Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku

Pod praporem 5ho T.G.Masaryka, Pražského pluku
1
2
DLOUHÁ CESTA Z VOJNY DOMŮ
Uplynul rok od chvíle, kdy v listopadu 1918 dozněly
v Evropě poslední výstřely první světové války. Mladý
muž, kterého válka zahnala až na asijský Dálný východ
a pro něhož stále ještě neskončila, začal psát a kreslit svérázný cestovní deník s nadějí, že se po dlouhých pěti letech konečně z vojny vrátí.
V roce 1914, kdy válka vypukla, mu bylo 26 let, byl
Čech, sociální demokrat, a lze asi právem předpokládat,
že neplanul nadšením položit život za císaře pána. Měl
štěstí. Sotva vystoupil z vlaku směřujícího k frontě, padl
Josef Charvát, svobodník berounského c. a k. 88. pěšího
pluku v listopadu 1914 do zajetí někde na severovýchodním Slovensku, kam v té době vítězně pronikala ruská
vojska. V přecpaném dobytčáku, který ho odvážel z Evropy
na Sibiř, si představoval, že „nejdéle do roka“ se vrátí
„v osvobozenou od Rusů a jimi obsazenou vlast“. Brzy
se dočkal zklamání, když ruská armáda na jaře 1915
z území habsburské monarchie ustoupila. Štěstí ho ale
neopustilo. Neskončil v žádném z táborů, v nichž kruté
zimy a nesnesitelná letní vedra, epidemie a vysilující
práce kosily desetitisíce zajatců. Ocitl se v kozácké vsi,
kde malá skupinka Čechů pracovala v tamním „máslodělném závodě“ a na statcích, které mlékárnu zásobovaly.
A díky své kreslířské zručnosti se báječně živil obrázky,
které od něj místní sedláci rádi kupovali. Válka za báťušku cara zuřila daleko v Evropě a on už nevěřil, že by
mohla do Čech přinést svobodu.
Na podzim 1916 začaly do jeho zajatecké idyly pronikat zvěsti, že v ruské armádě existuje česká jednotka.
A na jaře 1917, když revoluce svrhla carismus, došel
k přesvědčení, že válka nového demokratického Ruska
a jeho britských, francouzských a amerických spojenců
proti Německu a Rakousku-Uhersku skončí vítězstvím demokracie a vznikem samostatného Československa. Že
teď jde konečně o válku, v níž stojí za to nasadit život
a vrátit se domů v řadách vítězných vojsk. Stejně jako desítky tisíc českých a slovenských zajatců se tehdy rozhodl
i Josef Charvát a z nejbližší stanice na sibiřské magistrále, Petropavlovska, se hlásil do vznikající dobrovolnické
armády, do československých legií. Zprávy o úspěšném
nasazení Československé brigády na frontě u Zborova jej
v jeho rozhodnutí utvrdily. V září vyjel z Petropavlovska
zpět na západ a stal se v říjnu 1917 vojákem 5. československého pluku, který se v ukrajinském Borispolu připravoval k nástupu na frontu. Ani tentokrát na ni nedojel.
Ruská revoluce vyústila v komunistický převrat a sovětská vláda uzavřela s Německem a Rakousko-Uherskem
separátní mír.
Více než 40 000 mužů Československého armádního
sboru, v nějž se brigáda rozrostla, se vydalo v březnu 1918
z Ukrajiny na bojiště západní Evropy, kde válka pokračovala. Josef Charvát znovu nastoupil do vlaku, který
spolu s více než 60 dalšími „ešalony“ vyjel dobře mu známou tratí k Volze, Uralu a dále Sibiří. Cílem byl tentokrát
Vladivostok, odkud měly spojenecké lodě dopravit československé dobrovolníky do Francie.
Moskevská vláda s transportem souhlasila s podm ínkou, že sbor odevzdá většinu svých zbraní. Částečné odzbrojování začalo ještě před Volhou na nádražích železničního uzlu v Penze a 5. pluk byl první na řadě. Josef
3
Charvát si ale usmyslel, že se vydá na východ na vlastní
pěst a ještě jednou navštíví místa, kde šťastně strávil téměř tři roky v zajetí. Zatímco jeho pluk se dostal do 7000
km vzdáleného Vladivostoku už 25. dubna 1918, on zůstal trčet u Petropavlovska a 10. května byl v plukovním
rozkaze označen za zběha. Krátce na to se sovětská vláda
pokusila transport Československého sboru zastavit ,
odzbrojit jej a uvolnit transsibiřskou trať pro dopravu
německých a rakousko-uherských zajatců na válečné
fronty v Evropě. Sbor odpověděl ozbrojeným odporem.
K prvním střetnutím došlo koncem května 1918 právě
mezi Petropavlovskem a Omskem, vzápětí vypukly boje
na východ od Omska a nejtěžší srážky musely svést pluky,
které se od Penzy probojovávaly přes Volhu k Uralu.
Během června se podařilo spojit jednotlivé části sboru
a zmocnit se magistrály až po Bajkal. Koncem června pak
jednotky, které už dospěly do Vladivostoku, ovládly město
a začaly se probíjet zpět na západ na pomoc hlavním
silám sboru. Josefu Charvátovi se podařilo připojit se
v Petropavlovsku k 6. pluku a pak v řadách III. praporu
7. pluku se v bojích „s bolševiky a zajatci jsoucími v jich
službách“ blížil vstříc svému pluku. Teprve, když se na východ od Bajkalu vladivostocké jednotky konečně spojily
s ostatními, dostal se koncem září 1918 do Charbinu, kde
byl 5. pluk soustředěn.
V jaké to válce se ocitl tentokrát? Zpočátku šlo jen
o uvolnění cesty do Vladivostoku. Úspěchy Československého sboru však vedly k pádu moci sovětů na celé Sibiři
a Uralu a vládu tu přebíraly ruské politické síly, které prohlašovaly za svůj cíl nastolení demokracie, zrušení separátní mírové smlouvy a obnovení protiněmecké východní
fronty. Válka, do níž Josef Charvát šel v roce 1917 poprvé
dobrovolně, měla tedy pokračovat v Rusku. Místo do Francie se legie vracely zpět a už během července 1918 vytvořily v Povolží a na severním Urale souvislou protisovětskou frontu. Sem vyjel z Charbinu 17. září i 5. pluk. Josef
Charvát tam zastihl jen jeho II. prapor, s nímž pak vyrazil 15. října i on zpátky na západ, do Jekatěrinburku.
Úspěch odvážné operace Československého sboru předpokládal, že se novým vládám v Samaře, Jekatěrinburku
a Omsku podaří zmobilizovat dostatečný počet ruských
jednotek, že protisovětské síly se prosadí i v evropském
Rusku a konečně, že se včas dostaví předpokládaná pomoc spojeneckých vojsk. Žádný z těchto předpokladů se
nesplnil. A když válka v Evropě skončila porážkou Německa a na troskách habsburské monarchie samostatné
Československo 28. října 1918 skutečně vzniklo, válečné
nadšení československých dobrovolníků začalo slábnout.
Za co vlastně ještě měli bojovat? A rozplynula se i jejich
4
poslední iluze, že zachraňují v Rusku demokracii. Eserskomenševická moc na Sibiři byla 18. listopadu násilně
svržena vojenským převratem a vystřídána vládou „vrchního vládce a diktátora vší Rusi“ admirála Kolčaka.
V lednu 1919 byly československé legie, vyčerpané
těžkými boji s rostoucí přesilou Rudé armády, staženy
z fronty. Místo cesty domů však na přání Spojenců převzaly ochranu sibiřské magistrály v týlu Kolčakových
vojsk. Štáb 5. pluku sídlil v Nikolajevsku a jeho prapory
střežily proti jednotkám či spíše bandám nejrůznějších
politických směrů ruské občanské války trať až ke Krasnojarsku a Nižně-Udinsku. V létě 1919 dostal pluk za úkol
chránit i odbočku magistrály na jih k Barnaulu a Semipalatinsku. Zde Josefa Charváta zastihla už jeho „pátá
zima na Sibiři a šestá vůbec v Rusku“. V Barnaulu 5. listopadu 1919 také začal psát, kreslit a malovat svůj deník.
V prosinci 1919 začaly spojenecké lodě přepravovat
československé dobrovolníky do Evropy a Charvátův
5. pluk vyrazil z Novonikolajevska známou tratí přes Krasnojarsk, Nižně-Udinsk, Irkutsk, Bajkal, Čitu a Charbin
a odtud konečně do Vladivostoku. Deník je svědectvím, jak
Josef Charvát pozoroval, prožíval a chápal či nechápal poslední dramatické události legionářské anabaze. Vítá dohodu se sověty, podmíněnou předáním Kolčaka a ruského
zlatého pokladu do jejich rukou. Se sympatiemi líčí setkání
s ustupujícími oddíly generála Vladimíra Oskaroviče Kappela, jedinými dobře organizovanými ruskými jednotkami, které spolu s legiemi bojovaly v Povolží a jako poslední
zadržovaly postup Rudé armády na Sibiř. Naopak s odporem píše o bandách atamana Semjonova, terorizujících
zabajkalskou oblast, a o Semjonových ochráncích, japonských jednotkách, jediné početnější síle, kterou Spojenci
vysadili na ruském Dálném východě.
Základní otázkou je pro něj, zda rok 1920 „přinese již
konečně tak kýžený nám návrat do vlasti“. Je netrpělivý,
protože „evakuace jde pomalu“: 1. pluk je „snad už
v Praze“, druhý ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou. A doufá, že „potom pojedeme snad již
i my“. Teprve koncem března se 5. pluk dostal do Vladivostoku. Josef Charvát tu poprvé v životě spatří moře
a prožije „ještě jedny velikonoce“ v Rusku, ale „určitě již
5
poslední“. A 22. dubna 1920 „konečně přišel den, o němž
tak dlouho jsme jen snili“.
Od okamžiku, kdy oceánský parník „Amerika“ opustil
Vladivostok, mění se Charvátův deník v malebný a čtenářsky vděčný cestopis. Nečekaný závěr jeho válečné odysey
jej vede polovinou světových moří od Čínského, přes Indický oceán do Rudého a Středozemního moře. Hongkong, Singapur, Kolombo, Suez, stále nová setkání, nové
národy a nové země. Ale mezi řádky deníku trvající
a stupňující se touha, vyjadřovaná i netrpělivým počítáním námořních mil, které zůstaly za zádí lodi. Až konečně 7. června 1920 přistání v Terstu. „Tak zítra už sbohem, Ameriko, ... teď na šťastnou cestu do vlasti!!!“
Desátník 5. pluku ruských legií Josef Charvát byl demobilizován v Berouně 25. září 1920.
Karel Pichlík
6
7
SPÁCHÁNO NA ST. BERIKULSKAJA V TEPLUŠCE 4. PROSINCE 1919
NAŠE PARTA
Dovolte mi, milí bratři,
pěkně slušně, jak se patří,
v knihu tuto jenom krátce
vás popsati ku památce.
První z nás teď Valuch jest,
chlapík, buď mu všechna čest,
všechno umí správně brát,
za příklad jej nutno dát.
Sokol on je tělem duší,
často v nás on pěstmi buší.
A teď dále pěkně v řádku
vezmu druhé popořádku.
Tento zde teď Kroupa je,
rád pořádek miluje,
přitom mistr všech řemesel,
také bývá často vesel ...
Také fotografuje
a tu a tam též maluje,
všade byl a všechno zná,
chudák revmatismus má.
Franta Bureš tento je,
když je mrzut, hubuje,
jinak ale mudrc jesti,
ačkoliv má málo štěstí.
Viz, zde Čujan svobodník,
jeden z předních druhů mých,
často mluvil, mnoho věděl,
na palandě při tom seděl.
Zde je Forman, pašák jesti,
v lásce on měl všade štěstí,
jinak též on geroj jest,
často válčil na svou pěst.
Zde ten, to je Vondráček,
takto správný vojáček,
neúnavný v každém čase,
ký div, též holduje kráse.
K němu však schází zde Čadil,
bych vám v páru je představil,
inu, pěkný příklad máš,
za nudli přátelství dáš.
A zde hleď, toť Vít je Karel,
k ženštinám vždy gentlemanem,
jinak ale všechna čest,
věrným druhem vždycky jest.
Ještě jeden čut , čut zabul
náš Rybáček velký šalun,
kvítko z Prahy bavit zná
celý vagon rád ho má.
A teď honem, tu je, tu je
malý Pepík Bureš sluje,
též ho rádi kluka máme,
také na něj nadáváme.
Jinak on je také chlapík,
často ňákou psinu navlík.
Tak to věru dobrák z kosti,
chodívá též rád on v gosti.
A teď já tu ještě sedím,
papír tužku, hledím, hledím,
nevím, co o sobě psáti,
bych nemusel snad i lháti.
Proto konec představení,
nikdo druhý už tu není,
dohromady deset nás,
teď nás každý pěkně znáš.
8
kdež jsme, 12. rota, stáli 6 dní jakožto ochrana, a dočkavše se
štábu 3. praporu, jeli jsme dále v Novonikolajevsk.
Z Novonikolajevska 20. listopadu 1919
V noci opět opouštíme toto město, jedouce dále k východu.
Jedeme velmi pomalu, stojíce dlouhé hodiny na každém rozjezdu zvláště v stanicích. Před stanicí Ojaš přetrhl se nám ešalon
a celá dvanáctka zůstala stát na trati, vrátila se pro ni ze stanice
lokomotiva.
Tajgou 24. listopadu 1919
Vlak náš stojí před stanicí „Tajga“ téměř již z půlnoci, teď
v 10 h. dopoledne a stále čekáme. Vyjeli jsme po obědě do Tajgy
st. a v noci dále k Marinsku.
Barnaul 5. listopadu 1919
Dnes 5. listopadu načíná již pravá sibiřská zima. V noci dul
vítr, padal sníh a nyní dopoledne svítí slunce a silně mrzne, hoši
chodí ze stráže na mostě celí zmrzlí. Jest to již má pátá zima na
Sibiři a šestá vůbec v Rusku.
V noci 7. listopadu opustili jsme navždy již Barnaul, město,
kde prožili jsme téměř půl roku, tj. z června až do listopadu.
Město to zajisté zůstane nám dlouho v paměti, neboť žili jsme
tam celkem dosti dobře. Z Barnaulu do Novonikolajevska jest
celkem 214 verst, které jsme projeli nadvakrát, v Čerepanovo,
9
Pohled z okna vagonu ku „naší“ tajze, tj. kde naši měli zakoupen les ku
kácení
mu vstávat prvnímu, až když dežurný tluče na dvéře „na čaj“,
volky nevolky musí jeden vstát a jít s kotlíkama za čajem. Přinesa čaj, zatápí pečku, dělá klukům vojnu, a tak poznenáhlu začne
tu jeden za druhým vylézat z dek, plášťů a pološub. Promnouce
si oči, napijem se čaje (k mytí pravidelně se dostanem až k obědu) a už to začne. Někdy se zpěvem, podruhé s hádáním, jindy
zas s politikou atd. Někteří začínají hráti v šachy neb v salto,
jiný též čte, jak na obrázku vidno, kde Valuch s malým Pepíkem
hrají „salto“, Čujan čte, Rybáček flegmaticky pokuřuje svůj čibuk, zatímco Kroupa upravuje své fotografie. Já pak kreslím,
nyní též do knihy rotné (12.) historie. Čas utíká a časem přijíždí
neb zase vyjíždí z nádraží nějaký ešalon, náš neb i ruský. Stojíme na této stanici již více jak týden, až přejedou všechny naše
ešalony, pojedem i my dále na východ. Minulý týden jsme dojeli
do Marinska, kde se soustředil celý náš pluk, odtud opět jsme
vyjeli zpět sem as 30 verst ku ochraně dráhy. Jest zde totiž velice horká půda. Odkud my vyjíždíme, v patách za námi již valí se
V naší teplušce 4. prosince 1919
krásní a různé bandy. Osud
Omska, Barnaulu, Bijska a snad
i Novonikolajevska jest zpečetěn. V Barnaulu prý bandy krutě
řádily. Jinak jest správná zima,
padá sníh a duje vítr. Vyjíždíme
z Berikulské 8. prosince.
Antibesskaja, 341. versta , 27. listopadu 1919
Jsme na poslední stanici před Marinskem, pohyb náš jest velice zdržován, na každé stanici stojíme několik hodin, celé noci,
třeba i dny. Před týdnem opustivše Novonikolajevsk, urazili
jsme všeho 341 verst. Na trati míjíme ešalony šestého pluku
a dohánějí nás části sedmého. Zpráv z fronty velice málo, snad
ani již neeksistuje, Barnaul též prý již zaňat krásnými. Kolčak
ujel. A kam?
12. prosince 1919
Nacházíme se v Marinsku
již čtvrtý den, podle všeho jej
opět dnes v noci opustíme.
Vyjiždějíce z Berikulské, setkali jsme se na postu Antibes
s gen. Syrovým, který objížděje všechny části, dojel i nás,
poslední to částě na západě.
Berikulskaja 5. prosince 1919
Máme ji ještě z Charbina, z těch dob, kdy pluk jel z Vladivostoku přes Manžurii zpět na západní front. Prodělala s námi již
mnoho a my naopak opět s ní, byl nám vždy milým, ano, i vzácným a velmi nutným tento náš bezděčný domov na kolách. Zajisté nikdo z nás „sibiráků“ nezapomene nikdy v životě na svůj
vagon, kde strávil téměř již 2 roky života. Někteří mají tyto vagony ještě z Ukrajiny. Při jízdě z Ukrajiny na východ bývalo nás
30 i více lidí ve vagoně, dnes však se počet zmenšil na polovinu,
pravidelně po 16 lidech. V naší teplušce jest nás pouze deset, jak
již na prvních listech uvedeno. Jsou zde totiž telefonisti štábu
praporu, jich 8, a potom já s Čujanem, kteří jsme přiděleni u 12.
roty, pro nedostatek místa u roty žijeme zde. Život jest jednotvárný, denně to samé, ráno pravidelně se dlouho spí, zvláště
nyní v zimě. Bývá ráno vždy zima a pravidelně se nechce niko-
St. Marinsk 15. prosince
1919
Čas běží přes naše rozpočty. Měli jsme býti tento měsíc
už v Irkutsku, a my tam máme
ještě velmi daleko. Doprava
vázne a my jsme přitom stále
10
poslední. Dříve jsme propouštěli naše části a nyní opět většinou
projíždí ruské části a my tomu pouze přihlížíme a rozčiluje nás
to. Třináctého projížděl admirál Kolčak, provázen broněvikem,
na němž lodní a rychlopalná děla, v zádi opět ešalony jeho stráže, rovněž ozbrojeny až po zuby. Na parovozech samý ozbroje-
nec, většinou důstojníci, a kol vlaku samá stráž. Ta okolnost
i u nás vyvolala sesílení stráží a naši hoši pohlíželi roztrpčeně
na ty, jimž loňského roku dali jsme zbraně do rukou, a nyní oni
sami velmi vyzývavě chovají se k nám. Při našem postavení trpíme posud vše klidně, vědouce, jak nám každé naše pohnutí
11
škodí před spojenci, neb ti zde hned řvou do světa, že my brzdíme jich činnosti a nesem vinu jejich porážek. Věru, že těžké
naše postavení. Kolčak pak v noci ujel dále na východ a my tu
opět čučíme. Snad konečně i my se dále hnem, teprv se naloďuje
první pluk, snad do jara i my již půjdem z ešalonů na lodě.
a zůstáváme stát. Z Černorječenské vyjíždíme v noci dále ku
Krasnojarsku. Kraj stává se velice zajímavým, hory již místy porostlé lesy. Vlak náš pomalu stoupá v mírných serpentýnách
výše v hory. Jedem nyní pěkně a jest veselo, po večerách zpíváme. Devatenáctého v noci pak vše padá mi z poličky na hlavu,
vlak to velikou rychlostí řítí se v dolinu Jenisejskou ku Krasnojarsku.
20. prosince
V poledne opouštíme poslední rozjezd před Krasnojarskem
a vjíždíme do stanice. Veliké nádraží s rozsáhlými dílnami a kolem
věnec hor, charakteristika to Krasnojarska. Město samo na břehu
Jeniseje skládá se z jedné hlavní, dosti pěkné ulice, s druhými již
jakž takž slátanými ulicemi. Město černé, špinavé, i okolní kopce
zdají se pokryty jakousi šedí, jen v dáli vidět čistý sníh. Maje dost
času, proběhl jsem hlavní ulicí, bylo to v sobotu. Na ulici a bazaru
dosti rušno, byl trh. Překvapují vysoké ceny potravin, punt másla
100 rublů atp. Den byl velice sychravý, vrátil jsem se brzy, a jda
ještě do báně se vykoupat a k strýčkovi na kávu, ukončil jsem svůj
program v Krasnojarsku, nemoha si ani udělati odtud skicu. K ránu
pak vyjíždíme z Krasnojarska dále k Irkutsku.
21. prosince v neděli
Několik verst za Krasnojarskem míjíme ještě stanici Jenisej a vlak unáší nás mezi zajímavými pahorky, kteréž svítí
Na stanici Itat 16. prosince 1919
Ani věřit se mi nechtělo, slyše včera odpoledne v Marinsku,
že večer pojedem. Ihned nálada se stala veselejší. A skutečně, ne
sice večer, ale brzy po půlnoci probudilo mne lehké trhnutí
a hned nato slyšel jsem skřípot kol, která těžce razila si cestu po
zapadlých sněhem a zmrzlých kolejích. Spokojeně v blahém vědomí, že zase jedem, jsem se opět natáhl a brzy usnul. Bylo ještě
temno, když stáli jsme na jakémsi rozjezdě a hned na to volali
pro čaj. Posnídali jsme jako obyčejně, promnouce si pouze oči,
a zakrátko opět tři zvonky a jelo se ihned zase dále. Měli jsme
radost, že tak pěkně opět jednou za čas jedem, neb skutečně za
této jízdy z Barnaulu jsme ještě nejeli jako dnes. Sedíce, dívali
jsme se z oken na míjející krajinu. Den se probouzel a z ranního
šera se počínala jeviti mírná návrší na obzoru, porostlá nízkými
lesy, tu zase holé pláně, poseté tu břízami, tu smrčky neb borovicemi. Pokračování to tajgy, která se zde táhne dál až ku Krasnojarsku. Krajina to velice pustá, jen tu a tam malé vesničky neb
ojedinělé chaty. Nyní krajina celá pod sněhem skýtá zvlášť
pustý dojem. Vlak náš stojí nyní ve stanici Itat.
18. prosince, ve čtvrtek
Po celodenní zastávce na stanici Itat jsme opustili sedmnáctého odpoledne tuto stanici a po nedlouhé zastávce na rozjezdě
dostihli konečně Bogotol. K velikému našemu překvapení časně
z rána jsme se hnuli dál k Ačinsku. I tam jen krátká zastávka
a jedem dále k Černorječenské. Dojíždíme po polednách
12
svojí jasně červenou barvou, od toho asi i vzalo původ
město Krasnojarsk. Dále pak krajina jest dosti romantickou.
Lituji, že nemohl jsem sobě ani skicu nakreslit. Večer na to již
opět blížíme se ke Klukvené, k místu, kde letos v květnu prodělával náš třetí a druhý prapor pátého pluku svoji těžkou
krisi, odkazuje se vystupovat proti místním bandám Kravčenka, míně, že to selské povstání proti Kolčakovi. Tehdy šli
na to pouze dobrovolci, sami se hlásivší. Z místa toho mám několik obrázků, jež jsem tehdy namaloval.
22. prosince
Z Klukvené vyjíždíme brzy zas dále v noci. Časně ráno,
leže ještě, naslouchám hukotu parovozu, jenž mocně zde pracuje, neb trať silně stoupá, vlak jen zvolna šine se kupředu,
v stanicích nedlouho stojíme. Nastalým dnem jeví se pustá pahorkovitá krajina, porostlá pouze nízkými křovisky. Okna nám
silně v teplušce zamrzají, jest dosti velký mráz. Vjíždíme v stanici Kamalu, zde v Kamale nachází se část dvanáctého pluku
a něco Jiskrovců. Od těchto přivádí Forman tři ženštiny, dvě
mladší a jednu starou. Za chvíli pojedem.
24. prosince, středa
Stojíme v Tajšetu, místě to, kde letos v čase našeho pobytu na Klukvené napadly místní bandy na naše ešalony velkým počtem. Byly ovšem rozbity přijíždějícími právě částmi
třetího pluku. Půda jest zde stále horká, jen naše přítomnost
na trati brání bandám se této zmocniti, nyní as očekávají
našeho odjezdu. My sem přibyli včera večer a dnes asi opět
pojedem dále. Dozvídáme se radostnou zvěsť, a to, že Amerika a snad i Anglie poskytují nám lodě k našemu odjezdu do
vlasti. Naplňuje nás to radostí a určitě již si stavíme plány na
radostnou tu cestu. Jest hned ve vagoně veseleji. Včera večer
jsme dělali rotyku, zpívajíce jak diví. Ženštiny, jež Forman
přivedl, jsou též v náladě, majíce radost, že jedou. Jest to
jedna starší žena a matka s dcerou, matka se rekomendovala
jako jakás felčarka, jež jezdí po Mongolii, nyní jedouc odkudsi z Bijska, vezouc dcerku, šestnáctileté žábě, do Irkutska
v gymnásium. S matkou Forman navazuje těsnou známost,
děvče jest svěží, díváme se naň jako na obrázek, zove se
Anička. Mimo nich jedou ještě s námi jakýs pharmacius se
ženou, říká, že vstoupí k nám do služby a pojede do Čech.
Nevím. Dnes štědrý večer, v kterém jsme doufali býti doma
v Čechách.
25. prosince, čtvrtek
Vyjíždíme z Tajšetu k ránu dále k Nižně Udinsku. Jedem opět
zajímavou krajinou, kteráž má skutečný vánoční ráz. Hoši po probdělé štědrovečerní moci málo si všímají přírodních krás, spokojeně pochrupujíce. Já sedím u okénka a hledím, vzpomínaje.
26. prosince, v pátek, Nižně Udinsk
Přijeli jsme sem v noci, já už spal. Ráno běžím se podívati ku
pomníku našich padlých bratří a dozvídám se zajímavou zvěst,
a sice, že opět děje se převrat v Irkutsku a jinde. Zde stojící náš
„úderný prapor“ pak jest v pohotovosti, očekávaje příjezd admirála Kolčaka, jest totiž rozkaz z Irkutska nepouštět dále jeho ešalony a odzbrojit jeho ochranu. Ani mne to nepřekvapuje, neb jest
nejvyšší již čas něco zde udělat, neb on Kolčak nás zostouzí ve
světě, připisuje na náš vrub celou tu nynější tragedii docela již oficielně, jak svědčí z příkazu armádního od Janina a gener. Syrového. Jest v něm stručně sdělen
stav věcí, asi toto: Bratři! Chtíce vyhověti přání každého po
vlasti, naléhali jsme na spojence ku urychlení našeho odpravení do vlasti. Konečně mohli
jsme vydati rozkaz 28. září
k evakuaci našich částí. Následkem ubytování, technických obtíží a vyvážení skotu
na 1 500 kusů ze Semipalatinska a Altajské oblasti, kde naše
části musely postupovat boje
s povstalci, evakuace se opozdila skoro o měsíc, takže potom naše části byly již doháněny panicky běžícími ruskými
ešalony, jedoucími po obou
kolejích vlaku, chtějíce
v patrném úmyslu dostati se za
naší ochrannou stěnu a vmíchati nás do bojů s bolševiky.
