pamatuj, holka, v novinách nebudeš, takže na slávu můžeš zapomenout.“ Kenny si ale přeci
jen dal říct a opět se opřel o auto.
„Jak jmenujete?“ zeptal se Curtis.
„Parvati. Ale na tom už nesejde. A nepřibližuj se ke mně!“
„Jen klid. Omluvte mého kolegu, on je to takový starý bručoun, který má rád klid a hlavně si
převelice cení života. Proto ho lidé jako vy překvapují a on jimi opovrhuje. Tvrdí, že se jen
předvádíte, ale já si to nemyslím – musíte mít dobrý důvod, proč tohle děláte.“
„To mám…“
„Prozradíte mi ho?“
„Vidíte ho před sebou. Za všechno může moje tělo.“
„Tomu nerozumím. Vy se sama sobě nelíbíte?“
„Otec kvůli mému vzezření spáchal sebevraždu! Nevydržel pomyšlení na to, že jeho jediná
dcera se vinou anabolik zničila.“
„Ale… mě přijdete krásná…“
„Krásná?“ podivil se Kenny. „Vzadu v autě je baterka, tak jestli blbě vidíš, tak si na ni posviť,
mladej, a změníš názor.“
„Neposlouchejte ho,“ řekl Curtis. „Váš otec nebyl spokojený s vaším tělem, ale za to přece
nenesete vinu. Je to vaše tělo, ne jeho. A jak už jsem řekl – vaše tělo je krásné. Mně se líbí.“
„Mizero! Lžeš mi jen proto, abych slezla dolů! Tohle jste celí vy – bráníte lidem v cestě za
štěstím.“
„Parvati, sebevražda ke štěstí nevede!“
„Ale ano! Nemám jediný důvod proč žít – tak na co se zbytečně trápit?“
„Tvrdíte, že není pro co žít, ale to nemůžete vědět. Nevíte, co bude zítra nebo pozítří.
Všechno se může zase spravit.“
„Mého otce nic na světě do života nevrátí!“
„Můžete na něj zapomenout a být šťastná. No tak, Parvati… jste ještě mladá, máte život před
sebou.“ Curtis se opatrně přiblížil až k Parvati. Doufal, že tím ženu nevyprovokuje ke skoku.
„Nemám kam jít, nemám nikoho blízkého, nemám vlastně vůbec nic. Jsem sama… a to si
také zasloužím. Chci umřít!“ Parvati se pustila sloupu a naklonila se před sebe.
„Parvati! Tohle není řešení.“
„Ale je.“
„Nebuďte zbabělá, neutíkejte před problémy. Já vám s nimi pomůžu, slibuju.“
„Ten problém je ve mně a s tím mi nikdo nepomůže. Je to jen na mě samotné a já nejsem tak
silná, abych tomu dokázala čelit. Dnes jsem přišla o všechno, na čem mi záleželo a to mi
nikdy nikdo nevrátí. Už není cesty zpět…“ Parvati se předklonila, odrazila a skočila do vody.
Curtis urychleně přiskočil k zábradlí a pohlédl dolů. Temže pohltila Parvatino tělo a to zmizelo
pod hladinou.
III – Semeniště zla
22. 12. 1998
Kasumi pustili z nemocnice krátce před Vánoci. V tu dobu Black Mirror již pokryla vrstva
sněhu. Edward, který pro Kasumi přijel, zaparkoval u nemocnice. Na parkovišti již čekala
Kasumi s batohem, kde byly její osobní věci.
„Samuel zůstal na zámku?“ divila se Kasumi. 'Myslela jsem, že přijede,' pomyslela si a
nastoupila do vozu. Edward naložil batoh s Kasuminými věcmi a usedl za volant.
„Nezlobte se na něj paní Kasumi, ale dnes ráno se necítil moc dobře.“
„Bolesti hlavy?“
„Ano, občas ho to trápí.“ Edward nastartoval a vyjel z parkoviště, přičemž mířil nejkratší
cestou domů na Black Mirror. Cesta to byla dlouhá a Kasumi tak měla spoustu času se
rozhlížet po krajině. Ta však byla zahalená mlhou a tak Japonka neviděla dál než na pár
metrů. Projeli mnoha lesy i pár vesnicemi, ale nepotkali vůbe nikoho. Ani auta, ani chodce,...
jakoby kraj zničeho nic vymřel. Edward se pokusil mrtvolnou atmosféru zlepšit rozhovorem:
„Paní Kasumi, smím vědět, jak se těšíte na svátky?“
„Nechci se nijak namáhat, dokud nebudu úplně v pořádku. Ty bolesti žeber stále tu a tam
cítím a hůře si mi dýchá, takže mě asi nečeká víc než spousta odpočinku.“
„Od toho Vánoční svátky jsou, paní – aby si lidé odpočinuli.“
„Jakoby se lidem muselo ukazovat, kdy mohou odpočívat… Pro mě Vánoce nic
neznamenají, Edwarde, a Samuel už to jistě ví. Bylo by dobré, aby ostatní taky.“
„Desmond to vidí jinak. Nemůžu vám do toho mluvit paní, ale…“
„Můžete do toho mluvit!“ zdůraznila Kasumi.
„Zkrátka myslím, že by nebylo vhodné brát Desmondovi iluze. Dětství je doba krásná a
člověk by si jí měl užít, dokud to jde, protože svět není tak hezký, jak vypadá.“
„Sám jste to řekl, Edwarde – svět je hnusný, respektive je hnusný pro toho, kdo si na něm
nenajde nic dobrého. Desmond je ještě mladý, to ano, ale nechci, aby vyrůstal v domnění, že
se k sobě lidé chovají pěkně, že světu vládne láska, že míru se dá dosáhnout, že máme věřit
v Boha a že dárky nosí nějaký tlustý trouba. Pak se jednoho dne dostane z té umělé ulity, tak
jako já před mnoha lety, a pozná, že mu všichni jen lhali a že o životě neví vlastně vůbec
nic.“
„Možná, že život s iluzemi je lepší, než ten bez nich…“ řekl Edward a raději změnil téma
hovoru, neboť teď za jízdy rozhodně nestál o to, aby se začal utápět ve vzpomínkách.
„Povíte mi prosím, za jak dlouho vám bude zase dobře?“
„Uvidíme, jak to půjde, ale doufám, že do svatby už budu zcela v pořádku. Doktoři říkají, že
se to hojí velice dobře, tak snad to bude dobré. Rozhodně léčbu nebudu podceňovat a
pokusím se z toho vykřesat co nejdříve, takže většinu času strávím v klidu a v posteli.“
„A… odpusťte, že se na to ptám… ale co Parvati? Víte, měl jsem ji rád. Ona… bývala to milá,
usměvavá dívka. Laskavá, přátelská… a taky zamilovaná.“
„Především nemocná, ale to ji neomlouvá. Pokusila se mě zabít – možná kvůli lásce k
Samuelovi, kvůli nenávisti ke mně nebo jí jen přeskočilo, těžko říct. No... měla jsem namále.“
„Jsem rád, že jste v pořádku. Jen mi je Parvati líto. Bylo by krásné, kdybyste byli přítelkyně.“
„Nebudu vám lhát – pokud se ještě někdy setkáme, zabiju ji.“ Edward už nic neříkal a to po
dlouhou dobu. Měl rád Parvati i Kasumi, ale kdyby si měl vybrat mezi jednou z nich,
nedokázal by to.
Velká Británie – Anglie - Black Mirror
Sakura se společně s Markem vrátila z obvyklého běhání. Hned potom zavítala do
Samuelova pokoje. Samuel zadumaně seděl u stolu a něco si pročítal.
„Čau,“ pozdravila Sakura a na stůl položila krabičku s léky, „tady jsou prášky na hlavu.
Sehnala jsem je ve vesnici. Snad to zabere.“
„Díky, ale mám vlastní zásoby. Každopádně jsem rád, že na mě myslíš.“
„Dneska se vrací ségra, co?“
„Ano, i když říct vrací, není ten nejlepší výraz. Všeho všudy tu pobyla jen pár hodin. Chmm,
nemůžu se jí dočkat, věřila bys tomu?“
„Se ví. Milujete se. Jsem ráda za vás oba.“
„Co ty a Mark? Zdá se mi, že jste si padli do oka.“
„Možná… Spíš se jen poznáváme.“
„Tak to začíná…“
„Hele, nic vážnýho z toho nebude. Chodíme spolu běhat a to je tak všechno. Jsem za to
ráda. Už takhle jsem dost mimo formu, takže je fajn, že mi pomáhá ji zlepšit. Díky němu
mám motivaci, nic víc.“
„Jo? Takže až se Kasumi uzdraví, budeš běhat s ní?“
„Ech, no to asi ne.“
„Ale…“
„Podívej, Samíku, Kasumi funguje na mnohem vyšší rychlostní stupeň. S ní nemám šanci
udržet krok, vždyť víš, jak je na tom s dechem a jak má namakaný nohy, ne?“
„Dobrá výmluva, když už nic jiného.“ Sakura přešla k prádelníku na kterém byla zarámovaná
fotografie Desmonda.
„Co Des? Těší se na mámu? Ví o ní vůbec?“
„Co myslíš, že jsem tady ty čtyři roky dělal?“ usmál se Samuel. „O mámě ví vše, co potřebuje
vědět. Zvyknou si na sebe.“
„Ne že bych chtěla rejpat, ale dát Kasumi dohromady se čtyřletým děckem, to nevypadá na
ideální dvojku.“
„Na tebe si Desmond už zvyknul a dokonce si tě oblíbil. Na Kasumi si zvykne taky. Neboj se,
bude z ní dobrá matka.“
„Rozhodně z ní bude tvrdá matka. Jestli i dobrá, to se teprve uvidí.“ Sakura otevřela okno a
vykoukla ven. Padal sníh a jí to přišlo hrozně krásné. „Hele, už zase sněží! Myslíš, že to
vydrží? Sníh je fajn.“
„To nevím, ale raději to okno zavři. Bude tu chladno.“
„Přemýšlím, že bych se ségrou šla na koulovačku, pokud toho nasněží dost.“
„To klidně běž, ale až se budeš vracet do zámku, vyklepej ze sebe ty hromady sněhu, ať tu
není mokro.“
„Jo… ta holka má reflexy jak kočka. Sakra nemůžu jinak než na ni být pyšná.“
„Nabízí se taky závist…“
„Ha, ha, kdepak Samíku, sestřička je pro mě špička, kterou hrozně obdivuju a já bych se za
ni rvala do posledního dechu. Nic jí nezávidím, naopak – jsem moc ráda, že je jaká je a i
když bych si tu a tam přála mít její sílu, vytrvalost a podobně, tak to není o závisti, ale o
touze se ji vyrovnat. Přeju jí jen to nejlepší, to mi můžeš… jé, hele už jedou! Super!“ Sakura
zavřela okno a pospíchala dolů do hlavní haly. Samuel ji následoval a cestou se ještě stavil
v dětském pokoji pro Desmonda.
Kasumi již brzy stála v hale a Edward jí šel do pokoje zanést věci, Sakura svoji sestru objala.
„V nemocnici jsi mě navštívila před dvěma dny a teď děláš, jako bychom se neviděly půl
roku,“ řekla Kasumi.
„Mám tě ráda, sestřičko.“
Kasumi se usmála. „Vždyť já tebe taky.“
„Jak se cítíš? Už je to lepší?“
„Není to špatné. Jsem odpočatá a plná energie, jen kdyby už byla žebra v pořádku. Stále mě
bolí…“ Dolů sešel už i Samuel, který byl štěstím bez sebe. Kasumi objal a políbil.
„Teď už bude vše v pořádku, lásko. Vítej do nového života a na zámku, který ti bude říkat
paní.“
„Prý ti ráno nebylo dobře…“
„Je to lepší. Obzvláště, když tu jsi. Chtěl bych ti taky někoho představit. Desmonde!
Neschovávej se za tím křeslem a pojď se ukázat mamince. Hrozně se na tebe těšila.“
Desmond však rozhodně neplánoval ze svého úkrytu vylézt. „Bojí se tě.“
„Zatím nemá proč.“
Samuel tedy pro Desmonda došel. „No tak Desi, nezlob,“ řekl mu Samuel tiše „Víš, co jsem ti
o mamince vyprávěl. Nemá ráda, když někdo zlobí, ale jinak je moc hodná a má tě ráda.“
Samuel chytil Desmonda za ruku a přivedl ho ke Kasumi blíž. Klučina si chvíli Kasumi
prohlížel a když se na něj Kasumi pousmála, pookřál a řekl: „Ty jsi maminka?“ Kasumi se
pomalu shýbla.
„Ahoj, Desmonde,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Budeme tu teď bydlet spolu.“
„Teta taky?“
„Teta? Teta tu bude bydlet taky. Že jo, teto?“ zeptala se Kasumi a otočila se na Sakuru.
„Se ví, že jo. Řeknu vám, lidi, že to je jak sen. Ještě před pár týdny jsem se pekla v tom
děsným Africkým vedru, bojovala o holý život ve válkou zmítaný zemi, hlady pomalu chcípala
a cedila krev, ale teď, z ničeho nic mám všechno – zázemí, klid, přátele a rodinu. Kruci lidi, já
se snad rozbrečím.“ Kasumi se postavila, položila své sestře ruku na rameno a pohlédla jí do
očí.
„Už jsme si toho v životě vytrpěly dost. Obě dvě jsme zažily věci, na které by většina lidí
psychicky ani nestačila. Měly jsme to těžké, ale zdá se, že se na nás konečně usmálo štěstí.“
„Zasloužíte si ho,“ řekl Samuel. „Co máš teď v plánu, miláčku? Myslím, než se zcela
zotavíš?“
„Nic moc. Budu jíst, spát a lenošit. Půjdu do pokoje a zahájím svůj týden nic nedělání. Eh,
dovedeš mě tam, miláčku? Nejsem si jistá, jestli bych tam trefila.“
Samuel velice rád dovedl svoji nastávající do pokoje, kterému vévodila veliká manželská
postel s nebesy a jemným sametovým závěsem. Kasumi si její pohodlnost brzy vyzkoušela
na vlastní kůži.
„Doufám, že tě to moc nezhýčká,“ řekl Samuel.
„Nemyslím. Po svatbě na sobě už zase začnu dřít, ale pokud vážně budeme mít dítě, tak ne
nadlouho. Budu se dle toho muset zařídit. Spoustu jídla, spoustu odpočinku, žádná velká
fyzická aktivita,… Vlastně stojím na prahu úplně jiného způsobu života, než na jaký jsem
zvyklá.“
„Rád ti pomůžu, s čím budeš chtít. Jsem tu pro tebe, Kasumi, vždyť víš. Za pár hodin se
bude podávat oběd, mám ti ho sem nechat přinést?“
„Sejít po schodech dolů zvládnu - rozmazlovat mě nemusíš. Ale pokud tu budeš se mnou,
klidně poobědvám v pokoji.“
„Skvěle. A co tu budeš celé hodiny dělat? Chceš pustit rádio nebo přinést nějakou knihu?“
„Možná později. Hmm, ta postel je vážně hrozně pohodlná. Nechceš ji taky vyzkoušet?“
„Už teď? Je to ale příjemná myšlenka natáhnout se vedle tebe… Obzvláště když skoro
měsíc jsi byla pryč. Mám tu něco, co se ti možná bude líbit.“ Samuel vytáhl ze šuplíku
kazetu, kterou následně pustil v přehrávači. Byly to skladby v tradičním Japonském stylu. „To
je hra na flétnu šakuhači, jen nevím, co to vlastně je,“ řekl Samuel a natáhl se vedle Kasumi.
„Takováhle klidná pomalá hudba se využívá u meditací. Šakuhači je bambusová flétna o
délce asi půl metru a má pět otvorů. Původně vůbec nešlo o hudební nástroj, ale o
prostředek k dechovým cvičením. Ehm, nemáš tu flétnu náhodou tady?“
„Bohužel ne, ale ty si poradíš i bez ní, že ano?“
„Určitě jo. Ta skladba je sama o sobě dobrá. Při meditací je možné uzpůsobit frekvenci
dýchání dle hry na flétnu. Možná mi to pomůže při rekonvalescenci.“
Do místnosti vstoupila Sakura a okamžitě přehrávač vypnula. „Bože, tak tohle poslouchají
pětatřicátníci? Nechte si to na pohřeb a dejte tam něco pořádného. Co takhle Nirvanu, Green
day anebo náš Buck-Tick?“
„Tohle je meditační hudba, Sakuro,“ upozornila ji Kasumi.
„Ahá, a já myslela, že sex se za meditaci nepovažuje.“
„K sexu jsme se ještě nedopracovali. To až večer a ty u toho nebudeš!“ řekla Kasumi.
„Potřebuješ něco důležitého, Sakuro?“ zeptal se Samuel.
„Mám na srdci pár věcí, které chci se ségrou probrat.“
„No, nebudu vás rušit. Půjdu se podívat dolů, jestli se už Edward pustil do vaření,“ řekl
Samuel, vstal a odešel.
Sakura usedla na postel ke Kasumi.
Pověz mi, Kasumi, - co svatba? Těšíš se?“
„Stále to pro mě nic neznamená. Nicméně rozhodla jsem se ustoupit Samuelovi a vzít si
svatební šaty ovšem za předpokladu, že najdu nějaké pohodlné.“
„Samuel mi ukazoval šaty, co tu zbyly po Rachel. Myslím, že se ti líbit nebudou...“
„Nevadí, stejně musím do města, kvůli tetování. Bude to takový dáreček pro budoucího
manžela.“
„Tetování… Co myslíš, slušelo by mi taky nějaký tetování?“
„To je tvoje věc. Markovi se to líbí?“
„Héj, co máte všichni s tím Markem?!“
„Samuel se mi v nemocnici pravidelně svěřoval se vším, co se děje, takže jsem v obraze.“
„Ne, to teda nejsi, sestřičko! Mark je… je to můj partner při ranním běhání. Toť vše.“
„Jo? Takže až budu v pořádku, budem běhat spolu?“
„Ty a Samuel jste vážně dvojka. Už jemu jsem říkala, že jsi na mě moc rychlá a moc vytrvalá.
Jen bych tě brzdila.“
„Možná, ale zase bys měla motivaci. Navrhuji chodit běhat ve třech. Pak nic nezkazíme, tedy
pokud jde opravdu jen o běhání.“
„Sestřičko… já se z tebe snad zblázním,“ usmála se Sakura. „Tak dobře, Mark je celkem
fajnovej týpek, a když jsme spolu… no, prostě víš, co chci říct, ne?“
„Že za pár měsíců bude další svatba.“
„Kasumi!“
Odpoledne krátce po obědě se Sakura vrátila do Kasumina pokoje. Byl tu i Samuel a
ukazoval své nastávající stará rodinná alba.
„Zdar, lidi,“ pozdravila Sakura.
„Potřebuješ něco?“ otázal se Samuel. „Zrovna tu Kasumi ukazuju moje předky. Tohle jsou
fotografie ze svatby mého otce Randala s Elisou.“
„Co se s tvými rodiči vlastně stalo?“ zeptala se Sakura.
„Zemřeli při autonehodě už před více než čtyřiceti lety.“
„Před čtyřiceti lety… a tobě není čtyřicet.“
„Už jsem ti to vysvětloval, Sakuro.“
„Já vím, ale dost blbě se to chápe. Správně by ti mělo táhnout na padesátku. Prostě jsi
vynechal pár let života… To je dobře, protože ségra by určitě nestála o padesátiletýho
dědka.“
„Markovi je tuším pětačtyřicet…“ řekl Samuel.
„Jo… ale vypadá ještě zachovale. Sakra, vždyť je běžný, že se mladý holky lepí na staré
dědky!“
„To ale dělávají kvůli penězům, Sakuro. Mark zrovna bohatý není.“
„Taky neříkám, že spolu něco budeme mít. Je to kámoš a tak to taky asi zůstane, vždyť mě je
dvaadvacet! Jsem jako fakt ještě mladá a… no krásná ani moc ne, ale cítím se svěží a plná
energie…. I kdyby všechno jinak klapalo, tak při sexu to prostě fungovat nemůže. Víš přece,
že mám při sexu ráda drsné…“ Sakura pohlédla na svoji sestru a zarazila se.
„To už jste s poznáváním zašli tak daleko, že víte jak to kdo rád?“ divila se Kasumi.
„J-jo, ségra,“ vykoktala ze sebe Sakura. „Vždyť víš, že hodně žvaním a tam v Kongu nebylo
co jinýho dělat než... než žvanit. Dost blízce jsme se se Samíkem poznali, že jo Samíku?“
„Přesně tak.“
„Ehh, snad abychom s hovorem o vztazích skončili,“ navrhla Sakura a rychle si setřela
ledový pot z čela. Nezdálo se, že Kasumi pojala nějaké podezření a Sakura za to byla ráda.
„Ehm, přišla jsem sem hlavně kvůli tobě, ségra. Co takhle zvednout prdel a vyrazit na
průzkum?“
„Na průzkum?“
„No jasně. Neříkej, že tě nezajímá, co tady na panství všechno je. Mohla bych tě provézt a
na závěr bychom zakotvily v hospodě na pivu, co ty na to?“
„Pravdou je, že prohlídka by neuškodila. Přeci jen si některý místa tady vybavuju jen matně.
Půjdeš taky, Samueli?“
„Necítím se na nějaké dlouhé cesty, obzvláště ne v té zimě.“
„Chápu… Tak my vyrazíme. Ty alba si prohlédnu jindy.“
Během pár minut již obě sestry vycházely z brány zámku. Na sobě měly svetr i teplou zimní
bundu, neboť bylo opravdu chladno. Venku stále sněžilo a fučel ledový vítr, takže si ženy
přetáhly přes hlavu kapuce.
„Hele, nebudeš mít s tím zraněním problémy?“ zeptala se Sakura.
„Běhat určitě nebudu a žádné prudké pohyby také nejsou to pravé. Jinak jsem v pohodě.
Jen… trochu mám problém s dechem, takže žádný spěch.“
„Ty mě děsíš! Copak dechový cvičení nezabraly?“ podivovala se Sakura.
„Je to lepší, než bývalo, ale ta plíce to dost odnesla. Když se zhluboka nadechnu, cítím
intenzivní bodavou bolest. Doufám, že se to srovná.“
„Srovná, a i kdyby ne, tak tvoji výkonnost to zase tak neovlivní. Pořád budeš nejlepší zabiják
široko daleko, jen se budeš muset víc šetřit, což mi připomíná – jak jsi dokázala během
těhotenství vykonávat Tokutarovy rozkazy?“
Kasumi nechtěla moc vzpomínat na jedno z nejhorších období svého života, ale chápala, že
to Sakuru zajímá.
„Zpočátku to šlo a asi tak do třetího měsíce to bylo bez problému, ale pak… vážně jsem
myslela, že mě nechá porodit a do té doby budu v klidu, ale on to úplně ignoroval.“
„Počkej, počkej, tomu nerozumím – chceš tvrdit, že on dělal, jakoby nic?“
„Přesně tak. Bylo to hrozný,“ povzdechla si Kasumi.
„Hlavně to muselo být směšný. Vraždící monstrum s těhotenským břichem… to zní jak titulek
bulvárních novin.“
„Když jsem sekala své nepřátele na kusy, tak jim do smíchu nebylo. Pravdou je, že mě dost
podceňovali, což samozřejmě nebylo na škodu. Ale oni mě obecně všichni podceňují,
protože každý muž v případě ženy věří minimálně jedné věci – že je slabá.“
„Když pak prozřou bývá už pozdě, co?“ rozesmála se Sakura.
„Muži věří, že oni jsou silní a ženy slabé, čímž se stávají ženy silné a muži naopak slabí vůči
'slabším' ženám. Když je pak žena opravdu silná dostává se jí do rukou ohromná výhoda.“
„Podtrženo sečteno – jsi strašně ráda, že jsi žena, protože z toho dokážeš vytěžit podstatně
víc, než kdybys byla muž. A já konečně rozumím Tokutarovi, proč místo chlapů cvičil na
vražedkyně vás.“
„Měli bychom už vyrazit, Sakuro. Přeci jen pokecat můžeme i v teple. Ještě než ale půjdeme,
bych se chtěla ujistit o jedné věci – určitě to tu znáš? Nezabloudíme?“
„V klidu, ségra, nejsem blbá holka, a abych ti dokázala, že se tu vyznám, vydáme se rovnou
do lesů.“ Sakura zavedla svoji sestru na sever do lesů a mířila k jezeru Black Lake. Cesta
zasněženým lesem byla sice dlouhá, ale ne nudná. Čím víc se blížily k jezeru, tím větší mlha
všude okolo byla, takže obě sestry musely dávat dobrý pozor, aby neztratily orientaci. Když
se stromy rozestoupily a sestry před sebou zahlédly ohromnou vodní plochu, poznaly, že
jsou u cíle.
Kasumi, která tu nikdy v životě nebyla, byla překvapená velikostí jezera. Za jasného počasí
bylo možné vidět až na druhý břeh, což ovšem dnes nebylo možné. V blízkosti jezera byla
ještě větší zima než kde jinde. Mlžný opar vypadal, že by se dal skoro krájet.
„Tak tohle je slavné jezero Black Lake,“ začala s vysvětlováním Sakura. „Taky se mu říká
mrtvé jezero.“ Kasumi musela uznat, že název je to dobrý – atmosféra tu mrtvolná byla a ne
málo. „Prý se tu ději zatraceně divné věci,“ pokračovala Sakura.
„Jak to všechno víš?“
„Lidi žvaní a já poslouchám. Uvědom si, že v Harryho hospodě jsem pomalu den co den a
pak – Samuel mi řekl spoustu věcí o panství a před tímhle jezerem mě varoval ze všeho
nejdříve. Tebe ne?“
„Ale jo, řekl, že se nemám přibližovat k vodě. Za žádnou cenu.“
„To bych ti taky radila. Od jezera táhne až nepřirozený chlad, cítíš to taky?“
„To může být tím, že mrzne a fouká vítr a tady je velká plocha nekrytá stromy, takže je
pochopitelné, že nám je větší zima, než v lese.“
„Ten chlad a mlha se tu drží i přes léto, vlastně po celou dobu od chvíle, kdy se v jezeře
usadili zdechliny.“
„Co?!“
„Straší tady, sestřičko. Říká se, že v jezeře žijou mrtvoly a vábí pitomce, aby skákali do vody.
Takže, kdybys najednou měla z ničeho nic chuť se vykoupat, tak rozhodně ne tady.“ Kasumi
vykročila blíž k molu a prohlížela si vodní plochu. Neviděla daleko, kvůli husté mlze. Sakura
raději chytila svoji sestru za ruku. „Pojď pryč.“
„Jen klid. Nemám v plánu se tu utopit. Jen mě to místo fascinuje a děsí zároveň. Viděl tu
někdo něco?“
„Jo i ne. Říká se, že nějaký harant stáhl do vody svoji sestru. Neznělo by to tak hrozně,
kdyby ten kluk nebyl už několik měsíců po smrti. Myslím, že by stálo za to všechnu vodu
odčerpat.“
„To by stálo spoustu peněz a práce.“
„Jo, ale vem si, co by se mohlo najít. Jen si to představ – hladina vody klesne na minimum a
v bahně se tu budou rochnit čvachtající zombie.“
„Já si něco takového s klidem umím představit, ale co ty? Oživlí mrtví, to je svět hororu.“
„Jenže Black Mirror je horor sám o sobě. Všechny ty příběhy o démonech by mi možná přišly
absurdní, kdybych je neslyšela z tvých a Samuelových úst. Takže buďto jsme všichni na
panství cvoci, nebo je Black Mirror semeništěm zla.“
„Druhá možnost se pravdě blíží víc, nicméně ani to není zcela přesné. Black Mirror mělo
prostě smůlu a Peklo tu vždycky bylo a stále je jasně patrné.“
„Jo a to je právě super. Myslela jsem, že se tu unudím k smrti, ale kdepak. Můžu vést osobní
válku proti potvorám, co tu žijí. Střílení lidí není ani zdaleka tak zábavné, jako střílení
démonů. Myslím, že začnu právě zde u jezera.“
„Vymlouvat ti to nebudu, ale buď opatrná. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Dám pozor.“ Jen co se Kasumi otočila ve snaze odejít, zahlédla koutkem oka, jak se zčeřila
voda. „Ryba?“ zeptala se.
„Tady ryby nejsou.“
„Raději už půjdeme. Zajdeme na Warmhill, ano? Na kostel a farnost si dobře vzpomínám.“
Na Warmhill byl klid, který jen občas narušilo krákání vran. Ty kroužily kolem kostelní věže,
jakoby jim to místo mělo dodat pocit bezpečí. Kasumi nevěřila, že by půda kostela měla
jakoukoli zvláštní moc schopnou zapudit zlo. Víru v cosi vyššího odmítala a věřila výhradně
svým smyslům. V pravé části hřbitova hrobník Mark právě kopal hrob. V tuhle dobu to byla
namáhavá práce, kvůli zmrzlé půdě.
„Tak to je náš hrobník,“ řekla Sakura, „jmenuje se Mark a je to rasista a zmetek.“
„Já vím. Na něj si pamatuji dobře. Nevíš, kdo umřel?“
„Nemám ponětí. Možná jen připravuje díru pro někoho, kdo leží na smrtelný posteli. Prostě
nemarní čas.“ Kasumi tomu ale nevěřila. Mark by totiž klidně mohl pár dnů počkat, než
mrazy poleví a potom by vykopání hrobu bylo mnohem snazší. Přistoupila až k němu
společně se Sakurou.
„Někdo zemřel?“ zeptala se Kasumi. Mark se na ni ohlédl s neskrývaným vztekem.
„Ano, jen škoda, že jste to nebyly vy dvě.“
„Radši drž hubu, ty plesnivej hajzle!“ vykřikla Sakura.
„Povíte mi, kdo umřel?“ zeptala se Kasumi.
„Náš farář. Dnes v noci… přišlo to z ničeho nic.“
„Taky už byl dost starý…“
„Přesně osmdesát pět let mu bylo.“
„Hmm, je po poledni, tak jak to, že o tom na zámku nikdo neví? Taková zpráva by se přece
roznesla, ne?“
„Nestojím o to, aby se to rozkřiklo, alespoň ne teď. Ještě jsem se s tím ani sám
nevyrovnal…“
„Co naše svatba? Ohrozí ji to nějak? Máme se se Samuelem brát prvního ledna.“
Mark nevěřícně zakroutil hlavou. „Zemřel kněz a můj přítel a vás zajímá jen svatba?! To mi
ani nepopřejete upřímnou soustrast?“
„Nevím, jak má sestra, ale ode mne by ta soustrast rozhodně nebyla upřímná a já nemám ve
zvyku lhát,“ zdůraznila Kasumi.
„Ani jedna z nás jsme ho pořádně neznaly, tak co čekáte?“ dodala Sakura.
„Jste sobecké svině! Doufám, že se co nevidět budete smažit v pekle.“ Zatímco Kasumi si
z takovéto urážky nic nedělala, tak Sakuře vzplály oči zlostí.
„Říct mi někdo něco takového v Africe, tak bych mu ustřelila hlavu. S tebou, ty starej páprdo,
to ale bude zajímavější.“ Sakura strčila do Marka a ten se zřítil do téměř vykopaného hrobu.
Poté popadla lopatu a začala ho zasypávat hlínou. Kasumi ji však zarazila už po druhé
lopatě.
„Neblbni. Taky bych toho sráče viděla radši mrtvého, ale na tohle se přijde a půjdeš sedět.“
Sakura se na chvíli zamyslela a poté lopatu hodila do jámy. „Máš pravdu – nestojí mi za to.
Hej, hajzle,“ zavolala směrem k Markovi, který se pomalu zvedal, „jestli, mě za tohle
napráskáš, tak se vrátím a dokončím to. Věř mi, že pohřbení zaživa je kurevsky hnusnej
způsob smrti.“
Sestry zašly k zadnímu hřbitovu, kde byla hrobka Gordonů. Zastavily se před ní a rozhlédly
se okolo. Warmhillský hřbitov byl starý stovky let a mnoho hrobů ani nebylo řádně
udržovaných. Mark už byl starý a na svoji práci nestačil. Pochmurná atmosféra hřbitova byla
ještě zesílena nepříjemným počasím a mlhou.
„Tohle bude tvoje hrobka, sestřičko,“ řekla Sakura a pokusila se otevřít plechové dveře. Byly
zamčené. „Smůla, dovnitř se asi nepodíváme.“
„Nevadí - ani mě to nezajímá.“
„Vážně ne?“
„Je mi jedno, kde skončím, až umřu. Klidně mě můžeš pochovat na zahradě u zámku, když
budeš chtít.“
„Hmm, vzhledem k tomu, kde jsme, bych si něco takového neriskla. Co když mě pak budeš
chodit strašit?!“
„Tak mě, pro mě za mě, dej zpopelnit a vysyp do moře.“
„Anebo si s tebou posypu chodník, až bude mrznout. Ehh, promiň, neurazila jsem tě, že ne?“
strachovala se Sakura.
„Buď klidná – mě těžko někdo urazí.“
„Dělám si pochopitelně srandu, už jen proto, že ty nás všechny přežiješ!“
Sestry odešly z prostor hřbitova a prošly Warmhillskou vískou. Zde již nikdo nežil a tak se
opuštěná stavení pouze rozpadala. Nebylo tu nic zajímavého k vidění a tak Sakura dovedla
svoji sestru k bunkru, jež byl v lesích nedaleko odtud. Vstoupily dovnitř a sešly po schodech
do podzemí. Ocitly se v sále jež byl plný prohnilých dřevěných lavic, jež vypadaly jakoby je
někdo ukradl v kostele. Sakura poukázala na zaprášené a potrhané plátno velikého obrazu,
na kterém byl zachycen důstojně vyhlížející muž s dlouhými černými vlasy. Působil
inteligentně a moudře.
„Tohle je… ehh…“ Sakura se snažila si vzpomenout, což jí dělalo nemalé problémy. „Samuel
mi to určitě říkal… hmm… jo už vím – je to Lothar Gordon. Sakra, já si všechny ty jména a
místa snad budu muset někam poznamenat. Nejspíše napíšu řádného průvodce panstvím
Black Mirror.“
„Ty? Nějak mi to k tobě nesedí. Umíš vůbec psát?“
„Jasně, že jo! Když chci vést válku, musím mít zcela jasný přehled o bojišti, to je snad jasné!“
„Popravdě děsím se toho, až ta tvá válka vypukne. To budeš pobíhat po panství s brokovnicí
v ruce a střílet po všem, co se neohlásí jako člověk?“
„To nechej na mě, sestřičko. Já už tenhle kraj vyčistím a jak už jsem řekla - první bitvu svedu
o Black Lake.“
„Tak to přeju při hledání sponzora ochotného poskytnout prostředky a finance na odčerpání
vody hodně štěstí.“
„Mám to promyšlený – provedu sbírku tady ve Willow Creek a zbytek dofinancuje místní
šlechta, která jistě podpoří moji snahu o vyhubení mrtvol.“
„Tak místní šlechta… Ale asi na tom něco bude. Místní šlechta se poradí, zváží všechna pro
a proti a patrně poskytne nejen potřebné finance, ale i jistou výpomoc v podobě zkušené
vražedkyně. Teď mi ale pověz víc o Lotharovi a tomhle místě.“
„Jak si přeješ. Chodící turistický průvodce po panství, kde místo lišek dávají dobrou noc
zombie, je připraven podat vyčerpávající soubor informací o tomto přiblble se tvářícím
individuu.“
„Sakuro! Tvé vtípky možná někoho rozesmějí, ale mne asi ne.“
„Dobře sestřičko, takže asi takhle – Lothar před mnoha lety založil nemocnici pro duševně
choré v Ashburry. Chtěl pomáhat všem těm magorům, co tam bydleli, jenže jednoho dne
zmagořil a později umřel. Z Ashburry je dneska chátrající budova, kdysi sloužící jako hotel.
Dnes ji vlastní tvůj přítelíček Samík.“
„To, že Lotharův obraz visí právě zde, ale nebude náhoda…“
„Jistěže ne. Někdo ho sem totiž musel přinést…“
„Sakuro…“
„Někdy mi to prostě nedá… Tadyhle se scházeli členové Řádu, který před lety opětovně
zformovala Amanda Valeyová. Samuel má za to, že obraz sem pověsili proto, že stejně jako
Lothar, tak i Řád bojoval proti šílenství. Přesněji proti kletbě Gordonů a ta ve svém počátku
jisté šílenství způsobovala. Jako příklad můžu uvést Jamese Gordona, týpka, kterého zplodil
William Gordon, což je Samuelův děd, s… hmm, těžko říct s kým, ale určitě to byla žena.“
„Jaká žena? Byla z rodiny?“
„Ne, to asi ne. Nevím, o koho šlo. Ale dnes už to bude stejně jedno.“
„Nebuď si tak jistá. Pokud šlo o nemanželské dítě Williama, pak si určitě vyhlédl nějakou
mladou krásnou dívku. Dnes by jí nemuselo být ani sedmdesát let. Pravděpodobně ale bude
již po smrti.“
„Proč myslíš?“
„James byl její syn! Musela se přece zajímat, co se s ním děje. I já se zajímala o svého
syna… a stálo ho to život.“ Kasumi znejistěla a usadila se do jedné z lavic. Dobrá nálada z
jejích očí rázem vymizela.
„Kasumi, nebuď nešťastná,“ utěšovala sestru Sakura. Posadila se vedle ní a řekla: „Radši
poslouchej, co bylo s Jamesem dál. Jamese postihlo šílenství zapříčiněné kletbou, ale u
Jamese se to neprojevilo naplno, kdežto u tvého nastávajícího ano. William strčil Jamese do
Ashburry a ten se tam po mnoha letech oběsil. Tedy kdyby mě někdo zavřel do Ashburry, tak
se tam zaručeně zblázním, až si říkám, jestli podobné ústavy naopak nezvyšují počet bláznů
místo toho, aby je snižovaly.“
„Ty už padlá na hlavu jsi, Sakuro, takže pobyt v blázinci by ti patrně neuškodil.“
„Cha, chá, žena, která se nikdy nesměje, se právě pokusila o vtip. Já tě z té apatie ještě
vyléčím, sestřičko.“
„Jestli by to znamenalo, že se ti začnu podobat, tak si tu léčbu raději odpusť.“
„Ha, ha. S tebou se člověk nenudí, Kasumi. Škoda, že jsme se nepotkaly už dřív.“
Kasumi se upřímně usmála. „Přesně tak - je mi s tebou dobře. Možná jsi zvláštní, ale máš
mě ráda a toho si cením. Když už mluvíme o Ashburry - se Samuelem jsem to také probírala
a řekla mu, že promyslím, k čemu by nám ta budova mohla být. V nemocnici jsem nad
využitím té budovy přemýšlela, ale nic mě nenapadá. Sem na Black Mirror nikdo jezdit
nebude a nemá tedy smysl tam založit cokoli veřejného. Abych pravdu řekla – jsem
v koncích. Nenapadá tě co s tím barákem dělat?“
„Co školu bojových umění?“
„Ne! Zcela jednoznačně ne!“
„Myslíš, že by nebyl zájem?“
„Jistě že byl, a jaký! Už jen kvůli mně samotné. To, co teď řeknu vyzní směšně, ale je to
pravda – já místní lidi přitahuji. Jsem tajemná exotická žena a především známá jako
přemožitelka démonů, což působí jako magnet. Lidi by do školy chodili už jen ze zvědavosti,
jenomže já přece nebudu druhé učit tomu co umím, vždyť bych si své potenciální nepřátele
akorát posilovala. Něco jiného by to bylo u lidí, kterým věřím, jako třeba u tebe. Cizí lidi ale
učit ničemu nehodlám.“
Sakura si povzdechla, ale musela dát své sestře za pravdu. „Praktičnost až za hrob, viď
ségra? To tě ani trochu neláká se předvádět? To já kdybych uměla holou rukou rozlomit
dřevěné prkno, cihlu nebo dokonce tenkou betonovou desku, tak bych se tím chtěla
proslavit. Ty nechceš být slavná? Ani tady u nás?“
„Já chci být především živá. Sláva s sebou přináší nepřátele a to životu neprospívá.“
Sakura chvíli mlčela a jen si užívala chvíli kdy jsou se sestrou samy. Pak dostala nový
nápad, co dělat s Ashburry. „A co takhle specializovanou léčebnu, jako za starých časů?
Nemyslím blázinec ale co ozdravovnu pro feťáky?“
„Chceš mít tady na panství feťáky?!“
„Ehm, jako bych nic neřekla. Možná někoho méně nebezpečného, třeba... hluchoněmé?“
„To už by bylo reálnější. Otázkou je jestli město takovou budovu potřebuje. Ta budova je
uzpůsobená na takovouto funkci – je to místo, kde mohou lidé dlouhodobě bydlet, ale když
máme dost peněz, nepotřebujeme ten barák pronajmout městu.“
„Asi nám ta barabizna vážně k ničemu není. Ale dobře že je naše.“
Ženy prošly již celé roky otevřenými masivními ocelovými vraty a ocitly se v jeskyni. Po levici
byly schůdky vedoucí k dalším vratům. Za nimi byl bunkr.
„Tak tam jsem mučila Adriana Gordona.“ řekla Kasumi. „Nezlob se ale nechce se mi tam
chodit.“
„Chápu. Samuel tvrdil, že jestli se to co se tam odehrálo dozví někdo další, tak mi zakroutí
krkem.“
„Pravdu víme jen my tři a tak to zůstane. V žádném případě se o tom nikde nezmiňuj a ani
v hospodě, když se opiješ, jasné?“
„Jo, jen klid. Umím si dost dobře představit, co by se stalo, kdyby mi někdo uvěřil. Slibuju, že
si pravdu nechám pro sebe.“
„Cením si tvého slibu. Jen dej pozor, abys ho neporušila.“
„Jinak mě stihne podobný osud jako Adriana?“
Kasumi na to neodpověděla, ale v hloubi duše věděla, že by nedokázala Sakuru zabít jen
kvůli její výřečnosti, byť by ji mohla dostat do velmi nebezpečné situace.
Sakura se shýbla nad hlubokou čtvercovou šachtou v rohu jeskynního sálu.
„Dávej pozor, ať nespadneš,“ varovala ji Kasumi.
„Neboj se. Hmm, kdybych přivázala dlouhé pevné lano tamhle k zábradlí u vrat, tak by se
dalo sešplhat.“
„Raději ne. Je to nebezpečné.“
„To, že o mě máš takový strach, mě jedině těší, ale nemůžu ti slíbit, že se tam dolů jednou
nepodívám. Tak teď vyrazíme dál. V lesích na jihu odsud je kamenný kruh. Ještě jsem tam
nebyla a raději tam ani nepůjdu. Jednak bych mohla zabloudit, protože White Wood je
zatraceně temný a hustý les a pak – v lesích žijou vlci a já s sebou nemám bouchačku. Co
takhle zajít na Salles? Je tam věž.“
Kasumi nic nenamítala a tak následovala svoji sestru po cestě vedoucí k Black Mirror.
Zhruba v polovině cesty mezi Warmhill a zámkem se po pravé straně zvedala uzoučká
stezka, jež se držela podél skal, které tu byly. Za deště muselo být obtížné vystoupat až
nahoru a neuklouznout. Kasumi se na chvíli zastavila, aby si odpočinula. Pohlédla vzhůru na
vysokou skalní stěnu, která byla porostlá mechem a trsy nízké trávy. Kdyby byla Kasumi
zcela zdravá, dokázala by po skále i vylézt, ovšem v tuto chvíli mohla být ráda, když se
dostane nahoru alespoň po pěšině.
„Asi to nebyl dobrý nápad, co?“ zeptala se Sakura a sledovala svoji sestru, která nemohla
popadnout dech.
„Potřebuju... ehh... jen chvíli oddechu.“
„Jasná věc, sestřičko.“ Zhruba po pěti minutách Kasumi vyrazila dál. Když obě sestry stanuly
na vrcholu, naskytl se jim pohled na kruhovou strážní věž, jež byla vidět i z veliké dálky.
Vypadala zlověstně a opuštěně. Ohromné bloky kamenů zde ležely nehnutě už celá staletí.
Kolem vrcholku věže kroužili havrani a krákali jak o život.
„Ještě jsem tu nebyla,“ řekla Sakura, „ale z vršku je určitě fantastický výhled na celý kraj a
výborně bude vidět i náš zámek. Sakura zabrala za kliku dřevěných vrátek vedoucích do
věže. „Kurva, je to zamčený! Klíč bude nejspíš na Warmhill. Do prdele!“
„Zkusíme ty dveře vyrazit.“
„Ty ne, sestřičko. Ty odpočívej.“ Sakura se natočila bokem a vrazila do dveří. Ty se jen
trochu prohnuly. „To dřevo stojí za hovno, jak je plesnivý, ale drží pevně.“ Kasumi přistoupila
ke dveřím a semkla pravou ruku v pěst. „Kasumičko, neblbni,“ varovala ji sestra.
„Jen ti do dveří udělám díru, prkna vylámeš ty.“
„Zlomíš si ruku!“
„Na tomhle dřevě ne.“ Kasumi se napřáhla, zhluboka se nadechla, vztekle zařvala a vrazila
pěst přímo do dveří. Dřevo prasklo a Kasumi poté jen vytáhla ruku ven.
„Fíha. S tebou se nemusím bát, když si zapomenu klíče od zámku!“
„Dřevo na dveřích našeho zámku je podstatně pevnější. Tam je mnohem jednodušší dveře
vyrazit než prorazit.“ Sakura už vcelku snadno vylomila prkna dveří a vzniklým otvorem se
protáhla dovnitř. Kasumi ji hned následovala. Obě stanuly v naprosto prázdné kruhové
místnosti. U stěny byl žebřík do vyššího patra.
„Čekala jsem, že tu něco bude,“ řekla Kasumi a její hlas se rozléhal kolem jako ozvěna.
„Asi se to všechno už dávno vytahalo,“ řekla Sakura. „Podíváme se nahoru. Ta dřevěná
podlaha v patře nás snad udrží.“ Kasumi pohlédla vzhůru a prohlížela si pevné trámy
podpírající dřevěnou podlahu patra. Poté sjela pohledem dolů na nevalně vyhlížející žebřík.
„Ten žebřík nestojí za nic,“ řekla. Sakura se přesto žebříku chytila ale jakmile se opřela
nohou o první příčku, ta pod ní praskla.
„Kurva!“ vykřikla Sakura. „Ten výhled musí být úžasný. Jak jen se tam dostat? Nenapadá tě
něco, ségra?“ Kasumi přešla ke stěně a přela po ní rukou. Nerovnosti tu byly jen minimální,
ale Kasumi by to stačilo, aby vylezla nahoru.
„Bylo by možné vylézt po stěně.“
„Já ale nejsem Spider-man.“
„Pro tebe to není, to je pravda. Nemáš takovou sílu v rukou. Ale s vhodným náčiním to
zvládneš.“
„Mám shánět horolezeckou výbavu jen pro to, že chci vylézt na věž?“
„Tak sežeň dostatečně dlouhý žebřík.“
„Víš kolik je to metrů? Takový žebříky snad ani nedělaj.“
„Já vylezu nahoru a pošlu ti dolů lano. Počkej si pár dnů než mi bude zase dobře a pak ti
pomůžu dostat se tam.“
„To budeš zlatá, sestřičko.“
„Kam půjdeme teď?“
„Hmm, co takhle k majáku?“
Obě sestry se vrátily k Black Mirror a pokračovaly druhou cestou k vesnici. Krátce před ní
zabočily do lesů a po chvíli dorazily k útesům Sharp Edge, kde stál maják.
„Tohle je hustý místo,“ řekla Sakura. „Chcípli tu dva lidi – Robert Gordon a Amanda
Valleyová. Robert umřel rukou tvého nastávajícího a Amanda uhořela kvůli jeho dceři
Angelině, co pak nechala zapálil náš zámek. Má štěstí, že už je po smrti, jinak bych si ji
našla a stáhla z kůže.“
„Nemyslím, že bys na to měla žaludek. Musela bych to udělat za tebe… V tuhle dobu je tady
na útesech hrozně větrno, takže návštěvu Akademie si asi odpustím.“
„Taky mi je dost zima, ale můžeme se schovat do majáku. Uvnitř by mělo být prázdno.“
„Ne! Raději budu stát na větru než riskovat, že mi na hlavu spadne kus kamene. Je to
zřícenina, na rozdíl od té věže.“
„Pravda… pojď, jdeme ke klášteru. Vede tam už dávno zarostlá stezka z Willow Creek.
Klášter patří řádu Cisterciáků, a přestože jsem se ptala snad už všech, co tu žijí, tak nikdo se
prý nepodíval ani za zeď, co ho obklopuje.“
„Lidé nejsou zvědaví? Možná kvůli strachu.“
„Asi. My se ale nebojíme, takže vzhůru do kláštera.“
Sestry zamířily do Willow Creek. Téměř pustá vesnice vypadala v této roční době ještě
mnohem prázdněji než obvykle. Sakura provedla svoji sestru několika málo ulicemi až k větší
ploše sloužící jako parkoviště. Místní tu měli několik vozů, ale většina plochy zela
prázdnotou. Odsud také vedla stezka nahoru na Ashburrské vrchy. Sakura se cesty držela
jen okrajově, neboť se jen stěží dalo poznat, kudy dříve vedla.
„Zvládneš to stoupání?“ zeptala se Sakura, „Kdyby něco, tak si dáme pauzu, stačí říct.“
Kasumi jen pokývala hlavou a stoupala dál. Nebylo to zase tak těžké, ale kousek pod
vrcholem už cítila bolesti. Přemohla se a vylezla až na vrchol. Byla tu přes dva metry vysoká
zeď a za ní veliká budova kláštera, ze které však byla vidět jen střecha. Kasumi se dotkla
kamenné zdi a přejela po ní rukou.
„Ta zeď je hrozně hladká a rovná. Nevypadá to, že už je stará stovky let.“
„Je to divný. Pojď, najdeme bránu.“ Kasumi následovala svoji sestru, která vyrazila podél zdi.
Po necelých dvě stě metrech minula roh zdi a pokračovala dál. Přišlo jí divné, že brána tu
nikde není, ale teprve, když obešla celou zeď kolem dokola, promluvila k sestře.
„Sakuro, v té zdi žádná brána není.“
„To je blbost. Ještě jsme ji neobešly celou.“
„Vidíš ty stopy před námi? Čípak asi budou?“
„No jo, kurva. Na Yettiho jsou dost malý… Musely jsme tu bránu minout.“
„Nejsem tak blbá, abych si jí nevšimla. Ta zeď je celistvá a dovnitř žádná cesta nevede. Pojď
dolů do vesnice. Už se začíná stmívat.“
„Fajn, ale zítra se sem vrátíme, přelezeme zeď a konečně zjistíme, co je tohle podělaný
místo zač.“
„Raději bych s tím počkala, až se oteplí a roztaje sníh a hlavně až mi bude dobře.“
Sakura a Kasumi přišly do hospody U Tří soudků – prosté putyky, o kterou však bylo dobře
postaráno, neboť její majitel by za ni dal ruku do ohně. Hospůdka bylo ideální místo pro
všechny lidi z okolí, kteří chtěli uhasit žízeň, dobře se najíst nebo jen probrat novinky, jež se
na panství udály. První, co Kasumi zarazilo po vstupu do hospody byl nepříjemný kouř
z cigaret, za který byli zodpovědní čtyři starší muži, jež tu hráli karty.
„Tohle čuchat nebudu,“ řekla zcela jasně a hlavně nahlas Kasumi. „Vrátím se domů.“
„Ne, počkej“, zarazila ji Sakura a poté zakřičela na celou hospodu: „Kasumi Sato, budoucí
manželka Samuela Gordona není zvědavá na smrad, který tu vypouštíte. Takže okamžitě
zvednete prdele, otevřete okna, aby se tu vyvětralo a dokud tu Kasumi bude, nikdo z vás se
cigára ani nedotkne, rozumíme si?“
„Neriskuješ trochu?“ zeptala se tiše Kasumi.
„Dokud tu jsi se mnou, tak ani v nejmenším. Takže jestli se naserou, ne aby ses zdejchla.“
Jeden z mužů vstal od stolu a přistoupil ke Kasumi. Její ruce se semkly v pěst.
„Omlouváme se,“ řekl muž. „Nebudeme vás obtěžovat a raději půjdeme.“ Muži se zvedli,
nechali u Harryho jež byl za pultem, peníze a odešli.
„Ha, ha, to je autorita,“ řekl Harry a už naléval Sakuře pivo do zdobeného porcelánového
korbele. „Vítám vás zpátky na Black Mirror slečno Kasumi. Popravdě už jsem myslel, že se
vás ani nedočkám. Dáte si také pivo nebo snad něco k snědku? Mám tu buřty naložené
v octu.“
„Pivo bude stačit.“ Obě sestry si odložily bundy a usedly do rohu, kde byla veliká dubová
lavice. Během okamžiku už měly na stole korbely s výborným černým pivem. „Povím vám,
paní Kasumi,“ oslovil Japonku Harry, „hodně lidí vás považovalo za dávno mrtvou a odpusťte
mi, že to takhle povím, ale šuškalo se, že pan Samuel je vámi dočista posedlý, jakoby si
snad ani nepřipouštěl možnost, že se již nevrátíte. Upřímně jsem rád, že měl nakonec
pravdu a že jste zpátky na Black Mirror, jen mi není jasné, z čeho to jeho přesvědčení
pramenilo. Čtyři roky o vás nikdo ani neslyšel a pan Samuel prý také neměl žádné zprávy.“
Kasumi už věděla o Lilith a informacích, které Samuelovi předávala, ale pochopitelně
nemohla něco takového říci před Harrym.
„Už před odjezdem jsem Samuelovi řekla, že až vyřídím, co potřebuji, vrátím se a to platilo.
Ta záležitost mi trvala čtyři roky a ano je to dlouhá doba, jenže některé věci nejdou v zájmu
bezpečnosti uspěchat. Šlo mi o život, Harry, jak už možná víte a abych zvýšila své šance na
přežití, musela jsem být opatrná.“
„Jo,“ vložila se do hovoru Sakura, „Kasumi chtělo zabít spoustu zmrdů a žádný neuspěl.“
„To jsem rád. Pravdou je, že když se rozkřiklo, že plánujete svatbu, hodně lidí to nedokázalo
překousnout.“
„Kvůli mému původu?“
„Tak, tak. Nejste urozené krve a navíc jste cizinka. Nikdo nepamatuje, že by se kdokoli z
pánů oženil s ženou, která nepochází odsud, z Británie. Nicméně podle mě záleží na tom
jaká jste uvnitř a já vím, že lepšího člověka by pan Samuel jen těžko hledal. Lidi
nezapomínají na to, co se tu před lety dělo, ale pomalu se jim z hlavy vykuřuje, kdo se
zasloužil, aby to pominulo a tak mnohým často připomínám vaše činy. Směl bych vědět, co
se na panství pod vaší, řekněme vládou, změní?“
„Mojí vládou?!“
„Myslel jsem to spíše obrazně, ale nejde popřít, že Gordonové jsou i v dnešní době důležití a
ovlivňují dění na panství.“
Kasumi se napila piva a otřela si ústa od pěny. „Nikomu nevládnu, to za prvé. A za druhé
nemyslím, že by se něco zásadního změnilo. Mám ale pocit, že tak docela nechápete můj
vztah ke zdejším lidem, potažmo celému panství. Nejsem a nebudu žádná ochránkyně
zákona nebo spravedlnosti, nicméně budu ctít své zásady, jak to dělám už řadu let. Vše se
ale vztahuje jen a jen na mě samotnou a případně na mé blízké. Uvedu vám to na příkladu,
abyste to lépe pochopil. Řekněme, že někdo zavraždí kupříkladu vašeho syna.“
„To je strašná představa!“
„Pro vás určitě ano, ale tak snáz pochopíte, co vám chci sdělit. Vy budete chtít, abych vraha
potrestala. Není to žádné chvástání, když řeknu, že na to budu mít velice slušné
předpoklady, nicméně já se do ničeho takového zaplétat nebudu a to do té doby, dokud ten
vrah neohrozí mě nebo ty, které miluji.“
„Chcete…. chcete tvrdit, že budete klidně přihlížet, jak mého Ephrama někdo vraždí? To… to
je příšerné!“
„Věc názoru.“
„Jste hrozně chladná.“
„Jo, jako mrazák, sestřičko,“ poznamenala Sakura.
„Možná jsem a možná je to jen životní zkušenost, díky které vím, že není bezpečné pouštět
si k tělu kdekoho.“ Harry byl z Kasuminých slov celý přešlý, což ženám neuniklo.
„Tys tomu dala, sestřičko,“ řekla Sakura a zašla k Harrymu. Usedla na barovou stoličku a
dala se do vysvětlování. „Já chápu, že si o Kasumi asi teď zrovna myslíš, že je zlá a že je to
děsná mrcha.“
„Eh, ne to ne.“
„Ale jo, vidím na tobě, jak jsi z jejích slov mimo.“
„Já… čekal jsem, že nám bude pomáhat a chránit nás.“
„Svým způsobem bude.“
„Tomu nerozumím, vždyť jste ji sama slyšela.“
„Jo, ale ti parchanti, co tu kdysi strašili, jsou díky ní vyřízení. Nejde o to, jestli to udělala kvůli
vám, ale hlavní je, že to udělala. Ať tak nebo tak, vděčíte za to právě jí. To, že je tady na
panství nikomu slušnému neublíží. Když Kasumi nikdo nebude ubližovat, tak bude vše ok.
Nicméně víte, že se na ni můžete spoléhat v omezené míře, ale to platí pro všechny, ne
snad? Chápej, sestřička je holka, která se neplete do cizích věcí. Tak s ní zkuste všichni
dobře vycházet, aby vás za cizí nepovažovala a bude to, jak sis přál. Stručně a jasně Harry –
víš na čem jsi, tak se dle toho zařiď. Kasumi není polda, aby chránila zadky všem okolo a
není ani zbožná válečnice jako Marcus Gordon. Je to ženská, která vyřídí každého, kdo s ní
bude vyjebávat, ale nebude ubližovat těm, co si jí váží a dobře s ní vycházejí. Takže když se
k ní lidi budou chovat mile, značně tím zvýší šanci, že se dožijí důchodu.“
„Máte asi pravdu…“ uznal Harry a přebíral si Sakuřina slova. Sakura se vrátila ke Kasumi a
chvíli spolu mlčky popíjely. Asi po deseti minutách se ozval již uklidněný Harry. „Vadilo by
vám hodně, kdybych se vzdálil?“ zeptal se Harry. „Kluk je nemocný, nejspíše angína a tak se
o něj potřebuju postarat. Uvařit čaj, dát lék…“
„Klidně běžte,“ odvětila Kasumi.
„Dobře, vrátím se tak za čtvrt hodinky, ale kdyby něco, tak mě zavolejte.“ Po odchodu
Harryho zůstaly obě ženy v místnosti samy a nedalo se říci, že by jim to vadilo. Obzvláště
Kasumi měla ráda soukromí.
„Co pivo? Chutná?“ zeptala se Sakura.
„Není špatné.“
„Harry je fajn, co?“
„Moc ho neznám. Viděli jsme se… hmm… no asi jednou. Je dobře, že jsi mu to vysvětlila.“
„Vkládal do tebe velké naděje a tys ho zklamala.“
„Jeho problém.“
Do hospody vstoupil Conrad Spooner – současný inspektor policie. Conrad byl asi třicetiletý
muž s krátce stříženými a pečlivě upravenými zrzavými vlasy. Ve vesnici nebyl nijak oblíbený
už před lety, kdy tu vedl policii. Tehdy nahradil svého otce, uznávaného a respektovaného
inspektora Colliera. Conrad se na Black Mirror však dlouho neohřál a ani o to vlastně nestál,
ostatně byl sem 'odsunut' přímo z Londýna a to kvůli zpackanému případu. Když za pomoci
Adriana rozlousknul případ týkající se vraždy Amandy Valleyové a založení požáru zámku,
mohl se vrátit na svůj původní post. V Londýně však vydržel jen necelé dva roky a velice rád
se na žádost otce vrátil zpět, kde po něm před nedávnou dobou natrvalo převzal úřad.
Conrad měl na Black Mirror klid a i když neměl zdaleka takový plat jako v hlavním městě,
nebyl neustále kontrolován a byl zcela svým pánem. A jak už to bývá – moc dokáže
stoupnout do hlavy každému. Conrad odložil svůj drahý kabát na věšák a rozhlédl se po
místnosti.
„Harry se vrátí tak za deset minut, takže jestli počkáš…“ řekla Sakura
„Počkám. Nakonec s váma se nudit nebudu. Vy budete ta slavná Kasumi Sato, že?“ zeptal
se inspektor a usedl k vedlejšímu stolu.
„Nevím, jestli slavná, ale ano – jsem to já. A vy jste kdo?“
„To je Conrad Spooner,“ řekla Sakura. „Místní polda. Dokonce inspektor.“
„A co Colliere?“ zeptala se Kasumi. „Už skončil?“
„Skončil,“ odvětil Spooner, „ale bohužel ne úplně. Colliere odtáhl do své nory, ehh, do
důchodu chci říct. Mezi náma, Kasumi, víte, že jste mi kurevsky zhatila plány do budoucna?“
„Vážně? Pokračujte, možná mě to potěší.“
„Celou dobu doufám, že konečně sklátím tu Parvati a vy ji odsud vyženete.“
„Tak za prvé - o vaše klácení patrně nestála a upřímně, nedivím se. Za druhé – vyhnala se
sama, když se mě pokusila zabít. No a za třetí – pokud se sem vrátí, tak se dá očekávat, že
ke klácení opět nedojde, jelikož ji zkusím zlikvidovat a vzhledem k tomu, jak zbaběle na to
šla ona, tak mi nic nebude bránit ji klidně rozsekat katanou na kusy. Nicméně můžu vás
ujistit, že o ty kousky stát nebudu, takže vám ji potom klidně přenechám a teď to nejlepší –
poté už proti vašemu klácení nebude protestovat. To mi můžete věřit.“
„Ha, ha, ha,“ zasmál Conrad s notnou dávkou sarkasmu. „Zřejmě si ráda střílíte z lidí.“
„Ani ne. Já to myslím vážně.“
„Těžko – musel bych vás pak zavřít a to byste nechtěla. Hmm, možná bych mohl najít jinou
ženu, kterou by stálo za to… provětrat.“
„V tom případě jsi na špatně adrese,“ řekla Sakura. Conrad si s naprostým klidem dal nohu
přes nohu a pohodlně se opřel. „Co vím,“ řekla Sakura, „tak jsi Edwardovi vzal jeho
snoubenku a pak jsi ji jednoduše opustil.“
„Jo, nicméně jsem to s ní myslel vážně. Pokud by se mnou tehdy odjela do Londýna, možná
by náš vztah ještě pár měsíců či let fungoval.“
„Tomu říkáte vážný vztah?“ divila se Kasumi. „Pár let? Než vás omrzí?!“
„Měla si to ta husička lépe promyslet a možná by byla ještě naživu. Já bych ji dokázal
ochránit, na rozdíl od toho slouhy. Ale Denise už je minulost a navíc vzdálená minulost. Já
žiju přítomností, takže… co vy, Sakuro? Jste na muže zákona?“
„Na muže ano. Na tebe ne,“ odvětila Sakura.
„Něco s tím uděláme. My Angličané dovedeme být velice přitažliví, abych tak řekl. Vlastně
mám pocit, že už o mě začínáte stát.“ Sakura si přesedla ke Conradovu stolu. „Vida,“ řekl
inspektor. „Slušný začátek.“
„Můj začátek a tvůj konec, blbečku. Seber si saky paky a zmiz odsud nebo ti jednu vlepím.“
„Vážně? Jak by se ti líbila taková pěkná útulná cela?“
„Bude lepší ho nechat být, Sakuro,“ řekla Kasumi.
„Prosím?! To mi říkáš ty?!“
„Přesně tak. Nenech se vyprovokovat. Ty mu rozbiješ hubu a on ti bude vyhrožovat, že tě
zavře, pokud s ním nebudeš mít pohlavní styk.“
„Vypadá to, že tvoje sestra má bujnou fantazii, ale… něco na tom je. Tak do toho, dej mi
facku.“
„Ségra má pravdu. Já s násilnostmi nezačnu, ale pokud ty ano, tak tě odsud odnesou
nohama napřed.“
„Hůů, už se bojím, ha, ha,“ zasmál se Spooner. Sakura zase vstala ve snaze vrátit se ke
Kasumi a toho Spooner využil, aby ji plácnul přes zadek. Sakura se okamžitě otočila a
sledovala Spoonerův samolibý výraz v obličeji. Poté se zaměřila na Spoonerův kabát.
Popadla ho a vyhodila ven do bláta. To už Spooner stál vedle ní a byl vzteky bez sebe. „Ty
krávo! Víš, kolik stojí čistírna?!“ Napřáhl se ve snaze Sakuru udeřit, ale ruka mu uvízla
v Kasumině dlani. Přirazila Conrada ke stěně a pohlédla mu do očí.
„Udeříš ji a budeš si po zemi sbírat zuby,“ řekla Kasumi s naprostým klidem. „Možná, že tady
v Anglii jste zvyklí plácat holky po zadku, ale já na to nejsem zvědavá. Udělat to mě,
dostaneš po hubě, ale to jen tak na okraj. Nicméně praštit moji sestru je skoro to samé jako
praštit mě. Prašť mě a budeš v lepším případě mrzák, v horším mrtvola.“
„Co se to tu děje?“ ptal se Harry, který seshora slyšel Spoonerův křik.
„To nic,“ řekl inspektor, „Jsem na odchodu. Dobrou noc.“
„Může mi to některá z vás prosím vysvětlit?“ ptal se Harry, když Spooner odešel.
Do vysvětlování se pustila Sakura. „Jen setkání s volem, jehož ego kleslo díky sestře na bod
mrazu. Víš Harry, když jsi ten starosta, co takhle vyhlásit rozhlasem, že Kasumi Sato je na
Black Mirror a že by bylo lepší chovat se k ní a jejím blízkým slušně. Ono naštvat moji sestru
škodí zdraví a to ne málo. Vlastně je skoro jako rakovina.“
„Opravdu úchvatné přirovnání, Sakuro,“ řekla Kasumi.
„Nech si té ironie, sestřičko, vždyť je to pravda. Jsi taky taková metla lidstva, i když v menším
měřítku. Ale i tak – nedivila bych se, kdyby během pěti, deseti let klesl počet obyvatel Black
Mirror na minimum.“ Obě sestry se zase posadily ke svému stolu a napily se piva. „Víš jakou
mám radost z toho že ses mě zastala?“ řekla celá rozradostnělá Sakura. „Kasumi právě
ukázala, že jí na mně záleží a to je super!“
„Jen klid, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Máš ale pravdu – záleží mi na tobě.“
„Cha, chá, Harry, nalijte nám něco pořádně silného, ať to oslavíme.“
„Já nic dalšího pít nechci.“
„To nevadí, já se obětuju za tebe, sestřičko.“
Sakura se během chvíle začala nalévat kvalitní Irskou whisky. Kasumi jí několikrát říkala, aby
toho už nechala, avšak Sakura neposlechla. V devět večer Kasumi zaplatila útratu a chystala
se odejít. Sakura si musela podpírat hlavu, aby jí neklesla až na desku stolu.
„Jak často takhle pije?“ zeptala se Kasumi Harryho.
„Takhle se ještě nikdy nezřídila, ale jinak sem chodí pít pomalu každý druhý den. Jestli mi ale
chcete zakázat jí nalévat, paní Kasumi, tak vás sice pochopím, ale nebudu moct
poslechnout. Bojím se totiž, že by mohla mít sklony k násilí. Často tu vypráví historky z války,
a i kdyby jen polovina z toho byla pravda, tak musím uznat, že je to velice nebezpečná a
zkušená mladá žena.“
„Jo… měla těžký život.“
„K vám si ale násilnosti určitě nedovolí, že?“
„Za střízliva určitě ne, ale teď… Ožrat se jako prase neberu jako polehčující okolnost, takže
jestli mě kvůli chlastu napadne, bude jí to hodně bolet.“
„Ale… nepřehnala byste to, že ne? Ono, já ji mám docela rád, přeci jen je jinak veselá a taky
dokáže přilákat hodně štamgastů těmi svými příhodami.“
„Nebojte se. Řekla bych, že v nejhorším k vám příště přijde se sádrou, to když jí zlomím
ruku.“ Kasumi se oblékla a chytila Sakura za paži. „Tak pojď, jdeme.“
„Có? Eh…“ Sakura se zvedla ze židle a okamžitě by padla k zemi, kdyby jí Kasumi
nezachytila. „Harry… nalij mi ještě jednu… jednu ehh…“
„Drž hubu a pojď!“ zařvala Kasumi. „Věř mi, že kdyby nebyly takový mrazy, tak tě nechám
venku před hospodou.“
„Nemám vám s ní pomoct?“ nabídl se Harry.
„Ne, to je dobrý. Na viděnou,“ rozloučila se Kasumi a dovlekla svoji sestru ven.
Tady byla již tma, ale díky sněhu, od kterého se odrážel měsíční svit, bylo stále dobře vidět
na cestu. Sakura se musela přidržovat svojí sestry, aby se vůbec udržela na nohou.
„Kašumi… ehh… nebij mě. Já… já už budu hodná.“
„Nebudeš a takhle bychom domů nedošly ani do půlnoci.“ Kasumi si svoji sestru přehodila
přes rameno a vyrazila rychlým krokem k zámku.
Na zámku už všichni spali až na Samuela, který nervózně přešlapoval v hale. Když se ve
dveřích konečně objevila jeho milá, nevěděl, jestli se má radovat nebo jí vynadat.
„Kde jste byly takovou dobu a… proboha co se jí stalo? Snad ne…“
„Jen se ožrala jako prase.“
„Eh… hele, Samuel,“ hlesla Sakura. „A proč chodí po stropě?“
„Je úplně namol,“ konstatoval Samuel. „Zvládneš ji odnést nahoru do pokoje? Má ho hned
naproti schodišti.“
„Já vím. Jsem docela utahaná, takže se jen osprchuji a jdu spát.“
„Počkám na tebe v ložnici.“
Kasumi vynesla sestru do patra a uložila ji na posteli v jejím pokoji. Chystala se odejít, když ji
sestra zarazila.
„Eh… Kasumi… počkej.“
„Chceš něco?“
„Ehh, promiň mi to,“ kňučela smutná Sakura, která si uvědomovala svoji chybu. „Já… jsem
měla takovou… radost, že… Já tě mám moc ráda a… nechci, aby ses na mě… ehh…
zlobila.“
„Myslela jsem, že mám jen jedno dítě, ale ty ho dokážeš s klidem zastoupit. Kolikrát jsem ti
to říkala, že máš s pitím přestat?“
„Měla… měla jsi mi jednu vrazit, ale… šetrně.“
Kasumi se na chvilku posadila k Sakuře na postel. „Víš, že taková nejsem. Nemůžu tě bít za
to, že se napiješ, ale měla bys vědět, kdy přestat.“
„Je tu hrozný… vedro,“ řekla Sakura. „Proč mám pokoj ve kterým ani není okno?! Ehh,
nejspíš to původně vůbec pokoj nebyl, co?“ Sakura si přetáhla přes hlavu košili. Kasumi
zarazila Sakuřino zraněními poznamenané tělo.
„Ukaž se mi… Ty jizvy… nemáš kvůli tomu bolesti? Třeba na těch zádech to je vážně
ošklivý.“
„Eh… od biče to bolí, ale… to je dobrý… já to zmáknu. Žádnej bič mě… nesrazí na kolena.
Já jsem… jsem… kráva. Ospalá kráva.“
„Kdybys chtěla, můžeš s tím klidně za doktorem. Třeba by se to dalo spravit a nekoukej na
cenu, protože my se Samuelem ti léčbu zaplatíme.“ Sakura už ale nevnímala a pouze tiše
chrápala. Kasumi se v koupelně osprchovala a pak v noční košili zamířila do ložnice.
„No né…“ obdivoval Kasumi Samuel. „Tobě to vážně sluší. Vzpomínáš si, že tahle košile
s drakem byl můj dárek k tvým devětadvacetinám?“
„Samozřejmě. Už je to dávno, ale stále dobře v paměti.“ Kasumi si lehla vedle Samuela, ale
ještě předtím si košili rozvázala a odhalila tak svoje tělo. Oba chvíli mlčeli a pak Kasumi
prolomila ticho: „Stárnu, Samueli. V listopadu mi bylo třiatřicet. Díky pečlivému cvičení se
stále zlepšuji v mnoha směrech, ale vím, že brzy přijde zlom. Mé tělo to už neunese a bude
čím dál tím obtížnější udržet se ve formě. Nejsem na to připravená a myslím, že ani nikdy
nebudu. Buď svůj život radikálně změním a značně omezím nároky, které na své tělo mám,
nebo se budu jen trápit. Bohužel proměnit slova v činy je někdy velice obtížné a tohle je ten
případ.“ Kasumi si smutně povzdechla a dodala: „Bojím se, Samueli. Bojím se sebe sama.“
„Kasumi, prosím – nebavme se o něčem takovém. Pověz - jak se ti líbí moje… ehh tedy
vlastně naše panství?“
„Je úžasné. Jsem za tu procházku ráda, i když to dopadlo takhle. Většinu těch míst už jsem
tehdy navštívila, ale nebyla jsem u Black Lake, u kláštera a u věže. O jezeře mi Sakura
navyprávěla dost věcí, věž se nezdá být něčím zvláštním, ale co klášter? Je obklopen
vysokou zdí a nikde nejsou vrata.“
„O klášteře se toho moc neví. Nepamatuji si, že by se někdo podíval dovnitř. Na to se místní
moc bojí anebo jim to nestojí za námahu. Chápu to ale tak, že ty se tam vydáš?“
„Určitě. Třeba na něco narazím.“
„Dej na sebe pozor, lásko. Ten klášter je opředen tajemnem. Kdoví na co tam natrefíš.“
„Krysy, pavouci, netopýři,… tohle mě nevyděsí. Nemívám ze zvířat strach. Každé zvíře jde
zabít, stejně jako každý člověk. Místo toho abych se nechala v nebezpečných situacích
ovládnout strachem, raději hledám východisko, které obvykle spočívá v usmrcení protivníka.“
„Praktické…“ Samuel svoji milou políbil a objal. Kasumi se k němu přitiskla blíž. Jasně cítil
teplo jejího těla. Zahleděl se jí do klidných hnědých očí, které vyzařovaly vyrovnanost a
inteligenci. Kasumi začala svého milého vášnivě líbat a krátce nato přešli k pohlavnímu
styku.
IV – Moc krve
23. 12. 1998
Dalšího dne si Samuel a Kasumi užívali prvního společného rána na Black Mirror. V jejich
pokoji bylo ticho. Milenci k sobě byli přitisknutí a dlouhou dobu jen tak spokojeně leželi.
Samuel svoji milou šimral na břiše, což jí bylo velice příjemné. Klid narušila až Sakura, když
do pokoje vtrhla ve vojenském oblečení a s brokovnicí, jež dříve patřívala Parvati.
„Proboha, vy pořád ležíte? U Samuela to chápu, ale že i ty, Kasumi… To jsi taková lemra?
Už je po desáté! Já si byla zaběhat, nasnídala jsem se, pohrála si s Desem a vybavila se na
akci, zatímco ty se tu válíš a vystavuješ kozy.“ Samuel a Kasumi nebyli Sakuřiným proslovem
nijak zaskočeni a rozhodně to nevypadalo, že by si z toho něco dělali.
„Milá sestro,“ začala Kasumi s notnou dávkou ironie, „už včera jsem říkala, že budu
odpočívat, ostatně mám to nakázané přímo od doktorů. To, že bude poledne, mě nijak
nevadí a snídat dnes nehodlám. Běhat také nepotřebuji. Že sis hrála s Desem je fajn i když
mě trochu děsí, jak ty vaše hry mohou vypadat, obzvláště v tvé režii. Na žádnou akci s tebou
dnes nejdu. Ten klášter tam stojí už stovky let a nemyslím, že se sebere a uteče nám.“
Kasumi se protáhla a vypnula hruď. „No a prsa si můžu vystavovat, kdy chci.“
„Obzvláště, když je na ně tak pěkný pohled,“ dodal Samuel
„Taky mám hezký prsa!“ řekla Sakura a začala si rozepínat košili.
„Nekaž mi den takhle brzo, Sakuro!“ zarazil ji Samuel.
„Có? Tak abys věděl – nemůžu za to, že mám malý kozy. A co se jizev týče, tak ty jsou
naopak hustý.“
„Možná hustý, ale ne hezký. A pak ten tvůj sestřih… tady nejsme v armádě, Sakuro. Co
takhle si nechat narůst vlasy?“ zeptal se Samuel.
„Zvažovala jsem, že si nechám vzadu narůst ocásek a tady od temene k čelu takový úzký
proužek vlasů.“
„Fajn,“ řekla Kasumi, „tak zvažuj dál a hlavně na to nespěchej. Když budeš celý den
zvažovat svůj účes, nám to vadit nebude, že ne?“
„Přesně tak a nezapomeň za sebou zavřít,“ dodal Samuel. Sakura práskla dveřmi a Samuel
s Kasumi se rozesmáli. „S tou holkou se člověk vážně nestihne nudit,“ řekl Samuel.
„A to ještě nevíš, co plánuje.“
„Raději mi to ani neříkej, ať si nekazím náladu. Místo toho mi pověz, co svatba a šaty?“
„Ptáš se pořád.“
„Bojím se, že si to rozmyslíš. Pochop, že by to byla hrozná ostuda nejít před oltář v šatech.“
„Zítra je štědrý den, tak pojedeme do města, jo? Potřebuju se postarat o dárky a spojíme to
s přípravami na svatbu. A počkej, teď jsem si na něco vzpomněla – včera umřel farář.“
„Cože? Náš farář?“ divil se Samuel.
„Jo. Hrobník to chtěl tajit, ale počítám, že dnes už to musí vědět celá ves.“
„To je zlé.“
„Zlé?! Byla to svině, která tě chtěla utopit v jezeře!“
„To chtěli tehdy všichni a jsem vážně rád, že se jim za to nemstíš. Zůstali bychom na panství
sami… Smrt faráře nám ale hatí plány. Doufám, že ho brzo někdo nahradí. Taky budeme
muset jít na pohřeb.“
„Jakže?!“
„Je to slušnost.“
„Je slušnost poslouchat nesmyslné kecy kněze a pak sledovat rakev s mrtvolou, jak se
spouští do díry v zemi?!“
„Slušnost je se tam alespoň ukázat.“
„To asi nejsem slušná… Podívej, dělej si, co chceš, ale je to blbost. Nepřijde ti lepší zůstat
raději doma s rodinou, než chodit na pohřeb? Uskuteční se i bez tebe a možná ve větším
klidu.“
„Hmm, to máš asi pravdu. Nakonec - na můj pohřeb taky nikdo nepřijde a když už, tak jen
proto, aby plivli na rakev.“
„Vidíš to moc černě, a i kdyby, tak po smrti už ti to bude jedno. Tomu faráři je to taky jedno.
Kdyby ho hodili na hnůj, mělo by to větší užitek, než ho cpát do rakve a pouštět pod zem.
Pohřby se nedělají pro mrtvé, ale pro ty, kdo ještě žijí. Pozůstalí si popláčou, přestože
smutnit můžou kdykoli a ti ostatní mají alespoň nějakou vzpomínku a změnu v jinak
stereotypním životě. No, a pokud se potom pořádá ještě hostina, tak se všichni řádně
nadlábnou na účet pozůstalých. To by taky byl jediný důvod, proč bych na ten pohřeb měla
jít, ale nepředpokládám, že rodina faráře, pokud tedy vůbec nějakou má, bude pořádat
smuteční hostinu.
„Zní to strašně, to co říkáš, jenomže… máš pravdu. Po smrti je člověku všechno jedno,
pokud tedy umře za normálních podmínek. I tak bych si ale přál skončit po smrti v naší
hrobce.“
„A kde jinde bys měl být? Na Warmhill přece máte hrobku Gordonů.“
„To sice jo, ale ta mi nepřísluší. Kdoví, co se mnou vlastně bude. Možná mě hodí do
anonymního hrobu, kde jsem byl už předtím.“
„Proč anonymní hrob? Všichni přece vědí, kdo jsi.“
„To ano, jenomže já jsem vrah... a taky sebevrah. Hmm, to o sobě můžu říct jen já…“
„Podívej, jestli chceš skončit v hrobce, tak ti to zařídím.“
„Penězi nebo snad zastrašováním? Těžko přinutíš jakéhokoli faráře, aby jednal proti svým
zásadám a přikázáním.“
„Mým metodám ještě nikdy nikdo neodolal. Krom toho, hrobka Gordonů je majetkem
Gordonů. Klidně tě tam uložím sama, když to nikdo jiný neudělá. Jen nebudeš mít ty klasické
pohřební pindy, ale o ty asi nestojíš.“
„Ne, ale naše hrobka je pod správou farnosti a stojí na Warmhillské půdě. Mé tělo by tam
dlouho nenechali.“
„Aha a čípak je Warmhillský kostel jako takový?“
„Církve. Té samé církve, co nám pravidelně posílá finance na ochranu portálů a Černého
zrcadla. Přestože záznamy o naší rodině odnesl z Vatikánu tvůj přítel Cy, tak jejich peníze
stále jdou do naší kapsy.“
„To je hezké, ale i my máme církev v šachu.“
„Myslíš? Povídačkám o démonech nikdo neuvěří a důkazy nemáme.“
„Co takhle udělat fotky Černého zrcadla nebo ještě lépe – Brány Pekel? Anebo ty Cyovy
dokumenty, které odnesl z archivů.“
„Máš pravdu. Mám tu ještě originální dopis od papeže Innocenta III. Kdyby se tyhle věci
dostaly ven, tak křesťanská církev bude stát před největší krizí, jakou kdy zažila.“
„No vidíš. Pokud nepřesvědčím faráře násilím, o čemž silně pochybuji, tak vytáhnu ty
dokumenty a uvidíš, že dosáhnu svého.“
„Ha, ha, pro tebe není žádná překážka dost velká, co? Ale dost řečí o smrti. Na tohle ještě
mám čas. Až se objeví nový duchovní, musím za ním co nejdříve zajít, abych dohodnul
okolnosti svatby. Taky bys mi s tím mohla pomoct. Napsat oznámení a rozeslat ho lidem,
připravit hostinu, možná něco napéct…“
„Tak já se postarám o to svatební oznámení. Napíšu to už dnes a zítra si to necháme
vytisknout. Co se hostiny týče, tak můžu něco uvařit, ale doufám, že tam nechceš zvát cizí
lidi.“
„Popravdě, přemýšlel jsem o tom, ale ne. Uděláme to tady na zámku a jen v rodinném kruhu,
tedy včetně služebných.“
„Tak to bude nejlepší.“
Do pokoje opět vtrhla Sakura.
„Bože…“ zabědoval Samuel. „Tak co zase chceš?“
„Žebřík.“
„Ve stodole.“
„Supr. Díky.“ Sakura zase odešla a Samuel si jen povzdechl.
„Víš, co by mě zajímalo?“ zeptala se Kasumi.
„Copak, miláčku?“
„Jestli ji napadne po vylezení na zeď kolem kláštera ten žebřík přetáhnout na druhou stranu,
aby se pak mohla vrátit.“
„Myšlenka, že pár dnů pobude za zdmi kláštera, není zase tak nepříjemná.“
„No… měli bychom se zvednout. Za chvíli bude poledne,“ řekla Kasumi, vstala a protáhla se.
„Tobě nedělá problém pohybovat se doma nahá, že ne?“
„Vůbec ne. Je mi to příjemné, ale nemusí to být vždy. Proč se ptáš? Snad ti to nevadí.“
„Ani v nejmenším. Málokterá žena ve třiatřiceti vypadá tak perfektně jako ty.“
Kasumi se usmála a vyrazila do koupelny, kde se osprchovala a poté se prohlédla v zrcadle.
'Vrásky...' pomyslela si. 'Prý perfektní... to určitě. Ale pořád lepší než na sebe matlat
dennodenně make-up a skončit se stařeckým strhaným obličejem. Nakonec, na třiatřicet let
to není nejhorší... když vezmu v potaz častou masáž pěstmi nepřátel. Mohla bych mít
vymlácené zuby, pokřivený nos nebo třeba jizvy. Ty mám nakonec na celém těle jen dvě –
jednu malou v obličeji a druhou větší na zádech. To není zase tak špatné!“ Kasumi se nyní
zaměřila na svůj hrudník... „Jaká to je vlastně velikost? Dvojky? Možná ani to ne. Rachel
mívala tak velká prsa, že přes ně ani neviděla pod nohy. To, že má být hezké a přitažlivé?!
Moje prsa mi alespoň nepřekáží a já přece nemám zapotřebí si hrát na něco, co nejsem!
Nestydím se za své tělo, taky proč bych měla? Ne, vůbec nejsem ošklivá.' Kasumi po
zhodnocení sama sebe zašla do pokoje, aby se oblékla. Samuel udělal totéž. „Půjdu na to
oznámení. Do oběda to snad stihnu,“ řekla Kasumi. „Knihovna je dole… dveře u krbu, že?“
„Přesně tak.“
„Fajn. Je to tu hrozně veliký a než si zvyknu…“
„Chápu, já se mezitím stavím u Desmonda. Měla by ses s ním sblížit. Třeba si s ním hrát
nebo mu na večer přečíst pohádku.“
„Jo…“ řekla Kasumi, byť to moc odhodlaně neznělo. „Pokusím se, ale spíše by bylo lepší ho
naučit něco užitečného.“
„Proč ne. Odnauč ho brát si na noc dudlík. Taky neumí smrkat a nejí maso.“
„Hmm a to jsem chtěla týden odpočívat. No nic, vrhnu se na to, ale chci volnou ruku.“
„Máš ji mít, jen doufám, že toho nebudu litovat.“
„Ještě se zeptám na to oznámení – jak by mělo vypadat?“
„Jednoduše oznámení pro lidi, že se máme rádi a chceme se vzít. Nechám to na tvé fantazii.
A když k tomu přidáš pár veršů, bude to jen lepší.“
„Verše…“
V poledne se všichni sešli v jídelně, všichni až na Sakuru.
„Paní Kasumi,“ řekl Edward, „nemůžu nikde vaši sestru nalézt. Mám i přesto servírovat
oběd?“
„Klidně můžete. Sestra se jen zcvokla a vyrazila ke klášteru. Čekala jsem, že půjde až po
jídle, ale je to její věc. Nechte její porci v kuchyni a ona si to pak ohřeje.“
„Rozumím, paní.“ Edward odešel a Kasumi, Samuel a Desmond usedli ke stolu.
„Mám tady to oznámení,“ řekla Kasumi a předala Samuelovi list s drobným a úhledným
písmem.
Dne 1. 1. 1999 se na Warmhill koná svatba Kasumi Sato a Samuela Gordona. Láska spojila
tyto dva lidi rozdílné svým původem i postavením, neboť lásku neplodí moc, peníze a síla,
ale porozumění, přátelství a cit.
Šli jsme světem sami, teď na cestu jsme dva.
Bok po boku kráčíme, užívajíc si života
Svět muže a svět ženy, tak rozdílný se zdá být,
ale když se spojí poutem lásky, pak začínají žít.
„Krásné,“ řekl Samuel a Kasumi políbil na tvář. „A pak, že v sobě nemáš ani kouska
romantiky. Jen... proč jsi své jméno napsala jako první? Správně by to mělo být svatba
Samuela Gordona a Kasumi Sato. Muž je v této záležitosti vždycky první a stejně tak tomu
bude třeba u oltáře, kde kněz bude nejprve oslovovat mě. Krom toho jsem oficiálně šlechtic
a... prostě to celkově nevyznívá tak, jak by mělo.“
„Jak by mělo?! A jak to má vyznít?! Jako že ty jsi někdo a já jen bezvýznamná existence?
Jakou vinu nesu na tom, že jsem se nenarodila s tou pověstnou modrou krví?! Kvůli pořadí
jsem si dokonce hodila mincí, aby to bylo zcela spravedlivé a nezaujaté.“
„Jsou určitá pravidla, Kasumi. To aby každý věděl, jak to má být a nikdo se nemusel zdržovat
házením mince.“
„Pravidla... Dej si tam, co chceš, Samueli. Nakonec mě je to jedno.“ Kasumi to opravdu bylo
jedno, nicméně jí nebylo po chuti to, co větřila ve vzduchu. 'Je šlechtic,' pomyslela si, 'a
záleží mu na tom, co si o něm myslí ostatní. Zdá se mi, jakoby chtěl, aby ten rozdíl mezi
námi druzí dobře vnímali, přestože tam vlastně žádný není a vše je uměle vyvolané. Ale
možná se pletu, možná se jen nemůže vymanit z těch... pravidel.'
Během chvilky již Edward přinesl oběd. Samuel měl jako obvykle dietní stravu a Kasumi
vepřové s rýží, podobně jako Desmond, který ovšem neměl maso.
„Edwarde,“ řekla Kasumi, „proč má Des jen kopeček rýže a zeleninu?“
„Ehm, asi proto, že to tak pan Samuel nařídil.“
Samuel to Kasumi vysvětlil: „Desmond jí nanejvýše kuřecí maso a i to jen někdy, že jo?“ řekl
a pohladil chlapce po vlasech. Kasumin výraz však nenasvědčoval tomu, že si z toho nic
nedělá.
„Nemám rád maso, víš mami?“ řekl Desmond a pustil se do jídla. Kasumi mu však talíř
přetáhla k sobě, odkrojila si kus vepřového a vrátila talíř Desmondovi i s masem. „Mamí! Ty
to nechápeš, já maso nejím. Maso je fuj.“
„Nedá se nic dělat, Desmonde. Ti, co maso nejedí, onemocní a třeba taky umřou. To chceš?
Chceš umřít?“
„Umřít?“ zeptal se Desmond, který nechápal význam toho slova.
Do hovoru se vložil Samuel: „Kasumi, tohle přeháníš. Navíc on se z toho dostane. Jsou mu
teprve čtyři. Taky jsi jedla ve čtyřech maso?“
„To nevím, ale i kdyby ne - co to mění?“
„Docela dost věcí, třeba to, že není nutné to lámat přes koleno. Co vím, tak já jsem v dětství
dost vyváděl a jednou z věcí bylo, že jsem si maso vyloženě ošklivil. A dnes s tím nemám
problémy.“
„Co je to umřít?“ ptal se znovu Desmond.
„To znamená, že tu s námi už nebudeš,“ odvětila Kasumi.
„Nebudu?“ vyděsil se chlapec.
„Kasumi!“ zvýšil hlas Samuel.
„Nemocní lidé často umírají a kdo nejí maso, bude nemocný, jak už jsem řekla. Protože jsem
tvoje maminka, nechci abys umřel, takže to maso, co jsem ti dala na talíř do večera sníš a
pokud ne, tak nedostaneš večeři.“ Desmond sice nerozuměl úplně všemu, ale přesto
pochopil, co se mu Kasumi snažila sdělit. Samuel z toho však nadšený vůbec nebyl. Vstal od
stolu a odešel do svého pokoje. Kasumi si s klidem dojedla své jídlo a zašla za ním.
Samuela vztek evidentně neopustil. Už když Kasumi vešla do jeho pokoje, začal na ni křičet.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Copak ses pomátla?! Ty mu budeš vyhrožovat
smrtí?!“
„Bude to asi hodina, co jsi řekl, že mi v tomhle směru dáváš volnou ruku. Nevzpomínáš si na
to?“
„Přestaň mě ponižovat! Jistěže si na to pamatuji, ale tohle jsi přehnala! Říct mu, že když ten
kus masa nesní, tak tu s námi nebude… Proboha, copak nemůžeš jednou v životě být trochu
milá?!“
„Milá? To podle tebe znamená, že mu maso nebudeme ani dávat? Že počkáme, co to s ním
udělá a pak budeme doufat, že to doktoři spraví? Takže ne, Samueli, nebudu milá.“
„Proč jsi tak chladná, tak tvrdá a tak nepřístupná jakýmkoli jiným řešením než jen těm, které
sama vymyslíš?“
„A jaké řešení jsi vymyslel ty?! Nechat ho být ať si dělá, co chce?!“
„Tohle přesně je tvůj postoj k lidem – nestarat se o ně! Teď mi to vyčítáš?!“
„Jenomže ten kluk dole má být můj syn, ty pitomče! Jsou mu čtyři! Co čekáš, že z něj bude,
když ho necháš být? Výchova není o tom jít dítěti na ruku a jen si s ním hrát!“
„Pitomče… no dobrý, to je vážně skvělý… Tak abys něco věděla, Kasumi – to já jsem tu
s ním čtyři roky. Čtyři roky se o něj starám, čtyři roky ho vychovávám, zatímco tys byla čtyři
roky pryč! A ještě něco – kolik dětí jsi vychovala, že si dovoluješ mi tu tvrdit, že má výchova
je k ničemu?! Pokud vím, tak první dítě jsi zabila a to druhé odložila, tak kde bereš tu drzost
mi vykládat, že já neumím vychovat vlastního syna?!“ Kasumi tohle bolelo a ne málo. Nebyl
to ale smutek, co převládlo v jejím srdci, ale zlost. V koutku duše se obávala, že vztek ji
ovládne natolik, že Samuelovi ublíží, ale její hrdost ji nedovolila odejít uprostřed hádky. Cítila
by se poražená a dokázala tak Samuelovi, že má pravdu.
„Jsi arogantní hajzl! Víš moc dobře, proč jsem se svými dětmi tak naložila a krom toho si to
stále vyčítám. Vím, že to byla chyba a lituju toho, ale každý dělá chyby, ty snad ne?! Ovšem
vinit mě za ty roky, co jsem tu nebyla, je už opravdu hodně. Neříkám, že mě netěšilo vidět
Tokutara mrtvého, ale především jsem to udělala pro nás dva, čili i pro tebe! Nechtěla jsem ti
to říct, ale když na mě taháš takové věci, tak tedy dobrá – jsi na umření. Máš před sebou rok
života a je ti jedno, co bude potom! Zbavuješ se odpovědnosti, protože se nechceš už ničím
trápit. Nač se starat o to, jestli kluk jí nebo nejí maso, že? Vždyť co na tom záleží, když za
pár měsíců umřeš?!“
„Takovouhle podpásovku jsem nečekal ani od tebe! Nemůžeš se dočkat, až chcípnu a tobě
spadne do klína úplně všechno, co?!“
„Myslíš, že chci, abys umřel?! Vzpamatuj se, ano?! Ať už jsem, jaká jsem, tak o majetek mě
nikdy nešlo! Já nestojím o hromadu peněz!“
„Dovol, abych se zasmál! Každý chce peníze, Kasumi, každý! Ty také! Jen nemáš na to si to
přiznat.“
„V tom se šeredně pleteš! Radím ti dobře Samueli – uklidni se!“
„Ty mě nemáš co radit! Kašlu na tvé rady! Zato ty mě konečně začneš brát vážně a budeš
mě poslouchat!“
„Chtěl jsi říct, slepě poslouchat, ne snad? Máš smůlu, Samueli, já nejsem Edward, který se
klidně postaví na hlavu, když mu to nařídíš! Nebudu tvoje hračka! Catherin možná byla, ale
já…“
„Catherin do toho netahej!“ zařval Samuel z plných plic a napřáhl se rukou ve snaze dát
Kasumi facku.
„Zkus to… jen to zkus,“ odvětila Kasumi s klidem. „Na Catherin jsi také vztahoval ruku, když
došlo k hádce? Taky ses pokoušel vydobýt si svoje násilím?!“
„Drž hubu!“
„Takže ano… docházelo k tomu. Možná v tom hrála roli kletba… ale možná taky ne. Uvědom
si, že já nejsem Catherin, kterou jsi tloukl a ona držela hubu a krok. Vážně jsi takový idiot, že
praštíš mě, mistryni bojových umění a budeš si myslet, že ti to nevrátím? Dej mi facku,
Samueli, a do deseti vteřin toho budeš hořce litovat!“
„Mě vyhrožovat nebudeš! Tohle byla poslední kapka! Svatba se ruší, sbal se a vypadni!“
„Sviňáku!“ vykřikla Kasumi a práskla za sebou dveřmi. Na chodbě stál celý vyděšený
Desmond s prázdným talířem od oběda. Chtěl ho ukázat rodičům, aby viděli, že všechno
snědl, ale teď se nezmohl vůbec na nic. Kasumi si nemínila sbalit své věci a okamžitě se
odstěhovat. V hale minula ještě Edwarda, který taktéž slyšel hlasitou hádku. Nevěnovala mu
pozornost a vyběhla ze zámku. To, že na sobě měla jen triko a kalhoty jí nevadilo.
Pospíchala ke klášteru, kde očekávala, že najde Sakuru. Rozhodně neplánovala odejít
z Black Mirror, obzvláště, když na zámku žila její sestra a tu nechtěla opustit. Byla
rozhodnutá ji nejprve seznámit se situací a poté zajít za starostou a dohodnout s ním koupi
domu ve vesnici. Peníze, které dostala od Kenjiho by jí na to měly bohatě stačit, alespoň v to
doufala. Rovněž jí bylo jasné, že si bude muset sehnat práci a zatím nevěděla, jaká by to
měla být. Na mysl jí přišlo jen to, že by mohla vyvářet a uklízet v Harryho hospodě, ale
neměla zdání, jestli by ji byl ochoten zaměstnat. Když se dostala na parkoviště ve Willow
Creek, myšlenky na nejistou budoucnost z hlavy vytěsnila, aby ji zbytečně nerozptylovaly a
vyrazila po pěšině vzhůru ke klášteru.
Jakmile dorazila ke zdi kláštera, všimla si žebříku opřeného o zeď. Sakura nikde v okolí
nebyla, takže vylezla na zeď a žebřík přetáhla dovnitř. Poté seskočila dolů. Propletla se
skrze několik holých stromů a keřů, načež stanula před nečekaně zachovalou budovou
kláštera. Měl zhruba obdélníkový půdorys. Brána na nádvoří byla otevřená a tak Kasumi
vstoupila dovnitř. Hlavní budovu kláštera, kterou měla Kasumi přímo před sebou, zdobila
čtverhranná věž se zvonem. Věž nebyla zase tak vysoká, aby se tyčila nad okolím a byla
vidět z velké dálky. Vysoká zeď a vzrostlé stromy, které klášter obklopovaly a které dokonce
rostly i zde na nádvoří zabraňovaly komukoli, aby si mohl klášter dobře prohlédnout, aniž by
přišel až sem k němu. Na nádvoří byla kašna, ovšem bez vody a socha krásné mladé ženy
měla ulomenou hlavu. Kasumi přešla k pravému křídlu kláštera, neboť vrata dovnitř byla jako
jediná pootevřená. Vstoupila a ocitla se v podlouhlé a značně široké chodbě s mnoha okny.
Co však Kasumi zarazilo nejvíce, byla skutečnost, že všechny louče, které visely na zdi
v pravidelných rozestupech, byly zapálené a osvětlovaly tak celou chodbu. Japonka vyrazila
chodbou směrem k hlavní části budovy, neboť počítala s tím, že právě tam se její sestra
snažila dostat. Ani hořící louče nedokázaly z chodby vyhnat nepříjemný chlad, který Kasumi
cítila na vlastní kůži. Cestou minula čtveřici pláten, přičemž každé znázorňovalo výjevy
z bible. Kasumi obrazy zběžně prohlédla a nenalezla nic zvláštního. To ovšem neplatilo pro
pátý obraz, na kterém bylo notoricky známé ukřižování Ježíše Krista. Skutečnost, že obraz
visel obráceně, kříž byl tak převrácený a Ježíš visel hlavou dolů, Kasumi nepřekvapovalo
tolik jako fakt, že Ježíš měl zcela rozmazanou hlavu. Kasumi nad tím raději moc
nepřemýšlela a pokračovala dál. Opět narazila na otevřené dveře, kterými prošla. Stála nyní
v knihovně a kromě polic s rozpadajícími se svazky tu byly nepohodlné dřevěné stoly a na
nich kalamáře. Kasumi jeden zvedla a naklonila. Inkoust vytekl ven. Kasumi nádobku
položila a rozhlédla se okolo. Z tohohle místa měla zvláštní pocit, a čím déle tu byla, tím
tíživější atmosféra na ni dopadala. Až ji překvapilo, že se nechává tak skličovat. Odsud
žádné dveře nevedly, jen zapáchající kus hadru přikrýval průchod v zadní části knihovny.
Kasumi jím prošla a narazila na točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Opatrně sestupovala,
přičemž se přidržovala chladných kamenů. Schody byly úzké a strmé, takže hrozilo, že
uklouzne. Byla asi v polovině schodiště, když narazila na malou komůrku. Vstoupila sem a
prohlédla si dalších pár polic s úhledně srolovanými pergameny. Zdálo se, že šlo o mnohem
cennější spisy, než ty nahoře v knihovně. Kromě pergamenů zde byly jen štosy prázdných
nepopsaných listů. Kasumi po nich přejela rukou a když si ji pak prohlédla, zjistila, že se na
ní usadilo jen minimum prachu. Taktéž si uvědomila, že cestou sem neviděla jediné zvíře –
krysy, pavouky ani netopýry. Vrátila se na schodiště, ale nesešla ani deset schodů a
zaslechla pod sebou hlasité kroky. Zprvu chtěla Kasumi zavolat svoji sestru, neboť
předpokládala, že jde o ni, ale pak si uvědomila, že hlasitost kroků nasvědčuje tomu, že je
nevyvolává jen jeden člověk. Raději se opatrně vrátila a zapadla do komůrky. Přitiskla se
mezi police a vyčkávala. Jakmile kroky utichly, Kasumi poznala, že něco není v pořádku.
Raději přestala i dýchat a jen se zaposlouchala do okolních zvuků. Chvíli se nedělo nic a
poté zaslechla, jak se k ní kdosi přibližuje. Pomalé šoupavé pohyby bezesporu nevydávala
Sakura, o tom byla Kasumi přesvědčená. Litovala toho, že není ozbrojená, ale od návštěvy
kláštera neočekávala konflikt s čímsi neznámým. Kasumi jasně cítila, kterak jí naskočila husí
kůže. V komůrce se totiž výrazně ochladilo. Když se kroky začaly zase vzdalovat, Kasumi
konečně s úlevou vydechla, ale stále neopouštěla svůj úkryt. Dle stále méně a méně
hlasitých kroků poznala, že se jí skutečně podařilo se úspěšně ukrýt, přestože neměla ponětí
před čím vlastně. Opatrně vyšla ven na schodiště a pokračovala v sestupu. Dole byla úzká
chodba s mnoha dveřmi po stranách a jedněmi velkými vraty na jejím konci. Hned u
schodiště byl nevzhledný stolek a vedle židle. Skoro se zdálo, že zde má být někdo na stráži,
ale bylo tu prázdno. Soudě dle věšáku s velikými železnými klíči, Kasumi poznala, že jde
pravděpodobně o vězení a klíče jsou od cel. Na věšáku bylo místo pro osm klíčů, ale bylo
jich tu jen sedm. Kasumi procházela chodbou, až narazila na dveře, které měly v sobě
zastrčený klíč. Kasumi si nejprve ověřila, že je zamčeno a poté otočila klíčem. Otevřela
dveře do cely, ale nenalezla tu svoji sestru, jak předpokládala. Na stěně visela v okovech
připoutaná bytost v šedivém hábitu. Svrasklá seschlá kůže pokrývala všechny viditelné části
těla. Stvoření nemělo vlasy a mělo jen jednu oční bulvu. Kasumi se přiblížila a zjistila, že rysy
v obličeji má stvoření ženské.
Tvor otevřel ústa a nečekaně hlasitě vykřikl: „Je tady! Čerstvá krev!“ Tohle Kasumi stačilo,
aby vymrštila nohu a kopla stařenu do hlavy. Očekávala, že ji umlčí, což se také stalo, ale
nepředpokládala, že celou její hlavu rozmázne po zdi. Zdeformovaná hlava zůstala
namáčknutá na stěně a tekla z ní hnilobou silně páchnoucí tekutina. Kasumi se vrátila na
chodbu a zaposlouchala se, zdali neuslyší vzruch. Bylo jí jasné, že podobných stvoření je
zde víc a že jde zřejmě o ženský klášter. Kasumi neměla v úmyslu prohledávat ostatní cely,
ale zajímalo ji, co se nachází za velikými dveřmi na konci chodby. Přišla až k nim a zjistila, že
dveře nemají žádnou kliku a že se zřejmě otevírají dřevěným kolem zasazeným do zdi. Jen
necelá polovina kola čouhala ven, ale bylo možné s ním otáčet. Kasumi však zvažovala,
jestli tím nenadělá moc hluku, neboť počítala s tím, že mechanismus ani dveře nejsou
v dobrém stavu. Nejprve přitiskla hlavu ke dveřím a jen poslouchala. Zaslechla cosi jako
hlasy, ale byly příliš tlumené a nešlo jim rozumět. Kasumi se alespoň snažila rozeznat jejich
počet, ale i to byl problém, neboť hlasy si byly velice podobné. Všechny se brzy slily do
jednoho jediného a mnohem hlasitějšího. Mnišky začaly zpívat jakýsi chorál v latině, takže
Kasumi ničemu nerozuměla. Když se učívala jazyky, pomýšlela hlavně na praktičnost, a
proto vybírala ty nejrozšířenější, mezi které latina, jakožto mrtvý a takřka nepoužívaný jazyk,
rozhodně nepatřila.
Kasumi si nebyla jistá tím, co bude dělat. Otočila se, aby se přesvědčila, že za ní je stále klid
a poté si v mysli přehrála celou cestu sem, aby byla schopná v případě nutnosti utéct. Poté
se chopila kola a začala otáčet. Brzy zjistila, že kolo má nepříjemnou vlastnost – samo se
otáčí zpět a dveře tak zavírá. To nutilo Kasumi neustále točit. Zpěv mnišek, naštěstí pro
Kasumi, zastíral skřípání a vrzání dveří. Po chvilce byly dveře otevřeny a díky záklopce
v tomto stavu zůstaly natrvalo. Kasumi se ani nezapotila, což ji těšilo, neboť počítala s tím,
že nemalou dávku energie bude potřebovat na případný úprk. Velikost otevřené místnosti ji
překvapila. Sál byl ohromný a přímo před sebou měla přesně šest zády otočených mnišek.
Jedna další, zřejmě vyššího postavení, stála před nimi a tiše předčítala z rozevřené knihy,
zatímco ostatní stále zpívaly. Kasumi velice potichu vstoupila do místnosti. Držela se u zdi a
snažila se získat výhled do střední části sálu, neboť měla pocit, že přítomnost mnišek a jejich
jednání není obvyklé. Prošla kolem jednoho z mnoha vysokých svícnů a konečně zahlédla
svoji sestru, kterou zde hledala. Ležela připoutaná na oltáři, který zdobila hlava rohatého
netvora vytesaného do kamene. Netvorovy rohy díky své velikosti s pokroucenosti
přípomínaly rohy kozorožce. Sakura měla roztažené ruce i nohy a končetiny upevněné
v okovech. Nemohla se ani hnout, ale nedalo se říct, že by se o to nesnažila. Škubala sebou
a marně se snažila uvolnit. Svojí sestry si vůbec nevšímala, což Kasumi vyhovovalo, neboť
nepotřebovala, aby ji Sakura prozradila. Kasumi si dále povšimla šestiúhelníkové prohlubně,
která byla hned za oltářem. Přemýšlela, co tam dole je a doufala, že mnišky nemají v plánu
tam Sakuru poslat. V sále nebylo nic, co by Kasumi mohla využít jako zbraň, ale když se
pohledem zaměřila na stolek s knihou, povšimla si, že je o něj opřená krátká dvojbřitá
sekera. Pro Kasumi byla zbraň nedostupná, neboť hned vedle postávala mniška. Dle
bohatšího hábitu a vůdčího postavení Kasumi poznala, že se zřejmě jedná o abatyši. Chorál
utichl a ona začala promlouvat k Sakuře. Její hlas nebyl tak písklavý a stařecký. Byl hluboký,
pronikavý ale přesto nezněl lidsky.
„Oslavujme dne tohoto!“ vykřikla abatyše. „Po desítkách let mezi naše zdi zavítala další
čerstvá krev! Děkujme démonům Pekel a vládcům temnot za potravu, jež vešla mezi nás a
učinila tak největší a rovněž poslední chybu svého života.“
„Vy svině!“ zařvala z plných plic Sakura a Kasumi se ulevilo, neboť se obávala, že je Sakura
něčím omámená nebo dokonce přišla o jazyk a proto nečastuje své věznitelky nadávkami,
jak by u ní bylo obvyklé. Kasumi na sebe však stále neupozorňovala a plánovala osvobození
svojí sestry.
Vedoucí mniška pokračovala: „Již brzy budeme hodovat, sestry. Již brzy budeme pít čerstvou
lidskou krev, která nám pomůže navrátit mládí a očistí naše tělo. Budeme zase silné a po
dlouhá léta budeme žít jako kdysi. Zbývá jen jediné – tělo cizinky usmrtit a pak už jen žíznivě
pít elixír mládí!“ Když mniška popadla sekeru a vykročila k oltáři, Kasumi déle nečekala a
přestože stále nevěděla, jak se ubrání přesile, vyběhla ze stínů.
Jedna z mnišek vykřikla: „Další čerstvá krev!“
„Bude dost pro nás všechny!“ zaradovala se další. Kasumi nabírala na rychlosti a měla jediný
cíl – srazit mnišku se sekerou a zbraň si přivlastnit. Mniška však již Kasumi spatřila a jakmile
se k ní přiblížila, zvedla sekeru do výše. Kolem mnišky se na zemi vytvořil zelený kruh, a
jakmile ho Kasumi překročila, nečekaná síla ji odmrštila dozadu a ona dopadla na záda asi tři
metry od kruhu. Mniška ukázala prstem na Kasumi.
„Chopte se jí,“ vykřikla.
„Kasumi, pozor!“ vykřikla Sakura a zcela zbytečně se snažila varovat svoji sestru, která již
dávno věděla, že ji obkličuje šestice mnišek. Kasumi zůstala u země a jedním kopancem
vedeným do břicha nejenže srazila příliš blízko stojící mnišku, ale ještě jí doslova prokopla
tělo. Pak se Kasumi vyšvihla na nohy. Chytila další mnišku za předloktí a škubla s ním. Celá
paže jí zůstala v rukou a Kasumi ji využila jako palici, když se napřáhla a třískla s ní další
mnišku ze strany do hlavy. Paže byla již nadále k ničemu, neboť se rozlomila, ale hlava se
skutálela z krku a dopadla na podlahu. Kasumi jediným kopancem urazila hlavu bezruké
mnišky a nyní byla obklíčena již jen trojicí mnišek, které si držely odstup, když viděly, jak
snadno si Asiatka poradila s jejich sestrami. Postavení mnišek Kasumi umožnilo vyzkoušet si
v praxi jeden účinný kousek. Vyskočila do výšky a udělala roznožku, přičemž si dala záležet,
aby zasáhla těla obou vybraných mnišek. Ty se po kopancích zhroutily na zem
s promáčknutými hrudníky. Zbývala poslední, která se však již ani nebránila. Kasumi ji chytila
za obě zápěstí a zvedla do výšky. Šlo to nebývale snadno, neboť mnišky nevážily ani
pětadvacet kilogramů. Kasumi mnišku odhodila do díry v zemi a počítala s tím, že se doslova
rozpadla na kousky. Zbývala už jen abatyše, před kterou se měla Kasumi na pozoru. Její
sekera byla nebezpečná a Kasumi neměla zdání, čeho všeho je schopná.
„Už teď jsi mrtvá!“ zařvala za šíleného vzteku mniška. Poté vycenila zuby a Kasumi
překvapilo, že vůbec nějaké ještě má. Abatyše se však rozeběhla pryč. Kasumi zvažovala,
zda ji pronásledovat či nikoli, ale když mniška proběhla dveřmi a ty se hned nato začaly
zavírat, byla rozhodnutá. Pospíchala ke dveřím, neboť se obávala, že tu zůstane uzavřená.
Naštěstí pro ni si vedle dveří povšimla stejného dřevěného kola, kterým dveře otevřela.
Kasumi se vracet již nechtěla, ne dříve než vyřídí ozbrojenou mnišku. Měla stále dost času
proběhnout mezi dveřmi, ale jakmile se k nim přiblížila, mniška napřáhla svoji sekeru a z ní
vyšel záblesk. Kasumi opět odletěla o několik metrů dál a dopadla na chladnou zem. Dveře
se zabouchly a Kasumi zůstala se svojí sestrou v sále sama. Ani druhá srážka s podlahou
Kasumi nikterak vážně neporanila. Měla pouze mírné bolesti zad.
„Kasumi!“ vykřikla Sakura. „Ty jsi mě zachránila!“ Kasumi přešla k oltáři a uvědomila si, že
nemá jak otevřít pouta.
„Ta bestie má klíč u sebe?“
„Abatyše? Ale hovno, nechala ho támhle na stolku. Byla z tebe posraná strachy, cha cha.“
Kasumi přešla ke stolu a vzala odsud klíč. Rovněž si prohlédla knihu, která však byla
v latině. Měla černé desky a na nich bylo zlatavé vyobrazení stejného rohatého netvora jako
na oltáři. Poté Kasumi svoji sestru uvolnila z okovů. Sakura se posadila a protáhla si paže i
nohy. Pak se vrhla své sestře kolem krku. „Díky, sestřičko! Zachránila jsi mi život a to už po
druhý!“
„Jak to, že tě chytily? Neříkej mi, že sis neporadila s těmi bestiemi?“
„Vlezla jsem do knihovny, tam jich bylo jak nasráno a pak mě zezadu překvapila abatyše. Ta
její sekera… to je hrozná zbraň.“
„Všechna ta moc je v té sekeře, že ano?“
„Přesně tak, ségra.“ Sakura vzala ze stolku knihu. Sice jí nerozuměla, ale zajímalo jí, co v ní
stojí tak důležitého.
„To bude první kniha, kterou kdy přečteš?“ zeptala se Kasumi.
„Proč jsi tak podrážděná? Ani tuhle nepřečtu, ale zajímá mě, co v ní stojí. Kouzla a čáry…
začíná to tady na Black Mirror houstnout a to pořádně.“
„Kde máš brokovnici?“
„Támhle dole. Stejně jako Valkýra.“ Kasumi přešla k díře a pohlédla dolů. Byla to asi dva
metry hluboká díra a v jejím středu byl železný poklop s mnoha malými otvory. Brokovnice
byla dole. Kasumi seskočila dolů a brokovnici i Valkýru podala Sakuře. „Díky… Tak teď mi
podej ruku, sestřičko.“
„Nebude třeba.“ Kasumi poodstoupila dál a pak se rozeběhla proti stěně. Skočila do výšky a
odrazila se od stěny nohou, aby doskočila výš. Chytila se rukama za okraj propasti a vyšvihla
se nahoru.
„Kurňa, ty jseš hotová akrobatka. Pohybuješ se s takovou lehkostí…“
„Nejvyšší čas odsud odejít a ještě něco – až potkáme tu svini, zkus neminout, ok?“ Sakura si
potěžkala brokovnici.
„Spolehni se, sestřičko. Ta čubka je už teď vyřízená.“ Sakura měla docela problém všechny
věci pobrat, ale vyřešila to tím, že si knihu dala pod triko a pistoli zastrčila do pouzdra. Byla
připravená v mžiku odhodit brokovnici, vytasit Valkýru a střílet, kdyby to bylo zapotřebí.
Sestry přešly ke dveřím a Sakura se zamyšleně dívala na kolo.
„Možná to otevřeme tím kolem.“
„To nevíš jistě?“
„Byla jsem v bezvědomí, sestřičko. Naposledy jsem byla svobodná nahoře v knihovně.“
„Takže ta uvězněná mniška v celách… to s tebou nesouvisí?“
„Podívej, ten klášter funguje dost dlouho a ty mrchy spolu zase tak dobře nevycházejí, co
jsem si všimla. Byly tu ještě nějaké další, ale protože moje krev jim asi nestačila, tak je
abatyše poslala pryč a vybrala jen těch šest. Ony nesouhlasily a rozhádaly se. No to víš,
sestřičko, oblíbily si mě natolik, že mi každá chtěla pít krev. Abatyše to vcelku rázně vyřešila,
když jim pohrozila zabitím a rovněž dala jednu mrchu, tu která dělala největší problémy,
zavřít. Ta jejich velitelka je dost přísná čubka.“ Kasumi se chopila kola a začala otáčet. Šlo to
ztuha a Kasumi dveře sotva rozevřela, když kolo neudržela a protočilo se do původního
stavu. „Jsou tam…“ odvětila Sakura. „Zahlédla jsem jen jednu, ale určitě jich tam je víc.
Řekla bych, že čtyři až pět lidí se toho kola dokáže chytit a držet ho vší silou v téhle poloze.
Což znamená…“
„…že já točím a ty střílíš.“
„Tohle jsem neměla na mysli! Sama nemáš šanci, sestřičko!“ Kasumi opět uchopila kolo a
pořádně se zapřela. Zhluboka se nadechla a začala otáčet. Zprvu to šlo vcelku dobře, ale
nedokázala kolo otočit ani jedenkrát kolem své osy a zaznamenala sílící odpor. „Přidej,
ségra. Jsou to seschlé sračky, ty tě nezastaví.“ Kasumi se nevysilovala mluvením a dál
napínala svaly. Kolo se dalo do pohybu a Kasumi postupně prolomovala odpor, jež tvořila
skupinka mnišek. „Jó, ségra, jen tak dál. Za chvilku se budu moct protáhnout.“
„Ne!“ vykřikla Kasumi. „Hrozilo by, že tě dveře rozmáčknou!“ Dveře nebyly otevřené ani ze
čtvrtiny, když Kasumi pocítila nečekaně silný nápor. Nohy se jí podlomovaly a ruce třásly, jak
se vší silou snažila své protivníky přetlačit.
„Přidej, ségra! Ještě kousek a budu na ně vidět.“ Když se Sakura ohlédla na svoji sestru,
viděla znavenou ženu, které po tváři tekl pot, měla zaťaté zuby a bicepsy se jí napínaly jak
se vší silou snažila mnišky přetlačit. „Ještě kousek! No tak, moje silná sestřičko, přidej!“
Kasumi však byla čím dál zoufalejší. Sakura k ní přikročila ve snaze jí pomoct.
„Ne!“ zastavila jí sestra. „Zvládnu to, udržím to a… vyčerpám je. Ty musíš… bránit dveře.
Abatyše se sem nesmí dostat!“ Kasumi se nyní už nesnažila dveře otevřít, ale držela kolo ve
stálé poloze a bránila mniškám, aby sál uzavřely. Dveře byly stále pootevřené jen mírně a
Sakura sice tu a tam zahlédla kousek hábitu jakési mnišky, ale prostor pro střelbu nebyl.
Kasumi vyčkávala a dokud cítila, že na ni tlak ze strany mnišek nepolevil, byla v mezích
možností spokojená. Počítala s tím, že na druhé straně panují i kouzla, neboť náhlé ztěžknutí
kola měla na svědomí bezesporu abatyše. Doufala, že kouzla nebudou trvat věčně, což se
vbrzku potvrdilo. Jakmile tlak povolil, Kasumi vlila do paží veškerou sílu, kterou dokázala
nastřádat a začala dveře otevírat a to značnou rychlostí.
„Překvapení!“ řekla Sakura a dvakrát vystřelila brokovnicí do skupinky mnišek, které se
marně snažily Kasumi přetlačit. Čtyři mnišky skončily na zemi, ale abatyše, která zde
skutečně byla, vytvořila kolem sebe jakousi modrozelenou ochrannou stěnu, která ji před
broky ochránila. Poté se rozběhla pryč a to i se svým štítem, který ji neustále obklopoval.
Sakura s klidem zastřelila poslední mnišku a nechala Kasumi, aby již bez problému otevřela
dveře dokořán. „Mám pocit, že po naší návštěvě budou moct klášter zavřít,“ pronesla Sakura
a s ústy dokořán si prohlédla potem zlitou sestru. „Obdivuhodnej výkon, sestřičko. Ta dřina
v posilovně přináší ovoce…“
„Jo…“ Kasumi potřebovala popadnout dech, takže se na žádný obsáhlejší projev nezmohla.
Sakura svoji sestru poplácala po rameni.
„Samík může být rád, že mu bude postýlku zahřívat takové super vytrénované tělíčko.“
Kasumi jen sklopila zrak, neboť nestála o to, aby její smutný výraz zahlédla Sakura. Počítala
s tím, že jí všechno řekne, až budou venku a v bezpečí.
„Kde je abatyše?“ zeptala se Kasumi.
„Zdrhala tou chodbou a se zapnutými štíty. Zajímalo by mě, jestli jde ta sranda vůbec
prostřelit a pokud jo, tak jak moc jí ten můj výstřel poškodil. Hodilo by se hlášení o stavu
štítu, tak jako to má kapitán Kirk.“
„Kdože?“
„Takovej týpek, kterej se vždycky rozvalí v křesle svý vesmírný lodi, nechává se unášet
strhujícím výhledem na černočerný vesmír a komanduje svý podřízený. Inspirativní
osobnost…“ Kasumi vykročila do chodby a Sakura šla po jejím boku, přičemž dávala dobrý
pozor na dění kolem sebe.
„Vůbec nevím, o čem jsi to mluvila. Je těžký ti porozumět.“
„Ty vůbec nekoukáš na video! Já filmy a seriály miluju a Star Trek obzvláště. Všechna ta
čest, smysl pro spravedlnost, přátelství až za hrob,…“
„Jo… to jsi přesně celá ty…“
„Ale hovno! Baví mě prostě sledovat, jak jsou na sebe všichni tak hodní. Taková krásná
představa budoucnosti… a ona přitom bude nejspíš stát za hovno. Víš, v Africe jsem si
musela dát od videa dlouholetou pauzu. Teď to určitě doženu.“
„V první řadě se musíme dostat ven. Jsi ozbrojená, tak běž vpředu a buď připravená střílet.
Na konci chodby je schodiště a po něm půjdeme nahoru. Dostaneme se do knihovny a
odtamtud už to znáš.“ Sestry bez obtíží vyšly nahoru do knihovny a pokračovaly k východu.
