Toskánsko 2009.

30. duben 2009 - Den 1
Tak to nám to "hezky" začíná!! Je devět hodin, motorka i já připraveni a najednou tohle!!! Volá
Martin a omlouvá se-nemůže s manželkou odjet z vážných rodinných důvodů. Rázem je nás o dva míň. Co
naplat musíme to zklamání hodit za hlavu. S Jitkou jsme domluvení sejít se u motorestu "Vápenka"
kousek od Hranic, což se také stává po hodince jízdy realitou. Trochu upravujeme bágly nějaké
drobnosti se stěhují ke mně do motobrašen a naopak Jitce se uleví, tankvak ve stylu komínu od fabriky
se menší o polovinu a to za lepší pocit při jízdě určitě stojí! Dnes patrně přijdu o panictví a tak se
hrozně těším. Ovšem pozor milý čtenáři! Panictví kulinářské a ne to, abych tak řekl, panictví, při kterém
se vyměňují genetické informace!!! Míříme totiž k Velkým Bílovicím, místu srazu s Ebenem a JVK.
Zde ve vinném sklepě U Osičků máme domluvený nocleh a já ač zralý 40-ník, tak já ještě nikdy nebyl
ve vinném sklípku. Vím, zní to nevěrohodně, ale je to čistá pravda a proto to panictví. A tak v tento
památný den 30. dubna léta Páně 2009 se i já můžu pochlubit svými zážitky z vinného sklepa a už
nejsem odsouzen jen do oblasti vyprávění ostatních a tím vznikajících fantazií v mé mozkovně.
Omlouvám se za rozvláčný úvod, ale snad mě čtenář pochopí. Člověk vyzbrojený teoretickými znalostmi
o vínu a po-
píjející kdysi tajně za pubertálních let "Ostravský kahan" či domácí rybízové víno, prostě nemůže než
překročit práh sklepení vedoucí do podzemí k sudům, jinak než s jistým rozechvěním a nepříliš jasným
očekáváním. Dopadlo to výborně, víno mi docela chutnalo, ale znalec, tak ten ze mě asi nikdy nebude a
asi se nyní při psaní těchto řádků budu rouhat, ale ten obložený talíř a domácí okurky-tak ty teda byly.
A hele kamarádi: "Proč jste vybrali u té ochutnávky právě to červené?"
Na to mám velice jednoduchou odpověď : když se nás sklepmistr ptal jaké,
že víno
vyzkoušíme, hned jsme jako sborem s oběma Jirky jednohlasně pronesli ČERVENÉ...tu bitvu 3
proti 1 jsi nemohl vyhrát :-) a bílé odrůdy např. Rulandské šedé jsme ochutnali jen z vrozené
slušnosti. Proto se na našem stole objevily dvě láhve André ročník 2007 a i když nejsem žádný
znalec vína...moc mi chutnalo a hezky se po něm spalo :-)
1. květen 2009 - Den 2
Sláva, hlavička nebolí, protřu očka a tak už mžourám na
GPS -ku a zadávám data pro naše první letošní skupinové
kilometry po silnicích
Evropy. Jedeme k
přechodu
Reinthal...první máj lásky čas, ale tady v Rakousku,
jakoby se čas trochu zastavil... pomyslím si když v
jedné z vesniček hned
za hranicemi potkáváme
prvomájový průvod..
a pak podél Slovenské hranice
směrem k Dunaji
a městečku Petronell Carnuntum.
Chceme s Jitkou přátelům ukázat ty vykopávky, které
jsme loni navštívili a o kterých píšeme v našem loňském
článku " Víkendová cesta do minulosti"
a taky
Maďarské termály v Büku.
Tak těch pár km po Maďarských silnicích nějak přetrpíme a hajdy zpátky na hezký rakouský asfalt.
Hraničním přechodem u Bucsu opět polykáme hezké silničky směrem na nájezd na dálnici A2 za
Oberwartem. Kupujeme známku a i když dálnice nesnáším, čas ušetřený můžeme věnovat průsmyku
Klipitztörl.
Opouštíme tudíž dálnici po cca 130 km u městečka Schiefling a těšíme se na první zatáčky
vedoucími k průsmyku. Bílé
čepičky na okolních kopcích nás ovšem nejdřív vedou k akci
"dooblíct+zateplit". Jedeme tudy po pár měsících znovu a má to dva důvody užít si pár zatáček a
provést zdejšími zákoutími kamarády co s námi loni nebyli. Počasí je nádherné a proto volíme tento
sjezd z dálnice jak jsem si naplánoval už dříve. V případě deště bychom k místu dnešního nocování
dojeli asi po dálnici. Vrchol průsmyku se zbytky sněhu-krásné sluníčko, vše se pomalu skládá a vytváří
příjemnou kulisu....sněhu bylo dost a tak jsme si po focení dali s Ebenem malou koulovanou :))) Taky čas nám vychází super a tak volím ještě malou odbočku k hradu na skále. Hrad
Hochosterwitz je opět nádherný a pohledy na něj v podvečerním sluníčku jsou zase úplně jiné než na
podzim, kdy jsme tu naposledy projížděli. Máme za sebou už skoro 500 km a cíl dnešní cesty se blíží.
Vesnička Bodegenfeld (N46°35'34.19"E13°56'28.45'')
vedle jezera Faaker je už na dohled a jsme velice
příjemně překvapeni, pán domu nás vítá ve dveřích a hned
nabízí kávičku. To přece nelze odmítnout!!! Sjíždíme s
motorkami pod stříšku garáže a po nezbytném odstrojení
sedáme k šálku horké kávy. Dnes se ten den opravdu
vydařil a s příznivou předpovědí počasí na zítřek se nám
usíná opravdu jako doma.
Ještě mě v polospánku napadá zeptat se majitele na
ubytování na letošním European Bike
Festu---jo tady by to bylo super, ale to už se definitivně odebírám do říše snů..........