To nemohli jsme dopustiti,
a vidouce nekonečnost ruských ešalonů, nařídili jsme
jich zadržeti do našeho
plánoměrného odjezdu. To
13
rozzuřuje adm. Kolčaka, jenž nás počíná obviňovati a křičeti do
světa, že my jsme všeho neštěstí na frontě vinni, jakož i rozruchy
tratě. Dále štve na nás atamana Semenova, který věří tomuto
štvaní a žádá nás, abychom zastavili naši evakuaci a pustili nejdříve Kolčaka s jeho ochranou asi sedmi ešalony a dalších jeho
vojsk. V případě nevyplnění tohoto, hrozí nás přinutiti k tomu silou (to si na nás může přijít s takovou). Buďte tedy jednotni, bratři, ve vaší síle smetete všechny překážky, kteréž nám v cestu se
staví, ačkoliv jest možno, že vše se ještě urovná diplomaticky.
Dále pokračuje gen. Syrový ve svém rozkaze, že vrchní velitel sibiřských vojsk gen. Kappel, můj byvší druh, vyzval mne na souboj, znamená to jeho krajní nervosní podrážděnost. Rozkaz pak
uvádí, že vlastně my držíme celou trať (což více než pravda) v pořádku a jsme nuceni podporovati zřízence materielně i penězi, by
zůstali na svých místech. Končí pak vyzváním, bychom stejně
pevně drželi v ruce svoji zbraň (což se samo sebou rozumí) a šli
Železniční kostelík a vodokačka ve stanici Almazaj
pevně ku vytčenému cíli, určenému nám naší vládou a spojenci,
to jest k cestě do vlasti, podepsán gen. Syrový. Rozkaz ten na
nás velmi působil, a kluci opět chystají bomby a svítí očima
(mají na nás chlupy, my jim opět srovnáme rozumy, narovnáme
těm Semenovským chóďům ty jejich křivé oči). Tak slyšíš po
tepluškách, přikládám i svůj názor, zlatí naši hoši, kéž by byl
celý národ z takých mužů jako ti zde – jest už večer, čekáme na
Kolčaka, stále ještě nejede, prý až v noci, má polámané parovozy, budem očekávat.
27. prosince, sobota, Nižně Udinsk
Už je hotovo, Kolčakovy ešalony zde stojí, jsouce námi zadržány, Kolčakovi pak samému vručena nota jakási od Janina,
v níž tento jej vybízí, by vzdal se vlády, poslechl. Než vrátím se
k podrobnějšímu popisu této opět tak historické doby, opět novému převratu. Včera večer bylo známo, že ještě Kolčak nepřijede, a tak mimo silnou stráž zůstavší na nádraží, sešli se úderníci
našeho úderného praporu ve svém klubu ku tanečnímu večírku. Ten přivábil i mnoho hochů naší 9. a 12. roty, mezi nimiž byl
jsem i já. Večírek byl dosti zdařilý, svižní úderňáci nás překvapili velikou znalostí ruských tanců, kteréž jsou velice malebny.
Bylo přítomno i dosti děvčat, ačkoliv městské nemohly se pro
mimořádná opatření do večírku dostavit. Kde děvčat nestačilo,
tančili hoši dva. Hudba byla dosti správná, kapela úderníků
a mimo toho klavír s houslemi, sál též pěkný, a tak to kluci váleli
jedna radost, jako kdyby nic nikde jiného se nedělo. Vydržel
jsem
to do půlnoci a v tušení, že ještě něco bude, šel jsem se
domů trochu vyspat. Probouzí mne šum okolo ešalona a za
Pomník padlým bratrům v Nižně Udinsku 26. 12. 1919
chvíli na to již jest tu dežurný, hláše, že ihned připravit a srazit
k rotě. Za několik okamžiků jsme hotovi a řadíme se u svých rot.
Hned na to dozvídáme se, že blíží se Kolčakovy ešalony, jež
máme úkol zastavit. Věc to ostatně úderňáků, no nás se to též
týče. Venku je dosti silný mráz, a tak jest nám skutečně velice
milé, vedeni jsouce v klub, kde zatím už bylo po tancích. Za to
bylo tam ještě teplo. Zde již nachází se spousta úderňáků v ma-
14
lebných skupinách, sedících na židlích pod velikým vánočním
stromkem, okolo stěn sálu, na jevišti i po podlaze. Uprostřed
pak komicky plešou dva úderňáci, při zvucích klavíru, u něhož
takže úderníci. Mísíme se mezi ně a nikdo by jistě neřekl při pohledu na nás, že jsme hotovi to Kolčakovi všechno a každou
chvíli vybílit. Všude plno zábavy a smíchu. Než unavuje nás konečně dlouhé, marné čekání a hoši, natáhnuvše se na podlahu,
klímají. Jiní tlučí v sedě špačky, k těm čítám se i já. Čas zvolna
utíká, kluci jsouce již netrpělivi, hubují na Kolčaka, proč nejede.
Konečně těsně před obědem, přijíždí jeho broněvik a dva ešalony. Vjíždějí na určené jim koleje a v nepochopení s velikým respektem dívají se na nás. Než brzy přivykají a přichází k nám
v ešalon kupovati cukr a tabák. Jdem k obědu, rota po rotě,
a opět v pohotovosti čekáme dál v klubu, neb chodíce venku.
Konečně
dočkáváme se i ešalonu samotného Kolčaka a čekáme,
co tomu on asi řekne, až velitel úderňáků mu předá rozkazy došlé z Irkutska. On své spojení neměl, an byl telegraf a telefon obsazen našimi. Jak asi na to koukal, nevím. Čekáme na výsledek,
jehož se později jen z části a nejasně dozvídáme, a sice: Kolčak
souhlasí s odstoupením, zůstává zatím do dalších rozkazů pod
naší ochranou, zbraň se jim ponechává s podmínkou, že nikam
nesmí. Tím jaksi končí naše pohotovost a klidně se rozcházíme
po našich vagonech.
Pod vánočním stromkem u úderníků v Nižně Udinsku, 27. 12. 1919
29. prosince, pondělí
Včera 28. brzy ráno hnul se opět náš vlak z Nižně Udinska
dále k východu. Jedeme velmi pěkně, na stanicích pouze krátké
zastávky, a večer již vjíždíme v depovou stanici Tulun. Zde se dozvídáme, že opět v okolí jsou silné ozbrojené tlupy, jež čekají na
náš odjezd, chtěly prý též zaňati stanici, by mohly si počkat na
Kolčaka. Ovšem když jsou tu naši, nemohou zde být oni. A tak asi
musí jim stačit, že on více nevládne a jest pod naší ochranou. Zde
též se dozvídáme, že vojska Kolčakova chtěla nám za st. Zimou
zničiti veliký most, táhli tam k tomu účelu celý vagon ekrazitu.
Dík několika rozumným, jež oznámili u sedmého pluku, co se na
nás chystá, bylo tomu zabráněno, a ta část odzbrojena. Z Tulunu
pak večer vyjíždíme a k obědu již vjíždíme do st. Zimy.
31. prosince, středa
Stojíme na stanici Polovina, poslední to depo do Irkutska.
Přijeli jsme sem včera odpoledne a podle všeho zde budeme
stát několik dnů, nežli přejedou všechny ešalony 4. pluku, jsou
asi dva. Evakuace opět poněkud vázne, následek to opětných
bojů v Irkutsku, o nichž se dozvídáme různé zprávy, asi toto:
Město posud drží kadeti, kdežto eseři a sedláci obsazují okolí
a hotoví se na samé město. Jak se k tomu chovají naši, nemáme
posud žádných zpráv, pouze se mluví o jakýchsi kozácích, našimi odzbrojených, o srážce našich se Semenovci okolo Čity. Zde
jsou vyzvání nové vlády k lidu i k nám, v nichž i slibují, že chtí
nás podporovat v naší evakuaci.
15
Nový rok 1920, ve čtvrtek.
Prvního ledna st. Polovina.
Vstupujeme v tento rok na stanici Polovině. Co přinese as
nám tento? Přinese již konečně tak kýžený nám návrat do vlasti? Možná. Jsme přece na cestě. Oslavili jsme příchod tohoto
roku tak, až mne z toho ještě hlava se točí. Měli jsme totiž ještě
několik butylek vodky a ony udělaly svoje dílo. Sedíce v teplušce v přátelském kroužku, prázdnili jsme jednu láhev za druhou, pějíce jak o závod. Naši pasažéři ušli na večírek ob jeden
vagon v praporní odkolodek, a tak jsme měli volný pohyb.
Dámy ty nás také už trochu namíchaly, a tak skutečně už je na
čase, bychom dojeli v Irkutsk, kde vypadnou. Ono je to s těma
ruskýma ženštinama všude stejné. I ta, na kterou jsme se dívali
jako na obrázek, Anička, již změnila, neslyšet už zde její smích,
běhá jen kdesi okolo, plna jsouc dobrodružství. Má ovšem skvělý příklad u samé matky, která sdílí své lože s naším Formanem
vedle své dcerušky. A manželka pharmaciusa, o té darmo mluvit! To ovšem nám nepřekáželo v našem kroužku, jen vzpomínka na domov mě přivádí v jakési rozechvění a žádám hochy
o sluch. Mluvil jsem asi hodně nesouvisle, unášeje se naším osudem, poměry v republice a zde. Hoši mi pak dělali ovace, div že
nerozbil jsem si hlavu o strop teplušky. O půl noci pak podnikáme dosti již těžkou cestu okolo ešalona, jdouce přáti k nastávajícímu novému roku našemu kapitánu Košťákovi a druhým důstojníkům. Pozdě pak po půl noci uléháme.
z Rusů jen kdo má zvláštní povolení. Nádraží jest zde též přeplněno našimi a spojeneckými vlaky, evakuace našich ešalonů jde
stále zvolna a my bychom nejraději jen jeli a jeli.
Irkutsk, 6. ledna, 1920
4. ledna, v Irkutsku
Stojíme již dva dny zde na nádraží. Boje zde již se ukončily,
Konečně jsme tedy v Irkutsku. Přijeli jsme sem včera večer. lidová strana zvítězila. Jinak vše jest klidné, jen my jaksi opět
Opustivše druhého ledna st. Polovinu, dojeli jsme týž den pouze jsme na jakémsi mrtvém bodu, stran evakuace.
asi 30. verst do jakési stanice Malty, jakéhosi to výletního místa.
Bylo to v lese ve velmi hezké krajině. Druhého dne pak k ránu Irkutsk, 9. ledna 1920
už zase s námi hýbali, a nastalým dnem jedeme už k InokenKonečně se opět trochu naše ešalony hnuly, a sice dnes
těvské. Stanice před ní i v samé Inokentěvské jsou přeplněny v noci. Překážejí stále nám v pohybu bandy Semenova, kteréž
našimi ešalony. Zastavujeme v Inokentěvské, kde já běžím na- nám i parovozy zadržovaly. Musel jeti broněvik „Orlík“ dělati
vštívit krajana z Lene šic, Formánka, našel jsem jej a sleduje se dojem na Semenovce, dle všeho si asi na nás netroufají, a tak
mnou do našeho ešalonu, by mně to neujelo. Sedíme tak až do snad už to zas půjde. My snad zůstanem ještě nějaký čas zde
večera, a potom už zase se hýbeme dále k Irkutsku. Zatím do- v Irkutsku. Dnes dojela druhá polovina našeho praporu a pluk
zvídáme se různé podrobnosti ze zdejších bojů o měs- Náš broněvik „Orlík“ Irkutsk 8. 1. 1920
to, které trvají již téměř dvě
neděle, my jsem ovšem přitom neutrální. V Irkutsku pak
opouštějí nás naši pasažéři.
Odtahují svá zavazadla do nádraží a loučí se jaksi neradi
s námi, byli již též přivykli a
pak, kdož ví, co je zde čeká.
Ve městě boje, vše přeplněno
lidmi a velice draho v místě.
Ptal jsem se v nádraží na pohlednice a žasnu 1 kus 35 rublů, chléb prý stojí punt 45 R.
Zde jsou asi poměry pouze
pro milionáře. Spojení s městem jest velmi špatné zde
z nádraží. Řeka Angara, majíc
velmi prudký tok, dosud nezamrzla, byvší most pontonový jest stržen, a tak převážejí
pouze parníky, jeden náš a
druhý jakýs prý americký, pasažéry z jednoho břehu na
druhý, ovšem volně jezdí jen
naši a spojenečtí vojáci,
16
stojí v Inokentěvské, něco snad i vzadu. První prapor měl v Polovině srážku a jsou snad i oběti.
Irkutsk 10. ledna 1920
Jsme přichystáni k odjezdu, snad v noci již opustíme toto
město, aniž jsem si ho prohlédl. Jest to těžká věc jeti do města
z tohoto břehu. Řeka Angara posud nezamrzla, pouze jdou po
ní ledy, spojení tedy pouze parníky. Nemaje ve městě nic na
práci, nespěchal jsem a teď už asi tam již nepojedu. Jest skutečně podivuhodné, že toto tak bohaté město nezmohlo se na
most přes řeku. Kostelů a nákladných jest mnoho zde ve městě,
jen mostů ne. Ruské to hospodářství.
Vidím převozníky veslující na lehkých člunech, převážejíce na
druhý břeh, trneš, hledíš-li, jak loďka jest unášena ledy a prudkým proudem, již zdá se, že loďka mizí v té spoustě ledu, a předce
zas znovu klestí si cestu dál ku břehu. Než stejně zůstává mnoho
Loď Angara v přístavu Bajkal, 12. 1. 1920
obětí každý rok za touto přepravou. Já převážel se zde vloni v létě
v čase našich operací okolo Bajkalu, tehdy bylo léto a vše zde bylo
jiné, veselejší. Irkutsk, vroubený mírnými horami, jest skutečně
velmi pěkný, na mne aspoň činí nejlepším dojmem ze všech sibiřských měst, jež já jsem poznal. Předloni v létě zde bylo plno nálady pro nás, portrét gen. Gajdy za každou výkladní skříní, kluby
otevřené irkutskými dámami pro naše hochy a vůbec jakási radost na celém městě. Na podzim potom jeda s plukem opět
k západu, bylo vše zde v mlhách jaksi již smutné, a dnes? Odjíždíme jedenáctého po obědě.
12. ledna, na Bajkale
Stojíme na stanici Bajkal, která se nalézá právě u samého jezera při výtoku řeky Angary z jezera. Vedle stanice nachází se
přístav, do něhož dnes v noci připlula loď „Angara“ s menším
„Kruhobajkalem“, pokusili se totiž o útěk jacísi důstojníci kolčakovští a námořní, dopluli však
pouze jen do Tanchoje, kdež
už naši si na ně počkali, odzbrojili je a opět jich vrátili
sem zpět.
S částmi atamana Semenova nacházíme se ve válečném stavu. Nevím ani, jak se
vše přihodilo, ale v Irkutsku
ještě se dozvídáme o rozbití
Semenovců na st. Bajkal. Vyjíždějíce z Irkutska, setkáváme se na stanici Michajlovo se dvěma Semenovskými
broněvíky, jež byly odzbrojeny naším „Orlíkem“, mimo
nich zde ještě sanitní vlak
a posádka broněvíku odzbrojena a našimi hlídána.
Na stanici Bajkal pak měl
práci první prapor čtvrtého
pluku s mnohem četnějšími
nepřáteli a dvěma broněvíky. Byli hoši s tím však velice
brzy hotovi, asi za deset minut bylo vše v našich rukách
a co Semenovci chystali nám,
17
Vjezd na stanici Bajkal, místo, kde v čase našich bojů s bolševiky
v červenci neb srpnu 1918 byl boj o tuto stanici. Zde opouští trať tok řeky
Angary, vinouc se kolem jezera. 15. 1. 1920
totiž odzbrojení, stalo se jim samým, a nyní jsou zde jako zajatci námi hlídaní, mají jistě dosti času přemýšlet, jak je to asi
možno. Mezi zajatci jest i generál s celým svým štábem. Dle dalších nás došlých zpráv víme již, že máme již všechny bajkalské tunely v rukou, což jest velmi důležito, neb Semenovci nám je chtěli
rozházet, zde na stanici Bajkal měli k tomu účelu dva vagony
19. ledna, v pondělí.
Projíždí naše nemocnice, několik ešalonů, dnes zde též projíždějí Japonci a stojí již celý den. Jich stráže se liší zde mezi
námi, u nás počíná stěhovací ruch, budou se zkracovat ešalony
a tu se i my budeme stěhovat.
20. ledna, v úterý. Bajkal
Jest jitro, slunce kdes na druhé straně jezera vylézá z hor,
den slibuje býti pěkným, jest vůbec zde počasí obstojné. Zima
není ani taká, jakou jsme ji zde očekávali. Zvláště vzduch jest
čistý, hory na druhé straně Bajkalu 30–40 verst vzdálené jsou
nám toho měřítkem, skýtají v jasné dny velkolepý dojem,
upomínají Alpy svými útesy a sněžnými vrcholy, jež ani v létě
netají. Bajkal, jistě že jeho jméno bude často opakováno v historii tohoto našeho tažení, kde v 1918 roce někdy v srpnu byly
Japonský ešalon, přibyvší z Irkutska v Bajkal, stojící vedle nás. 19. 1. 1920
vzrývavých látek, teď jsou naše. Dráhu kolem Bajkalu máme tedy
čistou a jde nyní o most přes řeku Selengu u Verchne Udinska, kde
asi Semenovci ještě jsou. Nemáme dosud určitých zpráv o tom,
ale nálada u nás je a Semenov asi draze zaplatí svůj pokus nás odzbrojit a zdržet v našem odjezdu.
16. ledna v sobotu, Bajkal
Nacházíme se nyní celý prapor zde na Bajkale. Náš pluk již
celý jest umístěn na stanicích kruhobajkalské dráhy až do Studňanky a počínají opět nás objíždět druhé části II. divize. Boj se
Semenovem zatím utichl, i snad pohyb našich částí v bojovém
pořádku. Stalo se tak opět na zakročení spojenců, kteří opět vedou jakási jednání ve Verchne Udinsku se Semenovem. Očekáváme, co zas z toho as bude. Transport náš se velmi pomalu
táhne, naše části III. divize jsou prý ještě kdesi v Kaňsku
a v Klukvené. Naši při rozvědce narazili již na bolševiky, kteří jinak neprojevili chuti ku srážce a odstoupili. Polská divize, sledovavší za námi, nevydržela, jak svědčí ze zpráv našeho deníku,
její ešalony zamrzly na kolejích, nemajíce čím topit v parovozech, a mužstvo úplně roztálo pod tlakem bolšánů. Nepřáli jsme
takového osudu Polákům, ačkoliv jsme jich nikdy v lásce neměli. Nyní tedy mimo našich nestojí již nikdo v cestě bolševikům,
kteří těsně za námi vše obsazují. Osud Kolčakův též jest zpečetěn, byl pod naší stráží dovezen z Nižně Udinska v Irkutsk, kde
byl předán nynější prozatímní vládě.
18
prudké boje naše s bolševiky
a zajatci, jsoucími
v jich službách. Byl jsem
jich svědkem a zde v přístavu tamo stojí vrak
pyšného kdys „ledokola
Bajkal“, zničeného v námořní bitvě u Mysové.
Dva výstřely z děla
z tehdejšího našeho „Sibirjaku“, a ledokol byl v plamenech, družka jeho pak „Angara“ sama již se vzdala s malým ještě „Kruhobajkalem“. Tomu již půldruhého roku a dnes opět vidíme se s tímto
svatým jezerem skoro opět v tom postavení jako tehdy. Opět se
trochu bílilo u Semenovců, teď bude snad s nimi již pokoj. Zato
ale vzadu 3. divize naše pohybuje se již tím požárem, jenž obklo-
ky, a tím i práci, jsou zde krásné partie z břehů i okolí
jezera. Několik verst pak odtud počíná řetěz tunelů,
menších i větších, jichž jest ku 30. Tam má vyjížděti
naše 12. rota na službu, na jakýsi rozjezd. Jelikož ale
chybějí výhybky na tom pustém rozjezdu, odkládá se
zatím ten odjezd a zůstáváme v Bajkale dále. Ešalony
naše dnes neprojíždí, snad není parovozů, včera přijel
sem na stanici z Irkutska náš .„informačně osvětový
sbor“, polámal se jim a zamrzl náš téměř nejlepší parovoz „Čechie“ a nyní zde stojí již druhý den. Evakuace
jde pomalu, naše zadní voje nacházejí se kdesi ještě
okolo Nižně Udinska a přední snad už v Praze, to jest
prvé transporty I. pluku. Druhý jest již ve Vladivostoku, třetí projíždí Charbinem, čtvrtý Čitou, potom pojedem snad již i my, zatím bude zde již i třetí divize. Jen
rychle.
Místo stojanky 12. roty na rozjezdě v Listveničném 2. 2. 1920
puje ji ze všech stran, naše jízda jede na koních, chráníc strany a
týl. Doufáme, že konečně se z toho předce zas dostaneme a pak
konečně někde na moři volně již oddechnem.
24. ledna, Bajkal
Dnes opouštíme vagon (naši teplušku), kdež prožili jsme tak
dlouhý čas, jest to nutné. Zkracují se naše ešalony a tu je nutno
sraziti se ve větší počet do vagonů, snad to již nebude dlouho trvati a opustíme jich již navždy. Většina hochů z naší teplušky jde
k deváté rotě, jen já a Čujan stěhujem se k naší dvanácté rotě do
vagonu „Republika“, známého nám již z dřívějších našich pobytů.
Nazdar, tedy ty starý vagone! Loučím se dosti nerad s tebou, budu
často vzpomínat těchto tvých stěn, mezi nimiž prožil jsem tolik
různých dojmů, nosil jsi nás na svých osách dlouho po stepích a
tajgách Sibiře, sibiřskou magistrálou na tratích Uralu, jakož i Manžurie. Byl jsi věrným druhem ve všech zlých dobách a skýtal vždy
teplý útulek v krutých mrazech na uralské frontě. I s Bohem tedy,
půjdu již přenášeti svoje věci v „Republiku“.
25. ledna, neděle.
Jsem tedy přesídlen již ve
vagoně „Republiky“, jest nás
zde 17 a dle všeho bude ještě
více, má totiž býti ve vagoně po
24 lidech. Hoši jsou zde též řádní, až na to veliké topení v noci,
nemohl jsem v noci horkem ani
spáti. Snad bude lépe. Zatím kol
nás dále se valí historie. Až do
Irkutska jsou již všude sověty a
bolševici, dávají nám každou
chvíli nějaká ultimata, kdož ví,
jak to všechno ještě dopadne.
28. ledna, středa. Bajkal
Již třetí den jsou zde dosti
kruté mrazy, hatící mi vycház-
19
nem dnes jsme se k večeru vypravili. Trať běží zde stále okolo
jezera na úpatí skal, jež sunou se zde do značné výše
v malebných scenériích.
4. února
Nic nového. Právě přejel jen vlak „Centroskladu“. Na Irkutsk
táhnou zbytky sibiřské Kolčakovy armády, červení béřou draka.
Jsme zvědavi, co přinesou nejbližší dny.
31. ledna, v sobotu. Bajkal
Dozvídáme se z telegramu o nové věrolomnosti sovětských
vojsk. Za Nižně Udinskem byly napadeny naše ariergardní části,
před nimiž byla rozrušena trať, takže dle všeho nechtíce vstupovat v boj, opustili naši své ešalony a dva broněvíky. Naši byli
v síle jednoho praporu, čekáme podrobnosti, jichž brzy snad se
nám dostane.
2. února, Listveničnoje
Tak nás včera vytáhli ze stanice Bajkal a dovezli sem k tunelům na hluchý, opuštěný rozjezd. Stojíme zde v tupíku pod skalou, jež jest úplně bez střelek. Museli včera rozdělat hlavní kolej,
položit zatím koleje k tupíku, a tak nás sem teprv dostali. Je zde
pusto. Kolem skály z jedné strany, z druhé jezero zamrzlé a nyní
stále ještě pod mlhami. Jest vše zahaleno v tuman, jak počasí,
tak i ta naše situace, jež celá stojí v takovém tupíku, jako asi
naše dvanáctka zde. Sem k nám asi málo zpráv zaletí, vlaky zde
pouze projíždějí, to jest, jezdí-li jaké. Dozvěděl jsem se jen něco
málo od rotného kap. Skály, asi tolik, že před Irkutskem Kappelovy zbytky sibiřské armády rozbily část irkutské posádky bolševické, vyslané proti nim, a táhnou dál na Irkutsk. Tam asi
bude nová zas mela. O nás zatím nic, ešalony opět nejezdí, kdož
ví, co jest v tom. Stále máme na očích těžké poměry našeho odjezdu a z očí každého lehce vyčteš otázky, kdy? Zatím tedy stojíme zde u tunelů, kdež procházejí naše hlídky a kam i já s Čuja-
5. února
Jest jitro. Den slibuje býti pěkným, slunko vzchází proti nám
za horami, zvítězivše nad mlhami, jež několik dní zahalovaly
obzor hustou záclonou. Snad i nám rozejdou se již konečně ty
husté mlhy, v nichž jsme zahaleni, a vyjde nám slunko, jež zazáří nám ku konečnému cíli naší cesty. Zatím ještě vše jest otázkou času, v Irkutsku opět řada konfliktů se sověty. Táhnou naň
Sibirci a bolšáni nám ukládají, bychom jich odzbrojili. Věru,
těžký to oříšek v Irkutsku pro naše politiky, jsou asi v takovém
tupíku, jako my zde. Nyní před chvilkou projel vlak gen. Syrového, snad tedy jest situace zlepšena, možno i zhoršena dle okolností, to ukáže příští. Poslední části naše, asi čtyři sta padesát
verst ještě západně Irkutska se nalézající, budou museti se asi
pěšky kupředu probírat, majíce nedostatek parovozů.
6. února
Dnes byl jsem na stanici Bajkal. Byl velmi pěkný slunný den
a tam se šlapalo velice hezky, šel jsem s rotným kap. Škrétou.
Cestou jsme vedli rozhovor na zloby dne. Nálada mezi námi jest
netrpěliva, stále to nejde tak, jak by to mělo jíti, a tu jsou ty
různé úvahy. Ku všemu pak ještě z vlasti velice neutěšené zprávy, které nás jen rozčilují. Kol těch věcí točí se náš rozhovor,
nežli jsme došli do stanice Bajkal. Zde jdeme za našimi cíli, já
k hochům telefonistům a kapitán k veliteli praporu. Mnoho
jsem se nedozvěděl, většinou to, co již nám známo. Stav věcí
jest asi tento: Třetí divize jde velkou většinou pěšky k Irkutsku,
chráněna naší jízdou. Včera 5. opustili prý stanici Zimu, něco
ještě přes 200 verst od Irkutska. Jest rozkaz nechávat méně cenné věci vzadu a hlavně chránit lidi od návalu sovětských vojsk.
Dále rozkaz opět zní o opětném oplotnění vagonů, počet hlav
má opět býti zvýšen přes 30 osob na vagon. To nás velmi málo
těší a jest slyšeti mnoho různých úsudků, dle nichž jedni tvrdí,
že půjdem ještě pěšky. Dnes přejelo konečně několik ešalonů,
a sice dva 6. pluku, jeden intendantský a jeden s uhlím pro naše
20
parovozy. Brzy už bude též projíždět osmý, potom sedmý pluk,
konečně pak snad i my. Ještě před samým odchodem ze stanice
dozvídám se od Valucha, že uzavřeno jest příměří mezi námi
a sovět. vojsky. Kappelovci snad dnes již, nejdéle zítra, budou
v Irkutsku, jejž bolševici očišťují, volajíce přitom na nás o pomstu, spílajíce nám a vyhrožujíce.
9. února
Projíždí velmi málo ešalonů, dnes všeho pouze dva, sanitární
a jeho zásobovací vlak. Počítáme, že jich tam ještě ku 40 bude, jak
dlouho to potrvá, nežli projedou? Jest rozkaz, co nejrychleji, no,
asi to tak rychle nepůjde, jsme netrpělivi tou pomalostí. Příměří
s bolševikami jest oficielní, asi o dvaceti bodech, jež nám dosud
nejsou známy, jistě že velkou úlohu hraje zlato námi hlídané, nacházející se v Irkutsku. Tímto městem již procházejí vojska sibiřské armády, dle všeho zítra budeme míti zde jich předvoj, hlídky
jsou již hlášeny ze stanice Bajkal. Den dnes byl velmi sychravý,
hustá mlha s mrazivým větrem zarazila mne i od mojí obvyklé
delší procházky.
