Václav ROMAN Trosečník

Václav ROMAN
Trosečník
d
Postavy:
Roman Riverra - v jediném momentu ztratil všechno.
Marie – jeho žena
Viktor
Melánie
a Strýček Robert
PROLOG
Zahalená postava 1: Tak jsi tady?
Zahalená postava 2: Nevím. Nic nevidím. Co se stalo s mým zrakem?
Zahalená postava 1: Nemůžeš TO vidět!
Zahalená postava 2: Proč? Je to můj konec. Trpěl jsem a těšil se na smrt. A ty mi odepíráš ji
vidět? Proč?
Zahalená postava 1: Neptej se. Je to zavedený postup. Nic na tom nezměním.
Zahalená postava 2: Postup? I peklo má zákony?
Zahalená postava 1: Zajímavé. Došlo ti, že jsi v pekle. Konečně sis uvědomil svou vinu. - A
teď mlčíš. Typické.
Zahalená postava 2: Ne, to nebyla má vina.
Zahalená postava 1: Blablablabla….zase ta stará písnička. Pořád dokola to samý. Už mě s tím
sereš. Copak chceš umřít, bez rozhřešení. Pro takové jako ty je peklo dar. Zasloužíš si něco
horšího.
Zahalená postava 2: Jsem nevinný.
Zahalená postava 1: Jsi hlupák. Tohle není soud. Tady nemůžeš nic dokázat. Vím o tobě
všechno, Romane. Kdy jsi dostal první pětku, kdy se ti poprvé postavil, jak jsi nakopl kočku.
Zahalená postava 2: To jsem byl opilý.
Zahalená postava 1: Blablablabla…..vím o tom, jaks švindloval účetnictví, jak jsi stát krátil na
daních…
Zahalená postava 2: A kvůli tomu peklo?
Zahalená postava 1: Kdyby se to kvůli tomu chodilo do pekla, tak se tam za chvíli nehnem.
Zahalená postava 2: Pak nechápu…jinak jsem nevinný.
Zahalená postava 1: Králi hlupáků. Jsi tu za zabití….
Zahalená postava 2: To byla nehoda….
Zahalená postava 1: Ne. To nehoda nebyla. To si piš.
Zahalená postava 2: Nemohl jsem….
Zahalená postava 1: Mohl. A tečka. Věčné zatracení….
-1-
Zahalená postava 2: Nemůžeš…chtěl jsem je zachránit.
Zahalená postava 1: To jsi možná chtěl. Ale nakonec jsi je zabil.
Zahalená postava 2: Já ne….nehoda…..nemohl jsem…..
Zahalená postava 1: Mlč. Hnusíš se mi. Jsi ten nejhorší člověk, kterého jsem kdy potkal. I ten
šílenec Hitler plakal, když stál přede mnou. A Stalin jakbysmet. A ty? Zapíráš a zapíráš. Oni
se aspoň přiznali a litovali svých činů. Ať zabiješ jednoho člověka nebo miliony. To je jedno.
Na počet se nehledí. Stvůrou se stáváš s prvním zabitím.
Zahalená postava 2: Já a stvůra? A co jsi pak ty? Vzpomínám si, cos dělal na ostrově.
Zahalená postava 1: Já byl stvořen, abych soudil a trestal hříšníky. Nemůžu být stvůra za to,
že dělám to, k čemu jsem byl určen. Jasný? Ale ty se mi hnusíš čím dál víc. Ani jedna slza,
ani náznak lítosti. Nezasloužíš si zemřít. Peklo by bylo pro tebe příliš velký luxus.
Zahalená postava 2: Co se mnou hodláš udělat?
Zahalená postava 1: Daruji ti život.
Zahalená postava 2: Daruješ mi život? Tedy nakonec uznáváš, že jsem nevinný. Že jsem
žádný z těch zločinů nespáchal.
Zahalená postava 1: To jsem neřekl.
Zahalená postava 2: Pak nechápu….
Zahalená postava 1: Daruji ti život. To jsem řekl. Víc nic.
Zahalená postava 2: Víc slyšet nepotřebuji. Těší mě, že můžu jít.
Zahalená postava 1: Počkej! Kam jdeš? Nemůžeš projít bránou sám. A vůbec. Proč spěcháš?
Copak tobě se na ostrově tak líbilo?
Zahalená postava 2: Na ostrově?
Zahalená postava 1: Na kousku pevniny uprostřed oceánu. Daleko od všech lodních cest a
mořských proudů. (a kde nemá pokrytí ani Eurotel.) Tam se právě chystáš.
Zahalená postava 2: Ne. To ne. Ostrov ne. Nemůžu znova. Dvacet let. Ne. Generálové.
Samota. Nechci do toho pekla. Už ne.
Zahalená postava 1: Z pekla tě právě vyhazuju. Popřemýšlej si o tom jak jsi nevinný. Štastnou
cestu.
Zahalená postava 2: Néééé.
-2-
TMA. Doznívá bouře. Zvuky pralesa. Na zemi leží Roman. Vše tone v šeru.
ROMAN: Moje hlava…proč mě tak bolí hlava?
Plazí se a rozhlíží.
ROMAN: Kde to jsem?
Pokusí se zapřít o lokty, ale je slabý a klesne zpátky na zem.
ROMAN: Naposledy si vzpomínám na…Sakra. Nevzpomínám si vůbec na nic. Naprosté
prázdno. Vymeteno. Jako po dvou lahvích whisky. Musím si vzpomenout….Nejde to….no
tak, Romane, takhle to nejde….počkat. Řekl jsem, Romane? Tak se přeci, hrome, jmenuju. To
se mi ulevilo. Naštěstí se jedná jen o krátkodobý výpadek paměti. Už si začínám vzpomínat.
Výletní jachta strýčka Roberta. Senzační dovolená. Vítr v plachtách. Žádné starosti. Nebe bez
mráčku…kde to všechno je? Vidím jen tmu. Dělá ze mě slepce.
Roberte! Slyšíš mě? Jistě se někde schovali. Přeci by nezůstali v takovém nečase. Hraješ si se
mnou, přírodo! Au. Kdo sem sakra dal tu kládu? Přímo do cesty. Bože, rozsviť. – (Blýská se.) Teď blesky
stíhají se po obloze. Jen tak ledabyle. Bez vkusu. Jak chce, tak praští. Jako když se dva perou.
Ti se taky neptají, kam chtějí ránu. A chtějí-li ji. Světlo z hněvu nebe. Já je vidím. Oba dva.
Tady leží Marta. Mrtvá, dočista. A sem moře vyvrhlo strýčka Roberta. Rovněž bez známky
života. Co za neštěstí nás potkalo. Taková krásná jachta. A je pryč. Na dně moře. Ryby si v ní
hrají na schovku. Strýček má štěstí, že je mrtvý. Ztráta jachty by s ním sekla. Co za strašnou
scénu. Ponoř ji zpět do temné černoty. Vypíchni mi oči, poutníče, ať ušetřen jsem zla. Jak
krásný a dokonalý tvor je člověk, když je živý. Když zemře, je zdechlina. Proč jim říkat
mrtvoly, když to jsou zdechliny. Od zvířat vynikáme inteligencí a o tu smrtí přijdeme.Takže
jsme zase zvířata.
Ten pařez, na kterém sedím…. Bože, moje žena. A tuhá. Tak to už je teda masakr. Marie?
Marie? Tady to máš. Odpověď na tvou otázku, kterou jsi mi jednou po milování položila.
Byla jsi zvědavá, kdo z nás bude žít déle. A jaký to bude pro toho, kdo přežije. Takže jsem
vyhrál a je to….je to super. Ty mrcho! Myslíš si, že jsem nevěděl, že mě podvádíš s mým
nejlepším přítelem. Že jsi děvka. A já vůl ti to trpěl. Konečně ti to můžu říct do očí. Děvko!
Zasloužila sis to! Vždyť jsi mě zničila. Bylas kámen na mém krku, který mě táhl ke dnu.
Ale proč Robert? A proč Marta? Co to má znamenat?
Jsme tu čtyři. Z těch čtyř ale jenom já můžu cítit strach.
Všichni jsou mrtví. Zpečetěno. Žili krátce. Sotva stihli umřít. A já…já to nestihl..
Odchod do noci…druhý den. Příchod po kolenou.
Roman: Druhý den. Všechny jsem pohřbil. Poté jsem zjistil, kde jsem. Na ostrově. Obešel
jsem ho ani ne za tři a půl hodiny. Je chladno. Ze tmy svítí krvežíznivé oči. Potřebuji oheň.
Rozdělávání ohně.
Roman: Oheň! Oheň! Sláva, hoří! Sláva!
O měsíc později…
Roman přináší mrtvého strýčka Roberta. Je celý od jílu. Mrtvolně bledý.
-3-
Roman: Roberte, vítej mezi živými. Pojď, k ohni, ať se trochu zahřeješ.
Odtáhne tělo k ohništi a usadí ho. Poté přejde ke kraji jeviště a kouká do dáli.
Roman: Celé dny jen koukám. Ano, někdy takhle civím celé dny. (pauza) Jen koukám na
oceán a představuju si, co je tam daleko. Tam za obzorem. Tam, kam taky dopadají sluneční
paprsky. Z toho samého slunce. Na tu samou zemi a přeci tak daleko.
Moře mě fascinuje. Neustále se zvedající vlny. Bouřící příboj. A ta pěna….jo pěna. Ta mi
připomíná pivo. Pivo. Ten lahodný zlatavý mok. Což už mi nikdy neproteče hrdlem ani
doušek? Což už nikdy nebudu zpívat opilecké písně, rvát se při kartách a probouzet se
s opičkou? Děsné pomyšlení. Což ženy a sex, to si umím vynahradit. Ale pivo? Sedím tu jak na zastávce. Vždycky jsem nenáviděl čekání na autobus, nebo na věčně
meškající vlak. Teď musím čekat na nevím co a nevím jak dlouho. Na loď, která sem sotva
zavítá. Na smrt, která už se mnou počítá. (A nejhorší na tom je, že si to zasloužím.)
O pět let později…
Zvuky pralesa. Svítá. U ohniště stále leží mrtvola. Vlevo je strom se spoustou zářezů.
Přichází strhaná postava. Roman. V ruce nůž. Nejprve si prohlédne kostlivce a jen mávne
rukou. Pak přijde ke stromu a udělá na něm zářez.
Roman: 2513náctý den. Další zářez do kalendáře. Počkat. 2513? To by mohlo znamenat, a
nejen mohlo, o ono to i znamená, že je neděle.
