Osobnost procházející dějinami, stále záhadný Kristián

Osobnost procházející dějinami, stále záhadný Kristián

32
Josef Šrámek
Osobnost procházející dějinami, stále záhadný Kristián
Mnich kláštera sv. Emmerama v Řezně,
nebo sv. Benedikta, Bonifacia a Alexia v Břevnově?
Josef Šrámek
Diskuze o osobě tzv. Kristiána a jeho díle, legendě Vita et passio sancti Wenceslai
et sancte Ludmile ave eius,1 kterou znovuvyzvedl ze zapomnění v 17. století Bohuslav Balbín,2 se datují už od počátků našeho kritického dějepisectví. Jako první
se k tématu pochybujícně vyjádřili Gelasius Dobner a Josef Dobrovský 3 v reakci na
úsudky Bohuslava Balbína a zvláště Kristiánova prvního novodobého „editora“
pátera Athanasia a S. Iosepho.4 Od dob Josefa Pekaře,5 který ji označil za „nejstarší
kroniku českou“, pak toto dílo stálo až do nedávné doby v centru pozornosti historiků, kteří z němu zaujímali rozličná stanoviska, mnohdy velmi kontroverzní. 6 Jak
1
2
Kristiánova legenda: Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Jaroslav Ludvíkovský,
Praha: Vyšehrad, 1978.
Bohuslav BALBÍN, Epitome rerum Bohemicarum … Boleslaviensium historiam placuit appellare, Praha 1677,
s. 66–90.
3
4
5
6
Shrnující přehled podává Rudolf URBÁNEK, Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor, sv. 1/1. Praha: Česká akademie věd a umění, 1947, s. 7–42; nověji pak
Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935), Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2001, s. 117–137.
P. ATHANASIUS – S. IOSEPHO, Vita S. Ludmille et S. Wenceslai authore Christiano monacho, Praha 1767.
Josef PEKAŘ, „Nejstarší kronika česká: Ke kritice legend o sv. Ludmile a sv. Václavu,“ Český časopis historický 8 (1902): 385–481.
Z nejvýznamnějších prací výběrově uveďme: Josef PEKAŘ, Nejstarší kronika česká: ku kritice legend o sv.
Ludmile, sv. Václavu a sv. Prokopu, Praha: Bursík a Kohout, 1903; František VACEK, „Legenda Kristiánova, prameny její a čas sepsání,“ Časopis Národního muzea 1903, s. 72–85, 395–405, 487–492; 1904,
s. 65–86; Bertold BRETHOLZ, „Cosmas und Christian,“ Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte
Mährens und Schlesiens 9 (1905): 70–121; Bertold BRETHOLZ, „Zur Lösung der Christianfrage,“ Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 10 (1906): 1–81; Josef PEKAŘ, Die
Wenzels- und Ludmila-legenden und die Echtheit Christians, Praha: Alois Wiesner, 1906; Václav NOVOTNÝ,
Český kníže Václav Svatý: Život, památka a úcta, Praha: Státní nakladatelství, 1929; Václav NOVOTNÝ,
„O Kristiána,“ Časopis Národního muzea 3–4 (1930): 15–27; Václav CHALOUPECKÝ, Svatováclavský sborník:
Na památku 1000 výročí smrti knížete Václava Svatého, sv. 2/2: Prameny 10. století Legendy Kristiánovy
o sv. Václavu a sv. Ludmile, Praha: Státní nakladatelství, 1939; Záviš KALANDRA, České pohanství, Praha:
F. Borový, 1947; Rudolf URBÁNEK, Legenda t. zv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských
i václavských a její autor, sv. 1/1–2 a 2/1–2, Praha: Česká akademie věd a umění, 1947–1948; František
Michálek BARTOŠ, „Kdo je Kristián?“ Listy filologické, 1955, s. 14–27; Jaroslav LUDVÍKOVSKÝ, „Kristián či
tzv. Kristián?“ Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity E 9, Brno 1964, s. 139–147; Jaroslav
LUDVÍKOVSKÝ (rec.), „O Kristiána I. Záviš Kalandra: České pohanství. Praha 1947,“ Naše věda, (1948–
1949): 209–239; Jaroslav LUDVÍKOVSKÝ (rec.), „O Kristiána II. Rudolf Urbánek: Legenda tzv. Kristiána ve
vývoji předhusitských legend ludmilských i václavských a její autor 1–2. Praha 1947–1948,“ Naše
věda 1950, s. 158–173 a 197–216; a hlavně komentář k edici Kristiánova legenda: Život a umučení svatého
Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Jaroslav Ludvíkovský, Praha: Vyšehrad 1978; Zdeněk FIALA,
Hlavní pramen legendy Kristiánovy, Praha: Academia 1974; Oldřich KRÁLÍK, Kosmova kronika a předchozí
tradice, Praha: Vyšehrad, 1976; Dušan TŘEŠTÍK, „Deset tezí o Kristiánově legendě,“ Folia historica Bohemica 2 (1980): 7–38; Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935), Praha:
STUDIA THEOLOGICA 10, č. 1 [31], jaro 2007
33
rekapituluje Dušan Třeštík, „Kristiánova legenda je dnes, po předlouhých sporech,
obecně považována za pravou, to však samozřejmě neznamená, že všechny otázky
s ní spojené je možno považovat za vyřešené.“7
Je na první pohled zajímavé, že přes všechno úsilí mnoha generací historiků se
stále ještě objevují nejasnosti o Kristiánově sociálním statutu, stále ještě lze i v novější literatuře nalézt spojení jeho osoby s břevnovským klášterem.8 Podívejme se
tedy na mnicha Kristiána podrobněji. Ačkoliv, jak je třeba předeslat, je takové mínění spíše kuriozitou.
