Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu

Vikinské saxy z Upplandu a Västmanlandu
řemeslná produkce a východní kontakty
Niklas Stjerna, archeolog,
Úřad pro národní dědictví, Oddělení archeologického výzkumu,
UV Mitt, Stockholm, Švédsko.
[email protected]
Přeložil a upravil Tomáš Vlasatý.
Úvod
Tento článek je přehledem vikinských saxů či bojových nožů nalezených v krajích Uppland
a Västmanland (Obr. 1., čísla 1–54 odkazují na katalog, Tab. 1). Jeden z cílů článku je roztřídění
saxů do skupin, které lze spojit s různými řemesly a řemeslníky, jako například kováři nebo
řemeslníky pracujícími s bronzem a mědí. Doufáme, že díky tomuto roztřídění bude možné určit
charakter výroby saxů a roli i postavení řemeslníků, kteří se na výrobě podíleli.
V tomto článku se nebudu pokoušet roztřídit jednotlivé typy podle velikosti nebo rozlišovat
mezi zbraněmi a dlouhými noži. Stejně tak se nehodlám zabývat vývojem saxů. Domnívám se totiž,
že definice „severského“ saxu typu SAX5, jak ji navrhla Anne Nørgård-Jørgensen, je problematická
(Nørgård-Jørgensen 1999: 60ff). Proto jsme saxy namísto toho předběžně roztřídily podle jejich
výrobních specifik.
Saxy z Birky často mají kožené pochvy s bronzovým kováním a závěsné kroužky. Podobné
pochvy byly nalezeny také na jiných nalezištích východní části středního Švédska, například ve
Vendelu (20), Valsgärde (22, 23) a několika dalších místech v Upplandu a Västmanlandu
(Arwidsson 1986). Lze ale říci, že většina saxů kraje Västmanland postrádá tyto specifické pochvy.
Tento rozdíl může být do určité míry výsledkem rozdílných pohřebních rituálů (kremace ×
inhumace), ale může také naznačovat, že se v této oblasti výroba saxů s pochvami odlišovala od
výroby saxů bez pochev.
Komparativní materiál saxů a nožů z Birky lze hledat na Gotlandu, v Šestovici (Ukrajina) a
na nalezištích ve Finsku, Lotyšsku a Rusku. Jejich rozmístění lze porovnat s rozmístěním jiných
typů předmětů, které se nacházejí kolem Pobaltí a jiných částí východní Evropy (viz Jansson 2000).
Do tohoto stručného přehledu byly zahrnuty pochvy a čepele z Gotlandu a území na východ od
Pobaltí, které jsou citovány v literatuře a které pomůžou vysvětlit vztah mezi saxy ze středního
Švédska a jejich východními protějšky.
Saxy v Upplandu a Västmanlandu
Rozmístění
Na Obr. 1. je znázorněno rozmístění saxů (čepelí a/nebo pochev) v Upplandu a
Västmanlandu. Převládajícími oblastmi jsou Birka, oblast mezi řekami Svartån a Sagån a oblast
kolem řeky Kolbacksån. Pokud jde o další části Upplandu, saxy byly nalezeny na známých
lokalitách, jako je Tuna v okrese Vendel (viz Rahmqvist 1996: 158; Stolpe – Arne 1912), Valsgärde
v okrese Gamla Uppsala a Tuna v okrese Alsike (Arne 1934). Mnoho saxů bylo nalezeno v sídlech,
které nesou název Tuna. Ve Västmanlandu byly saxy nalezeny na lokalitách Tuna v okrese
Badelunda, Tunby ve městě Västerås (viz Ählström 2003) a v bývalém sídle Jämmertuna ve městě
Köping. Jeden z upplandských saxů byl nalezen na lokalitě Kiplingeberg, která se nachází kilometr
od Tuny v okrese Bälinge. Z toho vyplývá, že některé saxy lze spojit s místy jistého druhu, totiž s
velmi starými usedlostmi, které měly centrální funkci a ve kterých sídlily elity (viz Arrhenius 2002).
Ostatní saxy však pocházejí z míst, jejichž důležitost není známa.
Čepele
Je všeobecně známým faktem, že některé nože dosahují takových kvalit, že je musel vyrobit
někdo s odbornými znalostmi a dovednostmi (Callmer 2003; Arrhenius 1970). Jedním ze znaků,
který poukazuje na vyšší stupeň zpracování železa, je dekorace čepelí.
