7. depka jako blázen

JÁ MEZI CECKOUNY
DEPKA JAKO BLÁZEN
Vzbudila jsem se okolo půl osmé ráno a okamžitě jsem co nejtišeji
vypadla z kajuty na vzduch. Prošla jsem kuchyní a vylezla na palubu. Bože, to je
nádhera! Viděla jsem modrou, lehce rozvlněnou hladinu moře, nedaleký ostrov
zarostlý keři s úzkou cestičkou, která se táhla do kopce přes něj a byla vidět
zhruba do jeho poloviny. Pak se i ona ztrácela v hustém porostu. Sluníčko už
začínalo příjemně hřát a já jsem byla zaplavená vděčností. Všichni ještě spali,
včetně Marka na střeše lodi. Pohybovala jsem se po palubě potichu, abych ho
nevzbudila.
V kuchyni jsem si navlékla plavky a hurá do vody. Byla jsem šťastná.
Plavala jsem kousek dál od katamaránu. Moře bylo klidné jako zrcadlo a já si
plavání nesmírně užívala. Ve svojí vděčnosti jsem se snažila odpustit Soně její
večerní řeči a podívat se na ně s větším nadhledem. Cítila jsem, že jsem se
z nich úplně nevyspala a stále se mi vracely na mysl.
Když jsem se vyklidnila, přestala se zaobírat zbytečnostmi a trochu se
nabažila plavání, vydala jsem se zpátky k lodi. Vypadalo to, že už je některá
z holek vzhůru, protože se na palubě mihla čísi blonďatá hlava. Vzhledem
k tomu, že byla blonďatá většina členek posádky, tak jsem zdálky nedokázala
přesně identifikovat, která z nich to je.
Zatím se mi každou chvilku pletla Soňa se Zdenkou a Renatou. Byl mezi
nimi sice věkový rozdíl, ale kromě svých světlých vlasů, byly všechny víceméně
stejně vysoké, měly drobné, štíhlé postavy a všechny byly neustále bez vrchního
dílu plavek.
Nikol Kariková
1
JÁ MEZI CECKOUNY
Ten si naopak před Markem nesundávala Bety, ani Míša a tím se o to víc
pletly pro změnu mezi sebou ony. Chvílemi jsem se fakt „v těch všech
blonďatých hlavách“ ztrácela. Alespoň Marka jsem vždycky rozpoznala a taky
„ceckounky“ Mirku s Alenou. Mirka byla vyšší a statnější než všechny ostatní
holky a vlasy měla spíše do hněda. Alena byla drobná, ale měla tmavohnědé,
dlouhé vlasy až do pasu.
Myslela jsem si, že to, co v ten moment vidím mihnout se na palubě, je
Míša. Slušně jsem ji polohlasně z vody pozdravila: „Ahojky!“. Jen co jsem
vylezla, zjistila jsem svůj omyl. Byla to Bety. „Jé, to jste vy Bety? Já jsem si vás
spletla z tý vzdálenosti s Míšou, tak se omlouvám, že jsem vám tykala. Tak
dobrý den“, usmála jsem se na ni a celá ta situace mi připadala vlastně komická.
Měla bych devětadvacetileté Bety navrhnout tykání já, protože jsem starší, ale
zatím jsem se rozhodla to nechat být.
Bety vypadala trochu přepadle a byla celkově tak nějak zkrotlá. Měla
jsem pocit, že má trošku výčitky ze svého včerejšího „hulení“. Co kdyby si o ní
Soňa, nebo Marek náhodou mysleli něco špatného?
Byla neděle a začal náš první, společný den na lodi. V kuchyni měla mít
službu právě Bety s Míšou. Pustily se do přípravy snídaně. Uvařily čaj, kávu
a do mističek nakrájely ovoce. To jsme měli mít k snídani.
Sledovala jsem ruch, který na lodi nastal, když byly už všechny dámy
vzhůru a poslouchala jsem řeči, které vedly při snídani mezi sebou. Bavily se
o různých úžasných krémech, značkovém oblečení a podobných záležitostech.
V kontrastu s okolní přírodou mně jejich rozhovory připadaly dost nezáživné
a nezajímaly mě.
2
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Něco ve mně se ozývalo: „Je tady se mnou někdo, kdo by dokázal vnímat
i přítomný okamžik? Tu krásu okolo nás. Ten klid. To moře, sluníčko, teplo,
které v Čechách teď takové není a pohupování katamaránu na klidné hladině“.
Hm, asi kromě Marka nikdo a ten měl tolik starostí a zodpovědnosti na krku, že
bych se zrovna u něho nedivila, kdyby byl trošku mimo.
Marek mlčel, ale vypadal celkem spokojeně. Zeptala jsem se ho: „Jak ses
vyspal? Musel jsi spát jako nemluvně po tej náročnej cestě sem, viď?“ Marek se
trochu zašklebil: „Vyspal jsem se úplně na prd. Byla mi k ránu zima a tlačilo mě
celý tělo. Nechtěl jsem ale spát na síti, abych nebyl mokrej, tak jsem si lehnul na
střechu a schoval se pod zavěšenou karimatku, ale je to tvrdý jako prase.“
Přistihla jsem se, že mu to malinko škodolibě přeju za to, že nemůžu spát na síti
já.
Cítila jsem, jak na mě znovu začíná doléhat deprese, ale nedokázala jsem
přesně definovat z čeho. Snažila jsem se to nějak rozšifrovat, abych si pomohla
a cítila se líp. Nechtělo se mi to přiznat, ale uvědomila jsem si, že je mi prostě
smutno z toho, co mi Soňa večer řekla. Snažila jsem se, říkat si, že bych to
neměla brát osobně, ale nešlo mi to necítit. Soni věty mě prostě mrzely proto, že
jsem věděla, že je vyřkla s jasným záměrem mne ranit. Navíc jsem dopustila,
aby rozpoutaly vlnu nedobrých myšlenek ohledně mého vztahu a soužití
s Petrem, které mne už přiváděly do stavu určité schizofrenie.
Jedna moje část ho měla stále nesmírně ráda a za spousty věcí si ho vážila.
