Program - Podkrkonošský symfonický orchestr

Podkrkonošský symfonický orchestr má už třetím rokem italského šéfdirigenta a za celou tu
dobu nehrál jedinou skladbu od italského autora. V loňském roce (takzvaném Roce české
hudby) dokonce sám Graziano Sanvito trval na tom, aby orchestr hrál jenom české
autory. Teprve nyní tedy orchestr splácí dluh svému dirigentovi a představuje program
celý složený z hudby italských skladatelů.
Itálie dala světu v prvé řadě operu. Kolem roku 1600 se zrodil tento typ hudebního divadla,
který brzy začal sloužit jako veřejná zábava i prestižní podívaná pro šlechtu. Ačkoliv operu
utvářeli a reformovali velkou měrou také neitalští skladatelé (třeba Wagner nebo
Janáček), a platí to dokonce i přímo pro tu italskou (Händel, Gluck nebo Mozart), musíme
hlavně Italům děkovat za dodnes živou tradici opery od Monteverdiho (začátek
sedmnáctého století) po Pucciniho (začátek dvacátého).
Italové se zapsali nesmazatelně do dějin hudby i mimo operu. Kdo nezná aspoň čtyři
Vivaldiho koncerty pro housle – Jaro, Léto, Podzim a Zimu? Ennio Morricone a jeho filmová
hudba mohou být dalším dokladem.
Náš program je nicméně sestaven výhradně z operního repertoáru 19. století, hlavně
z předeher a árií. Uvádět koncertně árie vytržené z opery je vlastně tak trochu zcestné. Na
rozdíl od umělých písní nebo populárních písniček, v nichž celý význam textu musí být
zřejmý a obvykle nepotřebujeme znát žádný kontext, abychom si hudbu užili, operní árie
pro pochopení většinou přímo vyžadují zbytek opery.
Od 17. do 19. století a (někdy ještě dále) se v opeře pracuje s dvěma klíčovými složkami:
recitativy a áriemi. Recitativ si můžeme představit třeba jako skutečný dialog, v němž se
odehrává děj. V recitativu se například postava dozví nějakou skvělou (či tragickou)
novinu. Následuje árie, v níž jako by zamrznul čas. Děj se zastaví a postava publiku
hudebně sděluje své niterné prožitky vyplývající z oné skvělé (či tragické) zprávy. Árie
může trvat pět minut, může se zde stále opakovat stejný text o tom, jak je postava šťastná
(či nešťastná), protože smyslem árie je poskytnout divákům čas, aby se přes hudbu vcítili
do prožitku dané postavy v dané situaci, prožitku, který by ve skutečnosti mohl trvat třeba
zlomek vteřiny.
Také proto si opera libuje ve spletitých příbězích, nepravděpodobných zápletkách a
často absurdních rozuzleních. Opera totiž nechce věrně líčit skutečnost, chce nabízet
prostor pro intenzivní emoce. To platí zejména pro vážné opery, v nichž často najdeme
neuvěřitelně tragické příběhy; snad vždy je součástí zápletky láska, nezřídka milostný trojnebo víceúhelník. Ten je typický i pro komické opery, které bychom mohli vzdáleně
přirovnat k dnešním filmovým ztřeštěným situačním komediím. V nich také nepotřebujeme
věřit, že děj je skutečný, ale bavíme se právě absurdností.
A protože je opravdu trochu zcestné uvádět árie vytržené z kontextu opery, není náhoda, *
že všechny árie v dnešním programu pocházejí ze začátků oper – nepotřebují tedy tolik
kontextu, ale spíše do něj diváky teprve uvádějí.
*
Vlastně to je úplná náhoda, ale můžeme se tvářit, že to byl promyšlený dramaturgický plán.
/PROGRAM/
Gioachino Rossini (1792-1868)
Předehra k opeře Lazebník sevillský
Rossiniho opera Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia) z roku 1816 je založena na první
hře z Beaumarchaisovy trilogie o charismatickém Figarovi. Mozartova Figarova svatba
zpracovává druhý díl této trilogie (vznikla ovšem o třicet let dříve). Ačkoli Rossiniho
Lazebník při premiéře neuspěl (mimo jiné narazil na odpor příznivců Paisiellovy opery
stejného jména z roku 1782), od dalšího provedení mířil ke slávě jedné z nejoblíbenějších
komických oper vůbec.
