Stopy v jehličí ke stažení

Stopy v jehličí
Jindřich Foltýn
Tuto knihu věnuji s tichou vzpomínkou mé babičce Vlastě.
V čase přítomném pak Lucince, Jindříkovi, Petrovi, Adélce, Ládíkovi, Janičce,
opomenout nemohu ani jagdteriéra Garyho.
Čtenářům, ať relativně malým či velkým, přeji čisté duše, otevřená srdce a oči
dokořán.
Zvláštní poděkování patří paní Zdeňce Szabové.
J. F
Ilustrace:
Jindřík a Lucka Foltýnovi
Lord úvodem
„Ahoj“. Jmenuji se Lord a jsem pes. A nejsem kdejaký čtvernožec, nýbrž psík modré,
teriérské, tudíž šlechtické krve, neboť vlastním rodokmen. Vychování mám, ale bohužel či
bohudík, loveckého psa. Jsem bystrý, temperamentní, hravý, ale i nezkrotný, paličatý a
prchlivý. Pro svého pána a jeho dcerku bych však snesl modré z nebe – kdyby to jen šlo.
Asi se podivujete, že s Vámi rozmlouvám jako rovný s rovným. Myslíte si, že Vám
nemohu rozumět? Mýlíte se. Můj pra pra pra prapředek (a teď nekoktám, ani se
nezaštěkávám) si vybral Vašeho pra pra pra pradědečka za svého společníka a přítele již
před nějakými 23 000 léty, aby tak bok po boku spojili své lovecké úsilí a dovednosti,
jeden druhého ochraňovali a tím prohlubovali své přátelství. Lidé tenkráte nebyli zdaleka
tak kultivovaní a zhýčkaní jako teď. To se ještě halili do kožešin, dlouhé vlasy a vousy jim
čechral ledový vítr a v temných jeskyních praskal oheň, lesy byly pralesy a můj dávný děd
měl vzezření statného vlka. Byly do doby divokých lovů a potyček, jen vzájemná síla,
porozumění a přátelství nám pomohlo přežít. Od těch dob se naše kroky i v mnohém
rozdílná řeč, spojily v jednu životní pouť.
Dnes je všechno úplně jinak. Útulná hájenka vsazená do malebného údolíčka, hned
za městečkem, poskytuje veškeré vymoženosti moderní doby. Z komína se vesele kouří,
elektrické světlo probouzí zdi ze zasmušilé tmy, na sporáku pobublává a voní srnčí guláš a
v dětském pokojíčku se dívá malá Adélka na televizní večerníček. Můj pán, vládce, přítel a
hajný Petr pokuřuje na zápraží, zahloubán do vlastního nitra, zatímco já zavlažuji tu roh, tu
výčnělek, tu patník nažloutlým čůrkem svého já, abych se tak nejen vyprázdnil, ale
zanechal zde i výraznou pachovou stopu pro kolemjdoucího čichajícího psiska. Neb my psi
máme čich opravdu mimořádný.
Ale ještě než se nebaštím a uložím ke spánku, chci Vám prozradit, milí čtenáři,
proč si s Vámi povídám.
Samozřejmě jako učený pes umím naslouchat, ale řekl jsem si, že je škoda jen slyšet a
vnímat, aniž bych se o své dojmy podělil s ostatními. Je pravdou, že jsem se o pár kusých
historek či povídání podělil s okolními psy, ale ti nejsou tak vnímaví posluchači jako Vy.
1
Povětšinou jsou roztěkaní až běda a celí zaneprázdnění vlastními osudy i povely svých
páníčků.
Já mám to štěstí, že můj majitel je hajný, myslivec a revírník, duše hloubavá a
otevřená a že mě bere s sebou každičký den do šumavských lesů a hvozdů. Nezřídka jej
doprovází i dobromyslná, čiperná, zvídavá Adélka, která prahne po otcově vyprávění a
zahrnuje jej nesčetnými otázkami. Já také poslouchám. I když … no pravda, někdy si
odběhnu, to ale jen když mne vyruší neposedný zajíc, drzá liška, myška všudybylka, bujný
srnec, zvědavá veverka či jiná lesní havěť.
Proto prosím, omluvte mé vyprávění, které je veskrze laické, občas kostrbaté a
zadýchané, neboť život je plný překvapení. Také berte zřetel na to, že jsem jen pes, a tak
neoplývám ani mistrným slohem či gramatikou. Ale to se nedá nic dělat, nemohu se přece
rovnat člověku. I tak si ale myslím, že toulky naší čarokrásnou přírodou a seznamování se
s jejími obyvateli, stojí za to přiblížit i Vám, těm, kteří máte oči otevřené, hlavu lehce
v oblacích a srdce na pravém místě.
2
Skřivánek na niti
Za okny se jen velice líně probouzel den. Stíny noci pozvolna ustupovaly šedavému
ránu. Můj pán opatrně usrkával silnou horkou kávu, zrak ještě mírně zastřený pavučinou
snů, když se za jeho zády ozvalo: „ Tatínku, půjdeš dneska do lesa?“ a vzápětí: „ Tati že mě
vezmeš s sebou, viď? Lord se už také nemůže dočkat!“ Spěšně dodala Adélka a volnou
rukou mne, líně se protahujícího, podrbala za uchem.
Hajný Petr si pohladil včera zastřiženou bradku a s úsměvem odvětil: „Ale to víš,
že ano. Ale nejdřív se pěkně nasnídáš, umyješ, vyčistíš zoubky a oblečeš. Pak se uvidí.“ A
také, že se vidělo. Jakmile jsme všichni posnídali a vykonali to, co se vykonat musí,
vyrazili jsme v ústrety novému dobrodružství. Zvolna jsme stoupali klikatou silničkou do
svahu nad údolím. V tento brzký, předjarní čas bylo chladno a zatímco se městečko halilo
v mlžný opar, okolní, zasněžené hory svítily čistotou a dávaly vyniknout své mohutnosti a
síle. Cáry mraků lemovaly abstraktně narudlé červánky a na jihovýchodním cípu horizontu
se blyštila hradba skalistých Alp. Z blízkého křoví polekaně vylétl černý kos, houf
nezbedně kanárkově žlutých strnadů hledal něco do zobáčku, tu a tam bylo možno spatřit
sýkoru koňadru či drobnou sýkorku modřinku. Nic neušlo zvědavé Adélce, vždycky
radostně zavýskla a svůj zájem doprovázela otázkami, o jakého ptáčka se vlastně jedná.
Otec byl vždy ochotný své dcerce vše vysvětlit a zodpovědět. Ne nadarmo byl přeci lesa
pán.
Já, zatím ještě na vodítku, dychtiv dalších událostí, jsem pilně šlapal vedle jeho
nohy. Jakmile jsme dorazili na kopec, pán mi sňal z hlavy obojek a tím mi dopomohl
k tolik toužebné volnosti. Tetelil jsem se blahem. Vlevo od silnice se rozprostírala louka
plná ostrůvků mokrého sněhu, vpravo od nás leželo rozbředlé pole. Právě tím směrem jsme
se vydali, neboť tam při kraji lesa se nacházela jedličková oplocenka, jejíž neprostupnost
chtěl Petr obhlédnout.
Adélka obuta do vysokých bot mlaskavě kráčela vedle táty, držíc se jej pevně za
ruku. A v tom jsem to spatřil. Náhle se na poli pohnula hrudka hlíny a bleskurychle
popoběhla. Zbystřil jsem. Zdá se mi to, nebo nezdá? Po chvíli zase. Už jsem na nic nečekal
3
a vyrazil tryskem k ní. Hrudka opět popoběhla a než jsem ji stačil polapit, frnk a vznesla
se. To bylo překvapení! S třepotáním a trylkem stoupala kolmo vzhůru. Hajný se mému
zbrklému počinu od srdce zasmál. „Vidíš, sluníčko,“ řekl, ještě pln smíchu dcerce.
„Skřivánek, první posel jara!“ „Podívej, jak rychle stoupá k oblakům. I za letu si stále
zpívá a trylkuje, ač neustává třepotat křidélky. Zřejmě to bude sameček, který právě teď
zaměstnává naše zraky. Samička bude někde poblíž na obhlídce svého budoucího hnízda.
Skřivan polní totiž zásadně staví hnízdo, či spíš jen takový malý důlek přímo na zemi.
Podívej, jak si nádherně prozpěvuje, takhle vydrží zpívat bez přestání až 3 minuty. „Vidíš,
až vyletí na samý vrchol, zarazí se a třepotá na místě, jako nějaká kaňka, až se zdá jakoby
visel na niti. Dívej, už stojí. Teď přestal zpívat, znamená to, že se za chvíli pustí střemhlav
k zemi. Teď! Složí křídla a padá jako kámen, vidíš? Nikdy však neslétne přímo k hnízdu,
aby tím neupozornil své nepřátele na snůšku.“ „A tati, jak to, že jsme toho skřivánka vůbec
neviděli?“ otázala se překvapená Adélka. „To je tím, že skřivan je ptáček velice nenápadně
zbarvený. Sameček i samička jsou téměř stejní. Na hřbetu mají pírka šedohnědá, posetá
temnými, podélnými skvrnkami, téměř totožnými s okolím. Tudíž jsou skoro neviditelní.
Spodní stranu těla mají pak bělavou, lehce stříkanou, aby se podobali nebi. Proto je
skřivánek znám spíše pro svou písničku, než pro svůj vzhled“, dodala moudrá hlava rodiny.
„Tatínku a snáší skřivánek také vajíčka, a co jí takový ptáček?“ vyhrkla vzápětí má
dychtivá kamarádka. „Milá dcerko,“ děl otec, „samička skřivana snáší vajíčka dvakrát do
roka. Nejdřív mělký důlek vystele pěkně jemnou suchou travou, to aby měli malí ptáčci
měkké lože, a potom do něj snese 4 až 5 vajíček, jejichž skořápka je šedavá nebo nažloutlá,
pokrytá šedými nebo hnědými skvrnkami. Samička na nich sedí sama, zatímco táta skřivan
donáší do hnízdečka potravu. Sbírá různá semínka a nepohrdne ani drobným hmyzem,
muškami, lučními koníky i cvrčky. Když se zhruba po 15 dnech vyklubají ptáčata, krmí je
nadále, aby vyrostli a zesílili. Posléze, když odrostou, naučí je také dovedně létat. Na
podzim se skřivánčí rodiny slétnou do malých hejnek, a tak koncem října nebo začátkem
listopadu odlétají na jih za teplem. A teď již poběž, ty malá drndo, ať ještě stihnu prohlídku
obory. Začíná mi povážlivě kručet v břiše a již se nemohu dočkat teplého, voňavého
oběda.“
4
Tak jsme ještě dokončili velkolepou procházku, abychom byli zase o něco chytřejší
a poučenější, dříve než se nasytíme.
5
Pomoc v nouzi
Byla to hrůzostrašná noc. Prakticky jsem nezamhouřil oko. Naším krajem se
prohnala zuřivá, sněhová vánice, dosahujíc síly vichřice. Vítr bičoval ztemnělou krajinu,
hučel komínem, řinčel plaňkami, ohýbal stromy, až v nich praštělo a téměř celou noc
práskal uvolněnou venkovní okenicí. Meluzína naříkala, až mi chlupy vstávaly hrůzou,
zatímco sníh vířil v mračnech celičkým okolím.
Ráno, po probdělé noci, bylo zaváté a zalepené čerstvým příkrovem, vyfoukané
závěje se tyčily nad mou psí výšku, no zkrátka boží dopuštění. Páníček nazul vysoké,
filcové boty, přes ramena přehodit těžký, plstěný kabát, narazil si ušanku a s lopatou v ruce
srdnatě čelil venkovní kalamitě. Sotva proházel cestičku k hájovně vstala i Adélka.
