Islám

Univerzita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Katedra společenských věd
Islám
Seminární práce
Elektronická verze (on-line: http://jana.hajtmar.com/sp/sp_islam-jh.pdf)
Vypracovala:
Jana Hajtmarová
Vedoucí semináře:
PhDr. Petr ZIMA, Ph.D.
Olomouc 2013
Obsah
1
Téma seminární práce
2
2
Prorok
3
3
Příchod západu (1750-2000)
4
4
Co je to moderní islámský stát?
5
5
Fundamentalismus
6
6
Muslimové jako menšina
7
7
Cesta kupředu
7
8
Přehled použité literatury
8
1
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
1 Téma seminární práce
V rámci této seminární práce jsem dostala za úkol zpracovat několik vybraných témat, která
se týkají islámu. Kromě vzniku islámu, kterým se zabývám v úvodní kapitole Prorok, jsem
se měla zabývat zejména jeho novodobými dějinami. Toto téma je zpracováváno v ostatních
kapitolách seminární práce a mapuje období zhruba od r. 1750. V samostatných kapitolách
se zabývám tématem střetu islámu a západního světa, tématem moderního islámského státu,
fundamentalismem, islámskými menšinami a vývojem západních názorů na islám. Seminární
práce byla vypracována s použitím konkrétní doporučené literatury, která je citována v závěru
práce.
2
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
2 Prorok
Muhammad ibn Abduláh se každoročně v období svatého měsíce ramadánu uchyloval do
jeskyně na vrcholku jeskyně Hirá, která se nacházela nedaleko od Mekky. Zde se modlil,
dával almužny chudým a postil se. Přemýšlel o tom, jak jeho kmen Kurajšovců zbohatl díky
obchodu se sousedními zeměmi a jak se Mekka stala prosperujícím městem obchodu. Honba
za majetkem podle něj ničila některé staré kmenové hodnoty. Kurajšovci hromadili majetky,
místo toho, aby se starali o slabší kmenové příslušníky, jak to předepisoval nomádský kodex.
Nejen v Mekce, ale i na celém poloostrově vládl v té době duchovní neklid. Arabové si byli vědomi toho, že židovství i křesťanství jsou propracovanější než jejich pohanské tradice.
Někteří zastávali názor, že jejich nejvyšší bůh al-Láh je tentýž bůh, kterého uctívali křesťané
i židé. Arabům však bohužel neseslal ani Písmo ani proroka.
Muhammada tísnil zvláštní pocit do doby, než jeho rty vyřkly první slova, která dala základ
Koránu. To se stalo v noci 17. ramadánu.
Po dva roky se Muhammad svěřoval pouze manželce a bratranci, který byl křesťan. Oba byli
přesvědčeni, že jeho zjevení přicházejí od Boha. V roce 612 Muhammad došel k přesvědčení,
že nastal správný okamžik ke kázání a získávání konvertitů.
Konvertity zpočátku získával především mezi příslušníky chudších klanů. Arabové již dříve,
než přišel Muhammad s kázáními, věřili, že Alláh stvořil svět a v posledních dnech bude
soudit lidstvo, stejně jako je tomu u křesťanství a židovství. Muhammad byl přesvědčen, že
nezakládá nové náboženství, chtěl pouze přinést starou víru v jednoho Boha. Byl také přesvědčen, že je špatné hromadit majetek pouze pro sebe. Naopak tvrdil, že je dobré majetek
sdílet a vytvářet společnost, v níž jsou si všichni rovni.
Vize, které vyústily ve vznik Koránu, měl Muhammad po celých 21 let. Postupně vznikala
kapitola po kapitole (súra po súře). Vyznavači Koránu tvořili zprvu sektu, jejíž učení bylo
pojmenováno islám – to v překladu znamená odevzdání se. Lidé, kteří vyznávali islám se
nazývali muslimové. Ti se podřídili Alláhovi a jeho požadavkům na to, aby se k sobě navzájem chovali spravedlivě, poctivě a soucitně. Padnutí na tvář během modlitby bylo gesto,
kterým muslimové odporovali samolibosti a aroganci – špatným vlastnostem bohatých obavatel Mekky.
