Červen - Skaut.cz

OBSAH:
* zamyšlení
* nová řada vyprávění br. Františka
Stropka – Bobra
* rozbor br. Zdeňka Navrátila - Fetiška
na pokračování
* Stezka písmáků nejen „na papíře“, ale
také interaktivně na webu
* XXXI. zkušební období OČK MZH
* k duchovnímu rozměru dle MÉDIA
* poslání a důrazy v činnosti ODV
* druhý víkend 4kurzu 2015/2016
___________________________________________________________________________
O H E Ň - jeho úloha ve skautské výchově
Zdeněk Navrátil - Fetišek
Dva významné objevy měly mimořádný vliv na lidskou kulturu a civilizaci, oheň a také – ale to bylo až mnohem později – kolo. Oba
posunuly vše vpřed o mílové kroky a dnes si bezesporu ani nedokážeme představit, že to snad mohlo být někdy jinak, totiž bez
nich. Dnes víme, že kolo nepoznal celý svět, oheň však se stal
průvodcem člověka na celé planetě od nejstarších dob, od tak dávných časů, že jen stěží zjistíme, kdo byl jeho objevitelem a prvním uživatelem. Ve starověku dokonce se popisoval jeho původ jako
božský dar, který se stal dokonce předmětem velkého sporu na samém
Olympu, jak vyprávějí řecké báje. Oheň však není jenom pomocníkem,
součástí lidské „technologieʺ ve všech jejích funkcích, provází
nás i v okamžicích jiných, zcela opačných.
Světlo v temnotách
Jak se člověk seznámil s ohněm se můžeme dnes jenom domýšlet. Snad to bylo při bouři, kdy blesk zapálil suchý porost a ohrozil tak nejen člověka.
Ve vulkanicky aktivních oblastech mohla mít stejný účinek láva, vyvěrající z hlubin země. Když se pak člověk ohně zmocnil a ovládl ho, byl to
veliký počin, který posouval dál a dál nejen jeho samotného, ale způsobil
obrovský a postupně ještě stále narůstající rozvoj civilizace, především
ovšem její technický vývoj. Měl při tom také vliv – a nemalý – na další
intelektuální vývoj lidstva a jeho duševního potenciálu.
V řecké mytologii byl označen za šlechetného „dárceʺ ohně lidem
sám Prométheus, potomek titánů. Ten vynesl oheň z hlubin země a
daroval ho lidem, kterým byl pro neúctu k bohům odňat. Za to, že
oheň ukradl na Olympu, byl bohy souzen a Diem odsouzen ke krutému
trestu přikování ke skále. Tam ho denně napadal orel, který mu
vždy rozsápal jeho játra, aby mu opět dorostla a vše se znovu
další den opakovalo.
Nedá mi to, abych na tomto místě nevzpomenul také „čapkovsky člověčíhoʺ eseje „PROMÉTHEŮV TRESTʺ z půvabné sbírky „Kniha apo1
kryfůʺ, v níž se uvádí, co všechno oheň pro lidstvo znamenal. Proto musel být olympským božstvem jeho dárce tak exemplárně potrestán. Jeden z těch přísných členů tribunálu – Apométheus – takto
žaluje: „Prométheus, pánové, se dopustil trestuhodné lehkomyslnosti tím, že uvedl na svět věc tak škodlivou. Já bych jeho vinu
formuloval jako zločin těžkého ublížení na těle a ohrožování veřejné bezpečnosti …ʺ. V závěru povídky si však jiný ze soudců,
Hypométheus, v klidu domova přizná – „taková pečená kýta chutná
líp, než syrová; tak vida, k něčemu je ten oheň přece jen dobrý.ʺ
– Takovým dodatečným a protichůdným soudům často podléháme, jak to
Karel Čapek tak dobře vidí. Ale tyto úvahy by nás zaváděly nepochybně někam jinam, než je teď naším cílem.
= pokračování na str. 3 =
JIŘÍ, VÍŠ, ŽE…
(aneb zajímavosti kolem nás)
5. část nové řady vyprávění
F. J. Stropek – Bobr
… kobzole jsou fajné? Vidím, že se usmíváš.
Pochopil jsi, že je to část rozpustilé písničky
nebo deklamovánky, kterou jsme si notovali na
skautském táboře při pečení erteplí (nebo
zemánů, či krumplí) v popelu ohníčku. Jakpak
to tehdy bylo?
