zde

Jednou, když svět byl ještě v plenkách, žil jeden velmi chytrý pračlovĕk. Říkejme mu Hapi. Hapi
se už jako malý pračlovíček musel umět o sebe postarat, protože tátu mu rozšlápl mamut a jeho
rodnou vesnici vyvraždili šavlozubí tygři. Malého Hapiho stihla matka schovat pod peřinu a
přikrýt hnijícím masem. Po čtyřech dnech bez jídla a pití ho našel člověk, který krajem
procházel. Chlapečka si přivlastnil a miloval ho jako svého vlastního syna. Hapi byl mimořádně
nadaný a už v sedmi letech dokázal vyrobit luk i šípy a trefit svůj cíl na osmdesát metrů. Jeho
opatrovník ho učil svému umění- jak svou kořist co nejrychleji ulovit a vytěžit z ní co nejvíce
masa a ostatních surovin. A tak se Hapi učil a učil, až se rozhodl, že své zkušenosti podrobí
zkoušce a vydal se do kruté a zamrzlé přírody doby ledové. Došel až na úpatí hory Quachig. Tato
hora byla proslulá především svou nebezpečností. Hapi se rozhodl být prvním pračlověkem,
který ji zdolá. Šel s oštěpem v ruce, lukem a dvaceti šípy na zádech a s odhodláním a odvahou v
srdci zdolat horu Quachig. Netušil, jak dlouhá a nemilosrdná cesta ho čeká. Hapi vyšel teprve
pár stovek metrů a už mu začínala být zima a začínal mít hlad i žízeň. Tyto problémy však vyřešil
lehce pomocí bundy, kterou měl v batohu, jež si vyrobil doma z kůže doda.
Tento Dodo byl Hapiho první úlovek v životě. Hlad vyřešil podobným způsobem. Jediný rozdíl
byl v tom, že Hapi z batohu nevytáhl bundu, nýbrž kus syrového masa. Žízeň byla ze všech
problémů tím největším, jelikož tehdy žádné lahve nebyly a kůží voda prosakovala. Hapi si
ovšem i s tímto problémem dokázal poradit. Byl to vskutku morbidní čin, ale taková holt byla
doba. Hapi chvíli poslouchal přírodu, a jakmile uslyšel cosi šustnout v křoví, hodil tam svůj
oštěp. Trefil malého nebohého zajíčka. Na lítost teď nebyl čas. Stejně jako ze zajíčka rychle
prchal život i krev se valila ven z těla. Hapi byl naštěstí pohotový a spoustu krve vypil, čímž
zahnal žízeň. Než odešel, vzal z králíčka co nejvíce masa, získal z něj co nejvíce surovin a vydal se
znovu na cestu. Sebral svůj oštěp a plný sil svižným tempem vykročil dál. Netušil však, že hlad,
zima a žízeň byly těmi nejmenšími problémy, které ho na cestě čekaly. Brzy se začalo se stmívat
a Hapi přestával vidět na cestu. Jediné, co viděl, byly jen kamínky pod jeho nohama. Odkopával
je z cesty. Náhoda tomu chtěla, že jeden kamínek trefil druhý a objevila se jiskra. Hapi netušil,
co se stalo, a tak to zkusil znova. Už nekopal do kamenů, nýbrž jimi o sebe mlátil. „Ono je to
teplé!” radoval se Hapi. Poté, co prozkoumal teplé kameny a jiskry, zkusil něco víc. Vzal si již
suchou králičí kůži a zkusil nad ní udělat pár jisker. V prvním okamžiku, kdy králičí kůže začala
hořet, se Hapi polekal.
