Probudila jsem se kolem jedné hodiny v noci. Loď se houpala ze

Probudila jsem se kolem jedné hodiny v noci. Loď se houpala ze

JÁ MEZI CECKOUNY
BOUŘKA PROČISTILA VZDUCH
Probudila jsem se kolem jedné hodiny v noci. Loď se houpala ze strany,
na stranu. Bylo slyšet vrzání a rachot a oknem na stropě kajuty jsem viděla, jak
se svinutá plachta kymácí sem a tam. Uvědomila jsem si, že i prší. Okamžitě mi
proletěla hlavou myšlenka, že v tomhle přece nemůže Marek venku spát.
Oblékla jsem si delší triko a vylezla jsem ven na palubu. Spatřila jsem
Marka, jak stojí na zádi, hlídá loď a pozoruje, co se okolo děje. Byla tma, ale
bylo vidět obří vlny a pocítila jsem ohromnou sílu větru. Vyhrkla jsem ze sebe:
„Ty jo, to je pěknej vichr! Bouřka jako prase, co? Jak je to dlouho?“ Marek mi
odpověděl a z jeho hlasu bylo cítit, že není v klidu. „Tak před hodinou to začalo.
Několik lodí se utrhlo a musely kotvit znova. Je to pěknej mazec. Mám strach,
aby to kotva vydžela. Jestli se utrhneme, tak budeme pěkně blbě hledat jinej
flek.“ Nevěděla jsem, jestli chce být Marek raději sám, nebo jestli bych mu
mohla být nějak nápomocná. „Potřebuješ s něčím pomoct?“, zeptala jsem se ho.
„Ne, jdi spát. Já budu hlídat.“
Zalezla jsem zpátky do kajuty vedle spící Soni, ale nemohla jsem usnout.
Měla jsem pocit, že vítr sílí víc a víc. Po několika minutách jsem znovu vstala
a vzala si na sebe i kraťasy. Vyšla jsem dveřmi z kuchyně na záď, kde stál
Marek, a zapálila jsem si cigaretu. Marek mě okamžitě okřikl: „ Schovej to
cigáro!“ Nechápala jsem proč, ale strčila jsem automaticky ruku se zapálenou
cigaretou skrze dveře do kuchyně.
1
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
„Podívej se tamhle naproti. U toho ostrova se rozstřískala loď o skálu
a teď začali vysílat signály o pomoc. Nevím, co mám dělat? Je to ohromný
riziko jít jim pomoct s holkama na palubě. Sám navíc nejsem tak zkušenej. Fakt
vůbec nevím, co mám dělat?“
Okamžitě jsem pochopila Markovo rozpoložení. Věděla jsem, že je typ,
který se nedokáže jen tak dívat na to, že je někdo druhý v nesnázích a on mu
nepomůže. Tím spíše na moři. Bylo ale pochopitelné, že má zároveň
zodpovědnost za loď i za posádku, která nebyla zběhlá v podobných situacích.
Ani jedno se mu nechtělo vystavovat riziku.
Marek pokračoval ve svých úvahách: „Jsme jediný ze všech těch lodí
okolo. (Bylo jich okolo nás minimálně osm), který držíme na místě jako
židovská víra. Ta loď, která narazila na tu skálu, tam skončila proto, že všichni
šli spát, přestože začalo dost fučet a vůbec si nevšimli, že se utrhli z kotvy.“
Potichu jsem Markovi odpověděla:“ Dáme cigáro a než ho dokouříme, tak si
necháme čas k rozhodnutí, co podniknout dál.“ Oba jsme si zapálili cigaretu
a tak deset vteřin potom, jsme si všimli přijíždějící lodi, která jela trosečníkům
na pomoc. Hurá!
Zhruba po hodině, co už jsem byla z kajuty pryč, přišla na palubu i Soňa.
