skautský svět - Skautské středisko Prácheň

skautský svět
magazín pro skauty a jejich příznivce
reportáž
Zemí ohně a ledu
září–říjen 2009
fotoreportáž
f oto Roma n Ša n to ra - B o b o
Navigámus 2009
Celostátní setkání vodních skautů České republiky se zahraniční účastí se začátkem června konalo na
vodní nádrži Rozkoš. Pro tisícovku účastníků a účastnic
(což je zatím největší účast v historii) byl připraven
bohatý program, jehož legendou byla Sindibádova dobrodružství.
neoznačené fotografie převzaty
z www.navigamus2009.cz
f oto Roma n Ša n to ra - B o b o
f oto Roma n Ša n to ra - B o b o
obsah
Ze zápisníku Šéfredaktora
představujeme – Legenda odboje
zprávy a názory
7
8
reportáž
Změna je život
Jak být zároveň nepolitičtí i odpovědní za zemi,
ve které žijeme – to je otázka, nad kterou budou
skauti a skautky vést debaty asi pořád. Je to tak asi
správně. Mimořádné volby letos na podzim jsou
v tomto směru dobrým katalyzátorem. Nelze se
tedy divit, že hlavním tématem tohoto vydání jsou
právě volby. Konečně – jak říká mistr v kratičkém
příběhu na str. 17 – i váš hlas může být rozhodující.
Další téma, kterému se věnujeme, je tradiční
záříjové – čemu všemu se skauti a skautky věnovali
v létě. Podíváme se kupříkladu na Island, navštívíme tábor rodinného skautingu a nahlédneme
do tříd „našich“ škol v Africe – jak se daří tamním
školákům?
A posledním tématem je změna. Rádi bychom,
aby vám Skautský svět zprostředkovával velký příběh skautingu ve vší pestrosti, která k němu patří,
a zároveň, aby pro vás byl i inspirací. Obměňujeme proto nabídku rubrik a zajímalo by nás, jaké
informace byste si rádi přečetli na stranách 23–25.
Své náměty pište na adresu redakce nebo přímo na
můj e-mail: [email protected].
V neposlední řadě se změna také týká ostatních
skautských časopisů, jejich experimentální vydání
byla rozeslána na všechna střediska a na internetové stránce www.skaut.cz/casopisy si je můžete
prohlédnout v elektronické podobě.
Příjemný vstup do dalšího skautského roku
přeje
Marek Bárta
Skautské setkání
v zemi ledu a ohně
4
jeden den – Jak jsme vyhráli nad smrtí 11
rozhovor
s grafikem a malířem
Jiřím Anderlem
12
na vandru
Voda nebo škola?
20
téma – Volby 2009
16
na návštěvě – Tak trochu jiný tábor 18
po stopách historie – Kříž Haba-Hübner
22
23
tržiště – Time up!, Doporučujeme styl – Rozcuchaná kniha, V jako vendeta 24
zapadl den… 26
styl
Outdoor a přírodní
vlákna
24
reportáž
Zemí ohně a ledu
Roverway 2009
Již potřetí v historii se o prázdninách konalo
mezinárodní setkání roverů a rangers z Evropy
a přilehlých kontinentů. Co všechno zažili během
putování divokou islandskou přírodou i sněmování na
břehu jezera Úlfljótsvatn vám v následujících příspěvcích
přiblíží Mydlinka a Ondra.
V
ážení cestující, vítejte nad Islan„ dem, ostrovem ledu, ohně a mnohých dalších přírodních krás. Po pravé straně máte právě možnost vidět
největší evropský pevninský ledovec
Vatnajökul, o kousek dále most přes
ledovcovou řeku; a to je jen zlomek
toho, co vás na ostrově čeká!“ Nestačíme se divit tomu, co slyšíme, ale
proti takovému uvítání na Islandu
samozřejmě nic nenamítáme. Slova
rozradostnělé letušky, která se těší
na nadcházející dovolenou, nám dávají tušit, že obyvatelé této země budou asi velice milí.
týmy do autobusů; společně s nimi
i jídlo, vybavení a zavazadla a začít
tak první část islandského pobytu,
tzv. Journey (cestu). Vše se povede
jen s malým zpožděním, akce je zahájena ve velkém stylu před budovou univerzity v Reykjavíku a poté
je na čase vyrazit! Vyrazit vstříc dobrodružství, které pro nás nachystali „tribe leadeři“ (vedoucí „kmene“
na Journey) a samozřejmě počasí,
o kterém na Islandu panuje velice
výmluvný vtip: „Nelíbí se ti aktuální
počasí? Nevadí, počkej čtvrt hodiny
a bude hůř.“
přitažlivá Pestrost
robinsonská Cesta vysočinou
Kulturní šok však zažívám velice brzy. Před samotným zahájením akce
přicházíme do školy, která je určena k ubytování účastníků setkání.
Mnoho lidí, tolik rozdílných jazyků,
pestrá paleta barev krojů a to vše
na tak malém prostoru. Na vlastní
kůži zažívám to, co je na mezinárodních akcích zcela běžné a velice
přitažlivé. Pro mě je vše nové, neboť jsem na takové mezinárodní
skautské akci poprvé. Roveři a rangers jsou převážně z evropských
států, přibyly k nim však i skupiny
až z Hongkongu, Kanady, Spojených
států a dalších několika mimoevropských států.
Slavnostnímu zahájení Roverway
2009 předchází neskutečně náročný
organizační úkon – správně rozdělit
Naše Journey, a tedy i čtyřdenní program, který nás čeká, nese název Robinson Crusoe. Trosečnické přežití.
Oproti jiným autobusům ten náš naložil znatelně méně jídla, avšak přesto jsou všichni naplněni očekáváním.
4
ROVERWAY
Mezinárodní jamboree pro věkovou skupinu od 16 do 22 let, starší se mohou zúčastnit jako servis tým. Islandské setkání bylo
rozděleno do dvou částí, Journey (cesta)
a Althingi (sněm). Obě části trvaly čtyři
dny, ale značně se lišily svojí náplní. Journey jsme si jako týmy vybíraly, na Althingi
čekal všechny stejný program. Osm dní ale
není hodně a uplynuly jako voda, takže se
těšte na další Jamboree 2011, tentokrát
ve Švédsku!
Do krajiny jezer, tzv. Highlands, míříme autobusem ve skupině padesáti
lidí, která se skládá z části výpravy
české, islandské, španělské, lucemburské a německé.
tak trochu jiná jazykovka
Prožíváme čtyři dny putování, s batohem na zádech, každý večer stavíme
tábor na jiném místě. Trochu si stýskáme, že podmínky, které slibovala
Journey Robinson Crusoe, jsou příliš
mírné, neboť jídlo z pytlíku je hodně slabý odvar z původní představy
o nutném rybaření anebo sběru bobulek, abychom nezašli hlady. Víte,
jaká jídla se dají připravit zalitím
pytlíku horkou vodou?! Inu, hotové
delikatesy!
Náladu nám zvedá pěkné počasí, bujaré písně španělských kamarádů
a večerní hodiny cizího jazyka. Každý chce znát něco nového, takže mě
o den později překvapuje Islanďan
Jón veselým pozdravem u snídaně:
„Dobry večer!“ Journey překročila
svoji půlku, ale ještě než se vydáme
na druhou část akce, vyprávíme si
islandský vtip o počasí a všichni se
shodujeme, že na něm asi něco bude. Studené nohy a tváře ošlehané
od krup a deště si ještě ten večer pro
zpříjemnění zahříváme v termálním
bazénu.
společné sněmování
Althingi neboli „sněm“ začíná u je-
reportáž
Vzácný okamžik – naše výprava pohoromadě. Obě části Roverway její účastníci
a účastnice absolvovali rozděleni do několika kmenů – tribů.
zera Úlfljótsvatn na skautské základně, která hravě pojme celkový počet
účastníků letošní Roverway, tedy něco kolem 3000 lidí. Stany stavíme do
subkempů nikoliv podle jednotlivých
zastoupených národů, ale podle našich „kmenů“ (tribů), jak jsme společně prožili Journey.
zábava i poučení
Subkempy nesou jména podle severských bohů. Nestačím se divit, jak
dokáží organizátoři využívat mytologie a své historie, která nás provází téměř na každém kroku. Heslo
roverského setkání zní: OPEN UP…!,
a v jeho duchu se nese celý program,
který je rozdělený do tzv. „vesnic“. Ve
„Vikingské vesnici“ je prostor k bližšímu poznání kulturních a řemeslných
zvyků, v „Environmentální“ je zase
možno se seznámit blíže například
s islandskou přírodou a recyklací
věcí (vyrábějí se hudební nástroje
z odpadků, přešívají se hadry). V „Arty Party vesničce“ se otevírá prostor
umění a hudbě a v poslední „PSST Village“ (vesnice zasvěcená politice, vědě, společnosti a technologii) se prozkoumávají nejrůznější společenská
témata, jako např. jak to vypadá ve
slepecké kavárně.
O zábavu je postaráno i večer, kdy
v kavárnových stanech baví skauty
zpěváci a zpěvačky z celého Islandu
nebo sami účastníci, kteří předvádějí
své umění.
Prezident na návštěvě
Musím zmínit i nezapomenutelnou
atmosféru české čajovny U Protrženého čajového pytlíku, kterou na akci provozoval tým roverů z Českých
Budějovic. Nelze zapomenout ani na
Carnival Day, kdy se každý národ snažil nalákat ke svému stánku spous-
tou dobrot, her a zajímavostí o svojí
zemi. V tento den nás dokonce svojí
návštěvou poctil i prezident Islandu.
Nejintenzivnější zážitky ve mně ale
zanechávají barevné západy slunce,
které zase o dvě hodiny později vyšlo
a pestrost davu, který společně zpívá
Roverway song pod vlajícími vlajkami několika desítek zemí a radostně
si užívá možnosti být společně na
skautské akci mezinárodního rozměru. Roverway byla skvělá šance potkat nové přátele z jiných zemí a zažít dobrodružství v přírodě. Přeci jen,
u nás za humny si vajíčka v horkém
prameni nevaříme.
Jitka Říhová - Mydlinka
Teplice 2
foto na str. 4–6 archiv výpravy
5
reportáž
Roverway 2009 v číslech
> Bylo již 3. v historii (po Portugalsku
a Itálii).
> Trvalo celkem 9 dní (od 20. do
28.7.2009).
> Na Roverway 2009 přicestovali zástupci
celkem 44 zemí (38 z Evropy a 6 mimoevropských).
> Celkový počet řádných účastníků byl
2562; byli organizováni ve 317 tribech
(kmenech).
> Ke zdárnému průběhu Roverway přispělo více než 500 členů mezinárodního servistýmu.
> Účastníci si mohli vybrat z celkem 52
cest (Journeys) po celém Islandu.
Na vrcholu hory Sulur jsme zažili půlnoční slunce (nahoře). Naše bramboráky chutnaly i islandskému prezidentovi
(vpravo). Vlevo vidíte gejzír Strokkur.
Češi učili na Islandu Evropu pít čaj
Asi nejvýraznější prezentací České
republiky na Islandu byla česká čajovna. Jednoho večera jsem se tedy
vypravil získat od vedoucího čajovny,
Zipa, více informací o tom, jak vlastně vznikl nápad, aby Češi učili na Islandu celou Evropu pít čaj.
Nápad s čajovnou není vůbec nový.
Roverský kmen Nadoraz z Českých
Budějovic připravoval čaj už na Obroku 2007, Silesii, nebo Klíči. Island
je však zatím nejvzdálenější země.
Nabídka na Roverway nebyla příliš
bohatá – jedenáct druhů čajů, sahlep a káva. Zip to vysvětluje tím, že
v jiných evropských zemích se čajovny netěší takové oblibě, jako u nás,
a větší nabídka by mohla některé
hosty spíš zmást. Z tohoto důvodu
se také nechystá nabídku rozšiřovat.
