transit 68/89 - Zipp – deutsch

transit 68/89
GS
autor DE Hortensia Völckers, Künstlerische Direktorin der Kulturstiftung des Bundes
CZ Hortensia Völckers, umělecká ředitelka německé Spolkové kulturní nadace
Übersetzung | Překlad
Jan Zmatlík
Geleitwort Slovo úvodem
de
cz
Es gibt eine wunderbare Geschichte in thorsten
trimpops Theaterstück „Alles wird anders“, das
im Rahmen des Projekts „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ im November 2008 auf Kampnagel in
Hamburg uraufgeführt wurde. václav trojan,
der Computer-Programmierer aus Prag, erzählt
darin, wie er einmal seinen alten Freund, den
Nuklearphysiker ivan hartl in seiner Londoner Wohnung besuchte. Eine Wohnung, die der
1968 aus der čssr emigrierte Wissenschaftler
ins Laboratorium einer verlorenen Zeit verwandelt hat – voll gestopft mit unzähligen Dingen,
deren Altern und Verfall er tagtäglich beobachtet. Eines dieser Dinge ist ein Atlas. Er liegt aufgeschlagen mit der Doppelseite von Gesamteuropa inmitten eines Stapels von Müll. Über
ihn legt sich eine mit jedem Tag dichter werdende Schicht aus Staub. „Da liegt Prag“ – sagt
václav trojan, als er den Atlas sieht und drückt
mit dem Zeigefinger ein Loch in den Staub. ivan
hartl reagiert entsetzt – jetzt sei das Kunstwerk
zerstört, empört er sich zunächst, um später, als
auch dieses Loch im Staub wieder von Staub bedeckt ist, voller Genugtuung den Sieg der Zeit
über das Menschenwerk festzustellen.
„Ich glaube“, sagt der Prager václav trojan über
seinen Londoner Freund, „seine Kunst besteht
im wesentlichen darin, Zeit zu sammeln.“ Das
ist gute Beschreibung. Sie trifft genau das Gegenteil von dem, was das Zipp-Projekt unter
dem Titel „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ leistet. Kein Sammeln, Aufschichten und Bewahren erstarrter Zeitdokumente. Die Kunst des
Projektes besteht vielmehr darin – wie es václav
trojan im erstarrten Ding-Museum seines
II
Z divadelní hry „Všechno bude jinak“ od
thorstena trimpopa , která byla v rámci projektu „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ v listopadu
2008 uvedena v Kampnagelu v Hamburku, bych
si ráda vypůjčila jeden krásný příběh. václav
trojan, programátor z Prahy, vypráví, jak jednou navštívil svého starého kamaráda, atomového fyzika ivana hartla v jeho londýnském
bytě. Vědec, jenž emigroval z Československa v
roce 1968, proměnil tento byt v laboratoř ztraceného času, kde den za dnem pozoroval stárnutí a rozpad nesčetných věcí, jimiž byl byt
přecpán. Jednou z těchto věcí je atlas. Atlas rozevřený na dvojstraně s mapou Evropy leží na
hromadě odpadků a každý den na něj usedá
další vrstva prachu. „Tady je Praha“ – řekne václav trojan, když atlas spatří, a zaboří ukazováček do prachu. ivan hartl se zděsí – je rozhořčen, že jeho umělecké dílo je zničeno, ale později, jakmile díru v prachu opět přikryje nový
prach, konstatuje pln zadostiučinění vítězství
času nad lidským dílem.
„Myslím,“ říká Pražan václav trojan o svém
londýnském příteli, „že jeho umění spočívá v podstatě v tom, že sbírá čas.“ To je výstižný popis – nicméně popis přesného opaku
toho, o co jde v projektu Zipp s názvem „68/89 –
Divadlo.Doba.Dějiny.“. Žádné sbírání, kupení
a uchovávání strnulých dobových dokumentů.
Tento projekt se snaží spíše o to, co v divadelní
hře v ustrnulém muzeu věcí svého přítele zastupuje postava václava trojana : s pátravým
pohledem kreslit vždy nové a vždy jiné tvary
do „prachu zapomnění“, který se po desetiletí
snášel na naši mentální mapu Evropy. Tady leží
Freundes vormacht – mit entdeckendem Blick
immer neue und immer wieder andere Figuren
in den ‚Staub des Vergessens‘ zu zeichnen, der
sich in Jahrzehnten über unsere mentale Landkarte von Europa gelegt hat. Hier liegt Prag. Da
Berlin, Hamburg und Brno. Dort im Westen
liegt London, von Osten rollten die Panzer, von
Norden nach Süden war Europa zerschnitten
durch den Eisernen Vorhang.
Auch „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ findet vor
dem Hintergrund der wechselvollen europäischen Geschichte des 20. Jahrhunderts ganz eigene Erzählmuster, Perspektiven und Darstellungsformen. Das Theaterstück „Alles wird anders“ ist davon ein ebenso sichtbarer Beweis wie
dies hier vorliegende Buch. Es dokumentiert
das Resultat eines Verständigungsprozesses
zwischen Kunst und Wissenschaft, der in dieser
Konsequenz selten versucht wird: Zeitgeschichte, die in verschiedensten Ausprägungen zum
Ereignis von Bühnenarbeiten wird und umgekehrt Ereignisse des Theaters, der Literatur
aber auch des Fernsehens und der Pop-Kultur,
die das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“
in den Fokus wissenschaftlicher Analyse rückt.
Das Institut für Zeitgeschichte der Akademie der
Wissenschaften in Prag, das Zentrum für Zeithistorische Forschung in Potsdam, das Archa
Theater Prag, das Zentrum für experimentelles
Theater in Brno, die Sophiensaele in Berlin und
das Kampnagel Theater in Hamburg – sechs
Einrichtungen sind im Rahmen dieses Projektes zusammengekommen für einen intensiven
Austausch und eine enge Kooperation nicht
allein zwischen Tschechen und Deutschen, sondern auch über die Grenzen der Disziplinen
hinweg.
Fingerzeige im Staub der Erinnerung – dieses
Bild ist einfach, aber die Aufgabe, diesen Erinnerungs-Spuren im deutsch-tschechischen Miteinander und im Dialog der verschiedenen Wissenskulturen von Kunst und Wissenschaft eine
ganz eigene Gestalt zu geben, ist groß. Das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ hat sie eindrucksvoll erfüllt. Einen Beweis bietet dieses
Buch. Es ist – darin dem Staub vergleichbar – ein
Buch, das hervorgegangen ist aus den verschiedenen Zeitschichten und organisatorischen
Ebenen des Projektes. Es wartet auf Leserinnen
und Leser, die sich die historischen und aktuellen Landkarten von Europa genau ansehen und
fest aufdrücken, wenn es darum geht, neue Verbindungslinien zwischen Hamburg und Brno,
zwischen Berlin und Prag zu ziehen.
Praha. Tady Berlín, Hamburk a Brno. Tady na Západě je Londýn, od Východu se přivalily tanky,
od severu na jih dělila Evropu železná opona.
Projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ nachází na pozadí proměnlivých evropských dějin
20. století zcela vlastní způsoby vyprávění, perspektivy a způsoby ztvárnění. Hmatatelným
důkazem toho je nejen divadelní hra „Všechno
bude jinak“, ale také kniha, kterou máte před
sebou. Dokumentuje výsledek procesu dorozumívání se mezi vědou a uměním, o jaký se s takovou důsledností dosud usilovalo zřídka: soudobé dějiny se v nejrůznějších projevech stávají námětem scénických prací a naopak události
divadla, literatury, ale i televize a popkultury
staví projekt „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“
do ohniska vědecké analýzy. Ústav soudobých
dějin Akademie věd v Praze, Centrum pro výzkum soudobých dějin v Postupimi, divadlo
Archa v Praze, Centrum experimentálního divadla v Brně, Sophiensaele v Berlíně a divadlo
Kampnagel v Hamburku – těchto šest institucí
se v rámci projektu sešlo k intenzivní výměně
a úzké spolupráci nejen mezi Čechy a Němci,
ale také mezi jednotlivými disciplínami.
Stopy prstů v prachu vzpomínek – to je prostý
obraz, nicméně úkol dát těmto vzpomínkovým
stopám v německo-českém spolužití a v dialogu rozdílných kultur v umění a vědě také zcela vlastní podobu, není zanedbatelný. Projekt
„68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ se ho zhostil dokonale: důkazem budiž tato kniha. Je to kniha
(a tím se podobá onomu prachu), která povstala z různých časových a organizačních rovin
projektu. Čeká na čtenářky a čtenáře, kteří mají
chuť sfouknout prach z historické a současné mapy Evropy a prstem jet po nových spojnicích mezi Hamburkem a Brnem, mezi Berlínem
a Prahou.
III
VP
Die Herausgeber | Editoři Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo, Stephan Kruhl
Die Redaktion | Redakce
Fedor Blaščák, Vit Havránek, Jiří Hoppe, Thomas Irmer, Tomáš Vrba
Übersetzung | Překlad
Jan Zmatlík
Vorwort Předmluva
de
cz
Mitte 2007 fanden sich auf Anregung von
„zipp – deutsch-tschechische Kulturprojekte“,
einer Initiative der Kulturstiftung des Bundes, Historiker, Theatermacher und Künstler
aus Deutschland und Tschechien zusammen,
um eine Perspektive auf die Umbrüche von
1968 und 1989 zu entwickeln, mit der die bislang separierten Erinnerungsmuster aufgebrochen werden sollten, damit eine gemeinsame,
Ost und West integrierende und beide historische Zäsuren überbrückende Sicht entstehen
könnte. Das aus diesem Kontext hervorgegangene Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“
präsentiert mit dem vorliegenden Band einen
wichtigen Teil seiner Ergebnisse. Er bündelt
vier Einzeljournale, die im Laufe der einjährigen gemeinsamen Arbeit entstanden sind. Sie
widmen sich mit den Themen „crossing 68/89“,
„misunderstanding 68/89“, „performing 68/89“
und „transforming 68/89“ den kulturellen
Transfers zwischen Ost und West, den Missverständnissen und Fremdbildern der Akteure, der
performativen Dimension und den längerfristigen kulturellen Zusammenhängen zwischen
1968 und 1989 im deutsch-tschechischen Kontext. Die Publikationen und der vorliegende
Band wurden von einem achtköpfigen, deutschtschechisch-slowakischen Redaktionsteam erarbeitet, das sich regelmäßig in Prag und Berlin getroffen hat. Es führte Historiker, Philosophen, Journalisten, Dramaturgen und Künstler
zusammen und spiegelte damit den interdisziplinären Ansatz des gesamten Projektes wider.
Auch bei der Auswahl der Themen und Autoren stand dieser Gedanke im Vordergrund: Es
IV
V polovině roku 2007 se z podnětu Zipp –
německo české kulturní projekty – iniciativy
Spolkové kulturní nadace, shromáždili historici, divadelníci a umělci z Německa a Čech, aby
se zabývali převratnými léty 1968 a 1989 a pokusili se prolomit dosud izolované vzorce vzpomínek a rozvíjeli společnou, Východ a Západ
integrující a oba historické přelomy zastřešující perspektivu. Z tohoto kontextu vzešel projekt „68/89 – umění, doba, dějiny“. Důležitou
část výsledků tohoto projektu představuje tento
sborník. Zahrnuje čtyři jednotlivé svazky, které
vznikly během roční společné práce. Pod tituly „crossing 68/89“, „misunderstanding 68/89“,
„performing 68/89“ a „transforming 68/89“ se
věnovaly kulturnímu transferu mezi Východem a Západem, vzájemným nedorozuměním
a představám protagonistů, performativnímu
rozměru a dlouhodobým kulturním souvislostem let 1968 a 1989 v německo-českém kontextu. Tyto publikace i zde představovaný sborník
zpracoval osmičlenný německo-česko-slovenský redakční tým, který se pravidelně setkával
v Praze a Berlíně. Sdružoval historiky, filosofy,
novináře, dramaturgy a umělce a odrážel s v
něm tak interdisciplinární přístup celého projektu. Také při výběru témat a autorů stála tato
myšlenka v popředí: šlo o spojení nejrůznějších
typů příspěvků od historických analýz přes
eseje a vzpomínky současníků až po umělecké
produkce. Kromě vydaných textů byly v rámci projektu a s podporou kulturního programu
Evropské unie uspořádáno také pět tématickych večeru v Berlíně, Praze, Hamburku Žilině
a Brně a sedm divadelních produkcí.
sollten unterschiedliche Beitragsformate von
der historischen Analyse über Essays oder Erinnerungsberichte von Zeitzeugen bis hin zu
künstlerischen Positionen zusammengeführt
werden. Neben den Journalen sind im Rahmen des Projektes und mit zusätzlicher Unterstützung durch das Kulturprogramm der
Europäischen Union zudem fünf thematische
Abendveranstaltungen in Berlin, Prag, Hamburg, Žilina und Brünn sowie sieben Theaterproduktionen entstanden.