„Jémine, tatínku, to je ale sněhu“, užasla. „To je krása!“ „Krása nekrása“, žbrblal otec,
„lesní zvěř bude jiného mínění, zvlášť, když jí sněhová nadílka znemožní dosyta zaplnit
útroby. A nám nezbude, milá dcero, než jí urychleně pomoci, jinak sejde na úbytě. Pořádně
se oblékni, dnes nám bude krušno!“
Po těch slovech zašel do dřevníku a vytáhl bytelné sáně. Popadl veliký hrubý pytel
a již do něj sypal obilí. Adélka přinesla za kamny nasušené staré pečivo, několik jablek,
hajný přihodil pár klasů krmné kukuřice a tuřín, a než jsem se nadál, byl pytel naditý
k prasknutí. Ještě pořádně zavázat, naložit na sáňky a mohli jsme vyrazit. „Teď ukaž,
Lorde, jaký jsi pašák,“ promlouval ke mně můj pán, nasazujíc mi popruh, jehož druhý
konec pevně přivazoval k povozu. „Jen společnými silami dobudeme cíle!“, zahalekal
vesele. Sám jednou rukou popadl otěže saní, druhou rukou stiskl opalčákovanou ruku
dcery, abychom tak cestou nerozlučnou pomohli zvířátkům. „No, řeknu Vám, šlo se nám
těžce. Napínal jsem své síly až k prasknutí, jazyk vyplazený, tlapky na umydleném sněhu
prokluzovaly. Ale nesl jsem své břímě s nadšením a statečně. Dovlekli jsme se až na místo,
kde se silnice odkláněla od našeho cíle. Myslivec mě vyprostil, sám si vydechl, setřel pot
z čela, aby si na chvíli zabafal a protáhl páteř. Poté ze zadíval směrem k lesu, kde tušil
krmelec. Zarazil sáně do hluboké závěje a povídá: „Tak, moji milí, teď se vydáte v mých
stopách, pěkně za sebou. Držte se mně, ať nezapadnete!“ Na ta slova rázně popadl pytel,
6
přehodil si jej s heknutí přes mohutná ramena a zavelel: „Jde se!“ Bořili jsme se tou
sněhovou nadílkou místy až po kolena, já mnohdy až po krk. Náhle nás hlava rodiny
zarazila, se žuchnutím spustila naditý žok a ukázala k okraji porostu. „Podívej, támhle,
vidíš?“ ukázal prstem. „Koukej, Adélko, srnky!“ A vskutku, v závětří lesních velikánů
bezradně postávalo stádečko osmi srnek, hledající něco na zub. „Až tady zakrmíme, povím
ti o nich něco víc. Teď se je dobře prohlédni, až nás zavětří stejně rychle zmizí“. Jenže
v tom jsem je zavětřil já. Mám totiž skvělý čich, výrazný srnčí pach ve mě probudil
instinkty lovce. Vyrazil jsem, jak nejrychleji to šlo a s zuřivým štěkotem jsem se jim hnal v
ústrety. Ale kdepak. Zvěř jen zvedla hlavu a odklusala do bezpečí. Ještě jsem od nich nebyl
ani v polovině vzdálenosti, když mě odvolal hvizd mého majitele. Nedalo se nic dělat,
musel jsem uposlechnout. Páníček mě pochválil za poslušnosti a pak jsme se pachtili až
k vytouženému cíli.
Podarovali jsme všechny. Do zásypu jsme nasypali zrní, do dřevěných jeslí přidali
voňavého sena, pod ně rozprostřeli jablka, tuřín i kukuřici a nezapomněli ani na sůl, která
je pro zvěř v době nouze zdrojem osvěžení a minerálů. Když jsme se vrátili k sáňkám, otec
uvelebil Adélku na jejich výplet, přikázal jí řádně se držet a zvolna vyprávěl.
„Srnčí je u nás velice hojná zvěř, neboť o ní myslivci dobře pečují a rozumným
odstřelem usměrňují její stav. Vlastně nemá přirozeného nepřítele, tedy kromě rysa.
Takový srnec váží od 15 do 25kg, samci jsou vždy větší než srny. Od čenichu k ocasu měří
zhruba 130cm a v kohoutku, tj. tam, kde začíná krk, jsou 75cm vysocí. Srnec se také
honosí parůžky, které shazuje koncem října či začátkem listopadu. Nové nasazuje v lednu
až únoru. Máma srnka parůžky nemá, není to žádná chlubilka, její největší radostí i starostí
jsou její srnčata. Ta se jí rodí v květnu až v červnu, obyčejně v počtu dvou. Srnčata jsou
pěkně bíle skvrnitá. A protože jsou to savci, zpočátku dychtivě sají mámino mléko. Ale i
srnka se musí napást. Občas odeběhne a srnče zůstane samotné stočené ve vysoké trávě.
Člověk ale na něj nesmí sahat, protož jinak srnka srnče opustí, zrazená lidským pachem.
Neznalí lidé si bláhově myslí, že je ten drobeček opuštěný. Nenapadne je, že srna pasoucí
se opodál, nemůže zabránit tragédii, neboť se vetřelce bojí. Proto je tolik zdánlivě
nalezených srnčat na jaře v různých útulcích pro zvířata. Nejlepší je v tichosti se vzdálit.
Mamka srnka své ratolesti vychová, odkojí, naučí je pást se na heboučké travičce, okusovat
7
mladé výhonky keřů, v zimě vyhrabávat osení, žaludy i bukvice či oždibovat pupeny
stromů. A ještě jedna věc je na srnčí zvěři zajímavá. Na zadku mají nápadnou, širokou,
bílou skvrnu, které se říká zrcátko. Pomocí té se dokáží spolu dorozumívat a signalizovat
kudy běží, kde je máma a podobně. I v pološeru barva zrcátka zářivě svítí, ukazujíc
bezpečí stádečka. I nám lidem je příjemně u srdce, když vidíme světla svých příbytků,
neboť víme, že tam máme svůj domov.“
Hajný dovyprávěl téměř na prahu hájenky. My byli utahaní, ale šťastní, že jsme
pomohli zvěři v jejím momentálním strádání. Holt jak říká můj pán: „Myslivost je
především láska k přírodě, dobré hospodaření, cit i lesní moudrost
8
O vlcích a lidech
Adélka se roznemohla. Horečka spalovala její tělo, zákeřné bacily jí škrábaly v krku,
čelo orosil nepříjemný pot. Tatínek přispěchal s horkým, lesním medem, oslazeným čajem
s kapkou citronu. Postavil jej na stoleček a pravil: „Tady máš, maličká, to ti udělá dobře.
Nejdřív ale spolkni prášek a lžičku jitrocelového sirupu. Zamíchej si ho a pomalu usrkávej.
Ukaž, já ti ještě trochu natřepu polštář a podložím hlavu.“
Holčička s námahou uposlechla dobře míněných rad. Otec si přidřepl na okraj
pelesti, pohladil ji po zvlhlých vlasech a pln účasti i lásky na ní dohlížel. Adélka foukala do
horkého, voňavého nápoje, olizujíc si rty: „Tati, budeš mi něco vyprávět?“ zaškemrala.
„Ale to víš, že ano, broučku,“ řekl otec. Trochu se zahloubal a zvolna spustil.
„Dneska ti milá Adélko, bude povídat o vlcích, neboť člověk o nich ví stále velmi
málo. A povětšinou o čem lidé málo ví, tomu nedůvěřují, obklopující se nejistotou a
strachem. Vlk je největší a nejznámější psovitou šelmou v našich krajích, ale
s neoprávněně nejhorší pověstí. Vždyť přece sama znáš pohádku „O Karkulce“, kde zlý,
lstivý a zrádný vlk sežere babičku s červenou Karkulkou. Také jsi už viděla nejeden film,
kde smečka divokých zvířat bezdůvodně roztrhala obyčejného nevinného člověka, nebo
jak hororoví vlkodlaci, v noci, nejlépe za úplňku, rozsápou kdejakého pocestného. To jsou
všechno ale jen hloupé pověry a fantazie, vyvolávající v lidech neopodstatněnou nenávist k
těmto srdnatým, inteligentním a navýsost plachým tvorům. Málokdo ví, že vlk obecný je
jediným přímým příbuzným dnešního psa. Například našeho Lorda. A na ta slova sklouzl
pohledem k mé maličkosti.
Ovšemže vlk je mnohem větší, s ocasem bývá tak půldruhého metru dlouhý a vážívá
30-60kg. Má velmi hustou srst, zaoblené uši, šikmé oči, oháňku dlouhou a chlupatou. Tu
nosí při chůzi svěšenou k zemi. Vlci žijí a loví zásadně ve smečce, která čítá kolem 7 až 10
jedinců. Svým typickým vytím udržují kontakt se všemi členy, varujíc ostatní, jakoby
říkali: Pozor, to je pouze naše území! Ale to platí jen pro cizí vlčí tlupy. Vlk povětšinou
loví v noci, nebo za šera. Kořistí mu bývá vysoká zvěř (např. jeleni), ale i ostatní drobnější
zvěř
9
(např. zajíci). Nepohrdne ani mršinou. V létě mívá jídelníček o něco pestřejší o různé
plody, pupeny, ještěrky, myši či žáby. Vlci jsou jako většina psovitých šelem dobří a
vytrvalí běžci. Smečka dokáže v noci a hlubokém sněhu uběhnout až 80km. Jedinci se
pečlivě střídají v prošlapávání sněhu, vzájemně se doplňují i v lovu. Jsou velice soudržní.
Chrání jeden druhého navzájem a své mláďata střeží jako oko v hlavě. Jsou to dokonalí a
láskyplní rodiče.
„A ještě jednu věc ti musím, holčičko moje, povědět,“ řekl po krátké odmlce hajný.
„Není znám jediný případ, kdy zdravý vlk napadl, natož usmrtil člověka. Vlk je totiž zvíře
bystré a neobyčejně plaché, má vynikající čich a před člověkem vždy prchá. Je pravdou, že
v době hladu a strádání dokáže napadnout domácí zvířata, hlavně ovce, dokonce i psa.
Člověku se ale oklikou vyhne.
Za svou mylnou pověst krvelačného a nemilosrdného zabijáka zaplatil krutou daň.
Vlci se u nás bez milosti zabíjeli a stříleli, až jsme je vlastní hloupostí téměř vyhubili. Dnes
se v Čechách, tu a tam vyskytne vlčí smečka v Beskydech či zde na Šumavě. V sousedním
Rakousku i Německu je vlk přísně chráněn, což já osobně považuji za moudré, zásadní a
nevyhnutelné. Vlk totiž do volné přírody zkrátka patří.
Mnohému by se mohl od něj člověk přiučit. Neboť vlk je tvor společenský, hravý,
inteligentní, soudržný, ale i nebojácný a statečný. Na své společenství nedá dopustit a
vzájemně si pomáhá. To mnohý člověk neumí.“
„A teď si, Adélko, hezky zdřímni, ať se brzy vystůněš. Já zatím trochu provětrám
našeho Lorda, pravnoučka zvířat, o kterých jsem ti dnes vyprávěl!“ Na ta slova dal táta
Adélce vousatou pusu na horečnatou tvář a pečlivě jí přikryl až po bradu. Po té vyšel se
mnou, po psím způsobu rozechvělým, na zápraží. Byl nový den.
10
Na pastvinách
Jen co se naše malá vykurýrovala a trochu pookřála, již jí bylo plné stavení. Trošku
zdravého povětří jí udělá jenom dobře“, prohodil ke mně můj pán. „Pojď, Lorde, vyrazíme
ven.“ Vyšli jsme do dne zaplaveného sluncem a rychle odtávajícím sněhem. Syrová,
chladná bríza mi čechrala srst a nozdry plnila novým dobrodružstvím. Hned na začátku
polnice se peskovaly straky a rozkřičené sojky. Lučinami zurčela voda, potůčky
probublávaly hnědavou travou a na svět vyrážely nové praménky podzemní vody. Do cesty
se nám připletlo stádo krav. Nebyly to bohužel naše české červené, mléko dojící kravičky,
ani bohudík, ty fialové, reklamní s nápisem Milka. Ukázalo se, že se jedná o plemeno
masné, polodivoké a nedojivé, které je na pastvinách celý rok. Mladí býčci, nedůvěřivé
krávy i trochu prchlivá, neurotická, roční telata. Bylo lepší je obejít.
11
Já, vypuštěn na svobodu, užíval jsem si všech těch krás plnými doušky. S pudem
lovce jsem začal „myškovat“. Cestičkami hrabošů, myší, rejsků a myšic byla protkána
celičká louka. Hrabal jsem a frkal, vykusoval drny, až jsem měl mordu plnou hlíny.
Na horizontu nás ale čekalo překvapení. Obrovské hejno havranů a mezi nimi menší
kavky. Hodovali na všem, co jim přišlo pod zobák. Vyzobávali staré osení, trávy i plevel,
krmili se žížalami, červíky, slimáky, myšmi. A ten kravál co dělali! Hned jsem jim běžel
vyčinit. Zvedli se s neuvěřitelným krákáním, křikem a nevolí a jako temný mrak poodlétli
opodál. Marné se za nimi honit! Raději jsem se věnoval svým zájmům
Adélka byla tou monstrózní podívanou zaujata a hned zvolala: „Tati, co je to za
ptáky, a proč je jich tolik?“ Tatínek dcerce nejdříve vysvětlil, že se jedná o kolonii havranů
polních, vracejících se k nám ze svých zimovišť ze západní Evropy, aby u nás opět
zahnízdili a vyvedli mladé. K tomu ještě dodal: „Je to skoro k nevíře, ale tito křiklouni,
stejně jako jejich příbuzní – vrány, straky, sojky, ořešník a majestátní krkavci patří do řádu
pěvců. Všichni tito z čeledi krkavcovitých jsou navýsost inteligentní. Dají se lehce ochočit
jsou velice zvídaví a vynalézaví. Třeba maličká kavka dokáže za tebou chodit po dvorku
jako pejsek, zobat z ruky, lehce slyší na jméno, některá se naučí i pár slov. Straka je zase
obratný lupič, který svým ostrým zobákem napadne vše živé a opravdu krade. Jakmile
spatří jakýkoliv lesklý předmět, šup s ním do hnízda. Jedno, jestli se jedná o pozlátko,
ztracený prstýnek či stříbrný řetízek. Sojka je zase takovým strážcem lesa a každého
nevítaného návštěvníka ihned zahlásí celému revíru. Největší z nich krkavec dosahuje až
metrového rozpětí křídel, váží až 1,5kg, má mohutný zobák a skvěle plachtí. I když udolá
téměř vše, nejvíc si pochutnává na mršinách, čímž zastává funkci jakési zdravotní policie.
