Universum 3 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

UNIVERSUM
REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 3/2011
Jak naložíme s církevním
majetkem?
Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria
Už na konci války jsem
byl rozhodnut, že budu
astronomem
S Jiřím Grygarem hovořil Josef Beránek
Oto Mádr: „Církev je Boží dar
a naše dílo“
Vojtěch Novotný
Vyznání víry. Pokus o výklad
Jan Sokol
Podnikání a duchovní život
Cécile Renouard
Poslední kolo církevních
restitucí
Josef Beránek
O takové svobodě se nám
nezdálo
Václav Vacek
Nesnáze s prosebnou
modlitbou
Christoph Böttigheimer
Stopy křesťanství v současné
evropské kultuře a civilizaci
Ctirad V. Pospíšil
ROČNÍK XXI, CENA 40 Kč
ZE ŽIVOTA ČKA
Česká křesťanská akademie, Centrum dějin
české teologie KTF UK a Pastorační středisko Arcibiskupství pražského uspořádaly
9. května 2011 v kostele sv. Vojtěcha v PrazeDejvicích večer k poctě nedávno zemřelého
ThDr. Oto Mádra. Za účasti asi 100 posluchačů, mezi nimi i arcibiskupa pražského
Mons. Dominika Duky, promluvil o morální
teologii O. Mádra doc. Jiří Skoblík, o Mádrově ekleziologii doc. Vojtěch Novotný, oba
z Katolické teologické fakulty UK.
Arcibiskup Dominik Duka se
účastnil ustavujícího synodu
Křesťanské policejní asociace.
Ve dnech 14. a 15. května 2011 se v Praze Emauzích uskutečnil ustavující synod
Křesťanské policejní asociace, o jejíž
založení řadu let usiloval ředitel ČKA Stanislav Novotný (více v rubrice Letem světem).
15. června 2011 se konalo v Emauzích kolokvium na téma „Naše civilizace (Je Evropa
schopna se postavit za společnou myšlenku?)“. Úvodní referáty přednesli historik
prof. Jaroslav Pánek, místopředseda AV
ČR, a ekonom ing. Pavel Kohout, publicista
a ředitel pro strategii společnosti Partners.
Kolokvium: Je Evropa schopna se
postavit za společnou myšlenku?
18. června 2011 Akademický výbor ČKA na
svém zasedání v Emauzích zhodnotil činnost akademie za uplynulý půlrok a schválil
založení nové místní skupiny v Kolové
u Karlových Varů, v pořadí již 79.
Ve dnech 29. července – 5. srpna 2011 proběhl tradičně na Pavlátově louce u Nového
Města nad Metují 21. ročník Akademických týdnů, které pořádá stejnojmenné
občanské sdružení ve spolupráci s ČKA
a za podpory mj. magistrátu Nového Města
nad Metují a Královéhradeckého kraje.
Na 200 účastníků si vyslechlo přednášky
řady známých osobností – biskupa Václava
Malého, dr. Tomáše Sedláčka, dr. Jiřího
Grygara, prof. Petra Piťhy, prof. Vladimíra
Smékala, dr. Marka Váchy a dalších.
Prezident ČKA Tomáš Halík převzal
25. srpna 2011 ve Vídni Cenu za nejlepší
evropskou teologickou knihu (Patience
with God, v českém originálu Vzdáleným
na blízku) za roky 2009/2010, kterou mu
udělila Evropská společnost pro katolickou
teologii.
Prof. Tomáš Halík se koncem srpna 2011
zúčastnil v Johannesburgu v Jihoafrické
republice mezinárodní konference Víra
a sekularismus, kde přednesl hlavní referát
o evropské perspektivě vztahu křesťanství
a sekularismu.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními
členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské
katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře
Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci,
Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně,
Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích,
Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem,
Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči,
Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném
Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde,
Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.
Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM
REVUE ČKA, číslo 3, vychází 10. října 2011, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční
rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav
Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa.
Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: archiv Hanky Jelínkové. ISSN: 0862-8238.
Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit.
Cena je 40 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více.
Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].
OBSAH
EDITORIAL
LETEM SVĚTEM 4
Vážený čtenáři,
Založena Křesťanská policejní asociace
Ve stínu Love Parade / 5
Britské nepokoje očima Tabletu / 6
ANKETA
Jak naložíme s církevním majetkem?
v tomto čísle nalézáš zdánlivě nesourodou směsici
témat: Co se snad již konečně navraceným církevním
majetkem?, etika podnikání, křesťanské základy naší
civilizace, význam prosebné modlitby a další. Možná
bude tentokrát poněkud náročné zamýšlet se nad jejich
společným jmenovatelem. Proto se pokusme v tomto
směru učinit určitou nabídku. Snad by jí mohl být
princip osobní i společenské odpovědnosti uplatňující
se s nadčasovou duchovní dimenzí v prostoru svobody a lidských práv. Jedním z plodů dlouhého vývoje
evropské křesťanské civilizace je zřejmě tržně sociální
stát. Jeho ideový základ primárně spočíval na křesťanském principu solidarity úspěšných s méně úspěšnými
(bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, schopnějších s nezaviněně méně schopnými apod.). Ve druhé
polovině dvacátého století však zde postupně dochází
ke zhoubným deformacím. Do popředí se agresivně
dostává přesvědčení o nároku všech na všechny technicky možné benefity a požitky a tato nárokovost se
navíc zdůrazňuje bez jakéhokoliv vztahu k odpovědnosti a k povinnostem. Léčení takové společenské rakoviny rozhodně nebude jednoduché, krátké a zejména
nemůže být bezbolestné. Jeho pozitivní výsledek není
zaručen, může být jen předmětem naděje. Nelze přitom
předpokládat, že se vyhneme hořkým sociálně traumatizujícím souvislostem.
Snad bychom si mohli v poněkud netradiční souvislosti připomenout i novozákonní citát: „Cokoli svážete
na zemi, bude svázáno i na nebi.“ Obvykle bývá chápán
ve smyslu potvrzení privilegovanosti církevních autorit.
Velmi dobře však může být i společenskou výstrahou,
že Bůh nebude automaticky a blahovolně rozvazovat
vše, co si na zemi k vlastní škodě buď zlovolně nebo
hloupě svážeme. Právě zde může být od společenské
odpovědnosti přímá spojitost i k tématu prosebné
modlitby, které je tentokrát poněkud provokujícím způsobem obsaženo v diskusní a polemické rubrice našeho
časopisu.
Obsah celého čísla může dobře poukázat na bohaté dědictví naší euroatlantické civilizace s bytostným
křesťanským jádrem. Zároveň nás však naléhavě upozorňuje, že toto dědictví musíme usilovně, tvůrčím
způsobem a s osobním nasazením rozvíjet a neustále
nově interpretovat ve vztahu k aktuálním výzvám současnosti.
Jan Bednář
/8
Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria
ROZHOVOR
Už na konci války jsem byl
rozhodnut, že budu astronomem
/ 10
S Jiřím Grygarem hovořil Josef Beránek
TÉMA
Oto Mádr: „Církev je Boží dar a naše dílo“
/ 14
Vojtěch Novotný
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
/ 18
Jan Sokol
/ 22
Cécile Renouard
Poslední kolo církevních restitucí
/ 26
Josef Beránek
O takové svobodě se nám nezdálo
/ 29
Václav Vacek
TRENDY
Nesnáze s prosebnou modlitbou
/ 32
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Výuka etiky na školách
/ 36
Zuzana Svobodová
Česká církev a média: realita
/ 38
Paula Fassati
HISTORIE
evropské kultuře a civilizaci / 39
Ctirad V. Pospíšil OFM
KULTURA
Strom života – filmový skvost 21. století
/ 45
Lukáš Jirsa
RECENZE
Cena jednoho čísla Universa v roce 2012 bude činit 50 Kč,
roční předplatné pak 200 Kč. Věříme, že tuto úpravu ceny
akceptujete a budete i nadále věrnými čtenáři této revue.
Redakce se naopak vynasnaží, abyste se vždy cítili četbou
obohaceni a těšili se na další čísla Universa.
/4
/ 46
Hans Küng: Na počátku všech věcí
Jan Bednář
KOMENTÁŘE
/ 50
U NIV ER S UM 3 /XXI
3
LETEM SVĚTEM
Založena Křesťanská policejní asociace
O víkendu 14. a 15. května proběhl v Praze ustavující synod Křesťanské policejní asociace.
Ú
častníky pozdravili arcibiskup Dominik Duka, náměstek policejního
prezidenta plk. Mgr. Pavel Osvald, Robert
L. Vernon, zakladatel Pointman Leadership
Institute (PLI) a bývalý zástupce velitele
policejního sboru Los Angeles (USA), John
Garmo PhD., prezident Character Solutions
International, člen PLI (USA), Don Axcell,
výkonný ředitel Christian Police Association (CPA) UK (Velká Británie) a jeho kolega
Dudley Martin, vězeňský kaplan Mgr. Bc.
Martin Škoda, zástupce hlavní kaplanky
Vězeňské služby ČR, a další hosté. Synod
přijeli podpořit též někteří příslušníci
Hasičského záchranného sboru.
Záštitu nad setkáním přijala Česká
křesťanská akademie, jelikož její ředitel
Stanislav Novotný je dlouhodobě úzce
spojen s úsilím o vznik Křesťanské policejní
asociace. Na počátku, za svého působení
ve funkci policejního prezidenta, uspořádal první workshopy v České republice,
a to právě společně s Robertem L. Vernonem a předsedou křesťanských policistů
Německa Matthiasem Lehmannem.
Tehdy také vznikl Pointman Leadership
Institute, jenž dnes působí v 60 zemích
světa. Další vývoj na naší politické scéně
CO JE KPA?
Křesťanská policejní asociace je občanským sdružením s působností na celém
území České republiky. Tak, jak je
plánována, je to nezávislá, nezisková,
zájmová organizace s profesním zaměřením, která sdružuje muže a ženy
především z řad Policie ČR, občanských
zaměstnanců PČR, středních a vyšších
policejních škol a Policejní akademie
ČR, s otevřeností pro ostatní pracovníky bezpečnostních sborů České republiky, kteří jsou členy křesťanských církví
či křesťanské hodnoty vyznávají.
KPA je zásadně nepolitická a z hlediska příslušnosti k církvím nadkonfesní, tedy stojí na přísně ekumenickém
základě. Jejím cílem je podpora
profesní etiky svých členů a jejich pracovních kolegů, pomoc ostatním, péče
o společenství a zvěstování evangelia.
Redakce
4
U N I VE R S U M 3 / XXI
Založení KPA. Byla to mimořádná událost, která měla nezvykle duchovní rozměr.
a na ministerstvu vnitra však paradoxně
nedovolil pokračovat v jeho práci právě
v ČR, kde tehdy mj. vznikla myšlenka mezinárodního společenství policistů, kteří by
se na základě křesťanských hodnot snažili
efektivně vést své policejní útvary a bojovat
proti korupci.
S. Novotný proto oslovil své zahraniční přátele, zajistil finanční prostředky na
konání synody a pomohl připravit strukturu zasedání a semináře, který následoval
bezprostředně po vzniku KPA. Průkopnická práce Stanislava Novotného tak doznala
naplnění až po 17 letech.
Samotné založení KPA v ČR bylo velmi přivítáno všemi přítomnými hosty,
včetně pražského arcibiskupa Dominika
Duky. Bylo též přečteno přání Ekumenické
rady církví a předsedy KPA Německa M.
Lehmanna. Shromáždění poté schválilo
stanovy a zvolilo vedení KPA. Generálním
prefektem KPA byl zvolen mjr. Jiří Laňka,
který koncem června 2011 přijal též jáhenské svěcení.
Odpoledne proběhl seminář pod vedením Roberta Vernona, v němž účinkovali
všichni zahraniční hosté. Seminář byl natolik přitažlivý, že i policisté, kteří původně
přijeli pouze založit KPA, zůstali až do
večera. Účastníci hodnotili seminář velmi
pozitivně, a to jak pro jeho profesionální
úroveň, tak pro duchovní obsah.
Nedělní ráno bylo vyhrazeno ekumenické bohoslužbě slova, při níž kolem oltáře
stálo pět policistů – duchovních z různých
církví. Přítomni byli i zahraniční hosté. Po
bohoslužbě všichni zúčastnění zasedli ke
společnému stolu a diskutovali o další cestě, kterou právě ustavená KPA půjde. „Jako
hlavní úkol se jeví ‘dát o sobě vědět’ dalším
bratrům – policistům,“ uvedl Jiří Laňka.
„Neméně důležitým úkolem, který jsme
si stanovili, je příprava rozdělení členské
základny na oblastní skupiny pro pružnější
jednání a vytváření užších společenství
uvnitř KPA.“ S vděčností byla přijata
nabídka pomoci a podpory ze strany CPA
UK a začlenění KPA do její informační
sítě. Spolupráce na mezinárodní platformě křesťanského společenství policistů je
jednou z priorit vedení KPA. „Přes soustředěnou pozornost, kterou jsme všichni
věnovali těmto úkolům, jsme však ani na
okamžik nezapomněli na vděčnost našemu
nebeskému Otci, díky jehož vedení jsme
se sešli a na jehož milost stále můžeme
spoléhat.“
Redakce
LETEM SVĚTEM
Ve stínu Love Parade
Zatímco oči a uši médií byly zaměřeny na duhový mejdan, druhý
den v Praze Kobylisích kázal v kostele U Jákobova žebříku farář Miloš
Rejchrt s Tomášem Adámkem (ČCE) o pokoře a přijetí druhých.
L
etošní první Love parade v Česku
upoutala pozornost médií i politiků.
Účastníků bylo nějakých pět tisíc včetně M.
C. Putny (kterého Reflex zachytil s transparentem „Katolické buzny zdraví Bátoru“).
Mediální odezvy pak jitřily emoce víc než
samotný happening.
V tomto světle stojí za pozornost kázání a přímluvy pronesené hned další den
v neděli při bohoslužbě v kostele, kde se po
desetiletí scházejí homosexuálně orientovaní křesťané.
Kazatelé Miloš Rejchrt a Tomáš Adámek
vycházeli z Listu Římanům 15,1–7):
My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý
z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo
k dobru společného růstu. Vždyť Kristus
neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov
Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na
mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti
a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať
vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po
příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi
ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše
Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak
jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
 POZNÁMKY Z KÁZÁNÍ
Apoštol Pavel píše v listu Římanům: Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nepřišel se
nad jiné vyvyšovat, nepřišel lidi ponižovat
a urážet, nýbrž nechal na sebe naopak
dopadnout lidské urážky a lidskou zlobu.
Tento vzor staví Pavel před oči zejména
jedné skupině v římském sboru, a to té,
kterou označuje jako „silnou“. Kým přesně
byli tito silní a čím se lišili od slabých, zda
se jednalo jen o různé názory na skladbu
křesťanova jídelníčku nebo ještě o něco
jiného, je v této chvíli podružné. Vždyť
různé křesťanské církve, skupiny a názorové proudy se mohou od sebe lišit v tolika
různých ohledech, že omezením výkladu
na jeden konkrétní historický spor bychom se patrně minuli s vlastním smyslem
tohoto textu. Pavel chce všechny ty různé
směry a skupiny uvnitř církve přivést nejen
k tomu, aby pokojně existovaly vedle sebe,
ale aby si navzájem naslouchaly; aby ukončily své spory a směřovaly k jednomyslnosti v Kristu. (...)
Dospět k dobrovolné oběti sebe sama,
k níž patří i ochota přijímat, zvládat a zpracovat v sobě urážky i křivdy – to dokáže
opravdu jen vnitřně silný člověk. Být
vystaven urážkám není nic pro slabochy.
Slabý člověk – ať už slabý svou vírou, charakterem nebo jakkoli jinak – by měl zůstat
urážek ušetřen, vyhýbat se jim, aby získal
čas se vnitřně upevnit a zesílit, pokud
k tomu vůbec někdy dojde. Ale silný si
může dovolit stát se jejich terčem. Právě tak
to udělal Ježíš a na tomto místě jistě není
nutno rozebírat všechny detaily pašijového
příběhu. Po všech svých razantních, velmi
neberánkovských polemikách a výpadech
proti svým odpůrcům, jak je dosvědčují
evangelia, se stal vědomě Beránkem Božím,
který neotevřel svá ústa.
Z 15. kapitoly listu Římanům je patrné,
že Pavel sám sebe spolu s Ježíšem řadil do
skupiny silných. Snášet slabosti slabých
a dokonce stavět se na jejich místo jako
jakýsi hromosvod urážek, které na křesťany
nevyhnutelně dopadají, považoval už v té
chvíli za svou povinnost. Právě proto, aby
slabé uchránil toho, co by v té chvíli ještě
nebyli schopni snést. Takže nakonec i jeho
vězení, utrpení a mučednická smrt byly,
stejně jako ta Kristova, v jistém smyslu
„zástupné“. (...)
Vše to, co ti silní snášeli a trpěli až do
krajnosti, byl projev starosti o život, o plný,
perspektivní život těch druhých, život byl
pro ně vrcholnou hodnotou. Avšak stejně
jako Ježíš i Pavel se jako jeden ze „silných“
dobrovolně stal hromosvodem, který
nápadně vyčníval nad své okolí, a proto
se na něj nakonec svezla všechna nelibost,
ano, až nenávist odpůrců evangelia.
Několikrát byla zmíněna 15. kapitola
listu Římanům, ze které byl vzat text kázání. Vraťme se ale ještě na okamžik na samý
počátek tohoto listu a shrňme si jeho velká
témata. Hned v prvních třech jeho kapitolách apoštol Pavel poukazuje na to, že před
Bohem jsme na tom všichni stejně. Všichni
zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. To
bezpochyby platí pro všechny názorově tak
od sebe vzdálené skupiny, a to nejen uvnitř
křesťanství: Židy i pohany, ateisty i lidi
náboženské; silné i slabé, katolíky i protestanty, liberály i evangelikály.
Ale ještě daleko důrazněji a naléhavěji,
s neskrývanou radostnou vděčností vyhlašuje Pavel radostnou zvěst pro každého,
kdo chce slyšet: všichni se stávají spravedlivými zdarma, z milosti Boží v Kristu
Ježíši. Nikdo nemá přednost. Pro ty, kdo
jsou tu z Boží milosti, není teď už žádného
odsouzení, i kdyby je odsuzoval celý svět.
A kdybychom snad i my sami byli v pokušení někoho odsuzovat, připomeňme si,
že takové počínání by bylo přinejmenším
mrháním časem a energií. Vždyť jakou
váhu by mělo naše odsuzování, jestliže Bůh
neodsuzuje? Proto se raději pokusme naladit na stejnou vlnu jako on; raději přijímejme jeden druhého, jako i Kristus k slávě
Boží přijal nás.
 PŘÍMLUVNÉ MODLITBY
Přimlouváme se za všechny znesvářené
skupiny v křesťanské církvi, ale nejen v ní.
Dej, prosíme, opět moudrost zejména těm
silným, aby se nad slabé nepovyšovali,
ale cítili jako své poslání se jich zastávat
a ochraňovat je. K tobě voláme: Pane, smiluj se!
Tam, kde se slabých nikdo nezastává,
zastávej se jich sám, neboť i za ně snášel
Kristus bolesti smrti. Dej ale také, aby slabí
ze své slabosti nečinili přednost a ideál.
K tobě voláme: Pane, smiluj se!
Prosíme za ty, kdo po celém světě snášejí příkoří, pronásledování a mučení pro
evangelium, pro svou víru, nebo prostě jen
proto, že se jakýmkoli způsobem odlišují,
vybočují z řady nebo vyčnívají nad průměr.
Dej, aby i v těchto zkouškách byli schopni
obstát. K tobě voláme: Pane, smiluj se. (...)
-red-
5
LETEM SVĚTEM
Britské nepokoje očima Tabletu
Nepokoje zruinovaly lidi, pošpinily obraz Británie po celém světě.
Ze všeho nejvíc ale naprosto dezorientovaly její občany,
kteří nyní nevědí, co si mají o své zemi myslet.
T
akhle nějak lze shrnout běžně dostupné
komentáře v britském tisku. Není bez
zajímavosti začíst se hlouběji do postřehů
katolického týdeníku The Tablet:
 MLČENÍ KŘESŤANŮ?
Nejvýmluvnější duchovní výpověď během
nepokojů zazněla z úst Tarika Jahana.
Když se snažil spolu s dalšími chránit svůj
obchod, rozjeté auto srazilo jeho syna a dva
přátele. Všichni tři byli na místě mrtvi.
O pár hodin později promluvil do kamery:
„Neobviňuji vládu ani policii. Neobviňuji
nikoho. Jsem muslim. Věřím v osud a předurčení, byl to jeho osud a teď je pryč. A můj
Allah mu odpustí a požehná mu.“
Ne všechna média odvysílala jeho přihlášení se k islámu, ale všichni okamžitě
šířili jeho výzvu k pokoji: „Ztratil jsem
svého syna. Černí, Asiaté, bílí, my všichni
žijeme v téže komunitě. Proč máme zabíjet
jeden druhého? Proč to děláme? Vystupte
vy, kdo chcete ztratit vlastní syny. Jinak – se
uklidněte a jděte domů. Prosím.“
Naopak křesťanské představitele v té
chvíli nebylo slyšet. Arcibiskup z Canterbury Rowan Williams byl sice hned druhý
den pozván, aby promluvil v Parlamentu,
ale média mu mnoho pozornosti nevěnovala. Čelný představitel anglikánů mj. uvedl:
„Státní školství je příliš zaměřeno na to, aby
z dětí vychovalo spotřebitele do ekonomického soukolí.“ A ocenil premiéra Camerona,
který vyzval k obnově školského systému,
aby děti byly vedeny k větší občanské odpovědnosti. „Je klíčové, aby vláda podporovala
rozvoj silných komunit,“ uvedl dále, „ale
komunity tvoří lidé, ne vládní iniciativy.“
 KDYŽ SE DÁ STÁDO
DO POHYBU
Všichni známe ten tlak davu, moment, kdy
děláme něco, co bychom normálně nedělali, jen proto, že to ti okolo nás udělají jako
první. Na koncertě je to legrace. Ale možná
je v tom něco hrozivějšího. Ingnorujte
někoho, kdo před vámi leží na chodníku,
a ostatní ho budou překračovat. Sehněte se
6
k němu, abyste mu pomohli vstát, a ostatní
se účastně zeptají, čím mohou pomoci.
Psychologové takové chování studují už
dlouho a nikdy ho asi úplně nevysvětlí.
Pouliční nepokoje jsou nejspektakulárnějším příkladem tohoto fenoménu. „Lidé
dělají výtržnosti, protože se pak cítí silnější,“
napsal jeden z bloggerů, „i kdyby to mělo
být jen na jednu noc.“ Měl určitě pravdu.
Ale on pokračoval: „Lidé se bouří, protože
jim celý život říkali, že jsou k ničemu, a teď
si uvědomili, že společně mohou dělat úplně cokoliv.“ To není tak jisté. Bylo by příliš
snadné nepokoje brát jako pochopitelnou,
nebo dokonce omluvitelnou reakci na
nespravedlnost. Jeden italský novinář se mě
ptal, zda není na vině chudoba. Když potřebuješ chleba, řekl jsem mu, nejdeš ho krást
do PC landu. Nejvíc se kradly velkoplošné
obrazovky a móda, nenajíš se ani jedním.
Výtržníci se navzájem domlouvali smartphony, a především manažerskými telefony
blackberry, a tak se jim dařilo nečekaně se
přemísťovat a plenit další a další obchody...
Na podobných bouřích je vždycky něco
nepochopilného a mysteriozního. Ale jedna
věc nijak tajemná není. Takové nepokoje
zastaví jen adekvátní odpověď policie.
A otázka zní, proč jí to trvalo tak dlouho?
 A KDO JSI TY?
Procházel jsem s otcem Scanlonem jeho
chudou farností pár dní po té, co hlavní
třídu změnili vandalové k nepoznání.
Desítky drobných obchodníků během jedné
noci přišly o živobytí, jiní, co získali práci
v supermarketu, otevřeném před pár týdny,
jsou opět bez práce. Zaslechl jsem najednou,
vzpomíná můj průvodce, jak jeden vandal
povídá druhému, hele to je otec Scanlon.
„A kdo jsi ty?“ zapojil se P. Scanlon do
hovoru.
„Pohřbíval jste mého dědečka před dvěma týdny,“ odpověděl chlapec.
„Co myslíš, že by dědeček řekl dneska?“
pokračoval otec v rozhovoru. „Nech to být
a běž domů!“
Tu pondělní noc, vedl P. Scanlon několik
podobných rozhovorů. Tenhle chlapec přišel
blíž, položil kradené zboží na podezdívku
a zeptal se: „Je to hřích, když si tohle vezmu?“
„Ano, jednak to bude hřích,“ odpověděl
kněz, „a pak – když tě s těmi věcmi chytí,
budeš mít zkažený celý život.“
Chlapec na místo odpovědi jen pohodil
hlavou, ale krabice tam nechal ležet. Později přišel za otcem Scanlonem ještě jednou.
Ptal se, co když ho policie pozná na kamerách, a kněz mu slíbil, že se za něj když
tak přimluví. „Je tady tlak vrstevníků, abys
byl v bezpečí, musíš být v partě,“ říká otec
Scanlon. „Páteří národa je víra. Urgentně
musíme znovu získat smysl pro Boha.“
 POČÍTÁTE S NÁMI?
Příliš mnoho mladých nepoznalo úplnou
rodinu, nepoznali citovou blízkost a přijetí.
A to má své důsledky. Za prvé, deprivovaní
mladí lidé jsou uvnitř hluboce rozlobení
a svoji zlobu zaměřují na ty, které činí
odpovědnými za svoji situaci. Za druhé
nemají potřebné sebevědomí a dohánějí
to potřebou vlastnit (což naše společnost
podporuje) nebo potřebou patřit k partě,
která má primitivní, korumpující smysl pro
sílu a moc. Za třetí postrádají prostředí,
které by je sytilo, kultivovalo jejich smysl
po hodnoty, ctnosti a morální principy
a usměrnilo jejich sebestřednost.
Takové prostředí je těžké ve školách
vytvářet a měla by o to usilovat i širší
společnost, děti se přece nepohybují jen
ve škole. Nemůžeme mávnutím proutku
odstranit chudobu, ale můžeme udělat
hodně pro začlenění dětí a vyrovnání jejich
možností do budoucna.
Dětem prospívá, když vyrůstají v prostředí, které má jasné a férově dodržované
hranice. Ukazuje se, že katolické školy jsou
na dobré cestě. Spolupracují s rodinami
i s místními komunitami. Děti vyrůstají
v konzistentním hodnotovém prostředí od
čtyř do osmnácti let. A postupně si uvědomují, že na nich záleží, že i oni mají svoji
nepřenositelnou odpovědnost.
Redakce
LETEM SVĚTEM
Vzpomínky na patera Františka Ferdu
P
ater František Ferda zasvětil svůj život
nezištné pomoci trpícím. Laskavý
a v některých případech humorný vztah
hluboce a pokorně věřícího člověka k pacientům byl pro něho charakteristický.
S P. Ferdou jsem se počátkem roku 1978
seznámil v Sušici prostřednictvím manželky. Zpočátku jsem se ke způsobu léčby stavěl rezervovaně. V této době měla manželka problémy s kyčelním kloubem – hrozila
akutní operace. Po konzultaci jsme přešli
na jeho způsob léčby, která trvala sice řadu
týdnů, ale byla úspěšná – a bez operace.
Po této zkušenosti jsem se začal s P. Ferdou stýkat velmi často – po dobu dvanácti let.
Pater Ferda všechny své diagnózy
formuloval pacientům precizně a srozumitelně. V mnoha případech dokázal
diagnostikovat pacienta na libovolnou
vzdálenost! Pro zajímavost uvádím určení
diagnózy pro svého přítele v Itálii a dívky
z Moskvy. P. Ferda nežádal žádné informace o zdravotním stavu obou pacientů,
pouze se formálně zeptal na jména a město.
Za necelých třicet minut neomylně zjistil
veškeré údaje o jejich potížích a co bylo
nejdůležitější: příčiny onemocnění, včetně
léků, které oba pacienti užívali! Obě diagnózy byly potvrzeny jako přesné…
Pro pacienty byly diagnózy v tomto
krátkém čase neocenitelnou výhodou, protože během několika minut se v písemné
formě dozvěděli o skutečném stavu svých
zdravotních potíží. V porovnání s lékařskými testy, které trvají několik dní či týdnů,
hrozí, že zdravotní stav pacienta se může
změnit natolik, že výsledná diagnóza neodpovídá skutečnosti a pozbývá platnosti…
„Mám naprostou jistotu,“ říkával, „že se
nemohu mýlit, protože v okamžicích, kdy
diagnostikuji, je pacient přede mnou jako
otevřená kniha.“
Diagnostické a léčitelské schopnosti
patera Františka Ferdy, jeho nazírání na
onemocnění, léčbu (zásadně bylinami) se
vymykaly ortodoxnímu chápání a myšlení
nejen laické veřejnosti, ale i odborníkům
z medicíny a psychologie. Vysvětlit tajemství tohoto Božího daru je pro současnou
vědu nepochopitelné, nerozluštitelné…
P. František Ferda
Nicméně papež Jan Pavel II. ocenil mimořádnou osobnost Františka Ferdy zvláštním
diplomem. Kardinál František Tomášek se
v osobních dopisech vyjadřoval s respektem o jeho nevšedním léčitelském daru.
Odešel z tohoto světa před dvaceti lety
7. července 1991.
Jaroslav Pruner
Katolík stále inspirující:
Křesťanský boj o společenský vliv
P
eriodikum Katolík: list pro kulturu
a život z víry vycházelo v letech 1945–
1948 v redakci Adolfa Kajpra SJ. Z řady
jeho inspirativních článků vybral Vojtěch
Novotný text, v němž Kajpr vysvětluje,
jakými prostředky smí křesťan usilovat
o společenský vliv.
„Jsou dva způsoby boje o vliv na lidi,
o vliv na vývoj světa. Totiž je mnoho takových způsobů, ale mezi křesťany jsou dva
hlavní způsoby, dvě hlavní východiska
k přetváření světa. Jedni se na to dívají
takto: Nejdříve musíme míti moc. Politickou moc. Musíme se jí hledět zmocnit
a nesmíme přitom být příliš vybíraví v prostředcích. Totiž s těmi prostředky je to tak:
Nějakých křiklavých nespravedlností se
ani my nechceme dopouštět. Bylo by pak
přece jenom těžko mluvit o duchu nebo
o křesťanství. Ale jinak trochu demagogie,
tu a tam nějaké to přehánění v líčení vlastní
dokonalosti a ve zkaženosti druhých, to
přece jinak nejde, to už se rozumí samo
sebou. Jde jenom o to, dostat se k moci.
Dostat se pokud možno k moci mohutné,
neomezené. A potom, až ji budeme mít,
začneme znovu budovat křesťanskou společnost. Zařídíme katolické školy, vyčistíme
naše kulturní pole od všeho nevěreckého
a požitkářského, postavíme společenský
život opět na křesťanské základy.
Druhým se tato metoda nebude nikdy
líbit. Zdá se jim, že ze špatných kořenů
nemůže vyrůst dobrý strom. A každá
nesprávnost, každá ta demagogie, se všemi svými lžemi a polopravdami, i když to
všechno směřuje, jak se tvrdí, ke krásnému
cíli, se jim zdá stále používání principu
o účelu, jenž světí prostředky. A to nebude
nikdy a nikde dobré. [...] A tak tito druzí
tedy říkají: Ne napřed politickou moc, ne
co možná největší množství bez velké vybíravosti získané, nýbrž nejdříve duchovní
zpracování, neúnavné, trpělivé vychovávání, vnitřní tvoření jiného člověka, toť cesta
k novému světu. Ostatní vám bude přidáno. Skutečné křesťanské ctnosti, mezi něž
patří nezbytně a na prvním místě pokora
a láska, mezi něž však nutně patří i prozíravá moudrost a síla, musí nakonec projeviti
svoji převahu ve všech oborech života,
musí zbraněmi ducha, bez násilí, zvítězit
nad bezduchou prázdnotou nekřesťanskou.
[...] Kristus neřekl: Svět pozná, že
jste moji učedníci podle hojné účasti na
slavnostech, nýbrž po tom, budete-li se
milovati navzájem, budete-li skutečnými
mírotvorci, lidmi, kteří v každém svém
činu dávají najevo, že duchovno je pro ně
ve stupnici hodnot na prvním místě, lidmi, kteří hledají vášnivě pravdu ve všech
věcech, kteří budují jednotu a přispívají
k ní v rodině, ve společenském životě,
v životě národním a mezinárodním. Po
tom svět pozná učedníka Kristova, setkáli se s ním jako s člověkem vzdělaným,
mírným, rozvážným, zkrátka člověkem,
na jehož tváři lze rozpoznati aspoň slabounký odlesk Syna člověkova, k jehož
obrazu a podobenství nás od věčnosti
předurčil Otec. Toť jediný pravý cíl veškeré
naší veřejné činnosti, činnosti výchovné,
činnosti spolkové a organizační. Neboť
opravdovou cenu má něco jen tehdy, je-li
to shodné s vůlí Kristovou.“
Adolf Kajpr. Kterou cestou? Katolík 1947,
22. 6., roč. 10, č. 25, s. 2-3
7
ANKETA
Jak naložíme
s církevním majetkem?
Č
as snad již konečně uzrál,
více než 20 let od vkročení do
svobody, k vyřešení vztahů mezi
církvemi a státem. Zainteresované strany se shodly na majetkovém vyrovnání, a tak české církve čeká
výrazná změna. Je na tuto změnu připravena
naše největší církev, církev římskokatolická?
Anketní otázka tentokrát zní: „Jak naložíme
s (navráceným) církevním majetkem?“
Revue Universum na svých stránkách
pravidelně pořádá anketu na rozličná aktuální témata týkající se české společnosti,
která se někdy přímo a jindy poněkud
vzdáleněji dotýkají křesťanského pohledu
na svět. Prostor pro anketu je vymezen
dvěma stránkami v časopise, někdy se však
zajímavých hlasů sejde tolik, že rádi přidáme ještě stránku třetí. Při plánování tohoto
čísla se redakční rada revue Universum
jednohlasně shodla na důležitosti otázky,
jak katolická církev naloží se svým znovuzískaným majetkem. Obeslali jsme obvyklý
počet lidí, kteří mají k tématu co říci,
s prosbou o účast v anketě. Odezvou bylo
zarážející ticho. Nechceme nebo neumíme
o majetkových poměrech v církvi hovořit?
Nebo jde o kombinaci obojího? Nakonec
jsme rádi alespoň za tři odvážné hlasy,
jejichž původcům upřímně děkujeme.
(K anketě se ovšem, aniž o tom věděl,
vyslovil také letohradský farář Václav
Vacek, který v tomto čísle o několik stránek
NOEMI
seznamka pro křesťany

