DIALOG‚ otázky‚ odpovědi

Žádné základny USA na území České republiky!
Proletáři všech zemí, spojte se!
DIALOG
OTÁZKY
KOMUNISTICKÝ LIST
ČÍSLO 227

ODPOVĚDI
ÚNOR 2007 ROČNÍK 18
CENA 10 Kč
Stále platná a povzbudivá zkušenost Února
Oč v únoru 1948 šlo? I po padesáti devíti letech si mnozí kladou tuto
otázku. A zdaleka ne všichni na ni
nacházejí jasnou odpověď. Bezradní
a zmatení jsou i v řadách KSČM.
A není divu. Vždyť v samotném
vedení strany jsou lidé, kteří o únorových událostech (dramatických
dnech od 20. do 25. února 1948) šíří
názory, které nemají daleko od lží
a falzifikací antikomunismu.
Tak např. Jiří Dolejš, místopředseda KSČM s odpovědností za „teoretické zázemí“, tyto lži a falzifikace
dokonce plně sdílí. O tom, jak ostudně využil 110. výročí narození Klementa Gottwalda, aby pošpinil jeho
památku a znevážil jeho úlohu v poválečných revolučních přeměnách,
jsme již psali. V článku Britských
listů s odporným názvem „Gottwald – padouch nebo hrdina?“ (na
který zatím nikdo z vedení KSČM
nereagoval – jako by mělo platit,
že mlčení je souhlas) jsme se mohli
dočíst, že „tento muž“ prý u nás po
„takzvaném“ Vítězném únoru „zavedl režim, který se zdiskreditoval tím,
jak se udržoval násilím“. V pamfletu
nechyběly výrazy jako „revoluční
tyranie s rysy státního terorismu“.
Takové tedy bylo dílo Února! Podle vysoce postaveného funkcionáře
KSČM! Jako bychom opět slyšeli hlas
Ferdinanda Peroutky v Rádiu Svobodná Evropa z dob, kdy tato agentura CIA naváděla k násilnému svržení
lidové moci, k sabotážím a vraždám
v údajném zájmu demokracie, práv
a svobod člověka.
Oč tedy v oněch únorových dnech
šlo? O jakou konfrontaci sil se jednalo? Kdo představoval a hájil zájmy
národa a lidu a kdo je ohrožoval?
A co bylo výsledkem této velké třídní
srážky?
Hledejme odpověď u zdroje nejautentičtějšího a pro každého komunistu, který je komunistou přesvědčením a srdcem, nejhodnověrnějšího:
u Gottwalda samotného. Ve svém
vystoupení na zasedání ústředního
výboru KSČ 9. dubna 1948 řekl:
„V únoru, vezmeme-li věc vnitropoliticky, šlo o to, zda má náš
lidově demokratický vývoj pokračovat dále úspěšně na cestě k socialismu, nebo má-li být zvrácen,
má-li dojít k zvratu, který by byl
začátkem ústupu zpět k dobám
předmnichovským, k dobám
kapitalismu. Tak jako rok 1920
po první světové válce rozhodl
o dalším vývoji předmnichovské
republiky, tak únor 1948 rozhodl
o dalším vývoji osvobozené lidově
demokratické republiky, jenomže právě s opačnými výsledky.
Jestliže prosinec 1920 znamenal
vítězství reakce a začátek upevňování kapitalistického režimu
v předmnichovské republice,
únor 1948 znamenal rozhodnou
porážku reakce, upevnění lidově
demokratického režimu a uvolnění cesty k rychlejšímu postupu
socialismu. O to tedy šlo v únoru
vnitropoliticky.
Zahraničněpoliticky šlo o to,
zda v budoucnosti naše republika půjde dále neochvějně cestou
spojenectví se Sovětským svazem,
cestou spojenectví se všemi lidově demokratickými státy ve střední a jihovýchodní Evropě nebo
zda bude z tohoto pokrokově
demokratického bloku vyrvána
a stane se opět objektem politiky
západních imperialistů, zda se
stane nástupním mostem světové
reakce v jejím boji proti lidově
demokratickým státům a proti
Sovětskému svazu.“
O to tedy v únoru šlo? A to je zapotřebí dnes znovu připomenout, aby
bylo jasné, v čem spočívá historický
význam a velikost vítězného února.
Bylo to jednoznačné vítězství dělnické třídy, československého lidu,
který se ve chvílích smrtelného nebezpečí pro lidově demokratické
zřízení semkl kolem gottwaldovské
KSČ. Zmobilizovaný stranou zhatil
komplot spojené vnitřní a zahraniční reakce. Zmařil tak i zákeřný plán
imperialistických studenoválečníků,
kteří se snažili vytvořit z tehdejšího
Československa nástupiště k zničení
SSSR a lidově demokratických států.
Uvolnila se tím cesta nejen k socialismu u nás, ale i v dalších zemích,
k vytvoření světového systému
socialismu.
Vítězný únor znamenal rozhodný škrt přes rozpočet jak naší, tak
i světové reakce. Zasadil úder Trumanově doktríně, kterou vyhlásil
americký Kongres 12. března 1947.
Touto politicko-vojenskou doktrínou
američtí imperialisté otevřeně pro-
klamovali a zahájili studenou válku.
Jejich bezprostředním cílem bylo
oloupit SSSR o plody vítězství nad
hitlerovským Německem, zdeptat
první zemi socialismu zdevastovanou
válkou a znemožnit, aby se kolem
SSSR sjednotily osvobozenecké protiimperialistické síly. Cynicky přitom
kalkulovali s třetí světovou válkou,
v níž by využili moderní zbraně hromadného ničení. V jejich vývoji, jak
víme, měly Spojené státy ještě po léta
naprostou převahu.
(Pokračování na str. 2)
zvyšuje. Rakety samy o sobě jsou totiž k ničemu – bez radaru cíl nerozpoznají a nebudou schopny se na něj
zaměřit. Proto jsou radarové stanice
ještě větším potenciálním prvním cílem protivníka USA a větším nebezpečím pro Českou republiku.
Předchozí vláda (bez důvěry) i vláda současná si negativní postoj české
veřejnosti dobře uvědomují. Odmítají názor veřejnosti respektovat a řídit
se jím. V jejich programovém prohlášení není o americké základně ani
slovo. A co více
– rozjíždějí klamavou kampaň. Jak
jinak si vysvětlit „výzkumy“, které
mají získat podporu pro radarovou
základnu, když otázka zní neurčitě
„Souhlasil byste s umístěním radaru
monitorujícího případné ohrožení?“
Odmítáme jako většina veřejnosti
jakoukoli část americké vojenské základny na našem území. Odmítáme
sila pro interceptory i radarovou stanici. Vyzýváme veřejnost k aktivitě
– k podpoře petic, k demonstracím,
k pochodům a protestům. americká
základna nesmí projít!
Žádné základny USA na našem
území!
Redakce
NE radaru!
Argumenty pro zřízení americké smrtonosné základny v Čechách jsou směšné
Každý člověk ve světě by měl být
schopen říci, co pro něj znamená pojem vlast. Měl by vědět, co mu pojem
vlast říká racionálně a v čem vlast ctí
a cítí ve svém srdci. Český člověk o takových pojmech neuvažuje. Svou vlast
prožívá každý den a každou minutu.
Za vlast pokládá zemi, v níž se narodil, vyrůstal, nabíral dar řeči, chodil do
školy a učil se spisovné češtině, získával
kamarády a v dobách minulých, pokud
byl rodu mužského, odsloužil základní vojenskou službu. Ve vlasti si našel
dívku, oženil se s ní a zplodil s ní dítě
nebo několik dětí. O rodinu se staral
především tím, že poctivě pracoval
a vykonával své povolání, a svým příkladem vychovával generaci vlastních
dětí.
Časy se však změnily. Vlast, za niž
jsme přirozeně považovali Československo, už neexistuje. Z panské vůle či
zvůle byla proti vůli a přání drtivé většiny obyvatelstva rozbita. Česká řeč nám
zůstala, ale současný režim nás každodenně přesvědčuje, že bez znalosti cizích jazyků jsme nuly a čeština je dobrá
jen pro plebejce. Mění se náplň školní
výuky a kapitalismus se všemožně snaží, abychom na staré pojmy zapomněli
a osvojili si řeč a znalosti podnikatelů,
manažerů a mamonářů. Plodíme nadále děti, ale je jich podstatně méně než
v minulosti; příčinou může být oficiální
propaganda, že smyslem života je užívat
si (a děti by nám v tom mohly bránit),
nebo strach, že našinec rodinu a tedy
vlastní děti neuživí. Navíc existuje bezpečně nebezpečná rodina nezaměstnaných a bezdomovců. Na kamarády dnes
také není spolehnutí. Kdekdo vlastní
Rozhodující bitva Velké vlastenecké války
nepřítele odblokovat stalingradské
uskupení a přešla 24. prosince 1942
do ofenzivy. Když nepřítel odmítl 10.
ledna 1943 kapitulaci, zahájila vojska
Donského frontu útok a s konečnou
platností zlikvidovala německé fašistické jednotky. 27. ledna 1943 bylo nepřátelské uskupení rozděleno na dvě části. V urputných bojích bylo 30. ledna
rozdrceno jižní německé uskupení. 31.
ledna se sovětským jednotkám vzdal do
zajetí se svým štábem velitel uskupení
polní maršál Paulus.
