Texty křížové cesty jsou k dispozici zde.

Texty křížové cesty jsou k dispozici zde.

Úvodní modlitba
Dobrý Bože, děkujeme Ti za tento čas, kdy se vydáváme na Křížovou cestu.
Děkujeme Ti za Tvou režii, že máme nad sebou krásné hvězdné nebe a můžeme jít po
zpevněných cestách. Děkujeme Ti za každého z nás, který dnes večer přišel. Jsme tu
my, kteří jsme se na to těšili mnoho měsíců, ale jsou tu i ti, kteří se o tom dozvěděli
před několika hodinami.
Vydáváme se na tuto pouť naší víry a neseme s sebou úmysly modliteb za naše
město, za naše nemocné přátele, úmysly každého z nás. Díváme se na kříž, Ježíšův
kříž. Na ten jsme ho pověsili my, lidé. On přišel mluvit o pokoji, lásce, milosrdenství. A
tak také žil. S těmi, kterých si druhé přestali vážit, s těmi, které druzí považovali za
velké hříšníky, s těmi, kteří byli v očích světa zbyteční a bezvýznamní. A těm všem Ježíš
vyprávěl o veliké Boží lásce, která se nezastaví před ničím. Ani před odmítnutím,
zradou, nezájmem, odsouzením. Ježíšův kříž nám stále mluví o lásce. Na to chceme
myslet při této cestě. A občas také zvednout oči k nebeské obloze a nechat se osvítit
světlem Tvé logiky o našem životě. Že ten kdo dává, dostává, kdo se nechá tebou
milovat, miluje, kdo nabídne svůj život pro druhé, proměňuje svět. Provázej nás Bože
nejen na této cestě, ale na všech cestách našeho života. Amen.
1. zastavení:Ježíš souzen
Pane, často umíme kritizovat, odsuzovat, hledat na druhých spoustu chyb... ale
kdo z nás by chtěl stát na místě odsouzence, kterého všichni políčkují, plivají na něj a
vysmívají se mu a on je přitom úplně nevinný?
Možná už jsem i já někdy stál na straně nespravedlivě odsouzeného a ptal se:
"Kde je teď spravedlnost? Proč já? Ale Ježíš se neptá. Ví, že Bůh s Ním má svůj záměr a
že jeho milost je mnohem mocnější než lidská nespravedlnost. Je si jist, že se nakonec
ukáže smysl oběti.
Pane, nauč nás místo kritiky, odsuzování a hledání spousty chyb na druhých
umět se vžít do jejich situace a nést s nimi jejich kříž.
2. zastavení: Pán Ježíš přijímá kříž
Pane Ježíši, Ty víš nejlépe, jaké to je přijmout a nést kříž.
Tys ale pocítil tíhu kříže mnohem dříve, než Ti ho naložili na záda. Proto jsi jim
neodporoval, netvářil ses překvapeně... Znal jsi jeho tíhu, pod kterou se budou
podlamovat kolena. Bolest, kterou ti bude způsobovat, až se Ti bude zarývat do
krvavých ramenou. A ta POTUPA, jako bys už ani nebyl člověkem, ale tou nejtrapnější
loutkou v té nejhorší divadelní hře. Ostatní se jen s posměchem a se zájmem dívají,
zda vůbec takto zbídačené tělo ještě dokáže mít sílu něco takového unést.
A hle. Tys vzpřímil své bolavé, zbičované tělo, napřáhl ruce ke kříži, zaťal si svaly
a kříž na sebe vzal,...Tys tento kříž přijal.
Pane, nauč mě s křížem počítat. Vždyť stále říkám: „Jsem mladý, zdravý, silný,
moudrý, úspěšný a lidi mě mají rádi...mě se TEĎ nemůže nic stát... Kdyby ses nás teď,
Pane Ježíši zeptal, kdo z nás je teď připraven být starým, nemocným, tělesně slabým,
že ani tuto křížovou cestu nedokážeme ujít, mít hlavu, která už ani tak neslouží, a za
rohem se nám lidé smějí... Kdyby ses nás zeptal, zda jsme nyní připraveni přijmout
Boží vůli... a zda jsme připraveni s tou Boží vůli nést i kříž...