pro věřící všech věkových skupin

kontakty včetně vzkazů a fotografií

pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
8
dále kromě jiného píše následující: „Mám
tolik pastorační práce, že nevím, kam skočit dřív. Děsím se, jestli nám vrátí majetek.
Neumíme s ním hospodařit.“)
MONS. JAN GRAUBNER
arcibiskup olomoucký
Odpověď může být
dostatečně výstižná
a stručná, když řeknu: Dobře. Chceme-li
ovšem uvažovat dál,
musíme si uvědomit
základní věc. Stát sice
některý majetek vrátí
a za některý dá finanční náhradu, ale přestane církev financovat. Církev tedy musí
především zajistit finanční prostředky na
platy duchovních a zaměstnanců, na nutný
provoz a základní opravy.
Dále je třeba vzít v úvahu, že jde jen
o částečnou nápravu křivd. Ne o náhradu
všeho, oč církev za komunismu přišla.
Navíc katolíci ukázali bezprecedentní
velkorysost k nekatolíkům, kteří dostávají
20 % z celé částky, zatímco podle množství
zabraného majetku komunisty by měli
nárok asi na 2 %. Jde o všechny náboženské
společnosti včetně židovských obcí, které
jsou dnes placeny státem. Všichni si musí
vybudovat vlastní hospodářskou základnu,
která bude finančně zajišťovat jejich provoz.
Podle dohodnutého návrhu zákona
by se měl vracet jen majetek státu, který
spravují České lesy a Pozemkový fond,
dále pak objekty v rukou státu, které církev
užívala a potřebuje k pastoračním účelům
a bydlení. K výdělku tedy mohou sloužit
jen lesy a pole vrácené některým církevním
subjektům a finanční náhrady, které bude
nutno investovat tak, aby z jejich výnosu
bylo možno hradit zmíněné platy. Už dnes
je jasné, že církev nebude mít na utrácení
víc, než má nyní. Bude žít skromně.
Nebude hospodařit samostatně každá
fara, protože faráře budou i nadále platit
biskupství. Ta zřídí hospodářské organizace
(akciové společnosti nebo s.r.o.), kterým
svěří správu majetku svého i farností.
Ne všechna biskupství měla v historii
lesní majetek. Nyní je připraven klíč, podle kterého se rozdělí finanční prostředky
pro jednotlivé diecéze tak, aby to bylo
spravedlivé. Při stanovení finanční částky
se zohlední, kolik kdo dostal naturálního
majetku.
Církev tedy nebude sama hospodařit jako kdysi, kdy jezdili faráři se svými
pacholky a děvečkami na pole. Ponese ale
plnou zodpovědnost za správu majetku,
za rozhodování, do čeho bude investovat. Podle církevního práva je základní
jednotkou biskupství. Předpokládá se
tedy, že bude hospodařit každé biskupství
samostatně, což neznamená, že nemohou
spolupracovat tam, kde to bude výhodné,
že například nesvěří určité majetky stejné
společnosti, aby bylo hospodaření dostatečně ve velkém. Rozhodně se nemusejí bát
o práci ti, kteří tam dnes pracují, protože
v práci je třeba pokračovat, i když asi za
trochu změněných podmínek.
JAKUB HUČÍN
psycholog
Spíš než bych se
pouštěl do polemiky a radil někomu,
jak má s církevním
majetkem naložit,
chci nabídnout svůj
osobní zážitek. Před
více než deseti lety
jsem rok bydlel na nově vybudované faře
v Praze-Chodově. Dvoupodlažní podsklepená vilka s veškerým zařízením – farář
velký pokoj s příslušenstvím, jáhen taktéž,
kromě toho další čtyři pokoje. Během té
doby jsem byl také několikrát na návštěvě
v rodinách u některých aktivních farníků,
kteří bydleli v paneláku na sídlišti nedaleko
fary. Jednou to byla dvougarsonka, ve které bydleli mladí rodiče se dvěma malými
dětmi, v druhém případě byt 3+1, v němž
bydleli rodiče, tři dospívající děti (dvě spaly
na palandě a jedno mělo postel na skříni,
protože jinak to v malém pokoji nešlo)
a ještě u sebe měli starou babičku, o niž se
starali. Styděl jsem se. Nedlouho poté se
mi do ruky dostal snad Reflex, přesně si to
už nepamatuji, a v něm se psalo, jak bydlí
některé české osobnosti. A když jsem četl
o tom, jak se pan kardinál Vlk rád dívá na
Prahu z rondelu ve svém stometrovém bytě
v Arcibiskupském paláci, už jsem se nejen
styděl, ale také mě to pohoršovalo. Mezi
kněžími či biskupy jsem nezažil úzkost,
kterou jsem mohl poznat později, totiž
úzkost obyčejných lidí, jestli neztratí své
zaměstnání a jestli se jim podaří finančně
zajistit rodinu, pokrýt všechny možné
výdaje za nájem, energii, telefon, případně
si ještě uspořit na auto a jeho provoz. To
vše bylo na faře samozřejmé. Jistě, ne všichni katolíci obracejí každou korunu v ruce
a ne všichni bydlí ve stísněných panelákových bytech, mnozí mají svůj luxusní dům,
auto, pozemky a dostatek peněz, ale většina
to určitě nebude. Nejsem si vůbec jistý, zda
se má církev podobat právě té skupině, která si není vědoma hmotných rizik života,
tedy těm, kteří se nemusí starat o výdaje,
protože je o ně již dávno postaráno.
MARTIN SATORIA
řeholní kněz
Jsem na světě už dost
dlouho, ale ne tolik,
abych pamatoval dobu,
kdy církev se svým
majetkem svobodně
disponovala. Po listopadu 1989 došlo k jistému
majetkovému narovnání
a byly tak vyslány i jisté signály manažerských schopností a neschopností církví
zacházet s majetkem, který bezprostředně
nesouvisel s jejich základní existencí, nicméně mohl zajistit jejich bohatší činnost.
Třebaže tehdy existoval konsensus v tom,
že se církev zatím spokojí jen s navrácením
budov, nezbytných k základnímu fungování dříve potlačených a zakázaných aktivit
– především řeholního života a církevního
školství, existovaly od samého počátku tendence až tlaky směrem k vyrovnání bezezbytkovému. Byl jsem u toho, a sice jako
generální vikář brněnské diecéze. Pocítil
jsem tehdy „synchronizovaný“, minulostí,
přítomností i představou budoucnosti
nesený pocit ohrožení. Minulost byla
prezentována vzpomínkou na vyprávění
pamětníků církevního hospodaření. Věřícím, kterým víra nebránila v kritickém
pohledu na počínání církve, ta vyprávění
nepomáhala k optimistickým představám.
Ke všemu se mi zrovna tehdy dostala do
rukou nová Zuberova studie Osudy moravské církve v 18. stol. monitorující i tehdejší
www.kna.cz/prodejny
ANKETA
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4,
tel.: 225 985 225, sms: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz
Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.
Vážení přátelé, čtenáři časopisu Universum,
redakce časopisu spolu s vedením ČKA, která je jeho vydavatelem, se na Vás obracejí
se závažnou výzvou. Universum stále vychází se zcela zásadní finanční podporou ze
strany Ackermann-Gemeinde, což dosud umožňovalo, aby bylo poskytováno členům
ČKA pouze na základě placení členského příspěvku. Za tuto dlouhodobou a nezištnou
podporu patří Ackermann-Gemeinde opravdu velký dík a naše hluboká vděčnost.
Zmíněná vnější podpora však bude od příštího roku utlumována. Jednak se tenčí
finanční možnosti našich přátel z Ackermann-Gemeinde a kromě toho nemůžeme
být do nekonečna cílem zahraniční podpory, jejíž finanční zdroje plně pocházejí jen
z kapes prostých německých daňových poplatníků – křesťanů. Musíme proto udělat
vše pro to, abychom se i finančně postavili na vlastní nohy. Na základě předběžné
analýzy nutných nákladů vydávání časopisu, jsme dospěli k závěru, že náš časopis se
od příštího roku 2012 může udržet jen tehdy, když se členové ČKA a další příznivci
stanou pravidelnými předplatiteli.
Věříme, že si Universa ceníte natolik, že jste ochotni uhradit roční předplatné ve
výši 200 Kč (4 čísla). Složenku naleznete vloženou v tomto čísle.
Nenajde-li se takto zmíněný počet zájemců o předplatné, bude nutno od příštího
roku přistoupit k redukci obsahu časopisu, bohužel velmi reálnou variantou by byl
i jeho zánik. Proto Vás žádáme, abyste se snažili časopis všemožně podporovat i jeho
propagací a aktivní snahou o získání dalších předplatitelů ze svého okolí.
Jan Bednář a Stanislav Novotný
církevní hospodaření. Děs běs. Kdosi po
jejím přečtení navrhl přejmenování na
„Ostudy moravské církve…“.
K obavám vedla i tehdejší nezkušenost
naší polistopadové hierarchie, zavalené
nezvládnutelným množstvím nároků,
požadavků a nabídek, které přinesla svoboda, a skrze to vše i bezbranných vůči
kroužícímu roji „zaručených hospodářských
expertů“, s mnoha doporučeními, z nichž
nejpádnějším mělo být ručení, že „je to náš
člověk“. S takovými manažery, vybavenými
neohraničenou důvěrou biskupů a řeholních představených a s prakticky nekontrolovatelnou mocí nad obrovským majetkem
nebylo těžké si představit budoucí vývoj.
To vše mi blesklo vždy, když se o navrácení majetku aktivně jednalo. Zrovna
tak mi ale nyní bleskne hlavou, že dnes
známe i kompetentní a loajální poradce
a manažery v některých řídících církevních strukturách. Za připomenutí stojí
i nekomplikovaný a věcný přístup nového
pražského arcibiskupa ke kauze „katedrála“,
nebo očividné vystřízlivění mnohých představených. Posun je zřejmý.
A moje odpověď na anketní otázku „Jak
naložíme s (navráceným) majetkem“? Tedy:
budou jistě přizváni právníci, ekonomové
a podnikatelé. Nemělo by se určitě zapomenout na výzvu „selskému rozumu“. Ale
především je třeba zajistit, aby u toho byla
církev v plné své parádě a síle, aby majetek
byl přebírán a spravován církví, „skrze
níž Bůh miluje tento svět„ (J 3,16). Aby se
majetek dostal právě do takové služby. Pak
není proč se bát ostudy. Jak to spolehlivě
zajistit nevím, třeba mne něco napadne.
Vím ale jak tomu účinně pomoci. Ale to ví
snad každý...
Připravil Lukáš Jirsa
9
foto: archiv J. Grygara
ROZHOVOR
Už na konci války jsem byl
rozhodnut, že budu astronomem
Stárnout, resp. nestárnout jako astronom Jiří Grygar je snem většiny z nás –
i ve svých pětasedmdesáti letech stále čile pracuje a cestuje mezi Brnem, Prahou
a Jižní Amerikou.
Odmala jste prý chtěl být skautem
a hvězdářem. Je to pravda? Kdy
a čím Vás skauti a hvězdy zaujaly?
Obě mé dětské touhy přišly současně. Byl
jsem v prvních ročnících tehdejší obecné
školy hodně často nemocný, a tak jsem
se tehdy životem pročetl. Do rukou se mi
dostaly Foglarovy knihy, z nichž mne nejvíc okouzlili Hoši od Bobří řeky. Současně
jsem dostal k Vánocům pod stromeček
populárně-vědeckou knížku pro mládež,
kterou napsal Josef Pospíšil a jmenovala
se „Vesmír novýma očima“. Věděl jsem od
rodičů, že skaut byl Němci zakázán, a tak
jsem jen doufal, že se dožiju konce války
a do skautu se budu moci přihlásit. Udělal
jsem to hned v červnu 1945 a od té doby
jsem už skautem nepřestal být, i když nás
10
komunisté hned po převzetí moci znovu
zakázali. Tím se v mých očích zcela odepsali, protože jsem věděl, že skaut zakázali
také nacisti hned v roce 1939.
Pokud jde o astronomii, ta naštěstí za
války zakázána nebyla. Dokonce to byla
jedna z mála činností, které Němci nijak
nebránili, takže mnoho lidí se k astronomii
upínalo pro její nadčasovost a možnost
aspoň krátkého vytržení z válečné reality.
Časopis Říše hvězd, vydávaný Českou
astronomickou společností, šel na dračku
a Společnost měla koncem války na 5 tisíc
členů – tento rekord už nikdy nepřekonala
(dnes má sotva 600 členů). Knížku Josefa
Pospíšila jsem během vánočních svátků
uměl nazpaměť a nejvíc jsem oceňoval, že
hvězdáři dokážou určovat vlastnosti nebes-
kých těles, ačkoliv nás od nich dělí šílené
(astronomické) vzdálenosti.
Byl jste už v mládí rozhodnut
studovat astronomii?
Na konci války jsem byl rozhodnut, že
budu astronomem, a začal jsem si sám
zjišťovat, co pro to musím udělat. Hned po
válce jsem se s rodiči přestěhoval z Brna
do Opavy a ve 4. třídě obecné školy jsem
potkal stejně potrefeného spolužáka Pepíka. Společně jsme se vloudili do tamějšího
astronomického kroužku pro dospělé a při
návratu ze školy nebo z kroužku jsme pak
celé hodiny stáli na rohu, kde se naše cesty
domů dělily, a vedli rozsáhlé debaty o astronomii podle toho, co jsme právě četli
nebo slyšeli v kroužku. Pepíkovi rodiče
ROZHOVOR
znali astronoma-amatéra JUDr. J. Kvíčalu v Bílovci a ten nás o prázdninách učil
pozorovat proměnné hvězdy a meteory na
rampě tamější stáčírny piva. Dr. Kvíčala
mne ovšem varoval, že astronomie mne
neuživí, a doporučoval, ať se jí věnuji jako
svému koníčku, ale na zaměstnání v tom
oboru mám zapomenout.
V roce 1949 jsme se vrátili do Brna
a tam jsem měl další kliku, že mne na
střední škole učil biologii a chemii dr.
Hynek Kohoutek. Byl tam přeložen z trestu, protože se politicky angažoval u národních socialistů. Mně však jednou zavolal po
hodině k sobě a zeptal se mne, zda bych se
nechtěl seznámit s jeho synem Lubošem,
který byl o rok starší a věnoval se soustavně
rovněž astronomii. Tak jsme opět ve dvou
pokračovali tam, kde jsem přestal s Pepíkem. Přečetli jsme si návod na astronomická pozorování amatérů a vybrali jsme
si sledování meteorických rojů. To už jsme
byli oba na gymnáziu a na střeše činžáku jsme soustavně pozorovali významné
roje. Pozorování jsme si sami zpracovávali
a uveřejňovali. Kromě toho jsme brigádničili na stavbě brněnské hvězdárny na
Kraví hoře a působili jako průvodci na
čtvrtroční putovní výstavě „Vývoj vesmíru,
Země a člověka“. To byla výtečná průprava
pro popularizaci vědy, protože návštěvníci
se nás ptali na cokoliv a naší snahou bylo
poskytnout jim co nejlepší odpovědi.
A na jakou vysokou školu jste
nakonec zamířil?
Po matuře jsem – podobně jako o rok dřív
Luboš – začal studovat fyziku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Byl jsem
šťastný, že přes různé bolševické útoky na
TGM se komunisté ještě neodvážili změnit
jméno univerzity – to udělali až po několika letech, kdy už jsme měli po promoci.
Nakonec jsme však oba promovali v Praze,
protože studium astronomie v Brně bylo
zrušeno. Brněnský profesor astronomie J.
Mohr nastoupil v téže funkci na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze a my
jsme šli za ním.
Studium fyziky v Brně mi otevřelo nové
obzory. Měli jsme znamenitého odborného
asistenta dr. Martina Černohorského (ten
se stal po roce 1989 zakladatelem a prvním
rektorem Slezské univerzity v Opavě!),
a tak jsem byl daleko víc nadšen jím, ale
i dalšími osobnostmi na brněnské fakultě,
neboť kvalita a zajímavost studia předčila mé představy. Bohužel to nemohu
říci o studiích astronomie v Praze, neboť
přednášky mi připadaly zastaralé a s Brnem
se to vůbec nedalo srovnat. Nejvíc jsem se
v Praze naučil od svých kolegů – staršího
Luboše a stejně starého Zdeňka Sekaniny.
Jelikož jsme byli jen tři studenti na celé
specializaci astronomie, měli jsme totiž
přednášky i cvičení dohromady. Navíc
se mým externím školitelem při přípravě
diplomové práce stal tehdejší doc. Vladimír
Vanýsek z Brna a ten mi dal krásné téma.
S ním jsem si také mnohem lépe rozuměl,
protože patřil k mladší generaci s úplně
jiným tahem na branku.
J I Ř Í G R YG A R
Tvrdím, že křesťanská
a speciálně katolická
podoba víry je racionální
už od dob církevních
učitelů, jako byli
sv. Augustin a sv. Tomáš
Akvinský. Promluvy
a spisy současného
papeže jsou přece
povýtce racionální.
Studoval jste v padesátých letech
minulého století..., ptal jste se tehdy
někdy sám sebe, jak se víra v Boha
může srovnat s astrofyzikou?
Na gymnáziu v Brně jsme měli výuku
náboženství až do septimy a naším profesorem byl nezapomenutelný Dominik Pecka.
Jeho výklad byl tak zajímavý a hodnotný, že
na hodiny náboženství chodili i někteří ateisté. Naprostá převaha třídy však byla věřící,
někteří z nás chodili i ministrovat a stýkali
jsme se také s výřečným a oblíbeným kaplanem P. Stanislavem Krátkým, později tajně
vysvěceným biskupem. Dominik Pecka
spolu s Bohdanem Chudobou a RNDr.
Arturem Pavelkou vydali v Brně tuším
v roce 1946 útlou knížku tří přednášek pod
názvem „Křesťanský realismus a dialektický
materialismus“. Byla to kvalifikovaná kritika
marxismu-leninismu a velmi mi objasnila
zásadní rozpor mezi oficiální ateistickou
propagandou a nesrovnatelně hlubší filosofií náboženství. Právě D. Pecka se věnoval
vztahu přírodních věd a víry s velkým
nadhledem, a tak jsem se držel právě jeho
dodnes moderního postoje v té věci.
Během totality se v každém kolektivu
téměř ihned vědělo, s kým se dá mluvit
svobodně o těchto vzrušujících otázkách
a před kým si naopak musí člověk dát
pozor na pusu. Těch několika málo nebezpečných lidí jsme si moc nevšímali, ostatně
ani na našem gymnáziu ani na vysokých
školách, kde jsem studoval, se téměř
nevyskytovali. Podobně to bylo i s našimi
kantory. Několik z nich bylo přeloženo na
střední školy z trestu podobně jako zmíněný dr. Kohoutek a právě ti patřili k našim
nejoblíbenějším učitelům, kteří neváhali
výuku prezentovat na vysokoškolské úrovni, a to nám velmi vyhovovalo.
Nakolik byla později Vaše
pracovní kariéra poznamenána
totalitním režimem?
Má největší traumata v tomto směru se
netýkala mne, ale právě mých skvělých
učitelů. Můj katecheta z obecné školy byl
komunisty ve vězení umučen ve věku 46
let. Do vězení se dostal jak Dominik Pecka,
tak Stanislav Krátký; oba ztratili tzv. státní
souhlas. To mne velmi trápilo.
Sám jsem se poprvé setkal s jistými
obtížemi, když jsem měl po vysoké škole
nastoupit v Astronomickém ústavu ČSAV
do vědecké aspirantury a náhle jsem dostal
dopis, že má aspirantura byla zrušena.
Brzy jsem zjistil, že mne někdo udal, že
chodím do kostela, a to stačilo. Nicméně
asi po dvou měsících jsem dostal nový
dopis, že aspiranturu mohu přece jenom
nastoupit. Až po letech jsem se dozvěděl,
že o obnovené povolení mé aspirantury se
zasloužil prof. Emil Buchar z ČVUT, jeden
z nejnoblesnějších českých astronomů, které jsem poznal.
V Ondřejově bylo zajímavé rozložení
„kádrů“. Tvrdé jádro komunistů se vyskytovalo v oddělení výzkumu Slunce; měkká
odnož v oddělení meziplanetární hmoty
a vysoké atmosféry Země a bezpartijní se
soustřeďovali v Laboratoři pro výzkum
času a ve stelárním oddělení. Právě do toho
oddělení jsem chtěl nastoupit, takže vlastně
nebylo co řešit, i když mým formálním školitelem byl astronom z oddělení meziplanetární hmoty, ale ten byl bezpartijní. V podstatě jsem tedy neměl během aspirantury
žádný politický problém; ten se vyskytl až
před obhajobou kandidátské práce, kdy na
mě někteří straníci tlačili, abych vstoupil
do KSČ, a podmiňovali tím připuštění
k obhajobě. Ty návrhy jsem však soustavně
odmítal, a jelikož v komisi pro obhajoby
CSc. byl opět prof. Buchar, tak soudím, že
znovu zapracoval a disertaci jsem mohl
obhájit. Komise naštěstí nevěděla, že mým
tajným školitelem byl exulant prof. Zdeněk
Kopal, který působil v té době na univerzitě
v Manchesteru. Ten mi také zadal výborné
téma pro kandidátskou práci.

11
ROZHOVOR

Když se v roce 1968 náhle otevřela
možnost stáží v cizině, přihlásil jsem se do
konkursu na roční stáž v Kanadě a ke svému úžasu jsem ji skutečně získal. Stáž zahrnovala školní rok 1969–1970, takže jsem
stihl hladce odjet, ale po roce jsem se musel
rozhodnout, zda přijmu prodloužení, které
mi v Kanadě nabídli, ale které mi ČSAV už
nepovolila, což by znamenalo exil, anebo
se vrátit. Vrátil jsem se domů, na rozdíl od
svých kamarádů Luboše a Zdeňka, kteří
zvolili v téže době exil. Zpočátku jsem po
návratu neměl žádné obtíže. To přičítám
dalšímu skvělému šéfovi nejprve stelárního
oddělení a pak i řediteli ústavu doc. Luboši
Perkovi. Jenže v roce 1976 nastoupil doc.
Perek do OSN a nový ředitel ukázal příkladnou bdělost.
Zjistil, že jsem byl v roce 1978 na
církevním pohřbu známého geofyzika
a popularizátora vědy dr. Jiřího Mrázka,
pozval si mne na kobereček a sdělil mi, že
to byla velká ostuda pro Geofyzikální ústav
ČSAV, a že mne proto žádá, abych neumřel
jako zaměstnanec Astronomického ústavu
(!), protože nechce mít stejnou ostudu. Pak
jsem se dozvěděl, že nemohu školit další
aspiranty, protože je kazím (to byla vlastně
pravda). Do třetice jsem pak měl problém
z toho důvodu, že jsem společně se dvěma
křesťanství
A SVĚT
historie
A SOUČASNOST
literatura
A VÝTVARNÉ UMĚNÍ
komentáře
A ANALÝZY
recenze
A ROZHOVORY
PERSPEKTIVY
PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU
www.katyd.cz
12
kolegy napsal dlouhou kapitolu z dějin
vesmíru do obsáhlé knihy Vesmír, kde
jsem propagací teorie Velkého třesku chtěl
údajně zadními vrátky vrátit do astronomie
kněžourské názory o stvoření světa Bohem.
Z toho důvodu jsem pak nesměl vystupovat
v rozhlase a zejména v televizi.
Pro jistotu jsem tedy přání soudruha
ředitele splnil a našel jsem si místo v Laboratoři nízkých teplot Fyzikálního ústavu
ČSAV v Řeži, kde mi všechno dovolili, tj.
jezdit do ciziny, školit, koho chci, a dokonce vystupovat ve sdělovacích prostředcích.
Měl jsem pak sice jisté potíže, ale to už se
náboženské víry přímo netýkalo.
Jak jste se vlastně dostal k popularizaci
vědy v rozhlase a v televizi?
Tu nabídku jsem dostal od dramaturga
redakce vzdělávacích pořadů Slovenské
televize v Bratislavě. Souhlasil jsem, pokud
mi povolí vybrat si vhodné spolupracovníky. Znal jsem se totiž v té době s redaktorem časopisu Technický magazín v Praze
dr. Vladimírem Železným, který uměl psát
televizní scénáře, ale měl zákaz jakékoliv
spolupráce s Československou televizí.
Společně jsme pak vybrali ilustrátora Káju
Saudka, který měl pro změnu zákaz cokoliv
pro televizi nakreslit. Když mi dramaturg
tuto sestavu schválil, tak mě už přemlouvat
nemusel; velmi mne to natáčení bavilo,
i když to bylo časově náročné, protože
natočení jednoho dílu trvalo obvykle dva
natáčecí dny od 9 do 20 hodin plus cesta
z Řeže do Bratislavy a zpět.
Neměl jste pocit, že Vám popularizace
bere čas na vědecké bádání, nebo jste
se naopak v mediální a popularizační
oblasti „našel“?
Dávám si celý život pozor, aby mi popularizace nepřerostla přes hlavu. Zároveň ten
širší záběr popularizace mi dává možnost
ve vědecké práci kombinovat poznatky
z oborů na první pohled téměř nesouvisejících, takže jde o podstatný prvek mého
sebevzdělávání. Nevěřil byste, jak zapeklité
otázky dostávám na veřejných přednáškách, a to mne nutí o nich přemýšlet a leccos nového si nastudovat.
Je těžké mluvit k laikům, kteří se
zároveň ptají na „nejnovější objevy“
tak, aby Vám porozuměli?
Mně to většinou nepřipadá těžké, protože
díky mnoha dotazům, které dostávám,
mám docela dobrou představu o okruhu
vědomostí běžných tazatelů. Ten kumšt
spočívá v tom, vžít se co nejlépe do kůže
tazatele a pak se odpověď nabídne sama.
JIŘÍ GRYGAR
17. března 1936 se narodil
v Heinersdorfu v německém pohraničí
1954–1959 studoval fyziku
na Přírodovědecké fakultě MU v Brně
a také astronomii na MFF UK
1959–1962 pracoval ve stelárním
oddělení Astronomického
ústavu ČSAV v Ondřejově,
1980 působí ve Fyzikálním ústavu AV
ČR v Řeži a v Praze, kde je zaměstnán
dosud
1992–1998 byl předsedou České
astronomické společnosti, je také
zakládajícím členem Evropské
astronomické společnosti
1996 získal ocenění od UNESCO
(Kalinga Prize 1996)
2001 zvolen místopředsedou Evropské
rady skeptických organizací (ECSO)
2004–2008 byl předsedou Učené
společnosti ČR
2008 obdržel Čestnou medaili
Za zásluhy o Akademii věd ČR
Napsal více než stovku prací
o meziplanetární hmotě, spektroskopii
a fotometrii hvězd.
Proč myslíte, že veřejnost zajímá
astronomie, bádání o vesmíru, co je láká
na Vašich přednáškách a besedách?
Zdá se, že astronomie je v našich zemích
odjakživa velmi přitažlivá. V současné
době je to nejspíš proto, že astronomické
objevy přicházejí doslova jako na běžícím
pásu a lze je většinou dosti snadno vysvětlit
i bez složité terminologie nebo matematických vzorců. Astronomie tak pomáhá
lidem pochopit i mnohé problémy fyziky,
chemie, biologie, geologie a dokonce i filosofie. Ne nadarmo patřila Uranie mezi
múzy.
Mimochodem je pravda, že neustále
u sebe nosíte divadelní kukátko, abyste
se mohl dívat na noční oblohu?
To divadelní kukátko od firmy Zeiss je
úžasný pomocník, protože má hmotnost
jen 100 gramů, průměr objektivů 18 mm
a zvětšuje 2,5x při velmi širokém zorném
poli. Složené v kapse má rozměry
100 x 30 x 20 mm. Hodí se nejenom na
noční pozorování oblohy, ale také např.
na přečtení nápisů na turistických rozcestnících a prohlížení tabulek a grafů
foto: archiv J. Grygara
ROZHOVOR
„Dávám si celý život pozor, aby mi popularizace nepřerostla přes hlavu. Zároveň ten širší záběr popularizace mi dává možnost
ve vědecké práci kombinovat poznatky z oborů na první pohled téměř nesouvisejících, takže jde o podstatný prvek mého
sebevzdělávání.“
promítaných na plátno ve velkých přednáškových sálech. Vozím ho sebou i na kole.
V posledních letech jste znám
i díky práci mezi skeptiky, poukazujete
vášnivě na iracionalitu převlečenou za
neochvějné argumenty. A přitom máte
rád poetiku Jiřího Suchého, jste věřící,
jak to jde k sobě?
Má kritika iracionality má dávné kořeny
proto, že už od mládí zjišťuji s úžasem
a nyní i s jistým zděšením, jak populární je
ve veřejnosti naprosto iracionální astrologie. Přívrženců astrologie je snad v každé
civilizované společnosti podstatně více
než zájemců o astronomii, což je poněkud
divné, když uvážíme, jak je astronomie na
rozdíl od astrologie úspěšná. Tvrdím, že
křesťanská a speciálně katolická podoba
víry je racionální už od dob církevních
učitelů, jako byli sv. Augustin a sv. Tomáš
Akvinský. Promluvy a spisy současného
papeže jsou přece povýtce racionální. Totéž
platí o poetice Jiřího Suchého, který je mezi
přírodovědci právě z toho důvodu tak oblíben; jeho fantazie se velmi podobá fantazii,
kterou musí každý vědec v sobě pěstovat,
chce-li ve vědě uspět.
Mnohokrát jste řekl, že víra a věda
jsou dvě zcela samostatné oblasti,
vstupuje přesto nějak víra do vaší práce?
Nemohu říci, že by víra do mé práce vstupovala přímo, ale nepřímo velmi významně. Křesťanská víra přece učí, že svět
stvořený Bohem má smysl, že každá lidská
bytost je jedinečná a nadaná nejenom svobodnou vůlí, ale také pocitem, že člověk by
měl v tomto úžasném vesmíru rozmnožovat ty hřivny, jimiž byl obdařen.
Může nějak rozum a věda podpořit
vztah člověka k Bohu, jeho víru?
Můžete k tomu něco říci z Vaší
vlastní zkušenosti?
Když jsem byl dítě, věřil jsem jako dítě,
ale během dospívání se musí dětská víra
proměnit, jinak uschne. Zejména v době
oficiálně propagovaného ateismu mnoho
mých vrstevníků víru ztratilo. Sám jsem
s tím neměl nejmenší problém, protože
mne doslova podržela astronomie a zejména kosmologie, která proniká k počátkům
existence našeho vesmíru. Připadlo mi
podobně jako Galileovi, že existují dvě Boží
knihy: Bible a přírodní vědy. Ty knihy na
sebe navazují, jak to vystihl současník Galileův Cesare kardinál Baronius: „Bible nám
neříká nic o tom, jak nebesa fungují, ale jak
se máme do nebe dostat.“
Josef Beránek
13
TÉMA
Oto Mádr:
„Církev je Boží dar a naše dílo“
Vojtěch Novotný
V článku, který vychází z referátu předneseného 9. května 2011 při večeru
k poctě ThDr. Oto Mádra, se autor zaměřil na základní prvky, charakteristické
pro Mádrovo pojetí církve.
N
ejprve se zamyslím nad tím,
co se vlastně míní Mádrovou
eklesiologií a jaká byla její
metoda. Odtud se pokusím
uchopit jádro jeho odpovědi
na otázku, co je církev, abychom pak přešli
k tomu, co v jeho reflexi převládá, totiž
k církvi jako události lidské víry. Nakonec
se na to, jak právě toto pojetí církve ústilo v koncept církve smrtelně ohrožované
a v imperativ mobilizovat všechny vnitřní
síly. Nakonec se pokusím o krátké shrnutí.
tu a o Bohu. Současně však platí, že řeč
o Kristu nakonec nepochybně vede i k řeči
o církvi, jež je jeho živým tělem.
S tímto konstatováním se vrací otázka, proč tedy Mádr nenapsal ucelenější
pojednání o tajemství církve. Odpověď
poskytuje skutečnost, že se vědomě rozhodl následovat svého duchovního otce
Jana Evangelistu Urbana OFM v úsilí o tzv.
živou teologii. Mínil tím teologickou reflexi, jež dává „odpověď na otázky živých lidí,
věřících, polověřících i nevěřících“, a snaží
se jim pomoci, aby rostli do plnosti Kristovy. A právě z nasměrování k živým lidem
vyvozoval Mádr závěr, že si teologie nesmí
 POJEM A METODA
brát témata a myšlenková schémata pouze
MÁDROVY
sama ze sebe a ze své tradice a nesmí se
EKLESIOLOGIE
uzavírat do tradiční specializované terminologie: má naopak vstupovat do myšlenkového a hodnotového světa člověka,
Obrat eklesiologie Oto Mádra vyžaduje
k němuž se obrací, a vyjadřovat se v jeho
upřesnění. Mádr nikdy ucelené teologicjazyce.
ké pojednání o tajemství církve nenapsal.
„Moderního svobodného člověka
A vlastně se na toto tajemství ani příliš
neptal. Marně bychom v jeho textech P. Oto Mádr (15. února 1917 – 27. února 2011) evangelizovat dogmatickými formulemi
a právnicky hranatou morálkou je konhledali obsáhlejší úvahy o tom, co círtraproduktivní. Nezbývá než být živými
kev je. Velmi vzácně jsou také užívány
obvyklé obrazy, jimiž je podstata církve opisována – Boží lid, Boží svědky Boží lásky, jak to dělal Ježíš, náš Pán a vzor.“[3]
Citovaná slova objasňují, proč se Mádr jako teologický myslitel
město, Boží chrám, Beránkova nevěsta, Kristovo tajemné tělo, lid
shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého apod. Mádr a autor vyhýbal tradičním traktátům, včetně toho eklesiologickéhovořil prostě o církvi, přičemž tento pojem velmi často nahrazoval ho, a proč se snažil omezovat na minimum odbornou dogmatickou
terminologii. Měl za to, že by tak nebyl současný člověk osloven
zájmenem „my“.[1]
Skutečnost, že nenapsal celistvější eklesiologický traktát, bychom srozumitelně.
Je ale místo pro eklesiologii tam, kde se živá teologie a formalimohli spojovat s tím, co lze nazvat postulát christocentrického uspořádání křesťanské zvěsti. Mádr jej vyjádřil tak, že je třeba, abychom zované dogmatické pojednání vylučují? Ano! Je-li totiž živá teologie
při evangelizaci tohoto světa nejdříve hovořili o Kristu – „dříve než- uváděním člověka do plnosti Kristovy, pak to nutně znamená, že je
li o Bohu, neboť on [Kristus] je cesta k Otci, a dříve než o církvi, i uváděním do církve, jež je „jeho tělem, plností toho, jenž přivádí
protože ona buď je živé tělo Ježíše Krista, nebo to není církev“.[2] k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,22–23). A je-li přednostním adreEklesiologický diskurs náleží až na třetí místo, za diskurs o Kris- sátem živé teologie současný věřící, pak to značí, že její nedílnou sou-
14
TÉMA
částí je i výklad o tom, co pro něj církev znamená a jakým způsobem
je s ní spojen. Tak se eklesiologie vrací na scénu. A s tím i otázka, co
tento pojem v Mádrově živé teologii znamená.
Odpověď zní: Mádrova eklesiologie spočívá v uvažování o tom,
jak jsou čeští křesťané, kteří jsou mu současní, církví – a jak mají
církví být, jak mají církev žít. Obecné věroučné povědomí o tom, co
církev je, je zde jen výchozím předpokladem uvažování o tom, jak
být církví zde a nyní. Dogmatické poznání toho, co církev je, je prostě kritériem Mádrova uvažování o soudobé místní církvi, o církvi
živých lidí, kritériem jejího hodnocení z hlediska stavu, který ji
nyní charakterizuje, a výhledu k tomu, jaká by být měla, i k tomu,
jakým způsobem by měla takto vytčeného cíle dosahovat.[4] Je to
eklesiologie diagnostická, prognostická a terapeutická.
V této její charakteristice je již zahrnuta i skutečnost, že Mádr ve
své reflexi o církvi cíleně uplatňoval metodu, jež je, jak uvedl, vlastní morální teologii,
VOJTĚCH
tedy metodu axioticko-aplikační.[5] Axióze
spočívá v hodnocení toho, zda a za jakých
okolností je předmět poznání dobrý či špatný; aplikace spočívá v tázání po tom, ke kterému cíli je předmět poznání použitelný. Jeli pak oním předmětem poznání katolická
církev ve své současné a místní tvářnosti,
vede uplatnění axioticko-aplikační metody
k tomu, že je toto konkrétní církevní společenství vždy znovu hodnoceno a upozorňováno na to, jaké by mělo být, aby své
poslání plnilo dobře, přitažlivě.[6]
Proto Mádr vždy znovu vyslovoval své
slovo o této době a předkládal aktuální reflexe k jádru věci. A proto
také je jeho eklesiologie neustálým „rozlišováním duchů“ a hledáním způsobů, jimiž má být přítomnost lidského a církevního bytí
prožívána a vyjadřována autenticky křesťanským způsobem.[7]
toho kterého okamžiku.[10] Vtělené Slovo, Kristus jdoucí dějinami,
má proměnlivou podobu proměnlivé církve: podobu její víry, lásky
a naděje, její teologie, jejího umění a jejího působení na společnost,
ale i podobu všeho, co je v ní nevěrnost, neláska a beznaděj, hloupost, nekulturnost apod. Má podobu církve živé i církve ohrožené
a případně i církve umírající.
 CÍRKEV JAKO UDÁLOST LIDSKÉ VÍRY
V těchto tvrzeních lze hledat Mádrovu odpověď na otázku, co je církev. Ještě jednou ovšem nutno upozornit, že toto jádro své eklesiologie Mádr nahlížel prizmatem metody morální teologie. Tak se stalo,
že se do středu jeho pozornosti dostala právě církev jako událost
lidské víry, a to v zorném úhlu otázky, jaká
tato víra hic et nunc je a jaká být má.
N O V OT N Ý
Mádrova soustředěnost na církev jako
naše dílo má ovšem vedle uvedených
důvodů teoretických také biografické kořeny. Zkušenost, které nabyl v situaci pronásledování, mu totiž ukázala, že existence
církve „nezávisí na blahovůli mocných ani
na politické síle hierarchie, ale na vnitřní
vitalitě věřících. Na bytostném zájmu o ni,
na aktivním šíření Boží pravdy, na připravenosti k oběti“.[11]
„Církev přetrvává, dokud aspoň několik jedinců zůstává věrných Kristu, i kdyby ostatní byli vybiti. Ale naopak, při plné
svobodě a podpoře církev neodvratně odumírá, jestliže ochabuje její
vnitřní spojení s Bohem, chybí-li věrnost Kristu a církvi ,až k prolití
krve’. Za menší cenu neobstojí Boží království, ba žádná velká věc
vůbec.“[12]
Jinak řečeno, Mádr zakusil, že církev se v situaci ohrožení obejde „bez konzistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez
klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě – ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají, ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život je Kristus a umřít zisk“
(Flp 1, 21).[13]
Mádrova eklesiologie tak vyrůstá ze zkušeností ověřeného přesvědčení, že konstitutivním prvkem církve je živá víra v Ježíše Krista, neboť v tom, koho uchvátil Kristus, se „všechno, co je v něm
pravdivé a dobré“, „organicky spojuje v jediné Ano Bohu, Kristu,
církvi“.[14] Ten, kdo je prostoupen Kristovým Duchem, z vnitřní nutnosti musí žít církev.[15] A žít církev, to je – jak Mádr uvedl – něco
jiného nežli „dožívání“ (ve smyslu věrnosti, jež je ovšem neplodná)
nebo „přežívání“ (ve smyslu aktivismu bez naslouchání Bohu). Žít
církev – to znamená církev „prožívat“, církví být, „nezavřít se do
minulosti, nevysnívat si budoucnost, ale žít dnešek s Bohem a s člověkem“.[16]
Ten, kdo je prostoupen Kristovým Duchem, nemůže církev
odmítat, opouštět nebo k ní být lhostejný, neboť by odmítal, opouštěl nebo byl lhostejný k Bohu a jeho Kristu.[17] Naopak, ten, koho
uchvátil Kristus, je veden k tomu, aby církev miloval, to jest – ve
střízlivé Mádrově definici lásky – aby k ní měl trvale kladný vztah,
nezištně jí přál bytí a dobro, vzal ji za svou, učinil ji součástí svého
já a své já jí nabídl.[18]
Je veden k tomu, aby ji miloval, nakolik tím miluje Toho, jenž
jediný je dobrý a jenž jediný si naši lásku plně zaslouží. Tím je také
řečeno, že naše láska k církvi, probouzená Duchem pravdy, může
a má být zdravě kritická: nemáme v ní milovat to, co je zlé a neprav-
Mádrova eklesiologie
spočívá v uvažování o tom,
jak jsou čeští křesťané, kteří
jsou mu současní, církví –
a jak mají církví být,
jak mají církev žít.
 CO JE CÍRKEV?
Přistupoval-li ovšem Mádr k církvi tímto způsobem, pak je zřejmé,
že přece jen vycházel z určitého – snad i spontánního – porozumění
tomu, co je církev. Toto jádro jeho eklesiologie je zcela prosté, byť
naprosto nesamozřejmé. Jeho vlastními slovy je lze postihnout takto:
„Církev je místo, kde se nám – skrze ni a v jejím svazku – dává Bůh“,
„církev je Boží přebývání mezi lidmi“,[8] „Kristus jdoucí dějinami“.[9] Jinak řečeno, Bůh, který se lidem dává a zpřítomňuje v Ježíši
Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, je nyní v čase a prostoru přítomen
pod způsobou vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili – pod
způsobou konkrétního společenství církve.
Tato výpověď o objektivní povaze církve by ovšem zůstala neúplná, pokud by z ní nebylo zřejmé, že bere-li na sebe Bůh v Ježíši
Kristu podobu vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili, pak to
znamená, že má jeho sebedarování a sebezpřítomnění podobu naší
víry. V pojmu víry je přece obsaženo obojí: Boží dar i jeho přijetí
z naší strany. A přesně tak je tomu i s pojmem církve: také jím se
míní Boží sebedarování v Ježíši Kristu a jeho Duchu i naše přijetí
tohoto daru v odpovídajícím darování sebe samých. Vnější tvářností
Boží vydanosti tomuto dějinnému světu, jakýmsi jejím vtělením, je
ovšem naše víra, či přesněji: touto Boží tvářností – Božím obrazem
a podobenstvím – ve světě jsme my, v Krista věřící, a naše skutky.
Tak daleko jde absolutní láska, že Bůh, který dává v Ježíši Kristu
sám sebe a tím i spásu, je v dějinném světě přítomen skrze přítomnost
církve a nechává si jejími proměnami vtiskávat stále novou tvářnost,
takže sám „Nezměnitelný mění svou podobu“, aby se přiblížil lidem

