Lenin

VALDIMÍR ILJIČ LENIN
V Simbirsku v Strelecké ulici stával dřevěný domek s vysokou cihlovou podezdívkou. Měl
kdysi barvu okru a 22. dubna 1870 se v něm rodině ředitele lidových škol zdejší gubernie,
Iljovi Nikolajeviči Uljanovi, narodil syn Vladimír. Svět ho za několik desetiletí bude znát jako
V. I. Lenina. Uljanov senior byl pokrokový člověk, zakládal ve vsích školy a pomáhal
učitelům. Jeho manželka, rovněž člověk ryzího charakteru, vyrostla v rodině lékaře, ovládala
několik jazyků, milovala literaturu a hudbu.
Simbirsk ( dnes Uljanovsk ) měl tenkrát asi čtyřicet tisíc obyvatel a podobal se jiným
městečkům tehdejší Rusi. Kolem chrámového náměstí vyrostly domy místní šlechty, a už
odtud se rozbíhaly blátivé ulice. Kdykoli si v podvečer vyšla rodina Uljanových na břeh řeky,
doléhal k ní smutný zpěv. To burlaci1 tahali po Volze lodě. Unavení, hladoví, tak jak je známe
z Repinova obrazu2. Kdysi k nim patřil i Vladimírův dědeček, v prvních letech svého života
nevolník z Nižněnovgorodské gubernie.
Uljanovovi měli kromě Vladimíra ještě Annu, Alexandra, Olgu, Dmitrije a Marii. V dětech
vypěstovali lásku k práci, smysl pro čest a spravedlnost. Není divu, že se z nich stali
revolucionáři. Také v Simbirsku již v sedmdesátých letech vznikaly první kroužky narodniků.
Patřil k nim i Alexandr, jenž zvolil svět anarchistů a chystal s přáteli atentát na cara. Zatkli ho
a popravili v Sankt Petěrburgu ve Šlisselburské pevnosti. V té době sedmnáctiletý Vladimír,
plný elánu, končil studia na simbirském gymnáziu. Díky matce znal dokonce díla Puškina,
Lermontova, Gogola, Turgeněva, Někrasova3, Saltykova-Ščedrina4 i Tolstého. Významnou
část jeho oblíbené četby tvořily spisy revolučních demokratů Bělinského5, Gercena6,
Černyševského7, Dobroljubova8, Pisareva9.
Zpráva o popravě bratra ho zdrtila. Život je však silnější než smrt a Vladimír si
uvědomoval, že osamocené činy anarchistických revolucionářů nemohou přinést řešení.
Tehdy řekl svým přátelům: „ Ne, touhle cestou nepůjdeme, to není správná cesta.“
První školou, která ho předurčovala k velkému poslání, bylo kromě rodiny prostředí,
v němž žil. Svévole carské vlády, útlak statkářů, bída a bezpráví dělníků a rolníků v něm
vyvolávaly nenávist. V poslední třídě gymnázia mu ředitel školy vrátil písemnou práci a
výhružně se ho ptal: „ O jakých utlačovaných třídách vlastně píšete?!“
V srpnu 1887 se zapsal na právnickou fakultu kazaňské univerzity. Bylo to jedno
z nejstarších učilišť, v němž působili význační vědci: matematik Lobačevskij10, chemici Zinin
a Butlerov11, lékaři Lesgaft a Bechtěrev12. Mladý Uljanov však na ni neměl mít nejlepší
1
burlaci – tahači lodí proti proudu
Ilja Jefimovič Repin – obraz Burlaci na Volze
3
Někrasov Viktor Platonovič – ruský sovětský prozaik zobrazující všední lidské osudy za války (V
stalingradských zákopech, Druhá noc) i po návratu k mírovému životu ( V rodném městě ). Autor novely Kira
Georgijevna a cestopisů První seznámení a Po obou stranách oceánu
4
Saltykov- Ščedrin Michail Jevgrafovič, 1826-1889, ruský revoluční demokratický spisovatel, spolupracovník a
později redaktor pokrokových časopisů Sovremennik a Otěčestvennyje zapiski. V satirickém díle útočil proti
carismu a úplatkářství úřednictva ( Obrázky z gubernie, Satiry v próze, Páni Taškentci, Historie jednoho města
aj.). Mravy a pořádky západoevropské buržoazní společnosti odsoudil v črtách Byl jsem v Evropě.