Vešly na chodbu a spolu mířily k vratům vedoucím ven. Ač to nepředpokládaly, abatyše se
jim do cesty už nepostavila.
Když Kasumi vyšla na denní světlo, urychleně se rozhlédla okolo sebe.
„Nemusíš být tak opatrná, sestřičko, protože ta čubka je z nás posraná strachy.“
„Možná… ale zdržovat se tu nehodlám.“
„To já se sem určitě ještě vrátím, ovšem tentokrát jedině v tvojí přítomnosti. Možná se to
nezdá, ale jsem ti fakt vděčná, ségra.“ Obě sestry zašly až ke zdi obklopující klášter a tady si
Sakura všimla žebříku. „Eh, teď mě tak napadá…“
„Tvoje blbost ti zřejmě zachránila život, protože kdybych sem došla a žebřík byl z téhle
strany… to už bych tě nestihla zachránit.“
„Takže to bylo vlastně geniální…“
„Ne, bylo to neuvěřitelně krátkozraké, ale měla jsi štěstí.“ Sestry vylezly na zeď a Kasumi
přetáhla žebřík na druhou stranu. Zase slezly a Kasumi se posadila zády ke zdi.
„Jsi unavená, co?“ řekla Sakura a sedla si vedle Kasumi. Položila jí ruku kolem ramen a
naklonila se k ní. „Nemáš to lehké, sestřičko. Potřebovala bys odpočívat a přitom se už zase
biješ s nějakými sviňáky. Víš co, slibuju ti, že než budeš zcela fit, tak se na žádnou výpravu
nevydám, ok?“
„Sakuro, já mám problém…“
„Fakt? No tak to nedus v sobě a pusť to ven! Jsem tvoje ségra, Kasumi a pomůžu ti, to se
neboj. Tak o co jde?“
„Samuel mě vyhodil…“
Sakura se nejprve podivila a poté se rozesmála. „Dobrej fór! A já myslela, že se vážně něco
děje.“
„Já to myslím vážně. Pohádali jsme se a on mě vyhodil.“
„Kasumičko, ty se moc neorientuješ v tom co je a není legrace, viď? Když se snažíš o vtip,
nikdy nesmíš příliš tlačit na pilu.“
„Já si legraci nedělám!“
„Vau, hele klid, jo? Pokud to myslíš vážně… to musí bejt nedorozumění – špatně jsi ho
pochopila. Ten chlápek je z tebe úplně mimo. Šel kvůli tobě do smrtelného nebezpečí, jen
aby tě zachránil. Čtyři roky na tebe čekal. Ten by pro tebe skočil i do ohně, buď v klidu.“
„Ne, já jsem ho pochopila dobře. Řekl mi, ať si sbalím a vypadnu. Všechno se strhlo kvůli
Desovi – já jsem ho zkusila přesvědčit, aby snědl kus masa a Samuel, že prý na to jdu moc
zostra. Navzájem jsme si řekli spoustu špatných věcí a tahali na sebe špínu, no a on to pak
ukončil s tím, že svatba nebude a že mám vypadnout. Vůbec nevím, co budu dělat.“
„Tak hele ségra, teď je řada na mě. Já to tomu hajzlovi ukážu! Popadni žebřík a jdeme!“
Sakura vtrhla do zámku, odložila zbraně a okamžitě vylezla po schodišti. Kasumi dorazila
chvilku po ní, poté, co uklidila žebřík. To už ale Sakura bušila na dveře Samuelova
zamčeného pokoje.
„Otevři! Tyhle dveře mě nezastaví, abych se k tobě dostala! Okamžitě otevři!“ Sakura
poodstoupila a rozeběhla se proti dveřím, do kterých následně vrazila. Nic se ale nestalo a jí
jen rozbolelo rameno. Zkusila to znovu tentokrát v Kasumině stylu – dveře vykopnout.
„Něco si uděláš,“ řekla Kasumi, která právě vyšla nahoru. Podobně jako v Japonsku tak i
tentokrát se natočila bokem a chystala se dveře vykopnout. V tu chvíli však Samuel otevřel.
Sakuru to nijak nepřekvapilo a pokračovala dle svého plánu. Vtrhla dovnitř a přirazila
Samuela ke stěně.
„Jsi ten největší kretén, jakého jsem kdy poznala! Tam v Africe jsem tě měla za blbečka, co
vůbec nic nechápe a ničemu nerozumí. Později ses spravil anebo jsem se možná spravila já,
každopádně jsem tě začala mít ráda a oceňovala tvoji lásku k sestře, kvůli které ses vrhl
přímo do nebezpečí. Tady v Anglii jsem tě považovala za super kámoše, za chlapa, který mě
podrží, když bude třeba a pomůže mi. Teď ses ale projevil jako neskutečná svině! Čtyři roky
moje sestra dělala možné i nemožné, aby byla zase s tebou, a ty ji teď vyrazíš z domu jen
proto, že ti na rovinu řekla, co si myslí? Ty arogantní sobecký parchante! Jestli Kasumi
vyrazíš, tak já půjdu taky, ale ještě předtím ti rozflákám držku na takový sračky, že by tě
nepoznala ani vlastní matka a všude po okolí roznesu, jaká svině vlastně jsi!“
„Pusť mě, Sakuro,“ řekl tichým hlasem Samuel. Ta poslechla a Samuel sedl na postel a
sklopil hlavu.
Kasumi sem do pokoje přišla také. „Jdu si sbalit věci,“ řekla a otevřela šatní skříň.
„Ne,“ hlesl Samuel, „prosím ne. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Já… se spletl. Měla jsi
pravdu a co víc – povedlo se to ti vyřešit. Nechoďte pryč. Já vás potřebuju, obě dvě.
Omlouvám se, moc se za to všechno omlouvám. Neovládl jsem se a řekl věci, které už nikdy
neřeknu.“ Kasumi se posadila vedle Samuela.
„Taky jsem ti řekla dost ošklivých věcí. Přehnali jsme to oba. Nicméně se na tebe už
nezlobím. Dokud nedojde k násilí, je to ještě dobrý.“
„Jo, sestřičko, protože pokud dojde k násilí, tak to někdo kurevsky odskáče, že Samueli?
Když se tu a tam pohádáte, tak se pak alespoň můžete zase usmiřovat, takže to má i svý
výhody. Ovšem pokud si navzájem jednu vrazíte, tak už jde do tuhýho a to není dobrý.“
„To vím. Ačkoli musím přiznat, že po tom, cos mi řekla, jsem ti chtěl jednu natáhnout,
Kasumi.“
„Tak to můžeš děkovat Bohu, žes to neudělal, Samíku,“ řekla Sakura. „Des by asi nechtěl,
aby jeho tatík trávil svátky v nemocnici. No nic lidi, mějte se tu dobře a já jdu študovat ty
klášterní bláboly.“
„Ty umíš latinsky?“ podivila se Kasumi.
„Já neumím, ale Miranda jo. Pozvu ji do hospody na jedno a probereme to.“
„Hmm, tentokrát tam s tebou ale nebudu a pochybuju, že Miranda má dost síly, aby tě
donesla až sem na zámek.“
„V klidu, kdybych se zase sťala jak hovado, tak pošlu pro tebe. Nakonec neříkej, že ti to
neprospělo. Ber to jako cvičení.“
„Na cvičení mám v posilovně činky a pak… tvých pětačtyřicet kilo pro mě není žádná výzva.“
„Jo… no ale i tak. Mám to u tebe, sestřičko, protože kdyby mě nebylo, tak už si balíš kufry.“
„Asi tě zklamu, Sakuro,“ řekl Samuel, „Omluvit se a poprosit o odpuštění jsem Kasumi chtěl
už krátce po tom, co odsud odešla, a já vychladl.“
„Hmm, no ale i tak jsem ráda, že se to vyřešilo. Hlavně v klidu lidi, svět je plný sviní, které
nám přejí jen to nejhorší a když se navíc budeme mezi sebou hádat, dopadneme hodně
špatně. Musíme táhnout za jeden provaz a pomáhat si, jinak jsme v prdeli. Tak a já jdu.“
Sakura odešla a Samuel pohlédl na Kasumi. „Můžeš mi to všechno vůbec odpustit?“
„Ale jo, vždyť se zase tolik nestalo. Jen jsi mě odsud vyrazil a rozešel se se mnou.“
„A tomu ty říkáš, že se nic nestalo?“
Kasumi sklopila zrak. „Nevím, jak bych se přes to dokázala přenést. Miluju tě a nechci zase
všechno ztratit. Promiň, já…“
„Jen klid, nemáš se za co omlouvat. Udělali jsme chybu, ale Sakura má pravdu – je nesmysl
trávit čas hádkami, vždyť se máme rádi. Kde jste celou tu dobu byly?“
„V klášteře. Je to tam horší než bych si kdy pomyslela. Nezlob se, ale teď se mi o tom
nechce mluvit. Mohlo mě to stát život…“
„Život?!“ Kasumi si sundala triko a ukázala Samuelovi odřeniny na zádech. „Proboha, vždyť
tobě teče krev!“
„Jo? Půjdu si to ovázat do koupelny. Hmm, šel bys se mnou na večeři do hospody?“
„Kvůli Sakuře? Bojíš se, že se zase zřídí?“
„Spíš kvůli sobě. Mám hrozný hlad.“
„Dobře, vyrazíme už teď a ty mi cestou povíš alespoň ve stručnosti, co se stalo. O jakých
textech to Sakura mluvila?“
Cestou do Willow Creek se Samuel dozvěděl, že v klášteře je živěji, než by bylo zdrávo. Dost
ho to zarazilo.
„Chceš mi tvrdit, že stovky let žijí za zdmi kláštera mniši?! Jak to že o tom nikdo neví?“
„Sám jsi tvrdil, že tam nikdo nechodí a pak - populace kláštera po naší návštěvě poklesla.
Nevím kolik těch čubek tam…“
„Čubek? To je ženský klášter?“
„To nevíš? Tak nad vesnicí stojí klášter a ani Gordonové nevědí, co to je zač?“
„Pokud o něm nějaké spisy kdysi byly, tak patrně shořely s Akademií. Tehdy se ztratilo
spoustu svazků knih a pergamenů. O klášteru vím jen to, co všichni – patří řádu Cisterciáků,
stojí tam už nejméně šest set let a obklopuje ho vysoká zeď.“
„Aha, no tak to nic moc. Je ale dobře, že jsem pár cisterciaček zabila.“
„Pár?“
„Sakura zlikvidovala čtyři a já sedm dalších, ale určitě tam minimálně jedna zbyla. Normálně
bych jí asi šla po krku, ale necítím se zcela ve formě, takže jsem se raději vzdálila.“
„To je úžasný… Jen tak mimo řečí zmíníš, že jsi jich zabila hned sedm, jakoby to nic nebylo.“
„Taky že nebylo. Sice je vcelku jasně patrné, že jsou to netvoři, ale mají tak seschlou kůži a
slabé kosti, že to nebyl žádný problém. Hmm, to bylo poprvé, co jsem dokázala někomu
ukopnout celou hlavu.“
„Blížíme se k hospodě, takže raději se budeme bavit o něčem příjemnějším, ať si nezkazíme
chuť k jídlu.“
Samuel otevřel dveře a vstoupil do hospody. Kasumi ho následovala. V hospodě si sundala
svůj kabát a pověsila ho na věšák.
„Čau, ségra,“ řekla Sakura, která u stolu popíjela s Mirandou pivo. Na stole měly starou knihu
získanou z kláštera.
„Zdravím,“ pozdravila všechny přítomné Kasumi.
„Dobrý den,“ pozdravil Samuel a přešel k pultu, za kterým postával Harry.
„Vítám vás a jsem moc rád, že jste moji hospůdku poctili svoji návštěvou! Budete si přát,
pane Gordone a paní Sato?“
„Copak dnes máte?“
„Jen vepřové s bramborem, pane Gordon.“
„Aha… tak to nic.“
„To kvůli tvé dietě?“ zeptala se Kasumi.
„Přesně tak. Ani bys nevěřila, jak moc mě to omezuje.“
„Chtěl byste něco speciálního, pane?“ otázal se Harry. „Určitě vám budu moct nabídnout
něco z vlastních zásob.“
„Neměl byste květák, brokolici, kapustu, zelí,… prostě něco takového? Vzal bych si to s tím
bramborem.“
„Určitě něco najdu, pane. No a vy, paní Kasumi, si budete přát…“
„Spokojím se s vaší nabídkou.“
„Samueli, ty seš fakt chudák,“ řekla Sakura.
„Nelituj mě, Sakuro. Pak to snáším hůř. Myslím, že si dáme taky dvě piva.“ Harry okamžitě
načepoval do půllitrů, zatímco Samuel a Kasumi usedli ke stolu v koutě místnosti. Harry jim
donesl piva a odešel vařit. „Mohu vědět, co to je za knihu, Mirando?“ zeptal se Samuel.
Udivovalo ho, že Miranda ještě ani nepozvedla hlavu, aby si hosty prohlédla. Stále jen zírala
do textů.
„Nezlob se na ni, Samíku. Miri se dozvěděla, že jsem jednou nohou v hrobě.“ Kasumi to
podivilo – vstala od stolu, popadla židli a přisedla si ke své sestře.
„Mirando, můžete mi říct, co tam stojí? Latinsky vážně neumím.“ Miranda pozvedla hlavu a
sundala si brýle. Byla bledá jako stěna. Sakura jí položila ruku na rameno, aby ji uklidnila
„No tak, Miri, vždyť to jsou kecy. Nemůžu umřít kvůli tomu, že jsem to ukradla!“
Miranda pohlédla na Sakuru, poté sklopila hlavu, zhluboka se nadechla a konečně se dala
do řeči: „Ta kniha je prokletá…“ hlesla tiše. Samuel, který knihovnicina slova slyšel, se zvedl
a přešel ke stolu. Na rozdíl od Sakury se již střetnul s kletbou, takže Mirandiným slovům
přikládal značnou váhu.
„Mirando… prosím, povězte nám vše, co jste zjistila.“
„Přeložila jsem zatím jen prvních pár stránek. Ono to není snadné, protože ta latina… je dost
těžko srozumitelná. Ta kniha, zdá se, popisuje rituál, který ve výsledku prodlužuje život.“
Samuel pootevřel ústa a pohlédl na Kasumi. Ta však jen zakroutila hlavou.
„Viděla jsem ten prodloužený život… skončíš jako živoucí mrtvola lačnící po čerstvé krvi.
Sice budeš mít život, ale tělo bude stárnout dál a to až do otřesné fáze, při které by byl každý
člověk dávno mrtvý.“ Miranda, která vůbec nechápala Samuelův záměr, pozvedla
překvapením obočí. Samuel si jejího výrazu všiml.
„Mám smrtelnou nemoc, Mirando. Rakovinu.“
„Panebože…“ hlesla Miranda.
„Byl bych rád, abyste se o tom nikomu nezmiňovala. Teď zpátky ke knize. Proč má být
prokletá?“
„Stojí zde, že kniha nesmí opustit své místo, což znamená zřejmě klášter. Kdo knihu odnese,
zemře.“
„Blbosti,“ dodala Sakura a napila se piva.
„Mirando,“ řekl Samuel, „můžete zjistit víc o tom rituálu?“
„Samueli!“ řekla Kasumi, kterou zájem jejího milého děsil.
„Umíš si to představit, Kasumi? Nestojím o věčný život, ale mohl bych se vymanit ze spárů
smrti. Mohl bych žít s tebou dlouhá léta a pak…“
„Je to hrozně riskantní,“ varovala Samuela Kasumi. Ten na její slova nehleděl.
„Zjistěte o tom rituálu, co možná nejvíce, Mirando a já pak…“ Světla v hospodě náhle zhasla
a všichni se ponořili do tmy.
„Zatraceně!“ vykřikl z kuchyně Harry a to tak hlasitě, že ho všichni slyšeli. Po chvíli se Harry
vrátil s hořící svíčkou, kterou následně položil na pult. „Museli vypnout proud. Je mi líto, ale
takhle nic neuvařím.“
„To nevadí, Harry,“ řekl Samuel. Kasumi přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Byla již tma a
nebylo vidět dál než na pár metrů. Obloha byla zatažená a zvedal se vítr. Kasumi neuniklo,
že pouliční lampy nesvítí a ani v žádném z domů nebylo vidět světlo. Vesnice se ponořila do
tmy.
„Možná spadly dráty…“ řekla Kasumi.
„A možná… možná taky ne,“ hlesla vyděšená Miranda a raději si vytáhla kapesník, neboť
měla slzy na krajíčku.
„Jen se nebojte, Mirando,“ chlácholil ženu Harry. „Jen nefunguje proud, víc nic.“ Kasumi dál
tiše zírala z okna.
Sakura se zvedla od stolu. „Snad abychom šli na zámek, ne? Nejprve ale doprovodíme tady
Miri domů, jo? Chuděrka - celá se klepe.“ Dveře do hospody zarachotily, jakoby se někdo
snažil vejít.
„Je otevřeno!“ vykřikl Harry. Nikdo se však neozval. Kasumi přešla ke dveřím a uchopila
kliku. Poté prudce trhla, aby dveře otevřela. Za nimi stál starý vousatý muž s čepicí na hlavě.
„To je Joseph,“ poznal muže Harry.
„Co jste zač?“ zeptala se bezdomovce Kasumi.
„Viděl jsem ho!“ začal svým typickým pisklavým hlasem Joseph. „Viděl jsem ho tady. Je to
démon. Přijde si pro nás!“
„Solidní magor,“ komentovala Josepha Sakura.
Vyděšený Joseph pokračoval: „Potřebujeme Kasumi. Zavolejte ji, najděte ji, přiveďte ji!“
„Čumíš na ni, ty vole,“ dodala Sakura a přišla blíž, aby si Josepha pořádně prohlédla. Joseph
natáhl ruku a chytil Kasumi za předloktí.
„To jsi ty? Zabij ho! Zabij ho, rychle!“ Kasumi se Josephovi vytrhla, odstrčila ho a vyšla na
ulici. Rozhlédla se okolo, ale neviděla nic zvláštního. Tma pohlcovala kraj a bylo jasné, že
brzy nebude vidět ani na cestu.
„Musíme vyrazit,“ řekla, aby pobídla ostatní. Sakura pomohla Mirandě vstát.
„Kolik jsme dlužni?“ zeptal se Samuel a vytahoval z peněženky bankovky. „Zaplatím i za ty
dvě, takže kolik to dělá celkem?“
„Nechcete to nechat na ráno, pane Gordon? Abych pravdu řekl, těžko bych tu hledal peníze
nazpátek.“
„Tak dobře, pošlu sem ráno Marka, ale nezapomeňte na to.“
„To nemějte starost. A ty Josephe, běž už taky. Hospodu zamykám a jdu na kutě. Jestli vážně
spadly dráty, tak to opraví nejdříve zítra za světla.“
Hosté se s Harrym rozloučili a vyšli ven před hospodu. Joseph se okamžitě rozběhl
k bývalému hotelu a měl v plánu ulehnout ve staré kapličce na hřbitově, ostatně tak jako
vždycky. Doufal, že strach, který ho pohlcoval, utiší lahví alkoholu.
„Jestli chcete,“ řekla Sakura, „klidně běžte. Já jenom doprovodím Mirandu k domovu a taky
běžím na zámek. Venku je fakt zima… a ten vítr… Běžte se hezky zahřívat do postýlky.“
Samuel byl proti. „Myslím, že bude lepší, když půjdeme s tebou,“ Kasumi to viděla stejně a
tak vyrazili k domu Mirandy. Překročili most a zamířili k okraji vsi. Pozdní večer byl opravdu
tichý a krom burácení větru nebylo skoro nic slyšet. Dokonce ani psi neštěkali, jen tu a tam
se ozvalo mňoukání kočky, která zřejmě vyrazila no lov. Minuli poslední dům na okraji Willow
Creek a šli po cestě, jež vedla přímo podél řeky.
„Co to je za magora, ten Jozka?“ zeptala se Sakura.
„Vesnický blázen,“ odpověděl Samuel. „Řečmi o démonech, o kletbách, no zkrátka o zlu pije
lidem krev, neboť místní opravdu nestojí o strašení a připomínaní té události před lety.“
„Je neškodnej?“
„Myslím, že ano. Před lety jsem mu dokonce navrhl, aby přespával v té chátrající budově,
která sloužila jako hotel, ale on místo toho raději spí na hřbitově.“
„To chce buď ranec odvahy, nebo totálně prochlastanej mozek. Vsadím se, že Jozku
vystihuje to druhý.“
Rychlou chůzí dorazili brzy k Mirandinu domu – na zdejší poměry modernímu domu s
verandou, zahradou vzadu a garáží s vozem. Knihovnice odemknula dveře a chystala se
vejít. Ještě před tím však vrátila Sakuře knihu.
„Já tady s tou věcí nebudu,“ řekla vystrašená žena.
„Vždyť je to jen knížka,“ odvětila Sakura, ale knihu si přeci jen vzala k sobě.
„Stavte se tu ráno a já budu pokračovat v překladu.“
„Oukej,“ řekla Sakura. „Jo a přestaň mě furt vykat. Já vím, že se zrovna moc dobře
neznáme, ale sakra, vždyť já tykám všem. Prostě jsem tvoje známá a hotovo.“
„No… tak dobře. Dobrou noc.“ Miranda za sebou zavřela a Sakura se otočila k ostatním.
„Tak abychom šli.“ Od domu však neušli ani padesát metrů, když se k nim z dálky dostal něčí
výkřik plný děsu a bolesti. „Jozka?“ otázala se Sakura. Samuel jen pokýval hlavou na
znamení souhlasu. Kasumi se otočila a vykročila směrem, odkud se k ní zvuk donesl.
„Musíme mu pomoct, třeba se zranil,“ řekl Samuel.
„Nemusíme mu pomoct,“ oponovala Kasumi. „Možná bychom raději neměli, ale… počkejte tu
– já se půjdu podívat.“
„Na to zapomeň, ségra.“ Kasumi nebyla proti tomu, že její sestra i Samuel chtějí jít s ní.
Výkřik se ozval znovu a tentokrát z větší dálky. Kasumi to však nepřimělo k tomu, aby přidala
na rychlosti. Nechtěla jen tak bezhlavě pospíchat a nevnímat okolí a rovněž se nechtěla
zbytečně vyčerpávat. Byla ráda, že ostatní jsou stejného názoru. Dlouhou dobu bylo ticho a
nikdo nespatřil cokoli podezřelého. Pak ale Kasumi zahlédla u cesty jakýsi předmět. Kvůli
stále rozšiřující se tmě musela přijít až k němu, aby viděla, o co se jedná. Shýbla se k zemi a
zprvu chtěla předmět vzít, ale když poznala, o co se jedná, nechala to být.
„Co je to?“ ptala se Sakura. Kasumi se narovnala a rozhlédla okolo. Pátrala v temnotě před
sebou i mezi stromy, které rostly u cesty, ale neviděla nic. „Tak cos to našla?“ zeptala se
Sakura znovu.
„Něčí ruku…“ odvětila Kasumi. Samuelovi i Sakuře to takřka vyrazilo dech.
„Chceš říct…“ hlesla Sakura, „že tady leží Jozkova ruka?!“
„Pravděpodobně jeho, ano.“
„A… a kde je zbytek Jozky?“
„Máš s sebou pistoli, Sakuro?“
„Ne. Do hospody jsem si nebrala vůbec nic.“
„Drž se u mě. Za žádnou cenu se ode mne nevzdaluj. A to platí i pro tebe, Samueli.“ Kasumi
vedla skupinku dál k hotelu. Počítala s tím, že na cestě jsou stopy krve, ale byla příliš velká
tma, než aby je dokázala rozeznat.
Brzy se ze tmy vynořil obrys hotelu. Budova chátrala už téměř čtyři roky. Samuel neměl
důvod, aby stavbu udržoval v dobrém stavu. Dobře si uvědomoval, co zde bylo před lety, a
věřil, že bude nejlepší, když budova úplně zchátrá a časem spadne. Sanatorium Ashburry
tak bude navždy pohřbeno a nikdo už nebude muset procházet mezi zdmi, kde kdysi trpěly
desítky nebohých pacientů. Dnes bývalé Ashburry připomínalo dům hrůzy – vymlácená okna,
popraskaná omítka a díry ve střeše kudy dovnitř zatékalo. Bylo až zvláštní jak rychle se
udržovaná budova bývalého hotelu změnila. Všichni tři přišli až ke dveřím a Kasumi zabrala
za kliku. Bylo však zamčeno.
„Upřímně, divím se, že ty dveře ještě nikdo nevyrazil,“ pronesl Samuel. „Nechal jsem je
zamknout už před lety a stále drží. Po vesnici se vyprávějí příhody, které pramení většinou
od Jozepha. Tvrdí se, že za okny se občas svítí přestože elektřina je už dávno odpojená a v
okolí je za tichých nocí slyšet nářek pacientů.“ Poté všichni obešli z levé strany budovu.
Minuli značně zchátralou zimní zahradu i zazděný vchod do kotelny a před sebou pod
mírným svahem spatřili rozprostírající se hřbitov. Vítr nabíral na síle a stromy se hrozivě
ohýbaly. Zdálo se skoro, že mnohé se musejí pod náporem větru zlomit. Vítr byl nepříjemný i
pro Kasumi a její blízké. Přesto však opatrně pokračovali ke hřbitovu. Kaplička, která byla
v jeho přední části, byla pootevřená. Kasumi se rozhlédla po hřbitově, ale krom mnoha
náhrobků nespatřila nic. Poté se začala věnovat dveřím kapličky. Strčila do nich a ony se se
skřípotem otevřely. Přímo proti nim seděl u zdi v kaluži krve Joseph. Chyběla mu pravá ruka
a to až u ramene. Hlavu měl svěšenou a nebylo mu vidět do tváře. Nehýbal se a nejevil
známky života.
„Jozko?“ zeptala se Sakura, aby zjistila, jestli je muž živý. On však neodpověděl. Kasumi
vstoupila do kapličky a stejně tak Sakura. Samuel zůstal venku a rozhlížel se. Už když nalezli
Josephovu ruku, měl za to, že na vině je vlk, který se zřejmě kvůli velkému hladu přiblížil až
k Mirandině domu. Ozval se nepříjemný pronikavý šepot a Samuel zahlédl ve tmě obrys
jakési malé podsadité postavy. Vyděsilo ho to a urychleně se schoval v kapličce, kde za
sebou zabouchnul dveře a zamkl je klíčem, jež byl v zámku.
„Co se děje?“ ptala se Kasumi.
„Někdo tam je!“
Kasumi přistoupila ke dveřím. „Jsou zajištěné?“ zeptala se.
„Zamkl jsem je.“ Kasumi popadla dlouhou násadu od lopaty, jež byla v koutě kapličky.
„Jozka to má za sebou,“ pronesla Sakura, když si ověřila, že muž je mrtvý. Kasumi pod
vozíkem, který sloužil pro převoz mrtvol, nalezla dřevěnou bednu a v ní jednu poloprázdnou
a několik zcela prázdných lahví od alkoholu. Vzala dvě a předala je Samuelovi a Sakuře.
„Zřejmě nejlepší zbraň, jaká tu je,“ dodala Kasumi.
„Nechceš jít doufám ven…“ řekl Samuel.
„To nechci. Nevíme, proti čemu vlastně stojíme a to není dobrý.“
„Venku bude brzo hrozná tma,“ upozornila Sakura.
„Já vím. Právě proto musíme zůstat tady. Ve tmě bychom se mohli snadno rozdělit a ztratit
jeden druhého.“ Za kliku dveří kdosi zabral a pokusil se otevřít. Kasumi zpozorněla a pevně
uchopila násadu. Zřetelně a jasně zaznělo:
„Kdo chce vládnout věčnou mocí,
musí vzdát hold pánu kostí.
Tvůj podvod byl odhalen,
a tvůj život zatracen.
Vrať mi knihu, bídná ženo
jen tak uchráníš cizí tělo.
Však to tvé je ztraceno
neb již brzy bude zabito.“
Sakura se rozklepala strachy a Samuel se jí pokoušel uklidnit.
„Sem se nedostane. Snad…“
„Hej,“ zařvala Kasumi. „Promysli si to a pak odpověz – co chceš za to, abys nás všechny
nechal být?“
„Po ničem jiném netoužím
jen krev, bolest a pomsta,
vždyť já jen a jen zabíjím
to je příkaz pána tvorstva.
Ty, bídná ženo, budeš zabita,
pak já se vrátím do Pekla.
Tam ohlásím u mého pána,
žes neunikla a jsi mrtvá.
„Ty svině!“ zařvala z plných plic Sakura, která byla na pokraji šoku.
„Možná nevíš, s kým máš tu čest,“ začala Kasumi a jejím cílem bylo stvoření polekat. „Jsem
Kasumi Sato, ta, která přemohla Samaela. Myslím, že tam u vás Pekle jsem vcelku známá a
obávaná osoba, takže doporučuji zvážit, zda by nebylo v zájmu zachování tvého života, lepší
na všechno zapomenout a vrátit se odkud jsi přišel! Nebojím se tě, a když se mi připleteš do
cesty, zničím tě!“
„Silná slova, rozum žádný
To jest Kasumi, ta co znám ji
Samael, to hlupák velký
mým pánem on však není.
Nejsem pouhým strážcem Pekla,
jsem služebník Azazela!“
„Svoji sestru ti nevydám a nedostane ji ani Azazel osobně!“ Kasumina slova dodala Sakuře
pocit bezpečí. Hřálo ji u srdce, že o ní sestra takhle mluví, ale nechtěla, aby kvůli ní třeba i
zemřela.
Je čas vstávat mrtvý muži,
čas přetnout zákon smrti.
Pusť mě dovnitř umrlče
ať tvá duše dojde pokoje.
„Kasumi,“ vykřikla Sakura a ukázala na Josepha, který se právě pohnul. Otevřel oči a
trhanými pohyby se postavil. Sakura se okamžitě napřáhla lahví a roztříštila ji o Josephovu
hlavu. Ostré střepy ho pořezaly do krve, ale nebyla na něm vidět žádná bolest, dokonce ani
jakákoli reakce na Sakuřin čin.
„Proboha…“ zděsil se Samuel a nebyl schopen jednat. Kasumi mu vytrhla z rukou lahev a
mrštila jím po Josephovi. Hned nato ho udeřila násadou lopaty do tváře a kopancem ho
srazila k zemi. Joseph se již nezvedal, ale Kasumi nemínila cokoli riskovat. Dupla Josephovi
na hlavu a to hned několikrát. Poté si vzala od Sakury rozbitou lahev a ostré střepy zabořila
tak hluboko do Josephova krku, jak jen to šlo. Zprvu mu chtěla uříznout hlavu, ale pouhými
střepy by to bylo příliš zdlouhavé. Sakura mezitím vykročila ke dveřím s knihou v ruce.
„Co to děláš?“ zeptal se jí Samuel.
„Odlákám ho a… vy zkuste utéct.“
„To ať tě ani nenapadne!“ zvýšila hlas Kasumi. „Copak chceš umřít?“
„Nechci, ale… především nechci jakkoli ublížit tobě, sestro. Nemůžu dovolit, aby tě zabil a
navíc kvůli mně!“
„Uklidni se, Sakuro! Ty jsi také riskovala krk, když ses vydala do Japonska ve snaze mě
zachránit. Teď je situace opačná a já ti to nevyčítám. Jsi v ohrožení života, ale to
neznamená, že se z toho nemůžeme všichni dostat živí a zdraví.“
„Kasumi má pravdu,“ potvrdil její slova Samuel a stoupnul si ke dveřím. „Jsi tam ještě?
Doufám, že ano, protože to, co ti teď řeknu, ti udělá zásadní čáru přes rozpočet! Nevím, co
jsi zač, ale potkal jsem už hodně démonů, abych věděl, že se před nimi nemusím klepat
hrůzou. Nemůžeš nám ublížit, protože za námi stojí Lilith! Já, Kasumi i její sestra jsme pod
ochranou paní Černého zrcadla, vládkyní Místa moci. Azazel určitě nebude spokojen, až se
na něj obrátí hněv Lilith!“ Chvíli bylo ticho a poté se ozvalo.
„Co říkáš ty podlý lháří?!
Že klečíš u Lilith na oltáři?
Možná však jsi pod její ochranou
pak musím poctít pána návštěvou.“
„Odešel?“ zeptala se po pár minutách ticha Sakura.
„Snad…“ odvětil Samuel.
„Nech mě jít první,“ odvětila Kasumi a pomalu otevřela dveře. Za nimi nikdo nestál a ani
v okolí ne. Kasumi se rozhlédla okolo, aby se ujistila, že na hřbitově jsou sami.
„Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?“ zeptala se Sakura.
„To kdybych věděla… doufám, že do pekla to je daleko. Navrhuji vrátit knihu do kláštera,“
dodala Kasumi.
Samuel však byl proti. „To nemůžeš! Vždyť ten rituál je moje naděje! Kasumi, prosím tě,
tohohle se přece nemůžu vzdát!“
„V první řadě stejně musíme na zámek pro zbraně. A to co nejrychleji. Poběžíme, tak se
držte u mě.“
Skupina pospíchala k hotelu a dále po cestě směrem na sever. Byla hrozná tma, ale díky
takřka přímé cestě nebylo zase tak těžké udržovat správný směr. Měsíc svítící na obloze
zahalily temné mraky a začalo pršet. Už když míjeli vesnici, Samuel měl problémy popadnout
dech. Cítil se vyčerpaný, ale byl odhodlán běžet, dokud bude moct. Celou cestu k zámku
pociťovala především Sakura neustále stoupající vzrušení a strach. Bála se nejen o svůj
život, ale také o život své sestry a Samuela. Když jí však na mysl přišla skutečnost, že netvor
jasně řekl, že hodlá zabíjet i zcela nevinné, do záležitosti s knihou nezasvěcené lidi, vyděsilo
ji to ještě víc, protože v ohrožení byli v podstatě všichni. Krom toho stále neměla ani potuchy,
jak stvoření vypadá. Po úmorném vyčerpávajícím běhu, který Sakuru a především Samuela
hrozivě zřídil a přivedl na pokraje sil, se před nimi zjevila silueta zámku. Samuelovi se třásly
ruce natolik, že nedokázal ani otočit klíčem v zámku, takže to za něj udělala Kasumi. Branku
zase urychleně zamkla a pospíchala s ostatními do zámku. I hlavní vchod za sebou zamkla,
to aby se netvor nedostal dovnitř.
„Sakuro…“ řekl Samuel a snažil se popadnout dech. Když se mu to z části povedlo,
pokračoval: „Vzbuď Edwarda a… ať zamkne naprosto všechny vchody do zámku! Potom…
potom za námi přijď do knihovny a… vezmi s sebou baterku. Jo a ještě něco – nezapomeň
na zbraně!“ Sakura s klíči v ruce pospíchala do patra a Samuel zašel do knihovny. Opřel se o
zeď a ztěžka oddechoval. Byl zlitý potem a kvůli bolesti vůbec necítil nohy. „Jak je možné, že
nejsi ani z poloviny tak zřízená?“ zeptal se Samuel své milé, které sice také tekl po čele pot a
zrychleně dýchala, ale vypadala podstatně energičtěji, než Samuel.
„Nezlob se, Samueli, ale teď není zrovna vhodný čas řešit moji kondici. Musíme se zbavit té
bestie!“
Samuel otevřel schránku a vzal odsud pozlacenou rukojeť, kterou následně otevřel v rohu
knihovny cestu do podzemí. Po chvilce přiběhla Sakura s brokovnicí v ruce a Valkýrou u
pasu. Baterku předala Samuelovi.
„Zařídila jsem všechno, co jsi chtěl, Samueli. Takže co máš v plánu?“
„Pojďte za mnou.“ Samuel dovedl sestry k výtahu a společně nastoupili. Kasumi se ujala
otáčení kliky a během pár minut stáli všichni tři v ohromné jeskyni.
„Kurva…“ řekla obdivně Sakura. „Tohle je hustý.“
„Na prohlížení bude čas později,“ řekl Samuel a doufal, že se neplete. Zamířil známou
cestou přes kamenný můstek a skrze alchymistickou laboratoř k Černému zrcadlu. Vystoupal
po schůdcích až k němu a zařval z plných plic: „Lilith! Potřebujeme tě! Prosím tě ukaž se
nám!“ Netrvalo dlouho a za zrcadlem se zjevila mohutná černá démonka. Sakuru to vyděsilo
a okamžitě na ni namířila brokovnici. Samuelovi to neuniklo a jemně zbraň sklopil dolů. „Ona
není zlá,“ dodal. Kasumi si tím tak úplně jistá nebyla, ale Sakura to přijala jako daný fakt.
Vůbec nevěděla, jak s démonkou jednat a navíc byla stále vystrašená, takže raději mlčela.
Do vysvětlování se dal Samuel: „Lilith, potřebuji pomoct! Sakura, Kasumina sestra, vzala
z našeho kláštera knihu, týkající se jakéhosi rituálu a teď nás pronásleduje démon!“
„Samueli!“ řekla zvýšeným hlasem Lilith. „Ty za mnou vždycky přijdeš, jen když něco
potřebuješ. Ani ses neobtěžoval sem přivézt Kasumi, abych ji také mohla na vlastní oči vidět
a osobně jí poděkovat. Takže Kasumi – jsem ti vděčná za poražení Samaela. Skutečnost, že
jsi ho vyvolala, by mě asi pořádně rozhořčila, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, kdy a čí
rukou jeho vláda skončí, nemohu se na tebe zlobit, ba naopak. Bylo to úžasně ponižující a
Samael byl tak zostuzen jako ještě nikdy. Jeho vlastní otec jím nyní pohrdá. Zkrátka - skvělá
práce, za kterou jsem ti vděčná.“
„Vážně?“ otázala se Kasumi. „Takže nám s tou bestií pomůžeš?“
„To jsem neřekla. Ukrást knihu rituálů z kláštera, kde žijí uctívačky Azazela... to není dobré.“
„Nemohla jsem vědět, co to je zač!“ hájila se Sakura.
„To je možné, ale neomlouvá tě to.“
„Ta zrůda mi jde po krku. Chce tu knihu, s čímž zase takový problém nemám, ale jemu
nestačí, když ji vrátím!“
„Jistěže ne! Provinila ses a musíš pykat.“
Sakuře nejprve zaslzely oči, a přestože se snažila, nedokázala se ubránit hlasitému pláči.
Lilithiny slova byla vyřčena tak přesvědčivě až Sakuře sebraly veškerou naději. „Tak vidíš,
Samueli,“ hlesla Sakura, „žádná jiná možnost není. Jdu nahoru a… buď to zastřelím, nebo
mě to sežere.“
„No tak, Lilith!“ naléhal Samuel. „Copak nemůžeš něco udělat?! Cokoli! Moc tě prosím!“
„Nemůžu se plést do záležitostí Azazela, je mi líto.“
„Půjdu nahoru se Sakurou,“ odvětila Kasumi. „Já nebudu nečině přihlížet, jak moje sestra jde
na smrt! Počítám, že mi ani nesdělíš, proti čemu to vlastně stojíme, že ne, démonko?“
„Nechoď pryč, Kasumi!“ řekla zostra Lilith.
„Proč ne?“
„Nedovolím, abys byla zabita Azazelovým služebníkem! Vkládám do tebe obrovské naděje,
Kasumi. Jsi můj nejoblíbenější člověk tam u vás, jsi moje šampionka!“ Lilith se modře
rozzářily oči a ze zrcadla vyšlehly modré plameny, které okamžitě uzavřely Kasumi v kruhu.
Sakura namířila na Lilith brokovnicí a byla připravená stisknout spoušť. „Je to zbytečné,
Sakuro!“ řekla Lilith. „Nesnaž se mě ublížit! Skrze zrcadlo nic nepropustím.“
„Co jsi jí to provedla?!“ vyštěkla Sakura a sledovala svoji sestru obklopenou vysokými
plameny.
„Uzavřela ji a tak ji uchránila před hrozící smrtí. Protože by mi však Kasumi neodpustila,
kdybych vám odmítla pomoci a kdybyste nakonec byli zabiti, rozhodla jsem se změnit názor.
Pomohu vám, ale nečekejte žádný zázrak – jak už jsem řekla – nemohu se otevřeně postavit
Azazelovi a přinutit ho, aby tu zrůdu odvolal. Mám ale návrh – napravte, co jste způsobili.
Vraťte knihu tam, kde jste ji našli, a když to bude nutné, já se za vás postavím – přesvědčím
Azazelova služebníka, aby vás nechal být. Teď už ale běžte. Přítomnost Azazelova
služebníka na Black Mirror necítím, to znamená, že je momentálně v pekle a zřejmě se
domlouvá se svým pánem. Utíkejte, dokud máte čas!“ Samuel se otočil na Kasumi a chtěl se
s ní rozloučit.
„Na co čekáš?!“ vykřikla. „Tak běžte!“
Sakura a Samuel se rozběhli k výtahu a Kasumi zůstala u zrcadla pouze v přítomnosti Lilith.
„Nezlob se na mě, Kasumi, ale dělám to pro tvoje dobro. Chci, abys mohla žít šťastný život a
ne abys zemřela. Budu moc ráda sledovat tvoji životní pouť i kdyby trvala klidně ještě
šedesát let.“
„Jestli zemřou… budeš toho litovat.“
„Nevyhrožuj mi! Vím, že jsi hrdá a ta plamenná bariéra tě svazuje, což těžko snášíš, ale
uvědom si, že nestojím proti tobě. Opravdu ti chci jen pomoct.“ Kasumi sklopila zrak a usedla
na podlahu. Rukama si zakryla tvář.
„Ti dva jsou jediní lidé, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně. Mám je převelice ráda.
Bojím se o ně! Ani nevíš, jak moc…“
„Tomu rozumím. Samuel se zase strachoval o tebe. Celé ty roky za mnou chodil a vyptával
se, zda jsi naživu nebo ne. Pravda, někdy byl až příliš dotěrný, ale já ho chápala, neboť i já
se o tebe bála.“
„Jaký ke mě můžeš mít vztah, když mě ani neznáš? Copak ti stačí skutečnost, že jsem
vyřídila Samaela? Mordred to dokázal taky.“
„To ano, ale Mordred nebojoval čestně a především mne obelhal a okradl mě o Stíny. Ty jsi
jiná a podobáš se mi, což ve mně vyvolává sympatie. Možná každá z nás žije v jiném světě a
lišíme se tělem, schopnostmi i duší, ale obě jsme živé bytosti a máme mnoho společného.
Jsi důkaz, že i lidé jsou schopni vzepřít se vůli démonů. Nikdy jsi mi neublížila, ba naopak,
tak proč bych tě měla nenávidět?“
„Samuel ti evidentně věří…“
„A ty bys měla taky. Jsem na tvé straně a to, že žiju v pekle, to nemění. Nemám ve zvyku lhát
a tobě také nelžu. Od té doby, co žiji v přítomnosti lidské ženy, jsem se o vás lidech
dozvěděla mnoho nového. Například to, že dokážete navázat nezištné pevné přátelské
pouto s odlišnými formami života. Zvaž přátelství se mnou, Kasumi.“
Samuel a Sakura pospíchali ke klášteru, co jim síly stačily. Samuel, který s sebou navíc
musel vláčet žebřík, byl na pokraji sil, ale přesto dělal, co mohl, neboť si dobře uvědomoval,
co je v sázce. Sakura na tom nebyla o moc líp, neboť brokovnice se také pěkně pronesla.
Oba se zprvu neustále rozhlíželi kolem sebe a obávali se útoku netvora, ale později veškeré
své myšlenky upíraly pouze k cíli své cesty, kterým byl starý klášter. U paty kopce se oba
zastavili a pohlédli vzhůru. Představa o mnoho náročnějšího výstupu je děsila, ale nebylo na
výběr – museli pokračovat. Po namáhavém výstupu se skutečně ocitli u vysoké zdi, o kterou
Samuel urychleně opřel žebřík. Měl co dělat, aby neklesl na kolena, ale kvůli nebezpečí se
přeci jen odhodlal zeď přelézt. Sakura, která již byla na druhé straně, zavčasu upozornila
Samuela, aby jí žebřík podal a ona ho mohla opřít z vnitřní strany zdi. Tak si zajistili cestu
zpět a doufali, že k ní skutečně dojde. Společně se přiblížili k bráně kláštera a vstoupili na
nádvoří. Odtud známou cestou dovnitř. Skutečnost, že louče v dlouhé chodbě nadále hořely
jasným plamenem, jim pomohla snadno pokračovat dál. Jakmile došli zhruba do poloviny
chodby, všechny louče náhle zhasly, jakoby na ně dýchnul chlad. Samuel byl nyní rád, že
s sebou má baterku. Rozsvítil ji a pohlédl za sebe. Stál zde shrbený vousatý, člověku
podobný tvor, jež úzkostlivě svíral v dlaních brož se žlutým drahokamem, kterou měl
upevněnou na opasku.
„Můj pán mě vyslal, abych vykonal to, co jsem měl učinit už předtím,“ řekl tichým skoro až
smutným hlasem démon. Sakura na démona namířila brokovnicí. „To, že jste mě obelhali
pomocí Lilith se pánovi nelíbilo. Možná mě dokonce připraví o můj drahokam!“ zakňučel
třesoucím se hlasem netvor a nepřestával si svůj poklad hladit vrásčitou rukou.
„Fakt?“ otázala se Sakura. „No to je strašný... Ale má to i svůj klad - básničkám je konec!“
„Úplný konec, neboť nesmím pána znovu zklamat! Na legrácky ani na strašení už není čas.
Můj úkol je zcela jasný a vykonám ho za každou cenu. Lilith s mým pánem odmítla o čemkoli
hovořit a to značí jediné – lhali jste!“
„Když myslíš...“ pronesla Sakura a usmála se. „Sviť mi na tu svini, Samueli. Je čas to
skoncovat.“ Sakura vystřelila a démon se rozplynul. „Vida…“
„Myslíš, že ho to zabilo?“ ptal se Samuel a nevěřil tomu, že to šlo tak snadno.
„Vidíš ho tu snad někde? Pojďme se konečně zbavit té knížky.“
„Pokud je po všem, tak… můžeme si ji nechat.“
„Do prdele, Samueli! Já chápu, že to může být tvoje naděje na život, ale co myslíš, že udělá
ten sráč Azazel, když si tu knížku ponecháme? Nestojím o celou armádu démonů, ty snad
jo?“
„Máš pravdu… Pojďme dál.“ Sakura provedla Samuela knihovnou a po schodišti slezli dolů.
Dveře na konci chodby byly otevřené a Sakura cítila, že je na konci cesty a že brzy tahle
noční můra skončí. Vstoupili do sálu a tady nalezli abatyši, jak klečí mezi mrtvými těly svých
sester a vzlyká. Sakura dala Samuelovi pokyn, aby byl zticha a velice opatrně se přiblížila
k abatyši. Když už stála u ní, namířila brokovnicí na její ohnutá záda.
„Jen do toho…“ hlesla abatyše a Sakuru překvapilo, že ji slyšela přijít. „Zničily jste všechny
mé sestry!“ vykřikla abatyše. „Chtěly jsme jen jedno – chtěly jsme žít věčně. Je to takový
zločin?!“ Abatyše se otočila na Sakuru a řekla: „Naše smlouva s Azazelem zněla jasně –
každou ženu můžeme v klášteře obětovat a v její krví nalezneme mládí. Potíž byla v tom, že
my samotné jsme nemohly klášter opustit, jinak by Azazelovo kouzlo pominulo. Zprvu to bylo
snadné, protože jsme najímaly komplice, kteří po okolí lovily mladé dívky. Jednoho dne se
však naši spojenci vzbouřili, neboť jim už nestačilo zlato. Dozvěděli se, co zde praktikujeme
a chtěli rovněž omládnout. Hrozili nám, že vše prozradí pánům z Black Mirror a my museli
jednat. Jejich kosti jsou pohřbeny v rohu zdi, hluboko pod zemí...“
„A co brána?“ zeptala se Sakura. „Proč sem není přístup?“
„To ne my, to vesničané. Před okolím jsme se stovky let skrývaly, taková je daň za věčný
život. Klášter jsme však vždy udržovaly v tom nejlepším stavu a lidé z okolí naznali, že zde
straší – proto zazdili vchod. Již téměř sto padesát let čekáme a v motlitbách prosíme svého
pána, aby se slitoval a poslal sem další mladou ženu, která by do našich přestárlých těl
vdechla život. Jen tvá mladá krev by stačila, aby šest z nás omládlo, abychom byly zase
krásné a to po více než padesát let. Nebylo to osobní - chtěly jsme jen žít, tak jako kdysi.
Zasloužím si podle vás za to zemřít?!“
Sakura se usmála a řekla: „Být věčně mladá by se mi taky líbilo a koupat se kvůli tomu v krvi
bych zvládla taky, jenže žít stovky let na jednom místě?! Bože... Teď se alespoň podíváš do
světa, ty přestárlá čubko!“ V tu chvíli Asiatka vystřelila. Hlava mnišky se rozprskla a tělo
spadlo na podlahu. „Nebo jsem spíš měla říct do Pekla... Tenhle posranej den se konečně
začíná zlepšovat,“ řekla Sakura a urychleně umístila knihu na podstavec u oltáře. Právě
odsud ji před pár hodinami vzala a teď hrozivě litovala, že tak učinila.
„Ták… to bylo naposledy, co jsem kdy sáhla na nějakou knížku,“ řekla Sakura a pohlédla na
rozmrzelého Samuela. „Samíku… odpusť mi, že tu knížku nebudeš moct využít, ale bude to
tak lepší.“
„Já se na tebe nezlobím, jen… mě to přišlo jako naděje. Bylo by to tak skvělé…“
„…až bys byl v moci mého pána,“ ozvalo se Samuelovi za zády. Urychleně se otočil, stejně
tak Sakura a spatřili shrbeného démona stojícího na oltáři.
„Zase zhasneš, aby nebylo vidět na tvůj hnusnej ksicht?“ zeptala se Sakura a byla
připravená znovu vystřelit.
„Není třeba, neboť už mě znáte. Neznáte však moje schopnosti a mé jméno.“
„A to je?“ zeptal se Samuel a sledoval, jak se přímo za démonem postupně tvoří modrá aura.
„Jsem Mammon – démon avaritia, neboli lakomství a jeden ze sedmi princů Pekla. Jsem
Azazelova pravá ruka stejně jako ostatní princové.“
„Čekala jsem to!“ ozvalo se z šestiúhelníkové jámy, jejíž podlaha se jako výtah zvyšovala až
na úroveň zbytku sálu. Mammon se okamžitě otočil a stál tváří v tvář Lilith. Na Mammonově
tváři bylo jasně patrné překvapení. „Čekala jsem, že sem pošle někoho z vás, obzvláště když
se to nepřímo týká mé favoritky. Ten bastard si nenechá ujít ani jedinou příležitost, kdy by mi
mohl ublížit. Myslím, že kdybychom nebyli spojeni poutem, jež vzniklo narozením Shairy,
snad by mě napadl i fyzicky, ovšem teď… kdyby mne zabil, zabil by i sám sebe…“
„Co tu děláš?! Tohle je svatyně MÉHO pána!“ vykřikl Mammon.
„Je, ale když jsme se ještě divoce milovali, vznikla Shaira. Naše dcera nás spojuje a dokud je
živá můžeme mimo jiné navštěvovat své svatyně. Popravdě řečeno – Shaira, respektive
jakýkoli potomek byl pro mne vyloženě žádoucí. Jak jen to lidé říkají – přátele si drž blízko,
nepřátele ještě blíž. Čím blíže Azazelovi jsem, tím lépe.“
„Intrikánko! Stejně se ale pleteš se do věci, která ti nepřísluší.“
„Nikoli, Azazelovy záležitosti se mě netýkají, ale tato ano. Dohlížím na tyto lidi, kteří napravili
svůj prohřešek a nezaslouží si trest.“
„Dobrý skutek nesmaže ten špatný.“
„To jistě ne, ale špatný skutek nesmaže ten dobrý. Jen díky nim je kniha zase zpět.“
„Vrátil bych ji tam sám.“
„A to říká démon lakomství…“ Lilith se zasmála a přešla k Samuelovi a Sakuře. Ti jí nesahali
ani po ramena a ani se nemohli rovnat mohutnosti jejího těla. Skutečnost, že je před
démonem chránila, jim dodávala nemalý pocit bezpečí. Na rozdíl od Lilith, která byla v klidu,
se Mammon neubránil rozčílení, což dokazoval svým přešlapováním na jednom místě a
dupáním.
„Ti lidé zabili pánovy uctívatelky!“ vykřikl Mammon.
Lilith se obrátila na Sakuru. „To ony napadly je, ne snad?“
„Přesně tak,“ odvětila Sakura. „Rozhodně bych je nezabíjela, kdyby mi nešly po krku, ale ony
mě omráčily a chtěly mi vysát krev!“
„Není divu,“ řekla Lilith. „Upsaly se Azazelovi. Provedly rituál, který jim předložil, a sice
získaly dlouhý život, ale aby si uchovaly mládí, musely pít čerstvou lidskou krev a to
výhradně ženskou. Pokud možno mladou. To ale není to nejhorší, neboť jak už jsem řekla,
upsaly se Azazelovi a ten za to samozřejmě něco chtěl. S jejich smrtí získal jejich duše i
Stíny a může z nich stvořit nižší démony. Takhle to u nás funguje – takhle Azazel tvoří svoje
armády. Je to prosté - k vytvoření obyčejného malého démona je potřeba jeden Stín a jedna
duše, což vyžaduje vzájemnou spolupráci nás, vyšších démonů. Azazel jen přišel na to, jak
nezávisle na mě a Samaelovi tvořit armádu. Obvykle sice čeká a čeká desítky, někdy stovky
let, ale co to pro něj znamená? Čas v Pekle nehraje velkou roli.“
Sakura do Samuela šťouchla a zašeptala mu: „Tak vidíš. Teď už ničeho litovat nemusíš.“
„To opravdu nemusíš,“ řekla Lilith, která Sakuru dobře slyšela.
„Ty víš, že mám rakovinu?“ zeptal se Samuel.
„Už dávno to vím. Sledovala jsem tě očima Kasumi a odezírala ti od úst - tam v Japonsku,
kde ses jí svěřil. Uvědom si, že kdybys skončil v pekle, Azazel by tě klidně za opravdu
výhodnou cenu prodal Samaelovi a to bys přece nechtěl. Lidé málokdy přemýšlejí do daleké
budoucnosti a žijí výhradně přítomností. To je jejich velká chyba, která Azazelovi nahrává. Ve
své podstatě nikoho nenutí s ním uzavřít smlouvu, ale to, co nabízí, je velice, velice lákavé. A
není to jen věčné mládí. Azazel má v zásobě mnoho triků, jak lidem 'pomoci.' Věčný život je
však nejžádanějším obchodním artiklem. Tyhle ženy nebyly první, které neodolaly nabídce
věčného života a mládí. Možná ti bude něco říkat hraběnka Erszébet Nádašdyová rozená
Báthoryová. Tato žena byla sice poznamenaná degenerací rodu Báthoryů, ovšem to nic
nemění na faktu, že se dopustila děsivých věcí. Myslím, že bys ten příběh měl ve zkratce
slyšet a snad si uvědomíš, jak hrozivě to všechno může skončit… Již v brzkém věku se stala
Erszébet, neboli Alžběta snoubenkou Františka Nadásdye. Roku 1575 se za něj vdala, ale
kvůli časté nepřítomnosti Františka, zapříčiněné jeho účastí na válkách s Turky, se nedalo
říct, že by manželství bylo šťastné. František jako nelítostný a krutý velitel svoji ženu nijak
zvlášť nemiloval, obzvláště, když mu nebyla schopná dát potomka. Trvalo dlouho, než
Alžběta porodila prvního potomka a byla jím dcera, což pro Františka samozřejmě nebylo
žádoucí. I další dvě děti byly dívky a teprve poté se Alžbětě narodil chlapec. Zemřel však již
v raném dětství a až její druhý syn Pavel se dožil vyššího věku. V době porodu však bylo
Alžbětě téměř čtyřicet a nedlouho po narození Pavla František zemřel. Ten hlavní důvod,
proč se zapletla s peklem, však vznikl ještě za Františkova života. Stárnoucí Alžběta pro něj
nebyla ani z poloviny tak atraktivní, jako mladé pohledné ženy, se kterými si František užíval.
Alžběta chtěla omládnout, být krásná a přitažlivá, ale jak plynul čas, propadala nemocem i
násilnickým sklonům. Zlost si vylívala na svých služebných i prostých děvečkách z okolí
čachtického zámku. Alžběta zahořkla a byla krutá a násilná. Zároveň úzkostlivě hledala
možnost, jak omládnout a ta se jí skutečně naskytla. Krátce po Františkově smrti propadla
praktikám temné magie. Alžběta se spojila s jistou léčitelkou Annou Darvuliovou, která tvrdila,
že Alžbětě pomůže najít ztracené mládí. Alžběta Darvulii vbrzku bezmezně důvěřovala a
posílila její postavení na zámku. Na svém čachtickém zámku s pomocí svých služebných
zahájila tyranii, která měla dva důvody – pomstít se ostatním za svůj nešťastný život a
provádět doporučené praktiky na prodloužení života a omládnutí. Tak se stalo, že Alžběta
například zapichovala svým švadlenám pod nehty špendlíky, bičovala je a zavírala je do
kobek, kde trpěly hladem a žízní. Rovněž podstupovala Darvuliiny léčitelské kúry, které
skutečně měly svůj užitek. Darvulia si svoji rostoucí moc užívala, ale to jen do své první
mrtvice. Po ní byla Darvulia v podstatě ochrnutá a Alžběta se začala upírat k jiné léčitelce,
kterou byla Eržika Majorová. Eržika byla uctívačkou Azazela a jeho věrnou poddanou a tak
se stalo, že Alžbětě o Azazelovi pověděla. Ažběta na Eržičino doporučení svoji duši
zaprodala ďáblu – Azazelovi. On ji však podvedl. Snad to zapříčinil nedostatek úcty, který
Alžběta prokazovala v jednáních s ním a jeho služebníky, snad se chtěl bavit jejím utrpením,
kdoví. Azazel jí sice předložil způsob, jak omládnout, ale výsledek byl jen značně omezený.
Započalo masové vraždění mladých dívek, především panen z okolí a Alžběta doslova
lačnila po jejich krvi a rovněž se v ní koupala. Omlazující účinky byly velmi střídmé a tak
Alžběta chtěla čím dál víc a víc krve. Alžběta poslala na smrt stovky mladých dívek a mučení
i zabíjení prováděla různými způsoby – někdy je pálila rozžhaveným železem, řezala je
ostrými noži, mučila hlady nebo je otrávila. Problém byl samozřejmě s ukládáním těl a snad
proto, že dívky končily nejen na hřbitovech, ale i v obilných jamách, na polích nebo na
zahradách se tu a tam stalo, že rozkládající se mrtvoly nalezli Alžbětini poddaní nebo je
vyhrabali psi. Vše skončilo v moment, kdy palatin Juraj Thurzo přistihl Alžbětu v kobkách
jejího hradu právě při mučení. Brzy nato započal soud, ve kterém proti Alžbětě svědčili i její
služební, kteří o incidentech věděli a sami Alžbětě pomáhali. Hrozilo, že majetek Alžběty
připadne královské koruně, což Thurzovi nevyhovovalo a tak se postaral, aby byli Alžbětini
služební popraveni, včetně Eržiky. Thurzo rovněž rozhodnul o doživotním uvěznění Alžběty
v kobkách jejího zámku. Cílem bylo pochopitelně získání jejího majetku, ale to už zacházíme
příliš daleko. Jak vidíš Samueli, není dobré se spřáhnout a Azazelem. Může se to jevit jako
skvělý nápad, ale rovněž se to může časem proměnit v hrůzu a děs.“
„Jsi tu kvůli historii, Lilith? Nebo kvůli mně?“ ozval se Mammon.
„Abych řekla pravdu – udivuje mne, že tu ještě jsi. Vrať se ke svému pánovi, tito lidé se ničím
neprovinili.“
„To nemohu! Můj pán mi dal jasný příkaz! Musím je zabít!“
„Bylo by snadné zrovna tebe Mammone koupit a přetáhnout tak na svoji stranu, ale za to mi
nestojíš. Malý, shrbený démon, který si úzkostlivě hlídá tu svoji tretku…“
„To není tretka!“ vykřikl z plných plic démon.
„Ale je. To si říkáš Princ Pekla?! Má služebná by si zasloužila klidně náhrdelník s diamanty,
kdyby o něj stála a ty máš od Azazela jen tu svou špinavou tretku... Asi nejsi moc dobrý
sluha...“ Mammon seskočil z oltáře a vrhl se na Lilith. Ta se jen usmála, neboť tohle bylo
přesně to, co měla v plánu – zaútočit na jeho ješitnost a vyprovokovat ho. Chytila démona za
hábit, zvedla ho ze země a mrštila s ním proti zdi. Démonovi zapraskaly kosti a zasténal.
„To je kočka…“ obdivovala Sakura Lilith. Démonka přistoupila k Mammonovi a než se stihl
zvednout, ho chytila kolem pasu. Sevřela ho tak pevně a s děsivou silou, až mu začaly
praskat další kosti. Mammon řval bolestí jak smyslu zbavený a Lilith pohlcovala zlost, což se
projevovalo jednak na jejích rozích, které rudě svítily a taktéž na ocase, jež jí kmital ze strany
na stranu ohromnou rychlostí.
„Napadl jsi mě!“ řekla Lilith. „Tahle skutečnost donutí Azazela držet se zpátky a neohrožovat
ty lidi, protože určitě nestojí o to, abych se zaměřila i na ostatní Prince Pekla a prověřila
jejich loajalitu. Jako Princ Pekla sis tohle za žádnou cenu neměl dovolit a Azazel to ví! Byla
to chyba, Mammone!“ Lilith po těchto slovech hlasitě zařvala a ještě zesílila svůj stisk.
Křupání a lámání kosti se ozývalo celým sálem. Poté pohodila rozlámané a pokroucené tělo
démona na podlahu. Mammon však mrtvý nebyl. Strhl si z oděvu šperk, pevně ho sevřel
v dlani a pohlédl na Sakuru, která se mu hlasitě smála. To ho rozčílilo a on jí to chtěl oplatit.
Mammon otevřel ústa, ze kterých vyletěla průhledná podobizna jeho rozšklebeného obličeje.
Lilith po ní švihla ocasem, ale jen rozvířila vzduch. Obličej mířil k překvapené Sakuře velikou
rychlostí a vnikl jí do úst. Sakura upustila brokovnici a chytila se za krk. Její zděšený výraz
v obličeji dával tušit, že se s ní děje cosi hrozného. Nemohla dýchat a cítila, že jí v krku cosi
uvízlo. Padla na kolena a poté na bok. Přestože ležela na podlaze, házela s sebou a svíjela
se v křečích, které projížděly jejím tělem. Samuel vůbec nevěděl, co si počít. Pohlédl na
Lilith, ale i ta byla bezradná. Nemohla Sakuře nijak pomoct. Mladá Asiatka byla stále
trýzněna Mammonovou mocí. Z očí se jí spustily slzy, a z nosu začala téct krev. Obrátila se
na břicho a její křeče konečně povolily. Sakura zůstala nehybně ležet na podlaze.
„To ne…“ hlesl Samuel a sklonil se nad Sakuřiným tělem. K Asiatce přistoupila i Lilith a
jemně ji obrátila na záda. Měla otevřené oči a tiše sténala. „Je v pořádku?“ strachoval se
Samuel.
„Mammon se ji pokusil zabít, ale neuspěl. Odolala mu, avšak je teď zesláblá a potřebuje
odpočinek.“
„Dostane ho. Odnesu ji odsud, ale pověz mi Lilith – Mammon je mrtvý, myslím úplně mrtvý?“
„Jeho tělo mrtvé je, ale co se týče jeho podstaty, tak ta z těla unikla a jak jsi viděl, zamířila
přímo do Sakury.“
„Co tím chceš říct?“
„Je posedlá démonem.“
„Cože?!“
„Mammon je v ní a je otázkou, jestli se mu povede se prosadit a ovládnout ji. Je to ale silná
žena s pevnou vůlí. Nevěřím, že Mammon ji přemůže. Buď klidný, Samueli, nehrozí jí
nebezpečí. Je schopná mu snadno odolat.“ Lilith předala Sakuru do Samuelovy náruče. Poté
přešla na plošinu a postavila se do jejího středu na místo, kde byly do země otvory.
„Děkuji ti…“ řekl Samuel. „Za všechno, co jsi pro mne kdy udělala, ti z celého srdce děkuji.
Je… úžasné tě vidět na vlastní oči a moct se tě dotknout…“
„Nevidíme se naposledy. Až budeš na zámku, přijď k zrcadlu.“ Lilith se rozplynula a Samuel
se vydal z kláštera ven.
Samuel se v podzemí u zrcadla objevil asi po hodině. Když zahlédl svoji milou, kterou již
neobklopovaly plameny, přispěchal k ní a společně se objali.
„Kde je Sakura?“ zeptala se Kasumi.
„Uložil jsem ji do jejího pokoje. Je zeslábla.“
„Lilith už mi pověděla, k čemu došlo. Prý si nemám dělat starosti…“
„Nedělej si je. Sakura je bojovnice a dle Lilith proti ní ta zrůda nemá šanci.“
Kasumi se otočila čelem k zrcadlu. „Díky…“ pronesla. „Díky za to, že jsi nám pomohla.“
„Je vzácnost ta slova slyšet od tebe, Kasumi, ale alespoň vím, jakou mají hodnotu. Ráda
jsem pomohla. A teď je tu ještě jedna, veledůležitá záležitost. Nechtěla jsem o tom mluvit dřív
než se vyřeší záležitost s Azazelem…“
„O co jde?“ zeptala se Kasumi. Lilith klesla na kolena sklopila hlavu. Její ocas jakoby
odevzdaně ležel na zemi a ani se nehnul. Přestože skrze zrcadlo nebylo moc dobře vidět
Kasumi si povšimla, že z Lilithiny tváře padají na zem modře světélkující slzy.
„I démon může plakat?“ divil se Samuel. Kasumi však mnohem více zajímal důvod.
Lilith mírně pozvedla hlavu a řekla: „Je to už několik týdnů, co jsem z Pekla propustila moji
služebnou Curu…“
„Curu?!“ podivil se Samuel. „A teď toho lituješ?“
„Ano… ale není to tak jednoduché. Společně s Curou jsem pustila i Rachel.“
Kasumi instinktivně semkla ruce v pěst a vztekle zařvala na celý sál: „Tak ty mi tvrdíš, jak
chceš být mojí přítelkyní a pak sem vrátíš Rachel?!“
„Já vím, že ti ublížila, ale…“
„Víš hovno! Kde je?!“
„Nech mě to říci celé Kasumi a pak teprve suď. Vyslala jsem Curu tam k vám, aby mi
pomohla v jedné záležitosti.“
„Kterou mi pochopitelně zatajíš…“
„Ano, protože je to pro tebe příliš nebezpečné. Bála jsem se, že i Cura, která je jinak velice
pokorná a laskavá bude mít potíže ať už na cestě nebo v samém cíli a proto jsem s ní
poslala Rachel.“
„Proč?!“
„Nikoho jiného nemám! A Rachel navíc slíbila, že pomůže - já jí věřila.“
„Je rozdíl v tom, když něco slíbím já a když slibuje prolhaná a vychcaná mrcha Rachel.
Lituju, že jsem ji tehdy nezabila ale myslela jsem, že skončí v Pekle a zpátky se už
nedostane… Tak co ta svině provedla?“
„Já ani nevím, jestli za to může. Zkrátka již druhý den jsem chtěla zkontrolovat jak si Cura
vede, protože jsem předpokládala, že už by se mohla blížit ke svému cíli. Chtěla jsem tedy
pohlédnout na svět jejíma očima. Samuel to již zná, nakonec jemu jsem ten pohled dovolila
také. Potíž je v tom, že to nešlo.“
Ke slovu se dostal Samuel: „To znamená, že Cura je mrtvá?“
„Ne, to by zde byl její Stín a ten tu naštěstí není.“
„Takže… Cura má zavázané oči?“
„Ne – vůbec se s ní nemohu spojit a to znamená jediné – ona je slepá.“
„A co já s tím?“ zeptala se Kasumi.
„Zachraňte moji milovanou Curu. Prosím! Já se vám za to odměním.“
„Jak?“
„Vyléčím Samuela.“ Pohledy Kasumi a Samuela se okamžitě setkaly.
„Kde je Rachel?!“ zvýšila hlas Kasumi a byla plná odhodlání.
„Já nevím… Už celé týdny se zdržuje v jakémsi bytě a nevychází ven. Nepouští si televizi,
nečte noviny, ani se nedívá z okna – nemám tušení, co je to za místo.“
„Kde bere jídlo?“ zeptal se Samuel.
„Má ohromné zásoby. Podle toho, co jsem viděla, mám pocit, že tam může přežít snad dva
měsíce.“
„No… a naše vila to není?“ zeptal se Samuel. „Tam by totiž mohla být.“
„Určitě ne, Samueli. Tvoji vilu znám.“ Samuel si povzdechnul, neboť naděje se rozplynula.
„Není jak ji vystopovat,“ řekl Samuel. „Může být kdekoli.“
„To ano…“ odvětila Kasumi, „ale nebude tam věčně. Jednou udělá chybu a vyleze ven.
Budeme sem pravidelně chodit a ptát se tě. Buď já anebo Samuel. Jakmile budeš mít
alespoň sebemenší stopu, dáš mi ji a já ji najdu. Musela by si vyříznout jazyk, abych z ní
nedokázala dostat, kde Cura je. A až to z ní vymámím tak ji zabiju.“
„Díky Kasumi, a tobě taky Samueli. Možná jsem démonka disponující ohromnou mocí, ale
v tuto chvíli jsem na kolenou a nevím si rady. Nestydím se však za to, že prosím o pomoc
vás.“
24. 12. 1998
Byla asi hodina po půlnoci, když Kasumi zavítala do pokoje své sestry. Ta ležela na posteli,
ale nespala. Když zahlédla Kasumi, posadila se. Její sestra usedla vedle ní.
„Jak ti je, Sakuro?“
„Samík mi pověděl, co se stalo… viděla jsi Vetřelce?“
„Pochybuji.“
„Připadám si, jako bych v sobě měla jinou formu života. Jen doufám, že nebude chtít jít ven
stejnou cestou jako ve filmu.“
„Připadáš si… jiná?“
„Hmm, to ani ne.“ Sakura pohlédla na své tělo a přejela po hrudi rukou. „Stačí mi to vědomí,
že tam někde je, už to mě naplňuje divným pocitem. Ale prý to bude dobré, takže… snad má
ta démonka pravdu. Pokusím se na to nemyslet.“
Kasumi svoji sestru objala. „Kdyby se s tebou cokoli dělo, tak já jsem tu pro tebe.“
Sakura se usmála „Kasumičko… štěstí, že tě mám.“
„Budu teď muset jít ven.“
„Kam ven? Je po jedný.“
„Musím se zbavit Jozephova těla. Kdyby ho našla policie, zcela jistě by nevěřila tomu, že si
to udělal sám a stejně tak by nevěřili na temné síly. Dle Samuela je zdejší policie laxní a to
snad ještě víc než před lety. Conrad Spooner službu považuje div ne za placenou dovolenou.
To mi teď značně nahraje. Stačí se zbavit těla a nástrojů a bude klid. Žádný motiv pro to,
abychom Josepha zabili neexistuje, takže nás podezírat nebudou. Snad...“
„Měla bych jít s tebou.“
„Ne, ne, ty lež a odpočívej.“ Kasumi z pokoje odešla a ještě než vyrazila ze zámku si ze
skladu v kuchyni vzala tři velké černé pytle na odpadky. Dobře věděla, že cestou na hřbitov
musí vzít i Josephovu paži, kterou zabalí do jednoho z pytlů.
Rychlým krokem dorazila ke starému hřbitovu, kde to stále vypadalo tak, jako když sem před
pár hodinami přišla. Samuel jí poradil, kam tělo ukrýt, aby nevzbudilo pozornost. Shodit ho
do řeky nebo ho zakopat nebylo zdaleka tak nenápadné, jako ho ukrýt do prázdného hrobu.
Kasumi se zastavila uprostřed hřbitova a rozhlížela se okolo. Skutečnost, že cestou sem, vítr
postupně utichal a nyní bylo již absolutní bezvětří Kasumi vyhovovalo, neboť už takhle byla
celá promrzlá a unavená. Prošla mezi neupravovanými a takřka náhodně rozmístěnými
hroby až k zadnímu hřbitovu. Zde u rozpadající se zídky byl hrob Lothara Gordona. Byl
prázdný, neboť jeho kosti byly na přání rodu Gordonů zpopelněny a uloženy do urny, která
spočinula v rodinné hrobce na Warmhill. Kamenná deska zakrývající hrob byla velice těžká a
nadzvednout ji bez použití páky bylo pro Kasumi velice obtížné. Chytila a posunula ji k okraji.
Následně ji opřela o hrob. Šlo to sice ztuha, ale přesto to Kasumi dokázala. Poté uložila do
hrobu paži a vrátila se do kapličky, kde Josephovo tělo uložila do zbylých dvou pytlů, to aby z
něj neodkapávala při manipulaci krev. Položila tělo do hrobu a následně sem vložila i násadu
od lopaty a rozbité lahve. Posbírat ze země všechny střepy bylo takřka nemožné, takže se
tím ani nezatěžovala. Kapličku nechala odemčenou, ale klíč rovněž uložila do Lotharova
hrobu. Poté se zhluboka nadechla a chystala se zvednout víko, jež muselo vážit minimálně
metrák. Když zvedala desku, její bicepsy se pořádně napnuly a čelo jí zalil pot. Jakmile víko
zapadlo na své původní místo, věděla, že je hotovo a oddechla si. Doufala, že Joseph
navěky zůstane v tomto hrobě a nikdo se nebude zajímat o jeho zmizení. Proč by taky měl,
když Josepha lidé neměli rádi, neměl zde žádné přátele, či příbuzné a i policie ho
považovala jen za otravného pobudu, na kterého je zbytečné plýtvat časem a úsilím.
'Policii zřejmě neuniknou stopy krve poblíž hotelu a možná je napadne, čí jsou. Poté
bezpochyby navštíví kapličku, ale tam najdou jen další spoustu Josephovy krve. Najít celé
Josephovo tělo se jim ale jen těžko podaří.' Kasumi odcházela ze hřbitova klidná a
vyrovnaná. Během chvíle začalo sněžit a to Kasumi jedině náhrálo, vždyť vrstva sněhu by
mohla zahladit další stopy.
Kasumi se nemohla dočkat, až konečně ulehne na pohodlnou postel a ještě předtím se
v koupelně osprchovala. Poté zašla do ložnice za Samuelem.
„Už je po všem?“ zeptal se Samuel, který ještě nespal, což Kasumi udivilo.
„Snad ano. Joseph je uklizený. Počítám, že kolem toho bude rozruch, ale snad se vše
uklidní.“
„Nemáš strach z toho žít zrovna tady na Black Mirror? Sama jsi dnes viděla, jaké hrůzy se tu
dějí.“
„Ale snad se nedějí tak často, ne?“ řekla Kasumi a svlékla se. Poté ulehla vedle svého
milence. Přikryla se dekou, ale Samuel ji zase odhrnul. „Dej mi trochu příležitost se pokochat
tím, co mám vedle sebe.“
„Tak dobře, ale jsem tak utahaná, že na jakékoli náročnější aktivity nemám energii. Máš ještě
něco na srdci?“
„Mnoho tajemství, která tu jsou, ještě nebyla odhalena. Pokud má Sakura v plánu jim přijít na
kloub… kdoví čeho se ještě můžeme dočkat. Dnes nás to málem stálo život…“
„Pravdou je, že chce proti netvorům, jež tu žijí, vést válku. A i když se dnes stalo, to co se
stalo, rozmlouvat jí to nehodlám. Black Mirror, aby bylo bezpečným místem k životu, bude
třeba vyčistit.“
„Dnes jste vyčistili klášter a to tak, že úplně. Co bude příště?“
„V blízké době asi nic, nicméně sestra se chystá na Černé jezero.“
„To nezní dobře. Hrozně jsem se lekl, když Sakuru napadl ten démon. Stále se bojím, že
tohle není konec a že se to na ní projeví.“
„Možné to je. Já se v tomhle opravdu nevyznám.“
„Z toho důvodu bych chtěl novému faráři navrhnout, aby zvážil exorcismus.“
Kasumin výraz zvážněl. „Tím jasně ukážeš, že je posedlá démonem! To ne, Samueli, tohle
tedy ne. Ne dokud to nebude nezbytně nutné nebo to nebude sama chtít.“
„Dobrá, dám na tvé doporučení. Nakonec exorcismus není nic nevinného. Bude lepší vyčkat.
Pověz mi – co si myslíš o té nabídce a Rachel? Já už teď pociťuji hrozné napětí, ale nechci
si to moc připouštět. Byl by to zázrak a já na zázraky nevěřím.“
„Taky nad tím nechci moc přemýšlet, ale udělám, co budu moct. Jestli zjistím, kde Rachel je,
okamžitě všeho nechám a jedu za ní.“
„Nejhorší je, že teď nezbývá než vyčkávat. Bojím se, že Rachel prozradí, co ví.“
„To si nemyslím, Samueli. Nic by tím nezískala – oficiálně je považována za mrtvou. Když se
objeví, budou se jí vyptávat co se s ní dělo a když řekne pravdu, skončí v blázinci. Ani
ohledně smrti Adriana jí nikdo nic neuvěří – všechno můžu popřít.“
„Může mít ale nárok na vilu, která jí patřila a co víc – možná nám vezme Desmonda! Musíš ji
zabít, miláčku! Ztrátu syna bych nepřežil. Zabiješ ji, že ano?“
„Udělám pro to, co budu moct.“ Samuel položil svoji dlaň na Kasumino rameno a přejel ji po
prsou až na vyrýsované břicho.
„Povím ti Kasumi, že v tvojí přítomnosti se cítím bezpečně. Třeba na tom hřbitově… šlo nám
o život, ale to, že jsi tam byla se mnou, mi dodávalo odvahu a zabraňovalo to, abych
propadal strachu.“
Kasumi se obrátila na bok a dala Samuelovi pusu. „Spousta holek chce chlapa, který se
ničeho nezalekne, postará se o ně a ochrání je za každých okolností. Ale že zase muži touží
po něčem obdobném v případě žen…“
„Ne všichni. Mnoho mužů překypuje ješitností a nezdravým sebevědomím. Ty jsi zkrátka
unikát, Kasumi. O tebe by stál každý rozumný chlap.“
„Jo?“ řekla pobavená Kasumi. „Nevšimla jsem si ani sebemenšího zájmu ze strany kohokoli
jiného. Jediný kdo o mě stál krom tebe, byl Ivan a to by nebyl zrovna ideální partner. Ruský
náfuka, alkoholik a děvkař. Uměl by sis nás představit jako partnery?“
„Dlouho by to neklapalo. Co se vztahu týče, tak potíž je taky v tobě, lásko. Jsi pro mnohé až
moc hrdá, moc psychicky vyrovnaná, moc pragmatická, moc…“
„…a můžeš pokračovat ještě dlouho. Když jsi mluvil o rozumných chlapech, asi jsi myslel
někoho, jako jsi ty, ale těch pobíhá po světě kolik? Pár desítek? Málokdo by to se mnou
vydržel, pokud by šlo o opravdový vztah. Jenomže ohromná spousta lidí by mě rádo měla
jako štít, jako bariéru neboli ochránkyni. Anebo jako nějakou osobní trenérku… nebo jako
objekt vhodný k sexu… pokud možno všechny tři varianty v jednom. Myslím, že bych byla
cenný obchodní artikl, ale v obchodu nebývá místo pro city. Proto na tobě hrozně oceňuji tu
toleranci a volnost, jakou mi dáváš, přestože mě miluješ. Nesnažíš se mě vychovávat
k obrazu svému nebo mě jen využívat, ale umožňuješ mi žít podle sebe a dáváš mi lásku.
Jen nevím, jak dlouho ti to vydrží.“
„Celý život přece.“ Kasumi se usmála a přála si, aby měl Samuel nejen pravdu, ale aby onen
celý život trval desítky let a ne jen jeden poslední rok.
V – Ve službách Boha
24. 12. 1998
Krátce před polednem přivezl Edward Samuela a Kasumi k zámku. Vezli s sebou mnoho
věcí, které zakoupili v Ipswichi. Před bránou zámku postával starý muž v červeném
kardinálském rouchu. Tato skutečnost Edwarda velice udivila. Zastavil před bránou, ostatně
to by musel udělat v každém případě, a vystoupil z vozu stejně jako Samuel a Kasumi.
Samuel okamžitě přišel ke kardinálovi a podal mu ruku.
„Vítám vás na Black Mirror. Jsem Lord Samuel Gordon, přesněji hrabě, pokud na to přijde,
ale já si na tituly nijak nepotrpím. Samozřejmě jsem majitel zdejšího zámku a okolních
pozemků, včetně několika hektarů polí, luk a lesů. Omluvte mě, že jste musel čekat venku,
ale jak vidíte, právě jsem přijel z města. Snad jste očekával kočár a spřežení, ale musíme jít
s dobou a ani šlechtici se pokroku nevyhnou.“
„Plně rozumím, lorde.“
„Stačí, když mě budete oslovovat příjmením – nerad si hraji na něco víc a tituly využívám jen
zřídkakdy.“
„Abych byl upřímný, pane Gordone – vaše nepřítomnost vás samozřejmě omlouvá, ale co se
týče vaší… snad služebné, tak její chování omluvitelné není. Poté co jsem zazvonil, vyšla
ven a dosti nevybíravým způsobem mi sdělila, že mě dál nepustí, jelikož ani vy a ani slečna
Kasumi není přítomna. A co víc – řekla, že jestli ještě jednou zazvoním, tak mi prý cituji:
‚rozbije hubu na sračku, protože ji už takhle hlava bolí jako střep.‘ Nehorázné chování, to
vám musím říct! Ehh, ta dívka mě tak pohoršila, že jsem se ještě ani nepředstavil – jsem
kardinál Alonso de Luca a jak jistě víte, jsem tu, abych důkladně prošetřil jistou záležitost….“
„Ano… Ehm, Edwarde zavezte vůz k zámku a ať vám Mark pomůže vyklidit z něj věci. Jo a
ujistěte se, že si ničeho nevšimne Desmond.“
„Spolehněte se, pane.“ Edward otevřel bránu, nastoupil do vozu a odjel.
„Ech, asi jste mě nepochopil, pane Gordone. Tato záležitost je nadmíru delikátní a nikdo jiný
by neměl být přítomen.“
„Nikdo jiný kromě mě a kandidáta na Strážce. No a tím kandidátem je moje přítelkyně
Kasumi.“ Alonso si Kasumi prohlédnul a bylo na něm jasně patrné, že z ní není vůbec
nadšený. „Pojďte dovnitř, kardinále. Probereme vše tam.“
Samuel doprovodil kardinála do společenské místnosti a nabídl mu místo k sezení.
„Budete si něco přát? Kávu, čaj,… nebo snad víno?“
„Vínem bych rozhodně nepohrdnul, pane Gordone.“
„Osobně pro něj zajdu do sklepa a vyberu to nejlepší.“ Samuel odešel a nechal Kasumi
s kardinálem o samotě.
„Také musím teď odejít,“ řekla Kasumi. „Chci vidět sestru.“
„Cože? Vám přijde na úrovni jen tak odejít kvůli… sestře? Ona bez vás snad těch pár hodin
vydrží, ne? Snad jsem přijel kvůli vám, takže bych očekával…“
Kasumi zvýšila hlas, neboť už teď jí kardinál lezl na nervy. „Tam nahoře je moje sestra, které
už ráno nebylo dobře a já se půjdu podívat, jak jí je!“
„Ale…“
„Vy ani z poloviny nejste tak důležitý jako moje sestra!“ vykřikla Kasumi. „Jestli chcete,
můžete klidně vypadnout! Na plnění úlohy Strážce vás nepotřebuji.“ Kasumi odešla a
vyběhla po schodech. Otevřela do Sakuřina pokoje, ale byl prázdný. Zašla tedy do koupelny,
kde konečně svoji sestru nalezla. Skláněla se nad toaletní mísou a zvracela. V obličeji byla
nezvykle bledá. „Pořád ti není líp?“ otázala se Kasumi a usedla na okraj vany.
Sakura si otřela ústa. „Ne, Kasumičko – mám pocit, že jsem se už vyzvracela z podoby,
nezdá se ti? Furt mi je mizerně.“
„Bojím se o tebe. Nemůžu se zbavit pocitu, že to souvisí s démonem.“
„Toho se neobávej, sestřičko. Můžu tě ujistit, že ten s tím nemá nic společnýho.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„No… prostě… prostě to vím.“
„Sakuro, kde bereš tu jistotu?!“ Sakura vstala a pohlédla na svoji sestru. Poté přešla ke koši,
otevřela ho a vytáhla odtud těhotenský test. Byl pozitivní.
„Jsem v tom, ségra. Čekám haranta.“ Kasumi se usmála a svoji sestru objala.
„Tak to gratuluju. Samozřejmě počítej s mojí pomocí.“
„Jo…“ Sakura však nijak nadšená nebyla a toho si Kasumi všimla.
„Ty nemáš radost?“
„Umíš si mě představit jako matku?!“
„Ani jedna z nás na tu roli není zrovna připravena, ale nějak to zvládneme. Navzájem si
můžeme vypomoct. Už o tom ví Mark?“
„Mark?!“
„Počkej… chceš říct… to není jeho?!“
„S Markem jsme ještě ani neměli šukačku.“
„Takže kdo je otec?“
„Já nevím…“
„Nelži mi.“
„Vážně nevím.“
„Sakuro! Já se v lidech vyznám a ty navíc neumíš přesvědčivě lhát.“
„Nechám si to jméno pro sebe, beztak ti nic neřekne.“
„Jak myslíš. Půjdu o tom říct Samuelovi…“
„Ne!“ vykřikla náhle Sakura. „Já… já bych mu to ráda řekla sama. Někdy.“
„Ty to chceš utajit, že? Bojíš se, co bude, až se o tom dozví Mark. Co ale chceš dělat, vždyť
se to stejně dozví. I kdybyste teď měli sex, tak co pak? Tvrdit, že dítě je jeho, když bude mít
tmavou pleť… Ehh, máš to s černochem, že ano?“
„Jo…“ Sakura si smutně povzdechla. „Kasumičko, co takhle zajít k Abaye, koupit
čokoládovou zmrzku a večer, až bude klid a Desík bude spát, se tu zastavit na takovou
sesterskou poradu?“
„Já ti ohledně mateřství moc neporadím. Ale… tobě jde o něco jiného…“
„Já nejsem stavěná na to držet v sobě tajemství… takže večer a… zkus se během dne nijak
nenasrat, jo?“
Kasumi nechtěla na sestru tlačit, ale neměla z toho všeho dobrý pocit. Přišlo jí, jakoby byla
její sestra bezradná a hledala pomocnou ruku. Prozatím to nechala plavat a vrátila se dolů,
kde již byl i Samuel a právě naléval do sklenek.
„Vezmeš si taky, že ano?“ zeptal se Samuel.
„Možná…“ odvětila Kasumi a bez ostychů se natáhla na pohovku. Alonsa to dost udivilo. „Od
doktorů mám nařízeno odpočívat,“ vysvětlila Kasumi.
„Dobře, ale… já jsem přijel až z Vatikánu! Jsem kardinál! Očekával bych důstojné jednání a
ne…“
„To já jsem přijela až z Japonska a jsem kandidát na Strážce. V noci jsem skoro nespala,
dnes jsem byla ve městě na nákupech, před pár týdny mě ošklivě zranili a ještě se zotavuju
– prostě odpočívám, a jelikož jsem tu doma, tak si to mohu dovolit!“ Alonso jen zůstal zírat
s otevřenými ústy, neboť jednání Kasumi ho dost pohoršovalo. „Povězte mi, jak to vidíte?
Dostanu tu funkci?“ otázala se s klidem Kasumi a rozepnula si kabát – ne proto, že by tím
něco sledovala, ale začínalo jí být teplo.
„Takhle rychle to nejde posoudit,“ řekl Alonso. „Uvědomte si, že nepocházíte z rodu Gordonů!
Všichni dosavadní Strážci z něj pocházeli.“
„Za pár dnů mám se Samuelem svatbu. Pak už do rodiny patřit budu.“
„Ale nikoli pokrevně! Nebude vám v žilách kolovat krev Marcuse Gordona.“
„Zvládnu tu úlohu plnit i s vlastní krví. Tak už přejděte k věci, kardinále. Víte o tom, že jsou
svátky? Přijel jste čtyřiadvacátého prosince! Ne, že by mi to kdovíjak vadilo, ale mám teď
spoustu jiných starostí.“
„Pan Gordon naléhal, abych se dostavil co možná nejdříve. Ale máte pravdu – není na co
čekat.“ Alonso se s chutí napil vína a musel uznat, že je opravdu výborné. „Neměl byste být u
toho, pane Gordone, ale jelikož slečna Kasumi není z vašeho rodu a nemá potřebné
informace, bude lepší, když se vše dozvíte taktéž. Pokud však nebudete tázán, pomlčíte,
ano?“
„Ano, kardinále.“
„Výborně. Začneme s historií rodu Gordonů, slečno. Začněte vyprávět a pamatujte si, že vám
jde post Strážce. Takže očekávám, že mě zahltíte spoustou informací.“
„To byste byl rád, co?“ ozvala se Kasumi. „Spíše by mě zajímalo, kolik toho víte o Gordonech
vy. Vsadila bych se, že toho moc nebude.“
„Eh, co si to dovolujete, slečno? Vaše chování je vskutku hrubé!“
„Pokud se nemýlím, tak se spisy ohledně rodu Gordonů z Vatikánských tajných archivů
kamsi vytratily. Jste v koncích, protože o historii Black Mirror nevíte ani zbla, ale byl byste
samozřejmě moc rád, kdyby se vám podařilo něco zjistit.“
„Tak vy si myslíte, že o historii nic nevím?!“
„Jistěže, protože kdo by se měl tam od vás zaobírat historií, navíc tak utajené záležitosti?
Oba dobře víme o co na Black Mirror jde a počítám s tím, že v církvi jde o to nejutajovanější
tajemství, naprosté tabu, které když vyjde na světlo, může zatřást se samotnou církví.
Jediný, kdo byl opravdu v obraze, byla ta… ta Antoliniová, říkám to správně?“
„Ano, Valentina Antoliniová!“ dodal Samuel.
„Jo… no zkrátka, ta věděla o Black Mirror dost, ale pak se zabila. Vy víte jen útržky asi tak
jako já, ale řekla bych, že z těch všech lidí, kteří jsou do záležitosti Black Mirror zasvěceni
víte nejvíc, proto jste zde vy. Vraťme se ale k těm ztraceným spisům – nepopřete mi, že je
kdosi odnesl, že ne?“
„To… to ne, totiž – ano, jistý Cy McCall odtamtud cosi odnesl. Jak to, že o tom víte?“
„Cy McCall mi to řekl.“
„To znamená… vy víte, kde ty dokumenty jsou?“
„Ne, to opravdu nevím,“ lhala Kasumi. „A i kdybych to věděla, není náhodou úlohou Strážce
chránit Black Mirror a snažit se, aby o zdejších tajemstvích vědělo co nejméně lidí? Myslím,
že kdybych ty spisy čirou náhodou našla, nechám si je u sebe.“ Alonso na to nic neřekl a
pouze litoval toho, že před lety Cyovi ony spisy předal. Když se objevila Samuelova žádost o
prošetření nového Strážce, urychleně se postaral, aby případ dostal na starost, neboť mu
bylo jasné, že co nevidět někdo půjde do archivů a bude chtít rod Gordonů prostudovat, aby
byl na nadcházející posuzování připraven. Úmrtí arcibiskupa, se kterým byla dlouhá léta
v kontaktu Valentina se Alonsovi náramně hodilo, neboť nyní byl opravdu ten, kdož věděl o
Black Mirror nejvíce. Přesto měl skutečně jen velmi kusé informace a vděčil za ně svému
dávnému zájmu o to, co že to vlastně Cyovi předal.
„Eh, historii tedy vynechejme, nakonec pan Gordon vás s ní jistě velmi dobře seznámí.“
„Přesně tak,“ odvětil Samuel.
„Strážcem se nemůže stát kdekdo, ale je třeba dokázat, že je toho dotyčný hoden. Projdeme
si postupně všechny body. Prvním bodem, který nepatří do té nejdůležitější trojice, je zájem
pomáhat nezištně druhým osobám v jejich životních strastech.“
Kasumi se podivila nad Alonsovými slovy a řekla: „Jaksi mi unikají souvislosti, ale dobrá není to tak dlouho, co jsem zabila chlapa, který vedl zločineckou organizaci. Svým způsobem
jsem pomohla desítkám lidí, které by mohl ohrožovat. Jestli chcete důkaz, kontaktujte
Kenjiho Kimuru, šéfa úřadu pro boj s organizovaným zločinem v Tokiu. Takže první podmínka
je splněná.“
„Neřekl jsem, že jde o podmínky, ačkoli… svým způsobem ano. Další bod – takzvanou v
pořadí třetí ctností strážce je milosrdenství…“
„Upřímně, čekala jsem, že úloha Strážce je tak důležitá, že kolem toho nebude církev dělat
takové ty běžné šaškárny spojené s dobrotou srdce, vírou a podobnými nesmysly. Víte vůbec
o tom, že tady hrozí reálné nebezpečí?! Dokonce jsem se o tom přesvědčila osobně! Tohle
není nějaká hra na ideály, žádný boj dobra se zlem jak z pohádek! Co má co dělat
milosrdenství s ochranou portálů? Mám se snad slitovat nad každým hajzlem, který bude
chtít portály zneužít a ublížit druhým?! Proč, když mým cílem má být portály chránit a
zabraňovat případnému zlu?! Máte vůbec ponětí o tom, co má takový Strážce na starosti?
Ještě jsem to od vás ani neslyšela a to jsem si myslela, že to bude první věc, se kterou
začnete!“
„Pokud byste byla zvolena, pak by vám vaše úkoly samozřejmě byly zcela přesně vysvětleny.
O vašem zvolení však začínám silně pochybovat. Co mi řeknete k další ctnosti – naději?“
„Souvislost s ochranou portálů mi opět uniká, ale k věci – naděje mi nechybí. Ne nadarmo se
říká, že naděje umírá poslední, ale je to zčásti nadhodnocené, protože naděje sama o sobě
ničemu nepomůže a jsou situace, kdy ona naděje je spíše na překážku. Naděje je dvojsečná
zbraň, jelikož může pro mnohé být jen slepou záchranou z jinak neřešitelné situace.“
„Co víra v Boha a sebe sama? Ta je ostatně nejdůležitější ctností Strážce.“
„Nejdůležitější?! V sebe věřím, ostatně kdybych nemohla věřit své mysli a svým
schopnostem, těžko bych dokázala normálně žít.“
„A co víra v našeho Boha? Jste z dálného východu…“
„No a?“
„Tam naše víra proniká jen pozvolna.“
„Možná proto, že tamní lidé nejsou takoví idioti.“
„Kasumi…“ ozval se Samuel.
„No dobře, i u nás je spousta idiotů, ale málo křesťanů, což je příjemné. Nejsem věřící, Bůh
je jen pojem, kterým se ohánějí slabí, a já slabá nejsem – dokážu si přiznat své chyby,
dokážu se vyrovnat se svými činy a nebojím se toho, co bude, až zemřu. Především nemám
zapotřebí se upínat v jakési bludy, které si lidé vytvořili už před tisíci lety. Jsem racionálně
uvažující člověk, nikoli hlupačka, jež si nedokáže uvědomit realitu a upadá do snů a prostých
představ.“ Kasumi během proslovu sledovala neustále rudnoucí tváře Alonsa, který s sebou
začal mírně škubat. „Odmítám víru ve vašeho Boha,“ pokračovala Kasumi. „Nikdo mi ji
vnucovat nebude, a jestli mi řeknete kupříkladu to, že k postu Strážce musím políbit váš kříž,
co máte na krku, povím vám, ať si ho narvete do prdele.“ Alonsovi již škubaly koutky rtů a
nehty se zarýval do opěradel. Kasumi nemínila přestat. „Nepotřebuji vašeho Boha. Žádná
výhra to totiž není. Každý si konec konců může vytvořit vlastní představu o Bohu, ale
kupříkladu vy křesťané jste ostatní stavěli před jasnou věc, aniž byste věděli více než druzí.
Vždyť vy vlastně nevíte o tom údajném Bohu zhola nic – všechno jsou jen výmysly, které
podkládáte dalšími výmysly až se zdá, že nakonec máte pravdu. Vsadila bych se, že ani
mnozí kněží v Boha nevěří. Třeba nedávno jsem v novinách četla cosi o odhalení kněžích,
jež se ve velké míře dopouštěli pedofilie. Vážně tihle lidé mohou věřit v Boha, když se
dopouštějí takových zvěrstev? Vždyť vy se dovedete chovat hůře než zvířata a to si říkáte
služebníci Boží. Jaký pak musí být onen Bůh, když jeho lidé jsou odporné zrůdy?!“
„A dost!“ vykřikl Alonso a vstal tak prudce, až si převrhl sklenku s vínem a pošpinil si roucho.
„Ty bezbožná zrůdo!“ vykřikl Alonso a ukázal prstem na Kasumi. Ta se zvedla a pohlédla
Alonsovi zpříma do očí. „Jsi zatracena, bídná ženo! Z tvých úst mluví neznalost a pýcha, ale
zažiješ pád až na samotné dno, to si pamatuj.“ Kasumi se nahnula a chytila Alonsa za oblek.
„Pusť mě, hříšnice!“
„Vrátíš se do Vatikánu s tím, že nejsem hodna na post Strážce?“
„Jistěže! Zasloužíš si smažit se v pekle!“
„Ty víš o ztrátě těch spisů… ale pochybuji, že o tom vědí všichni. A krom toho… Black Mirror
skrývá věci, které by se asi neměly dostat mezi veřejnost. Co kdybych svoji úlohu Strážce
pojala zcela opačně? Co kdybych naopak vynesla na světlo to, co má zůstat skryto? Kdo mě
zastaví, když žádný skutečný Strážce není? Takže co Alonso, jak moc máš rád svého
‚Boha‘?“
„Z tebe snad mluví sám Satan…“
„A z tebe senilita. Jestliže překročíš práh mého domu a já nebudu oficiálně Strážce, čekají tě
krušné časy a jsem zvědavá, jak to papež vysvětlí světu.“
„Dobrá… dobrá tak… tak dobrá - možná by to šlo.“
„No vida. Přeci jen se na ten post hodím. Už jsem začala pochybovat…“ Kasumi Alonsa
pustila a napila se trošky vína. „Já jsem jen posuzovatel, nemohu vás oficiálně jmenovat do
funkce. Musíte se mnou do Vatikánu.“
„Adrian Strážcem byl a ve Vatikánu nikdy nebyl,“ upozornil Samuel.
„To ano, ale Adrian byl Gordon a měl to v krvi. Cizince musí do tohoto postu jmenovat sám
Svatý otec. To on vám dá sílu a vůli, abyste odolala mocnostem Pekelným a svůj úřad plnila
s nejlepším vědomím a svědomím.“
„Mám jet až do Vatikánu? Co takhle kdyby se papež stavil tady?“
„Žertujete?“
„Pravda… přilákalo by to veřejnost. Tak dobře, poletím s vámi. Kdy si na mě udělá papež
čas?“
„Ihned. O možnosti volby nového Strážce již ví. Poletíme okamžitě.“
„Dnes se mi to nehodí. Papež musí počkat.“
„Kasumi…“ řekl Samuel. „Možná bys měla jet.“
„Vrátím se nejdříve pozdě v noci! Dnes jsme chtěli mít pěkný večer.“
„Já vím, ale ta funkce je důležitá…“
„Ne tak jako večer s rodinou, ale dobrá.“ Kasumi se se Samuelem objala a dali si pusu.
„Půjdu si vzít věci.“
Kasumi odešla do pokoje a Samuel si s Alonsem potřásl rukou.
„To, co jste jí řekl, jste přehnal, kardinále a doporučuji vám se uklidnit. Vím, že Kasumi je
zvláštní, ale tady jde o ten post a jsem přesvědčen, že není nikdo lepší než ona. Možná vám
to bude připadat jako bláznovství, ale dle mého názoru je to dokonalý člověk pro ten post.
Snažte se ji zbytečně neprovokovat, v zájmu vašeho zdraví.“
„Věřte mi, pane Gordone, že tady nejde o ni. Nezvolím ji na post Strážce kvůli jejím
pochybným kvalitám, ale kvůli bezpečí obyčejných lidí.“
„Chtěl jste říct, bezpečí církve… O lidi vám nejde, ale o svoje koryto ano.“
„Ještě něco – pokud si myslíte, že je ta žena dokonalá, pak si vás omotala kolem prstu svými
lži nebo vás snad zlákala svým tělem. Žena je obecně služebnicí ďábla a ta vaše Kasumi je,
velice slušně řečeno, lehkou děvou, které v žilách koluje krev démonů a jejím jediným cílem
je svádět a omamovat čestné muže, za kterého vás považuji. Z toho důvodu na vás apeluji
pane Gordone – dejte na tu prostopášnou ženu pozor.“
Samuel ukázal prstem ven ze dveří a řekl: „Ještě jednou o mé přítelkyni řeknete, že je děvka,
tak vás odsud násilím vyvedu a bude mi jedno, že jste starý, vetchý a ještě k tomu kardinál!
Okamžitě odsud vypadněte a pamatujte si jedno, Alonso – nedovolím, abyste špinil čest mé
nastávající. Je to stejné jako kdybyste špinil čest mé rodiny a čest Marcuse Gordona,
zakladatele rodu.“ Alonso se déle nezdržoval a odešel.
Samuel byl rozčílený opravdu hodně. Věděl, že Kasumi svým osobitým jednáním hranici
slušnosti překonala už po pár větách, ale nesnížila se k tomu, co Alonso. Samuel sice
myslel, že vydrží jednat s kardinálem maximálně vlídně, ale co je moc, to je moc. Zašel
nahoru do ložnice. Kasumi si zde právě brala svoji peněženku a ukládala si do ní peníze na
cestu.
„Vem si kolik potřebuješ.“
„Jo vezmu. Mám svých peněz vcelku hodně.“
„Majetek včetně financí budeme mít společný, takže se neostýchej sáhnout i do mých peněz.
Vím, že nejsi rozhazovačná a že dokážeš naši pokladnu dobře spravovat.“
„Mrzí mě, že tu nebudu na večeři.“
„Zvládneme to i bez tebe. Ještě tě chci upozornit – Black Mirror je velké tajemství, a pokud
se máš setkat přímo s papežem pak je dost pravděpodobné, že se to odehraje v soukromí.
Snaž se o hladký průběh, moc tě prosím.“ Kasumi k Samuelovi přistoupila a dala mu pusu.
„Nejsem tak tupá, abych papeže napadla a riskovala kriminál.“
„To jsem rád,“ usmál se Samuel.
„Půjdu se ještě rozloučit s Desem.“
Kasumi přešla do vedlejšího pokoje. Desmond seděl a hrál si s míčem – snažil se ho trefit do
obruče umístěné nade dveřmi. Kasumi míček chytila a shýbla se k chlapci.
„Ahoj Desi. Vyspal ses dobře?“
„Jo… ale tetě ráno nebylo dobře, tak si se mnou ani nehrála. Budeme se strefovat míčkem
do košíku?“
„Ne. Budu muset zase odjet.“
„Ale… teď jsi přijela!“
„To jo, ale mám spoustu práce. Nejspíš se nevrátím ani do večera.“
„Mamí! Santa ti nenadělí dárky!“
„Myslíš? To je ale škoda. Od Santy to není hezké…“
„Co když nedá dárky ani mě?“ strachoval se chlapec.
„Pokud ne, tak mu dárky vezmu a rozdáme si je. Dárky by si přece měli rozdávat lidé mezi
sebou a ne čekat na Santu, vždyť Santa tu s námi nežije, tak ani neví, co si kdo přeje.“
„Ale ví – psal jsem dopis.“
„Ty jsi psal dopis?“
„Vlastně… psal ho Eda. Ale Santa ví, co si přeju.“
„Možná, že maminka to ví taky… Tak já už budu muset jít. Ahoj a tetu nezlob, když jí není
dobře.“
„Ahoj, mamí.“ Kasumi vstala, odměřila si vzdálenost od koše a snadno jím prohodila míček.
„Zítra si spolu zahrajeme.“ S těmito slovy Kasumi odešla z pokoje a byla připravená se
připojit ke kardinálovi a zamířit na letiště.
Miranda ležela ve svém domě na posteli a s napětím očekávala, kdy ji navštíví Sakura a
přinese knihu z kláštera. V duchu si přála, aby si mladá Asiatka uvědomila, že dnes je
čtyřiadvacátého prosince a nechala ji být. Ne snad, že by Miranda nechtěla pomoct, ale
nechtěla si kazit zrovna dnešní den obtížným překladem. Někdo zazvonil a Miranda
zabědovala. Urychleně se zvedla a pospíchala na chodbu ke dveřím. Otevřela a ke svému
překvapení zjistila, že za dveřmi stojí Abaya. Třicetiletá žena s indiánskými kořeny vypadala
neobvykle vesele. V rukou nesla zabalený dárek.
„Ahoj,“ pozdravila Abaya. „Můžu dál?“
„Jasně, že jo – jen pojď.“ Miranda za svojí kamarádkou zavřela dveře a pozvala ji ke stolu
v kuchyni. Urychleně dala vařit vodu na čaj a připravila si mátové listy, neboť dobře věděla,
že právě mátový čaj má Abaya nejraději.
„Mám tu něco malého pro tebe,“ řekla Abaya a položila dáreček na stůl. Mirandin úšklebek
nevyjadřoval ani tak radost, jako spíše obavy o to, jak se Abaya zatváří, až se dozví, že tu
pro ni žádný dárek nečeká.
„To jsi vůbec nemusela,“ řekla Miranda a usedla ke stolu.
„Jen si to vezmi. Jsme přece kamarádky.“
„Jo? Myslela jsem, že tu nikoho blízkého nemám – snad jedině Sakuru.“ Abaya sklopila zrak
a bylo na ní vidět, že si cosi vyčítá.
„Promiň, já jsem prostě nemohla sledovat, jak se stýkáš s tou Parvati. Když vezmu v potaz,
jak vypadá a jak se chová… ty její sklony k násilí a snaha se předvádět… lezlo mi to krkem.“
„Aha, takže když už je Parvati pryč, tak je zase všechno při starém…“
„Ale takhle jsem to nemyslela.“
Abaya vypadala hodně sklesle, a aby ji Miranda trochu povzbudila, chytila ji za ruku a řekla:
„Já chápu, že jsem se v Parvati spletla – nebyla taková přítelkyně jako jsi ty. Zpočátku byla
moc fajn, ale v posledních dvou letech veškerá naše setkání spočívala v tom, že se
předváděla a vyprávěla mi, jak na ni lidi civí a obdivují ji. To Sakura je alespoň zábavná a ty
její příhody dokážou pobavit celou putyku. Ovšem obvykle v těch příbězích není nouze o
potoky krve.“
„Brr, Sakura je taky hrozný exot.“
„To je, ale vůbec není namyšlená. Povím ti, že si vedle ní připadám jako mladá, nezkušená
husa. Jí je dvaadvacet, mě táhne na pětatřicítku a přesto zažila věci, o kterých se mi může
jen zdát. Nebyla ještě ani plnoletá, když se dostala k ochrance nějaké podezřelé americké
raketové základny v tichomoří a to nemluvím o tom, že si prošla válkou v Africe.“
„Musela to mít v životě těžký…“
„To jo. Vedle ní i moje problémy s Carlem, Ildou a dalšími nestojí za řeč. Ale přestože si
prošla tím vším, tak je veselá a plná elánu.“
„To je tím mládím.“
Miranda vstala od stolu, neboť voda na čaj již byla uvařená a zalila jím lístky máty, jež byly ve
dvou hrnečkách. Oba pak přenesla na stůl.
„Víš, co se mi honí hlavou, Abayo? Říkám si, jestli vůbec je co slavit? Jsou Vánoce a blíží se
konec roku, ale na co oslavovat příchod toho dalšího? Stejně nic dobrého nepřinese.“
„To máš pravdu, ale takhle pesimisticky se na to dívat nesmíme. Co ta tvá Sakura? Taky si to
takhle bere?“
„Určitě ne. Asi se jí budu muset přeptat na recept pro dobrou náladu.“
Abaya se rozesmála. „Doufám, že až ho budeš mít, podělíš se se mnou.“ Miranda pohlédla
z okna, neboť si povšimla, že začalo hustě sněžit.
„Jak je na tom asi Joseph? Musí mu být hrozná zima a my si tu sedíme hezky v teple. Když
si to tak vezmu – jsme jako sousedé, vždyť mezi mým domem a hotelem už žádné stavení
není.“
„Snad bys mu nechtěla poskytnout azyl?“
„Aspoň bych tu nebyla sama.“
„Pořád lepší sama než s bezdomovcem.“
„Asi máš pravdu ale stejně, někdy je mi toho chlapa hrozně líto. Nikdo ani pořádně neví, čím
si v životě prošel. Zatímco Sakura v hospodě žvaní jak může, tak Joseph, když už přijde, tak
tam jen posedává a chlastá. Jakoby se za svůj život styděl. Asi půjdu za ním na hřbitov. Dám
mu alespoň nějaké teplé oblečení.“
„Ehh, počkej Mirando, nikam nechoď.“
„Proč ne? Půjdeme spolu, jo?“
„Já jsem ti to nechtěla říkat, ale… když sem k ránu přijeli ti chlapi na opravu spadlého
vedení, tak si u mě kolem poledne kupovali svačinu, protože Harry má dnes zavřeno a
vyprávěli mi, že když hledali, kde to spadlo, motali se v blízkosti hotelu a našli tam na zemi
stopy od krve.“
„Cože? Od krve?!“
„Jo… samozřejmě to ještě před tím nahlásili na policii a tak jsem hned šla na stanici.
Inspektor říkal, že to nejspíš bude Joseph, protože velkou kaluž krve našli i v kapličce.“
„Proboha! A… a tělo?“
„Tělo neobjevili.“
„Takže… vražda?“
„Vražda?! To snad ne. Kdo by chtěl Josefa zabít?! Conrad říkal, že v kapličce bylo krve
hodně, ale že to ještě neznamená, že tam Joseph umřel. Našli se tam střepy od krve a tak je
prý možné, že se chtěl Joseph zabít. Možná skončil v řece, protože ho nikde nenašli.“
„Panebože… Co když… možná, si to neudělal sám!“
„Proč ne? Ty snad něco víš?“
Miranda nechtěla mluvit o knize, kterou Sakura našla v klášteře, takže raději Abayino
podezření utnula:
„Ne, nic nevím, jen mě to tak napadlo. Já budu muset na zámek.“
„Teď? Proč zrovna teď?“
„Měla jsem se Sakurou domluvenou schůzku a úplně na to zapomněla. Nezlob se, ale už teď
mám přes hodinu zpoždění.“
„Jo… jasně, tak já jdu. A zítra ráno až si rozbalíš dárek se za mnou určitě stav a řekni mi, co
si o tom myslíš.“
„Jasně a… chceš do vesnice svézt?“
„Ne, to nemá cenu – vždyť je to jen pár desítek minut cesty.“ Miranda Abayu vyprovodila a
urychleně si oblékla svetr a teplou bundu. Poté vyrazila ven a usedla do svého auta. Za
normálních okolností by si udělala procházku a k zámku šla pěšky, ale měla jednak naspěch
a navíc se nechtěla příliš zdržovat venku v zimě.
Miranda zastavila před bránou zámku, vystoupila z vozu a zazvonila. Netrvalo dlouho a
k bráně přišel Mark. Knihovnice se cítila nesvá, jelikož o setkání s mužem, kterého před pár
lety podvedla s jiným, nikterak nestála.
„Eh, ahoj,“ pozdravila Miranda.
„Potřebuješ něco?“ otázal se suše Mark.
„Na zámku je všechno v pořádku?“
„Proč by nemělo být? Pan Samuel je šťastný, paní Kasumi taky a stejně tak její sestra.
Všechno je v naprostém pořádku.“
„Víš o tom, že zemřel Joseph?“
„Už se to ke mně doneslo. Smrt toho bezdomovce mi náladu nepokazí a paní Kasumi a její
sestře už tuplem ne.“
„Víš, čekala jsem, že mě dnes ráno Sakura navštíví a přinese mi knihu, co chtěla přeložit.
Napadlo mě, že mi nechtěli kazit sváteční den, ale pan Samuel na překladu tak lpěl…
nezmiňoval se o ničem?“
„O žádné knize nemám ani ponětí. Pochop už, že jsem tady jako zaměstnanec a ne rodinný
přítel – nesvěřují se mi se vším, co se kde šustne a nevadí mi to, jestli se chceš zeptat.“
„Mohl bys mě pustit dál? Promluvím si se Sakurou.“
„Sakuře nebylo dnes dobře. Nejspíš se ani teď necítí plně v pořádku, takže máš smůlu.“
„Se mnou si třeba promluvit chce. Zajdi se jí alespoň zeptat, prosím.“
„Jak chceš.“ Mak odešel a Miranda před bránou osaměla.
Po necelých pěti minutách vyšla ze zámku Sakura a seběhla po schodech dolů k bráně.
„Čau, Miri,“ pozdravila svoji kamarádku.
„Ahoj. Nechci tě zbytečně obtěžovat, když ti není dobře a…“
„Ale ne, už je to lepší. Hele, zrovna v hale strojíme s Desem stromeček. Nepřidáš se?“
„Stromeček? Ale ne, kdepak. Když jsem já naposledy strojila stromeček, tak jsem bydlela
ještě u našich v Glasgow a bylo mi asi dvanáct.“
„To seš na tom líp než já. U nás v Japonsku pochopitelně žádný křesťanský svátky nijak
zvlášť neslavíme, zato oslavy konce roku stojí za to. Určitě to rozpoutám i tady, cha, cha.
Bude to nářez! Správná hospodyňka musí navařit kupu jídla a to na tři dny dopředu, takže
Kasumi čeká pořádná fuška, ale já ji samozřejmě pomůžu. Určitě vyzkouším i moči – jídlo,
kde hrozí ohromná úmrtnost konzumentů – větší než u jedovaté ryby Fugu.“
„Úmrtnost?!“ vyděsila se Miranda.
„No jasně – úmrtnost. Moči jsou vlastně rýžové placky, které jsou ale kvůli své lepkavosti tak
nebezpečné, že hrozí udušení. Dám ti ochutnat, jo?“
„Ne! To… to určitě ne! Díky ale nechci. To máte všechny sváteční jídla tak nebezpečný?“
„To zase ne. Zajímavý jsou toši-koši-soba, čili asi metr dlouhé pohankové nudle v sojové
omáčce. Kdybych byla v Japonsku, nebyl by problém sehnat i tradiční trojbarevné jídlo –
žlutá rybí vajíčka pro plodnost, červené vařené fazole pro zdraví a zelené mořské řasy pro
štěstí.“
„Plodnost, zdraví, štěstí…“
„Přesně tak. Ale určitě ti dám aspoň lahev saké. Ráno jich Kasumi a Samuel přivezli hned
pět. To bude chlastačka!“
„Saké si nechám líbit.“
„Aby ne!“ usmála se Sakura. „Pověz mi – na svátky budeš sama? Nepřijedou ti přátelé nebo
rodiče?“
„Já přátelů moc nemám a rodiče... Oni se už dávno přestali starat o to, jak se má jejich
dcera. Radši tě nebudu moc dlouho rušit, Sakuro. Jde mi jen o jednu věc – co ten překlad?“
„Už nebude potřeba a žádného prokletí se taky neobávej. Kniha je v podstatě zpátky
v klášteře, takže je vše v naprostém pořádku.“
„Počkej… ty ses vážně vylekala… Bále ses kletby a proto ji vrátila?“
„Heh, dá se říct, že máš pravdu – raději jsem nechtěla riskovat. Jenomže pozor – pořád
zůstávám plná elánu ničit ty potvory, co tu žijí. Klášter byla první destinace a ne poslední.
Což mi připomíná, držíš naše tajemství?“
„Myslíš mlčet o těch stvořeních? To se vsaď. Nechci nikoho strašit. Krom toho, když už je po
nich, je zbytečné se o tom kdekoli zmiňovat a navíc by mi nikdo nevěřil. I mě to hrozně
vyděsilo… vždyť žili kousek od vsi… Víš, obdivuju tě, že chceš v tom boji pokračovat. Jsi
odvážná…“
„To se ví, taky jsem už leccos zažila. Jsem zvyklá žít život plný nebezpečí a ukousala bych
se tu nudou, kdybych měla žít tak usedle, jako třeba ty. Podle mě potřebuješ víc adrenalinu
v krvi. Nechceš se třeba naučit střílet? Mohli bychom pak chodit na lov, třeba do lesa.“
„Ne, to raději ne. Ještě bych si ublížila.“
„Anebo, co takhle se naučit prát? Osamělá žena jako seš ty by to měla umět. Co kdyby tě
přepadl nějaký nadržený šílenec a chtěl tě znásilnit?“
„Mě?!“
„No… pro některý holky co znám, by to byla spíš pocta, ale ty seš pěkná. Myslím to vážně.“
„Možná… možná to není špatný nápad. Někdy se tam doma dost bojím. Kdyby mě tam
někdo přepadl, neuslyší mě nikdo z okolí.“
„Moje řeč. Jo, ale nečekej, že z tebe udělám druhou Kasumi. Ségra je dokonalost sama.“
Miranda se usmála, neboť jí přišlo krásné, jak Sakura svoji sestru obdivuje. Knihovnice si ale
rovněž uvědomovala, že Sakura nemluví jen tak do větru, vždyť už na první pohled, který se
Mirandě naskytl včera v hospodě bylo patrné, že Kasumi je velice odvážná, hrdá i inteligentní
žena.
„Tak já to ještě promyslím,“ řekla Miranda, „a po Novém roce se nějak dohodneme.“
„Oukej, tak se měj, Miri.“
„Ty taky a pěkný svátky.“ Miranda se vrátila do auta, nastartovala, otočila se a vyrazila domů.
Před Mirandiným domem seděl na lavičce asi čtyřicetiletý muž s krátkými rozcuchanými
hnědými vlasy. Vypadal hodně sklesle. Miranda nemohla zajet do garáže, neboť před ní stálo
auto onoho muže. Zastavila proto už na silnici a vystoupila z vozu. Až nyní poznala, kdo to
sedí před jejím domem. Byl to její bývalý přítel Carl.
„To snad…“ hlesla Miranda. Carl vstal a popadl kytici byť umělých, ale velice pěkných
orchidejí.
„To je pro tebe,“ řekl a předal květiny Mirandě. Ta si je chvějící se rukou vzala.
„Co tu děláš, Carle?“
Muž sklopil zrak a řekl: „Mohl bych u tebe pár dnů zůstat?“
„Tady u mě?! Před lety jsi odsud odešel a vůbec ses o mě nezajímal!“
„Jo… ale to jsem byl idiot, který neviděl, co má vedle sebe. Povím ti, Mirando, že jsem za ty
roky navázal vztah s jinými ženami a ani jedna nebyla jako ty. Neměl jsem tě opouštět.“
„Už se stalo.“
„Co ty? Zvonil jsem, ale nikdo neotevřel a teď jsi přijela sama. Copak nemáš muže?“
„Ne…“
„Jsi stále svobodná?“
„Stále…“
„A bezdětná?“
„O co ti jde, Carle?“
„O nic. Nezlob se na mě já jen… přišel jsem o práci a moje přítelkyně mě odkopla jako kus
hadru.“
„Tak jako jsi ty odkopl mě?“
„Už je to dávno, Mirando.“
„Ale nepřestalo to bolet.“
„Mě to mrzí. Podívej, nechci od tebe víc než azyl alespoň na pár dnů. Alespoň tu přes svátky
nebudeš sama.“
„Hmm,…“
„Nebudu ti překážet. Slibuju. No tak, Miri, jsou Vánoce a lidi by si měli odpouštět.“
„Tak jo. Na pár dnů. Ale odjeď si s autem, ať můžu zajet do garáže.“
Velká Británie – Anglie - Venkov
Samuel krátce po odjezdu Kasumi nařídil Edwardovi, aby ho zavezl na osamocenou farmu,
jež stála necelých pět mil západně od panství Black Mirror. Když byli na místě, Samuel
vystoupil z vozu a prohlížel si zděné stavení na mírném svahu. Kolem domu nebyl žádný
plot, takže přišel až ke dveřím a zaklepal na ně. Dlouhou dobu se nic nedělo a Samuel se
rozhodl stavení obhlédnout. Obešel dům zprava, přičemž minul studnu a stodolu přeplněnou
senem a slámou. Vzadu za domem byl veliký chlév a hned vedle stáje, odkud se ozývalo
ržání koní. „Je tu někdo?!“ zakřičel Samuel. Z chléva pomalým krokem vyšel prošedivělý
muž s viditelnou fyzickou vadou – svoji pravou nohu sotva dokázal zvednout ze země a tak ji
za sebou spíše jen vláčel.
„Pan Gordon?!“ podivil se muž, ve kterém Samuel poznal Morise - muže, jež před dvaceti
lety pracoval na Black Mirror jako podkoní.
„Ano, jsem to já,“ řekl Samuel. „Jsem Samuel Gordon z hradu Black Mirror.“
„Takže je pravda, co se ke mně doneslo – nespáchal jste sebevraždu, jak se říkalo.“
„Nespáchal, ale kvůli minulosti tu nejsem. Poslyšte Morisi, vím, že tu chováte koně, ostatně
je to slyšet a já bych koně potřeboval.“
„Na Black Mirror se už nikdy nevrátím, pane!“ zdůraznil Moris a Samuel si všiml, že se muži
začaly třást ruce.
„Nechci, abyste se vrátil. Chci jen toho koně. Jste jediný, koho znám a kdo koně chová.
Počítám, že mi budete schopen poradit nějakého jiného chovatele, pokud u vás neuspěji.“
„Mám tu teď šest koní, pravda, jeden je vážně nemocný – má koliku. Zkusil jsem snad
všechno možné, ale ty křeče jsou už tak strašné, že se ucpávají střeva. Nejdéle pozítří má
přijet veterinář, který ho, pokud se to nějakým zázrakem nezlepší, pravděpodobně utratí.“
„Ušetřte mě detailů. Potřebuji zcela zdravého jezdeckého koně pro svoji nastávající.
