O PEKLE Z RŮZNÝCH STRAN

O PEKLE Z RŮZNÝCH STRAN
(Výňatky z knihy „Peklo existuje“ od autora Dr. Joseph Anton Keller.)
OBSAH
1 Úvaha úvodem
2 Poselství
3 Úvodní slovo editora českého překladu knihy, která vyšla v roce 1889
4 Předmluva
5 Peklo - Úvod a dogmatické zdůvodnění
6 Právník a teolog
7 Země nářků
8 Voltaire
9 Dům zhouby v Římě
10 Doktor pařížské Sorbonny
11 Dva studenti v Alexandrii
12 Ještě svědectví z Besançonu o pekle od duše, která se z něj vrátila
13 Dva posedlí v Messině a Paříži
14 Kdo přijde do pekla?
15 Co o ní napsal sv. Antonín Paduánský
16 Dionysius Carthusianus
17 Trápení milovaných členů rodiny v pekle ještě rozmnožuje vlastní muka
18 Věčnost pekelných trestů - O věčnosti
19 V pekle není smilování, zavržení je neodvolatelné
20 Nejhorší odplata spočívá v ztrátě Boha a ve věčných pekelných trestech
21 Páter Surin
22 Svatá Terezie
23 Svatá Brigita
1 ÚVAHA ÚVODEM
Mám takovou jednoduchou úvahu: žijí dva lidé spolu v jedné místnosti. Pak jednoho
omrzí žít v přítomnosti druhého a zatouží po samotě. Proč by jeden neměl pomoci
druhému postavit druhou místnost, aby si mohl užít svou samotu?
Obec má 2000 obyvatel. Půlka obce přísně dbá na to, aby se dodržovala pravidla
ohleduplnosti, pokory, poctivosti a různých ctností. Druhá tisícovka všelijak promichaná
mezi nimi má jiné nárzory na život v obci – neštítí se krádeží, špinavého obchodu, podrazů
nejrůznějšího druhu, pomsty, závisti, rvaček, sprostých řečí, urážek a všelijakých neřestí.
Cití se omezováni tou poctivou půlkou a nelíbí se jim takové omezované soužití. Proč by
jim poctiví lidé nepomohli, aby si žili odděleně v jedné půlce obce, ba i mohou si udělat z
té své půlky svou nově pojmenovanou obec? Tak by přestaly trpět obě strany.
Bůh při své prozřetelnosti věděl, že se budou množit duše, kterým jeho postava, jeho
autorita, jeho zákony nebudou vyhovovat. Ovšem tento jev je již oblast dobra (zdraví) a zla
(nakažlivá nemoc), proto Bůh vytvořil to druhé místo pro zlo. Svým způsobem vyhověl
jedněm i druhým duším, aby byl klid. Stvořil místo, kde i On je vzálen od zla, neboli zlo od
Boží moci, která zlému působí bolest. Druhá věc je otázka lásky. Je mnoho nesučitelných
věci na světě. Nejméně slučitelné je zlo s láskou, neboli zlo a láska jsou neslučitelné.
Mohou existovat jenom odděleně.
Tak proč se mnozí diví, že je peklo? Na míru šité místečko pro jiné.
Je to řečeno velice zjednodušeně pro pochopení každého. Kdo chce, může dál
domyslet do nejzazších detailů. Je třeba ovšem zkoumat pravdy Boží, pravdu o Bohu.
Napříkad, je stále vysvětlováno, že ne Bůh soudí, a také z uvedeného příkladu by mělo
být pochopeno, že ne Bůh odsuzuje člověka do pekla, ale člověk si sobě vydláždí svou
cestu tam a chce po ní jít. Bůh mu v tom jenom nebrání, když už použil všechny
prostředky, jak mu pomoci vrátit se na cestu k nebi.
2 POSESTVÍ
I toto poselství z 20. ledna 2015 patří mezi prostředky, které máme chápat jako snahu
Boha nás zachránit tím, že nám chce otevřít oči.
LIDÉ SI ZVOLÍ SVŮJ VLASTNÍ OSUD
Mé drahé děti,
zanedlouho dojde k velkému podvodu, jenž jako opona padne na zem. Tento klam
téměř vyhladí Pravdu, ale ti, kdo jsou požehnaní Světlem milosti mého Syna, prohlédnou
lži, zakrývající Slovo Boží.
Od doby, kdy byl stvořen člověk, Bůh nedovolil svým nepřátelům podlehnout takovému
klamu – klamu, který má jen jeden účel. A to vyhladit všechny stopy Boha ve vaší
společnosti, aby tak všichni, kdo nepocházejí od Něj, byli povýšeni do vysokých postavení
moci. Bůh to dovoluje jako největší zkoušku lidstva, aby zjistil, kdo je pro Něho a kdo proti
Němu.
Svět se dopustil těžkých urážek vůči mému Věčnému Otci, a to jej noří stále hlouběji do
smrtelného hříchu. Posvěcení služebníci, včetně kněží, biskupů a kardinálů přes čtyřicet
let selhali v tom, že neučili Boží děti Pravdu. Mnozí z nich neuznávají existenci hříchu, ani
lidi nevarují před vážným nebezpečím, které duším přináší smrtelný hřích. Boží služebníci
mají jedinou povinnost, a tou je poučovat věřící ve všem, co se týká morálky a ukazovat
duším nebezpečí, pokud nežijí řádný život. Hřích už není zmiňován jako největší nepřítel,
jenž příčinou, že se člověk odděluje od Boha.
Děti, Bůh vám nechce nahánět strach, ale nikdy nesmíte být v pokušení uvěřit,
že peklo neexistuje, protože ono skutečně je. Lidé si zvolí svůj vlastní osud a duše,
které neprosí Boha, aby jim odpustil jejich hříchy, shledají, že je velmi těžké vstoupit
do bran království mého Syna.
Musíte se vždy držet Pravdy. Bůh odhalil Pravdu skrze své proroky. Neobracejte se
k Pravdě zády, neboť uděláte-li to, přijmete falešné učení a chybně uvěříte, že otvírá
brány k vašemu dědictví.
Tak mnoho lidí je uváděno v omyl a věří, že jakmile se budete starat o materiální blaho
Božích dětí, že to je vše, na čem záleží. Pečujte o své duše, drahé děti, protože máte
duši, a ta bude trvat věčně, ať už bude přebývat s mým Synem v jeho království, nebo
bude od Něj odvržena. Nikdy svou duši nezanedbávejte, jinak shledáte, že je těžké se s
mým Synem sjednotit.
Pravda bude žít navždy, protože je Slovem Božím. Nemůže se nikdy změnit.
Vaše milovaná Matka Matka Spásy
3 Úvodní slovo editora českého překladu knihy, která vyšla v roce 1889
Studie, přesněji řečeno „soubor varovných příkladů a smrtelně vážných vyprávění“,
svědectví a poučení dr. Josepha Antona Kellera z roku 1889 má za téma peklo a jeho
věčné důsledky pro zavržené duše.
Pozoruhodně výstižný je zde výrok jistého kněze: „Nejúspěšnějším trikem ďábla je
tvrzení, že ďábel neexistuje!“ A skutečně, není snad dnešní svět doslova plný ďáblových
služebníků, kteří se horečně snaží přesvědčovat věřící v Boha o pravdě své nepravdy, a je
lhostejné, zda vystupují otevřeně nebo se skrývají v nejrůznějších organizacích, spolcích,
stranách, zednářských lóžích, sektách, atd. Každý jejich dílčí úspěch jen znamená další
„bod“ pro Satana, propadnutí takové duše věčným útrapám pekla.
Proto je nezbytné položit si zásadní otázku: Co je to hřích a co věčný trest? Nejlépe to
říká sám autor v dogmatickém zdůvodnění: „Co je potom hřích jiného, než dobrovolné
zřeknutí se bohatství, která nám byla svěřena, milující Boží přítomnosti v našich duších,
tedy dobrovolné zničení Božího života v našich duších, duchovní sebevražda? Hřích jako
takový je podle své povahy definitivní odloučení od Boha. Avšak Bůh se může k duši vrátit
a sloučit ji se sebou. Duše ovšem nemá vždy a jaksi samozřejmě ve své moci nabýt znovu
Boha, když jej již jednou ztratila. Hříšník si obvykle přeje, aby jeho hřích nebyl věčný;
hodlá lítostí a pokáním dosáhnout odpuštění a smíření s Bohem, a tím doufá znovu nabýt
bohatství, které odhodil, přátelství, jímž pohrdl, i života, jež zničil. – Je to však oprávněná
naděje nebo opovážlivost? – Uvažme pozorně takovou otázku! Mohu namítnout: Jakmile
jsme se dopustili hříchu, máme povinnost doufat v milost pokání, pokud o ní prosíme, a
doufat v prominutí hříchu, jestliže jej skutečně litujeme. Avšak Bůh nám žádný čas k
pokání nepřislíbil, ani my sami si nemůžeme být jisti, že o řečenou milost budeme prosit,
stejně jako že uposlechneme Boží domluvy, která nás k pokání vyzývá. Pokud po hříchu
své obrácení odkládáme v důvěře, že je nám jistě ponechán čas a milosti pokání se nám
dostane později, potom se již proviňujeme troufalostí. Rovněž tak jednáme opovážlivě,
když se ještě před obrácením osmělujeme dalšího hřešení jen proto, že Bůh je milosrdný
a hříšníkovi odpouští. Není vždy snadné rozlišovat mezi nadějí, která může existovat
zároveň s hříchem, a opovážlivostí, navádějící ke hříchu.
