Slabá církev? Jeden pokus o obnovu katolických farností v Čechách

Slabá církev? Jeden pokus o obnovu katolických farností v Čechách

Teze disertační práce k velké obhajobě na Institutu sociálních studií Fakulty sociálních věd
Univerzity Karlovy v Praze
studijní program: sociologie
Slabá církev?
Jeden pokus o obnovu katolických farností v Čechách
Vypracoval: PhDr. Radek Tichý
školitel: prof. PhDr. Jiří Kabele, PhD.
oponenti: doc. PhDr. Dušan Lužný, Dr.; ………………………………………..
předseda komise: …………………………….
Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Jilská 1, Praha 1, 110 00
5. 5. 2011
Obsah tezí:
Anglické Resumé
Struktura práce
Změny oproti verzi předkládané k malé obhajobě
Představení práce
Hlavní zjištění
Výběrová odborná bibliografie
Resumé
My thesis focuses on the renewal programs of Catholic dioceses in the Czech Republic executed in
the first decade of the new millenium. The Catholic Church, stabilized after ten years of
postcommunist recovery, was experiencing a decline in people attending church and of almost all
traditional parish practices. It started programs of parish renewal to deal with this situation of
decline and weakness, inspired by similar processes in other countries. My empirical survey
concentrates on the Prague diocese where the renewal process was aimed at changing the style of
pastoral care from covering the whole territory to the focus on specialized local points, and where
also merging of parishes formed part of the process. More specific goals of the process included, by
means of creating new bigger parishes, reduction of the priests’ workload and making the believers
take more responsibility in the parish life and in proclamation of faith in the contemporary society,
enrichment of the celebrations, and improvement of the care for the poor.
The analysis shows that the goals of parish renewal program of the diocese of Prague were achieved
only partly: The parishes were merged in the periphery of the diocese, which really helps priests in
their pastoral and mainly administrative work, and slowly brings believers dispersed in large areas
in small groups together in greater communities. But the pastoral part of the change was not done at
all: the hierarchical structure was reproduced without engaging more laymen in the practical life of
parishes; no evangelization programs, liturgical festivities nor diaconal activities were introduced.
Reason of the non-realization of the renewal lies in the lack of resources of the Church where
priests are fully absorbed by the everyday work and have no room for change in the style of pastoral
care, where the board of the diocese was too isolated from the clergy class that had no power to
influence their style of pastoral care, where the diocese leaders did not set aside the organizational
resources and because they themselves were too absorbed by their own everyday duties and so they
where not able to carry the reform through. When compared, other renewal attempts of the Catholic
Church in the Czech Republic after the fall of Communism demonstrate similar symptoms – initial
enthusiasm and efforts and subsequent fatigue and inability to complete the program. Extensive
launching of many renewal programs leads to their devalvation and increases the fatigue of the
Church. The studied renewal program of the parishes of the Diocese of Prague was to tackle the
weakness of the Church, but because of this weakness the goals were not fully achieved.
2
Struktura disertační práce
1
Úvod
(kontexty)
2
Celkový pohled na katolickou církev v ČR
2.1
Počty praktikujících
2.2
Posvátné rituály
2.2.1
Iniciační svátosti
2.2.2
Svátost manželství
2.2.3
Svátost pomazání nemocných a pohřeb
2.2.4
Svátosti – shrnutí
2.3
Posvátné osoby
2.4
Posvátná shromáždění
2.5
Shrnutí
3
Vybrané obnovné programy v české církvi ve druhé polovině 20. století
3.1
3.2
3.3
4
Slučování farností
4.1
4.2
5
Teologie obnovy
Obnovné programy v české církvi po II. vatikánském koncilu
Diecézní programy obnovy po r. 2000
Co se skrývá pod pojmem slučování farností
Arcidiecéze pražská
Střípky z Francie
5.1
5.2
5.3
5.4
5.5
5.6
5.7
5.8
Základní představení
Důvody a cíle procesu
Koncepce nových farností
Aktéři procesu
Den „D“ – okamžik sloučení farností
Redukce bohoslužeb ano či ne?
Výsledky
Shrnutí
3
(deskripce)
6
Jak se mluví a píše o procesu obnovy a o slučování
6.1
Metodologická poznámka
6.2
Důvody a cíle procesu
6.3
Aktéři procesu
6.4
Rozhodování v biskupské radě
6.5
Výběr farností pro zrušení a pro zachování
6.6
Den „D“ – okamžik sloučení
6.7
Redukce bohoslužeb ano či ne?
6.8
Námitky vůči slučování
6.9
Změna?
6.9.1
Sloučení farností jako změna?
6.9.2
Sloučení farností jako obnova?
6.10 Výsledky
6.11 Shrnutí
(interpretace)
7
Slučování farností jako teritoriální změna
7.1
7.2
7.3
8
Místo, teritorium a farnost
Slučování farností
Shrnutí
Organizační změna
8.1
8.2
8.3
8.4
8.5
9
Invence
Organizační rozhodování
Inovace
Důvody nerealizace pastorační změny
Shrnutí
Rekapitulace a diskuse
9.1
Rekapitulace
9.1.1
Cíle obnovy a jejich naplnění
9.1.2
Srovnání české a francouzské zkušenosti
9.2
Diskuse
9.2.1
Organizační změna a organizační ideologie
9.2.2
Příliš mnoho obnov na jednu církev?
9.2.3
Sekularizace
10
Závěr
4
Výsledek malé obhajoby konané dne 18. 11. 2010:
Komise práci doporučuje k velké obhajobě a navrhuje ji k dopracování ve smyslu posudků,
zejména prohloubit sociologické vysvětlení zjištěných skutečností.
Změny v disertační práci oproti verzi předkládané k malé obhajobě:
Významné úpravy
Hlavní připomínky obou oponentů malé obhajoby se týkaly závěrů práce a srovnání české a
francouzské situace. Proto byla vytvořena nová kapitola s názvem Rekapitulace a diskuse, v níž
jsou (1) přehledně seřazeny cíle reformního procesu a výsledky kterých bylo či nebylo dosaženo
s vysvětleními na základě sociologických teorií, (2) učiněno srovnání francouzské a české verze
„obnovy farností“ v těch bodech, kde to bylo možné, (3) připojena diskuse na tři širší sociologická
témata, která se zjištěními práce souvisejí (vztah organizační změny a organizační ideologie;
množství podobných neúspěšných procesů v českém katolicismu; zjištěné výsledky a teorie
sekularizace).