V
01
autor
DE Katrin Klingan für Zipp – deutsch-tschechische Kulturprojekte / r elations e.V.
CZ Katrin Klingan, Zipp – česko-německé kulturní projekty / r elations e.V.
Übersetzung | Překlad
Jan Zmatlík
Missverstehen – Neporozumět –
aber bitte richtig! ale prosím správně !
de
cz
Was passiert, wenn ein deutscher Außenminister und eine tschechische Rockband mit dem
klingenden Namen „ plastic people of the
universe“ aufeinander treffen? Wenn tschechische und deutsche Historiker mit Theatermachern und Künstlern aus beiden Ländern Themenabende rund um „1968“ und „1989“ konzipieren und Schriftsteller, Komponisten, Regisseure
und Filmemacher für die beteiligten Theaterhäuser Arbeiten anfertigen? Oder wenn Zeitzeugen und Historiker aus beiden Ländern über
die Bedeutung der beiden Jahreszahlen diskutieren?
Dies sind Fragen, die am Anfang des ZippProjektes „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ standen und die uns im Laufe der konkreten Umsetzung immer wieder beschäftigten – auch
unter ganz pragmatischen Gesichtspunkten:
Läuft alles glatt mit dem „Reißverschluss am
Trainingsanzug der Geschichte“, wie wir unser Programm „Zipp“ zu Beginn einmal nannten? Oder hakt es hier und da?
Heute – nach zwei Jahren intensiver Planung
und Realisierung des Projekts – wissen wir:
Manchmal hakt es – wie bei jedem Reißverschluss. Und wir wissen auch: Dieses Verhaken kann ungeheuer produktiv sein. Denn wer
sich verhakt, der lernt sich kennen – und hält
manchmal länger aneinander fest, als wenn
alles glatt läuft. Gerade wenn es um Erinnerung geht, um die Auseinandersetzung mit
individuellen wie kollektiven Geschichtserfahrungen, um kulturelle Implikationen von
politischen Ereignissen, um gegenseitiges Verstehen und Missverstehen. Da kann und will
VI
Co se stane, když se německý ministr zahraničí setká s českou rockovou kapelou se zvučným jménem „ plastic people of the universe “?
K čemu dojde, když čeští a němečtí historici,
divadelníci a umělci z obou zemí společně připraví tematické večery k letopočtům „1968“ a
„1989“ a spisovatelé, skladatelé, režiséři a filmaři
pro zúčastněná divadla vytvoří scénické práce?
A nebo když o významu těchto přelomových let
budou diskutovat doboví pamětníci a historici
z obou zemí?
To jsou otázky, které stály na samém počátku
projektu Zipp – česko-německých kulturních
projektů s názvem „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“. Během práce na jeho konkrétní realizaci
jsme se jimi zabývali vždy znovu – často ze zcela pragmatických hledisek. Spojuje „zip u teplákové soupravy dějin“ – jak jsme náš program
„Zipp“ zpočátku obrazně nazvali – všechno
hladce? Nebo se snad něco zadrhává?
Dnes, po dvou letech intenzivního plánování a
realizace, již víme, že to občas vázne, stejně jako
u každého zipu. A víme také, že toto zadrhávání
může být nesmírně produktivní. Neboť ti, kdo
se „zaseknou“, se také lépe poznají a často spolu setrvají déle, než běží-li všechno jako po másle. Právě tehdy, když jde o vzpomínání, o vyrovnávání se s individuální i kolektivní zkušeností
dějin, o kulturní implikace politických událostí, o vzájemné porozumění a neporozumění, nemůže a nechce seriózní kulturní projekt působit pouze jako jakýsi mazací olej. Nechtěli jsme,
aby se diskurs hladce přenášel přes rozdíly, ani
jsme nehodlali diplomaticky vytvářet harmonii
mezi zúčastněnými. Upřímné a produktivní vý-
ein ernsthaftes Kulturprojekt wie dieses nicht
einfach wie Schmieröl wirken, den Diskurs
über Differenzen hinweg gleiten lassen und
mit diplomatischem Kalkül künstliche Harmonien stiften. Da sind ehrliche und produktive Auseinandersetzungen zwischen Vertretern unterschiedlicher Disziplinen, Generationen und Nationen nicht nur erlaubt, sondern
Teil des Programms.
Verbunden hat unser Projekt aber nicht nur
die verschiedensten kulturellen und künstlerischen Akteure aus zwei Ländern, sondern
auch zwei Jahreszahlen, deren historischer Zusammenhang bislang – sofern er überhaupt Beachtung fand – eher wie eine mystische Formel
beschworen, aber nie tief greifend kulturell
reflektiert worden ist. Und dabei ging es nicht
nur um die Ereignisse der beiden Jahre selbst,
sondern auch um die Zeit des „Dazwischen“,
um eine Zeit, der im Osten die „Normalisierung“ verordnet wurde und die man im Westen dagegen gern als „Liberalisierung“ deutet.
Und die sich – in beiden Ländern auf unterschiedliche Weise – auch durch ihre staatlichen Strukturen vom Heute unterscheidet.
Das Projekt „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“,
dessen Themenvielfalt dieses Buch versammelt, ist Teil von Zipp – deutsch-tschechische
Kulturprojekte, einem Initiativprojekt der Kulturstiftung des Bundes. Wesentlich für Zipp
war und ist das gemeinsame Entwickeln von
Ideen: Die Initiatoren haben sich sehr bewusst
für eine Programmstruktur entschieden, die
nicht auf Projektanträge von außen wartet
und dann Jury-Entscheidungen trifft. Als kuratiertes Programm hat Zipp, begleitet und
unterstützt von einem tschechisch-deutschen
Expertengremium, selbst Themen definiert,
Ideen entwickelt und mit ausgewählten Partnern umgesetzt. Dies geschah frei von jedem
kultur- oder geschichtspolitischen Masterplan
und mit dem Ziel, neue Bewegungen zu initiieren, Richtungen auszuloten und Wege einzuschlagen. Gerade dazu braucht es Differenzen und Brüche, unterschiedliche Meinungen
und deren Konfrontation – genau so wie eine
strukturelle Plattform und den Willen zur
Begegnung.
Wie fruchtbar diese Konfrontationen sein können, zeigt sich in den vier Publikationen, die
im Lauf des Projekts „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“ entstanden sind und die hier im Zusammenhang vorgelegt werden. Die Ergebnisse übertrafen unsere Erwartungen bei weitem.
měny názorů mezi představiteli různých disciplín, generací a národů byly nejen povoleny, nýbrž jsou přímo součástí programu. Náš program
tak spojil nejen nejrůznější kulturní a umělecké aktéry z obou zemí, nýbrž i dva letopočty, jejichž historická souvislost – pokud se o ní vůbec
hovoří – byla dosud zaříkávána jako mystická
formule, ale nikdy nebyla do hloubky kulturně
reflektována. Přitom nám nešlo jen o události
těchto dvou přelomových let, nýbrž také o období „mezitím“, o dobu, která se na Východě označuje nálepkou „normalizace“, zatímco na Západě se s oblibou hovoří o „liberalizaci“ . Tato doba
se od naší současnosti liší také státními strukturami, jež v obou státech vypadaly odlišně.
Projekt „68/69 – Divadlo.Doba.Dějiny.“, jehož tematickou rozmanitost dokumentuje tento sborník, je součástí Zipp – česko-německých kulturních projektů, iniciovananých německou
Spolkovou kulturní nadací. Pro Zipp bylo a je
podstatné společné rozvíjení idejí: iniciátoři se
zcela vědomě rozhodli pro programovou strukturu, která nečeká na návrhy předkladatelů projektů zvenčí, z nichž pak vybírá porota. Zipp je
projekt vedený kurátory, doprovázený a podporovaný česko-německým grémiem expertů, a
jako takový vypracoval vlastní témata a vlastní ideje, které pak s vybranými partnery realizoval. Dělo se tak bez jakéhokoli kulturního
nebo historicko-politického „generálního plánu“, s cílem iniciovat nová hnutí, odhalit nové
směry a vydat se novými cestami. Právě k tomu
jsou zapotřebí rozdíly, diskontinuita, odlišné
názory i jejich konfrontace – ale také strukturní
platforma, na níž se vše může odehrávat, a vůle
k setkávání.
O tom, jak plodné mohou být takové konfrontace, svědčí čtyři publikace, které vznikly v průběhu projektu „68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ a
které jsou zde nyní představeny v souborné podobě. Výsledky daleko předčí naše očekávání.
To neplatí jen pro vnitřní, kulturní souvislost
protestních hnutí, které oba letopočty symbolizují, nýbrž i pro jejich dimensi jdoucí za hranice
systému. Ačkoli v minulém roce proběhla celá
záplava akcí ke 40. výročí roku 1968 na Západě
a Pražského jara na Východě, byly obě tyto události nahlíženy většinou nezávisle na sobě – a
naše publikace ukazuje, že neprávem. Z kulturního hlediska to byly otřesy se společným epicentrem, jež se skrývá zřejmě někde v hloubce
každé moderní společnosti, nezávisle na jejím
politickém uspořádání. Opíráme-li se pouze o
neúprosná fakta politického dějepisectví, pak
VII
Das gilt nicht nur für den inneren, kulturellen Zusammenhang der Protestbewegungen,
für die beide Jahreszahlen stehen, sondern
auch für ihre systemübergreifende Dimension: Trotz der großen Flut von Veranstaltungen zum 40. Jahrestag von 1968 im Westen und
dem Prager Frühling im Osten wurden beide Ereignisse meist losgelöst voneinander betrachtet – zu unrecht, wie diese Publikation
deutlich macht. Aus kultureller Sicht waren
sie Erschütterungen, die ein gemeinsames Epizentrum hatten – eines, das vielleicht irgendwo in den Tiefen jeder modernen Gesellschaft
liegt, unabhängig von ihrer politischen Verfasstheit. Man übersieht diesen Zusammenhang leicht, wenn man sich ausschließlich auf
die harten Fakten der politischen Geschichtsschreibung stützt. Aber er wird deutlich, wenn
man kulturelle Reflexionen integriert, die jeweiligen Akteure ins Gespräch bringt und die
Folgen für die künstlerischen Praxen in beiden politischen Systemen berücksichtigt. Dieses Desiderat hat das Projekt zu beseitigen versucht – mit großem Erfolg, so hoffe ich, sagen
zu können.
Die Diskussionen um die beiden Jahreszahlen
entwickeln sich anhand von vier Begriffen:
crossing, misunderstanding, performing und
transforming – eine Begriffskette, wie sie eher
an ein zeitgenössisches Tanzstück als an eine
primär von Zeithistorikern betreute Publikationsreihe erinnert. Exemplarisch für die Funktionsweise von „68/89 – Kunst.Zeit.Geschichte.“
mag der Band misunderstanding 68/89 stehen.
Wie ein roter Faden durchzieht die Abschrift
eines bedeutsamen Telefonats den Band – es
wurde geführt zwischen leonid breschnew und
alexander dubček kurz vor der Invasion in Prag.