2. květen 2009 - Den 3
N43°54'17.05'' E11°31'44.04'' jsou souřadnice Fattoria Il Lago (Farma nad jezerem). Tak tato
tři slůvka se mi honí hlavou už hezkých pár týdnů a vlastní konkrétní plány vznikaly už někdy začátkem
roku, kdy jsme díky Jitce začali mailovat do Itálie a domlouvat si domeček na 7 noclehů. A je to taky
cíl našeho dnešního přesunu. Farma leží nad městečkem Dicomano asi 35 km severovýchodně od
Florencie. Takže nás čeká opět nějakých 500 km a tudíž jsem snídani objednal dosti brzy a už v 8.00
odjíždíme od Familie Schiestel směrem k Tarvisiu a pak na Udine, Benátky a podél moře až k Raveně.
Zde uhýbáme na Faenzu a pak stále jihozápadně až do Dicomana. Dnes nás vede Jirka JVK a máme v
plánu se vyhnout dálnicím a pokud to půjde jet po silnicích prvních tříd. Plány a představy však vzaly za
své hned po překročení Rakouských hranic, kdy se nám nedaří odbočit a už jsme u první mýtnice.
Fasujeme lístek a jedeme pár km než se nám podaří sjet z dálnice a pokračovat už po plánované silnici
na Tarvisio. Tento drobný omyl mě
osobně naučil mít připravená drobná eura do
automatu a taky jisté obratnosti, kdy platit v
rukavicích se mi nevyplatilo hned u prvního
výjezdu, kde jsem vrácenými drobnými euro
mincemi posypal okolí a nepatrný poplatek za pár
km se mi zvýšil odhadem 10x. No lovte mezi panely,
sedíc na motorce rozsypané dvou a jedno eurovky
!!! Svištíme směrem k Udine, bohužel provoz
houstne a je tak nepříjemný, že se rozhodneme
jet pár km zase po dálnici a v Udine na ní také hned najíždíme, protože jet od semaforu k semaforu
500 km to opravdu nejde. Svištíme po A4-ce až k Benátkám, ovšem tady zaskočeni novou výstavbou.
Jedeme krásnou novou dálnicí, leč GPS-ka ukazuje, že se
pohybujeme poli a lesy. Jirka se rozhoduje sjet na některém
výjezdu a chvíli bloudíme, mně se už navigace chytla a vidím,
že jedeme opačným směrem a tak se cpu dopředu a vedu
nás, leč jistý si taky příliš nejsem obzvlášť tehdy, když
koukám i na značky a pořád jako by nás to navádělo zpět na
dálnici. To jsem ovšem navigaci zakázal, takže nás vede
spolehlivě a vždy včas sjedeme...někteří bohužel v
protisměru a to jen proto aby neztratili včas odbočenou
skupinu...Opět se to trochu táhne, krajina žádná, spíše
pořád jakoby jedna obrovská aglomerace a jen
vyjedeme z jednoho městečka, hned jsme v druhém.
Tak tady bych se v plné sezóně pohybovat nechtěl!! Je nejvyšší čas na odpočinek a tak hledám
nějakou hospůdku, když v tom mě předjíždí Jirka (má stejný nápad), otáčí nás a vracíme se pár set
metrů do městečka Chioggia (45°13'22.50''E12°16'48.05''). Zjišťuji, že jde vlastně o městečko na
ostrově a to velice malebné, s nádherným kostelem a s mosty přes kanály - podobné jako jsou v
Benátkách. Zůstáváme asi hodinku, protahujeme ztuhlé údy a nasáváme atmosféru místní pohody...a co
ty výborné špagety s mořskými plody? Musela jsem se trochu smát, všichni kdo jezdí k moři chodí
sbírat mušličky na břeh moře...ale to Ivo nemusí...měl jich hned plný talíř :-) Ano váhám chvíli
zda jsou k jídlu i ty pevné skořápky :-) Moc hezké místo nám Jirka ukázal. Odpočati a osvěženi,
vyrážíme dál. Míjíme Ravenu a pár set metrů před Forli najednou pokyn odbočit vpravo. Tady? Do téhle
uličky? No když jinak nedáš!!!
Dobrá tedy, jedeme. Nádherná, i když někdy pěkně záludná vlastnost tohohle Mia. Vede nás
uličkami, které jsou spíše stezkami pro cyklisty, tak 3 metry široké, ale s krásným asfaltem a jedeme
mezi ovocných stromů-prostě nejkrásnější km dne. Tak tohle bych si jet podle mapy určitě netroufl.
Krásně jsme se Raveně vyhnuli a ještě si užili nádherných silniček. Ó díky mé Mio! Únava je už znát,
blížíme se po SS77 k Dicomanu, je dost horko a to pohodě nepřidá.
Něco zarachotí, jako když s autem přejedete kanál. Tohle jsem si myslel než jsem ztratil v zrcátku
Jitku a ostatní. Kanál to ale nebyl a já jen z vyprávění vím,že nás jen shodou okolností nepostihla
těžká nehoda-Jirka EBEN se někam zakoukal a nevšiml si ostrůvku uprostřed silnice (to byl ten
rachot). Motorka naštěstí vydržela tu pecku do podvozku a odnesla to jen deformací ráfku a ohnutou
plotnou stupačky, řidič vyvázl s modrým kotníkem, naštěstí jen zhmožděným. Uf to byla kritická
chvilka!!! Ještě, že cíl cesty je už na dohled. Čeká nás ještě asi 40km zatáček, kdy najít rovinu delší
70 metrů tady prostě nejde. Jak já už se těším po tomto předkrmu na zítřek!!!
Pár set metrů do kopce za městečkem Dicomano a už v recepci přebíráme klíčky od našeho domu
jménem Della Robbia. Poslední nasednutí, trošku hledání toho správného vchodu a už můžeme shazovat
bágly a zabydlovat se na 7 nocí a hlavně dní, na které jsme se tak těšili.Dům je perfektní, vybavený 3
ložnicemi a velkou kuchyní s obrovským rohovým krbem v přízemí. Tak tady si budeme muset opéct
nějaké to masíčko, či alespoň klobásečku.........
3. květen 2009 - Den 4
Della Robbia se se svými novými nájemníky probouzí do nádherného rána. V údolí mlha, nad tím
sluníčko-to stojí za pár fotek!! Oba Jirkové už taky cvakají spouští o 106! Z domácích zásob a pár
kousků potravin z marketu navštíveného včera po cestě chystáme snídani a probíráme dnešní trasu.