Především za to, že je člověk z páteří, který nedokáže dlouhodobě dělat věci
v rozporu se svým vnitřním nastavením a lhát. Za to, jak se vždycky dokázal
postarat o děti a zastoupit mne. Zároveň jsem na něho, ale byla stále ohromně
3
naštvaná.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Zabíjel mě jeho přístup a častá flegmatičnost vůči řešení společných
problémů, jeho nezodpovědnost k penězům a nejvíc jeho neochota zaměřit více
pozornost na zvýšení svého sebevědomí. Měla jsem pocit, že ho „nemůžu“
opustit, ale zároveň, že bych to udělat měla, protože by to ve své podstatě
náramně posunulo i jeho. Konečně bych mu dala prostor, aby nespoléhal na to,
že budu řešit některé záležitosti i za něho.
Další faktorem, který měl podíl na mém depresivním rozpoložení, bylo to,
že to vypadalo, že se žádné společné aktivity řešit nebudou. Přišlo mi líto, že se
Marek a Soňa snaží vyřešit svoje soukromé i firemní záležitosti, ale neudělají
vlastně žádný konkrétní krok k tomu, aby se doopravdy něco změnilo, nebo
posunulo kupředu. Mrzelo mě, že tak ani nezjistí, že společné aktivity, které
jsem připravila, mohly dobře posloužit i k tomu, aby se oni dva uvolnili a měli
možnost poznat se v jiných rolích. Podvědomě jsem, ale od počátku tušila, že to
Marek nedotáhne do finále a nakonec se nic nezrealizuje.
Věděla jsem, že má problém se před ostatními projevovat. Když jsem mu
před odjezdem chtěla v kostce sdělit, co mám připravené, tak se okamžitě zeptal:
„A nebudu se muset před ostatníma nějak odhalovat? Nechtěl bych jim ukazovat
nějaký svoje slabiny.“
Markovy obavy mne vlastně úplně nepřekvapily, i když v první chvíli
jsem byla zaskočená. Okamžitě jsem ho uklidňovala: „Neboj, myslím, že nic
takovýho nachystanýho nemám. Ale pro jistotu jaký slabiny myslíš? Nebo co by
ti vlastně vadilo?“ „Vadilo by mně, kdybych se měl před nima projevovat jako
nějakej slaboch, nebo hlupák. Kdybych třeba neznal odpovědi na nějaký
vědomostní otázky.“
4
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
„Tak to buď naprosto v klidu“, znovu jsem ho ujišťovala. „Aktivity, který
jsem připravila nejsou vůbec typu, aby kohokoliv z vás obnažovaly. Naopak by
vás měly posunout dopředu a více propojit mezi sebou.“ V tu chvíli jsem byla
ještě přesvědčená, že se během plavby bude skutečně něco dít.
Teď jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem zase uvěřila tomu, že to
myslí vážně a doopravdy chtějí něco dělat. Připomínalo mi to Petrovy plány, za
kterými se nedostavovala ale konkrétní akce a tak se prostě nedalo nic moc
změnit. Došlo mi, že je to stejné, jako vždycky v minulosti, kdy po mně chtěli
nějakou službu a nedali mi nakonec prostor, abych to mohla dotáhnout do
konce.
. Štvalo mě to. Štvalo mě v tu chvíli, jak se Soňa promenáduje po palubě,
hraje si na hodnou paní šéfovou a hází na Marka svoje nevinné pohledy
a úsměvy. Štvalo mě to, že jsem tak hloupá, že jsem se fakt zodpovědně snažila
program připravit tak, aby zapadal do aktuální situace a zabralo mi to docela
dost času, který jsem tedy mohla využít na cokoliv jiného. Byla jsem naštvaná
za tyhle jejich „výkřiky do tmy“ a tahání mě za fusekli. Byla jsem naštvaná
sama na sebe, že jsem se neposlechla a nezůstala doma, když mi Marek
naznačoval, že se budu starat o Soňu, aby měl od ní klid.
Sama jsem byla překvapená, jak jsem se dokázala rozhodit a jak moje
naštvanost vygradovala. Začínalo mi připadat jako naprostá šílenost, že musím
být tedy „jen tak“ na lodi s partou „blondýn“, se kterými nemám vlastně co
sdílet. Mají úplně jiné priority, zájmy a témata hovorů.
Seděla jsem na lavici u stolu na zádi a sledovala, jak přicházejí ke snídani
další stolovnice. Soňa tvořila v kuchyni nějakou snídani pro Marka, protože
ovoce v misce ho nenadchlo. Neuspokojilo by jeho ranní hlad.
Nikol Kariková
5
JÁ MEZI CECKOUNY
Zdenka, Bety a Míša se zase jízlivě navážely do modelek, které už si to
ale nenechávaly líbit a atmosféra začínala jiskřit. Měla jsem pocit, že musím
vybuchnout. Nemohla jsem vydržet ten přetlak, který se ve mně hromadil.
Musela jsem z lodi pryč.
Vzala jsem si kromě plavek i boty do vody a rozhodla se na chvíli zmizet
na nedaleký ostrůvek. U jeho břehu bylo malé molo se zakotvenou pramicí.
Plavala jsem směrem k ní a představovala si, jak ji odvážu, nasednu do ní
a odpluju směrem k volnému moři. S každým svým tempem jsem se vzdalovala
od katamaránu a za chvíli už jsem neslyšela ani hlučný hovor posádky na
palubě.
Doplavala jsem ke kamenitému břehu. Vylezla jsem ven a uviděla před
sebou cestičku, kterou jsem pozorovala už z lodi. Vydala jsem se po ní. Po pár
metrech jsem se zastavila a z výše pozorovala moře a na něm zakotvený
katamarán. Byla jsem dost daleko na to, abych nerozlišila ani jednotlivé postavy
na lodi. Chtělo se mi nejen brečet, ale k tomu i křičet. Nejradši bych vykřičela
do éteru všechnu svoji bolest a sklíčenost, která se ve mně nakupila za poslední
období, a kterou jsem teď cítila.
