pdf pro čtečky - Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě

pdf pro čtečky - Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě

KAREL JAROMÍR BUKOVANSKÝ
SLEZSKÉ BÁJE A POVĚSTI NÁRODNÍ
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
2012
Toto elektronické vydání vychází z textu Slezské báje a pověsti národní
od Karla Jaromíra Bukovanského, který byl vydán v roce 1877 v Mor. Ostravě
nákladem spisovatelovým.
2
OBSAH
Zakletá princezna (z Hrušova)
……………………………………...
Zlatá paní (z Domaslovic)
……………………………………...
Holotovice (z Petřvaldu)
……………………………………...
Zlatohlavec (od Těšína)
……………………………………...
Dobrý pastýř (z Hrušova)
……………………………………...
Poklad (z Radvanic)
……………………………………...
Podzemní duch (z Polské Ostravy) ……………………………………...
Podzemní duchové (z Polské Ostravy)
……………………………...
Železný muž (z Petřvaldu)
……………………………………...
Červený mužík (z Petřvaldu)
……………………………………...
Založení Těšína (z Těšínska)
……………………………………...
Potrestaná děvečka (z Nové vsi)
……………………………………...
Místo zlata – listí
……………………………………...
Čarodějnice (od Praděda)
……………………………………...
Poklad (z Polské Ostravy)
……………………………………...
Potrestaná zvědavost (z Friedlantu) ………………………………........
……………………………………...
Stříbrné vejce (z Petřvaldu)
Pověsť o Edelštýnu (z Opavska)
……………………………………...
Propadlý zámek (od Šenova)
……………………………………...
Zdárný synáček (z Opavska)
……………………………………...
Ubrus, kohoutek a manda (ze Zárubku u Polské Ostravy) ……………..
Hrabina v západním Slezsku (z Polské Ostravy) ……………………...
O Miroslavovi
……………………………………...
O zakletém kohoutovi (z Polské Ostravy) ……………………………...
3
5
7
9
10
11
12
13
15
16
17
18
18
19
21
22
23
23
24
25
26
27
29
30
35
MILENÝM
OBČANŮM POLSKO-OSTRAVSKÝM
NA DŮKAZ
ÚCTY A VĚRNÉ ODDANOSTI
VĚNUJE
K. J. B.
„Kdo ctí národ, všeho si rád všímá, co mu národ v paměť uvádí“.
Jan Kollár.
4
ZAKLETÁ PRINCEZNA
(Z Hrušova.)
Za starodávna, když pruské Slezsko náleželo ještě rodu Habsburskému,
přebýval „na Landeku“, dosti to vyvýšeném místě za řekou Odrou bohatý rytíř.
Okolní osady s polnostmi i s velikými na zvěř bohatými lesy náležely jemu.
Utiskoval své poddané, bral veliké daně a mimo to pracovati musel utlačovaný
lid bohatému pánu svému bezplatně. To dověděl se černokněžník v nedalekém
lese bydlící a uzavřel u sebe, že se na rytíři pomstí.
Rytíř měl jedinou dceru, jmenem Martu. Byla neobyčejně krásná. Martu
vyvolil si černokněžník za oběť.
Jednoho dne, když nebylo starého rytíře doma a čeládka jinak zaměstnána
byla, vloudil se černokněžník, za žebráka přestrojen, do nádherného zámku
a prosil o almužnu. Marta byla velmi dobrosrdečná a zvláště k chudému lidu
vlídná. Vyňala ihned tobolku a podávala žebrákovi hojnou almužnu. Žebrák
vzav almužnu, dotekl se kouzelným proutkem, který pod kabátem uschovaný
měl, Marty, a ona proměnila se ihned v krásnou plnou růži. Tuto růži vzal
černokněžník s sebou a odešel.
Zatím přišel rytíř domů a sháněl se hned po své dceři, kterou nade všecko
miloval.
Nemoha ji nikde nalezti, svolal veškeré služebnictvo své a ptal se, zdali by
někdo o jeho milované Martě nevěděl. Nikdo však mu nemohl bližších zpráv
podati.
I rozeslal služebníky své na všecky strany, by dceru jeho hledali,
podotýkaje, že odplatu velkou tomu dá, kdo ji nejdříve nazpět přivede.
Dlouho hledali služebníci po celém okolí, avšak žádný nebyl tak šťasten,
by se o dceři rytířově čeho dověděl. Všichni vrátili se s nepořízenou zpět. Tu
napadlo nejstaršímu sluhovi, že v nedalekém lese přebývá černokněžník, který
snad o ztracené dceři něco bude věděti. Bez dalšího opovídání pádil k němu.
Černokněžník vracel se právě z obvyklé procházky a vida onoho člověka
u svého paláce, otázal se ho: „Co neseš mně služebníče rytíře sousedního?“
„Odpusť, pane,“ odvětil sluha, „že obtěžuji tě prosbou. Rytíři mému
ztratila se jediná dcera Marta. Všude hledáno, však nadarmo. Marty nikde není.
5
Tu napadlo mi, že snad ty, pane, o naší princezně věděti budeš, a proto přišel
jsem k tobě s prosbou, abys mi laskavě oznámil, kde princezna jest, víš-li o ní.“
„Vím o Martě velmi dobře,“ pravil černokněžník, „ale ne tak lehce jest ji
vysvoboditi. Povím ti to zkrátka: Nad nesvědomitostí pána tvého k jeho
poddaným rozhorlil jsem se a uzavřel u sebe, že ho potrestám. Věděl jsem, že
rytíř Martu nade vše na světě miluje, a proto, bych ho náležitě potrestal za jeho
nelidské skutky, zaklel jsem Martu na sklenné hory, kam nikdo přijíti nemůže.
Avšak poslyš. Marta může býti ještě vysvobozena. Na den sv. Jana Křtitele
přijde se na zámek svého otce podívat. Pojede na ohnivém draku až do dvora.
S draka však nesleze. V rukou držeti bude zlaté klíče od zámku zakletého. Zde
jest její vysvobození možné. Nepodaří-li se to, ztracena jest na věky. Má-li však
býti Marta vysvobozena, musí jí zlaté klíče z rukou vyrvány býti. To státi se
může jen tenkráte, když se ohnivý drak postříkne vodou svěcenou, čím se stane
docela neškodným. Klíče pak vhodí se do Odry a princezna jest vysvobozena.“
„Děkuji ti, pane, za laskavé vysvětlení, přičiním se, seč možno bude, o její
vysvobození.“ Tak pravil sluha a odkvapil.
Starý rytíř neustále bědoval o svou dceru a ani jísti nechtěl, říkaje, že
buďto dceru dostati nebo zemříti musí. Sluha neřekl ničeho pánu svému, a chtěl
ho, když se den sv. Jana Křtitele blížil, s vysvobozenou dcerou překvapiti.
Jest večer před sv. Janem Křtitelem. Sotva zlaté slunéčko poslední své
paprsky za mraky ukrylo, již pozorovati lze na některých okolních pahrbcích
ohně Svatojanské.*) I na sousedních Karpátech vzplanulo několik ohňův, které
se v brzku v moře plamenné rozmnožily.
O 9. hodině strhl se najednou velký vítr a ze vzduchu přiletěl velký, ohnivý
drak, na něm seděla krásná Marta v rukou majíc zlaté klíče. Drak plazil se nyní
až do nádvoří hradního, kdež u prostřed státi zůstal.
Sluha, na celém těle se třesa, v jedné ruce nádobku s vodou svěcenou a ve
druhé metličku ze slámy udělanou, pádí rovnou cestou ke draku a namočiv
metličku ve vodě postříknul draka. V tu chvíli ohromná obluda pošla. Vzav pak
zlaté klíče a hodiv je přes plot do řeky Odry chvátal i s Martou k milému otci.
Ten byl již všecek nemocen. Uzřev ale svou drahou Martu, vzkřikl radostí
a přivinuv ji k srdci, pravil: „Opět šťasten jsem, že nalezl jsem to, co mi jest
nejmilejším na světě!“ Dověděv se pak, že nejvěrnější služebník jeho Martu
6
vysvobodil, dal mu nejen celý svůj statek za odměnu, nýbrž i Martu za
manželku. Mladí pak manželé žili šťastně a spokojeně až do smrti.
*) Původ tohoto prastarého zvyku podám později, jak vydávati budu: „Zvyky,
mravy a obyčeje obyvatelův Slezských.“
ZLATÁ PANÍ
(Z Domaslovic.)
Prohlížeje jedenkráte náhrobní nápisy ve vesničce N-ské, přišel jsem ku
kameni zasazenému v koutě hřbitovním. Ten mne nemálo zajímal dílem svou
formou, dílem proto, že neměl docela žádného nápisu. Na straně k východu
obrácené vytesán byl hrubě znak umrlčí. Kámen byl zajisté velmi starý. Rád
bych se byl dověděl, kdo asi ve starém tomto rově odpočívá. Zvědavosť nedala
mi pokoje. Jako někým poslán přibližuje se ke mně stařeček s lopatou pod paždí
a s provazem v rukou. Byltě to hrobník.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ přívětivým hlasem pozdravoval
stařeček.
„Až na věky!“ odvětil jsem a již zvědavě táži se ho: „Zajisté jste již, dobrý
stařečku, po mnohá léta zde hrobníkem a mohl byste mi něčím posloužiti.“
„Vím, co žádáte; neb dlouhou chvíli pozoroval jsem vás u tohoto šedého
kamene a proto přicházím, bych vám historii, jak a proč kámen ten zde zasazen
byl, pověděl.“
„Uhodl jste, příteli; budu vám velmi povděčen, povíte-li mi něco o kameni
tom. Celá věc mne počíná zajímati.“
„S radostí!“ odvětil stařeček a zaryv lopatu do země a pohodiv provaz
stranou, usedl na náhrobník vedle zasazený a počal vypravovati:
„Kdy a kdo kámen tento zde zasadil nemohu vám určitě říci; není člověka
v naši tiché vísce, jenž by o zasazení tohoto starého mechem porostlého šedivce
co věděl. Kde kdo, starý, mladý, ve veliké vážnosti a úctě má kámen tento,
a zdaleka již křižuje se každý, kdo na hřbitov přichází.“
„Jest tomu již několik set rokův,“ pokračoval stařeček, „když se na tomto
místě záhadná událosť přihodila. Byloť to na květnou neděli, kdy, jak víte,
7
rozličné věci se dějí. „Rač nás Pán Bůh chrániti všeho zlého!“ jaksi bázlivě
prohodil milý hrobník.