Nejzávažnější řešenou otázkou ve vztahu ke Kristiánově legendě byla vedle její
datace právě identifikace jejího autora9 – tím je míněna identita osobní, jeho rodový
původ, nikoli společenské zakotvení. Víme o něm nemnoho, což odráží množství
pramenů a jejich výpovědní hodnotu. Předešleme, což je důvod proč se tu vůbec
Kristiánem zabýváme, že dnes převládá názor10 udávající za autora legendy mnicha
7
8
9
10
Nakladatelství Lidové noviny, 2001; Dušan TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ Archeologické rozhledy 51
(1999) 602–613; Dušan TŘEŠTÍK, Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“,
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. Zasazení Kristiánova díla do širšího kontextu raněstředověkého písemnictví nabízí Jan KALIVODA, Historiographie oder Legende? „Christianus monachus” und sein
Werk im Kontext den mitteleuropäischen Literatur des 10. Jahrhunderts, Beiträge zur Altertumskunde 141,
München: K. G. Saur Verlag, 2001, s. 136–154. Posledními příspěvky ke kristiánovské diskusi jsou
z pozice zastánců pravosti prozatím nepublikovaná dizertační práce Davida KALHOUSE, Kristiánova
legenda v dějinách 10. a 11. věku, Brno 2005, 240 s., a z pólu opačného studie Petra KUBÍNA, „Znovu
o Kristiána,“ in Od knížat ke králům: Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, ed. Eva
Doležalová a Robert Šimůnek, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 63–72.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 602. Srov. Josef ŽEMLIČKA (rec.), „Třeštík, D.: Počátky Přemyslovců.
Praha 1981,“ Folia historica Bohemica 4 (1982): 265; David KALHOUS, „Poselství mnicha Kristiána: Počátky křesťanství na Velké Moravě a v Čechách,“ Dějiny a současnost 7 (2005): 22. Nejnověji ovšem zformuloval opoziční stanovisko už zmíněný Petr Kubín.
Viz kupř. sice popularizační, leč poučenou a i T ŘEŠTÍKEM, Počátky, s. 481, vysoce hodnocenou práci
Nadi PROFANTOVÉ, Kněžna Ludmila: Vládkyně a světice, zakladatelka rodu, Praha: Epocha, 1996, která ve
svém textu o Kristiánově příslušnosti k Břevnovu ani v nejmenším nepochybuje. Obdobně už ve
svém komentáři k edici nejstarších legend Nejstarší legendy přemyslovských Čech, ed. Oldřich Králík,
Praha: Vyšehrad, 1969, s. 20; stejně tak editor Kristiánovy legendy J. L UDVÍKOVSKÝ, Kristiánova legenda,
s. 133. Odtud mínění o Kristiánově břevnovském původu přežilo až do nového výboru
středověkých hagiografických děl Středověké legendy o českých světcích, ed. Jaroslav Kolár, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 245. Obdobně pak Květa REICHERTOVÁ – Emilie BLÁHOVÁ – Vlasta
DVOŘÁKOVÁ – Václav HUŇÁČEK, Sázava, památník staroslověnské kultury v Čechách, Praha: Odeon, 1988,
s. 58, 274. Přitom už František KRÁSL – Jan JEŽEK, Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter a úcta
u lidu, Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 388, mluví o Kristiánovi jako o řezenském mnichu, který
žil údajně v Břevnově! Celá věc je o to spletitější, že benediktin Jeroným Růžička v 19. století o spojitosti Břevnova a Kristiána nic nevěděl. Srov. NA v Praze, fond Benediktini Břevnov, Geschichte des Benediktiner Stiftes Břevnov-Braunau nach Urkunden und Handschriften verfasst, inv. č. 148, s. 1–28. Hlásí se
však k němu pod jménem Christiannus de Scala Magnoald Z IEGELBAUER, Epitome historica regii, liberi,
exempti in regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi ac amplissimi monasterii Brevnoviensis vulgo S. Margarethae Ordinis S. Benedicti prope Pragam, Coloniae 1740, s. 98–99. Tak uvedl legendistu ve známost Bohuslav Balbín, což přebral od Veleslavína a Hájka z Libočan. Hájek má Cristanna za 3. syna Boleslava
I., bratra Boleslava a Strachkvase. Viz Václava Hájka z Libočan Kronika česká, sv. 2, Zánik pohanství:
R. 905–1100, ed. V. Flajšhans, Praha: Česká akademie věd a umění, 1923, s. 100, 146, 159. Za
břevnovského mnicha označil Kristiána Josef Dobrovský, který ale legendu považoval za podvrh ze
14. století. Viz PEKAŘ, Nejstarší kronika, s. 78.
Přesto však až jaksi v druhém sledu. Primární byla vždy především otázka pravosti.