V každém případě je třeba se obávat, že mnozí hřeší z opovážlivosti bezuzdným
oddáváním se hříchu, protože Bůh je milosrdný, a proto tím snadněji do něj znovu upadají,
jelikož jim Bůh již prokázal svou blahosklonnost. Kdo již jednou delší dobu setrval v hříchu
nebo do něj po odpuštění znovu upadl, měl by se nad tím svědomitě zamyslet. Zjistí-li, že
šlo o opovážlivost, pak by se z ní měl vyzpovídat jako ze zvláštního provinění.“
Jak často slyšíme namítat: „Ale vždyť Bůh je samo dobro. Proč by měl někoho
zatracovat?“
Na to je jediná odpověď:
„To není Bůh, kdo zatracuje; hříšník se zatracuje sám. Takže nikoli Boží dobrota je
příčinou zatracení člověka, nýbrž pouze jeho svatost a spravedlivost. Bůh je stejně tak
svatý jako dobrotivý, a jeho spravedlivost je stejně nekonečná jako peklo, tak jako je
nekonečné Jeho milosrdenství a dobrota v nebesích. Neurážej Boží spravedlivost a
můžeš si být jistý, že nebudeš zatracen. Zatracenec má jen to, co si dobrovolně a
navzdory Boží milosti zvolil. Zvolil si zlo, a zlo je jeho údělem. Řečené zlo se na věčnosti
nazývá ‚peklem‘. Jestliže zvolil dobro, bude na něm mít podíl, a to rovněž navěky. – To
všechno je správné a důsledné. A jako všude, souhlasí i zde víra plně s požadavky
zdravého rozumu a jeho schválení.“
O věčném utrpení zatracených v pekle autor říká: „Jejich zoufalství jim jen násobí
utrpení. Nakonec to vidíme již u člověka na tomto světě, když propadne zoufalství. Nikdo
mu nemůže pomoci, nikdo jej nedokáže utěšit ani napravit. Je podobný přízraku pekla.
Běsní a zuří jako ohavný Satan. Chce se probodnout, otrávit nebo oběsit, ničí a rozbíjí
všechno, co se mu dostane do ruky, pustoší a proklíná všechno živé. Stejně tak se chovají
i zavrženci ve svém zoufalství, čímž trýzní sami sebe ještě víc, než je mučí démoni. Křičí a
skučí,rouhají se a proklínají, běsní a zuří, ba nechovají se jinak, než jako kdyby sami byli
démony.
Vztekle se navzájem napadají jako nejhorší nepřátelé, ba používají všeho možného,
aby se sami rdousili v zuřivosti zoufalství. Avšak marně! Tím vším nedosáhnou nic jiného
než znásobení vlastního utrpení a stávají se sami sobě katem.“
Není snad právě toto přesná diagnóza duchovní choroby tolika lidí naší zbloudilé,
ateistické doby, není to vysvětlením epidemie nesmyslného násilí, brutality, nejistoty,
zmatků i válek, pro které čistě materialistická „věda“ marně hledá vysvětlení a ještě
marněji nějaký lék? V pozemském životě nemůže duše samu sebe uspokojit žádným
smyslovým, duševním nebo společenským požitkem, ani vyplnit prázdnotu, kterou
zanechává ztráta Boha. Naopak duše může být snadno oklamána požitky, jež se na zemi
stvořením nabízejí.
A ještě smrtelně vážně míněná výstraha katolíkům, kteří následují falešného vábení
pokoncilní vatikánské sekty a utěšují si svědomí výmluvou, že veškerá odpovědnost je na
„papeži“ a „kurii“, které oni jen poslušně následují. To je ovšem hrozný omyl! Podle
Evangelia je povinností každého katolíka zkoumat duchy: „Milovaní, nevěřte každému
duchu, nýbrž zkoumejte je, jsou-li z Boha, neboť mnoho nepravých proroků vyšlo na svět”
(1 J 4,1), a porovnávat jejich slova s tradičním učením Církve. Pokud je tam rozpor, nejde
a nemůže jít o slovo Boží! Trest za takový alibismus je nepředstavitelně strašný. A
nespoléhejme ani na to, že samotný křest (navíc v pokoncilní sektě neplatný!) bez
skutečně křesťanského života nás uchrání před peklem. Opak je pravdou:
„My pohani, kteří jsme Boha neznali, se těšíme jistému milosrdenství v porovnání s
těmi, kteří jako křesťané Boha poznali, zapřeli jej a nekonali podle jeho vůle… pohani i
křesťani jsou trestáni rozdílně. Křesťani výrazně tvrději, protože odmítli Boží milost“
A jak správně říká autor v předmluvě, čtenář by měl o tomto spisku soudit až po jeho
důkladném přečtení.
4 Předmluva
„Ve všech svých skutcích pamatuj na poslední své věci, a na věky nezhřešíš“ (Sir.
7,40). Poslušný nabádavého hlasu Ducha svatého předkládám veřejnosti v 16. svazečcích
své knihy soubor varovných příkladů a smrtelně vážných vyprávění. Také podle
napomenutí sv. Bernharda máme po celý svůj život v duchu, v myšlenkách sestupovat do
pekla, abychom tam po smrti nemuseli přijít. Měj proto stále před očima hrůzostrašná
muka pekla a prchej před lákáním libovůle. Pomni: Čím mi prospívá svět, kde bych sice
mohl dělat, co se mi zlíbí, ale musel bych pak věčně trpět?
Čtenář by měl o tomto spisku soudit až po jeho důkladném přečtení. Nechť nás boží
milosrdenství ochrání před věčným soužením pekla! Gottenheim u Freiburgu, na Velký
pátek 1889.
Dr. Keller.
5 Peklo - Úvod a dogmatické zdůvodnění
Náš Pán říká, že věčný oheň pekla byl připraven pro ďábla a jeho anděly. Není však
také pravda, že peklo bylo vyvoláno skrze démony? Ano, peklo je vlastním dílem ďábla.
Démoni si tím nepochybně nepřáli vlastní potrestání; v odvrácení od Boha hledali své
uspokojení. Když však nějaký muž hloubí cisternu k získání zásoby vody a kope dál
navzdory varování, že vodu nezachytí, lze snad popřít, že prázdná cisterna je jeho
vlastním dílem a tedy že i žízeň, kterou trpí, si zapříčinil sám? A takovým způsobem si
démoni sami vytvořili peklo jako vlastní dílo. Nemám v úmyslu podrobně zde mluvit o
tomto předmětu ani se příliš šířit o různých utrpeních pekla. Pouze bych chtěl trochu
rozvést výše naznačenou myšlenku. Hřích je dobrovolné odloučení od Boha; právě takové
je peklo, jen naprosté a definitivní.
V pekle bude dobrovolné odloučení od Boha naprosté, konečné a neodvolatelné.
Mnozí lidé s krátkým rozumem si stěžují, že věčný trest, jakým je peklo, není za
pomíjivý hřích přiměřený, ba dokonce zpochybňují článek víry o věčnosti pekelného trestu,
jako by Bůh svévolně rozhodl o strašném věčném potrestání. Zapomínají, že lidské
jednání má již v tomto životě často za následek nenávratné ztráty. Dále neberou v úvahu,
že duše je nesmrtelná a proto i důsledky jejich vlastního konání musejí být přirozeně také
věčné. Znázorněme si tedy věc na příkladu! Když hodíme bankovku do ohně nebo
drahokam do moře, pak již nemůžeme znovu nabýt toho, co jsme promarnili.
Sáhne-li si člověk na život, nemůže doufat, že se jeho duše vrátí do neživého těla.
Otevřít ruku a nechat vypadnout drahokam nebo stisknout kohoutek zbraně – to bylo také
dílem prchavého okamžiku, ale výsledek okamžitého činu je přirozeně věčný. Co je potom
hřích jiného, než dobrovolné zřeknutí se bohatství, která nám byla svěřena, milující Boží
přítomnosti v našich duších, tedy dobrovolné zničení Božího života v našich duších,
duchovní sebevražda? Zde na zemi není ovšem hřích vždy definitivní.
Existuje smíření s Bohem, odpuštění hříchů, dokud žijeme. Hřích jako takový je podle
své povahy definitivní odloučení od Boha. Avšak Bůh se může k duši vrátit a sloučit ji se
sebou. Duše ovšem nemá vždy a jaksi samozřejmě ve své moci nabýt znovu Boha, když
jej již jednou ztratila. Hříšník si obvykle přeje, aby jeho hřích nebyl věčný; hodlá lítostí a
pokáním dosáhnout odpuštění a smíření s Bohem, a tím doufá znovu nabýt bohatství,
které odhodil, přátelství, jímž pohrdl, i života, jež zničil. – Je to však oprávněná naděje
nebo opovážlivost? Uvažme pozorně takovou otázku! Mohu namítnout:
Jakmile jsme se dopustili hříchu, máme povinnost doufat v milost pokání, pokud o ní
prosíme, a doufat v prominutí hříchu, jestliže jej skutečně litujeme. Avšak Bůh nám žádný
čas k pokání nepřislíbil, ani my sami si nemůžeme být jisti, že o řečenou milost budeme
prosit, stejně jako že uposlechneme Boží domluvy, která nás k pokání vyzývá.