Česká čajovna patřila na Roverway
k nejoblíbenějším podnikům, každý
6
večer bylo plno, často museli hosty
i odmítat. Nejčastějšími návštěvníky
byli Španělé, Češi, Slováci a Britové.
Co se týká spolupráce s islandskými
pořadateli, nešetří Zip superlativy.
Teda až na jeden poštou poslaný balík, který nedošel. Ale v tomto případě mohla být také chyba na straně
České pošty.
Hned na začátku mě česká čajovna
ohromila svými rozměry. Všechno
se prý ale vešlo do dvou aut, která
se na Island dostala trajektem přes
Dánsko.
A na kterých akcích se budete moct
s českou čajovnou opět potkat? „Plánujeme účast na Intercampu a také
na středoevropském Jamboree v Maďarsku“, uzavírá Zip.
Ondra (Ondřej Mlejnek), Brno
představujeme
Lékař - chirurg. Ale také čestný předseda Zpravodajské
brigády (za Pražského povstání velel její 4. rotě)
i kapitán 5. oddílu vodních skautů. A politický
vězeň – komunističtí uchavtitelé moci měli k takto
angažovaným lidem velice specifický vztah, který by se
snad dal nejlépe popsat slovem „nenávist“.
Letos se dožil devadesáti let.
Legenda odboje
MUDr. Jaromír Klika - Bob (*1919)
f oto : a rchiv
B
ratr Bob se narodil v Praze ve známé lékařské rodině. Téhož roku se
přestěhovali do Bratislavy, kde se jeho otec stal prvním profesorem urologie na Komenského univerzitě. Do
Prahy se vrátili zpět v roce 1928.
Rodinná tradice a výchova ho přivedla v roce 1934 do proslulého 5. oddílu vodních skautů v Praze, tzv. Pětky.
S oddílem se zúčastnil v roce 1937
Jamboree v Holandsku.
v odboji
Po maturitě v osmatřicátém roce na
reálném gymnáziu začal Bob studovat medicínu na Karlově univerzitě.
Studium však přerušila válka, repektive zákaz vysokých škol v tehdejším
protektorátu. Pokračovat mohl až po
osvobození (promoval na jaře 1948).
V roce 1940 byl jedním z hlavních
iniciátorů vzniku skautské odbojové
skupiny Zbojník. Tvořilo ji dvanáct
členů pražské Pětky. V čele byl vedle Jaromíra Kliky, pozdějšího velitele
4. roty, Áda Karlovský a velitel jedné
z čet, Karel Rohlíček, dnes žijící v Kanadě. Jejich první akcí bylo vytištění lístků s nápisy „označte vlajkaře“,
které se pak vylepovaly na dveře bytů
a podniků kolaborantů a zrádců národa.
Významným momentem bylo spojení skupiny Zbojník s odbojovou sku-
pinou Veleslava Wahla, založenou již
v roce 1939. Vznikla tak Zpravodajská
brigáda, pověřená předáváním zpráv
hospodářského, vojenského a politického charakteru londýnské Vojenské
radiové ústředně (VRU). Od samotného vzniku považovalo londýnské
centrum Zpravodajskou brigádu za
významnou složku domácího odboje
a zpětně ji úkolovalo. Brigáda spadala pod velení Rady tří (R3), v čele
s generálem Vojtěchem Lužou. Byla
nejlepším zdrojem zpráv a informací, které za války využívala londýnská
exilová vláda. A ještě jedno prvenství
si ZB uchovala – nikdy nebyla nacisty
odhalena.
Brigáda sehrála podstatnou roli během Pražského povstání v květnu
1945. Tehdy již bratr Bob zaujímal
funkci velitele roty.
Za hrdinství v boji o svobodu
byl bratr Bob vyznamenán Čs.
válečným křížem 1939, státním
vyznamenáním Za zásluhy I.
stupně, vyznamenáním Za odvahu
a je také čestným předsedou
Historické skupiny Zpravodajské
brigády. Už čtyřikrát byl navržen
na vyznamenání Řádem T. G.
Masaryka. Zatím marně.
politický vězeň i lékař
Za komunistického režimu se bratru
Bobovi, ani jiným členům Zpravodajské brigády, nedostalo žádného
uznání a vděku. Nebyli napojeni na
východní odboj, ale na Londýn. Místo důstojného ocenění byl Bob v srpnu 1948 zatčen a šest měsíců vězněn
v souvislosti s útěkem do zahraničí
bývalého přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky v Londýně
v letech 1940–1944, armádního generála Antonína Hasala.
Bratr Bob pracoval jako chirurg v Jindřichově Hradci a v Českých Budějovicích. Působil v Praze Na Bulovce
jako urolog a osmnáct roků jako primář-urolog v příbramské nemocnici.
K jeho zálibám patří filatelie, klasická hudba a výtvarné umění. Od roku
1992 do 1994 byl kapitánem svého
oddílu vodních skautů.
MUDr. Jaromír Klika s nasazením
vlastního života posiloval vždy kontinuitu Masarykových demokratických
ideálů. Přejeme našemu jubilantovi
do dalších let jen to dobré a děkujeme mu za vše, co pro naši vlast při její
obraně v dobách pro ni velmi těžkých
učinil.
Z materiálů uveřejněných
na internetu sestavil
Alex Bezděk -Lexa
7
zprávy a názory
foto ra dek P ro cyk - Maverick
Starosti
a radosti
starosty
B
ěhem posledních několika měsíců jsem se já i další členové VRJ
několikrát dostali do debat o tom, jak
kdo vnímá a co pro koho znamená
často zmiňovaná „apolitičnost“ Junáka. Zda se smí či nesmí vyjadřovat
k veřejným tématům, zda smí vybízet k účasti ve volbách, zda je vhodné
zvát státní představitele na akce. Díky těmto podnětům v dubnu tohoto
roku VRJ projednala a přijala stanovisko, které zde odcituji:
„Už při prvním ohlédnutí do minulosti je zřejmé, že skautské hnutí u nás
zastává už od založení spolku Junák - Český skaut demokratické stanovisko
se vztahem k vlasti, tedy i v dané době určitý politický názor. Junák je tedy již od počátku „politický“ už svou
výchovou k demokracii a za tento postoj v minulosti zaplatil velkou cenu
trojnásobným zákazem činnosti, jednou ve jménu nacistické a dvakrát ve
jménu komunistické ideologie, mnozí
skauti a skautky pak ztrátou svobody,
občanských práv nebo svým životem.
Distancování se od totalit je nejen
slušnost, ale i politika.
8
Rozhlédneme-li se kolem sebe, tak veškerý život, postoje, veškeré dění okolo
nás jsou věci veřejné – tedy politika.
I výchova k ochraně životního prostředí je politika. Podíl na humanitárních
aktivitách či výchova k povědomí o lidských právech je opět politika. Snaha
vychovávat mladého člověka k jakýmkoli ideálům je politika. Máme-li tedy
mít možnost a chceme-li ovlivňovat
dění kolem sebe, Junák nemůže být
a není v tomto smyslu apolitický.
Pokud se tedy ve Stanovách Junáka
i v ústavě Světové organizace skautského hnutí hovoří (možná poněkud
zjednodušeně) o nepolitičnosti, znamená to, že se skauti nevměšují do
politického života ve smyslu soutěže
politických stran, tj. do boje o moc,
a nesmějí posuzovat své členy z hlediska jejich politického přesvědčení –
pokud je ve shodě s příkazem být přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem
každého skauta (tj. pokud se jedná
o politické přesvědčení demokratické,
nikoli přesvědčení hlásající např. rasový nebo třídní boj).
Junák je tedy nepolitický v tom smyslu, že je nestranický – a to určitě být
musí.
To, že se nevyjadřuje k jednotlivým
stranám, však neznamená, že by se
nemohl a neměl vyjadřovat odpor
k myšlenkám protidemokratickým
(nacismus, komunismus apod.).“
Stanovisko, se kterým následně vyjádřilo souhlas i NJ, vysvětluje, jaký
dnes máme pohled. Směrem k blížícím se volbám bychom rádi, aby
skauti nepodléhali všeobecnému
znechucení z politiky a rozhodně se
zúčastnili nadcházejících voleb. Je
jasné, že těžko nalezneme ideální politickou stranu „bez poskvrny“.
Svou volbou do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR máme významnou
příležitost projevit svůj názor, ovlivnit další vývoj naší společnosti a alespoň poněkud přispět k nápravě věcí
lidských.
A proto v souladu s dřívějším postojem VRJ si dovolím opět vyzvat dospělé členky a členy Junáka: Jděte
volit a volte, jak dovedete nejlépe!
José2
Zeptali jsme se
Půjdete k volbám? Myslíte si, že by se téma voleb
mělo objevit v programu
oddílu?
Martin Černý - Kulihrášek, Praha
K volbám půjdu určitě.
Myslím si, že se staršími
skauty by se alespoň základní informace o politice měly probírat.
4 × f oto Ma rek
Jana Tižková - Uzlík,
Brno
Kdyby mi bylo osmnáct, tak bych k volbám určitě šla.
Téma voleb by se mělo
objevit spíše u těch
starších – u roverů
a rangers. U nás jsou
v oddíle skautky od
jedenácti do patnácti let pohromadě a ty
jedenáctileté by téma voleb asi nezajímalo.
Jiří Šolc - Focman,
Turnov
Půjdu k volbám, protože
si myslím, že by každý
měl ovlivňovat dění v zemi, ve které žije. A účast
ve volbách je kromě
mého jednání a chování
další způsob, jak to
udělat.
Myslím si, že téma voleb by se v programu
oddílů objevit mělo, ale neměl by přitom
padnout název jakékoliv politické strany.
Hana Žampachová Křoví, Třeboň
K volbám určitě půjdu, protože když se
podívám na kulturu
politické scény, tak vidím, že je tu potřeba
změny. A má účast ve
volbách je to nejmenší,
co pro ni mohu udělat.
Objevit by se téma voleb v programu oddílů mělo, protože jedno z našich občanských
práv a současně naše povinnost je starat se
o stát, ve kterém žijeme.
zprávy
vé překážky a navazovali celoživotní přátelství. Dorozumívací jazyky?
Němčina, čeština a angličtina…
f oto Mil a n N ěm ec
Na přelomu dubna a května se na Sečské přehradě odehrála skautská regata–
mistrovství vodních skautů v jachtingu.
Z domova
> V sobotu 27. června skauti v Praze na Václavském náměstí zapálili
10 000 svíček na památku obětí komunistického režimu v den 59. výročí
justiční vraždy Milady Horákové.
> Do kin přišel desátý animovaný
film společnosti Pixar Vzhůru do oblak. Snímek zkušených tvůrců Nema
či Ratatouille předkládá divákům příběh nevrlého staříka a skautíka, kteří se díky tisícům barevných balonků vznesou i s domkem do vzduchu
a ocitají se v Amazonii, kde prožívají
neuvěřitelná dobrodružství.
> Skautské středisko Hraničář Třinec
připravilo zajímavé dopoledne s názvem Netradiční sporty. Děti měly
možnost zahrát si ringo, shiny nebo
gorodky.
> Zdolat lanovou dráhu v korunách
stromů, přeplout na loďce rybník nebo postavit stan. I takové úkoly plnily děti z příměstského tábora, který
se konal u břehu Seneckého rybníka
v Plzni - Bolevci. Pořádal jej prvním
rokem skautský oddíl Vločka a hned
napoprvé se musel potýkat s obrovským zájmem veřejnosti a navyšoval
kapacitu. U Senečáku sídlilo týdně více než šedesát pirátů nebo kouzelníků. Samozřejmě je čekala i škola čar
a kouzel.
h t tp: //berusky y. ra jce . id n es.cz
> V archeologické naleziště z oblasti
národního parku Tical v Guatemale
se v druhé polovině července proměnil skautský tábor nedaleko Ruprechtic na Broumovsku. Účastníkům
tábora, kteří si na vlastní kůži vyzkoušeli práci archeologů, se v okolí
podařilo odkrýt několik vzácných nálezů, pozůstatků zaniklé mayské kultury. Všechny jsou k vidění v muzeu,
které pro ně postavili. Exponátům
dominují především staré vázy, ale
nechybějí ani naučné panely s informacemi o mayské civilizaci.