Tak už PEKAŘ, Nejstarší kronika, s. 75; srov. z poslední doby TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 602–613;
Petr CHARVÁT, Boleslav II.: Sjednotitel českého státu, Praha: Vyšehrad, 2004, s. 13–14, 161; Michal
LUTOVSKÝ – Zdeněk PETRÁŇ, Slavníkovci: Mýtus českého dějepisectví, Praha: Libri, 2004, s. 132; Michal
34
Josef Šrámek
řezenského kláštera sv. Emmerama,11 bratra knížete Boleslava II.12 a „příbuzného“
biskupa Vojtěcha, který sám sebe v legendě nazývá „křesťan toliko svým jménem
Kristián.“13 Je to myslím už natolik prodiskutované téma, že jakákoliv odbočka překvapí…14
Vojtěšské legendy naznačují, že se Kristián účastnil poselstva pověřeného jednáním o Vojtěchově návratu do Čech.15 Bohužel přímých informací je skutečně
poskrovnu, navíc nejsou mnoho podrobné. Za dobové prameny lze, krom vlastní
ludmilsko-václavské dvojlegendy (která nám sice může poodhalit něco o vnitřním
ustrojení autora, pramálo však o jeho vnější identitě), vzít toliko ony jmenované
nejstarší vojtěšské legendy; ty nám ale mnoho neříkají. Dále kristiánovské badatele
zaujala zakládací listina břevnovského kláštera knížete Boleslava II. z roku 993, kde
je vedle knížete jmenován biskup Vojtěch, ale především v závěru stojí, že listina
byla napsána „per manum domini Cristani fratris illustris ducis Bolezlai“.16 O tuto
listina se v kombinaci s údaji ostatních pramenů opřel při své identifikaci autora
legendy už Přibík Pulkava z Radenína a po něm Bohuslav Balbín. 17 Odtud byl již
jen krůček k přisouzení Kristiána, syna Boleslava I., břevnovskému klášteru. Celá
konstrukce ale dnes padá s tím, že tato Boleslavova listina je falzem. 18 Vidíme, že
toto ztotožnění Kristiána a Břevnova bylo tedy vždy víc než chatrného charakteru;
řekl bych, že přání bylo otcem myšlenky. Tato listina, Kristiánovo vlastní legendistickém dílo a vojtěšské legendy jsou také jedinými souvěkými zdroji, které nám o autorovi zmíněné legendy něco málo říkají.
Většího prostoru se Kristiánovi dostává až u Kosmy. Tedy ne tak docela…
Kosmas hovoří o synovi Boleslava I., narozenému v době vraždy sv. Václava, jehož
otec pojmenoval z pocitu viny Strachkvas, „kteréžto jméno znamená strašlivé hody
[lat. terribile convivium]. Neboť který kvas může býti strašnější než ten, při němž
se páše bratrovražda?“19 Tím Kosmas stojí na počátku všech zmatků,20 které kolem
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
LUTOVSKÝ, Bratrovrah a tvůrce státu: Život a doba knížete Boleslava I., Praha: Set Out, 2006, s. 37; KALHOUS,
Kristiánova legenda, s. 203.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 18, MGH, Scriptores, Nova series II, ed. Berthold Bretholz,
Berlin: Weidmannsche Buchhandlung, 1923, s. 36–37.
Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 280.
Kristiánova legenda, s. 9.
Prokristiánovští badatelé se jistě budou muset vyrovnat se závěry P. K UBÍNA, „Znovu o Kristiána,“
s. 63–72, který přináší nové neopominutelné aspekty ve vazbě na příliš velkou proluku mezi smrtí
sv. Ludmily, prvními legendami a zřejmou konsolidací jejího kultu. Kubín se tak vlastně vrací k názorům V. Novotného a F. Vacka. K tomu TŘEŠTÍK, Počátky, s. 119. Přes veškerou zajímavost a svěžest
závěrů však Kubínovo mínění nepřesvědčuje natolik, aby jednoznačně antikvovalo stávající
úvahovou linii Kristián-Strachkvas. Studie však může být dobrým základem pro obsáhleji vyargumentovanou teorii.
Jana Kanaparia život svatého Vojtěcha, FRB I , s. 251; Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 280. Srov.
PEKAŘ, Nejstarší kronika, s. 75.
CDB I, č. 375, s. 350; RBM I, č. 78.
Viz Kronika Pulkavova, FRB V, s. 27–28, pozn. 1; BALBÍN, Epitome rerum Bohemicarum, s. 78.
Přitom o tomto údaji vyjádřil svou pochybnost už PEKAŘ, Nejstarší kronika, s. 76, 87–88.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 17, s. 36; překlad Kosmova kronika česká, ed. Karel Hrdina, Marie
Bláhová a Zdeněk Fiala, Praha: Svoboda, 1975, s. 36.
Pramenných problémů vážících se ke Kristiánovi využil patrně nejosobitěji/nejdiskutabilněji Záviš
KALANDRA, České pohanství, sv. 1, Nejstarší prameny, 2. vydání, Praha: Dauphin, 2002; k osobnosti autora legendy především s. 309–379.