Dne 2. února skončila likvidací severního nepřátelského uskupení grandiózní Stalingradská bitva, v níž sovětská vojska zajala 91 000 fašistických
vojáků, mezi nimi 24 generálů a 2500
láda Spojených států oficiálně požádala Českou republiku o zahájení jednání o umístění radarové stanice své základny protiraketové obrany
na našem území. Není jistě náhoda,
že se tak stalo již několik hodin po
skandálním získání „důvěry“ současné vlády v Parlamentu ČR. O umístění součásti amerického protiraketového systému v ČR se jedná již několik
let (veřejně je známé jednání tehdejšího ministra obrany Jaroslava Tvrdíka
ČSSD v USA v roce 2002). Téma
základny se nestalo záměrně a přes snahy KSČM ani
tématem pro volby 2006 a dostalo se
na veřejnost teprve po nich.
Nesouhlasíme s umístěním jakékoliv cizí vojenské základny na území
ČR. Americký protiraketový systém,
oficiálně představovaný jako záruka
bezpečnosti před zlými státy – Íránem a KLDR, je jen prvkem agresivní americké imperialistické politiky,
zaměřené především proti Rusku
a Číně. Původně plánované antirakety nebyly určeny k ochraně ČR, ale
území USA a zvyšovaly riziko prvního útoku právě proti našemu území.
Radarová stanice toto riziko ještě
Vlast a novodobí „vlastenci“
K 65. výročí osvobození Stalingradu
5. října 1942 dal J. V. Stalin veliteli
Stalingradského frontu generálu A. I. Jeremenkovi rozkaz: „Důrazně žádám,
aby byla přijata veškerá opatření
k obraně Stalingradu. Stalingrad
nesmí být vydán nepříteli.“ Město
na Volze bránili pod obrovským tlakem
německých fašistických jednotek vojáci
62. armády generála V. I. Čujkova.
Od 19. listopadu 1942 do 2. února
1943 probíhal o Stalingrad urputný
boj. Na jeho konci bylo obklíčeno a zničeno 330tisícové německé uskupení.
16. prosince rozdrtila na středním toku
Volhy vojska Jihozápadního frontu
v součinnosti s vojsky Voroněžského
frontu 8. italskou armádu. Vojska Stalingradského frontu znemožnila pokus
V
důstojníků. Na válečném poli zůstalo
147 200 padlých Němců. Bylo získáno
obrovské množství trofeje: 750 letadel,
1550 tanků, 6700 děl, 1462 minomety,
8135 kulometů, 90 000 pušek, 61 102
nákladní a osobní automobily, 7369
motocyklů, 480 tahačů a transportérů,
320 rádiových vysílaček, tři obrněné
vlaky, 56 lokomotiv, 1125 železničních
vagonů a velké množství dalšího vojenského materiálu.
Stalingrad se stal zosobněním
hrdinství a síly sovětského lidu,
vzorem vojenské neochvějnosti
a statečnosti.
Z knihy N. I. Kikeševa, vydané
nakladatelstvím „Bílý vítr“ v městě
Mozyr v roce 2005
střelnou zbraň a z „neodolatelných“
důvodů se střílejí a zabíjejí kamarádi.
Byla zrušena základní vojenská služba a s ní období, kdy chlapci dorůstali
v muže. Výrostci tak mají dost času na
cigarety, drogu, šikanu, sledování amerických televizních návodů jak přijít
levně k velkým prachům, jen se nebát
překročit zákon. Dnešní česká „vlast“ je
ringem, kde platí pravidlo „zabij dříve,
než budeš zabit“.
Vlast má i svoji minulost, historii
a v ní hlavně osobnosti, o období, na
něž byla a je hrdá, období, kdy byla příkladem sousedům, Evropě, světu. Takovou minulostí je v případě naší republiky 15. století, takovým jménem je Jan
Hus z Husince a Jan Žižka z Trocnova,
takovým příkladem Evropě bylo vzepětí
českého lidu v éře husitství.
Rozbití Československé republiky
však novodobému panstvu nestačilo.
Bylo třeba rozbít naši společnou vlast
na tisíce malých „vlastí“ v podobě soukromých držeb, „každého jednoho aru
české půdy“. Bývalý náměstek, bývalého ministra vnitra Jana Rumla, pan Jiří
Křižan, dnes soukromník a scenárista,
se chlubí tím, že na Valašsku vlastní
400 hektarů lesů. Nepokládá to však za
nijak velkou „vlast“, vždyť kníže Karel
Schwarzenberg tamtéž podle jeho slov
vlastní celé dva tisíce hektarů lesů. Kníže má ovšem těch „vlastí“ v české zemi
daleko více, nadto se pyšní titulem senátora a se svou mizernou znalostí češtiny
i postojem ministra zahraničních věcí.
Takto a podobně je rozparcelována celá
naše vlast, byla privatizována a rozdělena na soukromá vlastnictví, na malé
„nedotknutelné vlasti“, na něž je vstup
dovolen jen vyvoleným. Tyto „vlasti“
patří jen skutečným „vlastencům“. Jiří
Křižan je jedním z nich. Historii Země
české vidí svým specifickým pohledem
a spisovatele Aloise Jiráska, který nás
svým vypravěčským uměním pozdvihl
k úctě k dějinám České koruny a jmenovitě k husitství, hanlivě a sprostě nazývá Aloisem Čuráskem.
Vlast je třeba chránit. Posledním hitem „zájmu“ novodobé panské rasy je
instalace americké radarové (a posléze
i raketové) „ochrany“ kdesi v srdci České republiky. Její argumenty pro zřízení
americké smrtonosné základny v Čechách jsou směšné, a to technicky, politicky i ekonomicky. Mnoho moudrých
lidí to již prokázalo. „Vlastenci“ však trvají na svém, tvrdošíjně křičí „základna
bude!“ Jejich zájem je možno pochopit.
Základna... Základna nemá pranic společného s ochranou naší české vlasti,
českého národa, ostatně se tím netají
ani Američané. Úporný zájem o americkou vojenskou přítomnost, která zcela přirozeně evokuje pozornost těch,
proti nimž je skutečně namířena, a činí
z celého národa odkrytý terč, je motivován zájmem na ochraně tisícera jejich
malých „vlastí“, jejich soukromých držeb, toho, co právem neprávem restituovali, privatizovali, uzmuli či jinak
si nepoctivě, nikoliv prací, přivlastnili.
Má být zamířena nikoliv proti jakémusi
tajemnému vnějšímu nepříteli, ale proti
vlastnímu lidu, proti lidem práce, kteří
tvořili a tvoří dějiny a hodnoty a dnes
jim ani vlast, ani jejich dějiny, ba ani
jejich práce nepatří.
Jedním z prvků národního bohatství
je Národní galerie. Jejím ředitelem je
pan Milan Knížák, vlastenec každým
coulem. Je to on, kdo moje přesvědčení
o lichém vlastenčení podepřel vlastním
výrokem. Přiznal, že je pro americkou
základnu, neboť si nepřeje, aby se „vláda věcí tvých, ó lide český, vrátila do
tvých rukou“.
Petr Kovář
NE základnám USA!
WWW.KSCM.CZ
WWW.KSM.CZ
CHCEME REFERENDUM!
− Tvrzení, že radarové základny
nejsou nebezpečné, je lež.
− Každá cizí vojenská základna
na našem území je potenciálním terčem.
− Americká základna na našem
území znamená vazalskou závislost ČR na politice USA.
Jde Vám o bezpečnost a život
Vašich dětí? Podpořte nadstranickou občanskou iniciativu a podepište petici NE ZÁKLADNÁM!
Žádejte referendum!
2
DIALOG 227/2007
(Dokončení ze str. 1)
Využít je ovšem zásluhou jasnozřivé a důsledné Stalinovy politiky nemohli: zformováním široké protiimperialistické fronty
a světového mírového hnutí se
jim nedostalo k tomu šance.
Neocenitelným příspěvkem k tomuto poválečnému vývoji příznivému silám skutečné demokracie
a míru, revoluční obnovy světa byl
nepochybně Vítězný únor.
Jestliže J. Dolejš a jeho kumpáni
v TAPU mají tu drzost, že se o této mimořádně významné události
v našich novodobých dějinách vyjadřují s pohrdáním a ironií (pro
ně je „tak zvaným Vítězným únorem“), pak tím prozrazují nejen
svou vyloženou politickou negramotnost, ale navíc i ideologickou
služebnost a poplatnost antikomunistické reakci.
O tom, jak se snaží vyjít vstříc
našim nepřátelům (vyjí s vlky, jak
měli zapsat za uši: k socialismu
nelze dospět bez ostrého třídního boje, jehož vítězství je
podmíněno jak respektováním
osobitých a specifických konkrétně-historických podmínek
a okolností, tak společným postupem, internacionální jednotou všech revolučních a pokrokových sil.
