Tady - Cyklostezka Bečva

Víkend na inlajnech. Aneb je cyklostezka Bečva
opravdu královnou stezek Moravy???
Část I. - Rožnovská Bečva.
Je páteční májové odpoledne, rtuť teploměru ukazuje něco málo přes 20°C, sluníčko svítí a na
obloze pluje jen pár bílých beránků... No, nebylo by škoda nevyužít takové krásné odpoledne
k výletu na bruslích? Bylo. Balím vše nezbytné pro cestu a mířím na autobusovou zastávku.
Jak tak stojím na zastávce s bruslemi v batohu na zádech, zaznamenávám zkoumavé pohledy
lidí z projíždějících aut, jeden řidič mě dokonce zdraví hlasitým zatroubením. Přímá
autobusová linka mě doveze až do Rožnova pod Radhoštěm. Zde je můj výchozí bod. Na
zastávce před koupalištěm nazouvám brusle a přes parkoviště a uličky se dostávám ke stezce.
Nejprve se vydávám směrem na Dolní Bečvu. Cesta vede lesíkem, pod kolečky mi občas
zapraskají nějaké větvičky a sem tam odletí kamínek. Zanedlouho dojedu ke golfovému hřišti.
Krásné, ale proč trošku neopravili ten příjezdový most? Je na něm špatný asfalt a místy i díry.
Bruslaři, pozor na ně! Nejdu hrát golf, takže se stáčím a jedu těsně vedle plotu hřiště. Za
nedlouho míjím mobilní občerstvovací stanici a za ní dřevěný most. Zdárně jsem ho
překonala, jedu dále. Jéé, vrba a pod ní lavička jako z Ladova obrázku. Krásné. Stoupání.
Penzion. Zatáčka. Konec. Na bruslích žádná zatáčka nebude. Štěrková cesta - po ní se na
bruslích jet nedá. Otáčím se, i když vím, že štěrk asi po půl kilometru vystřídá opět asfalt.
Dneska se mi nechce zouvat brusle, kilometrové prodloužení mi za to nestojí. Mám v plánu
jet i na druhou stranu do Valašského Meziříčí. Šetřím raději síly. Zpátky jedu po stejné trase.
Z kopečka se jede o poznání lehčeji, metry rychle ubíhají pod kolečky. Camp, koupaliště a
lanový park, jsou jasným důkazem toho, že už jsem opět v Rožnově. Přejíždím mostek a
silnici. Užívám si jízdu po nábřeží, míjím část Valašského muzea v přírodě. Pohoda. V dálce
vidím žlutou ceduli ukazující kudy jet dále. Vypadá to docela složitě. Schody? Přechod?
Silnice? Frekventovaná silnice??? Most? No, ještěže jezdím na bruslích už nějaký ten pátek a
mám dostatek zkušeností na to, abych i tuto kombinaci překážek bez problémů bezpečně
zdolala. Další zkouškou zdatnosti je překonání krátkého úseku s velmi hrubým asfaltem.
Vysilující. Musím načerpat sílu do dalších kilometrů. Mírně odbočují z trasy a mířím
k prodejně výborných Rožnovských frgálů. Koupím si čtvrtku tvarohového. Mňam. Opět se
napojuji na trasu. Dobrý asfalt, občas jsou na trase větvičky, jehnědy. Je přece máj, co bych
jiného mohla od přírody čekat. Na podzim tu bude listí. Není to tak hrozné, s trochou
opatrnosti se jet dá. Párkrát překonávám křížení vedlejší silnice, sjíždím z kopečků... Míjím
posedy pro odpočinek i několik tabulí lákajících k občerstvení. Místní rychle využili
příležitost, kterou jim stezka nabídla. Za čističkou odpadních vod u obce Veselá je další
z mobilních občerstvovacích stanic. Situace za ní je však pro bruslaře „neveselá“. Trasa se
kříží s hlavní silnici, musí se přejet most pokrytý dlažebními kostkami. Na obou krajích
mostu je úzký chodníček pochybné kvality, přejet se po něm s opatrností dá. Já věřím svým
bruslařským schopnostem a předrncám to po kostkách. Naštěstí mezery nejsou moc velké.