Na místo toho jsem pokračovala ve svém výstupu po cestě tak daleko,
kam to jen šlo. Chtěla jsem někam zalézt. Tušila jsem, že mě Bety sleduje
dalekohledem, aby jí neuniklo, co dělám. Dalekohled měla v rukách od
okamžiku, kdy jsme vypluli z maríny. Pozorovala z lodi pevninu a svoje
pozorování sama komentovala: „Miluju dívat se lidem do bytů. Zajímá mě, jaký
to tam mají?“
6
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Schovala jsem se na chvíli za nějaký hustější porost u jedné ze dvou chat,
které na ostrově stály, a to hned vedle sebe. Bylo vidět, že tam občas určitě
někdo zavítá. Venku byly o zeď opřené rybářské pruty a vedle nich stály vysoké
boty. Kousek opodál bylo na stole vyskládané různé nádobí. Zaujala mě veliká,
černá, plastová nádrž na dešťovou vodu, která byla umístěná za jedním z domků.
Na chvíli obrátila moje myšlenky úplně jiným směrem. Na jak dlouho by mi asi
taková zásoba vody vydržela a kolik deště musí přijít, než se ta obří nádoba
naplní?
V tu chvíli jsem obyvatelům těch malých příbytků docela záviděla, že
mají na tomhle „pidiostrůvku“, kam občas dorazí, svatý klid. Případná návštěva
se k nim může dostat jedině s lodí. To mi přišlo naprosto super. Dál už se jít
nedalo, cesta u domků končila. Chvíli jsem seděla a brečela, než jsem se začala
cítit líp. Vnitřně jsem byla ale pořád rozpolcená. Z jedné strany jsem byla
nesmírně šťastná, že jsem zase „doma“, tedy u moře, ale zároveň jsem byla
nešťastná, že tam prostě nejsou lidi, se kterými bych „doma“ chtěla být.
Když jsem se začala cítit relativně dobře, vydala jsem se po cestě zpátky
dolů k moři. Všimla jsem si keře s fíky, které na něm rostly, ale nebyly ještě
zralé. Taky jsem narazila na maliny, ale ty byly pro změnu úplně vysušené.
Divila jsem se, že se vůbec něco na jinak vyprahlém ostrůvku uchytilo. Ještě
jsem chvilku vychutnávala samotu a relaxovala. Byla jsem vděčná, že umím
plavat a dokážu doplavat celkem daleko. Někdy mám pocit, že kamkoliv. V tu
chvíli, jsem si o to víc vážila tohoto svého umu. Umožňoval mi, se alespoň na
okamžik od ostatních uchýlit do samoty.
Teď bylo načase vlézt do vody
a pomalu plavat zpátky na katamarán.
7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Jen co jsem vylezla z vody na palubu, tak mi holky nabízely mojí
mističku s ovocem. Nemohla jsem jíst. Ještě pořád jsem měla stažený žaludek
a představa, že bych měla něco pozřít, mi nedělala vůbec dobře. Poděkovala
jsem, ale svůj příděl jsem odmítla: „Děkuju, ale snězte to holky místo mě. Já
fakt nechci.“. Bety se mě snažila přesvědčit, abych se najedla: „Nikolko, ale
ovoce je zdravý. Měla byste si taky dát.“ Usmála jsem se na ní a potichu, spíš
pro sebe, jsem odpověděla: „Jo, ovoce je fajn. Támhle na ostrově třeba rostou
fíky a maliny. Nechcete si nějaký natrhat?“
Marek zavelel: „Vyrazíme! Chci, abysme se do čtvrtka dostali do
Dubrovníku. Tam bych chtěl udělat s Renatou a Alenou co nejvíc fotek a pak
vyrazit na ten výlet, kterej jsem vám slíbil.“ Chtěl všem zaplatit výlet na
skútrech do Srbska, kde se mělo večer jít na diskotéku. Když mi to Marek říkal
už před odjezdem, tak jsem mu navrhla, že bych se výletu nezúčastnila, protože
mě řádění na diskotéce do rána nikterak neláká a radši bych hlídala v přístavu
loď a měla prostor sama pro sebe. Chtěla jsem ho využít i na rekapitulaci toho,
co jsme do té doby během aktivit na lodi udělali a případně naplánovat aktivity
další. Marek ještě dodal: „Teď vyrazíme, abychom za dnešek ujeli co největší
kus cesty. Nevíme, jaký bude počasí, tak ať máme radši rezervu.“
Než jsme vypluli, splnila jsem si svoje povinnosti. Zavřela jsem okna
a zkontrolovala jsem palubu. Nádobí po snídani Bety s Míšou už ze stolu na zádi
sklidily a chystaly se ho umýt. Pořád jsem se necítila dobře a nebyla jsem
schopná se Soňou normálně komunikovat. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší,
když zalezu do kajuty a pokusím se dát dohromady.
8
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Vzala jsem svůj zápisník a tužku a začala jsem si vypisovat všechno, za
co jsem dokázala být v tu chvíli upřímně vděčná. Pomáhalo mi to odvádět moje
destruktivní myšlenky a myslet na něco pozitivnějšího. Přesto na mě ale stále
doléhala deprese, a abych si ji vychutnala co nejvíc, tak se rozšířila z mojí
privátní reality i na realitu globální.
Bylo mi vnitřně najednou neskutečně smutno z toho, jak si my lidé
nevážíme toho, co máme k dispozici „jen tak“. Nevnímáme to a neustále se
honíme za něčím, co nás ve finále stejně neudělá šťastnějšími ani
spokojenějšími. Bylo mi líto, že stále čekáme na nějaké „godoty“, kteří
nepřicházejí, a že je naše současná civilizace na humánní úrovni vlastně tak moc
zaostalá. Cítila jsem se neskutečně osamoceně a marně.
Soňa za mnou přišla do kajuty. Byla milá a s upřímným zájmem
a starostlivostí se ptala: „Co je ti Niky? Můžu ti nějak pomoct?“ Podívala jsem
se na ni svýma uslzenýma očima: „Nechci teď Soni o ničem mluvit. Chci být
sama a dát se dohromady. Nech mě prosím a já za chvíli přijdu. Ale děkuju.“
Zůstala jsem v kajutě skoro dvě hodiny. Napsala jsem sms Petrovi, popřála jsem
mu k svátku, který ten den zrovna měl. Ani jsem nečekala, že mi jeho odpověď
pomůže dost zlepšit náladu.
