Divoký kůň (Equus ferus) a pratur ( Bos primigenius)

Komentáře

Transkript

Divoký kůň (Equus ferus) a pratur ( Bos primigenius)
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):
klíčové druhy pro formování české krajiny
ODBORNÁ STUDIE
Listopad 2014
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
1
2,3
2,3
3,4
2
5
Dalibor Dostál , Martin Konvička , Lukáš Čížek , Martin Šálek , Jan Robovský , Eva Horčičková ,
2,3
Miloslav Jirků
1
Česká krajina o.p.s., Šultysova 170, 284 01 Kutná Hora; [email protected]
Biologické centrum Akademie věd České republiky, v.v.i., Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice
3
Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Branišovská 31a, 370 05
České Budějovice
4
Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR, v.v.i., Květná 8, 603 65 Brno
5
Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Benátská 2, 128 01 Praha 2
2
Vydala Česká krajina o.p.s. 2014
Abstract:
Two specialized grazers extirpated by men, wild horse and aurochs, played an important role in
shaping of the European landscape, as well as human civilization. Although these two species gave
rise to the most important domestic animals, domestic horse and cattle, basic information on their
appearance, ecology, evolutionary history and domestication remained unknown until recently.
However, the advancement of ancient DNA genetic analyses from subfossil biological material,
together with new archeological and paleontological evidence allowed researchers to reveal previously
undetectable traits, such as the original coat colour of wild horses (bay to black). Importantly, the
presence of wild horses from Iberia to Alaska has been confirmed, together with habitat preferences of
aurochs prior to the advent of human civilization, which pushed them to suboptimal habitats in deep
forests which became (as in European bison) their last refuge. With the extinction of wild horses and
aurochs, Europe lost the entire guild of specialized large grazers. These, unlike cloven-hoofed
animals, are able to halt the otherwise inevitable overgrowth of non-forest habitats on which much of
European biodiversity depends, by woody vegetation. Currently, numerous projects are taking place
throughout Europe, aiming to introduce natural grazing to restore lost ecological interactions using
dedomesticated horses and cattle. As shown by numerous examples abroad, of the >400 horse and
>400 cattle breeds worldwide, only a small fraction is suitable for the purposes of natural grazing. The
information presented herein is essential for responsible and long-term sustainable setting of modern
extensive perennial grazing management schemes in the Czech Republic and the Europe as a whole.
Utilisation of animals which match their wild ancestors both morphologically and ecologically can
significantly reduce costs of nature management, especially in the case of biologically important nonforest habitats.
bibliografická citace: Dostál D., Konvička M., Čížek L., Šálek M. Robovský J., Horčičková E., Jirků
M. 2014: Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české
krajiny. Česká krajina, Kutná Hora, 125 pp.
Fotografie na titulní straně: Jeskynní malby z Lascaux ve Francii (foto archiv), hřebec exmoorského
pony jménem Zulu (foto Exmoorponybreeding.info); býk Manolo Uno, první generace zpětně
šlechtěného pratura v rámci projektu TaurOs (foto Ronald Goderie)
2
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Předmluva
Člověk dnešní západní civilizace již vnímá svět jinak než před sto lety a mnohdy si vůbec
neuvědomuje, jak obrovskou úlohu v jeho vlastní historii sehráli domácí tur (skot) a domácí kůň. Lze
dokonce říci, že z domestikovaných druhů tito sehráli roli nejdůležitější. Tur se nenahraditelně ‒ jako
pracovní síla a zdroj obživy ‒ uplatnil v zemědělství představujícím základ života lidí. Ruku v ruce
s ním šel kůň, jehož záda nosila nespočítaná vojska i s jejich slavnými vojevůdci, stejně jako
obchodníky, kočovníky, šiřitele nových kulturních tradic a myšlenek, kteří pak dohromady spřádali onu
pavučinu lidských dějin. Divocí předci těchto zvířat kdysi obývali opravdu rozsáhlé plochy světové
souše: divoký tur (pratur) velkou část Evropy, Asie a severní Afriky a divoký kůň velkou část Evropy,
Asie a Severní Ameriky. Kde jsou tato zvířata, která pro nás tolik znamenala, dnes? Majestátný pratur
s rohy dlouhými až přes jeden metr vyhynul v roce 1627, rychlý a vytrvalý divoký kůň Evropy patrně
v roce 1879, oba vlivem člověka. Je s obdivem vidět snahy moderních badatelů o znovuzrození těchto
krásných zvířat, snahy vrátit jim alespoň mizivé procento jejich původních nároků a snahy o obnovení
přirozených procesů, které po tisíciletí spoluvytvářely evropskou přírodu. Tyto snahy, zvláště jde-li
o takto velká zvířata, nejsou bez problémů a kontradikcí, z nichž některé jsou již známy, jiné
vyvstanou. Poučme se z předložené studie rozebírající zevrubně osudy, podobu, biologii, ekologii a
etologii divokých předků domácích turů a koní a sledujme kroky nadšenců, kteří se do úkolu technicky
i ideově opravdu nesnadného pustili. Nechť je nám poučením jak historie a konec obou zvířecích
druhů, tak úsilí o jejich rehabilitaci.
Mgr. René Kyselý, Ph.D.
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.
3
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Obsah
Předmluva ............................................................................................................................. 3
Obsah ................................................................................................................................... 4
1. Úvod .................................................................................................................................. 6
2. Pratur ................................................................................................................................ 7
2.1. Původ a pozice pratura v systému savců...................................................................................... 7
2.2. Domestikace pratura a druhotný tok genů mezi domácím skotem a praturem .......................... 8
3. Historie výskytu pratura v Evropě .....................................................................................10
3.1. Pratur v pravěku a starověku ..................................................................................................... 10
3.2. Pratur ve středověku .................................................................................................................. 12
3.3. Poslední populace pratura a jeho vyhynutí ................................................................................ 13
3.4. Pratuři v České republice ............................................................................................................ 14
4. Biologie a etologie praturů ................................................................................................14
4.1. Stavba těla a zbarvení................................................................................................................. 14
4.2. Etologie praturů.......................................................................................................................... 16
4.3. Potrava ....................................................................................................................................... 17
4.4. Nároky na prostředí.................................................................................................................... 18
5. Snahy o znovuoživení pratura ..........................................................................................18
5.1. Heckův skot ................................................................................................................................ 18
5.2. Projekt TaurOs ............................................................................................................................ 19
5.3. Projekt Uruz ................................................................................................................................ 20
5.4. Klonování pratura ....................................................................................................................... 20
6. Literatura - pratur ..............................................................................................................21
7. Divoký kůň ........................................................................................................................29
7.1. Původ koní .................................................................................................................................. 29
7.2. Divocí koně Evropy od příchodu moderního člověka po domestikaci ....................................... 33
7.3. Domestikace koně a její důsledky .............................................................................................. 35
8. Divocí koně v historických pramenech ..............................................................................37
8.1. Nejstarší písemné záznamy ........................................................................................................ 37
8.2. Období středověku a novověku ................................................................................................. 37
8.3. Divocí koně na území České republiky ....................................................................................... 39
9. Stavba těla, hříva a zbarvení ............................................................................................40
9.1. Stavba těla .................................................................................................................................. 40
9.2. Hříva ........................................................................................................................................... 41
9.3. Zbarvení ...................................................................................................................................... 41
4
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
10. Biologie a etologie divokých koní ....................................................................................43
10.1. Nároky na prostředí.................................................................................................................. 43
10.2. Potrava a voda .......................................................................................................................... 44
10.3. Struktura populace, socialita a časoprostorová aktivita .......................................................... 45
10.4. Reprodukce a dospívání divokých koní .................................................................................... 47
11. Typologie divokých koní .................................................................................................47
11.1. Počátky a vývoj typologie divokých koní .................................................................................. 47
11.2. Zrození tarpana ........................................................................................................................ 49
11.3. Kůň Převalského – předek, nebo příbuzný? ............................................................................. 51
11.4. Nejbližší příbuzní divokých koní z pohledu současných poznatků ........................................... 54
11.4.1. Dülmenský pony ................................................................................................................ 55
11.4.2. Hucul.................................................................................................................................. 56
11.4.3. Exmoorský pony ................................................................................................................ 58
12. Problematika ochrany koňovitých ...................................................................................62
13. Literatura – divoký kůň ...................................................................................................64
14. Pozitivní vliv přirozené pastvy na biodiverzitu .................................................................76
14.1. Suchozemské biotopy a rostliny ............................................................................................... 78
14.2. Motýli ....................................................................................................................................... 78
14.3. Brouci a jiný hmyz..................................................................................................................... 80
14.4. Vodní a mokřadní biota ............................................................................................................ 81
14.5. Ptáci .......................................................................................................................................... 82
14.6. Savci .......................................................................................................................................... 83
15. Literatura – velcí spásači vs. biodiverzita ........................................................................85
16. Přílohy ............................................................................................................................89
5
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
1. Úvod
Divoký kůň a pratur mají naprosto výjimečné postavení ve formování evropské krajiny posledních
tisíciletí i pro lidskou kulturu a historii. Přesto, nebo právě proto, že jde o zvířata tak úzce spjatá
s lidskou civilizací, je literatura, která se zabývá divokými předky koní a skotu a jejich domestikací do
značné míry zatížena řadou nepřesností a subjektivních interpretací. Ty jsou bohužel často zcela
nekriticky po celá desetiletí přejímány z jedné publikace do druhé a vyučovány ve školách, čímž se
postupně staly obecně přijímaným ,faktem‘ bez ohledu na posun vědeckého poznání a chatrné
základy, na nichž stojí. Východiskem je pečlivé studium historických pramenů a jejich konfrontace se
současnými vědeckými studiemi. Teprve pak lze odlišit důkazy od názorů a na jejich základě si udělat
celkový obrázek, který se snad blíží skutečnosti. Předkládáme tedy přehled v mnoha ohledech
zpřesněný a v závěru zaměřený na současné nejpodstatnější problémy péče o krajinu jako celek.
Druhý problém spočívá v tom, že navzdory kulturní důležitosti/atraktivitě koní a skotu nemáme o jejich
divokých předcích tolik údajů, kolik bychom si přáli. Oba druhy v Evropě vymírají zhruba v době, kdy
se objevují první odborná zoologická pojednání. Jsme tedy odkázáni na minimální počet věrohodných
pozorování a postřehů, často zatížených dobovými (ne)znalostmi. Poslední místa výskytu byla navíc
prokazatelně v určitých parametrech suboptimální, tedy ne zcela vyhovující, a mnohá pozorování
zřejmě ve skutečnosti popisovala stáda ferální, tedy odvozená od zdivočelých domácích zvířat. I
věrohodná dobová pozorování proto mohou být matoucí.
Jsme limitováni i nedostatečným dokladovým materiálem – v žádném muzeu světa bychom přes jeho
dřívější běžnost (až do středověku!) nenašli jedinou kůži či trofej pratura a po divokém koni máme
všeho všudy jednu kompletní kostru a jednu lebku, byť obě zvířata žila nějaký čas v lidské péči.
V případě dvou posledních divokých koní, z nichž pocházejí uvedené doklady, šlo navíc
o vykastrované samce, což se mohlo neznámým způsobem promítnout do somatických parametrů
v závislosti na době kastrace. Z řady dalších problémů je třeba zmínit někdy rozcházející se závěry
molekulárních a morfologických studií (týká se hlavně koní). Komplikací také je, že oba druhy se po
tisíce let křížily se svými domestikovanými protějšky, což dále rozdrobuje už tak útržkovité informace
o nich. K tomu všemu souběžně s domestikací turů a koní pozorujeme i paralelní změnu jejich
somatických parametrů (zmenšení) po odeznění poslední doby ledové (Forstén 1988, Guthrie 2003),
díky čemuž nejsme (zejména u koně) od konce atlantiku (u nás od eneolitu) schopni s určitostí
v archeologickém kontextu odlišit divoká a domácí zvířata.
Na druhou stranu v posledních patnácti letech naše poznání divokých předků a domestikace koní a
skotu doslova poskočilo o notný kus dopředu. To nám umožňuje uvést na pravou míru alespoň
některé v literatuře tradované mýty. Důvodem je zejména raketový rozvoj genetických analýz
1
subfosilní, tzv. archaické DNA (anglicky ancient DNA, zkratka aDNA) z paleontologického a
archeologického materiálu. To umožňuje ještě nedávno zcela nevídaným způsobem rekonstruovat
nejen populační historii vyhynulých druhů a její srovnání se současnými, ale také odhalit dříve zcela
nezjistitelné parametry vyhynulých zvířat jako třeba zbarvení a jeho variabilitu. Pomyslným milníkem je
nedávno publikovaná studie uveřejněná v prestižním vědeckém časopise Nature, která srovnává
kompletní genomy (celá genetická informace jedince) současných koňovitých s kompletními genomy
dvou fosilních koní starých 43, resp. 560–780 tisíc let (Orlando et al. 2013). V případě staršího koně
se jedná o dosud zdaleka nejstarší osekvenovaný genom, který téměř o řád překonal všechny
předchozí genomové studie aDNA. Už skutečnost, že si mezinárodní tým 57 špičkových vědců
z deseti zemí tří kontinentů pro tak náročný a nákladný společný projekt vybral právě koně, ilustruje
jeho mimořádný význam pro lidstvo asi nejvýmluvněji. Obraz podoby a osudu původního divokého
koně, který se především díky genetickému výzkumu před námi vynořuje, je sice v mnoha ohledech
odlišný od jeho popisu v učebnicích, zato se však nápadně shoduje s vyobrazeními pravěkých lovců
na stěnách jeskyní zachycených před mnoha tisíci lety (Obr. 23–24).
V současnosti máme možnost a řadu důvodů, proč velké kopytníky vrátit zpět tam, kde po tisíciletí žili.
Nejenom divoké koně a (zpětně kříženého) pratura, ale také zubry. Právě s pomocí těchto původních
druhů totiž může současná ochrana přírody najít recept na jeden ze svých největších neduhů:
velkoplošný úbytek zbytků pro evropskou krajinu přirozených a biologicky mimořádně bohatých
bezlesých biotopů a řídkých lesů, které jsou domovem většiny evropských ohrožených druhů. Mizení
těchto biotopů odstartovalo přibližně na začátku 20. stol. v důsledku technologických změn
provázejících průmyslovou a posléze zelenou revoluci.
1
Zatím zdá se neexistuje ustálený český termín.
6
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Přestože ze zoologického pohledu je vyhubení divokých koní a praturů považováno za obrovskou
ztrátu, význam těchto dvou druhů pro formování evropské krajiny nebyl dlouho doceňován. Přitom
právě tito velcí specializovaní spásači byli schopni díky velké spotřebě vegetace udržovat kousky
krajiny nezarostlé keři a stromy, čímž udržovali nelesní a částečně i lesní společenstva ve stavu
permanentní změny, potažmo biologické pestrosti. Lidé velké býložravce nejdříve vybili, poté, nebo
spíše průběžně, nahradili jejich domestikovanými protějšky a nakonec je s přechodem na intenzivní
zemědělství z krajiny úplně odstranili. Po jejím ochuzení o dobytek, který původní divoké býložravce
nahradil, pak v krajině zůstalo velké prázdné místo.
V současnosti se jej ochrana přírody nákladně a často neefektivně, vždy však z definice pouze
dočasně, pokouší zaplnit kosením a řízeným vypásáním květnatých luk, stepí a jiných bezlesých
biotopů. Všichni však asi tušíme a cítíme, že jde o umělé, většinou neplnohodnotné, navíc finančně,
technologicky a personálně náročné způsoby péče o krajinu. Ačkoliv jde o postupy zcela v souladu se
současnými znalostmi, lze tvrdit, že jsou opodstatněné jen u malých lokalit o rozloze několika hektarů.
Na úrovni lokalit větších, či dokonce na úrovni krajinných celků je však takový přístup naprosto
neudržitelný. Zcela zbytečně a naprosto iracionálně se tak odčerpávají už tak omezené prostředky,
kterými ochrana přírody disponuje. Právě kombinace omezených prostředků a jejich často
neadekvátního využití vede k tomu, že se zvládáme starat o podstatně menší rozlohy země, než
bychom měli, chtěli a dovedli. Stále naléhavěji se proto v celé Evropě objevuje potřeba nalezení
dlouhodobě udržitelné alternativy.
Snaha prospět některým biotopům, zejména těm biologicky nejrozmanitějším, bezlesým, byla dlouho
provázena nutností neustále v nich činit aktivní zásahy, což je bez současného komerčního využití, jak
dobře víme, finančně nákladné. Různým názorovým pohledům a přístupům otevřená ochranářská
obec nalezla velmi efektivní a finančně výhodný nástroj, kterým je návrat velkých kopytníků do
evropské přírody. Efektivita tohoto opatření spočívá v dlouhodobě nízkonákladové, přírodě blízké péči
o zájmová území, ideálně s použitím původních druhů kopytníků, kteří jsou středem pozornosti
ochranářů, ať už jde přímo o divoké druhy (zubr, asijský divoký osel), nebo o plemena blízká
původním vyhynulým druhům (např. exmoorský pony, zpětně křížený pratur).
2. Pratur
2.1. Původ a pozice pratura v systému savců
Kopytníci neboli Ungulata jsou obsáhlou skupinou savců, která během třetihor vytvořila řadu skupin
s často nevyjasněnými vztahy (Fejfar 2005). Tvoří více než třetinu savčích rodů i čeledí, například
z 2864 popsaných rodů je 1049 kopytníků, z 257 čeledí je 97 kopytníků (Fejfar a Major 2005). Řada
jich v minulosti vyhynula, například v kenozoiku (třetihory a čtvrtohory) to bylo 75% čeledí a 87% rodů
kopytníků.
Pratur (Bos primigenius) patří mezi sudokopytníky (Artiodactyla) čeledi turovití (Bovidae) a ještě
konkrétněji do vlastních turů (tribus Bovini) (Groves a Leslie 2011, Groves a Grubb 2011). Spolu s
2
gaurem, bantengem, kuprejem, zubrem, bizonem a jakem bývá řazen do rodu Bos (např. Groves a
Grubb 2011, česká terminologie viz Anděra 1999) a tito euroasijští a severoameričtí tuři jsou dále
příbuzní asijským buvolům a anoům (rod Bubalus), africkým buvolům (rod Syncerus) a pozoruhodné
indočínské saole (rod Pseudoryx).
Turovití tvoří poměrně mladou skupinu savců, tribus Bovini se etabloval v třetihorním miocénu (před
23–5,33 milionu let), sám rod Bos s výše jmenovanými zástupci až v pliocénu, tedy před 5 až 2 miliony
let (Hassanin et al. 2012). Čeleď Bovidae je jednou z největších mezi takzvanými kopytníky
(Ungulata), počet všech známých fosilních rodů dosahuje enormního čísla 174 (Musil 1987). Počet
recentních rodů a druhů se vlivem nového přehodnocení výrazně rozchází s klasickou literaturou.
Podle konzervativnějšího pohledu máme 143 druhů turovitých v 50 rodech, podle novějšího
(s použitím tzv. fylogenetického konceptu druhu) žije 279 druhů v 54 rodech (Wilson a Mittermeier
2
Dva zde uvedení zástupci – zubr a bizon – jsou tradičně řazeni do samostatného rodu Bison. Výsledky
současných genetických studií však ukazují, že jde spíše o podskupinu v rámci rodu Bos, a to na základě
fylogenetických vztahů a asociovaných datací původu (Bibi a Vrba 2010, Hassanin et al. 2013).
7
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
2011), z nichž vlastní tuři (rod Bos) představují pouhých 17 druhů. Ty patří mezi největší a v mnoha
ohledech nejcharismatičtější zástupce celé čeledi. Za centrum jejich vzniku jsou považovány subtropy
nebo tropy jižní Asie, jen poměrně málo skupin této čeledi proniká do severnějších, chladnějších
oblastí (Musil 1987), např. bizoni/zubři, jak a také pratur.
Mezi první zástupce prapředků turů patří malí, necelých 50 cm vysocí, bezrozí sudokopytníci rodu
Archeomeryx, kteří vzhledem připomínali dnešní kančily. Měli ještě postranní prsty a úplný chrup (Volf
1987). Dobou rozkvětu turovitých byl pliocén a hlavně následující pleistocén (Musil 1987), kdy se
3
rozšířili i do Severní Ameriky. V pliocénu (před 12–2,5 milionu let) se již na evropském kontinentu
objevuje primitivní tur, kterého paleontologové zařazují převážně do rodu Parabos (Volf 1987). Ve
starších čtvrtohorách, pleistocénu, se z původních typů, jako například Proleptobos nebo
Proamphibos, začaly diferencovat formy odpovídající recentním formám nebo jim velmi podobné (Volf
1987). „Praturoidní typ“ turů se rozšířil z Indie směrem na sever a západ a ve střední Evropě byl
poprvé prokázán v sedimentech středního pleistocénu (Musil 1987) – nejstarší datované pozůstatky
pratura staré 275 tisíc let pocházejí z Německa (van Vuure 2011). Předtím, již od staršího pleistocénu,
se v této oblasti nacházela zvířata „typu bizon“. K oddělení obou typů, resp. skupin, došlo patrně před
1–4,4 milionu let, přičemž skupina pratura se časem ještě rozštěpila na linii „evropskou“ (linie skotu =
pratur = Bos primigenius) a „indickou“ (linie „prazebu“ = Bos namadicus; dříve vnímán spíše „jen“ jako
poddruh pratura). Stalo se tak v rozmezí 1,04 milionu až 740 tisíc let (Loftus et al. 1994) nebo teprve
před 225–177 tisíci let (Bradley et al. 1996), případně zhruba před 335 tisíci let (Achilli et al. 2009).
Řada autorů rozlišuje v rámci „evropské“ linie (skot) podlinii evropskou (Bos primigenius primigenius) a
podlinii severoafrickou (B. primigenius opisthonomus), přičemž k jejich oddělení mělo dojít před 26–22
tisíci let (Bradley et al. 1996).
2.2. Domestikace pratura a druhotný tok genů mezi domácím skotem a
praturem
Domestikováni byli pratur i prazebu, domestikovaným blízkovýchodním praturem je skot (angl. taurine
cattle), kterým se zabývá následující text. Domestikovaným prazebu je pak současný zebu (angl. zebu
cattle), přičemž řada velice osobitých afrických a asijských plemen (např. Watusi) je odvozena od
druhotné kombinace skotu a zebu (Ajmone-Marsan et al. 2010, Bradley et al. 1998, Götherström et al.
2005). Prokázaná domestikační centra jsou dvě: v případě tauridního skotu jde o Blízký východ,
v případě zebu pak údolí Indu v dnešním Pákistánu (např. Helmer et al. 2005, Beja-Pereira et al. 2006
a citace níže). Zbývající africká a některá jihoevropská plemena mohou být částečně odvozena též od
severoafrického poddruhu pratura B. p. opisthonomus (Beja-Pereira et al. 2006, Clutton-Brock 1999).
V průběhu času docházelo vlivem společných migrací lidí a skotu k rozsáhlému míšení tauridních a
zebuidních plemen a v Asii se do rodokmene skotu navíc vmísil i blízce příbuzný banteng (Bos
javanicus). Recentní genetická analýza zahrnující 1543 jedinců reprezentujících 134 plemen
domestikovaných turů rozlišila u skotu tři hlavní genetické skupiny: evropskou tauridní, africkou
tauridní (obě odvozené čistě z pratura) a asijskou, zahrnující potomky zebu a bantenga (Decker et al.
2014). Skot na všech kontinentech se tak jeví jako silně globálně promíšený. Všeobecně je však
patrná jasná převaha evropské tauridní linie v Evropě, na Dálném východě a v Austrálii, africké
tauridní linie v západní a jižní Africe, asijské linie dominující napříč jižní a jihovýchodní Asií, východní
Afrikou, na Madagaskaru a v Brazílii, u severoamerického skotu odvozeného převážně z evropského
tauridního skotu je na rozdíl od Evropy výrazná introgrese afrických a asijských plemen, podobně je
tomu v Malé Asii (podrobně viz Decker et al. 2014).
Nejstarší známky domestikace pratura jsou doloženy z údolí řek Eufrat a Tigris před 10 800–10 200
lety (Ajmone-Marsan et al. 2010), tedy na samém počátku holocénu, nebo dokonce nejzazším konci
poslední doby ledové na sklonku pleistocénu. Bylo to období bouřlivých klimatických a vegetačních
změn, kdy většinu Eurasie ještě pokrývaly suché a chladné stepi, na nichž dožívaly poslední populace
mamutů a jiné megafauny doby ledové. Po prvotní rané chovatelské fázi, trvající cca 1500 let, v oblasti
mezi střední Anatolií (dnešní Turecko), Levantou (oblast zhruba mezi Anatolií a Arabským
poloostrovem) a západním Íránem se domácí skot před cca 8800–8500 lety objevuje v západní
Anatolii a jižní Evropě, odkud se podél pobřeží Středozemního moře a podél Dunaje šíří dále. Ve
střední Evropě se domácí skot objevuje s prvními neolitickými zemědělci před cca 8000 lety, aby se
během několika málo století rozšířil i do nejzazších koutů kontinentu. Poměrně dlouhé období prvotní
3
U velkých turů (rod Bos) tedy vidíme opačný směr osidlování severní polokoule než u koní – ti naopak vznikli
v Severní Americe a odtud v pleistocénu osídlili Eurasii (viz kapitola 7.1.).
8
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
fáze domestikace naznačuje, že se jednalo o velmi náročný proces. Počátky managementu
(polo)divokých stád a výskyt prvních jasných morfologických změn skotu spojených s domestikací
patrně dělí asi 2000 let. Od lidských kultur vyžadovala domestikace kromě zvládnutí strachu z výrazně
silnějšího zvířete a manipulace s ním také perfektní pochopení nároků, chování a reprodukční biologie
jiného druhu živočicha. Pro skot proces obnášel výrazné změny morfologie (např. zmenšení, změna
proporcí) a chování (nejdříve tolerance blízkosti člověka, následně ochočení). Nedávná genetická
analýza, podobně jako jiné studie, potvrzuje u tauridního skotu jednu domestikační událost ve výše
specifikované oblasti a naznačuje malou velikost zakládající skupiny/stáda/populace, z níž je veškerý
současný tauridní skot odvozen – odhad činí kolem 80 samic (Bollongino et al. 2012). Pro býky nebyl
odhad možný, neboť studie pracovala s mitochondriálními geny děděnými pouze po mateřské linii, ale
vzhledem k předvídatelně obtížnému zvládání divokých býků lze předpokládat, že jich bylo podstatně
méně. Také u tauridního skotu tedy podobně jako u většiny ostatních domácích zvířat platí, že
domestikace zahrnovala omezený počet samic. Proto u nich celosvětově existuje pouze několik málo
mitochondriálních linií děděných výhradně po mateřské linii – jedinou prokázanou výjimkou mezi
domácími zvířaty tak zůstává kůň (podrobněji viz kapitola 7.3.).
Otázkou je, jak interpretovat některá starověká umělecká díla – např. staroegyptský reliéf z období
V. dynastie (3000–2800 př. n. l.) nebo vyobrazení na zlatém poháru z Řecka z 15. stol. př. n. l. mají
znázorňovat odchyty praturů (Volf 1987). Jsou však bezpečně datována do doby dlouho po rozšíření
domácího skotu do oblastí, z nichž artefakty pocházejí. Interpretací se nabízí více, jejich souvislost
s domestikací je ale vzhledem k nízkému stáří nepravděpodobná. Možná jde o scény lovecké, nikoliv
o odchyty, příp. o zásobování gladiátorských arén či císařských/faraonských zvěřinců. Jsou to ale jen
domněnky.
Někteří autoři předpokládají, že menší domácí skot byl chován izolovaně od mohutných praturů a
k jejich vzájemnému křížení docházelo jen vzácně (např. Edwards et al. 2007). K podobným závěrům
došel i výzkum zaměřený pouze na území Anglie (Lynch et al. 2008). Další výzkumy však prokázaly
výrazné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi Evropy a především vliv praturů na některá současná
plemena skotu v jižní Evropě i jinde (Edwards et al. 2011). Někteří autoři dokonce možnost křížení
vyvraceli, aby jej následně pod vahou dalších studií připustili (Bollongino et al. 2008, Bollongino et al.
2012).
Pratur a domácí skot jsou biologicky kompatibilní formy téhož druhu, které vedle sebe žily napříč
Evropou a Asií po mnoho tisíc let a jejich úplná genetická izolace zmiňovaná někdy ve starší literatuře
je tak krajně nepravděpodobná. Vyžadovalo by to buď sexuální neatraktivnost domácích krav pro říjné
býky praturů (a naopak), nebo neexistenci ferálních (zdivočelých) jedinců/stád domácího skotu
v období dlouhém přes 9000 let. Obě možnosti lze bez pochyb označit za krajně nepravděpodobné.
Pratur jako každé stádní zvíře musel být do značné míry domácím skotem přitahován (zejména říjní
býci domácími kravami) a domácí skot, má-li příležitost, běžně a velmi úspěšně zdivočuje i dnes po
deseti miléniích výlučné existence v zajetí a plné závislosti na člověku. Křížení domácího skotu a
pratura naznačují jak některé morfologické studie (např. Kyselý 2008), tak řada studií genetických. Dle
současných genetických studií docházelo ke křížení v různých regionech, jak mezi samci, tak
samicemi pratura a skotu. Pravděpodobný tok genů mezi domácím skotem a praturem byl zjištěn
u jedince ze Slovenska, později i jinde ve střední a severní Evropě, včetně území dnešní České
republiky a na Apeninském poloostrově (Achilli et al. 2009, Bonfiglio et al. 2010, Götherström et al.
2005, Kyselý a Hájek 2012). Pratuří samci se mohli pokoušet odvádět domácí krávy od stád,
respektive se s nimi pářit v době říje, kterýžto konfliktní prvek mohl být kromě lovu pro maso dalším a
velmi významným důvodem cíleného hubení pratura (podobně to prokazatelně platilo u harémových
divokých koní, byť mechanismus byl poněkud jiný, viz kapitola 10.4.).
Pro úplnost dodejme, že genetické analýzy praturů z Itálie ukázaly, že realita bude zřejmě alespoň
místy pestřejší, než si myslíme (Mona et al. 2010). V Itálii byla zjištěna genetická příbuznost tamních
praturů s místními plemeny domácího skotu, což podle autorů svědčí o tom, že alespoň v některých
oblastech Evropy docházelo během mnohatisíciletého soužití praturů a domácího skotu ke
vzájemnému křížení. Někteří autoři jdou ještě dál a spekulují o nezávislé domestikaci pratura na
Apeninském poloostrově (Bonfiglio et al. 2010). Kromě toho Mona et al. (2010) zjistili výrazné
genetické rozdíly mezi populací praturů na Apeninském poloostrově a populacemi v oblastech severně
9
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
4
od Alp. Rozdíly interpretovali tak, že po ústupu ledovců pratur kolonizoval Evropu spíše
5
z (jiho)východu než z glaciálních refugií v jižní Evropě, což je vzhledem k relativní izolovanosti Alpami
ohraničeného Apeninského poloostrova, příp. Pyrenejemi odděleného Iberského poloostrova, klidně
možné. Tento závěr se zdají potvrzovat i prezentované výsledky, které apeninskou populaci ukazují
jako stabilní před i po ústupu ledovců, a její odlišnost od populací severně od Alp jasně dokumentují.
Zastoupení vzorků z oblastí mimo Itálii však nelze v této studii označit za reprezentativní, mnohé
důležité oblasti zcela chybí, např. Pyrenejský poloostrov, takže postulované závěry a hypotézy
vyžadují ověření v rámci většího celoevropského vzorku.
Jak bylo zmíněno, domestikace zebu proběhla nezávisle v údolí Indu v dnešním Pákistánu,
pravděpodobně o 1500 let později než na Blízkém východě (např. Ajmone-Marsan et al. 2010). Tato
interpretace byla v minulosti opakovaně zpochybňována, proto se k ní vyjádříme. Hypotézu, že zebu
nepochází z indického pratura, poprvé formuloval Zeuner (1963) a zdálo se, že o několik desítek let
později ji potvrdily genetické studie (Bradley et al. 1996, Bradley a Magee 2006). Rozsáhlejší analýzy
však zdá se věrohodně prokazují platnost původní hypotézy, tj. že zebu pochází výlučně z jižní Asie
(např. Chen et al. 2010 a citace tamtéž).
Není bez zajímavosti, že pratur se do historie evropské fauny zapsal nejenom jako předek domácího
skotu. Svůj původ v něm pravděpodobně má i další, nikdy nedomestikovaný živočišný druh. Genetické
i morfologické studie naznačují, že v době přechodu poslední ledové doby v současnou dobu
meziledovou se stal jedním ze dvou rodičovských druhů zubra evropského (Bison bonasus) (Geist
1971, Verkaar et al. 2004, Nowak 2008, pro review viz také Groves a Grubb 2011). Právě samice
pratura a samci dnes vyhynulého bizona stepního (Bison priscus) zřejmě dali tímto mimořádně
úspěšným mezidruhovým křížením vzniknout největšímu současnému obyvateli evropského
kontinentu (blíže viz Dostál et al. 2012).
3. Historie výskytu pratura v Evropě
3.1. Pratur v pravěku a starověku
Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní
Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik (Obr. 12, např. van Vuure 2011, Edwards 2007). Jeho
rozsáhlý areál zasahoval od Velké Británie, Iberského poloostrova a Maroka na západě po Indii, Čínu,
Koreu a jih Ussurijské oblasti v Rusku na východě (Murray 1970, Clutton-Brock 1999, Kyselý 2008,
van Vuure 2011). Nejsevernější lokalita výskytu pratura byla objevena v oblasti 60° severní šířky na
jižním okraji Ladožského jezera nedaleko Petrohradu v Rusku. Hranice severního rozšíření pratura
v Evropě i v Asii souvisela s průběhem hranice mezi severským boreálním lesem a jižněji položenými
smíšenými temperátními lesy (Gromova 1931). O tom, že pratuři nevyhledávali chladné klima, svědčí i
to, že ve Švédsku se 3/4 archeologických nálezů tohoto druhu našly v provincii Scania, která je
nejjižnější provincií v zemi (Isberg 1962). Pratur byl ovšem velmi přizpůsobivý, o čemž svědčí kosterní
nález z lokality Aba v Tibetské autonomní oblasti, kde pratuři v době před zhruba 24 tisíci lety žili
v nadmořské výšce 2400 m (Zong 1984).
4
Apeninský poloostrov oddělený od zbytku Evropy obloukem Alp má význačné biogeografické postavení obecně
– vyskytuje se zde řada endemických živočichů a naopak zde prokazatelně chybí některé taxony jinde v Evropě
(severně od Alp) v holocénu široce rozšířené (např. divoký kůň a zubr).
5
Glaciální refugia (někdy zvaná pleistocénní refugia) jsou oblasti, kde se i během dob ledových, kdy většinu
Evropy pokrývaly ledovce a suchá chladná mamutí step, díky sezonně teplejšímu a vlhčímu klimatu udržely
populace rostlin a živočichů mírného pásu. Podle tradičního výkladu právě odsud po skončení dob ledových
organismy zpětně kolonizovaly Evropu. V případě Evropy se předpokládala lokalizace většiny glaciálních refugií
v oblasti Středomoří. Dnes ovšem víme, že zejména rostliny (prokázáno např. u stromů) přežívaly doby ledové
i mnohem severněji, dokonce i v těsné blízkosti kontinentálních ledovců. Ostrůvky lesů existovaly
v nezaledněných oblastech západních Karpat (dnešní Slovensko), vysoko v Alpách i v severní Skandinávii
(a jinde). Lze tedy shrnout, že zase jedno (paleoekologické) paradigma vzalo za své a že po ústupu ledovců
mnoho organismů prokazatelně kolonizovalo kontinent i z oblastí mimo Středomoří (viz Pokorný 2013).
10
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
V Evropě byl pratur velmi rozšířeným lovným zvířetem. Již v průběhu doby kamenné patřil (před 200–
100 tisíci let) k nejčastější kořisti neandrtálského člověka, o čemž svědčí nálezy kostí v pravěkých
lokalitách (Volf 1987), později (před 100–10 tisíci let) se stal kromě kořisti také inspirací pro pravěké
umělce (Obr. 1–3). Jeskynní malby, rytiny nebo plastiky zachycují pratury s obdivuhodnou přesností,
jako například v jeskyních La Mouthe de la Maire nebo Les Combarelles. Nejznámější obraz pratura
o velikosti 5,5 m pochází z francouzské jeskyně Lascaux z období zhruba před 25 tisíci let (viz
obálka). O rozšíření praturů svědčí řada nálezů z mnoha míst Evropy, od Skotska (Kitchener a Doune
2012), Anglie (Everton 1975) přes Polsko (Brudnicki et al. 2012), Nizozemí (Prummel et al. 2002), Itálii
(Pandolfi et al. 2011), Španělsko a Portugalsko (Gonzáles et al. 1999, Weninger 1999), Německo
(Boessneck 1957, Koenigswald a Menger 2002), Švýcarsko (Boessneck et al. 1963), Českou
republiku (Kyselý 2004, 2005, 2008a, 2012), Dánsko (Aaris-Sørensen 1999, 2004), Maďarsko (Vörösi
1985, Bartosiewicz 2005), Rumunsko (Bejenaru et al. 2013), Švédsko (Isberg 1962), Bělorusko
(Alexandrovič 1999), Rusko (Gasilin 2009, Soblin 2010), Slovensko (Vizdal 2003) a další země.
Pratur byl v řadě starověkých kultur významnou součástí náboženského kultu. Asyřané, Babylóňané a
Egypťané pokládali pratura za symbol síly, moci a vznešenosti. Egypťané věřili, že v posvátném býku
Apisovi je vtělen bůh Osiris (Volf 1987). Na břidlicové destičce z doby kolem roku 4000 př. n. l. byl
egyptský král Manes zobrazen ve společnosti býka a sám s rohy na hlavě, asyrský bůh Aššur je
v 9. stol. př. n. l. zobrazen na korouhvi s napjatým lukem, jak se vznáší nad stádem praturů.
Vyobrazení boha v podobě pratura pocházející z římského období byla nalezena na řadě míst jižní
Evropy, Anglie i Malé Asie (Volf 1987). Rovněž rohy praturů na přilbách germánských válečníků byly
odznakem moci a síly.
Vyobrazení pratura je častým námětem starověkého umění. Reliéf na číši z Mezopotámie staré
zhruba 5000 let zachycuje lva, jak útočí na mladého býka. O čtyři tisíce let později zobrazuje reliéf z 9.
stol. př. n. l. krále Aššurnasirpala (884–860 př. n. l.) při lovu praturů, jednoho z nich odváží na
dvoukolovém voze do zajetí. Ve městě Aššaru založil zoologickou zahradu, kde byli chováni i pratuři
odchycení v přírodě jako mláďata. Dochované zápisy uvádějí, že při jednom lovu v horním povodí
Eufratu zabil král na 50 praturů, na dalším pak kromě 30 slonů i 370 lvů a 257 praturů (Volf 1987).
V Mezopotámii vyhynul pratur v 5. stol. př. n. l., a to nejenom kvůli lovu, ale také změnám klimatu,
jejichž následkem z této oblasti zmizely lesy a převládla step. Již ve 12. nebo 11. stol. př n. l. vyhynuli
pratuři v Egyptě. Staroegyptský reliéf z období V. dynastie (3000–2800 př. n. l.) znázorňuje odchyt
pratura, jedno z vyobrazení v chrámu Ramesse III. z doby kolem 1200 př. n. l. pak panovníka, jak
z vozu s koňským spřežením vystřeluje šíp na býka (Volf 1987). K vymizení praturů došlo v té době
v celé severní Africe. Římané sice popisovali v těchto místech tury, pravděpodobně však šlo o domácí
zvířata (Gsell 1920) nebo speciální plemena chovaná pro zápasy v římských arénách (Brogen 1972,
Dobson 1998).
Vyobrazení na zlatém poháru z období starověkého Řecka z 15. stol. př. n. l. má znázorňovat odchyty
praturů (Volf 1987). Pratury zaznamenali i antičtí autoři. Řecký historik Herodotos popisuje kolem roku
450 př. n. l. pratury v jižním Řecku a v Lybii. Římský spisovatel Plinius starší (23–79) popisuje pratury
v Germánii jako jedno z mála zajímavých zvířat v této oblasti, která jinak podle jeho názoru nebyla na
faunu příliš bohatá. Zároveň upozorňuje, že někteří nevzdělanci považují pratury za druh antilop
(Plinius 1855).
Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.) popisuje pratury ve svých Zápiscích z války
Galské (Edwards et al. 2007). Pratury líčil jako zvířata jen o málo menší než slon, která jsou
mimořádně silná a rychlá. Žádné zvíře ani člověk, kterého si pratur vyhlédne, mu podle Caesara nemá
šanci uniknout. Pouze zvířata, která jsou odchycena velmi mladá, si zvyknou na zajetí a přítomnost
člověka. Obrovské rohy ulovených praturů si Germáni nechali vykládat stříbrem a pili z nich při
slavnostních hostinách. Podle Caesara chytali Germáni pratury do jam a tam je ubíjeli (Wilson 1909).
Mladí muži se lovem praturů zocelovali a právo chlubit se jeho rohem měli jen ti, kteří jich ulovili
nejvíce. O praturech se zmiňuje také římský historik Tacitus (55–115) ve svých Letopisech a v díle
O původu, poloze, mravech a národech Germánů (Rokosz 1995).
Básník Vergilius (70–19 př. n. l.) zachycuje ve své sbírce básní z venkovského prostředí Georgica, jak
použil na svém statku nedaleko Mantovy do tahu divoké pratury, když mu domácí skot uhynul na mor
(Volf 1987). Zdokumentoval tak, že v 1. st. n. l. žili pratuři ještě jižně od Alp.
Lov a šíření domácího skotu pokračovaly i v období středověku a byly příčinou postupného vymírání
pratura napříč starým kontinentem (Bunzel-Drüke 2001, Lengerken 1955, Łukaszewic 1952, Van
11
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Vuure 2005, Ziswiler 1967). To začalo v jižní a západní Evropě a postupovalo směrem na
severovýchod. Některé izolované populace na severu, například na dánských ostrovech, však byly
zranitelnější a byly vyhubeny dříve. Na dánském ostrově Zealand již 6500–5500 př. n. l., 3500–3000
př. n. l. pak na ostrově Fyn, na Jutském poloostrově pak zhruba 1000 let př. n. l. (Aaris-Sørensen
1999, 2004). V této souvislosti je třeba si uvědomit, že po konci doby ledové byl pratur v této oblasti
relativně čerstvým návštěvníkem, poprvé se tu objevil zhruba 9550 let př. n. l. (Schultz a Kaiser 2007).
Výzkum DNA dánské populace praturů ukázal, že se tento druh šířil po ústupu ledovce ze západní
Evropy na sever kontinuálně, nepotvrdil několik opakovaných invazí a ukázal, že až do svého
vyhubení měl v Dánsku geneticky homogenní a stabilní populaci (Gravlund et al. 2012). I v zemích
západní Evropy vyhynul pratur velmi záhy, například z území dnešního Nizozemí nejsou mladší nálezy
než ze 4. stol. n. l. (Lauwerier 1988).
Výrazný vliv na populaci pratura v Evropě mohlo mít období stěhování národů na konci období antiky.
Také asijští nájezdníci mohli populacím pratura zasadit citelnou ránu (Mejnartowicz 1998). Právě
invazi z východu obviňuje Mejnartowicz (1998) ze zdecimování populace evropských praturů. Všímá
si, že právě v tomto období populace praturů citelně klesla. Nízká populační hustota mohla mít
negativní vliv na genetickou bilanci druhu (Lipińsky et al. 2011). Nicméně populaci praturů nepochybně
po celou dobu nepříznivě ovlivňovali i evropští lovci.
3.2. Pratur ve středověku
I ve středověku byl pratur v oblastech svého výskytu loven. Lov samic a mladých býků je
zdokumentován například z Dánska (Degerbøl a Fredskild 1970). Jak se pratur stával vzácnějším,
jeho lov byl spíše výsadou šlechty a v tomto ohledu měl i výsadní postavení mezi ostatními druhy
zvířat (Wrzeoeniowski 1878). Současně jeho maso mizelo z jídelníčku Evropanů, jehož základní
součástí bylo po tisíce let (Heymanowski 1972). Přestože pratury chránily výnosy králů již v 6. a 10.
stol., vymizel v západní Evropě ve 13. stol. a ve východní Evropě v 15. stol. (Fejfar 2005). Ve Švédsku
na základě archeologických nálezů i historických záznamů vyhynul pravděpodobně kolem roku 1300
(Isberg 1962). V Rumunsku archeologický výzkum prokázal výskyt pratura ještě ve 14.–15. stol.
(Bejenaru et al. 2013). V Českých zemích pratur vyhynul ve 12.–13. stol. (Kyselý 2005b, Kyselý a
Meduna 2009).
O vzácnosti praturů svědčí i to, že byli předmětem darů mezi panovníky. V roce 1416 daroval polský
král Vladislav II. Jagello (kolem r. 1362–1434) tři pratury římskému a uherskému králi Zikmundovi
(1368–1437). Zvířata však dlouhou cestu do Kostnice nepřežila (Volf 1987).
Posledním místem, kde pratuři přežili, bylo Polsko. Také tam však v průběhu 13. stol. došlo k silnému
poklesu jejich populace (Rokosz 1995). Později už byl pratur rozšířen pouze v rozsáhlých lesních
komplexech v Mazovsku. Na rozdíl od antických autorů však středověk velmi dlouho nerozlišoval mezi
zubry a pratury. Až v roce 1517 vydalo Hallerovo nakladatelství práci učence z krakovské akademie
Matěje z Měchova, v níž popisuje v lesích tehdejší Litvy (která tehdy zahrnovala i část dnešního
Polska, Běloruska a Ukrajiny) dva druhy divokých turů – zubry a pratury (Rokosz 1995).
Nomenklatorický zmatek kolem divokých turů Evropy trefně shrnují v rozsáhlém článku věnovaném
praturovi René Kyselý a Petr Meduna (2009): Pokud jde o rozeznávání zubra a pratura, opsalo
vědecké poznání evropského kontinentu zvláštní křivku od Plinia staršího (1 stol. n. l.), který oba druhy
jasně rozeznával, přes naprosté zmatení následujícího jeden a půl milénia, kdy jednotliví autoři ve
svých kompilačních dílech rozeznávali až pět různých druhů divokých turů, nebo je naopak slučovali
v druh jeden, aby se v 16. st. vrátilo ke střízlivému konstatování, že existuje pouze Pliniův zubr a
(pra)tur. Díky tomu často nelze v literárních pramenech z 1.–16. stol. zubra a pratura rozlišit.
Dalším autorem, který upozornil na to, že v polských lesích žijí dva druhy velkých turů, byl Zygmunt
Herberstein, diplomat rakouského císaře Maxmiliána na moskevském dvoře. Odtud opakovaně
navštívil Polsko a ve svých zápiscích z Moskvy, publikovaných kolem roku 1556 (Rokosz 1995) nebo
v roce 1549 (Volf 1987), popisuje pratura (polsky tur, německy aurochs) a zubra (polsky zubr,
německy bison) (Gloger 1903, Rokosz 1995). Podle Herbersteina tehdy žili pratuři již jen v Mazovsku,
zatímco posledním útočištěm zubrů podle něj byla Litva, Podlesie, Mazovsko, Sochačevo, Ostroleka a
Skavanský prales. Herberstein rovněž zmiňuje, že velice ceněné jsou opasky z kůže pratura, mimo
jiné proto, že údajně pomáhají při porodu. Popisuje také lov na pratura, kdy se lovec před mohutným
zvířetem chrání za kmenem stromu a na pratura ze skrýše útočí dlouhým kopím (Fejfar a Major 2005).
12
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Pratura zobrazil ve své Historii čtvernožců Conrad Gesner (1516–1565), jeho rytiny jsou kopiemi
vyobrazení právě z Herbersteinovy zprávy. Gesner kromě toho zachovává i důležité svědectví, jak při
návštěvě porýnských měst Wormsu a Mohuče viděl na štítech domů připevněné lebky pratura, dvakrát
tak velké jako lebky domácího skotu, které tam byly zřejmě již delší dobu (Gesner 1551, Fejfar a Major
2005).
Papežští nunciové a diplomaté jiných zemí líčili pratury jako největší atrakci v Polsku. Mucante odhalil
králi Zikmundovi III. rezervaci vzdálenou dvě míle od Varšavy, kde se nacházejí pratuři. Gratiani
popisuje oblast v Mazovsku u řeky Rava, která je plná stád praturů, a konstatoval, že pro každého
s výjimkou krále je hrdelním zločinem zabít pratura (Rokosz 1995). Gratiani rovněž zmiňuje, že pouze
král a šlechta mají výsadu jíst maso pratura, jeho chuť se nelišila od hovězího (Rokosz 1995).
3.3. Poslední populace pratura a jeho vyhynutí
Začátkem 15. stol. se již pratur vyskytoval jen v Polsku (stejně jako zubr) a Německu (Kyselý a
Meduna 2009). Na sklonku 16. stol. přežili pratuři již jen v Jaktorowském lese v Polsku (Obr. 21).
Zvířata byla chráněna panovníkem (Heymanowski 1972). Z dokumentů mazovských knížat a
královských listin však lze vyvodit, že v té době žili v oblasti již jen nepatrné zbytky původní populace.
Poslední stáda přežívala mezi řekami Radziejôwka a Kuklôwka, přítoky řeky Pisa, mezi vesnicemi
Jaktorôw, Kozlôw a Wiskidka nebo Koscielne. Obyvatelé těchto vesnic se zabývali především
přípravou královských honů a byli ušetřeni většiny ostatních povinností vůči vrchnosti. Mezi jejich
úkoly patřila i ochrana pratura, včetně jeho zimního přikrmování. O stavu zvířat byl král pravidelně
informován (Kêdzierska 1959).
Ze zápisu z inspekce ve vesnici Kozlôw z roku 1564 vyplývá, že místní hajní obdrželi pozemky
o rozloze téměř 17 hektarů, neplatili žádné daně a jejich jediným úkolem bylo chránit pratury (Rokosz
1995). Inspekce rovněž popisuje, že na mnoha místních loukách roste tráva pouze pro pratury. Zápis
inspekce dále konstatuje: „V Jaktorowském a Wislickém lese jsme našli stádo zhruba třiceti praturů.
Mezi nimi bylo 22 dospělých samic, tři mladé kusy a pět telat. Neviděli jsme žádné dospělé samce,
protože se skryli v lese. Ale starší hajní nám řekli, že je tu osm samců. Co se samic týká, jedna byla
stará a hubená a nepřežije zimu. Když jsme se ptali hajných, proč zvířat nepřibývá, bylo nám řečeno,
že zvířata držená místními vesničany, koně, krávy a další, zabírají místo určené pro pratury a ruší je“
(Rokosz 1995). Proto bylo vesničanům zákonem zakázáno držet příliš velké množství zvířat,
vypouštět je do lesů, aby nerušili pratury. Na základě tohoto nařízení byli v roce 1597 souzeni
vesničané, kteří si ohradili část území pro vlastní stáda a byli za to královským úředníkem hnáni před
spravedlnost.
Další zpráva z roku 1602 zachycuje již jen torzo původního stáda. Sčítání pro krále uvádí, že zbývají
pouze tři samci a jediná samice. Ostatní samice uhynuly v důsledku nemoci, která k nim byla
přenesena od domácího skotu (Rokosz 1995). O 18 let později již záznamy uvádějí pouze jedinou
samici. Čtyři samci uhynuli, poslední z nich krátce před rokem 1620. Podle starého zvyku byly jeho
rohy vsazeny do drahého kovu a zaslány králi Zikmundovi. Jeden z nich měřil 46 cm (Rokosz 1995). V
současnosti je uložen ve švédském královském pokladu Stockholmu (Fejfar a Major 2005). Inspekce,
která prověřovala stavy praturů v roce 1630, pak již mohla jen konstatovat, že poslední samice podle
sdělení místních vesničanů uhynula v roce 1627 (Heck 1954, Volf 1987, Rokosz 1995, Van Vuure
2005, 2011, Tikhonov 2008, Achilli et al. 2009, Mona et al. 2010).
Po praturech, kteří představovali jeden z nejrozšířenějších druhů velkých kopytníků po statisíce let,
toho příliš nezbylo. Kromě rohu ve Stockholmu jsou tři další, zlatem tepané rohy z pokladu krále
Zikmunda, které sloužily jako slavnostní poháry (Obr. 11), uloženy v maďarské Ostřihomi (Fejfar a
Major 2005). V některých zemích se zachovala až dodnes lidová rčení. V Rusku se říká, že se někdo
„chová jako pratur“ o lidech, kteří se chovají hulvátsky, když jsou opilí (Pusch 1840). V Polsku se říká
„chlap jako pratur“ o velkých a silných mužích (Skorupka 1968).
Vymizení pratura si na dlouhou dobu nevšimla ani věda. Na rozdíl od několika zmíněných popisů byl
pratur obecně zaměňován se zubrem. Neuvádí ho dokonce ani Carl Linné (1707–1778) ve svém
systému živočichů (Linné 1756, Anděra 1998). Až anglický přírodovědec Hamilton Smith v roce 1827,
symbolicky přesně dvě století po uhynutí posledního pratura, po důkladném prostudování historických
popisů i kosterních materiálů oba druhy rozlišil a pratura formálně popsal jako samostatný živočišný
druh (Smith 1827, Volf 1987, Anděra 1998).
13
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
3.4. Pratuři v České republice
Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířený. Zejména v neolitu byl dle nálezů
z archeologických kontextů v rámci lidských sídlišť často dominantním druhem srovnatelným
s jelenem (Kyselý 2005b). Přestože stavy pratura postupně klesaly, i v pozdějších obdobích byl
ojediněle dominantním druhem, jeho zastoupení je výrazné i na eneolitických lokalitách, což svědčí
o jeho lokálně stále ještě hojnému výskytu i v tomto období, jak ukazují například nálezy z období
řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře (Kyselý 2005a). V době bronzové je početnost
dokladů přítomnosti pratura na našem území již velice nízká.
Přesto se zachovaly i nálezy z přelomu raného a vrcholného středověku. Nejmladší nálezy pratura
u nás pocházejí např. z Budče (10.–12. stol.), Kouřimi (10.–12. stol.) (Peške 1985), Prahy-Vyšehradu
(10.–11. stol.) (Kyselý 2004) a asi ze Staré Boleslavi (11.–12. stol.) (Kyselý 2003) a Hrdlovky (2. pol.
12. stol. – první pol. 13. stol.) (Kyselý 2005b, Anděra a Gaisler 2012).
Právě toto pro vyhubení pratura (a zubra) na našem území zřejmě stěžejní období výmluvně
charakterizuje Petr Pokorný (2011) v knize Neklidné časy: „Za zlomový moment ve vývoji kulturní
krajiny Čech můžeme jednoznačně pokládat přelom raného a vrcholného středověku. Krajinná
dynamika tehdy prudce akcelerovala. Mezi 11. a 13. stol. došlo k dalekosáhlé proměně v dlouhodobě
osídlených oblastech a zároveň k expanzi osídlení za dosavadní, do té doby téměř nepřekročitelné
hranice. Výsledkem bylo první skutečně masivní odlesnění a téměř totální zkulturnění všech
osídlených území. Lze to velmi dobře sledovat jak na základě pylových, tak archeologických dat.
Rozvoj kulturní krajiny tehdy zasáhl nejen původní pravěkou oscilující periferii, ale i velkou část
dosavadní divočiny. V primární i sekundární ekumeně (tj. tradičně osídlené nížiny i výše položená, do
té doby spíše periodicky osídlená území, pozn. autorů) se osídlení prudce zahušťovalo a přírodě
blízká stanoviště mizela i tam. Z hlediska vývoje kulturní krajiny šlo o revoluci (v tom smyslu, jak to vidí
Sádlo et al. 2008).“
V souvislosti s výše popsaným fenoménem středověké revoluce velmi pravděpodobně došlo k izolaci
dosud více či méně komunikujících subpopulací, jejichž zbytky asi během 13. (pratur) a 14. (zubr) stol.
podlehly lovu a ztrátě prostředí, potažmo setrvalému tlaku a konkurenci člověka a jeho stále
početnějšího dobytka. Tím výskyt dvou velkých evropských turů na našem území definitivně končí.
V řidčeji osídlených částech Evropy se sice historie pratura a zubra psala až do 17., respektive
20. stol., jejich osud to ale nezměnilo. Oba byli nakonec v přírodě vyhubeni člověkem. Že se nám do
současnosti zachoval alespoň zubr, se tak z dnešního pohledu jeví jako malý zázrak.
K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se
zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 cm dlouhé (Volf 1987). V nedaleké Dolní Liboci byly
objeveny zbytky dvou praturů, jejichž kosti na sobě měly vrstvu popela, což svědčí o jejich zpracování
na ohni pravěkými lovci. Z Dašic na Pardubicku se dochovala téměř 70 cm dlouhá lebka býka, která
zřejmě dlouho ležela na dně říčního koryta, o čemž svědčí drobné ulity, lastury a pouzdra larev
chrostíků (Volf 1987). Nejpůsobivějším uměleckým ztvárněním pratura nalezeným na území České
republiky by mohla být bronzová soška býka z rané doby železné (800–400 př. n. l), která byla
nalezena v roce 1869 v jeskyni Býčí skála na území dnešní CHKO Moravský kras (Pohounek 2002).
O přítomnosti praturů na území České republiky by mohla svědčit řada názvů obcí. Město Turnov na
Semilsku, Turovec na Táborsku, Turovice na Přerovsku, Tursko na Praze-západ nebo Velká Turná na
Strakonicku.
4. Biologie a etologie praturů
4.1. Stavba těla a zbarvení
Zrekonstruovat stavbu těla pratura je možné díky velkému množství archeologických nálezů z mnoha
míst Evropy (Kitchener a Doune 2012, Everton 1975, Brudnicki et al. 2012, Prummel et al. 2002,
Pandolfi et al. 2011, Koenigswald a Menger 2002, Kyselý 2004, 2005, 2008b, Aaris-Sørensen 1999,
2004, Bartosiewicz 2005, Bejenaru et al. 2013, Isberg 1962). Kromě nepřeberného množství
jednotlivých kostí se dosud podařilo objevit přibližně 15 víceméně kompletních koster (Obr. 10),
několik tuctů kompletních rohů a dokonce chlupy (van Vuure 2011). Podobu praturů často velmi
zdařile dokumentují jihoevropské nástěnné malby z období doby ledové (Guthrie 2005), například
14
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
z jeskyní Lascaux (Obr. 1–2) a Chauvet (Obr. 3), zachovalo se rovněž několik kreseb z 16. stol (Obr.
4, 5 a 7), některé z nich se později staly vzorem pro moderní ztvárnění pratura (Obr. 6).
Z paleolitického umění také vyplývá, že některými autory dříve rozlišované dva druhy jsou ve
skutečnosti pouze barevně a velikostně značně odlišní samci a samice (např. Kurtén 1968).
Při stanovení velikosti pratura se jednotliví autoři poněkud liší. Starší práce na základě nalezených
kostí, které se výrazně lišily svou velikostí, uvažovaly o dvou typech pratura (Rütimeyer 1867,
Adametz 1898). Zvířata se lišila i velikostí rohů, zatímco větší forma byla dlouhorohá, menší měla
krátké rohy. Proto někteří zoologové navrhovali stanovení dvou forem pratura, původní velké a
dlouhorohé (Bos primigenius primigenius) a pozdější menší a krátkorohé (Bos primigenius
brachyceros), která měla vzniknout hlavně v důsledku změn klimatu a zmenšování areálu praturů
vlivem člověka (Volf 1987). Někteří zoologové nazývali menší formu pratura i jako Bos primigenius
minutus (Grzimek 1972).
Později však převládl názor, že rozdíly ve velikosti kostí jsou dány výrazným pohlavním dimorfismem
(Here 1948, Fraser a King 1954, Boessneck 1957, Requate 1957, Jewell 1962, Debergøl 1962,
Bökönyi 1962, Grigson 1978). To potvrdila i statistická studie nálezů praturů z Dánska (Degerbøl a
Fredskild 1970). Později se objevila i hypotéza, že menší kosti by mohly patřit domácímu skotu (Alzieu
1983), což může být v některých případech pravda.
Rozdíly ve velikosti koster se neobjevily pouze mezi samci a samicemi, ale také mezi různými nalezišti
v rámci Evropy. Například nálezy z oblasti bývalé Jugoslávie jsou menší než z Maďarska (Bökönyi
1974). Nálezy ze střední Evropy jsou větší než z oblasti jihozápadní Evropy (Zeuner 1963) a Dánska