Pane, pomoz mi, ať Ti dokážu říct každý den: „ANO, JÁ jsem připraven nést svůj
kříž!!!
3. zastavení: Ježíš padá pod křížem poprvé
My lidé nechceme být slabí, chceme být silní a úspěšní. Slabost vnímáme jako
něco, co nás diskredituje v očích druhých, co nám boří naše představy o sobě samých.
Máme pocit, že nás každý projev slabosti a každý neúspěch vylučuje z okruhu
šťastných lidí, že musíme být silní, kteří na všechno stačí a všechno zvládnou sami.
Pán nás ale zachránil skrze kříž i proto, abychom se nebáli svoji slabost a svoje
selhání přiznat. Bůh není naší slabostí překvapen a zaskočen. On ví, že bez jeho
pomoci nejen že budeme stále padat, ale nebudeme ani schopni zase povstat a jít dál.
Prosím tě, Pane, nauč mne počítat s tím, že jsem člověk slabý a hříšný. Dej mi
pochopit, že přijetí vlastní slabosti se mi může stát cestou vpřed a že přijetím vlastních
omezení se učím více spoléhat na tebe.
4. zastavení: Pán Ježíš potkává svou Matku
S hlubokou účastí se skláníme před Mariinou bolestí za její věrné spolupůsobení
na díle spásy. Jsme dojatí, ale pochopit, co se v těchto chvílích děje v srdci panenské
Matky Bohočlověka, to nemůžeme… Jisté ale je, že velice hořkou složkou její bolesti
bylo bezmocné přihlížení. Bolest, která je společná všem matkám světa, musejí-li
bezmocně hledět na utrpení svého dítěte. Zamysleme se nad údělem matek dětí
chronicky nemocných. Zvláště těch, které musí od prvních krůčků spoluprožívat obtíže
bytosti, která by se chtěla normálně rozvíjet, ale je ve svých možnostech omezená. Je
to především matka, která spoluprožívá tmu nevidomého, věčné ticho neslyšícího,
spoutanost tělesně nebo duševně postiženého. Především matka zachycuje ozvěny
zjevných i skrytých utrpení svého dítěte. Pane, dej mi hluboké pochopení pro bolesti
těchto matek. Maria, Matko milosrdenství, vezmi do svých dlaní jejich srdce, posiluj je
ve víře a naději, že i ony spolupracují na vykoupení světa.
Lidé často pokládají kříž za trest. Nechtějí se ho chápat, poněvadž se domnívají,
že si jej nezaslouží - zde se setkávají dva nejčistší lidé na světě - v kříži, bez diskuzí a
slov. Jen pohledy říkají: ano, je to vůle Otce. Jestliže tedy nese kříž Kristus - nevinný
Beránek, jestliže s ním na cestě kříže jde jeho Matka, čistá, svatá, pak mě to nutí
pochopit, že kříž nesou často právě ti čistí a dobří, protože kříž není trestem, ale
prostředkem spásy.
Pane, dej, ať se neptám "PROČ", když jsem nevinný, ale ať pochopím a nesu
ochotněji svůj kříž.
5. zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž
„Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho
přinutili, aby mu nesl kříž.“ (Mt 27,32)
Další ponížení čekalo Pána na křížové cestě v podobě neochotného Šimona.
