PART 20:26.2

26.2.2007
Jelikož je Ritva na nějakém semináři v Turecku a mé kolo je ve Villa Elba (a ani bych na
něm v tomto počasí jezdit nechtěl), tak jsem odkázaný na Kati. Ke všemu nemám moc kreditu
na mém telefonu (a jsem tak trochu línej si ho dojít koupit ☺- a stejně si musím koupit kartu
jiného operátora). No, a to je celkem problém. Ona vám totiž Kati vyhoví prakticky ve všem,
co se po ní žádá, ale musíte se neustále připomínat. A jak už jsem psal, nemám kredit, takže
se nepřipomínám a rozhodl jsem se vyřešit otázku mé dopravy do Villa Elba tak, že půjdu za
Suzanne a zeptám se jí, jak tam jede ona. Suzanne mi odpověděla, že je domluvená s Kati
(což jsem předpokládal) na 1000. No a tak jsem na 1000 přišel k Suzanne a čekali jsme. Asi
v 1030 mi už došla trpělivost a tak jsem jen prozvonil Kati na její telefon. Chvilku na to se mi
ozvala a tak jsem se jí tak nenápadně zeptal, jestli neměla vyzvednout Suzanne v 1000.
Odpověděla, že na to zapomněla (což mě vůbec nepřekvapilo ☺) a že pro nás přijede.
Takže jsem se do Villa Elba dostal akorát tak na oběd. Potom jsem začal pracovat na
přípravě DVD disku s některými snímky ze semináře Todart, jež tady proběhl minulý týden.
Jelikož jsou jarní prázdniny, tak je teď ve Villa Elba i druhá Kati, která docela rozumí
počítačům a hlavně ví, kde co je (na počítačové síti Villa Elba), takže mi poradila, jak to DVD
udělat ☺. Tak snad to bude fungovat i na jiných počítačích ☺.
27.2.2007
„Tak bych měl začít pomalu balit“, říkám si v duchu. No nicméně, ani jsem na to nesáhl ☺.
Ještě dvě noci v tomto pokoji a potom už „tradá“. Zašel jsem k Williamovi, vyzkoušet, jestli i
jeho počítač dokáže přečíst ono DVD co jsem vytvořil a potom jsem šel do City Marketu něco
koupit.
Večer jsem šel opět k Willamovi do bytu. Gillién přinesl ukulele a tak jsme trochu hráli,
povídali apod. Dokonce jsem se na to naučil i trochu hrát ☺ (myslím na to ukulele!)
28.2.2007
Nevím čím to je, ale vstává se mi opravdu těžko. Mám takovej divnej pocit jako, že na mě
něco leze. Kati mi psala, že pojede do práce až v 1015, takže to je zas pohodička.
V práci se toho zas tak moc neděje. Trošku jsem poopravil ono DVD, no a potom už
v podstatě nic zásadního. Jen takové malé „mouchy“. Po příjezdu domů, bylo už opravdu
nutně začít se balit. Ach, jak já to nesnáším!!! Za těch pět měsíců v tomhle bytě se mi totiž
podařilo „nasyslit“ (a ani nevím jak ☺) docela dost věcí. Spoustu takových těch malých
„blbůstek“, které vám potom to balení šíleně znepříjemňují ☺. Do toho jsem si ještě ukuchtil
večeři a ….Prostě blázinec. A navíc se stále necítím úplně fit.
1.3.2007
Tak a je to tady. Ráno se probouzím, naposledy se vysprchuji v mé dosavadní koupelně a
jdu si honem dobalit poslední věci. Mezitím něco posnídám. Jak tak sedím za stolem u té
snídaně, najednou slyším a vzápětí i vidím, že někdo přichází. Byl to pracovník Tankari office
(=společnost vlastnící ony domky, kde jsme ubytovaní). Nevím, co chtěl. Nemluvil totiž
anglicky a vlastně nemluvil vůbec ☺ (ani finsky). Jen prostě vešel do bytu, řekl „hei“ (to je
pozdrav) a šel se podívat do mé místnosti. Moc jsem nechápal. Ale jelikož viděl, že se stěhuji,
řekl jsem mu jen „minä tännan lähden“, což znamená, že to tady dneska opouštím a on na to,
ať mu tedy dám klíče. A tak jsem mu odevzdal klíče a on odešel.