In dieses Gespräch integriert sind Betrachtungen, Erinnerungen und kritische Reflexionen
von Zeitzeugen, Historikern und kulturellen
Akteuren – Texte, die abstrahlen auf das folgenreiche Gespräch, neue Zusammenhänge und
Bedeutungsschichten aufzeigen und auf diese
Weise in Dialog treten zu einem historischen
Dokument. Das Ergebnis ist eine Form von
Intertextualität, die weiter webt am Stoff der
Geschichte – und deutlich macht, dass dieser
bis in die eigene Gegenwart reicht.
In diesem Sinne kann der vorliegende Band –
das ist meine persönliche Hoffnung – jene
Diskussionen, die durch „68/89 – Kunst.Zeit.
Geschichte.“ angestoßen worden sind, nicht
nur dokumentieren, sondern weiter schreiben.
VIII
není těžké tuto souvislost přehlédnout. Jakmile
zahrneme kulturní reflexe, k rozhovoru přizveme tehdejší aktéry a přihlédneme k následkům
pro uměleckou praxi v obou politických systémech, pak se projeví zřetelněji. Právě to se náš
projekt snažil ukázat – a jak doufám, s velkým
úspěchem.
Diskuse o obou letopočtech se v rámci našeho
projektu odvíjela na základě čtyř pojmů: crossing, misunderstanding, performing a transforming. Tento řetězec pojmů připomíná spíše
choreografii moderního tance než publikační
řadu vydávanou historiky soudobých dějin. Pro
způsob, jakým projekt „68/89 – Divadlo.Doba.
Dějiny.“ funguje, je dobrou ilustrací svazek misunderstanding. Jako červená linie se jím vine
transkripce jednoho důležitého telefonátu – a
sice mezi leonidem brežněvem a alexandrem
dubčekem krátce před invazí v Praze. Do tohoto
hovoru jsou integrována pozorování, vzpomínky a kritické reflexe pamětníků, historiků a kulturních aktérů – texty, které telefonát s dalekosáhlým dopadem zasazují do nových souvislostí, ukazují nové roviny významu a vstupují tak
s historickým záznamem do dialogu. Výsledkem je určitá intertextualita, která dále spřádá
látku dějin a ozřejmuje, že tato látka zasahuje až
do vlastní současnosti.
Sborník, který máte před sebou, bude – jak osobně pevně doufám – ony diskuse, které projekt
„68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny.“ zahájil, nejen dokumentovat, nýbrž i dále psát: spojí tak dvě různé země, různé generace, disciplíny a aktéry až
daleko za hranice projektu.
Und auf diese Weise zwei verschiedene Länder, verschiedene Generationen, Disziplinen
und Akteure verbinden – weit über unser
Projekt hinaus.
IX
02
autor
Jürgen Danyel
Übersetzung | Překlad
Jan Zmatlík
Transit 68/89
Transit 68/89
Deutsch-tschechisch/slowakische
Kulturgeschichten
Německo-česko-slovenské kulturní příběhy
de
cz
Die Jahre 1968 und 1989 gehören zu den wichtigen Landmarken der europäischen Nachkriegsgeschichte. Als Zeiten des Aufruhrs waren sie durch tief greifende gesellschaftliche
Konflikte geprägt. Politische, soziale und kulturelle Bewegungen gaben ihnen ihr spezifisches Gepräge. Alte Ordnungen und Wertesysteme gerieten ins Wanken. Grenzen zwischen Ost und West wurden durchlässiger und
zu guter Letzt ganz überwunden. Eine wachsende Zahl von Menschen war nicht mehr bereit, die von ihnen als beklemmend empfundenen Verhältnisse und Wertesysteme hinzunehmen, artikulierte öffentlich Protest und
brachte den Mut zur Veränderung auf. Als Zeiten des Umbruchs waren beide Jahre von Utopien und Hoffnungen geprägt, die sich im weiteren Verlauf der Geschichte abzunutzen begannen oder als Illusionen herausstellten. Die
Studentenrevolte von 1968 im Westen, der Prager Frühling im Osten, die friedlichen Revolutionen in Ostmitteleuropa und der Fall des
Eisernen Vorhangs verdichteten sich in der Erinnerungs- und Erfahrungswelt ganzer Generationen zu Geschichtserzählungen mit jeweils
eigenen Dramatisierungen und Stilisierungen.
Letztere haben sich inzwischen fest im Gedächtnis nicht nur der Zeitgenossen eingenistet
und werden von den geschichtssüchtigen Medien immer wieder gern kolportiert. Die beiden
Jahre 2008 und 2009 sind anlässlich wichtiger
Jahrestage mit einer nie gekannten Wucht in
das kollektive Gedächtnis und die Öffentlichkeit gerückt. Umso mehr überrascht, dass beide Ereignisse kaum miteinander in Beziehung
X
Léta 1968 a 1989 patří k důležitým mezníkům
evropských poválečných dějin. Tato období vzepětí měla své kořeny v hluboko sahajících společenských konfliktech. Osobitý charakter jim
dávala politická, sociální a kulturní hnutí. Staré pořádky a hodnotové systémy byly zviklány.
Hranice mezi Východem a Západem se stávaly
prostupnějšími a nakonec byly úplně překonány. Stále více občanů už nebylo ochotno akceptovat poměry a systémy hodnot, jež pociťovali
jako svazující, veřejně artikulovali svůj protest
a nacházeli v sobě odvahu ke změně. Tato přelomová léta byla charakterizována utopiemi a nadějemi, jež se v dalším běhu dějin začaly opotřebovávat nebo se ukázaly jako iluze. Celé generace zhutnily svoje zkušenosti a vzpomínky na
studentskou revoltu roku 1968 na Západě a Pražské jaro na Východě, na pokojné revoluce ve východní a střední Evropě i na pád železné opony
v osobních dramatizacích a stylizacích. Tyto se
mezitím pevně zahnízdily v paměti nejen současníků a média dychtící po příbězích je opakovaně ráda kolportují. Oba zmíněné roky se díky
kulatým výročím v letech 2008 a 2009 s nebývalou vehemencí vnucovaly kolektivní paměti
a veřejnosti. O to překvapivější je, že obě události nejsou uváděny do souvislosti a velmi vzácně jsou kladeny otázky po historické spojitosti
mezi oběma přelomy a společenskými pohyby,
které k nim vedly.
Přesto, že se hnutí roku 1968 a revoluce roku
1989 pro časové srovnávání přímo nabízejí,
k podobné konfrontaci téměř nedochází. Pro
pamětníky ohromující dojem z toho, že pád komunismu a berlínské zdi byly zcela překvapivé
gesetzt werden und höchst selten nach den
historischen Zusammenhängen zwischen beiden Umbrüchen und den sie tragenden gesellschaftlichen Bewegungen gefragt wird.
Obwohl sich die Bewegungen von 1968 und
die Revolutionen von 1989 darüber hinaus für
einen diachronen Vergleich anbieten, wird er
kaum praktiziert. Der für die Zeitgenossen
überwältigende Eindruck, dass es sich beim
Ende des Kommunismus und beim Fall der
Mauer um völlig überraschende und von niemandem vorhergesehene Ereignisse gehandelt habe, liegt wie ein dichter Nebel über den
historischen Rückblicken auf die turbulenten Tage des Herbstes von 1989. Es scheint so,
als hätte 1989 keine Vorgeschichte, obwohl es
an Hinweisen auf die Politik gorbatschows,
die Wirkungen der Schlussakte von Helsinki,
die Bewegung der polnischen Solidarność oder
die kollabierende Wirtschaft als mutmaßliche
Sargnägel des Staatssozialismus im Ostblock
keineswegs fehlt. Lineare Kausalitäten, die von
1968 zu 1989 führen, wird man in der Tat kaum
finden, aber die Geschichte nimmt manchmal
merkwürdige Umwege und schlägt ihre eigenen Haken. Dass 1968 als Vorgeschichte von
1989 kaum wahrgenommen wird, hat vielleicht
auch mit einem anderen Umstand zu tun: Die
Studentenrevolte im Westen und der tschechoslowakische Versuch eines „Sozialismus mit
menschlichem Antlitz“ werden in der Regel als
linke politische Bewegungen verortet. Letztere wurden aber in Europa 1989 zusammen mit
dem untergegangenen Staatssozialismus „abgewählt“, und dies hat auch im Westen dazu
geführt, dass linke Positionen in die Defensive
gerieten. Insofern erscheint 1989 eher als ein
Kontrapunkt zu 1968. Diese Einschätzung ist
nicht von der Hand zu weisen. Allerdings ist
die entsprechende politische Einordnung von
1968 noch stark durch die außen- und innenpolitischen Lagerbildungen des Kalten Krieges
geprägt. Deren Eindeutigkeit bröckelt, wenn
man die bequeme Vogelperspektive politikgeschichtlicher Meistererzählungen verlässt
und die gesellschaftlichen und kulturellen
Wandlungsprozesse der langen 1960er-Jahre
in Ost und West in den Blick nimmt. Auch der
soziale und politische Differenzierungsprozess der „68er“ im Westen bei ihrem „Marsch
durch die Institutionen“ in den 1970er- und
1980er-Jahren verlief anders, als es das traditionelle Lagerdenken suggeriert. Gleiches gilt
für das gewaltsame Ende des Prager Frühlings,
a nikým neočekávané události, leží jako neprostupný mlžný závoj na historických ohlédnutích za turbulentními dny podzimu 1989. Zdá
se tedy, jakoby rok 1989 neměl žádnou předehru, ačkoli nechybějí poukazy na gorbačevovu
politiku, na závěrečný akt z Helsink, hnutí polské Solidarity nebo hroutící se hospodářství jakožto hřebíčky do rakve státního socialismu
v zemích východního bloku. Přímé příčinné
souvislosti mezi roky 1968 a 1989 lze opravdu
sotva nalézt, avšak dějiny někdy kličkují a pohybují po podivných cestách. To, že chybí vnímání roku 1968 jako předehry roku 1989, má snad
co dělat i s jinou okolností: ve studentské revoltě
na Západě a československém pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ jsou zpravidla spatřována levicová politická hnutí. Ta však byla v Evropě v roce 1989 spolu s rozpadnuvším se státním
socialismem „odvolena“ a to také na Západě vedlo k tomu, že se levicové pozice dostaly do defenzivy. Potud vypadá rok 1989 spíše jako kontrapunkt roku 1968. Toto tvrzení nelze jen tak
odbýt. Jistě, politické zařazení roku 1968 je podnes silně určováno vnitropolitickými i mezinárodně politickými tábory studené války. Jednoznačnost těchto protipólů se hroutí, jakmile
opustíme pohodlnou ptačí perspektivu akademických politologických teorií a pohlížíme na
historické a kulturní procesy změn v dlouhých
šedesátých letech na Východě i na Západě. Také
sociální a politický proces diferenciace „osmašedesátníků“ na Západě při jejich „cestě institucemi“ v sedmdesátých a osmdesátých letech
probíhal jinak, než jak to sugeruje tradiční bipolární myšlení. Totéž platí pro násilné potlačení
Pražského jara, jež mělo rozhodující vliv na politický hierarchický systém v Československu
i na emigrantská společenství, která vznikla po
exodu po 21. srpnu. Stejně tak to platí pro nová
opoziční uskupení kolem Charty 77 a s ní spojený kulturní underground a alternativní mladou
kulturu, které nelze podřídit běžnému schématu levice-pravice. Nejinak tomu bylo při formování nových politických hnutí na Západě.
K ikonografii „sametové revoluce“ v Československu podzimu 1989 patří fotografie, zachycující studenty, jak malují plakáty. Vidíme na
ní učebnu, kde jsou na podlaze vedle plechovek
s barvami rozprostřeny čerstvě namalované archy papíru. Datum „68“ zdobí přídomek „jaro“.
Otočením plakátu o 180 stupňů se objeví „89“,
teď již s doplňkem „podzim“.
Ačkoli Češi přikládají na základě svých dějin „osmičkovým“ rokům zvláštní osudovost,
XI
das beträchtliche Auswirkungen auf das politische Koordinatensystem der tschechoslowakischen Gesellschaft sowie auf die im
Zuge des Exodus nach dem 21. August entstandenen Emigrantenmilieus hatte. Dies gilt
auch und gerade für die neuen oppositionellen Gruppierungen im Kontext der Charta 77,
den mit ihr verbundenen kulturellen Untergrund und die alternative Jugendkultur, die
sich nicht mehr so eindeutig unter das gängige Links-Rechts-Schema subsumieren lassen.