Gioachino Rossini (1792-1868)
Introdukce, téma a variace pro klarinet s doprovodem orchestru
Matěj Hřib (klarinet)
Právě Lazebník sevillský je asi hlavním viníkem toho, že Rossiniho vnímáme skoro výhradně
jako autora opery buffa (italského komického typu opery), ačkoliv psal také vážné opery,
duchovní hudbu a instrumentální skladby. Do poslední uvedené kategorie patří
Introdukce, téma a variace pro klarinet a orchestr, které jsou však zároveň krásnou
ukázkou toho, jak blízko k sobě mají – zvláště v Itálii – nástrojová a pěvecká virtuozita.
Ovšem z hlediska Rossiniho díla má tato ukázka jednu drobnou vadu: nevíme jistě, zda je
autorem opravdu Rossini... Použité téma v každém případě najdeme v jedné árii z jeho
opery La Donna del Lago.
Gaetano Donizetti (1797-1848)
Bella siccome un angelo – árie doktora Malatesty z opery Don Pasquale
(libreto Giovanni Ruffini a Gaetano Donizetti)
Josef Kurfiřt (baryton)
Donizettiho opery dnes znají spíše operní fajnšmekři než všeobecné publikum, které
obdivuje spíše Mozarta a Verdiho, ale Don Pasquale z roku (1843) patří ke standardnímu
opernímu repertoáru. Jde o komickou operu (operu buffa), takže ve hře jsou intriky: Don
Pasquale vybral svému synovci Ernestovi bohatou nevěstu, Ernesto o ni však nestojí,
protože miluje mladou ale chudou vdovu Norinu. Don Pasquale chce proto Ernesta
vydědit a sám se oženit a pořídit si přímého dědice. Doktor Malatesta, přítel dona
Pasquala a Ernesta, ukuje plán. Donu Pasqualovi ve fingovaném sňatku dohodí Norinu,
která bude potom dělat tak nesnesitelnou manželku, že se jí Pasqule rád zbaví (ve
prospěch Ernesta). Donu Pasqualovi ji (jako svoji sestru) nabízí v árii:
Bella siccome un angelo
In terra pellegrino.
Fresca siccome un giglio
Che s'apre sul mattino.
Occhio che parla e ride,
Sguardo che il cor conquide,
Chioma che vince l'ebano,
Sorriso incantator!
Alma innocente, ingenua,
Che se medesma ignora.
Modestia impareggiabile
Bontà che v'innamora.
Ai miseri pietoso,
Gentil, dolce, amoroso!
Il ciel l'ha fatta nascere
Per far beato un cor!
Je krásná jako anděl
po zemi putující,
svěží co lilie,
ráno se rozvíjející.
Její oko mluví a úsměvy hýří,
až tvoje zvábené nitro se pýří.
Vlas svojí barvou překoná eben,
úsměv co pravý div je veleben!
Duše nevinná a čistá,
jež opomíjí sebe.
Skromnosti tolik jí nadělilo nebe,
že musíš ji mít rád!
K ubohým soucitná,
laskavá, hodná a vlídná!
Je na světě proto,
aby ses mohl radovat!
Zde intriky pouze začínají a kolotoč zmatků – obvyklý v operách buffa – se teprve rozjede.
Giuseppe Verdi (1813-1901)
Il lacerato spirito - árie Fiesca z opery Simon Boccanegra
(libreto Francesco Maria Piave)
Josef Kovačič (bas)
Opera Simon Boccanegra z roku 1857 se odehrává v Itálii 14. století. Korzár Boccanegra se
má stát janovským dóžetem. Moc se mu do toho nechce, ale jeho soukmenovci mu
připomenou, že pak možná janovský šlechtic Fiesco konečně svolí, aby si vzal za
manželku jeho dceru Marii, s níž už má Boccanegra malou dcerku. Plány na převzetí moci
jsou připraveny. Když se dav rozejde, z paláce vychází Fiesco. Truchlí. Jeho dcera Marie
právě zemřela.
A te l'estremo addio,
Palagio altero,
Freddo sepolcro dell'angiolo mio!
Nè a proteggerti valsi!
Oh maledetto! Oh vile seduttore!
E tu, Vergin, soffristi
Rapita a lei la verginal corona?
Ah! che dissi? Deliro!
Ah, mi perdona!
Poslední sbohem ti dávám,
pyšný paláci,
chladný hrobe mého anděla!