Na analyzovaných čepelích se dekorace nachází pouze na hřbetech, a to buď ve formě
hřebenu, nebo dvou až tří drážek. Celkem se v analyzovaném materiálu nachází devět zdobených
čepelí. Na čepelích z Birky se nenachází žádná dekorace (viz Arwidsson 1986), která se naopak
objevuje na čepelích z västmanlandských sídlišť. V lokalitě Kvalsta v okrese Berg se poblíž řeky
Kolbacksån nalezlo šest čepelí (39–44), z nichž dvě měly hřbety zdobené drážkami (42, 43). Čepele
zdobené drážkami byly nalezeny také v lokalitách Fjällsta v okrese Svedvi (31) a Bäckby ve městě
Västerås (30). Z dostupných informací lze říci, že čepel z Fjällsty je rozměrově velmi podobná
čepelím z Kvalsty. V této práci se bohužel zabýváme pouze třemi čepelemi z Kvalsty, protože
ostatní byly zapůjčeny nebo jsou ztracené.
Žádná z čepelí nožů zdobených drážkami nemá pochvu. Některé drážkované čepele saxů
však byly nalezeny s pochvou (viz níže). Dvě takové čepele pocházejí z lokality Tunby (51, 52) a
další pochází z Norrängu v okrese Skerike (48), nedaleko od Tunby.
Dekorace hřbetu mohla zdůrazňovat výrobu z třídílného nebo pětidílného paketu s jádrem z
vysoce kvalitní oceli (viz Arrhenius 1974: 105f). Plochý a nedekorovaný hřbet u většiny saxů však
neznamená, že by byly podstatně horší kvality, protože zřejmě všechny měly ocelové jádro. Zdá se,
že zdobení hřbetů naznačuje výrobu, která je odlišná od výroby saxů z Birky, u nichž se
zdůrazňovaly především pochvy. Je těžké odhadnout, jaký byl kvalitativní rozdíl mezi čepelemi z
Tunby a Kvalsty a čepelemi z Birky, protože mnoho čepelí z Birky se špatně dochovalo.
Podobně vysoký stupeň zpracování železa je neobvyklý, a tak je zajímavé, že zdobené
čepele saxů byly nalezeny mimo Birku. Jestliže se předpokládá, že centry výroby byla místa, na
kterých se nalezly dvě nebo více čepelí, pak můžeme vyjmenovat přinejmenším dvě lokality, ve
kterých se vyráběly různě zdobené čepele: Tunby a Kvalsta. Většina čepelí, které lze s těmito místy
spojit, má konstantní velikost, respektive čepele jsou dlouhé kolem 50 cm (včetně řapu) a 2,0–2,5
cm široké. Čepele jsou relativně tlusté, kolem 1 cm, což ovlivňuje jejich hmotnost. Tyto dlouhé
saxy z Kvalsty a Tunby váží okolo 300 gramů. Několik saxů z jiných nalezišť bylo kratších, lehčích
a vzhledově jednodušších. Tyto saxy svádí k tomu, aby s nimi bylo nakládáno jako s běžnějšími,
nespecializovanými kovářskými pracemi, které byly vytvořeny jinými kováři. Dále se třízením
nebudeme zabývat. Mezi jiné charakteristické rysy, které jsou příznačné pro jednotlivé kováře, patří
zahnutí řapu a tvar čepele.
Pochvy a polotovary
Při výrobě typické pochvy z Birky bylo použito mnoha různých technik a materiálů.
Nejčastěji dochovaným materiálem jsou bronzová kování a bronzové kroužky, které byly
připevněny bronzovými nebo měděnými nýty (Obr. 2).
Drážkovaná okrajová kování jsou na pochvách z Birky rovnoměrně široká (cca 5–7 mm), z
čehož vyplývá, že byly nastříhány z delšího pásu. Na povrchu těchto kování jsem si povšiml stop,
které odpovídají struktuře taženého drátu (viz Stjerna 1997; 1998). Drážkované pásy tedy byly
vyrobeny pomocí tažení (drawing) nebo vyškrabávání (scraping). Z několika gotlandských pochev,
u kterých jsou kování nestejně široká, je evidentní, že okrajová kování pochev mohla být vyrobena i
jinými způsoby.