Motlitbu měli muslimové původně vykonávat třikrát denně, později se počet denních motliteb zvýšil na pět. Přísné učení Koránu přikazuje, aby muslimové pravidelně dávali díl svých
příjmů chudým jako almužnu. Požaduje také, aby se v období ramadánu postili a tím si uvědomili, že mnozí jsou tak chudí, že se často nemohou ani najíst a napít. Největší ctností islámu
je sociální spravedlnost, proto první povinností muslimů bylo vybudovat obec (ummu), kde
by byl spravedlivě rozdělen majetek. Jestliže obec prosperovala, znamenalo to, že lidé žijí
podle Boží vůle. Muhammad nikdy nechtěl, aby islám přijímali židé či křesťané, neboť věděl, že každá víra, kde se člověk plně podřídí Bohu, je správná. Přestože pro muslimy byla
velice významná svatyně Kaba, Muhammad požadoval, aby se všichni modlili tváří směrem
k svatému městu Jeruzalému.
Muhammad zprvu nezískal mnoho přívrženců. Přidalo se k němu asi sedmdesát rodin. I tím si
však proti sobě poštval nejmocnější muže, kteří v Mekce žili. Ti se hněvali, neboť Muhammad
3
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
podle nich očerňoval víru předků a předstíral, že je prorokem. Nelíbilo se jim také, jak Korán
popisuje poslední soud. V soudný den totiž nikomu nepomůže ani bohatství ani moc kmene,
ke kterému náleží. Každý bude souzen pouze podle svých zásluh. Nejmocnější vrstva se navíc
obávala, že Muhammad získá významné postavení. Vztahy se neustále zhoršovaly, a proto byl
vyhlášen bojkot proti Muhammadově klanu. Kurajšovci nesměli s muslimy uzavírat sňatky
ani obchody. Od roku 622 postupně mnohé rodiny emigrovaly z Mekky do Jathribu, který se
stal známý jako Medína.
Medína se stala vzorem dokonalého islámského společenství. V lednu roku 624 nastal důležitý dějinný zvrat. Muhammad vyzval během motlitby lid, ať se obrátí a modlí se směrem
k Mekce namísto k Jeruzalému. Tato změna představovala vyhlášení nezávislosti a zpřetrhání
vazeb s křesťanstvím i židovstvím.
3 Příchod západu (1750-2000)
V Evropě proběhla vědecko - technická revoluce. Došlo k mnoha objevům nejen v lékařství,
průmyslu, ale také v zemědělství a mořeplavbě. Nové objevy v jedné oblasti vedly k řadě
nových objevů v oblastech jiných. Postupná modernizace a rostoucí vzdělanost zapříčinily
nejen společenskou, ale i duchovní proměnu společnosti. Velké změny měly pro islámský
svět zásadní následky.
Západní státy začaly kolonizovat agrární země za hranicemi moderní Evropy, aby rozšířily
své obchodní sítě. Kolonizované země poskytovaly suroviny, které byly vyváženy. Na oplátku
dostávaly levné zboží, které bylo vyrobeno na Západě. Zatímco v Evropě docházelo k modernizaci a uskutečňování revolučních myšlenek postupně, v koloniích se jednalo o velice rychlý
zvrat. Evropské mocnosti kolonizovaly postupně jednu islámskou zemi za druhou. Evropská
okupace za sebou zanechala plno střetů. Indický subkontinent byl rozdělen na hinduistickou
Indii a muslimský Pákistán. Tyto státy zůstaly do dnešní doby znepřátelené.
Roku 1948 přišli arabští obyvatelé Palestiny o vlast kvůli sionistům, kteří na tomto místě
za účasti OSN založili židovský stát Izrael. Ztráta Palestiny je často vnímána jako pokoření
muslimského světa západními mocnostmi.
Někteří muslimští vládcové se vlastní iniciativou pokoušeli o modernizaci dříve, než došlo ke
kolonizaci. Osmanský sultán Mahmut II. v roce 1826 uskutečnil reformu, která reorganizovala armádu a zaváděla nové technologie. Modernizace egyptského paši Muhammada Alího
spočívala v tom, že zbavil Egypt závislosti na Istanbulu a pokoušel se jej dovést do moderního světa. Jeho metody byly brutální. Zmasakroval politickou opozici a v pracovních četách
prý zemřelo na 23 000 rolníků, kteří se podíleli na zdokonalování zavlažování Egypta a stavbě dopravních cest. Jeho vnuk Isma´íl Paša nechal zaplatit vybudování Suezského průplavu,
postavil mnoho kilometrů železničních tratí a zavlažil 1 373 000 akrů dosud neobdělávatelné
půdy. Založil také školy pro chlapce i dívky a přeměnil Káhiru v moderní město.