Závěrečná kapitola byla přestrukturována tak, aby výsledky celé práce prezentovala přehlednějším
způsobem.
Drobné úpravy:
V kapitole 2 vynechány málo srozumitelné formulace, odkazy na sociologické klasiky, teologické
definice svátostí, připojen odkaz na Van Gennepa, aj.
V kapitolách 3 a 4 opraven překlep – původně chybné číslo farností zrušených v plzeňské diecézi,
doplněna charakteristika odborné firmy, aktualizováno o skutečnost změny na pražském
arcibiskupském stolci.
V kapitole 7 doplněno o informace z práce zabývající se předáváním kostelů do civilní správy
(navrhovaná práce o vykrádání kostelů nebyla dostupná)
V kapitole 8 rozšířen úvod o sociologii organizace povaze církve; a vynechána část o „fasádě“,
která je nyní zařazena jako součást diskuse; přestrukturovány části Inovace a Aktéři, aby bylo
jasněji zřejmé, jaké jsou výsledky a co jsou příčiny.
Rozsah používaných dat zůstal nezměněn; počet citovaných odborných publikací se zvýšil.
5
Představení práce (úvod)
Současná katolická církev v Evropě je popisována jako slabá, mimo jiné díky svému farnímu
zakotvení: „Teritoriální instituce měly obzvláště velké nesnáze přizpůsobit se populačním
přesunům, kterými evropské společnosti prošly, když se nejen industrializovaly, ale i urbanizovaly.
Z masového přesunu obyvatelstva se historické církve už nikdy docela nevzpamatovaly.“ (Davieová
2009: 170) V tomto kontextu mne samozřejmě zaujalo, že se v českých diecézích mluví o
náboženské obnově, a to dokonce o obnově právě farností, že tedy církev má program, jak zvrátit
postupující sekularizaci a institucionální erozi. Dnes už pro sociology není ničím zajímavým, co
bylo před čtyřiceti lety novinkou, že náboženství ze společnosti nemizí, a naopak je přítomno nejen
v životech jednotlivých lidí, ale i ve veřejném dění. Ovšem že nejen alternativní, ale i tradiční
organizovaná forma víry nabírá nový dech a to dokonce i v srdci „zvláštního případu Evropy“, to se
mi zdálo jako téma hodné badatelského zájmu. Navíc proces změny je výbornou laboratoří pro
výzkum, neboť bezprostředněji poskytuje datový materiál zahrnující ideologie, fungování
rozhodovacích mechanismů, distribuci pravomocí, způsoby investování se, typy konfliktů či
kooperací a podobně. Výsledkem mého zaujetí je předkládaná práce: jejím tématem je reformní
proces v českých katolických diecézích v prvním desetiletí 21. století, představující pokus o
náboženskou obnovu vedenou „shora“, při níž dochází ke spojování farností, které se má stát
prostředkem pro jejich úspěšnější fungování, pro vytváření identitotvorných společenství věřících
pomáhajících jim žít život víry i víru aktivně předávat.
Prvním impulsem vedoucím k tomuto tématu pro mne bylo setkání s reformními procesy v
arcidiecézi ve francouzském Lyonu. Zde jsem se během svého studijního pobytu v roce 2004
v rámci svých výzkumných sond setkal s kněžími a věřícími mluvícími o tom, že díky spojení
farností, změně ohniska pastorační práce a velkému zapojení laiků začínají mít mnohem
„dynamičtější“, „živější“ a početnější farnosti. Protože jsem věděl, že podobný proces s cílem
restrukturalizovat farnosti a obnovit je probíhá také v Česku, začal jsem se o dění v Lyonu a později
také v Čechách zajímat podrobněji. Má disertační práce byla také původně koncipována jako práce
komparační, podle projektu jsem chtěl srovnávat dění v několika českých diecézích s několika
diecézemi francouzskými. Ovšem již záhy se ukázalo, že výzkum procesu je třeba provádět
mnohem podrobněji, než jsem čekal, že jen oficiální materiály diecézí jsou značného objemu, že je
třeba do více farností jezdit opakovaně a ptát se mnohem většího okruhu lidí a že na poměrně malé
lokalitě lze nalézt velkou rozmanitost. Tři uskutečněné návštěvy ve Francii bohužel nestačily na to,
aby se kvalita sesbíraných dat vyrovnala kvalitě dat z České republiky. Dokonce v samotné České
republice jsem byl nucen kvůli náročnosti a podrobnosti výzkum omezit na mnohem menší okruh,
6
na tzv. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské. Ten se – přes jisté drobné výjimky – týkal
především farností mimo hlavní město, tedy ve Středních Čechách, k pražským farnostem vedení
diecéze přistupovalo poněkud jiným způsobem. A tak se z ambiciózního plánu na srovnání českého
a francouzského katolicismu stala poměrně úzká případová studie pokusu o obnovu církevních obcí
ve Středních Čechách, přičemž poznatky, které jsem získal o jiných diecézích v Česku, jsou v celé
práci úměrně využity a zjištění ze Středních Čech lze samozřejmě do určité míry zobecnit na další
české diecéze. Jsem přesvědčen, že přes toto značné zúžení původního výzkumného záměru jsou
výsledky mé studie relevantní (byť samozřejmě částečnou) výpovědí o současné katolické církvi
v Čechách. Mimo jiné proto, že, pokud je mi známo, zatímco ve zmíněné Francii se těmto
restrukturalizačním procesům věnuje jistá pozornost mezi sociálními vědci,1 v Česku o ní
pojednávají pouze studentské práce: jedna z nich představuje shrnutí dokumentů vydaných
k procesu obnovy farností v Arcidiecézi pražské (Janíková 2008), druhá se týká strukturálního
vývoje ve dvacátém století téže diecéze na základě diecézních katalogů (Koronthály 2008), třetí
představuje případovou studii slučování farností ve vikariátu Jičín v Diecézi královéhradecké
(Hrdlička 2009). Má vlastní diplomová práce (Tichý 2006b) se týkala situace ve dvou
francouzských diecézích a její text je částečně využit i v této disertaci.