Povedlo se. Brzda je na svém místě, tak vzhůru dolů z kopečku. To zní divně. Raději - sjíždím
dolů z kopečku a točím do ostřejší esovité zatáčky. Kochám se pohledem na pole ječmene,
jehož zelené klasy s dlouhými vousy se ladně vlní v pofukujícím větříku. Cesta rychle ubíhá a
blížím se do Valašského Meziříčí. Překračuji osmnáctý poledník, který je zřetelně vyznačen na
asfaltu. Je u něj děkovný pamětní kámen, aby všichni věděli... Ještě kousek po asfaltovém
chodníku vedoucím kolem místního sportovního areálu. Fotím důkazní fotografii, že jsem
tady byla. Kolik je vlastně hodin? V tom krásném počasí s bruslemi na nohou jsem zcela
ztratila pojem o čase. Sluníčko svítí skoro jako v pravé poledne, pravda je trošku níže nad
obzorem... Cože??? 17:27 a já jsem ve Valašském Meziříčí? Autobus odjíždí v 18:20
z autobusového nádraží v Rožnově. Patnáct kilometrů mírně do kopečka, necelá hodina času
a v nohách už více než 20 kilometrů... No, to nevím, zda to stihnu. Pauza se ruší. Nestíhám.
Uháním jak nejrychleji to jde. Samotné se mi nejede zrovna nejlépe, protivítr si musím
rozrážet sama. Čas se krátí. Pomalu se začínám smiřovat z čekáním na další spoj. Mít tak 10
minut navíc... Nevzdávám to do poslední chvíle, neustále se snažím pohledem zastavit čas. Už
jsem v Rožnově. Osm minut do odjezdu autobusu. Hledám autobusové nádraží, překonávám
chodník ze zámecké dlažby, zpomaluje mě to. Vidím nádraží i autobusy. Který to vlastně je?
Rychle studuji jejich trasy. Je to až ten dále. Lidé ještě nastupují, snad to stihnu. Padnu na
lavičku, v rychlosti si sundávám chrániče, helmu a přezouvám brusle. Otírám si zpocené čelo,
musím vypadat hrozně. Lidé v autobuse na mě koukají jako na šílence. Nevadí. Stihla jsem
to!!! Hurá... Výlet se vydařil, akorát příště si musím dát více pozor na čas.
Část II. - Vsetínská Bečva.
Počasí se vyvedlo i v sobotu. Bylo krásně, sluníčko opět svítilo, vál mírný větřík... Nohy mě
po včerejším sprinterském výkonu na autobus kupodivu nebolely. Tak co třeba jet někam na
bruslích? Včerejší projížďka nebyla špatná, jaká je asi sesterská trať – Vsetínská větev
Cyklostezky Bečva, hlodalo mi v hlavě. Neodolala jsem. Jedeme! Na internetu se uvádí délka
úseku mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi 30 km. Tady už je potřeba trochu taktizovat
pokud chci ujet celou trasu a ještě pomýšlet i na návrat. Nejprve do kopce a na zpáteční cestě
se trošku svezu. Směr byl jasný: Vsetín – Velké Karlovice a zpět. Dalšího bruslařského
nadšence jsem nenašla, spokojila jsem se tedy s cyklistickým doprovodem. Přece jenom se
jede lépe ve skupince než o samotě. Trasu jsme si o kousek zkrátili, vyjeli jsme z Janové.
V tom je výhoda dlouhé stezky, každý si zvolí kde začne, kde skončí a jak dlouhá a náročná
bude jeho trasa. Vyrážíme. První skluzy vedou po místní cestě, kvalita asfaltu tomu odpovídá.
Nic moc. Naštěstí se za chvíli napojujeme na nově vybudovanou stezku. Kvalita asfaltu je o
poznání lepší. Míjíme první cyklisty a bruslaře. Vypadají spokojeně. Snad budeme i my až se
budeme vracet. Ujedeme to vůbec? Je to docela štreka, tolik kilometrů jsem nikdy v jednom
dni neujela a včera jsem si taky mákla, honilo se mi hlavou. V nejhorším případě to jistí vlak.
Při jízdě si všímám, že je zde o mnoho více laviček než na Rožnovské větvi. Celkem často je
doplňují mobilní občerstvovací stanice. I ráz krajiny je trošku jiný než jsem viděla včera.
Míjíme mnoho původních i nově postavených dřevěnic s citem zasazených do krásné
Valašské přírody. Cestu lemují hory, ale neustálé stoupání téměř nepociťuji, to je ideální
kombinace. Hovězí. Všímám si cedulky nabízející druhou alternativu – okruh Hovězím.
Odoláváme a pokračujeme dále. Huslenky. Další z poetických názvů pro vesnici ležící na
trase. Ještě poetičtěji vypadají odpočívadla, která míjíme. Jsou zastřešená, náleží k nim
stojan na kola a informační tabule je zasazena do sloupku připomínajícího malou zvoničku.