Všichni tito ptáci, když se přemnoží, dokáží nadělat spoustu neplechy, protože to jsou velcí
nenechavci. Ale v rozumné míře nejsou přírodě nikterak na obtíž, neboť pohubí mnoho
nepříjemného hmyzu, hrabošů a myší.
12
„Podívej, tatínku, Lord, ten ale vypadá!“ ukazovala na mě se smíchem Adélka. A
opravdu, ani jsem si neuvědomil, jak jsem se zamazal. Byl jsem zablácený od hlavy až
k proutku. „Fuj, ty prase!“ naoko se zlobil hajný, vytírajíc mi mordu od hlíny. „Hned jak
přijdem domů, půjdeš pod sprchu.“ Tak se také stalo. Mě to ale vadilo jen pramálo, neboť
my teriéři se vody nebojíme.
13
Výstava
Netušil jsem, jaké se mnou má můj pán úmysly. Po důkladném vyšampónování,
vydrhnutí a vykartáčování se ještě pustil do hygieny uší (slechů) i chrupu. Podíval se na
drápy, pečlivě mě vyčesal a zastřihl kdejaký přečnívající chloupek. Do srsti vetřel lehce
voňavého olejíčku, protřel koutky očí, načež spokojeně zamlaskal: „Mno, ráno tě ještě
jednou vykartáčuji a budeme moci vyrazit.“ Nedodal ovšem kam, čímž mě poněkud uvedl
do rozpaků.
Nazítří mne bedlivě prohlédl ostřížím zrakem, vykonal vše, jak slíbil, sám se oblékl
do parádní uniformy, i Adélka byla jak ze škatulky. Vyvenčil mě pouze na vodítku, abych
se, probůh, někde nevyválel a předjel před dům vozem. Dceru posadil za sebe, dbajíc, aby
si zapnula bezpečnostní pás a povídá: „Tak moji drazí a vyrážíme na celostátní výstavu psů
našeho krajského města. Doufám, že nám Lorde, neuděláš ostudu.
Vyjeli jsme klikatou silničkou směrem k Českým Budějovicím. Cesta ubíhala
poklidně. Slunce probleskovalo skrz stromy, rostoucí podél silnice, motor tiše předl,
myslivec si pobrukoval a naše malá slečna co chvíli komentovala měnící se ráz jihočeské
krajiny.
Pojednou jsme byli na místě. Parkoviště bylo plné aut, hemžících se lidí a psů všech
možných ras a vizáží. Drali jsme se ke vstupní bráně. Otec pln pýchy a očekávání, děvče se
zájmem, já bohužel, s náhubkem. Poté mne hlava rodiny nechala zapsat, uvedla celé mé
šlechtické jméno, doložila rodokmen, načež jsme byli vybídnuti – tedy já s páníčkem ke
vstupu do kruhu ostatních psů. Tomu se prý odborně říká svod.
Rozčilen z tolika cizích čtvernožců, napínal jsem řemínek až k prasknutí. Sotva mi
byl sňat náhubek, okamžitě jsem se ohnal po psisku, nestoudně mi čichajícímu k zadku. To
se přece nedělá!. Můj pán ale neměl pro mé počínání pražádné pochopení. Vedl mě
nakrátko u nohy, pozorný a přísný. Co chvíli opouštěl pes za psem pohyblivý kruh.
Nadešla i řada na mě, abych se předvedl hodnotící komisi. Nerudně jsem jim ukázal postoj,
slechy, světla (oči), a hrozivě vrčíc i chrup. Pak jsme se ještě promenádovali velmi
14
prořídlým kolečkem se zbývajícími dvěma teriéry. Konečně nás odvolali. Štrádovali jsme
si to opět k předsedajícím. Páníček se dmul hrdostí, jakmile mu začali tisknout pravici.
Ještě přidali diplom, známku „výborný“ a pamětní medaili. To bylo slávy!
Posléze jsme plni dojmů vyrazili k východu, míjíce ohaře, fousky, jezevčíky, ostatní
teriéry, kopovy, barváře či bígly. Tatínek koupil naší slečně nějaký pamlsek, sladkou
limonádu, mě dal napít zteplalé vody. Potom mě srdečně popleskal, chlapsky pohladil a
usadil na místo v autě. Cesta zpět byla pro mou maličkost příjemným uvolněním. Jak jsem
se jen těšil na náš dvorek se zahrádkou! Hned jakmile jsme přijeli, vyrazil jsem, dychtiv se
pořádně vyválet, ulevit si. Doma je doma. Zanedlouho mě lidští přátelé zavolali do
světnice. Misku jsem měl až po okraj plnou šťavnatých kousků vařeného, nakrájeného
masa. To byla dobrota! „Pašáček. Jen si dej, dneska si zasloužíš jen to nejlepší,“ děla
rozzářená Adélka.
A abych nezapomněl! Víte, jaká byla ta medaile, no přeci …!
15
U studánky
Jaro se nezadržitelně blížilo. Na louce za domem se o své místo na slunci hlásily
drobounké sedmikrásky chudobky, v remízku na stráni se zabělaly trsy sněženek. Čerstvé
povětří vonělo očekáváním.
My jsme si také vyšli, tentokrát na Dobrou Vodu. Jak říkal otec, Dobrá Voda byla
dříve také poutním místem, kde, jak samotný název napovídá, prýštila voda lahodná a
znamenitá, křišťálově čistá, prospívající zdraví všeho tvorstva. Nedávno bylo okolí
pramenu vyčištěno a zrekonstruováno. Nyní stála na jejím místě pumpa s hrnečkem, aby
příchozí mohli svlažit hrdlo podle libosti.
Volně jsme stoupali památnou, dubovou alejí. Oba mí lidští přátelé mi pro potěchu
házeli klacek, abych jej vždy dychtivě a s nadšením aportoval. Na kmenech prastarých
velikánů bylo možno spatřit tu brhlíka, tu šoupálka či datlíka. V korunách stromoví
švitořily sýkorky, zvlášť na málo vídanou parukářku či babku myslivec dcerku upozornil.
Sýkorka parukářka vyloudila v Adélčině tváři úsměv, nejen pro její samotný název, ale i
tím, že se opravdu honosila drobounkou šešulkou, připomínající paruku.
Dorazili jsme k poutnímu místu. Byl čas na krátký odpočinek a doušek chladné
vody. Osvěženi, pokračovali jsme přes mysliveckou střelnici, kde se místní nimrodi cvičí
ve střelbě asfaltových talířků. „Tati, dívej, zajíc,“ šeptla Adélka. „Vidím. Lorde, ke mně,
k noze,“ okamžitě zareagoval hajný. „Musím jej vzít na řemínek, aby zbytečně neplašil
zaječici,“ pokračoval táta. „Ono se vlastně ani nepozná, jestli je to zajíc nebo zaječice,
neboť oba dva jsou prakticky k nerozeznání. Důležité je ale, že právě teď v březnu vrhají,
tedy rodí, matky malé zajíčky. Zaječice nepřipravuje svým dětem žádný pelíšek, spíš se
jedná o takový důlek či ležení, vystlané jen chomáčky chlupů. Vše je skryto buď v trávě,
nebo na nějakém místě pod křovím. Narození zajíčci jsou velice čilí a hned po narození
vidí. Povětšinou se rodí tak dva, tři, čekajíc, až je máma nakrmí. Ta ale každou chvíli
odběhne, a proto se mladí musí brzy osamostatnit. Za týden po narození již okusují první
rostliny a po třech týdnech jsou prakticky samostatní. Nic jiného jim nezbývá.
16
Zajíc polní má totiž hromadu nepřátel. Káňata, jestřáby, sokoly, lišky, divoké kočky
– no zkrátka kde koho. Proto se musí naučit rychle běhat, kličkovat a díky svým dlouhým
slechům slyšet nebezpečí na sto honů. Je zajímavé, že zajíc okamžitě bezhlavě neprchá.
Přikrčí se do trávy a vyčkává. Proto jej i lovecký pes snadno přeběhne. Ušák vyrazí až
těsně před pohromou. Díky mohutným zadním běhům dokáže sprintovat i 70km rychlostí,
tak mistrně kličkuje.
U nás v poměrně vysoké poloze šumavských vrchů mnoho zajíců není. Jsou tady na
ně příliš tuhé zimy, mráz, mnohdy nedostatek potravy a také spousta nepřátel. Zato jsou
zde větší i těžší kusy, kolem 4 kg vážící až 80cm dlouzí. Nemají to lehké zdejší ušáci a i
proto je dobré v zimním období jim trochu pomoci otepí čerstvého sena či jinou
pochutinou,“ dokončil svůj vypravěčský monolog můj pán. „Teď zase můžu Lorda pustit,
už jsme od nich daleko. Zato o hodně blíže domovu,“ konstatoval. „Ten nás již toužebně
vyhlíží, stejně jako já jej.“
17
Mezi štětináči
Jednoho dne nás navštívil adjunkt Jiří. Ani ne nás, spíše mého pána, aby s ním
probral pracovní záležitosti. Dal si kávu, nezbytné cigárko – a oba klevetili. Pojednou
povídá: „Ty, Petře, nechtěl by si se mnou zajet k nám? Mohl by si vzít i holku. Bachyně
nám právě vyvedla mladé, třeba by je ráda viděla. Rád Vás svezu.“
„Ale milerád, odvětil myslivec. „Jen jí řeknu, aby se přichystala. Jo, a Lorda vezmu
také, alespoň jej na zpáteční cestě řádně vyvenčím.“
Za chvíli už jsme uháněli džípem k Jirkovu stavení. Na místě mě zarazil silný odér
divokých prasat. Tělem jako by mi projel elektrický výboj. Hajný okamžitě zpozorněl a
připnul mě k vodítku. Náhle jsme také spatřili rozsáhlou ohradu s bachyní, selátky i
statným kancem. „Počkejte chvíli, já si jen odběhnu pro krmení“, pravil Jirka. „Jenom
pozor, moc se k nim nepřibližujte! Hlavně bacha na prsty zvlášť stará je nevyzpytatelná a
podrážděná. Ta dokáže ukousnout prst jako malinu“. Na chviličku jsme osaměli. Já, pln
loveckých pudů a vášní jsem měl srst zježenou, usilovně zuřivě štěkajíc, už už se vrhnout
proti plotu. „Dost, necháš toho,“ zakřičel pán a pleskl mne po zadku. „ Takhle by to dál
nešlo, musím jej přivázat o kus dál,“ povídá Adélce.
Stejně to ale nebylo příliš platné, neboť krev ve mně vřela odvěkou touhou
nebojácného lovce. V tom dorazil páníčkův kolega s bandaskou mléka v jedné ruce, se
žokem čehosi v druhé a s rozesmátou vousatou tváří povídá: „Tak pojďte. Petře, podrž mi,
prosím, ten pytel. Je čas nakrmit naší „drobotinu“. Bachyně Berta ihned vyskočila
předníma prackama na plot, až se zachvěl, následována hemžící se pruhovanou omladinou.
Všichni pištěli, chrochtali a neskutečně mlaskali. S funěním se přihnal i obludný kanec
Áda, vážící jistě přes 150kg.
To bylo něco! Adélka byla úplně konsternována, zkoprnělá úžasem i lehce vyplašená
z takové podívané. Jirka otevřel vrátka, rázně nohou odstrčil bachyni a velitelsky zařval:
„Uhni!“ Načež začal vylívat obsah konvičky do korýtka. Dvacet neposedných, bíle
proužkovaných selátek se jedno přes druhé dralo k pochoutce. „Rychle pytel!,“ křikl v ten
18
moment a hnedka jej vysypal přímo na rozrytou zem. Dospělí měli tvrdý chléb, jablka i
kukuřičné klasy. Poté svižně opustil hostinu, rázně zavírajíc vrata mosaznou petlicí.
Děvče bylo jako u vytržení. Adjunkt vylovil z kapes dvě pořádné mrkve: „Jestli
chceš, pomůžu ti, se vší opatrností je přikrmit“. Ale kdepak, Adélka se bála. „Tak podívej,
jak se to dělá,“ pravil a jednu macatou karotku podal otci. Takhle pěkně, pevně sevřenou
dlaní v pěst.“ „ Berto, na!“. Na ta slova se bachyně doslova vymrštila předkem na plaňky a
masitým rypákem odchroupla dobrou polovinu plodiny.
„To nic není!“ chlubil se, zubící se Jiří. „Ádo, pojď, dáme!“ zvolal. Obrovský kňour,
v kohoutku téměř metrový, otevřel hubu. Dolní kly, nazývané zcela trefně páráky, se
zablyštěly jako šavle a spolu s dolními zuby, klektáky, tak dotvořily dílo zkázy. Adélka
vyjekla a zděšeně uskočila. Mohutný kanec si jí ale sotva všiml a ukousl mrkev až u samé
pěsti chovatele.
„Neboj“, uklidňoval dcerku otec. Sám pak nastavil druhý plod ke zkonzumování
hladovým všežravcům. Ti jej samozřejmě bez váhání přijali. Ještě jsme hodnou chvíli
postáli u výběhu. Oba dospěláci, střídavě poučujíc Adélku o životě černé zvěře. Ta se
dozvěděla, co všechno žere (prakticky všechno), jak se rozmnožuje, proč si dělá bahnitá
kaliště (kvůli parazitům), že má výborný čich, hmat i chuť, avšak špatný zrak – i to, kdy
byl jaký štětináč sloven.