Nákončí pochev z Birky, která jsem měl možnost osobně zkoumat, byla původně dlouhá 11–
13 cm (7, 8, 10, 12). Nýty jsou od sebe rozmístěné s pravidelnými odstupy cca 15 mm. U dvou
nákončí si můžeme povšimnout bronzového okrajového proužku, který byl vmáčknut mezi oba
okraje kůže. Samostatné nákončí z bronzového pásu, které bylo nalezeno v lokalitě Berga v okrese
Skultuna, rovněž mělo středový proužek na nýtované straně pochvy a odstup nýtů je srovnatelný s
odstupem nýtů zjištěným u nálezů z Birky.
U pochev z Birky má většina závěsných kroužků stejný vzhled (5, 6, 7, 10, 12). Liší se však
ve velikostech. Průměr se pohybuje mezi 23–27 mm. Na pochvě z Långtory (19) dosahují kroužky
průměru cca 27 mm. Rozmístění spon s kroužky (ringed pins), které jsou podobné kroužkům na
pochvách, nenasvědčuje tomu, že by oba druhy kroužků vyráběla tatáž osoba. Ale je možné, že se
kroužky na pochvách objevily v Birce poté, co jim kroužky ze spon posloužily jako předlohy.
V Tunby ve městě Västerås byly nalezeny dva saxy (51, 52) s pochvami, které byly podobné
pochvám z Birky. Nákončí se však zásadně odlišují, protože jsou na rozdíl od obvyklých nákončí
odlévaná. Další odlévané nákončí bylo nalezeno v lokalitě Vendle v okrese Tortuna. Shledávám
pravděpodobným, že toto nákončí, které je zdobeno jellinským stylem (Arbman 1936: 94, no. 14),
náleželo k pochvě téhož typu jako pochvy z Tunby. Rozdílná metoda výroba naznačuje, že výroba
těchto pochev se odlišovala od výroby pochev z Birky. Je možné, že pochvy z Tunby a Vendle
vyrobil zkušený řemeslník, který se specializoval na odlévání bronzu.
Kvalita ostatních kování z Tunby mi není známa, protože jsem mohl prozkoumat pouze dva
závěsy kroužků (51) a jedno drážkované kování (52). Ostatní kování náležící k saxu z hrobu 1 (51)
nebyla v době mého výzkumu v muzeu. Stejnému kováři lze přisoudit i jednoduché křídlovité
kování (wing mount) z Lilla Djurbo (46), které má stupňovitý profil a prolamovanou výzdobu ve
tvaru písmena T.
Skupina saxů z Tunby kombinuje vysoký stupeň zpracování železa a vysoký stupeň výroby
pochev, čímž se odlišuje od skupiny saxů z Birky.
Chronologie
V Birce i na jiných upplandských a västmanlandských lokalitách bylo nalezeno mnoho saxů
s pochvami datovaných do 10. století. Hrob 944 je jedním z nejstarších hrobů z Birky, ve kterém se
objevuje sax (11). Tento hrob obsahoval také meč typu H, nákončí s motivem sokola, hrot kopí typu
K a parohový hřeben s pozlacenými bronzovými střenkami. S přihlédnutím k obdobným
bronzovým střenkám z Gotlandu (Thunmark-Nylén 1991) můžeme hrob datovat do doby okolo roku
900.
Ve čtyřech hrobech se saxy (5, 6, 9, 10) se nacházely islámské stříbrné mince, které se datují
do let 907–913, 913–932 a 920/921 (2 hroby). V hrobech s termini post quem 920/921 byly
nalezeny hroty kopí typu I. Hroty tohoto typu byly nalezeny také v hrobech 703 (7), 955 (12) a v
hrobech 12 (22) a 15 (23) ve Valsgärde. Islámská mince v hrobu 12 ve Valsgärde nese rok 952; hrob
15 je zřejmě mladší než hrob 12 (Schönbäck 2002). Hrob z Långtory současně obsahoval meč, o
kterém se Arbman domníval, že pochází nejpozději z 2. pol. 9. století (Arbman 1936), ačkoli
trojúhelníkové hroty šípů naznačují pozdější dataci. Hrob IX z Vendelu obsahoval minci s datem
914–943 a hřeben typu B1:2.
Do druhé skupiny hrobů z Birky patří hroby 832, 834 a 735. V těchto hrobech byly nalezeny
také meče typu X nebo Y a hroty kopí typu K. Datace čtyř hrobů (1, 2, 3, 4) není jasná. Některá
kování pochev a čepele saxů byla nalezena v tzv. Posádce Birky, hned vedle pevnosti na kopci.