Ano, skutečně. Dnes je neděle. No a co? Jako by na tom záleželo. Ale hlavně že mám
přehled. To je nejdůležitější. Vědět, co je za den. Kdyby jel náhodou někdo kolem a zachránil
mě, určitě by ho dojalo až k slzám, kdybych řekl: Cože zrovna v neděli? Anebo kdybych
potkal nějakého bezejmenného společníka, jako Robinson Crusoe.
Ale už to vypadalo špatně. Byla bouřka. Hromy, blesky. Vypadalo to, jako když skupina
turistů z Japonska vstupuje do sálu s korunovačními klenoty. A vítr. Takové větry jaké já
mám tady, to jen tak někdo nemá. Musel jsem se přivázat lijánou ke svému loži ve větvoví,
abych neuletěl. A dobře jsem udělal. Kolem mě létaly ptáci. Což o to. To je ještě normální.
Ptáci létají, to vím. Ale nikdo mi nenamluví, že tak rychle. Třeba taková slepice. Je tu se
mnou na ostrově kupodivu pár slepic....bylo. /hladí si břicho/. Do toho dne jsem neviděl
nikdy slepici ve vzduchu bez toho, aniž by ji někdo nakopl. A tady? Ve výšce dvaceti metrů si
ti plachtila. A hlavou dolů. A přímo do stromu. Dobrá byla.
Ale proč o tom mluvím. No... proč? Tahle moje samomluva to je něco strašnýho. Už to
mám. Ne, proto jsem o tom nemluvil.
Budu si to muset psát....psát. No jo zářezy, kalendář. Takový počasí, že by manželku na
nákupy vyhnal. A mě uletěl kalendář. A i s kořeny. Prostě jsem sem ráno přišel a tady díra.
Ona je to tady teda pěkná díra, nic tu není...ale neodbíhat od tématu. Na téma díra by se mi to
taky mohlo nevyplatit vymstít. To, že jsem věděl, co je za den, ze mě dělalo civilizovaného
člověka. Šaty ne! /velké gesto/
Rozklepal jsem se. Asi takhle. Bál jsem se toho, co bude více než Generálů. A to už je co
říct. Když jsem se z toho šoku vzpamatoval...asi po týdnu, začal jsem počítat nový letopočet.
Nikomu to nevadilo.
Ani tobě ne, co Roberte? No ty už jsi měl taky namále. Byl jsi měsíc zakopán s těma dvěma
ženskejma. Nechápu, jak jsi to mohl přežít. Z nudy jsem vás tehdy všechny vykopal. Abych
-4-
se rozptýlil, tak jsem se rozhodl, že vás pohřbím každého do vlastního hrobu. Kdybys viděl
holky. Nikdy to nebyly žádné krasavice, ale zaživa se na ně dalo aspoň koukat. Ale jak jim
červy ožrali z ksichtů make-up….no mě bylo špatně. Stočil jsem pohled na tebe. A tehdy ses
pohnul. Spadla ti čelist. Nemám sice ani lékařské minimum, ale usoudil jsem, že je to známka
života. A myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Pořád čekám, kdy mi poděkuješ za záchranu
života. Chápu, s tou spadlou čelistí, se ti špatně mluví.
Však já nespěchám. Jen si pěkně rozmysli, jak to zformuluješ.
A já ti zatím budu povídat, co je nového. Všehovšudy nic. Tady by se nevyplatilo zakládat
zpravodajský kanál. Ale obyčejný kanál by se hodil. Už to tady dost zapáchá. Co ty na to?
Vykopeme něco? Vím bude to fuška, zvlášť s tím pravěkým nářadím, které máme. Jednodušší
bude chodit někam dál. Třeba rovnou do moře. Ať se ryby nažerou. Nemyslím žraloky,
hrome.
Včera jsem byl na Velké hoře, abych se porozhlédl není-li na obzoru nějaká loď. Jako vždy
nic. Jsme tu úplně bokem. Ale je to divný. Svět je přelidněný a sem nezavítá ani noha. Jen
jestli se s lidstvem něco nestalo. No, nediv se. Pět let je dlouhá doba. Lidstvo mohlo být
smeteno z povrchu zemského nějakou chorobou, nebo atomovou válkou. Rovnováha
světového míru byla vždy vratká. Ale nebuďme pesimisté. Lidstvo určitě nezaniklo a jednou
nás tady někdo vyzvedne. Na vršku Velké hory stále vlaje vlajka. Když jsme jí instaloval, tak
jsem, jak víš, neměl dost látky. Vysvlékl jsem svou ženu, to byly momenty hrůzy. Použil jsem
všechno co měla na sobě v době nešťastného ztroskotání. Bohužel to byl právě jen spodní díl
bikin. Velmi malých a odvážných bikin – bikinek. Vím, namítáš jestli má vůbec nějaký účel
věšet na kůl takové…takové provázky. Že to nemá žádnou funkci. Ale má to funkci! Divíš se,
ale má! Funkci lákadla! Aspoň mě to nahoru vždycky láká. Jednou tě vezmu s sebou. Je tam
úžasný výhled. Celý ostrov máš jako na dlani. Není moc velký, to si nemysli. Ale zabloudit
by se tu už asi dalo. Jak dobře víš, protože ti to opakuji každý den, náš ostrov je tvaru
chameleónovitého. Ne že by měnil barvu, to stejně nepoznám, protože jsem barvoslepý, ale
prostě tak vypadá. Jako chameleón. Ale nápaditě jsme ho pojmenovali, jen co je pravda.
Romanův ostrov. Myslím, že lepší jméno bychom nevymysleli. Díky, že jsi při hlasování nic
nenamítal. Ale bát ses nemusel. Já bych ti hlavu neutrhl. Možná. Na severu…ne na druhou
stranu. Na severu je kokosový ráj. Zrovna letos je nad úroda kokosů. Na jih od nás jsou
zatravněné plochy. Vypadá to, jako by v těch místech někdo, ale kdysi dávno, vypálil prales a
zemědělničil. A proč by ne? Zajímalo by mě jen, co se s těmi lidmi nakonec stalo. Možná to
byli taky trosečníci, jako my. Nebo prostí domorodci, k těm už ale nemáme daleko. Když
jsme se tady objevili, tak tu byli přemnožení zajíci. Nejspíše je sem někdo dovezl a oni zde
neměli přirozené nepřátele. Neměli, ale teď už mají. Jejich řady se tenčí a naše žaludky plní.
Ale zatím jich je dost. A ještě o něčem ti musím říct. Ale raději jen šeptem.
(nakloní se k Robertovi a šeptá) O generálech. Včera ke mně mluvil ve snu Kulhavá noha.
Probudil jsem se úplně zpocený. Říkal, že se schyluje k bitvě. Abychom stáli stranou a
doufali, že vyhraje on. Tak nevím na čem jsme. Druhý, kterému říkám jenom Válečník má
podle mého odhadu méně mužů, ale zato je zdatnější v otázce taktiky. Kdyby Generálové
věděli, že o nich teď mluvím, byl by to můj konec. Celý ostrov se před nimi vždy třese. Od
nepaměti bojují o nadvládu nad tímto kouskem pevniny v oceánu. Nevím proč. Nic tu není.
Pár stromů, strmých skal. Tři jeskyně. Já a ty. Snad z bitvy sejde. Strach jde z obou.
Roman přejde ke kraji jeviště. Modré světlo. Šumění moře.
ROMAN: Moře. Všude kolem se rozbíjí příboj o skály. Tam někde dole kotví naše loď, která
obeplula půl světa, aby skončila tady. Zavezla nás na konečnou stanici. Dál už nic nejede. Dál
už nic není. Jak roky plynou a stromy se plní zářezy, začínám čím dál tím víc vnímat
bezútěšnost samoty. To není jen pocit, že jsem sám. Já tu sám skutečně jsem. Necítím ani
-5-
přítomnost Boha, v kterého stále věřím. Což jsem ho tak zklamal? Sice jsem zhřešil, ale trpím
tu tak, že bych zasloužil svatozář. Den za dnem pořád dokola. Tady na tom zasraným ostrově.
Jakoby utrpení mohlo být věčné. Jako bych už zemřel a prožíval to znova a znova. Je-li toto
peklo, je to moc krutý trest. Vždy jsem si ho představoval jako sklepení, kde se hříšníci smaží
v kotlích a jiní pod ně přikládají. Tohle je horší. Samota člověka zlomí mnohem víc, než
ponížení. Ale pryč s myšlenkami na peklo. To je nesmysl. Tohle je realita. Krutá, ale pořád
existuje naděje. Nesmím přestat doufat a vzdát se myšlenky na záchranu. Chci ještě vidět
svého syna. Chci světu popsat, co se stalo. Co se stalo s posádkou jachty Roberta. Chci toho
tolik světu říct, ale co když to nestihnu. Kdo se ale dozví o mém neštěstí? Kdo? Najdou jen
kostru. Vlastně čtyři kostry. Žádný příběh. Budou muset jen spekulovat. Po tolika letech se
jim už nepodaří nic vypátrat. Ani pátrat nebudou. Proč by? Hrome, ani sem nepřijedou. Pět let
ani plachta, proč by to v dalších letech nemělo být stejné? Nikomu na mě nezáleží. Nikomu.
Jsem jen zrnko písku na Sahaře. Malé zrnko, které vítr odnesl daleko za hranice pouště. Nikdo
mě nepřinese zpátky, neboť v poušti je plno jiných zrnek písku.
TMA
Mrtvola strýčka Roberta se rozloží a zůstane jen kostra…
Z přítmí vystoupí víla- Melánie. Pohybuje se ladným krokem, jakoby se vznášela.
Když se začne rozednívat, odběhne.
Přichází Roman. Nese zajíce.
Roman: No, já mám hlada. Ale naštěstí mám taky králíka. Chudák. Chytil se do mé pasti. A co ty, příteli? Nemluvíš. Ani nejíš. Už je to na tobě vidět. Jenom kost a…jenom kost. Celý
den na sluníčku a pořád bílý jako křída. To mi řekni, jak to děláš. Mlčíš. Necháváš si
tajemství pro sebe. Chceš si ho vzít s sebou do hrobu. Ale ten tvůj upřený pohled mě
znervozňuje. Ani nemrkneš. Ale čím taky, když nemáš oči. Tak mi někdy přijde, jestli nejsi
třeba mrtví. Ale to bys mi přeci řekl, že jo.
Mezitím se mu králík vysmekne z ruky a uteče.
Roman: Sakra! Králíku! Stůj! Jménem zákona džungle. Nemůžeš mi utéct! Já mám hlad. Vrať
se!
Roman vykoukne a rychle se schová. Několikrát to opakuje.