> Skauti a skautky z německého Rottenburgu zavítali do Hlinska a ubytovali se v rodinách skautů. Navštívili
skanzen na Veselém Kopci, jeden den
si vyhradili na celodenní výlet do Prahy. Hlinečtí skauti se se svými německými hosty také přesunuli na stanový
tábor nedaleko Proseče. Při táborové
hře se vydají do vzdálené Amazonie
objevovat prameny Amazonky. Pozorovali tak přírodu, zdolávali lano-
> Dvacítka dětí z Mariánských Lázní
a okolí trávila letos část prázdnin na
táboře v Pavlovicích, který pro ně připravil mariánskolázeňský Dům dětí
a mládeže ve spolupráci se skauty.
Omladině se na táboře líbilo a pochvalují si program i kuchaře. „Hry
vedoucí vymýšlí opravdu skvěle. Na
tomto táboře jsem byl už minulý rok
a našel jsem zde kamaráda Michala, se kterým jsem přijel i letos,“ řekl
nám sedmiletý Samuel Vítek, který
pochválil i táborovou kuchyni.
> Po roce se podařilo obnovit webový portál o zvládání krizových situací
www.budpripraven.cz, . Nově i v angličtině.
> Registr organizačních jednotek byl
propojen s novou on-line mapou na
internetových stránkách pro veřejnost www.skaut.cz. Údaje vyplněné
v registru se okamžitě objevují na
mapě, ve které může vyhledávat nejbližší klubovnu každý nováček i jeho
rodiče.
> Skautská střediska „VJAS“ Brandýs
nad Labem, Stará Boleslav, Eridanus
a Retra Brandýs zvou skauty i veřejnost
na Oslavy 90. let skautingu ve městě
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav,
které se konají dne 19. září 2009
f oto Č estm í r Ja n ata – Da f n e
> Kouzlo letní romantiky si už půldruhého desetiletí vychutnávají plnými
doušky i dospělí členové Junáka na
oldskautském táboře v Pařezské Lhotě
9
zprávy
v Českém ráji. Ve většině aktivit – ranní rozcvičkou počínaje přes slaňování
pískovcových skal až po noční hlídky –
si v ničem nezadají s mladými skauty!
Co na tom, že věkový průměr letošních účastníků tábora byl výrazně přes
…sát let? Vždyť všichni se řídí heslem
„Jednou skautem, provždy skautem!“
(yan)
> Dne 8. srpna 1949 vynesla komunistická „justice“ rozsudek nad
skautskou vedoucí Dagmar Skálovou.
Za podíl na přípravě protikomunistického státního převratu byla odsouzena k trestu odnětí svobody na
doživotí. Dne 8. srpna 2009 si nejen
plzeňští skauti připomněli 60. výročí
této události. Mezi přítomnými byli
i spoluodsouzení z politického procesu, rodinní příslušníci a zástupce
města Plzně.
foto V l a dimí r Köhler - Mika
Mezinárodní dimenzi skautského hnutí prohlubují dospělí skauti z ČR, Slovenska
a Polska i tradičním Setkáním na Trojmezí. Letos – potřinácté – se sešli v Oščadnici
na slovenských Kysucích. O jednom z hlavních témat – významu organizací dospělých členů v mateřských skautských organizacích – se diskutovalo o to zaníceněji,
že ve všech třech zemích (na rozdíl od většiny jiných států v Evropě i ve světě) jsou
mladí i dříve narození skauti sdruženi ve společné organizaci. (yan)
Ze světa
f oto Aleš sedláček
> Starosta Junáka Josef Výprachtický v rámci delegace České rady dětí
a mládeže navštívil premiéra České
republiky Jana Fischera. Společně
jednali o pomoci při řešení problémů
spojených s užíváním objektů převedených na Junáka z FDM, potřebě
změny zákona o dobrovolnictví a výhledech finanční podpory sdružení
v dalších letech vzhledem k finanční
krizi. V závěru jednání pan premiér,
který v mládí vedl turistický oddíl,
požádal bratra starostu, aby vyřídil
skautským vedoucím, že si velmi váží
jejich práce a děkuje jim za ni.
> Největší maloobchodní řetězec na
světě Wal-Mart čelí kritice rozzlobené Američanky, že pro jednu ze svých
privátních značek sušenek použil název Girl Scouts. Malé skautky, prodávající po domech krabice skautských
sušenek, totiž patří k americké tradici, kterou by podle ní neměla zneužívat komerční firma.
> Krnovská Trojka se vydala tábořit
na Slovensko. Čtrnáct členů prožilo
svůj tábor v útulném srubu v lůně
drsné přírody Velké Fatry. Tábor byl
zaměřen na keltské tradice, a tak
kmen Veveřanů a Svišťanů putoval
celou Evropou, aby našel svoji novou
domovinu – krajinu mlékem a strdím oplývající, s přívětivými domorodci a nakloněnými bohy. Děti postavily
plavidla, která prokázala svoji plavbyschopnost v divokých vodách, vystavěly keltské vesnice - u Svišťanů to
už byla pěkně rozsáhlá ves a zřejmě
by se již brzy změnila v oppidum.
> Světové setkání mezinárodní dívčí
katolické organizace, která zastřešuje skautské katolické, ale i tzv. „nábožensky otevřené“ asociace z celého světa, a do které patří i Junák, se
10
koná pravidelně každé tři roky – letos
to bylo v první polovině srpna v Irsku.
Zúčastnili se jí zástupci všech čtyř regionů (Afrika, Evropa, Latinská Amerika a Blízký východ), dohromady ze
17 zemí. Zastoupeny tak byly země
jako Argentina, Mexiko, Rwanda nebo Polsko. Českou republiku reprezentovaly Petra Hrušková a Adéla Sotolářová.
Na programu byla volba nových zástupců regionů i světového týmu,
hlasování o stanovách a příprava akčního plánu na následující tři roky.
f oto a rchiv WOSM
> Přes 550 roverů z 18 arabských států se zúčastnilo 18. arabského Mootu, který se na začátku února konal
v Ománu pod heslem „Výzva k míru“.
jeden den
Na krajské kolo Svojsíkova
závodu do Jinolic u Jičína
jsme vyráželi po značných
komplikacích (způsobených
zdravotními problémy od
neštovic přes horečky až po
čerstvou zlomeninu) plni
očekávání. Těšili
jsme se na víkendovou
akci v zajímavém
prostředí, chtěli jsme
prověřit své dovednosti
i vědomosti a hlavně
poznat nové lidi a místa.
„Dopoledne to klukům při závodě moc
nešlo, večer to v praxi zvládli na výbornou. To byl ten skutečný skauting pro
život. Po této události jsem byl na kluky ze svého oddílu skutečně hrdý,“ říká
vůdce oddílu Michal Bureš - Bumerang.
Jak jsme vyhráli…
… nad smrtí
C
elý závod se odehrával v sobotu.
Po slavnostním nástupu chlapecké hlídky vyrazily na modul Závod. Po
jeho absolvování jsme věděli, že to
není nejlepší, ale ani nejhorší. Nejvíce bodů jsme ale jednoznačně ztratili
na stanovišti zdravověda a řešení krizových situací. Byli zde dva figuranti,
jeden bez známek života – měli jsme
jej resuscitovat – a druhý v šoku. Zavolali jsme cvičně záchranku a snažili
se zraněného vrátit mezi živé. Moc se
nám to ale nedařilo, trochu zbytečně
jsme zazmatkovali.
Po obědě následoval modul Brány.
Museli jsme se rozdělit na jednotlivce. Tato část Svojsíkáče se nám příliš
nepovedla.
osudová výprava
Po večeři následovala naše královská
disciplína – modul Výprava – na které jsme mysleli, že nasbíráme nejvíce
bodů. Cestou jsme mohli získat bonusové body za navštívení několika zajímavostí v okolí, většinou se jednalo
o památníky na válku v roce 1866.
Vše bylo na rozhodnutí rádce a členů
družiny – nedalo se v časovém limitu
navštívit všechny a pak včas dojít do
Jičína, kde jsme měli plnit další úkoly. Došli jsme k nejvíce bodovanému
pomníku (který byl samozřejmě stranou od přímé cesty do Jičína) a viděli
jsme, že nestíháme. Proto jsme zvolili trasu podél hlavní silnice, kde jsme
měli zakreslit Ossarium bitvy u Jičína
z roku 1866.
vše bylo jinak
Slabě pršelo a všude kolem nás byla
tma. Najednou kolem nás profrčelo
hroznou rychlostí auto, přejelo za horizont a slyšeli jsme tlumenou ránu.
Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, ale napadlo nás, že by se tam
mohlo něco stát. Když jsme přišli blíž,
tak si Kojta všiml podivného kouře.
Zrychlili jsme a po pár vteřinách uviděli rozsekané auto. Hned jsem vykřikl: „Volejte záchranku!“ Hejkal, náš
doprovod, hned zareagoval, mladší
kluky jsme poslali dál od auta a Kojta
(rádce) a Coolha (podrádce) zkoušeli
komunikovat se zraněným jedenadvacetiletým řidičem zaklíněným
v úplně rozbitém vozu. Automobil se
převrátil a přední částí přerazil strom.
Byl to nezáviděníhodný pohled, všu-
de byla krev. Řidič zpočátku vydával
chraplavé zvuky, postupně však ztrácel vědomí, dispečerka záchranky
nám zdůraznila, abychom s ním nehýbali. Po příjezdu sanitky jsme až
do příchodu hasičů, kteří zraněného
museli vystříhat z auta, svítili baterkami záchranářům. Poté s námi
mluvila policie a všichni jsme, ač vyklepaní, popisovali průběh poslední
půlhodiny. Pak nás pustili a my jsme
o kousek dál u motorestu počkali na
organizátory závodu.
Večer byl ještě dlouhý, byli jsme hodně rozrušení a celou událost popisovali Bumerangovi (vůdce našeho
oddílu). Uklidnil nás a kolem jedné
ranní jsme usnuli. Další den ráno po
snídani bylo vyhlášení. Umístili jsme
se čtvrtí z deseti chlapeckých hlídek,
dále nás Miki (hlavní organizátor závodu) označil jako hlídku s nejlepším
chováním (bez jediného strženého
bodu) a před všemi pochválil za skvěle zmáklou krizovou situaci.
Z vyprávění účastníků zaznamenal
Bumerang
foto archiv 1. oddílu bratra Františka
11
rozhovor
Já bych si to dnes tak užíval
být skautem
říká grafik Jiří Anderle
Když mu bylo šest, zemřel mu otec. Další citelnou ztrátou bylo, když beze stopy zmizel
muž, který v Pavlíkově vedl kluky ke skautingu. Vystudoval grafiku a malířství, hrál ve
vesnické kapele a jezdil po světě s Černým divadlem. Ovlivnilo ho umění australských
domorodců a shromáždil rozsáhlou sbírku afrického lidového umění. Na skauting
často vzpomíná ve svém rozhlasovém pořadu Láska za lásku.
Jak jste se stal skautem?
To je sugestivní otázka, která mne
ještě teď bolí. Jako kluk jsem snil
o tom stát se skautem. Byla za námi
válka, spolu s ostatními kluky jsme
četli Mladého hlasatele a Rychlé šípy.
A netušili jsme, že to je sen, který se
nikdy nenaplní.
Ale v Pavlíkově mohl oddíl vzniknout…
Z dolu Rako k nám chodil vysoký
urostlý hezký mladý člověk – skaut.