Nicht anders sah es im Westen mit dem Aufkommen der neuen politischen Bewegungen
aus.
Zur Bilderwelt der „samtenen Revolution“ in
der Tschechoslowakei im Herbst 1989 gehört
eine Fotografie, die Prager Studenten beim Malen von Plakaten zeigt. Der Betrachter blickt in
einen Seminarraum, auf dessen Boden neben
Farbtöpfen die gerade fertiggestellten großformatigen Papierbögen ausgebreitet sind.
Alle zieren die Jahreszahl „68“ mit dem Zusatz
„Frühling“. Dreht man das Plakat um 180 Grad
im Uhrzeigersinn ergibt sich die „89“ nunmehr
mit dem Zusatz „Herbst“.
Obwohl die Tschechen aufgrund der Schicksalshaftigkeit der „Achterjahre“ für ihre Geschichte bestimmten Jahreszahlen eine besondere Bedeutung beimessen, handelte es sich
bei dem von den Studenten gewählten Motiv
um mehr als eine Zahlenspielerei. Viel wichtiger war eine andere Assoziation, die das Plakat auslösen sollte: In der Wahrnehmung vieler Zeitgenossen knüpften die friedlichen
Proteste gegen das in den Altersstarrsinn verfallene Normalisierungsregime in der Tschechoslowakei an den gesellschaftlichen Aufbruch von 1968 an, den der Einmarsch der
sowjetischen Truppen und ihrer Verbündeten am 21. August auf brutale Weise beendet
hatte. Andere symbolträchtige Bilder aus
den turbulenten Herbsttagen des Jahres 1989
schienen diesen Eindruck zu bestätigen: alexander dubček und václav havel fielen sich am
24. November 1989 auf einem Podium des Bürgerforums in die Arme, als der Rücktritt von
Parteichef miloš jakeš bekanntgegeben wurde.
Beide standen am 26. November gemeinsam
auf dem Balkon des melantrich-Verlagsgebäudes, unter ihnen der von jubelnden Menschen
überquellende Wenzelsplatz. Der aus der Verbannung zurückgekehrte ehemalige Parteichef erlebte diesen Moment wie eine Art Déjà-vu und sah sich – so beschreibt es dubček
XII
jednalo se u studentů o něco více, než pouhou
hru s čísly. Důležitější zde byla jiná asociace, kterou měl tento plakát vzbudit: v povědomí mnoha
současníků navazovaly nenásilné protesty proti
zkostnatělému normalizačnímu režimu v Československu na společenské vzepětí roku 1968,
brutálně potlačené 21. srpna invazí sovětských
vojsk a jejich spojenců. I jiné symbolické obrazy
z převratných podzimních dnů roku 1989 tento dojem potvrzují: alexandr dubček a václav
havel si 24. listopadu na pódiu Občanského fóra
padají do náruče, když je oznámeno odstoupení stranického tajemníka Miloše Jakeše. Oba
stojí o dva dny později na balkóně nakladatelství Melantrich a pod nimi jásajícími lidmi přeplněné václavské náměstí. dubček svůj návrat
z vyhnanství prožíval – jak to popisuje ve svých
vzpomínkách – jako určité déjà vu a připadalo
mu, jako by se znovu ocitl na prvomájové tribuně roku 1968. Kruh dějin se uzavřel.
Jakkoli podnětně toto symbolické propojení „sametové revoluce“ s Pražským jarem zpočátku
působilo, ukázalo se být iluzí. Někdejší reformátoři, kteří se s velkými očekáváními vrátili
na politickou scénu, se již záhy ocitli v osamění. Postkomunistická společnost ztratila relativně rychle jakýkoli zájem o další socialistické experimenty. Stejnou měrou, jako se tragicky
ztroskotavší pokus roku 1968 stal zároveň mýtem i otevřeným účtem v politické pustině normalizační éry, byl teď krok za krokem zbavován
kouzla a odsouzen k zapomnění.
Potud je obraz otočeného letopočtu na studentském plakátě veskrze zavádějící. Nejenže vzbuzoval klamný dojem, že lze znovu navázat na
ideje osmašedesátého, ale ponechával také vše,
co se odehrálo mezi 21. srpnem 1968 a podzimem 1989, v podivném bezčasí. Jakoby československá společnost a lidé byli svým způsobem hibernováni. Tento kontrast mezi někdejší ztrnulostí a opojným pocitem z překotného
vývoje pociťovali skutečně mnozí z těch, kdo
se na podzim 1989 začali politicky aktivizovat.
„Čas totálně explodoval“, vzpomíná spisovatel jáchym topol . A přece se i v „olověné době“
mezi rokem 1969 a pádem režimu děly rozhodující věci: československá společnost se s komunismem vnitřně rozešla již dlouho před rokem
1989. To znamenalo rozchod také s utopií roku
1968. To nedokázal zvrátit ani gorbačov, když s
odkazy na Pražské jaro uváděl svůj v zahraničí
vysoce oceňovaný politický kurs. Výrok „kdo
se opozdí, toho život ztrestá“, který mu novináři vložili do úst, platil tedy i pro něj samotného.
in seinen Erinnerungen – auf die Tribüne
der Maidemonstration von 1968 zurückversetzt. Der Kreis der Geschichte schien sich zu
schließen.
So motivierend diese symbolische Rückbindung der „samtenen Revolution“ an den Prager
Frühling zunächst auch gewirkt haben mag,
sie erwies sich als eine Illusion. Die ehemaligen Reformer, die mit hohen Erwartungen auf
die Bühne des politischen Geschehens zurückgekehrt waren, waren schon bald sehr einsam.
Die postkommunistische Gesellschaft verlor
relativ schnell jeglichen Appetit auf weitere
sozialistische Experimente. Im gleichen Maße,
wie der tragisch gescheiterte Versuch von 1968
in der politischen Einöde der Normalisierungszeit zum Mythos und zur offenen Rechnung
zugleich geworden war, wurde er nun schrittweise entzaubert und ins Vergessen gedrängt.
Insofern war das Bild der um 180 Grad drehbaren Jahreszahl auf dem Studentenplakat
durchaus trügerisch. Es erweckte nicht nur
den falschen Eindruck, dass man erneut an die
Ideen von 1968 anknüpfen könne, sondern es
ließ auch alles, was nach dem 21. August 1968
bis in die Herbsttage 1989 geschehen war, als
seltsam zeitlos erscheinen. Als ob die tschechoslowakische Gesellschaft und mit ihr die
Menschen in eine Art Gefrierzustand versetzt
worden wären. Tatsächlich empfanden viele,
die im Herbst 1989 politisch aktiv wurden, diesen starken Kontrast zwischen der einstigen
Erstarrung und dem atemberaubenden Gefühl der sich überschlagenden Entwicklung.
„Das war eine totale Explosion der Zeit“, erinnerte sich der Schriftsteller jáchym topol . Und
doch war auch in der „bleiernen Zeit“ zwischen 1969 und dem Kollaps des Regimes Entscheidendes passiert: Die tschechoslowakische Gesellschaft hatte sich innerlich schon
lange vor 1989 endgültig vom Kommunismus verabschiedet. Dieser Abschied schloss
aber auch die Utopien von 1968 mit ein. Auch
ein gorbatschow konnte dies nicht mehr rückgängig machen, als er den Prager Frühling für
seinen im Ausland hoch gehandelten Kurs in
Anspruch nahm. Der ihm von der Presse in den
Mund gelegte Ausspruch „Wer zu spät kommt,
den bestraft das Leben“ galt insofern auch für
ihn. Hinzu kam, dass die kurze Rückbesinnung
auf 1968 während des „samtenen“ tschechoslowakischen Herbstes nicht überdecken konnte, dass der Prager Frühling nicht nur von sowjetischen Panzern niedergewalzt worden war,
Navíc nemohla krátká nostalgie po osmašedesátém zakrýt tu skutečnost, že Pražské jaro bylo
rozdrceno nejen sovětskými tanky, ale bylo po
invazi zrazeno i samotnými reformátory kolem dubčeka . Sověty v nouzi zrozená strategie
se ukázala pro československou společnost být
psychologicky zničující: protože se nenašlo dost
loutek pro pučistickou vládu, museli špinavou
práci kompromisů a ústupků převzít sami reformátoři. Student jan palach se svým burcujícím
činem 16. ledna 1969 pokusil zabránit nastupující společenské letargii.
Vést paralely mezi roky 1968 a 1989 se ovšem z
jiného hlediska veskrze nabízí: Stejně jako během Pražského jara k sobě Praha v listopadu
1989 poutala zraky celého světa. Po letech hřbitovního ticha tu pojednou vřely dějiny, ohlašoval se návrat do Evropy. Jenomže tentokrát nebyli občané sousedních zemí státního socialismu pouhými diváky, ale již týdny předtím se
objevily působivé mediální obrazy mírumilovných protestů plných fantasie a padajících hraničních zátarasů. Pád berlínské zdi pak o několik dní později Prahu znovu vytlačil ze scény.
Ale i v tom hrála Praha svou roli. Východoněmečtí uprchlíci v lobkovickém paláci na pražské
Malé Straně, jejichž osiřelými trabanty a wartburgy byly přeplněny její úzké uličky, nejenom
rozhýbali poměry v ndr , ale probudili i dotud
poklidné Čechy. Bez této mediálně zprostředkované mezinárodní dynamiky obrazů otevření
maďarské hranice a uprchlíků na pražském vylvyslanectví se podzimu 1989 nedá porozumět.
Stejně jako už v roce 1968 se počátkem roku
1990 do Prahy valily houfy politických a kulturních turistů z Východu i Západu, aby vdechovali atmosféru spektakulárního a nikým neočekávaného převratu.
Se zlomem roku 1989 a s rozpadem komunismu
se rozhodujícím způsobem změnil i pohled na
hnutí osmašedesátníků jakožto levicový politický koncept. To platí stejnou měrou na Východě i na Západě. Po zkušenostech okupace, normalizace a rozkladu ztratilo Pražské jaro svou
historickou nevinnost. To nemohli popřít ani ti,
kdo vyjádřili svou oprávněnou skepsi vůči „konci dějin“ deklarovanému záhy po roce 1989. Naivní návraty už nebyly a nejsou možné.
Dívat se na rok 1968 perspektivou devětaosmdesátého by ovšem znamenalo neabsolutisovat
přelomový charakter těchto let. Tím se nabízí šance uvažovat v delších časových úsecích a
přesahujících souvislostech. Přesto, že u mnoha
lidí přetrvala představa Pražského jara jakoby z
XIII
sondern nach dem Einmarsch auch von den
Reformern um dubček im Stich gelassen wurde. Eine von den Sowjets zunächst aus der Not
geborene Strategie erwies sich bezogen auf die
tschechoslowakische Gesellschaft als psychologisch verheerend: Da man nicht genügend
Marionetten für eine Putschregierung fand,
mussten die Reformer selbst die Drecksarbeit
der faulen Kompromisse und des allmählichen
Rückzugs übernehmen. Der Student jan palach
hat mit seiner Selbstverbrennung am 16. Januar
1969 gegen die dadurch erzeugte gesellschaftliche Lethargie anzugehen versucht.
