Neviditelne mesto Kitez

LEGENDA O NEVIDITELNÉM MĚSTĚ KITĚŽI JAKO CESTA HLEDÁNÍ
LIDSKÉHO SOUCÍTĚNÍ A SPOJENÍ DUCHA VÝCHODU A ZÁPADU
Text a malby – MgA Vladimír Kiseljov
„Legenda o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii“ je předposlední a stále nedoceněnou operou
skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova (6. 3. 1844 – 8. 6. 1908). Toto tříhodinové titánské i nesmírně
jemné dílo mělo premiéru v Mariinském divadle v Petrohradě 20. února 1907 a záhy vzbudilo rozporuplné
reakce, které trvají až na výjimky dodnes. Inscenovalo se bez uchopení mezilidského poselství, které do něj
vložil skladatel, předvádělo se jako fosilní útvar, odkazující k neurčité „tradici“, která nebyla v inscenování
prožita a předána divákovi v intenzivní, a v současnosti čitelné podobě.
Výkladu tohoto citově, hudebně a duchovně nesmírně bohatého díla, hluboce ruského a zároveň
nadnárodního, na nějž se zatím nahlíželo více s předsudkem díla nacionalistického, církevního nebo
prvoplánově „pohádkového“, se budu věnovat v následujícím textu. Dílo se totiž zabývá otázkami pro dnešní
Rusko a svět naprosto klíčovými.
V jeho posuzování musíme zapomenout na obvyklé ohraničování a rozdělování témat a civilizací, jejich
uzavírání do kadlubů, které toto dílo svou obsáhlostí hravě roztrhne jako příliš těsné a nedostačující. Způsob
mého podání nahlížené problematiky apeluje na čtenářovu imaginaci a intuici, se kterou si čtenář do tohoto
obrazu doplňuje své osobní prožitky a otázky. Kitěž je jako Matrjoška, uvnitř skrývá spoustu překvapení.
Pokusím se ukázat jeho souvislost s podobnými nad církevními duchovními a názorovými proudy ze
společného pra kořene na západě i východě, konkrétně s příběhy Svatého Grálu a Avalonu, Parsifalem,
Wagnerovým Prstenem Nibelungovým, s tajemstvími o energiích země a její souvislosti se znameními
zvěrokruhu, kterých bylo dříve 13, nebo s mystérii hledání Šambaly. Zaměřím se na jeho zneužití
národnostními nebo politickými zájmy a na roli muže a ženy v jeho ději, to vše k rozevření obecně lidského
poselství, vyjevující velké srdce slovanstva, jehož rozhodující dějinná epocha, ve které plně obohatí o své
duchovní hodnoty okolní svět, teprve přijde. Kitěž je ale hlavně příběhem pro současného člověka,
hledajícího své místo ve světě.
Panna Fevronie jako Sofie a Matka země prorůstá se světem a přírodou
Krátký obsah děje Kitěže
1. dějství
Les - Fevronie žije v jednotě s přírodou, najde ji Vsevolod, který zabloudil na lovu a zranil se, vyslechne
si její vidění světa jako harmonické jednoty, ona mu vyléčí ránu, on se do ní zamiluje, ale musí ji opustit –
ona ho má později následovat jako nevěsta. Až po příchodu lovců Fevronie zjistí, že je to carevič, syn knížete
Jurije, vládce Velkého Kitěže.
2. dějství
Náměstí v Malém Kitěži – beznadějně bezduší žebráci, opilci a kupci očekávají s posměšky příjezd
Fevronie jako Vsevolodovy nastávající. Největší opilec a buřič Griška Kutěrma se po příjezdu Fevronie a
jejím slavnostním uvítání na Fevronii osočuje nejhrubějšími nadávkami, ona ho soucitně utěšuje – jedná se
o argumentaci dvou protikladných vidění světa, jednoho s vírou a láskou, druhého téměř nihilistického,
vidícího pouze úpadek a bezvýchodnost situace. Doprostřed svatebního veselí se rozevírá země a objevují se
tataři, kteří Malý Kitěž spálí a jeho obyvatele povraždí. Zajmou i Fevronii a Grišku a oba mučí, aby jim
prozradili cestu na Velký Kitěž. Fevronie mlčí a Griška jim cestu ze strachu před mukami prozradí a sám je
povede. Fevronie při mučení prosí nebe o smilování a záchranu a zneviditelnění Velkého Kitěže a těch, kdo v
něm žijí.
3. dějství
1. obraz - náměstí před Chrámem ve Velkém Kitěži, noc – do urozené a bohaté společnosti vpadne
vysílený oslepený posel, který bezcitným přihlížejícím sdělí novinku o Tatarském vpádu, že už spálili Malý
Kitěž a blíží se k Velkému Kitěži – vede je prý Fevronie. Vsevolod je zdrcen, posel z nejvyšší věže popisuje
apokalyptické zjevení vraždění a deště jisker a krve, hořících chrámů a rudé řeky, vytékající z Malého
Kitěže. Všichni se modlí k nebeské Carevně o záchranu, Vsevolod vyráží s družinou všech mužů do boje
proti Tatarům. Ženy v modlitbách pláčí a město se ztrácí v zlaté mlze.
Orchestrální mezihra – Bitva u Keržence – hrdinský boj a smrt celé Vsevolodovy družiny v boji s
Tatary, Vsevolod umírá zasažen 40 střelami, stejným počtem , kolik je v Kitěži chrámů.
2. obraz –břeh jezera naproti Velkému Kitěži, noc- Griška dovedl Tatary až kousek od Velkého
Kitěže, kde se utábořili a po slavných hodech a dělení kořisti usnuli. Dva Tatarští vůdcové Burunday a Beday
se poperou o Fevronii a Beday umírá bratrovou rukou, Burunday také opilý usíná. K Fevronii přichází
Griška a prosí ji o odpuštění, že ji přede všemi nařkl místo sebe z Jidášství, Fevronie mu jako odpuštění
rozvazuje uzly pout. Griškovi ale stále v uších bije zvon, který slyší jen on. Při východu slunce, kdy se zjeví
jako odraz v jezeře obrácený Kitěž, jsou touto září Tataři rozdrceni a rozutečou se do lesa, Griška zešílí a s
pomocí Fevronie se také skryje v lese.
4. dějství
1. obraz – bažina a spáleniště Kerženěckého lesa, soumrak – Fevronie vede Grišku bažinami, oba
vysíleně usednou a odpočívají. Grišku stále pronásledují jeho běsové a tlukot zvonu v uších, Fevronie mu na
chvíli ulehčuje modlitbou k zemi, po které ale Griška ve snaze se kdekoli skrýt v šílenství utíká. Fevronie
smířlivě umírá, vidí kolem sebe rozkvétat zázračné květy a přichází k ní Vsevolod, se kterým kráčeje nad
zářící vodou odchází do Proměněného Kitěže.
