Zulehner-Zanedbávaný střed církve

Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
Paul M. Zulehner
Zanedbávaný střed církve
Církev jako fotbalová hra
Sotva který obraz se tolik hodí k popisu současné situace církve jako fotbalová hra. 1
Okolo hřiště je hlučné publikum, které hra zajímá. K tomu velký mediální zájem. Potom
aktéři.
•
Pozornost vzbuzují útočníci na pravém křídle. Drží míč, téměř nemají prostor.
Často hrají obrannou hru a drží se zpět.
•
Na druhé straně je levé křídlo útočníků. Stále v pohybu se silným tahem na
branku. Ale chybí jim středové pole a tím společná hra s obránci. A tak většinou
neúčinně pobíhají.
•
Přihrávky šikmo k brance mezi křídly nefungují.
•
Vzadu je silná obrana. Dlouho drží míč. Diváci pískají. Velmi často jde míč na
bránu a množí se vlastní góly.
•
Co ale chybí, je spojující středové pole a ofenzivní střední útočníci. To má za
následek, že obrana a útočníci na křídle téměř nespolupracují.
Není pak divu, že tento tým prohrává? Je třeba lepší koncepce hry:
•
Křídla musí být lépe provázaná.
•
Je třeba ofenzivní obrany.
•
Především je však naléhavě třeba silného středového pole s dobrým středním
útokem.
•
Bez spolupráce to nejde.
S touto diagnózou nejsem sám. V Herderkorrespondenz před nedávnem vyšel příspěvek
Klause Nientiedta s názvem „Zanedbávaný střed“. 2 Kdykoli v diskuzi nadhodím svůj
předpoklad o „zanedbávaném středu“, narazím na silné přitakání. Je načase zviditelnit
střed, dát mu slovo a použít jej k úspěšné aktivaci církve.
Mizerná pověst církve
Taková aktivace však dnes naráží na mizernou pověst církve. Církev, zejména katolická,
je
1
2
považována
za
nedemokratickou,
sexuálně
neurotickou,
ženám
nepřátelskou,
Tento příspěvek vyšel v DIE PRESSE z 23. 12. 1997
HK 51 (1997), 325-327.
1
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
autoritativní, strach produkující, nemoderní, krátce řečeno je třeba ji odmítnout, když už
ne zcela zničit. Nebo reformovat. A kdo by chtěl vážně popírat, že v těchto nařčeních je
alespoň zrnko pravdy? Samozřejmě - zélóté, stejně jako ti, kdo nechovají k církvi žádné
sympatie nebo ti, kdo spolu s (sym) ní trpí (pathein) jejími slabostmi, poměřují církev
nedosažitelným ideálem skrze moderní nemilosrdnost. Navíc každé malé pochybení dále
kazí celkový obraz. Ti, kdo rádi zjednodušují, to mají lehké.
K tomu připočtěme, že jsme sami v posledních letech čile přispívali k upevnění
špatné pověsti. Neboť místo toho, abychom příčiny špatné pověsti odstranili a zamezili
jim, neudělali jsme nic víc, než že jsme o slabostech diskutovali, a to s masivní mediální
podporou. Negativní image se tím zakořenilo do povědomí lidí. A protože pomalé a
drobné krůčky církevní reformy sotva mají nějakou cenu pro média, budou mít i církve i
poté, co se reformují, ještě dlouho negativní image. Kdo po mlčení kardinála Groera řekl,
že ve většině diecézí byla zřízena instituce ombudsmana? Kdo podal zprávu o tom, že
v mnoha rakouských diecézích existují „volby“ potenciálních kandidátů na biskupa? Kdo
píše o tom, že ve Vídni existují u Panny Marie a ruprechtském kostele liturgická setkání
pro homosexuály a vídeňský arcibiskup vede více než rok kvalifikovaný rozhovor s HuK
(Homosexuelle und Kirche – Homosexuálové a církev)? Kdo se namáhal porozumět
požadavkům vídeňského arcibiskupa v citlivé otázce homosexuality? Jednodušší je říkat o
něm, že je proti homosexuálům a zbavil proto kněze Wahalu jeho místa moderátora tří
farností. Těžší už je zdůraznit, že nejen podle arcibiskupa, ale i podle vědeckého
výzkumu existuje více základních forem homosexuality, a ne všechny jsou „variantou
stvoření“. Proto je třeba vzhledem k etickým otázkám zodpovědné kultury života
uplatňovat diferencovaný postoj. Je nutno biskupovi doopravdy zazlívat, že není ochoten
požehnat postojům, které v základu tuto diferenciaci odmítají, a vidí v ní jen pokračující
diskriminaci homosexuálů? Je samozřejmě možné být nespokojen s public relation církve
v této citlivé záležitosti. Kdo však nedělá chyby? Nepatří však ke špatné pověsti církve i
to, že chyby dělat nesmí?