10. února
Dnes byl opět velmi pěkný den, vydal jsem se opět na delší
procházku ku tunelům, prošel jsem jich šest, dojda tak přes
pět verst tam a tolik opět zpět. Po celý den dnes procházela sibiřská vojska po silnici z Irkutska, jdouce po druhé straně řeky
Angary dál k Bajkalu v selo Listveničnoje, odkud pak přes je-
zero po ledě na druhou stranu v Mysovou. Bylo viděti i odtud
v dáli na horizontě jich kolony na jezeře. Dalších zpráv žádných nemáme, za celý den projel pouze jeden ešal., stále
7. pluku.
12. února
Kappelovská armáda již prošla. Byli velice zdecimovaní
a omrzlí. Ještě kolem Irkutska měli prý boje, kde bolševici jich
zadní části odřezali a zajali. Teď již asi budou brzy u cíle, v Zabajkalí spojeni se Semenovem snad, a pod ochranou Japonců.
Naše ešalony velmi pomalu stále projíždějí. Včera přejel prapor 7. pluku a dnes téhož pluku hospodářská část. Dle toho 7.
pluk projel, bude následovat osmý a za ním my. Snad zůstane
zde na našem místě 9. pluk. Včera stala se nehoda na trati,
a sice Semenovským broněvíkům, jež byly na cestě do Verchně
Udinska ku odevzdání. V prudké zátočce vyjela zadní kola
a skákala po pražcích a zmrzlé půdě asi verstu, nežli to strojvůdce zpozoroval a zastavil vlak, jinak vše skončilo se šťastně.
Dnes pak to ještě spravují, broněvíky jely zpět v Bajkal, k malé
radosti velitele našeho praporu maj. Košťáka. Ve vlaku nacházel se též Forman, vezoucí paničku dříve u nás v teplušce bydlící, do Verchne Udinska. Včera též četli jsme ruské bolševické
noviny, kde jsou uveřejněné podmínky příměří mezi námi
a bolševiky, jsou celkem pro nás dobré. Dle nich části sovětské
armády mohou postupovat za námi, vzdáleny vždy o jednu depovou stanici. Budou nám dávati dále uhlí z čeremchovských
dolů a vůbec nebudou nám činiti žádných překážek v naší cestě. Naproti tomu my jim musíme vše v pořádku uchovat, neni-
čiti trať, mosty a tunely, vraceti parovozy, vůbec nic neuvézti
z majetku drah. Zlato pak bude námi vydáno až po odchodu
posledního našeho ešalonu z Irkutska. Jest to vše to, co jsme
původně jenom chtěli. Jen by nás nechali již na pokoji a my
mohli již klidně ujeti. Slyšeti jest odkudsi z dálky třeskot kulometů, to asi Kappelovští, poslední části jsoucí v ariergardu bijí
se s napadajícími na ně bolševiky. Den dnes opět mizerný, mlhavo a mráz.
14. února
Jsme opět v novém víru. Včera proniklo mezi nás, že my,
5. pluk, dávno již měli jsme býti na další cestě, přesně dle pořadí za 4. plukem. Nyní tam na těch místech jest již 6. a za ním následuje 7. Zpráva ta roznesla se bleskem po všech částech našeho pluku a přinesla velký rozruch a roztrpčení. Opět tedy se
hřeší na 5. pluku a slyšeti různé ostré poznámky o našich poměrech. Hoši chtějí kategoricky vystoupit, dnes pouze dopoledne
chtějí nésti službu u tunelů a žádají směnu. Nám u dvanáctky,
stojíce zde na slepé koleji, jest též trpko, bude hleděti se k tomu,
by nás co nejdříve odtud vytáhli. Za celý den včera nešly žádné
ešalony, až teprve za noci projely tři, jaké nevím. Jest jitro,
slunce zas jasně svítí…
Navečer: po deváté hodině dozvídáme se z Kultuku, že první
prapor nám zasílá lokomotivu, bychom se připravili k odjezdu.
Vše děje se na vlastní zodpovědnost mužstva, proti účasti důstojníků. Není nám ještě známo, jak se k tomu zachová velitel divize pluk. Krejčí. Snad do rána bude již jasněji, stejně však asi již
odjezdem.
15. února
Den prošel klidně a přinesl nám jakési jasno. Hned ráno se
dozvídáme z telefonu, že generál ubytovatel vydal rozkaz ku
naší směně, již má provésti prapor úderníků s lotyšskou částí,
nacházející se k dispozici našeho vojen. sboru. U telefonu pak se
tázav na parovoz, jenž nás měl odvézti odtud, dostal jsem odpověď z Bajkalu, že ho vypravili již v Irkutsk za úderníky. U rozkazu pak čte nám kapitán Škréta došlou telegramu, to jest rozmluvu našeho divisního velitele plukovníka Krejčího s naším
velitelem pluku maj. Váňou. V ní hrubě napadá náš pluk, že ho
nepřekvapuje naše jednání, chtíce samovolně ujeti, an již prý
zná náš pluk, jenž dle jeho uznání pouze hanobí jméno presidenta Masaryka, a nařizuje, by v případě našeho pohybu samovolně provedeného plukovník zakročil ve vší vojenské přísnosti
21
a nechal nás druhými částmi zastavit i odzbrojit. To ovšem přineslo mezi nás veliké rozrušení, jsouce si vědomi naší práce
a dobré vůle. Než uklidňuje nás druhý telegram od velitelství
korpusu, v němž se nařizuje bezodkladně nás zaměnit výše uvedenými částmi a nám jeti kupředu. To jest jiná, jiné jednání, jež
vše tiší a umlčuje i ty největší rebelanty, a jsme opět hotovi státi
dál na místě do směny. Proti pluk. Krejčímu však je vše naladěno a možno, že jej to bude stát i místo v čele divise. Den byl
dnes pěkný, slunný a teplý, projely celkem čtyři ešalony, a to jakýsi uhelný, potom zas něco s automobily, dělostřelectvo 2. baterie a jakýs sanitární náš vlak.
16. února
Tedy ještě dnes budem spáti zde pod skalou. Jde to pomalu
s tou směnou, natahují tětivu trpělivosti ku prasknutí. Od prvního a druhého praporu dávají vědět, že prodlužují lhůtu
směny ještě do zítra večera, a nebude-li tato na místě, že již nechtí zodpovídat za následky. Kdyby alespoň včas směnili jeden
prapor, by byla viděti trochu vůle, nač taková liknavost, v tak
vážné věci těžko hrát s ohněm. Za celý den projely tři vlaky
a sice: 2ho kavaleristického, uhelný a těžkého dělostřelectva
2. divise. Den byl slunný, pěkný.
17. února
Jsme tu ještě na tupíku, no snad tentokrát už skutečně poslední noc se zde vyspíme. Ani prý již úderníci nám na směnu
vyjeli z Irkutska, dle toho asi zítra již vyjedem z těchto míst.
Dnes projely opět pouze 2 ešalony, a to jeden 8. pluku ještě
v noci, a druhý intendantstva 2. divise. Den byl opět pěkný.
18. února
Ještě na starém místě, nikdo už nevěří ani v sebe, a těch řečí,
nikdo nemluví již o jiném, nežli o tom, jak nás dostali, a kdy my
opět dostanem se odsud. Štáb divise dnes projel i s Krejčím, jenž
byl ignorován praporem, puštěn však bez zadržení dále. Vlaky
stojí, na trati mrtvo.
20. února
Den dnes byl bouřný. Již sama pohoda dnes byla škaredá.
Dul vítr a slunce jen slabě si klestilo cestu mlhou, stojící nad
jezerem. Tak i u nás zde pod skalou dnes bylo hlučno, vše proto, že máme tu smůlu a nejede nám tak dlouho ta žádaná směna. První i druhý prapor byly již směněny úderným praporem,
nám to však dosud nepřijelo. Měli přijeti opět Rumuni, však
teprv dnes ukázalo se, že stojí ještě v Čeremchovu, to působilo
tak na rotu, že ihned se vypravili hoši na kapitána Škrétu, by
ihned podal žádost o našem odvolání alespoň na st. Bajkal. To
asi pohnulo majora Košťáka, že sám osobně na koni přijel, vysvětlil hochům stav věcí, poukázav na bezúčelnost tohoto kroku. Hoši se opět uklidňují slovy oblíbeného důstojníka a nálada se ještě lepší došlým telegramem, že přijede část 10.
pluku. Dnes v noci projela bat. Kulikovského a dnem 2 ešalony
Jiskrovců (jízdy).
21. února
Konečně tedy v sobotu o třetí hodině odpoledne vyjeli jsme
opět dále. Netřeba podotýkati ani, jak se nám rozjasnily tváře.
Stálo to ale práce, nežli jsme se dostali z toho zakletí na Bajkale
a na tupíku pod skalou. Mimo toho jsme si opět udělali mnoho
zlé krve proti nám u druhých částí, kterým jsme zde zanechali
tu radost starati se o bezpečnost tunelů. My na Bajkale jsme se
nemohli dočkati části určené
pro naši směnu, ani desátý
pluk nechtěl ničeho věděti
o směně, a to nás přivedlo
k tomu, že jsme to chtěli předati prvním projíždějícím částem. Šlo to velice těžce, a tak
konečně jest přinucena část
prvního jízdního pluku Jiskrovců, projíždějící Bajkalem,
státi na místě a předati nám
parovozy. Ovšem tím jsou
opět na nás rozezleni, a tak se
opět mezi nás vkrádají stíny.
Nyní opět Japonci brzdí naši
dopravu na východ, a tak stále a stále jsme uprostřed největších překážek v naší cestě.
Jsme všichni tím jen roztrpčeni, čekáme na další. Nyní jedem. Náš vlak žene se stále
břehem okolo Bajkalu, projíždíme tunely a míjíme vysoké
skály, rokle a proti daleko se
modrají hory na druhém bře-
22
hu. Projíždíme několik malých stanic – Marituj, jakýsi rozjezd
a nyní jsme v Kultuku. Je asi 9 hodin večer, parovoz zabírá, jedeme dál.
23. února
Nacházíme se již v Mysové, to jest, objeli jsme již ten kus jezera, kol něhož vine se trať, a několik verst za Mysovou opustíme
již Bajkal docela. Včera v neděli prostáli jsme téměř celý den ve
Sluďance, depové stanici na jižním břehu jezera. Přijeli jsme tam
v noci a hned šup, šup jsme se museli opět stěhovat, my opozdivší
se 12. rota. Bylo rušno ve vagonách, kde nás nyní jest po 25, jeden na druhém. Jsem tedy opět v novém vagonu. Až do našeho
odjezdu bylo ve Sluďance u nás velice živo. Po našich vagonech
chodili ruští zřízenci i krasnoarmějci, skupujíce kde se co dalo.
U nás ve vagoně tisíce zrovna létaly, důkaz to bezcennosti sibiřských peněžních znaků, jež jsou v oblastech sovětského Ruska
bezcenny. Já dostal za polo již nepotřebný svetr tisíc rublů. Ve Sluďance nás dohání i ešalon Jiskrovců, námi zanechaný na stanici
Cesta za nimi značena jest zdechlinami koní. Hledím na ně s jakýmsi pocitem úcty, oceňuje jich cestu až kdesi od břehů Oky,
Kamy neb Volhy, přes Ural, sibiřské stepi až sem a teď dál.
V Divisionné stojíme až do večera, já pak použiv času po obědě,
společně s Kroupou a Čujanem, vybíráme se do Verchne Udinska vzdáleného asi 7 verst. Jdeme po trati zajímavou krajinou,
vroubenou modrými horami. Okolo po silnici se trousí ještě
Kappelovci, jichž skupiny viděti i okolo domků před městem, sedící na zemi u čajníka vedle klímajících, vychrtlých koní. Město už
většinou s čínskými obchody, jež konečně jsou většinou zavřeny,
po ulicích plno vojska. Koupivše nějaké drobnosti, vracíme se
zpět až večer. V noci pak vyjíždíme a minouce Verchne Udinsk, jedeme dál.
26. února, Chilok
Již od rána nacházíme se zde na st. Chilok, kde jsme dohnali
všechny ešalony našeho pluku, až na hosp. rotu. Večer jsme jeli
jako hrom, správně. Projeli jsme Petrovské závody a k ránu
jsme již byli zde, ve st. Chilok. Do Čity nám zbývá již jen asi 250
verst, kamž vyjedem asi v noci. Dva naše ešalony již jely, zbývají
ještě dva. Zde všude, kudy projíždíme, hoří již lidové povstání
proti Semenovcům a Japoncům. K nám chová se lid velice korektně, zde malý obrázek. Včera rozrušily tlupy dráhu, chtíce
vyšinouti jedoucí prý japonský ešalon. Oni však zůstali zpět
a jel náš, to poznavši z oné tlupy porušivší trať, zastavili náš
vlak, dráhu spravili a opět pustili náš vlak dál. Za námi vůbec
zde kryjí se jak Semenovci, tak i Japonci, kteří chytře za námi se
kryjí a zúmyslně zdržují projezd našich ešalonů, by sami mohli
co nejvíce vyvézti. Já dnes opět použiv volné chvíle, namaloval
jsem obrázek z nádraží. Den byl pěkný, ač bez slunce, kluci gulali po stanici.
Bajkal, kde nacházím známého ze zajetí Vávru. Odpoledne pak
opouštíme st. Sluďanku a jedem kol jezera po lesnatém břehu
dál k východu. Sedě u okénka, pozoruji krajinu, velice zde zajímavou, až nastalé šero kloní se zde nad jezerem. Noc špatně
prospav pro obrovské horko ve vagoně, probouzím se celý zemdlen na stanici v Mysové. Opouštíme Mysovou asi o třetí hodině. K večeru pak přijíždíme do stanice Pozolské, kde nachází se
pěkný pomník našim bratřím, padnuvším zde v boji s bolševiky
v létě v roce 1918.
24 únor, Divisionnaja
Brzy zrána přejíždíme most přes řeku Selengu, jedouce pak
jejím břehem do stanici Divisionnaja, kde nachází se ešalon
„Houpaček“, to jest Informačně osvětový sbor při štábu korpusu s redakcí deníku. Zde opět již vidíme Japončata, jichž štucelné postavy se zde opět batolí. Vyjda z ešalonu na progulku,
narazil jsem za nádražím na kolonu Kappelovců, kteréž tedy
jsme zde opět dohnali. Mají zde sraz, hotovíce se k další cestě.
Jsou velice ztrmácení, většinou sedíce na saních, druzí koňmo.
23
28. února
V poledne vyjíždíme ze stanice Chilok, po více jak dvoudenním stání. K večeru již na to dojíždíme do stanice Mogzon, kdež
opět dojíždíme dva naše ešalony 5. pluku. Jsme na posledním
depu před stanicí Čitou.
29. února na st. Mogzon
Stojíme zde již od včerejška, očekávajíce k další cestě odpravení. Oba naše přední ešalony již včera, resp. v noci, vyjely dál
k Čitě, kteráž propouští málo ešalonů. Jest nám již mrzuté to stání na nádražích, každý jen chodí a ptá se druhého: „Kdy už poje-
24
dem?“ No, snad to dnes bude, večer nebo v noci, odpovíš, sám
konečně ničeho určitého nevěda. Ačkoliv pomalu, však předce
jen blížíme se k moři, na něž tolik se již těšíme. Já tím více, an
jsem moře ještě neviděl. Předloni dostal jsem se pouze jen do
Charbina, jeda za svým plukem. Tehdy byl jsem sám toho vinen,
vzav si při našem odjezdu z Ukrajiny dovolenou do kozácké vesnice Novonikolska, vzdálenou od tratě a města Petropavlovska
50 verst. Jest to vše v Akmolínské oblasti Sibiře. Stráviv tam téměř tři roky v zajetí, zvyknul jsem tam, maje se při poměrné
svobodě dosti dobře, zaměstnán jsa malbou obrazů, jichž jsem
měl značné zakázky. Mimo mne bylo v místě ještě as 15 Čechů.
Scházívali jsme se tehdy na mlékánce (máslodělném závodě),
kde rokovali jsme, často vzpomínajíce dalekou vlast i dlouho do
noci, popíjejíce při tom mléko neb smetanu. Tam potom já přivezl z Petropavlovska zvěsti o tvořící se Družině v Kijevě
a Svazu československých spolků na Rusi a o nutnosti organizace nás všech zajatých Čechů, spojenou s dobrovolným vstupem
do vojska, až ono bude povoleno ruskými úřady a okolnostmi.
Já tehdy přihlásil se v Petropavlovsku hned, jakož i někteří hoši
potom v Novonikolsku. Jiní však zdráhali se dosti dlouho, nežli
se odhodlali k tomuto kroku, nemohouce si představit, že to
s Rakouskem vezme kotrmelec. Konečně přihlásili se většinou
všichni, až asi na tři. To bylo vše v 1916. roce. Potom počal jsem
já dopisovati v Petrohrad ku svazu, sám též obdržev několik listů, které bohužel vše kdesi tam v Novonikolsku ještě i jsou s několika mými fotografiemi, jakož i množství uměleckých pohlednic. V dopisech oněch zasílali různé podrobnosti našeho
zahraničního hnutí, jež konečně nyní budou všude veřejností
naší známy, a seznamovali nás s okolnostmi. Předplatili jsme si
též vycházející týdeník v Petrohradě „Čechoslovák“, jakož
i v Kijevě „Čechoslovan“. Jich obsah nás mnohdy velmi zajímal,
těšili jsme se vždy velice z každého čísla, než přinesly někdy
v nás i roztrpčení štvavými občas články, jimiž se oba zmíněné
časopisy častovaly. Konečně i to se překonalo soustředěním našeho centra v Kijevě, odkudž pak počalo se pracovati již velmi
radikálně, zvláště ve vzpychnuvší revoluci někdy v únoru roku
1917. Potom příjezdem Masaryka vše vzalo veliký obrat a hned
byl povolen nábor vojska ve velkém. Tehdy já dávno byl jsem již
poslal svoji přihlášku v Kijev a společně s Buriánkem, dobrým
to mým tehdejším druhem, čekal jsem však marně, jakož
i mnoho jiných, na vyřízení. Přihlásil jsem se tedy
v Petropavlovsku u odbočky znovu. Tak nastalo jaro, potom
léto, každý den nové a nové události pronikaly k nám do vesni-
ce. Byly to těžké zkoušky pro nás, čtouce v novinách o rozvratě
v Rusku, na frontě, o postupu Němců dál v Rusko a Ukrajinu,
vzatí Rigy, o masovém vzdávání, bratření a běžících z fronty zemláčků. Zajatci Němci a Maďaři jásali a my zatínali pěsti
v domnění, že věc našeho celého národa jest opět ztracena. Jako
elektrická jiskra však pronikla k nám zvěst a zachvěla našimi
srdci o slavném boji u Zborova, o zázraku, jejž provedla hrstka
25
Čechů při slabé pomoci Rusů, obrátivší nastupující vlny rakousko-německé v běh. Cítili jsme všichni, že se stalo cosi velikého,
neb i Ruští udiveně tolkovali o neznámých dosud na frontě hrdinech. Tehdy jsme byli hotovi ihned jeti tam, litujíce, že nebylo
nám dopřáno býti v tomto velikém pro nás boji. Než opět zmlklo vše, potom četli jsme jen cosi v ruských novinách
o Tarnopoli, kde rozprchla se všechna ruská vojska a pouze česká gerojská divize zadržovala krutý nápor Němců, v němž konečně všichni Češi prý zhynuli, jsouce obklopeni Němci, jimž
prý nechtíce podlehnout, ubíjeli se bombami sami. Opět ledová
sprcha byla to na naše rozpálená čela, z čehož konečně nás vyvedla pravdivá fakta našeho „Čechoslovana“, jenž nám sděloval, že divise, ačkoliv s velkými ztrátami, v plném bojovém pořádku odstoupila až kamsi na Volyň a nyní jest v bezpečí, neb
v tu dobu již pak bylo navázáno příměří mezi Němci a Rusy. V tu
dobu byl náš tatíček Masaryk již v Kijevě a zval všech do vojska.
Na jeho vyzvání se hrnulo, kdo jen trochu byl Čechem a mužem
v pravém slova smyslu. Tak i nás konečně zastihly věci
v Novonikolsku a nás několik chystalo se k odjezdu do vojska,
druzí byli ještě velmi opatrní, nechtíce riskovat. Já ačkoliv jsem
měl i úmysl zůstati v Rusku pro skvělé vyhlídky v oboru, byl
jsem hotov ihned jeti. Seč láska ku svému stojanu, za nímž jsem
tolik se naseděl ve svém útulném bytě u kozáka Dimitrije Dědova, kdež obýval jsem pěkný pokojík, a zvyk držel mě ještě stále
na místě, bylo mi dokonce i líto, že musím opět položit paletu
a štětce. Než nic naplat, hlas povinnosti byl silnější, a hlásil jsem
se již do Petropavlovska k určitému transportu, který měl co
nejdříve odejet do Borispolu, sborného místa našich vojsk na
Ukrajině. Než opět i tento transport ujel, aniž mne včas o tom
uvědomili, a tak opět musel jsem čekat na následující. V ten čas
zavítal k nám i emisar, poručík našich vojsk, jenž byl s námi velmi spokojen, neb všichni, to jest 14, hlásilo se do vojska, až na
jednoho. Čtyři jsme se uradili jeti as za dvě neděle, upravíce své
věci, a druzí se hlásili až teprv na jaro v 1918. roce. Toto bylo poněkud pohodlné, zazlíval jsem jim. Buriánek právě se nepohodl
se staničným atamanem, a maje v kapse pár rublů výplaty, jel
ihned s emisarem. Po jejich odjezdu zvýšil jsem výkonnost,
chtěje ještě zpracovati materiál a vydělati na cestu. Konečně nastala doba našeho odjezdu (1. září roku 1917). Bylo mi dosti těžko loučiti se s těmi místy, kde prožil jsem tak dlouho, než vše
bylo již hotovo, koně zapřaženy v kybitce, a tak po krátkém loučení, usedli jsme na lehký tarantas sibiřský, tažený párem kirgizských koní, jež nás měl odvézti 55 verst do Petropavlovska.
Bylo časně z rána, tuším v pondělí, sehnalo se jen něco žen
a bagánů, kteří nás nemohli pochopit, jak my, cizí jedeme zaščiščať Rossiju, když vše již z fronty valí se domů. Mluvil jsem a objasňoval jsem velice často naše položení, pro něž konečně oni
neměli mnoho smyslu. Vyjeli jsme z vesnice, a minuvše malý
březový lesík, ocitnuli jsme se na nepravidelné cestě v širé
stepi. Daleko za řekou Išimem vycházelo slunce, slibujíc pěkný
den. Dobří koníci vesele frkali, běžíce mírným tempem (vytrvalý to běh těchto výborných, ač nevzhledných kirgizských ořů).
Někteří hoši z mlékanky i ze statků nás provázeli kus cesty koňmo, kdež konečně ještě obdarovali tři moje druhy penězi, jeli
opět zpět, přejíce nám šťastnou cestu, slibujíce, že brzy dojedou
za námi. Koníci běželi jedním klusem až v samé město Petropavlovsk, kde jsme se octnuli okolo oběda. Tam jsme se přihlásili
u svazu a hned nám bylo vykázáno místo v jakémsi prázdném
domu, přizpůsobeném za kasárny, kde už bylo as okolo dvaceti
bratří, jedoucích do vojska jako my. Čekali jsme v Petropavlovsku ještě asi 4 dny na odjezd, nežli jsme v dostatečném počtu se
dočkali odpravky. Provázeli nás ještě ruští konvoji. Vyjeli jsme
z města večer ve velmi bouřlivém dnu ve městě. Tlupy zdemoralizovaného vojska a různých pouličních živlů vytloukaly obchody, zpily se ve vinných skladištích a konečně večer zapálily
nejkrásnější dům ve městě, velkoobchod firmy „Ganšin
a Ovsjanikov“. Vyjížděli jsme z nádraží v noci již osobním vlakem při záři hořícího domu, jež nám daleko zářila na obzoru. Já
stoje u okna, pozoroval jsem mizící v temnu požár, cítě jaksi nevědomky žár požáru, jenž nesl se již po celém neobjatém prostranství Ruska. Jakýs smutek sevřel mi hruď, a odstoupiv od
okna, vlezl jsem na přeplněnou polku uložit se ku spánku.
Druhý den ráno již jsme byli v Čeljabinsku. Na nádraží tam
byl velice rušný život, když v čekárnách, na chodbách, jakož i na
peronu v pestré směsi leželi neb seděli pijící čaj ruští běženci,
26
jak civilní, tak i vojáci, mezi nimiž též i mnoho Číňanů. Po několikahodinové zastávce již hnal se opět náš vlak, opustiv již sibiřské stepi a stoupaje nyní v uralské hory. Zajímavá byla to cesta,
kraj odět byl již v pestrý podzimní háv, míjeli jsme zajímavé skály, vesničky i městečka na úpatí tohoto bohatého pásma uralských hor. Projížděl jsem tyto kraje již podruhé. První jízdou
zde byla cesta do zajetí. Však jaká to byla tehdy jízda, kde tísnilo
se nás na 30 až 35 lidu ve vagoně, kde jen stíží bylo mi někdy
dopřáno místa u okénka. Kdo by si byl pomyslel, že někdy zde
ještě pojedu do řady našeho vojska, tehdy byli jsme přesvědčeni, že nejdéle do roka pojedeme opět jak zajatci zpět v osvobozenou sice, ale od Rusů a i jimi obsazenou naši vlast. Jak mění
se časy, jak hluboce jsme byli rozčarováni a zklamáni tímto
bratrským národem. Nyní jedeme zde zachránit, co se ještě dá.
Cestou viděli jsme mnoho, všude chaos, přeplněná nádraží,
nejvíce vojíny vracejícími se domů, i všechny vagony byly jimi
hustě obsazeny. Minouce Zlatousť a Ufu, opustili jsme Ural
a potom již za Samarou i Volhu, blížíce se blíž k cíli naší cesty.