15
TÉMA

divé, a tudíž v rozporu s Boží dobrotou a pravdou. Platí však, že kvůli
tomuto zlu a této falši nemáme opouštět Krista, který „ve své církvi
nese kříž a potřebuje, abychom ho nesli s ním“.[19]
„Křesťanství a spása se dějí, křesťan mimo dějiny církve je mimo
Kristovo dílo. Nesmíš říkat: Co bylo ošklivé, s tím já nemám nic
společného. Chceš-li být opravdu Kristův, musíš ho přijmout celého,
i s církví a jejími dějinami. On se neštítí tvé duchovní špíny a bídy,
jde s tebou i nížinami života. Je tvá povinnost zůstávat s ním, když
jde se svým lidem tisíciletími, když jako hlava svého mystického
těla prožívá bezprostředně jeho slávu, zápasy i morové rány. A je
k dispozici jako lékař.“[20]
 CÍRKEV UMÍRAJÍCÍ
A Z MRTVÝCH VSTÁVAJÍCÍ
Dostáváme se tak k dalšímu charakteristickému rysu Mádrovy eklesiologie, totiž vědomí, že bere-li na sebe Boží sebedarování v Ježíši
Kristu podobu vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili, pak to
znamená, že má trvale podobu Krista, jenž byl pro nás učiněn hříchem
(2 Kor 5,21), podobu Krista ukřižovaného, jenž nemá přitažlivý vzhled
či krásu (srov. Iz 53,2), podobu toho, kdo vinou člověka a z lásky
k němu umírá, podobu toho, komu má být ve vzkříšení dán nový život.
Naráží se zde, jak je jistě zřejmé, na Mádrovu teologii církve umírající. Abychom se varovali jednostrannosti, je třeba upozornit, že
je uvedena konstatováním, že „v církvi se odehrává trojí proces:
vznikání – rozkvět – zanikání. Všechno trvale a současně.“[21]
Mádra však zajímal zvláště aspekt poslední, který je trvalou charakteristikou každé místní církve, nakolik je společenstvím hříšníků
zápasících s vlastní nevírou a nevěrou. Právě proto, že se soustředil
na církev jako na událost lidské víry, měl stále před očima, že toto
společenství je ohroženo faktory vnějšími a také, ba zejména, faktory
vnitřními.
Ovlivnilo to jeho dílo natolik, že pro ně sám užil souhrnnou
charakteristiku „morálně teologicky orientovaná ,živá teologie církve
v ohrožení’“.[22] Měl přitom na mysli zejména texty Modus moriendi
církve z roku 1977 a Jak církev neumírá z roku 1986. Ty jsou dosti
dobře známy a není třeba je rozvádět. V obou je vzhledem k dané
době položen důraz na ohrožení církve zvenku, a to i přes to, že si
Mádr uvědomoval, že církev, jíž „je svěřeno jádro toho, čím ona
je“, v podstatě nemůže být zničena zvenku, že však může sama sebe
smrtelně ohrozit zvnitřku, pokud znehodnotí nebo vyprázdní svou
víru a společenství, které z ní roste.[23] V jedné z polistopadových
retrospektiv své teologické cesty k tomu Mádr uvedl:
„Známá pravda, že církev může být ohrožována nejen zvnějšku,
ale též zevnitř, se jevila našim očím zvlášť ostře. Na skálopevné víře
ztroskotaly propaganda i teror; naproti tomu slabost víry, převaha
sebelásky nad láskou k bližnímu, nevěrnost vůči evangeliu a vážné
podceňování magisteria církve – to vše jsou cesty sebelikvidace naší
víry a církve. Toto vnitřní ohrožení u nás dále trvá, i po osvobození;
dokonce sílí a nabírá nové formy. Vůbec jsem přesvědčen, že „teologie
ohrožení“ by měla mít pevné místo v celku teologie, a to všude a provždy. Nebezpečí likvidace církve se leckde nezdá být zcela nereálné.“[24]
V textech, jež vyšly po roce 1989, vstupuje do popředí trojjediný
faktor ohrožení církve: nebezpečí ztráty živé víry, nebezpečí ztráty
celku pravdy a nebezpečí ztráty jednoty. To vše je – až jaksi monotónně – přítomno v Mádrově přemítání o polarizaci církve a jejím
dynamickém středu, o pravdě a toleranci apod. Svými kořeny sahá
toto téma až do doby těsně po koncilu, výrazněji se projevovalo
počátkem 70. let, kdy Mádr zastával funkci sekretáře Teologické
komise při Sboru biskupů a ordinářů ČSR. V té době také vyslovil
svou preferenci pro církev dialogu, kterou nepřestával proklamovat
16
Oto Mádr: „Moderního svobodného člověka evangelizovat
dogmatickými formulemi a právnicky hranatou morálkou
je kontraproduktivní. Nezbývá než být živými svědky Boží
lásky, jak to dělal Ježíš, náš Pán a vzor.“
i po listopadu 1989 [25] a kterou vepsal – jako „svorník programové
klenby“ – do vínku Teologickým textům.[26]
Z této preference je zřejmé, že Mádrova detekce nebezpečí, jimiž
je soudobá místní církev smrtelně ohrožena, ústí ve vytčení cest
k plnosti života.
 SHRNUTÍ
Eklesiologie Oto Mádra je uvažováním o soudobé místní církvi,
o církvi živých lidí. Tato církev je posuzována pomocí implicitní
představy o tom, co vůbec církev je: společenství těch, kdo uvěřili
v Ježíše Krista, tedy těch, mezi nimiž přebývá Bůh, který na sebe
ovšem bere proměnlivou podobu lidské víry. Vzhledem k tomu, že
jsme hříšníci, má Bůh v církvi trvale podobu nepodobnosti: ten,
který je Život sám, se jeví jako umírající. Právě na toto usmrcování
Ježíše Krista mezi námi, a tak i na umírání církve v nás Mádr v procesu axióze poukazoval. Ovšem jen proto, aby pak v procesu aplikace
s nadějí vyhlížel k tomu, jaká by v nás církev být měla, a k tomu,
jakým způsobem bychom měli takto vytčeného cíle dosahovat. Tedy
proto, aby upozorňoval na to, jak máme církev žít, jak máme církví
být, aby tu ve světě a pro svět stála – řečeno s Janem Karafiátem –
„krásná církev Kristova“.
Následující citáty tedy vyjadřují tresť toho, oč v Mádrově eklesiologii jde a co pro nás zůstává jejím závazným odkazem:
„Církev je svěřena do našich rukou. Neustavila by se bez Krista,
ale ani bez apoštolů. Nevyrostla by bez působení Ducha svatého,
ale ani bez tisíců evangelizujících mužů a žen. Neobstála by v pronásledováních bez Boží milosti, ale ani bez věřících odhodlaných
jít i na smrt. Církev je Boží dar a naše dílo. Až do té míry, že naším
(ne)přičiněním může zahynout.“[27]
TÉMA
„Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama
se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To
proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit
nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.“[28]
„Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající
církve [?]: V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno. [...]
Přijmout smrt! [...] Intenzivně žít! [...] Vydat ze sebe všechno nejlepší! [...] Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. [...]
zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, zápasit o své uzdravení
a návrat.“[29]
„Kdybych byl požádán o nejstručnější odpověď na otázku, jak
církev neumírá, řekl bych, že na to odpovídá sama tím, že žije. [...]
Církev bude žít ne z milosti přátel nebo nepřátel, ale přetlakem vitality, vlastní vnitřní silou Ducha, která se nedá udupat. ,Jako umírající,
a hle, žijeme.‘“ (2 Kor 6,9)[30]
Poznámky:
[1] Srov. Mádrův syzygos, in: Zvěřina, Josef. Věřím v církev. Teologické texty
2009, roč. 20, č. 2, s. 53: „Církev se stala hypostazí. Existuje jako cosi od
nás vzdáleného, nad námi, v neposkvrněné svatosti, jednotě a poslání.
Zdá se, že se stala mimozemskou abstrakcí. Církev je však Tělo Kristovo,
tj. Boží vtělení do lidské skutečnosti. Jako Kristus: Bůh, který byl v něm,
netrůnil v nadzemských výšinách, nýbrž byl v hypostatické božsko-lidské
(teandrické) jednotě – a tak je tomu i s církví. [...] Církev jsme my, církev
je v nás.“
[2] Mádr, Oto. Bratr Ježíš. Teologické texty 1992, č. 4, s. 121.
[3] URBAN, Jan Evangelista. Dnešní přístup k teologii: Křesťan v současném
světě. [Praha], 1969, s. 1–17; ID. Živá teologie. Katolické noviny 1969,
2. 2., č. 5, s. 1. Mádr, Oto. Slovo o této době. Praha: Zvon, 1992, s. 149
(kap. Největší je láska /1991/), s. 223 (text Církev dnes a zítra /1971/);
ID. Živá teologie včera a zítra. Teologické texty 1998, č. 6, s. 193–195.
[4] Podobné rysy měla i eklesiologie dalších českých teologů té doby:
NOVOTNÝ, Vojtěch (ed.). Česká katolická eklesiologie druhé poloviny
20. století. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.
[5] Srov. Mádr, Oto. Slovo, s. 202 (kap. Základní cyklus vědeckého poznání
/1975/): „Není příliš těžké vyslovit specifickou otázku každého oboru
a určit, že v celku teologie má fundamentálka s většinou biblistiky a částí
historických oborů povahu převážně konstatační, exegeze a spekulativní
teologie je výrazně explikační, morálka axioticko-aplikační, pastorálka
výrazně aplikační.“
[6] Pro explicitní užití této metody srov. např. Mádr, Oto. Slovo, s. 246
(kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/).
[7] Při jedné příležitosti to opsal slovy: “... jsme povinni sobě i Pánu dějin
pokoušet se o to, abychom nepřehlédli znamení, jimiž nás vybízí, a nezaspali příchod jeho království v druhé pol. 20. století, v Československé
socialistické republice, skrze nás. Proto se ptáme: Co je dnes?
Co máme dělat pro zítřek?“ Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev
dnes a zítra /1971/).
[8] Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev dnes a zítra /1971/).
[9] Mádr, Oto. Slovo, s. 266, 269 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené
církve) /1986/).
[10] Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev dnes a zítra /1971/).
[11] Mádr, Oto. Slovo, s. 25–26 (kap. Pro nebo proti /1984/).
[12] Mádr, Oto. Český hlas na světovém teologickém fóru. Teologické texty
1990, č. 4, s. 121.
[13] Mádr, Oto. Slovo, s. 52 (kap. Duchovní vertikála /1982/).
[14] Mádr, Oto. Slovo, s. 269 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené
církve) /1986/). Srov. ID. K jádru věci: Aktuální reflexe z let 1993–2003.
Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2003, s. 31: “... člověk uchvácený Bohem
je ochoten přijmout Boha bez výhrad i s jeho přítomností v jeho církvi,
vedené lidmi.“
[15] Srov. např. Mádr, Oto. Slovo, s. 43–44 (kap. Vyhlížení zítřků /1980/).
[16] Srov. Mádr, Oto. Slovo, s. 43–47 (text Vyhlížení zítřků /1980/).
církve) /1986/), s. 25 (kap. Pro nebo proti /1984/).
[18] Mádr, Oto. Slovo, s. 26–27 (kap. Pro nebo proti /1984/), s. 150
(kap. Největší je láska /1991/); ID. Potřeba milovat, potřeba nenávidět.
Teologické texty 1990, č. 5, s. 161.
[19] Mádr, Oto. Slovo, s. 26 (kap. Pro nebo proti /1984/).
[20] Mádr, Oto. Slovo, s. 78 (kap. Odpovědnost za dějiny /1983/).
[21] Mádr, Oto. Slovo, s. 237 (kap. Modus moriendi církve /1977/).
[22] Mádr, Oto. Slovo, s. 301 (kap. Z projevu při udílení čestného doktorátu
teologie v Bonnu /1991/).
církve) /1986/).
[24] Mádr, Oto. V zápasech za Boží věc: Vzpomínky, texty a rozhovory. Praha:
Nakladatelství Vyšehrad, 2007, s. 201 (kap. Dialog dvou teologií /1992/).
[25] Srov. Mádr, Oto. K jádru věci, passim; ID. V zápasech za Boží věc, passim.
[26] Mádr, Oto. Proč Teologické texty. Teologické texty 1990, č. 1, s. 1.
církve) /1986/).
církve) /1986/).
[29] Mádr, Oto. Slovo, s. 241–242 (kap. Modus moriendi církve /1977/).
církve) /1986/).
www.kna.cz/prodejny
Časopis je též k doptání
ve všech knihkupectvích
Karmelitánského nakladatelství.
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]
17
Jan Sokol
Mnoho křesťanů si dnes láme hlavu s tím, jak „oslovit současného člověka“ –
nejenom lidi neznámé a známé, ale třeba i vlastní dospívající děti. I když víme,
že víru nedáváme my, nýbrž Kristus sám, je jistě na nás, abychom jí nekladli
zbytečné překážky, nýbrž jí pomáhali.
P
rotože křesťanské poselství trvá už dva tisíce let, vyžaduje
to dnes jisté úsilí, nejenom nějakou „taktiku“ zvěstování,
ale hlavně lepší pochopení u křesťanů samých. Křesťanská
církev jako historický fakt a instituce se nemůže vzdát
své minulosti, včetně těch vyjádření své naděje a víry, na
nichž kdysi vznikla. Bible i tradiční texty jsou pro ni důležité nejen
jako záruky její souvislosti a kontinuity, ale také proto, že ji stále
kontrolují a korigují, kdykoli by pod vlivem dobové nálady a okolí
na něco podstatného zapomněla, něco zanedbala. [1]
Proto je současný výklad těchto textů nezbytný, nemůže z nich
však něco vynechat jen proto, že to dnes těžko chápeme. Právě tomu,
co nám jde proti srsti, je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože to
může být životně důležité upozornění, že začínáme bloudit. Ostatně
sám Pán Ježíš mluví o dobrém hospodáři, „který vynáší ze svého
pokladu věci nové i staré“ (Mt 13,52). V následujícím se chci pokusit
o výklad jednoho ze základních textů křesťanské tradice, totiž vyznání víry. Slovo „pokus“ tu není jen pro ozdobu, nýbrž výslovně upozorňuje, že je to riskantní počin jednoho určitého křesťana v určitém
prostředí a době. Obrací se právě k těm, kdo mají s pochopením
Kréda nějakou nesnáz. Kdybych jej měl nějak obhájit, musel bych
použít Rousseauovo: „Neodvážil bych se lidi poučovat, kdyby jim
jiní nepletli hlavy.“
 VYZNÁNÍ VÍRY
Vyznání víry je na prvém místě starokřesťanská modlitba, stručný
text, kterým si člověk před Bohem připomíná, co je to, co ho činí
křesťanem – a tedy zároveň odlišuje od jiných. Než se pustíme do
výkladu jednotlivých vět a slov tohoto velice hutného, a ovšem také
starobylého textu, měli bychom si něco říci o jeho původu, povaze
a významu.
Křesťanem se člověk nerodí, nýbrž stává se jím tak, že přijímá
Kristovo pozvání a hlásí se k jeho učení, jak je rozvinula a rozvíjí
jeho církev. Hlásí se k ní ovšem nejen slovy, protože ví, že „ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten,
kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Ačkoli v naší době
může mít slovo „učení“ (řecky dogma) i špatnou pověst, je vyznání ten nejsvobodnější a zároveň nejuniverzálnější způsob, jakým se
náboženské společenství může vytvořit a udržovat, aniž by se roz-
18
plynulo v okolním světě. Nevyžaduje žádný určitý původ ani žádné
další předpoklady, neptá se na rasu, jazyk ani společenské postavení.
Každý, kdo uslyšel Kristovo slovo, se k němu může svobodným rozhodnutím přihlásit a přidat.[2]
Stručná shrnutí obsahu křesťanské víry jsou už v Novém zákoně
(Mt 28, 19) a charakteristicky souvisejí se křtem, svátostí vstupu do
církve. V současné liturgii se užívají dva podobné texty, které vycházejí ze stručnějších modliteb, doložených už ve 2. století, a v současné podobě pocházejí ze 6. století. Kratší, tzv. Apoštolské vyznání víry
je poprvé doloženo v jižní Francii a od 9. století se v římské církvi
užívá při křtu. Trochu obšírnější Nicejsko-cařihradské vyznání víry
vzniklo hlavně ze sporů o povahu Boží Trojice ve východní církvi ve
4.–7. století a od roku 1014 se užívá jako Krédo v západní katolické
liturgii. Následující výklad se drží tohoto širšího textu, ale přihlédne
i k odlišnostem Apoštolského vyznání.
Vyznání víry je, jak jsem už řekl, modlitba, kterou si křesťané před
Bohem jednak připomínají ty skutečnosti, na nichž jejich víra stojí – Boží Stvoření, biblické Zjevení i život, utrpení a vzkříšení Ježíše
z Nazareta jako Krista – jednak se hlásí k naději, která se o ně opírá.
Postupuje tedy od toho, co se už stalo, k tomu, v co křesťané věří
a doufají do budoucnosti. První část sice staví na skutečných událostech, nepředstavuje je však jen jako historická fakta, nýbrž v jejich
náboženském významu pro současnost a budoucnost. Vlastní obsah
vyznání víry je tudíž náboženský, to znamená, že aspoň zčásti přesahuje každou lidskou zkušenost – a přesto musí být vyjádřen slovy běžné
lidské řeči. Tak srozumitelné, aby se vyznání víry mohl modlit úplně
každý. To znamená, že nemůže být vyjádřen s teologickou či filosofickou snahou o přesnost, nýbrž srozumitelnými obrazy a symboly. ]3]
V latině a v řečtině se vyznání víry nazývá symbolum (symbolon) čili
shrnutí. [4] Symbol v tomto smyslu neznamená jen nějaký básnický
obraz, nýbrž hutné, prosté a přitom výstižné shrnutí nějaké důležité
skutečnosti – i když samozřejmě takové, na kterou se nedá sáhnout
ani ukázat prstem. Protože se ale běžná lidská zkušenost v čase mění,
tak jak se mění lidský svět, a slova mění své významy, vyžaduje starobylý text v každé době také výklad, který se pokusí to, co bylo
srozumitelné před staletími, učinit podobně srozumitelným i dnes.
„Člověk konec konců slyší jen to, čemu rozumí“, jak říká Goethe.
Tak běžné slovo „nebe“ zde neznamená oblohu nebo dokonce
mezihvězdný prostor astronomů, o němž dnes víme, že se v něm
nedá žít. Znamená protiklad k této zemi, ke všemu, s čím můžeme
foto: Pavel Vágner
Právě jako svobodný tvor, který může rozvažovat, tvořit a také se zodpovídat, je člověk „obrazem Božím“, protože se podílí
na jeho moci.
zacházet a udělat vlastní zkušenost, včetně strachu, zármutku, bolesti
a smrti. Vyjadřuje biblickou víru v možnost úplně jiného „života“,
kde „Hospodin setře slzu z každé tváře“ (Iz 25,8), kde „smrti již
nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo,
pominulo“ (Zj 21,4). Právě proto, že je tak úplně „jiný“, nedovede si
jej člověk představit jinak, než pomocí více nebo méně výstižných
symbolů, jako je právě „nebe“ a „život“.
 VĚŘÍM V BOHA
Křesťanská víra rozhodně není jen nějaký světový názor, přesvědčení nebo výklad světa, ale také ne odvážný „skok do tmy“, jak si to
představovali romantici. Je to naděje a pevné spolehnutí na něco, co
sice nemůžeme vidět, co však také není jen tak ve vzduchu, nýbrž
může se opřít o to, co se už událo a stalo. [5] O Boží slovo v jeho
Zjevení, které ale samo odkazuje na skutečnost Stvoření. K tomu
se ještě vrátíme.
Víra se obrací k jedinému Bohu, to znamená, že nikomu jinému se křesťan nemá klanět a nic jiného nemá uctívat. Jen samému
Bohu je zavázán úctou a poslušností, kdežto vůči všem ostatním
„mocnostem“ a silám světa i společnosti stojí jako svobodný. To jistě
neznamená, že by je mohl ignorovat či popírat, že by se proti nim
musel bouřit, nicméně mu už nevládnou a nestojí nad ním.
Tento jediný Bůh je svrchovaný vládce nade vším, zároveň ale
i „otec“ všech lidí, který se o nás stará a pečuje o nás – nakolik mu
to naše svoboda umožní. „Nebi a zemi“ vládne jako ten, který je
stvořil,[6] a to bez jakéhokoli omezení něčím, co by jeho stvoření
předcházelo a co by je podmiňovalo. Bůh je „všemohoucí“ v tom
smyslu, že není ničím omezen, ne ovšem v tom smyslu, že by sám
odpovídal za všechno, co v jeho stvoření napáchali a páchají lidé.
Naopak všechno, nebe i země, viditelné i neviditelné, tak jak vyšlo
z jeho stvoření je „velmi dobré“ (Gn 1,31) a teprve lidskou neposlušností vstoupilo do světa zlo a smrt (Gn 3,17).
Podstatným rysem Boží všemohoucnosti je totiž to, že svému
stvoření jaksi deleguje velikou svobodu a moc. Rostlinám dává
schopnost růst a množit se a živočichům je dává za potravu. Stvořený svět tak není sveřepý boj kdo s koho ani chaos, nýbrž uspořádaný „zástup“,[7] kde všechno má své místo, ale zároveň i své poslání
a svoji volnost. Zejména člověka nevede Bůh na drátku jako loutku,
nýbrž svěřuje mu celý svět, aby „naplnil zemi“, aby ji „obdělával
a střežil“ (Gn 1,28 a 2,15). Právě jako svobodný tvor, který může
rozvažovat, tvořit a také se zodpovídat, je člověk „obrazem Božím“,
protože se podílí na jeho moci. Není omezen nějakou mříží, nýbrž
přikázáním, jímž se má řídit – které ale může také porušit. Může tak
udělat i něco, co nesmí.
 VĚŘÍM V JEŽÍŠE KRISTA
Druhá a nejdelší část vyznání víry se týká Ježíše Krista, druhé božské
osoby v Trojici, k němuž se křesťanství zejména obrací. Boží Trojice,
jeden Bůh ve třech osobách, je velký křesťanský paradox, kámen
úrazu pro všechny racionalistické výklady. Zdůrazňuje především
neproniknutelné tajemství Boha, který přesahuje každou lidskou
představu, a brání tak jednoduchým a nebezpečným myšlenkovým
zkratům. Otec, Syn a Duch svatý tvoří Trojici, která se nedá rozumem
proniknout a redukovat na nějaký „pojem Boha“ jako u Platóna,

19

20
nebo na samovládce jako v islámu. Žije svým vlastním vnitřním
životem lásky a ruší tak každý individualismus. Tajemství Trojice,
které už samo brání tomu, aby se z křesťanství mohla stát pouhá
ideologie, těsně souvisí s dalším – s tajemstvím Božího Vtělení.
Text vyznání hned na začátku obsahuje asi nejstarší shrnutí
křesťanské víry – totiž že Ježíš z Nazareta, který žil a zemřel mezi
lidmi, je zároveň Kristus a Pán.[8] Další část Nicejsko-cařihradského
vyznání, která v Apoštolském vyznání chybí, je výsledek staletých
sporů hlavně ve východní církvi. Dnes těžko chápeme, proč tolik
symbolů – „zrozený a nestvořený, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, stejné podstaty s Otcem“ – zdůrazňuje nepochopitelnou
jednotu Ježíše Krista s Otcem. Jenže opačné mínění alexandrijského kazatele Areia, že Kristus je Otci nějak podřízen, mělo tehdy
významné politické důsledky. Panovník, který se přirozeně přirovnával k Otci, mohl odtud totiž odvozovat, že jako je Kritus podřízen
Otci, je i jeho církev poddána vladaři. To je také důvod, proč se
ariánství tak dlouho udrželo – zejména u panovnických dvorů.
Vyznání víry trvá na tom, že Ježíš je zároveň člověk i Bůh, že
je Otci bytostně roven, že není součástí stvoření, nýbrž „zrodil se“
z Otce, ne jako tvor, nýbrž „Syn“, a to „přede všemi věky“. On je
to Slovo, kterým všechno začalo: „Všechno povstalo skrze ně a bez
něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí“
(J 1,3n). Tento Boží Syn a prostředník Stvoření „pro nás lidi a pro
naši spásu sestoupil z nebe“. Nenarodil se z vůle pozemského otce
(J 1,13), nýbrž „z Ducha svatého, přijal tělo z Marie Panny a stal se
člověkem.“ To se opět nedá chápat jako nějaká „naivní embryologie“, která se zřejmě objevila už ve starověku.[9] Je to pokus prostě
vyslovit, co se z naší zkušenosti vysvětlit nedá: jak se Bůh z lásky
mohl stát zároveň člověkem, aby se na lidském životě, bolesti a smrti
mohl sám podílet.[10]
Že byl pro naši spásu také ukřižován, že umřel a byl pohřben,
nejsou jen symboly, nýbrž skutečnosti. Další těžko přijatelný, a přece
podstatný paradox křesťanské víry, že Syn Boží může trpět a jako člověk zemřít. Proč nám to připadá jako paradox? Asi proto, že máme
jinou, svoji lidskou představu o „bohu“.[11] Jenže křesťan ví, že se
o Bohu sice nepřímo dozvídá z jeho Stvoření (Ř 1,20), o něm samém
však může vědět jen to, co mu Bůh sám ve svém Zjevení sdělil. Podle
toho musí naopak korigovat své vlastní představy.
Smrt je pro člověka příliš vážná věc, než aby ji mohl odbýt epikurejským sofismatem.[12] Výklad Vykoupení a jeho souvislosti
s Ježíšovou smrtí není jednoduchý a pokusil jsem se o něj jinde.[13]
Zde stačí připomenout, že skutečnost Ježíšovy smrti je zásadní podmínka, aby i jeho Zmrtvýchvstání bylo skutečné, a tak také základem
naší naděje na Vzkříšení.[14] Jenže vzkříšení z mrtvých je pro nás
problém – a nemáme jej teprve dnes: už apoštolové „rozebírali, co to
znamená“ (Mk 9,10) a svatému Pavlovi se Athéňané rovnou vysmáli
(Sk 17,31n).
Možná, že dnes, kdy se lidé většinou dožívají vysokého věku
a umírají jako Abrahám „sytí svých dnů“ (Gn 25,8), není vzkříšení
pro naše současníky tak přitažlivé jako pro první křesťany. Přesto
by ztráta jakékoli naděje měla i pro dnešního člověka a společnost
zhoubné důsledky.[15] V kázání apoštolů má ovšem vzkříšení takové
místo, že se mu nemůžeme vyhnout. V Novém zákoně neznamená oživení mrtvoly,[16] nýbrž nový život v „duchovním těle“ (1K
15,44.46), které neumírá, protože „smrt nad ním nepanuje“ (Ř 6,9).
Samo spojení „duchovní tělo“ v protikladu k „tělu přirozenému“
ukazuje, že i svatý Pavel měl s vyjádřením velké nesnáze a že se tedy
zřejmě nejedná jen o paradox, který by se dal nějak „rozlousknout“,
nýbrž o skutečné tajemství. Co z něho však pro věřícího plyne, je
poměrně prosté: křesťan se nemusí a nemá bát ani smrti. Bůh, který
mu dal smrtelný život, se o něho postará, i když zemře. Že si nedovedeme představit jak, není vůbec důležité.
Vedle tohoto útěšného poselství je tu však ještě druhé, spíš hrozivé: Kristus, který se vrátil k Otci, přijde soudit živé i mrtvé. Ani
zde si nedovedeme představit, jak a kdy se to stane – ostatně Ježíš
několikrát říká, že to neví nikdo, jen Otec sám. Proč ale vůbec nějaký
„soud„? Protože jen představa soudu, konečného rozlišení mezi dobrým a zlým, dává člověku smysl a jeho jednání vážnost – jinak by
všechno bylo jedno a na ničem by nezáleželo. Pouze představa „soudu“ – důsledek už prvního přikázání Adamovi (Gn 2,16) – vytváří
rozdíl mezi dobrým a špatným. Zatímco příroda okamžitě „trestá“
myš, která vběhla kočce do spárů, nebo cyklistu, který neměl helmu,
svoboda a velikost člověka je právě v tom, že ničemnost není na
místě potrestána. Kdyby hřích znamenal okamžitou smrt, z lidské
svobody by nic nezbylo.[17]
Symbol „soudu“ tak zakládá jak svobodu, tak také vážnost života:
na mém jednání záleží, není jedno, co udělám, a i když se mi daří
dobře, neznamená to, že je všechno v pořádku. To je vlastní smysl obrazu soudu, který každého čeká. Ale co věčné zavržení? To je
především „tmavé“ pozadí, aby proti němu mohlo vystoupit to, co
je jasné a zářivé, „světlo světa“. Konečný soud ovšem patří pouze
Bohu a nikdo z nás nemá právo někoho odsoudit – dokonce ani
v myšlence. Když se Dante kdysi odvážil zalidnit své „Peklo“ těmi,
které neměl rád, rozhodně nejednal jako křesťan. Trochu záhadná
věta Apoštolského vyznání, že Kristus „sestoupil do pekel“ dokonce
možná naznačuje, že by peklo nakonec – z jeho milosti – mohlo
zůstat prázdné, neboť „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13).
Ale dokud je svět světem, musí tu být i představa soudu – asi tak jako
gravitace, abychom vždycky věděli, kam nechceme spadnout.
Co přijde po soudu je Kristovo „království“, o němž víme jen to,
že „bude bez konce“. Ježíš sám je opatrně přirovnává ke „svatbě“
a k „hostině“, ale svatý Pavel připomíná, že si je nemůžeme nijak
představit (1K 2,9). To ovšem také není naše starost. Dokud nepřijde, máme mluvit a jednat „jako ti, kdo mají být souzeni zákonem
svobody“ (Jk 2, 12).
 VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO
Slovo „duch“ v češtině i v dalších jazycích souvisí se slovy „dýchat“
a „dech“, čili se životem. Duch svatý je ta božská osoba či „tvář“,
která život dává jako láska a životu vládne jako moudrost. Na tom,
že „vychází z Otce i Syna“, se kdysi rozešla západní církev s východní, protože chtěla zdůraznit naprostou rovnost a souměrnost Boží
Trojice proti pochopitelnější představě jakési podřízenosti Otci, jak
jsem o ní už mluvil. Není to tedy tak, jak si představoval středověký
mystik Joachim de Fiore, že po věku Starého zákona či Otce přišel
věk Nového zákona čili Syna a teď přijde věk Ducha. Naopak se
nám Bůh vždycky dává poznat jen jako Trojice neredukovatelných
osob, ve svém Stvoření, Zjevení a Vykoupení, na nichž se všechny
podílejí.
V jednu svatou církev jako společenství Kristovo věří všichni
křesťané. Katolík se od jiných odlišuje tím, že svůj vztah k Bohu vidí
jako zprostředkovaný církví, že víc zdůrazňuje její „všeobecnost“,
řecky katolicitu, a to jako viditelný rys své církve, která se nedělí
na národy a - přes všechny potíže a překážky – o jednotu usiluje už
„v tomto věku“. Také její viditelná „apoštolská“ povaha či souvislost,
její trvání napříč staletími, je pro katolíka možná významnější než
pro jiné křesťany. Proto nám ostatně tolik záleží i na starých textech církve, jako je vedle Bible i Vyznání víry nebo liturgie. Proto
se katolíka také víc dotýká historická minulost jeho církve, včetně
jejích temných stránek.
Pro tento svůj závazný vztah k vlastní minulosti může katolická
církev někomu připadat jako konzervativní, nepružná nebo těžko-
foto: Pavel Vágner
Protože jsme s Kristem spojeni nejen historickými texty, ale také svátostmi, liturgií a živou tradicí své církve, nemusíme se bát
o těchto textech vždy nově rozvažovat, jako to kdysi udělal třeba svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský.
pádná. Jenže tato minulost není pro nás jen břemeno, ale také pevná
kotva. Protože jsme s Kristem spojeni nejen historickými texty, ale
také svátostmi, liturgií a živou tradicí své církve, nemusíme se bát
o těchto textech vždy nově rozvažovat, jako to kdysi udělal třeba svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. Nemusíme být tak úzkostliví jako
současní fundamentalisté – a přitom nám také nehrozí, že bychom
kázali nějaké „jiné evangelium“ (2K 11,4).
Toto evangelium, určené pro všechny národy a časy (Mt 28,19),
„každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6), nabízí každému
možnost odpuštění a věčný život. Je tu ale ještě jedna nesnáz, totiž
představa vzkříšení mrtvých nebo dokonce „těla“, s našimi názory
na život tak těžko slučitelná. Už jsem řekl, že neznamená oživení
mrtvoly, ale proč se tu tak důrazně připomíná? Zdá se mi, že vyjadřuje jednu podstatnou věc: že totiž i „věčný život“ má být „život“
osobní, nějak související s jednotlivými životy každého z nás. Je to
jistá polemika s řeckou představou „ducha“, který ovšem jako „netělesný“ nemá žádnou individuální tvář ani historii a nemůže vlastně
ani promluvit. Je „věčný“ jen v tom smyslu, jako třeba číslo nebo
Pythagorova věta, je nesmrtelný jen proto, že nežije. Proti tomu
paradoxní spojení vzkříšeného či „duchovního těla“ trvá na tom,
že i ten zcela jiný „život“, který očekáváme, bude život jednotlivých
a nezaměnitelných osob, nikoli nějaké splynutí s vesmírem, v němž
by se každá individualita rozpustila.[18]
A pak už zbývá jen staré hebrejské potvrzení „Amen“, ať se tak
stane.
Poznámky:
[1] V tom je zásadní rozdíl a rozhodující přednost náboženství nějak formulovaného, společně sdíleného a institucionalizovaného. Jen ti, kdo se
domnívají, že žádné korektury nepotřebují, mohou dávat přednost „soukromému“ náboženství vlastní výroby. To jim sice ušetří různé nesnáze
a konflikty, zato jim ale také nic nového neřekne a nedá.
[2] Vynucené „přijetí víry“ je nepřijatelné právě proto, že nemůže být
skutečným vyznáním. Rodiče mají své děti k převzetí víry vychovávat
a připravovat, své dospělé rozhodnutí ale dělá každý za sebe.
[3] Kam snaha o větší pojmovou přesnost vede, ukazuje názorně i jistá
těžkopádnost tohoto traktátu se spoustou poznámek a odboček, za niž se
čtenáři omlouvám.
[4] Z řeckého sym-ballein, dát dohromady, shrnout.
[5] Viz Žd 11,1, kde se víra charakterizuje jednak jako spolehnutí, jednak
jako elenchos pragmatón, doslova „prokázání skutečností“.
[6] Jinde Bible užívá také slovesa „založil“ nebo „ustanovil“.
[7] Gn 2,1; hebrejské caba znamená zástup vojska, Septuaginta je ovšem do
řečtiny překládá jako kosmos, okrasu a dobré uspořádání.
[8] Viz např. Ř 10,9; 1K 12,3 a mnoho dalších míst, zejména v knize Skutků
a v Pavlových listech. Opakuje se tak často, že je dnes můžeme vnímat
jako jediný pojem, ačkoli je to spojení rozumově neslučitelného, první
skutečné vyznání.
[9] Apokryfní Protoevangelium Jakubovo (19–20) líčí, jak porodní bába chtěla v Betlémě vyzkoušet Mariino panenství a byla na místě potrestána.
[10] Ačkoli Ježíš přijal plné lidství, přece s ním nepřevzal zátěž lidské
neposlušnosti a hříchu. To je smysl učení, podle něhož už jeho tělesná
matka byla jaksi vyňata z obecného údělu „padlého člověka“ a počata
„bez dědičného hříchu“. Hříchem se zde míní neposlušnost Adamova
a všechno, co způsobila, rozhodně ne sexualita jako taková, jak se dnes
někteří domnívají.
[11] České a slovanské slovo „bůh“ je skutečně předkřesťanského původu
a souvisí se slovem „bohatý“, které ovšem původně neznamenalo
„majetný“, nýbrž „štědrý“. Podobnou souvislost má také latinské deus
s dives a divitiae.
[12] „Dokud jsme zde, není smrt, a až přijde, nebudeme už my...“
(Epikúros), takže smrt se člověka vlastně netýká.
[13] J. Sokol, Člověk a náboženství. Praha: Portál 2004, kap. 20 a 21.
[14] Srov. 1K 15,17.
[15] Tato podivná a doslova „protipřírodní“ představa, že život je jen
životem odsouzence k smrti, se zříká i té elementární „naděje“, jakou
projevuje každý živočich, když se stará o potomstvo. Je charakteristické,
že už epikurejci, kteří ji poprvé vyslovili, o děti nestáli.
[16] Vzkříšení Lazara (J 11,43n.) nebo dcery Jairovy (Mk 5,22 a násl.), kteří
později zřejmě zemřeli, je tudíž jen obrazem, podobenstvím toho vzkříšení, o němž mluví vyznání víry.
[17] Velkým podobenstvím o lidské svobodě a soudu je starozákonní příběh
o Noemovi a potopě. Hospodin viděl lidské ničemnosti a „trápil se ve
svém srdci“ (Gn 6,6), a přece jim nezabránil. Vyhlédl si Noema, aby lidi
varoval a dal jim příležitost k obrácení. Teprve když nic nepomohlo,
poslal potopu – a po ní jako kdyby se jí sám „ve svém srdci“ zalekl:
„Už nikdy nezahubím všechno živé.“ (Gn 8,21)
[18] Pro tento výklad „duchovního těla“ mluví i to, že pro osobu v našem
slova smyslu řečtina neměla slovo a Bible ji často opisuje slovem prosópon, obličej.
21
Cécile Renouard
Mnozí špičkoví pracovníci multinárodních podniků věnují skutečně
mnoho peněz a času humanitním a charitativním organizacím.
Často však zcela opomíjejí se kriticky podívat na vlastní konkrétní aktivity
a jejich negativní společenské důsledky.
M
nozí pokládají podnikání za neslučitelné s životem
podle křesťanských zásad, protože „je nemožné
sloužit zároveň Bohu i mamonu“. Tím jsou ovšem
hospodářství a finance vydány na pospas expertům,
kteří sice i mohou být v neděli dobrými křesťany,
ale přes týden jako by se ocitali ve zcela jiném světě, ve kterém
křesťanská víra ovlivňuje jejich pracovní činnost jen zcela okrajově.
Naproti tomu ve Spojených státech, zcela v protikladu k uvedenému
evropskému postoji, se samo náboženství stává předmětem podnikání a lídři/podnikatelé tam hlásají příslušnost k náboženskému
společenství jako prostředek a záruku úspěšnosti v životě či dokonce v konkrétním zaměstnání. Případný rozpor mezi evangelijními
hodnotami a kritérii světské úspěšnosti se přitom přechází mlčením.
Nesnáze vzájemného působení duchovního a každodenního podnikatelského života jsou příznačné pro napětí mezi etikou a náboženskými hodnotami na jedné a hospodářskými aktivitami na druhé
straně. Existuje i tendence obhajoby striktního oddělení etické sféry
od sféry hospodářské, které se přisuzuje zcela zvláštní vnitřní logika,
nezbytná k překonávání překážek, které jí stojí v cestě. Proti tomuto názoru se jednoznačně staví poslední encyklika Benedikta XVI.
Caritas in Veritate (2009, č. 36): „Hospodářská sféra není svou přirozeností neutrální a asociální. Patří do velké oblasti lidské činnosti,
a právě proto, že jde o činnost lidskou, musí mít institučně uspořádanou etickou strukturu.“ Dochází také k pokusům instrumentalizovat
etiku a podřizovat ji hospodářské výkonnosti. Důsledky obou přístupů jsou stejné a mají podobu neochoty vystavit kritickému zkoumání
současné hospodářské struktury či dokonce obhajoby současného
převládajícího finančního kapitalismu. Ve hře je nakonec aktivita
společnosti, která tak ztrácí půdu pod nohama; lze vůbec etické,
duchovně pojaté lidské počínání vykázat do výlučně soukromé sféry
a tak neutralizovat jeho snahy o strukturální proměny?
 DIAGNÓZA ETICKÉ, HOSPODÁŘSKÉ
A DUCHOVNÍ KRIZE
Max Weber v roce 1905 napsal: „‚Profesionální úkon‘, který zůstává bez přímého propojení na nejvyšší kulturní hodnoty nebo jen
nemůže být subjektivně vnímán jako prostá hospodářská nutnost,
zůstává obecně nesrozumitelný, nepochopitelný. Ve Spojených stá-
22
tech, kde se honba za ziskem stává bezuzdnou, bezohlednou vůči
eticko-náboženskému smyslu zisku, se jeho dosažení mnohdy posuzuje jen jako zajímavý výkon a stává se jakýmsi sportem. Nikoho
jako by přitom nezajímalo, kdo bude jednou v takto vytvořeném
prostoru přebývat. Může se stát, že poslední z lidí na konci naznačeného vývoje zažijí reálně nástup ‚bezduchých odborníků‘, bezcitných
požitkářů a propadu do nicoty, prohlašované za ještě nikdy nedosažený vrchol lidskosti.“
Naneštěstí se ukazuje, že tato předpověď byla prozíravá: Což
nejsme už dnes svědky autistického chování specialistů, například
prestižními diplomy ověnčených finančních operátorů, kteří ani
nehnou brvou, když pobírají přemrštěné bonusy z fondů svých
bank živených jmenovitě spekulací při obchodování se základními
potravinářskými surovinami, vykořisťováním méně informovaných
spotřebitelů a v dluzích se topících amerických i jiných domácností?
Tito lídři se dovedou zároveň dojímat strastmi světa, aniž by z nich
ale vyvodili nějaké důsledky a přiznali nepřímou spoluodpovědnost
za hlad a jiné katastrofy, plynoucí z jejich vlastní spekulace. Nevadí
jim nespravedlivá výše jejich odměn ani s tím související životní
styl. Obecněji lze tyto inkoherence nalézt i v našem životě, třebaže
v méně šokující podobě. Jak se můžeme jako konzumenti ponořit
do současného kapitalistického systému, bez ohledu na narůstající
nerovnosti či psychické a sociální utrpení těch, kdo v tomto systému
končí na dlažbě? V našem současném kapitalismu s jeho pojetím
člověka a zacházením s ním mnohé funguje jako opium našeho svědomí. Jde přitom o souběh několika faktorů.
 OPIUM SVĚDOMÍ
První z nich souvisí se všestrannou mobilitou naší společnosti: To,
co bývalo považováno za morálně nepřípustné, není už dnes systematicky zavrhováno, a je velmi nesnadné určit například kritéria,
podle nichž jsou rozdíly v odměnách ještě spravedlivé, nebo naopak
už nespravedlivé. Tím jsou de facto zpochybněna mnohá existující
konkrétní právní ustanovení a při jejich uplatňování pak dochází
k podivným interpretacím. Astronomické příjmy jsou například
považovány za legitimní; dokonce i špičkoví manažeři, jinak velmi
dbalí vlastní společenské odpovědnosti, pobírají bez námitek mzdy
ve výši několika milionů eur ročně. Na mé dotazy v této věci jsem
Je nesnadné být sám sebou a řídit
se tichým hlasem vlastního svědomí,
když celý život jednotlivce určuje
organizace; zajišťuje vysoký příjem,
prestižní postavení a blahobyt,
výrazně ovlivňuje seberealizaci,
pracovní i společenskou prestiž.
několikrát obdržela odpověď: „Je to přehnané, ale tak funguje tržní
mechanismus!“ Jinak řečeno, „nechtějte změnu postoje po mně, tady
by muselo nejdříve dojít ke změnám struktur; já využívám ty dosavadní stejně jako ostatní, ani více, ani méně“. Jiným významným
příkladem jsou nesnáze spojené s mobilitou výrobních podniků,
charakteristickou pro současný hospodářský systém. Jak určit, co
tu je ještě správné a co už je příliš při současných přesunech výroby z jedné země do druhé? Tyto přesuny sice narážejí na kritiku
(nutí zaměstnance stěhovat se z místa na místo za prací a přitom se
pokaždé adaptovat na nové podmínky, vystavuje je tlaku ve jménu
požadovaného výkonu), zároveň tento systém ale všichni využíváme a jako lidé mobilní a „dobře připojení“ se podílíme na nadvládě
současného kapitalistického systému nad lidmi méně mobilními,
hůře napojenými a zatíženými nepříznivými důsledky situace, ve
které se nacházejí, což ztěžuje stanovení příslušných mravních mezí.
Osobní kritika jednotlivce je obtížná také proto, že ve společnosti
existuje jistý konsensus akceptující negativní dopad tohoto systému.
I bez něj je ale obtížné stanovit zde pevné, morálně nepřekročitelné
meze. Analýza struktur je nesnadná, protože vztah k práci se stal čistě osobní záležitostí každého z pracovníků, což má závažné negativní
dopady na jejich zdraví, které pak musí ošetřovat podnikoví lékaři
nebo psychologové.
Druhým významným znepokojujícím faktorem našeho současného hospodářského systému je schizofrenní postoj jistého počtu
špičkových kádrů, kteří sice rozpoznávají bezvýchodnost vzniklé
situace i mravní problémy, které tato situace plodí, cítí se ale bezmocní nějak je na své úrovni v podniku ovlivnit a něco pro dobrou
věc udělat. V této situaci volí namísto odporu vůči poznanému zlu
pracovní útěk vpřed. Jiní rovnou popírají jakoukoliv osobní odpovědnost za systém z obavy, že by mohli být souzeni a odsouzeni
spolu s ním. Mnohokrát jsem si musela vyslechnout následující
námitku: „To je ale přece argumentace levičáků!“, jakmile jsem jen
vyjádřila své obavy z důsledků delokalizace průmyslové výroby do
chudých jižních oblastí. Nalepením levičácké etikety jsou snadno
smetena pod stůl všechna vznikající napětí spolu s kritikou převládající nespravedlivé logiky. Mnozí se brání odkazy na mocný
systém, který u jiných jen ve vší tichosti plodí špatné svědomí, blokované ovšem přesvědčením, že v této rozporuplné a bezvýchodné situaci nemá svědomí jednotlivce žádnou možnost dosáhnout
nějaké změny k lepšímu.
Třetím faktorem, brzdícím snahy o potřebné změny, je konformismus a všudypřítomná vláda instrumentálního myšlení; tento
postoj můžeme nazvat „syndromem hodného žáka“. Mnozí špičkoví vedoucí pracovníci jsou takovými vzornými, nadanými studenty
snažícími se vždy vyhovět na ně kladeným požadavkům, čímž se
ale nepozorovaně stávají spolupachateli banalizovaného zla, kterému se brání pohlédnout zpříma do očí. Na jejich omluvu lze uvést
„třicet zlatých“ poválečných let, kdy se zdálo, že vědecký a technický
pokrok nenaráží na žádné meze, a kdy obavy z možného vyčerpání
přírodních zdrojů byly sotva slyšitelné (třebaže už tehdy např. Ivan
Illich a André Gorz poukazovali na slepou uličku, do které se dostal
rozvoj životního a výrobního stylu). Inženýři tehdy usilovali především o technickou kvalitu vlastní výrobní činnosti a byli velmi hrdí
na pozoruhodné výsledky, kterých se jim podařilo dosáhnout.
Šéfové naftařských podniků dnes často mluví o proslulém „trvale udržitelném rozvoji“ jako o malé revoluci pro inženýry, jejichž
činnost se odvíjí na stále menším specializovaném úseku těžařské
činnosti, takže jim unikají širší souvislosti. Přiznat se k neschopnosti
nalézt řešení daného problému (například v konfliktních situacích
mezi podnikem a okolními obcemi) je vždy nepříjemné, zvláště pro
člověka vychovaného v nejvyšší úctě k dosaženému výkonu a v iluzi,
že problémy týkající se životního prostředí lze vyřešit technickou
cestou. K tomu přistupuje ještě organizace práce sama o sobě; je totiž
rozkouskovaná do řady dílčích úkonů s patřičným místním a sektoriálním rozhodováním, což velmi ztěžuje vytváření osobního kritického názoru na celý výrobní proces. Je také nesnadné být sám sebou
a řídit se tichým hlasem vlastního svědomí, když celý život jednotlivce určuje organizace; zajišťuje vysoký příjem, prestižní postavení
a blahobyt, výrazně ovlivňuje seberealizaci, pracovní i společenskou
prestiž. Obava ze ztráty těchto jistot spolu s návyky životního stylu
většinu osob pacifikují a tlumí jejich snahy o potřebné změny.
Čtvrtý faktor, ztěžující kritický pohled na současný společenský
systém, je filantropická tradice, kterou obránci bezuzdného kapitalismu spojují s teoretickým ospravedlňováním tohoto ekonomického
systému. Mnozí špičkoví pracovníci multinárodních podniků věnují
skutečně mnoho peněz a času humanitním a charitativním organizacím. Vyzvedávají sociální a společenské aktivity svých podniků,
často ale přitom nevynakládají prostředky potřebné ke kritickému
sledování vlastních konkrétních aktivit a věnují málo pozornosti
jejich negativním společenským důsledkům, například přesouvání