In einer anderen Hinsicht ist es jedoch durchaus naheliegend, Parallelen zwischen 1968
und 1989 zu ziehen: Wie schon während des
Prager Frühlings zog die Hauptstadt Prag und
mit ihr das ganze Land im November 1989 erneut die Blicke der Welt auf sich. Hier brummte nach Jahren der Friedhofsstille auf einmal
wieder Geschichte, hier kehrte man wieder
nach Europa zurück. Nur diesmal waren die
Menschen in den ehemaligen staatssozialistischen Nachbarländern nicht nur Beobachter,
sondern hatten in den Wochen davor schon
selbst eindrucksvolle Medienbilder von friedlich-phantasievollen Protesten und fallenden
Grenzzäunen geliefert. Die fallende Berliner
Mauer lief dann wenige Tage später Prag erneut den Rang ab. Aber auch dieser Vorgang
war von hier aus beeinflusst worden. Die ostdeutschen Botschaftsflüchtlinge im Palais
lobkowicz auf der Prager Kleinseite, deren zurückgelassene Trabis und Wartburgs die engen Gassen verstopften, brachten nicht nur die
Verhältnisse in der ddr zum Tanzen, sondern
rüttelten auch die bis dahin ruhig gebliebenen
Tschechen wach. Ohne diese medial vermittelte transnationale Dynamik der Bilder von
der ungarischen Grenzöffnung und den Prager Botschaftsflüchtlingen ist der Herbst 1989
nicht zu verstehen. Wie schon 1968 kamen
sie dann Anfang der 1990er-Jahre in Scharen
nach Prag, die Polit- und Kulturtouristen aus
Ost und West, und suchten teilzuhaben an der
Atmosphäre des spektakulären und von niemandem vorhergesehenen Umbruchs.
Die Zäsur von 1989 und der mit ihr verbundene Zusammenbruch des Kommunismus haben
die Perspektive auf die 68er-Bewegungen als
linke politische Entwürfe und Praxen entscheidend verändert. Dies gilt gleichermaßen für Ost
und West. Mit den Erfahrungen von Okkupation, Normalisierung und Zusammenbruch
XIV
čistého nebe spadnuvšího lednového pléna ksč
a shora naordinované volby dubčeka tajemníkem strany, je tento populární omyl dávno doveden ad absurdum. Pražskému jaru předcházela dlouhá prehistorie se svými sociálními, ekonomickými, kulturními a politickými aspekty,
jež ještě zdaleka nebyly zpracovány. K těm patří i legendární kafkovská konference, kterou organizovali pražští germanisté v čele s eduardem
goldstückerem roku 1963 v liblickém zámku,
stejně jako rozkvět divadla a filmu nebo menší
či větší troufalosti spisovatelů. A je tu také nové
sebevědomí dětí socialismu, které po vyprahlých letech stalinistické masové mobilisace, občanských válek a megalomanie průmyslové produkce, chtěly žít trochu moderněji, individuálněji a lépe, a proto pohlížely k Západu. Celkový
obraz doplňují také filmy beatles v pražských kinech, rockenrollové hříchy mládí karla gotta ,
který v Lucerně předváděl elvise a kopíroval
Paint it black od rolling stones, nebo kult allena
ginsberga , který Československo navštívil už v
roce 1965 a byl zvolen králem majálesu. Nová
politika reformátorů kolem dubčeka, šika,
smrkovského, mlynáře a dalších se rozvíjela ve
společnosti, která už byla na změny připravena.
Tato společnost se nenechala znovu zkrotit, když
noviny, rozhlas i televize oproštěné od censury zacházely dále než i leckterý z reformátorů
byl ochoten překousnout. Co leonid brežněv
řekl předákovi československých komunistů –
„ alexandře stěpanoviči , musíme si spolu naléhavě pohovořit“ – a co bylo směsí výhrůžek
a proseb – je známo díky jejich dokumentovanému telefonátu z 13. srpna 1968.
Jakkoli byla invaze z 21. srpna 1968 nepochybně hlubokým zářezem, neměli bychom ztrácet
ze zřetele kontinuitu. Déle než rok trvalo, než
se okupantům a jejich domácím nohsledům podařilo Pražským jarem probuzenou společnost
znovu uchopit do svého sevření. A i v této době
pokračovaly ve skrytu některé z reformních aktivit, vyšla nejedna kritická kniha a v kinech se
objevily vzdorné filmy. Otázka, zda bylo možné
československou společnost mobilisovat k ozbrojenému odporu proti okupaci, jaké by byly
šance a zda po 21. srpnu ještě šlo situaci zvrátit, zůstává čirou spekulací. Křídlu znovunastolujícímu komunistické panství vedenému
gustávem husákem , který mutoval ze Šavla v Pavla, se nakonec podařilo situaci zvládnout jenom
s masivním nasazením státní a policejní moci.
První výročí invaze v roce 1969 s celostátními
protesty obyvatel bylo prubířským kamenem.
im Rücken verlor auch der Prager Frühling
seine historische Unschuld. Selbst diejenigen, die berechtigte Skepsis gegenüber dem
nach 1989 schnell verkündeten „Ende der Geschichte“ hegten, können dies nicht bestreiten. Naive Rückreisen waren und sind nicht
mehr möglich.
1968 durch die Brille von 1989 zu betrachten
würde dann allerdings auch heißen, die Jahre
des Umbruchs in ihrem Zäsurcharakter nicht
zu verabsolutieren. Dies böte die Chance, in
größeren Zeiträumen und übergreifenden Zusammenhängen zu denken. Auch wenn immer noch in mancher Darstellung der Prager
Frühling quasi aus heiterem Himmel nach
dem Januarplenum der ksč und der Wahl
dubčeks zum Parteichef von oben verordnet hereinbricht, ist dieser populäre Irrtum
inzwischen längst ad absurdum geführt. Der
Prager Frühling hat eine lange Vorgeschichte mit vielen sozialen, wirtschaftlichen, kulturellen und politischen Facetten, die längst
noch nicht alle aufgearbeitet sind. Zu ihr gehört die inzwischen legendäre, von eduard
goldstücker und seinen Prager Germanistenkollegen 1963 organisierte kafka-Konferenz im Schloss von Liblice ebenso wie die Blüte von Theater und Film oder die kleinen und
großen Frechheiten der Schriftsteller. Zu ihr
gehörte ein neues Selbstbewusstsein der Kinder des Sozialismus, die nach den Durstjahren
von stalinistischer Massenmobilisierung, Bürgerkrieg und Tonnenideologie ein wenig moderner, ein wenig individueller und ein wenig besser leben wollten und dafür den Blick
nach Westen richteten. Dazu gehören auch die
beatles-Filme in Prager Kinos, die rock ‘n‘ rollenden Jugendsünden eines karel gott, der in der
Lucerna den elvis gab und „Paint it black“ von
den rolling stones coverte, oder der Kult um
allen ginsberg, der schon 1965 die Tschechoslowakei besuchte und zum König des Studentenfestes Májales gewählt wurde. Die neue Politik der Reformer um dubček, šik, smrkovsky,
mlynář und die anderen traf auf eine bereits
vorbereitete Gesellschaft, die auf Veränderung
aus war. Sie ließ sich auch nicht mehr zähmen,
als das zensurbefreite Treiben in den Zeitungen,
in Rundfunk und Fernsehen oder auf den Bühnen selbst manchem der Reformer zu bunt wurde. Was leonid breshnew diesbezüglich dem
tschechoslowakischen kp -Chef – „ alexander
stepanowitsch, wir müssen dringend miteinander reden“ – in einer Mischung aus Drohung
Následovaly bezpříkladné čistky ve straně
a společnosti, jež dubčeka degradovaly na lesního dělníka a kritické intelektuály proměnily hromadně v topiče, vrátné a tovární dělníky.
Kritičtí duchové houfně opouštěli zemi, pakliže za hranicemi nezůstali už bezprostředně po
invazi. Čechům a Slovákům zůstala malá útěcha, když alespoň na mistrovství světa v ledním
hokeji v březnu 1969 nenáviděným Sovětům
uštědřili porážku.
Ani nový režim však nemohl vývoj započatý v
šedesátých letech a zrychlený v několika měsících Pražského jara vrátit zcela zpět. „Normalizaci“ situace nebylo možné provést bez úliteb.
Režim musel lidi pragmaticky uplácet v sociální politice, aby vyhověl jejich požadavkům na
konsum, životní styl a volný čas, které se rozvinuly s modernisací a otevřením československé
společnosti vůči Západu a nechal se tak zatáhnout do soutěže, ve které Západ určoval měřítka a která byla dlouhodobě nejen hospodářsky
nad jeho síly. Přínos této nepsané společenské
smlouvy, která chtěla odměnit politickou loajalitu spotřebou a zábavou, byl jen nepatrný a přechodný. Často jako zkorumpovaná kritizovaná
úniková společenství soukromých zájmů a víkendových chalup však byla ambivalentním
způsobem apolitická. Na jedné straně odtud nehrozily žádné politické potíže v podobě opozičních aktivit. Na druhé straně už takovou společnost nebylo tak snadné mobilizovat pro cíle
vládnoucího systému, a to přesto, že až do svého trpkého konce praktikoval rituály masového souhlasu a nadšení, aby uchoval vnější zdání. Ve svém životním stylu i formách masové
kultury byla československá společnost i v sedmdesátých a osmdesátých letech prosáklá západním duchem. Jako takovou zemi poznávaly
i masy východoněmeckých turistů, pro něž Praha spolu s Budapeští stále patřily k nejsvobodnějším a nejvíce západním metropolím východního bloku. Tento světový nádech dovoloval návštěvníkům z ndr lépe snášet všechno to skryté
či otevřené ponižování, jemuž byli ve srovnání
se svými německou tvrdou měnou vybavenými
bratry a sestrami vystaveni.
Zmíněná kulturní kontinuita neplatí jen pro
oblast spotřeby a soukromého stylu života, ale
zejména pro alternativní formy mladé kultury a pro oblast popové kultury. Také československá společnost zažila svá šedesátá léta s rockenrollem importovaným ze Západu, estetikou
hippies a novými módními styly. S pomocí těchto prostředků a symbolů se mladá generace
XV
und Bitte in dieser Sache ins Ohr flüsterte, ist
dank eines dokumentierten Telefonats der beiden vom 13. August 1968 bekannt.
So einschneidend der Einmarsch vom 21. August 1968 zweifelsohne war, sollte man auch
den Blick für Kontinuitäten nicht verlieren. Es
dauerte gut ein Jahr, bis es den Besatzern und
den einheimischen Moskowitern gelang, die
durch den Prager Frühling entfesselte Gesellschaft wieder in die Zange zu nehmen. In dieser Zeit wurde manches Reformvorhaben im
Stillen einfach weitergeführt, erschien noch
so manches kritisches Buch und kam noch dieser oder jener aufmüpfige Film in die Kinos.
Die Frage, ob sich die tschechoslowakische Gesellschaft für einen bewaffneten Widerstand
gegen die Okkupation hätte mobilisieren lassen, wie dessen Chancen gestanden hätten
und ob es noch nach dem 21. August möglich
gewesen wäre, die Situation zu kippen, bleibt
spekulativ. Den Restauratoren der kommunistischen Herrschaft unter dem vom ReformerSaulus zum Hardliner-Paulus gewandelten
gustáv husák gelang es schließlich nur mit einem Großaufgebot an staatlicher und polizeilicher Gewalt, die Verhältnisse in den Griff zu
bekommen. Der erste Jahrestag der Invasion
1969 mit landesweiten Bevölkerungsprotesten
wurde zur Probe aufs Exempel. Es folgte eine
beispiellose Säuberungswelle in Partei und
Gesellschaft, die den abgesetzten dubček zum
Forstarbeiter degradierte und kritische Intellektuelle reihenweise zu Heizern, Pförtnern
und Fabrikarbeitern machte. Die kritischen
Geister verließen in Scharen das Land, so sie
nicht schon unmittelbar nach dem Einmarsch
im Ausland geblieben waren. Den Tschechen
und Slowaken blieb der schwache Trost, dass
sie zumindest bei der Weltmeisterschaft im
Eishockey im März 1969 den gehassten Sowjets eine Niederlage bereiten konnten.
Aber auch das neue Regime konnte nicht hinter bestimmte Entwicklungen zurückgehen,
die in den 1960er-Jahren ausgelöst und in den
wenigen Monaten des Prager Frühlings beschleunigt worden waren. Die „Normalisierung“ der Situation war nicht ohne Zugeständnisse zu haben. Das Regime musste mit sozialpolitischen Geschenken und ideologischem
Pragmatismus jenen Veränderungen in den
Lebensstilen, Konsumbedürfnissen und Freizeitinteressen der Bevölkerung Tribut zollen,
die durch die Modernisierung und die Öffnung der tschechoslowakischen Gesellschaft
XVI
socializovaná v epoše státního socialismu pokoušela vykročit z ideologicky a kulturně nalinkovaných drah. Jedna z nejpůsobivějších fotografií josefa koudelky z období Pražského jara
ukazuje tváře dívek, jež se jako květinové děti
vmísily do prvomájového průvodu roku 1968.