STUDIA THEOLOGICA 10, č. 1 [31], jaro 2007
35
Kristiána kdy vznikly. Abychom ale byli spravedliví, k tomuto ztotožnění (opět
v podstatě neprůkaznému) došlo nikoli tak zcela vinou Kosmovou, jako spíše
moderních historiků a jejich touhy mít autora „za každou cenu“, kteří tak vlastně
jen následovali řešení Pulkavovo.21 Ačkoli je dosažené řešení (zatím) nejlepší, do
ideálu má daleko a my nesmíme zapomínat na jeho limity.22
Co nám tedy Kosmas o Kristiánu-Strachkvasovi říká? Boleslav po svém strašném
činu ze strachu z posmrtného trestu přislíbil tohoto syna Bohu, aby tak on svým
životem umenšil otcův hřích. Chlapec byl údajně nadaným žákem a dobře prospíval rodičům ku radosti. Kníže pak, pamětliv svého slibu, poslal syna do Řezna, aby
vstoupil do tamního kláštera sv. Emmerama.23 Poté nám Strachkvas mizí z očí a na
scénu znovu vstupuje v čase Vojtěchova prvního odchodu z Čech. Kosmas píše:
„když se již chtěl [Vojtěch] dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy
přišel Strachkvas … s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech
drahou vlast, příbuzné, i svého bratra, knížete českého.“24 Tehdy se mu Vojtěch
svěřil se svými strázněmi v diecézi, přáním odejít do Říma a se slovy „a je dobře,
že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů této země; tebe tento lid raději
chce míti za pána a poslouchati nežli mě. Ty budeš moci s radou a pomocí svého
bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati“25 mu s odkazem na jeho důstojnost, učenost a svatost chování nabídl biskupský stolec.
Vědom si kanonických překážek, ubezpečoval Vojtěch podle Kosmy Strachkvase, že se svou osobní autoritou zasadí u papeže, aby mohl Strachkvas nastoupit na
Vojtěchovo místo ještě za jeho života. Ovšem Strachkvas toto dosti razantně – slovy
Kosmovými „jako by byl šílený“26 – odmítl s poukazem na to své mnišství, vzdálenost od vezdejšího světa a nehodnost k biskupskému důstojenství. Vojtěch jeho
argumenty akceptoval, leč varoval jej, že to, co teď odmítl, později přijme, ovšem
ke své škodě.27
V Kosmově podání se tak i stalo. Po čase údajně Strachkvas pohlédl na celou záležitost jinýma očima, odhlédl od svého mnišství a jak Kosmas říká, „v naduté
pýše“28 seznal, že toto není ve střetu s biskupskou hodností. Je až překvapivé, jak
se najednou Kosmův pohled na dříve snad až příliš ctnostného Strachkvase
změnil! Je titulován jako nevědomec a pletichář vyzdvižený na stolec darebným lidem, jako biskup byl prý „v šatě marnivý, v mysli nadutý, v činech rozptýlený,
21
22
23
24
25
26
27
28
Ke vztahu Pulkavovy kroniky a břevnovského kláštera, stejně jako k vlivům, na kronikáře působícím Marie BLÁHOVÁ, „Zur Fälschung und Fiktion in der offiziellen Historiographie der Zeit Karls IV.,“
in Fälschungen im Mittelalter, sv. 1, Kongressdaten und Festvorträge, Literatur und Fälschung, ed. H. Fuhrmann, Hannover: Hahn Verlag, 1988, s. 377–394.
Rovnici Kristián=Strachkvas tu věnuji takovou pozornost nikoli proto, že bych byl bezvýhradně přesvědčen o její platnosti (třeba právě vůči novému řešení Kubínovu), ale jedná se prozatím o nejpromyšlenější koncept, a vedle toho datace z něho vycházející jako jediná nabízí prostor pro debatu
břevnovským směrem, tedy je z hlediska této práce vlastně jakoby jediná relevantní k diskusi či
polemice.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 18, s. 36–37; srov. Kosmova kronika česká, s. 36.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 29, s. 52; srov. Kosmova kronika česká, s. 50.
Tamtéž.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 29, s. 53; srov. Kosmova kronika česká, s. 50.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 29, s. 53.
Tamtéž, s. 55.
36
Josef Šrámek
v očích těkavý, v řeči prázdný, v mravech pokrytec a ve všelikém bludu pastýř a ve
všech zlých skutcích arcikněz nešlechetníků.“ Kosmas se stydí psát dále o tomto
Strachkvasovi, biskupu lichém.29 Za nelegitimní uzurpaci biskupského stolce také
stihl Strachkvase trest! Při svěcení v Mohuči posedl, jak Kosmas podává,
Strachkvase Ďábel a tak se prý nezákonnost vyjevila, jak už Vojtěch předpověděl.30
Jak vidno, obraz (Strachkvase) Kristiána je v relativně dobových pramenech vykreslen vskutku nejasně. Nejobsáhleji se synu Boleslava I. věnuje až Kosmas, leč
ten píše v velkým odstupem, nikde nedochází k jasnému ztotožnění mnicha-legendisty Kristiána s mnichem-pseudobiskupem Strachkvasem. Veškeré podobnosti
jsou toliko indiciemi, které možno užít, ale samy o sobě neposkytují nepochybné
svědectví. Nadto je třeba myslet na to, jaké cíle Kosmas sledoval a jaký způsobem
jeho kronika vznikala.31
Ačkoliv Kosmas výslovně spojuje Kristiána s Řeznem, jeho angažmá v Čechách
vedlo k tomu, že byl označován za břevnovského mnicha32 – neboť jiný (srovnatelný) mužský klášter v tehdejších Čechách nebyl. Této úvaze jistě napomáhala
známá blízkost Řezna Břevnovu, potažmo Čechám vůbec.33 Stal se tedy Kristián řeholníkem v Řezně a po roce 992/993 se uchýlil do Vojtěchova Břevnova? Jeho
angažmá v Čechách je přece zřejmé…
Dušan Třeštík nabízí méně spekulativní vysvětlení: poukazuje na skutečnost, že
řezenští mniši působili v Praze s ohledem na vzájemné vztahy jakožto kněží archipresbyterátu řezenského biskupa a po zřízení autonomního biskupství nejspíše
přešli coby sbor kanovníků ke klášteru sv. Jiří, aby tu sloužili jeptiškám svátostmi.34
Tomu podle něj nasvědčuje i text Kristiánovy legendy, který tento klášter coby pohřebiště sv. Ludmily nepřímo vyzdvihuje.35 O souvislosti Kristiána s Břevnovem
nejsme v pramenech zpraveni. Naopak velmi logická je motivace Boleslava I., tak
29
30
31
32
33
34
35
Tamtéž; srov. Kosmova kronika česká, s. 52.