2. obraz – Zázračně zářící Proměněný Kitěž – Fevronie je srdečně uvítána a přidává se k veselí v
Kitěži. Než ale vstoupí do chrámu jako Vsevolodova nevěsta, diktuje ještě dopis, který mají poslat Griškovi
– aby věřil, viděl v pozemském světě zázraky a že tu na něj se všemi čeká. Poté vchází spojena s
Vsevolodem do chrámu a sféry znějí sborem „nekonečná sladkost, radost věčně“.
Kitěž jako Jednota - Grál, Avalon, Nebeský Jeruzalém, Šambala a Iram
Byl to Nikolaj Rimskij-Korsakov, kdo požádal svého libretistu Vladimíra Bělského o přidání legendy o
Panně Fevronii k legendě o Neviditelném městě Kitěži. Tyto dvě pověsti sjednotil, stejně jako cílem celého
díla je sjednocování toho, co bylo rozděleno – muže a ženy, nebe a země, božského a lidského, protikladů
lidských vlastností dobra a zla, ztrátu soucitu a porozumění mezi lidmi národy a kulturami – a tuto ztracenou
jednotu lze v kontextu západní tradice nazvat Grálem. Ten je také stavem úplnosti a sytosti duchovní i
tělesné, propojení lidí a jejich země, krajiny, stejně jako v příbězích krále Artuše a rytířů kruhového stolu, v
nichž se hledání Svatého Grálu nalézá, je motiv neplodné zničené země, která je projevem nitra jejího krále,
a která se i se všemi jejími obyvateli, kteří symbolizují jednotlivé královy vlastnosti, uzdraví pouze až se král
sjednotí se svou ztracenou druhou – ženskou – polovinou, tedy do Jednoty Grálu.
Tato Jednota znamená také kontinuitu tradic a kultury, pokud zůstávají v živé podobě a spojují předky a
následující pokolení se zemí a přírodou, ze které vyrostli. Pokud se člověk svým životem z Jednoty se svým
prostředím a ze svého nitra odtrhne, přestane soucítit a potřebuje okolní svět pouze jako zdroj vydělání
peněz, pokud se už nezajímá o kulturní a přírodní bohatství, které mu objasňuje jeho osobnost a chování
ostatních, vytrhne se z Jednoty se svým niterným já, které souvisí s jeho spojením se zemí a přírodou, z které
vyrůstá, z jeho nitra se stane ona „neplodná země“ z Artušovských mýtů a legendy o Kitěži.
Jednota a generace rodiny ve Stromě života – Svatá Trojice
Věruju – Jednota Otce, Syna a Ducha Svatého s Přírodou
Nejednotnost těchto vlastností v lidech i ve světě, v Kitěži, ukazuje i to, že Malý a Velký Kitěž byly
rozděleny, ale jsou nejen oddělené, dokonce o sebe neprojevují žádný zájem. Nepřipomíná nám to dnešní
stav, kdy se někde odehrává válka, ale za rohem lidé sedí spokojeně doma a nijak je to nevyruší z jejich
klidného stereotypu? Přesně taková situace se odehrává třeba na začátku 3. dějství Kitěže, ve Velkém Kitěži,
když přiběhne oslepený, vyčerpaný posel se zprávami o Tataských hrůzách. Kitěž je také voláním po obnově
lidské vzájemnosti a občanské společnosti. Bezcitná nezaujatost, s jakou mluví obyvatelé Velkého Kitěže s
roztrhaným a oslepeným poslem o hrůzách v Malém Kitěži, je až nesnesitelně tíživá a srdcervoucí – změní
se až tehdy, když zjistí, že Tataři už táhnou i na ně.
V keltských mýtech je tímto místem Avalon, ostrov obklopený mlhou (stejně jako Kitěž), do kterého
odvezou Krále Artuše po jeho poslední bitvě. Je místem života věčného na zemi, mluví se o tom, že lidé tam
nejsou mrtví, ale vrátí se, až přijde jejich čas. Takto je Artuš nazýván „Králem který byl a zase bude“, tak
jako se v pověsti o Kitěži říká, že se zase zjeví na zemi ve hmotné podobě, až nastane čas. Do té doby ho
najdou jen ti upřímně v něj věřící a hledající, stejně jako Grál.
Na konci Zjevení Svatého Jana, tedy Biblické Apokalypsy, se po otvírání sedmi pečetí a jejich následcích
zjevuje Nebeský Jeruzalém. V Kitěži jsou z Apokalypsy celé citace, včetně krvavého deště jisker, okrvavění
slunce a měsíce a podobně, také popis Proměněného Kitěže se přesně shoduje i popisu drahých kamenů a
celé své struktury s Nebeským Jeruzalémem. Tím, kdo prorokuje už na začátku 1. dějství objevení
Proměněného Kitěže je Fevronie, je tedy také jasnou paralelou postavy Sv. Jana.
Ve východní tradici existují dvě tajemná a skrytá města, která zůstala ukrytá pod zemí jako pozůstatek
ztracené civilizace. Nazívají se Šambala a Agartha, jsou centry tajné ztracené moudrosti a naleznou je pouze
vyvolení hledající, které do nich zavede někdo z jejich obyvatel. Šambala je centrem duchovního světla,
Agartha je sídlem nepředstavitelné temnoty a zla, černé magie, v legendě o Kitěži je paralelou Tartaru.
Tyto dvě města hledal ruský malíř a mystik Nikolaj Roerich na svém putování po Asii, Himalájích a
Tibetu. Tajným posláním, svěřeným mu presidentem USA Rooseveltem, bylo také hledání Grálu. Tento malíř
byl také scénografem a kostýmním výtvarníkem mnoha Korsakovových děl, včetně Kitěže. Později
spolupracoval s Igorem Stravinským na ideové a výtvarné koncepci jeho Svěcení jara. Roerich se intenzívně
a dlouhodobě zabýval cestováním, meditacemi a studiem duchovních věd a etnografie teoreticky i prakticky,
je v této oblasti dodnes světově uznávaným a citovaným odborníkem.
Skryté, ztracené město, ke kterému mohou najít cestu pouze povolaní a toho hodní, se v perské tradici
nazývá Iram. Je také neviditelné, nehmotné, nachází se také především v rovině ideje a stavu vědomí.
Zjevuje se pouze vyvoleným zasvěcencům po dlouhé vnitřní pouti hledání, kdy se před nimi vynoří
uprostřed pouště z mlhy jako fata morgana, podobně jako při hledání Avallonu nebo Svatého Grálu.
Proměněný Kitěž
Legenda o Kitěži jako cesta od podvědomí k vyššímu vědomí z rajské přírody lesa (zahrady) přes Malý a Velký Kitěž a Tartar do Proměněného Kitěže
Uprostřed nedotknuté přírody žije Fevronie, jako její ztělesnění, neznalá zla. Ve středu Zahrady stojí
fontána či pramen, který léčí všechny nemoci – o tom mluví jako o úhelném kameni i legendy o zahradě
Edenu nebo arabském a perském Iramu či Keltském Avalonu. Fevroniin prvotní stav byl také její původ v
„pustém a nesličném“, chaosu, jak o tom mluví jako o počátku světa v knize Genesis Bible, tento stav
bažiny, černě – nigreda, tedy počátečního stavu, dokázala své nitro a okolí zušlechtit a uvést obé v harmonii.