„Ano, na květnou neděli to bylo. Tak vypravovala mně má nebožka
babička. Zvony jindy vesele stříbrným svým hláskem pobožné občany do
chrámu Páně vybízející zvonily tenkráte tak dojemně, tak smutně, jako by
nějakou truchlivou zvěsť věřícím oznamovati měly.“
„Bylo odzvoněno. Věřící ve sváteční šat odění ze všech stran scházeli se
do chrámu Páně. Již oblečen jest stařičký sluha Boží, již dává ministrant znamení
zvonkem varhaníkovi, který po krátké předehře zanotí píseň postní: „Již jsem
dosť pracoval pro tebe člověče“ a s ním veškerý shromážděný zde zástup
nábožných věřících píseň tuto doprovází.“
„Ku kostelu přichází krokem zdlouhavým a s tváří zasmušilou žena, majíc
na rukou děcko sotva rok čítající. Chatrný oděv, vyzáblý obličej, vážný, smutný
vzhled, zapadlé oči a trudná mysl ženy prozrazuje patrně její velikou bídu. Jest to
vdova po nádenníkovi, s kterýmž nezažila pražádných radostí. Slovem, jest to
osoba ze všech nejnešťastnější. Záhy již ztratila rodiče, ani jich nepoznala. Celý
věk svůj ztrávila mezi lidmi cizími, kteříž jsouce srdce kamenného, nakládali
s ubohým sirotkem nelidsky. Konečně, když vše přetrpěla, měl jí nastati život
radostný. Řádný čeledín u téhož hospodáře sloužící, pojal nešťastného sirotka za
manželku. Avšak nebylo mladé manželce popřáno s milým manželem dlouho
spojenu býti. Osmého dne po oddavkách zachvátila nelítostná smrť mladého
muže a nebohé manželce zůstalo po muži mileném ono nemluvně, jež jsme
viděli na rukou nésti ku kostelu.“
„Slyšíc velebný zpěv z kostela zaznívati, netroufala si nešťastná matka více
vkročiti, ale zůstala zamyšlena opodál dveří chrámových. Jest evangelium.
Zpívají se pašije, veškeren zástup věřících zaujat jest odsouzením a smrtí
Spasitelovou. I chudá vdova, u dveří stojící, zamyšlena stojí co socha a slza za
slzou spouští se s bledých lící do zelené trávy. Dítě pokojně spí. Právě dozpívány
pašije, sluha kostelní zháší v kostele světla — sluha Boží a veškeren zástup padá
na kolena svá, aby takto dal alespoň slabý výraz velkého zármutku nad úmrtím
Spasitele na jevo. I nebohá vdova padnouti chce na křehká kolena svá, avšak co
to? — Jest to sen? — Před ní stojí vznešená paní v hedbávném, bohatě zlatem
a drahokamy protkaném oděvu a kývá na vdovu, dávajíc jí na srozuměnou, by ji
následovala. Všecka zmámena a na celém těle se třesouc potácí se žena za
8
neznámou paní, která ji vedla v tato místa, kde kámen se nachází. Zde na tom
místě zmizela paní i vdova s dítětem — — —“.
„Světla se opět v kostele rozžíhají a pobožný lid pokračuje ve velebném
zpěvu dále. Jest po mši. Lidé pospíchají do svých příbytkův a pořádají jako
obyčejně svou domácnosť. I stařičký kněz ubírá se do tichého svého příbytku. Za
ním opodál jde nejstarší žebračka, která se vždy u dveří modlívala a která byla
jediným svědkem události, kterou jsem vám nyní vypravoval. Žebráčka
vypravovala vše, co byla viděla, velebnému pánu, kterýž záležitosť tu v neděli
velikonoční s kazatelny shromážděnému lidu oznámil s podotknutím, že
nejdobrotivější Otec nebeský ubohou vdovu z tohoto plačtivého údolí do radosti
věčné přijal. — Kámen tento byl zde od některého nábožného křesťana na
věčnou památku zasazen. Toť celá historie o kameni, jenž vás tak zajímal.“
***
Zamyšlen zůstal jsem chvíli státi, načež obdařiv dle možnosti dobrého
stařečka a poděkovav mu za vyprávění, odebral jsem se všecek zimou skřehlý do
tamějšího hostince, bych se trudných myšlenek poněkud zbavil.
HOLOTOVICE
(Z Petřvaldu.)
Východně od Petřvaldu stojí neúhledné, špinavé stavení, jež „Starý dvůr“
slove. Komu před časy dvůr tento náležel, neví se určitě; ale jisté jest, že tam za
starodávna přebýval dráb, jménem Holota.
Holota byl muž přísný a zlý. Rozlobil-li se na někoho, což se velmi často
přihodilo, pak proklínal veškeré dělníky, jenž pod ním pracovali. Častokráte
nakládal s nimi nelidsky; proto byl ode všech lidí z celého okolí nenáviděn. To
věděl dobře Holota, a proto se dělníkům často mstil.
Jedenkráte vyjel si na koni, aby práci na poli vykonanou prohlédnul. Pes
„Lapač,“ velký, barvy černé to pes, jeho nejvěrnější přítel, ho doprovázel. Když
dělníky na „Nivě“ pracující hodně vypeskoval a některé svým tatarem zmrskal,
ubíral se na jiné pole, které bylo na protější straně. Chtěje co nejdříve na pole
doraziti, jel přes louku, o které věděl, že je příliš bařinatá. Již mnoho lidí tam
9
zahynulo. Na to však náš Holota pranic nedbal. Popoháněl starou již kobylu dále.
Právě přiklusal do prostřed louky. Však co nechce osud míti! — Lidem na poli
pracujícím až vlasy vstávaly, když slyšeli Holotu strašně zařvati. V tu chvíli ale
— jako by ho země byla pohltila — zmizel Holota i s koněm i s Lapačem. Nikdo
se odvážiti nechtěl do veliké bařiny, by zlému drábovi na pomoc přispěl. A tak
se stalo, že Holota zahynul. Mrtvolu jeho však nenašel nikdo.
Lidé, slyšíce o příhodě této, ulekli se sice, avšak zaradovali se, že je Bůh
od zlého člověka vysvobodil a skutky jeho konečně potrestal. — Ale od té doby
viděti bylo v jisté výroční dni Holotu na koni po louce se proháněti,
doprovázeného velikým, černým psem. Jak jezdci, tak oři i psovi šlehal z huby
plamen, a lidé, přišedše v tato místa, již z daleka křižovali se.
Louky, kde Holota zahynul, i okolní polnosti slují od onoho dne
„Holotovice.“
Pověreční lidé vidí až dosud Holotu, an v podvečer na koni jezdí,
doprovázen velkým, černým psem. Zjevení toto vídají zvláště večer před sv.
Janem Křestitelem, a tenkráte prý mu plamen více vyšlehuje, nežli kdy jindy.
ZLATOHLAVEC
(Od Těšína.)
Na pahorku, několika bory porostlém, bydlel král hadův „zlatohlavec“*).
Nosíval na hlavě korunku z ryzího zlata, kterou, když se v blízkém potoku za
poledne koupával, vždy na jistém místě na břehu uložil. To zpozoroval ovčák,
své ovce na onom pahorku pasoucí. I umínil si, korunku stůj co stůj králi
odciziti. Ovčák slýchával často od lidí okolo jdoucích, že zlatohlavec korunku
svou před koupáním rád na bílé roucho ukládá. Jednoho dne šel ovčák na určité
místo, kde zlatohlavec korunku obyčejně ukládal. Rozprostřel bílý šátek
a uschovav se ve křoví, očekával příchod hadův. Dlouho nečekal. Zlatohlavec,
připlaziv se ku šátku bílému, odložil korunku na šátek a pospíchal k potoku.
Ovčák, opustiv úkryt svůj ve křoví, kradl se v tichosti pro šátek, na němž drahý
klenot uložen byl. Popadna šátek s korunkou, uháněl pryč. Zlatohlavec,
vykoupav se, plazil se opět na známé místo pro korunku. Nevida však
královského odznaku svého, zahvizdnul tak silně, až se to v celém lese i v okolí
10
rozléhalo. Na dané takto znamení shromáždilo se nesčíslné množství hadův,
ještěrek a rozličných jiných plazův, by krále svého ochránili a odcizený jemu
majetek opět vydobyli. Sotva obdrželi rozkaz od pána svého, již pospíchali za
ovčákem a dohonili ho právě, když z lesa vycházel. Vida ovčák nebezpečí mu
hrozící, zahodil šátek i s korunkou a pádil do vsi. Poddanstvo zlatohlavcovo vzal
korunku a posadilo mu ji opět u veliké slávě na královskou hlavu jeho.
*) V okolí Těšínském „zlotoglowiec,“ značí hada se zlatou korunkou na hlavě.
DOBRÝ PASTÝŘ
(Z Hrušova.)
Za starodávna, když již hrad „Landek“ dávno v rumech ležel, páslo na
kopci tom několik pastýřův svá stáda. Jak již to pastýři ve zvyku mají, skotačili
a dováděli i naši pastýři na Landeku.
Ve skalině, hustým křovím porostlé, byl otvor, jenž vedl do rozsáhlých
sklepení, která dříve obyvatelům zámku v čas válek za útočiště sloužila.
O otvoru tomto dobře věděli pastýři, avšak netroufali si přijíti na blízko, že prý
— jak se domýšleli — duchové podzemní své sněmy tam mívali.
Jedenkráte ztratila se nejmladšímu pastýři, který byl velmi pobožný, hodný
a pracovitý a který z malé mzdy živil svou starou matku, ovce. Jakmile ztrátu
spozoroval, bědoval mladý pastýř a jal se ztracenou ovečku hledati. I hledal
celého půl dne, ale o ovečce ani zmínky. Tu slyší z houští utlumené bečení a již
běží pln radosti k místu, odkud bečení zaslechl. Prohledl veškeré křoviny, ale
ovečky nenašel.
S hrůzou pozoroval, že bečení přichází z otvoru ve křovině.
Jako dobrý pastýř, ač s velikým strachem, šel k otvoru a nabyl brzy
přesvědčení, že ovečka jeho spadla do sklepení.
Co nyní počíti? Nechati milou ovečku ve sklepení hladem zhynouti?