Roman: Já se jen snažím zjistit, jestli se chováš jinak, když tu nejsem. Ale narazil jsem na
problém. Protože když už vykouknu, tak tu vlastně jsem. No a když se schovám, tak zase nic
nevidím. To je těžký.
Zdalipak si ještě vzpomínáš, strýčku Roberte, na můj román Pan Magnát. Na ten, který mi
nakladatelství podporující začínající autory vydalo. Vytáhli to na padesát. Bohužel ne tisíc.
Měl to být hit. Trhák. Ale…radši pomlčet.
Šlo o obyčejného muže, který nechtěl být už dál obyčejný. Bál se že umře jako řadový občan.
Není nic horšího než být všední. Věděl, že musí něco udělat. Něco velkého, aby si ho všiml
-6-
celý svět. Naštěstí nebyl chudý. Ale neměl tolik peněz, že by mohl žít v rozmarech. Neměl,
ale mohl mít. A věděl jedno. Jak je získat. Samo sebou ilegální cestou. Jak taky jinak získat
velkou kupu peněz? Ale kdyby je dostal do svých kapes hodně a dost rychle, nemusel by se
žádného zákona obávat. První meta: získat vliv na největší banky v zemi. Nikdy nevystupoval
přímo. Vždy byl mužem na pozadí. Druhá meta: vytunelovat všechny banky naráz. Povedlo
se. Banky se mezi sebou nechlubili, že je jejich tichým společníkem, ale v týdnu největší krize
jim to muselo dojít. Ve čtyřech dnech padlo pět největších bank v zemi. Dlouhá příprava se
vyplatila. Náš muž měl u sebe všechny peníze…následující týden se položila národní banka.
Stal se nejbohatším mužem v oné zemi. A rozpínal se dál. Netrvalo mu ani deset let a získal
nadvládu nad celým světovým kapitálem. Nikdo jiný neměl peníze. Nikdo jiný, jen on.
Ovládal politiku celého světa. Ne sám. Našel si muže podobného vzhledu jako byl on a ti mu
pomáhali se světovládou. Na místa prezidentů dosazoval bezvýrazné figurky. Válečné
konflikty řešil rychle rázně. Vyhlazením daného území. Poté co vyzmizíkoval Rwandu,
Palestinu, Srí Lanku a další tři místa, došlo všem, že boj je marný. Ovládal šest miliard lidí a
celou Zemi. Nemohl jednat v rukavičkách, i když si to ze začátku přál.Existovala spousta lidí,
co ho chtěla zabít. Ale nikdo neměl peníze, aby si najal vraha. Deset kapitol ho sžíralo
svědomí. Až jednoho dne zavolal do agentury, která kdysi zajišťovala atentáty. Byli rádi. Už
dlouho neměli žádnou zakázku. Objednal si ostřelovače, na odpoledne. Převedl peníze a
čekal. Sedl si k otevřenému oknu, zapálil si doutník nesoucí jeho jméno a čekal. Odpoledne
minulo a kulka stále neprorazila jeho čelo. Zaklel. Vstal, že zavolá, kde ten mizera vězí.
Neudělal ani půl kroku a střela za jeho objednané peníze mu udělala v hlavě díru.
Síla, co? Pan Magnát! Určitě jsi ho dostal k Vánocům. Ale v tvé knihovně jsem ho nikdy
neviděl. Možná jsem na tebe zapomněl, ale domníval jsem se, že dostal každý. Ale padesát
výtisků to se lehce rozdá. Škoda, že nemáme jeden s sebou, tady na Romanově ostrově. To by
nám pak pobyt zde rychleji utíkal. Napsal bych klidně nový. Napsal. Což o to. Nápadů se
v mé hlavě honí dost. Ale není papír. Měli jsme jeden arch papíru, který jsem měl při
ztroskotání náhodou v kapse, ale ten už jsme vyslali coby vzkaz do světa. V láhvi, kterou
jsem, už ne náhodou, měl v druhé kapse. Marně zatím čekáme na odpověď.
Dneska budeme čekat taky marně. Je zase neděle. To pošta nechodí.
Já ti dostal hlada. Projdu pasti, jestli se něco nechytilo…radši přiložím do ohně. Znova by se
mi ho rozdělávat nechtělo.
V průběhu živého líčení románu Pan Magnát pobíhají po jevišti králíci. Roman je častuje
slovy: To víš že jo! Já tě budu chytat. Běž hezky do pasti a já si tě pak vyzvednu. No,
hybaj…apod.
SVÍTÁNÍ
Co to támhle plave. Není to láhev? Ano, je to láhev. Buďto chlast nebo vzkaz. Oboje potěší.
Že by byl poblíž někdo, kdo má podobný osud jako já. Se nechci namočit. Roberte, podej taky
pomocnou ruku!
Roman si půjčí ruku kostlivce a láhev vytáhne.
Díky. Tak chlast to není. Bohužel. Někdo nám píše. Počkat, ale ten někdo doufá, že si to
přečte osoba, která ho bude schopna zachránit. To já sotva zvládnu. (Leda a i to je možné, že
to dotyčný poslal z tohoto ostrova.) Tak to pak když tak zase zazátkuji a pošlu dál. Chvíle
napětí. Je to datované na 21. května. A dnes máme…dnes máme 30. července. Tedy něco přes
dva měsíce. Co nám píší.
-7-
„Ztroskotal jsem na ostrově. Rostou tu kokosy. Ostrov je tvaru chameleóna“ No hrome, to je
tady! Nejsem tu sám! Žije tu se mnou ještě jiná duše. Počkat. Ale to je moje písmo. A ta láhev
mi je teď taky tak trochu povědomá. To jsem psal já. Jak je to možné? Obeplula svět, aniž by
ji někdo zachytil? Všichni jí pohrdli. Pomož si sám. Co bych taky od pošty čekal? Se
záchranou zvenku nemůžu počítat. Je to marné. Je to všechno marné. Nikdy kolem nepojede
loď, nepřeletí nade mnou letadlo. Jsem stranou od všech lodních cest i mimo vodní proudy.
Ztracen někde mezi Austrálií, Asií a Amerikou. Přesněji to určit nemůžu. Takže i kdyby si ten
vzkaz přečetl někdo jiný než já, naděje na záchranu by zůstaly stejné – nulové. Kolem asi je
ostrovů tvaru chameleóna, kde rostou kokosy. Nepočítaně. A kdoví, jestli je toto místo
zakreslené na nějaké mapě. Pochybuji. Tomuhle kousku pevniny se radši každý obloukem
vyhne. Vždyť tu straší a žijí tady strašlivý generálové. Už je zase slyším. Chystají se k bitvě.
Už brzo se rozhodne, který z nich bude pánem ostrova. Nechápu, proč svádí boje o něco tak
bezvýznamného. Ale radši nebudu pochybovat o tom, co mají v plánu silnější. Proti nim jsem
totiž nula. Můžou mě rozlousknout jak oříšek. Divím se, že to zatím neudělali.
Roman se rozhlíží pomateně na všechny strany a odbíhá.
Jsem a nebo nejsem Bůh? Buďto se rouhám, nebo podceňuji. Ale Bohovi by přeci nekručelo
v břiše jako teď mě. Ale kdo řekl, že Bůh nemívá hlad? Nikdo. Všichni musí jíst. I On. Já
taky, ale není co. Letošní neúroda kokosů a ubývající populace králíků mě zahubí. Již týden
se do mé důmyslné pasti na zajíce nechytila ani koroptev. Spikli se proti mně a vyhýbají se jí.
Já je prokoukl. Domluvili se, že mě vyhladoví. Navíc, aby se jim to povedlo, nahlodali kořeny
kokosovníků, aby opadaly ještě nezralé plody. Svině. Ale oni zalitují. Až se přemnoží a
nebudou mít co žrát, to oni si na mě vzpomenou, že jsem to s nimi myslel dobře. Jenomže to
už bude pozdě. To už budu pod drnem. Jejich vítězství bude porážkou. Lidi se taky
přemnožili. A je jich pořád víc a víc. Teď už teda pár let nesleduji demografický rozkvět
populace, neboť mi sem Královská společnost pro vědu neposílá ročenky…ale odhadl bych,
že kromě mě je na Zemi už deset miliard lidí. A to nepočítám sebe, protože mi přijde, že
tenhle nehostinný kus země už ani není Země.
Ale co udělám s tím hladem? Něco pojíst. To jo. Ale co? Dal bych si hovězí pečeni, nebo
nadívané kuře. Co kdybych si vsugeroval, že tenhle kus listu je řízek. Můžu to zkusit. Hm, to
je pěkný kousek. Dozlatova propečený, na tenký plátek naklepaný, kuřecí řízek. Počkat! To
budu jíst řízek jen tak? Bez přílohy? Trpím hlady a cpu se jen masem. To není správné.
Udělám si hranolky. Tady z těch klacíků. Sice nejsou zdravé, ale pro jednou si je dát můžu.
Cholesterol necholesterol, já mám hlad. No, to je porce. Jak v grand restaurantu pana Septima.
Hm, ta vůně. Číšníku, pochvalte kuchaře. Dnes se mu to obzvláště povedlo. Dostane tuzér!
Jak je ten řízek šťavnatý. Musím si říct o recept. Na tenhle způsob jsem řízek ještě nejedl.
Musí v tom být nějaké speciální koření. Hrome, já tomu ale přijdu na kloub. Škoda že znám
jen dva druhy koření. Pepř a papriku. To mě dost znevýhodňuje při pátrání po ingrediencích.
Už to mám. Pepř to není, tak to musí být paprika. Kuřecí řízek na paprice. Mohl bych poprosit
o víno? K tomuto zázraku vaší kuchyně se hodí jedině Chatoux Labisch. Ne to je ten
spisovatel…aha. Přineste mi, to nejdražší. Ty hranolky jsou trochu připálené. Můžu si na nich
vylámat zuby. Ale to kuře, vím že se opakuju, nudím, ale to kuře si to zaslouží.
A je po hostině. To jsem se ale „dobře“ najedl…ale hlad mám pořád. Vsugerovat si můžu co
chci, ale hlad tím neukojím.
Já korunovaný vůl. Hlady slintám, klepu se a blouzním a přitom je tu takovýho masa. Přímo
přede mnou. To jsou kila. Jídla na celý týden. Proč bych se nezakousl do vlastních zásob?
Počkat! Ne, tomu se snad nedá říkat ani kanibalismus. Spíš je to něco jako onanie. Jistý druh
ukojení základních potřeb vlastním tělem. Tu si hryznu kousek, tady další a bude po hladu.
