Zajímavá historie Jánských Koupelí

Komentáře

Transkript

Zajímavá historie Jánských Koupelí
Příspěvek k historii Janských Koupelí z druhé světové války
V JÁNSKÝCH KOUPELÍCH BYL
TÁBOR PRO ZAJATÉ GENERÁLY
Petr Zahnaš
Až do druhé světové války byly lázně Janské Koupele jejich majiteli, hrabaty
Razumovskými, velmi pečlivě udržovány. I po záboru Sudet, poté, co byly
právoplatným majitelům Německým státem lázně zabaveny a byla na ně uvalena
nucená správa, zůstaly zpočátku Janské Koupele v provozu. Sezona r. 1940 však byla
jejich poslední lázeňskou sezonou vůbec. Léčení zde bylo v její polovině
polovi zastaveno,
aby už nikdy nebylo obnoveno. Toho roku do života lázní i jejich majitelů zasáhl běh
válečných událostí a natrvalo změnil jejich osudy.
Razumovští byli původně potomky ukrajinských kozáků a jejich předkové,
v diplomatických službách carského dvora, z Ruska odešli již v polovině 18. století.
Bratr Kamilla Razumovského, majitele
Janských
Koupelí,
Ondřej
hrabě
Razumovský si ve století dvacátém vzal za
manželku Kateřinu Nikolajevnu kněžnu
Sayn-Wittgenstein.
Wittgenstein. Ta byla ruskou
emigrantkou, jejíž rodiče, původem
Němci, žijící v Rusku, našli po Říjnové
revoluci v r. 1917 útočiště v rumunské
Bukovině. Spojily se tak dva rody, z nichž
jeden, původně ruský, se z Ruska
R
vystěhoval a druhý, původně německý se
poruštil. Nakonec spolu žily ve zcela
novém
a
odlišném
prostředí
Československé republiky. Na počátku
druhé světové války se Opavsko i se statky
Janské Koupele v roce 1939, těsně před vznikem tábora
Razumovských, stalo součástí Německu
odstoupených Sudet a tím i Velkoněmecké
V
říše. Němcům stačil fakt, že oba rody měly cosi společného s Ruskem k tomu, aby na
jejich majetek uvalili nucenou správu. A navíc,
k dovršení
sběhu
nešťastných
okolností,
Ondřejova a Kamillova matka, Marie hraběnka
Razumovská, rozená von Wienr-Welten,
Wienr
byla
židovského původu. Bývalý majitel Ondřej hrabě
Razumovský měl možnost přemýšlet o vrtkavosti
osudu nejprve při lesních pracích a později, na
konci války, byl totálně nasazen v opavské továrně na jutu.
Německá okupační správa předala v roce 1940 lázně, které tehdy byly majetkem
Třetí říše, Wehrmachtu a ten zřídil v Janských Koupelích tábor pro zajaté spojenecké
důstojníky. Tábor měl označení Oflag VIII E a
patřil do sítě 130 zajateckých táborů pro zajaté
vojáky a důstojníky nepřátelských armád.
Označení
„Oflag“
znamenalo
zkratku
Offizierslager für kriegsgefangene Offiziere –
tábor pro v bojích nebo v rámci okupace zajaté
důstojníky. První takovéto tábory byly
zřizovány již od druhé poloviny roku 1939, po
skončení bleskové války, na území Polska.
Vedle Oflagů do systému zajateckých táborů
patřily také tzv. „Stalagy“. To byla zkratka,
pocházející
od
Stammlager
für
kriegsgefangene
Mannschaften
und
Unteroffiziere – tedy zajatecký tábor pro
vojáky a poddůstojníky. Zajatecké tábory byly
Seznam věcí, které zajatci v táborech fasovali
podle Ženevské konvence o zacházení s válečnými
zajatci místem, kde byli zadržováni do zajetí padlí vojáci nepřátelských armád po
skončení vojenských akcí. Válečným zajatcem se
pak
rozumí
osoba,
která
v souladu
s ustanovením článků č. 4. a 5. Konvence
bojovala, na základě rozkazů svých nadřízených
a ve smyslu rozhodnutí vlády své země a byla
v bojích zajata silami nepřítele. Tyto zajatecké
tábory byly v průběhu prvních let druhé světové
války zřizovány jak na území Třetí říše, tak i
Ukázka táborové peněžní poukázky
v dalších obsazených zemích Evropy. Vedle
Stalagů a Oflagů byly součástí systému německých zajateckých táborů také
„Frontstalagy“ (Frontstammlager für Kriegsgefangene) – zajatecké tábory zřizované
přímo
v týlu
fronty
a
„Dulagy“
(Durchgangslager für Kriegsgefangene) –
průchozí, filtrační tábory sloužící k vyslýchání,
roztřiďování a dalšímu transportu zajatců. K
internaci zajatých námořníků pak sloužily
zvláštní tábory označované jako „Marlag“
(Marinekriegsgefangenenlager
für
Táborový barák Stalagu v severním Německu
Marineangehörige), pro zajaté letce měly Stalagy a
Oflagy přídomek -“Luft“. Do systému patřily také zajatecké tábory, sloužící jako
nemocnice, určené především pro raněné zajatce. Ty byly označovány „Kgf-Laz“
(Lazarett für Kriegsgefangene) – nemocnice pro vojenské zajatce nebo „Res-Laz“
(Reserve-Lazarett) – záložní nemocnice. Označení jednotlivých zajateckých táborů
mělo také určený systém. Území Třetí říše bylo rozděleno na vojenské okruhy
(Wehrkreis). Těch bylo v průběhu druhé světové války postupně 21 a byly označeny
římskými číslicemi I – XXI. Jim podléhala také okruhová velitelství zajateckých
táborů (Wehrmachtsauskunftstelle für Kriegerverluste und Kriegsgefangene). Jako
příklad můžeme uvést: Oflag VII A Murnau, což znamenalo: zajatecký tábor pro
důstojníky (Oflag), zřízený jako první (A) v sedmém (VII) vojenském okruhu –
Bavorsko, v městečku Murnau. Některé z táborů měly další doplňková označení.