Jak silně tento kulturní transfer ve společnosti
působil bylo možno pozorovat o každém víkendu, kdy se václavské náměstí změnilo v jedinou
obrovskou výměnnou burzu gramofonových
desek ze Západu. Tuto kulturní erozi už nebylo
možno zvrátit. I po násilném ukončení liberalizace si rocková hudba podržela svou podvratnou energii a žila dále v československém undergroundu 70. a 80. let. Všechny pokusy se strany
státu tuto hudbu domestikovat a nahradit socialistickými náhražkami vedly k trapným výsledkům a jenom zvyšovaly chuť na originály.
Zatímco na Západě se rebelantský duch rockové a popové kultury díky komercializaci ponenáhlu stal pouhou pózou, mnohde na Východě
zůstal živý. V jedné zprávě o „popu v pražském
undergroundu“, která vyšla roku 1975 ve Spolkové republice jako zvláštní Praze věnované číslo časopisu „Kontinent“, popisoval ivan martin
jirous, jeden z vůdčích představitelů undergroundu, tuto živou hudební scénu orientovanou na
velvet underground, franka zappu, doors, erica
burdona, jimi hendrixe nebo grateful dead, a to,
jak tyto vlivy obohatila o vlatní emocionální a
estetická hlediska. Podnětem ke vzniku Charty 77 bylo, jak známo, v roce 1976 zatčení členů
skupin plastic people of the universe a dg307,
které se normalizační režim vysokými tresty a
bezpříkladnou difamační kampaní snažil umlčet. Když v Československu stále ještě populární zpěvačka velvet underground nico cestou z
Maďarska do Německa uspořádala v Brně a Praze dva tajné koncerty, vzbudilo to velký rozruch
v celé alternativní scéně a způsobilo paniku na
oficiálních místech. tom stoppard tento nepodcenitelný podíl rockové hudby jako životního
stylu na pádu komunistického režimu učinil námětem své hry „Rock ´ n´ Roll“, která měla premiéru roku 2006 v Londýně. Hra postihuje období
mezi invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 a pražským koncertem
Rolling Stones roku 1990. Hlavní postava, student jan, se po svém návratu domů z Oxfordu
jako nadšený příznivec rockové hudby a fanoušek plastic people dostane mezi mlýnská kola
státní represe. Poté, kdy mu režim v bezmocném
vzteku zničí starostlivě ochraňovanou sbírku
desek, je mladík přinucen se rozhodnout a vyjít
gegenüber dem Westen ausgelöst worden waren. Damit ließ es sich auf einen Wettlauf ein,
in dem die westliche Seite die Maßstäbe setzte
und der den Staatssozialismus auf lange Sicht
nicht nur wirtschaftlich hoffnungslos überforderte. Die Integrationsgewinne dieses ungeschriebenen Gesellschaftsvertrages, der den
Verzicht auf politische Rebellion mit Konsum
und Unterhaltung aufzuwiegen suchte, blieben gering und nur vorübergehend. Die oft als
korrumpiert gescholtene Nischengesellschaft
der Wochenendgrundstücke und privaten Inseln war jedoch auf ambivalente Weise apolitisch. Auf der einen Seite drohte dem Regime
von dieser Seite kein politisches Ungemach in
Gestalt von oppositionellen Bestrebungen. Auf
der anderen Seite war diese Gesellschaft nicht
mehr ohne weiteres für die Zwecke des Herrschaftssystems mobilisierbar, obwohl mit den
bis zum bitteren Ende praktizierten alten Ritualen der Massenakklamation und Begeisterung
versucht wurde, den schönen Schein aufrechtzuerhalten. In lebensweltlicher und massenkultureller Hinsicht blieb die tschechoslowakische Gesellschaft in den 1970er- und 1980erJahren weiter vom Geist der Verwestlichung
infiltriert. Als solches erlebten das Nachbarland auch die Scharen von ostdeutschen Touristen, für die Prag neben Budapest immer
noch zu den freizügigsten und westlichsten
Metropolen des Ostblocks gehörte. Dieser Gewinn an Weltläufigkeit ließ die Besucher aus
der ddr auch geduldig alle subtilen oder offenen Demütigungen ertragen, die sie mit Blick
auf ihre mit der harten D-Mark auftrumpfenden westdeutschen Brüder und Schwestern
über sich ergehen lassen mussten.
Die genannte kulturelle Kontinuität gilt nicht
nur für den Bereich des Konsums und der privaten Lebensstile, sondern besonders für die
alternativen Jugendkulturen und die Popkultur. Auch die tschechoslowakische Gesellschaft erlebte ihre Swinging Sixties, in denen
der aus dem Westen importierte Rock ‘n‘ Roll,
die Flower-Power Ästhetik der Hippiebewegung und die neuen Modestile zu Mitteln und
Symbolen wurden, mit denen eine im Staatssozialismus sozialisierte junge Generation
aus den ideologisch und kulturell normierten Bahnen auszubrechen suchte. Eine der eindrucksvollen Fotografien von josef koudelka
aus der Zeit des Prager Frühlings lässt den Betrachter in die Gesichter einer Gruppe junger
Mädchen sehen, die sich als Blumenkinder
ze své ulity. Situovat Pražské jaro do dlouhodobějšího společenského a kulturního horizontu
má význam i v jiném ohledu. Pohled na záplavu
vzpomínek na rok 1968 ukazuje, že osmašedesátnické hnutí na Západě a tehdejší vývoj v Československu i v dalších zemích východního bloku
jsou ve vzpomínkách vnímány stále ještě odděleně. Někdejší protagonisté studentských protestů v Paříži, Berlíně nebo Berkeley vzpomínají na
své buřičské mládí se sebezalíbením. Nekonal se
velký roll back těch, kdo v osmašedesátém větří
kořeny všeho zla, od rozpadu světového řádu až
po rozklad rodiny. Opájení se vzpomínkami na
studentskou revoltu a z ní vzešlou kulturní revoluci nápadně kontrastuje s pozoruhodnou nerozhodností, s níž Češi ještě nedávno zacházeli
se svým „osmašedesátým“. Toto teprve ponenáhlu překonávané rozštěpení vzpomínky překrývá skutečnost, že v tehdejším vývoji na Východě
a na Západě bylo mnoho společného. Tuto komparativní a nadnárodní perspektivu roku 1968
bude bezpodmínečně nutno rozvíjet: i během
Pražského jara hráli studenti jako motor změny
důležitou roli. Mladá generace v Československu pohlížela na Paříž a Berlín: formy, rituály a
symboly protestu putovaly přes hranice, ztrácející svou neprostupnost. Na Západě i na Východě
bylo studentské hnutí v šedesátých letech svého
druhu seismografem probíhajících modernizačních procesů i výsledných společenských konfliktů. Příběhy o setkání protagonistů obou hnutí, které od té doby vešly ve známost, bude třeba
dále zkoumat a dokumentovat. Neplatí to jen pro
mnohokrát uváděnou cestu rudi dutschkeho do
Prahy koncem března 1968 a jeho diskuse s českými studenty na Karlově universitě. Jeho představa o možném společném postupu hnutí na
Východě a Západě zůstala v menšině. Kriticky
zpracovat bude třeba odstup, který si tehdejší západoněmecká levice udržovala vůči Pražskému
jaru, protože za „socialismem s lidskou tváří“ větřila liberalismus směřující ke kapitalismu. maocetung byl pro ně často důležitější než dubček a
jeho spojenci v Praze. Příběhy vztahů a vzájemného vnímání politicky angažovaných studentů na Východě a na Západě byl právě příběhem
nedorozumění a rozdílných očekávání. Navzdory tomu některá tehdejší setkání přetrvala mrazivou dobu po sovětské invazi.
Po násilném ukončení Pražského jara se ovšem
vzdálenosti mezi Východem a Západem v kulturním ohledu zase zvětšily a zájem Západu o sousední zemi relativně brzy opadl. To se dalších 20
let nemělo změnit.
XVII
in den Demonstrationszug zum 1. M ai 1968
gemischt hatten. Wie weit dieser kulturelle Transfer in die Gesellschaft hineinwirkte, ließ sich auch an jedem Wochenende in
Prag beobachten, wo sich der Wenzelsplatz
in eine riesige Tauschbörse für Schallplatten
aus dem Westen verwandelte. Diese kulturelle
Erosion ließ sich nicht mehr rückgängig machen. Auch nach dem gewaltsamen Ende der
Liberalisierung behielt die Rockmusik ihre
subversive Kraft und lebte im tschechoslowakischen Underground der 1970er- und 1980erJahre weiter. Alle staatlichen Versuche, die
Musik und die mit ihr verbundene Subkultur
durch sozialistische Kopien zu domestizieren führten zu peinlichen Ergebnissen, die
den Appetit auf die Originale nur umso größer werden ließ. Während im Westen der rebellische Geist der Rock- und Popkultur durch
die Kommerzialisierung der Musik- und Modeszenen allmählich zur wohlfeilen Pose erstarrte, blieb er im Osten vielerorts lebendig.
In einem Bericht über den „Pop im Prager Untergrund“ in dem 1975 in der Bundesrepublik
erschienenen Sonderband Prag der Zeitschrift
„Kontinent“ beschrieb mit ivan martin jirous
einer seiner führenden Köpfe eine lebendige Musikszene, die sich an den velvet underground, frank zappa , den doors, eric burdon,
jimi hendrix oder den grateful dead orientierte und diese Einflüsse mit eigenen emotionalen und ästhetischen Gesichtspunkten verband. Den Auslöser für die Gründung
der Charta 77 bildete bekanntermaßen 1976
die Verhaftung von Mitgliedern der plastic
people of the universe und der Band dg307, die
das Normalisierungsregime mit hohen Haftstrafen und einer beispiellosen Diffamierungskampagne mundtot zu machen suchte. Als die
in der Tschechoslowakei immer noch populäre velvet underground -Sängerin nico 1985 auf
der Durchreise von Ungarn nach Deutschland
zwei geheime Konzerte in Prag und Brünn gab,
versetzte dies die gesamte alternative Szene in
Aufruhr und die staatlichen Stellen in Panik.
tom stoppard hat diesen kaum zu überschätzenden Anteil der Rockmusik als Lebensform
am Zusammenbruch des kommunistischen
Regimes mit seinem 2006 in London uraufgeführten Stück „Rock ‘n‘ Roll“ zum Thema gemacht. Das Stück spannt einen Bogen vom Einmarsch der Truppen des Warschauer Paktes in
die Tschechoslowakei am 21. August 1968 bis
zu dem Konzert der rolling stones in Prag im
XVIII
Podzim roku 1989 a následná doba plná přeměn
vyvolaly na Západě vzhledem k nenásilné povaze převratu a zmizení železné opony euforické
reakce. Po nějaký čas poutaly radost a zvědavost
pohledy k východnímu sousedovi. Potěšení ze
znovu objeveného středu Evropy ale trvalo jen
chvíli. Poměrně brzy problémy a náklady spojené s transformací a nové zkušenosti kulturních a mentálních odlišností, jakož i nevyhnutelně zklamaná očekávání, zkalily tento obraz.
