Evangelík 48 - Farní sbor Českobratrské církve evangelické

Úterý
10:00 setkání maminek (1., 3. a příp. 5. úterý v měsíci)
17:00 konfirmandi
19:30 sbor. diakonie (1x za 2 měsíce)
20:00 třicátníci (1x měsíčně)
Středa 15:00 děti
19:00 mládež
Čtvrtek 15:00 senioři (1x měsíčně)
19:00 biblická hodina
Neděle 09:30 bohoslužby
souběžně nedělní škola pro děti
Zveme vás na bohoslužby v adventním a vánočním období
21. 12. 4. neděle adventní
09:30 bohoslužby s vánočním zvěstováním (divadlem) dětí
16:00 divadlo, tentokrát O strašlivém nenasytovi
24. 12. Štědrý den
15:00 odpolední bohoslužby
25. 12. Boží hod vánoční
09:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně
26. 12. svátek mučedníka Štěpána
09:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně
1. 1. 2015 Nový rok
10:00 bohoslužby
Milé sestry, milí bratři,
milí přátelé,
jsme rádi, že vám střešovický sbor, lidé, kteří jej
tvoří, i to, co se v něm děje, leží na srdci.
Děkujeme za pomoc, podporu,
za vaše modlitby.
Přejeme vám od Pána Boha radost a pokoj,
požehnané vánoce i dny další.
staršovstvo
střešovického sboru
Zveme na setkání, modlitby a bohoslužby v kostele během setkání
Taizé 29. 12. – 2. 1. Více najdete ve zvláštním článku.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
e
va
n
g
e
l
í
K
48
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
KontaK t y . . . . . . . . .
.................
.
.
.
.
.
. . . . . . . .
. Hospodin
. . . je .blízko
. všem,
. .
. kteří
. .volají. k.němu.
. . .
. Žalm
. .145,18a
. . . . .
. . . . . . . .
v Praze 6–Střešovicích
Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6
FARNÍ SBOR
ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE
EVANGELICKÉ
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Sborový program . . . . . . .
......................
Koncerty po Novém roce
6. 1. 2015 v 18:00 Tříkrálový koncert ZUŠ Jana Hanuše. Výtěžek
z dobrovolného vstupného bude věnován sdružení Víra a světlo.
1. 2. 2015 19:30 koncert Romale Camerata s Václavem Hudečkem
Farní sbor Českobratrské církve evangelické
v Praze 6-Střešovicích
Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6
Telefon fary a faráře Pavla Pokorného: 224 312 107
farářky Lenky Ridzoňové: 222 361 121, 605 081 279
kurátora Tomáše Fendrycha: 725 594 400
e-mail sboru: [email protected]
sborová internetová adresa: http://evangelik.cz/
Osobní setkání a úřední záležitosti
po telefonické domluvě
biblicKá úvaha . . . . . . . . . .
......................
Advent a deset velbloudů
Horko, poušť, dlouhá cesta. Únava. Deset naložených velbloudů.
Mám ráda ten příběh, jak Abraham poslal svého služebníka, aby
v daleké zemi našel nevěstu pro jeho syna. Služebník vyrazil a čím
byl blíž k městu, tím si byl méně jist. Jak mám poznat tu pravou
dívku? Pane Bože... povzdechl si. Vtom mu to došlo. Není tady na
poušti sám. Pane Bože, pomoz mi! Takhle nějak se rodí modlitba.
Jako povzdech v nouzi.
Odpověď přišla. U studny se objevila Rebeka a nabídla muži vodu.
I pro jeho velbloudy. Domluvili se, že bude ochotna vydat se za
Izákem a stát se jeho ženou. Rodiče taky souhlasili. Služebník ještě
poděkoval Pánu Bohu za pomoc. (1. Mojžíšova 24)
Možná nás taky tíží nejistota, co přicházející dny a měsíce přinesou.
Jak to bude se mnou? Budu zdráv? Najdu partnera? Nepřijdu
o práci? Je moje dítě v pořádku? Zvládnu se postarat o svou rodinu?
Vystačím s penězi? Kdo mě zvedne, když upadnu? Jak se bude
vyvíjet situace ve světě?
Jdeme pouští, naše obavy na nás leží jako náklad na velbloudu.
A my si vzdychneme: Pane Bože... Tak začíná modlitba. Adventní
modlitba. Pane Bože, prosím, přijď mi vstříc. Dej mi napít vody naděje, dej mi jistotu, že jsi s námi. Pošli nám anděla. Děkujeme.
Lenka Ridzoňová
vánoční pobožnoSt . . . . . .
......................
Napéct cukroví, připravit dárky, ozdobit stromeček. Poslouchat koledy. Napsat vánoční přání... Mohli bychom pokračovat, co všechno
k vánocům patří. Co dělá vánoční atmosféru nebo co se očekává
a my to máme stihnout.
O vánocích chceme taky slyšet nebo číst vánoční evangelium, modlit
se, zpívat. Někteří se setkáme společně v kostele. Někdy ale do
kostela jít nemůžeme.
Nebo chceme začít pobožností Štědrý večer a nejsme si jisti,
kde Bibli otevřít, vlastní slova a věty se nám formulují těžko.
Proto je zde návrh, jak doma vánoční pobožnost udělat.
Úvodní verš:
Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi,
kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. (Izajáš 9,1)
Modlitba:
Pane Bože, jsou vánoce. Děkujeme za světlo a radost. Jsi nám blízko.
I letos. I tady u nás doma. Jsi s námi, když je nám dobře, nic nám
neschází, když kolem sebe máme blízké lidi. A jsi s námi, i když jsme
smutní, sami, něco nám chybí. Ty jsi poznal nedostatek, samotu,
ty jsi žil s přáteli i mezi nepřáteli. Není ti cizí situace nikoho z nás.
Děkujeme za lidi blízké, rodinu, přátele. Za bratry a sestry ze sboru.
Za naše sousedy.
Pane Bože, taky se radujeme z dárků, které dostáváme. Děkujeme
za všechny, kdo nás mají rádi. Děkujeme, že sami můžeme někomu
udělat radost.
Pane Bože, teď o vánocích myslíme taky na to, komu jsme ublížili.
Je nám to líto. Pomoz nám usmířit se. Odpusť nám viny. A těm, kteří
ublížili nám, bychom chtěli odpustit my.
Prosíme, buď s námi. Prosím, buď se mnou. Prosím, ať se tvoje světlo
rozsvítí i ve mně. Děkuji. Amen.
Čteme z Lukášova evangelia (Lk 2,1–20)
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl
po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis
se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat,
každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která
mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny
a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej
do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod
střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva
Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl
jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro
všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských
zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi
pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich
odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme
se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli
nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Přímluvná modlitba:
Milý Pane Bože,
Pán Ježíš se narodil jako malé dítě. Bůh tak přišel na
náš svět. Mezi obyčejné lidi, do chudoby. Děkujeme
za to. Ty, Pane Bože, víš, jak je nám někdy smutno, jak
si připadáme sami. Prosíme, potěš nás. Prosíme, rozsviť vánoční světlo a radost taky u nás. Tady doma
i v nás vevnitř. Ty víš, z čeho máme strach, obavy...