Pracoval asi jako brigádník. Také tam
mohl být za trest, protože tenkrát už
začínala vládnout dělnická třída. Přesto se nám věnoval. Vyprávěl nám
o tom, co jeho oddíl dělal před válkou. Jak se plavili po řekách, jak stavěli tábory, jak vyřezávali totemy – to
všechno pro nás bylo tolik přitažlivé.
Jenomže když jsme na něj jednou čekali jako obvykle v kabině na fotbalovém hřišti, tak nepřišel. A nepřišel už
nikdy víc. Pro mne je to dodnes nezhojená jizva. V té době lidé mizívali
běžně – do uranových dolů, do věznic.
Komunistická diktatura skaut zakázala a od té doby jsem se vlády „jedné strany“ bál. Pořád si kladu otázku,
co s ním museli udělat; možná se mu
podařilo dostat se za kopečky. Kéž by.
Jak dlouho to budování oddílu, který
ale nakonec nevznikl, trvalo?
Asi tak od jara do podzimu.
Kde jste se s tím svým vedoucím seznámili?
To je pro mne zamlžená otázka.
Okolo dolu jsme chodívali do rakovnické měšťanky. Asi jsme si všimli,
že má na oblečení něco skautského,
12
protože jsme cestou do školy míjeli
barák, ve kterém bydlel. Možná to byl
skautský pásek s lvíčkem, který jsme
všichni nosili – to byla taková naše
relikvie. Už si na to nevzpomínám.
Pamatuji se ale, jak jsem po tom, co
zmizel, nahlížel do toho domu oknem,
pod kterým spával na kavalci, ale ani
tam nebyl. To bylo tak smutný…
Co vám ten půlrok skautingu dal?
To, že jsme se společně s kluky snažili pokračovat i bez vedoucího. Drželi jsme se programu, který nám nastínil. Věděli jsme, že správný skaut
musí být čestný, musí pomáhat starým, silný musí chránit slabého, musí mít lásku ke všemu, musí umět
odpouštět, nesmí lhát… to všechno
jsme věděli, ale chyběl nám – dnes
bychom řekli – guru.
Jak jste vnímal obnovení skautingu
v osmašedesátém?
Já měl ohromnou radost. Spolužák z grafické školy Bronislav Malý
se ke skautingu nikdy nepřestal hlásit. Jednou jsme za ním jeli na tábor,
který měl u Skryjí. Říkal: „Pamatuj si,
skauting nezahyne nikdy. Budeme
třeba v podzemí, ale budem!“
Kdo vás přivedl ke grafice?
To je to, čemu se říká potkat správné lidi ve správný čas. Otčím mne
podporoval: „Chceš kreslit? Kresli si, maluj…“ Jednou si řídící učitel
Řežábek zavolal maminku a říkal jí:
„Ten váš kluk je vyslovenej malíř.“ Já
jsem měl tenkrát na tabuli nakreslit tank a já ho udělal v perspektivní
zkratce. Další osudový člověk byl můj
třídní z rakovnické měšťanky, který
vedl kreslířský kroužek. Psal se rok
1950, 51, tenkrát když chtěl jít někdo
studovat, tak se musela sejít komise.
A třídní vzal výhybky na imaginárním nádraží osudu do svých rukou,
přehodil je a říká: „Tady máš přihlášku, pojedeš desátého února do Prahy
na Státní grafickou školu, uděláš přijímací zkoušky a budeš tam studovat malířství. Já jsem ti to vyjednal.“
A bylo to.
Jaké bylo studium v padesátých letech?
Měli jsme svůj svět, kam jsme se
uzavřeli. Večer jsme se těšili, až zap­
neme rádio a na krátkých vlnách jsme
poslouchali jazz nebo avantgardní
vážnou hudbu. Naše generace tím
byla posedlá – byli jsme skvěle informovaní o novinkách. Když jsme hráli
s Černým divadlem v New Yorku, mezihry k našemu představení dělal slavný skladatel Jiuffre. Říkal jsem mu:
„Pane Jiuffre, ta deska, co jste nahrál
s Modern Jazz Quartetem je úžasná.“
On na to: „Jak to můžete vědět?“ A já
mu mohl odpovědět: „Já to slyšel v rádiu.“
Osud vám kromě výtvarného nadání
nadělil ještě cit pro hudbu. Co vám
hudba dává?
Hudba je podle mne nejabsolutnější umění. Když se o tom bavím s Josefem Sukem, tak říká: „Jirko, neblázni. My si zase myslíme, že
nejabsolutnější umění je malířství.“
Já mu na to říkám: „Pepo, hudba je
nehmotná. Jde z hudebního nástro-
pokračování na str. 12
>
Jiří Anderle
* 1936 v Pavlíkově
1951–1961 studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu a Akademii výtvarných umění v Praze
1961–1969 člen souboru Černého divadla
Jiřího Srnce
1969–1973 asistent prof. Jiřího Trnky
a prof. Zdeňka Sklenáře na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze
jeho dílo je už tři desetiletí vřazováno do
sbírek předních světových muzeí
v roce 2006 mu prezident republiky udělil
Medaili za zásluhy v oblast kultury
f oto Ma rek Bárta
rozhovor
f oto Marek Bárta
Pokud navštívíte galerii v pražské Pelléově vile, uvidíte kromě unikátní sbírky 220
artefaktů afrického umění i 120 děl Jiřího Anderleho.
je přímo do tvého ucha. Vstupuje do
mysli a vyvolává různé pocity. Rozeznívá v tobě dosud utajené struny.“
To, co člověk prožívá při poslouchání Sukova Asraela nebo Janáčkových
Listů důvěrných, to je tak --- úžasné.
To je absolutní krása, která člověka
povznáší do těch nejvyšších sfér.
Hrával jste na buben ve vesnické kapele. Jak jste se k tomu dostal?
To je záhada i pro mne. V dětství
mne fascinoval obecní bubeník. Když
jsem studoval, koupil jsem si v Kotcích nádherný mosazný bubínek za
čtyřicet korun. Paličky nebyl problém
sehnat, a tak jsem začal sám trénovat. Kdo mne objevil a řekl: „Hele
Jirko, v Rakovníku se zakládá kapela
Merkur, vede ji Ota Pihrt a my bychom tě chtěli jako bubeníka…“ to
nevím. Ale najednou jsem seděl za
bicí soupravou a hráli jsme ty největší vypalovačky Glenna Millera. Byl to
zázrak – v roce 1953 jsme mohli hrát
hudbu, která vlastně propagovala
americký způsob života. To bylo něco,
proti čemu se tehdy bojovalo.
O hraní v kapele říkáte, že bylo jednou z univerzit vašeho života…
Později, když jsem nemohl hrát
s Merkurem, jsem přestoupil do malé kapely křivoklátských lesů. Bylo mi
dvacet a hráli tam i pětašedesátiletý
chlapi… Vedle mne hrál Láďa Velík,
který byl bagristou, vedle něj seděl
penzista, vdovec… Vnímal jsem me-
14
zilidské vztahy na sále, někdy velmi
dramatické. Byli tam sedláci, kterým
se ještě nezhojily rány z toho, když je
komunisti o všecko okradli. I ti tam
chodili, protože si chtěli také užít…
A během zábavy se děly věci – střety
stáří s mládím. Nezapomenutelné
třeba bylo, když si osmdesátiletý dědeček vzal do hlavy, že si poprvé zatancuje se svou vnučkou… To byla pro
mne druhá vysoká škola života. Ta
třetí byla osm let s Černým divadlem.
Která z nich byla pro vás nejdůležitější?
Rozhodující byla ta první. Ale když
jsem na akademii stál před úkolem
zvolit si téma absolventské práce, tak
jsem si řekl, dělej to, co jsi viděl jako
bubeník v tanečních sálech. Těmi obrazy nyní začíná moje výstava u Kamenného zvonu.
Řekl jste, že třetí vysokou školou pro
vás bylo Černé divadlo. Jak jste se stal
členem souboru?
Jirka Srnec byl můj spolužák z výtvarné školy. Jednou mi povídá: „Zakládám nový soubor, ty chodíš s Miladou… já vás vezmu oba. Miladu jako
herečku a ty budeš dělat ty práce, co
budou potřeba.“ Takže jsem začínal
jako technik. Potom si situace vyžádala, že jsem musel vystoupit i na
jevišti jako herec-mim. Přineslo mi to
obrovskou zkušenost, protože jsem
se přesvědčil, jakou sílu má sebemenší změna gesta nebo výrazu tvá-
ře. Hodně jsme cestovali po světě – to
byla tehdy velká vzácnost. Stál jsem
na prknech pařížské Olympie nebo
na Broadwayi v New Yorku… bylo to
zcela k neuvěření. Dnes říkám: „Pane Bože, děkuji ti, žes mi to umožnil
všechno prožít.“
Měl jste při tom čas věnovat se výtvarné práci?
Nakonec mne přetlak témat
a touha ztvárňovat to, co jsem prožil,
donutily k tomu nejtriviálnějšímu činu – koupil jsem si velkou koženkovou brašnu a dal do ní grafické desky,
k tomu plátna, olejové barvy a jehly,
silnou žárovku… A když jsme jezdili
po velkých turné, tak jsem v divadelních šatnách maloval nebo ryl grafické cykly. Úplně osamocen, oproštěn,
mimo veškeré dění tady v Praze, kde
se na mne zapomnělo. Záhy se to ale
změnilo. Jednomu spolužákovi jsem
řekl, co dělám, a mé práce se objevily na prestižní výstavě v Praze v roce
1966. V katalogu se psalo: „Výstava je
komponovaná od generace nejmladší ke generaci nejstarší, od A do Z, od
Anderleho po Zrzavého.“ To byl další zázrak v mém životě. Ještě pár let
jsem s Černým divadlem jezdil a pak
jsem přešel na UMPRUM dělat asistenta panu prof. Jiřímu Trnkovi. Jenomže přišla normalizace a obrovský
tlak, abych vstoupil do komunistické
strany. A tak jsem radši po čtyřech letech z UMPRUMu odešel.
S Černým divadlem jste se ovšem také
dostal do Austrálie…
To bylo osudové. V roce 1964 jsme
přijeli do Austrálie, kde jsem viděl
umění Aboriginců. Oni zobrazovali všelijaké živočichy, i člověka, jako
svlečené z kůže, prorentgenované.
Hluboce mne to oslovilo. Vybudoval
jsem na tom principu přístup, kterému říkám metaforizující figurace.
Tenkrát jsem utíkal v Melbourne do
obchoďáku nakoupit si kartóny a barvy. Během čtyřměsíčního turné jsem
udělal Australský cyklus, a položil
tak základní kámen své tvorby. Podle
kunsthistoriků jsem jeden z prvních,
kdo reagoval na umění australských
Aboriginců.
Jak jste se od umění Aboriginců dostal k umění domorodých Afričanů?
pokračování na str. 15
>
V Sydney jsme se na našem konzulátu s mojí ženou vzali. V přístavu
jsme si potom koupili sošku z Oceánie. Přivezli jsme ji do Prahy a ona začala zázračným způsobem přitahovat
další sochy. Když ji lidé u nás uviděli,
říkali: „Jé… my vám dáme něco podobného.“ Přijel jeden pán z Bruselu
a povídá: „Já toho mám tolik z Afriky…“ a začal mi to vozit. Najednou
jsme měli sbírku, která se rozrůstala.
Dnes je umístěna v Pelléově vile. Jsou
tam naprosté unikáty a skvosty. Například socha bojovníka z Nigérie, asi
metr vysoká, jede na mořském koni.
Na světě jich je jen pár. Bojovník má
vyceněné leopardí zuby, protože měl
působit agresivním dojmem, aby odstrašil zlé démony. Byl natřený bílým
kaolinem, ale jsou ho tam jenom pozůstatky, protože tisíce, možná miliony rukou se sochy dotýkaly, než je
odvlekli do otroctví. Prosili ji, aby jim
zařídila příznivý osud.