Kati mi volala, že pro mě přijede po 1200 a tak jsem ještě dobalil poslední věci a za chvilku
již jsem seděl u Kati v autě a jeli jsme směrem Villa Elba. Po příjezdu na místo jsem postupně
nanosil všechny moje věci do budovy „Old Villa“, kde budu přebývat. Je to docela hezké
místo na kraji moře. Má ale jednu docela chybu a to, že je to opravdu prakticky jen na
přespání. Není tady ani sprcha (ale záchod a umyvadlo tu je ☺). Je tady lednička (bez
mrazáku ), sporák, dřez a mikrovlnka. Jo a není tady žádný hrnec na vaření, ani pánev apod.
No, budu si to muset nějak zařídit. Každopádně, žít se tady dá ☺.
V 1815 přijela Kati a s ní nová dobrovolnice Saša ze Slovinska. Jo, docela pěkná dívčina.
Akorát, že je to veganka. No, tak uvidíme. Zajeli jsme do City Marketu něco nakoupit a
potom na jakýsi „welcome drink“ do jedné kavárny. Zítra jí jdu ukázat město, zařídit kartičku
v knihově apod. Tak jsem docela zvědavý, jaká bude.
Závěrem tohoto, docela nabitého a jistým způsobem i vyčerpávajícího, dne, bych rád
napsal, že mi až vlastně teď došlo, že se mi dnešním dnem započalo poměrně dlouhodobé
cestování. Protože, pokud všechno vyjde, tak jak si plánuji, tak vlastně budu setrvávat po delší
dobu na jednom místě, až tak někdy koncem května, kdy bych se měl opět vrátit do
studentské vesničky Tankari ☺. A to je zas ten můj pocit „on the road“ ☺.
2.3.2007
A tak jak jsem včera napsal, tak také činím. Ráno se probouzím v novém přechodném
pokoji v „Old Elba“ a po takových těch obvyklých věcech, které dělá ráno asi každý ☺ jsem
se vypravil do Villa Elba. Je to pohodička. Budova Villa Elba je vzdálena cca 50 metrů.
Dostal jsem od Maire zapůjčenou nákupní kartičku do supermarketu Halpa Halli, abych mohl
nakoupit prázdné DVD disky a následně jsem vyrazil, na svém kole, směr Kokkola. Jel jsem
po zamrzlém moři. Ono je to totiž jedno, jestli jedete po ledu na silnici a nebo po ledu na
zamrzlém moři ☺. A navíc po tom moři je to podstatně kratší. Takže asi za dvacet minut jsem
byl u Saši v bytě a následně jsme vyrazili do toho města. Ukazoval jsem jí cestu do města, kde
co sehnat, zašli jsme koupit ty DVD disky a nakonec do knihovny. Potom jsme se vrátili
zpátky, dali jsme si čaj a čekali jsme, společně se Suzanne na Kati, která měla vzít děvčata do
Villa Elba autem. Jinak Saša se zatím jeví jako opravdu fajn holčina. Docela jsme se spolu
nasmáli. Kati nezklamala a přijela se 40-ti minutovým zpožděním ☺. Já jsem jel do Villa Elba
na kole. Potom jsme se naobědvali a šli jsme dělat pozvánky na jakousi slavnost ku
příležitosti otevření nové budovy sauny. No, a to je vlastně skoro vše, co se dnes událo (teda
hodně zkráceně ☺), snad ještě jen doplním, že jsem dostal od Tuoma (kuchař) nějaké jídlo na
víkend, takže je to naprostá pohodička. A navíc, ve Villa Elba jsou nějací hosté, takže tam
bude jídlo po celý víkend a Tuomo říkal, že můžu kdykoliv přijít (asi potřebuje pomoct
s mytím nádobí, či co ☺).