Když jsem vylezla znovu na palubu, tak jsem viděla Marka, jak sedí
u kormidla a Soňa vedle něho. Všechny ostatní holky byly na přídi, ležely na síti
a slunily se. Využila jsem toho, že jsme na zádi sami. Stoupla jsem si za
kapitánskou židli, na které Marek i Soňa seděli a přes rameno jí do ucha říkám:
„Musím ti Soni něco říct. Potřebuju to ze sebe prostě dostat ven, aby se pročistil
vzduch.“
9
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Soňa se na mě sice neotočila, ale bylo vidět, že je napjatá, co ze mě
vyleze: „Fakt mě naštvalo a bolelo to, co jsi mi včera večer v kajutě před
spaním řekla. Přišla mi to od tebe jako pěkná podpásovka. Víš, že v posledním
období jsem dost v čudu, a že mám co dělat, abych vůbec držela pohromadě.
A ty na mě vytáhneš zrovna to, co mě nejvíc samotnou štve? Připadá ti to fér?“
Soňa se na mě zděšeně otočila a bylo vidět, že jí vůbec nenapadlo, že by
mohla s mojí špatnou náladou nějak souviset: „Niky promiň. Mě to nějak vůbec
nedošlo.“ Cítila jsem, jak se mi ulevilo, když jsem se o tom, čím mě Soňa
naštvala, mohla komunikovat. „Víš Soni, už v tom autě, když jsi začala s tou
mojí mámou, jsem měla dost, ale chtěla jsem to přejít a neřešila jsem to. Včera
jsi mě, ale zabila úplně.“
Marek se v tu chvíli neudržel a bylo vidět, že ho to nadzvedlo: „Ty Soňo,
proč tohle děláš? Koukej Nikče namasírovat záda, nebo něco vymysli jako
omluvu.“ Bylo to od Marka fajn, že se mě takto zastal, ale zároveň mi masáž zad
v tomto kontextu připadala legrační a začala jsem se smát: „To nemusíš Soni.
Jen jsem jen potřebovala, abychom si to vyříkaly. Neranily mě tak ani ty tvoje
slova, ale spíš ten pocit, že mě vlastně vůbec neposloucháš, když ti něco říkám,
protože bys přece pak nemohla být tak necitlivá.“
Naštvanost mě opustila. Na Soně bylo vidět, že jí to mrzí, a že o tom
přemýšlí. Zjistila jsem navíc, že si ten včerejší večer ani nepamatovala. Marek
pak ještě dodal: „Tohle Soňa dělá vždycky, když je nalitá. Jsi potom nepříjemná,
až zlá a divíš se mi, že jsem pak naštvanej.“
10
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nechtěla jsem, aby Marek Soňu dál dusil a chtěla jsem hovor na dané
téma ukončit. „Řekli jsme si, že nebudeme na lodi nic řešit, a že nebudeme
vytahovat žádný svoje srágory. Dohodli jsme se, že si jedeme všichni vyčistit
hlavy a dát se do kupy, tak bych byla moc ráda, kdybychom tuhle naši dohodu
mohli dodržet. Pak si to můžeme všichni užít a nekazit si náladu.“
Soňa horlivě přikyvovala a Marek k tomu ještě před Soňou dodal:
„Přesně tak. Včera byla Soňa u mě na palubě, když jsem chtěl už spát. Byla
trochu nalitá a začala být protivná. Vyhnal jsem jí, tak si holt svoji naštvanost
potřebovala někde vylejt. Fakt chci, aby se tady nic neřešilo. Jsme tady proto,
abysme relaxovali. Řešit můžeme, až se vrátíme do Čech.“ Marek ani nemohl
tušit, jak jsem ho v tu chvíli nesmírně milovala. Od toho okamžiku byla moje
deprese pryč a začala jsem se cítit zase normálně a byla jsem v pohodě.
Vyndala jsem z ledničky pomeranče, které jsem pobrala včera v konzumu,
i přes to, že Soňa nechápala „na co je chci?“. Oloupala jsem z nich kůru,
rozdělila si je na polovinu a pak z nich v rukách vymačkala do hrnce všechnu
šťávu. Rozdělila jsem jí do třech dvoudecek a jednu jsem podala Soně, jednu
Markovi a jednu si nechala pro sebe. Soňa si pomlaskávala: „Ten frešík je fakt
dobrej. Marek ho má rád. Já ho normálně moc nepiju, ale tady na lodi, je
skvělej.“ Byla jsem ráda, že jsem je oba potěšila a sebe obzvlášť.
Znovu jsme se všichni tři nalepili ke kormidlu, vyhřívali se na sluníčku,
užívali si jízdu a povídali si. Už jsem měla výbornou náladu a po dopolední
rozladěnost nebylo ani stopy. Soňu jsem zase vnímala přátelsky a pohodově
a byla jsem ráda, že jsou s Markem oba relativně v klidu. Zničehožnic se Soňa
Marka zeptala: „Jak to bude s tím školením? Kdy to holkám řekneme?“
11
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Skočila jsem jí do řeči: „Já bych to nehrotila. Už jsem se dneska smířila
s tím, že se nejspíš nic dít nebude a navíc, pokud o tom neví předem, tak je to
celý blbě. Kašlete na to, aby se to lámalo přes koleno, jenom proto, že jsem tady
s vámi. Když neuděláme nic tady, tak to můžeme pak nahradit v Čechách.“
Marek se nevyjadřoval, ale Soňa dál naléhala: „Já bych ale byla ráda,
kdyby se něco dělo. Jinak se budou holky jenom povalovat, jako loni.“ V duchu
jsem si řekla, že už se nebudu taky víc vyjadřovat a nechám události plynout.
Budou chtít něco praktikovat, tak budeme, nebudou chtít, tak nebudeme. Byla
jsem s tím už v pohodě a byla jsem rozhodnutá si už nekazit náladu ničím, co
stejně neovlivním.
Radši jsem se začala zajímat o to, co jsem viděla před sebou na palubní
desce. Ptala jsem se Marka: „Na co je tohle a tohle a tohle?“ Marek mi rád
popisoval, co k čemu slouží. Měření hloubky, síly větru, atd. Jak ovládat
kormidlo, když se jede jenom na plachty. Měla jsem radost, že se můžu něco
přiučit a loď se tak pro mne stávala ještě bližší.
Po několika hodinách plavby jsme zastavili, abychom se mohli vykoupat.