23

odpovědnosti za ožehavější část aktivit na subdodavatele, kteří nejsou
ve své činnosti nijak kontrolovaní. Rozhodujícími ukazateli přitom
nadále zůstávají maximalizace zisku a společenské postavení vedoucích kádrů podniku. Sledovaným cílem je zabezpečení podnikových
aktivit spolu s dobrým image. Řada kroků, jejichž hlavním cílem
nepřestává být rostoucí zisk, je přesto užitečná. Výchozím bodem činnosti je ale nadále instrumentální logika. Ta jistě nevylučuje celkové
zvýšení životní úrovně obyvatelstva, zároveň tím ale v očích vedoucích kádrů ospravedlňuje zhoršení situace „několika nešťastníků“,
kteří nedovedou držet krok s vývojem. Tato menšina se může nicméně v další generaci stát většinou bojující s neblahými následky takto
pojatých aktivit podniku. Popsaný způsob hospodářské činnosti je
napadnutelný z několika pozic. Nevyhnutelnost vytváření odpadu je
prosazována podle hesla „když se kácí les, létají třísky“. Náprava škod
dodatečnými kompenzacemi už jen prohlubuje nerovnost mezi vítězi
a poraženými, závislými na rozhodnutích vítězů. Celý tento systém
je zaměřen na růst objemu materiálních statků i přesto, že požadavkem spravedlnosti je odpovídající vztah mezi svobodami a právy
jednotlivce, mj. také na výběr politickohospodářských nástrojů ke
zlepšování společenských vazeb a vůdčích osobností. Podstatným
prvkem je snižování nerovností ve společnosti. Libertinské smýšlení
musí být podrobeno kritice z pozice nejzranitelnějších, ale také pro
jemu vlastní posilování umrtveného, nekritického svědomí těch nejbohatších, kteří z tohoto systému mají největší prospěch.
Poslední hrozivá nesnáz spočívá v dnes už převládající podobě
škol komerčního a inženýrského zaměření. Technické vzdělání je tu
ceněno výše než formace etická, politická a vůbec transdisciplinární,
která by upozorňovala na komplexní výzvy, vybízela k hledání smyslu a odpovědnosti soukromých aktérů hospodářství a probouzela
zájem studentů o celou šíři podnikání s jeho dopady na všechny,
kterých se tak či onak týká. V současnosti jsou studenti hospodářství
a finančnictví připravováni libertinskou hospodářskou naukou. Za
těchto okolností je pro ně krajně obtížné odolat pokušení nasměrovat
veškeré úsilí na momentálně nejvýnosnější kariéru bez ohledu na to,
zda je jejím obsahem činnost osobně a společensky opravdu žádoucí.
Kde má v sobě pro matematiku nadaný student nalézt morální sílu
odolat sirénám luxusního života, ke kterému se mu na konci studia
otevírá brána? Společenská úspěšnost plynoucí ze srovnání s kolegy
a přáteli se dnes přece poměřuje především výší příjmů!
 CESTA K DUCHOVNÍ
A MRAVNÍ INTEGRITĚ
Výsledná diagnóza současného stavu je ponurá, ale jsou zde i důvody k naději: Součástí studijních programů budoucích ekonomů
se v poslední době stává také příprava na solidární podnikatelství
a social business spolu se způsoby rozvíjení tohoto nového studijního odvětví. Někteří špičkoví manažeři, například Emmanuel Faber,
náměstek generálního ředitele firmy Danone, mluví o nevyhnutelnosti „mentální revoluce“ vedoucích pracovníků této firmy. Roste
počet studentů, kterým při volbě budoucího povolání záleží na jeho
smysluplnosti, čímž už zpochybňují dogmatickou úctu k současně
vládnoucí podobě kapitalismu. Jak ale žít lépe osobně i společensky? Zůstává bohužel pravdou, že mnoho vedoucích pracovníků žije
nadále v závislosti na vlastní, individuální kariéře spojené se zápasem
o moc a vázané na politické strany. Schází jim odvaha a také manévrovací prostor potřebný k prosazení nezbytných radikálních změn.
Je zřejmé, že uspokojující řešení vzniklých problémů nebude možné
nalézt bez politických rozhodnutí podporujících snahy o vytvoření
nových společenských forem. Nové situaci neodpovídá dostatečně
ani liberální demokratický systém převládající v zemích evropského
24
Západu. Nedovede například řešit ekologické problémy, kterým čelí
nejen jednotlivé státy s liberálně demokratickým zřízením, ale dnes
už celé mezinárodní společenství. Musí vzniknout nový participativní demokratický systém, který v nás probudí větší zájem o řešení
těchto problémů a nasměruje nás k novému životnímu stylu. Nutná
spolupráce všech si zde vynutí přísnější společenskou kontrolu a také
důrazně připomene morální a duchovní zásady pro život jednotlivců i jejich společenství. Právě toto nasměrování schází v přípravě
studentů i později v chování těch, kdo nesou odpovědnost za věci
veřejné jak v oblasti hospodářské, tak politické. Nabízím několik
příkladů ukazujících směr duchovní cesty, o kterou tady jde.
 SVĚTLO NA KONCI TUNELU?
Pozoruhodný počet špičkových kádrů si začíná od vypuknutí finanční krize v roce 2008 uvědomovat selhání dosavadního
systému financí s krátkodobým úvěrováním výrobních podniků.
Roste počet těch, kdo se odvažují popsat situaci, ve které se ocitají
v průběhu své činnosti, ať v bankách, výrobních podnicích či jiných
ziskových organizacích. Někteří se hlásí o slovo ve veřejné debatě
se studenty a zaměstnavatelskými svazy, zapojují se do studijních
programů a do práce redakcí odborných názorových časopisů. Protestují tak proti „hříšným strukturám“ a hledají cestu k vyrovnanějšímu fungování podniků, ve kterých jsou zaměstnaní, a k jejich
žádoucí spolupráci s místním společenstvím. Jsou to významné
příklady humanismu a konkrétní duchovnosti tváří v tvář dnešním výzvám. Ve světle těchto postojů si můžeme s užitkem znovu
přečíst příběh Ježíšova setkání se Zacheem v Lukášově evangeliu (Lk
19,1– 10). Také dnešní člověk se setkává s Někým, kdo mu dodává
odvahu vzít na sebe riziko spojené s obnovou některých aspektů
vlastní existence a nalézat v ní osobní štěstí. Musí tu ale být výchozí
impuls: Zacheus byl zvědavý. Slyšel o Ježíšovi vyprávět a sám byl
možná nespokojený se životem, který vedl. Z nějakého důvodu se
vyšplhal na strom a tam se jeho pohled setkává s Ježíšovým. Je jím
osloven, vyzván k setkání. V jeho průběhu nedochází k žádnému
hodnocení či dokonce odsouzení jeho činnosti, je to jen pozvání
jako odpověď na projevenou touhu, je to pohled, který zve ke společnému stolu člověka takového, jaký je. Tato důvěra nachází odezvu
v Zacheově osobním rozhodnutí změnit vlastní chování; uznává
nespravedlnost, které se dopouštěl, a zahajuje konkrétní proměnu
svého jednání prohlášením, že čtyřnásobně vrátí postiženým to, oč
je připravil.
Jak vypadají doprovodná znamení takového rozhodnutí v dnešním podnikání? Nepochybně k takovému rozhodnutí dochází ve
třech postupných etapách. Prvním krokem je osobní rozhodnutí
dodržovat platná pravidla za současné pozornosti ke společenské
odpovědnosti vlastního podniku jako celku. To už je samo o sobě
významný počin, bohužel vůbec ne samozřejmý a běžný. Věřící tu
například musí překonat intimistické pokušení bránící veřejnému
vystoupení v této věci, například ve jménu hlavního cíle křesťanské
víry, kterým je „posvěcení rodinného života“ (tento postoj se opírá
o náboženské autority) před všemi pracovními závazky. Druhým
krokem je výchova vlastního vědomí pracovní odpovědnosti za přístup k napětím souvisejícím s výkonem povolání. S ním je totiž spojena rutina inklinující k přehlížení vznikajících napětí. Potřebným
výchozím impulsem mohou být osobní krize plynoucí z pracovního
neúspěchu, nové výzvy nutící překonat do té doby platný rámec pracovní činnosti, teologální zkušenost, objevení základních, ale do té
doby opomíjených hodnot lidské existence, setkání s nouzí a utrpením před vlastními dveřmi atd. Třetím krokem pak je osobní rozhodnutí angažovat se v nápravě takto rozpoznané nespravedlnosti.
Obvykle má podobu hledání etických pravidel pro konkrétní jednání na daném místě. Neobejde se to bez hnutí srdce i rozumu, bez
odvahy a energie k nesnadným rozhodnutím založeným na odborných schopnostech a znalostech nasměrovaných ke vzniklé situaci.
Doprovodným jevem bývá jistá osamocenost.
 OPĚRNÉ BODY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
V PRACOVNÍM PROCESU
Celá lidská existence má podobu směřování. Duchovního rozměru lze dosáhnout příslušnou péčí srovnatelnou s jinými oblastmi
života (se zdravím, s orientací v současné společnosti atd.). Jak ale
v zaměstnání pěstovat duchovní život? Potřebné orientaci se tu nabízejí čtyři opěrné body.
Prvním je snaha vyhnout se fixaci na jednu jedinou výseč skutečnosti. Bonhoeffer tu mluví o „polyfonii života“ v protikladu k výlučnému nasměrování na jeden z možných směrů, který nedovoluje
vnímat pestrost naší existence jako celku a nutí postupovat kupředu
s očima upnutýma na jeden bod. Marcuse takového člověka nazývá
jednorozměrným. Kdo odolá tomuto pokušení a otevře se pro přijetí
toho, co se mu nabízí, kdo reaguje na okolnosti a na lidi okolo, vidí
skutečnost najednou trochu jinak. Dokáže se přenést v duchu do
situace jiného člověka. Desátá kapitola Lukášova evangelia upozorňuje na tento vnitřní postoj ve scéně, kdy Ježíš vysílá své učedníky
hlásat příchod Božího království a tím jim svěřuje tuto zvěst i pro
dobu, kdy on sám už s nimi nebude. Lukáš nám říká, že Ježíš po
jejich návratu „zajásal v Duchu svatém a velebil svého Otce“. Radost
je plodem zřeknutí se sebe samého, přijetí jiných a tím i Jiného, pulzujícího života. Následuje podobenství o milosrdném Samaritánovi,
které připomíná, že nemáme při poměřování skutečnosti podléhat
navyklým předsudkům nebo údajné termínové naléhavosti, za
kterou se lze schovat před požadavkem soucitu a nutnosti zastavit
se, vžít se do situace toho, kdo je vytlačen na okraj cesty, a věnovat
mu potřebnou péči a čas. Konečně je tu setkání s Martou a Marií
(Lk 10,38–42), které vyzývá k vnitřní usebranosti, nepřikládající
přespřílišnou váhu tomu, co je třeba udělat, a ochotné vnímat také
hlas varující před ultimativním požadavkem výkonu a jednat nadále
obezřetně, otevřeně a svobodně.
Druhým požadavkem je potřeba zkoumat povahu vztahů, které
udržujeme. V knize Le nouvel esprit du capitalisme autoři Boltanski
a Chiapelle rozlišují mezi lidmi, kteří dovedou vztahy nejen vytvářet,
ale také udržovat (mailleurs), a lidmi, pro které jsou vztahy výlučně
prostředkem k prosazení vlastních záměrů nebo dokonce pouhou
příležitostí, jak zneužít jejich křehkosti k rozšíření vlastních trhů
a upevnit svůj vliv soustředěním veškerých toků informací i zboží do
vlastních rukou. Je to v přímém protikladu k budování vztahů tam,
kde ještě neexistují, a ke snaze vytvářet přitom prostor k samostatnému bytí. První z nich jsou tedy jakýmsi „převozníkem a následníkem
Krista“ vybízejícího k následování a přitom dosažení cíle na vlastní
cestě. Navazují opravdové vztahy k druhým. Vytvářím vztahy, nebo
je jen využívám? Odpověď s sebou nese právní a politické důsledky.
Umožňuje situace v mém podniku rozvoj lidských schopností a sítí
dalších společenských vztahů ku prospěchu celku? Jestliže svatost
spočívá ve vytváření prostoru pro formulování názorů a pro tvůrčí
práci, pak je jí přímo či nepřímo ovlivněna činnost všech zúčastněných, ať se nacházejí blízko či daleko. To měl na mysli Karl Rahner,
když říkal, že když někdo jí banán, měl by se zajímat také o podmínky, za kterých se banány pěstují a prodávají…
Třetí krok spočívá v kritické rektrospektivě dosavadních vlastních postojů, a to s ohledem na statečnost, vynalézavost a nezištnost, které už ve Starém zákoně byly spojeny s postavami proroka,
krále a kněze. Prorok pozvedá hlas uvnitř vlastního lidu, má ale
odstup od jeho počínání a kárá jeho nespravedlnost a zpronevěru. Podobnou úlohu hraje v dnešní občanské společnosti aktivista
nestátních a neziskových organizací tím, jak odmítá nespravedlnost a usiluje o jinou kvalitu společenských vazeb. Spolu s obdobně
smýšlejícími lidmi nutí mocné tohoto světa, podnikatele i politiky,
aby usilovali o příslušné změny v hospodářství a uspořádání společnosti. Podobné postoje lze, jistě v pozměněné podobě, zaujmout
i uvnitř podniků, například při obhajobě práv spoluzaměstnanců či
při rozboru zaběhaných praktik. Znamená to rovněž převzetí rizika,
které může vést do blízkosti křížové cesty: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost…“ (Mt 5,10). Královský rozměr lze
rozpoznat ve snahách razit uprostřed daných společenských vztahů
cestu k lepšímu uspořádání věcí veřejných a usilovat o veřejné blaho.
V rámci jednotlivých podniků je uplatňování tohoto přístupu pravděpodobně snazší. Otázka přitom zní: Jak prozíravě, trpělivě a bez
rozmělňování vlastního ideálu a osobního přesvědčení získat pro
svůj pohled na nespravedlivá opatření spolupracovníky a vyvolat
o nich v příslušné části podniku debatu s cílem dosáhnout rozhodnutí, která by vedla k jejich nápravě? Ta budou nejčastěji skromná, ale přesto významná a někdy i riskantní, jak už to při zavádění
novot bývá. A konečně, kněžskou službou jsou ve Starém zákoně
pověřeni muži, kteří sami nevlastní žádné pozemky, ale závisí ve
svých běžných potřebách na jiných lidech. Žijí tak oproštění od
mnoha obvyklých povinností v jiném vztahu ke světu. Je to prostor,
ve kterém může zaznít svobodná výměna názorů i inspirované slovo
(třeba nespojené výslovně s křesťanstvím) bez vazby na majetek
nebo společenské postavení.
Poslední krok se týká společenského rozměru naší víry a naší
duchovní zkušenosti. Lze jej odpozorovat na Ježíšově setkání s ochrnutým (Lk 5): „Když (Ježíš) viděl jejich víru, řekl tomu člověku:
,Tvé hříchy jsou ti odpuštěny…‘“. Naše osobní i kolektivní víra
může hory přenášet! Je ale naše důvěra a odvaha dostatečně velká?
Usilujeme o společný postup v takto zaměřených hnutích? Mladí
podnikatelé a manažeři v nich mohou navazovat zajímavé a užitečné styky za předpokladu, že rozprava o pracovních zkušenostech
je otevřená a nevyhýbá se temným místům. Pokud se pohybuje jen
na všeobecné úrovni bez zmínky o konkrétních detailech, vyústí
obvykle do vzájemného zdvořilého povzbuzování, které se širokým
obloukem vyhýbá palčivým strukturálním problémům ve vlastní
činnosti i za jejími hranicemi. Mnozí špičkoví aktéři v ekonomice jsou ovšem příliš vzdálení církvi, než aby spolupracovali s výše
uvedenými křesťanskými organizacemi. I za těchto okolností je
ale možné užitečně se zabývat ve vztazích k pracovním kolegům
společnými tématy, na která mají jedni i druzí svůj kritický názor
a jako společný sdílejí snad jen pocit nedostatečnosti a nepochopení.
Podobně je tomu i v rodinách – i tam se nabízí prostor k probouzení
kritického ducha a postojů například vůči nejprestižnějším a nejlépe
placeným postům. Lze tak účinně doprovázet děti v jejich hledání
vlastní životní cesty a povzbuzovat je v jejich snaze, aby dávaly přednost úspěšnému utváření vlastního života před úspěchy v budování
kariéry. Morální a duchovní výzvy jsou propojeny s důvěrou, někdy
i za cenu velké osamocenosti, která ale umožňuje prožitek neslýchané blízkosti laskavého Boha. Před tím, kdo se přestane chovat
jako kořistník, dovede se zbavit strachu a svých idolů, se otevírají
zcela nové možnosti. Takový člověk má najednou odvahu dát své
schopnosti do služeb spravedlnosti a bratrství mezi lidmi, vyplout
na hlubinu v bezpečné jistotě, že nic a nikdo jej nemůže odloučit od
zdroje opravdového života.
Autorka vyučuje sociální etiku a morální a politickou
filozofii a je vedoucí výzkumu na ESSEC Iréné ve Francii.
Z časopisu Études (červen 2011) přeložil Petr Kolář SJ.
K
25
Poslední kolo církevních restitucí
Josef Beránek
Vláda se bude podle ministra kultury Jiřího Bessera (TOP 09) snažit,
aby k restituci došlo nejpozději do konce roku 2012.
Konkrétní podoba zákona vzniká v těchto dnech.
Jak církev naloží se získaným majetkem a kdo na tom vydělá?
Z
a celou novodobou historii nebyly vlády schopny dořešit restituce církevního majetku. Přiznejme si ovšem,
že celých těch dvacet let ani v křesťanských církvích
nebyl jednotný názor, nakolik o navrácení nemovitého
majetku usilovat. V prvních letech po sametové revoluci
k opatrnosti nabádaly spíš ideové důvody – správa majetku bude
církev zatěžovat a odvádět od hlavního poslání, tedy hlásání evangelia. Dnes zaznívají i hlasy, že majetek je v takovém stavu, že bude
pro církve spíš zátěží.
Předseda České biskupské konference Mons. Dominik Duka
brzy po svém jmenování restituce vnímá také jako kompromisní uzavření historie. „Nechceme připravit státní rozpočet o další
peníze, o to zde nejde, jde tady o takovéto dořešení těchto věcí,
kde se oboustranně přistoupí ke kompromisu,“ řekl. Letos na jaře,
když se začaly rýsovat obrysy dohody o rozsahu restitucí, pak na
setkání s řeholními představenými, kteří budou hlavními příjemci
restituovaného majetku, apeloval, aby si rozmysleli, co budou nárokovat, a hlavně, aby si připravili strategický plán. Mnozí účastníci
nad pojmy ze světa velkého byznysu kroutili hlavami, ale o velký
byznys koneckonců jde.
 NEZBYTNÁ DOHODA
Vedle navrácení 56 procent majetku v podobě polí, lesů a rybníků
v hodnotě 75 miliard korun vládní komise navrhla finanční kompenzace ve výši 59 miliard korun. Finanční náhrada se bude vyplácet po dobu 30 let. Podle předpokladů formulovaných poslankyní
Kateřinou Klasnovou (VV) k odluce od státu dojde za 17 let. První
tři roky bude stát na platy duchovních a církevní administrativy dál
vydávat 1,4 miliardy ročně. Od čtvrtého roku se bude tento příspěvek každoročně snižovat o pět procent.
Jde tedy o mnohem „kompromisnější“ návrh, než předložila
Topolánkova vláda, jak co do celkové výše, tak co do úroků
z nesplacené částky (uvažuje se pouze o inflaci). Kdyby se stát
chtěl skutečně spravedlivě vyrovnat, je tu ve hře zhruba 180 miliard korun, připomněl v rozhovoru kardinál Miloslav Vlk. „To
je rozdíl mezi tím, co za oněch zhruba 60 let stát z církevního
majetku získal, a tím, co do církví „investoval“, jak to zhodnotila
ona parlamentní komise za Topolánkovy éry. Neutrální zpráva
ČTK v závěru ještě konstatuje, že „stát každoročně platí církvím
26
1,5 miliardy korun ročně. Zablokovaný majetek přitom přináší
4,5 miliardy korun.“
Restituce v dlouhodobém racionálním ohledu ocení spíš celá
společnost – symbolické narovnání vztahů hodné právního státu,
odblokování majetku k dalšímu hospodaření a využití. „Politici před
tím dvacet let zavírali oči, to je ale potřeba změnit. Obracejí se na
mě tisícovky starostů, v jejichž obcích nejsou vyřešeny záležitosti
s církevním majetkem. Brzdí je to v rozvoji obcí i v tvorbě územních plánů. Jako stranický šéf ministra kultury tuto problematiku
otevírám s ministrem každý měsíc a věřím, že v tomto volebním
období se nám restituce církevního majetku podaří dořešit,“ shrnul
letos na Velehradě pro ParlamentníListy.cz poslanec Petr Gazdík
(Starostové).
Poslankyně Klasnová připomíná i odluku církví, avšak je o poznání opatrnější než Gazdík: „V koaliční smlouvě je uvedeno, že vyřešíme tento poslední restituční dluh, ekonomickou soběstačnost církví
a jejich odluku od státu. Legislativní proces je ale dlouhý, nemůžeme
říkat, že už to je definitivně za námi. 59 miliard je vysoká částka.
Bude hlavně úkolem ministra financí, aby při tvorbě rozpočtu předložil racionální návrh, kde každoročně od roku 2013 ty dvě a půl
miliardy brát.“
Bez ohledu na to, jak celá záležitost dopadne, by se církevní organizace měly na tuto riskantní výzvu, spíš než výhru, připravit, a to
opravdu tvorbou a posléze realizací strategického plánu. (V tuto
chvíli pro přehlednost neřešme odluku a postupný přechod na samofinancování církví, ale držme se aktuálního uvolnění zablokovaného
majetku, o který by se církev měla starat jako správný hospodář.)
 RISKANTNÍ VÝZVA
Celá minulá léta se mnozí kněží anonymně vyjadřovali v tom smyslu, že stávající stav financování církve jim vyhovuje a považují jej za
jednodušší než odluku od státu doprovázenou restitucemi.
Není se čemu divit. Vzhledem k průměrnému věku kněží a řeholních představených je patrné, že většina z nich vyrůstala za socialismu. Byli formováni v době, kdy neměli možnost učit se hospodařit a spravovat majetky. Navíc většina z nich, ovlivněna koncilním
vanutím, přijala násilné oproštění od starosti o majetek spíš pozitivně. Byla to doba, kdy se v církvi hodně diskutovalo o nebezpečí
provázanosti státní a církevní moci, a dokonce o tom, nakolik má
církev mít moc a nakolik má usilovat
šenost mají i některé řády, protože práspíš o autoritu. (Což, jak připomněl
vě pohled z vnějšku často umožňuje
už Max Weber, nebylo po staletí autoupřesnit „doslovně“, čeho chce skupina
maticky slučováno do jedněch rukou.)
opravdu dosáhnout, na co má potřebV Bílé knize církve předseda ČBK
né kapacity a co je ochotna opustit.
Dominik Duka uvádí příklady dobréA jaké konkrétní kroky tedy bude třeho hospodaření církve na Katolickém
ba postupně učinit. Zároveň je vhodné
týdeníku, Karmelitánském nakladateldo přípravy vtáhnout pokud možno
ství či pražském arcibiskupství, které
všechny, jichž se bude týkat. A to už
úspěšně pronajímá historické objekty
může být docela velká skupina i pro
v centru Prahy. Všechny tyto podniprofesionálního moderátora.
katelské aktivity (první dva subjekty
Nejzrádnější na podobných plájsou společnosti s ručením omezenech totiž je, že pár týdnů po jejich
ným) ovšem využívají zjevně specifické
sepsání se nic nestane“. Vedení nemá
a jedinečné pozice.
dost sil rozhodnout o změnách či je
Navrácená pole, lesy, rybníky
prosazovat a jednotliví členové týmu
a budovy třeba v Sudetech budou přímo
mají sklon omlouvat si váhavost
křičet po nějakém smysluplném využití.
tím, že to tak během tvorby plánu
Dosavadní zkušenosti ale jasně ukazunemysleli... Tyto neduhy ostatně zná
jí, že pro historické objekty se jen těžko
i komerční sektor a je často výmluvou
hledá funkční použití, tím hůř využiv menších firmách, proč se podobtí, které by pokrylo provozní náklady
né plány nerealizují. Právě to je ale
a opravy takových budov. Pole jsou
také důvodem, proč tyto firmy nikdy
v tuto chvíli spíš investicí do vzdálené
nepřesáhnou obzor či potenciál svého
budoucnosti. Ve srovnání se západní
ředitele.
Evropou se sice zdá, že by ceny pozemFarnosti a kláštery teď budou stát
ků a pronájmy mohly v budoucnu až
před otázkami typu: Jaké aktivity
čtyřnásobně růst, zatím je ovšem příchceme a jsme schopni realizovat?
jem z nájmů mizivý (a tomu odpovídají
Jaké zázemí pro ně potřebujeme nyní?
prodejní ceny). Lesy pak jsou také podA jaké za pět let? Jak naložíme s dalnikáním pro budoucnost, zvláště pokud Ježíš a Pilát. Církev jako svátost, jako znamení
šími prostorami či majetkem, který
byly v nedávné minulosti vytěženy. A to Božího příklonu k lidem má svěřenu autoritu.
pro naše hlavní činnosti nevyužijeme?
vůbec nemluvíme o možné ekologické Zatímco moc vyplývá z blízkosti světské moci,
Jsme jej schopni udržovat v takovém
zátěži, kterou bude muset nový vlastník z majetku či z podpory veřejnosti a vztah k ní
stavu, abychom jej mohli pronajímat?
řešit na své náklady. (Jadrný konkrétní musí církev znovu a znovu prověřovat prvotním
A co nás taková péče bude stát? Nebo
příklad je také uveden v rastru u článku posláním.
je lepší nepotřebné nemovitosti proVáclava Vacka O takové svobodě se nám
dat? A jsou vůbec nyní prodatelné za
nezdálo v tomto čísle revue Universum.)
rozumnou cenu? Nebo je lepší počkat?
Už dnes ostatně církev v západních a jižních Čechách a dokon- Na koho se můžeme obrátit o pomoc a radu? První rady asi poskytce i na Olomoucku sahá k prodejům nevyužitého či chátrajícího nou lidé z ekonomických a stavebních oddělení na biskupstvích, ale
církevního majetku. „Prodej nemovitostí neprobíhá organizovaně to je pořád jen začátek.
přes arcibiskupství a jedná se spíš o jednotlivé případy, kterých není
Strategický plán by měl být postaven tak, aby minimalizoval rizimnoho. Jde vždy o objekty nesakrální, tedy fary, případně budovy ka, že nebude dodržován a bude se postupovat podle momentálního
hospodářského charakteru, a to jen takové, které farnost nedokáže rozpoložení, dále by měl řešit riziko přetížení řeholníků a kněží. Tedy
využít a které jsou většinou ve stavu vyžadujícím větší investici, na navrhnout takovou formu správy, která by se nevymkla kontrole na
niž místní společenství nemá prostředky,“ uvedl například nedávno straně jedné a na straně druhé by nebyla jen komunikačním kanálem
mluvčí Arcibiskupství olomouckého Jiří Gračka.
a starosti by vlastně jen hromadně přesouvala na duchovní osoby.
Bílá kniha v této souvislosti zmiňuje jak prodeje nejvýhodnější Nedělejme si iluze, že tady postačí ekonomická rada nebo podobný
nabídce, tak i předání k dispozici sociálním a charitativním institu- poradní orgán.
cím. Má-li ovšem být takový postup – a je jedno, zda jde o prodej, přeNa církevní restituenty čekají dva zásadní nároky – zvládnout
nechání či naopak zainvestování pro budoucnost – obhajitelný, měl podnikatelské riziko a minimalizovat riziko pohoršení. To první zná
by vycházet z celkové koncepce, ze zmíněného strategického plánu. každý ředitel, který musí rozhodovat, i když nemá úplné informace.
Musí unést období nejistoty, kdy si své rozhodnutí nemůže potvrdit
výsledky. A s čím většími objemy firma nakládá, tím bývá zpětná
vazba delší. A pokud dotyčný nevydrží vzniklé napětí a rozhodnu JAKÁ JE DOBRÁ STRATEGIE?
tí změní předčasně, velmi pravděpodobně se pozitivních výsledků
Strategický plán by měl instituci poskytnout vizi na pět až deset let nikdy nedočká. Manažeři se v této praxi sebereflexe a schopnosti
dopředu. Zformulovat cíle, kterých chce postupně dosáhnout, či pri- rozhodovat trénují celé roky. Církevní představitelé na různých úrovority, které chce sledovat. A pak také rozvrhnout kroky, jimiž chce ních mohou být najednou nuceni osvědčit tyto schopnosti, aniž by
k vytyčeným cílům dojít.
se mohli trénovat a zmýlit bez vážnějších důsledků. Důsledkem pak
K přípravě a formulaci takových plánů si komerční podniky bývá neustálé měnění rozhodnutí či přenechávání ne zcela jasně
berou alespoň napoprvé externí poradce a podobnou dobrou zku- vymezených pravomocí.