Závěrem, cestou domů, to Adélka docela hezky shrnula rýmem: Černá, černá –
svému jménu věrná“.
19
Medvědí stezka
Hlava rodiny dostala nápad: „Co kdybychom se po dlouhé době projeli vláčkem a
prohlídli si Medvědí stezku, dokud je počasí přívětivé a turistů poskrovnu?“ Návrh byl
přijat velice kladně, už jen pro samotnou jízdu místní lokálkou, ještě umocněnou o túru,
územím, které jsme dosud neprobádali.
Časně ráno, po důkladné snídani, jsme vykročili vstříc věcem příštím. Hajný
zakoupil na malebném nádražíčku lístky a my, celí netrpěliví, vyhlíželi naše přibližovadlo.
Přišouralo se s půlhodinovým zpožděním, v počtu jednoho vozu. Do něj jsme zvesela
nastoupili. Vlak kodrcal, skřípěl a výhružně houkal na každém přejezdu, rychlostí o níž se
dá mluvit jako o zanedbatelné. Ještě, že jsme jeli jen pár zastávek. Na stanici Ovesná byl
čas vystoupit. My mladší jsme chvíli vykašlávali zatuchlý, vozový vzduch, starší si ihned
zapálil, aby, jak říkal, vykouřil nebezpečné viry. Poté jsme vyrazili. Les voněl čerstvou
pryskyřicí a jehličím, ptáci zpívali a my zvolna stoupaje, nasávali okolní přírodu. Cesta
ubíhala poklidně do těch chvil, než se mi podařilo vyplašit dvě tetřeví slepice,
s pestrobarevným kohoutkem. Polekaně ufrnkli do otevřené krajiny. Sameček byl vskutku
nádherný, kovově lesklý s bílým páskem na křídle, svítivě sněhovými krovkami a
načervenalou hlavou. Tatínek také hned Adélku upozornil, že se jedná o velice vzácného
kurovitého ptáka, jehož stavy povážlivě klesají i u nás na Šumavě. „Je to divné“, říkal.
„Ale i když se mu člověk snaží vytvářet vhodné podmínky zakládáním nových remízků
s dostatkem potravy – jeho populace, bez zdánlivé příčiny, řídne. No, snad bude lépe.“
Kráčeli jsme dále lesem, kolem obrovských balvanů a kamenného moře,
prorostlého mechem, travinami i lišejníkem. Hvozdy ale nebyly tak hluboké a nepřístupné,
jak by měly. Otec opět vysvětlil, že je to způsobeno špatným hospodařením, nedostatkem
zájmu o novou výsadbu a v neposlední řadě tím, že smrkový les žere brouk. Brouk
kůrovec, povysvětlil. To už jsme vyšplhali až k místům, kde se nacházel pamětní kámen
s pomníčkem posledního šumavského medvěda, zde zastřeleného.
„Milá Adélko, tak na těchto místech skonala poslední medvědice a to v roce 1856“,
poznamenal tatínek. „Bylo třeba několika desítek honců, lovců i psů, než nebohé zvíře
20
uštvali a zabili. Od toho dne se u nás medvědi volně nevyskytují, nejsou zde pro ně
příznivé podmínky. Medvěd totiž potřebuje k životu velký územní prostor a to i vzhledem
ke svým rozměrům. Náš medvěd hnědý, nebo-li brtník, může měřit i přes dva metry a vážit
i 300kg. A to nic není. Na Aljašce žije obrovský příbuzný našeho medvěda, medvěd
Kodiak, který je i přes tři metry dlouhý a vážící až 1500kg! Proto je právem považován za
největší suchozemskou šelmu. Kam se na něj hrabe tygr, lev či levhart. I když jde o šelmu,
medvěd žere hodně různorodou stravu. Živí se pupeny, oříšky, spásá borůvky, maliny i
ostružiny. Nepohrdne houbami, hmyzem, slimáky, plazy, ptáky, mršinami, ale když má
příležitost, dokáže strhnout i vysokou. Na Aljašce dokážou medvědi obratně lovit lososy –
tedy ryby. Ale největší pochoutkou pro něj je med divokých včel. Pro tuto jeho vášeň mu,
my Češi, říkáme medvěd, což je odvozeno od slova med.“
„A tati, spí medvědi v zimě, nebo, ne?“ skočila otci do vyprávění Adélka. „To víš,
že spí. Jestliže je krutá zima, zvířata uléhají k tak zvanému zimnímu spánku. Nejdříve se
ale dosytnosti najedí, udělají si tukové zásoby a pak si zdřímnou, nejlépe do jara,“ dokončil
táta.
„No vidíš, za chvíli už budeme v Černém kříži. To nám to hezky uteklo. Ještě cesta
vláčkem zpátky, a pak něco dobrého na zub. Dneska odpoledne ti namažu chléb s máslem
a s pravým, lesním medem. Pochutnáš si nejméně tak, jako naše mlsná šelma. Na tu se
někdy pojedeme podívat do Českého Krumlova. Co ty na to?“ „Jů, to bude príma,“ vesele
zavýskla dcerka. „A já jim, huňáčům, trochu toho medu nechám k ochutnání,“ těšila se
Adélka!
21
Uhlíkov
„Adélko, za chvilku jedu na Uhlíkov,“ povídá jednou táta. „Nechceš jet se mnou?
Jeden můj kolega tam chová orla! Tak velikého, dravého ptáka jsi ještě v životě neviděla!“
„Ráda, tati,“ zvesela odtušila dcerka, „ a Lord pojede také?“ neopomněla se zeptat. „Ale to
víš, že ano, když nebude zlobit.“ Za maličkou chvíli jsme již uháněli směrem k Volarům.
Na jedné z odboček otec zahnul doprava k honosné hájovně, spíš běloskvoucímu zámečku,
jenž se hrdě vystavoval na odiv v úpatí lesnatého kopce. Hajný nás už očekával. Po
úvodním přivítání se jej můj pán zeptal, jestli by nám neukázal to, nač jsme byli tak
zvědaví. „Ale proč ne,“ s pýchou v hlase děl myslivec. „Ty jsi Adélka, viď? Já ti ještě
k orlovi skalnímu něco zběžně řeknu, než jej přinesu. Mám ho zavřeného támhle v kůlně
s tou velkou voliérou. Pojďte za mnou!“
„Takže, orel je jeden z nejznámějších dravých ptáků, a i když je u nás přísně chráněn,
je ho pomálu. Tento impozantní hrdina mnoha bajek, pověstí a příběhů, byl symbolem
králů i vládců již od středověku. I římské legie jej měli ve znaku. Není se co divit. Dospělý
pták může mít rozpětí křídel až 2,2 m a váží kolem 5 kg. Loví převážně hlodavce, ale
dokáže ulovit i mladou lišku, zajíce, jezevce, dokonce tetřeva, jehně či nemocného nebo
starého kamzíka. V mohutných drápech dokáže unést i 7 kg těžkou kořist. Často požírá
zdechliny. Proto říkáme, že patří k „horské zdravotní službě“.
Zvolna jsme došli, celí netrpěliví, ke stodole. Hajný si navlékl silné, kožené
rukavice, zakrývající mu celé předloktí. „ Počkejte chvilku“, řekl a zmizel za vraty. Když
vyšel, ztuhl jsem překvapením i proutek se mi samovolně stáhl mezi nohy. Adélka jen
vyvalila oči. Na myslivcově ruce seděl kolosální dravec a jakoby chtěl umocnit svůj
majestát, zkusmo zamával obrovskýma letkama. Tento hnědočerný pernatec byl opravdu
zdatný jedinec. Na mohutných drápech mu chrastily rolničky. „To aby byl slyšet při lovu“,
vysvětlil hajný, když se jej Adélka na nezvyklou ozdobu zeptala. Pak nás požádal,
abychom kousek popošli. Vyndal z torny kus syrového masa, odepjal řemínky, spoutaného
dravce a pohodil flákotu do trávy. Orel máchnul křídly a v jednom okamžení se snesl na
pochutinu. Zabořil do ní obludné pařáty a zobákem rval maso na cáry, které pak
22
požitkářsky hltal. My jsme vše pozorovali bez hlesu a s úžasem. Po hostině zase hajný
ptáka přivolal na ruku a odnesl do stodoly. „To bylo něco, viď Adélko,“ pravil otec a dodal:
„A to si představ, že na Třeboňsku žije volně několik párů orlů mořských, kteří jsou ještě
větší než tenhle exemplář a ti váží až 7,5kg. I takové poklady máme v jižních Čechách“!
My si ale jen stěží dovedli představit něco ještě monstróznějšího jak tohoto orla. Ale
jak říkal moudře můj pán. Příroda je plná překvapení, krás i mnohého, těžko
pochopitelného a obdivného.
23
Mokřady
S mým pánem, za vydatného přispění jeho čiperné dcerky, prakticky nevím, co je
nuda. Pořád se něco děje, někam se jede, nebo jde. To plně vyhovuje mému psímu
naturelu. Dnes vyrazíme na mokřadní louky, a proto mí dlouhonozí přátelé obouvají
nezbytné holínky. Neboť, jak je již patrné z názvu, mokro je základem pro jejich životní
prostor. Já pohyb volnou loukou úplně miluji. Hajný to respektuje a nechává mne
proběhnout. A toho ptactva! Okamžitě jsem vyplašil párek bekasin otavních, malých,
hnědavě zbarvených ptáků. Vystartovali tak prudce, až mi srdce poskočilo.
„To byla, Adélko, bekasina,“ upozornil děvče otec.
„Je to skvělý, poměrně vzácný letec, příbuzný sluce. Má velice dlouhý zobák, s citlivými
hmatovými tělísky na špičce, s nímž dovedně prohledává močálovitou půdu. Z ní vybírá
různé červy, brouky, larvy i jiný hmyz. Společně se slukou byly dříve, v dobách knížat a
hrabat, hojně loveny jako pochoutka na vybrané hostiny. Dnes tyto ptáky chráníme, aby
přežily i pro budoucí pokolení. Vůbec na březích rybníků, v rákosinách a orobinci se
ukrývá řada vzácných rostlin a živočichů, zejména pak ptáků. Můžeme tu spatřit chřástala,
potápky, kachny a lysky, dravého motáka pochopa, z pěvců slavíka modráčka či strnada
rákosního. Při ústí potoka může pozorný, tichý návštěvník zahlédnout „létající drahokam“
– drobného ledňáčka říčního. Jeho peří svítí, od nejzářivějších tónů zelené do modré, živě
rezavé i bílé barvy. Ledňáček loví malé rybky v průzračné, čisté vodě. Vše probíhá tak, že
si ptáček sedne na nějaké vyvýšené místo, třeba na větev, a pak se vrhne střemhlav za
kořistí, častokrát se i potopí. Drobnou rybičku napíchne na zobák jako na středověké kopí.
Loví však jen potěr, to znamená rybky tak do 7 cm velikosti. Nemůže proto nikterak
ohrozit jejich počet, neboť ledňáčků je stále méně. A ještě jedna věc je na tomto ptáčkovi
podivuhodná. Nestaví si hnízdo jako jiní ptáci, ale vyhrabe si pomocí nohou a zobáčku do
svislého, hlinitého břehu, noru, která je až 1m dlouhá a široká kolem 5cm. Konec
chodbičky uzavírá kulovitá komůrka pro hnízdo. Tam snáší samička kolem sedmi
drobounkých, porcelánově lesklých vajíček.“
„Pšt,“ sykl myslivec a dal si prst na ústa. „ Teď už se blížíme právě k místům, kde
24
náš drobný lovec přebývá.“ Na ta slova přiložil dalekohled k oku a zkušeně si prohlédl
houštiny, podél potoka. Pak strnul. „Adélko, je tam,“ a podal malé slečně optiku. „Tatí, ten
je nádherný, opravdu vypadá jako drahokam. A už padá do vody …, ale nic v zobáčku
nemá …!“ „To víš, každý pokus se nevydaří, ani takovému harpunáři, jako je náš
ledňáček,“ smál se otec. Ale Adélka byla poměrně trpělivá a teprve, když se podařilo
ptáčkovi ulovit stříbrně se lesknoucí rybku, spokojeně podala tátovi dalekohled. Cestou
zpět se nám ještě podařilo vyplašit kachny a párek černých lysek s bílou lysinkou uprostřed
čela. Pak už byl jen čas na odjezd domů.
25
Mini ZOO
„Co takhle, kdybychom se zajeli podívat do ZOO?,“ nadhodil zničehonic tatínek. „ A
není to lecjaká zoologická zahrada, nýbrž taková Mini ZOO, ale přesto v mnohém
výjimečná,“ dodal. „Jů, to budeme rádi, viď, Lorde?,“ pospíšila si s odpovědí Adélka. „To
jsem rád. Já si aspoň přivezu v bandasce čerstvě nadojené, kravské mléko a snad i kousek
lahodného, domácího, kozího sýru,“ odtušil otec. Hned bez nějakého dlouhého otálení
jsme vyjeli k obci Pernek, kde se místní ZOO, či spíše domácí farma nacházela. Tátův
kamarád Jarda byl o naší návštěvě zpraven a tak nás už očekával.