-8-
Ale kde začít? Když si sním ruce, nebudu moci porcovat dál. Škoda, že nemám ocas. Bohužel
zakrněl. Tak nohy! Ale to pak nebudu moci chodit. To je směšné, kam bych tady chodil? Nic tu není.
Sním nohy a basta! Pravá vypadá tučnější – to proto, že s ní vždy dělám první krok. Je plná
sebedůvěry. To bude pochoutka. Řez bych vedl tady. Něco sním dneska, zbytek schovám na zítra.
Ono to nikam neuteče.
Nedávno jsem našel roztrhané tělo. Nechutně roztrhané. To nemohla být práce králíků.Musí tu se
mnou žít nějaké velké zvíře. Zatím jsem se s ním naštěstí nestřetl. Mám holt větší štěstí než měla ona.
Ano, šlo o žena. Z obličeje jsem sice nevyčetl nic, ale podle jistých tělesných proporcí to muž být
nemohl. Leda by měl dva symetrické zhoubné nádory.
Nebyl to nekrásnější pohled. Zvedl se mi žaludek, když jsem uviděl ten její. To zvíře jí dalo co proto.
Možná jsem ho vyplašil, protože mrtvola byla ještě teplá. Nevím, jak se sem ta nebožka dostala.
Možná tu se mnou žila nějaký ten pátek…já ji bohužel potkal, až když mi nebyla schopná nic říct.
Jazyk jí totiž chyběl. Cítil jsem divný pocit v zátylku. Jakoby mě to zvíře pozorovalo ze křoví. Na mě si
však netrouflo. Buďto se mě bálo, nebo už mělo dost. Tehdy jsem sám sobě dokázal, že jsem ještě
nezdivočel. Jak je tady na ostrově zvykem, trpěl jsem hlady. Jiný by se po té nebožce vrhl a dokončil
co začalo to zvíře. Já ne. Takový prase nejsem. Já si odřízl nejlepší části a že je později vyudím.
Kdepak jíst syrový maso, to může leda zvíře. Pak jsem vykopal díru, dalo mi to dost zabrat, v těch
místech je jílovitý terén a tělo pohřbil. Respektive to, co z něj zbylo. Mohla to být krasavice a nebo
nějaká taková fúrie jako moje manželka. To se už nikdy nedozvím. Ani to jak pohnutý osud měla.
Třeba mě takhle taky někdo jednou najde. To zvíře se toulá kolem. Někdy když svítí měsíc vídám
mezi stromy rychle se pohybující stín. Jednou jsem v ta místa hodil hořící větev a na zlomek okamžiku
jsem zahlédl jeho hlavu. Krví podlité oči a ostré tesáky. Víc nic. Uteklo do tmy a od té doby se to tu
neobjevilo. Chrání mě jen ten oheň. Má z něj strach. Kdyby vyhasl, byl bych ztracen. Jako ta dívka.
Strašná smrt. –
Už je to tady. Slyším je přicházet! Dvě armády na pochodu.
Dnes je ten den. Ach ne! Už je nedokážu zadržet. Moje hlava. Třeští a pálí. Derou se ven. Mrchy. Celé
ty roky se chystali na tuto chvíli. Zbrojili, verbovali. Nabývali na síle. V porovnání s nimi jsem nic. Dva
orlové proti holému vrabčákovi. Stojím uprostřed bitevní plochy. Není kam utéct. Kam se schovat.
Jsou všude. Bolí to, bolí. Chci je zadržovat tak dlouho, jak jen to půjde. Bláhově jsem si myslel, že nad
nimi mám moc. Nemám. Ani trochu. Přesně naopak. Jsem jejich hračka. Můžou si se mnou dělat, co
uznají za vhodné. Útočí.
Generál 1: Levá, pravá, levá, pravá. Zastavit, stát. Zde, na dohled nepřátelských hord, rozbijeme
tábor. Má snad někdo něco proti? Netřeba si připravovat lože. Budeme bojovat. Bojovat do posledního
dechu. Většina z vás si ustele na bojišti. Bez remcání. Záleží jen na vás, jestli si uhlídáte zadky.
Bacha, jsou to divoši. Radši umřít, než se jim dostat do rukou. A já vím o čem mluvím. Koho uvidím
prchat, bude zastřelen. Dělám to nerad, ale musím. Pro vaše dobro. Děkovat nemusíte.
Hasdrubal si vezme na povel jezdectvo. Koně nešetři. Nové si uhněteme z hlíny. Takový nám aspoň
neutečou. Kde je velitel pěchoty? Kde se ten ochlasta fláká? Tady se nalejvá. Zbavuji tě velení.
Odejde. Přichází druhý generál.
Generál 2: Tam za tím kopcem hnije ten bazilišek kulhavá noha. Dnes s ním skoncujeme. Jednou
provždy. Již rozsel dost zkázy. Snad ze msty na přírodu za svou ošklivost vraždí nevinné, znásilňuje
panny a ani zvěř před ním není v bezpečí. Jestli mě tam v dáli slyšíš: JE KONEC, KULHAJÍCÍ ŠAŠKU.
Až vytroubit dám útok, bude ti zbývat posledních pár minut života. Trubte útok. Hrome trubte! Tradá!
Všechno abych si dělal sám. Tradá!! Tradá!!!
Generál 1: Vyhrajeme…víte proč Hanibal vítězil proti přesile? Protože se ho báli. Šel z něj strach.
Z jeho slonů, které neměl. Z jeho odhodlání. A mé přízvisko je STRAŠLIVÝ. Napřáhnout oštěpy a
vpřed.
Generál 2: Řítí se na nás jako smyslů zbavení. Zaklesněte se. Nesmějí prorazit, sic smetou nás jako
povodeň.
Lomoz bitvy v dálce.
-9-
NOC
Připlouvá Romano tělo. Je v bezvědomí..
Ze tmy se vynoří víla Melánie a chodí kolem Romana. Zastaví a poklekne vedle něho. Ruka přejíždí
nad jeho tělem. Chce ho pohladit, ale jen naznačuje.
Melánie: Už brzo se sejdeme.
Najednou zbystří a tiše odběhne.
SETKÁNÍ ROMANA S VIKTOREM
Roman je v bezvědomí. Slabý vánek a šumění moře. Rozednívá se.
K ležící postavě se pomalu a tiše přiblíží Viktor. Je celý v černém. Jeho oděv je v nejlepším pořádku.
Žádné zašpinění, žádná roztrhání.
Skloní se nad Romanem. Poté se zase narovná a chvíli dumá.
Viktor: Už je nejvyšší čas.
Lehne si kousek od Romana a předstírá mrtvého.
Netrvá dlouho a Roman se probírá. Posadí se.
Roman: Sláva vítězům, čest poraženým. – Ale kdo vlastně vyhrál? Podle počtu obětí a raněných na
obou stranách je jasné že nikdo. A přece, já jsem vítěz. Když se dva perou, třetí se směje. Drtivá
porážka a Pyrrhovo vítězství dělá vítěze ze mě. Strach, co se mnou bude, až se jedna ze stran ujme
velení, byl zbytečný. Ostrov je můj. Pochybuji, že někdo z nich kdy vzpamatuje a bude chtít získat zpět
nadvládu. No jo, ale jako vládce budu muset vládnout. Trošku pošetilé, když tu jsem sám. Leda udávat
rozkazy sám sobě a sám sebe pak buďto chválit nebo trestat. Ale o to tu přece nejde, hlavní je ten
pocit svobody. Nemusím se bát, že mě někdo potrestá za to, co si myslím. Táhněte k čertu,
generálové prašivý. Už z vás nejde strach. Vaše působení je u konce. Jedno provždy. Nastal čas bát
se mě.
Uff, kdo to tady leží? Což jste si neodtáhli všechny své mrtvé a raněné? Nebo mám to tělo chápat jako
dar, abyste si mě získali. Jak krátce jsem vaším pánem a vy mi už přinesete obětinu. Nebo spíš oběd.
Což o to, hlad mám. Ale přeci….ne to nejde. Sice jsem ho neznal, ale co to na té situaci mění. Je
ohavné, jenom o tom přemýšlet. Ale…ne! Nemůžu to udělat. Chytím si zajíce. Ale ty jsou poslední
dobou tak vyhublí, že nemají žádnou výživnou hodnotu. A tenhle tady, to bych měl zase jednou plný
žaludek. Když máš hlad, sníš všechno. To už jsem si tady na ostrově potvrdil. Hlavně že se zasytíš. O
nic víc nejde. Když ho správně připravím, ani nepoznám, že jím člověka. Kdyby mě teď někdo
pozoroval, asi by se zhrozil z toho, co chystám. Ale chtěl bych vidět jeho na mém místě. Za normální
situace by neexistovalo nic, co by mě omlouvalo. Ale já už jsem sedmým rokem na pustém ostrově.
Už sedm let jsem nemluvil s jedinou živou bytostí. Už sedm let je mým jediným společníkem můj stín.
Ačkoliv to sám nemůžu posoudit, už nejsem takový, jaký jsem byl na počátku. Samota člověka změní.
Ale ještě na tom nejsem tak špatně, abych si to neuvědomil. Takže už sedm let. Hele, kamaráde,
zasloužil bys pohřeb, ale já si na tobě trochu pochutnám. Ježíš, to z ní blbě. Kdyby mě tak někdo
slyšel.
Trochu si tě okořením, abys získal lepší chuť. Hele, kdybys měl něco proti, tak to řekni. Proti tvé vůli
bych tě nejedl.
Udělám si z tebe obloženou mísu. Trochu ovoce a listů. Ještě skočím pro sůl, kterou si sám vyrábím
z mořské vody. Počkej tady, nikam nechoď.
Roman odchází stranou. Viktor se mezitím posadí a začne si pochutnávat na dobrotách, které na něj
Roman položil.
Viktor: Ježíš, to je vůl.On by mě snad doopravdy snědl. On by mě snědl, aniž by znal mojí lékařskou
zprávu. To není možné, jak jsou ty lidi dneska důvěřivý.
Roman se vrací. Když vidí, že Viktor je živý, zastaví.
- 10 -
Viktor: Co tak koukáš? Nikam jsem nešel.
Roman: Ty…ty jsi živý?
Viktor: No, už to tak bude.
Roman: A slyšel jsi všechno?
Viktor: Trapas, co? Ale já se na tebe nezlobím. Hezky sis to ospravedlnil. Dokonce jsi mi vehnal i slzu
do oka. Kdybych měl na sobě nějaký kousek, který nepotřebuji, hned bych ti ho dal.