Stála ve větru ve svojí krátké noční košilce a v první chvíli bylo znát, že je
překvapená, že jsem venku s Markem. Rychle si ale uvědomila, že je bouřka
a změnila svoji reakci. Celá rozespalá si zívla a oznámila nám: „Vzbudil mě
hlad a žízeň.“ „Tak si něco dej zlato“, radil jí pohotově Marek. Nalila si džus
a sedla si k nám na záď. „To je pěknej vítr, co?“, řekla napůl nepřítomně. Marek
jí popsal situaci ohledně ostatních lodí a ukazovali jsme jí na záchrannou akci,
která se nedaleko nás odehrávala. Soňa se po chvíli zvedla: „Jdu spát. Přijď za
2
mnou brzy, Niky. Takhle se mi špatně spí.“
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Další hodinu jsme pozorovali manévry při vyprošťování lodě ze skal.
Vzhledem k tomu, že byla tma jako v ranci, tak jsme měli možnost sledovat, co
se děje jen prostřednictvím měnící se světelné signalizace, kterou vysílala
záchranná loď. „Co znamenají ty světla?“, ptala jsem se Marka. On mi trpělivě
vysvětlovat o čem jaké světlo informuje. Kdy loď couvá, kdy jede dopředu, atd.
Cítila jsem z Marka, že je nervózní. Vítr foukal hodně silně a my jeho sílu
na palubě vnímali se vší jeho razancí. Katamarán se na kotvě otáčel kolem
dokola a vypadalo to, že se musí každou chvíli utrhnout.
Záchranářům se podařilo nabouranou loď vyprostit, přivázat na lano
a vydat se s ní směrem, kde se nejspíš nacházel přístav. Seděli jsme s Markem
u stolu na zádi a byli naprosto u vytržení ze síly větru a toho, co se odehrávalo
okolo nás. Marek mlčel, bylo vidět, že se obává, abychom to v pohodě ustály.
Jediné, co z něho chvílemi vypadlo, bylo hodnocení situace slovy: „No, ty
….píp, to je masakr! Takovou bouřku jsem ještě nezažil.“ Ani já jsem takovou
bouři a vichr nikdy nezažila a měla jsem vůči všemu, co se okolo nás
odehrávalo, velký respekt.
„Vidíš, co živly dokážou! Představ si ještě o chlup větší bouřku. To už
bysme byli skoro bezmocný.“ Marek mi souhlasně přikyvoval a já jsem
pokračovala ve svých spontánních myšlenkách: „A teď si představ tu naší
tupost. Chováme se, jako kdybychom měli moc nade vším a dokázali všechno
ovlivňovat. Přitom ve svý podstatě visíme na tý naší kuličce ve vesmíru
a můžeme být rádi, že vůbec visíme.“
Marek se na mě díval, mlčel a přemýšlel. Bouře podněcovala moje
filosofické úvahy a já jsem je dál říkala nahlas: „Vždyť je to neskutečněj dar, že
vůbec takhle existujeme. A my si ten dar ničíme tím, že řešíme spousty nesmylů,
kterýma si jenom zkracujeme ten pobyt, kterej tady máme vyměřenej. Ach jo!“
Nikol Kariková
3
JÁ MEZI CECKOUNY
Marek najednou promluvil. Tón jeho hlasu byl klidný, ale trochu
provinilý: „Já to vím Nikol, jenže pak ve sledu všech povinností a starostí na to
zapomínám. Štve mě to. Tady na moři se cítím úplně jinak a uvědomuju si
daleko víc věcí.“
Zhruba od čtyř ráno jsme toho s Markem už moc nenamluvili. Jenom
jsme pozorovali situaci okolo nás a hlídali jsme, jestli nás kotva drží na místě.
„Jdi spát, Nikolko.“, říkal Marek několikrát.