Kůže nehořela zrovna moc dobře a ani nijak dlouho. Hapimu to ale stačilo na to, aby u ohně
ohřál sebe i syrové zaječí maso. Oheň rychle uhasl, a jelikož byla stále noc a Hapi neměl žádnou
zaječí kůži, zalezl Hapi do jeskyně, kde přečkal noc. Hned ráno při východu slunce si ukousl
kousek opečeného masa a vydal se na cestu. Moc daleko nedošel, jelikož v cestě mu stála
obrovská kamenná stěna. Toho by se Hapi normálně nelekl, kdyby mu nehrozil pád ze svahu
dolů. Hapi byl však odvážný, nebo prostě jenom tvrdohlavý, ale rozhodně se nehodlal vracet. Dal
si oštěp na záda a začal šplhat. Nahoře na stěně ho čekalo nemilé překvapení. Byla tam totiž jen
úzká římsa. Hapi v duchu proklínal sebe a svou tvrdohlavost, ale šel dál. Kupodivu to šlo hladce.
Na konci děkoval své adoptivní vesnici za dobrý výcvik. Šel dál a slunce měl přímo nad hlavou.
Rozhodl se tedy ulovit si oběd. I tentokrát naslouchal přírodě, ale nic neslyšel. Šel o kousek dál.
Ani zde nic nezaslechl. K velkému překvapení zde však našel jabloň s jablky. Největším
překvapením bylo ono spojení doby ledové a zralých jablek. Hapi na strom tedy vylezl a natrhal
si jich, co se mu do batohu vešlo. Co se nevešlo, vzal si do rukou na cestu. Hapi ovšem netušil, že
za rohem čeká bandita. Vyskočil na Hapiho zpoza rohu a vyhrožoval mu probodnutím. Hapi byl
ovšem chytrý pračlověk a pomocí jablka mu připravil moment překvapení. Popadl banditovu
brašnu, strhl ji z něj a hodil ho přes okraj hory. Než bandita dopadl, bylo slyšet, jak dlouze křičí:
„AAAAAAAA!“. Poté už bylo slyšet jen žuchnutí těla na úpatí hory Quachig. Hapi prohledal
brašnu, kterou banditovi vzal, a našel v ní pár flákot vepřového masa a mapu. Hapi nikdy nic
takového, jako je mapa, neviděl, a tak nevěděl co s ní a chtěl ji vyhodit. Naštěstí si všiml, že na
mapě je vyryto něco, připomínající šipku. Při druhém pohledu na mapu si všiml něčeho, co mu
připomínalo skálu, pod kterou zrovna stál.
Hapi si řekl, že tedy zkusí jít podle mapy. Věděl, že mu to prodlouží cestu na vrchol hory, ale
touha vědět, co je na konci cesty, která byla vytesána do kamenné desky, byla silnější. Jelikož
však Hapi nikdy mapu neviděl, ani pořádně nevěděl, kam má jít. Hapi, kromě toho, že byl velice
chytrý, byl velmi všímavý, a proto když na mapě viděl skálu a kamenný oblouk, začal jej hledat
kolem sebe. Trvalo mu to pouhých pět minut, než oblouk našel. Za ním našel tři různé cesty.
Každá cesta měla vedle sebe ceduli, na které bylo něco namalované. První cesta byla označena
růžemi a bílými holubicemi. Druhá cesta měla značku hostiny se spoustou masa. Třetí, poslední
cesta, byla označena jeskyní, před kterou byla spousta kostí. Mapa ho naváděla na třetí cestu.
Hapi chvíli váhal, ale nakonec sebral všechnu svoji odvahu, připravil si luk s šípem a šel. Když
šel bezmála třicet minut a na žádnou jeskyni, ani nic jiného, co vypadá nebezpečně, nenarazil,
začal pomalu vracet šíp do toulce a luk zpět na záda. Po dalších třiceti minutách cesty došel
k jezeru, které bylo velké jako tři jeho vesnice, sedl si na břeh a zkusil znovu vykřesat oheň. Vzal
dva kameny, které vypadaly poměrně stejně, a mlátil jimi o sebe. Nic. Nestalo se vůbec nic. Hapi
tedy natrhal trochu listí a zkusil to znovu. Listí sice začalo hořet, ale hořelo až moc rychle a hned
shořelo. Hapi začínal být zoufalý, když tu náhle z čistého nebe udeřil blesk do stromu, který
v plamenech spadl pár metrů od něj. Hapimu to nebylo vůbec divné, ba naopak byl vděčný
duchům nebes.