Člověk se Šimonovi ani nediví, že nebyl moc nadšený, když měl cestou z pole domů
pomáhat nést na popraviště popravčí kůl – a to ještě nějakému odsouzenci, kterého
ani neznal. Ale jak asi bylo Ježíši, když celý svůj pozemský život nezištně pomáhal
druhým lidem, často bez nároku na odpočinek kázal, uzdravoval nemocné, těšil
zarmoucené, a pak se nenašel nikdo, kdo by dobrovolně pomohl, když on už sám
nemohl. Už v Getsemanech jeho nejbližší usnuli, a teď pomocník z donucení v osobě
Šimona… Nehledě na to, že ten kříž, který v té chvíli nesl na svých zmučených
ramenou, nesl za všechny, tedy i za Šimona.
Každého z nás potkávají v životě chvíle, kdy jsme odkázáni na pomoc druhých.
Mnohý z nás by byl rád, kdyby takových okamžiků bylo co nejméně. Nejraději bychom
si vše udělali sami, abychom nemuseli být nikomu nic dlužni, abychom nebyli nikomu
zavázáni a nemuseli být nikomu za nic vděčni. Asi známe ten zvláštní pocit, když se na
někoho obrátíme s prosbou o pomoc a vidíme už v jeho gestech a na jeho tváři, jak ho
otravujeme, jak se mu to nehodí a jak to tedy pro nás udělá, když to nejde jinak…
Neochota druhého nás vnitřně bolí o to víc, oč více jsme mu sami nezištně pomáhali,
když potřeboval pomoci.
Ježíš ale přijal i neochotnou pomoc, protože byl pokorný. Navíc věděl, že tím
vlastně dává Šimonovi jedinečnou možnost, jak se nenápadně dostat do Boží blízkosti,
jak získat podíl na Božím království. I na Šimonovi se tak naplnila Ježíšova slova:
„Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste
udělali“ (Mt 25,40). Je otázka, kdo komu vlastně prokázal milosrdenství, kdo byl
nakonec víc obdarován… Tím, že si Ježíš od Šimona nechal posloužit, mu paradoxně
prokázal velkou službu.
Prosím tě, Pane, o pokoru, ve které bych se neuzavíral pomoci druhých a bez
nelibosti připustil, že mohou být silnější a schopnější než já. Pomoz mi uznat, že
potřebuji druhé lidi a jejich lásku i pomoc. Nauč mne službu přijímat i od těch, kteří ji
neumí prokazovat rádi. A ještě o jedno tě prosím: dej mi pochopit, že tvoje logika je
jiná – nejenže slabí potřebují oporu silných, ale že silní zas potřebují slabé a potřebné,
že zdraví potřebují nemocné a postižené, mají-li vyrůst v lásce a tak pochopit, o čem je
život.
6. zastavení: Veronika podává Ježíšovi roušku
Veronika byla odvážná a statečná. Chtěla se přes všechny překážky prorvat
k tobě. Vojáci a dav plný nenávisti ke Kristu byl tak veliký, že Pána odsoudili k smrti.
Veronika k Tobě se snažila být laskavá a nápomocná. Bylo to pro ni velmi těžké, ale
věděla, že k Tobě chce jít a najít pokoj proudící z Tvé lásky. Viděla, jak jsi zbičovaný a
jak táhneš těžký kříž s velkou bolestí, ale také s velkou nadějí. Chtěla Ti pomoci, a tak
Ti nabídla svoji roušku, ale především své srdce.
Každý den se prodíráme svými starostmi a bolestmi. Svými kříži, nemocemi a
strachem. Když onemocní sestra, dcera či kamarád, tak je to pro nás velmi těžké. Také
chceme, nemocnému pomoci, ulevit mu s jeho křížem. Protože ze svými blízkými
prožíváme kříž jeho, ale je to i kříž náš. Někdy máme pocit, že bychom to vzali za něj,
že bychom udělali vše, aby jeho kříž byl odňat. Ale to nejde. To můžeš jenom Ty.
Pane, tady jsem. Dávám Ti sama sebe. Podávám Ti roušku, aby ses mi vtiskl
nejen na roušku, ale především do mého srdce. Prosím, zabydli se v mém srdci a
ukotvi ve mně pokoj.