Pokud po hříchu své obrácení odkládáme v důvěře, že je nám jistě ponechán čas a
milosti pokání se nám dostane později, potom se proviňujeme troufalostí. Rovněž tak
jednáme opovážlivě, když se ještě před obrácením osmělujeme dalšího hřešení jen proto,
že Bůh je milosrdný a hříšníkovi odpouští. Není vždy snadné rozlišovat mezi nadějí, která
může existovat zároveň s hříchem, a opovážlivostí, navádějící ke hříchu. V každém
případě je třeba se obávat, že mnozí hřeší z opovážlivosti bezuzdným oddáváním se
hříchu i proto, že Bůh je milosrdný, a tedy tím snadněji do něj znovu upadají, jelikož jim
Bůh již prokázal svou blahosklonnost. Kdo již jednou delší dobu setrval v hříchu nebo do
něj po odpuštění znovu upadl, měl by se nad tím svědomitě zamyslet.
Zjistí-li, že šlo o opovážlivost, pak by se z ní měl vyzpovídat jako ze zvláštního
provinění.
Na tomto příkladu každý snadno vidí, že Bůh může hříšníkovi svou milost znovu
prokázat, ale také nemusí. Ze strany lidí je odloučení od Boha těžkým hříchem, a hlavně
je konečné, neodvolatelné. Jestliže je pak Bůh vezme za slovo nebo přenechá důsledkům
jejich vlastního jednání, mají právo si stěžovat? Tím, že hřešili, vlastně Bohu řekli: „Odstup
ode mne!“ – Což potom kdyby jim On měl říci: „Odstupte od mne!“ –
A také to často říká. Nemine dne ani hodiny, aniž by tak s lidskou duší nejednal, a
pokud se to stane, je dotyčná duše navždy od Boha odloučena. Je již zatracena neboli
odsouzena k věčné ztrátě Boha; je utvrzena ve své vlastní, nerozvážné a hříšné volbě – je
v pekle.
Opovážlivé naděje na milostivé Boží odpuštění tedy zčásti vysvětlují, jak může člověk
tak nerozvážně upadnout do hříchu. A ještě další okolnost usnadňuje žalostné rozhodnutí
k hříchu. Zde na zemi totiž hříšník nepociťuje nesmírné zlo, které spočívá v odloučení od
Boha. Kdyby Bůh vzpouře hříšníka nehrozil mukami pekelného ohně, mělo by mnoho lidí
ještě méně obavy z věčného odloučení od Něj. To je však hrozný omyl. Nic neukazuje
jasněji, jakou zkázu hřích působí, než právě takové zaslepení duše, která podceňuje
hrůzu odloučení od svého Stvořitele. – Stav hříšníka v pekle je ovšem výrazně rozdílný od
neštěstí na zemi. Zde hříšník svou ztrátu neoceňuje a nepociťuje; v pekle ji poznává a
pociťuje v plném dopadu.
Proč člověk necítí ztrátu, kterou si zde na zemi hříchem působí? Předně proto, že si
najde jistou náhradu. Tím samozřejmě nemyslím, že by nějaký požitek, který se stvoření
na zemi nabízí, jej skutečně mohl za ztrátu Boha odškodnit. Výše jsme viděli, že
Bůh je živoucím zdrojem blaženosti. Naproti tomu stvoření jsou jen vyschlé cisterny.
Taková je čirá pravda, a v tomto životě nemůže duše samu sebe uspokojit žádným
smyslovým, duševním nebo společenským požitkem, ani vyplnit prázdnotu, kterou
zanechává ztráta Boha. Naopak duše může být snadno oklamána požitky, jež se na zemi
stvořením nabízejí. Zpočátku se zdá být cisterna plná vody a pro zkažené smysly hříšníka
má příjemnější chuť než voda pravého zdroje. Pravím voda cisterny; nikde totiž není
řečeno, že by vodu neobsahovala, nýbrž jen že ji nezadržuje a ani zadržet nemůže.
Voda se postupně odpařuje a prosakuje do půdy; cisterna vysychá. Zpočátku nacházejí
lidé v jistých nepravostech potěšení, postupně se jich však nabaží a jejich trápení je
hotové. Avšak namísto pochopení své hříšné touhy, kterou žádné stvoření nemůže
uspokojit, se často pokoušejí čerpat z cisterny kalnou vodu. Tím jenom nezadržitelně
upadají hlouběji do neřestí a čím více čerpají a pijí, tím jsou nešťastnější.
Přesto, jak jsem již uvedl, se jim daří sebe sama klamat. I když jsou nestálí, neklidní a
nespokojení, snaží se poté na svůj stav zapomenout.
V nejrůznějších činnostech hledí vyhýbat se myšlenkám na Boha a jeho ztrátu. To je
druhý ďáblův prostředek k podvádění duše! Obchod, politika, literatura, společenský i
domácí život, ruční práce, konverzace, jídlo, spánek i mnoho dalšího si nárokují myšlenky
a odvádějí nešťastné duše od jejich pravého cíle, spojení s Bohem.
Dále pak zklamaný hříšník doufá, že bude zítra šťastnější, jestliže se dnes cítí být
nešťastný. Jeho naděje mohou však být vždy zaměřeny jenom na nové pozemské
příjemnosti a zábavy. Lze také doufat ve znovunabytí pokoje v Božím přátelství.
Nicméně jednou musí přijít den, kdy padnou tři zmíněné překážky, které duši nedovolují
rozpoznat celé neštěstí odloučení od Boha. Při nejmenším v hodině smrti prasklá cisterna
načisto vyschne. Své nedovolené radovánky si nikdo nemůže vzít s sebou na onen svět.
Pak bude konec také všem pozemským zábavám a rozptýlením. Všechny potřeby i
potěšení tohoto života ustanou. Kde bude politika, literatura, umění, věda, obchod, knihy i
časopisy, až klesneme ho hrobu a duše opustí tělo? – Vpravdě existuje pouze jediné
zaměstnání, které Bůh duši vyhradil. Ale také ono jako jediné bude stačit k věčnému
naplňování duše stále novou a novou radostí. Tou činností je oblažující hledění na Boha.
Spojení s Bohem a jeho přítomnost budou politikou, uměním, vědou, prací i odpočinkem,
klidem a osvěžením pro duše svatých v nebesích. Avšak duše hříšníka je od Boha
odloučena svým dobrovolným činem, a proto se nebude podílet na konání světců. Čím
tedy bude naplněn její čas, lépe řečeno, jak bude naplněna její věčnost? Jak sama
odvede svou pozornost od sledování vlastní ubohosti? Tam nebude žádné rozptýlení či
zábavy, přestože ani tam nemůže chybět zaměstnání. Duše tedy bude zaměstnána
pozorováním vlastní ztráty a vyčítáním si viny a pošetilosti, které ji učinily tak nešťastnou.
Náš Pán mluví o červu v pekle, který nikdy nezmírá, stejně jako oheň, jenž nikdy
neuhasíná. Mluví také o pláči a skřípění zubů. A stejně jako červ požírá mrtvolu, zakusuje
se červ svědomí do mrtvé duše, a znovu a znovu tím vyvolává proud slzí i nový výbuch
zuřivosti duše vůči sobě samé.
A konečně po smrti zmizí všechna opovážlivost a naděje je pryč. Její místo zaujalo ve
ztracené duši zoufalství. Během pozemského života učí ďábel lidi doufat, že dokonce ani v
pekle beznaděj není, že hříšník z poznání trestů za provinění načerpá moudrost a může
se i na onom světě rozhodnout pro pokání. Nakonec jim, jak si myslí, bude přece jen
odpuštěno a všechno dobře skončí. Církev však žádnou takovou naději nezná! – Z úst
samotného Ježíše Krista si vyslechla, že soud bude znít následovně:
„Odejděte, zavržení, do věčného ohně!“ – Církev od Něj ví, že pozdní prosba
zavrženého hýřila o kapičku vody bude odmítnuta, ne však, že by ten kdy prosil o milost
nebo odpuštění a projevil lítost nad svými hříchy. Církev dále učí, že její špatná dítka zde
na zemi se pak budou příliš pozdě snažit vejít úzkou bránou a nebudou toho schopná.
Slyšela slova „Odstup!“ – Avšak o naději a usmíření pro duše, které z tohoto světa
odešly odloučené od Boha, Církev nic neslyšela z úst Toho, jenž je cesta, pravda a život.
Proto také odmítá slyšet to od snících lidských srdcí a z lichotných lidských úst.
Dovolte mi tedy, moji drazí bratři, připomenout slova apoštola k Židům: „Přihlížejte k
tomu, aby nikdo se nepřipravoval o milost Boží…, aby nikdo (z vás) nebyl smilníkem nebo
poskvrněncem, jako Esau, jenž za jedno jídlo prodal své prvorozenství.
Neboť vězte, že byl odmítnut také potom, když požehnání zděditi chtěl; neboť nenalezl
místa ke změně smýšlení, ač si ji žádal s pláčem“ (Ž 12,15-17). – Ezau smlouval se svým
bratrem Jákobem ve chvíli pokušení, protože měl hlad. Jako prvorozený syn mu chtěl své
dědictví prodat za chutný pokrm. Možná to v tu chvíli nemyslel úplně vážně a navíc bylo
tehdy dědictví ještě hodně vzdálené. Snad si i myslel, že dohoda může být zase zrušena a
on si svá práva zajistí. Tak uvažoval, ale rouhal se, když přistoupil na takový obchod,
protože jeho dědictví v sobě zahrnovalo také právo stát se praotcem Mesiáše. Hříšná
směna byla dílem několika minut, avšak její následky věčné.