Chceme vyrazit na severovýchod a projet si Passo Muraglione a pak vyrazit a kouknout na rodné
městečko Mussoliniho. Naše plány však naberou brzy trochu jinou podobu. Za prvé nás zdrží prohlídka
tržiště v Dicomanu a za druhé zastavujeme
a primitivně rovnáme ráfek Ebenova stroje. Teda
přesněji Jitka a já koukáme jak Eben mlátí
kladivem, půjčeným u místního zemědělce, do ráfku
a to tak vehementně, že ten se více - méně tvaruje
do přibližně stejného tvaru jako před osudným
okamžikem nárazu. Jirka JVK držíc motorku usoudí,
že už by to stačilo a tak Eben ještě přidá pár ran
a vyrážíme dále. Před výjezdem do průsmyku nás
trošku postraší bouřka a taky spadne pár kapek a to
je důvodem k zastávce na vrcholu passa.
Dáme
kávičku, okoukneme pár desítek
motorek (jezdí to tady pořád nahoru-dolů) a mírně upravujeme (zkracujeme) plán dnešní etapy na cca
180 km. Je to tady zatáčkový ráj a rovné silnice aby pohledal. Máme za sebou cca 40 km zatáček a v
Rocca San Casciano zastavujeme přímo na starobylém náměstí trojúhelníkového tvaru a poprvé si
přičichneme k té zvláštní atmosféře starobylých městeček, vzniklých někdy za dob Etrusků a
Římanů....zde jsme měli možnost nahlédnout do dílny místního ševce, vypadalo to jako by se tu
zastavil čas.... Další zastávkou na trase je Galeáta, přesněji opatství Saint Ellero (N43°59'59.60''
E11°54'07.75'') ležící nedaleko v kopcích jehož historie se datuje někdy od roku 497 n.l. Samozřejmě
- Itálie je zemí seizmicky aktivní a tak ne vše co vidíme je původní (hlavně po velkém zemětřesení r.
1279 kdy došlo k přestavbě a opravám). Interiér kostela je v barokním stylu a uvnitř je krypta s
ostatky sv. Ellera-ano je nač koukat. Poutníci a věřící z celého světa zde putují a "léčí se zde z
bolestí hlavy a zad",
ale to už je jiná kapitola. Moc hezké místo, jen mi v blízkosti takto posvátného místa vadily ty stánky
se suvenýry, udělat pěknou fotku do alba je problém....no to máš sice pravdu, ale malá svačinka
zakoupená u místního uzenáře chutnala skvěle :-)
Lago di Ridracoli (N43°52'24.44'' E11°50'10.33'') je další zastávkou po cestě a tak národním parkem
Casentino přijíždíme až pod přehradu a trošku tápeme, zda nás s motorkami pustí nahoru k hrázi, nebo
budeme muset autobusem jako autoturisti. Klaplo to a tak jedeme motorkami až nahoru a po výjezdu z
tunelu se nám otevře nádherný pohled na hráz a jezero Je sice trochu větrno, ale to nám nevadí v
procházce po hrázi a k pořízení pár hezkých fotek.....Hráz je opravdu impozantní a není se také co divit
když musí občas odolat i tomu zemětřesení. Za hrází jdeme ještě tunelem s naučnou stezkou,
projížďku lodí a návštěvu muzea však musíme oželet, večer je už na dohled.
Projíždíme národním parkem Casentino do městečka Stio a průsmykem Della Calla(1296 m.n.m.) a dál
městečkem Londa zpátky do Dicomana. Je čas nakoupit potraviny na večeři a snídani ...ráda bych zde
napsala jak milí a přívětiví ti Italové a samozřejmě i Italky jsou. Při nákupu v malém obchůdku za
pultem po 8 hodině večer a v neděli se Jirka -Eben snažil paní prodavačce vysvětlit, že chce
máslo. Stále na ni dělal krávu a u toho bučel a k tomu ukazoval jak si maže chleba.....ta se
smála a nakonec pochopila a máslo nám s úsměvem donesla......no nevím nevím jak by asi pochodil
u nás v obchodě :-))
..........no já se smál taky a přitom jsem tuhle scénku dostal jen z vyprávění......... a taky
trošku zaplnit žaludek, a tak si v místní pizzerii dáváme hádejte co?.....
Hezký konec dne trávíme v obytné kuchyni v naší Ville Della Robbia skleničkou červeného vína
Chianti, jinak to přece zde v této vyhlášené vinařské oblasti snad ani nejde........
4. květen 2009 - Den 5
Ptačím zpěvem, který mě tahá z postele
začíná čtvrtý květen 2009 na Fattorila il Lago.
Údolí v mlze signalizuje, že nás čeká krásný den a
voňavá snídaně na stole (díky Jirko Ebenů) - co
více si přát, když to v partě takhle klape. Klobouk
dolů před Jirkou, snídaně dělá perfekt skoro celý
pobyt a za to dík a aspoň malá zmínka v tomhle
článku. Vyjíždí se s fakt příjemně s břichem
zaplněným místními dobrotami!
Dnes nás čeká docela štreka,
máme v plánu skoro 300 km a tak si musíme
pospíšit. Vyjíždíme už v 8 hodin plní očekávání.
Míříme z Dicomana kousek po SS67 a pak ostře
vlevo na Passo de Consuma (1060m.n.m). Míjíme
krásný kostelík, tak ten stojí za zastávku a pár
fotek!!! Už nabíráme směr ke kostelu San Pieve
di Romena (N43°46'28.48'' E11°42'59.41''). Je
to nádherná románská stavba z poloviny 12 st.
Architektura stavby je skvostná a hrad na
protějším kopci jen dotváří nádhernou kulisu. Návštěva uvnitř je jen na objednání a tak po nezbytném
focení pospícháme údolím Casentina dál.
Další zastávkou, kterou už vidíme v dáli je Pretoriánský hrad v městečku Poppi (N43°43'22.40''
E11°46'01.32''). Zastavujeme ovšem už v podhradí u památníku obětem války (Monumento ai Caduti),
či lépe - byli jsme nuceni zastavit! Nevyfotit si tento památník by jaksi nešlo milý čtenáři. A co
teprve architektura nádvoří hradu! Tady už jaksi ani foťáky nestíhají a je nemožné vše dostat do
objektivu!!!! Rozjitřené smysly jdeme uklidnit do zahradní restaurace před hradem, nejvíce
uklidňoval Jirka JVK a to skleničkou vína. Jak taky jinak, že?