(Bökönyi 1962). Například zvířata objevená v lokalitě Stránská skála nedaleko Brna měřila 165 cm
v případě samců a 140 cm v případě samic (Guintard 1999). Maximální výška pratura byla zhruba 210
cm (Joleaud 1918 in Guintard 1994). Výjimku představuje nález extrémně vysokého zvířete, které
měřilo 230 cm (Astre 1937). Vzhledem k tomu, že jde o starší nález, který nebyl v novějších
výzkumech potvrzen, šlo pravděpodobně o výsledek špatného přepočtu délek kostí na kohoutkovou
6
výšku (Kyselý 2014 – osobní sdělení). Výška kolem dvou metrů tak podle některých autorů (Gautier
1990) mohla představovat spíše výjimečně vyvinuté samce, příp. pleistocénní nálezy, a
nepředstavovala tedy průměrný vzrůst býků v holocénu. Na druhou stranu byly zaznamenány trpasličí
formy pratura ve Švýcarsku (Boessneck et al. 1963) a Itálii (Brugal 1987). V současnosti jsou malé
formy praturů interpretovány jako pravděpodobně domácí tuři (Kyselý 2014 – osobní sdělení,
porovnání velikosti pratura a domácího skotu viz Obr. 22).
Různí autoři tak průměrnou výšku samců praturů odhadují mezi 175–185 cm (Grzimek 1972), 170–
185 cm (Łukaszewicz 1952) nebo 168–177 cm (Boessneck 1957). Výšku samic odhaduje Boessneck
na 155–164 cm. Někteří autoři postupně výrazně snížili výšku, kterou praturovi přisuzovali. Například
Bökönyi, který se nejdříve přikláněl k výšce 180 cm, později odhadovanou výšku snížil na 155 cm, a i
to se ukázalo příliš v porovnání s nálezy v Maďarsku, kde se výška pohybovala od 147 do 151 cm
(Bökönyi 1969). Na základě těchto poznatků se Guintard (1999) přiklání k průměrné výšce praturů
135–170 cm. Zároveň zdůrazňuje, že při popisování velikosti pratura je třeba brát v úvahu, že tento
druh má za sebou historii dlouhou 300 tisíc let a pokrýval areál zahrnující téměř celou Evropu,
podstatnou část Asie a většinu severní Afriky. Kyselý a Meduna (2009) zmiňují průměrnou
kohoutkovou výšku býků 170 cm a u krav 150 cm, což odpovídá shrnutí van Vuure (2011), který udává
pravděpodobnou výšku býků 160–180 cm a 150 cm u krav. Délka těla dosahovala 3 m. Přesné
stanovení výšky komplikuje nejenom pohlavní dimorfismus, ale také zaznamenané případy tzv.
trpasličích forem na straně jedné a giganticky velkých jedinců na straně druhé. Také jiný výzkum
změnu velikosti pratura v průběhu času i v rámci geografického rozšíření potvrdil. Prokázal postupné,
byť ne příliš výrazné zmenšování praturů v průběhu času a zároveň pokles jejich velikosti od východu
na západ Evropy (Lasota-Moskalewska a Kobryń 1990).
Býci dosahovali hmotnosti asi 800–1000 kg (Volf 1987), samice přibližně o čtvrtinu méně. Zvíře se
vyznačovalo mohutným krkem, hlubokým hrudníkem, jehož délka se blížila kohoutkové výšce a
celkově mohutnější přední částí těla, rovným hřbetem a poměrně štíhlýma, vysokýma nohama. To jej
6
Pro srovnání, průměrná výška samice slona indického vážící 3 tuny je 225 cm.
15
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
činilo oproti současnému skotu proporčně poněkud atletičtějším. Z pratura odvozený neolitický skot byl
o poznání menší a do konce středověku se dále spíše zmenšoval. Současná plemena, praturovi
velikostně někdy odpovídající, patrně nabyla svou velikost až během tisíciletí nezávislého vývoje
v lidské péči (např. Ajmone-Marsan et al. 2010). Charakteristickým znakem pratura oproti domácímu
skotu je konkávní profil čelních kostí za očnicemi.
Srst praturů byla hladká a krátká, kromě zimy, kdy houstla a znatelně se prodlužovala. Býci byli černí
se šedivým nebo nažloutlým úhořím pruhem podél páteře a bílým mulcem (Obr. 19), samice
hnědočervené (Obr. 20), podobně jako telata (Volf 1987, van Vuure 2011). Srst býčků začínala
tmavnout zhruba v půl roce (van Vuure 2011).
Podobu rohů známe velmi přesně díky mnoha nálezům, které se dochovaly jako součást celé lebky
(Obr. 8–9) nebo samostatně (Leithner 1927, Nehring 1900). Byly mohutné, bělavě šedé s černou
špičkou (Volf 1987). Tvar a velikost, tedy forma rohů, je charakteristická, v rámci druhu relativně stálá
a odlišuje pratura od ostatních turů. Tvar je někdy označován jako lyrovitý. Rohy vyrůstají z lebky do
stran, pak se stáčejí směrem dopředu pod úhlem zhruba 60° a mírně dovnitř. Špičky rohů se někdy
mohou stáčet směrem vzhůru (Leithner 1927). Největší rohy dosahovaly u býků délky až 107 cm
(Stone 1961) a 70 cm u samic. Rohy býků byly nejen delší, ale zpravidla i více točivé, u samic spíše
kratší a „rovnější“.
4.2. Etologie praturů
O chování praturů přinášejí informace zejména historické prameny. Jednak zmínky z inspekčních cest
královských úředníků do obory Jaktarow (Łukaszewicz 1952), jednak popis zaznamenaný
Schneebergerem v Gesnerově pojednání z roku 1551 a ze současných výzkumů života divoce žijících
druhů turů (Schloeth 1961).
Nejnovější údaje o etologii praturů pocházejí z 16. stol., tedy z období, kdy byl tento živočišný druh již
na pokraji vyhubení, z oblasti Jaktarowa, kde byla místní populace od 13. stol. sledována a chráněna
před pytláky a dalšími hrozbami místními hajnými (Rokosz 1995). Rolníci pak měli povinnost připravit
během léta seno, kterým pak hajní během zimy pratury přikrmovali. Právě z těchto zdrojů se dodnes
zachoval popis přímého pozorování chování praturů ve volné přírodě (Gesner 1551, Heymanowski
1972, Kêdzierska 1959).
Během zimy, když byla zvířata přikrmována, vytvářela velké skupiny. V létě se vytvořily skupiny samic
s mláďaty a mladými samci. Odděleně od nich pak žily během vegetační sezony skupiny starších
samců a rovněž soliterní samci. Během říje v srpnu až září se odehrávaly tvrdé souboje samců
o přístup k samicím. V tomto období se samci připojovali ke stádům a snažili se držet samice ve
skupině pod kontrolou. V případě, že bylo stádo příliš velké nebo pokud byl samec příliš zaměstnaný
souboji se svými soupeři či ochranou stáda, mohla samice sama vyhledat jiného partnera a na
rozmnožování se tak podíleli i slabší samci (Volf 1987). Mláďata se rodila po 9 měsících březosti
následující rok v květnu až červnu.
Zejména telata, ale i starší nemocná zvířata, padla často za oběť šelmám, především vlkům (Canis
lupus). Právě vlci představovali pro pratury v Evropě ve středověku jediné přirozené nepřátele.
Dospělá zvířata v dobré kondici se však vlkům uměla ubránit. V mimoevropských regionech patřili
k šelmám, které často lovily pratury, především lev (Panthera leo) a tygr (Panthera tigris) (Lengerken
1955). V Evropě patřil lev k šelmám lovícím pratury jen v oblasti Balkánu a Panonie, dokud zde nebyl
vyhuben člověkem, nebo nevyhynul. V oblasti Jaktarowa nebyli pratuři příliš plaší a před člověkem
neutíkali. Nebezpečnými se stávali pouze v případech, kdy byli loveni.
Členové stáda se vzájemně poznávali především čichem, zejména očicháváním hlavy, okolí análního
otvoru a pohlavních orgánů. Tímto způsobem kontroluje býk reprodukční stav krav i u současného
skotu, ale očichávat se mohou i dva samci navzájem nebo samice býka (např. Volf 1987).
Součástí komunikace uvnitř stáda jsou u skotu a jistě byly i u pratura také hlasové projevy. Ty jsou
u turů, resp. skotu velmi různorodé a zahrnují projevy jako bučení, chrochtání nebo ryčení. Hlasové
projevy jsou různé při potkávání řadových členů stáda, při páření, hledání ztraceného telete, v říji,
svolávání stáda nebo v nebezpečí (Volf 1987). Tuři spolu komunikují i prostřednictvím držení a
natáčení hlavy, případně celého těla.
16
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Při hrozbě stojí býk vůči protivníkovi bokem, podle intenzity hrozby má krk skloněný dolů, a tím i
připravené rohy k útoku (Volf 1987). Pokud zvíře zvedne hlavu, dává tím najevo uvolnění. Poloha
hlavy a krku rovněž vypovídá o jejich postavení ve stádě. Jedinci stojící v rámci hierarchie výše
přicházejí ke zvířatům stojícím níže na společenském žebříčku pouze s lehce skloněným krkem a
hlavou zřetelně trčící dopředu. Podřízená zvířata přitom mají krk a hlavu hluboce skloněné (Volf 1987).
Vzájemné vztahy uvnitř stáda zvířata upevňují také olizováním plecí partnera, většinou podřízeného
zvířete nadřízenému (Volf 1987).
Stejně jako ostatní tuři měli pratuři nejlépe vyvinutý čich a dobrý sluch. Naopak jejich zrakové
schopnosti jsou velmi omezené. Především na větší vzdálenosti hraje zrak podružnou roli,
nepohyblivé předměty rozeznávají až v bezprostřední blízkosti (Volf 1987).
Z historických pramenů plyne, že se pratur občas pářil s domácím dobytkem a vzniklí kříženci pak byli
méně robustní a většina uhynula během krutých zim, které způsobovaly dříve také velkou úmrtnost
pratuřích stád.
4.3. Potrava
Díky hypsodontní dentici pratura (zuby s vysokou korunkou) víme, že šlo o spásače (anglicky grazer)
především travin a bylin. Na jaře a v létě se pratuři živili trávou, bylinami, pupeny a listím. Na podzim
požírali i žaludy, v zimě pak i větve a suché listí (Gesner 1551). Ve složení potravy byl pratur jistě,
podobně jako současná primitivní plemena, nenáročný a nevybíravý. Tím se výrazně lišil od mnoha
současných plemen, která při dlouhodobém působení zanechávají nedopasky, jež mohou tvořit 10–
60% biomasy, což dlouhodobě vede k degradaci lučního společenstva (Tichá 2012, Pouzar 2013).
V souvislosti s rozsáhlými změnami životního prostředí praturů v Evropě v době po skončení poslední
doby ledové byl jídelníček praturů podroben rozsáhlému výzkumu (Noe-Nygaard et al. 2005, Schultz a
Kaiser 2007). Analýza poměru isotopů uhlíku a dusíku v průběhu holocénu ukazuje, že kondice
praturů se začala zhoršovat v průběhu boreálu, tedy teplejšího a suššího období ve starším holocénu
(7600–6000 př. n. l.). V té době došlo k nástupu smíšených doubrav a šíření smrku. Pro pratury to
znamená výraznou změnu jejich optimálního prostředí, které představovaly především rozsáhlé
pastviny (Noe-Nygaard et al. 2005).
Změny izotopu uhlíku v kosterních nálezech praturů podle autorů studie odrážejí změnu v jeho potravě
a dokumentují přechod z pastvy v biotopech s dominujícími travinami ke smíšené potravě v hustějších
lesích období atlantiku. Tuto změnu vegetace podporují i pylové analýzy, které v období preboreálu
dokumentují otevřenou vegetaci s břízou, borovicí a silným zastoupením travin, bylin a keřů.
V pozdějším období atlantiku se naplno rozvinula lesní vegetace mírného pásu, což patrně vedlo
k tomu, že kromě bylin museli pratuři získávat více potravy uvnitř lesa (listy, mladé výhonky, kůra) a
částečně tak přejít na strategii okusovače (Noe-Nygaard et al. 2005). Noe-Nygaard et al. (2005)
zároveň vysvětlují nárůst izotopů dusíku v kostech pratura důsledkem další změny jejich prostředí.
Nárůst izotopů dusíku v kolagenu může být podle nich důsledkem vodního stresu, tedy mizením
prostředí bohatého na vodu. To, že pratur preferoval do značné míry mokřiny, naznačují i studie
současného volně žijícího domácího skotu (Gander et al. 2003). Mizení mokřin, ať už vyvolané
pokračujícími změnami klimatu, nebo postupnou antropogenizací krajiny, vystavilo pratury dalšímu
stresu (Lynch et al. 2008). Tato zjištění položila nový důraz na poslední pozorování praturů v Polsku,
která odkazují na bažinaté prostředí, ve kterém pratuři žili. Do lesů se měli přesouvat až později
v průběhu roku, kdy již byla kvalita pastvy horší a zvířata měla rovněž vyšší potřebu skrýt se v lesním
porostu před nepřízní počasí (Van Vuure 2005). (Tento fakt, který není ve starší literatuře příliš
akcentován, je důležitý při vytváření optimálního prostředí pro nově šlechtěné pratury, kteří by měli
v ekosystému plnit roli vyhynulého druhu a vznikají křížením primitivních plemen skotu – vybírána jsou
ta, která se vyhynulému praturovi nejvíce blíží vzhledem, chováním a geneticky.)
Se studiemi izotopů souhlasí zatím nepublikované studie mikroornamentace skloviny zubra, pratura a
divokých koní ve srovnání s ostatními žijícími i vyhynulými holarktickými býložravci. I zde se ukázal
u pratura a také zubra markantní posun od spásače k okusovači, tedy přechod od spásání bylinné
vegetace s vysokým podílem travin v neolitu k okusování listí dřevin ve středověku (Hofman-Kamińska
et al. 2013).
17
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
4.4. Nároky na prostředí
Římané popisovali pratury jako obyvatele hlubokých lesů a bažin, tedy ponurého prostředí Germánie.
Dnes však víme, že během stovek tisíc let obýval pratur velmi rozsáhlé oblasti s odlišnými biotopy.
V období poslední doby ledové se dokázal částečně přizpůsobit suché a chladné mamutí stepi,
nicméně pylové analýzy ukazují, že přinejmenším v průběhu posledního glaciálu bylo prostředí Evropy
výrazně pestřejší. I česká krajina se během tohoto období vyznačovala mimořádnou diverzitou
různých stanovišť od otevřené stepi až k lesu podobnému sibiřské tajze (Pokorný 2011). Ačkoliv
v holocénu vyhledával pratur především oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu,
prokazatelně zasahoval také do stepí (Degerbøl a Fredskild 1970). S ohledem na palynologický
výzkum lokalit s nálezy praturů se zdá, že pratur původně dával na rozdíl od hustých porostů přednost
světlým lesům s přidruženými loukami (Degerbøl a Fredskild 1970). Patrně se zde na přelomu
pleistocén/holocén setkával s bizony stepními (Bison priscus), což dokazuje nejen současný výskyt
obou druhů v paleolitickém umění, ale i fosilní nálezy na řadě lokalit (Beneš 1970).
Ať už byl převládající typ vegetace v Evropě jakýkoliv, je zřejmé, že pratuři byli velmi přizpůsobiví.
O vysoké adaptabilitě druhu svědčí i to, že dokázal obývat tak rozsáhlý areál rozšíření, který zahrnoval
skotské hory, rozsáhlé nížiny v okolí velkých evropských řek, relativně suchou střední Asii i relativně
lesnatý Dálný východ až po Korejský poloostrov. Pronikl do subtropických oblastí severní Afriky a
Indického poloostrova. Nejvýše položené místo jeho výskytu se nalézá v nadmořské výšce 2400 m
v Tibetu (Zong 1984). Z mnoha částí jeho areálu vytlačily pratura změny klimatu. Platí to zřejmě do
značné míry pro Mezopotámii, kterou asi do 7. stol. př. n. l. obýval spolu se slonem indickým. I zde
však zůstává otázka, zda by se radikálním změnám prostředí nepřizpůsobil, nebýt intenzivního a
dlouhodobého loveckého tlaku člověka a konkurence jeho dobytka.
Vzhledem k relativně vysoké lesnatosti krajiny a potravním nárokům (primárně spásač bylin) musel být
pratur neustále v pohybu, hledaje otevřenější porosty. Hojný výskyt pratura v Evropě mimochodem
naznačuje, že o otevřené prostory nemohla být v Evropě nouze. Je tedy pravděpodobné, že původním
preferovaným biotopem pratura byly řidší otevřené lesy a přirozená bezlesí, ať už parkovitá krajina na
sušších půdách lesostepních oblastí, nebo v travnatých aluviích řek.
Zajímavé je, že výše zmíněný přechod od spásání ke kombinovanému spásání a okusu (viz výše odd.
4.3.) proběhl (v Polsku) v průběhu eneolitu. Tedy v době, kdy dle archeologického záznamu začínají
jeho populace v rámci celé Evropy ustupovat navzdory setrvalému nárůstu rozlohy (pro spásače
vhodné) otevřené krajiny činností člověka. Je tedy pravděpodobné, že dietetické změny a přechod
pratura do suboptimálních lesních biotopů byl nedobrovolnou reakcí na lovecký tlak člověka a jeho
dobytka. Právě to mohl být okamžik, který dlouho dopředu rozhodl o vyhynutí pratura jako druhu.
V lesích musela nutně vzhledem k nižší nosné kapacitě prostředí poklesnout populační hustota.
Snížená kondice zvířat pak navíc mohla praturovi znemožnit dlouhodobě kompenzovat setrvalé ztráty
působené lovem. Z tohoto úhlu pohledu se již vyhynutí pratura nemusí přes jeho rozsáhlý areál
rozšíření jevit nijak zvláštní.
5. Snahy o znovuoživení pratura
5.1. Heckův skot
Téměř 300 let poté, kdy roku 1627 u polského Jaktarowa uhynula poslední samice pratura, začal
v Německu pokus o vzkříšení tohoto druhu, respektive vytvoření jeho co nejvěrnější kopie.
S programem zpětného křížení začali ve 20. a 30. letech 20. stol. bratři Lutz a Heinz Heckové (Heck
1951). Zatímco Lutz Heck byl ředitelem zoologické zahrady v Berlíně, Heinz Heck byl ředitelem
zoologické zahrady v Mnichově. Oba pracovali na zpětném křížení pratura nezávisle na sobě, byť na
stejném principu. Vybrali primitivní plemena skotu, která nesla co nejvíce znaků vyhynulého pratura, a
vzájemným křížením se snažili získat u potomků takovou kombinaci znaků, která se vyhynulému
praturovi co nejvíce přiblíží. Chybějící znaky pak mělo dodat další křížení.
Oba bratři se lišili výběrem použitých plemen. Zatímco Lutz Heck v Berlíně použil i španělské bojové
býky určené pro koridu, Heinz Heck v Mnichově je do svého chovu nezahrnul (Van Vuure 2005).
V roce 1932 se v Mnichově narodil první býk jménem Glachl, kterého Heinz Heck považoval za
obdobu pratura. Byl ze 75% křížencem korsického skotu a z 25% křížencem dalších čtyř plemen (Van
18
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Vuure 2005). Protože berlínské stádo nepřežilo druhou světovou válku, pochází současný Heckův
skot z experimentů Heinze Hecka v Mnichově (Van Vuure 2005).
V průběhu druhé světové války i v poválečném období se první generace Heckova skotu křížily
s dalšími plemeny. Na vytvoření současného Heckova skotu se tak podílelo přibližně 15 různých
plemen, a to jak dlouhorohých, tak krátkorohých (Bunzel-Drüke 2001). V mnichovské zoo se tak
podařilo vytvořit skot, který především svojí barevností odpovídá původnímu praturovi, v dalších
parametrech však vykazuje řadu významných odlišností (Obr. 13). Především býci nedosahují
mohutnosti ani celkových proporcí původního pratura (dlouhonohý, lehce stavěný), zvířata mají rovněž
výrazně kratší rohy i lebku (Bunzel-Drüke 1996, Uerpmann 1999). Přitom právě charakteristicky
atletické proporce a mohutné rohy pratury nejvíce odlišovaly od současného skotu.
Navíc zvířata vykazují i některé nevhodné prvky chování. Především velmi výraznou míru agresivity
během soubojů samců v říji, která relativně často vede k usmrcení jednoho ze soupeřů (H. KerkdijkOtten 2013, osobní sdělení). Ačkoliv k úhynu býků v důsledku souboje u velkých divokých turů
výjimečně dochází, v míře jako u Heckova skotu nikoliv. Eskalující souboje, které vedou k usmrcení či
vážnému zranění jednoho ze soupeřů, jsou obecně velmi vzácné, protože zvířata stojí velké množství
energie a hrozí při nich vážná poranění. Podobný typ soubojů navíc vystavuje zvířata riziku, protože
ztrácejí přehled o blížícím se nebezpečí (Veselovský 2005). Ukazuje se, že zpětné křížení vyvolalo
v případě Heckova skotu nežádoucí a nepřirozené prvky chování, což vzbuzuje podezření, že i do
mnichovské linie mohl být zahrnut španělský bojový skot.
V současné době je Heckův skot chován v řadě zoologických zahrad a žije rovněž v polodivokých
podmínkách na řadě lokalit v západní Evropě. Bohužel jeho agresivita v podstatě vylučuje bezrizikový
kontakt s člověkem. Vzhledem k jeho značné odlišnosti od pratura, jemuž se podobá vlastně jen
zbarvením (van Vuure 2011), a vzhledem k jeho agresivitě nelze Heckův skot považovat za vhodný
ekvivalent pratura. Zlepšit parametry Heckova skotu se pokouší německá organizace
Arbeitsgemeinschaft Biologischer Umweltschutz v Severním Vestfálsku v Německu v rámci projektu
Taurus (Obr. 14, nezaměňovat s nizozemským projektem TaurOs viz kapitola 5.2.). Heckův skot kříží
především s plemeny Italian Chianina a Spanish Sayaguesa. Řada odborníků se nicméně shoduje, že
efektivnější cesta než opravování nedostatků, které se v rámci Heckova skotu po desítkách let ustálily,
je začít se zpětným křížením znovu s vhodnějšími plemeny. V rámci projektu Taurus se navíc za
účelem dosažení větší velikosti rohů přistupuje ke křížení s africkým plemenem watusi, což záměru
vytvořit ekvivalent vyhynulého pratura poněkud odporuje.
5.2. Projekt TaurOs
Cestou zcela nového programu zpětného šlechtění pratura se rozhodla jít nizozemská Nadace Taurus
se svým Projektem TaurOs. Na rozdíl od bratrů Heckových má k dispozici modernější postupy včetně
analýzy DNA. Součástí projektu je i rozsáhlá analýza kosterních pozůstatků praturů z různých lokalit
v Evropě. Cílem projektu je v průběhu 30–50 let vytvořit co nejvěrnější kopii pratura, tedy zvířete, které
bude moci zcela samostatně plnit ve volné přírodě úlohu velkého spásače (Goderie a Kerkdijk-Otten
2012). Na projektu nadace spolupracuje s Univerzitou ve Wageningenu a Evropským konsorciem pro
zachování rozmanitosti skotu. Pro zajištění co nejširší základny pro výběr nejvhodnějších jedinců se
v první fázi pracuje s umělou inseminací a přenosem embryí.
Projekt je rozdělený do tří fází. První počítá s aktivním křížením vhodných plemen (např. Obr. 16–17).
Ta již začala v minulých letech a počítá s dalším rozšiřováním chovných skupin do vhodných lokalit o
rozloze 100 až 1000 hektarů. Zvířata vzniklá křížením jsou pak posuzována na základě stanovených
kritérií. Jsou rovněž geneticky analyzována vědci z Univerzity ve Wageningenu. Výsledkem první
etapy křížení je býk Manolo Uno (Obr. 15), který má řadu znaků původního pratura včetně úhořího
pruhu na zádech (viz titulní strana).
Ve druhé, pasivní fázi zpětného šlechtění pratura, která začne v letech 2017–2018, se již počítá
s přirozenou reprodukcí bez lidské asistence. Ve třetí fázi, jejíž start je naplánován na rok 2025, budou
již zvířata umístěna v polodivokých podmínkách, kde kromě aktivního vyřazování vzhledově
nevyhovujících zvířat bude na stáda působit i přirozený výběr formou minimálně asistované adaptace
zvířat na lokální přírodní a klimatické podmínky (Goderie a Kerkdijk-Otten 2012).
Na rozdíl od Heckova skotu může Projekt TaurOs díky podrobné analýze DNA a rozsáhlému
srovnávacímu výzkumu kosterního materiálu lépe vybrat vhodná plemena či přímo konkrétní jedince
19
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
pro zpětné křížení, a zároveň pracovat s přesnější podobu pratura, protože od meziválečného období
došlo k upřesnění řady parametrů jeho vzhledu i velikosti.
V současnosti jde zřejmě o nejlépe propracovaný a fungující projekt zpětného šlechtění pratura.
Výsledné plemeno by se mělo uplatnit v nově zakládaných velkoplošných rezervacích v rámci
iniciativy Rewilding Europe a v budoucnu zřejmě půjde o nejvhodnější plemeno pro účely přírodní
pastvy také v Česku.
5.3. Projekt Uruz
Další z projektů zpětného křížení pratura nedávno inicioval Henri Kerkdijk-Otten z Holandska. Jeho
základem je opět výběr plemen skotu, která si udržela některé znaky pratura, a jejich následné křížení.
Počítá se však s využitím nejmodernějších genetických metod. Východiskem je nedávno dokončená
rekonstrukce kompletního mitochondriálního i jaderného genomu pratura. Znalost celého genomu
vyhynulého druhu umožňuje určit, jaké varianty genů, jejichž funkci známe, např. geny určující
zbarvení, se u pratura skutečně vyskytovaly, s jakou frekvencí a v jakých kombinacích.
Do projektu je zapojeno několik genetických týmů z Německa, USA a Polska a jedna privátní
biotechnologická firma. Cílem je uvést úplně poprvé do praxe zatím jen experimentálně ověřovanou
metodu úpravou genomu (angl. genome editing). Ta velmi zjednodušeně spočívá v cíleném
vyměňování jedněch variant genů (alel) za jiné žádoucí, příp. odstraňování post-domestikačních
nežádoucích alel, pomocí syntetických nukleáz. Děje se tak za použití genomu vybraných současných
plemen skotu. Upravený genom se vpraví do vajíčka krávy zbaveného jeho vlastního genomu. Takto
upravené uměle „oplozené“ vajíčko je pak jako při běžném umělém oplození vpraveno do náhradní
matky, která jej donosí a normálně porodí. Tak bude možné odstranit u potomstva zvířat zařazených
do zpětného křížení znaky, které se u skotu objevily až v důsledku několika tisíc let šlechtění člověkem
(např. bílé zbarvení) během jediné generace. Díky tomu bude možné přeskočit alespoň u některých
znaků celé generace nutné k dosažení kýženého cíle. Cílem je vytvoření nového plemene, které bude
morfologicky, geneticky a ekologicky blízce podobné praturovi. Editace genomu navíc možná zabrání i
objevování se nežádoucích znaků v pozdějších generacích. Nově šlechtěné plemeno by se tak mělo
poměrně rychle morfologicky stabilizovat.
Chovatelskou část projektu bude zajišťovat několik organizací zabývajících se ochranou a
managementem přírody z Anglie, Německa, Polska, Portugalska, Ruska a Španělska. Různé
geografické umístění jednotlivých chovných zařízení má tu výhodu, že již v procesu šlechtění budou
mít jednotlivá stáda příležitost postupného přizpůsobování nejrůznějším přírodním podmínkám v rámci
kontinentu.
Na projekt by měl volně navazovat výzkumný program aDNA pratura, jehož cílem je exaktně posoudit
genetickou a v rámci možností i vzhledovou variabilitu pratura, jeho populačně genetickou strukturu a
její proměny v průběhu pleistocénu a holocénu. Výsledky této linie projektu budou při zpětném
šlechtění novodobého pratura rovněž uplatňovány tak, aby od začátku vznikala dostatečně variabilní
zakladatelská populace, která bude schopna nejen další samostatné existence, ale také přirozené
evoluce bez intervence člověka.
Harmonogram projektu je rozvržen do čtyř fází. V rámci první fáze plánované na čtyři roky je navržen
výběr nejvhodnějších plemen, vytvoření jednotlivých chovných center, aktivní inseminace a zahájení
editace genomu. Ve druhém čtyřletém období má vzhledem k nárůstu početnosti chovného stáda dojít
k postupnému útlumu lidských intervencí. Ve třetí čtyřleté fázi má být důraz kladen na přírodní výběr
v rámci polodivokých chovů. Po dvanácti letech mají být zvířata připravena k chovu v rámci velkých
přírodních rezervací. Podobně jako u německého projektu Taurus je použití neevropského plemene
watusi kontroverzním krokem.
5.4. Klonování pratura
Zcela jinou cestou se vydal tým polských vědců pod vedením Ryszarda Słomskiho, vedoucího
Oddělení biochemie a biotechnologie na Univerzitě v Poznani (Dereń 2011). Další členy týmu tvoří
Jacek A. Modliński, vedoucí Oddělení experimentální embryologie Institutu genetiky a šlechtění zvířat
Polské akademie věd v Jastrzębci, a Mirosław Ryba, prezident polské Nadace pro znovuoživení
pratura.
20
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
V roce 2011 po čtyřech letech výzkumu vědci oznámili, že jsou s výsledky svých dosavadních
výzkumů spokojeni. „Dalo by se říci, že jsme pratura přivedli zpět k životu v našich zkumavkách,“
komentoval výsledky výzkumu R. Słomski (Dereń 2011). Pro polský tým je klíčová analýza DNA
pratura (Słomski et al. 2008). Od té doby se podařilo provést první analýzu sekvence kompletního
mitochondriálního genomu pratura z období mezolitu (Edwards et al. 2010) i 11,5 tisíce let starého
pratura ze střední Itálie (Lari et al. 2011).
Na podobných projektech pracují také ruští a japonští vědci v případě mamuta (Dereń 2011) a
kandidátem na znovuoživení je rovněž vakovlk, takzvaný tasmánský tygr (Nicholls 2009, Dereń 2011).
V minulosti již byly podobně zaměřené pokusy zrealizovány. Dne 30. června 2003 se skupině
španělských a francouzských vědců pod vedením José Focha podařilo vpravit jádra buněk vyhynulého
kozorožce pyrenejského (Capra pyrenaica pyrenaica) do kozích oocytů zbavených vlastní DNA.
Naklonované mládě se narodilo jediné z 57 samic, kterým byly buňky implantovány, mládě však po 10
minutách uhynulo. Podobně bohužel zatím dopadly další pokusy u ohrožených kopytníků – např.
gaura, bantenga (Petr 2003) nebo antilopy dzerena (Petr 2005).
V principu se nabízejí dvě cesty, jak obnovit pratura jako živočišný druh. První z nich vede přes
genomové úpravy uvedené v předchozí kapitole, druhá cesta je pracnější a sestává z restaurování a
duplikování kompletního genomu pratura a jeho pozdějšího klonování s využitím krav skotu (Lipińsky
et al. 2011). Kromě znovuoživení pratura chtějí polští vědci v rámci svého výzkumu pomoci objasnit
celou šíři vlivů vedoucích k vyhynutí pratura, blíže objasnit jeho vztahy s primitivními plemeny skotu a
pomoci odhalit možné genetické a patologické změny v rámci tohoto druhu, které by mohly pomoci
s prevencí možného vývoje podobných jevů u domácího skotu (Dereń 2011).
Výzkum DNA pratrura je založen na analýze kostí a zubů zachovaných v muzeích i soukromých
sbírkách. Většina materiálu, který mají polští vědci k dispozici, pochází z nalezišť období raného
středověku, případně z rašelinišť nebo terénních úprav při regulacích řek (Lipińsky et al. 2011). Jako
srovnávací materiál pro výzkum je použito genetických analýz dalších turů, jako je banteng, jak, vodní
buvol, watusi, stepní skot, a několika plemen domácího skotu. Cílem projektu je skutečně vrátit pratura
jako živočišný druh zpět (Dzieduszycki et al. 2010, Słomski 2010). V této souvislosti by nebylo od věci
využít zkušenosti českých genetiků, kteří jako první na světě dokázali naklonovat uhynulé zvíře,
shodou okolností skot (Dostál 2009), ale zabývali se i dalšími živočišnými druhy (Loi et al. 2011). Čeští
vědci mají za sebou v rámci mezinárodní spolupráce náročné genetické projekty. Používali například
lyofilizovaná jádra somatických buněk (Loi et al. 2008). Další projekt skončil úspěšným narozením ovcí
po přenosu jádra z již mrtvé buňky (Loi et al. 2002).
I přes rychlý vývoj genetického výzkumu v posledních letech však budou jak rozsáhlé úpravy genomu
obratlovců (genome editing), tak přímé klonování vyhynulých živočichů, včetně pratura (či občas
skloňovaného mamuta, vakovlka aj.), zřejmě otázkou vzdálené budoucnosti, a to jen v případě, že se
podaří překonat řadu limitů, na které tyto techniky zatím narážejí.
6. Literatura - pratur
Aaris-Sørensen K. 1999: The Holocene history of the Scandinavian Urus (Bos primigenius BOJANUS,
1827). 49–58 pp. In: Weniger G. C. (ed.) Archäologie und Biologie des Auerochsen. Mettmann
(Neanderthal Museum).
Aaris-Sørensen K. 2004: Danmarks sidste urokser. Aktuel Arkaeologi 4: 5–7.
Adametz L. 1898: Bos (brachyceros) europaeus n. sp. Bulletin international de l´académie des
Sciences de Cracovie 88–103.
Achilli A., Bonfiglio S., Olivieri A., Malusà A., Pala M., Kashani B. H., Perego U. A., Ajmone-Marsan P.,
Liotta L., Semino O., Bandelt H. J., Ferretti L., Torroni A. 2009: The multifaceted origin of taurine cattle
reflected by the mitochondrial genome. PLoS ONE 4(6): e5753. doi:10.1371/journal.pone.0005753.
Aleksandovič N. P. 1999: Osteologičekaja ocenka geografičeskoj i chronologičeskoj izmenivosti
ochotnyčich mlekopitajuščich sredněvekovoj Bělarusii (Bělorusky). Institut zoologii NAN Belarusii,
Minsk, 22 pp.
21
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Alzieu J. P. 1983: Phylogénie et évolution de Bos taurus L. Aspects morpologiques et anatomophysiologiques des origines au 16éme siécle. Thése pour le Doctorat vérérinaire, Toulouse, No 69,
269 pp.
Anděra M. 1998: Vyhubená zvířata. Aventinum, Praha, 180 pp.
Anděra M. 1999: České názvy živočichů II. – Savci (Mammalia). Národní muzeum, Praha 147 pp.
Anděra M., Gaisler J. 2012: Savci České republiky. Popis, rozšíření, ekologie, ochrana. Academia,
Praha, 289 pp.
Astre G. 1937: Sur l´énorme taille atteiente, á Cazavert, par les bovidés quaternaires. Bulletin de la
Société d'histoire naturelle de Toulouse 171–174.
Bartosiewicz L. 2005: Better earlier than never: Iron Age aurochs remains from Hungary. Antiquity 79:.
Bejenaru L., Stanc S., Popovici M., Balasescu A., Cotiuga V. 2013: Holocene subfossil records of the
auroch (Bos primigenius) in Romania. The Holocene 23: 603–614.
Beja-Pereiraa A., Caramellic D., Lalueza-Foxe C., Vernesif C., Ferranda N., Casolih A., Goyachei F.,
Royoi L. J., Contid S., Larid M., Martinij A., Ouraghk L., Magidl A., Atashl A., Zsolnaim A., Boscaton P.,
Triantaphylidiso C., Ploumip K., Sineoq L., Mallegnir F., Taberletb P., Erhardts G., Sampietrot L.,
Bertranpetitt J., Barbujaniu G., Luikartb G., Bertorellec G. 2006: The origin of European cattle:
Evidence from modern and ancient DNA. PNAS 103: 8113–8118.
Beneš J. 1970: Zubři a tuři evropského pleistocénu. Živa: 74–75.
Bibi F., Vrba E. 2010: Unraveling bovine phylogeny: accomplishments and challenges. BMC biology
8:50 doi:10.1186/1741-7007-8-50.
Boessneck J. 1957: Funde des Ures, Bos primigenius BOJANUS, 1827, aus alluvialen Schichten
Bayerns. Säugetierkundliche Mitteilungen 2: 55–69.
Boessneck J., Jecquier J. P., Stämpfli H. R. 1963: Seeberg, Burgäschisee-Süd T. 3. Die Tierreste.
Stämpfli, 215 pp.
Bökönyi S. 1962: Zur Naturgeschichte des Ures in Ungarn und das Problem der Domestikation des
Hausrindes. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 14: 175–214.
Bökönyi S. 1969: Archaeological problems and methods of recognizing animal domestication. 219–
230 pp. In: Ucko P. J., Dimbleby G. W. (eds.)The domestication and exploitation of plants and animals.
Aldine, Chicago.
Bökönyi S. 1974: History of domestic mammals in Central and Eastern Europe.Akadémiai Kiado,
Budapest, 597 pp.
Bradley D. G., MacHugh D. E., Cunningham P., Loftus R. T. 1996: Mitochondrial diversity and the
origins of African and European cattle. PNAS 93: 5131–5135.
Bradley D. G., Loftus R. T., Cunningham P., MacHugh D. E. 1998: Genetics and domestic cattle
origins. Evolutionary Anthropology 6: 79–86.
Bradley D.G., Magee D. A. 2006: Genetics and the origins of domestic cattle. 317–328 pp. In: Zeder
M. A., Emshwiller E., Smith B.D., Bradley D.G. (eds.) Documenting domestication: new genetics and
archaeological paradigms. University of California Press.
Brdckner A., Estreicher K. 1939: [Encyclopedie středověkého Polska] (v polštině), vol. II, 737–739 pp.,
807 pp., 1021–1022 pp., Warszawa.
Brogan O. 1972: Africa, nursery of wild beasts. 19–20 pp.- In: Hufnagl E. (ed.) Libyan Mammals. The
Oleander Press, New York.
22
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Brudnicki W., Grzywacz K., Brudnicki A., Stacewitz K. K., Nowicki W., Wach J., Skoczylas B.,
Jabloński R. 2012: Morphometric characteristics of the skull of Aurochs (Bos primigenius BOJANUS
1827) from the Tuchola forest. Journal of Central European Agriculture 13: 330–340.
Brugal J. P. 1987: Cas de "nanisme" insulaire chez l’aurochs. 112th Congrès National des Sociétés
Savantes, Lyon, 53–66 pp.
Bunzel-Drüke M. 1996: Vom Auerochsen zum Heckrind. 37–48 pp. In: Gerken B., Meyer C. (eds.)
Natur- und Kulturlandschaft 1: Wo lebten Pflanzen und Tiere in der Naturlandschaft und der frühen
Kulturlandschaft Europas?. Universität-Gesamthochschule Paderborn, Höxter.
Bunzel-Drüke M. 2001: Ecological substitutes for Wild horse (Equus ferus Boddaert, 1785 = E.
przewalskii Poljakov, 1881) and Aurochs (Bos primigenius Bojanus, 1827). Natur- und
Kulturlandschaft, Höxter/Jena.
Chen S., Lin B. Z., Baig M., Mitra B., Lopes J. R., Santos A. M., Magee D. A., Azevedo M., Tarroso P.,
Sasazaki A. M. 2010: Zebu cattle are an exclusive legacy of the South Asia Neolithic. Molecular
Biology and Evolution 27: 1–6.
Clutton-Brock J. 1999: A natural history of domesticated mammals. Cambridge University Press,
Cambridge.
Decker J. E., McKay S. D., Rolf M. M., Kim J., Alcala A. M., Sonstegard T. S., Hanotte O., Gö̈therströ̈m
A., Seabury C. M., Praharani L., Babar M. E., de Almeida Regitano L. C., Yildiz M. A., Heaton M. P.,
Liu W., Lei C., Reecy J. M., Saif-Ur-Rehman M., Schnabel R. D., Taylor J. F. 2014: Worldwide patterns
of ancestry, divergence, and admixture in domesticated cattle. PLOS Genetics 10: 1–14.
Degerbøl M. 1962: Ur und Hausrind. Zeitschrift für Tierzüchtung und Züchtungsbiologie 76: 243–251.
Degerbøl M., Fredskild B. 1970: The Urus (Bos primigenius Bojanus) and neolithic domesticated cattle
(Bos taurus domesticus Linné) in Denmark with a revision of Bos-remains from the Kitchen Middens.
Zoological and palynological investigations. Et Kongelige Danske Videnskabernes Selskab, Biologiske
Skrifter 17: 1–234.
Dereń E. 2011: Scientists aim to recreate extinct Auroch. Warsawvoice.pl, zveřejněno 4. ledna 2011.
Dobson M. 1998: Mammal distributions in the western Mediterranean: the role of human intervention.
Mammal Review 28: 77–88.
Dostál D. 2009: Oživení mamuta? Nejdříve pratur a tarpan. 8 pp. Deník, zveřejněno 22. září 2009..
Dzieduszycki A. M., Słomski R., Ryba M. S. 2010: Will an aurochs come back to Polish forests?
Poznań University of Life Sciences, Poznań, 135 pp.
Edwards C. J., Bollongino R., Scheu A., Chamberlain A., Tresset A., Vigne J. D., Baird J. F., Larson G.,
Ho S. Y. W., Heupink T. H., Shapiro B., Freeman A. R., Thomas M. G., Arbogast R. M., Arndt B.,
Bartosiewicz L., Benecke N., Budja M., Chaix L., Choyke A. M., Coqueugniot E., Döhle H. J., Göldner
H., Hartz S., Helmer D., Herzig B., Hongo H., Mashkour M., Özdogan M., Pucher E., Roth G., SchadeLindig S., Schmölcke U., Schulting R. J., Stephan E., Uerpmann H. P., Vörös I., Voytek B., Bradley D.
G., Burger J. 2007: Mitochondrial DNA analysis shows a Near Eastern Neolithic origin for domestic
cattle and no indication of domestication of European aurochs. Proceedings of the Royal Society B
274: 1377–1385.
Edwards C. J., Magee D. A., Park S. D. E., McGettigan P. A., Lohan A. J., Murphy A., Finlay E. K.
Shapiro B., Chamberlain A. T., Richards M. B., Bradley D. G., Loftus B. J., MacHugh D. E. 2010: A
complete mitochondrial genome sequence from a Mesolithic wild Aurochs (Bos primigenius). PLoS
ONE 5(2): e9255. doi:10.1371/journal.pone.0009255.
Edwards C. J., Ginja C., Kantanen J., Pérez-Pardal L., Tresset A. 2011: Dual origins of Dairy cattle
farming – Evidence from a comprehensive survey of European Y-chromosomal variation. PLoS ONE
6(1): e15922. doi:10.1371/journal.pone.0015922.
23
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Ewertson R. F. 1975: A Bos primigenius from charterhouse Warren farm, Blagdon, Mendip. University
of Bristol Speleological Society Proceedings 14: 75–82.
Fejfar O., Major P. 2005: Zaniklá sláva savců. Academia, Praha, 279 pp.
Fraser F. C., King J. E. 1954: Faunal remains. 70–94 pp. In: Clarke J. D. G. (ed.) Excavations at Star
carr. Cambridge, University Press.
Gasilin V. V. 2009: Fauna krupnych mlekopitajuščich Uralo-Povolžja v Golocene (rusky). Instituut
ekologii rastěnij i životnych Uralskogo oddělenija Rossijskoj akademii nauk. Jekatěrinburg, 16 pp.
Gander A., Rockmann A., Strehler C., Güsewell S. 2003: Habitat use by Scottish Highland cattle in a
lakeshore wetland. Bulletin of the Geobotanical Institute ETH 69: 3–16.
Gautier A. 1988: The final demise of Bos ibericus? Sahara : 37–48.
Gautier A. 1990: La Domestication : et l'homme créa ses animaux. Editions Errance, Paris, 277 pp.
Geist V. 1971: The relation of social evolution and dispersal in ungulates during the Pleistocene, with
emphasis on the Old World deer and the genus Bison. Quaternary Research 1:285–315.
Gesner C. 1551: Historia animalium Lib. I. de Quadrupibus. 1155 pp.
Gloger Z. 1903: [Encyclopedie polska] (v polštině), vol. 4, p.318, 387–388, 517–518, Warszawa.
Goderie R., Kerkdijk-Otten H. 2012: Tauros Project Proposal. Taurus Foundation. Nepublikovaná
zpráva. Nepublikováno.
Götherström A., Anderung C., Hellborg L., Elburg R., Smith C., Bradley D. G., Ellegren H. 2005: Cattle
domestication in the Near East was followed by hybridization with aurochs bulls in Europe.
Proceedings of the Royal Society B 272: 2345–2350.
González L. F., Taboada V. M., D´Anglade G. A. 1999: About large bovids (Bovidae, Mammalia) in the
NW of Iberian Peninsula. Cadernos Lab. Xeolóxico de Laxe Coruña 24: 57–71.
Gravlunda P., Aaris-Sørensena K., Hofreiterd M., Meyerd M., Bollbackc J. P., Noe-Nygaardb N. 2012:
Ancient DNA extracted from Danish aurochs (Bos primigenius): Genetic diversity and preservation.
Annals of Anatomy 194: 103–111.
Gromova V. I. 1931: Contribution à la connaissance de l'ure (Bos primigenius Boj.) de l'Europe
orientale et de l'Asie septentrionale. Annuaire du Musée Zoologique de l'Académie des Sciences de
l'URSS, Leningrad 32: 293–364.
Groves, C. P., Leslie, D. M. Jr. 2011: Family Bovidae (hollow-horned ruminants). In: Wilson D. E.,
Mittermeier R. A. (eds.) Handbook of the mammals of the World, Vol. 2 – Hoofed mammalsLynx,
Barcelona 886 pp.
Groves C. P., Grubb P. 2011: Ungulate Taxonomy. The Johns Hopkins University Press, Baltimore, 317
pp.
Grzimek B. 1972: Le Monde animal en 13 volumes, XIIIéme vol., 344–348. Editions Stauffacher, Paris.
Gsell S. 1920: Histoire Ancienne de l’Afrique du Nord, Tome, 1. 4th edition. Paris, Librairie Hachette.
Guintard C. 1994: L'aurochs reconstitué, un descendant de Bos primigenius? Aurochs. Le Retour.
Aurochs, vaches et autres bovins de la préhistoire á nos jours, Lons-le-Saunier, Centre Jurassien du
Patrimoine, 179–196 pp.
Guintard C. 1999: On the size of the ure-ox or aurochs (Bos primigenius Bojanus, 1827). 7–21 pp. In:
Weniger G. C. (ed.) Archäologie und Biologie des Auerochsen (dt. und engl.). Wissenschaftliche
Schriften des Neandertal Museums Bd. 1, Mettmann, 200 pp.
24
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Guthrie R. D. 2005: The Nature of Paleolithic Art. The University of Chicago Press, Chicago and
London, 508 pp.
Hassanin A., Delsuc F., Ropiquet A., Hammere C., van Vuuren B. J., Matthee C., Ruiz-Garcia M.,
Catzeflis F., Areskoug V., Nguyen T. T., Couloux A. 2012: Pattern and timing of diversification of
Cetartiodactyla (Mammalia, Laurasiatheria), as revealed by a comprehensive analysis of mitochondrial
genomes. Comptes Rendus Biologies 335: 32–50.
Heck H. 1951: The Breeding-Back of the Aurochs. Oryx 1: 117.
Heck L. 1954: Animals, my adventure. Methuen, 170 pp.
Herre W. 1948–1949: Zur Abstammung und Entwicklung der Haustiere 1. Über das bisher älteste
primigene Hausrind Noreuropa. 312–324 pp. Verhandlungen Deutschen Zoologen, Kiel.
Heymanowski K. 1972: The last mainstay of aurochs and the organization of their protection in the
light of contemporary documents. Sylwan 116: 9–28.
Isberg O. 1962: Uroxen (Bos primigenius L.) i Sverige. Geologiska Föreningen i Stockholm
Förhandlingar 84: 416–518.
Jewell P. A. 1962: Changes in size and type of cattle from prehistoric to mediaeval times in Britain.
Zeitschrift für Tierzüchtung und Züchtungsbiologie. 77: 159–167.
Kêdzierska Z. 1959: Lustracje Województwa Rawskiego 1564 i 1570. PAN, Instytut Historii,
Warszawa.
Kitchener A. C. a Doune J. 2012: A record of the aurochs, Bos primigenius, from Morayshire. The
Glasgow Naturalist 25: Part 4.
Kovačiková L. 2004: Archeozoologie raně středověkého venkovského sídliště v Hrdlovce. In: Meduna
P. (ed.) Raně středověké sídliště v Hrdlovce. Závěrečná grantová zpráva (GA AV ČR A8002201),
Praha, 15 pp.
Kurtén B. 1968: Pleistocene mammals of Europe. Weidenfeld and Nicolson, London, 317 pp.
Kyselý R. 2003: Savci (Mammalia) z raně středověkého hradu Stará Boleslav (střední Čechy). In:
Boháčová I. (ed.) Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku, Mediaevalia archaeologica
5: 311–334.
Kyselý R. 2004: Zvířecí kosti z archeologických výzkumů na Vyšehradě. 478–577 pp. In: Nechvátal B.
(ed.) Kapitulní chrám svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický výzkum. Citadela, Praha.
Kyselý R. 2005: Archeologické doklady divokých savců na území ČR v období od neolitu po novověk.
Lynx 36: 55–101.
Kyselý R. 2008a: Rozbor zvířecích kostí z řivnáčského horizontu lokality Dänemark (okr. Kutná Hora,
ČR). In.: Zápotocký M., Zápotocká M. (eds.) Výšinná sídliště středního eneolitu 3200–2800 př. n. l.
Kutná Hora – Dänemark. Památky archeologické Supplementum 18.
Kyselý R. 2008b: Aurochs and potential crossbreeding with domestic cattle in Central Europe in the
Eneolithic period: A metric analysis of bones from the archaeological site of Kutná Hora-Denemark
(Czech Republic). Anthropozoologica 43: 7–37.
Kyselý R. 2012: Paleoekonomika lengyelského období a eneolitu Čech a Moravy z pohledu
archeozoologie. Památky archeologické 103: 5–70.
Kyselý R., Hájek M. 2012: MtDNA haplotype identification of aurochs remains originating from the
Czech Republic (Central Europe). Environmental Archaeology 17: 118–125.
Kyselý R., Meduna P. 2009: O zvířeti velkém jako slon, mezi jehož rohy si mohou sednout tři muži:
Pratur ve středověku Čech a Moravy – historická a archeozoologická analýza. Památky Archeologické
C. 100: 241–260.
25
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Lasota-Moskalewska A., Kobryń H. 1990: The size of aurochs skeletons from Europe and Asia from in
the period from the Neolithic and the Middle Ages. Acta Theriologica 35: 89–109.
Lauwerier R. C. G. M. 1988: Animals in Roman times in the Dutch eastern river area. Nederlandse
Oudheden 12. Project Oostelijk Rivierengebied 1. ROB – Amersfoort.
Leithner von O. 1927: Der Ur. Berichte der Internationalen Gesellschaft zur Erhaltung des Wisents,
Band II, Heft 1 und 2: 1–139.
Lengerken von H. 1955: Ur, Hausrind und Mensch. Wissenschaftliche Abhandlungen, 14. Deutsche
Akademie der Landwirtschaftswissenschaften, Berlin, 191 pp.
Linné von C. 1756: Systema Naturae. Theodorum Haak, 281 pp.
Lipińsky D., Przystałowska H., Szalata M., Zeyland J., Wielgus K., Frackowiak H., Dzieduszycki A. M.,
Ryba M. S., Słomski R. 2011: Biotechnology in the restoration of extinct animal species: An analysis of
genomic and mitochondrial DNA of aurochs. BioTechnologia 92: 13–21.
Lari M., Rizzi E., Mona S., Corti G., Catalano G., Chen K., Vernesi C., Larson G., Boscato P., De Bellis
G., Cooper A., Caramelli D., Bertorelle G. 2011: The complete mitochondrial genome of an 11,450year-old Aurochsen (Bos primigenius) from Central Italy. BMC Evolutionary Biology 11:32
doi:10.1186/1471-2148-11-32.
Loftus R. T., MacHugh D. E., Bradley D. G., Sharp P. M., Cunningham P. 1994: Evidence for two
independent domestications of cattle. PNAS 91: 2757–2761.
Loi P., Clinton M., Barboni B. 2002: Nuclei of nonviable ovine somatic cells develop into lambs after
nuclear transplantation. Biology of Reproduction 67: 126–132.
Loi P., Matsukawa K., Ptak G. 2008: Freeze-Dried somatic cells direct embryonic development after
nuclear transfer. Plos One 3(8): e2978. doi:10.1371/journal.pone.0002978.
Loi P., Fulka J. Jr., Hildebrand T. 2011: Genome of non-living cells: trash or recycle? Reproduction
142: 497–503.
Lynch A. H., Hamilton J., Hedges R. E. M. 2008: Where the wild things are: aurochs and cattle in
England. Antiquity 82: 1025–1039.
Łukaszewicz K. 1952: Tur. Ochrona przyrody 20: 1–32.
Maciej z Miechowa. 1972: [Description of Asiatic and European Sarmatian. Collection of sources for
the history of science and education] (in Polish), vol. XIV, p. 72, Wroclaw.
Mejnartowicz L. 1998: Dlaczego zginął tur? Łowiec Polski 1: 18–20.
Murray J. 1970: The first European agriculture, a study of the osteological and botanical evidence until
2000 BC. Edinburgh University Press, Edinburgh.
Mona S., Catalano G., Lari M., Larson G., Boscato P., Casoli A., Sineo L., Di Patti C., Pecchioli E.,
Caramelli D., Bertorelle G. 2010: Population dynamic of the extinct European aurochs: genetic
evidence of a north-south differentiation pattern and no evidence of post-glacial expansion. BMC
Evolutionary Biology 10:83 doi:10.1186/1471-2148-10-83.
Nehring A. 1900: Das Horn eines Bos primigenius aus einem Torfmoore Hinterpommerns.
Sitzungsberichte der Gesellschaft Naturforschender Freunde zu Berlin 16 Januar: 1–10.
Nicholls H. 2009: Ten extinct beasts that could walk the Earth again. New Scientist 2690: 24–28.
Noe-Nygaarda N. Priceb T. D., Hedea S. U. 2005: Diet of aurochs and early cattle in southern
Scandinavia: evidence from 15N and 13C stable isotopes. Journal of Archaeological Science 32: 855–
871.
26
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Nowak Z., Olech W., 2008. Verification of phylogenetic hypothesis concerning the evolution of genus
Bison. Annals of Warsaw University of Life Sciences, Animal Science 45: 65–72.
Pandolfi L., Petronio C., Salari L. 2011: Bos primigenius Bojanus, 1827 from the Early Late
Pleistocene deposit of Avetrana (Southern Italy) and the variation in size of the species in Southern
Europe: Preliminary report. Journal of Geological Research. doi:10.1155/2011/245408.
Peške L. 1985: Domácí a lovná zvířata podle nálezů na slovanských lokalitách v Čechách. Sborník
Národního Muzea, Historie 39: 209–216.
Petr J. 2003: Klon tura bantenga - http://www.osel.cz/index.php?clanek=272.
Petr J. 2005: Klon dzerena - http://www.osel.cz/index.php?clanek=1578.
Plínius Starší. 1855: The Natural History. Pliny the Elder. John Bostock, M.D., F.R.S. H.T. Riley, Esq.,
B.A. London. Taylor and Francis, Red Lion Court, Fleet Street.
Pohunek J. 2002: Zvířecí symbolika v evropském pravěku. Západočeská univerzita – Fakulta
humanitních studií – Katedra archeologie, Plzeň.
Pokorný P. 2011: Neklidné časy. Dokořán, Praha, 369 pp.
Pokorný P. 2013: Všechno je jinak. Vesmír 92: 632.
Pouzar F. 2013: Vliv různého hospodaření na produkci a strukturu biomasy v povodí Jenínského
potoka (Dolní Dvořiště). Zemědělská fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
Prummel W., Niekus M. J. L. Th., van Gijn A. L., Cappers R. T. J. 2002: A Late Mesolithic kill site of
aurochs at Jardinga, Netherlands. Antiquity 76: 413–424.
Pusch E. G. 1840: Neue Beiträge zur Erläuterung und endlichen Erledigung der Streitfrage über Tur
und Zubr (Urus und Bison). Archiv für Naturgeschichte. 6: 47–137.
Requate von H. 1657: Zur Naturgeschichte des Ures, Bos primigenius, nach Schädel-und
Skelettfunden in Schleswig-Holstein. Zeitschrift für Tierzüchtung und Züchtungsbiologie 70: 297–338.
Rokosz M. 1995: History of the Aurochs (Bos taurus primigenius) in Poland. Animal Genetic
Resources Information 16: 5–12.
Rütimeyer L. 1867: Versuch einer natürlichen Geschichte des Rindes in seinen Beziehungen zu den
Wiederkauern im Allgemeinen. Neuen Denkschriften der allg. Schweizerischen Gesellschaft für die
gesammten Naturwissenschaften 22: 1–2.
Ryder M. 1984: The first hair remains from an aurochs (Bos primigenius) and some medieval domestic
cattle hair Journal of Archaeological Science 11: 99–101.
Schloeth R. 1961: Das Sozialleben des Camargue-Rindes. Zeitschrift für Tierpsychologie 18: 574–
627.
Schultz E., Kaiser T. M. 2007: Feeding strategy of the Urus Bos primigenius BOJANUS, 1827 from the
Holocene of Denmark. Courier Forschungsinstitut Senckenberg 259: 155-164.
Skorupka S. 1968: Slownik frazeologiczny jêzyka polskiego. Tom drugi. Warszawa.
Słomski R., Dzieduszycki A. M., Lipińsky D., Szalata M., Zeyland J., Wielgus K., Frackowiak H.,
Smorag Z., Ryba M. S. 2008: Analiza DNA tura (Bos primigenius). Nauka 4: 65–75.
Słomski R. 2010: Restoration of endangered and extinct animals. 7–26 pp. In: Słomski R. (ed.)
Restoration of endangered and extinct Animals. Poznan University of Life Sciences Publisher.
Soblin M. V. 2010: Fauna severo-zapada Rosii v neolite, pozdněj bronze i neolite i ranněm železnom
veke (Rusky). 177–181 pp. In: Dinamika ekosystem v Golocene. Jekatěrinburg.
27
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Smith C. H. 1827: Order Ruminantia – The Taurine Group. 411–428 pp. In: Griffith E. et. al. (ed.) The
Animal Kingdom. Vol. 4.
Stone P. 1961: Some famous drinking-horns in Britain. Apollo, a journal of the arts. Part I: 102–104.
Part II: 43–145.
Tichá P. 2012: Vlivy způsobu a intenzity pastevního využívání na prostorovou skladbu, homogenitu a
produktivitu travního porostu. Zemědělská fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 67
pp.
Tikhonov A. 2008: Bos primigenius. In: IUCN 2012. IUCN Red List of Threatened Species. Version
2012.2.
Uerpmann H. P. 1999: Der Rückzucht-Auerochse und sein ausgestorbenes Vorbild. 93 – 102 pp. In:
Weniger G.-C. (ed.) Archäologie und Biologie des Auerochsen. – Wissenschaftliche Schriften des
Neandertal Museums Bd. 1, Mettmann.
Van Vuure C. 2005: Retracing the Aurochs: History, morphology and ecology of an extinct wild ox.
Pensoft, Sofia.
van Vuure T. 2011: History, morphology and ecology of the aurochs (Bos primigenius).
http://members.chello.nl/~t.vanvuure/oeros/uk/lutra.pdf.
Verkaar E. L. C., Nijman I. J., Beeke M., Hanekamp E., Lenstra J. A. 2004: Maternal and paternal
lineages in cross-breeding bovine species: Has wisent a hybrid origin? Molecular Biology and
Evolution 21: 1165‒1170.
Veselovský Z. 2005: Etologie: Biologie chování zvířat. Academia, Praha 408 pp.
Vizdal M. 2003: Sprievodca pravekom východného Slovenska. Metodicko-pedagogické centrum
v Prešově, Prešov, 86 pp.
Volf J. 1987: Tuři. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 144 pp.
Vörösi I. 1985: Early medieval aurochs (Bos primigenius Boj.) and his extinction in Hungary. Folia
Archaeologica 36: 193–221.
Koenigswald W. V., Menger F. 2002: Ein ungewöhnlich großer Schädel vom Auerochsen (Bos
primigenius) aus dem letzten Interglazial von Groß-Rohrheim bei Darmstadt. Eiszeitalter und
Gegenwart 51. Hannover 2002, 67–73 pp.
Wilson J. 1909: The evolution of British Cattle and the vashion of breeds. Vinton & Companz, London,
161 pp.
Wilson D. E., Mittermeier R. A. (eds.) 2011: Handbook of the mammals of the World, Vol. 2 – Hoofed
mammals, Barcelona, Lynx, 885 pp.
Weninger G. C. 1999: Representations of the Aurochs in an upper Palaeolithic and Epipalaeolithic on
Iberian Peninsula. 133-140 pp. In: Weniger G. C. (ed.) 1999: Archäologie und Biologie des
Auerochsen (dt. und engl.). Wissenschaftliche Schriften des Neandertal Museums Bd. 1, Mettmann.
Wrzeoeniowski A. 1878: Studien zur Geschichte des polnischen Tur. Zeitschrift für Wissenschaftliche
Zoologie 30, Supplement 45: 493–555.
Ziswiler V. 1967: Extinct and vanishing animals: A biology of extinction and survival. Springer Verlag
Gmbh, 133 pp.
Zeuner F. E. 1963: A History of domesticated animals. Hutchinson, London, 560 pp.
Zimmer C. 2013: Jak je přivést zpět? National Geographic Česko. Duben: 38–53.
Zong G. 1981: A record of Bos primigenius from the Quaternary of the Aba Tibetan Autonomous
Region. Vertebrata PalAsiatica. 22: 239–245.
28
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
7. Divoký kůň
7.1. Původ koní
Přestože koně mají pro historii člověka a lidské civilizace obrovský význam, znalosti o jejich vývoji
nejsou zdaleka ucelené. Někteří autoři přiléhavě označují 150 let výzkumu koňovitých za velmi
„mučivý a frustrující“ příběh, který přilákal řadu vědců a poskytl jim dost fosilního materiálu na to, aby
to stačilo k rozpoutání vášnivých diskusí, a málo na to, aby umožnil dosažení plně uspokojivých
závěrů (Eisenmann 2004). Přesto lze vývoj koňovitých alespoň v hrubých rysech popsat.
Koňovití jsou velice atraktivní savci, kteří byli a jsou člověkem vnímáni jako zvířata ušlechtilá,
elegantní a v případě koní a oslů i užitečná (např. Groves 1974, Clutton-Brock 1992, v češtině např.
Volf 1980 a Edwards 1998). V případě domácího koně do hry vstupuje i jeho exkluzivita, daná i tím, že
byl až do roku 1939 důležitým nástrojem války (Diamond 2004). Někteří příslušníci koňovitých,
konkrétně zebry, jsou pak pro řadu lidí neodmyslitelným atributem divoké přírody, tedy konkrétně
africké savany. Velice zajímaví jsou koňovití i pro paleontology, protože mají neobyčejně bohatý fosilní
záznam, který patří mezi nejslavnější učebnicové příklady evoluční proměny u živočichů (např. Groves
1974, Franzen 1984, Forsten 1989).
Při pohledu na evoluci koňovitých lze pozorovat redukci původních pěti prstů na jeden (zbytky II. a IV.
prstu jsou ale patrné ještě dnes ve formě kostí bodcovitých přiléhajících k záprstí a nártu), zvětšování
tělesné velikosti, přechod od nízkých korunek zubů na vysoké s později se objevujícími kořeny apod.
(Franzen 1984, Forsten 1989). Tyto evoluční kroky měly vazbu na změnu globálního klimatu – např.
globální nárůst sušších travnatých biotopů typu savan a stepí namísto vlhkých pralesů. K tomu se
přičítávají i zajímavé mezikontinentální výměny (např. Forsten 1989).
Jsou to lichokopytníci příbuzní z recentních savců tapírům a nosorožcům, které nespojuje počet prstů,
ale spočívání váhy na středním prstu (např. Groves 1974). Typický je pro koňovité jeden prst (původní
střední prst pětiprsté končetiny) nesoucí velice široké a kompaktní kopyto, dále srůst kostí předloktí
(loketní a vřetenní) a bérce (holenní a lýtkové), protáhlá lebka s očnicemi poměrně vzadu, tzv. zadní
trávení (ne v žaludku, ale ve slepých střevech), silný mohutný chrup s vysokými korunkami
u třenových zubů a stoliček a členitou skusnou plochou atd. I při hrubém srovnání s nejbližšími
příbuznými (tapíry a nosorožci) vynikají asi nejvíce nápadnou graciézností a relativní štíhlostí (Groves
1974).
Vývoj koňovitých (Equoidea) probíhá přibližně posledních 60 mil. let. Současní koně přitom tvoří
pouze jednu boční vývojovou větev, která však nakonec přežila všechny změny, zatímco hlavní větev
(Anchitherium) vymřela již během mladších třetihor (Musil 1987). Geologicky nejstarší nálezy koní
náležely rodu Hyracotherium ze spodního eocénu (55–37 mil. let), který je známý rovněž pod
synonymním rodovým jménem Eohippus neboli „kůň úsvitu dějin“ (Rákosová 2011). Šlo o zvířata
přibližně velikosti lišky, která obývala pralesy celé Evropy a Severní Ameriky, pravděpodobně žila také
v Asii. Pralesní koník vážil zhruba pět kilogramů. Na předních končetinách měl čtyři prsty, na zadních
končetinách tři. Na tvrdém povrchu se dotýkal země jen středním prstem, v měkkém terénu mu
usnadňovaly chůzi všechny prsty.
V další skupině prakopytníků Phenacodontidae již u některých linií dochází ke zvětšení těla. Ve
Starém světě tato skupina během eocénu vymírá a všichni další koňovití z Evropy, Asie, Afriky i Jižní
Ameriky pocházejí z linie, která se vyvíjela výhradně v Severní Americe. Během následujících milionů
let dochází v rámci evoluce k prodlužování končetin, přibývání na velikosti, postupné redukci bočních
prstů a zesilování středního prstu, a tím vzniku kopyt. Výraznou změnou byl vznik vysokých stoliček
během miocénu (22,5–5 mil. let), pravděpodobně v reakci na změnu vegetace vlivem rozsáhlých
klimatických změn, rozšíření stepí a definitivní přechod koní na travnatou potravu (Musil 1987). Koně
se novým podmínkám přizpůsobili rovněž prodloužením krku, který jim umožňoval pohodlněji spásat
trávu, a posunutím očí do stran, aby zrak obsáhl co nejširší zorné pole a zvířata mohla včas
zpozorovat predátory (Edwards 1992).
Evoluční linie koní, která dala později vzniknout současným koním, zebrám a oslům, vznikla před 4–
4,5 milionu let v Severní Americe, kde v průběhu dalších období vyhynula (Orlando et al. 2013).
Uvedená datace existence nejrecentnějšího společného předka všech žijících příslušníků rodu Equus
(koně, zebry, osli) odpovídá současným genetickým studiím i nejstarším paleontologickým dokladům
jednoprstého koně Plesippus simplicidens, kterého již někteří autoři považují za nejstaršího zástupce
29
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
rodu Equus. Poslední koně pak v Severní Americe vyhynuli až na samém konci pleistocénu před
deseti tisíci let (např. Clutton-Brock 1991, Guthrie 2006). Ještě předtím však zástupci této skupiny
přešli do Eurasie, kde se značně rozšířili. Beringovu úžinu pravděpodobně překročila migrační vlna ze
Severní Ameriky do Eurasie před 750 tisíci let, což potvrzují jak genetická, tak paleontologická data
(Eisenmann 1992, Orlando et al. 2013). Někteří autoři, např. Fejfar a Major (2005), sice uvádějí
mnohem časnější migraci koní z Ameriky do Eurasie před 3–2 miliony let, to je ovšem se současnými
poznatky v rozporu (Orlando et al. 2013). Na základě odlišného hodnocení fosilních materiálů se
názory na vývoj koňovitých ve čtvrtohorách značně liší, patrně i díky paralelním evolučním trendům,
které interpretaci fosilního záznamu poněkud zamlžují. Předpokládá se například, že stadia jednoprsté