Ó dua lajné, kobzole jsou fajné,
ó dua lajné, kobzole jsou fajn!
ských a šlechtických zahradách. Jako zelenina
se postupně objevovala nejprve na stolech bohatších vrstev, mezi širší vrstvy obyvatelstva se
rozšířila až ve druhé polovině 18. století, když
české hospodáře postihla velká neúroda doprovázená hladem. Zásluhu na konzumaci brambor v Čechách měla hlavně osvícená panovnice
Marie Terezie, která nařídila dovézt z Pruska
velké množství této plodiny. Podle tamních
obyvatel – Braniborů, dostaly brambory u nás
název. Panovnice udělala ještě další rozumný
tah: aby lidé přijali novu neznámou potravinu,
rozeslala po naší zemi kněží, kteří dostali za
úkol přesvědčit venkovské obyvatelstvo o užitečnosti brambor pro výživu. Jejich mise brzy
dosáhla velmi dobrých výsledků a brambory
dokázaly nasytit i ty nejchudší. Hospodáři brzy
také ocenili, že kromě dobré chuti mají brambory i jiné přednosti. Nepotřebují takovou péči,
jako obilí, které se musí žnout, mlátit a mlít.
Nadto se jim daří na méně úrodných polích,
dokonce i na úhoru a nezabírají tak kvalitní půdu pro pěstování obilí. V první polovině 19.
století už brambory u nás zcela zdomácněly a
staly se neodmyslitelnou součástí výživy obyvatelstva.
My kluci jsme na podzim, když nastala sklizeň brambor, pomáhali s pálením bramborové
nati. V jejím popelu se brambory náramně dobře upekly a nic jsme nedbali na to, že se začerníme od opečených slupek. Vzpomínám si,
že jsem četl v pamětech zlatokorunského kláš-
Někteří čtenáři jistě poznali, že jde o různé
krajové názvy pro BRAMBORY. Dnes patří u
nás bezesporu mezi nejpoužívanější zeleninu,
ačkoli se v našich zemích objevily až v první
polovině 17. století. Podle dobových záznamů
z r. 1623 byl jejich ochutnávačem pan Vilém
Slavata z Clumu u Košumberka. Prý je dostal
darem od jindřichohradeckých františkánů
z jejich klášterní zahrady, kde brambory pěstovali jako vzácnou a chutnou zeleninu. Naproti tomu irští františkáni v Praze U Hybernů
pěstovali brambory pouze jako okrasnou rostlinu. Tak byla v 17. století pěstována i v měst2
tera, jak takové opečánky nabídl k snědku venkovance tamní mnich, který s vozem projížděl
kolem ní a kus cesty jí svezl. Nejprve prý byla
nedůvěřivá, ale pak si pochvalovala, jak dobře
chutnají. To byla jen jedna ukázka, jak kláštery
šířily povědomost o bramborách mezi lid.
Na závěr ještě doplním, odkud se brambory
dostaly do Evropy, protože jejich pravlast se
nachází jinde. Asi před 8 tisíci lety začali lidé
pěstovat brambory v okolí jezera Titicasa, které
leží na hranicích dnešní Bolívie a Peru, v nadmořské výšce 3 812 m. V oblibě je měli především Inkové, protože v nehostinných Andách
se nedařilo ani kukuřici, ani obilí. Inkové
z brambor vyráběli také alkalické nápoje a používali je k léčení. Španělští dobyvatelé, kteří
rozvrátili v 16. stoletá inckou říši, přivezli kromě jiné kořisti do Španělska také bramborové
hlízy, jimž Inkové říkali papa. Papa se objevily
i na stole krále Filipa II. a od něj je jako lék
dostal nemocný papež Pius IV. Brambory se
začaly postupně šířit, jako prostředek proti
kurdějím je oceňovali mořeplavci.
Zcela náhodou koupí v Karibiku při doplňování zásob i pár brambor anglický korzár a
mořeplavec sir Francis Drake. Brambory daroval svému příteli s tím, aby je zasadil a rozmnožil. Když došlo k tomu, aby kuchaři připravili hostinu, nastalo zděšení. Kuchtíci místo
bramborových hlíz usmažili vrchní zelené bobule, které omastili a pocukrovali. Jídlo bylo
nejen nechutné, ale i jedovaté, protože bobule
obsahují jedovatý solanin. Brambory byly pak
pěstovány pouze jako okrasné květiny v panovnických zahradách a lékaři je doporučovali jako lék proti tuberkulóze a průjmům. Teprve
v roce 1616 jsou brambory připraveny na hostině uspořádané králem Ludvíkem XIII. A hosté si nemohou brambory vynachválit. Brambory se úspěšně začínají šířit do Irska, Severní
Ameriky, Itálie. O zavedení plošného pěstování
a využívání brambor se zasadil značnou měrou
svým nařízením pruský král Bedřich II. Veliký.
My známe více druhů brambor a používáme
je téměř denně, aniž dumáme o tom, odkud se
u nás vzaly. Snad jsem svým článkem přispěl
k jejich ještě větší slávě, kterou u nás nastartovala Marie Terezie a již rozšířily kláštery.