Jaksi se nám nechce dále, ale musíme--La Verna čeká! Jak to říci pár slovy? Snad jenom takto: ,,
Klášter La Verna vzdálený 25 km (N43°42'26.33'' E11°55'53.45''), nejvýznamnější poutní místo
Toskánska, ve kterém, roku 1224 František z Assisi přišel ke svým "stigmatům". Atmosféru místa lze
popsat jen těžce, cítím tajemno, moc nemluvím a tiše zírám. Člověk je zde jaksi maličký a ani
nedýchá, jen naslouchá a nasává tu zvláštní sílu tohoto místa. Jako by zde všichni poutníci zanechali
kousek svého já a člověk to tak zvláštním způsobem pocítí, že i teď při psaní těchto řádků znovu ten
pocit zažívám. Passo di Viamagio (983m.n.m.) a hlavně cesta k němu-no to si se mnou moje Mio zase
pohrálo. To snad ani není silnice!!! Brodíme se štěrkem asi 12 km a vědět tohle dopředu, určitě to
nějak objedeme.....no to bylo.....měla jsem pocit, že pokud zvládnu tyto do kopce se vinoucí
vracečky hojně vysypané štěrkem, pak už zvládnu cokoliv....celou cestu jsem byla ve střehu s
nohama lehce nad zemí....pro jistotu. Jásám na normálním asfaltu....uf zvládli jsem to všichni
skvěle..... Modlím se ať už tenhle motokros skončí a proklínám člověka, který tuhle silnici zakreslil
do mapy jako sjízdnou pro silniční motorky. Ráj pro endura protrpíme a jsem rád, že z toho vyjdeme
se zdravou kůži a motorkami bez šrámů. Tohle bylo opravdu moc!!!!!
Jsem z toho docela otrávený, ale jen do okamžiku než spatřím středověký hrad San Leo. Tak
tahle stavba na skalním útesu předčila všechny moje představy...i moje....údivem jsem si sama pro
sebe nad tou krásou nahlas zajásala do helmy....Stavíme každých pár metrů, fotíme a taky trošku
smutně koukáme na státeček San Marino po pravé ruce. Tak na ten dnes už čas nezbude a v duchu si
slibuji: ,,Tak tady se musím určitě vrátit!!!" Přijíždíme pod hrad a pevnost San Leo (N43°53'47.70''
E12°20'45.54'') do stejnojmenného městečka a úzkou uličkou vyjíždíme k hradu. Výhledy z pevnosti
(jistě úchvatné) se s těžkým srdcem vzdáváme, tlačí nás čas, je už pozdní odpoledne, máme130 km k
dočasnému domovu a tak se vracíme na náměstí v městečku, dáme rychlé pivečko a alespoň si
nenecháme ujít historické centrum městečka - Katedrála, byzantská zvonice a biskupský palác z doby
Karla Velikého to vše tvoří nádhernou kulisu krásného pozdního odpoledne.
Je velká škoda, že musíme do sedel, tady strávit den je málo. Cesta zpět na základnu? Zatáčky,
zatáčky a ještě jednou zatáčky-je to až neuvěřitelné takhle zakroucené silnice a občas už lehce
bručíme a žádáme kousek té rovinky. Moc nám ale dopřáno není.......ale co nám dopřáno je
návštěva úžasně vybaveného obchůdku......konečně nakupujeme ty správné italské sýry,
klobásky, olivový olej a neodmyslitelné kvalitní červené...... .a tak dojíždíme na základnu skoro za
tmy. Plni dojmu chystáme večeři a co zítra přátelé? Tak dobrou noc a nechte se překvapit!!!!
5. květen 2009 - Den 6
Jaký rozdíl v počasí oproti loňskému výletu k jezeru Lago di Garda!!! Květen 2009, aspoň těchto 10
dnů, je počasí jako malované a tak ráno jen nalehko, rifle, tričko, tenisky a vyrážíme směr Florencie.
Dnešní den má v režii Jitka a tak se těším na to co vybrala pro naše oči. A to ještě netuším, jak těžce
musela vybírat z té knížky, kterou dostala k vánocům od svých blízkých a z informací lidí, kteří už ve
Florencii byli. Tak tedy Jitko povídej!!! Trasa F - náš pracovní název té nejkratší cesty v
Toskánsku odpovídá trase 35 km tam a 35 km zpět.
Jde v ní především o návštěvu a prohlídku
města ležícího na březích řeky Arna, kde snad
nic nechybí, ba naopak všeho přebývá, na hlavní
město Toskánska - Florencie a první co mne
napadá při této přihrávce je "jak jen to napsat
co nejstručněji a jak se ještě vejít do rozměru
čtivost, našich čtenářů?" Jak popsat naši
návštěvu této perly Itálie v krátkosti? Hned
ráno jsme se rozhodli zajet na centrální
parkoviště města na Piazzale Michelangelo
(N43°45'46.13'', E 11°15'54.18'') kde je
ve středu parkoviště replika sochy Michelangelova Davida a které nabízí ten nejkrásnější pohled
na Florencii Po příjezdu do města děkuji za vykonanou myšlenku svést se na tandemu.Zažívám to
jen velmi zřídka, a jsou to jízdy kdy si můžu užívat bezstarostného lelkování po okolí a focení
ostatních spolucestovatelů za jízdy na motorkách.