Předkládanou práci je možné rozdělit do tří velkých částí. První z nich je jakýmsi kontextuálním
úvodem. Tvoří ji kapitola kvantitativním způsobem představující situaci náboženských praktik v
katolické církvi v České republice na přelomu tisíciletí, kdy diecéze začaly uskutečňovat své
obnovné programy. Je zde ukázáno, jak se církev i po několika letech stabilizace v demokratickém
režimu a po opadnutí prvotní polistopadové euforie potýkala s úbytkem věřících a zájemců o
klasickou farní nabídku jako je výuka náboženství či udílení svátostí a svátostin. Následující
kapitola přináší stručný přehled obnovných programů katolické církve v Česku po Druhém
vatikánském koncilu, doplněný o katolickou teologii obnovy, takže je zřejmé, že zkoumaný koncept
pokusu o náboženské oživení není něčím úplně novým ani ojedinělým. Další kontextuální kapitola
přibližuje, o co se z církevně-právního a administrativního hlediska jedná při slučování farností a
pak podrobněji popisuje chronologii slučování v Arcidiecézi pražské doplněnou o kvantitativní
charakteristiky jednotlivých vikariátů. Poslední uvozující kapitola se týká srovnatelných obnovných
procesů ve Francii, které, jak bylo zmíněno výše, byly jistou inspirací k mému výzkumu v Česku,
přestože nakonec nebylo možné provést plnohodnotné srovnání.
Další část, tvořená jedinou kapitolou, má především deskriptivní charakter. Jsou zde představeny
1
Např. Mercator 1997, Muller, Bertrand 2002, Béraud 2006, či Bobineau, O., Borras, A., Bressan, L. 2010. Balayer la
paroisse? Une institution catholique qui traverse le temps. Paris: Desclée de Brouwer.
7
hlavní zjištění z výzkumu, tedy to, jak o procesu obnovy farností a o jejich slučování mluví a píší
věřící, kněží a vedení diecéze, a co bylo možné pozorovat při opakovaných návštěvách farností. Pro
potřeby této práce jsem provedl celkem 23 rozhovorů s kněžími, 38 s věřícími a 10 se starosty,
opakovaně navštívil farnosti ve třech mimopražských vikariátech Arcidiecéze pražské a vždy po
jednom vikariátu z diecéze Plzeňské a Olomoucké. Bližší metodologie terénního výzkumu je
součástí této kapitoly. Data jsou prezentována především formou citací opatřených nezbytným
komentářem a jsou seřazena logicky od důvodů a cílů obnovy, přes způsob zapojení aktérů a systém
rozhodování ve vedení diecéze, okamžiku slučování farností, plánů na redukce bohoslužeb, až po
aktérské interpretace výsledků procesu.
Třetí část představuje interpretaci získaných dat ze dvou hlavních pohledů – sociologie teritoriality
a sociologie organizace. Pohled sociologie teritoriality se zaměřuje především na aspekt slučování
farností, na souvislost změn s mobilitou a na konstrukci kostela jako místa identity. Kapitola
využívající sociologii organizační změny se týká obnovného procesu jako změny ve způsobu
pastorace. Na základě teoretických konceptů je pozornost věnována invenci, její produkci, jejímu
organizačnímu přetavování v inovaci a charakteristikám aktérů, které tento proces poznamenaly.
V kapitole nazvané Rekapitulace a diskuse je k přehlednému shrnutí výsledků připojen rozbor
širších otázek týkajících se zejména vztahu českého katolicismu a procesu sekularizace. Závěrečná
kapitola pak ještě jednou, poněkud esejističtější formou, sumarizuje veškeré poznatky.
8
Hlavní zjištění práce (závěr)
Podle své vlastní teologie je církev semper reformanda, putuje dějinami a hledá Boží vůli a podle ní
a aktuálních potřeb se neustále obnovuje. Realizovat tedy náboženskou obnovu v církvi není nic
mimořádného, patří to k její základní charakteristice, řekli bychom k její náplni práce, přičemž tato
obnova se netýká pouze jednotlivců, věřících, ale i církve jako celku a také jejích částí. Zkoumaný
proces v českých diecézích do této skutečnosti patří, neboť jeho cílem bylo, aby farnosti fungovaly
tak, jak mají, tedy aby byly obcemi, které shromažďují věřící a vytvářejí z nich náboženské
společenství. Tento proces je ovšem zároveň zajímavý tím, že představoval jistou koncepci nového
způsobu pastorace založeného – na rozdíl od posledních staletí – nikoli na plošném pokrytí území,
ale na soustředění se na vybraná místa, na přenesení většího dílu odpovědnosti za fungování církve
na věřící, jejichž život v katolických společenstvích se měl stát méně závislý na kněžích a kněžském
svátostném zprostředkování. Kněžím se měla při této příležitosti zároveň umožnit racionalizace
jejich práce úřednické, administrativní, duchovní i pastorační. Protože síť farností nebyla
reformována desítky let a neustále používaný a zastarávající způsob pastorace spočíval v posledních
letech zejména v postupném přibírání úkolů kněží po umírajících spolubratrech, koncepce nové
pastorace v nově uspořádaných farnostech představuje skutečnou invenci, jejíž význam vyjadřuje
definice jednoho z členů biskupské rady pražské arcidiecéze, podle něhož už je v církvi konečně
třeba „nedobíhat vlak, ale sedět na mašině“.
Ve francouzských diecézích, jejichž reformní programy se staly jistou inspirací pro můj výzkum
v Česku a které měly podobné cíle, se slučování farností v rámci obnovy stalo příležitostí pro
mobilizaci věřících nejprve ke kolektivní reflexi ohledně stávajícího fungování obcí a následně
k převzetí některých zodpovědností a pravomocí ve velkých spojených farnostech. Okamžik
sloučení farností byl slaven jako přechodový rituál, v následujících letech znovu zpřítomňovaný.
Radikální redukce bohoslužeb a zavedení jejich nepravidelného střídání v různých obcích vedla
ke snížení počtu praktikujících a zároveň ke zvýšení angažovanosti těch, kdo pravidelně praktikovat
nepřestali. Sloučení farností bylo tedy viditelným a materializovaným momentem proměny
pastorační praxe a fungování farností – alespoň tak je situace vykládána s několikaletým odstupem.