=
pokračování
příště
=
____________________________________________________________________________________________
Pokračování ze str. 1-2:
O H E Ň - jeho úloha ve skautské výchově
Zdeněk Navrátil
Ale nebyla to jen ochrana před chladem a příprava
potravy, které nepochybně v první fázi byly pro lidstvo
přínosem, který ho pak posouval vpřed. Brzy došlo i na
rozvoj „technologiíʺ, dají-li se tak nazvat prvotní
pokusy o lidskou činnost takového charakteru. Opálené dřevěné hroty jako
zbraně získaly na pevnosti a trvanlivosti, brzy došlo i na keramiku –
nádoby, také vypalované cihly nastoupily tam, kde nebyl v dostatečné míře
dostupný vhodný a mnohem trvanlivější kámen. A jistě časem se nepochybně
objevily také nejrůznější ozdoby, jako předzvěst budoucího rozvoje umění,
které pak samo dál naše předky povznášelo a (tehdy ještě také) kultivovalo. Ke slovu se dostala i počínající metalurgie, jíž zpracovávané
druhy materiálů dokonce daly jméno celým vývojovým érám – doba bronzová,
železná … To byl tehdy hodně velký pokrok, který se pak už nikdy nezastavil a jehož jsme dosud stále svědky. Jen ty zdroje energie se
postupně mění, dosud ještě se stále vyvíjejí a jsou největším dilematem i
hnací silou současnosti.
Oheň ovšem představoval a přinášel též něco, s čím lidstvo přišlo
do styku poprvé a co se vymykalo ze všeho toho, s čím bylo až dosud konfrontováno. Zasáhl totiž také do jeho psychiky a duševního vývoje. Jednotlivé skupiny našich dávných předků, tvořené rodovými klany, byly obklopeny neznámou, nepochopitelnou a nepochybně jejich očím také nepřá3
telskou divočinou. Ohniště bylo centrem komunity už proto, že bylo zapotřebí o oheň neustále pečovat, udržovat ho třeba jen ve formě žhavých
uhlíků, z nichž bylo snazší plamen obnovit, protože křesání bylo pracné a
také velmi zdlouhavé. Ohni se vyhýbali všichni ti početní nepřátelé lidí,
divoká zvířata a predátoři, kteří mohli celou skupinu vážně ohrožovat.
Mnohem větší jistotu potom přinášel plamen s nastávajícím večerem, když
se do ležení vkrádala tma a nedaleký vše obklopující les znamenal tajemství a neznámá nebezpečí, o nichž svědčily už stále halasnější, podivné a
zlověstné zvuky. Oheň zaháněl vše obklopující tmu, v níž číhalo tolik
nepoznatelné hrůzy. Stal se pro celý klan pojistkou, ale také pro všechny
stmelujícím elementem. Není nesnadné pochopit, že mu byla posléze prokazována zbožňující úcta a stal se tak pro tehdy už vznikající lidskou
pospolitost posvátným průvodcem.
Rituály ohně
Postavení, které oheň získal ve tvořící a stmelující se komunitě, mu brzy
přinesl jisté výsady. Stal se symbolem vyšších hodnot, které ho od jinak
běžných artefaktů, s nimiž se lidé dostávali do styku, výrazně odlišovaly. Byla mu poskytována úcta, od níž byl potom jen nepatrný krůček
k jeho zbožštění. Stával tak se pro většinu rozvíjejících se kultur posvátným, symbolizoval nejen božstvo, ale také energii, nezbytným doprovodem chrámových rituálů. Víme, že ve starém Římě byl oheň stále udržován
panenskými kněžkami vestálkami v chrámu na Fóru, zasvěceném Vestě, která
byla bohyní rodinného krbu. Její socha ovšem ve chrámu nebyla, symbolizoval jí právě onen věčný plamen. Ten se obnovoval každoročně k 1. březnu, kdy začínal římský kalendář.
Obdobně bychom mohli sledovat nezastupitelnou funkci ohně též
v jiných kulturách, např. perské, kde každý dům býval vybaven ohništěm,
na němž se přinášela oběť bohu Ašárovi. Také sluneční bůh Mithra býval
tehdy spojován s ohněm. Ale i mnohem dále na východ, v Indii, se pro
buddhismus stal také nezbytným doprovodem náboženských rituálů, jak se o
nich zmiňují už staroindické Védy.
Nám ovšem je jistě mnohem bližší kultura starých Slovanů, jejíž
obřady byly rovněž spojovány s posvátnými ohni. Bylo v tom možná jisté
„dědictvíʺ po předchozích obyvatelích těchto krajin ve střední Evropě,
jimiž byly keltsko-germánské kmeny, na jejichž rituály pak nově příchozí
navazovali. Asi nás udiví, že dodnes pořádané večerní ohně a s nimi spojené oslavy letního slunovratu v podobě „pálení čarodějnicʺ během svatojánské noci, pocházejí ještě z těch dob. S tím souvisely také různé zvyky, z nichž např. přeskakování ohně, dnes jen dokazující „odvahuʺ a nebojácnost mládenců, mělo v původních rituálech smysl očišťování.