To je super, tohle se povedlo. Třetí vesnicí „H“ je Halenkov. Tady trošku znejistíme, protože u
rozcestníku máme pocit, že minule jsme přijeli z druhé strany než kam směřuje šipka na
zemi. Věříme značení, snad nás dovede tam, kam má. Křížíme cestu a kousek musíme jet i po
silnici, naštěstí není moc frekventovaná. Blížíme se k Novému Hrozenkovu. Speciální povrch,
který není nikde jinde v republice, četla jsem někde na internetu. Minule jsem to vzdala a
objela ho raději po silnici. Co dnes, jak to vypadá z druhé strany? Nic moc, ale je to zpevněné,
jet se po tom hodně pomalu a opatrně dá. Kamínky uskakují z pod koleček, speciální povrch
vydává dutý zvuk. Zajímavé. Z čeho to asi postavili. To nevím, ale na bruslaře v té chvíli
zřejmě vůbec nemysleli. Zanedlouho se už tak špatně sjízdný povrch stává zcela nesjízdným.
Aspoň trochu zpevněná trať se změnila ve štěrkový úsek. Vyzout se? To by šlo, kdybych boty
nenechala v autě. No, hold to budu muset krajem opatrně přejít. Nebo je zde snad jiná
alternativa, jak to překonat? Vracet se mi nechce. Po pár metrech marné snahy šibalsky
mrknu na kolo. To by snad šlo. Aspoň si sednout na sedátko a šetřit trochu kolečka. Sedím. A
proč se vůbec odrážet od země, když můžu šlapat. Zkouším to. Jede to! Jedu! Protijedoucí
cyklisté na mě nevěřícně zírají. Bruslaře jedoucího v plné výstroji na kole asi ještě nikdy
neviděli. Nějaký magor. Nevadí. Hlavní je, že jsem štěrkovou cestu úspěšně zdolala. Můžeme
jet dále. Jako satisfakce za štěrkové útrapy se před námi objevuje nádrž zvaná Balaton. Na
koupání je celkem zima, spíše se zde uklízí a připravuje se na hlavní sezónu, pár otužilců se
však našlo. Přejíždíme silnici a před námi se nachází železniční přejezd. Jéé on bliká, pojede
vláček. Čekáme, než se opět zvednou závory. Pokračujeme přes Karolínku. Hele změna,
vesnice začíná na „Ká“. Karolínka – sklárny, fungují vůbec ještě? Nevím. Pomalu, ale jistě se
blížíme do cíle naší cesty, do Velkých Karlovic. Žlutá tabule ukazující směr nese varovný
název „CYKLISTO POZOR!!! VÝJEZD NA FREKVENTOVANOU SILNICI.“ A co bruslař, taky
vjíždí na frekventovanou silnici? Ano, taky vjíždí. Mám jet vlevo nebo vpravo? Vím, že jsem
chodec a měla bych jet vlevo, ale připadá mi nesmyslné jet vlevo a svůj cyklistický doprovod
nechat jet vpravo. Zbytečně bychom zúžili silnici a znesnadnili jízdu cyklistům a autům
v protisměru. Řadím se tedy doprostřed cyklistického vláčku a jedu vpravo.
Silnice je
doopravdy frekventovaná a úsek je docela dlouhý – cca 500 m. Konečně sjíždíme zpátky na
stezku. Poslední část trasy vede těsně kolem hlavní silnice. Není to sice zcela ideální, ale
pořád lepší než jízda po silnici. Přijíždíme k občerstvovacímu stánku nedaleko Karlovského
muzea. Pití, banán a zmrzlina. Odpočíváme a já na sluníčku suším propocené tričko. Celkem
rychle uschlo. Nohy prozatím nebolí. Skvělé. Můžeme jet zpátky. Trasa ubíhá rychle. Je znát,
že jedeme z kopečka. Speciální povrch tentokrát objíždím po silnici. Opět jedu uprostřed
vláčku. Cestou stavíme u jednoho z odpočívadel v Huslenkách. Paráda. Sluníčko už se začíná
pomalu sklánět k obzoru. No jo, ono už je téměř půl sedmé. Sněží!!! Doopravdy to tak vypadá.
Chmýří z nedalekých stromů ve větru padá a vypadá jako sníh. Se sluncem v pozadí to vypadá
kouzelně. Snažím se to natočit na foťák. Uvidím, jestli to vůbec půjde vidět. Zvedáme se. Před
námi jsou poslední kilometry. To už dáme, už to není daleko. Vidina cíle nás rychle žene
kupředu. Mostek. Hele, to už je ten povrch, který se mi předtím moc nelíbil. Janová. My jsme
to doopravdy zvládli!!! Rekord pro všechny zúčastněné. Balíme. Připevnit kola na střechu
auta, vyzout brusle. Botička bruslí je sice kvalitní, ale taková trasa už je trošku znát. Nohy
pociťují značnou úlevu. Nazdar Janová, nazdar cyklostezko Bečvo, ty naše královno stezek
Moravy. Jsi opravdu krásná a máš co nabídnout i in-line bruslařům. Ráda se za tebou budu
znovu a znovu vracet a se mnou snad i mnozí další... Vím, že jsem ještě neobjevila všechny tvé
krásy, snad to brzy napravím. AHOJ.