Všichni jsme se pozdravili, Adélka podala hospodáři konvičku na mléko a po chvíli
začala tolik očekávaná prohlídka. „Tak jen pojďte, ať Vás provede po mé farnosti,“ řekl
majitel. Nejdříve nám ukázal malinkého, roztomilého klokánka Vendelína, kterého Adélka
obdařila trsem šťavnatého mlíčí. Na to nám byl představen čiperný lišák Ferda, který si ze
mne zas tak moc nedělal, neboť byl zvyklý na dva hospodářovy psy Azora a fenku Báru. Já
měl sto chutí mu pořádně vyprášit jeho rezavý kožich. Vedle v kleci podřimoval mrzoutský
jezevec Miloš. Dále tu pak byly k vidění kavky, sovy i párek krkavců. Všude se pásly
zvědavé kozy a ovce, nad hlavami nám zašumělo hejno poštovních holubů. Ve stáji bučely
kravky a králíkárna byla plná různobarevných ušáků. Adélka si je pohladila, pochovala si
morče a poté jsme vyrazili k mohutné vysoké ohradě. Tam se ukrývala největší
hospodářova pýcha. Ostatně byla rozhodně nepřehlédnutelná.
Z kopce se k nám přiřítil impozantní paroháč, následován mnohem drobnější laní,
postrádající tuto ozdobu.
„Tak Vám představuji chloubu naší ZOO, jelena Wapiti,“ děl majitel. „Tento druh jelena,
v Kanadě nazývaný ELK, patří k největším na světě. Jak je vidno, je mnohem mohutnější,
než nám dobře známý jelen lesní. Této pár k nám byl importován až ze severozápadní
oblasti Severní Ameriky. Dospělý samec může dorůst hmotnosti až 450kg. Paroží, jeho
doména, ční do délky až 1,5m. Srst má v zimě tmavší než v létě, což je u zvířat, žijících
v oblastech, pokrytých v zimních měsících sněhem, poněkud neobvyklé. Další zvláštností
je znak, který Wapiti vydává v době říje. Netroubí jako náš jelen, nýbrž až nepřirozeně
26
vysoce hvízdá. Živí se obdobně jako náš paroháč travou, větvičkami a výhonky, okusuje
kůru stromů, spásá také bobule, plody, houby či obilí. Zdejší klima mu nečiní potíže,
naopak je pro něj mírné. Statné parohy jsou symbolem jeho dobrého zdraví i síly. Během
říje jim slouží jako zbraň k soubojům s ostatními soky. Dokáže jimi také zahnat nevítaného
vetřelce. Je vskutku nádherný, co?“
Zatímco my jsme se kochali krásou zvěře, Jarda odkvačil nadojit čerstvé mléko.
Tatínek si ještě koupil kozí a ovčí sýr. Zaplatil, poděkoval a my s ním. Byl to opravdu
osvěžující i poučný výlet. A mléko doma chutnalo opravdu lahodně.
27
Čápi
„Je třeba udělat pořádný nákup. Ve spíži vymeteno, lednice téměř prázdná, zásoby se
povážlivě tenčí,“ povídá jednoho dne pán domu.„Sjedeme nakoupit do Českého Krumlova,
do některého z nákupních center. Hlady nebudeme.“
Naskládali jsme se do vozu a zamířili tím směrem. Větřík pootevřeným okénkem
vískal Adélce vlasy a mě příjemně šimral po srsti. Kochali jsme se pohledem na otevřenou
krajinu. Na hrázi u Černé se na nás vesele zablyštěla nekonečná pláň stříbrných vlnek
lipenského jezera. Pohled to byl vskutku nádherný. Jakmile jsme ale projížděli pod ruinami
bývalého pivovaru, Adélka zvolala: „Tati, koukej, tam na komíně hnízdí čápi! Půjdeme se
na ně alespoň na chviličku podívat?“, žadonila.
„Ale, proč né. Chvilička zdržení nás nezabije. Potom ti o nich budu cestou
povídat“, řekl otec. Vystoupili jsme z vozu, obdivně si prohlížeje vysoko postavené,
monstrózní hnízdo a na něm zobákem klepajícího čápa. Za chvíli přilétl druhý s potravou
pro potomstvo, to bylo křiku a radosti. Nikdo totiž nechce býti hlady, čápy nevyjímaje.
Když jsme se vydali opět na cestu, hlava rodiny se rozhovořila: „Čáp bílý je přes
metr vysoký pták, rozpětí křídel dosahuje 2m, někdy o málo více. Lidí se nebojí, a proto
často hnízdí v jejich těsné blízkosti – na sloupech elektrického vedení, továrních komínech,
na střechách domů, někdy na stromech. Čápi jsou ptáci stěhovaví, na zimu odlétají do
teplých krajů, ponejvíce do Afriky. Na jaře se k nám opět vracejí. Samec se samicí udržují
spolu pevný, léta trvající svazek a zalétají stále na své původní hnízdo. To každoročně po
svém příletu opravují a zdokonalují. Tím vznikají opravdu obludná hnízda, která jsou přes
2m vysoká, v průměru měří i 2,30m s váhou až jedné tuny. Nezřídka musí zasáhnout i
hasiči a nebezpečně těžké hnízdo sundat a s pomocí ornitologů, připravit podklad pro nové.
Je dokonce znám případ jednoho čapího hnízda, které je pravidelně obsazováno více než
400 let – tak jsou čápi vytrvalí! V takovýchto stavbách častokrát zahnízďují i menší ptáci,
jako vrabci, konipásci, rehkové, dokonce kavky či poštolky. Stěny hnízda jsou totiž
neobvykle silné, postavené z mohutných větví, neuvěřitelného množství hlíny a drnů,
trávy, často i hadrů a jiného lidského odpadu. Jakmile je hnízdo dostatečně připraveno,
28
snáší do něj samice, obvykle počátkem května 3-5 bílých vajec. Na nich sedí oba rodiče a
pečlivě je zahřívají, a asi po měsíci se z nich vyklubou malá čápata. Potravu jim posléze
vyvrhují oba čápi do hnízda, kde si jí mláďata sama sbírají. Jde převážně o hraboše, myši a
žáby. Čáp ale dokáže ulovit i užovku, krtka či sysla, stejně jako veškerý hmyz. Loví pěkně
za chůze, dělá čapí kroky a jeho červenému až 20cm dlouhému zobáku unikne jen málo co.
Pták je to užitečný a tedy i chráněný. U nás na Šumavě hnízdí také čáp černý, který je ještě
vzácnější. Ten si staví hnízdo povětšinou na kraji lesních porostů, vysoko v korunách
stromů. Jeho barva je, jak sám název napovídá, černá a lidí se straní.“
Otec dopověděl a mistrně zaparkoval, byl čas nákupu. Protáhli jsme se, vybrali
košík, načež Adélka povídá: „ Tatínku a na zpáteční cestě se zase zastavíme u čápů?“ „Proč
ne“, usmál se táta. „A já si někdy zajdu na jedno orosené ke „Dvěma čápům“, abych tak
ztvrdil svůj vřelý vztah k těmto opeřencům.
29
Splouvání Vltavy
„Tuhle sobotu si uděláme výlet, na jaký dlouho nezapomeneme“, zahlásil myslivec a
pokračoval: „Domluvil jsem nám plavbu po horním toku Vltavy. A ne tak ledajakou. Řeku
budeme splouvat sami, vlastními silami v kánoi. Koneckonců, Adélko, už jsi dost veliká,
abys udržela pádlo.“
Příštího rána jsme nemohli dospat. Ve stanovený čas pro nás přijel Marek autem
s přívěsem, plným rozličných typů lodí i barev. Převládaly rafty a kánoe, ale byly zde i
kajaky. „Račte si vybrat“, zahlaholil bodře. Adélka se tetelila nadšením. Nakonec jsme
vybrali, štíhlou, jasně červenou krasavici a odkvačili směr Pěkná. Jakmile jsme dorazili na
místo, byl čas na důkladnou přípravu. Dospěláci sundali loďku a zanesli ji na břeh, poté
ještě přinesl Marek vesty, přilby a pádla. Stahali jsme výzbroj i výstroj na jednu hromadu,
já se ještě protáhl a vyvenčil před samotnou akcí. I když jsme byli všichni zdatní plavci,
ochranná vesta s přilbou je povinností – tedy kromě mě. Vmístili jsme se do vratkého
plavidla a odrazili od břehu.
„Ahój“, rozloučil se s námi vodáckým pozdravem Marek. „Brzy se uvidíme v Nové
Peci, budu tam na Vás čekat.“
„Ahóój, zakřičela naše osádka a snažila se plně věnovat lehce rozkymácené bárce.
Adélka seděla vepředu na „háčku“, pevně svírajíc pádlo, nervózně těkajíce očima. Mé
místo bylo ve středu lodi, kde jsem bedlivě sledoval okolí. Náš pán a teď i kapitán
kormidloval loď ze zádi.
Řeka byla povětšinou klidná a křišťálově čirá. A pokud jsme se zrovna nevyhýbali
k hladině nakloněným větvím či vyčnívajícím kamenům, byl čas relaxovat. Všude nás
obklopovala čarokrásná příroda. Říčka se klikatila a vytvářela romantická zákoutí, smyčky
a ramena, řečené též meandry. Břeh byl zpočátku lemován vltavským luhem, kde žijí
vzácní živočichové i rostlinné druhy. Půdu zde tvoří převážně rašeliniště a slatě s mocností
dosahující až 7m. Slepá ramena osidlují masožravé bublinatky či vzácné stulíky malé. Nad
našimi hlavami co chvíli prolítla namodralá vážka nebo motýlice. Zelené a stříbrné vodní
30
koberce trav a mechů vytvářely barevné ornamenty na dně křišťálově čisté řeky. Tatínek
upozornil Adélku každou chvíli na pstruha, střevli, ježdíka, dokonce i vzácnou parmu. U
dna, mezi kamínky a blyštivým pískem bylo možno spatřit lasturky perlorodek říčních. Byl
to vodní ráj. Říčka nás unášela zvolna a konejšila naše duše.
„Adélko, tady v této lokalitě se také natáčel večerníček „O Vydrýskovi“ a skutečně
vydra zde má svůj domov. Její domnělé putování zachytila toulavá kamera nejen zde, ale
též na nedalekém Plešném jezeře pod horou Plechý, dokonce i u nás v Horní Plané na
převozu.“
Vodní putování nám bylo příznivě nakloněno. Horský konipásek se pohupoval na
vyčnívajících kamenech, vybírajíc drobný hmyz. Spatřili jsme ťuhýka, slavíka modráčka,
hýla a nespočet drobných opeřenců. Zkrátka pohádka.
Za nějakou dobu nás řeka zanesla do delty Lipenské nádrže. Bylo třeba pořádně
zabrat a opřít se do pádel. Tady byla voda téměř stojatá a bahnitá, obývaná nejen divokými
kachnami, roháči i potápkami, ale především mračnem nepříjemně bodavých komárů a
tiplic. Otec mocně zabíral za doprovodu pisklavého bzučení.
„Ještě chvíli a budeme u cíle námořníci,“ zahlaholil a volnou rukou pleskl dotěrného
komára. A opravdu. Za chvíli se před námi vynořil most i s plážičkou, na které již čekal
Marek.
„Ahóój, výletníci“, zavolal, jakmile nás spatřil. „Ahóój“, zavolali jsme mu v ústrety,
rádi, že jej vidíme.
„Tak, jaká byla plavba“?
„Nádherná, jen kdyby nebylo toho protivného hmyzu támhle v rákosinách,“ odvětil
náš nejstarší vodák. „ale jak se říká, není nebe bez mráčku,“ dodal. Poté už následovalo jen
balení a cesta zpátky. Byli jsme trochu utahaní, ale šťastní a plní nevšedních zážitků. Já se
před odjezdem ještě pořádně vykoupal, abych tak doopravdy dostal vodu pod kůži.
Takže „Ahoj!“ a někdy příště.
31
Na Smrčině
„Ještě jsme nepokořili žádnou horu, a že jich tady v okolí máme,“ náhle přemýšlel
hajný. „Uděláme si proto náš prvovýstup v dobytí 1338m vysoké Smrčiny. Výstup to bude
ale vpravdě náročný, jen pro zdatné horaly. Od převozu budeme prakticky neustále stoupat,
nějakých 13km. Teprve zítra se ukáže, co v nás doopravdy dřímá.“
Řádně jsme se prospali, mí lidé obuli pevné boty, myslivec si vzal batoh a vyšli jsme.
V obchodě nakoupil Petr dostatek pití, Adélce plátkový sýr, šunku, rajčata a papriku. Mé
maličkosti tři špekáčky, sobě špalíček uzeného, pro všechny pečivo. Zavěsil si tlumok na
ramena a už jsme hnali k převozu. Ten nás pohodlně dopravil na druhý břeh. Byl krásný
den, čisté nebe, slunce příjemně hřálo. Šli jsme klikatou silničkou mezi lesy, lukami,
s volně pasoucím se dobytkem, až jsme došli k místu se zurčícím potůčkem a skládkou
klád. Zde byla první přestávka. Posvačili jsme. Adélka našla mezi oblázky několik lesklých
střípků barevného skla a hned svůj nález přinesla otci. „Nediv se dcero, dříve zde byly
sklárny a nejen tady, ale drobné výrobny se nacházely po celé Šumavě. To je jejich třpytivý
odkaz.“
Pak už jsme stoupali velmi příkře, sotva dechu popadajíc. V bukových i smrkových
porostech se zešeřilo a ochladilo. Tatínek upozornil Adélku na jednu z fotopastí a vysvětlil
jí, že slouží k zaznamenávání zdejší zvěře. Dodal, že zde žije rys ostrovid, naše největší
divoká kočka. Ale nejen on, ale i srny, jeleni a hlavně vzácní tetřevi. Ti potřebují ke svému
zahnízdění dostatek klidu. Neopomněl vysvětlit, že tetřev hlušec je náš největší kurovitý
pták.