Takového koně, který bude stavěný na zdejší chladné podnebí. Nechci tudíž žádnou
hubenou chudinku vhodnou na dostihy a stejně tak nestojím o malého zakrslého poníka.“
„Možná by se tu něco našlo. A s cenou si určitě nemusíte lámat hlavu, pane – nechci za něj
peníze.“
„Nechcete?! Nezlobte se, ale to skoro vypadá, že se mi pokusíte vnutit nějakou nemocnou
herku.“
„Kdepak, pane – to bych si nedovolil. S tou nohou jsem na tom hrozně a poslední měsíce je
to horší a horší – už dlouho nevydržím, to mi věřte. Letos na jaře jsem prodal krávy, abych
měl méně práce a teď na podzim i ovce. Jen koně si stále nechávám, nakonec mám je ze
všech zvířat nejraději, ale už se ani neudržím v sedle. Nemám nikoho, kdo by to po mě
převzal, takže se zbavím všeho, co tu mám a pak… Nevím, ale nechci se dožít toho, kdy
nebudu schopen ani chodit. No nic, pane, pojďte se podívat na toho koně.“
Moris zavedl Samuela do stájí a zastavil se u statného hřebce - zcela černého vraníka. Vzal
z misky trochu cukru a nabídl to koni, který velice rád pamlsek snědl.
„Jsou mu čtyři roky a jmenuje se Taranis. Starám se o něj velice dobře, můžete mi věřit. Je to
zdravý a energický hřebec zvyklý na jezdce, ačkoli už téměř tři měsíce jsem na něm neseděl.
Klidně vám ho vyvedu ven a osedlám, abyste se mohl projet.“
„Eh, to snad raději ne – v životě jsem na hřbetě koně neseděl. Taky o nich nic moc nevím…
Povím vám to takhle – koně chci jako dar pro svoji nastávající a přestože nepůjde o
překvapení, nechci, aby sem musela vyrazit a projet se – bylo by to divné. Má přítelkyně má
asi pětašedesát kilo, takže ten kůň s ní nebude mít problémy, otázkou je, jestli ho zvládne
ona.“
„Pro nováčka ten kůň rozhodně není!“
„Kasumi už kdysi jezdila a nemyslím, že by zapomněla, jak na to, nebo že by se koně bála.
Víte co, já ho prostě beru a uvidíme. Zařídím si odvoz sám – pošlu sem Marka, aby s koněm
odjel k nám a to ještě dnes. Zatím nashledanou, Morisi, a moc vám děkuji.“ Samuel odešel
vcelku spokojený. Pospíchal k autu a nasedl.
„Edwarde,“ řekl ještě dřív, než vůbec zavřel dveře, „právě jsem sehnal pro Kasumi koně.
Chci, aby ještě dnes, než se Kasumi vrátí, byl kůň ve stájích. Teď, když je Kasumi pryč, je
ideální příležitost ji překvapit a o to mi jde. Dovezte mě k nám ke kostelu, potom dovezete
Marka sem a řeknete mu, aby s koněm odjel k nám. Co vím, tak Mark kdysi jezdíval. Odsud
to není zase tak daleko, nicméně do večera musí být kůň u nás, rozumíte mi?“
„Dokonale, pane.“
Velká Británie – Anglie - Black Mirror
Edward vyložil Samuela před Warmhillským kostelem, a pokračoval dál na Black Mirror.
Samuel prošel bránou na hřbitov a namířil si to rovnou k postrannímu vchodu do kostela.
Otevřel dveře a vešel. Rozhlédl se okolo, ale nikoho neviděl. Přistoupil až k oltáři, jež byl
pokrytý zlatavým rounem a stál na něm kříž.
„Je tu někdo?“ zvolal Samuel. Nebyl si jistý, jestli se už na panství dostavil nový duchovní,
takže tahle návštěva kostela byla spíše jen jakýmsi pokusem, než cílenou konfrontací
s knězem. Samuel se vydal zpět ke vchodu do kostela a měl v plánu navštívit ještě faru.
Všimnul si však otevřené mříže do zadní části kostela. Překvapilo ho to, neboť zvonice
nebyla veřejnosti nikdy přístupná. Prošel mříží a stanul v místnosti, která sloužila pro
odkládání nepotřebných nebo rozbitých předmětů. Byly tu poškozené rámy obrazů, potrhané
koberce i zašlé svícny. Dveře odsud ven byly zapečetěny zvenku a vedly na zadní hřbitov,
kde byly ty nejstarší hroby ze všech. Samuela nejvíce zaujalo staré dřevěné schodiště
vedoucí nahoru do věže se zvonem.
„Marku? Jste tu někde?!“ zeptal se Samuel.
Chvíli se nic nedělo, poté zavrzala prkna schodiště a ozvalo se: „Asi vás zklamu, pane, ale
Mark tady nikde není! Já jsem Silas!“
„Nový duchovní?! Toho právě hledám! Jsem Samuel Gordon!“
„Vážně?!“ Silas se rozeběhl po schodech dolů, neboť návštěva ze zámku mu přišla velice
důležitá.
„Raději tak nespěchejte!“ vykřikl Samuel.
„Přece bych vás nenechal čekat!“ Silas se konečně objevil Samuelovi před očima, ale krátce
na to se pod ním prolomila prkna a on propadl níž. Zůstal zaklíněný asi dva metry nad zemí.
Samuel vyběhl nahoru, aby mu pomohl. Podal Silasovi ruku a vytáhl ho ven.
„Dávejte pozor!“ zdůraznil Samuel. „Zvonice se už dlouhá léta nevyužívá – to ovšem
neznamená, že zvon nezvoní…“
„Ehh… Díky, pane Gordone. Bylo by blbý, kdybych tu takhle zůstal třeba až do večera.“
Samuel sešel zase dolů a stejně tak Silas, kterého si mohl konečně dobře prohlédnout. Byl
to mladý muž. Měl husté černé vlasy a plnovous. Netypické bylo jeho oblečení – obyčejné
triko, tepláky a na hlavě obrácená kšiltovka.
„Opravdu jste kněz?“ podivil se Samuel.
„Samozřejmě a čerstvě vystudovaný.“ Silas si se Samuelem podal ruku. „Silas Quinn
Mahoney, ale říkejte mi jen Silasi. Jinak jsem původem z Irska přesněji z Drumcliffu.“
„Hrabství Sligo?“ podivil Samuel. „Ne, to snad není možné - tam to znám. Já jsem kdysi žil u
městečka Grange. Sotva pár mil od Ben Bulbenu.“
„Jó Ben Bulben, to je podle mě nejkrásnější hora v celém Irsku. To takhle přijdete k té skále
večer a když je obloha zatažená, podíváte se na Ben Bulben v celé své kráse a když vidíte
tu jasnou zelenavou trávu, jak kontrastuje s tmavou břidlicí nebo naopak takřka bílým
vápencem… to je pohled, který se nezapomíná. Hra barev, pane Gordone, je to o hře barev
a vůni čerstvého vzduchu. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem shlížel na krajinu z vršku té
hory. A co vy, pane - kolikrát jste vylezl až nahoru, ehh tedy počítám, že jste tam byl.“
„Byl….“ hlesl Samuel a dobrá nálada se z něj v mžiku vytratila. „Byl jsem tam mnohokrát…
pokaždé ze stejného důvodu…“
Samuel stál na vrcholku Ben Bulbenu a v rukou žmoulal starou zašlou fotografii. Hleděl do
dálky směrem na jihovýchod. Někde tam v dáli za dlouhými lány luk, za mnoha silnicemi a
vesnicemi ležel Dublin a za ním Irské moře, které omývalo břehy Anglie. Dále tím směrem
byl Liverpool, Leicester, Cambridge a nakonec Ipswiche, od kterého byl jeho pravý domov
vzdálen jen necelou hodinu cesty autem. ‚Brzy to bude již deset let, co jsem odešel… ne,
vlastně utekl! Deset let od domova, deset dlouhých let plných výčitek a žalu za osud
nevinných lidí, kterým jsem tak ublížil.‘ Samuel nasál do plic čerstvý vzduch a pohlédl
k nebesům. Stahovala se bouřková mračna. ‚Lidé jako já si nezaslouží žít a pokud ano, pak
jen pro to, aby trpěli. Deset let trpím za své hříchy, deset let si vyčítám požár, jež jsem
z nějakého podivného důvodu, který ani já neznám, založil. V těch hrozných plamenech
nezůstala jen má Catherin, ale i všechno to, pro co mělo cenu žít. Tak moc bych si přál
zapomenout… ale srdce mě neposlouchá.‘ Samuel narovnal fotografii a díval se na ni. Byla
to stará fotka zachycující jeho a Catherin krátce poté, co jako novomanželé vyšli z kostela.
Ač byla fotka černobílá a zežloutlá časem, Samuel si celou scénu dokázal naprosto přesně a
do posledních detailů představit v barvě a naživo. Bylo to, jakoby se oba novomanželé na
fotce hýbali, jakoby byli živí a jakoby se to nestalo před mnoha lety, ale sotva včera. ‚Odpusť
mi, Catherin,‘ řekl si Samuel v duchu a poté vykřikl: „Odpusť mi, má drahá!“ Zavřel oči a
fotografii uložil do kapsy. Stále se zavřenýma očima udělal krok vpřed, poté další a ještě
jeden. Oči otevřel ale ještě než tak učinil, uvědomil si, že stojí na samotném okraji Ben
Bulbenu a že pod ním je strmý sráz. ‚Deset let bolesti a utrpení. Deset let marné snahy se
vším skoncovat. Desítky a desítky výstupů na Ben Bulben. Tenhle byl ale poslední! Mě už
v životě nečeká víc než smutek. Po deseti letech to vím naprosto přesně. Neexistuje člověk,
který by mi mohl odpustit, není nikoho, kdo by se nade mnou slitoval. Pro každého, kdo zjistí,
co jsem provedl, budu jen vrahem. Budu tím špatným, tím, kdo si zaslouží trpět.‘ Samuel
zavřel oči a tiše pronesl:
„Každý si své břímě minulosti nese sám. Jako sběratel nabírá novou a novou zátěž a s
postupem let břímě roste a nabírá na váze. Hřbet se ohýbá a drtí stárnoucí kosti. Někdo má
ale tu smůlu, že jeho břemeno těžkne rychleji a pak se stane, že ho nedokáže nést dál.
Jenomže vzpomínky není možné nechat ležet u cesty a minulost se táhne za člověkem vždy
a všude, jako stín. A tak je osudem takového člověka, padnout k zemi pod strašlivou vahou
vlastní minulosti.“ Samuel vykročil do prázdna a přepadl přes okraj hory.
„Pokaždé jsem byl na Ben Bulbenu ze stejného důvodu – pokaždé jsem tam chtěl vyřešit své
problémy. Jednou se mi to málem povedlo. Našli mě dole pod svahem, kam jsem se skutálel.
Zlomená ruka i obě nohy, přeražená žebra, poškozená pánev, úraz hlavy… dávali mě
dohromady déle než rok a málokdo by si tehdy vsadil na to, že se ještě někdy postavím na
nohy a co víc – že budu v pořádku.“ Samuel své myšlenky dál nahlas raději nevyslovoval:
‚Jenomže… já v pořádku nebyl. Možná fyzicky, ale nikoli duševně. Tehdy začalo to, čeho
jsem se zbavil odjezdem z panství – časté bolesti hlavy, změny v chování, halucinace.
Kdybych tehdy věděl, že si mě kletba opět našla…‘
„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Silas a přerušil tak Samuelovy myšlenky, „tak jste to tehdy
vzdal. Vzdal jste celý život.“
„Ano. A víte, co je na tom nejhorší?“
„Povídejte, pane Gordone.“
„Po pár letech jsem ho vzdal znovu a… a opět jsem měl, dalo by se říci, štěstí. Jenomže teď
jsem v situaci, kdy život nechci vzdát ani za nic.“
„Našel jste smysl života, přestože jste v něj tehdy nevěřil?“
„Přesně tak. Našel jsem smysl života a nikdy by mě už nenapadlo se všeho tak hloupě vzdát,
jenomže… teď už to nejsem já, kdo má můj osud v rukou. Ironií osudu stojím opět na pokraji
propasti, a přestože se chci otočit a udělat krok zpět, nejde to, neboť mě cosi tlačí vpřed.“
„Myslím, že vám teď nerozumím.“
„To, co vám teď řeknu tady na panství ví jen pár lidí a bude lepší, když to tak zůstane. Já
umírám, pane Silasi. Mám rakovinu, nádor na mozku, a přestože se zdá, že mi z čistého
nebe padá záchranné lano, nechci se k němu upírat, abych pak náhodou nezjistil, že je moc
krátké.“
„Objevil se snad nějaký lék na rakovinu?! Neslyšel jsem o něm.“
„Nemluvím teď o žádném léku. Spíš… jde… jde o pocit, že jsem zdravý. Jen o oponu, která
tu propast přikryje.“
„Hmm, neurazte se, pane Gordone, ale než jsem vás potkal, měl jsem mnohem lepší náladu.
Obzvláště úžasný výhled z věže mi ji řádně zvednul a pak přijdete vy a povíte mi, že máte
rakovinu… Je mi to líto, pane, opravdu líto. Vlastně jsem se těšil, až uvidím Gordona a
myslel, že mě čeká setkání s člověkem, ze kterého bude vyzařovat sebejistota, klid v duši a
snad i taková ta přirozená nadřazenost, jež přímo číší z některých mocných lidí. Místo toho
před sebou mám obyčejného člověka, se kterým se osud opravdu nemazlil, pokud mohu
soudit.“
„Lhal bych, kdybych řekl, že se necítím šťastný, Silasi. Jde jen o to, že jsem se v myšlenkách
vrátil do dob, kdy jsem šťastný rozhodně nebyl. Nejvyšší čas vzpomínky odehnat...“ Samuel
si odkašlal a zhluboka se nadechl, aby odechnal chmury. „Silasi, prvního ledna mám mít tady
v kostele v deset hodin svatbu se svojí přítelkyní Kasumi Sato. Vašemu předchůdci jsem
všechno již vysvětlil, ale… no, zkrátka, dobře poslouchejte – ani já a ani moje přítelkyně
nevěříme v Boha. Jsme spíše ateisté, abych to upřesnil. Z toho důvodu nechci během
obřadu žádné řeči o Bohu – prostě ho úplně vypusťte.“
„Chápu. To nebude problém.“
„Nebude?!“ podivil se Samuel. „Když jsem tohle řekl otci Furasovi, snažil se mě snad deset
minut přemlouvat, abych si to ještě řádně promyslel.“
„Já nejsem jako otec Furas. Je mi 25 let, pane Gordone. Dokončil jsem školu, pak začal
hledat práci, což se nijak nevedlo. A když jsem se doslechl o zdejším panství a především o
mizerném zdravotním stavu pana Furase, okamžitě jsem vyjádřil svůj zájem. Pravda, o tohle
místo nejevil zájem nikdo jiný. Bylo mi řečeno, že čtyři mí kolegové, které za života oslovil
sám Furas a chtěl je jako své následovníky, ho sice se vší slušností, ale přece jen odmítli. Já
byl nadšen, když jsem to místo dostal a jsem za to rád i přesto, že jsem sem musel
odcestovat zrovna na Vánoce. Nemám žádnou jinou praxi, vlastně tady svoji dráhu
katolického kněze začínám, ale už na školách jsem se naučil jedno – stojíme na prahu
nového tisíciletí, vývoj postupuje závratnou rychlostí a přitom mí kolegové trčí ještě kdesi
v devatenáctém století, někteří snad ještě ve středověku. Křesťanství už není povinnost, je to
jen volba, jen směr, kterým se lidé vydat mohou a nemusí. Nemělo by se to brát tak vážně a
já to tak rozhodně brát nebudu. Pokud nechcete během obřadu žádné citáty z bible, žádné
proslovy, žádné příběhy a podobné blbo… ehh podobné věci, tak je mít nebudete. Církev
nechápe základní věc – my jsme tu pro lidi a ne lidi pro nás. Tak, co dál pane Gordone?“
„Prsteny si navzájem dáme jen symbolicky a ještě vám je sem dodám. Žádnou předem
připravenou řeč, kterou bych od vás chtěl slyšet nemám, zato bych byl rád, abyste mi
umožnil říct pár vět, ještě než si řekneme ano.“
„Vaše přítelkyně má také něco připraveného?“ otázal se Silas.
„Ne, to asi nemá.“
„Vypadalo by to lépe, kdyby i ona pronesla pár slov.“
„Nemyslím, že by si chtěla něco připravit, Silasi. Možná něco pronese z patra.“
„Improvizace působí nejvěrohodněji. Pokud se ovšem vaše paní nebude stydět před lidmi.“
„Nebude, to mi věřte. Také vám musím říct, že Kasumi je hrozně zásadová a… vím, že to
bude znít podivně, ale ona zkrátka nikdy nedá slib, když si není jistá tím, že ho dodrží. To
slovo – slib nebo přísaha, pro ni má neskutečnou váhu a já bych nerad, abyste po nás chtěl
například slíbit věrnost.“
„Věrnost?! Ta se ale dá předpokládat, když… jo počkat – už to asi chápu. Opravte mě, pokud
se pletu pane, ale ta vaše přítelkyně si není jistá naprostou věrností, protože co my víme,
že? Může se stát cokoli, třeba, že ji… sakra teď jsem chtěl říct něco hodně neslušného a…“
„Měl jste na mysli, že ji já budu nevěrný a tak mě ona třeba opustí?!“ rozčílil se Samuel.
Silas se zarazil a nevydal ze sebe jediné smysluplné slovo. Bál se, že dostane od Samuela
ránu pěstí. Ten však byl v klidu. Ne snad proto, že by mu Silasova slova nepřipadala jako
urážka, ale spíše kvůli potřebě vyjít s knězem maximálně po dobrém.
„Silasi,“ pokračoval Samuel, „Kasumi si zakládá na tom, že sebe má dokonale pod kontrolou
a to samé očekává od ostatních. Otázkou ale je, nakolik se dokáže kontrolovat zdejší
hrobník. Je znám svými rasistickými sklony a nechci, aby jakkoli zasáhnul do obřadu.
Rovněž nechci, aby byl u toho, až budeme vycházet z kostela.“
„Můžu mu to vyřídit, ale to je asi tak všechno, co zmůžu.“
„To nestačí, Silasi! Povím vám to takhle – Kasumi umí být velmi nebezpečná. Pokud ji Mark
rozčílí… možná vaší první starostí bude sehnat nového hrobníka.“
„To bude mým prvním cílem i tak, kvůli Markově stáří. Myslím… myslím, že dohodnu se
starostou jeho propuštění a to již brzy. Nemusíte se ho obávat. Do obřadu bude propuštěn.“
„Stavím se tu do konce týdne a donesu prsteny. Možná si ještě na něco vzpomenu. Ehh a
ještě něco - hostů bude nanejvýše šedesát, protože chci pozvat skoro všechny. Počítám, že
většina stejně nepřijde ale kdyby ano, bude kapacita kostela stačit?“
„V nejhorším sem dodám pár židlí nebo malých dřevěných lavic. Něco jsem viděl ve zvonici –
neměl by být problém.“
„Výborně, moc vám děkuji.“
„To nemáte zač. A… ehh, ještě než se rozloučíme, pane Gordone, bych na vás měl prosbu.“
„O co jde?“
„Můj předchůdce mi nechal dopis. Našel jsem ho na faře, přečetl ho a vůbec tomu
nerozumím. Chtěl jsem jít dnes za starostou, aby mi to pomohl vysvětlit. Můžete mi říct, kde
přesně bych ho našel? Slyšel jsem, že má hospodu…“
„Ehm, co takhle kdybych se tu zdržel a s vysvětlením dopisu vám pomohl?“
„To byste udělal?“
„Ano, ale slibte mi, že se postaráte o Marka.“
„Ehh, slíbit… Ta vaše Kasumi je inspirující… Můžu slíbit, že se vynasnažím, ale to je asi tak
vše.“
Silas i Samuel vyšli ze zvonice, přičemž ji kněz zamknul a poté pokračovali před kostel.
Brankou u vysoké zdi se dostali až k budově fary. Silas odemknul dveře a vpustil Samuela
dovnitř. V hlavní místnosti byl veliký stůl i pohovka, kam si Samuel na pokyn Silase sednul.
„Byl bych vám šel uvařit kafe nebo čaj, ale všechny zásoby, co tu jsou, zbyli po otci Furasovi
a abych pravdu řekl… nechci to sám pít ani vám to nabízet.“
„To chápu. V obci je ale obchod. Kávu a čaj tam mají určitě. Když budete chtít, stavte se
tam.“
„Ale dnes asi otevřeno nemají…“
„K večeru určitě ne. Kde máte ten dopis?“
Silas odešel do pracovny a vrátil se během okamžiku. V rukou nesl obálku s popsaným
listem. Samuel list vytáhnul a dal se do čtení.
Pro mého nástupce
Jsem už starý, nemocný a vím, že na tomto světě nebudu dlouho. Black Mirror se stane
mým hrobem stejně, jako v případě mého bratra Fredericka, kterýžto zahynul v zimě roku
1993 během vymítání ďábla. Přestože jsem utrpěl mozkovou příhodu a jsem tak starý,
netrpím senilitou a to, co zde napíši, myslím zcela vážně a stojím si za tím navzdory tomu,
jak nevěrohodně to zní.
Protože se necítím dobře a v posledních měsících mívám značné potíže s krátkodobou
pamětí, raději vše napíši dle jednotlivých bodů a budu doufat, že jsem na nic důležitého
nezapomněl.
Samuel Gordon
Samuel je tou nejzvláštnější osobou, jakou jsem kdy poznal. Za tímto člověkem stojí
neuvěřitelné tajemství, které samo o sobě nepopíratelně dokazuje existenci našeho pána.
Samuel Gordon vstal z mrtvých! Na Black Mirror žije stále mnoho těch, kteří pamatují
události roku 1981, kdy pan Gordon spáchal sebevraždu skokem z věže svého hradu. Byť
jsem u toho nemohl být, jsem přesvědčen, že nejde o žádný podvod. Ve zdejším muzeu (jež
však již nefunguje) bylo svého času mnoho podkladů, dle kterých není pochyb o tom, že
Samuel Gordon zahynul. Proč tedy opět chodí mezi živými? Odpověď najdete v dalším
bodě.
Útok démonů
V květnu roku 1994 se obloha na panství na několik dnů zcela zatáhla, započal hustý déšť,
vítr ohýbající větve stromů a bouře, kterou jsem nikdy nezažil. Na panství se z ničeho nic
zjevili démoni z Pekla. Nevymýšlím si – každý vám to jen potvrdí. Právě Samuel Gordon a
jeho přítelkyně Kasumi (o které bude ještě řeč) se postarali ve velké míře o to, aby démoni
zahynuli. Je tedy nad míru jasné, že to sám náš pán svolil a navrátil Samuela Gordona do
světa živých, aby odčinil své hříchy. Nepohlížejte tedy na pana Gordona jako na zákeřného
vraha, jelikož své vraždy spáchal pod vlivem všeobecně známé kletby Gordonů, ale jako na
muže, který si je vědom svých hříchů, lituje jich a rozhodl se je napravit.
Útok draka
V lednu roku 1995 napadl naše panství drak, jež bezesporu opět unikl z Pekla. Zpustošil a
zapálil vesnici, kde uhořelo nebo se udusilo mnoho zbožných lidí. Ten den, co se drak zjevil
nad panstvím, se Samuel a Kasumi vrátili a nedlouho poté se drak rozplynul. Opět není
pochyb a tom, že o porážku draka se postarali oni dva. Od té doby se již nikdy nestalo, že by
se panství ocitlo pod útokem mocností Pekelných.
Kasumi Sato
Kasumi byla Samuelova společnice a pomohla mu v boji s démony. Je pravděpodobné, že
největší zásluhy má právě ona (alespoň se to proslýchá). Tato žena na dlouhá léta z panství
odjela, ale zaslechl jsem, že se má konečně vrátit. Je nanejvýše důležité, aby bylo o Kasumi
dobře postaráno a aby byla zcela ve formě. Určitě chápete, že my jsme jako pastýři, kteří se
starají o svá stáda. Pastýř ale potřebuje hlídacího psa, který bude stádo chránit a oním psem
je bezesporu Kasumi. Berte toto přirovnání s velkou nadsázkou, neboť Kasumi se zdá být
velice hrdou ženou, které není možné poroučet. Dávejte na ni pozor a v zájmu našeho
panství se postarejte o to, aby byla v bezpečí.
Black Mirrorská tajemství
Na našem panství se nachází mnoho tajemných míst, o kterých byste měl dobře vědět,
protože i v legendách, jež se na panství vyprávějí, je více než jen zrnko pravdy. Na panství
jsem nepůsobil ani deset let a proto doporučuji vyzpovídat hrobníka Marka, který vám poví
víc.
Zvonice
O jedné věci se však zmínit musím již nyní. Jedná se o zvon ve věži našeho kostela.
Přestože na něj dlouhá léta nikdo nezvoní, zvon se vždy rozezní sám, aby ohlásil danou
hodinu. Je to zvláštní, možná více než zvláštní, ale věřte mi – nejde o žádný podvod a děje
se tak již od nepaměti. Nikdo neví, čím je to způsobeno, ale proslýchá se, že když se před
mnoha lety přestalo zvonit, zvon jakoby sám ožil a to prý vinou dobrého ducha Marcuse
Gordona, zakladatele rodu Gordonů a ochránce panství našeho, jež je pohřben v kryptě pod
kostelem. Zdá se, že svůj lid chrání nadále i po staletích a odměřuje nám čas.
Samuel list vložil do obálky a tu položil na stůl.
„Tak, co si o tom myslíte, pane Gordone? Je to žert nebo byl pan Furas navzdory tomu, co
v dopise tvrdí, natolik nemocný, že nerozeznával realitu?“
Samuel byl přesvědčen, že Silas nic z toho nepovažuje za pravdu, jinak by se k němu
rozhodně nechoval tak vlídně. Nemohl mu ale lhát, vždyť každý kdo tu žije, by mu potvrdil
Furasova slova.
„Ani jedno, Silasi. Furas se neplete. A to v ničem.“
„Ale… ne, to není možné!“ kroutil hlavou farář.
„Ale ano, je. V podstatě nemám, co bych k tomu dodal, snad jen, že ze svého pobytu v říši
mrtvých nemám žádné vzpomínky,“ zalhal Samuel. „Vzpomínám si, že jsem spadl z věže,
potom dlouho nic a pak jsem byl zase živý a zdravý. Nechtějte po mě tedy vědět jaké to je v
záhrobí. Myslím, že už raději půjdu.“ Silas chvíli nezaujatě zíral do zdi a poté konečně
zareagoval.
„Vyprovodím vás,“ řekl a vyšel se Samuelem před dům.
„Ještě něco, Silasi,“ řekl Samuel, když stáli před domem na verandě, „oficiálně jsem nikdy
nezemřel a taktéž nevraždil. Black Mirror je tak izolované, že o tom, co se zde skutečně
odehrálo a odehrává, ví jen minimum lidí zvenku. Když půjdete do zdejší hospody a začnete
mluvit o mě jakožto o vrahovi, všichni vám budou jen přitakávat, když ale půjdete třeba do
Ipswiche, budou vás považovat za blázna, neboť o Samuelu Gordonovi se tam ví maximálně
to, že byl podezřelý z vražd a byl jistou dobu prohlášen za mrtvého, ale ve skutečnosti je živý
a nevinný. Jinými slovy, když budete prohlašovat kdekoli jinde, co se tady na panství děje,
budou se vám všichni jen smát a ťukat si na čelo. Budete jen sám proti sobě, takže si ve
vlastním zájmu nechte vše pro sebe a svěřujte se nanejvýše lidem, jež tu žijí.“
„Chápu… tedy… snažím se chápat. Nashledanou, pane.“
„Sbohem,“ odvětil Samuel a skoro slyšel, jak si Silas oddechnul. Samuel opustil Warmhill a
nechal za sebou zděšeného kněze, který byl přesvědčen o jedné věci – v žádném případě se
neplést Samuelovi Gordonovi do cesty.
Když přišel Samuel do zámku, zahlédl v hale nejen veliký živý stromeček, na jehož vrcholku
byla zlatavá hvězda, ale i Sakuru, která ležela na pohovce. Samuel k ní přišel a prohlížel si
ozdobený stromeček, na kterém nechyběly barevné řetězy i skleněné koule.
„Hezký, co?“ zeptala se Sakura.
„Myslel jsem, že spíš.“
„Jen se válím. Edward a Mark jeli Kasumi pro koně… To je hustý. Povím ti, Mark neměl
zrovna radost, že musí pracovat, když má dnes volno.“
„Dám mu prémie, to se nemusí bát. Kde je Desmond?“
„U sebe v pokoji. Nemůže se dočkat Santy, no hlavně dárků. Taky něco dostanu?“ usmála se
šibalsky Sakura.
„Pokud jsi nezlobila…“
„Dobrý, tak mám dárek jistej.“
„Sakuro…“
„A nemusí to být nic extra. I kdybych dostala třeba čokoládičku, tak budu spokojená. Tady jde
o tu skutečnost, že mi někdo dá jen tak sám od sebe dárek… fantastická představa.“
„Myslím, že budeš mít větší radost než z čokoládičky. Pověz mi jedno – už je ti líp než ráno?“
„Jasně, že jo. Už mi je fajnově. Hodně se těšíš na dítě, co budeš mít s Kasumi?“
„Jistě, že jo, ale zatím nejspíše ani nepočala.“
„Kasumi před lety porodila dvojčata, takže je dost možný, že je bude mít zase. Nebudou dvě
děti moc?“
„Ha, ha,“ zasmál se Samuel, „i kdyby měla čtyřčata, tak budu štěstím bez sebe!“
„To je dobře. Moc dobře...“
„Půjdu teď za Lilith, jestli neví víc o Rachel. Až přijede Edward, ať jde hned připravovat
večeři, zatímco Mark ustájí koně. Byl bych rád, kdybys Edwardovi pomohla, ať to všechno
stihneme.“
„Aha… a nemohla bych raději pomoct Markovi? Ten kůň mě vážně zajímá.“
„No tak jo – proč ne. Já Edwardovi pomůžu s vařením.“ Samuel odešel do knihovny a
pomocí speciální rukojeti dýky si otevřel v rohu místnosti dvířka. Sešel po schodech,
nastoupil do výtahu, sjel do jeskyně a poté už pospíchal k Černému zrcadlu.
„Lilith!“ zvolal Samuel, jakmile se ocitl před zrcadlem. Trvalo jen chviličku, než se na opačné
straně zjevila démonka.
„Stále nic, Samueli a je to ještě horší.“
„Jak horší?!“ děsil se Samuel.
„Před pár hodinami si nasadila černé brýle, podobné, jaké používají slepci. Nevidím skrze ně
absolutně nic.“
„Počkat… tomu nerozumím – vždyť bys měla vidět vše, co vidí ona, ne?“
„Přesně tak a Rachel teď vidí jen tmu, stejně jako já.“
„Je slepá… proč by si měla hrát na slepou?“
„Protože se přesouvá.“
„Pravda. Takhle nemáš šanci zjistit, kam jde. Ta mrcha je neuvěřitelně vychytralá. Sleduj ji
dál, Lilith. Stavím se tu zase zítra ráno.“
Silas byl u sebe na faře a stále si prohlížel Furasův dopis. Připadalo mu to tak zvláštní…
Nikdy nevěřil na nadpřirozeno, ale tady zjevně bylo. Těžko tomu vůbec dokázal uvěřit.
Nakonec čtení dopisu nechal a přešel do pokoje, kde byla televize. Skutečnost, že zde
nechybělo video, Silase těšila, neboť si krom mnoha knih, hygienických potřeb, oblečení a
jídla vzal s sebou videokazety s filmy, které měl rád. Nestačil však ani z obalu vytáhnout
kazetu, neboť na dveře fary zaklepal Mark. Silas doufal, že s hrobníkem nebude muset dnes
už jednat. Když se s ním potkal krátce po svém příjezdu, měl Mark spoustu řečí ohledně
Silasova věku i způsobu oblékání. Silas otevřel dveře a s nechutí zíral na Marka.
„Na ten zítřejší pohřeb přijde dozajista celá ves,“ začal Mark, „takže doufám, že otci Furasovi
prokážete dostatečnou úctu, jinak si mě nepřejte.“
„Víte co, Marku? Dejte mi pokoj. Od vás jsem čekal, že mi spíše pomůžete se tu zabydlet a
seznámit s okolím, ale místo toho dáváte najevo, že mě máte za úplně hovno!“
„Hovno?! V životě jsem neslyšel, aby otec Furas řekl takové slovo!“
„Asi proto, že já nejsem otec Furas! Podívejte, řeknu vám to hned i když jsem chtěl počkat
alespoň přes svátky – tady končíte. Zítra jdu za Harrym a požádám ho, aby vás propustil. On
je starosta, a de facto je váš zaměstnavatel, protože to vesnice vám platí za vaše služby, že
mám pravdu?“ Mark nejprve otevřel překvapením ústa a poté zrudnul zlostí.
„Nemůžete mě propustit!“
„Ale můžu. Jste starý a hrobničina je fyzicky náročná práce. Tohle není první hřbitov, který
jsem kdy navštívil, ale je to první hřbitov, ze kterého mám pocit, jakoby se tu čas zastavil.
Proč nejsou mezi hroby cestičky se štěrkem? Proč je velká část hrobů tám vzadu u zdi
naprosto neudržovaná? Jak je možné, že přední zeď u hrobek Gordonů se kácí? A mohl
bych pokračovat ještě dlouho. Přiznejte si to Marku – už na to nestačíte. Seženu si jiného
hrobníka, vás potřebovat nebudu. Předpokládám, že ta chatka, kde bydlíte je pod mojí
správou a patří k faře, takže vás z ní vystěhuji. Půjdete do důchodu, Marku, a to v nejvyšší
čas.“
„Vy… vy bastarde!“
„Uklidněte se, já to s vámi myslím dobře. Do prvního ledna ať jste z Warmhillu pryč,
rozumíme si? Pan Gordon nestojí o to, abyste mu narušoval svatbu!“
„Tak ‚pan Gordon‘… To kvůli němu mě vyhazujete, protože ‚pan Gordon‘ si to poručil!“
„Nejen kvůli tomu, Marku. Vždyť jsem vám to vysvětloval.“ Zbrunátnělý Mark už neposlouchal
a odešel ke svému domku, načež vstoupil dovnitř. Neustále si nahlas opakoval: 'Pan Gordon'
a neskrýval při tom pohrdání. Během okamžiku vyšel z domu s loveckou puškou v ruce. „Co
to děláte?!“ podivil se Silas.
„Pan Gordon žádnou svatbu mít nebude, za to mu budete vystrojovat pohřeb. Jemu, i těm
dvou šikmookým kurvám, co si sem přitáhl!“
„Uklidněte se, Marku!“ Mark však již nereagoval a rychlým krokem pospíchal k zámku. Silas
neměl odvahu jít za ním a snažit se ho déle přemlouvat, neboť se bál, že ho Mark zastřelí.
Silasovi připadalo, že se hrobník zbláznil. Urychleně zašel do domu a volal policii. Během
chvíle byl přepojen sem do Willow Creek.
Conrad Spooner seděl na policejní stanici, nohy měl na stole a rozbaloval si pytlík
s koblihami. Nijak mu nevadilo, že je na stanici a ne doma, jelikož počítal s tím, že by se za
ním stavil otec, kterého však Conrad nenáviděl. Na centrálu přišla zpráva a Conrad natáhnul
ruku, aby stiskl knoflík pro přepojení volajícího.
„Tady Silas Mahoney, nový duchovní z Warmhill. Pan Samuel Gordon je v ohrožení života!“
„Vážně?“ otázal se s posměchem Conrad. „Zaskočila mu kostička?“
„Na zámek jde hrobník Mark a chce pana Gordona i Kasumi a její sestru zastřelit. Všechny je
zabije!“
„Jo?! Tak on Santa vážně existuje. Totiž... chci říct, že se na to mrknu.“ Conrad dalším
knoflíkem vypnul hovor a pohodlně se natáhl, načež se zakousl do koblihy.
Mark a Sakura si ve stájích prohlíželi Taranise. Byl již ustájený a měl tu dost ovsa, sena i
vody v korytě.
„Je nějakej klidnej,“ řekla Sakura. Přišlo jí divné, že kůň se vůbec nevzpouzí a snadno se
nechal navést do stáje i ustájit.
„Je zvyklý,“ vysvětloval Mark. „Pravda, když jsem na něm jel sem, tak s sebou zprvu dost
házel, ale to bude tím, že na něm nikdo dlouho neseděl.“
„Anebo jsi pro něj byl cizí. Co myslíš – ségra si s ním poradí?“
„Určitě. A co ty, Sakuro, taky se budeš chtít projet?“
„Kdepak, já jsem na koni v životě neseděla.“
„Není to nic těžkého – naučím tě jezdit.“ Sakura se usmála a dala Markovi pusu na tvář.
„Jseš suprovej chlápek. Co takhle kdybys dnes večer přišel do mého pokoje a trochu
bychom se napili? Samuel koupil saké…“
„Rád bych ochutnal a ještě radši bych za tebou přišel, ale… to se nehodí. Budeš sestra lady
Gordonové! Nemůžeme spolu… však víš.“
„Ale no tak, co to plácáš? To víš, že spolu můžeme šukat.“
„Šu-šukat?!“ divil se Mark. „Tohle jsem neměl na mysli!“
„Podívej, dneska je výjimečnej den, alespoň podle vás Evropanů a já myslím, že bychom si
měli udělat radost, teda… pokud to je radost i pro tebe. Jestli se stydíš, tak to vůbec nevadí,
protože se můžeme opít a pak spolu chrápat a uvidíme, co se během noci přihodí.“
„Jdeš na to moc rychle. Vlastně hrozně rychle!“
„Taky nám dochází čas.“
„Jak to myslíš, Sakuro?“
„No… je ti pětačtyřicet.“
„Tohle jsi nemusela!“ vykřikl Mark a vyšel ze stájí. Sakura ho následovala.
„Marku… počkej, Marku!“ křičela Sakura. Mark zprvu nereagoval, což Sakuru začalo
rozčilovat. Zastavil se až před zámkem a to poté, co Sakura vykřikla: „Jsem těhotná!“
„Cože?!“
„Nekecám ti, vážně jsem v tom. Ráno, jak mi bylo blbě, tak jsem si raději udělala test,
protože mě to tak napadlo a… prostě čekám dítě.“
„Dítě?! Tak ty chceš vztah, když… když s někým jiným čekáš dítě?!“
„Já… já to dítě nechtěla! Ehh, znásilnili mě! Tam v Africe, víš? Přepadli mě dva vojáci
z Angoly a prostě mě přefikli. Co jsem mohla do prdele dělat?!“
„Znásilnili tě… promiň, já… to jsem nevěděl.“
„Jo… nemám to vůbec lehký. Samuelovi nic říkat nechci, ale před Kasumi jsem se už
prořekla. Ví, že čekám dítě. Nikomu jsem ale neřekla, kdo je jeho otec. To víš jen ty a…
nemusíš si to nechávat pro sebe, nakonec lidi se budou ptát, ale… nevím, jak na mě budou
pohlížet, až se to dozvědí.“ Mark k Sakuře přistoupil a objal ji.
„Proto jsi chtěla mít dnes sex? To dítě jsi chtěla považovat za mé vlastní?“
„Bála jsem se, že se na mě vysereš, až se dozvíš pravdu.“
„Ne, to určitě ne. Znamená to… že ty stojíš o to, abych se stal tátou. Chceš, abych byl tátou
tvého…“
„Našeho.“
„Našeho… dítěte.“ Mark neudržel slzy, protože mu to přišlo hrozně krásné. Jakoby z čirého
nebe se k němu seslala láska i dítě, které nikdy neměl. Pravda – nebude to jeho vlastní dítě,
ale stejně byl moc šťastný. „Všechno je to tak... strašně narychlo, ale máš pravdu – ve svém
věku už nemůžu otálet. Nic lepšího jsem si k Vánocům přát nemohl.“ Sakura zase tak
nadšená nebyla, neboť se čím dál víc zaplétala do výmyslů a bylo otázkou, nakolik dokáže
pavučinu lží držet pohromadě, než ji někdo přetne a možná i nechtěně pokazí Sakuře vztah
s Markem. Přesto ale byla ze vztahu s Markem moc šťastná.
„Co to je za zjeva u naší brány?“ zeptala se Sakura, když si všimla postavy, jak marně
lomcuje se zamčenou brankou. Přistoupila blíž, stejně tak Mark a oba rychle poznali, že jde o
hrobníka. Sešli po schodech k bráně, ale jakmile se k ní přiblížili, hrobník Mark vsunul mezi
mříže brány hlaveň své pušky.
„Ani krok!“ zařval.
„Co… co to děláte?!“ vyděsil se Mark.
„Ty plesnivej zasranej parchante,“ zařvala Sakura. „Polož tu zbraň, nebo přísahám, že tě
zaživa pohřbím!“
„Na to už nebudeš mít příležitost, Asijská běhno!“ odvětil hrobník. Mark si rychle stoupnul
před Sakuru, neboť poznal, že hrobník míří přímo na ni. „Jděte mi z cesty, Marku,“ vykřikl
hrobník.
„Uklidněte se! Přece nechcete spáchat vraždu?! Navíc dvojnásobnou!“
„Minimálně trojnásobnou. Ještě zbývá Kasumi a ten sprostý parchant Samuel, který se už
celé roky měl smažit v Pekle!“
K Zámku se pomalým krokem blížil i Conrad, kterému bylo hloupé jen tak sedět a nehnout
ani prstem, přestože zjevně hrozilo nebezpečí. Věděl, že i kdyby se teď něco událo, je
z obliga, neboť se přeci jen snaží katastrofě zabránit. Cestou si prozpěvoval, jakousi písničku
a celkově vzato byl úplně v pohodě. Když zahlédl u brány zámku hrobníka, kterak míří na
Marka, došlo mu, že jde opravdu o život a zprvu ho to překvapilo. Vytasil pistoli a oslovil
hrobníka, který si ho vůbec nevšiml.
„Tady policie – inspektor Conrad Spooner z... no, vždyť mě dobře znáte. Položte tu flintu,
Marku a odstupte stranou.“
„Nikdy!“ vykřikl hrobník. „To vy zahoďte pistoli, nebo ty lidi zabiju!“
„Ničemu si nepomůžete a já budu mít důvod vás zastřelit. Nemáte kam utéct, nemáte jak se
z toho dostat, tak tu zbraň položte a já slibuju, že potlačím to svrbění prstu, kterým obvykle
mačkám spoušť.“
„Co se mnou bude potom? Budu se moct vrátit do své práce? Zařídíte mi to?“
„Zařídím vám maximálně pobyt v cele!“ Sakura poodstoupila od Marka dál, neboť jasně
viděla, že hrobník po Conradových slovech ještě více zrudnul vztekem a ona nechtěla, aby
kvůli ní musel Mark zemřít. To ji chtěl přece hrobník zastřelit, ne Marka.
„Běž za mě!“ řekl Mark. „Schovej se, protože mě nezabije, kdežto tebe…“ Mark jasně
zpozoroval, kterak hrobník pohlédl na Sakuru a bylo mu jasné, že ve zlomku sekundy
pootočí pušku, aby ji mohl zasáhnout. Mark ve snaze vytvořit Sakuře štít, přiskočil před ni,
načež zazněl výstřel. Conrad v tu chvíli neváhal ani vteřinu a střelil hrobníka do hlavy, aby
zabránil dalšími krveprolití. Jeho tělo se skácelo k zemi dříve, než tělo Marka, jehož zachytila
Sakura. Neudržela ho dlouho a bezvládné tělo jejího přítele se zhroutilo na zem do bláta.
Veliká krvácející rána na jeho hrudi dávala tušit danou skutečnost – Mark byl mrtvý.
Řím - Vatikán
Po příletu do Říma se Kasumi v doprovodu Alonsa okamžitě vydala do Vatikánu. Neměla
mnoho času na rozhlížení, neboť ji Alonso provedl přes náměstí svatého Petra rovnou do
budovy Vatikánských muzeí. Vystoupali do patra a poté zašli do veřejnosti nepřístupných
prostor, kde měl Alonso svoji pracovnu.
„Tady na mě počkáte. A opovažte se čehokoli dotýkat!“ Alonso za sebou zavřel dveře a
Kasumi přistoupila ke stolu, na kterém byly desky se spisy, jež měl Alonso rozečtené. Kasumi
je otevřela, aby zjistila, čeho se týkají. Šlo o záznamy týkající se Ceferina G. Mally, muže,
kterého papež prohlásil blahoslaveným 4. května 1997, tedy před více než rokem. Kasumi
onen muž nijak nezajímal, pouze v rychlosti zjistila, že jde o takzvaného patrona Romů, že
téměř čtyřicet let byl kočovníkem, a přestože byl negramotný, měl značné znalosti ohledně
katolického náboženství. Kasumi problesklo hlavou, nakolik je pro církev důležitá spíše
katolická zkušenost a víra, než gramotnost či vzdělání.
'Všestranně vzdělaní lidé se jim nikdy nehodili a stále nehodí. Dávají přednost hlupákům...
Nebo je za tím víc? Patron Romů... Možná jde jen o to umlčet cikány a získat je na svou
stranu. Nejsou víc než obchodníci – obchodníci s vírou...“ Kasumi otevřela skleněná dvířka
od knihovny. Knihy ji sice moc nezajímaly, ale v pracovně nebylo co jiného dělat. Kasumi
prohlédla pár nezajímavých knih a pak ji zaujala kniha týkající se severské mytologie. Prošla
si obsah a zaujala ji legenda o magickém kladivu Mjollnir, kterým vládl Thor. Byla tu zmínka i
o magických kovových rukavicích a opasku, jež zdesetinásobuje sílu svého nositele. Jen
díky těmto třem předmětům dokázal Thor kladivem vládnout. Do pracovny vstoupil Alonso.
„Co to děláte?! Říkal jsem, ať na nic nesaháte!“
„Ten Thorův pás, co má poskytnout nadlidskou sílu opravdu existuje?“
„Pás?! Vás na legendě o Mjollniru nejvíce zajímá pás?“
„Přirozeně, vždyť železné rukavice musejí být nepraktické a bojovat s kladivem zatím
neumím, navíc je otázkou jaké má vlastně využití. Pás dodávající sílu by se mi ale hodil.“
„Je to jen legenda, Kasumi!“
„Příběh o prokletí Gordonů také byla jen legenda… a pak se proměnila ve skutečnost.“
„Žádný pás ani kladivo neexistuje! Nesmíte tolik věřit knihám.“
„Pravda a začnu s vaší biblí. Kde je papež? Je na cestě sem?“
„Sem?! Kdepak, svatý otec vás přijme v Sixtinské kapli.“
„Zrovna tam? Proč?“
„Je zasvěcena nanebevzetí Panny Marie a svatý otec je jejím velkým ctitelem. Papež
jmenování do funkce Strážce provede v naprostém soukromí a… pochopitelně dal na mé
doporučení a je přesvědčen, že jste ta pravá, o čemž mezi námi silně pochybuji. Pana Marie
bude svědkem vašeho jmenování.“
„Tak hlavně rychle – už se těším, až budu doma.“ Kasumi a Alonso vyšli ven z muzeí a
zamířili k Sixtinské kapli, jež odsud byla jen pár minut chůze.
Kaple obdélníkového půdorysu na první pohled nebyla nijak zvlášť zajímavá, jelikož svojí
cihlově nahnědlou barvou splývala s okolními budovami. Kaple sama však byla
architektonickým skvostem, přestože nešlo o žádnou složitou architekturu. Jako vzor využil
architekt Šalamounův chrám, o kterém je zmínka ve Starém zákoně. Kasumi vstoupila
dovnitř a okamžitě ji zaujala výzdoba. Skutečnost, že u kříže na druhé straně kaple stál
papež, Kasumi v tuto chvíli nijak nezajímalo. Stěny i strop byly pokryty velice
propracovanými malbami, přičemž veliké fresky na zdech zachycovaly různé výjevy z bible
nebo historie. Kasumi neměla ponětí, co malby znamenají, ale přišly jí opravdu zdařilé.
„Fascinující, že ano?“ řekl papež.
„Ano. Je fascinující, co tady vznikalo, zatímco lidé okolo hladověli. Tím nechci říct, že já bych
byla jiná, že bych rozdávala jídlo a peníze druhým, ale já se nehlásím ke katolické církvi a
rozhodně netvrdím, že tu jsem ‚pro lidi‘.“ Kasumi přistoupila až k papeži, který byl oblečený
v typickém bílém přiléhavém rouchu. Působil klidně, přestože před ním stál člověk, který by
ho dokázal zbavit života během pár sekund. Možná však jeho klid pramenil z toho, že netušil
čeho všeho je Kasumi schopná. Po chvilce ticha papež znovu promluvil:
„Málokterý člověk je duševně tak silný, aby se vyvaroval jakýchkoli hříchů a bylo by
pokrytecké tvrdit, že mezi námi jsou a byli lidé zcela čistí a bez poskvrny. Mnozí se dopustili
chyb, ale mnozí následně prozřeli a své chyby napravili. Bohužel mnohdy až příliš pozdě.
Mluvíte pravdu – církev by měla být veřejnosti nápomocná, měla by to být berla, o kterou je
možné se opřít a tak vyrazit po té správné cestě, avšak lidé jsou plní předsudků a
neposlouchají ty, kdož nepůsobí důležitě a mocně. Představte si Vatikán jako chudou prostou
vesnici tvořenou dřevěnými chatrčemi, ve kterých bychom my, služebníci boží přebývali. Ano
– byli bychom blíže k prostému životu, jaký vedl Ježíš Kristus a jaký vedou lidé na mnoha
místech světa, ale veškeré naše úsilí by se shledávalo s podstatně menším úspěchem.
Navíc je třeba vzdát hold našemu Pánu a také utvrdit věřící v jejich správné cestě, neboť je
těžké věřit jen tomu, co proudí z našich úst. Tady v této kapli se nacházejí znalosti, kteréžto,
což snad i vy uznáte, jsou klíčem k moudrosti.“
„To ano – znalosti jsou klíčem k moudrosti, ale mnohdy záleží na interpretaci toho, co je
člověku představováno.“
„Stojíte o výklad těchto maleb?“
„To ani ne. Jen chci říct, že třeba támhletu postavu,“ Kasumi ukázala na strop, na postavu
ženy s hadím tělem, „si kupříkladu já vyložím jen jako hadí ženu – vymyšlenou bytost z bájí,
ale vy budete mít zcela jistě jiné vysvětlení.“
„Je to zpodobnění Satana.“
„Aha… a jak vy víte, že Satan vypadá právě takto? Už jen to, že vypadá jako žena, dává
jasně najevo, že tady kolem nás nejsou ani tak zachyceny skutečné vědomosti, ale spíše lži,
kterým tu nálepku ‚pravdivé informace‘ dáváte ve snaze ovlivnit veřejnost. Opravdu máte za
to, že žena je ďábel sám? Víte vůbec, co by se dělo s lidstvem, kdyby ženy zcela vymizely,
nebo alespoň přestaly rodit děti? To by byl hodně rychlý konec.“
„Papež Pavel VI. ve svém Octogesimo Adveniens řekl: 'V mnoha zemích se objevují listiny
ženských práv, které by měly ukončit skutečnou diskriminaci a ustavit vztahy rovnosti a úcty,
vzájemné důstojnosti, ty je třeba studovat v dobách, které si to živě žádají. Ale nemáme na
mysli falešnou rovnost, která by stála v protikladu s pravou rolí ženy...'“
„Kterážto je...“
„Být matkou, ochránkyní rodinného krbu. Tak pravil Pavel: 'Ale však spasena bude v plození
dětí, jestliže by zůstala u víry, a v lásce, a v posvěcení svém.'
Kasumi semkla ruku v pěst. Během chvilky však nával vzteku potlačila a opět ruku povolila.
„Také znám pár stupidních citátů,“ řekla s úsměvem. „Tak třeba Schopenhauer a jeho zvratky
- 'Žena potřebuje pána' nebo 'Ženy jsou pohlaví horší jakosti' anebo moje oblíbené 'Když
příroda rozštípila lidstvo na dvě pohlaví nevedla řez přímo středem.'“
„Vidím, že jste četla 'O ženách'.
„Četla. Je to zajímavá kniha. Kdyby Schopenhauer ještě žil, dala bych si tu práci ho osobně
navštívit a nemyslím, že by ho ještě někdy napadlo pronášet podobná 'moudra.' Všímám si
fyziologického i psychologického rozdílu mezi muži a ženami a uvědomuji si důsledky, které
nám říkají, že každý je obecně vhodný pro to a naopak nevhodný pro ono. Jenomže zatímco
ve stádě ovcí, které vy máte tak rádi, jsou všechna zvířata jedno jako druhé, tak u lidí je
každý jiný. Proto vy, vaši nohsledi, ten Shopenhauer a miliony dalších jste zcela vedle, když
si myslíte, že dokážete určit správné cesty – jednu pro muže a druhou pro ženy. Možná, že
tenhle můj citát nebude znít tak pěkně a nenajde se tolik lidí, kteří budou spokojeně
přitakávat, ale já si za ním stojím. Poslouchejte dobře – Kasumi Sato řekla: 'Je jedno, co seš
zač. Dělej si co chceš, když na to máš a vyser se na ty, kterým se to nelíbí.' Tak... a už se tu
vykecáváme dost dlouho. Nejsem tu kvůli vám, ale kvůli postu Strážce…“
„Ano...“ Papež se odmlčel a poté řekl: „Budete zastávat jednu z nejdůležitějších a také
nejstarších funkcí v historii lidstva. Už od dob Marcuse Gordona, prvního z rodu Gordonů, se
vyvolení z tohoto starobylého rodu stávají strážci temnoty a ochránci světla. Budete jednat
ve stínu, budete stát na rozmezí tmy a světla. Vaším úkolem je ochránit nikoli lidstvo před
zlem, ale lidstvo před jím samotným, neboť zvědavost vystihuje každého jednotlivce a
snadno se změní v nebezpečnou zbraň. Proto není vaším cílem zlo ničit, ale zabránit v jeho
odhalení lidmi.“
„Už to chápu!“ zvolala Kasumi a přerušila tak papeže. „Proto nikdy nebylo rozhodnuto o
zničení portálů a Černého zrcadla – protože jste také jen zvědaví lidé a zajímá vás, co tam
na druhé straně vlastně je. A navíc, když bude nejhůř, můžete to využít k dokázání světu, že
Peklo skutečně existuje! Jen si dejte pozor, protože lidé se po takovém objevu nemusejí jen
semknout a uvěřit církvi, ale také se od ní mohou odvrátit, až zjistí, že se to tajemství dlouho
tajilo a co víc – že vaše modlení lidi před Peklem nezachrání.“
„Doufám tedy, že chápete, co je povinností Strážce?“
„Krýt vám zadní vrátka. A já zase doufám, že vy chápete moji důležitost a že rozumíte
potřebě se mnou maximálně vycházet, abych náhodou neudělala to, co nemáte v plánu.“
„Přesně tak, slečno Kasumi – jste dostatečně inteligentní, abyste pochopila, že neděláte
správnou věc, ale zabraňujete věci špatné a to špatné pro vás.“
„Nečekala jsem, že mi bude papež vyhrožovat.“
„Nevyhrožuji vám, rozhodně ne tak jako vy mě. Pouze je třeba, abyste měla motivaci plnit tu
úlohu.“
„A protože nevěřím v Boha, není to tak jednoduché, co? Nemusíte se ale bát – je v mém
vlastním zájmu portály a Černé zrcadlo ochránit. Nejlepší bude, když si navzájem nebudeme
házet klacky pod nohy – totiž že vy mě necháte volné ruce a nebudete se snažit mi
zasahovat do života a já vás nebudu využívat a vydírat. Fungovalo to tak stovky let a mohlo
by i nadále, ale… taky nemuselo. Zájmy církve by se rázem mohly s těmi mými zkřížit a pak
vás nebudou čekat klidné noci – já nejsem ničí loutka a umím se bránit, tak na to vezměte
zřetel.“
„Opět mi vyhrožujete…“
„Pletete se – pouze chci, aby mezi námi bylo jasno. A teď pokračujte v tom proslovu, na
jehož konci ze mě bude, předpokládám, Strážce.“
Papež přistoupil ke Kasumi blíže a položil jí ruku na rameno. „Poklekněte, prosím.“
„Jednejte se mnou jako se sobě rovným. Výsledek konkláve ani ty vaše hadry z vás
neudělali nadčlověka.“
„Vaše hrdost ohromnou měrou přesahuje pokoru a slušnost. Možná, že je to opačně –
možná, že to sama sebe považujete za člověka, který stojí nad všemi ostatními.“
„NA úrovni všech ostatních!“
„Ale máte na to právo?“
„Stejné jako vy – oba jsme se zrodili v lůně ženy nebo chcete tvrdit, že vás zhmotnil Bůh? A
už mě začínáte stručně řečeno srát. Buď to dokončíte, nebo odcházím.“
„Dobrá… Od této chvíle jste Strážcem Černého zrcadla a portálů, jež na Black Mirror jsou.
Věřím, že svůj úřad budete vykonávat s nejlepším svědomím a že, pokud je to stále
zapotřebí, odvrátíte neblahé důsledky činů Mordreda Gordona, kterýžto ať je pro vás
hrůzným příkladem toho, jak je možné skončit, když se člověk spojí s bytostmi jiného světa.
Jak by řekl první ze Strážců - moudrost budiž vaši cestou.“
Kasumi se otočila a vykročila ke dveřím kaple. U nich se zastavila a přes rameno papeži
řekla:
„Mordred Gordon přes to všechno špatné, co udělal, zachránil možná miliardy lidí před
Peklem. Pokud nejste pokrytec, nemluvte o něm jako o lidské zrůdě a važte si ho, neboť
lidem pomohl více než vy všichni dohromady.“ S těmito slovy Kasumi odešla z kaple.
VI – Pod maskou
25. 12. 1998
Velká Británie – Anglie - Black Mirror
Kasumi se vrátila na Black Mirror ve tři ráno. Sehnat taxi, které by ji v noční hodinu dovezlo
až na panství nebylo snadné, ale povedlo se. Kasumi vstoupila na pozemky brankou u
zámku. Vystoupala po schodech a vešla do zámku, přičemž dveře za sebou, stejně jako
branku, zase zamknula. Potichu vyšla do patra a poté do koupelny. Sundala ze sebe
oblečení, které přihodila do koše na prádlo a v rychlosti se osprchovala. Poté, zcela nahá,
pospíchala do svého pokoje. Neměla problém pohybovat se doma nahá a to ani ve dne.
Samuel už spal, ale nebyl v posteli sám. Vedle něj ležela Sakura. Kasumi by za normálních
okolností nikoho nebudila, ale tohle normální rozhodně nebylo. Položila své sestře ruku na
rameno a mírně s ním zatřásla. Sakura se probudila a okamžitě sáhla na lampičku, aby
rozsvítila. Světlo a hluk vzbudily i Samuela.
„Kasumi…“ hlesla Sakura. „Promiň, já… bylo mi smutno a... Já jsem nechtěla být sama.“
„Nezlob se na ni,“ řekl Samuel. „A nezlob se ani na mě. I já jsem byl rád, že mi bude
nablízku. Povídali jsme si, jeden druhého utěšovali a pak jsme museli usnout.“
„Já se nezlobím, ale proč - co se stalo?!“
„To Mark…“ hlasla Sakura. „Ten vlasatej zkurvysyn hrobník ho zastřelil, když se mě Mark
snažil zachránit! Hrobník mě chtěl oddělat, protože je to magor a… nebýt Marka byla bych
mrtvá.“ Sakura se rozplakala a Kasumi usedla vedle ní na postel. Objala svoji sestru a
snažila se ji utišit.
„Už to nejde vrátit, Sakuro. Není to tvoje vina, nebo snad ano?“
„Možná… počítala jsem s tím, že hrobník vystřelí a tak jsem od Marka odstoupila, aby ho
kvůli mně nesejmul. Zazmatkovala jsem a Mark asi taky, protože kdybychom měli víc
rozumu, tak...“ Sakura opět propadla v pláč. Kasumi zvedla hlavu a pohlédla na Samuela.
„Hrobník je kde?“
„Je mrtvý. Spooner ho zastřelil.“
„To je dobře. Doufám, že nepovažuješ za nutné posunout terním svatby.“
„Nevím. Ale asi to necháme jak to je. Nemůžu si při svém zdravotním stavu dovolit vše
odkládat.“ Samuel si povzdechl a řekl: „A co ty, lásko? Uspěla jsi?“
„Jo, jsem Strážce. Teď mám ale pocit, že jsem měla raději zůstat doma.“
„Ne, sestřičko,“ hlesla Sakura. „Ještě by tě zabil taky. Tak… já půjdu k sobě.“
„Nemusíš,“ řekla Kasumi. „Vejdeme se sem všichni. Nechci, abys byla sama, jen bys to hůř
snášela.“ Sakura tedy ulehla na kraj a Kasumi doprostřed postele.
„Ještě nezhasínej, Samueli,“ řekla Sakura.
„Proč ne? Bude lepší, když se vyspíme a Kasumi je určitě unavená.“
„Je tu jedna věc, o kterou se s vámi oběma musím podělit, protože se vás to týká. Už to
nechci tajit, už nechci dál lhát. Budete mě nenávidět, oba dva, ale… prosím vás, nezlobte se
jeden na druhého. Nebo spíše ty Kasumi se nezlob na Samuela – on za to nemůže, protože
to já ho k tomu nutila.“
„O čem to mluvíš?“ podivila se Kasumi.
„Tam v Kongu jsem dlouho před tím, než se objevil Samuel, neměla sex a já si chtěla
vyzkoušet, jaké to je s Evropanem.“ Kasumi už pochopila celou pravdu, kdežto Samuel stále
ještě ne. Přesto se však na svoji sestru nezlobila, nakonec věděla, že Sakura po Samuelovi
nijak netouží. „Přinutila jsem Samuela, abychom se vyspali,“ pokračovala Sakura. „Nešlo o
násilí, to určitě ne, ale přesto tam nátlak byl a on v zájmu dobrých vztahů mezi námi
souhlasil.“
„Pravda,“ řekl Samuel, „ale nejsem bez viny. Nemusel jsem souhlasit. Přísahám, že to bylo
jen jednou jedinkrát a já ani Sakura jsme o to znovu zájem neprojevili.“
„Tak, tak, sestřičko. A teď to hlavní – jsem těhotná a dítě, které čekám, nemůže být nikoho
jiného, než Samuela.“ Samuelův výraz mluvil za vše. Byl tak překvapený, jako snad ještě
nikdy. Zároveň se ale hrozně obával reakce Kasumi. Ta nevypadala nijak naštvaně.
„Docela šok…“ řekla Kasumi s klidem sobě vlastním, „ale po tomhle budeme všichni jedna
velká rodina. Já a Samuel budeme manželé a snad se dopracujeme k dítěti, no a ty, Sakuro,
s ním už dítě máš a my dvě jsme sestry…“
„Ty nejsi naštvaná?!“ nechápala Sakura.
„Ne, je to perfektní. Já s tím vším nemám sebemenší problém. Úžasně nás to stmeluje. Ten
kdo říká, že tři lidé žijící spolu jako jedna rodina, nemohou normálně fungovat, je idiot.
Rozumný má v srdci lásku pro více lidí, hlupák jen pro jednoho.“
„Abych pravdu řekl,“ pronesl Samuel, „já také problém nevidím, ale ty ho mít budeš, Sakuro.
Řeknu ti to narovinu – nejsem schopen milovat dvě ženy a ty těžko seženeš muže, který by
s tebou chtěl žít tady na zámku v mojí přítomnosti. Snad kdyby ses rozhodla žít jinde a já
bych se našeho dítěte vzdal, jenomže… to… to asi nedokážu, promiň. Zatím je na všechno
brzy, tak snad časem, ale… pochybuju.“
„Jo…“ řekla Sakura, „já tě chápu, ale nemusíš mít obavy – já odsud neodejdu ani za nic. To
si raději najdu chlapa, který to všechno překousne a smíří se s tím, že to dítě není jeho a že
má tady tátu.“
„Nikdo takový neexistuje, Sakuro.“
„Možná jo,“ řekla Kasumi, „možná je takový člověk sotva pár metrů od nás.“
„Edward?!“ podivila se Sakura.
„Je to jen návrh. Podívej, sama dobře vím, že snažit se lásku spoutat rozumem je zbytečné.“
„Nevím,“ řekla Sakura „myslela jsem, že s Markem můžeme něco zkusit, ale… ono by to
nejspíš stejně dlouho neklapalo, vždyť já o nějaký trvalý vztah nikdy stát nebudu – prostě se
na to nehodím. Tátu tady to dítě bude mít, tak co jako řešíme? Na co potřebuju jinýho
chlapa? Jedině kvůli sexu.“
„Pojďte už spát,“ navrhla Kasumi. „Za chvíli bude svítat a já potřebuju alespoň pár hodinek
spánku.“
Ráno do pokoje vtrhnul Desmond a okamžitě začal křičet: „Tati, tati, venku je Santa!“ Samuel
odhrnul deku a posadil se.
„Nekřič tolik, maminka ještě spí.“ Kasumi však Desmondův křik probudil a stejně tak Sakuru.
„Jé, mami! Už jsi doma!“
„Jo…“ řekla Kasumi a protáhla se. Obě sestry vstaly a Kasumi vůbec nevadilo se před
Desmondem ukazovat zcela nahá. Bez ostychů přešla ke skříni s oblečením a našla si triko
s krátkými rukávy a kalhoty.
„Tak co se děje, Desi?“ zeptal se Samuel, zatímco se Kasumi oblékala.
„U brány je Santa Klaus, ale Edward ho sem nechce pustit, dokud to ty, maminka nebo teta
nedovolí. Může sem, že ano?“
Sakura se shýbla k Desmondovi a pohladila ho po vlasech. „Něco se ti zdálo, viď?
„Nezdálo, teto! Venku je Santa!“
Sakura se podívala z okna. „Vážně tam stojí nějakej červenej zjev.“ Samuel také raději vstal
a rychle se oblékl, zatímco Kasumi už vyšla ven na chodbu. Zajímalo ji, co jí poví Edward.
Ten postával v hale u vchodových dveří.
„Paní Kasumi,“ řekl, jakmile Asiatka sešla dolů. „Asi už víte, co se včera přihodilo…“
„Ano. Nemusíte teď pracovat, Edwarde. Klidně si dejte na týden volno, ostatně jsou ty
svátky.“
„Ne, paní Kasumi, nechci jen tak posedávat a vzpomínat na Marka. Byli jsme kamarádi, víte?
Léta jsme žili tady na zámku a teď… nechápu, jak ho mohla ta… zrůda, jen tak zastřelit!“
„Nenáviděl nás, to nebylo novinkou, ale co vím, tak Marka se to vůbec netýkalo. Hrobník
chtěl zabít moji sestru a Mark jí zachránil život.“
„Byl to dobrý člověk.“
„Nemyslím, že hrobník zaútočil jen tak. Něco to muselo spustit. Možná za to mohl incident
před pár dny, kdy ho Sakura shodila do vykopaného hrobu, protože ji sprostě urazil, ale
podle mě tam bylo ještě něco.“
„Ano, volal jsem včera večer na faru a Silas, nový farář, mi řekl, že hrobníka chtěl propustit.
Jednak kvůli jeho stáří a neschopnosti vykonávat svou práci a za druhé kvůli panu
Samuelovi, který si nepřál, aby mohl Mark nějak obtěžovat při svatbě. Ale vy ani pan Samuel
na vině nejste!“
„Já vím. Necítím se za to vina. Jen jsem asi neměla Sakuře bránit, když chtěla hrobníka
zaživa pohřbít… Ale život jde dál – není možné trčet v minulosti. Venku je prý Santa…“
„Ano. Tvrdil, že ve velkých městech a dokonce i v Ipswichi chodí o Vánocích lidé převlečeni
za Santu a dělají dětem radost.“
„Už je pětadvacátého,“ zdůraznila Kasumi.
„To ano, ale vedení těch Santů chtělo prý letos zavítat i na venkov a nestihli to včas. Není
divu vzhledem k tomu, kde žijeme - sem je to odevšad daleko. Jen tak mezi námi – myslím,
že Santové mají chodit především k majetnějším lidem a to ve snaze získat tučné odměny.“
„Těch se tady nedočká – vyhoďte ho. Žádný podvodník nebude mému synovi motat hlavu.“
„Ale…“
„Vy-hoď-te ho! Nebo to mám udělat sama? Proč ne.“
Kasumi vyšla před zámek a pospíchala k bráně. Před ní postával netrpělivý Santa. Měl
červené oblečení, na hlavě čepici a veliké vousy, které mu zakrývaly skoro celou tvář.
„Hou, hou, hou, zdravím vás, paní,“ řekl Santa hlubokým hlasem.
„Jdete zbytečně, můj kluk není idiot! Vypadněte odsud a to hned!“
„Ale no tak, paní. Vidím na vás, že pocházíte z východu. Zdejší zvyklosti vám jsou asi cizí.“
„Zdejší zvyklosti jsou debilní! Na náš pozemek se nedostanete a můžete tady klidně postávat
celý den.“ Před zámek vyběhl i Desmond v doprovodu Samuela. Oba přišli k bráně.
„Zdravím, Santo,“ řekl Samuel. Kasumi se k Santovi otočila zády a poodešla se Samuelem
stranou, aby si s ním promluvila.
„Co to jako děláš? Ten chlap je lhář. Žádný Santa neexistuje.“
„Desmond na něj věří a teď ho vidí před sebou – přece mu nebudu vykládat, že to Santa
není. Jak bych mu to asi vysvětlil?“
„To už nech na mě,“ pronesla Kasumi a otočila se, ale Samuel ji urychleně položil ruku na
rameno a stoupl si před ní.
„Nekaž mu dětství, prosím tě o to.“
„Tak mu přestaň lhát.“
„Přece mu nebudeš bránit, aby byl šťastný! Podívej, můžeme ho na to postupně připravit, ale
nemůžeme mu teď, navíc před tím chlapem říct, že Santa neexistuje.“ Kasumi si povzdechla.
„Tak jo. Ale do zámku nepůjde. Uvědomuješ si vůbec, že tyhle podvodnický svině můžou
klidně být zloději, co si tipují objekty k vykradení? A mezi námi – Black Mirror je pro zloděje
zlatý důl.“
„Dobře, souhlasím.“ Samuel odemknul branku a vpustil Santu na pozemek.
„Jsem rád, pane, že jste rozumný. Mám tady pro malého takovou drobnost.“ Santa se
shýbnul k Desmondovi a sáhl do kapsy, přičemž druhou rukou pohladil chlapce po vlasech.
Kasumin zlostný pohled mluvil za vše. Podivovala se nad tím, jak se Samuel v tuhle chvíli
usmíval, přestože musel mít v mysli Markovu smrt, která ho dozajista zasáhla podstatně více
než ji. Bylo jí jasné, že se Samuel kvůli Desmondovi značné přemáhá, ale nechápala, proč
hraje divadlo a chlapce akorát mate. Santa si všiml, že Kasumi ho nyní nesleduje svým
ostřížím zrakem a z kapsy vytáhl ostrý nůž, který okamžitě vložil chlapci pod hrdlo a zvrátil
mu druhou rukou hlavu dozadu.
„Miluju Vánoce,“ řekl Santa, „jsou plné překvapení…“ Santa si v rychlosti strhl vousy a už se
nesnažil předstírat hluboký mužský hlas. Kasumi i Samuel před sebou měli Rachel. „Někdo
z vás se hne a kluk tady končí.“ Kasumi v mžiku začaly cukat koutky rtů a dalo ji značnou
práci ovládnout ohromný nápor hněvu. Samuel byl spíše k smrti vyděšený. „Teda, že se
necháte oblbnout takovou fraškou… myslela jsem, že jsi chytřejší, Kasumi. Asi ti už stářím
změknul mozek… Tady venku je nějak chladno… co takhle si promluvit uvnitř?“ Rachel
Desmonda takřka odvlekla do zámku, přičemž neustále dávala maximální pozor, především
na Kasumi, jejíž reakci nebyla schopná odhadnout. Kasumi věděla, že nemá čas ani prostor
Desmonda zachránit, takže odevzdaně vešla do zámku společně se Samuelem.
Rachel přišla až ke krbu a usedla na pohovku, přičemž si Desmonda posadila na klín, ale
stále ho ohrožovala nožem. V hale byl i Edward a Sakura, kteří byli stejně jako Samuel
vyděšení. Sakura už podruhé během pár hodin litovala, že u sebe nemá svoji Valkýru.
„To stačí, dál už ani krok!“ vykřikla Rachel, když se k ní Kasumi přiblížila a stála vedle
podstavce se základním kamenem hradu, jež byl uprostřed hlavní haly. „To mi pověz,
Desmondíku, víš kdo je tahle ošklivá paní?“
„Moje maminka!“ vykřikl Desmond a hned dostal od Rachel facku.
„To není tvoje maminka, ty jeden spratku! To já jsem tvoje máma! Já! A tahle šikmooká mrcha
není víc, než zákeřná vražedkyně. Jenomže ty seš tak blbej, že neviš co to je vražedkyně…
Víš ty co? Představ si ji jako starou, zlou a smradlavou ježibabu z pohádek? Dokonce je jí
podobná, vidíš?“ Rachel se usmála. „Tak, co Kasumi? Jaké to je lhát ‚vlastnímu‘ synovi?“
„Možná mu lžu, ale bezdůvodně bych ho nikdy neudeřila. Zabiju tě, Rachel – z tohohle
zámku se živá nedostaneš.“
„Neuvěřitelný… ale asi potřebuješ čas si zvyknout na realitu, která je pro tebe dozajista cizí.
Kasumi Sato - dokonalá, nezničitelná a všeho schopná žena se sebevědomím vyšším než je
Newyorské WTC, stále ještě nepochopila, že tentokrát nedrží věci pevně v rukou. Život toho
haranta je ale jak se zdá pořádný důvod držet se zpátky, že ano?“
„Přece bys ho nezabila!“ vykřikl Samuel. „Je to tvoje dítě!“
„Moje dítě, které jste mi sprostě ukradli!“
„O něj ti nejde – to vím jistě. O co tedy?“ zeptala se Kasumi.
„K tomu se dostanu, neboj se. Jsou Vánoce – lidi by se měli především bavit. Kasumi, svlíkni
se, přivaž si podprsenku na obličej a zatancuj hula-hula.“
„Ty ses během pobytu v Pekle pomátla…“
„A divíš se mi?!“ vykřikla z plných plic Rachel. Hned nato přirazila nůž přímo pod Desmondův
krk a zvrátila mu hlavu do zjevně bolestivé polohy. Desmond se rozplakal. „Tak dělej, Kasumi
– já to myslím vážně!“
„Nebudu ze sebe dělat šaška!“
„To pak napiš na Desmondíkův hrobeček: Jsem hrdá a neudělala jsem ze sebe šaška –
proto můj syn musel zemřít!“
„Když ho zabiješ, ztratíš výhodu a já ti přichystám muka, která si ještě nezažila.“
Rachel se opět rozesmála. „Nikdy nezažila?! Ha, ha, neumíš si představit, co jsem už zažila.
Radím ti dobře, Kasumi – udělej, co po tobě chci. Máš pravdu – jsem šílená a šílení lidé
dělají šílené věci, viď synáčku?! Možná bys to ‚mamince‘ měl říct sám – aby tetu Rachel
poslechla, jinak to bude bolet.“ Kasumi měřila vzdálenost mezi sebou a Rachel. Bohužel
však zjišťovala, že Rachel je ostražitá a z Kasumi takřka nespouští zrak.
„Kasumi…“ řekl Samuel, „uvědom si, co je v sázce.“ Kasumi neriskovala ani krok vpřed,
protože jednání Rachel bylo opravdu nevypočitatelné. V jejích doširoka rozevřených očích
bylo patrné jakési šílenství i nadšení zároveň. Kasumi nemohla jinak než přistoupit na
Rachelininu hru a doufat, že se dříve či později naskytne příležitost Desmonda zachránit.
Kasumi si sundala tepláky a přetáhla si přes hlavu triko.
„No fuj!“ vykřikla Rachel. „Ty jsi hotová reklama na nějaké extrémní bodyfitness soutěžení.
Chudák dítě – musí se na tebe dennodenně koukat… To mi pověz Kasumi – co dovede ženu
k tomu, aby si tělo obalila svaly a zbavila se tuků? Je v tom mentální postižení, komplex
méněcennosti nebo to vážně má užitek, dělat ze sebe nepřirozenou zrůdu?“
„Nepřirozenou? Mé tělo je zcela přirozené, kdežto to tvé... Co dělá kus tvé prdele na hrudi?“
Rachel zrudla neboť se Kasumi trefila – zvětšení prsou bylo v jejím případě skutečně
provedeno díky tuku z pozadí.
„Drž hubu!“ zařvala Rachel. „Čubka bez špetky ženskosti mě nebude takhle urážet! Heh,
ženskost... tohle slovo je ti cizí a vždycky bylo.“
„Seru ti na ženskost! Vím že jsem žena a cítím se jako žena – kilogramy svalstva na tom nic
nezmění.“
„To určitě... Do ženy máš asi tolik, co já do prasete. A teď pokračuj ve svlékání.“ Kasumi si
sundala kalhotky i podprsenku. Sakura, stejně jako Edward jen mlčela a sledovala dění. Ani
jeden z nich nechtěl udělat chybu, která by mohla stát Desmonda život.
„Pokračuj, Kasumi,“ pobídla Asiatku Rachel. „Tu podprsenku si přivaž na obličej jako roušku.
A potom se dej do tance.“
„Já tě zabiju, Rachel!“ Kasumi ale přesto poslechla a jediné, komu podprsenka na Kasumině
obličeji připadala směšná, byla Rachel. „Nevím, jak se to tancuje…“ pronesla Kasumi, která
se nyní musela hodně soustředit, aby svůj vztek ovládla. Rachel se opět rozesmála.
„Hlavně, že víš, jak zabít člověka na desítky způsobů, co? Ty jedna tupá šikmooká krávo,
hula-hula je havajský tanec, jež se původně tančil před králem a to na oslavu Bohů. Samael
byl s mojí verzí nadmíru spokojený a byla bych ti to i předvedla, kdybych měla jistotu, že se
na mě hned nevrhneš. Tak začni aspoň nějak kroutit prdelí a poskakovat na místě!“ Kasumin
křečovitý ‚tanec‘ bez špetky rytmu u Rachel vyvolal záchvat smíchu. Stále však byla
ostražitá. „Měla by ses vidět, Kasumi!“ vykřikla Rachel. „To je pohled… tak tahle
komediantka, že je jedním z nejnebezpečnějších lidí světa?! Máš talent, Kasumi, měla by
ses přihlásit do cirkusu - jako šašek!“ Kasumi si strhla podprsenku z obličeje. I Rachel si
všimla, že její obličej rudnul nenávistí. „Chtělo by to studenou sprchu, Kasumi. Být tebou se
začnu kontrolovat, jinak… vždyť víš. Jdeme na druhé kolo našeho představení! Kasumi,
udělej stojku na jedné ruce a tu druhou si strč do… ne počkat – je tu přece dítě! Bude stačit
ta stojka a… zvládneš to na konečkách prstů? Určitě jo, viď?“
„Tuhle hru hrajeme už od počátku špatně,“ řekla Kasumi. „Budu tady jen stát a schválně, co
se bude dít. Ty Desmonda nezabiješ – jenom vyhrožuješ. Počkám si, co po mě doopravdy
chceš.“
„Vážně?“ Rachel snížila nůž držený až doteď pod krkem tiše plačícího Desmonda a řízla ho
do prstu. Klučina vykřikl bolestí a začal s sebou škubat. Kasumi neměla čas zasáhnout,
neboť nůž už opět ohrožoval Desmondův krk. „Já myslím, že to hrajeme dobře. Čekám na tu
stojku, Kasumi, nebo mám prostě vzít nůž a vrazit ho tomu spratkovi do ramene?“ Kasumi
rezignovala a zvedla ruce do výšky, shýbla se k zemi, načež se vyšvihla na ruce. V rychlosti
získala stabilitu a mohla jednu ruku zvednout a přiložit k tělu. Zvednout ze země i dlaň a
držet se jen na konečkách roztažených prstů už bylo těžší, ale pro Kasumi stále nic vyloženě
obtížného. „Vida, akrobatické schopnosti máš vážně působivé… Tak teď ještě jeden úkol a
konečně se dozvíš, proč jsem zde. Vyzvracej se a vyrob si z toho pleťovou masku – ať se
nemusím dívat na tvou hnusnou držku.“
„Mám se vyzvracet?!“
„Mám ti to snad napsat?! Tak dělej!“
„Rachel, to už přeháníš,“ ozval se Samuel.
„Vážně? Buď rád, že to nechci po tobě, ty jeden bastarde!“ Kasumi se shýbla a strčila si prsty
do krku. Netrvalo dlouho a obsah žaludku se jí vehnal do úst. Jakmile vytekl na podlahu,
Kasumi si ho natřela na tváře. Poté se opětovně postavila a Rachel byla spokojená.
„Povím ti jedno, Rachel – mýlíš se, jestli si myslíš, že se před tebou ponižuji. Moje hrdost je
stále na takové úrovni jako předtím, protože když už se člověk zesměšňuje, záleží na
důvodu jeho činu a ne na tom, co provede. Ve skutečnosti ponižuješ jen sama sebe.“ Rachel
chvíli mlčela a jen zírala na Kasumi. Poté promluvila.
„Je mi jasné, že do Pekla sama neskočíš, ani kdybych Desmondíka vykuchala, ale chci po
tobě, abys se mnou šla k Černému zrcadlu a pohovořila s Lilith.“
„Proč?“
„Přinutíš ji, aby k zrcadlu pustila Samaela a ten mi předá mocný artefakt.“ Rachel už raději
neřekla, že nemá v plánu Slzu krve předat Kasumi, jak to plánoval Samael, ale využít ji ve
vlastní prospěch, aby ve výsledku Kasumi zničila, ale aby nehrozilo, že se Samael ujme své
vlády na Bráně Pekel.
„Dobrá…“ řekla Kasumi. „Můžeme jít.“
„Ty první.“ Rachel následovala Kasumi do knihovny, ale držela si od ní dostatečný odstup.
Kasumi otevřela průchod do podzemí a sešla po schodech, načež nastoupila do výtahu. „Na
to zapomeň,“ řekla Rachel. „Ty se mnou nepojedeš. Sešplháš po řetězu.“
„Dobrá,“ řekla Kasumi a mírně se pousmála. Rachel si toho všimla a překvapilo ji to.
„No jo, ty svině! Mezitím si vezmeš tu svoji vrhací hračku – hvězdici a pak… Pojedeš taky a
kolem otáčíš ty. Stačí jeden špatný pohyb a tvůj harant zemře.“ Kasumi nastoupila a stejně
tak Rachel s Desmondem. „Ani se neohlížej!“ Kasumi začala otáčet kolem a to ohromnou
rychlostí. Bylo to sice vyčerpávající, ale to jí vůbec nevadilo. „Zpomal!“ zařvala Rachel.
Kasumi však pouze přidala a otáčela kolem dál. Věděla, že zarážka pod výtahem je hodně
pevná a doufala, že náraz kabiny ustojí. Bylo to sice riskantní, ale Kasumi byla ochotná
riskovat. „Zastav, ty mrcho!“ zařvala Rachel a krátce poté výtah zastavil o zarážku. Náraz
vyvedl Rachel z rovnováhy, ale Kasumi ne, jelikož se přidržovala kola. Vrazila svým tělem do
Rachel. Ta zavrávorala a vsunula nůž Kasumi do levého ramene. Kasumi sykla bolestí a
Rachel utíkala do jeskyní k Černému zrcadlu. Kasumi se držela za rameno a dle náporu
bolesti poznala, že nůž se otřel o kost.
„Mamí, bolí to?“
„Jo… Zůstaň tady a ani se nehni, jasné?!“ Kasumi nečekala na odpověď a s nožem v rameni
pospíchala za Rachel.
Rachel přiběhla k zrcadlu a už zdálky volala Lilith. Když se démonka objevila, Rachel
okamžitě spustila: „Zastav ji a já ti prozradím, kde vězním Curu. Tvoje princezna bude zase
s tebou! Jen ji zastav!“ Rachel se ohlédla a spatřila, jak po schodech k oltáři kráčí Kasumi.
„Zastav tu svini!“ zařvala naprosto zoufalá Rachel.
„Ano, zastavím tu svini,“ odvětila Lilith a vykouzlila kolem Rachel modrou plamennou stěnu,
která ji uvěznila. Rachel okamžitě přiběhla k plamenům, které však byly pevné jako zeď –
nebylo možné skrze ně přejít. Rachel byla bezradná a k smrti vyděšená.
„Karta se obrací…“ pronesla Kasumi s úsměvem a přišla až k bariéře.
Promluvila Lilith: „Doufám, Kasumi, že z té zrůdy dostaneš, kde je Cura.“
„Neboj se. O co ti vlastně šlo, Rachel? Po jakém artefaktu to toužíš?“
„Nejspíše po Slze krve,“ řekla Lilith. „Samael ten artefakt získal a má v plánu ti s ním ublížit.“
„Přesně tak!“ řekla Rachel. „Kdybych ten artefakt měla, všichni by mi za něj utrhali ruce.
Stačilo by oslovit vedení jakékoli vyspělé země a říct jim jedno jediné: ‚dostanete ten
předmět, když mi doručíte přemoženou Kasumi Sato.‘ No a já bych tě zmrzačila a poslala do
Pekla. Stále k tomu může dojít, Lilith! Já nikdy neprozradím, kde Cura je. Pomoz mi a
odvděčím se ti.“
„Co je to za artefakt?“ zeptala se Kasumi démonky.
„Ne, Kasumi, tohle ti říct nemohu. Ten předmět je hrozivou zbraní v nesprávných rukách.“
„Já ho přece nechci!“
„Protože nevíš, co způsobuje. Povím ti jedno – pokud ti ten předmět někdy Samael či kdokoli
jiný nabídne, v žádném případě ho nepřijímej. Nic nestojí za to ohromné riziko, které Slza
krve představuje.“
„To bych si posoudila sama! Ale samozřejmě je mi jasné, že Samael na moje dobro zcela
jistě nemyslí.“ Rachel přemýšlela, jestli by stálo za to povědět Kasumi, co Slza krve dokáže.
„Kasumi!“ oslovila Japonku Rachel. „Můžu ti říct, co Slza způsobuje. Nech mě jít a dozvíš se
to.“
„Polib mi prdel, ty zasraná čubko! Pusť mě k ní, Lilith!“
„Né!“ vykřikla Rachel. Kasumi uchopila rukojeť nože a velice pozvolna ho vytáhla ven. Krev
z ní začala téct mnohem více a rychleji než předtím, ale teď na to nehleděla. Plameny se
rozestoupily a Kasumi vkročila dovnitř, načež zůstala uvězněná stejně jako Rachel.
„Budu ti uřezávat části těla,“ řekla s klidem Kasumi. „Po každé uříznuté části se tě zeptám na
jedinou věc – kde je Cura? Když mi popravdě odpovíš – zabiju tě.“ Rachel neviděla jinou
možnost, než se na Kasumi vrhnout, ale jakmile se proti Asiatce rozeběhla, dostala do hrudi
takový kopanec, až skončila zády na zemi. Kasumi dupla Rachel patou na obličej. Poté se
k ní shýbla a uřízla si dlouhý kus červeného kabátu z oděvu Santy. S ním si v rychlosti
ovázala ránu, přičemž použila zuby, aby to vůbec dokázala. Rachel se mezitím překulila a po
všech čtyřech se snažila dolézt k oltáři a schovat se za ním. Kasumi ji chytila jednou rukou
za vlasy a odtáhla ji od oltáře stranou. Rachel křičela a zarývala se nehty do kamenné
podlahy – nebylo jí to nic platné. Kasumi vrazila ukazováček hluboko do Rachelinina očního
důlku. „Kde je Cura?“ zeptala se.
„Chcípni!“ řvala Rachel. Kasumi obrátila Rachel na břicho a klekla si na ni, aby ji znehybnila.
Chytila ji za pravou ruku a začala nožem odřezávat kůži na malíčku. Nůž skřípající o kost
Rachel přiváděl k šílenství. Když Kasumi oholila malíček místy až na kost zeptala se znovu.
„Kde je Cura?“
„V Aberdeenu! V mém bytě!“
„Lžeš!“ odvětila opět klidným hlasem Kasumi a začala odřezávat prsteníček.
„Nééé!“ křičela Rachel, ale marně, jelikož Kasumi se nenechala čímkoli zastavit.
„Kde je Cura?“ zeptala se Asiatka znovu, když prsteníček připomínal kus masa.
„Je v mém bytě!“ řvala Rachel.
„Lžeš!“ odvětila opět Kasumi a pokračovala s řezáním prstů. Když oholila prostředníček, opět
se zeptala: „Kde je Cura?“
„Ve Waleské vile!“ vykřikla Rachel.
„Lžeš!“
„Ne – mluvím pravdu!“ Kasumi pokračovala s divadlem hrůzy a bolesti dál.
„Vila! Ta vila! Je ve vile!“ křičela Rachel z plna hrdla. Nic jiného než slovo ‚Lžeš‘ však od
Kasumi neslyšela. Když už Rachelinina ruka připomínala spíše ruku ohnívající zombie,
Kasumi ženu obrátila na záda a nožem začala odřezávat její pravé ňadro. „Je ve vile!
Přísahám na všechno svaté!“ křičela Rachel, která již několikrát upadla do bezvědomí, ze
kterého ji vždy dostal odpočinek a Kasumino lomcování s ní.
„Lžeš!“ odvětila opět Kasumi a zabořila nůž hluboko do silikonů, jež z velké části tvořily
Rachelinina ňadra. Po chvilce řezání Kasumi vzala prso a hodila ho do propasti. „Kde je
Cura?“
„Tvá… vila! Přísahám… na… na svůj život! Přísahám na všechno co... co chceš. Je tam! Je
ve vile!“
„Lžeš!“ odvětila Kasumi a pustila se do řezání druhého ňadra. Předpokládala sice, že Rachel
kvůli děsivému zranění na hrudi dlouho nevydrží, ale přesto neváhala jí způsobit další
takovou ránu. Když v hlubinách skončilo i druhé ňadro, Rachel už nevnímala, neboť bolest a
ztráta krve ji dostala do hlubokého bezvědomí a bylo otázkou času, kdy svým zraněním žena
podlehne. „Kde končí ta propast? V Pekle?“ zeptala se Kasumi Lilith.
„Ne, nemusíš se bát,“ odvětila démonka a své kouzlo zrušila. Kasumi zvedla Rachelinino tělo
nad hlavu, zapřela se nohama a hodila ho do propasti.
„Cura je v naší vile!“ řekla poté Kasumi.
„A víš to jistě? Možná lhala!“
„Vím to jistě. Takovýhle výslech nedělám poprvé. Oproti jiným případům to bylo snadné,
rychlé a dokonce relativně bezbolestné a mírné. Kvůli jediné informaci jsem své oběti mučila
dlouhé hodiny, někdy i dny. Rachel byla slabá. Mnoho vyslýchaných sází na to, že falešnou
informací získají čas se vzpamatovat nebo, že mučitel dokonce lži uvěří a dotyčného
okamžitě zabije. Já takovou školáckou chybu nedělám – nezáleží na tom, jestli dotyčný říká
pravdu či lže – nepřestávám ho mučit, dokud nejsem přesvědčená, že řekl pravdu a to se
stane, když si přestane vymýšlet. Člověk, který říká pravdu, z ní v takovéto situaci už nikdy
neustoupí a všemožně se mučitele snaží přesvědčit, že už nelže a požaduje již jen smrt.
Samozřejmě je tu riziko – mozek může na intenzivní a děsivou míru bolesti zareagovat a
člověk přestane vnímat. Proto jsem dávala Rachel čas k oddechu, aby se vzpamatovala
alespoň zčásti. Jsou lidé, kteří sami sebe dokážou přesvědčit o lži a v takovém případě to
má mučitel obtížnější, neboť musí sledovat mnohem více aspektů, než jen záchvěv hlasu
vyslýchaného a jeho řeči. Vím ale, že Rachel tak silná ani zdaleka nebyla a proto jsem
přistoupila k téhle rychlé variantě, založené na fyzickém mučení. Kdyby na místě Rachel byl
někdo jako já, tak bych musela přistoupit k mučení zejména psychickém a kombinovat ho
s fyzickou bolestí a šokem. Jinými slovy – kdybych měla mučit sama sebe, ehh čistě
teoreticky, záleželo by to pochopitelně na citlivosti oné informace, ale asi by to byla záležitost
zřejmě celých dnů, kdybych jednu metodu střídala druhou. Topení ve vodě, kousavý hmyz,
kapající kohoutek, drcení kostí, střídání tepla a chladu, odpírání vody, přebytek potravy,
neumožnění dlouhodobého spánku, elektrické šoky, přílišný hluk,… ehm, asi jsem se
nechala unést… Ty roky v Yakuze prostě nejdou vymazat z paměti. Takže… za pár hodin tu
máš Curu a pak bude řada na tobě.“ Kasumi odešla a vrátila se k výtahu. Byla špinavá nejen
od vlastní, ale také od Rachelininy krve. Cítila silnou bolest v rameni, ale přesto byla šťastná
a už se těšila, až se klidně takhle zcela nahá natáhne do pohodlné postele a bude odpočívat.
Napřed však bylo zapotřebí vyčistit ránu a zašít ji.
„Mamí!“ vykřikl Desmond, jakmile Kasumi uviděl a přiběhl k ní, aby ji objal.
„Už jsi v bezpečí.“ Kasumi chytila chlapce za ruku a dovedla ho k výtahu. Poté začala otáčet
kolem a vyjížděla nahoru.
„Mami?“
„Copak?“
„Nemám rád Santu.“
„Já taky ne.“
Nahoře už celý netrpělivý stál Samuel a vedle něj Sakura. Jakmile Kasumi vyjela nahoru,
Samuel se ujistil, že je Desmond v pořádku a svoji milou objal.
„Díky bohu.“
„Díky mě, Samueli. Boha jsem tam dole nepotkala. Ten na nás jako vždycky z vysoka sral.“
„Rachel je…“
„Mrtvá. A tentokrát definitivně.“
„Krvácíš!“
„Jo… půjdu za Terrym. Nechám si ránu ošetřit, zašít a zavázat.“
„Vypadá to ošklivě. Bylo by lepší jet do nemocnice!“
„Před pár dny jsem odtamtud odešla – nějak netoužím po tom se vracet, když to nebude
zapotřebí. Není to tak hrozná rána. Vezmi Edwarda a jeďte pro Curu – je držena v naší vile.“
„V naší vile?! Mohlo mě to napadnout…“
„Víte co, lidi?“ ozvala se Sakura. „Ty Samíku vezmi Edwarda a jeďte pro tu holku. Já ovážu
Desovi ten škrábanec na ruce a pak doprovodím Kasumi k Terrymu. A taky musíme přestat
pomýšlet na Markovu smrt a konečně se trochu bavit, takže odpoledne, až bude po všem, si
rozbalíme dárky.“
„Až odpoledne?“ zeptal se Desmond.
„Jo, až odpoledne. Tatínek má práci a maminka je unavená a ještě k tomu nemocná. Pojď,
půjdeme se podívat na tu ránu.“ Sakura s Desmondem odešla a Samuel svoji milou políbil.
„Uvědomuješ si, co se dnes stane?“ zeptal se Samuel.
„Budeš zase zdravý a v pořádku.“
„A to díky tobě. Nevím, jak bych vůbec mohl vyjádřit svůj vděk. Miluju tě! Nemohl jsem si přát
lepší ženu.“
„Taky tě miluju. Ale každý má teď své starosti.“ Oba milenci vyšli nahoru do knihovny a dále
do haly. Samuel okamžitě vysvětlil Edwardovi, který stále byl v hale a doslova se třásl
strachy, o co jde. Kasumi si zatím v hale vzala své oblečení a vyšla do patra, kde vešla do
koupelny. Z ní právě vycházela Sakura s Desmondem. Klučina měl ovázanou ránu na prstě.
„Budeš teď doma chvíli sám, zatímco já a maminka půjdeme do vesnice.“
„Budu sám?“
„Klidně tu s ním zůstaň, Sakuro,“ navrhla Kasumi. „Do vesnice dojdu sama.“
„Děláš si prdel? Ztratila si dost krve – třeba se ti zamotá hlava, omdlíš a kdoví, co se stane.
Taky tě to musí šíleně bolet!“
„Zvládnu to. Zažila jsem horší věci.“
„No… tak dobře. Ach jo – chybí nám někdo na hlídání…“ Sakura zašla s Desmondem do
jeho pokoje a Kasumi ze sebe v koupelně smyla špínu a krev. Poté si vzala své oblečení a
ještě teplý kabát, načež vyrazila do vsi.
Willow Creek zela prázdnotou a na ulicích nebylo ani živáčka. Takový stav se dal očekávat
až do konce roku, neboť většina lidí trávila Vánoce a oslavy spojené s koncem roku jen
v rodinném kruhu, nebo v hospodě s přáteli. Terryho dům byl na okraji Willow Creek. Kasumi
vyšla po schodech nahoru, zabušila na dveře a během chvíle otevřel holohlavý černoch v
červeném svetru.
„No né!“ vykřikl, jakmile Kasumi spatřil. „Kolik je to let, co jsem vás naposledy viděl? Už jsem
od Harryho slyšel, že jste se vrátila, ale až když vás vidím na vlastní oči, tak tomu na sto
procent věřím. Pojďte dál, Kasumi.“ Kasumi vstoupila do domu a Terry ji chodbičkou dovedl
do pokoje. Byla tu široká sedačka, před ní malý stolek s deskou ze skla a za ním televize. U
zdi nechyběly police s knihami a pár úhledně vyrovnaných a zarámovaných diplomů. Kasumi
bylo jasné, že většina souvisí s medicínou. „Udělejte si pohodlí a odložte si,“ řekl Terry. „Dáte
si kávu?“
„Ne. Nejsem tu kvůli návštěvě, přestože jste to asi čekal…“
„Přeci jen jsme spolu půl roku bydleli v jednom domě, ale je fakt, že většinu času jste trávila
se sobě rovnými.“
„Sobě rovnými?! Myslíte Samuela a Rachel?“
„Spíše pana Samuela a paní Akiru. Pokud vím, tak s Rachel jste si nikdy do oka nepadly.“
„A už ani nepadneme.“
„Před lety zmizela a slehla se po ní zem.“ Kasumi tohle slyšela ráda. Doufala, že o návratu
Rachel tu nikdo nic neví. Sundala si kabát i triko a ukázala ovázanou ránu na rameni.
„Jsem tu kvůli tomuhle.“
„A sakra! Kdo vám to udělal?“
„Byla to nehoda a nechci, aby se z toho vytvořila nějaká aféra.“
„Chcete říct… to vás bodla vaše sestra?!“
„Ne! Dělejte svoji práci, ano?“
„Jo, ehh… samozřejmě. Omlouvám se, jestli se vás to dotklo. Pojďte se mnou dolů do…
anebo raději ne. Lehněte si tady na pohovku, já přinesu šití, desinfekci, prášky proti bolesti a
snad raději i antibiotika.“ Terry odběhnul dolů do ordinace, a když se vrátil i s tácem plným
všeho, co bude potřebovat, Kasumi již ležela na pohovce. Terry si přisednul k ní a opatrně jí
sundal obvaz z rány.
„Už to neteče,“ řekla Kasumi.
„To vypadá na bodnutí… nožem?“
„Ano. Není to zase tak hluboké, ale otřelo se to o kost.“
„Měla byste jet do nemocnice. Provedou rentgen, nasadí potřebné léky, vyšetří vás!“
„Není co vyšetřovat. Sice se mi trochu motá hlava, ale to přejde. Infekci bych díky
antibiotikům dostat neměla a ránu snad dokážete dobře zašít.“
Terry si povzdechl a raději se začal pořádně soustředit. „Pustíme se do toho,“ řekl. „Asi
nemusím upozorňovat na to, že to zabolí.“
„Do toho, doktore. Na bolest jsem v životě už zvyklá.“ Terry již nic nenamítal a pustil se do
ošetřování zranění. Ránu nejprve vyčistil desinfekcí a poté velice pečlivě zašil. Kasumi
dostala pro jistotu antibiotika a ránu ji Terry zavázal obvazem.
„No vida,“ řekl, když bylo hotovo.
„Děkuju, doktore. Co jsem dlužná?“
„Dlužná? Prosím vás, Kasumi – přece to dělám pro vás. Počítám, že vás budu dávat do kupy
často a věřte mi – pokaždé to udělám velice rád. Vážím si vás jako člověka. Tak a teď si
dáme tu kávu?“
„Ne, já se chci vrátit co nejrychleji domů. Potřebuji si odpočinout.“
„Rozumím. Nebudu vás tedy déle zdržovat. Dejte na sebe pozor, Kasumi, protože ani vaše
tělo není nezničitelné a jednou může nastat situace, kdy ten ohromný fyzický nápor, kterým
ho často zatěžujete, zkrátka nevydrží.“
„Mé tělo by mělo vydržet to, čím ho zatěžuju já sama, ale zranění, která utrpím, většinou
pocházejí od mých nepřátel. A v případě konfliktu s nepřítelem je mým prvotním cílem ho
porazit, aby mě déle neohrožoval, nikoli utéct. Na prvním místě je můj život, ne mé zdraví.
Stručně řečeno – své tělo už od dětství cvičím tak, aby za každých okolností vydrželo živé,
ne aby zůstalo zdravé.“
Terry po Kasuminých slovech zvážněl. „Kasumi, je vám kolik? Třicet?“
„Třiatřicet. Proč?“
„Chápu to dobře, že vaše tělo často trpí údery protivníků?“
„Ano. Kam míříte?“
„Kasumi, já nevím, jestli si to uvědomujete, ale tohle se vám vrátí. Možná jste tak odolná, že
se ze všeho dostanete bez trvalých zranění, ale tělo si ty rány pamatuje. Všechno se vám to
s odstupem času vrátí jako bumerang. Nechci vás strašit, ale nechci vám ani lhát – za pár let
skončíte s trvalými bolestmi, budete brát spoustu léků a ta tam bude vaše vitalita.“
„Děkuji, že jste mi to připomněl...“ odvětila s dávkou ironie Kasumi. „Možná máte pravdu... a
možná taky ne. Nesmířím se s tím, že bych měla za nějakých dvacet, či třicet let skončit jako
absolutní troska. A pokud to opravdu bude nevyhnutelné, pokud mě ve stáří čeká jen spousta
bolesti a bezmoc, tak... tak o žádné stáří stát nebudu.“
„Je vidět, že nevíte o čem mluvíte, Kasumi. Pokud vás od úmyslné smrti neodradí strach z
umírání, možnost ještě něco zajímavého zažít nebo jakási morální povinnost, pak láska k
dětem nebo zkrátka k milovanému člověku určitě ano. Ale dost toho. Zašli jsme daleko a já
vám rozhodně nechtěl přidělávat chmury.
„Ale povedlo se vám to. Raději už půjdu. Ještě jednou děkuju za ošetření.“ Kasumi vstala
z pohovky, oblékla se, rozloučila se s Terrym a vyšla ven.
Když míjela hospodu, vyběhl z jejich dveří Harryho syn, Ephram v teplém oblečení a šálou
kolem krku. Nevypadal zcela zdravě, ale rozhodně mu bylo lépe než před pár dny, kdy ho
sužovala silná horečka.
„Paní Kasumi!“ vykřikl a oči se mu rozzářily. „Tak je to pravda… a já tátovi skoro ani nevěřil.
Viděl jsem vás přes okno, víte? Právě uvnitř vytírám podlahu, protože večer zase otevíráme.
Vy ale můžete dovnitř už teď. Nepůjdete se na chvíli ohřát?“
„Nezlob se, ale necítím se zrovna dobře.“
„No jo… mě taky není úplně fajn – ještě se zotavuju z angíny. Ale alespoň mi povězte – je
pravda, že tu zůstanete natrvalo?“
„Je. Budu bydlet na zámku a vdám se za Samuela Gordona.“
„Né… to není možné! Tak vy budete paní Gordonová?! Pane jo!“
„Svatbu máme prvního ledna. Pozveme všechny, co tu žijí, takže můžeš přijít taky.“
„Určitě tam budu! Ehh… mám toho na srdci tolik… Strašně by mě zajímalo vaše vyprávění o
zemích, které jste navštívila anebo o vašich dobrodružstvích.“
„Sakura sem chodí často a taky procestovala kus světa…“
„To sice jo, ale táta nechce, abych se s ní stýkal, že prý by mě mohla zkazit, pche. Proti vám
ale nic nemá. Prý jste slušně vychovaná, chytrá a vzdělaná žena. Vzpomenete si ještě, když
jste poprvé přišla do naší hospody?“
„To už je let… Nezlob se, ale už vážně půjdu.“
„Jo, jasně jen… nechtěla byste se tady někdy stavit? Mohli bychom si zahrát šachy.“
„Šachy… to je dobrý nápad. Když mě to naučíš, tak jo.“ Kasumi se déle nevybavovala a
vydala se domů. Cestou na zámek si v duchu přemítala Terryho slova. 'Nejsem připravená
na stáří a ani nikdy nebudu. Vzít si život je pro mě něco nepřípustného ale to říkám teď. Teď,
když jsem stále v pořádku a v dobré kondici. Otázkou je nakolik se dá to, co popisoval Terry
považovat za život. Je to spíše jen umírání. Kdekdo si života váží a přál by si zde být co
nejdéle. Já nejsem jiná, ale slovo život má pro mě jiný význam. Je ale blbost nad tím teď
přemýšlet. Stará a nemocná nejsem a nikdy nebudu.'
Když Kasumi vystoupala po schodech k zámku, všimla si Sakury a Desmonda, jak přicházejí
od stájí.
„Čau, ségra. Tak co rameno?“
„Dobrý. Terry se činil.“
„Mamí, máme tu koníčka!“ vykřikl Desmond.
„Sakra, Desi!“ řekla Sakura. „Říkala jsem ti, že maminka nesmí nic vědět.“
„Nic vědět?“ podivila se Kasumi. „Počkej… ty chceš říct, že tu máme koně? Živýho koně?“
„Jo, ségra. Teda ještě před pěti minuta živej byl. Je to Samuelův dárek pro tebe.“ Kasumi se
usmála, neboť tahle skutečnost ji opravdu udělala radost.
„Půjdu se podívat.“
„Ne, počkej,“ zastavila ji Sakura. „Samuel by ti ho určitě chtěl ukázat sám. Mělo to být
překvápko.“
„Tak já teda počkám. Zatím půjdu do pokoje – cítím se unavená.“
„Jo a my si půjdeme hrát do pokojíčku, Desi, co ty na to?“
„Jen aby tam nebyl Santa!“ polekal se chlapec. Sakura s Desmondem vešli do zámku a
Kasumi ještě chvíli jen tak zírala na krajinu a hlavou se jí honil Rachelinin útok a jeho vliv na
Desmonda. Na jednu stranu byla ráda, že klučina už Santu v oblibě nemá, ale dobře si
uvědomovala, že cena byla příliš vysoká. ‚Jakmile toho tlustého parchanta kdekoli uvidí,
okamžitě se mu vybaví ten incident… Do prdele – jak mám jednat s někým, kdo ještě nemá
rozum?‘ Kasumi vešla do zámku a vystoupala po schodech do patra. Chvíli si pohrávala
s myšlenkou, že půjde za Desmondem a pokusí se ho uklidnit a zbavit strachu, ale vůbec
nevěděla jak na to. ‚Neumím jednat s dětmi… Nikdy jsem s nimi nejednala, tak není divu,
ale… zatraceně! Možná se z toho jen tak nedostane - možná utrpěl tak veliký šok, že na to
nedokáže zapomenout ani se s tím vyrovnat. A já ho sice zachránila, ale až pozdě neochránila jsem ho před tou sviní! Ale nemůžu si nic vyčítat, vždyť v mezích možností jsem
jednala, jak nejlépe to šlo. Jak jen mu pomoct?‘ Kasumi vstoupila do svého pokoje, sundala
si kabát a natáhla se na postel. V noci toho moc nenaspala a ranní událost ji také energii
zrovna nepřidala. Cítila se unavená a ospalá.
Asi po půl hodině do pokoje vešla Sakura.
„Jak je?“ zeptala se.
„Nic moc. Co Desmond, jak mu po tom všem je?“
„Moc dobře ne, sestřičko. Bojí se Santy a není divu. Musela jsem mu slíbit, že se dnes
vyspím u něj v pokoji.“ Sakura si vzala židli, postavila ji k posteli a posadila se na ni. Poté si
prohlédla zamyšlenou Kasumi. „Tebe to dost vzalo…“
„Ani Terry mi na náladě nepřidal... Sakuro, měla bych u Dese spát já – já jsem jeho máma.
Přijde mi… že jsem selhala. Stejně jako před lety, když jsem přišla o Yoshiho!“
„Blbosti! Za ztrátu syna jsi tehdy nemohla a tady jsi naopak zachránila, co se dalo. Jak to, že
od tebe slyším takové řeči? Přece nemůžeš brát odpovědnost za všechno, co se komu
přihodí.“
„To ne, ale štve mě, že má Des takový strach. Nemá z čeho, ale kdo mu to vysvětlí? Stejně
se bude bát Santy. Bude se ho bát…“
„Ale ne,“ povzdechla si Sakura. „Nebojácná Kasumi promluvila… Každý se něčeho bojí, to je
normální a mnohokrát je ten strach vyvolaný už v dětství. To jenom ty se nebojíš nikoho a
ničeho.“
„Chápu, že se lidé bojí, nakonec já mám taky strach. Kupříkladu z toho, že se nějak
zmrzačím a přestanu chodit nebo třeba oslepnu a... nebo prostě jen zestárnu... Des ale
nemá důvod se Santy bát. To byla Rachel, ne Santa.“
„Tak tohle mu nevysvětlíš, rozhodně ne teď. Zkoušela jsem to a bylo to k hovnu. Prostě to
chce čas.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si Kasumi a smutně zírala na strop.
„Kurňa, Kasumi, prober se! Ležíš tady jak zdechlina a máš plnou hlavu starostí. Za pár hodin
je doma Samuel a dle toho, co mi řekl, je Cura klíčem k jeho vyléčení. Budete před sebou
mít dlouhá léta šťastného života, tak se koukej sebrat, usměj se a buď v pohodě. Dokonce i
ze mě ten smutek kvůli smrti Marka opadl, když jsem zjistila, že Samuel se uzdraví!“
„Mě to taky hrozně těší, ale pořád je tu možnost, že Cura bude mrtvá. Co pak?“
„Ale houby – nebude mrtvá. Přestaň furt myslet na to nejhorší a usměj se.“ Kasumi se jen
otočila na bok, zády k Sakuře. Ta vstala, obešla postel a skočila na ni.
„Co děláš?!“ vykřikla Kasumi.
„Usměj se!“ Kasumi nereagovala. Sakura popadla polštář a mírně s ním praštila sestru po
hlavě.
„Ty ses zbláznila!“
„Polštářová bitva! Invaze polštářů z vesmíru! Jen hrdinná Kasumi může krvežíznivé polštáře
porazit.“ Kasumi vstala z postele a opřela se o stěnu.
„Chováš se jak blázen!“
„Nemysli si, že mě nasereš a půjdu pryč, Kasumičko. Já ti povím, co ti je – jsi zapšklá!
Potřebuješ se bavit, válet se smíchy, užívat si života, chrochtat blahem! Musíme něco
podniknout – pořádnou akci, která uvolní tvou uvězněnou duši. My dvě spácháme něco
šílenýho!“
„Na páchání šílenosti jsi očividně expert.“
„Taky mám poslední dobou furt dobrou náladu, a když už mi ji něco zkazí, tak ne nadlouho.
Jó, šílená Afrika je fuč a já žiju nový a lepší život. Bůh přece šest dnů tvořil svět, ten sedmý si
spokojeně honil péro a při tom ho napadlo to, co řekl: 'radujte se a množte se.' O tomhle
život je a já brzy budu splňovat obojí. Ty bys měla taky. Hmm, jo už vím, co podnikneme –
vychrápeme se v noci na hřbitově! To bude bžunda.“
„To bude. V noci venku mrzne, takže třeba chytíme zápal plic… jo - bude to bžunda.“
„Tak něco jinýho. Hmm, jé hele, ty máš už to nový tetování,“ zaradovala se Sakura a
poukázala na Kasumino stehno, které zdobilo malé tetování běžícího koně. „Ráno jsem si
toho ani nevšimla. Ukaž se… Hustý… Je to symbolický, že jo? Jseš strašně rychlá, proto
kůň!“
„Je to moje znamení dle horoskopu.“
„Mohla bych si taky udělat své znamení.“
„Dělej si co chceš. Mě je to fuk.“
„Koukám, že blbá nálada tě neopustila, sestřičko. Počkej… já už vím! Vím, co podnikneme.
Ten tvůj psycho trénink s kusem špalku. Víš, jak jsi vyprávěla, že jsi celé hodiny stála jen tak
na jednom místě, jako magor? Tak přesně tohle uděláme. Mám hravého ducha a už dlouho
jsem si s tebou chtěla zasoutěžit. Kvůli té ruce jsi teďka indisponovaná a krom toho, když
jsem těhotná, mohlo by být nebezpečný to přehánět a fyzicky se zatěžovat. A tak
uspořádáme bitvu v téhle prosté disciplíně. Tam na fyzičce moc nezáleží a bude to strašná
švanda.“
„Ty to považuješ za zábavu?! Je to extrémně náročný druh tréninku, který zatěžuje mysl i
tělo.“
„V jednom to je o hovnu, přesně jak jsi popsala, ale my jsme dvě, a když se mezi sebou
soutěží… to je panečku motivace. A ještě když půjde o odměnu. Budeme hrát o tradiční
masáž Shiatsu, souhlasíš?“
„Souhlasím, ale až vyhraju, chci masáž od profesionála, ne od tebe.“
„Já myslím, že šance máme vyrovnaný.“
„A já myslím, že nevíš o čem mluvíš.“
„Jen aby, sestřičko. Stát na jednom místě celé hodiny zvládne každý voják.“
„Ty nejsi voják. Nikdy jsi v armádě nesloužila!“
„Jsem ta nejdrsnější vojanda široko daleko! A to, že jsem nebyla v armádě mě jedině
povzneslo, protože jsem za svůj vzor nepovažovala nějakou nadutou zelenou gumu
ověšenou medailema ale Johna Matrixe.“
„Ten idiot z videa, co sám vystřílel základnu vojáků aby zachránil svoji dcerku? To je tvůj
vzor?! Na tobě mě překvapuje jedna věc, Sakuro – že ještě žiješ.“
„To tě budu překvapovat ještě desítky let, má drahá zapšklá sestřičko. Zítra ráno jdeme na
soutěž. A teď hned jdu k Abaye pro čokoládovou zmrzku. Jo a ne, abys mě nechala ji celou
sežrat sama.“
Sakura se teple oblékla, vzala si Valkýru a pospíchala do vesnice. Když byla zde, okamžitě
přeběhla most a zamířila do Abayina obchodu.
„Zdravím,“ pozdravila Sakura, jakmile za sebou zabouchla dveře. Za pultem stála Abaya,
která však nebyla ze Sakury nijak nadšená.
„D-dobrý…“
„Snad se mě nebojíš?“
„N-ne. Ale… vy a vaše sestra jste zvláštní… takové aktivní a důležité ženy.“
„Je možný, že teď to bude Kasumi, kdo bude celý zámek řídit, a já se Samuelem se budeme
podřizovat, ale mně osobně to nevadí – ségra ví, co dělá, teda většinou to ví. Jsem tu právě
kvůli ní – potřebuju zmrzlinu a nejlépe čokoládovou.“
„Zmrzlinu? Je prosinec!“
„No a co? To jako budu svý chutě podřizovat roční době? Máš tady zmrzlinu nebo ne?“
„Možná ve skladu. Půjdu se podívat.“ Abaya odešla do vedlejší místnosti a Sakura se zatím
mohla rozhlížet po obchodě. Zaujaly ji párky, jež ležely na pultě společně s dalšími
uzeninami. Abaya se vrátila s vaničkou zmrzliny a předala ji Sakuře.
„Ještě bych si vzala ty párečky. A to všech deset. Vezmu si i tašku, ať to mám v čem odnést.“
Sakura zaplatila a vzala si zakoupené zboží, načež odešla ven. Zprvu pomýšlela na to, že se
rovnou vrátí domů, ale rozhodla se navštívit Mirandu. Věděla, že Mark byl kdysi její přítel a
nebyla si jistá tím, jak jeho smrt snáší. Rychlým krokem opustila ves a vyrazila k domu své
kamarádky.
Když Sakura dorazila až k Mirandině domu, překvapilo ji auto, které vůbec neznala.
Zazvonila, dlouho se nic nedělo a poté otevřel asi čtyřicetiletý neupravený muž v trenýrkách Carl.
„Co je?!“ zeptal se.
„Pátek, ty troubo. Co děláš v Mirandině domě?!“
„Co ti je po tom? Tse, to sem nevěděl, že ke skinheadům se hlásí už i ženský. Jdi mi z očí a
nech si narůst vlasy.“ Carl za sebou zabouchnul dveře a v Sakuře se začala vařit krev.
Odložila tašku s nákupem a zabušila na dveře. Carl byl během okamžiku zase venku. „Má
bejvalka se dnes necítí dobře. Je jí smutno ze smrti nějakýho Marka, nebo jak se jmenoval
ten ňouma ze zámku. Koukej zmizet, holčičko!“ Sakura se otočila ke Carlovi zády, ale to jen
proto, aby mohla nenápadně semknout pravou ruku v pěst.
„Mark nebyl ňouma, ale hrdina, ty kreténe!“ Pronesla Sakura. Pak se v mžiku otočila a Carl
po jejím úderu pěstí do tváře narazil hlavou na futra dveří. Sakura ho odstrčila stranou a
vběhla do domu. „Mirando?!“ zařvala na celý dům. Dveře od ložnice se otevřely a v nich stála
knihovnice, s kruhy pod očima a navíc bez svých obvyklých brýlí.
„Co je to za rámus?“ divila se. „A… Carle?!“ Sakura se v rychlosti otočila na muže a spatřila
ho, jak se napřahuje ve snaze ji udeřit. Sakuřina pěst, která udeřila muže do brady, však byla
rychlejší. Popadla vázu ze stou vedle a švihla ho s ní ze strany do hlavy. Carl se skácel na
zem.
„Jé, promiň,“ řekla Sakura. „Té vázy je škoda.“ Mirandu však vázička nezajímala. Urychleně
se shýbla ke Carlovi, který se držel za bolavou hlavu a druhou rukou si stíral krev z úst.
„Normálně mě napadla! To je násilí, možná pokus o vraždu!“ křičel Carl. Miranda pohlédla na
Sakuru a ta jen pokrčila rameny a řekla:
„Byl na mě sprostej a urážel Marka. To já nemám ráda.“ Dle Mirandiny tváře se však nezdálo,
že by jí vysvětlení stačilo. Sakura se pokusila lépe omluvit své jednání: „Nenapadlo by mě,
že tu někoho máš. Mohl to být třeba lupič. Chtěla jsem tě ochránit.“
„Lupič v trenkách?“ podivila se Miranda.
„Proč ne? Třeba… třeba tak chtěl dát cizím lidem najevo, že je tu doma.“
„Jsme na Black Mirror. Cizí lidi tu nejsou. Každý ví, kde bydlím.“
„Podívej, Miri, já nejsem zvyklá na urážky a hrubé jednání. Tvůj kámoš je hajzl a tak dostal
po tlamě.“
„Já se na tebe nezlobím, ale na Carla je toho v poslední době moc. No a na mě taky. Jsme
prostě podráždění.“ Carl se konečně zvednul ze země a bylo na něm vidět, že už se nezlobí
nebo, že svůj hněv minimálně dobře skrývá. „Omluvte se jeden druhému, jo?“ navrhla
Miranda.
„On první,“ dodala Sakura.
„Nikomu se omlouvat nebudu,“ odsekl Carl.
„No tak, Carle,“ naléhala Miranda. „Sakura je moje kamarádka.“
„Neměla by ses kamarádit s někým takovým. U lidí jako je ona nikdy nevíš, co mají za
lubem. Vypadá jako extremistka.“
„Ale kuš,“ řekla Miranda a usmála se. „Ten sestřih má kvůli tomu, že byla ve válce.“
„Nosí zbraň! Může být nebezpečná!“
„Je tu nebezpečno, tak není divu, že je ozbrojená. Dokonce je tu nebezpečněji než
obvykle…“
„Máš na mysli Marka?“ zeptala se Sakura.
„Necháš nás o samotě, Carle?“
„Dobře, ale pak si musíme promluvit o tom, s kým se to přátelíš. Válečná veteránka není
vhodná partie. Mohla by mít ten válečnej syndrom.“ Carl odešel do pokoje, kde měl svoji
pohovku.
„Co to je za debila?“ podivila se Sakura.
„Můj expřítel, za kterého jsem v tuhle dobu vážně ráda. Je to strašný, Sakuro.“ Miranda
usedla ke stolu a otřela si slzy kapesníkem. „Ještě pár hodin před tím než se to stalo, jsem
se s ním bavila.“
„To mi povídej… původně jsem ti to nechtěla říct, Miri, ale teď už je to jedno – měla jsem
v plánu s ním založit vztah.“
„Bože… pro tebe to musí být ještě větší rána.“
„To zase ne. Jsem jak záchod – prostě spláchneš a je to fuč. Jasně, byla jsem z toho včera
totálně mimo, obzvláště, když mě Mark v podstatě zachránil život, ale dneska už si to tak
neberu. Jeho smrt mě pořád mrzí, ale zase tak dobře jsme se neznali – jen pár týdnů.