končetiny dosáhly nezávisle na sobě minimálně tři linie (Rákosová 2011). V novém eurasijském
teritoriu se vyvinuly další druhy. Jako tři těsně propojené větve jsou popisovány severočínský Equus
sanmeniensis, indický Equus namadicus a od západní Evropy po Čínu rozšířený Equus stenonis
(Rákosníková 2011).
Po vstupu koňovitých do Starého světa došlo k diversifikaci této skupiny na několik hlavních skupin:
koně, asijští osli, afričtí osli a zebry, patrně v tomto pořadí skupin (Oakenfull et al. 2000, pro review
pohledů na fylogenezi koňovitých viz Pohlová 2011). Genetické výzkumy ukázaly, že praví koně se
osamostatnili zhruba před 2,4 milionu let, osli a zebry se pak rozdělili zhruba před 900 tisíci let
(Oakenfull a Clegg 1998, Orlando et al. 2013). To zdá se odpovídá skutečnosti, že neexistuje žádná
fosilie uznávaná jako pozůstatek příslušníka rodu Equus starší než 2 miliony let (Eisenmann 1992,
Forsten 1992).
Nejnovější demografické analýzy založené na genomických datech ukazují, že globální populace koní
výrazně oscilovala v závislosti na klimatických změnách, resp. z nich vyplývajících kontrakcí a expanzí
stepních společenstev. Právě tyto dva komplementárně provázané fenomény se tak jeví hlavními
hybnými silami populačních změn u koní obecně (Orlando et al. 2013). V rámci posledních dvou
milionů let (= pleistocénu) byla zjištěna dvě populační maxima v obdobích před 1,6–1,2 mil. a znovu
před 260–190 tisíci let, přičemž po každém z nich následoval výrazný populační pokles. Extrémně
nízká velikost populace byla zjištěna v období před 800–500 tisíci let. Tato perioda zahrnuje období,
kdy dle genomických dat došlo k rozštěpení populace na severoamerickou a eurasijskou, což zřejmě
koreluje s její fragmentací a prvním výskytem koní v Eurasii před 750 tisíci let.
Koně jsou oproti zbytku žijících koňovitých nejvíce osobití (stojí nejvíce stranou – Groves a Willoughby
1981, Groves a Ryder 2000). Vyznačují se mimo jiné následujícími znaky (např. Groves 2002):
z vnějšku jsou snadno rozpoznatelní podle mnoha znaků, jako ocas s dlouhými žíněmi, dlouhá hustá
hříva, relativní robustnost, oblý zadek, kaštánky na zadních stejně jako na předních končetinách,
široká, kulatá kopyta, slabý hřbetní pruh a tmavé holeně, někdy se stopami pruhování na zápěstích a
kotnících. Mají relativně malou lebku, s dlouhou diastemou a specifickým tvarem patra, týlního
hřebene a nosních kostí. Co se týče postkraniální kostry, mají dlouhou lopatku, silné záprstí a články
prstů a krátké záprstí na předních končetinách ve srovnání s nártem. Pánev je oproti ostatním
podrodům široká a roztažená. Výška pánevního vchodu je silně podmíněna sexuálním dimorfismem.
Druhy vedoucí k moderním koním se objevují začátkem pleistocénu jen ojediněle, jejich nálezy jsou
hojnější až ze středního pleistocénu, jako například Equus mosbachensis, středně těžký kůň
pojmenovaný podle německé lokality Mosbach, který dosahoval kohoutkové výšky kolem 160
centimetrů (Rákosníková 2011).
Později nejasností ještě přibývá. Druhy Equus taubachensis a Equus abeli z mladšího pleistocénu
nelze podle některých odborníků oddělit od předcházejícího Equus mosbachensis. Rovněž druh
Equus germanicus, který se vyskytoval ve střední a západní Evropě, patří podle některých autorů
k Equus mosbachensis, nebo dokonce druhu Equus przewalskii. Jiní autoři naopak předpokládají
existenci pouze jednoho společného předka současných koní (více viz kapitola 11).
Ve svrchním pleistocénu divocí koně osidlovali severní polovinu Eurasie, sever Afriky a velkou část
Severní Ameriky (např. Benett a Hoffmann 1999), obecně jim tedy patrně vyhovovaly spíše chladnější
a sušší oblasti. Navzdory teoreticky značným disperzním schopnostem je velmi pravděpodobné, že na
tak velké ploše naší planety vytvářeli lokálně adaptované, morfologicky odlišné populace. Zda měly
povahu poddruhů (cf. Groves 1974, Bennett a Hoffmann 1999) nebo druhů (cf. Kuzmina 1997) a kolik
forem existovalo, není spolehlivě známo.
30
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Tradiční zoologický pohled posledních desetiletí (např. Groves 1974) považuje za již zmíněného
široce rozšířeného eurasijsko-severoamerického koně tarpana (Equus ferus), který vytvářel různé
7
poddruhy či druhy, z nichž se do historické doby měly uchovat dvě. Myšovitě šedivý tarpan stepní
Equus ferus rozšířený od západní Evropy po Volhu a od Volhy na východ pískově hnědý kůň
Převalského Equus przewalskii. Tito koně měli dříve v odborné literatuře spíše povahu poddruhů,
v posledních letech jsou čím dál častěji povyšováni na úroveň samostatných druhů (Groves a Grubb
2011, Orlando et al. 2013). Někteří autoři operují s tzv. lesním tarpanem (Equus ferus sylvestris), ale
zde mohlo jít jen o „lesní“ formu stepního tarpana (kterému jako všem koňovitým les zřejmě plně
nevyhoval), jenž se nemohl v tomto suboptimálním prostředí realizovat v somatických parametrech (cf.
Lundholm 1949, Groves 1986). Zůstává pravdou, že ze samotného paleontologického, příp.
archeozoologického materiálu, nejsme schopni určit, zda šlo v případě tzv. lesního tarpana o druhotný
průnik koní ze stepí do lesů, nebo o populace, které se na stále zmenšujících plochách bezlesí
obklíčených lesem udržely a přizpůsobily, případně obojí (viz následující kapitola). Tento pohled byl
v posledních desetiletích poměrně zažitý a objevuje se v převážné části literatury, nicméně především
moderní genetické studie ho značně mění a ukazují, že ne všechny předpoklady, na kterých tradiční
pohled stojí, opravdu platí.
Ačkoliv výskyt koní zahrnoval v průběhu posledního glaciálu většinu Eurasie a Severní Ameriky,
s okrajovým výskytem ještě v severovýchodní Africe, vyhynuli koně v historické době v celém svém
areálu. Ve své kolébce, v Severní Americe, vyhynuli koně relativně nedávno, před deseti tisíci lety
v rámci tzv. šestého masového vymírání (viz Box 1). Příčina zůstává stále neobjasněná. Spekuluje se
o změně prostředí v důsledku klimatických změn nebo o epidemii rozšiřované hmyzem (Fejfar a Major
2005). Podobně jako u řady jiných velkých amerických savců, kteří začátek současné doby
meziledové na rozdíl od všech předchozích nepřežili, nelze vyloučit ani zásadní roli prvních obyvatel
8
Ameriky, specializovaných lovců velkých zvířat patřících k tzv. Kloviské kultuře, příp. ještě dřívějších
kolonizačních vln moderních lidí v Severní Americe (viz Box 1, podrobně k problematice např. Martin
2005).
BOX 1. Šesté masové vymírání. Jedná se, alespoň v českých poměrech, o jeden z opomíjených,
resp. málo známých aspektů historie světové fauny, proto si dovolíme malou odbočku formou
samostatného boxu. Termínem šesté vymírání bývá označováno masové vymírání (extinkce) v období
před 13–10 tisíci let na přelomu pleistocénu a holocénu, tedy konce poslední doby ledové a současné
doby meziledové. Od předchozích pěti masových vymírání (jako např. dinosauři a jiné druhohorní
skupiny na konci křídy) se liší v řadě aspektů. Postihlo totiž jen velké savce, zatímco menší savci a
obecně menší obratlovci, rostliny, bezobratlí a mořské organismy, tedy skupiny, jež byly předchozími
pěti epizodami masových vymírání těžce zasaženy, zůstaly v tomto případě nepostiženy a vyhynulo
jich zanedbatelné, z normálu nevybočující množství. Navíc bylo geograficky, opět na rozdíl od
předchozích epizod, v uvedeném časovém úseku před 13–10 tisíci let, omezeno na severní Eurasii a
Ameriku (Severní i Jižní). Charakteristické pro něj je, že i) kromě velké velikosti (postiženi byli největší
regionální zástupci fauny, na ostrovech se týkalo menších zvířat než na kontinentech) nespojují druhy
vyhynulé během tohoto období bližší příbuzenské vztahy (vyhynuli např. chobotnatci, nosorožci, koně,
obří zemní lenochodi, velbloudi a lamy, glyptodonti aj.), ii) ostrovní či jinak geograficky izolované
příbuzné druhy/populace ve stejných geografických oblastech v mnoha případech přežily (existovalyli) o několik tisíciletí déle – např. ostrovní populace mamutů přežila na sibiřském Wrangelově ostrově
až do starověku a antilské ostrovní formy zemních lenochodů přežily kontinentální příbuzné o několik
tisíc let, iii) nerozhodovala míra genetické variability konkrétních druhů – vyhynuli třeba geneticky
velmi variabilní, a tedy evolučně dobře vybavení mamuti a naopak (alespoň regionálně) přežili např.
geneticky výrazně „chudší“ bizoni (k souhrnům současných poznatků o populační genetice nejen
vyhynulé megafauny viz např. Hofreiter a Barnes 2010, de Bruyn et al. 2011). Důležité je si uvědomit,
že iv) naráz vyhynuly evolučně velmi úspěšné taxony, které přečkaly všechny předchozí, někdy
mnohem drastičtější klimatické a vegetační změny provázející střídání deseti předchozích hlavních
7
Genetické studie však v literatuře zakořeněný předpoklad šedivého zbarvení evropských divokých koní zatím
jednoznačně vyvracejí. Zbarvení eurasijských divokých koní bylo zřejmě hnědák (srst v odstínech hnědé, černé
žíně hřívy a ocasu, černé/tmavé distální části končetin), teprve v průběhu holocénu se zřejmě vlivem
lesnatějšího prostředí výrazněji prosadilo zbarvení černé, resp. velmi tmavě hnědé. Ostatní barevné varianty se
objevují až po domestikaci. Podrobně viz kapitola 9.3.
8
Klovis people – lovecká kultura specializovaná na lov velkých suchozemských zvířat (mamuti, mastodonti,
zemní lenochodi atd.). Před nimi obývaly Ameriku mořské národy pronikající sem z Asie, ty ale zůstávaly
především při pobřeží, kontinent však zřejmě plošně neosídlily a lovily převážně mořské ryby a savce.
31
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
(a řady méně výrazných) glaciálních cyklů, což se během předchozích dvou milionů let pleistocénu
rovná jednadvaceti extrémním klimatickým/vegetačním přechodům dob ledových a meziledových.
Navíc v) osudný a zatím poslední, dvaadvacátý přechod jedenáctého inter/glaciálu se klimaticky,
délkou trvání či mírou/rychlostí změn vegetace od předchozích zjevně nijak výrazně nelišil. Dodejme,
že u některých druhů velkých zvířat bylo prokázáno jak široké potravní spektrum (byliny i dřeviny, tedy
žádná zvláštní specializace), tak schopnost přecházet v průběhu glaciálních cyklů např. z vegetace
aridních oblastí na vegetaci temperátních lesů (přímo prokázáno zejména u zemních lenochodů,
u jiných taxonů spíše nepřímo – pakliže obývaly tatáž území v glaciálech i interglaciálech). Zkrátka,
přes jednoznačně předkládaný výklad přetrvávající i v současných učebnicích se náhlé vymizení
velkých zvířat (nejen) severní Eurasie a Ameriky na přelomu pleistocén/holocén přes dlouholetou
snahu celých generací badatelů dosud nepodařilo změnou klimatu a vegetace hodnověrně vysvětlit.
Na základě rozsáhlého průkazního materiálu z celého světa dnes již velká část (přírodo)vědecké
komunity věří, že rozhodujícím činitelem byl lovecký tlak moderního člověka, jehož expanze v severní
Eurasii a Americe se (bohužel) časově překryla s momentálním ústupem řady velkých obratlovců.
Pozor, je potřeba rozlišovat přirozený ústup druhů (zmenšení velikosti populací většinou provázené
smrštěním areálů výskytu) a vyhynutím (úplné vymizení libovolně definované biologické entity).
Samotný ústup pleistocénní megafauny samozřejmě důsledkem klimatických a vegetačních změn byl,
stalo se tak během pleistocénu mnohokrát, ovšem bez masového vymírání. Problém zřejmě byl
v bezprecedentní synergii vlivu moderního člověka s obdobím, kdy pleistocénní megafauna ustoupila
vlivem přirozených environmentálních změn do refugií, nebo prostě jen prořídly její populace. Na
základě výše uvedených poznatků byla formulována tzv. „overkill teorie“ (volně přeloženo teorie
neúnosného lovu či vylovení), podle které je příčinou vyhynutí pleistocénní megafauny moderní člověk
– většina paleontologů ji zpočátku odmítla, aby ji následně alespoň připustila jako jednu z možností
(Martin a Klein 1984, Barnosky et al. 2004).
Často je tato epizoda masového vymírání chápána jako první etapa tzv. holocénního vymírání (tentýž,
jen šířeji chápaný fenomén, termíny holocénní a šesté masové vymírání jsou dnes mnohdy chápány
jako synonyma, viz níže) pokračujícího do současnosti, kdy se teprve v souvislosti se zemědělskou a
posléze průmyslovou revolucí, a tedy i novými formami vlivu člověka na biosféru, k vymřelé
megafauně přidaly i nejrůznější menší organismy a rostliny, což je ale otázka až posledních několika
staletí. V závislosti na biologii druhu a absolutní velikosti populace vymírala velká zvířata
(pravděpodobně) vlivem člověka od konce pleistocénu různě rychle – od jednoho století (např.
novozélandští ptáci moa) přes 1–3 tisíciletí (megafauna Ameriky) až po několik tisíc let (mamut, kůň a
pratur v Eurasii). Osud všech dotčených taxonů byl ale stejný.
Typické pro diskuzi kolem šestého masového vymírání je, že bez ohledu na velikost území původně
obývaného vyhubenými druhy (např. koně a pratur obývali Eurasii od Atlantiku po Pacifik!) není člověk
jako rozhodující faktor způsobující vymírání megafauny nikterak zpochybňován ve dvou případech: v
případě ostrovů (např. Madagaskar, Mauricius, Havaj, Nová Kaledonie, Nový Zéland aj.), a u
některých nezpochybnitelných, historicky zdokumentovaných případů ze severní Eurasie (např. pratur,
koně a zubr) či současného poklesu biodiverzity. V období před 50–10 tisíci let, stejně jako později
kolonizovaných kontinentů, konkrétně Austrálie a Ameriky, je však role člověka při vymírání
megafauny zejména (avšak nejen) humanitními vědci zhusta zpochybňována. Méně zmiňovanou
skutečností však zůstává, že extinkce megafauny provázely moderního člověka již v Africe a jižní
Eurasii, kde však nebyly tak výrazné, resp. byly rozloženy na desítky tisíc let a často se omezily na
výrazné zmenšení areálu, ale nevedly k úplnému vyhynutí (slon indický, orangutani, tygři a mnoho
dalších). Možná zde byl mírnější dopad lidské činnosti důsledkem dlouhé společné evoluce hominidů
(nejen moderního člověka) a megafauny a/nebo častějšího výskytu potenciálních lidských patogenů v
(sub)tropech, které lidské populace trvale tlumily. Ať srovnáme zánik kontinentálních či ostrovních
megafaun kdekoliv na světě s lidskou kolonizací daného území, v drtivé většině případů tyto dvě
události až překvapivě přesně časově korelují nezávisle na tom, kdy a kde k nim došlo. Právě tento
průkazný archeo(zoo)logický trend je patrný u tak (bio)geograficky a časově vzdálených oblastí, faun a
kultur jako Austrálie před 50–45 tisíci let, Amerika před 13–10 tisíci let, Madagaskar před 2000–500
lety, Nový Zéland v 13./14. stol. atd. Jinými slovy, megafauna se do příchodu moderního člověka
kromě některých oceánských ostrovů vyskytovala na všech osídlovaných zemských masách.
Jednoduché a všeobjímající klimatické vysvětlení v kontextu tak pestré škály časových a geograficky
oddělených událostí prostě neobstojí.
Globálně svět během expanze moderního člověka za posledních 50 tisíc let skokově ztratil asi
polovinu rodů(!) velkých obratlovců s tělesnou hmotností přes 44 kg, jež se v dobách kolonizací v nově
osídlovaných oblastech vyskytovaly. Například Severní Amerika přišla na přelomu pleistocén/holocén
32
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
před 13–10 tisíci let, tedy během pouhých tří tisíc let osídlování člověkem, o více rodů velkých savců
než během celého předchozího období pleistocénu trvajícího přes dva miliony let.
Ačkoliv o souvislosti mezi dvěma procesy, tedy vznikem a šířením moderního člověka a globální
extinkcí většiny megafauny stále probíhá živá debata, naznačují výše uvedené koincidence v období
před 50 000‒500 lety, že přinejmenším za tyto recentnější extinkce je skutečně přímo zodpovědný
člověk, příp. člověk spolu s klimatickými změnami. Lze-li některou teorii označit jako dominující
současné literatuře, je jí ta, která říká, že přítomnost inteligentního, sociálního a ozbrojeného
dvounohého lidoopa změnila pro řadu velkých, pomalu se rozmnožujících obratlovců jinak ničím
výjimečný konec (zatím) poslední doby ledové v letální událost (Lorenzen et al. 2011, Prescott et al.
2012, Brook and Barnosky 2012). Tato teorie se markantně liší od tzv. „blitzkrieg theory“ Paula Martina
zformulované již počátkem 70. let 20. stol., která nepočítala s výrazným vlivem klimatu (Martin 1973).
Terminologická poznámka: pojem šesté masové vymírání byl původně zaveden v souvislosti s extinkcí
americké megafauny, proto bývá tradičně spojován s obdobím před 13–10 tisíci let. Vezmeme-li však
v potaz výše uvedené široké časové rozpětí koincidencí mezi kolonizací různých částí světa
moderním člověkem a extinkcemi megafauny, stojí za úvahu, že by měl být tento termín vztahován
spíše na posledních asi 50 tisíc let globální expanze moderního člověka. Z tohoto pohledu se rovněž
alternativní termín holocénní vymírání jeví značně zavádějící, a tedy nevhodný, neboť podstatná část
extinkcí se odehrála již koncem pleistocénu. Zájemce o tuto pochmurnou, avšak vzrušující a inspirující
problematiku nutící k pokoře a sebereflexi lze odkázat např. na následující čtivé popularizační knihy:
Paul S. Martin (2005) a Sharon Levy (2011). Dodejme, že tak jako dříve obecně akceptované
klimatické, ani současné antropogenní vysvětlení extinkcí není možné chápat zcela univerzálně –
nelze samozřejmě vyloučit, a nikdo to ani nevyvrací, že někteří zástupci megafauny mohli vyhynout i
bez přispění člověka.
7.2. Divocí koně Evropy od příchodu moderního člověka po domestikaci
Na konci pleistocénu, během pozdního paleolitu (před 35–10 tisíci let) končila v Evropě poslední doba
ledová, klima bylo výrazně sušší a chladnější, teploty v zimě na mnoho týdnů klesaly pod –10 °C
(Mellars 1994). Když před 20–18 tisíci let (někteří autoři uvádějí 27–22 tisíc let, např. Pokorný 2011)
dosáhlo zalednění maxima, pokrývaly ledovce severně položené oblasti, konkrétně většinu Britských
ostrovů, Skandinávii a evropské nížiny na jih po severní Karpaty (Tatry) a některá Hercynská pohoří
(Jeseníky až Krkonoše), severní část východoevropských plání, stejně jako jižněji položená evropská
pohoří jako Alpy, Massif Central v jižní Francii a Pyreneje (Obr. 33 v Pokorný 2011). V ostatních
částech kontinentu převládala otevřená suchá a chladná mamutí step, ale v mnoha oblastech, např.
podél nezaledněného karpatského oblouku a podél řek se uchovaly menší plochy lesů různého
složení, které fungovaly jako nestředomořská refugia fauny mírného pásma. Ve Středomoří pak
existovala rozsáhlejší temperátní refugia, v nichž dobu ledovou přežila velká část současné evropské
bioty. Jak dalece pokročilo poznání přírodních poměrů pozdní doby ledové a následného holocénního
vývoje, velmi zevrubně a čtivě ilustruje Pokorný (2011).
Růst teplot přinesl koncem pleistocénu konec doby ledové. Dramatické změny životního prostředí,
které následovaly, způsobily, že otevřené stepi na velké části území postupně nahradily lesy (Mithen
1994). V některých oblastech, především v poříčních nížinách, sice mohla stáda velkých herbivorů do
jisté míry udržovat otevřenou parkovitou krajinu (Vera 2000), přesto se celkově prostředí, zejména
struktura a složení vegetace, velmi výrazně měnilo. To vedlo zhruba před 13–10 tisíci let k dobře
zdokumentovanému poklesu početních stavů velkých savců vázaných na mamutí step, jejich ústupu
na sever nebo na východ, rozdrobení jejich dříve souvislého areálu a v případě mnoha z nich
vyhynutí. Otázkou zůstává, do jaké míry se na tom podílely změny klimatu a vegetace a do jaké mohlo
jít o důsledek nadměrného lovu ze strany moderního člověka, který v té době začal znovu kolonizovat
sever Eurasie, odkud zmizel během glaciálního maxima před 27–18 tisíci let, a nově též Ameriku (pro
koně např. Arbogast et al. 2002, Clutton-Brock 1992a). Zůstává rovněž nejasné, jakou formu měl
pokles početních stavů v jednotlivých oblastech, tj. zda docházelo k jejich lokálnímu vyhynutí, nebo jen
ke snížení početnosti a zachování zbytkových populací (Bökönyi 1974, Burleigh et al. 1991, CluttonBrock a Burleigh 1991a).
V pozdním pleistocénu byl divoký kůň jedním z nejčastějších velkých kopytníků Eurasie a zejména
koncem poslední doby ledové hrál významnou roli v obživě člověka nejen jako zdroj živočišných
bílkovin, ale také různých materiálů (např. Kahlke 1999, Weniger 1989). Například v lokalitě Vogelherd
na jihozápadě Německa, období mladšího paleolitu, patří koně spolu se soby a mamuty mezi tři
33
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
nejpočetnější skupiny lovených zvířat (Niven 2007). Areál výskytu koně E. ferus tehdy zahrnoval
většinu severního palearktu a část nearktické oblasti – sahal od západní Evropy po severozápad
Severní Ameriky (jinde v Severní Americe zřejmě žily odlišné druhy rodu Equus) a je obzvláště dobře
doložen ze střední a severní Evropy. Jakožto specializovaný spásač přizpůsobený životu v suchých a
chladných stepích vyhýbající se lesům je kůň považován za typický element fauny otevřených
stepních oblastí (Arbogast et al. 2002, Benecke 2006a, Brugal et al. 2001, Clutton-Brock a Burleigh
1991b, Olsen 1996, Stewart a Lister 2001, viz Obr. 63). Někteří autoři však vyzdvihují jeho zjevnou
adaptabilitu k různým typům prostředí a biotických faktorů.
Po kolapsu biomu suché chladné mamutí stepi na přechodu pleistocén/holocén před 11 600 lety se
díky rozvoji moderní relativně vlhké tajgy, tundry a společenstev opadavých dřevin stalo prostředí
Eurasie mimo Arktidu pro koně i jiné zástupce glaciální megafauny suboptimální. Někteří autoři
předpokládají, že v tomto kritickém období kůň v Evropě vyhynul, což však jasně vyvrací velké
množství kosterních zbytků z 207 raně- až středněholocénních evropských lokalit z období 9600–3750
př. n. l. zahrnujících vesměs archeologická naleziště (Sommer et al. 2011). Jelikož adaptace koní
k životu v otevřených stepích je zcela neoddiskutovatelná, lze jejich přežití environmentálních změn
přelomu pleistocén/holocén v Evropě vysvětlit dvěma způsoby. Buď se část populací postupně
přizpůsobila k životu v lesnatých oblastech (woodlands v nejširším slova smyslu), nebo se v jinak
lesnaté střední Evropě zachovaly větší plochy otevřeného prostředí, případně obojí. Díky zjevným
adaptacím na otevřená stanoviště představuje přes veškerou jeho adaptabilitu přítomnost či
nepřítomnost koně paleoekologický indikátor otevřenosti holocénní vegetace/krajiny v té které
době/oblasti. Z uvedených 207 raně- až středněholocénních evropských lokalit s prokázaným
výskytem divokých koní se 206 nachází v nížinách, což vzhledem ke špatnému uchovávání a nízkému
počtu kosterních nálezů v obecně kyselejších půdách vyšších poloh není nikterak překvapující. Ještě
větší roli pak zřejmě hraje neexistence archeologických sídlišť v horách a sedimentační zákonitosti,
tedy převaha eroze nad usazováním ve vyšších polohách. Na začátku holocénu během preboreálu
9600–8600 př. n. l. byli koně i přes zdokumentovaný populační pokles ostrůvkovitě rozšířeni od
Britských ostrovů přes Francii, Německo, Dánsko a Polsko. Z východní Evropy z preboreálu Sommer
et al. (2011) překvapivě uvádějí jen jeden nález z Krymu. Dříve souvislá populace byla fragmentovaná
a v řadě oblastí zřejmě došlo k jejich lokálnímu vyhynutí. V boreálu 8600–7100 př. n. l. existují nálezy
z Britských ostrovů (tehdy stále ještě spojených s kontinentem), Iberského poloostrova, Francie,
Německa, Polska a Pobaltí (Litva), přičemž se celková situace podobala preboreálu. Populační
hustota byla nadále nízká, protože na lokalitách bohatých na kosterní pozůstatky zvířat, kde byli koně
zaznamenáni, představují jejich kosti méně než 3% všech nálezů. Ve starším atlantiku 7100–5500 př.
n. l., tedy v období výrazně teplejšího a vlhčího klimatu (mírně teplejšího než současné), kdy došlo
k největšímu rozvoji smíšeného opadavého lesa a plocha bezlesí dosáhla svého holocénního minima,
jsou nálezy koní obecně vzácné – doloženy jsou z Iberského poloostrova, Francie, Pobaltí (Litva,
Estonsko) a jižní Skandinávie (Švédsko), ve střední Evropě koně v tomto období zatím nebyli doloženi
a je možné, že zde dočasně vymizeli. Na Britských ostrovech, které byly od konce boreálu od
kontinentu odděleny Lamanšským průlivem, koně pravděpodobně již vyhynuli. Přežívání pouze
izolovaných reliktních populací v období atlantiku naznačuje, že maloplošné přirozené světliny (po
pádu starých stromů, činností živlů a bobra atd.) a patrně ani bezlesí v aluviích větších řek v jinak
spíše zapojených lesích požadavky koní nesplňují. Zajímavá je v tomto období perzistence reliktní
populace v jižní Skandinávii (Švédsku). Zásadní zvrat ve vývoji evropských populací koní nastává
v mladším atlantiku 5500–3750 př. n. l., o čemž svědčí velké množství nálezů napříč Evropou
z Iberského poloostrova a odtud směrem na východ v širokém pásu mezi Severním/Baltským mořem
a Alpami po Pobaltí a Ukrajinu. Z Britských ostrovů ani Skandinávie již nejsou koně v období mladšího
atlantiku doloženi vůbec, patrně vyhynuli v období boreálu, resp. staršího atlantiku, a případné
znovuosídlení jim v mladším atlantiku znemožnila „nově“ zformovaná moře, tj. Lamanšský průliv a
Baltské moře. V kontextu výše uvedeného je zajímavý mimo jiné výskyt koní na lokalitě Rosenhof
v severním Německu 4600 př. n. l., kde se až do 4100 př. n. l. udržel lovecko-sběračský styl života bez
klučení lesa a náznaků zemědělství. Zdejší výskyt koně tedy patrně nebyl podmíněn rozsáhlými
antropogenními změnami krajiny a vegetace a spíše navazoval na předchozí výskyt přímo zde nebo
v okolních regionech – kůň se sem ovšem mohl dostat druhotně ze vzdálenějších oblastí pávě díky
antropogenním změnám krajiny jinde v severním Německu.
Rozmach evropských populací koní v druhé polovině atlantiku se překvapivě překrývá s obdobím
nejpříhodnějším pro rozvoj lesa. Avšak nejen to, překrývá se i s rozmachem neolitického zemědělství,
které se Evropou šířilo od východu s kulturou lineární keramiky podél Dunaje. Důvodem byl tedy
zřejmě nárůst rozlohy otevřené krajiny v důsledku činnosti neolitického člověka, zemědělce (Sommer
et al. 2011). Vliv člověka na vegetaci, který již začínal být alespoň v hustěji osídlených nížinách
34
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
znatelný, přitom nemusel být jediným důvodem. Někteří autoři předpokládají, že u koní navíc došlo
k adaptaci na změněné podmínky (Bennett a Hoffmann 1999).
Z grafického znázornění lokalizace pre-domestikačních holocénních nálezů koní v Evropě vyplývá
několik obecných závěrů (Obr. 51): i) koně v Evropě konec doby ledové, resp. přelom
pleistocén/holocén přežili, a to v několika disjunktních nížinných populacích od Britských ostrovů
(tehdy spojených s kontinentem) po severovýchod Polska, přičemž u některých populací je vzhledem
k časoprostorové distribuci kosterních dokladů pravděpodobná jejich kontinuita od pozdního
pleistocénu; ii) ve starším atlantiku, zřejmě v souvislosti s výraznějším oteplením a zvlhčením klimatu,
resp. rozvojem lesa, došlo v Evropě k prvnímu výraznému holocénnímu ústupu koní a pravděpodobně
jejich vymizení z Britských ostrovů a střední Evropy, kromě Iberského poloostrova možná populace
koní přežily jen v Pobaltí a severní Francii; iii) v druhé polovině atlantiku prokazatelně došlo
k opětovnému rozšíření koní napříč celou kontinentální Evropou od pobřeží Atlantiku po
východoevropské stepi, příčinou mohly být antropogenní změny (odlesnění) doprovázející rozvoj
neolitického zemědělství; iv) koně se v holocénu zřejmě nevyskytovali jižně od Alp a balkánských
pohoří (Apeninský poloostrov a Balkán jižně od Panonské nížiny) a zmíněná pohoří pro ně
pravděpodobně představovala přirozenou biogeografickou bariéru; v) kromě východoevropských stepí
pravděpodobně i Iberský poloostrov představuje holocénní refugium, v němž koně vyhynuli, tak jako
jinde v Evropě, až během či po subboreálu (v Iberii raná doba bronzová). Ač zkráceno, upraveno a
mírně doplněno, vychází shrnutí v tomto a předchozím odstavci (není-li uvedeno jinak) převážně
z práce Sommer et al. (2011, viz též četné reference tamtéž), která vůbec poprvé vyčerpávajícím
způsobem reviduje veškeré publikované holocénní doklady výskytu divokých koní v Evropě v období
od konce doby ledové až po konec atlantiku (= náš pozdní neolit), tedy až do doby bezprostředně před
domestikací koně (zahrnuty jsou kontextuální i kalibrované radiokarbonově datované doklady).
Doplňme, že v Evropě obecně představují v mezolitických až neolitických nalezištích kosterní
pozůstatky koní 0–10% všech kostí divokých zvířat, s nejvyšším zastoupením až přes 40%
v eurasijských stepích (Benecke 1994).
V následujícím období našeho epiatlantiku trvajícím necelé tři tisíce let (u nás eneolit a doba
bronzová) mohlo dojít k ještě výraznějšímu rozšíření koní, než naznačuje současná interpretace
archeologických nálezů. Koncem atlantiku totiž v kaspické oblasti (viz následující kapitola) došlo
k domestikaci koní, takže se velmi špatně rozlišuje, zda archeologické naleziště obsahuje pozůstatky
divokých (od konce pleistocénu se zmenšujících) nebo již domácích koní. Praxe je navíc taková, že od
eneolitu se kosterní materiál koní víceméně automaticky bez dalších analýz klasifikuje jako kůň
domácí, čímž se od eneolitu stávají divocí koně v archeologickém záznamu neviditelnými. To
v evidenci archeologických nálezů značně zvyšuje početnost nalezišť s výskytem domácích koní vůči
těm s koňmi divokými (Levine 1999). Navíc možnosti našeho poznání výrazně ztěžuje fakt, že
morfologické rozdíly mezi divokými a raně domestikovanými koňmi byly minimální (Bendrey 2012).
Právě díky výše uvedeným omezením zůstává zastřeno velmi vzrušující, byť oproti praturovi krátké
období, kdy napříč Evropou koexistovali divocí a nově příchozí domácí koně. Nezbývá než doufat, že
srovnávací genetický výzkum v budoucnu pomůže tuto zamlženou část historie evropských koní
rozluštit. Eneolit obecně je obdobím, kdy z valné části, možná zcela, zanikly divoké populace koní
v celém jejich areálu rozšíření a jejich místo zaplnili koně domácí či míšenci, které pak člověk nejen
vrátil do jejich kolébky v Severní Americe, ale také rozšířil po celém světě – právě souhrn
nejvýznamnějších poznatků o domestikaci koně je předmětem následující kapitoly.
7.3. Domestikace koně a její důsledky
Na základě řady archeologických a genetických důkazů je domestikace koně shodně různými autory
datována do období kolem 3500 př. n. l. (Outram et al. 2009). Shoda rovněž panuje stran její
geografické lokalizace do oblasti Kaspického moře, s nejstaršími prokazatelnými archeologickými
známkami domestikace v severním Kazachstánu (např. Bendrey 2012 a citace tamtéž). Je
pravděpodobné, že zcela prapůvodní pohnutkou k použití koní k jízdě bylo paradoxně nikoliv
zemědělské či válečné využití, nýbrž zefektivnění jejich lovu. Lidé se však naučili využívat stádních
instinktů koně velmi rychle a začali jej systematicky ochočovat. Nešlo v žádném případě o jednoduchý
ani přímočarý proces. Po určitou dobu bylo držení koní omezeno na klisny či vykastrované samce a
teprve po zvládnutí a zkrocení prvních hřebců, pravděpodobně narozených v zajetí klisnám z přírody,
a následném uzavření reprodukčního cyklu v lidské péči bylo možné mluvit o skutečném chovu a
završené domestikaci.
35
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Jak ukazují genetické studie, je pro domácí koně typická mimořádně vysoká variabilita
mitochondriálních genů děděných po mateřské linii, v níž je zřejmě uchována podstatná část variability
vyhynulé divoké populace, a naopak mimořádně nízká variabilita genů vázaných na samčí pohlavní Y
chromozom (Cieslak et al. 2010, Jansen et al. 2002, Lindgren et al. 2004, Lippold et al. 2011, Vila et
al. 2001). Mezi domácími zvířaty je nebývalá mitochondriální variabilita vysvětlitelná buď původem
z více než jednoho domestikačního centra, extrémně vysokým počtem klisen v zakladatelském stádě
(proběhla-li domestikace jednou), nebo rozsáhlým přimícháváním divokých klisen do stád prvních
domácích koní, které pravděpodobně pokračovalo i dlouho po samotné domestikaci (takové tendence
ostatně naznačují i historické písemné záznamy východní Evropy, viz kapitola 8.1.). V průběhu
domestikace i po ní zřejmě docházelo k začleňování divokých klisen do stád domácích koní poměrně
často, ať už spontánně vlivem silně vyvinutých stádních instinktů pro koně typických, nebo formou
cílených odchytů za účelem rozšíření chovné základny (např. Vilá 2001). Naopak velmi nízká
variabilita genů vázaných na Y chromozom jasně ukazuje mimořádně nízký počet hřebců zakladatelů,
kteří kdy byli do domestikace a následné plemenitby domácího koně zapojeni. Při důkladné analýze
velké části chromozomu mnoha evropských plemen byla identifikována pouze čtyři variabilní místa a
celkem šest haplotypů (Wallner et al. 2013). Tento obraz jistě odráží nesrovnatelně obtížnější
zvládnutelnost divokých hřebců v porovnání s klisnami a zároveň jejich neochotu se k domácím
stádům přidávat. Jelikož divocí hřebci mohli odvádět domácí klisny do svých harémů (Mohr 1959), je
pravděpodobné, že byli od domácích stád odháněni, nebo dokonce cíleně eliminováni, což mohlo
navíc usnadnit následné přidružování bezprizorních skupin klisen k domácím stádům (to je ovšem
naše spekulace). Možným vysvětlením nízké genetické variability Y chromozomu by mohlo být
utrácení či kastrování hřebečků narozených klisnám, které byly do domácích stád začleněny již březí –
to by mohlo sloužit jako účinná obrana chovatelů před rozením příliš temperamentních hřebců v jejich
stádech i jako vysvětlení pozorované nízké Y-genetické variability současných domácích koní.
Z hlediska původu regionálních plemen domácích koní je velmi zajímavý výrazný gradient genetické
variability zjištěný v rámci Evropy pomocí analýzy mikrosatelitů 24 evropských plemen. Zcela jasně
byla identifikována dvě centra genetické diverzity: širší kaspická oblast a Iberský poloostrov (Warmuth
et al. 2011). Tato analýza poukázala na dva důležité fenomény – naznačila, že tyto dvě oblasti
představují holocénní (postglaciální) refugia, v nichž koně přežili přelom pleistocén/holocén
v největších počtech, díky čemuž si právě zde uchovali nejvíce genetické variability. Zároveň potvrdila,
že jak kaspičtí, což se předpokládalo, tak iberští divocí koně zásadně přispěli ke genetické výbavě
současných domácích koní. Jinými slovy je zjevné, že kaspická a iberská plemena jsou primárně
odvozena od místních divokých populací, zatímco plemena ze zbytku Evropy jsou převážně odvozena
z koní importovaných z jiných oblastí. Obecně z výsledků genetických studií vyplývá možnost
opakované nezávislé domestikační události mimo kaspickou oblast, zejména to platí pro Iberský
poloostrov, ale vyloučit nelze ani jiné evropské a asijské regiony (Bendrey 2012), kde mohou být
opakované domestikace zastřeny obecně velmi nízkou genetickou variabilitou tamních divokých koní
žijících mimo holocénní (kaspické a iberské) refugia.
První domestikovaní koně byli celkovým vzhledem a velikostí od divokých populací neodlišitelní, což
v archeologických nálezech nadále znemožňuje jejich spolehlivé odlišení od koní divokých (a naopak).
Jak ovšem ukázaly až recentní genetické studie, došlo u domácích koní v době bronzové
bezprostředně po domestikaci vlivem cílené plemenitby ke vzniku různých, v divokých populacích se
nevyskytujících nebo velmi vzácných forem zbarvení (Fang et al. 2009, Ludwig et al. 2009, podrobněji
viz kapitola 9.3.). Hnědí až černí (tmavě hnědí) divocí koně začali být napříč Evropou rychle
nahrazováni barevně různorodou populací koní domácích, s níž se postupně mísili, až s ní zcela
splynuli či prostě vymizeli. Lze spekulovat, že různorodé pestré zbarvení, které se u chovatelů doby
bronzové zjevně těšilo velké oblibě, mělo praktický základ. Umožňovalo totiž snadnou identifikaci
konkrétních zvířat ve stádě, což je u fenotypově homogenních populací výrazně obtížnější. Možnost
jasné identifikace jednotlivých zvířat na větší vzdálenost jistě markantně zefektivnila veškeré
chovatelské zásahy a mohla tak urychlit šlechtění koní dle lokálních či individuálních preferencí.
Pokud uvážíme prokázané splývání divokých stád s domácími (vliv stádního instinktu, pastva
domácích stád ve volné krajině, kde nešlo kontaktu s divokými koňmi zcela zabránit, vznik ferálních
populací), lov divokých koní pro maso (který evidentně přetrvával i po domestikaci) a chápání
divokých populací ze strany chovatelů jako nežádoucího faktoru (kompetice o pastviny,
přebíhání/odvádění klisen k divokým stádům atd.) stejně jako geografické omezení divokých populací
na určité regiony, nelze se divit, že koexistence divokých a domácích koní trvala ve většině jejich
areálu odhadem pouhé jedno až dvě milénia. To je markantní zejména ve srovnání s téměř deseti
milénii koexistence (byť regionálně to vždy bylo období mnohem kratší) pratura a domácího skotu. Na
36
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Iberském poloostrově, stejně jako jinde ve střední a západní Evropě, je předpokládané vymizení
divokých koní datováno do doby bronzové (např. Bendrey 2012, Sommer et al. 2011 a reference
tamtéž). Zároveň však porůznu v Evropě i Asii prokazatelně docházelo k únikům a zdivočování
domácích koní a vzniku ferálních populací. Jak od antiky po středověk naznačují explicitní odkazy
cestovatelů a badatelů na pestré zbarvení, právě k těmto zřejmě široce rozšířeným ferálním
populacím se zjevně váže řada historických záznamů pozorování divokých koní (podrobně viz kapitola
8.1.). Ferální populace mimochodem představují jeden z nejvýznamnějších faktorů, které mohly
značně napomoci splynutí divokých a domácích populací. Na východoevropských stepích se divocí
koně, nebo spíše silně promíšená populace divokých a zdivočelých domácích koní ve volné přírodě
udržela až do přelomu 18. a 19. stol. (podrobně viz kapitola 8.2.).
Chov koní se vzhledem ke svému hospodářskému a strategickému významu šířil z domestikačního
centra v kaspické oblasti (možná i odjinud) velmi rychle, takže již v době bronzové (u nás 2300–800
př. n. l.) byli koně chováni plošně po celé Evropě i ve velké části Asie. Ačkoliv byli zbývající divocí
koně nadále loveni a spěli ke svému zániku, těšili se jejich domácí příbuzní maximální péči člověka.
Došlo tak k jedné z nejdůležitějších událostí v historii, protože domestikace koně navždy změnila chod
dějin a svět už nikdy nemohl být jako dříve. Lidstvo totiž díky koni a nově nabyté bezprecedentní
mobilitě nezadržitelně směřovalo ke vzniku globální civilizace.
8. Divocí koně v historických pramenech
8.1. Nejstarší písemné záznamy
Popisy divokých koní v historických pramenech nacházíme v průběhu posledních dvou a půl tisíciletí
(Tab. 1). V této souvislosti je však třeba poznamenat, že řada pozorování, od starověkých autorů po
cestovatele v období středověku či novověku, mohla a zřejmě i zachycovala nejen autentické divoké
populace, ale také zdivočelá stáda domácích koní, případně původní populace se silným až
dominantním vlivem křížení se zdivočelými domácími koňmi. Právě nekritický přístup k popisům
některých pozorování dal základ řadě, často podstatných, nepřesností, které se v literatuře celá
desetiletí nekriticky přejímají.
V historických pramenech se zmiňuje o divokých koních v Evropě již řecký historik Herodotos v 5. stol.
př. n. l. Popisuje bílé odolné koně v severních oblastech obývaných Skythy, kteří přežijí v tvrdých
severských podmínkách, kde je osm měsíců v roce sníh a led – na rozdíl od oslů a mul, kteří v těchto
náročných podmínkách nejsou schopni přežít (Herodotus 1890). Již tento první historický záznam
však zjevně popisuje zdivočelá stáda domácích koní, protože bílá barva prokazatelně v barevném
repertoáru divokých koní chyběla (podrobně viz kapitola 9.1.).
O stádech divokých koní píše rovněž římský spisovatel Plinius starší, který v 1. stol. n. l. popisuje
stáda těchto zvířat na severu (zřejmě severně od Alp) následovně: „Na severu se nacházejí stáda
divokých koní, tak jako v Africe a Asii stáda oslů“ (Plinius 1855). Marcus Terentius Varro popisuje
stáda divokých koní ve Španělsku, Strabó pak v oblasti Alp (Smith 1841). Zmínka o deseti divokých
koních se zachovala rovněž ve výčtu zvířat ve zvěřinci římského císaře Gordiana I. z roku 237 n. l.
8.2. Období středověku a novověku
V 8. stol. popisuje papežský legát Bonifác, který v Bavorsku a Sasku obracel na křesťanskou víru
místní pohanské kmeny, jako běžný zvyk pojídání masa ulovených koní. Podobnému jednání přihlížel
s velkou nevolí a považoval za nutné o tomto barbarství informovat papeže Řehoře III. (Volf 1977).
Divoké koně z území německé říše popisuje také Albert Veliký, významný filozof, teolog a
přírodovědec 13. stol. (Volf, 1977). Podle něj byli divocí koně loveni také v Dánsku. Mezi divokými
zvířaty Litvy vyjmenovávají divoké koně polský polyhistor M. Milchovita roku 1517 a biskup Krasinskij
roku 1574 (Volf 1977). Rakouský fyzik Belsazar Hacquet spatřil divoké koně v zajetí během sedmileté
války (1756–1763) v polském městě Zamošč. Popisuje zvířata menšího vzrůstu tmavě hnědé barvy
s černou hřívou a ocasem. Zvířata prý byla divoká a dokázala se ubránit predátorům (Hacquet 1794,
Siemion 1996).
Popisy divokých koní se zachovaly také z Pruska. Erasmus Stella (1460–1521) je ve své práci De
Origine Borussorum popisuje takto: „Jsou stavěni podobně jako domácí koně, ale mají slabší hřbet,
37
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
takže nejsou vhodní k ježdění. Jsou plaší a dají se těžko odchytit, ale jsou chutní“ (Smith 1841).
Zajímavý rozdíl v chování divokých koní popisuje Andr. Schneebergius, který pozoroval v pruských
9
oborách „koně s myšovitým zbarvením“, kteří si „z lidské přítomnosti nic nedělají“. Byli často loveni a
končili na prostřených stolech podobně jako jiná zvěřina. Právě u tohoto popisu Smith velmi
předvídavě upozorňuje, že nemuselo jít o divoké koně, ale zdivočelé koně domácí, případně stádo
divokých (zdivočelých?) oslů. Možnost, že cestovatelé v různých částech Evropy hustě obydlené lidmi
nepopisují autentické divoké koně, ale ferální populace, uvádí tento autor opakovaně.
Samuel Gottlieb Gmelin popisuje v roce 1768 stádo koní ve Voroněži. Zvířata charakterizuje jako velmi
plachá a rychlá, která se dávají na útěk při jakémkoliv hluku. Zvířata měla krátkou hřívu i krátké žíně
na ocase. Zbarvení zvířat bylo myšovité, ale ve stádě se vyskytovala také zvířata bílá a šedá. Právě
znovuobjevený Gmelinův popis divokého koně se stal na začátku 20. stol. základní charakteristikou
evropského divokého koně. Nicméně na základě genetických výzkumů zbarvení divokých koní
(Ludwig et al. 2009, viz níže) je zřejmé, že šlo o populaci zdivočelých domácích koní, případně
o divokou populaci silně prokříženou s koňmi domácími. Již Smith (1841) vyslovuje myšlenku, že už
od starověku cestovatelé zmiňující koně s šedivým zbarvením a vzpřímenou hřívou popisují ve
skutečnosti divoké (rozuměj zdivočelé) osly.
Jedním z posledních míst výskytu divokých koní byla Litva a severovýchodní Polsko. Tam se zřejmě
udrželi až do poloviny 18. stol. „Neuplynulo ještě sto let, co divoký kůň obýval Bělověžský les; ještě
před 40 roky se objevoval, i když zřídka, v severních částech Litvy. Vymizení tohoto čtvernožce v Litvě
způsobili lidé, kteří mladé koně lovili a staré ubíjeli. Poslední koně, které odchytili, dopravili do velkého
zvěřince knížete Zamojského nedaleko města Zamošče. Zde je dlouho drželi pohromadě s ostatními
zvířaty, protože však nepřinášeli žádný užitek, bylo asi před dvaceti roky rozkázáno je odchytit a
rozdat sedlákům“ (J. von Brincken In Volf 1977).
Déle se udrželi divocí koně na pontických stepích Ukrajiny, resp. v oblasti Černého moře. V polovině
17. stol. je popisuje cestovatel G. Beaplan následovně: „Po ukrajinských stepích chodí divocí koně ve
stádech od 50 do 60 hlav; nezřídka nás nutí uchopit zbraně; z dálky je pokládáme za tatarské koně.
Jejich maso je neobyčejně chutné, jemnější telecího, třebaže po mé chuti ne tak příjemné“ (G.
Beaplan In Volf 1977). Stejný autor pak říká, že „na Ukrajině jsou divocí koně vhodní k jídlu, ale ne
pod sedlo“ (G. Beaplan In Smith 1841).
O stádech koní informují později také cestovatelé Pallas, Andrejevský, Kolčanov, Levčenko a další.
Zmiňují se především o tom, že hřebci odváděli na stepi pasoucí se domácí klisny. Ve stádech byly
proto často viděny klisny se zbytky koňských postrojů. Cestovatelé proto považovali tato stáda
především za skupiny zdivočelých domácích koní (Tscherski 1893). Až s odstupem času nebraly
generace vědců příliš velký zřetel na pochybnosti přímých pozorovatelů a především z populární
literatury o historii koní se výhrady starších autorů v podstatě vytratily.
Konec posledních divokých koní na Ukrajině je dobře popsán. Postupnou přeměnou stepí na
zemědělskou půdu ubývalo prostředí vhodné pro koně, kteří byli navíc loveni pro maso. Od poloviny
19. stol. se zachovaly prakticky o každém odchytu zprávy, což svědčí o tom, že zvířata byla již tehdy
považována za velmi vzácná a byla rozlišována od koní domácích.
V roce 1854 byl odchycen mladý hřebeček v blízkosti vesnice Kairy na dolním Dněpru. Byl odkojen
domácí klisnou a roku 1862 zaslán do zoologické zahrady v Moskvě. Rok poté byl převezen do
Petrohradu, kde se stal majetkem ruské Akademie věd. Znalec divokých koní J. N. Šatilov zde pořídil
dvě fotografie hřebce, není však známo, že by snímky publikoval (Volf 2002). Zachoval se však jeho
popis zvířete s tmavošedým, myším zbarvením, úhořím pruhem na hřbetě a velmi tmavým zbarvením
nohou. Břicho zvířete však nemělo světlejší barvu a uši neměly špičatý tvar, což bývá považováno za
další znaky divokého koně. Zvíře uhynulo v roce 1868 a jeho úplná kostra včetně lebky je uchována
ve sbírkách Zoologického ústavu Akademie věd v Petrohradě pod inventárním číslem LG 521
(Eisenmann 2002). Do historie se tento kůň zapsal jako „krymský tarpan“ (Volf 2002).
9
Výraz myšovité zbarvení je pro označení zbarvení zvířat používán dodnes. Problém je v tom, že výklad
podobných, kvalitativní znaky popisujících výrazů se může podstatně měnit regionálně i v čase. Z toho důvodu
vlastně s určitostí nevíme, co si v historických pramenech pod myšovitým zbarvením konkrétně představit. Více
viz kapitola 9.3.
38
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Odchycení dalšího hřebce zaznamenává korespondence z panství knížete P. A. Voroncova na
Ukrajině (Pruski 1959). Na jaře roku 1866 jel správce panství po Zagradovské stepi jižně od Chersonu
kontrolovat stáda ovcí. Narazil přitom na stádo sedmi koní, z nichž se šest hned obrátilo na útěk. Na
místě zůstala jen klisna s čerstvě narozeným mládětem. To se sice již dokázalo postavit na nohy, ale
nedokázalo běžet rychle, aby dohnalo matku, která se mezitím vydala za zbytkem stáda.
Hřebeček byl chycen a odchován domácí klisnou na statku. Později byl vykastrován a v roce 1880
objeven komisí ruského ministerstva zemědělství, která prováděla sčítání ovcí. Ta informovala J. N.
Šatilova, který koně získal pro moskevskou zoologickou zahradu, jež se zavázala, že po uhynutí
zvířete předá Zoologickému muzeu moskevské univerzity k prozkoumání kostru a vnitřní orgány.
Do Moskvy byl hřebec převezen 29. května 1884. Zvíře měřilo v kohoutku 136 centimetrů, bylo
poměrně silné a mělo tmavou myšovitou barvu. Hříva dlouhá téměř půl metru ležela na pravé straně
krku, žíně ocasu byly zastřiženy pod patním kloubem. Hřebec byl vyfotografován, dodnes se
zachovaly tři snímky. Nejznámější zachycuje zvíře z boku (Obr. 48), další dvě fotografie ho
zdokumentovaly zepředu a zezadu. Zvíře uhynulo nejspíše v roce 1887, jeho lebka je uložena ve
sbírkách morfologie Akademie věd v Moskvě pod inventárním číslem S 94535 (Volf 2002, Eisenmann
2002). V literatuře je známo jako „chersonský tarpan“.
Za poslední výskyt divokého koně na Ukrajině bývá považován rok 1879. Na pastvinách statkáře
A. Durilina se tři roky předtím zdržovala divoká klisna poblíž stáda domácích koní. Nejdříve se
v přítomnosti člověka od stáda vždy vzdalovala, postupně však ztrácela svoji plachost. Když se
přiblížili honáci, neutíkala již tak daleko do stepi. Během této doby se jí narodila dvě hříbata, jejich
otcem byl hřebec z domácího stáda. Obě zvířata byla chycena a v dospělosti se vyznačovala velkou
vytrvalostí.
Klisna postupně začala chodit s domácími koňmi do ohrady, kde se přikrmovala senem. Když jednou
vešla do stáje, byla zde zavřena, což nesla velmi špatně. Skákala na žlaby, zraňovala se o břevna a
několik dní se nedotkla potravy (Volf 2002). Proto byla umístěna do menšího boxu. Když se jí narodilo
na jaře další mládě, domníval se statkář, že si již vytvořila dostatečně silné pouto ke stádu a vypustil ji
na pastvinu. Klisna však utekla do stepi, odkud se po čase vrátila a odvedla od stáda své mládě.
Po čase se objevila u vsi Agaimany. Místní rolníci na ni uspořádali hon. Klisnu údajně nechtěli zabít,
ale spíše vyzkoušet rychlost svých koní. Klisna sice s lehkostí unikala svým pronásledovatelům, ale
zapadla do ledové pukliny a zlomila si přední nohu. Byla na saních odvezena do Agaimany, kde po
několika dnech uhynula. Nezachovala se z ní bohužel kostra ani kůže.
Ještě později se údajně na Ukrajině vyskytoval hřebec divokého koně. Na jaře roku 1934 obdržel
ruský přírodovědec V. G. Heptner dopis z chovné stanice Askania Nova, ve kterém ho zootechnik A. P.
Leontovič informoval, že v průběhu první světové války měl možnost pozorovat na statku Dubrovka
v Poltavské gubernii starého hřebce divokého koně chovaného ve stádě jedenácti kirgizských klisen
(Heptner 1955). Hřebce údajně koupil místní honák od německých kolonistů. Zvíře pocházelo
z nevelkého stáda, které padlo za oběť lovcům. Vzhledem k udávané výšce 140–145 cm bývá zvíře
považováno za křížence. Uhynulo na konci války v roce 1918 nebo 1919. Proto bývá někdy
s otazníkem uváděn jako poslední divoký kůň Ukrajiny právě tento hřebec.
Řada autorů (Mohr 1971, Nobis 1971) však vzhledem k popisu posledních tarpanů považuje popsaná
zvířata za potomky zdivočelých domácích koní nebo alespoň za jedince silně ovlivněné křížením
s domácími zvířaty (Mohr 1971).
8.3. Divocí koně na území České republiky
Archeologické holocénní doklady divokých koní z území České republiky pocházejí vesměs z období
neolitu (Kyselý 2005, Peške 1986, 1987). Pozdější nálezy koní nebyly rozlišovány na domácí a
divokou formu. Jak bylo zmíněno výše, od eneolitu může jít již o koně domestikované, a proto jsou
kosterní pozůstatky klasifikovány automaticky jako koně domácí (Kyselý 2005). Nálezy divokého koně
E. ferus byly popsány ze tří lokalit. První jsou Bylany u Kutné Hory (Kyselý 2005, Peške et al. 1998),
druhou je lokalita Černý Vůl na Praze-západ (Kyselý 2005, Peške 1986, 1977) a třetí TěšeticeKyjovice na Znojemsku (Dreslerová 2006).
39
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Jedno z nejstarších vyobrazení koně na území ČR pochází z jeskyně Pekárna v Mokré na Brněnsku
z období zhruba 11 000 př. n. l., kde se zachovala pravěká rytina pasoucího se koně a hlavy koně,
proti níž směřuje šíp.
Historické prameny z území České republiky jsou podobně skromné jako z dalších částí Evropy.
Jedna z mála zmínek uvádí žádost Maximiliána II. (1564–1576), který žádal vévodu parmského
o několik párů divokých koní pro zvěřinec v královské zahradě, který za své vlády značně rozšířil.
Koně jsou zmiňováni ve výčtu divokých zvířat také za císaře Rudolfa II. (1579–1611), který je choval
v Ovenci (dnešní Stromovce) spolu se zubry, jeleny, divočáky a dalšími zvířaty.
Na přítomnost koní na území dnešní České republiky odkazuje i řada místních názvů, přičemž
samozřejmě nelze rozlišit, zda pojmenování pochází od divokých či domácích koní. Na Prostějovsku
se nachází obec Konice, na Třebíčsku Koněšín, v okrese Praha-východ obce Konojedy a Konětopy,
na Uherskohradišťsku se nacházejí Nedakonice, v okrese Brno-venkov Řikonín a na jihu Čech
Strakonice.
9. Stavba těla, hříva a zbarvení
9.1. Stavba těla
Dochované historické popisy jsou natolik kusé a útržkovité, že na jejich základě řada autorů
oprávněně odmítala původní podobu divokých koní v Evropě rekonstruovat (Volf 2002). Jak bylo
uvedeno v předchozí kapitole, zoologové jsou k mnoha pozorováním poměrně kritičtí a nevylučují, že
řada pozorování/popisů koní uváděných v literatuře jako divocí ve skutečnosti odkazuje na zdivočelé
koně domácí. Až pozdější přístupy kombinující nejenom sporé popisy pozorování z Polska a Ukrajiny,
ale také jeskynní malby, archeozoologické nálezy, a především analýzy aDNA umožnily vykreslit
podobu divokých koní v Evropě přesněji.
Divoké koně několika odlišných rámců (někteří výstřední badatelé popsali na základě odlišných
jeskynních maleb koní mnoho nových druhů!) obývající Evropu zachycuje řada paleolitických
vyobrazení (Guthrie 2005). Jeskynní malby zobrazují často koně, kteří svým vzhledem poměrně
přesně odpovídají současnému koni Převalského. Robustní rysy, krátká hlava, silná čelist, vzpřímená
hříva, oranžové-hnědé zbarvení. Na první pohled byl tento pravěký kůň podobný současnému koni
Převalského jak svým vzhledem, tak obývaným biotopem evropské suché a chladné mamutí stepi.
Takové otevřené prostředí se do současnosti zachovalo ve stepích střední Asie a Mongolska. Přesto
není možné vyobrazené koně ani nalezené fosilní materiály ztotožnit se současným koněm
Převalského a časté označování takových koní za koně Převalského není oprávněné.
Pro charakterizování stavby těla koní a pro porovnávání současných plemen s jejich divokými předky
se používá srovnání proporcí končetin a stavba zubů a lebky (Groves a Willoughby 1981). Mezi hřebci
a klisnami se projevují rozdíly ve velikosti těla, hřebci jsou větší, mají robustnější kosti a silnější tělo
(Willoughby 1974). Mezi pohlavími je v průměru rozdíl zhruba deset procent (Duncan 1992).
Stavba těla koní a především jejich končetin je silně přizpůsobena potřebě rychlého běhu na velké
vzdálenosti (Azzaroli 1992). Kromě toho jsou svou stavbou končetiny koní, na rozdíl od ostatních
kopytníků, adaptovány k pasivnímu stání. Koním umožňují „uzamknout“ jejich končetiny na dlouhou
dobu v napřímené poloze bez zapojení vědomě ovládaných svalů, a výrazně tak šetřit energii
(MacFadden 1992).
Klíč k úspěchu koní se nachází v jejich tlamě. Stoličky s vysokými korunkami, silnou vrstvou skloviny a
navíc složitým sklovinovým vzorem na okluzní ploše spolu s pohyblivými pysky a dokonalým trávicím
traktem umožňují koním využívat velmi chudou travnatou potravu (Obr. 28–29) včetně suché „stařiny“,
kterou jiná zvířata srovnatelné velikosti nedokážou zpracovat (Janis 1976). To je z hlediska evoluce
velmi důležitá adaptace, neboť právě suchá „stařina“ představuje v primárních biotopech koňovitých,
tedy (leso)stepích až polopouštích, po podstatnou část roku vlastně jedinou rostlinnou biomasu, která
je býložravcům k dispozici. Oproti třeba turovitým mají koně řezáky v horní i dolní čelisti, což jim
umožňuje dosáhnout pinzetového úchopu (např. Groves 1974) a oproti přežvýkavcům nevyužívají
předního (žaludek s obrovitým bachorem), ale zadního (slepé a tlusté střevo) trávení, což jim
umožňuje zpracovávat potravu horších kvalit. Daní za tuto obdivuhodnou a u ostatních velkých
40
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
spásačů nevídanou adaptaci je neschopnost metabolizovat alkaloidy v potravě – to se patrně promítá
do zpomalenějšího ontogenetického vývoje a delší březosti (Guthrie 1990). Od turů se koně výrazně
liší i samotným způsobem pastvy. Ztímco tuři (např. skot, zubr, bizon) uchopují rostliny jazykem a
s pomocí pysků odtrhávají, koňovití potravu uchopují pysky a poté ji řezáky „odstřihávají“ jako
zahradními nůžkami.
Ačkoliv mají velké zorné pole díky eliptickému tvaru zornice, vidí poměrně slušně na blízko i na dálku,
ostrost jejich vidění je dost omezená a největší význam ze smyslů má čich. I za tmy jsou značně
aktivní díky dobré schopnosti nočního vidění (Volf 2002).
Velikost divokých koní uvádějí různí autoři v poměrně širokém rozpětí (např. Groves 1974, viz kapitola
11.1.). Sokolov (1959) udává kohoutkovou výšku stepního tarpana 107–136 cm, u koně Převalského
135–140 cm.
9.2. Hříva
Charakter hřívy, stejně jako zbarvení, byl dlouho předmětem diskuzí. Svěšená hříva bývala dlouho
považována za produkt domestikace, přičemž platí, že zatímco divokým zástupcům koňovitých se
chlupy hřívy mění pravidelně každým rokem, u domácích koní se tak děje jednou za několik let, čímž
chlupy vyrostou do takové délky, že nemůžou stát čistě z mechanických důvodů (Heck 1936, Volf
1984).
Pravěké kresby však ukazují, že splývavá hříva se u divokých koní vyskytovala již v době, kdy byla
tato zvířata pouze lovena, tedy dlouho před domestikací. Zachycují to například malby z jeskyně Le
Portel nebo Peche-Merle (Groves 1974), nebo byla zdokumentována u zmrzlých zbytků
pleistocénního divokého koně Equus lambei (tzv. Yukon horse – Harrington 2002). Na druhou stranu,
ani u konkrétního druhu nebo plemene nemusí být charakter hřívy stálý. U současných divokých
koňovitých se jinak vzpřímená hříva svěšuje při stresu, zhoršení kondice, při dosažení určitého věku
apod. (Volf 1984, Groves 2009).
Pro splývavou hřívu jako adaptaci evropských divokých koní na vlhčí podnebí s častými dešti po
skončení doby ledové mluví empirická pozorování koní v zoologických zahradách. Zatímco koně
Převalského nebo koně plemene Fjord (oba se vzpřímenou hřívou) reagují na déšť pohybem hlavy, při
kterém se snaží vodu „oklepat“, koně se splývavou hřívou déšť téměř neregistrují.
9.3. Zbarvení
Zbarvení divokých koní bylo dlouho předmětem sporu. Historické prameny uváděly v evropských
lokalitách zbarvení hnědé, myšovité, šedé i bílé. Rozmanitost však byla patrně dána častým
zaměňováním zdivočelých domácích koní s divokými. V období mezi světovými válkami se zoologové,
kteří se pokusili zpětně vyšlechtit koně vzhledově odpovídající tarpanovi, přiklonili k myšovitému
zbarvení, které interpretovali jako šedé. Šedá byla v tomto případě navíc považována za světle
břidlicově šedou. Touto cestou šli jak bratři Heckové v Německu, kteří vyšlechtili tzv. Heckova koně,
10
tak Tadeusz Vetulani v Polsku, který založil chov tzv. polského konika. Myšovitě šedé zbarvení
10
Vzhledem k tomu, že moderní výzkumy jednoznačně určily jako původní barvu divokých koní v Eurasii hnědou,
byl by na místě seriózní výzkum původních historických pramenů popisujících divoké koně v Evropě. Jen ten
může vyjasnit, zda pozorovatelé skutečně ve všech případech popisují šedivě zbarvená zvířata (jak bylo později
interpretováno, což by z dnešního stavu poznání svědčilo o ferálních zvířatech), nebo zda popisovali skutečně
myšovitě zbarvená zvířata. Barevné označení „myšovitý“ totiž může být v různých dobách, v různých kulturách a
v různých jazycích odlišné. Například ve Velké Británii je termín myšovitá používán jako alternativní označení pro
zbarvení Exmoorského ponyho (hnědá srst, černá hříva a ocas – tedy hnědák). Stereotypní spojení myšovité
barvy s šedou nepodporuje ani skutečné zbarvení myši domácí – např. Anděra a Gaisler (2012) definují zbarvení
myši domácí jako tmavošedou, šedohnědou nebo okrovou. Jakkoliv se vysvětlování něčeho tak banálního jako
zbarvení myši může jevit úsměvné, právě ono možná zmátlo celé generace badatelů. To potvrzuje i dochovaný
snímek „chersonského“ tarpana, který, přestože je popisován jako myšovitý, rozhodně svým zbarvením