Roman: Nech bejt. Mě už stejně přešel hlad. Tak nějak jsem si to rozmyslel. Ale já lidi jinak nejím.
Vždycky zajíce. Potvory, co naschvál nežerou, abych se jich nenajedl. A nic jiného tady nežije. No,
myslel jsem to s tebou dobře. Vypadal jsi mrtvě. Bylo mi blbý, aby tě ohlodali…(stranou) škoda, že
nemůžu říct hyeny, když už jsem naznačil, že tu jsou jenom zajíci….- aby tě ohlodali zajíci. To kdyby
se stalo mě, to by byl bič na mou čest. Takže jsem něco podobného nechtěl dopřát ani
tobě..náhodnému umrlci. Musím ti ještě oznámit, můj oběde, teda příteli, že jsem vážně uvažoval o
tom, že ti vykopu hrob. Ale kdo by se s tím dělal. To by bylo práce. To bych se do něj pak mohl sám
lehnout. Vedle tebe. Ale nebylo by koho, kdo by nás zasypal. Tak jsem zvolil cestu nejmenšího
odporu. Sice bys byl asi tuhej, ale zuby mám ještě všechny. Podívej.
Viktor: Dost! Stačí! Říkáš, že jsi tu už sedm let?
Roman: Ba že. Sedm. Ale taky možná osm, nebo jedenáct. Sice vím co je za den, i datum datuji
nejspíš správně, ale s roky to už je horší. To protože mi jednou uletěl stromkalendářník a já si
pamatoval toliko měsíc a den. Naštěstí aspoň to. Takže sice můžu slavit narozeniny, ale nevím
kolikátý.
Viktor: A to tu jsi po tu dobu…úplně, chci říct dočista, sám?
Roman: Úplně sám ne. To by bylo o zdravý rozum, svačino, příteli. Je tu se mnou ještě strýc Robert.
Támhle leží. Ten se ale ještě neaklimatizoval. Prostě nemůže přijít na kloub zdejšímu podnebí, ale
zvyká si po svém.
Viktor: Mluvíme, předpokládám, o někom jiném než o támhle tom kostlivci.
Roman: (šeptem a naštvaně) Kostlivci? Nemůžeš si dát pozor na hubu. To by mě teda urazilo. Máš
štěstí, že je Robert děsnej kliďas. Nesedí mu zdejší strava. Tak trochu pohubl. Podívej, tady má ještě
kus zajíce. Zase se toho ani nedotkl!
Viktor: Bodejť by se dotkl. Je to mrtvola.
Roman: (jako prve) Mrtvola. Mrtvola jsi byl ještě před chvilku ty. A jestli toho nenecháš, tak zase
budeš. Nevšiml sis, že jsme v přesile? Doufám, že se jako správný gentleman omluvíš. Je trochu
bledší, ale to jen proto, že teď polehává ve stínu.
Viktor: Jak chceš? Odpusť, Roberte. Nadosmrti dobrý, jo?
Roman: To jsem rád, že jste se usmířili, kluci. Hele, dnes je zrovna neděle. No, to máš blbý.
Viktor: Co?
Roman: No, jméno.
Viktor: Jak to?
Roman: Jak říkám, dneska je neděle. Ale copak ti tak můžu říkat. Neděle. Ne, to nejde. Musíš odejít a
vrátit se až v pondělí…ne to taky ne. Tak ve čtvrtek nebo v pátek.
Viktor: Ale to je zbytečné.
- 11 -
Roman: Zbytečné. Chceš, abych tě oslovoval ženským jménem. Jak je libo. Neděle, jak jsi se dostala
na tento ostrov?
Viktor: Já jsem ztroskotala a sem jsem doplavala. Plavala jsem prsa.
Roman: Prsa, a to takhle jako. Ty a prsa?
Viktor: Nechme toho. Hele, já jsem Viktor.
Roman: Dobře, konec zábavy. Roman.
Podají si ruce. Roman Viktora najednou obejme.
Viktor: Děje se něco?
Roman: Já…já jsem tak šťastný. Po takové době živý člověk z masa a kostí. S Robertem jsi měl
pravdu. Jen jsem si nalhával, že je živý. Bláznil jsem, abych nezešílel. Pomáhal mi proti Generálům.
To je dlouhá historie. Ale času máme spoustu. Jsem tak rád, že jsi tady se mou.
A víš co je na tvém objevení nejlepší? Co mě nadchlo ještě víc než tvůj příchod? Že jsi přišel zrovna
v neděli!
- PŘESTÁVKA -
SETKÁNÍ S MELÁNIÍ
Roman leží. Zvolna oddechuje. Občas se ušklíbne. Zdá se mu sen.
Pomalu a tiše přichází Melánie. Oděná v bílé látce. Zastaví nad Romanem. Skloní se k němu a něco
mu šeptá. Náhle odběhne stranou. Roman se probere.
Roman: Pane Bože. To je ona. Ta z mých představ. Dokonalá. Vyvolená. Ta jíž chci říkat „moje paní“.
Neví o mě, sic si mě nevšímá. Ale až mě uvidí, uteče. Jak to vypadám? Neupravený, v roztrhané košili
a bos. Ale co, ona toho taky nemá na sobě moc. Ba že, nemá. Ještě o trošku míň, tak nevím co by mě
udrželo abych po ní neskočil. Už takhle mě drží jen dobré mravy. Z posledních sil. Dobré mravy, když
mě neudržíte, já se zlobit nebudu.
Mám strach se tě dotknout. Co víc, já se bojím o krok přiblížit. Co když rozplyneš se jako flujdum?
Jediné slůvko nahlas tě může zahnat do temnot. Prosím tě, naznač mi, že víš o mé přítomnosti. Jen
vzdychni, já to vezmu za znamení.
Takovou dobu o tobě sním. A stačilo málo abych se s tebou setkal. Naučit se ovládat své sny. Umět
se v nich probudit a říkat věci, které mám na srdci. Ale zdáš se mi, nebo jsi skutečná?
Šel jsem spát a pak se probudil. Nebo že bych stále spal? Už to mám.
Jsem vzhůru ve svém snu. Jsem poprvé vzhůru ve svém snu. A ty stojíš kousek ode mě. Stojíš a učíš
květiny vonět.
Slunce ještě nevyšlo, ale u nás na ostrově je den.
Úsvit nastal s tvým příchodem.
A jestli zůstaneš, už nikdy nebude tma.
Už mě bude bavit žít, už nikdy si nepostěžuji, že mě něco trápí. Ne s tebou po mém boku.
Kam mizíš? Vrať se hned!
Jen šumění větru v odpověď,
a já sám.
HROBY
Roman: Zase se mi o ní zdálo. Ta krásná víla vstupuje pravidelně do mých snů. Jakoby mi chtěla
něco sdělit. Třeba mě miluje. Proč by mě jinak navštěvovala každou noc.
- 12 -
A ještě někdo byl v mém snu. Jakýsi Viktor. Nebože by Viktor byl skutečný? Ano, támhle mu vidím
nohy. Viktore! Vstávat! Je den.
Viktor: No a co?
Roman: Na pořadu je pohřeb mého strýčka Roberta. Vzdoroval statečně, ale nakonec podlehl. Na
tobě bude vykopat díru, já se postarám o ceremonii.
Viktor: Nebo ho tady necháme jako okrasu a bude to bez práce.
Roman: Pojď jsem, ty chlapisko, ať si tě pořádně prohlédnu.
Viktor: A po pohřbu by mohla být svatba.
Roman: Sňatky homosexuálů nejsou na Romanově ostrově povoleny. Přišel jsi v době, kdy mám vše
na povel. Co řeknu, to se musí udělat. Porazil jsem Generály a stal se tak zákonitě tím, kdo to tady
vede. – Já jsem tak rád, že se můžu dotýkat živého člověka.
Viktor: Jestli trochu přitlačíš, moc života ve mně nezůstane. Jen takový dotaz. Jak jsi orientovaný?
Roman: Ano, Viktore, správně že na to zavádíš řeč. To si musíme říct hned teď.
Viktor: Co si musíme říct hned teď. Ano?
Roman: Ne. Musíme si říct ne. Ať si jsme tisíce mil od osoby ženského pohlaví, ať si toto odloučení
bude trvat třeba desetiletí, nemůžeme ukojovat své touhy navzájem. Musíme se vždy při řešení
podobného problému postavit k sobě čelem.
Viktor: To beru. Mě jen zarazilo to, jak se na mě pořád lepíš.
Roman: To bylo štěstím. Znovu už to neudělám. Slibuji. Ne teď, když jsem si tě pořádně prohlédl
z blízka. S tím ksichtem ses narodil nebo se ti stalo nějaké neštěstí?
Viktor: Nemusíš se mi snažit dokazovat, že nejsi homosexuál.
Roman: Já jen aby mezi námi bylo jasno.
Viktor: Já mám jasno. Nějak to tady bez toho pohlaví přežijeme.
Roman: Protože když jsem tě objímal, tak jsem cítil tvou touhu dost zřetelně.
Viktor: Jakže?
Roman: No, když jsme spolu byli tělo na tělo. Je mi trapný o tom mluvit, ale stál ti. Macan.
Viktor: Ne, to je nedorozumění.
Roman: Mě se omlouvat nemusíš. Já to chápu. Taky samým štěstím. Promiň, že jsme tě zklamal, ale
já na podobný sporty nejsem.
Viktor: Nedorozumění. Hned tě vyvedu z omylu.
Roman: Počkej. Snad ho na mě nebudeš vytahovat. Na to není nikdo zvědavej. Neblbni.
Viktor: Ruce vzhůru.
Roman: Ty vole, já už se bál, že ho fakt vytáhneš. A ty máš místo toho zbraň….zbraň? Opravdová
zbraň. A míří na mě. Ještě aby spustila. No to by bylo terno.
Viktor: Bez mého koltu ani ránu.
- 13 -
Roman: Teď ale radši ani ránu.
Viktor: Legrace. Přestaň už osahávat nebe.
Roman: To je teda pěkná legrace. Jsem se samou radostí posral. No, nic. Do společnosti stejně dnes
večer nejdu. Máme zbraň, tak jdeme na zajíce.
Viktor: Hou, hou, hou. Počkej. Na žádný zajíce se nejde. Mám jen jednu kulku.
Roman: Jednu kulku? Jednu kulku. To je mi tě líto. Ale to není důvod, proč nevyrazit na zajíce. Oni se
ti smát nebudou.
Viktor: Ne. Mám jen jednu kulku v pistoli. Jen jeden náboj.
Roman: Aha. Jeden náboj. To moc není. Ale jeden zajíc taky dobrý….