Zapomenu na něj, nakonec co jinýho mi zbývá?“
„Abaya mi včera přinesla dárek – dva lístky do divadla v Ipswichi.“
„To je chytrý nadělovat dárky druhým a zároveň sám sobě.“
„Ale ne.“ Miranda vstala od stolu a odešla do pracovny. Vrátila se s lístkem v rukou. „Tohle k
tomu Abaya přibalila.“ Sakura si list vzala a přečetla
Jsi ještě mladá a krásná, Mirando. Nezasloužíš si být stále sama. Sehnala jsem ti dva lístky
na Shakespeara a doufám, že ten, kdo s tebou půjde, bude Mark. Myslím to vážně – vylez
z té své ulity, kde jsi už skoro čtyři roky a zkus se s Markem zase sblížit. Jen ti to prospěje.
Sakura položila list na stůl a nevěděla, co k tomu říct. Najednou jí přišlo, že Markova smrt
možná zachránila jejich vzájemné přátelství, to pokud by Miranda o Marka skutečně začala
jevit zájem.
„Je to smutný,“ pronesla Sakura. „Zůstala bych třeba na kafe, ale mám tam zmrzku – nechci,
aby se úplně roztekla. Měj se a trochu se vzchop. Jo a vyžeň toho vola. Tak špatně na tom
nejsi.“
Sakura po příchodu do zámku nejprve v kuchyni rozdělila zmrzlinu do tří misek a poté
pospíchala nahoru do dětského pokoje.
„Ahoj, Desi,“ pozdravila Sakura chlapce, který si právě prohlížel obrázky v dětské knize.
„Mám tu pro tebe zmrzku.“
„Jé! Zmrzlina! Ale… táta mi tolik zmrzliny nedává.“
„Jen si vezmi.“
„Zůstaneš tu se mnou, teto?“
„Musím jít řešit dospělácký záležitosti s mámou. Tak zatím a nikoho se neboj – tady ve
vedlejším pokoji je maminka a víš dobře, že když se tu někdo zlý objeví, nakope mu zadek.
Maminky se o děti vždycky postarají.“ Sakura přešla do vedlejšího pokoje, kde na posteli
stále odpočívala Kasumi. „Mám to tady, Kasumičko – čokoládová zmrzka! To ti zvedne
náladu.“
„Bude poledne, Sakuro – čas oběda a ty chceš teď jíst zmrzlinu?“
„No co, náš kuchař se vrátí někdy odpoledne – víš, jak je to do Walesu daleko a navíc
autem. Ty máš bolavou ruku, tak vařit nemůžeš a já toho moc nesvedu. Ale neboj – myslela
jsem na všechno a koupila párky. Když budeme mít hlad, ohřejeme si je a bude.“
„Zmrzlina a na to párky… bude div, když se do večera neposereš.“
„Blbosti. Budu v pohodě. Na, vem si to.“ Sakura nabídla Kasumi misku se zmrzlinou, kterou
ale Japonka odmítla. Vstala a chystala se odejít.
„Mám docela hlad. Půjdu udělat ty párky.“ Kasumi odešla a Sakura se s chutí pustila do
zmrzliny. Když dojedla, chvíli si pohrávala s myšlenkou, že okusí i Kasuminu porci, ale
rozmyslela si to.
Sakura zavítala do kuchyně, kde již Kasumi servírovala párky na talíř. Kasuminu zmrzlinu
vrátila do vaničky a uschovala v mrazáku.
„Běž zavolat Desmonda, že se podává oběd,“ řekla Kasumi. „Doufám, že párky sní bez řečí.“
„Ehh, no víš… myslíš, že by kombinace zmrzky a párků vážně mohla skončit dlouhodobým
pobytem na toaletě?“
„Je to dost možný.“
„A…ehh… u dítěte by to mohlo být ještě horší?“ Kasumi vylila vodu z hrnce do dřezu,
opláchla si ruce a pohlédla své sestře do očí. „Nedívej se na mě tahle, Kasumičko. Kdyby
pohled mohl zabíjet, tak už to mám za sebou.“
„Tys mu dala zmrzlinu?“
„J-jo.“
„A stejný množství jako nám?“
„J-jo. No… možná o trochu víc.“
„Připadáš si duševně v pořádku?!“
„Když tak nad tím přemýšlím…“
„Nepovídej, ty přemýšlíš?! To jako vážně?!“
„Tak jsem něco posrala, no to je toho. Prostě budeme jíst až dýl.“
Kasumi to však neuklidnilo. „Nejde jen o tohle. Myslím, že je načase si vážně promluvit.“
„Ale no tak, Kasumi. Nedostanu pár facek, že ne?“
„Máme tu jednu velkou a dost netypickou rodinu – tři dospělí se starají o jedno dítě. Každý
z nás má určité představy, jak se o Dese starat. Samuel mu jde maximálně na ruku, já se
snažím o výchovu opřenou o logiku a praktičnost a ty ho bereš jako sobě rovného, což ti jde
dobře, protože po duševní stránce se vážně vyrovnáte.“
„Rozdílnost názorů je užitečná, ne? Kasumičko, přece mě nechceš zakázat se s Desem
stýkat!“
„Nechci, vlastně jsem ráda, že ses s ním tak sblížila, ale musíme se shodnout na způsobu
výchovy. Já bych třeba nikdy nedala synovi místo oběda takovou porci zmrzliny a mám
k tomu dobré důvody.“
„Hmm, čistě technicky – budeme mít brzy tři děti, tak co si je rozdělit? Každý bude
vychovávat podle sebe. Dese bude mít Samík, Naomi já a…“
„Naomi?“ podivila se Kasumi. „Jak víš, že budeš mít holčičku?“
„To nevím, ale přála bych si ji. Budeme si určitě víc rozumět.“
„Naomi… proč chceš pojmenovat své dítě podle naší matky?“
„Je to pěkný jméno a… prostě je pěkný.“
„Stýská se ti po mámě?“
Sakura na otázku dlouho neodpověděla, protože byla nucená vzpomínat na své dětství.
„Chovala se ke mně daleko líp než věčně ožralý fotr.“
„Já jsem ji měla moc ráda. Tátu vlastně taky, ale jen do té doby, než mě prodal mafii. Teď ho
nenávidím.“
„A jak se bude jmenovat tvý dítě?“
„Ještě jsme o tom se Samuelem nediskutovali, vždyť je ještě hrozně brzy. Ale Naomi je
vážně pěkný jméno… Naomi, Naomi,… sice Japonský, ale Samuel by proti našim jménům
nic nenamítal. Určitě mu to navrhnu.“
„Hej, to je moje jméno, Kasumi!“
„Když budeme mít obě holčičky a mně se narodí rychleji, máš smůlu. Ale doufám, že ti zase
nepřeskočí a nepokusíš se o předčasný porod!“
„V klidu – mám minimálně měsíc náskok. A na těhotenství je fajn to, že ani tvoje schopnosti ti
nepomůžou mě předhonit, cha, cha.“
„Docela se děsím toho, jak to budeme zvládat. Tři děti… a to minimálně.“
„Bude to chtít chůvu.“
Kasumi se rozčílila. „Nedám své děti na hlídání někomu cizímu!“
„Ne cizímu. Už jsem nad tím přemýšlela – nabídnu práci Mirandě.“
„Mirandě? Co ví knihovnice o výchově malých dětí?“
„Vsadila bych se, že víc než my dvě dohromady. Miranda žádné děti nemá a tak ty naše
budou alespoň zčásti její. Prostě ji začleníme do rodiny.“
„Jako bychom měli členů málo…“
Velká Británie – Wales – Vila Gordonů
Po několikahodinové cestě, během které Samuel Edwarda zasvětil do údálostí okolo Lilith,
konečně dorazili k vile. Samuel zabral za kliku u brány a zjistil, že je odemčená. Stejně tak
odemčené byly dveře do vily, kam vstoupil.
„Curo?!“ zakřičel z plných plic. „To jsem já, Samuel Gordon! Jste tu někde?! Curo, nebo…
nebo možná Rosalindo!“ Nikdo se neozval a Samuel začal prohledávat dům. Když zjistil, že
dveře do sklepa jsou zamčené, poznal, že je zřejmě na správném místě. Odemkl si svými
náhradními klíči a sešel po schodech dolů. O zeď tu byla opřená Cura. Seděla vedle stolku,
na kterém byla spousta otevřených konzerv s jídlem a několik prázdných lahví od vína.
Sklep, ač byl hodně velký, byl plný nepříjemného zápachu moči a výkalů. Nebylo divu,
ostatně Cura zde byla držena celé týdny a tak chodila vykonávat potřebu do jednoho z rohů
místnosti. Samuel k dívce přistoupil a řekl: „Jsem Samuel. Už se nemusíte ničeho bát, Curo
– odvezu vás odsud.“ Cura pootočila hlavou a rozevřela ruku, ze které vypadly její dvě oční
bulvy. Poté otevřela ústa, ze kterých vydala neartikulovaný hlas. „Bože… byla vážně
šílená...“ hlesl Samuel a rozbušilo se mu srdce. Curu neznal moc dobře, vlastně se viděli jen
jednou, ale tohle ho nemohlo nechat chladným. Samuel se ke Cuře sklonil a zvedl ji do
náruče. Ona se ho chytila kolem krku. „Jen klid. Odvezeme vás do bezpečí k Lilith.“ Cura
náhle zpozorněla a cosi zamumlala. Samuel v tom poznal úlevu. Vynesl ji ven a zprvu ho
napadlo, že dívce zakryje oči, aby si snáz přivykly na denní světlo. Když mu to došlo, jen si
smutně povzdechl. Donesl Curu k autu a s pomocí Edwarda ji uložil na zadní sedadlo.
„Pojedeme do nemocnice, pane?“ ptal se komorník.
„Ne. Zamiřte rovnou k nám na zámek.“
„Ale… ta dívka je v hrozném stavu!“
„Ta démonka se o ni postará lépe než doktoři.“
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Kasumi odpoledne zašla za Desmondem do jeho pokoje.
„Ahoj, mami. Půjdeme už konečně rozbalit dárky? Už to nevydržím.“
„Až se vrátí táta. Taky bude chtít být u toho.“
„Už od Santy nechci žádný dárek.“
„Budeme si je dávat mezi sebou.“ Kasumi se posadila na postel, vedle Desmonda. „Samuel
mi koupil koně a mě napadlo, že bys možná taky chtěl vlastní zvířátko.“
„Poníka?“
„Ne, to ne – jsi ještě malý. Co takhle psa nebo kočku?“
„Koťátko!“
„Dokázal by ses o něj postarat? Dávat mu vodu a jídlo, vyměňovat píseček,… a to je vlastně
všechno – kočka nepotřebuje žádnou velkou péči. Samozřejmě bych ti s tím pomohla, ale
bylo by to tvoje zvířátko, o které by ses musel starat.“
„Jupí. Koupíš mi ho, prosím? Mamí, mamí, kup mi koťátko!“
„Nebude to tak hned, ale koupím ti ho.“ Kasumi odešla z pokoje a chtěla se vrátit do toho
svého. Rána ji stále nepřestala bolet, ale bylo to lepší než ráno. Na chodbě natrefila na
Sakuru.
„To jsi tam moc dlouho nepobyla. Myslela jsem, že si s ním budeš hrát.“
„Spíš půjdu zase odpočívat.“
„Tak to chápu, promiň.“ Kasumi přešla ke svým dveřím, zabrala za kliku a ohlédla se na
sestru.
„Vlastně se nemáš za co omlouvat. Jak si s ním mám hrát?“ Sakura obrátila oči v sloup a
následovala svoji sestru do pokoje.
Kasumi usedla na postel a vypadala sklesle. Uvědomovala si, že role vlídné přátelské matky
pro ni není, že nedokáže dělat druhým jen tak radost a když už, tak s velkými obtížemi.
„Chtěla bych ho naučit číst,“ zašeptala Kasumi, jakoby se styděla.
„Jsou mu čtyři!“
„Taky mu koupím kočku. Naučí se starat o druhé a zároveň sám o sebe.“
„Jsou mu čtyři, Kasumi!“
„Budu ho brát na výlety třeba do vesnice nebo i do města, aby byl ve společnosti mezi lidmi a
hlavně viděl, jak se chovají.“
„Kasumičko! Tomu klukovi jsou čtyři roky! Podívej se na mě!“ Kasumi pozvedla hlavu. „Hráblo
ti, ségra? Desmond je malý na čtení, na zvířátko i na cizí dospělé lidi. Je to malé dítě.“
„Já vím. Já jen nechci, aby skončil jako já.“
„Nemůže skončit jako ty, když tu má milující rodinu.“ Sakura si sedla vedle sestry a ta ji
položila hlavu na rameno. „Tys měla velkou smůlu, Kasumičko. Lhali ti, omezovali tě, drželi
tě mimo veřejnost,… a pak tě dokonce trápili. Desmonda nic takového nečeká. Nemusíš ho
furt ve spěchu vychovávat, to půjde samo. Choď si s ním hrát, bavit se.“
„Ale... ale jak?!“
„No jo… ty nevíš, co je to zábava. Musíš to pojmout jako soutěžení – to máš přece ráda,
ne?“
„Jo, ale…“
„Má nade dveřmi koš. Rád se do něj trefuje míčkem, tak se trefuj s ním!“
„Zvládnu to od protější zdi a ještě k tomu poslepu a úplně v pohodě. Nemá šanci vyhrát a
bude z toho smutný.“
„Co se míň snažit?“
„Mám dělat neschopnou?“
„Bože… tak soutěžení ne. S tebou je to hrozně těžký… Ale přečíst pohádku snad zvládneš,
ne?“
„Pohádku… Takhle malé dítě pohádkám uvěří.“
„No ano! A co jako?“
„Bude si myslet, že to je skutečnost! Jako ten Santa.“
„Neuškodilo by ti být alespoň protentokrát míň pragmatická. Podívej, když si myslíš, že to
nesvedeš, tak si s ním hraj jenom občas, nakonec já to zvládnu a velice ráda, ale dnes večer
mu prostě přečteš pohádku. Ber to jako fakt, jasný? Žádný polemizování, žádný promýšlení,
prostě přečteš pohádku, kterou ti sama vyberu a to bez odmlouvání.“
„Dobře.“ Kasumi svoji sestru objala. „Díky, že mi pomáháš!“
„Jsem tu přece pro tebe, Kasumičko.“
Sestry celé hodiny jen tak posedávaly a probíraly především Desmonda. Sakura neodolala a
otevřela lahev saké. Kasumi alkohol odmítla, ale i Sakura se výrazně krotila. Sakura sice
s výchovou dětí žádné zkušenosti neměla, ale nebyla tak ovlivněna pohnutou minulostí jako
Kasumi. Přesto však nedokázala vyhnat Kasumi z hlavy silně pragmatický způsob výchovy. A
rozmluvit koupení kočky také nedokázala. Navečer sestry zaslechly motor vozu a skrze okno
zjistily, že se Samuel vrací. Seběhly dolů do haly a doufaly, že Samuel s sebou přivezl Curu.
To se sice potvrdilo, když vešel do zámku s Curou v náručí, ale dobrou náladu rozhodně
neměl.
„Je na tom špatně… A je hrozně zmrzačená.“
„Pořád žije, ne?“ zeptala se Kasumi. „To jo, ale…“
„Pokud žije, je všechno v naprostém pořádku. Rychle dolů.“
Samuel přinesl Curu až k Černému zrcadlu a položil ji na oltář. Sakura začala volal Lilith a ta
byla během okamžiku u zrcadla.
„Je tady,“ řekl Samuel. „Žije, ale Rachel jí ublížila.“
„Vyléčím ji. Polož ji sem, ale opatrně – nesmíš se dotknout zrcadla. Více než jednu lidskou
bytost zrcadlo nepropustí, pokud tu budou dvě, zrcadlo se zpevní a přepůlí vše, co je na
hranici. Mohl bys přijít o ruce.“
„Chápu.“ Samuel položil Curu těsně před zrcadlo.
„Ne tak rychle!“ zařvala Kasumi. „Nejprve tvá odměna! Nejsem tak blbá, jak si myslíš,
démonko!“
„Kasumi!“ oslovil ženu ostře Samuel, aby ji pokáral. „Cura je na tom špatně – potřebuje
urychleně pomoct.“ Samuel přistrčil Curu k Lilith, která si ji vzala. Hned nato se však zrcadlo
zamlžilo a tvořilo jen pevnou stěnu.
„Co to má znamenat?!“ podivila se Sakura.
„Ta svině nás podvedla!“ řekla po chvíli ticha Kasumi. Sakura vytasila Valkýru a namířila na
zrcadlo. Vystřelila, ale kulka se jen odrazila a prolétla Sakuře kolem tváře.
Samuel ze sebe vykoktal jen pár slov: „To ne… to přece…“
„Posral jsi to, Samueli!“ vykřikla naštvaná Kasumi. „Dostala, co chtěla! Jenom nás využila –
získala si tvoji důvěru a vyjebala s námi. Je to stejná svině jako Samael, jen daleko podlejší!“
Kasumi se vydala k odchodu.
„Počkej,“ řekl Samuel. „Přece… přece by mě nezradila! Myslel jsem,… já… byla to skoro
přítelkyně.“ Samuel byl tak překvapený jako snad ještě nikdy. Doslova se mu třásly ruce,
protože se mu před očima rozplývala naděje na uzdravení.
Rozzuřená Kasumi pokračovala: „Mohli jsme vyjednávat! Dosáhla bych toho, aby tě vyléčila,
pokud by Curu skutečně chtěla. Měli jsme trumf v ruce a ty jsi ho zahodil!“ Kasumin vzteklý
řev jen zastíral nával smutku, který na ni padal. „Nemůžeš věřit démonovi! Jsou to všechno
jedna verbeš!“
„Myslel jsem,… já myslel…“
„Spletl ses! A to tě bude stát život!“ Kasumi se déle neudržela a rozbrečela se, načež
odběhla k výtahu. Sedla si do kabiny, sklopila hlavu do dlaní a začala hlasitě brečet.
„Má pravdu, Samueli,“ řekla Sakura. „Posral jsi to a divím se, že tě ségra neposlala někam.
Já mám dokonce nutkání ti jednu vrazit. Tohle už není jen o tobě – ona tě miluje a chce, abys
byl zdravý a šťastný. Ublížil si sobě i jí.“
„Nechtěl jsem…“
„Radši buď zticha a pojď. Jo a nemysli si, že ti to Kasumi někdy odpustí. Tohle je zkurvenej
den!“ Sakura musela Samuela chytit za ruku, aby ho vůbec přiměla k odchodu. Stále jen zíral
na zrcadlo s ústy dokořán. Vrátili se do kabiny výtahu a Kasumi se mlčky chopila kola. Když
byli nahoře, Kasumi stále beze slova pokračovala do hlavní haly. Tady už čekal Desmond.
„Budeme rozbalovat dárky?!“ zvolal plný nadšení.
„Beze mě,“ pronesla naštvaně Kasumi a vyběhla do pokoje, aby se teple oblékla a vzala své
klíče od zámku. Poté vyšla na zahradu. Na Samuelovy otázky, kam jde a co bude dělat,
vůbec nereagovala. Zašla do stájí, kde osedlala Taranise a vyvedla ho ven. Kůň se poslušně
nechal dovézt až k bráně, kterou Kasumi otevřela a za sebou zase zamknula. Vyšvihla se do
sedla a popohnala koně kupředu. Netrvalo dlouho a již cválala k Willow Creek.
Po příjezdu do vesnice koně uvázala u pouliční lampy a vstoupila do hospody.
„Dobrý večer,“ pozdravila Harryho, který tu byl zcela sám a hrál s Ephramem u stolu šachy.
„Dobrý, paní Kasumi. Chci, abyste věděla, že Marka je mi líto. Byl to dobrý člověk.“
„Kvůli němu tady nejsem. Dejte mi lahev koňaku. Něco mírnějšího.“
„Samozřejmě.“ Harry za pultem vybral požadovanou lahev a předal ji Kasumi. Ta zaplatila a
odešla. Když si venku prohlížela svého koně, došlo ji, že možná nebylo nejchytřejší ho brát
s sebou. Zvlášť, když začalo sněžit. Zaběhla k Terrymu a zazvonila u jeho dveří. Ten otevřel
a už se Kasumi polekaně vyptával.
„Paní Kasumi, stalo se něco? Máte bolesti?“
„Ne. Mám tu koně a došlo mi, že to, co mám v plánu, pro něj není, jelikož už teď je venku
slušná zima. Máte tu stodolu, tak mě napadlo…“
„Ale jistě, samozřejmě. Postarám se o něj. Dám mu vodu a snad seženu i trochu sena.“
„Zaplatím vám.“
„Ne, to není třeba. Udělám to rád. Pro vás cokoli.“ Terry seběhl dolů a otevřel vrata do
stodoly, Kasumi tam zavedla Taranise.
„Tak já půjdu. Stavím se tu později… no, možná až k ránu. Moc děkuju.“ Kasumi z vesnice
pospíchala klusem na vrch Salles.
Na kopci vstoupila do věže a z kabátu si vytvořila provizorní kapsu, kterou si uvázala na
záda a vložila do ni lahev koňaku. Poté si sundala boty i ponožky a chytila se nepatrných
výstupků na stěně, načež začala pozvolna stoupat. Bolavé rameno ji omezovalo, ale na
bolest nyní vůbec nehleděla. Po chvilce šplhání se zachytila okraje dřevěné desky tvořící
patro a vytáhla se nahoru. Bylo tu několik úzkých okének ven, ale Kasumi chtěla až na
střechu. K tomu tu byl další žebřík a to pevnější než ten dole. Přesto si dávala dobrý pozor,
aby se pod ní neprolomil. Nahoře pod širým nebem si Kasumi kabát zase oblékla, posadila
se a opřela o ochrannou zídku. Snadno odsud viděla do dáli a částečně i dolů pod sebe.
Především ale mohla pozorovat hvězdy na téměř jasné obloze. Otevřela lahev koňaku a
napila se. Bylo jí smutno, a přestože se alkoholu vyhýbala, dnes to nedokázala. Dnes měla
pocit, že se potřebuje alespoň trochu opít a uklidnit nervozitu, s jakou se už dlouhé roky
nepotýkala. Nechtěla si dávat žádnou velkou jistotu, nicméně Sakuřino přesvědčení i ji
nakonec utvrdilo v tom, že tohle bude mít šťastný konec. Ukázalo se, že to byla mýlka.
Kasumi sledovala příchod večera a pomalu popíjela koňak. Ručka teploměru byla mírně pod
bodem mrazu. Kasuminy černé vlasy brzy pokrývaly bělavé sněhové vločky. Ticho nebylo
narušované ničím. Klid a mír pomáhal Japonce najít duševní rovnováhu a pozvolna z ní
vyprchávaly emoce. Zůstal jen smutek. 'Celý život za něco bojuji,' problesklo jí hlavou. 'a
obvykle vítězím ale dnes... Zvítězila bych taky, nebýt jeho. Bylo mu líto té dívky a tak ji chtěl,
co nejdříve pomoci nehledě na rizika. Hlupák! V dnešní době myslí každý jen na sebe.
Pokud nechceš aby s tebou druzí vyjebávali, nesmíš jim k tomu dávat příležitost. Je to
sprostý, ale obětavost a soucit je synonymem blbosti.' Kasumi se napila koňaku a dál
přemýšlela. 'Zvláštní... jedna z prvních věcí, které mě po tom všem napadly bylo, že jsem si
to zasloužila. Že po všech těch svinstvech, po těch vraždách, je tenhle žal a absolutní
bezmoc jen spravedlivým trestem. Takové kecy! Já jsem udělala spoustu špatných věcí a
vím, že odčinit je nelze, ale nic se neděje bez důvodu. Lilith se mnou nevyjebala proto, že by
mě chtěla potrestat za vraždění nevinných, ale proto, že je to falešná svině. Myslí, že nade
mnou zvítězila, že mě převezla, ale není jediná, kdo umí s druhým vyjebávat.' Hodiny plynuly
a Kasumi cítila, že ani alkohol jí už nepomáhá vnést do těla teplo. Ztrácela cit v konečkách
prstů a od úst jí šel chlad. Přesto nepomýšlela na návrat. Věděla, že sešplhat po stěně věže
už nedokáže, nebo že to bude přinejmenším veliký hazard se životem. Počítala s tím, že až ji
přepadne únava, sleze níž, aby byla krytá stropem a vyspí se. Na mysl ji přišlo, že si Samuel
bude dělat starosti. Přesto to nepovažovala za problém. Když už jí byla natolik velká zima, že
se začala celá třást, vstala a opatrně slezla po žebříku níž. Tady si vybrala místo u zdi, poblíž
kterého nebylo žádné okno, sundala si tričko, které zmuchlala a dala pod hlavu jako polštář.
Poté se přikryla kabátem a po chvíli vinou alkoholového opojení a únavy usnula.
VII – Ve službách ďábla
26. 12. 1998
Sakura se probudila už brzy ráno. Opatrně nakoukla na vedlejší postel, jestli Desmond spí, a
když zjistila že ano, tiše vyklouzla z pokoje. Zašla do koupelny, aby se opláchla a poté si ze
šatní skříně ve svém pokoji vzala oblečení – zelenou maskáčovou košili a kalhoty. Měla tu i
nahnědlou pouštní, bílou sněžnou a šedivou městskou verzi. Vojenské oblečení nosila ráda a
mělo to i svoji výhodu – maskáčové vojenské oblečení působilo na lidi stejně jako pověstný
doktorský plášť – respekt, úcta a také nejistota až strach. Sakuře to vyhovovalo, ale neměla
problém na sebe obléct i obyčejnou košili a tepláky. Dnes však zatoužila po méně obvyklém
oblečení. Vzala si i Valkýru, dostatek nábojů a vyrazila na chodbu. Tady ji překvapil Samuel.
„Kam jdeš?“ zeptal se jí.
„Najít svoji sestru. Počítám, že se nevrátila.“
„Ne.“
„Měl bys být první, kdo se po ní bude shánět.“
„To ano…“
„Proč nic neděláš?“ Samuel se odmlčel, protože mu bylo stydno říct to, co měl na jazyku.
Nakonec však neodolal:
„Bojím se jí. Nevím, jak bude reagovat. Nikdy by mě nenapadlo, že se prostě sebere a
odejde.“
„Cos čekal?! Vrátil si ji tam, kde byla před pár dny – v přesvědčení, že po rocích plných
námahy a nebezpečí bude s tebou jen rok, než umřeš…“
„Nemusíš mi to dávat tak sežrat! Myslíš, že toho nelituju?“
„Lítost tě rakoviny nezbaví!“
Sakura se déle se Samuelem nevybavovala a sešla do přízemí. Nedošla ani k hlavním
dveřím, když se otevřely a mezi nimi stála Kasumi.
„Vítej, sestřičko!“ zvolala Sakura. „Kde jsi celou noc byla? Bála jsem se o tebe.“
„Všichni jsme se báli!“ dodal Samuel, jež právě scházel ze schodů. Vyšel své milé naproti, ta
ho však zarazila.
„Nestojím o žádný polibek na uvítanou! Sakuro, kdybych chtěla vyhodit Černé zrcadlo do
vzduchu, jak bych na to měla jít?“
„Jsi čím dál drsnější, Kasumičko, ale vážně myslíš, že to je dobrý nápad? Za tím zrcadlem
jsou prý nějaké Stíny a Samuel říkal, že jsou zlé. Jestli tomu dobře rozumím, Stín je jako
duch a pokud vím, tak zbraně, které mají krotitelé duchů, ještě nevymysleli. Asi se těžko
shání subjekty na testování.“
„Nechci zrcadlo zničit, ale chci vydírat Lilith a k tomu potřebuji pádný důvod. Potřebuji
výbušninu, kterou je možné v případě potřeby odpálit na dálku, protože pokud zrcadlo
opravdu zničím, určitě nebudu stát poblíž a riskovat útok Stínů. Takže co navrhuješ,
Sakuro?“
„Promiň, ale nejsem zrovna demoliční expertka. Tady žádné výbušniny nemám šanci sehnat,
rozhodně ne tak silné. Ale napadá mě dynamit z dolů.“
„Ty jsou zasypané. Mou vinou. Nicméně vede tam díra v bunkru. Nějaký dynamit by tam
snad být mohl. Zřejmě velice nestabilní, ale jsem ochotna to risknout.“
„Chceš risknout svůj život?“
„Kvůli vyléčení muže, kterého miluji? Ano! Taky kvůli pomstě. Půjdeš se mnou?“
„Spolehni se. Potřebujeme pevná lana, baterky, nejlépe helmu s baterkou a taky batoh pro
dynamity.“
„Taky potřebujeme silnou vůli.“
„A dávku štěstí…“ dodala Sakura.
„Mluvím o něčem, co je životně důležité. Slyšela jsi o Armunderovi?“
„Duch z dolů? Jasně, že jo – znám tu každý kout, tedy… pokud ho zná i Samík. Zpovídala
jsem ho tak podrobně, jak jen to šlo.“
„Armunder ovládá symboly smrti.“
„Na to je expert Samík, co?“
„Byl expert… Já Armunderovi odolám, ale nevím, co ty. Chce to soustředěnost a naprostý
klid v mysli. Pro mě jako člověka, který mnohdy medituje, to není až tak těžké, ale co ty?“
„Zmáknu to.“
„Půjdu taky!“ pronesl Samuel.
„Ani náhodou!“ odvětily sestry takřka současně.
Po necelé hodině byly obě sestry vybavené, jak jen to šlo. Samuel s Edwardovou pomocí
sehnal nejen dlouhá lana se skobou, ale i dvě funkční baterky a pro jistotu zapalovač a
petrolejovou lampu. Sakura se krom své pistole vybavila velikým armádním nožem a Kasumi
si vzala na záda batoh a také dlouhý úzký provázek, kterým měla v plánu si připevnit baterku
k hlavě. Samuel vyprovodil sestry k bráně a musel se hodně přemáhat, aby se jim to
nepokusil rozmluvit. V hloubi duše však doufal, že uspějí a navíc věděl, že minimálně
Kasumi od pokusu sehnat dynamit neodradí.
„Možná by ses měla vrátit…“ pronesla Kasumi už cestou k bunkru.
„Vrátit?! Proč? Sama jsi chtěla, abych šla s tebou.“ Kasumi se na chvíli zastavila a sledovala
potemnělý les ve kterém byl bunkr.
„Nechci, aby se ti něco stalo, Sakuro. Jasně, že budu radši, když mi budeš nablízku, ale…
čekáš Samuelovo dítě a pokud k něčemu dojde…“
„K hovnu dojde! Kasumičko klid – všechno je v pohodě. Toho Armundera zmáknu!“
Bunkr byl tak jako vždycky opuštěný. Sestry vešly dovnitř a zastavily se u veliké čtvercové
šachty vedoucí hluboko pod zem. Složily lana a Sakura je uvázala k sobě.
„Ták, tenhle Sakuřin speciální uzel nikdo nerozváže.“
„Co je na něm speciálního? Je obyčejný námořní.“
„Ach jo, ty prostě musíš vědět všechno, co?“ Sakura přešla k zábradlí jež bylo u velikých
masivních dveří vedoucích do hlavní části bunkru. Protáhla skobu skrze otvory v zábradlí a
zahákla do ní lano. „Ani se to nehne. Stejně ale polezeme po jedné.“
„Nejprve chci dolů spustit lampu. Musíme vědět, jak je to hluboké.“ Kasumi zapálila
petrolejku, přivázala ji ke konci lana a začala ji pomalu spouštět dolů.
„Už je to zase tady!“ pronesla Sakura plná nadšení. „Už zase adrenalin v krvi, napětí a
nebezpečí. Jako v Africe!“
„Samuel mi v nemocnici vyprávěl, co s tebou zažil a prý ani netušil, jak mohou být ženy
drsné. Sice na mě působíš jako odvážná holka, která si nenechá nic líbit a umí se s každým
vypořádat, ale nepřijdeš mi tak drsná jak tě Samuel popisoval. Prý jsi chladnokrevně
vraždila, pouštěla se do sebevražedných akcí, urážela a ponižovala jsi kdekoho, ale tady se
zdá, jako bys zmírnila.“
„Jednak nejsem ve válce a můj život není dennodenně v ohrožení a pak si zvykám na klid,
zázemí i přátele. Je to úplně jiný život, než jaký jsem v Africe vedla a logicky nemůžu být
stejná. V akci se ale dokážu rychle proměnit na ostrou a nebezpečnou Kálí. Ehh, to je moje
přezdívka, kterou jsem používala v Africe. Trvalá proměna na krvežíznivou bestii však už
nehrozí.“
„O to mi právě jde – nebojíš se, že ti to bude chybět? Afrika, válka, vedro, černoši…
Popravdě se bojím, že tu dlouho nevydržíš a odjedeš za dobrodružstvím. Jsi člověk, o
kterého se mohu opřít a vím, že mi pomůžeš. Mám tě ráda a nechci tě ztratit!“ Sakuřin
úsměv dával tušit, že jí Kasumina slova udělala ohromnou radost.
„Nemusíš se bát, Kasumičko. Afriku jsem vystřídala za Evropu, vedro za neustálý slejváky a
negry za démony – nic mi nechybí. Snad jen ta válka a ta je teď v nedohlednu, protože jsem
těhotná.“
„Zatím to na tobě ani není vidět. Pohybově omezená být nemůžeš a ty podle mě nejseš typ,
který by přehnaně dbal na své bezpečí, potažmo bezpečí dítěte. Klidně můžeš jít do té války
s démony, jak jsi plánovala.“
„Máš recht, ale nedokážu to. Toužím po tom zmasakrovat pár sviní a udělat naše panství
bezpečnější, ale čekám Samuelovo dítě! Kdyby to dítě bylo někoho cizího, ale ono je
Samuela! Nemůžu ohrožovat dítě svýho nejlepšího kámoše, vždyť se o něj taky zasloužil.
Sice ne moc, ale přece. Stejně je to ale nespravedlivý – chlapům stačí jedna malá okem
neviditelná mrška a mají po starostech, kdežto my ženský se s harantem devět měsíců
dennodenně vláčíme a ještě ho musíme porodit. Pro chlapy to je jako přijít na pole a něco
zasít. Pak se měsíce nestarají a jenom sklidí, co uzrálo.“
„V lepším případě ano, ale je mnoho těch, kteří když uvidí, že jim neuzrálo to, co chtěli,
prostě odejdou zasévat jinam.“
„Jako že když chlap chce kluka a narodí se holka, tak ho to nasere?“
„Mám na mysli spíše postižené děti. Cy mi kdysi vyprávěl, že někdy v sedmdesátých letech
si v Thajsku našel mladou krásnou dívku, se kterou počal dítě. Doktoři u té ženy zjistili, že
čeká dvojčata, ale že děti jsou spojeny k sobě hlavičkami. Cy to nepřekousl a doufal, že se
děti narodí mrtvé, ale to se nestalo. Utekl z porodnice, jakmile se dozvěděl, že je otcem
Siamských dvojčat. Nikdy nenašel odvahu se za svojí milenkou stavit a zjistit, jak se mají
jeho děti. Skutečnost, že té ženě posílal ohromné množství peněz a zajistil jí bydlení v USA
dávala tušit, že mu to není zcela lhostejné, ale vsadím se, že to pro tu ženu byla jen slabá
útěcha. Ty děti žily asi dva nebo tři roky. Cy měl poté příležitost se ke své milence vrátit, ale
neměl na to odvahu. Věděl, že je slaboch a nebyl schopen se své lásce ani podívat do očí.“
„A co ty, sestřičko, co budeš dělat, když porodíš něco podobného? Samuel s tím takové
problémy mít nebude, o tom jsem přesvědčená, ale co ty?“
„Nevím… Možná… možná, že bych postižené dítě odložila… Záleželo by samozřejmě na
dané nemoci, ale… je těžké vychovávat dítě, o kterém dopředu vím, že bude mít krušný a
možná i velice krátký život. Nechtěla bych si přidělat takové starosti a místo klidného života
se neustále strachovat o zdraví svého dítěte. Něco podobného zažívám i se Samuelem,
protože to není tak snadné – nejde zapomenout na to, že umírá, není možné se o to
nestarat. Pokládat před sebe ty samé starosti a obavy znovu ale nedokážu. Prostě… zřekla
bych se vážně postiženého dítěte. Říkám strašné věci, co?“
„To jo, ale já tě chápu. Láska někdy není tak silná jako rozum a touha po štěstí. Samuel je
ale zatím v pohodě. Občas bolesti hlavy, ale jinak v pohodě, a i když nám tohle třeba
nevyjde, buď v klidu a užívej si s ním života.“
„To budu. Dokud se rakovina nijak zvlášť neprojeví, je vše v po… Už jsem dole.“ Kasumi
poznala, že konec provazu již nic netáhne dolů a pohlédla přes okraj šachty. Její ostrý zrak
dokázal rozeznat nepatrné světélko hluboko ve tmě.
„Kurva, jak je to hluboký?“ podivila se Sakura, když si uvědomila, že z téměř
patnáctimetrového lana jim nahoře zůstal jen necelý metr navíc. „Tohle bude hustý, sestřičko.
Určitě se na to cejtíš? Máš bolavé rameno!“
„Zvládnu to. Snad… Podej mi baterku a zůstaň tady.“
„Jasně, polezeš první.“
„Ne, polezu jako jediná. Zůstaneš tady a budeš hlídat a jistit mě.“
„Ale…“
„Žádné ale! Nebudu tě zbytečně ohrožovat!“ Kasumi si baterku přivázala ze strany k hlavě.
„Vypadáš strašně a určitě tě to tlačí!“ komentovala Sakura.
„Potřebuju volné ruce. Na pohodlí není čas.“
„Až příště pojedeme do Ipswiche, připomeň mi, ať koupíme takové ty moderní kompaktní
svítilny, co stačí připevnit k opasku.“ Kasumi již neodpovídala, chytila se lana a postavila se
zády k okraji propasti. „Měla ses zajistit. Chtělo by to pořádné popruhy a nejlépe
horolezeckou výbavu a…“
„Jen klid. Doly musí být hrozně rozlehlé, tak mi dej dvě hodiny, a když se neozvu, jsem
patrně zavalená nebo mrtvá.“
„Na tyhle chmurný scénáře jsou katastrofické filmy. Ty to zvládneš. Drž se ségra a hodně
štěstí.“ Kasumi pokývla hlavou a vkročila do prázdna. Ne však nadlouho, neboť se okamžitě
zapřela nohama o téměř rovnou stěnu šachty. Při sestupu se snažila udržet pokud možno
vertikální polohu těla. Nohy tudíž sloužily jen pro nepatrnou oporu a celé tělo držela jen na
rukách. Zprvu byl sestup snadný, ale s narůstající hloubkou se to povážlivě měnilo. Po deseti
metrech byla Kasumi v naprosté tmě a rameno jí hrozivě bolelo. Uvědomovala si, že cesta
vzhůru, navíc se zátěží z dynamitů, bude mnohem obtížnější. Doufala, že dokáže nasbírat
dost sil, ale nyní myslela jen na to, jak se dostat dolů. Kasumi nikdy netrpěla fobií z tmavých
stísněných prostor, ale sestup jí rozhodně do duše klid nepřinášel. Na necelých dvanácti
metrech si dovolila pohled dolů, a když zahlédla petrolejkou osvětlující okolí, zjistila, že už je
u konce. Poslední metry byly podstatně snazší. Kasumi konečně dopadla na tvrdou zem a
hned pod ní cosi zapraskalo. Pohlédla pod sebe a uvědomila si, že stojí na kusu lidské lebky.
Přemýšlela, komu patří. Měla hned tři tipy, ale neměla šanci se dozvědět pravdu. Vlastně o ni
ani nestála. Odsud vedla jen jedna jediná chodba, kterou se žena vydala.
Zhruba po dvě stě metrech narazila na hromádku popraskaných kostí. Vypadaly, že patří
jednomu člověku. Kasumi dobře věděla o incidentu před lety, kdy Nancy skočila s dynamitem
do šachty ve snaze zabít Earla, který zde skončil kvůli netvorovi. Bylo tedy pravděpodobné,
že to, co bylo na dně šachty, byly kosti těch dvou a tyto zřejmě patřily Adrianu Gordonovi,
kterého spořádal netvor. Nijak ji to nevzrušovalo a vydala se chodbou dál. Zdálo se, že tohle
je jen jakási vedlejší šachta určená k přívodu čerstvého vzduchu, nebo spíše únikový tunel
napojený na doly, který by v případě invaze Němců na ostrovy a útoku na bunkr využili Britští
vojáci k úniku. Kasumi ani na moment neuvažovala nad tím, že by kosti vynesla nahoru a
nechala je řádně pohřbít. Připomínat Samuelovi Adriana a jeho skon nebylo nejvhodnější.
Žena pokračovala jedinou možnou chodbou dál a doufala, že narazí na hlavní část dolů.
Cesta dolem byla dlouhá a jediné, co dokázalo rozehnat černočernou tmu byla Kasumina
svítilna. Napadlo ji, co by dělala, kdyby se kupříkladu vybila baterie. Zůstala by zde
uvězněná a jediné, na co by se při zpáteční cestě mohla spolehnout by byl chabý plamínek
zapalovače.
Kasumi se ocitla na samotném dnu hlavní výtahové šachty. Níž už se nikdy nikdo
neprokopal. Byl tu masivní řetěz, jež vedl kamsi vzhůru. Kasumi neměla dost sil, aby se
pustila do šplhání a tak se zaměřila na dvě chodby, jež vedly dál. Jednu vybrala a
pokračovala tmou vpřed. Netrvalo dlouho a narazila na hrubou stěnu. Cesta dál nevedla.
Horníci se zřejmě nikdy dál nedokopali. Kasumi se už už chtěla otočit a vydat zpět k šachtě,
když jí na rameno dopadla čísi ruka. Žena se v mžiku otočila a ustoupila stranou. Její
překvapený výraz a otevřená ústa hovořila za vše. Před ní stála bezesporu lidská kostra.
Byla takřka neporušená až na pár žeber, které chyběly. Kasumi přejela rukou po stěně ve
snaze nalézt uvolněný kámen, kterým by se mohla bránit. Kostra, přestože ani nepohnula
čelistí, promluvila:
„Nechtěl jsem tě vylekat, nicméně půjdeš se mnou. Buď po dobrém, nebo po zlém.“
„Beru třetí možnost.“ pronesla chladně Kasumi a udeřila kostru do lebky špičatým kamenem.
Lebka sice nepraskla, ale kostlivec se zhroutil k zemi. Kasumi nemínila zjišťovat, zdali je
kostlivec doopravdy vyřízený a pospíchala pryč. Nestála o to, aby ji tu přepadly další stvůry.
Doběhla k hlavní výtahové šachtě a tady narazila na celou skupinu šesti oživlých lidských
koster. Jedna z nich měla v ruce starý rezavý meč a na sobě tmavý plášť. Kasumi se
urychleně otočila, neboť věděla, že v úzké chodbě má větší šanci kostlivcům čelit. Za ní však
stál kostlivec, jehož před chvilkou přemohla.
„Uklidněte se, prosím!“ pronesl kostlivec v plášti. Kasumi uvažovala nad tím, zdali by si
dokázala proklestit cestu k východu, ale dno šachty se postupně zaplňovalo dalšímu
kostlivci, jež přicházeli z jiné chodby. Další kostlivci pak slézali po řetězu a to s neobvyklou
lehkostí. Kasumi byla brzy obklíčená téměř dvěma desítkami bytostí, jež by měly již celá léta
ležet ve svých hrobech. Kasumi kámen z ruky pustila a na mysl jí přišel řetěz. 'Dokázala
bych po něm vyšplhat výš a uniknout tak?' Kostlivec v plášti vystoupil z davu a postavil se
před Kasumi. Ta zauvažovala nad další možností a to vytrhnout kostlivci meč a pustit se do
boje. Nikdy takovým mečem nebojovala, neuměla se dobře pohybovat, ani správně krýt, ale
žádný jiný kostlivec ozbrojený nebyl. Přesto, kdyby se na Kasumi všichni vrhli, těžko by se
dokázala ubránit. Spíše by ji dříve či později strhli k zemi. Kostlivec v plášti promluvil a vytrhl
tak Kasumi z myšlenek:
„Je úžasné vidět po staletích živého člověka… Proč jste zavítala mezi nás?“
„Ovlivní moje odpověď vaši snahu mě zabít?“ zeptala se Kasumi, která necítila strach, neboť
již věděla, že existují temné síly, obzvláště na Black Mirror.
„Snahu vás zabít?!“ pronesl kostlivec a v jeho hlase byl znát údiv. „Nemáme v plánu vám
jakkoli ublížit, pokud nechcete ublížit vy nám, přirozeně.“
„Udeřila mne, můj pane!“ ozval se jiný kostlivec. Kostlivec v plášti vzal připomínku na vědomí
a Kasumi se zeptal:
„Můžete to vysvětlit?“ Kasumi zvažovala, jestli vůbec odpovídat, ale rozhodla se prozatím
spolupracovat.
„Překvapil mne a já myslela, že mě chce zabít. Není ostatně divu, vždyť kdo kdy viděl oživlé
kostlivce.“
„Ano, máte svatou pravdu. Vaše reakce byla pochopitelná a z útoku vás rozhodně neviním.
Omlouvám se za naše jednání, které nebylo uvážlivé. Přijmete moji omluvu?“ Kasumi
nevycházela z údivu.
„Co jste zač? Čestní kostlivci? To těžko…“
„Byli jsme přivedeni zpět do života před více než čtyřmi lety. Na vině je netvor, snad démon
z Pekla, jež zde uvízl a nemohl ven. Hledal někoho, kdo mu poradí, jak odsud uniknout.
Uvězněné duše, jež bloudily v dolech, svojí mocí svázal s našimi těly, pokud to tedy bylo
možné, a přivedl nás k životu. V první fázi to byli horníci, kteří zde zahynuli před mnoha lety.
Poté neopatrní dobrodruzi, jež se vypravili do dolů po jejich uzavření a zemřeli tu. Nakonec
já, současný vůdce této skupiny, ale nikdo neznal žádnou cestu pryč. Životy všech těchto lidí,
které tu vidíte, má na svědomí především Armunder, který je již mrtvý, stejně jako netvor.
Ohromný výbuch zničil oba dva najednou a poté způsobil, že se podzemí otřáslo a staré
nestabilní podpěry se zlomily, načež se celý kopec sesunul a uvěznil nás zde. Nemůžeme
ven, neboť nedokážeme šplhat po hladké stěně šachty a jiná cesta tu není. Snad portál,
ovšem ten je neaktivní a já se na to místo již nikdy nechci vracet. Raději setrvám zde
v temnotách, než abych znovu vstoupil do té prokleté komnaty.“
„Říkal jste, že Armunder je mrtvý. Máte na mysli i Damiena?“
„Ano i jeho duše byla zničena. Nevím, zdali je to pro něj lepší, či nikoli. Ten chlapec měl
krátký a dozajista krušný život.“
„To vám řekl?“
„Ne, ale vím to. Můj bratr byl netvor v lidské podobě a je mi jasné, že jeho syn jen a jen
trpěl.“
„Damien byl Mordredův syn… To ale znamená…“
„Ano, je tomu tak – jsem Marcus Gordon.“
„Marcus…“ Kasumi chvíli trvalo, než se uklidnila a srovnala si myšlenky. Stále necítila strach,
ale přesto se jí hrdlo svíralo. „Přes osm staletí a stále jste zde?! Bylo mi řečeno, že duše
každého člověka končí buď v Pekle, nebo se rozpadne.“
„Je mnoho duší, na Black Mirror obzvláště, které po smrti nedojdou klidu. Zůstanou
uvězněné na tomto světě a nemohou odejít.“
„Proč?“
„Sám nevím. Snad to může být způsobeno chmurnou či nevyřešenou událostí v životě onoho
člověka nebo nepřirozenou smrtí. Tito lidé byli v dolech zavražděni a to ohavným nelidským
způsobem.“
„A vy?“
„Já byl zavražděn druhorozeným synem Geofrym. Smutná událost… Toho večera, byl jsem
již velmi stár, se konala na Black Mirror svatba. Můj vnuk Albert si tehdy bral za ženu mladou
a krásnou Margery z uznávaného šlechtického rodu Sallesů. Ta dívka ho milovala, což se
ukázalo i tím, že již před svatbou mu porodila potomka. Tak brzy to nebylo žádoucí, ale
alespoň bylo patrné, že je plodná. Můj syn Geofrey měl na Margery zálusk též, přesto, že byl
téměř o generaci starší než ona. Ale i neopětovaná láska prý dělá divy… a přivádí lidi k
zoufalství. Geofrey tedy chtěl svého synovce otrávit vínem během přípitku na počátku
hostiny. Vidím to před sebou jako dnes… Margery svůj pohár nešťastnou náhodou převrhla a
málem si polila šaty. Albert čekal, až sluha rozlité víno otře a přinese nový pohár. Nové víno
však již nebylo to nejlepší a nejsladší z našich sklepů. Byl to jiný ročník, jiná odrůda, jiné
víno. Albert nabídl Margery svůj pohár. Ona přijala. Geofrey to nezaregistroval. Margery se
napila a… během chvíle jí od úst šly pěnivé sliny. Židle se převrátila. Padla na zem. Geofrey
se hrozivě vyděsil. Přiběhl k ní a neustále opakoval: ‚To jsem nechtěl udělat, to jsem
nechtěl…‘ Tvrdil, že ho k ohavnému činu donutily hlasy... že mu našeptávaly, aby Alberta
zabil, že jen tak získá svou lásku a on se tomu nebránil. Již tehdy má rodina propadla
šílenství, které dozajista zapříčinil Mordred. Nařídil jsem strážím, aby syna okamžitě zavřeli
do žaláře. Geofrey vytáhl zpoza pláště dýku a vrazil mi ji do prsou. Padl jsem k zemi,
chroptěl a z úst mi tekla krev… Na víc si nevzpomínám.“
„Tvrdí se, že jste zemřel stářím…“
„Zní to lépe, než že jsem byl zavražděn mým šíleným synem během svatební hostiny,
nemyslíte? Lidé ke mně vždycky chovali možná až přehnanou úctu a já je nikdy nechtěl
zklamat. Možná kvůli té vraždě jsem zde anebo kvůli panství, které jsem nade vše miloval a
všemožně ochraňoval, stejně jako své poddané. Bohužel svůj rod jsem před zlými silami
ochránit nedokázal.“
„Margery Sallesová… má něco společného s kopcem, jež nese stejné jméno?“
„Ano, to má. Výhled na krajinu z toho kopce milovala. Celý kraj byl jako na dlani, všechny ty
lesy, louky, pole… Chodívala tam s Albertem tuze ráda. A on kopec pojmenoval podle ní a
nechal tam postavit strážní věž, odkud musel být dozajista fascinující výhled na okolí. Věž
byla na strategickém místě, a tudíž nešlo jen o ‚pouhý‘ projev lásky a dobré vůle.“
Kasumi se odmlčela, aby se mohla zamyslet. Poté ukázala směrem k východu a řekla:
„Na něco se zeptám – tam vzadu, odkud jsem přišla, jsou tři kostry. Proč nežijí jako vy?“
„Dva lidé tam zahynuli až po smrti netvora. Viděli jsme ohromný výbuch… Ten třetí byl
netvorem téměř celý sežrán a duše se patrně nezachovala. Snad je teď tomu ubožákovi
lépe...“
„Slyšela jsem, že vaše duše způsobuje zvonění na Warmhill…“
„Ano. Má duše zůstala na tomto světě, a když lidé přestali zvonit, staral jsem se o to sám.
Dokážu rozeznívat zvon i nyní a snadno.“
„Proč zvon?“
„Lidé musejí znát denní dobu. Odměřuji jim čas a prokazuji službu. Navíc to já dal kostel na
Warmhill postavit a když došly kameny pro stavbu věže, rozebral jsem část svého hradu. Je
nezbytné, aby naše panství bylo co nejblíže Bohu, neboť na Black Mirror od nepaměti
převládá temnota plná děsu a hrůz. Dost ale o mě, ctěná dámo. Povězte, s kým mám tu čest
a co vás sem přivedlo?“
„Jmenuji se Kasumi Sato a žiju na zámku Black Mirror.“
„Black Mirror… tak rád bych zase jednou viděl svůj hrad.“
„Dnes je to spíše zámek.“
„Ano, moji lidé mi vyprávěli. Nejčerstvější informace ale pochopitelně nemám. Poslední, co
vím je, že zámek patřil mému vzdálenému potomku Williamu Gordonovi. Dnes je tedy rod
Gordonů nenávratně pryč a zámek vlastníte vy?“
„Ne tak docela. Zámek patří Samuelu Gordonovi, vnukovi Williama. Já se za něj brzy
provdám.“
„Skvělá zpráva! Tedy rod Gordonů překonal všechna ta těžká období a náš rodový strom
nadále roste do síly. Musím vás ale varovat před kletbou…“
„Ta již byla zlomena. Postaral se o to Samuelův syn.“
„Opravdu?! Můj bratr tedy prohrál… Nadobro prohrál?!“ Přestože kostlivec jen stěží dokázal
projevit hlasem emoce, nyní bylo zřejmé, že je skutečně šťastný a že mu ze srdce spadl
kámen, jež ho tížil celá staletí. „Tolik dobrých zpráv! A co Černé zrcadlo, co portály? Chrání
je někdo? Existuje Strážce?“
„Já jím jsem.“
„Vy?!“
„Ano, jmenoval mě sám papež před pár dny. O zdejším panství vím mnoho, a protože tu žiju,
je logické se o všechna tajemství starat. Ten výbuch, který zničil netvora i Armundera byla
moje práce.“
„Ach, dobrý bože. Ještě jednou odpusťte, že jsme vás vylekali, přijměte moji upřímnou
omluvu a vězte, že vám pomohu s čímkoli bude třeba. Jakožto Strážce jste nejdůležitější
člověk na panství, jste vykonavatelka vůle Boží a my všichni vás uznáváme za svoji paní,
lady Kasumi.“
„Nepřehánějte. Nechci si hrát na žádnou paní a lady ze mě ještě není.“
„Oficiálně možná ne, ale samotné oslovení je projevem úcty, kterou si zasluhujete.“
„Když myslíte… Tam nahoře čeká moje sestra a je určitě celá netrpělivá. Takže bych ráda
přešla k tomu, proč tu jsem, vyřešila to a mohla odejít. Přišla jsem si pro dynamit.“
„Dynamit?! Myslím, že to není dobrý nápad, ale pojďte za mnou, něco vám ukážu.“
Marcus provedl Kasumi druhou chodbou do většího sálu. Bylo tu mnoho dřevěných podpěr,
jež přidržovaly strop, ale jinak žádný pozůstatek po hornících. V rohu byla veliká hromada
beden a sudů s olejem. Na hnijící dece byla naskládaná řada dynamitů, jež byl narovnán na
sebe a to velice pečlivě.
„Skladujete tu dynamit?“ divila se Kasumi. „Proč?“
„Jsme uvězněni a to celé roky. Žijeme v temnotě a osamění. Jsme nelidské bytosti, které
nevěří tomu, že se jejich život zlepší, že může být jiný. Mnozí z nás touží po klidu a myslí, že
když se jejich kosti rozmetají, toho klidu dosáhnou. Já o nic takového nestojím, a přestože se
to možná nezdá, moje pozice vůdce není příliš stabilní. Moji muži se bouří a chtějí být
zničeni. Příkazy ani přemlouvání na ně zabírá čím dál tím méně. Nevím, co se stane s doly,
až ta hromada vybuchne a může se to stát každým okamžikem, vždyť dynamit je již velmi
starý a i když toto prostředí zapříčiňuje, že je uskladněný relativně bezpečně, už teď se na
špachtlích srážejí kapičky nitroglycerinu. Ehh, doufám, že to říkám správně. Víc by vám řekli
profesionálové, čili horníci. Každopádně výbuch o obrovském rozsahu hrozí každým
okamžikem. Vím, že to bude znít jako špatný vtip, ale já nechci podruhé zemřít. Mám teď
cosi jako své tělo. Disponuji kouzelnou mocí a mohu hovořit s lidmi, dokonce vnímám svět,
jako bych měl oči. Ano, nepřijímám potravu, nikdy se neunavím, nepotřebuji spánek a moje
emoce je těžké jakkoli projevit, ale stále to jsem já a stále cítím, že je mojí povinností žít na
Black Mirror a ochraňovat ho, je-li to možné.“
„Jestli to chápu dobře, chcete ven.“
„Byl by to můj sen. Musela jste sem po něčem sešplhat…“
„Ano, je tam uvázané lano.“
„Oni si to buď neuvědomují, nebo počítají s tím, že vás přesvědčím, abyste nás vzala na
povrch.“
„Armáda kostlivců tam venku? To nezní dobře.“
„Máte pravdu. Bylo by to příliš nebezpečné. Mám tedy návrh. Jsem na rozdíl od vás
postradatelný, a proto vezmu ten nestabilní dynamit a doručím ho, kam budete chtít. Můj
osud pak bude čistě na vás, ale sem dolů se již nevrátím.“
Kasumi nevěděla, co by pro ni bylo lepší, jestli riskovat manipulaci s dynamitem nebo přivézt
na povrch prvního z rodu Gordonů.
„Co ostatní?“ zeptala se. „Necháte je zde? Zradíte je?“
„V zájmu bezpečnosti vaší i celého panství, ano.“
„Dohodnuto.“ Kasumi sundala batoh a předala ho Marcusovi. „Vyberte řekněme osm
špachtlí, které vypadají, že vydrží nejdéle. Já půjdu nahoru.“
Kasumi se vrátila k výtahové šachtě a plánovala odejít. V cestě jí stáli dva kostlivci. Vypadali
odhodlaně...
„Nepustíme vás dál, promiňte. Marcus nás vyvede z temnoty nahoru a potom budete moci i
vy vyšplhat na povrch.“
„Tam nahoře čeká moje sestra. Je to válečná veteránka a je tu, aby mě ochránila před
nebezpečím. V rukou má veliký kulomet, je opásaná náboji, u pasu se jí houpou granáty a
ostrým nožem, co má u sebe se vrtala v desítkách lidských těl. Co udělá, až uvidí z šachty
vylézat kostlivce? Myslíte, že vezme nohy na ramena? To ji ještě neznáte…“
„To zní až neuvěřitelně.“
„Až budete zírat do hlavně její zbraně, uvěříte. Po úmorných letech čekání přece nechcete
kvůli nedočkavosti zemřít. Nechte mě projít, já jí vše vysvětlím, potom nahoru vyleze
Marcus, který ji se vším důkladně seznámí a pak bude řada na vás. Marcus s tím návrhem
souhlasí a jemu přece můžete věřit.“
„Dobrá… povězte vaši sestře, že nejsme zlí. Možná jsme ohavné bytosti z hlubin, ale nejsme
zlí.“ Kostlivci ustoupili a Kasumi přišla k lanu.
„Sakuro!“ vykřikla. „Jdu nahoru!“ Poté se Kasumi chytila lana a začala šplhat. Šlo to těžko a
pomalu, přesto nepolevovala. Kasumino čelo se orosilo potem, tep se jí zrychlil a rameno
začalo silně bolet, ale přesto dosáhla vrcholu, aniž by byla fyzicky zcela vyčerpaná.
Sakura podala své sestře ruku a pomohla jí vytáhnout se nahoru.
„Supr, že jsi živá a zdravá, sestřičko. Bála jsem se o tebe. Ale… bágl nemáš, takže dynamity
tam nebyly, co?“ Kasumi velice ráda odvázala baterku a předala ji Sakuře.
„Dynamity jsem našla a krom nich i něco, co brzy vyleze nahoru. Našla jsem oživlou kostru
Marcuse Gordona.“ Sakuřin výraz nejprve zvážněl, ale poté se jí na tváři objevil úsměv.
„Tvůj humor nikdy nepochopím.“
„Sakuro, já si srandu nedělám. Zachovej chladnou hlavu a netahej na něj pistoli.“
„To jako fakt? První Gordon, de facto zakladatel rodu poleze sem nahoru?“
„Má vcelku zachovalou kostru a umí mluvit. Ehh, spíše budeš vnímat, že ti cosi říká – je
v tom magie.“
„Ne, vážně?! Kdo by to řekl…“
„Marcuse a další celistvé kostry tam dole oživil netvor, kterého jsem zde kdysi zabila. Udělal
to proto, aby mu pomohli najít cestu ven.“ Kasumi sotva domluvila a z šachty vylezl Marcus.
„Jsou hned za mnou…“ vykřikl. „Nešlo to jinak.“
„Sakuro přeřízni to lano!“ nakázala Kasumi. Sakura bez řečí poslechla a její nabroušený
armádní nůž projel lanem jako nůž máslem. Kostlivci lezoucí po laně se zhroutili dolů, kde se
rozbili na hromádky kostí. Marcus přistoupil k Sakuře a poklekl. „Být zcela živý, políbil bych
vám ručku, krásná dámo a to nejen jako výraz díků. Doufám, že jako projev úcty vám bude
stačit toto gesto.“
„V životě přede mnou nikdo dobrovolně nepoklekl, natož, aby mě nazval krásnou dámou.“
Marcus se narovnal a promluvil:
„Pokud jsou ty výbušniny opravdu tak nestabilní, měly byste se ode mne držet co možná
nejdál. Nejrozumnější bude napřed dopravit výbušniny, kam potřebujete a poté si můžeme
pohovořit.“ Marcus se ohlédl k šachtě. „Nechal jsem zabít své lidi a ty zbylé podvedl a
opustil. To vše kvůli mé touze dostat se ven… Žil jsem zbožný život... ale jakoby motlitby
mnou vyslané, nedolehly k uším našeho Pána. A teď jsem ovládnutý touhou a pokušením.
Dopouštím se hrozivých hříchů... Jsem zatracený...“
„Ne tak docela,“ odvětila Kasumi. „Jak chcete volit, když každá možnost má své klady a ty
nejde sloučit dohromady? Daleko více jste věrný svému rodu, ne? Tak považujte to, co jste
provedl za správné. Teď už ale půjdeme. Vyhneme se cestám a vezmeme to lesem. Sakura
nás povede, já se budu držet s ní a vy buďte na dohled, ale držte si značný odstup.“
Pro Marcuse byla už jen samotná cesta lesem úžasná záležitost. Znovu, po celých staletích
stál na půdě, která kdysi patřila jemu. Hrozně se těšil, až spatří Black Mirror. Když skrze
stromy zahlédl siluetu zámku, zastavil se a snažil se vnímat okolí. Marcus neměl zcela
normální pohled na svět. Viděl ho značně potemněle a v odstínu rudé barvy. Nebyl schopen
řádně zaostřit, tak jako lidé, ale zase byl mnohem vnímavější – nebyl omezen zorným polem
a viděl vše kolem sebe. Kasumi přispěchala k brance zámku a urychleně vpustila Marcuse
na pozemek, přičemž dávala dobrý pozor na to, zda ji někdo nesleduje. Postavili se za zeď,
aby na ně nebylo vidět.
„Vezmu si ten dynamit,“ řekla Kasumi. „Nebudu otálet a využiju ho okamžitě. Vy Marcusi
počkáte ve skleníku.“
„Hrozně rád bych viděl interiéry Black Mirror.“
„Později. Dynamit je nestabilní a nebudu ho tu skladovat. Sakuro, ty na Marcuse dohlédni.“
„Nemusíte se obávat, lady. Udělám, co mi nařídíte – nebudou se mnou problémy. Už teď jste
pro mne obě udělaly až příliš. Splatím vám svůj dluh naprostou oddaností. Už to nejsem já,
kdo vládne Black Mirror, nyní jste to vy, Kasumi.“
„Sakuro, doprovoď tedy Marcuse do skleníku a poté vyhledej Samuela a Edwarda a všechno
jim řekni. Já si jdu promluvit s Lilith.“ Kasumi vešla do zámku a okamžitě pokračovala
známou cestou k zrcadlu.
Kasumi se postavila k oltáři a všimla si, že zrcadlo již není tak zamlžené a neprůhledné jako
včera večer.
„Lilith! Neschovávej se, ty podlá čubko! Mám tu pro tebe dáreček!“ Na opačné straně zrcadla
se opravdu objevila démonka a hned na to se kolem Kasumi zvedly modré plameny. „Ohraný
trik,“ pronesla Kasumi a zvedla batoh s dynamity. „Mám tu přesně osm špachtlí nestabilního
dynamitu, ze kterého doslova vytekl nitroglycerín. Ta tvoje bariéra je možná zajímavá, ale ne
dost vysoká. Přehodím ji a zasáhnu zrcadlo. Co myslíš Lilith, co se stane?“
„Polož ten dynamit, Kasumi. Zrcadlo je nezničitelné, nepomůžeš si.“ Kasumi se zúžily oči a
jen se usmála. Poté se s batohem napřáhla. „Neblázni, Kasumi! Přece nechceš umřít! Ta
bariéra tě neochrání před explozí.“
„Dostala jsi Curu, ale Samuela jsi nevyléčila. Naprav to a já výbušninu nepoužiju.“
„To neuděláš ani tak – máš ráda svůj život.“
„K čemu život, když muž, kterého miluji, umírá? Řekla bych, že víš, co všechno jsem
podstoupila, abychom mohli být spolu a v bezpečí.“
„Přemýšlej, Kasumi, tohle není řešení. Mrzí mne můj podvod, ale nech si to v klidu vys…“
„Drž hubu, ty černá bestie! Nestojím o tvé omluvy ani vysvětlování. Stavím tě před hotovou
věc. Vím, že lžeš, vím, že si nemůžeš být jistá nezničitelností zrcadla. To přece vzniklo před
tisíci, možná miliony lety a v tu dobu žádné výbušniny nebyly. Bude to zajímavé… Pokud
zrcadlo vydrží, já zemřu, pokud povolí, zemřu také, ale Stíny uniknou ven, nemám pravdu?
Zbavím tě moci, stejně jako tvého bratra. Vyrovnáš se s tím?“ Nastalo ticho, které
nenarušovalo absolutně nic. Kasumi na tváři zahrál falešný úsměv. Krátce poté bariéra kolem
ní zmizela.
„Chceš vědět, proč jsem vás zradila, Kasumi? Já Samuelovi nemůžu pomoct. V jeho žilách
koluje krev Samaela a možná, že ta krev již nemá moc jako kdysi, stále je to jeho krev.
Stejně jako nemohu svými kouzly ovlivnit svého bratra, nemohu působit ani na Samuela.
Vědomě jsem vás obelhala, protože jsem věděla, že pro jeho záchranu uděláš cokoli. Bála
jsem se o ženu, kterou miluji. A bála jsem se o ni ještě mnohem víc, když ji sem Samuel
včera donesl a já viděla, že je na pokraji smrti. Vím, že kdybych vám to řekla, nevěřila bys mi
a postarala by ses, abych Curu nikdy nedostala. Samuelova důvěra ve mně té dívce zřejmě
zachránila život.“
„Nevěřím ti. Pokud je to, co říkáš pravda, mohla jsi ji sdělit hned, jakmile byla Cura u tebe.
Místo toho jsi utekla.“
„Neutekla. Je to bezpečnostní opatření zrcadla. Propustí jen jednoho člověka, poté na
zhruba šest hodin potemní a stane se neprůhledným a nepropustným. Čekala jsem tady
celých šest hodin a chtěla vám to říct, vy jste však odešli. Mluvím pravdu, Kasumi. Věř mi.“
„V tom případě sem přiveď Samaela. Pokud je Samuel jeho krve, může ho vyléčit on.“
„To ano, ale on to nikdy neudělá.“
„Mě to nezajímá, prostě ho přiveď! Jinak… víš co se stane.“
„Kasumi!“ zoufala si Lilith.
„Přiveď ho sem!“
„Dobrá… dobrá, pokud si to přeješ, udělám to. Stav se tu večer.“
„Fajn…“ Kasumi položila batoh s dynamity na oltář.
„Raději je vyhoď, Kasumi.“
„Proč mě tak podceňuješ? Myslíš, že jsem tak blbá?!“
„Přísahám ti, že sem Samaela přivedu. Ten dynamit je nebezpečný, vyhoď ho prosím tě o
to.“ Kasumi poslechla a hodila celý batoh do hlubin.
„Tam v dolech je dynamitu ještě spousta. Podvedeš mě znovu a zrcadlo zničím, ať uděláš
cokoli. Se mnou není dobré si zahrávat. Ví to už Samael a tebe o tom přesvědčím taky.“
Kasumi se vrátila nahoru a zašla do skleníku. Cestou minula Edwarda, který odtamtud právě
odcházel. Byl tak zamyšlený, že Kasumi ani nezaregistroval. Ve skleníku nebyl jen Marcus,
ale i Samuel a Sakura.
„Tak co?“ zeptal se s naději v hlase Samuel, když svoji milou zahlédl.
„Zatím není nic jisté, ale uvidíme večer. Podrobnosti ti řeknu až budeme sami. Marcus
nemusí vědět všechno.“
„Připadám si tu jako ve snu… Zlém snu,“ pronesl Samuel a zíral na kostlivce v plášti.
„Nechci nikoho z vás strašit,“ řekl Marcus. „To místo, kde jsme byli, ten starý bunkr vypadá
jako ideální útočiště. Mohl bych zůstat tam.“
„To ne!“ řekla Sakura. „Patříš do rodiny, musíš zůstat na zámku.“
Kasumi s tím však nesouhlasila: „Sakuro, tohle je blbost. I kdyby se držel v tajnosti před
okolním světem, tak na zámku žije můj kluk. Už teď se děsí Santy, tak co myslíš, že se stane
až uvidí kostlivce? My čtyři už jsme zažili mnoho nadpřirozených věcí a zvykli jsme si na to,
že Black Mirror je podivné místo. Desmond ale nemá rozum, nepochopí to. Bude se vás bát,
Marcusi a to já nedopustím. Nenechám vás na zámku, ale ten bunkr je dobrý nápad – lidé
tam nechodí a budete v bezpečí.“
„To nemyslíš vážně, sestřičko. Tenhle chlápek je větší slušňák než všichni ti vidláci
dohromady. Je to hodnej chlap.“
„Je to lidská kostra!“
„Ale hodná a uctivá.“
„Na zámku nebude!“
„No tak, Samueli, řekni taky něco!“ naléhala Sakura.
„Já nevím. I Edward z vás má hrůzu a já se také cítím nesvůj. Mám z vás hrozný pocit, ale
neberte to zle.“
„Rozumím vám,“ odvětil Marcus. „Budu se řídit rozhodnutím tady lady Kasumi a odejdu do
bunkru. Budu se tam mít dobře, takže, vy lady Sakuro, nemějte obavy a na svoji sestru se
nehněvejte – myslí to dobře. Budu rád, když mě občas navštívíte a… ještě než odejdu, směl
bych alespoň nahlédnout do zámku?“
„Ale jo,“ odvětila Kasumi. „Já zatím půjdu za Desmondem a dohlédnu, aby nevycházel
z pokoje. Je u sebe, že jo?“
„Hraje si s novými hračkami,“ odpověděl Samuel.
Kasumi vstoupila do Desmondova pokoje a okamžitě málem zakopla o malé autíčko.
V celém pokoji byl hrozný nepořádek – plyšová zvířata, stavebnice, autíčka,… Mezi tím vším
seděl Desmond a jezdil si s velikým náklaďákem.
„Brm, brrm, autíčko jede do kopečka…“ Chlapec druhou rukou přistavil do cesty plyšového
dinosaura – přesněji triceratopse. „Tůt, tůt! Pozor, pane dino! Nesmíte stát na silnici – autíčko
vás přejede.“ Desmond Triceratopse přesunul ke dveřím vozu. „Nasedat a jedeme!“
Triceratopse položil na korbu a strčil do auta, aby jelo dál.
„Ahoj, Desi,“ pozdravila Kasumi.
„Ahoj, mamí!“ zvolal chlapec plný nadšení. „Už ses vrátila?“
„Jo. Včera jsem… potřebovala jít ven. Na procházku.“
„Večer jsme si rozbalovali dárky. Jen ty moje! Dostal jsem spoustu věcí! Zbylo tam spoustu
dárků pro vás.“
„Jo, dneska bude klid, tak si je potom rozbalíme.“ Kasumi se rozhlédla po zaneřáděném
pokoji. „Máš tu hrozný nepořádek. Doufám, že si všechno uklidíš.“
„Já?! Ale mamí, na uklízení je přece Eda.“
„Edward uklízí tvůj nepořádek?!“
„Jo.“
„Možná doteď. Ode dneška si svůj pokojíček uklízíš ty sám.“ Jen to Kasumi dořekla,
Desmond zamžikal očima. Chvíli jen tak seděl s otevřenými ústy, poté mrštil o zem dřevěnou
kostičkou a zvýšil hlas
„Táta říkal, že tady uklízí Eda!“ Kasumi se Desmondův naštvaný tón vůbec nelíbil. Nikdy
nebyla zvyklá druhým ustupovat a byla schopná jít si za svým za každou cenu. V případě
Desmonda to nebylo jiné, neboť neměla sebemenší pochybnosti o své pravdě.
„Edward tvůj pokojíček uklízet nebude! Já mu to zakážu!“ Desmond se postavil a vztekle
kopnul do věže z kostiček, načež se kostičky rozsypaly po zemi.
„Nic uklízet nebudu!“
„Já s tebou diskutovat nehodlám. Pokud si neuklidíš, budeš tu mít nepořádek – pochopil
jsi?!“ Kasumi se otočila a zabrala za kliku, načež vedle ní do zdi vrazila kostička. „Nevím,
jestli jsi mě chtěl trefit nebo ne, ale…“ Kasumi to nedořekla, neboť jí další kostička udeřila do
hlavy. Její ruce se instinktivně semkly v pěst, ale poté je zase povolila. Otočila se, Desmonda
ohnula a naplácala mu na zadek. Nebylo to žádné strašení jen na oko – pořádně přitlačila a
to tak, až se Desmond rozbrečel. „Doteď jsi nemusel hnout zadkem a všichni dělali, co ti na
očích viděli. Já taková nejsem. Zvykni si.“ Kasumi odešla a ještě přes dveře slyšela
Desmondovo: 'Nesnáším tě!' Do patra v tu chvíli vycházel Samuel a Sakura. Křik z pokoje jim
neunikl.
„Co se to děje?“ zeptal se Samuel.
„Marcus už odešel?“ zeptala se Kasumi. „To je dobře. Nejvyšší čas si promluvit o tom
spratkovi!“
Kasumi zašla do své ložnice, kde usedla na postel. Samuel zaujal místo u stolu a Sakura se
jen opřela o dveře.
„Co se tam stalo?!“ zeptal se Samuel.
„Ten rozmazlenej parchant po mě hodil dřevěnou kostičku, když jsem mu řekla, že si ten
bordel, co tam má, uklidí.“
„Praštil tě?“ zeptala se Sakura, ale dobře znala odpověď. „Počkej… je Des v pohodě, že jo?“
„Dostal na prdel.“ Samuel zrudnul a postavil se.
„To nemyslíš vážně!“ vykřikl.
„Nenechám si ubližovat od kohokoli. Je jedno, jestli je to dospělý nebo dítě.“
„Žádné fyzické tresty nebudou! Nikdy, rozumíš mi! Nikdy!“ křičel Samuel. Teď se postavila i
Kasumi a zpříma pohlédla Samuelovi do očí.
„Nebo co? Zase mě vyhodíš?“
„Nehádejte se!“ vložila se do toho Sakura. Nikdo jí však nevěnoval pozornost.
„Nikdo nebude bít mého syna!“
„A on mě bít může?“
„Snad se nechceš přirovnávat k němu?! Co se ti stalo, zabolela tě hlava? Myslel jsem, že
něco vydržíš. Tam v Japonsku do tebe Yoon řezala hlava nehlava, krev z tebe tekla skoro
proudem a stejně jsi vydržela. Teď tě vyřídí malý kluk?“
„Nejde tu o bolest, ale o princip. Udeřil mě a já ho potrestala. Říká se tomu výchova, ale to ty
evidentně neznáš.“
„Nebudu se s tebou hádat, Kasumi, ale pamatuj si jedno – je to taky můj syn a já nedovolím,
abys mu ubližovala.“ Sakura uvolnila Samuelovi dveře a on odešel.
„Druhá hádka během pár dnů…“ řekla Sakura. „Ten vztah vám dlouho nevydrží a to jsem
myslela, jak strašně se milujete.“
„Milujeme. Všimni si, že je to druhá hádka kvůli Desovi.“ Sestry usedly na postel a Sakura
dala Kasumi ruku kolem ramen.
„Je to v prdeli, ségra. Já tě chápu, taky bych vypěnila, ale já na rozdíl od tebe nemám
potřebu se do toho míchat. Desmond mívá u sebe bordel často, ale nechávám to plavat.
Prostě dělám jako že nic. A tobě v zájmu klidu radím totéž.“
„To nemyslíš vážně? Budu se podřizovat Samuelovi, když navíc dělá jednu pitomost za
druhou? Taková já nejsem.“
„Ve své podstatě to není tvůj syn. Má blíž k Samuelovi než k tobě. Navrhuju to nechat
Samuelovi sežrat – prostě rezignuj na jakoukoli výchovu. Ty budeš mít vlastní dítě a do jeho
výchovy ti zase nebude mluvit Samuel.“
„Bude to i jeho dítě. A to tvoje bude taky jeho. Má co mluvit do výchovy všech dětí.“
„Ale jeho kecy v našem případě nemusí hrát roli. Prostě pojedeš za sebe, nezávisle na
rozhodnutích Samuela. Neboj, já tě podržím.“
„To není tak jednoduchý. Na to dítě bude mít nárok a pokud se neshodneme, skončí to tak
silnými hádkami až se nakonec třeba rozvedeme. Což mi připomíná, že zcela určitě budu
trvat na tom, aby polovina veškerého majetku byla po svatbě přepsána na mě. Pro jistotu…“
„Hmm, a pak že se bezmezně milujete… Vůbec vám to neklape… Kdybychom nebyli sestry,
navrhla bych partnerství. My spolu si rozumíme dokonale.“
„Půjdu s ním ještě promluvit.“
Kasumi odešla z pokoje a na chodbě narazila na Samuela, který vycházel z pokoje
Desmonda.
„Brečí a tvrdí, že tě nemá rád. Myslel jsem, že dokážeš být matkou, ale vidím, že ne. Jsi
krutá… ale já ti to nemůžu vyčítat. Vím, čím jsi prošla, a chápu, že nejseš schopna bez násilí
žít, prostě to nedokážeš. Trénink v mládí, vraždění v Yakuze, zápasy v Bangkoku, zabíjení
démonů, boj se Samaelem, likvidace Tokutarovy mafie, ten šílený souboj s Yoon a
v neposlední řadě zápas u Raidena,… tohle všechno máš úspěšně za sebou, ale jak jsem
mohl být tak bláhový a myslet si, že toho můžeš nechat, že máš násilí dost a další
nepotřebuješ.“
„Takže chceš říct, že si na Desovi vylévám své údajné násilnické choutky?“
„Možná ano. Třeba nedokážeš bez násilí žít. Poprosím tě o jedno – nech mého syna na
pokoji, nakonec je to můj příbuzný, ne tvůj. Distancuj se od něj, pokud můžeš a to dřív než
ho zmrzačíš. Stejně tak tě poprosím, abys zvážila naše dítě.“
„Už po něm netoužíš?“ Kasumi vykročila chodbou k posilovně. „Zklamal jsi mě, Samueli. Na
Desmonda kašlu, přesně jak chceš. Vychovej si z něj rozmazleného zmetka, ale počítej
s tím, že až umřeš, pokud umřeš, skončí v dětském domově. Nebudu napravovat to, co
posereš!“
Kasumi potřebovala zchladit hlavu, takže v posilovně si sundala většinu oblečení a začala
bušit do boxovacího pytle, přičemž bolavou ruku šetřila a využívala spíše nohou. Samuel
sem přišel během pár minut.
„Kasumi!“ zakřičel. Japonka na něj však nereagovala a dál tloukla vší silou do pytle.
„Ignoruješ mě?“ otázal se Samuel. Kasumi popadla jednoruční činky a začala cvičit.
„Dáš mi už pokoj?!“ vykřikla.
„To tam venku jsi myslela vážně? Jsi schopná se dítěte zbavit?!“
„Už si konečně uvědom, kdo jsem! Násilná zrůda, která nemůže žít bez krve a bolesti. Sám
si to řekl.“
„Nemyslel jsem to tak. Vím, že se umíš kontrolovat. Musíme si v klidu promluvit, dobře?“
„Uznávám, že jsem nikdy dítě nevychovávala, ale to neznamená, že nemám vlastní názor.“
„To není o názoru, Kasumi. Ty jsi ho prostě ztloukla! Já s tělesnými tresty nesouhlasím, ať se
stane cokoli.“
„A já proti tělesným trestům nic nemám! Ne, pokud mi je ublíženo. Myslela jsem, že znáš mé
zásady.“
„Znám, ale tohle je příliš.“
„Ty pořád čekáš, že se k němu budu chovat jinak než třeba k Sakuře. Že si od něj nechám
srát na hlavu, jen proto, že je to dítě, ale to se pleteš.“
„Mám pocit, že neexistuje kompromis. Ty máš prostě vždycky pravdu a všechno musí být
podle tebe!“
„Všechno ne. Přesvědč mě o své pravdě a já uznám, že se pletu. Argumentuj…“
„Budeme u výchovy dítěte při každém problému vést diskuzi?“
„Nedokážeme se shodnout, a tudíž musí jeden z nás ustoupit. Argumentuj!“
„Bude tě nenávidět, když ho budeš tlouct. Dítě tě přestane mít rádo.“
„Bude poslušné a bude vědět, že jsou určité mantinely, nebo si to nemyslíš?“
„To ano, ale…“
„O jeho lásku nestojím.“
„Ty množná ne, ale já ano. Jen si to uvědom, Kasumi – nepochopí, že dělá špatnou či dobou
věc, když každý rodič bude mít jiný názor. Pouze na jednoho z nás zanevře a k druhému se
upne.“ Kasumi odložila činky a musela si přiznat, že Samuel mluví pravdu.
„Souhlasím. Je špatné, když se rodiče neshodnou a každý má opačný názor, který se snaží
na dítěti aplikovat. Ale existuje východisko, pokud někdo z nás uzná chybu a já to nebudu.“
„Skvělý… dobře, takže v zájmu klidu ano - měla jsi pravdu. Jak jinak… Co navrhuješ, aby se
předešlo násilí?“
„Typický příklad zlého a hodného člověka. Já budu ta přísná matka, která bude nakazovat co
má a co nemá dělat a ty mu to budeš pomalu vysvětlovat. Má tě radši, na tom se shodneme
a bude tě poslouchat. Takže pokud chceš smír a všechno urovnat, doporučuji za ním zajít a
vysvětlit mu, že se zachoval špatně a že si pokojíček opravdu uklidí sám. No a hlavně ho
přesvědčíš, aby se držel na uzdě.“
„Asi… takže jsi opět vyhrála. Aby byl mezi námi klid, ti ustoupím…“
„Štve tě to?“
„Ani ne. Jen mi je už jasné, kdo bude mít v naší rodině rozhodující slovo.“
„Konkretizuj, ano?! Nejsem žádná semetrika, která ti nakazuje, co máš dělat! Tady se bavíme
o výchově našeho syna.“ Samuel se zamyslel a poté se usmál. Přistoupil ke Kasumi, kterou
políbil na tvář.
„Dej mi čas, lásko. Musím si zvyknout na to, jak jednáš a přizpůsobit se ti, protože ty
přizpůsobivá nejsi. Můj stereotypní život se mění a to díky tobě. Možná máš vážně pravdu,
možná dělám všechno špatně a chce to opravdu tvrdou ruku, jinak to skončí katastrofou.
Nepomýšlej už na cvičení, silná jsi dost, a pojď dělat příjemnější věci.“
„Jako třeba jaké?“
„Pojď dolů rozbalit si dárky.“
„Budeme teď rozbalovat dárky?!“
„Včera jsi celá naštvaná utekla. A bylo by dobré to rozbalit, než se zase něco přihodí. Pověz
mi – takhle obvykle řešíš nervozitu a chmury? Samotou nebo trénováním?“
„Poslední dny mě zatěžují víc než bych si kdy myslela. Jsem v zapeklitých situacích a nevím,
jak je řešit. Jasně cítím, že se mi chvíli vaří krev žilách a hned na to jsem smutná a bez
elánu. Propadám emocím a nedaří se mi je potlačovat. Už nejsem ta chladná odměřená
Kasumi, alespoň mezi námi ne. Potřebuji se uklidnit a odpočinout si.“
„Nechci, aby ses kvůli mé nemoci trápila.“
„Tady nejde jen o nemoc! Ale když už jsme u toho – dnes večer mám pohovor se
Samaelem.“
„Cože? To ne. To ti nedovolím!“ rozhořčil se Samuel.
„Přestaň, Samueli!“ vykřikla Kasumi. „Já ti chci všemožně pomoct a mě přijde, že o to ani
nestojíš! Neházej mi klacky pod nohy, když se ti snažím zachránit život!“
„Promiň. Samozřejmě si vážím toho, co děláš, ale hrozně bych si vyčítal, kdyby se ti něco
stalo. Pojď už dolů. Trochu se odreaguješ.“
Samuel zavolal ještě Sakuru a všichni tři sešli dolů ke stromečku.
„Fajn, že už jste zase v pohodě,“ pronesla Sakura. „Jen doufám, že to vydrží. Tenhle
obrovský dáreček je prý pro mě!“ radovala se Sakura a ukazovala na ohromnou bednu.
„To je náš společný dárek pro tebe,“ řekl Samuel a pobídl Sakuru, aby ho rozbalila. Netrvalo
dlouho a před Sakurou stála krabice z obchodu s elektronikou. Nápis dával jasně tušit, že
uvnitř čeká televize a přehrávač CD a DVD disků.
„Né… to je snad sen,“ radovala se Sakura. „Díky, lidi, fakt moc děkuju.“ Sakura svoji sestru i
jejího přítele objala, aby lépe vyjádřila svůj vděk. „Teď moje dárky pro vás, jo? Bylo by
celkem blbý říkat, že dárky jsem sehnala jen já. Hlavní zásluhy na tom má Mark. Jsou to
tamty dva ohromný placatý balíky.“ Sakura předala dárky a s napětím sledovala reakci svých
blízkých.
„Popravdě,“ řekl Samuel „trochu se děsím toho, co to je. Pokud vím, tak nic takhle velikého
jsi domů nepřivezla.“ Samuel a Kasumi balíčky rozbalili a nevěřili vlastním očím. Šlo o veliké
zarámované obrazy, na kterých byli namalování oni dva.
„Pro Marka to byla hrozná fuška, ale zmáknul to, i když na tyhle dva frajery,“ Sakura ukázala
na veliké obrazy zakladatelů rodu, „to ani zdaleka nemá. Přesto jsme si ale mysleli, že
Marcus a jeho šílený brácha mají své nástupce. Obrázky nejsou tak velký, takže bych to být
váma hodila do ložince a…“
„Počkej, Sakuro,“ přerušil jí Samuel, „jak jsi to myslela, že mají své nástupce?“ Sakura se
zarazila, neboť nechtěla Samuela urazit. Vhodná slova však nenalezla...
„No… ty jsi šílenec, kterého postihl Mordredův odkaz – kletba a Kasumička je ochránkyně
panství a Strážce, jako byl Marcus. Je to skvělý, ne?“
„Šílenec… Zní to opravdu skvěle… Ale rozhodně jsem za ty obrazy moc rád. Nebudou
připomínat jen nás, ale také Marka. Je mi ho líto… byl to dobrý člověk.“
„Očividně si nás vážil,“ pronesla Kasumi. „Taky už chápu, proč sis mě v nemocnici fotila,
Sakuro. Stejně to muselo být těžký, malovat jen podle fotografií. A na výsledku je to znát…“
Obrazy ve skutečnosti nebyly nic zvláštního, ale i většina vystudovaných umělců by měla
problém vše stihnout za necelý měsíc a v lepší kvalitě.
„Máte to na památku,“ usmála se Sakura. „Tady na zámku visí chlápci starý stovky let a díky
tomu na ně nikdo nezapomene. U vás to bude obdobný, jen se už konečně přestaňte hádat!
Už žádný, opakuji žádný hádky. Všechno se dá vyřešit v klidu, tedy… skoro všechno.“
„Vynasnažíme se,“ řekl Samuel. „Můj dárek pro tebe, miláčku, je venku ve stáji a neuniklo mi,
že už sis ho včera vzala na projížďku. Ten kůň měl být původně jako svatební dar, ale nebylo
na co čekat.“
„Je to úžasný dárek, za který jsem moc vděčná. Má nějaké jméno?“
„Taranis, podle boha blesků a bouře.“
„Příhodné. Ještě zbývá můj dárek pro tebe. Není to nic vyloženě drahého, ale i tak by to
mohlo udělat radost.“ Samuel si rozbalil zbývající dárek a našel v něm prázdné černé desky,
na nichž stálo zlatavým písmem: Kronika rodu Gordonů. K tomu byl i veliký štus papírů, jež
záměrně vypadaly zežloutlé, jako by se na nich projevil zub času. „Tuhle knihu jsem si
objednala už z nemocnice, vlastně díky sestře. Nemusíš si psát deník do nějaké omšelé
knížky. Můžeš popsat všechny ty listy a vkládat je do knihy - jsou tam na to rozevírací klapky.
Díky tomu můžeš jakýkoli list vyhodit nebo přemístit a držet knihu aktuální. Podívej, já vím,
že to není nic moc a ani nevím, jestli to využiješ. Myslela jsem, že když tak rád píšeš svůj
deník, tak bys třeba chtěl sepsat naši, ehh vlastně vaši historii a doplnit to informacemi, které
před lety nikdo neznal.“
„Je to skvělý dárek a ještě lepší je ten nápad. Máš pravdu – proč všechno věčně hledat po
deníkách a kronikách mých předků, kterých je tady přehršel? Proč to nevzít od samotného
počátku a nevytvořit dílo, klidně i o více svazcích, které by mapovalo celou historii nejen
našeho rodu, ale i panství, kde žijeme. Ta kniha by mohla být studnice vědomostí pro celé
generace a nápad s odnímatelnými listy je geniální – snadno můžeme nechat celou knihu
oskenovat a uložit do počítače. Právě jsi mi dala příležitost po sobě zanechat něco opravdu
užitečného.“ Kasumin upřímný úsměv viděl Samuel velice rád. „Máš teď nějaké plány na
dnešní den?“
„My máme plány!“ pronesla Sakura. „Ve stodole najdeme dva dřevěné špalky, postavíme je
sem a jdeme soutěžit.“
„Jak soutěžit?“ podivil se Samuel, který se až obával toho, co mu Sakura odpoví.
„Myslím, že na pár hodinek si s námi moc srandy neužiješ, Samíku. Snad jedině, kdyby ses
nám chtěl tlemit, což zřejmě budeš chtít, až to uvidíš.“ Sakura odběhla ven a Samuel vůbec
nechápal, o co jde.
„Budeme soutěžit v tom, kdo déle vydrží stát na jednom místě,“ vysvětlila Kasumi.
„Zní to šíleně.“
„Je to šílené! No ale proč ne?“
„Nechcete s tím počkat? Za hodinu bude poledne.“
„To jí ani nepřipomínej. Bude mít hlad a nevydrží alespoň tak dlouho.“
„Chceš, aby to co nejdříve vzdala?“
„Pochopitelně. Je to soutěž a já chci vyhrát.“
„Půjdu zatím připevnit na zeď ty obrazy a pak navštívím Dese. Mám to dát nad postel?“
„Jo, dobrý nápad. Jsou povedené. Sice vypadám pomalu tak nenávistně jako tady Mordred,
ale dobrý.“
„Ehm, miláčku, málokdy vypadáš jinak než chladně, nezaujatě a navztekaně. Přesto ti to na
obraze sluší. Zatímco já vypadám vcelku důstojně a zamyšleně, ty s těmi zaťatými pěstmi,
postojem a vztekem ve tváři se zdáš jako bys někomu právě dávala do těla. Chybí tomu
formálnost…“
„Mně se to líbí. Je tam zachycena naše nátura. Ty jsi byl vždycky velký myslitel a slušňák,
kdežto já jsem spíš bojovnice každým coulem. A dneska udělám vše pro to, abych ti
vybojovala zdraví.“ Samuel vzal obrazy a odešel s nimi nahoru. Do haly se vrátila Sakura se
dvěma špalky o šířce zhruba půl metru. Položila je k pohovce v hlavní hale.
„Tak jdeme na to. Pravidla jsou vcelku jasný. Ještě bychom se měli jít nahoru vyprázdnit.
Bylo by blbý prohrát kvůli tomuhle.“
Samuel v ložnici přitloukl ke zdi hřebíky a pověsil na ně obrazy. Snažil se, aby byly zcela
rovně. Když myslel, že se mu to povedlo, zavítal do dětského pokoje. Desmond ležel na
posteli a přikrýval se dekou.
„To jsi ty, tati?“ zeptal se.
„Jo…“
„Řekl jsi mámě, že už ji nechci vidět? Nemá mě ráda.“
„To si opravdu myslíš? Zapomněl jsi už na Santu Clause?“ Desmond neodpověděl. Samuel
si přisednul k němu a postel. „Já mám Kasumi rád a nikdy ji neopustím. Bude tu žít napořád
a ty musíš pochopit, že ubližovat druhým lidem, obzvláště mamince, je zlé.“
„Naštvala mě!“
„Ale myslela to dobře. Podívej, já jsem jako malý také rodiče neposlouchal, dělal jsem si, co
jsem chtěl a ještě to často odnášeli služební. To je holt úděl nás šlechticů – máme tu pohodlí,
o které se starají jiní, a myslíme si, že sami nemáme žádné povinnosti, že to za nás vždycky
někdo udělá. Potíž je v tom, že takhle to fungovat nemusí. Už jsem ti říkal, že Mark nás
opustil a odstěhoval se. Co když nás opustí i Edward? Najednou budeme na všechno sami a
nebude jiná možnost, než se o sebe postarat. Maminka Kasumi na tom ve tvém věku byla
mnohem hůř než ty. Její rodiče neměli žádné služebnictvo a navíc byli chudí a museli tvrdě
pracovat. I když byla malá, musela Kasumi pomáhat svým rodičům a měla to mnohem těžší.
Ty nám pomáhat nemusíš, zatím ne, ale už teď máš jisté povinnosti, které musíš plnit.“
Samuelovi bylo jasné, že nejméně polovinu z jeho monologu, Desmond ani nepochopil.
Doufal však, že to podstatné ano.
„A když si tu budu uklízet, maminka mě nebude tlouct?“
„Prý si po ní hodil kostičku. Tohle se nedělá, Desi, tohle je špatné a ty to víš, viď, že to víš?“
Desmond mlčel, ale Samuel poznal, že mu to dochází. „Už se na maminku nezlob, ano?“
„Dobře, ale musí se mi omluvit.“
„Omluvit?! Ty by ses jí měl omluvit! Maminka se omlouvat nebude!“
„Udělala špatnost a to je zlé!“
„Ne, Desi! Maminka tě potrestala, protože ses k ní choval moc špatně. Udělala dobře, a
pokud se k ní nezačneš chovat lépe, budu se i já zlobit. Nebo… nebo co kdyby maminka
zase zavolala Santu?“
„Né!“ vykřikl Desmond a strnul, div, že se nerozklepal hrůzou. „Tatí, prosím to ne!“
„Tak se k mamince začni chovat hezky!“ Samuel odešel z pokoje a skoro nevěřil tomu, co
vypustil z úst. Právě svému dítěti vyhrožoval, a přesto měl pocit, že udělal dobře. ‚Možná má
Kasumi pravdu… možná je třeba přitvrdit. Prý omluvit… k omluvě bych Kasumi nedohnal ani
násilím. Je to hrozné – jiní rodiče straší své děti bubáky a čerty, já svého syna straším
Santou… Ale zabírá to a účel světí prostředky. Spousta lidí svým dětem lže a záměrně je
děsí. Teď konečně začínám chápat proč.‘ Samuel sešel do haly, kde již na špalkách stály
Kasumi a Sakura.
„Čau, Samíku. Zatím je sranda, měl jsi hrát s námi.“
„Díky, ale tu srandu si odpustím, Sakuro. Raději se půjdu naobědvat.“
„A jo, do hajzlu! Co dnes máme?“
„Já opět hromádku zeleniny a vy vepřové kotlety.“
„Vepřové… mňam! Přineseš nám sem talíř?“
„To ne, Sakuro,“ pronesla Kasumi.
„Počkej, to nesmím ani jíst?“
„Ne. Tohle je i mentální cvičení. Hlad musíš potlačit.“
„A co pití? Pití je snad povolené.“
„Ani to ne. I žízeň musíš potlačit.“
„Sakra! Už to nevypadá tak legračně. A ehh… jak dlouho vydržíš bez vody?“
„V Indii jsem kvůli vraždě synů jakéhosi bohatého guru skončila v cele bez jídla i vody.
Vydržela jsem čtyři dny, pak se mi povedlo utéct.“
„Čtyři dny?! To muselo bejt strašný… div, že jsi přežila.“
„Bylo to těžké, ale když chce člověk přežít, dokáže opravdu hodně. Ten chlap mě chtěl
dohnat k sebevraždě, že prý jsem ztělesněním Šivovy manželky, přesněji jednou z jejích
podob – Durgy. Jemu Durga nevyhovovala, daleko raději měl Kálí a tak naznal, že je třeba
mě zničit a to jedině tak, že si vezmu život sama. Víš, co je těžší, než být zavřená v temnotě
a bez vody? Být tam zavřená s ostrým nožem.“
„Ech, Durga, Šiva,… nějak se v to ztrácím. Vysvětlení by nebylo?“
„Šiva je představován jako ničitel vesmíru.“
„Tomu říkám zloduch!“ zasmála se Sakura.
„Ne, hinduisté to takhle nevidí. Nic není konečné a Šiva vesmír zničí jen pro to, aby mohl být
opět stvořen. Podstatné je, že Šiva má manželku, jež vystupuje v různých podobách. Jedna
z nich je Kálí, vládkyně času a de facto smrti. Druhá je Párvatí – krásná bohyně spojovaná
s vnitřní silou či přímo erotikou. Další je pak ona Durga – bojovnice s deseti pažemi a
ničitelka zlých démonů. Obvykle jezdí na tygru. Durga nosí meč, luk, šíp, dýku,…“
„Hinduisté tě znají, sestřičko! Neměl ten šílený guru nakonec pravdu?“
„Byl to jen cvok. Spousta postav z mýtů a legend si to úspěšně rozdala s démony.“
„Jo ale o jejich skutečnosti se dá pochybovat, kdežto o tobě ne.“
Během půl hodiny Edward dovařil oběd a tak zatímco Desmond jedl v jídelně, Samuel si vzal
oběd do haly. Usedl na pohovku vedle krbu a dal se do jídla.
„To si děláš prdel!“ vykřikla Sakura.
„Nemáš hlad, Sakuro?“ zeptal se Samuel.
„Hele, tohle je podvod! Děláš mi strašný chutě a to máš jen… zelný salát!“
„Není to nespravedlivé, vždyť Kasumi dělám chutě taky.“
„Jen se na ní podívej. Už půl hodiny nehnula ani brvou, nevysiluje se a je zcela v klidu.
Kasumička je jak stroj a mě už začínají bolet nohy.“
„Nejste tam ani hodinu,“ upozornil Samuel.
Po jídle Samuel Japonky opustil a z pracovny si vzal hromádku vytisknutých svatebních
oznámení. Měl v úmyslu je roznosit po panství a nechtěl tím zatěžovat Edwarda. Vyšel ze
zámku a zamířil nejprve do vesnice. Měl v úmyslu pozvat úplně všechny lidi z panství krom
Conrada Spoonera. Doručil pozvánky téměř všem vesničanům a to buď přímo osobně, nebo
do poštovní schránky. Zbývalo ještě zajít k domku Mirandy.
Samuel zastihnul Mirandu před jejím domem, kde právě vysypávala odpadky do popelnice.
„Zdravím vás, Mirando,“ řekl už z dálky.
„Dobrý den, pane Samueli. Příjemná návštěva, musím říct.“
„Jsem tu jen na skok. Od Sakury už asi víte, že se budeme s Kasumi brát a chceme vás na
svatbu pozvat. Udělalo by mi radost, kdybyste přišla.“ Miranda si od Samuela vzala
pozvánku.
„No né… krásná báseň. Určitě přijdu, můžete se spolehnout. Samozřejmě vám gratuluji,
zasloužíte si milující ženu a nepochybuji o tom, že Kasumi je pro vás ta pravá.“
„Věřím, že ano. Stálo za to na ni čekat celé ty roky.“
„Směla bych se na něco zeptat?“
„Jen mluvte.“
„Teď tu bydlím se svým bývalým přítelem Carlem a bavili jsme se o úmrtí Marka,
mimochodem upřímnou soustrast, a Carl jevil zájem o volné místo u vás na zámku.“
„Popravdě je mi jasné, že Markovy šikovné ruce a všelijaké znalosti budou chybět, ale ještě
jsem o nikom novém neuvažoval. Potřeboval jsem na to čas… víte, Mark byl spíše rodinný
přítel než pouhý zaměstnanec a ještě jsme se s ním ani nerozloučili… Nicméně jak už jsem
řekl, místo, které musí někdo zaujmout, tam je. Ví váš přítel, co Markova práce obnášela?“
„Vyprávěla jsem mu to. Abych pravdu řekla, já jsem ráda, že si dovedu vyměnit žárovku, ale
Carl se prý v posledních letech živil rukama a to všelijakými věcmi. Tvrdí, že Marka zastoupí
tak, že ani nepoznáte rozdíl.“
„Uvidíme. Každopádně bych si ho rád vyzkoušel, ale záleží také na Kasumi.“
„To plně chápu, Samueli.“
„Vyřiďte mu, ať se staví zítra na zámku. Buď bude okamžitě zapojen do té, řekněme
zkušební lhůty, nebo bude muset nejprve přesvědčit moji přítelkyni. Mezi námi, pokud
nastane druhý případ, ať se váš přítel raději drží zpátky. Kasumi nejde pro urážku daleko a
v poslední době je navíc dost podrážděná. Pokud vašeho přítele k něčemu byť nechtěně
vyprovokuje… nebudu se bát o ni, jestli rozumíte.“
„Rozumím, raději na to Carla připravím. Nezlobte se prosím, že se na to takhle zeptám, ale
čistě teoreticky, život cizího člověka v přítomnosti Kasumi je vyloženě nebezpečný?“
„Ale kdepak, jen je třeba s Kasumi vycházet po dobrém. Nemusíte se o Carla bát, pokud je
to slušný člověk, nic mu nehrozí a pokud je neslušný, tak o jeho služby stát nebudu. Už
půjdu. Na viděnou, Mirando a prvního se na vás budu těšit.“
„Nashle, pane Samueli. A ještě jednou moc děkuju.“
Samuel se vrátil na zámek a ke svému překvapení zjistil, že obě Asiatky stále vytrvale stojí
na špalcích. Vypadalo to směšně, ale Samuel to nemínil říkat nahlas. Nakonec Kasuminy
schopnosti, které mu nejednou zachránily život směšné rozhodně nebyly.
„Byl jsem roznést oznámení a vypadá to, že Mirandin přítel Carl by chtěl zaujmout Markovo
místo.“
„Carl?“ řekla Sakura. „Ten arogantní blbeček?“
„Víš něco, co já ne, Sakuro?“
„Měl blbý kecy a tak jsem mu dala po tlamě.“
„Pokud s ním máš problém, Sakuro, tak by se to dalo řešit. Co ty, miláčku?“
„Ta ti nic neřekne. Je jak v tranzu.“ Kasumi otevřela oči a trochu se protáhla. Poté promluvila:
„Pokud před ním ututláme všechny ty podivné věci, nemusí to být zlé. Potřebujeme
zkušeného opraváře a zahradníka. O koně se postarám sama, to není problém, ale třeba
v takové elektřině se vůbec nevyznám.“
„A co kdybych to vzala já?“ otázala se Sakura. „Alespoň bych si tady nepřipadala jako
pijavice, co vás jen vycucává. Měla bych práci a za ní vlastní peníze. To by bylo fajn.“
„Jsi těhotná,“ namítl Samuel, „Budeš… ehh budeme mít dítě a ty musíš být v klidu a šetřit
se.“
„To je na tom to nejhorší. Dobře, budu muset dávat pozor na sebe i dítě, ale nebudu
nesvéprávná, ne? Pořád zvládnu zastat nějakou tu práci.“ Ke slovu se opět dostala Kasumi:
„Nepřijde ti divné tu pracovat, zatímco já nic takového dělat nemusím?“
„Ale houby, sestřičko, vždyť se stejnak budu mít stokrát lépe než v Africe a to jen díky vám.
Taky jste mě mohli kopnout do prdele a říct, ať táhnu zpátky mezi negry.“
Samuel se usmál „Bez tebe už si náš zámek ani neumím představit. Ještě před pár týdny
bych si nemyslel, že to řeknu, ale dnes vím, co pro mě znamenáš. Jsi nejen matka mého
dítěte, ale také skvělá kamarádka. Navrhuji Carla vyzkoušet, a pokud se neosvědčí, můžeš
tu práci vzít ty a to dokud naznáš, že na to zdravotně stačíš.“
„Oukej, Samíku. Až toho debila poznáš, vyrazíš ho odsud, to ti garantuju.“
„Možná. A co vy dvě, jak to jde?“
„Mě už bolí nohy a ošívám se tu jak čert. Kasumička se ani nehne. Povím ti, Samíku, za
ženu si bereš dokonale promazanej stroj.“ Zazněl zvonek u hlavní brány a z kuchyně přiběhl
Edward.
„Půjdu se podívat, kdo to je, pane.“
„Nemusíte. Zajdu k bráně sám.“
Samuel už zdálky zjistil, že před bránou postává Spooner. Očekával jeho příchod ale až
mnohem déle. Raději ani inspektora nepustil na pozemek a už se ho začal vyptávat.
„Od vás se pozdravu stejně nedočkám, takže o co vám jde?“
„Před chvíli jsem byl za fotrem a ten mi ukazoval svatební oznámení a pozvánku k obřadu.
To samé dostal Harry, taky Frank, Peter, Jim, no prostě všichni. Jen já nic takovýho nedostal,
takže jsem pro to přišel osobně.“
„Vaše drzost nezná mezí. Nic pro vás nemám, na svatbu pozvaný nejste a nebudete.“
„Myslel jsem si to.“ Conrad chvíli mlčel a pak vzteky zařval: „Co si myslíš, že jsi?! Pozveš
všechny lidi tady z panství, úplně každého všiváka, jen mě ne?! Víš, jak budu mezi ostatními
vypadat, jak ponižující to je?!“
„Je mi to jedno. Vaše chování k mé rodině a mým blízkým hovoří za vše. Pokud je to
všechno, půjdu. I posedávání v křesle je přínosnější činnost, než hovor s vámi.“
Samuel se otočil, načež Spooner zařval:
„Toho budeš litovat! Ty i tvá šikmooká štětka!“ Samuel se vrátil, otevřel branku a postavil se
Spoonerovi tváří v tvář.
„Takhle o Kasumi mluvit nebudeš! Jinak budu muset hájit její čest jinak než slovy!“
„Na inspektora si netroufneš, ty jeden chudáku. Můžu tě zničit.“
„To se pleteš. Já jsem šlechtic, jsem Gordon, rozumíš mi? Já jsem někdo, kdežto ty nejsi nic.
Jen malé nacucané klíště, které se zuby nehty drží svého hostitele, rozuměj tvé funkce,
protože ví, že bez ní není schopen svoje ego ukojit. Jsi ubožák, Spoonere a vždycky jsi byl.
Mě, Kasumi a ani Sakuře nesaháš ani po kolena. Teď odtáhni domů a smiř se s tím, že na
svatbě nebudeš.“ Conrad tohle nevydržel a chytil Samuela za kabát, načež s ním
zalomcoval. Samuel se po inspektorovi ohnal pěstí a úspěšně ho udeřil do zubů. Krátce poté
se však zřítil na zem, to když do něj Spooner vrazil. Samuel dostal ránu pěstí do tváře, načež
chytil svého protivníka kolem krku a překulil se. Spooner zůstal pod ním a toho Samuel
využil, aby do něj začal tlouct jak smyslu zbavený. Nechal toho, až když ze Spoonerových
úst i nosu vytékalo spoustu krve. Poté Samuel vstal a otřel si krev z úst. „Drž se od naší
rodiny dál!“ Samuel po těchto slovech odešel a nechal inspektora být.
„Kdo to byl?“ ptala se Kasumi a když viděla, že je Samuel od krve, vystrašila se. „Co se
stalo?!“
„To nic, jen jsem se porval s tím… prostě se Spoonerem. Půjdu si smýt krev.“ Kasumi už už
chtěla slézt dolů, když jí Sakura zarazila.
„Počkej. Stojíme tu už skoro pět hodin… pověz mi popravdě, sestřičko, jak dlouho bys to
ještě vydržela?“
„Minimálně do rána.“ Sakura překvapením vytřeštila oči.
„Do-do rána?! To myslíš skoro 20 hodin?!“
„Možná déle.“
„Možná déle… Vzdávám to, s tebou se obyčejný člověk měřit nemůže.“ Sakura slezla dolů a
okamžitě se chytila bolavé nohy. Udělala pár nejistých kroků k pohovce a sedla si na ni.
Kasumi též slezla a jen si mírně protáhla nohy. Poté přišla k Samuelovi.
„Bolí tě to?“
„On dopadl hůř. Nemusela jsi končit tu vaši soutěž.“
„O to nejde. Jdu za ním.“ Kasumi vyběhla ze zámku a pospíchala po cestě k vesnici.
Conrada potkala jen kousek od křižovatky. Chytila ho pod krkem a přirazila ho k nejbližšímu
stromu.
„Co… ty mrcho!“ vykoktal ze sebe Conrad.
„Drž hubu! Nevím, co přesně se tam stalo, ale jestli na Samuela ještě jednou sáhneš,
dovleču tě do lesů, tam ti zlomím obě nohy a nechám tě napospas tomu, co tam žije!“
Kasumi Conrada pustila a ten se skácel k zemi, přičemž se držel za ztuhlý krk. „Víš, jak
nebezpečná dovedu být, tak už si na moji maličkost konečně zvykni, zkurvenče. Ušetří ti to
spoustu bolesti.“
Kasumi se vrátila do zámku mnohem uvolněnější. Měla ještě několik hodin k dobru, než
půjde na schůzku se Samaelem. Přemýšlela, jak volný čas stráví. Zašla nejprve do koupelny,
kde potkala Samuela. Ten si právě ošetřoval zranění kloubů na rukou.
„Umíš se prát,“ pochválila přítele Kasumi.
„V porovnání s tebou nestojím za nic.“
„Náhodou… ten parchant má z nosu div ne placku. Dobrá práce.“
„Cením si tvé pochvaly. Obzvláště od tebe to má váhu.“ Kasumi dala Samuelovi pusu.
„Příště radši nech násilnosti na mě.“
„Já vím, že jsi o několik tříd výš, ale tady šlo o tvoji čest, kterou budu za každou cenu chránit.
Těší mě, že jsem mu tu nevymáchanou tlamu rozbil, věřila bys tomu? Jakoby mi najednou
spadl kámen ze srdce. Ale ani bych si nepomyslel, že mě to tak vyčerpá.“
„Můžeme spolu chodit trénovat.“
„Ne, ne. Rád se podívám, co dokážeš, ale nenuť mě to dělat také. Pro mě by to bylo jen
mučení.“
„Chápu. V osm jdu k zrcadlu a do té doby mám čas. Plánuješ něco společného?“
„To ani ne, ale nechoď pryč. Zůstaň doma se mnou, dobře?“
„Spolehni se. Dneska venku courat nechci. A to za žádnou cenu.“
„Když tak přemýšlím… nebylo by od věci se naučit bránit se. Nemyslím teď bojová umění, na
to ani nemám fyzičku, ale máme posilovnu plnou zbraní. Naučila bys mě s nějakou z nich
dobře zacházet? S takovou, kde hrozí malá šance, že si sám ublížím.“
„Takže nic ostrého… Co takhle obyčejná dřevěná tyč anebo… luk?“
„Luk? To by bylo perfektní. Ale to, co jsem ti sehnal, není žádný zázrak. Je to běžný krátký
luk jako za středověku.“
„Viděla jsem ho a bude dobrý. Jen mi bude dělat problémy si na něj zvyknout. U nás
v Japonsku se totiž dělávají tradiční luky z bambusu a to o délce klidně přes dva metry.
Takové luky jsem si zhotovila i v Thajsku a cvičila jsem s nimi.“
„Luk, který je delší než ty samotná? To musí být hrozně těžké na ovládání.“
„Je to jen o cviku. Naše luky samozřejmě nemají a ani nemohou mít stejnou délku od držadla
ke konci – jsou asymetrické. Drží se v dolní třetině a tětiva se napíná až za ucho střelce, čili
šípy máme velice dlouhé. Šíp se přikládá na pravou stranu luku a k napínání tětivy se
využívá jen palec. Stejně tak nemíváme mířící znaménka a střílíme, aby se tak řeklo, od oka.
To znamená, že je potřeba představit si v hlavě dráhu letu, počítat se vzdáleností i
pohyblivostí cíle a brát v potaz i sílu větru. Není to tak jednoduché, jak se může jevit.
Evropský luk, jaký tu máme, pro mě bude novinkou, přesto jsem zvědavá, jestli mi to vůbec
půjde. Něco pojím a vyrazíme.“
Netrvalo dlouho a Kasumi i Samuel stáli na zadní zahradě a na vzrostlém stromu měli
připevněný barevný terč. Ven přispěchala i Sakura, když zjistila, že se děje něco zajímavého.
Kasumi popadla luk a vytáhla z toulce šíp.
„Později to zkusíme s pytli naplněných slámou a sestavených do podoby člověka. To je
mnohem zábavnější a navíc si dobře ozkoušíš, co je třeba dělat, chceš-li zasáhnout
protivníka kupříkladu do hlavy.“
„Já s tím nechci nikoho zabít.“
„Když jsem se před lety cvičila s katanou, také jsem si říkala, že nikoho zabíjet nebudu.
Zkrátka a dobře nikdy nevíš, proti čemu budeš v životě stát. Je dobré umět se s nepřáteli
vypořádat. Čím více způsobů znáš, tím lépe.“ Kasumi se postavila k terči bokem, pozvedla
hlavu, vložila šíp do tětivy, natáhla ji, zamířila, zadržela dech a vystřelila. Šíp sice strom trefil,
ale terč rozhodně ne. „Už dlouho jsem nestřílela a navíc je to jiné, než na co jsem zvyklá.“
Sakura se zasmála a vzala sestře luk z rukou.
„Ty netrefíš ani stodolu, sestřičko. To chceš učit Samuela lukostřelbě?“
„Vím jak na to. Musím se jen rozcvičit a zvyknout si na jiný typ luku.“ Sakura přistoupila
k Samuelovi a předala mu luk, přičemž ho zároveň přidržovala, aby mu mohla ukázat, jak se
správě drží.
„Uchopení luku je víceméně jednoduché. Jsi pravák, takže levá ruka drží luk a to zhruba
v téhle úrovni. Druhá ruka napíná tětivu a to vždy třemi prsty.“
„Kasumi prý používala jen palec.“
„Kámo, naše dvoumetrový luky bych ti v zájmu našeho zdraví radila vypustit z hlavy.
Soustřeď se na tenhle. Ruku, jež drží tětivu, zvedni až na úroveň očí a měla by se opírat o
dolní čelist. Ták, výborně. Máš konečně správný postoj, ale musíš se uvolnit, Samíku.
Vypadáš nějak křečovitě…“
„Tenhle postoj není zrovna pohodlný.“
„Ale musí být! Kámo, musíš na sobě zamakat. Lukostřelba je pro svaly pořádný záhul.
S Kasumičkou si domluvte společné takové rodinné hodiny cedění potu v posilovně. Zkus
uvolnit všechny svaly, které ti jsou při střelbě k hovnu. Největší nápor má doléhat na zádové
svaly a na paže. Řekněme tedy, že ses uvolnil a jdeme dál. Teď budeme mířit. Loket pravé
ruky a zápěstí přední ruky tvoří jednu přímku, tětivu máš přímo před okem, kterým míříš.“
Samuel tětivu pustil a šíp zaletěl do země kousek od něj. „Jde ti to skvěle,“ zaradovala se
Sakura.
„Nežertuj, Sakuro.“
„Ne vážně – už jsi vystřelil! Být na zemi nějaký nebezpečný sysel, máš první zářez a můžeš
na sebe být pyšný, že jsi zachránil Kasumičku před nebezpečným hlodavcem. Tak jdeme na
to znovu…“ Sestry učily Samuela střílet celé dvě hodiny. Výsledkem bylo, že Samuel dokázal
trefit strom, čímž to skončilo, nicméně jeho elán do učení se lukostřelby neochabnul. Bylo mu
jasné, že kvalit jakých v lukostřelbě dosahují sestry, nikdy nedosáhne, ale přesto byl rád.
K večeru se vrátili do zámku a Samuel s Kasumi zašli luk i šípy uklidit.
„Nečekala jsem, že je Sakura tak dobrý střelec,“ pronesla Kasumi.
„Je vážně dobrá. Možná lepší než ty.“
„Myslím, že na ty dlouhé luky by nestačila – chce to opravdu hodně síly. Doufám, že cvičit
budeme často. Chci se zlepšit a být schopna Sakuru porazit.“
Samuel se zasmál. „Ale no tak – udělej jí pro jednou radost a nebuď ve všem lepší než ona.“
„Nejsem ve všem lepší. Třeba neumím tak dobře střílet z pistole.“
„To proto, že ty vůbec nestřílíš!“
„Blíží se osmá hodina a já už půjdu k zrcadlu.“
„Půjdeme spolu.“
„Ne, to rozhodně ne. Uvědom si, co mám v plánu – přimět Samaela, aby muže, kterého
nenávidí, zbavil smrtelné nemoci.“
„Nemožné. Vím, že to nedokážeš, Kasumi a to je zřejmě důvod, proč zůstávám v klidu a
nepociťuji nervozitu. Nemůžeš ho přimět, aby mi pomohl.“
„Uvidíme…“
„Ne, vážně – žádná šance není. Snad jen… proboha!“
„Došlo ti to? Dva způsoby, které by ho opravdu přiměly ti pomoct?“
„Umožnit mu opětovnou vládu nad Bránou Pekel, nebo skočit do Pekla.“
„Přesně tak.“
„To nemůžeš udělat! Ne, Kasumi, tohle ne!“
„Já vím. Jeho vláda je zcela mimo, vždyť první, co by udělal, by bylo, že by nám opět šel po
krku. Nerisknu to – ani náhodou. Druhá možnost je sebeobětování se a nezlob se, že to
takhle řeknu, ale svůj život mám raději než ten tvůj.“
„Drsné… ale správné. Ani bych ti nedovolil takovou hloupost udělat. Čekaly by tě věci horší
než smrt.“
„Možná najdu jiný způsob, jak ho přimět ke spolupráci. Ty zůstaň tady nahoře a já půjdu.“
Když Kasumi dorazila k zrcadlu, už zdálky poznala, že za ním stojí mohutný okřídlený
démon. Kasumi se postavila k oltáři.
„Jestli máš za zády Lilith, pošli ji k čertu. Tohle slyšet nepotřebuje.“
„O co jde, Kasumi. Chceš se mi vysmívat?! Pamatuj si, že tě porazím! Nikdo se nemůže
měřit se mnou!“
„Když jsem se s tebou měřila posledně, skončil jsi na kolenou a bezmocný. Tvůj zoufalý a
především zbabělý útok mě také nedokázal zabít. Já z tebe strach nemám, zato z tebe je
cítit až sem. Máš štěstí, že je mezi námi zrcadlo, démone! Přejděme ale k věci – říká ti něco
lidské úsloví nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“
„Kam tím směřuješ?“
„S Lilith jsem uzavřela dohodu – já ji přivedu tu couru Curu a ona vyléčí rakovinou
postiženého Samuela. Já svoji část dohody splnila a ta černá čubka se mnou vyjebala. Tak si
říkám, že by nebylo od věci jí názorně ukázat, že udělat si nepřítele ze mě je hodně blbý
nápad. Jinými slovy – jsem ochotna ten samý obchod uzavřít s tebou. Vím, že díky
Samuelově krvi jsi ty jediný schopný ho magií vyléčit. Stejně tak je mi jasné, že ty a Lilith se
nemáte zrovna v lásce a rovněž předpokládám, že existuje něco, po čem toužíš, nebo něco
co Lilith miluje a nechce o to přijít.“
„Samozřejmě, miluje svoji dceru Shairu. Jenomže jen ona ví, kde Shaira je.“
„Cura to musí vědět též. Proto se vrátila na povrch, měla jít za Shairou. Můžeš to od Cury
zjistit?“
„Ne, to je nemožné. A stejně Kasumi – o Shaire se tvrdí, že je nepřemožitelná.“
„Nemyslel sis o sobě to samé?“
„Shaira je tabu. Dost o ní. Mám pro tebe však jiný úkol, za jehož splnění vyléčím Samuela.“
„Mluv.“
„Pojď za mnou…“ Kasumi se rozesmála.
„Tvoje naivita je úsměvná.“
„To byl žert…“
„Myslel jsi to vážně, to já poznám. Teď se jen snažíš zastínit vlastní blbost.“ Kasumi
pozorovala, že Samael je čím dál neklidnější. Uvažovala nad tím, zdali její snaha snižovat
Samaelovi sebevědomí a hrát podstatně důležitější roli, nakonec neskončí krachem. Samael
skrze zrcadlo hodil malý kamenný předmět ve tvaru kapky. Zdál se být do ruda rozžhavený.
„Už mám hovoru s tebou dost! Pokud chceš obchod, vezmi Slzu krve a pořádně ji stiskni
v dlani. Musíš cítit, jak se její energie vlévá do tebe. Potom se dozvíš všechno, co po tobě
chci.“ Samael zmizel dřív, než se ho stačila Kasumi na cokoli zeptat. Nejprve jí na mysl
přišlo, že onen předmět je jakási past a že jí jen ublíží. Vzpomněla si, že po tomto artefaktu
pásla i Rachel. Vzala Slzu a vrátila se s ní do zámku. Nemínila její moc zkoušet tam dole.
Chtěla, aby u toho byla Sakura a aby jí v případě potřeby mohla pomoci.
Kasumi zaklepala na dveře jejího pokoje a vstoupila.