Nebo kdo nás seznámí s obrovskou námahou tolika lidí v pastoraci, kteří se snaží
hlásat evangelium bez devalvace, jako radostnou zvěst? Kdo udělá reportáž o tom, že
v arcidiecézi Vídeň sedí v diecézním vedení i ženy (ve výboru pro vzdělání, finance a
učitelský úřad)?
Samozřejmě u každého takového rozvoje je možno si stěžovat na to, že je moc
pomalý, ale jde stále ještě o římskou instrukci ohledně laiků. A znovu: tento dokument je
nedozrálý a na mnoha místech je třeba ho teologicky změnit. Přesto je však možno
pracovat se špatným dokumentem produktivněji než dosud. Požadavky dokumentu totiž
vůbec nejsou špatné. Například to, že nyní všechny dobré síly včetně dobře vzdělaných
laických teologů jsou „roztavovány v peci církve“. Najdeme dnes teology v politice,
ekonomice, odborech, umění, poezii? To by mělo
být primárním místem každého
2
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
křesťana, který je naplněn evangeliem a vykazuje vysokou teologickou kompetenci. Je
samozřejmé, že naše církev by tuto pozici mohla hájit snadněji, kdyby byla k dispozici
dvojí rodinná stipendia právě pro nejlepší absolventky teologických fakult.
A navíc: je vývoj směrem k nevysvěceným laickým kněžím pro katolickou církev
opravdu tak dobrý? Pro církev po koncilu chceme opravdová laická povolání. S úbytkem
kněží však stále více na jejich místa nastupují vysoce kvalifikovaní laici a zbylí kněží
ztrácejí čím dál tím více atraktivních činností. A tak dnešní církev nemá už v Božím lidu
jen lid, pracující laiky a kněze, ale lidi, pracující laiky, vysvěcené kněze a nevysvěcené
laické kněze. Nepozorovaně se tedy z nedostatku farářů stal nedostatek svěcení. Řím to
jasně vidí a tento vývoj zastavil v šedé teologické zóně. Řím samozřejmě doufá, že
v bohatých zemích se zopakuje vývoj ze zemí chudších – totiž že zítra opět bude
dostatek kněží. Příliš nemyslí na to (Řím ani místní biskupové), co bude, jestliže se
zázrak nestane. Pak nastoupí tvrdá diskuze o kritériích připuštění ke svěcení (vzdělání,
životní forma, pohlaví), nebo – a to se zdá být pravděpodobnější a nežádoucí – pokus,
bez jakékoli vize s pomocí církevního práva zastavit vývoj v šedé zóně povede k pravému
opaku, totiž k prudkému rozšíření tohoto vývoje.
Na tomto místě bych chtěl vyslovit díky biskupu Stecherovi. Riskoval prorocké
slovo – bez přikrášlování, s pěknou porcí hněvu, přímými slovy, v nejlepším smyslu slova
bez-ohledů. Je to o to více nezvyklé, že proroci ve starém Izraeli nepocházeli z řad
nositelů úřadu, ale byli většinou povoláni Bohem z lidu. Proroci byli a jsou nepohodlní.