Své prvorozenecké právo již nikdy nazpět nedostal. Se slzami a štkaním se snažil
změnit otcovo smýšlení, ale to bylo nemožné: Bůh jej navždy připravil o to, co tak
lehkomyslně promarnil a hříšně prodal, vzal jej za slovo. Ezau je proto předobrazem těch,
kteří dědictví nebes a právo blaženě hledět na Boha prodávají za „misku čočovice“, za
nečistý požitek, za potěšení smyslů, za hrstku peněz. Střezte se, říká apoštol, abyste
nebyli tak hříšní. Horlivě dbejte, byste nepromarnili žádnou z Božích milostí! Nuže, říkejme
si dnes ústy i srdcem: „Nechci být takovým hříšníkem. Nechci napodobit hřích i pošetilost
ďábla. Zříkám se jej i všech jeho skutků. Zříkám se pekla, protože jsem nebyl pro něj
stvořen a proto se odříkám hříchů, které do pekla vedou.“
6 Právník a teolog
Právnicky vzdělaný muž nedokázal pochopit, jak jeden jediný smrtelný hřích, spáchaný
často v kratičkém okamžiku, může být trestán věčně v pekle. Soudil, že to není slučitelné
s Boží spravedlivostí. Na to mu teolog odvětil: „A proč ne? Nedělá to světská spravedlnost
stejně tak? Nad vrahem, jehož čin byl spáchán často také v jediném okamžiku, vynese
trest smrti a navždy jej tím odstraní z občanské a lidské společnosti.“
7 Země nářků
V knize Job se peklo „nazývá zemí nářků, z níž není návratu, zemí bědování a temnoty,
kde stínu smrti nevládne řád, nýbrž věčné hrůzy.“ – Prorok Izajáš volá na hříšníky: „Kdo z
vás může pobývat u stravujícího ohně? Kdo z vás může dlít ve věčném žáru?“ – Tedy již
ze Starého zákona jasně vidíme pronikavý záblesk Božího soudu, zvěstovaný pak v
Novém zákonu Spasitelem a tedy zřejmý a srozumitelný. Ne na jednom nebo jen několika,
nýbrž na mnoha místech a stále znovu, dokonce čtrnáctkrát, mluví Spasitel o pekle a
přesně uvádí, jak je uzpůsobeno. Podle Jeho slov je to oheň, „pekelný oheň“, oheň, „kde
červ neumírá a oheň nehasne“ (Mt 5,22; Mk 9,44). Nazývá jej „ohněm věčným“, „věčným
utrpením“ (Mt 25), místem „soužení v plamenech“…
„Otče Abraháme, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby smočil prst ve vodě a
ochladil mi jazyk, neboť hrozně trpím v plamenech.“ Tak volá bohatý hýřil ve své trýzni – a
čeho dosáhl svým žalostným voláním? Vůbec ničeho, – je mu odepřena i kapka vody k
ochlazení palčivého jazyka. Na jiném místě nazývá Pán peklo ohnivou pecí, kde je pláč a
skřípění zubů, a kam jsou spoutaní zatracenci uvrženi jako do nejhorší temnoty.
… Svatý Jan píše, že zatracenci „budou také píti z vína hněvu Božího, a trápeni budou
ohněm a sírou… a že dým trápení jejich bude vystupovati na věky věků a nebudou míti
odpočinku ani ve dne ani v noci… i budou uvrženi do jezera ohnivého. To jest smrt druhá,
ohnivé jezero“ (Zj 14 a 20). – „Budou potrestáni věčnou zkázou skrze tvář Pána a nádheru
Jeho moci,“ říká svatý Pavel, a apoštol Juda, mluvě o peklu, nám ukazuje, že „(padlé)
anděly (Bůh) uchoval věčnými vazbami pod temností…, trpíce trest ohně věčného“ (Ju 67). 3.
Když tedy Kristus a Jeho apoštolové tak jasně a shodně hlásají tuto pravdu, je možné
se divit, že svatá a Božím duchem osvícená Církev zvěstovala a zvěstuje totéž jako
výslovnou a nedotknutelnou věrouku? Jen si znovu přečtěme výše uvedené pasáže,
vezměme si je k srdci a přemýšlejme o nich, a současně si připomeňme, co jsme o tom
slyšeli v hodinách náboženství. Nemusíme snad potom vyznat a přiznat:
Ano, peklo je něco nevýslovně strašlivého, a děsivého? Je trestem, utrpením a trýzní,
nekonečně horším, než jaké zná tento svět. Jaký je to obraz bídy a utrpení, jaké
soustředění všeho zla a trápení! Takový stále znovu zmírající život nebo spíše věčná
duchovní smrt zavržených, spoutání v místě nejhlubší temnoty k věčným plamenům, které
pálí a přesto nezabíjejí, věčně se obnovující pocit nejhroznějších bolestí, pláč, bědování a
skřípení zubů bez sebemenší naděje – ba s vědomím, že trýzeň nikdy, nikdy neskončí ani
nebude sebeméně zmírněna, a navíc s poznáním, že se tomu bylo možné vyhnout,
kdybychom po prchavý čas života na zemi sloužili Bohu a vyhýbali se hříchu.
Kdo z nás, milý čtenáři, by se ještě chtěl dobrovolně dopustit smrtelného hříchu nebo
žít v hříchu, jakmile na právě řečené pomyslí? Osvoboď se navždy od tak strašného zla,
dokud máš ještě čas. Spas svou duši! – Pokud jde o vyhnutí se peklu, pak musíme být ve
svém životě pevní, přinejmenším tak pevní, jak je to jenom možné. Existuje však pouze
jediný bezpečný a absolutně nezbytný prostředek: Vyhýbat se hříchu a vypudit jej celou
silou ze svého srdce, ať to stojí, co chce. Vyhýbej se hříchu, nenáviď hřích a prchej před
ním – to je všechno první a nedůležitější, co ti říkám a mohu poradit.
(„Leo“, č. 37, 1886.)
8 Voltaire
Když psal ateista Voltaire svému stejně smýšlejícímu příteli o závěru, že peklo není,
dostal odpověď: „Pak jsi velice šťastný; tak daleko já ještě nejsem.“ – Kdysi se
volnomyšlenkáři Voltairovi pokoušel jeho společník u stolu vymluvit víru v peklo. Voltaire
mu namítl, kam by to vedlo, kdyby byla víra v peklo vymýcena. „Kdyby naši sloužící takové
řeči slyšeli, nemohli bychom si být jisti životem.“ – Při jiné příležitosti se vyjádřil o tom,
čeho by se bylo třeba obávat od mocných, jestliže by se jim tato víra vzala:
„Kdyby se takovému mocnému člověku zalíbilo, nechal by mě třeba rozdrtit v moždíři.“
– A skutečně, kdyby nebylo peklo, pak by se lehkomyslníci již nezhrozili žádného
zločinu a svět by se stal peklem.
Skutečná existence pekla byla jasně řečena i církevními koncily, jako například druhým
všeobecným koncilem v Konstantinopoli. Totéž potvrdil sedmý všeobecný koncil v Niceji,
čtvrtá lateránská synoda, a rovněž všeobecný trientský koncil.
Je také pozoruhodné, že protestanti, kteří nenechali nedotčenou téměř žádnou
katolickou věrouku a rovněž odstranili víru ve věčný oheň, si přesto nedovolili otřást
samotnou vírou v peklo – jinak by museli hodit přes palubu přesvědčení všech časů i
národů.
Uvádím zde několik skutečností, spočívajících na spolehlivých svědectvích a
prokazujících existenci pekla otřesnými výpověďmi těch, kteří při tom byli.
9 Dům zhouby v Římě
Roku 1873, několik dní před svátkem Nanebevstoupení Páně, došlo v Římě k oněm
strašlivým zjevům z onoho světa, které se udály snad jen proto, aby nevěřícím znázornily
pravdu o existenci pekla.
V jednom z vykřičených domů, v nichž sídlí hřích a zhouba, a které byly na mnoha
místech Říma otevřené teprve po likvidaci světské moci papeže, se mladá dívka tak vážně
poranila na ruce, že byla dopravena do nemocnice. Ať už to bylo špatným způsobem
života, který nemocná vedla, nebo v důsledku nečekaného vývoje choroby, rána byla
smrtelná a dívka zcela náhle zemřela ještě během noci.
Jedna její společnice, která naprosto nemohla vědět, co se v nemocnici stalo, náhle
vykřikla tak zoufale, že probudila obyvatele celé čtvrti, a nešťastná stvoření ze zmíněného
domu poděšeně přivolala policii. V nemocnici právě zemřelá se jí totiž objevila obklopená
plameny a řekla: „Jsem zavržená, a pokud ty nechceš být také taková, odejdi z místa
hanby a obrať se k Bohu, kterého jsi opustila.“
Strach a zděšení ubohé dívky se nedal ničím ukonejšit a hned s ranním rozbřeskem se
vzdálila z domu, zatímco jeho ostatní obyvatelky byly vyděšené, když se dozvěděly o smrti
své společnice.