Nálezy z této Posádky lze asociovat se síní, která byla používána kolem roku 950.
Datace saxů z Kvalsty je problematická, protože je nemáme s čím porovnávat. Další nálezy
z Kvalsty naznačují, že saxy náleží k hrobům z 9. a 10. století. Dva hroby z Tunby vznikly
prakticky současně a oba by měly pocházet z 10. století.
Pochvy a čepele z Gotlandu a území na východ od Pobaltí
Lena Thunmark-Nylén (1995 – WZG I; 1998 – WZG II; 2000 – WZG IV) nedávno popsala
gotlandský materiál z doby vikinské. Jeden z dojmů, který jsem z tohoto materiálu nabyl, je ten, že
pochvy mají různou kvalitu. V mnoha případech jsou drážkovaná okrajová kování různě dlouhá,
což naznačuje, že řemeslníci nepoužívali polotovary drážkovaných pásků (např. SHM 10796B, GF
C 11510 a 12675:118). Namísto toho se jeví jako pravděpodobné, že podobná kování byla během
výroby jednotlivě vystříhávána z tabule plechu. Fakt, že kování je obdélníkové, je dílem
racionalismu. Některé pochvy ovšem mají kování z drážkovaných pásků (např. GF C 12675:230,
235; viz WZG I: obr. 313B, 314b).
Dalším charakteristickým znakem, který se objevuje na gotlandských pochvách, je příčný
pásek přes horní část pochvy. V materiálu z Upplandu a Västmanlandu jsem nenalezl jediný důkaz o
používání tohoto pásku. Příčné pásky se však objevují na mnoha pochvách z Finska a Lotyšska
(obr. 3).
Ve Finsku byla většina saxů a bojových nožů (finsky väkipuukko) nalezena v provinciích
Satakunta a Häme. Helmer Salmo sestavil seznam 18 vikinských nálezů z různých okresů, ale
nejpočetněji zastoupené jsou v okresech Eura a Kangasala (Salmo 1938; 1952; viz LehtosaloHilander 1982). Salmo udává, že podobné nože existují ve Skandinávii (střední Švédsko), ale
přesto se domnívá, že finské kusy byly lokálními výrobky (Salmo 1952). Salmo popisuje několik
nožů, které mají na hřbetech hřeben nebo dvě až tři drážky (Salmo 1938: 160; Salmo 1952). Před
tím, než je srovnáme s dekorací na čepelích z Kvalsty a Tunby, bude potřeba detailní analýza.
V lokalitě Luistari (okres Eura) byly nalezeny tři saxy, které lze datovat do období 900–950
(Lehtosalo-Hilander 1982: 18f), a dva saxy z Kjuloholmu (okres Kjulo) lze podle Cleveho (1978)
datovat do období 900–1000. Jeden z těchto saxů má křídlovité kování a pod ním příčný pásek přes
pochvu (hrob C A). Cleve tuto pochvu komparuje s pochvami z Birky, ale poznamenává, že
křídlovité kování z Kjuholmu postrádá stupňovitý profil a že namísto něj je zdobené raženými
trojúhelníčky a skupinkami teček. Cleve se domnívá, že pochvy z Birky byly prototypy pochvy z
Kjuloholmu, přestože přímé paralely zmíněné dekorace můžeme najít zejména v dnešním Lotyšsku.
Proto se domnívám, že je rozumnější porovnávat pochvu z Kjuloholmu s lotyšskými pochvami.
V jednom hrobu v lokalitě Långnäsbacken na Ålandech byl nalezen sax, který byl uložen
spolu s hrotem kopí typu E a hřebenem typu B. Hrob zřejmě pochází z 9. století (Kivikoski 1980).
Co se týče Pobaltí, saxy s pochvami a nože s pochvami byly nalezeny v lokalitách Lauskola
(okres Salaspils, Livonsko) (Zariņa 1988; 1992), Drengeri-Cunkani (Atgazis 1992; NørgårdJørgensen 1999: 62) a Ludza v Latgalii (MAR 14: pl. XII: 1, 2, 12, 13). Dekorace některých pochev
má paralely ve Finsku (Kjuloholm v okrese Kjulo) a na Gotlandu (Ire, okres Hellvi) (WZG I: pl.
207C; WZG IV: 1: 414).