Netroufal si ani na blízko přistoupiti. „Modlívám se k otci nebeskému
každodenně, tenť mne jistě neopustí!“ tak myslí hošík a již jme se slézati
otvorem dolů. Jen s tíží velikou dostal se do sklepení. Málem by byl však
oslepnul září, jež se mu ve sklepení naskytla. I vidí zde ve dvou řadách sestavené
11
kádě naplněné penězy zlatými a stříbrnými. Ve třech nádobách byly i diamanty
a jiné věci. Z diamantův i peněz zde nashromážděných šla ona záře. Ovčák byl
jako na novém světě.
Tu slyší z kouta slabým hlasem mluviti: „Naber si do klobouku peněz,
jakých se ti jen líbí, avšak mne vezmi sebou, neb peníze tyto brzy se propadnou
a otvor se zasype.“
S radostí velikou pozoruje ovčák, že k němu jeho ztracená ovečka tato
slova mluví. Bez dalšího rozmýšlení nabere plný klobouk zlatých peněz a vzav
ovečku na bedra, blíží se k otvoru a dostal se šťastně i s ovečkou na světlo Boží.
I pádí celý blažený za svým stádem.
Tu ho již soudruhové jeho čekali. Jakmile uviděli klobouk peněz, ihned
tázali se ho, jak k tomu bohatství přišel. On vykládal jim vše o pokladu ve
sklepení ukrytém. I umínili si, že též do sklepení půjdou peněz si nabrat.
Umluveno, uděláno. Avšak se zlou se potázali. Sotva do sklepení vlezli, propadl
se poklad hluboko do země, otvor se zasypal a pastýři zůstali tam na věky.
Náš dobrý pastýř pospíchal se stádem i s penězy domů, a byl i se svou
starou matkou nyní bezstarostně živ. Na soudruhy své však nezapoměl nikdy. Co
živ byl, dal ve výroční den zmizení svých soudruhův na mši svatou a pomodlil se
i se svou matkou při mši za jejich ubohé duše.
Zda-li se o vykopání pokladu někdo ještě pokusil, nevím; ale dosť na tom,
že alespoň dobrý pastýř sebe i svou milou matku dobře zaopatřiti mohl.
POKLAD
(Z Radvanic.)
V malé vesničce žil starý chalupník se svou drahou polovicí v domku
malém, odlehlém, pod košatou lípou vystavěném. Jak to již na světě bývá, že
chalupníci velkého majetku nemívají, tak to bylo i se starým Vášou. Žil sice
skromně, avšak spokojeně.
Jedenkráte se mu snilo, že v malé světničce jeho, právě v koutě pod stolem,
zakopán jest veliký poklad. Probudiv se, vykládal sen své manželce. Ta byla
velmi lakomá a na peníze — jak se říká — jako čert. I umluvili se, že druhého
dne v noci kopati budou na onom místě a že si k práci pozvou starého kmotra —
12
Luňáčka. Nemohli již usnouti a s toužebností očekávali dne, protože, jak to
u takých lidí bývá, světla nemívali za celé Boží léto. K ránu však usnuli přec.
Den zdál se jim půl věčností býti a k večeru dovedl starý Váša kmotra
Luňáčka.
Sděliv s ním sen svůj, prosil Luňáčka, aby mu při kopání pokladu
nápomocen byl, že zda-li poklad najdou, po bratrsku se o něj rozdělí. Kmotr
Luňáček, dychtiv jsa dobrého výdělku, byl hned srozuměn. Sotva se smrklo,
rozžehli malou lampičku, a zastřevše okénko jali se kopati. Stará Vášová, dobře
vědouc, že při kopání pokladu ženská býti nesmí, prosila svého muže i kmotra,
by ji nechali alespoň do postele lehnout, že se na ně ani dívati nebude. Ulehla,
ale nespala. Dlouho trmácel se starý Váša s lopatou a kmotr Luňáček kopal, až
mu pot jako zrna hrachová s čela na zem kapal.
Bylo právě dvanáct hodin. Tu kopne Luňáček do něčeho tvrdého. Byla to
měděná truhlice a silným kopnutím odtrženo víko.
„Peníze jsou tu!“ pravil Luňáček, pot s čela utíraje. Avšak sotva to řekl,
objevil se malý, červený mužík a pravil: „Koho z vás mám sebou sebrati?“
Stará Vášová, která se peněz již dočkati nemohla, vykřikla starostí. Ale
v tu chvíli zmizel nejen červený mužík, nýbrž i peníze, které se hluboko do země
propadly.
Od té doby nebylo jich, ač starý Váša s kmotrem Luňáčkem vícekráte se
o to pokusili, k nalezení.
PODZEMNÍ DUCH
(Z Polské Ostravy.)
V okolí Polské Ostravy jest mnoho starých, zapadlých šachet. O jedné
z nich koluje tato pověsť:
Když se před dávnými časy v šachtě ještě pracovalo, nemohl jistý horník,
ač dosti pilně pracoval, dlouho nic vydělati. Rozmrzen nad svým osudem, chtěl
si na život sáhnouti. Tu jako by někým popuzen, pravil ku své drahé polovici:
„Ještě dnes půjdu na šichtu, an jest poslední den v měsíci; a pak-li opět tak
pochodím, jako v měsíci dřívějším, tedy úmysl svůj ve skutek uvedu.“ Šel celý
zamyšlen a mrzut, an tu z nenadání potká neznámého mu člověka. „Což tak
13
smutný?“ pravil tento. „Nemůžeš mi bez toho pomoci,“ odvětil horník dále se
ubíraje. „To nemůžeš věděti!“ pravil neznámý. „Vím co ti schází a pomohu ti;
pojď se mnou!“ I vsedli na klec a sjeli do šachty. Dole pravil neznámý: „Nyní si
zde lehni a odpočívej! Poslechneš-li mne, vyděláš mnoho peněz. Jsem skalní
duch a umínil jsem si, že ti z bídy tvé pomohu.“ To pověděv zmizel ve sluji.
Dlouho rozjímal horník o svém postavení. Byloť právě dvanáct hodin. Tu
objeví se mu opět duch a praví: „Odpočinul jsi již? Nyní pojď, práce naše
nastává.“ A postaviv ho na pohodlné místo pravil: „Shasni světlo v tvé lampě
a pozoruj mne. Vzdálím se od tebe a až světla mého neuzříš, zavolej na mne.“
Načež opřev se zády o sluj tlačil. Netrvalo to dlouho a horník musel na ducha
zavolati, an mu světlo docela zmizelo. „Tak!“ pravil duch. „Zýtra půjdeš pro
peníze! Vydělané však peníze přineseš k šachtě, kdež se o ně rozdělíme. Avšak
nedávej žádnému z nich ani groše, to ti povídám, sice bude s tebou zle!“ Opět
zmizel ve sluji.
Druhého dne obdržel horník tolik peněz, že je musel na táčkách vézti. Jel
s nimi k šachtě. Tu ho potká stařeček a prosí úpěnlivě o nějakou almužnu.
„Vydělal jsem dosti,“ myslil si horník, „proč bych stařečka neobdařil?“ I dal mu
dva groše. Však sotva stařeček poděkoval, zpoměl si horník na slova, jež k němu
v noci duch pronesl. I ulekl se náramně, ale jel přece k šachtě. Tam ho již duch
očekával. Přijda ku šachtě, hned jal se horník ducha prositi za odpuštění, že
jednal proti jeho slovům a že žebráka obdaroval z vyplacených mu právě peněz.
Duch nařídil horníkovi, aby přinesl prkno. To když učinil, položil duch
prkno přes otvor šachty, táčky s penězy postavil do prostřed a každý z nich
usadil se na jednu stranu. „Nyní,“ pravil duch „rozdělíme se o peníze vydělané.“
I jal se čítati. Když již peníze na dva díly rozděleny byly, pravil duch: „Že jsi se
přiznal, že jsi něco z těch peněz vzal, daruji ti všechny peníze, neb já jich
nepotřebuji. Než-li ale odejdeš, pozoruj, co se se mnou díti bude.“
Horník stanul kousek od šachty a díval se. Duch, postaviv se na prkno, přes
šachtu položené, seskočil dolů, a v tom okamžení se šachta sbořila, zasypala
a jest zasypána až do dnešního dne.
14
PODZEMNÍ DUCHOVÉ
(Z Polské Ostravy.)
„Jest tomu asi šedesát let“ — tak vypravoval mi stařičký již horník — „co
jsem se stal havířem. Nerad jsem to u svých soudruhův viděl, když místa svá
často měnívali. To byl jistě již člověk nepořádný, měl-li po čas své služby více
míst. Ach Bože, jak se časy mění! Nyní nevydrží některý havíř ani měsíc na
jednom místě a putuje od jednoho závodu ke druhému. To dříve nebývalo. To
jsme my staří havíři byli jinší chlapíci, a mnoho jsme vydělali. Ovšem byla práce
naše docela něco jiného, nežli práce nynějších havířův. My jsme pracovali vždy
pilně; nynější horník ten Boží čas jen ukrádá na zkázu a záhubu svou. Bůh to
naprav!“ Tak bědoval dobrý stařeček. Načež pooddechnuv si, pokračoval:
„Ano, jest tomu již šedesát let, co jsem se stal havířem. Jako dnes kdyby se
mne to bylo stalo, pamatuji se na jednu událost, jež se mně hned v prvním měsíci
mého nastoupení do práce přihodila. V práci jsem byl vždy jeden z prvních.
Pravě jsem měl šichtu ranní. Ta započínala o páté hodině ráno. Nočních šichet
tenkráte nebylo. Můj otec neměl hodin žádných a tak se stalo, že jsem vždy,
pospíchaje, přišel dříve, nežli jsme nařízeno měli.“
„Bylo v zimě před svátky vánočními. Mrzlo, jen to fičelo. Já, navyklý jsa
časněji vstávati, spěchám na šichtu. Měsíček krásně svítil a zdálo se, jako by
mně říci chtěl, že přicházím dnes pozdě. I zrychlím krok a za několik okamžení
jsem na místě. Avšak jaké bylo udivení mé, nespatře na šachtě ani živé duše.
Snad jsou již dole a pracují pilně, domníval jsem se. Hned rozžal jsem kahanec
a jmu se slézati do jámy za známými soudruhy. Sotva ale slezu as 20 sáh, shasne
mně světlo. Co nyní počíti? přemítám; jíti nahoru a opětně kahanec rozsvítiť,
aneb slézti do šachty beze světla? Rozhodl jsem se pro toto. Slézám. Dlouho to
trvalo. Konečně jsem dole; avšak kde jsou kamarádi? Všude čirá tma. Teprve teď
vidím, že jsem přišel dříve, než určeno. Rozličné myšlenky křižovaly se v duši
mé, mne zmocnil se náramný strach. Najednou uzřím světlo, ale velmi malé
a vzdálené. Tam jsou, myslím sobě a již jsem na cestě ke světlu. Musel jsem
kráčeti velmi zdlouhavě, an nahromaděné tam kamení mně čerstvější chůzi
zabraňovalo. Jdu as půl hodiny, avšak světlo bylo dosud ode mne vzdáleno.