Hudba počátku a konce Korsakovova Kitěže je úmyslně velmi podobná, naznačuje zásadní cykličnost
světa a také to, že konec je přítomen již na začátku a naopak. Fevronie má vidění Nebeského Kitěže už na
začátku uprostřed zahrady a naznačuje tak jejich provázanost. V názvu Kitěž slyšíme jasně– Kit – Kytovec,
velryba – odhaluje nám jeho spasitelské sóterické poslání – soter je ryba, esoterní- vnitřní.
Před vstupem do zázračně Proměněného Kitěže se Fevronia s Griškou prodírá bažinami a rozpadajícím
se lesem, každý další krok vyžaduje velkou námahu a propadají se stále hlouběji. Jedná se o projev
pohlcování vědomí nevědomím – bažinou, lesem, který se jeví jako temný a destruktivní. Je to poslední a
nejtěžší zkouška – překonání smrti. Starý hmotný svět končí, rozpadá se, zaniká – buď se jim podaří vytvořit
v sobě nový svět Proměněného Kitěže, nebo také zaniknou.
Fevronii se tuto hranici překonat podaří a ruku v ruce s proměněným Vsevolodem vsutuje vznášeje se
nad světélkující bažinou plnou zářící mlhy do Proměněného Kitěže. Griška po svém posledním neúspěšném
pokusu přemoci své vnitřní démony podvědomí opakováním „modlitby k Zemi“ po Fevronii zešílí, uteče v
marné snaze se někde skrýt před zvukem Božího Kitěžského zvonu, který mu stále jako memento buší v
hlavě - a „lesní houština ho pohltí“.
Proměněný Kitěž nese úmyslně shodné rysy s Nebeským Jeruzalémem, je přesně geometricky vyměřený
a je středem Labyrintu, který k němu vede a tvoří tak jeho nedostupnost pro nepovolaného. Uprostřed něho
je také Merkuriální Fontána, která sjednocuje dva dříve rozdělené prameny – pramen života a pramen smrti.
Mužské a ženské. Tuto představu naplňuje také obraz Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche,
plný zázračných fontán a kaskád s proudící vodou v zahradě, které vévodí uprostřed položený pramen nebo
bazén, ve kterém se kolem ústřední fontány koupou muži a ženy. Cesta vnitřního zrání,od černé přes bílou a
zelenou ke květům červené a zlaté je dokončena – více se jí věnuji v kapitole Stradanije. Závěr je
charakterizovaný uvolněným stavem přirozenosti a věčné radosti – blaženosti a nekonečné sladkosti. Toho
však nedokáže dosáhnout Griška, protože se jako Fevronie nespojil se svým protějškem-protikladem.
Fevronie v lese
Panna Fevronie – ideál, vize - jako ženský Kristus Vykupitel, Velká medvědice, východní Parsifal a
„to prchavé“
Korsakov nám představuje Vykupitele, člověka, který svým životem dosáhne svého naplnění a života
věčného, jako ženu, která je zcela srostlá s přírodou a plná soucitu a lásky. Její jednání je mírné a plné
pokory, je Taoistickou vnější pasivitou a vnitřní aktivitou, která vše kolem přetváří. Má soucit s i s
nejnižšími, nejzlejšími i jejími vrahy. Když Tartar spaluje a vyvražďuje město Malý Kitěž, Fevronie jim
nebrání konat vůli vyšší moci, ale přitom svou modlitbou způsobí záchranu Velkého Kitěže a jeho proměnění
v Nebeský Kitěž. Následuje pouze svůj vnitřní hlas, takže se jí její život zdá samozřejmý, nijak výjimečný,
pouze přirozený. Fevronie je vtělením harmonie, kterou si ubrání i ve všech životních zkouškách.
Fevronie komunikuje se zvířaty a celou přírodou, pochází z doby, kdy zvířata ještě uměla mluvit, je
člověkem rajským, kdy člověk ještě neokusil zlo. Přežívá díky chovu včel a sběru jejich medu (včelasymbol ducha v těle-úl je paralelou dělohy, je tam stejná teplota jako v lidském těle-viz prastaré „Včelí
bohyně“ související s „Matkou zemí“- Gaiou). Rozumí a mluví řečí ptáků, což se nám spojuje se starým
pořekadlem, že „kdo se zrodil z ducha mluví řečí ptáků“, jako František z Asissi nebo Siegfried, hovořící s
ptákem pod lípou ve stejnojmenné Wagnerově opeře. „Ptačí řeč“ nebo „Veselá věda“ se také říká Kabale,
která odkazuje k zaniklým schopnostem lidí, souvisejících se ztrátou jejich vzájemného sepětí s přírodou a
svým duchem a tělem.
Je Velkou Medvědicí (název souhvězdí také Urza nebo Drakonis) – 13. znamením zvěrokruhu v jeho
středu, Polárkou - Grálem. Narážka na ni jako medvědici je přímo jasná, protože chvíli předtím, než
Vsevolod vstoupí na scénu, bojuje s medvědem a sám se přitom zraní – zraní ho jeho vlastní strach z jeho
nepřipravenosti na toto setkání. 13. znamení znamená také zapovězenou 13. komnatu – úplné sebepoznání,
nebo chceme-li poznání Božství v sobě - jejíž otevření v případě nepřipravenosti může jako v Griškově
případě znamenat šílenství nebo smrt. Jedná se o znamení transcendence, sebepřekonání, proto je to mýtické
ztracené znamení. Fevronie oplývá také vzácnou schopnosti odpuštění, hlouběji tuto tématiku zpracovává
vnuk slavného skladatele Sergej O. Prokofjev ve své knize Okultní moc odpuštění.
Ve jméně Fevronie cítíme narážku na „Fevraĺ,“ únor (zajímavostí je, že i Petrohradská i Moskevská
premiéra Kitěže byly v únoru), dále nám etymologie slova prozrazuje spojitost s jejími horečnatými stavy a
viděními. Také ozvuk slova „Varona,“ vrána, jakoby oznamoval pravdu, stejně jako Poeův Havran - „Never
more!“
Jméno Veronika se také jeví jako velmi příbuzné, to znamená „Vítězství pravdy“ nebo „Pravý obraz“.
Dalším paralelní mytologickou bytostí je Ryba Faronika ze slovinských pověstí, která je tzv. Vykupitelskou
„Rybou světa“. Jejím partnerem je Vsevolod, což znamená „Vševládce“.
Hned v prvním Fevroniiném zpěvu ji slyšíme říkat, že je „Královnou zeleného království – motiv Zelené
carevny.