Sedl si k hořícímu stromu, aby si ohřál ono maso, které ukradl banditovi z brašny. Když už maso
začalo chytat tu správnou propečenou barvu, někdo na něj promluvil: „Zdravím tě, cizinče. Co tu
pohledáváš?“ Hapi s klidem v hlase odpověděl: „Já vás taktéž zdravím, starý prapane. Přejete si
něco?“. „K mému nosu se donesla zajímavá vůně, kterou ještě neznám. Mohl bys mi říct, co to
je?“ „Tohle není nic speciálního, pouze maso, které je chvíli zahřívané ohněm. To je vše.“
odpověděl Hapi. „Říkáš, že to je maso na ohni? A mohl bych ochutnat? Už deset let tu jím jen
různé rostlinky a zbytky masa, které tu zanechali vlci.“ Hapi sice chvíli váhal, ale poté řekl:
„Deset let bez pořádného masa je opravdu dlouhá doba. Dejte si. Já stejně nemám takový hlad.“
Starý prapán ani chvilinku neváhal a hned se do masa pustil. Když ho dojedl, řekl Hapimu:
„Děkuji ti, cizinče, cením si tvé pomoci a tvé rady, jak vylepšit maso...“ Vtom mu Hapi skočil do
řeči: „Pokud by vám to nevadilo, mohl bych vám vyrobit váš vlastní oštěp, abyste mohl mít více
masa a naučit vás rozdělat oheň, abyste si maso mohl ohřát.“ „To by bylo úžasné,“ zaradoval se
starý pán. Ale já vás nechci zdržovat, určitě máte důležitější věci na práci než učit nějakého
starého, cizího pramuže, jak dělat oheň.“ „Jmenuji se Hapi a nebojte, zdržovat mě
nebudete.“Starý prapán v to v duchu doufal a nakonec řekl: „Jsem ti velmi zavázán, a abych
nezapomněl, oslovovat mě můžeš Mopasi.“ Hapi a Mopas si na sebe rychle zvykli.
Mopas Hapimu poskytoval přístřeší před sněhovými vánicemi, které byli v takovýchto výškách
časté, a na oplátku Hapi lovil zvěř a učil Mopase, jak založit oheň. Takto spolu strávili celý týden
a Hapimu se odcházelo velmi těžko. Na horu Quachig ale nešel přece kvůli staříkovi. Ani pro
Mopase to nebylo snadné loučení, brečel jak malá holka. Se slzami v očích řekl Hapimu na
rozloučenou: „Hapi, byl jsi můj jediný přítel, kterého jsem za ta dlouhá léta měl. Děkuji ti za to,
jak si se ke mně choval. Děkuji ti za to, že jsi mě naučil umění ohně. Nyní dovol, abych ti i já
něco dal. Pokud půjdeš dál touto cestou, budeš na vrcholku dříve, než se naděješ. „Děkuji ti,
Mopasi, velmi si tvé rady cením a slibuji, že až se budu z vrcholu vracet, vrátím se pro tebe a
odvedu tě k nám do vesnice.” „Ach Hapi, kéž by byli všichni pralidé jako ty. Svět by byl mnohem
hezčím místem, než je teď. „Děkuji ti, Mopasi,” odpověděl Hapi a vydal se na cestu.
Zkratka, kterou se Hapi vydal, nebyla zrovna bezpečná. Zem se rozpadala pod nohama, cesty
byly úzké a strmé, ale nebylo to nic, co by Hapi nezvládl. Cestu zdolal bez větších obtíží, dokonce
si stihl i natrhat i pár bobulí jakéhosi keře, na který narazil cestou. Na konci zkratky, kterou mu
Mopas poradil, si na něj Hapi vzpomněl. Čím víc se blížil k cíli, začínal tušit, že ho potká cosi
osudového. Hapi se tedy vydal dál a po hodině chůze viděl vrchol, který se zdál být vrcholem
hory Quachig. Co ale Hapiho nejvíce potěšilo, byl fakt, že vrchol byl, coby kamenem dohodil. A
tak Hapi vzal kámen, hodil ho a ten vskutku dopadl na horu. Vrcholek byl zvláštní dvěma věcmi.