Čím blíže k Ukrajině, tím více bylo viděti našich hochů na nádražích v uniformě i bez ní, nikomu však nechyběla naše lentočka na čepici. Ve vlaku bylo již velice těžko dobýt místa, takže
i na chodbičkách vagonů nám přišlo stát. Tak bylo až do Charkova, kde na nádraží sešel se nás slušný již počet. Tam ujali se nás
naši důstojníci, jedoucí asi z cest jako emisaři, a vyžádali pro
nás dva prázdné vagony. V těch již se nám jelo pohodlněji, ačkoliv bylo nám přestáti celé útoky na naše vagony. Konečně minouce Poltavu, blížili jsme se již rajonu naší 2. divise. Projeli
jsme Břežany, garnison 8. pluku, a blížili se již ku naší konečné
stanici Borispolu. Nevím, ani který den jsme tam přijeli, po třináctidenní jízdě ze Sibiře. Bylo to po polednách. Na nádraží
bylo několik dobrovolců, mimo stráže, kteří nás srdečně uvítali
a dovedli do města na sborný punkt. Den byl nepěkný, padal
drobný déšť. Šli jsme po špatně dlážděné silnici dlouhým stromořadím as 2 versty do města. Sborný punkt byl před městem
v jakémsi dvoře, kde nachodila se v širokém prostranství řada
zemljanek v pravidelném obdélníku. Zavedli nás nejdříve do
kanceláře, kdež nás všechny sepsali, a pak uvedli v jakousi velikou zemljanku ku prozatímnímu přespání. První dojem působil
na mě dosti nepříznivě, na dvoře bláta až nad kotníky, v zemljance chladno a mokro. Následkem deště bylo vidět málo hochů
venku, nás několik pak sebralo se do města na prohlídku i na
oběd. Město udělalo velmi mizerný dojem na mně. Špinavé židovské krámky, nízké špatné domky, všude plno bláta na ne-
dlážděných ulicích, jedině hezký ruský kostel. Zde bylo vidět již
mnoho našich hochů v uniformě i v civilu ještě, patrně jak i my
přibyvších. Poobědvali jsme mizerně asi již po desáté ohřívanou jakousi pečeni se zelím a brambory. Vypivše pak ještě láhev
piva, zaplatili jsme dosti slušný obnos a vrátili jsme se zpět
v zemljanku. Na druhý den byli jsme rozděleni po rotách, zůstavše většinou u pátého pluku v Borispole. Já s ohledem na
můj prodělaný kurs telefonní v Rakousku, byl jsem přidělen
k telefonní rotě, za mnou požádal tam i druh Paštika, druzí přišli k 10. rotě. Dopoledne zatím měli jsme volno. Já byl jsem již
od časného rána na nohou. Stoje u zemljanky, pozoroval jsem
probouzející se jitro v táboře. Hoši již vstávali, chodíce si k pumpám pro vodu a myjíce se kolem zemljanek. Jinde vyváděli zas
koně z nestrojové roty, zapřahali po páru a vyjížděli kamsi. Den
sliboval býti dosti pěkným, ač pod mrakem, dul slabý vítr. Přelétaje zrakem vyzdobené střechy zemljanek, byl jsem ještě stále
jaksi stísněn. Zatím již u některých zemljanek řadily se roty
k východu na cvičení. To zaujalo celkem moji pozornost, bylo
viděti jak hravě a lehce se stavěli hoši v řady, a což když vykročili v pochod, majíce po ruském způsobu pušky s dlouhými bodly
na ramenou. Toto vše jest naše, přišlo mi na mysl. První naše
vojsko po 300 letech. Nevěda ani jak, měl jsem oči plny slz vnitřním pohnutím. Jak pyšný a hrd byl jsem v této chvíli, že i já budu
náležeti k těmto skvělým šikům. Jde rota za rotou přes nádvoří
ku silnici. Jak vykročila první, tak i roznesl se vzduchem zvuk
našich národních pochodových písní, jež hoši pěli jasnými, kovovými hlasy. Jak lehce a pružně nesli se kolem mě, zapomněvšího se u zemljanky, stál jsem tam dlouho a dlouho ....
Řady rot již dávno odešly, já však stál a stál, vidě v duchu nekonečné další kolony, slyše dusot mnoha koní a hrčení děl. Vše to
jelo v onu stranu, kde leží tak drahý nám kouteček země. Z dum
byl jsem vytržen Paštikou, jenž již sháněl se po mně ku výše uvedenému zápisu. Odpoledne na to již odstěhoval jsem se do zemljanky telefonní roty, jíž sdílela společně se sapérnou komandou. Tam ubytovav se na palandě v temném koutku, počal jsem
nový život v prostředí, kde jsem měl být již dávno. Nebudu popisovati život svůj u pluku v Borispole, tam spjat můj osud
s historií pluku, jež doufám bude podrobně sepsána v plukovní
naší historii, přenesu se k době odjezdu našeho z Ukrajiny, kdy
opět provedl jsem něco na vlastní pěst.
Bylo to v Penze. Naše vedoucí orgány byly zapleteny v dlouhé
jednání se sověty, žádající od nás zatím jen zbraně, jichž u nás
bylo veliké množství, berouce totiž vše, co ruští nechávali napospas osudu a Němcům. Stáli jsme tedy v Penze již asi pátý den,
když mě napadlo jíti prosit o dovolenou a jeti vpřed na Sibiř, navštíviti ještě stará místa a druhy, kteří dle všeho ještě do vojska
nejeli. Udav příčiny, dostal jsem dovolenou, tehdy ještě od jsoucího u nás pluk. Rusa Tompofolského. Loučil jsem se těžce, a vrátiv
se ještě, byl jsem nerozhodnut k jízdě. Nemoha snésti však různé
úsudky hochů, rozhodl jsem se jeti, a tak za několik hodin dobyv
se místa v teplušce osobního vlaku, vyjel jsem vpřed směrem
k Uralu. Bez nehody, ještě dosti brzy, dostal jsem se do Petropavlovska, bylo to začátkem dubna. V stepi i ve městě leželo ještě
mnoho sněhu a byly ještě dosti tuhé mrazy, zatímco z Ukrajiny vyjížděli jsme (3.března vyjeli jsme z Marjanovky) již při jarním počasí. Navštíviv sídlo skupiny našich zajatců, jež byli velice překvapeni rychlým a neočekávaným odjezdem našich vojsk z Ukrajiny,
chystav se na cestu do Novonikolska, hledal jsem z místa nějakého bagána, jímž bych se svezl. Štěstí mi přálo, dohnal jsem na ulici
známého mně sedláčka Semjona Štěpániče Bělikova, jenž beze
všeho byl ochoten mne dovézti na místo. Vyjeli jsme druhý den
ráno, dorazivše k večeru na místo. Nemýlil jsem se. Hoši, jak jsme
byli ujeli, zůstali tam všichni a ještě se jim do vojska moc nechtělo. Po vesnici hned se rozneslo o mém příjezdu a zvali mě do různých známých domů. Kozáci se velice interesovali naší armádou,
a chtíce svrhnout nenáviděné bolševiky, všade mě žádali, bych jel
agitovat a projevit jich přání, abychom my obsadili železnou drá-
27
hu, pokud oni se upraví s bolševiky. Bylo těžko jim vymlouvat,
než rozhodl jsem se jeti do Petropavlovska, přesvědčit se, kdy pojede pluk. Příležitost brzy se naskytla, a já dojev v Petropavlovsk,
dozvěděl jsem se, že pluk právě již projíždí na východ. Nemohl
jsem jeti s sebou, chtěl jsem jeti ještě zpět a zpravit hochy o stavu
našich věcí, případně vzíti jich s sebou do vojska. Dojev zpět na
vesnici a sděliv vše, vyslechl jsem rozhodnutí hochů jeti do vojska
až po velikonocích, do nichž chybělo asi tři neděle. Promeškav
svůj pluk, rozhodl jsem se jeti s jinou částí na východ, a nemaje
peněz, vzal jsem si něco práce, maje zde na místě ještě něco materiálu. Pracovav asi týden, došla mne zpráva z Petropavlovska
o zadržení našich ešalonů a že nachází se tam na nádraží části 6.
pluku. Pro různé překážky v cestě do města (tál sníh
a rozvodnila se řeka v ten čas) nemohl najmout jsem povoz ku
jízdě do města, odložil jsem odjezd, rozhodnut jet až společně
se všemi, a tak jsem uvízl, sám vinen nejvíce odlukou od pluku
as pětiměsíční. Stálo mne to mnoho hořkosti, výčitek svědomí
a různých nepříjemností. No konečně jsme tedy vyjeli, šlo to dosti těžce hochům utrhnout se z míst, a tak vyjíždíme opět tentokrát již navždy z této vesnice. Přihlásil jsem se i s hochama
u 6.pluku as měsíc před útokem na nás a naším vystoupením.
Vrátím se příležitostně k pokračování dalšího. Ukončuji tyto
vzpomínky na stanici Černovskaja, kdež očekáváme odjezd do
Čity. Z Mogzonu jsme vyjeli dnes v noci, zde stojíme několik hodin, nežli nás přijme Čita. První prapor již minul, štáb jest
v tomto městě a druhý prapor dojíždí. Ukončuji tuto knihu na
st. Černovskaja dne 1. března roku 1920.
28
29
vlády atamana Semenova. Dnes v noci měli poplach. Náš ešalon při stoupání ku Čitě se nám přetrhl a utržená část rozjížděla se zpět, hoši, chtějíce upozornit, stříleli. Utrženou část podařilo se
zastavit, zato v Čitě mysleli, že při nejmenším pluk Čechů nastupuje na město a měli nohy až do
rána. Důvěřují nám asi tolik, jako my jim. K večeru vyjíždíme z Čity dál k východu, jízda bude asi
pomalá, podobná jízdě z Novonikolajevska.
3. března
Stojíme několik hodin na malém rozjezdu před Karymskou, kde stojí náš 2. prapor bez lokomotivy, poslali ji do Karymské, kdež jim ji vzali Japončata, a teď chtěli ji na nás. Jsouce konečně
přijmuti na Karymskou, posílá se náš parovoz pro 2. prapor, zatímco my stojíme na tomto nádraží,
jež je důležito tím, že zde již dělí se tratě, jedna Amurská a druhá Manžurská, kudy i pojedem. Zde
stojí několik japon. ešalonů.
4. března
Nalézáme se na Kitajskom rozjezdě, čekajíce na další jízdu. Mysleli jsme, že za Čitou to půjde, jak se
patří, než zklamali jsme se. Na Karymské jsme včera prostáli den i noc, nádraží tam bylo přeplněno,
Partie u rozjezdu před Karymskou
Sedláci vracející se od provozu Kappelovských vojsk. Fotogr. Fr. Kroupy
Úvodem
Ukončiv první sešit zápisek z cesty našeho pluku ze Sibiře do Čech, došel jsem pouze k Čitě s
obsahem tohoto sešitu. Otvírám tedy sešit druhý, počínaje Čitou, hranicí to Zabajkala ku Dálnému
Východu. Současně s námi vešli i jdou ještě v Čitu zbytky sibiřské armády Kappelovců pod velením gen. Vojcechovského (byvšího velitele naší I. staré divize). Dle možnosti načrtám zde další
příhody, snaže se zachytit i charakter krajů, jimiž cesta nás povede.
2. března, Čita
Nacházíme se v tomto hnízdě atamana Semenova. Přijeli jsme sem brzy ráno, to jest před stanici, kde nás nechali státi až do odpoledne. Již jsme se domnívali, že budeme muset zde bílit, postavili si broněvík do nádraží, nechtíce nás pustit. Bylo jim opět zasláno ultimatum, jehož asi se
zalekli, neb odpoledne nás vpustili do stanice. Však si asi dobře jsou vědomi, že trpěti již nemůžeme jich špinavostí, nebýti ohledů na spojenecké pokyny a na housata (přezd. Japonců), dávno by
již těchto flákačů zde nebylo. Však oni dobře tuší již brzký svůj konec a hledí se scvrknout s nakradeným zlatem a penězi. Kappelovci, kteří nyní již dochází sem do Čity, nechtějí míti nic s těmito
obránci vlasti a gen. Vojcechovskij sám nazval jich lichváři, jež pracovali pouze pro sebe po dobu
30
pohyby ešalonů velice se tím zdržují. Druhý prapor mohl teprve projeti v noci a ráno teprv vyjeli
jsme my. Jízda začíná tak, jako jedouce z Novonikolajevska, s tím rozdílem, že zde se nám zas pletou
Semenovci a Japonci, kteří ještě včas za naší stěnou chtějí dostati se do bezpečí. Kde kdo z nás na tyto
částě nadává. Proti nikomu nebylo u nás tolik antipathie, jako proti těmto upírům Ruska a jeho širokých lidových mas. Co jsou bolševici proti těmto, kteří ničí vše, i co se nehýbe. Však lezou do skrýší
před hněvem lidu, jenž všude jest proti nim. Jdou různé k nám sluchy, jak na Amurské dráze to nahýbají partyzánské ruské otrjady žlutým a těm padoušským atamanům. I Roganov, který vládl východem ve Vladivostoku, musel vzíti roha, a dnes ta ideje, pro kterou vystoupil náš gen. Gajda ve Vladivostoku, jest již uskutečněna. Ovšem že nátlakem bolševismu i tam se národní vláda neudrží, stejně
však dnes nám ti bolševici jsou ještě tak nejmilejší z těch vlád, nebo aspoň nyní projevují nejvíce
schopnosti sjednotit Rusko, které stejně dřív nebo později silně rozkvete.
Během dne nakupilo se několik ešalonů, ruský, japonský, projel semenovský broněvík, evakující
buržuje z Čity, potom vlak s uhlím, a odpoledne opět přijíždí broněvík a my stále se nehýbem. Tak by
to mohlo trvati věčně, usuzují hoši, a když semenov. broněvík chce vyjíždět, hoši mu rozepínají vagony, zatímco druzí a dež. důstojník přiměli našeho strojvůdce ku jízdě bez půťovky. V takovém postavení opouštíme Kitajský rozjezd a po půlhodinové jízdě vjíždíme do st. Adrijanovky.
Na manžurské dráze. U nádraží v Adrijanovce. Depo, 5. 3. 1920
5. března: Adrijanovka
Tato stanice jest již na Manžurské dráze. Odtud ještě asi 400 verst a budem již na hranicích
Číny v Manžurii. Zde počíná již téměř pustý kraj s malou jen vegetací a dál k Olovnjané již jen
holé, jakoby kožené pahorky. Zde projížděl jsem v srpnu roku 1918, jeda za plukem, nacházeje se
tehdy u 7. pluku. Zde setkali jsme se s vlakem, jedoucím z Olovjanné, v němž jelo několik důstojníků východní vladivostocké skupiny s poselstvím ku gen. Gajdovi. Jakou jsme měli radost tehdy
z prvních těchto poslů, jedoucích z východu. Jest nám jaksi již veseleji na této jednokolejné trati,
po níž snad již brzy unese nás vlak z půdy, na které jsme strávili tolik času v největší bouři revoluce. Ačkoliv nehostinná, přece ta půda i ten lid nám přirostli k srdci a jistěže mnohý z nás často
vzpomene těch zde prožitých dob. Nyní zde jest ještě kraj naplněn bouří, krutými činy Semenovců lid krajně podrážděn, čeká jen na odplatu, vyčkávaje času, nemoha pro náš odjezd ještě tak
pracovat, jako by si přál. To dobře Semenovci vědí, a proto snaží se nejdříve vyvézti, co mohou.
Včera zadrževši jich broněvík a jedouc sem povelena ze stanice, čekala již zde hlídka milice, jež
ihned zatkla strojníka parovozu a zavřela jej, chtějíc mu pravděpodobně uděliti osud mnoha jiných pro maličkosti jimi ubitých zřízenců.
31
skorem již celý den. Brzy máme však vyjeti. Bude stoupání
v délce
asi 3O verst.
6. března Olovjannaja
Dnes ráno dostihli jsme této tak památné pro nás stanice.
Zde otevřeli jsme cestu do světa v roce 1918 , sem až dovedl gen.
Gajda ariergard svých vojsk, koncem srpna 1918 roku, a zde
spojila se 31. srpna východní naše skupina s vladivostockou.
Sem až dojel jsem i já se 3. praporem 7. pluku, když už nás byl
předjel dříve na jakési stanici gen. Gajda, jedoucí kupředu ku
vyjednávání o další cestě na východ u atamana Semenova, jenž
To ovšem neušlo naší stráži na parovoze a zakrátko nato
bylo z naší strany zakročeno tak, že si pospíšili honem strojníka
vypustit. Nescházelo mnoho do bílení, dlouho stály tlupy hochů
okolo ešalonu, krajně rozčilených zpupným chováním Seme-
Burjati, Olovjannaja 6. 3. japonských, francouzských i anglických důstojníků. Měli dlouhé
jednání ve vagoně gen. Gajdy, po kterouž dobu koncertovala kapela 7. pluku. Bylo zde velice živo a zde poprvé spatřil jsem Japončata, kteří se mi tehdy dosti zamlouvali. K večeru potom Diterichs i s těmi spojeneckými důstojníky odjeli, za nimi druhý
den i gen. Gajda, jedoucí dál k východu, a konečně i my, to jest
delegáti ze sjezdu, jedoucí ku pluku, i já.
Most v Olovjanné. 6. 3.
novců. V noci na to odjel vlak druhého praporu, dříve již sem
dopraveného naším parovozem. Dnes pak dopoledne ještě jakýs náš sběrný vlak, jenž veze spoustu peněz do Charbina. Mezi
těmito jel i onen vlak, námi včera zadržený, a my zatím stojíme,
již tehdy se uchýlil sem za řeku On, tísněn kdysi bolševiky až ku
samé Manžurii. Již tehdy nám byly ty tlupy Semenovců, zvláště
jich důstojníci, z duše protivny. Dojedouce do Olovjanné, tehdy
byla zde již jízdní rozvědka 8. pluku z vladivostocké skupiny,
které jsme tolik rádi viděli. Shledání naše bylo velmi srdečné.
Hoši se zvlášť od nás vyjímali
zvláštním druhem čepic jakéhos anglického obrazce. Asi
druhý den po našem příjezdu
(bylo to v neděli) přijel gen.
Diterichs, tehdejší velitel vladivostocké skupiny zároveň
s drem. Girsou, celým štábem
32
Majíce zde dosti času, rozběhli jsme se po Olovjanné
a k mostu, kterážto místa i já uspěl obejít a načrtat nejzajímavější z viděného. První zastávka byla u mostu, kdež zmrzl jsem při
kreslení jak špaček. Druhá byla v jedné z krajních ulic, kde tábořili Burjati, nájemná to jízda atamana Semenova. Velmi zajímavá byla ta podívaná na tyto čistě asiatské typy.
Zde stála karavana velbloudů odpočívajících u saní, okolo
nich chumáče Burjatů a našich zvědavých kluků. Co kreslím velbloudy, přijíždí celá eskadrona Burjatů na koních, sedíce ve vysokých sedlech, vyzbrojeni většinou puškami. Z každého pohybu jich vidět, že valnou část života prožili na koni. Seskákavše
hbitě s koní, mizí v okolních domkách neb usedají v tlupách
8. března
Stojíce dopoledne v stanici Manžuria, chodí hoši houfně na
bazar pro nákupy. Zde ve městě mají obchody a krámy plné všeho zboží. Zde jeví se již veliký kontrast od měst sibiřských, kdež
V Chajlaru u čínského chrámu 9. 3.
Jeli jsme nákupním vlakem jedoucím do Vladivostoku. Jelikož most veliký byl zbořen za dřívějších bojů bolševikami i Semenovci, byl vystavěn přes řeku most pontonový, po kterémž byla
doprava velice nesnadná, vždy několik vagonů, které strkala na
most malinká lokomotiva, kteréž druhý parovoz odbíral na druhé
straně. Takovým způsobem dopraveni na druhý břeh řeky, vyjeli
jsme tehdy ku Charbinu, kdež v tu dobu byl můj pluk.
Dnes, 6. března v sobotu, stojíme opět na této stanici, hotovi
opět k odjezdu po denní zastávce. Nepojedeme již po pontonovém mostě, nýbrž po prozatímním dřevěném na dvou zničených proletech. Nyní jsou zde páni ještě Semenovci, však asi už
ne nadlouho, neb jim to řádně již všude zde okolo dávají do
těla, jakož i Japoncům.
viděti, sníh pokrývá tuto step
a fičí mrazivý vítr. Potom opět
vystoupáme ve velkých polokruzích, na jakés stanici zapřahá
k nám opět jeden parovoz, kterýž pomáhá vytáhnouti ešalon
a zdržuje opět při náhlém klesání. Potom jedem v takové rychlosti, až se nám hlavy klepou. Jedeme stále pustinou, jen tu a tam u tratě strážný domek, jinak
kraj úplně liduprázdný. Ještě před hranicí Manžurie míjíme celé
městečko kasáren, kamž nyní se stěhují Semenovci. K večeru opět
projíždíme hranici a vjíždíme v stanici Manžurii. Zde doháníme
štáb a 2. prapor a něco 6. pluku.
okolo saní, zatímco jich koně hledají něco na zub, z nichž někteří měli úplnou volnost. Nejsou snad ani špatní tito Burjati,
slouží však špatnému účelu, o čemž možná konečně ani nevědí.
Den uběhl mi velice rychle, ani vlastně mi nestačil. Nastalým večerem vyjíždíme z Olovjanné opět dál.
7. března
Ráno se probouzíme na depovské stanici Borzja. Zde doháníme dva prapory 6. pluku, jež čekají zde na převoz našeho pátého pluku. Zdá se, pomohlo zakročení na Bajkale a my z Vladivostoku pojedem správně po řadě. Prostávše opět as šest hodin
v této stanici, jedem opět dál a sice velice pěkně. Vlak náš uhání
pouští v pravém slova smyslu. Krajina pustá, ani keře nikde ne-
33
Z ulice 9. 3.
v obchodech zelo prázdnotou. Hoši zásobí se vším možným,
hlavně tabákem. Z Manžurie vyjíždíme po 12. hodině polední,
jedouce již územím Číny. Projíždíme stále úplně pustou krajinou, nikde ani keře, strážní domky i budovy staniční jsou zde
kamenné. Zřízenci na trati většinou ruští, dělníci Číňané. Nám
jest již veselo. Jedem k úplné spokojenosti.
9. března
Ráno přijíždíme v stanici Chajlar, kdež nachází se štáb
6. pluku. Město ležící nedaleko při trati jest velice zajímavé, jest
totiž, až na jakési obchodní předměstí, čistě čínské.
Jsa hochy na tuto zvláštnost upozorněn, běžím ještě v poledne do tohoto města, ačkoliv máme zakrátko vyjíždět. Nejdřív
moji pozornost upoutává čínský chrám, velice zajímavý ve svém
čistě čínském slohu, zdoben pestrými malbami. Jakýs starý chóďa provádí nás místnostmi chrámu, také velmi zajímavými.
Uprostřed na místě oltáře stojí čínský bůh Buddha, před ním jacísi druzí bohové, z nichž jeden se zbraní jest velmi přísný,
všichni ale velmi pestře malovaní. Na stěnách pak miniatury, jež
znázorňují většinou vše strašné, všude plno krve. Ten hrozný
bůh jest znázorněn na většině jako kat. Opouštím chrám a jdu
dál do města s br. Pokorným. Prošli jsme jakési předměstí se špinavými čínskými krámky, odkudž to odporně čpí česnekem
V Cicikaru na bazaru 12. 3.
stranství, vidíme ešalon se vzdalovat z nádraží. Poznávám
v něm náš. Dojdouce do nádraží, přesvědčili jsme se, že tomu
vskutku tak, a tak tu stojíme rozmrzeni, uvažujíce, co dělat. Zanedlouho narazilo na nás ještě několik hochů, jež stihl stejný
osud, jak i nás. Hoši od šestého pluku trochu si nás vypůjčili,
než ale poradili, že můžeme počkat na pasažerák, jenž prý až zítra pojede. To nás moc nepotěšili a já, vida stát na druhé koleji
Barim
a různými jinými zápachy. Chóďů všude dost, Číňanku však neuzříš. Staneme u jakési stěny před bránou. Projdeme chrám, nacházíme se v jakési přímé ulici, nízké čínské domky bez oken do
ulice táhnou se po obou stranách. Přes ulici visí pestré fáborky,
celek skýtá pestrým dojem. Dělám si narychlo skicu, an Pokorný
mi připomíná, že čas vrátiti se již zpět. Dokončiv náčrtky, spěšíme ku nádraží. Podezřelá prázdnota na ulici budí ve mně domněnku, že přijdeme pozdě, a skutečně, vyjdouce na volné pro-
34
jakýs vlak, ptám se, co to je a kam to jede. K mé radosti se dozvídám, že to pojede asi za hodinu naším směrem, hned se po této
zprávě klukům oči vyjasňují a přicházíme opět v dobrou náladu. Objevíce prázdný vagon a obdrževše svolení od průvodčího vlaku, obsazujeme tento a zatopíce v kamnech, čekáme,
až se to hne. Konečně dočkáváme se i tohoto a již nás unáší
vlak, poněkud již zajímavější krajinou. Jedeme velice rychle
a asi po šestihodinové jízdě doháníme náš ešalon na stanici
Mjanduchje.
těchto, přijda na nádraží, opět byl vlak v tahu. Tam již bylo veseleji, ostalo nás na nádraží 19. Jelikož vlak druhý nejel celý den,
bloudil jsem po místě, tu a tam něco si nakresliv.
Cicikar jest hlavní město Manžurie, vzdálené od dráhy as 25
verst. Okolo nádraží jest menší jen místo, kde jest velice živý obchodní ruch. Nekonečné řady čínských dvoukolek starého typu,
tažených až šesti koňmi nebo voly, svážejí sem ku nádraží celé
stohy zrna.
Na bazaru a v hlavní ulici jest velice živo. Krámek na
krámku, mezi nimi se pletou povozky, pouliční řemeslníci,
klidně hledí si své práce, jinde zas na ulici u své plotýnky
čínský kuchař klidně smaží svoje ranní pečivo, tamo zase se
10. března, st. Barim
Dnes dopoledne přejeli jsme přes jakési pohoří, z něhož
jsme velice rychle sjeli v prudkých serpentinách. V poledne dojeli jsme depovské stanice Buchedu, kdež asi po dvouhodinové
zastávce obdrževše novou lokomotivu, jedeme opět dál. Vlak
náš jede jakousi nížinou okolo břehů malé řeky, na obou strastanice, nebo prohlížíme přiléhající čínskou vesnici, zde vejda
do dvorka baráku, kreslím čínský vozík dvoukolku. Ačkoliv svítí
slunce, jest chladno. Fičí mrazivý vítr. Dnem odjíždí oba naše
ešalony, my pojedem večer, lokomotiva již jest hotova.
12. března, Cicikar
V tomto místě opět mi ujel vlak. Upoután zajímavými čínskými kresbami, jež mám na druhé straně listu, po ukončení
Ženy v očekávání vlaku. Nosilčik. Pětispřežení v arbě. Cicikar 12. 3.
svým stolečkem a sesličkou plete holič neb nosilčík, jenž se
prohýbá po tíží svých dvou obrovských košů, v nichž nese
celý houf slepic neb jiného nákladu. Všude se hemží těmito
lidmi, vesměs samý „chóďa“ (pán), ženštinu téměř neviděti.
Jen u nádraží vidím dvě čínské dámy, čekající asi na vjetku
jedoucí do stolice. Chtěje si je načrtnout, byl jsem obklopen
Číňany, jež jsou snad nejzvědavějším národem na světě,
a tím mám práci velmi ztíženou. Omrzelo mě konečně vše
a nemoha se dočkat nějakého vlaku, šel jsem do teplušky
„Odboje“, jež byla ráno přijela osobním vlakem.
nách táhnou se nízké hory, pokryté malými lesy, jinde též skalnaté. K večeru dojíždíme do st. Barim, kdež kreslím tento náčrt
místní partie.
11. března, Čzalan–Tun
Včera večer přijeli jsme do této stanice (polodepa), kdež dohnali jsme štáb pluku i druhý prapor. Pro nedostatek parovozů
jest zde celodenní zdržení, nežli se vyčistí parovozy. Krajina zde
hornatá, nyní již téměř zbavena sněhu. Dnes pobíháme okolo
35
hloučky našich, něco Číňanů a několika zřízenců , bylo pusto. Bylo to pro nás velice mrzuté, jsouce hladovi, neumyti a žádostivi svého koutku ve vagonu. Byli jsme odkázáni uchýlit se k náčelníku
garnisona, kamž já a jeden četař jsme se vypravili se žádostí o zařazení někam na stravu a útulek.
Dopadlo to dobře. Byli jsme přiděleni na kuchyň na průjezdní stanici, kdež se nás i pět ubytovalo,
zatímco druzí spali v prázdných vagonech na nádraží. Tak jsme začli v Charbině a byli jsme tam po
celou dobu stávky, po dobu čtyřech dnů, za kterýžto čas jsem stačil řádně si město prohlédnout,
z něhož mě opět nejvíce zajímal starý čínský Charbin. Město je veliké, dosti výstavné, s četnou
ruskou a evropskou kolonií. Leží na řece Sungary, která nyní v zimě jest téměř vyschlá.