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I, 30, s. 55.
Na to podle mého názoru málo mysleli badatelé, kteří „šmahem“ a bez dalších úvah nalezli ve
Strachkvasovi Kristiána (následujíce kronikáře Karla IV. Přibíka Pulkavu z Radenína), což mělo pak
vliv na jejich interpretace kristiánovských otázek. Úsměvně to vystihl TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 611, pozn. 6: „Historikové si zřejmě nemohou zvyknout na to, že Kosmas nebyl jejich kolega
ze semináře profesora Golla, ale literát patřičně pyšný na svůj styl.“ Primárně literární povahu Kosmova textu je přitom třeba mít stále na paměti. Jeho obraz Kristiána-Strachkvase (a nakolik mohl on,
stejně jako my, znát „skutečného“ Kristiána?) je tak pouze literární licencí, sloužící autorovým záměrům. Srov. Kosmovu osobnost, jeho dobu a ideovou náplň jeho kroniky, tak jak ji podává Dušan
TŘEŠTÍK, Kosmas, Praha: Svobodné slovo, 1966; příp. Dušan TŘEŠTÍK, Kosmova kronika: Studie k počátkům
českého dějepisectví a politického myšlení, Praha: Academia, 1968; resp. Kosmův obraz načrtnutý Josefem ŽEMLIČKOU, Zpověď Kukaty aneb chmurný příběh z dob, kdy v Čechách vládli Přemyslovci, Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2003.
Kupř. CHALOUPECKÝ, Svatováclavský sborník, sv. 2/2, s. 311.
Viz Petr SOMMER, „Řezno a raně středověký Břevnov,“ Český časopis historický 1 (1995) s. 25–36; Dušan
TŘEŠTÍK, „K založení pražského biskupství v letech 968–976: Pražská a řezenská tradice,“ in Vlast
a rodný kraj v díle historika: Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Josefu Petráňovi, ed. Jaroslav
Pánek, Praha: Historický ústav AV ČR, 2004, s. 179–196; Libor JAN, „Řeholník,“ in Člověk českého
středověku, ed. Martin Nodl a František Šmahel, Praha: Argo, 2002, s. 166.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 605, 610; TŘEŠTÍK, „K založení,“ s. 184–185, 189–191.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 605. Kolem kláštera sv. Jiří a samotné sv. Ludmily se točí i důmyslná
argumentace P. KUBÍNA, Znovu o Kristiána, s. 64–68.
STUDIA THEOLOGICA 10, č. 1 [31], jaro 2007
37
jak ji podává Třeštík, tj. úsilí o dosažení biskupství a s tímto ohledem důraz na optimální výchovu budoucího pražského biskupa ze středu domácí dynastie.36
Pro angažmá v Břevnově není důvodu. Odvolání se na autoritu sv. Vojtěcha
v prologu legendy by snad mohlo na první pohled k Břevnovu vést. S tím ale souvisí datace legendy. Správně podotkl Dušan Třeštík, že tento prolog nutně odkazuje na dobu, kdy byl sv. Vojtěch buď ještě naživu, nebo byl jeho kult již českou
společností přijat.37 Vypadává tedy mezidobí 997–1039. Ačkoliv vojtěšská úcta byla
v tomto čase jistě zachovávána mezi břevnovskými bratry, na její veřejnou prezentaci nebyla vhodná doba. Dataci do poloviny 14. století snad již kristiániovské
bádání definitivně vyvrátilo. Budeme-li o Kristiánově legendě uvažovat v horizontu 12. století, nevidíme však důvodu, proč by toto dílo mělo být sepsáno (nutně)
v Břevnově. Proč by zrovna zdejší mnich oslavoval skrze Ludmilu klášter sv. Jiří?
Nebo formuloval státně-politický program, odvislý od Kosmova? Mám za to, že
právě tento ideový náboj legendy, který naposledy rozebírá David Kalhous, nás
vrací zpět do sklonku 10. století, tedy i ke Kosmovu Strachkvasovi. Zde ale Břevnov nemá místa.
Dušan Třeštík břevnovskou variantu odmítá s tím, že dle Brunovy legendy byl
Kristián mnichem již před návratem Vojtěcha do Čech a následným založeným
Břevnova,38 což se může zdát v rozporu s mým míněním, že Břevnov byl v letech
992–993 toliko rozšířen o reformní skupinu z Aventina, a tedy nic nebrání tomu,
mít Kristiána (po studiu a snad noviciátě v Řezně) za mnicha břevnovského, tedy
oporou jak biskupa Vojtěcha, tak vlastně i bratra Boleslava. Třeštík také uvažuje, že
za odmítnutím biskupství z rukou Vojtěchových bylo krom vědomí nesporných kanonických překážek i vnitřní ztotožnění s reformními monastickými proudy a snaha vykoupit svou askezí otcovu vinu.39 To je jistě možné, ovšem stále se jedná
o pouhou spekulaci. Dle mého názoru je tak stejně legitimní alternativa jiná, podle
které by spíše bylo pro Kristiána, resp. Boleslava II. (který jistě pokračoval v otcových šlépějích a podporoval by bratra v dosažení biskupské mitry) i biskupa Vojtěcha přínosnější Kristiánovo (již otcem zamýšlené) nástupnictví na biskupském
stolci.