Fevronie jako Zahradník, zušlechťující prvotní stav, kultivující bažinu a divočinu, z níž dokáže nechat
vykvést tajemným květinám, a vládkyně nad léčívým pramenem – lázní, ve které se vyléčí Vsevolodova
rána, stejně jako Parsifal hojí ránu Amfortovu.
Fevronie podobně jako Král Artuš vnějškově působí spíše pasivně, zdá se, že skoro nejedná. Opačný je
ale následek tohoto chování, odkazující k Taoistické a východní mystice obecně – konání v nehmotné rovině
idejí, kterým své podvědomí proměňuje – transmutuje – do zhmotnění její vize. Proměnění Kitěže není
ničím jiným, je to snaha o co nejmenší agresivitu nebo dokonce boj, její cesta vede soucítěním a láskou,
jejímž následkem je záchrana Kitěže a jeho proměna, která nenastala hlavně Vsevolodovým bojem a smrtí
jeho mužů, tedy ryze vnější akcí. Její konání je čistou magií ve smyslu „nevědět nic – moci vše“, jak to říkal
Gustav Meyrink, je to konání bez vědění. Fevronie stejně jako Parsifal neví nic ( i když se jí zjevují
předtuchy budoucnosti) ale umí vše. Z hlediska materialistického uvažování tedy musí Fevronia působit
dokonce slabě či podivně, její moudrost a nenápadná pouť za realizací své vize je ale jako u jediné stále
stabilní.
Klíčovým slovem Wagnerova Parsifala je „Mitleid“ – mit leiden – trpět s někým, soucit je strpění, přijetí
utrpení v cestě dalšího vývoje. V Korsakovově Kitěži to platí stejně.
Fevronie dokáže rozvazovat uzly – jak to provede Griškovi v 3. dějství. Jedná se o schopnost rozplétat,
co se stalo nejasným a neurčitým a co zabraňuje dalšímu vývoji, osvobodit z toho, co svazuje.
Zajímavá je také souvislost, která spojuje Kitěž s Wagnerovou operou Lohengrin a Operou Modrovousův
zámek od Bély Bartóka. Jedná se o téma pochybování, nedůvěry v to, co už jeví všechny známky pravdy a
pravosti. Odkazuje to k Biblickému motivu z epištoly Koryntským ze Sv. Pavla – Bůh je láska, miluj mě a
neptej se víc ! Moment pádu člověka nastal tehdy, kdy přestal milovat a začal se ptát. Kant to nazval
rozštěpením Logu na Rozum (svatý, božský) a rozmysl (padlý, Luciferský - pochybnost).
Wagnerův Lohengrin může zůstat u milované Elsy pouze pod podmínkou, že s ho nikdy nezeptá na jeho
jméno a původ – Elsa není schopná pouze milovat toho, kdo ji vroucně miluje a dokázal to bojem za její čest
–Elsa zničí vše pochybností a zakázanou otázkou už před svatební nocí. Podobně se Judit ptá Modrovouse
hned po svatbě na jeho tajemství a předešlý život, otvírá sedm zavřených a střežených dveří tajemství, která
jí Modrovous z lásky k ní otevírá, ale po otevření sedmých dveří, před nimiž ji varoval, ji musí za nimi
uzavřít a opustit.
V Kitěži se Fevronie vyznačuje právě láskou a důvěrou, velkorysostí, hledáním dobra a ne pochybností,
oproti Griškovi, který je stále mučen a rozdírán pochybnostmi, nahlodáváním pravdy a hodnoty lásky, takže
nakonec zešílí. Nedokáže následovat Fevronii, která se o něj celou operu láskyplně stará, přesto že on jako
Jidáš udal město Velký Kitěž Tartaru a všem lidem řekl, že to byla Fevronie. Ta ho i přes to miluje a pomáhá
mu, věří, že ho ještě může zachránit.
Postava Grišky Kutěrmy - fixní ideje, předsudku - jako Bakcha, blázna Jurodivého, Jidáše, „Syna
chaosu“, rozervanosti a zároveň proroka lidskosti, všedního života a negace - „toho pevného“
Jurodivý, mrzák, život na pokraji existence v neustálém utrpení – sám říká, že se narodil v slzách a v
slzách zemře, šokuje propastnost jeho upřímnosti a pravdomluvnosti – to jeho spojující motiv s Fevronií , že
oba nikdy nelžou. Tragédie míjení se s Fevronií je u něj zoufalá– míjení se se svým vykoupením – končí
šílenstvím. Stav prozření se u něj vylučuje se stavem milosti – nenásleduje, následuje šílenství.
V Griškovi jako bychom místy viděli postavy Dostojevského, stejně jako v něm stále hlodá nenasytný
„červ v člověku“, jako v dílech E. A. Poea. Při jeho výstupech cítíme fyzicky na svém těle a duši jeho
jízlivou, bodavě ostrou komiku, která ale zároveň přináší hluboké pravdy – názor druhé strany – která je
typickým druhem humoru také u Musorgského a později u Šostakoviče. Lidskost a soucítění nás ale v ději
stále spojuje i s Griškou, i s Fevronií, oběma ztělesněními extrémních protikladů.
Neslyšíte v této dvojici ozvěnu promluvy Mefista k Faustovi „Té síly díl jsem já, jež chtěje konat zlo
vždy dobro vykoná“, není to, že dobro potřebuje zlo, jako katalyzátor změn, že i Jidáš je nezbytný a může to
být kdokoliv z nás, poselstvím Kitěže ?
Griška představuje to nepříjemné, co o sobě nechceme vědět, ale co nás po odhalení a zpracování
posouvá dál, je každému danou basovou linkou živočišnosti, které je protikladem diskantus Fevroniiné
srdečnosti a duchovní ušlechtilosti. Jejich spor se odehrává v rovině jejich konání, každý jejich čin je
důkazem o správnosti jejich přesvědčení. Griška by rád dokazoval svou nezávislost na lidech, ale závislí je
na nich mnohem více, než Fevronie. Snaží se dokazovat, že vše je dovolené. Odhaluje ale před Fevronii svou
slabost, když se vymlouvá, že pouze život, utrpení a zlý osud ho udělaly takovým, jakým je. Griška znamená
hříšník, Grjěšnik.
Griška odmítá naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který se mu zjevuje jako zvon bušící mu v hlavě. Jedná
se o část podvědomí, kterou nevyužíval a přímo potlačoval, která se dostala do defenzívy a následně se mu
mstí - naroste do obrovských rozměrů, pohltí jeho nitro a zničí ho šílenstvím. Poučením, které z toho plyne,
je – neodkládat, dělat, co máme dělat jako své poslání sdělené vnitřním hlasem, jinak nás to rozdrtí, z 13.
komnaty se stane výchozí bod našeho zničení.