5
Bělinskij Vissarion Grigorjevič, 1811-1848, zakladatel ruské vědecké literární kritiky a materiální estetiky
6
Gercen Alexandr Ivanovič, 1812-1870, vydával v Londýně politický časopis Kolokol, jenž měl velký význam
pro revoluční hnutí v Rusku
7
Černyševskij Nikolaj Gavrilovič, 1828-1889, vůdčí ideolog ruské rolnické revoluce
8
Dobroljubov Nikolaj Alexandrovič, 1836-1861, zdůrazňoval sociálně aktivní úlohu literatury
9
Pisarev Dmitrij Ivanovič, 1840-1868, propagátor socialistických myšlenek, přírodovědy a darwinismu
10
Lobačevskij Nikolaj Ivanovič, 1792-1856, zakladatel neeuklidovské geometrie
11
Butlerov Alexander Michajlovič, 1828-1886, spoluzakladatel moderního výzkumu stavby organických
sloučenin
12
Bechtěrevova nemoc-postupné kostnatění páteře
2
1
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
vzpomínky. Po třech měsících ho vyloučili… Později bude vzpomínat na svůj rozhovor
s policejním komisařem, který ho odváděl do věznice: „ Co se bouříte, člověče, vždyť máte
před sebou zeď!“
„ Ale shnilou, udeř do ní a rozletí se!“ odpověděl student.
Vladimíra Iljiče vypověděli do obce Kokuškino a policie z něho už nespustila oči.
V odlehlé vesničce četl, četl a opět četl. Po roce se vrátil do Kazaně, avšak univerzitní
posluchárny nesměl ani navštívit. Ve městě existovalo několik revolučních kroužků, které
zorganizoval jeden z prvních ruských marxistických revolucionářů N. J. Fedosejev. To byla
univerzita, v níž se muž, jenž brzy pohne světem, seznámil s díly Karla Marxe a jeho přítele
Bedřicha Engelse. Jejich učení vstřebávali i v Samarské gubernii13, kde žil s rodiči čtyři a půl
roku. Usilovně studoval cizí jazyky a překládal z němčiny do ruštiny Manifest komunistické
strany. Ze Samary ( nyní Kujbyšev) odešel do Petrohradu, aby externě dokončil studia. Začal
působit jako obhájce, avšak svoji nevyčerpatelnou energii věnoval především revoluční
činnosti. Jeden z členů marxistických skupin, které Vladimír zorganizoval, I. Ch. Lalajanc,
později napíše: „ V tom třiadvacetiletém mladíkovi se obdivuhodně snoubila prostota,
citlivost, optimismus a odvaha na jedné straně, solidnost, hluboké vědomosti, přísná logická
důslednost, jasnost a přesnost úsudku a definicí na straně druhé.“
V Petrohradě, tehdy hlavním městě, založil zjara 1895 Svaz boje za osvobození dělnické
třídy; zde se také seznámil s Naděždou Konstantinovou Krupskou, učitelkou nedělní a večerní
dělnické školy. Carské úřady Svaz boje přepečlivě a nenávistně sledovaly a v prosinci několik
jeho funkcionářů v čele s Vladimírem Uljanovem zatkly. Ale i v samovazbě, v níž strávil
čtrnáct měsíců, našel cesty, jak dál vést Svaz, jak psát články, letáky.
Třináctého února 1897 ho odsoudili k tříletému vyhnanství. Záhy se před ním objevila vesnice
Šušenskoje v Jesenijské gubernii, místo, v němž ho chtěli zlomit, izolovat. Navzdory tomu dál
udržoval styk s Petrohradem, připravoval plán na založení silné strany a psal. Mimo jiné tu
dokončil Vývoj kapitalismu v Rusku. V lednu 1900 skončilo jeho vyhnanství, nikoli však
ohrožení. I to byl důvod, proč 16. července odešel do emigrace. Její první etapa trvala pět let a
začala v Německu.
K úkolům, které si předsevzal splnit, patřilo založení celoruského marxistického časopisu
Jiskra, který sehrál rozhodující úlohu v ideovém semknutí marxistů a v přípravě II. sjezdu
Sociálně demokratické strany Ruska –SDDSR, na němž za Leninova vedení vznikla
bolševická strana. Uplynulo pět let horečné práce, revoluční hnutí v Rusku vyvrcholilo
generální stávkou. Přestože byl Lenin od listopadu 1905 v Petrohradě, skončil zápas lidu
porážkou. První ruská revoluce carskému systému zasadila však citelný úder, ovlivnila rozvoj
osvobozeneckého hnutí v celém světě.
Pronásledovanému Leninovi začala další etapa emigrace. Londýn, Paříž, Ženeva…
S novou silou a nadšením se pustil do práce, do přípravy nové revoluce. Jeho hlas zněl na
desítkách konferencí, sjezdů a kongresů. V lednu 1912 řídil 6. (pražskou) konferenci SDDSR,
na níž se bolševici rozešli s oportunisty a vytvořili samostatnou proletářskou stranu.
„ Byl to sám V. I. Lenin, který Prahu vybral ze místo ilegální konference, o níž se neměla
dozvědět ani rakouská policie, ani carská špionáž…“ (Dr. Václav Vacek: Na pražské
konferenci bolševiků.) Muž, jenž oživoval sny, byl v Praze třikrát-v září 1900, na jaře 1901 a
v lednu 1912. Šestá konference probíhala v Lidovém domě (dnes Leninovo muzeum)
v Hybernské ulici. Na Leninův pobyt se dochovala nejedna vzpomínka.
„ … Ve mně byla malá dušička. Jak a co budu mluvit s Leninem? Všechny obavy se
ukázaly zbytečnými. Lenin věděl mnoho.“ Antonín Zápotocký ve Vzpomínce na Lenina
pokračuje: „ V první řadě se ukázalo, že rozumí česky… Začal také rozmluvu otázkou, která
by jistě žádného českého člověka nepřivedla do rozpaků. Tázal se, zda v Čechách stále ještě
13
gubernie-nejvyšší jednotka provinční politické správy v carském Rusku od 18. století. Dělení na gubernie
bylo odstraněno až za sovětské vlády 1924
2
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
jedí švestkové knedlíky. Po takovém úvodu vplula pak samozřejmě rozmluva do úplně
přátelského a důvěrného tónu, i když se týkala politických otázek a problémů…“
V předvečer první světové války založil Lenin Pravdu. Téměř denně do ní psal, vysvětloval
podstatu Marxova učení. Jeho články, srozumitelné a jasné, četli lidé ve všech zemích
Evropy. Lenin publicisticky čerpal živost a důraznost svého jazyka z lidové řeči, bohatě
využíval přísloví a pořekadla. Podle svědectví jeho spolupracovníků psal často články na
jedno posezení, téměř bez oprav. Avšak také pamatují, jak mnohokrát-ve snaze dosáhnout co
největší přesnosti-přepisoval nejen věty, ale i celé své studie.
V létě 1914 vypukla válka. Lenin považoval za nevyhnutelné vést proti ní zápas a současně
rozvíjet boj proti carismu. Vypracoval jasný program a v Bernu zveřejnil své teze Úlohy
revoluční sociální demokracie v evropské válce.
Za další tři roky, v lednu 1917, mohl konstatovat: „ Evropa je těhotná revolucí.“ Leninovu
prognózu brzy potvrdila jeho rodná země. Carské Rusko bylo nejslabším partnerem dohodové
koalice, proto se v něm nejhlouběji promítly všechny válečné svízele.
Výbušná situace se začátkem března 1917 změnila v požár: hladové bouře v Petrohradě
přerostly v revoluci. Desátého března ( podle starého kalendáře 25. února) padly v ulicích
metropole první výstřely.Byla to odpověď carské vlády na generální stávku 250 tisíc lidí.
Únorová revoluce zastihla Lenina ve Švýcarsku. Jak se dostat domů? Pokusy o povolení
průjezdu přes dohodové země narážely na odpor. A z Ruska přišla zpráva: „ Uljanov má hned
přijet!“ padl návrh, jenž se zpočátku zdál nesmyslný: požádat o povolení průjezdu Německem
do Švédska. Švýcarští sociální demokraté zahájili jednání a dosáhli dohody, že vagón
s emigranty nebude nikdo prohlížet-pokud ovšem cestou přes Německo z něho nikdo
nevystoupí. Na oplátku se měli po návratu do Ruska zasadit o propuštění stejného počtu
německých zajatců. To byly přijatelné podmínky.
N. K. Krupská si vzrušující zážitky zapíše: „ Když přišel z Bernu dopis, že Plattenovo14
vyjednávání úspěšně skončilo, Iljič vyskočil: ,Pojedeme prvním vlakem.‘ Do odjezdu zbývaly
dvě hodiny. Za tu dobu bylo třeba zlikvidovat celé naše ,hospodářství‘, vyrovnat se s bytnou,
vrátit do knihovny vypůjčené knihy, sbalit věci…“
„ Jejich příchod na nádraží nevzbudí žádnou pozornost. Nejsou to reportéři ani fotografové.
Vždyť kdopak ve Švýcarsku zná pana Uljanova, který si to v klobouku posazeném do čela,
v ošoupaném kabátě a ve směšně těžkých horských botách ( dojel v nich až do Švédska)
nenápadně a mlčky hledá ve vlaku místo uprostřed hloučku mužů a žen, obložených
krabicemi. Tihle lidé nevypadají jinak než bezpočetní vystěhovalci z Jugoslávie, z Haliče,
z Rumunska, kteří tu v Curychu tak často posedávají na svých dřevěných kufrech… Přišlo jen
několik Rusů, přinesli trochu živobytí a pozdravy do vlasti, někteří se ještě v poslední chvíli
pokoušejí odradit Lenina od této ,riskantní cesty‘. Ve tři hodiny deset minut dává průvodčí
znamení. A vlak se rozjíždí ke Gottmandingenu, k německé pohraniční stanici. Jsou tři hodiny
a deset minut a od tohoto okamžiku jdou hodiny světa jinak.“15
Po příjezdu do Petrohradu narýsoval Lenin plán boje. Vliv bolševiků byl zřejmý i při
otevřeném vystoupení dělníků a vojáků proti Prozatímní vládě v červnu a v následujícím
měsíci. Červencové vzedmutí revolučních sil Prozatímní vláda ještě potlačila. Dvojvládí
skončilo a buržoazie na čas stabilizovala svou moc.
Mnozí Leninovi spolupracovníci putovali do věznic a Lenin sám musel zvolit ilegalitu. Ve
vesničce Razliv ho ukrýval-nejprve na půdě a později u břehu jezera-Nikolaj Jemeljanov.
Bytem Vladimíra Iljiče se stala salaš, jíž v žertu říkával zelená pracovna. A policejní slídilové
se stále přibližovali. Lenin zvolil Finsko. Cesta z Razlivu l železniční stanici Udělnaja byla
dramatická. Tady Lenin nastoupil na lokomotivu č. 293, kterou řídil Hugo Jalava. Skupinka
mužů si prorážela cestu rašeliništěm, přebrodili řeku a v noci prošli deseti kilometry těžkého
14
15
Plattenov-švýcarský sociální demokrat
Stefan Zweig: Zaplombovaný vlak
3
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
terénu. Vlak dorazil přesně. Nový „topič“ se vyhoupl na lokomotivu a vzápětí stiskl ruku
finskému strojvedoucímu.
Třetího října 1917 rozhodl ústřední výbor o návratu Vladimíra Iljiče do Ruska. Lenin opět
cestoval přes hranice za pomoci Huga Jalavy, který „topiče“ v paruce, brýlích a plstěné čepici
uvítal jako starého přítele.
Ve středu 24. října (6. listopadu) pozdě večer vyšli z domu číslo 92/1 v Serdobolské ulici
vyborské čtvrti Petrohradu dva muži. Nepromluvili ani slovo, zdálo se, že staršího bolí zuby.
Tvář měl ovázanou šátkem. Vzápětí naskočil o tramvaje a jeli až k Botkinské ulici.
Starší muž se šátkem na obličeji byl onen „topič“, druhý byl finský komunista Eino Rahja,
jenž ručil za Leninovu bezpečnou cestu z konspiračního bytu do hlavního štábu revoluceSmolného. Odtud letěly rozkazy oddílům Rudých gard a revolučním vojenským jednotkám.
Na příkaz petrohradského sovětu obsadily nejdůležitější objekty, obklíčily Prozatímní vládu.
Zimní palác, symbol nekonečné zvůle, nelítostného útisku, který se posmíval bolesti a slzám
miliónů otroků, se záhy ocitl v rukou proletariátu, od té chvíle jediného pána svého vojska.
Vojenský revoluční výbor, přebírající moc v zemi, se obrátil k lidu Leninovou výzvou
K občanům Ruska, kterou její autor, inspirátor a organizátor revoluce, formuloval stručně a
jasně: „ Prozatímní vláda je svržena. Statní moc přešla do rukou orgánů Petrohradského
sovětu dělnických a vojenských zástupců…“
Sedmý listopad 1917 vešel do dějin jako datum vítězství první proletářské revoluce, Velké
říjnové socialistické revoluce, zahajující tuto novou éru lidstva.
Uchopení moci však bylo jen prvním krokem. Proto se Lenin už léta připravoval jak na
rozhodující střetnutí se starým světem, tak na vše, co bude třeba podniknout potom. Jeho
velikost je i v tom, že vypracoval strategický plán výstavby socialismu, že neustále hledal
další a další poučení, že modifikoval své plány, opravoval a doplňoval je podle nových
poznatků. Nikdy se nebál zavrhnout to, co se ukázalo jako překonané, a postavit se za něco
nového, co vyplynulo z vývoje situace. Životním optimismem dokázal strhnout své okolí.
Každý v jeho blízkosti měl pocit, že dělá potřebnou práci, Lenin vždy trval na tom, aby
započaté dílo bylo dovedeno až k praktickému výsledku. Přitom požadoval přesnost, kázeň a
sám byl nejlepším příkladem vysoké pracovní kultury a schopnosti. Jako nikdo jiný znal cenu
času a uměl jím šetřit Ani jediná minuta u něho nepřišla nazmar.
Abychom dokonale poznali, jaký Lenin byl, musíme ho číst, musíme číst jeho články,
knihy a projevy. V nich je jeho osobnost. Do svých prací vkládal celou svou bytost,
nesmírnou vnitřní sílu.
Jeho dílo můžeme rozdělit zhruba na dvě podstatné části. Do VŘSR se zabýval především
Marxovým a Engelsovým teoretickým odkazem a jeho rozvinutím v nových historických
podmínkách. Po vítězství revoluce se věnoval především organizátorské praktické činnosti,
teorii a praxi socialistické výstavby a světových perspektiv socialismu.
Lenin pracoval a žil s N. K. Krupskou a sestrou M. I. Uljanovovou v Kremlu, v bytě, jenž
se skládal ze čtyř místností-pro každého člena rodiny jedna. O Leninově prostotě hovoří i jeho
pracovna, vybavená pouze knižními regály, psacím stolem, obyčejnou židlí a křesly pro
návštěvy. Jeho skromnost připomíná V. A. Karpinskij v knize Vzpomínky na V. I. Lenina:
„… V březnu 1922 mi Vladimír Iljič na mou prosbu poslal článek k čtvrtému výročí redakce
Bědnoty. K článku byla připojena douška na zvláštním papíru, kde se Vladimír Iljič zmiňoval
o své nemoci a dodával: ,Napsat proto něco podstatného k výročí Bědnoty nemohu. Bude-li
to, co přikládám, vyhovovat, uveřejněte to, nebude-li, hoďte to do koše, to bude nejlepší. Váš
Lenin.‘ Všichni v redakci byli ohromeni, obvykle div ne každý autor má sklon pokládat svůj
článek za vynikající dílo…“
Leninovy charakteristické rysy připomíná také Stěpan Gil ve své knize Leninův řidič
vzpomíná: „…Jednou jsem Vladimíra Iljiče vezl po Mjasnické ulici. Byl tam veliký dopravní
ruch. Bál jsem se, abych do někoho nevrazil, a po celou dobu jsem troubil a rozčiloval se.
4
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
Najednou ho vidím: Vladimír Iljič otevřel dveře auta, v jízdě přecházel po stupátku za mnouriskoval, že ho někdo shodí. Sedl si na vedlejší sedadlo a uklidňoval mě: ,Porsím vás, Gile,
nerozčilujte se, jeďte tak jako všichni ostatní.“
A jaké svědectví o životě V. I. Lenina podává N. K. Krupská? „ Nebyl slabý ,ale nebyl ani
zvlášť silný. Hrál gorodky, plaval, dobře lyžoval, rád jezdil na kole. Byl vášnivým houbařem.
Vůbec rád chodil po lese. Přírodu velice miloval. Měl rád hory a západ slunce…“
„ Okouzlovala mě na něm jeho silná vůl k životu a aktivní nenávist k ohavnostem života,“
píše Maxim Gorkij, „ podivoval jsem se jeho mladistvému zápalu, jímž bylo prodchnuto
všechno, co dělal. Jeho pohyby byly lehké, hbité a jeho skoupá, ale silná gesta byla v úplném
souladu s jeho řečí, také skoupou na slovo, ale bohatou myšlenkami. A v jeho tváři
mongolského typu planuly a jiskřily bystré oči neúnavného bojovníka proti lži a hoři života,
planuly a přimhuřovaly, pomrkávajíce, ironicky se usmívajíce a metajíce blesky hněvu…“
„ Kdyby ho člověk potkal a nevěděl, s kým mluví, nikdy by neuhodl, že má v rukou tak
velkou moc, ba že je to vůbec někdo mimořádný. Nikdy jsem se nesetkal s osobností tak
prostou pocitu vlastní důležitosti,“ psal Louis Fischer. „ Dívá se na návštěvníka velmi zblízka
a přimhuřuje jedno oko (na levé oko špatně vidí), čímž jaksi překvapivě stoupá pronikavost
pohledu oka druhého… Má přesvědčivé vystupování, nezná strach, je mimořádně pohřížen do
sebe, ztělesněná teorie. Člověk cítí, že materialistická koncepce mu přešla do krve…“
S jeho úspěchy však rostla zášť nepřátel. Třináctého srpna 1918 ho postřelila – při pokusu o
atentát – eserská teroristka. Vysilující práce a těžké zranění podlomily Leninova zdraví.
Navzdory nemoci se každodenně věnoval práci. Jeho dílo tvoří pětapadesát svazků sebraných
spisů.
V prosinci 1922 se Leninovo zdraví ještě zhoršilo. V tom čase nadiktoval své poslední
články. 21. ledna 1924 v 18 hodin 50 minut V. I. Lenin v Gorkách u Moskvy zemřel. Jeho
tajemník V. D. Bonč-Brujevič zachytil okamžiky rozloučení: „ Celé město se obléklo do
smutku. Lidé byli na ulicích a tvořili zástupy kolem ohňů. Nahlas se četly noviny, přítel
hovořil s přítelem, všichni o něm… Dlouho bez přerušení šla manifestace, jakou neznají
lidské dějiny, pokračovala až do večera… Přesně ve čtyři hodiny vyzvedli rakev, aby ho
odnesli do mauzolea. Zahřměla čestná dělová salva… A tato salva se naráz rozlehla po celé
naší nedozírné zemi. Zastavily se vlaky, kdekoli je zastihl tento pietní okamžik. Teskně a
smutně zahoukaly sirény továren a závodů…“
V onu sobotu 26. ledna 1924 se s Leninem neloučil jen lid Sovětského svazu. Na jeho
poslední cestě ho provázela srdce a mysl miliónů lidí všech kontinentů. V Praze se sešly
desetitisíce dělníků k tryzně na Staroměstském náměstí. Za rudými prapory pak kráčely
dělnické davy přes Václavské náměstí na Vinohrady, kde před budovou sovětské mise se
rozloučily s mrtvým Internacionálou a slibem, že splní jeho odkaz.
5
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
ÚRYVEK Z LENINOVÝCH SPISŮ
EPIDEMIE DŮVĚŘIVOSTI
„ Soudruzi, odpor kapitalistů je zřejmě zlomen.“ Příjemnou tuto zvěst přejímáme z projevu
ministra Pešechonova. Je to ohromující zvěst! „ Odpor kapitalistů je zlomen“…
A takovéto ministerské řeči lidé poslouchají, takovýmto ministerským prohlášením tleskají.
Cožpak to není učiněná epidemie důvěřivosti?
Na jedné straně kdovíjak straší sebe i ostatní lidi „ diktaturou proletariátu“. A na druhé
straně, čím se vlastně liší pojem „ diktatura proletariátu“ od lámání odporu kapitalistů? Vůbec
ničím. Diktatura proletariátu je termín vědecký, určující třídu, která zde hraje roli, a onu
zvláštní formu státní moci, která se nazývá diktaturou, to znamená moci neopírající se ani o
zákon, ani o volby, nýbrž bezprostředně o ozbrojenou moc té či oné části obyvatelstva.
V čem spočívá smysl a význam diktatury proletariátu? Právě v lámání odporu kapitalistů!
A je-li v Rusku „ odpor kapitalistů zřejmě zlomen“, pak je to naprosto totéž, jako kdybychom
řekli: v Rusku je „ diktatura proletariátu zřejmě uskutečněna“…..
6
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
obr. 1 – Leninova matka
7
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
obr. 2 – Leninův otec
obr. 3 – Leninův rukopis
8
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
obr. 4 – bratr Dmitrij
obr. 5 – Lenin v dubnu 1920
9
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
obr. 6 – pohřeb
10
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com
POUŽITÁ LITERATURA:
Figes, Orlando: Lidská tragédie, Ruská revoluce 1891-1924, Beta-Dobrovský a Ševčík,
Praha-Plzeň, 2000
Johnson, Paul: Dějiny 20. Století, Rozmluvy, Praha, 1991
Lenin, Vladimír Iljič: Spisy 25 červen-září 1917, Státní nakladatelství politické literatury,
Praha, 1956
Kolektiv autorů: Malý encyklopedický slovník, Academia, Praha, 1972
Kronika lidstva, Fortuna Print, 1992
Kdy, kde, proč a jak se to stalo, Reader‘s Digest Výběr, 1997
Rodinná encyklopedie světových dějin, Reader‘s Digest Výběr, 2000
Universum-všeobecná encyklopedie, Euromedia Group k.s., 2003
11
PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com