První zvláštnost byla ta, že byl rovný, plochý, prostě stolový. Druhou zvláštností bylo, že kámen,
který tam Hapi hodil, se mu vrátil zpět dolů.
Hapimu to bylo divné, ale byl to vrcholek hory Quachig a to hnalo Hapiho kupředu. Když vyšel
nahoru, kde byl dokonale rovný povrch, všiml si, že v mlze stojí postava. Malá, hubená postava.
Když Hapi přišel blíž, viděl, že postava má na muže moc dlouhé vlasy. Když se postava otočila,
Hapi byl překvapen. Možná bychom mohli říct, že příjemně překvapen. Před Hapim stála malá,
hubená dívka, se středně dlouhými, blonďatými vlasy a andělskou tváří. Hapi na chvíli
zapomněl, proč vlastně na horu Quachig leze. Najednou osoba promluvila: „Ahoj, co tu
pohledáváš?” Hapi nevěděl, co má odpovědět. Nedokázal totiž myslet na nic jiného, než na její
andělskou tvář a sladký hlas. „Ehm, haló, cizinče, ptám se, co tu pohledáváš? Rozumíš mému
jazyku?” V tom se Hapi probral a vyblekotal: „J-j-já, Ha-Hap-Hapi.J-já na vrch-vr-vrch-vrchol
hora.” Pražena nevěděla, co si má myslet. Stál před ní pohledný mladík, který ale nedokázal ani
pořádně mluvit. „Já jsem Akádel,rozhoduji tu o tom, zda někdo dojde na úplný vrchol Quachigu
nebo zda půjde zpět dolů.”Hapi s překvapením v hlase ze sebe vykoktal: „T-to-tohle ne vrch-vrvrchol?” „Ne, ani zdaleka.“ Hapimu se z toho šoku vrátila schopnost normálně mluvit a zeptal
se: „Pokud tohle není vrchol, tak co to je?” „A vida, tak přece jen umíš mluvit,“ řekla Akádel a
pousmála se. „Vrchol je ještě den cesty za mnou, ale nevím, zda tě mám pustit. Pověz mi, proč tě
nemám teď a tady hodit ze skály dolů?” „A co bys chtěla slyšet?" „Hmm, na to se mě ještě nikdo
nezeptal. Ukaž mi něco, co mi nikdo předtím neukázal.”
„A co když ti ukážu něco, co jsi už viděla? ”„Budeš mít další dva pokusy. Začni. Nebo se už
předem vzdáváš?“ Hapi se začal soustředit, slyšel každé šustnutí. Náhle vystřelil z luku, který
rychlostí blesku sundal ze zad. Akádel se jen pousmála, ale úsměv jí z tváře zmizel, když viděla,
jak z křoví přinesl dva zajíce na jednom šípu. „Působivé, ale nejsem si jistá, zda si zasloužíš
projít. Ukaž mi víc,“ řekla s uznáním Akádel. Hapi chvíli přemýšlel a poté ho napadlo udělat
oheň. Vzal dva kameny a řekl:„Tak, a teď sleduj."Hapi začal mlátit kameny o sebe a začaly lítat
jiskry. Hapi kameny přiblížil k předem připraveným listům a větvičkám. Najednou, jako kdyby
Hapi uměl čarovat, listy a větvičky začaly hořet. Akádel údivem spadla brada. „J-j-jak jsi t-to udu-udělal? Ty jsi č-č-čaroděj?.” „Ale kdepak. Jsem jen obyčejný pračlověk, který se snaží dostat
na vrchol hory.“ Akádel nevycházela z údivu. Potkala totiž mladíka, který byl pohledný, chytrý a
navíc ji dokázal ohromit natolik, že se rozhodla ho pustit až na samotný vrchol hory Quachig.