Už jsem se zase do vody ohromně těšila. Sluníčko pražilo a úplné horko nebylo
jen díky větru na plující lodi. Začínalo mi ale už být divné, že ve vodě zatím,
kromě Marka a mě, nikdo z posádky nebyl. Nedalo mi to, abych to nezjistila.
Zdenka zrovna seděla na schodech katamaránu a namáčela si v moři alespoň
nohy. „Proč jenom nohy? Tobě se nechce do vody úplně?“ „Nikčo, já bych tam
i ráda vlezla, ale neumím plavat a tady v tej hloubce se fakt bojim.“ „Aha, tak to
chápu.“
12
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Míša seděla u stolu na zádi, kde se schovávala pod plátěnou střechou před
sluníčkem. „A co ty Míšo? Ty taky neumíš plavat?“, zeptala jsem se rovnou i jí.
„Já plavat umím, ale nesnáším slanou vodu. Nestrčila bych tam ani palec
u nohy. Fuj!“ Čekala jsem cokoliv, ale až takový odpor? Míši odpověď mě
trochu překvapila a ještě víc, když k ní dodala: „No a taky se nemůžu moc
opalovat. Jsem citlivá na sluníčko, blbě se opaluju, tak musím chvílema do
stínu.“
Začínala jsem si zvykat na různá překvapení a tohle pro mne bylo jedno
z dalších. Okamžitě se nabízela otázka, proč je Míša vlastně na lodi, kde pro ni
není nic moc atraktivního, ale nechtěla jsem ji už dál trápit svými dotazy
a nechala jsem si je zatím pro sebe.
Bety se už ráno u snídaně stihla pochlubit, že má na každý den jiné
plavky. Plavat taky uměla, ale slané vodě dvakrát neholdovala. „Co bych si pak
počala s tou solí, když se nedá na lodi po každém smočení v moři, osprchovat?“,
hrozila se.
Renata s Alenou se na lodi zatím snažily zaklimatizovat a vůbec se s ní
seznámit. Super bylo, že se jim zatím nedělalo špatně. Toho se obě obávaly.
Myslím, že na to ale ani neměly čas. Veškerou energii, kterou by mohly mít
navíc, jim zabralo odrážení útoků ze strany ostatních holek. Alena byla v tomto
směru razantnější než Renata a většinou výpady okamžitě řešila. Byla ale natolik
inteligentní, že její reakce měly vždycky nějakou myšlenku, která byla
okořeněná vtipnou ironií. To se bohužel o ostatních holkách říct nedalo
a některé jejich narážky mi připadaly naprosto zbytečné a jen odkrývaly na
světlo jejich vlastní negativní stránky. Žárlivost, ješitnost a zaobírání se
13
malichernostmi.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Během naší přestávky nakonec do vody vlezla na chvíli aspoň Soňa
a Mirka. Byla jsem zrovna ve vodě znovu i já. Mirka zatím jako jediná dokázala
i někam doplavat. Ve vodě připlavala ke mně a trochu nesměle říkala: „Niky, já
jsem tě včera pozorovala, že jsi plavala pod katamaránem. To jsem chtěla i já
loni, ale neodvážila jsem se. Mohla bych to zkusit s tebou?“ Potěšilo mě, že
mám nějakého parťáka na plavání, usmála jsem se a odpověděla: „To je jasný.
Pod katamaránem se není čeho obávat. Teda maximálně toho, že někdo půjde na
záchod a vypumpuje ti do cesty svůj „výtvor“.“ Mirka se smála: „No vzhledem
k tomu, že kromě Marka, tady na lodi nikdo z holek na záchod určitě zase celou
dobu nepůjde, tak se riziko značně snižuje.“
Jakmile jsme udělaly první tempo pod katamarán, tak se Mirka začala
blaženě usmívat. „To je krásný.“ Usmála jsem se taky: „Viď! Jako bychom
plavaly v bazénu.“ Přesně takovou barvu má pořád voda pod katamaránem. Je to
díky bílé barvě lodi, která se do vody odráží. „Pro mě je to takovej pojízdnej
bazének na moři. Dá se v něm plavat, i kdyby se zakotvilo někde, kde to okolo
třeba úplně nejde, nebo kdyby byly větší vlny a Marek by se bál, že mě někam
odnesou. V tu chvíli mě z jedný strany jistí kotva, za kterou se můžu chytnout
a na druhým konci pak schůdky. Paráda, viď!“
K obědu nám podle plánu naservírovaly Bety a Míša špagety. Společně
jsme pak všichni odpočívali na zádi. Některé holky u stolu, některé na schodech,
nebo jen tak na palubě. Užívali jsme si poklidné a příjemné plavby. Na lodi
začínala být cítit alespoň trochu pozitivnější a uvolněnější atmosféra, když náhle
přišla neskutečná katastrofa.
14
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Bety, sedící na palubě nad stolem, si prohrábla rukou vlasy a neuvědomila
si, že má na hlavě sluneční brýle. Ty jí z hlavy sletěly a díky kluzkému povrchu
lodi a houpání se bleskově přemístily přímou čarou přes schody katamaránu
rovnou do moře a ještě rychleji zmizely ve vlnách. Bety vyletěla jako střela
a chtěla se vrhnout do vln za nimi. Naštěstí se vzpamatovala a zastavila se.
Naprosto zdrceně a jakoby v transu na Marka volala: „Zastavte, zastavte!“
Zoufalá Bety nechtěla slyšet Markovu odpověď, že zastavit nelze.