Nebylo by u nás vítězné cesty
k socialismu, kdybychom ignorovali tuto základní poučku revoluční
strategie a taktiky marxismu-leninismu. Klement Gottwald z ní
vždy vycházel a tvořivě, mistrně ji
aplikoval na naši situaci. S jasným
a nezpochybnitelným závěrem: jen
a jen po boku Sovětského svazu, v nejužší spolupráci s ním
a s jeho nezištnou pomocí jsme
mohli odrazit kontrarevoluci
a s využitím všech cenných zkušeností SSSR vybudovat a rozvíjet socialismus i v naší zemi.
Stále platná a povzbudivá ...
se říká), dokazují také pomlouváním Gottwalda, který se podle
nich dopustil dokonce „zrady“ na
vlastních názorech: před Únorem
prý horlil pro osobitou, československou cestu k socialismu, poté
však, na údajný Stalinův nátlak,
přijal a hlásal „sovětský model“
socialismu, stal se jedním z nejpovolanějších „stalinistů“. Začlenil
tak naši zemi do „stalinského impéria“. Ostatně nebyl sám. Jediný
Tito se vzepřel.
Gottwald skutečně nebyl ani
Tusar, ani Tito. Měl hlavní zásluhu o to, aby KSČ nesklouzla zpět
do bažin oportunismu sociální
demokracie, aby se stala stranou
marxismu-leninismu. A tím i revolučním předvojem československé
dělnické třídy odmítajícím jakýkoli
nacionalismus. KSČ byla pod Gottwaldovým vedením stranou proletářského a socialistického internacionalismu. Základním kritériem
tohoto internacionálního postoje
od vzniku SSSR a zejména pak po
válce, po proklamaci Trumanovy
doktríny, v podmínkách studené
války, byl jednoznačný pozitivní vztah k první zemi socialismu,
rozvíjení a upevňování přátelství
se SSSR. Gottwald v této věci nikdy nezakolísal, nejen své názory
neměnil, ale naopak vždy až do
posledního dechu svého života je
pevně a nezlomně vyznával a podle nich jednal.
A pánové, kteří do omrzení omílají písničku, jejíž text i noty jim
dodali z protisovětských středisek,
o tom, že prý Stalin sevřel, koho
mohl do Prokrustova lože „sovětského modelu“, by si už jednou
Odešel
z našich řad
S hlubokým zármutkem jsme
přijali zprávu, že dne 19. ledna
t.r. zemřel po dlouhé nemoci ve věku 86 let oddaný člen
strany, aktivní funkcionář soudruh Karel Rudel z Krnova.
Od počátku obětavě pracoval
v Republikové redakční radě
dialogu. Komunistická strana
v něm ztrácí věrného, rozhodného zastánce marxisticko-leninských zásad. Zaslouží si dík
za celoživotní nezištnou práci
pro stranu a socialistickou budoucnost. Vyjadřujeme upřímnou soustrast jeho manželce
Libuši a celé rodině.
Redakce
A ještě jedno je nutno připomenout: skoncovat by se také mělo se
zmatky, které v teoretické oblasti
vytrvale šíří revizionisté, podle
kterých prý nejen cesta k socialismu musí být osobitá a národní, ale
také socialismus musí se chlubit
svým osobitým a národním hávem.
Ale tady platí o socialismu totéž, co
platí o kapitalismu. Jde o výrobní
způsob a z něho plynoucí vztahy
ve společnosti, které mají základní rysy ve všech zemích společné.
Ať jakkoli modifikují dané dějinné
podmínky a historie toho či onoho
národa jejich sociálněekonomickou
formaci, vždy musíme brát v úvahu, že otrokářství je otrokářstvím,
feudalismus feudalismem, kapitalismus kapitalismem a socialismus
socialismem s přesně definovanými
znaky v kterékoli části světa. „De te
narratur“ – „O tobě je řeč“ – píše
Marx v předmluvě 1. dílu Kapitálu a upozorňuje, že jeho analýza
kapitalistického způsobu výroby,
přesto, že vychází z Anglie, se týká
všech zemí, které vstoupily nebo
vstoupí na cestu tohoto sociálněekonomického zřízení. „Sovětský
model“ socialismu je zlovolná
konstrukce nepřátel komunismu.
Odkaz Vítězného února je živý
a povzbudivý pro dnešek i pro budoucnost. Připomíná nám povinnost rozhodného a nekompromisního boje s reakcí, jehož úspěšnost je
předurčena internacionální jednotou sil skutečného pokroku a demokracie. Triumfující kontrarevoluce,
kterou zplodila gorbačovská zrada,
se zřejmě domnívá, že jí stromy porostou do nebe. Ale mýlí se a jak by
řekl Kl. Gottwald, setsakramentsky
se mýlí. Přijde čas, kdy vše z revoluční zkušenosti minulosti
nabude opět nesmírné ceny. Nezapomínejme proto na ni, připomínejme si ji a nedovolme nikomu na
ni sahat špinavými prsty.
Redakce
Tr i b u n a č t e n á řů
Diskuse - názory - polemika
K
do sleduje ideově-teoretickou
produkci, články a rozhovory J.
Dolejše, nutně musí dojít k závěru,
že tento „komunistický funkcionář“
skutečným komunistou nikdy nebyl.
Je u komunistů, aby mohl komunistickou stranu „zmodernizovat“, přeměnit ji spolu s lidmi, jako je M. Ransdorf, v levicově socialistickou stranu
po vzoru Francouzské komunistické
strany (viz M. Ransdorf: „O krizi komunistického hnutí“, 1990) – nekomunistickou.
Z postojů Dolejše vyplývá, že jeho
vstup do strany formované na základě revizionistických myšlenkových
proudů, byl promyšleným vstupem.
Na této transformaci se aktivně podílel a nadále podílí. Není proto náhodný jeho výrok, že je „schopen jít
v našich teoretických základech
za Marxe“, neboť
prý „na starém
komplexu učení je daleko víc
překonaného,
že doba je dál, než si mnozí myslí“.
(„Jsem komunistou navzdory tomu“,
rozhovor v Respektu 27. 3. 2006).
Proto nepřekvapuje, že se zúčastnil protisocialistických demonstrací
v kontrarevolučním převratu 1989.
Později, již jako jeden z vysokých
funkcionářů KSČM a poslanec Parlamentu, stejně jako Ransdorf, aktivně
propagoval a prosazoval vstup ČR do
Evropské unie. Hlasoval v Poslanecké sněmovně pro rozšíření NATO na
východ.
Nepřekvapuje ani Dolejšovo zaníceni pro falešnou interpretaci úlohy a významu Klementa Gottwalda
v duchu pseudovědeckých, v podstatě antikomunistických pohledů na
dějiny KSČM, budování základů socialismu a vžitých falešných klišé, že
Antikomunismus
místopředsedy ÚV KSČM
K těmto falešným tezím J. Dolejše
patří také teze, že příchod Klementa
Gottwalda souvisel s „posunem čs.
komunistů od původních šmeralovských ideálů, které se lišily od elitářské strategie ruských bolševiků“.
Co Dolejš pod „elitářskou strategií“,
kromě pomluv má na mysli? Pokud
jde o „šmeralovské ideály“, opakuje
falešnou interpretaci M. Ransdorfa
a klame! Opomíjí totiž Šmeralovu angažovanost právě na straně ruských
bolševiků a bolševické Kominterny,
jejímž byl významným aktivistou (od
roku 1921 byl členem jejího výkonného výboru, v letech 1927-29 členem
předsednictva). Za Komunistickou
internacionálu pracoval v řadě zemí
(Mongolsko, Francie, Švýcarsko,
Německo, Blízký a Střední východ).
Ještě jednou k článku J. Dolejše v Britských listech ze dne 24. 11. 2006
Místopředseda ÚV KSČM Jiří Dolejš v úvodu svého příspěvku uvádí:
„Na jedné straně z něj (Klementa
Gottwalda – pozn. red.) učinili v bývalém režimu oficiální legendu velkolepého vítězství československého
proletariátu, na druhé straně se pro
odpůrce minulého režimu stal symbolem jeho zločinných praktik...“
a dále pokračuje, že jde o nehistorický pohled na nejvýraznější postavu
našeho dělnického a komunistického
hnutí. Ať už vědomě či
podvědomě používá argumentaci buržoazních
antikomunisticky a revizionisticky orientovaných historiků, kteří posuzují reálný
děj neobjektivní optikou, mnohdy na
základě účelové analýzy, že proces
revoluční přeměny naší společnosti byl provázen negativními jevy.
Všechny politické procesy 50. let
byly podle Dolejše vykonstruovány.
Všichni vyšetřovaní, zcela nevinní
lidé, byli prý nespravedlivě odsouzeni. Z dnešního hlediska se výše trestů může jevit nepřiměřeně vysoká.
Tehdy však byla projevem hlubokých
třídních rozporů doby, kdy na našich
západních hranicích stály tanky při-
pravené proměnit studenou válku,
vyhlášenou W. Churchillem ve Fultonu v roce 1947, ve válku horkou.
Byla to doba, kdy ve východní Evropě pod vedením marxisticko-leninských stran probíhal proces přeměny
„dělnické třídy o sobě ve třídu pro
sebe“ společně s nejširšími vrstvami
pracujících. Byla to doba revolučních
přeměn společnosti.