Mezitím vážně onemocněla majitelka vykřičeného domu, nadšená a všeobecně známá
stoupenkyně Garibaldiho. Dala si zavolat faráře sousedního kostela svatého Julia.
Ctihodný kněz se však před odchodem na takové místo poradil se svým církevním
představeným, kterým byl důstojný prelát monsignore Sirolli, duchovní správce farnosti
Nejsvětějšího Spasitele.
Pak, vyzbrojen zvláštními pokyny pro daný případ, především od choré požadoval
naprosté odvolání všech vyslovených rouhání na adresu náměstka Ježíše Krista a
odprošení za všechna pohoršení svého života včetně slibu, že se podle možností napraví.
Nemocná se hned prohlásila za připravenou ke všemu a přijala svátost posledního
pomazání s výrazem upřímné lítosti a pokory. Když cítila blížící se smrt, se slzami v očích
prosila dobrého faráře, aby jí neopouštěl vyděšenou tím, co před nedávnem prožila. Avšak
mezitím nastala noc a monsignore Sirolli, který byl zpočátku na pochybách, zda by měl
následovat hlasu soucitu, nebo zda není naopak jeho povinností ještě před příchodem
noci takové místo opustit, nechal zavolat dva policejní agenty, kteří dům uzavřeli a zůstali
tam tak dlouho, až umírající vydechla naposledy.
Celý Řím znal brzy podrobnosti té smutné události. Ateisti a volnomyšlenkáři se jí
vysmívali, jak to v takových případech obvykle dělají, a dávali si dobrý pozor věc nějak dál
vysvětlovat. Naproti tomu dobře smýšlející jí využili k polepšení a uvědomění si povinností.
Vzhledem k takovým skutečnostem, v nichž by bylo možné ještě dlouho pokračovat, se
tedy čtenáře ptám, zda je rozumné opakovat s davem pošetilou větu: „Pokud opravdu
peklo existuje, proč se z něj nikdo nevrátil?“
I kdyby chtěl někdo proti rozumu popřít zde uvedené a spolehlivě zaručené skutečnosti,
přesto tím jistota o existenci pekla není sebeméně otřesena. Vždyť naše víra v peklo
nespočívá na neobvyklých událostech, které naprosto nejsou věroučnými články, nýbrž je
založena na zdravém rozumu, ale především spočívá na pokorném přijímání nám
Ježíšem Kristem a jeho proroky i apoštoly zjevených věroučných pravd, jak je zvěstuje ve
svém učení autorita katolické církve.
Uvedené podivuhodné jevy mohou naši víru posílit a oživit, a jen proto jsme si říkali, že
bychom zde některé z nich měli uvést, protože jsou schopné zavřít ústa těm, kteří říkají:
„Peklo není.“ A také upevnit víru takových, kdo říkají: „Pokud opravdu peklo existuje, proč
se z něj nikdo nevrátil?“ nebo „Opravdu může existovat peklo?“ – Proto spolu se svatou
Církvi vyznáváme: „Peklo existuje!“ (Segur, „Die Hölle“.)
10 Doktor pařížské Sorbonny
se druhý den po smrti zjevil biskupovi a řekl mu o sobě, že je zatracený. Biskup se jej
tázal, zda ještě pořád má svou vědu? „Vím jen tolik, že jsem zavržený za své požitky a
světské pocty.“ – Poté se doktor biskupa zeptal, zda svět ještě trvá. Když biskup
odpověděl otázkou, k čemu že by to chtěl vědět, řekl: „Od chvíle mé smrti přišlo do pekla
tolik lidí, že jen těžko mohu uvěřit, že jich tolik vůbec na světě bylo.“ – Poté zmizel a
zanechal za sebou jen pekelný zápach.
O jistém kancléři pařížské univerzity se vypráví, že byl u všech lidí velice oblíbený a
když mluvil o duchovních věcech, přicházeli za ním i klerici těšit se z nich. Také biskup jej
v době jeho nemoci často navštěvoval a říkal: „Pokud tě mohu ještě o něco poprosit, pak
o následující – třicet dní po své smrti přijď za mnou a pouč mě o svém stavu.“ – Krátce
poté kancléř zemřel a třicátý den se zjevil biskupovi v jeho pracovně.
Zemřelý měl na sobě černou čapku, zapáchal, a řekl: „Ukazuji se, jak jsi říkal.“ – Biskup
se zpočátku vylekal, ale pak se zjevení zeptal po příčině: „Jsem zavržen, protože jsem své
vědy neužíval ke cti Boží, nýbrž pouze své vlastní. A kdykoli jsem vyzdvihoval a chválil
Matku Boží, činil jsem tak jen z marnivé ctižádosti. Kromě toho jsem bažil po tělesných
požitcích.“ – Nato se duch biskupa zeptal, kolik let uplynulo od jeho smrti. Když biskup
odpověděl: „Je to teprve třicet dní,“ žalostně zavzdychal: „Běda, běda nám v pekle!
Domnívali jsme se, že poslední soud se již konal, když jsme viděli padat duše do pekla
jako hustý sníh!“ – Poté v zápachu síry zmizel. (Ehmig, „Gleichnisse“.)
11 Dva studenti v Alexandrii
Dochovalo se nám vyprávění, že dva mladí lidé, kteří ve třetím století navštěvovali
proslulou školu v egyptské Alexandrii, vešli do kostela právě ve chvíli, kdy kněz kázal o
pekelném ohni. Jeden z nich se tomu posmíval, zatímco druhý se chvěl strachem a lítostí,
obrátil se a krátce poté se stal mnichem, aby mohl spolehlivěji dbát o svou spásu.
Po nějakém čase první mladík náhle zemřel. Bůh dopustil, aby se zjevil svému
bývalému společníkovi a řekl mu: „Církev káže pravdu, když mluví o pekelném ohni. Kněží
chybují jen v tom, že o něm mluví tisíckrát méně, než by bylo zapotřebí, a jeho muka nelíčí
zdaleka tak strašná, jaká opravdu jsou.“ (Segur, „Die Hölle“.)
12 Ještě svědectví z Besançonu o pekle od duše, která se z něj vrátila
Svatá Coletta byla právě v Besançonu, když zemřela jedna řeholnice kláštera v Poligny.
Během modlitby se jí zemřelá zjevila a prosila o přímluvu u Nejvyššího soudce, protože
naneštěstí zemřela a při zpovědi zamlčela těžké hříchy. Současně jí sdělila, že na její
přímluvu a Panny Marie jí byl rozsudek zatracení odložen. Duše Colettu prosila modlit se
za ní k Bohu, aby jí věčného zatracení ušetřil. Mrtvá již byla zahalena do řádového roucha.
Coletta okamžitě poslala kurýra a nechala pohřeb odložit do svého příchodu. Hned se
rozšířila zpráva, že přijde samotná Coletta a všichni čekali, že uvidí zázrak. Třetí den
večer Coletta dorazila do Poligny. Ulice byly tak plné lidí, že se jen stěží dalo projít.
Světice se celou noc modlila. Příští ráno se v kostele sloužila zádušní mše. Poté Coletta
přistoupila k rakvi a jménem Ježíše Krista mrtvé přikázala se postavit.
Coletta ji uchopila za ruku, pomohla ven z rakve a odvedla k oltáři. Všichni přítomní
vykřikli zděšením; slzy a vzlykání zněly celým kostelem a zvěstovaly zázrak i venku
stojícím davům. Mezitím se z mrtvých probuzená řeholnice již knězi upřímně a s hlubokou
lítostí vyzpovídala. Po usmíření s Bohem se obrátila k přítomným a hlasitě jim oznámila,
že své svaté matce Colettě děkuje za to, že není uvržena do věčné zkázy.
Andělem, kterého poslala matka Boží, je chráněna před zlými duchy, kteří ji chtěli
odvléci do pekla. Pak ještě dodala: „Pod ochranou anděla Páně jsem zůstala až do tohto
okamžiku, kdy jsem se na přímluvu Panny Marie a naší ctihodné matky vrátila k životu
vyzpovídat se ze svých hříchů a dosáhnout rozhřešení. Jak strašné je zemřít v Boží
nemilosti! Jak hrozné je stát na břehu ohnivého proudu, jenž pohlcuje zatracené. Žádná
slova nemohou popsat strach a rozervanost duše, která má být každým okamžikem
uvržena do neuhasitelného ohně! Jakou milost mi to Bůh prokázal uchráněním před
takovou zkázou! Hned po Ježíši a Marii děkuji naší milé matce Colettě, že přijdu do ráje.
Vy všichni zde, duše křesťanské, slitujete se nad duší, která se vrátila z onoho světa a
pomozte jí především projevit ostatním vděčnost za prosby k nekonečnému milosrdenství
Božímu!“ – Po těch slovech padla k nohám svaté Coletty a pevně je objala, až se jí od ní
dostalo posledního požehnání. Pak se vrátila k márám a znovu zemřela. Zázrak mocně
zapůsobil na všechny, kteří jej viděli a slyšeli. (Ehmig, „Gleichnisse“.)