neodpovídá břidlicově šedé barvě charakteristické pro Polského konika nebo Heckova koně. Rovněž Smith
(1841) uvádí jako barvu tarpana (situovaného ovšem do střední Asie na hranici s Čínou) jako myšovitou, přičemž
kolorovaná kresba (Obr. 47), kterou popis doplnil, zobrazuje zvíře s hnědou srstí, černou hřívou a černými žíněmi
ocasu!
41
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
divokého koně bylo stanoveno za standard a do chovu byla zařazena pouze zvířata, která mu
odpovídala. „Myšovitě šedé“ zbarvení se od té doby objevuje jako základní charakteristika evropských
divokých koní prakticky ve veškeré populární literatuře i ve velké části vědeckých prací, byť někdy
s poznámkou, že Vetulaniho postupy byly některými autory označovány za unáhlené pro nedostatek
srovnávacího materiálu (Volf 2002).
Analýzy DNA vesměs shodně ukázaly, že sázka na šedé koně byla omyl. Analýza provedená na
desítkách archeologických nálezů divokých koní od Iberského poloostrova přes střední a východní
Evropu až po Sibiř, datovaných vesměs do dob před domestikací, jednoznačně ukázala, že původním
zbarvením divokých koní byl hnědák (hnědě zbarvená srst a černě zbarvená hříva, žíně ocasu a
holeně), případně hnědý plavák (Ludwig et al. 2009). Ještě před 14 tisíci let př. n. l. byla tato barva
typická pro všechny analyzované divoké koně. Takto zbarvené koně ostatně zachytili také pravěcí
lovci na mnoha jeskynních malbách (Obr. 23–24). Před 6 tisíci let se začali objevovat koně s černým
(resp. velmi tmavě hnědým) zbarvením, což je někdy označováno za pravděpodobný důsledek většího
pokrytí kontinentu lesy. Vliv člověka a domestikace na objevení černého zbarvení je vzhledem ke stáří
vzorků nepravděpodobný (Ludwig et al. 2009).
Další změny ve zbarvení nastaly až s postupem domestikace (Ludwig et al. 2009), která bývá
datována zhruba do období před 5 500 lety (Bendrey 2012). Na počátku doby bronzové došlo vlivem
chovatelského výběru u domácích koní doslova k explozi různých typů zbarvení – krom původního
hnědého a černého zbarvení se objevují koně bílí, šediví, strakatí atd. Analýzy DNA ukázaly, že
k největšímu nárůstu rozmanitosti zbarvení u koní došlo mezi 3000 př. n. l. až přelomem letopočtu
(Ludwig et al. 2009).
Nové barevné varianty domácích koní zatlačily do pozadí původní hnědé zbarvení, jehož podíl
v celkové populaci klesl zhruba na čtvrtinu. O popularitě nových typů zbarvení mezi tehdejšími
chovateli svědčí, že 7000 let př. n. l., tedy asi 3500 let před domestikací, bylo u východoevropských
koní zastoupení hnědě zbarvených 76% a černě zbarvených 24%, zatímco v prvním tisíciletí před
naším letopočtem tyto dvě barvy ve stejné oblasti tvořily dohromady jen zhruba třetinu všech
barevných variant (Ludwig et al. 2009). Tato analýza ukázala, že popisy divokých koní v mnoha
případech zachytily zdivočelé domácí koně nejen v případě myšovitě zbarvených zvířat v Polsku a
Litvě, ale zřejmě i v případě Herodotova vyprávění o stádech bílých koní. Homogenita zbarvení, ale i
stavby těla je jedním z důležitých rysů odlišujících skutečně divoké koně od domácích zvířat (Kaagan
2000). Také proto je možné stádo popsané Gmelinim v polovině 18. stol., kde se vyskytovaly tři různé
typy zbarvení koní, poměrně spolehlivě označit za ferální nebo silně ovlivněné koňmi domácími.
Kromě základního zbarvení jsou pro divoké koně typické i další znaky. Mezi ně patří především úhoří
pruh, který se táhne na zádech od hřívy k ocasu. Pozorování u koně Převalského ukazují, že intenzita
a šíře úhořího pruhu může být u různých jedinců značně variabilní (Volf 2002).
Kromě úhořího pruhu se u koní objevují pruhy rovněž na dalších částech těla. Především na plecích a
na nohou. Ty se dodnes zachovaly například u některých jedinců v populaci huculů (Obr. 46) na
Ukrajině. Pozůstatků pruhů u koní si všímá v poměrně velkém rozsahu deseti stran např. Darwin ve
svém klasickém díle Proměnlivost rostlinných a živočišných druhů během domestikace (Lusis 1943).
Darwin popisuje tyto znaky na mnoha případech domácích koní, které osobně viděl. Stejně tak přináší
řadu pozorování svých současníků z různých částí světa, kteří popisují pruhy u řady primitivních
plemen koní. Jen výjimečně se intenzivní pruhy připomínající zebru objevily u ušlechtilých plemen,
jako například u klisny Lorda Mortona, která byla z 15/16 čistokrevný arab (Lusis, 1943). Darwin z toho
vyvozuje, že všechna domácí plemena koní pocházejí ze společného divokého předka, který měl
pruhování na některých částech těla (Darwin 1905). Jiní autoři přišli s teorií, že předek koní byl
pruhovaný v podstatě po celém těle (Ewart 1904). Z první poloviny 20. stol. je popsán výskyt
pruhování u několika primitivních plemen koní v bývalých zemích Sovětského svazu či Jugoslávie
(Lusis 1943). Lusis (1943) popisuje dva typy pruhování, první typ je podle něj charakteristický pro
evropské koně, jak je popisuje Ewart (1904) a ruští autoři, druhý typ je pak typický pro koně
mongolské.
Zajímavou součástí zbarvení divokých koní jsou i takzvané „leopardí skvrny“. Ty byly zachyceny na
některých jeskynních malbách z období paleolitu, např. ve francouzské jeskyni Peche-Merle, a obecně
byly považovány za první projevy abstraktního pojetí zobrazovaných objektů pravěkými autory,
případně jim byly přisuzovány různé mytické významy. Analýzou DNA se však podařilo prokázat, že
„leopardí skvrny“ se u divokých koní skutečně vyskytovaly (Pruvost et al. 2011). V rámci výzkumu byly
42
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
analyzovány vzorky z 31 koní z oblasti Sibiře, východní a západní Evropy a Iberského poloostrova.
Alely genů kódující „leopardí skvrny“ byly zjištěny již ve vzorcích z období pleistocénu (ve čtyřech
11
případech) a dvou vzorcích z období eneolitu. To naznačuje, že namísto magické abstrakce pravěcí
umělci mohli v podstatě realisticky zachytit svá pozorování, dost možná vzácně zbarvených, zvířat
v přírodě (podobně, jako je tomu u vzácných „bílých“ leucistických medvědů, zaujímajících význačné
postavení v mytologii severoamerických indiánů). Leopardí skvrny ostatně později daly
u domestikovaných koní vzniknout známému grošování. V pravěkém provedení ovšem nešlo o tak
výrazné kontrasty, jaké známe u plemen knabstrup nebo appaloosa. Leopardí skvrny se vzhledem
k tehdy zjištěným kombinacím alel objevovaly spíše jako tmavší skvrny na hnědě zbarvených
zvířatech (Pruvost et al. 2011). Práce Pruvost et al. (2011) rovněž potvrzuje výsledky dřívějších studií
(Ludwig 2009), neboť po celé období pleistocénu eviduje v Evropě i na Sibiři výhradně hnědáky
(hnědá srst, černá hříva a žíně ocasu), následně v mezolitu až neolitu se objevuje i černé zbarvení
(Obr. 49). Je na místě dodat, že věkem se grošování může objevit i u jinak negrošovaných jedinců
(Mohr 1967).
10. Biologie a etologie divokých koní
Přestože s výjimkou Mongolska a Číny, kde byl repatriován kůň Převalského, původní divocí koně
v Eurasii zcela vymizeli během posledních staletí, nejsme při popisování biologie a etologie koní
odkázáni jen na tyto dvě oblasti. Mnohé lze vyvodit také z pozorování ferálních populací původně
domácích koní, které se nalézají na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.
V rámci střední a západní Evropy představuje jedinečný model (polo)divoce žijícího koně plemeno
exmoor pony, které žije nejméně od 11. stol. (první explicitní písemná zmínka) celoročně ve volné
krajině jihozápadní Anglie. Děje se tak s minimem chovatelských intervencí, zejména zcela bez
přikrmování, veterinární péče včetně medikací a ustájení či přístřešků (Baker 1993, 2008, Gates 1979,
1981). Exmoorský pony tak představuje v rámci střední a západní Evropy jedno z posledních
(polo)divokých a navíc čistokrevných plemen dlouhodobě adaptovaných místnímu relativně
chladnému a vlhkému klimatu. Jde zároveň o jedno z ekologicky nejlépe prostudovaných plemen
žijících de facto přirozeně v podmínkách podobných České republice, a proto velká část následujících
pasáží odkazuje právě na něj. (Charakteristika, historie a chov plemene jsou předmětem kapitoly
11.4.3.) Naopak okrajově nebo vůbec jsou zahrnuta polodivoká či divoká plemena/populace koní
z těžko srovnatelných regionů klimaticky, vegetačně a biogeograficky odlišné jižní Evropy (Iberský
poloostrov, jižní Francie – Camargue, Balkán) či jiných kontinentů (např. severoameričtí mustangové,
australští brumbies, sibiřští jakutští koně atd.).
10.1. Nároky na prostředí
Vzhledem k tomu, že divocí koně původně obývali rozsáhlé oblasti od (jiho)západní Evropy přes Asii
po Severní Ameriku, museli se adaptovat na širokou škálu různých prostředí (Azzaroli 1992).
Specializovali se především na stepi (Azzaroli 1992, Kingdon 1979), přestože někteří autoři
upozorňují, že koně nebyli svými nároky ani geografickým rozšířením omezeni jen na ně (Woodward
1991). To potvrzuje i rozšíření divokých koní v relativně teplých a vlhkých, z větší části lesnatých,
oblastech v období starověku a středověku.
O jejich přizpůsobivosti svědčí prosperující ferální populace původně domácích koní, kteří se dokázali
adaptovat na tak odlišná prostředí, jako jsou polopouště USA, Mexika a Austrálie, bažinaté oblasti
francouzského Camargue, vysoké polohy amerických Rocky Mountains či Tibetu, větrné ostrovy jako
Sable Island nebo Nova Scotia, rašeliniště a vřesoviště Britských ostrovů či západní Kanady, nebo
tundry východního Ruska (Duncan 1992, Rees 1992, Lever 1985, Gates 1981).
Někteří autoři (např. Duncan 1992) upozorňují, že tato prostředí nemusí představovat biotopy, které by
koně preferovali, nýbrž prostředí, kde jsou tolerováni člověkem. Podobně jako poušť Gobi patrně není
pro koně Převalského optimálním prostředím, kterým je stepní biom Eurasie, ale posledním útočištěm,
11
Tato studie mimo jiné potvrzuje, že původním zbarvením divokých koní byl hnědák (hnědá srst, černá hříva a
žíně ocasu) a později se objevovali i černě zbarvení koně. V pleistocénu bylo základní zbarvení u všech vzorků
určeno jako hnědák, v mezolitu a neolitu se mezi vzorky objevila černá zvířata (zhruba polovina), která byla
zaznamenána také v době bronzové. Viz Obr. 50
43
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
12
kam byl zatlačen člověkem (Kaagan 2000). Nicméně i to ukazuje na obrovskou adaptabilitu a
odolnost koní, kteří dokážou přežít v tvrdých podmínkách (Kaagan 2000).
Koně jsou i v otevřeném terénu odolní vůči velmi různorodému počasí. Za větrného počasí vytváří
koně „větrolamy“ tím, že se postaví zády proti větru a skloní hlavu (Baker 1993). Před prudkým
sluncem se koně Převalského chrání vyhledáváním stínu stromů, břehů řek nebo roklin (Rees 1985,
Baker 1993), divocí mustangové v Nevadě se schovávají před sněžením v jalovcových porostech
(Berger 1986).
Exmoorští pony obecně nereagují na déšť ani chlad a úkryt v keřích, pod břehy a jinde vyhledávají
v podstatě jen při kombinaci deště, nízkých teplot a silného větru (Delling 2013). Také u tohoto
plemene je typická, pro koně zřejmě univerzální, reakce na chladné větrné počasí – aniž by
přerušovali pastvu, natáčí se s pevně přitisknutým ocasem zády proti větru. Zajímavé je, že na rozdíl
od ovcí pasoucích se na týchž lokalitách dlouhodobě i na zcela otevřených terénech preferují
exmoorští pony krajinu s rozptýlenými keři a stromy. Oblast Exmooru je geomorfologicky členitá,
kopcovitá s množstvím strží, vodních toků, rašelinišť a vysokých útesů podél mořského pobřeží. Pro
koně to nepředstavuje problém, ovšem v náročných terénech (prudké svahy, bažiny) či ve vyšší
přízemní zapojené vegetaci vřesovišť si udržují stálé vyšlapané stezky, které využívají i jiná zvířata
jako ovce, skot, srny, jeleni, a lidé.
Jednotlivá stáda obývají rozsáhlá teritoria, která se mohou částečně překrývat s teritorii stád
sousedních. Domovské okrsky exmoorských pony se podle úživnosti prostředí a velikosti stáda
pohybují v rozmezí cca 22–312 ha (2,5–18,3 ha na koně), od roku 1818 je v oblasti Exmooru pro
celoroční pastvu v kombinaci se skotem a ovcemi předpokládána plocha 4 ha na koně, tj. shodně jako
u skotu a pětkrát více než u ovce (Baker 2008). Od 90. let 20. stol. jsou však ovce a skot v období
říjen až duben chovány v ohradách, takže v současnosti jsou od podzimu do jara koně na pastvinách
jen ve společnosti vysoké a srnčí zvěře.
10.2. Potrava a voda
Koně dokážou přežít v lokalitách s velmi řídkou vegetací nízké kvality, resp. s vysokým obsahem
vlákniny a nízkým obsahem proteinů. Tato strategie umožnila koním po tisíciletí přežít i v těch
nejnáročnějších prostředích. Nicméně platili za to daň v podobě nepříliš hustých populací v oblastech,
kde neměli optimální podmínky (Berger 1986). Těmi byly kromě polopouští Asie i lesy Evropy po
skončení poslední doby ledové. Mají-li koně možnost volby, dávají přednost čerstvé vegetaci před
suchou stařinou. Aby se k ní dostali, neváhají přeplavat i hlubokou vodu (Duncan 1992). Koně se živí
převážně trávami, ale běžně přijímají i dvouděložné (resp. širokolisté) byliny. U exmoorských pony
v Anglii je popisována preference trav, která na spásaných plochách vede k proporčnímu nárůstu
zastoupení dvouděložných bylin včetně orchidejí, čehož se využívá při pastevním managementu
(Baker 2008). Zejména u tzv. primitivních plemen je známá tendence spásat (někdy preferenčně)
suchou luční stařinu, včetně třtiny křovištní, kterou jiní býložravci odmítají, neboť ji nejsou schopni
efektivně strávit (viz kapitola 14.). Primitivní plemena koní ochotně spásají i hrubou biomasu tvořenou
rychle rostoucími, konkurenčně silnými bylinami a liánami, včetně pcháčů, hlodášů, ostružin a
dokonce hasivky orličí a kopřivy, jejichž oddenky navíc v zimě vyhrabávají z půdy (Berger 1986).
Tímto způsobem koně pastvou udržují i místa, např. ruderalizovaná, která jiní býložravci přehlížejí.
Důležitou složkou potravy koní je také listí, letorosty a kůra nejrůznějších dřevin včetně hlohu a jiných
trnitých zástupců čeledi růžovitých. Během vegetační sezony se koně k okusování kůry dřevin uchylují
spíše výjimečně, v zimním období bývá příjem kůry častější. Kůra je navíc pro koně jedním z mála
široce dostupných zdrojů v přírodě vzácného, a přitom velmi důležitého fosforu (Hejcmanová et al.
2013, Hejcman et al. 2014). V zimním období se v potravě mohou ve značné míře objevovat jinak spíš
opomíjené druhy/části rostlin – u primitivních plemen včetně exmoorských pony je časté např. pojídání
opadaného bukového listí a větviček (Baker 2008).
Koně Převalského konzumují kořeny divoké rebarbory Rheum leucorhizum nebo poupata divokých
tulipánů Tulipa unjfiora (Bökönyi 1974b, Mohr 1971). Mustangové v Pryor Mountain v USA se živí i
12
Podobný posun poslední přeživší populace mimo optimální biotop je zdokumentován rovněž u zubra
evropského (Bison bonasus), který byl člověkem zatlačen z původně obývaných lesostepí do hlubokých
neobydlených lesních komplexů – není náhodou, že se jeho historicky poslední divoké populace udržely
v Bělověžském pralese a v horských lesích Kavkazu (Dostál et al. 2012, Jirků et al. 2013).
44
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
travinami z bažin, rákosem a stonkem i kořenem kozince Astragalus sp. (Feist a McCullough 1976).
Také u koní žijících polodivoce v řadě západoevropských rezervací jsou rákos a patrně i jiná vodní
makrofyta významnou složku potravy – koně se běžně pasou až do hloubky, kde jim voda smáčí
břicho, čímž podél břehů vodních ploch aktivně vytvářejí a dlouhodobě udržují až několik metrů široký
pás prosluněných a druhově bohatých litorálních společenstev (vlastní pozorování, viz Obr. 31 a 59).
V extrémním prostředí, jako je mořské pobřeží Britských ostrovů, zařazují tamní poníci do své potravy
na jaře a na podzim také chaluhy, což jim podstatnou měrou pomáhá se saturací životně důležitými
minerály (Baker 1993, 2008). Také v jiných oblastech se stravovací návyky koní mění v průběhu roku.
Volně žijící exmoorští pony vyhledávají na jaře hlodáš (Ulex), rostlinu z čeledi bobovitých, která pro ně
po několika chladných měsících méně bohatých na potravu představuje koncentrovaný zdroj energie
(Baker 1993). Denní spotřeba potravy činí u exmoorského ponyho kolem 7,5 kg suché hmotnosti
rostlinné biomasy a je známo, že mají oproti mnoha jiným plemenům pomalejší metabolismus, díky
němuž prosperují i na velmi chudé pastvě rašelinišť a vřesovišť (Baker 2008).
Koně potřebují k přežití místo s dostatkem čerstvé vody, preferují lokality s možností úkrytu před
větrem a s dostatkem potravy (Nowak 1991, Duncan 1992). V oblastech s nestabilními zdroji vody
může u koní docházet ke snížení plodnosti, v extrémním případě až lokálnímu vyhynutí. Podle
některých autorů byl právě tlak člověka na poslední populace koně Převalského, který neumožňoval
stádům trvalý a pravidelný přístup k napajedlům, možnou příčinou jejich vyhynutí ve volné přírodě
(Dierendonck a de Vries 1996). To naznačuje, že právě vodní zdroje jsou pro koně limitujícím
faktorem. Pokud jsou v zimě vodní zdroje zamrzlé, jsou koně schopni přežít díky konzumaci sněhu
(Guthrie a Stoker 1990, Grzimek 1975). Na druhou stranu je pro koně limitující i vysoká sněhová
pokrývka (Namtar 2010).
Zajímavým aspektem potravního chování je možná schopnost sebe-medikace (self-medication),
kterou naznačují např. u exmoorského ponyho udávané negativní korelace mezi intenzitou infekcí
hlísticemi a mírou konzumace borových letorostů (Baker 2008).
10.3. Struktura populace, socialita a časoprostorová aktivita
Koně vytvářejí dva typy sociálních skupin. Jednak jsou to rodiny s vůdčím hřebcem, klisnami (většinou
v počtu 1–6) a jejich hříbaty. Celková velikost takového stáda včetně mláďat se obvykle pohybuje
v rozmezí 5–20 kusů (Nowak 1991). Druhou sociální kategorií jsou mládenecké skupiny
s odrostlejšími hříbaty i staršími hřebci (Kingdon 1979, Woodward 1991). Tento sociální systém
spojuje koně s horskými a stepními zebrami. Druhý typ, tedy teritoriální systém bez stabilních skupin,
realizují afričtí i asijští osli a zebra Grévyho (Berger 1986, Groves a Willoughby 1981). V případě
exmoor ponyho chovatelé považují za vhodný poměr jednoho hřebce na 15 klisen, přičemž hřebec
může ve stádě fungovat i 10 let. Jde o výrazně vyšší poměr než u amerických mustangů, u nichž jsou
běžné skupiny šesti či méně klisen na hřebce (Baker 2008).
Soudržnost v rámci stáda je pro koně (stejně jako většinu jiných velkých spásačů) zcela nezbytnou a
nepostradatelnou součástí života. Koně potřebují patřit do skupiny a udržovat v jejím rámci sociální
vazby a v rámci stáda často navazují úzké vztahy, které mohou přetrvat po celý jejich život (Rees
1992, 1993, Boyd a Houpt 1994). Dodejme, že velký význam mají pro stáda starší zkušení jedinci,
kteří by také měli být samozřejmou součástí nově zakládaných skupin.
Jejich hlavní denní aktivity, jako je pastva a odpočinek, se však odehrávají v jádrových oblastech,
v širším teritoriu se pohybují spíše omezeně, mnohdy jen sezónně (Gates 1979, Delany a Happold
1979). Například míra překrývání teritorií jednotlivých stád exmoorských pony ve Withypool Common
kolísala nejen v závislosti na sezoně, ale také na věku a sociálních vztazích mezi vůdčími hřebci
jednotlivých stád (Gates 1979).
Četná pozorování ukázala, že během rutinních denních aktivit a přecházení v rámci teritoria vede
stádo dominantní klisna, avšak v okamžiku ohrožení přebírá vůdčí roli hřebec a chrání z boku či
zezadu prchající stádo (Rees 1993a, Klingel 1974).
Denní režim stáda byl velmi dobře popsán na populaci exmoorských pony (Delling 2013). Největší
část dne (58,6%) věnují exmoorští pony příjmu potravy. To odpovídá pozorování u dalších divoce
žijících koní – např. u koní Převalského připadá na příjem potravy 14 hodin denně, tedy téměř
shodných 58,3% dne (Mielke 1999), zatímco u domácích koní připadá na pastvu jen 12 hodin (50%)
denně (Schäfer 1993). Odpočinek pak u exmoorských pony tvoří 34,54% dne, aktivity spojené
45
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
s pohybem 3,87%, z čehož na chůzi připadá 1,42% a stání 1,58%. Komfortnímu chování věnují
zvířata 1,37%. Pozitivním sociálním kontaktům ve stádu 0,86% a nepřátelským kontaktům pak 0,34%
dne (Delling 2013).
S pastvou začínají exmoorští pony v časných ranních hodinách kolem 6:00 a této aktivitě se věnují do
prvního odpočinku mezi 10:00–11:00. Druhý čas vyhrazený odpočinku pak přichází mezi 13:00–14:00,
následuje intenzivní pastva až do večerních hodin (Delling 2013). V průběhu roku se tento rytmus
mění. Od března do května převažuje pastva nad odpočinkem po většinu dne s výjimkou odpočinku
mezi 10:00–11:00. V letních měsících, od června do srpna, po většinu dne převažuje odpočinek nad
pastvou, s výjimkou času mezi 16:00–17:00 a někdy mezi 11:00–12:00 hod. Od září do listopadu
převažuje pastva nad odpočinkem s výjimkou doby mezi 9:00–10:00. V zimním období, od prosince
do února, je během první hodiny denní aktivity podíl odpočinku a příjmu potravy co do rozsahu
vyrovnaný, pak po celé ráno a dopoledne výrazně převažuje odpočinek, po 14:00 nastává obrat a až
do večera výrazně dominuje příjem potravy (Obr. 45, Delling 2013).
Vliv na úmrtnost koní má především prostředí, ve kterém se pohybují. Koně žijící v horských
podmínkách musí často vzdorovat velkým přívalům sněhu a nedostatku potravy, koně v aridních
oblastech se musí vyrovnávat s obdobími sucha (Berger 1983a, Olsen 1989). Za normálních okolností
je úmrtnost vyšší u hřebců, což souvisí s jejich chováním spojeným s obranou stáda (Berger 1987).
V případě extrémních environmentálních podmínek však může v důsledku energeticky náročné
březosti a kojení ve zhoršených podmínkách naopak výrazně vzrůst úmrtnost klisen (Berger 1983b).
Vliv predátorů na populace koní nebyl dosud přesně zdokumentován, přestože je/byl v oblastech, kde
se vyskytují koně i velké šelmy, nepochybně důležitým regulačním faktorem (Duncan 1992).
Pravděpodobně jedinou známou výjimkou je rezervace Montgomery Pass Wild Horse Territory na
hranici Kalifornie a Nevady. Jde o jedinou populaci v celém areálu výskytu mustangů, kde neexistuje
všude jinde velmi palčivý problém s nadbytečnými zvířaty – populace mustangů totiž rostou tempem
kolem 20% ročně, takže je potřeba pravidelně regulovat jejich stavy (viz dále a následující poznámka
pod čarou). V 90. letech 20. stol. byl v Montgomery Pass na základě více než dvacetiletých
pozorování zdokumentován zcela jedinečný vztah mezi kořistí a predátorem, v němž populaci
divokých koní účinně regulují pumy (Turner a Morrison 2001). Puma sice není schopná ulovit
dospělého koně, hříbě však pro ni nepředstavuje problém – každoročně zde pumy uloví asi polovinu
tohoročních hříbat, zatímco v jiných populacích mustangů přežije první rok života 70–97% hříbat.
Ukázalo se, že rovnováhu mezi kořistí a predátory zde vyvažuje přítomnost jelence ušatého
(Odocoileus hemionus), kterého pumy loví od podzimu do jara. Na jaře, kdy jelenci migrují do hor,
přivádějí klisny mustangů na svět novou generaci. Pumy reagují na odchod jelenců přechodem na lov
hříbat. Na podzim již jsou tohoroční hříbata pro pumy příliš velká, v tomto období se ovšem z hor vrací
jelenci ušatí, aby zde přečkali zimu a až do jara sytili populaci pum. Jak ukázala pozorování, samice
pum tomuto cyklickému přepínání mezi dvěma zcela odlišnými typy kořisti učí svá mláďata. Je
smutnou skutečností, že ostatní populace mustangů se kvůli odporu jejich majitelů k predátorům (které
důsledně eliminují) podobně přirozené regulaci těšit nemohou a končí v neutěšených podmínkách
13
sběrných ohrad, kam jsou nadbytečná zvířata z rezervací umísťována.
13
Mustangové jsou potomky zdivočelých španělských koní dovezených v 16. stol. a koní osadníků amerického
západu v 19. stol. Ti, kteří přežili, jsou mimořádně odolní a inteligentní a mají za sebou úctyhodnou historii –
právě oni dali vzniknout slovutné jezdecké tradici prérijních indiánů. Populace mustangů byly z důvodu absence
velkých predátorů až do roku 2007 pravidelně v několikaletých cyklech regulovány odlovem a využívány na
maso. Tehdy však došlo pod tlakem veřejnosti (rozuměj potenciálních voličů) k absolutnímu zákazu této po
staletí dobře fungující praxe. Uvedené ryze politické opatření neprospělo ani mustangům, ani zbytkům prérijí,
jež obývají. Prérie jsou přeplněné (koní se odchytává minimum, není pro ně umístění) a příliš intenzivní pastvou
degradované. Mustangům přineslo místo rychlé smrti na prérii pomalou smrt v tristních podmínkách
přeplněných ohrad sběrných center, kde nesmí být utraceni a odpykávají si doživotní trest za svou existenci,
neznalost veřejnosti a populismus politiků. Nic na tom nezmění ani program adopcí mustangů, který měl zajistit
jejich umístění v soukromých chovech – spektrum zájemců bylo předvídatelně okamžitě saturováno. Regulace
predací je iluzorní – jde o hlavní dobytkářskou oblast USA a majitelé populací mustangů šelmy, které by mohly
jejich zvířatům „ublížit“, svědomitě likvidují. Z ekologického a etického hlediska tak s výjimkou populace
v Montgomery Pass představuje návrat koní do jejich kolébky v Severní Americe jen kvůli lidským touhám a
politice smutnou slepou uličku. Doufejme, že alespoň pro některé z nás poučnou.
46
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Při napadení vlky či jinými predátory vytvoří koně kruh s hlavami dovnitř, uvnitř kterého jsou schována
hříbata, a brání se kopáním zadních nohou. Pomocí stejné formace také stádo při krutých zimách a
vánicích chrání hříbata (Volf 2002). K jiným kopytníkům jsou koně snášenliví. Například stáda
exmoorského ponyho se běžně pasou ve společnosti jelenů, nejde však o pravidelný jev, často se
však pasou ve společnosti ovcí, vzácněji skotu (Baker 2008).
10.4. Reprodukce a dospívání divokých koní
Koně je možné považovat za dospělé a plně vyspělé mezi pátým a šestým rokem života, avšak obě
pohlaví jsou schopna rozmnožování ještě před dosažením tohoto věku (Duncan 1992, Willoughby
1975, Edwards 1993). Například u exmoorského ponyho je nejčasnější oestrus sporadicky
zaznamenáván již u 15měsíčních klisen, jedná se ale o extrém – většina klisen nemá první oestrus
dříve než během svého třetího léta ve věku dvou let. Hřebci se každopádně o jednoleté klisny
nezajímají. Dvouleté klisny tedy zpravidla ještě nerodí. Ve třetím roce poprvé rodí 50% klisen,
nejproduktivnější jsou mezi 10–14 rokem a plodnost většiny z nich pak končí do 30 let věku, takže
jsou často plodné přes 20 let, přičemž nejstarší doložená klisna porodila ve věku 35 let (Baker 2008).
U exmoorského ponyho a jiných pony (např. New Forest pony) jsou u většiny klisen běžná dvě hříbata
ve dvou po sobě jdoucích letech, následovaná jednoletou pauzou, ale je znám i případ klisny
exmoora, která rodila devět let v řadě. Při plodnosti trvající kolem 20 let a frekvenci dvou hříbat za tři
roky tak lze u jedné klisny exmoorského ponyho předpokládat přibližně 14 hříbat za život. Do značné
míry závisí rychlost dospívání, délka plodnosti a frekvence porodů na kondici zvířat, kvalitě biotopu a
řadě dalších faktorů.
Ačkoliv mohou mít harémy jednotlivých hřebců stálé složení, není u exmoorského ponyho vzácností,
že klisny navštěvují harémy sousedních hřebců, s nimiž se někdy i páří. Ke kopulaci dochází většinou
za tmy. Sexuální aktivita začíná v březnu, ale klisny hřebce často nejdříve odmítají – v březnu nakryté
klisny totiž nosí plod až o měsíc déle než ty, které se páří v dubnu, což je pro klisny energeticky
nevýhodné. Klisny mají často tendenci „vychovávat“ příliš dotěrné mladé nezkušené hřebce prudkými
kopanci do hrudi a jiných částí těla. V oestru jsou klisny každých 21 dní a po oplodnění jsou sexuálně
neaktivní. Gravidita je u exmoorského ponyho něco přes 11 měsíců a klisny jsou opět receptivní jeden
měsíc po porodu, takže následující hříbě mívají zhruba ve stejnou dobu jako to předchozí. Většina
hříbat (69%) se rodí v dubnu a (více) v květnu, jindy jsou porody vzácné, ale vyskytují se. S porodem
klisny vyčkávají, až budou v klidu o samotě, avšak spřátelené klisny z vlastní skupiny při porodu někdy
asistují. Hříbata jsou už po pěti hodinách od narození schopna následovat svou matku, jde tedy
o „následující typ“ mláděte („follower“). Zajímavým prvkem chování divokých, domácích a ferálních
koní je infanticida, reprodukční strategie samců spočívající v zabití mláďat předchozího hřebce,
majitele harému (např. Bartoš et al. 2011).
Studie ferálních koní z Granite Range na jihu USA ukazují, že mláďata obou pohlaví se kolem
druhého roku života oddělují od mateřského stáda a vyhledávají nové skupiny, do nichž se začlení
(Berger 1987). Obě skupiny tím získávají výhody. Mladí hřebci se připojují k mládeneckým skupinám,
kde se učí důležité dovednosti (např. imponování a boje), které jim později umožní získat samice
(Berger 1987, Monard a Duncan 1996). Samice odchodem snižují riziko příbuzenského křížení se
samci (potenciálními otci) z původního stáda.
11. Typologie divokých koní
11.1. Počátky a vývoj typologie divokých koní
Nejasnosti stran evropských divokých koní přetrvaly do současnosti. Dosud nepanuje shoda ani na
tom, kolik druhů koní v Eurasii skutečně žilo, jak přesně vypadali, ani zda jednotlivé typy koní jsou
samostatnými taxony, tedy druhy či poddruhy, nebo jen lokální (eko)formy. Spory a nejasnosti kolem
koňovitých jsou spojeny s jejich systematikou, resp. názory na počet a odlišnosti koní
v předhistorických a historických dobách. Zdrojem rozdílných názorů jsou nálezy koster koní různého
stáří, osobní vhled badatelů, dílčí, často nejasné historické údaje a také různorodost domácích koní.
Podobně jako u dalších domestikantů existovaly a existují dvě základní vysvětlení rozdílnosti známých
plemen. Buď jsou odrazem odlišných divokých předků (a předkládáme tedy jejich značnou neměnnost
v čase), nebo jde o důsledek selekce člověkem, který si „žádal“ zvířata různých exteriérů a chování
47
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
(Clutton-Brock 1999, Hemmer 1990, Groves 1974). Samozřejmě může jít i o kombinaci obou
možností.
Podle jednoho názorového proudu žily například ještě před domestikací čtyři poddruhy koně. Dva
velké a dva odpovídající svojí velikostí poníkům (Edwards 1992). První typ měl žít v severozápadní
Evropě a podobat se dnešním pony plemenům z Britských ostrovů. Druhý, větší kůň měl obývat
severní Eurasii a blížit se podobou dnešnímu skotskému higlandskému pony. Třetí typ měl žít ve
střední Asii a odpovídat alchatekinci (plemeno koní) a čtvrtý typ s ušlechtilejší, štičí hlavou měl žít
v západní Asii, připomínat kaspického ponyho a mělo jít o předka arabských koní. Tyto pohledy
vychází z morfologických, exteriérových a často i behaviorálních odlišností plemen koní a asi
nejpropracovanější systém (i s dohledáním vymřelých zástupců stejných nebo podobných znaků)
vytvořil německý chovatel Hermann Ebhardt z Hamburku (např. Ebhardt 1958, 1962). Konkrétně jeho
první typ zahrnoval současné pony včetně exmoorského, ale také polského konika a koně
Převalského. Druhým typem měli být koně, kteří dali vzniknout některým ruským plemenům nebo větší
variantě Islandského ponyho. V poslední meziledové době měli být dle této teorie velcí až 180
centimetrů, v době poledové jen 154 centimetrů. Třetí typ zhruba odpovídá robustnímu typu, který dal
vzniknout plemenům domácích koní jako kladrubští, vlámští nebo hanoverští teplokrevníci. Čtvrtým
plemenem koní je podle Ebhardta skupina, k níž patří shetlandští, faerští a islandští pony, fjordští
pony, ale i arabští koně nebo poníci z Toga v západní Africe. Nalezené rozdíly (např. u chování třeba
v reakci na nebezpečí, při pastvě nebo sociálních interakcích) vypadaly ve své době z hlediska
odlišností jednotlivých druhů koní lákavě, ovšem etologické výzkumy ukázaly, že ferální populace oslů
či koní jsou sociálně i jiným chováním velmi pružní v závislosti na podmínkách (např. Woodward 1979,
Rubenstein 1981, Hoffmann 1983, Rudman 1998).
Největší „šrámy“ utržil Ebhardtův koncept vlivem molekulárně-fylogenetických studií, které považují
všechny koně za potomky jednoho, široce rozšířeného pleistocénního druhu (Vilà et al. 2001,
Weinstock et al. 2005). Nejenže se nepodařilo najít podporu pro Ebhardtovy skupiny, ale dokonce
nelze geneticky vymezit tolik zdůrazňovaný rozdíl mezi teplo- a studenokrevníky. Jednotlivá plemena
tedy zjevně vznikla převážně šlechtěním a druhotným výběrovým chovem.
Ebhardt ovšem nebyl jediným, který odvozoval podobu předků divokého koně na základě současných
plemen. Tento přístup se táhne celou historií popisování koně jako živočišného druhu. Dělení divokých
koní má svůj původ u francouze M. A. Sansona. Ten na základě porovnání lebek domácích koní
rozdělil koně na krátkolebé a dlouholebé. Na základě typů existujících domácích plemen pak stanovil
čtyři druhy předků koní. Jednu tvořili všichni dlouholebí koně a Sanson do této skupiny zahrnoval
všechny těžké koně. Další tři skupiny dělil na irské (které zahrnovaly většinu pony), africké (jež měly
tvořit předky andaluských a berberských koní) a asijské jako předky arabských koní a současných
evropských jezdeckých koní (Groves 1974). Na přelomu století popsal J. C. Ewart keltského koně
Equus caballus celticus. Jeho původ odvodil od společných znaků, které popsal u takzvaných
keltských pony, mezi které patří například faerský pony, conemarský pony nebo islandský pony.
Nejčistší zvířata tohoto typu pocházela podle Ewarta ze severního Islandu, kde je popisoval jako
inteligentní koně, jejichž výška dosahovala v průměru 122 cm (Ewart 1904). Nový druh popsal také
další Brit, sir William Ridgeway. Jeho zájmem byli především arabští koně, u nichž zvýrazňoval rozdíly
oproti ostatním plemenům jako krátká záda, dlouhé a hubené končetiny, lehkou hlavu, krátký čenich a
charakteristický vyklenutý profil. Takový typ koně podle něj pocházel z druhu, který popsal jako Equus
caballus lybicus. V roce 1912 popsal na základě Gmeliniho popisu z poloviny 18. stol. zoolog Otto
Antonius předka divokých koní Equus gmelini (více viz kapitola 11.2.). Stejný Gmeliniho popis však již
dříve použil Boddaert pro popis koně Equus ferus.
S další teorií o mnohočetném původu domácích koní přišel polský vědec Skorkowski (1938, 1946).
Ten na základě porovnání lebek domácích koní popsal šest typů koní. Současná plemena, včetně
koní Převalského, pak podle něj vznikla různým poměrem křížení těchto šesti typů nebo jen některých
z nich.
Švédský zoolog Bengt Lundholm popsal dva rozdílné typy koní na základě odlišností ve stavbě jejich
chrupu. Do jedné, východní skupiny zahrnul koně, kteří měli třetí stoličku vyšší než druhou. K této
skupině podle Lundholma patřil jak kůň Převalského, tak kůň popsaný Antoniusem jako tarpan.
Druhou skupinu tvořili koně západního typu, kteří se dělili do dvou skupin. První z nich označoval jako
„Germanicus“, což byli robustní koně, druhou jako „Microhippus“ na základě lebky objevené na
jihozápadě Německa. Koně ze západní skupiny podle Lundholma pronikali na východ, takže koně
z území České republiky patřili jak k východní, tak k západní skupině. Vzhledem k tomu, že Lundholm
48
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
prováděl svoje výzkumy na základě fosilních nálezů, byla jeho teorie respektována a areál koně
popisovaného jako tarpan se oproti počátku 20. stol. omezil jen na východní Evropu. Lundholmova
teorie navíc vyvolala diskuzi, zda mohly žít dva druhy koně na stejném místě a ve stejném čase, nebo
zda se rozdílné druhy koní vyskytovaly na daném místě v odlišných dobách. Tyto otázky vyvolávají i
některé jeskynní malby. Například v jeskyních mendipského regionu v Somersetu byly nalezeny
kosterní pozůstatky jak menších typů koní, tak větších typů v pozdějším období (Speed a Speed
1977). Podobně dva typy koní zachycují i malby v jeskyni v Solutré ve Francii (Groves 1974).
Další přístup vychází z existence tří druhů koní. Kromě asijského koně Převalského v Asii se měl ve
stepích východní Evropy vyskytovat tarpan a na západě robustní kůň Equus silvaticus nebo Equus
robustus. Další autoři však tyto typy označují za poddruhy tarpana (Edwards 1992).
Podobně jako Ebhardt také Colin P. Groves předpokládá existenci čtyř typů pleistocénních koní coby
předků budoucích odlišných koňských plemen. Plemena se lišila jak vzhledem a robustností, tak
biotopovými nároky a také sociální strukturou (podrobně viz Groves 1974). Groves (1974) tedy pro
evropský poslední glaciál předpokládá výskyt těchto druhů koní: Equus mosbachensis ze západní
Evropy (400 000 – recent, Germanicus), E. woldrichi z východní Evropy a severní Asie (100 000 –
recent, Northern great horse), „tarpan“ E. ferus ze severní Eurasie a Aljašky (100 000 – recent,
Northern pony) a E. sp.? ze západní Evropy (30 000 – recent, Microhippus).
Na základě dílčích rozdílů, včetně odlišné velikosti, lze navíc druh Equus ferus rozdělit na několik
poddruhů, které se mimo jiné lišily i svojí velikostí. Groves (1974) uvádí z koní otevřené krajiny pro
tundrové formy východní typ Equus ferus alaskae s výškou 135–140 cm v období würmu (70 000 až
9600 př. n. l.), západní typ Equus ferus solutreensis s výškou 136–138 cm (z něhož se měl po
skončení doby ledové vyvinout exmoor pony s výškou 125 cm). Ze stepních forem uvádí pro období
würmu východní typ Equus ferus beijingensis s výškou 150 cm, z něhož se měl po konci doby ledové
vyvinout kůň Převalského (Equus ferus przewalskii) s výškou 140 cm, a západní typ Equus ferus
chosaricus s výškou 160–165 cm; Equus ferus latipes s výškou 136–137 cm, z něhož se měl vyvinout
postglaciální Equus ferus ferus s výškou 130 cm. Jako lesní typ uvádí meziledové období riss-würmu:
Equus ferus missi s výškou 150 cm, pro období würmského zalednění Equus ferus cracoviensis
s výškou 139 cm, z něhož se měl vyvinout Equus ferus silvestris s výškou 120 cm. Pro kompletní
výčet a detailní popis viz Groves (1974) či také Bennett a Hoffmann (1999).
Tento přístup, tj. odvozování dnešních plemen od odlišných druhů koní, však nepodporují molekulární
analýzy recentních koní a některých fosilních zástupců, které naznačují opakovanou domestikaci a
následné křížení různých chovných linií pocházejících z jednoho holarktického druhu – plemena byla
vyšlechtěna až druhotně výběrovým chovem (Vilà et al. 2001, Weinstock et al. 2005).
11.2. Zrození tarpana
Původně označovali autoři koně obývající lesy a stepi Evropy prostě jen jako „divoké koně“. Až od
poloviny 19. stol. se začíná objevovat pojem tarpan. Toto označení používali asijští kupci, kteří přes
oblasti Střední Asie obchodovali s Ukrajinou. Původně tímto termínem označovali lehké divoké koně
nebo zdivočelé koně z oblasti Střední Asie. V dobové literatuře bývá tarpan rovněž uváděn jako
předek rychlých arabských koní a popisován v protikladu k menším a těžším koním evropským. Až
později se začal termín tarpan používat také pro poslední divoké koně přežívající v Evropě. Stalo se
tak ovšem v době, kdy již divocí koně na většině starého kontinentu vyhynuli, a na Ukrajině dožívala
poslední populace. Jak jsme si ukázali v předchozích kapitolách, i v případě domnělé poslední
ukrajinské populace se již zřejmě jednalo o stáda zdivočelých koní domácích či jejich kříženců s koňmi
divokými.
Přenesení názvu tarpan na evropské divoké koně ještě zvýšilo již tak poměrně velký zmatek, protože
s předky arabských teplokrevníků robustní a otužilí koně evropského kontinentu rozhodně neměli nic
společného. Proto řada autorů již k pojmenování tarpan přistupuje rezervovaně a také v této práci
používáme původní název divoký kůň, jak ho uváděli evropští autoři po více než dva tisíce let. Na
tomto místě se sluší dodat, že např. anglofonní autoři termín tarpan nikdy plošně užívat ani nezačali a
konzervativně se drží shrnujícího termínu „wild horse“.
Podle mnohých autorů tarpan ve skutečnosti nikdy neexistoval (Speed a Speed, 1977). V roce 1888
označil profesor Carl Vogt tarpana jako „zdegenerovaného koně z Asie“. Navíc po celou dobu se
diskutuje, zda tato zvířata, označovaná jako tarpan, byli skutečně divocí koně, nebo jen zdivočelí koně
49
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
domácí (Pickeralová 2004). Rozšířený je také pohled, který tarpana považuje za zdivočelé křížence,
pravděpodobně mongolských a arabských koní (Speed a Speed 1977).
V roce 1912 znovuobjevil rakouský vědec a ředitel zoologické zahrady ve vídeňském Schönbrunnu
Otto Antonius více než století starý Gmeliniho popis koní z 18. stol. Na jeho základě popsal tarpana
jako odlišný druh Equus gmelini. Tím dal nové argumenty té části vědecké obce, která odmítala uznat
za společného předka všech koní jediného přeživšího zástupce prokazatelně divokých koní – koně
Převalského. Právě kvůli těmto sporům získal Antoniův přístup širokou podporu. Za předky všech
evropských domácích koní byl od té doby považován právě tarpan tak, jak ho na základě Gmeliniho
zápisků popsal Otto Antonius. Ovšem nejasnosti nevznikly pouze tím, že Antonius popsal nový druh
na základě tak chatrných podkladů, jako je deníkový zápis, ale i díky tomu, že již dříve popsal na
základě týchž Gmeliniho popisů divokého koně Bodaert (1785) jako Equus ferus. V době
překlasifikování domácího a divokého koně na dva odlišné poddruhy již existovalo vědecké jméno
Equus caballus Linnaeus, 1758 pro koně domácí. Pro domácího koně byl tedy zaveden taxon Equus
caballus caballus, pro divoké eurasijské koně pak Equus caballus ferus Boddaert, 1785 (tarpan) a
Equus caballus przewalskii Poliakov, 1881 (kůň Převalského). V roce 2003 však Mezinárodní komise
pro zoologickou nomenklaturu rozhodla, že vědecká jména volně žijících taxonů mají přednost před
vědeckými jmény domestikovaných forem. V souladu s tímto konceptem je nezávisle na pozici
domácího koně pro divokého eurasijského koně závazné vědecké jméno Equus ferus (International
Commission on Zoological Nomenclature 2003).
Mnozí autoři, např. Mohr (1971) a Nobis (1971), však upozorňují, že zvířata popisovaná na různých
místech jako tarpani byla buďto zdivočelými domácími zvířaty, nebo stády silně ovlivněnými křížením
s domestikovanými jedinci. Rovněž Clutton-Brock (1992a) není zcela přesvědčena o divokém původu
koní popsaných Gmelinem. Další autoři připouštějí silný vliv zdivočelých domácích koní a jejich
kříženců na populaci tarpanů (Zeuner 1963). Rovněž výzkum založený na porovnání dvou domnělých
lebek tarpanů s dalšími 83 vzorky různých plemen ukázal, že v jednom případě bylo zvíře uváděné
jako tarpan evidentně domácím koněm, ve druhém případě šlo o křížence. Na základě těchto dat došli
autoři k závěru, že tarpan by neměl být klasifikován jako samostatný druh koní (Spasskaja a Pavlinov
2008).
Tarpan byl popsán jako zvíře s krátkou obličejovou částí hlavy, přímým nosem, krátkou spodní čelistí,
plochým čelem a krátkýma a špičatýma ušima. Měl mít přímý a úzký krk, poměrně vysoko nasazený.
Jemně stavěné tělo nesly „suché“ končetiny s rohovitými útvary, takzvanými kaštany, a s vysokým,
úzkým kopytem. Hřívu měl mít stojatou, ocasní žíně měly sahat po hleznový kloub. Celkové zbarvení
tarpana bývá popisováno jako myšovitě šedé, se světlejší spodní částí těla a okolím huby. Na zádech
se měl táhnout úhoří pruh, na končetinách a v okolí zápěstního a hleznového kloubu pak mělo být
naznačeno příčné proužkování (Volf 2002).
Právě koně tohoto typu se rozhodl po první světové válce zpětně vyšlechtit Tadeusz Vetulani, profesor
zemědělské fakulty univerzity v Krakově. V roce 1928 koupil ve východním Polsku od místních
sedláků několik malých koní zvaných konik. Předpokládal, že jsou potomky posledních údajně
divokých koní z chovu knížete Zamoyského, jež rozdal místním rolníkům, kteří je křížili s domácími
koňmi. Vetulani se domníval, že i po dvou staletích křížení s domácími koňmi si místní populace
zachovala dostatek původních znaků. Zároveň porovnával kostry a lebky získaných zvířat s fosilními
nálezy a především s materiály, které se zachovaly z krymského a chersonského tarpana (Vetulani
1928). Na tomto místě je znovu třeba připomenout, že již doboví autoři připouštěli, že ani v případě
zvířat z ohrad knížete Zamoyského, ani v případě posledních koní odchycených na ukrajinských
stepích (krymský a chersonský tarpan) nemuselo jít o skutečně divoké koně, ale pouze o zdivočelé
koně domácí.
Od roku 1936 zahájil Vetulani vlastní zpětné šlechtění tarpana. Skupoval od sedláků z okolí Zamošče,
Lubliny a Bilgoraje koniky s myšovitě šedivým zbarvením (Obr. 41) a dalšími znaky, které odpovídaly
Antoniovu popisu. V Bělověžském pralese pak na pozemku o velikosti 36 hektarů choval zvířata
s minimálními zásahy člověka. Druhá světová válka přinesla pokles počtu koniků z 26 na 7 kusů.
Proto Vetulani koupil od rolníků dalších 8 zvířat a pokračoval v projektu. Když v roce 1952 zemřel, byli
konici přemístěni do rezervace Popielno v Olsztynském vojvodství, kde v chovu polského konika od
roku 1955 pokračuje Ústav genetiky a chovu zvířat polské Akademie věd.
V létě jsou zvířata chována zcela bez zásahů člověka, v zimě, kdy teploty klesají i pod –30 °C bývají
přikrmována. Z chovu jsou vyřazována zvířata, která se narodí s černým nebo světle plavým
50
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
zbarvením (Volf 2002). Od roku 1962 vydává Ústav genetiky a chovu zvířat plemennou knihu koniků.
Ta je od roku 1973 uzavřená, tedy mohou do ní být zahrnuta pouze zvířata, jejichž oba rodiče jsou
v knize již zapsáni. Přes přísná pravidla chovu a maximální snahu o přiblížení podoby koniků zvířeti,
které bylo popsáno jako tarpan, je výsledek projektu kontroverzní. Genetické analýzy subfosilních
kostí divokých koní například ukazují, že šedé zbarvení se objevuje až u domácích koní vlivem
domestikací rozvolněné exteriérové variability (viz kapitola 9.3.).
Rovněž praktické výsledky navracení polských koniků do polodivokých podmínek ukazují, že se
zvířata vždy nedokážou adaptovat na volný pobyt v přírodě. Polští konici vypuštění v roce 2012 do
přírody v severním Španělsku se neuměli bránit predátorům a nezvládli pohyb v členitém terénu, což
vedlo již během prvního roku ke ztrátě 18 z 24 vysazených zvířat – důvodem byly pády ze svahů a
predace vlky (H. Kerkdijk-Otten 2013 – osobní sdělení). Chovatelé navíc upozorňují na závažnou
skutečnost, totiž že na rozdíl od jiných potenciálních plemen polští konici ztratili plachost vůči člověku
a naopak vyhledávají jeho přítomnost, což může vést ke konfliktním situacím (H. Kerkdijk-Otten 2013
– osobní sdělení, M. Jirků, J. Robovský, M. Šálek, L. Čížek a M. Konvička – vlastní pozorování).
Za několik desetiletí, kdy byl konik považován za nejbližšího žijícího potomka tarpana, způsobilo
používání tohoto plemene výrazné škody v chovech jiných, divokým koním bližších plemen (viz
kapitola 11.3.1.). Konici s nimi byli přikříženi se záměrem zvýšení podílu „divoké krve“, namísto toho
však pravděpodobně došlo k nenahraditelné ztrátě původnějších/autentičtějších linií.
Zpětné šlechtění polského konika nebylo jediným pokusem o oživení tarpana odpovídajícího
Gmeliniho popisu z 18. stol. Na počátku 30. let 20. stol. začali s podobným projektem také němečtí
zoologové Lutz Heck, ředitel berlínské zoo, a jeho bratr Heinz Heck z mnichovské zoo. Křížili přitom
gotlandské koně, koniky, islandské pony a koně Převalského. První „německý tarpan“ se narodil 22.
května 1933 v Mnichově. Tamní zoologická zahrada je dodnes chová jako Heckovy koně Obr. 40).
Není vyloučeno, že současní polští konici byli ovlivněni krví Heckových koní. V průběhu druhé světové
války bylo stádo polských koniků převezeno z Polska do Německa. Později se 21 zvířat vrátilo zpět do
Polska (Jaworski 1997). Naopak po válce byli konici začleněni do chovů Heckova koně. V současnosti
jsou obě plemena fenotypově prakticky totožná (Bunzel-Drüke 2001).
Třetí pokus o vzkříšení koně popsaného v roce 1912 Antoniem zahájil v polovině 60. let 20. stol.
Američan Harry Hegardt v Redmondu v americkém státě Oregon. Svůj projekt založil na předpokladu
možnosti získání genů tarpanů z volně žijících mustangů a z pracovních koní používaných na místních
rančích. Vybíral zvířata, která měla velikost a zbarvení odpovídající Gmeliniho popisu, později se
snažil vybírat zvířata se vzpřímenou hřívou. Harry Hegardt zemřel v roce 1990, jeho stádo s dvaceti
zvířaty poté koupili Lenette a Gordon Stroebelovi, kteří v projektu pokračovali v Prineville v Oregonu.
Ti pokračují ve výběru vhodných zvířat z volně žijících mustangů. Vycházejí přitom z představy, že
španělští dobyvatelé s sebou přivezli rovněž koně plemene sorraia, které je kvůli myšovitě šedému
zbarvení považováno za příbuzného myšovitě zbarvených tarpanů z Polska a Litvy. Výsledek jejich
projektu je nejistý, závisí na dostatku vhodných koní na amerických pláních. Nicméně stejně jako
u polského konika i Heckova koně je evidentní, že výsledkem bude nově vyšlechtěné plemeno, které
neodpovídá původnímu divokému koni, ale podobě zdivočelých domácích koní z oblasti Polska a
Litvy.
Zajímavé v této souvislosti je, že navzdory desetiletím úporné snahy vytvořit z polského konika,
potažmo dülmenského ponyho, šedé zvíře se koně obou plemen po výpadku chovatelských zásahů
vrací zpět ke zbarvení hnědému, o němž dnes víme, že je pro koně původní. Tento fenomén lze
pozorovat ve všech populacích/stádech, v nichž ustane umělá plemenitba (Obr. 42).
11.3. Kůň Převalského – předek, nebo příbuzný?
V publikaci věnované divokým koním není možné nezmínit koně Převalského (Equus przewalskii nebo
Equus ferus przewalskii, viz níže). Přestože pochází s Asie, má s Evropou celou řadu pojítek. Byl
nejenom objeven pro vědu Evropany (popsán I. S. Poljakovem na základě kůže a lebky získané na
výzkumné cestě ruského generála Nikolaje Michajloviče Prževalského), ale navíc byl zachráněn a
vrácen zpět do volné přírody především díky evropským zoologickým zahradám (hlavní podíl na
záchraně měly pražská a mnichovská zoologická zahrada a ukrajinská chovná stanice Askania Nova).
V současnosti žije mimo areál svého původního rozšíření na několika místech v Evropě, zejména
v polodivokých populacích, např. v pohoří Massif Central (Francie), v národním parku Hortobágy
51
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
(Maďarsko, Obr. 44) nebo dokonce zcela volně ve výlučné zóně o průměru 30 km zahrnující
bezprostřední okolí bývalé jaderné elektrárny Černobyl (Černybylskij zapovednik, Ukrajina). Navíc
řada autorův minulosti uvažovala právě o koni Převalském jako o druhu, který byl původním divokým
koněm v celé Eurasii a který je i předkem domácího koně obecně, nebo alespoň některých jeho
plemen.
Kůň Převalského je poměrně známým zástupcem koňovitých, nicméně o něm koluje řada nepřesností,
některé z nich jsou spojené s neinformovaností, jiné s nekorektní interpretací známých faktů.
Nejzásadnějších nepřesností se v této krátké kapitole dotkneme, hlavní pozornost bude ale věnována
povaze tohoto koně (jde skutečně o divokého zástupce koní?) a jeho přirozeným vazbám
k evropskému kontinentu (vyskytoval se v Evropě?). Tato kapitola nechce opakovat už mnohokrát
vyřknuté a kvůli vyváženosti a rozsahu této studie nemůže ani usilovat o vyčerpávající zhodnocení
všech aspektů biologie, proto vážné zájemce o tohoto koně odkazujeme na tyto komplexní práce:
Mohr 1959, Groves 1974, de Boer et al. 1979, Mohr a Volf 1984, Boyd a Houpt 1994, Volf 2002, Kůs
2008.
Vědecký popis koně Převalského v roce 1881 byl přijat rozporuplně, někteří zoologové a hippologové
jej považovali za posledního divokého zástupce koní, jiní v něm viděli zdivočelého domácího koně,
nebo dokonce křížence koně s divokým asijským oslem. Důvody ke zpochybňování souvisely
především s malou zkušeností s tímto taxonem a také špatnou kondicí postupně dovážených živých
koní do Evropy. V průběhu 20. stol. a zvláště pak v druhé polovině 21. stol. převládl názor, že jde
o posledního zástupce kdysi tak rozšířených a prosperujících divokých koní, a to na základě mnoha
morfologických, několika chromozomálních a celé řady molekulárních znaků. Kůň Převalského se
oproti domácím koním (všech plemen) liší například menším úhlem lebky vůči čelisti, kratšími žíněmi
u báze ocasu, robustněji stavěnou čelistí, velkými a vysokými lícními zuby, jakož i celkovou
uniformitou vzhledu a 66 chromozomy (domácí kůň včetně mongolských poníků jich má 64, jen
kaspičtí poníci mohou mít i 65). Morfologických, chromozomálních a později rozpoznaných
genetických rozdílů je ovšem mnohem více (pro asi nejrozsáhlejší soupis rozdílů viz review Robovský
2009 plus nové studie – Lippold et al. 2011, Goto et al. 2011, McCue et al. 2012, Orlando et al. 2013).
Přestože celá řada molekulárních znaků (markerů) zřetelně prokázala odlišnost koně Převalského a
domácích koní, u některých (především mitochondriální DNA) se však ukázalo, že všechny varianty
těchto genů koně Převalského zapadly do sítě nalezených variant domácích koní. Tento fakt lze velmi
jednoduše interpretovat tak, že kůň Převalského je zdivočelým domácím koněm, ale k této intepretaci
se přiklonilo jen pár vědců, protože důvodů pro tento stav může být mnohem více (např. nedostatečné
zakotvení genetických variant u těchto genů). Vysvětlení může být i takové, že pokud domácí kůň
zahrnuje genetickou variabilitu mnoha forem divokých koní v Eurasii, pak by nebylo divu, že kůň
Převalského jako divoký kůň s těžištěm v Mongolsku je jen výsekem této veškeré genetické variability
koní. Lze tedy konstatovat, že kůň Převalského je všeobecně chápán jako vskutku divoký kůň (např.
Groves 1994, Robovský 2009, Goto et al. 2011, Orlando et al. 2013). O variabilitě koně Převalského –
navzdory některým původním názorům, že existuje několik forem koně Převalského s odlišným
zbarvením a tvarem a délkou hlavy (např. Antonius 1928) – existuje podobná shoda, že šlo
o nadhodnocení rozdílů mezi jedinci, a nejsou proto u něj vymezovány samostatné poddruhy.
V závislosti na odlišnostech koně Převalského k dalším v pleistocénu a holocénu žijícím koním a také
na základě genetických rozdílů koně Převalského k domácím koním kolísá taxonomická povaha koně
Převalského – buď je vnímán jako samostatný druh Equus przewalskii, nebo poddruh tarpana Equus
ferus przewalskii. Druhá varianta souvisí s údaji prvních přírodovědců, kteří před Volhou pozorovali
myšovitě šedivé koně (= stepní tarpan Equus ferus ferus) a za Volhou „oranžové“ koně (= kůň
Převalského), stejně jako se širokým pojetím tarpana coby pleistocénního až holocénního divokého
koně v Eurasii a Severní Americe (viz Groves 1974). Většina paleontologů rozlišuje namísto tohoto
jednoho koně řadu blízce příbuzných druhů koní a kůň Převalského by při tomto pojetí byl endemitem
vnitřního Mongolska (Gromova 1949, Kuzmina 1997). V obou pojetích ale shodně platí, že se kůň
Převalského v Evropě nevyskytoval v historické době a ani v mnohem starších obdobích pleistocénu.
Někteří autoři ho sice z Evropy uvádějí, avšak buď z neznalosti, nebo pro matoucí taxonomii (dříve
bylo pro divoké koně některými badateli používáno jméno Equus przewalskii ne Equus ferus),
případně pro nadhodnocení významu paleolitických vyobrazení. Například z jeskyně Lascaux jsou
zcela běžně kresby oranžových koní vydávány za koně Převalského, aniž by se autoři zamysleli nad
možností, že takto zbarveno mohlo být více druhů koní té doby (ostatně i současné zebry či asijští osli
mají shodné kombinace barev a vzorů). Pravdou zůstává, že pleistocénní nálezy kostí i celých koster
52
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
koní z Evropy přítomnost koně Převalského v Evropě nikdy neprokázaly (Groves 1974, Forstén 1988,
Kuzmina 1997).
S nálepkou posledního žijícího divokého koně se ke koni Převalského pojí velmi často i nálepka
předka domácího koně, což má vazbu především na podobnost některých plemen domácích koní
(např. fjordský pony nebo asi nejvíce mongolský pony, např. Volf in Mohr a Volf 1984), ale i na
geografickou lokaci nejstarších dokladů domestikace koní v Kazachstánu (tzv. botajská kultura) (cf.
Groves 1974, Olsen 2006). V prvním případě jde patrně o nezávisle vzniklou povrchní podobnost
(navíc u fjordů umocněnou zdánlivě stojatou hřívou, což je ovšem dáno jejím zastřiháváním), neboť
detailní morfologické studie jasně ukazují na odlišnosti takových plemen od koně Převalského (např.
Lundholm 1949, Garutt et al. 1966). V případě v Kazachstánu nalezených kosterních pozůstatků koní,
využívaných 3500–3000 let př. n. l. chovatelsky, jezdecky a jako zdroj mléka (např. Outram et al.
2009), platí, že morfologicky koni Převalského neodpovídají (Eisenmann a Mashkour 2005). Původ
domácího koně bez vazeb na koně Převalského opakovaně prokázaly také genetické studie, které
zahrnovaly reprezentativní počty analyzovaných domácích koní (např. Lister et al. 1998, Vilà et al.
2001, Jansen et al. 2002, Kavar a Dovč 2008). Zatím posledním a lze říci, že nejzásadnějším slovem
do diskuze přispěla rozsáhlá studie, která na úrovni kompletních genomů porovnávala koně
Převalského nejen se dvěma pleistocénními koňmi z Asie (stáří 43 tisíc let) a Aljašky (stáří
neuvěřitelných 560–780 tisíc let!), ale také s pěti moderními plemeny, konkrétně arabským koněm,
islandským ponym, norským fjordským koněm, klusákem a plnokrevníkem (Orlando et al. 2013). Stran
identity koně Převalského byl výsledek jednoznačný: evoluční linie domácích koní a koně Převalského
se rozdělily před 38–72 tisíci let bez náznaku dalšího genetického promíšení. Kůň Převalského tedy
není předkem domácího koně, a to ani nejpodobnějších a geograficky nejbližších plemen typu
mongolského ponyho (např. Lister et al. 1998, Jansen et al. 2002, Cai et al. 2009)! Datace odštěpení
koně Převalského od koně domácího byla v různých studiích odhadována na základě různých
markerů a různých datačních bodech na 320–620 tisíc (Oakenfull et al. 2000), 123–241 tisíc let
(Wallner et al. 2003), 117 tisíc let (Goto et al. 2011) nebo „jen“ 38–72 tisíc let (Orlando et al. 2013) –
občas tyto datace bývají považovány za datace původu domácího koně, ovšem ve skutečnosti jde
o datace odštěpení koně Převalského od blízce příbuzné formy (cf. stepní tarpan), z níž byl domácí
kůň domestikován před asi 6 tisíci let. Samotný fosilní záznam koně Převalského je ovšem starý cca
110 tisíc let (Deng 2006).
I za těchto okolností je kůň Převalského občas oprávněně zmiňován v souvislosti s domestikací zvířat,
neboť detailní srovnání prokázala, že se u koně Převalského v zoologických zahradách mění jeho
somatické parametry, konkrétně tělesné proporce, lebeční rozměry, slábne čelistní svalovina a
zmenšuje se i mozková kapacita, takže se v některých těchto parametrech plíživě přibližuje
parametrům některých plemen domácích koní (Lundholm 1949, Volf 1967, Klimov a Orlov 1982, Röhrs
a Ebinger 1998, Spasskaja a Kůs 2003). Je třeba zmínit, že takové změny pozorujeme u celé řady
zoo-zvířat (např. O´Regan a Kitchener 2005) včetně dalších divokých zástupců koňovitých (Groves
1966). Patrně to souvisí s uvolněnou selekcí vlivem vlídných chovatelských podmínek (stálý přísun
potravy, kvalitní ubikace, veterinární péče) a útlumem smyslů, které se ve vlídných podmínkách lidské
péče zdaleka nerealizují tak jako v přírodě.
Doposud ne zcela rozpoznaný zůstává u těchto změn vliv introgrese (genetického vlivu/přimíchání)
krve domácích koní. Podle historických podkladů se do Evropy dostalo 54 koní Převalského (Volf
1977), bohužel jen 12 z nich se podílelo na záchraně tohoto koně před jeho úplným vymřením, tedy