Nedokázal jsem tě ubránit!
Prokletý! Bídný svůdce!
A ty, Panno, trpěla jsi,
když byla zbavena panenské koruny?
Co to říkám? Blouzním!
Odpusť mi!
Il lacerato spirito del mesto genitore
Era serbato a strazio d'infamia e di dolore.
Il serto a lei de'martir pietoso il cielo diè...
Resa al fulgor degli angeli,
Prega, Maria, per me.
Sklíčená duše přesmutného otce
je vystavena mukám urážek a bolesti.
Milosrdné nebe jí dalo mučednický trůn...
Teď, v péči andělů,
pros za mne, Marie.
Árie pochází z prologu, který se odehrává dvacet pět let před hlavním dějem opery. Zde
se tedy dozvídáme podmínky pro celou zápletku.
Giuseppe Verdi (1813-1901)
Triumfální pochod z opery Aida
Aida měla premiéru v roce 1871 v Káhiře. Zdejší operní divadlo se otevíralo o dva roky
dříve jinou Verdiho operou, Rigolettem, v době oslav otevření Suezského průplavu.
A právě Aida se měla stát ještě velkolepější oslavou této významné stavby – už proto, že
se její děj odehrává ve starověkém Egyptě. Slavný pochod, v němž původně hrály
speciální trubky, které nechal Verdi vyrobit pro tuto operu (tzv. aidovky nebo „egyptské“
trubky), pochází z druhého dějství, kde je součástí velké davové scény, jaké byly typické
spíše pro francouzské historické opery: Radames (egyptský vojevůdce), kterého miluje
etiopská otrokyně Aida, se vrací jako vítěz z bitvy proti Etiopanům.
/PŘESTÁVKA/
Gioachino Rossini (1792-1868)
Předehra k opeře Straka zlodějka
Straka zlodějka (La gazza ladra) z roku 1817 reprezentuje jakýsi operní mezityp, který
označujeme jako operu semiseria. Nese znaky jak komické opery buffa, tak vážné opery
seria. Typickým prvkem takových děl je šťastné rozuzlení (hrdinka je zachráněna) na
poslední chvíli. A na poslední chvíli vznikala také předehra k této opeře, Rossini ji prý
komponoval v den premiéry.
Gaetano Donizetti (1797-1848)
Come Paride vezzoso – árie Belcora z opery Nápoj lásky
(libreto Felice Romani)
Josef Kurfiřt (baryton)
Nápoj lásky (L'elisir d'amore) je další oblíbená Donizettiho komická opera. Nemorino miluje
Adinu, ta ale jeho lásku neopětuje. Navíc se Adině dvoří namyšlený seržant Belcore:
Come Paride vezzoso
porse il pomo alla più bella,
mia diletta villanella,
io ti porgo questi fior.
Ma di lui più glorioso,
più di lui felice io sono,
poiché in premio del mio dono
ne riporto il tuo bel cor.
Veggo chiaro in quel visino
ch'io fo breccia nel tuo petto.
Non è cosa sorprendente;
son galante, son sergente;
non v'ha bella che resista
alla vista d'un cimiero;
cede a Marte iddio guerriero,
fin la madre dell'amor.
Tak jako půvabný Paris
té nejkrásnější podal jablko,
já, má milá venkovanko,
ti dávám tyto květiny.
Jsem však tak pyšný na to,
že mám větší štěstí nežli on.
Vždyť odměnou za svůj dar
si odnáším tvé krásné srdce.
Jasně vidím v její tváři,
že jsem se trefil přímo do srdce.
Vůbec se nedivím!
Jsem galantní! A jsem voják!
Uniformě přece nikdy
žádná kráska neodolá.
I sama Venuše podlehla
bohu války Martovi.
Zoufalý Nemorino koupí od mastičkáře za nehorázné peníze údajný nápoj lásky (ve
skutečnosti je to jen víno) a děj se začíná pěkně zaplétat, jak se sluší a patří na pořádnou
operu buffa. Vše dopadne dobře, na konci opery Adina a Nemorino skončí šťastně spolu.