Já jsem odporovala: „Já ale
neusnu, když vím, co se děje venku. Pokud tě tady štvu a chtěl bys tady být sám,
tak zalezu do kajuty, ale pokud ti tady nevadím, tak tady zůstanu.“
Viděla jsem, že je Marek hodně znavený. První noc řídil, další noc se
údajně venku taky moc nevyspal a dneska vůbec. Kolem půl šesté ráno jsem ho
už přemlouvala: „Jdi spát! Vlez si do kajuty a aspoň chvíli se vyspi. Já budu
hlídat. Kdybychom se utrhli, tak tě okamžitě vzbudím.“ Jít si lehnout do kajuty
Marek odmítl, ale byla jsem ráda, že mně nakonec přece zkusil důvěřovat
a lehnul si alespoň na lavici u stolu na zádi. Vypadalo, že by se mu mohlo
podařit i usnout. Donesla jsem mu z kuchyně ještě jednu deku a přikryla jsem
ho. Za chvíli bylo vidět, že lehce podřimuje. Zodpovědnost a počasí venku mu
nedovolily usnout tvrdě, ale já byla ráda, že alespoň zlehka chrupe a trochu si
odpočine. Jiného kapitána jsme k dispozici neměly, domnívala jsem se, že je
zapotřebí si toho jediného trochu šetřit.
Seděla jsem se skrčenýma nohama k tělu na jedné části lavice u stolu a na
druhé části dřímal Marek. Vzala jsem si taky jednu z dek, aby mi nebyla zima.
Přehodila jsem ji přes sebe a dál jsem hlídala náš zmítající se katamarán.
Pozorovala jsem, jestli nesplouváme a nepřibližujeme se k ostatním, okolo nás
zakotveným, lodím. Otáčeli jsme se dál na řetězu od kotvy jako na kolotoči, ale
4
ta nás pořád držela bezpečně na místě.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Bylo to až neuvěřitelné, že jsme na rozdíl od ostatních lodí, nemuseli
doposavad podnikat žádná zvláštní opatření. Hlavou mi proletěla vtipná
myšlenka, že za to můžeme možná poděkovat Bety a jejím brýlím. Neptun nás
zcela jistě díky našemu daru ušetřil stresu.
Když se rozednilo, viděla jsem, jak k místu nočního ztroskotání lodi míří
nějaký člun s potápěčem. Krátila jsem si čas a z dálky jsem pozorovala, co se
tam děje. Minimálně hodinu ve vodě potápěč něco hledal a pak i s další
posádkou člunu odjel. Jedna z lodí, která byla zakotvená kousek od nás, kolem
šesté hodiny ranní najednou vyplula.
Všimla jsem si, že na palubě je nějaký postarší pár. V tu chvíli jsem jim
trošku záviděla, že jsou na lodi jenom sami dva. Představovala jsem si, jak bych
si to taky užívala třeba jenom s jedním člověkem, který by byl stejný milovník
moře, plavání v něm a plutí na něm, jako já.
Loď tiše proplouvala okolo nás. Já a paní jsme na sebe zamávaly
a srdečně se na sebe usmály. Bylo vidět, že za sebou mají taky náročnou noc.
Vypluli ze zátoky směrem k volnějšímu moři, ale za chvíli se stejně vrátili
zpátky a zakotvili kousek od místa, kde byli před chvilkou. I některé další lodě,
co kotvily okolo nás, dohnaly okolnosti k tomu, že začaly přejíždět a zkoušet
kotvit na druhé straně, tedy poblíž ostrova.
Vítr naštěstí dost zeslábl, ale pořád foukalo hodně. Udělala se docela
zima, ale já jsem přesto byla spokojená, že nemusím být zavřená v kajutě. Chvíli
jsem se zaobírala i myšlenkami okolo Soni a Marka. Uvědomovala jsem si, jak
jsme i v tomto směru se Soňou odlišné.
5
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Kdyby byl Petr na lodi kapitán, já s ním a v noci bych se vzbudila díky
bouřce, nemohla bych si jít znovu v klidu lehnout a nechat ho v tom samotného.
Z jedné strany jsem Soně záviděla její určitou flegmatičnost a to, jak byla daleko
víc schopná myslet sama na sebe. Měla jsem pocit, že moje věčná starostlivost
a péče o ostatní, nad péči o sebe, mi více škodí, než pomáhá. Jak si mám, ale
poručit, abych to měla jinak?