Viktor: Nechápeš to. Tu poslední kulku si schovávám. Nastane okamžik, kdy se bude mnohem víc
hodit. Nevyplýtvám ji na jednoho vyhublého zajíce. Můj poslední vystřel bude mít důležitější cíl.
Roman: Poslední výstřel. Tak si ho nech. Jde do divočiny s jedním nábojem. To je přístup. Abys
předtím výstřelem neumřel hlady.
Viktor: Až bude nejhůř…/gestem naznačí sebevraždu/
Roman: Sobče. Myslíš jenom na sebe. Já už se tu trápím mnohem déle a zasloužil bych si to mnohem
víc než ty. Ale já nepovažuji sebevraždu za důstojný odchod z tohoto světa. Neschvaluji ji. Nepopírám,
že jsem se o ni několikrát pokusil. Ale vždy neúspěšně a to se nedá ani hovořit o sebevraždě.
Viktor: Nechme těch řečí o smrti. - Čí jsou ty hroby?
Roman: Nechme těch řečí o smrti a ptá se na hroby. To je změna tématu. Ale o tři sta šedesát stupňů.
Jaký hroby?
Viktor: Ty, na kterých teď stojíme.
Roman: To myslíš jako vtip? Jakože stojíme jednou nohou v hrobě?
Viktor: Já jednou, ty oběma.
Roman: A je to tady. Umírám. Dík, že jsi mi to řekl, Viktore. Ani jsem si toho nevšiml. Musí to být
strašný pohled. Vůbec ti ho nezávidím. Člověk v jeden okamžik žije a v momentě je mrtví. Zakopej
mě, abych viděl do zálivu.
Viktor: Přestaň bláznit. Stojíš na cizím hrobě.
Roman: Na cizím? A jak bych mohl stát na svém, když mi zatím nikdo žádný neudělal. Neber to jako
výčitku.
Viktor: Vítej mezi živými. Co ty hroby?
Roman: To je na delší povídání. Na jachtě s námi byl ještě kormidelník Hans a jeho pes Hafan.
Zvláštní jméno pro psa. Ale on tak hlasitě štěkal. My jsme třeba pluli kolem mysu Dobré naděje a už
pro nás chystali hostinu na Gibraltaru. Tak mocně on štěkal. Proto Hafan. A jak jsme ztroskotali, tak se
utrhlo kormidlo. On s ním Hans asi moc kroutil. A zasáhlo chudáka Hanse. Upadl přes palubu. A to byl
povel pro Hafana. Neváhal, na nic nečekal. Popadl ho do zubů a plaval s ním k tomuto pobřeží. Já to
viděl. On mě totiž předehnal. Já jsem měl v zubech zase strýčka Roberta. Bohužel Hans nebyl už
mezi živými. To bylo na první pohled zřejmé
Viktor: U Roberta jsi to nepoznal do včerejška a u Hanse na první pohled?
- 14 -
Roman: Nebylo pochyb. Kormidlo ho rozpůlilo vejpůl a Hafan přitáhl jen jeho půlku. A tu jsme pohřbili
tady.
Viktor: Strašné. Ale proto je ten hrob menších rozměrů. Nejdřív jsem si myslel, že zde leží nějaké dítě,
nebo žena….
Roman: Kdepak žena. Půlka našeho dobrého kormidelníka Hanse… ….
Viktor: A kdo je tady.
Roman: Kde zase?
Viktor: V tom druhém hrobě?
Roman: Už mě volají. Slyším hlasy ze záhrobí. Už jdu. Hned jsem u vás, maminko, tatínku.
Viktor: Romane, neumírej mi zase, když se slušně ptám.
Roman: Ani smrt mi nedopřeješ, a to si říkáš přítel. Nerad na ty místa chodím. Vzpomínky na mrtvé
jsou stále živé. Z tvého pohledu soudím, že chceš stále vědět, kdo leží v tom druhém hrobě.
Viktor: Že by druhá polovička kormidelníka Hanse?
Roman: Co? On neměl manželku. Jo takhle…hahaha…ne. Hafan. V druhém hrobě spočinul Hafan.
Když viděl, jak pro jeho pána kopeme jámu, hned si vedle vyhrabal druhou pro sebe. Zašel do ní a
zašel. Nám, mě, nezbylo než ho zakopat. Chudák pes.
Viktor: Strašné. Ale proto je ten hrob menších rozměrů. Nejdřív jsem si myslel, že zde leží nějaké dítě,
nebo žena….
Roman: A zase vedle.
Viktor: Ženu bych asi ale nepohřbíval….
Roman: Nechci ani vědět, jaké prasečinky by jsi s ní dělal.
Viktor: To si ani neumíš představit….jdu se trošku porozhlédnout po ostrově. Chci být chvilku sám.
Zatím opatruj oheň a počítej se mnou k obědu. /odejde/
Roman: Se šel podívat jestli nejsou po okolí další hroby. Jestli nějaký najde, tak radši umřu
doopravdy. Ale kdo tady dole může ležet? Už jsem tady moc dlouho. Pamatuji si, že jsem tyhle dvě
jámy kopal, ale koho jsem do nich uložil? Těžko říct. Hanse a Hafana sotva. Ale přece mu nemůžu
říct, že to nevím. Já si ještě trochu lehnu. Třeba něco uloví. Vik. Poslední výstřel. To jsem zvědavý, jak
s ním naloží.
Usíná.
DRUHÉ SETKÁNÍ
Roman: Jak krásné je spát, když můžu snít o tobě. Chtěl bych ti toho tolik říct.
Melánie: Jsem jen přelud z jiného světa.
Roman: To hučí příboj, nebo…?
Melánie: Jsem jen přelud z jiného světa.
Roman: To mluvíš, nebo zpívají bozi? Řekni mi víc. Mluv klidně nesouvisle! Opakuj nic neříkající
fráze. Jen mluv. Chci slyšet melodii tvého hlasu. Povídáš, že jsi přelud?
- 15 -
Melánie: Ano.
Roman: Ano, moje vílo. Zjevení. Buďto chci do tvého světa, nebo zůstaň ty navždy v mém. Proč nic
neříkáš? Což chci moc?
Melánie: Nemáme moc času.
Roman: Jsi ze záhrobí?Klidně zemřu, abych mohl být navždy s tebou.
Melánie: Blázínku, neznáš mě a už bys pro mě umíral?
Roman: Já že tě neznám?
Melánie: Nekřič, prosím.
Roman: Odpusť. Ale neříkej, že tě neznám. Od chvíle kdy jsem začal být mužem, což u mě bylo ve
dvanácti letech, tak se mi o tobě zdálo. Ty jsi byla hrdinkou mých tajných dobrodružství. O tobě jsem
psal knížku, která je dodnes ukrytá na půdě mojí staré chaty. Ty jsi pro mě byla inspirací pro desítky,
možná dokonce stovky básní. Tebe jsem hledal v každé ženě, kterou jsem potkal, a bohužel
nenacházel. Až dnes.
Melánie: Promiň, že tě zklamu, ale jsem jen sen. Jen se ti zdám.
Roman: Ano, vím. Ale je to jinak než dřív. Tehdy má fantazie rozvíjela příběhy našeho setkávání.
Tohle je zčista jasna. Můžu s tebou mluvit a netuším, co mi odpovíš. Tohle je snová realita. Můžu
s tebou mluvit, může se tě dotknout….
Melánie: To bohužel ne.
Roman: Nemůžu pohladit tvou hebkou pleť? Políbit tvou ručku, výskat tě ve vlasech. Katastrofa.
Melánie: Snová realita. Část je sen a část skutečnost.
Roman: Zatím mi to musí stačit. Jednou najdeme lék, a překonáme tuhle situaci. Určitě existuje cesta,
abychom byli spolu.
Melánie: Žádný lék, ani cesta není.
Roman: Musí. Jsme si souzeni. Vím to.
Melánie: Na to už je pozdě.
Roman: Pozdě? Můj život začal. Teď jsem se narodil.
Melánie: Ne, už jsi dost dlouho žil. Někdy to bohužel nevyjde, Romane. Osudem někoho je vydat se
po cestě, která nevede k tomu, po čem touží. Život je složitý a existuje mnoho variant jeho naplnění.
Vždy záleželo a záleží jen na tobě.
Roman: Já všechno vždycky zpackal. Nikdy mi nic nevyšlo. Jen jeden článek v novinách. Proto si tě
nezasloužím. Řekni mi aspoň, jak se jmenuješ. Ať nemusím ti dávat astrální pojmenování.
Melánie: Melánie….
Roman: Jak krásně to jméno zní. Melánie…kde jsi? Melánie!
LOUČENÍ
Vik přináší zajíce, probouzí Romana. Ohniště je vyhaslé.
- 16 -
Viktor: To se ti teda povedlo, Romane.
Roman: (rozespale) Co se mi povedlo?
Viktor: Spokojeně sis chrněl a oheň je v tahu.
Roman: Sakra! Oheň!!
(pokouší se oheň rozfoukat)
Viktor: To už nezachráníš. Popel dávno vyhasl.
Roman: Tak, hrome, nestůj a dělej něco!
Viktor: A co? Mám tady tancovat a vzývat boha ohně, aby seslal blesk? Lepší by udělal, kdyby nám
hodil jeden zipák.
Roman: On z toho má legraci. My přijdeme o oheň a on to zlehčuje. Asi nevíš, co pro nás všechno
znamenal. Budeme muset jíst syrové maso, což je pěkně hnusné…
Viktor: Ale zdravé na chrup…
Roman: Dále nás ochraňoval před divou zvěří.
Viktor: Žijí tu jenom králíci. Těch se nebojím.
Roman: Budou teď chladné noci – a my přišli o možnost se ohřát.
Viktor: Přitulíme se k sobě. Ještě něco?
Roman: Jo. Signalizační funkce. Kdyby ho zahlédla posádka nějaké lodi, kapitán by jistojistě rozhodl
tohle místo prozkoumat. Ale takhle se na tenhle ostrov každý vykašle!
Viktor: Fajn. Ale vyčítej to všechno l a s k a v ě sám sobě. Tys to prospal!
Roman: Nech si ten tón. Bylo to moje dílo. Já ho rozdělal.
Viktor: Tak co kdybys ho rozdělal znovu?
Roman: Celej žhavej. Piplal jsem se s tím tehdy několik dní. Dlaně rozedřené do krve, celé tělo
v jednom ohni, pocit beznaděje, ale nepolevoval jsem. Padal jsem únavou, ale měl jsem pocit, že už
jsem blízko cíle. Vydržel jsem a dokázal to. Nechtěl bych to prožívat znova….ale počkat třeba bychom
si mohli pomoci tvou zbraní.