Stávka, kteráž vypukla na čínské dráze, byla vyvolaná nesnesitelnými poměry, jichž původcem byl gen. Charvát, jenž se vydával za jakéhos vládce této dráhy a byl mizerným hospodářem,
jsa obklopen chumáčem lumpů a zlodějů, kteří jen ruský lid okrádali, jakož i atam. Semenov. Stávka byla impozantní, stávkovaly i děti ve školách a všude v ruských obchodech, kteréž byly po čas
stávky uzavřeny. Stávka skončila po čtyřech dnech, 17. března vítězstvím dělnických požadavků
a svržením gen. Charváta a jeho vlády. Dráhu zatím do příchodu řádné vlády drží v ruce Číňani.
Za takovýchto poměrů sedáme ve středu odpoledne na osobní vlak a doháníme náš prapor na st.
Imjampo k půlnoci 17. března.
Charbin. Z čínských ornamentů. 15. 3.
V této teplušce nachodí se umělecká společnost, a sice akad. malíře Vlčka, jenž mi již znám
z roku 1918, setkav se s ním často při práci. Imponuje mi velice skvostnými akvarely, jichž jest
mistr. Druhý jest sochař Vašek Švec, známý mi z jeho karikatur, jenž kreslí nyní většinou věci architektonické. Třetí jest jakýs mladík, jenž ještě neukončil akademii a maluje pěkně typy zdejších
Asiatů. Tento trojlístek a jich sluha, toť „Památník odboje“.
Přenocovav u nich v teplušce, odjíždíme druhý den v sobotu ráno osobním vlakem z Cicikaru.
Dojeli jsme velice pěkně až do depovské stanice Andy, kdež jako blesk nás překvapila zvěst, že
v jedenáct hodin začíná stávka, bylo již 10 hodin. Naštěstí však zavezli náš osobní vlak až do Charbina, kamž jsme přijeli až po třetí hodině odpoledne. Zde opět nové nepříjemné překvapení. Ešalon náš zde již není.
13. března, Charbin
Pouze několik ostavších od ešalonu jsme uzřeli na nádraží v Charbinu. Od těchto dozvídáme
se, že vlak náš vyjel časně zrána, opět tak nenadále, takže i v Charbině ostalo slušné číslo našich,
mimo těchto bylo zde i několik hochů řádně komandovaných ku vyzvednutí jakýchsi drobností
od amerického spolku křesť. mladíků. S naším vlakem přijel i poslední vlak a na nádraží, mimo
36
Imjampo. Čínský guslar. 18. 3.
9. března
Včera celý den ještě jsme prostáli na st. Imjampo. Ku stanici
přiléhá opět čínské městečko a skupina železničních budov, vše
to leží již opět v horách, v nichž posud se drží sníh, zatímco zde
dole na trati jest již sucho. Odpoledne vyhrával a zpíval nám
okolo ešalonu čínský huslar,
jehož jsem si i načrtnul. Den již
byl velmi pěkný, odpoledne
jen málokdo seděl v teplušce,
vše hulalo.
Večer as k desáté hodině
dostáváme parovoz a vyjíždíme dál k východu. Ráno 19.
přinesl nám Josef opět sličný
den. Stoupáme opět v krutých
serpentinách do výše, za naší
poslední tepluškou hučí a funí
parovoz až do perevalu, kdež
ostává. Já sedě u okénka, zajímal jsem se krajinou, tonoucí
v ranním slunci. Dopoledne
projíždíme opět ze sklonu jako
hromy, jen nám vše poskakuje
v teplušce a hlavy se až kle-
pou. K obědu dostiháme jakés depovské stanice, kdež se mění
parovoz a dozvídáme se, že máme býti co nejdříve ve Vladivostoku, kde již čekají lodě. Máme z toho radost, já ani nevím,
budu-li moci tam něco namalovat. Chystáme bedny a jsme samý
spěch. Jedem nyní tak, jak nejsme zvyklí ze Sibiře jezdit, skorem
jak osobní vlak, snad již v noci neb ráno přejedem hranice
a budem v přímořské oblasti Ruska. Den je velmi pěkný, nyní již
zvolna k večeru se klonící.
sud ve Vladivostoku není a tu s námi tam nespěchají. Přejel již
celý šestý pluk, jenž ve Vladivostoku opouští vagony a stěhuje
se do kasáren někam na Ruský ostrov.
Dnes v neděli tvrdí zde u nás, již zcela určitě, že pojedem, čemuž konečně může již býti. Zde mne nic zvláštně neinteresovalo, takže nemám nic z tohoto místa načrtnuto, až na tento český
pivovárek, jehož majitel, Čech, se vyjádřil našim hochům, že
prodá víc mléka než piva. Také charakteristika.
21. března, Pohraničnaja
Stojíme v tomto pohraničním městě ruského a čínského
území již druhý den. Ve Vladivostoku jsou přeplněná nádraží,
mimoto projíždí šestý pluk přebírat garnisonní službu ve Vladivostoku. My snad již vyjdeme z ešalonů a přímo na loď. Zde to
hnízdo opět z větší části čínské, stojí na svahu, nemaje žádné zajímavosti ve svých špinavých ulicích. Hoši nyní jsou většinu dne
na ulicích a chystáme bedny Pohraničnaja, český pivovar
na svoje věci ku převozu. Počasí jest pěkné, teplé, skutečně jarní již čas.
29. března
Včera po obědě nastal opět šum okolo našeho ešalonu, přišla totiž brigáda, za chvíli na to i parovozy, a hned nato nesl se
vzduchem zvuk našeho signálu, znamení to k odjezdu. Měli
jsme z toho radost, jak se patří, dozvěděvše se též, že pojedeme
až do Vladivostoku. Vyjíždíme z Pohraničné a hned za stanicí
náš vlak řítí se rychle níž a níž po svahu hor, na ussurijskou
23. března
Poslední zkoušku nervů
zde v Pohraničné snad již
proděláváme, stojíme opět
zde celé dny, ačkoliv 23. března jsme měli býti ve Vladivostoku, snad lodě ještě nepřijely a tam stát nemůžeme pro
přeplněná nádraží. V přeplněných vagonech tím více na
nás doléhá myšlénka: „Kdy
už?“ Ke všemu počasí se změnilo, duje ledový severní vítr,
v němž málo jen kdo odváží
se delší vycházky. Člověka již
vše dráždí a mučí, za čtením
nebo prací nevydržíš dlouho.
28. března
Jest neděle, druhá to již
zde v Pohraničné, z kteréž nejsme stavu se vybrati. Loď po-
37
38
jíždíme opět v hornatou krajinu, zde míjíme již i korejské vesničky, a projedouce několik stanic, blížíme se již k jakémus zálivu. Moře! Moře!, slyšeti již ve vagoně, vše se tlačí ku okénkům
shlédnouti toho. Já sedě na svém místě nedaleko okénka, hle-
rovinu. Stál jsem na brzdě vagonu na samém konci vlaku, pozoruje se zájmem krajinu. Projíždíme několik tunelů, opět hlubokými horskými svahy neb vysokými náspy. Jedem, že každou
chvíli zdá se, že zřítíme se již tam hluboko z příkrého svahu. Než
dojeli jsme šťastně do st. Groděkovo, prvé to větší stanice na
území Ruska. Zde již vidíme ruská rudá vojska s rudým značením, hvězdou to na rukávě nebo na čapce. Mimo těchto jsou tu
nezbytní Japonci, kteréž nikdo zde rád již nevidí, ovšem ani my.
Z Groděkova jedem již rovinou, kol tratě viděti tu a tam zorané
lány, černající se až kamsi v step, země zdá se velice úrodná,
málo jí však obděláno. K večeru dojíždíme do Nikolska Ussurijského, kdež stojíce po celou noc, načež k ránu opět vyjíždíme
dál. Za městem seznamují mne hoši s místy, kde měli srážky
s bolševiky při postupu vladivostocké skupiny v roce 1918. Pro-
dím též s velikým zaujetím na
tento pruh pořád zamrzlého
moře. Konečně tedy blížíme
se již k cíli naší cesty, ještě as
dvě desítky verst a budeme již
na konci této naší tak dlouhé
a nekonečné jízdy. Jedeme
břehem dál kolem tohoto zálivu k stanici Okejanské, kdež
předjíždíme náš druhý prapor. Břeh za touto stanicí poset již vilami a zdvihá se v sopečné kopce, na nichž jsou
umístěny ruské pevnosti. Projíždíme ještě „Druhuju Rječku“, kdež stojí první prapor
našeho pluku, a zakrátko na
to vjíždíme již v stanici „Pervuju rječku“, kdež nalézá se
štáb našeho pluku a končí se i
naše jízda.
39
Ve Vladivostoku, 3. dubna na Bílou sobou, st. Pervaja
Rječka.
Sedíme ještě v přeplněných tepluškách, očekávajíce příjezd
lodí, jež přes četná určování času a dnů příjezdu, které již minuly, zde ještě nejsou. Prvé dny byly pěkné, uspěl jsem již prohlédnouti si město s přístavem. V tomto stojí několik válečných
lodí, jako japonský křižák, největší ze všech jsoucích
v přístavu. Potom čínský, anglický a americké lodi, dále několik
ruských torpédovek. Mezi těmito množství menších lodí různých typů, mezi nimiž i naše najaté parníčky, které udržují čilé
spojení s Ruským ostrovem, kde nacházejí se naše části. Přístav
jest hluboko zatažen od širého moře, jehož odtud neviděti, prý
asi sedm verst ještě jest vzdáleno. Vladivostok sám jest velice
roztahaný po zdejších horách, pěkná jest jen jedna ulice „Světlanská“, jež se táhne okolo břehů též několik verst. Zde jest
centr všeho ruchu a života. Zde slévá se evropské s asiatským,
žluté s bílým. Jest to i sporné město mezi těmito plemeny. Sem
tak hladově pohlížejí Japonci z jich ostrovů a zde tak horká je
půda pro Rusy. Dovedou-li udržeti si tento tak nutný pro ně
kraj? V předloňském vystoupení byli jsme i my zde nakrátko
páni, po vystoupení proti bolševikům, jehož se zúčastnili 5., 8.
a část 7. pluku. Dnes jsou zde opět bolševici, aspoň jsou označeny všechny státní budovy, lodě jakož i vojáci a matrosi odznaky sovětské vlády ruské. Jinak zdají se býti malými pány,
zde zatím mají hlavní slovo Japonci, a snad i Amerikáni, jichž
všude je, zvláště prvých. Valuta jejich stojí velice vysoko, upravují cenu, jak chtějí, zatímco rubl klesl na minimum. Jde-li člověk něco koupit, jsou potřeba hned tisíce. Zboží jest zde dost,
jen míti zač kupovat. Já platím jen do naší lávky za něco
málo věcí dva a půl tisíce rublů. Tím i končím mojí peněžní
hotovostí a jsem nucen další
nákupy zastavit. Chtěl jsem
též něco malovat, nevím
však, dostanu-li se k tomu,
jest nyní čas velice mizerný.
Prší a padá sníh. Život ve vagonech jest již nesnesitelný,
překážíme jeden druhému,
podrážděnost jest všeobecná,
na všecko se již nadává, nikomu se nevěří. Mnoho se hřeší
jako nahoře, tak dole, a v takovém stavu čekáme na odjezd do vlasti.
5. dubna
Tak neočekávaně rozvíjí se drama zde ve Vladivostoku dál.
Kdož by byl uvěřil ještě včera večer, že do rána bude opět ve Vladivostoku převrat, provedený Japonci. Věděli jsme, že půda jest
horká, že něco se opět zde semele, netušili jsme však, že tak
brzy. Nám celý ten děj jevil se následovně. Maje službu, ulehl
jsem něco dříve, bych se prospal do času, kdy mně bude jíti na
4. dubna
Tak ještě jedny velikonoce zde na Sibiři, s tím rozdílem, že již zde u přístavu, tak
určitě již poslední. Jsou velmi pochmurné dni, zvláště
dnes celý den již prší, a mimo
to mám ještě službu okolo
ešalonu. Tak sedím zde ve vagoně, dívaje se ven na koleje,
mezi nimiž jsou veliké louže.
Kraj dále zahalen jest v mlhy,
jarní to charakteristika Vladivostoka. Málokomu chce se
v tomto počasí ven, a tak se
otravujeme navzájem.
40
stráž kolem ešalonu. Brzy jsem procitl, probuzen jsa jakýmsi
konfliktem mezi hochy ve vagoně, po němžto nemohl jsem již
usnout. V tom tu co to? Uslyšel jsem z dáli třeskot kulometů a po
ztišení těchto, třeskot jednotlivých ran z pušek. Hoši si to vykládají různě, jedni myslí, že to jakýs noční manévr. druzí jakési
nedorozumění stráží. Konečně přináší kdosi zprávu, že to Japončata obsazují město. Po tomto následují různé názory na
Korejky perou, 8. 4.
věc a zakrátko na to jsem volán na stráž. Byly dvě hodiny s půlnoci, kdy probrodiv se kalužemi, došel jsem společně s druhou
stráží na druhý konec ešalonu, na vykázaný nám rajón. Tam již
dozvídám se od prvé stráže, že ve městě už je to prý hotovo. Nastoupiv svou jednotvárnou obchůzku, rozhlížel jsem se po pustém okolí, ozářeném měsícem, jenž co chvilku skrýval se ještě
za roztrhané mraky, a několika elektrickými lampami. V tom zas
„buch“, nese se odkudsi těžký výstřel z pevnostního děla a zase
třeskot výstřelů. Jednotlivé praskají i zde, kdes nedaleko, a teď
šup, šup běží k našemu ešalonu asi sedm ruských vojáků pod
naši ochranu. Běží se k nám ukrýt a jen zmizeli, již vynořují se
postavy Japonců, krčících se a jdoucích k nám. Stál jsem poměrně klidně na konci ešalona, čekaje, co se bude dít. Přiblíživše se, zastavili a jeden z nich na mě zvolal: „Ček?“ „Da,“ odpovídám já, načež oni přiblíživše se docela, tázali se: „Bolševik
nětu?“ „Nětu,“ zní má odpověď a dávám jim na srozuměnou, by
šli dál od našeho vlaku. Mizí
opět a zakrátko opět se jeví
nedaleko u ruského vlaku,
hledajíce zmíněnou stráž. Našli jich až kdysi později, když
náš dežurný důstojník odmítl
jich ukrýti v našich vagonech.
Zatím i na silnici vedoucí přes
trať opodál nás bylo živo. As
eskadrona jezdců, patrně Japonců, procválala mimo
a zamlkl dusot její směrem
k Vladivostoku. Zakrátko následovala pěchota, as rota, na
to hned slyšeti bylo hrkot kol.
Přejížděla opět děla, v plném
pořádku bojovém. Napočítal
jsem šest děl, po přejetí těchto
bylo chvíli ticho, jen na staničce byl ruch. To Japončata
tam asi přebírala inventář. Zakrátko opět na silnici byl ruch,
opět přejela taká kolona jako
prvá. Bylo mi kupodivu, jak
lehce a rychle se jim událo toto
vše přivésti v pohyb. Zbytek
času mojí stráže byl již klidný,
až na ojedinělé výstřely, tu zdáli, tu opět zblízka třeskajících. Ve
čtyři hodiny přišla směna a já dojda do vagonu, ulehl jsem
a usnul. Probudil mne hlas dežurného, budící „na čaj“. Byl již
den, slunéčko vykukovalo z nerozehnaných posud mraků. U nás
počalo býti velice rušno. Někteří hoši prospali vše a teď otvírali
oči, nemohouce pochopit, co se vše stalo. Tu a tam ještě praskající výstřel svědčil skutečnost, a já hledě z okna, rozeznal jsem
na protějším kopci, kde jsou pevnosti, japonskou vlajku. Co toto
píši, jest klid. Na trati jest ticho, vlaky nejezdí, jen ti žlutí ďábli
běhají kolem v plné zbroji, tu a tam vodíc Rusů i svázaných
kamsi. Tragedie se rozvíjí.
6. dubna
Dnes jest již všude klidno. Zde na nádraží jsou vidět jen
hloučky Rusů, jež hledí zaraženě, kloníce hlavy. Nenávist jich vůči
Japoncům jest veliká. Kdyby to zde byli Evropané neb Amerikán-
41
ci, ale tito Asiaté! Slyšel jsem již několikrát takovéto úsudky ruských mužů. I u nás jest nálada jaksi stísněná. Událost tato opět
strká do pozadí naši evakuaci, a tak jest opět zde otázka, jak bude
dál. Včera odpoledne byl jsem ve městě. Na hlavní ulici Světlanské bylo živo. Přecházely oddíly japonských vojsk, pěších, jízdních i dělostřelectva, tu opět hnaly se jich automobily. Mimo
těchto bylo viděti pouze naše, amerikánské neb i francouzský
a anglický. Po ruských jako by se země propadla, jen v jednom
pereulku jest uvázlý v blátě ruský opuštěný broněvík. Takže
i v přístavu stojící ruské minolovky jsou zbaveny ruské posádky
i byvších rudých praporců, jsouce obsazeny Japonci. I na ulicích
zmizely všechny rudé prapory, na jichž místě tu a tam visí japonský (červené slunce na bílém plátně). Obchody byly všechny pozavírané. Po Světlanské chodily proudy chodců, ponejvíce
opět Japonců kolonistů, Japonek a jen zřídka Rusů a našich hochů.
dříve neznámým, Korejců, kteří tu mají celou slobodku (vesnici). Tito se snad nejvíce podobají Evropanům ze známých asijských plemen. Muži i ženy chodí většinou v bílých hrubých plátěných šatech, které ovšem musejí často prát. Peroucí Korejky je
viděti u každé větší louže seděti na bobku, mlátíce dřevěnou
plácačkou do prádla. Zajímavé je, že matky všude tahají s sebou
svá děcka, uvázaná na zádech, které s obdivuhodnou trpělivostí
snášejí všechny možné pohyby své nositelky. Těmto jistě též
není to břemeno pohodlné, zvlášť mají-li ještě nějaký ranec,
mísu prádla nebo vědro vody, co vše nosí po orientálském způ-
9. dubna
Mnoho se nezměnilo z těch dob, co Japonci zachvátili město.
Na všechny protesty ze strany Rusů a vlády vladivostocké zůstávají Japonci pány města a okolí. Dle zpráv mají Japonci obsazena i druhá města Dálného Východu, jako Chabarovsk, Nikolajevsk i Nikolsk Ussurijský, kde však je značně znepokojují
partyzáni. O Nikolsk Ussurijský byl asi krutý boj, lehlo tam dosti
Japončat, nežli zmocnili se tohoto místa. Máme posud málo
zpráv z oněch míst, an jest poškozen tunel Kupariský, mezi Nikolskem a Vladivostokem. Tím ovšem jsou i naše části za tunelem k západu zatím odřezány. Na místě pracují naši i Japonci,
tak snad se tunel opět spraví, bude se jistě hleděti k tomu, by co
nejrychleji projely naše ešalony sem k východu. Ruští železniční
zřízenci odkázali se přistoupiti ku práci po celou dobu přítomnosti Japonců, takže veškerá doprava na trati jest přerušena.
Dopravu svoji si Japončata obstarávají sami, a my též, ovšem
beze všeho železničního pořádku. Ve městě samém se
ruch opět obnovuje. Obchody
se otvírají, ruská milice jest
opět na ulicích, i námořníci se
objevují, jen rudé hvězdy nevidět, tak i prapory, ačkoliv
japonské většinou již zmizely.
My jsme již přivykli ku tomuto stavu, život náš vleče se
dál v stálém očekávání lodí,
jež pořád nejedou. Chodíme
tedy po městě ku přístavu i po
okolí, kde všude jest dosti
k vidění. Zde opět setkávám
se s novým národem, mně
sobu na hlavách. Co všecko dělají Korejci, nevím, vidím je většinou ve skupinách čumět a kouřit dlouhé čínské dýmky. Národ
tento též hluboce nenávidí Japonců, kteří mají obsazenou jich
zemi. Dnes odpoledne vydali jsme se s Čujanem přes hory
a doly k širému moři. Šli jsme nejkratší cestou, obejdouce město
ze severu k východu. Cesta byla mizerná, tu po kamení, tu zas blátem, až došli jsme přes kopce opět na silnici. Dosáhli jsme ji v tak
zvaném Hnilém uhlu, kdež míjíme kasárna, v nichž byl ubytován
v 1918. roce náš pluk. Místa okolo kasáren, jež byla po dobu pobytu
našich pěkně dekorována, jsou opět zpustošená.
V kasárnách žijí Japonci, jen asi jedna budova obsazená je našimi. Jdeme dále silnicí, kteráž se točí mezi kopci ku Hranostaji.
Po temenách hor vidět jsou forty a pevnosti, Rusy vystrojené, které jsou nyní opuštěny. Jistě stály obrovský náklad a dnes stejně
42
tak lacino jsou zde žlutí. Až sám cítíš jakýs smutek, hledě po tomto okolí. Zabočujeme ze silnice vpravo do návrší, chtějíce si nadejít. Dále vlevo zůstávají nám kasárny, v nichž jest ubytován čtvrtý
pluk. Docházíme vrcholu kopce, na němž též nachází se pevnůstka, též opuštěná, as dvě hlavně děl, úplně zarezavělé, trčí ze střílen, a to je vše. Odtud již máme rozhled na moře, kteréž dole
pod námi hučí a ztrácí se v dáli v mlhách. Usedám na násep, zaujat tímto pohledem na vodní pláň. Konečně tedy se splňuje stará má tužba a nacházím se u moře. K tomu ještě u Velikého okeánu. Kdož by byl kdy si pomyslel, kam nás až osud zanese. Kdož
by byl jen v šílené fantazii mohl si představit, že armáda znovu
zrozené Čechie dospěje až ku břehům tohoto okeánu. Sedím na
sopce zde na kraji Asie a v myšlénkách vracím se v nedávné prošlé. Co nás stálo úsilí, co klamů, co bouře přehnalo se přes naše
hlavy, nežli jsme se dostali až sem. Nyní konečně, jsouce zde
opět, opět a opět nové překážky se vyskytují nám vstříc. Jest to
skutečně obdivuhodné, jakým způsobem my se dostáváme
domů, dostaneme-li se tam vůbec. Jsme skutečně jak v nějaké
říši legend a bájí, v říši jakéhos mocného Belzebuba. Nyní jsme
konečně u břehů, čekajíce přívozníka, který nás vysvobodí ze
zakletí a doveze do země zaslíbené.
Nasytivše se pohledu z pahorku, sestupujeme strmým břehem dolů k moři, kdež kameny postupně měnícími se
v drobný písek, došli jsme až k samým vlnám, které zuřivě
hnaly se ku břehu. Jinak moře bylo klidné, jen v dáli bělala se
plachetní lodice. Usedl jsem na kámen a hledím opět do vln.
Voda jest průhledná, velice čistá, zblízka zelenavá, měníc se
v dálku hluboce modrou. Z moře na nás vane syrový mořský
vítr, proniká až do těla. Vstávám tedy a brouzdáme po břehu,
kdež zajímají nás v písku ležící různé lastury a mořští měkkýši, jakož i rostliny. Projdouce po břehu, obracíme se ku zpáteční cestě.
13. dubna
Opět několik smutných dnů (smutné jsou konečně všecky),
kdy slunce se vůbec neukáže z hustých mlh, jež se prostírají jak
hustý závoj nad celým krajem. Nyní z nich již prší, déšť opět jednotvárně šumí na plechové střeše našeho vagonu, na nějž opět
jsme vázáni. Tyto dny prožívali jsme ruské velikonoce, snad už
zde poslední. Jak smutné zde byly tyto tak veliké ruské svátky,
svátky vzkříšení, radosti i jara. Jak ten čas, jak ty mlhy nad městem visící, tak jest i celá nálada lidu. Nikde nevidět radost ze života. Zde vládne spíše smrt, nežli vzkříšení, i ty zvony zdály se
tak smutně znít, spíše k umíráčku, nežli k životu. Jest opět dušena a přitisknuta ke skalnatým sopkám Dálného Východu mladá
ruská revoluce, a kým? Jaká to ironie! Raby z říše vycházejícího
slunce, jíž to samé slunce dostatečně ještě neosvítilo. Snad i tam
konečně zvítězí světlo, snad i tam se donese vlna svobody,
snad i tam bude vlna vzkříšení. Nemáme nic proti tomuto národu z říše slunce. Nemůže být zlý ten národ, jehož země jest plna
květin a pohádkové prý krásy, jest však ubohý ve své slepé víře
v Buddhu a Mikadu. Ve vědomí tohoto vyšší kruhy zneužívají tohoto lidu k činům, jež hodí se k byvším germánským. Rusové
jsou strašně rozhořčeni proti nim, zde jistě mnoho krve ještě
poteče, nežli se rozřeší poměr obou těchto národů. I nám jest
těžko při těchto poměrech. Bolí nás srdce nad osudem tohoto
tak těžce zkoušeného ruského lidu, k němuž jsme tak již přirostli. Cítíme, že osud těchto jest i naším osudem, a bolí nás, že
opouštíme tuto zem, aniž bychom jí skutečně věcně pomohli.
Snad spojí se naše cesty přes všechny překážky a protivenství,
bychom dospěli k lepšímu budoucnu, ku blahu obou národů.
Náš odjezd snad již nedalek, včera přijela veliká americká loď
„Mont Vernon“, na níž odjede 3. pluk a nějaké druhé části. Loď
pojme asi tři a půl tisíce lidí. To jest hlavní, že předce se evakuace hýbe, tak se předce věří, že se odsud hnem. Několik lodí amerických stojí ještě kdes v Japonsku, a tak možno, že jednoho dne
uvidíme v přístavě státi i loď, která nás odveze domů. Zatím půjdem se podívat na přítomnou loď, stojící v dáli u přístavu na
kotvách.
krve. Ze strany rudých, ať partyzánů neb regulérní armády, žádných překážek nebylo. Tito jsou zastaveni před Čitou, kde
strašně řádí tyfus.
Dnes po obědě vyšel jsem si opět v nová místa, zabloudiv za
čínský bazar a jda dál ku břehu, došel jsem vysokého břehu,
silně opevněného. Vyjda nahoru, spatřil jsem betonové valy,
v nichž umístěno jest devět těžkých pevnostních děl. Stojí zde
Pevnostní dělo
15. dubna
Zdá se, že náš pobyt zde již se zakončuje, prý 20. přijede loď,
jež nás umístí a poveze, snad . Loď „Mont Vernon“ již jela 13. se
třetím plukem a jinými evakuovanými, včera opět přijela loď
druhá, menší , „Titan“, jež uveze odzbrojený kdysi 3. prapor
čtvrtého pluku, nějaké intendantstvo a ještě něco. Za touto prý
hned přijede loď pro 4. pluk celý a potom už pro nás. Evakuace
se tedy hýbe, a co hlavní, najednou lodě jsou. Snad Japonci sami
je zdržovali ve svých přístavech, čekajíce, jak se k nim zachováme o jich vystoupení, které se událo a které oni asi měli už v plánu. Včera přijel štáb korpusu s gen. Syrovým. Tunel u Kuparisové jest tedy již spraven, a tím i spojení se západem naladěno.
Budou moci tedy naše ešalony opět přijíždět. Poslední naše ešalony již se blíží ku Charbinu po Manžurské dráze, opustivše již
území Sibiře, až na Přímořskou oblast. Měli tam prý různé neshody a incidenty se Semenovci, ale vždy to dobře dopadlo bez
43
smutně tato děla, bez jakékoliv ochrany a potřeby. Co stálo
práce a výloh, nežli toto vše bylo zbudováno, a nyní to vše jest
mrtvé. Stojí tu ti velikáni zbaveni zámku a zvolna rezavějí. Jak
zde, tak i na druhých místech, všude jest viděti povaleného
a bezmocného obra. Na zpáteční cestě pěkně jsem zmokl, zde to
není nic zvláštního. K večeru pak zdvihl se i dosti silný vítr
a déšť padal jen drobnými kapkami. Vyšel jsem znovu ven ku
břehu velikého zde zálivu. Mraky zrovna visely nad mořem, po
němž hnaly se mocné vlny až ku břehu, kde se tříštily o balvany,
jich hukot společně s duněním větru prováděly zvláštní symfonii. Stoje na břehu delší chvíli, vrátil jsem se již potmě domů.
