DENÍK INDIE 22. 9. 2010 - středa Letadlo dosedá v Dillí okolo druhé

DENÍK INDIE 22. 9. 2010 ‐ středa Letadlo dosedá v Dillí okolo druhé hodiny ráno bez sebemenších problémů. Pět dobrodruhů ve složení Jakub, Radek, Michal, Petr a René se ocitá v Indii, která soupeří s Čínou o titul nejlidnatější stát světa, obě země mají přibližně 1,3 miliardy obyvatel. V Delhi nás přivítal nově otevřený terminál. Terminál byl postaven k příležitosti pořádání her Commonwealthu (něco jako olympiáda, která se pořádá na území původního britského impéria), které se konaly v době našeho příletu. Po nezbytných celních procedurách nás čekal první šok při výstupu z klimatizované haly. Relativní vlhkost byla nesnesitelně vysoká, vedro nečekané. Během minuty z nás lije pot. Musíme se převléknout do triček a kraťasů. Další překvapení nastalo cestou busem na autobusové nádraží. Náš příjezd by načasován na konec monzunových dešťů, které byly ten rok vydatnější než obvykle. Při průjezdu první větší kaluží nám do autobusu nateklo velké množství vody. Respektive, kdyby se jednalo jen o vodu, tak vezmi to čert. Hlavní město Dillí je ale standardně, jako celá Indie, pokryto odpadky a výkaly ‐ a vyskytují se zde jinde ve světě již eliminované choroby. Jakýkoliv kontakt s tím vším, co se může nacházet v hnědé tekutině valicí se z každého otvoru místní „kanalizace“, je tedy panickou hrůzu nahánějící. René a Michal jen tak tak stačí nazvednout batohy, ale bohužel ne nohy ‐ a tak mají vodu nad kotníky. Toto se opakovalo ještě několikrát během jízdy. Vystoupení z autobusu neznamenalo konec setkání s vodou. Chvilku jsme čekali v autobusu, než přestalo pršet, pak jsme přešli do hlavního terminálu autobusáku. U vchodu nás čeká několik ozbrojených mužů a musíme projít detektorem kovu. Zde se poprvé setkáváme s realitou místních hygienických a společenských poměrů. Na zemi se povaluje několik desítek osob. Radek konstatuje, že jich polovina už nežije. Po průchodu halou se dostáváme ke schodišti vedoucímu k autobusům. Schodiště bohužel končí zase ve vodě, kterou se klidně brodí místní obyvatelstvo v sandálkách. Suchá cesta k autobusům neexistuje. Radek se rozhoduje sehnat jiné nádraží. Asi po hodině se objevuje a sděluje nám, že zajistil autobus jen pro nás. Nasedáme do motorikši a projíždíme zaplavenou Dillí do cestovní kanceláře. Jedna rikša před námi se nakloní a převrací se do vody. Jiná motorikša vjede do otevřeného kanálu, který samozřejmě pod břečkou není vidět, pasažéři vypadávají a nadávají. Každou chvíli přejíždíme z chodníku na silnici, jak se naši řidiči snaží vyhnout se chybám před námi jedoucích. Podlaha je často níže než hladina všudypřítomné břečky, ale stačí nadzvednout nohy, batohy máme stále v suchu. Všichni „účastníci silničního provozu“ samozřejmě neustále troubí a křičí na všechny ostatní. Začínáme být trochu nervózní, ale nakonec dorazíme do cestovky. Po čtyřhodinovém čekání a několikátém ujištění, že autobus už jede, nás nakládají do auta, až na Reného, ten jede rikšou. Přejíždíme k autobusu, ale jak se později ukáže, je to běžný (linkový) autobus. Poprvé jsme se tedy nechali napálit a zaplatili přibližně dvojnásobek, tedy na české peníze asi 1 500 Kč navíc. Podvodník z cestovní kanceláře při prodeji vyprávěl, že je věřící a že jim náboženství zakazuje jakékoliv krádeže a podobné nekalé praktiky. Při převzetí peněz bankovky políbí a ukloní se sošce Šivy, asi forma odpuštění hříchu. Nakonec jsme rádi, že už konečně jedeme do cílového města dnešního dne. Odjezd z Dillí je neskutečný zážitek. Všude je plno slamů a skoro všude je voda. Asi po třech hodinách se konečně dostáváme z města a pokračujeme po silnici, která spíše připomíná polní cestu. Díky vedru a časovému posunu občas podřimujeme, i když se to zdá při dané „kvalitě“ silnic a „pohodlnosti a čistotě“ autobusu téměř nemožné. V nočních hodinách vysedáme v Haridwaru. Po chvilce hledání se ubytujeme v celkem slušném hotelu. Odhazujeme bágly a vyrážíme do města. Město je plné bahna po právě skončených záplavách a navíc se zde konal každovečerní průvod k uctění Šivy. Do průvodu je zapojeno několik pomalovaných vozů, na které jsou namontovány ampliony se zesilovačem, tedy repro, kde plechový trychtýř násobí a samozřejmě deformuje zvuk. Zesilovač musí být napájen, takže za vozy jde průvod lidí, kteří táhnou asi nekonečný kabel. Do amplionů pouští muziku, kterou střídá řvaní bláznivého Inda (to je náš subjektivní dojem, v Indii to může být uznávaný umělec). A aby toho rámusu nebylo málo, všude ještě vybuchují dělobuchy a všichni okolo se k vytváření rámusu s elánem přidávají. Konečně se vymotáváme z průvodu a jdeme do vegetariánské restaurace. Jak René zjistil, dopoledne je ve městě zakázán alkohol a maso. V restauraci si objednáváme první indické jídlo. Jak se později ukázalo, bylo to jedno z těch lepších. Odcházíme do hotelu a ukládáme se k zaslouženému spánku. 23. 9. 2010 ‐ čtvrtek Balíme věci a vyrážíme shánět odvoz do města Uttarkashi v Himalájích. Následuje krátké proplétání mezi auty a lidmi. Konečně se dostáváme na hlavní autobusové nádraží. V hale se opět povaluje několik desítek lidí. Odhazujeme naše těžké batohy a jdeme zjistit odjezd autobusu. Zastavujeme u stolku uprostřed haly. Stolek slouží jako informační středisko i prodej lístků. Zde se dozvídáme, že se do hor nedá dostat. Silnice jsou rozbité díky záplavám a nebudou zprůjezdněny dřív jak za týden. Jakub a Radek ještě zkouší sehnat jiný dopravní prostředek. Zjišťují, že jediná šance, jak se do hor dostat, je pronajmout si džíp. Ale zdá se nám to drahé, proto měníme plán. Pojedeme do Dehradunu a pak do městečka Mussoorie. Při přestupu v Dehradunu se nás opět pokoušejí okrást rikšáci. Po dramatické scéně na nádraží opět nasedáme do autobusu a vyrážíme směrem Mussoorie. Všechny silnice, pokud jsou vůbec sjízdné, jsou samá díra a občas, asi aby díry nepropadly stereotypu, i záplata. I přesto, že hrozí proražení pneumatiky při každé jízdě, je zde mnoho retardérů. Řidiči si jich v podstatě nevšímají, jestli jedou po děravé silnici nebo přes retardér vyjde úplně nastejno. Peca na základě této úvahy vymyslel nové pořekadlo: „zbytečnej jako retardér v Indii“. Hned u autobusu se nás ujímá místní naháněč a vede nás do Hakman´s Grand hotelu. Kdysi to určitě byla budova, kde scházeli angličtí důstojníci. V každém pokoji krb, hodně vysoké dřevěné stropy. Bohužel nyní vše kromě stropů natřeno jakousi zažloutlou barvou, zvenku kdysi krásné podloubí je omlácené, rezavé a zdivo plesnivé. Ale pokoje jsou čisté a hlavně bydlíme pohromadě díky dveřím, které propojují dva pokoje. Následují nezbytné procedury s vyplněním formulářů, které zabírají přes hodinu času. Nejzajímavější část dotazníku se týká Pákistánu: jestli jsme v Pákistánu někdy byli, jestli tam máme příbuzné apod. Jako by tam každý nemohl vyplnit cokoliv. Radek schválně hned od začátku vyplňuje nesmysly, nebudeme se přece poddávat indické byrokracii! Vybalujeme a vydáváme se na prohlídku města. To nás mile překvapilo. Bylo plné příjemných krámků a restaurací, ale hlavní předností bylo, že do města byl zákaz vjezdu aut. Klid zde vyrušovaly pouze průjezdy motorek. A toto město se pyšní zvláštním turistickým lákadlem. Je zde kabinková lanovka, jejíž jízda nemůže trvat více než minutu, tak malý je kopec, na který jezdí. Po krátké procházce jdeme do čínské restaurace. Zde si dáváme výbornou večeři. Nejvíce je překvapen René, který po návštěvě čínské restaurace v Peru prohlásil, že do podobného podniku už nikdy nepůjde. Cestou na pokoj nakupujeme několik piv, aby nám plánování cesty na příští den šlo vesele od ruky. Alkohol se zde prodává pouze po setmění v zamřížovaném krámku. V celé Indii platí částečná nebo úplná prohibice. Indové pijí tak, aby byli co nejdříve opilí, a v tomto stavu již nedodržují náboženstvím daná pravidla, která tuto společnost drží pohromadě. Když sem Britové přivezli alkohol, nastala vlna vraždění a loupeží, vláda tedy vyhlásila úplnou prohibici. To v praxi vyvolalo ještě větší spotřebu a prosperující černý trh s alkoholem, což mělo za následek zhoršení celé situace. Zajímavé je, že se tato kriminalita neprojevovala v oblastech spravovaných přímo Brity. Nyní je tedy na každé oblasti, jestli bude alkohol úplně zakázán, nebo bude možné jej koupit v licencovaném obchodě za ceny vyšší než u nás, tedy pro Indy velmi draho. Prodavač může každému Indovi prodat jen určité množství, přičemž se řídí vlastním odhadem. Dle naší úvahy je to rozumné řešení, velké množství si prostě nemůže koupit nikdo ‐ a pokud přijde nakupovat někdo opilý, tak také nic nedostane. V blízkém okolí posvátné řeky Gangy jsou vůbec všechna omezení nejpřísnější, prohibice je zde úplná, nejí vůbec žádné maso a v náboženství naprosto převládá hinduismus. A ještě jednu zvláštnost tu mají. Nápisy na štítech restaurací hlásí buď „Vegetarian“ nebo „Vegetarian and non‐vegerarian“. Čech by si asi pomyslel, že taková informace je celkem zbytečná, ale tady je asi nutná. Většina restaurací také podává výběr z čínské, japonské, thajské, kontinentální a indické kuchyně, tedy z každé, o které kdy slyšeli. Bohužel ve většině restaurací chutnají všechna jídla stejně. Většinou se jedná strašně pálivé, zázvorovo‐chilliové omáčky. Rozhodně se ale najde i několik málo restaurací, kde se vaří opravdu skvěle, čínská restaurace v tomto městě je toho zářným příkladem. Etiketa indického stolování má určitě svá pravidla, my jsme ale bohužel nezpozorovali ani jediné. Nepoužívají příbor. Jedí tak, že si pravou rukou nabírají omáčku na placku a z placky ji srkají. Protože se všechno dělá jednou rukou, celý stůl je poházen a postříkán veselou barevnou směsicí čehokoliv. Levá ruka setrvává celou dobu jídla v klíně. Pro vysvětlení, proč se levá ruka při jídle nepoužívá, asi stačí říci, že Indové nepoužívají toaletní papír. Někdo pomocí náboženství určil pravidla, aby alespoň trochu omezil šíření nemocí. Levá ruka, nohy a ústa se jídla, nebo nádoby na jídlo, nesmějí dotknout. Proto si pití z lahve lijí z výšky do pusy. Ve chvíli, kdy jsme k jídlu začali používat obě ruce, se všichni znechuceně odvraceli. Do té doby na nás neskrývaně a nadšeně čučeli. 24. 9. 2010 ‐ pátek Hlavním úkolem dne bylo sehnat mapu okolí a hor. Vyrazili jsme do města na indickou snídani, která se skládala z placek a čaje. Ochutnali jsme tedy poprvé indický čaj. Je to čajová směs, která se zalije horkým mlékem. Indové ji usrkávají z malé nevypálené keramické mističky, kterou po vypití odhazují na zem, jako ostatně všechny obaly po jídle nebo pití. Poté jsme vyrazili shánět mapu. Po mnoha dotazováních nacházíme dva krámky s časopisy vedle sebe. V prvním nám prodavač prostě lže, že jiná mapa, než má on, neexistuje. Všechny mapy, které má, jsou naprosto děsné. My už ale tušíme, co je to za vykuky, takže jdeme do druhého krámku, kde nacházíme mapu celkem slušnou. Tady jsme si už jisti, že nemůžeme věřit nikomu nic. Zatímco ostatní si vychutnávali oběd v místní obdobě McDonaldu, Péca zašel do internetové kavárny. Internet tam opravdu měli, i když bychom ho klidně vyměnili za starou dobrou vytáčenou linku. Následně jsme zašli na pokoj a po krátkém odpočinku jsme vyrazili po tzv. velbloudí stezce okolo města. Na stezce jsme se poprvé setkali s opicemi tváří v tvář a v dálce zahlédli bílé vrcholky hor. Během výletu nás přepadla chuť na pivo. Proto jsme po příchodu do města zapluli do restaurace, kde kupodivu prodávali lahvové pivo (Foster). Během návštěvy Indie postupně vyzkoušíme několik druhů piv. Poprvé zkoušíme Kingfisher, Godfather a Haywards, který je podle procent alkoholu označen 500, 5000 a nejsilnější 50000. Jako jedno z těch lepších vyhodnocujeme právě Foster, což je pivo vyráběné Dehradunu v australské licenci. Po několika pivech jsme za tmy vyšli na ulici. Cestou na hotel jsme prozkoumali pár temných uliček. V jedné z nich jsme objevili starožitnictví, ve kterém Jakub a René zakoupili kompas se slunečními hodinami. Rozhodli jsme, že se sem musíme ještě vrátit. Ke kompasu jsme přikoupili ještě nějaké to pivo a Radek s Kubou si zakoupili dort ke snídani. Večer nám krásně utíkal a nad mapou jsme vybírali cestu na další den. 25. 9. 