Africké umění zobrazuje prapodstatu lidstva. Má takovou moc, že
když se s ním poprvé počátkem minulého století setkal Pablo Picasso,
tak dalo vzniknout novému uměleckému směru – kubismu.
Co může dát toto primární umění
dětem?
Dětem se to strašně líbí. Když do
vily chodily výtvarné kroužky, bylo vidět, jak to v dětech probouzí fantazii.
Koukaly na to, jak na zjevení. To je totiž úplně jiný svět, než je obklopuje.
Je to něco úplně jiného, než mohou
vidět v přiblblých počítačem animovaných filmech. Ty sochy vytvářeli
zruční řezbáři pod dohledem šamanů
a kouzelníků, kteří do nich vtiskovali
poslání – chránit lidský rod, chránit
vesnici před požárem, chránit kmen
před zlými démony…
A obecně – co může dát výtvarné
umění dětem?
Děti mohou prostřednictvím výtvarného umění získat svůj osobitý
pohled na svět, protože každý z nás
svět vnímá jinak. Každý jsme unikátem, který má své sny, tužby… Když
děti mají touhu něco nakreslit, poznají, že radost z krásy se dá zhmotnit tím, že si vezmu ostrou tužku –
zdůrazňuji tužku, ne fixku; je zločin,
kreslit fixkou, to je mrtvá linie. Tužka
HB na hladkém papíře vám umožní
Obraz Carpe diem, carpe noctem (pocta Miloši Formanovi) můžete vidět na výstavě Batrachomyomachia, která se do 4. října koná v Domě u Kamenného zvonu na
Staroměstském náměstí v Praze (viz upoutávka na straně 23).
kresbu, kde každá centimetrová linie
bude o vás něco vypovídat. Protože
když kreslím, tak se do mé linie vepisuje můj srdeční tep a to, co mi běží
zrovna mozkem atd. Kresba má obrovskou sílu, protože zachovává myšlenku v prvotní, silné podobě. Pokud
chce někdo dítěti pomoci rozvíjet jeho nadání, měl by včas rozpoznat typ
jeho talentu. Jestli je to talent, který
reprodukuje jenom to, co vidí, nebo
zda je to talent, který touží zobrazovat své myšlenkové pochody a fantazie, což vidí jen ve svém vnitřním
světě. Strašně moc záleží i na pedagogickém vedení. Znamená to opatrně volit jakákoliv slova, například
kritiky. Protože přílišná kritika vyráží
dítěti tužku z ruky. Ale zase se nesmí
přechválit.
Co je pro vás Pravda a Láska?
To je záludně triviální otázka… Mate mne to velké P a velké L. Je známo,
že každý má tu svoji pravdu. Je pravda mého papouška Žandy, který povídá: „Já jsem princ.“ Existuje pravda
řidiče autobusu, který říká: „Já jsem
už na vás nemohl počkat, musel jsem
jet podle jízdního řádu.“ Ale pravda
s velkým P je takový krédo nebo životní cíl, který mi říká, že jsem tu proto,
abych dokončil to, co musím. Abych
dokončil své dílo, abych dokončil to,
co jsem tenkrát, když mi bylo dvacet,
začal.
Láska s velkým L, to je láska nej-
větší – láska mateřská. Ta nemá srovnání. Je to láska téměř posvátná, která se nikdy nebude opakovat, protože
matka je jenom jedna na světě.
Co je podle vás Krása?
Krása je… vezmeme to od těch
nejprostších věcí. Když se ráno probudím a zjišťuju, že mám před sebou
obrovské bohatství – den, který mne
čeká. Že ho mohu naplnit tím, že třeba domaluji jeden z obrazů, kterých
mám rozmalovaných asi sto. Že si
k tomu pustím Beethovenovu Sonátu opus 111, že naučím papouška pár
nových slov… Že si k večeru možná
zapnu mikrofon a namluvím pár slov
našeho rozhlasového pořadu Láska
za lásku. Krása jsou všechna umělecká díla, která nás převyšují a která
se dotýkají těch nejvyšších sfér. To je
třeba část Tolstého Vzkříšení, kterou
zrovna teď čtu. Četl jste to?
Ne.
To je pecka strašná. Ve výtvarném
umění bych musel jmenovat řadu
děl, která člověka opravdu povznášejí a ani neví proč. Protože umění
je velká záhada a tajemství. Když se
Picassa ptali, co tím obrazem chtěl říci, odpověděl: „Kdybych to mohl říci,
tak bych to nemusel malovat.“
Marek Bárta
15
téma
Volby 2009
Když jsem se o prázdninách poptával mezi skautskými činovníky, zda půjdou v říjnu
při předčasných volbách volit, ukázal se zajímavý generační rozdíl. Zatímco ti mladší
byli pevně rozhodnuti jít volit, část starších (tj. cca 50 let a výše) ještě rozhodnuta
nebyla. Těžko z toho lze usuzovat na nějaký obecnější závěr, ale přesto jsem se rozhodl
oslovit vůdce Jesenické lesní školy Stanislava Balíka - Ježka, který je vedoucím Katedry
politologie Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně, s následujícími
otázkami.
Proč bych i přes případná zklamání ze
stavu naší politiky měl jít k volbám?
Je dobře si uvědomit, že lidská
společnost je nedokonalá. A že demokratická politika prostě dokonalá
není a nebude. Není dokonalá ani
v zahraničí, všude se setkáváme s vadami na kráse – korupcí, občasným
břídilstvím, křupanstvím. Současná
demokracie je postavena na naprosté rovnosti lidí, kdy každý má právě
jeden hlas. A počítá s tím, že v pravidelných intervalech budeme obnovo-
16
vat legitimitu vlády. Nechci používat
patetická slova o občanské povinnosti, nicméně není na škodu si připomenout, že před sto lety se vedly
obrovské bitvy o všeobecné volební
právo. V Brně dokonce byl při jedné takové demonstraci zabit člověk.
A dnes nad tímto výdobytkem ohrnujeme nos. Ne, nemylme se, každý hlas
má svou váhu. Rezignovat, mávnout
rukou a nechat rozhodnutí na jiných
skautské není. A to přesto, že se nám
politika nemusí líbit.
Proč bych neměl volit komunisty nebo pravicové extrémisty?
Mohu-li parafrázovat známý výrok papeže Pia XI. z roku 1931, řeknu, že komunismus byl a je nepřítelem skautingu i celého lidstva. Ideje
skautingu jsou s idejemi komunistickými neslučitelné. Komunismus
všude, kde se dostal k moci, brutálně zlikvidoval svobodu společnosti – a přitom pouze ve svobodě může
skauting volně růst a působit. Skauti,
které komunismus připravil o život,
téma
značnou odpověď nemůže dát nikdo.
Nicméně něco nám přece jen může napovědět. V posledních čtyřech
volbách do Poslanecké sněmovny
se ani jednou nestalo, že by uspěla
strana, se kterou předvolební průzkumy nepočítaly. Můžeme se bavit
o jejich zmanipulovanosti, nic s tím
ale nenaděláme – je to fakt, s nímž
je možné počítat. Dále je také při pohledu na výsledky voleb posledních
let zřejmé, že se prostor pro menší
strany neustále snižuje. V roce 2006
získaly dvě největší strany dvě třetiny
všech odevzdaných hlasů a tzv. propadlo dokonce pouze necelých šest
procent hlasů. Psychologický efekt
pětiprocentní uzavírací klauzule prostě funguje.
Ovšem pozor – předchozí odstavec
platí pouze pro volby prvního řádu –
v českém případě pro volby do Poslanecké sněmovny, neplatí pro volby
krajské, komunální, evropské.
připravil Marek
foto Tomáš Tkáčik - Rozum
I hlas každého z nás může rozhodnout, nakolik bude složení poslanecké
sněmovny pestré.
svobodu, zdraví a mládí, a to nejen
v Československu, nám musí být velkým mementem.
Nemylme se – dnešní komunistická
strana své ideje fakticky nezměnila;
stále staví na marxistickém učení,
jehož základem je: likvidace soukromého vlastnictví. K tomu směřují její
veškeré kroky.
Podobně je tomu s dalšími extremistickými silami, které bývají často
nepřesně označovány za pravicové,
ač jsou svým programem fakticky
silně levicové. Chtějí násilím měnit
společnost podle svých zvrhlých rasových představ, a tak fakticky zlikvidovat svobodu. Shrnuto a podtrženo – skaut, který sliboval sloužit
nejvyšší Pravdě a Lásce, milovat svou
vlast a být připraven jí pomáhat, nemůže podporovat politické síly, které
podvazují lidskou svobodu. Svoboda
jednotlivce je největší a nejkřehčí výdobytek křesťanské západní kultury.
Skaut ji musí pomáhat chránit.
Mohu volit i malé strany, u kterých
je riziko, že se nedostanou do poslanecké sněmovny? Nepropadne v tom
případě můj hlas?
To je odvěké dilema – volit podle srdce, nebo podle rozumu? Srdce
nás může táhnout k volbě malých,
ideově vyhraněných, sympatických
stran, ale rozum má zvednutý prst
a říká: pozor, možná vás takových není mnoho a Tvá strana se nedostane
přes pětiprocentní uzavírací klauzuli.
Není pak lepší volit tzv. menší zlo, tedy stranu, která má velkou naději dostat se do sněmovny a která mi z těch
velkých vadí nejméně? Tady jedno-
Rozhodující hlas
Poslanec maličké politické strany
trávil týden ve společnosti
mistrových žáků a jednoho večera
v zahradě diskutoval s mistrem o své
činnosti.
„Hlavně neztrácejte odvahu!“
nabádal ho mistr. ,,Roku 1645 dal
jeden jediný hlas Cromwellovi vládu
nad celou Anglií.
Roku 1649 byl jediným převažujícím
hlasem Karel I. odsouzen k smrti.
Roku 1776 jediný hlas navíc
jednou provždy rozhodl o tom, že
se v Americe bude mluvit anglicky,
nikoli německy.
A roku 1923 postavil jeden jediný
hlas Adolfa Hitlera do čela nacistické
strany.
A tak i váš hlas může být nakonec
ten rozhodující.“
17
na návštěvě
Tak trochu jiný
tábor
Co dělají skauti a skautky, když zestárnou? Stanou se
z nich oldskauti a oldskautky. Někteří se ovšem necítí
být natolik old... aby vytvořili oldskautský oddíl a přesto
se dále chtějí setkávat. Pražské středisko Stopaři pořádá
tradičně tábor pro rodiny s dětmi. Pojďme se podívat,
jaký byl ten letošní.
Asistenti, asistentky a večerníčky
Na první pohled tábor vypadá jako
každý jiný – stany, tee-pee, táborová
kuchyně, táborové náměstí se stožárem, táborový kruh, tedy nic neobvyklého, ale přesto se od jiných lišil.
V některých tee-pee byl vybudován
kromě postelí a polic též přebalovací pult pro mimino, mezi pytli na
tříděný odpad byl pytel na pleny, na
táborovém náměstí se povalovaly
nočníky, v jídelně parkovaly kočárky…
Byl to totiž tábor pro rodiny s malými
dětmi v rámci tzv. „rodinného skautingu“. Rodin bylo celkem dvanáct
a dohromady měly dvacet sedm dětí, z nichž nejmladší byl dvouměsíč-
18
ní Toník a nejstarší osmiletá Johanka a Madlenka; nejvíce dětí bylo ve
věkovém rozmezí jeden až čtyři roky. Jinak to ovšem byl tábor se vším
všudy: ranní a večerní nástupy s vlajkou, kdy vlajkovou četu tvořily děti
v čele se zkušeným tatínkem, který
zrovna měl ten den službu, táborová
hra, slavnostní táborové ohně, noční
hlídky atd., prostě tak, jak to známe
z „normálního“ skautského tábora.