Konečně jsem u světla. Vidím veliké množství horníkův, jak pracují. Jedni vozí
15
na táčkách, druzí na vozíkách, opět jiní kopají uhlí atd. Již z daleka volám: „Zdař
Bůh!“ Nic. „Dejte světla!“ pravím. Opět ticho. Horníci pracují dále,
nepromluvíce jeden s druhým ani slovíčka. To bylo pro mne něco nového. „Zdař
Bůh kamarádi!“ volám hlasitě. Však co to? Pojednou zmizí veškerá světla a jest
opět čirá tma. Jaká to změna?! — — I stojím jako skamenělý, když tu najednou
slyším za sebou ve značné vzdálenosti veselý hovor, světla se blíží, až poznávám
soudruhy své. I vykřiknu radostí, ale v tu chvíli přišla na mne mdloba a já
sklesnul na hromadu kamení. Když mne opět vzkřísili, nemohli se dosti nadiviti,
jak jsem sám v tato místa přijíti mohl. Když však jsem jim příhodu svou
vypravoval, ulekli se a pravili: „Nevyzpytatelné jsou skutky Boží! Budiž jméno
Páně pochváleno. Toť byli podzemní duchové!“ Načež rozloučivše se horníci
přátelským pozdravem „zdař Bůh!“ práci svou započali.“
„Od těch dob,“ pokračoval stařeček, „nešel jsem nikdy sám do jámy,
i kdybych byl dříve nebo později přišel do práce. Událosť tato zůstane u všech
havířův v paměti dlouhé, a od těch dob nikdo neodváží se sám do šachty vejíti.
Nyní musím dále, an jest již poledne,“ pravil stařeček.
Já však, podávaje mu pravici svou, rozloučil jsem se s ním srdečně,
poděkovav mu za vypravování, a od těch dob jsem ho více nespatřil, ač jsem se
všude po něm poptával.
ŽELEZNÝ MUŽ
(Z Petřvaldu.)
Před dávnými roky bydlel v zámku Polsko-Ostravském stařičký správce,
muž to velmi dobrosrdečný a mírný. Každý ho ctil a miloval. K tomuto správci
přišla jedenkráte jeho příbuzná, žena to primátora obce Heřmanské, na návštěvu.
Byloť to na „Veliký pátek.“ I vzpoměl si správce, že právě na Veliký pátek viděti
možno veliké poklady, které jsou v hlubokém sklepě pod zámkem uloženy.
Poklady tyto viděti bylo toliko na den sv. Jana Křtitele, na neděli květnou, na
Veliký pátek a o štědrém večeru.
Správce vybídnul selku, která si zatím na lavici u kamen byla sedla, aby
s ním šla, že jí ukáže veliké poklady, jež jsou ve sklepě zámeckém nahromaděny.
Šla. Když otevřel železné dvéře ode sklepa, spatřila s ustrnutím selka železného
16
muže za dveřmi na stráži státi, an drží v pravici velkou hůl. I zdráhala se vejíti.
Aby ji ale správce přesvědčil, že ve sklepě jistě poklad uložen jest, vešel tam
a vzal z každé bečky několik penízův. Přinesl prý peněz sedmero druhův. Bylyť
zlaté i stříbrné a tak se třpytily, že selka na ně ani dobře podívati se nemohla.
„Na peníze,“ pravil správce, „i na jiné zde uložené poklady může každý
člověk se podívati; ale běda tomu, kdo by si chtěl něco podržeti, byť to jen
jediný penízek byl. Onen muž železný, jehož za dveřmi vidíte, by mu lebku
roztříštil.“
A položiv peníze opět na místo, vyšel ven a dvéře na veliký zámek uzavřel.
ČERVENÝ MUŽÍK
(Z Petřvaldu.)
V zámku Polsko-Ostravském viděti dosud otvor, jenž vede do hlubokého
sklepa pod zámkem se nacházejícího. Tam vídán byl za starodávna ob čas malý,
v červený plášť oděný mužík, jehož lid vůbec „červený mužík“ jmenoval.
Jedenkráte šlo několik chlapcův ze školy okolo otvoru, a tu viděli sem tam
mnoho zlatých plíškův po zemi rozházených. Byliť prý to samé dukáty. I chtěli
si jich nasbírati, ale tu vyskočil z otvoru červený mužík a odehnal je; to stalo se
jim vícekráte. I rozhněvali se chlapci nad jednáním mužíkovým a umluvili se, že
ho zahnati a plíšky posbírati musí. Avšak nebylo tomu tak. Jakmile se červený
mužík jen ukázal, rozutíkali se na vše strany. Když opět jednou mužíka dráždili
na plíšky si vyjdouce, ale ničeho dostati nemohli, strhl rozpustilý kluk soudruhu
svému čepici s hlavy a vhodil ji do otvoru. S pláčem obcházel tento nyní otvor
a prosil o čepici. Tu najednou hodil mužík čepici chlapcovi zpět, ale byla plná
dukátův. Žalost obrátila se v radost. Čerstvým krokem ubíral se chlapce
k chudým rodičům svým, kteříž se nad penězi zhrozili.
Vida jiný chlapec, že soudruh jeho bohatě obdařen byl, vhodil též do
otvoru svou čepici, maje za to, že též peníze obdrží. Dlouho nečekal. Mužík
hodil též tuto zpět, avšak ne s penězi, nýbrž na kousky roztrhanou. S pláčem
ubíral se nyní rozpusta domů a byl za svou nezbednost ještě od rodičův
potrestán.
17
ZALOŽENÍ TĚŠÍNA
(Z Těšínska.)
Jak známo, založen jest Těšín třemi bratry z rodu Piastův r. 810. Pověsť
vypravuje: „Tři bratří z rodu Piastův, Čestmír, Leško a Bolko vyšli si jedenkráte
do hlubokých lesův, tam kde nyní město Těšín se vypíná, na lov. Honili po celý
den. Unaveni jsouce chtěli se občerstviti. I přišli do krásného údolí nedaleko
řeky Olsy a odpočívali. Z nenadání spatří jeden z nich malou studánku, vodu v ní
čistou, pramenitou a čerstvou. Překvapení nad přírodní krásou tohoto údolí
umluvili se bratři, že na malém návrší postaví sobě zámek. Což když se stalo,
položen takto základ k vystavění města Těšína.“
POTRESTANÁ DĚVEČKA
(Z Nové vsi.)
V nedalekých horách Slezských sloužila na faře velmi srdnatá děvečka.
Nebála se ničeho.
Bylo to večer před sv. Martinem. Děvečka z fary, jakož i mnoho jiných
sešlo se u souseda na „přástku.“ Že při takých příležitostech mladí chasníci
nescházeli, rozumí se samo sebou. Mluveno o všeličem, až přišli i na strašidla.
Děvečka z fary si jen posměch ze všeho dělala. Mezi jiným pravila: „Abyste
věděli, že se nebojím, donesu vám lebku z kostnice na hřbitově.“ A než se toho
kdo nadál, pádila na hřbitov.
Směle vešla do kostnice, vzala jednu z nashromážděných zde lebek
a přinesla ji k sousedovi. Celá společnosť shrozila se toho. Brzy odešli všichni
domů a děvečka pohodíc lebku u fary do kouta, ulehla.
O dvanácté hodině slyší slabé klepání na okno a hned na to slabým hlasem
tato slova: „Nepřineseš-li lebku v půl hodině nazpět na místo kde jsi je vzala, zle
s tebou bude!“
Děvečka se sice ulekla, ale předce vstala, vzala bílý šátek, a zaobalivši
lebku, kráčela k nedalekému hřbitovu.
18
Uloživši lebku na místo, odkud ji dříve byla vzala, chtěla pospíchati
nazpět. Avšak kostlivec ve dveřích zabránil jí v tom.
„Že jsi dělala z nás mrtvých posměch a nám při vypravování na „přástce“
ani v hrobě pokoje nedala a mimo to lebku mého bratra zde vzala,“ pravil dívce,
„máš býti náležitě potrestána. Zde na tom míste, kde jsi lebku vzala, umříti
musíš!“
Sotva to kostlivec dopověděl, padla děvečka strachem na celém těle se
třesouc do mdlob.
Ráno našli ji v kostnici mrtvou. I pochovali ji nedaleko kostnice a postavili
malý náhrobek na její rov.
Od těch dob nikdo se neopovážil při „přástkách“ o duchách, strašidlech
a o mrtvých mluviti neb z nich posměch si činiti.
MÍSTO ZLATA — LISTÍ
Za dědinou stála na skalnatém, několika bory porostlém kopci stará již
kaple, kteroužto zbožný lid památce sv. Antonína zasvětil. V sousedních osadách
mnoho si vypravovali lidé o této kapličce. Jedni pravili, že pod velikou borovicí
nedaleko kaple zakopán jest hluboko pod zemí poklad; opět jiní tvrdili a to
s určitostí, že poklad nachází se pod kapličkou.
Ať jest tomu tak neb jinak, jisto jest, že poklad v zemi byl. Tak mne
alespoň ujišťovala jistá stařenka z oné vesnice. Vypravovala:
„Za dávných časů žil nedaleko kapličky sv. Antonína v malé dřevěné
chaloupce panský hajný. Slyše o pokladu mluviti, předevzal si, poklad ten
v kopci nalézti. Vícekráte pokusil se o to, avšak bez výsledku. Tu mu napadlo, že
podzemní poklady bývají na Veliký pátek otevřeny. I nemohl se tohoto dne ani
dočkati.
Jest Veliký pátek. Již před svítáním chodil hajný okolo kapličky, přehlídaje
zvědavě každý otvor u kapličky a zvláště u veliké borovice. Nenašel ale ničeho.
Tu — jako by z nebe byla spadla — uzří před sebou lišku a tato shlednouc
hajného, utíkala do svého doupěte. Hajný uháněl za ní a byl jí v patách, an do
doupěte vběhla.
19
Otvor, jímž liška zmizela, byl dosti veliký, tak že jím mohl člověk lehce
prolézti. Náš hajný dlouho se nerozmýšleje, pustil se chutě za liškou do díry.