Opačně je tomu v Čechách. Zde několik let od vyhlášení obnovného programu a od prvního
spojování farností nikdo o žádné změně pastorace nemluví. Arcidiecézi pražské a ostatním
diecézím, které začaly obdobný proces, se během několika let podařilo radikálně redukovat počet
farností (ve zmíněné arcidiecézi v letech 2004–2009 na třetinu), což samo o sobě vyžadovalo
nemalý objem práce s evidencí hranic farností, majetku, smluvních vztahů a především s jejich
převody z rušených na nástupnické farnosti. Pouhý fakt pospojování existujících právnických osob
9
ubral farářům určité povinnosti se správou několika obcí a zároveň přispěl k jistému mírnému
sbližování se věřících z dříve samostatných farností, zejména tam, kde obce již dříve spravoval
jeden kněz. Toto postupné sbližování však v odstupu několika málo roků, které od sloučení
proběhly, zdaleka neznamená v cílech definované vytvoření jednoho společenství; a samozřejmě
nalezneme případy, kdy navzdory vzniku jedné farnosti téměř k žádnému sblížení nedošlo. Další na
počátku definované cíle, totiž účinnější předávání víry, nasazení se ve prospěch potřebných a
upevnění pozice církve v lokální komunitě, se během procesu zcela vytratily, takže o jejich dosažení
nelze mluvit. Důležitým úmyslem reformy bylo také posílit angažovanost laiků ve farnostech a
snížit závislost jejich náboženského života na kněžích a změnit jejich faktickou pozici
náboženských konzumentů. Pokud platí, že „identita získaná v institucích dnes u jedince nevede
k angažování se, ale naopak je to samo angažování se, v němž se identita získává“ (Hervieu-Léger
2003: 314), pak byl tento cíl obnovy pro církev nesmírně důležitý, neboť aktivní zapojení laiků je
prostředkem, jak udržet a posílit jejich katolickou identitu. Ovšem způsob, jakým byl proces
obnovy farností veden, plně reprodukoval stávající hierarchickou strukturu církve s vrstvou biskupů
jako těch, kdo rozhodují, vrstvou kněží jako těch, kdo rozhodnutí vykonávají a vrstvou laiků jako
klientů, které je sice správné o dění informovat, ale kteří nemají žádnou praktickou možnost je
ovlivnit, a jejichž role zůstává pasivní.
Výsledek žádné transformace nelze detailně naplánovat ani plně předvídat a statistické údaje mluví
dostatečně jasně o tom, že vydařená reforma je spíše výjimkou než pravidlem. Svoboda inovačního
procesu v přeměňování původní invenční myšlenky v sobě totiž také obsahuje možnost její
nerealizace. Ke změně způsobu pastorace ve sloučených farnostech v Čechách nedošlo – podle
zjištění z výzkumu – z několika důvodů: Reformní proces byl veden shora, iniciován biskupskou
radou a byla to ona, kdo především produkoval diskurs obnovy. Ten se dostal skrze okrskové vikáře
k farářům, přičemž zatímco první z nich jej interiorizovali, druzí nikoli – a přes faráře se již diskurs
obnovy vůbec nedostal k laikům. Byla to vrstva kněží, která neuvěřila v cíle definované biskupskou
radou a kromě provedení svěřených úkolů při administrativním sloučení se do obnovy nijak
neinvestovala. Cíle reformy a návrhy provedení vytvořené v nejvyšší vrstvě místní církve byly
kněžími vnímány jako odtržené od každodenní reality, v níž oni sami žijí a v níž si docela dobře
vystačí i bez intervence ze strany svých představených. Přestože teologie i kanonické právo definují
postavení biskupa vzhledem ke kněžím metaforou postavení otce vůči synům, faráři na něj ve své
každodenní práci pohlížejí spíše jako na nadřízeného, od něhož je v určitých případech dobré držet
se co nejdále. Izolaci biskupů a kněží ještě prohlubuje množství provozních agend, které má vedení
diecéze na starosti. Kromě toho všeho lze mluvit o jisté bezmoci biskupů vůči kněžím, totiž faktické
nevymahatelnosti víceméně jakéhokoli pastoračního konání, k čemuž se přidává skutečnost, že
10
biskup stále méně početné kněze naléhavě potřebuje a tím je vůči nim v ještě slabší pozici. Druhá
charakteristika, která se projevila na výsledné nerealizaci obnovného procesu, je neexistence zdrojů
způsobená provozní vyčerpaností aktérů. Neustálá dispozice ke službě věřícím, množství úkolů,
roztříštěnost každodennosti a osamělost má u farářů jako jeden ze svých důsledků omezený prostor
pro běžné plánování, přípravu a reflexi a téměř neumožňuje alokovat zdroje pro významnější změnu
tohoto provozu. Tím spíše, že při snižujícím se počtu kněží objem požadavků na práci pro farnosti i
pro celek diecéze ze strany biskupů ještě vzrůstá. Zahlcení provozními záležitostmi nalezneme ale
také u vedení diecéze, v biskupské radě. Zde došlo k původní invenci a zahájení inovace, ale nebyly
alokovány žádné zdroje nutné pro dovedení inovace do konce. Pastorační změna a její realizace
byla jen jedním z mnoha řešených problémů, odsouvaným pod tíhou jiných nezbytných úkolů.
Konečně vedení diecéze, které obnovu iniciovalo, ji zároveň dusilo neustálým ujišťováním, že
nebude představovat žádnou změnu. Toto ujišťování se stalo sebenaplňujícím se proroctvím: žádné
dění nenacházíme ani v okamžiku zániku starých farností ani při vzniku nových velkých celků, kdy
se celá záležitost odbyla několika větami mezi jinými běžnými ohláškami. A ani po nějakém čase se
podle věřících a kněží v životě farností nic neděje, přičemž změna se v některých případech
neprojevila ani na složení a fungování farních rad.
Pro zkoumaný proces změny farní pastorace byla zpočátku charakteristická velká investice do
produkce diskursu obnovy, do vytváření plánů a realizačních kroků; ta však postupně zeslábla, až se
nakonec zcela vytratila a ve farnostech se dané koncepty neuplatnily. Podobný průběh je možné
nalézt také v předchozích obnovných pokusech české církve: Desetiletí duchovní obnovy či
Plenární sněm byly charakterizovány značnými počátečními investicemi a nadšením, které však
v průběhu zmizelo, a církvi jakoby došel dech. Výsledek byl v lepším případě poznamenán
nulovým efektem na fungování církve, v horším pak rozčarováním a zklamáním zainteresovaných
osob. Množství neustále produkovaných, vzájemně se překrývajících a v důsledku devalvujících
konceptů obnovy české církve, kterých už je tolik, že jim nikdo nevěří, koresponduje s množstvím
úkolů, s nimiž se na národní a diecézní úrovni potýkají biskupové a na úrovni farní kněží. Slabost
katolické církve, neschopné vytyčit dosažitelné cíle a úspěšně dokončit započaté procesy, je podle
mého názoru způsobena mimo jiné touto celkovou roztříštěností pozornosti, tímto „honěním mnoha
zajíců“, je-li možno použít slova přísloví. Důležité je podotknout, že právě proces slučování farností
je známkou toho, že se církev chce vyrovnat s neúnosným tříštěním sil při omezeném množství
zdrojů, tedy redukovat svůj záběr a soustředit své působení do ohnisek slibujících větší úspěchy.