Mezi saxy, které mají velice zajímavou podobnost se saxy z Birky, patří devět saxů
nalezených v ukrajinské Šestovici (hroby 30, 36, 40, 50, 83, 93, 98, 110, 145; Blifeld 1977). David
Blifeld (1977) spojuje tyto takzvané skramasaxy s kyjevskou družinou. Již dříve bylo navrhnuto, že
tyto saxy mohou být skandinávského původu (Arne 1931; Arbman 1936; Androščuk 1999).
Kupříkladu Holger Arbman jasně uvádí, že tyto nože musely být dovezeny ze Švédska (Arbman
1936: 93, no. 13). Publikovaný materiál vskutku ukazuje, že pochvy mají více společných prvku s
pochvami z Birky, než s pochvami z Gotlandu nebo z finobaltské oblasti. Izolovaná povaha
šestovické skupiny může také podporovat názor, že saxy pocházejí z dnešního Švédska.
Velice blízkou paralelu pochev z Birky představuje křídlovité kování a závěsné kroužky z
hrobu 93 (Blifel'd 1977: 63, 169, pl. XXV:10). Další kroužek a závěs kroužku byl objeven v hrobu
40 a v hrobu 30 se nacházelo nákončí s profilovaným okrajem a křídlovité kování se stupňovitým
profilem a prolamovanou výzdobou ve tvaru písmena T (Blifel'd 1977: 63, 126, pl. VI:5,6).
V literatuře se nachází jenom málo ruských nálezů, které lze vztáhnout k saxům z Birky. V
jihovýchodním Přiladoží bylo při Brandenburových vykopávkách objeveno křídlovité kování s
charakteristickým stupňovaným profilem (Brandenburg 1895: pl. VII:10). O dalších dvou
skramasaxech z této oblasti píše Kirpičnikov (1966). V gnězdovském hrobu III: 66 bylo nalezeno
křídlovité kování se stupňovitým profilem a prolamovanou výzdobou ve tvaru písmena T, kroužek,
závěs kroužku a drážkované okrajové kování (Sizov 1902: pl. V:6; viz GIM 1999: obr. 24). Kromě
těchto existují i další nálezy z Gnězdova, o kterých jsem našel pouze omezené informace (NørgårdJørgensen 1999: 60; Kirpičnikov 1966).
V mnoha případech je možné, že existuje spojitost mezi výrobou gotlandských pochev a
výrobou pochev pocházejících například z oblastí na východ od Pobaltí. V takovém případě
bychom relevantní informace mohli získat při porovnání s dalšími skupinami artefaktů. ThunmarkNylén kupříkladu porovnala gotlandské a livonské rozpěrky korálků a došla k závěru, že rozpěrky
korálků (které jsou v Lotyšsku cizím prvkem) byly lokálně vyráběny ve dvou oblastech (ThunmarkNylén 1992). Přisuzování různých typů artefaktů k určité geografické oblasti bez jejich detailní
analýzy je proto problematické.
Hypotézy a závěry
Během pozdní doby vikinské se saxy či dlouhé nože používaly především ve Västmanlandu.
Na jejich výrobě se zřejmě podíleli kováři různých úrovní – někdy profesionálové, jindy méně
kvalifikovaní kováři. Předběžně můžeme velice zkušené kováře spojit s sídlišti Kvalsta a Tunby.
Před konečným soudem o místě výroby však ještě bude potřeba prozkoumat podobnost a kvalitu
ostatních kategorií předmětu. Odhaduji, že velké množství artefaktů okolo řeky Kolbacksån a v
regionu mezi řekami Svartån a Sagån můžeme dát do souvislosti s těmito kováři, kteří zcela jistě
museli vyrábět i jiné předměty a jejich mobilita nemůže být vysledována pouze z rozmístění čepelí
saxů (viz Callmer 2003).
V Upplandu se saxy používaly méně. Typické saxy s pochvami z východní části středního
Švédska byly nalezeny na lokalitách Vendel, Valsgärde a zejména v komorových hrobech v Birce
(Stolpe – Arne 1912; Arbman 1940–1943; Arwidsson 1986). Konstantní kvalita polotovarů
naznačuje, že je v Birce vyráběli specializovaní řemeslníci pracující s bronzem a mědí. Domnívám
se, že titíž řemeslníci vyráběli také pochvy. Díky tomu mohli kontrolovat celkovou kvalitu pochev a
nemuseli se omezovat pouze na kompletaci.