„Tak co, ségra? Povídej, přeháněj a hlavně ať to jsou dobrý zprávy!“
„Uzavřela jsem s ním jakousi dohodu. Pokud splním, co žádá, prý Samuelovi pomůže.
Samozřejmě, že se tak nestane, pokud budu spoléhat na jeho slovo. Stejnou chybu, jaké se
dopustil Samuel, neudělám. Dostala jsem od něj tohle. Je to prý Slza krve, magický artefakt,
který mám využít. Půjdu do toho a ty buď připravená na všechno.“
„Na všechno?“
„Nedivila bych se, kdyby mi to mělo ublížit. Jestli to bude možné, zkus mě zachránit, dobře?“
Kasumi chytila Slzu do pravé ruky a stiskla ji tak pevně, jak jen to šlo. Její ruka se do ruda
rozzářila a na jejím hřbetě se zjevil symbol kapky. Kasumi pocítila, jak jejím tělem proniká
neznámá síla. Nebolelo to, ale šlo o intenzivní zážitek, jež zatemňoval mysl. Zablesklo se,
což Kasumi i Sakuru oslepilo. Jakmile záblesk pominul vedle Kasumi stála bytost, jež jí byla
podobná jako vejce vejci. Jediný rozdíl byl v tom, že druhá Kasumi byla nahá – neměla na
sobě vůbec nic, ani gumičku ve vlasech. Kasumi překvapením povolila prsty a Slza spadla
na zem. Již nezářila tak jako dřív a to znamenalo jedné – Slza nebyla nabitá Stínem. Na
hřbetě Kasuminy ruky symbol kapky zůstal, což značilo, že artefakt má svého pána a tím je
Kasumi. Nikdo jiný krom ní nemůže artefakt znovu využít, dokud bude Kasumi živá. Kasumi
ani Sakuru Slza nyní nezajímala. Zíraly na dvojníka Kasumi a nebyly schopny ani promluvit.
Druhá Kasumi takový problém neměla: „Ehh, už dle vašich výrazů je jasné, že Samael se
s vysvětlováním funkce artefaktu nezaobíral. Dejte mi chvilku, než si zvyknu a srovnám si
myšlenky. Taky bych se raději oblékla. Je mi… stydno.“ Sakura vytáhla ze skříně vojenské
oblečení a předala ho druhé Kasumi. Ta se v rychlosti oblékla. „V paměti mám, nebo spíš ty
máš Kasumi, opravdu mnoho věci…“
„Ty se mi hrabeš v paměti?!“ obořila se na svoji dvojnici Kasumi.
„Špatně jsem se vyjádřila. My dvě jsme takřka totožné. Jediné, co nás odlišuje, je naše
osobnost a intelekt, jinak vzpomínky i schopnosti máme zcela stejné. Slza krve je teď tvůj
artefakt a jen ty ho můžeš využít, avšak k tomu je zapotřebí Stínu. Stačí jakýkoli Stín a
Samael úmyslně vybral ten můj. Tedy… abys rozuměla – jsem stejně živá jako ty, ale moji
osobnost a mé chování ovlivňuje Stín, který je ve mně.“
„S tím už jsem se kdysi setkala. Armunderův Stín ovlivňoval duši Damiena Gordona. Chceš
říct, že nad sebou nemáš plnou kontrolu?“
„Mám ji. Jsem víc než jen duše a Stín. Mám také živé tělo, jež obě součásti svírá.“
„Jsi opravdu úplně stejná? Pověz mi, jak se jmenoval můj syn?“
„Yoshi. Našla jsem ho ukřižovaného Tokutarovými lidmi. Hrozně mě to vzalo… dokonce i
pomyšlení na to ve mně vyvolává smutek.“
„Nebyl to tvůj syn!“
„Podívej, asi takhle – možná jsem si to v reálu neprožila a možná jsem se ‚narodila‘ teprve
nyní, ale mám za sebou to, co ty. Minulost se na mě podepisuje, jako na všech lidech. Od
tohoto okamžiku však již má paměť jde svoji cestou – rozdělily jsme se.“
„Co moje zásadovost? Když ti Sakura dá do ruky zbraň, vystřelíš?“
„Vím, ehh… víš, jak se střílí, takže ano a klidně střelím do člověka. Jsem si vědoma toho, že
jsem nikdy střelnou zbraň proti živému tvoru nepoužila, ale na rozdíl od tebe nemám problém
s tím teď začít.“
„Potřebuješ jíst a pít? Vylučuješ? Musíš spát?“
„Ano. Jsem člověk. Navenek plnohodnotný, tam uvnitř mírně odlišný, ale jen nepatrně. Ber
mě jako sobě rovnou.“
„Máš duši?“
„Kopii tvé duše, která je převýšena Stínem. To on má hlavní slovo v mém jednání.“
„Co to bylo za Stín? Komu patřil?“
„A to je právě to, co souvisí s tvým úkolem. Ke Stínu v Slze je možné promlouvat. Vím tedy,
co mi Samael řekl. Pokud přijmeš, čeká tě velice obtížný úkol, na který mě pochopitelně
budeš potřebovat.“
„Proč si to myslíš?“
„Jedna Kasumi dokáže divy, dvě dokážou zázraky… tedy snad. A zázrak je přesně to, co po
nás Samael chce. Musíme mu z Ásgardu přinést Thorovo magické kladivo.“
„Mjollnir… Před pár dny jsem o něm četla…“
„Já vím. Je to dobře, jelikož již něco víš. Já jsem byla Thorova služebná.“
„To jako, že Thor opravdu žil?“
„Samozřejmě. Můžeš ho nazývat severským bohem anebo jedním z mnoha posluhovačů
Azazela, čili nižšího démona z Pekla. Ono dávné legendy lidí nejsou zcela vymyšleny. Jen
jde o to, že lidé tehdy neviděli širší souvislosti.“
Kasumi od tématu ještě odbíhat nechtěla. „Pověz mi víc,“ řekla a marně krotila svoji
zvědavost.
„Existovaly různé enklávy. Pokud je chceš odhalit čerpej informace v historii. Věz však, že
Azazel sem na povrch před tisíci lety poslal své posluhovače, aby vytvořili předsunuté
základny. Narozdíl od Samaela, který se do života lidí zapojoval osobně, Azazel vše prováděl
zpovzdálí díky svým Princům, jenže chyboval. Atlantida, Asgard, Lemurie, Mu,... to je jen
krátký výčet říší, které Azazel založil. Neobývali je lidé, tedy ne od samého počátku. Byla to
města, někdy celé říše, které dávaly Azazelovy pocit, že má pod kontrolou svět. Ve
skutečnosti všechno posral. Některé z těch říší navždy zmizely neboť byly zničeny a to buď
rozbroji uvnitř, přírodními katastrofami či válkou s Azazelem, respektive jinými říšemi.“
„Ale proč? Proč by se měl stavět proti svým lidem?“
„Protože se mu vzepřeli. Dodnes se v severské mytologii přemítá význam slova Ragnarok.
Tehdy severští bohové stáli proti zlým silám jež přišly zničit lidstvo. To se severští bohové,
zrůdy z Pekla chceš-li, rozhodli odmítnou nadvládu Azazela a on se ve své nadutosti rozhodl
zaútočit, aby je ztrestal. Azazel má své 'lidi' dokonale pod kontrolou pouze tam dole, ale tady
nahoře vše závisí na jejich věrnosti a ta nebyla vždycky neochvějná.
„Chápu. Co tedy musíme udělat?“
„V první řadě zavítat ke stromu, jež drží svět – Yggdrasilu. Odtamtud vede cesta do sedmi
světů. Ten náš, Midgard, je v samotném středu. Ostatní jsou malé a uměle vytvořené. My
poputujeme nejprve nahoru do Helheimu. Nebudu tě nyní zatěžovat podrobnostmi. V první
řadě musíme na Island.“
„Ehh, můžu taky něco říct?“ zeptala se Sakura.
„Jen mluv,“ odvětila Kasumi.
„Ehm, jestli je mi všechno jasný, tak ty… druhá Kasumi, mě nemáš ráda.“
„Nic moc k tobě necítím. Jsi má sestra… dle tvého chování ke mně, se mi zdá, že mne máš
moc ráda a já chápu proč, ale i když k tobě chovám jisté sympatie, nebude to nic v porovnání
tady s Kasumi.“
„Jo… chápu. Možná chápu. Jednak vám chci říct, že se musíte jednoznačně odlišit, protože
jste si víc podobný než jednovaječný dvojčata. A za druhý si tady druhá Kasumi musí dát jiný
jméno, ať v tom není guláš.“
„Tvá sestra má pravdu,“ řekla druhá Kasumi. „Říkejte mi třeba… Izumi. Protože nás čeká
cesta na Island a já nemám pas ani jakýkoli jiný průkaz totožnosti, bude třeba využít tvůj,
Sakuro. Jsme sestry a jsme si podobné, takže by neměly nastat komplikace. Rozpustím si
vlasy, to abych vypadala mladší, ale ostříhat se nenechám.“
„Proč ne?“ zeptala se Kasumi.
„Líbí se mi dlouhé vlasy. Když to půjde dobře, do letadla se dostanu bez obtíží. Půjdu zjistit,
kdy to letí a zamluvit letenky. Poté se sbalíme a… možná by bylo lepší se neukazovat před
Samuelem.“
„To máš pravdu.“ odvětila Kasumi. „Povím mu, že mě Samael poslat na Island, ale o tobě ani
slovo.“
„Fajn, takže se raději připravím a urychleně zmizím ze zámku. Nejprve však půjdu volat.“
„Dobře…“ řekla Sakura „Telefon máme…“
„Já vím, kde je,“ odvětila Izumi a odešla.
Kasumi se obrátila na Sakuru: „Nenech se zmámit tím, že vypadá jako já. Uvnitř je to úplně
jiný člověk.“
„Jasný, ale i tak… je to děsivé i fascinující zároveň. Co ten artefakt?“ Sakura sebrala Slzu a
chvíli si ji prohlížela.
„Uschovej ho někde u sebe,“ řekla Kasumi. „Až se vrátíme, vezmu si ho. Mohl by se ještě
hodit. Tam dole máme dva Stíny…“
„Sestřičko, neblázni! Já vím, že armáda Kasumiček by byla opravdu působivá, ale originál je
jen jeden.“
„Neříkám, že Slzu použiju. Jen se jí nechci zbavit. Jeden nikdy neví…“
„Hmm, a co pak, myslím, až se vrátíte? Necháme si Kasumi, tedy druhou ze dvou, tady na
zámku?“
„Pochybuji, že o to bude stát. Nic ji k nám neváže. Žádné city, jen vzpomínky. A krom toho mi
nebude příjemné s ní ani cestovat, natož pak žít na Black Mirror. Popravdě, Sakuro – ona je
ten nejsmrtonosnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Už teď vím, že dokáže kolem sebe
roznášet bolest a je fyzicky velice silná - mrštná, odolná, svalnatá, rychlá,… Má schopnosti,
o kterých se většině lidí může jen zdát. Je extrémně nebezpečná.“
„Jsi to ty!“
„No právě!“
VIII - Vetřelec
27. 12. 1998
Časně ráno seděl Conrad ve svém domě u stolu a popíjel vodku. Věděl, že má konzumaci
velkého množství alkoholu striktně zakázanou od doktorů. Přesto na to nedbal. Druhou rukou
si přidržoval mokrý kapesník u tváře, která ho stále nepřestala bolet. V mysli si přehrával
včerejší událost. ‚Jednou toho bude litovat. Dokážu, že rod Gordonů není tak nedotknutelný!
Sprostý pětinásobný vrah si běhá volně po světě a ještě se mu všichni musí klanět…‘
Conrad zvednul lahev a mrštil ji vztekle o stůl, až se celá roztříštila a zbytek alkoholu z ní
vytekl. Poté přešel k oknu a sledoval líně tekoucí řeku. ‚Jen si dělej dál nepřátele, když si
myslíš, že tě tvá Asijská šlapka ochrání.' Conrad vytáhl z pouzdra připevněném u boku pistoli
a prohlédl si ji. „Však ona není tak rychlá, jak si myslíš…“ řekl nahlas a usmál se. Conrad se
teple oblékl a vyrazil ven. Pospíchal k domu svého otce. Zazvonil a čekal, až někdo otevře.
To se také stalo a ze dveří vykoukla Josefína – Collierova manželka. Jakmile Conrada
zahlédla, zabouchla mu před očima dveře. „Mrcho!“ zařval Conrad, otočil se a šel na stanici.
Na náměstí potkal Carla.
„Hej, ty,“ ozval se Carl a přistoupil k inspektorovi, „můžeš mi poradit? Slyšel jsem, že na faře
je teď nový duchovní. Nevíš, co je to za člověka?“
„Nevím, a je mi to u prdele! Ještě jsem ho ani neviděl!“
„Počkej… mě jen zajímalo, jestli...“
„Běžte do hajzlu, než vás dám zavřít za maření vyšetřování!“ Conrad vstoupil na stanici,
přičemž za sebou zabouchl dveře a Carl se vydal k zámku.
Jakmile sem dorazil, zazvonil a čekal, co se bude dít. Ze zámku vyšel Edward a Carlovi
otevřel branku.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravil Edward.
„Dobrej, dobrej. Je to docela nepraktické, nemyslíte? Moderní vily a podobné snobské
baráky využívají interkom a dálkově otevíratelnou bránu. Myslím, že by to pan Gordon měl
zvážit.“
„Kdysi tu interkom byl, ale porouchal se. Pánovi to vůbec nevadí. Někdy je totiž lepší člověka
na vlastní oči vidět, než se rozmyslíte, zdali ho tu chcete či nikoli. Krom toho, návštěvu je
stejně potřebné osobně uvézt do zámku, aby necourala po pozemku.“
„Doufám ale, že až dostanu to místo, nebudu muset pokaždé zvonit a čekat, až někdo
konečně otevře.“
„Pokud budete přijat, dostanete samozřejmě vlastní klíče. Teď už ale pojďte, představím vás
pánovi.“ Edward doprovodil Carla do hlavní haly zámku. Na sedačce tu seděl Samuel, četl si
dnešní noviny a pil čaj. Jakmile zahlédl nově příchozího, vstal a podal si s Carlem ruku.
„Samuel Gordon, rád vás poznávám.“
„Nápodobně. Carl Norris. Když se tu tak rozhlížím… staré obrazy, nábytek snad
z osmnáctého století, podlaha z chladných kamenných desek, dokonce obyčejný krb… zdá
se mi, že vůbec nejdete s dobou, pane Gordone.“
„Vypadá to tak… Edwarde, můžete nás nechat o samotě?“
„Jistě, pane. Pokud budete chtít, abych pana Norrise provedl zámkem a sdělil mu jeho
pracovní povinností, stačí říct. Budu v kuchyni.“
Jakmile Edward odešel, Samuel pokračoval: „Tenhle zámek dali postavit mí předci již před
stovkami let. Jeho dnešní vybavení zařídil z velké části můj děd v první polovině
devatenáctého století. Mnoho věci bylo zmodernizováno, například máme rozvod vody,
elektřinu a jiné věci, ovšem stále zachovávám tradici a kouzlo zámku tím, že žiji postaru
obklopen starými věcmi.“
„Já vás chápu, pane Gordone, ale stojíme na prahu nového tisíciletí a tady se zdá, jakoby se
čas zastavil. Potřebujete se zapojit do skutečného života, musíte jít s dobou. Navrhuji vám
třeba tento ošklivý glóbus nechat odstranit a místo něj umístit velikou televizi. Támhle pod
tím starochem v brnění byste mohl mít bar a to nejen pro sebe, ale i na případné párty. Ten
krb zrušte a přejděte na elektrické vytápění – přímotopy. Zkuste moderní umění – nějakou
plastiku nebo obraz, třeba od Picassa. Venku před zámkem jsem viděl sošky nahých žen. Je
to inspirující, ale trochu strohé. Chce to se uvolnit, takže třeba tady vedle toho průchodu by
se mohla dát velká socha ležící vyvinuté ženy, ale asi by to bylo hrozně drahé a těžko
sehnatelné. Možná bude lepší nástěnný obraz a to nejlépe akt a pořádně odvážný. Třeba
rovnou dva milenci při sexu, jo to by mělo styl.“
„Už jste skončil?“ zeptal se Samuel, ze kterého vstřícnost a slušnost vyprchala.
„Zatím jsem viděl jen halu. Proveďte mě zámkem a povím vám, co je třeba změnit.“
„Nic se měnit nebude, rozumíte mi?! Tenhle zámek zůstane tak, jak je.“
Carl se usmál a zakroutil nechápavě hlavou. „Vy mi asi nerozumíte. Máte spoustu peněz,
můžete si dovolit to nejlepší, být za každou cenu moderní a na špici a vy místo toho toužíte
po… po tomhle?! Probuďte se, pane, strohý nudný středověk je pryč. Jasný, že se obáváte
změn, ale buďte v pohodě, protože nakonec si ty změny oblíbíte a nebudete moct být bez
nich. Třeba tady…“ Carl vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Tak tahle věcička je naprostou
nutností pro každého akčního muže dnešní doby. Vyjít bez tohohle z baráku je doslova hřích.
Zahoďte všechny telefony, co máte a kupte si mobil. Je to skladný, malý, vcelku lehký a
můžete s tím volat s kýmkoli a kdekoli. To ale není všechno, protože můžete také psát SMS
zprávy nebo hrát hry. Četl jsem, že se neustále vyvíjejí nové verze s novými možnostmi,
větší kapacitou dat, větší spolehlivostí i větším displayem. Tohle je hudba budoucnosti a
neříkejte mi, že vy šlechtic netoužíte po tom být in.“
„In? Ne, po tom opravdu netoužím.“
„A co třeba vaše přítelkyně? Prý se budete brzy ženit. Ta vaše… ehh…“
„Kasumi.“
„Ano, no ta vaše Kasumi je prý Japonka a Japonsko, to je země, která uhání vpřed mílovými
kroky a zahlcuje svět výdobytky moderní techniky. Vsadím se s vámi o dvacet liber, že po
tomhle vaše Kasumi skočí všemi deseti. Jen mi ji sem schválně zavolejte.“
„Kasumi včera večer odjela na Island. Není tady a věřte mi, že po mobilním telefonu nijak
netouží. Jsme tu snad kvůli vaší práci, tak se pojďme bavit k věci. Rozhodně nejsem
zvědavý na to, jak mi budete vnucovat všechno nové. Vaším úkolem je zjednodušeně toto –
já vám řeknu, co máte opravit, či předělat a vy to bez řečí uděláte přesně tak, jak já chci.“
„Jak vy chcete? Ale, pane, já vám přece radím dobře, to jistě vidíte sám. Navíc je zcela
zbytečné věci opravovat, když je můžeme nahradit novými. Nechte to schválně na mě.
Uvidíte, že nebudete litovat.“
„Vy jste mi nerozuměl?!“ rozčílil se Samuel.
„Rozuměl, ale pochopte to – chce to tvůrčí mysl, chce to rádce, který ví, co a jak. A to jsem
právě já.“
„Pokud potřebujete uplatnit svoji ‚tvůrčí mysl,‘ vezměte autogen, hromádku šrotu ze smetiště
a můžete se do toho pustit. V mém zámku se budou dělat věci po mém, pochopil jste to?!“
„Samozřejmě… nemusíte hned zvyšovat hlas. Já totiž slyším dobře. Stejně si ale nemyslím,
že děláte správnou věc.“
„Nebudu vás platit za myšlení, ale za dobře odvedenou práci, takže abychom si to ujasnili –
dám vám jeden měsíc, během kterého sem budete pravidelně každé ráno krom víkendů a
svátků docházet a budete plnit věci, které vám zadám já, Edward, moje nastávající, či její
sestra.“
„S tou sestrou… trochu jsme se posledně nepohodli. Je násilná, agresivní a dokonce
brutální. Neuvažoval jste někdy o psychiatrovi, který by ji prošetřil? Možná, že by doporučil
léky na uklidnění nebo rovnou dočasný pobyt ve specializovaném ústavě. Ulevili bychom si
všichni, tím jsem si jist.“
„Tak tohle jí řekněte do očí a vaše zkušební lhůta se ještě prodlouží o pár dnů, během
kterých si poležíte v nemocnici. Radím vám dobře – přestaňte se chovat, jakoby vám to tu
patřilo. Můžete být klidně mistr, co se týče řemeslné práce, zahradničení, či instalatérství, ale
pokud nepochopíte, kde máte hranice, tak vás stejně nevezmu. Teď běžte do kuchyně za
Edwardem, je to tímhle průchodem přes jídelnu. Řekněte mu, že po vás chci opravit těsnění
kohoutku v koupelně pro služebnictvo. Ukáže vám dílnu, kde si vezmete, co bude třeba a
můžete se směle pustit do práce. Splníte ji a já vám řeknu, co máte dělat dál. K večeru vám
za práci zaplatím, zároveň počítejte s pauzou na oběd i samotným obědem.“
„Ehh, a co smlouva?“
„Žádnou nemáte, dokud nebudete přijat.“
„Slyšel jsem dobře? A kde mám jistotu, že dostanu zaplaceno?!“
„Nemáte jistotu, ale jestli mi nevěříte, pak se nemáme o čem bavit a můžete rovnou odejít.“
„To bych možná měl, pane Gordone. A ještě bych mohl lidem povědět, že se chováte jako
podvodník.“
„Važte slova! Pokud tu s námi máte dokonce bydlet, tak je důvěra nezbytná.“
„A neměla by být důvěra oboustranná?“
„Samozřejmě.“
„V tom případě byste mi měl zaplatit předem. Nejste totiž jediný, kdo požaduje práci, kterou
zvládnu zastat. Je možné, že by se našla i podstatně snazší a dokonce lépe placená práce.
Já jsem však nejprve přišel sem za vámi a to protože si vás vážím. Tak dokažte, že i vy si
vážíte mne, jinak si neplácneme.“
„Vypadněte!“
„Prosím?!“
„Řekl jsem, vypadněte! Zažil jsem leccos, ale aby mi sem přišel zájemce o práci, dožadoval
se peněz předem a ještě mě vydíral? Co jste to za…“ Ozval se děsivý křik z horního patra a
Samuel se okamžitě rozběhl nahoru. Křik neustával a tak snadno poznal, že vychází ze
Sakuřina pokoje.
Samuel vtrhl dovnitř a nalezl tu vyděšenou Asiatku, jak se přikrývá dekou, jakoby se za něco
styděla. Po tváři jí tekly slzy a byla k smrti vystrašená.
„Co se děje?“ strachoval se Samuel.
„Naše dítě…“ Sakura odhrnula deku a ukázala těhotenské břicho, za které by se nemusela
stydět ani žena v pátém měsíci těhotenství.
Samuel ze sebe vydal jen jediné slovo: „Bože…“ Sakura se marně snažila uklidnit. Otřela si
dekou slzy a pokusila se postavit. Šlo jí to ztěžka a ještě se musela přidržovat, aby neupadla.
„Co se to se mnou děje, Samueli?!“ zoufala si Sakura. „Ještě včera bylo vše normální. Ano,
od početí se mi trochu nafouklo bříško, ale jen minimálně. Nebylo ani znát, jestli jsem
opravdu těhotná nebo jen tloustnu, ale tohle…“
„Ten démon… Mammon.“
„Já vím. Co jiného by to mohlo být, ale je to strašné!“ Sakura se nepřestala strachy třást.
Byla vyděšená tak jako snad ještě nikdy.
„Musíš okamžitě ke gynekologovi. Řeknu Edwardovi, aby tě odvezl do města. Je tam jeden
zkušený lékař. Sigmund Perkins se jmenuje a má vlastní ordinaci kousek od náměstí. Když
jsme byli před pár dny na nákupech, Kasumi za ním zašla a přihlásila se k němu. Povíš jí, že
jsi její sestra a on tě vyšetří a založí ti kartu.“
„Ne! Jen si představ, co může zjistit!“
„Musíš mu říct, že jsi otěhotněla už někdy koncem léta a ne v listopadu.“
„Co až provede ultrazvuk? Co asi objeví? Dítě s rohama a kopýtky?! Ne, do tohohle nejdu,
Samueli! Ještě mě zavřou kvůli nějakým experimentům. Nebo se tu staví lidé z církve a
řeknou, že v sobě mám ďábla. Ale… já ho tam opravdu mám! Musím dělat jako že nic, to je
jisté.“
„A jak to chceš udělat? Všichni tě viděli a znají tě. Jak chceš zamaskovat to břicho?“
„Já nevím… možná když nebudu vycházet z domu.“
Samuel se na chvíli usadil na židli a přemýšlel. Byl rozrušený a jen stěží se dokázal
soustředit. Tady nešlo jen o Sakuru ale i o dítě, o jeho dítě!
„Snad nám pomůže kněz,“ řekl. „Nechám tě podrobit exorcismu.“
„Exorcismu? Co to je?“
„Vymítání ďábla. Kdysi to podstoupil Adrian.“
„A jak to dopadlo?“
„Špatně. Farář to tehdy nepřežil a mému synovi stejně nepomohl.“
„Skvělý… hned do toho vkládám větší naději…“
„Pojď, pořádně se oblékni – vyrazíme hned. Vezmi si silnou zimní bundu, ať nejsi nápadná a
půjdeme.“
Samuel sešel dolů do haly, zatímco se Sakura oblékala. Tady zjistil, že Carl stále ještě
neodešel.
„Vy jste ještě tady?!“
„Vidíte, ne? Chtěl jsem se s vámi dohodnout.“
„Na čem? O vaše služby nestojím, to jsem vám dal najevo jasně.“
„Vzal bych si měsíční plat a budeme vyrovnáni.“
„Nemám na žerty náladu!“
„Já nežertuji, pane Gordone. Buď ty peníze, nebo se rozejdeme ve zlém a to by vás potom
mohlo mrzet. Co když vás zažaluji za ublížení na zdraví?“
„Co si to dovolujete? Vypadněte nebo se neznám!“
„Vidíte? Už je to tady.“
„Dávám vám minutu, pak volám policii,“ zdůraznil Samuel a musel se hodně ovládat, aby
Carla neudeřil.
„Jen si poslužte. Než sem policie přijede, budu už pryč a vás čeká jen spousta vysvětlování.
Zbytečný výjezd policie, křivé obvinění,...“
„Můžeme to vyřešit sami dva. Ale upozorňuji, že záchranku vám volat nebudu.“
„Zvládnu to i sám a rovnou oslovím policii. Má krev na tváři jim jako důkaz bude stačit.“
„Carle, vždyť nemáte jediného svědka!“
„Ha, ha. Vy také ne.“
„Edward i Sakura mi dosvědčí, že jste scházel ze schodů a čirou náhodou zakopl. Chcete se
vsadit? O dvacet liber?“ Carlovi z úst usměv rázem vymizel.
„Ještě jsme neskončili, pane Gordone!“ Carl do Samuela strčil a pokračoval ke vchodovým
dveřím. Samuel šel s ním, neboť netušil, zda je branka zamčená. Vyprovodil Carla před
bránu.
„Za to, že odsud odcházíte po svých, vděčíte skutečnosti, že Kasumi je v cizině. Až se příště
zkusíte zaseknout u nás na zámku, vyrazíme vás nohama napřed a budete rád, když se na
ty nohy ještě někdy v životě postavíte. Navíc mi bude zcela jedno, kde si budete stěžovat. Já
budu mít vždycky dost svědků, co řeknou, že jsme v tom nevině.“ Carl na to nic neřekl a celý
navztekaný odešel. Samuel chvíli počkal, než dorazila Sakura a poté s ní pomalým krokem
vyrazil k faře.
Z kostela právě odcházel Carl a zdálo se, že má skvělou náladu.
„Doufám, že jsi toho kripla nepřijal,“ pronesla Sakura, jakmile k nim Carl přišel na doslech.
„Neboj se. Takového zmetka bych na zámku nestrpěl.“
„Já vás slyším!“ vykřikl Carl.
„Tím líp,“ zařvala Sakura. „Neser se do lidí na který nestačíš, hajzle!“ Carl poslechl a
pospíchal domů. Cestou přemýšlel, jak by osazenstvu Black Mirror uškodil.
„Jak s ním může Miranda vydržet?“ ptal se Samuel.
„Alespoň vidíš, jak je na tom ta chuděra špatně. Musíme ji ze spárů toho zmrda dostat a vzít
ji k nám na zámek. Beztak se k ní připrdelil jen proto, že počítal s její laskavostí a samotou.
Jenomže než mít doma takovou svini, to je lepší žít sám.“ Samuel nemohl než souhlasit.
Společně vstoupili do kostela, kde narazili na faráře Silase. Ten měl tentokrát již klasický
kněžský černý hábit a vypadal tak podstatně důstojněji.
„Dobré ráno, Silasi,“ pozdravil Samuel.
„Rád vás opět vidím, pane Gordone. A vy budete slečna Sakura?“
„Ano, to jsem já.“
„Předpokládám, že jdete ohledně úmrtí Marka Holmese. Nechť dojde klidu v náruči Boží.“
„O tohle ani nejde,“ pronesla Sakura. „Máme hrozný problém a musíš mě zachránit, faráři.“
„A o co jde?“ podivil se Silas. „Stalo se snad další neštěstí?“
„Jo,“ odvětila Sakura. „Jak moc můžu spoléhat na tvoji diskrétnost?“
„Bez obav. Jakožto kněz musím držet mnohá tajemství. Zvládnu i to vaše. O co jde, slečno?“
Sakura sklopila zrak a svlékla si bundu i košili. „Gratuluji!“ zvolal radostně Silas. Poté však
zvážněl. „Aha, nechte mě hádat – vy jste z dálného východu a nevíte, jestli by bylo moudré
vaše děťátko pokřtít.“
„Kdyby šlo o jen tohle...“ pronesl Samuel. „Poslyšte, Silasi, je to mnohem horší. Sakura
otěhotněla asi před měsícem a půl. Včera na ní ještě nebylo skoro nic vidět a dnes tohle…
Jsme přesvědčeni, že do jejího těla vniknul démon. Nevím, jak to jinak říct, snad jen… prostě
vás žádám, abyste z ní démona vyhnal!“ Silas po Samuelových slovech zblednul. Urychleně
se opřel o oltář. „Silasi, vy jste asi nikdy neprováděl exorcismus, že ne?“
„Mám jen čistě teoretické znalosti a těch navíc není mnoho. Navíc není možné cokoli
provádět bez svolení biskupa a věřte mi – mě by na to nepověřil ani za nic. V tomhle se
zkrátka budete muset obrátit na někoho zkušenějšího. Je mi líto.“
„To zvládneš!“ snažila se Sakura faráře povzbudit. „Určitě na to jsou nějaké knížky s přesným
návodem.“
„Znáte alespoň jméno toho démona?“
„Mammon,“ odvětila Sakura.
„Mammon… tak se nazývá jeden ze sedmi princů Pekla. Ehh,… můj bože, tohle je na mě
opravdu příliš. Nemohu vám pomoct, odpusťte mi prosím. Já… já vůbec nechápu, co se tady
na panství děje! Je to jako noční můra… tolik nadpřirozena, tolik zázraků,… nevím, jestli
mám na to tu vůbec zůstat.“
„Koukej se uklidnit, frajere!“ zařvala Sakura. Vidina faráře, který propadá depresi ji jedině
rozčílila vzhledem k situaci, v jaké sama byla. „Když nepomůžeš, nevadí, zvládneme to sami.
Dej nám ale nějakou knížku, kde je návod na ten obřad.“
„To je strašlivě nebezpečné!“
„Nezájem! Daleko nebezpečnější je podle mě dělat jakože nic.“
„Já tedy prohlédnu knihy, jež tu po otci Furasovi zbyly a snad něco naleznu.“
Jakmile Silas odešel, Sakura přešla k oltáři a vzala do ruky malý kříž.
„Víš, co mě děsí nejvíc, Samueli? Stojím v kostele, v rukou držím tohle a necítím absolutně
nic. Možná, že křesťanský Bůh je na toho démona krátký. Třeba se ten parchant ve mně
jedině směje a říká si, že ať už udělám cokoli, stejně mě čeká děs, hrůza a možná smrt.“
„Lilith tvrdila, že démonovi odoláš.“
„Co tvrdila ta čubčí bestie mě je u prdele! Ale možná měla pravdu. Možná jsem dost silná,
abych démonovi odolala, ale mé dítě tak silné není. Do prdele, copak ten parchant nemůže
alespoň hrát fér?!“
„Pověz, opravdu stojíš o exorcismus v mém provedení? Uvědomuješ si, jak to může
skončit?“
„Jestli se na to necítíš, já to pochopím. Počkám na sestřičku, ta se určitě bát nebude. Určitě
mi pomůže!“ Samuel si všiml, jak Sakuře tečou po tváři slzy. Přistoupil k ní a ona ho objala.
„Těšila jsem se na dítě. Jasně, zprvu jsem o něj ani nestála, ale když to najednou přišlo, bylo
to super. Přišlo mi, že dělám něco, co má opravdu smysl. Porodit vlastní dítě je nejen
ohromná zkušenost, ale především důkaz toho, že jsem plnohodnotná žena schopná dát
někomu život. Až doteď jsem životy jen brala a teď se to mělo změnit, jenomže… Bojím se,
Samueli! Hrozně se bojím! Neumíš si představit ten šok ráno.“
„Chápu tě. Vždyť to mělo být moje dítě! A teď se zdá, že mi ho něco ukradlo! Pomůžu ti,
Sakuro, pokud to opravdu tak chceš, provedeme exorcismus, ať se stane cokoli. Je mojí
povinností být s tebou a ochraňovat tě.“
„Díky… moc ti děkuju. Jestli mi vážně pomůžeš, do smrti ti to nezapomenu.“
Silas se po necelé čtvrt hodině vrátil s úzkou knihou v ruce.
„Nevím, co se může stát. Děsí mě skutečnost, že nakonec mohu mít vaši krev na rukou a to
ať udělám cokoli.“
„Díky, Silasi,“ odvětil Samuel.
„V té knize by měl být obecný návod jak postupovat při samotném exorcismu i to, co
vymítání ďábla zahrnuje. Posednutí démonem si lidé mnohdy pletou s psychickými
poruchami, třeba se schizofrenií, ale pokud je pravda to, co říkáte a já tomu věřím, pak není
o vážnosti situace pochyb. Hrozně rád bych vám pomohl, ale nedokážu to. Spíše bych vám
mohl ublížit a to bych nepřežil. Nejlepší by bylo vám to rozmluvit, neboť zahrávat si
s temnými silami je balancování na hranici života a smrti, jenomže vy zřejmě víte o temných
silách mnohem víc než já. Budu se za vás modlit a… Bůh s vámi.“
Miranda u plotny připravovala dnešní oběd – bramboráčky s mletým masem.
Domů se vrátil Carl a už z předsíně volal: „Sehnal jsem novou práci!“ Miranda si otřela
umaštěné ruce a počkala, až Carl přijde za ní. Bylo na ní patrné, že má radost.
„Takže se budeš stěhovat na zámek?“ zeptala se.
„Na zámek?! Mám na víc, než dělat Gordonovi poskoka. Ten milostpán je namyšlený hňup a
jak rád se povyšuje nad ostatní… tomu se ani nechce věřit.“
„Samuel?! On takový není. Možná jsi ho jen špatně pochopil.“
„Kdepak – Samuel je fouňa, ale co bys taky jinýho čekala od zámeckého pána? Kouká se na
všechny svrchu a myslí si, že sežral všechnu moudrost světa. A ještě si mě dovolil
vyhrožovat! Pořád se ohání tou svou Kasumi a myslí si, že se z ní snad rozklepu strachy!“
„Mě Kasumi připadala slušná.“
„Jen to na tebe hrála. Všichni se jen přetvařují, ale když jim to nezbaštíš a prokoukneš je,
zjistíš, co je ta zámecká sebranka zač. Musíš umět číst mezi řádky a to bys jako knihovnice
zvládnout měla.“ Mirandě se jen těžko věřilo tomu, co Carl říká. Samuela viděla mnohokrát a
ani jednou se nad ni nepovyšoval. Kasumi sice znala spíše z vyprávění, ale nepřišla jí zlá.
„Nechci už, abys k zámku chodila a už vůbec ne, aby sis sem vodila tu praštěnou holku.“
„Myslíš Sakuru?“
„Přesně tu.“ Carl usedl ke stolu, a zatímco se Miranda vrátila k plotně, pokračoval: „Má na
tebe špatný vliv. Jen si to vezmi – je to Kasumina sestra, tak je jasné, že bude svoji sestru
vynášet až do nebes. Stačí tu Sakuru vidět a každý pozná, že to nemá v hlavě srovnané.
Nebo si snad myslíš, že tak jako ona se chová každý druhý?“
„To zase ne. Je zvláštní…“
„Přesně a se zvláštními lidmi musíš opatrně. Myslím přece na tvoje dobro, Mirando – je to
nebezpečná holka a ty se s ní ještě kamarádíš…“
„Je s ní legrace a ráda vypráví.“
„Je sebestředná a pomatená! Byla ve válce, no jen si to představ – kdoví, jak se na ni válka
podepsala. Může být celou dobu v klidu a pak jí přeskočí a vytáhne bouchačku. Vždyť na mě
ji málem vytáhla!“
„A ty myslíš, že by mi byla schopná ublížit?“
„Viděla jsi, co provedla mě a to jsem k ní jen projevil nedůvěru a nechtěl ji hned pustit do
domu.“
„Tvrdila, že jsi jí urazil a ještě pohrdal Markem.“
„A ty jí to věříš? Proč já bych měl hned někoho urážet? Navíc člověka, kterého ani neznám.“
Carl vstal od stolu a pohladil Mirandu po vlasech. „No tak, Miri, znáš mě lépe než ji. Zkus mi
taky jednou věřit, obzvláště když to s tebou myslím dobře. Přemýšlel jsem, a když teď mám
tu práci…“
„Co vlastně budeš dělat? Nějak jsme to zamluvili.“
„Budu se starat o hřbitov a kostel. Pohoda a navíc mě žádný milostpán nebude
komandovat.“
„Spadá do toho i hrobničina?“
„Jo, ale co na tom? Lidí tu žije málo a okolní vesnice mají své vlastní hřbitovy. Jen klid –
nebudu se věčně hrabat v zemi.“
„Takhle špinavá práce mi k tobě nesedí. Takový jsi nikdy nebyl!“
„Změnil jsem se a začal makat poctivě rukama. Jsem slušnej chlap, kterej ví, co a jak. Taky
bych s tebou potřeboval promluvit o něčem důležitém. Chtěl jsem vědět, jestli mě tu necháš
bydlet natrvalo. Když už tu mám práci, nechce se mi odjíždět a dům ve vesnici by byl moc
drahý. Nech mě u sebe alespoň, dokud si nevydělám dost na vlastní bydlení, ano?“ Miranda
se netvářila kdovíjak nadšeně, ale nakonec svolila. Ostatně, bydlela tu celé roky sama a
s Carlem alespoň zapomněla na samotu a pocit opuštění.
„Tak dobře, ale náš vztah je minulostí, můžeme být nanejvýše kamarádi.“
„Víc po tobě ani nežádám. Hmm, krásně to voní.“
„Kolik si dáš bramboráčků?“
„Čtyři a ať je tam dost masa. Když mě teď čeká taková těžká práce, tak ať na ni mám dost
síly.“ Zazvonil zvonek a Miranda odhrnula závěs u okna, aby viděla ven. Hned na to se však
polekala.
„Policejní auto?!“
„Půjdu se podívat,“ odvětil Carl. Vyšel ze dveří a stanul tváří v tvář mladému policistovi
v uniformě. Měl černé, nagelované a dozadu sčesané vlasy. „Jonathane!“ vykřikl radostně
Carl a potřásl si s kamarádem rukou. „Jak jsi mě tu vůbec našel?“
„Půjdeme někam, kde budeme mít naprosté soukromí?“ otázal se policista.
„Jasně, touhle cestou je asi po kilometru opuštěný hotel. Nikdo tam prý nechodí.“
Oba muži zastavili před budovou hotelu. Jonathan nechal chvíli puštěný motor a zapnul
topení, aby ve voze bylo snesitelněji.
„Tak jak jsi mě v téhle prdeli našel?“ ptal se Carl.
„Snadno, máš tu trvalé bydliště.“
„Jo, no vidíš to – úplně jsem na to zapomněl.“
„Co tvoje bejvalka? Je to její dům, ne?“
„Je, tedy zatím je. O tom, že jsem se k ní nastěhoval, nemá ani páru.“
„Takže už to zase rozjíždíš?“
„Nemáš cígo?“ Jonathan sáhl do kapsy a nabídl Carlovi cigaretu z krabičky. Ten stáhl okénko
a nabízeným zapalovačem si zapálil. „Miranda je snadnej cíl. Až mi přijde, že je to pod mou
úroveň.“
„To jsi o Ginny říkal taky a krachlo to.“
„Ne mojí vinou!“ zdůraznil Carl. „Byla to smůla, nic víc. Kdo by si byl pomyslel, že ta chajda
lehne popelem dva dny potom, co mi zrušili pojistku.“
„Uznávám, že přepsat barák na malou dceru a pak si ho zapálit ve snaze vymlátit
z pojišťovny miliony by nenapadl jen tak někoho.“
„Přesně. Chce to vysoký IQ a umět chodit v právech.“
„Taky to chce značnou odvahu… a pevné nervy, vždyť tvé dítě tam uhořelo!“ Carl se otočil na
svého kamaráda a suše konstatoval:
„Nehoda.“
„Nehoda?!“
„Prosím tě, Jonty, co ti mám vyprávět – myslíš, že jsem k tomu spratkovi něco cítil? Byl to jen
prostředek k dosažení balíku peněz – taková drsnější brigáda. Jestli Ginny chce, může si
udělat nový děcko.“
„To právě nemůže a kvůli tomu jsem zde. Ginny je po smrti. Předávkovala se léky na
uklidnění.“
Carl se rozesmál. „Alespoň je vidět, že zabírají, ha, ha. Spíš mi pověz, jestli nevedou nějaké
nitky ke mně?“
„Pochybuji. Myslím, že jsi v suchu. A co tady? Jak se ti líbí ve staronovém domově?“
„Sere mě, že tu jsou všichni sto let za opicema. I když to má svý výhody. Včera jsem šel do
místního pajzlu s touhle nádherou.“ Carl vytáhl mobilní telefon a s neskrývanou pýchou ho
ukázal Jonathanovi. „Začal jsem těm starejm kořenům vyprávět, co to všechno umí. Čučeli
na to, jak tele na nový vrata. Ale celkově to stojí za prd. Black Mirror je jak domov pro
slintající žvatlající seniory.“
„Někdo mladší se tu snad najde, ne? Třeba na zámku… Dělá tam můj spolužák z univerzity.
Sice je to upjatej trouba, ale v důchodovým věku ještě není.“
„Máš na mysli Edwarda?“
„Přesně toho. Přemýšlím, že se za ním taky stavím, ale asi ne. Musel bych shodit tyhle
policejní hadry.“
„Neví, že jsi polda?“
„Pro něj jsem furt starožitník, který svým krámkem zahaluje fakt, že dělá falešný průkazy.
Kdyby se domáknul, že makám na obou stranách zákona, kdoví, jestli by neměl nutkání mě
napráskat.“
„To může i teď.“
„To sice jo, ale to mohl už dávno a neudělal to. Kdyby se dozvěděl, že to je ještě horší než si
myslel, těžko říct, jestli by mu nepřeskočilo a nešel by starýho kámoše udat.“
„Jak moc si jsi s Edwardem blízký?“
„Posledně mě navštívil asi před měsícem a půl, no a to po dlouhých pěti letech a jen pro to,
že něco potřeboval.“
„Jinými slovy je ti u prdele. To je dobře, Jonty, protože milostpán a jeho skvadra mě ráno
pořádně hnuli žlučí.“ Jonathan si rovněž zapálil cigaretu a na chvíli vyšel z vozu na čerstvý
vzduch. Carl šel také, aby mohli dál mluvit.
„Carle, zámek je velký sousto i na tebe.“ Jonathan ani netušil, jak tahle slova Carla rozčilí.
„To mě tak podceňuješ?! Já jim dokážu udělat ze života peklo, jen si nemysli! Konečně to
bude výzva pro mě. Jsem jako osamocený mstitel, co se pouští do boje s přesilou - s
komandem Asijských štětek a namyšleným blbečkem. Zarazím Gordonovi dubový kůl přímo
do srdce. Představ si, že prvního se Gordon žení. Milostpán si bere šikmoočku jménem
Kasumi. Celý je to divný. Miranda tvrdila, že tu ta děvka byla asi před pěti lety, kdy se s tím
trotlem seznámila a pak počátkem pětadevadesátýho odjela. Vrátila se letos koncem
podzimu a už se mají brát.“
„Možná vztah na dálku. Asiatky jsou prý poslušný, věrný a milující. Ideální jako služky i
milenky.“
„Tahle je jiná. Prý fušuje do bojových umění. Zní to jakoby milostpánovi teklo do bot anebo
měl sadomasochistický sklony. Ale neboj se o mě - Asijských štětek se nezaleknu a těch
jejich kung-fu triků už vůbec ne. Jedna facka a rozbrečí se jak malá holka.“ Carl zkontroloval
čas na hodinkách a zabědoval. „Do háje, už tady kecáme skoro půl hodiny. To zas budu
muset tý brejlatý huse vysvětlovat, kde jsem byl, co jsem dělal a kdoví, co ještě! Ani bys
nevěřil, jak moc mě sere a kolik úsilí mě stojí se přemoct a jednu jí nevlepit. Nesnáším
ženský... všechno to jsou namyšlený děvky. Hodíš mě zpátky?“
„Spolehni se, kámo.“
Samuel a Sakura se vraceli domů na zámek. Oba měli náladu pod psa a navíc se nedokázali
zbavit strachu a pocitu nejistoty. Sakura ani nevnímala nově padající sníh, který by jinak
viděla velice ráda. Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky… ‚Během jediného dne, během
jednoho jediného dne je všechno úplně v prdeli. A za všechno může ta podělaná kniha!
Anebo spíš moje zvědavost. Nemusela jsem přece strkat nos do neznáma a lézt do toho
prokletého kláštera. Ach jo…‘ Už za bránou zámku se Sakura chytila za břicho a tvář jí
zkřivila bolest.
„Au, co to… Samueli, ta… věc…“
Samuelovi se rozbušilo srdce. „Ne-nerozumím. Co ti je?“
„Já… nevím. Ono… ono to kope!“
„Proboha! Rychle, doprovodím tě nahoru do pokoje a okamžitě půjdu studovat tu knihu.“
„Dobře… jen… pospěš si, prosím.“ Sakura se pomalým krokem vydala k zámku a Samuel ji
podpíral, aby neupadla. Po příchodu do zámku však klesla na kolena a chytila se za břicho.
Její tvář zalil děs, neboť jasně cítila sílící pohyby ve svém břiše. Bylo jí horko a jen stěží
zadržovala slzy. V křeči se sesunula na chladnou podlahu, natáhla se a vyhrnula si oděv.
Samuel se k ní sklonil a čelo mu orosil studený pot. Oba s hrůzou sledovali Sakuřino břicho
jak se nafukuje a vibruje. Asiatka nemohla déle vydržet a začala křičet. To přivolalo Edwarda,
který v tu dobu vařil oběd. Jakmile Sakuru zahlédl, zamotala se mu hlava, takže se raději
opřed o zeď a pokřižoval se. Ne snad, že by byl pobožný, ale vidina Sakuřina těhotenského
břicha, jež se viditelně hýbalo, Edwarda vyděsila. Nebyl schopen jediného slova a nejinak
tomu bylo v případě Samuela. Jen tak tam stál, skláněl se nad Sakurou a třásly se mu ruce.
Břicho se konečně přestalo zvětšovat, ovšem nyní se zdálo, jakoby to, co je uvnitř, horečně
chtělo ven, neboť kůže na různých místech se napínala, až se zdálo, že musí prasknout.
Sakuřin zoufalý řev nebyl vyvolán bolestí, ale spíše děsem a hrůzou, jež jí nedovolovala se
ani na moment uklidnit. U brány zazvonil zvonek, ale nikdo z přítomných mu nevěnoval
pozornost. Sakuřiny nehty skřípaly po podlaze, z jejího jazyku tekla krev, když se do něj
zakousla a krev potřísnila i její kalhoty. Započaly stále sílící kontrakce a odtékala plodová
voda, což znamenalo jediné – dítě chtělo ven. Na tuto skutečnost Samuel dokázal
zareagovat. Stáhl Sakuře kalhoty a pomohl jí roztáhnout nohy. Věděl, že není čas zkoušet
cokoli jiného a měl za to, že čím dříve bude dítě venku, tím lépe pro Sakuru. Edward, bledý
jako stěna, jen nečině přihlížel. Samuel se sklonil nad Sakurou a pokusil se jí uklidnit.
„Nezbývá, než porodit, Sakuro. Musíš teď pořádně zatlačit, nehledě na sílící bolesti, ale tlač
jen během kontrakcí.“ Sakuřin řev však způsobil, že Samuelova slova jí k uším vůbec
nedolehla. V hloubi duše však věděla, co musí dělat, neboť dítě se dávalo do pohybu.
Samuel si konečně všiml přítomnosti Edwarda a okamžitě ho zaúkoloval: „Nestůjte tam tak a
přineste něco měkkého, třeba polštáře a vodu… a taky hadr, čisté nůžky a…“
„A-ano pane,“ odvětil Edward a rozběhl se nahoru do pokojů. Cestou zakopl o schod a měl
štěstí, že neskončil až dole u paty schodiště. Rychle se zvedl a pospíchal vykonat pánův
rozkaz. Samuel tentokrát zaslechl zvonění u brány, neboť se Sakura trochu uklidnila. Halou
se již nerozléhal její jekot, ale hluboké dýchání a namáhavé funění. Zvonění Samuela
rozčilovalo, a jelikož se Edward stále nevracel, rozhodl se otravného hosta vyřešit sám.
Seběhl schody a stanul u brány, kde zjistil, že ho navštívil kněz Silas.
„Pane Samueli, já si to rozmyslel. Je mojí povinností vám pomoct, ať už se stane cokoli.
Jsem připraven nést následky.“ Samuel měl za to, že Silas absolutně netuší, co ho čeká, a
že jeho odvážná slova jsou jen prázdné fráze. Branku přesto otevřel a pustil faráře na
pozemek.
„Tohle není žádná hra, žádný podvod, tohle je realita a moje přítelkyně teď rodí dítě, které
počala před měsícem a které vyrostlo během jediného dne! Jestli jí můžete jakkoli pomoci,
udělejte to, moc vás prosím!“
Do haly mezitím sešel Desmond, který ze svého pokoje dobře slyšel Sakuřin křik a ač měl
strach, rozhodl se zjistit, co se stalo. Na podlaze nalezl svoji ‚tetičku‘ jak se horečně snaží
porodit dítě. Klučina zůstal zírat s otevřenými ústy, neboť nikdy nic podobného neviděl.
„Teto,“ hlesl Desmond a postavil se před Sakuru, aby si ho vůbec všimla.
„Běž… pryč, Desi!“
„Ale…“
„Zmiz a… nezlob maminku. Už… už ji nikdy nezlob.“ Vyděšený klučina se vzdálil a vydal se
zpátky do svého pokoje. Sakura mu ještě vzkázala: „Mám tě ráda, Desi. Doufám… doufám,
že ty mě taky.“ Desmond už nic neřekl a vyběhl nahoru. Cestou minul Edwarda, který se
vracel se vším, co po něm Samuel požadoval. Podepřel Sakuře polštářem hlavu a rozložil jí
u nohou deku.
„Paní… nevím, co říct. Snad jen – nemám ponětí, co se vámi děje, ale buďte silná.“ Sakura
zase začala řvát jak smyslu zbavená, neboť už chtěla mít vše za sebou. Už téměř deset
minut se snažila porodit dítě, jenže to jakoby někde uvízlo. Do haly se vrátil Samuel
s knězem, který okamžitě pronesl krátkou modlitbu a pozvedl svůj kříž, jež měl na krku.
„Edwarde, nechte nás teď o samotě.“
„Jistě, pane.“ Zatmco Edward velice rád odcházel, Samuel se sklonil k Sakuře.
„Možná bychom tě měli položit na pohovku, ale já se bojím s tebou byť jen trochu hýbat.
Nechci ti ublížit.“
„Už… už to leze?“ otázala se Sakura, která marně sbírala síly na další tlačení. Snažila se
mezi kontrakcemi odpočívat, ale přesto byla vyčerpaná, čemuž značně napomáhala i hrůza
v jejím srdci. Strachy klepající se Silas se zmohl jen na to, že promlouval k Bohu a žádal ho
o pomoc. Nezdálo se, že je to něčemu platné.
„Jde ven hlavičkou!“ zvolal Samuel s nadějí v hlase. Věděl, že vytlačit hlavičku bývá nejvíce
obtížné. Jeho naděje se však rozplynula, když zjistil, že dítě vůbec nepláče. Trvalo jen pár
dalších minut, které byly pro Sakuru nekonečně dlouhé, a dítě bylo na světě. Samuel odstřihl
pupeční šňůru a zvedl dítě do dlaní. Vypadalo zcela lidsky, ale nedýchalo. Sakura ztěžka
oddechovala a sledovala Samuelův ustaraný výraz. „Jak se cítíš, Sakuro?“ zeptal se jí.
„Spíš mi pověz co to je?! Zrůda?!“
„Vypadá normálně, navzdory tomu, že se to před chvíli snažilo dostat ven a nepřirozeně
rychle to vyrostlo. Teď nevím, jestli toho mám litovat nebo ne, ale... to dítě je mrtvé!“ Sakura
s úlevou vydechla, což Silase i Samuela udivilo.
„Bylo by hrozné to sledovat vyrůstat a neustále mít v paměti tuhle hrůzu!“ hájila se Sakura.
„Navíc, kdoví, jestli by to byl opravdu člověk.“
Samuel se obrátil na kněze. „Silasi, myslím, že už tu nejste zapotřebí.“
„On tu někdy zapotřebí byl?!“ otázala se rozrušená Sakura. „Udělal jsi hovno! K čertu s tebou
i s Bohem! To není Bůh, co vládne světu! Je to ďábel! Ďábel, slyšíš mě! Ďábel!“
„Sakuro, klid!“ naléhal Samuel. „Uklidni se, už je všechno v pořádku, je po všem.“
„Možná mé motlitby Pán vyslyšel,“ řekl Silas. „Ochránil vás přece před démonem.
Každopádně, pokud mě tu již není zapotřebí…“
Samuel otevřel dveře ven a řekl: „Pojďte ven na vzduch. Promluvíme si tam.“
Samuel jasně viděl, že kněz je ještě rozrušenější než on sám. Přesto mluvil k věci.
„Musíte slečnu Sakuru sledovat, pane Samueli, abychom si mohli být jisti, že je opravdu po
všem.“
„Nebojte, dám na ni pozor.“
„A co to dítě, pane? Pokud se narodilo za takto podivných okolností, nebylo by bezpečné ho
pohřbít na Warmhill. Proto bych si dovolil navrhnout zpopelnění…“
„Vy se bojíte?! Bojíte se, že na svaté půdě může snad napáchat škody?“
„Pokud démon nadále zůstal v těle toho dítěte, bude zapotřebí použít při pohřbu zvláštního
opatření a pro můj klid i bezpečí všech, i mnohem zkušenějšího duchovního, který provede
obřad. Jinými slovy, budu muset hodně vysvětlovat a ten případ může v závěru posuzovat
biskup. Dítě se však narodilo bez známek nelidskosti a jediný pádný důkaz, který můžete
použít, je svědectví lidí o neskutečně rychlém průběhu těhotenství tady slečny. Bylo by
možná riskantní přilévat olej do ohně a dávat rod Gordonů do souvislosti s temnými silami.“
„Máte pravdu. V tom případě… bych se o tělíčko postaral sám, pokud mohu počítat s tím, že
vše, co se zde událo, si necháte pro sebe.“
„Máte můj slib, pane Samueli. Ale… co hodláte s dítětem dělat?“
„To už nechte na mě.“
Silas odešel a Samuel se vrátil i s dítětem zabaleném v dečce do zámku.
„Počkej tady, Sakuro, dokud ti z těla nevyjde placenta. Potom tě odnesu do postele a teď se
půjdu postarat o to dítě.“
„To budeš zlatej. Ještě mi jen tak pověz – byla to holčička?“
„Ty sis ji přála?“
„Jo… měla to být Naomi, po mámě.“
„Ne, je to chlapeček,“ zalhal Samuel, aby Sakuru uklidnil.
„Doufám, že pro něj najdeš pěkné místečko.“
„Místečko?“ divil se Samuel. „Skončí na dně propasti pod zámkem.“
„To ne!“ vykřikla Sakura. „Nemůžeš ho jen tak zahodit a obzvlášť ne tam dole! Je to naše
dítě!“
„Říkala jsi, že o něj nestojíš, že je dobře, co se stalo.“ Sakuřin nepřítomný pohled Samuela
děsil.
„Pohřbi ho,“ hlesla. „Copak to není tvůj syn?“
„Nechci si ho připomínat. Chci zapomenout, to nechápeš?“
„Zapomenout… proč ne. Ale skončí tady. Jsme přece rodina a rodina drží pohromadě za
každých okolností.“
„Mluvíš zvláštně…“
„Nech to na mě, Samueli. Zabal mého syna a nech ho u mě v pokoji. Až mi bude lépe,
postarám se o něj sama.“
„Musíš být po porodu hrozně rozrušená…“
„Udělej to!“ zařvala Sakura z plných plic. „To já ho porodila a já rozhodnu o jeho osudu!“
Samuel neměl sílu Sakuře odporovat. Poslechl a dítě zanesl do jejího pokoje. Měl za to, že
se s ním ještě bude chtít Sakura rozloučit, a i když mu její chování připadalo zvláštní, věděl,
že porod je pro ženu po psychické stránce ohromnou zátěží, se kterou se ne každá vyrovná
okamžitě. Když sešel do haly, s úlevou zjistil, že Sakuřina placenta je venku a to vcelku, což
znamenalo, že se neroztrhala a její kusy tak nemohou ohrozit Asiatčino zdraví. Samuel
mladou ženu zvedl do náruče a vynesl ji nahoru do pokoje, kde ji uložil na postel. Vypadala
už mnohem klidněji než předtím. Když odcházel, Sakura ho mezi dveřmi oslovila:
„Jsi z toho všeho smutný?“
„Myslíš z úmrtí našeho dítěte? Necítím se v pořádku, ale tvoje vina to není, Sakuro. Nikdo
nemohl za to, k čemu všemu došlo.“
„Já myslím, že to dopadlo relativně dobře, ale mluvila bych jinak, kdyby mě neposedl démon.
Za těchto okolností je však smrt dítěte malou cenou.“
„Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale můžeš si udělat klidně tucet dalších dětí.“
„Ale ne s tebou...“
„To opravdu ne!“ zdůraznil Samuel.
„Chci ti poděkovat, že jsi mi byl nablízku. Ehh, Samueli, můžeš nechat otevřené dveře, ať se
tu vyvětrá?“
„Proč? Nezdá se mi, že by tu nebyl čerstvý vzduch.“ Samuel však poslechl a dveře otevřel
dokořán aby sem proudil vzduch. Sakura řekla, něco, co mu málem vyrazilo dech.
„Copak ty necítíš ten hnilobný zápach?!“
Island – jihovýchodně od Reykjavíku
Izumi a Kasumi okamžitě po příletu na Island zapůjčily terénní auto a teplé oblečení, jež
zahrnovalo třívrstvé kalhoty, kombinézy, bundu s kapucí a kožíškem, vysoké boty, palčáky a
brýle. Měly i dostatek zásob v konzervách a vodu v termoskách, kde nehrozilo, že zmrzne.
Obě ženy se vydaly na jihovýchod do vnitrozemí. Cílem byl relativně malý ledovec na jihu
ostrova. Kasumi ze své společnice byla i nadále nesvá a přestože měla vedle sebe svoji
dvojnici, nedokázala se v Izumi vyznat. Po vyjetí z města se Asiatky vydaly vstříc sněhem
pokryté zemi. Kasumi se rozhlížela jen chvíli, přestože pustá krajina s mohutnými ledovci v
dálce měla něco do sebe. Daleko více ji zajímala její společnice. Započala proto dlouhý
rozhovor ve snaze vymámit z Izumi co nejvíce důležitých informací.
„Máš stejné vzpomínky jako já, ale vzpomínáš si i na svůj předchozí život. Jak jinak bys
věděla o Yggdrasilu.“
Izumi v autě trochu přitopila a nechala se zavléct do hovoru, přestože jí bylo jasně, že
Kasuminy otázky budou nepříjemné. „Pamatuji si na svůj život, ale ty vzpomínky jsou
zahaleny clonou, skrze kterou je obtížné se dostat. Nakonec je to dobře, řekla bych, vždyť
kdyby se mi prolínaly vzpomínky, těžko bych se vypořádala s tím, jaký život nyní vedu.
Ztratila bych sama sebe.“
„Ty nemáš sama sebe! Teď máš můj život a moje tělo. Nepřijde ti to odporné?“
„Podívej, Kasumi, vím, že to pro tebe není snadné a vím, že máš na srdci ještě spoustu
otázek. Já chápu, že je těžké tomu všemu porozumět, ale nezdá se ti, že už to přeháníš?“
„Ani v nejmenším,“ odsekla Kasumi a sundala si brýle, které položila do přihrádky u dveří.
„Co tě vede k tomu mi pomáhat? Svým způsobem jsi dostala druhou šanci – máš druhý život
a přitom se pouštíš do nebezpečí. Proč, když moje motivace je ti cizí?“
„Není mi cizí to, jak jsem se k Samuelovi dříve chovala. Chci tomu muži pomoct, stejně jako
ty. Nikdo mě nikdy neměl doopravdy rád, ale on tu lásku projevoval a věřím, že to myslel
upřímně. Navíc se mnou chce mít dítě.“
„Se mnou ho chce mít!“ vykřikla Kasumi, ale pak se zase rychle uklidnila. „O tebe Samuel
nestojí a ani tě nezná.“
„Nestojí a možná právě proto, že mě nezná. Pojď se už bavit o něčem jiném.“
„No dobře... Za jak dlouho budeme na místě?“
„K ledovci jsou to asi tak čtyři hodiny cesty. Yggdrasil roste v pustině, poblíž zamrzlého
jezera jen kousek od ledovce. Chceš být na svatbu doma, že? Nedělej si hlavu, stihneme to,
protože v Asgardu se zdržovat nebudeme. Dávám tomu dva až tři dny.“
„Stejně to nechápu – to, co roste na Islandu, se snad ani nedá považovat za stromy. Krom
toho, pokud tu někde Yggdrasil je, musí se o něm vědět!“
„Ne, pokud o něm nevíš – je to magický strom. Obyčejní lidé, kteří Yggdrasil nehledají a
nevědí, že tu je, si ho nevšimnou, i kdyby stáli hned vedle. Pro ně tam prostě nebude.“ Izumi
sundala nohu z plynu a urychleně zastavila.
„Co se děje?!“ podivila se Kasumi. Obě ženy vystoupily a Izumi otevřela kapotu. Nevypadala
neklidně, přestože zůstaly stát uprostřed pustiny. Na míle odsud nebylo nic než sněhem
pokryté kopce, ze kterých silný vítr odfoukával sníh.
„Vypadá to, že se přehřál motor,“ naznala Izumi. „Chvíli počkáme, než se sám ochladí a pak
snad budeme pokračovat.“ Kasumi pokývala hlavou na znamení souhlasu a zároveň si
uvědomila zajímavou skutečnost – ona sama neměla ani ponětí o tom, jak takové auto
funguje. Byla ráda, že dokázala nastartovat a dojet z místa A do místa B, ale když se něco
porouchalo, byla bezradná. Nejinak tomu bylo nyní a tak se nabízela otázka, kde Izumi alias
Thorova služebná nabyla potřebné zkušenosti. Kasumi se opřela o vůz a nespouštěla
z Izumi zrak. Ta chvíli jen tak postávala a poté se začala hrabat v chladiči, načež zvolala:
„Nemáme chladící kapalinu! Zmrznula nám!“
„Děláš si legraci?! Jak je to možný?“
„Těžko říct. Asi se nikdo neobtěžoval ji kontrolovat a vyměňovat. Bylo jí hrozně málo a
zmrzla. Kdyby byl jen problém v přívodu kapaliny do motoru, tak by se to snad dalo řešit, ale
takhle…“
„Vždyť je pod bodem mrazu! Jak to, že se motor přehřívá?“
„Kasumi, teplota vzduchu ani vítr nás nezachrání, maximálně trochu oddálí nevyhnutelné.
Chlazení je v prdeli, tak čemu se divíš? Když si dáme každých pár desítek minut pauzu,
mělo by to být v pohodě, ale stejně budeme potřebovat pomoc. Naštěstí vím, kde ji sehnat.“
Kasumi se vrátila do auta, neboť už jí byla zima a počkala až Izumi zavřela kapotu a sedla si
za volant.
„Kolik vozů měl Thor?“ otázala se Kasumi po chvilce nepříjemného ticha. Izumi to evidentně
vyvedlo z míry.
„Ehh, já… já chápu, že ti to přijde zvláštní, ale řešení je prosté.“
„A to jaké?“
„Za moje automechanické zkušenosti vděčíš… Cuře. Jako Stín jsem od ní vyslechla leccos.“
„Dobře. To mě nenapadlo.“ Izumi po deseti minutách nastartovala a rozjela se. Kasumi bylo
jasné, že dvojnice jí lže, ale nechápala, co má v plánu. ‚To je vážně tak blbá, nebo si myslí,
že já jsem tak blbá?‘
„Nemáš těch všetečných otázek už dost, Kasumi? Co takhle kdybych se chvíli ptala já?“
„Záleží na tom, co chceš vědět.“
„Zajímá mě můj tvůj život, přesněji tvůj pohled na něj. A teď to nemyslím obecně – nechci pár
větami shrnout vše podstatné.“
„Proč tě to zajímá? Ten život máš v paměti celý, tak jako já.“
„Jenže spoustě věcem nerozumím. Je to jako bych se nějak zachovala a dnes nechápala
proč. Proto by pro mne byl důležitý tvůj názor a obhajoba činů. Pomohlo by mi to vyznat se
sama v sobě.“ Kasumi zprvu ani na chvíli neuvažovala o tom, že by Izumi vyhověla, ale poté
ji došlo, že se vše může otočit proti ní – že sama Kasumi pozná Izumin charakter, zjistí, co
se jí honí hlavou a čeho je schopná. Kasumi potřebovala svoji dvojnici poznat, potřebovala
zjistit jaká je tam uvnitř.
„Dobře, ptej se,“ odvětila Kasumi a zpozorněla. Věděla, že tohle příjemné nebude.
„Vzala bych to od počátku. Mnoho lidí si z raného dětství nepamatuje nic snad s výjimkou
opravdu děsivých zážitků. Ty jeden takový máš. Ve čtyřech letech jsi dostala zápal plic.
Ležela jsi doma v teple, máma se o tebe neustále starala – vařila ti horký čaj, dávala ti
studené obklady na čelo, trávila s tebou čas, prokazovala ti velkou lásku, vyprávěla ti mnohé
příběhy a doufala v tvé uzdravení. Otec naproti tomu vzal další směnu v docích a pracoval
do strhání, jen aby měl na léky. V tu dobu jsi balancovala na hranici života a smrti. Když si to
teď s odstupem času promítneš, co tě při tom napadá? Jaký máš z toho pocit? Vem si, že
kdybys tehdy zemřela, všechno to, co jsi v životě dokázala, by se nikdy nestalo a ty bys tak
neovlivnila životy stovek, v důsledku možná tisíců lidí?“ Kasumi očekávala nepříjemné
otázky, ovšem tohle její obavy ještě překonalo. Přesto se odpovědi nevyhýbala.
„Každý člověk svým životem ovlivňuje ty druhé a nemusí se o to ani moc snažit. Jak bych se
na tu nemoc měla dnes dívat?! Prostě jsem přežila a uzdravila se a tak se stalo to, co se
stalo. Nemůžeš ovlivnit minulost, Izumi, to ona ovlivňuje nás.“
„Chceš tedy říct, že nemá cenu si s minulostí lámat hlavu?“
„Chci říct, že se máš poučit z chyb, které jsi udělala, ale nesnažit se přemýšlet nad tím, jaké
by to bylo, kdyby k chybám nedošlo.“
„Své uzdravení považuješ za chybu?“
„Ne, za chybu považuji to, co nemoci předcházelo – útěk z domova kvůli rozbité panence,
výčitky za zničení figurky, kterou matka milovala a především noc strávená venku v zimě a
na dešti.“
„Řekla bych, že v životě jsi těch chyb udělala víc než dost a dle toho co mám, nebo spíš
nemám na pravé ruce, je evidentní, že sis potřebovala ta největší selhání navždy promítnout
přímo před sebe. Trochu to skřípe s tvou vyžadovanou dokonalou bojeschopností…“
„Tehdy jsem byla ovlivněna druhými a useknutí prstu považovala za správnou věc, jak si
navždy zapsat do mysli mé selhání. Trest v podobě omezení a věčná připomínka té hrůzy, ke
které by už nikdy nemělo dojít. Co myslíš, že se mi dostane na mysl pokaždé, když se
podívám na to prázdné místo? Dnes bych to řešila jinak, ale stále v tom vidím pozitivum.“
„Já tedy ne,“ usmála se Izumi. „Já v tom vidím stupiditu. Je lepší minulost vyřešit, vyrovnat
se s ní a zkusit na ni zapomenout, ne si ji neustále vhánět před oči. Pojďme raději dál. Matka
utrpěla úraz a otec neměl peníze, tak tě prodal mafiánům. V souvislosti s láskou, kterou ti
vždy projevoval, to muselo o to víc bolet. Co jsi tehdy cítila? Vztek, žal, bezmoc?“
„Zprvu jsem ani nevěděla, že mě otec prodal. Měly to být prázdniny u hodných lidí. Navíc
jsem tehdy byla ještě hodně malá. Pochopení toho k čemu skutečně došlo, přišlo plynule a
tak to bylo snesitelnější. Přesto to bolelo a pocity, které jsem měla, se střídaly jako počasí.
Pak jsem se s tím smířila, neboť co jiného se dalo dělat?“
„Ale nenávist k rodičům tě nikdy neopustila. Před pár dny ses po více než dvaceti letech
setkala s otcem a přesto jsi mu dala jasně najevo, co pro tebe znamená. Neodpustila jsi mu
a to ani, když svého činu dlouhé roky litoval. Musíš být chladná jak ocel.“
„Překvapuje tě to?“
„Ano, obzvláště v souvislosti s posledními roky, kdy se Samuelovi podařilo prolomit ledy a
objevit v tobě udušené city. Pokud už jsi měla někomu v životě odpustit, pak jednoznačně
otci.“
„Myslíš, že čas smaže jeho čin?“
„To ne, ale umožní se na něj dívat s odstupem a přivyknout si na tu změnu.“
„Ani s odstupem dvaceti let nevidím na otcově činu nic pozitivního a jeho lítost je mi zcela u
prdele. Ty nejlépe bys měla vědět, co všechno jeho rozhodnutí způsobilo.“
„Ten výcvik v továrně i členství v mafii z tebe udělalo po všech stránkách silnou nezdolnou
ženu. V životě jsi to mnohokrát využila, a kdybys to tehdy nepodstoupila, byla bys zřejmě
mrtvá. Jak můžeš otce vinit za něco, co ti ve výsledku nejednou pomohlo vymanit se ze
spárů smrti?“
„Všimni si, že jsem neměla moc na vybranou. Bylo to buď to anebo smrt. Dnes svých
schopností využívám, kde jen to jde, ale opravdu jsem o to před lety stála? Chtěla jsem být
vražednice bez citu a emocí, která umí zabíjet na desítky způsobů? Co vím, tak v dětství
jsem si přála lidem pomáhat a být doktorkou. Pokud tohle nebyl obrat o sto osmdesát
stupňů, tak pak už nevím co.“
„K tomuhle bych se ještě ráda vrátila později, ale pokračujme popořadě. Ech, nevadí ti to, že
ne?“ Kasumi už už měla na jazyku štiplavou poznámku, ale ovládla se. Napila se vody z
termosky a řekla:
„Je to jako výslech. Nemám ve zvyku cizím lidem vyprávět o svém životě, ale před tebou
stejně nemám co skrývat. A když ti to navíc pomůže…“
Izumi zastavila, jednak aby si mohl motor odpočinout a také kvůli žízni. I ona se napila
z termosky a pohodlně se opřela. Chvíli jen tak mlčela a prohlížela si Kasuminu tvář. Bylo to,
jakoby zírala do zrcadla. Poté pokračovala v hovoru.
„V továrně vás bylo deset, deset dívek s podobnou minulostí, které byly osamocené a trpěly
jako zvířata.“
„To je špatné přirovnání. Pro ně jsme ani nebyly živé bytosti – jen nástroje k zabíjení.“
„Přežily jste čtyři roky nesnesitelného výcviku a bylo jasné, že z vás budou kamarádky na
život a na smrt, jenomže pak přišla klec. Mohla přežít jen jedna. Co se ti honilo hlavou, když
ti došlo, k čemu musí dojít?“
„Byl to šok, který vystřídalo zoufalství a poté touha přežít, kterou posílily právě ty čtyři těžké
roky, protože umřít znamenalo všechno zahodit.“
„Devět z deseti velmi podobných životů tehdy pohaslo, ale kdoví, jak by se věci vyvíjeli,
kdyby místo tebe zvítězila jiná dívka.“
„Už jsme zase u toho - co by, kdyby?“
„Jen mě to fascinuje, Kasumi. Máš hrozně silnou osobnost, výjimečný charakter, ale co ony?
Také byly nebo mohly být výjimečné.“
„Tak dobré jako já nebyly. Slitování v boji neznám. Bojovala jsem abych přežila, nic víc.
„V boji nedáváš přednost citům, ale jen rozumu?“
„Samozřejmě! City jsou slabostí a v boji obzvláště. Kolik jen bylo těch, kterým jsem způsobila
vážné zranění, a oni prosili o slitování. Jak mohu vědět, jestli dotyčnému můžu věřit? Možná
bych se otočila zády a jen sledovala, jak mi z hrudi trčí jílec meče.“
„Možná bys dotyčného poznala a pochopila jeho pohnutky, které ho dovedly k tomu, že
zkřížil meče s tebou.“
„Dostáváme se k mým zásadám. Podívej Izumi, v době, kdy jsem nebyla svobodná, jsem se
jimi ještě neřídila, to až když jsem se vymanila z Tokutarových spárů. Nebývám agresor,
pokud po něčem opravdu netoužím a i tak nezacházím tak daleko, že dotyčného zabiju.
Pokud ovšem někdo napadne mě, jen výjimečně to přežije. Není na tom nic divného – jen si
chráním svůj život.“
„Jaké to je svázat city do pravidel? Cožpak city neprosakují z těch pout ven? Ani po tom
všem nemůžeš být necitelná, obzvláště ne v poslední době!“
„Pokud si dokážeš sama sobě obhájit svá pravidla a činy, není v tom problém. Lidé, kteří se
mi postaví, jsou nepřátelé, nezasluhujíc si slitování, a buď zemřou oni, nebo já. Prosté a
jasné. Každý je zodpovědný za své činy, a tudíž není důvod k odpouštění. Rozhodli se mě
ublížit, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Já byla proti a zabila je – co víc chceš slyšet?“
Kasumi byla již rozčílená, avšak Izumi nemínila přestat...
„Co sliby? Na většinu z nich si dobře vzpomínám…“
„Také jich bylo málo. Lidé touží po jistotě. Někteří myslí, že tu jim poskytnou zákony, ale
zákony nic nejsou. Porušuje je kde kdo a hlavu si s tím neláme. Není ani divu, vždyť zákony
jsou pravidla, která vymyslela hrstka, ale které mají platit pro všechny bez rozdílu. A nejsem
jiná – také toužím po jistotě a tu očekávám a nabízím v podobě slibů.“
„Já slibům také dávám velkou váhu, ale tvůj případ je extrém. Je to tvá největší slabina.“
„To si myslelo hodně lidí. Slibovali mi věrnost, pomoc, peníze, moc a někteří rozdávali sliby
jak na trhu – neznali význam toho slova a nechápali, co pro mě znamená. Pak skončili
děsivou smrtí, to když mě jejich porušení slibu ohrozilo na zdraví.“
Izumi si povzdechla, nastartovala a rozjela se dál.
„Snad se tomu nedivíš,“ pokračovala Kasumina dvojnice, „když to nemáš napsané na čele.
Uvažovala jsi o příručce: ‚Jak jednat s Kasumi a přežít?‘ Ne, teď vážně – se zákony jsou
obeznámeni všichni, s tvými zásadami nikdo, tak co se divíš? Vypadá to, že naopak toužíš
po tom lidi vyprovokovat, zabít je, díky zásadám se vyhnout pocitu viny a ještě si zvýšit
vlastní sebevědomí i ego. Je to pokrytecké a zbabělé, nemluvě o tom, že ani v nejmenším
nejde o čestné jednání, spíše o úmyslné zatajování důležitých skutečností.“ Izuminy slova
s Kasumi povážlivě pohnula.
„Zastav!“ vykřikla z plných plic. Izumi poslechla a Kasumi vystoupila z vozu. Opřela se o něj
rukama a sklonila hlavu. Musela zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Izumi totiž právě zarazila
hřebík přímo do srdce Kasuminy hrdosti. „Pleteš se!“ vykřikla Kasumi, když se Izumi objevila
vedle ní. „Zákony také nejsou nikomu předhazovány, ale většina lidí má alespoň základní
představu, která se opírá o morální zásady a výuku ve školách. Význam slova slib má v sobě
vštípené i dítě, a když někdo ten význam nechápe, není to můj problém.“
„Pleteš si dojmy s pojmy, Kasumi. Je krásně vidět tvá snaha ospravedlnit si své jednání. My
se nebavíme o významu slibu, ale o trestu za jeho porušení a s tím nikdo seznámený není.
Když porušíš zákon, každý ví, že ho čeká pokuta nebo vězení. Ale kdo může vědět, že když
poruší slib, jež ti dal, ocitne se na hranici života a smrti? Jen si to konečně přiznej – zabíjíš
kvůli svým pochybným důvodům, které s tebou nikdo jiný nesdílí. Jsi psychopatická
šílenkyně hledající důvod proč ubližovat druhým.“ Kasumi se otočila na svoji dvojnici a
přistoupila k ní tak blízko, jak jen to šlo. Hleděly si z očí do očí, dokud Izumi nepodlehla a
nesklopila zrak.
„Nedokážeš to, Izumi.“
„Co nedokážu? Zírat ti do očí a vydržet tvůj kovově chladný pohled? Nediv se – málokdo
snese pohled na člověka zbaveného lidskosti.“
„Nedokážeš mě vyprovokovat k útoku. Celé tohle hraní si na obhajobu činů není víc, než
horečná snaha mě rozčílit abych tě napadnula. Uvědom si, že porušení slibu s důsledkem
ohrožení mého života je zcela jasným důvodem k zabití a nejde tu o žádnou zbabělost. To
mučení, které jsem praktikovala naposledy na Adrianu Gordonovi, bylo trestem za porušení
slibu, na který jsem spoléhala. A není pravda, že význam přísahy nebo slibu je tak malý jak
tvrdíš, vždyť i tady v Evropě bylo kupříkladu porušení přísahy věrnosti králům trestáno tvrdě.“
„Králům?! Tady je zřejmé, za co se považuješ, ale je to pochopitelné, vždyť člověk, který
neustále bere druhým životy, je brzy pohlcen mocí, kterou třímá ve svých rukách. A to
s Adrianem je snad žert, vždyť to ty jsi ho vyprovokovala k útoku! Adrian je příklad, jenž
potvrzuje má slova. Těsně před jeho propuštěním jsi řekla, že jsi zabila jeho přítele. Jen jsi
přiložila do ohně a s jasným cílem – měl se rozhořet tak, až bys byla nucena ho udusit. Tohle
je tvůj způsob jednání s nepohodlnými lidmi – donutíš je udělat chybu a zabiješ je bez
výčitek. Uvědomuješ si vůbec ten paradox? Oháníš se svými zásadami, ale sama využíváš
skulinek, jež v nich jsou, abys ve výsledku mohla zásady obejít a stejně dosáhnout svého.
Jinými slovy, dokážeš podvést sama sebe a to už je známka duševní poruchy, nebo ne?
Zatímco jiní tě obdivují, já tebou pohrdám a teď mi schválně pověz – o kterou Kasumi bude
stát Samuel víc? O šílenkyni nebo o normální ženu?“
Kasumi zaťala pěsti a poodstoupila od Izumi dál, to aby měla prostor se v případě potřeby
napřáhnout a ženu udeřit. Zatím však stále potlačovala rostoucí hněv.
„Tak tohle je ono?! Chceš mi přebrat muže?! Zabiješ mě tu a nahradíš mě, nebo dáš
Samuelovi možnost výběru?“
„Zvažuji to druhé, ale stále nevím, zdali to může vyjít. Přeci jen je ve hře tvoje sestra a ta
bude mít na Samuela velký vliv. Pohodlnější by bylo tě zabít, ale vydávat se za tebe by mi
neprošlo – jsme odlišné povahy a to se pozná. Nejlepší možnost bude zkrátka říct, že jsi
zemřela. Pochop to Kasumi – Samuel si zaslouží někoho lepšího, než jsi ty. Ne blázna, který
ho bez výčitek vykuchá, jakmile se k tomu objeví důvod.“ Izumi ukázala k horizontu, kde byla
v dálce vidět sopka pokrytá sněhem. „Nejvyšší čas vyrazit. Tam u úpatí Hekly je Norská
výzkumná stanice sledující sopečnou činnost v okolí. Můžeme se tam zastavit a požádat o
pomoc s motorem. Určitě budou mít alespoň destilovanou vodu do chladiče. A pokud bude
nejhůř, vypůjčíme si sněžný skútr.“ Jen se Izumi otočila, Kasumi ji přirazila k autu.
„Nemysli si, že se ti povede mě zabít. Teď tě možná potřebuju, ale to nebude trvat věčně. A
hlavně dost lží! Norská stanice, o které já nemám ani tušení? Ze kterého roku jsi, proč mi
stále lžeš a mluv už konečně pravdu! Chci ji slyšet a celou!“
„Nebo co? Rozdáme si to tady pěkně tělo na tělo? Obě se ztlučeme tak, že nebudeme moct
ani vstát a pak zmrzneme? Uvědom si, že jsi doposavad nepotkala silnějšího protivníka, než
jsem já. Ať už jsi v životě bojovala s kýmkoli, dříve či později jsi ho dokázala porazit. Se
mnou se ti to nepodaří a teď ještě fascinující detail – ty mě nepotřebuješ jen k nalezení
Mjollniru, ale také k pomoci v boji s netvory, jež nás čekají. A potřebuješ mě živou a zdravou,
takže nepočítej s tím, že mě ze zálohy napadneš, uvězníš a budeš mučit kvůli výslechu.“
„Kdo k čertu jsi?!“ zařvala Kasumi až ji zabolelo v krku.
„Thorova služebná.“
„Zasraná lhářko!“ Kasumi však Izumi pustila. Její argumenty byly přesvědčivé, ale Kasumi si
uvědomovala, že je v nevýhodě. Její dvojnice, nyní již bez debat i protivnice, měla znalosti,
které Kasumi chyběly. To ji stavělo do nepříjemné situace, ale stále si nepřipouštěla, že se
Mjollniru vzdá. Vidina uzdravení milovaného muže byla silná tak moc, že se Kasumi klidně
vrhla do smrtelného nebezpečí. Nyní si uvědomila, jak strašně je oslabená, když se nechává
ovládat city a ne rozumem. „Pojedeme k té stanici!“ řekla Kasumi a nasedla do vozu.
„Jsem ráda, že jsi dostala rozum, Kasumi. Náš spor můžeme vyřešit i později, teď se ale
navzájem potřebujeme. Takže šetři síly i vztek na to, co nás čeká.“
„Budu je šetřit i na tebe.“ Kasumi přes okénko pohlédla k horizontu a sledovala nazelenalou
polární záři. Nepříjemný vítr tam venku ji nevadil tak moc jako zima, jež pronikala hluboko do
těla, navzdory teplému oblečení. Během nedlouhé cesty ke stanici Kasumi přemýšlela, kde
sehnat výhodu pro střet s Izumi. Neuměla ovládat Thorovo kladivo a nevěděla ani, co přesně
dokáže. Daleko výhodnější se však zdál zisk magického opasku. ‚Kolik lidí na celém světě
by mi mohlo vzdorovat, kdybych byla desetkrát silnější než nyní? To samé platí i pro ni –
s pásem přemůže každého, včetně mě. Je to tedy jasné – honba za opaskem…‘
Izumi zastavila před na první pohled opuštěnou nízkou budovou, jež stála u úpatí majestátní
sopky Hekly, která se tyčila nad širým okolím jako strážce.
„Jaký máš plán?“ zeptala se Kasumi. „Nemyslím si totiž, že nám nezištně pomohou.“
„Půjdu to s nimi dohodnout a ty zatím počkáš tady. Bude to lepší, než vysvětlovat proč
vypadáme naprosto stejně a máme stejný hlas.“ Kasumi proti tomu nic neměla, ale neuniklo
jí, že si s sebou Izumi vzala ostrý nůž. Kasumi si rovněž ukryla pod oblečením nůž, a to
hned, co Izumi odešla. Asiatka sledovala, kterak její dvojnice buší na plechové dveře. Poté
se otevřelo okénko na dveřích a započal rozhovor, ze kterého Kasumi nepochytila ani slovo.
Dveře se otevřely a Izumi vešla dovnitř. Kasumi počkala asi deset minut a poté vyšla ven.
Budova měla jen pár malých oken, jež byly navíc zakryty okenicí, takže dovnitř se Kasumi
nepodívala. Obešla stanici a nalezla suchý záchod a dřevěnou boudu, ve které skutečně
byla dva sněžné skútry. Poblíž byly čerstvé stopy od pneumatik, které ještě nezavál sníh. To
značilo, že tu výzkumníci měli i terénní vůz. Kasumi se vrátila před vchod, kde však stále
bylo pusto. Ženě to nedalo a zaklepala na dveře. Nikdo neotevřel, takže zabrala za kliku a
zjistila, že je odemčeno. Otevřela do chodbičky a na podlaze zahlédla stopy od krve, které
vedly do vedlejší místnosti. Okamžitě vytasila nůž. Zářivka na stropě neustále blikala, což
Kasumi jedině rušilo. Otevřela dveře, kam směřovaly stopy krve a naskytl se jí pohled na tři
zakrvácená těla. Dostala ránu zezadu do hlavy a klesla omráčená k zemi.
Kasumi se probrala a zamžikala očima. Seděla úplně nahá u zdi v okovech připoutaná
řetězem a nad ní se skláněla Izumi. Chvíli se na sebe dívaly a pak Izumi promluvila:
„Tak jsem s tebou vyběhla… U tebe mě to obzvláště těší. Vážně sis myslela, že má náš
motor poruchu?! Šlo jen o to dostat tě sem, nic víc.“ Kasumi déle nesledovala Izumi a
porozhlížela se po místnosti. Ta byla prázdná až na několik beden a polic s konzervami.
Jelikož hned vedle Kasumi byl další řetěz a kovová podložka, naznala, že zde nejspíše bylo
provizorní lůžko nebo sedátko. Skutečnost, že Kasumi měla řetěz připevněný jen na jedné
ruce ji dávala více prostoru. Zkusila s řetězem párkrát zalomcovat, ovšem marně.
„Nejlepší na tom všem je, že tě mám dokonale přečtenou, Kasumi. A věř mi – nejsem tak
hloupá, abych ti dala možnost utéct. Raději jsem tě i svlékla, abych měla jistotu, že u sebe
nic neukrýváš. Máš tu konzervy a lahve s vodou. Na těch pár dnů ti to vystačí.“
„Už to, že jsem naživu značí, že jsem důležitá, ale očividně ne tolik, jak jsi tvrdila.“
„Najít Thorovy artefakty zvládnu sama a bude to brnkačka – to místo je totiž takřka prázdné a
nikdo mi v cestě stát nebude. Prostě jen vlezu do kmene Yggdrasilu, vylezu po tisíci
schodech nahoru, projdu magickou bránou do světa, kam chci a známou cestou si dojdu pro
všechno, co potřebuju. Jen pro kladivo budu muset jinam… Možná tě bude zajímat proč a
taky kdo se postaral o vyčištění cesty.“
„Jen mluv.“
„Kladivo z Asgardu kdosi odnesl už před pár lety a schválně - zkus se nad tím zamyslet,
možná ti dojde, kdo v tom má prsty. A jak už jistě víš – nejsem Thorova služebná. Sloužím
někomu jinému.“
„Samaelovi?“
„To taky, ale až ve svém novém životě. Kdysi jsem měla jiného pána nebo spíš paní. Samael
je ovšem důvod, proč stále žiješ.“
„Nech mě hádat – vyvoláš ho a předhodíš mě jemu.“
„Řekla bych, že ti to vážně myslí, ale vyznělo by to jako vychloubání se.“
„Co z toho budeš mít, Izumi? Proč myslíš, že Samael nebude chtít i tebe, vždyť jsme si tak
podobné.“
„Za kladivo získám pro Samuela zdraví a za tebe pro sebe věčné mládí. Je v moci vyšších
démonů člověka uzdravit z nemocí, zajistit, aby nestárnul ale dokonce i omládnout všechny
buňky v těle. Bude mi asi pětadvacet, možná ještě méně a už nikdy nezestárnu. S tvým
tělem a tvými schopnostmi budu dokonalá.“
„A ty věříš tomu, že tě Samael nepodvede?“
„Pokud po něčem opravdu z celého srdce touží, není to kladivo ale ty, Kasumi.“
„Takže až budeš mít kladivo u sebe, vrátíš se pro mě…“
„Přesně tak. Očekávej mě během tři, čtyř dnů. Tak zatím. Jo a nemusíš se bát smradu z těch
těl – odvezu je a vyhodím někde po cestě, to aby se nezačaly rozkládat.“ Izumi se usmála a
Kasumi zamávala, načež odešla.
Jakmile se dveře za Izumi zabouchly, pokusila se Kasumi opět uvolnit, leč marně. Otočila se
čelem ke zdi a oběma rukama se chopila řetězu. Zabrala a marně se ho snažila vytrhnout ze
zdi. Nezdálo se to být nemožné, vzhledem ke značné rzi a popraskaném zdivu, nicméně ani
přes horečnou snahu se Kasumi nedokázala uvolnit. Pohlédla na krabici plechovek. Izumi
záměrně plechovky otevřela, aby nemusela dávat Kasumi otvírák. Japonce bylo jasné, že
možnost vzít si život Izumi také prošla hlavou. Nevěřila však, že se k tomu Kasumi odhodlá.
Ostré víko otevřených konzerv také mohlo posloužit jako nůž...
‚Mohla bych si podřezat žíly. Je lepší zemřít hned než skončit v Pekle, ale zatím je čas.‘
Kasumi opět zalomcovala s řetězem a pozorně sledovala, jestli se držák zapuštěný do zdi
uvolňuje. Párkrát se zhluboka nadechla a poté se zapřela levou nohou o zeď a to zhruba
v úrovni, kde byl držák řetězu. Oběma rukama pevně stiskla řetěz. Mírně se pokrčila, aby
nebyl řetěz tak napnutý a omotala si ho kolem levé ruky. Druhou nohu položila na řetěz a
natočila ji na bok, aby na něj mohla lépe tlačit. Párkrát se zhluboka nadechla a poté se
přitáhla k napnutému řetězu. Její tělo se zvedlo ze země, čemuž dopomáhala o zeď opřená
noha. Kasumino čelo zalil pot, na pažích i nohách jí naběhly silné svaly a ač se tomu zprvu
bránila, nechala se ovládnout zlostí. Začala hlasitě řvát, zatnula zuby a ani na moment
nepolevila ve snaze vytrhnout řetěz ze zdi. Zaklonila se a prohnula záda, to aby do boje o
svobodu zapojila co nejvíce svalů na těle. Kasumin řev se po chvíli proměnil ve sténání, ale
na bolest z rozdrásané kůže nehleděla. Tělo se jí lesklo potem, bicepsy se napínaly snad až
k prasknutí, ale námaha se vyplatila, neboť řetěz vylétl ze zdi a Kasumi dopadla na podlahu.
Snažila se popadnout dech.
Kdosi zatleskal a pronesl jediné slovo: „Pěkně!“ Kasumi se v mžiku obrátila na břicho a
odlepila se od země. Postavila se na nohy, přičemž volnou rukou se chytila řetězu. Snadno
ho mohla roztočit a udeřit protivníka nebo mu ho obmotat kolem krku. Naskytl se jí pohled na
muže se světlými krátkými vlasy a bradkou. Usmíval se a Kasumi na jeho tváři neviděla
faleš. Dle teplého kožichu a sněhu na něm, bylo evidentní, že muž přišel zvenku. Na rukou
však měl krev. „Čekal bych všechno možný,“ řekl muž. „ale, že se vrátím ‚domů‘ a najdu tu
holku jak z teleshoppingu propagující posilovací stroje, to bych si fakt nepomyslel.“
„Přežil jsi ten masakr?“ otázala se Kasumi.
„Masakr? Pověz mi víc.“
„Všichni výzkumníci jsou mrtví.“
„To mě napadlo podle spousty krve. Já jsem teď přijel z města. Nakupoval jsem zásoby a
hlavně nové lopaty na kopání latríny.“ Muž nedokázal odtrhnout pohled od Kasuminy hrudi,
která se kvůli jejímu zrychlenému dechu řádně napínala. „Vypadáš jako bys měla pod kůži na
břiše dlažební kostky…“
„Mluv k věci!“
„Promiň, ale tohle je poprvé, co vidím ženu svých snů.“
„Mohla by se z toho vyklubat noční můra.“ Kasumino ledově chladné konstatování však
muže jen potěšilo.
„Skvělý!“ vykřikl. „Ty jsi ten třetí typ žen.“ Kasumi zvažovala, zdali natrefila na šílence, debila
anebo si z ní muž jen dělá legraci. On se však nedal a pokračoval: „Co vím, tak všechny
ženy se dělí do tří kategorií. Do první spadají hospodyňky, čili ty, kterým záleží na rodině,
nemají přehnané ambice a drží se nohama pevně na zemi. Do života jsou prostě ideální a
každý normální chlap by je chtěl. Druhá kategorie patří ambiciózním krávám – namyšlené
slepice, kariéristky, praštěné sportovkyně, módní ikony posedlé krásou, no prostě ty, co mají
hlavu v oblacích a myslí si, že se svět točí kolem nich. O takovou bych ani nezavadil, věř mi.
V třetí kategorii jsou vlčice samotářky – holky, který dovedou žít nezávisle, svobodně a když
se objeví problém, netahají šrajtofli, nepředvádějí vnady ani se nelepí na chlapa ochránce,
ale řeší vše samy. Jsou nedostupné, vybíravé, možná trochu chladnokrevné, ale zato věrné
a hlavně zajímavé. Škoda, že těchto žen je jak šafránu…“
Na Kasumi mužova slova nijak nezapůsobila. „Už jsi skončil?!“ zeptala se.
„No… měl bych na tebe tucet otázek, třeba to, jak ses tady ocitla a kolik chlapů zařvalo tvojí
rukou, ale nechci dráždit hada bosou nohou. Co bys řekla, kdybych ti odemkl okovy?“
„Díky?“
„Ech, díky bude muset stačit. Mimochodem, já jsem Valdemar, ale říkej mi Valdo anebo… pro
blízký kámoše Vlaďo.“ Valdemar chvíli počkal, jestli mu Kasumi rovněž sdělí své jméno, a
když zjistil, že ne, odešel pro klíč. Netrvalo dlouho a Valdemar byl zpět s velkým železným
klíčem, kterým zbavil Kasumi řetězu. „Ou, máš hrozně rozdrásanou ruku. Počkej, seženu
lékárničku.“ Kasumi toho měla už plné zuby a chytila Valdemara za zápěstí. „Sakra…“
pronesl Valda. „Dotknul jsem se tě? Omlouvám se, jestli jo. Fakt se moc omlouvám, hlavně
mě nebij.“ Kasumi muže raději pustila, neboť ho její čin hodně rozrušil.
„Nechováš se jako chlap.“
„Nejsem buzna, jestli myslíš tohle. Jen… právě jsem utekl hrobníkovi z lopaty a nechtěl bych
se tam vracet. Nechci naštvat holku, která vyrvala ze zdi řetěz a vypadá, že by mě přerazila
vejpůl.“
„Hlavně se tu nerozbreč a hysterické scény taky nemám ráda. Pověz mi zcela popravdě, jaký
máš ze mě pocit. Přišel jsi sem a našel kaluže krve. Jsem tu jen já – cizinka a to silná a
nebezpečná, no a přesto se mi snažíš pomoct a dokonce tě ani nezajímá, co se tu stalo?!“
„Byla jsi připoutaná řetězem a na sobě nemáš cizí krev, řekl bych. Tvoji vinu bych vyloučil,
ovšem pokud se pletu, pak si před tebou kleknu na kolena a z vděčnosti ti políbím ručku.“
„Jaký vztah mezi vámi panoval? A ty řetězy… proč mají na konci okovy?“
„No právě… čtyři chlapi, mezi nimi věčně ožralý a nadržený vedoucí a žádná ženská. Na
míle odsud žádné městečko, prostě nic. Krom toho Island se nevyznačuje zrovna hojným
počtem děvek.“
„Myslím, že chápu.“
„Je mi celkem jedno kdo je za ten masakr zodpovědný, ale bylo by fajn se ujistit, že to
nebude pokračovat mojí maličkostí.“
„Ty lidi zabila moje sestra – dvojče. Odvezla je pryč, čímž nám jedině pomohla. Mě tu
uvěznila a hodlá se pro mě za pár dnů vrátit. Chtěla mě ukrýt a tahle malá stanice je ideální
místo.“
„A důvod toho sporu?“
„Moje věc, ale šlo o neshody v… v rodině.“
„Jasně. Pojď do ložnice a odpočiň si. Musíš být unavená.“
Valdemar doprovodil Kasumi do dveří hned vedle, kde byly dvě dvojitá lůžka. U zdi pod
oknem byl malý plechový stolek a dvě židle. Kasumi se na jednu posadila a Valdemar otevřel
lékárničku upevněnou na zdi. Vzal odsud obvazy a desinfekci. Přinesl z kuchyňky misku
s čistou vodou na umytí. Poté se posadil proti Kasumi. Ta si opláchla ruce a položila je na
stůl. Až teď si Valdemar všiml, že Asiatka má rozdrásanou kůži i na dlaních, to kvůli řetězu.
„Nesnáším pohled na krev,“ řekl Valdemar. „U mrtvoly mi to tak nevadí, ale u živého…
Doufám, že tu neomdlím.“ Kasumi obrátila oči v sloup, ucukla rukou a popadla desinfekci.
„Já se ošetřím sama.“
„Ne, počkej, prosím. Chci ti pomoct.“ Kasumi si tedy rány jen vyčistila a obvázání nechala na
Valdemarovi. „Paráda,“ řekl plný radosti, když bylo hotovo.
Kasumi jeho nadšení nesdílela a uvažovala rozumně. „Budu muset připravit past...“
„Takže pomsta?! Fantazie!“
„S tebou jsem nepočítala. Chováš se... zvláštně. Copak nemáš nutkání odsud vypadnout a
nahlásit všechno na policii? Já jsem na tom ještě dobře, ale ty jsi tady byl zaměstnanec.
Budeš podezřelý.“
„Jenže ty se chceš pomstít, a když do toho zapletu úřady, nebude to možný. Navíc by bylo
blbý tě ohrozit nebo nasrat. Začínám tě mít rád.“
„Známe se pár minut!“
„Ale líbíš se mi. Teda… jako charakterově, samozřejmě.“
„To určitě…“
„Zůstanu tady, postarám se o tebe a pomůžu ti. Jen škoda, že stále neznám tvé jméno…“
„Jsem Kasumi.“
„Kasumi… to je krásný jméno. Má v sobě jiskru.“
Kasumi společnost Valdemara rozhodně nepovažovala za přínosnou. Muž jí vadil už jen
svým postojem k ní. Navíc jí připadal jako věčně se klepající hromádka neštěstí, ale nebyla
zase taková, aby jím pohrdala. Možná se nechoval jako typický muž, ale nebylo to na škodu,
nakonec dával jasně najevo, že mu na ní záleží. Sama Kasumi sice svým odmítavým
postojem dokázala odradit drtivou většinu mužů, tento se však zdál, že mu to ani
v nejmenším nevadí, spíše naopak.
„Kasumi, nechceš vidět, čím vším se tu celé měsíce zabýváme? Hned v prvních dveřích
napravo je řídící místnost. Je tam seismograf a radiostanice, taky počítače, samozřejmě.
Venku u sopky máme rozestavěné přístroje na měření otřesů a díky nim dokážeme…“
„To mě nezajímá! Řekni mi jedno - může vzplanout podezření, že se tu něco stalo?“
„Neměj obavy – sběr a vyhodnocování záznamů z měření zajistím. Ven se posílají jen
kompletní zprávy vždy po určitém období, pokud nenastane neobvyklá situace. Mezi námi,
právě v neobvyklou situaci jsem doufal, proto jsem tuhle práci vzal. Hekla mívá v posledních
letech erupce každou dekádu, naposledy to bylo roku 1991, takže je reálná šance, že se
začne něco dít.“
„Mě to ale nezajímá. Kdyby vážně hrozila erupce, tak mi dej vědět, jinak mlč. Půjdu se najíst
a odpočinout si.“
„Ohřeju ti konzervu a chceš čaj?“
„Nemusíš mě obskakovat! Jsem docela soběstačná.“
„To věřím, ale já ti rád pomůžu. Kasumi nakonec rezignovala a usedla ke stolu. Po chvilce
přišel Valdemar s fazolemi. „Nech si chutnat,“ řekl a usmál se. Kasumin škleb mluvil za vše.
Zatímco Kasumi jedla, Valdemar si ji neustále prohlížel. „To jsou svaly...“ prohlásil po chvíli.
„Určitě ráda posiluješ a... možná se i ráda pereš. Nech mě hádat – děláš karate?“
„Můžeš mi sehnat oblečení?“ zeptala se Kasumi.
Valdemar si povzdechnul. „Bál jsem se, že to řekneš. Jsou tu jen mužské hadry.“
„To nevadí, hlavně když na mě přestaneš tak civět.“ Kasumi na sebe navlékla špinavé triko
s několika skvrnami od jídla a kalhoty, načež otevřela okenici a vyhlédla oknem ven. Byla již
tma a venku fučel ledový vítr. Valdemar šel mezitím vytírat krev po svých kolezích. Nedalo se
říct, že by mu to bylo nepříjemné. Když se vrátil, Kasumi stále zírala z okna, přestože nebylo
kvůli tmě vidět. Valdemar k ní přistoupil a velice jemně jí položil ruku na rameno. Kasumi
napadlo, že ho minimálně seřve, ale byla v tak podivném rozpoložení, že jí to přišlo příjemné.
Zřejmě tomu přispělo nevlídné počasí, vzpomínky na blízké a pocit opuštěnosti. Valdemar
řekl: „Dva lidé uprostřed ledové pustiny. Odkázáni jen sami na sebe a žijící v malém domku.
Jak poetické…“
„Půjdu spát.“
„Nechceš si povídat? Poznali bychom se.“
„Nechci. Ale bude dobře, když ti řeknu tohle – umím zabíjet na desítky způsobů a jsem…
jsem zápasnice. Bojovala jsem v jistém nelegálním podniku, kde obvykle platilo jen jedno
pravidlo – první, kdo umře, prohrál. Jak vidíš, já neumřela, takže si jistě dáš dohromady, co
to znamená. Chci jen říct, že pokud tvá poetika bude zahrnovat pokusy o důvěrné sbližování,
které vystupňuje až násilím, zpřelámu ti ruce a vyrazím tě ven na mráz.“
„Hustý… ty to myslíš vážně! Ty jsi fakt krutě drsná. Možná ses měla narodit jako chlap, ale
Bůh má rád ironii a já nemám rád chlapy.“
„Mé pohlaví mi plně vyhovuje! Rozhovoru s tebou už mám po krk a teď si jdu lehnout. Budu
spát dole.“
„Dole… Ty dole a já nahoře. To mi vyhovuje!“
„Nebude to tak, jak si představuješ!“
„Já vím, ale představovat si to můžu, ne?“ Kasumi ulehla ke spánku a v duchu si přehrávala,
co všechno se dnes událo. Na jednu stranu byla ráda, že nemusí navštívit severské
podsvětí, ale uvědomovala si, že až se pro ni Izumi vrátí, bude mít všechny trumfy v rukou.
S vymýšlením plánu, jak svoji dvojnici vyřídit chtěla počkat na zítřek. Teď na ní padal stesk.
‚Je těžké opustit své blízké, a čím déle s nimi jsem, tím je to těžší. Kdy už to skončí? Kdy
budu moct žít v klidu bez nebezpečí a neustálého stresu, který se mi daří potlačovat čím dál
míň. Nemůžu přece celý život čelit smrtelným nebezpečím. Je mi třiatřicet a brzy začnu
ztrácet síly. Než se tak stane, musím si zajistit zázemí pro klidný život a zbavit se všech
problémů, dokud jsem toho schopna.‘
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Sakura vstala z postele, až když zámek utichl a všichni šli spát. Samuela neviděla od doby,
co ji sem odnesl, ale jím se teď zabývat nechtěla. Vzala své do deky zabalené dítě a vyšla
s ním před zámek. Sněžilo a navátý sníh dobře odrážel měsíční svit. Sakura zašla ke stájím
a zastavila se u studny. Pohlédla přes její okraj dolů. Dávno nevyužívaná studna neměla na
dně mnoho vody – bylo jí sotva po pás. Kdyby byla hladina výš, Japonka by si v odrazu ve
vodě všimla nepřirozeně narudlých očí, které měla už od chvíle, kdy na panství padla noc.
Sakura položila dítě na okraj a tiše řekla:
„Je třeba se vším skoncovat. Čas odseknout lidstvo od záležitostí Pekla a zbavit pána hrozby
ze strany Gordonů.“ Sakura shodila dítě do studny a naklonila se nad ni. To, co řekla, se
odráželo od stěn, jako ozvěna. „Neboj se děťátko moje, nebudeš tu osamocené. Rodina
musí držet pohromadě!“
IX - Rekviem
28. 12. 1998
Po probuzení se Sakura rozhlédla po pokoji, ale Samuel, kterého očekávala, tu nikde nebyl.
‚Snáší to hůř, než dával najevo,‘ říkala si v duchu Sakura. Přestože dveře na chodbu byly
celou noc otevřené, Sakura dnes ráno opět ucítila hnilobu. ‚Proč zrovna já musím mít pokoj
bez okna?!‘ Žena vstala a oblékla se. Necítila se dobře, připadala si zesláblá, ale to dávala
za vinu včerejšímu porodu, takže si s tím hlavu nelámala. Oblékla se a vyrazila do koupelny.
Měla hroznou žízeň, takže se v koupelně nejprve napila vody z kohoutku umyvadla. I přes
téměř půl litru co vypila, ji žízeň ani sucho v krku neopustilo. ‚To všechny ženy skončí po
porodu jak totálně vyprahlé trosky?‘ Sakura zašpuntovala umyvadlo a napustila do něj vodu
až po okraj. Poté do něj strčila hlavu. Když ji téměř po minutě opět vytáhla, cítila se mnohem
lépe. ‚Konečně nějaké osvěžení…‘ Podívala se na sebe do zrcadla a dlouhou dobu si
prohlížela svoji tvář. Dnes už měla oči v pořádku... Vzteky vycenila zuby, semkla ruku v pěst
a rozbila zrcadlo. Zakrvácenou ruku si umyla a ovázala obvazem z lékárničky. Zašpuntovala
vanu a začala si ji napouštět. Opět ji překvapil hnilobný zápach. Aby se ho zbavila, otevřela
okno a vystrčila hlavu ven. Zhluboka se nadechla a vyplázla jazyk, na který se snažila chytit
sněhové vločky. Když byla vana napuštěná, okno zavřela, zastavila vodu a přestože byla
oblečená, vlezla si do vany. V té zůstala ležet dobrých dvacet minut, během kterých měla
zavřené oči a jen si užívala příjemné horké koupele. Když je opět otevřela, rozhodnutá
z vany vylézt, vykřikla hrůzou. Vedle vany leželo mrtvé tělo mladé kuchařky. Na její tváři byly
puchýře, jako kdyby jí někdo držel hlavu pod vodou ve velice horké vodě. Sakura vyskočila
z vany a vyběhla na chodbu. Tady potkala starého, asi pětaosmdesátiletého muže v černém
obleku. Na rukou měl bílé rukavice.
„Promiňte, slečno.“ řekl muž stařeckým hlasem, „ale kdo vy vůbec jste? A hlavně proč po
zámku pobíháte mokrá?! Uvědomujete si, že to budu muset uklízet?! Kdo vás sem pozval a
co tu chcete?!“ Starcův křik utišil jeho kašel. Sakura na bílých rukavicích, kterými si muž
přikrýval ústa, poznala krev. Nechala starce být a pospíchala ke svému pokoji. Ten byl
zamčený. Sakura několikrát zalomcovala klikou, načež se dveře otevřely a mezi nimi stál
padesátník s brýlemi na nose a dosti výrazným červeným svetrem.
„To chcete ty dveře vyrazit?“ vykřikl muž. „A kdo vůbec jste? V životě jsem vás tu neviděl.
Pokud jste nemocná a potřebujete odbornou pomoc v mém ústavě, pak musíte přijít tam.“
„Cože? Co to blábolíš a kde se tu bereš? Tohle je můj pokoj!“
„Uklidněte se, mladá dámo, tady nejste doma, tak se dle toho chovejte a přestaňte mi tykat!
Možná jste na to u vás ve vsi zvyklí, ale já takové urážlivé jednání tolerovat nehodlám.
Pokud to nevíte, jsem Robert Gordon, samozřejmě, a pokud okamžitě neodejdete, budu
nucen poslat Batese, aby zavolal policii. Tady nemáte co pohledávat.“
„Bože… kde je Samuel?“
„Jaký Samuel? Samuel Gordon?! Ten odsud odjel už před deseti lety. Řekl bych, že je mrtvý,
ale William má jiný názor.“ Sakura se polekala, otočila a utíkala dolů do hlavní haly. Už ze
schodů dobře viděla mladého, sotva dvanáctiletého černovlasého chlapce, jak se nervózně
rozhlíží okolo, jako by byl v zámku prvně.
„Dobrý den, paní,“ pozdravil zdvořile chlapec a ještě se uklonil.
„Kdo jsi?“ zeptala se Sakura.
„Jmenuji se James. Odpusťte, ale vás jsem tu nikdy neviděl. Nejste náhodou vzdálená
příbuzná rodiny Gordonů?“
„Dalo by se to tak říct. Ty jsi Williamův syn, že ano?“ Chlapec vytřeštil oči a strachy se
rozklepal. „Co se děje?“
„Nic, já jen… musíte si mě s někým plést.“
„Nepletu si tě. Proč se tak klepeš a mluv pravdu!“
„Paní Victorie i pan Robert se vždycky strašně rozčílí, když mě byť jen zahlédnou a
připomínat jim, kdo jsem… Doufám, že nás neslyší. Potřebuju se sejít s Williamem, smím
vědět, jestli je u sebe v pracovně?“
„Myslíš v té věži?“
„Věži?! William má přece pracovnu tady v knihovně. Do věže už léta nikdo nechodí.“
„Aha. Jamesi, víš, kde najdu Samuela?“
„Samuel si hraje venku na zahradě. Ale nikdo mi nedovolí hrát si s ním ani se k němu
přibližovat. A navíc se zdá, že už tu dlouho nebudu. Pan Robert říká, že jsem nemocný, ale
že mě dokáže vyléčit. Doufám, že se mu to povede,“ usmál se chlapec. „Bylo by to od něj tak
hezké…“
„Tak to se dobře rozluč se zámkem, kluku. Vidíš ho naposled.“
„Eh, paní?“
Sakura vyšla na zahradu hlavním vchodem. Rozhlédla se okolo, ale nebylo nikoho vidět.
Zamířila tedy na zadní zahradu. U altánku zde seděla pohledná žena se starým kočárkem,
ve kterém leželo malé dítě.
„Vás jsem tu v životě neviděla,“ podivila se žena a vyšla Sakuře naproti.
„Jmenuji se Sakura a… jsem nová služebná.“ Výraz na tváři ženy v okamžiku ochabnul.
„Pak byste se měla hlásit u Batese, ten dohlíží na všechny služebné, ale je to zvláštní –
nevěděla jsem o tom, že by tchán nabíral novou služebnou.“
„Tchán… ehh, je mi to hloupé, ale jména pánů se mi stále ještě pletou…“
„Kdo vlastní náš zámek byste snad vědět měla, ne?! Black Mirror patří Williamu Gordonovi a
já jsem Elisa, manželka jeho druhorozeného syna Randalla.“
„Ahá… a nevíš, ehh nevíte, kde bych našla vašeho syna? Potřebovala bych s ním nutně
mluvit.“ Elisa se však jen rozčílila a vykřikla:
„Myslíte, že takové sprosté vidlácké vtipy tu budeme trpět?!“
„Ale…“
„Mému Samuelovi je pět měsíců!“ Sakura přiběhla ke kočárku, snad aby se ujistila, že jí Elisa
nelže nebo spíše protože tomu sama odmítala věřit. „Co to děláte?“ vykřikla rozzuřená Elisa.
Sakura však nereagovala a nahnula se nad kočárek. Odhrnula dečku a spatřila dítě
s rozšklebenou vrásčitou tváří démona Mammona.
„Tohle je jen začátek!“ pronesl démon, ale to už Sakura řvala hrůzou a utíkala k hlavní bráně
zámku. Chtěla být od tohoto šíleného místa co nejdále. Otevřenou branou projel černý kočár
tažený dvěma vraníky. Na boku měl erb rodu Gordonů. Zvláštností byly květiny a bílé vlečky
zavěšené na střeše a podvozku kočáru – to se právě William a Victorie vraceli ze svatby
domů na Black Mirror. Sakura proběhla bránou a utíkala dál z kopce. Zastavila se až když za
sebou zaslechla nesrozumitelný pronikavý šepot. Otočila se, ale neviděla nikoho. Klesla na
kolena a zacpala si uši, přesto šepot nepřestala slyšet a po chvíli se proměnil ve slova:
„Svému osudu neutečeš!“
Sakura se probrala ve vaně plné vody. Byla ráda, že hlavou neklesla až pod hladinu.
Urychleně z vany vylezla a opřela se rukama o umyvadlo. Byla vyděšená i vyčerpaná.
Zhluboka dýchala a marně se pokoušela vyhnat z hlavy to, co právě zažila. ‚Byl to jen sen?
Ale… proč bych se šla koupat oblečená? To přece nedává smysl? Asi jsem magor… Jo
určitě jsem se zcvokla a vzhledem ke včerejšku není divu.‘ Do koupelny vstoupil Desmond.
Chvíli se na vyděšenou Sakuru díval a pak řekl:
„Teto, něco tě bolí?“
„Ne, jsem v pořádku. Dnes už mi je… skoro dobře.“
„Slyšel jsem tě zase křičet. Jsi nemocná?“
„A víš, že jo? Tak běž do pokoje a radši ke mně nechoď, ať tě nenakazím. Ještě mi pověz –
viděl jsi tátu? Je u sebe?“
„To není, čte si knížku v knihovně.“
Sakura se v koupelně nezdržovala a zavítala do knihovny. U pracovního stolu přímo proti ní
opravdu seděl Samuel. Jednou rukou si podpíral hlavu a tou druhou otáčel stránky, přičemž
na stole měl veliký půllitrový hrnek s trochou kávy na dně.
„Vypadáš jako bys celou noc nespal,“ pronesla Sakura a přistoupila k Samuelovi. Ten se
napil kávy a pomnul si oči.
„Je ti lépe než včera?“
„Ani bych neřekla. Myslím, že jsem z toho šoku pořád mimo. Potřebuju prášky na uklidnění.
Něco na nervy, možná i na spaní.“
„Pošli do vesnice Edwarda. Abaya snad u sebe bude něco mít.“
„Hádám správně, že to je ta příručka pro amatérské vymítače ďábla? Zaujala tě natolik, že
popíjíš kafe, které máš kvůli dietě zakázáno a trávíš tu čtením celou noc?“ Samuel se na
Sakuru upřeně zahleděl a přemýšlel, jestli své problémy s hnilobným zápachem dává za vinu
démonovi či jen následkům traumatu z porodu. Samuel sám si nebyl jistý, čemu věřit, ale
chtěl přijít věcem ohledně posednutí démona na kloub, aby byl pokud možno připravený.
„Ta kniha je plná nemyslů ale vymítání mě zajímá natolik, že bych o tom chtěl vědět víc.“
„Abych pravdu řekla, jsem strašně ráda, že je po všem. Škoda jen, že moje mysl se s tím
nedokáže vyrovnat. Bojím se jedné věci, Samueli – co když to nepřestane? Měla jsem dost
blbej sen a skoro mi přišlo, jako bych byla pomatená a náměsíčná k tomu. Co když mě ta
hrůza poznamenala na celý život a já se budu muset léčit ve cvokárně?“ Samuel si
uvědomoval, že Sakura vyloženě odmítá možnost, že démon je stále v ní. Nechtěl jí
přidělávat starosti a strašit ji, když si sám ani nebyl jejím posednutím jistý. Vytrpěla si svoje a
minimálně domnění, že všechno skončilo, si v Samuelových očích zasloužila.
„Dávej na sebe pozor, Sakuro, a hlavně se šetři. Pokud budeš mít pocit, že už to sama
nezvládneš, pak vyhledáme odbornou pomoc. Pověz mi, už ses postarala o to dítě?“
„Jo. Postarala a…“
„Mohu vědět, co s ním je?“
„Možná že… asi si to nechám pro sebe. Bude to tak lepší.“
„Sakuro, co jsi s ním provedla?!“ Sakura neřekla nic, jen se snažila z paměti vydolovat
moment, kdy dítě hodila do studny. Ta chvíle jí přišla jakoby zahalená mlhou a motiv toho
činů jí úplně unikal.
„Já… hodila jsem ho do… do propasti, přesně jak jsi chtěl.“
„To je dobře. Čím dříve na všechno zapomeneme, tím lépe. Teď běž zase odpočívat, a kdyby
se ti stalo cokoli zvláštního, svěř se mi.“
„Jasně. Ty jsi tu přece pro mě. Takový hromosvod na mé problémy.“
„Říká se tomu přítel.“
Sakura se usmála a odešla do kuchyně. Tady nalezla Edwarda, jak připravuje snídani. Na
stole měl veliký popsaný list papíru.
„Hodíš mi jídlo potom do pokojíku?“ zeptala se Sakura.
Edward se na Sakuru ani neohlédl a odpověděl: „S-samozřejmě. A… už je vám lépe?“
„Myslím, že když se mi stavíš ve vsi pro nějaké prášky na uklidnění, tak to bude super.“
„Vyrazím tam hned, jak dodělám jídlo.“
„To budeš zlatej, Edíku. Měla bych ještě jednu prosbičku…“
„Cokoli si budete přát, paní.“
„Můžeš se stavit za tím novým černoprdelníkem a zeptat se ho, jestli neví o nějakém
věrohodném a zdokumentovaném případu posedlosti?“
„Určitě se zeptám, ale pan Samuel říkal, že je po všem.“
„To taky je. Mě nezajímá ani tak posedlost, jako spíše to, co se s dotyčným dělo poté a jak se
s tím vyrovnal. Myslela jsem, že mám fakt silného ducha, ale nedokážu se z toho dostat. Asi
jsem utrpěla posttraumatický šok, nebo jak se těm volovinám nadává. Až se vrátí sestřička a
zase mi kvůli něčemu vynadá do blázna, tak jí budu muset dát jedině za pravdu. Už zase se
cítím malátná. Půjdu nahoru a…“ Sakura si až teď všimla, že na listu papíru stojí velikým
písmem – Výpověď. „Ty nás chceš opustit?“
Edward se konečně odhodlal na Sakuru podívat. Vypadalo to, jako by viděl ducha. „Já
nevím, paní. Zvažuji to jen jako možnost. Včera po té události jsem byl rozhodnut a napsal
tohle. Večer se mi to rozleželo v hlavě a ráno jsem si uvědomil, že to tady mám úplně
všechno, co jsem kdy měl. Odejít odsud by bylo zbavit se celého mého dosavadního života a
začít znovu. Navíc by to bylo sobecké vůči vám všem. Ne, paní Sakuro, neodejdu odsud, ale
ty prášky, pro které se vám stavím, si koupím dvoje. Vím, že jsou věci mezi Nebem a zemí,
ale to, co se událo včera, bylo i na mě moc.“
Sakura se vrátila k sobě do pokoje, a jakmile za sebou zabouchla dveře, ztratila vědomí a
zřítila se na podlahu. Během chvilky byla zase při sobě. Urychleně se zvedla a byla ráda, že
si při pádu neublížila.
‚To usínám ve stoje?!‘ Asiatka raději ulehla na postel, ale spát se jí nechtělo. Zírala na strop
svého pokoje a odpočívala. Vyrušilo ji až zaklepání na dveře.
„Mohu dál, paní?“ ozval se Edward.
„Jen pojď.“ Komorník položil na stůl přikrytý tác s čerstvým pečivem, slaninou a volskými oky.
„Pravá anglická snídaně, jak ji máte ráda.“
„Díky. Jedna z mála věcí, které na Anglii fakt miluju – slanina už ke snídani. Nemusel jsi to
ale nosit přikryté a na takovém zdobeném tácu.“
„Jen jsem vás chtěl potěšit.“
„To se ti povedlo i tak.“ Sakura odklopila poklici, pod kterou bylo veliké kravské lejno. Asiatka
na něj zůstala překvapeně zírat, zatímco Edward se jen usmíval v domnění, že svoji paní
opravdu příjemně potěšil. Sakura popadla tác a mrštila s ním po komorníkovi. „Ty parchante,
copak ti přeskočilo?!“
„A-ale paní…“ koktal vyděšený Edward. Teď konečně i Sakura viděla, že všude na zemi se
povaluje její Anglická snídaně a po lejnu není ani stopy. Udělala pár kroků vzad a usedla na
postel.