Toto rušení původních farností a vytváření nových se stalo příležitostí prozkoumat vztah
praktikování víry a konstrukce náboženského teritoria, resp. místa. V literatuře je dnes jako
samozřejmost přijímána skutečnost mobility a poutnické religiozity, která znamená, že věřící pro
11
svůj náboženský život nepotřebují jedno stabilní místo pravidelných praktik nebo naopak že
potřebují toto místo svobodně měnit, ba vyžadují, aby jim bylo podle potřeby k dispozici místo
umožňující silnou duchovní zkušenost bez jakýchkoli náboženských závazků. Vysoká mobilita
v oblasti práce, vzdělání a volného času má skutečně svůj ekvivalent také ve schopnosti dojet si na
bohoslužbu či jiné akce spojené s církví. Místo náboženské praxe je věcí svobodné volby stejně
jako celkový komplex náboženských postojů, příslušnosti k církvím, obsahu pravd víry, postojů
k náboženské autoritě, apod. O svobodnou volbu se jedná i v případě, že místo odpovídá domicilu
předepsanému katolickou církví. Svou roli při výběru hraje osobnost kněze, čas bohoslužby,
možnosti účasti dětí, ale samozřejmě také fyzická blízkost, rodinné vzpomínky, či předchozí
investice. Ovšem jako z faktu obecné náboženské volby nelze automaticky vyvodit skutečnost
privatizované víry (Davieová 2009: 179), tak také ze skutečnosti volby místa náboženské praxe
nelze automaticky odvodit snížení důležitosti tohoto místa pro náboženský život. Naopak pro ty,
kdo do kostela chodí pravidelně, je zejména v malých farnostech, kde se všichni znají, vázanost na
kostel značná. Je tomu tak nejen díky malému počtu věřících umožňujícímu silné vztahy, ale též
díky vědomí, že záleží na přítomnosti či nepřítomnosti každého jednoho či každé jedné rodiny.
O přetrvávající důležitosti kostela jako náboženského místa svědčí i skutečnost, že navzdory
možnosti mobility je rušení farností chápáno jako ohrožení identity a rušení nedělních bohoslužeb
je prožíváno jako bytostná ztráta. Afinita praktikujících věřících ke kostelu a katolické bohoslužbě
vypovídá mimo jiné o vydařené a stále silné socializaci do katolické církve, neboť pouze v jednom
případě vedla restrukturalizace farností k volbě nové církve; repertoár uvažovaných možností
věřících se vždy pohyboval v rámci oficiálního učení církve a mluvilo se tedy o možnostech
zachování mší svatých, místo zavedení vlastních neeucharistických bohoslužeb, o dojíždění za
knězem, místo ustavení náhradního nesvěceného pastýře z vlastních řad a podobně. Tyto možnosti
byly sice v jednom případě tematizované (Klimeš 2005 a 2006), ale jinak pro věřící celkově nejsou
myslitelné, natož uskutečnitelné. Kostely rozptýlené po venkově, samozřejmě zdaleka
nenavštěvované tak jako v minulosti, zůstávají i při minimálním bohoslužebném využití místem
identity. I z tohoto důvodu mají starostové obcí zájem na tom, aby se v nich scházeli místní věřící a
aby byly přístupné také pro konání obecních akcí. Přitom nezávisle na počtu lidí, kteří v kostele
navštěvují bohoslužby, tato stavba i pro nevěřící zůstává především místem Boha a místem víry.
Zájem představitelů obcí o místní náboženský život připomíná to, co Grace Davie nazývá
zástupnou funkcí náboženství, a je určitým potvrzením jejího konceptu specifické evropské podoby
víry a vztahu k církvím.
Podle této významné socioložky evropské projevy katolicismu tak ustoupily do pozadí, že pro ně
není návratu (Davieová 2009: 35). Slabost církve v Evropě bývá v literatuře vysvětlována
12
pluralismem (Berger 1997), proměnou kultury (Hervieu-Léger 2003) či státní podporou snižující
konkurenční motivaci pro činnost a vedoucí k líným monopolům (Stark, Finke 2000; viz Froese
2004, pro ČR viz Hamplová 2009: 26–27). Provedení a výsledky „Procesu obnovy farností“
ukazují, že slabost katolické církve v Česku působí mimo jiné také její vnitřní situace. Opouštění
nevýhodných a na působení nákladných pastoračních lokalit může být znamením konsolidace této
situace; pokud ale ne, pak je pouze příznakem dalšího slábnutí a pokračující sekularizace.
13
Literatura citovaná v disertační práci (výběr)
ALTER, Norbert. 2004 [2000]. L‘innovation ordinaire. Paris: Presses Universitaires de France.
AUGÉ, Marc. 1992. Non-Lieux. Introduction a une anthropologie de la surmodernité. Paris:
Éditions du Seuil.
BAUM, Joel A. C., RAO, Hayagreeva. 2004. Evolutionary Dynamics of Organizational Populations
and Communities, in: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN, Andrew H. (eds.) 2004. Handbook
of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 212–258.
BAUMAN, Zygmunt. 2000. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta.
BAUMAN, Zygmunt. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta.
BEER, Michael, NOHRIA, Nitin. 2000. Breaking the code of change. Boston: Harvard Business
School Press.
BÉRAUD, Céline. 2006. Le métier de prêtre. Approche sociologique. Paris: Les Éditions de
l’Atelier.
BERGER, Peter. 1997 [1992]. Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister
& Principal.
BERGIN, Allen. E. 1994. Psychology and Repentance. Přednáška na Birmingham Young
University 4. 10. 1984. On-line dostupné na http://speeches.byu.edu/reader/reader.php?id=270
(naposledy navštíveno 5. 6. 2009).
BERNOUX, Philippe. 2004. Sociologie du changement dans les entreprises et les organisations.
Paris: Éditions du Seuil.
BORD, Richard J., FAULKNER. Joseph E. 1983. The Catholic Charismatics. The Anatomy of a
Modern Religious Movement. The Pennsylvania State University Press.