Zdá se, že některé řemeslné dovednosti, které byly použity při výrobě pochev, nepatřily mezi
běžná řemesla vykonávaná v sídlištích zkoumaných částí dnešního Švédska. Proto se lze důvodně
domnívat, že tito řemeslníci pocházeli odjinud – nejpravděpodobněji z míst, kde byla výroba
měděných a bronzových polotovarů běžná.
Stručný přehled pochev a čepelí z Gotlandu a oblastí na východ od Pobaltí objasnil
východní spojitosti pouze omezeným způsobem. Oděvní šperky, jako například bronzové spirály z
finobaltských oblastí, by mohly naznačovat, že řemeslníci pocházeli z těchto oblastí na východ od
Pobaltí. Na některých místech byla metoda tažení (drawing) praktikována již v 6. století n. l.
(Zariņa 1988).
Vysoká úroveň řemeslného zpracování podle mého názoru nebyla výsledkem časté výroby
pochev, nýbrž byla výsledkem výroby polotovarů, jako například taženého drátu a jiných předmětů
(viz Callmer 2003). Častá výroba polotovarů je velmi pravděpodobná, neboť tyto polotovary
potřebovali i jiní řemeslníci z Birky, například výrobci hřebenů, kteří používali tažený drát na nýty
(Stjerna 1997; 1998).
Při porovnání s jinými zbraněmi, například kopími a štíty, zjistíme, že saxy s pochvami
nebyly běžné. Zřejmě je rozdávála osoba, která kontrolovala jejich produkci, jako dary. Tento fakt,
v kombinaci se zahraničním charakterem a množstvím, činí ze saxů s pochvami exkluzivní
předměty. V Birce bylo nalezeno více neobvyklých militárií, například středoasijská lamelová zbroj
(Stjerna 2004). Důvod pro vlastnictví těchto neobvyklých militárií zcela jistě spočíval v něčem
jiném nežli ve vojenství nebo praktičnosti.
Jak bylo řečeno, předpokládám, že výrobci pochev vykonávali řadu řemesel, která měla co
do činění se zpracováním mědi, bronzu a dost možná i odléváním, a vyráběli celou škálu velice
kvalitních předmětů. Ty svádí k tomu, abychom si tyto řemeslníky představovali jako nožíře, kteří
dokončovali obyčejné meče, k nimž rovněž vyráběli pochvy (viz Stjerna 2001; Stjerna rukopis).
Výroba saxů s pochvami by v takovém případě byla pouze minoritní část jejich celkové produkce.
Je možné, že výrobci saxů z pochvami měli privilegium na stálou práci v Birce, ale je složité
určit, zda tito řemeslníci byli závislí nebo nezávislí. Z psaných a archeologických pramenů lze
získat rozdílné závěry (viz Callmer 2003). Je pravděpodobné, že výroba saxů s pochvami probíhala
v omezeném časovém úseku, který lze pomocí hrobů datovat do jedné nebo dvou dekád první
poloviny 10. století.
Poděkování
Tento článek je výsledkem výzkumné práce, kterou jsem sporadicky vykonal v letech 2002 –
2004 za přispění nadace „Gunvor och Josef Anérs stiftelse“. Děkuji také nadaci „Helge Ax:son
Johnsons Stiftelse“, díky které bylo možné zakoupit přenosný počítač, Ingmaru Janssonovi a Petře
Nygård za pomoc s ruskými a finskými texty, a Zuzaně Poláskové za asistenci v Muzeu národních
starožitností.
Literatura
Ählström 2003 = Ählström. J. (2002). Tunby gård. I utkanten av en boplats. Förundersökning. RAÄ
Tunby gård. I utkanten av en boplats - Förundersökning. RAÄ 21:2-3, Tranbäret 2 & 3,
Skerike socken, Västmanland. Kulturmiljöavdelningen Rapport 2002: A52, Västerås.
Androščuk 1999 = Андрощук Ф. О. (1999). Нормани і слов'яни у Подесенні (Моделі культурної
взаємодії доби раннього середньовіччя), Киiв.
Arbman 1936 = Arbman, H. (1936). En kammargrav från vikingatiden vid Långtora, Uppland.
Fornvännen 31, 89–98. Dostupné z:
http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/1122/1936_089.pdf?sequence=1
Arbman 1940 = Arbman, H. (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940),
Stockholm.
Arne 1931 = Arne, T. J. (1931). Skandinavische Holzkammergräber aus der Wikingerzeit in der
Ukraine, Acta Archaeologica 2, 285–302.