2010 ‐ sobota Dnes je sobota a to znamená v Indii den hygieny. Indové perou prádlo a cestáři vytáhnou vápno a posypávají krajnice silnic. Je jim celkem jedno, jestli je v cestě nějaká překážka. Nezřídka se stalo, že na krajnici spal pes a tak ho prostě posypali. Po snídani a zabalení nezbytných věcí jsme se vydali na cestu k vodopádům Kempty falls. Cestou se zastavujeme v krámcích a neúspěšně hledáme nový klobouk pro Radka. Na první křižovatce studujeme mapu a rozhodujeme se vylézt na blízkou horu, na které stojí něco jako malý hrad po původních kolonizátorech. Po výstupu na kopec zjišťujeme, že se zde dnes nachází mateřská školka. Proto ještě popojdeme kousek dál do blízké kapličky (Santura temple). Na její terase se kocháme výhledem na Himaláje. Po nabažení pohledu na hory sestupujeme zpět na křižovatku a vydáváme se po silnici k vodopádům. Po cestě nás zastihne přeháňka a schováváme se v přístřešku u silnice, kde nám místní prozrazují zkratku k vodopádům. Pod stříškou se schovávají i tři „hošani“, jejich orientaci neomylně určujeme podle účesů, přiléhavého prádla, chování a pohuhňávání. Chudákovi Pécovi pořád něco vyprávěli. Naštěstí jim nebylo rozumět ani těch pár slov, které se snažili říci anglicky, tak jsme se účasti na komunikaci elegantně vyhnuli krčením ramen. Po chvilce nastává problém. Přemýšlíme, kudy jít. Po krátké diskuzi se René s Radkem oddělují a vydávají se na opačnou stranu. Zbytek výpravy jde dále po stezce. Cestou potkáváme několik skupinek opic. Ve vesnici nad vodopády se kupodivu obě skupiny skoro ve stejnou dobu setkávají a vydávají se společně po staré cestě, která připomíná smetiště, k vodopádům. U vodopádů bylo vybudováno rekreační středisko, ale ke svému původnímu účelu se již nepoužívá. Možná za to trochu můžou povodně, ale určitě za tento stav může jejich ledabylost a ignorance. Vodopád naštěstí nevyžaduje údržbu, tak se v úžasném indickém vedru cachtáme v průzračné osvěžující vodě spolu s Indy. Jedna prapraprababička zde dokonce aspirovala na „Miss mokré sárí“. Prostě krásné počasí, chladicí lázeň, žádný spěch, všude kolem hromada humorných postaviček... Tento den si opravdu užíváme. Dostatečně osvěženi stoupáme na kopec vedle vodopádů ‐ až na silnici. Místní obyvatelé zvládají stejnou cestu lanovkou. Na silnici se dohodneme, že se nikomu nechce po silnici zpět do Mussoorie. Využíváme možnosti svézt se turistickým autobusem. Usazují nás v kabině řidiče, během jízdy k nám do kabinky nastupují ještě tři Indky. Cesta je značně dobrodružná hlavně v zatáčkách, kdy se část autobusu ocitá nad strží. Asi po hodině a půl vystupujeme. Cestou do hotelu nakupujeme potraviny na trek, který máme před sebou. Na pokoji Jakub zjišťuje, že jsou otevřené dveře na venkovní terasu. To je zvláštní, protože si je jist, že je před odchodem zavíral. Prohledáváme pokoj, jestli něco nechybí. Celý vyděšený Péca ohlásí, že nemá peněženku s dolary. My ostatní máme vše, ale přesto nemáme dobrý pocit ze ztráty dolarů. Asi po půlhodině vládne pokojem zase dobrá nálada. Dolary byly v jiné kapsičce, než je Péca běžně ukládá. Tentokrát se nic neztratilo, ale později Péca přišel o jinou svou taštičku, kterou měl v kapse na báglu. Naštěstí v ní měl jen očkovací průkaz. Po této nepříjemné epizodě vyrážíme do městečka Kalri bazar, které se nachází asi pět kilometrů za Mussoorie. Městečko je vyhlášeno svými krámky se starožitnostmi z období britské nadvlády. Po hodinové procházce přicházíme do městečka. Zde prolézáme krámky a Michal si kupuje skládací dalekohled z první světové války. Cestou zpátky narážíme na nástěnnou mapu a dolaďujeme trek, který je naplánován na další dny. Po návratu do Mussoorie se nejdříve musíme proplétat mezi davem. Koná se zde nějaký náboženský průvod, kdy městem projíždějí vozy a z nich podávají věřícím květiny. Po vymotání z davu zalézáme do restaurace na poslední jídlo před trekem. 26. 9. 2010 ‐ neděle Ráno balíme batohy a vaříme horký čaj. Okolo půl osmé vyrážíme na stanoviště taxi. Zde se nás ujímá taxikář, nakládá batohy na střechu a vyrážíme do vesnice Thathyur. Provoz na indických silnicích je značně chaotický, takže je vjem vizuální obohacen o požitek sluchový, neboť základní stavební jednotkou indického vozidla je klakson. Čím mocnější a zvukomalebnější, tím lepší. Během dlouhých přesunů po indických cestách lze vystopovat jistou logiku použití klaksonů. Indický šofér troubí v těchto situacích: před předjížděním, během předjíždění, po předjetí, na chodce, cyklisty, motorkáře, na hromadu štěrku, před mostem, na přebíhající ještěrku a... nebo jen tak. Později se dozvídáme, že klakson je opravdu oficiální prostředek pro udržení pořádku na silnici. Na křižovatce jede první ten, kdo první zatroubí, po něm ten, kdo je největší a třetí si už musí nějak poradit sám. Než nám jeden řidič toto pravidlo prozradil, tak jsme dlouho bezradně sledovali kruhový objezd a snažili se nějaký řád najít. Poté, co auta začala jezdit oběma směry, jsme to vzdali. V horách jsme měli dost času obdivovat i dopravní značky. Většinou se značky píšou textem, klasické značky s obrázky jako u nás jsou vidět opravdu výjimečně. Většina značek je napsána místními hieroglyfy, takže prostě nevíme, co znamenají. Když k tomu přičteme neschopnost pochopit kdy a jak troubit, a jízdu na levé straně, je pro nás prostě nemožné si řídit v Indii. Pro turisty ale mají v serpentinách rýmovaná upozornění jako „Beeb Beeb, don´t sleep“ nebo „licence „to drive“, not „to fly““, nebo ve smyslu „je lepší dojet než se proletět“ apod. Asi po třech hodinách dojíždíme na místo, kde si dáváme fantu a upravujeme batohy. Po krátké pauze vyrážíme na první indický trek. Vydáváme se po široké cestě. Na levé straně máme řeku a rýžové pole a na pravé straně nás obklopují kopce. Cestou nás kousek doprovází malý chlapec, který nás dovede do nedaleké vesnice. Zde nám ukazuje svoje bydliště a Radek mu na rozloučenou dává několik bonbonů (proti kašli). Díky nepříliš přesné mapě se musíme neustále ptát na cestu. A to je další problém, protože místní neumějí číst v mapě. Myslíme si, že neumějí číst hlavně latinku, takže je těžké vyznat se v mapě, kde si nepřečtete ani název města. Rádi nám ale berou mapu z ruky, snaží se něco přečíst a stále něco vyprávějí. Nakonec stejně odkývají každou naši otázku, ať je sebejednodušší. K jejich názorům tedy přistupujeme s rezervou a na každou otázku se ptáme minimálně třech Indů a otázku pokaždé formulujeme tak, aby odpověď nemohla být jen pokývání. Nakonec pokračujeme dále po cestě, dle původního předpokladu. Okolo čtvrté hodiny si dáváme pauzu u mostu přes řeku. Péca se vydává na obhlídku okolí. Po chvilce se vrací se sdělením, že našel ideální místo na spaní. Neváháme a shodujeme se, že zde přenocujeme. To se nakonec ukázalo jako opravdu dobrý nápad, v podstatě celý druhý den jsme již na rozumné místo k přespání nenarazili. Na sklizeném rýžovém políčku vybalujeme stany a na pokec přichází majitel políčka. Nerozumíme mu ani slovo, on nám určitě také ne, ale jasně nám dává najevo, že jsme vítáni. René mu dává krabičku cigaret. Neustále nás pozoruje a nestačí se divit, co táhneme za věci. Nejvíce ho zajímá filtr na vodu a hrozně se diví, proč si filtrujeme vodu. Po postavení stanů vyrážíme hledat dřevo na oheň. Místní figura nám pomáhá a následně donáší něco jako sekeru. Rozdělá nám oheň, zatímco my chystáme večeři (bramborová kaše s lunchmeatem). Po večeři přecházíme k ohni a několik málo hodin diskutujeme a spřádáme plány na další postup. Bohužel se hrozně rychle stmívá a nastává zima, znásobená průvanem, který se valí údolím. Kuklíme se tedy již kolem osmé do spacáků, je taková zima, že o večerní hygieně ani nepřemýšlíme. 27. 9. 2010 ‐ pondělí Jsme již docela vysoko, rosa tu padá stylem deště. Do mokra se ze spacáků moc nechce. Na druhou stranu jsme strávili ve stanech přes dvanáct hodin, což je hodně ubíjející. Ještě že to už známe a máme dostatek křížovek, sudoku a knih. Vylézáme hned, jak se slunce dotkne našich stanů. Během sušení stanů se oddáváme kompletní hygieně. Myslím, že člověka nic neprobudí tak dokonale jako ponoření celého nahého těla do ledové tekoucí řeky. Snídáme čaj a placky. Placky se ukazují jako dobrá volba na cesty, i po několika dnech jsou měkké a chutné. Při balení k nám dorazí postarší Ind a snaží se nějak domluvit. Nejspíš nám chtěl nějak nastínit cestu, ale nerozuměli jsme mu ani slovo. Všichni nechápavě koukají až na Pécu, který situaci řeší tím, že se s ním fotí. To starci očividně zalichotilo a ve vysvětlování již nepokračuje. Chvilku nato již vyrážíme po stejné cestě jako předchozího dne. Cesta skoupá okolo hory a poskytuje krásný výhled do údolí, kterým jsme předchozího dne šli. Několikrát zastavujeme a překrásnou přírodu a pohledy na údolí fotíme. Zastávky děláme čím dál častěji díky nesnesitelnému horku. Okolo jedenácté hodiny přicházíme na křižovatku před neznámou vesnicí. Po krátké poradě nad mapou vyrážíme doprava. Po patnácti minutách potkáváme Inda, u kterého jsme byli ubytováni předchozí noc, a ten nás posílá zpět. Péca se kochá nejen flórou, vyhledává a zkoumá i jakýkoliv pohyb. Nachází štíra a pak hada, který se sune přes cestu, krásné motýly a zajímavé hmyzáky. Procházíme vesnicí a obdivujeme krásné, ale zchátralé baráčky a život místních obyvatel. Na louce, která rozděluje vesnici na dvě části, dáváme pauzu. Péca s Reném hlídají batohy a ostatní se vydají do druhé části vesnice zeptat se na další cestu. Zde působíme bez triček jako zjevení. Máme pocit, že jsme první návštěvníci bílé pleti ve vesnici. Zjišťujeme, že cesta, kterou hledáme, vede právě tudy. Vracíme se ke klukům pro batohy a následně se všichni vydáváme do vesnice. Za vesnicí vede pěšina stoupající na horu Nag Tibba. Cesta se táhne neustále strmě do kopce. Cestou potkáváme dvě stavení. U jednoho se ptáme, jestli jdeme správně. V nuzném stavení, spíš slaměné chýši, žijí dvě rodiny. Doma jsou čtyři dospělí, syn, nemluvně a dva bahenní buvoli. Naprosto nečekaně s námi synátor komunikuje anglicky, správnost cesty tedy máme potvrzenou. Dokonce nám radí, kde si máme postavit stany a kde cestou narazíme na vodu. Za stavením se cesta stává ještě strmější. Nakonec se Jakub a Radek oddělují od zbytku a jdou napřed. K večeru vylézáme těsně pod vrchol hory Nag Tibba. Nacházíme zde nádherný plácek na stany. Proto stavíme stany a vaříme večeři. Nakonec si moc pochutnáme na těstovinách s pálivou indickou omáčkou. Zbytek večera trávíme u ohně. Atmosféru ruší jen neustálé cvrkání cvrčka, který musí být velký jako slon. Jinak by takový randál nemohl vytvořit. 28. 9. 2010 ‐ úterý Ráno balíme stany a vyrážíme po stezce na vrchol Nag Tibba (3048 metrů nad mořem). Bohužel z vrcholu hory není přes mraky nic vidět. Nevadí, o kousek dál se nám naskýtá krásný výhled na zasněžené vrcholky Himalájí. Nešlo nezastavit a chvilku se nekochat tou nádherou. Dále nás cesta vede po vrstevnici lesem k další salaši. Zde jsme našli zchátralý kemp, u kterého jsme měli původně minulou noc spát, ale nepodařilo se nám najít cestu. Zde již tedy chápeme, proč jsme se nemohli v mapě zorientovat. Horu jsme obešli z druhé strany, než byl původní plán. Během odpočinku pozorujeme místního pasáčka ovcí, jak vynáší před svou chatrč deky. Ptáme se ho na cestu a po předchozích zkušenostech se vydáváme na opačnou stranu, než nám ukazuje. Procházíme kolem jezírka a pak stoupáme lesem, kde narážíme na stádo bahenních buvolů. Opatrně je míjíme a pokračujeme po vrstevnici. Po několikahodinovém pochodu začínáme pochybovat o správném směru naší cesty. Objevujeme se v lese nad horskou vesnicí, která není na mapě. Rozhodujeme se nesejít dolů k barákům pro rady, shodujeme se „pocitově“ na správnosti směru a pokračujeme dále po cestě. Po další části pochodu nastává největší problém dnešního dne ‐ a to je nedostatek vody v parném dni. Naštěstí se po chvíli cesta přehoupne přes hřeben a klesá do údolí. Nedaleko pod vrcholem nacházíme potůček. Rychle zde zahazujeme batohy a filtrujeme vodu, abychom uhasili žízeň. Po krátké zastávce sestupujeme strmým kopcem do údolí. Tato strana hory je na vodu opravdu bohatá, všechno je mokré, stezka vyšlapaná zvěří je jedno velké strmé jíloviště. Po několika pádech se konečně dostáváme na trochu rozumnou cestu. Zde nás předbíhá pasáček koz, zatímco my odpočíváme u potoka. Když nás míjí, usmívá se na nás a ujišťuje, že jdeme dobrým směrem. Plni optimismu vyrážíme za ním. Asi po hodině a půl skutečně dorážíme nad vesnici Nag Tibba. Až do vesnice, mezi tradiční úroveň hygieny a odpadků, se nám nechce, ubytováváme se tedy nad vesnicí. Po drobných rozporech vybíráme sklizené pole. Je sice také trochu blátivé, ale snesitelně. S jídlem už nemusíme šetřit a vaříme si bramborovou kaši s párkem, není nic lepšího na horách. Po setmění pozorujeme z okraje pole světla dole ve vesnici. Ovšem vyčerpáním dlouho nevydržíme a po chvilce jdeme spát. 29. 9. 2010 ‐ středa Ráno po snídani a usušení stanů jdeme volným krokem dolů do vesnice. Cestou potkáváme vesničany a míjíme několik hliněných stavení. Asi po hodině dorážíme na jakousi náves, kde se nachází krámek. Shazujeme batohy a kupujeme ledovou kolu a fantu. Nechápající prodavačka radostně prodává jednu za druhou. Při odjezdu se s ní na památku fotíme. Během popíjení koly zajišťujeme odjezd. Dohoda se zdaří a my nasedáme na korbu otevřeného džípu a vyrážíme do městečka Pantwari. Silnice je značně rozbitá, ale to nám nevadí, hlavně když jedeme. Ve městečku Pantwari přesedáme do lepšího, již krytého, džípu. Po chvilce vyrážíme do Mussoorii. V jednom úseku zastavujeme a zdržíme se asi hodinu, protože v zatáčce chybí kus silnice a v jejích skromných zbytcích je uvíznutý nákladní vůz. Naštěstí se podaří náklaďák vyprostit a kolona se může dát do pohybu. Za námi jede autobus a vyprošťování může začít nanovo, ale my už jsme naštěstí projeli tak pouze litujeme ostatní čekající, sobecky jsme rádi, že my jsme sesuv již projeli a přežili. Cesta se strašně vleče. Silnice vedou po vrstevnicích po straně údolí, často přes sedlo mezi údolími, takže i když na mapě se zdá, že urazíme jen pár desítek kilometrů, najezdíme ve vedru po polorozpadlých silnicích nahoru dolu a objížděním obrovských údolí mnohem více. U vodopádů Kempty falls přisedá ještě několik figur, tak se musíme uskromnit. V odpoledních hodinách se konečně dostáváme na hotel. Zde nastává další kolo vyplňování papírů. Vůbec je nezajímá, že jsme vše již jednou vyplňovali. Každý se těší do sprchy, proto se každý snaží vyplnit papíry co nejrychleji. No sprchy, to je trochu silné slovo. Protože sprcha je přimontovaná jen na oko, skoro v každém hotelu dostanete kbelík od barvy a hrníček, kterým se poléváte. V koupelně jsou teda hrníčky dva, jeden je na polévání a druhý používají Indové na mytí levé ruky po velké potřebě. Doufáme, že jsme vybrali ten správný. V každém případě vše, co používáme, nejdřív desinfikujeme alespoň tekutým mýdlem. Po nezbytné hygieně vyrážíme na internet a pak do čínské restaurace, do které jsme se celý den těšili. Nacházíme jednu internetovou kavárnu, je zde ovšem plno a tak zde zůstává Radek, Michal a Péca. My jdeme ještě kousek dál, až najdeme internet v zapadlé uličce. Nápis u vchodu slibuje rychlé připojení. To se ovšem ukazuje jako velmi nadsazené díky „rychlému“ připojení nejsme schopni ani přečíst mail. Po půlhodinovém marném boji odcházíme za ostatním. Cestou z restaurace na pokoj nakupujeme ještě pivko, abychom nemuseli jít tak brzy spát. 30. 