Sotva i hlavu do otvoru vstrčil, pozoruje, že jest as dva kroky hlouběji jakési
sklepení.
„Tu jest jistě hledaný poklad uložen!“ myslí si šťastný hajný. A nemýlil se.
— Skutečně přišel do podzemní světničky, která ač nevysoká, přec dosti
prostranná byla. Ve dvou řadách stály zde penězi a drahokamy naplněné kádě,
z kterých vycházela nesmírně veliká záře. U prostřed stála veliká nádoba
naplněná samými diamanty. V koutě nacházel se dubový stůl, u něhož seděl
černě oděný pán. Ten když spatřil cizího člověka do podzemní světnice
přicházeti, pravil k němu: „Člověče, jak jsi sem přišel?“ Načež hajný: „Odpusť,
pane, jest-li že tě vytrhuji. Hnal jsem se za liškou, která u otvoru, jenž sem vede,
zmizela beze stopy.“ Pán pravil dále: „Když již jsi zde, tedy si naber peněz
a pokladů tolik, co uneseš, ale chraň se komu co říci, kde a jak jsi k tomu přišel.“
Hajný nedal se dvakráte pobízet. Vzal z každé nádoby něco peněz,
z prostřední ale vzal nejvíce. Chtěl se pak neznámému pánovi poděkovat, ale
nebylo ho tu více; zmizelť v podzemní skrýši.
Hajný kráčel všecek blažen opět k otvoru a přijda pod slunce Boží, ubíral
se čerstvým krokem k domovu. Manželka, nemohouc ho dlouho dočkati, hledala
ho již. Spatříc ho však s kopce kráčeti, spěchala mu naproti. Z daleka již tázala
se: „Nu našel si poklad?“
Hajný, samou radostí na napomenutí pánovo docela zapomenuv, pravil:
„Toť se rozumí! Tam ve skále jest peněz, že bychom je ani v naší dřevěné
chaloupce uložiti nemohli. Pojď jen a podívej se.“ Avšak o penězích
a diamantech nebylo ani památky. Vše proměnilo se v listí břízové. Nyní teprv
vzpoměl si hajný, že neměl žádnému vyjeviti, kde a jak k penězům přišel. Bylo
však již pozdě.
I vrátil se, aby opět peněz si nabral, ale otvor nebyl více k nalezení. Peníze
a poklady zůstaly v zemi a jsou tam až dosud.
20
ČARODĚJNICE
(Od Praděda.)
„Tam v tom tichém údolíčku, jež přírodou obdařeno jest krásami
nevšedními, kdež vine se stříbrný potůček bujným zelením okolo vísky ve stínu
nizounkých vrb; tam kde bujný pokrývá les neschůdné stráně staré Sněžky
(„Praděda“) a kde ovocné stromoví všeho druhu v úrodné vyrůstá půdě, tam kde
posud dlí moji drazí v stálé spokojenosti, ano tam — tam jest — drahý domov
můj.“
Tak odpověděl mi můj milý přítel, když sem se ho tázal na jeho domov.
„To by si mne snad mohl něco vypravovati o čarodějnicích, kterýchž
v okolí tvého domova v 16. a 17. století na sta upáleno bylo“, pravím, „budu ti za
to velmi povděčen.“
„Milerád povím ti vše, co vím,“ odvětil můj přítel; a usednuvše si pod
košatý, Slovanům to posvátný strom, v jehožto koruně tisíce pilných včeliček
vesele bzučíc a sladkou šťávu z květův ssajíc, poletovalo, počal vypravovati:
„Bylyť to tenkráte smutné časy. Až dosud vypravují si lidé o čarodějnicích,
které blízko „Praděda“ na jednom pahorku své rejdy tropívaly. Pověsti tyto
přecházejí z jednoho pokolení na druhé a zachovaly se až dosud. Lid slezský byl
tenkráte tak pověrčivý, že v každé staré babičce viděl čarodějnici, v každém
chudém starci čarodějníka. Pro ženské pohlaví bylo nebezpečno vysoké stáří,
ohyzdnosť, rozličná znamení na těle, jako: bradavice, skvrny a t.p.—
Čarodějnice byly prý s ďáblem v užším spojení, mívaly na blízku „Praděda“ na
jednom návrší své schůze, ku kterým na košťatech, vidlách, na červených
kouhoutech atd. jezdívaly. Schůzím předsedal prý sám ďábel. Byla-li některá
čarodějnice chycena, ihned hledáno na těle znamení. Při soudu kladeny
čarodějnicím tyto otázky: Jak dlouho a od kterého času jest se zlým duchem ve
spojení? Na jak dlouhý čas trvá smlouva? Jest smlouva ústní či písemná? Byl-li
kdo při smlouvě přítomen? Jakým spůsobem bylo čarodějství provozováno? kdy
a kde? a jak často? proti komu? s jakou škodou a kterak zase se škoda nahradila?
atd.
V zákoně od císaře Josefa I. vydaném stojí mimo jiné: „Pro skutečné
čarodějství, které by buď patrným neb tajným závazkem a mající se zlým
duchem smlúvú se stalo a tím lidem, hovadům, na oseních zemských,
21
vinohradech, zahradách, štěpnicích se škoda činila, náleží pokuta ohně, ačkoliv
tato zlehčena může býti stětím a teprve těla spálením.“
Byly to v skutku časy velmi smutné. Avšak veliká Maria Terezia zrušila
nelidské jednání proti „čarodějnicím“ částečně, syn její císař Josef II. docela.
„Jedenkráte prý,“ vypravoval můj přítel dále, „měly čarodějnice opět svou
schůzi na návrší blízkého Praděda. Byloť to roku 1680 večer před sv. Janem
Křtitelem. Ku schůzi zavítati zamýšleli i dvě známé čarodějnice z Olomouce.
Bylyť to stará Topolanská a paní Johninová. Vyjelyť si na košťatech,
doprovázeny jsouce duchy zlými. Letěly nad klášterní zahradou Františkánův
Olomouckých, kdežto právě Františkán jeden modlitbu svou vykonával. Zlí
duchové, pozbyvše zde svou moc, pustili čarodějnice a ony dopadše zůstaly
v koruně jednoho stromu vězeti. Bylyť docela obnaženy. Na velikou prosbu
čarodějnic přinesl Františkán šaty a čarodějnice, přikryvše svá ohyzdná těla
ubíraly se tajně do svých příbytkův.“
„Toť jest vše, co o čarodějnicích mně povědomo jest,“ doložil můj přítel.
***
Já pak, rád jsa tomu, že jsem se opět něco nového dověděl, vybídnul jsem
ho, by mne následoval do blízkého hostince na sklenici dobré chmeloviny.
Občerstvivše se, ubírali jsme se dále, abychom ještě u milých Slezanův pro naše
potřeby a sbírky něco ulovili. I poštěstilo se nám to v sousední vesnici.
POKLAD
(Z Polské Ostravy.)
U Frýdku, na hranicích slezsko-moravských, jest malá ves „Lipina.“ Za
starodávna stálo na tomto místě několik mohutných líp, kteréžto však v době
novější podlehly silné ruce člověčí. Od líp těchto ponechalo se pozemkům, na
blízku položeným, jméno „Lipiny.“ Tam byly na veliké mezi za starodávna tři
lípy a pod prostřední lípou veliký poklad. Mnoho lidí dokopávalo se tohoto
pokladu, avšak dlouho se to žádnému nepodařilo.
Jedenkráte domluvili se tři chudí vesničané, že onen poklad nalezti
a vybrati musí. Hned té noci v skutku jali se kopati a tu právě o půl noci přišli na
22
něco tvrdého. V tu chvíli objevil se muž červeně oděný s bradou bílou jako padlý
sníh, jenž držel dlouhý provaz v rukou a pravil: „Koho z vás mám na tento
provaz pověsiti?“ — Vesničané se lekli a utíkali, na celém těle se třesouce,
domů. Poklad však zůstal v zemi a jest tam až dosud.
POTRESTANÁ ZVĚDAVOST
(Z Friedlantu.)
Před dávnými časy pásl ovčák stádo své na úpatí „Lysé hory.“ Neměl ve
zvyku, jak to jiní pasáci dělávají, u stáda ležeti, nýbrž chodil vždy po lese. Když
opět jedenkráte křovinami se procházel, přišel do houští a nemohl dále. Pohlédna
do křoví, spatřil v dálce asi pěti krokův čtverhranný kámen a zdálo se mu, jako
by kamenem tím něco zazděno bylo. „Tam je jistě nějaký poklad,“ praví
radostně pasák a již prodírá se houštím ku kamenu. Odvalí kámen, avšak
ó hrůza! Z otvoru vystříkne veliký proud vody, porazí a usmrtí zvědavého
pasáka. Voda vytékala z otvoru neustále a za několik dní bylo krásné údolí mezi
Ondřejníkem, Kněhyní, Smrkem a Lysou horou docela zaplaveno. Lidé utíkali
na hory, aby život svůj zachránili. Častokráte přišli k otvoru, jímž voda vytékala
avšak nemohli nijakým spůsobem tok vody zameziti. Konečně napadlo starému
Báčovi, aby se mrtvému pasákovi hlava usekla a otvor jí zadělal. Umluveno,
uděláno. Useknutou hlavou zadělán otvor a voda přestala v skutku vytékati.
Z údolí počala pak voda na sever odtékati směrem tím, kde nyní řeka Ostravice,
činící hranice mezi Slezskem a Moravou teče a nedaleko Mor. Ostravy do Odry
se vlévá.
STŘÍBRNÉ VEJCE
(Z Petřvaldu.)
Ve stavě Heřmanickém našel jedenkráte správec Posko-Ostravský při
lovení ryb dvě stříbrné vejce. Jedno bylo bílé a druhé hnědé. I divili se všichni,
jak vejce do stavu přišly. Právě šla okolo manželka primátora heřmanického,
k níž správec pravil: „Podívejte se sousedko, jaké vejce divoké kachny v našem
23
stavě snáší!“ Selka obdivujíc se vejcím, odvětila: „Kdyby takové kachny zde
byly, které stříbrné vejce nesou, byl byste brzy bohat.“ Načež správec: „Hoho,
rozmilá, to nejde tak, jak vy si myslíte. Což nevíte, že musím vše udati do
Vídně? I tyto vejce tam zašlu na prozkoumání. Snad také víte, že se nad
„Bůrní“*) stříbrná ruda vykopala, a že jsme museli budování šachty zanechať
a ve Vídni se otázati, co se dále díti má?“ „Nu, a co říkali ti páni ve Vídni?“
tázala se selka. „Že se má šachta zazdíti, a až se stříbro potřebovati bude, že se
teprve šachta otevříti má!“ pravil správec a dávaje selce „s Bohem“ vsednul na
vůz a odejel domů.