Ve srovnání s rokem 1968 jsou nápadné hluboké
rozdíly mezi Východem a Západem v sociální,
kulturní a politické dynamice: Zatímco proměny a zlomy, které přinesl převrat roku 1989 na
Východě zachvátily skoro všechny oblasti života lidí, západní společnost se po rozpadu komunismu cítila spíše utvrzena ve svém statu quo
nejlepšího z možných světů. Nadšení ze změny
na Východě nebylo provázeno odpovídající dynamikou vnitřních reforem na Západě. Instituce, pořádky a hodnoty, které byly v 70. a 80. letech ještě předmětem veřejné kritické debaty, se
staly vzorem pro Východ. Na pozadí katastrofálních následků plánovaného hospodářství, centralismu a neustálé státní intervence se novým
politickým elitám na Východě často jevily jako
jediná alternativa. To se mělo změnit teprve s
příchodem mezinárodního terorismu, ekologických problémů, demografických změn, eroze politického prostředí, hospodářské globalizace, přechodu k informační společnosti a krizí
finančních trhů. Převrat roku 1989 zůstává jedním z nejdůležitějších politických zlomů dvacátého století a je právem hodnocen jako vrchol
v dějinách demokratických a liberálních hnutí. Pokud jde o sociální, hospodářský a politický rozvoj evropských společností, bude podobný zlom asi spatřován spíše v prvním desetiletí
21. století.
V kulturním ohledu je nepřehlédnutelný rozdíl mezi roky 1968 a 1989: studentské hnutí na
Západě a Pražské jaro na Východě budou připomínány především pro kulturní přeměny, jež
vyvolaly respektive urychlily, ať už jde o sexuální revoluci, alternativní způsoby života nebo
rozkvět umělecké, divadelní, literární a filmové
scény. Nenásilné revoluce roku 1989 žádné dlouhodobě působící srovnatelné přeměny přinést
nedokázaly. Vyrostly na specifické půdě konfrontace a vymezování se vůči komunistickému
režimu. V okamžiku zvratu se vše kulturní nutně stalo politickým. Scény divadel se změnily v
politická pódia, herci, spisovatelé a umělci stáli u řečnických pultů shromáždění. Do paměti
Jahre 1990. Die Hauptfigur, der nach Oxford geflüchtete tschechische Student jan, gerät nach
seiner Rückkehr in die Heimat als leidenschaftlicher Rockmusikanhänger und Fan der plastic
people in die Mühlen der staatlichen Repression. Die Zerstörung seiner sorgsam gehegten
Plattensammlung symbolisiert die ohnmächtige Wut des Regimes gegen diese kulturelle
Gegenmacht und zwingt den jungen Mann,
sich zu entscheiden und seine Nische zu verlassen.
Den Prager Frühling in einer längeren gesellschafts- und kulturgeschichtlichen Perspektive
zu verorten ist auch in einer anderen Hinsicht
sinnvoll. Ein Blick auf die boomende Erinnerung an 1968 offenbart, dass die 68er-Bewegungen im Westen und die Entwicklungen in
der Tschechoslowakei und den anderen Ostblockländern immer noch getrennt erinnert
werden. Die einstigen Protagonisten der Studentenproteste in Paris, Berlin oder Berkeley
schwärmen nicht ohne Selbstgefälligkeit von
ihrer rebellischen Jugend. Das große Roll back
derjenigen, die in 1968 die Wurzel aller heutigen Übel vom Zerfall der Werteordnung bis
zur Auflösung der Familie witterten, blieb aus.
Dieses Rauschen der Erinnerung an die studentische Rebellion und die von ihr ausgelöste Kulturrevolution kontrastiert in auffälliger
Weise mit der merkwürdigen Unentschlossenheit, mit der die Tschechen noch bis vor kurzem mit ihrem „1968“ umgegangen sind. Diese erst allmählich wieder überwundene Aufspaltung der Erinnerung hat verdeckt, wie
viel die Entwicklungen in Ost und West damals gemeinsam hatten. Die Ansätze zu einer
komparativ und transnational ausgerichteten
Perspektive auf 1968 müssen unbedingt weiterentwickelt werden: Auch während des Prager Frühling spielten die Studenten als Motor der Veränderung eine wichtige Rolle. Die
junge Generation in der Tschechoslowakei
blickte nach Paris und Berlin: Formen, Rituale und Symbole des Protests wanderten über
die durchlässiger gewordenen Grenzen. Im
Westen wie im Osten wurde die Studentenbewegung zu einer Art Seismografen für die sich
in den 1960er-Jahren vollziehenden Modernisierungsprozesse und die daraus resultierenden gesellschaftlichen Konflikte. Die vielen
inzwischen bekannt gewordenen Geschichten
der direkten Begegnungen zwischen den Protagonisten beider Bewegungen müssen weiter erforscht und dokumentiert werden. Dies
se vryly obrazy Alexanderplatzu ve východním
Berlíně nebo pražských divadel, kde se scházelo Občanské fórum a „Verejnosť proti násiliu“.
V paměti zůstane i nesmírná fantasie a tvořivost, s nimiž lidé vyjádřili svůj protest proti stářím zesláblému komunistickému režimu. Hnutí
roku 1989 nepřineslo žádné specifické podněty
v umění, literatuře, divadle, filmu nebo populární hudbě. Politický styl přímé demokracie a
antiautoritářství se nedokázal natrvalo etablovat. Základna občanské společnosti v transformující se společnosti se teprve pozvolna rozvíjí.
Opoziční formy kultury, které se rozvinuly v sedmdesátých a osmdesátých letech byly po kratičkém triumfu konfrontovány s tlaky tržních
mechanismů a komercialisace, na něž nebyly
připraveny. Globalizace a orientace na Západ se
v oblasti kultury staly v postkomunistických
společnostech určujícími trendy. K tomu přistupuje obtížné dědictví čtyřiceti let státního socialismu provázené leckdy vášnivými debatami
o umělcích a literátech, kteří se zapletli se státem a tajnou policií. Někteří z hudebníků, kteří hráli na palubě potápějícího se Titanicu státního socialismu, přežili ztroskotání ve zdraví a
těší se nové popularitě. Jen postupně se převrat
roku 1989 stává námětem uměleckého zpodobení v literatuře, divadle nebo výtvarném umění. Proces kulturní sebereflexe není ani zdaleka uzavřen. Společné vzpomínky na léta 1968 a
1989 mohou přispět k tomu, aby se tento proces
stal evropskou záležitostí překračující národní
nálady a pocity.
XIX
gilt nicht nur für die vielzitierte Reise von rudi
dutschke Ende März 1968 nach Prag und seine Diskussionen mit tschechischen Studenten
an der Karls-Universität. Dessen Vorstellung
von einem möglichen Zusammengehen der
Bewegungen in Ost und West blieb eine Minderheitenposition. Kritisch aufzuarbeiten ist
insofern die Distanz der damaligen westdeutschen Linken zum Prager Frühling, die hinter
dem „Sozialismus mit menschlichem Antlitz“
eine Liberalisierung hin zum Kapitalismus
witterten und denen mao oft wichtiger war als
dubček oder ihre Prager Kommilitonen. Die
Beziehungs- und Wahrnehmungsgeschichte
der politisch bewegten Studenten in Ost und
West war eben auch eine Geschichte der Missverständnisse und unterschiedlichen Erwartungen. Dennoch haben einige dieser Begegnungen aus dem Jahre 1968 die neue politische
Eiszeit nach dem Einmarsch überdauert.
Mit dem gewaltsamen Ende des Prager Frühlings wurden die kulturellen Entfernungen
zwischen Ost und West jedoch wieder größer,
und die westliche Neugier auf das Nachbarland erlahmte schon relativ bald. Es sollte über
20 Jahre dauern, bis sich dies änderte.
Der Herbst 1989 und seine veränderungsgesättigte Folgezeit lösten angesichts der Gewaltlosigkeit des Umbruchs und des verschwundenen Eisernen Vorhangs im Westen euphorische
Reaktionen aus. Für einige Zeit bestimmten
Freude und Neugier den Blick auf die östlichen Nachbarn. Allerdings dauerte diese Lust
an der Wiederentdeckung der ostwärts liegenden Mitte Europas nur eine begrenzte Zeit. Relativ bald trübten die Probleme und Kosten der
Transformationen, die neuerlichen Erfahrungen kultureller und mentaler Differenz sowie
die angesichts überzogener Erwartungen unvermeidlichen Enttäuschungen das Bild. Auffällig im Vergleich zu 1968 ist ein Gefälle der
sozialen, kulturellen und politischen Dynamik zwischen Ost und West: Während die Veränderungen und Einschnitte durch den Umbruch von 1989 in den Ländern des ehemaligen Ostblocks nahezu alle Lebensbereiche der
Menschen erfassten, fühlten sich die westlichen Gesellschaften durch den Zusammenbruch des Kommunismus eher in ihrem Status
quo als beste aller möglichen Welten bestätigt.
Die Begeisterung über den Wandel im Osten
wurde nicht von einer vergleichbaren Dynamik innerer Reformen im Westen begleitet. Institutionen, Ordnungssysteme und Werte, die
XX
in den 1970er- und 1980er-Jahren noch Gegenstand kritischer öffentlicher Debatten waren,
dienten als Leitbilder für den Osten. Auf dem
Hintergrund der desaströsen Folgen von Planwirtschaft, Zentralismus und permanenter
staatlicher Interventionen erschienen sie für
die neuen politischen Eliten im Osten oft als
alternativlos. Erst mit dem Aufkommen des
internationalen Terrorismus, den Fragen der
Ökologie, dem demografischen Wandel, der
Erosion politischer Milieus, der wirtschaftlichen Globalisierung, dem Übergang zur Informationsgesellschaft und der Krise der Finanzmärkte sollte sich dies ändern. Der Umbruch
von 1989 bleibt eine der wichtigsten politischen Zäsuren des 20. Jahrhunderts und wird
zu Recht als ein Höhepunkt in der Geschichte
der Demokratie- und Freiheitsbewegungen gefeiert. Im Hinblick auf die soziale, wirtschaftliche und politische Entwicklung der europäischen Gesellschaften wird vermutlich eher
das erste Jahrzehnt des 21. Jahrhunderts als zäsurprägend wahrgenommen werden.
In kultureller Hinsicht fällt ein nicht zu übersehender Unterschied zwischen 1968 und 1989
ins Auge: Die Studentenbewegung im Westen
und der Prager Frühling im Osten werden vor
allem wegen der von ihnen ausgelösten bzw.
beschleunigten kulturellen Veränderungen
von der Popkultur über die sexuelle Revolution bis hin zu alternativen Lebensentwürfen
und einer aufblühenden Kunst-, Theater-, Literatur- und Filmszene in Erinnerung bleiben.
Die friedlichen Revolutionen von 1989 haben
keine vergleichbare kulturelle Langzeitwirkung entfalten können. Sie erwuchsen aus einem spezifischen kulturellen Nährboden, der
durch die Konfrontation mit dem und die Abgrenzung vom kommunistischen Regime geprägt war. Im Moment des Umbruchs wurde
alles Kulturelle notwendig politisch. Die Theaterbühnen wurden zu politischen Podien,
Schauspieler, Schriftsteller und Künstler standen an den Rednerpulten der Kundgebungen.
Die Bilder vom Ostberliner Alexanderplatz
am 4. November 1989 oder aus den Prager
Theatern, wo sich das Bürgerforum und die
„Öffentlichkeit gegen Gewalt“ zusammenfanden, haben sich eingeprägt. Im Gedächtnis
bleibt die enorme Phantasie und Kreativität,
mit der die Menschen ihrem friedlichen Protest gegen die altersschwachen kommunistischen Regime Ausdruck verliehen. Die Bewegung von 1989 hat keine eigenen Strömungen
in Kunst, Literatur, Theater, Film und populärer Musik hervorgebracht. Die den Umbruch
prägenden basisdemokratischen und antiautoritären Politikstile konnten sich nicht dauerhaft etablieren. Ein zivilgesellschaftlicher Unterbau in den Transformationsgesellschaften,
der sie beerben könnte, entwickelt sich erst allmählich. Die in den 1970er- und 1980er-Jahren
gewachsenen Gegenkulturen sahen sich nach
einem kurzen Triumph dem zunächst für sie
ungewohnten Druck der Marktmechanismen
und der Kommerzialisierung gegenüber. Globalisierung und Verwestlichung wurden auch
in den postkommunistischen Transformationsgesellschaften zum bestimmenden Trend
im Bereich der Kultur. Hinzu kam die schwierige Auseinandersetzung um das kulturelle
Erbe von 40 Jahren Staatssozialismus mit zum
Teil heftigen Debatten über die Staatsnähe
und Geheimdienstverstrickungen von Künstlern und Literaten. Manche der Musiker in
der Bordkapelle der staatssozialistischen Titanic haben den Untergang gut überlebt und erfreuen sich neuer Popularität. Erst allmählich
wird der Umbruch von 1989 selbst zu einem
Gegenstand der künstlerischen Auseinandersetzung, nehmen sich Literatur, Theater und
bildende Kunst des Themas an. Der Prozess
der kulturellen Selbstvergewisserung ist also
noch lange nicht abgeschlossen. Die gemeinsame Erinnerung an 1968 und 1989 könnte dazu
beitragen, ihn zu einer die nationalen Befi ndlichkeiten überschreitenden europäischen Angelegenheit zu machen.