A ve Florencii jsem tomu dvakrát ráda, protože ten silný provoz kdy se na vás řítí nejen auta,
ale i daleko dravější řidiči na skútrech, by mi nedovolil ani na moment kouknout stranou. Šťastně
jsme dojeli na parkoviště opravdu lepší parking jsem ještě nezažil, celé město jako na dlani, jen
si vybrat kam půjdete a tady už začíná naše foto mánie, kdy fotíme jeden více jako druhý,
protože pohledy na všechnu tu krásu chceme zachovat i pro ostatní. Tak rychle dofotit a
vyrážíme. První se procházíme po nejslavnějším mostě světa a to po Ponte Vecchio (Starý most),
který byl postaven na nejužším místě řeky Arno a je to taková jakoby ulička plná zlatnických
krámků. Most se pyšní ještě jednou zajímavost myslíš ten kopec zmrzliny pro oba z nás, který
nás stál 15€????
tak na tu nezapomenu do smrti!!!!! Nad krámky vede Corridoio Vasariano, což byla soukromá
chodba pro panovníka vedoucí přes most z paláce Uffizido paláce Vecchio. Až nás oči bolí z té
zlaté záře linoucí se ze všech těch krámků. Hned na druhém konci mostu jdeme směrem doprava
ke 95 metrů vysoké zvonici Palazzo Vecchio, který připomíná pevnost a který je proslulým
symbolem Florencie. Přicházíme na náměstí Piazza della Signoria, nejkrásnější florentské
náměstí, kde obdivujeme mramorovou kašnu s Neptunem a plno bronzových soch a sousoší, která
nejsou skryta v šeru muzea, ale jsou vystavena přímo venku jako ve venkovní galerii. Obdivuji
krásné náměstí a sochu Persea s hlavou Medúsy v ruce, či sousoší Judity a Holofrenese, které
zde stojí na podstavci jako varování proti tyranům. Všude se motá spousta jiných turistů. Ale
nám to nevadí....máme svůj čas, nikam nespěcháme a vše si můžeme užít bez taktovky
průvodkyně. Na Palazzo Vecchio se koukneme jen zvenku a už nás to táhne ke středověkému
dómu Santa Maria del Fiore s jeho majestátní kupolí, která je vidět prakticky odevšad. Interiér
dómu je poměrně strohý, to nás
však neodradilo od toho jej navštívit. Jen ta
fronta venku se nám zdála bez konce. Je tu však
ještě jeden způsob jak nahlédnout do nitra tohoto
skvostu.
Kupole, která je dominantou tohoto chrámu je
velice impozantní zvenku, ale i zevnitř. Je totiž
dvouplášťová. To musím vidět! Pro ty co jsou
ochotni zaplatit 8 Euro a hlavně vystoupat 463
schodů jejím nitrem je tu pak velká odměna v
podobě nevšedního zážitku : šplhání se úzkým
schodištěm, krásným a ničím nerušeným pohledem
na celý interiér kostela a jeho nádhernou až grandiózní fresku Posledního soudu po vnitřní straně
kupole.A to už vůbec nemluvím o tom zažít ten krásný pohledu nahoře, za zábradlím na špičce
kupole ve výšce asi 110 m nad Florencií. Nejde se odtrhnout od podívané, kterou nám náš výšlap
poskytuje. Vše mám najednou jako na dlani. Všechny ty středověké skvosty či jen pohled na
střechy s terakotovými taškami, na elegantní mosty v dálce přes řeku i na ten nejvšednější život
města....z této úžasné ptačí perspektivy vše vnímám úplně jinak. Jen to nejde tak lehce popsat,
to jsou pocity, které se musí zažít.
Po několika minutách jakoby mimo čas si najednou vzpomenu na Jirku Ebena, který nechtěl se
svou poraněnou nohou pokoušet na schodišti a který na nás vytrvale čeká dole v tom davu
mravenečků a protože čas pokročil, najdeme si hezkou venkovní restauraci, kde dáme za dost
svému prázdnému břichu, ale také očím, které se mohou celou tu dobu pást pohledy po okolí. Na
dohled máme věž Campanile v celé své kráse bílého, zeleného a růžového mramoru. Je to
památka po Giottovi a patří mezi nejkrásnější zvonice v Itálii.
Po jídle se pomalým tempem vracíme kolem Battistera sv. Jana z 12. stol., jež je známé
svou bronzovou bránou....Michelangelem nazvanou Rajskou. Zdobí ji 28 čtverců tepaných reliéfů
z výjevy z Nového zákona. Čas nám neúprosně odpočítává chvíle na krásy města. Bohužel
navštívit nějaké muzeum či vzdálenější paláce už nám nezbývá.
Vracíme se pomalu k řece, ještě se však zastavujeme v Mercato Nuovo kde si hladíme kance,
pověst totiž říká, že kdo si ho pohladí, ten se do Florencie ještě vrátí. A to jsme si jistě všichni
přáli, protože je to město krásné a tajuplné......svou knížku jsem měla přečtenou i pozpátek, ale
stejně to není nic proti vlastním poznáním a nevšedním zážitkům....ty zůstanou v člověku navždy.
Cestou po břehu řeky obdivujeme skromná mini dílka, již současných
umělců. Malířů či šperkařů, nebo jen stánky s veteší. Mně se líbili ti dráteníci. A protože je
stále krásně a všude plno sluníčka sedneme si na zahrádku jedné kavárny a popíjejíc kapučíno
pozorujeme to čilé dění kolem nás.
A pak už rychle do sedel a vracíme se na základnu do Dicomana jen s malou zastávkou v
obchodě. Jirka mi ráno pomohl dát dohromady nákup :-) budeme totiž opékat....a jak jsme si
slíbili tak to také bylo. Nevěřícně koukám do krbu kde už pěknou chvilku praská oheň, když v
tom donese Jirka Eben úžasný ruční gril tyčka od stanového kolíku omotaná drátem, ale nejdřív
bylo nutno opálit barvu:-) hned na 4 klobásky najednou a protože mám zrovna já volné ruce......
už sedím u ohně a peču. Mňam to jsme si pochutnali.......a na závěr večera zahrajeme
karty.....a jako vždy vyhrávají ti co hru neznali :-))
6. květen 2009 - Den 7
Je to nutná změna? Jistě, že ano, neb zde má člověk
na výběr! A tak po krásné Florencii, ovšem se spousty
turistů a běháním po nádherném městě, volíme dnes ,,
Cestu vína a hradů" neboli útěk do přírody a ticha.