BOURDIEU, Pierre. 1998 [1993]. Effets de lieu. In: BOURDIEU, Pierre. La misère du monde.
Paris: Éditions du Seuil, 249–262.
BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
BOURDIEU, Pierre, SAINT MARTIN, Monique de. 1982. La sainte famille: L’épiscopat français
dans le champ du pouvoir. Actes de la recherche en sciences sociales, 44–45: 2–54.
BOWIE, Fiona. 2008. Antropologie náboženství. Praha: Portál.
BRÉCHON Pierre. 1997. Synodes diocésains et opinion catholique. In.: PALARD, JACQUES
(ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 155–174.
BREMOND D’ARS, Nicolas de. 2006. Dieu, aime-t-il argent? Don, piété et utopie sociale chez les
catholiques en France. Paris: L’Harmattan.
BURKE Wyatt Warner. 2002. Organization change: Theory and Practice. London – Greater
Kailash: Sage.
BURNES, Bernard. 2009 [1992]. Managing Change. Essex: Pearson Education.
CINK, Ondřej. Fenomén kostela a jeho profánní využití. (bakalářská práce) Plzeň: Fakulta
humanitních studií.
14
COHEN, Michael D., MARCH, James G., OLSEN Johan P. 1972. A Garbage Can Model of
Organizational Choice, in: Administrative Science Quarterly, 17(1): 1–25.
CONGAR, Yves. 1994 [1950]. Vera e falsa riforma nella chiesa. Milano: Jaca Book SpA.
COURCY, Raimond. 1997. Production d’assemblée et décisions épiscopales dans les diocèses du
sud-ouest. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set
exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 286–304.
COURCY, Raimond. 1999. La paroisse et la modernité: Lieu fondateur et arguments actualisés.
Archives de Science Sociales des Religions, 107: 21–39.
CROZIER, Michel. 1963. Le phénomene bureaucratique. Paris: Éditions du Seuil.
CROZIER, Michel. 2000 [1964]. Pouvoir et organisation. In: CROZIER, Michel. 2000. A quoi sert
la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris: Éditions Seli Arslan,
115–129.
CROZIER, Michel. 2000 [1970]. Sentiments, organisations et systemes. In: CROZIER, Michel.
2000. A quoi sert la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris:
Éditions Seli Arslan, 162–178.
CROZIER, Michel, FRIEDBERG, Erhard. 2000 [1995]. Trente ans plus tard. Organisations et
action collective. Notre contribution a l’analyse des organisations. In: CROZIER, Michel. 2000. A
quoi sert la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris: Éditions Seli
Arslan, 130–160.
CULE Paul E., ROBEY Daniel. 2004. A Dual-Motor, Constructive Process Model of Organizational
Transition. Organization Studies, 25(2): 229–260.
DAVIEOVÁ, Grace. 2009 [2002]. Výjimečný případ Evropa. Podoby víry v dnešním světě. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury.
DE FIORES, Stefano, GOFFI, Tilo. 1999 [1985]. Slovník spirituality. Kostelní vydří:
Karmelitánské nakladatelství.
DI MEO, Guy. 1998. Géographie sociale et territoires. Paris: Nathan.
DI MÉO, Guy, BULÉON, Pascal. 2005. L’espace social. Lecture géographique des sociétés. Paris:
Armand Colin/VUEF.
DiMAGGIO, Paul. 1998. The Relevance of Organization Theory to the Study of Religion. In:
DEMERATH, Nicolas Jay, HALL Peter Dobkin, SCHMITT Terry, WILLIAMS Rhys H. (eds.):
Sacred Companies: Organizational Aspects of Religion and Religious Aspects of Organizations.
New York: Oxford University Press, 7–23.
DILLON, Michelle. 2003. Handbook of Sociology of Religion. Cambridge University Press.
DOLISTA, Josef. 2000a. Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří:
Karmelitánské nakladatelství.
DOLISTA, Josef. 2000b. Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In: HOJDA, Jan (ed). 2000.
Farnost na přelomu století. Teologická reflexe. Svitavy: Trinitas, 49–65.
DUBET, François. 2002. Le déclin de l’institution. Paris: Éditions du Seuil.
15
EADE, John, SALLNOW, John (eds). 1991. Contesting the Sacred. The Anthropology of Christian
Pilgrimage. London – New York: Routledge.
FAIRCLOUGH, Norman. 2005. Critical Realism Peripheral Vision: Discourse Analysis in
Organization Studies: The Case for Critical Realism. Organization Studies, 26(6): 915 – 939.
FARMER, Neil. 2008. The Invisible Organization: How Informal Networks Can Lead
Organizational Change. Gower Publishing.
FIALA, Petr. 2007. Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti:
český případ, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
FOUILLOUX, Étienne. 1990. Courants de pensée, piété, apostolat – Le Catholicisme. In MAYEUR
et al. (eds).: Historie du Christianisme des origines a nos jours. Díl 12: Guerres mondiales et
totalitarismes (1914-1958). Paris: Desclée – Fayard, 116–238.
FROESE, Paul. 2004. After atheism. An analysis of religious monopolies in the post-communist
world. Sociology of Religion, 65 (1): 57–75.
GARELLI, Franco. 1999. Choix des appartenances et mobilité territoriale des croyants en Italie.
Archives de Science sociale des Religions, 107: 41–53.
GIBAS, Petr. 2007. Mezi „lokálností“ a „lokalitou“. Vztah k místu na Jenerálce (Praha 6)
(bakalářská práce). Praha: Fakulta Humanitních studií.
GIOIA, Dennis A., CHITTIPEDDI, Kumar. 1991. Sensemaking and Sensegiving in Strategic
Change Initiation. Strategic Management Journal 12(6): 433–448.
GOUDET, Bernard. 1997. « Qui parle ? » Approche phénoménologique et analyse des formes et
statuts de parole dans une assemblée synodale interdoyennés. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le
gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 207–228.
GREENWOOD, R. HININGS, C. R. 1988. Organization design types, tracks, and the dynamics of
strategic change. Organization Studies, 9 (3): 293–316.
HADAWAY, Kirk C., MARLER, P. L. 1998. Did You Really Go To Church This Week? Behind the
Poll Data. The Christian Century, May 6: 472–475. Dostupné na http://www.religiononline.org/showarticle.asp?title=237 (naposledy navštíveno 1. 9. 2010).
HAMPLOVÁ, Dana. 2000. Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti. Sociologické studie
2000(3). Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky.