27

Musí-li totiž statutární zástupce, tedy osoba životní praxí a zájmy
zaměřená na duchovní věci, rozhodovat o velmi složitých právních,
realitních či stavebně-investičních záležitostech, může rozhodovat
formálně (pak uvádí v pokušení správce k samostatnému, pro sebe
prospěšnému podnikání), nebo rozhoduje bez ohledu na správce
(a ten pak buď jednoho dne skončí totálně demotivován, nebo bude
spíš než správce jen jakýsi oprašovač a dispečer). Varianta, že církevní představitelé rozhodnou moudře a se znalostí věci, je vzácná.
Jednoduše proto, že se v oblasti nepohybují tak dlouho a soustavně
jako jiní hráči. Výsledkem mnohem častěji bývá odkládání rozhodnutí, snaha vyhovět všem či slepá a proměnlivá důvěra v někoho
z blízkých. Že takový postup snadno vyvolá pohoršení, je nasnadě.
A bývalo to právě zacházení s majetkem a mocí, co v minulosti mnohé z obyčejných věřících odradilo od církve, jak výmluvně dokládá
ve své studii Yves J. Congar.
Nemluvě o tom, že pro ředitele – kněze či řeholníka občas nastanou situace, kdy by jako ředitel měl jednat jinak než kněz, a jsou
dost dobře neřešitelné.
 CO ŘÍKÁ
KOMPENDIUM SOCIÁLNÍHO UČENÍ
Jediným možným řešením této situace je efektivní spolupráce s laiky,
to ovšem bude znamenat znovu promyslet pozici laiků v rozhodovacích grémiích. Zatím leží odpovědnost, a tedy i moc rozhodovat
na bedrech církevních představitelů. Role laiků je logicky podřízená,
poradní. Těžko je možné po nich chtít spoluodpovědnost a nasazení,
jako by se jednalo o jejich vlastní záležitost, když tomu tak není a ve
stávajících zažitých strukturách ani jinak být nemůže. Avšak zaběhané formy nemusejí být jediné možné, ani perspektivní.
„Univerzální určení statků s sebou nese omezení ohledně jejich
užívání ze strany legitimních vlastníků,“ uvádí trochu provokativně
Kompendium sociálního učení církve. „Jednotlivá osoba nemůže jednat tak, že by nedbala na důsledky užívání svých vlastních prostředků,
OČIMA NÁRODOHOSPODÁŘE
Výše deficitu veřejných financí dnes patří všude ve světě k ostře
sledovaným ekonomickým parametrům a každý její nárůst je pro
ČR nežádoucí. Lidsky lze pochopit i obavy VV z toho, aby prostředky potřebné k naplnění dohody nebyly odkrojeny z finančního
přídělu rezortům, spravovaným jejich ministry.
Vše je však dobré hodnotit v kontextu, v tomto případě tedy
nahlížet optikou českých veřejných rozpočtů jako celku. Deficit
českého státního rozpočtu v roce 2012 má dosahovat 105 mld.
Kč, výdaje státního rozpočtu 1090 mld. Kč. Eventuální navýšení
výdajů veřejných financí o 3 mld. Kč by znamenalo jejich nárůst
o nepatrné 0,3 % a schodku veřejných rozpočtů v poměru k hrubému domácímu produktu o 0,1 % . Takto nepatrný posun by obraz
Česka v očích ratingových agentur rozhodně nepoškodil. K tomu
přistupuje fakt, že odblokování církevního majetku k užívání by
ekonomice dodalo pozitivní impulz, který by se příznivě zúročil
na příjmové straně veřejných rozpočtů. A co se týče obavy VV
z bolestného škrtání výdajových položek: věří snad někdo, že mezi
více než tisíci miliardami plánovaných veřejných výdajů nelze
najít tři, jejichž úspora a přesunutí na jiný účel by bylo daňovému
poplatníkovi ku prospěchu?
Ing. Martin Kupka, ekonom
28
ale musí při svém jednání sledovat nejen svůj osobní prospěch, ale
také společné dobro. Z toho vyplývá povinnost vlastníků, aby své statky nedrželi v nečinnosti a zaměřovali je k produkci, třeba tím způsobem, že je svěří tomu, kdo chce a je schopen produktivně je využívat.“
V tomto kontextu pak Kompendium doporučuje pozornosti různé
formy vlastnictví a organizace fungování společností. „Podnětný
a velmi významný příklad v tomto ohledu představují aktivity podniků družstevního typu, malé a střední podniky... Sociální nauka církve
zdůraznila přínos, který tyto aktivity přinášejí k růstu hodnoty práce,
smyslu pro osobní a společenskou odpovědnost, demokratickému
životu, lidským hodnotám prospěšným trhu i společnosti.“
Sociální nauka včetně univerzálního určení statků je jistě v církevním prostředí známa. Především v tomto prostředí by se měla aplikovat a testovat. Ovšem změnit organizační a rozhodovací schémata
nebude snadné. Vlastnictví je odedávna spojováno s mocí a ta je zase
směšována s autoritou. V zájmu hájení oprávněné autority svěřené
Kristem (ve věcech víry a mravů) pak mnohdy církevní představitelé prosazují vedoucí postavení kněží, řeholníků a řeholnic ve všech
církevních aktivitách a podnicích. Je otázkou, nakolik to je rozumný
postoj v různých katolických sdruženích, v hospodářské oblasti je to
postoj překonaný a nehodný následování. Přitom nejde o to vytlačit
kněze a řeholníky z pozic ekonomů a vlastníků, ale vyjasnit si úskalí
vlastnění dřív, než se rozhodne o té nejvhodnější osobě, která by
danou pozici měla zastávat.
 LZE VYUŽÍT ZKUŠENOSTÍ „SVĚTA“?
Nemá-li církevní organizace odpovídající osobu, je potřeba se po
ní poohlédnout a zároveň pro ni připravit prostředí, které by ji
motivovalo. V komerčním prostředí se v takových situacích klíčovým lidem většinou nabízí možnost získat podíl na firmě. Církevní řád těžko může někomu nabídnout podíl na řádovém majetku.
I tak ovšem lze nalézt cesty, které usnadní plné nasazení, nesení
rizika a odpovědnost za výsledky. V tomto smyslu lze uvažovat
o založení společné společnosti s ručením omezeným nebo ještě
tvárnější zájmové sdružení právnických osob. Zde si vstupní parametry včetně vloženého „věna“, způsob rozhodování, organizaci
práce i odpovědnost a způsob řešení případného ukončení spolupráce stanovují partneři, kteří se v něm spojují právě pro řešení
konkrétní aktivity. Ty je však třeba popsat v opakovaně zmiňovaném strategickém plánu. Vhodná osoba se tak může stát ředitelem, aniž by musela být nutně např. členem řádu, protože mise
podniku bude jasně formulována a zároveň zbude dostatek prostoru
pro tvůrčí iniciativu vedení (pochopitelně na jeho odpovědnost).
Standardní nástroje komerčního prostředí, jako je strategický
plán, schéma vymezení rolí a odpovědností či zažité organizačně
právní struktury mohou být cennou osnovou i pro církevní podniky. A lze si jen přát, aby tyto vyzkoušené „osnovy“ naplnili vedoucí
církevních podniků prostředím rozvíjejícím osobnosti všech účastníků v duchu Kompendia a tak vytvářeli pozitivní obraz o církvi
jako takové.
Nebojme se přitom použít zkušeností „světa“, v základní myšlence
podnikání se totiž shodujeme. Velcí podnikatelé i duchovní velikáni
říkávali: „Když je dobrý nápad, peníze se vždycky najdou.“
Literatura:
Congar, Yves J.: Za církev sloužící a chudou. Kostelní Vydří, Karmelitánské
nakladatelství, 1995.
Duka, Dominik, Badal, Milan: Bílá kniha církve. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009.
Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2008.
O takové svobodě
se nám nezdálo
Václav Vacek
Patnáct let jsem sloužil v duchovní správě pod policejním dohledem,
jednadvacátý rok sloužím ve svobodě, o jaké se nám ani ve snu nezdálo.
Posouzení, jak jsme obstáli tenkrát a nakolik obstojíme dnes, ponechme
Milosrdnému. Ale sami potřebujeme hledat, kde stojíme a co máme dělat.
P
řežili jsme náboženskou nesvobodu, násilí, zastrašování
a velkou nouzi vnějších možností. Mnoho let bez Bible,
jen s provizorním vzděláním v ruinách církevních struktur (bez biskupů, bez nejlepších učitelů, kteří by měli vyučovat, bez lepšího vedení kněží – v městech často působili
kněží kolaborující s režimem), odrazováni představenými od pastorační horlivosti a často udáváni donašeči. Mexické fakulty nám dávaly veliké pravomoci a přesto nedošlo k nějaké závažné výstřednosti.
Jistě, o různá selhání nebyla nouze, ale nebylo jich víc než mezi těmi,
kteří žili nebo dnes žijí v normálních podmínkách.
 NÁSLEDKY CHYB
SE ČASTO DLOUHO NAPRAVUJÍ
Čtyřicet let trvalo Izraelitům, než mohli vstoupit do země otců.
Dlouhou dobu budovali judští navrátilci z babylonského otroctví
zpustošenou zem. Vnější svoboda nestačí.
Na rychlou změnu v ´89, jsme nebyli dostatečně připravení. Ti,
kteří dříve vytvářeli program Desetiletí duchovní obnovy, po jmenování nových biskupů pochopitelně ustoupili do pozadí. Nejen biskupové se teprve rozhlíželi. Osvědčené dobré zkušenosti z dosavadní
pastorace, včetně zkušeností tajné církve, jsme ale nevyužili. Společnosti – tenkrát ještě nebohaté – žijící v euforii jsme neuměli mnoho
nabídnout. Začali jsme obnovovat vlastní trosky (kostely neměly ani
pořádné zámky, nebyly seznamy pozemků a dalšího majetku, třetina
far měla suchý záchod…).
Z bezradnosti jsme obnovili poutě a později začali organizovat
velké náboženské slavnosti. (Jenže život farnosti vypadá jinak. Dort
má svůj význam, ale nemůže nahradit každodenní potravu.)
Laici obnovili Charitu, postupně začali vyučovat náboženství,
nastoupili na některá místa v církevních úřadech, ale dál jsme je
nepustili.[1]
Jako postupně ožívala naše města, tak „prokoukly“ i mnohé
církevní budovy. Ale už jsme nežili starostmi druhých jako dříve.
Postupně jsme ztráceli sympatie veřejnosti.
 UDĚLALO SE MNOHO PRÁCE,
MNOHO PRÁCE ZŮSTÁVÁ
Dnes náš bohatý svět nabízí svá lákadla. Pokud někdo neobjeví
„víru“ jako osobní a přátelský vztah, odchází. Nemálo našich rodin
se už na bohoslužbách neobjevuje. I přednášky a koncerty jsou méně
navštěvovány.
Je otázkou, zda udržíme hodnoty naší civilizace. Ale kdyby ještě
přišel čas a lidé se začali ptát po smyslu života, potřebujeme být
připraveni.
V minulém režimu jsme mnoho věcí nesměli – ani studovat. Ale
nebyli jsme Bohu vzdálenější než dnes. Jinou otázkou je, zda jsme
pozorně naslouchali „Co Duch praví církvi“.
Brzy po převratu Tomáš Halík varoval před budováním církevních škol a nemocnic. Křesťanskou ideu všeobecného vzdělání, zdravotní a sociální péči už přece naše společnost přijala za svou. Neodvážili jsme se jít tam, kam se jiným nechce. Matce Tereze jsme snad
udělili nějaký řád, ale mohli jsme se s ní poradit, čemu se věnovat
u nás. Možná by nám poradila jít mezi nejpotřebnější: mezi Romy,
narkomany, přistěhovalce.
Dnes se čím dál silněji ozývají hlasy, že tito lidé jsou pro nás
ohrožením.
Jedné protestantské církvi se už v devadesátých letech u nás podařila dobrá misijní akce, řada jejích amerických členů u nás začala
vyučovat angličtinu. U toho mluvili i o Bohu, zvali lidi ke čtení a promýšlení Bible. Dodneška vydávají knihy pomáhající porozumění
Písmu a zdravému životnímu stylu.
Nemusíme jet do cizí země a učit se cizí jazyk jako misionáři (jako
naši předkové). Okolo nás lidem schází pozornost. Mimo Romy,
které jsme neuměli oslovit, s námi už léta žijí pracovití Vietnamci,
Ukrajinci, teď přicházejí Mongolové, někde muslimové.
Máme k nim být pohostinní už jako občané, jako křesťané tím
více. Přistěhovalci neumějí mnoho česky, mají potíže s vyřizováním
dokladů na našich úřadech, nemohou svým dětem opravovat školní
domácí úkoly, přinejmenším v češtině. Jejich děti jsou často výbornými žáky. Po vyučování pomáhají do noci rodičům v obchodě.

29

Řada těchto dětí už nebude prodávat levné oblečení a mizerné boty,
budou možná patřit mezi naši elitu. Mohli bychom si je získat a objevit jim velikost evropské a křesťanské kultury.
Vyvarujme se chyb zemí, ve kterých místní lidé dostatečně nepřijali přistěhovalce mezi sebe. Mnoho jejich potomků se necítí v Evropě dobře a ze strachu se utíkají k radikálním muslimům.
Ale přece dobré soužití v zemi není možné bez dobrých vztahů
většiny k menšinám. Mír ve světě není možný bez míru mezi náboženstvími. Vzájemné přátelství a vzájemné poznávání je životně
důležité.
Nevzdělaní lidé, zhlouplí komunistickou propagandou, dodneška zazlívají českým králům, že k nám zvali německé kolonisty.
Jenže my máme přece dobrou historickou zkušenost v soužití
s menšinami. Uvedu jeden z mnoha příkladů. Klášter německých
premonstrátů v Teplé byl po 700 let požehnáním pro celou krajinu.
Až pak se během pár let soužití Čechů a Němců zkazilo. Válka,
odsun. Zbyly ruiny (vojenský velitel hned v roce 1949 po obsazení
kláštera vyhodil do povětří pivovar a pilu, aby získal prostor pro
nástupiště vojáků) a dodneška živořící kraj. Strach z nepřítele je
ničivý.
Ze strachu z ohrožení v dnešní společnosti se i v církvi řada mladých lidí vrací ke konzervativním náboženským projevům a straší
druhé především nebezpečím islámu. Carlo Caretto, mnich a mučedník, žil mezi muslimy s velikou úctou k nim. Albert Schweitzer se
nebál žít mezi černochy. Matka Tereza nežila v křesťanské zemi.
Strach svazuje. Po pádu komunistického režimu jsem si říkal, škoda, že jsem se neodvážil více. Potřebujeme se víc držet odvážných.
Měli jsme řadu těch, kteří v mnohaletých, někdy krutých poměrech objevili to podstatné a použitelné z dosavadní praxe křesťanů.
Bylo by škoda na ně a jejich dílo zapomenout.
Vzpomínáte, jak Jan Pavel II. při své první návštěvě u nás řekl:
„Nezapomeňte na svou zkušenost.“
Ještě je čas se vrátit ke zkušenosti těch, kteří byli v těžkých dobách
nejen stateční (to může být i terorista), ale byli tak prozíraví, že jim
dal v jejich názorech na současný křesťanský život poslední koncil
za pravdu. Dostali se mezi lidi a promýšleli jak dnes mluvit o Bohu.
Za jejich názory stojí poctivé svědectví jejich života.
Je nám potřeba společného hledání, jak lidem objevit Boží náruč.
Na výzvu biskupů se Boží lid v přípravě na církevní sněm vyjádřil.
Ale hierarchie se názorů laiků lekla. Po zkušenosti tolika desetiletí
v útlaku můžeme své zkušenosti s rozvahou před kýmkoliv obhájit.
HISTORICKÝ MAJETEK SVAZUJE
Spočítal jsem, že naše farnost má majetek asi za půl miliardy.
Osm kostelů a jejich cenný mobiliář a další objekty. Ne všechny
potřebujeme. Letohrad má na 6500 obyvatel pět kostelů. 1500
Kč ročně získáme za nájem pole. Ze sbírek nestačíme majetek
udržovat. Shánět a vypracovávat granty je příliš pracné. Mám tolik
pastorační práce, že nevím, kam skočit dřív. Děsím se, jestli nám
vrátí majetek. Neumíme s ním hospodařit.
Líbilo by se mi, kdybychom restituce (které jsou spravedlivé)
věnovali státu a vyjednali, aby stát převzal péči za kostely – jsou
bohatstvím této země, nejen křesťanů. My bychom se starali
o vnitřek. Za minulého režimu nás církevní tajemníci a církevní
představení brzdili, abychom nebyli horliví v péči o lidi, dnes nám
svazuje ruce a nohy (jistě cenný) majetek.
30
Nad nikoho se nepovyšujeme a nikomu svou zkušenost nevnucujeme, ani Východu, ani Západu, ani Římu. Ale ani vysoká teologie
nebo úřad, ani nic jiného ji nemůže zpochybnit.
 CO POTŘEBUJEME NEJVÍCE?
Preevangelizace máme dost. Lidé přicházejí na naše křty (pokud
křtíme při farní mši), svatby i pohřby, ale nerozumějí naši podivné
„řeči“. Přicházejí spíše fotografovat folklór našich církevních slavností (také bych rád jednou viděl „Jízdu králů“ na Slovácku).
Mnoho kostelových lidí neumí mluvit s druhými lidmi o Bohu,
často ani se svými dětmi.
Židé zakusili mnohem víc historického pronásledování než my.
Svým dětem se odvažují vyprávět vymyšlený příběh.
Abramův otec Terach vyráběl modly – panáky – a prodával je.
Jednoho dne pravil k synovi: „Abrame, zítra jedu do sousedního
města, možná udělám velký kšeft. Ty budeš v krámě.“
Druhý den Abram seděl v krámku, koukal na panáky … a pak vzal
sekyru a všechny roztřískal, kromě největšího – tomu vrazil sekyru
do ruky. Večer se táta vrátil domů, prochází obchodem a vykřikne:
„Co to znamená?“
„No, já jsem jim uvařil výbornou polévku,“ říká syn, „a oni
se začali hádat a pak se všichni začali prát. Ten velký vzal sekyru
a všechny je rozmlátil. Podívej, ještě ji drží v ruce.“
„Co to povídáš,“ rozzuřil se Terach, „vždyť to jsou sochy ze dřeva
a kamene! Ty přece nemůžou mluvit!“
„Vidíš, a ty se k nim modlíš!“ – Popadl sekyru, rozbil posledního
panáka a utekl.
Židé porozuměli tomu, co znamená biblické: „Vyjdi...“
Vedou děti k rozbíjení model svých rodičů a k tomu, aby toto
poselství předávaly dalším generacím.
Židovští rodiče přemáhají strach, že jejich děti vylijí s vaničkou
i dítě. Věří, že i o jejich děti bude Hospodin pečovat, jako pečoval
o Abrama.
 ROZPOZNÁME SVÉ MODLY?
Rozpoznáme my své modly? Podstatné od nepodstatného? Neujede
nám zase příští vlak?
Nemusíme vymýšlet nic nového. Jen se potřebujeme vzdělávat
u Ježíše. Ne u rabínů, učitelů, mistrů a náboženských vůdců, ale od
toho, který zná Boha z první ruky. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18)
Řekl, že jeho slovo je tak důležité pro náš život jako základy domu
stavěné na skále.
Někdo mi volal, že v TV bude známý výborný psycholog. Ve dvouhodinovém pořadu „Dobré ráno“ třikrát promluvil, celkem asi
7 minut (jinak tlachání a anglické písničky). Televize je pro hloupé.
Ale – kolik minut my při bohoslužbě dáváme Ježíšovu
vyučování?
Před několika roky jsem řekl našim mužským: „Dostalo se nám
všeobecného vzdělání jako nikdy našim předkům. Potřebujeme si ale
také rozumět s Bohem. Myslíte si, že bychom byli schopni si jednu
hodinu týdně vyhradit na práci s Písmem?“
„Byli, také se hodinu týdně učíme angličtinu nebo chodíme do
posilovny.“
„Vydržíme-li deset let a projdeme-li si 500 vyučovacích lekcí, to
už se domluvíme. (A nebudeme muset ani platit žádné školné.)“
Vidíme-li dobrý film, několik dní se k němu vracíme. Je-li pro
nás porozumění Písmu zážitkem, žijeme jím.
Už šest let asi šest set rodin odbírá poznámky k nedělním biblickým lekcím, které jim posílám (zdrojů je samozřejmě více).
Porozumíme-li Ježíši a přijmeme-li jej jako geniálního Učitele
moudrosti, Mistra a Pána života, rádi si od něj necháme poradit.
Každý můžeme mít dobrý postřeh, objev nebo nápad. Ale bude-li
pro nás podstatný Ježíšův názor, odpadne řada našich těžkostí a zbytečných sporů.[2]
 UČME SE OD JEŽÍŠE
Naučíme-li se od Ježíše mluvit s Bohem a o Bohu, nebudou lidé
kroutit hlavou nad našimi podivnými představami o Bohu, nad
našimi některými modlitbami, ve kterých přemlouváme Boha, co
má za nás udělat.
Potřebujeme si mnoho věcí znovu promyslet v souvislosti s naší
situací menšiny a dnešní doby.
Ani my, ani rodiče nemůžeme vychovávat (ani nábožensky) své
děti tak, jako jsme byli vychováváni a vedeni my.
Řada dnešních dětských pokojů se spíše podobá hračkářství, ale
děti si neumějí hrát, rodiče si s nimi nepovídají.
Jak s dětmi mluvíme o Bohu my? K čemu je dobré být křesťanem?
Proč se modlíme? Proč chodíme do kostela? K čemu nám slouží
Ježíšova hostina? Ladí naše názory s Ježíšovými?
Jak si dítě srovná v hlavě, že Bůh má rád i hříšníky a přitom jeho
rozvedení rodiče nemohou ke stolu Páně? Co jim říkáte?
Není snadné mluvit o Bohu s dítětem jako o Otci, když má doma
místo táty už čtvrtého mužského.
Jak jim budeme jednou pomáhat k uzdravení?
Pomáháme znásilněným; jak pomáhat těm, které zprznil kněz?
Co říkáte rodičům, kteří se trápí tím, že jejich děti spí se svými
„partnery“? A jak pomáháte těm mladým?
Jak vážně vás a vaše křesťanství bere mládež?
Je mnoho dalších otázek.
Děti jsou úžasné, dokud je my dospělí nezkazíme. Být spravedlivým člověkem neznamená, že už nechybuji. Ale udělám-li chybu,
přiznám ji, vím, co je správné a co nesprávné. Nic z toho se nedá
nahradit nějakou zbožností. Přít se o nepodstatné věci, kde a kdy
klečet, jak hluboko se uklánět, je nepochopením křesťanství.
Budou si nás děti vážit?
Jestlipak moudře zvolíme, čemu se věnovat?
Někteří židé před válkou včas prodali pod cenou své domy, utekli
a zachránili se útěkem před Hitlerem. Jiní se snažili svůj majetek
do poslední chvíle udržet. Ti, co přežili, mohou vést své potomky
k důvěřování Hospodinu.
Budeme-li my, křesťané, slušnými a upřímnými lidmi, kteří jsou
známí poctivou prací, drží slovo a nepomlouvají druhé, budeme-li
umět pochválit druhé a budeme-li stát o poctivou kritiku, třeba se
bude ještě někdo o Boha, možná i o církev, zajímat. Kéž by.
Václav Vacek je farářem v Letohradě.
Poznámky:
[1] Lanškrounský administrátor Josef Kacálek spravoval několik farností.
Měl nejen z kriminálu špatné zdraví – polovinu plic a třetinu žaludku.
Vyškolil si řadu laiků, kteří mu byli schopni pomáhat při bohoslužbě.
V 1. pol. 70. let jsem jako bohoslovec přišel na tyto bohoslužby i já. Jedna
paní uvedla biblická čtení, pak je, včetně evangelia, přečetla a kázala –
mírně nad průměrem kázání farářů. Myslím, že ani neměla maturitu.
[2] Někteří bojovně hájí celibát, druzí jej odsuzují. Zbytečně. Ježíš celibátní
život povýšil z opovržení (tenkrát lidé svobodnými opovrhovali) na
stejnou hodnotu jako život v manželství. (Manželství bylo pokládáno za
jediný způsob života, jedinec se ani nemohl dost dobře sám uživit, natož
zaopatřit na stará kolena.) Ježíš prohlásil: „Někteří nežijí v manželství,
foto: Pavel Vágner
Ani my, ani rodiče nemůžeme vychovávat (ani nábožensky)
své děti tak, jako jsme byli vychováváni a vedeni my.
protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho
zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19,12)
Biskupové nejsou nevzdělaní, samozřejmě vědí, že většina apoštolů byla
ženatých, ale mají strach, aby se církev nerozpadla na dvě části, kdyby začali
světit ženaté muže. Apoštolové nemohli říci manželkám: „Holky, běžte do
továrny nebo lovte ryby, my jdeme s Pánem Ježíšem.“ Ježíš by to nedovolil.
To buddhisté říkají manželkám: „Jdu na pár let do kláštera, postarej se o děti
a o staré rodiče.“ Biblické „opustit“ znamená např. pro manželství vyvázat
se z nezdravých závislostí na rodičích. Rozhodně to neznamená nechat
staré rodiče na holičkách. Ježíš přísně kárá ty, kteří o rodiče nedbají. (Srov.
Mt 15,1–9) Ježíšovi učedníci, tak jako rabíni, učili náboženství v „druhém
pracovním poměru“. Někdy s Ježíšem vyráželi na několikadenní cestu.
31
TRENDY
Nesnáze
s prosebnou modlitbou
Boží zásahy do lidských dějin se v posledních letech staly důležitým tématem
teologické reflexe, která vede i k otázce smysluplnosti prosebné modlitby.
Souvisí nějak se současnou krizí víry v Boha?
P
rosit Boha o něco má smysl jen za předpokladu, že On
skutečně může do běhu lidských dějin účinně zasahovat.
Není to tedy žádné okrajové téma. Písmo svaté mluví
o přímých Božích zásazích do dějin jako o něčem zcela
samozřejmém a je zprávami o nich prostoupeno. Podobně je i epiklektická modlitba ustavující součástí církevní liturgie.
Přestože tedy biblické texty o Božím zjevení přinášejí bezmála
nepřehledný počet Božích zásahů do našich dějin, dostalo se dnes
prosté spoléhání na přímé Boží zásahy do dějin našeho světa z různých důvodů do hluboké krize. Prosebná modlitba tak upadá do
podezření ze zbytečnosti a nesmyslnosti: „Představa přímých Božích
zásahů do dějin je výchozím bodem většiny iritujících problémů současného člověka s modlitbou.“[1]
Zasahuje Bůh nějakým zvláštním způsobem do světového a historického dění? Dosáhne vroucně se modlící člověk opravdu toho,
oč prosí (Mt 7,7; 21,22; Lk 11,9; Jn 16,24)? Má prosba o Boží pomoc
vůbec smysl? Tyto otázky se týkají ústřední výpovědi křesťanské
a obecněji biblické víry, a proto je nemůžeme přejít mlčením, když
právem mluvíme o krizi víry v Boha. V dalším se budeme podrobněji
zabývat prosebnou modlitbou a kritikou možností Božích zásahů.
Potom budeme zkoumat její možné důsledky pro teologii Božího
jednání a pro prosebnou modlitbu samu.[2]
 PŘÍRODOVĚDECKÉ DOTAZOVÁNÍ
Přírodní vědy natrvalo otřásly biblickou představou Boha, „který tě
(z Egypta) vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží“ (Dt 5,15) a tak
zasáhl do světových dějin. Úžasný pokrok v poznání, který v průběhu novověku vědy přinesly, dospěl až k výroku, že hypotéza ,Bůh‘
je nepotřebná. Došlo se k ní jmenovitě ve spojení s materialistickomechanistickým světovým názorem, podle něhož existuje jako místo
veškerého dění pouze materiální skutečnost, ze které lze toto dění
také vysvětlit. Tato skutečnost je přesně determinovaná a Boží zásahy
do ní se tak jeví jako stále méně možné.
Mechanistický materialismus přírodních věd ovšem prošel
v 19. století krizí a prostřednictvím teorie relativity a kvantové
teorie dospěl k nemožnosti úplného matematického určení všech
32
přírodní procesů: Vědy si nemohou připisovat úplné poznání smysly
postižitelné skutečnosti, o jejím vysvětlení ani nemluvě; v důsledku
Heisenbergovy „neostrosti skutečnosti“ je ostatně vyvrácena i sama
představa jasně ohraničeného, deterministicky pojatého světa.
Představa kauzální uzavřenosti fyzického světa přesto nadále
převládá v představách západního člověka, který se ve svém myšlení nadále drží schématu příčina-důsledek a ve svém každodenním
počínání se řídí přesvědčením, že vědění (věda) a technika dokážou
zvládnout jak osobní a pracovní výzvy, tak i společenské problémy.
Tento rigidní naturalismus se v poslední době znovu šíří; poznatelné
je pro něj pouze to, čeho se lze dobrat přírodovědeckou metodou
(metodický nebo epistemologický naturalismus) a skutečné je pro
něj jen to, co lze touto metodou prozkoumat (ontologický naturalismus)[3].
I když odmítneme přetaženou deterministickou představu, šířenou naturalisticko-redukcionistickým světonázorem, i uzavřenost
světa, ve kterém vládne kauzalita spolu s jejími důsledky, nemůžeme
popřít nesnáze, se kterými se potýká současná teologie ve svých snahách objasnit Boží zásahy do dění v přírodě a v dějinách bez argumentování výjimkou z přírodních zákonitostí.[4]
V návaznosti na negativní teologii lze jistě říci, že Boží jednání
je zásadně odlišné od lidského a že k němu nenalézáme v našem
světě nic analogického, takže není „zařaditelné do sledu pozemských příčinností“ ani v nich nevytváří nějakou „mezeru“[5]. Může
se ale teologie spokojit zjištěním, že interakci mezi Bohem a časnými
příčinami „si nelze představit“, případně že Boží jednání „prochází
napříč jakýmkoliv lidským jednáním i všemi fyzikálními příčinnými posloupnostmi“[6]? Není tím věřící člověk odsouzen k bloudění
mezi světem víry a světem přírodních věd – jinými slovy řečeno –
k nevyhnutelné schizofrenii, před kterou mezi jinými po celý svůj
život naléhavě varoval jezuita Pierre Teilhard de Chardin?
Je nepopiratelné, že jedním z kořenů současné krize víry v Boha
jsou nedávné objevy přírodních věd. Některé z nich lze jen krajně
nesnadno zprostředkovat kognitivně, uvést je do vztahu s Božími
zásahy do dějin a popsat takovou bezprostřední Boží interakci s běžnými, v časoprostoru probíhajícími procesy. Ani kvantová teorie
s jejím postulátem nemožné jednoznačnosti určitých fyzikálních
procesů a teoretickou možností včlenit Boží zásahy do objevené
TRENDY
nahodilosti nemůže ale na situaci nic zásadního změnit; propojení mikrofyzikální neurčitosti
s děním na makrofyzikální úrovni zůstává totiž
prozatím nevysvětlené. V neposlední řadě nutno
připomenout, že přísně vzato se náhoda a záměrné jednání vzájemně vylučují.
Na makrofyzikální úrovni je tedy bezprostřední Boží zásah do dějin obtížně přijatelný.
Nelze se opřít ani o teorii chaosu, který jednak
není zcela nedeterminovaný, jednak neumožňuje
přenos informací mezi transcendentním Bohem
a chaotickými procesy tak, aby byla zachována jak
původní energetická úroveň, tak přírodní zákonitosti. To všechno ovšem na druhé straně ještě
neznamená zásadní přírodovědecké vyvrácení
jakékoliv možnosti Božího zásahu; nicméně je
ale zřejmé, že „současná teologie nenabízí žádný
uspokojivý model klasického zázračného přímého Božího zásahu do dějin“.[7]
Znamená to ovšem, že se nacházíme v nouzovém stavu, jehož součástí je přijetí bezvýznamnosti víry pro přírodními vědami ovládaný
svět; zároveň je bezmyšlenkovitě akceptována
roztříštěnost přístupu ke světu do řady oblastí,
ovládaných navzájem nepropojenými vědními
odvětvími. Rezignuje-li církev na hledání průsečíků teologických výpovědí s přírodovědeckým
výzkumem, připouští nezadržitelný skluz víry
do bezvýznamnosti: „Stane se čistě subjektivní
interpretací bez empirické zakotvenosti, protože
vše, co má být relevantní, musí v jistém okamžiku
podstoupit empirický test.“[8]
Věřící, kteří usilují o intelektuální odpovědnost
za svou víru, zůstávají ve věci racionálního vysvětlení intervencionistické blízkosti Hospodina do
značné míry přenecháni svému osudu a mnohdy nacházejí útočiště v deistické představě boha,
jehož působnost je omezená na okamžik Stvoření
a který v dalším přenechává stvořený svět přírodním zákonům, funkcím a mechanismům:
„Mnozí chápou dění ve světě řídící se přírodními zákony jako strnulou mechaniku, která se
vsunula mezi člověka a Boha; ten pak zůstává bez
vlivu na náš konkrétní život. Existují nějaké přímé zásahy do takto jednou spuštěného světového
mechanismu vzdáleným Konstruktérem?“[9]
Takové deistické pojetí boha v sobě nese nevyhnutelně latentní příklon k praktickému ateismu
a posiluje existující tísnivou krizi víry v Boha.
foto: Pavel Vágner
 FILOSOFICKO-TEOLOGICKÉ
OTÁZKY
Věřící, kteří usilují o intelektuální odpovědnost za svou víru, zůstávají
ve věci racionálního vysvětlení intervencionistické blízkosti Hospodina
do značné míry přenecháni svému osudu...
K otázce týkající se intervenčního Božího jednání v dějinách a tím také smysluplnosti prosebné
modlitby nestačí zohlednit jen přírodovědecké výhrady k ní; neméně
významné jsou také souvislosti mezi lidskou a Boží svobodou jednání. S touto filosoficko-teologickou otázkou jsou pozitivní teologii
položena jasná omezení: „Jak probíhá společné působení svobody
Boží se svobodou lidskou, jak souvisí milosrdná Boží vůle s našimi
modlitbami, to je v konečné instanci ,nezjistitelné‘, ,nevyzpytatel-
né‘.“[10] Negativně pojato lze jednoznačně říci, že Bůh nemůže jednat bez člověka a bez ohledu na jeho autonomii:
„Ve světě se neděje nic bez stvořitelského předpokladu a spolupráce stvoření, takže zásadně je vše, k čemu dochází ve stvořeném
světě, poplatné kauzalitám viditelného světa a může být s jejich
pomocí zkoumáno.“[11]