Autor článku pohlíží na dobu první
republiky, Kominterny a úlohu Kle-
cie, která byla následně realizována
a vycházela z politiky Národní fronty (koncipované v Košicích), v jejímž rámci se pozitivně vžilo a bylo
realizováno heslo „Roztočme kola!“,
kterou narušili a pootočili nikoliv komunisté, nýbrž představitelé politických stran, jež podali v únoru 1948
demisi. Proto bylo vytyčeno heslo
„Republiku si rozvracet nedáme“,
kterého bylo v listopadu 1989 zneužito a následně zesměšňováno potomky reakčních aktérů
buržoazních politických
stran.
vedoucí
Zakotvení
úlohy KSČ (konec plurality) do Ústavy ČSSR v roce 1960, se
událo sedm let po smrti Kl. Gottwalda v důsledku tajného projevu N. S.
Chruščova, démonizátora a neobjektivního přepisovače dějin KSSS a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, předneseného na XX.
sjezdu KSSS.
Byly samozřejmě i chyby, kdo je
nedělá? Porovnám-li na základě ještě
dnes dostupných faktů, jaký byl podíl
Kl. Gottwalda na jejich realizaci, lze
říci, že byl minimální. Kl. Gottwald
totiž patřil k nejschopnějším a nejrozvážnějším revolucionářům a politikům té doby. Chyby, k nimž došlo
na začátku revolučních přeměn, lze
připsat právě R. Slánskému, který
vyvolal a následně koordinoval řadu
protistranických a protistátních akcí.
Ty mu byly dokázány na základě
objektivních poznatků a jím samým
přiznány.
Tato otázka patří mnoho let k nejzákladnějším
protikomunistickým
a protisocialistickým argumentům,
o něž se bohužel opírá i řada neinformovaných představitelů KSČM.
Mezi nejhorlivějšími z nich je J. Dolejš, autor článku s názvem Padouch
nebo hrdina?
Rudolf Purin, Ostrava
Padouch nebo hrdina?
Jiří Dolejš do KSČM nepatří
V Britských listech – nastolil
místopředseda ÚV KSČM J. Dolejš
u příležitosti 110. výročí narozenin Klementa Gottwalda otázku,
zda šlo o padoucha nebo hrdinu ve
snaze zbavit jej mystického nánosu.
To ale nebyl jenom sprostý útok na
zasloužilého dlouholetého předsedu
KSČ a prvního dělnického prezidenta Československa. Byl to současně
hrubý útok na celou historii KSČ.
To mohl napsat jenom ten, kdo není
komunista a nikdy jím nebyl. Dolejš
se tak zařadil mezi antikomunisty,
se za Gottwalda Národní fronta stala
pouhým převodním mechanismem
tzv. diktatury proletariátu realizovaným mocenským monopolem KSČ,
kdy prý šlo „spíše o diktaturu strany
a represivních složek státu“. Podle
Dolejše byl Gottwald nejen mužem,
který vytvořil režim, jenž nabídl lidem celou řadu sociálních „jistot“
a „dokázal provést razantní industrializaci a vyrovnat rozdíly v obou
částech země – Čech a Slovenska“,
ale byl prý i člověkem, který zavedl
„režim zdiskreditovaný tím, jak byl
udržován násilím, jak se vytvářely
ideály spravedlnosti a svobody a nakonec se vytratila i schopnost dynamického rozvoje. Okřídlené ‚bičem
do ráje‘ nemohlo fungovat a také
nefungovalo“.
V letech 1931-33 organizoval v ČSR
Svaz přátel SSSR a redigoval časopis
„Svět sovětů“.
Dolejš dále klame svým tvrzením,
že se po roce 1948 budovatelský étos
řady lidí „záhy začal mísit s projevy
revoluční tyranie, která zejména
v 50. letech měla často rysy státního
terorismu“, kdy byl zneužíván „zákon na ochranu republiky v zinscenovaných politických procesech“.
Lze prý doslova hovořit o „justičních
vraždách“, které Gottwald podepsal.
O žádnou revoluční tyranii, natož
o státní terorismus ve skutečnosti nešlo. Šlo o období intenzivních
revolučních přeměn a jejich obranu. Pod vlivem chruščovovského
revizionismu a dodnes pod vlivem
agresivního antikomunismu nejsou
dosud objektivně zhodnocena. Na
tom mnozí, stejně jako Dolejš, parazitují.
Nepřekvapují ani Dolejšovy fráze
na adresu bolševizace strany, známé
ze 60. let minulého století, zejména
v období 1968-69.
Dolejš tuto bolševizaci odmítá. Tvrdí, že „v roce 1929
Gottwald se svými
příznivci
vnutil
KSČ na tzv. bolševizačním V. sjezdu moskevskou politiku třídy proti třídě“, že poté „klesl
počet členů KSČ ze 150 tisíc na 25
tisíc a způsobil ve straně konflikt s levicovou inteligencí“. Podle Dolejše
se strana stala neperspektivní. Způsobila to „neschopnost sociálních
demokratů vypořádat se s následky
velké krize a Gottwaldova taktická
obratnost...“ Jde opět o zlovolnou
a lživou falešnou interpretaci jedné
z nejvýznamnějších událostí v historii KSČ. Byla to právě bolševizace,
která zaktivizovala stranu, dělnickou
třídu a ostatní pracující k boji proti
důsledkům velké hospodářské krize,
proti fašismu a zejména za přerůstání národně demokratické revoluce
v revoluci socialistickou.
Z. Křemen, Praha
kteří usilují o zneuctění všeho komunistického. Je to o to závažnější, že
je místopředsedou ÚV KSČM, který
udává tón Teoreticko-analytickému
pracovišti (TAP) při ÚV KSČM. Není
tudíž náhodou, že z jmenovaného
pracoviště nezaznívají rozhořčené
námitky proti jeho jednání. Je vůbec možné, aby J. Dolejš byl členem
vedení strany? Nebo se máme domnívat, že vedení strany sdílí jeho
názory?
Kdo je vlastně J. Dolejš? Je to člověk, který odmítá marxismus-leni-
menta Gottwalda liberalními brýlemi
romantizujícími politický pluralitní
systém, nevnímající, že v hodnocených padesátých a pozdějších letech
objektivně fungovala lidově demokratická pluralita politických stran,
společenských a zájmových organizací. Do politiky tehdy aktivně vstupoval mnohem větší počet občanů
žijících v naší zemi a na Slovensku.
V době, kterou J. Dolejš hodnotí jako
odklon od specifické čs. cesty k socialismu, byla u nás pod Gottwaldovým
vedením vytvořena lidová demokranismus. Komunistou není a nikdy
nebyl, přestože má členskou legitimaci KSČM. Navíc je smutné, že pro
mnohé členy strany a její vedoucí
představitele je vzorem pravého komunisty.
J. Dolejš patří ke skupině „komunistů“, kteří se staví po bok reakčním
pravicovým silám. Ty pod hlavičkou
„nestranných analytiků“ znalých historie čs. společnosti odsuzují reálný
socialismus a prosazují „nový model
socialismu“, který s marxismem-leninismem nemá nic společného. J.
Dolejš do strany nepatří!
Antonín Havlík
Únor 1948 dal našemu lidu zářnou perspektivu,
Po osvobození Československa od
německého fašismu stála naše společnost před zásadní otázkou: Jak dál?
Země byla vyloupená, obyvatelstvo zdecimované, jeho zkušenosti
trpké. Zrada takzvaných demokratických francouzských a anglických
vládnoucích buržoazních kruhů
a jejich obětování Československa
Hitlerovi v roce 1938 bez ohledu na
smlouvy a závazky a bezprostředně
následující fašistická okupace byly
dostatečným důvodem k opuštění
dosavadní západní orientace naší
zahraniční politiky a přimknutí se
k Sovětskému svazu jako v té době
jediné záruce naší bezpečnosti. Naprostá většina občanů si již tehdy
uvědomovala, že náš
stát je natolik malý
a závislý na surovinách ze zahraničí, že
se vždy musí opírat
o silnějšího spojence. Uvědomil si
to i zkušený prezident Beneš. Různé
profašistické, buržoazní elementy se
však nechtěly vzdát svých sobeckých
a protinárodních představ. Politická
krystalizace vedla zákonitě k ohromujícímu vítězství komunistické
strany ve volbách. Poražená reakce
se nechtěla vzdát a vyvolávala nejrůznější útoky proti nastoupenému
budovatelskému úsilí našeho lidu
až do roku 1989. Není divu, že se
vznikající lidově demokratický stát
proti rejdům domácí reakce spojené
s americkými a anglickými špionážními centrálami jejich útokům bránil. Mezinárodní reakce vymýšlela
všechno možné i nemožné, jen aby
zastavila vývoj nejen v Sovětském
svazu, ale i v rozvíjejících se lidových demokraciích. Rostoucí tlak reakčních kruhů přiměl v padesátých
letech minulého století komunistickou stranu podporovanou pracujícími obou našich národů k ráznému
kroku: Odstranit z vlády zrádné
ministry a přistoupit k zabezpečení
budovatelského úsilí ustavením lidové vlády Národní fronty. To vše jsou
nezvratná fakta, která nemohou
z historie našich národů vymazat
dnešní reakcionáři seberafinovanějšími prolhanými výmysly.
Reakce musela konečně přiznat
svoji porážku. Ale nevzdala se.