Argumenty, které Kosmas vložil svému Strachkvasovi do úst, když odmítl Vojtěchovu nabídku, tj. své mnišství, nelze brát jednoznačně za bernou minci. Je pravděpodobné, že se jedná jen o Kosmovu licenci. Na to bylo Řezno klášterem příliš
spjatým s biskupstvím, než aby zdejší mniši mohli pohlížet na úřad vrchního
diecézního pastýře jako na světskou marnost.40 To, jak se domnívám, i přes
36
37
38
39
40
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 604, 609.
TŘEŠTÍK, Počátky, s. 136–137.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 604–605.
Tamtéž, s. 604–605, 608.
Srov. Albert HAUCK, Kirchengeschichte Deutschlands, sv. 3, Berlin: Akademischer Verlag, 1958, s. 378–
382; Josef KLOSE, „St. Wolfgang als Mönch und die Einführung der Gorzer Reform in Bayern,“ in Regensburg und Böhmen, ed. G. Schwaiger a J. Staber, Regensburg: Verein für Regensburger Bistumsgeschichte, 1972, s. 61–88; Christine RÄDLINGER-PRÖMPER, Sankt Emmeram in Regensburg: Struktur- und
Funktionswandel eines bayerischen Klosters im früheren Mittelalter, Kallmünz: Lassleben Verlag, 1987.
Obdobnou propojenost biskupství a kláštera konstatuje pro salcburskou diecézi jako vzorový
příklad Rostislav NOVÝ, „K zakládací listině pražského biskupství,“ in Traditio et cultus: Miscellanea
historica Bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum
38
Josef Šrámek
neoddiskutovatelnou proreformní orientaci opata Ramwolda. Vždyť k rozdělení
obou úřadů došlo teprve nedávno (konkrétně roku 975). Tím méně bych pak neporozumění pro vnitřně-politické a ruku v ruce dynastické potřeby očekával u člena
vládnoucího rodu, který byl na tuto dráhu cíleně připravován. Že tomu tak
skutečně nebylo, ukazuje vyznění Kristiánova legendistického díla.41 Budeme-li pohlížet na Vojtěchovu snahu předat úřad právě Kristiánovi (což je vysoce pravděpodobné vzhledem k příbuzenským vztahům a snad i podobné názorové
orientaci) jako na relevantní událost, za odmítnutím je třeba spíše vidět Kristiánův
realismus a vědomí nemožnosti takového postupu vzhledem ke kanonickým překážkám. Poté, co se situace s obsazením pražského biskupského stolce vlivem Vojtěchova misijního poslání vyjasnila, nestálo nic v cestě a Kristián, Vojtěchův druh
a ideový spolupracovník, patrně usiloval o to, post získat a zaručit tak společnému
dílu kontinuitu.
Bohužel, v tomto okamžiku jsme odkázáni toliko na Kosmu, a to v době, kdy je
nutno hledět na jeho interpretaci s krajní nedůvěrou. Snad se v jeho vyprávění skutečně odráží starší tradice a pradávná skutečnost. Alespoň hypotéza ztotožňující
legendistu a mnicha Kristiána s jeho Strachkvasem je prozatím nejživotnější, nezbývá tedy než se jí (opatrně a nedogmaticky) přidržovat. I znatelný rozpor Kosmova obrazu takové interpretaci nahrává. Jediné, co můžeme s klidným srdcem
konstatovat, je, že Kristián se nakonec pražským biskupem nestal, přičemž lze spekulovat o onom záchvatu jako důvodu. Na každý pád Kristián kolem roku 996
mizí s dějin. Nevíme, zda na záchvat zemřel, nebo zůstal postižen a byl vlivem veřejného mínění jako posedlý z dalších snah o osazení biskupství diskvalifikován.42
Vzhledem k širšímu zázemí našeho tématu je pro nás zajímavé, že se objevovaly
také spekulace o Kristiánově slavníkovském původu,43 což opět vzhledem k vazbě
Břevnova na sv. Vojtěcha napomáhalo připsání legendisty tomuto klášteru. To ale
současné bádání razantně a řekl bych jednoznačně odmítlo. Podle Dušana Třeštíka
nemohl být Kristián, označovaný v legendách za „syna knížete oné země“, ani synem Slavníkovým, ani Soběslavovým.44 Neseděl by tak vztah k Vojtěchovi, který se
přece, když mu nabízel biskupské důstojenství, odkazoval na to, že Kristián, jako
bratr kníže a z rodu pánů země, bude disponovat větší autoritou. Logicky tak musel být Kristián Přemyslovcem, jinak by se jeho situace od Vojtěchovy nijak nelišila.
Úvahy slavníkovským směrem prostě nedávají smysl. Stále tu narážíme na bariéru
slavníkovského mýtu, o níž byla už řeč dříve.
