Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení

Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné
zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)
Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Čtvrtý týden velikonoční
Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Jan 20,1-9 + Mk 10,35-45
Touha po potěšení je Bohem
darovaná tvůrčí energie, která buď
může ústit do nestřídmosti, pokud je vyjadřována na cestě izolace,
nebo do rozvoje účinných struktur podporujících zdravý životní
styl a schopnost potěšení, pokud je vztažena k cestě společenství.
Je příznačné, že ačkoli slovo „hřích“ je dnes většinou v běžné řeči téměř nepřítomné, mluví-li se
o přejídání se, často se toto slovo používá i dnes („Zahřešila jsem si“ a dala jsem si zákusek).
V očích mnoha lidí se dnes „kardinálním“ hříchem stala právě nadváha.
Jde o mnohem více, než o přejídání se
Pokud by ovšem byla přemíra tuku v těle tím hlavním problémem nestřídmosti (obžerství), pak
by řešení bylo jednoduché – dieta. Pokud by byly věci takto jednoduché, pak by stačilo odkázat
na množství kvalitních knih o zdravém způsobu stravování a mohli bychom tuto kapitolu o
nestřídmosti uzavřít. Bohužel – nebo snad bohudík? – věci takto jednoduché nejsou.
Nestřídmost má mnohem méně co do činění s nadváhou, než se můžeme domnívat. Ne každý,
kdo má problémy s tělesnou váhou, trpí nestřídmostí. A existuje spousta štíhlých lidí, kteří jsou
nestřídmí. Nestřídmost se tolik netýká našeho způsobu jezení a pití, jako našeho způsobu
myšlení.
Může být nápomocné připomenout si, v jakém kontextu vznikl původní seznam hlavních hříchů
– tehdy se jim říkalo „nečisté myšlenky“: vznikl v rámci asketického života mnichů žijících
v egyptské poušti (viz První týden postní, str. 1). Původně nestřídmost (obžerství) neměla nic
společného s nezřízením užíváním jídla či pití, protože to bylo samo o sobě v poušti docela
obtížné. Pouštní otec Evagrius chápal nestřídmost jako stav, kdy se člověk přehnaně stará o
své zdraví – kdy má strach, že přísná disciplína postění se ublíží jeho tělu. Nestřídmost v tomto
kontextu nespočívala v bezmyšlenkovitém nacpávání se spoustou jídla, ale v neustálé
pozornosti naší mysli přitahované vnitřními obrazy kousku ovoce nebo sklenice vody uprostřed
postu.
Já zde nechci tvrdit, že Evagriova definice nestřídmosti je tím, co by nám právě dnes mělo
nějak zvlášť pomoci. Mnozí z nás žijeme ve zcela jiných podmínkách, než žili mniši Evagriovy
doby. Avšak minimálně jeden prvek, který Evagrius identifikoval, je stejně platný dnes, jako byl
ve čtvrtém století v Egyptě: Nestřídmost je hlavně a především záležitost naší mysli. Je to
nepřiměřená pozornost věnovaná jídlu.
Různé formy nestřídmosti
Nestřídmost tedy až tolik nesouvisí s vlastním aktem jezení, jako spíše s touhou v pozadí.
Jakmile porozumíme, že to jsou naše myšlenky, které definují tento hřích, a ne kila na stupnici
naší osobní váhy, budeme schopni rozpoznat nestřídmost v množství různých (a pro některé
překvapivých) variantách:
 Jsou mezi námi lidé, kteří jsou závislí na rychlém občerstvení, kteří se obvykle
důsledně vyhýbají přemýšlení o důsledcích svého životního stylu. A přeci jejich
každodennímu životu dominují myšlenky na jídlo – to musí být vždy rychlé a pohodlné. A
musí jej být hodně.
 Jsou mezi námi gurmáni, pro které jenom se dotknout nějakého hamburgeru nebo
cheesburgeru se blíží neodpustitelnému hříchu. Chtějí pouze to nejlepší z nejlepšího,
což je v některých případech dohnáno ad absurdum, a jejich myšlenky jsou posedlé tím,
aby se jim dostalo právě a pouze takovéhoto jídla.
 Jsou mezi námi lidé extrémně dbající na zdravé stravování, kteří počítají i tu
nejposlednější kalorii nebo miligram uhlovodanů, které pozřou, a nejsou schopni přestat
přemýšlet o původu i té nejnepatrnější ingredience jídla, které je jim předloženo. Zdravé
jídlo se stalo středem jejich vesmíru.