13 Dva posedlí v Messině a Paříži
V osmnáctém století v Messině zbožný kněz žehnal a vymítal z posedlého ďábla, a ptal
se jej: „Kdo jsi?“ – „Jsem ten, kterého Bůh nemiluje,“ odpověděl ďábel. A při jiném
exorcismu v Paříži ďábel na otázku kněze: „Kdo jsi?“ odpověděl zuřivě: „Jsem v pekle na
věčnost!“ – „Nechtěl bys raději nebýt?“ – „Ne, protože pak už bych nemohl Boha
nenávidět!“ – Tak by odpověděl každý ze zatracenců. Na věky nenávidějí toho, jehož by
měli věčně milovat.
„Ale vždyť Bůh,“ slýcháme občas, „je samo dobro. Proč by měl někoho zatracovat?“ –
Na to je jediná odpověď: „Vždyť to není Bůh, kdo zatracuje; hříšník se zatracuje sám.
Takže nikoli Boží dobrota je příčinou zatracení člověka, nýbrž pouze jeho svatost a
spravedlivost. Bůh je stejně tak svatý jako dobrotivý, a jeho spravedlivost je stejně
nekonečná jako peklo, tak jako je nekonečné Jeho milosrdenství a dobrota v nebesích.
Neurážej Boží spravedlivost a můžeš si být jistý, že nebudeš zatracen. Zavrženec má
jen to, co si dobrovolně a navzdory Boží milosti zvolil. Zvolil si zlo, a zlo je jeho údělem.
Řečené zlo se na věčnosti nazývá ‚peklem‘. Jestliže zvolil dobro, bude na něm mít podíl, a
to rovněž navěky. – To všechno je správné a důsledné. A jako všude, souhlasí i zde víra
plně s požadavky zdravého rozumu a jeho schválení. (Segur, „Die Hölle“.)
14 Kdo přijde do pekla?
Do pekla přijdou všichni, kteří zemřou ve stavu smrtelného hříchu. Mnozí lidé se
oddávají představě, že peklo čeká jen naprosto ohavné a zatvrzelé, opravdu satanské
duše. Takový názor je jim však vnukán pouze hříchem, aby si jej lidé představovali jako
jediný možný. Boží Zjevení nás však učí něco úplně jiného – podle něj přijdou do pekla
všichni, kdož zemřou v smrtelném hříchu. Hýřil například neudělal nic jiného, než že se
oddával obžerství a k chudému Lazarovi se choval nemilosrdně. A proto je o něm řečeno:
„… zemřel i boháč a pohřben byl v pekle“ (L 16,22). – Neužitečný služebník se pouze
provinil leností. Přesto mu soudce řekl: „A služebníka neužitečného uvrzte ven do tmy;
tam bude pláč a skřípení zubů“ (Mt 25,30). – Na levici postavení tedy jen neprokázali
milosrdenství nuzným. Bez ohledu na to je o nich psáno: „Vejdou do věčného trápení.“ –
Pán však také zcela obecně praví: „… andělé je uvrhnou do pece ohnivé“ (Mt 13,41-42). –
Podobně se na mnoha místech vyjadřují všichni svatí apoštolové, jako například:
„Neboť hřešíme-li dobrovolně dosáhše poznání pravdy, již nezůstává oběť za hříchy,
nýbrž očekávání soudu a žár ohně“ (Ž 10,26-27). – Nebo jinde: „Nevíte, že nespravedliví
království Božího neobdrží? Nemylte se, ani smilníci, ani modláři, ani ti, kteří smilní se
stejným pohlavím, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči neobdrží
království nebeského“ (1 K 6,9-10) – Totéž prohlašuje i dávná tradice. „Duše těch,“ říká
např. všeobecné církevní shromáždění ve Florencii, „kteří opouští tento svět ve stavu
smrtelného hříchu, ihned sestupují do pekla.“
(Dr. Schuster, „Katech. Handbuch“, díl III.)
15 Co o ní napsal sv. Antonín Paduánský
Svatý Antonín píše o jednom z bratrů svého řádu, že při pohledu na ďábla strašlivě
vykřikl. Bratři k němu přiběhli, našli jej polomrtvého zděšením, uklidňovali jej a ptali se, co
se stalo. Prohlásil, že se mu zjevil ďábel a vyděsil jej téměř k smrti. A na otázku, jak ďábel
vypadal, jim řekl: „To neumím povědět, ale řeknu vám jen tolik, že bych byl raději zaživa
vhozen do hořícího krbu, než ještě jednou vidět tvář ďábla.“ Totéž čteme v líčení života
svaté Kateřiny Sienské. Také ona prohlásila, že by raději prošla velkým ohněm, než by se
znovu podívala na nepřítele Boha i lidí. I jen letmý pohled na zlého ducha je tak strašlivý,
že sami světci přiznávají, že je snesitelnější hořet v ohni. Věčný Bože, jakou hrůzou musí
trpět zavržení v pekle mezi nesčetnými zlými duchy! (P. Cochem, „Die vier letzten Dinge“.)
16 Dionysius Carthusianus
vypráví o Bohem prodchnutém bratrovi v Anglii, který byl od Zeleného čtvrtku až do
velikonočního večera jako u vytržení a poté na naléhání bratří sdělil následující: „Já a můj
průvodce jsme šli dlouhou cestou, až jsme konečně dorazili do rozlehlé a děsivě
vyhlížející krajiny, kde bylo nesčetné množství mužů a žen, trpících nevýslovnými mukami
a soužením. Mezi trýzněnými byli především sodomitští hříšníci, napadaní velkými
ohnivými netvory, kteří je přes jejich zoufalý odpor nutili se s nimi pářit a hanebně je svírali
svýma čtyřma nohama. V tak ohavném objetí nešťastníci tolik trpěli, že se třásli a hlasitě
skučeli. Spatřil jsem mezi nimi dobře mi známého muže, který býval ve světě slušným a
spořádaným pánem. Ten žalostně křičel: ‚Běda, běda mi, že jsem kdysi hřešil, protože má
muka jsou den ze dne větší a hroznější.‘
Ale ze všech trýzní, jimiž ustavičně trpím, mne nebolí nic tolik jako potupa a hanba
mého h říchu, o němž všichni vědí, a kvůli němuž jsem posmíván a tupen.‘“
Z toho vidíš, že i přes nevýslovná muka pekla se zavržení nebojí ničeho víc než
zlovolného výsměchu za své hříchy od druhů v utrpení. A tak není jejich trýzeň společností
v pekle mírněna, nýbrž ještě rozmnožována. Proto se neutěšuj myšlenkou, že tam
nalezneš společníky, nýbrž se naopak jejich společnosti obávej! Abys do ní jednou sám
neupadl, střez se na tomto světě všech těch, kteří by tě mohli snadno svést ke zlu a
zkáze. (P. Cochem, „Die vier letzten Dinge“.)
17 Trápení milovaných členů rodiny v pekle ještě rozmnožuje vlastní muka
Cicero byl s bratrem Quinktem ve svém venkovském sídle, když se dozvěděl, že upadl
u císaře v nemilost. Při té zprávě ztratil veškerou rozvahu. Bratři se domluvili na útěku do
Makedonie. K cestě jim však scházely peníze. Odvážný Quinktus se proto rozhodl vypravit
potají do Říma a tam nějaké peníze sehnat. Dostal se sice do svého domu, ale byl
vyzrazen a brzy se objevila stráž. Jeho syn vyšel biřičům vstříc a přísahal, že o svém otci
nic neví. Ti se však jeho odpovědí nespokojili a dali mladíka na mučidla. Quinktus starší,
skrytý ve vedlejší místnosti, se zděšením naslouchal sténání a bolestným výkřikům svého
syna. Nakonec to nemohl vydržet a vyběhl své dítě zachránit.
Bezcitní vrazi otce i syna srazili na zem a oba ubili. – Mnozí rouhači říkají: Jestli přijdu
do pekla, nebudu tam přece sám. No ovšemže! Bude tam přece tvoje žena, rodiče a děti.
Jenže pomysli, budeš také tak chladnokrevně přihlížet trápení svých dětí, jak říkáš? I v
pekle si rodiče podrží přirozenou lásku ke svým dětem. Je to však trýzeň zcela jiného
druhu, vidět mučení svých milých a muset si říkat: „To kvůli tobě jsou trýzněni.“ – Snaž se
proto raději sám peklu vyhnout a dbej, aby i tvoje děti byly před ním uchráněny. (Ehmig,
„Gleichnisse“.)
18 Věčnost pekelných trestů - O věčnosti
Utrpení pekla jsou tak hrozná a děsivá, že ochromí i nejodvážnějšího člověka. Ve
věčnosti je něco tak nepředstavitelného, že ten, kdo o ní opravdově přemítá, bezmála
přijde o rozum. Zarmoucený člověk nemá ve svém utrpení útěchu jako ten, kdo ví, že jeho
neštěstí brzy skončí.
Je již v naší povaze, že cítíme nechuť ke všemu, co trvá příliš dlouho, a to i k tomu, co
je nám milé a příjemné. Kdybychom měli celých osm dní sedět u bohatého stolu, jak by
nám taková hostina připadala dlouhá! Pokud bychom měli plných osm dní a nocí
nepřetržitě spát v pohodlném lůžku, jak by nám takový spánek připadal dlouhý! – Kdyby
měl někdo po osm dní a nocí tančit a skákat, jak by asi byl unavený! A působíli tak věci,
které jsou nám jinak příjemné a žádoucí, jak by to potom bylo s tím, co je nepříjemné?