„Promiň,“ hlesla tiše. „Já… jsem opravdu šílená.“
„To je v pořádku. Jste přecitlivělá a máte výkyvy nálad.“
„Udělej prosím to, oč jsem žádala a hlavně si pospěš. Bez prášků to nezvládnu!“ Edward se
shýbnul, aby posbíral jídlo na tác a odešel. Sakura seděla celá rozmrzelá. ‚Skončím
v blázinci! Ne, panebože všechno, jen to ne. Vždyť bych byla zase úplně sama – bez přátel a
bez rodiny. Je hrozné nemít nic, ale je ještě horší něco získat a pak to ztratit.‘
Edward přijel do vesnice, kde zastavil na parkovišti. Sněžení nepřestávalo, naopak se zdálo,
že je mnohem hustší, než ráno. Pro Edwarda to byl důvod navíc si pospíšit. Zabral za kliku
obchodu, jenže bylo zamčeno. Nevěděl, jestli má dnes Abaya volno, nebo se něco stalo.
Proto zašel do hospody, jelikož počítal s tím, že Harry bude vědět víc. Hospodský byl vzadu
na chodbičce u kuchyně a telefonoval.
„Mám to hotové, pane Norrisi. Můžete si přijít kdykoli budete mít čas.“ Harry se s mužem
ještě rozloučil a vrátil se za pult ke dřezu, aby mohl umýt špinavé korbely.
„Dobrý den,“ pozdravil Edward.
„Dobrý, pane,“ usmál se Harry. „Hádám, že kvůli mé nabídce tu nejste.“
„To opravdu ne. Potřeboval jsem do obchodu, ale je zavřeno. Nevíte, kdy Abaya otevře?“
„Dnes určitě ne a asi ani zítra. Včera večer tu za mnou byla a tvrdila, že její babička
v Chicagu leží na smrtelné posteli. Musela okamžitě za ní do Ameriky. Řeknu vám, že bez
Abayina obchodu si to tu ani neumím představit. Jediné místo, kde zdejší lidé mohou
nakoupit zboží, které by jinak sháněli v okolních vesnicích, jenže tu skoro nikdo nemá auto a
autobusy sem nikdy nejezdí.“
„Mohla obchod někomu kompetentnímu přenechat do doby, než se vrátí.“
„To mohla, ale taková Abaya není, pane Edwarde. Ten krám je její království a nepůjčila by
ho ani nejlepší kamarádce. A navíc spravovat takový obchod, i když je malý, není jen tak.
Mohl bych vám povídat, ha, ha. Už jsem se domluvil s Frankem a Mirandou, aby lidem, co tu
žijí, vozili z města vše potřebné. Dostanou tu u mě pořádnou slevu a to se ví, že nepřijdou
zkrátka, vždyť lidé jim určitě dají i něco navíc za ochotu.“
„My také máme auto,“ nabídl se Edward.
„Ale to je rodu Gordonů a ti přece potřebují mít vás i vůz po ruce. Je tu však ještě další
člověk, který vlastní auto, jenže ten pro místní nehne ani prstem.“ Edward ani nemusel
přemýšlet, aby dotyčného uhodl.
„Spooner?“ zeptal se.
„Jak já toho chlapa nemám rád. Tady v hospodě si leccos vyslechnu, ale že by někdo na
našeho inspektora pěl chválu, tak to jsem ještě neslyšel.“
„Je nějaká šance, že by ho někdo vystřídal?“ Harry nabídl židli Edwardovi a sám se na jednu
posadil.
„To je právě to. Jakožto starosta mohu podat stížnost městu, ale stále nevím, jestli to je
dobrý nápad.“
„Myslím, že je. A teď nemluvím jen za sebe, ale i za Gordony. Je tu snad někdo, kdo by si
nepřál, aby Spooner vypadnul?“
„Není. Potíž je v tom, že málokdo se odváží říct svůj názor nahlas – přeci jen je Spooner
inspektor policie. To až alkohol dokáže většině rozvázat jazyk.“
„Nezlobte se, Harry, ale nemůžu se tady moc zdržovat. Počítejte ale s tím, že já i pan
Samuel uděláme cokoli, aby tady Spooner skončil. Nashledanou, Harry.“ Edward se ještě
mezi dveřmi otočil na hostinského a řekl: „Bylo by nejlepší, kdyby se ta věc dala do pohybu
co nejdříve. Paní Kasumi teď na pár dnů odjela, ale mezi panem Samuelem a Spoonerem to
více než vře. Když se do toho naplno zapojí paní Kasumi… Ona nedokáže složit zbraně a
ustoupit. Až Spooner překročí pomyslnou barikádu, paní Kasumi zareaguje a bude to
mnohem tvrdší, než by si kdo pomyslel. Já o té ženě vím už dost a mohu říct jedno – paní
Kasumi nezná porážku a vždycky v sobě najde dost sil, aby zvítězila. To vítězství ji ale může
dostat do vězení ať už za vyhrožování, násilné napadení, nebo i vraždu. Pro pana Samuela
by to byla poslední kapka a nedopustím, aby se to stalo. Oba, ne, vlastně všichni tři páni
mají koho ztratit, kdežto já ne. Rozumíte, kam mířím?“
„Od vás bych tahle slova nečekal.“
„Sloužím rodu Gordonů, ale už dávno to není jen o plnění pracovních povinností spjatých
s pozicí komorníka. Oni jsou jako má rodina a nechci, aby museli trpět. Za štěstí pánů bych
obětoval mnoho...“ Edward odešel a myslí se mu honily všelijaké myšlenky. Po odchodu
Parvati skutečně neměl nikoho opravdu blízkého. Byl osamocený a věděl, že si za to zčásti
může sám svým odměřeným jednáním s pány. Považoval to ovšem za slušnost a projev
úcty. Navíc pochyboval, že by se dokázal byť jen trochu sblížit se Sakurou po včerejším
incidentu. Vlastně se jí v hloubi duše obával. Pohlédl na dům doktora Terryho, který stál hned
vedle. Věděl však, že běžně dostupné léky tam doktor mít nebude. Nasedl proto do auta a
vydal se na Warmhill.
Edward na faře navštívil otce Silase. Ten byl venku před domem a štípal dříví na topení.
„Dobré ráno přeji,“ pozdravil Silas.
„Dobrý den,“ odpověděl Edward a všiml si velké hromádky naštípaného dřeva. Silasovi šla
práce od ruky. Kněz zarazil sekeru do špalku a oprášil si kabát od sněhu.
„Hádám, že jste tu kvůli včerejšku…“
„Vlastně ano. Ale potřebuju to vyřídit rychle. Musím ještě na otočku do města, do lékárny.
Paní Sakura se ani dnes necítí o mnoho lépe a chtěla by vědět, jestli jsou známy případy
vymítání ďábla.“
„Samozřejmě, že jsou.“
„A za jak dlouho se postižení plně zotavili?“
„Ehm, jak jen bych to řekl… Nechcete uvařit čaj?“
„Ne, jsem tu vážně jen na skok. Možná byste mohl zajít na zámek a paní Sakuře říci všechno
osobně.“
„To je dobrý nápad, i když by mi bylo daleko příjemnější naštípat dříví v celé stodole.“
Sakura proležela na posteli celé hodiny. Zprvu jen tak odpočívala a doufala, že usne, ale
později si přikryla polštářem uši a jen se snažila nevnímat nekonečný šum, který přišel
zničehonic a nešel zastavit. Otevřela šuplík nočního stolku a vytáhla odtud zarámovaný
obrázek svojí sestry. Byla to fotografie, kterou pořídila v nemocnici a podle které pak Mark
namaloval obraz. Kasumi na fotce nevypadala nijak zvláštně, spíše jako normální člověk,
navíc v prostých kalhotách a košili. Pro Sakuru však její sestra obyčejná nebyla ani
v nejmenším. ‚Vrať se sestřičko, prosím tě se vrať. Nikdy jsem se nebála tak jako teď. Starší
sourozenci přece mají ochraňovat ty mladší a slabší a já si teď připadám tak strašně slabá…
Bude mi až stydno, když se vrátíš a uvidíš mě jako klepající se hromádku neštěstí, ale přesto
budu tak moc ráda, že jsi mi nablízku…‘ Sakuru z myšlenek vytrhlo klepání na dveře pokoje.
„Kdo je?“
Dveře se otevřely a mezi nimi stál Samuel. „Přišel se na tebe podívat kněz. Prý ti musí něco
důležitého říct.“
„Aha. Tak ať jde dál.“ Do pokoje vstoupil Silas v civilním obleku a zavřel za sebou.
„Dobrý den, paní Sakuro.“
„Právě, že moc dobrý není. Někam si sedni, kámo.“ Silas dal za vděk pohovce a okamžitě
spustil:
„Váš komorník mě požádal, abych vám vše vysvětlil osobně. Sám musel do města, prý do
lékárny.“
„To kvůli mně. Není mi dobře, Silasi, a mám divné pocity. Jsem v šoku a zralá na prášky.“
„Zajímala jste se prý o vymítání a jejich následky. Sám znám jen dva případy vymítání a…
nevím, jestli toužíte po tom, to slyšet.“
„Jasně, že jo! Mluv a nešetři mě.“
„Dobrá tedy. První případ je z Ameriky. Je to o chlapci z Marylandu, který měl v dětství velmi
blízký vztah se svojí babičkou, jež se zabývala spiritualismem. Bylo mu asi pětadvacet, když
se v jeho domě začaly dít podivné věci. Ten den, kdy to začalo, byl doma sám jen se svojí
babičkou. Oba uslyšeli zvuk podobný kapání vody z kohoutku. I přes snahu vypátrat původce
toho zvuku nenalezli nic. Aby toho nebylo málo, začal se chvět obraz Ježíše Krista. Vše
ustalo až s příchodem rodičů.“
„To jsou pohádky na dobrou noc?! Pětadvacetiletý chlápek žije doma s rodiči a pošahanou
babičkou? Z nudy nemá co dělat, tak si vymýšlí duchařské historky a církev mu na to
skáče?“
„Nechte mě prosím domluvit, slečno. Babička toho mladíka zemřela jen pár dnů po té
události. Muž se rozhodl se s ní spojit pomocí spiritualistických tabulek.“
„Už věřím tomu, že existují duchové, ale že reagují na kusy počmáraného dřeva?“
„Prosím, paní Sakuro, nepřerušujte mě. Nikdo neví, jestli se muži povedlo s babičkou spojit,
nicméně neobvyklé události, záhady chcete-li, se stupňovaly. Mladík míval noční můry, někdy
zničehonic strnul a propadal agresivitě. Jeho chování se zkrátka zcela změnilo.“
„Šok ze ztráty babičky. Já mám šok taky, ale zajímá mě, jestli to přejde samo.“
„Rodiče toho muže začali hledat pomoc u církve. Podivné události se totiž stupňovaly –
levitující předměty, neznámé kroky, hlasy,… nejhorší to bylo v noci.“
„Jo… sice jsem ještě neviděla létající předměty, ale jinak to beru. Taky mi hrabe, ale
s démonem to už nemá nic společného.“
„Potíž je v tom, že příznaky posednutí démonem jsou různé a lékaři, kteří za vším hledají
vědu, pochopitelně odmítají posednutí. Mnohdy právem považují podivné události jen za
psychické problémy.“
„To je logický. Ani já nejsem jiná. Démona jsem se přece zbavila. Jak to bylo s tím troubou
dál?“
„Došlo k vymítání, při kterém byl muž připoután k posteli. Na kněze během procesu vrčel,
plival, sprostě ho urážel a dokonce se vytrhl z pout a ošklivě duchovního pořezal. Na scénu
přišel jiný kněz a vymítání pokračovalo. Mladý muž zvracel, močil, sprostě nadával a mluvil v
jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Ten jazyk... prý se vzdáleně podobal latině.“
„Ségra ten jazyk zná! Mluvit jím asi nedokáže, ale písmo zvládá. Všechno se to naučila z
jedné knížky, co sehnala někde v Tibetu.“
„Cože?!“ nechápal Silas. „Vaše sestra zná jazyk démonů?!“
„No jasně! Ale mluv – jak to dopadlo?“
„Případ skončil dobře a démon byl z těla vyhnán.“
„To je hustý, ale stále nevidím jasný důkaz posednutí a tím pádem mi je případ k ničemu.“
„Máte pravdu, že skeptici vše považovali za schizofrenii nebo Touretův syndrom. Lékaři však
nemoci nepotvrdili.“
„Anebo je někdo podmáznul. Co ten druhý případ? Je to věrohodnější?“
„Je a ne málo. Existují i nahrávky ze samotného vymítání. Osobně si myslím, že o posednutí
démonem není pochyb.“
„Výborně, a když bylo po všem, jak se s tím dotyčný vyrovnával? Musel do blázince?“
„Dotyčná zemřela, paní Sakuro.“ Sakura rázem zmlkla a jen pootevřela ústa.
„Běž už pryč – chce se mi spát.“
Silas se rozloučil, odešel a Sakura se pohodlně natáhla na postel.
Sotva zamhouřila oči, dveře do pokoje se vylomily pod tíhou těla jakéhosi neznámého muže.
Ve dveřích stála Kasumi s nožem v ruce, který zabodla muži zezadu do krku.
„Honem, Sakuro!“ vykřikla Kasumi. „Musíme zmizet. Tohle jsou lidé Kenjiho Kimury.“
„Toho poldy z Tokia?“
„Jo, určitě se nás chtějí zbavit. Nevím, k čemu došlo, ale nejsme pro policii pohodlné.“
Sakura urychleně vstala.
„Jak to, že ses vrátila tak brzy?“
„V noci jsem měla živý sen. Zámek byl v plamenech a já se bála, že to není jen tak.“
„A co Samuel a Desmond? Kde jsou?“
„Nevím, musíme odsud zmizet – jdou po nás dvou!“ Na chodbu přiběhl černě oděný muž a
okamžitě se vrhnul na Kasumi. Ta mu zkroutila ruku a kopla ho do břicha, načež mu nožem
podřízla hrdlo. „Pojď za mnou, rychle!“ Sakura bez řečí poslechla a následovala svoji sestru
na chodbu. Po schodišti vybíhal další útočník, ale Kasumi ho bez obtíží skopla ze schodů.
Spadl zřejmě tak nešikovně, že si zlomil vaz. V hale byl už jen jeden muž, který hlídal hlavní
vchod. Na velikého rozložitého siláka by si Sakura ani netroufla, ale Kasumi se jím
nenechala zastrašit. Než stačil muž zareagovat, jeho nos se rozplácnul na obličeji a začala
z něj téct krev. Po Kasumi se ohnal pěstí, ovšem Asiatka ho chytila za zápěstí a vrazila mu
pěst do žaludku. Zkroutila mu ruku, čímž ho přinutila se předklonit a kopancem vedeným do
břicha dokázala jeho mohutné tělo zvednout ze země. Následovala srážka Kasuminy boty
s mužovou bradou a útočník byl vyřízený. Kasumi otevřela dveře ven a jejím tělem projely
bodce vidlí. Sakura s hrůzou sledovala svoji sestru, jak se kácí k zemi s vidlemi v hrudi. Nad
ní se skláněl démon Mammon se svojí typickou rozšklebenou tváří.
„Možná poráží velké a silné lidi i démony s lehkostí jí vlastní, ovšem tebe přede mnou
neochrání, ha, ha, ha. Nemáš kam se ukrýt, nemáš u koho hledat pomoc – jsi sama.“ Sakura
démona skoro nevnímala a klekla si k sestře. Ta se vůbec nehýbala a jiskra života z jejích očí
vyprchala. Sakuře začaly po tváři téct slzy a svírala Kasumino tělo v náručí.
„Né, sestřičko, to ne! Nenechávej mě tady samotnou! To přece nemůžeš!“
Samuel stále studoval knihu o exorcismu, když ho vyrušil hlasitý řev míšený s pláčem. Vstal
ze židle a vyšel na chodbu. U otevřených vchodových dveří klečela Sakura a stále opakovala
jméno své sestry. Samuel k Sakuře pomalu přišel a ověřil si, že krom Sakury tu nikdo jiný
není. Položil jí ruku na rameno, načež ucukla a rozhlédla se okolo. Tělo své sestry, jež měla
celou dobu před očima, bylo pryč a stejně tak pobití útočníci a démon Mammon. Sakura se
postavila a Samuela objala. Byla k smrti vyděšená a nebyla schopná pochopit, co se stalo.
„Já… měla jsem živý sen.“
„Sen? A o čem? O Kasumi?“
„Jo…“ Sakura však nechtěla Samuela strašit a tvrdit mu, že Kasumi byla mrtvá. Pokusila se
to tedy vysvětlit jinak. „Ležela tady na podlaze a… a naříkala nad svým životem. Stále
opakovala, že nechtěla své děti zabít, že to nechtěla.“
„Byl to jen zlý sen, nic víc. Můžeš být náměsíčná.“
„To mi ještě chybělo. Nakonec mě budeš muset na postel přivazovat!“ Sakuře opět začaly
téct slzy. „Půjdu nahoru. Nechám tě zase číst.“
„Už mi chybí jen pár desítek stránek. Potom si budeme muset zcela vážně promluvit.“
„Dobře… doufám, že Edward se vrátí co nejdříve.“
Sakura vyšla po schodech a rozhodla se zajít do posilovny. Cítila vztek i smutek zároveň a
nedokázala se s tím vyrovnat. Měla za to, že když se pořádně unaví, nebudou se jí zdát tak
podivné sny a konečně si bude moci odpočinout. Ihned po příchodu do posilovny si stoupla
k červenému boxovacímu pytli a začala do něj tlouct. Už nyní se cítila bez energie, takže
razance, rychlost ani síla úderů nebyla Sakuře vlastní. Její souboj s únavou trval asi pět
minut, když pytel v dolní části praskl a začala z něj vytékat krev. Sakuru to vyděsilo a zprvu
hledala logické vysvětlení. Věděla, že kupříkladu do makiwary se vkládala rýže, ovšem
neměla ponětí, proč by se vnitřek boxovacího pytle vyplňoval krví. Kaluž rudé krve se
neustále zvětšovala a Sakura poděšeně couvala ke zdi. Když pohlédla vzhůru, všimla si, že
červená barva pytle se postupně ztrácí, jakoby byl průhledný a červeň byla tvořena opravdu
jen krví. Vytékající krev odhalila hrůznou skutečnost – v boxovacím pytli bylo pokroucené tělo
démona Mammona. Jakmile ho Sakura zahlédla, vykřikla hrůzou a vyběhla ze dveří, které za
sebou okamžitě zabouchla. Pot na jejím těle byl ledový a dívka byla na pokraji nervového
zhroucení. Na chodbě se objevil Edward, který nesl Sakuřiny kýžené léky.
„Je vám něco?“ zeptal se, když spatřil vyděšenou ženu.
„Máš něco na uklidnění?“
„Ano, tady.“ Sakura si vzala plastovou krabičku s léky, otevřela ji a okamžitě pět prášků
spolkla. „Eh, paní, možná byste měla zkontrolovat dávkování.“
„Jasně, díky, fakt díky za ty léky.“
„Byl tu už kněz?“
„Byl. Půjdu do vsi.“
„Nemyslíte, že byste měla odpočívat?“
„Vůbec ne. Tyhle staré zdi na mě blbě působí. Potřebuji ven na vzduch a pak – chci si dát
oběd u Harryho. Už se těším na jeho pivo. Vyřiď Samuelovi, co a jak.“ Sakura zašla do
pokoje, kde se oblékla a vyrazila ze zámku. Pistoli Valkýru tentokrát nechala doma, protože
se bála, že by mohla někomu nechtěně ublížit. Přesto ale věřila, že jí léky pomohou.
Miranda byla dnes už od rána v knihovně. Nepředpokládala, že za ní někdo mezi svátky
přijde, ale bylo pondělí a tak do práce musela. Měla všechny knihy zaevidované, záznamy
z účtů připravené a na skladě stále bylo dost knih volně ke koupi. Miranda tedy trávila čas
čtením jedné ze svých oblíbených knih. Tentokrát to byl vcelku povedený kousek, který
Mirandu zaujal už od začátku – typický hrdinský příběh plný klišé, tak jak ho mívala Miranda
ráda a navíc s ženskou hlavní hrdinkou. Bojovnice Titania se po návratu z války dozvěděla,
že její rodný kraj zpustošili armády netvorů z hlubin země. Žena se rozhodla zapojit do
skupiny elitních jednotek samotného krále zvaných Rudé hřeby a společně vyrazit do boje
proti netvorům. Titania nejprve musela ukázat svůj um a přesvědčit velitele jednotky, že si
zaslouží své místo. Poté se vypravili do zpustošeného kraje pátrat po původu zla. Dál se
zatím Miranda nedostala, ale již nyní věděla, že kniha zaujme své čestné místo na vrchní
poličce její soukromé knihovny, kam dávala svá nejoblíbenější díla. Ze čtení Mirandu vytrhl
Carl, jehož přítomnost knihovnici překvapila. Založila si knížku a byla zvědavá, co její bývalý
přítel chce.
„Nazdar, Miri.“
„Ahoj, proč nejsi na faře? Copak pro tebe Harry ještě nepřipravil pracovní smlouvu?“
„Ale jo, volal ráno, že smlouva je hotová, tak jsem ji byl podepsat a můžu se vrhnout do
práce.“
„A proč tam nejsi?“
„Musel jsem se faráři omluvit. Mám asi virózu.“
Miranda se podivila, a ač se zdráhala to říci, učinila tak: „Vážně?“
Carl okamžitě zvýšil hlas: „Myslíš, že ti lžu?! Kdoví, jestli jsem to nechytl od té holohlavé
husy! Opovaž se jí ještě někdy pozvat k nám domů!“
„Pokud jsi nemocný, proč chodíš po vsi a nejsi raději doma?“
„Protože Abaya má dnes zavřeno a já jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi nezajela do města
pro nějaký léky.“
„A to nemůžeš jet sám? Máš tu přece auto.“
„Není mi dobře. Možná mám dokonce horečku… Kdyby tobě nebylo dobře, taky bych ti
pomohl.“
„Ale já jsem v pracovní době!“
„Nikdo si nevšimne, že jsi pár hodin pryč.“
„No tak dobře, ale pojedeš se mnou k doktorovi.“
„Na co k doktorovi? Kdybych chtěl k doktorovi, tak půjdu za tím negrem.“
„Takhle o Terrym nemluv! Proč jsi za ním vlastně nezašel?“
„Nechci to hned řešit přes doktory, vždyť je to ponižující. Navíc v čekárně člověk chytí
všelijaký svinstva. Slibuju, že když se to během pár dnů nezlepší, za doktorem zajedu, ale
pojedu do města a ne k tomuhle břídilovi. Napadlo tě už někdy, proč dělá v takové díře?“
„Protože tu žije hodně starých lidí?“
„Přesně tak a starý lidi si neuvědomují, že jim doktorova péče vůbec nepomáhá. Tak sebou
hoď, zabal to tady a já zatím půjdu domů odpočívat.“
Carl odešel a Miranda si poklidila své věci. Ještě než stačila uschovat svoji knihu, do budovy
vešla Sakura.
„Ahoj, Miri. Doufala jsem, že tě tu najdu.“
„Promiň, ale já teď nemám čas.“ Sakura se rozhlédla po prázdné knihovně a poté přešla
k Mirandě.
„Nezdá se, že by tu byl frmol.“
„Carl chytil virózu a potřebuje léky. Náš doktor je sice fajn, ale u sebe toho moc nemá –
všechny běžné léky končí u Abayi a ta má dnes zavřeno, takže musím do města. Pověz mi,
na zámku jste všichni zdraví? Žádná viróza?“
„Ne, proč taky? Hele, nechceš tu lékárnu nechat na potom? Myslela jsem, že půjdeme spolu
na oběd. Budeš mít přece pauzu.“
„Vážně to nejde.“ Sakura popadla jen tak ze zvědavosti Mirandinu knihu a podívala se na
titulek: 'Titania – královna bojovnic.'
„Proboha, ty to jako vážně čteš?“
„Samozřejmě, je to skvělá kniha.“
„Kdyby mi došel na hajzlíku papír, pak by skvělá byla. V životě jsem přečetla možná tak
leporelo, a když vidím, co se dnes píše, říkám si, že nemusím litovat. Proč ta obluda na
obrázku je o hlavu větší než všichni ostatní?“
„To je hlavní hrdinka. Měří ke dvěma metrům, v boji s mečem se jí nikdo nevyrovná a co se
síly týče, ještě nepotkala sobě rovného.“
„Ty jsi na tom opravdu špatně, viď? Knihovnice, která má přehled a přečetla spoustu knih,
slintá blahem nad tímhle paskvilem... To osamění je hrozná věc. Nejdříve si domů přivedeš
toho blbečka…“
„Carl není tak špatný! Ale tvrdil, že se s tebou už nemám stýkat.“
„To je parchant!“
„Nemluv o něm tak. Hele, já ti nevím – je mi s tebou fajn a nechtěla bych, abychom se
přestaly stýkat. Jenže… já ti prostě nevím, Sakuro. Nemáme toho mnoho společného a to by
kamarádky přece měly mít, ne?“ Sakuře se vůbec nelíbilo, k čemu Miranda směřuje.
Nechtěla o ni přijít a tak se rozhodla ji potěšit.
„Víš ty co? Já si tu knížku na chvilku půjčím. Jdu teď do hospody, tak se do toho zkusím
ponořit.“ Miranda se usmála a v hloubi duše doufala, že se Sakuře kniha zalíbí. Ta si ji vzala
a s nelibostí sledovala obrázek na deskách. Ráda sledovala filmy, včetně těch, jež se
odehrávaly ve vymyšlených světech, a lidé tam řešili své problémy meči. Nijak zvlášť se jí
však nelíbilo, když se mečem oháněla žena. Pohlaví hlavního hrdiny Sakuře nevadilo, ale
lehkost, s jakou hrdinka obvykle likvidovala své nepřátele a prodírala se problémy života,
Asiatce připomnělo její vlastní život, jež však byl mnohem těžší a hůře stravitelný. Sakura si
v hloubi duše uvědomila, že je to pouhá závist, kvůli které nepřeje hlavním hrdinkám snadný
život a touží spíše po tom, aby zemřely. Sakura se s Mirandou rozloučila a zamířila do
hospody. Cestou se jí sice trochu zamotala hlava, to když přecházela most, ale nedávala
tomu přílišnou váhu.
„Dobrej!“ pozdravila Sakura už mezi dveřmi hospody. Bylo tu dost lidí a všichni Sakuře
odpověděli, nebo alespoň pozvedli korbel a pokývali hlavou. Sakura si vybrala místo a
během okamžiku byl u ní Harry.
„Co to dnes bude, paní?“
„Pivo, samozřejmě, a dnešní nabídku. Co že to je?“
„Gulášek s hovězím masem a cibulkou.“
„Výborně! Tak dvojitou porci.“ Harry byl během chvíle zpět i s jídlem, neboť měl již uvařeno a
stačilo nabrat guláš z hrnce na talíř. Sakura se pustila do jídla a při tom popíjela pivo. Sice jí
přišlo nezvykle trpké, ale přesto ho vypila. Po jídle otevřela knihu a pustila se do čtení. Již po
prvních deseti stranách pochopila, že tohle je přesně typ hlavní hrdinky, který nenávidí.
Počítala však s tím, že se jí Miranda zeptá, jaké to bylo a tak Sakura rozevřela knihu na
místě, kde byla Mirandina záložka. ‚Menší nahlédnutí do budoucnosti neuškodí. Ale asi
můžu zapomenout na to, že by se právě strojil pohřeb té namyšlené gorily.‘
Sakura ležela na zemi v trávě. Sluneční paprsky prosvítaly skrze koruny stromů, ptáci vesele
prozpěvovali a poblíž hlučel zurčící potůček. Sakura sledovala, kterak se pod tíhou mírného
vánku ohýbají listy na stromech. Jejich šum byl příjemně uklidňující. Sakura nechápala, co
se to děje a pomalu se zvedla na nohy. Byla na okraji lesa ale ten rozhodně nevypadal tak
ponuře, jako lesy na Black Mirror. Rozhlédla se okolo a na nedaleké louce spatřila dva
ozbrojené lidi. Jeden z nich byl muž v lesknoucí se zboji, od které se odrážely paprsky
slunce. Druhý člověk byla vysoká urostlá žena s dlouhými havraními vlasy. Sakura přišla blíž
a zaposlouchala se do jejich hovoru, který vyústil v ostrou hádku.
„Nemůžeme se teď vrátit!“ zařvala žena hlubokým hlasem.
„Zbyli jsme jen čtyři!“ oponoval muž. „Musíme podat zprávu posádce v Soromaru. Situace je
horší, než jsme si mysleli.“
„Když se vrátíme, necháme všechny ty vesnice napospas Poskvrněným!“
„A když se nevrátíme, zemřeme tu všichni. Já jsem tvůj velitel a já budu rozhodovat! Nemysli
si, že úspěch v tom tupém turnaji z tebe udělal něco více, než jsi. Jednotka se vrací, pokud
s tím nesouhlasíš, můžeš si tu zůstat a ochraňovat ty své vidláky!“ Žena tasila meč a muž
zareagoval stejně.
„Jsme Rudé hřeby – je naší povinnosti bojovat s Poskvrněnými i za cenu ztráty života. Čtyři
lidé zvládnou více než jeden. Pokračujeme dál.“
„Nenechám se zabít Poskvrněnými!“ zařval muž z plna hrdla.
„Pak zemřeš mojí rukou!“ Žena se ohnala mečem a jediným švihem usekla muži hlavu. Tělo
spadlo na zem a žena se ohlédla za sebe, kde spatřila Sakuru. V rukou ženy se objevil luk,
který až doteď nesla na zádech. Sakura přišla blíž a usmála se.
„Ty jsi Titania, co? Jsi ještě ošklivější, než jak jsem si tě představovala.“ Přestože Sakura
nesahala bojovnici ani po prsa, vůbec se jí nebála. Titania nebyla nijak složitě oblečená –
pouze dvě části koženého brnění kryjící klín a prsa. To její mrtvý společník byl oblečen
mnohem důstojněji a z kovových plátů na ramenou my vystupovaly ostré bodce, jež zřejmě
značily jeho příslušnost k Rudým hřebům.
„Kdo jsi?!“ zeptala se Titania.
„To tě nemusí zajímat. Za to ty jsi moje noční můra. S těma práškama jsem to možná vážně
přehnala.“ Titania vložila do tětivy šíp a napnula ji.
„Ptám se naposledy – kdo jsi?“
„Jen do toho – bolest mě alespoň probudí a já…“ Zasvištěl šíp a projel Sakuřiným ramenem
jako nůž máslem. Dívka spadla na zem a držela se za ránu. Zatím necítila bolest kvůli šoku.
„Nemysli si, že jsem minula,“ pronesla suše Titania. Sakuru si s naprostou lehkostí přehodila
přes rameno a vyrazila k táboru. Netrvalo dlouho a Sakura ztratila kvůli sílící bolesti vědomí.
Byl večer, když Sakura otevřela oči. Seděla svázaná provazy u ohniště a poblíž byly dva
stany. Tma se pomalu rozpínala krajem a protože měsíc zůstal zahalený mraky, oheň bylo to
jediné, co osvětlovalo okolí. Venku u ohně seděl pohledný černovlasý muž ve zbroji a brousil
si svůj meč.
„Máš žízeň?“ zeptal se Sakury a usmál se na ni. Asiatka pohlédla na své rameno, které bylo
zavázané, a především neobsahovalo zaražený šíp. „Asi budeš mít horečku,“ řekl muž a dal
Sakuře napít z čutory.
„Díky. Tohle je hodně živý sen…“ pronesla Sakura.
„To není sen,“ řekl muž a usmál se. „Mimochodem já jsem Casper.“
„Já Sakura.“ Casper na Asiatku chvíli hleděl a prohlížel si ji. Poté řekl:
„Jsi zvláštní… Ještě jsem neviděl ženu s tak krátkými vlasy a šikmýma očima. Musíš být
cizinka.“
„Správě! Vyhrál jsi pusu… anebo radši ne. Jaká je ta hrouda masa v posteli?“
„Takhle o ní nemluv, jestli se chceš dožít rána!“ zvýšil hlas Casper, ale nezdál se být
rozčílený. „Nesmíš se na ni zlobit, že tě střelila. Prý jsi jí nechtěla říci, kdo jsi a kde se tu
bereš. Nemohla vědět, na čí straně stojíš. Poskvrnění si často berou lidské otroky a nutí je
pro ně pracovat. Titania měla za to, že jsi zvěd.“
„Takže teď už si to nemyslí.“
„Kdyby si to nemyslela, nebyla bys svázaná, nemyslíš?“
„Hmm, ještě jsi mi neodpověděl. Jaká je v posteli?“
„Jsi hodně drzá, ale možná jste tam u vás všichni takoví. Ještě jsme spolu nespali, ale
nemysli si, že s tebou budu chtít něco mít.“
„Ach jo, proč jsem nemohla skončit v rudé knihovně?“
„Nerozumím ti.“
„Ani se nesnaž, fešáku. Buď ale v klidu, vzhledem k tomu, jak pohledný jsi, mi je jasný, že tu
Titanii nakonec do postele dostaneš. Porazíte ty zmetky a budete spolu žít až navěky.“
„Ha, ha, kdyby to bylo tak snadné.“
Z lesa přišla k tábořišti Titania s malou srnkou na ramenou. Sakura si povzdechla, neboť
příjemná společnost byla ta tam.
„Už se probrala,“ řekl Casper. „A nevypadá jako špeh. Nejspíš vůbec netuší, co se tu děje.“
„Já si s ní promluvím. Ty zatím připrav večeři. Po jídle vystřídáš Praxis.“
„Spolehni se.“ Zatímco Casper šel s dlouhým nožem porcovat zvěřinu, Titania se shýbla ke
svázané Sakuře.
Ta jen zabědovala: „Bože, ať už se probudím! Titania… co to je za úchylný jméno?!“
„To jméno mi dala moje matka, a pokud ji chceš urazit, počítej s tím, že tě zabiju!“
„Jsi výplod chorého mozku, víš to vůbec? Vymyslel si tě zakomplexovaný chovanec ústavu.“
Titania chytila Sakuru pod bradou a pootočila její hlavu k sobě.
„Když pořádně zatlačím, tvá čelist se rozlomí, jak staré suché dřevo.“
„Když mě zabiješ, tak ten sen musí tutově skončit. Pak nevím, na co čekáš.“ Titania vytáhla
úzký rovný nůž a přirazila ho Sakuře ke tváři.
„Nebo tě můžu pomalu naporcovat a zbytky předhodit Poskvrněným.“
„Na druhou stranu, ta bolest při umírání asi nebude nejpříjemnější, takže fajn – udělám
všechno, co budeš chtít. Hlavně buď v klidu.“
„Kdo jsi a odkud jsi přišla?“
„Eh, jsem Sakura a jsem z východu.“
„Na východ od Adrasu je jen moře.“
„Jo? No jasně – moře! A za mořem je naše země.“
„Skutečně? Mnoho námořníků se vypravilo za Junou, ve snaze nalézt pevninu odkud každé
ráno den vyplouvá na nebeskou pouť, avšak všichni se vrátili s nepořízenou a svorně tvrdili,
že na východ odsud nic neleží.“
„Tak asi nebyli dost daleko. Jsem ze země, která se jmenuje Japonsko a… to u nás Juna
žije. Bohužel jsem ho nikdy neviděla. Já jsem prostá dcera námořníka a připlula jsem sem na
lodi. Náš císař totiž vyhlásil výpravu, kvůli… obchodu. Jenomže naše loď ztroskotala při bouři
a já jediná přežila. Od té doby se potloukám neznámou zemí.“
„Zní to nevěrohodně...“
„Ale je to pravda!“ vyhrkla ze sebe Sakura. „Ehh, podívej na mé oči. Jsou úzké, to kvůli
Junovi. Jeho žár je u nás příliš velký a spálil by nám oči, kdyby byly příliš široké.“
„Jsi z daleka, o tom nemám pochyb. Dobře, dejme tomu, že ti věřím.“ Titania rozetnula
nožem provazy a Sakura byla konečně volná. Přesto neměla sílu se ani postavit. „Budeš teď
cestovat s námi. Umíš bojovat?“
„V tomhle stavu? Střelila jsi mě! Ale zapomeň na to. Hele, pověz mi jak to, že tě považují za
autoritu, když jsi jejich velitele zmasakrovala?“
„Nevím, jak u vás doma, ale tady vládne síla a čest. Casper i Praxis budou bojovat za mě,
protože děláme správnou věc a taky proto, že si mě váží.“
„Casper je v suchu, za něj ti ručím, ale ten Praxis…“
„Praxis je žena. Lovkyně z barbarských kmenů na jihu. Dej si pozor, má ještě lepší mušku
než já.“
„Jejím životem bych si jistá nebyla. Radši na ni dávej fakt dobrý pozor.“
„Ty jsi snad věštkyně?“ divila se Titania.
„Mohla bych být. Ale nedočetla jsem to do konce. Je to strašnej brak.“
„Tvůj způsob vyjadřování je podivný. Chceš říct, že jsi četla v budoucnosti?“
„Ale ne, nech to být.“ Sakura se nahnula, aby přes Titaniu viděla na ohniště. Casper na rožeň
právě připichoval srnku. „Co se tu vlastně děje? Můžeš to upřesnit?“
„Adras je pod útokem netvorů z hlubin, kterým říkáme Poskvrnění. Náš lid věří, že všichni
zločinci, vrazi, podvodníci a podobná chátra se opětovně zrodí v hlubinách naší země. Jsou
poznamenaní nečistým životem – jsou poskvrnění. Žene je touha po násilí. Neznají strach a
jednou za čas vylezou ven, aby pustošili celý kraj. My jsme Rudé hřeby – jednotka těch
nejlepších, kteří mají za úkol Poskvrněné porazit.“
„A to jak? Prostě ve třech lidech svedete megalomanskou bitvu a porazíte stovky nepřátel?“
„Musíme najít toho, kdo netvory vede. Stačí zabit jeho – ti zbylí se bez vedení pobijí
navzájem. Pak bude stačit posádka vojenských stanovišť, která v dané oblasti pobije přeživší
Poskvrněné.“
„To jsem si mohla myslet. A jak je možné, že chodíš tak… neoblečená? Nebylo by lepší mít
zbroj?“
„Zbroj je těžká a nepohodlná. Pro mne je lepší bojovat s koženou zbrojí, která sice neochrání
před meči a šípy, ale neomezuje mě.“
„Jasně… A to to tvým velitelům nevadilo? Kde je disciplína?“
„Teď jsem velitelkou já a předtím… předtím jsem dokázala, že nepotřebuji zbroj. Nejsem
Rudým hřebem dlouho, sotva pár měsíců. Král vyhlásil turnaj a já se ho zúčastnila tak, jak
mě vidíš.“
„Nemusíš říkat, že jsi zvítězila, mě je to jasné.“
„Jsem ráda, že o mě máš tak vysoké mínění, nicméně jsem skončila druhá.“
„Fakt?! Tomu říkám zvrat v ději!“
„V souboji jsem nenašla sobě rovného, ale v lukostřelbě a jízdě na koni mě porazila Praxis.“
„No jasně, zase ženská! Na obalu by mělo stát, že je to čtení výhradně pro opuštěné, chudé
a životem zklamané ženy.“ Titaniu Sakuřiny slova naštvala a pohrozila ženě pěstí.
„Naznačuješ, že pohrdáš bojovnicemi Adrasu?!“
„Ne, to vůbec ne! Máte jich hodně?“
„V naší historii je mnoho významných válečnic, ale mužů je přesto více.“
„To jsou věci…“ Casper stáhl srnku z rožně a naporcoval jí. Sakura byla velice ráda, když
k ní doputoval její díl. S chutí se pustila do jídla. Než dojedla, Casper odešel na okraj tábora,
aby vystřídal na hlídce Praxis. Titania se vzdálila též a Sakura měla trochu soukromí. Z keře
poblíž se ozval sykot. Sakura v mžiku pohlédla tím směrem a v houští spatřila temný obrys
démona Mammona.
„Nemáš pocit, že tu jsi nějak dlouho?!“ zeptal se jí a zašklebil se. „V tomto světě nemáš
žádnou kotvu, žádné pouto s minulostí a žádné známé. Když jsem tě zkoušel ovládnout
předtím, brzy ses vytrhla z okovů, ale tou knihou jsi mi vnukla úžasný nápad. Zpečetila sis
svůj osud... Snad bych ti měl poděkovat. Nejsi tu naposledy, Sakuro, právě sem do fiktivního
světa se budeš vracet tak často, dokud nad tebou nepřevezmu plnou kontrolu, ha, ha. Neboj,
bude to již brzy…“
„Sakuro, Sakuro, slyšíš mě?“ Žena otevřela oči a promnula si je. „Díky bohu, už se probírá.“
Asiatka spatřila Samuela, jak se nad ní sklání a volá ji. Rozhlédla se okolo a zjistila, že leží
v hospodě na sedačce. Kromě Samuela tu byl i hostinský a doktor Terry. Sakura se posadila
a okamžitě ucítila bolest v rameni. Instinktivně si na to místo sáhla a zjistila, že má ovázanou
ránu, skrze kterou velice slabě prosakovala krev.
„Co se… co se to děje?“ zeptala se nechápavě. Samuel se jí to pokusil vysvětlit:
„Během poledne jsi omdlela. Harry tě zkusil probrat, leč marně. Zavolal doktora i mě a tak
jsme tu s tebou celé odpoledne. Navíc se ti otevřela rána na rameni, kterou bylo nutné
ošetřit. Ani za nic jsme tě nedokázali probudit, vypadalo to, jakoby jsi byla v komatu, či co.
Edward si vzpomněl, že ti dal léky a že sis jich vzala poměrně hodně, takže jsme ti museli
vypumpovat žaludek, ale nijak to nepomohlo.“
„Ano, ano,“ potvrdil Samuelova slova doktor. „Navrhnul jsem okamžitý přesun do nemocnice,
ale pan Samuel to rázně zamítnul. Docela jsme se tu pohádali, abych tak řekl.“ Sakura se
pokusila vstát, ale Samuel ji musel podepřít, aby neupadla.
„Díky vám všem za pomoc,“ hlesla Sakura. „Samueli, chtěla bych do kostela.“
„S tím počítám. Pojď, jdeme.“ Společně vyšli před hospodu, kde již byla tma. Sakura se po
chvíli vzpamatovala natolik, aby byla schopná chůze bez podpírání.
Jakmile opustili vesnici, Samuel se rozhlédl okolo, aby se ujistil, že jsou sami a spustil:
„Ani nevíš, jak mě děsilo, co se ti stalo. Bojoval jsem sám se sebou – nevěděl jsem, jestli tě
svěřit do péče doktorů. Nevypadala jsi, jako že bojuješ o život – dech pravidelný, tep rovněž,
ale přesto to bylo zvláštní. Když jsem ale zahlédl tu ošklivou ránu, kterou jsi včera ani ráno
neměla, byl jsem přesvědčen, že to má co do činění s démonem. Sakuro, promiň, že to
říkám takhle na rovinu, ale ty jsi stále v jeho moci!“
„Já vím. Teď už mi je to jasný, a kdybych nebyla blbá… Není to poprvé, co jsem měla šílený
sen, ale nedávala jsem to za vinu posednutí, pouze jeho následkům.“
„Co přesně se stalo?“
„Byla jsem v úplně jiném světě, kde mě postřelili. Šíp se mi zabodl do ramene a já skončila
na dlouhé hodiny v bezvědomí. Ta rána se promítla i do skutečného světa! Ale nevzpomínám
si, že bych tam zvracela… Měla jsem horečku?!“
„Ne, to rozhodně ne.“
„Divný… tam mi bylo dost šoufl. Vážná zranění se na mě projeví. To znamená… já můžu
umřít!“
„Štěstí, že už jsi zpátky. Myslím, že jsem připraven na provedení exorcismu a pokud o to
stojíš…“
„Chci a kostel by mělo být nejlepší možné místo.“
„Sám na Boha nevěřím ale zoufalství obrací lidi na víru. Lilith sice jasně tvrdila, že Bůh
není…“
„… ale Lilith se nedá věřit ani slovo. Je z Pekla a říct, že Bůh je a že má velkou moc, by od ní
byla skoro vlastizrada. Tak pojď Samíku, dnes večer se rozhodne všechno.“
Cesta na Warmhill potemnělou krajinou byla klidná. Sníh stále padal a lesy se halily do
temných stínů. Samuel a Sakura přešli most, jež vedl přes šumící říčku a hned na to Asiatka
zkolabovala. Kdyby ji Samuel zavčasu nezachytil, zřítila by se až na zem.
„Jsem unavená…“
„Neboj se – brzy bude po všem a pak si všichni odpočineme.“ Když se před nimi objevila
silueta Warmhillského kostela, Sakura opět ucítila hnilobný zápach. Tady venku na čerstvém
vzduchu to bylo obzvláště podivné. Branka na hřbitov byla tak jako vždy otevřená a nic
nebránilo vstupu na pozemek. Sakura se na moment zastavila a rozhlédla se po náhodně
rozestavěných pomnících. Pod každým z nich ležel nejméně jeden pohřbený člověk. Osudy
stovek lidí došly naplnění právě zde a Asiatka se nedokázala ubránit pomyšlení na to, že její
životní pouť bude zakončena rovněž na tomto místě a to velmi brzy. Pozvedla hlavu vzhůru a
pohlédla směrem na zadní hřbitov. Na jednom z náhrobků seděl Mammon. Sakura zavřela
oči a pokusila se přestavit si něco hezkého. Ať se snažila sebevíc, nebyla schopná démona
vytěsnit z mysli. Jakmile oči otevřela, spatřila přímo před sebou rozšklebenou tvář démona.
Vykřikla hrůzou a uskočila dozadu. Narazila tělem do Samuela.
„Klid, Sakuro, nic se neděje. Pojď raději do kostela.“ Sakura se spěšně ještě jednou
rozhlédla okolo, ale po démonovi nebylo ani vidu ani slechu. Samuel vešel bočním vchodem
do kostela, kam chtěl Sakuru doprovodit a poté vyhledat faráře. Sakura se však zastavila
před dveřmi kostela a dál nešla. Zírala na Samuela, který byl již uvnitř, a nedokázala se
přimět k pohybu. Zvedla pravou ruku, natáhla ji před sebe, obrátila dlaní k sobě a vztyčila
prostředníček.
„Vylízej mi, ty jeden vlasatej sráči! Nikam s tebou nejdu a na vymítání už vůbec ne. Teď se
vrátím domů a půjdu se nažrat. Mám hroznou chuť na vlastní hovna!“ Sakura se otočila a
Samuel ji chytil za ruku. Otočil ji k sobě a sledoval, jak její duhovka žhne rudou barvou.
Asiatka chytila Samuela za košili a zvedla ho ze země. Gordona by nikdy nenapadlo, že
Sakura má takovou sílu, ale teprve, když ho odhodila o dobré dva metry dozadu, pochopil,
že přestává být člověkem. Sakura se rozeběhla na hřbitov a mířila k rodinné hrobce
Gordonů. Vrata byla zavřená a Sakuře se do mysli dostala vzpomínka na sestru, jak
prorazila dveře od věže. Semkla ruku v pěst, napřáhla se a prorazila plechové dveře jako by
byly z papíru. Zevnitř je chytila a vytrhla z pantů. Vešla do hrobky a její oči si v okamžiku
přivykly na tmu. Sešla dolů do hrobky, kde byla pohřbená většina členů rodiny Gordonů.
Všechny rakve byly v kamenných schránkách, jež bylo možné vysunout a odhalit tak rakev
s ostatky zemřelých. Každá schránka měla na desce jméno zemřelého a jeho životní data.
Samuel z oltáře popadl svatý kříž s těžkým kovovým podstavcem a pospíchal za Sakurou.
Viděl, jak míří na zadní hřbitov a když zahlédl vylomené dveře hrobky, pochopil, kde Sakura
je. Zvolnil krok a opatrně vstoupil do prostor hrobky. Nahoře bylo prázdno, takže tiše sešel po
schodech dolů. V sále byly vytahané už téměř všechny rakve a mnoho z nich se již
rozpadalo, takže bylo vidět na ostatky předků. Sakura si všimla příchodu Samuela a začala
se smát jak smyslu zbavená.
„Rodina musí držet pohromadě! Tady je tvoje rodina, ale co mě k těm lidem váže?! My se od
nich oprostíme, protože my máme vlastní rodinu a ta se již brzy sejde. Přijde čas, kdy se
zbavíme minulosti, zničíme vše, co bylo, a očistíme se. Pryč se Samaelem a Lilith. Je jen
jeden pán…“ Zděšený Samuel marně ovládal zlost, která se v něm stupňovala, když zahlédl
rakev, byť prázdnou, jež měla patřit Adrianovi.
„Tohle nejsi ty, Sakuro. Zavři ty schránky!“
„Nikdy!“
„Zavři alespoň tu Adrianovu, prosím tě o to. On tu přece není, Adrianovy ostatky jsou jinde.
On do rodiny nepatří…“
„Máš pravdu. Adrian je vyděděnec.“ Sakura se otočila, aby zavřela Adrianovu schránku a v tu
chvíli dostala ránu do hlavy od Samuela. Skácela se na zem a Samuel upustil kříž.
„Odpusť,“ hlesl tiše.
Sakura se probrala a zjistila, že leží na podlaze kostela hned u oltáře. Byla pevně svázaná
silnými lany, takže se nemohla ani pohnout. Interiér kostela osvětlovaly svícny, jejichž
plameny rozháněly stíny. Bylo tu ticho, tak ticho, že musel být slyšet každičký krok.
Samuel stál u oltáře, a když si všiml, že Sakura se již probrala, promluvil:
„Silase jsem raději poslal pryč. Vyřešíme to sami.“ Samuel už raději neřekl, že se bojí toho,
co by Sakura mohla knězi namluvit. Zvednul do ruky kříž, který byl rozhodnut držet, dokud
vymítání neskončí a otočil se na Sakuru. Doufal, že z knihy se dozvěděl opravdu vše důležité
a že bude schopen jednat s démonem a přemluvit ho, aby tělo mladé Asiatky opustil.
„Sakuro, poslouchej dobře má slova, soustřeď se jen na to, co říkám. Nenech se ničím
rozptylovat, zachovej chladnou hlavu a věz, že se snažím jen o jedno jediné – chci ti
pomoct.“
„Jo…“ hlesla Sakura. „Tak si pospěš, prosím.“
„Sakuro, nacházíme se v kostele na Warmhill. Tento kostel dal postavit roku 1230 Marcus
Gordon a udělal tak proto, aby navždy zapudil zlo, jež se tu páchalo. Na tomto místě se
v dávných dobách, kdy našemu panství vládl Mordred, mučili a popravovali nevinní. Nebylo
to dobré místo. ale Marcus se to rozhodl změnit. Dnes na tomto místě vládne náš Pán a já
věřím, že nedovolí, aby se sem po téměř osmi staletích vrátilo zlo.“
„Mám strach, Samueli.“
„Pověz mi z čeho? Není důvod se přece obávat, všechno bude v pořádku, jen v to musíš
věřit.“
Sakura se začala viditelně třást strachy. „Bojím se! Bojím se jeho. On je… je příliš mocný.“
„Ne tak mocný jako ty, Sakuro. Nemůže nad tebou zvítězit - nedovol mu to.“ Sakura zavřela
oči a začala s sebou škubat, jakoby s něčím v duchu bojovala.
„Já… slyším. Ne! Běž pryč! Zmlkni!“ Samuel si byl jistý, že teď Sakura hovoří s démonem.
Zděšeně sledoval svoji kamarádku, jak svádí vnitřní boj s něčím, co žije v jejím těle.
Vypadalo to, jakoby se o její tělesnou schránku dělily dvě bytosti a nemohli se shodnout na
tom, kdo převezme kontrolu.
Samuel pokračoval: „Ty, jež přebýváš v těle této mladé ženy, ty, jež sis neprávem přivlastnil
to, co ti nepatří, slyš má slova. Nejsi hoden pohlédnout na tvář našeho Pána, tvá moc na
tomto místě slábne každým okamžikem. Tvůj pán byl svržen Boží rukou, skončil hluboko pod
zemí, aby nikdo nespatřil jeho děsivou tvář marně skrývající zlobu. Ty, služebníku Pána
pekel, nejsi schopen pobývat zde mezi lidmi, není to tvé místo, sem nepatříš. Opusť tělo, jež
ti nepatří, vrať se do míst, která ti přísluší a potlač svoji touhu po zkáze a ničení, neboť náš
Pán je mocný a nedovolí ti páchat nepravosti. Boj se hněvu našeho Pána, střež se jeho
bezbřehé moci a vrať se, odkud jsi přišel. To říkám, ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.
Amen.“ Sakura konečně otevřela oči a chvíli se na Samuela mlčky dívala.
Poté se začala smát jak smyslu zbavená, načež hlubokým hlasem, připomínajícím vrčení
promluvila:
„Jaká komedie! Ty blázne, myslíš, že mě můžeš vyhnat? Já nemám co ztratit!“
„Tady na tomto místě, přímo zde jsi slabý a zranitelný, Mammone. Ano, znám tvé jméno, již
nemůžeš skrývat svoji tvář.“ Sakura otevřela ústa a z nich se začaly hrnout zvratky.
Rozkašlala se a marně se snažila proces zvracení zastavit. Z jejích úst tekly i bělavé sliny,
jež špinily tvář.
„Smrdíš hnojem, Samueli!“ Samuel se s křížem v ruce shýbl k Sakuře.
„Dívej se na ten symbol, démone, sleduj muže, jež se obětoval, aby spasil lidstvo. On je náš
spasitel a pomůže i této ženě.“ Sakura plivla Samuelovi do tváře a podlahu pod ní začala
zalévat moč.
„Tohle já říkám na Ježíšovo jméno! Chcanky. Pochčiju celý jeho symbol, pochčiju i oltář,
pochčiju všechno, co si zamaneš. Já z Ježíše strach nemám.“
„Pak na pomoc přivoláme…“
„Běž už do prdele, ty jeden zavšivený zmetku! Táhne ti smrad z držky až sem! Je mi z tebe
na blití! Nejspíš ses posral!“
„Sakuro, nedovol mu, aby…“
„A dost!“ zařvala Sakura. Zapřela se a roztáhla paže, až provazy povolily. Strhla je ze sebe,
postavila se a zřítila se k zemi. Samuel k ní přiskočil a roztáhl jí víčka, aby viděl zorničky.
Nadále byly nepřirozeně rudé. Sakura s sebou začala škubat. Ležela na zádech, nohama se
odstrkovala a otáčela se kolem své osy. Oči měla zeširoka rozevřené a vůbec nemrkala.
Hrůzné divadlo dokreslovalo vzteklé vrčení vycházející ze Sakuřiných úst. Opět se zdálo, že
nad ní nemá démon kontrolu a snaží se ji ovládnout. Samuel však byl přesvědčen, že
všechno to, co tady předvedl, bylo naprosto k ničemu. Sakura se konečně zastavila a
rozplakala se. Samuel jí pomohl na nohy.
„Já už nemůžu…“ hlesla žena. „Je to čím dál horší. Řekla jsem ti hrozné věci, udělala jsem
hrozné věci, ale tentokrát jsem to nebyla já. Ten démon mě poráží, Samueli. Zprvu jen vidiny,
podezřelý zápach, ztráty vědomí, změny chování, ale teď už mluví mými ústy a ovládá mě.
V noci je to nejhorší… včera jsem hodila to novorozeně do studny. Nevím proč, prostě jsem
to udělala a teď vím, že mě k tomu přinutil. Krade mi moje tělo. Ztrácím se, Samueli, už to
nejsem já.“ Samuel k sobě Sakuru tisknul a snažil se ji utěšit. Nemělo to význam, a když ji
opět pustil, zjistil, že Sakura je v bezvědomí. Zřítila by se na zem, kdyby ji nezachytil. Byl
rozhodnut se vrátit na zámek.
Sakura se opět ocitla ve světě fantasy knihy, ve světě, kde neměla nic, co by znala a démon
nad ní získával moc. Přesto, stejně jako v každém jiném Mammonově snu zde byla Sakura
svá a nemusela se démona bát. Horší už bylo vyrovnat se s neustále měnící se realitou.
Právě toto Sakuru psychicky deptalo a Mammon z toho těžil. Sakura seděla ve
známém táboře, jež postavila tříčlenná skupina hlavních postav fantasy příběhu. Byla noc,
ale oheň přesto hořel. Udržovala ho Praxis, žena tmavé pleti s jasnýma zelenýma očima. Její
černé vlasy byly spleteny do dlouhého copu, který končil až na úrovni hýždí. Sakura ležela
bez jediného pohybu, dokonce i svůj dech se snažila tlumit. ‚Vzpomínám si na Desovu
knížku o modrém mluvícím slonovi Pookym, který miloval dobré jídlo. Proč sakra nemůžu být
tam a hniju v téhle hrůze?‘ V táboře bylo úplně ticho. Praxis přihodila do ohně další kus
dřeva, jež začalo tiše praskat.
„Jsi čarodějka?“ otázala se žena. Sakuru překvapilo, že si její přítomnosti cizinka všimla.
Vstala a klekla si u ohně, aby se mohla ohřát.
„Jak se to vezme, Praxis,“ odvětila Sakura.
„Zmizela jsi a teď jsi zpět. Titania kvůli tvému zmizení nařídila prohledat celé okolí a já tě
měla stopovat. Nikdy neztratím stopu, ale tentokrát jsem se jí ani nedokázala chytit. Velitelka
mě seřvala tak jako ještě nikdo nikdy. Dokonce pronesla, že s tvým útěkem mám něco
společného. Ptám se tě tedy znovu – jsi čarodějka?“
„Vlastně… vlastně ano.“ Sakura pochopila, že řekla něco špatně, když se ve svitu ohně
zableskla čepel. Praxis se odrazila a srazila Sakuru na záda, přičemž jí pod krk přirazila nůž.
Pohled do Praxiiných zelených očí, jež takřka šlehaly plameny, byl hrozivý.
„Čarodějové chytali a věznily muže i ženy mnoha barbarských kmenů. My, Avarové, jsme
přišli o desítky lidí, to protože náš kmen je nejsilnější ze všech a naše ženy plodí ty nejlepší
válečníky. Čarodějové chtějí krev válečníků, ale proč, to nikdo neví. Ty nejsi odtud, ale to
neznamená, že jsi jiná.“
„Ale já jsem! Ehh, dej ten nůž pryč a všechno ti vysvětlím.“ Praxis však neposlechla, pouze
oddálila nůž od Sakuřina krku, to aby mohla mluvit volněji. Ta chvíli hledala vhodná slova, ale
jelikož Praxis byla evidentně netrpělivá, pokusila se improvizovat. „V naší zemi nemáme
mnoho čarodějů. A ti, co tam jsou… ti co jsou… ehh… nejsou schopni svoji moc ovládat. Je
těžké naučit se kouzlit, a protože nemáme… nemáme zkušené mistry, mnoho mágů trpí a
jsou… jak bych to řekla… jsou otrokem magie. Já nejsem jiná – umím,… umím se
přemísťovat, ale je to složité. Nikdy nevím, kam se dostanu a kdy se vrátím.“ Praxis vše
poslouchla se zájmem a když Sakura domluvila, jen suše pronesla:
„Nevěřím ti.“
„Jen se nad tím zamysli – kdybych se mohla volně přemísťovat, určitě bych se nenechala
postřelit a už vůbec bych tu nebyla s tebou.“
„To mě nepřesvědčí. Ať tak nebo tak, jsi čarodějka a kdyby bylo po mém, zemřeš teď a tady.“
„Tak to je super, že po tvém není!“ Praxis se zúžily oči zlostí, neboť si uvědomila, že se jí
Sakura vysmívá. Pustila ji a postavila se. Vypnula hruď a v záři ohně předvedla Sakuře silné
tělo s velikými boky, bujným pozadím a dokonale tvarovanými prsy. Sakuře z jejího vzezření
bylo zle. Praxis hlubokým hlasem řekla:
„Budeš žít, dokud bude žít Titania.“
„Fajn!“ zaradovala se Sakura. „Aspoň vím, že to všechno přežiju. Titania totiž nezemře nikdy,
ty kozatá krávo! Ona je hlavní hrdinka tohohle braku. Ach jo, zlatej Pooky.“ Praxis protočila
nůž mezi prsty a vztekle ho vrhla do stromu kousek za Sakurou. Zabodl se zcela přesně.
Poté barbarka odešla na obchůzku kolem tábora. ‚Skvělý…‘ řekla si v duchu Sakura, ‚mám
tu dvě šílený krávy, přičemž každá si o sobě myslí, že je kdoví co. Potřebuju to tady přežít a i
ten sráč Mammon ví, že udělám všechno proto, aby se tak stalo. Sama za sebe to ale
nezvládnu, vždyť to jsou hrdinky – nepřemožitelný, nezastrašitelný, nadlidsky silný a kdoví,
co ještě. Musím navázat silný spojenectví. Titania je kráva posedlá ctí a povinností vůči svý
zemi. Praxis je kráva posedlá slepou nenávistí k mágům. Když zkusím navázat přátelství s
Casperem, utrhnou mi hlavu nejspíš obě, protože kdoví, která mu ho nakonec bude kouřit.
Ta Praxis je totiž kočka jak z Playboye, sice vytrénovaná, ale určitě přitažlivá, kdežto Titania
vypadá jak kulturistka. Jestli autor tohohle zvěrstva není vyšinutej cvok, pak se Casperovi
musí z Titanie zvedat kufr, ale spoléhat se na to nedá. Kruci, není to tak snadno
předvídatelný, jak jsem si myslela.‘
Sakura chvíli počkala, než se k ohni vrátila Praxis a poté si s ní zašla promluvit.
„Myslíš, že pod vedením té obryně to můžeme přežít? Nepřijde ti tohle všechno jako
sebevražda?“
„Nemluv se mnou! Naslouchat mágovi je vůči mému lidu sprosté.“
„Jsi členka Rudých hřebů, ale co tě k tomu dovedlo? Proč nejsi ve kmeni?“
„Mlč!“ zařvala Praxis.
„Nevyhnali tě odtamtud? Možná jsi něco posrala a…“ Praxis vrazila Sakuře pěst do břicha,
čímž ji umlčela. Asiatka šla do kolen a svíjela se v bolestech.
„Vy hrdinové… máte prostě větší sílu, než… než obyčejní lidi… To je nefér. Au… to je…
hodně nefér!“ Sakura velice těžko odolávala bolesti a uvědomovala si, že kdyby takovou
ránu dostala od velitelky jednotky, už se nejspíše nezvedne. Křik Praxis však vzbudil ostatní
a ven ze stanů vyšel nejen Casper, ale i Titania.
„Už se vrátila…“ řekla Praxis své velitelce. „Je to čarodějka – přiznala se mi.“ Titanii však
pohled na bolestí kňučící Sakuru nezamlouval.
„Vím, co mágové provádějí tvému lidu, ale to není důvod tu ženu bít. Tohle Rudé hřeby
nedělají!“
„Především jsem bojovnice svého kmene a ten mágy zabíjí na potkání. Nechat ji volně jít, by
znamenalo zradit vlastní kmen a ty víš, co bych musela se svým copem provézt. Každý by
poznal, že jsem zradila, ale já nejsem zrádce. To, že jsem ji nechala zatím naživu je ode mne
laskavost a dokonce velký risk, který podstupuji z úcty k tobě, jakožto velitelce.“
„Může nám být užitečná, a pokud opravdu bude, pak ji necháme jít.“
„To nikdy!“ zařvala Praxis a sáhla po meči. Když Casper viděl, kterak i Titania vytahuje z
pouzdra meč, urychleně vběhnul mezi obě ženy a snažil se je uklidnit.
„Nemůžeme si dovolit další ztráty. Je nás málo i tak. Nechme spory na potom a věnujme se
skutečné hrozbě. Pokud je ta cizinka čarodějka, může nám být opravdu ku prospěchu.“
„Ne,“ odvětila Praxis. „Tvrdí, že svoji moc neovládá, ale já jí nevěřím. Dovol mi ji mučit,
Titanio a přísahám, že zjistím, zdali mluví pravdu. Pokud svoji moc opravdu neovládá, pak se
spokojím s tím, že ji na konci výpravy odvedu náčelníkovi Avarů, který o jejím osudu
rozhodne.“
„Chcete mě mučit?!“ vykřikla Sakura. „Vždyť jsem nic neprovedla!“ Sakura zcela vážně
začala uvažovat o útěku. Uvědomovala si, že tím dá jasně najevo, že je nebezpečná. Touha
po zdraví a životě však byla velká.
„Mučit ji nebudeme!“ zařvala Titania a vůbec nehleděla na to, že ji muselo být slyšet po
celém okolí. Praxis si sundala hrudní pancíř a mrštila jím o zem.
„Už nejsem Rudý hřeb a nemusím tě poslouchat!“ Titania se rozkročila a zvedla svůj
obouruční meč do úrovně ramen.
„Pak jsi dezertérka!“ řekla velitelka. Když meč vytasila i Praxis, Sakura ucítila svoji šanci.
Bylo to riskantní, ale výsledný efekt dle Sakury měl stát za to. Vytáhla nůž ze stromu a vrhla
ho po Praxis. Té se zabodl do zad a barbarčiny ruce ochably pod vlnou sílící bolesti. Meč jí
vypadl z rukou a těžký pravý hák od Titanie ji srazil k zemi. Praxis skončila na zemi s ústy
plnými krve. „Caspere, zanes ji do svého stanu a bude-li to mít význam, ošetři ji. Byla to
zrádkyně, ale přesto schopná bojovnice nezasluhujíc si takový osud.“ Casper očividně nebyl
z výsledku potyčky spokojený, ale nenamítal nic. Velice opatrně zvednul Praxis ze země a
odnesl ji do stanu, kde jí pozvolna vytáhl nůž, jež však pronikl velice hluboko mezi lopatky.
Sakura zůstala stát venku s velitelkou a doufala, že její podlý čin si v očích Titanie
nezasluhuje smrt. Vysoká žena uklidila svůj meč a rozhlédla se po okolí. Pátrala ve tmě po
čemkoli nezvyklém. Sakura nic nedělala, jen čekala, než se Titania uráčí na ni promluvit. To
se stalo záhy.
„Takhle bojujete u vás, za oceánem?“
„Byla to dezertérka a chtěla bojovat. Nemohla jsem dovolit, aby ti ublížila. Musíš nás přece
dovézt k vítězství nad těmi špinavými.“
„Poskvrněnými! Ale tvá slova mají smysl. Jen nechci, abys to u kohokoli opakovala – je to
nečestné. Z úcty k Praxis jsem ji měla zabít v boji. Každopádně jsi prokázala, že stojíš za
mnou. Nemohu tě oficiálně jmenovat členkou naší jednotky, nicméně chci, abys putovala
s námi. Považuj se tedy za člena naší skupiny.“
„Pane jo, to je pocta… Z toho si sednu na zadek.“
„Vezmu si na starost hlídku. Ty běž spát a můžeš jít do mého stanu. Praxis, pokud nezemře,
bude zřejmě celou noc skučet bolestí.“ Sakura se ohlédla na druhý stan, odkud skutečně
vycházel bolestivý křik a sténání. Poté zašla do stanu velitelky a byla zvědavá, kdy tenhle
sen skončí.
Island – Norská výzkumná stanice pod sopkou Hekla
Už od rána fučel ledový vítr a sněžilo tak hustě, že bylo vidět sotva na pár metrů. Kasumi
dojedla snídani a už od rána promýšlela, jak vyzrát na Izumi. ‚Až se vrátí, bude připravená,
ale to kladivo mít možná nebude. S největší pravděpodobností mě přijede zkontrolovat,
nakonec bude to mít při cestě. S sebou bude mít rukavice i pás…‘ Otevřely se dveře ven
před stanici a dovnitř zavál ledový vítr. To se právě vrátil Valdemar z kontroly měřících
přístrojů rozmístěných po okolí. Urychleně za sebou zavřel a oklepal si z oblečení sníh.
„Brrr, to je strašnej vichr! Dříve jsme se při kontrole vždycky střídali, ale nemyslím, že ty
sedneš na skútr a pojedeš každé druhé ráno a večer ověřit všechny přístroje měřící otřesy
země.“
„Mám důležitější věci na práci. Je tu střelná zbraň?“ Valdemar se převléknul do teplejšího a
volnějšího oblečení, načež zašel za Kasumi a zpod jedné z postelí vytáhl úzký kufřík. Ten
položil na stůl a otevřel. Byla tu oranžová plastová pistole a vedle pět světlic.
„Tohle je signální pistole. Dostali jsme průpravu, jak s ní zacházet, takže tě to můžu naučit.“
Valdemar odklopil hlaveň a ukázal, jak nabít světlici. „Když střílíš, musíš mířit nahoru a to
v určitém úhlu, aby se ti nestalo, že světlice skončí jinde, pak by tě totiž každý hledal…“
„Snad si nemyslíš, že s tím chci volat o pomoc?! Valdo, rozhodl ses mi se sestrou pomoct, a
to znamená, že ji budeš jmuset zastřelit.“
„Já?!“ polekal se muž. „V životě jsem nikoho nezabil! Proč ji nezastřelíš ty?“
„Protože... já nepoužívám střelné zbraně. Mám k tomu dobré důvody.“ Kasumi teď došlo jak
ubohá vlastně je. Utvrdila se v tom, že Izumi měla pravdu – využívá druhé, aby obešla své
zásady a přesto dosáhla svého. Bylo jí z toho smutno a nemohla najít vhodné ospravedlnění.
'Kdybych pro jednou porušila svoji zásadu a zastřelila člověka, jistě by to neznamenalo, že si
na zbraně zvyknu a přestanu lpět na připravenosti svého těla. Jenomže já to nedokážu –
není to čestné, ale je čestné využívat druhé? Připadám si jak klíště živící se na všech okolo.
No tak, Kasumi – prober se!' Japonka zhluboka dýchala a Valdemar se divil, co s ní je.
'Pouze využívám možností jaké mi po všech těch zásadách zbývají. Proč nevyužít možnost,
která se nabízí? To by bylo hloupé a taková já nejsem.'
Valdemar měl dost času si to promyslet a nakonec řekl: „Dobře, tak já ji zastřelím, nakonec
ona by mě taky zabila, kdybych tu včera byl.“
„Na to se spolehni. Ještě bys měl vědět dvě věci. Za prvé, moje sestra Izumi je dvojče a
jsme si podobné jako vejce vejci. Za druhé, v žádném případě se k ní nepřibližuj. Stejně jako
já ovládá bojová umění. Zná chvaty, jak člověka odzbrojit nebo zabít během okamžiku.“
„Hustý,“ řekl Valdemar. Signální pistoli pro jistotu nechal na stole a kufřík opřel o zeď. Pak se
posadil naproti Kasumi, které bylo jasné, že na ni bude brzy směřovat kupa otázek. „Kde ses
to naučila? Sestra chodila na kursy sebeobrany, kde se učila především judo, ale ty asi
zvládáš více věcí.“
„Spoustu obyčejných lidí chodívá na podobné kursy a učí se, jak se ubránit násilníkům.
Potom jsou kurzy například u policie nebo armády, které jsou už mnohem náročnější, ale
stále nejde o ten stupeň, který mám za sebou já. Nestačí mi techniky, s jakými se mohu
ubránit útočníkům nebo jak je zpacifikovat, či zbavit je zbraně. Pro mě je stěžejní být
schopna kohokoli holýma rukama zabít.“
„Fantastický… o důvod víc s tebou vycházet po dobrém. Ne, že bych po tom už od počátku
netoužil.“
Valdemar na chvíli odešel do kuchyňky, aby si odsud vzal termosku s čajem. Přinesl si ji zpět
a napil se.
„Víš, Kasumi, chtěl jsem se s něčím svěřit.“
„Vypadá to, že času máme dost, tak mluv.“
„Nejsem dobrý člověk.“ Valdemar sklopil hlavu dlaní a hledal odvahu povědět Kasumi vše, co
ho trápí. „Nejsem ani z poloviny jako ty. Jsem zbabělec a slaboch.“
„Pověz mi něco, co nevím.“
„Pokud mnou ještě teď nepohrdáš, věř mi, že až ti to řeknu, tak budeš.“ Kasumi vstala od
stolu a rozhodla se trochu zaměstnat meditací. ‚To jeho okecávání je strašné. Jenže já s ním
potřebuji vycházet… Což znamená se nerozčilovat. Snad to zvládnu.‘ Kasumi si sedla do
tureckého sedu a ruce zvedla mírně nad úroveň ramen. Poté je položila na prsa, aby jasně
cítila každý nádech i výdech. Zavřela oči a snažila se vnímat jen Valdemarova slova. „Vedle
tebe si připadám jako ještě větší trotl, ale nevadí mi to, jestli se chceš zeptat. Nakonec by to
časem mělo skončit úplně opačně – začnu tě považovat za svůj vzor a díky tobě se
změním.“
„My tu ale nebudeme celé roky!“
„No právě… Před šesti lety jsem si našel přítelkyni. Byla to skvělá žena, obětavá a se
smyslem pro rodinný život. Miloval jsem ji a asi po roce randění se nastěhovala k nám do
domu. Bydlel jsem tehdy s rodinou ve velké vile. Bydlel tam ještě táta, sestra a její milenec.
Máma ne, ta od nás odešla už před lety. Sestřin milenec byl charismatický elegán, ale
zároveň rival jejího bývalého přítele. Dělali si různé naschvály a vyvrcholilo to tím, že sestřin
expřítel vniknul pozdě večer do našeho domu s pistolí v ruce. Táta, který mu mezi dveřmi
otevíral, zemřel jako první – střela zblízka do hlavy. Ta rána byla slyšet až nahoře v patře a
z pokoje sestry vyšel její přítel, aby zjistil, co se stalo. Vykouknul jsem z pokoje a viděl ho na
schodech, jak se s dírou v břiše hroutí na zem a padá až dolů. Okamžitě jsem se schoval do
pokoje a s přítelkyní jsme byli tiše jako myšky. Slyšeli jsme, jak ten šílenec vstoupil do pokoje
mé sestry. Oběma nám bylo jasné, co se bude dít dál. Přítelkyně na mě naléhala, abych
vyběhl na chodbu a pospíchal do přízemí, kde jsme měli telefon. Chtěla, abych zavolal
policii, ale sám jsem byl tak vyděšený jako ještě nikdy. Klepal jsem se jako sulc a přemluvil
přítelkyni, aby šla místo mě. V tu chvíli se ozval výstřel z pokoje mé sestry a mě bylo jasné,
co se stalo. Netrvalo dlouho a zazněl poslední výstřel. V tu chvíli mě zalil ledový pot a já byl
úplně na dně. Zmohl jsem se jen na to, abych otevřel dveře na balkon a nehledě na výšku
vyskočil ven. Zlomil jsem si nohy a dva roky se vozil na kolečkovém křesle. Ten parchant se
nakonec zabil sám a já zůstal bydlet v domě, kde došlo ke čtyřnásobné vraždě. Je strašné
tam být a procházet se mezi těmi zdmi. Okamžitě jsem zkoušel dům prodat, ale kdo koupí za
slušnou cenu barák s takovou minulostí? Všechny nabídky byly značně pod cenou a prodat
rodinnou vilu za tak mrzký peníz jsem nedokázal. Stále v domě žiju a i když mám novou
přítelkyni, necítím se mezi těmi zdmi o moc lépe. Navíc nám to spolu neklape, tak jak by
mělo. Byl jsem nadšený, když jsem dostal místo ve výzkumném týmu a jel na půl roku sem.
Jenže ani tady to nebyl žádný med. Ještě že ses ukázala ty. Teď alespoň vidíš, jaká jsem
nula.“
„Na tvém místě bych pravděpodobně jednala jinak, ale to je tak vše, co můžu říct.“
„Jako chlap jsem naprosto selhal. A kvůli mně umřela přítelkyně. A nejen ona... Jsem ubožák
a zbabělec. Myslíš, že to má souvislost s tím, jak strašně se mi líbíš? Vzhledově jsi prostě
super kočka a charakterově taky. Tvou sílu a schopnosti považuji za úžasné a klidně bych
byl schopen tě celý život obskakovat, jako svůj idol. Co si o tom myslíš, Kasumi? Jsem
normální?“
„Těžko, ale normální není nikdo. Máš zvláštní způsoby, jak k ženě projevit sympatie, ale já
mám ráda přímé jednání. To ovšem neznamená, že u mě máš šanci – už mám přítele a i
kdybych ho neměla, o tebe bych ani nezavadila. Nechci otravnou hromádku neštěstí, ale
člověka, na kterého se můžu spolehnout a o kterého se mohu opřít. Nemysli si – i já mívám
slabé chvilky.“ Valdemar však nevypadal na to, že ho Kasumina slova zarmoutila.
„Ani jsem nečekal, že bys o mě stála. Závidím tvému příteli. Vzkaž mu, že má ideální
partnerku.“
„Budeme se teď bavit o něčem důležitém?“
„Eh, nevím. Asi ne.“
„Necháš mě tedy o samotě!“
„Jo! Jasně, že jo.“
Valdemar odešel a Kasumi zůstala o samotě, přesně jak si přála. Meditováním strávila téměř
dvě hodiny času a poté si podrobně prohlédla všechny místnosti stanice. Nebylo jich mnoho
– sklad, obytný prostor, centrála s přístroji, kuchyňka a místnost s generátorem elektrické
energie. V hlavě už měla plán, jak Izumi překvapit a to vyžadovalo Valdemarovu spolupráci.
Po prohlídce za ním zašla do kuchyňky, kde připravoval oběd – opět z konzervy.
„Poslouchej dobře, ať se mě pak nemusíš ptát.“ Valdemar si otřel prsty utěrkou a dal ohřáté
konzervy na tác.
„Poslouchám, krásná společnice.“
„Vše uvedeš do stavu, v jakém to bylo. Bohužel jsi už vytřel stopy krve, takže se pořežeš na
zápěstí a trochu podlahu zašpiníš. Poté odvezeš auto někam, kde nebude na očích a pěšky
se vrátíš sem. Nechci nic ponechat náhodě, takže mě hned poté připoutáš k řetězu, což
znamená ho připevnit zpátky ke zdi, ale jen na oko. Ve skutečnosti potřebuji být volná, ale
s řetězem pevně na ruce. Já se svléknu, opět mě zamkneš do okovů a strávím zbytek času
do příchodu Izumi tam jakožto vězeň. To samozřejmě mimo jiné obnáší to, že budu nucena
vylučovat přímo pod sebe, ale je to nutné, protože Izumi je hodně chyt… no, není hloupá a
tak jsou detaily nezbytné. Ty budeš většinu času trávit venku v té boudě, kde máte skútry.
Jakmile uvidíš přijíždět Izumi, opatrně se vydáš za ní a tou signální pistolí ji zastřelíš. Dej si
pozor, protože má ostrý sluch a vrzání dveří jí neunikne. Budeš muset dobře zamířit a
okamžitě střílet. Já ti možná pomůžu řetězem. To je asi tak vše – nějaké otázky?“
Valdemar zůstal na Kasumi zírat jako na zjevení.
„To je šílené! Proč ji nemůžeme překvapit, jakmile vejde do dveří?“
„Protože když mineš, je všechno ztraceno. Takhle ji vlákáme přímo do stanice, a protože
dveře od skladu jsou proti těm vchodovým, budeme ji mít v kleštích. Když se netrefíš, já
budu schopna ji obmotat řetěz kolem krku. Věřím, že ji ani tak nezastavím. Podstatné je, že
budeš mít čas znovu nabít.“
„Ty ji nedokážeš zastavit, ani když bude mít řetěz kolem krku? Co to je za ženskou?!“
„Když ji zabiješ a přežiješ, dozvíš se víc. Takže jdeme na to.“
„A to jsem se na společný pobyt zde tak těšil… To budu den co den venku v té zimě a ty
naopak tady ve vlastních…“
„Chceš mi pomoct nebo ne?!“
„Ano, ale… představoval jsem si to jinak.“
„To mě nezajímá. Najíme se a pustíme se do toho. Do večera chci být v okovech.“
X – Loutkáři
29. 12. 1998
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Samuel uložil Sakuru do postele v jejím pokoji a zvažoval možnost jejího připoutání. Dobře
viděl ohromnou sílu, kterou předvedla, a tudíž byl přesvědčen, že by musel použít rovnou
řetězy. Ve stájích dva takové nalezl a připoutal jimi pro jistotu Sakuru k posteli. Bylo to kruté,
ale v jeho očích nezbytné. Šel se na pár hodin prospat, neboť celou minulou noc
nezamhouřil oči. Brzy ráno se osprchoval a oblékl. Ač se zdráhal, rozhodl se zajít za Lilith.
Předpokládal, že pokud mu někdo bude schopen poradit, bude to démonka.
Lilith se za zrcadlem ukázala nečekaně brzy, sotva po druhém Samuelově zavolání.
„Ty máš ještě tu drzost přijít sem a volat mě?!“ řvala vzteklá démonka. „Myslíš si, že nevím
s kým se to Kasumi spřáhla?“
„Se Samaelem a není divu, když ty jsi ji podvedla. Pověděla mi všechno, ještě než odjela –
vím, proč jsi mne zradila a Kasumi teď hledá podporu u někoho, kdo mi je schopen pomoci.“
„Všechno ti určitě neřekla, nebo snad víš, co hledá a kdo je po jejím boku?“
„Záleží na tom? Nemáš jí co vyčítat, vždyť je ve stejné situaci jako ty – všemožně se snaží
zachránit svého blízkého.“ Lilithin ocas se uklidnil a bylo vidět, že Samuelova slova si vzala
k srdci.
„Kasumi je teď v nějaké stanici. Průběžně ji sleduji a zdá se, že je v pořádném nebezpečí.
Nesnaž se jí pomoct, jen bys to zhoršil. Teď musí čelit své chybě. Spíš mi pověz, proč jsi
tady.“
„Mám potíže. Ten démon, o kterém jsi tvrdila, že Sakuru nepřemůže, ji ovládá. Je to čím dál
horší!“
„Nesmysl! Vím co je Sakura zač a je to silná žena, kterou jen tak něco neporazí. Démon jí
nemohl ovládnout.“
„Sakura byla v té době těhotná. Démon zaútočil na její dítě a to během jediného dne vyrostlo
a přišlo na svět, jenže mrtvé a zcela lidské. Mám za to, že krátce před smrtí dítěte vniknul
démon přímo do Sakury a začal nad ní přebírat kontrolu. Myslíš, že je to možné?“ Lilith se
opět rozčílila a zařvala na celý sál:
„Samozřejmě, že je! To jsi takový idiot, Samueli?! Proč jsi mi neřekl, že čeká dítě?!“
„V tu dobu jsem to nevěděl a pak… Nemyslel jsem, že to něco znamená.“
„Při porodu každá žena pořádně zeslábne, obzvláště když má porodit nelidskou zrůdu! Byla
psychicky i fyzicky na dně, že ano?“
„Ano.“
„Démon nad ní bude získávat čím dál větší moc. Především ji bude vláčet po všemožných
iluzích. Bude ji zbavovat příčetnosti a dovede ji k tomu, že ona sama nebude vědět, co je
skutečné a co ne. Pak, dříve či později, ji naplno ovládne. Ať už Mammon plánuje cokoli, jsou
v nebezpečí všichni v okolí. Nejohroženější jsou pak logicky ti, které Mammon nebo jeho pán
Azazel nenávidí. Protože Azazel taktéž nenávidí mě a ví, že mám něco společného s vaší
rodinou…“
„Bože… takže jsme všichni v ohrožení? Celá rodina?!“
„Možná celé panství. Kdy že to začalo?“
„Před dvěma dny. Po odjezdu Kasumi. Myslíš, že to má spojitost?“
„Určitě. Kasumi přemohla Samaela a to samo o sobě znamená hodně. Mammon z ní má
strach a bude se snažit vše vyřešit než se Kasumi vrátí.“
„Co-co mám tedy dělat? Jak mám Sakuře pomoct? Zkoušel jsem exorcismus, ovšem nezdá
se mi, že to mělo význam. Ona je tak bledá a ty její oči…“
„Démon je v ní a já nevím, jak ho z těla vyhnat. Jedna zaručená možnost tu však je a já ti ji
důrazně doporučuji, Samueli. Ač ti to může připadat jako Mammonovo vítězství, věz, že kvůli
zabití jeho těla je to vlastně jeho definitivní porážka. Démon nemůže přebývat v mrtvém těle
a tudíž je potřeba v zájmu vás ostatních Sakuru zabít.“
„Cože?!“ vyhrkl ze sebe Samuel a rozbušilo se mu srdce. „To nemůžeš myslet vážně!“
„Sakura se tě může pokusit zabít! Tebe, tvého syna, možná i Kasumi. Tohle přece nebudeš
riskovat.“
„Nezabiju svoji přítelkyni. Musí být jiné řešení. Co takhle… pusť Sakuru k sobě. Můžeš z ní
démona vyhnat, ne?“
„Nevím jak. Musel by ho stáhnout Azazel a to neudělá.“
„Možná by to šlo jako v případě Adriana. Můžu uvést Sakuru do stavu, kdy bude na pokraji
smrti. Její tělo bude klinicky mrtvé, a když budu mít štěstí, možná se podaří ji opět…“
„Ani to nedomýšlej, Samueli. Démon se jejího těla nepustí, dokud nebude vidět, že prohrál. I
když se tu již začne formovat Sakuřin Stín, pořád bude její duše v těle. Démon není hlupák,
nepůjde pryč, dokud duše tělo neopustí. Musíš ji zabít a to definitivně.“
„Přijdu na něco jiného, ale Sakuru nezabiju nikdy!“
„Doufám, že až změníš názor, nebude pozdě.“
Samuel se vrátil do zámku a zašel zkontrolovat Sakuru. Ta stále spala a Samuel neviděl
důvod ji budit. Sešel dolů do kuchyně, kde Edward připravoval snídani.
„Dnes nemám na jídlo ani pomyšlení,“ řekl svému komorníkovi a pouze se napil čaje.
„Sakura je nahoře a je to s ní horší než včera. Chci teď jít do vsi a je jisté, že až se Sakura
probudí, bude hrozně vyvádět – svázal jsem ji totiž řetězy.“
„Řetězy?!“
„V jejím těle je démon, Edwarde. Ta dívka je nebezpečná, ač ne vlastní vinou. Občas ji běžte
zkontrolovat a bude-li mít žízeň, dejte jí napít. V žádném případě ji ale neodvazujte.
Rozumíte mi?!“
„A-ano, pane.“ Edward se opřel o stůl, povolil si knoflík u svého obleku. Bylo mu horko.
„Edwarde, vím, že je to teď těžké. Zažíváme hrozné období, ale musíme to překonat.
Potřebuji vaši pomoc, víc než kdy jindy.“
„Nezklamu vás, pane. A pane, dnes je pohřeb Marka. Dáte mi na těch pár hodin volno?“
„Spolehněte se. Je to odpoledne ve dvě, že ano?“
„Přesně tak, pane. Půjdete tam také?“
„Ještě nevím. Ne, že bych nechtěl, ale nenechám Sakuru o samotě s Desmondem.“ Samuel
se oblékl a vyrazil do Willow Creek.
Na dveřích hospody visela cedulka, na které stálo: 'Petice – stížnost na práci místní policie‘
Samuela to překvapilo a byl rozhodnut zjistit víc. Hospoda byla prázdná, což vzhledem
k denní době nebylo výjimečné. Harry uklízel putyku a Ephram mu pomáhal s mytím oken.
„Dobrý den pane Gordone,“ pozdravil Harry a Ephram se samozřejmě přidal v zápětí.
„Dobrý,“ odvětil Samuel a přistoupil k pultu, za který si okamžitě stoupl Harry a otřel si ruce o
utěrku.
„Jak je slečně Sakuře, smím-li se zeptat?“
„Ne moc dobře. Myslím, že trpí vážnou nemocí.“
„To je mi líto, pane.“
„Mohl bych se na ni zajít podívat?“ zeptal se Ephram, kterému bylo líto, co se Sakuře stalo.
„Až jí bude lépe, tak tě na zámku rád uvidím, ale teď bude nejlepší ji nerušit.“
„Chápu. Vzkažte jí alespoň, že na ni myslím a ať se brzy uzdraví.“
Samuel se usmál. „Vyřídím jí to, neboj se.“ Poté se obrátil na Harryho. „Přišel jsem za vámi
kvůli jiné věci. Neznáte tu někoho, kdo by se zajímal o… o spiritualizmus?“
„Spiri… co prosím?“
„Mám na mysli duchy, démony,… prostě zlé bytosti ze záhrobí.“
„Ehm, být vámi pane, zkusil bych se obrátit na madam Fortunu. Netají se s tím, že
komunikuje s duchy.“
„Měl jsem na mysli někoho důvěryhodnějšího, ale co naplat. Zajdu za ní a uvidím. Ještě než
půjdu – viděl jsem venku ceduli o petici…“ Harry vytáhl z pod pultu veliký papír, na kterém již
stálo několik jmen místních obyvatel. Nahoře byl text, který Harry vyjádřil svými slovy:
„Málokdo tu souhlasí s tím, jak fungují policejní složky, nebo spíše s tím, jak pracuje náš
inspektor. Rozhodl jsem se tedy požádat městský úřad v Ipswichi, aby práci našeho
inspektora prověřil a zvážil, zdali by nebylo nejlepší sem poslat jiného a zkušenějšího
inspektora. Jako příklad zpackané práce bych uvedl podivné okolnosti vraždy vašeho Marka.
Slyšel jsem, že Silas z fary volal na policii hned poté, co odtamtud hrobník vyrazil k vašemu
zámku, jenže inspektor tam dorazil, až když hrobník ohrožoval ty dva. Z vesnice k zámku to
ani pěšky netrvá tak dlouho. Stručně řečeno, pane Gordone, ta petice není víc než stížnost,
ovšem když zde budou podpisy téměř všech obyvatel Willow Creek je jisté, že se věc
ohledně pana Spoonera bude řešit.“
Ephram, který svého otce dobře slyšel, zvolal: „Měl byste se taky podepsat, pane Samueli.“
To už však Samuel sahal po tužce a vzápětí připsal svůj podpis.
Pak řekl: „Myslím, že názor šlechtice bude mít váhu. Když odsud ta krysa vypadne, jedině si
oddechnu a pokud tohle nezabere, podniknu něco na vlastní pěst. Ten člověk není zase tak
velkým pánem, aby tu mohl tak laxně vykonávat funkci navzdory mému nesouhlasu. Můžete
počítat i s podpisem Edwarda. Poslyšte, Spooner už o tomhle ví?“
„Kdepak. Vyvěsil jsem to teprve včera večer. Až se to dozví, to teprve bude mela.“ Samuel se
ušklíbl a dodal:
„Víte, co by byla mela? Kdyby se na tom papíře objevil Collierův podpis. Myslíte, že byste mi
mohl tu petici na chvíli půjčit?“
„Samozřejmě, ale bylo by dobré, kdyby byla do oběda zpět. To sem vždycky přijde nejvíce
lidí.“
„Nebojte, Harry. Do hodiny jsem zpátky.“ Samuel si vzal listinu a pospíchal k domu Colliera.
Bývalý inspektor bydlel se svoji ženou Josefínou poblíž návsi za řekou. Samuel zazvonil a
čekal, jestli někdo otevře. Z okna domu vykoukla postarší, asi šedesátiletá žena s krátkými
prošedivělými vlasy.
„Nejste vy pan Gordon?“ otázala se žena a pokřižovala se.
„Ano, jsem to já – Samuel Gordon. Potřebuji nutně mluvit s vaším manželem. Je doma?“
„Hned ho zavolám, počkejte chviličku.“ Josefína okno zavřela a Samuel zůstal čekat před
domem. Brzy ven vyšel Colliere v šedivém nevýrazném svetru. Vypadalo to, že za poslední
dobu hodně zestárl. Krom vrásek v obličeji bylo na vině i oblékání, neboť elegantní béžový
plášť, v jakém se obvykle Colliere pohyboval, mu zůstal trčet na věšáku a bral si ho, jen když
šel do společnosti.
„Dlouho jsme se neviděli…“ pronesl Samuel.
„Myslím, že o moji společnost jste nikdy moc nestál. Co vás sem tedy přivádí, Gordone?“
„Nezdá se vám, že váš syn nebere svoji práci dostatečně vážně?“
„Diplomaticky řečeno. Nechápu však, kam míříte.“ Samuel ukázal Collierovi petici a nabídl
mu tužku.
„Na to, že s tím Harry přišel včera večer, je tam už dvanáct podpisů. To není málo.“ Colliere
si petici vzal a pozorně si přečetl text.
„Snad si nemyslíte, že já svého syna…“ Ven vyšla i Josefína, neboť ji zajímalo, co se děje.
„Podívej se na to,“ řekl Colliere. „Chtějí odsud mého syna vystrnadit!“ Jen to Josefína slyšela,
vytrhla Samuelovi z ruky tužku a přidala svůj podpis.
„Konečně vás tam nahoře na zámku napadlo něco správného,“ pronesla Josefína. Collier div
nelapal po dechu, neboť mu čin jeho manželky připadal jako zrada. Samuelovi to nedalo, aby
se nezeptal:
„Co se mezi vámi třemi vlastně stalo? Vím, že je to hodně osobní, ale možná je to natolik
důležité, že by to měla vesnice vědět.“ Colliere už dle zamračeného výrazu dával najevo, že
neřekne nic. Josefína byla podstatně sdílnější.
„Když mi slíbíte, že uděláte vše, abyste odsud toho zmetka vyhnal, povím vám s klidem
úplně celý příběh.“
„Josefíno!“ vykřikl Colliere. Žena se ohlédla na svého muže a poté zpět na Samuela.
„Tak co, pane Gordone?“
„Je nejen v mém, ale i ve vašem zájmu,…“ Samuel poukázal na Colliera „…aby odsud
Spooner vypadnul. Jak moc dobře znáte Kasumi, Colliere?“
„Od té doby, co se vrátila, jsem ji ještě neviděl. Ale rád bych s ní mluvil ohledně případu
Rachel Gor…“
„Mlč!“ přerušila ho Josefína. „Už mám dost všech těch tvých případů! Nech to mladším a
přestaň se věčně vrtat v minulosti. Slyšela jsem, že Kasumi nejde pro ránu daleko. Kéž by
mu tu věčně nadutou hubu někde namlela.“
„Je to můj syn!“ vztekal se Colliere „Jak můžeš takhle mluvit?!“
„Pojďme raději dovnitř, ať si na nás lidi neukazují, že tu řveme. Beztak se vsadím, že nás
všichni pomlouvají v hospodě u piva a při tom je všechno jen tvoje vina!“
Veliké hlavní hale, kde bylo i schodiště do patra, vévodily obrazy s motivy typických
staroanglických měst a vesnic. Samuela nejvíce zaujal obraz mlýna, jež stál na břehu říčky,
která roztáčela mlýnské kolo. Josefína Samuelovi pověděla víc:
„To je ten starý mlýn, co stál v bažinách. To plátno je staré stovky let. Zvláštní, jak to tam
vypadalo tehdy a jaké je to dnes.“ Colliere uvedl Samuela do vedlejší místnosti, kde
nechyběly zelené sedačky, zapálený krb, stolek na kávu a samozřejmě další obrazy.
Samuelovi přišla výzdoba hrozně přehnaná. Na zámku byly desítky nejrůznějších pláten, ale
byly rozmístěny s mírou, kdežto zde to byl jeden obraz vedle druhého. Samuel však musel
uznat minimálně jedno – Josefína měla vkus, neboť ani jeden z obrazů nebyl ošklivý. Samuel
na pokyn Colliera usedl do křesla a položil petici na stůl. Doufal, že tam dostane i jeho
podpis. Bývalý inspektor však beze slova odešel z místnosti a vyšel po schodech nahoru,
kde měl svoji pracovnu. Josefína uvařila kávu a přinesla ji Samuelovi. Poté se posadila
naproti jemu.
„Sice z vás mám hrůzu, ale pokud díky vám ten nevděčný spratek odejde, uvěřím, že jste se
změnil.“
„Podpis Spoonerova otce by na tom papíře měl obrovskou váhu a možná by si sám Spooner
uvědomil, že tu nemá co dělat.“
„Abych byla zcela upřímná – kdyby ho vaše přítelkyně někde utloukla, budu nadosmrti jejím
dlužníkem.“
„Podle vašich slov je zřejmé, že Spoonera z celého srdce nenávidíte. Stále ale nechápu
proč.“
Josefína se napila kávy a začala vyprávět. Neměla s tím problém jelikož výsledný efekt
rozhodně mohl stál za to, alespoň v jejích očích.
„Conrad není mým vlastním synem. Manžela kdysi svedla v Ipswichi, kde pracoval, jedna
patoložka. Nebo možná on svedl ji, kdoví. Pravdu mi stejně nikdy nepoví, podstatné je, že se
jí narodilo dítě. Manželův sen byl vždycky mít syna, ale já jsem mu ho nemohla dát – jsem
neplodná, víte? Když jsem se dozvěděla, co se stalo a kdo je Conradův otec, hrozně jsem se
bála, že mě Leonard opustí, ale manžel byl ještě prohnanější. Patoložku zavřeli kvůli hrozivé
dopravní nehodě, kterou zavinila, a Leonard naznal, že by bylo nejlepší, abych já
vychovávala jeho dítě, alespoň dokud tu mrchu nepropustí z vězení. Bála jsem se, že
manžela jinak ztratím a souhlasila jsem. A tak jsem se celé roky starala o dítě, které bylo
jasným důkazem manželovy nevěry. Připadala jsem si jako úplná nicka a vždycky, když mi
Conrad přišel na oči, cítila jsem ponížení. Přesto jsem si Conrada zamilovala a oba jsme mu
svorně tvrdili, že já jsem jeho pravá matka. Po téměř patnácti letech pustili z vězení tu…
nenacházím slov. Ač by mě to ani ve snu nenapadlo, ona projevila o Conrada zájem a co hůř
– můj manžel ji v tom podpořil. Ona byla jeho pravá matka, on jeho otec a já nemohla nic
moc dělat. Conrad sice nebyl plnoletý, ale mohl si vybrat, s kým chce žít – s otcem tak jako
doteď nebo s matkou, která si sehnala bydlení v Londýně. Asi je vám jasné, co se stalo.“
„Dala jste mu to nejlepší, co jste mohla a on vás odvrhnul. Pak ale musel opustit i svého
otce.“
„Leonard ho často navštěvoval a já si až myslela, že mě nakonec opravdu opustí a půjde za
tou vražedkyní. Párkrát jsme do Londýna jeli, já vždy jen kvůli Conradovi. Snažila jsem se,
aby dostal rozum, mluvila jsem s ním, ale on o mě nestál. Byl rozhořčený z toho, že jsem si
hrála na jeho vlastní matku. Nikdy nepřekousl ten ‚podvod‘. Cítil se ukřivděný a tak je tomu
zřejmě dodnes. Ví totiž, že kdyby ta babizna Spoonerová nejevila o syna zájem, nikdy
bychom mu neřekli, kdo je jeho pravá matka. Když jsem za ním v Londýně byla naposledy,
řekl mi hrozné věci, tak hrozné, že jsem ani nevěřila tomu, co říká. V ten den pro mě Conrad
jako syn definitivně zemřel.“
„Ale co vím, tak on nenávidí ani svého otce.“
„Není divu – i on mu přece celé dětství lhal. Je mi jasné, že jeho pravá matka mu neřekla, že
jsme dobří lidé a že jsme mu nikdy neměli v úmyslu ublížit. Kdoví co mu o nás napovídala.
Leonard synovi dokonce sehnal dobře placenou práci a překousl i to, že musel přistoupit
k úplatkům. Celý život se svému synovi snažil všemožně pomáhat a vymetat mu cestičky.
Vůbec nechápal, že Conrad o to nestojí. Ani dnes to nechápe, řekla bych. Dnes je Conrad
namyšlený, bezpáteřný zmetek a opovrhuje námi, jak jen může. Pro něj navěky zůstaneme
lháři a podvodníci, kteří by ho klidně připravili o vlastní matku.“ Samuel dopil kávu a vůbec
nevěděl, co Josefíně, která jen tak tak zadržovala slzy, říct, aby ji povzbudil. „Nechte tu petici
tady, pane Gordone. Já manžela přiměju, aby se tam podepsal. Musí se konečně oprostit od
svého syna a uvědomit si, že on o jeho podporu nestojí a nikdy nestál.“
„Pomůžete tím nejen mě, ale zřejmě i sama sobě. Chápu, že byste ho nejraději navěky
vyhnala z mysli. Pokud budete moct, odneste tu listinu do hospody – Harry ji má na starost.
Děkuji za to, že jste se mi svěřila i za tu kávu. Nashledanou, paní Collierová.“
Samuel se venku dlouho nezdržoval a zavítal do domu věštkyně Fortuny. Naposledy tu byl
před více než třemi lety a ani trochu toho nelitoval. Vstoupil do potemnělé místnosti, kde
Fortuna přijímala své zákazníky. Na stole krom křišťálové koule byl zvoneček. Samuel
zazvonil a poté si prohlížel místnost, které vévodila rudá barva. Tu měly koberce, závěsy i
stěny. Závěs vzadu se odhrnul a dovnitř vstoupila vysoká rusovlasá postarší žena v zelených
blyštivých šatech. Samuelovi neunikla značná míra make-upu na obličeji věštkyně.
Přemýšlel, jak bude vypadat Kasumi, až jí bude přes čtyřicet. Kasumi nikdy nijak zvlášť
nedbala na svůj zevnějšek a šminky bylo to poslední, co se u ní dalo najít. Přesto ani ve
třiatřiceti nebyla ošklivá. A díky značnému charisma ani nezajímavá. Fortuna usedla na židli
naproti Samuelovi.
„Dlouho jste nenavštívil bránu mezi dvěma světy, Samueli.“
„Byl jsem tam dnes ráno, ale zapomeňte na to. Když jsem u vás byl naposledy, řekla jste, že
Kasumi se nikdy na Black Mirror nevrátí, že ji zabijí. Asi chápete, že má víra ve vaše věštby
za moc nestojí.“
„Ale oni ji opravdu měli zabít! Sama nechápu, jak je možné, že k tomu nedošlo. Když se ke
mně doneslo, že se Kasumi vrátila, snažila jsem se nahlédnout zpět a zjistit, jak je možné, že
přežila.“
„Tak vy čtete i v minulosti…“
„Chápu vaše pohrdání, Samueli, ale to nic nemění na faktu, že mi bylo dovoleno nahlédnout
v čase zpět. Cítila jsem strašlivé rány, jak dopadají na tělo vaší přítelkyně. Cítila jsem, jak se
jí podlamují končetiny, jak slábne a opět jsem cítila, jak ji opouští život.“
„Už s tím přestaňte!“
„Neumím si to vysvětlit jinak, než že Kasumi dokázala přemoci samu smrt, která na ni v ten
moment sahala. Dokázala se navzdory všemu vzchopit a přežila.“
„Když vám řeknu, že Kasumi je lepší než si myslíte, bude vám to stačit a pohneme se dál?“
„Z vaší přítelkyně musí vyzařovat velká energie.“
„Fortuno! Posloucháte mě?!“ Věštkyně s sebou škubla a zase začala vnímat okolí.
„Eh, ano, ano pane Samueli. Co ode mne potřebujete?“
„Bavme se čistě hypoteticky. Představte si, že démon z jiného světa vnikne do těla člověka a
začne ho ovládat. Mění jeho chování i vnímání okolí a mnohdy ho přivádí do snů. Jak by se
dalo podle vás zamezit démonovi, aby dotyčného ovládal, jak by se dalo docílit toho, aby
démon odešel?“
„Na Black Mirror cítím přítomnost opuštěných duší, jež hledají svůj klid. Duchové lesa kráčejí
stíny a hledají domov i lásku. Jsou opuštění a nešťastní. Démony však poznat neumím, jen
ztracené duše. Nevím, jak bych vám pomohla.“ Samuel se zamyslel a hledal další špetku
naděje. Poté řekl:
„Kde ty duše najdu?“
„Co prosím?“
„Kde jsou ti vaši duchové lesa, ty ztracené duše?“
„To nejde takhle jednoduše říct. Oni nestojí na jednom místě. Chvíli jsou tam, pak zase
jinde...“
„Kde se shromažďují nebo kde tráví nejvíc času? Nasměrujte mě někam, na nějaké reálné
místo. Možná… možná Stonering? Co myslíte?“
„Ne, tam ne. Stalo se tam moc zlého. Oni přebývají jinde. Běžte do lesů, Samueli, do lesů na
jihu panství. Hledejte duchy na ostrově Cleavage.“
„Na Cleavage… Díky Fortuno, doufám, že najdu, co hledám.“
Sakura stále trčela v umělém světě, kde strávila celou noc. Po probuzení zjistila, že již
pomalu svítá a Titania je venku. ‚Klika, že už je pryč. Ani jsem si nevšimla, že by tu spala se
mnou, což je super – nevadí mi, jak smrdí potem, nevadí mi ani ta její rozložitost, ale sere
mě, jak je suverénní. Nikdo ji nedokáže konkurovat, s každým hned zatočí. U sestřičky mi to
vůbec nevadí, ale tohle je cizí mrcha, navíc vymyšlená, nereálná hlavní hrdinka, kolem které
se všechno točí. Jenže… do prdele, vždyť teď už nečtu blbou knihu, ani nesleduju film. Tady
teď žiju a opravdu žiju, protože když tu umřu… Do háje, nesmím na Titaniu koukat jako na
postavu, ale jako na normálně žijícího člověka. Taky mi musí přestat vadit, že jí všechno tak
pohodlně vychází. Nikdy ji nikdo neznásilní, nikdo ji neporazí, nikdy nebude muset vraždit
nevinné,… no tak prostě má lepší život než já a hlavně má na to být nejlepší. Pryč se závistí,
pryč s ní.‘ Sakura vyšla ze stanu a zakryla si oči před sluncem. Titania hodila Sakuře kus
chleba a masa ze včerejška.
„Balíme se a jdeme dál na západ. Ty dostaneš na starosti Praxis.“
„Pra… cože?! Ona ještě žije?!“
„Žije. Barbaři z jihu jsou obecně dost odolní lidé a Avaři mezi nimi vynikají. Casper udělal co
mohl a dokázal Praxis srazit horečku.“
„Nebylo by lepší ji tu nechat? K čemu nám bude a kdo ji potáhne? Snad ne já?!“
„Pokud udrží v ruce meč, je užitečná. Až bude schopná chůze, budeš ji pomáhat, do té doby
ji budu nosit na zádech, ovšem jakmile dojde k boji je tvojí povinností ji chránit.“ Sakura
přistoupila k Titanii blíž a sledovala Caspera, jak balí stany. Vypadalo to, že do pěti minut
skupina vyrazí.
„Může tě zabít anebo zabije mě. Tito, nebuď blbá a podřízni ji jako podsvinče.“
„Casper říkal, že se mu podařilo ji uklidnit. Přesvědčil ji, že když tě nechá žít, nezradí tím
Avary.“
„Není divu, když balancovala mezi životem a smrtí! To bych se taky nechala ukecat!“
„Praxis je výborná válečnice, ve svém kmeni zřejmě ta nejlepší. Viděla jsi její cop – je to
symbol růstu její cti – nikdy ji o ni nikdo nepřipravil. Teď se možná ani neudrží na nohou,
ale…“ Titania to ani nedořekla, když se Praxis vypotácela ze stanu. Vypadala omámeně ale
podstatně lépe než večer. Zatímco Sakura zaskřípala zuby, Titania údivem hvízdla a řekla:
„Bojovníci Avarů mě nikdy nepřestanou udivovat.“ Sakura poodstoupila dál od uhašeného
ohniště a otřela si ledový pot z čela. ‚To je v prdeli! Kurva, kurva, kurva!‘ Na stráni u lesa si
Sakura všimla Mammona. Přestože byl dost daleko, jeho hlas byl jasný a zřetelný:
„Samuel ti nepomůže – nikdo ti nepomůže. Držím tě zde déle a déle - již brzy budeš zcela
má. Budeš zírat, až zjistíš, co s tebou podniknu.“
Sakura po probuzeni zjistila dvě věci – že je doma v posteli, což jedině vítala a že se nemůže
pohnout kvůli řetězům, jež obepínaly postel a nedovolovaly jí ani se posadit.
„Co to…“ podivila se Sakura. „Héj! Samueli, kde jsi?! Co se to děje?!“ Do pokoje přispěchal
Edward, který slyšel Sakuřin křik.
„Odpusťte, paní, ale pan Samuel se vás rozhodl pro jistotu připoutat. Je to kvůli vašemu
dobru.“
„Co?! Kvůli mému dobru si teď ani nemůžu dojít na hajzl? Mám žízeň, potřebuju se
protáhnout, chce se mi chcát a kdoví, co ještě a vy mě tady budete držet?!“
„Pan Samuel trval na tom, že musíte kvůli vaší i naší bezpečnosti zůstat tak, jak jste. Je mi
líto, ale nemůžu vás odvázat.“
„To si snad děláš prdel!“ řvala vzteklá Sakura. Marně s sebou začala lomcovat, ale kýžený
efekt se nedostavil. Sakuřiny oči začaly opět rudě žhnout. „Ty zkurvená svině, okamžitě mě
pusť! Zabiju tě, Edwarde, přísahám, že tě zabiju, jestli mě hned nepustíš!“ Edward se
rozklepal, když viděl vzteky nepříčetnou Sakuru a pochopil, že jeho pán opravdu udělal
správnou věc. „Pusť mě, ty jeden sráči! Slyšíš, pusť mě nebo tě zničím.“
„Nemůžu, paní, to-to nejde.“ Sakura vycenila zuby a řekla:
„Tebe zabiju taky. Pamatuj si to, ty bastarde – zabiju tě společně s nimi!“ Edward to déle
nevydržel a raději odešel z pokoje. Ještě dlouho slyšel všemožné sprosté nadávky a urážky.
Komorník sešel do kuchyně, kde natočil vodu do sklenice. Chtěl počkat, až se Sakura uklidní
a poté jí dát alespoň napít.
Když se po deseti minutách do pokoje vrátil, Sakura byla skutečně mnohem klidnější a tiše
plakala.
„Už nemůžu, Edo,“ řekla a snažila se zastavit tekoucí slzy. Edward přiložil sklenici
k Sakuřiným ústům.
„Napijte se, paní.“ Žena poslechla a vypila celou sklenici. Cítila se velice vyprahlá.
„Omlouvám se. Já jsem nechtěla být zlá.“
„To nic, já tomu rozumím, paní. Vím, že to nejste vy, že bojujete s vetřelcem, kterého máte
hluboko v sobě.“
„Nejhorší je, že boj prohrávám. Řekla jsem, že vás všechny zabiju… Koho jsem tím myslela?
Vůbec nevím. Všechno je tak hrozně vzdálené.“
„Musíte být silná, paní Sakuro. Věřím, že to dokážete. Můžu pro vás něco udělat?“
„Eh, tím asi nemyslíš, že mě pustíš ven, co? Pověz mi, co Samuel?“
„Je teď ve vsi. Nevím, co přesně má v plánu, ale je mi jasné, že udělá vše, aby vám pomohl.“
„Co když to nepůjde?“
„Takhle nemluvte, paní. Stále je naděje.“
„Jen aby… ale máš pravdu – sestry Sato nikdy nic nevzdávají a já budu bojovat. Potřebuji
Mirandu. Zavolej jí domů, aby sem co nejdříve přišla.“
„To není dobrý nápad.“
„Ale ano, je. Zavolej jí a pak mi pomož zamaskovat, že mi něco vážného je. Svedu to jen na
nemoc a případně horečku kvůli té ráně. Ona nic nepozná.“
„Tak dobře. Udělám, co si přejete.“ Edward odešel na chodbu a využil telefon na poličce
vedle koupelnových dveří.
Carl seděl jen v trenýrkách u sebe doma v křesle a četl si noviny. Tu a tam je odložil, to aby
se mohl napít piva z lahve.
‚Hmm, tak ono je to už i v novinách, že se ti dva budou brát. Panství Black Mirror čeká
výjimečná událost – současný majitel zámku Samuel Gordon a hrdinka z Black Mirror
Kasumi Sato si prvního ledna na půdě Warmhillského kostela řeknou své ano. Stane se tak
po čtyřech letech, kdy od sebe byli odloučeni a bla bla bla… Tady to je – Kasumi Sato je po
celém panství známá jako přemožitelka démonů. Její neuvěřitelné schopnosti ochránily před
necelými pěti lety mnoho obyvatel panství. Doufejme, že charismatická černovláska bude po
boku lorda z Black Mirror šťastná a zůstane zde žít po zbytek života. Je zřejmé, že Kasumi
převezme jméno starobylého šlechtického rodu a bude se pyšnit titulem lady.‘ Carl vzteky
zmačkal noviny a odhodil je na zem. ‚Lady Kasumi Gordonová… hrdinka z Black Mirror….
přemožitelka démonů… neuvěřitelné schopnosti… Co to je do prdele za svini?!‘ Zazvonil
telefon a Carla vyrušení rozčílilo.
„Kurva!“ zařval. „Kterej čůrák zase?“ Carl popadl telefonní sluchátko a okamžitě spustil:
„Tady Carl Norris, co je?“
„Silas Mahoney z fary,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Mám virózu, copak jsem vám včera nevolal?! Mám horečku, není mi dobře a rád bych se
zase vrátil do postele, abych mohl odpočívat!“
„Já vás chápu, pane, ale nutně vás potřebuji. Na dnešní odpoledne jsou plánované pohřby
Marka Holmese a Marka Daughertyho a zatím nemáme ani vykopané hroby. Přitom rakve by
měly z kostela okamžitě putovat pod zem.“
„Vy mě snad chcete zabít! Necháte mě v tomhle mrazu házet lopaty hlíny? To si říkáte
kněz?!“
„Tak dobře, já to vykopu sám, ale nemyslete si, že vás u Harryho budou čekat peníze.“
„No to tedy budou! Jsem nemocný a je povinností zaměstnavatele mi dávat část mého platu
po určitou dobu mé pracovní neschopnosti. Dnes ráno jsem byl u doktora, mám to tady
černé na bílém, že jsem nemocný a potřebuji klid.“
„No jak myslíte, tohle už si vyřešte s Harrym. Ale až se mě zeptá, co že jste tu udělal za
práci, řeknu mu, že vůbec nic. Nashle.“ Carl rovněž položil sluchátko a dostal chuť na
cigaretu. Než ji však stihl vytáhnout z krabičky, co měl v bundě, telefon se opět rozdrnčel.
Vztekle zvedl sluchátko a zařval do něj:
„Co ještě chcete?!“
„Eh, dovolal jsem se správně? Je to dům slečny Mirandy Shepardové?“
„Zatím ještě jo, kdo jste?“
„Promiňte, zapomněl jsem se představit. Jsem Edward Walker z Black Mirror, pane…“
„Norris. Chuck Norris.“
„Prosím?!“
„Jsem Carl Norris! Kdo jiný... Co chcete?!“
„Můžete mi prosím dát k telefonu slečnu Shepardovou?“
„To půjde těžko, když je v práci.“
„Aha… a nemohl byste mi dát její číslo na mobilní telefon?“
„Ona nemá mobil. Můžu jí maximálně poslat zprávu na mail, ale to se mi nechce. Snad
jedině… poraďte mi a já dám Mirandě zprávu.“
„Samozřejmě, bude stačit, když ji vyřídíte, aby co nejrychleji přišla na zámek. Je to moc
důležité a teď váš požadavek. Co potřebujete?“
„Kdybych se chtěl o Kasumi Sato dozvědět co nejvíc, za kým bych podle vás měl jít?“
„Pokud nemáte na mysli přímo ji, tak za panem Samuelem Gordonem nebo za její sestrou,
ale ta onemocněla a dnes vás určitě nepřijme.“
„Tak nepřijme. Ona mě musí přijmout, jako bych byl nějaký nuzák! Co si myslí, že je?! Ale
možná bych se mohl zeptat přímo vás.“
„Nemám moc času, pane Norrisi.“
„Na jednu otázku mi snad odpovíte. Neříkejte, že nemáte peníze na zaplacení telefonu.
Řekněte mi, kdo je vlastně Kasumi? A zkuste to trochu rozvézt, abych měl vážně motivaci
vám na oplátku pomoct.“
„Vaše chování je… ale nic, zapomeňte na to. Kasumi je Japonka, je jí něco málo přes třicet a
přišla sem poprvé roku 1995. Kdybych vám řekl, co tu dokázala, stejně byste nevěřil. Vím, že
je to po psychické i fyzické stránce neobvykle silná žena, která se už dlouho věnuje bojovým
uměním.“
„Vím, že umí ty… pochybný kousky, ale kde je využívala? Jak se živila?“
„Nevím, jako co pracovala, ale řekl bych, že to bude úzce souviset právě s bojovými
uměními.“
„Cirkusová artistka, trenérka nebo snad zápasnice?“
„Nevím, ale umí se naprosto fantasticky prát, tak snad ta zápasnice.“
„Měla problémy se zákonem?“
„I kdyby náhodou ano, tak do tohohle vám nic není! Už takhle jsem řekl dost, takže pomůžete
mi nebo ne?“
„Ještě si to rozmyslím.“ Carl sluchátko položil a dopil zbytek piva z lahve. Poté na sebe
navlékl kalhoty, triko a bundu, načež vyšel z domu. Auto nechal před domem a pomalým
volným krokem šel ke vsi.
Carl z kapsy vytáhl mobil a v paměti vyhledal číslo Jonathana.
„Čau Jonty, tady Carl.“
„Nazdar chlape, děje se něco?“
„Hele víš, jak jsme tuhle mluvili o tý krávě Kasumi. Zkus si trochu zavzpomínat, ona by totiž
docela klidně mohla být dost známá, to jako myslím celosvětově. Nakonec by to bylo i
logický, že si šlechtic vybere celebritu. Celým jménem se jmenuje Kasumi Sato a zřejmě je to
zápasnice. Možná byla v Americe, víš, jak tam jsou ty slavný kung-fu turnaje.“
„Kung-fu turnaje?!“ podivil se Jonathan. „Podle tebe je všechno kung-fu, co?“
„Tak jak se to do prdele jmenuje?! Řežou se tam hlava nehlava a každej na to jde jinak.“
„Smíšená bojová umění? Hele vole, to není jen tak. Kasumi Sato mi nic neříká, ale to nemusí
nic znamenat. Jestli ta tvá Kasumi jede v MMA, jak se to oficiálně jmenuje, tak bych se jí do
cesty nepletl ani omylem. Na turnajích se scházejí hotoví mistři všelijakých stylů. Thajské
muay thai, korejské taekwon-do, japonské judo, ruské sambo, brazilské jiu jitsu,… Jestli
v tom Kasumi fakt jede, pak si buď jistý, že není vyhraněná na určitý styl, ale zvládá toho
víc.“
„A to se z ní mám posrat jako všichni tady okolo?! No tak umí máchat rukama a nohama…“
„Ty vole, prober se. Viděls někdy zápasnici MMA? To jsou nabušený holky zvyklý dostávat
pořádný rány. V posilovně jsou jako doma a s klidem převálcují spoustu obyčejných chlapů.
Když dáš Kasumi pěstí, nepůjde k zemi, ale vrátí ti to i s úroky.“
„Možná to takhle vůbec není. Nakonec je to Japonka a kdoví, jestli vůbec kdy byla v USA.“
„Ani nemusela. Loni v říjnu vznikla v Japonsku gigantická organizace MMA s názvem Pride
FC. Se schválně zeptej Gordona, jestli nemá na zámku vystavenou trofej.“
„Běž do hajzlu, Jonty!“ rozčílil se Carl, když se na druhé straně ozval smích. „Tahle žlutá
kunda by po pobytu v ringu mohla vystavovat leda tak vymlácený zuby! Sere mě, že se tu z
ní všichni můžou posrat! Jak já bych té šikmoočce nejraději zakroutil krkem.“
„Ty seš vážně zralej na ústav. Kámo, uvědom si, že to všechno může být ještě mnohem
horší. Lidi odjakživa chtějí vidět nefalšovanou tvrdost, krev a zabíjení. Všechny druhy MMA
jsou možná drsné, ale jsou to sporty, kde platí určitá pravidla. Jenomže po celém světě se
pořádají stovky ilegálních turnajů, kde už to není o bodech, nehraje tam roli čas a u ringu
nečeká kupa doktorů s přístroji. V novinách před časem stálo, že se v Londýně odhalilo něco
podobného, ale to bylo tady v civilizované Evropě. V Asii žijou zvířata a východní Asie, odkud
ta tvá Kasumi je, je rodiště všelijakých bojových stylů. Je to čistě teoretický, ale jestliže
Kasumi jede v něčem takovémhle, pak je to Rambo v sukni. Radím ti dobře kámo, ani se k ní
nepřibližuj.“ Rozčílený Carl zavěsil, aniž by svému kamarádovi cokoli řekl. ‚Už se nemůžu
dočkat, až ji potkám. To poslední, čeho bych se měl bát, je žena.‘ Carl došel do Willow Creek
a protože ho zajímalo, proč Edward potřebuje Mirandu, přeci jen za ní zašel, ač to zprvu
rozhodně neměl v plánu. Knihovnice byla opět u sebe a četla si.
„Čau, Miri.“
„Carle? Nemáš být v posteli?“
„To kvůli Edwardovi. Tvrdil, že prostě musím jít za tebou a něco ti vzkázat. Takže, jestli se
zlobíš, že neležím, zlob se na něj.“
„Mohl jsi mi poslat mail. Mám tu připojení k netu, stejně jako doma.“
„Jenomže kdoví, kdyby sis to přečetla. Edward vzkazuje, že musíš všeho nechat a běžet na
zámek. Je to strašně důležité.“ Miranda se polekala a urychleně sbalila věci.
„Nevíš, o co jde?“
„Edward mi to neřekl, asi mu za to nestojím. No to víš – když děláš poskoka milostpánovi,
vleze ti to brzo na mozek.“ Zatímco Miranda utíkala k zámku, Carl přešel most a všimnul si,
jak z vedlejší uličky jde směrem k návsi Samuel. To se právě vracel od věštkyně. Carl se
raději Samuelovi do cesty nepletl a pospíchal k hospodě. Zpráva ohledně petice mu
neunikla.