„Pokud tedy opravdu tolik toužíš dojít až na vrchol hory, máš mé svolení.“ Hapi najednou
nevěděl, zda chce na vrchol, jelikož po celou dobu s Akádel měl takový zvláštní pocit. Pocit, který
jakoby vymazal touhu dostat se až na vrchol. Pocit, který mu říkal: „Zůstaň tu, zůstaň s Akádel.”
Hapi to však ignoroval, poděkoval za svolení a šel naplněn zvláštními pocity. Měl před sebou
poslední den cesty, proto se rozhodl přidat do kroku.
Půl hodiny před cílem začínal být Hapi unavený, ale nehodlal zpomalovat. Sílu mu dodávaly
myšlenky na slávu a štěstí, které mu vrchol dozajista zajistí. Tímto si ale byl Hapi jistý, jen
dokud nepotkal Akádel. Od doby, kdy od ní odešel, si tím už tak jistý nebyl. Když jí byl na blízku,
cítil pocity, které nikdy před tím nepoznal. Kdyby mohl, zůstal by s ní déle. V hlavě mu však stále
hrála hudba slávy. Hapi už necítil nohy, a tak si řekl, že si odpočine. Když si sedl na kámen, který
byl od sněhu velmi ledový, mohl přemýšlet. Přemýšlel o všem možném. Proč lidé z vesnice
vypadají jinak než on? Jak sláva změní jeho život? Co ho na vrcholku čeká? Samozřejmě mu na
mysl přišla i Akádel. Co to bylo za pocity, které cítil? Jak se vůbec dostala do takové výšky? Co
teď asi dělá? Hapi si kladl spoustu otázek a to mu zabralo zbytek dne. Přenocoval v jeskyni
poblíž. Noc byla klidná, a proto mohl v klidu spát. Následujícího rána se takřka úprkem vydal na
vrchol. Cestou překonal nepříznivou cestu plnou děr, úzkých cestiček a jednu vysokou stěnu. V
tom se Hapi zarazil. Stál na samém vrcholku hory Quachig, ale nebyl vůbec šťastný, ba naopak.
Jeho smutek zapříčinil pohled, který se před ním rozprostřel. Z vrcholku byl krásný výhled, o
tom žádná. Celé to kazila jen jedna osoba. Ta, která stála před Hapim. Hapi samou zlostí chtěl
skočit dolů, jelikož celé jeho snažení bylo k ničemu. Zastavila ho pouze slova té osoby: „Konečně
jsi dorazil, Hapi."„Odkud znáš mé jméno, a co tu vůbec děláš?".„Vím toho o tobě víc, než si
myslíš. Mé jméno je Kantikan.”„Kantikan povídáš? Co jsi zač?” zeptal se Hapi se zlostí a trochou
strachu v hlase. „Řekněme, že jsem něco jako bůh. Sleduji tě už od začátku cesty. Vzpomínáš na
blesk z čistého nebe?“ „To jsi byl ty?“ zeptal se překvapeně Hapi. „A proč?“ „Líbí se mi tvé
odhodlání. Mám pro tebe nabídku. Jelikož nejsem tak úplně pračlověk, mohu zařídit, aby se o
tvém úspěchu dozvědělo co nejvíce pralidí a vyprávěli si o tobě po několik generací. Budeš mít,
cokoliv si zamaneš, žen kolik si řekneš a kdykoliv si řekneš. Zkrátka to, po čem všichni touží. ”
Hapimu se blýskaly oči a v hlavě už měl jasně vybráno.„Než cokoliv povíš, vyslyš druhou volbu.
Všiml jsem si, že s Akádel jste si padli do oka. Viděl jsem, že na ni stále myslíš a ani ty nejsi
Akádel lhostejný. Proto bych zařídil, aby sis ji mohl vzít s sebou domů. O tvém úspěchu se
dozvědí pouze lidé, kterým to ty sám řekneš. Akádel je však velmi hodná dívka, na to
nezapomínej.”Hapi velmi dlouho přemýšlel.
Otázkou není však, co si vybral Hapi, ale co by sis vybral TY, milý čtenáři. Dal bys přednost slávě
a možnosti mít, cokoliv si jen zamaneš? Nebo toužíš po pravé a nefalšované lásce?