Oheň provázel vše nejen po celou dobu života, stal se v četných
náboženských kultech také součástí pohřebních obřadů. V Indii, stejně jako u starých Slovanů. Byl v tom velký symbol a současně pro všechny pozůstalé i veliký emotivní prožitek, když jim tak blízký člověk odešel
nejen z jejich života, ale i vše, co ho připomínalo, jim mizelo před očima během rituálu. U kočovných národů, u těch, které ještě „nezakotvilyʺ
na stálém místě jako zemědělci, pak bylo pro ně vlastně svým způsobem též
nutností, aby takto vyřešily rozloučení se svým zesnulým.
S nástupem křesťanství v našich zemích tento způsob pohřbívání zanikl, protože nové učení navazovalo na zvyky a obřady judaismu, který měl
jiné rituály. Také Kristus – jak víme – byl pohřben ve skalním Hrobě, kde
4
očekával Svoje vzkříšení a podobně i Jeho věrní pak byli po staletí pohřbíváni do země ve stejné naději. Pohřby žehem se později staly módními
až v devatenáctém století s příchodem volnomyšlenkářského atheismu a jeho
úporného i urputně vzdorného zpochybňování celého křesťanského duchovního
potenciálu. Stávají se mnohem četnějšími také v současnosti. Obávám se
však – a rád bych se mýlil –, že tu hraje velkou roli též (nepřiznávaná)
sobecká pohodlnost, když pozůstalé rodině je „obtížnáʺ péče o místo posledního odpočinku jejich blízkého na „svatém poliʺ. V tom pocitu mě
utvrzuje také mně zcela nepochopitelná „likvidaceʺ zbytků popele zesnulých na tzv. rozptylových loučkách. Představa, že by se takové plochy
mohly snad někdy v budoucnu stát např. výběhem pro psy, je pro mne děsivá.
Ale odvraťme se od těchto poněkud chmurných záležitostí a věnujme
se jiné, velmi důležité funkci planoucího ohně. Jeho sdružovací schopnost
se stala podstatnou náležitostí rokování stařešinů kmenů a komunit. Tak
vznikly poradní ohně, známé všem čtenářům romantické, dobrodružné literatury, především z prostředí severoamerických indiánů. Při nich se rozhodovalo o válkách a míru mezi kmeny, o dalším osudu jednotlivců a celého
společenství. Atmosféra jím vybuzená nedovolovala znevažování porad, ani
jejich účastníků a navozených problémů, jež bylo třeba vyřešit. Magická
síla plamenů překlenula a stmelila mnohé.
Náš věčný průvodce
Skauting vychovává k občanským a duchovním hodnotám v duchu svých základních mravních principů, kodifikovaným v jednotlivých bodech jeho Zákona a také dalších ustanoveních. V tomto smyslu se posléze stává životním stylem nejen mladých lidí, svých „aktivníchʺ členů, ale všech, kdo
jeho působením prošli, k jeho morálním zásadám se přihlásili a jejich
respektování stvrdili pro celý další život svým slibem. Pro takovou životní dráhu je hnutí připravuje využitím zajímavého programu, v jehož náplni nechybí ani poutavé hry. Jak však víme, není tato hravá náplň,
třebaže oblíbená a radostně přijímaná, smyslem a konečným cílem naší činnosti. Je pouze cennou pomůckou, která by měla být smysluplně a s rozvahou využívána tak, abychom dosáhli skutečného poslání našeho hnutí.
V tom spočívá velké umění, ale také podstata působení skautských vůdců.
Kromě mnoha dovedností, manuálních zručností a samostatnosti (a
samozřejmě onoho zmíněného duchovního obsahu) přináší skauting také výchovu k osobní skromnosti, nenáročnosti, s nimiž se skauti budou snáze
orientovat v životě, kdy ne vše vychází podle vysněných přání. Je to
obrana proti konsumismu a z něho vycházející poživačnosti. Na nich ztroskotalo hodně životních ambicí jednotlivců a byly podnětem četných rodinných tragedií. K pozitivním vlastnostem, zejména k jisté uměřené nenáročnosti, přivádí skauting svým pobytem v přírodě, která by měla být
základním prostředím naší činnosti. Také tam nás provází vždy oheň jako
vlastně jediná zde dostupná a tolik potřebná energie, zdroj tepla, světla
a – jak ještě poznáme – vůdcův spolupracovník.