Každá rodina obývala jedno tee-pee
a podle počtu dětí měla k dispozici
asistentku – dívku, která jí pomáhala
s hlídáním dětí a přípravou programu. Kluci – asistenti měli na starosti
ty mužské práce, na které rodičům již
nezbýval čas – přípravu táborových
ohňů, dřevo v kuchyni, pomoc při
nákupu. Asistenti i asistentky měli
ještě jeden důležitý úkol: vždy večer
hráli večerníček, při kterém se pobavili nejen děti ale i dospělí. Každý den
měla službu jedna maminka, která
pomáhala v kuchyni a jeden tatínek,
který kromě velení při nástupech
měl spolu s asistenty noční hlídku.
Tábora se zúčastnily většinou rodiny
křesťansky založené, takže nechyběly
ani nedělní bohoslužby a pravidelné
každodenní ranní modlitby pro děti
a večerní modlitby pro rodiče a asistenty.
Papoušek a hledání pokladu
Jako na každém správném táboře
nechyběla ani u nás celotáborová
hra, kterou připravovali rodiče spolu
s asistenty dohromady. Letos jsme byli námořníci a vydali jsme se po různých zemích hledat ztracený poklad.
Jednotící postavou hry byl papoušek,
od něhož jsme se dověděli, že máme
hledat mapu, která nás k pokladu za-
vede. Táborové náměstí tvořila jedna velká loď, se kterou jsme podnikali plavbu kolem světa a každý den
jsme se zastavili na jednom místě
Země a plnili úkoly. Tak např. v bájné Atlantidě jsme objevili zásoby
jídla a pití, které tam schovali dávné
civilizace, v Japonsku jsme vyráběli
bonsaj pro císaře, v Americe jsme si
zahráli na indiány, v Řecku proběhla
táborová olympiáda, v Africe jsme
se setkali s lidojedy, v Austrálii jsme
pomáhali tamním obyvatelům najít
cestu domů, za což jsme získali opály
a v Grónsku jsme lovili lední medvědy a velrybu. Za splnění úkolů v každé etapě jsme získali část mapy, kterou jsme nakonec složili a podle ní na
závěr podnikli cestu za pokladem.
Hledání pokladu si užívali všichni včetně tatínků.
Díky
V údolí řeky Trnávky, uprostřed překrásné přírody mimo jakoukoli civilizaci, jsme prožili krásných deset
dní, kdy jsme se našim dětem mohli
opravdu plně věnovat. Za to vše patří velký dík především Endymu, na
jehož bedrech ležel největší díl odpovědnosti a jeho ženě Katce, bez
jejíž tolerance a pochopení by se tábor nemohl vůbec konat. Poděkovat
musíme i Vojtovi, který odváděl tu
„černou práci“, která u nás není příliš
oblíbená – vedl táborovou pokladnu.
Obrovskou službu nám prokázali asistenti, bez jejichž pomoci bychom my
Úkoly jednotlivých etap hry nám prozrazoval papoušek.
jako rodiče rozhodně nebyli v takové
pohodě, jako jsme byli a v neposlední řadě nemůžeme zapomenout na
partu táborových kuchařek pod vedením Anežky, kterou jsme všichni
milovali nejen pro její skvělá táborová jídla. Nejlépe celkovou atmosféru vystihují slova br. Minewakana –
předsedy ORJ Prahy 2, který náš tábor
již podruhé navštívil:
„Tábor rodin s dětmi začíná být pojmem. Minulý rok jsem jej navštívil
a letos znovu. Přímo mě uchvátila
myšlenka tohoto tábora a je fakt, že
ani letos jsem se nezklamal.
Fantasticky fungující program, bezchybné stravování pro několik generaci (to jsem profík), výborná nálada
a atmosféra, prostě jedničku si zaslouží všichni, kteří se na přípravě tábora podíleli“.
René Fischer - Fíša
ORJ Praha 2
foto archiv autora
19
na vandru
Voda nebo škola?
pomáháme dětem v Etiopii
V Etiopii stojí již devět škol, jejichž stavba byla financována ze sbírky Postavme školu
v Africe. O současném stavu vypráví Mája, která letos na jaře v Etiopii „naše“ školy
navštívila.
A
hoj, jsme z České republiky a při„
jeli jsme se podívat do škol, které skauti postavili…“ několik černých
očí na mě vrhá nechápavé pohledy.
To mi tady nikdo nerozumí?! SKAUTI,
ŠKOLA? Na pomoc mi přichází jeden
z učitelů, který překládá mou angličtinu do místního jazyka. Základní
slovní zásoba amharštiny by mi tady
nepomohla, mladší děti v okrese Alaba amharsky moc nemluví. Vypadá
to, že děti stejně nechápou, co jim
chceme říci, a z přeložení jedné věty
se stává výklad o skautech a malé zemi kdesi v Evropě.
Počáteční ostych je zažehnán a děti se na mě vrhají ze všech stran,
duchapřítomný ředitel školy je zahání do tříd. Vyučování neskončilo,
přestávka také není, tak zpět na svá
Sbírkové školy
Asore 2005
Lante 2006
Yiergacheffe 2006
Boricha 2007
20
Teffo Cheffo 2007
Tulla 2008
Lenda 2008
Loke Abaya 2009
Fiseha Genet 2009
místa. Celé divadlo z dálky pozoruje
skupinka místních otců, na hlavách
mají vysoké alabské slaměné klobouky a vypadají, že nemají nic na práci.
Zajímá mě, co si myslí o škole, jestli
pracují a co je nejvíce trápí. Teď už
raději s překladatelem si jdu s nimi
pohovořit o situaci jejich dětí. Překvapili mě svou srdečností a otevřeností. Jsou to bodří Etiopané, vědí,
že škola je pro jejich děti nezbytností. Sami do školy nechodili a jen pár
z nich umí číst a psát. Jsou, tak jako
většina obyvatel, rolníci a jak je v této
muslimské části Etiopie typické, mají
více manželek. Když se jich ptám na
problémy, jsou k nezastavení. Nemají
zdroj pitné vody, škola v Asore je pro
tolik dětí malá, letos ještě nezapršelo a uhynuly jim první kusy dobytka.
Pečlivě si vše zapisuji: nestačí jen postavit školu a předat ji místním, ať si
s ní dělají, co chtějí. I několik let po
otevření školy se s komunitou spolupracuje, v rámci jiných projektů Člověka v tísni se podporují místní obyvatelé k tomu, aby byli soběstační.
Děti se na mě nevěřícně koukají, opravdu tady s nimi budu sedět a poslouchat
paní učitelku, když jim nerozumím ani
slovo? Posadím se vedle většího kluka,
na kterého spolužáci šibalsky mrkají.
Kluci a holky počítají příklady na tabuli, za každý správný výsledek je spolužáci odmění potleskem. Jsou dobří,
i když u nás by jejich příklady zvládly
mladší děti. Snaží se a nikoho z nich asi
nenapadne, že jednou díky sčítání budou moci dostat práci.
voda a škola
Školu v Asore jsme postavili z prvního ročníku sbírky. Když na jihu Etiopie
všechno jde, tak jak má, přijde na vyučování přes 200 kluků a holek. Banánovníky, které jsme do školy přivezli
před třemi roky, stíní slunci, aby nesvítilo do tříd. Nic se tady nezměnilo, jen
třídy dostaly trochu zabrat. Není se čemu divit, do třídy chodí čtyřicet i více
ušmudlaných dětí. V Etiopii se nikdo
nemyje každý den a základní hygienické návyky se zužují jen na čištění zubů
tenkými klacíky. V hotelu vám často
na vandru
slíbí, že večer poteče voda, ale když se
dožadujete jejího puštění, vysmějí se
vám. V lepším případě dostanete kyblík se studenou vodou a nádobu na
polévání. Sbírkové školy nemají svůj
vlastní zdroj vody, děti si nenosí láhev
s vodou na vyučování. Většinou pijí jen
doma, ráno a večer. Škola v Lendě má
velkou výhodu, nachází se jen pár set
metrů od vodního vrtu a tím je pro ni
příjem vody zajištěn. Rodiče dětí z Lante přivedli do školy vodu z nedaleké-
ho pramene. Letos byl na střeše školy
v Teffo Cheffo postaven chytač dešťové
vody, který by měl zajistit pro studenty
vodu na několik týdnů po tom, co skončí období dešťů. Další chytače do konce
roku postavíme ve většině našich škol.
Problémem stále zůstává nedostatek
vody před obdobím dešťů. Bohužel někdy se na něj čeká tak dlouho, že lidé
začnou umírat.
bude i druhý stupeň?
Sbírkové školy se snaží pokrýt poptávku po základním školství od samého
základu. Na místě, které se vybírá
podle řady kritérií (počet škol v okolí,
spolupráce obce, náklady…), se postaví 1–2 budovy, ve kterých jsou 4 třídy
(1.–4. ročník), ředitelna a kabinet. Pro
druhý stupeň se budova nestaví. Není na to dost peněz a trochu se počítá
s tím, že starší děti mohou docházet
do vzdálenějších škol. Jsou školy, kde
druhý stupeň chtějí. Říká se: „Nemůžu mít všechno, co chci, ale když
se snažím, může mi někdo pomoci.“
A nic není zadarmo. Tak si v Lante
postavili sami budovu pro druhý stupeň z místního materiálu a my jim
pomůžeme s vybavením tříd. S přispěním obce se bude stavět budova
pro druhý stupeň v Asore. A v Teffo
Cheffo od letošního roku stojí budova pro druhý stupeň a skromná ubytovna pro učitele, aby nemuseli každý den dojíždět 20 km z města.
Že je někde problém s vodou poznáte, až když ho zažijete na vlastní kůži. Nejde vám o život, když se pár dní
napojil. Některé nabírají vodu z řeky
do velký žlutých kanystrů a odnášejí ji na zádech. Řeka s sebou bere
půdu, velká část Etiopie je ohrožená
erozí, voda je hnědá a hustá jako káva s mlékem. Bála bych si v ní smočit
ruce, ale pár nadšených dětí se v ní
ráchá jako v dětském brouzdališti. Ze
stejné vody doma vaří.
Několik krav přivedl k řece kluk oblečený v oranžovém svetru a kalhotách,
nápadně připomáhající uniformu
Postavme školu v Africe
6.–10. října 2009
www.skolavafrice.cz, www.skaut.cz/afrika
„DMS AFRIKA“ na číslo 87777
neumyjete. Když si zapomenete koupit balenou vodu, o život už tady běží. Škola v Boriche měla být podle slov
našich etiopských průvodců přecpána
dětmi. V den naší návštěvy byly třídy
poloprázdné. Kde jsou všichni? Měla
jsem trochu vztek a bylo mi to zároveň líto, že nejsou třídy plné. „Většina
dětí tu není, protože se musely doma
postarat o vodu a dobytek,“ vysvětluje jeden z učitelů, „navíc je dneska trh
ve městě.“ Rodiče tady zakazují dětem
chodit do školy? Co z nich ale bude,
když skončí jako oni negramotní. Snažím se vše pochopit, stále však cítím
trochu hořkosti. Co se taky dá jiného
od holky z Evropy čekat…
U řeky nedaleko Asore se scházejí děti, které sem přivedly dobytek, aby se
z našich sbírkových škol. Proč nejsi
ve škole, ptáme se ho? Krčí rameny
a ukazuje na své vyhublé krávy. Je sucho, deště, na které se čeká v Etiopii
jako na smilování, zatím nepřišly. Rodiče musí každý den stavět na misku
vah vzdělání svých dětí a život zvířat,
která jsou jejich obživa. Byl by raději
ve škole, v Etiopii se tomu dá věřit, tady se děti ráno nevymlouvají, že nechtějí do školy, protože je bolí břicho.
Nikdy bych nechtěla zažít situaci,
abych se musela rozhodovat mezi tím,
jestli půjdu do školy nebo pro vodu. Šla
bych pro vodu a asi téměř každý nás.