Náklady na modernizace ovšem vedly k bankrotu Egypta a jeho zadlužení. To Britům poskytlo záminku k zahájení vojenské okupace v roce 1882. Účelem této okupace byla ochrana
zájmů evropských akcionářů. Místo moderního a nezávislého státu se tak Egypt stal britskou
kolonií.
4
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
Ani jeden z těchto reformátorů zcela nepochopil myšlenky, díky kterým byla proměněna Evropa. Pozdější reformátoři, včetně Saddáma Husajna, se pokoušeli především o získání moderních západních vojenských technologií, ale neřešili dopady změn na společnost. Jedním
z mála reformátorů, který si uvědomoval rizika a nebezpečí, byl Džamál ad-Dín, který si dal
jméno al-Afghání. Uvědomoval si vliv Západu a začal se obávat, že ovládne a zcela zničí
muslimský svět. Chtěl, aby obyvatelé muslimských zemí spojili své síly proti hrozbě, kterou
podle něj Evropa představovala. Zastával názor, že je nutné, aby muslimská společnost dospěla k vědecké kultuře novodobého světa vlastní cestou. Proto je, podle něj, nutné pěstovat
svoji kulturu – islám.
Sebevražedné bombové útoky podle muslimů dokazují, že se jejich aktéři nacházejí v bezvýchodné situaci, mimo jiné kvůli pocitu, že návrat k islámským dějinám již není možný.
Přítel Al-Afgháního – Muhammad Abduh za spravné řešení považoval vzdělání, ne revoluci.
Ačkoliv Abduh Evropu i Evropany respektoval, byl, jako všichni ostatní, velmi otřesen okupací Egypta. Abduh byl velmi vzdělaný a na moderním Západu se mu líbily právní, politické
a vzdělávací instituce. Nevěřil ale, že lze stejné věci vytvořit v hluboce náboženské zemi,
jako byl Egypt. Moderní právní a ústavní změny je, podle něj potřeba přepracovat tak, aby
jim muslimská společnost dokázala porozumět.
4 Co je to moderní islámský stát?
Nejen kolonizace, ale i střet s Evropou rozvrátily islámskou společnost. Západ považoval za
důležité oddělení náboženství od politiky, vlády, ale i vědy a techniky. Politika nikdy nebyla středem křesťanské náboženské zkušenosti. Ani židé, kteří žili v Evropě, se do politiky
nezapojovali, spíše se jí vyhýbali. Pro muslimy však byla politika důležitá. Spása totiž neznamenala pouze vykoupení z hříchu, ale znamenala i stvoření spravedlivé společnosti. Nejdůležitější tedy bylo politické uspořádání. Během dvacátého století probíhalo mnoho pokusů
o vytvoření opravdového islámského státu, ale vždy se jednalo o velmi složitou věc – bylo
potřeba úsilí, které si žádalo džihád.
Ideál tawhídu nevylučuje sekularismus, neboť sunnité i šíité v minulosti souhlasili s oddělením náboženství od politiky. Není tedy pravda, že islám muslimům zakazuje vybudování
moderní sekulární společnosti, jak si často obyvatelé Západu myslí. V islámském světě byla
politika sekularismu často založena na krutém útoku nejen na náboženství, ale také na jeho
vyznavače. Přestože se Turecko snažilo o odstranění islámu ze země, byly všechny pokusy
marné, islám se pouze přesunul do podzemí. Při prosazování sekularismu bylo zakazováno
nošení islámského oděvu, ale i vykonání poutě do Mekky (hadždž), byly omezovány slavnosti
ášúrá na Husajnovu počest a ulamám byl zabavován jejich majetek.
V roce 1935 se konala pokojná demonstrace v Mešhedu proti zákonu o oblékání. Výsledem
demonstrace byly stovky mrtvých a zraněných, neboť vojáci začali střílet do neozbrojeného
davu. Každý, kdo se postavil proti režimu, byl nelítostně zastřelen nebo umučen. Demokracie
byla pro islám problémem. Islámské právo prosazovalo zásady šúrá a idžmá. Podle těchto zásad musel být zákon schválen reprezentativní části ummy. Většina hlasů rozhodovala o volbě
rášídún. To vše bylo shodné s ideálem demokracie. Západ definuje demokracii jako vládu lidu,
lidem pro lid, ale v islámu legitimizuje stát Bůh, ne lid. Západ svému lidu hlásal demokracii,
avšak muslimům často upíral i základní lidská práva.