Neboť nenavštívit v Toskánsku vyhlášenou vinařskou
oblast Chianti, s vinicemi a olivovníky vlnícími se mezi
kopci, cypřišovými alejemi a hrady posetými na
vrcholcích krajiny, tak to by bylo asi neodpustitelné. A
tak po vydatné snídani připravené neúnavným a
humorem sršícím Jirkou Ebenů (vždy nás dobrou
náladou doslova naočkuje), vyrážíme Italskou
punčoškou na jih před Passo di Consuma odbočujeme doprava hustým bukovým tmavým lesem s poněkud
horší silnicí směrem na Vallombrosu a zde sesedáme. Jdeme se kouknout na benediktinské opatství
(N43°43'58.44''E11°33'25.30'') založené někdy kolem roku 985. Opět je tu ta atmosféra tajemna,
nádherný interiér kostela a ještě navíc - je zde lékárna s místními produkty ovšem pro nás,neznalé
jazyka,jaksi nepoužitelná. Ale mám dojem, že by se tady na Jirkovu pochroumanou nohu zcela určitě
něco našlo!...a ne jen to, v této jakoby antické apatyce taky nabízeli čokoládky, marmeládky a
různé elixíry.....z domácích zdrojů.... před opatstvím na zpáteční cestě nás zastavuje zajímavý
chlapík, podává mi svou obří tlapu (alespoň mně tak připadá, je nějaká trochu zdeformovaná oteklými
klouby) a přátelsky se představuje jako Abé........Kouří dýmku a je to evidentně duchovní na cestě
poznání...Prosí nás o fotku a pak na oplátku se fotí on s námi. Velice zvláštní dojem ve mě tento duchovní
zanechal.
Tihle lidé už ,,vědí své o světě", stejně jako starý muž, se kterým jsme se před dvěma dny setkali na
svačince pod opatstvím Saint Ellero. Taky velice zvláštní setkání s chlapíkem, jehož věk bych si netroufl
odhadnout. Vyjel si nad Galeatu posedět a i naše znalosti němčiny (moje chabé) stačily k popovídaní si.
Byl válečným zajatcem a pracoval po válce v Německu v západní zóně, než se vrátil zpátky domů.
Zajímavé lidi někdy člověk potkává na svých cestách.
Svištíme po západním úbočí pohoří Pratomagno, sluníčko se odráží v chromu motorek a nejen ono, ale i
nádherná krajina. Sjíždíme přes Reggello do údolí Casentina k Montevarchi a už stoupáme zase nahoru
cestami označenými v mapách jako Strada del Vino. Žaludek už se hlásí o to své a tak více - méně
náhodou zastavujeme v San Gusme (N43°23´16.77"E11°29´53.33"). Jdu okouknout jestli seženeme něco
k snědku a když vejdu za hradby, nadšeně běžím zpátky a je mi jedno zda ukojím hlad.
Tohle místečko musí všichni vidět!!! Je to nádherná středověká opevněná vesnice tak dokonale
zachovaná, že vypadá jako v současné době postavená replika, úžasné místo, tak to bych tady nečekal!!
Nádherné místo k zastávce a místní taverna je už jen třešničkou na dortu. Usedáme a dáme něco
k snědku a dvě decinky červeného už jaksi patří k věci. Po tomto příjemném obědě se ještě chvilku
povalujeme a vyjíždíme na návštěvu k rodině Broliů. Tedy přímo k hradu Castello di Brolio. Ovšem
jsme zklamáni, z návštěvy vinných sklepů není nic, brána hradu se otvírá jen za europoplatek a navíc
je to jen prohlídka bez ochutnávky, takže odjíždíme a protože jsme papali před pár desítkami minut
tak i radní restauraci míjíme bez povšimnutí.
Však máme ještě v záloze Badii di Coltibuono (N43°29'41.16''E11°26'58.99''). Klášter založený
1051, dnes v soukromých rukách rodiny Stucchi Prinetti nás vítá úchvatným stromem-cedrem
pocházejícím z Libanonu jehož obvod kmene je více než 7m a výška více než 20m. Je zde i botanická
zahrada, my však shlédneme klášter, či spíše jeho část a kostel a posedíme u kávičky v zahradní
restauraci. Zde také zanecháváme svou stopu. V knize návštěv je navždy uložen náš zápis o
krásném Toskánsku :-)
V náladě se vracíme k motorkám a v ten moment je pohoda fuč. Držák mé SPZ-ky přestal jaksi
držet, a svár povolil. Tak to je trošku problém a tak v první vesnici hledáme svářečku abych mohl dál
pokračovat. Podařilo se, stálo to sice hodinku zdržení, ale vše je zas na svém místě. Příště si musím
dát doma víc záležet na těch svárech!!! Trošku touhle příhodou měníme plány a zkracujeme trasu,
jedeme kousek zpět a vlastně ještě stále v městečku Radda in Chianti, jdeme nakoupit něco k večeři
a trošku si městečko projdeme a v kavárně s milou obsluhou ochutnáme výborné tiramisu.
Je podvečer a ,,Cesta vína a hradů" pomalu končí a přes Figline Valdarno a Pontassieve se vracíme
na základnu. Večer proběhne jak jinak než u vínka a partičky karet. A mě už se taky vkládá myšlenkakam, že si to namíříme zase zítra?
7. květen 2009 - Den 8
Pouhé přehození písmen ,,e-i" a už bych si myslel, že se tady hovoří o francouzské řece Seina.
Přehoďme si ovšem tyto dvě písmena a rázem jsme úplně jinde v Evropě a to v části Itálie zvané
Toskánsko a v mých úvahách kam,dnes za novými zážitky,vyhrává právě Siena. Dost mě totiž z
předchozích dní strávených za řídítky bolí ruce. Hlavně předloktí a zápěstí potřebují trochu oraz a tak
ač nerad, upouštím od původně plánované trasy. I cestu volím přímou a tak hned u Florencie najíždíme
na RA 03-ku vedoucí přímo do Sieny. Přímo-všimněte si prosím toho slova.....konečně po několika
dnech jedeme více než 100 m přímo... :-) Parkujeme poblíž centra u basiliky San Domenico. Siena
na mě působí trošku jinak než Florencie, davy turistů jsou o poznání menší, uličky o něco užší a ani těch
obchodů tu není tolik. Historické centrum kam se vydáváme dýchá svým vlastním životem, zdá se mi,
že o něco méně hektickým než ve Florencii
než ve Florencii a my už bloumáme uličkami k
známému náměstí Piazza del Campo. Je to údajně
největší středověké náměstí na světě, mě však
spíše zaráží, že se k němu dostáváte ze všech
stran jako by z kopce a člověk by čekal, že se zde
objeví nějaké jezero nebo řeka. Miliony červených
cihel poskládaných do rybího stylu tvoří působivé
dláždění, taky tvar náměstí (připomíná lasturu) je
zvláštní, a nechápu jak se zde může na kluzké
dlažbě 2x ročně prohánět stádečko koní s jezdci
bez sedel na slavnosti zvané Palio.