Prosíme tě za naše blízké.
Myslíme na ty, s kterými jsme o vánocích někdy bývali
a kteří už zemřeli nebo vyrostli a odstěhovali se...
Myslíme na naše...
Myslíme na ty, kdo jsou nemocní, v nemocnici, na lidi,
kteří žijí ve válce, prosíme za uprchlíky.
Prosíme za ty, kdo mají strach.
Myslíme na lidi, co nemají jídlo nebo vodu. Prosíme
za děti v dětských domovech a staré lidi v domovech
důchodců. Prosíme za lidi ve vězení.
Prosíme o mír ve světě, prosíme o smíření a porozumění. Prosíme, aby ti, kdo se chystají někoho zabít,
se zastavili a zamysleli.
Prosíme za rodiny, kde si spolu nerozumějí. Prosíme,
obnovuj lásku mezi lidmi.
Prosíme, ať všichni zakusí takovou radost jako měli ti,
kdo se sešli u Ježíšových jesliček v Betlémě.
V tichosti myslíme na... Otče náš, který jsi v nebesích...
Amen.
Na začátku, na konci a mezi modlitbou a čtením můžeme zpívat vánoční písně z Evangelického zpěvníku.
Např.: Narodil se Kristus Pán (281), Když se Pán Ježíš
narodil (306), Ach, co je krásy (305), Ó ty radostný
čase vánoční (299), Slyš, jaká to libá píseň (297).
S dětmi můžeme pobožnost spojit s prohlížením
vánočních obrázků nebo jesliček, máme-li je doma.
Nebo mohou vánoční scénu děti sehrát jak divadlo
nebo pantomimu.
Náměty na štědrovečerní pobožnost s dětmi najdete
taky v příručce pro nedělní školu, která je i na internetové stránce http://katecheze.evangnet.cz/katecheticke-pripravy/narozeni-jezise-klaneni-pastyru-domaci
-poboznost-pro-rodice-deti
Lenka Ridzoňová
600. výročí obnoveného
vySluhování (přijímání)
podobojí vzpomínka i inspirace . .
.................
Dne 12. 10. 2014 se hned na několika místech v centru Prahy konala slavnost 600. výročí obnoveného
vysluhování (přijímání) podobojí v českých zemích.
Oslavy proběhly v režii Pražského seniorátu naší
církve; předsedou přípravné skupiny pro oslavy byl
senior Pražského seniorátu bratr Roman Mazur.
Dopoledne se konaly v Betlémské kapli od 10 hodin
slavnostní ekumenické bohoslužby podle upravené liturgie naší církve (přímý přenos odvysílala Česká televize). Bohoslužby vedli Roman Mazur, Pavel Černý
z Církve bratrské a David Tonzar z Církve československé husitské. Hudební doprovod obstaral pěvecký
sbor pod vedením Ladislava Moravetze, celocírkevního kantora naší církve, a skupina Spirituál kvintet.
V kázání bratra Mazura jsme slyšeli mj. i tato slova:
„Jde-li o to, aby byly v každé době správně vyřizovány
Boží vzkazy a konány svátosti, nelze uhýbat, i kdyby
šlo o majetek, zdraví nebo dokonce život.“ Sbírka po
bohoslužbách byla věnována na práci střediska Diakonie Vsetín v sociálně vyloučených lokalitách.
Odpoledne se pak na různých místech Prahy (Ovocný
trh, Dominikánský klášter v Jilské ulici, kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, kostel Martin ve zdi
v Martinské ulici, kostel sv. Michala v Jirchářích, Evangelická teologická fakulta UK v Černé ulici) odehrál
rozličný a velmi bohatý program (koncerty, divadelní
představení, přednášky, panelové diskuse, ekumenické
bohoslužby slova, komentovaná procházka „husitskou
Prahou“, hra pro děti, kreativní dílny pro děti, výstava
obrazů). Nezřídka si účastníci byli nuceni vybrat, kterému programu dají přednost, přestože by raději byli
na dvou či třech místech současně.
Co evangelíci vlastně slavili? Co si připomínali?
Mělo to smysl?
Na podzim roku 1414 se v několika pražských kostelích, které byly pod vlivem reformního hnutí, vede-
ného Janem Husem (v té době byl již Jan Hus v Kostnici), obnovilo
vysluhování podobojí. Stalo se tak po necelých 200 letech díky
Jakoubku ze Stříbra a jeho spolupracovníkům například u Martina
ve zdi, sv. Michala, sv. Mikuláše a v Betlémské kapli. Požadavek, aby
při křesťanském eucharistickém rituálu bylo všem, nejenom kněžím,
podáváno s chlebem rovněž víno, se stal klíčovým symbolem i motorem husitství. Jako v ústředním symbolu se v něm sběhly všechny
nejdůležitější motivy reformního hnutí: „Kristova blízkost všem, kdo
se mu s důvěrou svěřují; očekávání brzkého druhého Kristova příchodu; návrat k prostotě původního biblického křesťanství; nespokojenost se stavem tehdejší „křesťanské“ společnosti; odmítnutí
zneužívání autority církve k obohacování a získávání moci; pokus
o odstranění „kastování“ kleriků a laiků, bohatých a chudých.“
(Zdroj: oficiální brožura vydaná k oslavám podobojí)
Na stránkách evangelického časopisu Český bratr, který vydává naše
církev, v článku s názvem Žít podle zákona Kristova – 600. výročí podobojí pak mj. čteme tato slova ThDr. Pavla Keřkovského z katedry
teologické etiky Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy:
„Příčinou obnovení vysluhování kalicha byla snaha po poslušnosti
Kristova slova. Rok 1414 byl vyvrcholením zápasu nejméně dvou desetiletí o nápravu života církve. Čeští reformátoři chtěli jinak strukturovat církev a vlastně i celou tehdejší společnost. Usilovali o to, aby
lidé žili podle zákona Kristova... Iniciátory byli univerzitní vzdělanci
v Praze. Ti byli krizí církve znepokojeni. Nezapomeňme, že od poloviny 14. století mnozí univerzitní učenci a biskupové po celé Evropě
usilovali o nápravu církve koncilními nařízeními a tresty pro tzv. nepravověrné (Kostnice, Basilej). Čeští reformátoři šli opačným směrem, usilovali o nápravu poměrů zdola a sem náleželo i uznání
důstojnosti laiků. Proto se stal kalich symbolem laické důstojnosti
náboženské i společenské. Středověká společnost fungovala díky
rozvinutému právnímu systému církevnímu, zemskému i městskému.