Proto se nemůžu zlobit na rodiče, kteří
pošlou svého syna k řece místo do školy. Nemůžu se zlobit asi na nikoho.
text a foto Mája
21
po stopách historie
Kříž Haba-Hübner
Prázdniny před šedesáti lety byly téměř v polovině,
když komunistická moc dala příkaz ke krutému
masakru skupiny sedmi skautů, kteří tábořili na
úbočí Vlašského hřebene v Jizerských horách.
„Klid Soudruzi, neprasečte!!!“
N 50°49,411‘, E 15°17,453 ‘
Pomníček zastřelených skautů není snadné najít –
není zakreslený v turistických mapách. Najdeme jej je
na stráni vlevo při soušské silnici ve směru od Smědavy
na Souš zhruba 1,5 km od místa, kde ze soušské silnice
odbočuje zelená turistická cesta (Kasárenská).
(mapa KČT č. 22 Jizerské hory)
f oto : www. stovi . i n f o
Kudy k pomníčku?
Skupinku dala dohromady nabídka agenta-provokatéra Jiřího Hilgera. Slíbil, že jim zajistí emigraci. Zatímco
ve stanech snili o životě ve svobodných zemích, obkličovaly je tři stovky příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
„Ještě jsme byli ve stanech, když nás zasypali první
velkou dávkou. Po ní nás vyzvali, abychom vyšli ven. Až
na Jiřího Hábu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem. Dva příslušníci SNB do nás ležících začali
střílet,“ popisuje Radomil Raja, jeden z přímých účastníků červencové tragédie roku 1949.
Jeho zasáhla kulka z první dávky do ramene, ležícího
ho pak příslušník SNB postřelil i do nohy.
Špatně dopadl Tomáš Hübner – když už bezbranně
ležel, kulky do zad ho usmrtily. Raja, ležící kousek od něj,
pak uslyšel, jak někdo říká: „Klid soudruzi, neprasečte,
potřebujeme i živé.“
Když Akce Jizerka skončila, nastalo rozsáhlé zatýkání,
při kterém bylo zatčeno a do vyšetřovací vazby odvedeno
40 lidí. Část z nich byla propuštěna, s ostatními byl v říjnu 1949 veden proces před Státním soudem v Praze.
Za jímavosti z okolí
Areál Protržené přehrady a památník katastrofy na Bílé
Desné
Hory Jizerských hor: Smrk (1 124 m), Jizera (1 122 m),
Černá hora (1 084 m), Holubník (1 070 m), Smědavská
hora (1 083 m), Bukovec(1 005 m), Ptačí kupy, Sněžné
věžičky atd.
Jizerskohorské bučiny Zachovalý rozsáhlý komplex smíšeného lesa s převahou buku, jedna z nejcennějších
oblastí Jizerských hor chráněná jako Národní přírodní
rezervace a součást systému Natura 2000.
Frýdlantské stezky dědictví – trasy nejsou vyznačeny
v terénu, jen popsány a zakresleny ( www.epruvodce.
info ) s informacemi o historii, přírodních a kulturních památkách i netypických zajímavostech.
Pohanské kameny, Višňová Skupina žulových skal poblíž
obce Višňová. Na přirozený původ kamenných mís
upozornil už na konci 19. století německý přírodovědec von Vichrow, který má pamětní tabulku na jedné
ze skal. Podle starých nálezů zde již před 5 000 lety
existovalo pohanské obětiště.
převzato z www.jizerky.cz
22
Tehdy dvacetiletý Robert Hofrichter byl odsouzen na
dvacet let, osmnáctiletí Václav Hlava a Josef Klapáč na
deset let, sedmnáctiletí Jindřich Kokoška a František Linka odsouzeni na osm let a sedmnáctiletí Josef Šírek a Jiří
Žídek na dva a půl roku.
Dalších devět mladých lidí ve věku 15 až 17 let bylo
odsouzeno k trestům do jednoho roku.
podle MF DNES
Další informace
www.stovi.info/pomnicky/soubory/hahu6.htm
www.moskyt.net/view.php?cisloclanku=2003122802
www.pametnaroda.cz/data/witness/548/recording/
35-transcript.htm
www.jedensvetnaskolach.cz/download/pdf/jsnspdfs_169.pdf
www.memoryofnation.eu/witness/clip/id/548
www.vlada.cz/assets/urad-vlady/udalosti/katalog-unor48_1.pdf
tržiště
Deskové hry
Time Up
Anglický název volně přeložen znamená „čas vypršel“. Pravidla jsou jednoduchá. Hráči se rozdělí na 2 až 6 dvojic. Ve hře je vždy 40 karet z celkových 240. Na
kartách jsou dvě jména známých osobností – hraje se vždy jen jedna z nich (žlutá
nebo modrá).
Jeden hráč z dvojice má 30 sekund na to, aby slovně popsal osobnost na
náhodně vylosované kartě. Druhý jí má uhodnout. Pokud se to podaří, vezme si
další kartu a popisuje znovu.
Jakmile projdete všech 40 karet, začíná kolo druhé, ve které hrajete se stejnými zamíchanými kartami. Tentokrát můžete na popis osobnosti použít pouze
jedno slovo. Ve třetím kole hrajete beze slov – pantomimou a zvuky popisujete
postavu.
Všechny správně uhodnuté karty si dvojice v daném kole ponechává – co karta
to bod. Na konci vítězí dvojice s nejvíce body. Hra je svižná – trvá 20 až 45 minut.
www.hrajeme.cz
Doporučujeme
Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609)
5. 8. – 8. 11. 2009, Císařská konírna, Pražský hrad
Letos uplynulo 400 let od úmrtí věhlasného rabína
Jehudy Leva (Löwa) ben Becalela, známého v židovském
světě pod hebrejským akronymem Maharal. Výstava
zachycuje jak Maharalův život a dílo, tak obraz, jaký si
o tomto učenci utvořili jeho současníci a následující
generace.
Dny vědy a techniky v Plzni 2009
14. 9. – 19. 9. 2009, www.dnyvedy.cz
Čtvrtý ročník jedinečné populárně naučné výstavy
pro malé i velké návštěvníky. V rámci této akce budete
mít možnost proniknout do tajemného světa laboratoří, obdivovat zázraky moderní techniky a získat řadu
zajímavých informací nejen z oblasti přírodních a technických věd, ale také například z oblasti zdravotnictví,
historie a archeologie.
Vzpomínkové akce k 204. výročí bitvy u Slavkova
27. 11. – 29. 11. 2009, Slavkov u Brna
Víkendový program zahrnuje:
rekonstrukci bitvy pod Santonem
(u Tvarožné), ukázky polního ležení ve Tvarožné, ukázky bojových
střetů a polní ležení v zámeckém
parku ve Slavkově, slavnostní nastoupení jednotek po bitvě a večerní průvod jednotek Slavkovem
zakončený ohňostrojem. Dále
doprovodný program na náměstí – vystoupení na pódiu,
řemeslný jarmark v zámku i na náměstí. Součástí akce
jsou i netradiční kostýmované prohlídky zámku.
Batrachomyomachia – žabomyší a jiné války
Tvorba Jiřího Anderleho 1959–2009
12. 6. 2009 – 4. 10. 2009
Dům u Kamenného zvonu, Praha, Staroměstské náměstí
Rozsáhlé a různorodé dílo, které Anderle vytvořil
za více než padesát let, zahrnuje grafické listy, obrazy
a plastiky. Při veškeré rozmanitosti forem a technik můžeme vnímat v Anderleho projevu společného jmenovatele kritického humanistického vidění, hodnotícího konkrétní historické jevy i obecná lidská témata, a to cestou
groteskních proměn, během nichž se lidské tělo stává
hmatatelným metaforickým ztělesněním vnitřní povahy.
Jedním z nejdůležitějších rysů díla Jiřího Anderleho
je stálá inspirace primárními kulturami, ještě donedávna označovanými jako „primitivní“. Tato inspirace poskytuje jeho výrazu, vycházejícímu z racionálně založené
renesanční tradice, temný a intuitivní kontrapunkt.
Vzájemná souhra mezi projevy kultivovanosti a živelnosti, uváženosti a spontánnosti, sebeovládání a výbušnosti vytváří napětí, determinující Anderleho umělecký
rukopis. Toto napětí, propůjčující jeho obrazům nezřídka
zneklidňující energii, vyvěrá z věčně proměnlivé rovnováhy mezi těmito póly.
23
styl
Outdoor a přírodní vlákna
Přírodní vlákna pomalu dobývají zpět své ztracené
pozice v outdooru. Už jsme zde psali o vzestupu
merino vlny. Postupně se ale i u nás projevuje posun k dalším přírodním materiálům a při pohledu
na nabídku se zdá, že přírodní vlákna berou outdoorové vybavení přímo útokem.
Neříkejte, že jim ten kožíšek z merino vlny nezávidíte.
vlna
Bavlna a hedvábí
Bavlna si udržuje stále určitou pozici na trhu díky
dobré prodyšnosti, pevnosti a trvanlivosti. Zákazníci cení
to, že bavlna přidrží nebo alespoň pozdrží určitou část
vlhkosti, která brání přílišnému vysoušení organismu.
Horkou novinkou je ale nástup hedvábí. Příjemné na
dotek, v létě chladí, v zimě hřeje...
Bambus a konopí
Nové technologie dovolují získat přírodní vlákna téměř ze všeho, jde jen o to, jaké vlastnosti získané vlákno
má a jak je drahé. Příkladem může být třeba tkanina
vyrobená z bambusu. Podle výrobce je na dotek jemná
podobně jako hedvábí a na pokožku působí velmi příjemně. Prý saje a odpařuje pot tak, že pokožku nevysouší, ale přebytek potu vždy spolehlivě odvede. Oblečení se
údajně nelepí na pokožku ani v největších vedrech nebo
při náročném sportování, má termoregulační schopnosti a je přirozeně antibakteriální.
Řadu zajímavých vlastností má konopné vlákno. Působí jako antialergen, potřebuje výrazně méně hnojení
a při pěstování není nutné používat pesticidy. Je ovšem
třeba vyřešit problém zneužití na výrobu marihuany.
24
Nejznámějším příkladem návratu živočišného vlákna
do outdooru je merino vlna, která se prosazuje v oblasti
první vrstvy oblečení. Ukázalo se totiž, že merino dosahuje vlastností, které mohou konkurovat syntetickým
materiálům, a v některých směrech je i předčí. Merino se
vyznačuje daleko tenčím vláknem, a tím i menší tendencí ke „kousání“, známému například u běžně používané
tuzemské vlny. Má dobrou prodyšnost, asi 30% nasákavost (potom vlhko propouští), neulpívá na ní pot, a proto
je omezen růst bakterií způsobujících zápach. Po delším
nošení prospěje intenzivní větrání.
Kokos, buk a kukuřice
U jiných textilií nejde ani tak o použití přírodního
materiálu, jako spíš o využití přírodního produktu jako
zdroje suroviny. Například tkanina Cocona z kokosových
vláken užívá odpadní surovinu ze skořápek kokosových
ořechů, které jsou určeny k likvidaci. Skořápky jsou zpracovány a implementovány do polyesterového materiálu,
z něhož je spředeno vlákno. To pak tvoří spolu s běžným
syntetickým vláknem surovinu pro tkaninu, která dostává některé nové vlastnosti v odvodu vlhkosti a uhlík
působí také jako filtr pro pachy a UV záření.
Další příklady jen stručně: Celulózové vlákno získané
například z bukového dřeva se vyrábí v uzavřeném výrobním procesu bez emisí. Nebo regenerované celulózové vlákno Modal (modifikovaná viskóza) s vysokou
pevností i dobrou savostí. Tato na omak velmi příjemná
textilie mírně chladí, a působí tak proti přehřátí. Kukuřičné plody se zase používají jako surovina při procesu
kvašení rostlinných cukrů. Dochází ke vzniku polymeru,
který se poté spojuje do vláken vhodných pro celou řadu
textilních výrobků. Tkanina konkuruje klasickým vláknům jak z hlediska ceny, tak kvality.
podle www.svetoutdooru.cz
foto archiv
styl
DVD
Knihy
V jako vendeta
Rozcuchaná kniha
S autorem knihy Jiřím Pilkou - Jipem jste se možná
setkali na Mikulášském semináři nebo na kurzu Fons.