Správná manipulace s ohněm byla už od samého počátku náplní
„stupňů skautské zdatnostiʺ. Naučila skauty zacházet s různými nástroji –
sekerou, pilou –, což pro městské, a dnes (při lepšícím se komfortu bydlení) i venkovské děti, bylo něčím zcela novým a pro jejich dospělost
velmi přínosným. Na bezpečnost a požární riziko se vždy kladl veliký důraz. Ohniště jsme vždycky opouštěli v takovém stavu, že následující
5
návštěvník ani nepoznal, že tam kdysi oheň planul. Předpokládalo to sejmutí drnu a následné jeho zpětné uložení před opuštěním tábořiště. Skaut
si musel též vědět rady s přípravou palivového dříví, rozpoznat, které
dřevo je vhodné, dobře hořící a nečoudící, musel vědět, jak nejlépe zapálit hranici pomocí březové kůry. V tom jsme se dobře orientovali. (Jako
odstrašující příklad mohu zde uvést, že na jedné zimní roverské výpravě
si její účastníci uřízli modřín, který – jak známo – se na zimu zbavuje
jehličí, a to v domnění, že tu jde o suchý stromek – „souškuʺ.) Zapálení
ohně jedinou zápalkou bylo též známkou našich dovedností.
(Bratry, jimž to působilo potíže, jsme utěšovali tím, že přece o
nic nejde, stejně se jim to podařilo jedinou, totiž až tou poslední zápalkou, která byla přece jen jedna, jak žádala „pravidlaʺ. Ty předchozí, marně použité, byly jenom neúspěšný pokus, a
proto se nezapočítávají. Naši vůdcové ovšem takový názor nesdíleli.)
Založení ohně bývalo – a jak se domnívám, stále je – společnou záležitostí. Celá družina sbírá palivo, někdo mezitím udržuje oheň a současně též připravuje společný oběd. Všechny tyto zdánlivé maličkosti mají
ve svém konečném efektu veliký význam, neboť vedou k dobrému vzájemnému
vztahu a spolubudují také dobré občanské hodnoty. Lidská společnost je
přece vystavěna na konstruktivní a ochotné vzájemnosti. Taková spolupráce
připomene mladým lidem, že jejich domácí „zajištěníʺ je velkou starostí
rodičů, kterou dosud přijímali jako samozřejmost, aniž by se nad tím
hlouběji zamýšleli. Pravda, to vaření v přírodě je mnohem jednodušší, ale
vyžaduje stejné, ne-li větší zaujetí a ochotu, jako vše, co slouží v jednoduchých podmínkách celému společenství. A také víme, že vlastnoručně
připravený pokrm všem také mnohem více chutná. Úplným vrcholem tábornické
kuchyně pak zůstává málo běžná příprava pečeně v tzv. Setonově hrnci.
Málo obvyklá je patrně především pochopitelnou obavou z možného nezdaru a
znehodnocení vložených surovin.
Táborníci se též seznamují s různými úpravami ohně, protože pro
různé příležitosti zakládáme také ohniště různá. Od malých ohníčků
pro večerní posezení až po velké slavnostní ohně s jejich „pyramidamiʺ,
„pagodamiʺ a další. To jsou ovšem technické záležitosti, které se odvíjejí především od místních podmínek, regionálních zvyklostí, ale také – a
to na prvém místě – od osobnosti samotného vůdce oddílu a jeho přístupu
k výchovné práci a její metodice a pojetí.
= dokončení příště =
Stezk a pí s m ák ů 20 1 6
letos zahrnuje vedle „klasickéʺ podoby k opravě
poštou zasílaných papírových či elektronicky
e-mailem předkládaných soutěžních archů novou formu
„e-learninguʺ tj. řešení na webu; soutěžící si
již nyní v tomto případě otevřou doma anebo na
schůzce apod. webovou stránku http://stezkapismaku.cz/ a
zaregistrují se do soutěže – web je interaktivně vede dále.
6
Druhé, závěrečné kolo znalostní soutěže Stezka písmáků,
však zůstává beze změny, tj. na základě řešení „na papířeʺ
podle pokynů organizátorů, a to dne 17. 11. 2016 v Praze.
Sborová budova CASD – tradiční místo konání 2. kola soutěže.
___________________________________________________________________________
JUNÁK – zkušební komise pro OČK
„Myšlenkové základy skautingu a historie“
vyhlašuje v roce 2016 pro další zájemce zahájení XXXI. zkušebního období
Informativní setkání s vážnými zájemci se koná v pátek 16. září 2016 od 17,00 do 18,00 hodin
v zasedací síni ve 4. patře budovy Ústředí Junáka, Senovážné nám. 24, Praha 1.