10. 2010 ‐ čtvrtek Ráno vstáváme dříve, než bylo v plánu díky opicím, které nám skákají po plechové střeše. U snídaně probíráme dnešní plán, cíl je jasný: zajistit odvoz do města Uttarkashi, které se nachází v Himalájích. Ve zbývajícím čase chceme vyrazit do Happy Valley, kde je buddhistická kaple a žije zde přes 2500 tibetských dětských uprchlíků. Cestou ke kapli míjíme již známé krámky a poskytované služby. Včetně ustájených koní, jejichž majitelé se nám snaží vnutit jízdu po velbloudí stezce. Jako vždy odmítáme, takto podvyživené herky by nás sotva unesly. Přeci jen každý vážíme tak dvojnásobek klasického Inda. Ti jsou jednak hodně malí, ale hlavně většinou spíše naprosto vyzáblí. Pokračujeme po stejné cestě jako k vodopádům. Na první křižovatce odbočujeme doleva a podle dětí, které potkáváme, soudíme, že jdeme správnou cestou. Asi po půlhodině chůze přicházíme ke komplexu školy, ve které právě probíhá vyučování. Snažíme se nahlídnout, ale marně, okna jsou moc vysoko. Procházíme školou a za ní se nachází buddhistická kaple. Vše jak známe z filmů, včetně modlitebních mlýnků. I my neváháme a roztáčíme mlýnky pravou rukou ve směru hodinových ručiček. Točící mlýnek prý uvolňuje modlitbu do éteru, aniž by se musela vyslovovat. Během společného focení přibíhají děti. Chvilku se před námi předvádějí a pak vběhnou do místnosti s mlýnkem. No mlýnkem, spíše mlýnem, protože má průměr přes dva metry. Roztáčejí ho a následně se na něj zavěšují. Chvilku je pozorujeme, kocháme se výhledem. Prostě je tu příjemně, tak chvíli zevlujeme a poté se vydáváme zpět. Cestou potkáváme u rozestavěného hotelu stádo ochočených, nebo možná spíš jen oprsklých, opic. Vyndáváme svačinu a začínáme je krmit, což neopomeneme nafotit. Protože máme hromadu času, rozhodujeme se vydat do nedaleké botanické zahrady. Cestou nakupujeme tajemné pytlíčky, jejichž obsah si Indové neustále sypou do pusy. Ukazuje se, že to je tabák, v každém pytlíku s jiným kořením, ale jeden odpornější než druhý. Obal samozřejmě hned po snědení hodí na zem. Pytlíčky vypadají jako obal prezervativů. Než jsme zjistili, co je obsah, dost nás konsternovalo, že jsou jich v některých uličkách po zemi poházené desítky. Indové jsou vychováni tak, že jakýkoliv náznak sexuality na veřejnosti je nepřípustný. I polibek je považován za součást soulože, muž jdoucí s rodinou se nedotkne ani manželčiny ruky. Pravidla jsou dokonce podchycena přísnými zákony. Anální sex je v Indii trestán desetiletým vězením. Stejným trestem je zde zákonem trestána homosexuální orientace. Ulice jsou ale plné mužů, kteří se spolu drží za ruce, kroutí boky a vtipkují s podobnými dvojicemi. Prý je to na znamení bratrství. To se ale bavíme o zákonech, jejichž dodržování stejně nemá kdo kontrolovat. Existují kodexy ukotvené náboženstvím a ty se prostě dodržují. Na jednu stranu je žena nedotknutelná a uctívaná, na druhou stranu nevěrná žena je ukamenována nebo zohavena. Ale zpět k zahradě, která byla velkým zklamáním. Je zde jen několik málo stromů, keřů, živořících květin a tři skleníky s neopečovávanými kaktusy a sukulenty. Celá zahrada působí vyschlým a zanedbaným dojmem. Radek navštěvuje i atrakci vodního světa. Za malý poplatek je vpuštěn do chodby, která má na stranách šest asi metrových akvárií. Většina rybiček jsou malé šmudly typu pavích oček. Odcházíme zklamaní a na zlepšení nálady se poprvé odhodláme v děsně špinavém stánku koupit rukama uplácanou a do novin zabalenou pálivou paranthu (placka z indické mouky, pečená na kameni nebo přímo na ohni, plněná nevyhnutelně feferonkami a zázvorem a potom libovolnou jinou zeleninou, které je po ruce. Někdy je potřená tukem. Pokud se stejná placka smaží na oleji, tak je to čapátí). V této fázi návštěvy Indie ještě nejsme plackami přejedeni. Po malé svačince vyrážíme přes kopec ke stanovišti taxíků, kde domlouváme odvoz na zítřejší ráno. Večer ještě vyrážíme na poslední rozloučení s Mussoorie. U pivka probíráme zážitky z návštěvy tohoto klidného města a nemůžeme se dočkat dalších dnů, které máme strávit již na úpatí Himalájí. Cestou z restaurace jsme stihli zažít dvě překvapení. Kuba s Radkem se vraceli spodní cestou k hotelu. Na ulici byl jediný stánek s klobouky a Radek, který již ve dne prošel mnoho stánků, si hned vybírá jeden vhodný. Ještě se nového klobouku nestačí nabažit, když kolem projede šílenou rychlostí motorka s očividně zkouřenými puberťáky. Město je vybudováno na vrcholu hory, takže za okrajem každé cesty se zábradlím je kolmý sráz, v tomto případě asi padesátimetrový. Motorka v zatáčce najela na retardér, který jí zabránil zatáčku vybrat, a narazila kolmo na zábradlí. Řidič se na litinové zábradlí naplácl a po chvilce se, určitě celý polámaný, začal hrabat na nohy. Spolujezdec zábradlí přeletěl a o jeho osudu bylo asi v tu chvíli rozhodnuto. 1. 10. 2010 ‐ pátek Dnes nás čeká přejezd do hor, proto vstáváme o trochu dříve. Během snídaně balíme batohy. Než zbytek výpravy zabalí, vyráží Radek s Kubou rikšou na stanoviště taxi zjistit poslední informace o sjízdnosti silnic do hor. Po jejich návratu opouštíme pokoje a vydáváme se na místo odjezdu. Po chvilce čekání začínají vyvolávat amplionem jméno řidiče, který nám byl přidělený. Řidič nám nakládá batohy do kufru a zbytek přivazuje na střechu. Původně je nechtěl přivazovat, ale my trváme na svém, nakonec tedy vytahuje provaz a váže je. Jedeme autem, které se jmenuje Ambasador Classic, což znamená, že dva sedí vedle řidiče a tři vzadu. Jedná se o sice prostorný, ale jinak klasický osobní vůz, takže vydat se s ním na podobnou cestu rozmlácenými silnicemi, to může jen blázen. Ale džípy nejsou, takže jedeme. Jak zjišťujeme, náš řidič je blázen určitě, celou cestu si pobrukuje a do vlastní melodie se za volantem celý kývá. Cestou kupuje pytlíčky s tabákem, buď na uklidnění, nebo na povzbuzení, ani jedno se naštěstí nedostavuje. Již začátek jízdy nám dává tušit, co nás dneska čeká. Hned za Mussoorie je utržená část silnice a my ji opatrně přejíždíme. Postupujícím stoupáním do hor má být stále hůř. Silnice se mění v tankodrom a místy není vůbec. Den před naším odjezdem ještě cesta nebyla průjezdná vůbec. Jezdilo se na několik přesedání a překážky v cestě se obcházely pěšky. Místní, včetně dětí a žen, se snaží cesty udělat trochu sjízdnější. Ač dělají všechno možné, bez techniky se toho moc opravit nedá, zvláště tam, kde jsou utržené svahy. Cestou se nám naskytla jedna scéna, kdy asi dvacet lidí sedí vedle silnice a rozbíjí malými kladívky kameny a opodál stojí nečinně traktor se sbíječkou. Okolo jedenácté hodiny máme vynucenou přestávku kvůli protržené pneumatice. Po nasazení rezervy s ještě horším vzorkem pokračujeme v jízdě. Ve tři hodiny konečně celí zničení z jízdy vystupujeme v městě Uttarkashi. Při vyndávání batohů řidič zjišťuje, že má protrženou olejovou vanu. Opouštíme taxi a vydáváme se hledat hotel, po půl hodině se ubytováváme ve dvou pokojích. Hotel se nachází vedle tržiště, které zároveň slouží i jako autobusové nádraží. Nedávno tu řádilo zemětřesení a původní autobusák byl srovnán se zemí. Po zabydlení se vydáváme bez žaludečně chorého Reného na prohlídku města. Cestou městem potkáváme našeho šíleného taxikáře a vidíme, jak se snaží opravit auto, dáváme mu nějaké peníze na opravu. I když byla jízda šílená, bez něho bychom se do hor nedostali. Při procházení oddělením opraven se nestačíme divit. Ať je to automechanik, kadeřník nebo zubař, vše se odehrává přímo na ulici. To znamená mezi všudypřítomnými krávami, jejich výkaly, hromadami odpadků a mračny prachu. Snad jediná výjimka je nemocnice. Čekárna je od ulice a samotné ordinace oddělena závěsy. Doufáme, že zdravotní ani jiné služby nebudeme nuceni využít. Automechanici zde předvádějí vůbec zajímavé kousky. Nové pneumatiky neexistují. Stará ojetá pneumatika, naprosto bez vzorku, se donese do opravny, kde na ni s pomocí letlampy nalepí novou vrstvu protektoru. Listová pera, což je obdoba tlumičů a jsou to železné pláty svařené dohromady, se opravují soustavným otloukáním do požadovaného tvaru. Svářeči si s ochranou očí nedělají vůbec žádné starosti. Většina jich má brýle proti slunci, ale potkali jsme i profíky, kteří svářeli prostě bez jakékoliv ochrany. Město je jako vždy plné lidí a nikterak zajímavé. Ale poprvé zde vidíme řeku Bhagirati. Je to jméno ledovce, ze kterého vytéká posvátná řeka Ganga, a je zde tak nazývána i řeka samotná. Na břehu hoří velké ohně. Původně jsme si mysleli, že jsme svědky kremace, ale pohled zblízka ukazuje, že pálí jen odpadky. Po setmění se vracíme na pokoj vyzvednout Renďu a jdeme najít aspoň trochu ucházející restauraci. Konečně jednu nacházíme, ale výběr nebyl šťastný. Jídlo nebylo valné úrovně, ale jak se dozvídáme od další skupinky Čechů, je to nejlepší knajpa široko daleko. Během večeře od nich vyzvídáme podrobnosti o okolí. Večer u televize rozebíráme plán na další dny, ale vše závisí na tom, jak bude ráno Renému. 2. 10. 2010 ‐ sobota Ráno u Reného stejný stav jako večer. Rozhodujeme se pro jednodenní výlet. Po snídani dohadujeme cenu za odvoz do nedaleké vesnice Malla. Zde se pokusíme zdolat nějakou bezejmennou horu. Doufáme, že z ní bude výhled na blízké šestitisícovky. Radek usmlouvá cenu na přijatelnou výši a my konečně můžeme vyrazit. Po cestě míjíme přehradu s vodní elektrárnou a jakýsi „šivaland“, tj. hromada kýčovitých soch v nadživotní velikosti zobrazující Boha nebo Bohyni Šivu. V Indii má každý Bůh více zjevení a může si vybrat vtělení do jakéhokoliv těla, může tedy být ženou i mužem. Šiva je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. V konceptu Trimúrti je mu přidělena úloha ničitele vesmíru. Na západě díky tomu vznikla představa, že Šiva je jakési hrůzostrašné apokalyptické božstvo. Z pohledu hinduismu toto samozřejmě neplatí. Stejně jako smrt není chápána jako definitivní konec, tak zničení vesmíru se děje proto, aby mohl být znovu stvořen. Každý bůh potřebuje na cestu mezi nebem a zemí nějaký dopravní prostředek. Každý bůh jezdí na jiném zvířeti a každé z těchto zvířat se stává posvátným. Bohů mají hodně, je tedy těžké najít nějaké neposvátné zvíře. Šiva jezdí na býku Nandim. Díky tomu mají krávy nejposvátnější statut. Mnoho z nich se potuluje po ulicích a žije z odpadků. Mimochodem: odpadky se stávají pro Indii obrovským problémem. Všude, kam oko dohlédne, se povalují hromady odpadků. Indové se něčím jako úklid vůbec nezabývají. Maximálně jednou za čas odpadky nahrnou na hromadu a zapálí je. Díky plastům bude tato krásná země jednou zamořená odpadky. Jakékoliv trochu větší město už utopeno v odpadcích je. Asi po hodině a půl jízdy konečně přijíždíme na místo. Po vystoupení z džípu se rozhlížíme a vybíráme si nejbližší kopec za řekou. Sestupujeme tedy vesnicí k mostu přes řeku. Za mostem se dáváme doleva a pomalu začínáme stoupat. Výškové metry nám pěkně narůstají díky tomu, že netáhneme těžké bágly. Docházíme až k rozpadlému baráku a zde uděláme první navigační chybu. Vydáváme se po špatné cestě, která nás zavede ke strmému stoupání. Prodíráme se tedy roštím a kopřivami a pokoušíme se vylézt na nějakou cestu. Což se nám zanedlouho daří. Konečně zase normální cesta, po které se dá jít. Péca zde podle čichu neochvějně identifikuje oblast, kde se vyskytuje gandža. Věříme v jeho indiánské smysly, proto hledáme a opravdu nalézáme palouk vhodný ke sklizni. Tráva je samozřejmě planá, ale i tak slušně voní a lepí. Natrhali jsme větší palice do Radkovy bundy, celý zbytek našeho putování pak stále krásně voněla. Pokračujeme dále směrem k lesu a cestou spekulujeme, co zeleného si uvaříme. Les je plný staletých stromů. U jednoho se zastavujeme a fotíme se. Bohužel, čas letí a my řešíme, jestli jít ještě o kousek dál. Rozhodujeme se, že ještě půlhodiny půjdeme a pak se uvidí. Za půl hodiny se pořád nacházíme v lese a tím pádem z dnešního výhledu na hory nic nebude. Otáčíme se nazpět. Díky pokročilému času se snažíme cestu uspíšit a vydáváme se zdánlivě nejrychlejší cestou do vesnice. Jako vždy špatně, cesta náhle končí a my musíme slézat po prudkém kopci, který je plný kopřiv. Kuba pro tento způsob zkratky nalezl krásný termín „nádloužka“. Všichni pod tímto termínem chápeme výrok ze Sněženek a machrů "Pojedem zkratkou pánové, je to sice dál, ale zato horší cesta“. Nakonec se po strastiplném sestupu dostáváme k prvnímu baráku. Máme vyhráno. Procházíme dvorkem několika obydlí a sestupujeme k řece, kde „pocitově“ očekáváme most. A nemýlíme se, skutečně je zde lanový most, po kterém se dostáváme do vesnice Bathwari. Je to sice o vesnici dále, než bylo v plánu, ale nevadí. Po chvilce nám zastavuje colectivo. Zatím je relativně prázdné. Zanedlouho se prostor okolo nás značně zmenšuje. Po chvilce počítání se dostáváme na číslo 16 osob v jednom džípu. Zajímavé je, že na jedno místo k sezení se vejdou tři až čtyři muži (sedí nebo leží prostě na sobě). Pokud je v autě žena, tak jedno místo je vyhrazeno jen pro ni. Dokonce ani matka s dcerou se o místo nedělí, prostě každá zabere jedno místo k sezení. Rozumnější ženy vystupují ve chvíli, kdy je kromě jejich místa v autě naprosto narváno. Nikdo je k tomu nenutí, nikdo o ně nezavadí ani pohledem, i to je neslušné. Atmosféra ale viditelně houstne, napětí je hmatatelné a ženy vědí, že hájení něžného pohlaví je v jejich náboženství dodržováno jen do chvíle, do které se mužům bude zdát přiměřené se náboženskými pravidly řídit. Tato hranice je opravdu vnímatelná. Žena, která nastupuje do auta, vyzařuje auru nedotknutelnosti, ale když za takovéto situace vystupuje, je tichá jako myška, snaží se být neviditelná. Jedna starší dáma asi jela v autě poprvé, úplně celou cestu zvracena a plivala z okýnka. Své počínání se nesnažila nijak maskovat nebo zmírnit, to byla hodně nechutná část cesty. Již za setmění se dostáváme do Uttarkashi. Vydáváme se zjistit, jak je na tom René. Stále nic moc, proto se dlouho nezdržujeme a jdeme si dát večeři. Na základě minulého večera se rozhodujeme pro zeleninový hamburger. Sice ho prodávají ve stánku na ulici, ale není se čeho bát, naše těla už jsou dostatečně aklimatizována na zdejší stravu a bakterie. Kupodivu jsou zdejší hambáče opravdu dobré. Dali jsme si je během pobytu ještě několikrát, Péca dokonce mnohokrát. Cestou zpět na pokoj si Radek s Kubou kupují zmrzlinu a ochucené mlíčko ve skleněné lahvičce. Jak se ráno ukáže, aklimatizace není ještě zcela ukončena a musí si loupnout prášek proti průjmu. Po zbytek večera koukáme na televizi. 