Nikdo jim nenaslouchá rád. Byli vždy vyháněni, uráženi, zesměšňováni, usmrcováni. A
přesto dále vedli izraelský lid na cestě k Bohu. Ostatně nejrychleji proroky zahubíte, když
je přijmete. Zda-li se to nestalo i biskupu Stecherovi, skrze mlčící kolegy a požadavky
církevního lidu? Proroci nepotřebují aplaus, ale obrácení, změnu a obnovu Božího lidu na
hlavu a údy.
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst
Organizace s negativním image to má těžké, má-li dobře pracovat a k tomu se i
obnovovat. Vedle toho, že se od ní odvrátí lidé zvenčí jí hrozí také vnitřní vypovězení ze
strany spolupracovníků.
Citliví hledající však, a počítám k nim i Güntera Nenninga, se nenechají
negativním obrazem zmýlit. Vidí za slabosti církve, dokonce jí přiznávají i právo na
chyby, svěřují jí i reformu, nesázejí však na její nepostradatelnost. A vskutku mají
křesťanské církve přes veškeré své slabosti silné stránky právě v těch oblastech, které
jsou ústřední pro dlouhodobý kulturní vývoj. Krátce řečeno, církve jsou daleko lepší než
jejich pověst.
A tak se přidávám k neskrývanému vánočnímu holdu církvi. Možná tím získám
některé pro svůj náhled na církev. Byli by to ti sympatizanti, kteří budou církev
3
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
„evangelizovat“ zvenčí (tak jako zmíněný Günter Nenning) Byli by to právě ti, kteří by
mohli posílit ofenzivní středové pole církve.
Povzbuzení ke svobodě
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že povzbuzují k pravé
svobodě a tak nás ochraňují před rostoucím útěkem od svobody.
Řekněme si to hned: zvláště v mé katolické církvi byla tato silná stránka dlouho
pohřbena. Svoboda nebyla v katalogu důležitých úkolů na předním místě. To se však po
II. vatikánském koncilu změnilo, a světová katolická církev dobře postupovala v započaté
cestě.
V dlouhodobém kulturním horizontu k tomu také byly vytvořeny dobré podmínky.
Svoboda ve smyslu řízení svého vlastního života je nám všem „svatá“. Přes to vlak
nejede. Nyní se však také množí ti, kdo od svobody prchají. Snaží se ulehčit si od
břemene svobody. Důvod je jednoduchý. Sólová, osamocená svoboda se sama
nevyrovná s přibývající nepřehledností světa. Přichází přetížení. Tady nacházejí uplatnění
uzavřené spirituální skupiny, guruové, sekty, vůdci, zejména napravo politického a
církevního křídla.
Církve by tu mohly převzít úlohu nového druhu. Touto úlohou je povzbuzení ke
svobodě díky ulehčení od břemene. Přetíženým lidem mohou církve poskytnout
osvědčené zkušenosti, normy jak se vyhnout zlému a příkladné autority, podle nichž
člověk může poměřovat vlastní svobodu.
Církve mohou mít tuto úlohu, protože vycházejí z toho, že Bůh si přeje
svobodného člověka. Což nebylo jeho největším rizikem, když část tvoření zavázal tak,
abychom si mohli sami utvářet náš život? Rozumím tomu, proč v Ježíšově podobenství o
talentech si špatně počíná ten, který zakopal životní talent svobody.
Psychické bezdomovectví
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že může působit jako protilék
na psychické bezdomovectví.
Ti, kdo nemají střechu nad hlavou to nemají lehké. Avšak co ti, kteří nemají
přístřeší pro duši?
Veškerý opravdový život vychází ze setkání, jak říká velký filosof Martin Buber.
