Jiná Barma? - lazakova.cz

TEXT:
Petra Lazáková, ADRA
Jiná Barma?
aneb „Chtěli bychom
svého Váklava Chavla“
Koukněte na:
www.adra.cz
Píše se rok 2005. Je listopad a je úmorné vedro. Jsme s manželem v Barmě. Sedíme v přeplněném
autobuse a díváme se na televizi před námi. Běží tam hudební klip a v dolní části obrazovky je vidět text
písničky. Klidně by stačilo jen video bez textu. Snad všichni cestující znají barmské pop hity nazpaměť. Během
chvíle začne zpívat celý autobus – pěkně nahlas a procítěně. Musím přiznat, že takové příjemné – až dojemné
– cesty autobusem jsme nikde v Asii nezažili.
Na Barmáncích je pěkné, že jsou většinou usměvaví a dokážou
se radovat z každé volné chvilky. Ať už ze zpívání v autobuse,
z hraní karet, z koupání v moři… Možná je to proto, že jejich
běžný život rozhodně jednoduchý není. Proč?
I stromy mají uši
Odpověď se nabízí při pohledu z okna autobusu. Zrovna nás
míjí nekonečná kolona vojenských aut. Generálové, kteří ukořistili vládu nad Barmou v roce 1962, se stěhují do nové bizarní
metropole vybudované uprostřed džungle – do Neipyijto. Tito
pánové už dříve udělali z Barmy Myanmar, z města Rangoon
zase Yangon a turistický magnet s více než 2 000 pagodami
Pagan přejmenovali na Bagan. Generálové ale nezměnili jen
jména měst. To, co změnili nejvíce, jsou životy lidí.
„Kontrolují všechno, chtějí vědět o všem. Bavit se veřejně o politice by bylo šílenství.“ To nám říkalo mnoho Barmánců. Nejvíce
otevření byli průvodci, se kterými jsme šli na výlety do hor.
Zajímavé bylo, že i když jsme s nimi byli úplně sami, uprostřed
liduprázdné přírody, neustále se ohlíželi kolem sebe a mluvili
44 | Pravý domácí časopis
šeptem. Jakoby i stromy měly uši.
Když jsme přijeli do vesničky Hsipaw, pochopili jsme, že strach
místních lidí je oprávněný. V Hsipaw měl žít člověk, který si prý
rád povídal s turisty o barmské vojenské juntě. Když jsme ale
dorazili my, ten člověk tam už nebyl. „Před pár týdny ho policie
zatkla. Nikdo vlastně neví, co s ním udělali. Ale říká se, že šel
na 13 let do vězení.“ Prozradil nám velmi tiše místní průvodce.
„A proč ho zatkli?“ Ptáme se – samozřejmě naivně a zbytečně.
„Prý nelegálně provozoval muzeum. Vždycky si něco vymyslí. To
možná znáte ze své země.“
Země Váklava Chavla!
To bylo obdivuhodné – Barmánci opravdu často znali alespoň
špetku z historie naší země. Když jsme byli u jezera Inle, každý
den jsme chodili kupovat vodu do stejného krámku. Vlastnil ho
starý manželský pár. Pán s paní k nám byli vždy velice laskaví.
Jednou se nás zeptali, odkud vlastně jsme. „Z Česka,“ přiznali
jsme. Staré paní zasvítily oči a vyhrkla: „Váklav Chavel!“ Pak se
anglicky rozpovídala, jak každý večer tajně poslouchají zaká-
zané rádio Free Asia. Oba s nadšením vykládali, že vědí, kdo to
pan Havel je, a že by si strašně moc přáli mít „svého“ pana Havla.
Když jsme odjížděli, dali jsme paní a pánovi pohled Prahy. Stará
paní si ho od nás vzala s nesmírnou úctou a smutně se zasnila,
že by se do toho stověžatého města chtěla jednou podívat. Cítili
jsme, že to myslela upřímně. A také jsme cítili tu šílenou bezmoc
a beznaděj.
Přístup odepřen
Nikdo, s kým jsme tehdy v Barmě mluvili, totiž nevěřil, že vojenský režim v brzké době padne. I proto nám někteří průvodci
strkali do kapes dopisy, které jsme měli poslat v Evropě jejich
kamarádům. Z Barmy se ta psaní prý často ani nedostanou.
Zřejmě skončí v rukou jakýchsi poštovních cenzorů. Interneto-
vá pošta je pro většinu Barmánců nedostižná. A i když ve svém
okolí někdo přístup k internetu má, je mu to stejně téměř nanic.
Na velké světoznámé servery se většina Barmánců nedostane.
My jsme si museli založit místní – pro vládu dobře kontrolovatelnou – e-mailovou schránku na www.sailormoon.com. Když
jsme do vyhledavače zadali třeba yahoo, gmail nebo seznam,
objevil se nápis – PŘÍSTUP ODEPŘEN. A my si k tomu v duchu
přidávali třeba toto: Na těchto stránkách byste mohli nalézt
informace, které by zatím poměrně poklidný život barmských
generálů mohly narušit. Právě proto vláda tyto servery nepovoluje. Stejně jako nepovoluje svým lidem svobodně žít – a to už
přes 40 let.