Kdyby se nám dostal do boty jen malý kamínek a museli bychom s ním tak chodit osm
dní za pokání, jak by nám to připadalo těžké! Jestliže tedy i tak nepatrná bolest je po delší
době příčinou netrpělivosti, co potom vyvolá dlouhodobá vážná choroba nebo trýzeň?
Kdyby takový ubohý hříšník musel spoutaný ležet celý rok zaživa ve velkém krbovém
ohni, nepřišel by o rozum nevýslovným utrpením? Žádné lidské srdce by jistě nebylo tak
tvrdé, aby na něj nepohlíželo se soucitem. Nahlédni však do propasti pekla a uvidíš tam
tisíce a tisíce takových nešťastníků v ohnivém močálu trýzně a utrpení. Mnozí z nich jsou v
tak hrozném stavu již tisíc a někteří i pět tisíc let. Ale všichni musejí v takovém hrozném
utrpení setrvat ještě ne stokrát, ne tisíckrát ani stotisíckrát déle, nýbrž navždy; bez útěchy
a osvěžení, bez milosti a slitování, bez odměny a hlavně bez sebemenší naděje na
vykoupení. A právě to jejich utrpení jen násobí, to je vrhá do zuřivosti a zoufalství. Co
myslíš, že je věčnost, a jak dlouho trvá?
Věčnost je cosi, co nemá počátek ani konec. Věčnost je čas, který zůstává stále stejný
a nepomíjí. Proto také utrpení zavržených nikdy neskončí. Po uplynutí sta tisíce let začne
nových sto tisíc a tak pořád až na věky. Protože peklo nepočítá dny ani roky, nýbrž zná
jen jedinou věčnou noc, nemůže ani žádný zavržený počítat, jak dlouho již v pekle je,
jelikož první noc, kdy sem přišel, ještě stále trvá a nikdy neskončí.
Protože si tím však můžeš o věčnosti udělat jen velmi slabou představu, mysli si, že by
celá zeměkoule byla ze samých prosných zrnek. Každých sto let by přiletěl ptáček a jedno
jediné zrnko sezobl. Kolik let by pak muselo uplynout, než by byla celá země sezobaná?
Je možné si představit cifru, která by to dokázala vyčíslit? Možná by sis mohl pomyslet, že
by sezobání celé země netrvalo věčnost; vždyť i země by musela nakonec jednou skončit,
i kdyby z ní každých sto let ubylo jediné zrníčko.
Věčnost však nikdy nekončí, protože z ní nic neubývá. Není to strašné? Kdo by se tím
nezděsil, vezme-li si všechno opravdu k srdci! A přece by byli zatracenci šťastní, kdyby po
milionech a milionech let nejhroznějšího utrpení měli naději, že budou vysvobozeni. Oni
však nemají sebemenší naději na únik z trýzní pekla. Neježí se člověku vlasy hrůzou, jen
když na to pomyslí? Velký Bože, jak jsi strašný, jak jsi přísný. Jak můžeš jako Otec
přihlížet, že ti nešťastníci budou věčně, navždy trpět a skučet zoufalstvím?
Z toho vidím, jak těžký musí být každý smrtelný hřích, když ty, nejmilostivější Bože, za
něj hříšníka navěky zatracuješ. Milý křesťane, prosím tě z celého srdce, nehřeš tak
lehkomyslně a nepovažuj smrtelné hříchy za nevelké; sám vidíš, jak strašně za ně Bůh
ubohé hříšníky trestá. Mohl by sis možná myslet, že je-li Bůh nekonečně milosrdný, že
nemůže ubohé hříšníky navěky trestat za jeden jediný smrtelný hřích. Já ti však pravím, že
je to naprostá a úplná pravda, a že člověk, který po celý život žil zbožně, by byl na věky
zatracen, kdyby se ještě před smrtí dopustil jediného smrtelného hříchu a také by v něm
zemřel.
Podivoval se tomu již dávný žalmista a soudil, že je to nemožné; proto pravil: „Rozvažuji
o dnech dávných věků, léta minulá si připomínám. Rozjímám v noci se sebou sám mluvě,
přemítám a zkoumám ve svém duchu: ‚Zavrhl nás Bůh snad na věčné časy, a již dále
nebude nám přáti? Nebo své milosrdenství odepřel navždy, od pokolení do pokolení? Či
snad Bůh zapomněl míti slitování, či bude v hněvu zadržovat svou lásku?‘“ (Ž 76,6-10) –
Na tuto otázku nám znovu odpovídá svatý pěvec: „Nelze dáti výkupné za svůj život, byť by
se člověk plahočil věčně, by mohl žít ustavičně“ (Ž 48, 9-10).
Příčina, proč milosrdný Bůh trestá smrtelný hřích věčností a již nikdy jej neodpustí, je
následující: Proto, že zavržený hříšník neprojevuje lítost a pokání, ani nechce prosit Boha
o odpuštění. – Když někdo zemře ve smrtelném hříchu, pak je tak zatvrzelý, že ani na
věčnosti od něj nechce upustit.
A protože jej Bůh zatratil, pociťuje takovou nenávist vůči Bohu, že si tím sám způsobí
tolik utrpení, kolik jen může.
Spíše než by se před Bohem pokořil a chtěl jej prosit o prominutí, raději se vystaví ještě
větším trestům v pekle. Protože zavržený hříšník svých hříchů nelituje ani nechce prosit o
jejich odpuštění, zůstává věčně v hříchu a také věčně hřeší, a jelikož hřích trvá věčně, je
věčný i jeho trest. Bůh neustává trestat dříve, než hříšník přestane hřešit! Avšak hříšník
nepřestává hřešit a proto také Bůh nepřestává trestat.
Z toho vidíš, milý čtenáři, že Bůh žádnému zavrženému nečiní bezpráví, když jej věčně
trestá, nýbrž že Boží soud vyžaduje, aby byl trest věčný, protože i hřích trvá věčně.
Mohl bys možná soudit, že si zavrženci nakonec na trýzeň zvyknou a pak si jí už příliš
nevšímají a nepociťují ji. Pravím ti však, že zavrženci budou každou trýzeň navždy plně
pociťovat. Každý zavržený pociťuje své trápení dnes stejně tak, jako je cítil od první
hodiny, a také je bude stejně bolestně pociťovat po nekonečné tisíce let.
Zavrženci jasně vědí, že nikdy nebudou z pekla vysvobozeni a musejí tam zůstat na
věky; jelikož vědí, že jejich těžká muka nikdy nepřestanou; protože je jim známo, že
navěky s nimi žádné stvoření nebude mít soucit, nýbrž jim bude jejich zatracení přát.
V pekle není smilování, zavržení je neodvolatelné – proto začínají zoufat a proklínají
sami sebe i všechno, co Bůh stvořil. Jejich zoufalství jim jen násobí utrpení. Nakonec to
vidíme již u člověka na tomto světě, když propadne zoufalství. Nikdo mu nemůže pomoci,
nikdo jej nedokáže utěšit ani napravit. Je podobný přízraku pekla. Běsní a zuří jako
ohavný Satan. Chce se probodnout, otrávit nebo oběsit, ničí a rozbíjí všechno, co se mu
dostane do ruky, pustoší a proklíná všechno živé. Stejně tak se chovají i zavrženci ve
svém zoufalství, čímž trýzní sami sebe ještě víc, než je mučí démoni. Křičí a skučí, rouhají
se a proklínají, běsní a zuří, ba nechovají se jinak, než jako kdyby sami byli démony.
Vztekle se navzájem napadají jako nejhorší nepřátelé, ba používají všeho možného,
aby se sami rdousili v zuřivosti zoufalství. Avšak marně! Tím vším nedosáhnou nic jiného
než znásobení vlastního utrpení a stávají se sami sobě katem.
Zapamatujte si to, zatvrzelí hříšníci, a dávejte dobrý pozor, abyste neupadli do věčného
zoufalství. (P. Cochem, „Die vier letzten Dinge“.)
19 V pekle není smilování, zavržení je neodvolatelné
Když byl jednou v chrámu sv. Petra v Kolíně nad Rýnem posedlý sužován ďáblem,
přihodilo se, že přišel jiný posedlý. Postavili se hned proti sobě a hlasitě se častovali
takovými výrazy a nadávkami, že se toho všichni přítomní zděsili: „Mizero! Proč jsi
poslechl Lucifera a byl vyvržen z věčné slávy?“ – Na to druhý: „Proč jsi udělal to samé?“ –
Když se první podle všeho snažil o slova lítosti, druhý jej hned napadl: „Mlč, tvá lítost
přichází příliš pozdě, zpátky už nemůžeš!“ – Ten, který se jako první zeptal, co by dělal,
kdyby se mu znovu dostalo milosti, z níž se těšil, odpověděl: „Raději bych chtěl jít s
podvedenou duší do propasti, než se vrátit do nebe!“ – Slova vyvolala podiv, a tak dodal:
„Moje zloba je tak velká, že nemohu nic slyšet o dobru.“ – „Kdyby stál rozžhavený sloup,“
řekl první, „plný ostnů a nožů, rád bych po něm s rozervaným tělem lezl nahoru i dolů, jen
abych se dostal tam, kde jsem byl dříve.“ – Takový je nešťastný stav a smýšlení, taková je
marná lítost ďábla i všech zavržených. (Görres,
„Mystik“, díl 4, odd. 1, str. 314.)