Kolem půl osmé ráno, jsem lehce poklepala spícímu Markovi na rameno:
„Marku, cítím, že se mi chce už hodně spát a mám pocit, že už neudržím oči
a usnu. Radši tě budím, než fakt vytuhnu. Všechno je ok. Držíme víceméně na
místě.“ Marek se probral a sednul si. Vítr fičel, ale už bylo světlo a bylo vidět.
„Nikolko, díky moc! Asi jsem na chvíli i usnul. Jdi si lehnout.“
Zapadla jsem před osmou ráno do kajuty a okamžitě jsem usnula jako
špalek. Vzbudila jsem se v deset hodin. Slyšela jsem, že holky sedí v kuchyni
a nejspíš zrovna snídají. Po probdělé noci jsem měla i já hlad jako vlk a tak jsem
se rozhodla radši vylézt hned a nepřijít o svůj příděl.
Jen co jsem vylezla z kajuty do kuchyně, tak si ze mě holky začaly
utahovat: „No, to jsi musela v noci pěkně pařit, když jsi spala tak dlouho.“
Evidentně netušily, že jsem hlídala s Markem v noci nejen náš společný
katamarán, ale především jejich klidné spaní. Celá, ještě zmačkaná a nevyspalá,
jsem se usmála a odvětila: „No, to si pište! To byla panečku pařba!“
Venku dost silně pršelo a byla zima, proto seděly všechny holky nacpané
v kuchyni u stolu. Renata s Alenou chystaly snídani. Připravily míchaná vajíčka,
chleba a zeleninu. Moc jsem si pochutnala.
Příjemně mě překvapila atmosféra, která u snídaně panovala. Všechny
holky byly jako sluníčka a dokonce s Renatou a Alenou konverzovaly a chválily
je za snídani, na které si taky pochutnaly. Paráda! Že by večerní slova padla na
úrodnou půdu?
Nikol Kariková
6
JÁ MEZI CECKOUNY
Byla jsem ráda, že hned zrána panuje na palubě taková příjemná
atmosféra a zároveň se mi vybavily vzpomínky na předešlou noc. Pozorovala
jsem liják venku a říkala si pro sebe, že si příště musím vzít na loď nějakou
bundu, která jen tak nepromokne. Je to zapotřebí, kdyby náhodou pršelo víc dní.
Nebyla jsem sice moc vyspalá, ale byla jsem moc ráda za tu noční
zkušenost. Uvědomila jsem si, jak se může během chvilky moře proměnit a jak
je důležité k němu mít neustálý respekt. Ještě větší respekt a lásku jsem získala
i ke katamaránu. Uvědomila jsem si, že právě on, je i v nepříjemném počasí
naším jediným útočištěm a jak bych byla nerada, kdyby se nám mělo přihodit to,
co se stalo lodi, kterou museli pak záchranáři vytahovat ze skal.
Po snídani jsme vypluly a namířili jsme na Hvar, od kterého jsme nebyli
daleko. Potřebovali jsme hlavně natankovat. Renata s Alenou měly dělat
k obědu maso a brambory, ale žádné maso nebylo nakoupené. Marek navrhnul
řešení: „Až se bude na Hvaru tankovat, tak vy, Renato s Alenou, vyběhnete i se
Soňou na pevninu a nějaký maso se pokusíte ve městě sehnat.“ Ještě před
polednem jsme k benzínce dopluli. Bylo pořád zataženo a dost chladno. Alespoň
už ale přestalo pršet a bylo přece jen cítit trošku teplejší vzduch.
Jen co jsme přirazili k molu u čerpací stanice a vyskákali na pevninu, tak
se Marek dočkal závistné, ale i obdivné pochvaly od chlapíka, který benzínku
obsluhoval: „Óóó, lacky man.“ Na Markovi bylo vidět, jak jeho sluchu a hlavně
egu, tahle věta lahodí.
Od mola se dalo jít v pohodě dál do města. Téměř všechny holky se tím
směrem vydaly. U benzinky jsme zůstali jen já, Mirka a Marek. Ten mezitím
natankoval a zaplatil.