Lidé žili v přísně hierarchizované společenské struktuře a nikdo nesměl opustit svůj stav. Vládl pevný řád křesťanské asymetrické spravedlnosti. Teologičtí učenci hledali pravdu, pravdu Kristovu, která se
stala rozhodující autoritou, jak vyhlásil bakalář teologie Jan Hus ve
svém ,Odvolání ke Kristu’. Právě v Praze se zrodilo přesvědčení, že
věroučnou úroveň laického živlu nemá hlídat nějaký úřad; směrodatným se má stát zákon Kristův. Veškeré církevní učení má být v souladu se slovy tohoto mistra, jinak není pravdivé a přestává být
autoritou. Skutečně nezůstalo jen u požadavku vysluhování podobojí. Hus vyzval těsně před svou smrtí dopisem svého nástupce
v Betlémské kapli, kazatele Havla, k neposlušnosti zákona vydaného
koncilem týden předtím, který vysluhování kalicha pro laiky zakazoval. Hus tím vlastně vyzýval i k občanské neposlušnosti, protože
žádal Havla o neposlušnost, i kdyby kvůli tomu měl snášet nějaké
utrpení. Hus byl přesvědčen, že nařízení a zákony, které odporují
zákonu Kristovu, se nemají poslouchat. V tomto duchu pokračovali
Husovi následovníci vyhlášením Čtyř pražských článků (1420). Společensky nejdůležitějším článkem byl ten, který požadoval, aby za
stejný přečin byl všem vyměřen stejný trest podle jednoho zákona,
protože všichni mají stejnou důstojnost. Spravedlnost se měla stát
symetrickou, stejnou pro všechny.“
( Zdroj: http://www.ceskybratr.cz/archives/5611)
Někteří evangelíci nahlíželi na celou slavnost skepticky a rezervovaně.
Osobně jsem však byl a i dnes jsem přesvědčen, že dělají-li se věci
dobře (s nasazením, ale i s jistou nezbytnou mírou „profesionality“)
a (jedním dechem současně dodávám) se vší pokorou, nikoliv na odiv,
a zejména s neutuchajícími prosbami o Boží požehnání (tento popis
je vlastně mým obecně platným životním vyznáním), mají i slavnosti
tohoto typu v životě církve své místo a svůj smysl. Mnozí z těch, kteří
se celodenního bohatého programu účastnili, mohli konstatovat, že
slavnost byla velmi důstojnou připomínkou shora popsaných historických událostí, a byli rádi, že mohli při tom být.
Děkujme našemu Pánu Ježíši Kristu za všechny jeho věrné a oddané
služebníky. Nezůstávejme však pouze u vzpomínání (byť vděčného).
Nechme se inspirovat. Dotazujme se, jak se mohou události, které
se odehrály v dávné minulosti, promítnout do našich životů. Nepochybně mnohé z nás napadnou obecnější témata jako rovnost všech
lidí bez rozdílu, úloha věřících křesťanů ve společnosti, ekumenické
smíření a některá další. Pokud jde o všední životy každého z nás, je
to pak důraz na život dle zákona Kristova
v poslušnosti slova Božího.
Využijme výročí, které jsme společně oslavili, také
k tomu, abychom si znovu (a možná hlouběji) uvědomili, co pro nás svátost (slavení) večeře Páně znamená.
Připomínejme si, že kdykoliv jíme chléb a pijeme
kalich, zvěstujeme smrt Páně, dokud on nepřijde
(1Kor 11,26).
Uvědomujme si, že nedílnou součástí slavení večeře
Páně je zcela v souladu s Božím Slovem vyznání vin
(aniž by tím radostné stolování s naším Pánem ustupovalo do pozadí). V 1Kor 11,28 čteme tato slova:
„Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí
a z tohoto kalicha pije.“ Při zpovědi v pokoře před
svatým Bohem myslíme na svá provinění, vyznáváme svůj hřích (každý sám za sebe, přestože se
tak děje v rámci tzv. všeobecné zpovědi). Věříme
v Kristovu smírčí oběť jako projev Boží lásky k lidem
a na tuto lásku odpovídáme (každý sám za sebe) pokáním, vyznáním touhy po novém životě a odpuštěním našim bližním. Mezi člověkem a Bohem se pak
po vyznání vin děje událost odpuštění vin.
Znovu a znovu dobrořečme Bohu. Jako ti, kteří své
životy svěřili do rukou Pána Ježíše Krista, vyznávejme,
že náš život je plný dobrých Božích darů. „Dobrořeč,
má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému
jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej
na žádné jeho dobrodiní. On ti odpouští všechny
nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje
ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím
a slitováním“. (Ž 103,1–4)
Lukáš Kuboň, fotografie Benjamin Skála
martin ve zdi
.........
......................
oSS listopad 2014 . . . . . . . . . . . .
......................
U příležitosti výročí vysluhování podobojí vydalo
nakladatelství Eman pro Pražský seniorát ČCE
publikaci s názvem Pijte z něho všichni/Kostel
u sv. Martina ve zdi a víra v něm.
Editor Mikuláš Vymětal sestavil obsáhlý sborník
přinášející informace z dějin kostela, ve kterém
byla roku 1414 znovu vysluhována večeře Páně podobojí i pro laiky.
Obrázky z historie starší (do 1784) i novější (do 1957) přinášejí
Martin Wernisch a Mikuláš Vymětal.
O historických, teologických a liturgických souvislostech a rozměrech
večeře Páně pojednávají ve svých příspěvcích Dušan Coufal, Pavel
Hradílek, Pavel Filipi, Pavel Keřkovský a Jan Štefan.
Část sborníku je věnována také architektuře kostela a heraldické
výzdobě, místním varhanám a svědectví starých kronik a legend.
V kapitole „Co u Martina zaznívalo“ jsou ve sborníku zachyceny
promluvy a kázání Gustava A. Molnára z roku 1921, Josefa Křenka
z roku 1939, Slavomila C. Daňka z roku 1944, Jana Hellera z roku
1992 a Jakuba Orta z letošního roku, neboť ústředním bodem bohoslužeb je kázání Božího slova. Tento moment se také výrazně odráží ve vzpomínkách pamětníků, někdy veselých, jindy vážnějších,
i v příspěvcích popisujících současný kostelní život.
Součástí knihy je černobílá i barevná obrazová příloha.
Sborník přináší svědectví o dobách minulých, o zápasech, prohrách
a vítězstvích, o hodnotách, které zůstávají a stále oslovují, i o tom,
co odnesl čas. Svatomartinský kostel je svědek, který stále žije
a promlouvá.
Milí bratři a milé sestry, drazí přátelé,
tento měsíc je památný. Před 25 lety jste získali zpět svoji svobodu
a nezávislost! Jistě to byla pro vás velká a šťastná událost. My jsme
o ní slyšeli pouze z dálky, avšak cítili jsme s vámi jisté propojení.
Také jsme pocítili štěstí a vděk.
Naše země byla před 70 lety osvobozena po „pouhých“ čtyřech
letech nesvobody. Mnoho starších lidí při vzpomínce na to cítí velký
vděk. O kolik větší musel být váš vděk po 40 letech.