33
TRENDY

Vyřazení lidské svobody samostatně utvářející náš svět, resp. její pohled nepřichází s žádným jiným vjemem skutečnosti, než s jakým
zmanipulování, by mělo za následek i dodatečné omezení samého k ní přistupuje nevěřící člověk.
Boží Slovo povolává k bytí a nic z toho, co se stalo (Jn 1,3), se
aktu Božího stvoření. Další otázky, týkající se proseb o Boží zásah
do dění ve světě, vyvstávají ve spojení s Boží všemohoucností a jeho nestalo bez něj (Gn 1,1). Tento vztah je vztahem bezpodmínečné
trvalou láskou ke stvoření. Má smysl prosit o něco Boha, který už lásky zjevené v Ježíši Kristu a čekající na proměnu lidského ‚ne‘
v ‚ano‘. Pod tímto zorným úhlem se
před počátkem lidských dějin ví o prosBoží všemohoucnost jeví propojená se
bách, se kterými se jednou lidé na něj
C H R I S TO P H B ÖT T I G H E I M E R
svobodnou vůlí člověka, kterého se lásbudou obracet a které vyslyší? „(Váš)
kou snaží získat:
Otec ví, co potřebujete, dříve než ho
„Ježíšův příklad ukazuje, jak je Bůh
prosíte“ (Mt 6,8; 6,32). Nejedná všemovšemocný, a to v bezpodmínečném
houcí a nejvýš dobrotivý Bůh vždy ku
propojení sebe sama s jednou proprospěchu člověka, světa a dění v něm
vždy darovanou svobodou jeho stvobez ohledu na to, zda jej o to prosíme
ření.“[15]
nebo neprosíme? Může vůbec lidská
S touto Boží láskou ke stvoření
prosba dokonalého a neměnného Boha
se setkáváme všude, kde se ve službě
ovlivnit tak, že změní svůj záměr? Takojiným projevuje obětavost a dobrota –
vá modlitba jistě mění přístup proseb„ubi caritas, ibi deus est“. Bůh nekoná
níka k předmětu jeho prosby. Stane se
tu a tam ve světovém dění, ale přesto
zřejmě otevřenějším a ochotnějším,
v něm působí, a to skrze lidi dobré vůle,
ale co dokáže jeho modlitba změnit
popřípadě skrze ty, kdo se otevírají slov postoji Boha samého?
Ani na tyto otázky nedává teologie uspokojující odpovědi. V pod- vu Ježíše Krista a pracují na příchodu Božího království: „Bůh je
statě zůstává otázka po Božím zásahu do běhu světa v důsledku lid- činný tam, kde se uskutečňuje jeho láskyplná vůle.“[16]
Tam, kde se lidé v souladu s Ježíšovou proexistencí s důvěrou
ské prosby otevřená. Ten, kdo na ni odpovídá příliš rychle, si musí
uvědomit, že na sebe bere obrovské potíže, spojené s už tak krajně obracejí na Boha, řídí se jeho vůlí a slouží bližnímu, tam může Bůh
tísnivými otázkami, týkajícími se existence zla ve světě, stvořeném skrze ně v našem světě působit i za hranicemi našich lidských moždobrotivým Bohem: Kdyby Bůh někde do dějin zasáhl, proč by tak ností (Mt 25,40). „Bůh jedná skrze ponižovanou bezmocnost těch,
nečinil v jiných srovnatelných situacích? Proč by prosby jedněch kdo se v důvěře svěřují jeho působení.“ [17] Tímto způsobem mohou
být znásobeny lidské možnosti, aniž by jejich působení přestalo být
vyslyšel a jiným nevyhověl?
Filosoficko-teologické problémy plynoucí z přijetí možnosti lidským činem. To ale neznamená ztotožnění lidského jednání
Božího zásahu do světového dění jsou značné. S jistotou lze pou- s božským, ani nahrazení Boha člověkem, „nýbrž že Bůh skrze nás
ze negativně říci, že o Bohu nelze mluvit sentimentálně antropo- zjevuje viditelně své vlastní, v každém stvoření činné jednání, a tak
morfním jazykem, který by jej vměstnával do časoprostorových nám dává podíl na svém vlastním životě“[18]. Bůh jedná nepřímo
kategorií, kde by pak jednal v souladu s lidským zasahováním v našich dějinách činy každého člověka, který se nechá vést jeho
do dějin a snad i vstupoval do přírodovědeckých mezer našeho Duchem lásky:
„Bůh od prvopočátku dává člověku možnost utvářet sebe sama
poznání.
Kant rozpoznal všeobecné nebezpečí prosebné modlitby[12], k obrazu, kterým jako Boží stvoření je, totiž k obrazu Bezpodmínečkterou Ludwig Feuerbach shrnul do tvrzení, že se jedná o lidskou ného, a tak je zpřítomnit uprostřed podmíněného.“[19]
Boží zásah do dění ve světě si musíme představit jako osobně
projekci vztahu k sobě samému do modlitby:
„Modlitba je hnutím lidského srdce k sobě samému, ke své vlastní zprostředkovaný. Jeho působení skrze lidské aktéry brání odlišení
bytosti. V modlitbě člověk zapomíná, že jeho přání naráží na nepře- jeho činů od lidských a v konečné instanci je jen věřící člověk schopen je jednoznačně rozpoznat. To znamená, že Boží působení ve
kročitelné meze, a toto zapomenutí jej oblažuje.“[13]
Ačkoliv antropomorfismus představuje základní úskalí naší světě není nikdy zcela bezpečně identifikovatelné:
Říká se, že Bůh zasahuje do konkrétních událostí, ale činí tak
mluvy o Bohu, ve vztahu k prosebné modlitbě se jeví jako takřka
nevyhnutelný. Přesto nelze chápat prosebnou modlitbu jako pro- způsobem, který lze vždy pochopit i bez jeho zásahů … Zážitek Božístředek k prosazení vlastních přání a zájmů. Ne náhodou Ježíš varuje ho činu nelze nikomu zprostředkovat se stejnou nevyhnutelností,
své učedníky před záplavou nedomyšlených slov, před „mluvením s jakou ji vnímá sám věřící.“[20]
Tím se stává Boží čin pouhým tvrzením víry ve vztahu k udánaprázdno, jak to činí pohané“ (Mt 6,7).
losti, která se nijak neliší od ostatního dění v našem světě. Jde tedy
o „paradoxní chápání události jako Boží čin i „přesto“, že je dobře
pochopitelná jen jako obyčejné dění ve světském slova smyslu“[21] –
 DŮSLEDKY LIDSKÉ MLUVY
„Boží inkognito zůstává zachováno“[22].
O BOŽÍM JEDNÁNÍ
V důsledku toho, co jsme doposud řekli, by bylo trvání na příCo z toho všeho plyne pro víru ve stvoření a v Boží všemohoucnost? mém Božím zasahování do přírodního a historického dění filosoficVše, co říkáme o Božím jednání, musí být spojeno s vědomím jeho kou banalizací, zneuznáním přírodovědeckých poznatků a nakonec
transcendentní, univerzální stvořitelské moci. Jako Stvořitel pečuje i umocněním teodicejní problematiky. Vhodnější bude vycházet při
Bůh o své stvoření trvale a tato Boží tvůrčí působnost je mimo jaký- těchto úvahách o Božím jednání z Božího trvajícího stvořitelského
koliv přímý lidský dosah. Boží péče je „nepřímou spolu-přítomnos- činu neboli z jeho skryté přítomnosti ve stvoření, za současného
tí Boha Stvořitele a Prapodstaty všeho, co tvoří náš svět“.[14] Jako zachování existující lidské svobody, která ale může být bez nesnází
transcendentní podmínka možnosti působí Bůh ve veškerém bytí. motivovaná bezpodmínečnou láskou. Zůstává ovšem nadále otázka:
Víra chápe svět jako Boží stvoření, v němž je Bůh trvale přítom- Má prosebná modlitba ještě nějaký smysl, když si nelze představit
ný. V časoprostoru to znamená takový přístup víry, který na první žádný přímý Boží zásah do dění okolo nás? Nemá, pokud usiluje
Není dnešní krize víry v Boha
do značné míry důsledkem
falešné představy Božích činů
v dějinách, následného zklamání
z nevyslyšených modliteb
a vyostřeného problému
teodiceje?
34
TRENDY
o nezprostředkovaný Boží zásah; naopak ale smysl má, pokud směřuje k motivování lidského ducha Duchem Božím jakožto Boží
pomocí.
Jestliže přestaneme chápat Boží čin jako mechanicko-kauzální
zásah do sledu událostí odvíjejících se v našem světě, pak nemá smysl jej o takový zásah prosit. Ve světle tohoto poznatku by bylo užitečné vzít pod kritickou lupu liturgické přímluvy našich bohoslužeb.
Kdyby se v církvi mluvilo o Božím působení ve světě ve výlučně
osobních kategoriích a za striktního respektování zásadní analogičnosti mluvy o Bohu, velmi by to otupilo kritiku prosebné modlitby,
iritující řadu dnešních křesťanů. Není dnešní krize víry v Boha do
značné míry důsledkem falešné představy Božích činů v dějinách,
následného zklamání z nevyslyšených modliteb a vyostřeného problému teodiceje? Obvykle se přece biblická výzva „proste a bude
vám dáno“ (Lk 11,9) nepotvrzuje právě tam a tehdy, když je brána
doslovně v konkrétním případě: „Marnost modlitby je pravidlem,
vyslyšení je výjimkou.“[23] Proč Bůh nezasahuje, resp. proč neučiní
konec nevýslovnému utrpení? Představa Boha se z naší mluvy ještě
nevytratila, ale už neodpovídá našemu vnímání skutečnosti. Zdá
se, že v moderním světě už neprocházíme opravdovým zážitkem
jeho konkrétního projevu. „Nemůžeme být poctiví bez poznatku,
že musíme žít ve světě ‚et si deus non daretur‘.“[24]
 KRIZE MODLITBY – KRIZE VÍRY V BOHA
Jestliže je modlitba konstitutivní pro živou víru, pak je doprovodným jevem krize modlitby nutně krize víry v Boha. Čelit jí znamená
v první řadě intelektuálně přijmout obtíže s prosebnou modlitbou.
Vede to k poznatku, že spontánní zásah Boží do dění ve světě není
filosoficky ani přírodovědecky akceptovatelný. Pokus uniknout této
skutečnosti cestou paradoxů, například tvrzením, že Bůh jedná
„napříč“ vším lidským počínáním, nikam nevede: Znamená totiž
popření racionálnosti víry, takže pak za ni nelze nést žádnou odpovědnost. „Teologická nerozumnost se obvykle vyznačuje obzvláštní
zbožností.“[25]
Prosebná modlitba je intelektuálně poctivá a odůvodnitelná, když
se obrací na Božího Ducha, „který oživuje“, jak se modlíme ve vyznání víry, a nikoliv když prosí Boha o intervenci do běhu světových
událostí. Taková modlitba směřuje k větší otevřenosti člověka, skrze
kterého pak Duch nepřímo může působit. Dochází přitom k součinnosti božského s lidským, přičemž Bůh není přítomen jinak než
ve skrytu, případně právě uprostřed lidské slabosti a bezmoci (1Kor
1,25; 2Kor 12,9n.; Fil 3,7n.). „Bůh je ve světě slabý a bezmocný a jen
tímto způsobem je s námi a pomáhá nám.“[26]
Otevřít se prosebnou modlitbou Božímu Duchu a nechat se jím
vést znamená uvědomit si vlastní situaci stvořené bytosti, vztahující
se k Bohu, který je trvale příznivě nakloněn svému stvoření. Je prapůvodem všeho; vybízí člověka, aby odpověděl na jeho zvoucí lásku
a nechal se tím vést k vnitřní svobodě. Prosebná modlitba k němu
tak není nějakou žebráckou podřízeností, nýbrž „exodem“ do svobody, kterou Kristus člověku zjednal (Gal 5,1).
Autor Christoph Böttigheimer je profesorem fundamentální
teologie na Katolické univerzitě Eichstätt-Ingolstadt. Z časopisu
Stimmen der Zeit 7/Juli 2011 přeložil Petr Kolář SJ.
Literatura:
[1] G. Lohfink, Beten schenkt Heimat. Theologie u. Praxis des christlichen
Gebets (Freiburg 2010), s. 48.
[2] Ch. Böttigheimer, Glaubensnöte. Theologische Überlegungen zu bedrängenden Glaubensfragen u. Kirchenerfahrungen (Freiburg 2011), s. 13–33.
[3] L. Honnenfelder, Phänomen „Neuer Atheismus“. Statement zu Beginn
des ersten Podiumgesprächs, in: Zur debatte 38 (5/2008), s. 21n.
[4] K. v. Stosch, Gott – Macht – Geschichte. Versuch einer theodizeesensiblen Rede vom Handeln Gottes in der Welt (Freiburg 2006), s. 123–174.
[5] Lohfink (A. 1), s. 51.
[6] Tamtéž, s. 52.
[7] P. Becker, Das Wirken Gottes in der Welt. Zur Vereinbarkeit von
Theismus u. Naturwissenschaften, in: MThZ 56 (2005), s. 248–257, 255.
[8] Tentýž, Kein Platz für Gott? Theologie im Zeitalter der Naturwissenschaften (Regensburg 2009), s. 12.
[9] B. Grom, Deistisch an Gottglauben? Biblische Spiritualität u. naturwissenschaftliches Weltbild, Stimmen der Zeit 227 (2009), s. 40–52, 45.
[10] Lohfink (A. 1), s. 59.
[11] G. Greshake, Grundlagen einer Theologie des Bittgebets, in: Bittgebet –
Testfall des Glaubens, ed. U. G. Lohfink (Mainz 1978), s. 32–53, 44.
[12] Kant, Die Religion innerhalb der Grenzen der bloßen Vernunft.
Theorie-Werkausgabe, sv. 8, ed. W. Weischedel (Frankfurt 1968),
s. 245–263n., 246n.
[13] L. Feuerbach, Das Wesen der Religion. Ausgewählte Texte zur
Religionsphilosophie, ed. U. eingel. V. W. Weischedel (Frankfurt 1968),
s. 870nn.
[14] H. Kessler, Den verborgenen Gott suchen. Gottesglaube in einer von
Naturwissenschaften u. Religionskonflikten geprägten Welt (Paderborn
2006), s. 98.
[15] K.-H. Menke, Thesen zur Christologie des Bittgebetes, in: Hilft Beten?
Schwierigkeiten mit dem Bittgebet, ed. V. M. Striet (Freiburg 2010),
s. 87–105, 93.
[16] J. Werbick, Gott verbindlich. Eine theologische Gotteslehre (Freiburg
2007), s. 325.
[17] H. Kessler, Sucht den Lebenden nicht bei den Toten. Die Auferstehung
Jesu Christi in biblischer, fundamentaltheologischer u. systematischer
Sicht. Erweiterte Neuausgabe (Würzburg 2005), s. 296.
[18] Ch. Büchner, Wie kann Gott in der Welt wirken? Überlegungen zu
einer theologischen Hermeneutik des Sich-Gebens (Freiburg 2010),
s. 387.
[19] S. Wendel, Der ‚beständige Wunsch, ein würdiges Glied im Reiche
Gottes zu sein‘ (I. Kant) Das Bittgebet auf dem Prüfstand der Vernunft,
in: Hilft beten? (A. 17), s. 11–30, 22.
[20] W. Pannenberg, Analogie u. Doxologie, in: Dogma u. Denkstrukturen
(FS Edmund Schlink), ed. V. W. Joestet et al. (Göttingen 1963),
s. 96–115, 108.
[21] R. Bultmann, Jesus Christus u. die Mythologie, in: týž, Glauben u.
Verstehen, Gesammelte Aufsätze sv. 4 (Tübingen 5/1993), s. 141–189,
175n.
[22] Lohfink (A. 1), s. 52.
[23] J.-J. Höhn, Beim Wort genommen. Über die Zwecklosigkeit des Betens,
in: Hilft Beten? (A. 17), s. 59–86, 59.
[24] D. Bonhoeffer, Widerstand u. Ergebung. Briefe u. Aufzeichnungen aus
der Haft, ed. V. E. Bethge (München 12/1983), s. 177.
[25] Höhn (A. 23), s. 178.
[26] Bonhoeffer (A. 24), s. 178.
35
Výuka etiky na školách
Zuzana Svobodová
Do českých základních škol a gymnázií se dostal v posledních letech
další předmět – etická výchova.[1] Pro srovnání: etická výchova má
v českých školách podobné postavení jako výchova dramatická.
se pro zájemce o výuku etické výchovy nabízejí kurzy dalšího vzdělávání – nejnověji například v rámci kurzů celoživotního vzdělávání na
Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Ve světě má výuka etiky již delší historii, včetně revizí programů předmětu, z nichž se mohou čeští učitelé etiky učit, aby jejich
působení bylo kvalitní. Dosavadní česká literatura pro tento obor
se většinou opírá o systém vzdělávání vzniklý ve Španělsku a zaměřený na výchovu k prosociálnosti, která čerpá více z psychologie
než z filosofie. Z publikací ve světových jazycích ale může učitel
získat mnoho dalších podnětů, které nečerpají pouze z jednoho
druhu zdrojů, což je v případě etiky velmi důležité. K dispozici jsou tak například zpracované zkušenosti z Kanady, Německa,
Francie či Velké Británie, existují také internetová fóra zaměřená
konkrétně na etickou výchovu, kde je možné nalézt mnoho námětů k výuce, příklady zpracování různých témat, další literaturu
a jiné zdroje.
 ETIKA ČI ETIKETA?
E
tická výchova není povinná, jedná se o doplňující vzdělávací předmět, což znamená, že může, ale také nemusí
být zařazen jako samostatný předmět. Záleží zejména na
řediteli školy, jaký prostor bude chtít předmětu dát.
Současný stav lze však považovat za dočasný, a postupně se počítá s tím, že výukové plány českých škol se budou podobat
plánům škol v zemích Evropské unie. Podle pravidelných výzkumů
Evropské komise Eurydice [2] je etická výchova zařazena v alternaci
s předmětem náboženství jako volitelný předmět ve většině zemí
EU na primárním i sekundárním vzdělávacím stupni a lze z tohoto
předmětu rovněž maturovat.[3]
 BOJ O ETIKU
O zařazení etické výchovy do českých vzdělávacích programů se
zasadilo zejména občanské sdružení Etické fórum České republiky
působící od roku 1999.[4] Studovat učitelství etiky je u nás možné na několika vysokých školách, jako první nabízely tuto aprobaci
teologické fakulty, což není bez souvislosti s tím, že etika v alternaci
s náboženstvím patří u nás k povinně volitelným předmětům na
církevních školách již od počátku jejich obnovené existence – tedy
od roku 1990. V souvislosti se změnami ve vzdělávacích programech
36
Sám název – etická výchova – byl v českém prostředí zvolen pro svou
návaznost na další „výchovné“ předměty (hudební výchova, výtvarná
výchova apod.). Nicméně i v dokumentech Evropské unie se název
tohoto předmětu za poslední roky několikrát měnil.[5]
Kritici zavádění etické výchovy jako zvláštního předmětu často
hovoří o tom, že etika by měla být součástí všech předmětů, celá
škola by měla mít svůj kvalitní étos, který bude patrný například
i v jídelně, ve školním klubu či na chodbách. To je jistě pravda, ale
cílem etické výchovy není jen osvojit si základy slušného chování.
Přesto propagátoři etické výchovy jako školního předmětu často
argumentovali tím, že na vysvědčení je jedna známka, k níž není
vztažena výuka žádného předmětu. Vždyť chování se hodnotilo
vždy, a přesto nebylo v rozvrhu určeno, kdy se mají žáci o zásadách
správného chování dozvídat. Mnozí dnes proto pojímají právě výuku
etické výchovy jako nácvik správného společenského jednání. Etika
však není pouze etiketa. Takzvaní nepřizpůsobiví žáci by v takovém
případě byli nyní negativně hodnoceni za své chování na vysvědčení dvakrát – nejen v rámci kolonky „chování“, ale i v rámci etické
výchovy. Problematika hodnocení etické výchovy je velmi sporná:
Pokud by totiž v situaci, kdy rodina je prvním a základním výchovným prostředím, byla etická výchova chápaná jako nácvik prosociálního chování, pak pro žáky z určitého prostředí bude přirozená
a jednoduchá, pro jiné žáky nepřirozená a cizí. Což by se mohlo
zdát podobné, jako když žák z rodiny podporující hudební vzdělání bude úspěšnější v hodinách hudební výchovy než žák hudebně
dosud nevzdělávaný, ale zde může pedagog posuzovat, jak žák ve
vzdělávání roste. U žáků z problematických rodin bude při nejlepší
etické výchově učitel sledovat, jak se žák mění, odlišuje od svého
původního prostředí. To je samozřejmě společensky žádané, nicméně především učitel si musí tuto problematiku řádně uvědomit
a pečlivě zvažovat, co je pro žáka nejlepší, a za žádných okolností se
nesmí stát manipulátorem.
 PROMĚNA ČLOVĚKA
V plánech zahraničních škol má etická výchova jiné cíle, než základy etikety. Protože etika je součástí filosofie, je také etická výchova
vyučována tak, aby se žákům otevíral filosofický obzor. Svět zde není
předkládán jako černobílý, ale i ti nejmenší žáci jsou přiváděni k problémům, které není snadné a často ani možné jednoznačně vyřešit,
ale přesto je třeba s nimi žít a snažit se nalézt co nejlepší možný
přístup. Příkladem může být hledání správného přístupu k lidem,
kteří se nějak odlišují ať již národností, vyznáním, životním stylem,
návyky či v jiném ohledu, dále například hledání správného jednání
vůči životnímu prostředí v různých situacích (ve škole, doma, ve
městě). Důležitým obsahem výuky je také přibližování významných
událostí a osobností tak, aby žáci pochopili hlubší význam svátků
a památek – a dokázali pro sebe objevovat jejich hodnotu. To může
být samozřejmě součástí i výuky dalších předmětů, například dějepisu či výuky jazyků, ale v rámci etické výchovy je možné se zvlášť
věnovat právě některým kritickým či sporným otázkám té které
významné události či osobnosti. Události ani osobnosti nemají být
v rámci etické výchovy předkládány k osvojení jako znalosti, ale mají
být promýšleny, diskutovány, hodnoceny – vždyť podstatou etiky je
právě hodnocení, zvažování.[6] Žáci tak mohou odkrývat dilemata
a učit se na konkrétních příkladech způsoby jejich řešení, kriticky
hodnotit konsekvence zvoleného jednání, diskutovat o dalších možných způsobech řešení, obhajovat vlastní názor, naslouchat druhým,
hledat společná řešení či přijímat vzájemnou rozdílnost názorů.
Aby mohlo být takto náročných cílů dosaženo, je důležitá metoda
práce. V různých publikacích k etické výchově je možné číst mnoho
rozpracovaných metod, nicméně vždy zůstává podmínkou, že žák je
v tomto předmětu naprosto ústřední a chybí-li jeho skutečně aktivní
zapojení do výuky, ztrácí tento předmět svou charakteristiku. Jestliže si žák v tomto předmětu sám neklade otázky a nehledá na ně
své vlastní odpovědi, nemá pak tento předmět s filosofií a s etikou
mnoho společného.
Učitel je zde v jiném postavení, než v ostatních předmětech, kde
se snaží žáky něco konkrétního naučit. V rámci etické výchovy má
učitel především za úkol přivést žáky k problému a postupně v dialogu otevírat hloubku a závažnost problematiky, přičemž v určité
vrstvě pak žáci vnímají, že se jich problematika dotýká a musí pro
sebe (a za sebe) nalézt vhodný způsob přístupu. Žáci se tak učí vážit
své jednání, ale také se rozhodovat a jednat, což je velmi důležitá
životní schopnost – i když v určité míře k ní samozřejmě napomáhají ve škole i ostatní vyučované předměty. Etická výchova může
být prostorem, kde mají žáci možnost sami přicházet k podstatným
životním problémům blíže a díky společné práci ve třídě se učit, že
mnoho problémů nemá jednoznačné řešení a je třeba vlastní reflexí
nacházet nejlepší možné, nikoli rezignovat, nechat se vláčet davem
či reklamou a žít tak anonymní život.
PhDr. Zuzana Svobodová, PhD.
působí na Teologcké fakultě Jihočeské univerzity.
ETIKA V SYSTÉMU
É
EVROPSKÝCH ŠKOL
Ke sledování úrovně zapojení jednotlivých žáků do předmětu
etická výchova se na vysvědčení v systému Evropských škol
hodnotí křížkem ve čtyřškálové stupnici (dvakrát ročně) následující kompetence:
1. ročník
· pozitivně se začleňuje do skupiny
· sleduje okolní svět a začíná klást otázky
· v příbězích rozezná dobré a špatné jednání
2. ročník
· pozorně a s respektem naslouchá ostatním
· chápe pravidla každodenního života
· poslouchá příběhy a srovnává je s reálnými životními situacemi
3. ročník
· dokáže se ztotožnit s ostatními
· chápe důvody pro respektování života
· vnímá skrytý smysl příběhů, vyobrazení a postav
· chápe význam oslav a tradic
4. ročník
· vyjadřuje svůj názor tolerantně a konstruktivně
· posuzuje chování podle přijatých norem
· chápe, jak oslavy připomínají klíčové momenty v rámci společenství
· začíná přemýšlet o základních aspektech života
5. ročník
· uznává právo každého na svobodu projevu, jednání a svědomí
· analyzuje současné události podle přijatých norem
· analyzuje hlubší smysl předepsaného textu
· přijímá odpovědnost za své jednání
Poznámky:
[1] Změna pro Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání nabyla
účinnosti dne 1. září 2010. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia
otevřel možnost výuky etické výchovy jako doplňujícího vzdělávacího
oboru již od roku 2007.
[2] Viz webové stránky s výzkumy: www.eurydice.org.
[3] Volitelnost tohoto předmětu zpravidla znamená, že žáci navštěvují buď
předmět náboženství, nebo předmět etická výchova. V případě Portugalska přibývá jako třetí možnost ještě předmět Osobnostní a sociální
rozvoj.
[4] Počáteční práce probíhaly společně se slovenskými kolegy, těm se podařilo prosadit etickou výchovu jako variantu k předmětu náboženství, které
se vyučují na Slovensku mezi povinnými předměty. Výraznou osobností
zde byl především Ladislav Lencz, viz například jeho práci Pedagogika
etickej výchovy s podtitulem Výchova k prosociálnosti (vydalo Metodické centrum v Bratislavě roku 1998).
[5] Ve školním roce 1997/98 jsou ve výzkumu Eurydice uváděny anglické
názvy „ethics“ a „moral education“, v materiálech z roku 2000/01 se užívá
jen „moral education“, roku 2002 se používá „ethics“ a „ethical instruction“ a v letech 2006/07 a 2009 se užívá názvu „moral instruction“.
[6] Příkladem hodnocení úspěšnosti v etické výchově je u některých
zahraničních typů škol právě hodnocení získaných kompetencí skutečně
souvisejících s filosofickou etikou.
37
Česká církev a média: realita
Může církev vést dobrý dialog se sekularizovanou společností, když není schopna ani životodárného
dialogu vnitřního? Několik poznámek k článku Jiřího Zajíce Víra v masmédiích s otazníky,
který byl publikován v revue Universum 2/2011.
H
romadné sdělovací prostředky již
dlouhou dobu rozhodně nestojí mimo
zájem církevní hierarchie. Její oficiální
smýšlení o masmédiích ukazuje, že církev si je dobře vědoma jejich významu.
V Communio et progressio (1971) čteme
následující: „Sdělovací prostředky jsou
[tedy] pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev
pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné
církve; a konečně umožňují církvi pochopit
mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle
božího příkazu přinášet poselství spásy.
Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět, a bude se zabývat
otázkami, které bytostně hýbou lidstvem.”
(čl. 125)
Při zevrubném prozkoumání přítomnosti katolické církve v českých sekulárních
médiích (především v České televizi) musíme konstatovat, že církev selhává ve všech
třech bodech, které Vatikán zdůrazňoval již
v roce 1971. Čeští církevní představitelé (ve
velké většině) bohužel nedostatečně využívají možností prezentace v médiích, vnitřní
dialog stále vést neumí a hovořit jazykem
dneška také ne.
s náročnou úlohou rozhodovať a preberať
zodpovednosť.“[1]
Zcela shodná situace, kterou Rončáková
nachází na Slovensku, panuje i v České
republice. Absence vnitřního dialogu vede
k nedostatku schopných komunikátorů,
kteří by zajistili prezentaci církve na venek
a to právě v médiích. Rončáková konstatuje několik důvodů, které se za tragickým
nedostatkem takových osobností skrývá:
(1) Slabá motivace kněží stát se vnějšími
komunikátory, (2) nespolupráce kněžského
a laického stavu, (3) eliminace schopných
ambiciózních komunikátorů jako těch,
kteří příliš vystupují z řady, (4) předsudky a obavy z vnější prezentace církve, (5)
absence strategie návratu investic.
Rončáková kromě diagnózy problému také načrtává kroky, které by mohly
vést k pozitivní změně. Uvádí strategické
investice do lidských zdrojů a vyšší důvěru
ve schopné novináře. V rámci investic se
konkrétně jedná o „1. Formačnú starostlivosť o sekulárnych novinárov so záujmom
o náboženskú komunikáciu a 2. Cieľavedomú investíciu do cirkevných komunikátorov.“[2]
 PROBLÉM VNITŘNÍ
(NE)KOMUNIKACE
 DIALOG VNITŘNÍ
PODMÍNKOU
DIALOGU VNĚJŠÍHO
Neschopnost dialogu církevních představitelů s vnějším světem je závažným jevem,
ovšem ještě závažnější je neschopnost
komunikace uvnitř církve samotné – především mezi biskupy a laiky.
K tomuto druhu komunikace Jiřím
Zajícem vzpomínaná Terézia Rončáková
poznamenává: „Za základný poznatok
vyplývajúci z výskumu môžeme označiť
určitú dvojpólovosť postoja k vnútrocirkevnému dialógu a jeho potrebe: na
jednej strane zdôrazňovanie jeho kritickej
absencie a volanie po ňom ako po riešení
mnohých problémov, na druhej strane spokojnosť so status quo a neochota riešiť věci
verejne. Nositeľmi prvého postoja sú predovšetkým angažovaní kňazi a laici s rozhľadom, ale bez kompetencií, druhý postoj
reprezentujú najmä nositelia kompetencií
38
Současná situace vztahu církve a médií je
podle našeho názoru přímo krizová. Církev
by měla mít jasný a pevný hlas ve společnosti, protože je její nedílnou součástí. Aby
tomu tak bylo i nadále, musí se naučit mluvit nejen navenek, ale i v rámci ní samotné.
Dokud nebude ochotna připustit dialog
v rámci sebe samé, nebude možné budovat
adekvátní pozice ani na poli vnějším.
Současný stav, kdy lidé vidoucí změnu
jsou upozaďováni a povětšinou ignorováni
lidmi, kteří mají moc prosazovat změny
v rámci církve, je z dlouhodobého hlediska
sebezáhubné. Zatímco se česká (a slovenská) katolická církev ještě nenaučila dobře
zacházet s jazykem televize, již by se měla
adaptovat na jazyky další (jazyk sociálních
sítí, jazyk internetu). Ano, například již
v roce 1996 sice zazněl hlas polského jezuity Krzystofa Oldakowskiho, který na setkání bohoslovců východní a střední Evropy
na Velehradě (9. – 13. října 1996) řekl, že
„důsledky plynoucí z technického pokroku
a jiných změn v oblasti médií nemohou být
na okraji pastorační činnosti církve,“[3]
ale je to právě a pouze příklad hlasu, který
zcela zaniká ve faktickém nezájmu církevní
hierarchie o tuto oblast. Faktický nezájem
církevní hierarchie o média (což nevyvrátí
sebelaskavější vyjádření na papíře), absence
dlouhodobější práce s nimi či nevyužívání
skutečných odborníků v daných oblastech
přetrváná. Ač tedy jednotlivci v rámci církve využívají svého práva (či v tomto případě spíš naplňují svoji povinnost) zpravovat
své biskupy o problematice nových médií,
hierarchie nevyvíjí žádnou adekvátní
reakci.[4]
Teprve až církevní hierarchie vyslyší
volání po otevřeném vnitrocírkevním
dialogu, který je požadován laiky, bude
církev připravena vést smysluplný dialog
také na mediálním poli, jehož příjemci
nebudou pouze příslušníci dané církve, ale
také majoritní sekularizovaná společnost.
Teprve tehdy se katolická církev bude moci
stát jedním z hlasů, které zvou i nevěřícího
člověka k hledání pravdy.
Mgr. Paula Fassati
Poznámky:
[1] Rončáková, Terézia: Prienik náboženského
a publicistického štýlu III: Môže cirkev hovoriť
mediálnym jazykom?, Praha: Paulínky 2010,
s. 272.
[2] Tamtéž, s. 279.
[3] Oldakowski, Krzystof SJ: Média, kultura,
církev, in: Nová evangelizace, Velehrad: Refugium 2000, s. 67.
[4] Právo a povinnost laika v této oblasti se zakládá na Kodexu kanonického práva: „Věřící mají
právo, ba dokonce někdy i povinnost, přiměřeně své učenosti, kompetenci a vážnosti, kterou požívají, sdělit posvátným pastýřům svůj
názor na věci týkající se dobra církve, a také
oznámit tento názor i ostatním věřícím zachovávajíce přitom neporušenost víry a mravů
i úctu k pastýřům, dbajíce na společný užitek
a důstojnost osob.“ (Kán. 212 § 3)
HISTORIE
evropské kultuře a civilizaci
Ctirad V. Pospíšil OFM
Nejde mi primárně o apologii křesťanství, ale spíš o prezentaci kulturních
skutečností, s nimiž se setkáváme a jež jsou s křesťanstvím těsně spjaty.
Porozumět jim je nutným předpokladem chápání naší kulturní identity,
abychom ji dokázali zodpovědně rozvíjet.
K
řesťanství je velmi komplexní náboženský jev s mnoha
kulturními ozvuky. Rozlišujme autentické křesťanství
a jeho mnohé a rozličné zkomoleniny. Zároveň dodejme,
že křesťanství rozhodně není uniformním jevem. Jeho
podstatou je jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě:
souvisí to hlavně s obrazem křesťanského Boha, který jakožto trojjediný je právě jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě. Jedna víra
byla a je prožívána mnoha způsoby a vyjadřována v řadě kulturních
okruhů lidstva. Autentické křesťanství je něco jako velkolepá symfonie. Lidé různých dob a kultur jsou pak povoláni k tomu, aby sobě
dostupnými prostředky tuto symfonii interpretovali tady a teď. Je
jasné, že mnozí pomyslní hudebníci se teprve učí znát noty a zvládat partituru. Kdo to kloudně zvládne, toho nám pak nebeský autor
a dirigent převelí do svého vlastního orchestru a my tady na zemi
začínáme zase znovu. Není tedy divu, nebývá-li konkrétní provedení
této velmi náročné symfonie právě dokonalé. Teologie je tu ale od
toho, aby lidem připomínala její pravou povahu a vedla je ke snaze
ji co nejlépe provést. Křesťané jsou normální lidé, a tak není divu,
že v jejich dějinách je zlo promícháno s dobrem, velikost s nízkostí,
věrnost ideálu s jeho zrazováním a karikováním. Étos pravdy nám
velí připomínat obojí: to pozitivní i to negativní. Je-li třeba se omlouvat a kát za chyby,[1] pak spravedlnost zároveň vyžaduje, abychom

39
HISTORIE

si připomínali věci jednoznačně pozitivní a nosné. Zároveň je politováníhodné, že ti, kdo křesťany tvrdě pronásledovali a páchali na
nich ohavná zvěrstva, si s nějakými recipročními omluvami vůbec
nedělají hlavu. I to však o něčem vypovídá.
Evropa nikdy nebyla doopravdy křesťanská, neboť nikdy nedošlo
ke skutečnému pokřesťanštění smýšlení lidí a různých společenských
struktur. Žádný zlatý věk křesťanství nikdy nebyl. Kdo chtěl prožívat evangelium doopravdy, nikdy to neměl snadné ve společnosti a někdy ani ve vlastní církvi. Křesťanství ale v našich dějinách
působilo a zanechalo zde řadu stop, nad nimiž se nyní chceme
zamýšlet.
Je třeba si uvědomit, že promýšlet následující body předpokládá
dost značné vědomosti z historie, dějin filosofie a teologie, a především odložení všech předsudků. O každém z těchto bodů by se dalo
napsat velmi rozsáhlé pojednání. Zde nám nezbývá, než se spokojit
s tím nejzákladnějším.
 BIBLICKÁ SYMBOLIKA
O stopách křesťanství v naší kultuře není sporu. Stačí zajít do nějaké
galerie se středověkým či raně novověkým uměním. Vypovídací
hodnotě obrazů a soch může porozumět jen ten, kdo zná Starý a především Nový zákon. Studium dějin výtvarného umění se bez znalosti
Bible neobejde. Totéž platí i o architektuře, zejména sakrální.
V literatuře se setkáváme nejen s biblickými motivy, ale i s přebíráním jistých literárních forem, symbolů a obratů.
Čeština je protkána mnoha příslovími a rčeními. Čteme-li hlavně
biblickou mudroslovnou literaturu a žalmy, jasně vidíme, že mnoho
těchto rčení a úsloví není vůbec originálních, neboť mají svůj původ
právě v Bibli. Například přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní
padá“ je parafráze výroku z Žalmu 7,16.
J. A. Komenský razil heslo „škola hrou“ a studenti se žertovně
dožadují, aby si ve škole mohli místo výuky hrát. Málo z nich však
zná pravé biblické pozadí tohoto programu. Nachází se v knize Přísloví 8,30, kde personifikovaná Boží moudrost tvrdí: „Byla jsem mu
[Hospodinu] věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne
a radostně si před ním hrála v každý čas.“ Komenský tedy chtěl výu-
KŘESŤANSTVÍ V NAŠÍ CIVILIZACI:
1. Biblická symbolika: výtvarné umění, literatura, architektura,
přísloví
2. Opisování knih – most mezi antikou a námi
3. Pozitivní vnímání stvoření a jeho inteligibilita – základ
a východisko moderních přírodních věd
4. Pojem pravé svobody – transcendence. Obraz Boha jako určitá
forma sebepochopení a především sebeúcty člověka
5. Pojem osoby. Personalismus, dialogický personalismus
6. Rovnost všech lidí před Bohem
7. Univerzalizace pojmu bližní – solidarita s potřebnými
8. Demytologizace politické moci – deideologizace myšlení
9. Demokracie
10. Historizace našeho myšlení
11. Ateismus jako vnitrokřesťanský a do jisté míry
vnitrojudaistický jev
12. Moderní hermeneutika.
40
ku vedoucí k pravé moudrosti. Prazákladní lidská zkušenost nadto
říká, že nejúžasnějších tvůrčích výkonů ve vědě a umění dosahujeme,
když se naše usilování proměňuje v určitou formu hry. Hra je totiž
velmi významná antropologická kategorie.
 OPISOVÁNÍ KNIH –
MOST MEZI ANTIKOU A NÁMI
Další nesmírně důležitou stopou jsou nejstarší rukopisy antických
a středověkých spisů. Po stěhování národů vstoupily do dějin nové
národy, jejichž kulturní úroveň a vzdělanost se nemohly měřit s kulturním odkazem antiky. Tento odkaz se uchovával především v klášterních knihovnách, kde se opisovala nejen díla křesťanských autorů,
ale i velká díla antiky – i profánní a pohanská. Středověcí opisovači
postavili pravý kulturní most mezi námi a antikou – geniální počin!
Křesťanství totiž ke své plné existenci potřebuje určitý kulturní podklad, který byl v raném středověku velmi provizorní.
 POZITIVNÍ VNÍMÁNÍ STVOŘENÍ A JEHO
INTELIGIBILITA – ZÁKLAD A VÝCHODISKO
MODERNÍCH PŘÍRODNÍCH VĚD
Židovství a pak i křesťanství se vyznačují velmi pozitivním postojem ke
světu pojímanému jako stvoření. Materiální stránka existence je dobrá, neboť vyšla z rukou Stvořitele (srov. Gn 1). Autentický judaismus
a křesťanství odmítají dualismus, podle něhož je pozitivní jen duch,
zatímco materie je nositelkou zla. Dualistickým postojem k materii
se vyznačovala především gnóze, která velmi vyhrocovala dualistické
tendence obsažené v řeckém myšlení. Rané křesťanství se k ní postavilo poměrně ostře, ale jisté vlivy řecké inklinace k dualistickým tendencím do antického a středověkého křesťanství přece jen pronikly.
Dnešní teologie se však vůči těmto příměsím poměrně jasně ohrazuje.
Další stopou vlivu křesťanství v dnešním světě je – pro leckoho
překvapivě – existence a rozvoj přírodních věd. Proč se moderní
přírodní vědy nerozvinuly v jiném kulturním okruhu? Je to prosté:
byl-li podle judaistické a křesťanské víry svět stvořen inteligentním
Stvořitelem, je to základ pro naše hledání inteligibilních struktur
a zákonitostí v něm. Od renesance až do 18., ba i 19. století byli přírodovědci také teology. Prezentovali své počínání jako „četbu knihy
stvoření“, jako hledání zákonitostí, vložených do stvoření osobním
a inteligentním Stvořitelem. To jistě platí o Koperníkovi, Galileim,
Keplerovi, Newtonovi i našem Mendelovi.
To, že průkopníci přírodních věd leckdy naráželi, má dvě základní
příčiny. Za prvé někdy překračovali svou kompetenci a zasahovali
i do filosofie a teologie, interpretačních věd, kde se nutně střetávají
různé interpretace. Za druhé, ve vědě existují zaběhlá paradigmata.
Boří-li je někdo, nemá to lehké ani mezi svými kolegy-přírodovědci.
Jejich odpor ho nutí hlouběji propracovávat a hlavně dokládat svá
tvrzení. Přechod od jednoho paradigmatu k jinému lze definovat
jako jistou revoluci v daném oboru. Pokud tedy teologové a církevní
představitelé nepřijímali hned to, s čím přicházeli někteří přírodovědci, nijak se to nevymykalo zákonitostem přechodu od jednoho
paradigmatu k novému. Jakmile ale nositelé nového paradigmatu
přinesou nezvratné doklady svých objevů, opozice končí, protože
fakta a zjevnou pravdu víra ani dobrá teologie nemohou odmítat.
Přírodovědci se dnes většinou o filosofii a teologii moc nezajímají
a otázka, jak vysvětlit, že lidský intelekt je s to odhalovat velmi spletité inteligibilní struktury kosmu, je příliš nevzrušuje. Tato otázka je
však zcela legitimní.
HISTORIE
 POJEM PRAVÉ SVOBODY –
TRANSCENDENCE
Tuto stopu vidí jen ti, kdo znají hlouběji biblické vědy, filosofii a teologii. Musíme se tu však omezit jen na to nejzákladnější.
Především: Starý zákon není ani tak originální v tom, že Jahve – Hospodin – je jediný, ale spíš v tom, že Hospodin je jakožto
osoba vůči světu dokonale svobodný: svět mu nemůže dát nic, co
by On sám už neměl. Svět naopak celou svou jsoucnost dostává od
Boha. V žádném jiném soudobém náboženství nic podobného není.
Všechna božstva jiných národů byla jen součástí světa. I Platónova
idea dobra a první hýbající nehybný u Aristotela byly sice nejvyššími jsoucny, leč zároveň byly součástí tohoto světa, vůči němuž tato
jsoucna rozhodně nevykazovala svobodu. Uvedené první principy
všeho navíc nemohly být skutečně svobodné, nemajíce osobní charakteristiky, a svobodná může být sensu stricto jen osoba.
Jak Izraelité dospěli k tomuto pojetí Boha? Velmi prostě: zakoušeli ho totiž jako jednající svobodu, vybízející člověka, aby byl svobodný. V knize Genesis (Gn 12) třeba čteme, že Bůh oslovil Abraháma
s výzvou, aby opustil rodný dům a vydal se do nejistoty jen s příslibem, že z něho bude velký národ. Zda to vykoná nebo ne, je však už
na Abrahámovi samém.
Uvědomme si, že obraz Boha, který nosí ve své mysli člověk, je
určitou formou jeho sebepochopení. Jaký obraz Boha, taková antropologie. Bible o tom mluví dost jasně v Gn 1,26: člověk byl stvořen
k obrazu a podobě Boží. Teologie v úzkém smyslu a antropologie
jsou spojité nádoby. V Bibli je člověk povolán ke svobodě, protože
ho určují hlavně jeho dobrá či špatná rozhodnutí. Řekové sice znali
politickou nezávislost obce, což nazývali svobodou. Osobní svobodu
v pravém slova smyslu však neznali, neboť jejich sebeporozumění
bylo povýtce fatalistické. Oidipús nezmůže nic proti sudbě, určující jeho tragický život a dané dávno předtím, než to Oidipús může
jakkoli ovlivnit.
Není náhodou, že právě v křesťanské Evropě se pojem osobní
svobody stal klíčovým. Nenajdeme ho v jiných kulturách, neboť
úzce souvisí se sebepochopením člověka vycházejícím z Bible a pak
z křesťanského myšlení. Člověk je sice v mnohém determinován
tímto světem, je světu imanentní, může však svou svobodou tento svět i překračovat, je vůči němu v jistém ohledu transcendentní.
Připomeňme si zároveň, že křesťanství prokvašuje určitou kulturu
jen postupně, a není tedy divu, že mladé národy v raném i vrcholném středověku se k ideálu pravé osobní svobody propracovávaly
jen pomalu.
 POJEM OSOBY. PERSONALISMUS,
DIALOGICKÝ PERSONALISMUS
Nyní by nás už nemělo překvapit zcela nesporné tvrzení, že copyright
na pojem „osoby“, klíčový pro naši evropskou kulturu, má právě
křesťanská teologie. Tento pojem se totiž objevil a byl propracováván
v prvních stoletích křesťanství v souvislosti se spory o to, jak vyjadřovat tajemství Nejsvětější Trojice a tajemství vtělení Slova. Pak se
tento pojem aplikoval i na antropologii.
Objevují se tu dvě základní charakteristiky osoby, tedy bytí obdařeného rozumem a svobodou: substancialita osoby a to, že tu jde
nutně o vztahové bytí.
Substancialitu osoby popíšeme snadno. Osoba je neměnící se
totožnost, i když člověk se v průběhu života stále mění. Je to cosi
neměnného, mé stále totožné vlastní „já“, ač sám se stále měním.
Způsob prožívání této identity se pochopitelně také mění. Souhrn
tohoto sebeprožívání nazýváme osobností.
Vztahový charakter osoby je zřejmý: osoba si sebe samu uvědomuje ve vztahu k „nejá“ a zejména k „ty“, tedy ve vztazích. V trinitární teologii platí, že osoba Otce je totožná s jeho vztahem k Synu
a osoba Syna zase se vztahem k Otci. V Trojici je tedy osoba substanciálním vztahem: kdyby Otec nebyl ve vztahu k Synovi, vůbec
by nebyl. Tato relační koncepce osoby pak vedla k novému způsobu
myšlení ve filosofii. Personalisté především zdůrazňují, že osoba není
věc. Ptát se tedy, co je osoba, není adekvátní, protože osoba je někdo.
Zejména Martin Buber jasně konstatuje, že neexistuje základní slovo
„já“, neboť tím základním slovem je „já-ty“. „Já“ je bez „ty“ nemyslitelné. Ač Buber nevyznával Boha jako Trojici osob, dokáže jen na
základě Starého zákona vyslovit základní princip trojiční teologie,
který se u něho aplikuje na antropologii. Tak se ozřejmuje, že alterita
není něco, co máme likvidovat, ale součást naší vlastní identity, dané
určitou sítí vztahů. Pro věřícího je tím základním a ustavujícím jeho
vztah k Bohu. Právě Boží otcovské „Ty“ dává vztahově vzniknout
mému „já“. Díky tomuto ustavujícímu synovskému vztahu je pak
člověk v ostatních vztazích svobodný, neboť ony jeho vlastní identitu
nezakládají. V nich si člověk uvědomuje sebe sama a prožívá své
vlastní vztahové „já“.
Vědomí nezvěcnitelnosti osoby, která je sama v sobě tajemstvím,
je vlastní různým formám personalismu, vztahové – dialogické –
chápání osoby pak charakterizuje filosofický směr, nazývaný dialogický personalismus. Tam, kde se s člověkem jedná jako s pouhou
věcí, dochází logicky k pošlapávání lidských práv a nerespektování
lidské důstojnosti. Personalismus a dialogický personalismus se staví
jako hráz proti tomuto útoku na člověka a tyto směry je třeba hodnotit jako nesmírně praktickou a přínosnou záležitost.
 ROVNOST VŠECH LIDÍ PŘED BOHEM
Všichni lidé jsou si před Bohem rovni na základě stvořenosti k obrazu Božímu a i proto, že všechny lidi vykoupil Kristus. Opět platí,
že s takto důsledným učením o rovnosti všech lidí se v jiné kultuře
nesetkáváme. Rovnost důstojnosti lidství ale neznamená, že lidé by
byli stejní co do schopností, vzdělanosti, mravních kvalit a odpovědnosti, kterou ve společnosti mají.
Jak ve sféře svobody, tak i zde trvalo národům Evropy dlouhá
staletí, než dokázaly tento ideál jasně uchopovat a aplikovat. Zároveň
je jasné, že náš právní řád i kultura zřetelně stojí na rovné důstojnosti lidí. Např. slavné ideály Francouzské revoluce zásadně čerpají
z křesťanství, bez něhož by byly nemyslitelné, ač sami představitelé
této revoluce byli zaměřeni proti církvi a křesťanství. Problém je
v tom, že antropologie se zde odtrhuje od svého teologického zakotvení v Bohu. Člověk sám chce být „bohem“, určovat, co je dobré a zlé.
Tento sebestředný humanismus, vyvyšující člověka, nakonec vedl
k tragédii obrovského krveprolití jak za Francouzské revoluce, tak za
nacistické a komunistické totality: místo halasně slibované svobody
ostnaté dráty a nesvoboda, místo důstojnosti člověk degradovaný
na svévolně disponovatelnou věc. Tam, kde člověk není nositelem
posvátného tajemství, sebeúcta a úcta k druhému ztrácejí své poslední opodstatnění.
 UNIVERZALIZACE POJMU BLIŽNÍ –
SOLIDARITA S POTŘEBNÝMI
S rovností všech lidí před Bohem souvisí také otázka, kdo je můj
bližní, komu mám pomáhat, když se dostane do neštěstí. Ježíš to
říká zcela zřetelně v podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov.
L 10,25–37). Samaritán byl příslušník národa, kterým Židé pohrdali.