Viktor: Jasně. Dáme hlavy dohromady a prásk!
Roman: Ne. Rozebereme náboj a ….
Viktor: Kdepak….ani nápad…
Roman:Ale…?
Viktor: To je mrhání nábojem. A navíc, to jsem měl asi říci hned, já stejně odcházím.
Roman: Slyšel jsem dobře? Ty odcházíš?
Viktor: Přesně tak.
Roman: Tady nejsi v divadle, z kterého můžeš, když tě to přestane bavit odejít. Všude kolem je
oceán….
- 17 -
Viktor: Promiň. Vyjádřil jsem se špatně. Neodcházím, nýbrž odplouvám.
Roman: A jak? Máš loď?
Viktor: Ne, umím plavat.
Roman: (směje se) Plavat? Odsud?
Viktor: Jestli umíš plavat taky, můžeš se mnou. Ale rozmysli se rychle, ať můžeme využít příštího
odlivu.
Roman: To je šílenství. Ty to nemyslíš vážně, že ne? Byl jsi někdy na Velké hoře malých bikin? Já tam
chodím každý den. A když je jasno, je vidět desítky mil všemi směry. A nikde nic.
Viktor: No a?
Roman: No a? Utopíš se. Je to sebevražda!
Viktor: Aspoň to zkusím. Nechci být ještě za pět deset let a bláznit jako ty.
Roman: Já jsem v pohodě.
Viktor: Povídali, že mu hráli. Hraješ si na dvě znepřátelené armády, povídáš si s kostlivcem. Jasné
symptomy šílenství. Děkuju nechci. Kdepak já jdu odsud.
Roman: Nemůžeš to dokázat. Jak dlouho si myslíš, že ti vydrží síly. Nevíš ani jakým směrem. A
kdybys věděl, tak by se ti ho stejně nepodařilo držet.
Viktor: Máš o mě nějaký strach…nebo. Ne, že mě to netrklo hned. Ty se nebojíš, že se utopím. Ty
máš strach, že zase zůstaneš sám. Sám v kokosovém ráji na ostrově chameleónovitého tvaru.
Roman: Přiznávám. Objevil ses včera jako blesk z čistého nebe a ani ne dvacetčtyři hodin na to,
chceš zmizet. Samota je strašná. Postupem času dožene k šílenství i jedince se silnou osobností. A tu
jsem já nikdy neměl.
Viktor: Nechceš-li tady zůstat sám, poplav se mnou.
Roman: Smrt nebo šílenství?
Viktor: Naděje nebo porážka? – Rozhodni se rychle.
Roman: Nikdy mě nenapadlo, prostě odplavat. Uvažoval jsem o voru, ale ani to jsem nezkusil. Možná
si o mě myslíš, že jsem srab. Ale já si jen vážím svého života. Mám syna. A chtěl bych ho vidět. Proto
nesmím zemřít. Musím doufat, že mě tu najdou a odvezou domů.
Viktor: Nikdy jsem nikdo nepřijede. A ty to víš.
Roman: Připlula jsem jachta strýčka Roberta? Připlula. A co ta tvoje? Taky. Navíc jsem na jižní části
ostrova narazil na stopy po osídlení. Sice desítky let staré, ale zřetelné. Jsme sice v odlehlé části
Tichého oceánu, ale ještě pořád jsme na Zemi. Dokud věříš, pak je naděje.
Viktor: Kecy. Pokud si sám nepomůžeš zahyneš. A dělej. Bude odliv.
Roman: Ve svých snech potkávám krásnou vílu. Mou vyvolenou. Už jen pro ty chvilky s ní chci žít.
Viktor: Blouzníš. Musíme jít. Řekni sbohem ostrovu a poplav.
Roman: Sbohem, Viktore.
Viktor: Děláš chybu. Párkrát se ohlídnu, když si rozmyslíš budu šlapat vodu a čekat na tebe.
- 18 -
Viktor odplouvá.
Roman: A je pryč. Zdál se mi, nebo byl skutečný?
PRVNÍ KONTAKT
Roman: Melánie.
Melánie: Romane.
Roman: Celý den jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím.
Melánie: Zbytečně, blázínku. Od teď, budu v každém tvém snu.Vždy když zavřeš oči, budu s tebou.
Nemusíš mít strach.
Roman: Už ho nemám. Souží mě teď něco jiného – láska.
Melánie: Láska by tě měla těšit. Pokud jsi tedy s tou, kterou miluješ.
Roman: Jsem s ní, protože jsem s tebou.
Melánie: Ach.
Roman: Ale miluji ji tak moc, až to bolí.
Melánie: Koukám, že na ukecávání holek jsi machr.
Roman: Musela jsi vyznání lásky slyšet bezpočetněkrát.
Melánie: A tys ho jistě bezpočetněkrát vyřknul.
Roman: Však nikdy upřímně. Ne dodnes.
Melánie: Tvá slova mě hladí na srdci.
Roman: Nemůžu tomu uvěřit. Ten sen se tváři jako skutečnost. Jen se tě ještě moci dotknout…
Melánie: Můžeš. Prve jsem lhala. Taková malá zkouška.
Roman: Můžu se tě dotknout?
Melánie: Jsi ve svém snu. Můžeš všechno, co si umaneš. Záleží jen na tvé představivosti. Když bdíš,
tak mě nemůžeš vidět. Třeba mnou projdeš a nic nepoznáš. Ale ve snu jsem žena se vším všudy. I
s vlastní vůlí.
Chytnou se za ruce.
Roman: Neuvěřitelné se stává skutečností – snem.
A to jsem odtud dnes skoro odplaval. Když si představím, že bych se teď zmítal někde ve vlnách.
Nadechujíc se k poslednímu dechu.
Melánie: A místo toho se nadechuješ k polibku.
Roman: K polibku?
Polibek.
Roman: Nechtěl bych nikdy přestat.
- 19 -
Melánie: Bez začátku není konce. Bez konce není začátku. Musím jít.
Roman: Počkej. Něco důležitého ti musím říct. Něco co jsem se vždycky bál říci své ženě, protože to
nebyla pravda. – Miluji tě.
Melánie: Já tebe taky miluji. Večer na tomto místě.
Roman: Večer tu budu. Na našem rendezvous.
DIALOG O MARII
Roman se protahuje. Je šťastný.
Roman: Paráda. Romane, tak moment. Potkám ženu mých snů, tu jedinou a pravou, s kterou můžu
být šťastný a řeknu na to jenom „Paráda“? Paráda je slabé slovo. To co se mi stalo je něco tak
fantastického, úžasného a jedinečného, že nevím jaké slovo použít. Neexistuje výraz vystihující můj
stav. Možná šťastný přešťastný, nebo blažen štěstím.
Miluju Melánii. Miluju Melánii. Melánii miluju. A ona miluju mě. Miluju miluju. Melánii, Melánii. Miluju
Melánii. Miluju…..
Přichází Viktor. Má v ruce malou truhlici.
Roman: Co tady děláš? Nemáš být na dně oceánu jako potrava pro rybičky? Že tys mě přišel strašit?
Viktor: Nevyšiluj zase! Trochu jsem si zaplaval a vrátil jsem se zpátky. Byl to šílený nápad.
Roman: Vidíš. Já to říkal. Kdybys mě poslouchal, mohl sis tu koupel ve slané vodě odpustit.
Neprospívá to moc pokožce. Co tě přimělo změnit názor?
Viktor: Uplaval jsem sto, dvěstě metrů, když mi došlo, jak je to beznadějné. Pokus odsouzený
k zániku.
Roman: Koukal jsem za tebou. A nevypadalo to, že bys změnil názor. Párkrát jsi zamával a plaval jsi
dál.
Viktor: Naneštěstí jsem se dostal do silného proudu. To jsem nemával na rozloučenou. Křičel jsem, že
chci zpátky. Bohužel mě přehlušil vítr a šum moře. Ale i kdybys mě slyšel, tak bys mi nebyl schopen
nijak pomoci. Pevnina se ode mě vzdalovala závratnou rychlostí. Bál jsem se jako nikdy předtím. Pak
jsem se jako zázrakem dostal z toho proudu. Už se smrákalo. Náš ostrov se jevil jako tečka.
Zkoncentroval jsem všechny síly a plaval jako torpédová loď. Ale neměl jsem žádnou šanci. Padla tma
a ostrov se zachumlal do temného pláště. Zastavil jsem. Bohužel se neumím orientovat podle hvězd.
Do rána bych nevydržel…naštěstí se ti v té době podařilo rozdělat oheň.
Roman: Cože? Rozdělat oheň? Ani jsem se o to nepokoušel.
Viktor: Ale hoří. Možná si jen nevzpomínáš. Jsi přeci jenom šílený.
Roman: Já to určitě nebyl.
Viktor: Ale kdo jiný? Pták Ohnivák?
Roman: Musela to být Melánie. To je důkaz, že je víc než sen.
Viktor: Pro Kristovy rány. Jaká Melánie?
Roman: Ta víla. Jednou ti o ní budu vyprávět. Teď jsi moc vyčerpaný, abys to unesl. Co je to za
truhlici?
- 20 -
Viktor: Narazil jsem na ní cestou zpět. Kolébala se na vlnách. Navzdory vyčerpání jsem se jí chopil a
dotáhl na ostrov.
Roman: To znamená, že je nablízku nějaká loď. Musíme jít vyhlížet. Pospěš.
Viktor: Hou, hou, hou. Marná snaha.
Roman: Je zde šance, že se ta loď, tady je vyryté její jméno – Wellington 1786, vrátí a bude po ní
pátrat. Zvětšíme oheň.
Viktor: Jestli ji chceš jít vyhlížet, tak budeš potřebovat ponorku.
Roman: Ponorku?
Viktor: Ta loď ztroskotala za podivných okolností začátkem 19. století. Na její palubě byl v té době
pohádkový poklad.
Roman: Piráti?
Viktor: Ano, šlo o pirátské zlato. Posádce Wellingtonu se podařilo zneškodnit obávaného korzára
přezdívaného Krysa Pacifiku. Piráti byli popraveni, jejich loď potopena a nahromaděné bohatství
naloženo na Wellington. Bohužel se nikdy nedostalo do Spojeného Království.
Roman: Se nějak vyznáš?
Viktor: Je to můj koníček. Jsem lovec pokladů. Truhlice má bohužel složitý otevírací mechanismus.
Bude pár dní trvat, než se dozvíme, co je uvnitř.
Roman: Můžu to zkusit?
Viktor: Chci aby byla otevřená co nejdříve, ne za sto let.