Pro člověka skutečně není dobré, aby zůstával sám. K lidskému zrání sice patří snášet
určitou osamělost, která nás činí jedincem. V tomto ohledu i ti, kdo se navzájem milují,
zůstávají sami. Přesto však každý člověk potřebuje prostor, v němž zažívá stabilitu a
lásku; staří, dospělí, děti. Potřebujeme přístřeší pro duši. Jedna ze silných stránek
4
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
křesťanských církví spočívá v tom, že lidi spojují. Církev je společenství. A to ne ledajaké,
nýbrž společenství přesahující rodinu. Není důležitý životní stav, rasa, pohlaví. Kdo se k
tomuto společenství – pocházejícímu od Boha samého, jak o tom mluví Bible – připojí,
bude s ostatními sdílet hlubiny života. Jako dcery a synové Boží se stáváme navzájem
sestrami a bratry.
Nemohla by tato křesťanská síť být místem uzdravení pro ty, kdo jsou ohroženi
psychickým bezdomovectvím? Každou neděli je mnoho těch, kteří ve svém věřícím
společenství nacházejí přístřeší pro duši.
Solidarita
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že podporují v lidech
solidaritu.
A to v době, kdy potřebujeme vysokou míru solidarity, a současně nám dochází
zděděné zásoby. Avšak bez lidí, kteří mají vůli k solidaritě bychom nemohli dělat
demokratickou politiku většiny, které by neprodukovala stále více lidí neúspěšných
v moderní době - zchudlé rodiny s mnoha dětmi, dlouhodobě nezaměstnané, mládež bez
budoucnosti. Bez solidarity není budoucnosti ve spravedlnosti, míru a svobodě.
Nyní si lidé v naší zemi pro děti nepřejí nic jiného, než aby se naučily dělit. Víme
také, že solidarita je ctnost důležitá pro přežití. Přesto toto přání na dlouhé cestě k činu
někam zabloudilo. Bylo cestou udušeno mnohými obavami. Solidaritě brání zejména
strach o to, abychom v našem krátkém životě dosáhli optimálního štěstí bez utrpení.
Křesťanská víra hodná toho jména dodává sílu k solidární lásce. Uzdravuje naši
duši u jejích kořenů od hluboko zakořeněného strachu o přežití. Nepotřebujeme pak
životní styl křečovitého sebepotvrzování. Prosti strachu jsme svobodní k lásce. Je toto
příčinou toho, že v Rakousku se mapa náboženské sítě, farností, skupin a řádových
komunit kryje s místní mapou solidarity? Kdo má lidi s nadprůměrným citem pro
solidaritu, vyhledá nejlépe takovou náboženskou síť. Je příliš troufalé říci, že bez tohoto
církevního povzbuzování k solidaritě by naše země byla chladnější a chudší?
Odstraňování provincionalismu
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je odstranění provincionalismu.
My, Rakušané, jsme národem, který myslí a cítí velmi lokálně. Mnohým Ottakring
nebo Hütteldorf stačí. Mnozí se zachumlají do pohodlných malých světů a v nich se
hermeticky uzavřou. Horizonty jsou úzké. Děje se stále to samé. Je samozřejmě pravda,
že je dobré žít tady a teď. Ale žít jenom takhle? Nemyslet a nepociťovat smrt? Nebo
nemyslet na příští generace, jejichž životní šance pilně spotřebováváme?
5
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
Křesťanské církve, alespoň ta katolická, značně rozšiřují životní prostor a čas.
Zbavují vědomí provinciálnosti. Křesťan žije současně ve své základní obci a globálně ve
světové církvi. Je pochopitelné, že církve jsou pak po celém světě vedoucí silou v oblasti
rozvojové spolupráce. Mladý člověk, který si chce rozšířit obzory proto najde v církvi
optimální předpoklady a pomoc. A z toho také plyne, že opravdovému křesťanu nic neříká
nacionalismus plný strachu. Pro něho je vztahovým rámcem celý svět. Všichni jsme na
jedné lodi. A když někdo nosí lidskou tvář, je jedním z nás a nikoli odmítaným cizincem,
který ohrožuje naše bohatství.
Kdo žije s tím, že v jednom Bohu na jednom světě jsme všichni navzájem hluboce
spolu, je chráněn proti ztrátě solidarity, která ohrožuje mír. Možná právě proto jsou na
světě oblasti, jako ty křesťanské, nositeli naděje pro rozervaný, avšak stále ještě
existující svět.