16. dubna
Ráno byla obloha jak lazur čistá, den sliboval býti pěkným.
Vydal jsem se tedy s kusem papíru něco načrtnout. Šel jsem po
trati kol zálivu. Moře bylo klidné, vzduch průhledný, takže i sopky
na druhé straně zálivu byly pěkně viděti. Pod vysokým břehem
spatřil jsem utopence, jehož včera vlny na břeh vyhodily, utopenec byl úplně nahý, již zčernalý, asi též oběť japonského vystoupení. Došel jsem k rybářskému přístavišti, kde jsem usedl na hráz,
dav se do práce. Okolo mne shluklo se zvědavých Číňanů, kteří
vydrželi po celou dobu mojí práce. Přístavek dosti zajímavý, samý
rybářský člun, jež mají zvláštní originelní tvar, čistě čínský.
Do Karpat, 16. 5.
V Karpatech
V přístavišti čilý ruch, jedny čluny přijíždějí, druhé opět vyjíždějí, jinde zas vykládají ryby, tam zas něco spravují na člunech, kteréž se mírně houpají na něžných vlnkách. Namalovav
obrázek, vracím se zpět, čas zatím pokročil, přišel jsem po obědě. Odpoledne jdu opět po kávě do města znovu. Tentokrát
cesta vede mě do Karpat. Místo ono nalézá se na pěkném kopečku, kdež bohyně prodejné lásky rozbila svůj stánek, a jméno
Karpat nese od prvního pobytu našich částí zde v 1918 roce. Zde
jest řada veřejných domů, v nichž možno nalézti dle vkusu Japonky, Rusky a jiné. Odpoledne zvláště k večeru je zde živo, na
ulici prochází pestrá tlupa všech možných zde ve Vladivostoku
zastoupených národů.
V prvé řadě jsou zde ovšem naši a Japonky už docela pěkně
po česky volají na procházející :„Nazdar. Pojď sem, Pepiku, dopij
to, bobečku,“ atd. Viděti z toho zajisté, že se těší plné přízni
našich hochů, od nichž se ledačemus naučily. Dále zde jsou
44
námořníci kotvících zde válečných lodí, jako Francouzi, Angličani a jiní. Mimo těchto ruští gražďané, japonští vojáci, čínští
choďové, pleňasi (to jest Němci, Maďaři a jiní zajatci) a máš před
očima moderní Babylon. Celá světová vojna zde ve svých příslušnících jako na talíři. Nakresliv zběžně několik náčrtů, béřu
se opět dále do města. Zdvihá se zase vítr, jenž vzdouvá vrstvy
prachu na ulici a nedá otevříti můj deník k dalším náčrtkům. Zacházím tedy k přístavišti, kde nachází se americký bazar, v němž
jest možno obdržeti kávu neb jiné občerstvení, hraje tam hudba
odpoledne a večer bývá kino. Tam jsem zapadl. Veliká místnost
s galerií okolo stěn plničká a nahoře na galerii u bufetu veliká
očereď. Opět zde vidíš bílé plémě společně se žlutým, mezi nimiž my máme velikou převahu. Lístky do kina byly již rozebrány, jest vždy veliký nával na tato představení, která jsou večer
od 6 do 8 h. vedle v sále. Tam bývají i přednášky a koncerty našeho osvět. sboru.
Vyjda z bazaru, jdu opět na Světlanskou, kdež dnes není tak
rušno následkem nastalého chladna a větru. V jedné ulici vidím
stále ještě zabodnut broněvík, jehož jsem si načrtnul, a poté
nesu se domů. Přišel jsem již za tmy a hladov jako vlk.
21. dubna
Tak zítra tedy již opouštíme území Ruska. V přístavu tamo
daleko uprostřed stojí veliký kolos na kotvách, americká loď
„Amerika“, jíž máme svěřit svoje tělesné schránky ku daleké
cestě mořem ke břehům Evropy, a tím i ku vlasti. Jako před každým velikým podnikem, krokem životním, cítíme i zde celou
vážnost této doby, a jsme jaksi nezvykle rozrušeni v těchto posledních hodinách našeho pobytu v ruské zemi. Jak líto nám, že
Tě opustíme v tomto těžkém tvém stavu, širá tak krásná a tak
zmučená Rossije... Matko Slovanstva a kolébko naší revoluce, jakož i mladé naší armády. Jak laskala jsi nás ve svých loktech,
45
a kolikrát zas se od nás odvracela v zapomnění. Co tužeb a snů,
co důvěry i lásky vychovali jsme ve svých srdcích k Tobě, a co
zklamání a úzkosti od tebe jsme prožili. Jak hřála jsi nás láskou
na svých prsou a jak v nepochopení ses od nás odvracela.
A dnes? Zesláblá po těžkých a ještě krvácejících ranách v nepochopení hledíš snaď na chování se naše k tobě. My těžce nesem,
že opouštíme Tě v tomto stavu, že nemůžeš se radovat s námi.
nemají tito ještě tolik síly
k vyhnání Japonců, jisto však
jest, Rusové nezůstanou Japoncům dlužni toto hrubé rušení jich národních práv
a brzy Japonců vytěsní. Tento
postup Japončat činí jen novou přehradu ve stycích obou
těchto národů.
Z ulice. Korejka s děckem. Typy z vladivostockých ulic. 26. 4.
Však nepřestanem pracovat na společném nám díle, snaď tam
ve vlasti budem moci teprv řádně působit k dalšímu štěstí a rozkvětu tak milé a druhé naší vlasti – Rossije!
Sedím dnes již naposled v teplušce, píše hrst těchto myšlének. Venku jest velice sychravé počasí, které se odráží i na náladě. Jak bude dále? Jaká as bude naše cesta mořem? A jak dál do
vlasti? Proživše zde mnoho překážek, cítíme jich bezděky všude. A jak bude tady? Nad Vladivostokem a vůbec nad celým Dálným ruským východem visí těžké mraky. Dokonce mluví se, že
jej chtí Japonci okupovat. Alespoň stále zesilují svá vojska zde,
přivážejíce nové desanty k ruským břehům. V ruských novinách
čteme protesty proti tomuto jednání Japonců, které však nepomáhají. Kdesi za Chabarovskem na Amuru jsou stále srážky
mezi Japonci a ruskými partyzány, kteří by též rádi pomohli na
západ dále k Čitě vytěsnit Japonce, kteří tam snad chtí zastavit
podvinutí ruských sovětských vojsk dál k východu. Možná, že
22. duben
Konečně přišel den,
o němž tak dlouho jsme jen
snili, den, v který skutečně již
opustíme tuto nešťastnou
pevninu, bychom nastoupili
již faktickou cestu do země zaslíbené – do vlasti. Dnes ve
čtvrtek tedy již dopoledne
měli jsme být naloděni, jak
znělo v rozkaze. Ký div, že
časně z rána byli jsme na nohou a dohotovovali jsme si
své tlumoky. Den byl již poněkud jasnější, dul však
chladný vítr z moře. Čekali
jsme netrpělivě na nalodění,
kteréž se poněkud opozdilo, co chvíli chodili jsme ku břehům
dívati se na naši loď, která hrdě a majestátně stála na kotvách
dále v přístavu. Nedaleko ní stojí druhá, dnes v noci přibyvší
loď „President Grant“, na níž asi pojede šestý pluk. Loď naše
„Amerika“ jest větší, pojede na ní přes šest tisíc, a sice čtvrtý
pluk, náš pátý, mužstvo těžké baterie a naše nemocnice. Přišlo
nám čekati až do dvou hodin, nežli přišla řada na nás k naloďování. Neměli jsme daleko ku břehu, k místu naloďování, neb již
v pondělí jsme byli odvezeni z Pervé Rječky na vladivostocké
městské nádraží a pak dále, k přístavu neměli jsme tedy daleko.
Nestáli jsme dlouho na břehu, brzy přijel náš parníček „Naděžnyj“, jenž vzal na svoji palubu celou rotu a rozehnal se s námi
ku lodi „Amerika“. Dojeli jsme velice rychle a polokruhem objevše loď, přistáli jsme u barže, k ní připoutané, na niž byly spuštěny schody ze vchodu do lodi. Byl jsem zaujat obrovským parníkem, uvažuje v duchu, zda takovémuto železnému kolosu
46
můžeme úplně důvěřovati v bezpečnou plavbu až do Terstu.
Loď jest velice vysoká, o třech poschodích a třech palubách,
mimo velikých skladišť ve spodních částech lodi. Vejdouce do
nitra lodě, proplétali jsme se velkými, již osazenými kajutami,
nežli došli jsme i do kajuty, nám vykázané. Zde umístili jsme se
na visutých lůžkách po čtyřech nad sebou, na mne přišlo místo
na samém vrchu. V kajutě jest nás dosti, celá naše 12. rota a kulometná rota našeho praporu. Zde počíná nový zas díl naší cesty, nyní po moři.
47
48
MOŘEM
23. dubna 1920
Nastoupil den odjezdu naší lodě z Vladivostockého přístavu
na širé moře. Vyjda na palubu, byl jsem uvítán ranními paprsky
vycházejícího slunce, které nastupovalo cestu po čisté modré
obloze. Na palubě bylo živo, vše se již chystalo k odplutí a z naší
strany činily se přípravy k přivítání gen. Syrového, Čečka,
správce voj. odboru Krejčího a jiných představitelů naší vlády
na Dálném Východě. K desáté hodině přijeli na lodi „Strelok“,
odevzdali transport a rozloučili se s ním. Na palubách bylo velice živo, vše tísnilo se, každý ještě vyšel, by pohlédl na břehy
země, kde prožil tolik a tak značnou část života. Zatím gen. Syrový s drahými hosty prohlédli loď a sešli opět na svůj parníček,
doprovázeni hudbou a našimi pozdravy. Sešli v poslední chvíli,
kotva již byla vytažena, siréna odhoukala třikrát a loď zvolna již
se točila z místa. Vysoko na stožáru vlála naše česká vlajka
a hudba spustila národní hymnu. Kdekdo stojí v pozoru
a zdraví, vykonávaje tím modlitbu na cestu a louče se tím i s Ruskem. Posílám ještě svůj pozdrav této nešťastné zemi, snad neshledáme se více již, však myslím , že dožiji se ještě štěstí
a rozkvětu této druhé nám vlasti. Zatím loď již se rozjíždí, hudba našeho pluku hraje již svižné pochody a my se ještě zdravíme s družinou gen. Syrového na parníku „Strelok“, jenž nás
kus vyprovází. Odtud nás i fotografují na film, načež zůstávají
vzadu. Naše loď jede již plnou parou, prorážejíc mocnou přídí
vodu, která v mocných vlnách kol lodě se tříští. Míjíme ještě maják a pak již zvolna mizí nám pevnina z očí a vyjíždíme na širé
moře.
24. dubna
Jedeme již druhý den, všude jen moře a pořád moře. Sedím
většinu dne na palubě a pozoruji tu velkolepou spoustu vod,
které se v dáli na obzoru slévají s oblohou, mizíce tam z očí.
Plavba jest posud klidna, vane sice dosti ostrý větřík, který rozrývá moře vlnami, jež se čeří a točí, až jde, pozoruješ-li je upřeně, hlava kolem. Zvlášť u přídě lodě, která mocně řeže vodu, jež
ve vysokých pěnících vlnách ubíhá v strany a nazad od lodě,
kteráž v pravidelném, mírném kolébání žene se dosti velkou
rychlostí, něco přes 20 kilom. za hodinu. Na lodi jde vše svým
pořádkem, ač jest nás zde jen mužstva na 6 1/2 tisíce. Ráno
pěkně o šesté vstáváme, kdo chce, může si pospati déle, za to ale
musí státi v očeredi, chce-li se umýti, neb tam jest v umývárnách
Výjezd z vladivostockého přístavu – maják, 23. 4. 1920
nával. Mytí jest velice špatné, mýdlo se nechytá slané mořské
vody a dá to hodně práce, nežli se člověk trošku umeje. Potom
bývá snídaně, ku kteréž jde rota za rotou, opět ve frontě, při našem množství trvá snídaně téměř až do poledne, nežli se všichni
vystřídají. Oběd bývá až po třech hodinách a trvá opět do večera, vše jde opět v tom pořadí, jako i snídaně. Tato jest trochu
jednodušší, něco od masa, kus bílého chleba a malá odlívka
49
kávy, která jest dosti mizerná. Oběd jest trochu bohatší, myslím
však, že budeme míti často chuť ještě na jeden, až jak nám bude
na moři svědčit. Zatím to jest tak prostřední, mořská nemoc posud u nás se nepřihlásila, a nebude-li silného vlnobití, nepřijde
asi vůbec, neb my prý, jak hoši jsou pevně přesvědčeni, jsme na
všecko houpání již dávno zvyklí. No, kdož ví, já se neodříkám
ničeho, včera mně šla pěkně už hlava kolem, tak se mi často
zdálo, že mně mizí půda pod nohama, až jsem se zapotácel,
k horšímu však nedošlo. Totéž cítili i druzí hoši, do rána jsme se
z toho vyspali a nyní už není viděti potácejících – zvykáme. Já si
nyní velice libuji z toho, že osud popřál mi poznati moře, a dokonce jeti po jeho širých okeánech. Co přejedeme moří, nežli
doplujeme do posledního přístavu. Nevíme ještě ani určitě,
kudy pojedem, asi dle všeho kol Asie a na Suezský průplav.
25. dubna
V tento den časně ráno míjíme úžinu mezi Korejí a japonskými ostrovy, jejichž břehy se na horizontě rýsovaly. Den počínal býti pěkným, svítilo slunce a vál teplý větřík. Paluba byla
námi naplněna všude u zábradlí a kde jen možno, i v člunech
a na obrovských záchranných pasech tísnili se hoši. Plavba byla
dosti zajímavá, na obzoru co chvíli objevil se nějaký parník neb
i plachetní lodice, ba i jednotlivé čluny viděti bylo houpati se na
vlnách. Bylo viděti, jak vznášejí se na vlnách a hned v nich opět
mizí. Slunce však netěšilo se dlouhému trvání, poznenáhlu vítr
zesílil se tak, že jasně bylo viděti, jak loď silně se nahnula na
pravou stranu ve směru plavby a vlny již zuřivě šlehaly po jejích
bocích. Loď, ačkoliv obrovský kolos, víc a více počínala se houpati a mně teprv jako i druhým stalo jasno, že tomuto houpání
nejsme přece jen zvyklí. Potom i slunce zapadlo v hustých mracích, z nichž stal pouštět se drobný déšť. Odpoledne kolébání
lodě dosáhlo vrcholu, zpěněné vlny vysoko šlehaly po jejích bocích, tu opět tvoříce hluboké doliny. A my v tomto nezvyklém
okolí šátali se jak zpiti, já cítil, jak mi půda pod nohama kamsi
uniká, hlava se točila a žaludek též počal znepokojovat. Musel
jsem se přidružit ke tlupě obléhající zábradlí a záchodky,
v nichž bylo nabito. Poněkud si ulehčiv, odešel jsem na lože, kde
jsem konečně zasnul.
27. dubna
Včera celý den bylo dosti klidno na moři po uplynulé bouři,
i já vyspav se, cítil jsem se úplně zdráv, maje velikou chuť k jíd-
25. dubna
50
lu, jehož nyní nemáme nazbyt. Dnes bylo opět dosti hezky, většinu dne strávil jsem opět na palubě, částečně jsa zaujat pozorováním moře, po němž opět tu a tam v dáli bylo viděti parník
a ráno i ostrovy u čínského pobřeží. Nyní jest i jinak postaráno
o ukrácení chvíle, na přídi lodě jest místnost, byvší jídelna, kde
zařízená jest čítárna a knihovna, v níž jest hojnost časopisů
z vlasti i knih. Téměř u každého jest viděti v rukou knihu neb
časopis. Jinde opět si krátí čas hrou v šachy neb i kartami, též
slyšeti i gramofon, na nějž hoši hrají. Dopoledne hrávají i hudby
obou jedoucích pluků, čtvrtého i pátého, jež se obden střídají,
naše pátá hraje nesporně lépe. Teď večer i biograf zavedli na palubě, bylo tam však tak nabito, že jsem se nemohl dostati již nikam, odkud by bylo možno vidět, pročež nasytiv se díváním do
vln, odcházím na lože.
jsem nucen nechati pozorování a jíti dolů k nastoupení. Naštěstí
přehlídka byla na samém vrcholu lodě až na třetí palubě, odkudž za to byl nádherný rozhled kol dokola. Loď naše již byla
zmírnila jízdu a vjížděla v záliv, míjíc již skály po obou stranách,
o něž se vlny rozbíjely v pěnících vlnách. Míjíme skálu
s majákem a jedem kol mohutných sopek, jež hrají zvláštní barvou starého bronze, zelenou měděnkou pokrytého. Na sopkách
V přístavu Hong Kong 29. dubna
28. dubna
Brzy se probudiv, jdu na palubu shlédnouti moře při ranním
rozbřesku. Byla ještě tma, jen na východě světlý pruh dával tušiti jitro. Vpravo bylo viděti maják, důkaz to blízkosti břehu, na
vlnách odrážely se temné skvrny rybářských člunů. Jelikož obloha byla zatažena závojem mlh, východ nebyl nijak zvláštním,
slunko se ani neukázalo. Zato velice zajímavý byl pohled na čluny rybářů, které tak vážně se zmítaly na vlnách, že zdálo se nemožným býti v nich živému tvoru – a předce jak viděl jsem
zblízka, v loďkách vždy několik rybáků Číňanů. Dnes v noci projeli jsme obratník Raka a ocitnuli jsme se tím v tropickém pásmu. Teplo již rozhodně jest zde
znát, vítr vane teplý, v podpalubí dole u nás jest velice dusno, a tak jest skutečně na čase,
že nám dnes vydali slabé letní
kalhoty, a vždy na tři muže
jednu tropickou helmu. K polednímu pak již jeví se našim
zrakům ostré útesy vystupující
z vody a v dáli za těmito mohutné sopečné hory v měkkém modrém nádechu. Blížíme se ku přístavu Hong
Kongu.
V tu dobu právě přichází
řada na moji rotu k lékařské
prohlídce, a tak chtě nechtě,
51
viděti opevnění a kasárny, někde zelené již stromy jižního rázu.
Obraz čím dále, tím zajímavější, zato též vidíš všude obsazena
všechna místa, odkudž je něco viděti, vše tísní se u zábradlí, tu
a tam viděti v rukou dalekohledy. Zatím končí se prohlídka lékařská a já mám opět volnou ruku. Proběhl jsem ještě po oné
palubě, kdež jsou skvostné salony I. třídy, zastavuji u mohutných komínů, jimiž by vůz s koňmi svobodně projel, a pak již
sestupuji. Na spodní palubě náhodou ještě objevil jsem pěkné
místo u zábradlí a ihned je obsadiv, pozoruji se zájmem břeh.
Loď jela velice pomalu, nežli přijel malý člun lodivodův, jenž
teprv ujav se řízení lodě do přístavu, pohnul ji k rychlejší jízdě.
Jedeme blízko břehu, jenž čím dál jest zajímavější. Z vody vystupují skály jakési žluté barvy, která pak mění se do červena a fialova, by potom výše již ustoupila svěží mladé zeleni, kteráž opět
výše mizíc, halí se v jakousi koženou šedou barvu a zdá se vysoko s oblohou závodit. Tam již válí se mraky. Hory nižší jsou opět
zastavěny zajímavými stavbami východního slohu, bez střech,
s množstvím pavlačí, jež podobají se známým obrazům orientálských staveb. Obraz čím dál krásnější, přírodní krása jest velice
ještě zvýšená lidskou pílí, která zde na úpatí těchto horských velikánů vystrojila na břehu mořském toto přístavní město. Jsa
cele zaujat pozorováním břehu, nepozoroval jsem ani, že loď zatím zakotvila uprostřed přístavu, vykonavše tím cestu z Vladivostoku přes 3 000 km.
29. dubna
Zde prostojíme několik dnů, jelikož loď bude nabírat uhel,
pitnou vodu a zásoby. Loď naše jest obléhána spoustou malých
čínských člunů, jichž obyvatelé vytrvale škemrají o kus chleba.
Zvláštní podívaná jest na tyto lidi, jimž jich člun jest zajisté celým domovem. Žena s děckem na zádech stojí u vesla na zádi,
zatímco děti loví sítěmi upevněnými na dlouhých tyčích drobZ přístavu
nosti házené jim z lodě. Táta as
kdesi snad ryby loví neb napolo nahý nakládá na naši loď
uhlí nebo snad ve městě tahá
dvoukolku s pasažéry, kdož ví,
na loďce jeho není. Hoši měli
dnes vycházku do města, kamž
je odvezl malý parník, mně
přišlo jim pozávidět, neb měl
jsem právě dnes službu, pro
nás bude vycházka až v sobotu. Vrátivše se k večeru domů,
byli hoši nadšeni krásou města, jež prý jest velice úhledné
a čisté. Doufám, že sám se přesvědčím, město skutečně dělá
dojem i z přístavu velice pěkný, a večer tonouc v záři elektrického osvětlení, vyjímá se
velkolepě.
30. dubna, sobota
Ráno 30. dubna hned po
snídani, spěchám na parníček,
najatý ku našemu převozu na
nábřeží. Štěstí mi bylo přízniZ hongkongských ulic. 30. 4.
vo, dlouho jsem nečekal, ačkoliv nebyla na nás řada, protáhnul jsem se šťastně na parníček,
který zakrátko vyložil nás u břehu. První dojem v přístavu byl
velkolepý. Na pěkném nábřeží velice čisto a všude bylo viděti
vzorný pořádek. Budovy u nábřeží, náležející většinou různým
anglickým společnostem, též velmi pěkné.
Jdu dál ulicemi, které též skutečně překvapují čistou úpravou a asfaltovanou dlažbou. Překvapuje tichý ruch uliční, neb
zde v místě neexistuje těžkých ani lehkých povozů. Dopravu obstarávají Číňané vlastními silami, tahajíce na silných kárách
všechny možné náklady. Osobní dopravu částečně nese pouliční elektrická dráha, táhnoucí se na hlavní ulici, kdežto
v druhých ulicích a vůbec po celém městě dopravují čínští běhouni na svých lehkých koleskách. Do kopce pak, jenž jest velmi
vysoký a na němž jsou budovy největších boháčů, jest doprava
lanovou drahou a čínskými nosilčíky. Tito jsou velmi pestře a co
možno nejméně oděti a jest jich velmi mnoho. Zdá se vůbec, že
52
zde jsou jen dvě třídy, boháči a bídáci. Zdejší Evropané, ovšemže Angličané (Hong Kong jest anglický přístav) jsou asi velicí boháči, aspoň mají zde vše upraveno kol svých vil jak v ráji, k čemuž ovšem nemálo přispívá bujná tropická vegetace. Ta část
města, kde oni žijí, jest co nejmoderněji a ideálně zařízená a poráží čistotou, která tím více na nás působí, ani jsme již takové
doby nic v pořádku a čistotě neviděli.
Obrovský sad s botanickou zahradou jest též skvostně upraven a jsou tam nádherné stromy, jichž jména neznám, z nichž
zvlášť poutá moji pozornost starý velikán se široce rozlehlou
korunou, jenž spouští z mohutných větví kořeny k zemi, které
jsou místy tak objemné, že se zdá, jakoby strom měl několik
pňů. Dále jsou palmy, kaktusy, vysoké kapradí a jiné. Po celé
straně hor táhnou se ty sady, v nichž vinou se betonované široké cesty až vzhůru k vrcholu, odkudž opět řinou se dolů četné
horské bystřiny v pěkně upravených korytech. Z těchto tvoří se
bylo slyšeti i reptání. Do města přístupu stejně nebylo od soboty, kterýžto den byl poslední pro vycházku. Užil jsem jej také
ještě, navštíviv podruhé město. Druhý dojem již byl všednější,
též bylo i špatné počasí, pršelo. Přesto ale naskytla se mi vzácná
podívaná na čínský bohatý pohřeb, o velkoleposti kterého neměl jsem ani tušení. Dlouhý průvod, vpředu jehož nesli hoši
a děvčata čínské různé instrumenty a okrasy velice pestré, větši-
v půli hory obrovské basejny dobré vody, jíž se dostává v hojnosti celému městu a dopravuje se ve specielních parníčkách do
velikých lodí. Běhal jsem ve městě do únavy, dojda až vysoko
nad hlavní město, odkudž jest pěkný pohled dolů a na celé město i přístav a hory, jež ho vroubí. Nastalým večerem pak vracím
se hladov na loď, nasytiv se, jdu na palubu na svěží vzduch, neb
dole u nás jest nesnesitelné horko.
1. května
Pozdě večer vybral jsem se s dekou opět na palubu, kdež se
umístiv, usnul jsem. Probudil mne déšť, před nímž jsem utekl na
krytou palubu, a na dešti se vykoupav, opět jsem ulehl. Po celodenním běhání bolely mne nohy a do rána již velice špatně jsem
spal a velmi brzo opět již byl na nohou. Tak jsem přivítal opět
jeden první máj, už šestý mimo vlast, s tím rozdílem jen, že na
Sibiři v ten čas teprve počíná procitat příroda ze zimního spánku, kdežto zde jest všude viděti těžká již i pozdní zeleň, neb zde
stromy celý rok jsou v zeleném hávu, jedny kvetou, druhé nesou ovoce, jiné odpočívají, jakoby uvadlé, viděti vedle sebe
svěží zeleň jarní i druhou letní a podzimní.
3. května
Od rána tohoto dne jsme již netrpělivě očekávali hodinu vyplutí, jíž jsme se nemohli nikterak dočkati. S omrzelostí jsme
hleděli na sličné vůkolní břehy, které již ztrácely pro nás cenu,
53
nou z květin a papíru. Za těmito spousta nosičů, kteří nesli čínské emblémy církevní, rovněž velice pestré, za těmito hudci,
kteří pronikavě pištěli, bubeníci a cymbalisté, hudba, která
snad i toho mrtvého má ještě vzkřísiti. Potom následovali buddhističtí kněží v bílých řízách, jako by polomrtvi kráčející, jsou
podpíráni z obou stran jinými, asi snad sluhy, též bílými, nad těmito nesen byl veliký čínský slunník. Za těmito nesena byla již
majíce odjeti, celý den jsme se marně dočkávali, a v pondělí rovněž až do večera. Stál jsem na palubě a pozoroval zajímavé čínské čluny, jež rejdily vytrvale okolo naší lodě. Pod okny kuchyně byl nával malých člunů, jichž majitelé rvali se o zbytky
jídel. Jsou ubozí tito lidé, jimž stačí tak málo a kteří celý svůj
život prožijí na těchto člunkách, již jako děcko na bedrách matky uvázané, a snad do hrobu, jímž mu i moře zajisté jest. Den
dnes v pondělí byl slunečný, velice teplo, paluba opět přeplněna, že stěží někam se hnout, zvláště když koncertuje jedna
z obou našich kapel aneb večer při biografu. Ráno přibyl též parník s naším 6. plukem „President Grant“, na němž též gen. Syrový,
zastavil kus od nás. Konečně k večeru dějí se přípravy k odjezdu
naší lodě, všude pozorovati rozruch, kdekdo leze na vyvýšená
5. května
Žár opět nesnesitelný, těžko pomysleti, že to bude trvati již
po celou dobu jízdy. Včera večer přijalo moře od nás první oběť,
zemřel jeden bratr, jenž prý již nemocen byl, zabalili prý jej do
naší vlajky, vložili v truhlu, kteráž byla zatížena pískem a železem, a vpustili v moře. V tu dobu já stál na palubě u zábradlí
a pozoroval jsem mraky, které jak skály stály na obzoru. Brzy
však se opět rozplynuly a vyšel z nich měsíc, jenž rozzářil pruh
moře do stříbrna, nádherná podívaná byla na toto.