Giuseppe Verdi (1813-1901)
Di due figli vivea – árie Ferranda z opery Trubadúr
(libreto Salvadore Cammarano)
Josef Kovačič (bas)
Trubadúr (Il trovatore) je jedna z nejoblíbenějších oper vůbec. A má také jeden
z nejdrsnějších (a nejnepravděpodobnějších) příběhů. Vojáci čekají, až se vrátí hrabě
Luna, který tráví pod okny své milé někdy celé noci – bojí se, že trubadúr, který zpívá po
nocích v zahradě, by mohl být nebezpečným sokem. Aby vojáci při čekání neusnuli,
chtějí od Ferranda vyprávět o starém hraběti Lunovi (otci hraběte Luny) a jeho dvou
synech (nynějším hraběti Lunovi a jeho bratrovi):
La dirò: venite intorno a me.
Di due figli vivea padre beato il buon Conte di Luna.
Fida nutrice del secondo nato dormia presso la cuna.
Sul romper dell'aurora un bel mattino ella dischiude i rai;
e chi ti trova d'accanto a quel bambino?
Abbietta zingara, fosca vegliarda!
Cingeva i simboli di una maliarda!
E sul fanciullo, con viso arcigno,
l'occhio affiggeva torvo, sanguigno!
Povím, pojďte všichni sem ke mně.
Dobrý hrabě Luna byl šťastným otcem dvou synů.
Věrná chůva druhorozeného spala u kolébky.
Jednou za úsvitu otevřela oči
a koho to nevidí stát u dítěte?
Ohavnou cikánku, starou a divnou!
V ruce třímá čarodějné symboly!
Je zachmuřená, na dítě hledí
divoce a krvelačně!
D'orror compresa è la nutrice...
acuto un grido all'aura scioglie;
ed ecco, in men che il labbro dice,
i servi accorrono in quelle soglie;
e fra minacce, urli e percosse
la rea discacciano ch'entrarvi osò.
Asserì che tirar del fanciullino
l'oroscopo volea...
Bugiarda! Lenta febbre del meschino
la salute struggea!
Coverto di pallor, languido, affranto ei tremava la sera.
Il dì traeva in lamentevol pianto...
Ammaliato egli era!
La fattucchiera perseguitata
fu presa, e al rogo fu condannata;
ma rimaneva la maledetta
figlia, ministra di ría vendetta!
Compì quest'empia nefando eccesso!
Sparve il fanciullo e si rinvenne
mal spenta brace nel sito istesso
ov'arsa un giorno la strega venne!
E d'un bambino... ahimè!... l'ossame
bruciato a mezzo, fumante ancor!
Chůvu to vyděsí...
Pronikavě vykřikne a než dozní její volání,
sluhové se seběhnou, křičí na vetřelkyni,
jak se opovážila tam přijít,
a výhrůžkami a ranami
ji ženou pryč.
Ona tvrdí, že jen chtěla chlapečkovi
předpovědět budoucnost...
Lhářka! Toho ubožáčka hned
schvátila horečka!
Večer byl bledý, churavý a slabý.
Celý den plakal a naříkal...
Byl očarován!
Tak pronásledovali čarodějnici,
chytili ji a odsoudili na hranici.
Zbyla však po ní dcera, a ta, prokletá,
vykonala hroznou pomstu!
Ta krutá žena se dopustila ohavného zločinu!
Chlapec zmizel a na místě,
kde byla upálena čarodějnice, byly nalezeny
zbytky žhavých uhlíků.
A v nich... běda... ohořelá
kostra dítěte. Ještě doutnala!
Úloha této árie spočívá ve vyložení děje, který se odehrál dávno před dějem samotné
opery. Později se dozvídáme, že dcera upálené cikánky Azucena se chtěla pomstít,
unesla syna starého hraběte Luny, ale v rozrušení hodila do ohně vlastní dítě! Její syn,
Trubadúr Manrico, kterého Leonora miluje, je tedy ve skutečnosti bratr mladého hraběte
Luny. Na konci opery umírá Leonora po požití jedu; Luna nechá Manrica popravit a v tom
momentu mu Azucena prozrazuje, že nechal zabít svého bratra. „To je pomsta za Tebe,
matko,“ zpívá Azucena. Hrabě Luna zůstává nešťasten na živu: „A já žiju!“ Poslední akordy
podtrhnou tragédii a padá opona.