1
Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné
zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)
Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Důsledky pro náš duchovní život
Nyní je snad již jasné, že pouhý pohled na stupnici osobní váhy není příliš spolehlivým
měřítkem nestřídmosti. Mnohem užitečnější je pečlivá analýza různých hlasů, které slyšíte
ve svém nitru, když myslíte na jídlo. Pro pouštní otce byla právě tato introspekce vlastních
myšlenek klíčovým bodem. Oni si nedělali starost o svůj vnější vzhled. Touhu po štíhlém těle by
pravděpodobně považovali – coby snahu udělat dojem na druhé – za důsledek pýchy, závisti a
smilstva. To, co jim výlučně leželo na srdci, byl vliv nestřídmosti na duchovní život mnichů, na
jejich vztah k Bohu.
Proto jejich hlavní otázkou nebylo ani tak co a kolik toho sníme, ale spíše proč jíme? Co
nás dělá tak posedlými jídlem? Nemohlo by to být tak, že jídlo se pro nás stává jakousi
náhražkou za něco, čeho se nám nedostává? Nemohlo by to být tak, že se takto snažíme
vyplnit své duchovní vakuum nějakou hmotnou náhražkou? Nemohlo by to být tak, že na
nás v těchto případech dokonce platí Pavlův verdikt, že zde ve skutečnosti nesloužíme
Ježíši Kristu, ale svému vlastnímu břichu (Řím 16,18)?
Tento poslední výrok může znít tvrdě, avšak právě on naznačuje, proč nestřídmost je počítána
mezi sedm hlavních hříchů, a to právem. V posledku všechny z těchto hříchů, přinejmenším
když se stanou jakoby naší druhou přirozeností, nás oddělují od Boha. Zatímco v Mt 4,4 je nám
připomínáno, že člověk nežije pouhým chlebem, život v nestřídmosti je pokusem právě o toto:
„žít pouhým chlebem“ – tím, že učiním jídlo středem svého vlastního vesmíru. Jídlo již není
pouze dobré, ono se pro nás stalo nejvyšším Dobrem, božskou modlou.
Důsledky pro společenství
Protože spiritualita je neoddělitelně propojena se svým společenským vyjádřením, nepřekvapí
nás, že nestřídmost má negativní dopad na lidské společenství. Člověk trpící nestřídmostí je
od ostatních lidí izolovaný jedlík, a to dokonce i tehdy, když se stravuje uprostřed
ostatních. Zcela jistě to není žádná zábava jíst ve společnosti člověka trpícího
nestřídmostí, protože takový člověk je více soustředěný na své vlastní potěšení, než na
potřeby druhých. Nestřídmost má tendenci zastřít vaše vnímání potřeb druhých lidí.
Příběh O boháči a Lazarovi je příběhem o člověku, který „den co den skvěle hodoval“ (Lk
16,19). Tento příběh nám připomíná, že nestřídmost je něčím závažnějším, než pouhé
individualistické přehnané požitkářství. Výsledkem nestřídmosti je slepota vůči druhým.
Stejně jako nestřídmost ignoruje potřeby Lazara (symbolu chudých tohoto světa), může také
ignorovat potřebu zachování Božího stvoření. Je výhradně zaměřena na krátkodobé naplnění
svých vlastních potřeb. Nestřídmost touží po potěšení – což není samo o sobě problémem.
Problémem nestřídmosti je to, že vyhledává nadměrné potěšení, okamžité potěšení a,
konečně, pouze své vlastní potěšení.
Energie skrytá pod nestřídmostí: potěšení
Skutečnost, že potěšení vám v testu vyšlo jako energie s nejvyšším skórem, ještě neznamená,
že trpíte nestřídmostí. Je velmi dobře možné, že zvládáte vyjadřovat svoji touhu po potěšení či
slasti vyrovnaným způsobem. Je velkým požehnáním, jestliže máte vysokou energii
v oblasti potěšení, protože to je Bohem darovaná energie. Jídlo (a v posledku vše stvořené)
je zamýšleno tak, že má přinášet potěšení, a jestliže se záměrně z tohoto potěšení radujete,
dále tuto svoji schopnost rozvíjíte a sdílíte tyto své zkušenosti s druhými, máte účast na
božském poslání.
Souvislost mezi jídlem (všemi stvořenými dobry) a potěšením či slastí byla vytvořena
samotným Stvořitelem. Pokus prohlásit potěšení za něco podřadného a prezentovat
abstinenci od všech stvořených dober (nebo alespoň konzumaci jídla bez prožívání potěšení)
jako ideál by neměl být považován za něco křesťanského. Bohužel některé proudy křesťanství
dělaly právě toto. K tomu, aby bojovaly s nestřídmostí, si zvolily nepřiměřené prostředky.
Neschopnost ocenit dar potěšení či slasti pak byla příčinou toho, že praktické návody k životu
uvnitř těchto proudů vedly ke stejné životní nevyrovnanosti.