3. 10. 2010 ‐ neděle Jelikož je dnes ráno Renému daleko lépe, rozhodujeme se v kompletní sestavě vyrazit na další jednodenní trečík do Rishikund Temple, což má být hinduistický chrám. Nejdříve vyrážíme na snídani do vedlejšího hotelu. Vybíráme zbytečně z chudého jídelního lístku, stejně nám číšník vesele oznámí, že nemá ingredience na nic, co jsme si vybrali. Vybíráme tedy míchaná vajíčka. Zdá se to jako dobrý nápad, ale ve vajíčkách je místo soli cukr. Tak jsme našli další stravovnu, kam již nepůjdeme. Na snídani jsme se opět setkali s partou Čechů, takže u nezdařené snídaně probíráme s Vlaďkou, Luckou, Otou a Tomem zážitky i další cíle. Poté vyrážíme na stanoviště taxi. Smlouvání za odvoz jde tentokrát rychle, jelikož známe ceny z předchozího dne. Protože jedeme v kompletní sestavě, zastavujeme, abychom zhotovili nějaké foto přehrady a „šivalandu“. Cestou si všímáme sesutých svahů i s baráky ‐ díky vodě z hor. Patnáct kilometrů za Bathwari vysedáme ve vesnici Gangnani. Chrám by se měl nacházet asi dva kilometry od vesnice. Mapa jako vždy lže, chám je vzdálen asi pět minut chůze a navíc to je jen očouzená kaple s obřadním bazénem. Trochu zklamáni se vydáváme dále po cestě, aniž bychom věděli, kam vede. Zanedlouho přicházíme do horské osady. Procházíme mezi baráky, osadníci si nás zvědavě prohlížejí. Cesta nás zavádí k lesíku, ve kterém René nasazuje zničující tempo. Asi to s tou nemocí nebude tak horký. Když ho konečně dohoníme, zastavujeme na prosluněné louce s výhledem na plechové střechy osady. Idylka netrvá dlouho. Okolo jedné hodiny musíme vyrazit zpět, protože na protějším kopci se objevuje černý mrak a padají na nás první kapky deště. Ve Gangnani si dáváme čaj a placky, aby nám rychleji utekl čas při čekání na colectivo. Za necelou hodinu se konečně jedno objevuje a my se vydáváme směr hotel. Cestou se shodujeme, že si uděláme bramboráčky, abychom zavzpomínali na českou kuchyni. Zajímavé je, že v této zemi placek ještě nikoho nenapadlo udělat placku z nastrouhaných brambor. Proto na tržnici nakupujeme ingredience a zjišťujeme odjez do Gangotri. René s Pécou zůstávají na pokoji a zbytek se vydává sehnat nějaké zásoby na trek, který nás následující dny čeká. Po usilovném shánění kupujeme polévky, nějakou omáčku do rýže a dokonce i dvě plechovky párků. V jednom krámku se nám podaří zakoupit struhadlo na bramboráčky. Zbytek večera nám krásně uteče při přípravě a konzumaci lahodných gandžových bramboráčků. 4. 10. 2010 ‐ pondělí Dnes konečně vyrážíme do horského střediska Gangotri. Město leží v nadmořské výšce asi 3048 metrů nad hladinou moře. Podle legendy bohyně Ganga, dcera nebes, vyslyšela modlitby krále Bhágiratha, jehož předkové po tři generace žili v přísném pokání, aby se zbavili hříchů. Ganga sestoupila v Gangotri na zem a vzala na sebe podobu řeky, v níž král mohl provést očistnou koupel. V místě, kde se ladná noha bohyně poprvé dotkla země, stojí klášter založený v 18. století na počest božské řeky. Tisíce oddaných poutníků každý rok od května do října navštěvuje toto poutní místo. V ostatních měsících je městečko opuštěno díky přívalům sněhu. Cesta autobusem probíhá celkem v klidu, až na jedno místo, kde se autobus nebezpečně nakloní směrem do srázu. To nás trochu rozhodí, ale naštěstí se cestou už nic dramatického nestalo. O půl dvanácté konečně přijíždíme na místo. Bágly se vezly v zadním zavazadlovém prostoru. Vypadalo to jako dobrá volba, protože z každé cesty zatím byly bágly naprosto obalené prachem. Tento zavazadlový prostor byl ale totálně děravý, takže bágly byly špinavé stejně. Navíc dva bágly, co ležely dole, byly promočené, protože cestou jsme projeli několik řek. U autobusu se nás hned ujímá místní naháněč a odvádí nás ke svému hotelu. Hotel se nachází na překrásném místě vedle chrámu s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Tato atmosféra nás učarovala, proto dnešní noc strávíme zde. Do dvou hodin trávíme čas před hotelem, přitom Blázen s Kodiakem suší mokré spacáky. Během lenošení si odbíháme směnit peníze u místního bosse ve stánku s čímkoliv. Kurz není zrovna výhodný, ale nic jiného nám nezbývá, když se nám nepodařilo vyměnit peníze v Uttarkashi. Po usušení se vydáváme kousek po stezce vedoucí k ledovci Gaumukh. Až na Pécu, který se chvilku zdrží na hotelu a už nás nedožene. My jdeme asi dva kilometry, poté se otáčíme a jdeme zpět do centra. Zde se setkáváme s Pécou. Do večera jsme na pokoji. V šest hodin vyrážíme na místní úřad, kde musíme zakoupit povolení ke vstupu do národního parku. Zde potkáváme další Čechy. Tito sem přijeli meditovat a mají naplánovaný asi stokilometrový trek přes Himaláje. Přejeme jim, aby se uprostřed Himalájí nepromeditovali až na onen svět. Po vyplnění vstupních formulářů se vydáváme na pokoj uvařit si polévku. Ještě než dorazíme na pokoj, sledujeme bohoslužbu odehrávající na nádvoří před chrámem. Zbytek večera trávíme hraním karet. 5. 10. 2010 ‐ úterý Dnes je ten velký den, kdy se pokusíme přiblížit se šestitisícovým mohykánům. Připraveni následovat své hinduistické souputníky opouštíme hotel a začínáme stoupat k pramenům Gangy. Itinerář dnešní etapy nezní nijak hrozivě ‐ 14 kilometrů a převýšení 600 metrů. Mineme kontrolní místo formálního vstupu do národního parku, zaplatíme zálohu za odpadky a poplatek za stany. Noc ve stanu stojí víc než za hotel v Gangotri. Stezka vinutá podél pravého břehu Gangy je poměrně široká, stoupání je mírné a tak se můžeme v klidu kochat výhledy na okolní velikány. Naší první zastávkou je opuštěná osada Chirbasa (3660 m). Nedaleko za osadou končí definitivně les a prostor horských gigantů se rozšiřuje. Obzoru dominuje hřeben Bhagiráthi, ostrá špice kultovní hory Shivling zůstává zatím ukryta za horským hřebenem. Cestou potkáváme velké množství hinduistický mnichů, asketických Indů, ale i bohaté a značně otylé Indy. Ti samozřejmě nejdou po svých, ale na hřbetu oslíka nebo koně. Po čtrnácti kilometrech se cesta najednou propadá dolů do údolíčka, na jejímž dně se usadila další z osad – Bhojbasa (3800 m), cíl prvního dne výstupu. Na rovné louce stavíme stany. Po čtvrté hodině, když slunce zajde za hory, nastává šílená zima a my jsme nuceni navléknout na sebe všechno oblečení, které máme sebou. Dokonce i Radek poprvé obléká na kraťasy tepláky, které si vzal z domova místo kalhot, které nemohl před odjezdem najít. Ještě před večeří se vydáváme přefiltrovat vodu k meteorologické stanici, která zároveň slouží i jako ubytovna. Zde se dáváme do řeči s dívčinou z Bombaje, která nejdříve nechápavě kouká, proč filtrujeme vodu, když na nádobě, ze které bereme vodu, je napsáno „pitná voda“. Nám je totiž na první pohled jasné, že voda sem přitéká jednou hadicí a nádrž s „pitnou vodou“ tu mají jen proto, aby byli turisté v klidu. U stanu mezitím René s Pécou chystají večeři. Dnes máme poslední bramborovou kaši z domova ‐ s párkem. Bohužel párek je ze sóji, dost nevalné chuti. Dost kaši kazí. Ale hlad je nejlepší kuchař, přidáme trochu koření a můžeme hodovat. Po večeři rychle zalézáme do spacáku, abychom se aspoň trochu zahřáli. 6. 10. 2010 ‐ středa Ráno je studené jak psí čumák. Co psí čumák – mnohem a mnohem chladnější. Po seškrábání ledové krusty ze stanů si vaříme čaj, abychom se trochu zahřáli. Po čaji se vydáváme na cestu k prameni. Asi za hodinu a půl pomalé chůze se náhle objevuje pramen. No, pramen, trochu silné slovo. Žádný pramínek hned od začátku je to ohromná, dravá řeka, která vytéká z ledovce. Už název Gaumukh, neboli Kravská hlava, nenechá nikoho na pochybách, o jaké zrození řeky asi půjde. Čelo ledovce se stále posouvá a tak budou muset brzy posunout svatyni, která označuje místo zrození. Ano, tento ofáborkovaný a kameny obložený dvoumetrový kus písku je TO místo, kolem kterého meditují svatí muži v oranžových hábitech a smáčejí svá těla, aby očistili duši od svých hříchů. I my neváháme a smáčíme svá těla. Kde jinde než u pramene Gangy bychom se mohli v této posvátné řece vykoupat? Je zde posvátné ticho, podtržené zvukem valící se řeky. I my, neznabozi, ctíme atmosféru tohoto pro Indy nejsvatějšího místa. Pod tímto dojmem se rozhodujeme pro výstup na ledovec. Vydáváme se po suťové moréně na okraji ledové jeskyně. Cesta vede skromnější a méně zřetelnou pěšinou. Proplétáme se mezi balvany a trhlinami ledovce. Cílem je se co nejblíže přiblížit ke vznešenému třívrší Bhagirathi. Stále posouváme místo, ze kterého se budeme muset vrátit. Okolo jedné hodiny zastavujeme, abychom se naposledy rozhlédli. Výhled je naprosto jedinečný a neopakovatelný. Po pravé straně se nachází Shiva lingam (Šivův penis, 6540 m) neboli Shivling, který rozhodně patří do první světové čtyřky vizuálně nejkrásnějších štítů planety. Společnost mu dělají Ama Dablam v Nepálu, Alpamayo v Peru a Matterhorn v Alpách. Už první průzkumné výpravy do oblasti ledovce Gangotri v letech 1933 a 1938 prohlásily o této úžasné hoře, že je neslezitelná. První výstup se pak skutečně povedl až v roce 1974 výpravě indicko‐tibetské pohraniční policie ‐ vedené Hukamem Sighem. Trasa vedla západním pilířem, tedy cestou, která dodnes patří mezi nejpopulárnější. Přestože elegantní Shivling přitahuje největší pozornost, ostatní vrcholy v jeho blízkosti nehrají druhořadou roli. Spíše naopak, neboť takřka všechny jej překonávají výškou. Ovšem největším magnetem je vznešené trojvrší Bhagirathi (I ‐ 6 856 m, II ‐ 6 512 m, III ‐ 6 454 m). Jinak se tomuto třívrší říká Šivův trojzubec, má představovat tvoření, udržování a ničení. Před půl třetí se ocitáme opět u svatyně. Ještě chvilku zde setrváme, protože se nám nechce opouštět toto posvátné místo. Bohužel po třetí hodině musíme vyrazit, abychom stihli dorazit do základního tábora, než zaleze sluníčko a nastane zima. Když dorazíme ke stanům, musíme na sebe navléknout zase všechno oblečení, aby byla zima trochu snesitelnější. Tentokrát si vaříme místní indickou omáčku s rýží. Místní gurmánské praktiky už známe, použili jsme raději polovinu směsi. Přesto je omáčka nesnesitelně pálivá a překořeněná, ale po troše přemáhání ji přece jenom sníme. Poté zalézáme do jednoho stanu, až na Pécu, hrát karty. Snažíme se vydržet co nejdéle, aby se nám lépe usínalo a nestrávili jsme ve spacáku další tucet hodin. 7. 10. 