41
HISTORIE

Pro Židy byl bližní především příslušník jejich národa, ač ve Starém
zákoně byly i předpisy nařizující lidské jednání k cizincům a otrokům. Sami Židé se k ideálu univerzalismu a rovnosti všech lidí před
Bohem propracovávali jen pomalu.
Důsledek Ježíšova postoje je v naší civilizaci dodnes patrný. Dojde-li k nějaké živelní katastrofě kdekoli na světě, Evropané se snaží
solidárně pomáhat a odhlížet přitom od názorových, národnostních,
kulturních i rasových odlišností. To rozhodně není samozřejmost.
Např. pro muslima je bližním především zas a zas muslim. Kdyby u nás došlo k nějaké přírodní katastrofě, můžeme si být jisti, že
v muslimském světě by se zdvihla vlna solidarity jen ve prospěch
jejich souvěrců, ti ostatní by je prostě nezajímali.
Plody a stopy křesťanství v naší kultuře často vnímáme jako cosi
lidsky samozřejmého, ale tak tomu zdaleka není. Co u nás není
autenticky lidské, nemůže být autenticky křesťanské a autenticky náboženské. Je to dáno tajemstvím vtělení: Ježíš Kristus je pro
křesťany doopravdy Pán, Bůh, ale i zcela doopravdy i člověk. Ale kde
se tajemství vtělení nevyznává, takový princip tak úplně samozřejmě neplatí. Totéž platí o institucích zaměřených na pomoc trpícím:
nemocnicích, starobincích, sirotčincích. Proč nevznikly například
v Indii či v Číně? Je to zřejmé: je to dáno jiným sebepochopením
člověka, jinou antropologickou koncepcí úzce související s příslušným náboženstvím.
V dějinách Evropy se člověk často mylně pokládá za přirozeně
dobrého. To, co je stopou a plodem působení křesťanství, se pokládá
za autentické lidství. Ale když se to vše odstřihne od svého zdroje,
náhle se vyjeví, že to tak docela samozřejmé není.
 DEMYTOLOGIZACE POLITICKÉ
MOCI – DEIDEOLOGIZACE MYŠLENÍ
Již ve Starém zákoně se setkáváme s něčím zcela nebývalým: pročítáme-li knihy Samuelovy a Královské, zjišťujeme, že panovníci jsou
v nich velmi tvrdě kritizováni. Otevřeně se hovoří o jejich omylech
a nevěře. Je to nesrovnatelné s tím, jak o svých panovnících tehdy vypovídaly okolní národy. Tam se setkáváme se zbožšťováním
v zásadě nekritizovatelného panovníka. Vztah k Bohu, pravá víra
a svět politiky se v Bibli velmi jasně rozlišují. Zřetelně o tom mluví
i sám Ježíš v diskusi s učedníky farizeů a herodiány, když se ptají,
zda platit daň císaři nebo ne (L 20,20–28). Říká, že modloslužebné
peníze s císařovým portrétem se císaři mají dávat, ale srdce člověka
má patřit pravému Bohu, dárci svobody.
Sami křesťané se k desakralizaci politické moci propracovávali opět jen postupně. Jedině toto oddělení sféry vztahu k Bohu od
konkrétní politické moci pak znamenalo možnost usilovat o nové
politické uspořádání obce, což je příznačné pro Evropu posledních
staletí. Proč k tomu došlo právě v Evropě a ne jinde? Inu proto, že
bez křesťanských kořenů naší kultury by to nebylo možné.
Křesťanství ale vede i k tomu, že dospělý věřící je velmi kritický
a odmítavý k různým ideologiím. V nich se totiž stále opakuje, že jistá, sama v sobě dobrá nitrosvětská hodnota je povýšena na absolutní
princip, na „boha“. Bůh je totiž pro člověka to, co on sám ve svém
srdci staví na první místo. Nakonec tedy každý musí mít nějakého
„boha“ či „bohy“, nějakou pro něho prvořadou hodnotu či ideu. Např.
láska k vlastnímu národu je dobrá, jakmile se však stane „bohem“,
teologická literatura – novinky
www.ikarmel.cz/teologie
42
vede to ke strašlivým koncům, jak ukazuje nacismus. Úsilí o sociální spravedlnost je dobré, jakmile se z něho ale učiní „bůh“, vede to
k hrůzám komunismu. Ideologie je moderní obdobou modloslužby.
Falešní a nitrosvětští „bohové“ toho slibují velmi mnoho, ale ve skutečnosti nás jen obírají o svobodu a pravý ráj jistě nepřinášejí. Není
náhodou, že nacismus a komunismus pravé křesťany perzekuoval: ti
totiž odmítají posluhovat falešným „bohům“, dají se jen velmi obtížně
zvládat. S křesťany a jejich bytostnou svobodou měli problémy už
římští císařové a mají je i novodobí diktátoři a falešná politická a ideologická božstva. Také však bohužel platí, že mnozí nositelé jména
„křesťan“ tomuto ideálu nečiní zadost nebo k němu nikdy nedospěli.
 DEMOKRACIE
Jednoosobový Bůh je vskutku problém. Jak může být osobou někdo
zhola sám, když osoba je nutně vztahovou záležitostí? Za druhé,
jeden Bůh na nebi v zásadě ospravedlňuje vládu jednoho panovníka
nad ostatními na zemi. Ne nadarmo slovo „monarchie“ opět pochází
z doby sporů o tajemství Trojice. Monarchianismus podtrhuje nadřazenost Otce ostatním osobám Trojice nebo nějak redukuje Trojici
osob na jedno božství.
Když v Německu zfanatizované davy řvaly: „Jeden Bůh, jedna
říše, jeden vůdce“, pan Peterson vydal velmi odvážnou studii „Monoteismus jako politický problém“. V jejím závěru konstatoval, že trojiční obraz Boha neumožňuje ospravedlňovat absolutní vládu jednoho
diktátora nad všemi ostatními.
Velký německý evangelický teolog Jürgen Moltmann ve studii
„Trojice a Boží království“ dospívá k závěru, že model demokracie,
kde jsou tři základní moci – zákonodárná, výkonná a soudní – rozděleny a mohou účinně jednat jen ve vzájemné kooperaci, vlastně
strukturálně kopíruje to, co teologie učí o tajemství Trojice, kde jsou
tři osoby, jež mohou jednat jedině ve vzájemných vztazích, přičemž
jedna osoba nikdy nepohlcuje ostatní. Naopak diktatura je pohlcením ostatních pravomocí mocí výkonnou, je tedy formou politického monarchianismu.
Není náhodou, že moderní demokracie jako dialogický systém,
v němž se alterita a minorita nelikvidují, ale respektují, se zrodila
výlučně v zemích s předchozí mnohasetletou křesťanskou tradicí.
Naopak islámští integralisté občanskou společnost a demokracii
zásadně odmítají. Neodpovídá to totiž jejich náboženské tradici
a obrazu jednoosobového Boha.
Zakladatelé demokracie určitě neměli na mysli trojiční teologii. Vycházeli však z pojmů ryze křesťanských: rovnost důstojnosti
všech občanů a svoboda. To je pak vedlo k takovému uspořádání věcí
veřejných, v němž se jasně odráží mystérium Trojice. Inu, křesťanské
kořeny své identity od své přítomnosti nemůžeme nikdy oddělit.
Chceme-li svou identitu dobře chápat a rozvíjet, musíme se těmito
souvislostmi zabývat. Nemusíme být přitom všichni křesťany. Měli
bychom však sobě dobře rozumět a neměli bychom nedomyšleně
likvidovat svou identitu, která dala světu tak úžasné věci.
 HISTORIZACE NAŠEHO MYŠLENÍ
Řecké myšlení směřuje především k tomu neměnnému, a od časovosti a proměnlivosti tedy abstrahuje. Biblické myšlení je dějinné,
zaměřené na to konkrétní. Klasicky se střet mezi řeckým myšlením
a křesťanstvím projevuje v otázce univerzality spásy realizované
Ježíšem Kristem. Pro Řeka nemůže mít nějaká jednotlivá historická
událost univerzální význam. Nám jde teď ale o to, ukázat na velké
napětí existující mezi nehistorickým a historickým myšlením.
HISTORIE
Různé anály se sepisovaly již v antice, byly to ale vždy děje spjaté  MODERNÍ HERMENEUTIKA
s postavou určitého krále. Židé jako jedni z prvních začali vnímat
dějiny jako příběh kolektivní osoby, jíž je národ. Teprve křesťanství Hermeneutika je umění interpretace, hlavně interpretace textu a pak
však vnáší do dějin nadnárodní koncepci dějin, dějiny církve. Vzhle- i komplexů kulturních tradic i celé reality. Hermeneutický problém
dem k univerzalismu křesťanství je od nadnárodního konceptu dějin je bytostně praktický, neboť kolektivní osoby, trvající po mnoho
generací, mají nutně problém, jak zajišťojen krok k dějinám lidstva.
vat vlastní identitu v proměnlivosti dějin.
V reakci na osvícenství, které nebylo
C T I R A D V. P O S P Í Š I L
Je jasné, že judaismus a křesťanství jako
historii nakloněno a pro něž minulost byla
náboženství stojící na posvátných textech
hlavně temnotou v poměru ke světlu přímají od prvopočátku velké hermeneutické
tomnosti, se na počátku 19. století zrodila
problémy. Která z interpretací je adekvátní
moderní historiografie jako věda. To soua která identitu společenství zrazuje? Kde
viselo i s posunem ve filosofii, jež se stále
jsou meze správného chápání a aplikování
více věnovala tajemství konkrétní existence
biblického poselství? Tento palčivý problém
věcí a osob. Historizace myšlení má ovšem
se vyhrotil zejména v protestantismu, kde
svůj základ především v důsledně historicplatilo, že každý má oprávnění interpretokém vnímání reality, s nímž se setkáváme
vat Boží slovo. Ale kolik interpretů, tolik
v Bibli.
interpretací. Není v něm k dispozici nějaká
nadřazená autorita autentického výkladu,
jímž je v katolické církvi interpretace ze
 ATEISMUS
strany magisteria. Evangeličtí teologové
Křesťanství i judaismus učí, že Bůh je nevýslovný. Naše případně proto museli klást mnohem větší důraz na pravidla správné interpresprávné poznání o něm je však vždy jen provizorní a musí být kori- tace, aby se na jejich základě dalo rozlišit mezi interpretací kvalitní
govatelné. Každé naše tvrzení o Bohu musíme podrobovat kritice: a adekvátní a interpretací naopak nekvalitní a neadekvátní. Právě
Bůh je spravedlivý, ne však takovým způsobem jako člověk. Bůh je v protestantismu se tak přednostně rodí moderní hermeneutika.
mírou veškeré autentické spravedlnosti, je spravedlnost sama. Naše Mezitím se objevil moderní koncept národa, jenž také začíná mít
výroky o Bohu jsou jen analogické. Mezi našimi výroky o Bohu problém s vlastní identitou v proměnlivosti dějin. Hermeneutica pravým Bohem je podobnost, jež je spjata s nepodobností ještě ký problém se stal v současnosti jedním z nejnaléhavějších. Každý
mnohem větší. Právě tato otevřenost tajemství, transcendenci je odborník na tuto problematiku vám řekne, že kadlubem, v němž se
základním rysem autentické teologie, která musí být sama k sobě utvářely základy moderní hermeneutiky, byla křesťanská teologie
a hlavně její německá evangelická odnož.
nesmlouvavě kritická.
Ateista třeba tvrdí, že ten či onen koncept Boha v teologii či ve
filosofii neodpovídá realitě, že prostě takový Bůh není. Teolog ale
nemá problém tento teoretický ateismus jako kritiku našich výpově-  ZÁVĚR
dí o Bohu začlenit do svého myšlení. Ateismus je vlastně jen vyhraněná negativní teologie, stavící na druhém z výše uvedených kroků Souhrn zmíněných bodů zřetelně dokládá, že stopy křesťanství
kritiky výroků o Bohu. Může ale teoretický ateista, který své tvrzení v evropské kultuře a našem myšlení jsou mnohem četnější a hlubší,
o neexistenci Boha není s to vědecky nezvratně doložit, učinit totéž než si mnozí uvědomují. Uvedené body mají být spíše otevřením
s tvrzením věřícího teologa, tedy začlenit ho do svého modelu myš- diskuse a výzvou k zamyšlení než nějakou definitivní výpovědí. Opět
lení? Nemůže, protože jeho tvrzení existenci pravé transcendence podotýkám, že jednou věcí je ideál, zatímco jeho realizace v konkrétních dějinách může být něco odlišného, co se s oním ideálem
v zásadě neguje.
Bible sama se svým tvrzením, že nitrosvětští bohové neexistují, nemusí bohužel krýt, a to zase souvisí i se svobodou, které můžeme
je v zásadě první ateistickou knihou světa. Křesťané prvních tří sta- zneužívat. Nebylo by tedy metodologicky zcela korektní argumenletí odmítající vzdávat bohopoctu před obrazem císaře bývali ozna- tovat proti výše řečenému jen na základě historických selhání jedčování za ateisty. Víra v jediného, transcendentního, svobodného notlivých křesťanů a celých společenství věřících. Ale i tento přístup,
a osvobozujícího Boha implikuje určitou formu ateismu vůči všemu, je-li aplikován korektně, je hluboce opodstatněný, neboť stále platí,
co by se rádo za „boha“ vydávalo. Moderní ateismus není tedy jev že historie je učitelkou života. Křesťan velmi dobře ví o strmosti ideprotikřesťanský, ale paradoxně jev vnitrokřesťanský. Feuerbachovo álu, o nějž usiluje, a tak svou identitu prožívá kajícně, jsa si vědom
dílo „Podstata křesťanství“ je přeplněno skvostnými teologickými mnoha svých nedostatků. Autentičnost náboženství se ale měří právě
inspiracemi.
schopností a mírou sebekritičnosti. I přiznané chyby tedy vydávají
Problém tkví v tom, že ateista vyvozuje z tvrzení „Tato před- určité svědectví o tom, co je pravé křesťanství.
stava Boha neodpovídá plně realitě“ závěr: „Žádný Bůh, žádná
I nevěřící člověk by si tedy na základě těchto úvah mohl jasněji
transcendence není.“ Negativní teologie působí jako osvobození, uvědomit, že teologie není vědou jen pro pár podivínů, vědou uzaotevření cesty k pravé transcendenci, neboť Bůh je vždy větší než vřenou v rámci nějakého konfesního kontextu. Ten, kdo se dotýká
naše představy a výroky. Avšak ateista nám nakonec řekne, že žád- pojmů Boha a člověka, se tak nutně dotýká toho, co se nachází hluná transcendence není, a tudíž ani pravá svoboda, a tak člověku boko v kořenech evropské civilizace a kultury, a proto má k těmto
nezbývá nic jiného než být striktně determinován nitrosvětskými věcem rozhodně co říci.
Prof. Ctirad V. Pospíšil
záležitostmi. Ateista musí upadnout do určité formy ideologie,
působí na CMTF Univerzity Palackého v Olomouci.
protože něco nakonec na prvním místě v jeho myšlení být musí.
Vědecký ateismus, hlásaný u nás přes čtyřicet let, určitě nevedl ke Poznámka:
[1] Srov. např. Mezinárodní teologická komise, Paměť a smíření, církev
skutečně svobodnějšímu člověku.
Autentičnost náboženství
se měří právě schopností
a mírou sebekritičnosti.
I přiznané chyby tedy
vydávají určité svědectví
o tom, co je pravé
křesťanství.
a viny minulosti, Praha 2000.
43
foto: Film Europe
Film Strom života si jako každé skutečné umělecké dílo žádá opakované setkání.
44
KULTURA
Strom života – filmový skvost 21. století
Film amerického režiséra Terrence Malicka Strom života bez nadsázky patří k povinnému vzdělání
každého přemýšlivého křesťana. Strom života je jeden z nejkrásnějších filmů s duchovní tématikou,
jaké kdy byly natočeny.
T
errence Malick (nar. 1943) za svoji bezmála čtyřicetiletou fimlařskou kariéru
natočil pouze pět filmů. Všech pět patří
mezi poklady filmové historie a Strom života (2010) je podle mnohých zatím vrcholem
jeho zcela výjimečné umělecké kariéry.
Terrence Malick nedává rozhovory,
nechodí na premiéry svých filmů ani se
neúčastní slavnostních ceremoniálů filmových festivalů, na kterých vítězí jeho filmy.
O Malickovi a jeho díle je těžké nepsat pateticky. Čtenář neznalý Malickových filmů
nutně bude autora tohoto textu podezřívat
z přehánění, z vynášení Stromu života do
přílišných výšin, bude si myslet, že jsem se
snad i pomátl na rozumu. Nikoli, vážený čtenáři, neztratil jsem svoji kritickou soudnost.
Jen jsem viděl film, o jehož kráse nelze vypovědět, stejně jako nelze vypovědět o kráse
zapadajícího slunce nebo o duchovním
prožitku věřícího člověka, který prochází
tragédií Velkého pátku, tichem Bílé soboty
a radostí Velikonočního vzkříšení.
Strom života si jako každé skutečné umělecké dílo žádá opakované setkání, a tak je
ošemetné o něm vynášet soud poté, co jsme
film viděli poprvé – tak jak to činí – a musí
činit – většina filmových kritiků.
 BOŽE, KDE JSI?
Snad všechy dostupné texty o novém Malickově díle konstatují, že se jedná o příběh
umístěný do druhé poloviny 20. století, ve
kterém se americká rodina vyrovnává se
ztrátou jednoho ze tří synů. Ano, na první
pohled je tomu skutečně tak, nicméně srdce
příběhu bije jinde, dotýká se „důležitějších“
skutečností, totiž snahy naleznout Boha ve
svém srdci, ve své minulosti, ve všech věcech.
Celý film je vyprávěn dospělým Jackem
(Sean Penn), který vzpomíná na své dětství,
na svoji milující matku (Jessica Chestainová)
a přísného otce (Brad Pitt). Jack se ptá, jak
mohli rodiče unést smrt jednoho ze svých
dětí, jak se s touto nepřípustně těžkou ranou
dokázali vyrovnat. Proč se ptá? Podle snad
všech recenzentů proto, že právě prožívá
výročí smrti svého milovaného bratra. Dovolím si nicméně nabídnout jiné vysvětlení:
Jack se svojí manželkou truchlí nikoli kvůli
dávné tragické smrti bratra, ale kvůli smrti
své vlastní dcery. Proto to depresivní ráno,
kdy si zmatený Jack s manželkou nemají co
říct, proto manželka nese bílou růži k fotce,
jejíž motiv je pro diváka nerozpoznatelný,
proto Jackův pocit, „jako by narážel do zdi“,
jak později šeptá své manželce do telefonu.
Mnozí recenzenti se také pozastavují
nad naivním koncem filmu, kdy se ocitáme
„v nebi“. Vadí jim ztvárnění nebe jakožto
pláže, u které se všichni setkávají a objímají
a to zaliti měkkým a milosrdným slunečním
světlem. Omyl spočívá v domněnce, že ono
nebe – je „skutečným“ nebem v rámci filmového světa. Zde se ovšem nejedná o záznam
jakéhosi života po životě. Jedná se o Jackovu
představu – tedy představu lidskou a naivní,
jaké to bude v nebi, jaké to bude po smrti, jaké to bude, až se setká se všemi, které
miloval: s matkou, s otcem, se svými bratry – a také se svojí dcerou.
 TEP LIDSKÉ EXISTENCE
Takřka celý děj Stromu života se odehrává
v mysli ztrápeného Jacka, který vzpomíná na
své dětství od početí (doslova) přes porod, své
první kroky, svá první setkání se sourozenci,
nevinné dětské hry i hříšné touhy dospívajících chlapců. Malickovi se podařilo nevídané:
Dokázal zpřítomnit okamžiky a obrazy našich
životů, které si každý z nás nosí ukryté někde
hluboko v srdci. Večeře s rodiči u rodinného
stolu, společné návštěvy kostela, první těžká
provinění (která jsou pro okolí třeba jen nicotnou epizodou, pro dítě však událostí zásadních rozměrů!), smutek z opouštění domova… Přestože Malick zobrazuje konkrétní
situace jedné rodiny v USA padesátých let
20. století, tyto obrazy mě samotnému vrátily mnohé vzpomínky na dětství, které jsem
strávil ve východní Evropě let osmdesátých.
Malickovi se skrze ztvárnění konkrétních situací podařilo zachytit něco obecně sdíleného,
podařilo se mu nahmatat tep lidské existence.
Jackův život byl plný bolesti a upřímného
hledání odpovědi po smyslu těžkých chvil,
které byl on a jeho rodina nuceni prožít.
Proto všechny ty vzpomínky. Film začíná
otázkou po Bohu – a končí odpovědí na
Boží volání.
 DOKONALÝ FILM?
Strom života není jednoduchým filmem.
Stejně jako předchozí Malickovy snímky
i tento opět – a ještě více než ty předchozí – posunuje hranice filmového vyjádření.
Práce kamery plující prostorem i časem,
použití klasické hudby, která mnohé sekvence proměňuje v nezapomenutelné přílivy
krásy (aniž by ovšem šlo o kýč, jak se také
můžeme dočíst), propracovaná koncepce
zvuku, přesný střih a herecké výkony – to
vše je mistrovské. Malick strávil tři roky
výběrem chlapců, kteří se ujmou rolí dospívajících dětí v padesátých letech. Výkony
oněch tří kluků, kteří byli vybráni z 10 000
dětí, jsou zcela neuvěřitelné, protože v nich
není ani stopa po herectví. Oni žijí své životy
před kamerou a stejně tak tomu je i u všech
ostatních rolí včetně hvězdné trojice Jessicy Chestainové (matka), Brada Pitta (otec)
a Seana Penna (dospělý syn Jack).
Nechci zde kromě Zlaté palmy v Cannes
vyjmenovávat další ocenění tohoto výjimečného snímku, už jen proto, že k nim v blízké
budoucnosti zajisté přibudou ještě mnohá
další. Jen si na závěr dovolím podotknout,
že mezi prvním a druhým Malickovým celovečerním snímkem uplynulo pět let (Pustina, 1973; Nebeské dny, 1978) a mezi druhým
a třetím (Tenká červená linie, 1998) dokonce
dlouhých dvacet letech. Následující pauzy
mezi natáčeními se ale již zkracují: čtvrtý
snímek Nový svět měl premiéru v roce 2005,
pátý Strom života v roce 2011. Na příští rok
je ohlášen zatím nepojmenovaný milostný
příběh a na rok 2013 film s názvem Voyage
of Time. Snad i Terrence Malic cítí, že se připozdívá?
Lukáš Jirsa
45
RECENZE
Hans Küng: Na počátku všech věcí
Autor, emeritní profesor fundamentální teologie v Tübingen, v této knize
poskytl čtenáři určitý vhled do toho, co bychom v souladu s ním snad
mohli česky nazvat veškerou skutečností.
J
de o určitý nadstavbový souhrn veškerého lidského vědění v kombinaci s osobní
i společenskou zkušeností, prožívání života
a hodnotovou orientací uznávající přesažnost objektivní skutečnosti vůči smyslovým
dojmům, analýze chladné racionality i subjektivním emocím. Středobodem výkladu
je přitom počátek: především počátek
vesmíru a v návaznosti na něj počátky
života i počátky lidské existence. V závěru
pak autor krátce komentuje protipól: konec
existence lidstva, konec Země i představy
o konci celého našeho vesmíru.
 KOMPLEMENTARITA
VĚDY A NÁBOŽENSTVÍ
Küng v celé knížce, vydané nakladatelstvím
Vyšehrad v roce 2011 (v překladu Vladimíra Petkeviče), předvádí před zraky čtenáře
velice rozsáhlou, ale v zásadě spíše jen
informativní expozici teoretické fyziky, a to
především ve vztahu ke kosmologii, biologie,
širokých interpretací evoluce, ale i antropologie. Pro orientaci čtenáře je důležitá
deklarace autora ohledně volby modelu pro
chápání vztahu mezi přírodními vědami
a filosoficko-teologickými náboženskými
pohledy. Autor zde odmítá jak konfrontační,
tak integrační model a plně akceptuje „komplementární model kriticky-konstruktivní
interakce“ přírodních věd a náboženství.
V knížce k tomu na různých místech používá
motiv vrcholně umělecké hudební skladby.
Pokusme se na něm tedy krátce a symbolicky
autorem zvolený model ilustrovat. Představme si Mozartovu operu nebo Beethovenovu symfonii. Takovou skladbu můžeme
analyzovat fyzikálně akusticky, tj. postupně
rozložit partituru na jednotlivé tóny a ty pak
popisovat pomocí fyzikálně akustického
aparátu kmitů strun. Sebedokonalejší fyzikální (přírodovědný) popis tohoto druhu
nám však evidentně nezachytí umělecký
dojem a estetický prožitek z poslechu takové
skladby. Tomu bude blíže umělecká kritika
a muzikologický rozbor. Na druhé straně
však skladbu nelze realizovat bez hudebních
nástrojů a patrně by nevznikla bez existence
kompozičních teorií, k čemuž všemu jsou
nutné i poznatky fyzikální akustiky.
46
Hans Küng
Již jsme zmínili, že obsahový záběr
knížky je obrovský. Bohužel nelze totéž
říci o metodě zpracování, které do značné
míry „jde po povrchu“ a poněkud se utápí
v opakujících se výkladových smyčkách.
Ke cti autora ovšem dodejme, že se nesnaží
budit dojem kvalifikovaného znalce přírodních věd. Zřejmě chce v tomto směru být
pouze informátorem v nezbytném rozsahu.
Specialista v přírodovědných oborech nebo
v matematice zde proto stěží nalezne něco,
co by ho mohlo profesně zaujmout. Také
odborník v oblasti filosofie nebo teologie
nejspíš bude mít analogický pocit, neboť
i zde se autor, navzdory své evidentní
profesní kvalifikaci, snaží být spíše popularizátorem, někdy možno říci i glosátorem,
a svůj výklad směřuje spíše k širší laické
veřejnosti.
Záběr knížky a její popularizační zpracování si pochopitelně vybírají svoji daň
v řadě nepřesných vyjádření. Částečně to
zřejmě je i záležitost českého překladu. Je
např. politováníhodné, že zmínění „slavné
druhé Gödelovy věty o neúplnosti“ není
jasnější a vzhledem k filosofickým aplikacím konkrétnější. Také nepůsobí dobře,
když se matematický pojem „grupa“ překládá slovem „skupina“.
 OTEVŘENÝ
OBZOR POZNÁNÍ
Závěrem se pokusme zachytit představu modelu veškeré skutečnosti tak, jak
by zřejmě odpovídala Küngovu pojetí.
Uzavřenými křivkami, pro přehlednost
nejlépe kružnicemi, si nejprve vymezme
oblasti jednotlivých typů lidského poznání,
tedy poznání exaktně přírodovědného,
teoreticky matematického, filosofického,
teologického apod. Oblasti vymezené těmito křivkami mohou (typicky např. mezi
matematikou a přírodními vědami), ale
nemusí mít vzájemné průniky, avšak jim
odpovídající druhy poznání jsou vzájemně
plně autonomní. Odborník, jenž se v některé z těchto oblastí pohybuje, není nucen
vstupovat do oblastí jiných, avšak může
tak s prospěchem učinit, zachová-li respekt
ke zmíněné autonomii (komplementaritě)
oblastí různého poznání a nebude-li mezi
nimi vytvářet nelegitimní krátká spojení.
Plně komplexní (veškerá, úplná, nejzazší)
skutečnost přitom není zplna obsažena
v žádné z právě zmíněných oblastí poznání,
které jsou tudíž v tomto smyslu neúplné. Tuto neúplnost Küng zřejmě chápe
v gödelovském pojetí. Úplnou skutečnost
si potom zřejmě lze znázornit jako kruh,
jenž v sobě zahrnuje všechny dílčí oblasti
a typy poznání. Nelze ho však chápat jako
linii vně opsané kružnice, ale spíše jako
rozostřený obklopující kruhový pás jdoucí
směrem ven do ztracena.
V tomto smyslu Küng chápe lidské
poznání jako principiálně neuzavřené.
Můžeme si položit otázku, zda tuto skutečnost brát negativně a agnosticky jako autorovo přesvědčení o principiální nemožnosti
lidsky dosáhnout úplného poznání. Vše
v recenzované knížce však nasvědčuje
tomu, že autorova interpretace je spíše
pozitivní a optimistická a vyúsťuje v tezi,
že člověk bude mít vždy otevřený obzor
pro další a další rozvíjení svého poznání na
poli „úplné skutečnosti“ i v jejích dílčích
segmentech. Tento optimismus má svého
druhu i ideový protějšek. Přestože Küng
v knize manifestuje své křesťanství velmi
střízlivě, v závěru lze nalézt poměrně jasnou prezentaci toho, co můžeme považovat
za vyjádření křesťanské naděje.
Přírodovědec, matematik, filosof, teolog, prostě jakýkoliv kvalifikovaný specialista stěží nalezne v recenzované knížce
něco objevného z hlediska svého striktně
odborného zájmu. Zvídavý čtenář však
může nalézt mnoho nadhozených tezí
a otázek k přemýšlení.
Jan Bednář
RECENZE
Henri de Lubac
Meditace o církvi
Phillippe Nemo
Co je Západ?
Karmelitánské nakladatelství 2010
CDK 2011
V knize Méditation
sur l’Église, která nyní,
více než půl století po
prvním francouzském
vydání, vychází také
česky, shrnul autor
své obsáhlé znalosti
církevní tradice, a to
v době, kdy eklesiologická debata uvnitř katolické církve, ale
i v protestantské teologii byla vedena s velkým zaujetím a také za velkých vzájemných
střetů. De Lubac svou knihou, přeloženou
do mnoha jazyků a v samotné Francii
vydanou šestkrát, nabízí rozšířený pohled
na církev v čase, jmenovitě od doby patristiky, doby církevních otců. Zdrojem jeho
znalostí je aktivní spolupráce na rozsáhlém
projektu edice francouzských překladů
patristických textů, známé pod souhrnným
názvem Sources chrétiennes, zahájené už
v roce 1940. De Lubacovým záměrem bylo
ukázat na základě takto získaných znalostí
co možná souhrnně celý vývoj eklesiologie,
zvláště její počátky, a tím jednak zklidnit
celou tehdejší debatu, jednak poukázat na
to, co všechno tato bohatá tradice už obsahuje a co může být inspirací i pro přítomnost. Odkazy na tyto prameny z prvních
století církve, a to jak tehdejšího křesťanského západu, tak i křesťanského východu,
zabírají skoro polovinu de Lubacovy knihy.
Není to tedy četba pro chvíle oddechu; je určena spíše teologicky zaujatému
a vzdělanému čtenáři a i ten ji musí číst
opravdu pozorně. Je příznačné, že první
vydání Meditace o církvi vyšlo jen několik
málo let před svoláním druhého vatikánského koncilu, který právě k ožehavým
otázkám týkajícím se církve zaujal jasný
postoj svou pastorální konstitucí o církvi
v dnešním světě (Gaudium et spes), na
jejímž vypracování se do té doby z modernismu podezíraný de Lubac mohl významně podílet. Pátá kapitola jeho Meditace
o církvi dokonce už nese název „Církev
uprostřed světa“. Dekret o ekumenismu
(Unitatis redintegratio) téhož sněmu je
logickým doprovodem pastorální konstituce o církvi a z obou textů vyplývá, že nauka
o církvi ani skoro pět století po nástupu
reformace neztratila nic ze své brizantnosti:
Jak lze definovat církev, která společenství
křesťanů si zaslouží tento název, která
nikoliv a proč? Jsou pravoslavní, luteráni,
presbyteriáni, koptové a další církvemi?
Podle jakých kritérií se tu má rozlišovat?
Kam míří katolická církev svým ekumenismem? Chce jen tyto „zbloudilé křesťany“
přivést zpět do lůna jediné skutečné církve,
tedy do církve římskokatolické? Ve výčtu
otázek se dá pokračovat. Neméně závažné
otázky se týkají vnitřní struktury církve
a jejího vztahu k civilní společnosti a právě
do této debaty de Lubac přispěl erudovaně
a významným způsobem.
Zbývá otázka kvality překladu do češtiny. Francouzská teologická literatura je
svébytná a svérázná. Překlady do jiných
jazyků, snad s výjimkou do francouzštině
blízké španělštiny nebo italštiny, jsou velmi
obtížné. De Lubac navíc svou mateřštinu
ovládá mistrně. Autor těchto řádků měl
to štěstí slyšet jej přednášet poslední rok
jeho činnosti v Lyonu. Francouzští jezuitští
posluchači tam po skončení hodiny často
komentovali „Ah, que c’était beau! (Ah, to
bylo krásné!)“, jako kdyby obsah sám byl
až druhotný. Překládání takového autora je
natahováním na překladatelský skřipec. Lze
to doložit už na nesnázích při překládání
titulu knihy. Podobně jako v češtině se ve
francouzštině sloveso „méditer“ pojí nejčastěji s předmětem v akuzativu: Méditer
une vérité, un livre… Spojení „Méditation