5
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
V letech 1923-1952 se v Egyptě uskutečnilo sedmnáct všeobecných voleb, v nichž pokaždé
vyhrála strana Wafd, avšak vlády se ujala pouze pětkrát. Na nátlak egyptského krále či Britů
musela mnohokrát odstoupit. Pro muslimy bylo téměř nemožné vytvoření novodobého demokratického státu, ve kterém by bylo náboženství odsunuto do osobní oblasti. Saúdskoarabské
království bylo založeno roku 1932 a zastávalo názor, že ústava není důležitá, neboť vláda
by měla vycházet z doslovného výkladu Koránu. Problém byl ovšem v tom, že v Koránu je
málo právních ustanovení a bylo potřeba jej doplnit propracovanější právní vědou. V té době
musely chodit ženy zahalené a byly vyloučené z veškerého veřejného života, ačkoli tomu tak
za časů Proroka nebylo. Byl zakázán alkohol, hazardní hry a zloději byli trestáni mrzačením.
Muslimské bratrstvo islámské tresty odsuzovalo, protože mělo za to, že jsou zastaralé a nepatřičné, zvláště když vládnoucí elita porušovala důležitější hodnoty Koránu, jako např. okázalé
bohatství elity a nerovné rozdělování statků.
To, že muslimové během dvacátého století prozatím nenašli ideální stát, neznamená, že islám
je neslučitelný s moderním světem. Po celou dobu své existence se muslimové zaměřovali
nejen na boj o zachování islámských ideálů ve státních sférách, ale i na hledání správného
vůdce. Všichni věřící by se měli vždy snažit, aby se jejich tradice vyrovnaly s modernitou.
Hledání ideálního muslimského státu by nemělo být bráno jako něco nenormálního, ale jako
neodmyslitelná náboženská činnost.
5 Fundamentalismus
Fundamentalismus není pouze islámským jevem, je to celosvětový fenomén, který vznikl jako
odpověď na problémy modernity v každé významné náboženské tradici. Neexistuje pouze
fundamentalistický islám, ale i fundamentalistické židovství a křesťanství, fundamentalistický
hinduismus, buddhismus i další náboženství.
Fundamentalistické hnutí nevzniká náhle, ale je to automatická reakce na příchod západní
modernity. Určité podoby fundamentalismus nabývá, až když postoupí modernizační proces
docela daleko. Pokud nejsou mírná opatření funkční, sahají často lidé ke krajním metodám,
Takto postupně vzniká hnutí. Fundamentalistická hnutí všech náboženství mají stejné znaky.
Spojuje je nejen zklamání z moderního experimentu, který nevyšel tak, jak bylo přislíbeno,
ale i opravdový strach.
Karen Armstrongová uvádí, že všechna náboženství, kterými se doposud zabývala, byla přesvědčená, že sekularizace se pokouší náboženství zničit. To platí zejména u islámu, kde byla
sekularizace zaváděna agresivně. Fundamentalisté hledají inspiraci v minulosti, kdy ještě modernita neměla žádné následky. Nespokojenost vyjadřují fundamentalisté tím, že vyzdvihují
prvky vlastních tradic. Jedním ze znaků modernity je však i emancipace žen, proto fundamentalisté zdůrazňují role pohlaví, tak jako tomu bylo v agrární společnosti. Požadují, aby
se ženy zahalovaly šátky. Názory fundamentalistů se stávají postupem času extrémnějšími,
protože se jim zdá, že na ně liberální a o modernizaci usilující společnost neustále útočí.
Fundamentalisté zahajují svoji činnost často tak, že se stáhnou z hlavního kulturního dění
a vytvářejí jakousi společnost čisté víry. Občas podnikají útoky, které mohou mít různé podoby. Cílem je, aby kulturní dění vrátili do, podle nich, správných kolejí. V této fázi se mnozí
fundamentalisté uchylují k terorismu, většina však násilí nepoužívá a snaží se ovlivňovat víru
tradičními a zákonnými způsoby.