„Podívejte se, Alžběto, jak rychle plujeme a jaký jsou vlny. Není absolutně
žádná šance, že byste mohla brejle vylovit.“ Bety zabíjela pohledem. Sedla si
úplně zničená s hlavou mezi koleny a plakala. Marek jí chtěl potěšit a prohlásil:
„ Za to se nám Neptun odmění, Alžbětko.“ To Bety akorát rozohnilo:“ To byly
brejle Michael Kors, chápete to!“
„Panebože, Michael Kors“, zvolaly obě
modelky naráz a Renata se přidala k Bety: „Kdyby se to stalo mně, tak bych pro
ně do tý vody skočila.“
Chtěla jsem Bety trošku uklidnit: „Bety, mrzí mě, že jste přišla o brejle,
ale hlavně, že to nebyl třeba mobil. To by bylo horší.“ Bety okamžitě odsekla:
„No, to by mě mrzelo míň. Mobil stál míň, než ty brejle.“
To mne tedy zaujalo a nedalo mně se nezeptat:“ Kolik stály ty brejle?“
„Stály pět tisíc.“ Hlavou mi prolétlo „hm, to je zhruba třetina jejího platu“, ale
nahlas jsem řekla jen: „Aha, tak to chápu, že jste zničená. Myslím, že je lepší
takový drahý věci na loď nebrat. Z toho důvodu jsem si i já vzala starou paštiku
mobil, a k tomu s dobíjecí simkou, aby mě nemrzelo, kdybych o něj přišla
a nemusela řešit ani ztrátu simky.“
Bety se uzavřela do svého truchlení
a přestala s námi komunikovat.
15
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Nepřála jsem Bety, že je tak zničená ze svojí ztráty. Raději bych byla,
kdyby měla dobrou náladu a byla v pohodě. Zároveň jsem ale necítila soucit nad
tím, že přišla o svoje brýle. Cítila jsem naopak velký soucit s tím, jak moc je na
„tyhle věci“ vázaná, a jak moc ji dokážou ovlivňovat. Děkovala jsem za svoje
zkušenosti a za to, že jsem došla k tomu, že už nepotřebuji svůj život vyplňovat
nějakými „prázdnými trendy“.
Měla jsem s Bety soucit, protože jsem si uvědomovala, že i já jsem
v minulosti prahla po spoustě věcí a na to, abych jich dosáhla, jsem vydala
množství energie. Děkovala jsem za to, že jsem mohla dojít k většímu
uvědomění toho, jakým darem je sám život a jak je svým způsobem úžasné toho
moc nemít. Čím víc toho mám, tím víc mám pak starostí a vlastně i smutku, jak
bylo na Bety v tu chvíli ukázkově vidět.
Bety s Renatou a Alenou dál rozebíraly traumatický zážitek, kterým si
právě Bety prošla a já se ponořila do svých myšlenek. Znovu mi prolétla hlavou
Markova slova: „Za to se nám Neptun odmění.“
V tu chvíli se probudila moje kreativita, a dostala jsem nápad, který mě
vnitřně potěšil a zahřál. Pošlu vzkaz „pro Neptuna“. Prostě vzkaz v láhvi, kam
můžu napsat svoje přání a symbolicky ho poslat po vodě. Nevyslovovala jsem
zatím svůj nápad nahlas, ale už jsem se těšila, až začnu s jeho realizací. Chtěla
jsem nechat myšlenku uzrát.
Pokračovali jsme dál v jízdě, když se začal zvedat docela slušný vítr. To
bylo super. Mohli jsme pěkně svištět bez motorů, jenom na plachtách. Postupně
se ale vlny zvětšovaly tak, že se začal naklánět i katamarán, který má díky
dvěma plovákům daleko větší stabilitu a jen tak snadno se nenakloní. Holky
utekly ze sítě, kde se celé odpoledne vyhřívaly, protože teď už byla celá síť pod
neustálou palbou vodní tříště.
Nikol Kariková
16
JÁ MEZI CECKOUNY
To bylo ovšem něco pro mě. Nevydržím jen tak ležet a dlouho se slunit.
To mě fakt nebaví. Ráda se vyhřívám, ale ne peču. Když už se chci opálit, tak
radši při nějaké aktivitě, kdy opalování ani nevnímám. Jakmile se ale můžu
jakkoliv cáchat ve vodě, tak jsem ve svém živlu.
Sedla jsem si přímo na příď ke kotvě a držela se jenom ocelových lan.
Lítala jsem na vlnách s celou přídí nahoru a dolů a chvílemi jsem cítila, jak se
moje nohy dokonce dotýkají hladiny moře. Mirka se přidala ke mně. Bylo to
úžasné a neskutečně jsme si to užívaly. Vždycky, když přišla pořádná vlna, která
nás totálně osprchovala, jsme radostně pokřikovaly: „Jupí, jupí….jó, jó,
jó……jsme vládkyně světa.“ Všichni ostatní členové posádky, nejspíš
oprávněně, pochybovaly o naší příčetnosti, až do okamžiku, než Marek nařídil:
„Sedněte si všechny na levobok, potřebuju ho zatížit.“ Já s Mirkou jsme se
jenom přesunuly od středu k levému kraji lodě a dál si užívaly jízdu na samé
přídi. Ostatní holky se ze zádi všemožně, hlavně po čtyřech, došoupaly na
levobok, kde seděly jak zařezané. Hlavně Zdence vlny nedělaly dobře
a vypadalo, že se modlí, abychom se náhodou nepotopili. Vůbec nevypadala
dobře.
Po nějaké době vlny ustaly a jízda už byla poklidnější. Marek nám
oznámil, že podle předpovědi má v noci přijít bouřka a je tedy zapotřebí,
abychom za světla zakotvily na nějakém bezpečném místě. Míša s Bety se
rozhodly, že se pustí do vaření palačinek. Když to uslyšela Soňa, tak navrhla:
„Já tedy uvařím ještě polívku. Marek nemá sladký jídla rád. Palačinky jíst
nebude a měl by hlad.“ Já jsem její návrh celkem uvítala, protože o palačinky
taky dvakrát nestojím. V ten moment bych se přizpůsobila, ale gulášová polévka
mne upřímně lákala víc. Nenapadlo mě ovšem, že z toho vznikne taková aféra,
která nastala.
Nikol Kariková
17
JÁ MEZI CECKOUNY
Míša s Bety se totálně naštvaly a urazily, že chce Soňa dělat i polévku.
Míša přestala úplně mluvit a Bety jen odsekávala na naše dotazy: „Co je na tom
špatně, že budou palačinky a ještě polívka? Každej si může dát to, co chce, nebo
obojí.“ Míša ani Bety ale nechtěly o žádné kompromisní alternativně slyšet
a svoje stanovisko uzavřely: „Udělejte si polívku, my žádný palačinky dělat
nebudeme.“
Tenhle konflikt mně osobně připadal naprosto absurdní a úplně
nesmyslný. Musela jsem se v duchu smát. Říkala jsem si, proč si lidi takhle
přidělávají blbou náladu? Přece by stačilo tak málo. Mít radost, že se spojí síly.