Přešla do podzemí a za pomoci reakčních vládnoucích kruhů v západních zemích se uchylovala k zákeřnostem, šíření lží a zneužívání
potíží k znevažování socialistického
zřízení. Příkladem toho je V. Havel.
Nedávno to veřejně potvrdil i vrah
Paumer. Štvavá anglická vysílačka
BBC poskytovala prostor největšímu
poválečnému štváči Bruce Lockhartovi, který heslem „Mějte naději“
udržoval v odporu proti budovatel-
skému úsilí našich poctivě pracujících lidí nepřátele a poblouzněné
inteligenty. Zatím naše vlast i přes
nejrůznější zrady a pikle místní i zahraniční reakce vzkvétala a životní
úroveň obyvatelstva rostla. Ale jak
je známo, v buržoazní společnosti
„peníze zmohou všechno“.
Rejdy západních rozvědek i americké diplomacie vedly ke zradě Gorbačova a zhroucení států spějících
k socialismu. Pro kořistnickou reakci byla cesta otevřená. Není divu,
že V. Havel spojený pupeční šňůrou
se západními kapitalistickými kruhy
jako vlk v rouše beránčím, snadno
oklamal mnohé naše občany a spolu s dalšími reakcionáři zde obnovil
vládu nelítostného kapitálu. A pak
už nastalo bezbřehé drancování naší
země a rozkrádání výsledků dlouhodobé poctivé práce nás všech. Za
několik let se nezodpovědným „politikům“ podařilo rozvrátit naši vzkvétající zemi jak ekonomicky a finančně, tak politicky a morálně. Takové
jsou výsledky „listopadu“! Podle
protinárodní filozofie V. Klause, že
se každý musí postarat sám o sebe,
zavedli reakční „politici“ celou společnost a stát do neřešitelné sociální
i ekonomické situace. Přitom se sami
zcela neoprávněně a v netušeném
rozsahu obohacovali a obohacují na
úkor nás všech. Jestliže se zmocnili vlády v ekonomicky prosperující
a finančně řádně zabezpečeném
státu, měli by nám dnes vrátit naši
zemi v mnohem lepším stavu, než ji
převzali. Místo toho ji budou národu vracet vykradenou a zničenou víc
než po fašistickém vyloupení. Když
si vůbec dovolili zde vládnout, bylo
jejich prvořadou povinností nadále
zajistit lidem vše pozitivní, čeho za
čtyřicet let tvrdé poctivé práce dosáhli, a dále pokračovat ve zvyšování
jejich životní úrovně
i rozvoji ekonomiky
a prosperity země!
Místo toho nás okrádají, kde mohou.
O tom všem se jaksi prezident „zapomněl“ v novoročním projevu zmínit. A navíc morálně ubohý předseda
novopečené nedůvěryhodné vlády
má takovou drzost, že si dovolí po
dlouhá léta trvajícím klamání veřejnosti o demokracii u nás, vyřadit
lidi, z rozhodování o tom, co se jich
bezprostředně dotýká, totiž vlastní
bezpečnosti. Dnes přece již každý
u nás ví, že americký prezident Bush
a jeho vláda nesledují nic jiného než
ovládání světa, což se neliší od programu zrůdného hitlerovského fašismu. Vidíme denně, že těmto morálně a lidsky zvráceným tvorům, jež
tak miluje V. Havel, jsou lhostejné
životy desítek milionů lidí.
Co říci na závěr? Protilidová
a protinárodní politika našich polistopadových vlád, včetně prezidentů
a mnohých poslanců parlamentu,
kteří všichni stejně odpovídají za
život lidu České republiky, by měla
rychle skončit a její nositelé zmizet
z našeho veřejného života jako nezodpovědní dobrodruzi. Jedině lid je
zdrojem moci v naší zemi.
JUDr. Jaroslav Weber
Z
za bezúhonného a na pravém místě.
Pod praporem již zmíněných velkých
idejí budoval reálný socialismus. Pod
týmž praporem jej pomáhal zničit.
Vše záviselo od „stupně dosaženého
poznání“.
A jak se nám předkládá k věření,
vždy si také počínal principiálně.
A bylo nemálo těch, s nimiž musel
zkřížit kordy. Nejhorší ovšem byli
„stalinisté“. Podle Císaře lidé vesměs
nevzdělaní, neschopní myslet nově
a tvořivě. Zkrátka, dogmatici. A konzervativci, tvrdošíjně trvající na tom,
co čas překonal. A k tomu všemu:
lidé bez mravních zábran.
foukal nejsilněji, zachránil Císaře
před zatčením. „Ukryl“ ho do Plzně,
pak povolal opět do Prahy. A když mu
Císař nabídl, že zatočí s revizionisty
(1963), prosadil ho do funkce tajemníka ÚV KSČ. Slib Císař nesplnil, ale
Novotného důvěru zcela neztratil.
Stal se ministrem školství a kultury
a pak velvyslancem v Bukurešti, což
považoval za „křivdu“. „Rehabilitace“ se dočkal brzy a ihned se zapojil
do „obrody“, tj. do honu na čarodějnice, „sirotky po Novotném“, jak se
tehdy v politickém žargonu říkalo.
le opusťme terén trapné „každodennosti“. A povšimněme
listopad 1989 byl zradou
toho, co jsme dosud (v říjnovém a listopadovém Dialogu)
o autoru Pamětí napsali, je zřejmé,
že tu máme co činit s typickým ideo l o g e m. A to ve významu, v jakém
tohoto slova užívali Marx a Engels
v Německé ideologii (1845) a v pracích, v nichž si vzali na mušku hlasatele „maloburžoazního socialismu“,
prezentujícího se jako „ten pravý“
(wahrer) socialismus.
Revoluční teorii, kterou vytvořili
Marx a Engels, nazýváme vědeckým socialismem. Důraz na tento
přívlastek položili jeho zakladatelé
právě proti, „těm pravým“ socialistům, které nazývali ideology. Tito rádoby socialisté konstruovali totiž své
představy o budoucí společnosti nikoli na základě
A
věcné analýzy skutečnosti,
ale ze svých hlav, z pozice
kazatelů a moralizátorů. Přezíravě
ignorovali třídní boj, nechápali, že je
zákonitým produktem vykořisťovatelských a utiskovatelských sociálněekonomických formací. Nedospěli k materialistickému pojetí dějin (historickému materialismu), zůstali vězet
v idealistickém nazírání na historii.
Dějiny byly pro ně půdou, na které
se střetají ideje jako takové: Dobro se
Zlem, Spravedlnost s Bezprávím, Láska s Nenávistí, Pravda se Lží – bůh
s ďáblem, chcete-li.
ospěl-li Císař na stará kolena
k závěru, že Marxe je záhodno
korigovat Masarykem, pak tím jen
dosvědčil, že zabředl do historického idealismu.
Funkcí ideologie (v uvedeném pojetí) je nalhávat si, že to, co si přeji,
je správné. A tak se ve vzpomínkách
Císařových dočítáme, že vždy byl na
straně Dobra, Spravedlnosti, Pravdy,
Lásky atd. Čtenář jeho memoárů
nevychází z údivu: jejich autor, ať
se dělo, co dělo, se falešně vydával
DIALOG 227/2007
K 65. výročí narozenin Kim Jong Ila
Kim Jong Il, generální tajemník Korejské strany práce (KSP), se narodil
16. února 1942 v Pektusanském tajném partyzánském táboře. V letech
1950-1960 navštěvoval všeobecně
vzdělávací školu, od září do března
1964 studoval na Kim Il Sungově
univerzitě.
V červnu 1964 až srpnu 1973 zastával funkci zástupce vedoucího,
později vedoucího oddělení ÚV KSP.
V září 1973 byl zvolen tajemníkem
ÚV KSP, v říjnu 1980 se stal členem
předsednictva politického byra ÚV
KSP a členem Ústřední vojenské komise KSP.
Od února 1982 je poslancem
Nejvyššího lidového shromáždění
KLDR. V prosinci 1991 byl jmenován
vrchním velitelem Korejské lidové armády. V dubnu 1992 mu byl udělen
titul maršál KLDR. O rok později,
v dubnu 1993, byl zvolen předsedou
Výboru obrany státu. Od října 1997
je generálním tajemníkem Korejské
strany práce.
Vážit si svých revolučních předchůdců znamená aktivně vyzvedávat revolucionáře, kteří obětovali
své životy pro vítězství revoluce,
obhajovat a rozvíjet jejich ideje a pokračovat v jejich záslužné činnosti.
Revoluční ideje a úspěchy revolučních předchůdců jsou významným
přínosem k dovršení revoluce.
Způsob, jakým přistupujeme k revolučním předchůdcům, je postojem
k revoluci a mravním závazkům
revolucionářů. Mravní závazek je
jedním ze základních kritérií, která
určují kvalitu revolucionářů. Revolucionář se řídí revoluční ideou a přesvědčením, současně je nositelem
takových lidských vlastností, jako
je vysoce mravní závazek. Člověk,
který přestože pokrokově smýšlí, ale
nemá svědomí a nedodržuje mravní
závazek, nemůže být opravdovým
revolucionářem.