3.3.2007
Na dnešek jsem tu nocoval úplně sám. Suzanne zůstala u Katalin v Tankari a René, můj
finský spolubydlící, jel na víkend domů. Je to opravdu paráda. Vzpomínám si, když jsme měli
na našem předodjezdovém školení v Krkonoších napsat, čeho se nejvíce obáváme. Napsal
jsem, že je to samota. Ovšem teď samotu vyhledávám. Když jsem totiž někde sám, dýchne na
mne vždy takový ten „duch“ Finska. Víte totiž, že v nejbližším okolí nikdo není, jste tady jen
vy a okolní příroda. Teď zrovna tichá, bílá, mrazivá, ale překrásná ☺. Pociťujete jakousi
harmonii s okolní přírodou a objevuje se ve mně takový, opravdu silný, pocit sounáležitosti
s ní. Nedivím se, že je finská příroda tak zachovalá. Jestli se totiž nějaký podobný pocit, jako
mám já, objevuje i u ostatních místních obyvatel, je potom zcela samozřejmé, že tu svoji
přírodu tak chrání a jsou k ní šetrní. Na druhou stranu, žít tady nějak dlouhodobě by asi taky
nebylo úplně nejlepší. Člověk je přeci jen společenský tvor a potřebuje komunikovat. Ale
všeho s mírou. Takže jsou tyto dny pro mě jakousi dovolenou ☺.
No a jinak, co se dnes událo. Kolem 1400 přijel Markku a protože bylo na zamrzlém moři
spoustu lidí, půjčoval Markku vybavení na bruslení, běžkování, nějaké sáně apod. Došel jsem
tedy za ním, jestli by mi nepůjčil běžky, abych si mohl konečně taky zaběžkovat. Běžky mi
Markku zapůjčil a já jsem vyrazil. Neviděl jsem tady v okolí moc strojově upravených stop,
no nicméně jsem se vydal po jedné strojově upravené stopě, až jsem narazil na cestu, kterou
jsem znal a vedla k otevřenému moři. Jel jsem tedy po ní (tam už ale stopa nebyla ) až jsem
opět narazil na strojově upravené stopy. Potom jsem to vzal po moři, zpátky do Villa Elba.
Po mém příjezdu jsem se zeptal Markka, jestli tady bude i zítra, že bych zas rád někam
vyrazil, pokud k tomu bude počasí. Ten mi odpověděl, že neví, ale že si můžu ty lyže nechat
přes noc, abych mohl zítra zas někam vyrazit ☺.
Večer jsem zašel do kuchyně Villa Elba, kde byla Kaisa (něco jako uklízečka, ale pomáhá i
v kuchyni, je číšnicí při různých slavnostech apod.) a ještě jedna žena (nevím její jméno, ale
poslední dobou je v kuchyni často). Hm, nevýhoda (nebo možná trochu výhoda, protože to
posiluje můj pocit, že jsem konečně ve Finsku ☺) je, že ani jedna nemluví anglicky. Jsou to
starší dámy. Kaisa je opravdu hodně příjemná a dokonce mě oslovuje i jménem. Moc toho
nenamluvíme, ale něco si řekneme (finsky, samozřejmě). V mém podání je ta Finština asi
jako, když mluvil Robinson s Pátkem na pustém ostrově, ale trochu si rozumíme- a to je
hlavní ☺. Kaisa mi nabídla čaj a pullu (to je buchta ☺), zkontroloval jsem si emaily (protože
jsem si s sebou vzal notebook a tam je wireless) a za chvilku jsem šel zpátky domů. Docela na
mě padla únava z toho běžkování a tak jsem sebou řízl do postele a spal jsem jak zabitý ☺.
4.3.2007
Je neděle a ačkoliv jsem chtěl vstát trošku dříve, vyhrabal jsem se z postele až v 930.