Konání vlastních zkoušek bude připraveno na pátek 25. listopadu 2016 rovněž v budově Ústředí
Junáka v Praze; přesný časový rozvrh bude oznámen konkrétním přihlášeným zájemcům.
K přípravě na tuto zkoušku slouží jednak Řád pro vzdělávání činovnic a činovníků Junáka (str.
72 a 74) a dále obsah tohoto oboru v příručce „Vůdcovská zkouška“. Další doporučená literatura bude
oznámena a také částečně nabídnuta k zakoupení při výše uvedené informativní schůzce. Významnou
částí zkoušky je vždy osobní pohovor.
Komise v této souvislosti upozorňuje, že pro zájemce nepořádá žádný přípravný kurz, uchazeči
se připravují sami nebo mohou využít konzultace se členy komise.
Zájemci o získání tohoto OČK zašlou písemnou přihlášku s uvedením údajů podle kapitoly 7.6
Řádu pro vzdělávání činovnic a činovníků Junáka do 1. září 2016 dle vzoru „For-ock-04-01.xls“
z webových stránek Junáka, kterou doplní kopií svého vůdcovského dekretu, na internetovou adresu Miloš Blažek - e-mail: [email protected] či na telefon: 241 441 806, anebo na e-mail tajemníka
komise: [email protected] .
Miloš Blažek-Merkur, předseda komise
7
8
Přehled autorových knih: http://www.databazeknih.cz/autori/miloslav-nevrly-12758
9
Odbor duchovní výchovy (ODV)
důkladněji promýšlí svoje poslání i další důrazy ve svojí činnosti.
Ve dnech 18. – 20. 3. 2016 měl ODV své výjezdní zasedání na základně Strážná (u Brna); v rámci ODV
byly Jiřím Zajícem – Edym, vedoucím odboru, vytvořeny samostatné pracovní sekce, které mají své
koordinátory jak uvedeno dále:
* akce (4kurz + jiné víkendovky) – Jiří Kolář - Rys (spolupracují: Tomáš Skalický - Tom, Marek
Šípek - Rex, Dominik Honěk - Kuchtík, Tomáš Mareš - Unkas, Hana Weignerová - C.Jane, ...)
* metodika (texty) – Jiří Zajíc - Edy (spolupracují: Sluníčko, tým LK, …)
* komunikace (web, NDS) – Anna Procházková - Andy (spolupracují: Marek Šípek - Rex, Jiří
Kolář - Rys, Marie Hlaváčková - Maruška, Vladislav Jech – Kamzík, ...)
* „k hnutí“ (1. princip) – Svatava Šimková - Sluníčko, ...
* mezinárodní aktivity – Vojtěch Dabrowski - Vojta (spolupracují: Marie Hlaváčková - Maruška,
Petra Adamušková - Hruška, ...)
* Stezka písmáků – Roman Buchtel - Růža (spolupracují: Vladislav Jech - Kamzík, Svatava
Šimková - Sluníčko, Hana Weignerová - C.Jane, Jiří Zajíc - Edy, Tomáš Mareš - Unkas, Martin
Hejl - Pegrassi, Dominik Honěk - Kuchtík, ...)
Na svém jednání v Praze dne 28. dubna 2016 odbor podrobně jednak zhodnotil výjezdní zasedání a
dále jednal o svých důrazech a dalším směřování.
Bylo dojednáno:
 4kurzy se dobře osvědčují, organizující tým bude obsah i cíle dále zlepšovat
 v případě seminářů pořádaných Skautským institutem bude ODV promýšlet účinné způsoby
zprostředkovaní jejich výstupů
 ODV pokračuje v tvorbě odborek v tématu duchovního rozměru
 tým LK bude pozorně sledovat případné duplicity s odborkami
 vzniká databáze dobrovolných překladatelů zahraničních materiálů zejména v oblasti
působnosti ODV a spolupráce s ICCS a ICCG
 pro Stezku písmáků v novém internetovém soutěžení jsou především průběžně zpracovávány
otázky a pečlivě sledována účast
 pro Dětský handbook, jehož zpracování koordinuje zvláštní tým Junáka pod vedením
Metodické skupiny NJ pro program (jejím garantem je Denisa Sochorcová) zpracuje ODV
„svoje“ partie
 na Křižovatce Junáka bude ODV aktualizovat svoje nabídky i profily svých členů.
V průběhu dalšího pracovního roku 2016/2017 bude ODV v měsíčníku Na dobré stopě publikovat další
podrobnosti ke svému působení i k duchovnímu rozměru v širších souvislostech.