Vykupitel
Stradanije – Utrpení, vykupijící rosa slz a boj „prchavého a pevného“ - Kitěž jako pašijový příběh
Stradanije a pašijový motiv, tedy motiv vykupitelství skrze utrpení, je srdcem ruského ducha a
podvědomí. Je hybným motorem transcendence a vývoje, který se vyvíjí ve zcela jiných časových měřítkách,
než na západě. Dalo by se to také označit termínem „světlaja pečaĺj“, projasněný smutek.
Především scény Tatarského vpádu v 2. dějství nám předvádějí v divadle nevídané množství pater hrůz,
tortur a mučení, evokujících bez nadsázky Boschovo peklo, v němž jen Fevroniina víra tvoří tu pověstnou
„Jiskru Boží“, která žije v každém tvoru.
Vše v Kitěži patří do kategorie Eschatologie a Sóteriky – je poselstvím o posledních věcech člověka a
světa a jejich spáse, zároveň ale není odtržena od lidského chápání a je blízká a soucitící i s všedním lidským
údělem. U postavy Fevronie i Grišky jsme svědky nejvyšší abluce – očišťování se bolestí, za mořem slz, se
nachází pravda. Ros et Pluvia – rosa a déšť, vlhkost – slzy vykoupení, které provázejí proces zrání a tečou ne
ze smutku, ale z radosti, jsou dalším klíčovým motivem Kitěže, stejně jako tvorby Fjodora Michajloviče
Dostojevského a Lva Tolstého, ale i Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Richard Wagner má motiv
vykupujících slz jako klíčový motiv u jeho ženské poloviny Parsifala – Kundry – která pláče z radosti na
zázraku Velkého pátku, čímž rozkvétá háj a celá jarní příroda, setřásající ze sebe předcházející smrt a zimu –
jedná se o podobenství vzkříšení.
V Kitěži se projevuje jasně Komplex Svatého Antonína – pravoslavný svár mezi Duchem a Tělem, tedy
přeneseně také mezi Fevronií a Griškou Kutěrmou. V alchymii se tento proces zobrazuje jako boj v kruhu do
sebe zakouslých draků, jedna propast táhne druhou. Představují koloběh – boj – pozemského pevného a
nebeského prchavého– staré pozemské a světské s pokrytectvím má vyprchat (zánik malého a Velkého
Kitěže, apokalyptické motivy) a nebeské a duchovní, opravdové se má na zemi zhmotnit a ožít – Proměněný
Kitěž. Pevné jsou fixní ideje (Griška) – předsudky, zkamenění a zakletí ve stereotypu a stagnaci, která dříve
nebo později zapříčiní jejich rozklad. Prchavé (Fevronia) zde představuje ideály, sny a vize nového
srdečního, které se mají zhmotnit. Je to také snaha spojit svět vnější (pevný, fixní) se světem vnitřním (sny,
vize), které jsou ve skutečnosti jedním.
Dvě velryby jako boj protikladů
Toto sjednocení protikladů se nazývá samádhi. Sjednocením dvou věcí vzniká věc třetí, která se žádným
způsobem neúčastní podstaty prvních dvou. Nejznámější obrazy a opery vznikají právě až násilným
sloučením úplných protikladů, a je tomu tak obecně v každém oboru činnosti.
Cesta zrání začíná od rozkladu a hnití předchozího,černé – nigreda (přímo živelná evokace úrodné ruské
černozemě), ze kterého vyráží první bílý klíček rodícího se nového života – bílá, albedo, který se zazelená –
fertile, zeleň, a rozkvete do květu – rubedo, červená. O těchto květech Fevronia mluví v Kitěži často a jejich
popisu v Proměněném Kitěži, společně s vyjmenováváním stejně symbolických drahokamů, se věnuje
značná část děje.
V křesťanství existuje zásada, že člověk se pozná až „když vydá svou krev“, což je symbolizováno
Kristovými muky. V krvi je jeho podstata, jeho hodnota. Fevroniina hodnota, vedoucí k dosažení jejího cíle,
je v její nesouměřitelnosti s jakou poznala svou skutečnou danost, přiznala se k ní, konala ji a vzala ji na
sebe, čímž naplnila svůj osud. To co žila je činem v nejzažším významu slova. Vlastně celý Ruský lid tu má
status martyrství, mučednictví, protože byl mučen – a všichni obyvatelé mlčeli až do smrti – neprozradili
Tartaru cestu na Velký Kitěž.
„Kdo jedná v jednotě s Duchem, dal by celý život, aby mohl být zde“
-to jsou slova Knížete Jurije na konci opery, uvádějící způsob dosáhnutí Kitěže. Odkazují k nerozdvojenosti
– jednotě - ducha a činů, tak, jak jednala Fevronie.
7 paprsků Světla
Filozofie okruhu V. Solovjova a F. M. Dostojevského v Korsakovově Kitěži
Ideje některých Ruských filozofů (Solovjov, Rozanov, Merežkovskij) nahlížejí na víru a především
tělesnost diametrálně odlišně, než jejich západní současníci. Jejich znakem je, že cílem jejich snažení není
démonizace těla jako hříšného a nevykupitelného, ale jeho transformace – tedy zduchovnění, zposvátnění
těla, jejich ideálem je boho lidství a zposvátněné pohlaví. Tento ideál mluví o lásce a o vztahu muže a ženytaké sexuálním-nikoli jen jako o vynuceném a v podstatě nečistém, ale jako o možnosti učinit z něj to
nejčistší, nejduchovnější - a tak dosáhnout boho lidství, spojením protikladů, podobně jako v alchymii.
Většinou odsuzují západní církevní asketizmus a celibát, tedy pošpinění svazku muže a ženy a tedy
neslučitelnost západní církve s ostatní její společností a kulturou. Shledávají Křesťanství náboženstvím
bezpohlavním, bojící se pohlavní tělesné lásky a tak zanedbává mystický význam těla – stalo se oslavou
smrti a utrpení, ne radosti. Západní odhmotněnou duchovnost se snaží nahradit - pro východ typickým
zakořeněním v zemi a hmotě – přetvořením, transformací této hmoty, která vede k zušlechtění a jednotě s
Duchem. Jejich učení je oslavou těla, rehabilitací těla, v němž má sídlo Duch Svatý, má zájem ne o mnicha,
ale o člověka, neboť jak říká Dostojevský - „ V člověku je skryta záhada vesmíru a rozřešit záhadu člověka
znamená rozřešit otázku Boha“. Rozanov říká, že je přirozené, že kořeny rostlin jsou v temnotě země a
květiny jsou na denním světle, stejně tak je přirozené, že některé údy jsou skryté a jiné zjevné – z toho se
však nesmí nijak usuzovat na nevhodnost jejich funkce ani nízkost údů. V podobném duchu mluví i Fevronie
k Vsevolodovy, když si jí on stěžuje, že byl vychován a žije ve společnosti vyžadující po něm zřeknutí se
„mladického veselí a jeho radostí“. Fevronie se diví, jak by bylo možné prožít život bez těchto radostí a
jejích krás, ať se podívá do celé okolní přírody, tam nalezne odpověď.