*) Bůrňa jest šachta v Polsko Ostravě. Nad „Bůrní“ nalezl jsem otvor šachty
zazděný a ve velkém kamenu jest „r. 1862“ vytesaný. Pověst vypravována mně
byla v Petřvaldě.
POVĚSŤ O EDELŠTÝNU
(Z Opavska.)
Mezi Kovářovem a dolním Gruntem, malými to vískami v západním
Slezsku, rozkládají se na dosti vysokém kopci rozvaliny starého, druhdy
znamenitého hradu Edelštýna. Hrad tento patřil k stavbám nejstarším a největším
ve Slezsku. O povstání hradu tohoto dosud vypravuje si lid slezský:
„Za starodávna přebývalo v místech, kde nyní zbytky hradu Edelštýna se
rozkládají, v hlubokých podzemních skrýších šest obrů náramné velikosti a síly.
Tito podzemní velikáni vraždili lid, masem jeho se živíce. Cestující na mnoho
hodin cesty raději si zašel, nežli by byl pověstné toto místo minul. Chytání
a vraždění lidu vůkolního nemělo žádného konce. Obyvatelstvo vystěhovalo se
z tichých chýží, vyhledávajíce jistějšího místa na nový domov svůj. To
pozorovali brzy obři a záhy dostavila se u nich nouze; neb cestující jiných
vyhledali si cest přes hluboké lesy, by, jak pravili, lidožroutům do drápů se
nedostali a od nich zabiti a sněženi nebyli. I uradili se obrové mezi sebou, že
vystaví na jednom v okolí pahorku veliký hrad s vysokou věží, ze které by na vše
strany do dalné krajiny viděti bylo. Tak že budou před zemskými červíky, jak
vůbec lid vůkolní nazývali, jisti a hon na tyto také levnějším a jistějším se stane.
24
V několika dnech vystaven pevný hrad s věží, kterou cestovatel až dosud viděti
může, neb velká čásť její jest dosud zachována. Obři pustošili nyní ještě hůře
nežli před tím. Tak to činili přes 100 roků.
Tu přepadování lidí najednou přestalo, obři se ztratili, aniž by jaké
památky po sobě byli zůstavili a lid měl pak na vždy pokoj. Brzy po vymizení
obrů přistěhoval se lid opět v tato místa a založil zde nyní stávající osady
Kovářov a Grunt.
PROPADLÝ ZÁMEK
(Od Šenova.)
Před několika sty lety stál někde ve Slezsku na skále nádherný zámek,
v němž přebýval bohatý rytíř se svou družinou. Rytíř byl velmi zlý a lakomý
člověk. Přišel-li nějaký žebrák o kousek chleba prositi, tu nechal ho svými
hafany z hradu vyštvati. Proto každý hradu se vyhýbal.
Jedenkráte přišel z daleké krajiny cestující do zámku tohoto a jelikož byl
velmi unavený a noc již nastala, prosil úpěnlivě o nějakou almužnu a o nocleh.
Bujní psi vyskočili z nádvoří a hnali se za žebrákem. Ubohý stařec odhání
„čaganem“ rozdrážděné hafany, kteří naň neustále doráželi.
Tu jde rytíř z nádvoří ku bráně a vida, jak žebrák svým „čaganem“ proti
psům se brání, rozhněval se a kázal sloužícím, by žebrákovi hůl vzali a ze zámku
jej vyhnali.
Rozkaz ten slyšela rytířova jediná dcera — Albína — a právě, když
sluhové starci hůl vydírali, přišla mezi ně a pravila rozhorleně: „Zpátky, bídníci
zatvrzelého srdce! Co pak udělal vám ubohý tento stařec, že jej o jeho hůl
připraviti a psům v šanc dáti chcete? Styďte se, vy ničemové!“
Na tuto řeč nechali sloužící starce a odehnali hafany. Albína ale přívětivým
hlasem pravila: „Odpusťte, stařečku, přenáhleni mého otce i naších sloužících.
Přijměte ode mne malý tento dárek co náhradu za příkoří vám učiněné.“
I podávala starci měšec s penězi.
Však stařec neodpovídal, aniž peníze přijal. Jeho rty pohybovali se.
Konečně pravil: „Jsem hotov. Račte, slečno, je-li vám život milý, toto místo
okamžitě opustit, neb zámek tento se propadne!“
25
To pověděv, pozdvihl ruce vzhůru, oko pohlíželo k nebi a ústa slova
nesrozumitelná šeptala. „Amen!“ pravil hlasitě stařec dále se ubíraje.
Ještě jedenkráte se obrátil k zámku a hle! zámek zmizel v propasť
podzemní i s veškerými obyvateli jeho. Toliko hodná Albína zůstala na živě
a vystavěti nechala nedaleko propadlého zámku krásný kostel s klášterem, do
kterého pak sama vstoupila.
ZDÁRNÝ SYNÁČEK
(Z Opavska.)
Byl jeden otec a měl tři syny. Každého z nich dal do učení. Nejstarší učil
se zlodějem, mladší byl pytlákem a nejmladší učiti se měl zbojníkem. Šel tedy
nejstarší k zlodějům, mladší přidružil se k pytlákům a nejmladší k zbojníkům.
Každý obstáti měl nějakou zkoušku, aby se určilo, zda-li v poctivé řemeslo přijat
býti může čili ne. Nejstarší a mladší, jelikož zkoušku neobstáli, propuštěni
a domů zahnáni byli. Nejmladší ale obstál zkoušku výtečně. Vešel do lesa na
cestu a tu vidí z daleka řeznického tovaryše, an vede na provaze uvázané tele.
Zbojnický učeň mohl lehce tovaryše přestrašiti a tele mu odejmouti, ale nechtěl
tak učiniti, nýbrž tele na jiný spůsob dostati. I pohodil na cestu prázdnou pochvu
od šavle a sám kousek popošel. Tovaryš zhlédna pochvu, ohledal ji a zahodil.
Však popojda kousek dále, nalezl šavli. Co po šavli bez pochvy? Vrátil se pro ni,
uvázav tele ku stromu. Zatím učeň zbojnický tele vzal a do peleše zbojnické
přinesl. Vypravoval co se stalo, ale jeden zbojník, ač se všeci jeho chytrosti
divili, řekl, že na tom teleti šavli ztratil a té že prý je škoda. Učeň nemeškaje
vrátil se v ta místa, kde tovaryš své tele hledal, neboť nejinak — myslil ubohý
človíček — tele se utrhlo a zaběhlo do lesa.
Učeň zbojnický vešel do šaší v rybníku a bečel jako tele a brzo za ním
řezník přišel. Telete nebylo viděti, patrně uvázlo v bahně. Jaká pomoc? Řezník
svlekl se, šaty na násep pohodil a hajdy do rybníka tele hledat. — Zatím zbojník
vylezl, šaty řezníkovi i se šavlí za tele danou sebral a přímo ku zbojníkům.
Zbojníci se milého učně pro jeho chytrost ulekli a propustili, že prý nad ně jest.
Syn se navrátil domů a otec ani uvěřiti nechtěl, že by se byl tak brzo
řemesla toho naučil a jinak ho nepojmenoval nežli — můj zdárný synáček!
26
UBRUS, KOHOUTEK A MANDA
(Ze Zárubku u Polské Ostravy.)
Byl velmi chudobný otec, a ten měl šest dítek. Neměl, čím by jim hlad
zahnal. Práce nemohl dostati docela žádné a proto měli jak otec, tak děti často
hlad. I umínil si, že půjde k lidem milosrdným a poprosí jich o nějaký ten
krajíček chleba. Vyžebral chleba a ubíral se vesele domů. Přijda na kopeček,
potká stařečka; ten mu pravil: „Vím, že máš velikou bídu, pomohu ti z ní. Zde
máš ubrousek, ku kterému když řekneš „ubrousku rozprosť se!“ budeš míti
mnoho a dobrých jídel.“
Chuďas poděkoval stařečkovi a ještě rychlejším krokem než dříve spěchal
k domovu. Ale noc ho překvapila a on zůstati musel v blízkém hostinci na noc.
Aby se pak přesvědčil, má-li stařeček pravdu, a poněvadž měl veliký hlad, vyňal
ubrousek z kapsy a prostřev ho na stůl, pravil: „Ubrousku, rozprosť se!“ Sotva to
vyřekl, bylo hned na stole plno nejlepších jídel. Pozval si k večeři hostinskou,
která se těch dobrých jídel ani vynachváliti nemohla. Hostinské zalíbil se
ubrousek a přemýšlela, jak by cizince o něj připravila. Když se cizinec odebral
na odpočinek a tvrdě byl usnul, podvrhla mu hostinská jiný podobný ubrus
a divotvorný si vzala.
Ráno spěchal chuďas domů, by své rodině zvěstoval štěstí, jež ho potkalo.
Přijda domů, hned kázal ženě své stůl umyti a když žena po vůli mužově byla
učinila, prostřel ubrousek a pravil: „Ubrousku, rozprosť se!“ Ale jaké bylo jeho
podivení, když se žádná jídla nevyskytla. „Ubrousku, rozprosť se!“ pravil
ošizený otec po druhé. Ubrousek nic. „I totě proklatá věc!“ hněvivě zvolal.
„Ubrousku, rozprosť se, nebo tě na kousky roztrhám.“ Ubrousek však žádných
jídel nedával. Oklamaný otec uchopil ubrousek a na kusy ho roztrhal.
Druhého dne šel opět na žebrotu. Když byl několik těch krajíčkův vyprosil,
šel domů. Na kopci potkal opět stařečka, jemuž si na ubrus stěžoval.
„Pomohu ti ještě jednou z bídy,“ pravil stařeček, když chudého občana
vyslechl. „Dám ti kohoutka, kterému když řekneš „kohoutku dej dukáty“ dá ti
jich tolik, že jich ani potřebovati nebudeš.“
27
Opět poděkoval chuďas za kohoutka a ubíral se spokojeně domů. Ale noc
ho překvapila a on musel opět v oné hospodě přenocovati. Byl celý vyhladovělý
a proto poručil si dobrou večeři, že kohoutek — tak sobě myslil — již zaplatí.
Ochotná hostinská přinesla, kde co nejlepšího měla a náš vyhladovělý hosť
pořádně si pochutnával.