2
Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné
zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)
Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Lék: účinné podpůrné struktury
Na první pohled to může vypadat ne příliš jasné, jak spolu souvisejí „potěšení“ a „účinné
podpůrné struktury“. Je třeba si ovšem uvědomit, že v této souvislosti zde pod pojmem
„struktury“ nemáme na mysli organizační dimenzi církve, ale struktury v životě každého
individuálního věřícího. Co je organizačním principem řídícím celý váš život? Co určuje
vaše rozhodování? Jak spolu souvisejí různé oblasti vašeho života?
Pozn.: Lidé, kteří jsou díky svému racionálnímu přístupu velmi schopní rozvíjet a řídit struktury na rovině nějaké
organizace, mohou na druhé straně mít velké problémy v rozvoji podpůrných struktur svého vlastního života.
Bez struktur tohoto typu nemůže být energie plynoucí z touhy po potěšení adekvátně vyjádřena.
Účelem takovýchto životních struktur je uschopnit člověka k vyváženosti založené na
dlouhodobé perspektivě, spíše než aby pouze reagoval na okamžité podněty. Pokud toto
vztáhneme k energii plynoucí z touhy po potěšení, cílem účinných podpůrných struktur je
umožnit a podporovat zdravý rytmus mezi postěním se a slavením („fasting and feasting“).
A to pak nevede k menšímu, ale naopak k většímu potěšení, slasti a radosti. Klíčovým
bodem je zde, že nedovolíme naší touze po potěšení, aby nás ovládla (srov. 1 Kor 6,12).
Jak je vidět na levém obrázku, jestliže naše přirozená touha po potěšení není přesměrována, téměř
nevyhnutelně se v nás bude rozvíjet nestřídmost, která se bude projevovat v neschopnosti starat se o
druhé a jen velmi málo bude přispívat k rozvoji účinných podpůrných struktur. Pravý obrázek naopak
vyjadřuje situaci, kdy tato energie touhy po potěšení není potlačována, stále může proudit, avšak její
proud je transformován a přesměrováván „parabolou“ spočívající v životě ve svobodné vyváženosti a
zdravém rytmu, takže tato naše energie je pak plně využita k rozvoji „účinných podpůrných struktur“.
Potěšení není naším nepřítelem, tím je pouze jeho nevyvážené vyjadřování. Často krátkodobé
potěšení ústí do dlouhodobého zármutku. A naopak, krátkodobá abstinence, krátkodobé
zřeknutí se něčeho dobrého, může vyústit v rostoucí dlouhodobé potěšení. Dlouhodobé
potěšení může být nalezeno jen tehdy, jestliže je náš život utvářen vyváženě.
Rytmus postění se a slavení („fasting and feasting“) znamená, že dovolíte, aby se
kyvadlo pohybovalo mezi oběma póly – někdy jedním směrem, pak zas směrem opačným.
Neznamená to tedy nějakou statickou střední pozici – ani skutečné slavení, ani pořádný půst.
Slavení – které může zahrnovat hojné užívání si jídla – poskytuje základní prostor pro vyjádření
vaší tvůrčí energie vyplývající z touhy po potěšení a slasti. Postění se vám, na druhé straně,
pomáhá v tom, abyste vaší touhou po potěšení nebyli ovládáni. Půst má mít pod kontrolou věci,
které v sobě mají potenciál, že budou mít pod kontrolou vás. Tím, že porostete v disciplíně
postění se, poroste také vaše svoboda. Jestliže oba tyto póly – postění se a slavení – jsou ve
vzájemné vyváženosti, máte dobrý důvod k tomu, abyste se domnívali, že „účinné podpůrné
struktury“ byly ve vašem osobním životním stylu úspěšně implementovány.
3
Farní exercicie 2013: Poklad víry v nádobě hliněné
zpracováno podle Christian A. Schwarz: The 3 Colors of Community (www.3colorsofcommunity.org)
Čtvrtý týden velikonoční: Od nestřídmosti ke svobodnému potěšení
Vděčnost jako klíčový postoj
Jídlo (a všechna stvořená dobra) je Božím darem a dokonce i jeho vztah k potěšení je vytvořen
Bohem. Bůh nezamýšlel jídlo jako něco, co má být realizováno jako čistě technický akt naplnění
těla výživami, podobně jako čerpáme pohonné hmoty do auta. Jestliže se netěšíme z toho, co
nám daroval Bůh, pak je v tom zahrnuta kritika samotného Stvořitele a jeho stvoření.
Není náhodné, že Písmo mluví o společných jídlech právě na tolika klíčových místech.