Hong Kong 1. 5. 1920
rakev, obrovská truhla v pestré látce potažena, z níž splývaly zlacené, rudé, zelené i modré třásně. Nakonec pak truchlící žena,
i více žen celých zakulaných v bílé látky, takže vedených z obou
stran, a potom už čínská publika. Celkem průvod velice pestrý
a zajímavý. Snad podaří se našim fotografům zhotoviti film.
Tohoto dne, prvního května byl i zápas našeho i 4. pluku
s fotbalovými družstvy zdejšího města, Angličanů a Číňanů. Angličané dostali nátěr od čtvrtých a Číňané přes jich vysokou školu v zápase a dlouholetý prim opět od našich pátých, ten den
skončil vesele. Naši opět vyhráli, lid opět se blíže seznámil
s námi, a projevovali našim vřelé sympathie. Zato v neděli, již
místa, a přichází hudba 4. pluku. Počíná pochod právě s odpoutáním lodě, která zvolna hýbe se z místa. Míjíme „Pres. Granta“,
z něhož zaznívá nám „Zdar“ z taktéž přeplněné paluby, a z naší
lodě se opětuje volání. Míjíme úžinu a v nastalém již šeru minouce maják, jenž nás provází svým trhaným proudem světla, vyjíždíme do moře. Večer kino na palubě a potom usínám tamtéž.
4. května
Ráno jedeme širým mořem, v noci šel drobný déšť, obloha
zůstala však zatažená, přesto ale jest veliké horko. Klidné moře
má zde zvláštní temnomodrou barvu, inkoustu podobnou.
54
7. května
Přibližujeme se k nejjižnějšímu cípu Asie a k přístavu Singapur.
Měli jsme býti již dnes večer v tomto, leč loď jede volněji, snad následkem silného větru, jenž proti nám vane. Cesta jest celkem velmi
jednotvárná, kolem na moři neviděti za ty všechny dny, co jedem
z Hong Kongu, ani jednu loď. Jen u nás na lodi bylo poslední dva
dny rušno. Hoši totiž chtěli si zjednati též přístup na druhou a třetí
palubu, což však se nepotkalo s výsledkem, a ke všemu byly vchody
k těmto obsazeny ozbrojenými strážemi. To vyvolalo nový rozruch,
a tak bylo velmi hlučno. Stráž vyjímala se malebně ve svém tropickém úboru s puškou v ruce a nábojní taškou po boku. Dnes se již
konflikt asi urovnal a stráž opět stojí beze zbraně.
9. května
Dostihli jsme přístavu Singapuru. Již včera ráno bylo znáti,
že blížíme se opět k pevnině, jednotlivé parníčky se jevily na
obzoru a znenáhla se vynořovaly i ostrovy na jihovýchodní
straně. Bylo zajímavo je pozorovati, jak nejdříve jen malý bod
se objevil, který přibližováním lodě stále se zvětšoval. Stál jsem
po celou dobu na palubě, nežli opět se tím způsobem ztratily.
Ještě potom jakás strmá skála na obzoru se vynořila, a pak již
i to skončilo, míjíme ještě jakýs malý parník, jenž zůstává brzy
za námi. K večeru potahuje se obloha těžkými černými mraky,
z nichž spustil se pak pěkný liják, spojen s bouřkou. Moře zůstalo přitom celkem klidné. I dul prudký vítr, který nám zaháněl
déšť na chodby paluby, zaháněje hochy do mezipalubí. Než brzy
to skončilo a my málo vytřouce palubu, ukládáme se spát. Stran
obsazování míst děje se tak vždy dosti brzo. Procitna po půl
Ze Singapuru. Pohled z břehu směrem k malajské vesnici u ostrova na kůlách stojící. 10. 5. 1920
noci, seznal jsem, že loď stojí, a v dáli bylo viděti řadu světel,
jakož i silné, trhavé záření majáku. Loď naše dostihla tedy přístav Singapur, téměř urazivši třetinu cesty.
10. a 11. května, v Singapuru
V tomto přístavu nám bylo štěstí dosti příznivo, neb vpustili
naši loď až k samé přístavní hrázi, takže nám byla dána mož-
55
nost vycházky z lodi. Já opět toho využil tak, až mne ještě dnes
nohy bolí, udělav tři cesty do města a blízkého okolí. Město
samé nečiní takovým dojmem jako Hong Kong, není tak výstavné a čisté, zato snad větší a opět jiného slohu. Jdeme po ulicích, z nichž sálá veliký žár, kamenné ulice bez stromoví s otevřenými domy v průčelí, jež jsou plně zbavena našich
skleněných oken, jež nahrazují jakési prkenné neb jiné okenice
a žaluzie. Obyvatelstvo v těchto jest smíšené, jsou zde Číňané,
Malajci, Indočíňané i černoši a Evropané, ovšem Angličané,
jimž opět patří tento přístav s jižní částí poloostrova. V ulicích
jest větší ruch poměrně nežli v Hong Kongu, zde jsou již viděti
dvoukolky na vysokých kolách, tažené ponejvíce zvláštním
druhem býků, též řídce malými koňmi neb mulami. Mnohem
zajímavější nežli město jest jeho okolí s bujnou, téměř pohád-
kovou jižní vegetací. Několik druhů palem, různých jižních
stromů a keřů, které neumím jmenovat, roste zde docela svobodně, místy divoce. Mezi těmito velice malebně vyjímají se
malajské chaty, které stavějí Malajci na kůlech metr i více vysoko nad zemí, tyto jsou celkem velice jednoduché,
z bambusových tyčí, rákosu, prkének, latí a kryty palmovými
listy. Celá takováto malajská vesnice jest pak vlevo od přís-
Vchod do buddhistického chrámu v Singapuru. 10. 5. 1920
tavu v zálivu moře nad vodou a blátivým břehem. Jich obyvatelé jsou zas nejvíce rybáři a báječnými plavci. V malinkých
člunkách jezdí kol naší lodi a vrhají se pro peníz hlavou střemhlav do vody. A žádný peníz jim neunikne. Tito jsou dosti hezcí, pěkně urostlí, temné bronzové pleti, širokých prsou, černých kadeřavých vlasů, mnozí nosí i jakési účesy v týle, oblek
jejich jest velice jednoduchý, většinou jen kus pestré látky,
ovinuté kol pasu a splývající na způsob sukně, tu a tam viděti
i jednotlivce v bílém evropském oděvu. Podobně, poněkud
lépe jsou oděny i ženy, jichž jest též málo po ulici. Číňané žijí
nejvíce v samém městě, opět i nejnižší a nejtěžší práci konají
též u přístavu, zatímco vládce Angličan žije v pěkných vilách
uprostřed palmových lesů kolem města. Tyto jest viděti jen
v autech hnáti se po pěkné silnici spojující okrajiny, na níž též
jezdí elektrická pouliční dráha a vedle silnice úzkokolejná
železná dráha. Přes obrovský žár, jsa zpocen od rána do večera, běhal jsem a dokonce načrtl několik skicí. Dnes již jest po
všem, můstky z lodě jsou strženy, zakrátko vyjedem.
Odpoledne 11. o druhé hodině odpoutávají nás dva malé
parníky od přístavní hráze ze řady stojících lodí, načež hned
loď naše sama pouští se v chod. Na palubě opět přeplněno,
hudba zase hraje, ze břehu a z druhých lodí nám mávají. Míjíme nízké břehy singapurské, jedem kol celé řady drobných ostrovů, na nichž viděti malajská sídla a celé lesy palem, v dáli
pak modrají se nízké hory ostrova Sumatry. Loď naše rychle
vše míjí a vjíždíme nyní už ve volnější moře, jež má zde barvu
jako v přístavu olivovou. Nemálo a dostihneme plné třetiny
cesty.
12. května
V noci probudila nás malá bouře, která mnohé zahnala z paluby, než brzy se opět utišila. Loď naše zdá se, že jede rychleji,
třese se mírně celou stavbou. Směr plavby naší jest nyní severovýchod, konečně pravý směr cesty ku domovině. Moře opět
mění barvu, jakousi šedomodrou neurčitou, tu a tam v dáli viděti ostrůvky a mimo jedoucí lodě.
13. května
O polednách vjíždíme do širého moře Indického okeánu. Loď
urazila za dvacet čtyři hodiny 622 kilometrů. Ráno přiblížili jsme
se nejblíže k severním břehům Sumatry, porostlým bujnou vegetací, místy též bylo viděti písčité břehy, vyčnívající z vody skaliska, blíže těchto na březích Sumatry stojí majáky, majíce za pozadí
56
57
vysoké modravé hory. Vyjedouc z Malajského průlivu v širé moře, loď naše se na jeho vlnách opět
vážně rozhoupává, na tomto moři, jež prý jest bouřlivé, poplujeme nejdéle, zvlášť nepřistaneme-li
v Kolombo na Cejloně. Celé dopoledne stál jsem na palubě, pozoruje měnící se břehy Sumatry, pokud tyto nám nezmizely z očí. Nyní opět jen voda, po níž se honí pěnící se vlny. Barva moře jest opět
temnomodrá.
14. května
V noci minuli jsme dvě lodi, jednu anglickou, vezoucí svá vojska do Hong Kongu, kteráž po
jich vylodění pojede do Vladivostoku pro naše části. Druhá loď byla nákladní, holandská, jedoucí ve směru naší plavby, tato brzy zůstala za námi. Obě lodi dorozumívaly se vzájemným
signalizováním pomocí reflektorů. Mimo světel nebylo vidět ničeho, ana noc byla velice temná,
jen chvílemi vylezl z mraků srpek měsíce, jenž matně osvětloval čeřící se vlny. Jsou zvláštní
a dlouhé tyto noci zde v horkém pásmu, jest zde téměř rovnodennost, slunce rychle zapadne,
po šesté navečer hned se tmí. Kde jsou dlouhé, nynější dny sibiřské a kratičké tam noci. Loď
naše urazila za uplynulých 24 h. 591 km. Jedem nepokojným mořem, na jehož jasně modré hladině honí se bělavé vlny.
Rybářský čínský člun. 16. 5.
Okolo břehů Sumatry
16. května
Za včerejšek nic pozoruhodného nebylo k spatření, jen ta
nekonečná modrá pláň vodní, která se nám stává velice všední,
jsme mořem již nasyceni, zvlášť an život na lodi stává se nesnesitelným. Vzdyť není to maličkost přes 7 000 lidí na lodi, překážíme si jeden druhému. Na vše a všude samá očereď (pořadí),
místo ku spaní na palubě též se dá shánět a ve dne stěží nalezneš místo na lavičce ku sezení. Sedí se tedy na zemi a vše jest
plné. Se stravou jsou též obtíže. Pociťujeme veliký nedostatek
svěžího pokrmu, tedy masa, úplné odloučení polévky, nemluvě
o moučníkách. Co jest, jest většinou staré, napolo zkažené, shnilé, jako maso, zemáky i chléb a suchary, ještě jdou luštěniny,
které však nejsou upraveny řádně, a tak nic není k čemu. Jídlo
nám bylo dáváno dvakrát denně, a nyní ještě přidali ráno kávu,
z té však konečně též nezesílíme, a tak již se těšíme na naše české, tak dlouho pohřešované kuchyně. Nedlouho již a bude nám
58
Ostrovy severně Sumatry
lépe. Nyní zatím blížíme se již k polovině naší cesty a ku Cejlonu, jehož břehy již napravo se nám jeví.
17. května
Včera jedouce po několik hodin kol břehů Cejlonu, dojeli
jsme k večeru k přístavu Kolombo. Dojeli jsme již pozdě, nežli
přijel lodivod, bylo již takřka temno, loď naši nepustili již tohoto dne do přístavu. Stáli jsme tedy na palubě a hoši rokovali,
vjedeme-li v přístav nebo ne. Já správně tušil, že přijmou nás až
ráno, jak se i potom stalo. Postaviv se pak ku zábradlí na palubě, pozoroval jsem temnící se břeh s městem a přístav, kde již
vyskakovaly světla. Břehy ostrova jsou velmi nízké, porostlé,
jak viděti, hustými palmovými lesy, které zde ustupují městu,
jež jeví se ve značné rozloze a vyniká několika věžemi, hlavně
majáky a minarety, též pak vysokými domy u nábřeží. Ostrov
pak jest bohatý, požehnaný. Odtud pochází známý cejlonský čaj,
káva i jiné koloniální plodiny,
jakož i drahé kameny, perle
a jiné. Stál jsem na palubě do
úplného setmění, kteréž zde
vlastně následuje velice rychle
po západu slunce. Spousta světel ze břehu značila město
a reflektor majáku jasně chvílemi ozařoval celou mořskou
hladinu, stáčeje se v půlkruhu.
Tuto noc spal jsem velmi bídně, neb i na palubě veliké dusno nedalo spát, tvrdě zasnul
jsem teprv k ránu, kdy opět
probudilo mě známé šumění
lodních strojů, to loď naše již
se blížila v přístav. Přístav sám
v Kolombo jest umělý, použilo
se snad jen malinkého zálivu,
jenž nejsa nějak chráněn před
vlnami širého moře, bylo nutno ohradit přístavní hrází, kteráž stála Angličany téměř 5
milionů amerických dolarů.
Vjedouce v přístav, přestávají
lodní šrouby pracovat a loď
umisťuje malý vlečný parník
„Goliáš“, jenž obrátil naši loď opět k výjezdu, načež byla připoutána ku velikým, z vody vyčnívajícím bubnům a ještě zakotvena,
asi by vítr jí neotáčel. V přístavu celá řada lodí, z nichž viděti
opět většinou anglických, též holandskou, španělskou
a nezbytnou japonskou, opět nějakou Maru. Prohlédnuv si přístav, jdu v naše pomístnění, kde právě rotný udílí šikovatelovi
lodní rozkaz, dle něhož může z každé roty jen osmnáct lidí do
města. Ovšemže se ihned potom též hlásím o toto právo,
k němuž konečně se ani plných osmnáct ochotníků nepřihlásilo, ovšem zatím bez peněz a pak veliké horko, to mnoho netáhlo. Já pak byl hotov jíti i skrz peklo, jen poznati část a lid tohoto
zajímavého ostrova. Skrz peklo jsem sice nešel, ale čekal jsem
v potu tváře plné dvě hodiny mezi jinými oběťmi tohoto výletu
na parníček, jenž nás měl převážet. Dočkali jsme se ho až ke
druhé hodině odpoledne a šťastně nás dokatil ku nábřeží, zalitému sluncem. Kol nábřeží plno drobných člunů, skýtajících
59
pestrý obraz, staré plachetní lodě, motorové čluny, vše spřáteleno, staré i nové. Vyjdouce na břeh, už jsme opět ve víru tropického života. Kol nás zástup zvědavých, opět co nejméně oděných domorodců, kteří nabízejí své úsluhy a jsou neodbytní.
I zde plno rikšů (to je běžců s dvoukolkami) a novinka opět, již
zde vidím ponejprv, vůz dvoukolový s vysokou klenutou palmovou rohožkou, na způsob starých našich formanských plachet,
vozíky ty taženy opět tím zvláštním druhem jižních volů, jež pokorně táhnou své břímě za vysoký hrb své šíje, jsouce zapřaženi
V Kolombo na Cejloně. 17. až 19. 5.
mezi dvěma vojemi, skrze nozdry mají protažena udidla (kus
dlouhého provazu).
Hned u přístavu jsou obchodní domy, opět co nejvzdušněji
ustrojené. Zde viděti mnoho bohatství, jak zlata s drahokamy,
tak i skvostné věci stříbrné východního umění, jakož i předměty ze slonové kosti. Škoda, že nemám v kapse ani jediné rupie, a tím nemohu koupit ani sebemenší památku. V ulicích čilý
ruch, jezdí pouliční dráha elektrická, ženou se auta, klušou rikšové se svými dvoukolkami, tu zase celé obozy těchto typických
vozů s voly, též i lehké kočárky viděti tažené malými koňmi. Ačkoliv plno lidu na ulici, tu Evropana téměř nevidět, jen tu a tam
v auťáku neb lehkém kočárku se ti mihne před očima, lid zde
jest opět nová nám rasa jakýchsi Indů, snad zvaná Singalové,
jinak jsou zde i Indové, snad i Malajci a Evropané, Angličané,
kteří jsou majiteli ostrova. Náboženství jest zde asi vše možné,
tak jak jsem viděl stánky Buddhy, chrámy jakéhosi indického
slohu, jichž jest zde celá řada,
potom modlitebny Mohamedovy, jichž též zde jest mnoho, viděti též židovskou synagogu, jakož gotický chrám
katolický a evangelický kostel
lutheránský. Na ulici plno obchodů s otevřenýma celýma
stěnama, kamž tě zvou jeden
přes druhého prodavači, nabízejíce vše možné, zvlášť pohlednice, limonády, ovoce
a jiné. Jsou velice pohostinští
tito bronzoví obyvatelé ostrova, ale za vše chtějí pěkně platit, ceny na vše jsou poměrně
dosti vysoké. Jdeme dál v klikaté malé uličky, kdež jest velice rušno, nám se stále nějaký
ten chlap nabízí za průvodce,
plno dětí kol žebrajících věší
se kolem, takže nepostačíme
se ohánět, ba nutno i blýsknout očima a křiknout. Tlupy
těch lidí sedí v chumáčích přímo na ulici, po východním
způsobu složivše nohy pod
sebe, a žvýkají zde jakousi trávu nebo plodinu mající jakousi
červenou šťávu, od čehož jsem měl nejdříve dojem, že mají rozbitá ústa a vymlácené zuby, které též mají skutečně většinou téměř zničené, celkem vypadá ten chlap jak dravec s plnými ústy
krve, tak žvýkají i ženy, z nichž některé jsou dosti slušné, pouze
však mladé, neb starší ve svém polonahém úboru vypadají
strašně, baby dokonce jsou hotové čarodějnice. Malé děti nosí
matky na boku, rozkročmo si je posazujíc na kyčelní kost úplně
nahé, které ve většině případů mají k volné dispozici matčin
prs. Dojem ulic jest dosti pěkný, Angličané zřídili vodovody,
ulice se kropí, zametají, jsou i betonové a jiné dlážděné nebo
písčité, ale čisté. Zvlášť v evropské čtvrti jest čisto a krásně, viděti pohodlné a vzdušné vilky ve stínu vysokých palem
a různých těch krásných jižních stromů, z nichž některé jsou
obaleny hustým rudým květem, jiné i žlutým a bílým. Viděti též
stromy, jejichž větve pouští si kořeny v zem a jichž jest tolik, že
60
takový strom sám o sobě jest celým lesem. Zajímavé pak jsou
i domky domorodců, většinou z tyčí, rohožek, krytých palmovými listy. Na ulicích setkal jsem se s Kroupou, který mne sbalil
s sebou, táhna dva fotoaparáty. Běhal jsem s ním, až jsem plazil
jazyk a pot se ze mne řinul celými potůčky, ba plné oči a uši jsem
měl potu. Po šesté hodině pak došli jsme konečně přístaviště,
kde stál už parníček, který nás dopravil k lodi. Tam hned bylo
nutno k obědu, potit se znovu zrovna se nám povedlo, udělali
polévku, která chutnala tak, že jsem si šel ještě jednou. Potom
pod sprchu a tak, opět se převléknuv, jsem se zotavil.
stále větřík a jest chladněji. Já též, jak rád vidím přístav, tak rád
též jej opouštím, vždyť opět blíže ku vlasti. Dočkáváme se až po
obědě, kdy přijíždí opět „Goliáš“ s obaleným nosem strkat naši
loď, již zatím odpoutávají. Tři silné svisty naší sirény lodní a loď
se zvolna hýbe, též „Goliáš“, ač malý, předce mocně napírá
z boku na loď, která se tím natáčí k východu z přístavu. Nedlouho a opět píšťala zahučí, „Goliáš“ zůstává zpět a my se již
Z ulic Kolomba
18. května
Loď nabírala opět uhlí a vodu i led a produkty, parníčky
opět jezdí a vozí hochy do města. Používám příležitosti odpoledne a jedu ještě jednou, prohlédnouti si ještě muzeum
a botanickou zahradu. Bylo to dosti daleko, opět jdu v potu
tváře, však něco za něco. Zahrady velice pěkné, vegetace zde
jest velkolepá, škoda jen, že neumím vše jmenovat, co vidím,
tak i v muzeu, kde mají různé věci tohoto kraje, sbírky zvířeny,
ptactva, ryb atd.
19. května. Den odjezdu
Každý den již netrpělivě čekáme, kdy se to hne, vždyť jak
loď stojí, jest nesnesitelné horko a dusno, zatímco v jízdě vane
61
pěkně šinem z přístavu, loď nechává za sebou vlnitý a silně zakalený pruh vody. Konečně opět nás ovívá mořský pěkný větřík
a loď již v plném chodu houpe se na vlnách Indického okeánu.
Zvolna mizí nám břeh i s městem z očí i s přístavem, kamž byl
zatím dojel opět „President Grant“, loď vezoucí šestý pluk. Opět
živá nálada, vždyť již začínáme téměř druhou polovinu cesty,
teď již půjde to z kopce.
22. května
Již tři dny jedeme z Kolomba po klidné, jasně modré hladině
Indického okeánu, urazivše v prvý den, to je dvacátého, 546
km, dvacátého prvního 620 km a dvacátého druhého 607 km.
Tento projezd snad potrvá nejdéle, nebudeme-li státi v Adenu,
máme ještě do Port Saidu osm až devět dnů plavby, ne-li více,
ovšem pak už budeme poměrně blízko cíli naší jízdy. Na lodi jde
vše svým pořádkem, až na malinké změny v kuchyni a v náladě.
Stran úspory zavedeno opět jídlo dvakrát denně, což konečně
se uznává. Nálada hochů byla opět trochu zvlněná, následkem
zakázání velitelstvím našeho transportu kabaretních večírků,
jež měly býti pořádány do vystřídání všech částí, a byl pouze jeden, v němž prý naši kupletisté velice satiricky líčí poměry
lodní o poměru našem k důstojníkům a ženám. Prý to jest příliš
ostré, řekl podplk. Kroutil, a tak zatím jest po všem. Zůstávají
kinematografická představení, na které se stejně nejsem v stavu
dobrat pro veliký nával, a tak obyčejně večer jen stoje
u zábradlí, hledím v temnou dál vlnícího se moře a temné jižní
nebe poseté jasnými hvězdami.
24. května
Slunce již zapadlo, ostavíc ještě jasnou zář ohnivých barev
na západě, které hrají na vlnité hladině moře. Hudba 4. pluku,
hrající na zádi lodě, též zakončila pochodem svůj koncert
a proudy hochů rozcházejí se po palubách, zatímco druzí opět
se tísní na zádi v očekávání kinopředstavení. Jest dusný těžký
vzduch, nevíš, kam utéci, jdu tedy na příď lodě, kdež přece jen
vane protivětřík a lehčeji se dýše. Usedám na schůdky vedoucí
na druhou palubu a rozhlížím se po hvězdnaté obloze, na níž
též vystupuje z mráčku srp měsíce. Hoši sedíce výše mne, kritizují opět poměry, tentokrát slyším věčné úvahy, viděti zde, že za
vyloučení práce hodně se myslí, ovšem ne každý správně. Sám
sedě, nesdílím s nikým svých úvah, obíraje se svými nadějemi,
počítám, kolik asi ještě dnů budu takto zde sedět, jízda ovšem
stává se již těžkou, jest též i málo zajímavá. Upoutal sice pozornost ostrov Sokotra, kol jehož břehů jsme zdáli jeli, i ryby vymršťující se z hladiny moře jsou předmětem pozornosti, též
i moře někdy mění tvář. Včera ráno zdálo se, jakby hladina ustrnula, celá hladina byla slita, v níž jak v zrcadle se zračil každý
mráček. Něco podobného ještě viděti nebylo, celý ten stav trval
skalnatých hor, břehů to Arábie, kolem nichž jedeme téměř až do
oběda, nežli se nám i zleva vynořují ostrovy, též skalnaté a v dáli
táhlé ztrácející se pobřeží Afriky. Jsme tedy již u Bábel-Mandelského průplavu, minouce dle všeho časně z rána přístav Aden, jenž
nám musel hodně vpravo zůstati. Jsme rádi, že jsme se tam nezdrželi a že se jede. Projíždíme průplavem, míjejíce vlevo jakýs ostrov s majákem, dle všeho opevněným s bezdrát. radiostanicí, odkudž dávají též signály vlajkou. Břehy z obou stran jsou dosti
blízko, viděti, že jsou úplně holé, skalnaté, jen vpravo u opevněného ostrova jakýs malý přístav, v němž stojí parník, a na břehu
viděti něco skladišť a domů. Vjíždíme do Rudého moře (které konečně jest zrovna tak modré jak i jiné, zatím), kol lodě poletuje
celé hejno racků, pronikavě krákajících, hledajících něco do zobáků, čehož se jim i dostává, neb právě čistí v kuchyni a vyhazují
zbytky. Minouce ještě loď jedoucí mimo, vjíždíme opět v širší
moře, kde břehy ztrácejí se z očí, hledím tedy opět se někam skrýti od horka, jež jest téměř nesnesitelné. Štěstí, že již brzo vyjedeme z tropického pásma, a ještě více, že již to nebude dlouho trvati
a budeme v Port Saidu. Jedeme též poněkud rychleji, urazivše
včerejšího dne 615 km a dnes 624 km. Všude již jest pozorovati
veselejší náladu, každý počítá, kolik toho ještě máme, zajisté poměrně velice málo.
28. května. Mořem Rudým
Tímto historickým mořem jedeme již plné dva dny. První
den plavby byl dosti zajímavým, jeli jsme kol ostrůvků, míjeli
jsme skály z vody vyčnívající, z nichž na jedné vysoko pnul se
více jak hodinu. Loď jela v ten den dosti pomalu, urazili jsme za
den dvacátého třetího jen 537 km. Dneska pak dopoledne bylo
to 564 km za 24 hodin, jedeme asi 20 km za hodinu. Dnes snad
již projedeme Arabské moře a vjedem v Adenský záliv, kde mineme i přístav Aden bez zastávky.
26. května
Dnes v noci pro veliké horko a dusno nemohl jsem spát, takže
nachýliv se u zábradlí, díval jsem se na moře, ozářené stříbrným
pruhem zvolna zapadajícího měsíce. Několik kilometrů od nás
plula loď opačným směrem, jež vyměňovala s naší světelné signály, dále ještě byla viděti světla lodě, jedoucí naším směrem, a ještě
dále slabé již světlo majáku, důkaz to, že jsme již opět blízko břehů. Také skutečně nastalým jitrem jeví se nám již vpravo obrysy
62
maják, v noci pak bylo viděti světla ještě i jiných majáků. Včera
pak dopoledne doháněli jsme tři lodě, až úplně zmizely nám
z očí, nebylo ještě lodě, která by jela rychleji naší, ačkoliv včera
jsme nejeli zvláštní rychlostí, všeho 589 km. Dnes jedeme pustým mořem, zatím jen širá hladina ozářená žhavým sluncem,
před nímž hoši utíkají vždy v stinnou stranu lodě, takže se tato
nahýbá na stranu a nutno posílat hochy i na slunnou stranu, by
byla rovnováha. Dnes urazili jsme 300 mil – neb 556 km.
29. května
Opět jsme o 3O3 mil (561 km) blíže k cíli naší cesty. Již se asi
blížíme k úzkému cípu moře, viděti z levé strany jen ale mlhavě
hory, míjíme maják na úzké skále stojící, jakož i několik lodí jsme
již minuli během dne a noci. Dnes hlásí radiotelegram, zachycený
naší lodí, že ve Slezsku jsou bouře mezi Čechy a Poláky na smíšeném území. Jsme dychtivi podrobností, mnohý myslí, že mu přijde ještě válčit o Slezsko, čemuž zatím nepřikládám víry.