Merežkovskij a Rozanov se shodují, že na tělo (a přírodu obecně) se v pohanství nahlíželo v jeho
důstojnosti a nábožensky se posvěcovalo, na rozdíl od dnešní podoby křesťanství. Jejich cílem byla nikoli
svátost netělesná, ale tělo posvěcené, vtělené království Boží, kde se uskutečňuje jednota těla a Ducha.
Zjevení proměněného Kitěže je jistě tím „Královstvím Ducha Svatého“, „Třetí smlouvou“, a naplněním
„Věčného evangelia“, jak jej napsal Joachim z Fiore a zhudebnil i náš velký rusofil, Leoš Janáček.
Vykoupení a milost přichází v Dostojevského Běsech k Chromonožce v této podobě – Chromonožka líbá
zem ležíce na ní a smáčí jí slzami – není to přesně to, co zachránilo Velký Kitěž a pomohlo jeho zázračnému
proměnění ? Stejně Dostojevský říká ve Snu směšného člověka, že kdo nezná utrpení, i když je v ráji, nezná
pravou podstatu lásky a Boha.
V Merežkovského knize „Přicházející Chám“ vidíme paralelu varování před příchodem bolševizmu,
shodné apokalyptické vize o řekách krve a mrtvolách, které plují rudou řekou po celé dny, o plenění chrámů
a hodnot – jako prorocké varování.
Postavy Korsakova Kitěže v souvislosti s postavami Wagnerových oper a Artušovských mýtů
Nejnápadnější podobnost postav Kitěže a mýtů rytířů kulatého stolu )především ve zpracování Richarda
Wagnera) je mezi Fevronií a Parsifalem. Nehledě na to, že je u nich rozdíl pohlaví, jsou to postavy v podstatě
shodné ve všech aspektech. Oba představují ideál boho lidství, oba docházejí prozření utrpením a soucitem –
láskou, oba jsou čistými a nevinnými, pro mnohé „blázny“ a postavami odnikud. Pocházejí z lesa, s nímž žili
v naprostém souzvuku, a prodělávají pouť do civilizace, setkávají se poprvé s kulturou a zároveň
pokrytectvím a úpadkem, které se jim hned napoprvé nepodaří zachránit. Prodělávají cestu bloudění a
utrpení a na konci se spojují se svým protikladem z hlediska pohlaví i významu povah či
zápornosti/kladnosti. To, že Vykupitele na východě představuje žena, může být odrazem silné zakořeněné
úcty k Matce zemi, pocházející z dob počátků lidstva.
Vsevolodm je paralelou Amforta, oba trpí nezhojitelnou ránou, jejíž krvácení nedokáží zastavit, a oba
uzdraví vykupitel (-ka, Parsifal lázní a dotykem Svatého kopí- Fevronia lázní ve svatém prameni a bylinami),
oba jsou syny vládce, jenž vládl úspěšněji než oni a před nímž nejsou dost dobří (Titurel a kníže Jurij).
Ve Wagnerově Tetralogii „Prsten Nibelungův“, s níž má Kitěž mnoho hudebních i dramaturgických
podobností stejně jako s jeho „Parsifalem“, jsou v jeho první částí „Rýnském Zlatu“ postavy dvou bratrůobrů Fasolta Fafnera. Fafner zabije Fasolta, který se s ním nechce podělit o kořist – bohyni lásky Freiu a
zlato- v Kitěži jsou to dva Tatarští vládci, bratři Bedai a Burunday, také obřího vzrůstu a mohutnosti.
Burunday zabije Bedaye, protože mu nechce přenechat Fevronii – tedy úplně shodný motiv.
Můžeme vidět i jasnou dramaturgickou i hudební paralelu mezi Siegfriedem a Fevronii, oba žijí v
dokonalém souznění s přírodou a jejími obyvateli, vyrůstali sami v divočině a jsou předurčeni stát se nositeli
a naplniteli ideálů vykoupení láskou.Lze nalézt i podobnosti mezi Fevronií a artušovskou „Dámou z jezera“,
paní počátku a konce.
Pantokrator
Parsifal
Manipulace Kitěží jako obrazu Ruska z politického, ortodoxně církevního a nacionalistického hlediska
Neviditelné město Kitěž, zneužité v ryze „vědecko realistické“ materialistické podobě a zbavené
jakékoliv duchovnosti, se jako obraz „světlé budoucnosti“ objevuje v komunismu. Ti sice Kitěž inscenovali,
ale její duchovnost a mysticismus do největší možné míry odstranili pozměněními a kráceními textu a hudby.
V jejich podání se Kitěž nestal neviditelným, ale pouze se zakryl mlhou. Ústředním tématem se stal
nacionalizmus - boj vyvoleného Ruského lidu za svou svobodu, porážejícího (!) Tatary. Vsevolod v Bitvě u
Keržence v jejich verzi nepadl a přichází tedy pro živou Fevronii v pozemské podobě. Ze závěrečného ráje
se samozřejmě stal komunistický „světlý zítřek už dnes“, adorace v duchu socialistického realizmu.
Korsakov hluboce sympatizoval s revolucí v Rusku v roce 1905, kdy dílo vznikalo, a byl hluboce zdrcen
a deprimován z jejího rozdrcení. V těchto apokalyptických časech, plných mizejících ideálů a hrozících
příchodem mnohem hrůznějších revolucí a válek, psal Korsakov Kitěž jako proroctví a varování. Korsakov
přitom na díle začal pracovat ještě dlouho před rokem 1905, první kontakt s libretistou Bělským v této věci a
první koncepce díla spadají do zimy roku 1898/99. Ve viděních v 3. dějství, které ukazují drancování kostelů,
řeky krve a mrtvol a hořící města a dobytek nelze netušit předzvěst pozdějších komunistických a fašistických
souvislostí. Kitěž je zkrátka amalgámem ducha a duše Ruska, se všemi jejími nebezpečími, se svatostí i
propastností temnoty jejich dějin. Ukazuje tolik charakteristických projevů Ruské, ale i světové kultury a
společnosti, že lze s jistotou říci, že ve své obsáhlosti souměřitelné dílo nebylo dosud vytvořeno. Wagnerův
Parsifal se například mnohem více věnuje otázkám duchovním a nadosobním, než sociálním, jeho duch je
mnohem éteričtější, než stále zemitý a lidský Kitěž. Dnes se můžeme zamyslet nad nebezpečím zneužití
tohoto k novému černobílému dogmatu - mýtu vedoucího k negativní nacionalistické deformaci o síle a
vyvolenosti Ruského národa nad ostatními, který vede jediná svatá ruská pravoslavná církev ruku v ruce s
její pravou rukou politické vlády. Kitěž je duchovní a lidskou cestou, opakem dogmatické a pyšné struktury.