2010 ‐ čtvrtek Dnes nám končí povolení k pobytu v parku. S pocitem, že dnes nemusíme pospíchat, protože cesta do Gangotri nám nezabere víc jak čtyři hodiny, vylézáme ze spacáku později. Sluníčko už krásně hřeje, když provádíme hygienu v Ganze. Je něco málo před jedenáctou hodinou a my se dáváme na pochod. Hned po půlhodině se nám naskytne krásná scenérie. Po pravé straně se objevuje stádo kamzíků. Proto zastavujeme a nešetříme fotkami. Pokračujeme dále a po pěti kilometrech se zastavujeme na delší pauzu v naší známé osadě Chirbasa. Zde si nahříváme naše zmrzlé kosti po dnešní noci. Okolo jedné hodiny nastává čas pokračovat dále. Pronášíme již notoricky známé heslo „bágl v bág“ a házíme naše batohy na záda. Naštěstí již nepřekračují dvacet kilo jako cestou vzhůru. Cesta nám příjemně utíká a další zastávku děláme až těsně před bránou, která značí opuštění národního parku. Zde slyšíme známou řeč. Zastavují u nás dva chalani ze Slovenska. Vyzvídají informace o cestě, kterou mají před sebou. Na oplátku nám vysvětlují systém objednávání jízdenek do vlaků. Tento dopravní prostředek hodláme využívat v našem dalším putování po Indii. Při procházení branou zaplatíme ještě poplatek za to, že jsme překročili pobyt o jeden den. Dvoudenní stanování je tu pěkně drahé. Před třetí hodinou definitivně opouštíme park a ocitáme se v Gangotri. Dnes vybíráme jiný hotel a nacházíme jeden celkem slušný, za neuvěřitelných 40 korun za dvoulůžkový pokoj. Bereme dva pokoje a Radek se uvoluje, že bude spát na zemi. Nezbytné formuláře vyplňujeme již na malé terase s výhledem na řeku. Mezitím se střídáme v koupelně, abychom udělali nezbytnou hygienu a vyprali prádlo. Tento proces je poněkud zdlouhavý, protože sprcha je jako vždy jen na okrasu. A tak nám místní pohunek nosí kýble s horkou vodou, za každý kýbl se platí. Radek se dokázal v jednom kýblu celý umýt a ještě vyprat triko a kraťasy. Po této proceduře vyrážíme na zaslouženou večeři. Nacházíme celkem slušnou kousek od hotelu. Dáváme si jednotnou stravu a to klasický indický zeleninový hamburger s kolou. Poté vyrážíme vyloupit místní prodejny cetek. Přicházíme ke stánku, kde prodává roztržitý Ind. Postupně mu prohrabeme skoro celý stánek. Necháváme si předložit na pult korále, bůžky a dokonce i krabičky ze slonoviny a poté smlouváme o cenu. Nejlepší v této činnosti je Kodiak, ten se rozhodl zakoupit krabičku ze slonoviny. Původní cena se pohybuje 1200 rupií. Kodiak začíná smlouvat, poté si dědula píše sumy na ruku a začíná něco počítat. Nakonec je z toho počítání tak zmaten, že se cena sníží na neuvěřitelných 250 rupií. Kodiak šahá do peněženky a podává mu požadovanou sumu. Nákup krabičky nemůže přenést přes srdce Radek, který si chtěl původně krabičku koupit sám. Sotva na ni ale upozornil, Kodiak mu ji vyfoukl a ještě za takovouhle cenu. Po této činnosti odcházíme na pokoj, kde hrajeme karty. 8. 10. 2010 ‐ pátek Během snídaně se rozhodujeme ještě jeden den setrvat v Gangotri a vydat se na jednodenní výlet. Vyrážíme tedy jen s malým batohem, ve kterém neseme pouze vodu a bundu. Na parkovišti, kde staví colectiva, se nás snaží zastavit pomalovaná stařenka. V rukách nese misku, ve které má zapálené kadidlo a několik menších mističek s barvou. Konečně se jí podařilo lapit Pécu. Za mírný poplatek mu s nějakou modlitbou dělá mezi oči žlutou tečku. Krátce se zmíníme o tečkách na čele neboli bindi. Některé typy nosí i muži – může se jednat o příznivý znak po skončení oběti nebo obřadu, většinou malovanou rumělkou kurkumou nebo popelem. Dalším druhem bindi, většinou malovanou hlinkou, si světci odlišují své náboženské vyznání. Bílá tečka na čele patří Bohu Šivovi, žlutá Brahmovi a červená Višnovi. Tradiční je ovšem bindi symbolem vdané ženy ‐ má přinést štěstí a také ochraňovat manžela. V severní Indii je malování červené tečky součástí svatebního obřadu, nevěstě jej maluje ženich. Vdovy bindi nenosí a také vdané ženy při úmrtí v rodině nebo v době menstruace nahrazují červené tečky žlutými nebo je vůbec nenosí. Žlutá tečka se tedy dá přeložit jako „zrovna nemohu, ale brzy budu moci“. Vesnice Dharali je známá svými jablečnými sady. Po šestnácti kilometrech jízdy vystupujeme a poté začneme stoupat na levé straně vsi. Procházíme mezi baráky, až se konečně dostaneme k místní škole. Zde vesnice končí a pokračuje jen borový les. Zanedlouho se dostáváme k prvnímu jezeru. V této oblasti jich má být sedm. První jezírko nás trochu zklame, protože to je jen jakási větší kaluž, ve které je plno rostlin. Pokračujeme dále po stoupající pěšině a doufáme, že další jezera budou mnohem větší. Bohužel tomu tak není. Další jsou víceméně podobná, ale umístěna mezi hory vytvářejí kouzelnou atmosféru. Protože se nám nechce pokračovat dále, vylézáme na kameny nad jezírky a tam strávíme dvě hodiny opalováním. Když nás to přestane bavit, slézáme zpět do vesnice. Navštěvujeme Kalpa Kedar Temple, který jsme zahlédli při příjezdu. Je to jakási věžička, ke které se sestupuje po schodech. Nad schodištěm jsou zavěšeny zvonky a po pravé straně je socha Šivy. Před věží je oltář, na kterém je socha jakéhosi bůžka. Těsně u výstupu ze schodiště se nachází obětní bazének, který má výpust o kousek dál do Gangy. U této řeky se nám naskytne nepochopitelná scenérie. Uprostřed řeky na ostrůvku z kamení sedí chlápek a rozbíjí kladívkem velké balvany na malé kamínky. Musíme podotknout, že kamínků k rozbíjení má kolem sebe miliony. Tutéž scenérii jsme viděli na břehu Gangy v Gangotri, kde si kolemjdoucí kousky kamenů brali jako suvenýr, kterého se dotkla posvátná řeka. Co ale s požehnaným štěrkem uprostřed řeky? Po tomto nesmyslném výjevu se vracíme na náves, kde je plno prodejců jablek a pokoušíme se chytnout colectivo. Asi po hodině a půl to vzdáváme a přemluvíme taxikáře, aby nás vzal k hotelu. Cestou spekulujeme, jestli by se Gangotri nedalo opustit na raftech. V průvodci jsme četli, že v některých větších městech jsou půjčovny a Ganga se při prvním pohledu zdá již dost široká a sjízdná. Při podrobnějším zkoumání v průběhu cesty zjišťujeme, že řeka se v podstatě v každé zatáčce mění v dravé peřeje narážející na stěny skal. Od této myšlenky tedy upouštíme a držíme se původního plánu, zítra odjedeme autobusem. Po příjezdu jdeme vyloupit našeho starého známého do stánku s cetkami. Už zdálky na nás mává a má radost, když se u něj zastavujeme. Tentokrát nenakupujeme mnoho věcí, ale přesto je spokojen. Poté jdeme na večeři. Po jídle se vydáváme na pokoj, až na Kubu s Radkem, ti se ještě stavují na česnekovou polévku v hotelové restauraci. Zde máme poprvé možnost nahlédnout do kuchyně. Jak to popsat slušně? Český hygienik by se sotva odvážil vstoupit. Ráno to musíme vyfotografovat, abychom se podělili s ostatními. Naštěstí máme všelijaké očkování, tak se s chutí dáváme do jídla. Kuchyně nezklamala, i v česnekové polévce je nastrouhaný zázvor. Nejsme spokojeni, ale na druhou stranu ani překvapeni. Se smíšenými pocity odcházíme za ostatními na pokoj hrát karty. 9. 10. 2010 ‐ sobota Bohužel dnes opouštíme Gangotri. Jelikož autobus jede až v jednu hodinu, podnikneme ještě krátký výlet po levém břehu Gangy. Po překonání mostu se zastavujeme na chvilku naproti ghátům, kde probíhá očistná koupel. V Gangotri probíhá tento obřad (Ganga arati) každé ráno a večer. Při obřadní koupeli v ledové vodě jsou po proudu pouštěny květiny, hořící svíce, vonné tyčinky a obětiny. Poté se vydáváme dál po proudu řeky. Nejprve procházíme komplexem obydlí, kde přebývají svatí muži. Ti nám ochotně ukazují vyhlídku, ze které poprvé můžeme pozorovat hluboké zářezy ve skále, které vytvořila za staletí divoká řeka. O kousek dál řeka vytváří ještě zajímavější scenérie. Z borového lesa můžeme pozorovat vodopády a stále hlubší rokle. Škoda, že cesta končí u vodní elektrárny. Člověk by snad pokračoval až do Uttarkashi – taková to byla nádhera. Tento příjemný konec je ale znásoben ještě větším zážitkem. Objevujeme jeskyni, ve které žije poustevník. Po chvilce váhání Péca bere foťák a vstupuje hlouběji do jeskyně. Pokládá před poustevníka drobné mince a mačká spoušť fotoaparátu. Blesk zřejmě ruší v meditaci (nebo opiovém rauši, podle toho, jak to který věřící nazývá), proto poustevník za hlasitého skřehotání vyhání Pécu ven. Po návratu na hlavní třídu v Gangotri nás ještě prosí místní žebráci o nákup sušeného mléka. Jakub podléhá a kupuje. Radek, když se dozvídá, že pytlík sušeného mléka je dražší než ubytování pro nás všechny, naprosto odmítá a dává každému jednu bankovku, ať s ní nějak bohulibě naloží. Budeme aspoň opouštět toto posvátné místo s dobrým skutkem na kontě. Na parkovišti při čekání na autobus nás přemlouvají taxikáři, ať využijeme jejich služby. Nejdříve nasazují nehorázné sumy. S jedním se nám daří domluvit rozumou cenu, ale když ostatní čekající viděli, že se pojede jejich směrem a taxi je celé zaplacené, tak se začali hrnout dovnitř. Chtěli jsme se tedy alespoň částečně podělit o cenu taxi, ale o tom nechtěl nikdo ani slyšet. Vystoupili jsme tedy a odmítli všechny další nabídky taxikářů s tím, že jsme pevně rozhodnuti jet autobusem. Čím více se přibližuje hodina odjezdu autobusu, tím prudčeji letí ceny za odvoz dolů. Nakonec si vybíráme celkem slušného řidiče. Cestou nám zastavuje na mostě, který vede mezi skalami nad posvátnou řekou. Ještě než nám zastaví, jsme upozorněni, že most se nesmí fotografovat, protože to je z vojenského hlediska důležitý přechod řeky. A nedaleká vojenská základna dává tušit, že opravdu je. Cestou nám zastavuje ještě jednou na vyhlídce nad vesnicí Dharali. Zde nás slušně poprosí, jestli by nemohl cestou nabrat do zadní části džípu další cestující. U tohoto férového taxikáře jsme nic nenamítali proti tomu, aby si cestou vydělal víc peněz. Jel opravdu rozumně, byl to první taxikář, u kterého jsme se cestou nebáli. Krátce po půl páté se po celkem klidné cestě ocitáme opět v našem známém hotelu. Zde dostáváme hlad, proto se rozhodujeme, že si na pokoji uděláme míchaná vajíčka s gandžou. Rozdělujeme se na dvě skupiny. První skupina, Radek s Kubou, se vydává hledat internet, aby vyhledala informace o tygří rezervaci Corbett. A druhá vyráží na nákup. Po hodině se setkáváme na pokoji. Jelikož proběhla špatná komunikace, každá skupina koupila dvacet vajíček. To je pro pět lidí moc, i když se smaží se zelenou náplní. Ale nevadí, nakonec se půlka uvaří na tvrdo a další den je sníme po cestě do Corbettu. Díky plným žaludkům a příjemné náladě máme poslední krásný večer na úpatí Himalájí. 10. 10. 2010 ‐ neděle Z důvodu brzkého odjezdu autobusu je budíček stanoven na časnou ranní hodinu. Ještě před odjezdem zaskočí Jakub s Ráďou do bankomatu vybrat peníze, aby se neopakovala situace z Gangotri. Po chvilce laborování u bankomatu a několika radách místních děvčat se konečně podaří vybrat požadovanou sumu. Na sedmou hodinu je stanoven odjezd. Od této chvíle jsme v rukou indického řidiče. Cestou do Rishikeshe nám stoupá hladina adrenalinu v krvi, alespoň Pécovi a Kubovi, kteří sedí u oken. Protože na úzké silničce s mnoha serpentinami dochází k tomu, že při pohledu z oken se alespoň zdánlivě všechna kola na cestu nevejdou a autobus visí nad několik set metrů hlubokými propastmi. Stačí sebemenší technická závada nebo chyba řidiče a o našem osudu je rozhodnuto. Naštěstí úseky úspěšně překonáváme a po šesti hodinách jízdy střídají strmá údolí Gangy mírnější svahy himálajského podhůří s terasovitými políčky. V Rishikeshi měníme plán a připlácíme si za cestu až na naše známé místo v Haridwaru. V půl páté odpoledne nás autobusu vyhazuje kousek od autobusového nádraží ‐ na hlavní třídě. Po chvilce kličkování mezi auty a lidmi se nám podaří přeběhnout silnici. Autobusové nádraží je ještě plnější lidí než jsme ho poznali před sedmnácti dny. Vytahujeme průvodce a pomocí mapky v něm obsažené se snažíme najít autobus, který jede do Ramnagaru, což je vstupní brána do Corbettovy tygří rezervace. Dnes také poznáváme, jak místní nasedají do autobusu. Když přijede autobus a zastaví, místní hned naskakují a snaží se nalézt všemi otvory dovnitř. A to bez ohledu na skutečnost, že původní cestující ještě nevystoupili. Navíc uvnitř obvykle stojí chlápek s klackem a mlátí je tak dlouho, než se autobus úplně nevyprázdní. Hned jak bachař odejde, opět se všichni rvou okny do autobusu. Bachař tedy přijde znovu před odjezdem a opět všechny holí vyžene ven. Až před odjezdem on sám rozhodne, kdy a kdo smí dovnitř. My jako sáhibové máme nastupování o poznání jednodušší, ale zase nejsme schopni identifikovat správný autobus. Jako vždy nás každý z dotázaných pošle k jinému autobusu. Naštěstí se nás ujímá prodejce lístků a usazuje nás na sedadla hned u řidiče. Ovšem tentokrát by bylo lepší sedět vzadu. Náš řidič dostal hned přezdívku rudý ďábel. Hned při výjezdu si narazil kulicha, poté postříkal přední sklo ze vnitř vodou a vyrazil do noční krajiny. Jízda byla ještě mnohem zajímavější. Rudý ďábel se vůbec neobtěžoval zastavovat na zastávkách a lidé tak museli vyskakovat a nalézat do autobusu za jízdy. Scéna „nezastavujeme, máme zpoždění „ z filmu Slunce, seno jahody je proti tomu čajíček. Naštěstí my vystupujeme až na konečné, takže se úžasné tlačenice a vyskakování za jízdy neúčastníme. Krátce po jedné hodině v noci jsme přivítání v Ramnagaru hlasitým řvaním musulmana z amplionu. Jak se později ukazuje, toto řvaní probíhá celou noc a každý den. Po krátkém hledání nacházíme slušný hotel, který je trochu zastrčený a není zde tolik slyšet amplión. 11. 10. 