H
I
Ř
T
S
Píše se rok 2015. Je červen a je úmorné vedro. Jsem v Praze. Sedím v kavárně a naproti mně jsou
dvě barmské dámy – Nan Aye Aye Thwe (33 let) a Nan Myint Aung (33 let). Před deseti dny přijely z Barmy.
Já odtamtud přijela před deseti lety. Tyto slečny nejsou natřeny thanakou – krémem, který barmské ženy
používají pro ochranu před sluncem i pro zkrášlení už více než 2 tisíciletí. Nemají ani dlouhé barevné sukně
longi, které v Barmě nosí i muži. Přes rameno se jim nehoupe typická pestrá kabelka
se střapci. Jsou to moderní ženy, které pracují pro neziskové organizace v Karenském
státě na východě Barmy – pro Tounge La Yat Education Gathering Group (EGG) a pro
humanitární organizaci ADRA.
Jiná Barma?
Tyto neziskové organizace by
opravdu jen stěží mohly v Barmě
působit před deseti lety. A už vůbec
by nemohly mít cíl, který mají teď –
naučit mladé Barmánce veřejně se
prezentovat, svobodně se vyjadřovat
a politicky se angažovat. Jak moc se
tedy Barma změnila – je to už jiná
Barma? Jak ji změnila šafránová revoluce buddhistických mnichů v roce
2007, propuštění bojovnice za svobodu Aun Schan Su Ťij z domácího
vězení v roce 2010 a poslední „ne-zrovna-spravedlivé“ volby? Na první
pohled se zdá, že Barma je hodně jiná
než před deseti lety. ALE… přečtěte si
článek až do konce, prosím.
Žurnalistiku ne, prosím!
Nan Myint Aung (ADRA): „Skvělé je, že už můžete jít studovat
kamkoliv. Já vystudovala univerzitu v Thajsku. Původně jsem
chtěla dělat obor ‚žurnalistika’. Mým rodičům se to ale moc
nelíbilo. Mysleli si, že by to mohlo být nebezpečné. Novináři to
v Barmě stále nemají jednoduché. Politologii u nás zase skoro
nemá cenu studovat. Nedozvíte se pravdu. Lepší je jít se ‚učit
politiku’ do Bangkoku, Singapuru nebo Hongkongu.“
Nan Myint Aung se nakonec rozhodla pro kompromisní obor
Komunikace a teď pomáhá v pobočce humanitární organizace
ADRA. Ta se v Karenském státě na východě Barmy mimo jiné
snaží podporovat tamní malé neziskové organizace. „Učíme
mladé lidi – hlavně učitele – být aktivní ve své komunitě. Založili jsme také kavárnu Veranda. V ní mohou lidé diskutovat
o všem možném. Občas je to ale těžké. Lidé nejsou ještě zvyklí
projevovat svůj názor. A málokdo také chápe, že pokud má někdo více hlasů, může lidi vést. Ti nezvolení pak jdou do opozice
nebo spolupracují s vítězem. Tomu někteří lidé nerozumí – každý chce být leaderem. A to v demokracii přece nejde!“
Klacky od bývalých
generálů
O klasické demokracii v Barmě bohužel opravdu nemůže být ještě řeč. Nan
Aye Aye Thwe například vzpomíná,
jak jim vládní úředníci házeli klacky
pod nohy, když chtěla organizace EGG
uspořádat oslavu na Mezinárodní den
žen. Úředníci neustále schválně měnili
pravidla a program akce, až dohnali
organizátory téměř k šílenství.
Nan Aye Aye Thwe (EGG): „Dnes jsou
Barmánci svobodnější – internet je
mnohem uvolněnější, mohou jet studovat do zahraničí, mohou zakládat
různé spolky. ALE pořád platí spousta
omezení – třeba pro shromažďování
nebo i pro turisty. Ti stále do některých
míst nemohou – a to nejen proto, že se tam bojuje. Šikovní mladí
Barmánci často odcházejí pracovat
do zahraničí a mnoho z nich tam
pak zůstane. A odliv mozků je pro
Barmu nebezpečný!“
Dávám Aye Thwe za pravdu.
Barma potřebuje stát na vlastních
nohách, potřebuje schopné a aktivní lidi, kteří budou pomáhat
ve svých – často rozhádaných –
komunitách. Lidem v Karenském
státě pomáhají přes organizaci
ADRA i Češi! Našeho „Váklava
Chavla“ Barmáncům dát nemůžeme – ale naši pomocnou ruku
ano. A jak kdysi řekl sám Václav
Havel: „Jedinec zmůže dost.“
Jak můžete Barmáncům pomoci? Přispěním na účet
veřejné sbírky ADRA: 66888866/0300, V. S. 161
Pravý domácí časopis | 45