______________________________________________________________________________
Vysvětlivky:
ICCS = International Catholic Conference of Scouting (http://www.cics.org/)
ICCG = International Catholic Conference of Guiding (http://www.cicg-iccg.com)
Vítězství nad deštěm (druhý víkend 4kurzu ODV)
Týmové rondo, Synergie a Katakomby léta
Páně 2284. To jsou naše hlavní trumfy pro druhý
víkend Čytřkurzu (4kurzu) – vzdělávací akce Odboru duchovní výchovy sestávající ze čtyř seminářů v půlročních intervalech. Tenhle druhý běh
byl otevřený pro zájemce z celého Junáka a víc
než třetina z nich se na něj pro přílišný nával
nevešla. I těch 24 vybraných se z hlediska ubytovacích kapacit ukazuje jako ne úplně lehký logistický úkol.
V pátek 8. dubna krátce po 19. hodině je
lokálka z Olomouce vyložila na zastávce Hrubá
10
Voda – Smilov. Už se jakž takž znají – mají za
sebou říjnový start v Jičíně (2015). Navíc po něm
dostali tablo s fotkami a adresami. Znají i nás,
členy týmu. Netuší ovšem, co je čeká. To ostatně
nevíme úplně ani my, třebaže jsme sestavovali
program. Jeho průběh totiž bude podstatně záviset
na schopnostech a nasazení účastníků. A také na
počasí. Když jsem dopoledne vyjížděl z Prahy,
svítilo sluníčko. Hodinu před příjezdem mančaftu
začíná poprchávat….
výšenost, navíc před ostatními, vyžaduje nejen
značnou míru nápaditosti, ale i ochoty vystavit
svůj pokus dát nahlédnout do svého nitra pohledům druhých lidí. Když ses. Sluníčko, která
program řídila, vznese dotaz: „Jak jste se při tom
cítili? Kdo s tím měl problém?“, zvedne se skoro
polovina rukou a následuje čtvrthodinová debata,
jak tohle úskalí dobře zvládnout. V půl jedenácté
je už čas na krátkou Tomovu úvahu o ceně našeho
času a noční klid. Tedy ne tak úplně pro nás,
týmáky, protože musíme ještě uzavřít den svou
vlastní reflexí.
Sobotní ráno pamatuje jak na tělo, tak na
ducha. Rozcvička za docela vydatného deště, krátké zamyšlení Kuchtíkovo doplněné videem o nečekaných důsledcích našich činů, snídaně – a už je
tu C. Jane se svým vstupem „Výchova rituály“. Je
to spíš moderované sdílení zkušeností než přednáška, takže nikdo při tom neusíná. Naopak se
účastníci diví, že už je konec a čeká je první velký
programový blok: Týmové rondo. A také pořádný
déšť. Potvrzuje se, že skauti a skautky nejsou
z cukru. Tři sedmice se postupně vypořádávají
s různými nástrahami připravenými dvojicemi
instruktorů a nás se Sluníčkem mrzí, že u toho
nemůžeme asistovat, protože nás čeká příprava
další odpolední velkohry – Synergie.
Každopádně u oběda se scházíme všichni
promoklí až na kost, ale kupodivu v mimořádně
dobré náladě. A tu nám – programovému týmu –
nezkazila ani nutnost zásadně zbytek programu
„překopat“. Původní nápad prohnat účastníky ještě
dvakrát blízkým i vzdálenějším okolím základny
se v aktuálním počasí, kdy všechna místa kolem
kamen jsou obložená mokrými svršky včetně bot,
začíná jevit jako hazard se zdravím účastníků. Po
obědě dáme přednášku z pedagogiky, pak teprve
Synergii a z neděle pak před večeří a po ní
přesuneme „duchovní programy“. Katakomby tak
dostanou prostor v nedělním dopoledni, kdy přes
noc zase mokré věci uschnou.
Při Synergii se účastníci mění na tři výzkumné týmy, které mají zjistit důležité poselství.
To je ale ukryté na území domorodého kmene,
který je tam vpustí – a to ještě vždy na velmi
omezenou dobu – jen za přesně stanovenou
sestavu zlatých, stříbrných a bronzových vláken,
které je třeba najít ve vzdálených nalezištích. Jak
si rozdělit úlohy, aby tým pracoval co nejefektivněji? Kdo bude řídit sbírání, když uvnitř týmu
Večer ovšem začíná na příjemně vytopené
základně Severní hvězda večeří. Na ní plynule
navazuje úvodní originální Rexova seznamovačka,
kdy každý má o třetině přítomných získat odpověď
na otázku „Co mi osobě povíš?“ Někteří pochopitelně plácají první banalitu, která je napadne,
ale vyskytují se i odpovědi velmi intimní. Zvláště
členové týmu jsou zdrojem některých překvapivých zjištění. Na jejich případné rozebírání
ovšem mnoho času není, protože už následuje
první metodický program zaměřený na kompetence spojené s oblastí Můj kamarád. Ve svižném
tempu se střídá pro každý ze čtyř bodů – Vztahy
mezi lidmi, Moje vztahy, Komunikace, Pomoc
druhým – představení bloku kompetencí, které by
si měli skauti a skautky v nich osvojit, konkrétní
aktivita zaměřená na jejich podporu a následná
metodická reflexe: co konkrétně daná aktivita rozvíjí, jaké komplikace při ní můžou vzniknout, jak
by se dala modifikovat pro různé věkové kategorie. Zatímco při hříčce Nosorožec, opice, kachna,
slon se přítomní dobře baví, navzdory tomu, že
vnější pozorovatel by si mohl myslet, že jsou lehce
retardovaní, a stejně tak se úspěšně vymotají ze
zapletence, s aktivitou Sochy, které mají pocity je
to mnohem komplikovanější. Stát se „sochou“,
která představuje zájem, lhostejnost, pokoru či po11
smí danou komoditu sbírat jen dvojice? A kdo
bude nejlepším pátračem po částech poselství?