Velký rozdíl mezi vizí Kitěže jako obranou církve a nacionalizmu a mezi vizí božskou, nebo
boholidskou, zakládající se na svobodné, neinstitucializované víře, jak ji představuje Fevronie – jak sama
říká, není žádná svatá a nedělala nic jiného, než jen „v prostotě milovala“.
Ne obrana křesťanství proti pohanství jiné víry -Tatarů, ale obrana Víry a Jednoty proti nihilismu a
anarchii ateizmu, chápaného jako nevíra v dobro a vyznačujícího se pouze bořením a destrukcí Víry,
kultury a kontinuity, vytrhávající tak člověka zakořeněného v přírodě spojeného s nebem. Tataři – od Tartar,
podsvětí, peklo – jsou zhmotněním té části člověka, která když ho celého ovládne a není držena v rovnováze
ho zcela zničí a zbaví sebe sama. Je podvědomím, do kterého je třeba nahlížet, ale které nesmí získat úplnou
nadvládu nad vědomím. V bitvě u Keržence, orchestrální mezihry v třetím dějství, skladatel vykresluje
archetypální boj Archanděla Michaela či chceme-li Svatého Jiří s drakem-Ďáblem, kterého ale napoprvé
nepřemůže, zobrazuje houfující a kumulující se síly temna před jejich konečnou porážkou zjevením
proměněného vzhůru nohama obráceného Nebeského Kitěže jako odrazu v jezeře na konci třetího dějství.
Bitva u Keržence
Hudba a dramatická stavba Kitěže
Jednoduše lze skladatele v dějinách hudba rozdělit do dvou kategorií – na Ikonoklasty, kteří předchozí
slohy bořili, a Ikonoduly, kteří tyto předchozí slohy využívali a v rámci jejich možností rozšiřovali. Nikolaj
Rimskij – Korsakov patřil k té druhé skupině, jeho hudba dnes neudivuje svou převratnou vynalézavostí
nebo nezvyklou formou, ale spíše svou přesně artikulovanou srozumitelností, plnou hravých a originálních
krásných melodií, znějících prastarým duchem lidové a přírodní moudrosti, podané brilantní orchestrací.
Nenajdeme v ní banalitu, i když je plná vroucné citovosti svádějící zdánlivě k sentimentalitě, tou však
dokáže šetřit. Její čistota, hraničící pro nezasvěceného člověka v závěru díla s ryzí naivitou a bláznovstvím,
je specifická pro ruskou hudbu a byla dále velmi bohatě rozvíjena Dmitrijem Šostakovičem i Igorem
Stravinským (Korsakov byl jeho učitelem) v jejich schopností zapracovat do hlubokého díla i rozporuplné,
komické a banální motivy, pokračovali i v jeho „filmovosti“ - střizích, zlomkovitosti, pestrosti a exotických a
lidových, pohádkových a rituálních motivech (Stravinský – Pták ohnivák, Petruška, Svěcení jara).
Jednotný symfonický tok - řeka, plynoucí bez umělých efektů a vnější okázalosti, ale plná velkodušnosti,
soucitu a moudrosti. Spojení archaizovaného staroslovanského jazyka a dlouhých bezdějových statických
částí – zjevení - s moderně a realisticky vloženými částmi všedního jednání – jako Tarkovský, protiklady.
Přímo vedle svatého sprostota, žebráci, opilci. Je to jednotný tok bez árií a čísel – filmová hudba, spojení
tradice a moderny, meditativního s humorným a všedním.
Korsakov měl dar synestetického cítění a tvoření, tedy, dokázal při komponování hudby vidět jasně
barvu, kterou ta která tónina či melodická či rytmická struktura v našem nitru vytvářela. Tato jeho vlastnost
je v Kitěži velmi patrná, jedná se přímo o druh obrovské hudební fresky, jež hraje vizuálními barvami i při
pouhém poslechu. Mezi uchem a mozkem je například třikrát více spojů než mezi okem a mozkem – zvuk
má pro nás tedy mnohem větší důležitost, než zrak, také ve vnímání duchovna. S tím Korsakov, stejně jako
třeba Wagner, počítal, jejich hudba je svou ryze hudební barevností pověstná. Právě schopnost synesteticky
inscenovat opery je to, co dnešní inscenace postrádají nejvíce, stejně jako kdykoli dříve.
Kitěž je podobně jako Wagnerův Parsifal vytvořeno svým obsahem a formou k tomu, aby připravovala
lidskou mysl tak, aby byla schopná vnímat božské vlny, nebo jinak řečeno, aby nabídla člověku velmi
intimní poznání svého nitra a možnosti jeho zrání.Větší podobnost Kitěže jako celku vidíme ale s Gustavem
Mahlerem než s Richardem Wagnerem, protože sice pracuje s příznačnými motivy, ale zpracovává je volněji
a zaměřuje se také mnohem více na melodii a tzv. „nižší“ (ve skutečnosti naopak) lidové nápěvky, hravost a
humor, a střihovost, podobně jako Mahler. Oproti Wagnerovy není jeho hudba tolik odhmotněná, což dosáhl
prací s basovou linkou- kontrabasy, čely a dechy v hlubokých polohách, které často propojují vysoké polohy
ostatních nástrojů se zemí. Je jako rus stále spojen se zemí, s vůní hlíny a hlasem rostlin. V konkrétních
několika výsecích ale vidíme přímo odkaz na Wagnerova díla a z toho pro znalce pramenící propojení těchto
děl a tímto rozšíření jejich poselství. Např. Jízda Walkýr bitva u Keržence, Šumění lesa ze Siegfrieda v
předehře (i když připomíná už více Mahlerovu Das Lied von der Erde-Píseň o zemi) nebo hudba cesty k
proměněnému Kitěži a hudba Wagnerova zázraku ohně z Walkýry. Korsakov a Rusko obecně se poprvé
setkalo s Wagnerovou hudbou na prvním kompletním provedení Prstenu Nibelungova v Mariinském divadle
v Petrohradě 27. února 1889 v podání pražského souboru Angelo Neumanna a pod taktovkou Karla Mucka.
Wagner silně ovlivnil všechny mladé ruské skladatele především svou bohatou orchestrací a velkým
obsazením orchestru, zejména dechové části. Od tohoto setkání používal místo komorního glinkovského
orchestru wagnerovský velký orchestr i Korsakov, mezi díla, ve kterých se to naplno projevilo, patří mezi
jinými opera Mlada a symfonická Šeherezáda.
Pro Wagnera nepřijatelná je hlavně extrémní a šokující střihovost a zlomovost, s jakou jsem například po
prvním dějství z víry a harmonie vržení do pohansky vulgárního světa Malého Kitěže, měnícího se ve
Fevroniinu svatbu a poté opět bez předešlé přípravy do ní doslova vletí krajně brutální a realistický tatarský
vpád. Ten svou realističností jistě zaznamenává Korsakovův šok z jeho přítomnosti na hrůzách rozdrcení
revoluce v roce 1905. Hudba hororu a děsu, stejně jako ta hravá a meditativní, se nám u Korsakova dostává
rychle pod kůži, pomáhá vcitit se do děje a problémů postav. Její filmová struktura, pestrost a střihovost je
fascinující a na svou dobu zarážející.