Každý udělá něco a budou spokojeni všichni. To mě o to víc utvrdilo v tom, jak
by právě aktivity, které jsem nachystala, mohly přispět ke změně. Už jsem byla,
ale v pohodě a bylo mi už jedno, že se nic dít nebude. Po odpoledním rozhovoru
se Soňou a Markem jsem se smířila s tím, že jsem na lodi proto, abych si to
prostě užila a byla jsem rozhodnutá to tak udělat.
Já a Soňa jsme přichystaly společně gulášovou polévku z pytlíku,
dochutily jsme ji a přidaly brambory. Všichni si trochu nandali, kromě Míši,
která stále trucovala.
Svoje mlčení prolomila, až když jsem se jí s mírným úsměvem na rtu
zeptala: „Budeš, Míšo, naštvaná až do konce pobytu?“ Podívala se na mě
nenávistně a vyhrkla: „ Taky si se nás mohla Nikčo zastat. Chtěly jsme udělat
večeři my a vůbec jsme nedostaly prostor.“ „Tak udělejte ty palačinky, vždyť se
tady na ně spoustu lidí těšila. Marek je ale nejí a tak mi nepřipadá nijak divný,
že Soňa navrhla udělat ještě něco.“ „Ne, všichni už se najedli a žádný palačinky
nebudou“, odsekla Míša.
18
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Už se mi to nechtělo dál řešit a přepnula jsem se do modu pozorovatele,
který mlčí. Sluníčko začínalo zapadat, když jsme s katamaránem zakotvili
v menším kotvišti u nějakého městečka poblíž Hvaru. Na břehu, který byl od nás
vzdálený zhruba osmdesát metrů, byla vidět restaurace a z ní se k nám linuly
hudba a hlasy lidí.
Renata s Alenou už prahly dostat se z lodi na pevninu. Renata ležící na
přídi na síti chvílemi doslova nahlas kňučela touhou, dostat se na pevninu
a zapařit na diskotéce. Přišlo mi to úsměvné a vzpomněla jsem si na tu tuhle
svojí praštěnost, když mi bylo taky dvacet a přála jsem jí, že si může ještě
dovolit být takhle praštěná.
Okolo nás kotvilo několik lodí. Na druhé straně od pevniny byl skalnatý
ostrov, který s pevninou vytvářel několik desítek metrů široký průplav okolo
kotviště. Chtělo se mi doplavat právě k protějšímu ostrovu. Zvažovala jsem,
jestli je to rozumný nápad, vzhledem k tomu, že se stmívá a tím spíše hrozí, že
mne neuvidí náhodně projíždějící loď, nebo člun. Vlezla jsem do vody a plavala
v blízké vzdálenosti od lodě. Ze všech stran okolo našeho katamaránu byly buď
lodě, nebo pevnina s restaurací. Jediná možnost pořádného zaplavání si, byla
přes průplav, směrem k protějšímu ostrovu.
Vydala jsem se tím směrem a pozorovala jsem z obou stran, zda se ke
mně nic neblíží. Byl klid a já o to víc nabývala důvěru, že k ostrůvku doplavu.
Sluníčko zapadalo a voda začínala temnět. Najednou jsem zleva uslyšela zvuk
motoru a viděla, jak se ze strany od moře blíží motorový člun. Na chvíli jsem
znejistěla, jestli mám plavat dál, nebo se vrátit, nebo zůstat stát na místě? Byla
jsem přesně uprostřed vzdálenosti mezi katamaránem a ostrovem. Záleželo,
kudy se člun rozhodne projet. Díky svojí velikosti mohl naprosto jakkoliv.
Nikol Kariková
19
JÁ MEZI CECKOUNY
Zůstala jsem tedy stát na místě a jenom jsem šlapala vodu. Čekala jsem,
až se člun přiblíží a bude víc patrné, kudy hodlá projet. Říkala jsem si, že kdyby
bylo nejhůř a řítil se fakt na mě, tak se musím potopit, co nejvíc to jde a modlit
se. Doufala jsem, že mě ti na člunu uvidí, a že se mi sami vyhnou. Když se člun
přibližoval do úrovně našeho zakotveného katamaránu, tak jsem o tom ale
začala silně pochybovat.
Posádka člunu svými dalekohledy zaměřila posádku naší lodi. Renata
i Alena byly nahoře bez. To samé Mirka, Zdenka a Soňa. Tudíž dostatečná
pastva na to, aby se oči zaměřily pouze na tyto objekty a přestaly vnímat cestu
před sebou. Vzpomněla jsem si na Markovu definici po loňské firemní plavbě,
které jsme se oba tehdy zasmáli: „Vypadali jsme chvílema jako nějakej pojízdej
bordel. Z okolních lodí kolikrát čuměli, div nepřepadli přes palubu.“
Pánové na člunu začali na holky mávat a pokřikovat a ony jim to
vehementně oplácely. Nabrala jsem kurz směrem k ostrovu, tedy dál od
blížícího se člunu. Člun naštěstí projel a já se raději vydala zpátky směrem ke
katamaránu. Sama pro sebe jsem si říkala, že se příště poslechnu a nebudu
zbytečně hazardovat tam, kde je evidentní, že to není dobře. Když jsem se
vrátila na palubu, viděla jsem na Markovi jeho naštvanost na mě. Ani nemusel
nic říkat. Já jsem věděla, že tohle už mu neudělám.
Večer jsme seděli všichni na zádi a povídali si. Začínalo mi, být znovu
smutno z celkové atmosféry na lodi. Mrzelo mě, že holky byly pořád dost
nepříjemné na Renatu a Alenu.
20
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Už jsem se neudržela a rozhodla jsem se, že řeknu svůj názor:
„Vzpomeňte si holky, jak jste byly loni na lodi prvně. Jak vám bylo zle a trvalo
vám, než jste se vůbec zaklimatizovaly. Renata s Alenou jsou na tom v tomhle
směru úplně stejně a k tomu jsou se skupinou pro ně naprosto cizích lidí. Navíc
jsou na ně ty cizí lidi ještě hustý. Já osobně si myslím, že jsou naprosto v pohodě
a nikomu nic nedělají. Naopak se snaží zapadnout a vy jim nedáváte prostor.“
Holky mým slovům naslouchaly a kupodivu se nepostavily do opozice.
