Stáhnout soubor - Katedra technologie staveb

Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů
Kat.. technologie staveb - 2011
Vývoj a současné principy památkové péče
Pietní vztah společnosti ke kulturnímu dědictví a snahy o uchování jeho vybraných částí sahají hluboko
do minulosti. Příklady sběratelství a uchovávání starých výtvarných a stavebních děl známe již z antiky
(římské sběratelství, ptolemájovské rekonstrukce staroegyptských chrámů ad.). Ve středověku k nim
přistoupil kult ostatků svatých a uctívání milostných mariánských soch a obrazů. Ohleduplnost byla v
minulosti téměř vždy motivována buď určitým politickým programem či náboženským kultem, nebo byla
součástí řady uměleckých historismů a stylových revivalů. Ty se staly nedílnou součástí dynamického
vývoje evropského umění až do současnosti.
První velkou kulturní epochou, která znala památkovou péči v novodobém smyslu, byla renesance. Její
umělecký individualismus, někdy až kult genia, vedl k přesvědčení o jedinečnosti, nenapodobitelnosti a
tudíž i nenahraditelnosti individuálních děl velkých umělců a odtud k potřebě je trvale uchovat. Její obdiv
k římské antice jako inspiraci soudobého umění vedl ke studiu antických památek (Brunelleschi,
Donatello, Alberti, Palladio ad.) i k prvním opatřením k jejich uchování (bula Pia II., Rafael ustavený
Lvem X. prvním úředním konzervátorem). Zájem společnosti o umělecké dědictví byl ovšem omezen na
úzkou vrstvu společenských a intelektuálních elit a byl velmi selektivní. Tzv. estetický dogmatismus vedl
k ocenění jen době blízkých slohových projevů (antika) a negaci či pohrdání ostatními (pro Jeana
Baptista Molièra představovaly například gotické katedrály „hnusné obludy z nevzdělaných věků“). Stará
stavební díla byla bez lítosti bořena nebo úplně přestavována v dobově moderním duchu.
Další vývoj vztahu společnosti k dědictví nejvíce ovlivnilo osvícenství a jeho společenský dopad. Šlo
zejména o rozšíření obecné vzdělanosti zavedením povinné školní docházky ve vyspělých zemích (u
nás dekret Marie Terezie z roku 1774), nemenší význam měl obrovský rozvoj řady vědních oborů
včetně historie, archeologie a následně dějin umění (Johann Joachim Winckelmann). Velká francouzská
revoluce přinesla myšlenku odpovědnosti státu za kulturní dědictví (patrimoine) národa, potřebu jeho
inventarizace, uchování a zpřístupnění. Průmyslová revoluce a její negativní průvodní jevy v životním
prostředí vedly k pocitu ztráty a potřebě ochrany. Socialistické hnutí dodalo ideu omezení soukromých
vlastnických práv z titulu celospolečenského zájmu. Romantismus přinesl fascinaci uměním a kulturou
idealizovaného středověku (Walter Scott, Adalbert Stifter, Eugène Delacroix ad.). Nacionalismus
probuzený napoleonskými válkami dal ochraně památek, vnímaných jako součást národní identity,
politickou a ekonomickou podporu.
Díky synergickému působení všech těchto dějinných činitelů došlo během 1. poloviny 19. století téměř
současně ke dvěma vzájemně souvisejícím jevům: vytváří se institucionálně a někde i legislativně
zakotvená státní ochrana památek (v rakouském soustátí C. a k. Centrální komise pro průzkum a
uchování stavebních a uměleckých památek ve Vídni, 1850) a dobová architektonická a umělecká
tvorba se dobrovolně zřekla úsilí o sobě vlastní styl či sloh. Nastala půl století trvající éra historismů a
stylových revivalů (neogotika, neorenesance, později i neobarok a v závěru 19. století stylový
eklektismus).