V případě „H“ šlo o hlavní tábor (Hauptlager), označení „N“ (Nebenlager) či „Z“
(Zweiglager) znamenalo pobočky.
Z řady, v průběhu války Němci zřízených Stalagů a Oflagů, se zvláštním způsobem
vyděloval právě Oflag VIII E Johannisbrunn, zřízený v roce 1940 v Janských
Koupelích. Byl totiž Wehrmachtem zřízen jako mezinárodní generálský tábor.
Do něj bylo průběžně umístěno cca 70 zajatých generálů. Ti zde byli internováni
v podmínkách, které byly na válečné poměry poměrně ve velmi „luxusní“. Jiné tábory,
Oflagy, byly zřizovány ve starých kasárnách, pevnostech a podobných objektech,
Stalagy byly většinou budovány jako shluky táborových baráků „na zelené louce“.
V případě Janských Koupelí byli v objektech bývalých, na svou dobu velmi moderně a
pohodlně zařízených lázní, generálové internováni i se svými ordonancemi
(vojenskými sluhy). Navíc tento tábor nebyl přeplněn. Lázně, s kapacitou kolem 250
míst pro pacienty, byly obsazeny asi 150 zajatými
nepřátelskými vojenskými osobami. Další kapacita sloužila
pro ubytování vedení tábora, personálu a strážního oddílu.
Tábor byl obehnán vysokým plotem s korunou z ostnatého
drátu a přísně střežen. Vládly tu však, vzhledem
k podřízenosti Wehrmachtu a složení internovaných osob,
poměry odpovídající duchu ženevské konvence. Tedy
poměry v jiných táborech téměř nevídané. Nejenže měli
generálové, v rámci vycházek, umožněn volný pohyb ve
vymezené části lázeňského areálu, ale neměli také, na rozdíl
od nižších důstojníků, poddůstojníků a mužstva,
umístěných v jiných táborech, povinnost pracovat.
Generál Giraud
Velitelem tábora byl nejprve ustanoven plukovník
Wehrmachtu Hencker a po něm generálmajor Johann Janusz. V rámci vojenského
okruhu VIII, zahrnujícího Moravu a celé území Slezska, byly vedle Janských Koupelí
na území dnešní České republiky v provozu ještě další tábory. Jednalo se o Stalag VIII
D Teschen zřízený ve staré rakouské vojenské nemocnici na předměstí Českého
Těšína a čtyři Oflagy. Byly to Oflag VIII F Mährisch Trübau v Moravské Třebové,
Oflag VIII G Weidenau/Freiwaldau v objektu bývalého kněžského semináře ve
Vidnavě, Oflag VIII H/H Oberlangendorf/Sternberk v Horní Dlouhé Vsi nedaleko
Šternberku a jeho pobočka Oflag VIII H/Z Eulenbudg/Römerstadt na hradě Sovinci v
okrese Rýmařov. V „generálském“ Oflagu VIII E Johannisbrunn bylo
internováno 30 polských, 24 francouzských 6 belgických a 9 holandských generálů,
britský brigádní generál Niegel Somerset a s nimi také jeden norský plukovník.
Z polských generálů to mimo jiné byli divizní generálové Władysław Bortnowski,
Tadeusz Kutrzeba a Juliusz Rómmel, brigádní generálové Roman Abraham,
Franciszek Alter, Władysław Bończa-Uzdowski, Leopold Cehak, Jan Chmurowicz,
Walerian Czuma, Franciszek Dindorf-Ankowicz, Juliusz Drapella, Janusz
Gąsiorowski, Edmund Knoll-Kownacki, Wincenty Kowalski, Józef Kwaciszewski,
Stanisław Małachowski, Czesław Młot-Fijałkowski, Zygmunt Piasecki, Wacław
Piekarski, Zygmunt Podhorski, Zdzisław Przyjałkowski, Jan Jagmin-Sadowski,
Stanisław Taczak, Wiktor Thommée, Juliusz Zulauf a kontraadmirál Józef Unrug.