Už ve staré společnosti přesvědčení lidé vysoce oceňovali mravní závazky a podle nich posuzovali hod-
Požadavek revoluce
Kim Jong Il je dvojnásobným hrdinou KLDR, trojnásobným nositelem
Řádu Kim Il Sunga, majitelem diplomu Kim Il Sunga a dalších řádů a medailí. Je čestným občanem KLDR,
akademikem, profesorem a doktorem
honoris causa různých zemí světa.
Uveřejňujeme výňatek z díla Kim
Jong Ila „Úcta k revolučním předchůdcům je požadavkem revoluce“,
vydaného 25. 12. 1995.
  
Budování socialismu vrcholí v procesu, v němž nová generace rozvíjí
výsledky, dosažené generací jejích
předchůdců. Postoj k nim je postojem k revoluci a souvisí s osudem
revoluce.
„duchovním odkazu“ hřímal. Ale jen
proto, aby obvinil spojence z Varšavské smlouvy z údajné zpronevěry
Marxovy teorie. A aby upozornil svět,
že z Československa vzejde socialismus moderního ražení, socialismus
s „lidskou tváří“. Dalo by se předpokládat, že ve svých doporučeních, jak
při budování „moderního socialismu“ postupovat, vyjde aspoň z některých Marxových myšlenek (např.
z Kritiky gothajského programu). Ale
kdepak, nic takového! Věrný vyznavač „duchovního odkazu“ K. Marxe
nám slovem neprozradil, co vlastně
z něho platí, v čem je pro současné
marxisty závazný.
Již však slyšíme námitku: A co Akční program
z r. 1968? Cožpak tam
není socialismus nově
o tom, jak tuto pravdu znectil Čestmír Císař
vymezen? Jde o to, že
nic takového v tomto
si, co proti společenskému zřízení, programu, kterému se dostalo názvu
Odstrašující příklady?
Na bezkonkurenčním místě Vasiľ dnes revizionisty výsměšně označo- „akční“, ačkoli k žádné akci nevybíBiľak. V Císařových vzpomínkách vanému jako „reálný socialismus“, zel, není. Byl produktem kompromifiguruje jako exekutor Zla. Víme Č. Císař staví. Co klade proti této su mezi „progresivisty“ a těmi, jimž
však, že právě Biľakovou zásluhou jedinečné dějinné zkušenosti, kterou byla nasazována psí hlava „konzerv“.
se Císař stal tajemníkem ÚV KSČ přinesly revoluční přeměny zahájené V Listech byl také ihned po uveřejněza Dubčeka. A víme také, že právě Velkým říjnem?
ní odmítnut. „Mrtvě narozené dítě“
u něho hledal ochranu, když se deNaše odpověď žel nemůže být jiná – tak se o něm vyjádřili.
legace strany, vlády a NF v čele s L. než tato: Nic než nabubřelé fráze!
ylo by však mylné se domnívat,
Svobodou vrátila koncem srpna 1968
Pokusme se ostatně v rozsáhlých
že nesehrál svou úlohu. Měl
z Moskvy (kde mimochodem Dub- Císařových Pamětech najít něco, čeho straně a veřejnosti namluvit, že nové
ček svatosvatě slíbil Brežněvovi, že bychom se mohli zachytit a vymezit vedení neustupuje od socialismu,
po návratu „znormalizuje“ poměry pojem socialismu, pro který horuje, a zpacifikovat ty, kdo začali vyslovou nás). Císař pohotově zvětřil, že se s konkrétně-historickou určitostí, vat obavy o další vývoj. Vytvořit jamu opět nabízí nečekaná šance. Po- jak to požaduje historický materialis- kousi kouřovou clonu pro rozkladné
pravdě řečeno, Biľak nabízenou ruku mus. Budeme se namáhat marně.
aktivity pravicových oportunistů.
neodmítl, výsledkem toho byl patrně
Pokud jde o zkušenosti reálného
Po jednom aktivu v Severomoravkajícný dopis, s nímž se Císař obrátil socialismu, je podle něho přijatelná ském kraji to v kruhu „důvěrných
na Kreml. Jenže do pohybu se dostaly jen pro poučení „jak se to dělat ne- soudruhů“ prozradil začátkem červsíly, které jeho naděje zhatily.
mělo“. Tak daleko zašel ve svém an- na Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV KSČ
A také Antonín Novotný. I toho tistalinismu.
a jeden z hlavních autorů programu.
strčil do pytle se stalinisty. Ale byl
A pokud se jedná o „duchovní od- Podle svědectví historika F. Sedláčka
to právě Novotný, kdo mu pomohl kaz“ Karla Marxe, jak o něm hovořil Mlynář radil tento dokument vůbec
do vyšší politiky. Nejprve na Praž- v pověstném slavnostním projevu nebrat vážně. Bylo by prý předčasné
ský kraj, pak na sekretariát ÚV KSČ. k 150. výročí narození K. Marxe dešifrovat „proces demokratizace“.
A počátkem padesátých let, kdy vítr v roce 1968? Ano, tehdy o tomto
(Pokračování na str. 4)
A
Do třetice o úctě k pravdě dějin
D
3
B
notu každého člověka. Jednání, které
bylo v rozporu s mravním závazkem,
považovali za jednání nehodného
člověka. Ve vykořisťovatelské společnosti se však opravdová morálka
nemůže vyvíjet a ovládat společnost.
Individualismus, jako základ vykořisťovatelské ideje, je s mravním závazkem neslučitelný a mezi třídou vykořisťovatelů a třídou vykořisťovaných
nemůže vytvořit mravně závazný
vztah. Pokrytectví je pravou povahou vykořisťovatelské třídy a mravní
pokles je nezbytným produktem buržoazní společnosti.
Nositeli nejšlechetnějších lidských
vlastností jsou komunisté, kteří milují lid a bojují za osvobození lidových
mas. Láska k člověku a víra v něj
je základem opravdových lidských
vztahů a mravnosti. Obětavá práce
pro společnost a kolektiv, nikoliv
pro sebe samého, je šlechetným
mravním závazkem člověka. Komunisté si váží člověka, milují lid a prospěch společnosti a kolektivu považují za mnohem cennější než zájmy
jednotlivce. Proto dělají vše pro lid,
společnost a kolektiv a nikoliv pro
vlastní zisk a slávu. Komunistou ani
revolucionářem nemůže být člověk,
který nemiluje lid, je nevšímavý
k jeho zájmům a postrádá svědomí
a lidský cit.
Úcta k revolučním předchůdcům
je pro revolucionáře neporušitelným revolučním závazkem. Pokud
jde o vztah mezi revolučními předchůdci a mladší generací, existuje
rozdíl v tom, že jedni bojovali pro
revoluci dříve, druzí později. Vztah
mezi revolucionáři je opravdovým
komunistickým lidským vztahem,
spočívajícím na soudružské lásce
a revolučním závazku. Takový je
mravní postoj komunistického revolucionáře. Proto revolucionáři považují zradu, ztrátu čistého svědomí
a závazku vůči ostatním soudruhům
za největší zločin.
Mravní závazky mezi revolucionáři lze charakterizovat jako nejvyšší
úctu mladší generace k průkopníkům revoluce, kteří obětovali své
životy pro vítězství revoluce. Úcta
k revolučním předchůdcům, kteří
v boji obětovali vše pro mladší generaci, je revolučním závazkem, který
musí příští generace dodržovat jako
vysokou morální povinnost.
Opravdový revolucionář bojující
za zájmy lidu a vítězství socialismu
musí mít vždy na paměti revoluční
předchůdce, vážit si jejich záslužné
činnosti, neochvějně ji obhajovat
a dále rozvíjet.
Z materiálu
Velvyslanectví KLDR v ČR
S
4
DIALOG 227/2007
e zájmem jsem sledoval jednání
Sněmovny o vyslovení důvěry
vládě v čele s panem Topolánkem.
Překvapilo mě nízkou společenskou
úrovní většiny členů vlády zejména
v průběhu diskuse. Buď nebyli přítomni, nebo se bavili mezi sebou
a smáli se. Dali tak jasně najevo, že
diskuse je nezajímá. Jen se, dámy
a pánové, vypovídejte, stejně vám to
není nic platné. Máme jistotu, že díky
dvěma přeběhlíkům budeme zvoleni.
Politická kultura vyžaduje jistou
dávku slušnosti. Většina diskusních
příspěvků byla věcná a na vysoké odborné úrovni. Zajímavý byl také závěr
diskuse. Každý slušný politik alespoň
průměrné inteligence by poděkoval
Položíme-li si otázku, zda zvolená
vláda splní svůj volební program,
díky kterému zvítězila, je odpověď
jednoznačná: nesplní. Představa, že
ho bude plnit v závislosti na momentálním duševním stavu výše uvedených dvou přeběhlíků, je úsměvná.
Jaké poučení si může člen ODS i řadový občan vyvodit ze sedmiměsíčního kabaretu? Současné politické špičky ODS, Strany zelených a KDU-ČSL
nejsou schopny komunikace s jinými
politickými stranami při řešení klíčových problémů společnosti. V politice jsou již dlouhou dobu. Někteří od
opuštění školních lavic. Navíc jsou
v zajetí 90. let, kdy stačilo nadávat na
komunisty, aby získali vysoké funkce.