Franz von Suppé (1819-1895)
Předehra k operetě Lehká kavalerie
Celý program jsme postavili na ryzí italské hudbě, abychom ho uzavřeli vídeňskou
operetkou skladatele s belgickými kořeny, který se narodil v Dalmácii, v dnešním Splitu
(tehdy Spalato). Franz von Suppé byl však příbuzný s Gaetanem Donizettim! Leichte
Kavallerie z roku 1866 je opereta, tedy žánr, který vznikl z francouzské opery comique a
stejně jako ona má místo recitativů mluvené slovo. Dnešní operetní provoz Lehké kavalerii
pozornost skoro nevěnuje, ale předehra patří k oblíbeným koncertním skladbám.
Matěj Hřib
Matěj Hřib se věnuje klarinetu na Pražské konzervatoři ve třídě
Ludmily Peterkové. Mimo PSO je členem mezinárodního
orchestru Europera, se kterým v létě 2013 absolvoval koncertní
turné po Francii (Eurorchestries) jako sólista. V roce 2014 se stal
absolutním vítězem Velké ceny ZUŠ Česká Lípa a v ústředním
kole soutěže ZUŠ 2015 získal první místo. V květnu maturoval na
SUPŠ HNN Hradec Králové a kromě konzervatoře studuje také
estetiku na FF UK.
Josef Kurfiřt
Narodil se v Liberci, kde se u svých rodičů učil hře na lesní roh a
zpěvu. Po maturitě na Gymnáziu Jeronýmova začal studovat
na Pražské konzervatoři zpěv (prof. Kotouč) a posléze dirigování
(profesoři Farkač, Košler, Němcová). V letošním školním roce
navštěvuje poslední ročník. Dvakrát získal třetí místo na
Mezinárodní Duškově pěvecké soutěži a třetí místo v celostátním
kole soutěže ZUŠ etc. Spolupracuje s Divadlem F. X. Šaldy
v Liberci, Jihočeským divadlem, Národním divadlem v Praze,
Talichovou komorní filharmonií, Českým národním sborem,
Vysokoškolským uměleckým souborem Univerzity Karlovy,
Moravskoslezskou sinfoniettou, či Filharmonií Hradec Králové.
Josef Kovačič
Student 1. ročníku zpěvu na Hudební akademii múzických umění
v Praze u prof. Martina Bárty a absolvent Pražské konzervatoře
pod vedením prof. Jiřího Kubíka. Opernímu zpěvu se začal
věnovat v šestnácti letech na liberecké ZUŠ, o tři roky později, již
jako student konzervatoře, ztvárnil ve studentském představení
roli Sarastra v opeře Kouzelná flétna. Do téže role byl pak o rok
později přizván jako host na pražskou AMU. Mezi jeho největší
úspěchy patří vítězství v několika předních soutěžích ČR
v sólovém a ansámblovém zpěvu, v létě 2015 se pak dočkal
debutu na profesionální scéně v roli Hermanna (Hoffmannovy
povídky) na prestižním hudebním festivalu v Bregenz. V této
sezóně byl pak přizván ke spolupráci s Divadlem J. K. Tyla v Plzni,
kde vystoupí jako host v roli Eremita (Čarostřelec). Mimo
divadelní činnosti se věnuje také činnosti koncertní (ČR,
Německo, Itálie, Španělsko).
Graziano Sanvito
Graziano Sanvito, absolvent konzervatoře G. Nicolini
v Piacenze (Itálie) obor klarinet (1988), konzervatoře M.
Feliu v Benicarló (Španělsko) obor tuba (2002) a
konzervatoře v Teplicích obor dirigování (2006).
V letech 1989 až 1998 byla jeho hlavní náplní vedle
dirigování hra na klarinet. Působil mimo jiné v RAI
(italský rozhlas a televize) v Miláně a Turíně, v symfonickém orchestru v Sao Paulu (Brazílie), v Guatemale a
v Monterrey (Mexiko). Od roku 1998 se stále více věnuje dirigování a pedagogické
činnosti. V roce 2002 a 2003 působil jako hostující profesor na Pontifikální univerzitě
(Vatikán-Řím). Od roku 2004 je členem orchestru Divadla F. X. Šaldy a zároveň působí
v ZUŠ Liberec jako pedagog klarinetu, saxofonu, tuby a orchestrální hry. S Podkrkonošským
symfonickým orchestrem spolupracuje od roku 2012, od podzimu 2013 je jeho
šéfdirigentem.