„Samec tetřeva může vážit až 6,5kg, má nápadný, silný zobák a obrovský vějířovitý
ocas. V rozpětí křídel měří kohout až 140cm. Je červenohnědě zbarvený, menší, zhruba
tříkilové slepice jsou hnědorezavé. Příznačně se jmenuje hlušec, protože v době námluv,
neboli toku, opravdu asi 3 vteřiny neslyší – tak je zaujat svou zvláštní písničkou. Ta se
skládá ze čtyř slok. Začíná „klepáním“, přechází v „trylek“, pak následuje „broušení“. Poté
doslova „jezdí“ po větvi, doširoka rozevírá ocas, čepýří peří a svěšuje křídla. Takovéto
divadlo začíná při rozbřesku a opakuje se do té doby, než slunce vyjde nad obzor. Je také
32
zajímavé, že krom všech možných semen, bobulí a brouků žere mravenčí kukly, ale i
kamínky. Ty mu pomáhají v žaludku rozemílat potravu. V zimě tetřev uštipuje pupeny
jehličnatých a listnatých stromů. To potom bývá celé jeho tělo doslova prosáklé „vůní
pryskyřice“. Při povídání nám cesta zvolna ubíhala, i když nám již pomalu začaly docházet
síly. Cesta byla čím dál víc strmější. Před samotným vrcholem jsme si odpočali podruhé.
Posilnili jsme se pořádně, napili se a oddechli si. Teď už nadešel čas ke zdolání poslední,
zhruba kilometrové překážky opravdovou divočinou. Vrchol byl kamenitý, porostlý
bujným borůvčím a kapradinami, a my se drápali korytem potoka vzhůru. Zkrátka očistec.
Konečně jsme dobyli vrcholu. Rozprostřel se nám neskutečný rozhled. Stanuli jsme na
česko-rakouské hranici. Na straně našich sousedů stála lanovka, určená k zimním
radovánkám. Dále byly vidět nesčetné polnosti a vesničky rozprostírající se v údolí pod
námi. Výhled jsme měli i na vrchol Plechý, největší kopec na české straně, který o čtyřicet
metrů převyšoval ten náš. Pohled to byl ale pro lesníka neradostný.
„Adélko, ještě nedávno byly tyto hory chloubou všech, díky nedotknutému,
zelenému, lesnímu koberci, který jej přikrýval. Stál zde největší souvislý komplex lesů ve
střední Evropě, označován jako zelená střecha či plíce Evropy. Neodborným a
nepřiměřeným zásahem člověka byl pak kácen a tím narušen. Své vykonal i orkán Kyrill,
který mnoho stromů zlámal a vyvrátil. Zkázu dokonal kůrovec, jenž s obrovskou chutí
spásá špatně ošetřené smrkové porosty. Proto tu vidíš tolik holin, pustin a lysých úpatí,
táhnoucí se až po samý vrchol hory Plechý. Také u některých stromů zrzavá barva jehličí
vypovídá o špatném zdravotním stavu lesa. Jestliže člověk nezmoudří a nepřiloží ruku
k dílu, aby vysázel nové a zdravé stromy, obávám se nejhoršího. Je pravdou, že si příroda
snaží pomoci sama, ale v dnešním civilizovaném světě to má víc jak těžké, Je jen na
člověku, zdali dokáže své chyby včas odčinit.“
Po tomto neveselém výkladu nám ještě ukázal náš „horský vůdce“, kde se nachází
Plešné jezero, či Schwarzenberský kanál. „Kanálem se splavovalo dřevo ještě koncem
18. stol., jak povodím Vltavy, tak i řekou Dunajem,“ dodal.
33
Byl čas návratu, na samotném vrcholu Smrčiny se nenadále zvedl vítr a přihnal cáry
nepříjemných mlh. Sestupovali jsme o poznání rychleji do prohřátého údolí. Túra to byla
opravdu náročná. Doplazili jsme se domů až odpoledne. Ale určitě to stálo zato. Neboť,
kdo může říct, že vlastními silami zdolal tak mohutné pohoří?
34
Koupání
Bylo horko až k zalknutí. Vzduch bezvládně visel jako opona, jen nad zpola rozteklou,
asfaltovou silnicí se chvěl a tetelil. Takové počasí člověka přímo vybízí k celkovému
osvěžení. I mě bylo vedro, jazyk jsem vyplazoval až běda. Vyplazeným jazykem se totiž
my pejsci jakoby potíme a odpařujeme tak přebytečné tekutiny.
„Půjdeme se vykoupat,“ rozhodl moudře hajný. Adélka s otcem sbalili plavky, pití,
svačinu, osušky, deku a pro mě nezbytný míček a vydali jsme se k Lipnu. Tlapky mě pálily
a já se nemohl dočkat vodní lázně. Vysoko nad hlavami nám švitořily vlaštovky a jiřičky,
co chvíli zahvízdal bleskurychlý rorýs. „Vidíš, Adélko, tihle ptáčci se jmenují rorýsi,“
poučoval cestou tatík. „Jsou to jedni z nejobratnějších a nejvytrvalejších letců. Mají tak
dlouhá srpovitě zahnutá křidélka, že z ploché země prakticky nevzlétnou. Živí se drobným
létavým hmyzem, muškami a komáry. Ve vzduchu tráví téměř celý život. Za letu se i páří i
koupou. Denně dokáží nalétat až 900km. Takoví jsou to vzduchoplavci!“
Zvolna jsme scházeli k břehům jezera, kde jsme měli již od loňska vyhlídnutou
„svojí“ plážičku a kde pejsci nikoho neruší. Konečně na místě! Samou nedočkavostí jsem
se točil dokola, poňáfával a vrtěl ocasem. Můj pán vyndal míček a šup, hodil jej do vody.
S neuvěřitelným elánem jsem se po něm vrhnul. Voda byla příjemně chladivá.
„Pusť!“ zvolala Adélka, sotva jsem se celý mokrý objevil na břehu. V tu chvíli
poslala míček obloukem zpět. Byl jsem nadšením bez sebe. Petr zatím rozložil deku,
zatěžkal jí tak, aby jí případný větřík neroloval a převlékl se do plavek. Adélka jej čile
následovala. Teď si šli zaplavat i moji blízcí. Holčička výskala, smála se a cákala,
rozjařená tou nádherou. Hajný ji vyhazoval do vzduchu a točil jí dokola, drže ji za nohu a
ruku. Voda kolem nich se doslova vařila. Poté si šel zaplavat kamsi do dáli, přičemž nás
zanechal našim hrám. Dlouho jsme se ještě koupali a skotačili, než jsme znavení ulehli do
písku.
„Jestli pak víš, dcero moje, že Lipenská přehrada je největší vodní plocha u nás?“
leže na zádech přednášel táta. „Lipno je dlouhé neuvěřitelných 48 km a v nejširším místě
35
v Černé v Pošumaví, jsou jeho břehy vzdálené až 10km. Plocha představuje asi 4870ha.
Nejvyšší naměřená hloubka je 21,5m a betonová hráz se tyčí do výšky 42m. Postavena
byla v letech 1952-1959, coby nejvýše položený stupeň vltavské kaskády. Celé toto
veledílo shromažďuje vodu z povodí o celkové ploše 950km čtverečních. Takovou obří
nádrž máme! A ještě něco naše jezero má. Totiž srdce. Nevěříš? Zrovínka tamhle pluje
motorová loďka s výletníky do jeho středu.“
„Tati, loďku vidím, ale žádné srdce. Jenom vodu.“ odvětila zmatená Adélka.
„Samozřejmě, teď nemůže být srdce vidět, neboť je zatopeno vodou. Než se však Lipno
napouštělo, řeka tu tvořila meandr srdčitého tvaru. Je-li hladina nízká, zejména před jarním
táním, bývá vidět. Ostatně já mám doma fotografie pana Štětiny, kde je onen výjev
zachycen překrásně. Připomeň mi, abych ti je ukázal.“
„A víš co? Ještě si zaplavem a pak se také svezem loďkou, jezdí každou chvíli.“ „To
bude paráda!“ těšila se Adélka.
A opravdu. Všichni tři jsme se ještě potěšili výletní plavbou na motorové bárce.
36
Na Svatém Tomáši
„Vstávejte, lenoši,“ zahlaholil myslivec sednicí, „dneska mám nějaké jednání na
Svatém Tomáši, tak Vás vezmu s sebou. „Podíváte se nejen na opravdivý hrad, ale
objedeme prakticky celou přehradu.“
Za chvíli nás byl už plný vůz. Převozem jsme se přepravili na druhý lipenský břeh a
poté vzhůru do neznáma. Přejeli jsme Přední i Zadní Zvonkovou kolem Tokaniště mezi
lesy. Úzká silnička se serpentinovitě stáčela jako klubko hadů, hned vlevo, hned vpravo,
razíce si cestu lesním porostem.
„Představ si, Adélko, že jsem nedaleko odtud minulý rok zahlédl losa. Víš, jak takové
zvíře vypadá?“, zapředl hovor otec. „To je takový jelen, co má ty lopaty místo paroží?“
ptala se dcera. Tatínek se zasmál. „Přesně tak. Los evropský je v našich zeměpisných
šířkách největší jelenovitý savec. U nás se prakticky nevyskytuje. Je to velká vzácnost, a
proto o něm raději mlčíme. Málokdo ví, že los je vlastně polovodní zvíře. Mezi spárky na
nohou má blány. Strašně rád se koupe a plave. Hravě překoná čtyřmetrovou hloubku.
Miluje vodní byliny a traviny. Rád okusuje i malé dřeviny a haluze, k čemuž mu vydatně
pomáhá jeho široký, přes tlamu přečnívající horní pysk. Dospělý losí býk bývá i přes
500kg těžký a v kohoutku až 230cm vysoký. Lopatovité paroží, někdy nazývané „sochy,“
je opravdu majestátní. Mívá až 30 výsad, může být široké až 160cm a až 20kg těžké.
Losice je o něco menší než samec. Nemá paroží, má užší kopyta a menší paspárky. Losi se
i přes svou velikost neuvěřitelně lehce pohybují v měkkých půdách a bažinách, díky svým
dlouhým nohám i plovacím blánám. Jsou dokonalými „obojživelníky“.
Dorazili jsme na místo. Provětrali lehce ztuhlé údy. Revírník vyřídil vše potřebné a
ještě nám zbyl čas k prohlídce hradu. Byla to opravdu nádherná zřícenina, nacházející se
v nadmořské výšce 1053m. Hrad se pyšnil titulem nejvýše položeného hradu v Čechách.
Z jeho ochozů jsme hleděli do dáli i shlíželi vzdálené štíty Alp. Když jsme se dostatečně
vynadívali a proskotačili, nastal čas návratu. K našemu údivu jsme se však nevraceli
stejnou cestou, nýbrž jsme plynule pokračovali, sjíždějíce serpentinami až k převozu jež
nás přepravil do obce Frymburk. Tam jsme chutně posvačili. Po doplnění nezbytných
37
kalorií bylo na místě pokračovat v započaté pouti. Svištěli jsme levým břehem Lipenského
jezera do Černé v Pošumaví, následně Hůrky, až k nám do H. Plané. Tím jsme udělali
tečku za příjemnou vyjížďkou-jako vždycky poučnou a objevnou.
38
Soví houkání
Den pomalu přecházel v soumrak. Líně, netečně, vlaze. Obloha zvolna tmavla,
nachověla. Zatímco na západě jako zlatavá poleva stékala po lesnatých homolích
majestátních kopců, na východě lávovitě černala a tuhla. První hvězdičky jen stydlivě
poblikávaly. Večerní lehká bríza laskala zádumčivou krajinu. Čas pokoje a rozjímání.
„Mohli bychom si na zahradě rozdělat ohýnek, opéct buřta a případně přespat
v chatce. Co vy na to, uličníci?“ překvapil nás lesník na prahu hájenky. Já byl všemi čtyřmi
pro, stejně jako Adélka. Hajný zručně nasekal třísky, dcerka přinesla špekáčky, chléb a pití,
já zvesela pobíhal kolem. Zanedlouho již plamínky olizovaly štěpky. Oheň zapraskal a
ožil. Tatínek ještě úhledně ořezal pruty. Okolí zaplavila vůně škvířícího se tuku, který se
syčením odkapával do plamenů. Sliny mi doslova tekly. Po chvíli bylo co servírovat.
„Na pojď, Lorde, dáme,“ zahalekala Adélka a položila nakrájený a vyfoukaný vuřt
v misce do trávy. Mňam, slupnul jsem v mžiku pochutinu, dožadujíc se nášupu. „Neboj,
buřtíků máme dost,“ smála se holčička. A tak jsme hodovali, užívajíc si té siesty. Zatím se
setmělo. Nebe bylo poseto hvězdnými korálky. Nad hlavami nám prolétl netopýr. Byli
jsme téměř mlčky. Náhle nás vyrušil podivný zvuk připomínající zoufalý pláč.