Kouknu z okna a vidím opět podobnou nádheru, jako jsem viděl včera. Teplota prý byla ráno
velmi nízká (něco kolem -14˚C), ale sluníčko je každým dnem stále více silnější, takže kolem
poledne je teplota jen velmi lehce pod nulou nebo na nule. Dokonce je už slyšet i ptačí zpěv a
na jedné větvi jsem zahlédl sýkorku ☺.
Rychle se nasnídám, obleču se a honem, honem na běžky. Začal jsem svůj dnešní výlet na
stejném místě jako včera, ovšem s tím rozdílem, že jsem již neopustil ony strojově upravené
stopy a pokračoval jsem v nich dále. Je to opravdu paráda. Stopa je protažena rolbou a je
samozřejmě dvousměrná. Dostal jsem se na jakýsi tříkilometrový okruh, který jsem si projel a
potom a jakýsi stadion, kde byly prohrnuté cesty pokryté ledem a na nich spoustu bruslařů.
Kousek dál bylo hokejové hřiště a na, v létě, běžeckém oválu kolem fotbalového hřiště, byly
běžecké stopy pro běžkaře. Tušil jsem, že jsem někde blízko města Kokkola a napadlo mě, že
bych se mohl podívat do studentské vesničky Tankari a popřípadě tam navštívit nějaké
kamarády. No jo, ale kudy?? Hm, tak jsem se zeptal. Prvního jsem potkal jakéhosi bruslaře na
onom stadionu. A tak jsem začal: „Anteeksi, puhutko Englantia“ (tzn. Promiňte, mluvíte
anglicky?). Dotyčný naštěstí mluvil a tak jsem se ho zeptal, kudy do Kokkoly. Ukázal mi
směr, ale řekl, že neví, zda tam jsou běžecké stopy. Vydal jsem se tedy tím směrem, rozhodl
se vybrat jednu ze stop a po ní jsem pokračoval. Potkával jsem docela dost lyžařů. Někteří si
se mnou chtěli povídat, ale slyšeli ode mne jen: „En puhu Suomea, vain Englantia“ (což
znamená- nemluvím finsky, jen anglicky), a tak to většinou vzdali.
Po nějakých dvou, třech kilometrech mi to bylo docela divné, že nikde nevidím nic, co by
mi bylo alespoň trochu povědomé (jako z města Kokkola) a tak jsem se opět začal ptát.
Tentokráte, už ale většina dotazovaných anglicky neuměla a tak to bylo z mé strany trochu
kostrbaté, ale nakonec se mi, s pomocí výrazů „miten Kokkolaan, miten kaupunkiin“ apod.
(„kudy do Kokkoly, kudy do města“ asi ☺), podařilo nějak se domluvit. No, konečným
výsledkem bylo, že jsem najezdil asi tak pět kilometrů, než jsem našel místo, které mi bylo
trochu povědomé a věděl jsem, kde jsem. Zul jsem lyže a jelikož jsem byl na opačném konci
města, než je studentská vesnička Tankari, vyrazil jsem pěšky. Když jsem tam dorazil, zkusil
jsem pár zvonků, ale nikdo nebyl doma. Aby taky byl, když je tak nádherné počasí!!
A tak jsem vyrazil zpátky do Villa Elba. Tentokráte, jsem to ale vzal, mně dobře známou
cestou, směrem na moře a ještě jsem se trochu projel po zamrzlém moři. Dorazil jsem tak
kolem 1500. Markku tam znova byl a půjčoval vybavení. To bylo mé obrovské štěstí, protože
Markku má klíče od Villa Elba a já si mohl dojít do sprchy, která v místě, kde přechodně
přebývám já, není. Vrátil jsem mu lyže, potom se došel osprchovat, ohřál si něco k jídlu a
začal psát tyto řádky…☺
…atrakce na moři
…no comment
…zamrzlé moře (v dálce je maják)
…běžkařské stopy
…v té budově co vidíte, teď bydlím