Však je tato slavnost taky mnohdy krvavá a chudákům koním zde mnohdy končí jejich koňský život.
Naši pozornost už ovšem poutá slavná věž 102 m vysoká Torre del Magnia. Opět se dereme po
schodech.....a to velmi úzkých. Před vstupem je nutné odložit všechny zbytečné věci v šatně,
neboť míjení se ve schodišti je opravdu o prsa... nahoru a odměnou nám je nádherný výhled na
celé město. Náměstí jako na dlani, teprve teď si všímám Kašny radosti-Fonte Gaia při jejíž stavbě se
bílým mramorem opravdu nešetřilo. Působí mezi těmi miliony červených cihel opravdu zvláštně.
Postojíme na vyhlídce pár desítek minut a pak zamíříme západním východem z náměstí k Piazza del
Duomo.
Katedrála stojící na náměstí je překrásná a přicházím i na chuť kombinací bílého, zeleného a
růžového mramoru, který mě tak udivil ve Florencii. Černá a bílá jsou symbolické barvy pro toto
město a interiér katedrály se nese v těchto barvách. A to je asi tak vše co tobě, milý čtenáři můžu
sdělit v těchto řádcích, neb tady mi už slova a ani mé chatrné znalosti umění nedovolí pokračovat.
Chce se mi jen říci: ,,Jeď se podívat, litovat nebudeš!!"
Sraz u motorek máme v 16 hodin a tak se vydáváme uličkami na zpáteční cestu, ještě však máme
před sebou návštěvu basiliky San Domenico. Snad to znetvořené tělo žebračky u vchodu nebo jsem
už přesycen nádherným interiérem předchozí katedrály - San Domenico mi připadá trošku nezajímavé,
snad jen nádherné vitráže stojí za zmínku, ale možná se trochu rouhám a už jsem z těch dnešních
zážitků patrně trochu unavený a přesycený. Co Jitko? Máš pravdu Ivo, bylo toho ten den opravdu
moc. Takže bylo velice příjemné jen si tak posedět a nasávat v klidu příjemnou atmosféru města
a všechnu tu krásu okolo...
Kapučínko před nasednutím mě opět nakopne a člověk, podivný to tvor této planety opět tahá
ďábla za ocas. V mém případě ten ďábel velí: ,,Kašli na bolavé ruce však ono to už nějak dopadne!" A
tak pokouším osud a místo jednoduché odpočinkové čtyřproudovky zase vjíždím do zatáček a skupina
mých věrných spolujezdců? Ano! Nereptá ani neprotestuje!! O díky Vám přátelé za to! Jedna
zatáčka střídá druhou a po 45 km parkujeme před Castello di Verrazzano (N43°36'04.14''E1°
17'06.88''). Vítají nás hrdé cypřiše a signalizují, že tohle není jen tak obyčejné místo. Přes 200 ha
vinic, přes 1000 let tradice, vína nesou hrdě název po slavném mořeplavci a navigátoru Giovannim da
Verazzano. Ano máš pravdu milý čtenáři! Je to, či spíše byl člověk, který první na světě někdy kolem
r.1524 doplul do oblasti dnešního New Yorku. A vlastně objevil tuto část Ameriky. A nynější nejdelší
visutý most na světě mezi Brooklynem a Staten Islandem nese jeho jméno. Nicméně to je nám teď
srdečně jedno a ženeme se na ochutnávku. Co se při tom dělo,je na samostatný článek, a tak jen
stručně: Ochutnali jsme jak se sluší a patří, nějakou lahvinku koupili a já už vím proč mají Italové tak
hnusný chleba absolutně bez chuti. Čistí si jím totiž chuťové buňky před otevřením další láhve!!!!!
Ještě jsme zkoušeli olivový olej z místní produkce a speciální 12-letý javorový ocet (cena 48€). Fakt
se dnes divím, že to mé vnitřnosti ustály úplně v pohodě-jó kvalita je kvalita. Lehce ovínění musíme
chvilku pausovat, než hopneme do sedel, přesto jedeme poslední kilometry k základně hodně opatrně.
Večer se chlubíme jeden druhému zážitky z procházky Sienou a já už vím, že díky svým bolavým rukám
nikdy nezapomenu, že Siena je skutečně Italská a navíc překrásná.
8. květen 2009 - Den 9
Povídání o dnešním dnu musím milý čtenáři začít otázkou: ,,Víš jak jde spojit alabastr s upíry a Itálii s
Manhattanem?" Tak tuto zdánlivě neřešitelnou rovnici si dnes pokusíme vyřešit. A tak šup do sedel a
vyrážíme jak jinak než kroucenými silnicemi západním směrem od základny, míjíme Florencii, a po SP 81
přes Montespertoli a Castel Fiorentino přijíždíme SP 15-kou do Volterry (N43°24'08.56''E10°
51'26.46''). Město obklopené hradbami, které stavěli už Etruskové, působí tajemně a z dálky jakoby
stálo na skalnatém kopci, při příjezdu blíž vidíme zvláštní hnědočervenou horninu či
hlínu?, která tvoří velice zajímavou podívanou...Na malém parkovišťátku před západní branou
sesedáme a vzápětí nechávají naše boty otisky v úzkých uličkách starého města. Vyjmenovat zde vše
co jsme viděli by zabralo spoustu řádků a tak jen co se mě týče: Nádherné baptisterium San Giovanni a
překrásná piscina uvnitř (až se příště narodím, tak tady mě pokřtěte prosím), katedrála Nanebevzetí
hned naproti a pár kroků východním směrem náměstí Piazza dei Priori s nejstarší gotickou radnicí v
Toskánsku Palazzo dei Priori.
Jdeme uličkami k parku a mezi poutavým vyprávěním Jitky o
Volterrských upírech (román Nový měsíc - Stephenie Meyer o lásce Belly a upíra Edwarda) obdivuji v
místních krámcích a dílničkách umění zpracování průsvitného sádrovce (alabastru) místních umělců.