„Slyšíš“, zpozorněl myslivec. „Tati, co to je?“, odtušila Adélka. V tom se podivný
zvuk, vzdáleně připomínající houkání, ozval znovu – tentokrát zřetelněji. „Sýček“,
vítězoslavně zvolal táta. „To je jedna z našich nejhojnějších sov, zdržující se už po staletí
v lidské blízkosti. Dříve se jí lidé báli, neboť věřili v pověru, která pravila, že komu usedne
sýček v noci na okno, ten do roka zemře. To je ovšem holý nesmysl. Asi proto se ještě dnes
říká, abys nesýčkovala. Sýček obecný je veliký zhruba jako hrdlička. Obývá hospodářská
stavení, parky, zahrady, hřbitovy, aleje a remízky. Jako téměř všechny sovy i on je noční
dravec. Živí se jako ony především myšmi, hraboši, rejsky, obojživelníky, tu a tam uloví
ptáka, sezobne i saranče, kobylku či jiný hmyz. Je užitečný a chráněný. U nás žije více
druhů sov. Od úplně malinkatého, skoro jako vrabec velkého, kulíška nejmenšího, až po
výra, vážícího ke třem kilogramům. Za nejkrásnější sovu je považována sova pálená, která
39
má „obličej“ ve tvaru srdce. Odedávna se také říká, že je sova symbolem moudrosti. Je to
tím, že tito noční ptáci mají veliké, kulaté oči, velkou hlavu a soustředěný, upřený pohled.
Ve skutečnosti je mnoho lesních či domácích tvorů zdaleka chytřejších“.
„Viď, Lorde,“ dokončil řeč můj pán, hladíc mě po hlavě. Ohýnek pomaloučku
dohoříval a skomíral. Oči se nám klížily.
„Tak alou na kutě,“ odtušil revírník. Já ještě přisypu do ohně pár brambor, abychom
měli po ránu co k zakousnutí“. V chatce jsme se zachumlali do spacáků a usnuli, jako když
nás do vody hodí.
Ráno bylo chladně mléčné. Hlava rodiny již byla vzhůru. „Adélko, pojď ochutnat
horkou, křupavou brambůrku,“ řekl, sotva rozlepila oči. Zčernalou hlízu odborně prsty
rozmáčkl, posolil a potřel máslíčkem. Poté jí podal dceři. Ta si pochutnávala! Já nikoliv.
My psi totiž brambory nežereme, ale to neznamená, že jsem ji ten kulinářský zážitek
nepřál. Na mě čekal zchladlý, ale jinak výtečný buřt.
40
Na houbách
Lilo jako z konve, pršelo, krápalo, mžilo a zase lilo. Téměř bez přestání celý týden –
i to se na Šumavě stává. Konečně se počasí umoudřilo. Obloha vyjasnila svou
zakaboněnou tvář a slunce se naplno zazubilo na okolní svět. Všude se třpytily kapičky
vláhy a lesy se halily v mlžný opar.
„Tatí, dneska bychom mohli zajít konečně na houby, jak jsi sliboval. Co ty na to?“
sama od sebe navrhla Adélka. „Inu, proč ne. Počasí je k tomu víc než příhodné“, odpověděl
otec.
Bylo třeba holínek, košíků a dobrého nožíku, bez kterého správný houbař neudělá
ani krok. I já byl po tom vlhkém týdnu celý rozlámaný, dychtiv dlouhé procházky. Vyšlápli
jsme proto na Houbový vrch. Jak již samotný název napovídá, místa navýsost povolaného
k veškerému mykologickému počínání. Brouzdali jsme se vysokou travou obtáčející naše
končetiny, než jsme konečně stanuli na pokraji porostu. Les voněl houbami, zvěří a
dobrodružstvím. Slunce prozařovalo mlází, v němž se jako tisíce perel blyštily kapičky
v orosených pavučinách. Zvolna potichu jsme jej obešli. Hajný mi sundal z krku vodítko,
čímž popustil uzdu mé netrpělivosti. Čenich jsem měl doslova přilepený do mokrého,
všemi pachy nasáklého jehličí. V mžiku jsem, za hlasitého štěkotu, vyrazil po syrové,
téměř teplé stopě. To se rozumí, správný teriér musí velice slyšitelně předávat zprávu
svému majiteli, kam se tak překotně řítí a kde se ukrývá domnělá kořist. Myslivec nad
mým počínáním jen mávl rukou: „Teď na něj nemá cenu volat nebo hvízdat, když hlásí
čerstvou stopu. Přes svůj zuřivý štěkot by nás stejně neslyšel. Až se zklidní, odvolám jej.
My zatím v naprosté tichosti budeme hledat houby.“
Adélka s otcem se zvolna plížila podrostem, hlavy sehnuté. „ Jestli pak víš, dcerko,
proč se na houby chodí tak brzo po ránu? To proto, že mlžný opar je lehce orosí a
vycházející slunce krásně obnaží jejich sametové hlavy,“ odpověděl dceři i sobě zároveň.
„Jé, tati, tady je hříbek,“ zvolala radostně Adélka. A vskutku, první krasavec byl na
světě. Hajný opatrně plodnici vyjmul, aby moc neponičil podhoubí, z kapsy vylovil nožík a
41
hned houbu očistil. „Adélko, hezky se rozhlédni kolem, jestli nemá někde nablízku
bratříčky. Málokterý hříbek bývá samotář.“ „Jů, tady je další a tady taky,“ vyrážela ze sebe
holčička. V tu chvíli jsem se přiřítil já, zmáčeny, s doširoka rozevřenou mordou a
vyplazeným jazykem. Šťastný, že vidím „svou rodinu“. „Lorde“, zahartusil myslivec,
„pojď sem ke mně!“ „Tady zůstaň a přestaneš plašit zvěř. Na přines klacíček!“ Načež mi
pohotově hodil dřevěnou náhražku. S nadšením jsem se po ní vrhl. A tak tedy mí lidé
putovali lesem se zraky upřenými do hrabanky. Já vesele aportoval. Košíky se plnily
pravými hřiby, ale i smrkovými, či kováři, narůžovělými masáky, žlutými liškami a
suchohříbky. Na samotném rozhraní lesa našla ještě Adélka několik vzrostlých bedel. To
byla krása! Otec pečlivě vystlal těžké koše hřibovými plodnicemi a teprve potom na ně
opatrně uložil šupinaté talíře jedlých bedel. Tu největší, jako deštník velkou, třímala
rozzářená Adélka ve své pravé ruce. Vyšli jsme z lesa zalití štěstím. Co chvíli jsme také
potkávali další houbaře. Ti koukali! Cestička k domovu se vinula opravdu radostně a my
na sebe, i náš hvozd byli právem pyšní.
42
Jelení říje
Školní rok již dávno začal a tak byla Adélka o něco více zaneprázdněná plněním
svých povinností. Poslední zářijový list v kalendáři byl na spadnutí a nový měsíc, jenž
v Čechách nazýváme podle jelení říje, zvolna dozrával.
V pátek podvečer se zdál můj pán roztěkaný a v očích mu hrály plamínky. „Dnes
půjdeme brzy na kutě, neboť zítra spatříte něco, na co celý život nezapomenete. Půjdeme
se podívat na jelení říji,“ vesele zanotoval a chystal věci do batohu.
Druhý den jsme vstali opravdu časně. Ještě byla tma jako v pytli. Důkladně jsme se
ustrojili a vyrazili k místu očekávání. Monotónní předení motoru přerušil myslivců
hlas:“Ještě než se vyškrábeme na pozorovatelnu, měl bych ti o jelenovi něco bližšího
povědět, Adélko. Teď právě začíná období říje, to znamená, že samec ozdobený
impozantním parožím, svádí boje o samice se svými soky. Jde mu o zachování rodu i o
jeho dominanci. Líté potyčky mezi paroháči někdy mohou skončit úhynem slabšího
jedince. S takovou vážností přistupují k ochraně svého harému. Ve stádu, jehož přirozeným
vůdcem je jelen, se nachází více laní, které obyčejně vede stará laň. Jelen je pánem a
vládcem všech, až do té doby, než se v jeho blízkosti objeví další paroháč, nárokující si
některou z laní. V té chvíli dochází k souboji, kdy se do sebe oba nesnášenlivci zaklesnou
parožím. Parohy jelenům vyrůstají na hlavách z pučnic, které nazýváme růží. Ta je vždy
širší, než vlastní lodyha a má kolem dokola výrůstky, tzv. perlení. Samotná lodyha je
vlastně kmen paroží, které se dál větví na výsady. První výsada hned nad růží je očnice,
nad ní nadočnice, dále následuje střední výsada neboli opěrák. Čtvrtou výsadou je vlčník.
Po ní vyrůstá pátá, šestá, sedmá atd. Jestliže výsady na obou parožích sečteme, pak jelena
označujeme podle jejich počtu. Proto my, myslivci, říkáme, že šlo o šesteráka, osmeráka,
desateráka, vzácně třeba i šestnácteráka či více. Jelen své paroží vždy počátkem jara
shazuje, aby mu následně narostly nové, u mladých samců mohutnější, s ještě krásnější
korunou. To opravdu majestátní paroží může vážit i 13kg. Jelen je pravým, korunovaným
králem našich lesů. Ten nejstatnější váží i 250kg, mladí samci a laně nedosahují ani
poloviny této hmotnosti. Potomkům říkáme koloušci. Poznáme je podle toho, že se zdržují
43
v blízkosti laně, jsou menší a zpočátku světle skvrnití. Jelení zvěř má znamenitě vyvinutý
čich, zrak i sluch. Jsou to přežvýkavci, živící se rostlinnou potravou – travou, bylinami,
výhonky jehličnatých i listnatých stromů, plody, bobulemi a obilím. Jelen je také
znamenitý běžec, je-li pronásledován běží na rovině i šedesátikilometrovou rychlostí.
Pakliže se dostane do úzkých, přeskočí překážku víc jak 10m širokou. A teď už tiše, jsme
na místě“, dokončil monolog hajný.
Vystoupili jsme z auta. Cáry mlhy plnily údolí, zatímco slunce mělo svou krvavou
kápi staženou ještě hluboko do čela. Okolní vzduch byl doslova prosycen pachem jelenů
takové intenzity a statické elektřiny, že se mi ihned zježila srst. Myslivec okamžitě zarazil
mé lovecké pudy,. Vzal Adélku za ruku a potichoučku jsme tápali směrem k věži posedu.
Tam mě můj pán popadl za volnou kůži za krkem a vsunul do batohu. Ten si posadil na
záda. Pobídl Adélku, aby šplhala po žebříku před ním. Tím ji jistil zezadu a klidným
hlasem nabádal ke klidu a rozvaze. Jakmile jsme se dostali do přístřešku, hajný mne
vylovil.
„Sedni a ticho,“ poručil polohlasem. Pak vyňal dalekohled. V tu chvíli proťal
říjisko bojový ryk statného jelena. Adélka sebou trhla se zděšeným výrazem v očích.
„Neboj, holčičko,“ hned ji konejšil táta. „Podívej, tamhle je,“ podávajíc dceři optiku.
Z potemnělých stínů vystoupil obrovský jelen, doprovázený svým stádem laní. Zaklonil
hlavu, obdařenou mohutnou korunou, až si položil parohy na hřbet a z hrdla vyrazil táhlý
řev. Bílá pára se mu valí z otevřené tlamy. Je to výzva malým sokům. Jeden ji přijal. V ten
moment se ozval třesk a praskot paroží dvou do sebe zaklesnutých zuřících býků. Já měl
srdce v krku. Celý děj jsem sledoval sluchem. Samci od sebe náhle poodstoupili s boky
prudce se vzdouvajícími, hlavy těsně nad zemí. Prásk! Ozval se z mlhavé hůry zvuk
třesknutí paroží. Adélka nadskočila. Statnější jedinec vytlačoval slabšího monstrózní silou
k okraji paseky. Bílý háv mlhy zvolna odtékal svahem dolů. Přímo před námi stál na
palouku jediný jelen. Vítěz. Stál strnule jako temná socha. Mocně zatroubil. Byl to hlas
neporaženého. Hrdý, pyšný, nezlomný. Téměř se mi podlamovala kolena, takovou měl
sílu. Důstojně obhlídnul své stádo, svůj majetek. Letos byl králem on. Ještě chvíli jsme
fascinovaně hleděli na to velkolepé divadlo, nenacházejíc slov.
44
Adélka suše polkla: „Tati, to bylo něco, já se tak bála ….“ Slunce prorazilo
posledními mlhami A tatínek k sobě přivinul dcerku.
„Já ti říkal, Adélko, že na tenhle zážitek do nejdelší smrti nezapomeneš.“ A měl pravdu.
45
Podzim
Pestrobarevné listí doslova pršelo ze stromů, česané neurvalýma rukama podzimních
větrů. Ve vírech, spolu s prachem, smetím a zbytky trav, vytvářelo bizarní obrazce. Zralé
ovoce již povětšinou opadalo. Na zůstatcích úrody hodovaly nájezdné kolonie uřvaných
kropenatých špačků a našedlých kvíčal. Všichni se houfovali k odletu. Trsy rudých,
jedlých jeřabin jim vydatně pomáhaly k doplnění zásob na cestě k zimovištím. Vítr svištěl
pastvinami a vháněl slzy do očí. Podzim.