HAMPLOVÁ, Dana. 2008. Religiozita dospělých v České republice na počátku 21. století. In:
LUŽNÝ, Dušan, NEŠPOR Zdeněk R. a kol. 2008. Náboženství v menšině. Religiozita a spiritualita
v současné české společnosti. Praha: Malvern, str. 20–30.
HAMPLOVÁ, Dana. 2009. Náboženství v evropském prostoru: cesta k ateismu, nebo
detradicionalizované religiozitě? In: HAMPLOVÁ, Dana, ŘEHÁKOVÁ Blanka. Česká religiozita
na počátku 3. tisíciletí. Výsledky Mezinárodního programu sociálního výzkumu ISSP 2008 –
Náboženství. Sociologické studie 2009(2). Praha: Sociologický ústav Akademie věd České
republiky, 17–23.
HAMPLOVÁ, Dana, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. 2009. Kdo patří do církve? In: HAMPLOVÁ, Dana,
ŘEHÁKOVÁ Blanka. Česká religiozita na počátku 3. tisíciletí. Výsledky Mezinárodního programu
sociálního výzkumu ISSP 2008 – Náboženství. Sociologické studie 2009(2). Praha: Sociologický
ústav Akademie věd České republiky, 30–52.
16
HALBWACHS, Maurice. 2010. Kolektivní paměť. Kritické vydání připravené Gérardem Namerem
za spolupráce Marie Jaissonové. Praha: Sociologické nakladatelství.
HERVIEU-LÉGER, Danièle. 1999. Le pèlerin et le converti. La religion en mouvement. Paris:
Flammarion.
HERVIEU-LÉGER, Danièle. 2003. Catholicisme, la fin d’un monde. Paris: Bayard.
HERVIEU-LÉGER, Danièle. 2006. Moments de la sociologie du catholicisme. Příspěvek
přednesený na semináři EHESS (Paris) Changements dans le catholicisme, XIXe-XXe siècles, 13.
12. 2006.
HININGS C. R., GREENWOOD Royston, REAY Trish, SUDDABY Roy. 2004. Dynamics of
Change in Organizational Fields. In: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.)
Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University
Press, 304–323.
HIRSCHHORN, Larry. 2000 Changing Structure is not Enough. The Moral Meaning of
Organizational Design. In. NOHRIA, Nitin, BEER, Michael. Breaking the Code of Change.
Harvard Business Press.
HRDINA, Ignác Antonín. 2004. Náboženská svoboda v právu České republiky. Praha: Eurolex
Bohemia.
HRDLIČKA, Michal. 2009. Plán reformy farností v Královéhradecké diecézi (diplomová práce).
Praha: Katolická teologická fakulta.
HRUŠKA, Petr. 2009. Pastorační rady farností v české církevní provincii jako realizace synodality
v pastorační praxi. (upravená disertační práce). Praha: Katolická teologická fakulta, dostupné na
http://www.farnostcheb.cz/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gid=534&Itemid
=958 (naposledy navštíveno 20. 8. 2010).
IEDEMA, Rick, WODAK, Ruth. 1999. Introduction: organizational discourses and practices,
Discourse and Society, 10 (1): 5–19.
ISAMBERT, François-André. 1976. La sécularisation interne du christianisme. Revue française de
sociologie, 17: 573–589.
ITCANIA, Xabier. 1997. Le synode de Bayonne. Entre unité diocésaine et dualité identitaire. In.:
PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du
pouvoir. Paris: Cerf, 183-204.
JANDOUREK, Jan. 1997. Desetiletí, které trvalo dva roky, Souvislosti, 31: 272–278.
JANÍKOVÁ, Anna. 2008. Proces obnovy farnosti v Pražské arcidiecézi (diplomová práce). Praha:
Katolická teologická fakulta.
KABELE, Jiří. 1998. Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum.
KITTNEROVÁ, Dana. 2006. Organizační změny v transformační společnosti z hlediska širšího
teoretického rámce. In: ŠUBRT, Jiří. Organizace, rozhodování, řád a změna. Acta Universitatis
Carolinae philosophica et historica 1 – 2004 – Studia sociologica XIV. Praha: Karolinum, 69–85.
KOHL, Jiří G. 2005. Bilance deseti let hnutí My jsme církev, Getsemany, 165. On-line dostupné na:
http://www.getsemany.cz/node/775 (naposledy navštíveno 12. 2. 2009).
17
KORONTHÁLY, Vladimír. 2008. Správa pražské arcidiecéze v letech 1913 – 2006 ve světle
katalogů kléru (bakalářská práce). Praha: Katolická teologická fakulta.
KÜNG, Hans. 2006. Zapomenutý koncil? Getsemany, 170.
http://www.getsemany.cz/node/827 (naposledy navštíveno 15. 8. 2010).
On-line
dostupné
na:
LAGROYE, Jacques. 2006. La vérité dans l’Église catholique. Contestations et restauration d’un
régime d’autorité. Paris: Belin.
LE GOFF, Jacques, RÉMOND, René (eds.). 1992. Histoire religieuse de France. Tome 4 Société
sécularisée et renouveaux religieux. Paris: Éditions du Seuil.
LEMAITRE, Nicole (ed.). 2002. Histoire des curés. Paris: Fayard.
LUŽNÝ, Dušan. 2008. Jsme v menšině a chceme přežít. In: LUŽNÝ, Dušan, NEŠPOR Zdeněk R. a
kol. 2008. Náboženství v menšině. Religiozita a spiritualita v současné české společnosti. Praha:
Malvern, 195–200.
LUŽNÝ, Dušan. 2010. Základy perspektivy sociologie náboženství. In LUŽNÝ, Dušan,
VÁCLAVÍK, David. Individualizace náboženství a identita. Poznámky k současné sociologii
náboženství. Praha: Malvern, 343–347.
MASSON-LEFRANC, Thomas. 2002. Territoires et identités. In: HOUQUE, Patrick (ed.). Le
territoire. Des espaces et des hommes. Maçon, 129–142.
MARCH, James G., SIMON, Herbert A. 1966 [1958]. Organizations. New York – London –
Sydney: John Wiley & Sons, Inc.
MARSAUX, Jacky. 2002. Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents
EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002(10–11): 3–20.
MAURER, Rick. 1996. Beyond the Wall of Resistence. Unconvenial Strategies that built support for
chage. Austin: Bard Press.
MAURER, Rick. 2006. Resistence and Change in Organizations. In: JONES Brenda B., BRAZZEL
Michael. The NTL Handbook of Organization Development and Change: Principles, Practices and
Perspectives. San Francisco: NTL Institute for Applied Behavioral Science, 121–138.