„Kohoutku, dej dukáty!“ pravil po večeři. A dukáty padaly jako déšť
s nebe. Hostinská div se nezbláznila, když tolik zlata na stole spatřila. Cizinec
zaplatil večeři a odebral se na odpočinek.
„Toho kohoutka musím dostať,“ pravila hospodská sama k sobě. „Mám
právě takového kohouta, toho mu podstrčím a vezmu si jeho.“ Jak myslela, tak
také udělala.
Sotva se rozbřesklo, vstal cizinec, vzal kohoutka a šel domů. „Kohoutku,
dej dukáty!“ pravil přijda domů a postaviv kohoutka na stůl. Kohout se sice
zatřepal, ale o dukátech ani zmínky. „Kohoutku, dej dukáty sice ti hlavu
ukroutím,“ a již sáhal po kohoutkovi. Avšak kohout, jakoby si dělal z něho
blázna, dukátův nedával. „I toť aby do toho všichni ďasi uhodili!“ pravil a vzav
kohouta, ukroutil mu hlavu a kázal jej ženě upéci, což ona s největší ochotou
učinila.
Neměli opět co jísti. Šel po třetí něco vyžebrat. Vraceje se domů, potká
opět na kopci stařečka, jemuž celou historii o kohoutkovi vypravoval.
„Ještě jednou ti pomohu z bídy,“ pravil stařeček; „ale věz, že jest to
naposled. Dám ti hůl, která má tu vlastnosť, že, když jí někdo řekne: „ Bij,
mando bij!“ vykoná řádně svou povinnost.“
Opět poděkoval chuďas stařečkovi a šel dále. Jelikož ho ale noc
překvapila, zůstal opět v tom samém hostinci jako dříve na noc.
Právě dojídal krajíček chleba, když hostinská přišla, jeho holi se obdivujíc.
„Hůl není sice pěkná, avšak chová v sobě zázračnou moc,“ pravil cizinec,
druhý krajíc z mošny vytahuje. Hospodská přála si zvěděti onu zázračnou moc,
jež hůl chovala v sobě a protož cizince prosila, by jí řekl, jakou moc hůl v sobě
má. „I když to mermomocí chcete věděť, budiž!“ pravil cizinec, položiv krajíc
chleba na stůl. „Bij, mando, bij, jenom neubij!“ poroučel nyní. A hůl jakoby
žertu neznala, počala bušit, že hospodská pro Boha prosila, by ustal trýzniti, že
mu ubrus i kohoutka vrátí.
28
„Tedy vy jste věci mé vzala?!“ pravil cizinec. „Dříve nepřestane manda
bíti, dokud ubrus i kohoutek zde nebude!“ poroučel cizinec hospodské.
Co měla hospodská činiti, vol, nevol, musela věci žádané vydati. Jakmile
měl cizinec ubrus i kohoutka, přestala manda bít. Ani nečekaje až se rozední,
odebral se náš šťastný chuďas domů.
„Radujte se!“ pravil, přicházeje domů. „Máme nyní všeho hojnosť.“ A aby
ženu i dítky přesvědčil, že nelže, prostřel ubrus a poručil: „Ubrousku, rozprosť
se!“ hle! nejlepší jídla byla na stole.
Nyní nastaly docela jiné časy. Bída byla tatam. Ubrousek dával jídlo,
kohoutek peníze, a manda chránila od nepřátel. Celá rodina žila nyní spokojeně
a měla všeho hojnosť.
HRABINA V ZÁPADNÍM SLEZSKU
(Z Polské Ostravy.)
Jihovýchodně od hlavního města Opavy, jest u silnice městys Hrabina.
O založení tohoto místa vypravuji si Slezané:
„Za starodávna, když ještě silnice nebylo, vezl jistý sedlák z Plesné dříví
do Opavy. Cesta byla velmi špatná a blátivá a nebylo tedy divu, že sedlák do
kopečka, tam kde nyní Hrabina stojí, vyjeti nemohl. Tenkráte byl tam veliký les,
v němž mnoho habrů *) rostlo. Sedlák se vynasnažoval jak jen mohl, aby se ku
předu dostal, leč vše nadarmo. Koně se z místa ani nehnuli. To sedláka dopálilo.
I počal křičeti a koně práskati až se to v lese rozléhalo. Najednou si vzpomene,
že na vozu spí jeho devítiletý syn Jan, kterého sebou sedlák vzal, že — tak myslil
— v Opavě na koně pozor dávati bude. Ve své rozhorlenosti vyskočí na vůz
a popadna chlapce shodil ho dolů. Tento narazil hlavou na veliký kámen, ale
vzdor tomu se neprobudil. Sestoupiv s vozu kopnul ještě ubohého chlapce, až se
převrátil. Tu spozoruje sedlák na hlavě chlapcově velikou ránu. Se strachem blíží
se nyní ku chlapci, by ho zbudil, avšak tento byl — mrtev. Hrůza pojala sedláka
a zlost popustila ho hned. I ohlíží se na vše strany, zda-li ho někdo nepozoruje.
Když se nic ani nehýbalo, vzal mrtvolu a skryl ji v hustém křoví lískovém.
Jako kdyby se nic nebylo přihodilo, jel sedlák dále k Opavě. Svědomí ho
ale znepokojovalo. I umínil si, že půjde v Opavě do chrámu Páně a tam že se
29
vyzpovídá. Jak si umínil, tak také učinil. Neobdržel však od otce duchovního
žádného rozhřešení, že — zda-li odpuštění velkého hřichu, jež na synu svém
spáchal, obdržeti chce — do Říma ku svatému Otci putovati a tohoto za
odpuštění prositi musí. Co měl sedlák dělati, musel rady duchovního správce
uposlechnouti a do Říma putovati.
Šel mnoho týdnů, než-li do Říma přišel. Svatý Otec mu udělil rozhřešení
a dal mu obraz Panny Marie s rozkazem, by na místě, kde vraždu na svém dítěti
spáchal, malou kapličku vystavil a obraz tam zavěsil.
Sedlák však od této chvíle všecek zjinačený prodal v Plesné svůj velký
grunt i se všemi příslušnostmi a vystavěl za stržené peníze na místo kaple —
krásný, veliký kostel. Obraz Panny Marie zavěšen jest na hlavní oltář. Mrtvola
synova byla z houští vytažena a u kostela slavnostně pohřbena. Sedlák vystavěl
si pak nedaleko nového kostela malou chaloupku, v které dny života svého trávil.
Během času vystavilo vícero občanů své příbytky na blízku kostela, až povstala
osada, kterou nazvali příslušníci ohled na valný počet habrův berouc —
„Hrabina.“
*) Lid slezský říká na místo „habr“ v mnohých osadách „hrabina.“
O MIROSLAVOVI
Byl jeden bohatý rytíř a ten měl tři syny. Oba starší synové byli poslušni
a ctnostni a otec měl z nich velikou radosť. Ne tak se synem nejmladším. Ten
dělal otci nemalé starosti. Poslušnosť, zdvořilosť, pobožnosť, pravdomluvnosť,
upřímnosť, pořádek, čistota a jiné ještě ctnosti, jež hodné dítko zdobí, scházely
mu docela.
Miroslav — tak nazýval se nezdárný syn — nedbal na napomínání dobré
matky, ani na hrozby přísného otce. Sám vychovatel jeho, nemoha s ním ničeho
poříditi, poděkoval se ze služby u pána svého. To starého rytíře dopálilo. I dal
zavolati nezdárného syna k sobě a pravil hněvivě k němu: „Vidím, že veškeré
napomínání mé ničeho nepomáhá; sám vychovatel tvůj, nemoha tě na dobrou
cestu obrátiti, dnes vzdal se místa svého v domě mém, což mne velmi dohněvalo.
Pročež odhodlal jsem se k nejhoršímu: ještě dnes opustíš hrad můj a neopovaž se
30
více na oči mi přijíti. Neučiníš-li jak tobě pravím, doživotným vězením potrestán
budeš!“
Co měl ubohý Miroslav dělati? I rozloučil se s matkou i se staršími bratry
a ještě téhož dne ubíral se z domova. Nevěděl na kterou stranu se má obrátiti.
Přišel k veliké, staré lípě, odkud šly tři cesty. Nerozmýšlel se dlouho a šel
prostřední cestou dále, až přišel do hlubokého lesa. Tři dni již se trmácel a ještě
nevyšel z lesa. Celý vyhladovělý a vysílený klesl, opanován jsa sterými
myšlenkami a jako okouzlen obrazotvorností, zbaven jsa slechu i vidu, pomocí
teplého větérku jako ukolébán usnul na měkkém loži trávnatém pod velikým
dubem. Spal velmi tvrdo. — — — —
Tu z nenadání uzří starce s dlouhou, jako sníh bílou bradou, v černý háv
oděného, an v ruce drží nádobu hliněnou, kterouž k hrudi své tiskna, horké slze
proléval. Stařec stál chvíli jakoby zamyšlen, načež přívětivě kynul Miroslavovi,
by ho následoval. S tlukoucím srdcem sleduje starce, kterýž ho vedl k pahorku,
lidskou rukou nasypanému.
Zde otevřev tajná dvířka, pokynul, by s ním vstoupil do vnitř, což když byl
Miroslav učinil, hlasem nadobyčejným pravil: „Hle synu, toť jsou jediné
pozůstatky předkův mých. Zde v těchto pepelnicích jest jediná památka po
slavných předchůdcích mých! Tyto zbraně, nářadí, šperky, jsou nejlepším
svědectvím dávného již převratu, dávných činův praotcův mých! — Zde vidíš
vrstvu popela, mnoho kostí zvířecích, rozestavené urny naplněné popelem
a hlínou před zvýšeným místem, na němž druhdy „Perun,“ po prabohu jeden
z nejpřednějších slovanských bohův stával a kterému se před válkou i při
smírných smluvách třeby (oběti) přinášely. Před bohem tímto skládal se
ustavičně oheň z dříví dubového; k jeho poctě se svátky „kupadelní“ slavily
pálením ohňův na kopcích za času nočního. Kopce jemu zasvěcené zvaly se
„Soboty“ t. j. hory sluneční.“
„Tam na kopci vidiš několik velikých posvátných líp, pod nimiž se bohům
třeby pálily a nedaleko hustý les, ve kterém přebýval bůh a kam se též oběti
přinášely. Tento kopec, na němž nyní stojíš, byl bohoslužbám určen a nazýval se
„Hradiště.“ Zde bylo první místo pohanských obřadův, zde se mrtvoly upalovaly
a oběti přinášely.“
31
To pověděv stařec zmizel a zmizely též veškeré nádoby, zbraně a nástroje
starožitné. Podiviv se Miroslav nad zjevením tím — — probudil se — —
a seznal, že celé vidění bylo jen pouhý — sen.