Vždyť i ty mohutné hradby okolo kterých kráčíme a pevnost Medicea ke které právě parkem
přicházíme sloužila k ochraně umění a výrobků místních umělců. Pevnost a její interiéry jsou bohužel
dostupné jen mužům v uniformách-dodnes slouží jako věznice. Ach ten čas, věčný nepřítel cestování.
Návštěvu ruin římského amfiteátru a další nádhery okoukneme snad příští rok či nejpozději za dva.
Odjíždíme a míjejíc nádhernou východní bránu sjíždíme dolu kopcem a občas otáčejíc hlavu smutně se
loučíme s tímto nádherným místem.
Čeká na nás Toskánský Manhattan jak se taky
říká městečku San Gimignano (N43°28'01.59'' E11°
02'54.22'') a tak upalujeme typicky Toskánskou
krajinou mezi vinicemi a olivovníkovými háji
severovýchodním směrem. Už příjezd k městečku je
impozantní, opět historické centrum odděleno od
ostatního města a tak historickou bránou San
Giovanni vcházíme mezi 14 kamenných věží z nichž
právě dvě nejznámější (Torre
Grossa )
jsou
označována přívlastkem ,---
----,,Toskánský Manhattan". Stoupáme do kopce úzkou uličkou a jen se kocháme architekturou a uměním
stavitelů věží. Škoda, nebýt ničivého zemětřesení stojí jich tu dnes na 70. Na náměstí Piazza della
Cisterna (jak příhodný to název díky kamene studni uprostřed) se na chvíli oddáváme siestě kávy a pak
kráčíme na Piazza del Duomo, kterému dominují schody ke vstupu do katedrály z 11 století, zasvěcené
Sv. Marii Assuntě. Stoupáme nahoru na vyhlídku kolem dvou harfistů, kteří si v pozdním odpoledni
teprve chystají své nástroje a mě to utvrzuje v přesvědčení, že je zde potřeba a nejen zde poznat i
noční krásy Toskánska a všech jeho nádherných míst.
Tahle večerní zastavení a spoustu dalších věcí, které jsme nestihli okouknout jen znovu upevní mé
přesvědčení vrátit se zde v nejbližší době a znovu obdivovat tyhle nádherné místa. Snad mi to ještě
bude dopřáno.
A snad se konečně dostane na ten krásný bazén a koupání se v něm. Měli jsme ho přímo za
domem. Bohužel nám naše každodenní pozdní příjezdy nedovolily okusit svěžest jeho vody :-(
Sbohem nádherné Toskánsko!!!!! nebo spíše "NA BRZKOU SHLEDANOU!!!"
9.-10. květen 2009 - Den 10 a 11
Balíme kufry v našem případě spíše brašny, kufry nemá na motce nikdo z naší současné party. Je půl
deváté, dole u jezera se rýsujou nějaké rybářské závody a k Della Robii stoupá strmou cestou nějaká
uklízecí četa místních žen oblečených v gumových proprietách nutných k úklidu. Nejvyšší čas se
rozloučit s tímto krásným místem.
Konečně se nám daří zprovoznit i natáčení videa na Jitčině foťáku a tak sice pozdě, ale přece se
chystám udělat pár záběrů. Video odjezdu. Poslední ohlédnutí a vyrážíme na severozápad k dálnici. Po
dohodě chceme uspořit čas a i proto, že je nádherné počasí tak si plánujeme projet některý z
průsmyků na hranicích Itálie a Rakouska. Na dálnici je to nuda a tak se bavím natáčením
kamarádů, registruji zvyšování teploty, když se blížíme k Benátkám a vcelku si užívám poslední
kilometry když už míjíme na dohled vrcholky pohoří Karawanken. Rozhodujeme se pro nejbližší průsmyk
Nassfeldpass, sice z Italské strany není silnice příliš kvalitní, zato zde jedeme letos o měsíc dříve než
loni a tak i ty zbytky sněhu mají poněkud jiné proporce. Sjezdovka na Rakouské straně je ještě docela
v použitelném stavu, ale ty vodopády z tající masy sněhu o pár stovek metrů níže, tak to je přesně ono,
proč jsme sem šplhali a úchvatná scenérie vody proudící do údolí stojí opravdu za to....Video cesty
Nassfeldem Zastavujeme se u známe paní Pernull v Khünburgu, ale má obsazeno a tak si jen v místním
hostinci dáme večeři a fičíme k Faaker See k Fam. Schiestl. Domácí už nás očekává s kartonem
pivečka a tak pohoda je dokonalá. Klábosíme do pozdní noci o dalších plánech a povídáme si o zážitcích
právě nabytých. Den 11-tý a poslední je už jen o přesunu a dobré pohodě na cestě domů, Vídní
projíždíme v klidu, sice jsme se chtěli zastavit a kouknou k Louisovi, ale v neděli má zavřeno jak
zjišťujeme na místě a tak už na poslední zastávce v Mikulově dáme pozdní oběd a pomalu se loučíme.
Díky za společné chvíle kamarádi!!!!
Poděkování:
Jitce za trpělivost při konverzaci s Itálii a bankovní operace
Jitce za výdrž, že ty náročné trasy projela a vydržela to s náma chlapama
Jirkovi Freudovi(Eben) za stálý přísun humoru, kterým nás bavil tak, že nevznikly
žádné třenice
Jirkovi Freudovi(Eben) za práci v kuchyni a fajn snídaně i večeře
Jirkovi Kolářovi(JVK) za to, že vzal za mě navigaci, kdykoli jsem už toho měl plné zuby
Jirkovi Kolářovi (JVK) za psychickou podporu při zdolávání nepříjemných štěrkových
km.....moc děkuji
A neskromně i sobě za organizaci akce a všem motorkám, že nás tak krásně povozily
a vydržely až dokonce
a Ivovi....jsi zbytečně skromný, protože jistě budu mluvit za nás všechny ostatní.
Zorganizoval jsi pro nás
jeden z nejkrásnějších výletů, který jsme kdy jeli - plný nevšedních zážitků a
neopakovatelných situací. Dovedl jsi
nás na velmi zajímavá a krásná místa. Každý je máme v sobě, ve své mysli a
zůstanou nám tam na celý život.
Moc ti všichni děkujeme.