Bety dokonce jako první souhlasně dodala: „No, to je pravda. Když se na to
člověk podívá z týhle strany, tak jsou fakt hodně v pohodě.“ Díky tomu se
i ostatní holky trošku uklidnily a zamyslely se nad tím, co jsem říkala.
Bylo zhruba devět hodin večer a byla už skoro tma, když Marek
znenadání zívajícím holkám u stolu dost kostrbatě oznámil: „Holky, během
plavby si pro vás tady Nikol připravila nějaký aktivity, tak je budete dělat, jo.“
Myslela jsem, že padnu, když jsem slyšela, jak jim to podal. Nechápala jsem,
proč už se na to nevykašlal, když jsme si odpoledne řekli, že to nebudeme lámat
přes koleno. Připadalo mi, že v tom má prsty spíš Soňa, která do něho hučela,
aby bylo naplněno moje původní poslání, přestože jsem se smířila s tím, že nic
dělat nebudeme a jim oběma to i řekla.
Reakce holek byla nejen velice rychlá, ale především dost výstižná. Míša,
která ještě nevstřebala svoji rozladěnost z prohraného palačinkového souboje,
vyhrkla: „S nějakým školením můžete jít tak akorát do prdele. Já nic dělat
nebudu.“
21
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Okamžitě se k ní přidala Zdenka i Bety: „Myslím, že už jsme udělaly dost
tím, že tady jsme a ještě něco dělat. No, to ani náhodou.“ Jediná Mirka mlčela
a ani slovem situaci nekomentovala, jenom se mě zeptala: „A co bysme jako
měly dělat?“ „Víceméně bychom si vlastně hráli a dělali nějaký aktivity v duchu
teambuildingu, ale myslím, že už není zapotřebí to řešit.“
Všechny dámy se naráz zvedly od stolu se slovy, že jdou spát, protože
jsou unavené a Zdenka ještě nezapomněla dodat: „Já si myslím, že jsme
stmelený až, až a nepotřebujeme se nic takovýho učit.“
Musela jsem se v duchu smát tomu, jak moc je ta informace rozhodila
a bylo mi smutno, jak Marek celou akci zlikvidoval dřív, než mohla spatřit
světlo světa. Bylo to hlavně díky jeho vlastnímu strachu z neznámého a obavy,
že by se musel nějakým způsobem odhalovat. Mrzelo mě, že právě on, který se
snažil být vůči druhým tolerantní a uvědomoval si, jak důležité je druhé
nehodnotit, ale respektovat je, se sám tolik obával hodnocení druhých.
Holky zalezly do kajut. Já, Soňa a Marek jsme ještě chvíli seděli na zádi.
Soňa se znovu vrátila k předchozí epizodě a hodnotila ji: „Slyšel si je Marku?
Co si to vůbec dovolily ti říct? Jsou fakt drzí jako vopice.“ Nechtělo se mi to už
rozebírat a tak jsem Soně skočila do řeči: „Hele, už se na to vykašleme a tohle
téma uzavřeme.“ Pro sebe jsem si říkala, že je možná vlastně trochu pozitivní,
že některé z nich na okamžik zapomněly na svoje „lezení do zadku“ a dokázaly
se i vzepřít. Ještě chvíli jsme si společně povídali a pak jsme šly se Soňou zalézt
do kajuty i my.
22
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Ještě než jsem usnula, přemýšlela jsem o všech, se kterými jsem se ocitla
na těchto pár čtverečních metrech. Z jedné strany byly všechny účastnice plavby
v pohodě, ale zároveň mi velká část z nich připadala svým způsobem nějak
umělá. Buď bazírovaly na umělých hodnotách, nebo se přizpůsobovaly jenom ze
strachu, že přijdou o svoji práci.
Neodsuzovala jsem je. Říkala jsem si, že nemám právo nikoho za nic
soudit, protože jsme všichni stejnými účastníky zájezdu zvaného „Život“, ale
mrzelo mě, že nemohu svoji radost a pocit štěstí sdílet s nějakou spřízněnou
duší, která by si všímala i krásy okamžiku.
Nejhorší ovšem bylo uvědomění, že jsem svým způsobem v určitých
momentech taky taková. Bylo mi z toho smutno. Myslela jsem na svoje rodiče.
Jak mě vychovávali, kým mě nechali vychovávat a formovat. Znovu jsem jim
(jako už několikrát) odpouštěla to, co jsem kdysi vnímala jako křivdy, nebo jim
měla nějakým způsobem za zlé. V duchu jsem jim děkovala, za to, že mi dali
možnost vůbec existovat. A zase jsem si s plnou intenzitou uvědomovala, že
nemohli uplatňovat nic jiného, než to, co se sami naučili od svých rodičů
a ostatních lidí, kteří ovlivňovali v průběhu jejich dětství a dospívání je.
Bylo mi tak nějak hořce z toho začarovaného kruhu. Každý jsme
v nějakém svém soukromém vesmíru a každý se ocitáme na vlastním stupni
vývoje. Zároveň jsme ale všichni součástí jednoho „nekonečného celku“ a tak je
proti veškeré logice, v něm něco nemilovat. Na chvíli jsem se vcítila do každé
z účastnic plavby i do Marka, coby jediného chlapa mezi tolika holkama.
Uvědomovala jsem si, že v tomto okamžiku sdílíme velmi malý prostor.
Kousek hmoty pohupující se na vlnách, nás teď jako jediný po většinu času
odděluje od mokrého živlu.
Nikol Kariková
23
JÁ MEZI CECKOUNY
Paralelně jsem vnímala, jak jsme si na ten malý prostor všichni přinesli
další „neviditelná zavazadla“. Všichni jsme si s sebou přinesli navíc i svoje
současná a bohužel i minulá traumata, starosti a další mumie, které ač nechceme
ventilovat, sami občas vystrčí drápky v podobě našich reakcí a názorů.
Nechávala jsem myšlenky procházet svojí hlavou a přestala jsem do nich
zapojovat emoce. Jelikož jsem se za poslední dvě noci moc nevyspala, tak jsem
celkem rychle usnula.
24
Nikol Kariková