Protože se pomalu blížil čas oběda, u pultu nebyl Harry, jak by bylo zvykem, ale Ephram.
„Dobrý den, pane.“ pozdravil chlapec a zdvořile se uklonil. „Táta zrovna vaří a tak vás
obsloužím já. Co to bude?“
„Nemáš být ve škole?“
„Eh, jsou svátky, pane. Máme prázdniny.“
„Je devětadvacátého, to svátek není!“ Ephram se usmál a doufal, že tím hosta nerozčílí.
„My máme prázdniny až do konce roku. Tak… co to bude, pane?“
„Samý prázdniny!“ rozčílil se Carl a to, co mu zůstalo na jazyku raději nahlas neřekl. 'Poctivý
tvrdě pracující lidi se dočkají pár dnů dovolený, kdežto malý líný haranti věčně smrdí doma!'
„Hmm, možná bych se rád podepsal pod petici.“
„Ehm, to teď bohužel není možné, pane. Ta listina tu teď jaksi… není. Když ale hodinku
počkáte…“
„Pověz mi, kluku, kdo všechno se tam už podepsal.“
„To nemůžu říct.“
„Ale no tak, vždyť to každý stejně hned uvidí. Není to anonymní. Podepsal se tam Gordon?“
„Ano, i on nesouhlasí s vedením místní policie.“
„Jasně… co myslíš, Kasumi se tam podepíše taky?“
„Slyšel jsem, že Kasumi před pár dny odjela, ale až se vrátí, nejspíš se nepodepíše.“
„Ne?! Proč? Neumí to?“
„Já nevím, jestli ji odhaduji správě, ale podle toho, co tu říkávala její sestra Sakura, je
Kasumi fakt hrdá a ráda řeší své problémy osobně. Možná, že tohle by jí připadalo jako
neférová zákeřnost, jako rána pod pás, ale to je čistě můj názor. Osobně Kasumi moc
neznám, ona pořád někam jezdí a tady na panství zatím moc dlouho nepobyla.“
„Myslíš, že jezdí na turnaje?“
„Turnaje?! Možný to je, pane. Kasumi je neporazitelná bojovnice. Jo, přesně takhle to Sakura
říká často – neporazitelná. A ví o čem mluví. Bude to tak čtrnáct dnů, co slečna Sakura
vyprávěla, jak Kasumi bojovala s…“
„To stačí!“ přerušil Carl chlapce. „Nebudu tady bydlet a dennodenně slýchat, jaká je Kasumi
hvězda.“ Carl za sebou prásknul dveřmi a zašel na policejní stanici.
Za stolem posedával Spooner a kouřil doutník.
„Co je?“ zeptal se nově příchozího. Carl se rozhlédnul po stanici a přišlo mu divné, že tu je
jen inspektor. Opřel se o velikou kopírku, což Spooer neviděl rád. „Myslíte, že je to vaše?!
Kupte si tu kopírku a pak se o ni klidně opírejte dál!“ Carl se zasmál, načež Spooner odložil
doutník a vstal od stolu. „Je tu snad něco k smíchu?“
„Vy tu děláte úplně sám.“
„Není se čemu divit. V téhle díře žije asi šedesát lidí. Sice jsem inspektor a mám pod sebou
kolegy z jiných větších vesnic, ale tady ve Willow Creek jsem sám.“
„Takže ta petice je cílená výhradně proti vám. To je dost dobrý…“
„Jaká petice? Co to meleš, chlape? Koukej odsud vypadnout!“ Inspektorovo rozčílení Carlovi
jedině vyhovovalo.
„Tam v hospodě je petice, kam se podepisují místní burani a touží po tom, aby byly
prošetřeny vaše nedávné případy a abyste v případě nalezení jakékoli nejasnosti předal post
někomu jinému. Stručně řečeno, vás odsud chtějí vyštípat.“
„To snad ne!“ zařval Conrad a nehledě na přítomnost Carla vyšel ze stanice. Carl se usmíval,
neboť věděl, že si právě našel silného spojence v boji proti Gordonům.
Edward na Mirandu čekal už u brány zámku. Když přišla, otevřel ji a vpustil na pozemek.
„Dobrý den, Edwarde,“ pozdravila Miranda. „Co se stalo?“
„Paní Sakura si s vámi potřebuje promluvit. Pojďte za mnou, doprovodím vás k jejímu
pokoji.“ Miranda následovala komorníka do zámku a dále do pokoje, kde pobývala Sakura.
Ta ležela přikrytá dekou a na očích měla sluneční brýle.
„Eh, Ahoj, Sakuro,“ pozdravila Miranda.
„Čau, Miri. Není mi moc dobře a asi jsem přecitlivělá na světlo – hrozně mě pálí oči.“
„Možná bys měla navštívit doktora.“
„Já to zvládnu. Jsem ráda, žes přišla, víš? Už jen tvá přítomnost mi zvedne náladu.“
„Prý je to něco vážného. Co tedy potřebuješ?“
„Vážného? Edward asi trochu přeháněl. To víš – ze všeho je hned vykulený.“
„Podívej, moc ráda tě vidím, ale teď bych měla být v knihovně.“
„Ser na knihovnu. Není lepší potěšit nemocnou kamarádku? Stejně tě Harry nebude
kontrolovat.“ Miranda se usmála a posadila se na postel. To Sakura neviděla ráda a doufala,
že si Miranda nevšimne řetězů. „Vrátila se ti ta knížka?“
„Jo,“ odvětila knihovnice. „Byla jsem tam včera, když jsi byla mimo sebe. Pak večer jsem už
musela domů, tak promiň, že jsem nezůstala.“
„Nic se nestalo.“
„Četla jsi to? Jaké to je?“
„Dost… chytlavé, řekla bych.“
„Ha, ha, jo přesně tak. Vždycky se do příběhu ponořím a nemůžu se odtrhnout.“
„Moje řeč. Protože nemám moc co dělat, tak nad tím přemýšlím a napadají mě všelijaké
kraviny. Tak schválně, proč myslíš, že Praxis nenávidí mágy?“
„Ty už ses dostala tak daleko? Teda… No, nevím, abych ti zbytečně neprozrazovala děj.“
„To mi vůbec nevadí. Jen mluv.“
„Jeden mág zabývající se krvavou magií unesl Praxis sestru a zabil ji. Proto opustila
s požehnáním otce svůj kmen. Rozhodla se jednou provždy zodpovědět otázku, proč
mágové unášejí válečníky a hlavně chtěla pomstít sestru. Ještě ani nevím, jestli se jí to
povede, ale asi jo. Kousek od jezera Nuadin stojí věž a v ní sídlí mág. Když byli hrdinové
v krčmě, jež je poblíž, napadl Praxis mág sídlící ve věži. Porazila ho a věřila, že ve věži
najde mnoho informací o mázích. Praxis se rozhodla po poražení netvorů vydat do věže na
průzkum, takže je možné že pověstné velké finále bude boj s mágem a ne vůdcem
Poskvrněných. Anebo, že by to byla vrátka pro druhý díl? Co myslíš?“
„Myslím, že jeden díl úplně stačí. Díky Mirando, moc jsi mi pomohla.“
„Pomohla?! Tomu nerozumím, jak pomohla?“
„Ale nic. Chce se mi spát, raději už běž a ještě jednou děkuju. Až mi bude dobře, pozvu tě na
pivo.“ Sakura byla po odchodu Mirandy mnohem veselejší. Právě dostala šanci, jak se
z nepříznivé situace ohledně Praxis vymotat se zdravou kůží.
Do běla rozzuřený Conrad vtrhnul do hospody a ve dveřích minul Josefínu, která právě
odcházela. Inspektor ji hrubě odstrčil a dál se věnoval Harrymu. Ten právě vracel listinu
s podpisy pod pult. Conrad mu ji beze slova vytrhl z rukou a prohlédl si všechny podpisy.
„Harry Miles, Ephram Miles, Jim Ackland, Terry Black, ehh, a další a další burani. Taky
Gordon? Dokonce ten parchant ze zámku?! A… Leonard Colliere…“ Jen Conrad dočetl
poslední jméno, začaly mu zlostí škubat koutky rtů. Roztrhl petici a hodil listinu na zem.
Zatnul pěsti, až mu zbělely klouby, ale stejně se neuklidnil. „Tak tohle vám neprojde!“ zařval
Conrad tak hlasitě, že ho muselo být slyšet až venku. „Všichni jste se proti mně spikli, úplně
všichni!“
„Uklidněte se!“ obořil se na inspektora Harry. „Nemyslete si, že jste něčeho dosáhl. Tu petici
sepíšeme znovu.“
„To tedy ne! To nikdy! Já tady zůstanu, protože jestli to poženete výš…“
„Tak skončíte možná jako pochůzkář.“ Conradovi sjela ruka na pouzdro s pistolí a pomalu ji
vytáhl. Harry to přes pult neviděl, takže si vůbec neuvědomoval, jak moc je situace vážná. Za
Conradem se kdosi ozval:
„Ani to nezkoušej!“ Inspektor po hlase poznal svého otce. Toho sem poslala Josefína, to když
viděla, že je Conrad takřka nepříčetný. Conrad se vůbec neotočil, ale zároveň nepustil pažbu
pistole.
„Jak jsi mi to mohl udělat?!“ otázal se svého otce inspektor, kterého hněv stále neopouštěl.
„Celý život se ti snažím všemožně pomáhat, synku. Nebýt mě, pochybuji, že bys vůbec
dokončil školu a byl přijat do policejního sboru.“
„Nebýt tvých peněz! Myslíš, že to nevím? Celý život se mě snažíš vézt za ručičku jak malého
spratka, ale já už jsem dávno dospělý!“
„Přál sis být policistou. Já ti to splnil.“
„Kdybych tehdy býval zjistil, že na to nemám, možná bych se měl lépe. Teď jsem ale
inspektorem tady, mám klidnou práci za pořádný balík peněz. A opět jsi za tím stál ty. Bez
tebe a tvého vlivu bych se zřejmě nestal tvým nástupcem. Tohle bylo to jediné správné, co jsi
pro mě udělal. Za tohle jsem ti vděčný.“
„Nikdy jsi mi to neřekl.“
„Protože tě stále nenávidím! Teď mi ale chceš zase všechno vzít a definitivně mě zničit.
Skončím jako nula, protože oba dobře víme, že jsem udělal chybu a ne jen jednu. Na postu
inspektora si připadám jako někdo, jako člověk, který se za sebe nemusí stydět. Nevíš, jak
těžké bylo žít s vědomím, že moje matka je vražedkyně! Přesto jsem ji měl rád – byla to
přece moje matka a vím, že kdyby ještě žila, dala by za mě ruku do ohně.“
„To já přece také.“
„Ale všechno jsi dělal za mými zády! Myslel sis, že víš všechno nejlíp, protože jsi vážený
detektiv a dokonce inspektor!“
„Slyšíš se, jak mluvíš?“
„Nedovolím ti, abys mě o všechno připravil!“
„Zahoď tu pistoli, chlapče. Říkám to nerad, ale Josefína má pravdu – ty o nás nestojíš, tak
proč bychom se ti měli nadále plést do života? Běž si za svým štěstím, ale odejdi z téhle
vesnice a pouta mezi námi budou navždy zpřetrhaná. Slibuji, že se o tebe přestanu zajímat a
zapomenu na to, že jsi můj syn.“
„Nebude zase po tvém a už vůbec nedojde k tomu, co chce ta falešná bestie. Měl jsi zůstat u
mé matky, když tě potřebovala nejvíc! Myslíš, že tu nehodu zavinila schválně?! Jsi zbabělec
a zrádce!“ Conrad za sebou zaslechl cvaknutí kohoutku. V tu chvíli se otočil, odjistil a vypálil.
Uvědomil si, že celý proces nebyl tak rychlý, aby Colliere nedokázal zareagovat, ale přesto
se o nic nepokusil. Kulka prolétla tělem Conradova otce a on se zhroutil k zemi mrtvý. „To…
to ne,“ hlesl Conrad. Přiběhl k otci a snažil se nahmatat tep, leč marně. Vyhlédl na ulici, kde
bylo prázdno – mezi svátky lidé málokdy vycházeli ven. Poté se ohlédl k pultu, za kterým stál
Harry a vedle něj Ephram, který se strachy celý klepal. Conrad ani v tento moment
nedokázal reagovat s chladnou hlavou. Okamžitě namířil pistolí na Harryho a řekl. „On na
mě tahal zbraň – chtěl mě zabít a mám tu svědky!“
„Chtěl vás jen donutit složit pistoli,“ řekl Harry a z očí se mu spustily slzy.
„To není pravda a ty to víš! Přísahám Bohu, že jestli nebudete oba dva stát za mnou, tak…“
Conrad namířil pistoli na Ephrama, ten vyjíkl hrůzou.
„Klid, prosím,“ řekl Harry. „Prosím vás, udělám všechno, co budete chtít, ale mého kluka
z toho vynechejte.“ Harry úplně cítil, jak se mu strachy klepají ruce. Měl dlaň položenou na
pultu a nedokázal se uklidnit natolik, aby přestal bušit prsty do dřeva. Žaludek se mu svíral
hrůzou, když viděl, kterak Conrad míří pistolí na jeho syna. „Snažně vás prosím, nechte toho.
Viděl jsem, jak vás chtěl Colliere zastřelit, tohle řeknu všem. Budou mi věřit, já vím, že ano.“
Harrymu dokonce začaly hrůzou cvakat zuby. Čelo mu zalil ledový pot a nebyl schopen
udělat jediný krok. Nikdy by si nepomyslel, že obyčejný cár papíru vyústí v tragédii.
„Dobře…“ řekl inspektor. „Máte na lidi vliv, to je moc dobře. A co ty, kluku? Co řekneš lidem?“
„Přece pravdu.“ Harry vytřeštil oči.
„Ephrame!“ zvolal, aby svého syna přiměl k poslušnosti. Ephram se ale nedal.
„Paní Kasumi by nikdy v takové situaci nezalhala, protože je čestná a spravedlivá. Řeknu, co
jste provedl!“ Conrad se prstem dotkl spouště.
„Vybral sis špatný vzor, chlapče.“ Zazněl výstřel a kulka přesně trefila Ephrama do hlavy. Byl
mrtvý ještě dřív, než tělo spadlo na zem. Conrad obrátil zbraň na Harryho. Ten s otevřenými
ústy pohlédl do hlavně. Conrad se pokoušel ospravedlnit své činy: „Můj otec zešílel a
zastřelil dva lidi, já ho zabil v sebeobraně, to abych ochránil další vesničany.“ Další rána a
Harry spadl na pult. Kulka mu prolétla tělem, ale nezasáhla žádný důležitý orgán. Conrad mu
přiložil ústi pistole k hlavě a vystřelil znovu. Do obličeje mu vystříkla krev. Otřel si ji a poté se
ohlédl ke dveřím, mezi kterými stála Josefína. Dlaněmi si zakrývala tváře a sledovala hrůzný
čin svého nevlastního syna. Conrad neváhal a zastřelil i ji. Josefína spadla přímo na tělo
svého manžela. Inspektor se postavil doprostřed sálu a rozhlédl se kolem sebe. Čtveřice těl,
pod kterými se rozšiřovaly kaluže krve, ho konečně přiměly se uklidnit. Teď si ovšem začal
uvědomovat hrůznost svého jednání. Z očí se mu spustily slzy, když viděl čtveřici zmařených
životů, jež uhasly jeho vinou. Začal racionálně uvažovat a došlo mu, že neexistuje možnost,
jak by přesvědčil ostatní včetně policie, že on za nic nemohl. 'Zkrat,' pomyslel si. 'Byl to jen
zkrat... kdyby otec netahal zbraň, nikdy by se to nestalo! To on všechno spustil! Jako
vždycky... Vždycky to musel být on, kdo rozhodoval o mém životě.' Conrad namířil na mrtvolu
svého otce a vystřelil na ni. Pak znovu a ještě jednou. „Parchante!“ vykřikl a do těla otce
vztekle kopl. Conrad otevřel ústa a do nich vecpal hlaveň pistole. 'Teď po tvém nebude,'
pomyslel si, zavřel oči a stiskl spoušť.
Samuel pospíchal rychlým krokem ke starému mostu jež vedl na ostrov, který obtékala řeka
Glance. Cesta tam vedla z lesů a tak se Samuel držel u pravého břehu, postupoval podél
proudu a myslí se upínal k opuštěnému nevelkému ostrovu. V mlze se konečně objevil obrys
malého ostrova, na němž rostly vysoké stromy a trnité keře. Samuel na ostrově nikdy nebyl,
ale dle jeho velikosti bylo zřejmé, že tu nemůže být nic zvláštního. Dřevěný můstek z prken
nevypadal stabilně, takže ho Samuel nejprve trochu ozkoušel. Když se ujistil, že alespoň
prvních pár prken je dostatečně pevných, vykročil na most a pomalým krokem ho přešel.
Ostrov na Gordona nepůsobil dobrým dojmem, obzvláště kvůli ponuré atmosféře, tvořené
naprostým tichem a nepříjemnou mlhou. Samuel byl rozhodnut si pospíšit a tak místo
obcházení okolo ostrova zamířil rovnou do jeho středu. Protáhl se kolem několika holých
stromů, přičemž dával pozor, aby mu pokroucené větve nevyrazily oko. Překročil suchý padlý
strom a stanul před rozpadající se dřevěnou chatkou. Samuela to udivilo, neboť nevěděl o
nikom, kdo by tady měl žít. Počítal s tím, že chatka je už celé roky neobydlená.
Přesto raději zvolal:
„Haló, je tu někdo? Jsem Samuel Gordon a hledám pomoc.“ Nikdo se neozval a tak se
Samuel přiblížil k chatě a strčil do dveří. Vylomily se z pantů, a jakmile dopadly na podlahu,
rozlomily se na kusy. ‚Ta barabizna drží už jen silou vůle.‘ Samuel vstoupil dovnitř a rozhlédl
se okolo. Místnost tu byla jen jedna a nebyla prázdná, jak Samuel předpokládal. Krom
spousty prachu a pavučin byl u zdi vzadu stůl a na něm zakrvácený nůž. Samuel po něm
natáhnul ruku, ale v ten moment se nůž zvednul a proletěl Samuelovi těsně u hlavy, načež se
zabodnul do stěny. Gordon byl vyděšený, ale přesto rozhodnutý tu zůstat a neutíkat. Říká se,
že zoufalství dělá z lidí odvážlivce… anebo blázny. Samuel zoufalý byl ale uvědomoval si, že
zůstávat zde je opravdu projev zakaleného rozumu.
„Je tu někdo?“ zeptal se Samuel a cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nůž ze zdi vylétnul a Samuel
se jen tak tak shýbnul, aby se mu uhnul a neskončil s dírou v čele. „Já vám nechci ublížit!“
zoufal si Samuel a nepřestával sledovat nůž, kterak se zvedá ze země, jakoby ho cosi
drželo. „Potřebuji jen pomoct!“ Ozvaly se kroky – přesněji jemné praskání dřeva, jakoby
někdo byl v chatce se Samuelem a hlasitě dupal. Gordon pocítil ledový chlad a couvnul ke
zdi. Přímo před ním se zviditelnila jakási bytost podobající se člověku. Byla namodralá a
průhledná.
„Jsem Samuel Gordon a…“
„Taky vrah?!“ otázal se duch.
„Taky?! A-ano, ale já za ty vraždy nemohl. To temné síly.“
„Já jsem také vrah.“ řekla bytost s neskrývaným nadšením. „Před mnoha lety jsem přišel sem
na ostrov hledat nocleh. Věděl jsem, že tu pobývají lidé – žila tu celá rodina rabářů, co lovili v
řece ryby a prodávali je na trhu. Nechali mě tu přespat a když jsem řekl, že bych jim mohl
pomáhat, s nadšením souhlasili. Sbližoval jsem se s jejich dcerou a požadoval po ní, aby
vyzvídala ve vsi, zkrátka aby pro mě dělala špiona. Svoji úlohu hrála dobře, možná až moc.
Po pár dnech za mnou přišla a chtěla mě varovat – ne před vesničany, ne před policií, ale
před svými rodiči. Prý mne chtěli nahlásit na policii a získat tučnou odměnu, protože nějak
zjistili, kdo jsem. Odjakživa jsem byl totiž zloděj a živil se okrádáním poctivých měšťanů
v Ipswichi. Tady na Black Mirror jsem hledat úkryt, ale nevyšlo to. Tímhle nožem jsem celou
tu rodinu povraždil a to včetně té malé holčičky. Když jsem těla jejího otce a matky házel do
řeky, sledoval jsem ji, jak pláče a mě jí ji přišlo líto. Najednou tu měla zůstat sama a
bezmocná?! To jsem ji přece nemohl udělat, když mne zavčasu varovala. Zůstal jsem tu
téměř měsíc, ale poté mě stejně našla policie. Policie mě vystopovala, obklíčila chajdu a
požadovala, abych z ní vyšel. Já tak neučinil. Mezi dřevěnými zdmi jsem se cítil bezpečněji
než tam venku prošpikován nenávistnými pohledy policistů, jejichž sousedy jsem dost možná
připravoval o majetek. Nechtěl jsem odsud odejít, ne s rizikem, že mě zastřelí. Žádal jsem je,
aby zachovali chladnou hlavu a šli mě zatknout. Tvrdil jsem, že se bránit nebudu a přitom
jsem do kapsy strkal nůž... Oni stále požadovali, abych vyšel ven a tak jsem poslechl. S
rukama nad hlavou jsem vyšel na práh domu a v tu chvíli jsem ucítil bodavou bolest v hrudi.
Oni mi lhali... Lhali mi stejně jako ti rybáři, avšak tehdy tu nebyla žádná holčička, která by
mne mohla varovat... Od té doby zůstávám zde. Ostrov za ta léta zarostl neprostupnými keři
a vysokou travou. Chatka se pomalu rozpadá, zkrátka všechno hezké, co tu bylo, je již pryč,
ale ten nůž zůstal. Nůž, kterým jsem povraždil celou rodinu je stále zde. Stále na něm je
zaschlá krev mých obětí. A ty oběti... za jasných nocí je vidám venku před chatkou. Ukazují
na mne a pláčou. Je tam i malá holčička. Často opakuje jedno slovo - loutkáři, loutkáři a tak
stále dokola!“
„Nemohu vás soudit a ani nechci. Já jsem jen přišel pro radu. Moji přítelkyni posedl démon
z pekla a já nevím, jak ho vyhnat.“
„To je prosté – zabij ji. Třeba skončí jako já. Stále ji budeš mít nablízku.“
„Já ji chci živou! Neříkejte, že váš ‚život‘ vám vyhovuje.“
„Přál bych si odejít, ale co pak? Skončím v Pekle, to je jisté. Navíc odsud nemohu – nevím
proč, ale cosi mě tu drží.“
„Opravdu nemůžete pomoct? Třeba bych na oplátku pomohl já vám.“
„Démon je přece z Pekla, ne? A já tam nikdy nebyl. Jak můžu vědět, zdali je možné démona
z těla člověka vyhnat?“ Samuelovi došlo, že naděje, ke které se upnul, je mylná. Smutně se
otočil a vykročil ven. Než však překročil práh, u jeho krku se objevil nůž. „Jak to, že volně
chodíš živý a zdravý ty, ty vrahu?!“ ozval se duch. „Zabiju tě a možná tak odčiním svůh hřích!
Potrestám vraha a dostanu se do Nebe!“
„Ne…“ hlesl Samuel. „Já…můžu ti pomoct. Můžu tě dostat tam, kam chceš. Pomohu ti
překročit práh mezi světy živých a mrtvých. Dokážu to, jen mi řekni jak.“
„Já do Pekla nechci, to raději zůstanu ve své chatě!“ Samuel si uvědomil, že nemá jak
argumentovat. Zbývala mu jen jediná možnost a rozhodl se ji zkusit. V rychlosti uchopil
držadlo nože a trhnul s ním. Čekal, že to půjde ztuha, ale mýlil se. Okamžitě vyhodil nůž ven
do trávy a vyběhl z chatrče. Otočil se a sledoval ducha, jak se horečně snaží dosáhnout na
nůž. Natahoval svoji paži, jak jen mohl, ale nůž byl přesto příliš daleko. Samuel ho zvedl a
hodil do řeky. Hned na to se duch začal svíjet a vylamoval z chatky zplesnivělá prkna.
Samuel to sledoval a přemýšlel, co se asi stane, až stavba spadne. Duch byl nyní vzteky bez
sebe. Netrvalo dlouho a z chatrče vyšel jasný záblesk světla. Samuel si musel zakrýt oči, a
když opět pohlédnul na stavbu, duch byl pryč. Krátce poté se na břehu u řeky zablesklo
znovu a pak ještě dvakrát. ‚Vypadá to, že jsem právě Fortunu připravil o duchy lesa… Marie,
Bílá paní, také dříve chodila po lesích jako duch a pátrala po svém synovi. Od té doby, co ji
Mordred z úst Adriana řekl, že Damien je po smrti, ji nikdo nikdy neviděl. Znamená to, že její
pouto s tímto světem bylo přetrženo a ona došla pokoje? Asi ano a to samé se právě stalo
nyní. Ten nůž… jak mohl být asi starý? A ti lidé… stále čekali, až budou pomstěni?‘ Gordon
na nic nečekal a pospíchal přes můstek pryč. Pospíchal zpátky k vesnici a cestou zvažoval
své další kroky. Odmítal si připustit možnost, že by Sakuru zabil. To ji raději bude držet jako
vězně, dokud nepřijde na to, jak ji zachránit ze spárů démona.
Vesnice Willow Creek byla na nohou. Přestože se blížil konec roku a to obvykle všichni
pobývali se svými rodinami, dnes bylo venku rušno. Samuel u hospody viděl nejen hlouček
vesničanů, ale i policisty a lékaře, kteří vynášeli mrtvá těla určená k pitvě. Samuelovi se
rozbušilo srdce, když pochopil, že tu došlo k úmrtí. Propletl se davem a přistoupil
k detektivovi, který si prohlížel křídou nakreslené obrysy těl mezi dveřmi hostince.
„Dál nesmíte!“ vykřikl detektiv a otřel si zpocené čelo. To, co zde viděl, mu rozhodně klid do
duše nevneslo.
„Odpusťte, nechci vás rušit při práci. Já jsem lord Samuel Gordon ze zámku Black Mirror.
Povězte mi prosím, co se tu proboha stalo?!“
„Vy jste ten šlechtic? Já jsem Judd, detektiv. Pár minutek si na vás udělám. Zatím vám však
mohu říct jen toto – zdá se, že místní inspektor v putyce zastřelil čtyři lidi a pak i sebe.
Alespoň to říkají stopy, víc ukáže pitva.“
„Bože… koho přesně ten muž zabil?“
„Dle místních svého otce, jeho ženu, majitele hospody a jeho syna. Řeknu vám to takhle,
pane Gordone, viděl jsem leccos, ale takový masakr ještě ne. Myslím, že o tomhle se tu
bude dlouho povídat.“ Samuel sklopil zrak a chvíli mu trvalo se uklidnit.
„Znáte už motiv?“ zeptal se.
„Těžko říct, přímí svědci nejsou, ale jistý pan Norris, který viděl inspektora naposledy, řekl, že
byl hrozně rozčílený kvůli nějaké petici. Našli jsme listinu se jmény a odeslali ji našim lidem
jako důkazní materiál.“ Samuel rázem ještě více zblednul a zakryl si dlaní tvář. 'Loutkáři...'
pomyslel si v duchu. „Děje se vám něco, pane Gordone? Je vám špatně, potřebujete vodu?“
„Ne, já… já za to můžu.“
„Co prosím?“
„I já se pod tu petici podepsal. A navíc jsem přesvědčil Spoonerovy rodiče, aby se podepsali
též. Tahal jsem za provázky a sledoval jen diváky, ne ty kterými manipuluji. To je… to je
strašné…“ Samuel se vypotácel dál a došel až k mostu. Opřel se o zábradlí, předklonil se a
vyzvracel se do řeky. Přesto se mu neulevilo – byl bledý jako stěna a žaludek se mu svíral
úzkostí. Detektiv zašel za ním.
„Vaše výpověď je pro nás důležitá, pane Gordone. Ale to, co se stalo, si nedávejte za vinu.“
„Blbost sice není trestný čin, ale to neznamená, že na tom všem nemám svoji vinu. Bože…
Není mi dobře, potřebujete mě už teď?“
„Jedinou neznámou je právě motiv, a tudíž je vaše výpověď stěžejní. Ten člověk nebyl první,
co řešil své problémy ve vzteku a zkratovitě. Naštěstí ne každý má v takový moment u sebe
střelnou zbraň. Někde si tu odpočiňte, pane Gordone, já zatím vyřeším svoje na místě činu a
potom vás vezmeme k nám na stanici, kvůli sepsání výpovědi.“
„Bude tam i ten chlap? Ten Carl Norris?“
„Ano, pojede s námi. Jeho svědectví je rovněž důležité. A samozřejmě vyzpovídáme ostatní
vesničany, třeba si někdo něčeho všimnul.“
Sakura proležela na své posteli celé hodiny. Nemohla dělat vůbec nic, ale chápala, proč ji
Samuel přivázal. Docela se těšila, až se zase vrátí do světa fantasy knihy. To se stalo krátce
po druhé hodině odpolední. Sakura se ocitla před jakousi krčmou, jež stála na křižovatce
dvou cest. Bylo zřejmé, že jde o cesty hodně frekventované a že cestovatelé musejí mít dost
peněz, aby se takováto živnost vyplatila. Sakura neuvažovala nad tím, jak daleko odsud je
nějaká osada či snad menší město a raději se starala o krčmu. Stěny byly z bytelných
dubových klád, střecha ze slámy a poblíž menší budova patrně pro ustájení koní. Sakura
otevřela do krčmy, která byla uvnitř překvapivě prostorná. Po pravé straně za pultem
postával obtloustlý holohlavý hostinský a jeho rovněž obtloustlá žena právě nesla z kuchyně,
jež byla vzadu, dva korbely plné piva. Sakuře bylo hned jasné, kde pivo skončí, neboť až na
zadní stůl, u kterého seděli dva lidé, tu bylo prázdno. Asiatka už z dálky poznala, že u stolu je
jen Titania a Casper. Přišla k nim a pokoušela se vše vysvětlit.
„Fakt se omlouvám, lidi, ale zase mě to sebralo. Popravdě řečeno, nedá se na mě moc
spoléhat, ale ne proto, že bych byla mrcha – to ta zatracená magie!“
„To nic,“ řekl Casper a usmál se. Sakura se musela bránit, aby úsměv neopětovala. Nechtěla
však rozčílit Titaniu.
„Ehh, o něco jsem přišla?“ otázala se. Titania pobídla Sakuru, aby se posadila a gestem
objednala další pivo. Během chvilky bylo na stole.
„Tohle je jen zastávka na cestě – Praxis si potřebovala odpočinout a my najíst. Během
okamžiku vyrážíme dál, ty se najíš cestou.“
„Jo… a Praxis je kde?“
„Nechali jsme ji odpočívat nahoře v pokoji. Běž pro ni a vyřiď, že vyrážíme.“ Sakura
v rychlosti vypila pivo na ex a vyběhla po schodech. Zde bylo několik dveří od pokojů,
přičemž dva zřejmě patřily majitelům krčmy. Sakura zkoušela jeden pokoj po druhém, až
narazila na ten odemčený, který zřejmě patřil Praxis. Uvnitř však bylo prázdno, jen Praxisin
meč, dýka a vak s osobními věcmi tu zůstal. Sakura vyhlédla z otevřeného okna, ale nenašla
jedinou stopu. ‚Kde ta kozatá kráva je? To snad… počkat, vždyť ona se měla v nějaké
zasrané krčmě utkat s mágem, jenže… A kurva – já jsem změnila celej děj tý přiblblý knížky!
Mág Praxis přepadl tady v pokoji a protože byla zraněná, tak mu asi nedala moc práce a…
Ale tělo tu nikde není, což znamená…‘ Sakura zaslechla vrzání prkem a domyslela si, že
sem někdo jde. Urychleně popadla zbraně i vak a strčila vše pod postel. Do pokoje vešel
Casper.
„Tak co vám tak trvá a… kde je Praxis?!“
„Já vůbec nevím,“ odvětila Sakura a předstírala hrozně překvapenou. „Pokoj je úplně
prázdný a po Praxis tu není ani stopy. Nemohla… nemohla jít ven?“
„Toho bychom si všimli. Zatraceně!“ zabědoval Casper a přiběhl k otevřenému oknu.
Sledoval stromy na nedalekém kopci, jak si s jejich větvemi pohrává vítr. „Musím ji najít! Co
když ji někdo unesl?!“
„Ale… ale to by museli projít kolem vás, ne? A hlavně by tu zůstaly její věci! Jako zbraně
myslím. Spíš… spíš bych řekla, že prostě utekla. No vždyť víš, co se stalo včera. Mezi ní a
Titanií to pořádně jiskřilo.“
„Tohle by mi přece neudělala. Odejít bez rozloučení…“
„Tys jí měl hodně rád, co?“
Casper se opřel o zeď a sklopil hlavu. „Je překrásná. Proč jen jsem ji to nestačil říct?“
„Mám plán, kámo! Vykašleme se na Titaniu a půjdeme hledat Praxis společně. To by bylo,
abychom ji nenašli!“
„Je to špičková stopařka! Když bude chtít, dokáže tvořit falešné stopy a vláčet tě stále
dokola, dokud pátrání nevzdáš. Navíc, nemůžu odejít z jednotky, rozhodně ne, když je mě
nejvíc potřeba.“
„Pak budu Praxis hledat sama – třeba budu mít štěstí. Stejně vám nejsem nic platná.“
„To bys pro mě udělala?“
„To se vsaď, že jo. Ještě mi tak řekni… je šance, že narazím na ty potvory?“
„Je a ne malá. Zatím se však zdržují výhradně dál na západ, za velkou řekou. Když se od
řeky budeš držet daleko, máš šanci se jim vyhnout, ale i tak buď opatrná – posílají sem
průzkumné skupiny, běžně o osmi netvorech. Už jsme se s jednou z nich střetli a překvapili
nás – zaútočili ze zálohy a vlákali nás do pasti. To pro Poskvrněné není běžné.“
„Je to na ně moc chytrý?“
„Tak nějak. Poskvrnění jsou bývalí vrazi a násilníci. Žene je touha po zabíjení, žízeň po krvi a
hlad po čerstvém lidském mase. Ani mezi sebou se nesnáší a tak se často slučují do malých
skupin, které mezi sebou bojují. Není jich mnoho, za normálních okolností na ně stačí běžné
posádky na vojenských stanovištích, jež jsou po celém Adrasu anebo v nejhorším
domobrana, kterou má každá větší vesnice. Tentokrát je však kdosi sjednotil a začínají být
organizovaní, dobře vycvičení a vyzbrojení. Představují vážný problém, to proto jsme byli
nasazeni my.“
„Jo… tak hodně štěstí. Neměli byste se už déle zdržovat.
„Vysvětlím vše velitelce, věřím, že to pochopí a nechá tě jít. Pokud opravdu Praxis nalezneš,
vyřiď ji, že ji miluju a ať se vydá do hlavního města k posádce Rudých hřebů. Pokud tuhle
výpravu přežiju, budu tam na ni čekat.“
„Fajn, kámo. A teď už běž. Jo a… co pusu na rozloučenou?“ Casper se usmál a políbil
Sakuru na tvář. Poté pospíchal dolů.
Sakura zatím vyčkávala v pokoji a to téměř půl hodiny. Chtěla mít jistotu, že až vyjde ven
s Praxisiinými zbraněmi, nikoho nepotká. Vyzbrojila se, přičemž meč připnula na záda, dýku
k pasu a vak upevnila na boku. Podívala se, co v něm vlastně je. Našla trochu zabaleného
sušeného masa, podivný nezdobený placatý amulet z tvrdého dřeva a měšec se třemi
stříbrňáky a dvaceti měďáky. Seběhla dolů a oslovila hostinského, který pochrupoval u stolu.
„Hej, vstávej, vole, už je ráno!“ Krčmář sebou škubnul a zamžikal očima.
„Myslel jsem, že jste odešla s ostatními.“
„Jsem na odchodu, potřebuju jen trochu jídla na cestu a hlavně vodu. No a taky poradit, kudy
k jezeru Nuadin.“
„Nuadin? To je kousek odsud! Sotva půl dne cesty koňmo na jih.“ Krčmář vstal a dal se do
připravování zásob. Do vaku přibylo zabalené vepřové maso, sádlo a půlka chleba. Krčmář
dále naplnil čutoru čerstvou vodou. „Budou to dva stříbrňáky za jídlo a ještě jeden navíc kvůli
čutoře.“
„To si snad děláš prdel, ne?!“ obořila se na hostinského Sakura. „Myslíš, že jsem v životě
neviděla žádné fantasy?! Ty věci nemají hodnotu ani jednoho stříbrňáku!“
„Je to na vás, paní. Berte nebo nechte být.“
„Tak já to teda beru,“ řekla Sakura, popadla dýku a vrazila ji hostinskému ze strany do krku.
Otřela si zakrvácenou čepel o mužovo oblečení. Poté si připevnila k pasu čutoru a obešla
pult, aby prohledala poličky a skříňky. Nebylo v nich mnoho věcí, rozhodně ne peníze, které
Sakura hledala. Byla tu však zamčená truhlička. Sakura se podívala mrtvému muži do kapes
a krom špinavého hadříku na utírání rukou nalezla i kýžený klíč. Odemkla truhličku a vzala
odtud poloprázdný měšec. Neměla teď čas zkoumat celkovou hodnotu peněz a rychle
vyběhla z krčmy. Od stájí právě přicházela krčmářka s prázdným košem od sena. Sakura
přišla k ní.
„Potřebujete něco, paní?“ otázala se žena.
„A víš, že jo?“ Sakura vytasila dýku a jediným čistým řezem podřízla ženě hrdlo. „Beztak jsi
jen vymyšlená.“ Poté Sakura pospíchala do stájí. Otevřela vrata a rozhlédla se uvnitř. Krom
hromady naskládaného sena a ovsa pro koně tu byl i vůz a tažný kůň. Poblíž byl pak
hubenější jezdecký kůň a na zdi pověšené sedlo. Sakura koni nasadila uzdu a vyvedla ho
ven. Poté ho osedlala a vyšvihla se mu na hřbet. Kůň nervózně zafrkal a začal s sebou
škubat. Sakuře chvíli trvalo, než koně uklidnila a poté ho kopla do slabin, načež se kůň
rozběhl. Náhle zastavil a Sakura přes něj přepadla na zem. Rychle se odkutálela, aby na ni
kůň nešlápl. „Do prdele!“ zařvala vztekle. „Ve filmech to vypadá snadnějc. Nejhorší je, že
nemám čas toho kreténa uklidňovat!“ Asiatka se podívala na oblohu a sledovala Slunce.
Věděla, že je pár hodin po poledni. Nebylo zrovna snadné odhadnout, kterým směrem je jih,
ale předpokládala, že k jezeru vede některá z cest. Dle polohy Slunce a stínu, jež vrhaly
stromy, tedy odhadla tu cestu, která směřovala co nejvíce na jih a tou se pěšky vydala. ‚Teď
mám zbraně, jídlo i peníze, ale až se sem vrátím znovu, budu dost možná někde jinde a
zase skončím jen ve svých hadrech. Dokonce je pravděpodobný, že se zase zjevím
v blízkosti těch dvou. Bylo by skoro lepší zůstat tady déle. Prostě se nebránit, nevzrušovat
se, být v klidu a pohodě a nemyslet na to, že žiju ještě jiný život.‘
Domů na zámek se Samuel vrátil až k večeru. Vypovídání na policii ho ani trochu nedokázalo
uklidnit a zbavit pocitu viny. Zašel do patra a nahlédl do Sakuřina pokoje. Asiatka vypadala
jako že spí, takže ji Samuel nechal být a šel k sobě. Na chodbě potkal Edwarda. „Slyšel jste,
co se stalo, pane?“ zeptal se.
„Ano, slyšel. Musel jsem vypovídat na policii, takže jsem ani nestihl Markův pohřeb.“
„Já tam nakonec také nebyl, to aby tu mladý pán a paní Sakura nebyli sami.“
„Jsem unavený, Edwarde a půjdu si lehnout. Večeři mi nedělejte.“ Samuela navíc začala
bolet hlava. Vzal si proto dva prášky, hned jak vešel k sobě do pokoje. Otevřel okno ven, aby
v pokoji vyvětral. Netrvalo dlouho a přiběhl sem Desmond.
„Ahoj, tati,“ pozdravil. „Půjdeme si hrát?“
„Ne, nezlob se, ale není mi dobře.“ Desmond viditelně zesmutněl a sklopil hlavu.
„Přečteš mi aspoň pohádku?!“
„Řekni si Edwardovi.“
„A co pusa na dobrou noc?“
„Usneš i bez ní, ne?“
„Nemáš mě rád!“ vykřikl Desmond. „Stejně jako maminka!“
„Běž do pokoje!“ rozčílil se Samuel. „A tohle už nikdy neříkej! Ani nevíš, jak moc tě mám rád.“
Desmond urychleně odešel a Samuel nedokázal odehnat z mysli chmury. ‚Mělo to být
nejlepší a nejšťastnější období mého života. Místo toho jedna hrůza střídá druhou. Kde
sakra jsi, Kasumi? Jestli se ti něco stane… a kvůli mně… s tím už se nevyrovnám.‘ Samuel
ulehl na postel a doufal, že příští den přinese něco dobrého.
Sakura pospíchala po cestě směrem k jezeru Nuadin dlouho do noci. Zastavovala se, jen
když už nemohla. Bála se, že jí příště čeká návrat k velitelce jednotky a tomu se chtěla za
každou cenu vyhnout. Proto od ní chtěla být co nejdál a naopak co nejblíže Praxis. Krátce po
půlnoci se před ní ve svitu měsíce objevila ohromná blyštivá vodní plocha. V dálce na jihu
byly vidět vysoké hory a kolem jezera se vlivem větru ohýbaly mnohé listnaté stromy. Zhruba
uprostřed jezera stála vysoká černá věž. Vypadala zlověstně, ale Sakura byla odhodlaná se
tam vydat.
„Víš, co si myslím, ty kreténe!“ zařvala Sakura a mluvila samozřejmě k démonovi. Ten se
skutečně během okamžiku vynořil ze stínů. „Ta kniha ti dává jen inspiraci na tvorbu tohohle
světa, ale všechno, co se tu stane, máš pod palcem ty sám. Jinak by přece Praxis nemohla
skončit zde! Nejlepší na tom je, že mě potřebuješ a z toho důvodu mě nepostavíš před tak
velké nebezpečí, abych mu podlehla.“
„Jsi chytrá…“ řekl obdivně Mammon. „ale zároveň slabá. Už se nechceš vrátit… už
nebojuješ… vzdáváš se.“
„Víš hovno! Proč bych se měla vyhýbat smrti, když moje smrt zabije i tebe?! Už tu nechci
bojovat o život, zatímco ty se mi budeš tlemit. Teď si vyměníme role a věz, že pár šrámů
navíc mě nezastaví!“
Island – Norská výzkumná stanice pod sopkou Hekla
Již druhý den Valdemar čekal schovaný v boudě se skútry a pootevřenými dveřmi sledoval
dění venku. Zuřila sněhová bouře a bylo vidět sotva na pár metrů. Přesto doufal, že motor
auta nebo jen světla uvidí i odsud. Nechtěl Kasumi zklamat a byl opravdu pozorný a
nenechával se rozptylovat něčím jiným. V ruce neustále přidržoval signální pistoli a v té
druhé žmoulal termosku s čajem. Dlouhé hodiny bojoval se spánkem i sám se sebou a sbíral
odvahu, kterou potřeboval k tomu, aby Izumi vyřídil. V hloubi duše však doufal, že sem Izumi
vůbec nepřijede. Tu a tam zašel do stanice v rychlosti zkontrolovat přístroje nebo si jen vzít
něco k jídlu. Doufal, že nemůže mít takovou smůlu, že by Izumi přijela právě v ten moment.
Teprve k večeru, to když Heklu zahalily stíny a nad zasněženou krajinou zavládla polární
záře, se ozval dunivý zvuk motoru. Valdemar zabědoval, neboť navzdory všem přípravám se
mu srdce rozbušilo a tep zrychlil. Bylo to tady a on nemohl déle váhat.
Kasumi proseděla na chladné zemi celý včerejší večer, noc a dnešek. Nebylo to příjemné,
obzvláště když se jí zachtělo na toaletu. Kasumi měla smysl pro detail a Izumi ji navíc dobře
znala. Izumi tedy muselo být zřejmé, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Po celou tu dobu
Kasumi přemýšlela, jak s Izumi bojovat. Nemohla se spoléhat na sílu, na rychlost ani na
znalosti. Jediná možnost byla udělat něco, s čím Izumi vůbec nepočítá. Samozřejmě se
Kasumi na mysl dostalo případné porušení svých zásad. Věděla, že kdyby pod sebou měla
schovanou signální pistoli, Izumi by zvládla zastřelit mnohem snáz než Valdemar. Přesto to
Kasumi neučinila a doufala, že toho nebude litovat. K večeru se otevřely dveře a mezi nimi
nestál Valdemar, ale Izumi s úsměvem na rtech. Dveře za sebou v rychlosti zabouchla.
„Uff, to je zima,“ řekla Izumi a postavila se před svoji dvojnici. „Koukám, žes to prostě musela
pustit… jsi prase.“ Kasumi mlčela a prohlížela si zdobený pás, který měla Izumi kolem pasu,
a který spínal její bundu. Byl vcelku úzký, šedý a zdobený severskými runami - znaky
tvořené výhradně rovnými, či šikmými čarami.
„Kde máš rukavice?“ zeptala se Kasumi.
„Jsou celkem nepohodlné a těžké, ale neboj – mám je s sebou v autě.“
„A Mjollnir?“
„Už jsem ti říkala, že není zde. Přišla jsem tě jen zkontrolovat a hned zase jedu. Vrátím se
tak pozítří, když to půjde dobře.“
„Až pozítří?“
Izumi se usmála. „Do Tibetu to je skoro přes půlku světa!“
„Tibet…“
„Už jsi tam byla, Kasumi. Klášter Narchung, vzpomínáš?“
„Tam je to kladivo?!“
„Ne, ale jsou tam mniši, kteří slouží Shaiře, což je mimochodem má bývalá paní.“
„Tušila jsem to.“
Izumi se zasmála a poukázala na opasek. „Je to fantastická věc a v kombinaci s tvými
schopnostmi je ještě lepší. Desetkrát zesiluje kosti, svaly i šlachy. Člověk vydrží neskutečnou
zátěž a rány, které rozdává, boří celé zdi, alespoň v tvém případě. Hele, jestli se o tobě dříve
říkalo, že máš tělo jak ze železa, tak s tímhle opaskem je to skoro až slabé slovo, ha ha.“
Kasumi nechápala, proč se Valdemar stále neukazuje a doufala, že mu Izumin příjezd
neunikl.
„Nějak podezřele sršíš vtipem…“
„Všechno pěkně vychází a já jsem nepřemožitelná. Teď ta mrcha Shaira uvidí, zač je toho
loket. Zabila mě společně s jinými, když jsme před lety byli zde kvůli Mjollniru. Udělala to
proto, aby nikdo nemohl prozradit, že existuje Yggdrasil. My jsme pro ni byli jen sluhové, jen
chátra, která nemá právo žít.“
Konečně do stanice vběhnul vyděšený vědec.
„Do prdele!“ vykřikl plný hrůzy, jakmile zahlédl Izumi. Izumi se k němu otočila, načež se
Kasumi zvedla, vytrhla ze zdi značně uvolněný řetěz a v mžiku ho omotala dvojnici kolem
krku. Nehleděla na to, že si opět poraní ruce a zavěsila se na řetěz celou svou vahou. Marně
se snažila strhnout Izumi k zemi. Její tělo bylo však jako socha. Izumi se urychleně chytila za
řetěz, který ji dusil. Valdemar na ženu namířil a vystřelil. Zasáhl však jen její bundu, která
vzplanula jasným ohněm. Izumi roztáhla oka řetězu a rozlomila ho. Kasumi se shýbla a
chytila Izumin opasek. Snažila se ho strhnout, jenomže to vůbec nešlo. Izumi ji bez obtíží
odstrčila a ona spadla na zem. Kasumina dvojnice měla spoustu starostí, neboť bundu jí
pohlcovaly plameny. Začala křičet hrůzou i bolestí, to když jí oheň začal škvařit kůži. Izumi
bojovala s ohněm a byla nucena sundat opasek, aby si mohla strhnout celou bundu. Ta
skončila na zemi a Izumi oheň zadusila. Teprve teď se uklidnila a uvědomila si, že opasek
má nového majitele a že jeho vlastníkem není nikdo jiný, než Kasumi. Ta totiž dobře viděla,
jak s opaskem Izumi manipulovala – stačilo pootočit tlačítkem s prostřední runou, aby se
opasek roztáhl a rozevřel nebo naopak zacvaknul a zpevnil. Zvláštností bylo, že opasek se
dal natahovat jako by byl z gumy, to aby mohl obepínat různě široké pasy. Izumi nyní
překvapením otevřela ústa, ale nevydala z nich jedinou hlásku. Strnula a sotva dýchala.
Japonka se natočila bokem a kopla svoji dvojnici do hrudi. Ta narazila zády na stěnu, jenže
zdivo nebylo zdaleka tak silné a Izumi skončila venku na sněhu. Ležela na zádech a
s hrůzou v očích se odstrkovala rukama. Cítila, jak některé její kosti střet se zdí nevydržely.
Kasumi vyšla ven a rozkročila se nad svojí dvojnicí.
„Kde je Shaira?!“ zeptala se zostra Kasumi.
„Ehh, podívej… au… sakra… můžeme… aú, to… to bolí… můžeme se… dohodnout.“
Kasumi položila nohu na Izuminu hruď a zatlačila. Ozvalo se mírné praskání.
„Ptám se naposledy - kde najdu Shairu?“ Izumi si uvědomovala, že situace je beznadějná.
„Nemůžeš… nemůžeš mě tak snadno… snadno zabít!“ vykřikla. „Jsem přece Kasumi!“
„Znalosti a vzpomínky nestačí k tomu, abys byla mnou. Chybí ti moje osobnost – nemáš můj
temperament, charakter ani myšlení. Pokud máš být moje kopie, pak jsi nedokonalá.“
Kasumi přitlačila, cítila, jak veškeré kosti pod její vahou popraskaly. Izumi skončila mrtvá
s viditelně promáčklou hrudí. Kasumi, které začínala být velká zima, se schovala do stanice
a zabouchla za sebou dveře od skladu, aby sem nefoukal vítr.
„Vyšlo to,“ radovala se Kasumi a nejprve se oblékla. „Díky, Valdo, opravdu jsem ti vděčná.“
Valdemar, který zde byl, však radost nesdílel. Věděl, že je čas se rozloučit.
„Kasumi slib mi, že mi alespoň napíšeš. Dám ti adresu.“ Valdemar odběhl pro tužku a papír.
V rychlosti začal psát. „Bydlím v Trondheimu na okraji města. Máš tady adresu a… a taky
telefonní číslo, jo a ještě mail. Ehh, mám doma webovou kamerku, tak si můžeme pokecat
na dálku a ještě se uvidíme. Můžu ti poradit, jak ji zprovoznit, ale není to zrovna levná
záležitost a… kdybys mě třeba chtěla navštívit, tak se zeptej a já…“
„Uklidni se, ano?!“ zařvala Kasumi.
„Ehh, Kasumi… Byla jsi skvělá.“
„Přidělala jsem ti spoustu problémů. Budeš muset vysvětlit policii, k čemu tu došlo a mě
z toho jednoznačně vynechej! Všechno sveď na mou mrtvou sestru a neboj se, že tím
ohrozíš mě – nenajdou jediný důkaz mé přítomnosti. Má totiž stejnou DNA.“
„To… to ale není možné!“
„Ale je! Hlavně se o tom nikde nezmiňuj, jasné?! Nikomu ani slovo o tom, že jsem tu byla!
Protože jinak se ještě potkáme a věř mi, že to setkání nebude příjemné.“
„A-ano, samozřejmě. Kasumi, udělám všechno, co budeš chtít, to mi věř.“ Kasumi po
Valdemarových slovech dostala zajímavý nápad.
„Říkal jsi, že nenávidíš svůj domov…“
„To je pravda. Proč?“
„Jsi zjevně dost technický typ, máš zkušenosti s elektronikou a navzdory jistému šílenství jsi
inteligentní. Nevadí ti dělat domácí práce a máš mě rád. Ještě kdybys nebyl tak otravný…“
„Já ti nerozumím, Kasumi.“
„Poslouchej dobře a zachovej klid, ať to s tebou nesekne - chtěl bys práci a bydlení tam, kde
žiju?“ Valdemarovy se rozzářily oči a Kasumi doufala, že mu svými slovy neublíží. „Bydlím
v Anglii na zámku Black Mirror. Před pár dny nám zemřel sluha a těžko se bude shánět
náhrada. Proto můžeš být slušný kandidát, ale nic víc neslibuju. To místo vyžaduje zručnost,
řemeslnou práci, elektrotechnické znalosti, zahradničení…“
„Eh, já to beru! Všechno se doučím, ale beru to.“
„O plat se neboj, tvůj předchůdce rozhodně nebyl chudý. Tak… nezbývá než se rozloučit.
Sbohem!“ řekla Kasumi, vyšla ven a namířila si to k Izumině vozu. Uvnitř na zadních
sedačkách našla nejen těžké kovové rukavice, ale i své oblečení, se kterým na Island přijela
a také své i Izuminy, respektive Sakuřiny doklady. Převlékla se do svého oblečení a nasedla
do vozu. Byla ráda, že severskému podsvětí se vyhnula. Ještě před pár lety by tam s
nadšením vyrazila kvůli poznání a dobrodružství jenomže dnes měla rodinu a nemohla
riskovat svůj život cestou do nebezpečného místa. Věděla, že se musí dostat do Tibetu a
získat od Shairy Mjollnir. Měla na to dva dny, pokud se chtěla vrátit domů na svatbu.
XI – Mammon ex machina
30. 12. 1998
Sakura se probudila brzy ráno unavená a malátná. Připadala si hrozně. Až v osm hodin za ní
přišel Samuel, aby ji zkontroloval.
„Jak se cítíš?“ zeptal se jí.
„Teď jsem relativně v pořádku. V noci to bylo hrozný… házela jsem s sebou, škubala se,
věčně omdlévala,… ten parchant byl prostě hodně nasranej, žes mě spoutal.“
„Nezlob se, že ti tohle dělám…“
„Já to chápu – je to nutnost. Nakonec to bylo docela zábavný, jak se vztekal. Ale teď by bylo
fajn, kdybych se mohla jít umýt. Taky by bylo dobrý vyměnit prostěradlo…“
„Už jsem nad tím přemýšlel – opravdu tě tu nemůžu držet celé dny. Edward právě hledá na
půdě nějaký menší řetěz, kterým bych ti spoutal ruce a nohy.“
„Proč nohy?“
„Umíš obstojně kopat. Taky bych ti měl něco důležitého říct. Mám pocit, že se s tím vyrovnáš,
takže nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše. Včera umřel Harry, jeho syn Ephram,
Colliere a jeho žena, no a všechny zastřelil Spooner, který poté spáchal sebevraždu.“
„Ty vole to jsou šoky! Harry byl suprovej a stejně tak jeho kluk. Ještě suprovější bylo jejich
pivo. Bude mi chybět… A chudák kluk – ze sestřičky byl úplně unešenej. Kdykoli to jen šlo,
vyprávěla jsem mu příběhy o ní. Sice jsem je vždycky trochu přikrášlila, aby Kasumi
vypadala jako pravá hrdinka a ne jako kus ledu, ale věřil všemu. Toho kluka a Harryho je mi
fakt líto...“ Samuel se posadil na židli a rozhlédl se po pokoji.
„Nechceš, alespoň pustit televizi? Přijdeš na jiné myšlenky.“
„O nějaké rozptylování vážně nestojím. Zrovna dumám nad tím, jak zachránit… ale radši nic.
Myslíš, že to sestřička na svatbu stihne?“
„Těžko říct. Už o ní mám zase hrozný strach, jako před pár měsíci. Lilith mi říkala, že čelí
nějakým problémům, které si sama způsobila. Nevíš, co tím měla na mysli?“
„Asi jo, asi vím. Otevři támhle ten šuplík pod telkou.“ Samuel poslechl a krom dálkového
ovladače a manuálu k používání videa tu nalezl Slzu krve.
„Co je to?“ zeptal se.
„Ségra to dostala od Samaela. Nechtěla, abych ti to říkala, ale asi bys to měl vědět, protože
kdoví, co se mnou bude. Ta věcička se musí nabít Stínem a pak dokáže vytvořit klon
člověka, který tu věc vlastní.“
„Klon?!“
„Ne úplně přesný, co se těch duševních kravin týče, ale fyzicky je to dokonalý. No a Kasumi
udělala kopii sama sebe, která jí měla pomoct. Zřejmě ale nepomohla.“
„Chceš říct…“ děsil se Samuel. „Chceš mi tvrdit, že Kasumi teď čelí sama sobě?! To je
příšerné! Musím okamžitě za ní!“
„Co blbneš? Vzpomeň si, jak to dopadlo minule!“
„Co když umře?!“
„Taky se o ní bojím, ale ona to zvládne. Je přece nejlepší!“ Do pokoje vešel Edward
s menšími řetězy.
„Dobré ráno, paní. Pan Samuel nařídil, abych vás spoutal.“
„Jo, jo,“ Sakura zvedla ruce a dala je k sobě. „Jen do toho.“ Edward Sakuře svázal ruce i
nohy. Poté jí odpoutal od postele a ona měla možnost se konečně postavit. Pohlédla na
postel, kde byl velký špinavý flek. „Připadám si jako nějaká stará devadesátiletá baba, která
neudrží ani vlastní moč. Strašný, co se ze mě stalo.“
„Nemůžeš za to,“ chlácholil ji Samuel. Sakura za doprovodu Samuela zašla do koupelny,
zatímco Edward se pustil do nezáviděníhodné práce. Přesto mu to vůbec nebylo proti srsti.
Věděl, že Sakura potřebuje pomoct.
Carl spal na gauči v obývacím pokoji ‚svého‘ domu a chrápal. Miranda z pochopitelných
důvodů nechtěla, aby spal s ní v posteli, ačkoli on sám jí to nejednou navrhnul. Zazvonil
budík a Carl se nejen že probudil, ale i velice rychle rozčílil.
„Kurva!“ vykřikl a posadil se. „To si snad děláš srandu, ne?!“ řval tak hlasitě, až to vylekalo i
Mirandu. Z ložnice přišla rozespalá knihovnice s budíkem v ruce.
„Promiň,“ omlouvala se. „Zapomněla jsem ho na noc schovat do šuplíku. Nemůžu za to, že
zvoní tak hlasitě. A navíc bych tě stejně vzbudila až bych šla do práce.“
„Kdybys byla potichu, tak ne! Jenomže to ty nechceš. Vadí ti, že já jsem nemocný a ty musíš
do práce!“
„Ale prosím tě, vždyť tak to vůbec není.“
„Ale je!“ Carl se osprchoval, oblékl a poté se posadil ke stolu v kuchyni a čekal, co mu
Miranda připraví k snídani. „Včera to byl docela šok, co?“ Miranda si povzdechla a položila
na stůl dva talíře s míchanými vajíčky a chlebem.
„Ani mi to nepřipomínej,“ řekla, když usedala ke stolu. Oba se pustili do jídla, ale Carl od
tématu odbíhat nechtěl.
„To se tu stává často? Že někomu rupne v kouli a jde povraždit pár nevinných lidí?“
„Není to první případ. Posledně k něčemu podobnému došlo asi před čtyřmi lety. Chlap, do
kterého jsem se zamilovala, zavraždil dva lidi a málem i pana Samuela a jeho syna.“
„Vážně?! Má můj obdiv.“
„Carle!“
„No co? Rozhodl se zatnout tomu namyšlenci tipec. A co Kasumi? Po té taky někdo
v minulosti šel?“
„Nevím o nikom.“
„Hmm, a slyšela jsi, že by jí někdo někdy dal co proto? Víš, jako že ji zmlátil.“
„To jsou otázky… Podívej, Kasumi se umí dost dobře prát a už jen tahle skutečnost dokáže
přimět lidi držet se zpátky. Navenek působí dost sebevědomě a je hodně hrdá. Taky má na
co.“
„Jo? To by mě právě zajímalo – na co? Povím ti to takhle – nesnáším, když se z ženy dělá
něco extra. Oba dobře víme, kde je místo ženy a místo muže.“
„A možná právě tohle se mi na Sakuře a její sestře líbí!“ zvýšila hlas Miranda a vstala od
stolu. „Obě to někam dotáhly a neskončily jako já! Vykašlaly se na tuhle mužskou společnost
a šly vlastní cestou.“
„Už pár desítek let tu je rovnoprávnost, tak co to zase blábolíš?“
„A ty myslíš, že rovnoprávnost nás staví na úroveň mužů?! Zrovna před nedávnem nějaká
společnost provedla průzkum o platech mužů a žen. Kdybych to neviděla černé na bílém, ani
bych neuvěřila, že v tom jsou tak velké rozdíly! Ne stovky, ale rovnou tisíce liber!“
„Čemu se divíš?! Ženy jsou podstatně méně výkonné. Rychle se unaví, pořád si stěžují, furt
skuhrají a ještě hrozí, že otěhotní. Už od pravěku patří žena domů do jeskyně a k dětem. Má
se starat o domácnost a svého manžela.“
„Že to říkáš zrovna ty. Já na rozdíl od tebe chodím pracovat.“
„Sedíš si v teple u počítače, a když jednou za uherský rok přijde zájemce o knížku, tak musíš
vstát a obsloužit ho. A tomu ty říkáš práce?! Běž dělat hrobničinu jako já, anebo víš ty co,
zkus jít fárat někam do dolů. Vsadím se s tebou o co chceš, že bys nevydržela ani jediný
den.“
„Vždyť ty jsi ještě v práci nebyl! Ale máš nejspíš pravdu – nezvládla bych to.“ Carl taky dojedl
a Miranda mu vzala talíř. Začala nádobí umývat. „Ale Sakura a Kasumi by to zvládly. Jsou to
respektované, odvážné a silné ženy, které netráví čas tím, že věčně vyváří u plotny nebo
uklízejí dům. Ony mají opravdový život a hlavně je na nich krásně vidět, že i žena má na to
být, abych tak řekla, mužem.“ Carl se rozesmál a pak řekl.
„Na nich je především vidět snaha honit si ego. Jsou to ambiciózní emancipované kravičky,
které si myslí, co všechno nedokážou. Přál bych si být u toho, až poznají, že na to zkrátka
nemají, že ať už udělají cokoli, nikdy se nám chlapům nevyrovnají. Potom stáhnou ocas,
sklopí hlavu a odevzdaně půjdou tam, kde je jejich místo. Kdyby Gordon byl chlap tak jako
já, pak by jim ty nesmysly vyhnal z hlavy a to klidně násilím. Žena a voják, pche. Žena a
zápasnice, dvakrát pche! Je mi z nich na nic a z tebe taky. Jdu pryč.“ Carl se nezdržoval,
oblékl se a prásknul za sebou dveřmi. Vesnice držela smutek a tak byly ulice úplně prázdné.
‚Poslední zábava v téhle díře skončila smrtí toho hospodského ňoumy. To by mě zajímalo, co
tu budu dělat? Kdyby aspoň ten zasranej benzín nestál tolik, mohl bych každý den jezdit do
města. Možná bych mohl skočit na faru a něco málo udělat. No jo, jenže teď bude třeba
vykopat hned několik hrobů. Sakra… taková hnusná práce.‘ Carl se přeci jen vydal po cestě
k faře, ale když stál na křižovatce a v dálce sledoval siluetu zámku, dostal nápad.
Samuel seděl v pracovně u stolu, v rukou svíral Slzu krve a přemýšlel. To, co mu Sakura
ráno řekla, ho ještě více vystrašilo. Začínal mít pocit, že opět bude pravidelně chodit za Lilith
a vyptávat se jí, jestli je Kasumi naživu. Doufal, že jeho milá se během dvou dnů vrátí, aby
stihla svatbu. A doufal, že se vrátí opravdu ona a ne její dvojnice. U brány někdo zazvonil a
Samuel tomu ani pořádně nevěnoval pozornost. Stále se utápěl v myšlenkách a přemýšlel,
jak zachránit Sakuru. ‚Možná bych si mohl udělat její kopii…‘ problesklo mu hlavou.
„Bože, nad čím to přemýšlím?! I když… možná to není tak špatný nápad. Přece nevytvořím
dalšího démona, ne, to určitě ne, to je přece hloupost. Vytvořil bych jen Sakuru a možná…
možná že by se mi líbila ještě víc než…“ Samuel prudce vstal od stolu a vzteky kopl do židle.
„Zatraceně!“ zařval a pokoušel se uklidnit. „Je jen jedna Sakura, kterou mám rád. Ona je
moje přítelkyně, přestože se ke mně vždycky nechovala nejlíp. Bez ní bych zemřel už tehdy
v Africe a já z ní tu bestii dostanu, stůj, co…“ Do knihovny vstoupil Edward.
„Eh, promiňte, pane, nechtěl jsem vás rušit.“
„Děje se něco?“
„Někdo zvonil u brány a tohle jsem našel v poštovní schránce.“ Edward předal Samuelovi
malý kousek papíru. Byl na něm prostý obrázek – dva panáčci, přičemž měli výrazné
pohlavní orgány, díky kterým bylo patrné, o koho jde. Žena klečela a měla v ústech mužův
penis.
„Co to má znamenat?!“ divil se Samuel.
„Otočte to, pane Samueli.“ Na zadní straně stálo tiskacím písmem: ‚Kasumi dá každému!‘
Samuel lístek zmačkal, roztrhal a hodil do koše.
„Viděl jste u té brány někoho?“
„Ne, pane Samueli.“
„To poslední, co bych od Kasumi čekal je to, že by se spřáhla s jiným mužem jen kvůli sexu.
Je to hloupost a doufám, že se to nebude opakovat, jinak to budu muset řešit.“
„Půjdu připravovat oběd, pane a odpoledne bych šel do stájí postarat se o koně. Potřebuje
vykydat.“
„Máte toho teď víc než normálně. Slibuju, že až se to se Sakurou vyřeší, seženu vám
výpomoc a do té doby vám zvýším plat.“
„To není nutné, pane. Pro vás pracuji rád.“
Sakura opět ležela na posteli a nedokázala se pořádně hnout. Moc ji zajímalo, kde skončí,
až opět usne. Zatím se však spánek nedostavoval. Sakura ucítila známy hnilobný zápach, na
který už byla celkem zvyklá. Horší bylo, když se přikrývka začala zbarvovat krví, jež
skapávala ze stropu. Sakura okamžitě pohlédla nahoru, kde bylo několik rudých skvrn, jež se
pomaličku rozšiřovaly.
„Samueli!“ řvala Sakura. „Héj, lidi!“ Sakuřin křik však slyšel jen Desmond a ten se hodně
zdráhal do pokoje své ‚tety‘ vstoupit, neboť mu to Samuel přísně zakázal a odůvodnil to tím,
že je Sakura nemocná. Nakonec však neodolal a vstoupil. „Jé, čau, Desi.“
„Ahoj, teto.“
„Podívej se na strop, vidíš tam červené fleky?“
„Fleky?! Ne, teto. Nic nevidím.“
„Uff, tak to mi už zase jenom hrabe. A já se už bála, že máme na půdě mrtvolu…“ Sakura se
ušklíbla a řekla: „Pojď kousek blíž, Desi. Chci ti něco ukázat.“ Klučina poslechl. Sakura se
k němu nahnula, jak jí jen řetězy dovolovaly a tiše chlapci zašeptala. „Víš o tom, že máš
bratříčka?“
„Bratříčka?“ podivil se chlapec.
„Už brzo se s ním seznámíš.“ Sakuřin ďábelský úsměv chlapce jedině polekal. Raději
vycouval z pokoje a zavřel za sebou. Sakura se hlasitě rozesmála, a když se opět uklidnila,
začala si uvědomovat, co provedla. Chvíli jen tak zírala na pomalu skapávající krev a
přemýšlela. ‚To je hrozný… Co jsem tím myslela? Snad ne, že…‘ „Samueli!“ zařvala Sakura
z plných plic. Pokračovala tak dlouho, dokud se ve dveřích skutečně neobjevil pán zámku.
„Co se stalo? Desmond za mnou byl a prý z tebe má hrůzu. A ty tady křičíš jak smyslu
zbavená!“
„Musíš mě začít zamykat Samueli, aby se sem nedostal, ale teď dobře poslouchej. Mluvil
skrze mě ten parchant a říkal, že…“ Sakura se zarazila, rozkašlala se a začala sípat. Nebyla
schopná říct ani slovo a po chvíli omdlela.
První čeho si Sakura všimla byla skutečnost, že nebyla v řetězech. Ležela na kamenité
podlaze v temné místnosti s jediným oknem. Postavila se a trochu si protáhla ztuhlé
končetiny. Pak přistoupila k úzkému oknu a vyhlédla ven. Byl odsud působivý výhled na
jezero a krajinu pokrytou hustými lesy. Na obzoru se tyčily obrysy majestátních hor. Sakura
dobře viděla, že jejich vrcholky pokrývá sníh. Japonka zaslechla dunovou ránu a hned na to
řinčení mečů. Rychle otevřela dveře z místnosti a ocitla se v patře u točitého schodiště. Zvuk
boje se ozýval z dolních pater a Sakura neměla v úmyslu zjišťovat, co se to děje. Pospíchala
proto nahoru, kde zbávalo už jen jediné patro věže. Byly tu dveře pobité železnými pláty a
zavřené na závoru. Tu Sakura sundala a vnikla dovnitř. Místnost byla prázdná až na pár
mučících nástrojů na dřevěném stolku a především velkého dřevěného kříže na kterém byla
přivázaná Praxis. Naříkala a Sakura brzy pochopila proč. Na stole se krom kleští, ostrých
bodců a nože povaloval barbarčin cop.
„Praxis?“ oslovila ženu Sakura. Barbarka pozvedla hlavu a chvíli jí trvalo než Sakuru
rozpoznala. Pak řekla:
„Spolupracuješ s ním... Měla jsem tě zabít!“ Sakura popadla ze stolu ostrý nůž a až nyní se k
uším obou žen dostal hluk z nižších pater.
„Lituju, ale zase se ve mně pleteš.“ odvětila Sakura a urychleně přeřezala zelenooké ženě
pouta. Praxis klesla na kolena a Sakura se ji snažila podepřít. Pomohla jí na nohy. „Jsem tu
na vlastní pěst, Praxis. Mrzí mne, co jsem ti provedla a vím, že to bylo zákeřné, jenomže tys
mě chtěla mučit! Jen jsem se bránila, tak mi to odpusť, prosím. Každopádně teď jsem zde,
protože smrt rukou nenáviděných mágů si nejlepší bojovnice Avarů nezasluhuje.“
„Ale... ale jak ti můžu věřit? Jak ses vůbec dostala přes toho seschlého vousatce a jeho
stráže?“
„Jsem také čarodějka, vzpomínáš? Umím se teleportovat. Sice to moc neovládám, ale...
prostě štěstí!“ Sakura vrazila rukojeť nože Praxis do dlaně. „Musíš nás odsud dostat! Dole se
bojuje a asi tady jsou ty bestie. Probiješ se jejich řadami, že jo?“
„S nožem v ruce?!“
„Jsi přece nejlepší z kmene Avarů!“ Praxis poukázala na svůj cop.
„Teď nejsem nic,“ dodala smutně.
„Ale hovno! V tom copu tvá síla není! Zase si svoji pověst vybojuješ a protože cítím vinu za
to, jak jsi dopadla, jsem rozhodnutá ti v tom pomoct. Pověz, proč tě ten čáryfuk chtěl?“
„Je to prosté – Avarové jsou nejlepší válečníci a mágové válčit neumí. Přesto se cítí často
ohroženi a tak unáší naše lidi, zabijí je a pomocí temné magie je přinutí vrátit se do světa
živých a sloužit. Tak skončila i moje sestra. To tenhle mág ji má na svědomí!“
„A ona je tady?“ Praxis nestačila odpovědět, když se dveře prudce otevřely a mezi nimi stála
Titania. V levé ruce držela za vlasy hlavu vousatého muže ve kterém Praxis poznala
čaroděje, jež ji zde uvěznil. Bojovnice hodila hlavu na zem a řekla:
„Myslím, že tohle uvidíš ještě radši než nás dva, Praxis.“ Sakura mlčela a jen přemýšlela.
Tušila, že opět skončí jako doprovod Titanie na cestě, jejímž cílem bylo zastavit Poskvrněné.
'K čertu! Co teď? Budu zase páté kolo u vozu? Ne, to už ne. Mammon se mnou cloumá v
našem světě, ale nemůže mě ovládat v tomhle. Já jsem já, kdežto on je svět okolo. Věc se
má tak, že Mammon chce Desmonda a možná i Samuela zabít. To nedovolím, tohle mu
neprojde! On mě potřebuje živou, ale zatím se o to moc nezasloužil. Nejvyšší čas to změnit.'
„Já už nemám, co ztratit!“ vykřikla Sakura a obrátila se na udivenou Titanii vedle které se
objevil i Casper. „Hej, ty velká děvko! Vysrala ses na Praxis a teď slízneš smetanu?! Zase ji
začneš mazat med kolem huby?!“
„Drž jazyk za zuby, čarodějko! Stopovali jsme tě až k věži, protože jsem tušila, že máš v
Praxisině zmizení prsty. Šla jsi za svým cílem bez jediného zaváhání! Jak jsi věděla, kam
jít?“
„Mám jasnovidecké vize! A v té nejnovější se válíš v kaluži vlastní krve přímo tady na té
podlaze.“ Praxis chytila Sakuru za ruku a otočila ji čelem k sobě.
„Mírni se nebo špatně skončíš.“ Praxis nyní promluvila k Titanii. „Jsem ti vděčná za to, že jsi
mi pomohla, Titanio. Ale vinou Sakury si jistá nejsem. Mág se o ní ani slůvkem nezmínil.“
Nastalá situace Sakuře vůbec nevyhovovala. Rozhodla se to změnit...
„Pověz Praxis vážně toužíš po tom slepě následovat tuhle horu masa dál? Ona na tebe z
vysoka sere a využívá tě jen jako ruku, co nese meč. To ráno, co jsme vyrazili z tábora mi
řekla, že budeš užitečná jen dokud udržíš zbraň. Ona není tvojí přítelkyní a sem si pro tebe
nepřišla kvůli přátelství, ale kvůli tomu, že jí teče do bot. Už jsou jen dva... Kdo myslíš, že u
lidí a krále bude oblíbencem až bude po všem? No jistě, že jen ona a Casper! Ty jsi 'jen'
barbarka z primitivního kmene. A co se týče Caspera... pche, řekl mi, že tě miluje, ale
opravdu milující člověk by se tě vydal hned hledat. On jen dál následoval Titaniu.“
„Ale... já musel zastavit Poskvrněné, nebylo zbytí,“ ozval se Casper.
„Vážně, tak proč jsi najednou zde, Titaniin ocásku?“
„Velitelka rozhodla, že Praxis musíme zkusit zachránit, že nám pomůže v boji.“
„Aha... ale ty jsi nerozhodl nic. Vidíš to Praxis? Muž, který tě má rád a miluje tě, se
rozhodoval mezi tebou a povinností vůči koruně. No, a tebe si nevybral...“
„Protože jsem věřil tomu, že jsi nás opustila, Praxis. Navíc Sakura se nabídla, že tě vyhledá.“
„Tak my umíme i lhát... Fešáku, žena, která se sama v nebezpečných dobách navíc zraněná
chystá na dlouhou cestu, rozhodně nepůjde neozbrojená. Já jsem ji chtěla hledat hned, ty jsi
řekl, že nemůžeš.“
„Ale... zbraně v pokoji nebyly a...“
„Drž hubu, Caspere!“ zařvala vzteklá Praxis. „Jistě, že tam mé zbraně musely zůstat! Kam by
se asi poděly?!“ Sakura se musela usmívat, když se ukázalo, že Praxis její pokroucenou
pravdu zbaštila i s navijákem.
Sakura s nadšením pokračovala: „Kdyby tě alespoň trochu miloval, zůstal by s tebou, Praxis,
zvlášť když ti nebylo dobře. Nenechal by tě v pokoji samotnou a ty bys nebyla unesena.
Nepřišla bys o svůj cop a zotavila by ses mnohem rychleji. To oni dva tě zbavili cti a hrdosti,
oni dva na tebe srali a stále serou, zatímco já se jen snažila napravit svoji chybu. A to není
všechno - jestliže je někde pod námi tvoje sestra, možná že bychom nalezli cosi jako lék.
Jsem ochotna ti v tom pomoct, stůj, co stůj.“ Praxis se div nerozzářily oči, kdežto Titania suše
konstatovala:
„Zabili jsme všechny čarodějovy posluhovače. Pokud mezi nimi byla tvoje sestra, pak je
mrtvá.“ Tohle Sakuře náramně vyhovovalo.
„Nemusela to udělat...“ pronesla Japonka. „Nemusela tvoji sestru zabít, kdepak. Proč ti ale
dávat důvod opouštět skupinu, že? Uvědom si jedno, Praxis, ty ses k Rudým hřebům přidala
dobrovolně, ale tvůj kmen tě potřebuje víc. Tohle byl jen jeden z mágů, ale kolik jich běhá po
světě - desítky, stovky? To, co potkalo tvoji sestru je nešťastné, ale může se to stát komukoli
dalšímu. Já říkám toto – ať Poskvrněné vymítí ti, kterých se to týká nejvíc – lidé z království.
Barbaři si své hranice přece udrží, tak tě hrozba Poskvrněných nemusí trápit tak jako útoky
mágů.“
„Máš pravdu...“ pronesla Praxis. „Možná, že jediná moje přítelkyně jsi opravdu ty, Sakuro.
Tihle dva jsou jen sprostí lháři a zrádci pro které mám cenu jen jako zbraň. Na turnaj jsem se
s požehnáním otce i stařešinů kmene přihlásila proto, abych světu předvedla, co my Avarové
dokážeme a Rudým hřebem jsem se stala, abych se mohla učit od civilizovaných lidí. Teď ale
vidím, že civilizovaní lidé by se měli učit od nás a že své schopnosti je lepší předvádět jen
svým lidem, lidem, kterým můžu důvěřovat. Pojďme domů – představím tě mému otci. A co
se týče tebe, Titanio – za záchranu vděčím hlavně Sakuře. Nebýt jí, těžko by jsi nalezla tuhle
věž včas, pokud bys ji vůbec chtěla hledat.“ Nastalo ticho, během kterého Titania vytasila
svůj velký meč. „Co chceš dělat?!“ Divila se Praxis. „To mě zabiješ, protože nepůjdu s
tebou?! Nech mě jít, vždyť ani nemám meč.“
„Zabiju tu cizinku, za její urážky a nesmyslné pomluvy. Na důkaz našeho přátelství, Praxis, tě
nechám jít, ale už nikdy tě nechci vidět.“ Praxis potěžkala v ruce nůž, napřáhla se a zamířila
na Titaniu, která byla připravený krýt se mečem. Na poslední chvíli však změnila svůj cíl. Nůž
se zabodl Casperovi přímo do oka.
„Pěkně!“ zvolala Sakura a vykročila proti Titanii. Praxis marně na Sakuru volala ve snaze ji
zastavit. Japonka kráčela s naprostým klidem proti obryni, která se napřáhla mečem.
Vykročila vpřed ve snaze dát do rány švih a rozseknout Sakuru vedví. Když však vykročila
uklouzla po podlaze a zřítila se na kolena. V okamžiku však byla na nohou a tentokrát
zkusila Sakuru prostě jen probodnout. Výpad byl tak přehnaně prudký, že Titanii vypadl meč
z rukou a zařinčel o zem. Sakura se pro něj v mžiku shýbla a po zemi ho hodila Praxis. Měla
na to dost času, neboť Titania byla jak omámená. Napřáhla se pěstí, ve snaze Sakuře
rozdrtit čelist. Sakura stála zcela nehnutě s rukama podél těla a sledovala Titanii. Ta se jen
zlomek sekundy před srážkou pěstí se Sakuřinou bradou zapotácela, otočila kolem své osy a
upadla na zem. Titania se zvedla na všechny čtyři, vycenila zuby a zavrčela na Sakuru. V tu
chvíli zareagovala Praxis a kopancem do břicha obrátila statné tělo mocné válečnice na
záda, to aby jí do břicha zarazila svůj meč. Ten projel mezi břišními svaly, načež Praxis
zapáčila a meč pootočila, aby ránu co nejvíce rozevřela. Údiv v Titaniiných očích a následné
zachroptění Praxis přesvědčilo o tom, že je po všem. Když však meč z těla obryně vytáhla,
ta se v mžiku otočila, odrazila a skočila po Sakuře. Srazila ji k zemi chytila ji kolem krku va
snaze ženě zlomit vaz. To by dokázala během chviličky, avšak ze stropu se uvolnila
kamenná deska a udeřila Titaniu do hlavy. Po Praxisině druhém kopanci se obryně odvalila
stranou a Sakura mohla vstát. Titania byla na pokraji omdlení, a to nejen kvůli úderu do
hlavy. Z její otevřené rány stále crčela krev. Titania se postavila, uskočila Praxisině meči a
srazila barbarku ranou pěstí. „Né!“ vykřikla Sakura a skočila na Praxisino tělo, aby jí vytvořila
živý štít. Titania popadla ze stolu velké kleště a párkrát s nimi zacvakala. Shýbla se nad
Sakuru, načež se veliký dubový kříž uvolnil z železných držáků na zemi, spadl přímo na
Titanii. Obryně kleště musela pustit a do kříže se opřít, aby ji nezavalil. Sakura a Praxis měly
dost času, aby se postavily a utíkaly z místnosti, přičemž Praxis nezapomněla na meč.
Sakura zavřela dveře od cely na závoru.
„Tohle ji nezastaví!“ upozornila Praxis.
„Já vím. Ale musím ti dát čas na útěk. Běž po schodech dolů do mezipatra a buď připravená,
Praxis.“ Barbarka poslechla a Sakura na samém okraji schodiště vyčkávala. Dveře se
rozletěly včetně závory a Titania zařvala tak hlasitě, že musela být slyšet snad až na druhém
břehu. Její obrovité svalnaté tělo pokrývala krev a pot, avšak nezdála se být na pokraji sil.
„Víš, děvko...“ pronesla tiše Sakura. „Za jiných okolností bysme mohly být kámošky, ale tvoje
největší chyba tkví v tom, že ten sráč, co si tě vycucal z prstu, dal přednost neskutečné
tvrdosti, naprosté jedinečnosti a neotřesitelnosti. Jsi příliš dokonalá na to, abys věděla jaké to
je být lidská.“ Titania se rozběhla se snaze srazit Sakuru ze schodiště, ale místo toho
zakopla o spáru v podlaze a zřítila se ze schodiště. Japonka zaslechla krátce poté chroptění,
kašel a pak jen ticho. Seběhla do mezipatra a když viděla Titaniu s mečem v krku, přiskočila
k Praxis a objala ji. „Fantastický, holka! Právě jsi zabila nejmocnější válečnici všech dob.“
„Tvé čarodějné umění jí zamotalo nohy. Ve spravedlivém boji bych podlehla.“
„Na to za jakých okolností se bojovalo, se tě nikdo vyptávat nebude. A ty moje čáry... třeba to
bylo jen zatracený štěstí. Tak pojď nová hrdinko Adrasu.“
Ženy po točitém schodiště sestoupily až do přízemí, kde byla hromada mrtvol, které musely
překračovat. Ned jednou z mrtvol se Praxis sklonila a dvěma prsty jí zavřela oční víčka.
„Počkej na mne v síní padlých hrdinů, sestro. Snad se tam zase shledáme.“ Sakura
přemýšlela jaké to pro Praxis musí být. Jaké by to bylo, kdyby ona sama ztratila sestru?
Raději myšlenky odehnala a položila Praxis ruku na rameno. „Měly bychom jít.“
„Ano... tady už nemohu pomoct. Chtěla jsem se jen rozloučit a omluvit se. Byla to moje
mladší sestra, ale místo toho, abych byla s ní, odcestovala jsem do Soromaru, abych tam
ulovila proslulého bílého medvěda. Potřebovala mě a já byla daleko. Ale to, že se z ní stal
nemrtvý otrok mága jsem zjistila až mnohem později, v době, kdy má sestra napadla náš
tábor u hranic Brelského hvozdu. Zabila dva lovce a dalšího omráčila a odnesla, zatímco já
ukrytá v houští s nataženou tětivou mířila na ni a nedokázala jsem povolit prsty a pustit
smrtící šíp. Ani nevím, zdali bych to byla dokázala alespoň ve chvíli, kdybychom stály proti
sobě tváří v tvář. Je strašlivě těžké zabít blízkého člověka i když už jím tak úplně není.“
Praxis se na chvíli odmlčela a Sakuře se udělalo nevolno.
„Chci tu zůstat!“ vykřikla. „Chci být s tebou Praxis a zůstat tu, dokud to jen půjde. Můj domov
je teď tady v Adrasu.“
Silas na faře kopal již druhý hrob a zbýval mu ještě jeden. Počítal, že manželé Collierovi a
Harry se synem budou moci být spolu. Protože však ani jedna z rodin neměla blízké
příbuzné, náklady na pohřeb zaplatila farnost. Pro Silase nebylo kopání hrobů nikterak
příjemnou záležitostí. Měl pocit, že jako kněz by nikdy neměl dělat něco podobného, ale
zase neměl nikoho, kdo by to udělal za něj. Za Silasem přišel na hřbitov Carl. Knězi to
značně zvedlo náladu.
„Přeji dobrej den!“ pozdravil Carl a vytáhl si cigaretu.
„Bůh vám žehnej, pane. Můžu se spolehnout, že to doděláte za mě?“
„Já?!“ podivil se Carl. „Není mi dobře – mám virózu.“
„Tak co tedy děláte zde?“
„Je to taková… zdravotní procházka. Doktor říkal, abych trávil venku na čerstvém vzduchu
hodně času. Ale o namáhavé práci nemluvil.“ Silas rezignovaně popadl lopatu a pokračoval
v rozdělané práci.
„Nejpozději druhého ledna do práce nastoupíte, jinak si hledám náhradu.“
„Pracovní smlouvu jsem už podepsal. Přece mě nevyhodíte kvůli nemoci? Nemůžu za to!“
„Tu pracovní smlouvu zkrátka vypovím, čas na to ještě mám. Nedostanete žádné peníze.“
„Hmm, mě zaměstnává vesnice, nikoli farnost.“
„Přesně tak – co jsem slyšel, tak hrobník neměl odjakživa na starost jen zdejší pozemky.
Přeci jen pro schopného pracanta tu zase tak moc práce není a tak vedení obce často
pověřovalo hrobníka prácemi pro obec, čili kupříkladu sekání trávy u cest, udržování mostů a
další věci.“
„Důležitý je, že starosta natáhl brka…“
„V radě vesnice je samozřejmě zástupce starosty. Tím je Abaya Goyalová, takže vaši
smlouvu budu řešit s ní.“
„Abaya… dobře, díky za rozhovor a já jdu.“
Samuel seděl u sebe v pokoji na židli u stolu a zíral z okna. Nevěděl, co se Sakurou dělat a
jediné, na co teď sázel, bylo to, že mu pomůže Kasumi. Již podruhé kdosi zazvonil a Samuel
hned na to vyběhl z pokoje. Pospíchal ven před bránu, ale tady již nespatřil nikoho. Ze
schránky však vytáhl další nepříjemný vzkaz. V rychlosti nakreslený panáček, dozajista
Kasumi, dle šikmých rovných očí, měla roztažené nohy a ruce držela v rozkroku, který byl
řádně začerněný. Na zadní straně stálo: Hurá do pralesa. Samuel papírek zmačkal a uložil
do kapsy.
V Abayně obchodu bylo pusto a tak měl Carl, jež sem právě vstoupil volné pole působnosti.
„Zdravím,“ řekl a přistoupil k pultu. „Co si budete přát?“ otázala se tichounkým hláskem
Abaya. „Vy jste teď něco jako starostka, že jo?“ „Ano pane,“ špitla zase prodavačka. Carl
nemohl jinak než se zasmát. „Děje se něco, pane?“ „Vůbec ne. Jen to bude lehčí než jsem
čekal. Podívej, ty jsi prý kamarádka mé přítelkyně a přítelkyně mé přítelkyně je mojí
přítelkyní. No a protože přátelé si musí pomáhat, chci abyste ani nepomýšlela na to, že mě
zase propustíte.“ „Eh, promiňte?“ „Ty seš husa, co?! Tak podívej, prostě se opovaž mě
propustit z pozice hrobníka, nebo se naštvu a já když se naštvu můžu ublížit i svý nejlepší
přítelkyni. Takže jestli máš Mirandu fakt ráda, neuděláš ani zbla a od novýho roku mi
zvedneš aspoň o pár set liber plat, rozumíme si?“ Abaya jen otevřla samým překvapením
ústa, ale to už byl Carl venku a spokojeně si hvízdal. Když za sebou zabouchl dveře, rozhlédl
se po návsi a když zjistil, že v okolí nikdo není, vytáhl papírek na který v rychlosti namaloval
prodejnu aut a ke každému nějakou vysokou sumu. Poté sem namaloval postavičku se
šikmýma očima, která měla na hrudi rovněž ceduli s cenovkou. Nakonec nakreslil jednu
velikou ceduli na níž stálo – 'Do konce roku, 50% slevy na všechny ojetiny'
„Baví vás to?!“ otázal se kdosi Carlovi za zády. Muž se otočil a spatřil Samuela. Carl chvíli
mlčel a poté předal Samuelovi další lísteček.
„Jsem umělec a na umění není nic špatného.“
„Umělec?“ divil se Gordon. „Můj kluk maluje lépe než vy a jsou mu čtyři.“
„Váš kluk maluje takové sprosťárny? Kam ten svět jen spěje...“ Samuel lístek hodil do kaluže,
chytil Carla za triko a přitáhl si ho blíž k sobě. „Myslíš, že se mi můžeš vysmívat, ty křivej
bastarde?“
„Policie!“ vykřikl Carl. „Haló, kde jste kdo?! Gordon se pomátl - chce mě zabít!“ Okna
okolních domů se otevřela a na náves pohlédlo asi sedm lidí, co slyšeli hluk. Když to Samuel
viděl, Carla pustil a vydal se k odchodu. Přes rameno Carlovi řekl:
„Jednou na tebe taky dojde, to si pamatuj.“
„Heh, budu frajírku, ale mnohem dřív dojde na tebe a celou tvou famílii.“
Sakura po boku Praxis pokračovala dlouhou rovnou lesní pěšinou směrem na jih. V hloubi
duše věděla, že její nový domov je zde a že zpátky do reálného světa se už nechce vrátit.
„Jaký je tvůj tatík, Praxis?“
„Je náčelník našeho kmene. Až přijde čas, budu náčelnicí po něm.“
„Fakt? A budou tě poslouchat? Jsi holka.“
„Na tom nesejde – jsem především bojovnice. Možné, že svého otce vyzvu k boji už po
našem příchodu.“
„K boji?!“
„Náš kmen musí být co nejsilnější a pokud jsem silnější než otec, pak nastal čas ho vyzvat
na souboj.“
„Můžeš ale prohrát...“
„V tom případě jsem přecenila své síly a protože otec nemá jiného potomka, o funkci se
budou ucházet jiní. Způsobí to rozbroje uvnitř kmene a jeho nevyhnutelné oslabení.“
„Pak by bylo fajn být maximálně připravená. Nemůžeš pro to ještě něco udělat?“
„Cvičím se již od dětsví a jediný, kdo mě kdy porazil v boji jeden proti jednomu byla Titania.
Jsem rychlejší než ostatní, mrštnější než ostatní, silnější než ostatní i vytrvalejší než ostatní.“
Ale určitý způsob jak se ještě zlepšit existuje. Proslýchá se, že koupel v krvi draka dodá
člověčí kůži tvrdost dračích šupin.“
„Fantazie!“ zaradovala se Sakura a pohlédla k jasnému nebi. „To vypadá na nový
dobrodružství!“
„Neříkej!“ ozvalo se zpoza stromů. Sakura tím směrem v mžiku otočila hlavu. Byl to Mammon
a tak zatímco Praxis pokračovala dál, Sakura se k démonovi přiblížila.
„Prohrál jsi, kámo!“ zvolala s nadšením. „Zůstávám tady a to napořád. A protože jsi se mnou,
hezky se snaž a nestav mi do cesty příliš velké překážky, abys náhodou neskapal společně
se mnou.“ Mammonova v úsměvu roztáhnutá morda Sakuru ale neuklidnila. „Co je?“ ptala
se. „Ty máš radost?“
„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl na samém začátku? Budu tě vláčet fiktivním světem, dokud
neztratíš pouto se světem reálným a to se právě stalo. Dobrovolně ses vzdala svého života,
zahodila jsi kotvu a já mám do tvého nitra vymetenou cestičku. Ještě chvíli si tu pobudeš, to
dokud nepřijde správná chvíle. Užij si to, Sakuro Sato, jsou to poslední hodiny tvého já. Pak
se tvá tvář navždy změní a pod slupkou mladé ztřeštěné holky se zrodí tvář nová – tvář
šelmy.“
Kyrgyzstán – Biškek - Letiště
Kasumi strávila v letadle už téměř patnáct hodin. Jejím cílem bylo Tibetské město Lhasa, jež
leželo ve vysoké nadmořské výšce. Věděla, že dostat se z Lhasy do kláštera Narchung
nebude obtížné a doufala, že odtamtud to k úkrytu Shairy není daleko. Sledovala z okénka
plochu letiště v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu a doufala, že nekonečný maraton
přestupů bude mít brzy za sebou. Teď zbýval jen přelet nad Čínou a konečně přistání
v Lhase. V takřka prázdném letadle pro nemajetnou třídu bylo vedro a absence klimatizace
Kasumi dost vadila. Rozepnula si svůj kabát i košili, což zřejmě přilákalo holohlavého muže
s čepicí na hlavě, který právě nastoupil. Posadil se hned vedle Kasumi, přestože místa bylo
všude dost.
„Dobrý večer,“ řekl svým rodným jazykem a Kasumi byla nucena odpovědět v ruštině.
„Je všechno, jen ne dobrý. Obzvláště ne poté, co jste si přisedl.“
„Eh, vy jste mi příjemná…“ řekl muž již v ruštině, která mu nebyla cizí. Kasumi zalitovala, že
se s mužem vůbec pustila do řeči.
„Kdybyste za sebou měl to co já, taky byste nebyl příjemný a to se ještě dost přemáhám. Z
letiště až do Lhasy je to po silnici skoro sto kilometrů. Bude hodně po půlnoci, až si konečně
někde lehnu. A to nemluvím o tom, že za úsvitu vyrážím dál.“
„Vážně? A kam máte namířeno?“
„Moje věc.“
„Proč se neubytujete rovnou v tom městečku, co leží u letiště? Proč musíte až do Lhasy?“
„To je taky moje věc.“
„No dobře…. Do Lhasy máme každopádně společnou cestu, tak co si pronajmout i stejné
auto? Ušetříte.“
„Když budete po zbytek letu mlčet, tak souhlasím.“
„Popravdě…“
„Beru vlastní auto!“
„Ale…“
„Už jsem řekla!“
„Až přistaneme, bude pozdní večer a v tuhle dobu vám jen tak někdo auto nepůjčí.“ Kasumi
musela chtě nechtě uznat, že na tom něco je.
„Kde berete jistotu, že vy auto seženete?“
„Mám tam známého. Bude na mě čekat před letištěm. Tak co, nerozmyslíte si to ještě? Nerad
bych nechal takovou pohlednou dámu samotnou v nebezpečné zemi a navíc v noci.“
„Tak dobře. Jak vám mám říkat?“
„Jsem Temir a vy?“
„Kasumi.“
„Kasumi… Kasumi… znám jednu Kasumi. Je to herečka.“
„O nikom takovém jsem v Japonsku neslyšela.“
„No… je to spíš pornoherečka. A Kasumi je tuším jen pseudonym, protože dotyčná je
Francouzska. Ale to možná není všechno. Vzpomínám si ještě na jednu Kasumi… i když to
byla tuším jen filmová postava. Jak jen se to jmenovalo… hrál tam Marlon Brando.“
„Sayonara?“
„Jo, přesně to je ten film!“
„Nebyla to Kasumi, ale Katsumi a ztvárnila ji Miyoshi Umeki.“
„Já se v těch vašich jménech zkrátka nevyznám a to zdaleka není to nejhorší. Odpusťte,
když to takhle řeknu, ale jste snad první Japonka, kterou jsem kdy potkal a strašně rád bych
znal váš názor. Před časem jsem shlédnul jedno hentai porno. Bylo to strašný a hlavně
neskutečně zvrácený. Nechápu, jak se na to může někdo dívat. To vás vážně vzrušují
kreslené postavičky se špičatými oušky a ocásky, které si to mezi sebou rozdávají?“
„Mě osobně to určitě nevzruší, ale lidé jsou různí. Hentai porno je fetišistické a to až
extrémně a zobrazuje se výhradně ve stylu manga. Pro západní kulturu to může být
odporné.“
„To teda. Vy se v tom jako… jako orientujete?“
„Je to součást naší kultury!“ zvýšila hlas Kasumi. „Samozřejmě, že se vyznám v kultuře své
země! Po druhé světové se hentai porno dost rozšířilo. Velká prsa, mladé dívky, roztomilost,
školní uniformy, přehršel tělních tekutin,… nebo třeba chapadla.“
„Chapadla?!“
„Jsou kresby už z konce devatenáctého století, na kterých jsou ženy znásilňovány
chobotnicemi. A teď už konečně zmlkněte! Nechci se s vámi bavit o ničem, natož o
chobotnicích v kresleném pornu!“
Pozdě večer letadlo přistálo na jednom z nejdelších letišť na světě – kvůli vysoké nadmořské
výšce byla třeba pro nabrání dostatečné výšky dlouhá dráha a ta zde měřila délku dobrých
čtyř kilometrů. Kasumi prošla běžným letištním maratonem, kterého měla za posledních pár
hodin již plné zuby a po boku Temira vyšla ven. Na nebi svítily hvězdy a byl příjemný, jasný,
byť chladný večer. Na ulici bylo pusto a většina obyvatel přilehlého městečka byla již doma.
Domy převážně čtvercového půdorysu byly velice prosté a takřka všechny měly rovnou
střechu. Po ulici se procházely dvě kozy, které zřejmě někomu utekly z ohrady. Temir spatřil
poblíž auto svého přítele a okamžitě zamířil k němu. Kasumi doufala, že rezavý žigulík bude
schopen dojet až do Lhasy, která ležela vzdušnou čarou asi šedesát kilometrů na sever.
Kasumi dala zavděk zadním sedačkám a ihned po nastoupeni pozdravila.
„Dobrý večer. Tady váš kamarád Temir tvrdil, že mě prý svezete do Lhasy.“ Řidič si mírně
poupravil zrcátko, aby si mohl neočekávanou pasažérku prohlédnout. Musel uznat, že není
ošklivá. Kasumi se tedy naskytl pohled na asi čtyřicetiletého vousatého muže s brýlemi.
„Vezmeme ji, že ano, Vugare?“ zeptal se Temir.
„To se ví, že jo,“ odvětil řidič a nastartoval. Za vozem se objevil oblak tmavého kouře a auto
se rozjelo vstříc horské krajině. Když Vugar vyjel z města a řítil se dál zasněženou silnicí,
obrátil se na Kasumi. „Čím vám mohu zpříjemnit cestu, slečno? Mám tu žvejky, taky cigára,
no, a pokud máte ráda kulturu, mohu pustit rádio nebo zazpívat.“
Temir se rozesmál. „Ty chceš, aby utekla, ne? Opovaž se zpívat, kámo.“ Kasumi jen mlčela a
nebyla si jistá tím, že udělala správnou věc. Vugar vypadal spíše jako hrubián a bylo
otázkou, jestli má opravdu čisté úmysly. Ani jeden z mužů si neřekl o peníze a dokonce je ani
nezajímalo, kam přesně Kasumi míří. Asi po dvaceti kilometrech auto povážlivě zahrkalo a
zastavilo se.
„Kurva!“ vykřikl Vugar a zkusil opět nastartovat a rozjet se, leč marně. Vystoupil z vozu a
vztekle kopnul do pravého zadního kola, které skončilo zaseknuté v hluboké díře. Ven vyšla i
Kasumi s Temirem. „To jsou strašný cesty!“ zařval Vugar. „Promiňte lidi, ale tohle je blbý.
Tahle kára je sice nezastavitelná, ale když stojí cesty za hovno… Ještě to zkusím rozjet.“
Vugar se vrátil do vozu a zatímco se marně pokoušel z díry vyjet, Kasumi zvažovala, co dělat
dál. Díky Thorově pásu byla schopná zvednout více než tunu, což bohatě stačilo, aby auto
dostala na cestu. Potíž byla v tom, že ukazovat čeho je schopná by nebylo na místě.
Zvažovala i to, že se zkrátka rozeběhne po cestě zpátky a poběží, dokud vystačí s dechem.
Poté sežene auto a vydá se do Lhasy znovu. „Je to v prdeli!“ řval Vugar a vystoupil z vozu.
„Jeden z nás bude muset zpátky do města kvůli odtahu.“
Temir se obrátil na Kasumi a řekl: „Promiňte, ale takhle se to zvrtnout nemělo. Půjdu zpátky,
ale počítejte, že mi to zabere několik hodin. Do Lhasy se dostaneme možná až k ránu.“
„Možná by to šlo jinak,“ pronesla Kasumi. „Když pořádně zabereme, třeba to auto zvedneme
a…“
„To je šílený, Kasumi! Chápu, že chcete pomoct, ale tohle je vážně mimo mísu. Tak, co
Vugare, mám teda jít nebo…“
„Už toho mám plný zuby!“ rozčílila se Kasumi. „Uhni!“ řekla a odstrčila Temira stranou. „Hej,
ty kreténe!“ zařvala a ukázala prstem na Vugara. „Zalez zpátky k volantu a hoď tam neutrál.“
Vugar neodmlouval, neboť měl za to, že se žena zbláznila a že bude nejlepší, když jí to
samotné dojde. Udělal, co Kasumi požadovala. Jenže ta bez obtíží nadzvedla zezadu auto a
mírně ho popostrčila vpřed, aby skončilo na silnici. Temir, který to sledoval s otevřenými ústy,
nevycházel z úžasu. Kasumi se vrátila na zadní sedačku a po chvilce se všichni rozjeli dál.
„Co jste zač?“ otázal se po dobré půlhodině mlčení Vugar.
„Starejte se o sebe!“
„Viděl jsem v telce chlapa, který za sebou vláčel náklaďák, jenže ho jenom táhl po silnici a
nezvedal!“
„No a co? Odtáhnout náklaďák zvládnu taky. A už držte hubu! Víte, co dokážu, tak mě
v zájmu klidu dovezte do Lhasy před hotel Feng-šuej.“
Byly tři hodiny po půlnoci, když Kasumi vystoupila z vozu a stála před vchodem do nočního
klubu. Vugar a jeho přítel Temir urychleně odjeli a byli rádi, že se Kasumi zbavili. Rovněž
mohli děkovat bohu, že své sexuální choutky neprojevili dříve než Kasumi předvedla, co
dokáže. Ač si to neuvědomovali, díra na cestě jim zachránila život. Kasumi na nic nečekala a
vstoupila do budovy. Celé spodní patro sloužilo jako bar a restaurace a tak tu nechybělo
mnoho dřevěných stolů a výzdoba s tradičními Tibetskými či Čínskými motivy. Místo
prohlížení zavěšených rudých lucerniček, rudých koberců, či obrazů s motivy draků a
klášterů z okolí, šla Kasumi rovnou k recepčnímu stolu, za kterým stál muž v saku a kravatě.
Kasumi se opřela o pult a vytáhla z peněženky pár bankovek.
„Nebyla jsem ve směnárně a mám tu jen libry a pár dolarů. Bude to stačit?“
„Mělo by. Tak nějak počítáme s cizí měnou. Budete si přát pokoj nebo jen něco k pití? Bar je
támhle v rohu a je otevřen nonstop.“
„Chci pokoj na jednu noc, Mingu.“
„Ehh, vy mě znáte, paní?“
„Pokud se nepletu, jste to vy, ten chlápek, kterému jsem tady před pár lety vyčistila
přecpanou putyku.“
Ming si Kasumi chvíli prohlížel a pak radostně zvolal: „Kasumi Sato?! No, jste to vážně vy?!“
„Jo. Mám hlad jako vlk. Řekněte někomu, ať mi uvaří aspoň nudlovou polévku.“
„Kuchaři už šli domů. Jsou tři ráno, ale… tak já půjdu vařit osobně. Stejně tu teď nikdo není a
to poslední, co chci je, abyste byla naštvaná. Už tehdy mě opravy stály celé jmění!“
„Fajn.“ Kasumi sundala ze zad batoh a položila ho k vybranému stolu vzadu u zdi. Nemohla
se dočkat, až se natáhne na postel, ale hlad byl silnější, stejně jako žízeň. U pultu postával
znuděný barman, který rázem ožil, když poznal, že si k němu jde zákazník cosi objednat.
„Dám si něco nealko.“ Barman se poškrábal na nose a rozhlédl se po baru.
„Víte, tohle je bar a máme tu jen alkohol.“
„Já chci nealko! Minerálku, limonádu, obyčejnou vodu, snesla bych i mlíko, hlavně ať to je
nealko!“
„Ehh, můžu zaběhnout do kuchyně. Jsou tam balené lahve s limonádou. Jakou chcete
příchuť? Máme pomeranč, citron, limet…?“
„Seru na příchuť!“ rozčílila se Kasumi. „Hlavně ať to teče! A ať je to vychlazený!“ Barman
odběhnul a Kasumi tu zůstala úplně sama. Opřela se rukama o bar a protáhla si krk.
‚Naposled jsem se vyspala před třemi dny. Předevčírem jsem nezamhouřila oči, to kdyby
Izumi přišla v noci, včera jsem hledala po letištních terminálech jednotlivé lety a v letadlech
bylo tak nepohodlně, že jsem mezi přestupy ani jedenkrát nezabrala. Ráno za svítání musím
vyrazit, abych všechno stihla. Zasraná svatba!‘ Kasumi vypnula hruď a protáhla si tělo. Cítila
se celá rozlámaná. Vrátila se ke svému stolu a doufala, že se udrží vzhůru ještě těch pár
desítek minut, než se nají. Barman se vrátil s půllitrovou sklenicí pomerančové limonády.
Byla na první pohled znát, že nalil hodně přes míru. Byl zvyklý na hrubé jednání, ale
Kasumino chladné chování ho přimělo s ní vycházet po dobrém. To Ming, který přišel vzápětí
s miskou polévky už Kasumi znal a věděl čeho je schopná. Když se zde před lety ubytovala
s Cyem, došlo tu k nepříjemnému incidentu. Kasumi tu se svým přítelem obědvala, když
kousek vedle ní usedli ke stolu tři muži a začali kouřit. Nebylo to nic neobvyklého, nakonec
zákaz kouření zde nikde nebyl a to ani dnes ne, nicméně Kasumi nebyla ochotná se
přestěhovat k jinému stolu a tak šla nejprve kuřákům domluvit. Ti se jí vysmáli, načež jim
obsah sklenic s drahým alkoholem vylila na hlavu. Pak už to šlo velice rychle a to i přes to,
že se do rvačky připojili další hosté. Někteří se postavili proti Kasumi a chtěli jí dát lekci, jiní
naopak nedokázali přihlížet tomu, jak se proti ženě staví značná přesila. Rozpoutala se tak
obyčejná hospodská rvačka, kterou vyhrála Kasumi se svým bojovým uměním a schopností
dostat se díky chvatům z takřka jakékoli situace. Kasumi se díky pohotovým reakcím vyhnula
všem pěstem a i když po strkanicích skončila párkrát na zemi, vždycky se dokázala zvednout
dříve, než jí někdo stihl dát pořádnou ránu. Když pak Cy z legrace řekl, že dá pět tisíc Jüanů
tomu, kdo Kasumi zpacifikuje, vzali to hosté vážně a tak Kasumi nezbylo než vyřídit i ty, kdož
stáli původně na její straně. Výsledkem bylo, že Kasumi zůstala jako jediná z hostů na nohou
a Cy aby si ji usmířil, jí koupil to nejdražší jídlo, na které měla Kasumi chuť.
Kasumi se s chutí pustila do polévky a Ming si sedl k ní.
„Čemupak vděčím za vaši návštěvu?“
„Mám tu jisté soukromé zařizování. Dejte mi teď pokoj.“
„Myslím, že pokoje budete mít brzy dost.“ Kasumi udiveně pohlédla na Minga, který se
usmíval. „Barman vám dal do pití na můj pokyn menší vylepšovák. Za chvíli to s váma sekne.
Po lidech jako jste vy, je tu velká poptávka, víte?“ Kasumi vstala od stolu a židle se převrátila,
Japonce se zamotala hlava a cítila, že je ještě unavenější, než před chvíli. Otřela si pot
z čela a zhluboka dýchala. Vložila si prsty hluboko do úst. Snažila se vyvolat zvracení, což
se také povedlo. Tohle Ming neviděl rád, protože si nebyl jistý, jestli prášek v Kasumině těle
už začal fungovat. Kasumi udělala pár nejistých kroků od stolu a poté klesla na kolena.
Snažila se se spánkem všemožně bojovat, leč marně. Zřítila se na podlahu a usnula.
XII - Shaira
31. 12. 1998
Neznámé místo
Kasumi se probrala se silnou bolestí hlavy. Nestihla ani otevřít oči a už k ní dolehl hlasitý křik.
„Vy parchanti! Co je moc, to je moc. Beru, že unášíte nás, ale že i ženy?! Co jste to za lidi?!“
Kasumi konečně otevřela oči a sledovala do půl těla svlečeného vlasatého muže, který držel
mříže cely, v níž byl společně s Kasumi uvězněný. Měl na první pohled silné trénované tělo.
„To si říkáte mniši?!“ řval muž dál. „Budete litovat, a jestli té holce jen zkřivíte vlas…“
„Drž hubu!“ zařvala Kasumi. Muž se na ni otočil a kleknul si před ní na zem, aby jí viděl
zpříma do očí. Sama Kasumi se posadila a zjistila, že je na jednom ze dvou laciných lůžek a
že v cele není jinak téměř nic.
„Jak ti říkají?“ zeptal se muž.
„Kasumi.“
„Já jsem Chang.“
„Co je tohle za místo?“
„Já vůbec nevím. Tady v místnosti jsou čtyři dvojlůžkové cely. Mě sem přivedli před šesti dny.
Nabídli dobře placenou práci v klášteře a já souhlasil. Měl jsem učit místní lidi kickbox. Jenže
mě v klášteře omámili a probudil jsem se tady. V tu dobu jsme tu byli čtyři, všechno silní
chlapi se zkušenostmi z bojových sportů. První den odvedli jednoho z nich, další den
druhého a včera třetího. Nikdo z nich se už nevrátil. Nevím, o co jim jde. Jsou oblečení
v červených kabátech jako obyčejní mniši, ale nosí s sebou všelijaké dýky a krátké meče.“
„Pistole ne?“
„Ne, ty jsem u nich neviděl. Pověz, také vynikáš v bojovém sportu?“
„Dá se to tak říct.“
„Víš, to, že jsme všichni v boji zběhlí lidé, mě přivádí k myšlence, že nás testují. Zkouší
možná nějaké zvrácené praktiky. Možná nás chtějí obětovat…“ Kasumi vstala a ověřila si, že
má opasek. Teplý kabát jí sice sundali, opasek však ne, což značilo, že neměli ponětí, o co
jde. Tato skutečnost Kasumi navzdory nepříznivé situaci potěšila. Přešla k mřížím, aby se
podívala na chodbu. „Vypadáš pořádně silně… škoda, že právě to tě zřejmě bude stát život,“
pronesl muž.
„Kdy sem chodí? Jen když někoho odvádí?“
„Taky sem chodí s jídlem. Myslím, že by mělo být brzy poledne, takže přinesou oběd.
Nečekej ale nic extra – jen chleba, trochu másla a vodu.“ Kasumi si protáhla ztuhlé tělo a
prohlédla si zámek na mřížích. Byl robustní a bezpochyby velice pevný.
„Chodí přímo sem do cely?“
„Ne, vždycky jídlo podají skrze mříže.“
„Už jim někdo zkusil zlomit ruce?“
„Dávají si pozor – nikdy je nestrkají příliš daleko.“ Kasumi se vrátila na postel a posadila se.
„Co děláš za sport?“ zeptal se jí muž.
„Do toho ti nic není!“ Kasumi se opřela hlavou o stěnu a odpočívala. Ani po této noci se
necítila odpočinutá.
„Nechápu, jak můžeš být tak klidná. Čeká nás nejspíš smrt!“
„To je možný. A taky je možný, že když sem zatáhli mě, tak šlápli hodně vedle.“ Muž si
pohrdavě odfrknul a pak si sednul na podlahu naproti Kasumi. „Buď jsi pošetilá, nebo si
neuvědomuješ skutečnost.“
„Jen počkej, až sem ti kreténi přijdou.“
Trvalo sotva dvacet minut, když se u mříží objevil holohlavý mnich v červeném rouchu.
V rukou nesl krabičku s jídlem, kterou protáhl mříží. „Jídlo!“ zvolal. „Kdo jste?!“ vykřikl Chang.
Kasumi mezitím velice pomalu přistoupila k mřížím, přičemž si měřila vzdálenost k mnichovi.
Ve vhodný moment přiskočila blíž a prostrčila ruku, jejíž prsty se jako svěrák sevřely kolem
mnichova krku. Veškerou svou silou se snažil uvolnit, leč marně. Sesunul se k zemi mrtvý,
když ho Kasumi uškrtila.
„Proboha!“ vykřikl Chang „vždyť nás zabijí! Ti, co nosí jídlo, klíče nemají!“
„Nepotřebuju klíče,“ odsekla Kasumi a chytila se dvou tyčí mříží. Zhluboka se nadechla,
zatnula zuby a pomalu mříže roztáhla. Nebylo to zase tak snadné, ale Japonka měla stále
značné rezervy. Thorův opasek v kombinaci s přirozenou Kasuminou silou dělal divy. Chang
na to zíral s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Vzniklá mezera byla dostatečně veliká,
aby se oba protáhli ven.
„Jsi nejsilnější žena na celém světě!“
„Radši drž hubu, ať neupozorníš ostatní.“ Kasumi prohledala mrtvolu mnicha, ale protože u
sebe neměl ani zbraň, nebylo jí to k ničemu. Odsud vedly je jediné dveře, které Kasumi
pomalu otevřela. Ocitli se v dlouhé chodbě s kamennými zdmi. Chodba končila širokým
schodištěm vedoucím nahoru. Po pravici měli podél celé chodby celkem desatery dveře, jež
byly jedny jako druhé. „To budou asi další cely,“ pronesl Chang. Kasumi přemýšlela, jestli má
cenu osvobodit další případné vězně. Pak si ale uvědomila, že si tím dost možná přidělá
další nepřátele, protože kdoví, co jsou vězni zač. Jak přijmou především muži, navíc fyzicky
velice silní muži, skutečnost, že je vede žena a že se navíc postarala o jejich osvobození
opravdu nečekaným způsobem. „Musíme pomoct ostatním,“ řekl Chang a vytrhl Kasumi
z myšlenek. Zašel do vedlejších dveří, kde opět byla čtveřice cel. Tři byly prázdné a v té
poslední seděl na podlaze mohutný obtloustlý muž. Kasumi se Changovo počínání
nezamlouvalo. Zašla za ním a tvrdě ho přirazila ke stěně.
„Ani to nezkoušej, kreténe!“ Kasumi pootočila hlavu na muže v cele, jež se pomalu zvedal.
„Co jste zač?!“ vykřikl.
„Můžeme ti pomoct,“ řekl Chang. „Ona má hroznou sílu – pustí tě ven.“
„No to bych chtěl vidět…“ odvětil vězeň a pohrdavě se rozesmál.
„Je to magor,“ řekla Kasumi. „Idiot stejně jako ty, Changu. Nechci za sebou mít armádu
dementů, protože co se asi stane, když odsud utečeme? Budu muset pomlátit pár
nadržených špekounů?!“ Kasumi chytila zámek protější cely a vytrhla ho ze dveří. Otevřela a
dovnitř strčila Changa. Zavřela a stáhla vedlejší tyč tak, že se zaklínila o dveře. „Kasumi!“
vykřikl zděšený Chang, když pochopil, že ho Japonka nechává zde. Marně napínal veškeré
svaly ve snaze otevřít dveře.
Kasumi odešla zpět na chodbu a nezapomněla za sebou zavřít. Vydala se ke schodišti a po
něm vzhůru. Prošla několika prázdnými chodbami, až se ocitla v prostorném sále, kterému
vévodila ohromná bronzová socha mladé ženy. Přesně tu ženu Kasumi zahlédla před sebou,
jak hovoří s čtveřicí mužů. Poblíž stálo celkem šest mnichů a v rukou třímaly krátké meče.
Kasumi nejvíce zaujala ona žena, která sice byla velice krásná a měla bujné vnady, ovšem
její kůže byla až nepřirozeně narudlá, jakoby v těle neměla naprosto žádný tuk ani vodu.
Kasumi správně předpokládala, že před ní stojí Shaira. Démonka byla v bleděmodré
průsvitné tunice, která rozhodně nevypadala, že má Shaiřiny vnady ukrývat. Kasumi
sledovala Shaiřiny dlouhé blond vlasy i postoj těla a hledala nějaký rys společný s její
matkou. Nenašla však nic krom poněkud nelidského zevnějšku. Démonka si Kasumi
nevšímala a mluvila k přítomným mužům.
„Takže už to chápete?“ zeptala se Shaira a poukázala na otevřený kufřík na podstavci sochy.
„Tenhle kufr plný peněz pro toho, kdo mě porazí v boji.“ Kasumi viděla, že muži nevypadají
zrovna inteligentně a nezdálo se, že pochopili, co jim Shaira sděluje. Jeden z nich to
nevydržel a řekl:
„Takže máme bojovat mezi sebou o to, kdo se utká s vámi?“ Shaira zaklonila hlavu a zoufale
zařvala.
„Ne, vy kreténi! Vy všichni proti mně a společně! Chápete to?!“
Muži se začali pochechtávat a k Shaiře přistoupil jeden z mnichů.
„Eh, má paní,“ řekl a ukázal na Kasumi. „Je tu ta nová žena. Utekla z cely!“ Shaira se ohlédla
na Kasumi a usmála se.
„Změna plánu hoši! Pohrajeme si příště. Odveďte je zpět do cel.“ Trojice mnichů odešla
s muži směrem, odkud Japonka přišla a Shaira mezitím vyšla Kasumi naproti. Ta se
Shaiřiným vzezřením rozhodně nenechala vyvézt z míry. Obě ženy se sešly kousek od
blyštivé sochy. Chvíli bylo ticho a poté Kasumi promluvila.
„Jdu si pro Mjollnir.“
„To je mi vcelku jasné. Hmm, dáme si společnou koupel?“ Shaira se otočila na zbylé mnichy
a řekla: „Napusťte nám bazén a ne tak horkou vodu jako obvykle – Kasumi je člověk.“
Všichni mniši odešli vykonávat svoji práci, což značilo i to, že o svojí paní vůbec neměli
strach. Shaira však neklid pociťovala, jen se ho snažila skrývat, ale před Kasumi se jí to
nepovedlo.
„Koupel… Myslíš, že si se mnou můžeš hrát?!“ otázala se Kasumi.
„Především myslím, že máš chuť si promluvit.“
„Mám chuť tě zabít!“
„Mě nezabiješ – jen se vrátím do Pekla. Všichni velcí démoni mohou umřít jedině v Pekle,
ovšem… když mě tam pošleš, je to skoro jako rozsudek smrti, protože oni mě nepustí ven
a…“ Kasumi chytila Shairu pod krkem, zvedla ji a odhodila o dobrých pět metrů dál. Shaira
se zase urychleně zvedla a dala ruce dlaněmi před sebe, aby zastavila kráčející Kasumi.
„Jen klid! Nechci se s tebou prát. Pravda, mám ve světě lidí auru nepřemožitelné bohyně, ale
mám soudnost a zdravý rozum - umím si přiznat skutečnost. Nechci zápasit s matčinou
šampionkou, obzvláště ne, když má Thorův pás.“ Kasumi chytila Shairu za zápěstí a
přehodila si ji přes sebe. Démonka dopadla na zem a hekla bolestí. Rychle vstala a tentokrát
už si držela od Kasumi dostatečný odstup. Couvala před ní a snažila se ji uklidnit. „Klid,
Kasumi. Asi jsem tě nasrala, ale…“
„Kde najdu Mjollnir?!“ Shaira ukázala na velké, zlatem zdobené dveře, jež měla za zády.
„Je ve zbrojnici. Ale ty už ho nepoužiješ!“
„Proč ne? Kam jsi dala rukavice?“
„To je právě to...“ Shaira se odmlčela a problesklo jí hlavou, jestli to, co má na jazyku
nebudou poslední slova, která na povrchu planety pronese. Věděla, že její kosti, ač jsou
nelidsky pevné, proti Kasumině strašlivé síle neobstojí. „Eh... ty rukavice... nechala jsem je
pro jistotu roztavit.“ Kasumi v okamžiku zrudla a rozeběhla se proti démonce. Kopanec do
hrudi Shairu odrazil dozadu a proletěla zamčenými dveřmi. Kasumi šla za ní a ocitla se
v gigantickém sále, jež byl rozdělená na dvě části. První byla prostorná posilovna, kde
nechyběly posilovací stroje, boxovací pytle, lana na šplhání, boxerský ring a mnohé další
věci. Druhá část zahrnovala desítky nejrůznějších polic a držáků, na kterých byly vystavena
zbraně. Meče, kladiva, sekery, dýky ale i pistole, revolvery, samopaly, poloautomatické
pušky, brokovnice a navíc i raketomety, granátomety, hromady plastických trhavin, granátů a
dalších věcí. Mezi tím vším bylo na vysokém zdobeném podstavci položené kladivo Mjollnir –
obrovské kamenné hranaté kladivo, pokryté runami podobně jako Thorův pás. Kasumi chtě
nechtě musela s úžasem hledět na všechny ty předměty, které sloužily výhradně k zabíjení.