Pane Ježíši Kriste, prosíme Tě, abychom dokázali brát své kříže, strasti a bolesti,
jako dar. Dar, který jsi nám připravil, jako naši zkoušku. Dal jsi nám překážky, které víš,
že zvládneme, ale ne sami. Protože sami nedokážeme nic. S Boží pomocí lze zvládnout
a přijmout věci pro nás neskutečně těžké a nezvladatelné. Prosíme, abychom dokázali
zcela se Ti odevzdat a abychom každý den nabízeli své srdce (roušku) Tobě, Můj Pane.
Prosíme za uzdravení Veroniky, Josífka, našich rodin a nás všech. Uzdrav naše
tělo a naši duši. Tady jsme, Náš Pane.
7. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem podruhé
Pán Ježíš na křížové cestě nese tíhu hříchů každého konkrétního člověka.
V Ježíšově pádu pod křížem se skrývá tajemství útlaku duše hříšníka,
pronásledovaného výčitkami svědomí. Tato výčitka celého lidstva doléhá na Ježíše a
Pán padá a zůstává přibit k zemi hřeby našich hříchů.
Je tu však jeho láska a láska Otcova, která přesahuje Kristovo břemeno.
Náš návrat nebeský Otec vnímá jako slavnost. Svátost smíření je vždy slavnost.
Oslava Boží Lásky, Jeho Milosrdenství, oslava nového života, radost nad naším
vzkříšením z mrtvých. Je to Boží štěstí nad tím, že se mu vracíme domů - do prostředí
Jeho přítomnosti, Jeho moci, Jeho péče, Jeho svobody.
8. zastavení: Jeruzalemské ženy pláčou nad Ježíšem
K smrti unavený Pán napomíná plačící ženy. Jejich soucit asi byl příliš povrchní.
Poplakaly si při pohledu na smutné divadlo, ale ve skutečnosti se snad vůbec
nezamyslely nad údělem ještě mladého člověka, hnaného na potupnou smrt.
Jak my reagujeme na cizí neštěstí? Neozývá se i v nás občas jen zvědavost, touha
po senzaci?
Pane Ježíši, Ty jsi se stal Spasitelem všech lidí bez rozdílu. Tobě není nikdo cizí.
Prosíme, pomoz nám, abychom si lépe uvědomovali, že jsme ratolestmi jednoho
kmene, údy jednoho Těla! Nauč nás zdravé a silné bratry a sestry v Kristu
opravdovému, plodnému soucítění. Nemocné pak osvoboď od uzavřenosti a
přecitlivělosti, která sblížení ztěžuje.
9. zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí
Třetí Ježíšův pád na jeho křížové cestě, jak nám ho zachovala ústní tradice,
vyjadřuje Ježíšovo krajní vyčerpání. Už mu cestou na Golgotu došly síly a tělesně se
zhroutil. Možná si někteří kolemjdoucí mysleli, že je to už konec. Jen Ježíšova touha
dovést své povolání až do konce a jeho vnitřní pohled upřený k Otci mu pomohly ještě
povstat. I v našem životě jsou chvíle, kdy už nevíme, jak dál. Může jít o tzv. vyhoření,
kdy si fyzicky i psychicky sáhneme jednoduše až na dno nebo se ze dne na den
dozvíme diagnózu nevyléčitelného onemocnění. Jiného potká tragická událost, ze
které se psychicky zhroutí. Pro někoho je takovým pádem velké morální selhání, které
mu sebere všechny iluze o sobě, rozvrátí mu rodinu a pokazí všechny vztahy. Možná
ho v té chvíli odepíší ze svého života i křesťané. I lidé blízcí Bohu prožívali takové
chvíle. Petra by nikdy nenapadlo, že bude schopen něčeho tak strašného jako je
zapření svého milovaného Mistra a Pána, svého Boha. Zachránil ho Ježíšův pohled.