Hajný přiložil pár polínek do kotle, aby přiživil oheň. Já se líně protáhl, zazíval a
s nadějí se podíval psím zrakem na mé blízké. Půjdeme dneska ven? Vyslal jsem
toužebným pohledem. Myslivec pochopil. „Ale to víš, že ano, Lorde. Hned se dočkáš. Už
mám pro Vás něco nachystáno.“
Poté odešel do kumbálu a přinesl nějakou obludnou kosočtverečnou, papírovou věc
s podivným obličejem a dlouhým ocasem, plným vějířky barevného krepáku. „Hurá,
půjdem pouštět draka!“ zajásala Adélka. Venku vál syrový, chladný vítr, který se prý k této
kratochvíli náramně hodí. Jak jsme tak stoupali úvozem, vyplašil jsem cosi bodlinatého,
pichlavého až hrůza. „Au!“ vykvikl jsem bolestí i překvapením, neboť proměna v osinatou
kouli mne zaskočila.
„Podívej, Adélko, ježek, také si dělá zásoby na zimu,“ pravil hajný. Dobře si jej
prohlédni, milá dcerko, takhle se vždycky stočí, když vytuší nebezpečí. Nadcházející roční
období je pro něj časem půstu. Proto ho celé prospí schoulen do suché trávy a listí. Než tak
učiní, musí se pořádně nabaštit. Kdepak jablka na jeho ostnatém kožíšku, to jsou jen
báchorky. Ježek, ač hmyzožravec, se živí také dešťovkami, slimáky, mladými myšmi,
měkkýši, mršinkami, ale též plazy. Troufne si i na jedovatou zmiji. Ježci jsou noční zvířata,
za potravou se vydávají za soumraku Při tom náramně dupou, haraší, mlaskají a funí až
člověka vystraší. Rádi si také pochutnávají na ptačích vejcích. Zvířátka jsou to značně
žravá. Vlastně jsme měli docela štěstí, že jsme na něj narazili v tuto denní dobu, ale ježka
pohání čas a musí si nadělat dostatečnou tukovou zásobu, aby přečkal nějakých pět měsíců
kruté zimy. To se potom zavrtá a zakutá pod vhodný trnitý keř a zabalen listím usne,
46
přitom mu tělesná teplota klesne až na 2oC. Tak přizpůsobivý je to tvoreček. Pojďme,
nebudeme jej dále rušit.“
A tak jsme šlapali vzhůru s větrem hvízdajícím vůkol. Zanedlouho již myslivec
rozvinoval papírovou obludu a já opomenut, vydal jsem se myškovat. Ve chvíli papírový
drak s chrčením, vibracemi, pleskáním a třepotáním stoupal k ocelovému nebi. Adélka byla
u vytržení z té podívané, klubko motouzu třímajíc v obou rukách. Provaz se vzpínal a
napínal k prasknutí. Nebýt otce, jistě by se vznesla i s drakem k oblakům. Všichni jsme se
bavili, smáli, výskali – v mém případě radostně štěkli. Domů jsme se vraceli až za hodnou
dobu. Myslivec s rozevlátým vousiskem, Adélka s líčky červenými jak jablíčka, já
s mordou plnou hlíny.
47
Výlov
Listopad naplno odhalil svou nevlídnou tvář. Holé koruny bez listí trčely k nebi jako
uschlé umrlčí pařáty. Tu a tam protknul oblohu klínec naříkavých husí či vznešených
labutí, táhnoucích k jihu. Jak se praví – počasí, že bys psa nevyhnal. Ovšem správný
lovecký pes jako já, s tím neměl větších problémů. Ani můj pán. Proto nám zorganizoval
výlet na výlov rybníka. Těšil jsem se stejně jako Adélka, neboť doposud jsme byli o
takovýto zážitek ochuceni. Cestou na Hodňov otec dcerku poučil, že rybník, ke kterému
jedeme se nazývá Olšina a je to pravděpodobně nejstarší chovný rybník v Čechách,
založený cisterciáckými, zlatokorunskými mnichy již ve 2. polovině 14. století. Jeho
plocha se rozkládá na 106 hektarech. Při výlovu se jeho vody téměř vypustí a
v nastražených sítích uvíznou ryby, o které se rybáři starají po celý rok. Vysazují mladé
rybičky a plůdek, přikrmují jej a všemožně o něj pečují, aby sklidili plody v podobě
dospělých, velkých, zdravých ryb. Na Olšině žije mnoho druhů: kapr, pstruh, štika, cejn i
candát, okoun, ježdík, mník či úhoř, dokonce též sumec. Doménou jihočeských rybníků
zůstává ovšem kapr. Pro pár takových šupináčů jsme si jeli.
Na hrázi už byl nevídaný shluk dospělých i lidského potěru, přihlížející s údivem
této podívané. Po kolena, často i po pás stáli v bahnisku rybáři. Celí promočení a od bláta,
v gumových oblecích a rybářských holínkách s obrovskou námahou tahali sítě, bili dřevci
o vodu, máchali podběráky a všemožně se pinožili za halasných povelů porybného.
Všudypřítomné kádě, nákladní auta, dokonce i jeřáb dotvářely naoko chaotickou kulisu.
Bylo sychravo a mžilo, ani ledový vítr nepřinášel potěchu. Lidé se proto zahřívali horkým
čajem a teplým grogem, pozorujíc obtěžkané sítě. Rybáři zručně třídili podběráky úlovek.
Změť šupinatých těl čeřila vodu v kádích. Adélka s promodralou pusou přihlížela tomuto
divadlu. Když bylo dílo téměř dokonáno, otec s připravenou taškou zahalasil: „Tak pojď,
dcero, pomůžeš mi s výběrem.“ Mne uvázal opodál s pobídkou k dobrému vychování.
Adélka jen těžko vybírala mezi takovou přehršlí zmítajících se ploutví a po vzduchu
lapajících rybích tlam. Ale nakonec si moji blízcí vybrali a s mokrou, plně naditou taškou
mě vítězoslavně odvázali. Zavazadlo sebou náhle energicky zamlelo a zapleskalo, až jsem
48
polekaně vyštěkl. Na takové kousky nejsem zvyklý.
„Honem, Lorde, šup! Kapři jsou ještě živí, musíme co nejrychleji jet, aby nám
nelekli.“ Chvátali jsme k vozu. Doma ihned Adélka napustila plnou vanu chladné vody a
hajný do ní obratně vložil mrskající se úlovek. Jakmile se šupináči trošku uklidnili, mohla
si je dcerka dostatečně prohlídnout a osahat. Myslivec jim ponechal zdánlivou svobodu až
do večera, než šla Adélka spát. Teprve pak vykonal nezbytné. Rybina byla cítit po celé
světnici. „Neboj, Lorde, co nevidět budou vánoce“, komentoval svůj počin pán, ukládající
rybí torza do mrazáku, „a pak teprve ochutnáš pochoutku v podobě smaženého kapřího
řízku.“
Na ta slova nasucho polkl. Neměl jsem pražádný důvod mu nevěřit.
49
Vánoce
Než bys řekl švec, byly tu vánoce – bílé, tiché, téměř pohádkové, Všude sníh a mráz.
Venkovní okna prokvetla bizarními obrazci ve tvaru vloček, dole na návsi se rozzářil
pestrobarevný strom, ozdoby všeho druhu dekorovaly výkladní skříně. Okolní příroda
jakoby spokojeně oddychovala spánkem spravedlivých.
Čas pokoje a míru.
Adélka se už nemohla dočkat dárků, já štědrovečerní večeře. Den se zatím jen
zvolna probouzel, protahoval, zíval.
Zvonek! Trhnul jsem s sebou a se štěkotem běžel v ústrety neznámým narušitelům
siesty, zatím ukrytých za vchodovými dveřmi. Adélka mi byla v patách. „Ahoj, srdíčko!“
pravila ihned po otevření babička, pevně svírajíc vnučku v náručí. Hned se mi ulevilo.
„Kdepak máš tátu?“ dodala vzápětí. Ale to už můj pán stál ve veřejích a zval návštěvu
širokým úsměvem dále. Za babičkou se ještě přihrnuli strejda Jindra s Lucinkou a
Jindříkem. To bylo radosti! Mne děti také hned pochválily, jaký jsem pašák, jak jsem pěkně
vyrostl a jak jsem šikovný. Přirozeně mě to těšilo. Když všichni zvaní natahali do chalupy
těžké tašky i pestrobarevné krabice, usedli ke stolu a švitořili jeden přes druhého. Jakmile
opadlo prvotní nadšení, babička usoudila, že by bylo nejlepší, kdybychom se my všichni –
tedy kromě ní – šli dlouze provětrat a ona by zatím mohla – v klidu chystat slavnostní
tabuli. Děti ten nápad přijaly s nadšením. Přivezly si nové brusle a dychtily je vyzkoušet.
„Hurá, půjdeme bruslit,“ křičely a výskaly jeden přes druhého. A tak jsme co
nejrychleji opustili hájenku, sestupujíc k lipenské, ledové pláni.
„Máte štěstí,“ hlaholil myslivec, „zrovna krásně přimrzlo, dráha bude protažená a
čistá jako sklo. „Jestlipak víte, že lipenská bruslařská dráha je nejdelší, přírodní
bruslařskou dráhou v Evropě a možná i na světě?“ pyšnil se znalostmi hajný. „Prý měří ke
42km a rozprostírá se od Lipna, přes Frymburk, Černou v Pošumaví, Horní Planou až
k Nové Peci,“ neopomenul dodat. Opravdu, byla to nádhera. Děti bruslily s nadšením
s dychtivostí, až jim hořela líčka. Led byl čirý a hladký. Opodál se klikatila běžkařská
50
stopa s roztroušenými lyžaři. Sníh pod jejich pohyby vrzal a křupal. Všude plno třpytu,
veselí – a nezřízené radosti. Užíval jsem si s nimi volnosti, co chvíli aportujíc klacek, který
jsem si sám našel. Téměř celý den jsme věnovali zimním radovánkám, Vychladlí, unavení,
zmrzlí, ale šťastní jsme dorazili do myslivny.
Přivítalo nás teplo domova i neskutečná vůně. „Hm, tady to voní,“ pochvalovali si
sborově všichni mí přátelé, „už se nemůžeme dočkat, až zasedneme ke stolu.“
„Nejdříve umýt a převlíct!“ neopomenula dodat babička. Zanedlouho jsme se
shromáždili k pokrmu. Všichni si popřáli hodně zdraví, štěstí, lásky a pokoje. Po přípitku
začaly doslova lukulské hody. Rybí polévka, smažený kapr s bramborovým salátem,
vepřový a kuřecí řízek i rybí filé. I já měl misku plnou všech těch masových pochutin.
Užíval jsem si jich jako nikdy. Na závěr nechybělo ani lahodné cukroví. Zejména křehké,
vanilkové rohlíčky mne naplnily rozkoší. Ani jsem nepostřehl, že se babička nenápadně
vzdálila. V tu chvíli zazvonil z vedlejšího pokoje zvoneček. A děti vyrazily jako o život.
„Ježíšek, ježíšek je tady!“ nadšeně volaly.
Skutečně. Pod rozsvícenou jedličkou byla kupa dárků, kterou by nikdo jiný přinést
nemohl. Obdarováni byli všichni. I já dostal nový obojek a gumovou pískací kachnu, do
které jsem se pustil s takovou vervou, že se přihlížející doslova zalykali smíchy.
Po tak náročném a svátečním dnu jsem se šel s mým pánem ještě vyvenčit. To víte,
břicho jsem měl nadité k prasknutí. I noc byla boží, posázená třpytivými démanty hvězd.
Tu a tam probliklo letadlo, co chvíli spadla vlasatá kometa. Po procházce jsem se zavrtal
do svého pelíšku, do klubíčka, hlavu na tlapkách. Ještě než jsem usnul, tak jsem si z celého
psího srdce přál, aby každičký rok byl krásný jako tento, neboť jsem opravdu miloval a ctil
své dvounohé přátele a jejich lásku toužil opětovat věrností až za hrob.
51
Obsah
Lord úvodem......................................................................................................................1
Skřivánek na niti................................................................................................................3
Pomoc v nouzi...................................................................................................................6
O vlcích a lidech................................................................................................................9
Na pastvinách...................................................................................................................11
Výstava............................................................................................................................14
U studánky.......................................................................................................................16
Mezi štětináči...................................................................................................................18
Medvědí stezka................................................................................................................20
Uhlíkov............................................................................................................................22
Mokřady...........................................................................................................................24
Mini ZOO........................................................................................................................26
Čápi..................................................................................................................................28
Splouvání Vltavy.............................................................................................................30
Na Smrčině......................................................................................................................32
Koupání...........................................................................................................................35
Na Svatém Tomáši...........................................................................................................37
Soví houkání....................................................................................................................39
Na houbách......................................................................................................................41
.........................................................................................................................................42
Jelení říje..........................................................................................................................43
Podzim.............................................................................................................................46
Výlov...............................................................................................................................48
Vánoce.............................................................................................................................50
52