Má řadový člen ODS důvody
ke spokojenosti?
za přednesené příspěvky a dodal,
že dostane-li vláda důvěru, budou
v jednotlivých resortech projednány
a případně využity. To se však nestalo. Před stovkami televizních diváků
potvrdili, že povýšenost, arogance
a ničím nepodložená domýšlivost
jsou vrozenou vlastností vedoucích
činitelů ODS. Položíme-li si otázku,
co slibovali voličům, a čeho za posledních sedm měsíců dosáhli, jsou
výsledky přímo katastrofální. Svojí
neschopností prohospodařili důvěru
voličů.
Složení vlády, v níž počet ministrů
ODS zdaleka neodpovídá výsledkům
voleb, svědčí o tom, že se ODS nechala doslova vydírat Stranou zelených a KDU-ČSL. Tím byly vytvořeny
předpoklady k dalšímu vydírání při
projednávání klíčových otázek. Na
straně zelených jde o jasnou věc, pokud jde o KDU-ČSL, to jasné není.
Tato strana zapomněla její „11.“ přikázání, tj. podíl na moci a majetku
s kýmkoliv. Dějiny to potvrzují.
Jsou zatíženi minulostí, někteří svou
účastí na tunelování a rozkrádání
státního majetku. Na sebe moc vědí,
proto se navzájem kryjí. Zájmy občanů je nezajímají. Sociální situaci dvou
třetin obyvatel neznají. Ta se jich přece netýká. Mají vystaráno. Vrcholové
funkce nechápou jako náročnou, občas nevděčnou službu společnosti, ale
jako koryto pro sebe a své blízké.
Všechno je ale velmi jednoduché.
Do vrcholové politiky patří takoví
představitelé politických stran, kteří
se osvědčili v nižších funkcích, kteří
pochopili a v praxi realizovali spolupráci všech politických subjektů
při řešení celospolečenských otázek.
V mnoha městech a obcích tato spolupráce dávno probíhá a přináší prospěch všem občanům.
V příštích volbách bychom tedy
neměli podlehnout planým slibům
a frázím, ale uvážlivě volit své zástupce podle výsledků jejich práce,
morálních a odborných kvalit.
M.S.
Aféra a skandály ODS
(Pokračování z č. 226/2006)
Náš výčet regionálních afér ODS
tímto není zdaleka vyčerpán. Jde například o podivné poměry na radnici
ovládané ODS v novém Jičíně (na
severní Moravě) a celou řadu dalších
kauz doprovázejících místní či regionální organizace ODS. Máslo na
hlavě mají především současní vysoce postavení představitelé ODS, kteří
ve volbách usilovali o důvěru voličů,
aby se pomocí jejich hlasů dostali na
nejvyšší posty.
Místopředsedkyně ODS Němcová neoprávněně používala služební
auto, jímž jezdil její syn. Kdyby podobný případ vešel ve známost u zahraničního politika, sám by pravděpodobně rezignoval. U nás jmenovaná funkcionářka pouze vrátí služební
vůz. Nikdo nehovoří o zaplacení
benzinu a v žádném případě o amortizaci vozu, která jistě není malá.
ODS asi opravdu znamená Okrádám
denně Stát...
Předseda poslaneckého klubu ODS
a její krátkodobý stínový ministr financí Vlastimil Tlustý (mimochodem
bývalý člen KSČ) stále tají, od koho
pocházejí peníze, za které si se svou
ženou postavil dům ve Slaném na
Kladensku. Vzhledem k tomu, že pan
Tlustý tak rád lže, až se hory zelenají, to ani příliš nepřekvapí. Jeho staré
známé přísloví totiž praví, že kdo lže,
ten... (dopovíte si sami).
A co ten, kdo je v hierarchii strany
s modrým ptákem ve znamení nejvýše, tedy současný předseda strany
Mirek Topolánek, který se po volbách stal premiérem? V ODS jako
by fungovala přímá úměra mezi rozporuplnými jednotlivými kandidáty
a jejich postavením na stranickém
žebříčku. V případě šéfa strany Topo-
lánka tento „nepsaný zákon“ strany
platí dokonale, a zdaleka nejde jen
o jeho vulgární výroky a neurvalé
vystupování korunované v nedávné
televizní debatě, kde odmítl podat
premiérovi Paroubkovi ruku. Nezdvořilé a hulvátské chování pana
Topolánka je jen malou ukázkou
celkové kontraverznosti jeho osoby.
Pana Topolánka totiž provází celá
řada podivných okolností a otazníků
svádějících k pochybnostem o jeho
poctivosti a bezúhonnosti. Ačkoliv
tvrdí, že je schopen dokladovat, že
ke svému pražskému bytu v hodnotě
několika milionů korun přišel poctivým způsobem, ony zmíněné doklady ještě nikdy nikomu veřejně neukázal. Lze se proto jen dohadovat, zdali
tyto doklady vůbec existují. Že by
mohly mít pochybnosti ohledně existence těchto dokladů reálný základ,
naznačují hodně podivné okolnosti
páně Topolánkova podnikání. Je veřejným tajemstvím, že to byl právě
pan Topolánek, komu patřila firma,
kvůli níž přišli Pražané o deset milionů korun, které tato firma nesplatila
První městské bance z poskytnutého
úvěru. Tím však šňůra bizarností kolem podnikání pana Topolánka ani
zdaleka nekončí. Firma VAE, která
panu Topolánkovi patřila, toho času
totiž neblaze proslula i na Topolánkově rodné Moravě, a to přinejmenším
svými dosti neobvyklými způsoby (velice mírně a slušně řečeno) v případě
dodávek tepla obyvatelům kroměřížského sídliště Oskol. Chcete.li se o této „moravské eskapádě“ současného
předsedy ODS dozvědět více, můžete
si přečíst velmi zajímavý článek na
http://modretykve.unas.cz
Převzato ze stránek http://modretykve.unas.cz
(Dokončení ze str. 3)
Zatím musíme zůstat u obecných
tvrzení, řekl. Zdůrazňovat nezbytnost
širšího prostoru pro iniciativu a tvořivou aktivitu lidí. A že to dál nepůjde
s Národní frontou, ukáže vývoj. Lidé
nakonec přijmou systém politického
pluralismu, v němž strany vzešlé ze
svobodných voleb budou soupeřit
o moc. KSČ ovšem , zdiskreditovaná
minulostí, v konkurenci sotva obstojí. Musí být proto „modernizována“.
A ruku v ruce s tím provedeny ekonomické reformy. Trh bude rozhodovat
o tom, která forma vlastnictví přinese
vyšší produktivitu a efektivnost.
Jak pozoruhodná shoda! V Pamětech Císař – už jsme se o tom zmínili – počítal také s „modernizací“
strany, s jejím očistěním od reliktů
bolševismu, s její přeměnou ve stranu sociálně demokratického typu.
V roce šedesátém osmém to ovšem
tajili. A ostře se ohrazovali proti „podezírání z něčeho takového“.¨
Také Ota Šik – když už byl v emigraci – přiznal barvu. V předmluvě ke
své knize Třetí cesta tvrdí, že od začátku, co pojal
myšlenku vypracovat návrh na ekonomickou reformu, sledoval jediný cíl:
odstranit hospodářský systém socialismu. „To jsme ovšem tajili, museli jsme
lhát,“ píše bez jakéhokoli uzardění.
Jinak řečeno: celá obroda byl jeden kolosální podvod. Vodili jste,
pane Císaři, lidi za nos. Oklamat
jste chtěli také naše spojence.
Prohlédli vaši hru a řešili situaci,
jak považovali za nezbytné. V zájmu socialistického společenství,
které v čele se SSSR představovalo jedinou hráz schopnou čelit
pokusům imperialismu o zmaření výsledků druhé světové války
a zabránit USA ovládnout svět,
zmocnit se jeho bohatství.
To je dnes řečí o jakémsi „zvacím
dopisu“. Nebylo nic takového. Kdo
vojska pěti států Varšavské smlouvy
skutečně pozval, kdo naše spojence
přiměl k osudnému kroku z 20. na
21. srpna 1968, jste byli vy, kteří jste
svým nezodpovědným počínáním
pod pláštíkem „obrody“ socialismu
zahájili jeho demontáž.
jevné se to stalo po krachu Gorbačovovy „perestrojky“. Ale
chyba lávky! S rozpadem komunistického hnutí a s nástupem kontrarevoluce se zmatky ještě znásobily. A aby
se pravda dějin musela skrýt za husté
mraky, o to se postaral nejen triumfující antikomunismus se svými ideologickými žoldáky, ale také ti, kdo
kontrarevoluci otevřeli brány a měli
a mají eminentní zájem na tom, aby
se tyto mraky staly neprůhledné. Císařovo zaklínání pravdou dějin je
směšné, trapné a odporné.
Stopy po vinících tragédie musely
být pečlivě zameteny. Jak jinak než
dalším očerňováním reálného socialismu a současně vyráběním „vizí“
o budoucí sociálně spravedlivé společnosti. Obou úkolů se v KSČM
horlivě chopil TAP (Teoreticko-analytické pracoviště), kontrolovaný dnes
J. Dolejšem, který se doslova překonává v pomlouvání minulosti našeho
hnutí.