7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Pozorovala jsem oblohu, která byla stále zamračená, ale vypadalo, že se
začíná trošku vyjasňovat. Zatím bylo stále chladno a na koupání to úplně nebylo.
Mě se už chtělo, ale do vody vlézt, protože jsem ráno díky počasí byla o svůj
plavací rituál ochuzena.
Zdenka, Bety a Míša se za chvíli vrátily. Každá si nesla v ruce svoji porci
zmrzliny, spokojeně si pochutnávaly a užívaly vytouženou chvilku na pevnině.
Renata s Alenou a Soňa dorazily nejen bez zmrzliny, ale i bez masa. Soňa
otráveně oznámila: „Nic tady nemají. Žádný maso jsme nesehnaly. Není tady
ani moc obchodů a moc vzdalovat jsme se nechtěly, protože je jasný, že tady
u pumpy nemůžeme stát dlouho. “ Nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit dál.
Po obědě začínalo konečně svítit sluníčko a vypadalo, že bude přece jen
hezky. Asi po hodině plavby od benzínky jsme zastavili poblíž nějakého táhlého
skalnatého ostrova, který jsme katamaránem míjeli. Dámy potřebovaly akutně
na pevninu a Markovi nezbývalo než někde zakotvit. Všechny odmítaly
používat toalety na katamaránu, nejen díky ostychu, ale především proto, že si
všechny vytvořily panickou hrůzu z toho, že by se jim mohlo přihodit to, co se
přihodilo údajně Markovi loni. Podařilo se mu jeden ze záchodů ucpat a byly mu
za to strženy nějaké peníze z kauce. Žádná z holek si nepřála řešit něco
podobného, a proto bylo zapotřebí hledat jiné alternativy.
Většina z nich by ovšem na ostrov, který byl vzdálený od zakotveného
katamaránu zhruba šedesát metrů, nedoplavala. Marek začal připravovat
motorový člun, aby je s ním mohl na pevninu odvézt. Jediná Mirka na instalaci
člunu nečekala. Jako první se nečekaně vrhla do vln a sama plavala směrem ke
břehu. Já jsem si ani nebrala boty do vody, protože jsem neměla v úmyslu na
břeh vylézat. Chtěla jsem si hlavně zaplavat a načerpat další energii, kterou mi
8
moře poskytovalo.
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Vydala jsem se za Mirkou. Voda byla poměrně chladná a byly docela
velké, ale pro mne příjemné, vlny. Muselo se při plavání trochu víc máknout,
aby člověk udržel směr, kterým chtěl plavat. Marek mezitím pomohl nastoupit
do člunu Soně, Zdence, Bety a Míše. Renata s Alenou zůstaly na lodi.
Mirka vylezla na břeh a vrátila se do vody ještě dřív, než tam Marek
s ostatními na člunu doplul. Já jsem na pevninu doopravdy nevylézala a místo
toho jsem se vydala s Mirkou zpátky k lodi. Náramně jsme se spolu pobavily
pohledem z moře na to, jak se osazenstvo člunu pokouší vylézt na souš. Vlny
mrskaly člunem o skály a vypadalo dost nebezpečně, když se z něho snažily
holky na pevninu dostat. Nakonec se jim to za Markovy asistence všem bez
úhony podařilo a vzápětí se rozeběhly do všech stran.
Snažily se najít nějaký keřík, za kterým by se mohly bezpečně přikrčit.
Když se konečně všem podařilo někam zmizet, objevili se na scéně náhodní
turisté. Vyšlapovali si úplně stejnou cestou, u které holky hledaly svá útočiště.
Soňa mi pak zpětně situaci popisovala: „Jen, co jsem konečně někam zalezla,
tak mě vyrušili ty turisti a bylo po všem. Aspoň jsem objevila tenhle rozmarýn
a trochu jsem ho natrhala. Může se nám hodit na vaření.“
Byly jsme s Mirkou už na palubě katamaránu, když se posádka člunu
teprve chystala na zpáteční cestu. Plavaly jsme obě docela rychle a musely jsme
zdolávat celkem slušné vlny, které se po moři zatím proháněly. Plavání tak bylo
přece jen trochu náročnější a nejspíš díky tomu se Mirce udělalo na palubě dost
špatně.