předalo svou genetickou výbavu dalším generacím (jde tedy o tzv. zakladatele chovu). Do chovných
skupin se patrně několikrát zapojila krev domácích koní, což je prokázáno pro dvě ze tří hlavních
chovných linií (u pražské a askanijské - pro detail viz Robovský 2009, Groves 2009, Zimmermann
2009), a není vyloučeno, že k určitým introgresím mohlo docházet i v době před chovem v lidské péči
(Goto et al. 2011). Bez vlivu domácích koní je možná tzv. mnichovská linie (Groves 2009),
každopádně je domácím koněm ovlivněna nejméně (Robovský 2012) – její budoucnost je ovšem pro
malý počet chovaných jedinců nejistá (Zimmermann 2009, Groves 2009, Robovský 2012). Pro úplnost
dodejme, že pražská linie bývá nazývána též jako B linie, mnichovská jako A linie a zvířata směsného
původu buď jako B linie, nebo v posledních letech jako M linie. Zapojení nečistokrevných zvířat nebylo
prostým ignorantstvím, ale snahou zachránit tohoto koně v časech, kdy byla jeho budoucnost velmi
nejistá a kdy se o genetických aspektech takových kroků příliš neuvažovalo. Dodatečné genetickopopulační zhodnocení strategie chovu koně Převalského poukázalo na to, že vyřazení zvířat se
stopami krve domácího koně by mělo pravděpodobně velmi negativní důsledky na kvalitu a
udržitelnost chovu, a proto se k vyřazení takových zvířat nepřistoupilo (Geyer et al. 1989, Seal et al.
53
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
1990). Dodejme, že o podobných introgresích víme u dalších ohrožených taxonů např. bizona (příměs
skotu), levharta mandžuského (příměs levharta čínského – Uphyrkina a O´Brien 2003) nebo tygra
čínského (příměs tygra indočínského – Xu et al. 2007). Ochranářsky jde o kompromisní řešení, neboť
trvat na čistokrevnosti (a naopak) by mohlo u některých taxonů znamenat, že o ně zcela přijdeme –
mělo by se k němu tedy přistupovat velmi opatrně a jen v krajních případech.
Cílený chov koně Převalského v zoologických zahradách a s ním spojené vědecké zkoumání tohoto
koně zachránilo a od 80. let 20. stol. se začalo s jeho vysazováním do jeho domoviny (Mongolsko,
Čína, Uzbekistán, Kazachstán) nebo semirezervací mimo oblast jeho historického výskytu, kde se
tento kůň uchytil a navzdory některým domestikačním charakteristikám (např. zmenšená mozkovna
související s potlačením smyslů) jednoznačně prosperuje, jak s ohledem k potravním konkurentům,
tak i predátorům a klimatickým podmínkám (Kůs 2008). Obnovení přirozeného harémového chování
se všemi dalšími projevy ho však nemůže ochránit před katastrofami, jakými jsou třeba velmi kruté
zimy s vysokou sněžnou nadílkou, jaká v zimě 2009/2010 zdecimovala velký počet jinak dobře
prosperujících vypuštěných i v nové domovině již narozených zvířat (Kaczensky et al. 2011, viz
kapitola 12.). Je tedy zřejmé, že je třeba stále udržovat geneticky kvalitní chovy koní Převalského
v evropských zoologických zahradách a semirezervacích v dostatečných počtech, což není kvůli
klesajícímu zájmu o tento taxon vždy snadné.
11.4. Nejbližší příbuzní divokých koní z pohledu současných poznatků
Přestože se dá předpokládat, že v řadě oblastí Evropy se po staletí dochovala primitivní plemena,
která měla velmi blízko k původním divokým koním, je třeba vzít v úvahu množství vnějších vlivů,
kterým byla místní plemena po staletí vystavena.
Do východní Evropy pronikali po staletí a v několika vlnách mongolští koně s Huny, Avary,
ugrofinskými kmeny a Tatary, na Iberský poloostrov a do Itálie arabští koně s berberskými, posléze
muslimskými nájezdníky a do jihovýchodní Evropy arabští koně s Turky. Jaký vliv to mělo na domácí
populace koní, ilustrují zkušenosti z druhé světové války, kdy například na Slovensku přišly některé
okresy o polovinu koní a ti byli doplněni zvířaty ze všech částí Evropy, od východoevropských plemen
rudé armády po koně, které s sebou přivezli z USA Američané (Radvan 2003). K takto dramatickým
změnám přitom došlo v době, kdy již kůň nehrál coby válečný prostředek hlavní roli. V dobách, kdy
toto zvíře rozhodovalo o vítězství v bitvách a ekonomice celých regionů, nutně musely být dopady
spojené s přechodem dobyvatelských armád mnohem významnější.
Pro příklad, jediné středověké bitvy u Grunwaldu v r. 1410 se na straně polsko-litevských vojsk
zúčastnilo 18 000 koní těžké a 8000 koní lehké jízdy, na straně řádu německých rytířů pak 15 000 koní
těžké jízdy (Kolankowski 1930) – ta byla na hlavu poražena a velká část rytířů našla v bitvě smrt.
Přestože koně byli pro vítěze i okolní sedláky cennou trofejí, dostala se nepochybně řada zvířat do
volné krajiny, kde mohla vytvářet ferální populace nebo se mísit s posledními stády divokých koní. Jak
snadno se domácí koně adaptují na život ve volné přírodě dodnes, dokazují nejen stáda mustangů
v USA nebo brumbies v Austrálii, ale i řada malých ferálních populací ve Francii, Turecku nebo Řecku.
Relativně nejlépe byly oproti vlivům koní z jiných oblastí chráněny populace za kanálem La Manche.
Ani moře však nezabránilo vlivu cizích plemen na chovy v Británii. Neustálá snaha chovatelů
zušlechťovat a zdokonalovat svá zvířata tak, aby byla rychlejší, mohutnější nebo třeba jen dosáhla
ušlechtilejšího vzhledu, vede po celá tisíciletí k zavádění hřebců z jiných plemen, kteří mohou stádu
dodat požadované parametry. Cílem prvního takového pokusu o zlepšení vlastností místních koní byl
welšský pony, který vznikl již za vlády Římanů v Británii smísením místních koní s Římany
importovanými plemeny s arabskou krví (Pickerlová 2004).
Ve středověku snaha zlepšovat místní chovy pokračovala. Anglický král Edvard II. koupil 30
lombardských koní a 12 těžkých koní, jeho syn Edvard III. nechal přivézt ze Španělska 50
španělských koní (Smith 1841). Období občanské války zasáhlo chovy ušlechtilých koní, proto král
Jindřich VIII. zavedl zákon, který chovy koní velmi tvrdě reguloval. Podle jeho nařízení směli být do
chovů zařazeni pouze hřebci vysocí nejméně 15 pěstí (158 cm) a klisny vysoké nejméně 13 pěstí (137
cm). Toto opatření sice zlepšilo kvality jezdeckých koní, ale mělo devastující účinky na populace
místních poníků, kteří mohli být přímými potomky původních divokých koní.
Mladí hřebci, kteří ještě nedosáhli plného vzrůstu, nesměli být vypouštěni na pastviny společně
s klisnami, pokud ve věku dvou let nedosáhli výšky alespoň 14 a půl pěsti. Úředníci byli pověření
54
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
kontrolou pastvin a likvidací nejenom hřebců, kteří nesplňovali předepsaná pravidla, ale i klisen a
hříbat, u kterých nepředpokládali, že budou zárukou kvalitního chovu (Smith 1841). Toto opatření
vedlo ke zdecimování celé řady populací místních plemen malého vzrůstu, a britští poníci se tak
zachovali jen v několika odlehlých oblastech.
I primitivní plemena, která přežila dlouhá staletí a u kterých se dal předpokládat minimální podíl krve
koní z oblastí mimo Evropu, však většinou ve své původní podobě zanikla v 19. stol. a první polovině
20. stol. Tehdy začali být dostupnější ušlechtilejší koně i v dříve izolovaných oblastech. A tak
v rakouských Alpách došlo ke křížení místních primitivních koní s arabskými hřebci. Chov, který začal
v roce 1868 (Pickeralová 2004), dal vzniknout plemeni hafling, toto krásné a módní plemeno však
zcela vytlačilo původní primitivní koně. Podobně starobylý dartmoorský pony z Velké Británie začal být
na počátku 20. stol. křížen s arabským koněm a dalšími plemeny, takže ztratil svoje původní primitivní
rysy. Snaha o zušlechťování a zlepšování v té době postihla velkou část tehdejších plemen.
V současnosti žije na světě 58 milionů koní a počet jejich plemen se odhaduje na 600 až 1000
(Cieslak et al. 2010). I přes popsaný vývoj v předchozích staletích si lze jen těžko představit, že by se
v tomto počtu nenašel typ koně, který by neodpovídal původnímu divokému koni Evropy nebo mu
nebyl velmi blízký.
Na základě genetických výzkumů přirozeného zbarvení divokých koní (viz kapitola 9.2.) je evidentní,
že divocí koně měli původně hnědé zbarvení s černým zbarvením hřívy, ocasu a spodních částí nohou
(Ludwig et al. 2009), později se začala vyskytovat zvířata černě zbarvená, pravděpodobně v souladu
s tzv. Glogerovým pravidlem jako přizpůsobení změněnému životnímu prostředí s vyšším podílem
lesů, které se v Evropě vytvářelo po ústupu ledovců po konci doby ledové.
Mezi primitivními plemeny koní střední a západní Evropy se ještě počátkem 20. stol. vyskytovaly
přinejmenším tři populace primitivních plemen, která odpovídala původním divokým koním tělesnou
stavbou a zbarvením. Šlo o exmoorského ponyho z Britských ostrovů, dülmenského ponyho
z německého Vestfálska a snad některé populace/chovy huculského koně z Karpat.
11.4.1. Dülmenský pony
Dülmenský pony je jediným z několika posledních populací divoce žijících koní v Německu, kteří
přežili až do začátku 20. stol. O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první
zprávy již z roku 1316. Jejich stáda žila v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po
staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství, což poskytlo koním dostatečný prostor. Koně zde
navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství.
Dülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, přitom nebyl jedinou divoce žijící populací
v Německu, která přežila téměř do současnosti. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu,
Duisburgském lese nebo v Davertu. Tyto oblasti byly rozsáhlejší a méně vlhké než Merfelder Bruch.
Zvířata v nich byla podle dobových záznamů větší a robustnější. Kroniky popisují zánik populace
v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl vévoda z Arenbergu se svým regimentem přes
tuto oblast a všechny zdejší koně pochytal a zkrotil pro potřeby armády.
Když pozemky s dülmenskými pony přešly na šlechtickou rodinu von Croy, uvědomovali si majitelé, že
zde zřejmě přežívají poslední divocí koně v Německu. Zároveň si byli vědomi, že se ve stádech
projevil také vliv domácích koní, protože kromě většiny hnědě zbarvených zvířat se občas vykytovali
také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně. V roce 1847 se Alfred von Croy rozhodl, že pro ně na svých
pozemcích vytvoří rezervaci, která pomůže ohroženým zvířatům přežít. Díky tomu nepotkal dülmenské
koně osud ostatních divoce žijících stád v Německu.
Protože hřebci starší jednoho roku se každoročně pokoušeli založit vlastní stáda, vyhledávali klisny a
bojovali spolu o šanci spářit se s nimi, vznikaly okolním zemědělcům škody a docházelo
k nebezpečným situacím. Proto byla v roce 1907 zavedena nová tradice každoročního odchytu
mladých koní, která připadá na poslední sobotu v květnu.
Kvůli obavám z inbreedingu uvnitř malé a uzavřené populace začali být ke stádu připouštěni také
hřebci dalších plemen – velšští pony, mongolští koně nebo huculové. Od roku 1957 pak začali být
připouštěni polští konici, kteří byli tehdy považováni za nejbližší příbuzné původních evropských koní.
Od roku 1984 pak jsou pro další chov vybírána pouze zvířata, jejichž exteriér odpovídá právě polským
konikům. To vedlo k dramatické proměně dülmenské populace. Zvířata, mezi nimiž původně
55
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
převažovala hnědá barva a jejichž exteriér měl nejblíže k emxoorským pony (Obr. 36–37), lze dnes jen
velmi těžko odlišit od polských koniků (Obr. 38–39).
Bohužel jak se později ukázalo, namísto přimísení „divoké krve“ došlo křížením s koniky a dalšími
plemeny k nenahraditelné a nevratné ztrátě původní identity dülmenských pony. I když již v 19. stol.
majitelé panství věděli, že stádo není zcela čistokrevné a projevil se v něm vliv domácích koní, šlo
velmi pravděpodobně o jednu z posledních kontinentálních populací, která si i díky divokému způsobu
života zachovala nejenom vzhled, genetickou výbavu, ale i chování původních evropských koní.
Přesné údaje o dülmenských koních by mohl přinést jen genetický výzkum původní populace, přičemž
samozřejmě ani u ní nelze vyloučit významný vliv domácích koní, případně že celá populace byla ve
skutečnosti ferální.
V současnosti žije na pozemcích o rozloze 350 ha na tři stovky koní. Kvůli záměrnému křížení
s domácími plemeny, které trvá od první poloviny 20. stol., však nelze populaci považovat za vhodný
ekvivalent divokých koní.
Z dnešního pohledu těžko pochopitelný postup křížení s dalšími plemeny, který vedl k zániku poslední
kontinentální populace koní možná přímo odvozených z původní divoké linie, ovšem nijak
nevybočoval z dobové praxe. Za účelem „osvěžení krve“ uzavřené populace koně Převalského
chované v zajetí přistoupila ke křížení s domácími koňmi i (tehdy) sovětská stanice Askanija Nova na
Ukrajině. Podobný postup byl ve stanici Askania Nova zvolen také v případě zubrů křížených
s americkým bizonem (Dostál et al. 2012). Tento způsob však naštěstí nebyl u koní Převalského
akceptován dalšími chovateli (Veselovský a Volf 1964) stejně jako předtím nebyli kříženci zubrů
s bizonem zařazeni do plemenné knihy.
11.4.2. Hucul
Huculský kůň, zvaný také karpatský pony, bývá často označován za jednoho z nejbližších příbuzných
vyhynulého divokého koně z karpatské oblasti, označovaného často jako tzv. lesní tarpan (Hitrík
1987), někteří jej dokonce považují za vůbec nejbližšího potomka divokého evropského koně (Leiský
2000). Další autoři řadí huculy k nejjižnější větvi koně severského (Štrupl 1983, Bláha 1977, Dušek
1999), jiní je označují jako křížence původního koně s mongolskými plemeny, a tedy typ orientálního
koně (Pickerlová 2004, Georgescu et al. 2011) nebo zakrnělého a zdegenerovaného arabského koně,
přizpůsobeného horským podmínkám (Radvan 2002). Genetickcké analýzy mitochondriální DNA
z posledních let naznačují, že huculové nejsou blízce příbuzní s ostatními primitivními plemeny koní
v Evropě (Georgescu et al. 2011).
Název hucul je odvozen od rumunského „hoc“ loupežník a koncovky označující mužský rod „ul“
(Radvan 2002). Stejné jméno nesla populace, která uprchla do Karpat v průběhu 17. a 18. stol.
z neklidných oblastí východní Evropy. Tito horalé podnikali loupeživé výpravy do nížin a kořist pak
odváželi na svých odolných konících.
Vzniku hucula předcházely pokusy místních chovatelů získat mohutnější a vzhledově hezčí koně.
Proto křížili koně místního původu s polskými, moldavskými a ukrajinskými koňmi, ale i s arabem,
lipicánem nebo anglickým plnokrevníkem. Očekávané výsledky se však nedostavily. Změna přišla až
v 18. stol. s německými přistěhovalci, kteří si s sebou přivedli norické plemeno. Právě křížení koní
místního původu s noriky a araby dalo vzniknout huculům. Někteří autoři kromě toho připouštějí i vliv
krve mongolských koní (Radvan 2001), což je vzhledem k historickým souvislostem a geografické
poloze Karpat pravděpodobné.
První hodnověrné zprávy o huculských koních pocházejí až z poloviny 19. stol. Tehdy, ještě v éře
starého Rakouska, plukovník Martin von Herrmann (1788–1857) založil ve státním hřebčíně Radovec
v Bukovině vedle chovu plnokrevných a polokrevných arabských hřebců také chov huculů (Purzyc
2007). Koně pro stádo v Radovci byli koupeni od místních rolníků v obcích Zabie (nyní Werchowyna),
Kossowo (Kosów Lacki) a Vorochta. Stádo bylo založeno v roce 1856 v Lučině v nadmořské výšce
981 metrů nad mořem, na statku patřícím pod Radovce (Kario 1991). Tam si měla zvířata udržet svůj
odolný, horský charakter.
Chov začal se dvěma hřebci a deseti klisnami z místních chovů (Purzyc 2007). V roce 1870 (Holländer
1962, Starzewski 1927) nebo 1872 (Kario 1991, Pruski 1975) byl chov zrušen, klisny prodány místním
rolníkům a zbývající hřebec převezen do státního hřebčince v obci Ober Wikow. V roce 1876
(Starzewski 1927) nebo 1877 (Kario 1991, Pruski 1960) byl chov znovu obnoven, od místních obyvatel
56
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
bylo vykoupeno v Lučině deset klisen a jeden hřebec. Až do roku 1914 pak byla Lučina hlavním
centrem plemenitby huculského koně. Z této doby pocházejí plemenní hřebci Stirbul, Miszka, Taras,
Czeremosz a později Hroby a Goral. Hřebec Hroby měl přitom silný podíl krve arabských koní a dal
vzniknout linii huculů s největší tělesnou stavbou.
V období první světové války bylo stádo z Lučiny přemístěno do Waldhofu v západním Rakousku, kde
bylo až do roku 1918 (Holländer 1962). Po rozpadu Rakousko-Uherska byla založena tři samostatná
chovatelská centra huculských koní v Rumunsku, Polsku a tehdejším Československu (Kario 1991,
Pruski 1960).
Do Československa se z Waldhofu přesunula část stáda v r. 1922, a to do nově vybudovaného
hřebčína ve slovenských Topolčiankách. Tvořili ho dva hřebci (Hroby I. a Goral I.), 15 plemenných
kobyl a 16 hříbat (12 po Hroby I. a 4 po Goral I.). V r. 1923 se část huculského stáda přesunula do
nově vybudovaného hřebčína Turja Remety na Zakarpatské Ukrajině, kde byl v roce 1928 zřízen
hřebčín Močarky (Hučko 1996). Hřebci z Waldhofu však nebyli první na území tehdejšího
Československa. Tím byl hřebec v r. 1898 v soukromém chovu na velkostatku v Návsí u Jablunkova
v Moravskoslezkých Beskydech. Byl tam pouze tři roky, další hřebec byl na velkostatek přivezen
r. 1920 (Radvan 2001).
Mezi válkami nebyl v českých zemích chov huculů příliš rozšířen, s výjimkou stáda v Březnici
u Příbrami, které vytvořil hrabě Jan Pálffy z klisen neznámého původu, nakoupených zřejmě
v Podkarpatské Rusi. Jako plemenní hřebci působili u stáda hafling Campi a huculský hnědák Hroby
nejasného původu (Radvan 2001).
Katastrofu pro chov huculů na východním Slovensku znamenal přechod fronty druhé světové války.
Chov postihla ztráta až poloviny koní. Tyto ztráty byly doplněny koňmi nejrůznějších plemen
zavlečených do tehdejšího Československa válkou, včetně koní východoevropského i asijského
původu. Na východní Slovensko se dostali i koně americké armády, kteří však na chov huculů
pravděpodobně neměli vliv (Radvan 2003).
Po druhé světové válce se výrazně zvýšil zájem československé armády o huculy. Hucul byl využíván
jako soumar pro horské dělostřelectvo, proto bylo při vojenské hříbárně pro odchov soumarů v Rudné
pod Pradědem v sousedství Malé Morávky soustředěno stádo huculských klisen, ke kterým byl
v r. 1953 přidělen z Polska importovaný fjordský hřebec 631 Byrlad. Po zrušení jednotek využívajících
koně k potahu v r. 1957 byla hříbárna předána státním statkům a chov horského koně zanikl (Radvan
2001). V některých chovných zařízeních došlo i ke křížení huculů s koněm Převalského ze Zoo Praha,
jehož výsledkem byl například temperamentní hřebec Rokoš (Radvan 2001).
Nejznámější a největší centrum chovu huculů v Československu vzniklo v r. 1950 v Muráni, kde ho
založilo ředitelství východoslovenských státních lesů v r. 1950. Tam se v letech 1951–1963 narodilo
93% z celkového počtu 600 huculů v zemi. O dva roky později, v r. 1952, bylo vytvořeno stádo huculů
také ve Středisku chovu koní západočeských státních lesů v Ostřetíně poblíž Bezvěrova u Toužimi.
Základní stádo huculských koní tvořilo 42 klisen, nakoupených na Muráni a v Ouporu u Mělníka
(o tomto chovu není nic bližšího známo). Chov huculských koní však na západě Čech zanikl již
v r. 1956 (Radvan 2001).
Poté, co armáda ztratila o huculy v 50. letech 20. stol. zájem, snažili se chovatelé plemeno zachránit
zaměřením na těžší práci v lese. To vyžadovalo mohutnější zvířata. V hřebčínech ve Zlobinách i na
Muráni byli s huculy kříženi fjordští hřebci, na Muráni později i haflingové a noričtí hřebci.
V topolčianském hřebčíně, kam bylo v r. 1961 přemístěno zlobinské stádo, pokračovalo křížení
s fjordem (Radvan 2003).
Od počátku 60. let začalo ve slovenských hřebčincích postupné rozprodávání huculů. Část jich byla
zakoupena do Čech, kde byl v té době prakticky jediným dostupným koněm horského typu. Klisny
však byly v lepším případě připouštěny hřebci odpovídajícího typu, v horším jakýmikoliv hřebci včetně
poníků (Radvan 2001).
Rušení slovenského chovu vyvolalo v českých zemích iniciativu, která vedla v roce 1972 k založení
Hucul-clubu v Praze při svazu ochrany přírody TIS. Nejprve byl z muráňského chovu zakoupen hřebec
a 4 klisny, v dalším roce pak dalších 6 klisen.
57
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Chov vznikl na statku Zmrzlík v Řeporyjích u Prahy. Další čtyři klisny směřovaly v roce 1972 do
šumavských Hartmanic (Duruttya 1997). Další chovy huculů se objevily například v Malé Morávce
v Jeseníkách, v Mezihoří u Vysokého Chlumce, v Nouzově u Unhoště nebo Hubenově u Kralovic.
V r. 1980 vznikl při státním statku Vysoká nad Jizerou, hospodářství Vítkovice v Krkonoších v rámci
Československého svazu ochránců přírody – 11. organizace Hucul další samostatný chov. Chovné
stádo, sestavené z klisen získaných různým způsobem, bylo umístěno na farmě Janova Hora (Obr.
33), kde měla být původně horská základna pražského Hucul-clubu. K záchraně huculů přistoupili i na
Slovensku, zejména díky Zoo Košice, Vysoké škole veterinární v Košicích a Tatranskému národnímu
parku (Radvan 2001). V současnosti je na území České republiky chováno na pět stovek huculů,
v roce 2008 to bylo 474 klisen a 26 plemenných hřebců zapsaných v plemenné knize (Šlechtitelský
program 2009).
Huculové mají malou, tzv. primitivní hlavu s malými ušními boltci. Krk je krátký, silný a svalnatý, hřbet
je kompaktní, silný s nevýrazným kohoutkem. Končetiny jsou silné, ale často s postojem označovaným
jako kravský postoj. Kohoutková výška je 134–142 cm u klisen a 136–144 cm u hřebců (Šlechtitelský
program 2009). Zbarvení se různí, vliv na něj mají především různorodá plemena, s nimiž byli
huculové kříženi. Například v polské populaci huculů je nejrozšířenější zbarvení hnědák (51%),
následují však barvy odkazující na silný vliv směsi různých plemen domácích koní, strakaté zbarvení
(21,5%, viz Obr. 35) a myšovitě šedá (14,8%) (Stachurska et al. 2012). Polsko má přitom výjimku ze
standardů vzhledu huculů, v jiných zemích nesmějí mít zvířata žádné bílé odznaky, natož být strakatá.
V české populaci jsou zvířata s bílými odznaky z chovu vyřazována. Přes soustavnou snahu chovatelů
je vymýtit se však bílé odznaky u hříbat stále objevují i v případech, kdy oba rodiče bílé odznaky
nemají vůbec nebo jen v nepatrné míře (Radvan 2000). Autoři to přikládají podílu arabské krve, mimo
jiné proto, že bílé odznaky jsou nejčetnější u příslušníků linie Hroby, u níž je podíl arabské krve
nejvyšší (Obr. 34, Radvan 2000).
Celkově se chov huculů během své historie musel dvakrát vypořádat s tzv. efektem hrdla lahve,
(population bottleneck) (Mihók 2004, Kusza et al. 2013). Ten vzniká při prudkém poklesu počtu jedinců
v populaci a projevuje se snížením genetické variability.
Hucul patří k nejkrásnějším plemenům malých koní a jeho primitivní znaky jako silné čelisti, malé uši,
nebo úhoří pruh na divoké koně zdánlivě upomínají. Nicméně již původní plemeno vzniklo křížením
„místních“ koní s arabskými a norickými hřebci, následovala pak desetiletí křížení s fjordy, haflingy a
dalšími plemeny. Navíc v rámci zkoušek jsou z dalšího chovu vyřazována zvířata plachá nebo špatně
ovladatelná (Tetzeli 2012), čímž jsou z populace čistokrevných huculů záměrně vyřazováni jedinci se
zachovalými divokými instinkty. Druhým významným faktorem, který hucula od divokého předka
vzdaluje, je podléhání módním trendům v rámci některých regionů. Především se to týká Polska, kde
jsou kvůli rostoucí oblibě tzv. „amerických pony“ jako čistokrevní huculové vedeni také pestře zbarvení
strakatí koně, kteří původnímu typu odpovídají již jen tělesnou stavbou. Vzhledem k silné pozici polské
organizace pak mezinárodní orgány sdružující chovatele huculů polský přístup tolerují. Dodejme, že
přes výše uvedené skutečnosti by měl hucul pro svou houževnatost, odolnost a všestrannost určitě
zůstat ve středu pozornosti tuzemských chovatelů.
11.4.3. Exmoorský pony
Exmoorský pony, někdy též zvaný keltský pony (Celtic pony), bývá některými autory označován za
potomka evropských divokých koní (Gates 1980, Baker 1993, 2008, Willmann 1997). Tuto teorii
posiluje i shoda stavby těla současných zvířat se subfosilními materiály z britského naleziště Mendip
(Speed a Etherington 1952). Někteří autoři však namítají, že archeologické nálezy z dalších lokalit
v Británii koně tohoto typu nezachycují a podobně jako v mnoha jiných oblastech Evropy není ani na
Britských ostrovech potvrzena kontinuita výskytu koní (nejrecentnější doklad výskytu divokých koní na
Britských ostrovech je z boreálu, viz kapitola 7.2.). Proto bývá původ exmoorského ponyho v původní
divoké populaci oprávněně zpochybňován (Kaagan 2000). Alternativní hypotéza předpokládá, že
předkové různých plemen tzv. horských pony (hill pony), tedy i exmoor ponyho, byli na ostrovy
dovezeni Kelty z pevniny (viz citace v Baker 2008). Pokud tak tomu skutečně je, a pokud je správný
obecně přijímaný a geneticky částečně ověřený předpoklad, že exmoor pony byl v minulosti s jinými
plemeny prokřížen jen minimálně, představuje možná jedno z nejarchaičtějších plemen, které navíc na
rozdíl od jiných (včetně ostatních britských „hill pony“) nebylo podrobeno intenzivní výběrové
plemenitbě a křížení.
58
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
První písemná zmínka o exmoorských pony, již tehdy žijících divoce, pochází z roku 1086, kdy jsou
jejich stáda zmiňována v takzvané Domesday Book, zvané též kniha posledního soudu nebo Kniha
z Winchesteru. Šlo o podrobný majetkový průzkum Anglie, jehož soupis nařídil Vilém Dobyvatel (Baker
1993, 2008). Tito koně nebyli plně domestikováni a po celá staletí ani kříženi s jinými plemeny, mimo
jiné proto, že kříženci byli dobrým obchodním artiklem (viz níže). Nedotklo se jich ani drsné opatření
Jindřicha VIII. přikazující odstranění všech koní malých velikostí, protože koně v Exmooru byli na
královských pozemcích vedeni jako divoká zvěř a nebyli považováni za domácí koně. Na tomto místě
je vhodné zdůraznit zásadní rozdíl oproti jiným evropským plemenům – zatímco hucul, dülmenský
pony a jiní byli za účelem „vylepšení“ či domnělé záchrany v minulosti intenzivně kříženi s jinými
plemeny (viz předchozí kapitola), exmoor pony byl naopak cíleně držen v reprodukční izolaci.
Vybraní/nadbyteční jedinci byli sice využíváni k vylepšení (rozuměj zdrsnění) jiných plemen, či
prodáváni, avšak kříženci, pokud známo, nebyli do volně žijící populace vraceni. Exmoor pony má
díky uvedeným historickým souvislostem v rámci evropských plemen zcela výlučné postavení, i když
jeho absolutní čistokrevnost je samozřejmě už vzhledem k délce existence plemene a na Britských
ostrovech běžnému polodivokému chovu koní různých plemen nepravděpodobná.
Jak historické prameny, tak genetické studie naznačují, že exmoorský pony téměř nebyl ovlivněn
člověkem, jedná se prokazatelně o jedno z nejčistokrevnějších plemen a spolu s některými plemeny
z Iberského poloostrova jde pravděpodobně o jednu z posledních postglaciálních forem evropských
koní možná věrně odpovídajících, byť možná druhotně, divokému předku (Baker 1993, 2008,
Petersen et al. 2013, Willmann 1990, 1991, 1999, 2005, 2008).
Historicky největší pokles zaznamenala populace exmoor ponyho ve 40. letech 20. stol., kdy klesla na
zhruba 50 kusů. Celosvětová populace čítající dnes méně než 800 jedinců je odvozena od 41 klisen a
12 hřebců narozených v období 1914–1960, což z něj činí jedno z nejvzácnějších primitivních plemen
koní na světě (Delling 2013). Podobně jako v případě jiných vzácných plemen/druhů je ovšem počet
zvířat schopných reprodukce mnohem menší než celkový počet jedinců (Delling 2013).
Vědecká obec poprvé začala exmoorskému ponymu věnovat pozornost v roce 1812, kdy ho Britské
museum zařadilo na seznam druhů, které ještě nebyly dostatečně popsány pro zařazení do katalogu
místních druhů rostlin a živočichů (Speed a Speed 1977). Oblast byla tradičně majetkem krále a byla
chráněna kvůli výskytu zvěře včetně jelenů a právě exmoorských pony. Až v roce 1819 prodala
královská koruna pozemky v Exmooru i s populací koní Johnu Knightovi. Ten, jako prakticky všude
v Evropě, začal místní chov „vylepšovat“ křížením s dalšími plemeny koní především araby (Green
2013). Řada místních farmářů tyto novoty hluboce nesnášela a pod vedením Thomase Aclanda
zachovala čisté chovy v přírodních podmínkách. Pouze jednotlivé klisny exmoorských pony žijící na
farmách byly připouštěny s hřebci větších plemen. Takto narozená hříbata však nebyla vracena do
chovných stád na svobodě, ale prodávána na trzích. Cesta místních farmářů se časem ukázala jako
správná, protože zatímco stáda chovaná na volnosti přežila, linie křížená Johnem Knightem zanikla,
nebo splynula s jinými chovy. Daní za zachování čisté linie bez příměsi krve dalších plemen je však
relativně vysoká míra inbreedingu (Petersen et al. 2013).
V této souvislosti je třeba poznamenat, že na trhu se někdy pod označením exmoor pony objevují i
kříženci. Je proto třeba rozlišovat mezi původním, geneticky čistým exmoorským ponym (Obr. 25) a
zvířaty, která jsou tak chovateli z marketingových důvodů pouze označována. Křížence je naštěstí
zpravidla možné od čistokrevných zvířat odlišit, neboť postrádají některé charakteristické rysy
plemene. Nejspolehlivějším způsobem, jak se křížencům, potažmo znehodnocení chovu vyhnout, je
však výhradní chov zvířat zařazených v plemenné knize (Brewer 1995). Tu od roku 1921 vede
Společnost pro emoorské pony (Exmoor Pony Society), která také poskytuje odbornou asistenci
chovatelům.
Ironií osudu je, že samotné snahy o záchranu plemene do určité míry ohrožují jeho unikátní
autenticitu. Jako jedna z cest popularizace exmoorských pony bylo zvoleno jejich využívání pro
14
rekreační ježdění. Tedy zcela jiné využití než údržba pastvin v oblasti Exmooru a chovatelské
14
Exmoorští pony jsou přes malou velikost oblíbeným jezdeckým plemenem. Na dlouhé vzdálenosti zvládají i
v náročném terénu vézt jezdce do hmotnosti 77 kg a jsou běžně využíváni k rekreačnímu i sportovnímu ježdění a
pro velmi přátelskou povahu zkrocených jedinců také k hypoterapii. Díky svým mimořádným pohybovým
schopnostem a inteligenci se často umisťují na předních příčkách nejrůznějších dovednostních závodů. Jsou
vhodní pro tah i transport a v 50. letech 20. stol. byli v Německu úspěšně používáni v zemědělství a lesnictví.
59
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
obohacování jiných plemen o jeho žádoucí vlastnosti. V důsledku toho jsou některými chovateli pro
chov preferována zvířata s delšíma nohama a krkem, která jsou k ježdění vhodnější. To bohužel
u části populace vyvolává postupnou změnu tělesných proporcí oproti původní, pro plemeno
charakteristické, tělesné konstituci (Dean 2013). Při výběru koní pro nové, nejen polodivoké, chovy je
proto potřeba věnovat pozornost jejich exteriéru, aby zvířata svými charakteristikami odpovídala
původnímu morfotypu. Důvodem této obezřetnosti je zejména zachování starobylé, velmi cenné a
hlavně mnoha staletími (možná tisíciletími) a přírodním výběrem vyzkoušené biologické entity. Jen
tento postup do budoucna zaručuje, že i nová stáda budou disponovat všemi předpoklady pro
samostatný život ve volné přírodě.
Spolu s harmonickou stavbou těla je pro exmoorského ponyho charakteristická minimální variabilita
vzhledu, takže všechny níže uvedené znaky jsou ve stejné kombinaci přítomny u všech zvířat a
jedinou výjimkou je do jisté míry proměnlivé zbarvení. Výška exmoorských pony, podobně jako
u holocénních divokých koní, jejichž pozůstatky byly nalezeny na Britských ostrovech i jinde ve
střední, západní a severní Evropě, je 112–134 cm s průměrem 123 cm. Dobře klenutý hrudník je
považován za známku čistokrevného chovu. Některé konkrétní charakteristické znaky plemene jsou
definovány následovně: výrazně odlišná zimní (dlouhá hrubá s krátkou jemnou podsadou) a letní srst
(krátká, hladká, jednovrstvá – viz Obr. 30); krátká hlava (viz níže); malé uši; dlouhý ocas; tzv. žabí oči
(toad eyes), což je označení pro vystouplé okolí oka související s typicky mělkou očnicí; extrémně
silná kompaktní kopyta. Hřívu má exmoor pony splývavou, u hříbat do jednoho roku je však vzpřímená
15
(Obr. 32). Zbarvení je hnědé nebo pískově hnědé, méně často černé. Hříbata jsou, podobně jako u
koně Převalského (Obr. 44), často až svítivě světle písková, ale během prvního roku tmavnou. Zimní
srst (Obr. 26) může být zabarvena až do oranžova. Pro plemeno typická je naprostá absence bílých či
jinak zbarvených značek a skvrn. Na letní srsti však může být na bocích některých jedinců naznačeno
slabě zřetelné grošování ve formě oválných políček, která jsou mírně světlejší než okolí. Výrazně
světle zbarvené je bezprostřední okolí očí a nozder. U některých zvířat, především s tmavším
zbarvením, se na krku a zádech objevují pruhy. U exmoorských pony však není pruhování tvořeno
odlišným odstínem zbarvení, ale jiným uspořádáním srsti v těchto místech (Speed a Speed 1977).
Žíně hřívy a ocasu, stejně jako distálních částí končetin, jsou tmavě hnědé až černé. Hříva hříbat je
nejen stojatá, ale také výrazně světlejší, s věkem však rychle tmavne, světlejší nádech se objevuje i
v hřívě některých dospělců.
Některé z výše uvedených charakteristických znaků plemene jsou chápány jako „primitivní“ a zároveň
jako adaptace na chladné a vlhké klima – jde zejména o zimní srst výrazně odlišnou od letní, hustou
splývavou hřívu, krátkou hlavu, tzv. žabí oči a malé uši. Dvouvrstvá zimní srst začíná růst na konci
srpna a začátkem září. Hustá jemná spodní vrstva má funkci tepelně izolační, svrchní dlouhá hrubá
vrstva pak spolu s žíněmi hřívy a ocasu tvoří ochranu proti větru a její směr růstu navíc zajišťuje
účinný svod dešťové vody. Tepelně izolační parametry zimní srsti dobře dokumentuje vznik netající
vrstvy sněhu (snow thatching), která se na zvířatech běžně tvoří při sněhových srážkách. Ztrátě
tělesného tepla zabraňují také malé uši a krátká hlava. Na letní srst exmooři přecházejí v dubnu až
květnu. Ostatní plemena horských pony sice některé z uvedených adaptací mají také, ovšem na rozdíl
od exmoor ponyho je u nich zpravidla nenajdeme všechny naráz a jejich výskyt se navíc v rámci
plemene u jednotlivých zvířat různí. Mimořádnou schopnost využívat efektivně i málo kvalitní potravu
umožňují řezáky adaptované na hrubou rostlinnou biomasu. Řezáky navíc drží do pozdního věku, což
vysvětluje obecnou dlouhověkost plemene.
Exmoorský pony se vyznačuje mimořádnou silou, výdrží, skokanskými schopnostmi a inteligencí,
16
která se projevuje např. rychlým učením a přátelskou povahou. Právě tyto vlastnosti byly
u exmoorského ponyho tradičně ceněny chovateli, kteří se je v minulosti křížením často pokoušeli
přenést na zvířata jiných plemen. Je zajímavé, že tok genů byl v rámci těchto křížení směrem k jiným
plemenům, nikoliv naopak. Bránil tomu místní chovatelský kodex, který dbal (a stále dbá) na
15
V historických dobách se v populaci velmi vzácně objevovali bílí jedinci, jejichž nohy však byly jako u ostatních
zvířat tmavé – je zajímavé, že toto bílé zbarvení je v literatuře označováno jako šedé. Po populačním propadu
během druhé světové války se však již bílé zbarvení neobjevilo a vlohy pro ně z populace s velkou
pravděpodobností zmizely (Baker 2008).
16
S vysokou inteligencí souvisí u jiných plemen nevídané dovednosti – chovatelé dobře vědí, že exmooři
ohrazení elektrickým ohradníkem si jsou velmi dobře vědomi souvislosti mezi elektrickými šoky a tikáním, které
ohradníky pod proudem vydávají. Bedlivě proto tikání poslouchají, jakýkoliv pokles napětí v ohradníku rychle
zaznamenají a využívají jej k jeho překonání (Juliet Rogers a Chris Strong 2014, osobní sdělení).
60
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
čistokrevnost jednotlivých stád, takže kříženci cíleně nebyli do divoké populace začleňováni a byli
určeni zejména k prodeji jako výkonná pracovní zvířata (Baker 2008). Jedná se o poměrně vzácný
fenomén, kdy bylo (polo)divoké primitivní plemeno tradičně využíváno k vylepšování plemen
domácích. Právě tato praxe je nepochybně jedním z hlavních důvodů mimořádné čistokrevnosti a
fenotypové autenticity plemene.
Nemoci jsou u exmoorských pony prakticky neznámé. Podle některých autorů to není dáno pouze
jejich velkou odolností a otužilostí, ale také jejich schopností vyhledat si ve svém přirozeném prostředí
léčivé rostliny (Speed a Speed 1977). Parazitologická vyšetření například ukázala, že exmoor pony
snáší bez klinických příznaků a snížení tělesné kondice intenzitu zamoření vnitřními parazity, která
u konvenčních plemen představuje veterinární problém (Baker 2008). Houževnatost, příp. odolnost
k infekcím je považována za jeden z důvodů dlouhověkosti exmoor ponyho – maximální věk samic je
do 35 let, samců do 30, přičemž nejvyšší potvrzený věk je 42 let (Baker 2008).
V roce 1912 byli britští pony, kteří se volně pohybovali na obecních/královských pozemcích, prohlášeni
vedením Svazu zemědělců a rybářů za neocenitelný zdroj „charakteru, síly, inteligence a
temperamentu“ domácích plemen koní (Speed a Speed 1977). Zároveň však ve stejné době zesílily
tlaky, které stavy volně žijících pony přímo či nepřímo postupně snižovaly. Šlo zejména o intenzifikaci
pastvy domácích zvířat, zejména skotu a ovcí. Podstatnou změnou byla mechanizace v zemědělství,
která zásadně snížila odbyt kříženců i čistokrevných zvířat a na několik dekád vedla k opadu zájmu
místních zemědělců, pro něž byl právě prodej zvířat hlavním příjmem z jejich divokých stád, potažmo
zdrojem jejich tolerance k divokým koním. Jako zvířata bez užitku začali být ze soukromé půdy
vytlačováni ovcemi a skotem, takže zbytky původně velké populace přežily 40. léta jen díky několika
konzervativním farmářským rodinám a státní ochraně v Národním parku Exmoor.
Jak bylo zmíněno, exmoorští pony žijí celoročně zcela na volnosti (Obr. 27), jednotlivá stáda ovšem
mají své majitele. Veškerý management stád, potažmo kontakt s majiteli, se omezuje na každoroční
naháňku, tzv. gathering (alternativní termín round-up je považován za nevhodný), kdy jednotliví
majitelé během října shánějí svá zvířata do ohrad k tomuto účelu každoročně využívaných (Baker
2008). Zajímavé je, že zkušenější zvířata poznají záměry naháněčů a nechají se odvést na místo
určení, sledují přitom ovšem své zavedené stezky. Pro majitele se jedná o společensky významnou
událost, při níž jsou značena již odrostlá tohoroční hříbata, z nichž část je ze stád odebírána k prodeji,
jezdeckým účelům atd. (Hříbata, která jsou ve stádech ponechána, ještě dlouho sají mléko, což je pro
matky, pokud sání tolerují, značně náročné, neboť řada z nich je v této době opět březí.) Po vypuštění
z ohrad se koně rychle seskupí a vracejí se do svých domovských okrsků. Tímto, v rámci roku jediným
chovatelským zásahem trvajícím jeden den, je divoká populace dlouhodobě udržována na stabilní
úrovni. Jedná se o staletími ověřenou, ve středo- a západoevropském regionu již ojedinělou, avšak
stále dobře fungující tradiční formu managementu.
Chování exmoorských pony v jejich přirozeném prostředí je velmi dobře popsáno (Gates 1979, 1980,
Willmann 1990, 1991, 2008, Baker 2008, Delling 2009). Ačkoliv je známo, že se především
u napajedel a na nejbohatších pastvinách potkávají s dalšími kopytníky, především ovcemi, jeleny a
srnčí zvěří (Gates 1980, Baker 2008), až donedávna nebyla k dispozici studie zaměřená na jejich
soužití s dalšími velkými kopytníky (Mackensen 2005). Poprvé popsal vztahy exmoorských pony
s dalšími velkými kopytníky Delling (2013) na základě pozorování zvířat v německém Zooparku
Sababurg, kde se nachází jedno z největších stád exmoorských pony v Německu (v roce 2011 zde
chovali 16 zvířat), ve společném výběhu (14 ha) se zubry (Bison bonasus) a jeleny Dybowského
(Cervus nippon hortulorum). Sababurgský zoopark je jediným zařízením na světě, které chová
exmoorské pony spolu s jinými velkými kopytníky, a má tak unikátní příležitost zkoumat jejich soužití.
Pozorování ukázala, že zvířata se dobře snášejí a k negativním interakcím dochází jen tehdy, když
přicházející stádo zubrů donutí exmoorské pony vyklidit místo, kde se právě nacházeli. Zvířata se
v jednotlivých ročních obdobích časoprostorově doplňují. Zatímco exmoorští pony preferují v létě jižní
část výběhu, zubři se nejčastěji pasou v jeho severní části (Delling 2013).
Jako autoři dodáváme, že exmoorský pony je jako plemeno či biologická entita extrémně hodnotný, ať
platí kterákoliv z teorií o jeho původu – nejen že odpovídá současným znalostem o vzhledu divokého
evropského koně, ale navíc dlouhodobě prosperuje bez lidské péče ve volné přírodě. Pokud je
skutečně odvozen od divokých předků, je jeho význam zcela mimořádný z celosvětového hlediska.
Pokud je zdivočelým domácím koněm, což je pravděpodobnější, došlo u něj k unikátnímu
zakonzervování divokých znaků, které nebyly rozpuštěny křížením s jinými plemeny, což bohužel
prokazatelně postihlo všechna ostatní plemena „poníků“ na Britských ostrovech i na kontinentu. Jeho
61
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
podobnost s divokým koněm snad odráží podobnost některých linií raně domestikovaných koní s jejich
divokými předky před tím, než byly zcela změněny umělou plemenitbou. Exmoor pony tak v sobě
zřejmě uchovává část genetické výbavy divokých koní, což se promítá nejen do jeho vzhledu, ale také
schopnosti přežít v drsných klimatických podmínkách, stejně jako v nebývale rozvinutém sociálním
chování a jeho vlivu na okolní prostředí. Lze tedy shrnout, že exmoorský pony si jako jedno z mála
plemen obecně, a jako jediné plemeno střední a západní Evropy, uchoval kombinaci znaků a
schopností, které drtivá většina ostatních koní v průběhu bezmála šesti tisíciletí v lidské péči ztratila
nebo výrazně pozměnila. To vše jsou nejlepší předpoklady pro další evoluci ověřeného biologického
modelu, který si rozhodně zaslouží příležitost k dalšímu nezávislému vývoji.
12. Problematika ochrany koňovitých
Koňovití, přes veškerou oblibu a historický význam, patří k značně ohroženým liniím savců (Moehlman
2002). V historické době lidé vyhubili evropského divokého koně (E. ferus, viz kapitola 8.2.), africkou
zebru kvagu (Equus quagga quagga) a asijského osla ašdariho (Equus hemionus hemippus).
Příznačné je, že ve všech případech se ještě několik desítek let před jejich vyhubením jednalo o druhy
s početnými populacemi. Na začátku 19. stol. obývala nejjižnější část Afriky početná stáda zebry
kvagy, kolem roku 1850 již kvaga chyběla ve většině svého areálu, roku 1878 byla vyhubena v přírodě
a úplně poslední jedinec uhynul roku 1883 v Zoo Amsterdam. Ašdari se vyskytoval na území
Středního východu, odkud evropští cestovatelé v 15. a 16. stol. popisují velká stáda. Stavy začaly
markantně klesat v 18. a hlavně 19. stol. a pověstnou poslední kapkou byla první světová válka.
Poslední divoký ašdari byl zastřelen roku 1927 v Jordánsku a ve stejném roce uhynul i poslední žijící
jedinec v Zoo Vídeň (v tomtéž roce byl shodou okolností v přírodě vyhuben zubr evropský). Řada
dalších forem je v současnosti ohrožena, zejména zebra horská (zahrnuje dva poddruhy, či dokonce
druhy: zebra kapská, Equus zebra zebra, a zebra Hartmannové, Equus zebra hartmanni), zebra
Grévyho (Equus grevyi), kůň Převalského (Equus przewalskii), osel africký (Equus africanus) a asijští
osli (Equus hemionus) (Groves 2002, Moehlman 2002).
Lov horských zeber byl oficiálně zakázán již roku 1742, protože už tehdy byly vnímány jako vzácné a
ohrožené. Zákaz však byl zhusta ignorován a zebra kapská byla zachráněna jen díky farmáři, na jehož
pozemcích žilo posledních 11 kusů. Dnes jich žije kolem 1400 v několika střežených rezervacích
v Jihoafrické republice, největší populace má asi 250 jedinců. Zebry Hartmannové dnes žijí v několika
izolovaných populacích v Namibii a Jihoafrické republice v celkovém počtu kolem 25 000. Zebra
Grévyho původně obývala území od Jižního Súdánu přes Keňu a Etiopii po Somálsko, dnes přežívá
v několika izolovaných populacích v Keni a Etiopii posledních 2000–2500 jedinců. Keňská populace
v letech 1988–2004 klesla ze 4276 na 1500–2000, poslední odhad založený na sčítání z roku 2007 je
1838–2319 jedinců. Z hlediska ochrany je však alarmující vývoj z let 1988–2006, kdy populace
poklesla o 50–66% za pouhých 18 let. Vývoj etiopské populace je ještě výrazně horší – mezi lety
1980–2003 klesla z 1900 na pouhých 106, tedy pokles o 94% za 23 let!
Osud kriticky ohroženého osla afrického je ještě pochmurnější. V historických dobách obýval rozsáhlé
území zahrnující většinu Sahary od Atlantiku po Rudé moře a odtud jižně po Africký roh, resp. Etiopii a
Somálsko, v dobách prehistorických zřejmě i jih Arabského poloostrova. V současnosti zbývají pouze
dvě malé a izolované divoké populace. První v Etiopii, čítající dnes možná méně než 200 kusů, utrpěla
v posledních 35 letech pokles o více než 95% a zřejmě dále klesá. Druhá v Eritreji, čítající kolem 400
jedinců, je relativně dobře střežená a zřejmě perspektivní. Celková populace v přírodě by tedy mohla
čítat kolem 600 zvířat – jedná se ale o velmi hrubý statistický odhad, neboť při leteckém sčítání v 90.
letech bylo v obou zemích dohromady pozorováno jen 70 jedinců. Osud somálské populace není
znám, ale vzhledem k informacím získaným roku 1997 od pastevců v oblasti posledního výskytu
(udávali méně než 10 zvířat) a dlouhodobé humanitární krizi s četnými hladomory (= extrémní lovecký
tlak na divoká zvířata obecně) je velmi pravděpodobné, že již zanikla. Somálský poddruh osla
afrického má naštěstí prosperující populaci v zoologických zahradách, což se bohužel nepodařilo
zrealizovat u núbijského poddruhu, který je považován za vyhubený. Čas od času se sice objevují
pozorování divokých oslů v rámci jeho původního areálu výskytu (např. východní Egypt), je vždy ale
otázka, zda jde o skutečné divoké osly nebo zdivočelé domácí osly, kteří jsou núbijským divokým
oslům velmi podobní. S rutinním užitím genetických analýz v rámci terénních výzkumů lze očekávat
v budoucnu potvrzení či vyvrácení takových pozorování a v případě potvrzení přežívání oslů
núbijských snad i adekvátní ochranářské kroky.
62
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Pokud jde o celkovou divokou populaci všech poddruhů osla asijského, poklesla za posledních 16 let
o 52%, je roztříštěná na 14 izolovaných subpopulací a vzhledem k pokračujícímu nekontrolovanému
lovu pro maso a kůže se předpokládá další pokles o více než 50%. Současný stav je kolem 25 000
zvířat. Nejhůře jsou na tom středoasijský poddruh kulan (Equus hemionus kulan) a íránský poddruh
onager (E. h. onager) (Moehlman et al. 2013).
Kůň Převalského měl osud neméně pohnutý. Ve 40. a 50. letech 20. stol. byly v přírodě pozorovány již
jen malé skupiny, následoval prudký pokles po druhé světové válce a poslední divoký kůň, hřebec, byl
pozorován roku 1969. Téměř všechna zvířata žijící v zajetí pochází z odchytů mezi lety 1897–1902.
Do Evropy se vesměs dostala pouze hříbata, jejichž matky byly zřejmě často při odchytu zastřeleny,
neboť dospělce nebylo možné pro jejich plachost a rychlost chytit. Na západ se tak dostalo celkem 54
živých hříbat, počet zvířat, která odchyt a transport nepřežila, znám není. Ve druhé vlně odchytů v 30.
a 40. letech bylo odchyceno pouze několik zvířat a většina z nich uhynula. Kůň Převalského pak byl
zachráněn v hodině dvanácté z pouhých 12 reprodukce schopných jedinců žijících v zajetí – 11
pocházelo z odchytů z let 1899–1902 a jeden z odchytu v roce 1947. Chov koně Převalského byl
zpočátku úspěšný jen v několika málo institucích (Askania Nova, Halle/Saale, Gooilust, Cincinnati,
Paříž, New York). Přestože chovatelů bylo mnohem více, nejzásadnější z hlediska počtu chovaných
zvířat, délky chovu, chovných linií a intenzivního přístupu v nejkritičtějších letech se jeví být instituce
tři: ukrajinská chovná stanice Askania Nova, Zoo Praha a mnichovská Zoo Hellabrunn. Zoo Praha
dokonce vede plemennou knihu tohoto charismatického savce. Pražská (tzv. B-linie) linie v sobě
obsahovala jednoho křížence hřebce koně Převalského a klisny mongolského ponyho, ten byl však
přiznaný a bylo i racionálně vyhodnoceno, že dodatečné vyřazení zvířat s vlivem tohoto jedince by
patrně velmi negativně ovlivnilo už tak úzkou genetickou základnu. Zapojení kříženců (jednoho či
dvou) se událo bohužel též v Askanii Nově, takže jediná čistokrevná (či minimálně nejvíce čistokrevná)
je linie A neboli linie mnichovská (viz kapitola 11.3.). To je důvod, proč je v literatuře uváděn různý
počet zakladatelů současné populace – počet 12 zahrnuje jen čistokrevná zvířata, 14 zahrnuje i
uvedené dva křížence. V roce 2008 bylo v plemenné knize evidováno 1872 koní Převalského, přičemž
17
není známo, kolik dalších, avšak neevidovaných žije v rezervacích v severní Číně, kde se repatriace
v přírodě zřejmě také zdařila.
Někteří autoři považují za klíčový faktor úbytku a hromadného vymírání koňovitých už od konce
pleistocénu člověka (Azzaroli 1992). Bohužel stanovení jasných ochranářských priorit je částečně
oslabeno nejednotnými pohledy na taxonomii a fylogenezi koní.
Zdaleka nejvýznamnějším faktorem, který způsobuje dlouhodobý pokles populací divokých
koňovitých, nadále zůstává přímý lovecký tlak člověka a konkurence domácích zvířat. Výmluvným a
aktuálním příkladem, jak rychle je i v moderní době člověk schopen přivést na pokraj zániku velkou
prosperující populaci koňovitých, je příběh poslední původní a ve své době zároveň největší populace
jednoho z poddruhů osla asijského, kulana (Equus hemionus kulan). V rezervaci Badchyz
v Turkmenistánu klesla mezi lety 1993–2000 vlivem pytláctví místní populace z 6000 na 646, tedy
pokles o neuvěřitelných 90% za pouhých sedm let! (V několika repatriačních lokalitách
v Turkmenistánu a Kazachstánu byl počet kulanů kolem roku 2000 odhadován na 1220.) Populace tak
byla zachráněna na poslední chvíli, neboť tempem lovu průměrně 765 jedinců/rok mohla během
několika následujících měsíců zcela zaniknout.
Poněkud jiným příkladem problematiky ochrany koňovitých je program repatriace koně Převalského,
který probíhá od roku 1992 v dikci západních institucí v mongolské části pouště Gobi (lokalita Takhin
Tal/Gobi B). Projekt je založen na předpokladu, že poušť Gobi, kde byla v 60. letech pozorována
poslední divoká zvířata, je vhodným místem pro návrat koně Převalského do přírody (Obr. 43).
Opakované poklesy repatriované populace/stád během cyklicky se opakujících mimořádně krutých
zim s teplotami i kolem –40°C a silnou vrstvou sněhu (tzv. dzud) však naznačují, že některé
z důležitých faktorů v Gobi nejsou pro koně optimální. Následující čísla mluví sama za sebe. V období
1992–2004 bylo do mongolské Gobi dovezeno celkem 90 koní odchovaných v zajetí. Koncem roku
2009 čítala zdejší populace 137 jedinců, z nich však 98 během ledna–února 2010 během dzudu
17
Termín repatriace zde používáme namísto často používaného (i v zahraniční literatuře), avšak významově
odlišného a zavádějícího termínu reintrodukce. Introdukce je zavedení nepůvodního druhu do oblasti mimo
jeho přirozený areál výskytu. Reintrodukce je pak opětovná introdukce (blíže k související terminologii viz Kolář
et al. 2012). V případě navracení druhů do oblastí, kde byly vyhubeny/vyhynuly, bývá někdy používán také výraz
reestablishment.
63
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
uhynulo nebo zmizelo (někteří ze zúčastněných věří, že část pohřešovaných mohla přejít do Číny). Na
tomto místě je důležité zdůraznit, že koním se i po 12 generacích v zajetí již během prvního až
druhého roku hormonální cykly, a tedy i reprodukce (v podmínkách zoo se množí od jara do podzimu),
výměna srsti (dokonce i u koní z Austrálie, kteří mají cyklus obrácený) a zřejmě i ostatní fyziologické
pochody synchronizují s ročními obdobími Střední Asie. Důvodem nezdaru tedy nebude nízká
adaptabilita koní, ale spíše faktory vnějšího prostředí, zejména klima, potravní nabídka a dostupnost
napajedel. Repatriace v Gobi tedy přes veškerou snahu a vysoké náklady nevedly ani po 20 letech
k vytvoření samostatné divoké populace. V oblastech s mírnějším a vlhčím klimatem, delší vegetační
sezonou (= širší potravní nabídka) a množstvím celoročních vodních zdrojů však byly divoké populace
úspěšně založeny jak v Mongolsku, tak (pravděpodobně) v Číně. Příkladem je Národní park Hustain
Nuruu poblíž Ulanbátaru, kam bylo v letech 1992–2000 dovezeno 84 koní z evropských rezervací. Za
stejnou dobu zde i přes nižší počet zakladatelských zvířat vznikla bezmála dvojnásobná prosperující
divoká populace v roce 2012 čítající 260 jedinců (Boyd a King 2011, Kůs 2012). Přes rychlý vznik
očividně prosperující populace je lokalita Hustain Nuruu některými západními zoology považována za
nevhodnou a projekt je opakovaně kritizován. Důvodem je historicky zakořeněné vnímání koně
Převalského jako druhu aridních stepí a polopouští, kde přežívaly jeho poslední zbytky. Nabízí se
přitom přímočaré vysvětlení, že polopoušť představuje suboptimální biotop, kde poslední divocí koně
přežili právě díky extrémním klimatickým a vegetačním poměrům, které Gobi činí neatraktivní pro
místní pastevce, a koně sem tedy byli spíše vytlačeni na okraj svých ekologických možností a přežili
zde jen díky nízkému zalidnění. I na koně Převalského lze s největší pravděpodobností vztáhnout
termín „refugee species“, který byl nedávno formulován na modelu zubra evropského (Cromsigt et al.
2012). Zubr, který je původně prokazatelně druhem lesostepí a řídkých lesů, byl dlouho spojován
s velkými zapojenými lesními komplexy, v nichž se dochovaly jeho poslední dvě divoké populace
(podrobně viz Dostál et al. 2012). Právě a zcela výlučně do rozsáhlých lesních komplexů byl zubr
repatriován po celé 20. stol. Až zkušenosti s vysazováním zubra v nelesních lokalitách v posledních
deseti letech naznačují, že zubrům lesostep, resp. parkovitá krajina, naprosto vyhovuje a nově
založená stáda zde i bez přikrmování, veterinárních intervencí a jiného ochranářského luxusu
prospívají spíše lépe než intenzivně opečovávané populace v lesích. Nelze si tedy neklást otázku, zda
by do budoucna neměly finančně, personálně a logisticky nákladné repatriace koně Převalského
směřovat spíše do relativně vlhčích a úživnějších oblastí původního areálu výskytu, kde prokazatelně
prospívá, nikoliv na jeho klimaticky a vegetačně extrémní okraj.
13. Literatura – divoký kůň
Antonius O. 1928: Beobachtungen an Einhufern in Schönbrunn II. Die mongolischen Wildpferde. Der
Zoologische Garten (Neue Folge) 1: 87–94.
Arbogast R.-M., Clavel B., Lepetz S., Méniel P., Yvinec J.-H. 2002: Archéologie du cheval: des origines
a` la pe´riode moderne en France. Editions Errance, Paris.
Azzaroli A. 1992: Ascent and decline of monodactyl equids: a case for prehistoric overkill. Annales
Zoologici Fennici 28: 1–63.
Baker S. 1993: Survival of the Fittest – A natural history of the Exmoor Pony. Exmoor Books,
Dulverton, Somerset, 249 pp.
Baker S. 2008: Survival of the Fittest – A natural history of the Exmoor Pony, 2nd Edition. Exmoor
Books, Dulverton, Somerset, 256 pp.
Baronsky A. D, Koch P. L., Feren R. S. Wing S. L., Shabel A. B. 2004: Assesing the causes of Late
Pleistocene extinctions on the continents. Science 306: 70–75.
Bartoš L., Bartošová J., Pluháček J., Šindelářová J. 2011: Promiscuous behaviour disrupts pregnancy
block in domestic horse mares. Behavioral Ecology and Sociobiology, 65: 1567–1572.
Bendrey R. 2012: From wild horses to domestic horses: a European perspective. World Archaeology
44: 135–157.
64
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Benecke N. 1994: Zur Domestikation des Pferdes in Mittel- und Osteuropa: Einige neue
archäozoologische Befunde. In: Hänsel B., Zimmer S. (eds.) Die Indogermanen und das Pferd.
Archaeolingua Alapítvány, Budapest, 123–44 pp.
Benecke N. 2006: Late prehistoric exploitation of horses in Central Germany and neighboring areas:
the archaeozoological record. In: Olsen S. L., Grant S., Choyke A., Bartosiewicz L. (eds.) Horses and
Humans: The Evolution of the Human–Equine Relationship BAR International Series 1560, Oxford,
195–208 pp.
Bennett D., Hoffmann R. S. 1999: Equus caballus. Mammalian Species 628: 1–14.
Berger J. 1983a: Ecology and catastrophic mortality in wild horses: implications for interpreting fossil
assemblages. Science 220: 1403–1404.
Berger J. 1983b: Predation, sex ratios, and male competition in equids (Mammalia: Perissodactyla).
Journal of Zoology. 201: 205–216.
Berger J. 1986: Wild Horses of the Great Basin. University of Chicago Press, Chicago, 348 pp.
Berger J. 1987: Reproductive fates of dispersers in a harem-dwelling ungulate: The wild horse. 41–54
pp. In: Chpko-Sade B. D., Tang Halpin Z. (eds.) Mammalian dispersal patterns - The Effects of Social
Structure on Population Genetics. University of Chicago Press, Chicago and London.
Bláha K. 1977: Plemena koní. 555–596 pp. In: Kopecký, J. (ed.) Speciální chov hospodárských zvírat
– 1. SZN, Praha.
de Boer L. E. M., Bouman J., Bouman I. (eds.) 1979: Genetics and heredity diseases of the Przewalski
horse. Foundation for the Preservation and Protection of the Przewalski Horse, Rotterdam, 176 pp.
Bökönyi S. 1974a: History of domestic mammals in Central and Eastern Europe. Budapest: Akadémiai
Kiado.
Bokönyi S. 1974b:.The Przewalsky Horse. Souvenir Press Ltd., London.
Boyd L., Houpt K. A. (eds.) 1994: Przewalski´s horse. The history and biology of an endangered
species. State University of New York Press, Albany, 313 pp.
Boyd L., King S. R. B. 2011: Equus ferus. In: IUCN 2013. IUCN Red List of Threatened Species.
Version 2013.2. <www.iucnredlist.org>. Downloaded on 20 March 2014.
Brewerd D. 1995: Eine kurze Geschichte der Exmoor Pony Society. Epona 8: 9–10.
Brincken von J. 1826: Mémoire Descriptif sur la forêt impériale de Białowieza, en Lithuanie. Annoté et
commenté par Daszkiewicz P, Je˛drzejewska B, Samojlik T. Glücksberg, Warszawa [reprint 2004 by
Editions Epigraf, Paris, in French].
Brook B. W., Barnosky A. D. 2012: Quaternary extinctions and their link to climate change. 179–198
pp. In: Hannah, L. (ed.) Saving a Million Species: Extinction Risk from Climate Change. Island Press,
Washington, DC.
Brugal J.-P., Buisson-Catil J., Helmer D. 2001: L’Aven des Fourches II (Sault, Vaucluse): les dernieres
chevaux sauvages en Provence. Paleo 13: 73–88.
de Bruyn M., Hoelzel A. R., Carvalho G. R., Hofreiter M. 2011: Faunal histories from Holocene ancient
DNA. Trends in Ecology and Evolution 26: 405–413.
Burleigh R., Currant A., Jacobi E., Jacobi R. 1991: A note on some British Late Pleistocene remains of
horse (Equus ferus). 233–237 pp. In: Meadows R, H., Uerpmann H. P. (eds.) Equids in the Ancient
World, Vol. 2. ,Dr Ludwig Reichert Verlag, Wiesbaden.
Bruns U. 1990: Die Wildpferde von Dülmen. 1 Jahr lang Beobachtungen in der Wildbahn. Mit Fotos
von Karl-Heinz Klubescheidt. Hörnemann, Bielefeld 1990.
65
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Bunzel-Drüke M. 2001: Ecological substitutes for wild horse (Equus ferus Boddaert, 1785 = E.
przewalskii Poljakov, 1881) and Aurochs (Bos primigenius Bojanus, 1827). 240–252 pp. In: Gerken B.,
Görner, M. (eds.) Landscape Development with Large Herbivores: New Models and Practical
Experiences, Natur- und Kulturlandschaft 4.
Cai D., Tang z., Han L., Speller C. F., Yang D. Y., Ma X., Cao J., Zhu H., Zhou H. 2009: Ancient DNA
provides new insights into the origin of the Chinese domestic horse. Journal of Archaeological Science
36: 835–842.