Jména belgických a francouzských generálů, umístěných v tomto zajateckém táboře
k dispozici nejsou. V některých informačních zdrojích, například na www stránkách
města Budišova nad Budišovkou nebo obce Staré Těchanovice, na jejímž území
Janské Koupele leží, se objevuje informace, že zde byl internován známý francouzský
generál Henri Giraud, který odtud měl také uskutečnit svůj legendární útěk, popsaný
v literatuře. To se však samozřejmě nezakládá na pravdě a mezi informace,
zveřejněné těmito weby se toto sdělení, snad spíše než ze zlého úmyslu, dostalo
z neznalosti nebo díky snaze zatraktivnit daný region. Skutečnost je ovšem jiná.
Henri Honoré Giraud byl francouzský generál, který bojoval v první i druhé světové
válce. Narodil se 18. ledna 1879 a po studiích na vojenské akademii v San Cyru
vstoupil v roce 1900 do francouzské armády. V první světové válce byl vážně zraněn a
následně byl v roce 1914 Němci zajat. Podařilo se mu však ze zajetí uprchnout a přes
holandské území se vrátil zpět do Francie. Poté opět bojoval v řadách francouzské
armády.
V meziválečném období byl
velitelem francouzských vojsk v Africe. Za
boje proti povstalcům v Maroku mu byl
udělen řád Čestné legie a před druhou
světovou válkou se stal vojenským velitelem
v Metz. Po napadení Francie hitlerovským
Německem byl velitelem 7. francouzské
armády a v bojích v Nizozemsku se mu na
počátku května 1940, u Bredy, podařilo
zastavit útok Německých vojsk. Poté, co se
po přeskupení vojsk snažil zastavit postup
Wehrmachtu v Ardenách, byl dne 19. května
1940 u Vassigny zajat. Byl umístěn do
Saská pevnost Königstein
zajateckého tábora, označeného jako Oflag IV
B Königstein v Sasku. Tento tábor byl zřízen ve staré zemské pevnosti, tvrzi,
postavené králem Augustem Silným na pískovcové skále nad údolím Labe, jen
několik kilometrů severně od česko-německé hranice. Zdejší zajatecký tábor byl
koncipován jako velmi ostře střežený, určený pro významné válečné zajatce. Byla zde
též umístěna větší část zajatých příslušníků velení polské armády. Po pádu Francie
byl Oflag Königstein přednostně určen pro francouzské zajatce a polští důstojníci byli
transportováni do Murnau v Bavorsku. Z Königsteinu se generálu Giraudovi skutečně
podařilo uprchnout. Svůj útěk připravoval celé dva roky. Učil se německy a do paměti
si vštěpoval mapu nejbližšího okolí. Těsně před útěkem si oholil knírek a dne 17.
dubna 1942 se mu v noci podařilo překonat hradby pevnosti a spustit se po
pískovcových útesech do údolí Labe. Podařilo se mu pak, díky různým lstím, dostat
přes Německo do Švýcarska a odtud do Francie. Jeho útěk vyvolal v Německu velký
rozruch. Himler nařídil gestapu jeho dopadení a likvidaci, což se však nepodařilo a
Giraud se dostal do severní Afriky, kde se ve spolupráci s Dwightem Eisenhoverem,
znovu zapojil do bojů proti Němcům. Dne 28. srpna 1944 přežil v Alžírsku pokus o
atentát. Po válce byl v červnu 1946 zvolen poslancem francouzského ústavodárného
shromáždění a zůstal také členem francouzské válečné rady. Za svůj útěk byl
vyznamenán dalším vysokým státním vyznamenáním. Zemřel v Dijonu dne 13.
března 1949. Jeho útěk z Königsteinu byl popsán v knize „Generál zmizel“, která u nás
vyšla v 80. letech 20. století.
„Generálský“ Oflag VIII E Johannisbrunn byl v Janských Koupelích v provozu
dva roky. Zřízen byl v červenci 1940 a zrušen o dva roky později, opět v červenci roku
1942. Většina polských generálů byla odtud převezena už 27. dubna 1942 do jiného
zajateckého tábora u Bavorského městečka Murnau am Staffelsee, označovaného
Oflag VII A Murnau. Tam byli již dříve přemístěni i polští generálové z Königsteinu.
Francouzští generálové byli z Janských Koupelí převezeni do Oflagu IV B Königstein,
generálové ostatních národností byli umístěni do jiných táborů. Poté, co byl zdejší
zajatecký tábor zrušen, pro období až do konce války, německá okupační správa
změnila objekty lázní na výcvikový tábor Hitlerjugend. Stejnému účelu již v blízkém
okolí sloužila také budova fary v nedalekých Nových Lublicích, do níž byly
soustředěny dívky HJ a také objekt české matiční Masarykovy měšťanské školy
v Melči, kde bylo výcvikové středisko pro vedoucí a velitele Hitlerjugend (HJFührerschule).

Podobné dokumenty