Těžko říct, jestli to bylo jenom z námahy při plavání, nebo ze
změny tlaku, ale bylo jí fakt hodně zle. Lehla si na lavici u stolu a napila se
trochu vody. Jakmile dorazila na palubu i Soňa, vyndala nějaké svoje léčivé
olejíčky a pomáhala Mirce i masáží krku a hlavy.
Nikol Kariková
9
JÁ MEZI CECKOUNY
Ta se naštěstí po chvíli začala cítit líp a Soně upřímně děkovala:
„ Soničko, děkuju vám moc. Jste fakt zlatá. Bylo mi hodně blbě a nevím z čeho.
Teď už se cítím dobře.“ Já jsem byla na Soňu pyšná, že se konečně zase chová
normálně a pomáhá druhým tím, co jí doopravdy jde.
Maso tedy nebylo žádné a Renata s Alenou nevěděly, co mají uvařit. Soňa
navrhla: „Uvaříme Niky spolu tu čočkovou polívku, když není to maso?“ Byla
jsem pro. Během další plavby jsme se do vaření se Soňou pustily. Všechno jsem
připravila, oloupala cibuli, česnek a nakrájela. Soňa to velmi profesionálně
zamíchala a společně jsme dílo dochutily.
Po obědě se Soňa odebrala k Markovi za kormidlo se slovy: „To nádobí
umejeme potom, Niky. A vlastně službu v kuchyni mají holky, tak by ho mohly
umejt.“ Renatu s Alenou konečně holky přijaly mezi sebe a normálně s nimi
komunikovaly. Byla to moc příjemná změna, za kterou jsem byla ráda. I Marek
byl vůči Soně daleko vstřícnější a vřele opětoval její doteky. Tokali spolu za
kormidlem jako dvě hrdličky a myslím, že by nikoho v tu chvíli ani náhodou
nemohlo napadnout, že se jedná o pár, který by měl nějaké problémy.
Marek v průběhu plavby zavolal na Mirku, která se vyhřívala na sluníčku:
„Mirko, vemte na chvíli to kormidlo vy. Já si půjdu odpočinout.“ Odebral se
i Soňou do naší společné kajuty. Cítila jsem, jak jsem v tu chvíli naštvaná.
Naštvaná za to, že jsem nemohla spát na síti, dostala jsem přednášku, jak mám
Soničku hlídat a teď jí Marek sám tahá do kajuty. Bleskově jsem si ale
uvědomila, že pro mne bude prospěšnější se přestat rozčilovat a naopak využít
vzniklé situace. Večer se prostě odeberu ke spaní na síť, i kdyby se to někomu
nelíbilo. Moje spoluúčast se Soňou v kajutě vzala tímto okamžikem za své
a postrádala by nadále jakoukoliv logiku.
10
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Začala jsem se v duchu radovat a přála jsem Markovi i Soně jejich
radovánky. Myla jsem nádobí a přitom jsem pozorovala dění za kormidlem,
které ovládla Mirka. Pluli jsme na plachty, bez motorů a po nějaké chvíli začala
mít Mirka s řízením potíže. Volala na ostatní holky, které se slunily vpředu na
síti: „Holky, pojďte mi pomoct. Honem!“ Bety, Zdenka i Míša přiběhly, ale
nevěděly přesně, jak jí mají pomoct. Zdenka začala vyplašeně volat: „Zavolejte
někdo Marka. Kde je? Niky, skoč pro něj do kajuty!“ Pokračovala jsem v mytí
nádobí a zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu: „Já pro něj, Zdeni, do
kajuty nejdu. Jestli chceš, tak pro něj jdi sama.“ Mirka tušila, co má dělat a za
asistence Bety a Míši, které poslouchaly její povely, dostala řízení a plachty zase
pod kontrolu.