30.května
Včera odpoledne již jsme se přiblížili tak ku břehům, že viděti bylo zřejmě pusté skály. Byl to as ostrov, též s majákem.
Lodí opět více jsme míjeli, jednu válečnou, jakýs křižák, jenž
bělal se na obzoru a prudkým reflektorem signalizoval, ačkoliv teprv slunce zapadalo. Na lodi naší byla vztyčena americká
vlajka. Později bylo již viděti slabě i pravý břeh Arábie. Ráno
probudiv se, opět jsem byl zaujat vycházejícím sluncem, jež krvavě zalévajíc obzor, vylézalo z protějších táhlých břehů arab-
Suez. Z přístavu 30. 5.
ských. Jdu na levou stranu lodě, kdež též jest nádherný pohled
rozevřen na vysoké písčité břehy africké, na nichž slunce hraje ohnivýma barvama, ze žluté, růžové přecházející v červené,
ve fialové a modré. Naše loď zatáčí vpravo, objíždějíc břeh
v poloostrov vybíhající, za nímž již se nám jeví několik lodí za-
63
kotvených, a za nimi jak by z moře vyrostla veliká skupina
domů. Jsme u Suezu. Zde končí vysoké břehy, mezi nimiž viděti cesta v pískové skále jakési díry vyhrabané, snad stará sídla
domorodců. Loď naše zakotvuje v přístavu mezi osmou
a devátou hodinou dopolední.
V přístavu Suez prostáli jsme několik hodin, za kteroužto
dobu dosyta jsme se nadívali na město a okolí. Dívaje se dalekohledem, vidím ve městě velké moderní domy, několik mohamedánských mešit, v dáli od města táhnoucí se palmový sad. Celek
slitý v jedno fialové pozadí přístavu neskýtal žádným zvláštním
půvabem. Zajíždějící loď za pravou stranu města naznačuje dle
pohybujících se stožárů a dýmů směr průplavu. Následuje asi
v hodinových přestávkách několik menších nákladních lodí, až
přichází i na naši loď řada. Zatím se bylo vystřídalo několik
úředníků, přijíždějících a odjíždějících na malých parnících.
Zde každá loď obdrží dokumenty a povolení ku projezdu, za
čež se ovšem musí též slušně platiti a opět Angličanům, ačkoliv
průplav sám podnik francouzský (inž. Lesseps). Angličané asi
hodně si pospíšili s koupením veškerých akcií, a tak jest přístav
Ze Suezského průplavu
64
jejich. Průplav byl vystaven od 22. dubna 1859 až 17. listopadu
1869 (délka 160 km, šířka až 110 m a hloubka 11 m). Jinak se
na něm stále pracuje, an sesouvá se písek z břehů, třeba byly
tyto chráněny kamennou hrází. Po polednách již u nás se připravuje vše k odjezdu, přijel silný vlečný parník Herkules, jenž
loď naši potáhne. Paluby opět plny, zvlášť naše pro mužstvo,
kde tísní se hlava na hlavě, zvlášť strana ku městu jest nabita,
takže loď opět kloní se na bok. As o 1 h. vyjíždíme, míjíme několik lodí, mezi nimi i pěknou osobní loď „Berlín“, kdysi asi německou, nyní též s anglickou vlajkou, a několik lodí jiných.
U samého vjezdu v přístav poutá naši pozornost potopená loď,
z níž jen jakési trosky a stožáry trčí z vody, dále pěkný levý
břeh, kde vidět pěkné budovy uprostřed palem. Zde již vjíždíme v průliv.
Největší pozornost upoutává levý břeh, jenž máme co kamenem by dohodil jako na dlani. Jest to jakýs uměle upravený ostrov, spojen hrází s městem na pevnině, po této co chvíli přejíždí
malý vlak. Na ostrůvku většinou jsou doky pro stavbu a opravu
lodí, nábřeží pak pěkně jest upraveno, kol něho pěkná řada
domů, obklopených zelení. Naše loď vyvolala pozornost a ku
břehům se sbíhají i vojáci ze svých plachtových stanů, stranou
rozložených. Viděti většinou domorodce Egypťany, též dosti
Evropanů a dámy, jež nám mávají svými slunníky. Naše hudby
hřmí pochody na obou stranách lodi, která zatím se již tiše nese
průlivem, a město nám zůstává mizeti. Šířka průlivu překvapuje, neuvěřil by člověk, jak může takový kolos, jako naše loď jím
projeti. Za námi v nedaleké vzdálenosti následuje i loď „Berlín“,
a potom dle dýmu soudě i jiné lodě v dáli za námi sledují. Přecházím z jednoho boku lodě na druhý, zajímaje se břehy. Pravý
břeh jest pustý, pouze jen písek se táhne do dáli, jen závějím podobné kopky ruší rovinu, kol břehů pak táhnou se okopy, místy
drátěná opevnění, zbytky to této poslední vojny. Po něčem silnici podobném žene několik Arabů stádo černých ovcí, vedouce
vysokonohé velbloudy za ohlávky, lekající se našeho kolosu.
Břeh levý jest zajímavější. Za hrází táhnou se močály, porostlé
jakousi travou, na níž místy viděti pásti se drobná stáda rohatého dobytka. Tu a tam též pod několika palmami skupinu typických domků. U první stanice, jež jest i radiostanicí, čekal nás
ještě druhý parník jako „Herkules“, tento „Titan“, jenž upoután
dvěma silnými lany vzadu ku lodi, měl úkol udržovali loď
v úzké dráze jízdné. Jedeme prostřední rychlostí, míjejíce několik stanic podobných prvé, vždy několik domků s radiostanicí,
kol zelení obklopených. K večeru dojíždíme jezera, jímž jedeme
v jeho širší prostoru, kde loď i zůstává stát, dohání nás druhé
lodě, celkem asi 4, jež též zakotvují.
31. května
Ráno s východem slunce počíná se opět naše loď hýbat
a pluje opět za pomoci obou vlečných parníků. Brzo opouštíme
jezero a plujeme opět kanálem, velice zde úzkým, stojíš-li uprostřed lodi na palubě, zdá se, že loď jede po písku. Břeh levý,
egyptský, jest zelený, nějaké keře, tu a tam nízká palma, něco
trávy a za tím močály, napravo opět jen pustý, písčitý břeh. Vjíždíme opět v malé jezírko, po jehož levé straně viděti malé město
s minaretem, s dosti bohatou zelení kolem. Na břehu viděti jest
veliký vojenský tábor ze stanů. Ve vzduchu to vrčí, as čtyři aeroplány se vznášejí, manévrují kol naší lodě, která jen pomalu
pluje po dráze vyznačené upevněnýma na vodě jehlancema.
I zde ku břehu běží plno domorodého vojska, ovšemže naše paluby jsou stále plny. Zde již rovnoběžně s kanálem jde železná
dráha, po níž právě jede osobní vlak, odkudž nám mávají
z oken. Později míjíme ještě jedno místo, opět na pravé straně
průplavu, kde jest největší z viděných vojenských táborů. Daleko se to bělá plátěnými stany, ohradami pro koně, plno různých skladů, harampádí a sena, opět vojsko a plno ruchu na břehu. Dále míjíme parní most, jenž se sám otevírá, jest to most
železniční. Potom už plujeme širokým, pěkně upraveným kanálem, rovně dál. Po polednách již se nám objevuje vpředu město
a dál jen ztrácí se hladina moře s oblohou. Po obou stranách viděti jakás jezera, na levém břehu řítí se vlak směrem k Suezu.
Blížíme se ku přístavu, jenž se rozšiřuje hned přímo z průplavu,
a míjíme již zakotvené lodi, mezi nimiž je i loď „Sheridan“, která
vezla části první divise a právě se vrací z Terstu. Dále míjíme
nákladní uhelné parníky různých vlajek, i japonských, jež vykládají uhlí, kol těchto vše jest černé a v prachu. Asi o třetí hodině zakotvuje naše loď blízko břehu, to je nábřeží proti východu z kanálu v moře. Sotvaže loď zastaví, již supí k nám
vlečný parníček, táhna čtyři veliké bárky s uhlím, za ním druhý
již vleče zas kryté bárky s vodou, rovněž tak i z druhé strany
lodě, takže v malé hodince obklopena jest bárkami, jež předávají svůj obsah naší lodi. Na uhelných bárkách se to hemží lidmi,
egyptští domorodci, celí černí jak to uhlí, tahají koše na svých
plecích, sypouce je do bezedných trychtýřů na boku lodi, přitom křik, jaký v přístavech nebyl ještě nikde. Celé hejno malých
člunů vrtí se opět kol naší lodě, z nichž nabízejí různé drobnosti, jako pohlednice, pomeranče, citrony.
2. června. V Port Saidu
Stojíme zde již plné dva dny, za kteroužto dobu již důkladně
seznámil jsem se s naším okolím. Nic tak zvláštního není zde viděti, řada tak všelijakých domů východního stylu okolo nábřeží, u něho stanoviště malých člunů, toť vše na levé straně lodě
jest k vidění. V pozadí na této straně lodě jest pěkný palác ředitelství průplavu, za nímž už jen jakési sklady viděti. Strana proV přístavu Port Said. Palác budovy Suezského průplavu)
65
tější jest zastavena loďmi a jsou tam též jen skladiště, za nimiž
táhne se jen písčitá poušť. Směrem k moři uzavírají přístav
hráze (mola), na nichž z levé strany jest viděti pomník tvůrce
kanálu inž. Lessepse, od něhož vlevo stojí vysoký maják. Toť
vše, co z lodi vidíme. V přístavu jest stále rušno, vždyť jest zde
jediná cesta k celému Východu, takže lodi stále projíždějí. Vidíme parníky všech námořních států, pěkné osobní i prosté černé
sokolské cvičení, k většímu seznámení se s námi i zde. Na večer
jest po všem, již nedávno vrátil jsem se z města, kamž jsem se
byl předce vypravil pozdě odpoledne, neb se mi udělalo lépe
a doufal jsem procházkou se osvěžit. Hoši proudem se hrnuli ku
parníku, jenž převážel na dvou bárkách po boku připevněných
na druhý břeh, kamž jsem se i já po řádné strkanici dostal. Hned
okolo přístavu jest evropská část města, jež má ale stejně orientálský dojem, ulice úzké, domy s plochými střechami a dřevěnými balkony, až třípatrové, v hlavní ulici ještě koňská tramvaj,
což zde vidím ponejprv, dále bazar, kdež možno vedle Turků
a Arabů viděti i mohamedánské prodavačky celé v černém odění se zakrytým obličejem, jen po očích uznati možno, stará-li
neb mladá. Bloudím po ulicích se dvěma druhy, Turci nás tahají,
nabízejíce pohlednice, víno i vodku, zvou do svých kavárniček
a restaurací, které též mají na chodníku ulice zařízeny. Viděti už
tam za stoly i naše hochy, jak si přejí, viděti i pivo v sklenicích,
kdo pije, to je však pravý buržuj, neb já za jeden šilink chci pohlednice koupit, též citron nějaký, a více nemám. Po ulicích dosti živo, chodí Evropané, převládají však mohamedáni, dosti
pestře odění. I mnoho vojáků, anglických i domorodých, a na
rozích ulic pěkně rostlí velicí policisté v bílém tropickém obleku, vyjímají se velkolepě. Ve městě velice málo zeleně, což bije
v oči, jen u bohatých vil a cizozemských konzulátů jsou pěkné
zelené dekorace. Jdeme okolo cvičiště, právě jest přestávka, jen
hudba 4. pluku cosi hraje, návštěva dosti slabá, asi jen samí hosté, neb nebyla žádná zvláštní oznámení. Po krátkém zdržení
jdeme dále, neb slunce již se povážlivě chýlí, třebaže zde jsou
delší již dny, čas rychle uběhl. Uspěli jsme jen koupit pohledni-
parníky nákladní, mimo těchto jezdí malé přístavní parníky, to
i s baržemi, loďky plachetní, nízké s velikou plachetní žerdí přes
nízký stožár, a mezi těmito bystře jezdí čluny motorové a malé
kocábky veslujících domorodců. Toho všeho jsem již syt, nejlépe kdyby již jsme vyjeli z této poslední stanice. Snad to bude
brzy, uhlí naloženo, voda též, snad i potravní zásoby, počítáme
již dny, kdy opustíme tuto loď, kde život již jest nesnesitelný.
Nyní v poslední době již jsme dostávali i stravu v takovém stavu, že málo kdo má zdravý žaludek, mě to včera chytlo a to velice prudce. Ani nevím, budu-li moci podniknouti dnes vycházku do města, jsme sláb i nohy bolí. Dnes odpoledne malé
ce, něco citronů a již hřmí naše hudby ulicemi, to cvičenci již
jdou domů a hoši v řadách za nimi. Jdeme i my a tísníme se na
nábřeží, než se na všecky dostane řada ku převozu na loď.
V noci bylo malé vzrušení. Jakýs parník, obraceje se, vrazil bokem do naší lodě, nic se však nestalo mimo ohnutého zábradlí
u zádi lodě. Seděl jsem ještě na svých pokrývkách, chystaje se
ku spánku, když ta celá záležitost se stala, viděl jsem loď, jak
k nám jede a jak bokem rychle stočila na její samé štěstí, neb
o naši „Ameriku“ se již jiný parník anglický rozbil. U nás to stačilo, by některým zvlášť hrdinným chlapcům bylo ztratiti hlavu
a křičeti, že toneme. Ovšem věc se brzy vysvětlila a kapitán lodě
klidně prý prohlásil, že se zítra už jede.
Středozemním mořem
3. června, ve čtvrtek
Skutečně ráno děly se již přípravy k odjezdu a k jedenácté hodině loď odpoutána, zvolna se brala v chod. Bylo nařízeno vyjíti
na palubu, oblečeni jak se patří, neb na válečných lodích vztyčili
vlajky (jichž jest velice mnoho všech možných barev) ku naší poctě. Na anglickém křižáku, jehož jsme míjeli, stálo i mužstvo na
palubě seřaděné, naše hudba na lodi, jedouc kolem křižáku, hrála
angl. hymnu, a míjejíce pomník inž. Lessepse opět franc. Marseillaisu. Z lodí i z mola nám mávají a námořníci pronikavě pískají. Zvolna vyjíždíme z přístavu v širé moře, kde viděti trčeti z vody
stožáry potopených lodí (dle všeho německými ponorkami).
Město, jež odtud se vyjímá jak kupka složených kvádrů s vyčnívajícím majákem a minarety, mizí též. Vjíždíme v poslední naši
mořskou dráhu a na každém viděti i slyšeti jest výroky spokojenosti, že jsme se již hnuli. Ano, teď již jen několik dnů a budeme
míti moře za sebou. Potom ještě několik dnů a budeme již
doma. Nemohu si to ani řádně vše rozložit, a tak ze všeho těšení
na domov cítím cosi, co se rozřeší až doma.
4. června
Hned včera při vjezdu v širé moře počala se ztráceti tropická obmundírovka a vyrukovaly košile a blůzy. Dul dosti silný
severozápadní vítr, od čehož bylo na přídi lodě, jako když vymete, jen strany chráněné větru byly plny. Včera moře značně zvlněné, dnes jest úplně klidné, vane jen slabý větřík, jenž částečně loď tvoří sama, jedouc značně rychle. Zajisté, že v kotelně
mají lehčí práci nežli v tropech, a tak dnes asi budeme míti
v projetém rekord. Následkem poruchy někde v strojovně nedošlo k tomuto rekordu, loď jela několik hodin pouze na jeden
66
šroub, a tím i pomalu. Urazilo se jen 327 mil (606 km). Odpoledne objevily se nám břehy ostrova Kréty, velmi hornaté, protažené ve značnou délku. Jedeme opět normálně.
5. června
V noci míjeli jsme další ostrovy, z nichž nejvýznačněji vyjímala se příkrá skála s majákem, noc spal jsem velmi bídně,
usnuv až k ránu. Vzpomněli si s mytím v noci na palubě a nás
sehnali dolů, to mě rozčílilo, takže opět jsem nemohl usnout,
ačkoliv noc minulou jsem též nespal, ani noc před ní. Jsem vůbec fyzicky velmi sláb, otrávený žaludek, zvrácené poměry,
v nichž dopaluje hnusná politika správy lodě. Ó, Amerikánci!
I špatnou kvalitu lodních zásob vykroutili. Prý jest vše čisté
a svěží, jen kuchaři jsou špínové a mužstvo je dobytek, nevytírá
si jídelní příbory, má špinavé ruce atd. Dobře, že tuto katorgu
již brzy opustíme, to již dochází každému trpělivost a otráven
jest každý. Dnes opět dali jsme moři jednu oběť, zemřel hoch 1.
roty 4. pluku, od čeho, těžko soudit, někdo tvrdí, že z požití špatného masa. Jest to již třetí oběť, první byla kdesi před Hong Kongem, druhá někde u Singapuru, to opět šílený hoch sám skočil
v noci v nestřežené chvíli z paluby do moře, třetí jest nyní. Snad
jest to poměrně dosti málo, prý za jednu jen jízdu z Ameriky do
Evropy z vojenského transportu amerického zemřelo 75 osob,
číslice zajisté úžasná. U nás však jak tragický jest konec těchto
třech mučedníků, kteří přečkavše celou tu světovou válku, umírají na cestě poslední, do vlasti též i jimi předce znovu vybudo-
vané. Jest ti tak někdy, že bys křičel a rval se s čímsi... Odpoledne jedeme podél vysokých břehů řeckých ostrovů, na
nichž viděti bílé jakési stavby. Moře počíná se v těchto místech
též více vlniti a brzy naše loď zmítá sebou dosti citelně. To nám
dodává, našim nezdravým žaludkům, záchody jsou opět obléhány. Já nemoha nic jísti, jakž takž sedím na lavici, hledě na vše
kolem nemysleti. Loď jede rychle, nejrychleji po celou dobu
plavby, budeme zajisté v Terstu dříve, nežli jsme předpokládali,
tím lépe. Za dnešek uraženo 344 mil (neb našich 637 km za 24
hodin).
6. června
Ráno již jedem mořem Jaderským, posledním v cestě. Na
levé straně vidíme dosti jasně břehy italské, tam cosi jak malý
přístav, opět hory, jež se tratí v modru, napravo neviděti nic.
Loď zde jede již tišeji, moře jest téměř klidné, jen mírně zvlněné, po modrém nebi honí se bílá oblaka, jest příjemný den,
máme již radost, zítra budeme v Terstu. V poledne hlásí výkaz
opět ujetých 356 mil (659 km) dnes tedy dosáhli jsme rekord
rychlosti. Napravo viděti řadu ostrovů a břeh Dalmacie. Na lodi
se vše čistí, připravuje k předání.
7. června
Jedeme kol zajímavých břehů Istrie. Sotvaže jsem se probudil, běžím na palubu, v očekávání pohledu na blízké břehy, neklamal jsem se, byly skutečně blízko a za nimi vycházelo nádherné rudé slunce. Voda úplně klidná, zrcadlila měkké modré
břehy a v ní hořel i odraz vycházejícího slunce. Obraz skutečně
velkolepý. Loď naše béře severnější směr podél břehů Istrije
a brzo zjevují se nám forty a bašty Pulje. Krajina na břehu jest
velmi pěkná, viděti svěží zeleň, mírně se vlnící břehy, na nichž
mnoho stavebních skupin, to vesničky, to kasárna, městečka,
kostely, u břehů majáky a jiné. Pak míjíme i válečný přístav Pulje, z něhož právě vyjíždí eskadra minonosců, a jedeme dále
k Terstu.
V Terstu.
Tak jsme šťastně dostihli tohoto posledního přístavu, urazivše posledních 313 mil do 11 hodin dopoledne. Loď zakotvila
uprostřed přístavu, není posud známo nám, přistojíme-li
u břehu nebo budeme-li se vykládat takto, zatím na lodi jest komise, jež přijímá loď do přístavu a asi určí pevné již místo. Nás
prý zde očekává několik vlaků, jež nás odvezou domů, to ovšem
67
nás těší, ačkoliv my zajisté budeme poslední na řadě. Zatím díváme se na město, jež jest rozložené na značných návrších, vi
děti dráhu v serpentinách do vrchu stoupat a přes mosty se
pnout, vlevo v dálce viděti i známý Miramar, jenž snad už nikdy
Habsburky hostit nebude. V přístavu stojí spousta lodí, na blízkých vidět samé italské vlajky. Zajisté zde jsme my i Jihoslované
na účet Rakouska okradeni o mnoho. Zajisté, že o toto místo
bude se mnoho ještě jednat mezi evropskou diplomacií. Zatím
tento přístav jest Italů, kteří milostivě dovolují nám i druhým
užívat tento přístav. Po polednách obdržela loď naše povolení
přistáti v přístavu určeném pro naše transporty, kdež již očekávala nás čestná stráž legionářů v ruských a italských uniformách. Obě naše hudby hřměly dnes již naposled z lodě a u samého břehu pozdraveno nár. hymnou. Četa na břehu vzdala čest,
načež se s námi zdraví hlučným „Nazdar“. Přichází na loď mnoho hostů, civilních i vojenských, jež jsou našimi hochy obléháni,
každý chce vědět něco o domově. Na přístavišti za skladními budovami stojí již vlak Českého červeného kříže, určený pro nás,
z naší lodě první se evakuuje nemocnice, následuje 4. pluk,
pak sborné roty, dělostřelectvo půjde as v noci, na nás pak bude
řada zítra. Vše jde tiše, v pořádku a rychleji, nežli jsme si mohli
myslet, není to jako v Rusku, kde bylo všecko v sejčas. Tak zítra
již sbohem „Ameriko“, ač ne právě pohodlně, no předce jen bezpečně jsi nás převezla přes moře polokoule, zajisté i ty zůstaneš
v paměti po celý život těm, kteří po tobě jeli. A teď na šťastnou
cestu do vlasti!!!
Anastasie Ulbrichová (✶ 12. 6. 1889 ✝ 17. 12. 1960)
žena Josefa Charváta (✶ 18. 5. 1888 ✝ 17. 12. 1960)
autorka vyšívaného přebalu deníku „Cestou ze Sibíře do vlasti“
68
EDIČNÍ POZNÁMKA
Jazyk deníku zachycuje způsob, jak mluvili a psali ruští legionáři. Vzhledem k této jedinečné
hodnotě nebyl text redakčně upraven podle současných norem. Je uveden v původní podobě i
se všemi jazykovými zvláštnostmi, archaismy (přechodníky), rusismy i dialektovými či nespi-
sovnými výrazy. Autentický záznam jsme edičně upravili pouze tam, kde byl očividně přepis
nebo chyba. Sjednotili jsme také úpravu při uvádění dat nebo přepis některých výrazů a jmen.
Lily Císařovská
69
70
arba
ariergardní části
avangard
bagán
báňa
barža
bílit
=
=
=
=
=
=
=
brát se v chod
broněvik
část
čut (čud)
desant
dežurný
fořt (z rus. forpost)
garnison
geroj
hnilý úhel
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
gražďané
hulat
=
=
hluchý
hřešit
chod (legionářsky choďa,
chóďa)
choda
chodívat v gosti
katať
katorga
krásní
kybitka
lavka
lehnout
lentočka
mají na nás chlupy
=
=
=
matros
minomor
mít nohy
=
=
=
na zloby dne
nachodit se
naladit
nazad
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
dvoukolový vůz
jednotky zadního voje
přední voj, předvoj
venkovan–civilista (hanlivě)
lázeň, zejména parní
vlečný člun
bojem čistit, zbavovat
(zdejší) prostor nepřítele
dávat se do pohybu
obrněný vlak
jednotka
podivín, zvláštní člověk
výsadkový oddíl
službu konající
předsunuté opevnění
posádkové město, posádka
hrdina
zčeštěné pomístní jméno
Gniloj ugol
občané
procházet se, být na procházce
odstavný
klít
čínský podomní obchodník
Číňan (trochu hanlivě)
chodívat na návštěvu
voziti
nucené práce
rudí, bolševici
druh lehkého kočárku
prodejna
padnout
stužka
na nás si nepřijdou, jsou na
nás krátcí
námořník
minolovka
mít nahnáno, strachy se
chystat k útěku
na aktuální témata
nacházet se, nalézat se
uvést do provozu
dozadu
VYSVĚTLIVKY
= tu není
= ještě chvíli
= nezměrný, širý
= neřadový, pomocný, neurčený pro přímý boj
nosilčik
= nosič
obmundírovka
= uniforma, výstroj
oboz
= řada povozů, vozatajstvo
očereď
= fronta
ochotník
= zájemce
odkázat se
= odmítnout
odkolodek (legionářsky = ošetřovna
okolodek)
odpravka
= odeslání
oplotnění vagónů
= zvýšení počtu cestujících ve
vagóně
ostavit
= zanechat
otrjad
= oddíl
parovoz
= lokomotiva
pečka
= kamna
pereulok
= ulička
pereval
= průsmyk
pleňasi
= zajatci (obhrouble)
plešou
= tancují
podstupovat
= absolvovat, prodělávat,
konat
podvinutí
= postup
pogoda
= počasí
polka
= palanda
pološub
= krátký kožich
položení
= situace
pomístění
= ubytovna
porážet
= překvapovat
pozávidět
= zazávidět
přišlo nám
= museli jsme
produkty
= potraviny
progulka
= procházka
projezd
= cesta, plavba
prolet
= mostní oblouk
provoz
= doprava, přeprava
prošlé
= minulý, minulost
puťovka
= cestovní příkaz
rekomandovat se
= představit se
rozjezd
= výhybiště, železniční
výhybna
ně tu
nemálo
neobjatý
nestrojový
71
rozrucha
=
sapérná komanda
=
sborné místo, sborný punkt =
slobodka
=
směna
=
poměščenije
=
sprjaviťsja
=
stojanka
=
stolice
=
střelka
=
strýček
=
suď (ba)
šalun
šátat
tarantas
tepluška
=
=
=
=
=
tolkovat
tumaň
tupík
upravit se
uspět
uvézt
v gosti chodiť
v sej čas
=
=
=
=
=
=
=
=
vjetka
=
vručiť
východ
vzatí
vzpychnout
vzryvavá látka
zabul
změna
zaňat
zaňat
zajímat se
zasnout
zaščiščať
zemláčci
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
=
devastace, zničení
ženijní oddíl
místo soustředění
čtvrť
vystřídání
příbytek, místnost
vypořádat se
zastávka
hlavní město
vyhýbka
zástupce YMCA u čs.vojska
a zpravidla správce čajovny
(zátiší)
osud
čtverák, žertéř
potácet se
dlouhý kočár bez per
vytápěný nákladní vagón
upravený pro dopravu lidí
vyprávět
mlha
slepá kolej
vypořádat se
stačit
odvézt
chodit na návštěvu
hned, ihned (nadsázkou
o dlouhém trvání)
místní dráha odbočující
z hlavní
doručit
nástup
obsazení
propuknout
výbušnina
ochlasta, prostopášník
směna
obsadit
obsazen
zabývat se
usnout
bránit
ruští vojáčci
Fotografie zapůjčila Blanka Císařovská, rodina Černíků a fotoarchív Vojenského historického archívu v Praze
úvodní slovo: KAREL PICHLÍK
redakce: LILY CÍSAŘOVSKÁ
lektorovali: FRANTIŠEK KAUTMAN, IGOR NĚMEC A KAREL PICHLÍK
textovou a obrazovou část k vydání připravil: JOSEF CÍSAŘOVSKÝ
grafická úprava: MOJMÍR BLAŽEK
vytiskla tiskárna KALIBA
v počtu 1000 výtisků, z toho prvních sto číslovaných
Vydání první
kniha vyšla za finanční podpory OPEN SOCIETY FUND
© 2000 Blanka Císařovská