Třeba jste četli některou z jeho popularizačních knih
o hudbě. Také jste ho mohli slyšet v rozhlase.
A právě témata, o kterých mluvil v pořadu Jak to vidí…
jsou základem Rozcuchané knihy, kterou o prázdninách
vydalo Karmelitánské nakladatelství. Své úvahy Jip doplnil slavnými citáty a dalšími inspirativními texty od
různých autorů. A vše okořenil svým jemným, laskavým
humorem.
Kniha vás potěší, pohladí a nabídne nejrůznější praktické i duchovní podněty. A nevadí, když ji nebudete číst
od začátku do konce. Je spíš pro listování sem a tam –
vždyť je to Rozcuchaná kniha.
V jako vendeta
Komiks nebo spíše, jak se „politicky korektně“ říká
grafický román, známého scénáristy Allana Moora, který
byl předlohou k filmu, který představujeme v sousedním
rámečku.
Z obrázků a textu na mne dýchl závan totality, tak
jak jsem ji měl možnost zakoušet v komunistickém Československu. Ty obdobné bezobsažné zprávy o úspěších
hospodářství v televizním a rozhlasovém zpravodajství,
obdobně agresivní komentáře a mohl bych tímto stylem
pokračovat dál.
Ve srovnání s filmem (viděl jsem ho dříve než komiks)
je příběh syrovější, depresivnější, téměř bez východiska.
Možná je jeho poselství o to naléhavější – dokud je čas,
dělat vše proto, aby totalita nezískala navrch.
Marek
Film o svérázném příběhu konce jedné totality. Jinak
se na něj budou dívat ti, kteří na vlastní kůži zažili listopad 89 v ulicích, jinak se na něj budeme dívat v období
po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku.
Na filmu je asi nejlepší, jak to pěkně zapadá do sebe.
Hudba s obrazem, postavy do příběhu, herci do toho všeho. Nádherné propojení hudby s obrazem dokumentuje
výbuch parlamentu. Jednotlivé výbuchy přesně zapadají
do hudby a člověku to několikanásobně umocní zážitek.
Další podstatnou složkou filmu jsou herci. Zde se nad
všemi tyčí Hugo Weaving, který dokáže i nehybnou masku přinutit k hraní. V některých okamžicích jsem měl
dokonce pocit, že se její výraz nepatrně změnil.
A pak je tu příběh. Má několik vrstev a když je tady
vyjmenuji, vím, že to bude znít banálně:
Je o pomstě vězně z koncentráku: je zajímavé, že
tento rys asi provází všechny totality světa – likvidace
politicky nepohodlných ve zvláštních táborech.
Je ale také o poznání, v čem spočívá pravá svoboda.
Jak u dívky Eve (skvělá Natalie Portman), tak u ostatních
lidí.
Film má švih a příběh je uchopen tak dobře, že se
snadno ponoříte do děje. A když se vynoříte, bude se
vám hlavou honit spousta otázek.
Podívejte se na něj večer třeba s rovery a rangers
a můžete s nimi až do rána debatovat o demokracii,
svobodě, totalitě. O nesnášenlivosti a toleranci k lidem,
kteří jsou jiní než většinová populace… O ceně života…
Marek
photos copyright © Warner Bros.
25
zapadl den…
Za Ferdinandem Za Majkou
Höferem
Černou
(5. 3. 1915 – 24. 4. 2009)
Opustil nás další z bratrů, na
které může být české skautské hnutí
provždy hrdé.
Narodil se a celý život zůstal věrný svému milovanému městu Jaroměřice nad Rokytnou. Do skautského oddílu tam vstoupil v roce 1927.
Dlouhá léta, před válkou i po válce,
v letech 1968–1970 a znovu i po roce
1989, až do roku 1994, vedl skautské
středisko. Byl účastníkem Katolické
akce a podílel se na protinacistickém odboji v rámci ,,Obrany národa“
ve skupině „Lenka jih“. V roce 1949
byl zatčen a odsouzen ke čtrnácti
letům těžkého žaláře, ztrátě majetku
a vysoké pokutě. Ve vězení prožil
téměř šest let a i tam, v Leopoldově,
byl členem tajné skautské skupiny.
Bachařská surovost poškodila jeho
zdraví do trvalé invalidity.
Ve svém městě byl knihkupcem,
po návratu z vězení pak pomocným dělníkem a skladníkem. Byl
dlouholetým předsedou Společnosti
Otokara Březiny. Postaral se o zřízení
muzea básníka Březiny, který byl
jeho i mou velkou láskou. Za svoji
protinacistickou činnost byl po válce
vyznamenán, mimo jiné i Junáckým
křížem „Za vlast 1939–1945“. Stal se
nositelem nejvyšších skautských vyznamenání. Žádné metály nemohly
ale vyjádřit jeho lidskou a skautskou
statečnost a obětavost. Děkujeme
Ti, bratře!
Za všechny jeho bratry a sestry
Ing. Karel. Lešanovský - Kay
(7. 1. 1932 – 6. 5. 2009)
Vím, že všichni, kdo ji znali,
budou na ni stále vzpomínat. Ne
všichni možná věděli, že je historička umění, profesorka na Střední
umělecko­prů­myslové škole a autorka učebnice dějin výtvarného umění,
která letos vyšla ještě s dodatky po
páté.
Jako členka NDK byla zpravodajkou pro skautky a zajišťovala
víkendové kurzy, jichž se zúčastňovaly vedoucí nejen pražské, ale
často z míst hodně vzdálených. Po
roce 1990 napsala do série textů
pro vůdkyně „estetickou výchovu“,
kapitolu do příručky pro vedoucí
svět­lušek, přednášela na DLŠ. Je
a zůstane autorkou druhé příručky
pro skautky „ABC nejen pro skautky“.
Po organizačních změnách v Junáku vedla Majka několik let odbor
pro svět­lušky. Víkendové semináře
v Nymburce („Tortuga“) byly velkým
přínosem pro hnutí. Zbyly po nich
dva půvabné sešity s barevnými
ilustracemi „Cestičkou světlu­šek“ –
v redakci Majky vyšly v TDC .
Ještě před rokem se Sbor nositelek ŘST zabýval Majčinými poznámkami k modernizaci programu hnutí.
Bude nám všem chybět, měly
jsme ji upřímně rády.
Vlasta Macková
texty na této straně
byly redakčně kráceny
Za Václavem
Kuttanem
(10. 10. 1919 – 3. 7. 2009)
V září roku 1946 se Václav Kuttan - ­Wapusk objevuje v Plzni ve
vedení oddílu Kotva, který byl zaregistrován jako 91. oddíl Junáka ve
2. středisku Stopa a vede jej do konce roku, kdy vedení přejímá Dan.
V roce 1950 byla komunistickými
úřady zakázána veškerá činnost Junáka. Oddíl bratra Wapuska pracoval
tajně dál jako oddíl mladých turistů
pod hlavičkou Domu dětí a mládeže.
V roce 1968 byl opět obnoven
Junák a Wapusk se ihned zapojil do
jeho činnosti. V září 1970 byl Junák
opět komunisty zakázán. Wapusk
pracoval s dětmi a mládeží dál, nejprve pod hlavičkou Tisu, kde i z jeho
iniciativy vznikla „krasová sekce“,
v 80. letech působil pod hlavičkou TJ
Lokomotiva jako lektor při školení
cvičitelů a zároveň vedl TOM jako
oddíl „krasové turistiky“ a poté vedl
Archeologický kroužek při Západočeském muzeu v Plzni.
Po obnovení Junáka v prosinci
1989 bylo obnoveno i 1. středisko
Junáka v Plzni s čestným názvem
„Jožky Knappa“. Prvním vůdcem
střediska se stal Wapusk. Od roku
1990 se podílel také na vedení skautské Západočeské lesní školy ŠIWO.
Václav Kuttan - Wapusk skautský
slib za devadesát let života naplnil
vrchovatě – za svůj život vychoval přes nepřízeň komunistického
režimu jako skaut několik generací
slušných lidí.
Petr Náhlík - Vokoun
skautský svět
Skautský svět, magazín pro skauty a jejich příznivce – vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka.
Redakce Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, tel.: 234 621 268, fax: 234 621 399, ICQ: 314 729 179,
e-mail: [email protected], návštěvní hodiny: úterý 16.00–17.30 šéfredaktor Marek Bárta
sazba a grafická úprava Marek Bárta Inzerce tel: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected] Distribuci zajišťuje jménem vydavatele firma SEND Předplatné s.r.o. předplatné bude od ledna 2010 zajišťovat SEND Předplatné s.r.o. Pro registrované členy Junáka bude
předplatné nově řešeno v rámci nové on-line registrace. Více na www.skaut.cz/casopisy Tisk Retip
© TDC Junáka, IČO 64934926 Ředitel Tomáš Slavík, tel: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc
http://www.skaut.cz/obchod. Registrační značka MK ČR E 8386, ISSN 1212-9070.
Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Vydavatel si vyhrazuje právo zveřejnit pu-
blikované materiály též na internetu.
Ročník 47 > č. 4. vyšlo 9. 9. 2009 (vychází 5× ročně), uzávěrka tohoto čísla byla 31. 7. 2009, uzávěrka prosincového vydání
bude 30. 10. 2008.
Foto na titulní straně Milan Němec
26
JUN
v
el o
ky
Č
rá dl o
p
o
L eze
m
Ter
hy
o
v yba cké
t
tk y
Ba
ve n í
a
m
i
måj skautsky´ obchod...
apy Kar
H r nk
M
y
ě nk y
Spacák y
Plá št
Obuv
Lékárny
ky
a
n
z
Od
Stany Nášivk y
N ož e
í
ečen Skautské Nářadí
l
b
O
v ybavení
^
www.junshop.cz
... vse pro skauting a outdoor
Hledejte bílý Mercedes +
Kouzelná lucerna
Dvojkniha obsahující zajímavé a čtivé
příběhy pro vlčata a světlušky z pera
exilového skauta Radka Kučery. Texty jsou
doprovázeny barevnými ilustracemi.
Hl ed ej te
Hledejte bílý
bí lý
m er ce de s!
mercedes!
Rad ek Kuče
ra
„Hledejte bílý Mercedes“ vypráví o šestce
českých vlčat a světlušek žijících v Holandsku,
které se zapletou do spleti tajuplných
příhod a pátrání, na jehož konci stojí velké
odhalení. Vhodné např. jako večerní čtení na
pokračování na akcích pro vlčata a světlušky.
Kouzelná
lucerna
Rad ek Kuč era
„Kouzelná lucerna“ je příběhem malé
dívky Lucinky, která prožívá díky kouzlu
zvláštní lucerny různá dobrodružství
a příhody. Kouzelná lucerna je novým
symbolickým rámcem pro světlušky, se
kterým se pracuje v novém programu
a stezce pro světlušky (měl by nahradit
dosavadní Karafiátovy Broučky). Kniha by
neměla chybět v žádné knihovničce roje
světlušek.
188 Kč
www.skaut.cz/obchod
novinky
pro vás
propagační předměty z TDC
55 nových druhů
peněženky, šňůry na krk, píšťalky, frisbee, baterky, karabiny, propisky, placky, přívěsky,
bublifuky, pastelky, náramky, tetování, trička, samolepky…
Rok velkých slev a bonusů
Sledujte www.skaut.cz/obchod
> dárky zdarma > bez poštovného > 1+1 zdarma > velké slevy >
výhodné balíčky
nový internetový obchod: začínáme v říjnu 2009