Od listopadu ’89 se spousta věcí změnila. Získali jste nové možnosti
v každodenním životě, v cestování i v praktikování víry v Boha.
Poznali jste, co je to prosperita. Získali jste zodpovědnost za vlastní
svobodu a za věci, které dříve dělal automaticky stát.
O vašich radostech i starostech slýcháme každý rok na našich
setkáních. Jsme rádi, že spolu oboje můžeme sdílet a navzájem se
podporovat. A tak je to již po 30 let.
Do budoucna vám přejeme mnoho štěstí, pokoje a moudrosti.
Vyprošujeme vám požehnání a Boží pomoc.
P.S. Věděli jste, že...
...není známo přesné datum, kdy došlo poprvé k obnovenému
přijímání kalicha?
...není zcela průkazné, zda to bylo právě ve svatomartinském
kostele?
...zde byl používán stůl Páně, jehož část byla vyrobena z jaspisu?
...oltář zdobil Škrétův obraz sv. Martina, který je dnes umístěn
v Národní galerii?
...v padesátých letech 20. století se studentské bohoslužby
konaly v neděli v 8.30?
Patrik Pospíšil
Za sbor Paaskerk: Albert Rosema, předseda
Henk Vissher, sekretář
rozhovor o budoucnoSti
našeho Sboru a naší círKve
pokračování
...............
......................
Správně jsem měl použít nadpis dopisu od Synodní rady: „Pokračování rozhovoru o samofinancování církve“, který jsme dostali v září,
abychom se vyjádřili k další variantě grafů, procent a čísel. Už od
loňska se naše církev zabývá odvážným pohledem do daleké budoucnosti třiceti let a láme si hlavu, jak skloubit dohromady dva projekty, které právě startují: první spočívá v tom, že nám stát příštích
dvacet let přestane postupně platit naše kazatele, a druhý znamená,
že jsme podpisem dohody se státem získali nárok na třicetiletou pětasedmdesátimilionovou roční rentu. Nepřijde vám zvláštní dnes,
když už plnění smlouvy probíhá, obě věci tak moc míchat dohromady? Nehrozí nám nová forma závislosti? Nehrozí nám, že poté,
co se uvolníme z náruče státu, se uvelebíme v jiné, tentokrát náruči
financí? Už před dvaceti lety, v roce 1993, prohlásil 28. synod, že
závislost církve na státním rozpočtu je neudržitelná. Teprve až za
oněch třicet let obdržíme poslední restituční korunu, bude toto usnesení, staré 50 let, konečně splněno. Jak to s námi za těch třicet let
bude? Modely budoucnosti, které jsou nám postupně předkládány,
se snaží pomocí státních financí především co nejlépe zajistit, aby
všechny naše sbory mohly mít kvalifikované kazatele. Ty modely však
staví proti sobě v jakési soutěži o dělbu budoucích financí náklady
na platy kazatelů a náklady na službu církve, když tímto velmi obecným vyjádřením nahradíme dosti vágní pojem „diakonické a rozvojové projekty“.
Jaké to bude v našem sboru za třicet let?
Například takto: Na 25 let starém severním křídle kostela začíná
opadávat omítka. Na opravu nejsou finance. Křídlo je zamčené, nedaří se sehnat nájemce. Sbor – asi dvacet lidí – se v zimě schází
k bohoslužbám ve sborové místnosti.
Nebo takto: V kostele pokaždé docela plno, kupa dětí, budovy
v dobrém stavu, vše jako dnes; sbor a jeho členové se profesionálně
podílejí na aktivitách, které před třiceti lety nebyly v jeho silách, jako
je církevní vzdělávací zařízení od školky až po dospělé (nezaměstnaní, nepřizpůsobiví, vězni...) a třeba domov pro staré lidi. Projekty
mají samostatný statut a střešovický sbor je jejich iniciátorem, patronem, zřizovatelem, využil přitom financí z restitučních náhrad.
Kdo ví?
Synodní rada se nás ptá, jaký bude podíl restitučních náhrad, které
budou použity pro diakonické a rozvojové projekty, a to v odstupňování 15, 20 a 25 % z jejich celkového objemu. Odpověděli jsme,
že 15 %, protože žádné takové projekty zatím nemáme. Nemáme
pro ně ani pravidla.
Synodní rada se nás dále ptá, jestli mají být v budoucích třiceti letech odvody do personálního fondu (na platy kazatelů) zvyšovány
rychleji, nebo pomaleji. Odpověděli jsme, že rychleji, protože patříme
k několika málo sborům, které deklarují schopnost přejít na samofinancování již dnes.
Rozhovor tedy pokračuje. Rádi bychom (staršovstvo a finanční komise) do něj opět zapojili co nejvíce lidí ze sboru. Výsledky a náměty
chceme opět odeslat na církevní ústředí a doplnit tak naše odpovědi
na předchozí dotazy. Dle názoru členů staršovstva a finanční komise
má církev prostředky získané restitucí věnovat především k zachování a udržení hmotných i nehmotných hodnot, které již spravuje.
Klade se důraz na vytváření nových projektů přímo ve sborech, ale
mělo by se také uvažovat o tom, zda a jak by finanční podpora pomohla rozvinout to, co už se děje. Tyto prvky v rozhovoru k samofinancování zatím postrádáme. Chtěli bychom se zabývat také
otázkou konkrétního projevu solidarity (partnerství, patronát?) našeho sboru s jiným, existenčně slabším sborem z našeho seniorátu
nebo odjinud.
Chtěli bychom, aby byl náš sbor platný svému okolí i svým členům
a aby se právě toto stalo jeho dlouhodobou prioritou. Náměty, na
kterých se na staršovstvu shodneme, nabídneme celému sboru a na
začátku roku uspořádáme sborovou besedu. Závěry z besedy odešleme jako stanovisko sboru synodní radě a seniorátnímu výboru.
Nemusíte však čekat na staršovstvo: pokud máte dotazy, náměty,
nápady ohledně budoucích aktivit ve sboru nebo vám něco ve sboru
chybí, oslovte při nedělní kávě kohokoli z členů staršovstva.
Tomáš Fendrych, kurátor
Sociální fond
.........
......................
Sociální fond (SF) zřídil náš sbor rozhodnutím sborového shromáždění a slouží finanční podpoře zejména členů našeho farního sboru
v obtížné sociální situaci; může se však jednat i o jiného člověka
v nouzi. O poskytnutí podpory rozhoduje pětičlenná správní rada,
která se schází dle potřeby. Její předsedkyní je Jana Plíšková, členy
jsou Lydie Roskovcová, Martin Fendrych, Pavel Kočnar a Pavel
Pokorný. S návrhem vhodného příjemce této podpory se mohou čle-
nové sboru obrátit na kteréhokoli člena správní rady.
SF má zvláštní účet č. 2500653381/2010. Příjmy SF
tvoří jednak část z přebytku sborového hospodaření,
určená sborovým shromážděním v aktuálním roce,
jednak dary individuálních dárců. Správní rada informuje o své činnosti staršovstvo (které je vázáno
mlčenlivostí) a rámcově (bez uvedení jmen příjemců)
i sborové shromáždění.
Střešovičtí mladí . .
.................
Mládež se na faře setkává každou středu v sedm
hodin večer a setkání má několik částí. Nejprve se
společně zamýšlíme a rozprávíme nad biblickými
texty a tématy. Na loňský cyklus o modlitbě v Bibli
navázaly biblické ženy, s nimiž se postupně seznamujeme za pomoci knihy Milana Balabána. O přípravu
biblických programů se mezi sebou dělíme. Diskuse
bývají živé a někdy je třeba jejich rozlet zastavit pozváním na večeři, k níž každý přináší, co dům nebo
večerka na rohu nabízí. Úředně poslední, ve skutečnosti předposlední program bývá rozmanitý podle
zájmů a zážitků toho, kdo jej zrovna připravuje.
Někdy posloucháme vyprávění nad fotkami z cest,
jindy přednášku hosta, hrajeme hry nebo třeba vyrábíme brože. Rádi zpíváme, podle nadání aktuálních
účastníků s kytarou, klavírem, někdy i basou. Neoficiálním a dobrovolným třetím programem družně
a s veselím zakončujeme v Andělce, kde už s „kostelovými děcky“ – jak jsme se vžili – počítají.
V posledním roce se naše řady obměnily. Některé
z nás už povolal „dospělý“ život. Diskuse zasloužilců,
kteří si ještě dovolují považovat se za mládež, odlehčila rozverná mladá krev dvou nedávných konfirmací.
Bývá nás kolem tuctu, pokaždé v trochu jiném složení. Máme radost, že se naše setkávání neomezuje
jen na pravidelné středy – množství vedoucích na letních táborech pomalu dosahuje počtu svěřených dětí.
A v prosinci již podruhé strávíme společný víkend na
faře v Kutné Hoře.
Michael Pfann
taizé v praze
.........
......................
Náš sbor bude hostit mladé, kteří přijedou na
Evropské setkání pořádané komunitou Taizé v Praze
(29. 12. 2014 – 2. 1. 2015)
Na konci tohoto roku přijedou do Prahy tisíce mladých ze všech zemí
Evropy. Nebude to jen další příval turistů. Tito mladí přijedou do Prahy
jako poutníci míru, aby se spolu setkali a aby se setkali s těmi, kteří
jsou největším bohatstvím tohoto krásného města – s jeho obyvateli.
Pozvala je komunita bratří z Taizé ve spolupráci s Ekumenickou radou
církví v ČR. Komunitu Taizé založil bratr Roger, který celý svůj život zasvětil budování cest smíření. Bratři organizují setkání mladých – a to
jak u „sebe doma“, v burgundské vesničce Taizé, tak silvestrovská
setkání ve velkých evropských městech. Lisabon, Paříž, Varšava,
Brusel, Řím, Berlín, to jsou jen některá z hlavních měst našeho kontinentu, v nichž už takové setkání proběhlo. Také v Praze se už jednou,
v památném roce 1990, Evropské setkání konalo a zanechalo v paměti mnohých trvalou stopu. Zúčastnilo se tenkrát 80.000 mladých.
Na letošním v pořadí již 37. setkání, se očekává až 25.000 osob.
Bratři mají zkušenosti i nápady, ale není jich tolik, aby mohli takové
setkání zorganizovat bez pomoci dalších – zejména místních. Vedení
města Prahy poskytlo prostory pro přípravný tým čítající 16 dobrovolníků a 9 bratrů (Kafkův dům poblíž Staroměstského náměstí),
představitelé pražských církví otevírají dokořán dveře kostelů a sálů.
Umělci pomáhají s přípravou vizuální podoby setkání (dekorace na
výstavišti se budou inspirovat básníkem a grafikem Bohuslavem
Reynkem). Ve všech čtvrtích Prahy, v okolních městech a vesnicích se
formují místní přípravné skupiny. Obyvatelé vyjadřují svou ochotu
přijmout mladé lidi ve svém domově, aby nemuseli spát ve školách.
Jak bude setkání probíhat:
Mladí přijedou 29. 12. během dne. Pro přijetí návštěvníka stačí mít
doma 2 m2 – přiveze si spací pytel a karimatku. Důležité ale je, aby
v místě přespání bylo teplo. Od hostitele se nečeká mnoho – ráno
s hosty posnídá a nasměruje je do kostela, ve kterém bude probíhat
ranní program. Evangelický sbor ve Střešovicích je jedním z míst, kde
se budou mladí lidé setkávat, tj. modlit se, zpívat a sdílet ve skupinkách. Před polednem se odeberou do různých kostelů v centru
Prahy, kde budou probíhat polední modlitby a odpolední workshopy
na kulturní, duchovní a sociální témata. Ke všem programům jsou
zváni nejen hostitelé, ale všichni, kdo se budou chtít zúčastnit (na
jídlo je ale potřeba objednat si předem stravenky). Večerní program
bude zároveň na výstavišti v Letňanech a v katedrále sv. Víta. Mladí
tam dostanou večeři a poté se všichni zúčastní večerní modlitby.
Do místa ubytování přijedou večer kolem 22. hodiny.
Trošku jiný bude program 31.12. – večer od 23 hodin se bude
v našem kostele konat modlitba za mír pro ty mladé, kteří se zde
budou již několik dní scházet. Poté se uskuteční festival národů, pod
kterým si můžeme představit různé scénky, písničky a hry ze zemí,
odkud mladí lidé přijedou. Končit se bude nejpozději ve 2 hodiny
ráno. Na Nový rok bude v našem kostele novoroční bohoslužba
slova (v 10.00), na kterou jsou zváni všichni členové sboru i hosté.
Poté se mladí odeberou do svých hostitelských rodin na oběd.
Jak se můžete do Evropského setkání mladých zapojit i vy:
- přijmout u sebe návštěvníky – stále schází 11.000 míst! Prosím
přihlaste se na přihlašovacím formuláři, který je součástí letáku:
„Cesty důvěry”;
- zúčastnit se přípravných schůzek v našem sboru (vede Lenka Ridzoňová) a setkání hostitelských rodin (pravděpodobně v týdnu po
14. 12.), spojeného s modlitbou Taizé;
- připravit malé občerstvení na 29. 12. – mladí lidé budou přijíždět
od rána zcela pravděpodobně do podvečera a jistě nepohrdnou
teplým čajem či kávou a něčím k zakousnutí;
- připravit malé občerstvení na večer 31. 12. – od večeře do modlitby míru uplyne již spousta času a mladí jistě ocení něco malého
na zahnání největšího hladu;
- pozvat mladé na sváteční oběd 1. 1. – platí i pro ty, kteří nemohou
u sebe nikoho přijmout na noc. Předpokládá se, že se nepodaří najít
hostitelské rodiny pro všechny nebo že některé rodiny nebudou moci
pozvat své hosty na oběd. Těmto mladým můžete právě vy zpříjemnit
nový rok – prosím přihlaste se na přihlašovacím formuláři, který je
součástí letáku: „Cesty důvěry”;
- zúčastnit se modliteb (poledních či večerních) a workshopů po celé
Praze.
A na závěr poselství od bratrů z Taizé: „Můžeme ujistit všechny, kteří
vyjdou vstříc mladým, hledajícím přátelství a naději, že budou stejně
štědře obdarováni, neboť přátelství, naděje a důvěra rostou, když se
o ně dělíme.“
Jana Škubalová
Pro více informací:
ČCE Střešovice: Lenka Ridzoňová
Přípravný tým setkání: www.taizepraha.cz / [email protected],
www.facebook.com/TaizePraha2014
Komunita Taizé: www.taize.fr/cs
bohoSlužby
v roztoKách
.....
.................
Žijeme v Roztokách a postupem času zjišťujeme, že
evangelíků zde s námi žije více (nyní víme asi o deseti
rodinách). Někteří z nich jsou naši blízcí přátelé,
o někom víme jen z doslechu. Jedná se převážně
o členy sborů v Dejvicích, Střešovicích, Libčicích
a Strašnicích. A tak vznikla myšlenka, přání, vytvořit
v Roztokách pro lidi z ČCE a jejich sympatizanty společenství. Uvažovalo se o různých formách, například
doma po rodinách se společným programem (podobně jako třicátníci nebo mládež); nakonec jsme ale
dospěli k té nejpřirozenější formě setkání křesťanů,
k bohoslužbě. Morální podporu i příslib vedení bohoslužby máme od farářů z domovských sborů. A tak
se 21. září 2014 uskutečnily v Roztokách v 21. století
historicky první standardní nedělní evangelické bohoslužby. Je-li nám známo, stalo se tak asi po 35leté
pauze, před níž byla v Roztokách de jure kazatelská
stanice libčického sboru. Bohoslužby se konaly zatím
třikrát; první dvoje měly účast zhruba 35 lidí. Na třetích bohoslužbách se nás sešlo, díky evangelickým
pozounistům ze skupiny Consonare, mnohem více.
Pro děti míváme připravenu nedělní školu a po skončení bohoslužeb se ještě dlouho povídá u kafe, čaje
a dobrých koláčů. Prostě tak, jak to u evangelíků
chodí. Bohoslužby se konají v prostorách sdružení
Roztoč, za městskou knihovnou, asi 50 metrů od
městského úřadu, jedenkrát za měsíc v neděli
v 10.30 hodin.
Po třech setkáních je těžké odhadovat, jak životaschopná naše idea bude, ale již teď máme velikou
radost z toho, co se zatím vydařilo, a věříme, že s Boží
pomocí budeme pokračovat. Všichni jsou do Roztok
srdečně zváni. Těšíme se na setkání.
Následující bohoslužby budou 24. prosince
v 15 hodin.
Eva Smolíková a Jitka Čechová
fotogalerie . . . . . . .
.................
Bohoslužby v Roztokách
Noc s Lutherem
Konfirmace
Přitloukání Lutherových tezí
V Chotěboři jsme si povídali, hráli, vařili a dobře jedli...
noc S lutherem . . . .
.................
polévKa pro bezdomovce
......................
Spaní v kostele bývá dobré; jediný háček je, že se
většinou jde spát velmi pozdě, tedy kolem první
nedělní hodiny ranní.
Když jsme se sešli, nacvičovali jsme písničky na neděli
a pak si povídali o Martinu Lutherovi; výklad byl
dobrý pro veškeré věkové kategorie, které zde byly
zastoupeny. Lenka ho zatraktivnila obrázky v papírové podobě.
Pak nám spolu s Ráchel připravila hry: Házení kalamáře po ďáblovi, což byl zpracováno házením houbiček namočených do modré barvy na strom s bílým
plátnem, a vyplňování úkolů, které souvisely s Lutherovým životem.
Večer jsme se dívali na film; vybrat jsme si mohli mezi
„Biblickým pátráním“ a „Heidi, děvčátko z hor“. Na
stranu Heidi se nejdříve postavily pouze holky, ale po
upozornění, že je z nabízených filmů delší, i většina
kluků, takže vyhrála, a dívali jsme se do pozdního
večera. Spát jsme šli kolem půl dvanácté, a otevřel
se tak prostor pro diskusi o všem možném od vtipů
až po gymnaziální život. V neděli jsme už konečně
usnuli.
Ráno kolem osmé jsme vstali, sbalili se a bohatě posnídali jídlo nachystané Romanou – dva z nás přitom
závodili, který toho sní více.
Během bohoslužeb jsme uplatnili naučené písničky
(autorem jedné byl přímo Luther) i krátké představení
o tomto ideovém průvodci společného večera.
Když Ježíš přišel do Birminghamu, jen kolem něj tak procházeli,
nezkřivili mu ani vlas, nechali ho jen umřít,
lidé už byli citlivější, nikdo ho nechtěl trápit,
jen kolem něj tak procházeli, nechali ho tam stát v dešti.
Byl sám.
David Nadrchal
Tolik armádní kaplan reverend G. S. Kennedy a jeho báseň
Indifference /Lhostejnost/.
Jak často se setkáváme s převažující vlídnou, tolerantní, pobavenou
lhostejností i nyní a u nás.
Talíř horké, husté polévky s chlebem, tak husté, že v hrnci stojí
vařečka. To je lákavá představa zvláště pro ty, kteří jsou celý den
venku; jsou totiž bez domova.
Pražský seniorát naší církve se přidal k sociálního programu vaření
a vydávání polévek pro lidi bez domova. Každou středu tedy vaří
jeden z pražských či Praze blízkých evangelických sborů a hotové
jídlo je rozdáváno v Praze v parku před Hlavním nádražím. Mám
ráda pocit, když mohu podat někomu talíř s jídlem, a proto mne
tento nápad oslovil. Je to pro mne smysluplné spojení mezi vírou
a naším současným světem. Každou středu totiž dostane asi 130 lidí
večerní polévku. Tato akce běží již rok a je dlouhodobě plánována.
Se strávníky už se tak trochu známe a i oni k nám již mají vztah.
Pomáhají s organizací a výdejem, jsou zdvořilí, disciplinovaní
a děkují tak, jak v poslední době málokdy slýchám.
Doufám, že v této práci budeme dlouhodobě pokračovat a zveme
všechny, kteří by to rádi zkusili.