Jejich oči se setkaly a jeho srdce se zmocnila upřímná, uzdravující lítost.
Pane, prosím Tě, stůj při nás, až si sáhneme na dno svých sil. Buď s námi, když
nás opouštějí síly a zdaleka už nemůžeme konat tolik, co dříve. Prosíme tě, nedopusť,
aby nás nebo někoho z našich blízkých jakákoliv životní situace vnitřně zlomila a
zatvrdila. Vkládáme teď do Tvých rukou všechny naše přátele a známé, kteří se právě
nacházejí v situaci, která je vnitřně drtí: Ujmi se jich, dodej jim světlo a sílu a můžemeli jim nějak být oporou, dej nám odvahu být jim nablízku v jejich bolesti.
10. zastavení: Pán Ježíš je zbaven šatů
Můj Pane, došel jsi až sem. Unavený, ranami a pády k smrti vyčerpaný. Místo
zpěvu andělů slyšíš jen výsměch všech ztracených duší kolem sebe. A nyní ještě Tvé
zubožené tělo před zraky všech obnažili….
….a i přes to, přes Tvé maximální ponížení, jsem zahanben já...
TVÁ nahota zahanbuje MNE.
Mé malicherné starosti a trápení, věčná nespokojenost, hledání dokonalého,
touha po něčem lepším, zběsilé tempo žití, neochota se zastavit, neochota naslouchat
druhým, marnivost a pýcha, nezodpovědnost k nejbližším, nesoustředěné modlení se,
neupřímné úsměvy, ubohé soustrastné výrazy, přehlížení nejslabších, nadřazení
materiálních hodnot, nedodržené sliby, věčné lži, nedokonaná předsevzetí, chatrná
láska, farizejské řeči, trvající neodpuštění, falešná pokora, hříšné myšlenky, hořká
slova, bídná víra…
…a tucet dalších zbabělých činů, kterými se před Tebou, Kriste, snažím zakrýt
své ubohé tělo. Můj Pane, má duše je před Tebou obnažená neustále. A přesto se
nestydím a zarmucuji Tě každý den znovu a znovu. Pokrývám Tvé tělo dalšími a dalšími
ranami… Pomáhám svlékat Tvůj šat, když potřebuji zakrýt sama sebe.
Ježíši Kriste, odpusť mi to, prosím. Pomoz mi, prosím, na svět kolem sebe
pohlížet Tvýma očima a mé tělo nechť je prostředkem k oslavě Tvé a Tvého Otce.
11. zastavení: Ježíš přibit na kříž
DVĚ RÁNY NA NOHOU
Ecce super montes pedes evangelizantis et annuntiantis pacem (Nahum 2,1).
Ježíšovy nohy jsou nohy posla, přinášející radostnou zprávu o pokoji. Ježíš říká
apoštolům: „Pokoj vám!“ Nohy nesou člověka na cestě. Mohou ho dovést ke
šťastnému konci, ale také do záhuby. Můžeme za někým nebo něčím jít, ale také za
něčím nebo někým běhat. Jdou naše nohy stejným směrem jako nohy Kristovy?