„Ty tu máš celou armádu?!“ otázala se Kasumi a nedokázala skrýt údiv. Shaira se pomalu
zvedala a držela se za bolavou hruď. Opřela se o zeď a ohlédla se za sebe na všechny ty
zbraně.
„To je jen moje. A jestli budeš pokračovat v tom, co jsi začala… tak to za chvíli zdědíš. Jak tě
mám přesvědčit, abys mě nechala být, když mě ani nenecháš mluvit? Štěstí, že jsme tu teď
samy. Mí lidé by těžko snášeli to, že jejich bohyně dostává jednu ránu za druhou a nedokáže
vzdorovat jedné ‚obyčejné‘ ženě.“
„Ani ses nepokusila se bránit.“
„Protože mám svůj život ráda. Nemíním tě ještě víc nasrat, pokud to je vůbec možné. Nic
jsem ti přece neprovedla!“
„Že ne?!“ zařvala Kasumi z plných plic. „Unesla jsi mě, věznila tu a ještě jsi zničila rukavice!
Ale nemysli si – Mjollnir si odsud stejně odnesu.“
„Nikdo ho nemůže použít!“
„Proč by ne?!“ zařvala Kasumi.
„Mjollnir ze sebe vydává blesky. V tom je jeho pravá moc. Je však nebezpečné i svému
majiteli a rukavice, ač jsou z podivného nenapodobitelného kovu, působí jako hromosvod –
veškeré elektrické výboje pohltí. Když však Mjollnir použiješ bez těch rukavic, postaví se ti do
pozoru i chlupy v rozkroku, pokud si je tedy neholíš.“ Kasumi náhle zvážněla a odešla zpátky
k soše. Sedla si na zem a opřela se o její podstavec. Ač se hodně přemáhala, nedokázala
slzy zadržet. Ve většině případů dobře poznala, když někdo lže a démonka Shaira rozhodně
říkala pravdu, což dokazovaly její oči, řeč těla i chvění hlasu. Shaira nyní měla možnost
popadnout zbraň a Kasumi, jež totálně podlehla emocím, zabít, ale o to nestála.
Démonka přistoupila ke Kasumi a klekla si.
„Dáme si teď tu koupel?“ Kasumi na ni jen pohlédla a poté opět sklopila hlavu. „Podívej
Kasumi, Mjollnir je příliš silná zbraň a já nechtěla, aby se ho zmocnili démoni z Pekla, proto
jsem ho z Asgardu odnesla sem. V noci dali mým lidem echo ti z hotelu Feng-šuej, protože
jak už sis asi domyslela, mí chlapi sbírají po světě nejrůznější bojovníky, se kterými zápasím,
abych se držela ve formě a abych se pobavila. Majitel hotelu tě evidentně dobře znal, a
protože i on se mnou spolupracuje, prodal mi tě. Nevěděla jsem ale, že seš to ty – mám
ráda, když svého protivníka poznám až těsně před samotným bojem. Mí lidi tě prostě
uvěznili, protože mysleli, že jsi relativně obyčejná. Pak mi přinesli tvůj batoh a já v něm našla
mimo dokladů i rukavice. Pochopila jsem, o co ti jde a bylo mi i jasné, že když máš rukavice,
máš i pás a nic tě nezastaví. Rukavice jsem dala zničit a vyklidila většinu svých lidí, to abys
sem měla volný průchod. Nakonec ti to trvalo trochu déle, než jsem myslela, takže jsem
chtěla zatím zkrátit čas trochou boje. Nikdy nebývám nervózní, ale vědomí, že se s tebou
střetnu, mi klid do duše opravdu nepřineslo. Nechci tě zabít ani ti ublížit, protože na to jednak
pravděpodobně nestačím a pak to pro mě rozhodně není výhodné. No tak… podej mi ruku.“
Kasumi poslechla a zvedla se na nohy. Shaiře neuniklo značení na hřbetě Kasuminy ruky.
„Paní Slzy krve… ty máš Slzu krve?!“
„No a co? Dal mi ji Samael. Uzavřeli jsme spolu dohodu – já mu přinesu Mjollnir a on vyléčí
mého na smrt nemocného přítele – Samuela Gordona. Možná ho budeš znát.“
„Tak proto ten šok… Snad sis ale nemyslela, že Samael tvého přítele vyléčí?!“ Asiatka chytila
Shairu pod krkem a přirazila ji ke zdi.
„Možná bych mu mohla nabídnout tebe!“ Shaira zkusila cosi říct, ale nešlo to, takže ji Kasumi
jen trochu přiškrtila a pustila. Démonka klesla na kolena a držela se za ztuhlý krk. Sípala a
lapala po dechu.
„Já chápu… chápu tvé rozčílení. Samael ti ovšem nepomůže a o mě nestojí, to mi věř. To
poslední, co chce, je nasrat oba mé rodiče. Uklidni se, prosím!“ naléhala Shaira. „Víš, jak
hrozně dusíš mé sebevědomí?! Pohráváš si se mnou jako s loutkou! To ti mě není ani trochu
líto?!“
„Lítost si strč do prdele! Neumíš si představit, jak se teď cítím. Chtěla jsem se zítra vrátit
domů, dát Samaelovi, co požadoval a na svatební den vyléčit svého milence! Bylo by to to
nejkrásnější, co jsem kdy komu dala. Možná mi přece jen lžeš! Možná tu rukavice jsou a
možná, že Samael se nechá přesvědčit, aby mi pomohl.“ Shaira se konečně zvedla ze země
a sledovala rozmrzelou Kasumi, které po tváři nepřestávaly téct slzy. Jiskra odhodlanosti a
hrdosti z jejích očí vymizela, až se skoro zdálo, že to, co má Shaira před očima, není pravá
Kasumi Sato. Shaira dost zariskovala, když Kasumi objala, ale zdálo se, že jí to jedině
prospělo.
„Neznám, jaké to je, když člověk ztrácí před očima svoji lásku. Vím jen to, že láska je slabost
a zbraň v rukou nepřítele. Chápu však, jaké to je cítit křivdu a dusit v sobě nenávist. Máš
vztek na Samaela, možná i na mé rodiče, ale proč mít vztek na mě? Tak jsem zničila
rukavice, ale kdybys je měla, co bys tím získala? Samael tě chtěl podvést, věříš mi to?“
„Ale jo… Vždyť já to dobře vím. Dal mi Stín nějaké tvé služebné, kterou jsi zabila v Asgardu.
Já z ní vytvořila svoji dvojnici, která mi měla pomoct. Uvěznila mě, do Asgardu se vydala
sama, sebrala pás i rukavice a chtěla si sem dojít pro Mjollnir. Ten by skončil u Samaela a
mě by mu předhodila hned poté, co by ho na Bráně Pekel přivedla k moci. Takže ano – věřím
ti a jen se slepě upírám k naději. Chovám se jak ubožačka! On se mnou zkrátka vyjebal už
na samém začátku.“
„Dáme si teď konečně tu koupel?“
„Co s tím pořád máš?!“
„Po tvém zákroku se cítím rozlámanější než kdy jindy a pak – v horké vodě se dobře
přemýšlí. Je ještě mnoho věcí, které musíš slyšet.“
„Nestojím o koupel ani o řeči. Vrať mi mé věci a ukaž mi kudy odejít.“
„Věci samozřejmě dostaneš a místo letadla bych navrhovala zkratku přes portál.“
„Ty tu máš portál?!“
„Jak jen se to říká – přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Pokecáme si ve vodě.“
Shaira doprovodila Kasumi chodbou k velikému bazénku s horkou vodou. Na podlaze nebyly
studivé kachličky, jak by mohlo být zvykem, ale ručně tkané koberce. Shaira svlékla to málo,
co na sobě měla a po schůdkách sešla do vody. Opřela se o kraj bazénku a sledovala
Kasumi, která byla celá nesvá kvůli přítomnosti ozbrojených mnichů. Shaira je pokynem ruky
poslala pryč a Kasumi se konečně svlékla, načež sešla do vody. Nechala si jen spodní prádlo
a především Thorův pás.
„Klidně jsi ho mohla odložit,“ řekla Shaira. „Kdybych tě chtěla zabít, udělala bych to. Moje
rada do budoucna zní, nikdy se nenech tak hrozně strhnout přívalem emocí.“
„Kdybys mě chtěla zabít, udělala jsi to už dávno, hned poté, co jsi zjistila, kdo jsem. Myslím,
že všechny ty rány tě zase tak moc nepocuchaly, abys změnila názor. Pověz mi, proč jsi tady
a ne mezi svými?“
„Měla jsi někdy pocit, že tví rodiče tě mají jen kvůli výhodám, které z toho plynou? Že jsi pro
ně jen zboží? V Pekle vládnou odnepaměti tři démoni – Samael, Lilith a Azazel. Každý z nich
má své teritorium, svoji moc, své zdroje, a tak dále. Náš stvořitel to zamýšlel tak, že se
démoni budou milovat a množit, přičemž jejich potomci budou jedině nabírat na síle. Mělo to
být harmonické soužití – Lilith jakožto žena Samaela a Azazela. Váš Bůh přece řekl – milujte
se a množte se, ne?“
„Můj Bůh to není! Rozhodně se nehlásím k té největší svini, jakou si kdo kdy vymyslel a
v jejímž jménu se páchala ta největší svinstva v dějinách.“
„Dobře řečeno. Ale ať už ten slogan lidé převzali od démonů, nebo na to přišli sami, drželi se
toho podstatně více než my, tvorové Pekla. Všichni tři démoni toužili po moci a touží po ní
dodnes. Lilith byla vždycky největší intrikánka ze všech a tak před lety přišla s tím, že se
sníží k něčemu, pro ni tak mrzkému, a zplodí s Azazelem potomka. Po zradě od Samaela, se
kterým se milovala, se Lilith cítila zranitelná a svoji pozici chtěla upevnit. Popravdě řečeno,
Lilith zase taková mocichtivá svině není, jen si hlídá svůj vlastní krk, ale ty metody… Zkrátka
jsem se narodila já – živoucí dar i prokletí zároveň. Povím ti jeden fascinující detail – má
existence spojuje Lilith a Azazela tak moc, že když jeden z nich zemře, zahyne i druhý. Asi si
dokážeš domyslet, že můj život v Pekle byl neskutečně nejistý. Stačilo jen, aby některý
z těch dvou pocítil šanci porazit druhého a poté by mě zabil a pustil se s ním do války. Když
mi tohle všechno došlo, přemluvila jsem matku, aby investovala do Místa moci a provedla
radikální Pekelnou plastickou operaci.“
„Investovala?!“
„Když vy něco chcete, jdete do obchodu a vezmete si to výměnou za peníze. Když ovšem
chce něco Lilith, použije Stíny jako surovinu a pak díky Místu moci získá, co chce.“
„Takže tě přetvořila na člověka…“
„Tak nejlépe, jak jen to šlo. Navenek skutečně vypadám lidsky a mám i spoustu lidských
orgánů. Fungují dokonale a nikdy se neopotřebují. To samé mé tělo – jeho buňky zůstanou
mladé až do konce dnů.... nebo dokud neumřu. Po téhle přeměně jsem odešla skrze
zrcadlo.“ Kasumi se ponořila pod hladinu a umyla si vlasy. Když se opět vynořila, Shaira
pokračovala: „Slibovala jsem matce, že se vrátím, že chci jen důkladně poznat lidi a s tím
Lilith souhlasila, neboť ona sama měla lidi moc ráda. Popravdě řečeno, není mi jasné, proč.
Z života tady nahoře mi bylo na blití. Ze všech možných omezení a zákonů ještě víc. A z
naprosto scestných představ, ze kterých se vytvářela dogmata, jsem šílela. Schválně mi
pověz, jestli mám pravdu nebo ne – náboženství bylo původně směrem pro určité neschopné
omezené ubožáky, zkrátka jako pomocná berlička pro ty, kteří se snaží tomu chaosu zvaným
život vnést jasně daný primitivní řád. Místo hledání pravdy a postupnému odhalování nitek
‚chaosu‘ se rozhodli všechno rázem vysvětlit, protože lidstvo ve své ubohosti má rádo
jednoduchost. Bylo to hnusné, bylo to slabošské, ale jakš takš to fungovalo. Jenže pak
nějaké svině napadlo na tom vystavět svoji moc. Tak se ti hajzlové sešli a vycucali si z prstu
řadu pravidel a přikázání a samozřejmě také tresty, kterými bylo možné ty důvěřivé blbečky
strašit a tím i ovládat. Lžím dali nálepku pravda a hlupáci jim to žrali a žerou dodnes. A
protože se lži opírají o skutečnost, mají zatraceně pevné základy a málokdo o nich
pochybuje. Mám pravdu?“
„Ve své podstatě ano. Na mnoho náboženství to jde aplikovat. Ulita, ve které lidé jsou, se
neustále rozšiřuje s tím, jak zjišťujeme, kterak věci fungují, ale spoustě lidem se to příčí, ať
už kvůli ztrátě moci nebo nepohodlnosti. Jak jsi sama řekla – člověk má rád jednoduchost,
ale nejde mu to vyčítat. Vrať se k Lilith.“
„No dobře. Slyšela jsem od otce, že teď žije s lidskou ženou…“
„Ano, jmenuje se Cura a před časem ji poslala, aby tě našla.“
„Patrně se někde ztratila. Nech mě hádat – matka chtěla, abych se vrátila.“
„Možná, já to přesně nevím. Ale proč ti to neřekla osobně? Nemáte spojení?“ Shaira se
hlasitě rozesmála, což Kasumi trochu rozčílilo.
„Něco jako telefon do Pekla? Ne, Kasumi, tak to opravdu nemáme. Já mám ovšem celkem
dobré spojení s otcem, neboť právě zde je jeden ze vstupů do Pekla. Černé zrcadlo patří
Lilith, Brána Pekel je… ehh, spíš byla Samaela a Studna kostí je mého otce. Je ovšem
jasné, že Lilith nijak netouží po tom, aby do jejího plánu viděl Azazel, takže se mě zřejmě
pokusila kontaktovat pomocí té ženy takříkajíc bokem.“ Kasumi se omyla a vylezla
z bazénku. „To už jdeš?“ podivila se Shaira. „Co takhle masáž?“
„Ne. Chci vidět tu Studnu.“ Ženy se otřely hedvábnými ručníky a oblékly se. Shaira provedla
Kasumi zpátky do hlavní haly.
„Půjdeme teď ven, ale neboj se – zima tam rozhodně není.“ Širokou chodbou došly k velikým
zdobeným vratům, u kterých stáli dva mniši. Ti otevřeli a Kasumi ozářilo denní Slunce.
Na nádvoří před velikým několikaposchoďovým stupňovitým chrámem bylo nebývale horko,
přestože se Shaiřin úkryt nacházel v údolí a všude kolem byly vrcholky zasněžených hor.
V samém středu nádvoří byla veliká kruhová studna, slepená z tisíců lebek a dalších větších
kostí.
„Tak tohle je ono,“ řekla Shaira. „Dávej pozor, ať tam nespadneš.“ Kasumi se ke Studně kostí
raději ani moc nepřibližovala.
„Je v tom voda?“
„Ne, ale je možné tudy procházet oběma směry, stejně jako v případě zrcadla.“
„Takže hrozí, že Azazel unikne ven?“
„Teoreticky ano, ale nevěřím, že k tomu dojde. Ví, že bych ho dost možná poslala zpátky –
násilím.“
„Když o tom tak mluvíme… ty víš, co se na Bráně stalo?“
„Kasumi, před lety jsi mým lidem ukradla vzácnou knihu s Pekelným písmem. Samozřejmě
mě zajímalo, co že se to stalo a tak jsem kontaktovala svoji matku skrze Studnu. Azazel,
neskutečně zvědavý parchant, byl samozřejmě u toho, ale v tu chvíli nešlo o to držet vše v
tajnosti. Lilith mi řekla, že se nemusím ničeho obávat, že sice Samaela vyvoláš, ale vcelku
rychle ho zase porazíš, což oběma rodičům jedině vyhovovalo – další Samaelovo ponížení a
další oslabení jeho moci. Status quo měl být narušen.“
„Jak to mohla Lilith vědět? Ona vidí do budoucnosti?“
„Nahlédla tam všeho všudy jen jedenkrát. Udělala to kvůli té své děvce – chtěla zjistit, jak by
se k ní mohla dostat. Ale v budoucnosti je obtížné pátrat. Představ si to jako moře písku. Ty
víš, na jaké místo máš jít – čí budoucnost hledat, ale protože vlny písek promíchají, najdeš i
mnoho věcí, jež s tvým cílem bezprostředně nesouvisejí. Tak moje matka dopředu věděla, že
porazíš démona.“
„Lilithiny schopnosti mě začínají čím dál víc srát!“
„Je mocná, přestože v rukou netřímá skutečnou sílu. Ty schopnosti jí ovšem dal náš stvořitel.
Může jí je zase sebrat, pokud to uzná za vhodné.“
„Jsi její dcera... Ty máš podobné schopnosti?“
„Něco ano. Dědičnost hraje i v našem případě roli.“
„Zradila jsi svůj lid… A stále ty schopnosti máš...“
„Myslím, že náš pán si uvědomuje moji nezáviděníhodnou situaci a nechce mě zbavit
veškeré moci. On totiž vůbec nepředpokládal, že se démoni budou mezi sebou tak
nenávidět. Dal jim moc, se kterou měli pospolu vládnout, ale místo toho se postavili proti
sobě. Mohl je potrestat, mohl jim vysvětlit, že vše zamýšlel jinak, ale náš Stvořitel rezignoval.
Máloco ho dokáže přimět se námi zabývat a když už, tak jen aby trestal. Myslím, že cítí
zármutek z toho, jak jeho vysněný svět nefunguje dle jeho představ. Ale zpět k tomu
podstatnému. Podívej – Lilith vládne Stínům, Samael duším a Azazel netvorům, jež z duší a
Stínů vznikají. Jakožto dcera Lilith a Azazela mám schopnost rovněž ovládat Stíny a netvory.
A pak tu jsou mé, dalo by se říci, léčitelské schopnosti. Něco takového má každý démon nabere trochu energie a uzdraví sám sebe.“
„Nebo člověka…“
„Vím, kam míříš, ale jsou tu jistá pravidla – nemohu pomoci někomu, kdo má krev jiného
démona. Máš smůlu, že můj otec je Azazel.“
„Stejně bys mi nepomohla,“ řekla smutně Asiatka.
„To si vážně myslíš?“
„Nazvala jsi mě Lilithinou šampionkou a tvrdíš, že Lilith nesnášíš.“
„Neslyšíš, jak to zní? Lilithina šampionka…, Lilithina… Vážně máš pocit, že jsi její?“
„Nejsem ničí! Nenávidím ty Pekelné bastardy, stejně jako ty. Čím dál víc se mi pletou do
života. Popravdě řečeno… docela ráda bych jim zatnula tipec a to definitivně.“ Shaira se
usmála a pobídla Kasumi, aby vyšla po schodech na terasu. Odsud byl krásný výhled dolů
na celý chrámový komplex. Shaira se opřela o zídku a shlédla dolů.
„Shambala… jak se ti líbí?“ Kasumi pozorovala velký stupňovitý chrám s vlnitými červenými
střechami a stejně tak jeho dvě nižší křídla. Proti vstupu do hlavní části chrámu byla uzoučká
skalní soutěska – zřejmě spojení s vnějším světem. Kasumi překvapovala velikost
chrámových zahrad a ještě více pak jasná světle zelená nízká tráva a pár ovocných stromů.
„Není to špatné. Kdyby to nebylo trochu moc daleko od civilizace, s klidem bych tu mohla žít.
Ne snad, že bych po civilizaci toužila, ale někdy je zapotřebí.“
„Kdybych nechtěla, nikdy bych odsud nemusela vystrčit nos. Mám desítky služebných.
Někteří se starají o správu chrámů, jiní cestují po světě a obstarávají mi zbraně nebo
bojovníky, další mají za úkol zásobování, jiní zase upokojují mé sexuální choutky. A nemysli
si - není to lehká práce. Když to na mě přijde, udělám se klidně desetkrát za den. Mám tu
doktory, učitele, umělce, vědce a další a další.“
„Ženy tu nejsou?“
„Byly tu, ale pak jsem je všechny povraždila. Došlo mi totiž, jak jsou problematické. No řekni
- na co ženy i muže? Dát dohromady muže a ženu způsobí jedině touhu jednoho po druhém
a tím se odsunu na vedlejší kolej. Dokud mě všichni uctívají jako bohyni, budou mě milovat a
obdivovat, je to ideální. Ale teď zpátky k věci - povím ti něco, co nesmíš nikomu prozradit. A
neboj se, že nás teď Lilith pozoruje – trocha kouzel a sem nevidí.“ Shaira se opřela bokem o
zídku a pohlédla na Kasumi. „Hodlám je všechny pobít a to přímo v jejich doupatech.“
„Co že tak najednou?“
„Po druhém pádu Samaela ho náš Vládce ještě více omezil. Je nejslabší, ztrácí moc a ti
opravdu silní jsou jen Lilith a Azazel. A jak ti je zřejmě jasné – stačí zabít jen jednoho z nich.
Je to zkrátka ideální příležitost. Momentálně proto vyhledávám po celém světě ty nejlepší
z nejlepších – nejmocnější a nejschopnější muže i ženy. Poté je přivedu sem a začnu je
cvičit. Musím je držet po celou dobu zde, což se jim zřejmě nebude líbit, no zkrátka mě čeká
hodně problémů, kterými tě nechci zatěžovat.“
Kasumi tahle slova vyloženě rozčílila. „Myslíš, že mě tu udržíš?!“ zařvala vztekle.
„Ani po tom netoužím. Věřím ti, Kasumi.“
„Na základě čeho?“
„Na základě tvé touhy po pomstě a hlavně vděku.“
„Myslíš, že jsem ti vděčná? Máš poměrně dost mylné představy!“
„Kasumi, co kdybych řekla, že ti dám nesmrtelnost?“ Kasumi mlčela a jen si pohledem měřila
Shairu. „Zbavím tě jakýchkoli chorob, omládnu veškeré buňky tvého těla na… řekněme
nějakých čtyřiadvacet let a dám ti dar věčného mládí. A aby to stálo za to – ne jen tobě, ale i
tvým blízkým. Samozřejmě těm, kteří nemají krev Gordonů. Tak co, nezní to lákavě? Nechci,
abys mi za to hned slíbila pomoc, protože kdoví, co všechno se semele, ale chci, aby sis
pamatovala, co jsem pro tebe udělala.“ Kasumi stále nic neříkala a přemýšlela. „Čekala
jsem, že budeš nadšenější...“
„Zvažuji tvé pohnutky. Dáš mi teď takový dar?! Teď když jsem ti ještě s ničím nepomohla?!“
„Uvědomuji si, že takový dar ti může dát každý démon a s Lilith máš poměrně blízké vztahy.
Teoreticky se můžeš v nadcházející válce stát vojákem kohokoli z těch tří.“
„Jinými slovy se bojíš, že bych třeba Lilith varovala, že bych jí výměnou za dar života
pověděla o tom, co chystáš a že bych se přidala na její stranu. Pak jsi ale měla o svém plánu
mlčet. Teď jsem pro tebe hrozbou…“
„Příprava bude trvat desítky let. A je klidně možné, že jediné, co po tobě za ty roky zbude,
bude náhrobek na hřbitově. Navíc tě potřebuji mít maximálně připravenou, a když budeš
neustále mladá, tak asi moc nezeslábneš. Ano, je to z mé strany riskantní, možná dokonce
neuvážlivé, ale já ti věřím. Já tu budu pro tebe, po celé ty roky a možná ještě déle. Můžeš to
samé říct o některém z nich? Nechci být obchodnicí, ale toužím po tom být tvojí přítelkyní.
Přátelství přináší opravdovou důvěru a pomoc, obchodní transakce je jinými slovy touha po
moci a touha po moci je sama o sobě nebezpečná, protože ji nikdy není možné ukojit. Každý
běžný chlap chce nejprve dům, práci, peníze a partnerku. Ale když to všechno má, začne
pomýšlet na vyšší pracovní post, luxusní auto a třeba dovolenou v zahraničí. Pak si řekne,
že jeho žena už je moc stará, a že by nebylo od věci ji vyměnit za mladší. Tak si začne
vydržovat milenku, ale to taky něco stojí a do kapsy je rázem hluboko. Zatahá za správné
nitky a po chvíli je z něj vedoucí firmy a rozhazuje peníze na všechny strany. Řekne si, že by
nebylo špatné si ještě trochu přivydělat a začne krást ve velkém. Pak to dotáhne až na
starostu, žije v milionářské čtvrti, jeho děti v životě nepoznají práci, ale myslíš, že touha po
větší moci ho opustí? Ani omylem. Touha je jak hnací motor a zastavit ho dá pořádnou fušku.
Tak co, už to chápeš?“
„Ale ano – vsázíš na přátelství a já to beru. A až půjdeš proti tvorům Pekla, nezapomeň mě
přibrat do party.“ Shaira se rozesmála a poté chytila Kasumi za ruce. „Dost mě to vyčerpá.
Zavři oči, nehýbej se a buď v naprostém klidu.“ Kasumi poslechla a jejím tělem projela
podivná intenzivní vlna energie. Kasumi s sebou začala škubat a zřítila se na zem. Shaira se
držela za hruď a cítila, jak její srdce buší jako o život. Byla vyděšená tak jako ještě nikdy.
Urychleně se musela o něco opřít a snažila se uklidnit. Kasumi se zatím zvedla a Shaiře
neuniklo, že má ruce semknuté v pěst. Když se Shaira konečně uklidnila, snažila se vše
vysvětlit. „Promiň, já… já nevím, co se stalo.“
„Chtělas mě zabít!“
„Ne, Kasumi. Já… něco tomu bránilo, něco to blokovalo. Kdo vlastně jsi?! Čí krev v tobě
koluje?!
„Ty myslíš… to je přece blbost!“
Naštvaná Kasumi sešla zase dolů a usedla na kamennou lavici vzadu u vysoké zdi, jež se
táhla kolem celého chrámu. Shaira šla hned za ní. Když démonka usedla na lavici, Kasumi
řekla:
„Co se stalo?“
„Jak říkám – něco tomu bránilo.“
„Myslím, že vím co. Je to už dlouho, co jsem krvácela. Je možné, že čekám Gordona.“
„Tedy… zní to logicky. Možná to tak opravdu je a to znamená, že budeš muset nejdříve
porodit nebo… potratit.“
„Potrat zní lákavě a vzhledem k tomu, co mi nabízíš by bylo až debilní se o něj nepokusit,
nicméně můj přítel je na smrt nemocný a taky už nejsem nejmladší. Vlastní dítě si hrozně
přeju. Počkám.“
„A co tví přátelé? Je nějaký, kterému bys chtěla věnovat takový dar? Pomohu jim.“
„Moje sestra, té bych to přála, ale i ona čeká Gordona.“
„Ehh, Gordonové jsou Angličané… Oni tam uzákonili mnohoženství?“
„Ne, Samuel Gordon oplodnil nás obě, ale vezme si jen mě.“
„Lidé jsou zvláštní… a především nejdou uzavřít do škatulek – každý je svým způsobem
unikát. Divné, že mnoho lidí to nechápe.“
„Narážíš snad na něco?“
„Ne, Kasumi. Jen mě napadla taková úsměvná historka. Asi před padesáti lety jsem byla na
výpravě v Africe. Byla to jen poznávací cesta, nic zvláštního, ale dostala jsem se ke kmeni
jakýchsi domorodců, co žijí hluboko v džunglích. Ulovila jsem tam nějaké šelmy, pobila pár
bojovníků a tak zapůsobila na domorodce svými schopnostmi. A tak mi náčelník kmene před
všemi domorodci položil otázku, na kterou snad do smrti nezapomenu – jsi žena nebo
bojovník? Málem to se mnou smíchy seklo.“
„Podobnou představu měli v hlavě lidé odnepaměti.“
„To jo, i dnes to je omezený nafoukaný šupák všude kam se podíváš, ale ten náčelník to
podal tak přesvědčivě, jakoby se ty dvě věci opravdu navzájem vylučovaly. A představ si –
stejně jsem ho nepřesvědčila. Tvrdil, že žena může být vychovatelkou, učitelkou nebo
kuchařkou a muž zase bojovníkem, lovcem nebo šamanem. Samozřejmě měl značně
omezené výhledy a tím i jednotlivé profese, ale podstata byla jasná. Tak jsem se svlékla, aby
jako poznal, že jsem žena. Přesto to nepochopil a chtěl vědět, v čem ho podvádím. Tak jsem
vyvraždila celý jeho kmen a myslela si, že teď už musí mít jasno. Víš, co mi na to řekl?“
„Nepochopil to, že? Stále visel v mantinelech, které nedokázal posunout.“
„Přesně. Dospěl k názoru, že nejsem člověk, ale nestvůra z hlubin džungle. Našel si zkrátka
jiné vysvětlení, aniž by přijal fakt, že se mýlil. Samozřejmě jsem ho zabila, ale ani po takové
době jsem nepřestala nad lidským myšlením uvažovat.“
„Lidé myslí, že celý svět je možné shrnout do pravidel, zásad a nařízení. Těžko říct, proč
tomu tak je. Možná jsou jen omezení, možná je na ně svět moc složitý a snaží se ho
zjednodušit.“
„Hmm, co teď podnikneme? Nechtěla by sis zacvičit? Můžu ti vybrat soupeře. Mám tam dva
opravdové unikáty. Brousím si na ně zuby už dlouho, dokonce jsem neodolala a šla si je
prohlédnout. Jednoho bych ti s klidem nechala.“
„Nechci se s nikým prát!“
„Kasumi, potřebuješ se držet ve formě! “
„Neříkej mi, co mám dělat! Nebudu zabíjet lidi jen pro zábavu, nebo kvůli tréninku.“
„Jestli tomu rozumím, chceš dobrý důvod… Stále tam je ten kufr plný peněz. Stačí říct, že ho
dostanou a vrhnou se na tebe. Pak to bude sebeobrana, ne?“
„Tys mě nepochopila?! Nechci se teď prát! Jsem unavená, hladová a chci domů!“
„No tak promiň. Jen jsem tě chtěla potěšit.“
„Možná někdy jindy. Teď mi ukaž portál a pusť mě domů.“ Shaira dovedla Kasumi do levého
křídla chrámu. V hlavním sále zde hořely svícny. Shaira si stoupla do samého středu sálu a
shýbla se k zemi. Dřevěné čtvercové desky tvořící podlahu vypadaly jedna jako druhá. Zdání
však klamalo. Shaira vsunula prsty do úzké drážky a vybranou desku nadzvedla. Byla pod ní
páka, za kterou zatáhla a vinou skrytých ozubených kol a hřídelí se dala do pohybu celá
zadní stěna. Odsunula se a odhalila průchod kamsi dolů.
„Portál je na druhém konci, je to odsud skoro čtyři kilometry, ale na začátku jsou louče a
zapalovač. Koule je na podstavci a…ale kruci – co kdybych šla s tebou?“
„Na Black Mirror? Lilith může poznat, že máme něco společného.“
„Tak ať, to mi jedině vyhovuje – Lilith mne samozřejmě chce mít nablízku a když zjistí, že
spolu vycházíme, nejspíše na mě začne tlačit přes tebe. To nám dá výhodu. Hlavní je, aby o
našem tajném plánu nevěděla nic, takže se nikomu nezmiňuj. Skočím ti pro batoh a sobě pro
doklady, abych se mohla zase vrátit. Bože jak já nesnáším všechny ty bezpečnostní
kontroly…“ Shaira odběhla a Kasumi měla konečně chvíli klidu jen pro sebe. Neměla ze
Shairy dobrý pocit, ale zdálo se, že jsou na stejné straně. Kasumi byla ochotná s ní
maximálně vycházet už jen kvůli přislíbenému daru mládí. Shaira byla po chvilce zpět
v kvalitních kalhotách a bundě z kůže. Předala Kasumi batoh a společně sestoupily do
podzemí. Shaira vymáchala louč v nádobě s olejem, zapálila ho a vyrazily dál. Kamenné
stěny a takřka nekonečný rovný tunel Kasumi poněkud zneklidňoval. Trvalo dlouho, než obě
ženy stanuly před pohasnutým portálem, na kterém byla vyobrazena kamenná hadí tlama.
„Je tu hlídač portálu?“ zeptala se Kasumi.
„Spíš byl.“ Shaira zvedla ze stojanu kouli a opět ji tam vrátila. Portál se rozžhavil a ženy jím
prošly.
Brána Pekel
Po vstupu na Bránu Pekel Kasumina ostražitost ještě vzrostla. Ani na okamžik nespouštěla
Shairu z očí, neboť si připouštěla možnost, že by se jí démonka pokusila zbavit. Neměla
ponětí, proč by to dělala, ale Kasumi rozhodně nedokázala odtušit veškeré Shaiřiny úmysly.
„Tohle místo,“ řekla Shaira. „mě vždycky fascinovalo.“ Démonka usedla na trůn, u jehož paty
ležely lidské lebky a pohodlně se opřela. „Jak tady mohl Samael trávit celé roky? Copak to
nebyla nuda? Možná právě proto se spřáhnul s lidmi a začal zosnovat plány, kterak by
rozšiřoval svůj vliv i na povrchu planety. Možná právě kvůli tomu oplodnil lidskou ženu a ta
mu porodila potomky. Prostě se jenom nudil a já bych se na jeho místě dozajista nudila taky.“
„Snažíš se ospravedlnit jeho chování? U mě s tím neuspěješ, protože pro mě je podstatná
jedna věc – jeho démon zavraždil mého přítele Cye a navíc se snažili zabít i mě a Samuela.
Dostal, co si zasloužil.“ Kasumi obešla propast uprostřed sálu a stanula před šesti podstavci,
přičemž jen v jednom byla magická černá koule. Zvedla ji a umístila zpět. Rozžhavil se
portál, jež vedl rovnou na Black Mirror.
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Obě ženy jím prošly a ocitly se v jeskyni, kterou rozdělovala propast. Shairu zaujala rytina na
zdi, která znázorňovala skupinu lidí s černou kouli.
„Tyhle koule,“ řekla démonka, „jsou jako nádoba na Stíny. Lilith je původně takto využívala a
poté vytvořila desítky takových a předala je Samaelovi, aby je měl jako klíč k portálům. Víš o
tom, že právě díky koulím dokázal Mordred ze světa za zrcadlem ukrást Stíny?“
„Ne, netušila jsem, jak to provedl.“
„Je to způsob, kterým můžeš teoreticky ukrást Stíny i ty, ale já ti to nedoporučuji. Lilith by se
to nelíbilo a pravděpodobně si Stíny již dobře chrání, takže by to ničemu nepomohlo. Počítej
tedy jen se Stíny, které máte v podzemí. Možná se ti budou někdy v budoucnu hodit.“ Shaira
se otočila a přistoupila k propasti. Pohlédla na úzký průchod na druhé straně. „Moc to na
Black Mirror neznám,“ řekla démonka.
„Doufám, že tu nebudeš dlouho, bez urážky. Zítra máme mít svatbu a nechci, abys na ní
byla.“
„Vždyť jsem jako člověk. Jen trochu… do ruda.“
„Vypadáš jako by ses škvařila na plotně! Ale o to mi nejde – jen nechci zneklidňovat svoji
rodinu, především pak syna.“
„Dobře, Kasumi. Jen si to tu prohlédnu a nejpozději ráno jsem pryč.“ Shaira se rozeběhla od
zdi a přeskočila propast. Kasumi učinila totéž a ani pro jednu nebyla čtyřmetrová díra končící
kdesi v hlubinách výraznou překážkou. Vyšly po kamenných schodech ven na vzduch, kde
hustě pršelo.
„Tak mě napadá…“ pronesla Kasumi. „Jak tvé tělo reaguje na chlad a déšť? Snášíš to
dobře?“
„Ale jo. Však taky žiju vysoko v horách. V Shambale je sice teplo, ale nemysli si, že tam jsem
neustále. Mám ráda váš svět – je hrozně zajímavý a skrývá spoustu možností. Procestovala
jsem ho křížem krážem a stále mám co objevovat. Teď asi půjdeme na zámek… provedeš
mě?“ Kasumi kývla na znamení souhlasu a vydala se směrem, kde předpokládala vesnici.
Ve skutečnosti však tápala a snažila se vybavit si chvíli, kdy jí Samuel ukazoval mapu
panství, kterou nakreslil. Věděla, že musí jít na východ, ale to bylo tak vše. Netrvalo dlouho a
narazila na starou zarostlou stezku. Bylo těžké se jí držet, ale povedlo se a asi po hodině
cesty ženy dorazily do vsi. Mezitím začala silná bouře a blesky šlehaly oblohou. Z deště se
stal liják a pobyt venku byl čím dál nepříjemnější. Shaiře začala být veliká zima a Kasumi na
tom nebyla o moc lépe. Vlasy se jim díky dešti slepily a z oblečení jim stékala voda.
„To je hospoda?“ zeptala se Shaira a ukazovala na místní putyku, jejíž štít se pohupoval ve
větru a nepříjemně vrzal. „Skočím si na jedno pivo.“ Jakmile se ženy přiblížily, poznaly, že
světla uvnitř nesvítí, dole u dveří jsou zapálené svíčky a věnce a na dveřích je přilepený list
podepsaný místostarostkou obce – Abayou.
S lítostí všem obyvatelům našeho panství oznamuji, že dne 30. 12. byli v hostinci U Tří
soudků zavražděni čtyři lidé včetně majitele Harryho Milese a jeho syna Ephrama. Další
obětí je námi vždy vážený inspektor Leonard Colliere a jeho žena Josefína. Není tajemstvím,
že na svědomí je má inspektor Conrad Spooner, jež po hrůzném opovrženíhodném činu
spáchal sebevraždu. Jménem obyvatel Willow Creek přeji upřímnou soustrast všem
pozůstalým.
Abaya A. Goyalová
„Šok?“ otázala se Shaira a pozorovala překvapenou Kasumi.
„Moje sestra sem ráda chodila a s hostinským se dobře znala. Jeho syn se na mě těšil po
celou dobu, co jsem byla pryč. Myslím, že jsem se stala jeho vzorem, přestože mě viděl jen
párkrát. Je to… zvláštní.“ Kasumi pohlédla dolů na věnce a zakryté svíčky, jejichž plameny
sotva plápolaly, kvůli nepříznivému počasí.
Shaiře to nedalo, aby se nezeptala: „Proč lidé zapalují svíčky a nosí sem takové pitomosti?“
„Na to bych se já mohla zeptat tebe. Význam toho mi uniká, ale asi to má v lidech vyvolat
pocit, že pro mrtvé něco udělali anebo se jen předvádí před sousedy.“ Ženy se ve vsi
nezdržovaly a pospíchaly rozbahněnou cestou k zámku. Kasumi sice zajímalo, co že se to
v hostinci událo, ale chodit po vsi a vyptávat se mohla i za pěkného počasí.
Kasumi odemknula bránu u zámku svými klíči a pospíchala se schovat pod balkon. Voda z ní
stékala proudem a vidina vytopené místnosti byla lákavá. Vstoupila do zámku, kde bylo
skoro až nezvyklé ticho. Kasumi si svlékla oblečení až na spodní prádlo a nechala ho u krbu,
aby se osušilo. Přistoupila k ohni a natáhla ruce před sebe, aby se ohřála.
„Je příjemný vědět,“ řekla Shaira, „že nejsi stydlivka. Řekněme, že v tvém paláci jsi bohyní ty,
takže se tě nejprve zeptám – mohu se taky svléknout?“ Kasumi nestačila odpovědět a
zaslechla za sebou dusot nohou. To právě Samuel sbíhal dolů do haly. Měl chuť Kasumi
obejmout, ale když viděl neznámou ženu, ovládl se.
„To je Shaira,“ vysvětlovala Kasumi. „Lilithina dcera. Chtěla vidět Black Mirror a já ji
neodmítla – není od věci mít dobré vztahy s Peklem a především je dobré poznat potenciální
nepřátele… Také by oni měli poznat mě, aby pochopili, jak moc riskantní je mě nasrat.“
Kasumi to řekla tak tajemně, až se i Shaiře skoro zdálo, že s ní Kasumi nemá čisté úmysly.
Věděla však, že Kasumi nemůže říct pravdu o jejich vzájemném vztahu a to nejen kvůli
Samuelovi. Ten svoji milou konečně objal a políbil. Tiše jí zašeptal do ucha:
„Určitě je to dobrý nápad?“
„Nech to na mě, Samueli – vím, co dělám.“ Samuel si s Shairou potřásl rukou a nedalo mu
to, aby neřekl jízlivou poznámku:
„Doufám, že máte k matce blíž než k otci.“
„Samael není její otec, Samueli,“ upozornila Kasumi.
„Já vím. Mluvím o tom, který na nás poslal Mammona, jež právě ovládá tvoji sestru.“
„Co-cože?!“ vykřikla Kasumi. „O čem to mluvíš?!“
„Promiň, měl jsem být citlivější. Já už jsem zkrátka zoufalý, miláčku.“
„Tak mluv! Co jí je?!“
„Hned druhý den, po tom, co jsi odjela, začalo Sakuře nezvykle rychle růst břicho. Ještě ten
den porodila a to mrtvé dítě. Mammon z dítěte přesedlal na Sakuru a už celé dny jí ubližuje a
snaží se nad ní převzít kontrolu. Musel jsem ji dokonce přivázat na postel, ale vážně nevím,
jak jí pomoct.“ Kasumi se okamžitě rozběhla k pokoji Sakury. Vešla dovnitř následovaná
Samuelem a Shairou. Sakura ležela na posteli, stále připoutaná řetězy. „Omdlela včera
dopoledne, když se mi snažila něco sdělit. Od té doby se zdá, že spí. Není to poprvé – často
upadala do snů, ve kterých prý byla v jakémsi podivném světě, ale nikdy tam nezůstala tak
dlouho. Bojím se, aby se vůbec probrala.“ Kasumi se sklonila nad svojí sestrou a roztáhla jí
víčka, aby viděla zorničky. Byly nepřirozeně rudé. Aby toho nebylo málo, Sakura byla
podstatně hubenější, než jak si ji Kasumi pamatovala. Asiatka pohlédla na ostatní přítomné a
chybělo málo, aby se jí z očí spustily slzy. Kdyby bojovala s nepřítelem, na kterého platí
hrubá síla, pociťovala by spíše zlost, ale teď byla zoufalá. Samozřejmě byla rozhodnutá za
svoji sestru bojovat, i kdyby měla sáhnout na samotné dno svých sil. Teď čekala, jestli se
k tomu vyjádří Shaira, což se také stalo.
„Já nemůžu, Kasumi,“ řekla rozhodně. „Nemůžu z ní prince Pekla dostat – zase tak mocná
nejsem.“
„Je jiná možnost?“
„Nech mě přemýšlet…“
„Chceš koupel v horké vodě?“
Shaira se pousmála. „Máš dobrou paměť – ano, ve vodě se mi přemýšlí nejlépe. Tak mi tedy
koupel připrav.“ Kasumi doprovodila Shairu do koupelny a pustila tak horkou vodu, jak jen to
šlo. „Pokud mi pomůžeš, Shairo… nechci říkat, že budu tvým dlužníkem, protože splácení
dluhů je poněkud nejistá záležitost, ale rozhodně ti budu vděčná a ne málo.“
„Je mi to jasný. Jsme… tedy doufám, že jsme přítelkyně a ty by si měly pomáhat. Dej mi
trochu klidu a snad mě něco napadne. Je zřejmé, že jediný, kdo může prince Pekla stáhnout
pryč je Azazel. Musí k tomu mít důvod… jenže tě nenávidí, protože máš k Lilith blízko. Hmm,
no uvidíme.“ Kasumi z poličky u zrcadla vzala lahvičku s vonným olejem a také pěnu do
koupele.
„Chceš něco z toho?“
„Budu jedině ráda.“ Kasumi připravila pěnu i olej a nechala Shairu o samotě. Zašla do svého
pokoje a natáhla se na postel. Bála se, že v mžiku usne, ale myšlenky byly silnější. Věděla,
že potřebuje odpočinek, ale na to teď rozhodně nebyl čas.
Do pokoje přišel Samuel, který se usadil vedle Kasumi. Navzdory tomu, že se jeho přítelkyně
vrátila, vypadal ustaraně.
„Lilith opět lhala…“ konstatovala Kasumi.
„Ne, jen vycházela z toho, že Sakura není těhotná. Ten parchant ji oslabil a teprve poté
posedl.“ Samuel Kasumi pohladil po tváři a dal jí pusu.
„Chtěl jsem se na to zeptat už dole, ale nebylo to vhodné. Máš, co Samael požadoval?“
Kasumi zavřela oči, aby nemusela sledovat Samuelův výraz.
„Podvedl mě. Pomocí artefaktu jsem vytvořila svoji dvojnici, která mi měla pomoct, jenže byla
na straně Samaela a zradila mě. Teď už je mrtvá, ale z celého toho dobrodružství nemám víc
než opasek dodávající nadlidskou sílu.“ Samuel vstal a opřel se rukou o stěnu. Rozbrečel se,
ač se tomu dlouho bránil.
„Už s tím přestaň, lásko. Prosím, už toho nechej – mě zkrátka není pomoci. Nenastavuj svůj
krk kvůli tomu mému. Zabilo by mě, kdyby se ti něco vážného stalo!“ Kasumi sledovala
plačícího muže, kterému zasadila tvrdou ránu do srdce – zbavila ho naděje na záchranu.
Nechtěla mu však lhát ani dávat klamnou naději.
„Jediný, kdo tě může vyléčit je Samael. On to však neudělá. Jakýkoli obchod nemůže uspět
– Shaira mi v tomhle směru otevřela oči. Věc je totiž jasná – Samael věří, že v zoufalství se
zbavím všech případných trumfů, jen abych ho přiměla ti pomoct. Proto s ním už nechci mít
cokoli společného a potřebuji být silná, abych odolala pokušení. Je mi totiž jasné, že až
budeš na smrtelné posteli, on přijde s něčím velkolepým. Možná bude chtít, abych ho
vyvolala, možná dokonce bude požadovat, abych skočila do Pekla.“ Samuel na to nic neřekl,
ale dobře si vše zapamatoval. Přemýšlel, nakolik dobře Kasumi zná. Nedokázal odhadnout
její chování v momentě, kdy on bude jen krůček od smrti. Nemyslel si, že by se obětovala,
ale vyvolání Samaela tak nereálné nebylo…
„Miláčku, říkala jsi, že máš nějaký opasek…“
„Značně zvyšuje sílu lidského těla. Perfektní věc, ale nech si to pro sebe. Nanejvýše to řekni
sestře a Edwardovi, ale tím to končí. Nezlob se, ale potřebuji přemýšlet.“
„Rozumím, taky si musíš odpočinout. Půjdu za Desmondem.“ Kasumi zůstala brzy sama a
probírala jednotlivé možnosti. Samuel však byl během okamžiku zpátky. „Chce tě Shaira.“
Kasumi urychleně pospíchala do koupelny a doufala, že její společnice na něco přišla.
Démonka stále ležela ve vodě, ze které nepřestala stoupat pára.
„Mám to. Ty oleje jsou vážně skvělé… sama jich mám desítky, ale tenhle ještě ne.“
„Mluv k věci, prosím.“ Shaira vylezla z vany a otřela se osuškou. Její oblečení bylo stále
mokré, takže zůstala nahá.
„Jsi paní Slzy krve a toho využijeme. Vytvoříš svoji dvojnici a já ji použiju proti Azazelovi.
Udělám to skrze Studnu, aby se zdálo, že jednám za Lilithinými zády. Tak ho oklamu a
přiměju spolupracovat.“
„A co přesně s tou dvojnicí chceš dělat? Předáš mu ji? Pozná, že to nejsem já.“
„Chci ji zabít.“
„Proč? Azazel tě podvede. Copak to není stejná svině jako Samael?“
„Kdyby mě podvedl, nasral by si do bot. Nezapomeň, že oba mí rodiče by si přáli, abych byla
na jejich straně. Kdyby se mnou Azazel vyjebal, bylo by to i na něj moc hloupé.“
„Nebudeme na nic čekat. Dojdu pro Slzu a ty zatím počkej v hale.“ Zatímco se Shaira oblékla
a sešla po schodech do přízemí, Kasumi vstoupila do Desmondova pokoje.
„Máma je zpátky!“ vykřikl Desmond a přiběhl k ní. Kasumi jeho vlídné chování nečekala.
Shýbla se, aby Desmondovi viděla do očí. Chlapec si Kasumi chvíli prohlížel a poté se
zeptal: „Kde je koťátko?! Slíbila jsi mi koťátko!“
„Neslíbila jsem nic a mám teď důležitější věci na práci.“ Kasumi přistoupila k Samuelovi,
který odevzdaně seděl u stolu. „Potřebuji…“
„Já chci koťátko!“ vykřikl Desmond načež začal vřískat a poskakovat po pokoji.
„Buď zticha!“ okřikla ho Kasumi. „Samueli, potřebuji Slzu krve, protože…“ Desmondův křik
ještě nabral na intenzitě, a aby na sebe upoutal více pozornosti, popadl malé autíčko, které
dostal k Vánocům a začal s ním třískat o stůl. Kasumi se nyní musela ovládnout, aby odolala
hněvu.
„Ty seš parchant!“ vykřikla, chytila Desmonda za ruku a vystrčila ho ze dveří ven. Poté se
obrátila na Samuela. „Chci Slzu krve.“
„Nemusíš být tak zlá…“
„Samueli! Nestojím o další zatracenou hádku kvůli tomu malému zmetkovi! Jsem unavená,
jsem podrážděná a dost nasraná, takže mi řekni, jestli netušíš, kde má Sakura schovanou
Slzu krve a já zase půjdu.“
„Chováš se tak… hrubě!“
„Tak dost!“ zařvala Kasumi až se Samuel polekal.
„Dobře, promiň, já jen… nezvládám to miláčku, je toho na mě tolik… Slzu mám u sebe a
nechal jsem ji v knihovně na stole. Chceš do ní Stín, co máme v podzemí, nepletu se?“
„Nepleteš. Shaira prý ví, jak ze Sakury dostat démona. Okamžitě vyrážím s ní do Tibetu.“
„Ale… co naše svatba?!“
„Sestra je mnohem důležitější než svatba!“ Kasumi zabrala za kliku a otevřela dveře.
Desmond za nimi nestál, zdálo se, že někde trucuje.
„Kasumi,“ oslovil ženu Samuel. Ta se přes rameno otočila. „A co já? Je tvoje sestra
důležitější než já?“
„Její život je důležitější než náš společně strávený čas, stačí?!“ Kasumi na odpověď
nečekala a pospíchala do knihovny, kam ji Shaira následovala. Na stole krom knih, psacího
stroje a popsaných listin nalezla i artefakt, jež patřil jí. Vzala ho a pomocí speciální rukojetě
dýky otevřela tajný vchod do podzemí. Obě ženy sešly k výtahu a sjely dolů do jeskyně.
Kasumi ukázala na temný průchod vpravo.
„Tam má být bludiště a v něm Stíny. Je tam mnoho dveří a ty se otevírají páčkami. Neznám
přesné rozmístění Stínů, ale vím, že se bojí světla.“
„Pokud nejsou dva vedle sebe, nehrozí ti žádné nebezpečí.“
„Mě? A co tobě?“
„Mě Stíny poslechnou. Jsou jen dva. Podej mi Slzu a já se během chvilky vrátím se Stínem.“
Kasumi poslechla. Ne snad, že by Shaiře bezmezně důvěřovala, ale byla přesvědčená, že jí
chce opravdu pomoci. Kasumi v jeskyni strávila čekáním sotva pět minut, když se Shaira
vrátila s rozzářeným artefaktem. Předala ho Kasumi. „Nehrozí, že druhý Stín uteče?“
„Určitě ne. Otevřela jsem jen tohohle. Jinak pamatuj, že máš ještě jednoho a pokud uznáš za
vhodné ho použít, měla bys vědět, že stačí pouze držet před sebou prázdnou Slzu krve.
Artefakt Stín doslova vcucne dovnitř. Teď je načase vyrazit ke mně do Shambaly. Doufám, že
pojedeš také.“
„Určitě. Pokud si pospíšíme, pořád můžu stihnout svatbu. A protože Samuel se chová čím
dál podivněji, je pro mne svatba důležitější než předtím. Tak rychle, Edward nás vezme do
Londýna na letiště.“
Byl pozdní večer, když Sakura konečně přišla k sobě. Její oči rudě žhnuly a každý kdo by ji
v ten moment viděl, by poznal, že není v pořádku. Sakura uchopila řetěz, zatnula zuby a
pokoušela se ho roztrhnout. I přes neobvyklou sílu, kterou jí propůjčoval démon, toho nebyla
schopná.
Začala tedy zoufale volat: „Samueli! Edwarde, zkrátka kdokoli, pomozte mi! Rychle!“ První a
jediný, kdo do pokoje dorazil, byl právě Samuel.
„Co se stalo?“ ptal se už mezi dveřmi.
„Je mi… nějak šoufl. Asi… budu zvracet! Můžeš mě prosím pustit? Tedy… svázat těmi
menšími řetězy a doprovodit mě na toaletu? Ale rychle prosím!“
„Sakuro… blíží se noc…“
„Je teprve devět večer! Prosím, Samíku!“
„Tvé oči… jsou snad ještě rudější než ten večer, co jsme byli v kostele!“
„Ale jsem v pořádku. Zatím…“
„Tak dobře.“ Samuel popadl ze stolu menší řetězy a začal jimi svazovat Sakuru. Nejprve
ruce, poté nohy. Následně se shýbnul pod postel, aby mohl odpoutat velký masivní řetěz,
jímž byla Japonka přivázaná k posteli. Samuel jí pomohl na nohy a doprovodil ji do koupelny.
Sakura klekla na kolena k toaletní míse a pohlédla na Samuela.
„Tohle nebude hezký…“ řekla. „Opravdu to musíš vidět?“
„Máš pravdu – počkám venku.“ Jen Samuel odešel, Sakuře na tváři zahrál doslova ďábelský
úsměv. Zatnula zuby a roztáhla paže, až slabé řetězy povolily. Poté odpoutala řetězy, které
měla na nohou a postavila se. Za normálních okolností by takto brzy onu nezvyklou sílu
nezískala – to až o pár hodin déle, jenže démon konečně dosáhl svého a dokázal Sakuru
plně ovládnout. Její pravá tvář byla hluboko vzadu a kontrolu nad jejím tělem přebral
Mammon. Zpoza dveří se ozval Samuel:
„Nechtěl jsem ti původně dávat plané naděje, ale byla tu Kasumi. Ano, vrátila se a společně
s Lilithinou dcerou Shairou. Prý vědí, jak z tebe tu bestii dostat a co jsem viděl, tak Kasumi je
odhodlaná ti pomoci jakkoli to bude možné. Asi už to nebude dlouho trvat a budeš opět sama
sebou.“ Tahle slova Sakuru zaskočila. Vzala ze stolku fén a zapojila ho do zásuvky. Hned
nato zašpuntovala vanu a začala ji napouštět.
„Samueli? Můžeš sem na moment?“
„Jistě…“ Samuel otevřel a hned nato ho Japonka chytila za ruku a strhla ho k zemi. Gordon
se urychleně snažil postavit, ale Sakura ho chytila za košili a hodila ho do vany. Tam zatím
nebylo mnoho vody a Samuel se navíc rychle snažil vylézt. Sakura lehce šťouchla do fénu a
ten z poličky spadl přímo do vody. Zajiskřil a začalo se z něj kouřit. Hned nato vypadly
pojistky a koupelna, stejně jako zbytek zámku, se zahalila do tmy. Samuel, ač byl ve vodě jen
krátce, náhle zkoprněl a přepadl přes okraj vany na podlahu. Popáleniny na jeho noze byly
značné a navíc se Gordon nehýbal a ani nedýchal. Sakuřin úsměv hovořil za vše, ale ještě
zdaleka neměla vyhráno – tlačil ji čas. Vyběhla z koupelny a ze stolku ve svém pokoji vzala
peněženku, sluneční brýle a Valkýru. V hlavní hale sundala z věšáku klíče od auta a brány,
načež pospíchala ven. Nasedla do vozu, jež byl tak jako vždy zaparkovaný před stájemi a
nastartovala.
Sakura ze zámku směřovala nejprve k Warmhill. U zničené osady zastavila, vystoupila a
zamířila k bunkru. Vešla dovnitř a hned v první místnosti, která sloužila dávno zaniklému
Řádu, jakožto shromaždiště, spatřila kostru Marcuse Gordona. Seděl v jedné z lavic a
prohlížel si obraz svého vzdáleného potomka Lothara.
„Eh, neruším?“ otázala se Sakura. Marcus vstal, přistoupil k Sakuře a uklonil se.
„Vůbec ne, má paní. Ve skutečnosti jsem vděčný, že jste mne poctila svoji návštěvou. Jsem
zvyklý na samotu, ale vaše přítomnost mně vhání do duše hřejivý pocit. Smím vědět čemu
za vaši návštěvu mohu vděčit?“
„Vlastně potřebuji pomoc a nevím na koho jiného se obrátit. Vzpomínáš si na dynamit, pro
který sem moje sestra před pár dny přišla? Potřebovala bych další.“
„Další?!¨“ divila se kostra. „Mohu vědět, proč?“
„Dole pod zámkem máme dva Stíny…“
„Ano. Můj bratr je přivolal z říše temna.“
„A já bych je chtěla zničit, nebo pokud možno alespoň zasypat, aby nehrozilo, že uniknou. Je
to ušlechtilý čin, nemyslíš?“
„Opatrně má paní – celý Black Mirrorský kopec je protkán sítí chodeb a jeskyní. Pokud bude
narušena stabilita, může dojít k sesuvu půdy a to by mělo katastrofální následky.“
„Umím manipulovat s výbušninou. A vím naprosto přesně, co dělat. Potřebuji asi tak…
padesát špachtlí dynamitu.“
„Padesát?! Není to příliš?“ Sakura se rozčílila.
„Co ty víš o dynamitu?!“
„Máte pravdu, má paní. Omlouvám se. Co tedy navrhujete? Tam dole jsou stále mí věrní…
tedy teď už mne budou dozajista k smrti nenávidět. Nedovolí nám získat dynamit.“
„Nemůžu se tu zdržovat, protože mám naspěch. Dolů do dolů musíš sám.“
„Sám?! Ale… oni mě nepustí!“
„Horníci? Obyčejní horníci a oni tě zadrží?! Nejsi náhodou válečník?! Prostě si proklesti
cestu svým mečem a neříkej, že to nezvládneš! Až se vrátím, doufám, že tu najdu přesně
padesát špachtlí a ani o jednu méně. Uvědom si, že tím pomůžeš Gordonům – svému rodu.
Když už jsi dopustil, aby tvé potomky Mordred proklel a tím započal koloběh hrůz a děsu,
zkus taky alespoň trošičku svoji vinu odčinit.“ Sakura odešla a nechala za sebou Marcuse,
který byl po jejích závěrečných slovech psychicky úplně na dně. Zcela jasně mu připsala vinu
a on si chtě nechtě uvědomil, že má pravdu. Kletba Gordonů nikdy neměla být vyslovena,
ale stalo se a Marcus si to nyní přičítal za vinu víc než kdy jindy.
Velká Británie – Anglie - Ipswiche
Další Sakuřinou zastávkou byla benzinová stanice na samém okraji Ipswiche. Sakura
zastavila u automyčky na placu určeném pro parkování a vystoupila z vozu. Prošla kolem
stojanů s nádržemi na benzín a vstoupila do obchodu, jež tu byl. Stanice měla otevřeno
nonstop, dvacet čtyři hodin denně, ale teď večer, navíc koncem roku, nebylo zase tak
pravděpodobné, že se zde objeví zákazníci. Sakura prošla kolem regálů s čokoládovými
tyčinkami a chipsy a dostala se až k pokladně. Neuniklo jí, že ji z rohu místnosti sleduje
bezpečnostní kamera. Za pultem seděl na židli mladý muž, asi okolo pětadvaceti let. Když
Sakura přišla blíž, postavil se a uvítal ji.
„Dobrý večer, co to bude, paní?“
„Potřebovala bych kanystry s benzínem. Takové ty větší na dvacet litrů.“
„Máme tu jen jeden. Támhle dole ve stojanu. Hned vám pro něj dojdu.“ Prodavač zašel pro
kanystr, zatímco Sakura se zastavila u mrazáku s nanuky. Za normálních okolností by si
velice ráda nějaký vybrala. „Docela se pronese!“ řekl prodavač a poukázal na velký plechový
zelený kanystr. „Mám vám ho donést k autu?“
„J-jo. To budete hodný.“ Jen prodavač odešel, Sakura sáhla na držák od víka mrazáku.
Otevřela a pocítila chlad, jež z přístroje vycházel. Okamžitě zase mrazák zabouchla a otřela
si ledový pot z čela. Chvíli jen tak stála nad mrazákem a sledovala velký čokoládový nanuk,
který si vyhlédla. Otevřela ústa a na košili jí ukápla slina. Prodavač se zatím vrátil do
prodejny. „Nejde to otevřít? Možná zamrzl, počkejte, já to zkusím.“ Muž vcelku snadno
mrazák otevřel a zeptal se: „Tak, co to bude? Jestli mohu doporučit, tak támhle ten velký je
vážně vynikající a má karamelovou polevu. Anebo ten pistáciový hned vedle, tak ten je i
s kousky mandlí.“
„Já… ráda bych… ale…“ Sakuře začaly cukat obličejové svaly a v rychlosti odběhla od
mrazáku pryč. Opřela se o pult u pokladny a začala si bušit dlaněmi do hlavy. „Ty hnusnej
parchante!“
„Co prosím?!“ podivil se prodavač.
„On mě… on… on nemá rád nanuky. Má radši… pořádné horko a…„
„Co?! Kdo? Promiňte, ale vůbec vám nerozumím.“ Sakura vytáhla z peněženky asi sto liber.
„Zbytek si nechte,“ hlesla a utekla ven. Během okamžiku nad ní démon opět převzal kontrolu
a její oči, jež stále byly kryté brýlemi, se do ruda rozzářily. Naložila kanystr na korbu a
nasedla do vozu. Věděla, že bude potřebovat ještě další benzín, ale tady už ho kupovat
nechtěla. Hrozilo totiž, že by pumpař pro jistotu zavolal policii a to nebylo žádoucí. Sakura
vytáhla automapu a hledala další benzínovou stanici. Byla odsud celkem daleko, skoro až na
druhém konci města směrem na jih ke Colchesteru. Nastartovala a vydala se tam, přičemž
počítala s tím, že bude nucena navštívit i další stanice. Kupování kanystrů benzínu ve
velkém by jistě přitáhlo nechtěnou pozornost.
XIII – Tvář šelmy
1. 1. 1999
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Byly tři hodiny po půlnoci, když se Sakura vrátila s autem k zámku Black Mirror. Ve voze
měla zabalených padesát špachtlí dynamitu, které Marcus opravdu vytahal z dolů a za které
dostal od Sakury tři kulky, jež proděravěly jeho lebku a tak ho navždy poslaly do říše
mrtvých. Marcusova duše se odpoutala od jeho kostry a on tak došel kýženého klidu. Na
korbě Sakura vezla přesně šest dvacetilitrových kanystrů s benzínem. Uvědomovala si, že jí
čím dál víc tlačí čas. Od odjezdu Kasumi uplynulo už více než patnáct hodin a to nebylo
málo. Ve skutečnosti to bylo dost na to, aby se Kasumi a Shaira dostaly do kláštera
Narchung, odkud to do Shambaly nebylo daleko. Sakura zaparkovala před stájemi a
vystoupila z vozu. Otevřela přihrádku u korby a vylezla nahoru, načež uslyšela šramot.
Sakura se otočila a za sebou spatřila Samuela, kterak v rukou svírá původně Parvatinu
brokovnici.
„Nech mě hádat,“ pronesla Sakura a usmála se. „Jen pár lehkých popálenin a zástava srdce.
Někdo ti pomohl a to včas…“
„To Edward. Zachránil mi život masáží srdce a umělým dýcháním. Slez z toho vozu, Sakuro!“
Sakura poslechla a stanula přímo před Samuelem, který si od ní držel dostatečný odstup.
V rukou stále svíral smrtící zbraň.
„Měl bys jít do nemocnice. Můžu tě tam zavézt.“
„Nebuď naivní! Co je v těch balících, cos to přivezla?! O co ti ksakru jde, démone?!“
„Démone… vidíš, jak je tělesná schránka člověka zbytečná? To jací doopravdy jsme je tam
uvnitř. Smála se mi. Když Lilith drtila mé tělo, tak se ona smála, ale teď se mohu smát já.
Malý shrbený démon, který nedá dopustit na svoji milovanou brož. Nevypadal jsem tak
nebezpečně, rozhodně ne v porovnání s Lilith, jenže zatímco ona je tam dole, já jsem zde a
mohu ji zasadit ránu přímo do srdce.“
„Tím, že mě zabiješ?!“
„Tím také.“ Sakura vykročila vstříc Samuelovi, který se zhluboka nadechnul a rozkročil se.
„Zastav se!“ vykřikl. „Už ani krok, nebo tě zabiju! Přísahám bohu, že to udělám!“
„Zabiješ Kasuminu sestru?! Ty opravdu máš odvahu zabít Sakuru Sato? Je to jediná
opravdová přítelkyně tvé milované ženy, dokonce je to člen její rodiny. Koho bude mít, když
ne ji?“
„Ona to pochopí. Zapomeneme na to. Budeme spolu a šťastni.“
„Vážně? Kolik času ti ještě zbývá? Rok?! V životě člověka je rok krátké období. Až zemřeš,
bude Kasumi čtyřiatřicet let. Po zbytek života bude opět sama… a bude moci maximálně
truchlit nad hrobem své sestry, kterou jsi chladnokrevně zastřelil. Opravdu to Kasumi uděláš?
Takhle vypadá tvůj projev lásky?“ Ze Samuela odhodlání vystřelit vyprchávalo čím dál
rychleji. „Můžeme se dohodnout, Samueli. Pokud Kasumi opravdu uspěje, pak moje
existence definitivně skončí, neboť nemám své vlastní tělo. Sakura se ti vrátí, tak jak byla
dřív.“
„A… co za to?“
„Spokojím se se zničením zámku a pohřbením tak všeho, co souvisí s Peklem. Všechny
listiny, všechny deníky, všechny klíče moci… Znemožním tak případnou opětovnou vládu
Samaela a ještě uzavřu Černé zrcadlo. Nikdo nezemře, jen bude zničen zámek. Tak, co ty na
to? Sklopíš tu zbraň?“
„Zničíš Black Mirror?! To nikdy!“
„Zamysli se nad tím, co říkáš. Mají pro tebe staleté zdi větší cenu než život tvé přítelkyně?
Pospěš si Samueli – tlačí mě čas. Dám ti přesně šedesát sekund na rozmyšlenou, potom si
půjdu pro tu brokovnici, a buď mě zastřelíš, nebo ne.“ Samuel pochopil, že Sakura,
respektive Mammon nežertuje. Byl zahnán do úzkých a teď mu docházely možností. Samuel
proklínal sám sebe, že Sakuře pověděl o Kasumině plánu. Vteřiny plynuly jako voda a
Samuel hleděl střídavě na Sakuru a na temnou siluetu zámku – domovu a zároveň symbolu
panství, který měl být nadobro zničen.
„Dobře…“ hlesl Samuel. „Nechám tě to udělat, ale nejprve pošlu Edwarda, aby odsud odvedl
syna a také počítej s tím, že budu stále s tebou a stále na tebe budu mířit zbraní.“ Sakura se
rozesmála, což Samuela jedině vylekalo.
„Tys mě nepochopil… Dohoda zněla jinak – ty odložíš zbraň a já ušetřím životy.“
„Potřebuji páku, protože tobě se nedá věřit, démone!“
„Pak se nemáme o čem bavit.“ Sakura vykročila proti Samuelovi a ten znervózněl. Měl
Asiatku na mušce – ohromnému rozptylu broků nemohla čelit. Stačilo stisknout spoušť a její
život by pohasl. Samuela zalil ledový pot a hned poté se rozklepal jako sulc. Sakura mu
vytrhla brokovnici z rukou a ranou pěstí ho poslala k zemi. Dupla mu na pokrčené prsty a
Samuel zařval bolestí. Poté ho chytila za vestu a odvlekla ho ke studni. „Rodina musí držet
pohromadě. Tak táhni za svým synem!“ Samuel neměl příležitost Sakuře vzdorovat. Snadno
ho přehodila přes okraj studny a pak slyšela už jen jeho řev a šplouchnutí. Dle sténání a
neustálého volání Sakuřina jména démon poznal, že Samuel pád do studny přežil bez
větších zranění. Nebyl však schopen vylézt nahoru – kameny byly příliš kluzké a nebylo za
co se chytit. Navíc jeho noha byla jako v jednom ohni. Sakura dál na Samuelovo volání
nereagovala a zamířila do stájí. Jakmile sem vešla, Taranis v okamžiku zneklidněl a začal
hlasitě řehtat. Jeho stáj byla zamčená na petlici, ale kůň přivázán nebyl. Hrozilo, že dvířka
vyrazí a uteče. Sakura si prohlédla náčiní navěšené na zdech a naskládané na stole. Byly tu
hrábě, pilky, rýče, lopaty, vidle a také ostrá sekera na štípání dřeva. Sakura popadla nejprve
vidle a potěžkala si je v ruce. Přistoupila k Taranisovi, který pohlédl do jejích rudých očí. To
koně vyděsilo ještě více. Sakura se napřáhla a zarazila bodce vidlí koni do krku. Vytrhla je a
sledovala Taranise, v jehož očích pomalu mizela jiskra života. Z krku mu crčela ze třech
hlubokých ran krev a pomalu se bortil k zemi. Ještě nějakou dobu sténal a poté mu
v posmrtné křeči začaly cukat svaly. Na špičkách vidlí zůstala Taranisova krev, kterou Sakura
s chutí olízla. Vidle odložila a popadla sekeru. Vyšla ven na déšť a začala se smát jak smyslu
zbavená. Opřela sekeru o rameno a vykročila k zámku.
Uvnitř Black Mirror bylo ticho a tma. Zdálo se, že tu nikdo jiný ani není. Sakura však cítila, že
tomu tak není. Větřila člověka a ne jen jednoho. Zápach byl intenzivní a v uzavřeném
prostoru jasně rozeznatelný. Vystoupala po schodech do patra a ocitla se v chodbě před
pokojem Desmonda. Nejprve zabrala za kliku, ale zjistila, že je zamčeno. Lehce zaklepala na
dveře.
„Ťuky ťuk, tady tetička.“ Zevnitř se rázem začal ozývat hluk, jako kdyby někdo něco těžkého
posunoval po zemi. „Desi, tady Sakura. Otevři tetě. Mám pro tebe dáreček…“
„Kde je pan Samuel?!“ ozvalo se zpoza dveří a Sakura poznala, že uvnitř je Edward.
„Doufám, že tě nenapadlo volat na mne poldy!“
„Poslechl jsem pána – ten trval na tom, aby se vše vyřešilo v klidu a mezi námi. Rozhodl se
tak kvůli vám, Sakuro! On ví, že tohle nejste vy!“ Sakura se napřáhla sekerou a zabořila ji do
dveří. Hned nato se z pokoje ozval Desmondův křik. Chlapec byl k smrti vyděšený a Edward
na tom nebyl o moc lépe. Sakura vydolovala v paměti starou dětskou říkanku. Stačilo ji
v mysli jen mírně poupravit…
„Jedna, dvě… Sakura pro tebe si jde.“ Asiatka pokračovala v ničení dveří a Edward se jí to
snažil všemožně rozmluvit.
„Paní Sakuro!“ naléhal Edward. „Proboha, co se s vámi stalo?! Vzpamatujte se, snažně vás
prosím! Uvědomte si, kým jste! Bojujte s tím, co máte v sobě! Všechno se může spravit, ještě
není pozdě! Co vaše sestra, copak jí to můžete udělat, vždyť ji milujete! Přece jí nemůžete
zbavit blízkých! “ Sakura na okamžik přestala s ničením dveří a zapotácela se. Její rudě
žhnoucí oči pohasly, ovšem jen na malý okamžik.
„Tři čtyři,… už je za dveřmi.“ Následovala další rána do dveří – další dunivý zvuk, který jako
by byl předzvěstí blížící se hrůzy.
„Paní Sakuro, snažně vás prosím! Postavte se tomu démonovi, té zrůdě, která vám bere
vaše tělo i mysl. Udělejte to, když ne kvůli sobě a kvůli nám, tak kvůli Kasumi. Nedopusťte
to!“ Sakuře se však již nepodařilo démona převýšit. Mammon dodával Sakuře síly a tak ani
pevné dubové dřevo nedokázalo odolat příliš dlouho. Když se vytvořil dostatečně velký otvor,
Sakura jím pohlédla do pokoje. Vzadu na posteli se přikrytý dekou krčil Desmond a hrůzou
se třásl. Edward se pokřižoval, otevřel okno a hleděl dolů. Věděl, že nemá sebemenší šanci
sešplhat dolů, ale stále mohl skočit. Další nápřah a další tvrdá rána do dveří, které neměly
šanci údery sekery vydržet. Trvalo už jen malou chvíli, než byla mezera dostatečná, aby se jí
Sakura protáhla. Stůl, který měl pomoci dveře držet, odstrčila stranou a stanula v pokoji
„Pět, šest,… mě neutečeš.“ Desmond začal nahlas ječet a Edward si uvědomil, že nebude
mít dost času, aby chlapce popadl a vyskočil ven i s ním. Sledoval Sakuru s rudě žhnoucíma
očima a ďábelským úsměvem. Jednou rukou svírala sekeru a mírně s ní pohupovala, jako
kdyby se chtěla každou chvíli napřáhnout a dát do rány co největší švih.
„Sedmička, osmička… zavři svá očička.“ Edward, kterého zalil ledový pot, zpanikařil ještě víc
než doteď. Vyskočil z okna a nechal v pokoji Desmonda. Chlapec plakal a volal svoji
matku…
„Mami, mami, pomoc. Já už budu hodný. Slibuju! Mamí!“Sakura udělala pár kroků
k Desmondově posteli a napřáhla se sekerou.
„Devět a deset,… tohle bude bolet.“
Čína – Tibet – Shambala
Takřka nekonečně dlouhou temnou chodbou, kterou osvětlovaly pouze rozvěšené louče,
procházela Shaira a Kasumi bok po boku. Jediní, kdo jim dělali společnost, byli netopýři,
kteří tu a tam vylétli proti nim, a mířili některou z mnoha skulinek ven. Kasumi prolomila ticho
a započala s Shairou další rozhovor.
„Tohle je jediný přístup do Shambaly?“
„Ne tak docela. Jak ti jistě neuniklo, tahle chodba spojuje můj palác s klášterem Narchung,
ale tam vysoko v horách je průsmyk, kterým se dá ve výsledku dostat dolů do údolí. Tohle je
ale nejen kratší cesta, ale také podstatně pohodlnější. Sice vydržím velký mráz, ale daleko
radši mám hezky teplíčko.“
„Shairo, vadilo by ti, kdybychom běžely? Je dobře vidět na cestu a podlaha je celkem rovná,
tak nehrozí, že zakopneme.“
„Klidně poběžím, Kasumi, ale proč? Myslíš, že hrajeme o čas?“
„To ne. Samuel Sakuru pohlídá, tak jako doteď. Jestli ji zachráníme o pár minut dříve nebo
později, nebude to hrát roli. Jde mi spíše o to, že se potřebuji probrat. Pořádně jsem nespala
už kolik dní. Včera v noci, to když mě dovlekli k tobě, to nebylo o moc lepší. Jsem hrozně
unavená a to mě dnes čeká ještě svatba…“
„Čeká nás už jen pár kilometrů – asi pět nebo šest. Můžeme si je zaběhnout, v tom nevidím
problém.“ Obě ženy se rozeběhly a pospíchaly tunelem až do paláce. V tu dobu nebyl čas na
řeči, takže jediné, co se podzemím ozývalo, byl dusot bot a pravidelné hluboké dýchání.
Na konci tunelu bylo schodiště a veliká dřevěná vrata. Shaira na ně zabušila a vykřikla.
„Otevřete! To jsem já, bohyně Shaira!“ Zatímco mniši na druhé straně dveří sundávali závoru,
Kasumi to nedalo, aby se nezeptala.
„Spoléháš na ty lidi pokaždé, když se vracíš domů? Copak tu nemáš nějaký… soukromý
osobní průchod?“
„Ne. Uvědom si, že ti lidé mi jsou zcela oddaní, to za prvé. Za druhé je bezpečnost důležitá,
no a za třetí tyhle vrata by mě nedokázaly zastavit. Nezapomeň, že nejsem člověk a mám
nepřirozenou sílu. Ovšem… patrně ne tak velkou jako je ta tvá. Což mi připomíná – dávej si
na ten pás pozor, protože je to perfektní věc a taky zbytečně nepředváděj, co dokážeš.
Nezdravé chlubení jedině přitáhne pozornost a lidi bude určitě zajímat, jak je možné, že
jedna žena, navíc Asiatka, dokáže tak úžasné věci. Jinými slovy, rozhodně si nehraj na
supermana.“
„Nemusíš se obávat.“ Vrata se konečně otevřela a ženy jimi prošly dál do paláce. Prošly
několika chodbami, které zdobily ručně tkané koberce, obrazy nebo sochy, až se dostala do
hlavního vstupního sálu s Shaiřinou sochou.
„Tak se do toho dáme,“ řekla Shaira. „Vytvoř další Kasumi, pak ji zpacifikuju, odvedu a
vyřídím, co je třeba. Ty u toho samozřejmě být nesmíš.“
„Nezapomeň jí vyříznout jazyk, aby neprozradila, že není tak docela mnou. A taky ji musíš na
hřbet ruky vypálit znamení Slzy krve.“ Shaira uznale poplácala Kasumi po rameni.
„Máš smysl pro detail. Ukaž mi ruku…“ Shaira si prohlédla znamení a zauvažovala. „Když to
jen vyříznu, nebude to ono. Jestli to má být dokonalé, bude nejlepší to vypálit železem, čili
tvoji dvojnici ocejchovat. To znamená zažehnout pec a zaúkolovat kováře, aby vytvořil vzor.“
„Ty tu někoho takového máš?“
„Samozřejmě. Většina těch chladných zbraní ve zbrojnici vznikla přímo tady. Mám tu na to
své lidi. Dej mi pět minutek, a já si dojdu pro lano na svázání tvého dvojčete.“ Shaira tedy
odešla a Kasumi usedla na podstavec sochy. Bojovala proti spánku, který ji přemáhal čím dál
víc. Byla hrozně unavená a malátná. Bolely ji klouby i hlava. Shaira se naštěstí vrátila dřív
než Kasumi usnula. „Tak…“ řekla démonka a položila lano na zem, „čekám na novou
Kasumi. To už bude třetí ze tří, co?“ Kasumi vzala do ruky Slzu, zavřela oči, zatnula zuby a
stiskla artefakt tak silně jak jen mohla. „Počkej!“ vykřikla zděšeně Shaira, načež Kasumi
povolila stisk. „Dávej pozor – uvědom si, jakou máš sílu. Nevím, jak je tahle věcička vlastně
pevná, ale…“ Shaira to nedořekla, neboť se zablesklo a zformovala se další Kasumi. Ta
pravá Kasumi v mžiku uschovala Slzu do kapsy. To už se překvapená dvojnice stala obětí
Shaiřiných pěstí. Kasumina dvojnice nebyla schopná se bránit a během okamžiku skončila
na zemi a stírala si krev z úst. Pokusila se postavit, ale kopanec do brady ji poslal zpět na
zem. Shaira do ženy několikrát kopla, dokud z ní odhodlanost bránit se nevymizela. Poté ji
svázala ruce k tělu a nohy k sobě. Vypadala spíš jako balík. Poprvé Kasumina nová dvojnice
promluvila:
„Kdo… kdo jste? A… kdo jsem já?“
„Vypadá to,“ řekla Shaira, „že tenhle Stín neobdržel důkladnou průpravu, jako ten minulý,
který patřil mé služebné.“ Pak démonka pohlédla na zaraženou Kasumi. „Co je? Něco se ti
nelíbí? Pojď za mnou.“ Shaira nechala druhou Kasumi jen v přítomnosti několika mnichů a
dovedla Kasumi ke svému pokoji. Otevřela dveře a vešla. Kasumi čekala přehnaný přepych,
ale místo toho bylo vše hnáno pro maximální pohodlí – měkké, na dotek příjemné rudé
koberce, postel s nebesy, zapálené vonné svíčky a šatník – nic víc. „Odpočiň si tady, prospi
se a já všechno zařídím.“
„Mám z toho divný pocit, Shairo. Další moje dvojnice a šla k zemi tak rychle! Copak bych ti
nedokázala vzdorovat i bez pásu?! Mám zkušenosti, mé tělo je zvyklé na rány a mám dobré
reflexy a…“
„Ona byla překvapená. Právě se narodila a teprve se srovnávala se svými novými
vzpomínkami. Nechápala, co se děje, to proto byla tak snadno porazitelná. Ale všimla sis, že
i po prvním pádu na zem se pokoušela vstát? To značí opravdu značnou výdrž, vždyť mnoho
lidí by po těch ranách bylo totálně na dně.“
„Nejde mi jen o tohle. Co my víme – třeba to není špatný člověk.“
„Doléhá na tebe soucit? Myslela jsem, že jsi tvrdší.“
„Jen slabá chvilka způsobená zřejmě tou únavou. Prioritou je moje sestra, takže udělej
prosím, co budeš moct, aby z ní démon odešel.“
„Spolehni se, kámoško.“ Shaira se usmála, zamávala Kasumi a odešla, přičemž za sebou
zavřela dveře. Kasumi nedokázala odolat pokušení a natáhla se na postel. Během dvou
minut usnula.
Shaira dovlekla Kasuminu dvojnici do nižšího podlaží levého křídla chrámu a dále do
kovárny, která vypadala, jakoby do zdejšího chrámu vůbec neměla patřit. Na stěně
nechyběly věšáky s nářadím – kleště, kladiva, pilníky a další. Vzadu u zdi byla výheň, nyní
však vyhaslá. Vedle byla nádrž se studenou vodou a stůl, kde nechyběly mnohé svěráky.
Vedly odsud dvoje dveře – jedny od skladu, kde byl kovový materiál a naskládané uhlí,
jakožto palivo a druhé dveře vedly do obytné místnosti pro kováře. Shaira rozhodně
nepotřebovala vyzbrojovat celé armády a tak vybavení kovárny bylo dostatečné. V obytné
malé místnosti na posteli spal mnich, působící zde jako kovář.
„Vstávej!“ zařvala Shaira. Mnich se okamžitě probral a vylekal se. Klesl na kolena a sklopil
hlavu.
„Má paní… omlouvám se, ale vůbec jsem netušil, že dnes v noci se má…“
„Zmlkni a poslouchej. Téhle ženě potřebuji vytrhnout kleštěmi jazyk. To si udělám sama, ale
po tobě chci, abys na její zápěstí vypálil symbol podobný kapce. Máš tu někde list papíru,
abych ho mohla načrtnout?“ Mnich se začal přehrabovat v šuplíkách u pracovního stolu. A
vytáhl odsud papír, tužku a pro jistotu i pravítko. Shaira v rychlosti načrtla symbol a doplnila
odhadované míry. Hoď sebou, rozhodně na to celou noc nemáš.“
„A-ano, má paní.“
„Hlavně to musí být dokonalé, takže si dej záležet. Já zatím počkám zde.“ Mnich předal
Shaiře kleště a odešel z pokoje. Démonka usadila Kasumi na židli a otevřela jí ústa. Kasumi
se samozřejmě vzpouzela, nicméně proti Shaiře neměla žádnou šanci. Démonka vsunula
kleště Kasumi do úst a po chvilce se jí podařilo pevně stisknout jazyk. Zabrala a vytrhla ho
ven. Krev, jež se řinula z Kasuminých úst mohla být problémem, neboť hrozilo zalknutí.
Shaira ženu předklonila, aby krev tekla ven a ještě jí kapesníkem vytřela ústa. Následovalo
téměř nekonečně čekání na kovářův výtvor.
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Samuel stál na dně studny, vodu měl po kolena a rukama se opíral o kluzké vlhké kameny,
po kterých stékaly kapičky vody. Venku stále silně pršelo, ale díky stříšce se do studny
samotné nedostalo mnoho vody. Věděl, že za tohoto počasí by zde dokázal vydržet ještě
celé dny. Prsty na levé ruce ho bolely a nedokázal je ani natáhnout. Noha, na které měl
značné popáleniny, ho stěží udržela ve stoje. Sebral dostatek sil, aby mohl opět křičet
Sakuřino jméno jako o život. Nechtěl ani pomýšlet na to, co se nyní děje v zámku. Po
nekonečných minutách čekání cosi spadlo do studny. Samuel ani nepostřehnul, oč šlo, ale
shýbnul se a pátral pod vodou. Už předtím zde krom nánosů bahna nalezl své dítě, jež
zemřelo při porodu. Následně ho raději vrátil zpět, hluboko pod zem a bahno ušlapal. To, co
před chvíli spadlo do studny, rozhodně nemohlo skončit příliš hluboko. Stačilo zapátrat u dna
a vytáhnout onen předmět. Byla hrozná tma a Samuel měl větší šanci zjistit, oč se jedná po
hmatu. Byla to ruka, useknutá něčím ostrým u zápěstí. Samuel jasně rozeznal pět prstů a
potom pochopil strašlivou věc – ruka byla na dospělého člověka příliš malá. Samuel pohlédl
vzhůru a nebyl schopen ani promluvit. Jen čekal, aniž by sám věděl, na co. Snad doufal, že
je tohle jen strašlivá noční můra… Ozvalo se šplouchnutí a tudíž další známka toho, že do
studny cosi spadlo. Samuel se po tom okamžitě vrhnul. Tentokrát vylovil celý zbytek paže.
„Desmonde!“ zařval Samuel plný zoufalství a začal se škrábat nahoru. Nemělo to však žádný
smysl – nenacházel ani místo pro prsty a jen si sedřel kůži na rukou.
„Samíku!“ ozvalo se seshora. „Chtěl bys svého syna?“
„Kde je, Sakuro?! Cos mu to provedla?! Řekni mi, že je naživu, prosím řekni mi, že ještě
žije!“
„Neodpověděl jsi mi na otázku.“
„Jistě, že ho chci. Chci ho, slyšíš mě?!“ Sakura položila na hranu studny plátěný pytel, ze
kterého prosakovala krev. Obrátila ho a vysypala z něj zkrvavené kusy dětského tělíčka.
„Spokojený?“ bylo poslední slovo, které Samuel od Sakury slyšel.
Asiatka nanosila do hlavní haly zámku všechny dynamity i kanystry s benzínem. Nyní nastal
čas rozmístit nálože dynamitu po celém zámku. Špachtle tedy skončily téměř všude –
v knihovně, v kuchyni, ve společenském salonku, v dětském pokoji, jehož stěny i podlaha
byly potřísněny krví, na půdě, v posilovně, dokonce ve staré věži, zkrátka téměř všude. Když
bylo hotovo, Sakura popadla kanystr s benzínem a začala polévat podlahu, nábytek, obrazy,
zkrátka vše, co jí napadlo, nebezpečnou hořlavou tekutinou. Stovky let stará plátna byla
potřísněna silně páchnoucím benzínem. Nejinak skončily koberce, ručně vyřezávané stolky,
tapety, a další věci. Ve velké hlavní hale skončilo benzínu nejvíce. Když bylo hotovo, Sakura
vzala z kuchyně zápalky a vyšla s nimi před zámek. Škrtla sirkou a vhodila ji otevřenými
dveřmi do kaluže benzínu.
Čína – Tibet – Shambala
Kasumi se probudila asi po třech hodinách spánku. Doufala, že vše již bude hotovo a Shaira
jí bude moci říct skvělou novinu. Vstala, oblékla se a vyšla na chodbu. Poté známou cestou
do hlavní haly se sochou. Zde nikdo nebyl a podlahu již ani nepokrývala krev Kasuminy
dvojnice. Kasumi šla dál až k východu ven na zahradu. Před vraty nikdo nestál a Kasumi
rozhodně nemínila jít ven, aniž by se ujistila, že tam není Azazel. Přišla až k vratům, shýbla
se a poslouchala, co se děje venku. Vcelku dobře slyšela rozhovor Shairy a Azazela.
„Čekám na tvé vyjádření!“ zvýšila hlas Shaira.
„Lstivost jsi prý zdědila po matce, tak se nediv, že jsem opatrný. Co tě k tomu vlastně vede,
dcero? Copak ty tu štětku znáš?“
„Sakura je sestra téhle svině, která ukradla MOJI knihu a vyvolala MÉHO nepřítele nebo
snad chceš tvrdit, že Samael je můj spojenec?! No a Sakura je její sestra. Před pár hodinami
jsem na Black Mirror byla a chtěla jsem si s ní taky trošku… pohrát. Snad ale chápeš, že aby
to mělo patřičný význam, a aby sis to třeba nevyložil špatně, je třeba, aby byla zcela sama
sebou.“
„Rozumím ti. Nedáváš ani tak dar mě, jako sama sobě.“
„Říká se tomu obchod – výhodný pro obě strany.“
„Chtěl bych Kasumi pro sebe. Pošli mi ji sem dolů.“
„To nejde! Uvědomuješ si, co provede má šílená matka, až se dozví, že máš Kasumi u
sebe?! Přemýšlej trochu, otče!“
„Dobrá… smrt té vzteklé dračice výměnou za stažení Mammona z její sestry.“
„Platí…“ Nastalo ticho a Kasumi odstoupila od dveří. Vyčkávala, aby se dozvěděla od Shairy,
jestli vše dobře dopadlo.
Démonka otevřela vrata, skrze které Kasumi na moment viděla svoji dvojnici se zřejmě
zlomeným vazem.
„Už jsi vzhůru?“ ptala se Shaira.
„Připadám ti, že spím? Pověz mi – vyšlo to?!“
„Předpokládám, že ano.“ Kasumi Shairu objala.
„Díky, opravdu moc děkuju. Moje sestra… má pro mě obrovskou cenu. Musím teď za ní.
Půjdeš taky?“
„Ne, to ne. Ono to vypadá, že je to strašně blízko – jen projít portálem a jsem tam, jenže
cesta zpátky je přes půl světa. Pozdravuj ode mě sestru a až bude vhodná chvíle, navštivte
mě – má nabídka na věčné mládí stále trvá.“ Kasumi se usmála a cítila se po dlouhé době
šťastná. Shaira otevřela tajný průchod a doprovodila Kasumi k portálu. Zde Shaira Japonku
oslovila. „Kasumi, nedá mi to, abych ti neřekla ještě pár slov. Nejde o nic vážného - je to
spíše k zamyšlení.“
„Povídej.“
„Tady venku žiju už skoro tři sta let a tak mohu sledovat politický, společenský, ekonomický a
environmentalistický vývoj na zemi déle než kdokoli jiný. Postupem času si uvědomuji, že
lidstvo zachází příliš daleko v mnoha směrech. Mluvím teď o nevyzpytatelné vědě a
výzkumu, o přílišné globalizaci, o problematických ekonomických systémech i o náboženské
netoleranci. Tyhle problémy zde byly vždycky, ale nyní ovlivňují celý svět a začíná to být
neúnosné. Za vinu to přikládám znalostem a především velkému počtu lidí. Zkrátka
docházím k názoru, že lidstvo se přemnožilo a je potřeba ho v zájmu planety regulovat. Hrozí
války kvůli nerostným surovinám, jídlu i vodě. Vzhledem k nástupu velice pokročilých zbraní
by taková válka, v případě konfliktu alespoň dvou silně vyspělých států, řekněme USA a
Číny, mohla mít fatální důsledky. Zároveň chápu potřebu vědy, kvůli nezbytné kolonizaci
jiných planet - zachování lidského druhu. Z toho důvodu by bylo dobré, kdyby lidé pochopili,
že život na Zemi už není dlouhodobě perspektivní.“
„Nerozumím ti. Co s tím chceš dělat?!“
„Nic. Jen… jen jsem tak jako přemýšlela. Zamysli se nad tím i ty – myslím, že je to zajímavé
téma. Někdy se k tomu určitě vrátíme. Nebudu tě už zdržovat. Ahoj a zase mě někdy
navštiv.“
Velká Británie – Anglie – Black Mirror
Skrze portál Kasumi prošla na Bránu Pekel, kde se vůbec nezdržovala a pokračovala na
Black Mirror. Snadno přeskočila propast v jeskyni a klusem mířila ke vsi. Už když vyšla z lesa
na okraj Willow Creek, spatřila v dálce na kopci jasnou záři. Kasumi zprvu nechápala, co to
je, ale pak jí to došlo. Ještě nikdy v životě neběžela Kasumi takovou rychlosti, jako nyní. Díky
Thorově pásu by nyní byla schopná překonat možná i sprinterský rekord.
Black Mirror pohlcovaly plameny, které šlehaly vysoko na oblohu. Čas od času se ozvala
hrozivá dunivá rána a krátce poté se obvykle sesunula část stavby, jakoby byly všechny ty
staletí staré kameny jen z papíru. Příliš blízko k zámku se nedalo ani přijít kvůli strašlivému
žáru. Kasumi ho však sledovala zpovzdálí až od hlavní brány a vůbec si nevšimla, že se
z keře kousek za ní objevil Edward. Měl podvrtnutý kotník a naraženou ruku.
„Paní Kasumi…“ hlesl velice tiše. Japončin sluch to však zaznamenal, otočila se na něj a
nebyla schopná ani promluvit. Edward také nic neřekl, neboť od zámku k jeho uším dolehl
děsivý křik. Kasumi vyběhla po schodech k patě zámku a zpozorovala svoji sestru. Klečela
nebezpečně blízko u hořící stavby a neustále křičela. V jejím projevu bylo patrné nejen
naprosté zoufalství a smutek, ale i určitá ztráta příčetnosti. Kasumi k ženě přiběhla a chytila ji
za ruku. Ta se na ni ohlédla zarudlýma zaslzenýma očima.
„Kde je Samuel?!“ zeptala se Kasumi. Sakura ukázala chvějící se rukou ke studni. Kasumi
běžela tam a naklonila se nad hluboký otvor v zemi. „Samueli!“ zařvala. „Jsi tam?“ Nikdo
neodpověděl, ale ze studny bylo slyšet naříkání. Kasumi pospíchala do stájí. Zahlédla
mrtvolu koně, ale už mu nebylo pomoci. Popadla žebřík, zavěšený na hácích na zdi a
opatrně ho položila do studny. Dávala pozor, aby jím neudeřila Samuela. „Pojď nahoru a
řekni mi, co se tady stalo?! Co se to děje?!“ Samuel mlčel, ale po žebříku vylezl. Vypadal
hrozně – jeho obličej i šaty pokrývalo bahno. Pohlédl na hořící zámek a poté se zaměřil na
Sakuru, která stála u něj. Samuel zařval plný nenávisti a rozběhl se proti Sakuře. Vrazil do ní
tělem a srazil ji tak na zem. Začal do ní tlouct jako smyslu zbavený. Sakura se ani nesnažila
bránit – byla stále jako v transu. Když Kasumi viděla, co Samuel provádí, chytila ho za oblek
a hrubě ho odtáhla od své sestry dál. Rozzuřený a nepříčetný Samuel pochopil, že mu někdo
brání v dosažení své pomsty a vrazil Kasumi pěst do tváře. V mžiku mu ji vrátila a Samuel
skončil s ústy plnými krve na zemi. Rána pěstí mu však pomohla se opětovně vzpamatovat.
„Ona ho zabila,“ hlesl Samuel a opět propadl v pláč. „Zabila mého syna… mého jediného
syna!“ K zámku přišel i Edward a dobře viděl i slyšel, co Samuel dělá.
Všichni přítomní zaslechli houkání hasičského a policejního vozu. To někdo z vesnice, kdo
zahlédl, že zámek hoří, okamžitě zavolal pomoc.
„To nebyla Sakura, pane Samueli!“ vykřikl Edward. Samuel se pomalu zvedl ze země a
Kasumi pomohla Sakuře na nohy. Ani jeden z nich nechápal, co tím Edward myslí. „Pane
Samueli, paní Kasumi a paní Sakuro, to… to já zámek zapálil a zabil malého Desmonda. To
já za všechno můžu!“ Skrze otevřenou bránu přijely neustále houkající vozy. Zatímco hasiči
okamžitě připravili hadice a začali hasit požár, který stejně nemohli za žádnou cenu dostat
pod kontrolu, detektiv Judd, kterého Samuel už viděl vyšetřovat vraždu v hospodě, vystoupil
ze svého auta a společně s dvěma kolegy se blížil ke čtyřem lidem. Ti odstoupili od zámku
dál, aby nebyli v bezprostředním ohrožení života. Když Edward pochopil, že nemá času
nazbyt, vrhl se na Samuela a shodil ho na zem. Začal do něj tlouct a nehleděl kolem sebe.
„Ty parchante!“ řval Edward. „Chtěls mi vzít střechu nad hlavou – připravit mě o všechno!
Tohle je má odplata, ty odporná zrůdo!“
„Proboha,“ vykřikl detektiv, „odtrhněte toho chlapa!“ Policista chytil Edwarda za zápěstí a za
pomoci Kasumi ho odtrhl od Samuela, kterému po tváři tekla krev. Kasumi na Edwarda
vycenila zuby a skrze ně vztekle pronesla:
„Za to zaplatíš, ty bastarde!“ Kasumin úder pěstí do břicha Edwarda málem poslal do kolen a
to se Japonka opravdu hodně mírnila. Policista nasadil vzpouzejícímu se Edwardovi pouta.
„Zabiju vás!“ řval Edward. „Všechny vás zabiju! Všechny do jednoho! Vrátím se a dokončím,
co jsem začal!“
„Odveďte ho, zatraceně!“ nakázal Judd svým lidem. Ti takřka odvlekli Edwarda do vozu a
komorník teprve nyní uklidnil svůj hraný nával vzteku. Skrze zadní okénko vozu sledoval
hořící zámek, jehož střecha se právě definitivně zhroutila a poslala k zemi i mnohé zdivo.
Požár se dostal až ke staré věži, která explodovala. „Do prdele!“ vykřikl detektiv, když se
začalo bortit zdivo z věže. „Panebože, nechte toho!“ křičel na hasiče. I jejich velitel však už
poznal, že tohle není obyčejný požár. Judd se otočil na Samuela a začal se ptát: „Co se to tu
u všech pekel stalo?! Jak to, že zámek vybuchuje?!“ Sakura sledovala policejní vůz,
především pak muže, jež v něm nedobrovolně skončil. Na její výpovědi nyní stálo vše.
„On ho zabil…“ řekla tiše Sakura.
„Koho?“ ptal se Judd. „Tam někdo zůstal?!“
„Byla jsem v pokoji se svým synovcem. On tam vrazil se sekerou v ruce!“
„Ten muž?“
„Ano. Říkal, že se pomstí, že to takhle nenechá.“
„Co nenechá?“
„Měl dostat výpověď. Pracoval tu asi osm let a teď měl skončit. Neunesl to… a doslova
rozsekal na kusy malé dítě. Ještě předtím se strhla rvačka – já jsem bránila malého Dese
vlastním tělem, ale… přemohl mě. S vypětím všech sil jsem vyskočila z okna a nechala dítě
napospas tomu šílenci.“ Sakura propadla v hlasitý pláč. Inspektor se obrátil na Samuela.
„Můžete to doplnit? Co bylo potom? A kde jste v tu dobu byl vy?“
„Já?! Já...“ Samuel sledoval věrného a vždy oddaného komorníka, který by pro své pány
udělal první poslední. Pak pohlédl na Kasumi, která na tváři vykouzlila ledový pohled. Ten
jakoby Samuelovi říkal: 'Dobře si rozmysli, co řekneš.' Samuel po chvilce ticha promluvil: „Byl
jsem venku. Edward on… přijel a přivezl s sebou benzín, spoustu benzínu a taky dynamit!
Vůbec netuším, kde ho nalezl, ale… chtěl jsem ho na místě zastřelit, protože jsem věděl, co
má v plánu. Ale… místo toho jsem skončil ve studni. Pak mi na hlavu vysypal kusy… mého…
syna…“ Samuel se odpotácel k autu, jež zůstalo stejně jako stáj nedotčeno. Přesto však
hrozilo, že na stáje přeskočí plamen a na auto se zřítí kusy kamene. Samuel otevřel auto a
na sedačce nalezl Valkýru. Vzal si ji a uschoval pod kabát. Klíčky byly stále v zapalování.
Usedl za volant, nastartoval a popojel autem dál od zámku. Judd mezitím zpovídal přítomné.
„A co vy paní?“ otázal se Kasumi. „Co jste dělala vy?“
„Já se před pár minutami vrátila. Byla jsem v cizině. Jak dlouho nás budete vyslýchat, copak
nechápete, k čemu tu došlo?! Uvědomujete si, o co jsme my všichni přišli a za jakých
okolností?!“
„Promiňte – máte naprostou pravdu. Bude nutné vás všechny vyslechnout na stanici, ale to
samozřejmě počká. Máte vůbec kam jít?“
„Vlastníme vilu ve Walesu, ale to je dost daleko. Myslím, že do doby než se vše vyřeší,
budeme bydlet v hotelu v Ipswichi.“
„Výborně.“ Inspektor vytáhl bloček a napsal na něj své telefonní číslo. Poté list předal
Kasumi. „Jakmile to bude možné, ozvěte se mi. Věc tady se zdá být jasná, ale předpisy jsou
předpisy – výslech musí být. Je ještě něco, co bychom měli vědět?“
„Nemyslím,“ odvětila Kasumi.
„Ale ano,“ oponovala Sakura. „Je tu ještě jedna věc – Samuel mi říkal, že ve studni nalezl
novorozeně.“
„Prosím?!“ podivil se detektiv.
„Mě samotné to přišlo zvláštní. Někdo ho sem musel pohodit nebo se Samuel jen spletl…
kdoví.“
„Prověříme to.“ Nahoru k zámku vyjelo další auto – tentokrát sanitka. „Z Ipswiche je to sem
daleko…“ konstatoval inspektor. „Vy paní,“ řekl a ukázal na Sakuru. „Jste zraněná a ten pán
v autě také. Potřebujete ošetřit?“
„Tady určitě ne,“ řekla Sakura. „Není to tak hrozné. Počká to.“
„Dobře, nechci vás přemlouvat ani zbytečně zdržovat, když vím, že byste nejraději byli na
míle daleko odsud a snažili se na to zapomenout. Bůh s vámi a dávejte na sebe pozor – po
takové hrůze lidé běžně končí na psychiatrii. Opravdu nechcete lékařskou…“
„Nechceme!“ zvýšila hlas Kasumi. Sestry mlčky odešly k nastartovanému vozu a nastoupily.
Samuel nic neřekl a vyjel z brány zámku na cestu.
Kasumi očekávala, že buď on, nebo Sakura něco řeknou, ale mlčeli. Promluvila tedy ona:
„Dělala jsem, co se dalo. Mrzí mě, že to takhle dopadlo.“ Samuel prudce dupnul na brzdu a
zastavil. Byli zhruba na půli cesty mezi zámkem a Warmhill. Gordon vystoupil z vozu, stejně
jako obě ženy.
„Tak tebe to mrzí?!“ zařval na Kasumi a bouchnul pěstí do střechy vozu. „Tvá sestra zapálila
a zničila můj domov, poranila mě tak, že stěží můžu chodit, zabila mého milovaného syna –
rozsekala ho doslova na kusy a dopustila, aby za tohle všechno byl policií odveden naprosto
nevinný člověk! A ty mi pak řekneš, že tě to mrzí?!“
„Tak co ti mám říct?!“ vykřikla Kasumi. „Žes to posral?! Tak jak si přeješ – všechno jsi zkurvil!
Spokojený?!“
„Já?! Tak… tak já za tohle můžu?!“
„Jak je možný, že ti Sakura utekla?! To zpřetrhla ty řetězy, kterými jsi ji spoutal? Nebo jsi ji
prostě pustil? Komu mám dávat za vinu, to co se stalo? Mé sestře, kterou měl pod kontrolou
někdo jiný?!“
„Snad ne mě?!“ Samuel zíral na bledou Sakuru, které z nosu a úst stékala krev.
„Promiň,“ hlesla mladá Asiatka. Samuela její omluva jedině rozčílila. Neudržel se a vrhnul se
na ni, přičemž ji chytil pod krkem a začal škrtit.
„Bestie!“ zařval Samuel. Kasumi tvrdým kopancem do boku vyvedla Samuela z míry. Chytila
ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu.
„Nesahej na moji sestru!“ zařvala vztekle. Poté ho strhla k autu a přirazila mu hlavu na
kapotu. „Tohle není jako s drogama, Samueli. Drogy si bereš dobrovolně, a když pak pod
jejich vlivem něco posereš, je to tvá vina. Démona ale ona nechtěla, nebo si snad myslíš
něco jiného?!“
„Zabila i tvé dítě! Je to vražedkyně a ty ji chráníš?!“
„To nebyla ona!“ Kasumi měla Samuela už plné zuby. Pustila ho a přistoupila k Sakuře. „Jak
se cítíš? Je to dobré?“
„Dobré?! Kasumi… já… omlouvám se.“ Sakura objala svoji sestru kolem ramen a
nepřestávala plakat. „Mě je to tak líto…“
„Nějak to zvládneme,“ utěšovala ji Kasumi. „Teď všichni společně pojedeme do hotelu a…“
Cvaknul kohoutek pistole a obě sestry sledovaly Samuela s pistolí v ruce. „Ty myslíš, že s ní
můžu žít?“ ptal se Samuel. „Myslíš, že jí můžu dennodenně vídat?! Je mi jedno, jakou míru
viny na tom nese – ona je vrah mého syna a za to zaplatí!“
„Samueli,“ oslovila muže Kasumi. „Jestli jí ublížíš – pomstím ji.“
„Zabiješ mě, Kasumi? Měla jsi mě vůbec někdy ráda?! A měla jsi ráda Desmonda?! On je
mrtvý, chápeš to? Zabila ho tvoje sestra, kterou se snažíš chránit! Já vím, že jí ovládal někdo
jiný, ale stejně to byla ona. Co vidíš, když se na ni podíváš? A neříkej, že milovanou sestru!“
„Nemám čas, ani náladu odpovídat na tvé stupidní otázky. Takže zodpovím jen jednu – ano,
Samueli, když ji ublížíš, tak tě zabiju.“ Kasumi se postavila před Sakuru, aby ji chránila tělem.
Mladé ženě se okamžitě vybavila chvíle před pár dny, kdy jí podobným způsobem chránil
Mark. Také dobře věděla, jak to skončilo. Samuel pistoli sklopil a mlčky se vrátil do vozu.
Ženy nasedly také. „Vzpamatuj se, Samueli,“ řekla Kasumi.
„Nic jsi k Desmondovi necítila… Byl to úplně cizí člověk, možná dokonce méně než to. Jen
věc… Možná sis přála, aby to takhle dopadlo – nebyl přece tvůj vlastní. Co ti Shaira řekla?
Pověděla ti, co má Sakura v plánu, že chce všechny zabít? Třeba jsi schválně čekala a
vyhnala z ní démona, až když zabila mého syna.“
„Jestli to myslíš vážně, tak jsem se v tobě hodně spletla. Nejsi muž, kterého bych měla
milovat, ale parchant, který hází vinu na všechny okolo, aby si nemusel přiznat, že on sám
udělal chybu.“
„A co Edward? Co bude s ním?“
„Jestli se ptáš mě, tak já jsem rozhodnutá u soudu svědčit proti němu. Doufám, že ty taky,
Sakuro.“
„Já? Já… nevím.“
„A ty Samueli? Asi je zbytečné se ptát, že? Potopíš moji sestru… Uvědom si ale jednu věc –
já tě pak obviním ze lži a určitě přisadím pár nepříjemných skutečností, jako třeba to, že jsi
Sakuru fyzicky napadl. Edward to posral, když zahrál před policií tu komedii. Těžko řekne, že
to tak nemyslel a těžko hodí všechno na Sakuru. Když on bude trvat na svém a já myslím, že
bude, pak budeš za idiota a mezi námi to rozhodně nebude klapat. Takže tě opustím, ty si
sám a opuštěný umřeš, no a potom se vrátím a budu se hlásit o majetek, s čímž mám šanci
uspět, protože poslední Gordon a zároveň tvůj potomek zřejmě za tři čtvrtě roku přijde na
svět.“ Samuel nastartoval auto a rozjel se. Nikdy by ho nenapadlo, že Kasumi bude stát za
svoji sestrou na úkor jeho samotného. „Jedeme do Ipswiche, Samueli?“ zeptala se Kasumi.
„Ne, jedeme pro Mirandu.“
Samuel se otočil u lesní cesty a vrátil se ke křižovatce, odkud pokračoval podél vesnice až
k domu Mirandy. Zde zastavil a vyšel ven. Zazvonil u dveří a držel zvonek stisknutý tak
dlouho, dokud se v domě nerozsvítilo.
„Jakej debil zase?!“ ozvalo se zpoza dveří. Ty se otevřely a mezi nimi stál Carl. „No to mě
poser!“ řekl a rozesmál se. „Co jako chceš, ty frajere?! Je šest ráno – ještě půl hodinky jsme
mohli spát!“
„Kde je Miranda? Chci s ní mluvit.“ Carl se rozesmál, otočil se a poslední, co Samuel viděl,
než mu muž zavřel dveře, byl jeho vztyčený prostředníček. Kasumi, která už konečně chtěla
odpovědi, vystoupila a zeptala se Samuela:
„Na co potřebuješ Mirandu?“
„Budeme se přece brát a nemáme svědky. Proto potřebujeme Mirandu.“
„Ty… ty se chceš brát?! Teď?!“
„Není na co čekat.“ Kasumi Samuela vůbec nepoznávala, což dávala za vinu právě prožitým
hrůzám. Svatba jí nakonec přišla jako dobrý nápad, jak by mohl Samuel myslet na něco
příjemnějšího. Přistoupila ke dveřím a jediným kopancem je vyrazila z pantů. Ta lehkost
s jakou to provedla, Samuela překvapovala. Carl se okamžitě vrátil do předsíně a zíral na
Kasumi, která měla stále nataženou nohu, s níž vykopla dveře. Konečně ji vrátila na zem a
vyběhla po malých schodech do domu.
„Co seš kurva zač?!“ zařval Carl.
„Mirando!“ zakřičela Kasumi. Neupravená knihovnice vyšla ze svého pokoje a pokračovala
do předsíně.
„Paní Kasumi… co se to děje?“
„Budete svědčit na naší svatbě.“ Carl propadl v hotový záchvat smíchu. Když ho přešel,
musel si otřít uslzené oči.
„Teď budu počítat do tří,“ řekl Carl a popadl dřevěnou násadu od smetáku. „Buď tady necháš
tisíc liber na zaplacení škody a vypadneš nebo tě osobně vyrazím, tohle ti přerazím o záda a
nahlásím na policii násilné vloupání.“ Kasumi na Carlova slova nijak nereagovala.
„Nech toho, Carle!“ okřikla ho Miranda. „Nemůžeš takhle vyhrožovat paní Kasumi.“
„Že ne?!“ Kasumi couvla ven, aby měla kolem sebe prostor a nechala i odhodlaného Carla,
aby sešel před dům. „Ták… ty hnusná šikmooká špinavá odporná štětko!“ zařval Carl a dal
Kasumi facku. Hned nato se napřáhl násadou a švihnul s ní Kasumi do břicha. Když se koště
rozlomilo a půlka zůstala Carlovi v rukou, vůbec nechápal, co se to děje. Kasumi i nadále
stála nehnutá na jednom místě a to poslední, co by na její tváři bylo patrné, by byla fyzická
bolest. Ve skutečnosti díky pásu téměř vůbec nic nepocítila. Japonka muže jednou rukou
chytila za hlavu a tou druhou mu doslova urvala levé ucho. Carl couvl, narazil zády na zeď
domu a sesunul se k zemi. Držel se za krvácející ránu, přičemž řval bolestí jak smyslu
zbavený. Kasumi mu hodila ucho na klín a řekla:
„Příště lépe poslouchej svoji přítelkyni.“ Samuel naprosto zděšenou a nic nechápající
Mirandu posadil do vozu a sám usedl na místo řidiče.
„Za tohle můžeš jít sedět!“ řekl své nastávající, když nastupovala.
„Možná… a možná, že si jen hrál s břitvou a nevyšlo mu to. Viděl mě někdo, jak jsem mu
ublížila?“ Ani Miranda na to nic neřekla...
„Měla jsi ho zabít…“ řekla tiše Sakura a pak toho v duchu litovala, neboť jí řeči o zabíjení
přišly vzhledem k situaci hrozně nepatřičné.
„Za daných okolností to není nejrozumnější, Sakuro. Ale samozřejmě – kdybych si
nemyslela, že mi může hrozit kriminál, už by byl po smrti.“ Od domu Mirandy jel Samuel
rovnou k Warmhill.
Samuel vystoupil u kostela a pospíchal dovnitř. Farář Silas zde již byl a zdobil interiér
květinami a rudým kobercem.
„Faráři…“ oslovil Silase Samuel.
„Áh, pan Gordon. Skoro vše už je připraveno – chybí jen výzdoba. Jste tu velmi brzy – stalo
se něco? A… proč máte na oblečení krev?!“ Do kostela vstoupila i Kasumi se Sakurou a
Miranda. Samuel na svoji přítelkyni ukázal prstem.
„To je moje nastávající. Chci, abyste nás oddal hned teď a tady.“
„Teď?! Ale… Co hosté a… a hudba, obleky,…“
„Nic z toho nebude. Miláčku pojď sem.“ Kasumi se po boku Samuela postavila před oltář a
Miranda se Sakurou stály hned za nimi. Silas sice nic nechápal, ale odmítat nechtěl. Dal
Samuelovi a Kasumi listiny k podpisu a poté začal obvyklou řeč.
„Samueli a Kasumi, rozhodli jste se uzavřít manželství před Bohem na půdě svaté. Ptám se
vás proto před církví a před Bohem – je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“
„Ano!“ řekl zcela rozhodně Samuel. Nyní byla řada na Kasumi. Pohlédla na svého
nastávajícího a nevěděla, co si o něm myslet. Nakonec však odpověděla kladně. Farář
pokračoval.
„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem – zavazujete se
k tomu na celý život?
„Ano,“ odvětil opět bez známky zaváhání Samuel.
„Ne!“ vykřikla Kasumi. „Jednoznačně ne! Nemám náladu na tuhle frašku! Půjdeme na radnici
a ukončíme to rychle, bez všech těch nesmyslných slibů!“
„Kasumi!“ naléhal Samuel. Poté se obrátil na faráře. „Říkal jsem žádné sliby!“
„Omlouvám se, já…“
„Nevadí, pokračujte dál, otče a tohle přeskočte.“
„Ale… já nemůžu přeskočit obřad a… potřeboval jsem trochu času na přípravu a…“ Samuel
zpod kabátu vytasil pistoli a namířil ji na kněze. Miranda vyjíkla hrůzou a farář vytřeštil oči.
„Pokračujte!“ zařval Samuel.
„Dobře… dobře, pane Gordone. Ptám se vás před církví a před Bohem – přijmete děti od
Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“
„Ano!“ odvětil Samuel.
„Dejme tomu, že jo,“ řekla Kasumi. „Proti lhaní v zásadě nic nemám.“
„Ehh… a nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem ehh… totiž… chtěl jsem říct
slavnostním… ehh… pro… proslovem a podáním ruky.“ První začal Samuel, který odříkal řeč
zcela bez projevů emocí.
„Já, Samuel Gordon, odevzdávám se tobě Kasumi Sato a přijímám tě za manželku. Slibuji,
že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až
do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Nyní spustila Kasumi, ovšem zcela od srdce a
spatra.
„Já Kasumi Sato, přijímám milovaného muže Samuela Gordona za svého manžela. Budu mu
věrná a budu mu v životě oporou - to v dobrém i zlém. K tomu mi Bůh nepomůže – musím si
pomoct sama, tudíž od něj ani nic nežádám.“ Poté Farář, který vedl první a bezpochyby ten
nejpodivnější svatební obřad ve svém životě, předal prsteny, které si novomanželé vzájemně
nasadili. Podali si ruce a farář pokračoval chvějícím se hlasem.
„Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš sli… vaše slova a naplní vás svým požehnáním. Co spojil
Bůh, ať člověk nerozlučuje.“ Samuel a Kasumi se políbili a Gordon si tento okamžik dlouze
vychutnával. Polibek přišel i Kasumi nepřiměřeně dlouhý a podivně symbolický.
„Ták!“ vykřikl Samuel a ustoupil od přítomných o pár kroků vzad. V ruce měl opět
připravenou pistoli. „Všichni až na mou ženu okamžitě odejdou z kostela. Teď hned!“ Když se
kostel vyprázdnil, Samuel pistoli sklopil.
„O co ti jde, Samueli?“ ptala se Kasumi. „Chceš mě zastřelit?“
„Ne – miluji tě. Miluju tvou nezávislost, tu jedinečnost i svéhlavost. Jsi… dokonalá žena.“
„Tak co to má znamenat? Jestli sis chtěl v soukromí promluvit, šlo to i jinak. Tvé chování je
tak extrémní až nechápu, kde se to v tobě bere. Chvíli mi všechno vyčítáš, pak se zase
omlouváš a tam na zámku jsi mě dokonce praštil.“
„Mrzí mě to. Doufám, že to moc nebolelo.“
„Ani ne, ale příjemný to nebylo.“
„Kasumi, ty opravdu čekáš mého potomka?“
„S velkou pravděpodobností ano. Chápu, že to nemůže nahradit ztrátu Desmonda, ale
pomůže ti to snáz překlenout ty události.“
„Když jsi mě líbala… bylo to tak krásné…“ Samuel klesnul na kolena. „Kasumi, naše
manželství je uzavřené a ty jsi oficiálně lady Kasumi Gordonová, což ti dává v souvislosti
s mojí sepsanou závětí naprosto veškerý můj majetek, až zemřu. Zámek je pojištěn
v závislosti na jeho hodnotě, která sahá do stamiliónů liber. Pojištění je na všechno možné
od záplav po zemětřesení. Požár je tam také, takže budeš milionářka.“
„Proč mi to teď říkáš?!“
„Pro tebe je jedna z nejdůležitějších věcí na světě rodina, přesněji tvá sestra, kterou miluješ.
Dala bys za ni ruku do ohně. Ale určitě chápeš, že žít s ní pod jednou střechou pro mě je
něco nemyslitelného. Pokaždé, když ji jen uvidím, si vybavím… však víš. Pro tebe by nastala
nutnost volby mezi mnou a Sakurou. Jak bys volila?“
„Je to pár hodin, co ses mě ptal na to samé, a já ti řekla, že nedovolím, aby byla nutnost
výběru. Pokud nyní ta nutnost nastala… Samueli, tohle nejde rozhodnout. Nechci přijít o
kohokoli z vás. Můžete se přece usmířit – chce to jen čas a odpuštění. Nenuť mě volit mezi
tebou a sestrou!“
„Já ti v tom pomůžu,“ řekl Samuel a přirazil si ústí pistole z boku k hlavě.
„Samueli!“ vykřikla Kasumi.
„Ať se na to koukneš z jakéhokoli úhlu – jsem pro tebe překážkou. Život se mnou nemá
budoucnost – nejdéle jeden rok. Opět můžeš mít nutkání se vrhnout do nebezpečí, abys mě
zkusila zachránit, a přitom budeš riskovat život. Hrozí, že přijdeš o svoji sestru, protože je mi
jasné, že si vyčítá, co provedla a v mé přítomnosti se nebude cítit dobře.“
„Samueli, to co chceš udělat je šílené! Já tě přece miluju! Jestli si to nemyslíš nebo o mě
jakkoli pochybuješ… já… já se můžu změnit.“ Kasumi začaly po tváři téct slzy. „Samueli,
sebevražda… to nemá budoucnost a… totiž… chci říct, že… můžeme se s tím vším
vyrovnat. Nejednej tak impulsivně, zkus se zamyslet a…“
„Prosím, nechej toho miláčku. Oba dobře víme, že beze mě ti bude líp. Navíc by mě hrozně
zklamalo, kdybys mě kupříkladu začala na kolenou prosit. Nebyla by to žena, kterou miluji a
stejně by to ničemu nepomohlo – teď nejednám zkratovitě a ty to víš.“
Nastalo ticho, kdy na sebe oba novomanželé mlčky hleděli. Po téměř nekonečných pěti
minutách Samuel promluvil.
„Mám na tebe ještě dvě prosby. Naše dítě vychovej tak nejlépe jak jen dovedeš a za druhé –
nikdy mu neříkej, kdo je a kdo jsem byl já. Odstěhujte se. Zůstaňte třeba v naší vile, ano ve
vile – tak to bude dobré. Zůstaňte s dítětem tam a nikdy, opravdu nikdy se nevracejte na
Black Mirror.“
„Ani já se sem už nechci vracet.“
„To je dobře. Nevím, co bych měl ještě říct. Odejdi, miláčku – tohle vidět nemusíš.“
„Řekla jsem, že s tebou budu v dobrém i zlém a budu ti oporou. Zůstanu s tebou až do
konce.“ Samuel sklopil zrak a odjistil zbraň.
„Jak jen jsi to tehdy říkala… Už neuvidím kvetoucí švestku, zelenou stráň, podzimní větry
rozeznívající zvony, ani kraj, jež přikrývá padající sníh. Pro mě tu zbude jen temná
bezměsíčná noc, ale přesto budu usínat s hřejivým pocitem, protože vím, že má milovaná
zde zůstane, uvidí krásy života a bude moci být šťastná.“ Samuel vystřelil a kulka provrtala
jeho lebku. Zřítil se na podlahu a pistole mu vypadla z rukou. Kasumi klesla na kolena. Po
tváři jí stékaly slzy. Naklonila se k Samuelovi a jemně ho chytila za ruku. Poté ho na
rozloučenou políbila na tvář.