MAYEUR, Jean-Marie. 2000. La papauté après le concile. In MAYEUR et al. (eds): Historie du
Christianisme des origines a nos jours. Díl 13: Crises et Renouveau (de 1958 a nos jours). Paris:
Desclée – Fayard, 127–147.
MERCATOR, Paul. 1997. La fin des paroisses? Recomposition des communautés, aménagement
des espaces. Paris: Desclée de Brouwer.
MIMIAGUE, Françoise, PERRIER, Henri. 1997. L’enquête synodale du diocèse de Bordeaux.
Usages institutionnels d’une technique d’investigation. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le
gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 175–182.
MISZTAL Barbara A. 2000. Informality: Social Theory and Contemporary Practice. London:
Routledge.
MULLER, Colette, BERTRAND, Jean-René. 2002. Ou sont passés le catholiques? Une géographie
des catholiques en France. Paris: Desclée de Brouwer.
18
NEITZ, Mary Jo. 1987. Charisma and Community. Study of Religious Commitment within the
Charismatic Renewal. New Brunswick, NJ: Transaction Publisher.
NEŠPOR, Zdeněk R. 2004. Ústřední vývojové trendy současné české religiozity. In: NEŠPOR,
Zdeněk R. (ed.) Jaká víra? Současná česká religiozita / spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie
náboženství. Sociologické studie 2004(5). Praha: Sociologický ústav akademie věd České
republiky, 21–37.
NEŠPOR, Zdeněk R. 2010. Rodina / domácnost jako náboženská skupina v procesu transformace.
Lidé města / Urban people 12(1): 31–61.
NEŠPOR, Zdeněk, LUŽNÝ, Dušan. 2007. Sociologie náboženství. Praha: Portál.
NEŠPOR, Zdeněk, R., VÁCLAVÍK, David a kol. 2008. Příručka sociologie náboženství. Praha:
Sociologické nakladatelství.
PELLETIER, Guy. 2004. De l’anarchie organisée au modele de la poubelle : du côté obscur de la
planification et de la décision. Dostupné na http://www.forres.ch/documents/pelletier-anarchie.htm
(naposledy navštíveno 15. 8. 2008).
POOLE, Marshall Scott. 2004. Central Issues in the Study of Change and Innovation. In: POOLE,
Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.) Handbook of Organizational Change and
Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 3–31.
RATZINGER, Joseph. 1994 [1991]. Církev jako společenství. Praha: Zvon.
SEO, Myeong-Gu, PUTNAM, Linda L., BARTUNEK, Jean M. 2004. Dualities and Tensions of
Planned Organizational Change. In: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.)
Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University
Press, 73–107.
SCHMEIDLER Karel a kol. 2009. Problémy mobility stárnoucí populace. Brno: Novpress.
SNOW D., A., MACHALEK, R. 1984. The Sociology of Conversion. Annual Review of Sociology,
10: 167–90.
SKOBLÍK,
Jiří.
2004.
Obrácení
–
pokání
–
smíření.
Dostupné
na
http://ktf.cuni.cz/~skoblik/komentare/obraceni_pokani.htm (naposledy konzultováno 1. 2. 2008).
SLOYAN Robert M., LUDEMA James D. 2010. That’s not how I see it. How trust in the
organization, leadership, process and outcome influence individual response to organizational
change. In: PASMORE William A., SHANI Abraham B., WOODMAN Richard W. (eds). Research
in Organizational Change and Development. Bingley: Emerald, 18: 233–278.
SPALOVÁ, Barbora. 2008. Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích
v severních Čechách (disertační práce). Praha: Fakulta sociálních věd.
SPOUSTA, Jan. 1999. České církve očima sociologických výzkumů. In: HANUŠ, Jiří (ed.).
Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita, s. 73–90.
STARK, Rodney, FINKE, Roger. 2000. Acts of Faith. Explaining the Human Side of Religion.
Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press.
TICHÝ, Radek. 2006a. Bojující církev. Analýza požadavků katolické církve vůči českému státu. In
TICHÝ, R. (ed.) Miscellanea sociologica 2006, Praha: Fakulta sociálních věd, 67–94.
19
TICHÝ, Radek. 2006b. Restrukturalizace diecézí ve Francii – inspirace pro českou církev?
(diplomová práce). Praha: Katolická teologická fakulta.
TICHÝ, Radek. 2007a. Kvazikněžská vrstva? Působení laiků ve francouzských katolických
farnostech. Biograf. Časopis nejen pro biografickou a reflexivní sociologii. 43–44: 87–104.
TICHÝ, Radek. 2007b. Zvláštní církev? Jak čeští katolíci obhajují svou specifičnost (rigorózní
práce). Praha: Fakulta sociální věd.
TICHÝ, Radek. 2008. Lidé, skupiny a praktiky v české katolické církvi 1997-2005. Praha: Fakulta
sociálních věd UK, 2008. Pražské sociálně vědní studie. Sociologická řada, SOC-015.
VÁCLAVÍK, David. 2010. Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada Publishing.
VAN GENNEP, Arnold. 2004 [1960]. The rites of Passage. London: Routledge.
VIRILIO, Paul. 1984. L'espace critique. Christian Bourgois Editeur.
Vliv národnosti a náboženského vyznání na plodnost žen. Analýza Českého statistického úřadu, online
dostupná
na:
http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/880036DA3C/$File/vliv.pdf
(naposledy konzultováno 8. 8. 2009).
WILSON, Bryan. 1998. The secularisation thesis: Criticisms and rebuttals. In LAERMANS, R.,
WILSON, B., BILLIET Jaak. Secularisation and Social Integration. Papers on honor of Karel
Dobbelaere. Leuven: Universitaire Press, 45–66.
WILTGEN, Ralph. 2007. Rýn se vlévá do Tibery. Kronika II. vatikánského koncilu. Frýdek-Místek:
Michael.
YORGARSON, Ethan. 2002. Creating regional identity, moral orders and spatial contiguity.
Imagined landscapes of Mormon Americanization. Cultural geographies, 9: 448–466.
ZULEHNER, Paul. M., HELLER, Andreas. 1998. Eclesia semper reformanda. Dimensionen einer
Theologie der Kirchenreform. In: ZULEHNER, Paul. M., HELLER, Andreas (eds). Kirchenreform.
Wien: Verlag Zeitpunkt, 11–20.
20