Arne 1934 = Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld von Tuna in Alsike, Stockholm.
Arrhenius 1970 = Arrhenius, B. (1970). Knivar från Helgö och Birka. Fornvännen 65: 40–51.
Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2099/1970_040.pdf?sequence=1
Arrhenius 1974 = Arrhenius, B. (1974). Om knivar och knivtypologi. Fornvännen 69: 105–110.
Dostupné z: http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/2236/1974_105.pdf?sequence=1
Arrhenius 2002 = Arrhenius, B. (2002). Die ländlichen Siedlungen im Umfeld van Birka. In: K.
Brandt, M. Müller-Wille, Ch. Radtke. Haithabu und die frühe Stadtentwicklung im nördlichen
Europa, Neumünster, 349–357.
Arwidsson 1986 = Arwidsson, G. (1986). Heibmesser. In: G. Arwidsson (ed.). Birka II:2.
Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 35–37.
Atgazis 1992 = Atgazis, M. (1992). First finds of three-armed (trefoil) brooches in Latvia. In: A.
Loit A., E. Mugurevičs, A. Caune (eds.) Die Kontakte zwischen Ostbaltikum und
Skandinavien im frühen Mittelalter. Internationale Konferenz, Riga, 23.-25. Oktober 1990,
Stockholm, 19–32.
Blifeld 1977 = Блiфельд Д. I. (1977). Давньоруськи пам'ятки Шестовицi, Киiв.
Brandenburg 1895 = Бранденбург Н.Е. (1895). Курганы Южного Приладожья. МАР. No 18,
Санкт-Петербург.
Callmer 2003 = Callmer, J. (2003). Wayland. An Essay on Craft Production in the Early and High
Middle Ages in Scandinavia. In: L. Larsson, B. Hårdh (eds.). Centrality–Regionality. The
Social Structure of Southem Sweden During The Iron Age. Uppakrastudier 7, Lund, 337–361.
Dostupné z: http://www.uppakra.se/backup/docs/uppakra7/20_Callmer_U7.pdf
Cleve 1978 = Cleve, N. (1978). Cleve, N. 1978. Skelettgravfälten på Kjuloholm i Kjulo; Vikingatid
och korstågstid. Gravfältet C. Finska Fornminnesföreningens Tidskrift 44: 2, Helsinki.
GIM 1999 = GIM (Gosudarstvennyj istoriceskij muzej) (1999). Гнездовский могильник.
Археологические раскопки 1874 - 1901 гг. (по материалам ГИМ). Памятники культуры
36, Москва.
Jansson 2000 = Jansson, I. (2000). Forna färder over Östersjön – vikingars och andras. Ymer 120:
9–23.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли
IX–XIII вв./ АН СССР, Москва.
Kivikoski 1980 = Kivikoski, E. (1980). Långängsbacken: ett gravfält från yngre järnåldern på
Åland. Finska Fornminnesföreningens Tidskrift 80, Helsinki.
Lehtosalo-Hilander 1982 = Lehtosalo-Hilander, P.-L. (1982). Luistari I-III. Suomen
Muinaismuistoyhdistyksen Aikakauskirja 82, Helsinki.
MAR = Материалы по археологии России (Materialy po archeologii Rossii).
Nørgård-Jørgensen 1999 = Nørgård Jørgensen, A. (1999). Waffen & Gräber. Typologische und
chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n.Chr. Nordiske
Fortidsminder Serie B Volume 17. København.
Rahmqvist 1996 = Rahmqvist, S. (1996). Sätesgård och gods. De medeltida frälsegodsens
medeltida frälsegodsens framväxt mot bakgrund av Upplands bebyggelsehistoria. Upplands
fornminnesförenings tidskrift 53, Uppsala.
Salmo 1938 = Salmo, H. (1938). Die Waffen der Merowingerzeit in Finnland, Helsinki.
Salmo 1952 = Salmo, H. (1952). Satakunnan historia II: Rautakausi, Vammala.
Schönbäck 2002 = Schönbäck, B. s komentářem od Leny Thunmark-Nylén (2002). De vikingatida
båtgravarna vid Valsgärde : relativ kronologi. Fornvännen 97: 1–8. Dostupné z:
http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3011/2002_001.pdf?sequence=1
Sizov 1902 = Сизов В. И (1902). Курганы Смоленской губернии I. Гнездовский могильник близ
Смоленска. Материалы по археологии России 28, Санкт-Петербург.