Vidíme to už od nejprvnějších biblických knih, kdy je smlouva mezi Bohem a jeho lidem slavena
při společné hostině (srov. Ex 24,11). A takto to pokračuje až k závěrečným stránkám knihy
Zjevení, které mluví o „svatební hostině Beránkově“ (Zj 19,9).
Je jistě dobrou praxí, jestliže společné jídlo tvoří součást setkání vaší malé skupiny.
Společné jídlo a pití vytváří komunitu a prohlubuje citová pouta. Je to zároveň skvělá příležitost
představit jídlo v té nejsprávnější perspektivě – jako dar Boží, který může být slaven ve
společenství s druhými. Jídlo, o které se dělíme v křesťanském společenství, by mělo být
zdravé (Bůh chce, abychom byli zdraví), chutné (Bůh chce, abychom prožívali potěšení) a
sociálně i ekologicky zodpovědné (Bůh pečuje o chudého Lazara i o celé stvoření).
Klíčem ke konzumaci jídla je vděčnost. „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se
zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním,“ píše Pavel (1 Tim 4,4). Když říká všechno, skutečně
také myslí „všechno“. Tato biblická svoboda je ovšem podmíněna právě kritériem vděčnosti.
Podněty k biblické reflexi
Žalm týdne: Žalm 23
Tento týden se v osobní modlitbě nechej doprovázet především následujícími třemi texty:
Ž 23 + Jan 10,1-18.27-30: Dobrý Pastýř pevně vede k bohatému potěšení
Obraz Boha jako pastýře (Ž 23,1) může být pro nás tento týden pozváním k cestě na „travnaté
pastviny“ a „klidná místa u vod“, kde „nebudu mít nedostatek“ potěšení (Ž 23,1-2), protože mi
tam Bůh „prostírá stůl“, „maže hlavu olejem“ a „kalich po okraj plní“ (Ž 23,5). Mohu si ale tuto
slast tváří v tvář své nemocné duši (viz „rokle šeré smrti“, Ž 23,4) vrchovatě užívat proto, že mě
Bůh do mého života vkládá „podpůrné struktury“: „berlu“ a „hůl“, které teprve dávají mému
životu řád a bezpečí, a tak umožňují „potěšení“ či „útěchu“ (Ž 23,4).
Podobně i v evangeliu (Jan 10) Ježíš přichází jako „dobrý pastýř“ (v. 11), aby ovce „nalezly
pastvu“ (v. 9), „měly život a měly ho v hojnosti“ (v. 10), a to skrze vzájemné poznání (v. 11),
přináležitost k „jednomu stádu“ (v. 16) a dar „věčného života“ (v. 28). To vše je však opět tváří
v tvář naší nemocné duši (cizím, zlodějům, lupičům a vlkům) vydobyto „podpůrnými
strukturami“: ohradou, dveřmi, vrátným, hlasem pastýře (v. 1-6) a především pak darem života
pastýře (v. 11.14.17.18 – kříž jako základní struktura!) a bezpečnou Otcovou náručí (v. 28-29).
1 Kor 10,23-33 Svoboda věřícího: Co prospívá?
Kontextem Pavlových reflexí na téma svoboda věřícího je otázka konzumace masa
obětovaného pohanským modlám. Pavlovi leží na srdci, že bychom v tomto směru neměli být
příliš skrupulózní. Všechno, včetně jídla a pití, je třeba dělat v postoji „děkování“ (v. 30) a tak,
aby skrze to vyzařovala „Boží sláva“ (v. 31). Klíčové věty tohoto textu najdeme ve verši 23:
„Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá (řec. sympherei). Všechno je dovoleno,
ale ne všechno buduje (řec. oikodomei).“
Není náhodné, že tento verš je zformulován analogicky k hebrejské literární figuře zvané
paralelismus membrorum, která je charakteristická tím, že dva paralelní výrazy, v našem
případě sympherei a oikodomei, se v ní vzájemně osvětlují: Ty věci jsou považovány za
prospěšné (sympherei), které slouží k budování (oikodomei) církve. Věřící jsou svobodní
k tomu, aby si opatřili jakékoli maso, aniž by pátrali po jeho původu. Avšak pokud někdo jiný
upozorní na to, že toto maso pochází z pohanského chrámu, křesťané se pak mají jeho
požívání raději zdržet. Stejná argumentační struktura je použita i v 1 Kor 6,12: „Všechno je mi
dovoleno, ale ne všechno je prospěšné (sympherei). Všechno je mi dovoleno, ale ničím se
nedám ovládnout.“ Fyzické potěšení není zavrženo, ale je svázáno se třemi měřítky: (1)
Nestaň se závislým. (2) Nebuď kamenem úrazu pro druhé. (3) Dělej to s díkůvzdáním.
4