Libuše Kohoutová
Polívka je grunt a maso je špunt, říkávalo se. Když jsme s Libuší Kohoutovou první listopadovou středu v podvečerních hodinách nalévali polévku v parku před Hlavním nádražím hladovým
bezdomovcům, tohle rčení mi jelo hlavou. Polévka jako grunt, jako
pevný bod, ke kterému se týden co týden upíná skupina lidí bez střechy nad hlavou, bez pevné půdy pod nohama, bez jistoty, co bude
zítra, za týden, za měsíc... Toho pevného bodu jsme se drželi taky,
ale z druhé strany. My jsme rozdávali, oni přijímali. Potřebovali jsme
se navzájem. Taky by to mohlo být naopak...
Pavel Kočnar
V létě se místo polévky připravují pro bezdomovce chleby >
V květnu jsme byli s dětmi na návštěvě ve středisku
Diakonie Ratolest
nadějný závěr . . . . . . . . .
......................
Radmilu Schneiderovou zná u nás ve
sboru opravdu leckdo. Leckdo také ví, že je
psychiatr, a většina z nás musí dobře znát
i jejího muže, který nás doprovázívá při
bohoslužebném zpěvu na varhany a vede
taky náš pěvecký sbor. Každý už ale neví,
že se Radka narodila v Ostravě, že vystudovala v Olomouci medicínu a že se po
svatbě se svým mužem odstěhovala na
několik let do Frýdku-Místku. V letech 1994 až 1998 žili se svými
třemi dětmi, Klárou, Matějem a Benjaminem, v Tel Avivu v Izraeli,
kde byl její muž Jiří velvyslancem.
Církev bratrská, odkud „pocházíš“, mi není neznámá
a mám s ní jednu zkušenost: Těch několik, které znám
a kteří odtamtud přešli do církve naší, jsou lidé podnětní,
nestádní. Že by je jejich nestádnost k přestěhování přiměla? Jak to bylo s tebou a s Jirkou?
Díky CB jsem už jako malá získala zkušenost života v komunitě. Čím
dál víc jsem za tento základ vděčná, byť jsem na některé karafiátovské rysy tohoto typu společenství dosud trochu alergická. Ve střešovickém sboru jsem mohla zakusit společenství otevřenější.
Do ČCE jsme přešli, když jsme se vrátili z Izraele. My jsme o tom
s Jirkou uvažovali vlastně celou dobu, co jsme spolu, ale moc nám to
nedávalo smysl, protože jsme na Ostravsku a pak ve Frýdku-Místku
lidi z CB znali, součástí sborové komunity jsme byli celou dobu.
Ale pak v Praze už tihle lidé nebyli, zato zbyly věci, se kterými jsme
v té církvi pořád bojovali. A jak rostly naše děti, i ve vztahu k nim
bylo čím dál víc důležité být s církevním prostředím, ve kterém jsme,
nějak vnitřně srozuměni. A v Praze jsme v evangelické církvi měli
navíc dost kamarádů. Jistě na to rozhodnutí měl vliv i pobyt v Izraeli,
ten s naším křesťanstvím celkově zamával.
Co tedy bylo to, „s čím jsme tam bojovali“?
Důraz na osobní zbožnost? A směr té zbožnosti byl jen jeden.
Do evangelické církve se my i naše děti můžeme nějak lépe vejít;
je to prostě takový širší proud. Také způsob bohoslužeb, scházení
v kostele a ne v modlitebně, písně – to všechno víc sedí našemu
vkusu. O tom by se dalo debatovat dlouho...
A kde se vzalo rozhodnutí zrovna pro střešovické
evangelíky?
Po návratu z Izraele v roce 98 jsme si nejdřív chtěli trochu uchovat
anonymitu. Promítlo se to do úvah o Salvátoru. Nakonec ale převážilo to, že ve Střešovicích jsme měli blízké přátele, taky děti tam
měly kamarády. A k tomu pan farář Vetter (!).
Jak jsi došla k tomu, že budeš psychiatrem?
To přece nebyla idea už ze školy.
Po studiu jsem byla nejdřív na mateřské dovolené s Klárou. Pak jsem
krátce pracovala v kojeneckém ústavu v Ostravě, pak chvilku i na
dětském oddělení tamní nemocnice. Tam jsem si uvědomila, že mě
daleko víc než to, jak například krví děťátka putují nějaké ty sodíky
a draslíky, zajímá bavit se s jeho rodiči, třeba o okolnostech nemoci,
o tom, co je trápí, a tak dále. A pokud jde o personál, jednoznačně
nejvíc jsem si povídala s psycholožkou. Pak jsem byla doma
s Matějem a pak už jsme se stěhovali do Prahy.
V Praze jsem si domluvila stáž v porodnici u Apolináře, ale moc
dlouho jsem tam nevydržela, Matěj byl dost nemocný. A zase jsem si
uvědomila, že víc než píchat miminkům injekce mě zajímaly hovory
s jejich maminkami. Načež jsem se v té Apolinářské ulici o pár metrů
níž přihlásila na právě vzniklou Psychoterapeutickou fakultu.
Ano, tenhle vývoj máme totožný. Já když jsem jedinkrát
zažila krátkou epizodu práce v nemocnici na interně, taky
jsem u pacientů pořád seděla a mluvila s nimi. To se člověk
pak začne ptát, zda neměl jít jiným směrem, že? Tu fakultu
jsi dodělala?
Ano, do toho se narodil Benjamin, a když mu bylo přes rok,
odjeli jsme do Izraele.
A jak se pak ale událo rozhodnutí přímo pro tu psychiatrii?
Přece jen mi bylo líto vystudované medicíny a váhala jsem, co
vlastně s tou psychoperapií. Psychiatrie se k tomu nabízela nejspíš,
začala jsem tedy hledat místo. Což nebylo snadné, bylo mi 39 let,
bez atestace, bez praxe. Vzali mě nakonec na dětskou psychiatrii
v Motole jako stážistku. Po roce se uvolnilo místo v léčebně v Bohnicích. Pracovala jsem tam tři roky; v den, kdy jsem udělala atestaci,
jsem odešla do Fokusu v Břevnově.
V Bohnicích se ti nelíbilo?
Bylo to dobré oddělení, s dobrým primářem, ale je to kolos. A moc
mi vadily služby, práce ve stresu, pod silným tlakem. Na centrálním
příjmu, kam přicházeli lidé nejrůzněji „rozbláznění“,
do toho volali odněkud z krizového oddělení, do toho
telefony, že mi někoho posílají... Fokus byl úžasné
rozuzlení. Denní stacionář, žádné služby, lidé duševně
nemocní tam byli seriózními partnery, bráni s úctou.
Byla to komunita, psychosociální centrum, a s kolegy
uvažujícími mně blízkým způsobem. Já jsem se tam
skrz to bytí s lidmi duševně nemocnými začala učit
otevřenosti širší – vůči těm, kteří jsou občas nesrozumitelní nebo nepochopitelní, a dostávají se proto
často na okraj.
Kolik let jsi ve Fokusu strávila?
Jedenáct. Byly to krásné a naplněné roky. Ale když jsi
pořád a nablízko s lidmi, kteří mají někdy hodně
těžké osudy, ta chronicita začne být po čase frustrující. A když se k tomu přidaly neshody s kolegy,
přestalo mi to dávat smysl.