sur…“ ani podrobné slovníky francouzštiny v této podobě neuvádějí; je to spojení
zvláštní a u de Lubaca záměrné. Jeden
z kvalitních německých překladů zní „Die
Kirche. Eine Betrachtung“. Čeština bohužel
takovou možnost (kdy jde o jazykovou
hříčku) nenabízí. Americký překladatel
neusiloval o doslovnost a podle smyslu
zvolil hezký název The Splendor of the
Church. Podobnými překladatelskými oříšky se kniha přímo hemží, není tedy divu,
že výsledný český text postihuje literární
krásu předlohy jen z části a na některých
místech vznikají i nesnáze s plným pochopením autorova záměru, často vyjádřeného
pouhým náznakem, tak typickým pro
francouzský způsob pěstěného slovního
přednesu. Přesto i po ukončení Druhého
vatikánského koncilu je četba Meditace
o církvi významným příspěvkem k našemu
lepšímu chápání církve, ke které se hlásíme,
i jejího vztahu ke světu, ve kterém žijeme.
Petr Kolář SJ
Nazývá je „synové a dcery kapitalismu“. Nebýt
Západu, Země by těžko
uživila dnešních šest
miliard obyvatel planety,
říká provokativně Nemo
ve své stručné studii
o evropských či lépe
řečeno západních hodnotách. Tento francouzský filosof a historik,
který je mimochodem autorem několika
knižních rozhovorů s Émanuelem Levinasem, nečekaný výrok opírá o demografický
vývoj. „Víme-li, že tato demografická exploze začíná v Evropě a dotýká se jiných kontinentů, teprve když jsou zasaženi Evropou,
jeví se jako jediné racionální vysvětlení této
explozivní změny ona modifikace, k níž
došlo v interní organizaci tohoto kontinentu.“
Tuto „interní organizaci“ pak chápe jako
ojedinělý historický vývoj, vycházející za
prvé z vynálezu obce, svobody pod zákonem, vědy a školy Řeky; za druhé z vynálezu práva, soukromého vlastnictví, „osoby“
a humanismu Římem; za třetí z etické
a eschatologické revoluce způsobené Biblí
(milosrdenství, jež překonává spravedlnost,
lineární pojetí času); za čtvrté z papežské
„revoluce“, jež vědomě nastolila užívání
rozumu v podobě řecké vědy a římského
práva, aby vepsala do dějin biblickou etiku a eschatologii, a za páté z prosazování
liberální demokracie, která dala základ
modernitě.
Nemo tedy vidí jádro západní civilizace diferencovaněji, než se běžně opakuje,
a zároveň se snaží postupovat přísně
filosoficky a nenechat se strhnout k laciné
obhajobě vlastních pozic. Výsledkem je
podnětná, hutně psaná studie, která místy
osvěží nevšedními postřehy a souvislostmi,
například pokud jde o zdůvodnění rostoucí
produktivity dělbou organizací práce, včetně směn na velké vzdálenosti pod vlivem
liberálního myšlení, nebo když navrhuje
politický koncept Západní unie, jakožto
konfederace všech „západních“ zemí od
Spojených států, přes Evropu po Austrálii či
varuje EU před rozšiřováním o muslimské
země. Jindy spíš opráší staré známé úvahy
o stavebních kamenech Evropy.
Zde také vidím největší přínos knihy –
je to praktická rukověť pro všechny, komu
nejsou lhostejné ideové debaty o směřování
Evropy, protože se sám cítí být Evropanem,
přestože se to v české kotlině příliš nenosí.
Josef Beránek
47
RECENZE
48
R. Hemfelt, F. Minirth, P. Meier
Závislosti srdce
Jak opustit nezralé vztahy
Martin C. Putna
Václav Havel. Duchovní portrét
v rámu české kultury 20. století
Karmelitánské nakladatelství 2010
Knihovna Václava Havla 2011
Dva psychologové
a jeden psychiatr ve své
čtivé a velice podnětné
knize ukazují, jak je
možné dosáhnout uvolnění z pout nezdravých
mezilidských vztahů.
Na začátku ukazují, že
závislé vztahy mohou
dlouhodobě zatěžovat naše životy, aniž bychom si byli vědomi skutečnosti, že naším
skutečným problémem je právě nedobře
fungující vztah k druhým lidem.
Známým příkladem závislosti, která
je očividná a jasně negativní, je závislost
na alkoholu. Autoři ovšem upozorňují, že
úplně stejně destruktivní jsou i závislosti
mnohem méně nápadné – a právě mezi ty
nejméně nápadné patří i „závislosti srdce“.
Diagnostikují tzv. spoluzávislost, tedy fakt,
že na závislém člověku pak „spoluzávisí“
i mnozí další lidé. Alkoholismus, workoholismus, nezdravý perfekcionismus a mnohé jiné druhy závislostí totiž zcela jasně
„ovlivňují rodinu a blízké příbuzné, kteří se
tak stávají spoluzávislými a trpí stejně nebo
možná ještě více než sám závislý“. Závislosti a spoluzávislosti jsou navíc podle autorů
dědičné, protože poškození se samozřejmě
přenáší na další, závislými lidmi vychovávanou generaci.
Na konkrétních případech ze svých
odborných praxí autoři ukazují nejdříve
příčiny spoluzávislostí (a závislostí) – nenaplněné citové potřeby, nešťastné dětství
atd., následně analyzují jednotlivé příběhy
a tím umožňují čtenáři, aby v nich nacházel
podobnosti či odlišnosti se svým vlastním
životem. Poukazují na faktory, které závislé
lidi neustále dokola vrhají do neřešitelných a bolestivých situací a předkládají
i možnost narušení destruktivního scénáře,
který (spolu)závislé vztahy vždy provází.
V posledním díle knihy pak načrtávají
potřebné kroky k uzdravení vztahů.
Hemfelt, Minirth a Meier podotýkají, že
„dnešní životní styl, postoje a cíle přispívají“ k prohlubování spoluzávislosti, která
je podle nich vždy založena na nedostatku
naplnění potřeby lásky. Autoři nenápadně
pracují s křesťanskými motivy, aniž by se
ovšem uchylovali k duchovním radám.
Vždy zůstávají na poli psychologie, která je
ovšem stavěna na vědomí křesťanské rozlišitelnosti dobra a zla.
Lukáš Jirsa
Na závěr svého působení ve funkci ředitele
Knihovny Václava Havla
napsal autor zdařilou
analytickou intelektuální
biografii Václava Havla
se zaměřením na kořeny
jeho myšlení a postojů.
Rozsáhlá kniha je napsána na základě detailních znalostí Havlova
života a díla stejně jako jejich dějinného a kulturního kontextu. Autor kreslí
plastický obraz Havla jako eklektického,
receptivního myslitele, jako člověka, který – ovlivněný celou řadou velmi odlišných
osobností: odkazem dědečka Vácslava,
otcem Václavem, strýcem Milošem, bratrem Ivanem, Josefem Šafaříkem, Franzem
Kafkou, Janem Patočkou, Zdeňkem Neubauerem, Zdeňkem Urbánkem a dalšími – dokázal být mj. pro svou myšlenkovou
nevyhraněnost zprostředkovatelem mezi
různými názorovými proudy a lidmi a jako
referenční bod integrovat český disent
coby jeho vůdčí postava. Autor postupuje
chronologicky: od duchovního spiritistického dědictví dědečka Vácslava a otcova
humanistického náboženství ovlivněného
Masarykem přes koncepty vzešlé z prostředí skupiny šestatřicátníků, divadelně
úspěšná léta šedesátá, spory v časopise
Tvář, disent, underground, myslitelský vliv
Jana Patočky a Chartu 77 až po filosofické
období v letech osmdesátých (Dopisy Olze
a Kampademie), myšlenkový vývoj a konkrétní činy V. Havla po sametové revoluci,
včetně jeho mýtu a antimýtu. Kniha zachycuje myšlenkové a intelektuální prostředí,
jež Havla ovlivňovalo, ať už jako dramatika
absurdního divadla, filosofujícího spisovatele nebo jako prezidenta republiky či organizátora Fóra 2000, a je zalidněna velkým
množstvím významných osobností. Právě
výtečná analýza kořenů velmi širokého
intelektuálního záběru V. Havla – absurdní
divadlo, různé filosofické směry, hermetismus a esoterika, politologie, nekonfesijní
spiritualita a katolictví, soudobá literatura... – a jeho konkrétních životních činů
a postojů činí z knihy velice objevné dílo,
založené na pečlivé práci s dostupnými
prameny a napsané svěžím jazykem.
Vladimír Petkevič
Richard Swinburne
Bůh jako vysvětlení
Triton 2011
Díky nakladatelství
Triton máme možnost
v češtině poprvé poznat
dílo významného filosofa a teologa Richarda
Swinburna (1934),
emeritního profesora
univerzity v Oxfordu
a autora početné řady
spisů věnovaných z velké části tzv. přirozené teologii. Ta se „zabývá argumenty, které
postupují od nejobecnějších vlastností
světa k existenci Boha jako jeho stvořitele
a zachovatele“, nečerpá tedy poznatky ze
zjevení, i když jeho možnost rozumově
zdůvodňuje.
Autor tuto knížku z roku 1996, která
již byla přeložena do 22 jazyků, pokládá
za krátké shrnutí svého pojetí přirozené
teologie. V anglickém originálu se jmenuje
„Is there a God?“, český název však dobře
vystihuje obsah i strukturu knihy. Autor
v ní totiž ukazuje, že tvrzení o Boží existenci, které nazývá teismus, vysvětluje svět
a jeho řád i existenci lidí a lidské duše lépe
a jednodušeji než další dvě možná vysvětlení (která označuje jako materialismus
a humanismus).
V první ze sedmi kapitol odvozuje
z předpokladu, že existuje Bůh jako osobní
bytost, základní Boží vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost a dokonalou svobodu), vysvětluje, co znamenají, a odvozuje
z nich další nutné Boží vlastnosti. Jádrem
druhé kapitoly jsou čtyři kritéria pro posuzování pravděpodobnosti, že nějaká vědecká teorie je pravdivá. Tato kritéria jsou pak
v dalších kapitolách aplikována na teistické
vysvětlení vesmíru a přírodních zákonů,
evoluce biologických druhů a duševního
života. Teismus se ukazuje jako nejjednodušší a nejpravděpodobnější vysvětlení.
Dvě poslední kapitoly jsou věnovány
problematice zla a teistickému vysvětlení
zázraků a náboženské zkušenosti.
Tradiční křesťanské pravdy jsou zde rozumově zdůvodňovány s využitím moderních
postupů vycházejících z analytické filosofie.
I když knížka nemá polemický charakter,
může být velmi kompetentním vkladem do
diskuse se současným ateismem.
Přeložil ji s velkým odborným porozuměním a jazykovým citem Karel Šprunk
a prof. Stanislav Sousedík k ní napsal
zasvěcený úvod s uvedením autorových
spisů, v nichž jsou témata přirozené teologie probírána podrobněji a hlouběji.
Vladimír Roskovec
RECENZE
André Glucksmann
Rozprava o nenávisti
Kalich 2011
Ondřej Beránek
Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti:
život a dílo zakladatele islamologie
CDK 2010
Je s podivem, že první
kniha francouzského filosofa André Glucksmanna
(nar. 1937), který je
v České republice častým hostem, vychází až
nyní. S jeho myšlenkami
se můžeme seznámit
na stránkách Respektu,
kde vycházejí jeho eseje na aktuální témata,
a každoročně jej můžeme osobně potkat i na
konferenci Forum 2000. Z obou zdrojů jej
známe jako člověka neústupného a nesmiřitelného, jako člověka neúnavně upozorňujícího na nespravedlnosti a hrůzy tohoto světa.
Zvláštní pozornost dlouhodobě věnuje Rusku a jeho zločinným aktivitám v Čečensku
a Gruzii. Glucksmann již od konce šedesátých let podporoval utlačované a nespravedlivě stíhané, a to i u nás v Československu. Je
tedy vlastně „starým známým“, a tak je dobře, že mu je vydáním jeho esejů o nenávisti
umožněno opět o trochu více proniknout do
našeho skomírajícího veřejného prostoru.
Rozprava o nenávisti je souborem kratších esejů, jejichž jednotícím jmenovatelem
je fenomén nenávisti v lidském společenství.
Glucksmann vždy zachází s konkrétními
událostmi a snaží se svého čtenáře usvědčit
z nebezpečné slepoty. Podle francouzského
filosofa je totiž nenávist všudypřítomným
fenoménem, kterému se nelze vyhnout.
Války, teroristické útoky, rasové projevy
nenávisti, zlo každodenně přítomné v televizních zprávách a v novinách se nás netýká
jen vzdáleně. Nenávist je v tomto světě stále
přítomná, je člověku vlastní, a tak je také
fenoménem hodným filosofa. Glucksmann
čtenáře nutí hledět na nejrůznější hrůzy
dneška, aby jej dovedl ke zjištění, že se na
nich tak či onak podílí – přinejmenším
svým naprostým nezájmem o ně. V jednotlivých kapitolách Rozpravy o nenávisti
se s francouzskou uvolněností a zjevnou
erudicí věnuje těm nejpalčivějším formám
nenávisti. Upozorňuje na stálou a neutuchající nevnávist vůči Židům, na různě se projevující nenávist mužů vůči ženám.
Glucksmann je člověk, který se rozhodl
nikdy nezapomínat na bolesti naší ztrápené
domoviny – planety Země. Jeho myšlení
je znepokojující. Vyžaduje od nás pohled
do vlastního nitra. Dotýká se nás utrpení
druhých lidí, nebo raději – zcela krátkozrace a nekřesťansky – žijeme svůj šťastný
a ničím nerušený středoevropský život?
Lukáš Jirsa
V roce 2010 vydalo
brněnské Centrum pro
studium demokracie
a kultury ve své edici
Dějiny a kultura knihu
s názvem Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti:
život a dílo zakladatele
islamologie. Její autor
Mgr. Ondřej Beránek, Ph.D. vystudoval
arabistiku a kulturu islámských zemí na
Univerzitě Karlově. Dále své vzdělání prohluboval na univerzitách ve Spojených státech amerických a v Saúdské Arábii. V současné době je vedoucím blízkovýchodního
centra na Metropolitní univerzitě v Praze.
Kniha arabisty Ondřeje Beránka přináší
české odborné i laické veřejnosti celou
řadu zajímavých informací, které vystihují život zakladatele vědecké islamologie
v Evropě Ignáce Goldzihera (s. 23–66). Jistě
je namístě připomenout, že se tak děje na
základě primárních pramenů v podobě
Goldziherových deníků a bohaté korespondence. Zde se nachází zdroj pro pochopení
jeho pozice v rámci intenzivních vztahů
s předními univerzitními pracovišti Francie
i Velké Británie. Na druhou stranu se zase
ukazují bohaté kontakty s muslimskými
učenci z celého Blízkého východu, pro
které byl žádaným partnerem do odborného dialogu. Takto se v plnosti projevuje
jeho naprosto výjimečné postavení, které
si mezi evropskými vědci vydobyl mimo
jiné také svým studiem na prestižní egyptské univerzitě al-Azhar. Vše je doplněno
dalšími zdroji, jako jsou vzpomínky jeho
následovníků a kolegů. Tím ale plastický
obraz života významného maďarského
vědce židovského původu nekončí. Čtenář
Beránkovy knihy může vedle bibliografických údajů získat i komplexní vhled do
Goldziherovy vědecké tvorby (s. 67–108).
Právě tato kombinace je podle mého názoru ideálním způsobem pro bezprostřednější seznámení s životem a prací člověka,
který stál u samotného počátku dodnes tak
významného vědeckého oboru. Lze tedy
jen souhlasit, že i díky různým souvislostem vycházejícím z důležitých světových
událostí posledních desetiletí je stále potřeba věnovat pozornost zásadním textům
předchozích generací učenců.
Vedle těchto dvou základních oddílů
čtenář v Beránkově knize nalezne překlady
některých kardinálních textů, které charakterizují Goldziherův zájem o vystižení
zásadních aspektů islámu (s. 109–160). Překlady jsou pořízeny z německých originálů
s tím, že s ohledem na komplikace plynoucí z práce s Goldziherovými odkazy musel
Ondřej Beránek také přihlížet k moderním
anglickým překladům a jejich verzím
poznámkového aparátu. Předkládaná publikace se díky tomu jistě stane významným
textem pro českou odbornou i laickou
veřejnost, která se zajímá o počátky evropského vědeckého výzkumu islámu. Díky
Beránkově práci je Goldziherova osobnost
komplexně představena na pozadí významných vnitřních proměn maďarské společnosti na počátku minulého století.
Martin Klapetek
Kontakt a přihlášky v ČR:
Sdružení Ackermann-Gemeinde Praha/Prag
Vyšehradská 49, 128 00 PRAHA 2
tel.: +420 221 979 325
http://www.sag-praha.com
49
KOMENTÁŘE
Kapsář Petra Koláře
KORUPCE PŘEKROČILA
ÚNOSNOU MEZ
Tímto pozoruhodným výrokem na sebe
upozornil pan B., „jeden z nejúspěšnějších byznysmenů v naší zemi“, v rozhovoru s Hospodářskými novinami 19. září
2011 a dodal, že „pro čím dál víc lidí je
nepřijatelné platit daně státu, který je
rozkrádán“. Večer pak nabídla debatu
o zmíněném rozkrádání majetku u nás
Česká televize.
Pan B. náleží k těm, kdo u nás po
17. listopadu 1989 rychle a velmi zbohatli, aniž by přitom – zřejmě – onu únosnou
míru korupce překročili; jinak by přece
bylo nelogické stěžovat si na vlastní zlořád praktikovaný také ještě jinými
subjekty.
Vyvstává otázka, jaká je ona ještě „únosná míra“ korupce, o které zde pan B. mluví
a která by se neměla překračovat. Osobně
si myslím, že z právního a také jen prostě lidského hlediska žádná únosná míra
korupce neexistuje, jako neexistuje ani žádná únosná míra násilí páchaného na jiném
člověku. Každá míra korupce, každé vyko-
nané násilí je nemravné (to je ovšem jen
staromódní slovo) a také stihatelné – nebo
by aspoň mělo být – je tomu ale tak u nás
opravdu…?
NAŠI NEPŘIZPŮSOBIVÍ
SPOLUOBČANÉ
Nesnáze s nepřizpůsobivými, hlavně romskými občany v poslední době u nás narůstají. Není to zcela nový fenomén, máme
je mezi námi už velmi dlouho, ale věci
časem dozrávají, jako například v současné
době erupce nespokojenosti s diktaturami
v arabském světě, a tak máme u nás najednou nárůst problémů s nepřizpůsobivými
lidmi.
Část našich romských, ale s nimi i část
ryze českých gádžů opravdu nejeví žádoucí
snahu přizpůsobit se většinové populaci
a široko daleko není k nalezení žádný přesvědčivý doklad o zdařilém vyřešení tohoto
problému, se kterým zápolíme podobně
jako řada dalších evropských zemí.
Tento fakt je vodou na mlýn všem radikálům s jejich radikálními návrhy řešení.
Přehlížejí přitom
jednu mimořádně
závažnou okolnost,
na kterou nás upozorňuje například
kritika ze strany
EU – že totiž nejde
o problém jen těch
nepřizpůsobivých,
ale o problém celé
naší společnosti, tedy i nás přizpůsobivých.
Hledání východiska ze slepé uličky, do
které jsme se dostali, je celo-společenský
problém sociálního míru v naší zemi.
Bez přijetí této zásady a z ní plynoucí
starostlivosti a péče se s tímto problémem
nedá hnout z místa. Jeho tíha pak nejvíce
doléhá na ty, kdo žijí na místě existujících
třecích ploch mezi námi a těmi „nepřizpůsobivými“. A jestliže zmíněný problém
nevyřešili nikde beze zbytku, pak existují
přece jen významné rozdíly v přístupu
k němu a ke spolunažívání s dokonce hodně obtížnějšími menšinami, než jsou naši
Romové. Stačí jen uvážit problémy s islámskými menšinami v zemích na západ
od nás.
Mediář Josefa Beránka
K
ampaň Rady pro
rozhlasové a televizní vysílání, která
drsným způsobem
upozorňuje rodiče, že
mají odpovědnost za
to, na co se jejich děti
dívají, přehlédne málokterý televizní divák.
Po patnácti letech mají tedy radní jasno:
Dětské násilí je podporováno obrazovkou.
Chtěl bych věřit, že je to opravdu názor
Rady a ne jen projekt zaplacený z evropských fondů. Značná část mediálních
analytiků totiž donedávna tvrdila, že násilí
na obrazovce může ovlivnit pouze již narušené jedince. V profesním čtrnáctideníku
Marketing&média upozornili na logický
důsledek. Nejen rodiče – i Rada, potažmo
televizní redakce, by měla cítit odpovědnost
za to, co se vysílá. Autor článku prý nedávno poslal Radě podnět, že kreslený seriál
50
2009-3.indd 50
Batman budoucnosti je plný nesmyslného
brutálního násilí – střílení, kopání do břicha, úderů do hlavy, lámání vazu... A odpověď radních? „Seriál vývoj dítěte neohrožuje.“ Možná ten reklamní šot ani neviděli.
A je to koneckonců jen reklama, ne?
Č
asový souběh výbojů mladých vandalů
v Anglii a demonstrací španělských
studentů zavdal příčinu mnoha komentářům na téma „ztracené generace“ bez
pořádného vzdělání, bez hodnot, bez
práce, bez budoucnosti... Vlastně je prý
docela pochopitelné, že se bouří. Euro
doplňuje vysoké počty nezaměstnaných
absolventů. Nezaměstnanost mladých Britů
je téměř 20 % (což je jen o málo víc než
u nás). Zatímco nenásilně demonstrujících mladých Španělů je bez práce víc než
dvojnásobek. Spíš než rozebírání psychologizujících analýz nemocné společnosti
by možná prospělo podívat se tam, kde
mladí lidé práci dokážou sehnat. Například
Němci a Rakušané zaměstnají devět z deseti absolventů. Sami Němci úspěch přičítají
úzkému sepjetí výuky a praxe. Firmy si
de facto samy vychovávají techniky, čímž
minimalizují dobu nutnou na zapracování
a ještě mají k dispozici lidi se znalostí nejnovějších technologických postupů. Když
Angela Merkelová navštívila v létě největší
evropský strojírenský veletrh, šla se podívat
nejdřív na expozice výuky učňů a techniků, protože ví, že v těchto místech se rodí
zítřejší Evropa. Ne snad proto, že jde právě
o techniku, učně a dělníky, ale proto, že jde
o oblast, která v Evropě ztrácí půdu pod
nohama a potřebuje o to víc invence, úsilí
a zdravé soutěživosti. Od toho koneckonců politiky máme – aby dodávali odvahu
a vytvářeli transparentní prostředí s jasnými pravidly. Vytváření umělých pracovních
míst ani ospravedlňování bouří nikomu
nepomůže.
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
Eric Berne
Guido Quarzo
Jak si lidé hrají
Don Bosco
mi ukazoval cestu
My všichni bez pƎestání hrajeme hry – sexuální, manželské, mocenské hry, soutĢživé hry s našimi pƎáteli... Berne nás nechává porozumĢt tajným trikƽm a nevĢdomým
manévrƽm, které jsou souēásơ našich dƽvĢrných vztahƽ. Po pƎeētení knihy se všichni v nĢjaké hƎe poznáme a poznáme i naše
partnery, rodiēe, kolegy.
brož., 200 s., 259 Kč
Životopis blahoslaveného Dona Ruy
Michal Rua byl mezi prvními chlapci, kteƎí se stali nejbližšími spolupracovníky Dona Boska a jeho
nepostradatelnými pomocníky. Don Rua se stal
po smrƟ zakladatele hlavním pƎedstaveným salesiánƽ. Kniha je inspirujícím úvodem do historie salesiánského díla.
brož., 104 s., 149 Kč
Wunibald Müller
Thomas Moore
Sám, ale ne osamĢlý
Život jako hra
na osmnáct jamek
Autor poukazuje na to, proē nĢkteƎí lidé pociƛují osamĢlost nepƎíznivĢ, a naznaēuje,
jaké podmínky jsou nutné k tomu, abychom
samotu prožívali v poziƟvním smyslu. HovoƎí na témata sebepoznání, sebehodnocení.
Nabízí cesty, které nám mají dodat odvahu,
abychom se samotĢ postavili a tvoƎivĢ s ní
naložili.
váz., 112 s., 209 Kč
PƎíbĢhy z golfového greenu
PƎíbĢhy nás uvádí do svĢta golfu, který je zároveŸ hracím polem našeho života. Golf hraje
v jednotlivých pƎíbĢzích roli „hry na život“, zenového pƎíbĢhu se skrytým tajemstvím, které musí
ētenáƎ spolu s protagonisty pochopit, aby nalezl
klíē, který se skrývá nejen v pƎesném úderu, ale
také v postoji a myšlenkovém rozpoložení hráēe.
váz., 216 s., 325 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno
universum_2010.indd 1
.ŉtçNRYVNpKR
2ORPRXF
WHOID[
PRELO
UHIXJLXP#UHIXJLXPF]
(GLĀQtŉDG\
6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND
6RXĀDVQpRWi]N\
6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt
3UDPHQ\VSLULWXDOLW\
6RFLHWDV
6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL
+ODV9HOHKUDGX
6ORYRDREUD]
ÿHåWtMH]XLWp
1iNXSSŉHVLQWHUQHW
ZZZUHIXJLXPF]
²VOHYD
<ĂƌůZĂŚŶĞƌͮWŽƐůĄŶşĂŵŝůŽƐƚ
WƎşƐƉĢǀŬǇŬƉĂƐƚŽƌĄůŶşƚĞŽůŽŐŝŝ
<ŶŝŚƵŬŽŶĐŝƉŽǀĂů<ĂƌůZĂŚŶĞƌũĂŬŽǀǉďĢƌƐǀǉĐŚ
ĚǀĂĐĞƚŝēƚǇƎŶĞũǀǉǌŶĂŵŶĢũƓşĐŚƐƚĂƚşǌƉĂƐƚŽƌĄůŶş
ƚĞŽůŽŐŝĞ͘sŶşŵĄŵĞƚƵŚůŽƵďŬƵǀŽĚƉŽǀĢĚşĐŚ
ŶĂƚĄƉĄŶşēůŽǀĢŬĂĚŶĞƓŶşĚŽďǇ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϱϲϬƐƚƌĂŶ͕ϰϱϬ<ē͘
ĂƌůŽDĂƌŝĂDĂƌƟŶŝͮƌĂŵĂƚĂǀşƌǇ
dŝƚƵůǌĂŚƌŶƵũĞƚƎŝƚĞŵĂƚŝĐŬĠĐĞůŬǇ͕ũĞũŝĐŚǎƉŽũşĐş
ŵǇƓůĞŶŬŽƵ ũĞ ŚůĞĚĄŶş ͣǎŝǀĠŚŽ ŽŚĂ͘͞ WƎĞƐ
ƉŽƐƚĂǀǇĂƉŽƓƚŽůƽ͕:ĞǎşƓŽǀƵŵĂƚŬƵDĂƌŝŝĂǎĞŶǇ
ďůşǌŬŽ:ĞǎşƓĞ͕ƉƌŽƌŽŬĂůŝũĄƓĞǌǀĞŬĂƌĚŝŶĄůDĂƌͲ
ƚŝŶŝƉŽƐůƵĐŚĂēĞŬǎŝǀĠƷēĂƐƚŝŶĂƉƌŽĐĞƐƵǌƌĄŶş
ǀşƌǇ͕ ĂďǇ Ɛ ŶĄŵŝ ƽŚ ŵŽŚů ƉƌŽǎşǀĂƚ ĚĞƚĂŝůǇ
ǀƓĞĚŶşŚŽĚŶĞ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϮϳϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘
WĂǀĞůŵďƌŽƐͮ<ƎĞƐƚ
WƌƽǀŽĚĐĞŬŽďŶŽǀĢŬƎĞƐƚŶşŚŽǀǇǌŶĄŶş
WƌĂŬƚŝĐŬǉŶĄǀŽĚ͕ũĂŬǀƓĞƐƚŝŬƌŽĐşĐŚƉƌŽŚůƵďŽͲ
ǀĂƚŽƐŽďŶşǀşƌƵ͕ǀǇĐŚĄǌşǌďŽŚĂƚƐƚǀşŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ
ƚƌĂĚŝĐĞsǉĐŚŽĚƵŝĄƉĂĚƵ͕ǌďŝďůĞĂůŝƚƵƌŐŝĞ͘
WŽƐůŽƵǎşŬĂǎĚĠŵƵ͕ŬĚŽĐŚĐĞŚůŽƵďĢũŝƉŽƌŽǌƵͲ
ŵĢƚƐǀĠŵƵŬƎƚƵ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϮϲϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘
WĂǀĞůǀĚŽŬŝŵŽǀͮĞŶĂĂƐƉĄƐĂƐǀĢƚĂ
WĂǀĞůǀĚŽŬŝŵŽǀŶĂēƌƚĄǀĄŶĞũŚůƵďƓşŚŽƵƌēĞŶş
ǎĞŶǇ͘WŽǌŝƚŝǀŶşǀǉƐůĞĚŬǇǀĢĚĞĐŬǉĐŚǀǉǌŬƵŵƽ
ĂŶƚƌŽƉŽůŽŐŝĞ͕ƉƐǇĐŚŽůŽŐŝĞĂƉŽĚ͘ǌĂƐĂǌƵũĞĚŽ
ƉŽũŵƽ ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ ƚƌĂĚŝĐĞ͘ KĚŚĂůƵũĞ ƐĞ ƚƵ
ƚĠŵĂŬƌĄƐǇĂƉŽĚŶĢƚŶĠǎĞŶƐŬŽƐƚŝǀůĂŚŽĚŶĢ
ƚĞŽůŽŐŝĐŬĠŵ ƚĞǆƚƵ ŶĂ ďŝďůŝĐŬĠŵ ǌĄŬůĂĚĢ
ĂǀŬŽŶƚĞǆƚƵǀǉĐŚŽĚŶşƉĂƚƌŝƐƚŝĐŬĠƐƉŝƌŝƚƵĂůŝƚǇ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϯϯϲƐƚƌĂŶ͕ϯϲϬ<ē͘
8.9.2011 11:05:14
:ĂŶWĂǀůşŬͮsǌƉŽŵşŶŬǇŶĂǌĞŵƎĞůĠũĞǌƵŝƚǇ͕
ŶĂƌŽǌĞŶĠǀĞĐŚĄĐŚ͕ŶĂDŽƌĂǀĢĂǀŵŽͲ
ƌĂǀƐŬĠŵ^ůĞǌƐŬƵŽĚƌŽŬƵϭϴϭϰ
şůŽ ŶĢŬĚĞũƓşŚŽ ƉƌŽǀŝŶĐŝĄůĂ ĞƐŬĠ ƉƌŽǀŝŶĐŝĞ
dŽǀĂƌǇƓƐƚǀĂ:ĞǎşƓŽǀĂ:ĂŶĂWĂǀůşŬĂ;ϭϵϮϬʹϮϬϬϴͿ
ŵĄ ŶĞǌŵĢƌŶŽƵ ǀǉƉŽǀĢĚŶş ŚŽĚŶŽƚƵ͘ ƵƚŽƌ
ƉĞēůŝǀĢŵĂƉƵũĞǎŝǀŽƚŽƉŝƐŶĠƉƎşďĢŚǇēĞƐŬǉĐŚ
ũĞǌƵŝƚƽũŝǎŽĚƌŽŬƵϭϴϭϰ͕ƚŽǌŶĂŵĞŶĄŽĚŽďŶŽͲ
ǀĞŶşƎĄĚƵĂǎĚŽƐŽƵēĂƐŶŽƐƚŝ͘<ƚĞǆƚƵũƐŽƵƚĠǎƉƎŝůŽǎĞŶǇƐƚĂƚŝƐƚŝĐŬĠ
ƚĂďƵůŬǇĂƐĞǌŶĂŵǇƉƵďůŝŬĂĐşũĞĚŶŽƚůŝǀǉĐŚũĞǌƵŝƚƽ͘
sĄǌĂŶĄ͕ϴϬϬƐƚƌĂŶ͕ϱϵϬ<ē͘
DŝĐŚĂůůƚƌŝĐŚƚĞƌͮKēĞƐŬǉĐŚƚĞŽůŽŐŝĐŬǉĐŚ
ƐŽƵēĂƐŶşĐşĐŚ
dĞǆƚǌĂŚƌŶƵũĞǀĞůŬǉƐƵŵĄƎŝŶĨŽƌŵĂĐş͘ŶĂůǇǌƵͲ
ũĞƉŽĚůĞĐŚƌŽŶŽůŽŐŝĐŬĠƉŽƐůŽƵƉŶŽƐƚŝǀƓĞĐŚŶǇ
ƉƵďůŝŬĂĐĞƐĞĚŵŝƐŽƵēĂƐŶǉĐŚēĞƐŬǉĐŚƚĞŽůŽŐƽ
;d͘,ĂůşŬĂ͕D͘<ĂƓƉĂƌƽ͕W͘ŵďƌŽƐĞ͕>͘dŝĐŚĠŚŽ͕
Z͘ĞŵƵƐĞ͕͘KƉĂƚƌŶĠŚŽĂ͘s͘WŽƐƉşƓŝůĂͿ͕
ƉƎŝēĞŵǎǀǇƐůŽǀƵũĞŽďĞĐŶĢũƓşǌĄƐĂĚǇŶĂĚƚƌĞŶͲ
ĚǇ͕ ũŝŵŝǎ ēĞƐŬĠ ƚĞŽůŽŐŝǌŽǀĄŶş ŶǇŶş ƉƌŽĐŚĄǌş͘
WƎĞĚƉŽŬůĄĚĄ ƐĞ ĚƌƵŚǉ Ěşů ĚĂůƓş ēĞƐŬĠ ƚĞŽůŽŐŝĐŬĠ ͣ^ĞĚŵŝēŬǇ͘͞
sĄǌĂŶĄ͕ϰϬϬƐƚƌĂŶ͕ϯϱϬ<ē͘
>ĄǌĂƌŽ/ƌŝĂƌƚĞͮ^ǀĂƚĄsĞƌŽŶŝŬĂ'ŝƵůŝĂŶŝ
ĄǀƌĂƛǌŽǎşůĄƐŬǇ
sĞƌŽŶŝŬĂ'ŝƵůŝĂŶŝ;ϭϲϲϬʹϭϳϮϳͿ͕ŝƚĂůƐŬĄŬůĂƌŝƐͲ
ŬĂͲŬĂƉƵĐşŶŬĂ͕ƐƚŝŐŵĂƚŝǌŽǀĂŶĄŵǇƐƚŝēŬĂ͕ĐŚŽͲ
ůĞƌŝĐŬĄŽƐŽďŶŽƐƚƉĂƌĂĚŽǆŶĢŶĞƉŽƉƐĂƚĞůŶĠŚŽ
ŬůŝĚƵĂǀĞƐĞůş͕ũĞĐŚĄƉĄŶĂũĂŬŽƉĂƚƌŽŶŬĂƚĢĐŚ͕
ŬĚŽǌĂŬŽƵƓĞũşŶĞĚƽǀĢƌƵŽĚŶĞũďůŝǎƓşĐŚ͕ĂŶĞďŽ
ũƐŽƵ ǀǇƐƚĂǀĞŶŝ ŶĞƐƉƌĄǀŶǉŵ ŝĚĞŽůŽŐŝĐŬǉŵ
ƉŽƐƚŽũƽŵ͕ ĂƌŐƵŵĞŶƚƵũşĐşŵ ũŵĠŶĞŵ Žǎşŵ͘
ƵƚŽƌǌŽŚůĞĚŸƵũĞŶĞũŶŽǀĢũƓşďĄĚĄŶşǎŝǀŽƚĂƐǀĢƚŝĐĞ͘
ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϴϴƐƚƌĂŶ͕ϵϬ<ē͘
Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
nabízí v rámci celoživotního vzdělávání
nové kurzy dalšího vzdělávání
k etické výchově vhodné zejména pro učitele
•
•
•
•
Etika a etická výchova v zrcadle evropského školství – 6 hodin
Plánování předmětu etická výchova – 6 hodin
Cíle a obsahy etické výchovy (od RVP ZV ke školní předmětové osnově) – 8 hodin
Metoda filosofického dialogu a etická výchova na ZŠ – 8 hodin
Přihlášky a informace o kurzech vyřizuje garant kurzů: PhDr. Zuzana Svobodová, PhD.,
[email protected]
nebo referent CŽV: Mgr. Helena Machulová,
[email protected]
Seznam dalších kurzů CŽV naleznete na webových stránkách fakulty:
www.tf.jcu.cz
Teologická fakulta JU, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice
NAKLADATELSTVÍ
VYŠE H RAD
SPOL. S R. O.
Jindřich Suso
Wolf B. Oerter (ed.)
RUKOPISY
KNÍŽKA PRAVDY
Z NAG HAMMÁDÍ 3
Filosofie – mystika –
Jak už můžeme znát
Helena Soukupová
imaginace po Eckhartovi z předešlých dvou svazků
ANEŽSKÝ KLÁŠTER V PRAZE
Knížka pravdy Jindřicha
„Rukopisů z Nag Hammádí“,
Druhé rozšířené a doplněné vydání
Susa (+1366) je ve své
byly v roce 1945 v blízkosti
obsáhlé reprezentativní monografie
stručnosti pronikavou
vesnice Nag Hammádí
o jedné z nejvýznamnějších památek
obhajobou Eckhartových v horním Egyptě objeveny
středověké Prahy. Autorka knihy se
papyrové kodexy obsahupostupně zabývá osobou zakladatelky, myšlenek odsouzených
papežskou bulou z r. 1329, jící 52 koptsky psaných
vznikem a vývojem františkánského
třebaže jméno slavného
spisů. Příznivé klimatické
řádu i jednotlivými etapami stavebnídominikána zůstává nevy- podmínky umožnily doho vývoje kláštera. Anežka se jako
řčeno. Pod rouškou vizí,
chování těchto rukopisů
jedna z prvních vysoce postavených
obrazných líčení a fiktivsestavených v 4./5. stol.
osobností své doby věnovala charitaních dialogů se rozpřádá
Třetí svazek přináší v čestivní činnosti a významně ovlivnila
filosoficky přesný rozbor
kém komentovaném
kulturní a umělecký vývoj v Čechách
ústředních Eckhartových
překladu další tři raně
i v sousedních zemích. Kniha zároveň
témat, jako je rození Boží- křesťanské a gnostické
reaguje na nejnovější českou i zahraho Syna v duši, zbožštění
traktáty: Požehnaný
niční literaturu a přináší množství
člověka či jeho sjednocení Eugnóstos, Moudrost
plánů a unikátních fotografií.
s Bohem v „základu duše“. Ježíše Krista a Zjevení
Váz., 468 s., 240 x 330 mm,
Váz., 160 s., 198 Kč
Adamovo.
DPC 1298 Kč, do 31. 10. 2011 je zaváděcí
cena knihy 999 Kč
Váz., 232 s., 298 Kč
Van Jones
ZELENÁ
EKONOMIKA
Jedno řešení pro dva
největší problémy
Van Jones je známým aktivistou v oblasti lidských
práv a ochrany přírody.
V Zelené ekonomice řeší
dva největší problémy:
chudobu okrajových
vrstev společnosti a zhoršující se životní prostředí.
Řešení vidí v zavedení
nových metod a principů
podporujících vznik zdrojů „zelené“ energie a jejich
decentralizaci. Tato kniha
se v roce 2008 ve Spojených státech stala bestsellerem.
Váz., 224 s., 288 Kč
Víta Nejedlého 15
130 00 Praha 3
tel./fax: 224 221 703
e-mail: [email protected]
www.ivysehrad.cz
OBJED NÁV KY
ZASÍLEJTE NA|AD RE SU:
Vyšehrad|–|expediêní
sklad, Štørboholská 44,
102|00 Praha|10
tel./fax: 271 961 380
e-mail:
[email protected]
Pįi|nákupu|
v|expediêním|skladu
sleva 20 %
na www.ivysehrad.cz
sleva|15 %
Pokud máte zájem
o|zasílání našeho bulletinu
étení (vychází 2 x roênø),
napište nám adresu,
na kterou jej máme posílat.

Universum 3 / 2011 - Česká křesťanská akademie

Transkript

Podobné dokumenty

ef3-10 - Biblické společenství křesťanů

září a říjen 2013 - Česká evangelická luteránská církev

Jsem hrdý na to, že jsem Čech

Uznání rodině Rodinná pouta jsou nejbližší, nejněžnější a

starší prohlášení - Pravoslavná církev

Budu láskou

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Pečeť víry - červenec a srpen 2014

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě