stáhnout

červen 2016
Opavský
přírodovědný zpravodaj
Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Mravkolev loví mravence
Náprstník červený
kvete na Moravici
Návštěva a vzpomínka
na Bendův mlýn
Zoolog ze SZM Martin
Gajdošík upsal život
netopýrům
S podporou Statutárního města Opavy
vydává nezisková organizace Natura Opava
Slovo úvodem
Obsah červnového vydání
V zamyšlení píšeme o příběhu, který jsme zažili v závadské pískovně. Je to příklad toho, co se může všechno stát,
když člověk podcení vybavení do přírody, hlavně obuv!
Navštívili jsme Kozmické louky, na kterých připravili
"ČSOP Ochránce" exkurzi především pro kozmické občany.
Chtěli jim ukázat, co zde vytvořili a rozptýlit obavy místních,
že zde nedošlo k nepatřičným zásahům, čehož se mnozí
báli. Naopak zásahy této lokalitě pomohly. Jezírka a tůně
spolu s úpravou potoka nyní vytvářejí vhodné prostředí pro
rostliny a živočichy, kteří obývají zdejší mokřadní louky. Ne
nadarmo má tento projekt ve svém znaku čejku
chocholatou - zástupce bahňáků. Jedná se opravdu
o budoucí ornitologickou perlu Opavska, kde mohou
návštěvnici pozorovat ptáky i s ornitologické pozorovatelny.
V botanické části upozorňujeme na náprstník červený,
který zdobí okraje lesa, lesní cesty a paseky. Tato krásná
rostlina upoutá vždy pozornost. Je prudce jedovatá, ale
farmaceuticky velmi významná rostlina.
Navštívíme Historickou budovu Slezského zemského
muzea a představíme naše kuny - kunu lesní a kunu skalní.
Uvádíme i edukační programy SZM, které má zde na
starosti Mgr. Andrea Kučová.
Ve zpravodaji budeme také představovat historii mlýnů
na Hlučínsku, které již nejsou v provozu, ale stojí za to vidět
krásné prostřední mlýna a poznat jeho mnohdy smutný
osud. Začneme u Bendova mlýna v Kobeřicích. O Cikalově
mlýně jsme již psali v dubnovém zpravodaji 2014 v článku
Potomek z “Cikalova mlýna”.
V rozhovoru položíme otázky kurátorovi zoologických
sbírek SZM Mgr. Martinovi Gajdošíkovi, který se zabývá
netopýry. Obsáhlý rozhovor přinese mnoho zajímavého,
takže si ho určitě rádi přečtete. Dovíte se mnohé o životě
těchto mýty a nepravdami opředených létajících savců.
Své přírodovědné znalosti si někteří prověří v našem
testu a k závěrečné povídce "Jak jsem si hrál na horolezce
v cihelně" nám nakreslil omalovánku Bořík Frýba.
K zamyšlení
Cítil jsem se jako mravenec v jámě mravkolva
Environmentální projekty
Na Kozmické louky přišli i mnozí další
Zoologie
Mravkolev loví mravence
Botanika
Náprstník červený začíná kvést v .....
.....v Přírodním parku Moravice
Preparát měsíce
Kuna skalní a kuna lesní v Historické
výstavní budově SZM
Zapomenuté mlýny na Hlučínsku
Návštěva a vzpomínka na Bendův mlýn
Rozhovor
Zoolog ze Slezského zemského muzea
Martin Gajdošík upsal život netopýrům
Červnový kvíz a omalovánka Boříka Frýby
Jak jsem si hrál na horolezce v cihelně
Na titulní straně náprstník červený (Digitalis purpurea)
Za redakční radu: Jakub a Milan Kubačkovi
rní pranostiky
NJa
apište
nám do redakce
Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava.
Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2014. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen
o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí,
přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své
projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách
Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava.
Natura Opava - Czech Republic
Edvarda Beneše 30, 747 05 Opava
tel: 00420 737 322 616
[email protected], www.natura-opava.org
www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Cítil jsem se jako mravenec v jámě
mravkolva
Pokud jste četli Ferdu mravence, určitě si
vzpomenete na příběh o mravkolvu, který mravencům
připravuje pasti, do kterých je loví. Mravkolev je
létající hmyz a když pořádně přivřeme oči, tak nám
připomíná vážku, jen křídla má splihlá. Jeho larva se
však chová opravdu jako lev. Sedí na dně vyhloubené
jamky v písku a uprostřed ze dna mu trčí zlověstná
kusadla. Jen čeká, až po nepevné trychtýřovité ploše
mravenec sklouzne přímo k těm kusadlům, která ani
na okamžik nezaváhají. Písek ho totiž neudrží
a mravenec po něm sklouzne jako Jánošík, kterému
pod nohy nasypali hrách.
Tak nějak jsem se cítil a prožíval tu hrůzu jako
mravenec na okraji jamky - pasti, když jsem se v dešti
v pískovně v Závadě snažil vylézt na kopec a tak se
dostat na cestičku. Mokrý písek a mazlavý prachovec
mi to nedovolil. Když už jsem vytrhal kolem všechny
drny travin a uvolnil větší kameny, které mne měly
zachránit, sjel jsem po břiše opět dolů.
Je zajímavé, že jsem si nevzpomněl na Sisyfa, který
marně tlačil kámen do kopce a ten mu vždy spadl dolů.
Vzpomněl jsem právě na toho mravkolva asi proto, že jsem
dole viděl potutelně se usmívající diváky, kteří mi jakoby
drželi palce.
Abych si uvolnil ruce, začal jsem se pomalu zbavovat
vzácných kamenů, které jsem našel na hromadě
roztříděného materiálu, které do pískovny spláchly dávné
ledovcové vody. Sbohem krásný pazourku, odhazuji i další
pro mne vzácné kousky minerálů a hornin, které jsem si
chtěl uložit do své sbírky.
Dole jsem viděl, už méně se smějícího vedoucího
výpravy - geologa, který mi nakonec, když mne zachránil
podáním jakési motyčky, pomocí níž jsem se přehoupl
z kluzkého terénu na pevnou lesní cestu, s úsměvem sdělil
"Geolog se pozná, podle toho, kolik a jaké má na sobě
zbytky sedimentů, studovaného prostředí." Opravdu mne
uklidnil. Také mne uklidnilo, že nemá strašidelná kusadla,
která jsem v tom strachu stále viděl pod sebou. Nebyla to
larva mravkolva, ale přítel Martin.
Pískové stěny v pískovně v Závadě.
Ochrana přírody
Na Kozmické louky přišli i mnozí další...
Autor projektu Kozmických ptačích luk Ing. Kamil Lisal na začátku propagační
akce řekl hlavní myšlenku celého Dne otevřených dveří: “Chceme rozptýlit
obavy kozmických občanů - přijďte se sami přesvědčit, že Ochránci přírody
ze SEMIXU, zde dělají velmi užitečnou práci.
Na akci se šel se svými vnoučaty podívat i náš známý
MUDr. Jáchym Pchálek rodák z Kozmic, který byl dlouhá
léta našim expedičním lékařem. V době před několika
desítkami let jsme s opavskými dětmi poznávali přírodu
Balkánu. Nadšení pro poznávání přírody neztratil a těšil
se, co že nám to “Ochránci”, tak se jmenují nadšení
přírodovědci ze SEMIXu, připravili.
Louku, která si zaslouží být chráněna pro svou
výjimečnou přírodu, poznávali nejen kozmičtí občané, ale
i spousta dalších příchozích z Opavy, okolních vesnic,
jejíchž hranice se dotýká řeky Opavy, a dokonce
i z Ostravy.
Mezi hosty byla i zástupkyně Agentury ochrany přírody
paní Mgr. Ivona Gneblová, bývalý ředitel tehdejší Krajské
stanice mladých přírodovědců významný ornitolog Jan
Mayer, se kterým nás spojilo několikaleté budování Stanic
mladých přírodovědců v Ostravě Porubě a Opavě.
Na Kozmických loukách měli možnost návštěvníci
poznat přírodu lučního ekosystému u řeky Opavy, a to na
pěti stanovištích.
Zástupci obce Kozmice. Jáchym Pchálek v rozhovoru s Mgr.
Blaženou Gebauerovou, která učí na Mendelově gymnáziu v Opavě
a při takové akci, a ještě vlastně doma, nemohla chybět.
“Jsem tu sice záměrně, ale kdoví, co tu je. Možná je to jen
humbuk!” Pomyslel si MUDr. Jáchym Pchálek, ale při pohledu na
rozsáhlou skupinu zájemců o poznání života na podmáčených loukách
a vybavenost dětí i dospělých fotoaparáty a dalekohledy, které měli
i jeho vnuci, přiznal, že se jedná o dobře připravenou propagační akci.
Na prvním představil Mgr. Radim Kočvara, budky, které jsou
určeny nejen pro ptáky, ale i pro netopýry a pohovořil o metodách
sledování těchto létajících savců.
Mgr. Ivona Gneblová z ostravské Agentury ochrany přírody spolu
s Mgr. Adriánem Czernikem, který celou úspěšnou akci moderoval.
Na druhém stanovišti působil Václav Gadlina, kde byly nataženy sítě jsme viděli, že práce ornitologů není jen ptáky chytit,
ale změřit jejich proporce, určit pohlaví a hlavně je poznat a všechno pečlivě zapsat. A hlavně na ptáky se musí opatrně a zlehka,
říká Jan Mayer, který měl dozor u pečlivě natažených ornitologických sítí.
Herpetolog Petr Bláha i tentokrát, jako ostatně vždy,
zaujal dospělé i děti.
Škardu dvouletou (Crepis biennis) nám představila botanička Mgr.
Martina Fialová, Ph.D.
„Deštný prales“ jsme poznali s Mgr. Petrem Šrámkem
z koalice proti palmovému oleji.
Návštěvníci mohli ochutnat výrobky Semixu.
No, tak, to jsem netušil. Co tady všechno žije a roste?
Hoši, ještě se podíváme z ptačí pozorovatelny na jezírka
a tak ukončíme tento nádherný výlet. Určitě se vám líbil.
Zoologie
Mravkolev loví mravence
S naším dospělým mravkolvem (Myrmeleon formicarius) se setkáme hlavně
večer, proto většinou uniká naší pozornosti. Mnohem zajímavější je
pozorovat jeho larvy, které číhají na dně důlku a loví mravence. Dospělci
se však živí také dravě. Chytají drobný hmyz, zvláště malé můrky.
Jako kluk jsem pozoroval na písečné strání na kraji lesa
zajímavou činnost jakýchsi “motýlů” kteří nalétávaly
k jamkám, až později mi bylo vysvětleno, že to není motýl,
ale síťokřídlý hmyz a že se jmenuje mravkolev.
Motýlek si sedl na prašnou cestu, zaryl zadní část
zadečku do prachu. Pochopil jsem, že do jamky uložil
vajíčko. Po několika dnech rostoucí larva vytvořila jamku,
která začala mít trychtýřovitý tvar a na jejím dně se objevila
její kusadla a potom to začalo.
Když se v blízkosti jamky nejlépe na jejím okraji objevil
mravenec, byl okamžitě sražen do jamky přesně mířenými
zrníčky písku. Buď sklouzl nebo byl přímo zasažen.
V každém případě byl uchopen nakonec velkými kusadly
larvy mravkolva a posléze vysán.
Dravé larvy tohoto hmyzu mají tento zajímavý způsob
lovu. Žijí zahrabané v sypkém materiálu, zejména
v jemném písku, ve kterém vytvářejí nálevkovité pasti,
jejichž sypké strany zabraňují úniku drobného hmyzu
zejména mravenců, tvořících hlavní složku jejich potravy,
kterou vysají.
Když mravenec vleze za okraj nálevky, shodí několik
zrníček písku na dno. Upozorní tím mravkolva a ten na něj
začne házet jemný písek, kterým ho shodí k sobě na dno.
Larva je stále schována na dně pod vrstvičkou písku, takže ji
obvykle není vidět.
Mravkolev je označení pro několik rodů hmyzu z řádu síťokřídlých.
Nejznámějším druhem v ČR je mravkolev běžný. Samice mravkolva
vyhrabává jamku v jemném písku, kam zasune kladélko a vloží své vajíčko.
Když si zblízka prohlédnete křídla mravkolva, uvidíte nápadnou
síťovitou žilnatinu. Tento znak je typický pro řád síťokřídlého hmyzu.
Patří sem i je mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius), který je
nejznámějším druhem v ČR.
Toto je ten obávaný mravkolev s velkými kusadly. Sedící na dně své
jamky a přikrytý zrníčky písku. Takto v plné kráse ho neuvidíte.
Podařilo se nám ho vydloubnout jen kvůli této fotografii.
Botanika
Náprstník červený začíná kvést
V Přírodním parku Moravice
Má velké množství lidových názvů a nejsou jen přívětivé, spíše naopak.
Ze všech kouká jeho jedovatost. Jako například, čertův klobouk, to asi podle
červeného květu. Květ také připomíná krvavé prsty, další jeho pojmenování.
Říká se mu magická rostlina, rostlina elfů, skřítkovy rukavičky nebo zvony
mrtvého či úkladný vrah. Všechna tato pojmenování naznačují, že se jedná
o velice jedovatou halucinogenní rostlinu.
Patří do čeledi jitrocelovité (Plantaginaceae). Je to
dvouletá, výjimečně víceletá, 60 až 150 cm vysoká jedovatá
bylina. První rok vytváří přízemní růžici listů, druhý vyžene
přímou, obvykle nevětvenou, šedě plstnatou až olysalou,
zelenou až tmavočervenou a mělce rýhovanou lodyhu.
Listy jsou střídavé, vejčité až kopinaté, vroubkované až
pilovité dolní dlouze řapíkaté až přisedlé, horní přisedlé, na
rubu chlupaté.
Kvete v červnu až srpnu někdy i začátkem září. Květy
vyrůstají v dlouhém jednostranném hustém hroznu. Jejich
koruny jsou trubkovitě zvonkovité, dolů skloněné. Vně jsou
nachové, uvnitř se navíc vyskytují četné tmavě fialové až
červené, bíle ohraničené skvrny. Mimo to ale existuje i bílá
varianta, často s tmavě fialovými skvrnami uvnitř koruny
a spousta dalších vyšlechtěných různě barevných odrůd.
Plodem je tobolka s velkým množstvím semen.
Náprstník červený roste ve světlých lesích a křovinatých
stráních a na světlinách a pasekách. Často je pěstován jako
zahradní rostlina.
Náprstník patří mezi jedovaté rostliny. Jed je ve všech
částech rostliny. Zejména však v listech jsou obsaženy
glykosidy působící na srdce jako digitalin, digitoxin,
gitatoxin a saponiny. Saponiny působí zase dráždivě na
žaludeční střevní sliznici. Žvýkání listů způsobuje záněty
v ústech, nevolnost a zvracení. Ale kdo by žvýkal listy
náprstníku. Snad jen ten, kdo si myslí, že je to příjemné jako
žvýkání tabáku. Pokud se stane, že člověk požije větší
množství, dostaví se příznaky, jako při požití léků
připravených z náprstníku. Nastanou poruchy vidění,
srdečního rytmu a může dojít až k zástavě srdce. Glykosidy
mají silný vliv na činnost srdečního svalu a jsou někdy až
smrtelně nebezpečné.
Roste na prosluněných pasekách, kamenitých
zarostlých stráních a ve světlých lesích od pahorkatin do
hor. Dává přednost vlhkým kyprým, slabě kyselým až
kyselým kamenitým půdám s vysokým obsahem humusu.
V současné době ho můžeme kvetoucí pozorovat
kdekoliv podél cest v Nízkém Jeseníků, kde je alespoň
trochu kamenitá půda. Jde o velice oblíbenou okrasnou
rostlinu. Je citlivý na silné mrazy bez sněhové pokrývky při
kterých vymrzává.
Náprstník červený (Digitalis purpurea) je dvouletá prudce jedovatá
rostlina z čeledi jitrocelovité.
Náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora) .
Zapomenuté mlýny na Hlučínsku
Návštěva a vzpomínka na Bendův mlýn
Tak, jak jsme se domluvili, proběhlo setkání u Bendova mlýna 16.6.2016
odpoledne. Zúčastnili se ho dcera a syn poslední majitelky a provozovatelky mlýna
Marie Švančarová provdaná Drastíková, její bratr Josef Švančar a Benno Bernard,
který nás zasvětil do komplikovaných majetkových vztahů Bendova mlýna.
Historie mlýna podle Bena Bernarda
Bendův mlýn existoval patrně již za doby Rakousko-Uherska
před rokem 1742. Kdo byl tehdy vlastníkem s určitostí nevíme.
Před 24. červnem 1757 byl majitel Martin Halfar, od něhož mlýn
koupil Thomas Halfar (asi syn). Dalším vlastníkem podle kupní
smlouvy z 23.února 1792 byl Jakub Halfar, syn Thomase. Po
smrti jeho otce byla potvrzena kupní smlouva 31.3.1803. Podle
kupní a prodejní smlouvy z 1.května 1821 se stal vlastníkem
Franz Bernard původem z obce Hochkretscham, dnes Wodka
v Polsku, orientačně 15 km východně od Krnova. Po jeho smrti
v roce 1822 získala pozůstalost bez závěti vdova po Francovi
Veronica Bernard rozená Newrzela a její nezletilé děti Josef,
Ignac, Johanna, Florian a Valentin. Vdova Veronica Barnard se
znovu provdala za syna mlynáře z kolonie Skierbensky Josepha
Bendu v roce 1824. Majitelka pozůstalosti a nemovitostí
zemřela v roce 1835. Po ní pozůstalost získal do vlastnictví její
syn z prvního manželství Valentin Barnard, a to dle smlouvy
o vypořádaní dědictví z 13. listopadu 1839.
Mezi léty 1835 až 1839 byl spoludědicem i druhý manžel
Veroniky Bernard, Josef Benda. A to je to období, kdy se
vyhotovovaly podrobné katastrální mapy. Tehdejší geografové
neměli jinou možnost tento mlýn pojmenovat než Benda. Mohli
tedy (Halfar, Bernard), ale nestalo se. Dále se ale dědilo jen na
potomky rodu Bernard. Postupně: - vdova po Valentinu
Bernardovi jeho manželka Barbara rozená Wehowsky roku 1852.
Dále jejich syn Joseph Bernard v roce 1867, a po jeho smrti syn
Franz Bernard roku 1911. Následně pak získala mlýn se
zemědělskou usedlosti, podle odevzdací listiny z roku 1949
dcera Franze Eliška Bernardová, provdaná Švančarová.
Pohled do dvora a na dům. Před ním stojí statný ořech vlašský
a vpravo je vidět část hospodářských budov, vedle výměnku.
Paní Marie Drastíkova na louce mezi mlýnem, Oldřišovským potokem
a mlýnem vzpomíná na původní typ oken, které je vidět nad bezovými
keři a vzpomíná, že kdysi byla všechna stejná.
Budova mlýna, kde bylo vpravo mlýnské kolo. Náhon, odvádějící vodu do Oldřišovského potoka, stejně jako mlýnské kolo již neexistuje.
Mlýn se nachází severozápadně od obce Kobeřice dnes již v areálu sádrovcového dolu.
Voda poháněla mlýnské kolo z náhonu, který sváděl
vodu z Oldřišovského potoka. Náhon procházel prostorem
mezi hospodářskými budovami pod dvěma můstky po levé
straně mlýna s obytným prostorem. Mlýnské kolo bylo
z pohledu ze dvora na levé boční stěně mlýna. Od
mlýnského kola byl náhon sveden do Oldřišovského potoka
přes jeho levý přítok.
V prvních letech po 2. světové válce šlo mleti do útlumu
a odhadem po roce 1950 se již na mlýně provoz mletí, dle
vyjádření paní Marie Drastíkové, definitivně zastavil. Na
usedlosti se provozovala již jen zemědělská činnost.
V hospodářských budovách jsme chovali drůbež, vepře,
krávy a koně, které jsme o svátcích zapřáhali do kočáru
a jezdili do kostela v Kobeřicích.
V současné době je mlýn nefunkční. Po mlýnském kole
zůstala jen odtoková část stavby a to bez vody. Celý náhon
ve své původní podobě již bohužel neexistuje. Na jeho
půdorys upozorňují jen zbytky zeleně, bez a kopřivy. Před
verandou a před vjezdem do místa, kde stával kočár bývala
umístěna opotřebovaná mlýnská kola. Ta si patrně odnesl
“vodník”, který však podle pověsti zde nikdy nepobýval.
Mezi mlýnem a Oldřišovským potokem jsou do dnes
zbytky stromů - sadu. Zahrada byla v době, kdy mlýn
a statek prosperoval, dobře udržovaná a obsahovala
zajímavé krajové odrůdy ovocných stromů.
Dnes, po mnoha letech, kdy byl život mlynáře
převrácen, sem přišli jeho potomci a zavzpomínali na dobu,
kde prožili své mládí. Kde se narodili Josef a Marie, kde
běhali kolem strouhy, jedli sladké hrušky cukrůvky
a houpali se na houpačkách, které visely na silných větvích
ořešáků. Ty pověsil jejich otec Josef Švančar, poslední
hospodář na mlýnské usedlosti, který zemřel v roce 2004.
Obytná část mlýna se zeleninovou zahradou.
Vpravo je vzácná odrůda hrušky Nagevicová.
Otec Josef Švančar se synem Zdeňkem před svým domem v Kobeřicích.
Za paní Drastíkovou teče potok lemovaný vzrostlými olšemi.
V zahradě rostly ovocné stromy, z nichž nejzajímavější je stále plodící
hrušeň Nagevicová, která patří mezi staré krajové odrůdy.
U potoka rostly švestky.
Pan Josef Švančar, manžel poslední majitelky Elišky Bernardové
(fotografie nahoře), se narodil 25.10.1910 v Kobeřicích. Jeho otec byl
Jan Švančar, syn Františka Švančara. Matka byla dcera Jakuba Hanzlika.
Benno Bernard pravnuk mlynáře Josepfa Bernarda vysvětluje
rodinné vztahy majitelů mlýna.
Preparát měsíce
Kuna skalní a kuna lesní v Historické
výstavní budově SZM
Kuna je středně velká lasicovitá šelma, co do velikosti je často přirovnávána
ke kočce domácí. Její štíhlé tělo dosahuje délky okolo 40 až 50 cm
a je zakončeno dlouhým huňatým ocasem.
Krátké nohy přechází v tlapky se silnými drápy. Kuny žijí
samotářským životem, domovský okrsek si značkují
trusem a výměšky pachových žláz, a na lov se vydávají
v podvečer a v noci, přes den odpočívají v úkrytu. Jako
potrava jim slouží především hlodavci, malí savci, ptáci,
vejce, med divokých včel a hmyz, dále pak ovoce
a bobuloviny.
Období páření u kun připadá na měsíc červenec až
srpen a poté následuje devět měsíců březosti, z toho šest
měsíců připadá na březost utajenou, kdy se na určitou
dobu zastaví vývoj plodu, aby se mláďata rodila do
příznivých měsíců roku. Neoplozené samice se mohou
pářit ještě v lednu nebo únoru. V dubnu až květnu vrhá
kuna nejčastěji tři až pět mláďat, která se osamostatní ve
dvou až třech měsících a dospívají ve dvou letech života.
Ve volné přírodě se oba druhy mohou dožívat až 10 let.
Rozdíly mezi kunou lesní a kunou skalní jsou především ve
vzhledu, chování i výběru stanoviště.
Kuna lesní (Martes martes)
Základní zbarvení husté a lesklé srsti je tmavohnědé, na
ocase a na tlapkách přechází až do černo-hnědého odstínu.
Srst na nohou prorůstá polštářky chodidel, což má význam
při šplhání ve větvích stromů. Na hrudi má kuna lesní
nápadnou nažloutlou náprsenku klínovitého tvaru
(připomíná písmeno V), která nezasahuje na přední
končetiny. Ušní boltce lemuje úzký světlý proužek, špička
čenichu je černá. Kuna lesní dosahuje hmotnosti 0,8 až 1,6
kg. Na rozdíl od kuny skalní, tráví kuna lesní většinu času na
stromech, kde obratně šplhá a skáče. Často zde loví veverky
nebo i netopýry. Denní úkryty si buduje v dutých stromech,
opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců.
Kuna lesní je palearktický druh, s výjimkou Pyrenejského
poloostrova žije téměř v celé Evropě, na západě Sibiře, na
Kavkazu, v Malé Asii a Íránu. Vyskytuje se téměř po celém
území České republiky, dává přednost lesnatým územím.
Oproti kuně skalní obvykle nevyhledává lidská obydlí
a sídla.
Kuna skalní (Martes foina)
Srst kuny skalní je méně hustá než u kuny lesní.
V celkovém zbarvení převládá šedohnědý odstín s bělavou
podsadou, nohy a ocas jsou obvykle tmavší a chodidla ze
spodní strany nejsou osrstěná. Zpravidla čistě bílá skvrna na
hrdle se rozvětvuje a sahá na přední končetiny (připomíná
písmeno M). Špička čenichu je růžová a světlý lem na ušních
boltcích je méně výrazný než u kuny lesní. Dosahuje
hmotnosti 0,9 až 2,1 kg.
Kuna skalní obratně šplhá po skalách a kolmých stěnách
budov, stejně jako po trámech, hřebenech střech a římsách
domů, ale potravu si vyhledává ve větší míře na zemi.
Také kuna skalní je palearktickým druhem, v porovnání
s kunou lesní má však podstatně rozsáhlejší areál, který
s výjimkou Britských ostrovů zaujímá celou Evropu od
Baltského moře až do Středozemí a dále na východ žije od
Malé Asie až po Himaláje. Jako typický druh otevřené
krajiny se v ČR vyskytuje prakticky všude, je obyvatelem
okrajů lesů, skalnatých i horských oblastí. Nezřídka se kuny
skalní objevují i v blízkosti lidských obydlí včetně větších
měst, útočištěm se pak stávají půdy rodinných domů, či
rekreační objekty, stodoly a kůlny.
Často se stává nezvaným a těžce vyhnatelným
nájemníkem, páchajícím škody v kurnících, na zahradách
a se zvláštní oblibou také na kabeláži motorových vozidel.
Mgr. Andrea Kučová
Připravované akce
Doprovodné edukační programy
k expozici Příroda Slezska
ZNÁTE JE Z POHÁDEK
Oblíbený program v novém kabátku zábavnou herní
formou přibližuje dětem říši zvířat prostřednictvím
postaviček zvířátek, které znají z pohádek.PRO KOHO: děti z MŠ a žáci 1. a 2. ročníků ZŠ
Časová náročnost: 45 60 minut
REKORDMANI Z ŘÍŠE ZVÍŘAT
Karlík má oči jako rys a Mařenka skáče jako zajíc. A co
vy děti? Umíte to také? Pojďte se do muzea seznámit
s rekordmany z naší přírody a porov-nat se s jejich
neuvěřitelnými schopnostmi.
PRO KOHO: děti z MŠ a žáci 1. a 2. ročníků ZŠ, je
k dispozici od 5. 9. 2016
Časová náročnost: 45 60 minut
CO NÁM ŘÍKÁ EKOLOGIE
Už jste slyšeli, že ekologie neznamená ochrana
životního prostředí? Čím se tedy ekologové v praxi
zabývají? V novém edukačním programu si společně tyto
otázky zodpovíme, na konkrétních příkladech si
vysvětlíme důležité pojmy a zamyslíme se, jak nás tyto
poznatky mohou ovlivnit v každodenním životě.
PRO KOHO: žáci 2. stupně ZŠ, studenti SŠ a skupiny
zájemců z řad široké veřejnosti, je k dispozici od 5. 9. 2016
Časová náročnost: 60 minut
MALÝ VELKÝ SVĚT
Pojďte se blíže seznámit s nejpočetnější skupinou
živočichů na planetě Zemi a její nepostradatelnou úlohou
v naší přírodě. Hlavní roli zde hraje hmyz.
PRO KOHO: žáci 3. a vyšších ročníků ZŠ, studenti SŠ
a skupiny zájemců z řad široké veřejnosti
Časová náročnost: 60 minut
Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
V programu nahlédneme do světa ptáků. Povíme
si jejich zvláštnostech a dovednostech, představíme
si jednotlivé zástupce a jejich strategie.
PRO KOHO: žáci 3. a vyšších ročníků ZŠ, studenti SŠ
a skupiny zájemců z řad široké veřejnosti
Časová náročnost: 60 minut
VZÁCNÍ SAVCI
V nově upraveném programu se návštěvníci dozvědí
zajímavosti ze života vzácných a ohrožených savců.
Neopomene však ani hojně zastoupené druhy, se kterými se
můžeme v přírodě setkávat častěji.
PRO KOHO: žáci 3. a vyšších ročníků ZŠ, studenti SŠ
a skupiny zájemců z řad široké veřejnosti
Časová náročnost: 60 minut
Doprovodné edukační programy
k výstavě Čas dětství a her
ZVÍŘECÍ ŠKOLKA
V novém doprovodném programu k výstavě Čas dětství
a her si s dětmi popovídáme o tom, jak zvířecí mláďata
přicházejí na svět, kolik starostí nadělají rodičům a co
všechno se musí naučit, než vyrostou.
PRO KOHO: děti z MŠ a žáci 1. a 2. ročníků ZŠ
Časová náročnost: 45 60 minut
Pro objednávku programu kontaktuje:
Mgr. Andrea Kučová
mobil: 778 488 260
e-mail: [email protected]
Rozhovor
Zoolog ze Slezského zemského muzea
Martin Gajdošík upsal život netopýrům
Mgr. Martin Gajdošík, Ph.D. říká: “Netopýři nejsou jen zvířata obestřená
tajemstvím, pokud nahlédnete do jejich soukromého života.”
Jste již několik let kurátorem zoologické sbírky SZM
v Opavě. Mohl by jste ji, prosím, krátce představit? Jak
jste ke svému povolání přišel, kde jste studoval a jaké je
vaše zaměření při práci v Muzeu?
Zoologická podsbírka Slezského zemského muzea se
člení na dva fondy: malakologický, obsahující sbírkové
položky zástupců kmene měkkýšů a vertebratologický,
jehož sbírkové položky se týkají zástupců podkmene
obratlovců, v jehož rámci jsou vyčleněny jako tři
samostatné evidenční skupiny savci, dále ptáci a konečně
plazi spolu s obojživelníky. Podsbírka je tvořena zejména
dermoplastickými preparáty, studijním kožkovým a osteologickým materiálem savců, ptáků, méně již plazů,
obojživelníků a ryb, doplňkem je kolekce tekutinových
preparátů. Součástí podsbírky je i rozsáhlá kolekce
konchilií našich měkkýšů spolu s mnoha ukázkami exotů,
pocházejících především z Kuby. Z obratlovců jsou
v podsbírce nejvíce zastoupeni savci a ptáci. Podsbírka
obsahuje též význačné doklady: jednak typový materiál
měkkýšů, jednak význačné doklady obratlovců, jako jsou
například první doklady výskytu druhů v ČR, doklady
vzácných druhů v rámci ČR a regionu, či jednotlivé
historické sbírky, jako jsou například Hollingerova
a Semrádova ornitologická sbírka, nebo Máchova kolekce
měkkýšů. Vzácnou částí podsbírky je bohatá kolekce exotů,
jejíž částí jsou například cenné kolekce kolibříků, rajek
a papoušků, či mnohé kolekce exotů, nasbírané na
početných zahraničních expedicích Vilémem Borůvkou.
Jedná se například o expedice do Namibie, Tibetu, Brazílie,
Francouzské Guyany a na Fidži, či na celou sérii
opakovaných expedic na Kubu, Sibiř, do Vietnamu,
Mongolska, Indie, Malajsie a Nepálu. Mnoho cenných
exotů pochází i z chovů soukromníků i zoologických zahrad.
V současnosti zoologická podsbírka obsahuje přes 229 000
3
sbírkových předmětů, které zaujímají objem přes 220 m . Je
to tedy objemově zdaleka ta největší přírodovědecká sbírka
SZM.
Co se týče mého povolání, již od malička jsem se zajímal
o živou přírodu, sbíral brouky, choval akvarijní ryby
i nejrůznější terarijní zvířata. Proto pro mne byla po
absolvování gymnázia v Ostravě Hrabůvce logickou volbou
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
středisku v Ostravě.
Při přípravě Mezinárodní noci pro netopýry s dermoplastickým preparátem kaloně malajského (Pteropus vampyrus).
Po jejím dokončení jsem několik let pracoval jako zoolog
Agentury pro ochranu přírody a krajiny ČR. Pak jsem se
vrátil do Brna dokončit si doktorát. Již za dob své bakalářské
práce jsem se zde setkal s profesorem Jiřím Gaislerem,
jedním ze zakladatelů české chiropterologie, který můj
zájem nasměroval právě na netopýry.
Těm jsem posléze věnoval jak svou diplomovou, tak
i dizertační práci. Dalšími důležitými kontakty byli
chiropterologové Jan Zukal, Zdeněk Řehák a v neposlední
řadě též chiropterolog, ornitolog a spisovatel Miroslav
Nevrlý. Mimo chiropterologii pak pro mne bylo důležité
setkání s herpetologem Ivanem Zwachem, s nímž jsem
dlouhodobě spolupracoval na několika projektech,
řešených AOPK.
Po dokončení doktorandského studia jsem pracoval
v několika zaměstnáních od zoologické zahrady až po
biologickou soukromou firmu, a nakonec zakotvil ve
zdejším muzeu.
Mým zaměřením jsou tedy savci, neboli teriologie,
konkrétně chiropterologie, což je věda studující letouny,
čili laicky řečeno netopýry.
V čem jsou sbírky obratlovců v SZM unikátní a k čemu
slouží?
Naše sbírky slouží, jak by asi každý u muzea
předpokládal, k výstavní činnosti, ale kromě toho mají
nemalý vědecký význam. Podle typových exemplářů jsou
popsány nové druhy živočichů, a jejich bezpečné uložení je
velmi důležité, protože při taxonomických revizích musí
být znovu prověřovány. Máme zde množství dokladů
výskytu leckdy úctyhodného stáří, mnohé naše sbírkové
předměty pocházejí ještě z kolekce jezuitského
Gymnaziálního muzea. Druhy dříve běžné mohou být
v současnosti ohroženými či dokonce vyhynulými.
Současné doklady pak dokumentují faunistiku regionu
a jsou cennými zejména pro praktické výstupy na poli
ochrany přírody, jako jsou projekty druhové ochrany,
tvorba plánů péče, návrhy na územní ochranu, ale často
jsou využívány i pro potřeby zoologického mapování a
tvorby monografií i publikační činnost. Naše sbírka byla
například velmi využita při vzniku mnoha dílů dnes již
staršího díla Fauna ČR Ptáci; významná byla i naše
dlouholetá spolupráce s Národním muzeem na vzniku
jedenáctidílné řady Atlas rozšíření savců v České republice,
nebo relativně nedávno při zrodu současného
nejaktuálnějšího díla o savcích knihy Savci České republiky.
Význam muzejních sbírek je však nejen faunistický
a dokumentační, sbírkové předměty mohou být využívány i
pro odběry vzorků DNA. Ze zoologické podsbírky se toto již
týkalo všech lebek našich vzácných šelem, tedy vlka,
medvěda hnědého, rysa ostrovida a kočky divoké; a též
všech preparátů našich autochtonních želv bahenních.
Musím zmínit i význam kolekcí exotů, který je navíc
často umocněn tím, že jde o druhy ohrožené vyhynutím.
Netopýr vodní (Myotis daubentonii) z areálu Zoo Ostrava.Foto M. Kulagová.
Předmětem Vašeho výzkumu, pane doktore, jsou
drobní savci, zejména netopýři a vrápenci. Proč jste si
vybral ke studiu zrovna tyto skupiny živočichů?
Přiznám se, že mi, podobně jako obojživelníci či některý
hmyz, byli sympatičtí od malička. Pro dítě jsou kromě svého
zvláštního a podivného vzhledu netopýři navíc spojeni
s velmi tajemnými místy, jako jsou jeskyně, staré hrady,
zříceniny, a v pohádkách je často najdeme po boku čertů,
čarodějů, ježibab, a podobné chásky.
Má pozdější volba byla ovšem ovlivněna daleko
praktičtěji. Když kdysi dávno profesor Gaisler do Brna
přivezl první ultrazvukové detektory, byl jsem mezi
tehdejšími studenty systematické zoologie a ekologie
jediným, který měl za sebou nějakou průpravu
z elektrotechniky, takže to téma logicky vybylo právě na
mne. Chiropterologie obnášela mnoho osamělého chození
po nocích a návštěv netypických míst jako jsou zimní
jeskyně a štoly, během léta pak půdy a podobně. V té době
jsem měl navíc dosti velký zájem o speleologii, což ostatně
není divu u Brna, některé krasové podzemní prostory
ostatně leží přímo na jeho území. S kamarádem jsem už od
prvního ročníku studia hodně trampoval a nelegálně jsme
prolezli kdejakou jeskyni. Díky několika zkušenostem jsem
jako chiropterolog svůj zájem o podzemí mohl takříkajíc
legalizovat. Důležitým mezníkem pak byl můj vstup do
České společnosti na ochranu netopýrů (ČESON) a pomoc
s pořádáním Evropských nocí pro netopýry v Brně. Později
jsem je sám provozoval v Ostravě, kde s nimi začal už přede
mnou Zděněk Řehák, a já zde po něm převzal štafetu. Sám
jsem začal s Netopýřími nocemi už jako zoolog SZM ještě
v Opavě, ale to je již jiná historie.
Jaký je rozdíl mezi netopýrem a vrápencem?
Naši letouni (Chiroptera) se celkem dělí na tři čeledi,
n eto pý rov i té ( Ve s p e r t i l i o n i d a e ) , v rá p e n cov i té
(Rhinolophoidae) a létavcovité (Miniopteridae). Ve starší
literatuře nalezneme jen první dvě čeledi, náš jediný
příslušník létavcovitých, létavec stěhovavý (Miniopterus
schreibersii) jednak nebyl dříve z území ČR znám, jednak
byli létavci, nyní oddělení do samostatné čeledi, v dřívějších
dobách řazeni mezi netopýrovité. Ale zpět k Vaší otázce,
rozlišení je v zásadě velmi jednoduché. Poznat lze i zdálky
odpočívající jedince. Vrápenci, kterých v ČR máme 2 druhy,
si při odpočinku balí hlavu do létacích blan a při zimování
visí osamoceně, neradi se při něm dotýkají. Poněkud pak
připomínají na stropech jeskyní či štol volně visící kožovité
hruštičky, nezalézají totiž na zimování do štěrbin, jako to
dělají netopýrovití. Těm lze při odpočinku dobře vidět
hlavu, zimují nahloučení pohromadě ve shlucích, a rádi při
zimování zalézají do štěrbin. Další rozlišovací znaky
můžeme vidět na aktivních jedincích. Vrápencovití mají na
nose kožní výrůstky, sloužící k usměrnění echolokačního
signálu. Echolokační signály totiž vydávají nosem.
Na rozdíl od podobných nosních výrůstků exotických
čeledí, jsou tyto dosti složitě členěny na tři části, zvané
sedlo, lanceta a podkova. Echolokační signály vrápencovitých mají odlišné charakteristiky než u netopýrovitých.
Zjednodušeně řečeno, vrápencovití vysílají dlouhé silné
signály o konstantní frekvenci, kdežto netopýrovití vysílají
různě silné, avšak velmi krátké signály s měnící se, čili
modulovanou frekvencí během každého signálu. Nosními
výrůstky usměrněný signál je daleko přesněji směrován, ale
jeho „zvukový kužel“ je na rozdíl od netopýrovitých velmi
úzký. Proto pokud jsou vrápenci aktivní a chtějí se
informovat echolokací o svém okolí, musí nápadně kroutit
hlavou. Ocas v klidu skládají na hřbetní stranu těla.
Malí návštěvníci Mezinárodní noci pro netopýry, pořádané roku 2015 v Historické výstavní budově SZM v Opavě,
si prohlížejí živého netopýra pestrého (Vespertilio murinus). Foto M. Feretová.
Zajímavé je též, že samice vrápenců mají 1 pár
přichycovacích bradavek v okolí pohlavního otvoru.
Netopýrovití na nose žádné kožovité výrůstky nemají,
echolokační signály vydávají otevřenou tlamkou. V uchu
však mají na rozdíl od vrápencovitých kožovitou záklopku,
zvanou tragus. Ocas v klidu skládají na břišní stranu těla. Na
území ČR jich podle současného stavu poznání žije 25
druhů. Celkem tedy se 2 druhy vrápencovitých a 1 druhem
létavcovitých je to 28 druhů letounů, což z nich činí náš
druhově nejpočetnější řád savců.
Mnozí lidé, ovlivněni pověstmi a historkami
o zvláštním chování netopýrů, mohou tvrdit, že jsou to
malí upíři, a že se přinejmenším zamotávají lidem do
vlasů. Co je na tom pravdy? Jaká je vlastně ekologie
netopýrů? Čím se živí, jak žijí a rozmnožují se?
Ono široce populární zamotávání se netopýrů lidem do
vlasů není zase tak úplný nesmysl, i když k němu
samozřejmě nedochází. Netopýři jsou jen špatně schopni
vnímat velmi tenké vláknité struktury, čehož se využívá
právě při jejich odchytu. Japonská nárazová síť je
zhotovena právě z takových velmi tenkých vláken, která
nedostatečně odrážejí netopýrův echolokační signál.
Odchyt do sítí navíc využívá toho, že se sítě umisťují na
místa, která netopýři dobře znají a opakovaně jimi
prolétají, jako jsou jeskynní vchody, prostory nad vodní
hladinou či pod mosty, a podobně, a jelikož je pro ně
použití jejich sonaru dosti namáhavé, na takových místech
jej často ani neaktivují a díky tomu se zde snadno chytí.
V tropech, odkud valná většina druhů letounů pochází,
chybí zimní období, kdy je kritický nedostatek potravy.
Tropické druhy tedy nemusí hibernovat.
U nás v mírném pásmu je situace zcela jiná, díky tomu
se zde životní cyklus letounů během roku dělí na několik
výrazných částí. Co se týče životního cyklu našich netopýrů
během roku, lze jej rozdělit na několik velmi odlišných
částí. Koncem jara, zhruba od konce dubna, se samice
našich letounů shromažďují do letních neboli mateřských
kolonií. Zde rodí a odchovávají mláďata. Samci v té době
obvykle mají jiné úkryty, které obývají jednotlivě či
v menších skupinách. U valné většiny našich druhů samice
rodí jediné mládě, které kojí přibližně měsíc.
To zůstává poblíž matky i po dosažení vzletnosti a tím
získává znalost o tradičních úkrytech. Koncem léta a na
podzim, nejčastěji od poloviny srpna či počátku září, dochází
k rozpadu letních kolonií a nastává období podzimních
přeletů. Za něj se obě pohlaví přesunují do různých
přechodných úkrytů, kde se páří. Spermie zůstávají v těle
samic po celou zimu neaktivní a k vlastnímu oplození dojde
až na jaře, aby se mláďata narodila v potravně nejpříznivější
době. Přelety na zimoviště mohou být různě dlouhé, od
několika málo až po stovky km.
Zimu, zhruba od listopadu do března, naši letouni
přečkávají v hlubokém spánku, hibernaci. Ten je
přerušovaný, zvířata se během něj občas přemisťují,
vyměšují, pijí, nebo se páří. Probouzení probíhá velmi
rychle, během pouhých 30 - 80 minut. Je ale velmi
nebezpečné a energeticky náročné, za jedinou minutu
aktivity spotřebují tolik energie, že by stačila na den
hibernace. Energii hibernující letouni čerpají z tukových
zásob, které si vytvořili během léta a podzimu. Během
zimního spánku se metabolismus netopýrů 150x zpomalí,
poklesne teplota těla i tepová frekvence, a zvíře přestane
smyslově vnímat. Po jeho skončení, zhruba od března do
dubna, nastává období jarních přeletů. Tehdy se letouni
znovu objevují v různých typech přechodných úkrytů.
Celý životní cyklus našich letounů má tedy 4 výrazně
odlišné fáze.
U nás žijící druhy letounů jsou výhradně hmyzožravé.
Někteří netopýři hmyz chytají do tlamky a hned jej požírají,
jiní, jako netopýři rodu Plecotus, si jej odnášejí do úkrytu
a zde jej teprve zpracovávají. Některé druhy si při lovu
pomáhají ocasní blánou, kterou prohnou a kořist do ní chytí
jako do plachty, a teprve z ní ji tlamkou vybírají. I způsob
lovu se u různých druhů liší. Někteří, jako netopýři rodu
Nyctalus, loví hmyz vysoko ve volném prostoru, jiní
pročesávají okraje korun stromů a sbírají hmyz sedící na
listí, jako to dělá netopýr řasnatý (Myotis nattereri) a brvitý
(M. emarginatus). Další, jako netopýr ušatý (Plecotus
autritus), loví přímo uvnitř korun stromů. Jiní, jako netopýr
velký (M. myotis), sbírají potravu ze země. Další jako
netopýr vodní (M. daubentonii) a netopýr pobřežní (M.
dasycneme) loví hmyz létající nad vodou, či jej dokonce
sbírají z vodní hladiny. Mají k tomu i speciálně přizpůsobené
zadní končetiny, u nichž je na rozdíl od jiných netopýrů celé
chodidlo volné a létací blána se připojuje až k patnímu
kloubu.
Jiné zajímavé přizpůsobení nacházíme u výše
zmíněného netopýra řasnatého, který se živí škvory,
stonožkami, housenkami, pavouky, sekáči a další podobnou
nelétavou kořistí, a umí dokonce i vybírat pavouky z jejich
pavučin. Okraj ocasní blány je u tohoto druhu pokryt
tuhými chlupy tvořícími jakýsi kartáček, a kost zvaná
ostruha tento okraj vyztužující je esovitě prohnutá. Toto
přizpůsobení slouží ke smetání kořisti z listí do ocasní létací
blány, odkud ji za letu netopýr vyžírá. Konečně jiné druhy,
jako netopýr večerní (Eptesicus serotinus), jsou schopny jak
sbírat kořist ze země, tak ji lovit v letu.
Některé druhy, například posledně zmíněný, loví i kolem
pouličních lamp v lidských sídlech.
Naši letouni jsou velcí jedlíci a pro krytí potřeby svých
extrémně energeticky náročných aktivit, jimiž jsou zejména
let a echolokace, musí denně spotřebovat obrovské
množství potravy. Během jediné noci dokáží sežrat takové
množství hmyzu, že odpovídá jedné desetině až čtvrtině
jejich tělesné hmotnosti.
Kde všude se zabýváte studiem netopýrů? Jaké druhy
netopýrů a vrápenců se vyskytují v okrese Opava? Jaký je
nejvzácnější druh v okrese Opava?
Co se týče studia netopýrů, dlouho jsem se jako student
zabýval netopýry jihomoravských agrocenóz a lužních lesů,
především v okolí vodní nádrže Vodní mlýny. Své
chiropterologické počátky jsem prožíval i v Moravském
krasu a Ždárských vrších. Věnoval jsem se zejména potravní
ekologii netopýrů rodu Eptesicus, což jsou v ČR dva druhy:
poměrně velký, hojný a silně synantropní netopýr večerní
(Eptesicus serotinus) a drobnější chladnomilný netopýr
severní (Eptesicus nilssonii), žijící zcela jiným způsobem
života a na jiných typech lokalit. Od svého návratu do
Ostravy jsem se pak věnoval spíše detekci ultrazvukových
signálů a faunistickému průzkumu letounů CHKO Poodří,
kde byla tímto způsobem aktivita letounů sledována již
dříve Zdeňkem Řehákem.
V současnosti studuji i letouny městských sídlišť,
městských parků a též letouny hald, což je obzvláště
zajímavé téma. Výčet letounů Opavska by byl dlouhý, přímo
ve městě Opavě pravidelně nalézáme mnohé běžné druhy,
jako je netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr rezavý
(Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus
pipistrellus) či netopýr pestrý (Vespertilio murinus), z nichž
mnozí jedinci posledních tří druhů bývají nalezeni
i v zimních měsících občany či policií a předáni do
záchranného chovu. Zajímavým vzácnějším druhem
městských parků Opavy je například netopýr parkový
(Pipistellus nathusii).
Asi nejzajímavějším nálezem přímo z města byla pro
mne skupina netopýrů černých (Barbastella barbastellus),
nalezená na fasádě knihkupectví nedaleko Hlásky. Velmi
zajímavý a poměrně vzácný druh, který již byl objeven jinde
na Severní Moravě, je netopýr alkathoe (Myotis alcathoe),
zvaný dříve i netopýr nymfin. Ten by zde byl možným
a hodnotným nálezem.
U japonské nárazové sítě při odchytu letounů. Foto M. Kulagová.
Je to nově objevený druh netopýra, který však jen
dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků. To je patrně
v současnosti nejvzácnější druh okresu. Předpokládat lze
časem i výskyt dosud v ČR vzácných druhů, které se však
v rámci Evropy dlouhodobě šíří k severu, jako je netopýr jižní
(Pipistrellus kuhlii) či sice vzácný, ale synantropizující se
netopýr Saviův (Hypsugo savii), či dokonce netopýr východní
(Myotis blythii).
Prvotřídní chiropterologickou senzací by samozřejmě byl
z území Opavska záchyt našich nejvzácnějších druhů
letounů, jako jsou vrápenec velký (Rhinolophus
ferrumequinum), netopýr obrovský (Nyctalus lasiopterus), či
již výše zmíněný létavec stěhovavý, což je však bohužel
nereálné. Na výskyt letounů na Opavsku se lze snadno
aktuálně informovat na serveru Biolib na Internetu (adresa
http://www.biolib.cz), kde je pro každý druh našich letounů
aktualizovaná kvadrátní mapa ČR. Opava je ve čtverci
mapování 6073. Specifikem Opavska je přítomnost bunkrů,
které slouží mnoha druhům jako zimoviště. Tento fenomén
dlouhodobě sledoval chiropterolog Zděněk Řehák.
V bezprostředním okolí Opavy je nedostatek podzemních
prostor nutných k hibernaci netopýrů, bunkry tedy
představují jejich významné refugium.
Jejich budoucnost je však ohrožena, mnohé byly
rekonstruovány či obydleny, dokonce jsou i v zimním období
vytápěny, což zimující populace netopýrů samozřejmě
zlikviduje. Celkem zde bylo nalezeno 9 druhů, z nichž
nejčastější byl netopýr černý. Dále jsou zde běžně nalézáni
netopýr ušatý (Plecotu auritus) a netopýr dlouhouchý
(P. austriacus).
Méně častí jsou netopýr velký (Myotis myotis), netopýr
řasnatý (M. nattereri) a netopýr večerní. Výjimečně zde byli
nalezeni i netopýr vousatý (M. mystacinus), netopýr brvitý
(M. emarginatus) a netopýr severní. Dalším pro netopýry na
Opavsku významným fenoménem je přítomnost masových
zimovišť netopýrů ve štolách, například v Oderských vrších
se ve štolách po těžbě břidlic nacházejí jedny z největších
zimovišť netopýra černého v celé Evropě.
Mnohá významné zimoviště jsou i v Jeseníkách. Dalším
důležitým fenoménem jsou rybniční soustavy a mokřady,
sloužící během letní sezóny mnoha druhům jako významná
loviště. V tomto ohledu je sice nejcennější již výše zmíněná
oblast ležící mimo Opavsko, území CHKO Poodří, ale i poblíž
Opavy leží například významný Raduňský mokřad či
Koutské louky. Vůbec, přírodě blízká území jsou pro
netopýry významnými lovišti, zejména pokud je v nich
přítomen vodní tok či vodní plochy, a čím větší a krajinářsky
pestřejší jsou, tím lépe. Jako příklad takových území na
Opavsku by se dalo uvést například údolí Hvozdnice.
Kde všude na netopýry a vrápence můžeme narazit
a jak se vyvíjí jejich početní a druhové stavy v posledních
letech?
Prakticky všude, jsou druhy, které potkáme dokonce i ve
městech či v zemědělské krajině. Během léta se letouni
usídlují na půdách starých budov, například kostelů,
zámků, kaplí, škol a hradů.
Mohou obsazovat i úkryty v menších osamělých
budovách jako jsou hájovny, seníky, posedy a chaty, často
v okolí lesů či v lesích. Mohou být ukryti na půdách mezi
trámovím, ve štěrbinách pod střešní krytinou, pod
podlahami, v obložení stěn či za okenicemi. Další druhy
mohou mít úkryty letních kolonií v dutinách stromů, za
kůrou, v metrech dřeva, i ptačích či netopýřích budkách.
Vrápenci mohou mít letní kolonie i v jeskyních či
umělých podzemních prostorách. Zajímavým jevem jsou
takzvané podzimní invaze. Jsou známy například
u netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus). Od
poloviny srpna do poloviny září se objevují jako hromadné
zálety netopýrů na neobvyklá místa, často do bytů,
kanceláří a chodeb. Zalézají za obrazy, nábytek, do svítidel,
závěsů, za obložení i do květináčů a poštovních schránek,
a často zde umírají vysílením a žízní. Desítky až stovky
jedinců se objevují během jediného dne či několika dní.
Drtivá většina těchto jedinců jsou roční mláďata, která se
snaží najít vhodný úkryt k přezimování. Pokud se z těchto
míst dostanou, zpravidla se připojí ke starším jedincům
stejného druhu, kteří je zavedou na vhodná zimoviště.
V případě takové invaze je zejména při větším počtu
zvířat třeba rychle kontaktovat odborníka, který se
o netopýří mláďata postará. Každé prodlení znamená smrt
dalších jedinců. Občas se též stává, že během zimy bývají
nalézáni prochladlí, vyčerpaní letouni s omrzlými létacími
blánami. Jedná se o předčasně probuzené jedince, kteří
patrně zazimovali na nevhodných místech. I zde je důležité
rychlé kontaktování odborníka. I nález a předání
uhynulého jedince odbornému pracovišti může mít velký
vědecký význam. Takto byl například získán v roce 2001
z Žabčic u Brna vůbec první doklad výskytu netopýra
Sáviova (Hypsugo savii) v ČR.
Ale zpět k tomu, kde lze letouny potkat. Již jsme si řekli
něco o jejich úkrytech. Nyní tedy ještě něco o lovištích,
která pro ně nejsou méně důležitá. Velmi důležitými lovišti
jsou zejména listnaté a smíšené lesy. Letouni sice loví
i uvnitř nich, ale daleko častěji na jejich okrajích,
v průsecích, nad lesními cestami, či na pasekách. Další
pestrou nabídku kořisti nalézají v okolí vod, zejména
stojatých a pomalu tekoucích, jako jsou rybníky, kanály,
slepá ramena řek, tůně, a podobně. K významným lovištím
patří i mokřady. Vysoká hustota i druhová pestrost letounů
je též v lužních lesích. Pro lov, ale i pro migraci a navigaci v
krajině slouží pak letounům takzvané lineární krajinné
elementy. Jde například o větrolamy, aleje, stromořadí,
lesní cesty, průseky či pobřežní porosty. Zvířata podél nich
často cestují mezi svými oblíbenými lovišti. Posledním
typem lovišť jsou lidská sídla, kde některé druhy využívají
nejen parky a zahrady, ale především okolí pouličních lamp.
Ukazuje se, že hmyz nejvíce přitahují sodíkové výbojky
s intenzivně bílým světlem.
Netopýrům obecně velmi pomohly dvě události. První
z nich bylo ukončení zimního kroužkování. Druhým byl
konec velkoplošného chemického ošetřování polních
kultur. V průběhu padesátých a šedesátých let nastal na
většině známých lokalit veliký pokles početnosti letounů.
Byl způsobem především celkovým zhoršením životních
podmínek. V současnosti se po zvýšení populací
v devadesátých letech objevují však pro letouny další nová
nebezpečí, ať jde již o dále zmíněné větrné elektrárny, či
o dosud intenzivně zkoumanou chorobu zvanou syndrom
bílého nosu (WNS), která silně decimuje populace
některých severoamerických druhů, a vyskytuje se i na
našem území, ovšem prozatím bez pro naše letouny tak
fatálních následků.
Co vše netopýrům v naší krajině škodí a co se dá dělat
pro podporu jejich výskytu?
Obecně vzato jsou netopýři velmi citliví k rušení,
zejména v místech svých zimních úkrytů. Netopýry
i vrápence a létavce též ohrožuje používání pesticidů
a insekticidů v zemědělství. Tyto látky se hromadí v těle
jejich kořisti a mohou vést k mutacím i úhynům mláďat. Na
plodnost samic a zdraví mláďat má negativní vliv i používání
nevhodných fungicidů na ochranu dřevěných krovů.
Potravu netopýrů negativně ovlivňuje i světelné znečištění,
a například celonoční osvětlení budov má na ně
prokazatelně negativní vliv, pozdržuje jejich výlet z úkrytu
kolonie na loviště, zvířata se musejí i dříve vracet z lovu,
a osvětlení dokonce umožňuje predátorům i jejich
snadnější lov. Přirozených nepřátel však mají letouni
relativně málo: jsou to v zásadě pouze sovy, kuny, kočky,
draví ptáci. Jejich největší ohrožení představuje celkové
zhoršení kvality prostředí a fragmentace krajiny, úbytek
lesů, vysoušení mokřadů, regulace toků, kácení břehových
porostů, atd. Velmi nebezpečný je pro ně úbytek úkrytů.
Kácí se zejména pro mnohé druhy důležité staré doupné
stromy s dutinami, a pokud ne, dutiny bývají alespoň
zacelovány a uzavírány.
Při Mezinárodní noci pro netopýry, pořádané roku 2015 v Historické
výstavní budově SZM v Opavě, s dermoplastickým preparátem
burunduka (Tamias sibiricus). Foto M. Feretová.
Těmto dutinovým druhům lze pomoci vyvěšováním
netopýřích budek či tvorbou umělých dutin. Při
rekonstrukcích a opravách střech dochází rovněž k ničení
úkrytu celých kolonií. Protože do takového úkrytu se stahuje
populace jednoho druhu z celé velké oblasti a pro malý počet
mláďat, může mít poškození jediné letní kolonie fatální
a dlouhodobé následky pro druh v celé širší oblasti. Stačí
aplikace nevhodných chemikálií a netopýři, kteří jsou vysoce
sociálními, často se vzájemně olizujícími tvory, uhynou.
Citlivé jsou zejména gravidní samice a mláďata.
Půdní prostory jsou také často uzavírány proti vniknutí
holubů, ale zapomíná se na netopýry, a může se stát, že zde
je uzavřena celá kolonie a odsouzena i s mláďaty k smrti
hladem. Je však několik způsobů, jak půdu zabezpečit proti
vniknutí holubů a přitom ji ponechat přístupnou letounům.
Neméně důležitá je i ochrana zimovišť, často jeskyní či štol,
ale i různých sklepení, bunkrů, atd. Tato místa je třeba uzavřít
proti přístupu lidí, ale tak, aby se zde stále mohli dostávat
letouni, a aby nebylo narušeno pro zimování důležité
původní mikroklima těchto podzemních prostor. Zánik
jediného zimoviště může mít zcela fatální dopad na populaci
druhu v celém regionu. Dva velké zdroje ohrožení v poslední
době jsou zateplování budov a větrné elektrárny, dalším
zdrojem ohrožení jsou silniční stavby. Přímo v panelových
domech se často setkáme s koloniemi netopýra rezavého
(Nyctalus noctula), zaznamenáváni bývají i netopýři večerní
(Eptesicus serotinus), hvízdaví (Pipistrellus pipistrellus)
a pestří (Vespertilio murinus).
Mohou se zde vyskytovat nejen během léta, ale
celoročně. V zimě totiž domy nepromrzají, ale zároveň je zde
dostatečně nízká teplota, aby zde některé druhy mohly
zimovat. Mohou se zde objevovat i za přeletů, a pokud mají
poblíž i vhodná loviště, jako například skupiny pouličních
lamp, jsou pro některé druhy panelové domy velmi
atraktivní. Letouni zde jako úkryty využívají škvíry mezi
panely, větrací šachty, štěrbiny za tepelnou izolací či
oplechováním střech. Jejich přítomnost je často zjištěna až
při stavebních pracích a jsou pracovníky vyházeni (což je
v případě zimující kolonie či samic s nevzletnými mláďaty
fatální), nebo dokonce i zazděni.
V současnosti je již zdokumentováno množství smutných
případů bezohledné likvidace celých kolonií. Přitom i zde je
možno s výhodou využít přímo do domu zabudovávaných
umělých budek či dalších poměrně jednoduchých
technických opatření. Co se týče fenoménu větrných
elektráren, je dodnes intenzivně zkoumán. Z nějakého
důvodu letouny velmi přitahují, uvažuje se o zvýšeném
výskytu hmyzu i o zvuku, které zvířata vábí. Tento jev byl
poprvé popsán v osmdesátých letech v západní Evropě.
Netopýři vůbec nemusí být usmrceni pohybujícími se
lopatkami elektráren. Již působením změn tlaku a proudění
vzduchu dojde k prudké destrukci plic zvířete, které jen
přeletuje poblíž.
Největší úmrtnost je během období podzimních přeletů,
přičemž nejzranitelnější jsou do velkých dálek migrující
druhy netopýrů, čili například rody Nyctalus, Vespertilio
a Pipistrellus. Jak je chránit dosud není vyřešeno,
nejspolehlivější je odstavení větrných elektráren během
noci v období od dubna do října. Co se týče posledního
faktoru ohrožení, jímž je křížení migračních tras letounů
s dopravními komunikacemi, ohrožuje především mláďata
nízko létajících druhů. Rizikové jsou zejména místa, kde se
komunikace kříží s lineárními elementy krajiny, využívanými
letouny k přesunům a navigaci, jako jsou stromořadí,
větrolamy, okraje lesů, vodní toky, aleje a okraje vodních
nádrží.
Nejohroženější jsou malé druhy jako netopýr hvízdavý
(Pipistrellus pipistrellus) a nejmenší (P. pygmaeus), druhy
migrující v malých výškách podél toků jako netopýr parkový
(P. nathusii) a druhy lovící nad vodou, například netopýr
vodní (Myotis daubentonii). Řešením je vytvoření
bezpečného křížení pomocí bariér, živých plotů,
neosvětlených tunelů a podobně.
Zájem našich zoologů na letouny se soustředil až pozdě,
v padesátých letech. U zrodu československé chiropterologie tehdy stáli Ivan Horáček, Miloš Anděra a Jiří Gaisler.
Dalším významným pokrokem bylo koncem roku 1991
založení České společnosti na ochranu netopýrů (ČESON). Ta
sdružuje profesionální zoology i amatéry se zájmem
o výzkum a ochranu letounů. Více informací o společnosti
i o jejích aktivitách lze nalézt na internetu na adrese
www.ceson.org. Zde je možno nalézt i mnoho praktických
tipů na různá ochranná opatření ve prospěch letounů,
případně si domluvit konzultaci s odborníky.
Jak se netopýři a vrápenci zkoumají? Vysvětlete nám
metodu, podle které se zjišťuje na základě zvukových
projevů výskyt těchto živočichů.
Metody jejich výzkumu jsou nejrůznější, ale jejich
omezení jsou dána jednak tím, že jde o létající živočichy,
jednak jejich nočním životem. Metodou, k níž směřuje Váš
dotaz, je detekce ultrazvuků. Využívá ultrazvukový
detektor, což je přístroj, který převádí vysokofrekvenční
hlasy letounů na zvuky slyšitelné lidským sluchem.
Na displejích současných detektorů se pak objeví
frekvence přijímaného signálu. U starších typů detektorů ji
je nutno najít na stupnici. Existují tři různé technické
systémy, kterými je vstupní signál zpracováván, a jejich
výstupní signál je možno nadále zpracovávat různým
způsobem. Přesto, že výsledky práce s tímto detektorem
jsou velmi závislé na správnosti použité techniky
a jednoduše řečeno, detektor nezachycuje všechny druhy
letounů stejně dobře, ale logicky daleko lépe zachycuje
druhy, vydávající silnější signály, je práce s ním v současnosti jedna z nejpoužívanějších chiropterologických
metod výzkumu. Ve spojení s nahrávacím zařízením lze
výstupní data z detektoru zpracovávat a analyzovat
různých programech, které umí rozlišit jednotlivé druhy,
počet jedinců, typ signálu, a podobně.
Abychom se dověděli o bionomii a chování netopýrů,
provádí se například nějaké značkování?
Ano, provádí se jednak klasické kroužkování, jednak se
používají i další metody značení. Konaly se experimenty se
značením netopýrů například světly, barvami, či
barevnými reflexními kroužky. Výhodou takového značení
oproti kroužkování je to, že lze rozeznat konkrétního
jedince bez potřeby jej odchytávat. Tyto metody však dnes
již nejsou příliš používány. Naopak čím dál častěji je
užívána nejmodernější z nich, telemetrie, neboli sledování
netopýrů pomocí vysílaček, zvaných transmittery. Co se
týče kroužkování, používají se jiné kroužky, než využívají
ornitologové, které se připevňují netopýrům na předloktí.
Před kroužkováním je netopýry třeba odchytit, k tomu se
používají jednak japonské nárazové sítě, jednak různé typy
odchytových klecí, které umožňují odchytit a označkovat
například celou kolonii. V minulosti se kroužkování
provádělo i u zimujících jedinců, čímž však docházelo k
velkému narušování jejich přirozeného životního cyklu,
netopýři se při něm často probouzeli z hibernace, což pro
ně má fatální následky, proto se od této metody již
upustilo. Dnes se čím dál více upřednostňují nekontaktní
metody výzkumu, aby se minimalizovalo rušení zvířat. Je
to například sledování pomocí kamerových systémů
a sběračů dat, telemetrie využívající miniaturních
vysílaček, a zejména využití ultrazvukových detektorů. Je
třeba se zmínit i o mnoha genetických metodách, kterými
lze s pomocí malého vzorku tkáně z létací blány například
stanovit příbuznost netopýrů stejného druhu, či je využít
i k druhové determinaci obtížně rozlišitelných druhů,
kterých je mezi netopýry poměrně mnoho.
Prezentace balků našich letounů ze sbírek SZM návštěvníkům Dne muzeí, pořádaného roku 2006 v Historické výstavní budově SZM v Opavě.
Proč si získal netopýr u lidí tak špatnou pověst. Napadá
lidi, vysává jim krev, přináší smůlu atd.
Co se vysávání krve týče, týká se vlastně jen tří
exotických druhů z celého počtu současných 1125 druhů
letounů. Jde o příslušníky americké čeledi listonosovitých
(Phyllostomidae), což je jedna z největších netopýřích
čeledí s 55 rody a 162 druhy. Pro srovnání, nejpočetnější
čeleď letounů, kterou jsou již výše zmínění netopýrovití, má
48 rodů a 405 druhů, zatímco třeba též již výše zmínění
vrápencovití jen 1 rod a 77 druhů. Jsou dokonce i čeledi,
jako jsou například netopýrkovití (Craseonycteridae), kam
patří vůbec nejmenší netopýr na světě, netopýrek thajský
(Craseonycteris thonglongyai), obsahující jen jediný druh.
Z těchto 3 zmíněných druhů listonosovitých navíc 2 sají
pouze krev ptáků. Jde o upíra bělokřídlého (Diaemus
younghi) a upíra ptačího (Diphylla ecaudata). Krví savců se
živí jen jediný druh, známý upír obecný (Desmodus
rotundus). Je pravdou, že mezi exotickými letouny
nalezneme i druhy lovící drobné obratlovce, a to nejen
ptáky a savce, ale dokonce i žáby či ryby, ale naprostá
většina z nich je plodožravých či hmyzožravých. Plodožravé
druhy jsou často významnými opylovači a roznašeči semen
mnoha důležitých rostlin, a hmyzožravé druhy zase pohubí
množství škodlivého hmyzu. Naše druhy letounů jsou
všechny hmyzožravé. S přinášením smůly je to jinde na
světě jinak, například v Číně je netopýr pokládán naopak za
symbol štěstí. Jeho název v čínštině „fu“ totiž zároveň
znamená „štěstí“.
V mnoha amerických kulturách byli netopýři také
pozitivním symbolem, staří Mayové dokonce uctívali boha
netopýra, který byl jedním ze strážců jejich podsvětí
Xibalby. Netopýři se objevují i v jejich posvátném eposu
Popol vuh. V evropské kultuře je odpor k netopýrům dán již
Biblí, kde je netopýr v knize Leviticus zařazen mezi rituálně
nečistá zvířata. Ještě Aristoteles netopýra řadil mezi ptáky.
Netopýři byli spojováni i s magií, jako bytosti nepatřící mezi
zvířata ani mezi ptáky. V evropských legendách mají draci a
ďáblové netopýří křídla. I na ilustracích dětských knížek
jsou netopýři věrnými průvodci čertů, ježibab,
černokněžníků a strašidel, obyvateli pekla, hladomoren
a zlověstných míst. Například ve známé pohádce “S čerty
nejsou žerty” je přímo postava čerta jménem Netopýr,
hraná známým mimem Václavem Upírem Krejčím. Tento
čert se umí v netopýra proměňovat, a herec zde
mimochodem zcela geniálně předvádí typické pohyby
rozhlížejícího se vrápence.
Nelze též zapomenout na proslulou čapku s netopýrem
známého kouzelníka Viga ze seriálu Arabela. Evropský
odpor k netopýrům tedy má zcela iracionální a pouze
kulturně dané pozadí. Dále je třeba uvést mikroskopickou
analýzu trusu netopýrů, jíž se se dá velmi přesně stanovit
jejich potrava. Samozřejmě se nadále široce využívá
i nejstarší metoda výzkumu, jíž je sčítání netopýrů na
zimovištích a v úkrytech letních kolonií.
Netopýr pestrý (Vespertilio murinus) v záchranném chovu. Foto: M. Kulagová.
Děláte také v rámci osvěty spoustu akcí pro veřejnost.
Můžete je prosím krátce popsat?
Asi nejdůležitější každoroční akcí chiropterologů pro
veřejnost je Mezinárodní noc pro netopýry (International
Bat Night, IBN), dříve Evropská noc pro netopýry (EBN).
Informace o ní je možno nalézt na internetu na stránkách
ČESON http://www.ceson.org/index.php. Jde o osvětovou
akci, zaměřenou na ochranu netopýrů. Poprvé proběhla
v roce 1995 v Polsku jako Polská mezinárodní noc pro
netopýry. Tato aktivita pak pokračovala v roce 1997 jako
Evropská noc pro netopýry (EBN), přičemž se její první
ročník uskutečnil v Polsku, Švýcarsku a Velké Británii.
Česká republika se zúčastnila již jejího druhého ročníku
v roce 1998.
Pro zajímavost, tato zcela první Evropská noc pro
netopýry v České republice proběhla v roce 1998 na třech
místech: v Brně, kde měla 250 návštěvníků; v Mikulově, kde
se sešlo 50 návštěvníků a v Liberci, kde se jí zúčastnilo 45
návštěvníků (celkem tedy měla 345 návštěvníků). V roce
2012 tuto akci již pořádaly veškeré evropské země, které se
připojily k Dohodě o ochraně populací evropských netopýrů
(EUROBATS), pod jejíž záštitou se noc pro netopýry dodnes
koná. Evropská noc pro netopýry však postupně začala být
pořádána i v mnoha neevropských státech. Ve stejném roce
se řady organizátorů rozšířily i do tak exotických lokací, jako
Egypt, Sýrie, Libanon, Korea, či Jižní Amerika. Z tohoto
důvodu bylo od roku 2014 přistoupeno ke změně jejího
názvu na Mezinárodní noc pro netopýry. V současnosti se na
noci pro netopýry již podílí na 40 států celého světa. V České
republice se v současnosti Mezinárodní noc pro netopýry
koná na přibližně 50 místech. Probíhá zde každoročně již od
svého II. ročníku v roce 1998 a počet míst, kde se pořádá, se
každým rokem zvyšuje. Noc pro netopýry zde pořádají
vesměs členové České společnosti pro ochranu netopýrů
(ČESON), založené roku 1991. Akce se koná každoročně na
přelomu září a srpna. Již jako student Masarykovy univerzity
jsem nejednou spolupracoval při pořádání tehdy ještě
Evropské noci pro netopýry v Brně, kde tyto akce probíhaly
například v planetáriu na Kraví hoře či v prostorách Zoo
Brno. Na tehdejších brněnských nocích pro netopýry se od
jejich počátku v roce 1998 podíleli Mojmír Vlašín, Jan Zukal,
Zdeněk Řehák, Jiří Gaisler i mnozí další brněnští
chiropterologové a členové ČESON.
S pořádáním Evropské noci pro netopýry v Ostravě začal
jeden z nich, původem ostravský chiropterolog Zdeněk
Řehák, působící na Masarykově univerzitě, který tuto tradici
později přenesl i do Hranic na Moravě, kde prováděl
významný dlouhodobý výzkum chiropterofauny Hranické
propasti. Já sám jsem zahájil pořádání této akce v Ostravě
s jeho pomocí, zprvu v prostorách střediska ekologické
výchovy Vita a v ostravském klubu Parník, později pak
v prostorách Zoo Ostrava, kde jsem na jeho činnost navázal.
Po mém příchodu do Slezského zemského muzea na místo
kurátora zoologické sbírky bylo tedy logickým rozšíření
tradice netopýřích nocí i na Opavu. Zde tyto akce probíhají
od roku 2006 každoročně v prostorách muzea.
Letošní noc pro netopýry v Opavě tedy již byla již
v pořadí desátá a po několikáté byla doprovázena
i výtvarnou soutěží žáků základních škol s netopýří
tématikou. V roce 2015 Mezinárodní noc pro netopýry
proběhla na 53 místech České republiky, což je o 10 míst více
než loni. Celkem se jí podle předběžných údajů ČESON
poprvé zúčastnilo okolo 7000 návštěvníků. V Opavě přišlo na
tuto akci do Historické výstavní budovy SZM 47, v Ostravě
pak do Výukového pavilonu Zoo Ostrava 33 občanů. Nejvyšší
návštěvnost, 456 návštěvníků, měla letošní noc pro netopýry
v Kateřinské jeskyni v CHKO Moravský kras, kde musila být
čtyřikrát opakována. Každá z jednotlivých nocí pro netopýry
je svým koordinátorem uchopena unikátním způsobem,
není tedy stanoven její nějaký zcela závazný obecný
program.
Studentka Ostravské univerzity Monika Kulagová prohlíží odchyceného
netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus). Foto M. Mecnerová.
Mezinárodní noc pro netopýry, Opava 2015,
Vypouštění netopýra pestrého. Foto: Bohunka Nečasová 2015.
Studentka Ostravské univerzity Marta Mecnerová vypouští
odchyceného netopýra vodního (Myotis daubentonii).
Foto M. Kulagová.
Jednotlivé akce se liší především podle toho, zda
probíhají ve městech, či ve volné přírodě. Někteří
z koordinátorů totiž začali postupem času v rámci noci pro
netopýry pořádat například z hlediska návštěvníků jistě
velmi atraktivní odchyty netopýrů v okolí speleologických
lokalit. Jiní zase, díky místu pořádání v prostorách některé
ze zoologických zahrad, mohli návštěvníkům předvést živé
zástupce exotických druhů letounů.
Pokud byly místem pořádání prostory muzea, byla pak
přirozenou volbou prezentace sbírkových předmětů,
zejména dermoplastických preparátů a balků. Některé
netopýří noci začaly být pořádány i v prostorách
záchranných stanic pro handicapované živočichy, kde se
pak návštěvníci mohou setkat s živými netopýry,
pobývajícími z různých důvodů v těchto záchranných
chovech.
Pokud noci pro netopýry probíhají ve městech, mohou
být jejich součástí i aktivity pro nejmenší, jako například
malování a skládání netopýrů z papíru, různé zábavné hry,
soutěže a kvízy. Na mnoha místech probíhají vycházky za
sledováním netopýrů za pomocí ultrazvukových detektorů,
přednášky a promítání filmů o jejich životě a ochraně.
Místy jsou součástí netopýří noci také mimořádné noční
prohlídky hradů, zámků či jeskyní. Například na letošní
opavské netopýři noci v Historické výstavní budově SZM si
bylo možno prohlédnout nejen preparáty našich
i exotických druhů letounů, ale též nejrůznějších pasivně
létajících obratlovců, jako jsou poletušky, vakoveverky či
dráčci. Zájemci se zde seznámili s výzkumem, ochranou
a dosavadními poznatky o životě netopýrů. Díky
přednášce, audio a video ukázkám návštěvníci zjistili, jak
netopýři žijí, co je nejvíce ohrožuje, jak je lze chránit a proč
jsou v přírodě užiteční. V programu nechybělo ani
seznámení s technikou, která je využívána při
chiropterologickém výzkumu. Děti si mohly netopýry
i namalovat nebo poskládat z papíru, zhotovit si netopýří
masky, a podobně. Program letošní ostravské netopýří noci
ve Výukovém pavilónu Zoo Ostrava byl zase poněkud
odlišný.
V muzeu jste spoluautorem také několika výstav, jaké
to byly, a jaké další připravujete?
Přiznám se, že spíše než v ryze vědecké činnosti vidím
těžiště práce muzejníka právě v práci se sbírkami, v péči
o ně, v jejich prezentaci, a tedy ve výstavní a popularizační
činnosti. Muzejník by podle mne neměl být nějakým
jezevcem či pavoukem, zahrabaným do svého výzkumu,
který je laiky jen tak nějak nepříjemně rušen, ale být zde
naopak pro běžné lidi. Muzeum je nejen vědeckou, ale
i kulturní institucí, a může sehrát nemalou roli jak na poli
poskytování odborné spolupráce různým institucím, tak
právě na poli popularizace vědy a vzdělávání. Proto se
snažím kromě výstavní vyvíjet i přednáškovou činnost. Ale
abych odpověděl na Vaši otázku. Již v prvním roce svého
působení v muzeu jsem se připojil k cyklu minivýstav
„Zajímavosti a překvapení z našich depozitářů“, v jehož
rámci jsem v roce 2004 realizoval minivýstavy „Barevné
anomálie ve zbarvení našich ptáků“ a „Naši letouni zblízka“.
Jako spoluautor jsem se ve stejném roce podílel na
výstavách „Poklady Moravskoslezského kraje“, „Z historie
Gymnazijního muzea“ a „Jedovatí živočichové“. V roce 2005
jsem v rámci výše uvedeného cyklu minivýstav realizoval
výstavu „Létavec stěhovavý“.
Svou první velkou samostatnou výstavu, věnovanou
kolibříkům, „Létající drahokamy“, jsem uskutečnil v roce
2006 a ve stejném roce v rámci cyklu minivýstav navíc
realizoval i minivýstavu „Bichir - zajímavá ryba“, při níž jsem
v SZM poprvé vystavil živé exotické ryby - bichiry - dvou
různých druhů. V roce 2007 jsem byl spoluautorem části
výstavy „Veletrh hornoslezských muzeí“, autorem další
velké původní výstavy „Vzácné kočkovité šelmy ve sbírkách
SZM“, a autorem minivýstavy „Los - vzácný zatoulanec ve
Slezsku“. Další velkou autorskou výstavu, „Pestrá krása
papoušků“, jsem realizoval v roce 2008.
V roce 2009 jsem byl spoluautorem výstav „Muzejník,
preparátor a cestovatel Vilém Borůvka“ a „Gigantičtí žraloci
středoevropských třetihorních moří“, jakož i autorem
minivýstav „Ksukol - vymírající poloopice z Madagaskaru“
a „Obratlovci jeskyní“, na níž jsem opět prezentoval
návštěvníkům SZM živé jeskynní ryby a hmyz. V tomto roce
jsem byl rovněž autorem zoologické části akcí „Indiánské
léto“ a „Výlov rybníka v Arboretu“. V roce 2010 jsem byl
autorem původní výstavy „Albinotičtí savci“, spoluautorem
výstav „Kontinent Asie“ a „Myslivost“. V tomto roce jsem
rovněž zahájil výstavní spolupráci s panem Milošem
Anděrou převzetím jeho výstavy „Neznámý svět drobných
savců“. V roce 2011 jsem byl spoluautorem výstav
„Přírodou Chile. Od vyprahlé Atacamy k Patagonským
ledovcům“ a „Třetihory - kraj močálů a moře“. V roce 2012
jsem byl spoluautorem výstav „Preparátor - putování
světadíly s Vilémem Borůvkou“ a „Nevítaní hosté“,
věnované invazním rostlinám a živočichům. V roce 2014
jsem byl spoluautorem výstavy „Země a její muzeum“.
V roce 2015 jsem byl spoluautorem velké společné výstavy
Oddělení přírodních věd SZM „Krajinou Slezska“. Jako
amatérský příznivec historického šermu jsem v tomto roce
též pro SZM vytvořil výstavu „Husité v SZM“ i s víkendovým
doprovodným programem.
V letošním roce jsem byl spoluautorem výstavy „Zvířata
a jejich děti“, kterou je možno stále shlédnout v naší
Historické výstavní budově.
Kromě výstavní činnosti jsem byl v roce 2012 samozřejmě
jedním z autorů současné stále expozice SZM „Příroda
Slezska“, konkrétně její zoologické části, a podílel jsem i na
tvorbě stálých expozic „Encyklopedie Slezska“ a „Křídla
myšlenek“ tamtéž.
A co plánuji do budoucna? Letos naše oddělení připravuje
společnou velkou výstavu „Cesta kolem světa“, kde budeme
po dlouhé době ve větší a komplexnější míře prezentovat
návštěvníkům mnohé velmi žádané exoty z našich sbírek.
Dále pracujeme na projektu stálé expozice exotických
sbírkových předmětů z naší zoologické, entomologické,
geologické, paleontologické, botanické i dendrologické
sbírky, s pracovním názvem „Příroda světa“.
Všechny mé autorské výstavy již byly mnohokráte
zapůjčeny mnoha dalším institucím, přičemž našimi
nejčastějšími partnery bylo Muzeum Beskyd ve Frýdku
Místku, Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském
Brodě, Muzeum Těšínska a Vlastivědné muzeum Jesenicka.
Jak jsem již výše zmínil, snažím se vyvíjet i popularizační
a přednáškovou činnost. Za všechny bych uvedl jen velmi
úspěšné přednáškové cykly „Ze života letounů“, „Rok se
zvířaty“, „Savci a ptáci Bílých Karpat během roku“, ale
i například své přednášky „Desetinohé krasavice“ o chovu
akvarijních krevetek na akvaristickém sjezdu v Brně, „Co
očekává zoologa v muzeu“ pro studenty biologie své
brněnské Alma mater, „Využití fyziologie a etologie savců
v sebeobraně“ pro studenty Centra bojových umění
a sebeobrany při občanském sdružení Společnosti proti
násilí, ekologicky zaměřenou přednášku „Tropické pralesy“,
přednášku „Létající savci“ pro finále Soutěže mladých
zoologů ČR, či těm nejmenším určené přednášky „Na
návštěvě u veverek“ a „Výlet za netopýry“. Pravidelně
opakuji cyklus přednášek „Savci ČR“ určený studentům
Ostravské univerzity, i přednášku „Muzejní zoologie“ pro
studenty Slezské univerzity. Pro odborné účely jsem pak
vytvořil přednášky „Netopýři Ostravska a jejich ochrana“
a „Dlouhodobý monitoring aktivity netopýrů ve vybraných
lokalitách CHKO Poodří“. Velmi úspěšné a často opakované
jsou mé chiropterologické přednášky „Letouni ČR“, „Exotičtí
letouni světa“, „Metody výzkumu letounů“, „Skryté dějiny
letounů“, či „Pasivně létající obratlovci“. Zvláštní přednášky
byly vytvořeny i k většině mých autorských výstav. Má
prozatím poslední letošní přednáška proběhla v rámci
Slezské muzejní noci a již její název „Utajeno v temnotách
aneb Naši noční živočichové“ jasně sděluje její téma. V jejím
rámci jsem se rozhodl prezentovat i vybrané živé druhy
našich nočních savců, což mělo značný ohlas. Do budoucna
bych rád připravil cyklus přednášek zabývající se sladkovodní
akvaristikou, „Akvaristika pro začátečníky“ a „Akvaristika pro
mírně pokročilé“, uvažuji i o cyklu věnovaném přírodě
jednotlivých kontinentů, nebo o cyklu věnovaném
zajímavým živočichům, zejména pak savcům, Slezska,
případně o výukových cyklech „Pozorujeme zvířata“
a „Chováme zvířata“. Rád bych neopomenul ani naše
nejmenší, pro které chystám další přednášku z cyklu „Na
návštěvě“, tentokrát věnovanou ježkům.
Měření délky předloktí odchyceného netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) pomocí posuvného měřítka. Foto M. Kulogová.
Červnový kvíz
Ověřte si své znalosti
Testové otázky
1) Co jsou netopýři?
ptáci, savci, hmyz
Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí)
hmyz
6) netopýr rezavý
savec
7) mravkolev běžný
2) Čím se živí naši netopýři?
létajícím hmyzem, krví savců, rostlinami
3) Jak se nazývá člověk, který se zabývá netopýry?
ornitolog, chiropterolog, entomolog
4) Čím vydává netopýr zvuky?
otevřenou tlamou, nosem s nápadnými blanitými
výrůstky, ušima
5) Čím se živí mláďata našich netopýrů a vrápenců?
nektarem, krví, mlékem
Rozhodnutí o správnosti
8) Netopýři a vrápenci přečkají zimu v jeskyních
a štolách.
Ano
Ne
9) Netopýři a vrápenci jsou jedovatí.
Ano
Ne
10) Mravkolvi loví mravence.
Ano
Ne
Čím vydávají zvuky netopýři a vrápenci?
Co je netopýr a co vrápenec?
Výsledky květnového kvízu:
Testové otázky: 1 blatouch bahenní, pomněnka bahenní 2 krátkokřídlí
3 šupinatí 4 herpetolog 5 přírodní rezervace
Spojovačky: 6 umí se potápět 7 neumí se potápět
Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ano, 10 ano
Poznáte, co je na obrázku: A blatouch bahenní B orsej jarní
A
B
B
Omalovánka
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu: [email protected]. Budete zařazeni do soutěže.
Správnost odpovědí si budete moci zkontrolovat v dalším čísle měsíčníku.
Jak jsem si hrál na horolezce v cihelně
Kdo by si nechtěl zkusit dobrodružství jako horolezec. Jako kluci jsme k tomu měli příležitost na hliništi u cihelny
v Hněvošicích. Hlína se dobývala pro cihelnu v jámě s téměř kolmými stěnami. Seškrabovala se takzvaným korečkovým
rypadlem. Byly to takové kýble na běžícím pásu. Ty nabíraly hlínu a vysypávaly ji na malé vozíky, které po kolejích odvážely
hlínu do cihelny. Tam se hlína mísila s vodou a tvarovaly se z ní cihly. Cihly se vypalovaly v pecích, u kterých pracoval táta mého
kamaráda Karla. Chodili jsme se na tu zajímavou činnost dívat. Nejvíc nás zaujala ta kolmá stěna a dlouhé šrouby, které se
povalovaly všude kolem. Používaly se k připevnění kolejnic na pražce. My jsme však v nich viděli horolezecké skoby. A ty
použijeme na horolezeckou stěnu, napadlo nás současně. Zašli jsme si domů pro kladívka, neměli jsme to daleko.
Posbírali jsme skoby a nastrkali je do kapes trenýrek. A pak jsme postupovali každý na vlastní triko. Zatloukl jsem první
skobu do stěny ve výši kolen a vystoupil jsem na ni. Trochu se zatlačila do měkké stěny. Řekl jsem si, dlouho na ni stejně
nebudu, našlápnu na další a tak budu pokračovat. Další skobu jsem zatloukl, kam jsem dosáhl nejvýš a tu třetí tak asi
doprostřed mezi ně. Karla jsem neměl čas sledovat, určitě měl stejné starosti. Další skoba zatlučena, další půlmetr vzhůru
a tak jsem pokračoval. Už jsem téměř nahoře, stačí se vyhoupnout přes okraj a dostat se na louku. Jenže to byl
nepřekonatelný problém. Byla tam sypká hlína, která se mi při každém pokusu dostat se nahoru, sesypala na hlavu. Padala
mi do očí, vůbec jsem neviděl a slzel. Přes slzy jsem uviděl tu hloubku pod sebou a raději jsem oči zavřel.
Co teď? Pokusy dostat se nahoru jsem vzdal. Dolu to také nešlo, protože skoby byly buď vtlačené do stěny nebo zcela
vypadlé. Ještě, že ze stěny byl pěkný výhled na okolní krajinu. Chvíli jsem se kochal a pak se vrátil do kruté reality. Přišlo
rozhodnutí! Přitiskl jsem se těsně ke stěně a spustil po břiše dolů. Padal jsem dolů po asi šestimetrové stěně. Když jsem se
dole vzpamatoval, zjistil jsem, že jsem naštěstí celý. Jen kolem krku jsem měl jakousi červenou šálu. Nebyla to šála, ale
moje trenýrky.
Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí
o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu
pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové,
entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti,
geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání
a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny,
rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí.
Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním
grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Natura Opava - Czech Republic
E. Beneše 30, 747 05 Opava
tel: 00420 737 322 616
e-mail: [email protected], web: www.natura-opava.org
facebook: www.facebook.com/naturaopava