Kráčíme po Hospodinových stezkách? Následování Krista je vlastně chození po jeho
cestě, v jeho šlépějích. Poznáme Kristovu cestu, rozeznáme jeho stopy a jsme schopni
jít v jeho šlépějích? Jako křesťané máme odpovědnost, že cesta Boží nebude zarostlá,
ale ušlapaná, aby ji každý snadno našel. Tady a teď, kde žijeme…
DVĚ RÁNY NA RUKOU
Quid sunt plagae istae in medio manuum tuarum? (Zach 13,6). Spolu s prorokem
Zachariášem se můžeme ptát i my: „Co jsou tyto rány ve tvých rukou?“ Ježíšovy ruce
jsou ruce, které žehnají, které dávají chléb, ruce, které na kříži objímají celý svět od
prvního okamžiku Jeho bytí až do završení dějin. Říká se, že podle pohybu rukou se dá
poznat úmysl člověka. Podle rukou poznali Ježíše emauzští učedníci, když lámal
chleba. Jeho probodené ruce mají obrovskou moc. Nejsou to ruce sevřené v pěst, ale
ruce otevřené všem. Jsou to ruce, které žehnají, a tak vyrážejí mocným tohoto světa z
ruky zbraně a dávají jim do nich chléb, aby krmili hladové. Jsou to ruce, které zvěstují
a uskutečňují revoluci lásky. Kéž by naše ruce byly vedeny poraněnýma rukama
vzkříšeného Krista, kéž jsme Ježíšovou prodlouženou rukou tam, kde je naše místo. Ať
i naše ruce svědčí o našem srdci, v němž koluje krev Božích dětí.
RÁNA V SRDCI
Vulnerasti cor meum, soror mea, sponsa (Canticum canticorum 4,9). V Písni písní
nalézáme tato slova: „Ranila jsi mé srdce, sestro má a nevěsto.“ Kdo je to ta sestra a
nevěsta? Je to Siónská dcera čili církev, ale také duše každého z nás. To my jsme zranili
Ježíšovo srdce, ale ono není zraněno jen našimi hříchy, ale také láskou k nám. Ne
nadarmo se láska zobrazuje jako Amor s lukem a šípem. Jaké je naše srdce? U proroka
Ezechiela nám sám Bůh říká: „Dám vám nové srdce… odejmu z vašeho těla srdce
kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26–27). Říká to proto, že naše srdce je
opravdu z kamene, že jsme schopni se zatvrdit, ale také být natvrdlí. Srdce z masa je
srdcem, které chápe a váží si lásky Boha k nám lidem. Nejen citově, ale celým
člověkem. Srdce, které nás činí schopnými dát se druhým. Kéž nás obmytí krví a vodou
z Ježíšova srdce učiní schopnými milovat, a být tak vyslanci Boha, který je Láska.
12. zastavení: Ježíš na kříži umírá
Bylo už asi 12 hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do 3 odpoledne, protože
se zatmělo slunce. Chrámová opona se v půli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem:
„Otče, do Tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těchto slovech skonal.
Před Ježíšem visícím na dřevě kříže v tichu rozjímejme nad tím, jak plná lásky
byla slova, jež pronesl v předvečer své smrti během Poslední večeře: „Toto je má Krev
nové smlouvy, která se prolévá za mnohé.“ Ježíš tak chtěl nabídnout svůj život jako
oběť za odpuštění hříchů lidstva. Jak Eucharistie, tak i utrpení a smrt Ježíše na kříži je
pro náš rozum neproniknutelným tajemstvím. Jsme postaveni před skutečnost, která
by se lidsky mohla zdát absurdní: Bůh, který se nejen stává člověkem se všemi
lidskými potřebami, nejen trpí pro spásu člověka a nese tíhu celé tragédie lidstva, ale
dokonce pro člověka umírá.
13. zastavení: Ježíšovo tělo sňato z kříže
Naše nebeská Matka z nás ze všech nejlépe pochopila tu nesmírnou oběť lásky.
Měli bychom častěji spočinout u jejích nohou, abychom se to naučili lépe chápat. Tak
by se nám také vyjasnilo, že největší zlo je nevědět, že se někomu daří špatně,
nevědět, že člověk je zlý. Největším trestem od Boha by bylo, kdyby nás nechal
ponořeny do sebejistého pocitu štěstí, které je zbudováno na bezcitnosti a tvrdosti
srdce. To je předobraz pekla. Utrpení nám připomíná, že jsme nebyli stvořeni pro
tento svět hříchů, že nepatříme tomuto světu, že tento svět musí být změněn,
obrácen, překonán.