2010 ‐ pondělí Ráno po probuzení se setkáváme na terase před pokoji. Máme zde výhled na větší část města. Město je plné mešit a minaretů a my pochopíme, že v tomto městě bude mít převahu muslimské náboženství nad hinduismem. To se potvrzuje, když ráno po vyplnění přihlašovacích papírů vyrážíme do města. Máme docela hlad a tak si necháme majitelem hotelu doporučit restauraci Green House. S doporučením jsme spokojeni. Stoly se nacházejí pod přístřeškem na zahradě, obsluha celkem příjemná a k jídlu si můžeme dát zase po čase kuře, alespoň nějaké maso. Po dobrém obědě se vydáváme hledat vlakové nádraží, abychom si zajistili jízdenku na zítra. Nádraží se nachází kousek za městem. Nejdříve zajdeme na perón, kde stojí vlaky. Chvilku pozorujeme hukot na perónech a pak se vydáme do budovy, která stojí hned vedle nádraží. Je to rezervační kancelář Computerised Reservation Centre. Zde se dozvídáme, že rezervaci lze provést až zítra ve večerních hodinách. Vydáváme se tedy zpět na hotel bez zajištěné jízdenky. Cestou musíme vybrat peníze. Což je taky kapitola sama pro sebe. Když konečně najdeme otevřenou banku, dozvíme se, že zde nejdou směnit peníze a posílá nás za svým šéfem. Ten nám napíše na papírek jméno krámku a ulici, kde lze směnit peníze. Po chvilce hledání skutečně nacházíme doporučený krámek s potravinami. Prodavač zvedá telefon a po chvilce vyptávání píše kurz na papírek. Kupodivu je kurz výhodný. Po této eskapádě si kupujeme buráky, které nám praží přímo na ulici. V hotelu si všímáme, že zde je možnost zajistit si safari do Corbettovy tygří rezervace. Tento národní park má prý silnou populaci slonů, jelenů čítálů a sambárů a samozřejmě hromadu další původní indické fauny i flóry. Zdejší tygři jsou velmi plaší a park je obrovský. Přesto si platíme noční a ranní safari a zkusíme štěstí. Ještě před nočním safari si připlácíme za projížďku na indickém slonu. Odpoledne o půl páté, ačkoliv odjezd byl naplánován na čtvrtou hodinu, nás všechny nastrkají do jedné motorikši. Zanedlouho nám zastavuje kousek za městem u menší slonice přivázané u silnice. Trochu nevěřícně na ni koukáme, protože je poloviční než ty, které jsme míjeli po cestě. Nicméně po chvilce na ni všichni nasedáme. Jsme jak sardinky usazeni v ocelové konstrukci. Nedej Bože, kdyby se slon převrátil, což se málem jednou stalo. Vyrážíme tedy šouravou a kolébavou sloní chůzí k řece, kde se nám vodič slona pokouší namluvit, že tu jsou tygři, když nám ukazuje dvě stopy tygra v písku. Vodič na slona nastupuje tak, že slona chytne za uši, slon sklopí hlavu, vodič si klekne na chobot a slon jej vyzvedne až za hlavu. Řídí se železnou tyčkou, která má na jedné straně železnou kouli, na druhé straně špici a ze strany je přivařen hák. Podle toto, jak slon poslouchá, ho vodič buď mlátí, nebo bodá do hlavy. Cesta se neuvěřitelně vleče. Místo slibované projížďky pralesem se vlečeme zabláceným, špinavým hájem plným odpadků. Naštěstí projížďka trvá jen hodinu a my se můžeme vrátit do města. Cestou nám rikšák nabízí hašiš a rovnou zve k sobě domů, že vaří výborný čaj. S díky vše odmítáme. To ještě netušíme, jaké noční safari nás čeká. Možná jsme měli rikšákovu nabídku využít a raději se trochu zčajovat. Asi po hodině čekání před hotelem konečně přijíždí náš džíp, který řídí dva mladíci. Usedáme tedy a vyrážíme za město do lesa. Nejdříve projíždíme osadou, kde je pár baráků, které jsou obehnány vysokými ploty. Prý je to ochrana proti tygrům. Kousek za osadou vidíme poprvé přes cestu přeběhnout jelena. A to bylo v podstatě vše z nočního safari. Sice trvá dvě hodiny, ale nevidíme nic mimo jedné stopy tygra a několika srnek, které leží na louce. Možná dobré pro standardního amíka, ale na nás tímhle nemůžou. Na Pécu je to přespříliš, po této zkušenosti odmítá jet na ranní projížďku do parku. Jelikož se nám ještě nechce spát, vyrážíme hledat prodejnu s pivkem. Bohužel je již zavřená, ale Ráďoj a Kuboj to vůbec nevadí. Objevují totiž cukrárnu, ve které ochutnávají jeden vzorek od každé cukrovinky. Nakonec se shodují, že Indové sladkosti neumí. 12. 10. 2010 ‐ úterý Ráno vylézáme časněji, než je zdrávo, slunce ještě nevyšlo. Po pětačtyřiceti minutách zpoždění nasedáme do otevřeného džípu a vydáváme se do rezervace. Bohužel jen do okrajové části, protože v tomto ročním období je hlavní část parku zavřená, kvůli monzunovým dešťům. Ze zkušeností z noční vyjížďky už moc nečekáme, ale přeci jenom doufáme, že to bude lepší. Bohužel nebylo. Nejdříve projíždíme bránou a pak se vydáváme jako první do lesa. Zde vidíme jakousi barevnou slepici a to je na dlouho vše. Když konečně vidíme velkého jelena vepřího u cesty, tak řidič si ho nevšimne a motorem ho vyplaší. To by byla opravdu zajímavá fotka, protože se opravdu jedná o jelena, jehož hlava připomíná vepří. V tom nás dohání další džíp a sděluje, že za námi proběhl tygr se dvěma mláďaty. Vracíme se tedy zpět a doufáme, že něco zahlédneme. Bohužel divadlo spočívá v tom, že řidiči vyluzují podivné zvuky a ukazují do bujné, metr až dva vysoké, vegetace. I kdyby tam nějaký tygr byl, musel by začít skákat na trampolíně, abychom ho mohli zahlédnout. Po půlhodině to nevydržíme a vysvětlujeme řidiči, že chceme jet dál. Ke konci výpravy se zastavujeme v jakési oáze, kde jsou ochočené opice. Tak jediná zvířata, která vyfotíme, jsou opice při krmení sušenkami. Vracíme se tedy na pokoj, aniž bychom něco zahlédli. Aspoň jsme umáznuli trochu času do odjezdu vlaku. Po příjezdu vyzvedáváme Pécu a jdeme na oběd do Green Housu. Bohužel ‐ dnes jsme dost zklamaní. Jakub s Pécou si dávají grilované kuře, které měl včera Kodiak. A když ho konečně dostanou, nestačíme se divit, co jim to donesli. Jsou do v podstatě jen kosti utopené v klasické indické omáčce, tedy rozvařené zelenině plné koření. Zavoláme si tedy číšníka a ten se odchází po naší stížnosti poradit do kuchyně. Škrtá z lístku cenu za celé kuře a píše cenu za půlku a koktá něco v tom smyslu, že nás špatně pochopil při objednávce. V odpoledních hodinách Radek s Kubou vyrážejí rezervovat místa ve večerním vlaku do Váránasí. Po krátkém přesouvání mezi okýnky se dozvídají, že nejprve musí vyplnit rezervační lístek. Lístek je poměrně komplikovaný, ale naštěstí máme sebou slovníček. Abychom byli úspěšní, musíme postupně vyplnit tyto kolonky: název vlaku, číslo vlaku, datum cesty, výchozí stanice, konečná stanice, cestovní třídu, počet pasažérů, jméno, věk a pohlaví všech pasažérů a preferenci místa. Po vyplnění formuláře ho odevzdáme na přepážce a dostáváme potvrzení o rezervaci a také se dozvídáme, že si večer máme dojít pro jízdenky, pokud tedy bude místo ve vlaku. Zatím jsme prý zařazeni mezi náhradníky. Cestou na pokoj ještě couráme po městě. Po příchodu musíme vyklidit pokoje, ale majitel hotelu nám dovoluje zůstat na terase před pokoji. Pozorujeme opraváře autobusů, kteří dělají zázraky. Přivezou jim naprosto omlácenou a rezavou kraksnu a odjíždí autobus jako nový. Vše se opět odehrává na ulici, takže celý průběh je vidět. Nejvíce nás učaroval popisovač autobusů. Autobusy jsou po obou stranách, ve světlém pruhu uprostřed, popsány stejným typem písma. Samozřejmě místními klikyháky, takže si nepřečteme ani slovo. Ale ani nás nenapadlo, že to všechno píše štětcem jeden člověk bez šablon nebo jiných pomůcek. Zde vyčkáváme do osmé hodiny a poté se vydáváme směrem na nádraží. Nádraží už je plné a lidi posedávají skoro všude. Naštěstí před naším vlakem jede ještě jeden. V deset hodin konečně přijíždí vlak. Po několika dohadech zjišťujeme, že je to náš vlak. Pobíháme od vagónu k vagónu a hledáme v seznamech na dveřích, kde jsou naše jména. Konečně je nalézáme a můžeme tedy nasedat. Dnes jedeme tzv. třídou Sleeper class. Tedy každý cestující má svoje lehátko. U zamřížovaného okénka se nachází šest lůžek, naproti přes uličku dvě. Ve dne jsou lehátka sklopená a sedí se na spodním. V noci se konce opěradel zaháknou za řetěz, který visí ze stropu, a vznikají tak tři lehátka nad sebou. Dýchatelnost zajišťují stropní větráky, které již několik let nikdo nečistil a jsou plné mastného prachu. Indické vlaky jsou ještě rozděleny na tyto třídy. Nejnižší je Second class, klimatizované třídy označené AC a ještě je tu první třída s označením First class. Na oslavu, že jsme zvládli nastoupit do vlaku, Radek vytahuje vodku a každý si dá pár hltů, než ulehneme na lůžko. Několikrát za noc se probouzíme, hlavně ti dole, protože vlak je plný blech a vůbec různé havěti. Chvílemi nepomáhá ani sprej proti komárům a blechám, který je určen do pralesů. 13. 10. 2010 ‐ středa Ráno se probouzíme do poloprázdného vlaku. Později jedeme ve vagónu sami ‐ až na několik dotěrných dětí, které se snaží žebrat. Cesta celkem utíká hlavně Jakubovi, protože se necítí dobře a celý den prospí. Večer přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním do Váránasí. Na nádraží si opět uvědomujeme skutečný význam slova bída. Tisíce spících Indů, namačkaných jeden vedle druhého, přikryti hadrem, a to ne v nádražní hale, ale přímo na perónech, na schodišti, prostě všude. Proplétáme se mezi nimi, a když nacházíme volnější místo, shazujeme bágly a řešíme, co dál. Zde zjišťujeme, že každé větší nádraží má pro turisty informační kancelář, kde sedí informovaný a anglicky mluvící úředník. Dostáváme tedy cenné rady i mapku města, do které nám zakroužkuje zajímavá místa a připíše i ceny, za které se k nim dostaneme taxíkem nebo rikšou. Také nás upozorňuje na místní zvláštnost – nejstarší a nejlépe vybavený hotel se zde jmenuje Yogi Lodge. Protože je světově vyhlášený a ostatní hotely jen skomíraly, přejmenovaly se téměř všechny hotely na podobný název. Najít ten správný je tedy nemožné, protože každý rikšák má smlouvu s jiným Yogi Lodge. My ale nehledáme nejlepší hotel, nejsme nároční a Jakub je díky svému zdravotnímu stavu trochu nevrlý. Necháme se tedy dobrovolně lapit motorikšákem, který nás spolu se svým kamarádem odváží do hotelu kousek od centra. S hotelem jsme spokojeni, místnosti jsou prostorné a je stranou od rušných ulic. Jde se k němu úzkými neosvětlenými uličkami plnými krav a jejich výkalů, ale na to jsme si již dávno zvykli. Ukládáme Kubu do postele a vydáváme se na prohlídku města. V pozdních hodinách jdeme spát a těšíme se na zítřejší prohlídku města, kam se nechodí žít, ale umírat. 14. 10. 2010 ‐ čtvrtek Jakubovi je dnes ráno o mnoho lépe, proto s námi vyráží na vlakové nádraží zajistit rezervaci z tohoto dvoumiliónového města. Váránasí patří k jednomu z nejposvátnějších míst Indie. Proudí sem mnoho hinduistických poutníků. Přicházejí se vykoupat do vod posvátné řeky s přesvědčením, že se zbaví všech hříchů. Staří a nemocní lidé sem přicházejí dožít, žebrají na ulici a nevidí moc rozdíl v tom, jestli umřou hladem dříve, nebo přirozeně později. Kdo zemře přímo ve Váránasí, nebo je rituálně pohřben do Gangy, dosáhne okamžitého stavu spásy, čili mókši. Hinduisté věří, že tak dosáhnou osvobození z koloběhu zrození a smrti a jejich duše již budou navěky v nebi. Setkání se smrtí člověka vždy přitahovalo, smrt je tady vidět i cítit. Proto je toto město hojně navštěvováno turisty z celého světa. Koneckonců i my sem přijíždíme z tohoto důvodu. Proplétáme se tedy mezi lidmi a auty až se dostáváme na nádraží. Zde si kupujeme Mazzu, což je džus z manga, který nám velmi zachutná a budeme jej popíjet často. V kanceláři pro turisty nám úředník bez použití jakékoliv výpočetní techniky nebo jízdního řádu napíše odjezdy a čísla vlaků, které můžeme použít na naší další cestě. Poté nás posílá do Computerised Reservation Centre. Zde se nám asi po dvou hodinách podaří zajistit rezervaci s lístkem. Ono by to možná tak dlouho netrvalo, kdyby neustále nevypadával proud. A úředník nemusel stále znova vyplňovat údaje z našeho rezervačního lístku. Vydáváme se na poutní místo zvané Sarnáth. Je to místo 10 kilometrů severně od Váránasí, kam Buddha přišel se svými pěti učni a konal zde své první kázání poté, co došel osvícení. Na místě tohoto kázání byla postavena stupa Dhamekh. Stupa je buddhistická stavba, kde se uchovávají svaté relikvieje. Většinou je to plná kopule z cihel nebo kamení, vevnitř není žádná místnost. Tato je vysoká 33 metrů a její průměr u paty je 12 metrů. Druhá stupa Dharmarajika byla postavena na místě, kde byla údajně nalezena schránka s Buddhovým popelem. Dnes z ní zbyla pouze základna. V první stupě je údajně nehet z Buddhova prstu a trocha popela. I my se tedy dostavujeme na místo spojené s Buddhou. Nejprve si jdeme prohlédnout Dhamekh s pozůstatky kláštera. Poté navštěvujeme muzeum, ve kterém jsou vystaveny vykopávky z období Buddhova života. Nejvýznamnější památka je Ashokův pilíř pocházející z poloviny 3. století př. n. l. Pilíř byl původně vysoký 15,5 metru a byl zakončen hlavicí z leštěného pískovce. Ta představuje čtyři lvy, kteří nesou na svých hlavách kolo symbolizující kruh života. Lví hlavice se stala později znakem Indie, můžeme ji proto také spatřit na současných bankovkách. Když se vymotáme z muzea, obcházíme stánky se suvenýry. Zde nastává celkem tradiční průběh. Koupíme první věc a hned jsme obklopeni dotěrnými prodavači, kteří se snaží něco prodat. Po pár minutách jsme měli nakoupeno dost věcí a ještě víc jsme měli plné zuby dotěrných Indů. Bereme tedy nohy na ramena a ujíždíme motorikšou k řece Ganze. I přes zákaz vjezdu nás rikša vysazuje kousek od kremačního ghátu. Ghát se říká strmým schodům, které začínají nahoře u baráků a končí ve vodě. Ghátů má být ve městě přes 90. Táhnou se po západním, tedy obydleném, břehu Gangy v délce 6 kilometrů. Tyto schody jsou přerušeny jen místy, kde se provádí zpopelnění. Řidič využívá příležitosti a jde s námi až k řece, kde shazuje bílý hadr, kterým je omotán, a užívá si koupele. Z vedlejšího ghátu můžeme zblízka pozorovat pálení nebožtíků. Pod tímto dojmem si najímáme loďku a necháme se unášet po proudu špinavé řeky. Spolu s námi nastupuje do loďky malý klučina, který nám prodává mističky se svíčkou a květinami. Protože si myslíme, že to patří k ceně cesty, tak je bereme a na jeho radu je posíláme po vodě. Samozřejmě si po chvíli řekne o nehoráznou sumu, jako je tomu vždy, kdy si nedohodneme pevnou cenu předem. Podobné handrkování s místními podvodníky je na každodenním pořádku, oni sami to berou jako sport a i když se často křičí, nakonec se vždy nějaké dohody dosáhne a klidně se může začít s dalším obchodem. Zde jsme to vyřešili jednoduše. Navrhujeme mladíkovi sumu, která nám připadá rozumná, a vysvětlujeme, že jestli s touto sumou nesouhlasí, nedostane prostě nic. Mladík tedy souhlasí a všichni jsou spokojeni. V hodinové projížďce si nestihneme příliš prohlédnout město. Proto se dohodneme, že zítra si projdeme ty nejzajímavější gháty. Již za tmy se dostáváme na hotel, kde si dáme pozdní večeři. 