Hráči postupně objevují, že mnohem víc než o
rychlost jde právě o správné rozvržení úkolů,
předávání informací, pozorné hledání. A což teprve, když se posléze ukáže, že hra má ještě jednu
rovinu, která z počátku nebyla vůbec zřejmá. Reflexe k téhle hře nebere konce a jen to, že před
večeří je ještě pro zájemce mše sloužená členem
našeho odboru Unkasem (jinak salesiánským knězem), ji nakonec smírně ukončí.
nátha Thákura. Večer nás pak čeká debata o řešení
konfliktů v oddílovém životě. Na prvním běhu
4kurzu se nám moc nepovedla, tak teď jsme na ní
mnohem lépe připraveni – i tím, že se předem na
ní měli připravit i samotní účastníci. S čím
zápasíme, co se nám osvědčilo. Při konfliktech
mezi vedoucími, mezi dětmi, mezi vedoucími a
dětmi a také rodiči a vedoucími. V závěrečné
zpětné vazbě se pak objevily třeba takovéhle
hlášky: „Je fajn zjistit, že to nejen u nás nefunguje
na 100 %“, „Nad očekávání dobré“ či „Velmi
přínosný program pro každého“. Svou krátkou
úvahou pak sobotní „oficiální“ program končí
Unkas. Nás pak čeká „týmový brífing“, ostatní
společné zpívání.
I neděli startuje Rexova rozcvička, ranní
krátká úvaha – tentokrát Matějova – a standardně
dobrá snídaně vytvořená pod taktovkou Andy. A
pak dlouho očekávaný zlatý programový hřeb –
Katakomby léta Páně 2 284 vymakaný Rysem a
Rexem. Tři skupiny křesťanů opět pronásledovaných dva tisíce let po posledním velkém pronásledování se snaží zachránit aspoň některé nejdůležitější části Bible. A do toho brodění přes
potok, nájezdy „ideové policie“, vytrvalý déšť.
Přes to všechno účastníci usedají k obědu s vědomím, že obstáli. Čeká nás závěrečná zevrubná
reflexe nejprve Katakomb a potom
celého víkendu. Účastníci nás nešetří, nešetří ovšem ani chválou.
Za půlroku nás čeká pokračování.
Už se na něj těším.
Edy
Po večeři je nejdřív alternativní duchovní
program, jehož se účastní jak ti, kteří o mši neměli
zájem, tak i někteří, jež zajímalo, jak se vůbec
takový program dá udělat. Není to žádné velké
tajemství. Mám ho tradičně na starosti – a tak ho
sestavuji z prvků, které by dokázal i kdejaký
„normální“ vedoucí: úryvek z Džibránova Proroka
o přátelství, zpytování svědomí podle prvních čtyř
bodů skautského zákona prokládané klidnou
hudbou a na závěr ještě krátký úryvek z Rabíndra_______________________________________________________________________________________
OMLUVA
Redakce se omlouvá, že v předchozím čísle na str. 11 v odstavci INTEGRACE ponechala v tištěné versi
číselný odkaz na poznámku, který zůstal v textu po výběru z Křižovatky Junáka, ačkoliv v tomto
výňatku původní odkaz není uveden; v elektronické versi NDS248 byla chyba opravena.
______________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 80 výtisků *
* Adresa redakce: Junák – český skaut, z. s. Senovážné náměstí 24, 110 00 Praha 1. *
* Vedoucí ODV: Jiří Zajíc (e-mail: [email protected] , mobil: 723 963 939). *
* Výkonný redaktor: Vladislav Jech (mobil: 737 537 534; e-mail: [email protected] ) *
* Technické zázemí: Adéla Čapková (mobil: 603 592 895). *
* Předplatné pro rok 2015 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč. *
* Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. *
* Bez jazykové korekce. *
12