Cieslak M., Pruvost M., Benecke N., Hofreiter M., Morales A. 2010: Origin and history of mitochondrial
DNA lineages in domestic horses. PLoS ONE 5: 1–13.
Clutton-Brock J. 1992a: Horse Power. Natural History Museum, London, 192 pp.
Clutton-Brock J. 1992b: The process of domestication. Mammal Review 22: 79–85.
Clutton-Brock J. a Burleigh R. 1991b:. The skull of a Neolithic horse from Grime’s Graves, Norfolk,
England. pp. 242–249. In: Meadows R. H., Uerpmann H. P. (eds.) 1991: Equids in the Ancient World,
Vol. 2. Dr Ludwig Reichert Verlag, Wiesbaden.
Cromsigt J. P. G. M., Graham I. H. K., Kowalczyk R. 2012: The difficulty of using species distribution
modelling for the conservation of refugee species – the example of European bison. Diversity and
Distributions 18: 1253–1257.
Darwin C. 1905: Variation of Animals and Plants under Domestication. 2nd edition. John Murray,
London, 1905.
Dean P. 2013: Exmoorponybreeding.info – osobní sdělení květen 2013.
Deng T. 2006: The fossils of the Przewalski´s horse and the climatic variation of the Late Pleistocene
in China, pp. 12-19. In: Mashkour M. (ed.) 2006. Equids in Time and Spaces. Oxbow, Oxford, viii +
240 pp. Delany, M.J. and Happold, D.C.D., 1979. Ecology of African Mammals. London and New York.
Longman.
Delling M. 2008: Verhaltensanalyse bei Exmoor-Ponys auf Langeland (Dänemark). Preliminary
research report. Georg-August-University of Goettingen, Germany, 15 pp.
Delling M. 2013: Behaviour, interactions and habitat use of European bison (Bison bonasus), Exmoor
ponies (Equus ferus) and Dybowski deer (Cervus nippon hortulorum) in a mixed-species enclosure at
Tierpark Sababurg. Zentrum für Biodiversität und nachhaltige Landnutzung – Sektion Biodiversität,
Ökologie und Naturschutz.
Dierendonck M. C. van, de Vries M. F. W. 1996: Ungulate reintroductions: Experiences with the Takhi
or Przewalski Horse (Equus ferus przewalskii) in Mongolia. Conservation Biology 10: 728–740.
Dostál D., Jirků M., Konvička M., Čížek L., Šálek M. 2012: Návrat zubra evropského (Bison bonasus)
do České republiky: Potenciální přínosy a perspektivní lokality. Česká krajina, Kutná Hora, 120 pp.
Dreslerová G. 2006: Vyhodnocení zvířecích kostí z neolitického sídliště Těšetice-Kyjovice (okr.
Znojmo, Česká republika). Archeologické rozhledy. 58: 3–32.
Duncan P. (ed). 1992: Zebras, Asses and Horses- An Action Plan for the Conservation of Wild Equids.
Gland, Switzerland: IUCN.
Duruttya M. Retrospektívny pohľad na 30 rokov chovu huculov na Muráni. Les XX: 506–512.
Duruttya M. 1997: 25 let chovu huculů v Čechách. Jezdectví 12 XLV: 32.
Dušek J. a kol. 1999: Chov koní. Brázda. Praha, 350 pp.
Ebhardt H. 1958: Verhaltensweisen verschiedener Pferdeformen. Säugetierkundliche Mitteilungen 6:
1–9.
66
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Ebhardt H. 1962: Ponies und Pferde im Röntgenbild nebst einigen stammesgeschichtlichen
Bemerkungen dazu. Säugetierkundliche Mitteilungen 10: 145–168.
Edwards E. H. 1992: Velká kniha o koních. Gemini, Praha, 244 pp.
Edwards E. H. 1993: Eyewitness Handbooks: Horses. Dorling Kindersley Ltd., London.
Eisenmann V. 2002: Discriminating Equus skulls: the Franck´s Index and the new Palatal Index. 9th
ICAZ Conference, Durham - Equids in Time and Space (ed. Marjan Mashkour), pp. 172–182.
Eisenmann V. 2004: Equus: an evolution without lineages? Terra Nostra, Shriften der Alfred-WegenerStiftung 2004/2, 18th International Senckenberg, 4 pp.
Eisenmann V. 1992: Origins, dispersals, and migrations of Equus (Mammalia, Perissodactyla). Courier
Forschungsinstitut Senckenberg 153: 161–170.
Eisenmann V. 2004: Equus: an evolution without lineages? Terra Nostra, Shriften der Alfred-WegenerStiftung 2004/2, 18th International Senckenberg, 4 pp.
Eisenmann V., Mashkour M. 2005. Chevaux de Botaї, chevaux récents et souches possibles de
domestication. In: Gardeisen A. (ed.) 2005. Les équides dans le monde Méditerranéen antique.
Monographies d´archéologie Méditerranéenne, 324 pp.
Ewart J. C. 1904: The multiple origin of horses and ponies. Trans. Highland Agr. Soc. of Scotland, VoI.
16.
Feist J. D., McCullough D.R. 1976: Behaviour patterns and communication in feral horses. Zeitschrift
für Tierpsychologie 41: 337–371.
Fejfar O., Major P. 2005: Zaniklá sláva savců. Academia, Praha, 279 pp.
Forstén A. 1988: The small caballoid horse of the upper Pleistocene and Holocene. Journal of Animal
Breeding and Genetics 105: 161–176.
Forstén A. 1992: Mitochondrial-DNA timetable and the evolution of Equus: Comparison of molecular
and paleontological evidence. Annales Zoologici Fennici 28: 301–309.
Garutt E. W., Sokolov I. I., Salesskaja T. N. 1966: Erforschung und Zucht des Przewalski-Pferdes
(Equus przewalskii Poljakoff) in der Sowjetunion. Zeitschrift für Tierzüchtung und Züchtungsbiologie
82: 377–426.
Gates S. 1979: A study of the ranges of free-ranging Exmoor Ponies. Mammal Review 9: 3–18.
Gates S. 1980: Studies of the ecology of the ree-ranging Exmoor Pony. PhD Thesis. Exeter University,
United Kingdom, 237 pp.
Gates S. 1981: The Exmoor Pony- a wild animal? Nature in Devon 2: 8–30.
Georgescu S. E., Manea M. A., Dudu A., Costache M. 2011: Phylogenetic relationships of the Hucul
horse from Romania inferred from mitochondrial D-loop variation. Genetics and Molecular Research
10: 4104–4113.
Smith C. H. 1841: The natural history of horses. Edinburgh, 356 pp.
Geyer C. J., Thompson E. A., Ryder O. A. 1998: Gene survival in the Asian wild horse (Equus
przewalskii): II. Gene survival in the whole population, in subgroups, and through history. Zoo Biology
8: 313–329.
Goto H., Ryder O. A., Fisher A. R., Schultz B., Kosakovsky Pond S .L., Nekrutenko A., Makova K. D.
2011: A massively parallel sequencing approach uncovers ancient origins and high genetic variability
of endangered Przewalski's horses. Genome Biology and Evolution 3:1096-106. doi:
10.1093/gbe/evr067.
67
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Green P. 2013: The free-living ponies within the Exmoor National Park: their status, welfare and future.
Exmoor National Park, Somerset, 71 pp.
Grigson C. 1978: The craniology and relationships of four species of Bos. 4. The relationships
between Bos primigenius Boj. and B. taurus L. and its implications for the phylogeny of the domestic
breeds. Journal of Archaeological Science 5: 123–152.
Gromova V. 1949: Istorija loscadei (roda Equus) v Starom svete. Trudy Paleontologiceskogo Instituta
XVII(1-2): 1–164 + 1–374.
Groves C. P. 1966: Skull-changes due to captivity in certain Equidae. Zeitschrift für Säugetierkunde
31: 44–46.
Groves C. P. 1974: Horses, asses and zebras in the Wild. Davis & Charles (Holdings), London, 192
pp.
Groves C. P. 1994: Morphology, habitat, and taxonomy, pp. 39-59. In: Boyd L. a Houpt K. A. (eds.)
1994. Przewalski´s horse. The history and biology of an endangered species. State University of New
York Press, Albany, 313 pp.
Groves C. P. 2002: Taxonomy of Living Equidae, pp. 94-107. In: P. D. Moehlman (ed.) 2002. Equids:
zebras, asses and horses. Status survey and conservation action plan. IUCN/SSC Equid Specialist
Group. Gland, Switzerland and Cambridge, 190 pp.
Groves C. P. 2009: The A-line Przewalski horse. News Biosphere Reserve “Askania Nova”. 11: 97–
103.
Groves C. P., Ryder O. A. 2000: Systematics and phylogeny of the Horse, pp. 1–24. In: A. T. Bowling
and A. Ruvinsky (eds.) The genetics of the horse. CABI publishing, Oxford, 527 pp.
Groves C. P., Willoughby D. P. 1981: Studies on the taxonomy and phylogeny of the genus Equus. 1.
Subgeneric classification of the recent species. Mammalia 45: 321–354.
Grzimek B. (ed.) 1975: Grzimek's Animal Life Encyclopedia, volume 12, Mammals III. Van Nostrand
Reinhold, New York.
Guthrie R. D. 1990: Frozen Fauna of the Mammoth Steppe. The story of Blue Babe. The University of
Chicago Press, Chicago and London, 323 pp.
Guthrie R. D. 2005: The Nature of Paleolithic Art. The University of Chicago Press, Chicago and
London, 508 pp.
Guthrie R. D. 2006a: Human–horse relations using Paleolithic art: Pleistocene horses drawn from life.
pp. 61–79. In: Olsen S. L., Grant S., Choyke A., Bartosiewicz L. (eds.) Horses and Humans: The
Evolution of the Human–Equine Relationship. Oxford: BAR International Series 1560.
Guthrie R. D. 2006b: New carbon dates link climatic change with human colonization and Pleistocene
extinctions. Nature 441: 207–209.
Guthrie R. D., Stoker S. 1990: Paleoecological significance of mummified remains of Pleistocene
horses from the North Slope of the Brooks Range, Alaska. Arctic 43: 267–274.
Hacquet B. 1794: Hacquets neueste physikalisch-politische Reisen durch die Dacischen und
Sarmatischen oder Nördlichen Karpathen, Th. 3, Nürnberg.
Harrington C. R. 2002: Yukon horse. Beringian Research Notes 14: 1–4.
Heck H. 1967: Die Merkmale des Przewalskipferdes. Equus 1: 295–301.
Hejcman M., Hejcmanová P., Stejskalová M., Pavlů V. 2014: Nutritive value of winter-collected annual
twigs of main European woody species, mistletoe and ivy and its possible consequences for winter
foddering of livestock in prehistory. The Holocene 24: 659-667.
68
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Hejcmanová M., Stejskalová M., Hejcman M. 2013: Forage quality of leaf-fodder from the main broadleaved woody species and its possible consequences for the Holocene development of forest
vegetation in Central Europe. Vegetation History and Archaeobotany 23: 607–613.
Herodotos.1890: The History of Herodotus, parallel English/Greek, tr. G. C. Macaulay, Macmillan,
London and NY, 397 pp.
Hemmer H. 1990: Domestication. The decline of enviromental appreciation. 2nd edition. Cambridge
University Press, Cambridge, 208 pp.
Heptner V. G. 1934: Notizen über den südrussischenTarpan. Zeitschrift für Säugetierkunde 9: 431–
433.
Heptner V. G. 1955: Zametki o tarpanech. Zool. Žurnal 34: 1404–1423.
Hitrík Š. 1987: Huculský kon. Náš chov, c. 1 : 35–37.
Hoffmann R. 1983: Social organization patterns of several feral horse and feral ass populations in
Central Australia. Zeitschrift für Säugetierkunde 48: 124–126.
Hofreiter M., Barnes I. 2010: Diversity lost: are all Holarctic large mammal species just relict
populations? BMC Biology 8: 46.
Holländer M. 1962: Ksiegi stadne koni fiordzkich, koni huculskich i koników. Tom I. PWRiL, Warszawa,
5–9.
Hučko V. 1996: Chov huculského koňa na Slovensku. In: Perspektiva chovu koní v České republice,
MZLU v Brně, 23. 5.1996.
International Commission on Zoological Nomenclature. 2003: Usage of 17 specific names based on
wild species which are pre-dated by or contemporary with those based on domestic animals
(Lepidoptera, Osteichthyes, Mammalia): conserved. Opinion 2027 (Case 3010). Bulletin of Zoological
Nomenclature 60: 81–84.
Jansen T., Forster P., Levine M. A., Oelke H., Hurles M., Renfrew C., Weber J., Olek K. 2002:
Mitochondrial DNA and the origins of the domestic horse. PNAS 99: 10905–10910.
Jaworski Z. 1997: Genealogical tables of the Polish primitive horse. Polish Academy of Sciences,
Research Station for Ecological Agriculture and Preservation of Native Breeds, Popielno, 180 pp.
Jirků M., Konvička M., Čížek L., Šálek M., Robovský J., Dostál D. 2013: Návrat zubra do České
republiky. Akademický Bulletin, duben: 28–31.
Keppen F. P. 1896: Istorii tarpana v Rossii [History of Tarpan in Russia] Zhurnal Ministerstva
Narodnogo Prosveshcheniya, yanvar, pp. 96–171.
Kaagan L. M. 2000: The horse in late Pleistocene and Holocene Britain. Department of Biology.
University College London, 432 pp.
Kaczensky P., Ganbataar O., Altansukh N., Enkhsaikhan N., Stauffer C. 2011: The danger of having all
your eggs in one basket — winter crash of the re-Introduced Przewalski's horses in the Mongolian
Gobi. PLoS ONE 6(12): e28057. doi:10.1371/journal.pone.0028057.
Kavar T., Dovč P. 2008: Domestication of the horse: Genetic relationships between domestic and wild
horses. Livestock Science 116: 1–14.
Kario W. 1991: Krzemie! M. Hucuły – konie połonin. Wyd. Parol Company, Kraków, pp. 32–60.
Kingdon J. 1979: East African Mammals: An Atlas of Evolution in Africa, Volume III (B). Academic
Press, London, 404 pp.
Klimov V. V., Orlov V. N. 1982: Present status and problems of conservation of Equus przewalskii.
Zoologičeskij Žurnal 61: 1862-1869 [in Russian with English abstract].
69
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Klingel H. 1967: Soziale Organisation und Verhalten freilbender Steppenzebras (Equus quagga).
Zeitschrift für Tierpsychologie 24: 580–624.
Kolankowski L. 1930: Dzieje Wielkiego Księstwa Litewskiego za Jagiellonów. Svazek 1, 1377–1499
(1930), pp. 475.
Kolář F., Matějů J., Lučanová M., Chlumská Z., Černá K., Prach J., Baláž V., Falteisek L. 2012:
Ochrana přírody z pohledu biologa: proč a jak chránit českou přírodu. Dokořán, Praha, 213 pp.
Kuzmina I. E. 1997: Horses of North Eurasia from the Pliocene to the Holocene. Proceedings of the
Zoological Institute, Russian Academy of Sciences 273: 1–224 [in Russian with English abstract].
Kůs E. 2008: Kůň Převalského. Trojský koník, 61 pp.
Kusza S., Priskin K., Ivankovic A., Jedrzejewska B., Podgorski T., Javor A., Mihok S. 2013: Genetic
characterization and population bottleneck in the Hucul horse based on microsatellite and
mitochondrial data. Biological Journal of the Linnean Society 109:54–65.
Kuzmina I. E. 1997: Horses of North Eurasia from the Pliocene to the Holocene. Proceedings of the
Zoological Institute, Russian Academy of Sciences 273: 1–224 [in Russian with English abstract].
Kyselý R. 2005: Archeologické doklady divokých savců na území ČR v období od neolitu po novověk.
Lynx 36: 55–101.
Lau A. N., Peng L., Goto H., Chemnick L., Ryder O. A., Makova K. 2009: Horse domestication and
conservation genetics of the Przewalski´s horse inferred from sex chromosomal and autosomal
sequences. Molecular Biology and Evolution 26: 199–208
Levine M. A. 1999: The origins of horse husbandry on the Eurasian Steppe. Late Prehistoric
Exploitation of the Eurasian Steppe. M. A. Levine, Y. Y. Rassamakin, A. M. Kislenko and N. S.
Tatarintseva. Cambridge, McDonald Institute: 5–58.
Leiský O. 2000: Zpráva o záchrane a chovu huculského kone. Nika, c.1: 24.
Lever C. 1985: Naturalized mammals of the World. London and New York: Longman, 514 pp.
Levy S. 2011: Once & Future Giants: what Ice Age extinctions tell us about the fate of Earth’s larges
animals. Oxford University Press, New York, 255 pp.
Linnaeus C. 1758: Systema naturae per regna tria naturae: secundum classes, ordines, genera,
species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. 1 (10th ed.). Holmiae (Laurentii Salvii). p.
73.
Lippold S., Knapp M., Kuznetsova T., Leonard J. A., Benecke N., Ludwig A., Rasmussen M., Cooper
A., Weinstock J., Willerslev E., Shapiro B., Hofreiter M. 2011: Discovery of lost diversity of paternal
horse lineages using ancient DNA. Nature Communications 2:450 doi: 10.1038/ncomms1447.
Lister A. M., Kadwell M., Kaagan L. M., Jordan W. C., Richards M. B., Stanley H. E. 1998: Ancient and
modern DNA in a study of horse domestication. Biomolecules 2: 267–280.
Lorenzen E. D., Nogués-Bravo D., Orlando L., Weinstock J., Binladen J., Marske, K. A., Ugan A.,
Borregaard M. K., Gilbert M. T., Nielsen R., Ho S. Y. W., Goebel T., Graf K., Byers D., Stenderup J. T.,
Rasmussen M., Campos P. F., Leonard J. A., Koepfli K., Froese D., Zazula G., Stafford T. W. Jr., AarisSorensen K., Batra P., Haywood A. M., Singarayer J. S., Valdes P. J., Boeskorov G., Burns J. A.,
Davydov S. P., Haile J., Jenkins D. L., Kosintsev P., Kuznetsova T., Lai X., Martin L. D., McDonald H.
G., Mol D., Meldgaard M., Munch K., Stephan E., Sablin M., Sommer R. S., Sipko T., Scott E.,
Suchard M. A., Tikhonov A., Willerslev R., Wayne R., Cooper A., Hofreiter M., Sher A., Shapiro B.,
Rahbek C., Willerslev E. 2011: Species-specific responses of Late-Quaternary megafauna to climate
and humans. Nature 479: 359–364.
Lundholm B. 1949: Abstammung und Domestikation des Hauspferdes. Zoologiska Bidrag Från
Uppsala 27: 1–187 + 6 tables.
70
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Ludwig A., Pruvost M., Reissmann M., Benecke N., Brockmann G. A., Castaños P., Cieslak M., Lippold
S., Llorente L., Malaspinas A.-S., Slatkin M., Hofreiter M. 2009: Coat color variation at the beginning of
horse domestication. Science 324: 485–485.
Lusis J. A. 1943: Striping patterns in domestic horses. Genetica 23: 31–62.
Mackenses S. 2005: Untersuchungen zum Sozialverhalten in einer Herde von Exmoorponies (Equus
przewalskii f. caballus) im Vergleich zu einer Przewalskiherde (Equus przewalskii przewalskii).
Diploma Thesis. Georg-August-University of Goettingen, Germany, 216 pp.
Martin P. S. 1973: The discovery of America. Science 179: 969–974.
Martin, P. S., Klein R.G. (eds.) 1984: Quartenary Extinctions: A Prehistoric revolution. University of
Arizona Press, Tucson, AZ, 892 pp.
Marx C., Sternschulte A. 2002: „… so frei, so stark …“ Westfalens wilde Pferde. Klartext, Essen, 270
pp.
McCue M. E., Bannasch D. L., Petersen J. L., Gurr J., Bailey E., Binns M. M., Distl O., Guérin G.,
Hasegawa T., Hill E.W., Leeb T., Lindgren G., Penedo M.C., Røed K.H., Ryder O. A., Swinburne J. E.,
Tozaki T., Valberg S. J., Vaudin M., Lindblad-Toh K., Wade C. M., Mickelson J. R. 2012: A high density
SNP array for the domestic horse and extant Perissodactyla: utility for association mapping, genetic
diversity,
and
phylogeny
studies.
PLoS
Genet.
8:
e1002451. doi: 10.1371/journal.pgen.1002451.
Mellars P. 1994: The Upper Palaeolithic revolution. pp. 42–78. In: Cunliffe B. (ed.) The Oxford
Illustrated Prehistory of Europe. Oxford University Press, Oxford.
Mielke V. 1999: Das Futteraufnahmeverhalten von Przewalskipferden unter seminatürlichen
Haltungsbedingungen. [PhD Thesis. ] – 150 p., Free University of Berlin, Germany.
Misar D. 1992 : Chov koní. Skriptum VŠZ v Brne, 152 pp.
Moehlman P. D., Shah N., Feh C. 2008: Equus hemionus. In: IUCN 2013. IUCN Red List of
Threatened Species. Version 2013.2. <www.iucnredlist.org>. Downloaded on 03 January 2014.
Monard A. M., Duncan P. 1996: Consequences of natal dispersal in female horses. Animal Behaviour
52: 565–579.
Mohr E. 1959: Das Urwildpferd. Die Neue Brehm-Bücherei, A. Ziemsen. Verlag, Wittenberg
Lutherstadt, 144 pp.
Mohr E. 1967: Bemerkungen zum Erscheinungsbild von Equus przewalskii Poljakov, 1881. Equus 1:
350–396.
Mohr E. 1971: The Asiatic Wild Horse. 2nd edition. J.A. Allen and Co., London, 124 pp.
Mohr E., Volf J. 1984: Das Urwildpferd. Die Neue Brehm-Bücherei, A. Ziemsen Verlag, Wittenberg
Lutherstadt, 128 pp.
Musil R. 1987: Vznik, vývoj a vymírání savců. Academia, Praha, 294 pp.
Namtar E. 2010: The report of the mission in National Park Gobi B in April 2010. Equus 17–21.
Nehring A. 1884: Fossile Pferde aus deutschen Diluvial-Ablagerungen und ihre Beziehungen zu den
lebenden Pferden: Ein Beitrag zur Geschichte des Hauspferdes. Paul Parey, 80 pp.
Niven L. 2007: From carcass to cave: Large mammal exploitation during the Aurignacian at Vogelherd.
Germany Journal of Human Evolution 53: 362–382.
Nobis G. 1971: Vom Wildpferd zum Hauspferd. Koin: Bohlau Verlag, 96 pp.
71
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Nowak R. M. 1991: Walker's Mammals of the World, Volume II. 5th Edition. Baltimore and London:
The Johns Hopkins University Press.
Oakenfull E. A., Clegg J. B. 1998: Phylogenetic relationships within the genus Equus and the evolution
of α and θ lobin genes. Journal of Molecular Evolution 47: 772–783.
Oakenfull E. A., Lim H. N., Ryder O. A. 2000: A survey of equid mitochondrial DNA: Implications for the
evolution, genetic diversity and conservation of Equus. Conservation Genetics 1: 341–355.
Olsen S. L. 1996: Horse hunters of the Ice Age. pp. 35–56. In: Olsen S. L. (ed.) Horses through Time.
Boulder, CO: Roberts Rinehart.
Olsen S. L. 2006: Early horse domestication: Weighing the evidence, pp. 81-113. In: Olsen S. L.,
Grant S., Choyke A. M., Bartosiewicz L. (eds.) 2006. Horses and humans: The evolution of humanequine relationships. BAR International Series 1560, 375 pp.
Oakenfull E. A., Lim H. N., Ryder O. A., 2000: A survey of equid mitochondrial DNA: Implications for
the evolution, genetic diversity and conservation of Equus. Conservation Genetics 1: 341–355.
O´Regan H. J., Kitchener A. C. 2005: The effect of captivity on the morphology of captive,
domesticated and feral mammals. Mammal Review 35: 215–230.
Orlando L., Ginolhac A., Zhang G., Froese D., Albrechtsen A., Stiller M., Schubert M., Cappellini E.,
Petersen B., Moltke I., Johnson P. L., Fumagalli M., Vilstrup J. T., Raghavan M., Korneliussen T.,
Malaspinas A. S., Vogt J., Szklarczyk D., Kelstrup C. D., Vinther J., Dolocan A., Stenderup J.,
Velazquez A. M., Cahill J., Rasmussen M., Wang X., Min J., Zazula G. D., Seguin-Orlando A.,
Mortensen C., Magnussen K., Thompson J. F., Weinstock J., Gregersen K., Røed K. H., Eisenmann
V., Rubin C. J., Miller D. C., Antczak D. F., Bertelsen M. F., Brunak S., Al-Rasheid K. A., Ryder O.,
Andersson L., Mundy J., Krogh A., Gilbert M. T., Kjær K., Sicheritz-Ponten T., Jensen L. J., Olsen J. V.,
Hofreiter M., Nielsen R., Shapiro B., Wang J., Willerslev E. 2013: Recalibrating Equus evolution using
the genome sequence of an early Middle Pleistocene horse. Nature 499:74–78. doi:
10.1038/nature12323.
Outram A. K., Stear N. A., Bendrey R., Olsen S., Kasparov A., Zeibert V., Thorpe N., Evershed R. P.,
2009: The earliest horse harnessing and milking. Science 323: 1332–1335.
Peške L. 1977: Zpráva o rozboru osteologického materiálu – Černý Vůl (Praha-západ), Přemýšlení
(Praha-východ), Mlékojedy (Litoměřice), čj. 1908/77. Nepublikovaná zpráva, Archiv nálezových zpráv
Archeologického ústavu AV ČR, Praha, 3 pp.
Peške L. 1986: Domesticated horses in Lengyel cultur? pp. 221–226. In: Cropovský B., Freisinger H.
(eds.) Internationales Symposium über die Lengyel-Kultur, Nové Vozokany. Archeologický ústav
Slovenské akademie věd, Institut für ur- und Frühgeschichte der Universität Wien, Nitra-Wien, 356 pp.
Peške L. 1987: Osteologické nálezy ze sídlištního komlexu Bohnice-Podhoří. In: Fridrichová M. (ed.)
Bylanská kultura ve středních Čechách. Nepubl. kandidátská práce, FF UK Praha, 233 pp.
Petersen J. L., Mickelson J. R., Cothran E. G., Andersson L. S., Axelsson J., Bailey E., Bannasch D.,
Binns M. M., Borges A. S., Brama P. 2013: Genetic Diversity in the Modern Horse Illustrated from
Genome-Wide SNP Data. PLoS ONE 8: e54997. doi:10.1371/journal.pone.0054997.
Pickeralová T. 2004: Encyklopedie koní a poníků. Nakladatelství Slovart, Praha, 384 pp.
Plínius Starší 1855: The Natural History of Pliny. Vol II. Henry G. Bohn, London 1855, 559 pp.
Pohlová L. 2011: Fylogenetické vztahy recentních koňovitých. [Phylogenetic relationship of living
Equidae. MSc. Thesis, in Czech.] – 76 p., Faculty of Science, The University of South Bohemia, České
Budějovice, Czech Republic.
72
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Prescott G. W., Williams D. R., Balmford A., Green R. E., Manica A. 2012: Quantitative global analysis
of the role of climate and people in explaining late Quaternary megafaunal extinctions. Proceedings of
the National Academy of Sciences of the United States of America 109: 4527–4531.
Pruski W. 1960: Hodowla koni. T. I. PWRiL. Warszawa, 788 pp.
Pruvost M., Bellonec R., Benecke N., Sandoval-Castellanos E., Cieslak M., Kuznetsova T., MoralesMuñiz A., O’Connor T., Reissmann M., Hofreiter M., Ludwig A. 2011: Genotypes of predomestic horses
match phenotypes painted in Paleolithic works of cave art. PNAS 108: 18626–18630.
Purzyc H. 2007: Remarks on the history of breeding Hucul Horses. Acta Scientiarum Polonorum:
Medicina Veterinaria 6: 69-76.
Radvan J. 2000: Hucul a jeho zbarvení. Jezdectví-2000/4: 16–17. Radvan J. 2002: Původ a typ
huculského koně - Jezdectví 2002/5: 34–36.
Radvan J. 2001: Linie huculských koní. Jezdectví 2001/12.
Radvan J. 2003: Posuzování původu huculských koní. Jezdectví 2003/3.
Rákosová V. 2011: Kvartérní vývoj koňovitých v ČR. Bakalářská práce. [Quaternary evolution of
horses in CR. BSc. Thesis, in Czech.] – 41 p., Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta,
Ústav geologie a paleontologie, Praha. Rees L. 1992: Horse Sense. BBC Wildlife 10: 34–42.
Rees L. 1985: The Horse 's Mind. London. Stanley Paul. 224 pp.
Rees L. 1993: A steppe in the right direction. BBC Wildlife 11: 22–28.
Röhrs M., Ebinger P. 1998: Sind Zooprzewalskipferde Hauspferde? Berliner und Münchener
Tierärztliche Wochenschrift 111: 273–280.
Robovský J. 2009: Przewalski horse: a review of controversies over its taxonomy, phylogeny and fullbloodedness. Equus, p. 57–112.
Robovský J. 2012: Muss die A-Linie des Przewalski-Pferdes Teil einer wissenschaftlich fundierten
Erhaltungsstrategie der Art werden? ZGAP Mitteilungen 28: 23–28.
Rubenstein D. I. 1981: Behavioural ecology of island feral horses. Equine Veterinary Journal 13: 27–
34.
Rudman R. 1998: The social organisation of feral donkeys (Equus asinus) on a small Caribbean island
(St. John, US Virgin Islands). Applied Animal Behaviour Science 60: 211–228.
Seal U. S., Foose T., Lacy R. C., Zimmermann W., Ryder O., Princée F. 1990: Przewalski horse Equus
przewalskii. Global Conservation Plan Draft. CBSC, SSC, IUCN, Apple Valley, Minesota, 228 pp. +
App.
Schäfer M. 1993: Die Sprache des Pferdes. Frankh Kosmos, Stuttgart, 263 pp.
Scharff R. F. 1899: History of the European fauna. Reprint: Reitell Press, 2010, 374 pp.
Siemion I. Z. 1996: Prace chemiczno-analyticzne Baltazara Hacqueta. Analecta 5/2: 95–125.
Skorkowski E. 1938: Badania nad systematyka̜ konia. Prace rolniczo-leśne, Polska Akademia
Umieje̜tności, Vol. 32. Gebethner i Wolff, 125 pp.
Skorkowski E. 1946: Systematics of the Horse and the Principles of His Breeding. 24 pp.
Sokolov I. I. 1959: Fauna SSSR, Mlekopitajuščie, Tom 1, Vyd. 3 – kopytnye zveri (otrjady
Perissodactyla i Artiodactyla). Izdatelstvo Akademii Nauk SSSR, Moskva, 340 pp.
Spasskaja N. a Kůs E. 2003: The exterior pecularities of Equus przewalskii Poljakov, 1881. Gazella
30: 90–99.
73
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Spasskaja N. N., Pavlinov I. J. 2008: Sravnitelnaja kraniometrija „šatilovskogo tarpana“ (Equus
gmelini Antonius, 1912): problema vidospecifičnosti. Sb. Tr. Zoomuzeja. t. 49 („Zoologičeskije
isledovanija“). 428–448 pp.
Speed J. G., Etherington M. G. 1952: The Exmoor pony – and a survey of the evolution of horses in
Britain. Part I. British Veterinary Journal 108: 329-338.
Speed J. G., Etherington M. G. 1953: The Exmoor pony - and a survey of the evolution of horses in
Britain. Part II. British Veterinary Journal 109: 15–20.
Speed J. G., Speed M. G. 1977: The Exmoor pony: Its origins and chararacterictics. Countrywide
Livestock Ltd. Devon.
Starzewski T. 1927: O koniu huculskim w Polsce. Rocz. Nauk Roln. i Leśn., Poznań. 1–37.
Stachurska A., Brodacki A., Grabowska J. 2012: Allele frequency in loci which control coat colours in
Hucul horse population. Czech Journal of Animal Science 57: 178–186.
Stewart J. R. a Lister A. M. 2001: Cryptic northern refugia and the origins of the modern biota. Trends
in Ecology & Evolution 16: 608–613.
Sommer R. S., Benecke N, Lõugas L., Nelle O., Schmölcke U. 2011: Holocene survival of the wild
horse in Europe: a matter of open landscape? Journal of Quaternary Science 26: 805–812.
Štrupl J. a kol. 1983 : Chov koní. Príroda, Bratislava. 424 pp.
Šlechtitelský program huculského koně. 2009: Asociace chovatelů huculského koně. Pardubice, 9 pp.
Turner J. W. Jr., Morrison M. L. 2001: Influence of predation by mountain lions on numbers and
survivorship of a fral horse population. Southwestern Naturalist 46: 183–190.
Tscherski J. D. 1893: Wissensch Resultate etc. Pospliotz. Säugethiere. Mem. Akad. Sci. St.
Petersburg.
Uphyrkina O., O'Brien S. J. 2003: Applying molecular genetic tools to the conservation and action plan
for the critically endangered Far Eastern leopard (Panthera pardus orientalis). Comptes Rendus
Biologies 326: 93–97.
Vilà C., Leonard J. A., Götherström A., Marklund S., Sandberg K., Lidén K., Wayne R. K., Ellegren H.
2001: Widespread origins of domestic horse lineages. Science 291: 474–477.
Veselovský J. a Volf J. 1964: Breeding and care of rare Asian equids at Prague Zoo. International Zoo
Yearbook 5: 27–28.
Vetulani T. 1928: Weitere Studien über den polnischen Konik (polnisches Landpferd). Bull. De
l´Academie Polonaise des Sciences et des Lettres, Serie B. Kraków, 111 pp.
Vera F. W. M. 2000: Grazing Ecology and Forest History, 1. edition, CABI Publishing, New York, 506
pp.
Volf J. 1967: Der Einfluss der Domestikation auf die Formentwicklung des Unterkiefers beim Pferd.
Equus 1: 401–406.
Volf J. 1977: Koně, osli a zebry. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 148 pp.
Volf J. 1984: Spricht die Hängemähne bei Przewalskipferden (Equus przewalskii Polj., 1881) gegen
Reinblütigkeit? Der Zoologische Garten (Neue Folge) 54: 339–348.
Volf J. 2002: Odysea divokých koní. Academia, Praha, 142 pp.
Wallner B., Brem G., Müller M., Achman R. 2003: Fixed nucleotide differences on the Y chromosome
indicate clear divergences between Equus przewalskii and Equus caballus. Animal Genetics 34: 453–
456.
74
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Wallner B., Vogl C., Shukla P., Burgstaller J., Druml T., Brem G. 2013: Identification of genetic variation
on the horse Y chromosome and the tracing of male founder lineages in modern breeds. Plos One 8:
015. doi:10.1371/journal.pone.0060015.
Warmuth V., Eriksson A., Bower M. A., Canon J., Cothran G. 2011: European domestic horses
originated in two Holocene refugia. PLoS ONE 6: e18194. doi:10.1371/journal.pone.0018194.
Warmuth V., Erikssona A., Bowerb M. A., Barkerb G., Barrettb E., Hanksc B. K., Shuicheng L.,
Lomitashvilie D., Ochir-Goryaevaf M., Sizonovg G. V., Soyonovh V., Manica A. 2012: Reconstructing
the origin and spread of horse domestication in the Eurasian steppe. PNAS 109: 8202–8206.
Warmuth V., Manica A., Eriksson A., Barker G., Bower M. 2013: Autosomal genetic diversity in nonbreed horses from eastern Eurasia provides insights into historical population movements. Animal
Genetics 44:53–61.
Weinstock J., Willerslev E., Sher A., Tong W., Ho S. Y. W. 2005: Evolution, systematics, and
phylogeography of Pleistocene horses in the new world: A molecular perspective. PLoS Biology 3:
1373–1379.
West D. Horse hunting in Central Europe at the end of the Pleistocene. In: Olsen S. L., Grant S.,
Choyke E., Bartosiewicz L. (eds.) Horses and Humans: The Evolution of the Human–Equine
Relationship. Oxford: B.A.R. International Series 1560. 2006. pp. 25–47.
Willmann R. 1990: Das halbwilde Kleinpferd des Exmoors I. Wildtiere in Gehegen 6: 114–115.
Willmann R. 1991: Das halbwilde Kleinpferd des Exmoors II. Wildtierhaltung 8: 10–11.
Willmann R. 1997: Lebt Europas Urpferd? Sielmanns Abenteuer Natur 5: 40–43.
Willmann R. 1999: Das Exmoor- Pferd: eines der ursprünglichsten halbwilden Pferde der Welt. Natur
und Museum 129: 389–407.
Willmann R. 2005: Das Exmoor-Pony: eine der bemerkenswertesten Pferderassen der Welt. Epona 8:
6–9.
Willmann R. 2008: Pferdeverhalten unter naturnahen Bedingungen. Pferdemarkt 5/6: 144–147.
Willoughby D. P. 1975: Growth and nutrition in the horse. A.S. Barnes, South Brunswick and New
York, 194 pp.
Woodman P. C. 1978: The Mesolithic in Ireland: Hunters-Gatherers in an Insular Environment. B.A.R.
British Series No. 58, 360 pp.
Woodward, S.L 1991. Late Pleistocene North American equids: Why a widespread large mammal may
be sparsely represented in early archaeological sites In Beamers, Bobwhites, and Blue-Points:
Tributes to the career of Paul W. Parmalee, eds. J R. Purdue, W E Klippel and B W Styles, 26 1-72
Illinois State Museum Scientific Papers, Volume 23.
Woodward S. L. 1979: The social system of feral asses (Equus asinus). Zeitschrift für Tierpsychologie
49: 304–316.
Xu Y. C., Fang S. G., Li Z. K. 2007: Sustainability of the South China tiger: implications of inbreeding
depression and introgression. Conservation Genetics 8: 1199–1207.
Zeuner F. E. 1963: A History of domesticated animals. London: Hutchinson, 560 pp.
Zimmermann W. 2009: The domestic trait(s) in the A-line of Przewalski´s horses (Equus ferus
przewalskii). Equus 3: 229–255.
75
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
14. Pozitivní vliv přirozené pastvy na biodiverzitu
Jednou z hlavních pohnutek k sepsání této práce bylo poskytnutí jednoho z teoretických podkladů pro
iniciativu autorů, která má za cíl návrat extenzivní, přírodě blízké pastvy velkých býložravců,
specializovaných spásačů, konkrétně (polo)divokých koní, (polo)divokého skotu a zubra evropského,
do vybraných úseků české krajiny (Obr. 67). Nemá, a ani se nemůže jednat o obnovení pravěké
krajiny před příchodem člověka (viz Box 2). Za prvé o jejím fungování a struktuře máme stále ještě
nejasné představy, přestože je zhruba tři desítky let předmětem diskuzí (totéž se týká vlivu velkých
býložravců). Za druhé v ní vždy budou přinejmenším částečně chybět velcí predátoři a další
fenomény. Extenzivní pastva velkých býložravců však má do přírody vrátit chybějící dynamiku a má
být nástrojem velkoplošného a dlouhodobě udržitelného managementu nelesních a navazujících
lesních biotopů. Jelikož jsou cílové druhy býložravců zároveň ohroženými druhy či plemeny (zubr,
exmoor pony), může založení nových populací otevřít nové oblasti pro jejich ochranu in-situ v širším
slova smyslu. Velcí býložravci často velmi intenzivně a pozitivně ovlivňují vegetaci i faunu ve svém
okolí, lze proto mluvit o repatriaci klíčových organismů, s nimiž se naše příroda vyvíjela tisíce let.
Posledních několik století bez nich tak vlastně představuje nenormální stav. V neposlední řadě má
existence polodivokých stád a populací velkých býložravců potenciál zajistit za zlomkové náklady,
nebo dokonce se ziskem, management vybraných oblastí, o které v současnosti nákladně a mnohdy
nedostatečně pečujeme konvenčními managementovými metodami (sečení, pastva domácích zvířat).
Níže proto uvádíme stručný přehled širších historických souvislostí mezi pastvou a biodiverzitou,
následovaný příklady vlivu extenzivní pastvy velkých býložravců na různé typy biotopů a skupiny
organismů.
Řada středoevropských nelesních biotopů prokazatelně přečkala klimatické optimum atlantiku, kdy
18
rozloha lesů dosáhla svého maxima, a jejich původ tedy nelze považovat za zcela antropogenní.
Tuto teorii podporuje také skutečnost, že na rozdíl od holocénu, který je s činností člověka
neoddělitelně spjat, byla evropská krajina předchozího interglaciálu, tedy bez vlivu člověka a se silným
vlivem megafauny, více otevřená než na počátku holocénu (Sandom et al. 2014).
S výjimkou extrémně nepříznivých stanovišť však patrně bylo pro udržení bezlesých biotopů zapotřebí
nějaké formy disturbancí. Krátkodobou, intenzivní, stejně jako dlouhodobou středně až málo intenzivní
složku disturbančního režimu (podle regionu, vegetace a složení místní megafauny) mohla z velké
části zajišťovat činnost velkých herbivorů. Tlak velkých býložravců může zpomalit vývoj ekosystému
od bylinných společenstev k lesům, a udržet tak rostlinná společenstva v raných stadiích sukcese.
V přirozených společenstvech však tyto procesy zajišťuje širší spektrum různých herbivorních
strategií. Od neolitu byli původní divocí kopytníci plošně nahrazováni domestikovanými druhy, navíc
v kombinaci s jinými antropogenními aktivitami (Sádlo 2010, Ložek 2007, Sádlo et al. 2008). Člověk a
domácí zvířata však na divoké kopytníky plynule navázali a svou činností bezlesí dále udržovali a
postupně jej dokonce výrazně rozšiřovali. Nejrůznější nelesní biotopy a na ně vázaná biota tak byly
tradičními zemědělskými postupy včetně (přírodní pastvě velmi blízké) potulné pastvy domácího
dobytka udržovány až do poloviny 20. stol.
Přibližně od druhé poloviny 20. stol. došlo k intenzifikaci zemědělství doprovázené opouštěním dříve
velmi různorodých zemědělských a lesnických postupů, chemizaci a vzniku ostrých kontrastů mezi
jednotlivými složkami krajiny (louky, pole, lesy atd.), resp. vymizení postupných přechodů mezi nimi.
To vše dohromady vedlo v západním světě k dlouhodobému trendu poklesu biodiverzity. V posledních
desetiletích navíc dochází v mnoha regionech k ústupu intenzivního zemědělství a nevyužitá půda
zůstává ležet ladem (Cremene et al. 2005, Coffin et al. 1996). Děje se tak nejen ve středních a
vyšších polohách, ale i v polohách nižších, zejména v zemědělsky hůře využitelných oblastech, jako
18
Různými aspekty a z různých úhlů pohledu se vzrušující problematikou vývoje evropské krajiny a vegetace od
konce posledního glaciálu po současnost zevrubně zabývá hned několik zdařilých českých knih (Ložek 2007,
Pokorný 2011, Sádlo et al. 2008), stručné a velmi výstižné souhrny jsou k dispozici v některých nových
učebnicích a monografiích (Kolář et al. 2012, Sádlo 2010).
76
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
jsou podmáčené plochy, záplavové oblasti vodních toků, svažité a jinak špatně dostupné polohy a ve
stále vzrůstající míře také méně produktivní orná půda. Spolu s opouštěním zemědělské půdy dochází
také k výraznému snižování počtů hospodářských zvířat (Prins a Gordon 2008). Na tomto místě je
potřeba upozornit, že samotné zvýšení živočišné produkce doprovázené pastvou dobytka nemusí pro
biodiverzitu nutně znamenat přínos. Jedná se totiž většinou o vysoce produkční, intenzivní pastevní
systémy, které jsou zejména z důvodu příliš jednotvárné a intenzivní pastvy, zhutňování půdy,
kumulace výkalů/živin, vzniku nedopasků a často též trvalé zátěže chemikáliemi z veterinárních
přípravků biologicky v podstatě sterilní (Strong et al. 1996). Jelikož se všude na konvenčních
pastvinách pase prakticky stejně, vzniká jen jeden typ prostředí, navíc s výše uvedenými neblahými
charakteristikami. V neposlední řadě je problém v tom, že většina pastvy je v současnosti soustředěna
do středních a vyšších poloh, nikoliv do nížin, kde je ovšem koncentrována většina biodiverzity která
by z ní potenciálně mohla profitovat.
BOX 2. Mamutí step byla výrazně pestřejší. Dosud byla mamutí step vnímána jako poměrně
jednotvárný biotop, kterému dominovaly traviny. Nedávno publikovaný výzkum provedený na 240
vzorcích permafrostu z 21 reprezentativních lokalit napříč holarktickou oblastí (tedy Arktidou Eurasie a
Ameriky), konkrétně ve Skandinávii, na Sibiři, Aljašce a v Kanadě ukázal, že mamutí step byla
floristicky bohaté společenstvo s převahou dvouděložných, převážně hmyzem opylovaných bylin
(Willerslev et al. 2014). Uvedená studie dokonce uvádí, že traviny představovaly maximálně 20%
biomasy. Byliny opylované hmyzem produkují minimum pylu, proto často téměř chybí v pylových
analýzách, na nichž je založena drtivá většina předchozích rekonstrukcí vegetace mamutích stepí.
Výzkum byl založen na DNA barcodingu, který odhalí i taxony, po kterých nezůstane ani pyl ani
identifikovatelné makrozbytky. Bohatě zastoupeny byly například blatouchy, koniklece, kopretiny,
vratiče, řebříčky, pelyňky a mnoho dalších. Analyzovány byly jak vzorky permafrostu, tak obsahu
trávicích traktů mamutů, srstnatých nosorožců, koní a bizonů, které potvrdily, že uvedené spektrum
rostlin bylo megafaunou také spásáno. Podobné výsledky sice již dříve naznačovaly studie rostlinných
makrofosilií, ale tyto poznatky byly většinou potlačeny velkou kvantitou palynologických studií
zdůrazňujících význam trav (Willersley et al. 2014, pro review viz Ukrainsteva 2013, van Geel et al.
2008, 2011). Ukazuje se, že naše dosavadní poznatky o glaciální vegetaci založené téměř výlučně na
pylových analýzách silně nadhodnocovaly zastoupení větrem opylovaných rostlin produkujících velká
množství pylu (zejména trávy, jehličnany a břízy). Potrava glaciální megafauny byla tedy zřejmě
nutričně kvalitnější, než se předpokládalo. Dominance dvouděložných bylin mohla být do značné míry
dána intenzivním sešlapem velkých kopytníků, který podporoval obnovu závislou na ploškových
disturbancích, navíc v součinnosti s permanentním hnojením trusem, které bylo z hlediska ročního
cyklu spíše periodické, avšak znatelné a hlavně pravidelné a dlouhodobé (pozn. autorů).
Otevřené biotopy, které se po tisíciletí vyvíjely pod tlakem pastvy, jsou tak v současnosti vážně
ohroženy zarůstáním konkurenčně silnými, často invazními/expanzivními bylinami a posléze
dřevinami. Jedná se především o stanoviště, jejichž existence je pastvou přímo podmíněna, jako
například vřesoviště, poháňkové pastviny nebo stepní vegetace suchých stanovišť. Extenzivní pastva
zvyšuje druhovou diverzitu a prostorovou heterogenitu i zemědělsky využívaných biotopů
v hospodářské krajině, jako jsou ovsíkové a trojštětové louky, nebo vegetace širokolistých suchých
trávníků (Chytrý et al. 2001). Oproti sečení je z pohledu diverzity výhodou pastvy časová a prostorová
heterogenita, která vyplývá z dostupnosti potravy a vody, charakteru terénu a sociálního chování
zvěře. Další výhodou je vyrovnaná živinová bilance a v neposlední řadě selektivita. Té je nejlépe
dosaženo při zastoupení většího množství herbivorních potravních strategií na celé škále od
okusovačů po spásače (Mitchell a Kirby 1990, Bailey et al. 1996, Pastor et al. 1997, Wang et al.
2006). V systému se tak více objevuje nejen větší diverzita trav, ale též dvouděložné hemikryptofyty
s přízemními růžicemi a druhy, které se herbivorům chemicky či jinak brání. Ty pak následně vytváří
mikrostanoviště pro druhy na pastvu náchylné. Selektivita spolu s mechanickým narušováním drnu
kopyty zároveň otevírá prostor slabě kompetitivním druhům rostlin raných sukcesních stadií.
77
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
14.1. Suchozemské biotopy a rostliny
Mezi biotopy nejohroženější ústupem od tradičního hospodaření, včetně pastvy, patří suché trávníky.
Disturbance extenzivní pastvou jednak napomáhá udržení otevřených stanovišť, jednak zvyšuje
diverzitu potlačováním silných širokolistých kompetitorů jako např. válečky prapořité (Brachypodium
pinnatum), která dominuje v nesečených trávnících, nebo sveřepu vzpřímeného (Bromus erectus)
v kosených porostech a dává prostor nižším úzkolistým travám, např. kostřava žlábkatá (Festuca
rupicola) nebo dvouděložné rostliny (Obr. 65–66) jako hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides), řada
rozrazilů (Veronica spp.), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides) a drobnější zástupci čeledi
Fabaceae, kteří sice tvoří preferovanou potravu, ale zároveň jsou herbivory šířeni. Podporuje i vzácné
stepní trávy, jako je rod kavyl (Stipa), který zahrnuje i kriticky ohrožené zástupce (např. S. zalesskii).
Při vhodném načasování prospívá pastva i suchým trávníkům s výskytem orchidejí. Je-li cílem
ochrana konkrétních druhů orchidejí, je nutno brát v potaz jejich fenologii – např. z jara kvetoucím
druhům (Orchis morio, Dactylozhiza sambucina aj.) vyhovuje pastva od června, ale pro druhy kvetoucí
později (např. Platanthera bifolia) je vhodná kombinace dřívějšího sečení a podzimní pastvy
(Jersáková a Kindlmann 2004).
Nejen otevřená stanoviště, ale také světlé lesy a křoviny jsou ohroženými biotopy udržovanými
pastvou a spolu s nimi mizí i jejich bylinný podrost. Některé druhy orchidejí jako vstavač nachový
(Orchis purpurea) a střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus) nebo zástupci rodu hořeček
(Gentianella) upřednostňují mezernatá stanoviště s množstvím křovin a světlých lesů, která bývají též
formována pastvou. Zvonovec liliolistý (Adenophora liliifolia) a hrachor panonský (Lathyrus
pannonicus) jsou příklady ohrožených druhů pastevních lesů. Není bez zajímavosti, že zde zmíněné
druhy profitují v biotopech udržovaných megaherbivory, ale přímý okus jim vadí. To dobře ilustruje, jak
netriviální, a tedy nesnadno odvoditelné mohou být ekologické procesy spouštěné a udržované
přirozenou pastvou.
Dodejme, že ne pro všechna stanoviště je dlouhodobá pastva vhodná. Uvádí se, že především vlhkým
stanovištím, např. vlhkým pcháčovým loukám či prameništím, neprospívá přílišný sešlap a
obohacování živinami (např. Chytrý 2011, Mládek et al. 2006). I zde však jistě může prospět občasné
narušení drnu a odstranění biomasy přepasením, následované delší dobou jeho absence. Mládek et
al. (2006) uvádějí, že na narušených místech pak dobře prosperují některé ohrožené druhy rostlin,
např. skřípina smáčknutá (Blysmus compressus), bařička bahenní (Triglochin palustris) a zeměžluč
spanilá (Centaurium pulchellum).
14.2. Motýli
Hmyz je nejpočetnější skupinou organismů na naší planetě, takže nepřekvapí, že pastva prospívá
mnoha druhům a skupinám. Ze všech diskutovaných zástupců fauny existuje snad nejvíc argumentů
o užitečnosti přirozené pastvy pro zástupce řádu motýlů (Lepidoptera). Přesto jde i v této skupině
vesměs o argumenty nepřímé, odvozené ze studií a ochranářských projektů primárně zaměřených na
jiné fenomény. Většina dobře propracovaných argumentů se týká tzv. denních motýlů – druhově
nepočetná, ale dobře prozkoumaná skupina (srov. Beneš et al. 2002). Z poslední doby však přibývá i
argumentů pro mnohem početnější skupinu motýlů nočních (např. Pavlíková a Konvička 2012).
Je poměrně dobře známo, že prakticky žádní středoevropští denní motýli neobývají uzavřené lesy
(Shreeve a Mason 1980). Už méně známo je, že ani vegetačně a strukturálně homogenní plochy
nelesních stanovišť, byť třeba fytocenologicky „kvalitních“, zpravidla nehostí druhově bohatá
společenstva motýlů. Druhově nejbohatšími stanovišti jsou naopak výseky krajiny s bohatou a
jemnozrnnou stanovištní mozaikou, velkou denzitou různých ekotonů, lemů, přechodů mezi
vegetačními jednotkami a vysokou frekvencí různě intenzivních, spíše však maloplošných disturbancí,
následovaných sukcesními procesy. Nejvíce motýlů tudíž najdeme ve výsecích „staré“, tradičně
obhospodařované nebo čerstvě opuštěné kulturní krajiny, do níž jednoznačně patří různorodá činnost
hospodářských zvířat (Spitzer et al. 2009, Dover et al. 2011). Srovnatelně bohatými stanovišti však
jsou i lokality, kde činnost zvířat nahrazují jiné faktory – například předpolí těžeben minerálních surovin
78
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
(Beneš et al. 2003), periferie sídel (Konvička a Kadlec 2011) nebo vojenské prostory (Čížek et al.
2013, viz Obr. 64). Ekologicky to lze vysvětlit poměrně jednoduše. Většina druhů motýlů (ale i jiného
hmyzu) využívá v různých fázích života a k různým aktivitám různorodé zdroje – např. larvální živnou
rostlinu, nektar, výrazné orientační body pro párovací chování, osluněné plošky pro termoregulaci,
úkryty k přečkání nepříznivého počasí, jiné typy úkrytů pro kuklení – a protože mobilita jedinců, a tudíž
i možnost nalezení prostorově vzdálených zdrojů jsou u hmyzu poměrně omezené, musí se tyto různé
zdroje nacházet v relativně těsné blízkosti (Dennis et al. 2013). Čím různorodější bude lokalita, tím
více bude hostit druhů, a čím jemnozrnnější bude mozaika různých podmínek na lokalitě, tím
početnější budou jejich populace.
Ke zmíněnému poznání vedla poměrně dlouhá cesta, jejímiž pomyslnými milníky byly (a) zjištění, že
řada druhů motýlů má specifičtější nároky než jejich živné rostliny a že často preferují živné rostliny
nějakým způsobem stresované, rostoucí na extrémních stanovištích (např. Thomas a Simcox 2005);
(b) objev, že většina charakteristicky lesních denních motýlů vyžaduje časté vznikání raně sukcesních
ploch v lesích, v minulosti zajišťované historicky překonanými hospodářskými postupy (nízké a střední
lesy, lesní pastva (Warren 1987, Freese et al. 2005, Konvička et al. 2008a, viz Obr. 60)); (c) poznání,
že péče o nelesní chráněná území nesmí jen napodobovat v minulosti praktikované hospodářské
postupy, ale musí tak činit různorodě, po malých plochách (Morris 2000, Konvička et al. 2012b); (d)
odhalení velkého druhového bohatství přehlížených průmyslově či jinak narušených stanovišť (Tropek
et al. 2010); (e) poznání klíčového významu krajinné heterogenity pro biodiverzitu (např. Švancarová
et al. 2014); a konečně (f) selhání dobře míněných snah udržet motýlí diverzitu prostřednictvím sice
relativně benigních, přesto však shora reglementovaných a centralizovaných „ekologických“ dotací do
zemědělství a péče o krajinu (Dover et al. 2011). Postupně se rýsující obraz ukazoval, že evropská
motýlí fauna je závislá na lidské činnosti, provozované ovšem technikami a v rozměrech 19. stol., a
otevíral palčivou otázku, jak by vypadala „přirozená“ stanoviště drtivé většiny evropských druhů, kde
přirozenost chápeme jako úplnou absenci jakékoli lidské činnosti v krajině.
Odpověď je nasnadě, jakmile si uvědomíme, že prakticky všechny dnešní druhy hmyzu jsou mnohem
starší než holocénní vývoj středoevropské přírody. Hmyzí druhy polootevřených a současně
různorodých stanovišť – tedy většina středoevropské bioty a prakticky všichni její ohrožení zástupci –
tedy prodělaly svou evoluční historii v krajině ovlivňované velkými herbivory a do současnosti přežily
jen díky udržení činnosti zvířat v krajině v rámci tradičního zemědělství. Prosazení přirozené pastvy
tudíž představuje možná jedinou šanci, jak udržet bohatou motýlí faunu na větších krajinných celcích a
bez nutnosti neustálých, finančně náročných technických opatření s nejistou dlouhodobou
perspektivou. V závislosti na cílových lokalitách zajistí znovuobnovení přirozené pastvy stanovištní
podmínky pro druhy světlých lesů (např. jasoň dymnivkový, hnědásek osikový, okáč jílkový), prakticky
všechny druhy nelesních stanovišť, od druhů preferujících „zanedbanější“ vysokostébelnou až
křovinatou fázi (např. modrásek ligrusový, okáč ovsový, ostruháček kapinicový) po druhy vyžadující
časté disturbance (např. modrásek komonicový, okáč šedohnědý, soumračník skořicový). Zejména
však přirozená pastva představuje perspektivu pro druhy, které vyžadují existenci jemné disturbančněsukcesní mozaiky na velkých plochách, a které tudíž neumíme efektivně chránit současnými
„zahradnickými“ postupy. Právě ony jsou, nikoli překvapivě, našimi nejohroženějšími motýly vůbec;
stačí jmenovat okáče bělopásného (Novotný a Konvička 2010), okáče skalního (Kadlec et al. 2010)
nebo perleťovce fialkového (Spitzer et al. 2009b, a nepublikovaná data autorů).
V neposlední řadě stojí za zmínku, že byť plánované projekty přirozené pastvy nebudou mířeny na
stanoviště všech uvedených druhů, budou mířeny do dosud nejbohatších motýlích lokalit – vojenských
prostor –, kde se některé zmíněné druhy donedávna vyskytovaly. Úspěšný management krajiny
velkými herbivory tak může připravit pole pro budoucí repatriace některých motýlů, kteří dnes v ČR
obývají poslední lokality (např. okáč skalní, hnědásek osikový, okáč šedohnědý aj.), případně již
vyhynuli (z denních motýlů např. okáč hnědý, z nočních motýlů např. přástevník pryšcový).
79
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
14.3. Brouci a jiný hmyz
Že pastva prospívá tvorům koprofilním, tedy chrobákům, chrobáčkům, hnojníkům, množství much a
dalším, kteří ke svému životu potřebují pravidelný přísun čerstvého trusu a zároveň jsou nezbytní
k jeho rychlému odstranění z pastvin, napadne asi každého. Ano, útlum pastvy ve 2. pol. 20. stol.
znamenal dramatický pokles až vymizení mnoha koprofilních druhů. Dnes se pastva do krajiny vrací,
ovšem z tohoto návratu bohužel neprofitují zdaleka všechny druhy, které její pokles postihl. Pastva se
totiž vrátila prakticky jen do vyšších a středních poloh, zatímco nejvyšší diverzitu koprofilů, tak jako
ostatně všeho hmyzu, najdeme v nížinách. Tam jsou sice pasena mnohá chráněná území, jenže
zvířata bývají převážena z jedné rezervace do druhé, a na místě tak pobývají jen občas a krátce.
Většina koprofilů ale potřebuje přísun trusu buď trvalý, nebo v přesně danou část sezony, přičemž
obojího lze finančně a technicky efektivně docílit jedině časovou kontinuitou pastvy. Právě tuto
zásadní podmínku občasné (managementové) přepasení nesplňuje.
Poněkud opomíjenou, avšak z hlediska biodiverzity zásadní skutečností je, že v konvenčních chovech
velkých kopytníků koprofilní organismy ohrožuje také veterinární péče. Je tomu tak z důvodu časté
aplikace antiparazitik, zejména v intenzivních chovech. Antiparazitika jsou vesměs toxické látky, na
něž se vztahují ochranné lhůty, takže např. maso či mléko ošetřených zvířat nelze zpravidla několik
dnů až týdnů konzumovat. Koncentrace jejich reziduí zůstává v trusu přes 45 dní (delší experimenty
neproběhly) na úrovni, která je prokazatelně pro některé koprofágní taxony hmyzu toxická. Je
prokázáno, že zejména používání (neurotoxického) přípravku Ivermectin dokáže zlikvidovat celá
koprofilní společenstva. Ivermectin navíc funguje jako akraktant pro některé skupiny brouků, pro
jejichž larvy pak výkaly představují toxickou past, z níž není úniku (např. Beynon et al. 2012, Sutton et
al. 2014 a reference tamtéž). Zavedení z podstaty extenzivních polodivokých chovů primitivních
plemen koní a skotu bez nutnosti pravidelného podávání antiparazitik tak prospěje kdekoli, zejména
v nižších polohách.
Méně už jsou zjevné další pozitivní vlivy pastvy. Především pastva – není-li příliš intenzivní – vytváří a
udržuje diverzifikovanou strukturu vegetace (Obr. 52–56). Zatímco seč vytváří jednolité, husté trávníky,
výsledkem extenzivní pastvy může být na jedné stráni jemná mozaika solitérních stromů, křovin,
dlouhostébelné vegetace, krátkostébelných trávníků s bodláky a diviznami i zcela holých ploch bez
vegetace. Tak pestrá struktura vegetace/prostředí samozřejmě umožňuje přežít podstatně většímu
spektru hmyzích druhů. Zejména krátkostébelné trávníky s nezapojeným drnem a ploškami holé půdy,
které velká zvířata svou činností udržují, patří v krajině dneška k nejvzácnějším stanovištím. Přitom je
na ně vázáno nezměrné bohatství hmyzu od samotářských včel, hrabalek a dalších blanokřídlých přes
plejádu motýlů a brouků, například majek, svižníků, ale také mnohých střevlíků, potemníků,
mandelinek a nosatců až po saranče nebo třeba škvora velkého (Konvička et al. 2005).
Další významný, a přitom spíše nečekaný přínos pastvy spočívá v podpoře mnoha ohrožených
organismů vázaných na mrtvé dřevo. Pasoucí se zvířata mohou stromy poškodit, někdy natolik, že je
zabijí. Tím zajišťují vznik dutin a zpřístupňují dřevo organismům, které v něm žijí. Nikoli náhodou ale
najdeme v Evropě nejmohutnější a nejstarší stromy právě na pastvinách a v pastevních lesích. Pastva
totiž udržuje rozvolněný zápoj korun, a tak staré oslabené stromy, které jsou domovem mnoha
ohrožených organismů, zbavuje nejhoršího nepřítele, jímž je konkurence jiných stromů. Stromy mimo
zápoj nemusí soupeřit s ostatními, jsou proto nižší, mohutnější, a tedy stabilnější. Zároveň mají
bohatou korunu, která umožňuje dlouho kompenzovat pokles vitality nebo občasná zranění. Z těchto
důvodů se dožívají vyššího věku než stromy ze zapojeného lesa (Read 1996). A protože mnoho
organismů k životu vyžaduje dřevo osluněné, jsou solitérní stromy též schopny hostit podstatně
bohatší spektrum organismů vázaných na mrtvé dřevo. To platí pro většinu krasců a tesaříků, ale také
roháče, páchníky, zlatohlávky a mnoho dalších skupin (Konvička et al. 2004). Zvířata zároveň také
spásají nízké větve a pod stromy se hodně zdržují, takže vegetaci pod nimi prakticky zlikvidují. Tím
obnaží patu stromu, strom zbaví konkurence bylin a ještě ho močí a trusem přihnojí. Zároveň jsou
osluněné kořenové náběhy domovem mnoha ohrožených nebo u nás již vyhynulých druhů brouků
(Konvička et al. 2005).
80
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Velmi zajímavým a výrazným, avšak v našich podmínkách málo známým fenoménem pastevní krajiny
jsou luční mraveniště (fenomén zůstává v české literatuře v podstatě neznámý, z nemnoha
tuzemských pramenů viz Kovář 2012, z něhož je přejata část informací níže). Několik druhů lučních
mravenců, zejména mravenec žlutý (Lasius flavus) a mravenec drnový (Tetramorium caespitum)
buduje několik decimetrů vysoká mraveniště, kterými částečně prorůstá vegetace. Pastvou jsou tato
mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a exponována, takže louka je ve výsledku poseta množstvím
různě velkých kopečků (Obr. 62). Mraveniště jsou vyvýšená, a tedy relativně sušší a déle osluněná,
složená z částeček hlíny. Mraveniště se také od okolního terénu výrazně liší fyzikálními a chemickými
vlastnostmi substrátu. Proto na nich rostou odlišné druhy rostlin než v okolí. I na vlhkých stanovištích
na mraveništích běžně rostou suchomilné byliny, které by jinak v okolním hustém trávníku nepřežily,
např. mateřídoušky, třezalky apod., pro něž jsou typické tzv. nanismy, tj. vytváření vzrůstem malých
jedinců. Mraveniště, která jsou na rozdíl od svého okolí intenzivně zahřívána i zapadajícím a
vycházejícím sluncem, vytvářejí relativně sušší a teplejší mikrostanoviště a významně zvyšují
heterogenitu povrchu jinak jednotvárných luk. Velké druhy lučních mravenců, např. mravenec luční
neboli trávní (Formica pratensis) navíc rozlišuje semena dřevin od semen bylin, kterými se živí. Přímé
oslunění hnízdní kupy je pro fungování mraveniště otázkou existence, dělnice proto odnášejí semena
dřevin několik metrů (6-10 m) od hnízda, čímž aktivně zabraňují jeho zarůstání růžemi, akátem a
jinými dřevinami. Mraveniště jsou zhusta využívána ke slunění např. sarančaty a lze předpokládat, že
různým způsobem je umí využít i celá řada dalších živočichů (lze si představit slunění, či dokonce
kladení ještěrek, pozorovací stanoviště pro menší ptáky apod.). Ve vysoké trávě jsou tato mraveniště
schovaná a sekáním luk jsou snadno zlikvidována, proto se s nimi na našich byť i jen občas sečených
loukách takřka nesetkáme. Extenzivní pastva má velký potenciál tato zvláštní stanoviště na naše
pastviny vrátit a do budoucna se proto s lučními mraveništi počítá jako s jedním z fenoménů, jehož
dynamika a vliv na okolní biotu bude systematicky sledována na modelových lokalitách, na nichž bude
přirozená pastva testována.
14.4. Vodní a mokřadní biota
Vzhledem k odlišnému prostředí, které obývají, se na první pohled mohou interakce mezi velkými
kopytníky a vodní biotou zdát omezené. Minimálně jeden, potenciálně velmi důležitý, styčný bod zde
však je – spásání rákosin, resp. vytváření a udržování strukturně různorodé a prosluněné litorální
zóny. Velcí kopytníci s oblibou spásají rákosiny. Zejména koním rákos vyloženě chutná a neváhají se
kvůli němu pást ve vodě, přičemž od břehu se při pastvě pouštějí jen do takové vzdálenosti/hloubky,
kde si jen mírně smáčí břicho a zároveň se ještě příliš neboří do bahna na dně (většinou do hloubky
vody ~50 cm). I v živinami bohatých mezo- a eutrofních vodách, kde by jinak jednolité husté rákosiny
pokrývaly břehy s přilehlou souší i mělčiny do hloubky kolem 1 m (Obr. 57), vzniká spásáním
příbřežních rákosin i několik metrů široký pás teplých prosluněných mělčin (litorálu) s bohatými
porosty vodních a mokřadních rostlin (Obr. 58). Teprve na takto vypasenou příbřežní zónu navazují
dále od břehu souvislé rákosiny. Do těch se však kopytníci kvůli hluboké vrstvě bahna dostanou jen
výjimečně i během dlouhodobějších letních poklesů hladiny, takže vlastní rákosiny dále od břehu jsou
pastvou ovlivněny maximálně periodicky v několikaletých intervalech. Možná trochu překvapivě tak