15. 10. 2010 ‐ pátek V ranních hodinách se scházíme na střeše hotelu, kde si dáváme malou snídani, abychom si moc nezaplnili žaludky. Máme totiž v plánu navštívit místní McDonalds. Po krátkém bloudění po městě se nám ho přeci jenom podařilo najít. Do mekáče se ale nedostanete jen tak. Nejdřív musíme projít kontrolou ochranky. Zde musí René a Péca zanechat zapalovače a cigarety. Hygiena strašná, všechno rozviklané, křivé a neudržované. Kromě Radka, který si dal nějaké konkrétní menu, nikdo nedostal, co si objednal. Fotky a názvy s cenami měli na tabuli tak posunuté, že jsme nepochopili, jaký název patří k jakému jídlu. Na záchod se musí do veřejných toalet v nákupním centru. Asi si každý dokáže představit, jak hodně je nemožné takovou toaletu použít. Jídlo není taky zrovna nic moc, ale po indických plackách a omáčkách je to vítaná změna. S plnými žaludky chytáme motořikšu a necháváme se odvést k prvnímu ghátu na druhém konci města. Ještě než vyrazíme na prohlídku, stavujeme se v krámku se suvenýry. Hned na první ghátu fotíme první figuru, jak si něco maluje na obličej. Zanedlouho se zatouláme do části, kde se spalují těla. Sami se cítíme zde nezváni, ale jak sledujeme domorodce, moc jim nevadíme. Ať se tomu bráníme jakkoliv, zvědavé oči vždy sklouznou k doutnající hranici. Najednou na nás mávají a navádějí nás na terasu nad ghátem. Zde se nás ujímá místní průvodce, usazuje nás přímo nad hranice a začíná nám vysvětlovat proces kremace. Ještě předtím nám naznačuje, že je nevhodné fotit. Přesto se nám podaří udělat pár fotek. Pak nám vypráví průběh posledního rozloučení, jehož se účastní pouze mužská část nejbližších příbuzných, z nichž nejdůležitější roli při obřadu hraje nejstarší syn, kterému oholili vlasy a vousy a ponechali mu pouze tenký pramínek vlasů na temeni. Tělo zemřelého přinesou zabalené do oranžového plátna a je pokryté spoustou květin. Nejprve s ním jdou na břeh řeky, kde probíhá obřad očisty mrtvého. Nebožtíka pokropí posvátnou vodou z Gangy a nalijí ji také do jeho úst. Potom očištěné tělo položí poblíž pohřebního místa k ostatním nebožtíkům. Každý mrtvý je spálen na své vlastní hranici. Před vlastním obřadem spalování je tělo obloženo slámou a speciálním dřevem, které hoří při vysokých teplotách. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště. Nejdříve pětkrát oběhne s ohněm tělo. Oheň zastupuje všech pět živlů (oheň, vodu, vzduch, zemi a éter), které tvoří materiální svět a vrací tělo tam, kde bylo před zrozením. Tělo údajně hoří tři hodiny. Pomocníci musí také ve vhodnou dobu přiskočit a rozbít zemřelému lebku, aby nevybuchla. Bohatší rodiny přidávají na hranici vonné santalové dřevo, které při spalování eliminuje zápach. Popel zemřelého je pak nasypán obřadně do Gangy. Dřevo je drahé, a pokud pozůstalí nemají dostatek peněz, zaplatí prostě tolik, na kolik mají a ohořelé tělo se do Gangy vhazuje tak, jak je. Pokud zemře malé dítě, těhotná žena, svatý muž, člověk uštknutý kobrou, popřípadě člověk s leprou, potom jejich těla nejsou spalována. Zabalí je do pohřebního roucha a pošlou po řece Ganze. Přímo do Gangy se také pohřbívají krávy, ale ty se vhazují jinde, nejspíš dále po proudu. Zákon zakazuje účast žen u kremace. Bývalo totiž zvykem, že se manželka vrhala sama do plamenů a vydala se tak na cestu do nebe se svým manželem. Tento výklad je umocněn vizuálním vjemem. Když dáme najevo, že bychom rádi šli, nabízí nám zdarma ještě prohlídku města a míst, kde se vyrábí pohřební roucho a údajně se tká pravé hedvábí a šijí se z něho sárí. Souhlasíme a on nás zavede do krámku, kde si přeci jenom kupujeme šátky a sárí z pravého hedvábí. Když se rozloučíme, rozdělujeme se na dvě skupiny. Radek s Michalem jdou na internet a my ostatní se usazujeme na ghát. Za chvilku k nám přiběhne hromada dětí a loudí na nás drobné. Dokonce znají české koruny a nejvíce je zajímá padesátikoruna. Naštěstí zanedlouho přicházejí kluci a my se dětí zbavujeme tím, že je za nimi posíláme. Společně se hned dáváme na úprk z tohoto ghátu a můžeme v klidu pokračovat. Několikrát musíme překonávat bahno, které tu zbylo po záplavách. Bahno pomalu ale jistě odstraňují vodou, čepadly umístěnými do Gangy a odstřikováním bahna zpět do řeky. Podle jejich rychlosti a množství bahna to mají ještě na několik let. Zanedlouho se dostáváme až k vedlejšímu kremačnímu ghátu Harishchanda. Tentokrát už se nezdržujeme a necháme se vyvést skrz palác. Když procházíme starým palácem, všímáme si, že Indové nemají vůbec žádnou úctu k některým historickým památkám. Když nejsou hinduistické, jsou pro ně zbytečné. Místnosti jsou až po okraj oken zasypány odpadky. Ještě chvilku pokračujeme v cestě a následně se vydáváme k rikšákům. Křivolaté uličky dýchají historií, občas jsou zatarasené neústupnou krávou. Motají se starým městem, kříží, spojují, rozchází a za chvíli nevíme, kde jsme. Zkusíme chytit směr, ale ulička si najednou zatáčí, jak chce, nikde žádná odbočka a najednou jdeme zcela jiným směrem. Občas se kolem nás prožene motorka, rachotí staré káry a co chvíli za námi zatroubí klakson. Místa je málo, ale všichni se nakonec nějak vyhnou. I kolem té krávy, stojící většinou uprostřed ulice, se všichni protáhnou. A najednou nás staré město vyplivlo zpět na břeh Gangy. Tak teda znova, třeba tudy. Nakonec se nám podaří vymotat a můžeme si chytit motorikšu. Ještě před odchodem na hotel máme v plánu navštívit vojenskou pevnost na protějším břehu. Rikša nás tam po delším dohadování o ceně dováží. Bohužel pevnost byla v dezolátním stavu a tak jsme po krátké pauze jeli zpět. Poté nás už čeká jen procházka městem na pokoj a čekání v něm do půlnoci na noční vlak. Památky z období britské nadvlády jsou obecně ve špatném stavu. Britové vybudovali krásné pevnosti a jiné památky, ale ty vyžadují údržbu, což je pojem v Indii neznámý. V době rozkvětu východoindické společnosti vznikla obrovská funkční obchodní centra. Oblasti, které měli pod správou Britové, prosperovaly, ostatní oblasti zůstávaly na stejném stupni rozvoje. Důkazem je například středisko celosvětového obchodu Bombaj, kterou si vybral za sídlo firmy i Microsoft, v porovnání s oblastmi, které jsme navštívili my. Britské a ostatní společnosti zde samozřejmě operovaly kvůli vlastnímu zisku a životní úroveň samotných Indů se moc neměnila. Narůstala tedy nespokojenost a Indové si přáli vládnout sami sobě. Paradoxem je, že Indové byli více nespokojeni v koloniích, které Britové nespravovali, protože prosperující kolonie převzaly většinu obchodních příležitostí a prohlubovaly tak chudobu v oblastech ostatních. Britové zde nastolili velmi přísné podmínky, které vedly k obrovskému ekonomickému růstu, ale také neustálým vzpourám. Ale jaké jiné zákony než nejpřísnější se dají zavést v zemi, kde proti sobě stále válčí vlastní obyvatelstvo kvůli náboženským rozdílům, nebo kde vznikne vzpoura z toho důvodu, že se jako mazivo do pušek používá hovězí a vepřový lůj, což urazilo jak hinduisty, tak muslimy. Poklidnou cestou osamostatnění Indické země se chtěl vydat Mahátma Gándhí. Chtěl stupňovat poklidné demonstrace, dařilo se mu získat pro tuto myšlenku davy, ale demonstrace se okamžitě změnily na masivní pouliční nepokoje, které vláda začala tvrdě potlačovat. Následkem byly masakry se stovkami mrtvých a uvěznění Gándhího, ale i ústupky ze strany Britů. Indové se ale s ústupky nespokojili, muslimové chtěli vlastní stát, hinduisté samostatnou Indii, Britové zachování celistvosti a zaměření na prosperitu. Po krvavých náboženských střetech s tisíci mrtvými se Britové stahují, vzniká nový stát Pákistán (Země čistých) a Indie se stává demokratickým státem. Gándhí zasvěcuje svůj život boji proti násilí. Je následně zavražděn hinduistickými extrémisty, kteří jej nenáviděli pro svou náklonnost k muslimům. 16. 10. 2010 ‐ sobota Vlakové nádraží je v tuto nekřesťanskou hodinu pokryto samými nekřesťany, kteří zde bydlí. Když člověk nešlápne na ně, tak zcela jistě šlápne do kravince, neboť kromě Indů zde přebývá i menší stádo krav. Shazujeme těžké batohy na peróně a čekáme na vlak. S půlhodinovým zpožděním konečně přijíždí náš vlak. Tentokrát to není tak jednoduché, protože vlak je již obsazen cestujícími. Nacházíme naše místa a zjišťujeme, že už na nich sedí dvě Indky s malými dětmi. René si nachází jiné místo a hned ulehá, protože mu není dobře. Docela se nám ulevilo, protože byl trochu nevrlý. Péca s Kodiakem odcházejí do vedlejšího kupé. Dva Indové si lehají na horní lehátko, navzájem si objímají nohy a v této poloze okamžitě usínají. Kuba s Radkem dávají všem batohy na horní lehátko. Ještě chvíli pozorují Indky jak krmí sebe a své děti. Poté, co zkonstatují, že to jsou neuvěřitelná čuňata, také uléhají. Ráno nás probouzí až mumraj ve vlaku. Je to známka toho, že se blížíme k nějaké zastávce. Sklápíme tedy lehátko a pozorujeme nádražní cedule, jestli to není naše cílové město. Během toho pozorujeme Indy, jak pečují o svůj chrup. Při čištění zubů používají různé klacíky a kousky stromové kůry, na konci roztřepené. Po třech zastávkách konečně zastavujeme v Satně. V tomto městě máme v úmyslu přestoupit na autobus do Khajuráha. Po krátkém smlouvání s taxikářem odjíždíme na autobusák. Zde se dozvídáme, že máme štěstí a autobus má jet za půl hodiny. Nadšeni se usazujeme a čekáme na řidiče. Jak se později ukáže, v Indii se nejezdí podle jízdního řádu, ale nejede se dříve, než se naplní všechna sedadla. Musíme tedy vyčkat ještě dvě hodiny, teprve potom se dostaví řidič. Po pěti hodinách dorážíme do Khajuráha. Ještě na předposlední zastávce si k nám přisedá jakýsi mladík a zapřádá hovor. Mimochodem; silně nám obličejem připomíná Jiřinu. Při výstupu z autobusu se z něj vyklube dohazovač, ale nakonec je to OK. Přivádí nás do hotelu, který je pět minut chůze od nádraží. I cena je slušná a kupodivu teče teplá voda. Renému ještě není dobře, tak hned ulehá. Jakub s Radkem jdou zpět na nádraží zamluvit vlak z Jhansí do Agry. Po návratu se ihned vydáváme do východní skupiny chrámů. Khajuráho patří k nejnavštěvovanějším místům v Indii a proto je zde více turistů jak samotných obyvatel. Důvodem, proč sem lidé míří, jsou dochované fascinující chrámy vystavěné od roku 950 do roku 1050. Vydáváme se tedy k východní skupině chrámů. Chrámy vypadají skutečně nádherně. Obdivujeme um tehdejších řemeslníků. Je až k nevíře, jak přivedli tyto stavby k naprosté dokonalosti a kráse. Chrámy zdobí nespočet malých soch a vyobrazení scén ze všedního života. U východu z chrámů jsou prodejny se suvenýry. Nakoukneme dovnitř a po chvilce kupujeme tibetskou mísu a džbánek. Poté zahlédne Péca ve venkovním stánku dvě kobry, které původně nejspíš zdobily dveře nějakého starobylého baráku. Peca je zamýšlí umístit doma ke krbu. Ovšem cenu nasadil prodavač neskutečně vysokou. Asi čekal, že si vydělá. Ovšem to narazil, v tu dobu už jsme byli zkušení ve vyjednávání a finta s odchodem funguje vždy bez problémů. Prodavač po chvilce zavolá svého bosse a po krátké domluvě nechává kobry za rozumnou cenu. Později je Péca pochválen od jednoho Inda za skvělý nákup. Vydáváme se spokojeni s nákupem k další skupině chrámů. Cestou se nás chytne asi desetiletý chlapec a později se přidají ještě jeho kamarádi. Dopředu ho upozorňujeme, že od nás žádné peníze nedostane, ale on nás ujišťuje, že si o žádné ani neřekne. Prý si jen chce procvičit angličtinu. Nakonec nás zavede do vesnice a ukáže nám domeček svého dědečka. Ten nám ukazuje fotky na stěně a na rozloučenou nám jeho děda dělá tečky na čelo. Dáváme mu za to drobný příspěvek, prý se to sluší. Před chrámy se nás ujímá starší klučina ‐ s tím, že chce dělat jednou průvodce. Provádí nás chrámy, poskytuje výklad a doprovází nás zpět do vesnice. Zve nás na večerní slavnosti, které jsou prý opravdu výjimečné. Používáme stejnou taktiku jako místní. Vše odkýváme, ale mačkat se v davu několika stovek zkouřených a rozdováděných Indů rozhodně nehodláme. Před hotelem se Radek s Kubou oddělují a vydávají se na hlavní třídu sehnat nějaké pivo na večer. Jelikož jsme ho měli naposledy v Mussoorii, tak máme docela chuť. Hned na kraji ulice se nás ujímá místní figura. Nabízí se, že nám pro pivo doběhne. Odvádí nás do svého krámku, ve kterém máme počkat, než doběhne pro pivo. Chlapci to mají dobře vymyšlené. Během čekání si nakoupíme balíčky čaje a Radek dokonce figurku koně. Také zde domlouváme odvoz do Jhansí na vlak za 2500 Rs. U hotelu to říkáme našemu známému z autobusu a ten se hned nabídne, že nám zajistí odvoz za 2000 Rs. Cestou na hotel se zastavují ještě na louce u kočovných Indů. Právě připravují večeři a my postupně ochutnáváme všechno jejich jídlo. Poté nám mladá dívčina vypravuje o jejich životě, my o našich a navzájem se nestačíme divit. Na rozloučenou dáváme malým dětem české koruny. Idylku příjemné komunikace trošku zkazí chlapec, který místo po darovaných drobných hmátne po peněžence. Dostane pohlavek a dospělí se k tomu nijak nevyjadřují. Je příjemná teplá noc, na zahradě před hotelem si dáváme pivo a ještě druhou večeři. 17. 10. 