Nechat nebesa otevřená
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že církve nám nechávají
nebesa otevřená.
Proč je to silnou stránkou, to ti, kdo jsou chyceni v moderním stylu života, rychle
pochopí. Dnes sice žijeme déle než naši předkové, vcelku však o dost kratčeji. Dříve žil
člověk čtyřicet let a navěky. Dnes žije jen devadesát let. Život jako poslední příležitost,
jak říká pedagožka a socioložka Marianne Gronnemeyer. Proto od této poslední
příležitosti očekáváme optimální štěstí bez utrpení. V kultuře mladých se proto říká:
„Chceme všechno a hned.“ Kdo toto hledá, musí být stále rychlejší. A to v práci, lásce,
zábavě. Řídí nás nedostatek času. A stále více se zahříváme a trpíme určitým druhem
biografického „vykolejení“. Náhle ztrácíme život, lásku, práci a smysl. Přibývá úniků do
alkoholu, ke drogám, do sekt, psychosomatických nemocí. A mnozí vidí jediné východisko
v sebevraždě.
Pro teologa je takový životní stav dobře pochopitelný. Věří, že v každém člověku
je určitá touha po nebi. Země je nám neustále o číslo menší. Stále chceme víc, než co
zrovna je. Účty jsou otevřené. Náboženské kultury touhu po nebi upokojily, když nabízejí
život pod otevřenými nebesy. Celý život byl koncipován jako cesta k nebi. Země byla
místem této cesty. To lidem hodně ulehčovalo, i když to, coby odkazování na onen svět,
mnohé i odrazovalo od snahy o změnu pozemských poměrů.
Není však dnes pro mnoho lidí nebe zavřené? Nehrozí nám osudové odkázání na
tento svět? A není život sice nepozorovaným, ale nakonec marným pokusem učinit nebe
na zemi?
6
Příspěvek ze sborníku Kirchenreform, Paul M. Zulehner a Andreas Heller (ed.), Vídeň 1998
Já naproti tomu se přimlouvám za starokřesťanskou kulturu, tedy život na této
zemi pod otevřenými nebesy. Jsem vděčný za to, že církve v této zemi nám nechávají
nebesa otevřená.
Prostor pro hledající
Křesťanské církve jsou lepší než jejich pověst. Mají silné stránky, které není možné zničit
ani notorickými slabinami. Jednou ze silných stránek je to, že je „plná Boha“. Je tu
prostor i pro hledající.
Jejich počet stoupá, protože přibývá i touhy. Obnova spirituality je megatrendem
pozdních devadesátých let. Je to jistě protest stále většího počtu lidí proti pusté
banalizaci lidí v naší kultuře. Člověk jako funkčně nahraditelná pracovní síla, kterou je
možno snadno propustit, jako vypočitatelná kupní síla, jako manipulovatelná, geneticky a
elektronicky řiditelná biomasa – je to ještě člověk? Nebo mají pravdu staré křesťanské
tradice s tím, že důstojnost člověka nepochází z toho, že je upotřebitelný, ale z toho, že
má vztah k Bohu? To zabraňuje každému zneužití a tím devalvaci lidí.
Je jasné, že poznání o této touze každého člověka po Bohu dnes ještě není jisté.
Spíše jsme Božími analfabety. Ale nějaká pomoc při čtení tu je. Například ze životní
zkušenosti je jasné, že totiž účty stále zůstávají otevřené, že stále chceme víc, než právě
je. Že nezměrná touha našeho srdce se neutiší ani v práci, ani v lásce, ani v zábavě. A to
ani tehdy, když v těchto oblastech žijeme rychleji a myslíme si, že rychle opakovaná
malá štěstí umlčí nezměrnou touhu. Mohla by tato zkušenost, že naše touha je větší než
to, co je, být Božím diskrétním způsobem jak se připomenout nám, kteří jsme na Boha
zapomněli?
7