Dušan Třeštík říká, že jediná legitimní otázka po původu našeho Kristiána je ta,
jestli bratr Boleslava II. – Kristián či Strachkvas – a Kristián – autor legendy, jsou
jedna a táž osoba.45 Lze jen souhlasit. O to, zda legendistu spojit s Řeznem nebo
s Břevnovem, se skutečně není proč přít. Nemáme pro to pramenné opory. Opomi-
41
42
43
44
45
dedicata, ed. Zdeňka Hledíková, Praha: Karolinum, 1993, s. 13–19.
Srov. TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 608; KALHOUS, Kristiánova legenda, s. 23–217.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 604–606, 608–610.
Kupř. CHALOUPECKÝ, Svatováclavský sborník, s. 306; LUDVÍKOVSKÝ, „Kristián či tzv. Kristián?“ s. 139–147;
LUDVÍKOVSKÝ, „Kristián či Radim,“ Česká literatura 15 (1967): 518–520; LUDVÍKOVSKÝ, Kristiánova legenda,
s. 127–133.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 607.
TŘEŠTÍK, „Přemyslovec Kristián,“ s. 607–608.
STUDIA THEOLOGICA 10, č. 1 [31], jaro 2007
39
neme-li, že stávající obraz Kristiánův je jen hypotézou,46 vycházející z důvěry v Kosmu, neznáme žádné indicie pro jakékoliv vazby Kristiána na Břevnov starší 17.–18.
století.47 Ona zmínka o písaři Cristanovi ve falzu donační listiny Boleslava II. je neprůkazná. Jistě je tu odkaz na Kristiána-Strachkvase, jak jej známe od Kosmy, na
druhou stranu chybí nějaké výslovnější spojení tohoto písaře s Břevnovem. Stejně
tak málo vyčteme z textu první recenze Pulkavovy kroniky. Přibík Pulkava sice
jako první ztotožňuje Kristiána a Strachkvase, vycházeje z padělané donace Boleslava II.,48 a mohlo by se tedy zdát, že v Břevnově jeho doby nějaká tradice o vztazích Kristiána-Strachkvase a Břevnova existovala.
Budeme-li uvažovat o písaři Kristiánovi v pseudoboleslavovské listině v tom
ohledu (samozřejmě toliko hypoteticky), že řeholníci se tak snažili ve své době podpořit legitimitu svých nároků zdůrazněním vztahů s předky stávajícího panovníka
(příznivcem kláštera byl nejen Boleslav II., ale též jeho bratr Kristián), vkrádá se neodbytně na mysl, proč není toto Kristiánovo spojení s Břevnovem výslovnější (už
v samotném falzu knížecí donace), resp. neodráží se na více místech. Lze proto říci,
že ani v Břevnově této doby nebylo mínění o spolubratru Kristiánovi konsolidované? Protože proč potom nefiguruje v klášterním nekrologiu z přelomu 12.
a 13. století?49 Nebylo takové propojení s ohledem na všeobecnou známost možné?
46
47
48
49
Na její slabiny naposledy zřetelně poukázal KUBÍN, „Znovu o Kristiána,“ s. 63–72. Ani jeho interpretace však (krom silného argumentu pozdního zakořenění svatoludmilské úcty) zcela nepřesvědčuje.
Jistě se však stane východiskem dalšímu bádání. Promyslet je nutno otázku, zda by skutečně pozdní
falzátor neopěvoval sv. Ludmilu jako světici namísto toho, aby nechal důraz na vnitropolitické podstatě střetu mezi Ludmilou a Drahomírou. Stejně tak nepříliš přesvědčivě zní, že tzv. Kristiánovi stačilo pevněji provázat ludmilský kult se svatováclavským, aby zlomil odpor pražských biskupů.
Nebylo by také v polovině 12. století z pohledu falzátora spíše kontraproduktivní tolik pracovat
s velkomoravským odkazem? I indicie směřující autorství legendy do okruhu pražské kapituly si zaslouží širšího rozpracování. Co vedlo členy kapituly k podpoře Ludmilina kultu a opozici proti svému biskupovi? Co naopak vedlo biskupa Daniela (a Zdíka) k podpoře ludmilské úcty? Kubínova
vysvětlení jsou v tomto ohledu ne vždy zcela dostačující, což však neumenšuje význam jeho interpretace coby podnětu k diskusi. Kouzelně též ukazuje, jak v tomto sporu všichni, ať už obránci či
odpůrci původu tzv. Kristiána ze sklonku 10. století, nutně vycházejí z tezí Josefa Pekaře. Argumenty
proč datovat Kristiánovu legendu před polovinu 12. století snáší TŘEŠTÍK, Počátky, s. 119, 129–137.
V Balbínově intencích figuruje Christianus de Scala, nejmladší bratr knížete Boleslava II., u M. ZIEGELBAUERA, Epitome historica, s. 98–99. Bonaventura PITER, Thesaurus absconditus in agro seu monasterio
Brzevvnoviensi prope Pragam…, Brno 1762, o Kristiánovi, ani Strachkvasovi v souvislosti s Břevnovem
nic neví. Jako písaře donační listiny Boleslava II. jmenuje týž Kristiána-Strachkvase v jiném svém
díle, ale ani tu není označen za břevnovského mnicha. Viz MZA v Brně, fond E6 Benediktini Rajhrad,
B. PITER, Fas. complectens disertationem de monasterio Bržewnoviensi O. S. Benedicti, omnium primo in
Bohemia et de propagatione Ord. S. Benedicti in Bohemia et deinde in Moravia…, sign. Gc 21, kart. 318, fol.