Podkrkonošský symfonický orchestr
Podkrkonošský symfonický orchestr funguje jako samostatný spolek a je podporován
Městem Semily. Hraje v něm přes 70 hudebníků ve věku od 12 do 85 let z okruhu 100
kilometrů. Bez nároku na honorář zde hrají vedle sebe amatéři i profesionálové všech
věkových kategorií. PSO navazuje názvem i myšlenkou na Podkrkonošský symfonický
orchestr Zdeňka Fibicha, který působil v našem regionu v letech 1954 až 1990. K obnovení
činnosti PSO došlo v roce 2007, kdy přerušil činnost Komorní symfonický orchestr
Krkonošského metra vedený Karlem Jakubů. Hrstka hudebníků se rozhodla pokračovat
v činnosti a v listopadu toho roku se konal ve Státním okresním archivu v Semilech první
koncert bez dirigenta. Zazněla například Telemannova suita nebo pochod z Mozartovy
Kouzelné flétny. V té době se počet členů orchestru sotva blížil třiceti. V následujících
letech se těleso rozrůstalo a repertoár se proměňoval směrem k plnému obsazení
symfonického orchestru. Taktovky se ujal nejprve v roce 2008 Martin Farský, s ním se
několikrát vystřídal Jiří Bachtík a od roku 2011 dirigoval PSO Bedřich Kameník. Se
současným dirigentem se orchestr seznámil díky spolupráci s orchestrem ZUŠ Liberec
v roce 2012. PSO pravidelně spolupracuje s různými uměleckými subjekty v regionu,
zejména s pěveckými sbory. Spolu se semilským Jizeranem a dalšími nadšenci také
každoročně připravuje Rybovu Českou mši vánoční.
I. housle
Jaroslava Petrásková
Jan K. Čeliš
Magdalena Čapková
Karolína Hájková
Miroslava Jeřábková
Šárka Kourková
Šárka Košťálová
Karolína Franclíková
Hana Folprechtová
Petra Šimůnková
Pavlína Horčičková
Anna Mikulová
Johanka Kulhánková
Tereza Zahradníková
Jitka Koláčná
II. housle
Hana Červenková
Václav Šikola
Miroslava Hubačíková
Kristýna Šoltesová
Klaudie Krausová
Růžena Pernecká
Miloslava Doleželová
Kristýna Poláková
Radka Čulíková
Kateřina Rádlová
Monika Černá
Vojtěch Ištvánek
Hana Mücková
violy
Jan Hudousek
Barbora Koutská
Karel Korál
Denisa Kocvárová
Monika Vyšanská
Jana Bucharová
Jana Zadražilová
Martin Brož
Dita Maturová
Kateřina Hájková
violoncella
Jiří Sládeček
Daniel Petrásek
Josef Mlčoch
Alois Melich
Petr Macek
Adam Šulc
Adam Štěpánek
Kristýna Davídková
Tereza Kábelová
Adéla Zajptová
Josef Bartoň
kontrabasy
Roman Mlejnek
Jiří Jedlička
Tomáš Valenta
Lenka Vaníčková
Martin Brádle
lesní rohy
Jiří Roudnický ml.
Adam Varmuža
Vojtěch Závěrka
Lenka Libenská
trubky
Martin Petrák
Zdeněk Lorenc
Petr Holubička
Štěpán Runát
pozouny
Veronika Lédlová
Michaela Heřmanová
Vojtěch Stříbrný
Hynek Jína
tuba
Jan Baudys
flétny
Monika Havrdová
Jana Kozlová
Jan Erhart
Tereza Jakubů
hoboje
Martin Švancar
Jaroslav Neubert
Barbora Tipková
klarinety
Matěj Hřib
Anna Malinová
fagoty
Jiří Roudnický
Zdeněk Dvořák
bicí nástroje
Jiří Svatoš
David Flekna
Jan Roudnický
Václav Matěcha
Kristýna Heřmanová
Koncert PSO s Jakubem Sedláčkem v Liberci v květnu 2015
PSO na letním soustředění v Králíkách v roce 2013
foto Martin Koubek
PSO děkuje sponzorům a mecenášům
Město Semily
Manželé Runátovi
Jan Farský
Ondřej Kráčalík
Další koncerty PSO: 17. 11. Liberec, 22. 11. Chrudim, 3. 12. Praha
www.pso.ic.cz
překlad textů árií: Marie Kronbergerová
program: Roman Mlejnek
titulní strana a plakáty: Matěj Hřib