Žádné hudebně-dramatické dílo v dějinách lidstva si nevytyčilo tak odvážný cíl – realisticky ztvárnit na
scéně celý myslitelný svět v jeho pestrosti a všednosti – včetně ráje ! V díle se zobrazuje čistá příroda – les,
všední Malý Kitěž se vší svou vulgaritou a všedností – a zároveň nebeský ráj, serafové jako ptáci ráje ! To,
že se to Korsakovovy hudebně a dramaticky povedlo spojit, patří k důkazům vyzrálosti a svrchovanosti jeho
génia. V literatuře o Kitěži se často uvádí, že hudba ráje v Kitěži není příliš přesvědčivá. To je dost zajímavé,
zdá se, že autoři hudebněvědných studií v ráji pobývali a proto vědí, že tam takto nehrají – jinak jsou hlupáci
oni. Ráj je charakterizován stále se opakujícími se repeticemi, čistý meditativní mnimalizmus, mantra, kterou
jakoby použil Phill Glass v některé ze svých filmových hudeb.
Korsakovova hudba připomíná často rotující krystaly, ostré objekty, které se vyhraňují a vymezují ve
střizích a ostrých kontrastech proti motivům předchozím a následujícím. Stojí na Estetice protikladů a
zvratů- apokalypsa Tartaru přímo sousedí se svatební písní, které zase předcházel nejhrubší nízký výsměch
obyvatel Malého Kitěže. Stálé nahlížení pod povrch pokrytectví, které nahradilo Víru a mezilidské vztahy v
Malém i velkém Kitěži.
Z ruských klasiků, jejichž díla Korsakov instrumentoval a díky němuž byly vůbec uvedeny, je zřejmá
inspirace Knížetem Igorem Borodina a scénou šílenství z Musorgského Borise Godunova. S Knížetem
Igorem ho pojí motiv vpádu Tatarů v ranných Ruských dějinách, nejednotnost Ruska, vnitřní nepřátelé, kteří
jsou ochotni bratrovražedných zrad. Tento poslední motiv Kitěž spájí i s Borisem Godunovem, ve kterém je
také postava žebráka komunikujícího s Carem velmi otevřeně až hanlivě- jako Griška a Fevronie. Korsakov
není takovým novátorským géniem, jako Musorgskij, jehož hudba je ještě více živelná a místy až
naturalistická. Na mnohých místech Kitěže cítíme také jeho blízkou zpřízněnost s jinými jeho operami.
Například s jeho „Pskovičankou“ ve scénách tatarského vpádu, arioso Sadka, opuštěného na širém moři, zase
připomíná hudbu Griškových výčitek svědomí. Motiv zvonů, které provázejí na důležitých místech celý děj
Kitěže, odkazuje k hudebnímu obrazu města Ledence v „Pohádce o caru Saltanovi“. Srdce rozechvívající
znění zvonů slýchal celé dětství, protože bydlel pouze přes říčku u velkého Tichvinského kláštera, jevící se
mu v dětské fantazii nepochybně jako jeho pozdější Kitěž. Motiv vesele hlaholících zvonů spojených se
vzkříšením a „Velikou nocí“ ve skladbě „Světlyj prazdnik“ ukazuje spojitost s Kitěží, vzkříšení je radostné a
hravé, plné pohanských lidových veselic v protikladu proti pochmurnému předvečeru „Velké noci“.
Místa duchovně vypjatá a mystická připomínají v hudbě Kitěže zase jeho skvostnou rannou operu
„Mlada“, mystickou jednotu s přírodou Fevronie zase představovala už další jeho ranné mistrovské dílo,
„Sněhurka“. Fevronie v sobě spojuje do jedné postavy dva předcházející a protikladné ženské typy, které
Korsakov vždy vkládal do svých oper – éterickou prchavou hrdinku, která zanikne vykupitelskou smrtí
(Sněhurka se rozpustí na slunci, Volchovna jako mořská carevna z opery „Sadko“ se rozpustí a vytvoří tak
řeku Volchov, která umožní Novgorodu námořní výpravy svým propojením do moře) a všední, civilní
postavu – v „Sadkovi“ Ĺubava, v „Mladě“ (zvané také „Májová noc“) postava Hany a ve „Sněhurce“
Kupava. Fevronie je ale jedinou, jež po svém pozemském životě pokračuje v lidské podobě jako vzkříšená,
naplňující Korsakovův ideál ženské hrdinky.
Korsakov byl velkým mágem hudební alchymie –užívání orchestrace a tóniny a evokace přesného
duševního stavu. Začátek opery je například v nafialovělé černi zvané umbra, hloubce, temnotě z počátku
světa, zní to, jako by v ní Bůh mluvil sám o sobě.
Je to ještě nedotknutá vnitřní a vnější příroda, která na nás z harmonie těchto tónů dýchá svou
zapomenutou krásou. Z předehry jakoby dýchá název 7. symfonie Gia Kančeliho - „Bylo to dávno“. Duch
věci se projevuje jejím zvukem a právě latentní přítomnost jistoty vytvořené hudbou, že se nacházíme po
celou dobu opery ve vnitřním světě hledání pravdy, z díla činí v hudební a dramatické literatuře těžko
souměřitelný čin.
Hudba přechodu do Proměněného Kitěže v 4. dějství je čistou magií, repetice několika tónů v nekonečné
smyčce vytváří mantru nebo dojem inkantace, zaříkávání zla.
První inscenace Kitěže v roce 1907 nedokázala najít inscenační klíč k tomuto dílu, nepodařilo se jeviště
propojit s hudbou a nezajímavým jevištním děním, podobně na tom jsou i ostatní inscenace Kitěže.
Korsakov se dokonce rozhodoval, že nechá Kitěž jako svůj testament uvézt až po své smrti, nakonec je uvedl
za života a musel být z jeho vlažného až odmítavého přijetí velmi zklamán. Dílo je bezesporu souhrnem a
korunou celé jeho tvorby, Zlatý kohoutek, hodinová opera, kterou ještě napsal po Kitěži, už je lehkým, i když
geniálním dílem na závěr. Ve Zlatém kohoutkovi se naplno v jeho hudbě ozval duch 20. století, z této hudby
silně čerpali všichni ostatní ruští skladatelé po něm, v čele se Stravinským.
Více obrazů a podrobný rozbor opery Richarda Wagnera Parsifal (kterou jsem také inscenoval jako
režisér a scénograf v brněnském Národním divadle v Redutě, fotografie z ní na stránkách), související velmi
úzce svým obsahem a filozofií s Kitěží, mám na svých stránkách
www.kiseljov.ic.cz
O dalších podrobnostech a zajímavostech Korsakovovy Kitěže i o jiných jeho operách napíšu zase příště,
těším se opět na setkání, milý čtenáři !