3a, b, 23b–25a. Jednoznačně je uveden Kristián, syn Boleslava I. jako břevnovský benediktin v memorabilním spise emauzské provenience z poloviny 17. století. Viz NA v Praze, fond Archiv benediktinského kláštera v Emauzích v Praze, Kláštery řádu sv. Benedikta v Čechách a významní členové řádu,
inv. č. 11, fol. 352. Aby to bylo ještě složitější, tentýž pramen samostatně zmiňuje Kosmova
Strachkvase (fol. 349–352) a tento Christannus de Scala je tu nejmladším bratrem Strachkvase a Boleslava II., který do břevnovského vstoupil z podnětu Vojtěchova hned roku 993 (fol. 352). Stejně
o třech synech Boleslava I. Boleslavovi, Křišťanovi a Strachkvasovi mluví Václava Hájka z Libočan Kronika česká, sv. 2, s. 100, 146 a 159. Mnichem řezenským je v Kosmových intencích Strachkvas, o sociálním statutu Křišťana Hájek nemluví.
Kronika Pulkavova, FRB V, s. 27, 28, pozn. 1.
Viz NK ČR Praha, rkp. sign. VI G 11. Nepamatuje na něj ani nekrologium z roku 1663, jakkoliv zde
významných členů břevnovského konventu (i dalších) vzpomíná. Viz NA v Praze, fond Benediktini
40
Josef Šrámek
Nebo naopak nebylo třeba? Pouze otázky bez odpovědí… Osobně se domnívám,
že něco takového ani nebylo možné, resp. z pohledu řeholníků příliš žádoucí. Na
to už byl Kristián příliš zdiskreditován Kosmovým Strachkvasem… Vždyť i sám
Pulkava přes tuto drobnou břevnovskou vložku jinak věrně kopíruje Kosmovu linii.50 A především, přestože se historiografické bádání shoduje, že břevnovský exkurz první recenze jeho kroniky byl podložen nějakými klášterními podklady,51 ani
on výslovně Kristiána za břevnovského bratra neprohlašuje, neboť jej má s určitostí
za mnicha řezenského.52 Slovy Petra Kubína, „vlastní identita autora zatím zůstává
skryta,“53 jistě jím ale nebyl břevnovský benediktin, dodávám.
A Personality History Passed by ?: The Shadowy Figure of Christianus
A Monk from the Monastery of St. Emmeram in Regensburg
or the Monastery of St. Benedict, Bonifatius and Alexius in Břevnov?
Key words: Early Middle Ages; monasticism; the Benedictine order; Regensburg; Břevnov; Christianus; Strachkvas; Přemyslids; Kosmas; hagiography
Abstract: The main aim of this essay is to answer the question, which is discussed in historical literature, of who is the author of the double-legend about the earliest Czech saints, St. Václav and Ludmila.
There is very large number of learned studies about this question. But most authors were not interested
in the personality of the writer, his family origins, social status etc., but rather in questions concerning
the date of his writing/works. This legend was mainly dated to the 10th or 12th century, in extreme
cases to the 14th century even (legend dating is still a matter for discussion). The author of this paper
supports an origin of the legend from the 10th century contrary to general belief. Moreover, we do not
speculate solely about the legend, but about its writer. It is common known that he was called Christianus and he was identified with Duke Boleslav I’s oldest son, Strachkvas, a benedictine monk from
monastery of St. Emmeram in Regensburg. This follows the description of Czech chronicler, Kosmas of
Prague (11th/12th century). This hypothesis is not verifiable in each detail, but it is the most sophisticated and is the basis of this article. On the fringe of learned literature stands an opinion, which links
Christianus/Strachkvas with the Czech monastery in Břevnov. So the purpose was to test this thesis. After research into the different spectra of contemporary sources we have to state that the thesis about
Christianus’ origin from Břevnov is false. There is no reason to declare it. No contemporary source alludes to Christianus as a monk of Břevnov, only as a monk from Regensburg. Identification with
monastery in Břevnov was only an idea of scholars who wanted to find a concrete author of a famous
controversial double-legend and from this view, Břevnov was only one acceptable possibility. But it is
only speculation and we must refute it. Following this minimum of historical sources, which we have,
we can faithfully argue only: Christianus was a literate man, a cleric, a Benedictine monk, maybe an
episcopal candidate, writer, and in all probability a member of the Přemyslid dynasty. Anything else is
merely specualative.
50
51
52
53
– Břevnov, Necrologium seu memoriale mortuorum fratrum, ac benefactorum ordinis S. Benedicti, inv. č. 120.
Výjimkou není ani nekrologium opsané pro potřeby rajhradského kláštera. Viz MZA v Brně, fond E6
Benediktini Rajhrad, martyrologium a necrologium břevnovského kláštera, sign. Hf 14, kart. č. 390,
fol. 1–70.
Kronika Pulkavova, FRB V, s. 28–30.
Viz BLÁHOVÁ, „Zur Fälschung und Fiktion,“ s. 390–391.
Srov. Kronika Pulkavova, FRB V, s. 20, a především s. 28–29, pozn. 1, kde výslovně píše o okolnostech
Strachkvasova příchodu do Prahy (se souhlasem svého opata) z kláštera v Řezně, kde přijal mnišské
roucho.
KUBÍN, „Znovu o Kristiána,“ s. 68.