A k čemu všechny ty halasně ohlašované konstrukce příštího, prý zaručeně „moderního“ a „poučeného“
socialismu směřují? Nač se redukují?
Pod jakým praporem se má „moderní
levice“ sešikovat? Pod zvetšelou zástavou „demokratického socialismu“. Sáhlo se tedy, jak vidět, do výbavy ideologického arzenálu sociální
demokracie.
KSČM se k tomuto „socialismu“
přihlásila programově na kladenském
sjezdu v r. 1992. Kdo u toho nemohl
chybět, byl Č. Císař. Pravidelně navštěvuje jak budovu v ulici Politických vězňů, tak sídlo sociální demokracie v Lidovém domě v Hybernské
ulici. Mnohokrát se ovšem v životě
poučil, jak nepohodlné je sedět na
dvou židlích, rád by proto obě strany
spříznil – na ideologické platformě
„demokratického socialismu“.
Jenže tento sen o sjednocené levici
utrpěl vážnou trhlinu. Loňské parlamentní volby ukázaly, že vstoupí-li
KSČM na tuto cestu, může pozbýt
svůj profil, svou identitu chráněnou
dosud aspoň navenek názvem. Jak
nedávno prozradil v rozhovoru s redaktorkou Haló novin Jiří Paroubek,
právě to si jeho strana přeje. Zbavte
se konečně všeho, co vás poutá k minulosti, buďte jako my – pragmatičtí.
Řiďte se Bernsteinovou zásadou „cíl
není ničím, hnutí je vším“. Tak se dá
shrnout jeho „knížecí rada“, kterou
vzkázal V. Filipovi.
Co to však znamená? KSČM má
napříště vystupovat ve stínu sociální demokracie a zříci se i oněch
frází a deklarací, kterými dosud
zastírala svůj rozchod s marxismem-leninismem. Vždyť sociální
demokracie tak učinila už dávno.
A její pragmatismus potvrdil znovu
v roce 1990 společný Blairův a Schröderův Manifest, který vyhlásil „třetí
cestu“ bez jakékoli ideologie. Socialismus byl pohřben a netřeba o něm
kterým revoluční dělnickou stranu
nejednou a velmi důrazně varovali
Marx a Engels. Příklad za mnohé:
Jejich Okružní dopis Bebelovi
a dalším předákům Německé sociální
demokracie z roku 1879. Povinně by
si tento dokument měli prostudovat
funkcionáři KSČM, celé její vedení
bez výjimky a zvláště ti soudruzi, kteří budou rozhodovat o návrhu úprav
stanov strany na nejbližším sjezdu.
Podle tvůrců vědeckého socialismu
nemají v dělnické straně, která má být
v čele bojů pracujících za osvobození
ze jha kapitálu a garantovat dovršení třídního boje v období přechodu
od kapitalismu k socialismu, žádné
místo ideologičtí reprezentanti maloburžoazního živlu, nositelé oportunismu, třídní spolupráce s buržoazií,
bezzásadoví kariéristé a štrébři. Podle Marxe a Engelse jsou nebezpeční
tím, že mohou stranu zamořit frázemi o lásce, spravedlnosti, přimět ji,
aby se klaněla idolu buržoazní demokracie. „Podle názorů těchto pánů,“
čteme v Okružním listu, „nemá tedy
sociálně demokratická
strana být jednostrannou dělnickou stranou,
nýbrž všestrannou stranou ‚všech, kdo jsou
prodchnuti opravdovou láskou k bližnímu‘. Má to dokázat především tím,
že odloží hrubé proletářské vášně
a podřídí se vedení vzdělaných lidumilných buržoů...“ „Kde je třídní boj
odstrčen stranou jako nemilý ‚hrubý‘
zjev, tam zůstává jako základna socialismu jenom ‚pravá láska k člověku‘
a pusté fráze o ‚spravedlnosti‘...“
Za jednu z největších křivd považuje Č. Císař vyloučení z KSČ v roce 1970. Vezmeme-li v úvahu, že se
tehdy snažil zachytit za každou cenu
aspoň drápkem, lze jeho subjektivní pocity chápat. V komunistické
straně, straně marxisticko-leninské však neměl vůbec kdy co pohledávat. Kdyby skutečně ctil dějinnou pravdu, musel by to sám přiznat.
Útěchou by mu měla být skutečnost,
že zdaleka nebyl sám, kdo museli ze
strany odejít, aby ji nemohli poškozovat zevnitř. Nakolik to bylo účinné,
nakolik maloburžoazní živel stejně
stranu ovládl a rozložil, to by měli
vyložit a zdokumentovat ti, kteří stále slibují analýzu minulosti. Zatím se
však nezmohli na nic lepšího než na
to, tuto minulost ustavičně špinit.
Jan Kůrka
Do třetice o úctě...
Z
už ani žvanit. Při posledním obřadu
neukápla ani slza. Z programu zbyl
jen „sociální stát“. Ale pozor: uchovat prý z něho „aspoň něco“ není
možné cestou neústupného boje, ale
jen a jen šikovným manévrováním
a taktizováním. Bernsteinismus,
drahý srdci našeho Paroubka, ožil
a dosahuje patrně svého vrcholu.
ísařovy paměti jsou cenným
a poučným dokumentem. Byť
křivým zrcadlem, přece jen symptomatickou výpovědí o době. Jsou nesporně užitečným svědectvím tragické cesty, kterou našemu hnutí vnutil
XX. sjezd KSSS před jedenapadesáti
lety. Ve víru této doby se zmítaly i životní osudy Č. Císaře s jeho vzestupy a pády. Shrneme-li, nevyhneme
se závěru: jsou to osudy renegáta
marxismu-leninismu, na poli revizionismu a oportunismu sehrál
nepochybně jednu z významných
rolí.
Na Císařově biografii, ať v ní jakkoli znectil pravdu dějin, na kterou se
tak rád odvolává, můžeme si ověřit
a dokumentovat smrtelné nebezpečí
a nenapravitelnou škodlivost maloměšťáckého intelektuálství, před
C
Občané, nevěřte jim, jde o existenci našeho národa
Vážená redakce, dovolte mi, abych
na stránkách vašeho listu reagoval na
článek exprezidenta Václava Havla
„Proč radar přijmout“ (Právo, 6. 2.
2007). Autor v něm mj. uvádí: „Jsem
příznivcem referenda, ale ve zcela jiných záležitostech. Rozhodnutí o radaru je zjevně úkolem vlády a parlamentu, jimž jsme starost o svou bezpečnost
svěřili. Svrchovanost České republiky
nebude nijak dotčena. Vyhlásit referendum v této věci by znamenalo zpochybnit vlastní mandát, manifestovat
nedůvěru k vlastní kompetenci a v posledku i zpochybnit výsledky voleb.
Jsme ochotni po pár měsících zvyknout
si na ohromně ozbrojenou okupační armádu, která nás přes noc přepadne, ale
v případě veřejné žádosti, zda bychom
souhlasili s umístěním jednoho pasivního komponentu budoucí společné
obrany, náhle v sobě objevíme dlouho
potlačované furiantství. Kdo z nás by
dnes odolal křičet NE, když se to smí.“
Prvotní impuls k vybudování raketové základny vzešel z americké strany.
Proč? Co je skutečným důvodem k vybudování raketové základny USA ve
střední Evropě? Skutečným cílem protiraketové základy je rozšíření a upevnění politické a ekonomické dominance
Spojených států nad ostatním světem.
•
•
Dalším důvodem je tlak na Rusko a Evropskou unii. Rusko je totiž se svým
vojenským arzenálem pořád největším
vojenským konkurentem USA. Také
Evropská unie se snaží vytvořit blok,
který by byl schopen konkurovat USA
jak v ekonomické, tak vojenskopolitické oblasti. Spojené státy se proto snaží
využít vnitřních rozepří Evropské unie
k tomu, aby zabránily možnému vzniku nové světové evropské supervelmoci. Právě vojenské základny USA jsou
prostředkem ke zvýšení tohoto tlaku
jak na Evropskou unii, tak na Rusko.
Pane Havle, o umístění radarové základny na našem území mají podle Vás
rozhodovat volení zástupci lidu a nikoli
sami lidé v referendu.
Mýlíte se. Náš parlament a vláda
nemohou o umístění americké základny na našem území rozhodnout bez
vyhlášení referenda. Neurážejte český
národ, že věci nerozumí a tudíž o této
otázce rozhodovat nemůže.
  
Občané, nebuďte lhostejní, braňte se. Jde o naši společnou bezpečnost. Přemýšlejte, kdo jedná
o nás bez nás. Jsou to ti, kdo nám
již mnohokrát lhali a neříkali nám
pravdu. Jde o bytostný zájem nás
všech, o naši existenci.
P. Č.
DIALOG
OTÁZKY
ODPOVĚDI číslo 227. Vydavatel a šéfredaktor
JUDr. Jaroslav Weber, Dürerova 2, Praha 10, 100 00. Redakce a administrace
tamtéž. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Vyhrazujeme si právo redakční úpravy
rukopisů. Registrováno MK ČR 6320. Uzávěrka čísla 14. 2. 2007. ISSN 1210-454
Adresa internetové stránky: http://www.volny.cz/dialog