XXi
Inhalt
XXIII
XXIV
X
crossing 68/89
00
01
02
Hortensia Völkers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 02
Geleitwort | Slovo úvodem
Jürgen Danyel:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 04
crossing 69/89. Grenzüberschreitungen und Schnittpunkte zwischen
den Umbrüchen | Překračování hranic a průsečíky mezi přelomy
Christoph Kleßmann: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
1968 zwischen Ost und West. Zur Historisierung einer umstrittenen
Zäsur. | Rok 1968 mezi Východem a Západem. K historizaci jedné sporné
césury
03
Petr Fleischmann:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Jak jsem se stal aktérem dějin. Jeden český pohled na pařížský Květen
1968 | Wie ich ein Akteur der Geschichte wurde. Ein tschechischer Blick
auf den Pariser Mai 1968
04
Pierre Restany / A lex Mlynárčik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Zbúrať ďalšiu buržoáznu Bastilu: Po Sorbonne Múzeum moderného
umenia ! | Eine weitere Bastille der Bourgoisie niederreißen: Nach der
Sorbonne das Museum für moderne Kunst !
05
Jaroslav Pažout:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Československé studentské hnutí v šedesátých letech 20. století | Die
tschechoslowakische Studentenbewegung der 1960er-Jahre
06
07
08
Filme, Platten, Bücher |
Filmy, Gramodesky, Knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
Štěpán Benda im Gespräch mit Antonín Liehm | Štěpán Benda rozmlouvá
s Antonínem Liehmem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Thomas Irmer:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Die Kuh träumte von Milka. Gespräch mit Lothar Trolle | Krávě se zdálo
o Milce. Rozhovor s Lotharem Trollem
09
10
11
Václav Hudeček: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Collage aus dem Alltag eines europäischen Intellektuellen | Koláž ze
všedního dne evropského intelektuála
12
Daniel Grúň:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Kozmos slovenskej neoavantgardy medzi utópiou, fikciou a politikou |
Der Kosmos der slowakischen Neoavantgarde zwischen Utopie, Fiktion
und Politik
13
14
Brief von Günter Grass an Willy Brandt, Frühjahr 1968 | Dopis Güntera
Grasse Willymu Brandtovi, jaro 1968. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
Vojtěch Lindaur:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Dotknout se snu | Träume zum Anfassen
Kathrin Fahlenbrach:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Globale (Medien-)Revolten. Die Rolle der Medien für die Proteste um
1968 in Ost und West | Globální revolta (médií). Role médií při protestech
kolem roku 1968 na Východě a Západě
Zbyněk Baladrán: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
Atlas sloganů | Atlas der Slogans
XXV
XXVI
misunderstanding 68 / 89
Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
00 Hortensia
Geleitwort Slovo úvodem
|
01
Jennifer Schevardo:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
misunderstanding 68 /89. Fremde Zeitgenossen und umstrittene
Deutungen | Cizí současníci a sporné výklady
Frei: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
02 Norbert
Generation Sündenstolz. Generace hrdých hříšníků.
|
Rupnik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
03 Jacques
Pražské jaro a pařížský Květen – velké nedorozumění | Der Prager Frühling
und der Pariser Mai – ein großes Missverständnis
Miroslav Kusý:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194
04 O čom
som rozmýšľal v šesťdesiatych rokoch ? Worüber habe ich in den
|
sechziger Jahren nachgedacht ?
Zdeněk Pinc: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
05 Cesta
tam a zase zpátky aneb všechno je jinak Der Weg dorthin und wieder
|
zurück oder: alles ist ganz anders
Rudi Dutschke in Prag im Frühjahr 1968 |
06 Rudi
Dutschke na jaře 1968 v Praze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
07
Jacques Rupnik:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
Interview mit Rudi Dutschke „The Misunderstanding of 1968“ | Rozhovor
s Rudim Dutschkem „The Misunderstanding of 1968“
Markéta Škodová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
08 Pražské
jaro očima dnešních Čechů Der Prager Frühling aus Sicht der
Tschechen heute
|
09 My 68 ? Titulní stránky a letáky | My 68 ? Titelseiten und Flugblätter. . . . . . . . . . . . 244
March:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
10 Michael
The freedom to lie
11
Der Wagen, der im Graben landet. Štěpán Benda im Gespräch mit Antonín
Liehm | Vůz, který skončí v příkopě. Štěpán Benda rozmlouvá s Antonínem
Liehmem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
12
Tomáš Vrba:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Svoboda umírala dlouho | Die Freiheit starb langsam
13
Rüdiger Wenzke: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290
NVA-Soldaten versteckt in böhmischen Wäldern? | Skrývalo se
východoněmecké vojsko v českých lesích?
14
Jaromír 99:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
Láska a invaze | Liebe und Einmarsch
15
Irena Brežná:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
Interview mit Friedrich Dürrenmatt | Rozhovor s Friedrichom Dürrenmattom
16
Milan Zigo:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
Nietzsche na Slovensku | Nietzsche in der Slowakei
17
+
Zbyněk Baladrán: Atlas sloganů II | Atlas der Slogans II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
Telefongespräch zwischen Brežněv und Dubček, 13. August 1968. . . . . . . . . . . . . . . 178
Telefonický rozhovor Brežněva s Dubčekem, 13. srpen 1968. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
XXVII
XXVIII
performing 68 / 89
00
Hortensia Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
Geleitwort | Slovo úvodem
01
Jürgen Danyel / Jennifer Schevardo: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326
performing 68/89 – Die Oberfläche und die Untergründe | performing 68/89 –
Povrch a podzemí
02
03
Pop im Prager Untergrund | Pop v pražském undergroundu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
04
Stephan Kruhl:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
Polyvisionen. Die Macher der Laterna magika als Medienpioniere |
Polyvize. Tvůrci Laterny magiky jako průkopníci médií
05
Michaela Fišerová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372
Rekonštrukcia vizuality komunizmu v období „normalizácie“ |
Die Rekonstruktion der Visualität des Kommunismus in der Zeit der
„Normalisierung“
06
Svědectví z temnot. Deníky Pavla Juráčka | Zeugnis aus der Dunkelheit.
Die Tagebücher Pavel Juráčeks. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
07
Ondřej Štindl:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
Slavíkova teflonová brka | Das Teflonfederkleid der Nachtigall
08
09
Posel dobrých zpráv | Der Bote guter Nachrichten. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410
1 0
Jan-Philipp Possmann:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436
The Invention of the Moon Goddess. Nico als Performerin und die Krise
des Popkonzerts in den 1960er-Jahren | The Invention of the Moon Goddess.
Nico jako umělkyně performance a krize popového koncertu v 60. letech
1 1
Helena Srubar: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
Wie die „Normalisierung“ in westdeutsche Wohnzimmer kam.
Die Fernsehserie Pan Tau in den Jahren 1969–1975 | Jak přišla „normalizace“
do západoněmeckého obývacího pokoje. Televizní seriál Pan Tau v letech
1969–1975
1 2
1 3
Hans Imhoff und die Ästhetik der Aktion | Hans Imhoff a estetika akce. . . . . . . . . 468
Jaromír99:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358
1978 | 1978
Reisen zum begrabenen Hund. Gespräch mit Hans-Dieter Zimmermann |
Cesty za zakopaným psem. Rozhovor s Hansem-Dieterem Zimmermannem . . . . . 416
Boris Ondreička: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
Vo vzduchu medzi | In der Luft dazwischen
XXIX
XXX
TRANSFORMING 68/89
00
Hortensia Völckers:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 482
Geleitwort | Slovo úvodem
01
Jürgen Danyel:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484
transforming 68/89 – Umwege am Ende der Geschichte. |
transforming 68/89 – Spletité cesty na konci historie.
02
Michael Špirit:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492
Pití z číše bolehlavu. Bohumil Hrabal po roce 1970. | Der Trank aus dem
Schierlingsbecher. Bohumil Hrabal nach 1970.
03
Vladimír Kouřil:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508
Jazzová sekce. Co, kdo, proč a jak a co za to. | Jazzsektion. Was, wer, warum
und wie und was im Gegenzug.
04
Tomáš Vrba:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520
Ironické dějiny. Československé tragikomedie očima dvou karikaturistů. |
Ironische Geschichte. Die tschechoslowakische Tragikkomödie mit den Augen
zweier Karikaturisten.
05
Mira Keratová:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 528
Vivez sans temps mort. Fiktívna kultúra na Slovensku sedemdesiatych rokov. |
Vivez sans temps mort. Die Kultur des Fiktiven in der Slowakei der 1970er-Jahre.
06
07
Jaromír99: Comic 1989. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538
08
Fedor Blaščák:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 552
Zabudnutá generácia. | Die vergessene Generation.
09
1 0
Transforming tanks . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 556
Aus einem Gespräch mit Hanns Zischler: Aktion der Bilder. | Z rozhovoru s
Hannsem Zischlerem: Akce obrazů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540
Monika MacDonagh-Pajerová: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 562
Od nadějí jara 1968 k ideálům listopadu 1989. | Von der Hoffnung des Prager
Frühlings zu den Idealen der Samtenen Revolution.
1 1
Fernando de Valenzuela:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 576
S privilejem exota. | Mit den Privilegien eines Exoten.
1 2
Jiří Suk: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584
Dubčekův návrat do vysoké politiky. | Dubčeks Rückkehr in die hohe Politik.
1 3
Tina Rosenberg: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 606
Ruhelose Länder. | Neklidné země.
1 4
Oldřich Tůma: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 612
Verlassene Trabis in der Prager Altstadt. Eine deutsch-tschechische
Botschaftsgeschichte. | Opuštěné trabanty na Starém Městě pražském.
Německo-český diplomatický příběh.
1 5
Miloš Vojtěchovský: Transforming City-Sounds . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 624
XXXI
Impressum
herausgeber | editoři:
Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo, Stephan Kruhl
zusammen mit | spolu s:
Fedor Blaščák, Vít Havránek, Jiří Hoppe, Thomas Irmer, Tomáš Vrba
Dieses Projekt findet im Rahmen von Zipp – deutsch-tschechische
Kulturprojekte statt, einer Initiative der Kulturstiftung des Bundes.
Tento projekt se koná v rámci Zipp – česko-německých kulturních projektů,
iniciativy německé Spolkové kulturní nadace.
www.projekt-zipp-de
design
formdusche – Büro für Gestaltung, Berlin (www.formdusche.de)
Edgeprinting: Frank Rausch, Berlin (www.frankrausch.de)
druck
Druckerei H.Heenemann, Berlin
Berlin 2009
© 2009 Metropol Verlag
Ansbacher Str. 70 | d-10777 Berlin
www.metropol-verlag.de
Alle Rechte vorbehalten
Die Redaktion hat sich bemüht, soweit wie möglich die Quellen der benutzten Dokumente,
der Illustrationen und zeitgenössischen Fotografien zu ermitteln. Sollte dies im Einzelfall nicht
gelungen sein, bittet sie Personen, die es betreffen sollte, sich an den Verlag zu wenden.
Redakce se snažila co možná nejlépe identifikovat autory či alespoň prameny použitých dokumentů,
ilustrací a dobových fotografií. Pokud se to případně nepodařilo, vyzývá osoby, kterých by se to týkalo,
aby se přihlásily nakladateli.
This project has been funded with support from the European Commission.
This publication [communication] reflects the views only of the author, and
the Commission cannot be held responsible for any use which may be made
of the information contained therein