2010 ‐ neděle Ráno se neobtěžujeme snídaní. Musíme spěchat k západním chrámům, protože v deset nás čeká auto před hotelem. Cestou na nás mávají kočovní Indové a zvou nás na snídani. S díky odmítáme, protože zrovna z popela vytahují hlavu kozla. Chrámy se nacházejí v oploceném parčíku, hned vedle lesa hotelů a předražených turistických restaurací. Původně bylo v Khajuráhu postaveno 85 těchto chrámů a dnes jich je k vidění zhruba 25. Asi polovina z nich se považuje za tzv. západní chrámy a nacházejí se právě v tomto oploceném areálu. Ostatní chrámy se nedochovaly díky agresivní invazi muslimů z dynastie Mughalů. Pro objektivitu je třeba říci, že rovněž hinduisté srovnali se zemí původní buddhistické svatostánky a na jejich místě právě postavili Khajuráho. Ze všech dochovaných chrámů je nyní pro náboženské účely využívám pouze jeden. Ostatní jsou využívány komerčně a přinášejí vesničce nemalé příjmy. Po zaplacení relativně vysokého vstupného je opravdu co prohlížet. Chrámy jsou na Indii v neuvěřitelně dobrém stavu a každý je doslova poset stovkami téměř metrových soch. Sochy znázorňují každodenní život vesničanů a válečné dobyvačné výpravy. Mezi zvláštní sochy patří například dívenka píšící dopis na hedvábí, dívka, která se maluje a češe, dívka cvičící jógu, dívka která zpívá a tančí, muž a žena pijící palmové víno, žena tahající muže za vousy a mnoho dalších. Mezi nejznámější sochy samozřejmě patří erotické scény. Nejedná se přitom o žádné decentní náznaky, ale o detailní návody „jak na to“. Vzhledem k faktu, že většinu manželství v Indii stále domlouvají rodiče a manželé se vidí až na svatbě, je tento otevřený přístup k sexu zarážející. Navíc zde není znázorněný pouze styk muže se ženou, ale i se zvířaty. Několikrát je tématem i mužova nevěra s plačící manželkou opodál. Stavitelé chrámů před téměř tisíci lety dokázali projevit i smysl pro humor. Mezi desítky slonů dívajících se dopředu umístili jednoho slona ‐ šmíráka, který pozoruje souložící pár. Bohužel jsme měli na prohlídku necelé dvě hodiny, komplex chrámů by si zasloužil návštěvu nejmíň na celé dopoledne. V deset hodin nasedáme do automobilu a vydáváme se do Jhánsí. Dnes je hinduistický svátek Díválí. Stále potkáváme nákladní auta nebo traktory, mající na svých korbách sochy vyobrazující Boha Šivu jedoucího na býku. Korby jsou narvány Indy každého věku i pohlaví. V jedné motorikše jsme napočítali 16 Indů. Všichni jsou posypáni a zmalování fialovou barvou a tradičně křičí a chtějí se o svou radost podělit. Nám připadají spíše zfetovaní než svátečně naladění. Ale nejspíš jsou obojí. Dívalí (doslova řada světel) je svátkem, který bychom mohli přirovnat ke křesťanskému svátku dušiček a k původně pohanskému svátku, z něhož se vyvinul dnešní Haloween. Za čtyři hodiny jízdy se ocitáme v Jhánsí a jdeme čekat na vlak na nádraží. Jen co přijíždí vlak, utíkáme k vagónům klimatizované třídy. Jízda klimatizovaným vlakem nebyl ovšem moc dobrý nápad, protože po této jízdě většina z nás dostává rýmu, která vydržela ještě pár týdnu v Čechách. Postupně se vlak zaplňuje. Když je skoro plný, zastavujeme v Agře. Blahořečíme si za výběr období, v turistické sezoně jsou tyto vlaky narvány k prasknutí a turista s báglem má opravdu problém. Na nádraží tohoto nejznámějšího indického města k nám hned přistupuje Ind, který se ochotně nabízí, že nás doveze do hotelu. Trošku nás děsí jeho červené zuby a časté vyplivování červené břečky. Později zjistíme, že je to prostě místní zvyk ‐ je to pouze přežvykování tabáku s nějakým červeným povzbuzovadlem. Rozhodně se nám nechce hledat hotel pěšky, využíváme jeho nabídky. Usedáme do malé Taty a namačkáni jeden na druhého objíždíme hotely. Máme pocit, že jsme museli projet snad celé město, než se podařilo najít trochu slušné pokoje. Bohužel zase jen o čtyřech postelích. Při vyplňování papírů na hotelu nám řidič nabízí, že nám bude dělat průvodce. Po krátkých dohadech přijímáme. Poté se vydáváme na večeři do jídelny hned pod hotelem. Tam ovšem zjišťujeme, že z jídla nemají skoro nic a tak se po jednom pivku odcházíme najíst někam na ulici. 18. 10. 2010 ‐ pondělí Ráno nás čeká návštěva Tádž Mahalu. Původně jsme chtěli na návštěvě Indie tuto památku úplně minout, zatím nás vždy největší turistická lákadla naprosto zklamala. Nakonec jsme celkem rádi, že jsme se tu objevili, nemohli bychom o této nejslavnější stavbě Indie napsat vlastní názor. Vstupné činí vysokých 750 Rs, místní platí jen 20 Rs. Teď už víme, jak muselo být Němcům, kteří navštívili v 90. letech Karlštejn, kde Čech zaplatil vstupné 40 Kč a oni několikanásobek. Cizinec dostane 0,5 l vody v PET lahvi a papírové návleky na boty. Jinak musíte na boso, což je na rozpálených mramorových nebo kamenných deskách dost nepříjemné. Jelikož je komplex pod velmi přísnou kontrolou, jsme již u vchodu podrobeni osobní prohlídce. Péca zde musí zanechat zapalovač a cigarety a je z podrobené osobní prohlídky dost rozhozen. Mauzoleum Tadž Mahal nechal postavit Šáhdžahán pro svou milovanou manželku Mumtázmahal (vyvolená pro palác), která zemřela při porodu 14. dítěte roku 1631. Prohlídka nás oproti očekávání docela nadchla. Při ranních paprscích mramor vyzařoval zajímavé odstíny a jak stoupalo výš a výš, tím se barva měnila. I přes přísný zákaz focení se nám podařilo vyfotit vnitřek mauzolea. Budova sama není tak honosná, jak se prezentuje na propagačních fotkách. Je to velká budova, obložená deskami z bílého mramoru. Do desek jsou vyryty ornamenty, do kterých jsou zasazeny barevné kameny, polodrahokamy i drahokamy. V porovnání s jakoukoliv místní modernější architekturou je to opravdový skvost. Tádž Mahal se stavěl 22 let a na jeho stavbě se podílelo 20 000 dělníků. Po prohlídce Tadžmahalu se necháváme odvézt k pevnosti Agra vzdálená asi 2,5 kilometru severozápadně od mauzolea. Pevnost je také známá jako Červená pevnost Agra. Do pevnosti už vcházíme bez Péci, který již další stavitelské pokusy nehodlá navštěvovat. Zjišťujeme, že je to palác obehnaný hradbami. Je to rozlehlá stavba, samozřejmě značně zchátralá. Každý pokus o opravu tomuto stavu ještě více ubližuje. Aby Péca moc dlouho nečekal, prohlídku uspíšíme a asi po hodině a půl se k němu vracíme. Poté ještě navštěvujeme Malý Tádž. Nenecháme si ujít ani pohled na Tádž Mahál z dálky, z otevřeného prostranství. Necháváme se odvézt na druhý břeh řeky Jamuny a tím se nám naskýtá jeden z méně známých pohledů na tento architektonický skvost. Protože je do večera ještě dostatek času, necháváme se vozit po krámcích se suvenýry, tím děláme radost zejména našemu průvodci. Za každého dovezeného cizince dostane nějaké drobné a za provedený nákup dostává provizi. To už ale jezdíme bez Reného a Péci. Naše poslední zastávka je ve zlatnictví, ve kterém nakupuje Jakub přívěšek s kamínkem a Radek si nechává zhotovit náušnice, pro které si má dojet příští den. Ve zlatnictví si necháme poradit, kde je nejlepší pizzerie ve městě. Majitel krámku nám to vysvětlí a při odchodu dá přímo rozkaz našemu řidiči, že nás tam má odvést. Na řidiči je vidět, že podobný rozkaz od vyšší kasty musí splnit, i kdyby nás měl dovézt násilím. Večer trávíme celkem unaveni na pokoji. 19. 10. 2010 ‐ úterý Dnes už máme v plánu navštívit jen Fatehpur Sikri, ale to jen ve třech. Renému stále není dobře a Pécovi se už nikam nechce. Vydáváme se tedy do 36 km vzdáleného bývalého mughalského sídla Šáha Kabala. Bylo nám doporučeno, abychom se cestou pozorně dívali do lesa, kterým budeme projíždět. Měli se zde pohybovat medvědi v hojném počtu. Bohužel ‐ cestou žádný les nebyl. Na místě jsme se tedy pídili po místě, kde se medvědi mohou pohybovat, jestli nestačí jet zpátky jinou cestou. Bylo nám vysvětleno, že medvědi tak často přecházeli přes cestu a střetávali se s auty, že vláda úplně celý les vykácela. Je to celkem nepochopitelné v zemi, kde nechají ve stropě i ve střeše chrámu díru jen proto, že tam roste strom, kde je na každém rohu vylepen plakát s hesly jako „žádná zeleň, žádný zítřek“. Pro zisk z turistického ruchu jdou ale všechny ostatní ideje stranou. Na místě si najímáme průvodce a s ním jsme se věnovali jednotlivým částem šáhova paláce. Úžasná oáza klidu a pohody, kde si člověk odpočne od toho mumraje venku. Fatehrpur Sikri, jehož jméno znamená „Město vítězství“, je dnes spíše městem duchů. Opevněné město bylo vystavěno posledním z velkých Mugalů ‐ Akbarem ‐ (na místě, kde svatý muž Salím předpověděl narození toužebně očekávaných synů) jakožto nové centrum Mughalského impéria. Svému účelu sloužilo pouhých 14 let – od roku 1571 do roku 1585. Město trpělo nedostatkem vody a tak bylo krátce po smrti svého zakladatele opuštěno. Dodnes se ale velmi dobře zachovaly jednotlivé stavby. Jednou z nich je mešita Jama Masjid. Její součástí je 54 metrů vysoká brána Buland Darwazw, která je údajně nejvyšší v Asii. Ostatní budovy, postavené většinou z červeného pískovce, sloužily jako paláce vládce a jeho manželek, hospodářské zázemí či pokladnice. Vládce měl čtyři manželky. Každá byla zástupkyní jednoho náboženství a každá měla své nádvoří s kaplí svého náboženství. Bylo určitě rozumné nevyvyšovat jedno náboženství v zemi, kde napětí mezi věřícími stále jiskří. Dnes je řešením tohoto problému jednoduchý zákon, že vláda musí být naprosto ateistická. V objektu jsme navštívili muslimskou kapli. Před vstupem jsme dostali krásnou zelenou umělohmotnou pokrývku hlavy a hadr, který měl skrýt holá lýtka. A samozřejmě jsme museli sundat boty. Průvodce nás dovedl k prodejci nastříhaných provázků a dalších cetek. Prodejce tvrdil, že celá suma jde na indické sirotky. Nevěřili jsme mu ani slovo, ale nejlevnější provázky jsme zakoupili. Podle pověsti se splní přání každému, kdo tento provázek zaváže za zdobené děrované stěny uvnitř kaple a naopak každého, kdo by v kapli nějaký dárek nezanechal, stihne neštěstí. Tak jsme jako poslušní turisté zavazovali provázky. Zbytek dne už trávíme na pokoji. Uděláme si jen jednu malou vyjížďku pro náušnice. 20. 10. 2010 ‐ středa Dnes máme před sebou poslední den v Indii. Časně ráno vyjíždíme na místo, ze kterého jsme se vydali na téměř měsíční putování po této neuvěřitelné zemi. Ve vlaku pozorujeme zajímavý úkaz. Všude okolo trati sedí Indové s vyšpulenou zadnicí nad ranní stolicí. Zda jde o exhibicionismus a oni tak pravidelně vítají cestující, či tak činí z důvodu obohacování půdy, nevíme. Každopádně spolucestující očividně nechápou, proč nás pohled na ně tak rozesmává. Protože jedeme nejnižší třídou, vlak je čím dál plnější a lidé jsou doslova namačkáni ve vagónech. Konečně zažíváme tu pravou atmosféru indického vlaku. V sezoně jsou tyto vlaky plné nejen zevnitř, ale lidé se vezou zavěšeni i na okenních mřížích, na střeše, prostě všude. V Delhi hledáme hotel, kde by nás nechali za rozumnou cenu vyčkat na jednom pokoji. Nechce se nám totiž nikde běhat po městě s batohy, než nám poletí letadlo. Někde nás nalákají na rozumnou cenu a na místě začnou vypisovat doklad na sumu mnohem větší, nebo na nás zkoušejí jiné fígle. Nikde ale nechtějí pochopit, že chceme jeden pokoj pro 5 lidí. Zbytečně vysvětlujeme, že na to, abychom si odložili bágly a večer se osprchovali a odletěli, nepotřebujeme a nebudeme platit dva pokoje. Nakonec se uchylujeme ke lži, Radek vysvětluje recepčnímu, že se chceme ubytovat dva a že za námi přijdou další tři, nechají si tam bágly a odejdou. Na recepčním je sice vidět, že je mu jasné, že je to lež, ale chápavě pokyvuje hlavou a souhlasí. Necháváme tedy nemocného Michala svému osudu na pokoji a vyrážíme na poslední indické jídlo. Musíme si už vybírat, protože finance se krátí a už nechceme vybírat další peníze. Jednu slušnou restauraci nacházíme a dáváme si čínské nudličky, byly výborné. Placky a pálivé omáčky si na dlouhou dobu odpustíme. Město je tak ošklivé, špinavé, přecpané lidmi a dopravními prostředky a samozřejmě hlukem, že se vracíme na pokoj a do půlnoci zabíjíme čas koukáním na televizi. Na letišti zažíváme poslední dobrodružství. Nejdříve nás nechtějí pustit. Prý musíme jít ke vchodu, který je určen pro odlety Turkish airlines. Mimochodem ‐ jedna z nejlepších společností, se kterou jsme letěli. Když náš vchod najdeme, vyžadují na nás dvě ozbrojené dívky letenky nebo aspoň papíry o našem letu. Domluva je s nimi sice bez problémů, obě strany vtipkují, ale přemlouvání na ně neplatí. Nereflektují ani na vysvětlování, že letenky dostaneme až na letišti a k jejich vydání nám stačí naše pasy. Naštěstí Jakub na dně báglu nachází papíry o naší cestě, vytištěné ještě v Čechách. Ač to jsou prostě zmačkané papíry s čísly a trasami letů, kterých si můžeme vytisknout neomezeně, děvčata nás pouštějí dovnitř. Po čtyřech hodinách na letišti odlétáme domů. Po krátké zastávce v Istanbulu přistáváme další den na Ruzyni v Praze. Tím končí naše putování. Je těžké hodnotit Indii za tak krátkou dobu, navíc jsme viděli jen její nepatrnou část. Neustále nás něčím překvapovala, udivovala, obohacovala. Někdy samozřejmě vytáčela a štvala. Člověk jako by se ocitl na jiné planetě. Návštěvníkovi nabízí téměř neustále nějaké překvapení, třeba ženy v pestrobarevných sárí, které rozzáří i tu nejšpinavější ulici. Naučila nás nutné dávce trpělivosti a sebeovládání. Člověk si uvědomí, že na světě je mnoho chudých, nemocných, bezbranných a že se nám v České republice žije relativně přepychově. Evropan stále někam spěchá, honí se za penězi a kariérou. Ind má na vše dost času. Nerozhodí ho několikahodinová zpoždění vlaku, vystojí nekonečné fronty, stráví mnoho hodin na úřadech. Situace, které by našinec jen tak nervově nezvládl. Byla to pro nás taková malá životní zkouška a velká zkušenost. Podle fotek sepsal Jakub Špaček, vlastními pocity obohatil „Blázen“.