V péči o památky se kolem roku 1850 proti sobě vyhranily dva protichůdné myšlenkové trendy. První je
označován jako puristické restaurování. Spočívalo v „očišťování“ památek od mladších slohových
doplňků a v jejich přestavbách a dostavbách v dobově moderním stylu (tedy historismu) do fiktivní
úplnosti a stylové jednoty (hlavním představitelem byl vynikající francouzský znalec středověké
architektury a jejich konstrukčních systémů Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc). Opoziční směr
akcentoval hodnotu stáří památky a namísto dostaveb požadoval preventivní péči, údržbu a konzervaci
dochovaného stavu (hlavními představiteli byli britští umělečtí kritici a sociální i výtvarní reformátoři John
Ruskin a William Morris). První směr po celou 2. polovinu 19. století převládl, u nás např. v pracích
Friedricha Schmidta a Josefa Mockera (dostavba katedrály sv. Víta v Praze, chrámu sv. Barbory v
Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů
Kat.. technologie staveb - 2011
Kutné Hoře, hradu Karlštejna ad.). Obnova památek se u nich stala jakousi vedlejší větví jejich vlastní
historizující tvorby.
K radikální proměně došlo až kolem roku 1900. Architektura a design postupně opustily historismus.
Rodící se raná moderna v podobě Art Nouveau, Jugendstilu a secese usiluje vytvořit době vlastní, na
historických slozích nezávislé umění („Der Zeit ihre Kunst“ vídeňské secese). Téměř současně se
neméně radikálně proměnila i teorie a praxe památkové péče. Předchozí historismus a purismus v ní
postupně nahrazuje zvědečtění a modernismus. Vůdčí úlohu v tom získávají historici umění, kteří v
hodnocení uměleckých děl zavrhují předchozí estetický dogmatismus ve prospěch evolučního nazírání
na umění minulosti a uznání stejného významu a nezastupitelnosti všech jeho slohových projevů. Georg
Gottfried Dehio v Německu prosazuje historicko kritickou metodu jako východisko zkoumání a
hodnocení památek a vrací se k Ruskinovi heslem „Konzervovat ne restaurovat“. Současně v Rakousku
Alois Riegl staví analýzu hodnot památek a jejich vzájemných vztahů jako východisko péče o ně.
Zdůrazňuje zákonitost proměn „uměleckého chtění“ a odtud i rozdílných stylových podob uměleckých
děl minulosti. Rieglův český žák Max Dvořák prosadil preferenci konzervace před restaurováním i do
praxe a dává památkové péči i významnou etickou dimenzi. Vidí v ní morální povinnost vůči
budoucnosti. Okruh zájmu společnosti o dědictví minulosti se v té době značně rozšiřuje (měšťanský
dům, fortifikační památky, lidová architektura) a vznikají první pokusy chránit urbanistické a později i
krajinné celky (u nás návrh Luboše Jeřábka kodifikovat ochranu pražských historických čtvrtí novým
stavebním řádem – 1895 a vznik Klubu za Starou Prahu – 1900).
Modernismus a požadované zvědečtění památkové péče vyústily u nás v desátých až třicátých letech
20. století v novou doktrínu. Lze ji označit za analyticko-modernistickou.
Hloubkovou sondážní analýzou tato metoda odkrývala, s pomocí moderní chemické technologie
konzervovala a analyticky prezentovala všechny slohové vývojové fáze památky a trvala na
nekompromisním modernismu potřebných doplňků, dostaveb a funkčních adaptací.
Nová doktrína, jejímž reprezentantem byl u nás vynikající historik umění, památkář i politik a organizátor
kulturního života Zdeněk Wirth, záhy začala v praxi selhávat (často přímo zhoubné účinky užívaných
chemických konzervačních prostředků, porušování výtvarných celků prezentovanou analýzou,
nekompatibilita moderních dostaveb po nástupu funkcionalismu).