mohou být pastvou ve stadiu rané sukcese udržována i litorální společenstva, v nichž se díky absenci
nebo výraznému potlačení či rozvolnění rákosu prosazují konkurenčně slabší druhy rostlin, z nichž
mnohé patří mezi ustupující a vzácné. I samotný, biologicky tolik významný biotop strukturně a
floristicky pestrého prosluněného litorálu s bohatými porosty vodních makrofyt je stále vzácnější a
trvale ustupuje. Jakkoliv se to může zdát vzhledem k četnosti rybníků a vodních toků v naší krajině
nepochopitelné, je tomu tak zejména vlivem intenzivního rybničního hospodaření s jeho často
nevhodnými úpravami příbřežních zón (strmé břehy, absence mělčin) a dna (celkové vyhrnování
sedimentů), vodohospodářských postupů (vypouštění rybníků během vegetační sezony, během
81
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
19
rozmnožování obojživelníků apod.) a chronického přerybňování a přehnojování rybníků, příp.
splachů živin z povodí (eutrofizace). Analogické fenomény dlouhodobě negativně ovlivňují také naše
vodní toky. Právě tyto faktory nutně vedou k dominanci zapojených rákosin v podstatě ve všech
rybničních soustavách, starých říčních ramenech apod.
Právě prosluněné, strukturně a biologicky pestré mělčiny s vodními makrofyty vyžaduje řada ryb jako
trdliště ke tření a následně bezpečný vývoj potěru a mladých věkových kategorií mimo dosah velkých
dravých ryb, od nichž je navíc dělí zóna hustých rákosin dále od břehu. Potenciální pozitivní vliv
pastvy velkých kopytníků na ryby je tedy zjevný. Samozřejmě tento typ biotopu z podobných důvodů
vyhovuje krom rostlin a ryb i nepřebernému množství vodních bezobratlých a existenčně je na něj
vázána většina evropských obojživelníků. V našich vodních tělesech obojživelníci často jen přežívají
na okraji svých ekologických možností kdesi na rozhraní hustých neobyvatelných rákosin,
jednotvárných nestrukturovaných břehů a přehnojených hlubších vod bez vegetace, kde na ně navíc
čeká hladová rybí osádka, jež dokáže při standardně naddimenzovaných stavech v libovolném vodním
tělese kompletně zlikvidovat jejich vajíčka i larvy. Jak naznačují vlastní pozorování autorů z jižní
Evropy, mohou někteří obojživelníci profitovat také z existence rozšlapaných úseků zamokřených míst.
Například migrujícím kuňkám umožňuje voda prosakující do velkých stop (dobytka) využívat,
přinejmenším dočasně, i zamokřené lokality, na nichž jinak chybí jakékoliv vodní plochy.
14.5. Ptáci
V zásadě lze ptáky dle charakteru a intenzity vazby na velké býložravce rozdělit do několika skupin.
První skupina i) využívá přítomnost velkých zvířat, z jejichž hřbetu někdy i patroluje, k lovu hmyzu či
malých obratlovců jimi vyplašených (Obr. 61) – z těch je v našem širším regionu nejtypičtějším
příkladem volavka rusohlavá rozšířená v jihozápadní Evropě, v severnějších oblastech možná
připadají v úvahu i jiné volavky. Z našich ptáků pravidelně sbírají hmyz vyplašený velkými zvířaty
konipas bílý a špaček obecný. Které další druhy by se takto chovaly v našich podmínkách, nevíme,
neboť na dnes dominujících intenzivních pastvinách zvířata zpravidla nemají co plašit a ptáci důvod je
sledovat, ani kolem nich patrolovat.
Další druhy ii) ze zvířat pravidelně obírají nutričně hodnotná klíšťata, resp. ektoparazity – v Evropě
pěvci, na jihozápadě i volavka rusohlavá. V západní Evropě se tak chovají např. straky, které
v holandském národním parku Zuid Kennemerland obírají klíšťata ze zubrů. Opět, dobytek na
intenzivních pastvinách bývá klíšťaty napaden relativně málo (nízký drn, nedostatek drobných
obratlovců jako hostitelů), takže ptáci nemají na drtivé většině dobytka co hledat.
Velkou a různorodou skupinu představují ptáci, kteří iii) vybírají hmyz z trusu velkých zvířat, v němž žijí
celá komplexní společenstva koprofilního hmyzu a jiných bezobratlých (viz výše). Kromě
nekorunovaného krále této ekologické skupiny, dudka chocholatého, sem patří široké spektrum jinak
nepříbuzných a ekologicky odlišných ptáků, zejména různí bahňáci, brodiví a různí pěvci, např.
konipasové (odtud jejich jméno), lindušky a mnoho dalších. Podobně silný dopad, jaký mělo a má
plošné používání antiparazitik na společenstva koprofilů (viz výše), má bohužel také na ptactvo, které
se koprofilním hmyzem živí. Tato potravně-ekologická skupina ptáků proto byla přes svou různorodost
zasažena vymizením extenzivní pastvy a následnou plošnou medikací dobytka, potažmo kolapsem
koprofilních společenstev, tak silně, že fenomén vybírání hmyzu z trusu u ptáků střední Evropy na
desítky let v podstatě vymizel. Většina ptáků proto využívá jiné zdroje potravy. Druhy na sběr
koprofágního hmyzu do značné míry specializované však výrazně ustoupily, právě to byl osud dřív
zřejmě poměrně běžného dudka, jehož ústup byl přímým důsledkem zániku přírodě blízké extenzivní
pastvy (jistě mu nepomohl ani plošný úbytek starých doupných stromů). Jak je tedy vidět, ani zdánlivě
všudypřítomný (potenciální) zdroj, v tomto případě toxický trus dobytka na intenzivních pastvinách,
19
Na tomto místě je potřeba zdůraznit problém drtivé většiny našich vod – zcela umělé a často nevhodné
druhové složení rybí osádky, mnohdy navíc alochtonního či neznámého biogeografického původu (viz Kolář et
al. 2012).
82
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
nemusí být pro ptáky využitelný. Právě proto na našich pastvinách uvidíme kolem trusu nejvýše
drobné pěvce, např. konipasy, kterým stačí několik málo druhů malých koprofágních brouků, již na
intenzivních pastvinách žijí (např. někteří hnojníci).
Poněkud odlišně jsou s velkými kopytníky asociovány některé velké, na pastvu do značné míry
specializované druhy ptáků. Na loukách udržovaných velkými zvířaty nalézají dostatek potravy i pro
sebe a často se proto, mnohdy masově, iv) pasou ve společnosti koní a skotu – v Evropě jsou
typickými představiteli této skupiny husy a bernešky. Redukce stařiny pastvou velkých zvířat a
následné zvýšení podílu nízké čerstvé biomasy by i u nás mohlo husám „zpřístupnit“ některé, např.
rákosinami zarůstající lokality. Tento předpoklad zdá se potvrzují i zkušenosti z holandské rezervace
Oostvaardersplassen, která se po zavedení a dedomestikaci polských koniků, (Heckova) skotu a
jelena evropského částečně transformovala v travnaté pastviny a následně se stala novým
regionálním centrem výskytu hus a bernešek (obého se zde každoročně objevuje až 10 tisíc!).
Poměrně širokou skupinu představují též v) obligátní (supi, krkavci aj.) i příležitostní (např. orli, různí
pěvci) mrchožrouti – ti nejspecializovanější, supi, jsou kvůli své naprosté závislosti na mršinách, a tedy
velkých zvířatech, nejohroženější. Ačkoliv v minulých stoletích žili i ve střední Evropě, jsou dnes supi
omezeni na jižní Evropu, kde v některých oblastech přežívají hlavně díky pravidelnému přikrmování.
Jak ukazují občasné zálety do severnějších oblastí, podnikají supi potulky mimo svůj současný areál,
takže v případě obnovení výskytu kadáverů velkých zvířat ve vybraných výsecích krajiny možná
20
existuje možnost znovuosídlení oblastí, z nichž supi vymizeli. Mimochodem, kadávery v krajině by
podpořily také populace některých, nečekaných „oportunních“ mrchožroutů. Není úplně obecně
známo, že např. orel mořský se v případě dostatečné nabídky na mršiny do značné míry zaměřuje,
takže pak mohou tvořit podstatnou část jeho potravy.
Zdaleka nejširší je však spektrum ptáků, kterým prostě vyhovuje pestrá mozaikovitá struktura a
vegetace extenzivně pastevní (dříve i zemědělské) krajiny. Právě těmto druhům musí přirozená pastva
nutně prospět, zejména v nížinách. Patří sem vlastně velká část západopalearktické avifauny, což je
jeden z důvodů, proč řada ještě v první půli 20. stol. běžných druhů (křepelky, koroptve, ťuhýci, dravci
a mnoho dalších) kvůli intenzifikaci zemědělství a ústupu až vymizení extenzivních hospodářských
postupů po druhé světové válce postupně, avšak výrazně ustoupila. Mnohé náročnější druhy
z velkých oblastí zcela vymizely – příkladem jsou mandelík hajní a drop velký, potravní specialisté na
velký hmyz s velkými prostorovými nároky, jejichž areál výrazně ustoupil na mírněji postižený jih
(Panonie, Balkán, Iberský poloostrov) a východ Evropy.
14.6. Savci
Stejně jako u ostatních skupin vyhovují savcům krajiny s pestrou mozaikou různých lesních i nelesních
biotopů, ploch s kombinací zemědělské i nezemědělské krajiny. To stejné v menším měřítku lze nalézt
v lokalitách udržovaných extenzivní pastvou. Pastva vytváří mozaiku různě velkých plošek s rozdílnou
strukturou vegetace, která nabízí široké spektrum potravních i úkrytových zdrojů. Na rozdíl od
ostatních skupin živočichů (např. ptáci a motýli) nebylo testování vlivu pastevního managementu na
vybrané ekologické aspekty u savců dosud věnováno tolik pozornosti. Většina toho, co víme, je známa
především na příkladu drobných savců. Při posuzování vlivu pastevního managementu na savce je
především důležité zohlednit faktor intenzity pastvy. Při vysokých hustotách kopytníků na jednotku
plochy jsou společenstva drobných savců především ovlivněna sníženou dostupností a kvalitou
potravních i úkrytových zdrojů (intenzivně vypasené plochy), což se přímo promítá v jejich početnosti i
tělesné kondici. Velcí kopytníci mohou díky své hmotnosti lokálně půdu utužovat, nebo naopak
narušovat její kompaktnost, což obojí znesnadňuje budování podzemních nor (především u hlodavců).
Stejně tak velké plochy intenzivně spásané vegetace nenabízí dostatek úkrytů pro drobné savce, kteří
20
Opakovaně je v různých zdrojích uváděn krátký výskyt supa hnědého v holandské rezervaci
Oostvaardersplassen, který byl sražen vlakem. Jednalo se ovšem o původem španělského jedince
z repatriačního projektu v jižní Francii, odkud přiletěl. Těžko tedy lze mluvit o přirozené potulce (Ebels 2005).
83
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
jsou pak více zranitelní ze strany vizuálně se orientujících predátorů, zejména dravých ptáků. Nejvyšší
početnosti a diverzity drobných savců (Schmidt et al. 2005), ale i hmyzožravců (Schmidt et al. 2009)
byly zjištěny na plochách s nízkou intenzitou pastvy, kde se střídaly plochy s nízkou a vysokou
vegetací. Stejné výsledky byly zjištěny i u zajíce polního (Lepus europaeus), jehož početnost klesala
se vzrůstající intenzitou pastvy.
Jistě nejznámějším savcem vázaným na pastevní či pravidelně kosenou krajinu je dříve
všudypřítomný, dnes kriticky ohrožený sysel obecný (Spermophilus citellus), který je z důvodu
včasného zpozorování predátorů a vnitrodruhové komunikace bytostně závislý na krátkostébelných
trávnících. I on vymizel se zánikem pastvy, pravidelného sečení luk a mezí a následným zhrubnutím
krajinné mozaiky. V roce 2009 (nejnovější dostupné údaje) byl znám z pouhých 35 lokalit – většinou
lokalizovaných v náhradních biotopech jako letiště, golfová hřiště, tábořiště atp. Z nich však jen dvě
lze považovat za velké (cca 600 jedinců) a pouze dalších 10 přesahuje 100 jedinců (Uhlíková et al.
2009). Ostatní jsou malé a hrozí jim v podstatě kdykoliv vyhynutí. Může se tak stát vlivem náhody,
např. vyplavením přívalovými dešti či rychlým táním sněhu, predací nebo vlivem nedostatečné péče,
třeba z důvodu ukončení pastvy dobytka či kosení (Matějů et al. 2007) – na výrazný pokles populace
stačí prostý výpadek managementu na pouhé 1–2 roky!
Podobný osud, byť spíše z důvodu infekčního onemocnění myxomatózy, potkal také druhého našeho
sociálního savce žijícího v podzemních systémech, králíka divokého (Oryctolagus cuniculus). Spolu se
sysly a králíky ustoupily i organismy na ně různým způsobem vázané. Týká se to zejména sysla, na
jehož trus jsou např. vázány hned tři druhy, jak jinak než ohrožených, vrubounovitých brouků. Nejde
však jen o ně, protože podzemní systémy (nejen, ale hlavně) savců snad všude na světě hostí
specifickou faunu bezobratlých (někdy i obratlovců), kterou mimo nory nikde jinde nenajdeme.
Výstižně problematiku v našich podmínkách shrnuje Čížek et al. (2006): „Nory pospolitě žijících savců,
tedy syslů a králíků hostí desítky specializovaných druhů bezobratlých, zejména vzácných
vrubounovitých a drabčíkovitých brouků. Hledají zde úkryt, nebo se živí trusem či zbytky těl majitelů
nor. Jenže sysel vymírá, stavy králíků u nás drasticky klesly, a unikátní fauna jejich nor následuje osud
svých hostitelů.“ Sysly samozřejmě loví řada predátorů, z nich tři se na sysla specializují – tchoř stepní
(Mustela eversmanii), raroh velký (Falco cherrug) a orel královský (Aquila heliaca). Nikoliv náhodou
jsou i tyto druhy kriticky ohrožené. V současnosti se management lokalit sysla omezuje na velmi
nákladné pasení domácím dobytkem, zejména ovcemi, a pravidelným kosením. Trvalá extenzivní
pastva by těmto lokalitám, potažmo syslům a na něj vázaným organismům, zcela jistě pomohla a
snížila by každoroční výdaje s nimi spojené.
Význam bezlesých, pastevně obhospodařovaných ploch byl dále prokázán i pro další evropské savčí
predátory. Například jezevec lesní (Meles meles) využívá pastevně udržované plochy pro lov své
hlavní kořisti – žížal. Význam tohoto biotopu byl prokázán i pro lišku obecnou (Vulpes vulpes), která
může na těchto plochách hrát odklízením mrtvých zvířat i sanitární roli. Vliv pastevního managementu
pomocí velkých kopytníků na savčí společenstva je tedy veskrze pozitivní, opět je ale důležitá
relativně nízká intenzita pastvy.
~
Závěrem dodejme, že nastíněné pozitivní interakce mezi prostředím, velkými spásači a ostatní biotou
mají jeden společný jmenovatel. Aby fungovaly, vyžadují nejen extenzivní, ale také dlouhodobou
celoroční pastvu. Jde vlastně o opak dnes rozšířených nárazových managementových opatření.
Dopad přirozené pastvy na prostředí je nutně kumulativní a kýžené pozitivní změny se projeví
v horizontu několika let od jejího zavedení. Nelze proto očekávat skokové změny cílových lokalit, jako
je tomu u běžného managementu kosením a nárazovým přepásáním domácím dobytkem. Navíc,
výsledkem zpravidla nebudou úhledně střižené louky, jako ty udržované kosením, nýbrž poněkud
„chundelatá“ různorodá mozaika, o kterou právě jde. Neodmyslitelnou součástí této mozaiky jsou
rovněž torza umírajících i mrtvých stromů a podobné struktury, často vnímané (někdy i ochranáři) jako
nepořádek, který je potřeba odklidit, což se často i děje. Také ony významně zvyšují heterogenitu
84
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
prostředí a poskytují úkrytové, hnízdní či pozorovací stanoviště pro ptáky, drobné savce, plazy a
nespočet bezobratlých. Ležící kmeny a velké větve navíc představují pro velká zvířata bariéru, pod
jejíž ochranou prospívají i rostliny, které by v otevřeném prostoru neměly kvůli sešlapu a
intenzivnějšímu okusu šanci (botanici dobře znají analogický fenomén pod elektrickými ohradníky – i
když sem zvířata dosáhnou pysky či jazykem, chybí pod ohradníky sešlap a rostou zde rostou i
rostliny, které na okolní pastvině nenajdeme; Hejcman 2013, osobní sdělení). Tyto zdánlivě banální
skutečnosti mohou být zdrojem nepochopení a kolizí se současnými postupy. Dlouhodobý kumulativní
dopad přirozené pastvy totiž nemusí zapadat do zaběhnutého systému, který předpokládá víceméně
technická opatření zakončená „předáním“ hotového, předem definovaného díla, třeba posečené louky,
v přesně stanoveném termínu. Budeme se muset naučit zacházet i s dalším faktorem – potřebou
periodických období klidu ponecháváním částí některých pasených lokalit mimo dosah kopytníků.
Důvodů je řada, např. poskytnutí prostoru pro kvetení a vysemenění rostlin, vyvádění mláďat na zemi
hnízdících ptáků atd. Období s výrazně sníženou hustotou velkých býložravců jsou typická pro většinu
společenstev, která svou činností udržují – děje se tak vlivem migrací. V prostorově omezených
podmínkách rezervací je s tím potřeba počítat. Neobejde se to bez určité míry experimentování, aby
byly množství a druhové složení zvířat, stejně jako intenzita pastvy přizpůsobeny konkrétní lokalitě a
byl zohledněn výskyt a specifické nároky taxonů a společenstev, kterým má pastva pomoci.
V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že ani přirozená pastva velkých kopytníků není všespásným
univerzálním řešením. Velcí býložravci mají velké prostorové nároky, což je znásobeno jejich
bytostnou potřebou žít ve stádě – hodí se tedy pro lokality 5‒10 ha a více, pro menší omezeně. Nelze
než doufat, že se uvedená techniská a provozní úskalí podaří překonat a naše příroda dostane
alespoň ve vybraných lokalitách příležitost a čas rozvinout svůj snad jen dočasně ztracený potenciál.
15. Literatura – velcí spásači vs. biodiverzita
Bailey D. W., Gross J. E., Laca E. A., Rittenhouse L. R., Coughenour M. B., Swift D. M., Sims P. L.
1996: Mechanisms that result in large herbivore grazing distribution patterns. Journal of Range
Management 49: 386–400.
Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V., Weidenhoffer Z. 2002:
Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana. I.,II. Společnost pro Ochranu Motýlů, Praha, 857 pp.
Beneš J., Kepka P., Konvička M. 2003: Limestone quarries as refuges for European xerophilous
butterflies. Conservation Biology 17: 1058–1069.
Beynon S. A., Peck M., Mann D. J., Lewis O. T. 2012: Consequences of alternative and conventional
endoparasite control in cattle for dung-associated invertebrates and ecosystem functioning. Agriculture
Ecosystems & Environment 162: 36–44.
Bunzel-Drüke M., Drüke J., Vierhaus H. 1994: Quaternary Park - Überlegungen zu Wald, Mensch und
Megafauna. ABU info 17/18: 4–38.
Coffin D. P., Lauenroth W. K., Burke L. I. 1996: Recovery of Vegetation in a Semiarid Grassland 53
Years after Disturbance. Ecological Applications 6: 538–555.
Cremene C., Groza G., Rakosy L., Schileyko A. A., Baur A., Erhardt A., Baur B. 2005: Alterations of
steppe-like grasslands in Eastern Europe: a threat to regional biodiversity hotspots. Conservation
Biology 19: 1606–1618.
Dinnin M. H., Sadler J. P. 1999: 10.000 Years of change: the Holocene entomofauna of the British
Isles. Journal of Quaternary Science 14: 545–562.
Chytrý M. (ed.) 2011: Vegetace České republiky 3. Vodní a mokřadní vegetace. Academia, Praha, 827
pp.
85
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Chytrý M., Kučera T., Kočí M. (eds.) 2001: Katalog biotopů České republiky. Agentura ochrany přírody
a krajiny ČR, Praha, 304 pp.
Čížek O., Vrba P., Beneš J., Hrázský Z., Koptík J., Kučera T., Marhoul P., Zámečník J., Konvička M.
2013: Conservation potential of abandoned military areas matches that of established reserves: Plants
and butterflies in the Czech Republic. PLoS ONE 8: e53124.
Dover J. W., Rescia A., Fungarino S., Fairburn J., Carey P., Lunt P., Arnot C., Dennis R. L. H., Dover
C. J. 2011: Land-use, environment, and their impact on butterfly populations in a mountainous pastoral
landscape: individual species distribution and abundance. Journal of Insect Conservation 15: 207–
220.
Ebels E. B. 2005: Eurasian Black Vulture of Spanish-French origin in the Netherlands in March-August
2005. Dutch Birding 27(5).
Freese A., Beneš J., Bolz R., Čížek O., Dolek M., Geyer A., Gros P., Konvička M., Liegl A.,Stettmer C.
2006: Habitat use of the endangered butterfly Euphydryas maturna and forestry in Central Europe.
Animal Conservation 9: 388–397.
Fruziñski B., Łabudzki L., Wlazecko M. 1975: Debarking impact upon silvicultural values of deciduous
thickets. Polish Ecological Studies 1: 51–60.
Jędrzejewska B., Jędrzejewski W., Bunevich A. N., Miłkowski L., Krasiński Z. A. 1997: Factors shaping
population densities and increase rates of ungulates in Białowieża Primeval Forest (Poland and
Belarus) in the 19th and 20th centuries. Acta Theriologica 42: 399–451.
Jersáková J., Kindlmann P. 2004: Zásady péče o orchidejová stanoviště. Kopp, České Budějovice,
119 pp.
Kadlec T., Vrba P., Kepka P., Schmitt T., Konvička M. 2010: Tracking the decline of once-common
butterfly: delayed oviposition, demography and population genetics in the Hermit, Chazara briseis.
Animal Conservation 13: 172–183.
Konvička M., Čížek L., Beneš J. 2004: Ohrožený hmyz nížinných lesů: ochrana a management.
Sagittaria, Olomouc, 79 pp. [Threatened insects of lowland forests: Conservation and Management],
textbook in Czech.
Konvička M., Beneš J., Čížek L. 2005: Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management
Sagittaria, Olomouc, 127 pp. [Threatened insects of non-forest habitats: Conservation and
Management], textbook in Czech.
Konvička M., Novák J., Beneš J., Fric Z., Bradley J., Keil P., Hrček J., Chobot K., Marhoul P. 2008a:
The last population of the Woodland Brown butterfly (Lopinga achine) in the Czech Republic: habitat
use, demography and site management. Journal of Insect Conservation 12: 549–561.
Konvička M. Beneš J., Čížek O., Kopeček F., Konvička O., Vitaz L. 2008b: How too much care kills
species: Grassland reserves, agri-environmental schemes and extinction of Colias myrmidone
butterfly from its former stronghold. Journal of Insect Conservation 12: 519–525.
Konvička M., Kadlec T. 2011: How to increase the value of urban areas for butterfly conservation?
A lesson form Prague nature reserves and parks. European Journal of Entomology 108: 219–229.
Kovář P. 2012. Co sdílejí mravenci s rostlinami – je myrmekofilie významná pro utváření ekosystémů?
Živa (4): 205–209.
Ložek V. 2007: Zrcadlo minulosti, Česká a slovenská krajina v kvartéru, 1. vydání – Dokořán, Praha,
198 pp.
86
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Matějů J., Nová P., Uhlíková J. 2007: Záchranný program sysla obecného v ČR. Ochrana Přírody 62:
16–20.
Milchunas D. G., Sala O. E., Lauenroth W. K. 1988: A generalized model of the effects of grazing by
large herbivores on grassland community structure. The American Naturalist 132: 87–106.
Mitchell F. J. G., Kirby K. J. 1990: The impact of large herbivores on the conservation of semi-natural
woods in the British Uplands. Forstry 63: 333–353.
Mládek J., Pavlů V., Hejcman M., Gaisler J. 2006: Pastva jako prostředek údržby trvalých travních
porostů v chráněných územích. VÚRV Praha, 104 pp.
Morris M. G. 2000: The effects of structure and its dynamics on the ecology and conservation of
arthropods in British grasslands. Biological Conservation 95: 129–142.
Kolář F., Matějů J., Lučanová M., Chlumská Z., Černá K., Prach J., Baláž V., Falteisek L. 2012:
Ochrana přírody z pohledu biologa. Proč a jak chránit českou přírodu. Nakladatelství Dokořán, Praha,
216 pp.
Novotný D., Konvička M. 2010: Podaří se zachránit okáče bělopásného? Živa 58: 174–175.
Pastor, J., Moen, R., Cohen, Y. 1997: Spatial heterogeneities, carrying capacity, and feedbacks in
animal-landscape interactions. Journal of Mammalogy 78: 1040–1052.
Pavlíková A., Konvička M. 2012: An ecological classification of Central European macromoths: habitat
associations and conservation status returned from life history attributes. Journal of Insect
Conservation 16: 187–206.
Prins H. H. T., Gordon I. J. Grazers and Browsers in a Changing World. In: Gordon I. J., Prins H. H.T.
(eds.) The Ecology of Browsing and Grazing, Springer-Verlag Berlin Heidelberg. 2008.
Read H. J. (ed.) 1996: Pollard and Veteran Tree Management II – Incorporating the Proceedings of
the Meeting Hosted by the Corporation of London at Epping Forest in 1993. Berkshire: Richmond
Publishing Company. 141 p.
Remmert H. 1985: Was geschieht im Klimax-Stadium? Ökologisches Gleichgewicht durch Mosaik aus
desynchronen Zyklen. Naturwissenschaften 72: 505–512.
Sádlo J. 2010: Diverzita vegetace České republiky, její příčiny a historický vývoj, In: Chytrý, M. (ed.):
Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace. Academia, Praha, 526 pp.
Sádlo J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D. Cílek V. 2008: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve
vývoji kulturní krajiny Českých zemí, Malá Skála, Praha, 255 pp.
Sandom C., Ejrnæsb R., Hansenc M., Svenninga J. 2014: High herbivore density associated with
vegetation diversity in interglacial ecosystems. PNAS 111: 4162–4167.
Shreeve T. G., Mason C. F. 1980: The number of butterfly species in woodlands. Oecologia 45: 414–
418.
Schmidt N.M., Olsen H., Bildsøe M., Sluydts V., Leirs H. 2005: Effects of grazing intensity on small
mammal population ecology in wet meadows. Basic and Applied Ecology 6: 57–66.
Schmidt N.M., Olsen H., Leirs H. 2009: Livestock grazing intensity affects abundance of Common
shrews (Sorex araneus) in two meadows in Denmark. BMC Ecology 9:2 doi:10.1186/1472-6785-9-2.
87
Dostál et al. 2014: ____Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius):_klíčové druhy pro formování české krajiny
Spitzer L., Beneš J., Dandová J., Jašková V., Konvička M. 2009a: The Large Blue butterfly, Phengaris
[Maculinea] arion, as a conservation umbrella on a landscape scale: the case of the Czech
Carpathians. Ecological Indicators 9: 1056–1053.
Spitzer L., Beneš J., Konvička M. 2009b: Oviposition of the Niobe fritillary (Argynnis niobe
(LINNAEUS, 1758)) at submountain conditions in the Czech Carpathians (Lepidoptera, Nymphalidae).
Nachrichten des Entomologischen Vereins Apollo 30: 165–168.
Strong L., Wall R., Woolford A., Djeddour D. 1996: The effect of faecally excreted ivermectin and
fenbendazole on the insect colonisation of cattle dung following the oral administration of sustainedrelease boluses.Veterinary Parasitology 62: 253–66.
Sutton G., Bennett J., Bateman M. 2014: Effects of ivermectin residues on dung invertebrate
communities in a UK farmland habitat. Insect Conservation and Diversity 7: 64–72.
Thomas J. A., Simcox D. J. 2005: Contrasting management requirements of Maculinea arion across
latitudinal and altitudinal climatic gradients in west Europe. Pp. 240–244 in Settele J. et al. (2005).
Tropek R., Kadlec T., Karešová P., Spitzer L., Kočárek P., Malenovský I., Banar P., Tuf I.H., Hejda M.,
Konvička M. 2010: Spontaneous succession in limestone quarries as an effective restoration tool for
endangered arthropods and plants. Journal of Applied Ecology 47: 139–147.
Ukraintseva V. V. 2013: Mammoths and the enviroment. Cambridge University Press, Cambridge and
New York, 346 pp.
Uhlíková J., Matějů J., Nová P., Vohralík V. 2009: Sysel obecný: hlodavec, který nesyslí. Agentura
ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha, 16 pp.
van Geel B., Aptroot A., Baittinger C., Birks H. H., Bull I. D., Cross H. B., Evershed R. P., Gravendeel
B., Kompanje E. J. O., Kuperus P., Mol D., Nierop K.G.J., Pals J.P., Tikhonov A.N., van Reenen G.,
van Tienderen P. H. 2008: The ecological implications of a Yakutian mammoth's last meal. Quaternary
Research 69: 361–376.
van Geel B., Fisher D. C., Rountrey A. N., van Arkel J., Duivenvoorden J. F., Nieman A. M., van
Reenen G. B. A., Tikhonov A. N., Buigues B., Gravendeel B. 2011: Palaeo-enviromental and dietary
analysis of intestinal contents of a mammoth calf (Yamal Peninsula, northwest Siberia). Quaternary.
doi:10.1016/j.quascirev.2011.10.009
Veen H. E. van de 1985: Natuurontwikkelingsbeleid en bosbegrazing. Landschap 2: 14–28.
Vera F. W. M. 2000: Grazing ecology and forest history. CABI Publishing. Oxford, 506 pp.
Wang G., Hobbs N. T., Boone R. B., Illius A. W., Gordon I. J., Gross J. E., Hamlin K. L. 2006: Spatial
and temporal variability modify density dependence in populations of large herbivores. Ecology 87:
95–102.
Warren M. S. 1987: The ecology and conservation of the heath fritillary, Mellicta athalia. III. Population
dynamics and the effect of habitat management. Journal of Applied Ecology 24: 499–513.
Willerslev E., Davison J., Moora M., Zobel M., Coissac E., Edwards M. E., Lorenzen E. D., Vesterga
M., Gussarova G., Haile J., Craine J., Gielly L., Boessenkool S., Epp L. S., Pearman P. B., Cheddadi
R., Murray D., Brathen K. A., Yoccoz N., Binney H., Cruaud C., Wincker P., Goslar T., Alsos I. G.,
Bellemain E., Brysting A. K., Elven R., Sønstebø J. H., Murton J., Sher A., Rasmussen M., Rønn R.,
Mourier T., Cooper A., Austin J., Möller P., Froese D., Zazula G., Pompanon F., Rioux D., Niderkorn
V., Tikhonov A., Savvinov G., Roberts R. G., MacPhee R. D. E., Gilbert M. T. P., Kjær K. H., Orlando
L., Brochmann C., Taberlet P. 2014: Fifty thousand years of Arctic vegetation and megafaunal diet.
Nature 506: 47–51.
88
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
16. Přílohy
Obr. 1. Velký černý býk, jedna z nejpůsobivějších jeskynních maleb zachycující pratury z jeskyně Lascaux na
jihozápadě Francie. Stáří maleb je datováno zhruba do období 15 000 let př. n. l. Kromě černě zbarveného samce
zachycuje malba také menší, hnědě zbarvené samice. Foto: Archiv
Obr. 2. Pratur ztvárněný
pravěkými umělci v
jihofrancouzské jeskyni
Lascaux. Foto: Archiv
89
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 3. Hlavy praturů jako součást
nástěnných maleb v Chauvetově
jeskyni v jižní Francii. Stáří maleb je
odhadováno 30 000 až 32 000 let a
patří vůbec k nejstarším malbám
svého druhu. Šedá barva zde
vyobrazených koní byla některými
autory uváděna jako doklad šedého
zbarvení divokých koní. Ve
skutečnosti jsou tak v Chauvetově
jeskyni vybarvena všechna zvířata,
důvodem je samozřejmě použitý
kreslící materiál. Foto: Archiv
Obr. 4. Ilustrace z knihy Siegmunda von Herbersteina (1486-1566) vydaná v roce 1556 je
doprovázena textem: Jsem pratur, polsky tur, německy auroxs, hlupáci mě nazývají zubrem.
Některé znaky zvířete, především rohy, však pratura věrně nevystihují. Zdroj: Wikimedia
90
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 5. Jediný vzhledově věrný novověký obraz pratura pocházející z období kolem roku 1525, jeho autor je
neznámý. Foto: Archiv
Obr. 6. Pratur zachycený v Brehmově Životě zvířat. Je zde zjevná podobnost s ilustrací pratura zobrazené na Obr.
5, která zřejmě byla vzorem. Foto: Archiv
91
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 7. Ilustrace vytvořená Teodorem Ghisim (1536–1601), která bývá označována jako vyobrazení
pratura. Jedná se však o uměleckou stylizaci, nikoliv dokument ‒ od skutečného pratura se zobrazený býk
liší např. orientací rohů (vertikální namísto horizontálních) a výrazně krátkou hlavou. Foto: Wikimedia
Obr. 8. Kopie lebky pratura, originál je uložen v Muzeu sv. Isidora ve španělském Madridu. Foto: Isifa.cz
92
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 9. Lebka pratura vystavená v Přírodopisném muzeu v Berlíně. Foto: Daniel Foidl / Wikimedia
Obr. 10. Kostra pratura v Národním muzeu Dánska v Kodani. Kroužky označují místa, kde bylo zvíře zasaženo
šípy. Foto: Malene Thyssen / http://commons.wikimedia.org/wiki/User:Malene
93
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 11. Lovecký pohár polského krále Zikmunda III. (1566–1632) vyrobený z rohu pratura. Foto: Wikimedia
Obr. 12. Areál rozšíření tří rozlišovaných podruhů pratura. Podle van Vuure 2011.
94
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 13. Býk Heckova skotu na pastvině v údolí řeky Aurach nedaleko Bambergu v Horních Frankách, Německo.
Všimněte si absence bílého zbarvení mulce a krátké hlavy a nohou. Foto: Wikimedia
Obr. 14. Býk vyšlechtěný v rámci německého projektu Taurus, který jde cestou „vylepšování“ Heckova skotu.
Foto: Magret Bunzel-Drüke / Wikimedia
95
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 15. Býk první generace zpětně šlechtěného pratura v rámci nizozemského projektu TaurOs. Zvíře již
praturovi odpovídá vzhledem, proporcemi i jednotlivými znaky včetně bílého mulce, světlého úhořího pruhu a
světlé čupřiny mezi rohy, rohy samotné a celková velikost však zůstávají pod mírami vyhynulého vzoru. Foto:
Ronald Goderie
Obr. 16. Iberské plemeno limia si zachovalo jak výraznou pohlavní dvojtvárnost (černý býk, hnědá kráva), tak tvar
rohů i úhoří pruh na zádech býků. TaurOs Projekt, Holandsko. Foto: Henri Kerkdijk-Otten
96
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 17. Býk iberského plemene pajuna, které nese mnoho znaků pratura. Foto: Alfonso Javier Luque Moya /
Wikimedia
Obr. 18. Býk španělského
bojového skotu v aréně ve
španělském městě Málaga.
Foto: Panarria / Wikimedia
97
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 19. Rekonstrukce vzhledu samce pratura. Copyright © Thomas Hammond
Obr. 20. Rekonstrukce vzhledu samice pratura. Copyright © Thomas Hammond
98
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Počty praturů
Dostál et al. 2014:
Roky
Obr. 21. Počty praturů v královské honitbě poblíž polského města Jaktorow během posledních dekád před jeho
definitivním vyhynutím (podle van Vuure 2011).
Obr. 22. Porovnání velikosti a stavby těla pratura (nahoře) a domácího skotu (dole) ‒ vlevo samec, vpravo
samice. Pro srovnání je zobrazena silueta člověka a jako příklad domácího skotu je použit Heckův skot. Všimněte
si kromě zbarvení zejména výrazných proporčních rozdílů v relativní délce těla, končetin a hlavy, které praturovi
dodávají výrazně atletičtější vzhled. Copyright © Daniel Foidl
99
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 23. Vyobrazení divokého koně v jihofrancouzské jeskyni Lascaux zachycuje zvíře s výrazně světlou spodní
částí těla, které se vyskytuje u koně Převalského a některých primitivních plemen, zejména u exmoorského
ponyho. Foto: Archiv
Obr. 24. Další vyobrazení koně v jihofrancouzské jeskyni Lascaux. Všimněte si nápadné podobnosti s
exmoorským ponym na následujícím snímku. Foto: Archiv
100
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 25. Hřebec exmoorského ponyho jménem Zulu, typický exemplář původního typu (tzv. old type) tohoto
plemene. Všimněte si výrazně krátké hlavy, malých uší a naznačeného pruhování, které je dáno směrem růstu
chlupů, nikoliv zbarvením. Foto: Archiv Peter Deen / Exmoor-pony-breeding.info
Obr. 26. Exmoorský pony ‒ hřebec v zimní srsti, Belfeld, Holandsko. Výrazně světlé zbarvení spodní části těla se
vyskytuje u velké části jedinců, podobně jako u koně Převalského však není pravidlem (viz předchozí obrázek).
Copyright © 2010 Franz Aarts
101
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 27. Exmoorští pony na zasněžené pastvině. Jde o velmi odolné a nenáročné plemeno, pobyt na pastvě
zvládá celoročně bez přikrmování a jiné péče. Copyright © Stan Schaap / http://stanschaap.com/
Obr. 28. Stádo exmoorských pony v přírodní rezervaci Noordhollands Duinreservaat poblíž města Castricum,
Holandsko. Zvířata spásají i velmi chudé neudržované travní porosty, čímž efektivně zabraňují jejich zarůstání
konkurenčně silnými bylinami a dřevinami. Svou činností tak vytvářejí a udržují stále vzácnější parkovitou krajinu,
která je ovšem existenčně nezbytná pro velkou část evropské bioty. V našich rezervacích je tato činnost bohužel
dosud finančně a personálně velmi nákladně napodobována kosením, méně často pastvou ovcí a koz. Copyright
© Stan Schaap / http://stanschaap.com/
102
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 29. Stádo exmoorských pony, Noordhollands Duinreservaat, Holandsko. Dobře se jim daří i na chudých
písčitých půdách, kde svou činností, krom pastvy třeba prachovými koupelemi, udržují některé plošky bez
vegetace, což významně podporuje např. některé blanokřídlé a brouky. Copyright © Stan Schaap /
http://stanschaap.com/
Obr. 30. Exmoor pony – klisna v letní srsti, Národní park Exmoor, Anglie. Od tradičního vypalování značek, které
jsou na obrázku dobře viditelné, se v současnosti upouští a zvířata jsou během každoroční naháňky (gathering)
čipována. Copyright © Bob Langrish
103
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 31. Koně, mají-li možnost, využívají i mokřiny a podmáčené louky a často na mělčinách vodních ploch
spásají vodní a mokřadní vegetaci; exmoorští pony, Noordhollands Duinreservaat, Holandsko. Copyright © Stan
Schaap / http://stanschaap.com/
Obr. 32. Exmoor pony – klisna s hříbaty, Národní park Exmoor, Anglie. Všimněte si stojaté hřívy hříbat, která se
během prvního roku života mění ve splývavou. Copyright © Bob Langrish
104
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 33. Stádo huculských koní na Janově hoře u Vítkovic v Krkonoších. Foto: Dalibor Dostál
Obr. 34. Hřebec huculského koně na farmě Olšovka u západočeské obce Žinkovy-Březí. Náznak bílé skvrny na
čele bývá přičítán vlivu krve arabských koní. Foto: Dalibor Dostál
105
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 35.V polském chovu huculských koní jsou na rozdíl od jiných zemí tolerována skvrnitá zvířata. Foto: Darek
Delmanowitz / Isifa.cz
Obr. 36. Klisna původní linie dülmenského ponyho. Zvířata s hnědou srstí, černě zbarvenými žíněmi na ocase a
hřívě svým exteriérem odkazují na zbarvení původních divokých koní v Evropě. Foto: Deutsches Pferdemuseum
Verden
106
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 37. Stádo původní linie dülmenského ponyho kolem roku 1930. Exteriér zvířat je velmi blízký exmoorskému
ponymu, ale bílé znaky u hříběte a jednoho z dospělých koní již ukazují na započaté křížení s domácími koňmi.
Foto: Archiv Thomas W. Wyrwoll
Obr. 38. Dülmenský pony v současnosti, poblíž Melferdu, Německo. Křížením s polským konikem plemeno zcela
ztratilo svůj původní ráz. Foto: Dietmar Rabich / Wikimedia
107
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 39.Stádo dülmenských pony u Melferdu, Německo. Z původního vzhledu se po křížení s polským konikem
nedochovalo prakticky nic. Foto: Dietmar Rabich / Wikimedia
Obr. 40. Takzvaný Heckův kůň v Haselünne, Německo. Jeden z neúspěšných pokusů o zpětné šlechtění
divokého koně, kde byla jako standard zbarvení zvolena šedivá barva. Právě tohle plemeno je často německými
chovateli lživě nabízeno jako „tarpan“. Foto: Wikimedia
108
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 41. Stádo polských koniků. Zvířata byla vyšlechtěna ze zvířat po staletí využívaných polskými rolníky, pro
jejich exteriér byla nevhodně zvolena světle šedivá barva. Rovněž toto plemeno je často prodáváno do zahraničí
jako „tarpan“. Foto: Geoffrey Robinson / Isifa.cz
Obr. 42. Rezervace Oostvaardersplassen v Holandsku ‒ první místo v Evropě, kde bylo roku 1983 přistoupeno k
dedomestikaci koní a skotu za účelem pastevního managementu. Kromě odlovu hendikepovaných jedinců zde
člověk nezasahuje. Výrazná barevná variabilita se zde u polského konika rozvinula po výpadku chovatelských
zásahů, zejména odstraňování zvířat, která nemají požadovanou šedou barvu. Ilustruje to umělost a vzhledovou
nestálost plemene, jehož existence je trvale závislá na zásazích chovatelů. V pozadí je vidět Heckův skot a ještě
dále na pastvině velké hejno bernešek, které zde spolu s husami každoročně ve velkém počtu (oba druhy až
10 000) pravidelně zastavují na tahu. Poté, co zde vznikly rozsáhlé pastviny, husy se nejen vrátily, ale dokonce
začaly v Holandsku po zhruba sto letech i hnízdit. Copyright © Miloslav Jirků
109
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 43. Koně Převalského dokážou přežívat i ve velmi drsných podmínkách poušti Gobi, kam byli vysazeni v
rámci repatriačního projektu. Lépe se jim však vede v severnějších vlhčích oblastech, např. v Národním parku
Hustai Nuuru, Mongolsko, odkud je snímek. Foto: Peter Oetzmann / Isifa.cz
Obr. 44. Klisna koně Převalského s mládětem v chovné stanici v Národním parku Hortobágy, Maďarsko. Foto:
Tibor Olah / Isifa.cz
110
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
100
90
80
70
60
% 50
40
30
20
10
0
příjem potravy
průměr %/hod.
odpočinek
průměr %/hod.
0
0
:0
19
0
:0
18
0
:0
17
0
:0
16
:0
0
:0
15
0
14
0
:0
13
:0
12
0
00
11
:
0
:0
10
0
:0
09
0
:0
08
:0
07
06
:0
0
čas
Obr. 45. Průběh denních aktivit stáda exmoorských pony v Zoo Sababurg v Německu. Převzato z Delling 2013
Obr. 46. Naznačené „zebří pruhy“ na hřbetě huculského koně (hřebec Kastan) v Karpatech. Foto: Grovni –
Foundation
111
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 47. Kolorovaná kresba tarpana z knihy Přírodopis koní od Hamiltona Smitha (1841) zobrazila zvíře jako
hnědě zbarvené s černými žíněmi, jinými slovy hnědáka ‒ viz též originální popisek „primeval bay stock“, v
překladu „prehistorická rasa - hnědák“. Tedy zcela jinak než pozdější interpretace z počátku 20. století, která
nevhodně zvolila šedivou barvu. Jako autor této jediné známé kresby tarpana z volné přírody je uváděn Borisov.
Zdroj: Smith 1841
Obr. 48. Legendární snímek posledního divokého koně odchyceného ve volné přírodě a převezeného
v roce 1884 do moskevské zoo, kde zvíře uhynulo v roce 1887, Zoo Moskva, Rusko. Foto: Archiv
112
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 49. Vývoj zbarvení koní Eurasie od konce doby ledové (nahoře), přes neolit / dobu měděnou (druhá shora),
dobu bronzovou a dobu železnou až středověk (zcela dole). Původní barvou všech divokých koní byla hnědá srst
a černé žíně (hnědák) = bay, pravděpodobně s přibýváním lesů se začala objevovat černě/tmavě (black)
zbarvená zvířata. Bílá, šedivá a další druhy zbarvení se v populaci objevily až v důsledku domestikace a následné
cílené plemenitby. Body v mapách představují archeologické lokality, z nichž byl úspěšně geneticky analyzován
kosterní materiál; čísla u koláčových grafů jsou počty vzorků reprezentujících konkrétní zbarvení. Legenda:
bay = hnědák, black = vraník, chestnut=ryzák, bay tobiano=hnědý strakoš, black silver=černý silver, bay
sabino=hnědý sabino, chestnut tobiano=ryzí strakoš, chestnut sabiono=ryzí sabino, buckskin=plavák Převzato z
Ludwig A, Pruvost M, Reissmann M, Benecke N, Brockmann GA, Castaños P, Cieslak M, Lippold S, Llorente L,
Malaspinas AS, Slatkin M, Hofreiter M 2009. Coat Color Variation at the Beginning of Horse Domestication.
Science 324: 485-485. Přetištěno se svolením AAAS.
113
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 50. Časová osa ukazující vývoj zbarvení u koní. Divocí koně byli původně hnědí, později přibývalo černé
zbarvení. Opět je zde zjevné výrazné barevné rozrůznění v době bronzové, tedy bezpečně po domestikaci.
Legenda: Pleistocene = pleistocén (sem spadá konec poslední doby ledové), Holocene = holocén (je zde
vyznačen matoucím způsobem, ve skutečnosti trvá dodnes), Copper Age = doba měděná, Bronze Age = doba
bronzová, Iron Age = doba železná. Převzato z Ludwig A, Pruvost M, Reissmann M, Benecke N, Brockmann GA,
Castaños P, Cieslak M, Lippold S, Llorente L, Malaspinas AS, Slatkin M, Hofreiter M 2009. Coat Color Variation at
the Beginning of Horse Domestication. Science 324: 485-485. Přetištěno se svolením AAAS.
Obr. 51. Časoprostorové rozložení subfosilních nálezů koní po skončení poslední doby ledové, v období raného
až středního holocénu, tedy před domestikací: (a) preboreál (9600–8600 př. n. l.), (b) boreál (8600–7100 př. n. l.),
(c) raný atlantik (7100–5500 př. n. l.) a (d) pozdní atlantik (5500–3750 př. n. l.); body v mapách zahrnují tři druhy
dokladů: radiokarbonově datované nálezy, nálezy datované kontextově dle asociovaných radiokarbonově
datovaných archeologických nálezů a nálezy datované kontextově dle asociovaných archeologických nálezů
(podrobně viz Sommer et al. 2011). Nápadně malé množství bodů ve východní Evropě naznačuje jen částečné
zahrnutí nálezů z území bývalého Sovětského svazu. Podle Sommer et al. 2011. Copyright © Miloslav Jirků
114
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 52. Bohatě strukturovaná krajina udržovaná extenzivní pastvou koní, skotu a zubrů, Národní park Zuid
Kennemerland, Holandsko. Jemnozrnná mozaika se škálou biotopů od obnažené půdy bez vegetace po ostrůvky
lesa hostí nejbohatší evropská přírodní společenstva. Nějak tak vypadala podstatná část Evropy před příchodem
moderního člověka a díky tradičním formám zemědělství i dlouho po něm. V Česku je dnes tento typ krajiny
omezen na vojenské újezdy a některé rezervace, zatímco z naprosté většiny ostatníkrajiny téměř vymizel. Tento
negativní fenomén vede k trvalému poklesu biodiverzity ve většině Evropy, výjimkou jsou zejména některé oblasti
jižní Evropy, kde se dobytek dosud pase ve volné krajině. Copyright © Miloslav Jirků
Obr. 53. Detail extenzivně pastevní krajiny, Národní park Zuid Kennemerland, Holandsko. Copyright © Miloslav
Jirků
115
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 54. Detail extenzivně pastevní krajiny, Národní park Zuid Kennemerland, Holandsko. Copyright © Miloslav
Jirků
Obr. 55. Detail extenzivně pastevní krajiny, Národní park Zuid Kennemerland, Holandsko. Copyright © Miloslav
Jirků
116
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 56. Exmoor pony v holandské rezervaci Noordhollands Duinreservaat. Tak pestrou mozaiku biotopů na malé
ploše, jaká vzniká dlouhodobou extenzivní pastvou, není možné technickými postupy, i přes enormní výdaje za
management, ani napodobit, natož simulovat. Právě na finančně a personálně náročných technických opatřeních
je bohužel dosud založena údržba nelesních rezervací v Česku. Copyright © Stan Schaap /
http://stanschaap.com
Obr. 57. Koně velmi ochotně spásají mělčiny vod až do hloubky kolem půl metru, čímž nejen zabraňují zarůstání
konkurenčně silným rákosem a orobinci, ale také podél břehů vytváří i několik metrů široký pruh prosluněného
litorálu, Oostvaardersplassen, Holandsko. Copyright © Miloslav Jirků
117
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 58. Litorál jezera v
holandské rezervaci Noordhollands Duinreservaat s
bohatým vodním společenstvem. Extenzivní pastva
zjevně prospívá i vodní
vegetaci. V Česku jsou
mělčiny většiny vod vlivem
absence pastvy (na rozdíl od
mnoha jiných západních zemí
nesmí mít u nás dobytek ze
zákona přístup k vodě) a
nevhodným rybničním hospodařením (hnojení, přikrmování atd.) silně eutrofizované a
beznadějně zarostlé rákosinami. Srovnatelně bohatá, na
osvit náročná, vodní společenstva u nás proto nalezneme jen vzácně.
Copyright © Stan Schaap
/ http://stanschaap.com
Obr. 59. Velcí býložravci se nevyhýbají pastvě v mělkých vodách. Na obrázku je stádo exmoor ponyů v holandské
rezervaci Noordhollands Duinreservaat. Copyright © Stan Schaap / http://stanschaap.com
118
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 60. Pastva z biologického hlediska prospívá také lesům, protože umožňuje vznik různě velkých světlin, které
v případě přítomnosti velkých býložravců náletem zarůstají výrazně pomaleji než bez nich. Důležitá je činnost
býložravců zejména v lesních okrajích, neboť ty jsou pak využitelné nejen pro lesní organismy, ale částečně i pro
ty, které jinak obývají bezlesí, Noordhollands Duinreservaat, Holandsko. © Stan Schaap / http://stanschaap.com
Obr. 61. Vodním ptákům
přítomnost velkých
býložravců vyhovuje. Na
obrázku volavka šedá
vyhlíží drobné živočichy
vyplašené pasoucím se
koněm, Noordhollands
Duinreservaat, Holandsko.
Copyright © Stan Schaap /
http://stanschaap.com
119
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 62. Zajímavým, pro
většinu české společnosti
neznámým fenoménem
jsou luční mraveniště. Ta
na běžně obhospo dařovaných loukách likviduje
mechanizované kosení.
Na obrázku je pastvina s
hnízdy mravence žlutého
(Lasius flavus), Lodgehill
Farm, Wyre Forest,
Worcestershire, Anglie.
Copyright © Rosemary
Winnall
Obr. 63. Prapůvodní domovinou koní jsou stepní a lesostepní oblasti Severní Ameriky a Eurasie. Krajina poblíž
vsi Vasiilevka, Akbuladsky region, Orenburgskaya oblast, Rusko. Dřeviny na obrázku jsou vesměs hlošiny
(Elaeagnus) a topoly (Populus), jen podél břehů odstaveného meandru rostou vrby (sytě zelené keře), řada
stromů v pozadí sleduje tok řeky Ilek a jedná se z velké části o výsadby. Již na začátku července, kdy byl pořízen
snímek, jsou kontinentální stepi suché. Copyright © Miloslav Jirků
120
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 64. Bývalý vojenský výcvikový prostor (BVVP) Milovice-Mladá je učebnicovým příkladem biologicky
mimořádně cenného BVVP, který se tak jako ostatní podobné lokality dnes, 23 let po odchodu okupační sovětské
armády, potýká se zarůstáním dřevinami a konkurenčně silnými bylinami, např. třtinou křovištní (výrazné klasy v
popředí). Podobných BVVP máme v Česku několik desítek. V podstatě všechny jsou biologicky mimořádně
cenné a všechny se potýkají s týmž problémem, konkrétně rozsáhlými plochami přírodě blízkých biotopů, na
jejichž údržbu metodami konvenčního managementu (kosení, pastva ovcí a koz, prosvětlování lesů) nikdy
nebudou prostředky a jsou tak odsouzeny k postupnému zániku. V současnosti naše BVVP již vlivem zarůstání
ztratily část své biologické hodnoty a je nejvyšší čas tento neblahý trend zvrátit. Pokud budeme otálet dalších
několik let, bude hodnota některých BVVP ztracena nevratně. V prostorových měřítkách desítek až stovek
hektarů na jeden BVVP a vzhledem k jejich vysokému počtu představuje přirozená pastva vlastně jediný
racionální způsob jejich údržby či využití, navíc způsobem, který podpoří biodiverzitu. Zavedením pastvy
polodivokých koní, příp. skotu by měla být nejen vyřešena dlouhodobá, finančně udržitelná péče o lokalitu, ale
vznikne také nevšední turistická atrakce. Copyright © Miloslav Jirků
Obr. 65. Lesostepi podél
okrajů listnatých lesů jižního
Uralu svým charakterem
celkem odpovídají stepním
společenstvům ve střední
Evropě, poblíž vsi Tugustimir,
hranice Baškirska a Orenburgské oblasti, Rusko. Pro
nás poněkud nezvykle jsou
zde převažujícími solitérními
dřevinami jilmy (mohutný
strom uprostřed) a topoly.
Copyright © Miloslav Jirků
121
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Obr. 66. Detail extenzivně spásané bylinné vegetace z téhož místa jako Obr. 63. Kromě pestrosti bylin si
povšimněte, že step zdaleka nejsou jen trávy, nýbrž spíše pestrá paleta dvouděložných rostlin. Přibližně
uprostřed snímku si povšimněte trsu u nás vzácného hořce (Gentiana sp.). Copyright © Miloslav Jirků
Obr. 67. V Česku jsou nyní v rámci vůbec prvního tuzemského projektu na zavedení přirozené pastvy použity 1,2
m vysoké elektrické ohradníky. Nová pastvina v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Milovice-Mladá poblíž
Prahy se v zimě 2014/2015 stane domovem prvního stáda exmoorských ponyů v Česku. Ohradník je bez
problému průchozí pro veškerou stávající zvěř, takže pastva koní nekoliduje s mysliveckým využitím, koně jej
však respektují. Jedním z důležitých aspektů projektu je, aby nebylo narušeno dosavadní využití lokality
veřejností, včetně cyklistů a motorových vozidel. Testovány jsou např. pružinové brány (bílá „lanka“ v levé části
snímku) doplněné průchody pro pěší (dřevěná konstrukce s V-půdorysem). Copyright © Miloslav Jirků
122
Dostál et al. 2014:
datace
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
lokalita
dobový zdroj
484‒25 př. n. l. F?
130?‒50? př. n. l.
116?‒27? př. n. l.
63? př. n. l. ‒ 21 n. l
63? př. n. l. ‒ 21 n. l
23‒79 n. l.
1. pol. 11. stol.P?
1086
13. stol.
1200
1226P?
1227
1517‒1528
1409
1517
1574
přelom 16. a 17. stol.
pol. 17. stol.
17. stol. P?
do 18. stol.
Hérodotos
pramen řeky Bug, Ukrajina
Poseidónios
Španělsko
Varro
Španělsko
Strabón
Iberský poloostrov
Strabón
Alpy
Plinius starší
Alpy, Polsko, jižní Pobaltí, severní Evropa
tibetský mnich Bodava
Mongolsko
Domesday Book
Exmoor, Anglie
Albert Veliký
Prusko
Píseň o Nibelunzích
Worms, Německo
Gansu, Čína, divoký kůň ulovený Čingischánem
region Moselle, Německo
von Herberstein
Litva
Polsko (velký lov na divoké koně)
M. Milchovita
Litva
biskup Krasinskij
Litva
Erasmus Stella
Prusko
G. Beaplan
Ukrajina
Mongolsko
západní Ukrajina ‒ okolí Karpat, horní Ukrajina ‒ Dněstr,
horní Bug, pramen Vinnycja
poč. 18. stol.
Moldávie
18. stol.
Zabajkalsko, Rusko
18. stol.
Bobrov
Voroněž, Rusko
18. stol.
Kazachstán, vých. od Semipalatinsku
18.‒19. stol.
Ukrajina
1721
Gabriel Rzaczynski
Litva, Bělorusko, Karpaty a Ukrajina
1750?
Lyau-Tong, Čína (lov, při kterém bylo za den odchyceno
200‒300 koní)
1756–1763
Belsazar Hacquet
Zamošč, Polsko
1762
řeka Ural
1763
John Bell
Sibiř mezi Tomskem a Krasnojarskem, Rusko
1769
Gmelin
nedaleko Voroněže, Ukrajina
1771, 1773
Pallas
stepi severně od Kaspického moře, pomezí Ruska
a Kazachstánu
konec 18. stol.
Bělorusko
18. stol a poč. 19. stol. Rusko ‒ Okolí Azovu, Don, Kubáň a okolí Kumy
poč. a pol. 19. stol.
Rusko ‒ stepi pod Kavkazem, dolní Volha k Uralu a pobřeží Kaspického moře
Polsko, Slezsko, Vestfálsko, Prusko, Německo, Dánsko, Belgie, Francie, Pyreneje, Švýcarsko
do 19. stol.F?
Povolží, Rusko
pol. 19. stol.
19. stol.
Krym, Ukrajina
?
extenzivní rozšíření v Džungarsku záp. Mongolsku a okrajových částech Číny
19. stol.
východně od Volhy, u Saratovu, Rusko
poč. 19. stol.
Litva a Kaliningrad
do poč. 19. stol.
Pallas
mezi Dněprem a Altají, Rusko
1811
1810‒1820
poslední divocí koně v lesích Polska
C. H. Smith
východní Evropa (kříženci s domácím koněm)
1814F
C. H. Smith
Střední Asie (Karakorum, Syrdarja, jižně od Aralského jezera)
1814
C. H. Smith
Mongolsko
1814P
C. H. Smith
okolí hranic Číny
1814?
Kaliningrad a Litva, poslední divoký kůň mimo Rusko
1814
stepi u Černého moře
1860‒1869
Grum-Grshimailo
Sin-ťiang, Čína
1869?
Kavkaz, Rusko
do 2. pol. 19. stol.
N. M. Přževalskij
Džungarsko, Sin-ťiang
1883?
M. Pevzoff
Džungarsko
1895?
A. Clemenz
Mongolsko
1903P?
Sedeľnikov
údolí Černého Irtyše, nedaleko jezera Balkaš, Kazachstán
1910?
N. Dovchin
Mongolsko (poslední pozorování divokého koně ve volné přírodě)
1969P
reference
(Groves 1994)
(Epstein 1971)
(Epstein 1971)
(Epstein 1971)
(Epstein 1971)
(Epstein 1971, Groves 1994)
(Dovchin 1959)
(Baker 1993, 2008)
(Groves 1994)
(Groves 1974)
(Groves 1994)
(Groves 1974)
(Groves 1994)
(Clutton-Brock 1992)
(Volf 1977)
(Volf 1977)
(Smith 1841)
(Smith 1841)
(Dovchin 1959)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Groves 1974)
(Mohr 1971)
(Siemion 1996)
(Groves 1974)
(Mohr 1971)
(Groves 1974)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Heptner et al. 1989)
(Groves 1974)
(Heptner et al. 1989)
(Groves 1994)
(Clutton-Brock 1992)
(Groves 1974)
(Groves 1974)
(Groves 1974)
(Groves 1974)
(Groves 1974)
(Heptner et al. 1989)
(Mohr 1971)
(Groves 1974)
(Mohr 1971)
(Mohr 1971)
(Mohr 1971)
(Heptner et al. 1989)
(Bouman a Bouman 1994)
Tab. 1. Přehled nejvýznamnějších historických záznamů o pozorování či výskytu divokých koní v Eurasii od antiky po 20. století, kdy byl v přírodě
člověkem vyhuben poslední divoký kůň na Zemi, kůň Převalského. Zvláště jsou označeny záznamy, které se vztahují: ke koni Převalského
P
P?
F F?
?
(prokazatelně , pravděpodobně ); ferálním populacím ( / ); otazník ( ) označuje záznamy nejasného taxonu koně. Přes zahrnutí záznamů z
celé Eurasie a pokrytí období dlouhého 2 500 let je počet záznamů překvapivě nízký. Lze se domnívat, že tak jako u řady jiných vyhynulých druhů
se také záznamy o divokých koních do historických pramenů dostávaly až v době, kdy již byli v dané oblasti velmi vzácní a jejich pozorování tak
byla z pohledu autorů hodna zaznamenání. Uvedený přehled by byl ještě kratší, pokud bychom byli schopni s jistotou rozeznat pozorování
kříženců a ferálních stád od skutečně divokých koní. Podstatná část záznamů se vztahuje k oblasti Džungarska na pomezí současné Číny,
Kazachstánu a Kyrgyzstánu, která se nachází na biogeografickém předělu mezi východními a západními formami/taxony řady velkých savců
(např. los, jelen, srnec aj.). Vlastní hranici zde představují vysoká pohoří Ťan-Šan a Altaj, na které severně navazuje série pohoří Sajanu podél
hranice Ruska a západního Mongolska. Právě tudy mohla probíhat západní hranice areálu koně Převalského a část východní hranice areálu koní
patřících k druhu či druhovému komplexu E. ferus, který obýval vlastní Eurasijské stepi sahající od východního Polska a Ukrajiny po Altaj. Z tohoto
důvodu nelze záznamy z Džungarska bez podrobných analýz korespondujícího kosterního materiálu přiřadit ke konkrétnímu taxonu koně. Pozn.
autorů: Přes jeho hojný výskyt v již prehistoricky hustě osídlené Evropě a jižní Asii by byl podobný přehled pro pratura, který zatím není k dispozici,
zřejmě ještě výrazně kratší. Upraveno a doplněno podle Mashkour 2002 a dalších zdrojů citovaných v kapitole 8.
123
Dostál et al. 2014:
Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny
Mgr. Dalibor Dostál
e-mail: [email protected]
Politolog, novinář a bývalý šéfredaktor celostátní redakce Deníku. Jako novinář se
věnoval tématům ochrany přírody včetně návratu velkých kopytníků do evropských
zemí, životního prostředí, ale i filantropie a neziskového sektoru. Za to obdržel v roce
2009 Poděkování Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a v roce 2011 cenu
Mediální čin roku od Nadace OKD. Je členem novinářské poroty ceny Via Bona, poroty
soutěže TOP odpovědná firma, hodnotící komise občanského sektoru v ČR pro
USAID. V roce 2007 založil ochranářskou společnost Česká krajina, která se zaměřuje
na návrat velkých kopytníků do české přírody a jejich využití k ochraně a údržbě krajiny.
Mgr. Miloslav Jirků, Ph.D.
e-mail: [email protected], www.paru.cas.cz/en/staff/Miloslav-Jirku-r125r/
Na Parazitologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR se věnuje zejména
výzkumu diverzity, evoluce a ekologie různých skupin parazitů volně žijících zvířat. Od
roku 2009 se intenzivně věnuje také zavádění polodivokých chovů velkých kopytníků,
jako nástroje dlouhodobě udržitelného managementu krajiny; repatriaci zubra
evropského do volné přírody ČR; záchraně zanikající české populace losa evropského
a studiu parazitofauny cílových druhů kopytníků.
RNDr. Jan Robovský, Ph.D.
e-mail: [email protected], http://zoo.prf.jcu.cz/index.php/lide/198-robovsky-jan-mgr.html
Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity se věnuje evoluci savců (např.
kopytníci, šelmy, hlodavci) a jejich ochraně. Od roku 2011 je externím vědeckým
pracovníkem Zoo Liberec, kde kromě jiného koordinuje odbornou komisi pro Caprini
při Unii českých a slovenských zoologických zahrad.
doc. Martin Konvička, Ph.D.
e-mail: [email protected]
Na Entomologickém ústavu BC AV ČR a Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity
se od výzkumu ekologie ohrožených druhů motýlů a organizace jejich celostátního
mapování postupně dostal ke studiu vlivů změn hospodaření v lesích, zemědělské
krajině i v postindustriální krajině na biodiverzitu. Čím dál intenzívněji si uvědomoval,
že většina velkých ochranářských problémů Evropy má společného jmenovatele,
absenci tradičních ekosystémových inženýrů, tj. velkých kopytníků, v naší krajině. Aniž
si toho všiml, stal se doyenem moderních ochranářských přístupů mezi tuzemskými
přírodovědci.
Mgr. Lukáš Čížek, Ph.D.
[email protected], http://www.entu.cas.cz/cs/pracovnici/Lukas-Cizek-r34r/
Na Entomologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR se věnuje zejména
ekologii lesa, hmyzu a ochraně biodiverzity.
Ing. Martin Šálek, Ph.D.
e-mail: [email protected], http://www.ivb.cz/staff-ing-martin-salek-ph-d.html
Na Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR se zaměřuje na výzkum ekologie
různých skupin bezobratlých a obratlovců. Především se zajímá o analýzu faktorů,
které ovlivňují výskyt a druhovou diverzitu živočichů v různých typech prostředí. Hlavní
prioritu své činnosti spatřuje v aplikovaném výzkumu směřujícímu k praktické ochraně
cílových druhů či biotopů.
Eva Horčičková
e-mail: [email protected]
Na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze se zabývá
ekologií společenstev, konkrétně interakcemi živočichů a rostlin s důrazem na vztahy
vegetace a volně žijících kopytníků.
124
C Česká krajina 2014
Vyšlo za finanční podpory:

Podobné dokumenty

PRŮVODCE ZOOPARKEM KE STAŽENÍ ZDE

PRŮVODCE ZOOPARKEM KE STAŽENÍ ZDE kladou vajíčka do stromových dutin ve střední nebo vrchní části kmene. Larvy se živí trouchem určité struktury, proto vyhledávají dutiny, které nejsou vystaveny přímému dešti. Vývoj trvá nejméně tř...

Více

Kaleidoskop 2016 ke stažení

Kaleidoskop 2016 ke stažení V  sobotu 14. 5. 2016 se odehraje každoročně pořádaná populární akce v  areálu Památníku Vítězství na  Slivici u Milína. Na  přípravách připomínky této bitvy a  dalším doprovodném programu se podíl...

Více

Jeskyně doby kamenné - Nationalpark Bayerischer Wald

Jeskyně doby kamenné - Nationalpark Bayerischer Wald Jaké to asi bylo, když se naši předci

Více

Největší přírodní zajímavosti Německa

Největší přírodní zajímavosti Německa z pověření Spolkového ministerstva hospodářství a energetiky, které ji také z rozhodnutí Spolkového sněmu finančně podporuje. GNTB vytváří strategie, produkty a informační kampaně, jejichž cílem je...

Více

Mazurská jezera - Klub fotografů přírody

Mazurská jezera - Klub fotografů přírody né starosti nejen tím, že v zimě navštěvoval seníky, ale hlavně často odluzoval zemědělcům jejich kobyly, které se připojovaly k tarpanům a divočely. Není proto divu, že lidé tarpany na Ukrajině ne...

Více

Domestikace

Domestikace Zaujalo vás téma?

Více

nová edice - Arcaro sro

nová edice - Arcaro sro druhé straně tažný kůň má být váhou víc na předku. Tato část jeho vlastní váhy, která by takto vadně stavěného koně dostávala na kolena, je u tažného koně vržena na chomout a pomáhá mu v jeho prác...

Více

PDF version

PDF version Pravěké nebo středověké předměty, objevované při regulaci řek a při bagrování v pískovnách, ležících v jejich blízkosti, představují pro archeologii stále významný pramenný fond. Většinou jde však ...

Více

Areál zvířecích výběhů - Nationalpark Bayerischer Wald

Areál zvířecích výběhů - Nationalpark Bayerischer Wald Kromě areálu zvířecích výběhů najdete nad obcí Neuschönau i

Více