Takže jsi odešla – kam?
Do ESETU; je to taky denní stacionář – psychoterapeutická a psychosomatická klinika. Rozdíl je v tom,
že pacienti jsou takoví víceméně běžní lidé, kteří se
ale hroutí v nějaké obtížné situaci. Doba léčby je
omezena na tři měsíce. Jednou týdně pak mám ambulanci v Dejvickém psychoterapeutickém centru.
Ještě jedna položka je důležitá; ty jezdíš služebně docela často a na víc dnů mimo Prahu.
O co jde?
Učím psychoterapii studenty psychologie a sociální
práce nebo dospělé, kteří si v psychoterapii dodělávají
vzdělání. Obzvlášť při práci ve Fokusu, při té skladbě
pacientů, bylo tohle pro mě velice důležité – jde spíš
o mladé a pro věc zapálené lidi; dává mi to elán.
Tebe si ale přece někdy zvou také faráři, ne?
Ano, něco o psychiatrii jsem párkrát povídala našim
farářům anebo vikářům.
Jaký má pro vikáře význam výklad psychiatra?
Každý, kdo pracuje s lidmi, se tak trochu dává všanc.
Ať jsou to faráři, nebo psychiatři, učitelé, ale třeba
i zdravotní sestry... Měli by tedy především vědět trochu víc sami o sobě, ale měli by taky vědět něco víc
o druhých, o tom, jak lidé mohou reagovat. Jde
hodně o to umět poznat meze i potřeby své i těch
druhých. Duchovno a duševno spolu souvisí a já si
velmi často při své práci najednou uvědomím, že tady
končím, že ten dotyčný kromě mne potřebuje faráře.
A farář si zas může uvědomit, že to či ono už není
na pastoraci. To jsou ty meze.
Jak vůbec duševní nemoci vznikají? Nakolik
jsou ovlivnitelné prostředím? To asi přesně
neví ani ten nejvýznačnější odborník, což?
O tom se mezi psychiatry samozřejmě vedou spory.
Nesnáz je také v tom, že psychiatrie je pomezní obor,
na hranici medicíny a společenských věd. Tím pádem
není vždycky jasné, co je třeba léčit, co ovlivňovat jakousi výchovou a kdy už je nutné represivní opatření,
třeba dotyčného zavřít. Když má někdo cukrovku, je
to jakžtakž přehledné. Když je ale duševně nemocný,
nedostane se sice do kómatu, ale třeba něco vyvede.
Strašně těžko se dělají závěry.
Něco vyvede? Myslíš trestný čin?
Přesně tak. Když někdo spáchá trestný čin a je duševně nemocný, neměl by za to být zavřen ve vězení.
K tomu máme ochrannou léčbu. Ale má zkušenost je,
že psychotik, schizofrenik, ublíží spíš sobě, ne druhému. Ti kteří ublíží druhému, bývají psychopati. Jde
o lidi s narušenou osobností. Svou poruchu jsou ale
někdy schopni docela úspěšně držet léta pod pokličkou; velmi často se k žádné léčbě nedostanou. Jsou
totiž leckdy velmi schopní, průrazní, často veřejně
činní a úspěšní. Ale bez soucitu, bez empatie, necitelní, asociální. A v mezních situacích se projeví.
Pak může být malér.
Jak tedy ta duševní nemoc vzniká?
Dnes už víme, že multifaktoriálně. Stejně jako nemoci
tělesné. Jenomže tím, jak se tyhle nemoci zjevně
promítají do chování, posuzuje se to ještě hůř. Co je
dědičné? Co je dáno nějakým raným poškozením
během těhotenství či kolem porodu? Tím vším se
u člověka může vytvořit jakási křehkost. A protože je křehký, rodiče
se o něho budou starat trochu jinak, a tím se to potenciální „něco“
posiluje. A pak se ukáže duševní nemoc. Nejde ale jen o ten vznik,
podobné je to s léčením. Antidepresiva jistě působí na deprese, ale
zjistilo se, že potřebné hladiny serotoninu lze někdy vyvolat i dlouhodobou psychoterapií. Je to složité...
To už je tedy dost „tenký led“, ne? Působí lék, nebo slovo?
No právě. To je strašně těžká matérie. Je zjevné, a zase víc než třeba
u té cukrovky, že nejde jen o lék. Že se musí stát něco víc, nějaká
změna. Ta tkví v tom, že se člověk se svou nemocí naučí žít. Ani ji
nepopírá, ani nepřeceňuje. Integruje ji a nedává jí víc místa, než je
nutné. K tomu je právě pak dobrá i ta zmiňovaná psychoterapie.
Psychóza nemusí být jen malér. To jsem se naučila ve Fokusu.
Když člověk přijme a zvládne to, že se někdy dostává mimo realitu,
může to být zajímavý život. Těší mě, když jsem ve shodě s lidmi,
kteří jsou kolem mého pacienta. A on mi třeba řekne – jo, to mi
můj farář říká taky. Mám radost, když vím, že se může opřít o své
blízké. Těší mě práce, která má přesah. Nejsem lékař v bílém plášti,
který jen dává léky. Lidem říkám, že to by byla jen půlka – jako
stát pořád jen na jedné noze. Ale ke stabilitě potřebujeme i tu druhou a tou je ta psychoterapie. A má osobní zkušenost je, že k tomu
přistupuje i duchovno, které to doplňuje do celistvého tvaru.
Tak je to správně.
Tak to je nadějný závěr: Máš smysluplnou práci, baví tě,
vidíš někoho, komu jsi pomohla. To je moc dobře.
Jana Plíšková
vaše příSpěvKy
na Sborové potřeby . . . . . .
.....................
Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní
formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno
vyřídit též individuálně u našich pokladníků (sestry Lída Pospíšilová
a Olga Brožová) nebo bankovním příkazem.
Číslo účtu: 2000275839/2010
Variabilní symbol (vyjadřuje účel)
salár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 684
Jeronýmova jednota . . . . . . . . . 911
varhany (údržba, opravy) . . 682 007
fond oprav . . . . . . . . . . . . . 682 008
sborová diakonie . . . . . . . . 682 011
Sociální fond má účet 2500653381/2010
Fond dostavby má účet 2600120515/2010
(Účty jsou vedeny u Fio banky, účet u České spořitelny byl zrušen.)
Salár je dobrovolný příspěvek člena církve; doporučená výše je 5 %
celoročních čistých příjmů; doporučený způsob úhrady je měsíční
(nebo čtvrtletní) trvalý příkaz z bankovního účtu.
Specifický symbol (není nutný, napomáhá však identifikaci dárce)
– použijte své osobní číslo (pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru); toto osobní číslo najdete na titulní straně
velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména; také vám
je na požádání sdělí bratr farář Pokorný (tel. 224 312 107
nebo 731 314 689 nebo e-mailem na adrese
[email protected]).