Stjerna 1997 = Stjerna, N. (1997). Fodralkammar från Birkas Garnison – Analys och
dokumentation. In: CD-uppsatser i laboraliv arkeologi 96/97, Del I. Arkeologiska
forskningslaboratoriet, Stockholms universitet. Magisterská práce.
Stjerna 1998 = Stjerna, N. (1998). A short notice on the manufacture of copper-wire at Birka.
Laborativ Arkeologi10–11, 85–88. Dostupné z:
http://www.archaeology.su.se/polopoly_fs/1.171198.1395073514!/menu/standard/file/LA10.11
.Stjerna.pdf
Stjerna 2001 = Stjerna, N. (2001). Birkas krigare och deras utrustning. In: M. Olausson (ed.).
Birkas krigare, Stockholm: 39–45.
Stjerna 2004 = Stjerna, N. (2004). En stäppnomadisk rustning från Birka. (Steppe nomadic armour
from Birka). Fornvännen 99: I: 27–32. Dostupné z:
http://samla.raa.se/xmlui/bitstream/handle/raa/3065/2004_027.pdf?sequence=1
Stjerna rukopis = Viking·age weapons found in Eastern Middle Sweden.
Stolpe – Arne 1912 = Stolpe, H., Arne, T. J. (1912). Graffältet Vid Vendel, Stockholm.
Thunmark-Nylén 1991 = Thunmark-Nylén, L. (1991). Gotlands vikingatid och dess kammar.
Gotländskt Arkiv 1991: 109–128.
Thunmark-Nylén 1992 = Thunmark-Nylén, L. (1992). Some Comparative Notes on Gotlandic and
Livonian Bead Spacers of the Viking Period. In: B. Hårdh, Wyszomirska-Werbart. B. (eds.).
Contacts across the Baltic Sea during the Late Iron Age (5th-12th centuries). Baltic Sea
Conference, Lund, October 25-27, 1991, Lund: 109–114.
Thunmark-Nylén 1995 / WZG I = Thunmark-Nylén, L. (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I :
Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.
Thunmark-Nylén 1998 / WZG II = Thunmark-Nylén, L. (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II :
Typentafeln, Stockholm.
Thunmark-Nylén 2000 / WZG IV = Thunmark-Nylén, L. (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3.
Katalog, Stockholm.
Zariņa 1988 = Zariņa, A. (1988). Lībiešu apģērbs 10.-13. gs., Riga.
Zariņa 1992 = Zariņa, A. (1992). Die Kontakte der Liven mit skandinavischen Ländern nach den
Schmucksachen des Gräberfeldes aus dem 10.-13. Jh. zu Salaspils Laukskola. In: A. Loit A.,
E. Mugurevičs, A. Caune (eds.) Die Kontakte zwischen Ostbaltikum und Skandinavien im
frühen Mittelalter. Internationale Konferenz, Riga, 23.-25. Oktober 1990, Stockholm, 173–
184.
Obr. 1: Rozšíření čepelí a pochev saxů v prostoru Upplandu a Västmanlandu.
Obr. 3: Rozšíření saxů s označenými místy, která jsou zmíněna v textu. Autor mapy: Niklas Stjerna.
Obr. 2: Vybrané saxy z Upplandu a Västmanlandu. 1a–b: Tunby ve městě Västerås, hrob 1 (51); 2a–
b: Tunby ve městě Västerås, hrob 2a (52); 3: Fjällsta, okres Svedvi (31), 4: Kvalsta, okres Berg (42);
5: Kvalsta, okres Berg (43); 6: Kvalsta, okres Berg (44); 7: Bonsta, okres Kumla (29); 8a–b:
Överby, okres Sollentuna (26); 9: Björkö/Birka, okres Adelsö, hrob 1076 (14); 10: Björkö/Birka,
okres Adelsö, hrob 955 (12); 11: Björkö/Birka, okres Adelsö, hrob 581 (5); 12a–e: Björkö/Birka,
okres Adelsö, hrob 703 (7); 13: Berga, okres Skultuna (28); 14: Björkö/Birka, okres Adelsö, hrob
834 (10); 15: Björkö/Birka, okres Adelsö, hrob 735 (8); 16: Gryta, okres Hubbo (33); 17:
Hammarby ve městě Västerås (36); 18: Kiplingeberg, okres Bälinge (18); 19a–b: Hasselbäck, okres
Haraker (37). Autor obrázku: Niklas Stjerna.