Paralelně s úsilím zakladatelů tzv. České restaurátorské školy Vincence Kramáře a Bohuslava
Slánského prezentovat celistvost poškozených výtvarných děl pomocí tzv. reversibilních napodobivých
retuší vystoupil proti analytické metodě konzervace architektonických památek historik umění a
památkář Václav Wagner. Jeho holistický přístup označovaný jako syntetická metoda respektoval
celistvost a výtvarný ráz nejmladší fáze stavebního vývoje památky a u doplňků opět připustil návrat k
historickým tvarům.
Polemický střet mezi výlučně konzervačním a syntetickým přístupem nebyl ve 40. letech rozhodnut.
Zdeněk Wirth zdánlivě prosadil platnost analýzy, Wagnerův přístup však našel stovky paralel v okolní
válkou zničené Evropě, kde na mnoha místech byly památky po válce pietně v historických formách
obnovovány (včetně celých historických měst Varšavy a Gdaňska).
Další vývoj památkové teorie i praxe směřoval ve 2. polovině 20. století k paralelnímu užití obou
protichůdných přístupů (současně realizované akce jako analytické úpravy Strahovského kláštera a
vedle toho rekonstrukce Betlémské kaple, konzervace Karolína a vůči ní protikladná rekonstrukce
benátských střešních štítů domů na náměstí v Novém Městě nad Metují ad.). Tento proces posléze
vyústil v dnešní metodický pluralismus. Volba přístupu je dnes založena na průzkumu a poznání
Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů
Kat.. technologie staveb - 2011
individuálních hodnot památky. Ta je neopakovatelnou uměleckou strukturou i historickým dokladem
vyžadujícím vždy individuálně zvážený metodický přístup zohledňující i její současnou funkci. (Lze
připomenout, že tomuto metodickému pluralismu dnešní památkové péče odpovídá nemenší
pluralismus ve výrazových možnostech současné architektury v níž „vše je dovoleno“.)
Přes naznačenou vývojovou proměnlivost společenského vnímání hodnot památek i volby cest k jejich
uchování lze v tomto nekončícím procesu nalézt určité konstantní zobecnitelné principy. Jejich platnost,
ověřenou často trpce získanou zkušeností, lze předpokládat i pro budoucnost. Poprvé byly uceleně
formulovány v mezinárodní tzv. Benátské chartě z roku 1964 doplněné pro oblast památkového
urbanismu Washingtonskou chartou z roku 1978 a řadou dalších navazujících mezinárodních
dokumentů.
Ve značném zjednodušení a při plném vědomí neúplnosti následujícího výčtu patří k těmto principům:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Preference preventivní péče, tedy průběžné údržby památek před renovačními či dokonce
rekonstrukčními intervencemi; součástí prevence je i dobrý územní plán a místo, které je v něm
památkám přiznáno.
Průzkum, dokumentace a objektivní všestranné poznání hodnot památky musí být východiskem
jak výběru objektů k ochraně, tak způsobů péče o ně a posléze i jejich prezentace.
Obnova památky musí vyváženě spojovat uchování jejích hodnot s pochopením pro udržení její
živé funkce jako nejlepší záruky její trvalé existence.
Vědomí nezastupitelnosti originální hmotné substance památky jako zdroje její autenticity a
vypovídací hodnoty a jako nositele hodnoty stáří.
Věrohodnost nepřímých podkladů o které se obnova opírá; obnova historického tvaru se musí
zastavit tam, kde začíná hypotéza (Benátská charta).
Památku je třeba uchovat na místě, kde byla postavena nebo pro které byla vytvořena;
přemístění památky lze odůvodnit jen výjimečně, ze záchranných důvodů.
O památky je nejlépe pečovat prostředky, kterými vznikly, tedy s užitím historických technologií,
postupů a materiálů, jejichž kontinuitu je třeba udržet.
Chráníme nejen památku, ale i její prostředí a urbanistický či krajinný kontext; v urbanistickém
měřítku jde o historický městský půdorys, poměr zastavěných a volných ploch včetně zeleně a
historickou skladbu dominant.
Památková péče musí všemi prostředky obhajovat a prezentovat své cíle a aktivně
komunikovat se společností.
www.npu.cz