14. zastavení: Ježíšovo tělo položeno do hrobu
Svědkové ukřižování pohřbívali s Pánem Ježíšem i své naděje. V nás naopak,
vzpomínka na jeho hrob, naději probouzí. Víme totiž, co následovalo. Vítězství nad
smrtí - vzkříšení.
Každé loučení je těžké. Sám Pán Ježíš plakal nad Lazarovým hrobem a proto od
nás nežádá, abychom v nejtěžších chvílích nosily kamennou masku necitelnosti. Ale
křesťan, který chce být opravdu Kristův, by si měl být vědom, že právě v okamžiku, kdy
svěřuje hrobu nejdražší bytost, má příležitost k velkému apoštolátu, když z jeho
jednání bude vyzařovat důvěra ve zmrtvýchvstání Spasitele.
Pane, prosíme Tě, udržuj v nás živou naději, že i my vstaneme z mrtvých. Posiluj
naši víru, aby hroby našich drahých nebyly pro nás místem beznadějného smutku, ale
místem modlitby, připomínkou duše, která žije u Boha, který je Bohem živých.
Závěrečná modlitba
Prošli jsme s Tebou, Pane, tuto křížovou cestu a na jejím závěru jsme vztyčili velký
dřevěný kříž. Je příznačné, že na místě, které se nazývá „Pekelný kopec“, stojí znamení
Tvého vítězství: kříž, který bere hříchu, smrti a peklu všechny zbraně. Tvá smrt na kříži
znamená vítězství – Tvé i naše. Temnotu Golgoty prozařuje Tvůj kříž, němý svědek
strašného utrpení a zároveň cena zaplacená za záchranu člověka. Ten kříž opravdu září
– světlem velikonočního jitra, světlem zmrtvýchvstání. Děkujeme Ti za oběť, kterou jsi
přinesl pro každého z nás, a prosíme Tě o odvahu i pokoru, stále se utíkat k Tvému
kříži a hlásit se o svou spásu.
Vyšli jsme na tuto křížovou cestu s několika společnými úmysly. A tak nyní, ještě
jednou, Tě chceme prosit:
-
Za naše město: za naše domovy, farnosti, školy, školky, za místa, kde trávíme
volný čas; za všechny obyvatele Třebíče, za ty, kdo jsou v čele města a nesou
odpovědnost za jeho rozvoj, i za ty, kdo se ocitli na úplném okraji společnosti;
prosíme za podnikatele, za všechny pracující, bohaté i chudé, mladé i staré, děti
i důchodce, za ty, kdo jsou upoutáni na lůžko v nemocnici či v domovech
důchodců; prosíme za lidi bez domova, za ty, kdo mají pocit, že jejich život
nemá žádný smysl; prosíme za ty, kdo se v těchto chvílích na tento svět rodí, i
za ty, kdo náš svět v těchto hodinách opouštějí… Prosíme za naše přátele a
známé, na které často myslíme, ale i za lidi, které možná dennodenně na ulicích
míjíme bez povšimnutí… Zveme Tě do našeho města a prosíme Tě, abys
přebýval uprostřed nás, abys naše město proměňoval svou živou přítomností.
Věříme, že to chceš uskutečňovat skrze nás – ať se Ti tedy dokážeme dát
k dispozici, abys mohl dále konat své dílo spásy.
-
Přišli jsme Tě také prosit za uzdravení dvou obyvatel našeho města, kteří jsou
nám zvláště drazí: za Veroniku a Josífka. Prosíme Tě, abys shlédl na naše
modlitby i oběti, které Ti za ně přinášíme, abys nás pro své milosrdenství
vyslyšel a dal jim milost plného uzdravení. Věříme, že to můžeš udělat a že to
chceš udělat. A tak Tě o to s důvěrou prosíme, Tebe, který žiješ a vládneš nyní i
na věky. Amen.
Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky
věků. Amen.