6
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
Fundamentalisté byli úspěšní a náboženství opět začalo hrát významnou roli v mezinárodním dění. Mawdúdí byl jeden z prvních fundamentalistických ideologů, kteří se postavili na
odpor sekularistickému étosu. Tvrdil, že jedině Bůh je svrchovaný, a tudíž nikdo nemusí přijímat rozkazy od ostatních lidí. Mawdúdí hlásal, že revoluce proti koloniálním mocnostem
by neměla být pouze právem, ale povinností každého muslima, a proto muslimy vyzval k džihádu. Muslimové by podle něj měli využít všech prostředků, aby odolali západnímu vlivu.
Mawdúdí postavil džihád na úroveň pěti pilířů islámu.
Roku 1994 se k moci v Afghánistánu dostal Tálibán, jehož stoupenci se chtěli vrátit k původní
podobě islámu. Ženy nesmí chodit do práce a musí nosit závoje. Znovu byly zavedeny brutální tresty, jako je mrzačení a ukamenování. Příslušníci Tálibánu jsou často chybně považováni
za typické muslimy, přestože jejich chování zásadně porušuje islámské předpisy. Diskriminace žen je v protikladu s tím, co hlásal Prorok. Takové chápání náboženství je selektivní
a překrucuje pravou podstatu muslimské víry.
6 Muslimové jako menšina
V Evropě žije okolo pěti až šesti milionu muslimů, ve Spojených státech dokonce okolo sedmi až osmi milionů. Na území Německa a Francie se nachází zhruba tisíc mešit, zatímco ve
Velké Británii „pouze“ pět set. Společnost často hleděla a hledí na muslimy jako na lidi, kteří
se nechtějí začlenit do většinové společnosti a chtějí rozvrátit zemi, v níž žijí. V Německu
v období rasových nepokojů byli vražděni turečtí přistěhovalci. Francii se zase nelíbilo, že
dívky se rozhodly nosit ve školách hidžáb. Ve Spojených státech mají muslimové lepší postavení než v Evropě. Je to zejména tím, že jsou vzdělanější a pracují např. jako lékaři či
vysokoškolští učitelé, zatímco v Evropě muslimové většinou vykonávají dělnické profese.
7 Cesta kupředu
Na počátku druhého tisíciletí bylo zlikvidováno křižáky zhruba třicet tisíc židů a muslimů na
území Jeruzaléma. Na tomto místě doposud dokázala po dobu zhruba pětiset let v relativním
souladu žít tři abrahámovská náboženství za islámské vlády. To byla pro muslimy první zkušenost s křesťanským Západem. Ten se právě vzpamatovával z doby temna, představované
zhroucením římské říše v pátém století. Saladin však v roce 1187 dokázal Jeruzalém získat
znovu pro islám. Křížové výpravy většinu islámského obyvatelstva nijak nepostihly, avšak západní Evropa, kde došlo k velkému kulturnímu pokroku, neustále zaostávala za muslimským
světem. Evropané nemohli ignorovat země ovládané muslimy, neboť se obávali, že za krátkou dobu budou muslimové ovládat celý svět. V období křížových výprav si ovšem západní
křesťanstvo udělalo na islám stereotypní názor. Pohlíželi na něj jako na nepřítele spořádané
civilizace. Během křížových výprav byl islám vykládán evropskými mnichy jako přirozeně násilnická a netolerantní víra, která se prosadila pouze díky násilí. Byli to však bohužel
křesťané, kdo proti muslimům rozpoutal i několik svatých válek.
Čím více se chýlilo druhé tisíciletí ke konci, tím více muslimové svým jednáním potvrzovali
názory Západu o nesnášenlivosti. Muslimové učinili posvátné násilí hlavní islámskou povinností. Náboženství bývalo a bývá zneužíváno, avšak ve své nejčistší podobě pomáhá v lidech
vypěstovat nedotknutelnost jedinců a bránit vražednému násilí. Ve jménu náboženství bylo
sice napácháno mnoho špatností, ale ukázalo se, že ani sekularismus nevedl ke klidu a míru.
Často vedl jen k vystupňování náboženské nesnášenlivosti a nenávisti.
7
Jana Hajtmarová
Seminární práce – ISLÁM
8 Přehled použité literatury
[1] ARMSTRONGOVÁ, K. Islám. Praha: Slovart, 2008. 255 s. ISBN 978-80-7391-155-3
8