20 Nejhorší odplata spočívá v ztrátě Boha a ve věčných pekelných trestech
Svatá panna Coletta byla Bohem povolána ujmout se nápravy řádu. Ale zatímco
náprava zdárně pokračovala a nejzbožnější panny se ucházely o přijetí do řádu, usilovalo i
peklo ze všech sil o zničení jejího díla. Satan pronásledoval světici všemi možnými
způsoby. Jedné noci se jí zjevil v podobě černého lva. Coletta však na něj neohroženě
zvolala: „Nešťastníku, který jsi ztratil Boha, táhni odtud!“ – Ďábel odsekl: „Víš vůbec, co
mluvíš, nepatrné stvoření? Chápeš, co to znamená ztratit Boha?“ opakoval se skřípěním
zubů. „Přijít o Boha! Žádný stvořený rozum nemůže pochopit tak strašlivé neštěstí!
Ztratit Boha znamená být vyloučen ze všeho dobra, ze vší blaženosti, která je v něm.
Trest v ohni není nic proti ztrátě Boha!“ – „A co dělá peklo peklem,“ dodala Coletta, „je
jeho věčné trvání.“ – „Věčnost, věčnost,“ opakoval Satan hlasem, který by dokázal rozdrtit
skálu. „Pokud ti křesťané porozumí, již nikdy se mi nepodaří svést je k urážení Boha.“
Poté za hrozného proklínání Boha zmizel. (Ehmig, „Gleichnisse“.)
21 Páter Surin
Kněz Tovaryšstva Ježíšova, páter Surin, který v sedmnáctém století proslul svými
ctnostmi, učeností i utrpením, snášel téměř dvacet let hrůzy následujícího stavu: Aby
pomohl ubohé, zbožné řeholnici, kterou posedl ďábel a po tři měsíce dokázal odolávat
exorcismům i kajícným modlitbám, jež na něj kněz uplatňoval, zašel páter ve svém
heroismu milosrdné lásky tak daleko, že se sám nabídl za oběť, jestliže se Božímu
milosrdenství zlíbí nešťastné stvoření osvobodit. Byl vyslyšen a Bůh k uzdravení své
služebnice dopustil, aby se ďábel zmocnil páterova těla a po mnoho let jej pak trýznil a
mučil.
Podivné podrobnosti, jimiž se posedlost ubohého pátera projevovala světu, jsou
spolehlivě doložené a mohli bychom jimi vyplnit celou knihu. Po svém vysvobození je
páter shrnul do spisu, v němž se nám dochovalo všechno, na co si ze svého
nadpřirozeného stavu dokázal vzpomenout. Byl to stav, kdy ďábel poté, co se zřejmě
zmocnil jeho schopností a smyslů, nechal ubožákovi pocítit část svých vlastních muk a
zoufalství zatracence.
„Zdálo se mi,“ říká páter, „že celá moje bytost, všechny schopnosti mé duše i těla se
nevýslovnou silou obracejí k Pánu, mému Bohu, jehož jsem uznával za své nejvyšší
dobro, jako jediný předmět mé lásky, původce mého bytí. Současně jsem cítil i
neodolatelnou moc, která mne od Boha odervala a držela daleko od něj. A to takovým
způsobem, že já, stvořený k životu, jsem se viděl oloupen o Toho, který je životem;
stvořený jen pro pravdu a světlo, jsem se cítil být od pravdy a lásky odstrčen, stvořen,
abych miloval, jsem byl bez lásky, byl jsem vzdálen do Toho, který je sám láska; stvořen
pro dobro, jsem klesl do propasti zla. Tak nevýslovnou smrtelnou úzkost a její zoufalství
umím přirovnat jen ke stavu, v němž se musí nacházet šíp, vymrštěný silou k cíli, od nějž
je jinou neodolatelnou silou stále odrážen. Násilně hnán vpřed, ustavičně znovu a znovu
naráží na nepřekonatelnou překážku.“
A to je pouze slabý obraz strašné skutečnosti, kterou my, zavržení, nazýváme
zatracením. (Segur, „Die Hölle“.)
22 Svatá Terezie
Svaté Terezii ukázal Bůh místo v pekle, kterého by se jí dostalo, kdyby setrvala ve
svých špatných zvyklostech, ba nechal ji pocítit i utrpení pekla. „Náhle, aniž bych věděla
jak,“ vypráví, „jsem se ocitla v pekle, a zdá se mi zcela nemožné zapomenout na viděné a
utrpěné, i kdybych žila sebedéle. Vstup do pekla mi připadal jako nějaká dlouhá a úzká
chodbička, podobná velice nízké, temné a těsné pekařské peci. Na zemi byly ohavné
kaluže, vydávající morový zápach, a hemžilo se tam brouky a červy. Na konci bylo ve
stěně cosi jako hluboká díra, podobná truhle, do níž jsem byla vtlačena.
Proti pohledu, který se mi otevřel, byla bolest z násilného vtlačení ještě téměř radostí.
Je nemožné popsat peklo. V duši jsem pociťovala takový oheň, jaký si naprosto nelze
představit. V životě jsem přetrpěla mnoho tělesných bolestí a podle lékařů dokonce
nejhorší, jakými může nemocný v tomto světě trpět. Mimo to mi působil bolesti i ďábel. Ale
všechno nebylo nic proti tomu, co jsem pocítila v pekle, zvláště když jsem viděla, že je to
trýzeň bez konce, trvající věčně. Ale ani to pořád ještě není nic proti strachu a zoufalství
duše, která sama sebe rozdírá a rve. Takový niterný oheň, takové zoufalství spolu s
příšernou bolestí a trýzní je nepopsatelné. Sice jsem neviděla, kdo mě mučí, ale cítila
jsem živě, že hořím, že jsme drcená. Právě ten vnitřní oheň je ze všeho nejhorší. V tom
ohavném, beznadějném a bezútěšném místě se nedá ani sedět, ani ležet, protože tam k
tomu není místo. Dokonce i samotné stěny, hnusné již na pohled, děsí člověka, tísní jej a
hrozí zardousit. Také zde nesvítí žádné světlo a všechno je v nejhlubší temnotě; přesto je
dobře vidět všechno, co je oku odporné a hnusné.
Později jsem měla jiný vnitřní zrak, jímž jsem viděla tresty a utrpení jistých nepravostí.
Sice mi již při pouhém pohledu připadaly ještě strašlivější, ale já jsem jejich muka pořád
ještě necítila tak jako ti, kteří byli osobně v pekle a trpěli. Pán mi tím chtěl ukázat, od čeho
mne jeho milosrdenství osvobodilo. Poslouchání nejdivočejších ság není doslova nic proti
skutečnému prožívání. Je to asi jako rozdíl mezi malbou a samotnou věcí. Když se na
zemi spálíme, hodně to bolí, ale proti pekelnému ohni je to jen velice málo. Od té chvíle
jsem byla vyděšená a zůstávám dodnes, i když od té doby uplynulo šest let. Kdykoli na to
pomyslím, hrůzou téměř umírám.
Všechna pozemská protivenství, jimiž zde na zemi může člověk trpět, mi připadají jako
pouhé nic; stěžujeme si bez příčiny. V porovnání s jediným okamžikem utrpení v pekle mi
všechny pozemské bolesti připadají nicotné. Buď pochválen, Pane! Jak často jsi mě
vysvobodil z takového temného vězení, a jak často jsem se proti Tvé vůli znovu a znovu
bouřila!“
Všechno výše zmíněné vyvolalo ve svaté Terezii hluboký soucit se všemi hříšníky a
bludaři i přání po jejich záchraně. Jak by bylo dobré, kdyby každý hříšník jen na hodinku
mohl osobně poznat trýzně pekla. (Ehmig, „Gleichnisse“.)
23 Svatá Brigita
Svatá Brigita ve svém zjevení říká: „Ukázala se mi paní, nyní zavržená, ale kdysi na
zemi bohatá a vážená. Viděla jsem ji plazit se z temného a bahnitého moře, a proto byl
pohled na ni děsivý.
Rty měla odřezané, chvějící se bradu a cvakající zuby, nos rozežraný jako malomocná,
oči byly vyrvané a visely na dvou cévách až na tváře. Na hlavě jí chyběla mozková kůra,
samotný mozek připomínal roztavené olovo a kapal jako horký dehet. Hruď byla rozervaná
a plná dlouhých červů, hemžících se jeden přes druhého a štípajících ubo hou ženu. V
žaludku jí ležel dlouhý a silný had, hryzající její vnitřnosti.“
Mnoho podobných jevů se nám dochovalo od hodnověrných autorů. Samotný předmět
je však tak příšerný, že se u něj již nezdržíme. Nelze jej ovšem pominout lhostejně nebo
nevěřícně. A jestliže se již nyní bojíš jedovatého hada, prchni před hříchem,
nejjedovatějším ze všech hadů, abys se nestal jeho kořistí. Nechť tě před ním milosrdný
Bůh uchrání. (P. Cochem, „Die vier letzten Dinge“.)
Zdroj:
Dr. Joseph Anton Keller//peklo existuje/Otřesná svědectví/PRO FIDE CATHOLICA
Z německého originálu Dr. Joseph Anton Keller,
Die Hölle existiert – Erschütternde Tatsachenberichte, 1889
reprint Verlag Anton A. Schmid, Durach 1997
přeložil © Jaroslav Voříšek 2010
Výňatky z knihy „Peklo existuje“ od autora Dr. Joseph Anton Keller.