Marek musel slyšet, že má Mirka potíže, protože naše kajuta byla přímo
pod kormidlem. Chvilku potom, co už byla Mirka v klidu, vylezl Marek z kajuty
a řízení se znovu ujal. Po pár minutách vylezla i Soňa. Když procházela okolo
mě, nezapomněla prohodit její obligátní: „Jé, děkuju Niky, to jsi hodná.“
Neměla jsem náladu na tyhle její „děkovačky“. Cítila jsem spíš zase trochu
vztek: „No, není zač. Jak jsem říkala. Moje funkce tady je, abych zaskakovat
Jiřinu, viď?“ Nebyla jsem ani tak naštvaná na Soňu, ale spíš sama na sebe. Na
ten film, který jsem musela před svým zrakem sledovat.
Chování Marka a Soni mi jako přes kopírák připomínalo chování moje
a Petra. Připomínalo mi to naše dřívější hádky, rozchody a pak právě taková
postelová usmiřování, která ale stejně nikdy nic nevyřešila, jenom oddalovala
další hádky a scény. Bylo mi z toho všeho tak nějak zle. Ze sebe, z veškerých
svých masek a uvědomovala jsem si okamžiky, kdy jsem nebyla sama sebou
a přizpůsobovala jsem se druhým. Bylo mi smutno, jak potom z nakupeného
přizpůsobování se, vzniklo ještě víc vzteku, naštvanosti a problémů.
11
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Pokračovali jsme v plavbě na Korčulu, kde chtěl Marek v přístavu
zakotvit a zůstat do dalšího dne. Mně připadalo, že jsme na moři ještě moc času
nestrávili, ale ostatní holky se už na pevninu třásly. Odpoledne už sluníčko
pražilo a bylo horko, jako kdyby žádná bouřka nikdy nebyla. Holky si opalování
užívaly a já si užívala jízdu na vlnách. Marek rozhodl, že uděláme ještě jednu
zastávku, abychom mohli ve vodě svlažit svoje rozpálená těla. To jsem uvítala
obzvláště já. Zakotvili jsme v celkem velké zátoce. Na okolní pevnině bylo dost
letních rezidencí i menších domků a na nedaleké kamenité pláži se opalovalo
několik lidí.
Po noční bouřce byla hladina moře ještě trochu neklidná a já se do vln
s nadšením vrhla. Plavala jsem hodně daleko, až k ohybu zátoky, za kterým
vykukovalo širé moře. Lákalo mě to, ale až za ohyb jsem se nevydala, aby
neměl Marek obavy. Otočila jsem se a pomalu jsem plavala zpátky ke
katamaránu. Plavání ve vlnách jsem si nesmírně užívala a byla jsem zase plná
radosti a vděčnosti. Znovu jsem se zaradoval, že je na lodi už daleko
optimističtější atmosféra. Holky byly v klidu a Marek se Soňou taky. Po noční
bouřce a ranní zimě, si všichni užívali sluníčka a pohodového dne.
Vylezla jsem zpátky na loď. Holky se dál intenzivně opalovaly.
Povalovaly se různě po palubě a opékaly svoji kůži do hněda. Soňa s Markem
chytali ryby. „Kde až jsi byla, Nikčo?“, zeptala se mě Zdenka a ostatní holky se
přidaly. „Ale plavala jsem napřed na Korčulu, jenže když jste pořád nejeli, tak
jsem se vrátila zpátky.“ Holky se smály a podivovaly se nad tím, jak daleko si
troufnu plavat. „Miluju plavání a nejvíc v moři.“, usmívala jsem se na celé kolo.
„No, to je fakt vidět.“, zhodnotila situaci Zdenka.
V zátoce to měla být naše poslední zastávka před tím, než dorazíme na
Korčulu. Věděla jsem, že si v přístavu nebudu moct večer, ani ráno zaplavat
a tím spíš jsem chtěla využít poslední příležitost tohoto dne. Ještě jsem netušila,
že se vše vyvine ale úplně jinak.
Nikol Kariková
12