Slunce dávno již své teplé paprsky na zem bylo rozeslalo, když se
Miroslav probudil.
Usednuv do měkkého mechu, přemýšlel, co as jeho sen znamenati má.
Zamyslil se. —
„O kdybych nebyl tak zlým býval, nemusel jsem do daleké ciziny
putovati,“ pravil Miroslav sám k sobě.
„Kdybych jen věděl, co činiti mám, bych milého otce opět udobřil a se do
domu otcovského navrátiti směl! Avšak nikdo mne pomoci nemůže a já po
všecken čas života svého toulati se musím po světě jako Kain, zabiv svého bratra
Abela. — Což pak nelze mého provinění opět napraviti? Což nenajdu v šírém
světě přítele, který by mi poradil, co činiti mám? Vždyť mně vychovatel můj
vícekráte pravil, že kdo Boha vzývá, toho Bůh neopustí!“ A poklekna, modlil se
vroucně ku Pánu nebes a země. Byloť to poprvé v jeho živobytí, že se tak
pobožně modlil. Dlouho klečel. —
Konečně vzchopiv se radostně zvolal: „Nyní hledati budu přítele, který by
mě na pravou cestu opět uvedl a který by mi poradil, jakým spůsobem bych
milého otce udobřiti mohl!“
„To nemusíš dlouho hledati!“ ozval se za Miroslavem tajemný hlas.
Miroslav ulekl se náramně, slyše za sebou lidský hlas; a ještě více podivil
se, ohledna se viděl právě toho starce jenž ho ve snu v podzemní skrýši provádél.
Nevěděl, spí-li či bdí-li. Chvěl se na celém těle. Konečně dodal si zmužilosti
a pravil: „Jsi-li duch, rci, co požaduješ ode mne; bude-li to v mé moci, učiním
vše!“
Stařec, přistoupiv blíže, pravil vážným hlasem: „Nejsem duch, jsem sluha
Boží, a těší mne, že jsem nalezl ovci ztracenou, kterouž přivésti hodlám do
ovčince Božího. Jsem poustevník a bydlím v tomto lese již od svého dětinství.
Poslouchal jsem tvou rozmluvu, viděl jsem, jak jsi se nábožně modlil k Bohu
všemohoucímu, by tobě přítele seslal, jenž by tě opět na dobrou cestu přivedl.
Bůh vyslyšel modlitbu tvou a vyslal mě, bych ti otcem a rádcem byl. Chceš-li se
polepšiti, chceš-li opět do domu otcovského přijíti a otce svého udobřiti, pojď se
mnou, povím ti, co činiti máš!“
32
Miroslav, který se z překvapení tohoto ani vzpamatovati nemohl, políbil
starci ruku, na důkaz, že ho jako otce poslouchati a dle rady jeho zachovati se
chce.
„A nyní pojď synu,“ pravil dále poustevník, „dovedu tě do svého obydlí,
kde ti práci tvou vykáži.“
Šli. Slunce vysoko již stálo na obloze, když přišli ku příbytku
poustevníkovu. Ten byl ve skále vytesán. U prostřed stál veliký pařez, jenž
poustevníkovi sloužil za stůl; v koutě bylo trochu listí místo postele. Na skále
byla kaplička ze dřeva zbudovaná a rodičce Boží zasvěcená. Na kapličce byla též
malá věžka se zvonkem, kterým poustevník vždy ráno, v poledne a večer zvonil
a jímž pocestné povzbuzoval k modlitbě. U kapličky stál ze dřeva kříž,
u kteréhož se poustevník denně modlíval. Studánka a blízký potůček poskytoval
čerstvé vody; rozličné zeliny a ovoce, jež poustevník v zahrádce sázel, byly mu
potravou.
Mladému Miroslavovi brzy zalíbilo se živobytí na poušti. Od poustevníka
naučil se několika řečím, zahradu uvedl do takového pořádku, že by ji učený
zahradník lépe nebyl zpravil. Však léto vzalo svůj konec a nastala tuhá zima. Tu
nastala i Miroslavovi nová práce. Při malém svitu zavěšeného ve skále kahance
sedával nyní s poustevníkem a rozmluvou, čtením a rozjímáním písma svatého,
jakož i rozličnou prací ruční trávili dlouhé večery zimní.
Tak uplynula Miroslavovi rychle 3 leta.
***
Byla neděle. Poustevník vykonav u kříže ranní modlitbu svou, přišel do
poustevny; na jeho tváři bylo pozorovati jakýsi zármutek.
„Milý synu!“ jal se mluviti poustevník, „dnes tomu jsou tři roky, co jsem tě
nalezl pod velikým dubem klečeti na modlitbách, co si všemocného Stvořitele
vroucně žádal za nějakého přítele, jenž by tě opět na dobrou cestu uvedl a takto
milého otce tvého udobřil. I seslal ti Bůh otce i rádce v osobě mé a já doufám, že
jsem povinnostem svým zadosť učinil. Ty vycvičen jsi tak, jak toho rod tvůj
vyžaduje. Pročež poslyš, co ti nyní povím. Otec tvůj zavrhnuv tebe, brzy
prchlosti své počal litovati. Nevěda, na kterou stranu jsi šel, vyslal třetího dne
posly na vše strany, aby tě vyhledali. Však každý vrátil se opět s nepořízenou
zpět. Mohlť jsem tě hned před třemi lety k otci poslati, však chtěl jsem nejprv
33
všemu tě vycvičiti a pak teprv otci navrátiti. Ty jsi nyní vycvičen ve všem.
Pročež trvám na tom, abys se k milým rodičům svým navrátil. Oni na tebe
s bolestí čekají. Však pamatuj na veškerá ponaučení, jež jsem ti do srdce vštípil.
Miluj Boha z celého srdce svého, nade všecko a bližního jako sebe! Toť budiž
tvým heslem v budoucím živobytí tvém. Vzpomeň si někdy i na mne a měj vždy
napomenutí má na mysli. Ráno před slunce východem vydáme se na cestu,
navštívíme onen dub, pod nímž jsem tě na modlitbách nalezl. Na dub připevním
onen obrázek „Anděla strážce,“' jenž v mé kapli po pravé straně na stěně visí.
Pak doprovodím tě až k oné lípě, ode které tři cesty vedou; odtud již svůj domov
najdeš.“
Tu vzpoměl si Miroslav na onen sen, jenž před třemi roky pod dubem měl.
Vypravoval jej poustevníkovi.
Ten pousmav se pravil: „Dám ti knihu na památku, ve které se dočteš
o všem tom, co jsi ve snu viděl. Přečti důkladně knihu tuto, uvidíš, že tě zajímati
bude!“
Druhého dne vydali se na cestu. Připevnivše na dub obraz „Anděla strážce“
a pomodlivše se, ubírali se dále. Třetího dne přišli k lípě. Tu pravil poustevník
k Miroslavovi: „Milý synu! nyní musíme se rozloučiti. Žij blaze i s rodiči svými
a vzpomeň si někdy v modlitbě na mne!“
Políbiv pak hocha, kterému horké slze po zdravých, růžových lících
kanuly, pravil hlasem téměř plačtivým: „S Bohem milý Miroslave!“
Miroslav poděkovav poustevníkovi srdečné za veškerá ponaučení a vůbec
za všecko mu proukázané dobré a políbiv mu třesoucí se ruku, ubíral se dále
k domovu. Cesta mu ubíhala a on k večeru přišel ku hradu otcovskému.
S tlukoucím srdcem vešel do nádvoří. Tu potká starého služebníka, který
Miroslava z daleka již poznal. Ani ho nepřivítaje, pádil ke starému rytíři, aby mu
příchod Miroslavův oznámil.
Starý rytíř, dověděv se o příchodu Miroslava, vyšel mu vstříc až do
nádvoří. Tu padl mu syn k nohoum, prose za odpuštění. Otec, přivinuv ho
k srdci, políbil a pravil: „Dávno již odpustil jsem ti provinění tvé!“
Mezitím přišla i matka i oba starší bratři, by příchozího přivitali. Radosti
nebylo ani konce. Miroslav musel nyní vypravovati, kde po tak dlouhý čas dlel,
jak se mu dařilo a co po celý čas dělal.
34
Starý rytíř vystrojil velikou hostinu, ku kteréž okolní panstvo pozval.
Radovánky trvaly celých osm dní, na nichž se i poddaní zúčastnili.
Celá rodina žila nyní ve spokojenosti a otec radoval se z toho, že
z Miroslava hodný a spořádaný člověk se stal.
O ZAKLETÉM KOHOUTOVI
(Z Polské Ostravy.)
V Klimkovicich žil před časy veliký boháč. Za živobytí šidil lidi jak jen
mohl. Půjčíval peníze na vysoké úroky, což mu velké bohatství přineslo. Chudý
lid proklínal tohoto starého šejdíře a lakomce. Když zemřel, zanechal po sobě
šest mír dukátů. Po pohřbu přišli příbuzní rozděliti se o peníze. Ale jak ulekli se,
když viděli, že na železné truhlici, v níž dukáty uzamčeny byli, sedí velký,
strakatý kohout. Netroufal si žádný ku truhle blíže přistoupiti. Tu praví kohout
chraptivým hlasem: „Jest-li že z vás někdo si troufá tyto peníze do roku utratiti,
tomu je odevzdám. Zároveň upozorňuji, že tím nejen mne vysvobodí, ale i sebe
šťastného učiní.“
Žádný z přítomných netroufal si tolik peněz do roka utratiti. To když
kohout pozoroval, pravil smutně: „Vidím, že jsem na věky ztracen!“
V tu chvíli železná truhlice i s kohoutem zmizela a příbuzní nedědili ani
halíře.
Lid vykládá si, že kohout, který peníze hlídal, byl zemřelý lakomec sám
a že svého vykoupení od příbuzných očekával.
Truhlice více k spatření nebyla.
35
Karel Jaromír Bukovanský
SLEZSKÉ BÁJE A POVĚSTI NÁRODNÍ
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
Ostrava, 2012
Vydáno jako elektronická verze 1.0 knižního vydání z roku 1877.
ISBN 978-80-7054-133-3(pdf pro čtečky)
Publikace byla vydána v rámci projektu „E-knihy aneb nová výzva pro
knihovny“ podpořeného Nadací OKD.
36