Roman: Jsi jako malej.
Viktor zápasí s truhlicí. Roman mlčky přihlíží.
Viktor: Ale nemusíme držet bobříka mlčení. Vyprávěj mi, jak jsi našel ty svůj poklad.
Roman: Jaký poklad? Já žádný poklad nenašel.
Viktor: Mám na mysli tvou manželku. Jednou ses o ní zmínil. Myslím, že se jmenuje Marie. Mám
pravdu? Jak jste se seznámili? Vzali jste se z lásky, nebo kvůli penězům?
Roman: Ne. Marii jsem si nevzal z lásky. Dokonce ani pro peníze…
Viktor: Chápu. Prostě jsi ji zbouchnul. Šuky, šuky…a vzít sis ji musel.
Roman: Šuky, šuky? Ne, syna jsme měli až po třech letech manželství.
Viktor: Pak teda nechápu.
Roman: Bylo mi třicet. Všichni moji kamarádi už svazek manželský okusili. Někteří dvakrát a já pořád
nic.Čekal jsem na tu, kterou jsem si jako teenager vysnil. Marně. Stále ne a ne vstoupit do mého
života. A tak jsem to vzdal. Probudil jsem se. Vyskočil jsem z růžového snu do šedé reality. Bylo
pěkné doufat, ale nikam to nevedlo.
Na jedné firemní party jsem potkal Marii. Dělali jsme pro stejný podnik, ale do té chvíle jsme se na
sebe maximálně pousmáli ve výtahu.
Viktor: Vopili jste si čumák, a pak jste se ve výtahu víc než jen usmívali?
- 21 -
Roman: Láhev vína. Víc jsme nevypili. Nechtěl jsem, aby se to zvrtlo. Žádná postel, proboha – říkal
jsem si. Vůbec se mi nelíbila. Brr.
Viktor: Romíku, já ti absolutně nerozumím. Nelíbila se ti, nemusel sis ji vzít, žádné věno…takovýhle
sňatky uzavírají homouši, aby se neřeklo…A tys mi chtěl nabalíkovat, že jsi hetero?
Roman: Nech mě to dopovědět. Druhý den v práci mě šéf poslal za ní, abych ji pomohl s účetní
uzávěrkou….něco jí tam nesedělo. Asi si všiml, že jsme večer předtím byli jen spolu. Strávili jsme nad
tím problémem celý den. Scházelo nám sto tisíc. Nejspíš ne skutečně, ale jen účetně. Někdo prostě
udělal chybu. Nakonec se nám to podařilo zaonačit. Ale dost jsme se u toho zapotili.
Viktor: Šuky, šuky. Kdy bude šuky, šuky?
Roman: Pozval jsem ji na večeři. Svěřila se mi, že miluje jednoho chlápka od nás z práce. Trochu mě
to zabolelo. Nevím proč, ale žárlil jsem. Já jsem jí na oplátku vyprávěl o svém čekání na vysněnou
princeznu. Bál jsem se, že se bude smát, ale brala mě vážně.
Viktor: Asi je z jinýho těsta než já…
Roman: Jako správný gentleman jsem ji dovezl autem domů. Ve dvacetisedmi bydlela ještě s matkou
a měla z toho depky.
Viktor: A to si představ, kdyby žila ještě s otcem.
Roman: Ten vyhrál první ve sportce a postavil si vilu ve tvaru Sfingy na Velikonočním ostrově.
Viktor: Vážně?
Roman: Jaká si myslíš, že je pravděpodobnost tohoto jevu?
Viktor: Tak co se s ním, sakra, stalo?
Roman: Jednou v záři šel do lesa na houby a sežrali ho divoký prasata. Mou nastávající tchýni to
děsně mrzelo.Měl už totiž košík plný pravých hřibů. To by byla smaženice…
Viktor: Zůstaneme u toho, že je prostě nezvěstný. Proč mi to ale nechceš říct….
Roman: Já si tady vylévám srdce. Tedy…vyprávím ti o své manželce, a ty mi do toho pořád skáčeš.
Zajímá tě jenom šuky, šuky a osudy epizodních postav. To není důležité.
Viktor: Ty osudy epizodních postav ani ne…monology sis ale mohl mlít, když jsi tu byl sám. Teď je čas
na dialogy.
Roman: O čem já s tebou můžu vést rozhovor. Nejsem perverz. Teď to dopovím.
Viktor: Nikoho to už nezajímá.
Roman: Mluv laskavě za sebe. Třeba tamhle strýček Robert poslouchá, ani se nehne. Žádný otázky.
Vezmi si z něj příklad.
Viktor: (stranou) Ještě pár dní poslouchat podobné dojáky, tak si z něj příklad vezmu. Třeba ho má na
svědomí.
Roman: Teď si nemůžu vzpomenout, kde jsem skončil…
Viktor: (stranou) Kéž by skončil. – U toho, že žila s matkou. Otec je buďto na nějakým posraným
ostrově jako my, nebo v žaludcích divočáků,…. A teď co je lepší?
Roman: Už vím….jako správný gentleman jsem ji dovezl autem domů…
- 22 -
Viktor: On to má snad nahraný….
Roman: . Ve dvacetisedmi bydlela ještě s matkou a měla z toho depky. Já na tom byl ale ještě hůř.
Třicet a na krku oba rodiče. No, spíš obráceně. Její otec to je jen epizodní postava. O něm se
NEBUDU zmiňovat! Když jsme se loučili, objala mě a přitiskla se ke mně. Měl jsem pocit, že mě
válcuje parní válec. Pak mě políbila. Fuj, bylo to, jako když mě olízne pouliční čokl. Už jsem si o ní
vytvářel pěkný obrázek a ona si to takhle zkazila. A pak mě porazila do kolen.
Viktor: A musel jsi lízat? Vow.
Roman: Hrome! Ne! Obrazně! – (přehrávání zpět) A pak mě porazila do kolen. Řekla mi větu, kterou
do smrti nezapomenu. „Miluji tě.“
Viktor: To máš teda dobrýho pamatováka.
Roman: Nejsi šokovaný? Představ si to. Ten chlápek, o kterém jsem ti říkal, že ho miluje, jsem byl já.
Viktor: Úžasné! Nemáš kapesník?
Roman: Žárlil jsem sám na sebe.
Viktor: Ještěže ses nevyzval na souboj.
Roman: Představ si, kdybych vyzval toho druhého chlápka na souboj.
(nasupený pohled)
Roman: Chvíli mi trvalo, než jsem to rozdýchal. Když jsem se asi po měsíci vrátil z lázní, padla mi
znova kolek krku. Jak anakonda. Během toho měsíce jsem přemýšlel. Došel jsem k závěru, že když si
časem pořídím dvě tři milenky, tak manželství s Marií nebude tak děsné.
Viktor: (stranou) To měl být možná vtip. Radši se zasměju. - Chachacha.
Roman: (počká, až se Viktor zklidní) Randili jsme spolu dalšího půl roku. Kdyby tě to zajímalo, mohl
bych ti říci krátkou noticku ke každému našemu setkání.
Viktor: Není třeba.
Roman: Pamatuji si všechny tři. Dokonce i ty dvě, na které nepřišla. Máma ji nepustila. Dostal jsem
strach, že ji ztratím, že zase budu sám. A tak jsem ji poslal fax se žádostí o ruku. Byl to tehdy hodně
velký trapas. Když jsem faxoval, byl jsem zvyklý vše posílat hromadně. Všem oddělením. Co jsem
udělal, mi došlo pozdě. Styděl jsem se jako nikdy. Sedl jsem si za fax a celý červený jsem si četl
odpovědi, které mi chodily jak na běžícím pásu. Například mi přišlo: Jsi normální? – Nebo: Nejsi
nenormální? – Chlápek, o kterém od té doby vím, že je homosexuál, odpověděl: A proč ne? – Přišel i
fax od šéfa. Stručný a výstižný: Máš padaka!
Jako poslední odpověděla Marie.
Viktor: Dala si načas.
Roman: Psala pomalu a jen jedním prstem. Někdy než našla další písmenko, naskočil ji spořič
obrazovky. Napsala: ANO.
Věděl jsem, že není nejlepší, jakou jsem v životě potkal, zařadil bych ji mezi horší podprůměr, ale
přesto jsem byl šťastný. O svatební noci jsme se krásně pomilovali.
Viktor: Šuky, šuky. Konečně.
Roman: A to je celé.
Viktor: Zrovna to začínalo být zajímavé.
Roman: V nejlepším přestat. To dělá vypravěče vypravěčem. A co ty?
- 23 -
Viktor: Já? Já jsem ještě panic.
Roman: Co to? Děláš si šoufky? Tys ještě s žádnou nic….
Viktor: Tak. Panic.
Roman: To je gól. Veliký Viktory – dobrodruh, lovec pokladů a plavec – a on je panic. Tolik keců o
sexu a on to má všechno vyčtený z časopisů. Zkus si to s kokosem. Sice to není jako se ženskou, ale
lepší nahrážku ti na ostrově neseženu. Pokud tedy nejsi na vysazenej na králíky.
Viktor: Nesnaž se mi nikoho dohazovat. – Marie je mrtvá, že?
Roman: To já nevím, doufám, že ne. Ale za ty roky…nevím….Proč se ptáš? Jsem tě urazil?
Viktor: Musela s tebou být na jachtě. Přeci bys nejel na tak dlouhou cestu bez ní.
Roman: Na jachtě jsem byl já, strýček Robert, kormidelník Hans a pes Hafan. Pánská jízda.
Viktor: Nesedí mi to. Když byli na palubě samý chlapy, jak to že vlaje na Velké hoře dolní díl bikin.
Roman: Dámských?
Viktor: Ano dámských. Nechápu, kdes je vzal. Buďto byl jeden z vás úchylák nebo mi lžeš. A to já
nesnáším. Kdybys mi k tomu chtěl něco říct, kdyby sis na něco náhodou vzpomněl, můžeš klidně i o
půlnoci. Ale žádné další lži. Ty neberu. A ten kokos nebudu potřebovat. Na.
Roman: Taky musíš zkazit každou srandu. No, tak si s kokosem pohraju já.
SBLIŽOVÁNÍ
Roman a Melánie k sobě přistoupí beze slov. Hledí si zpříma do očí. Nakloní se k polibku…
Roman: Melánie, ty jsi přesně ten typ, s kterým bych strávit celý život.
Polibek.
Roman: Sny, ze kterých se nechci probudit. Chci jen snít a nic víc.
Roman: Vezmeš si mě?
Melánie: Blázínku, to přeci nejde.
Roman: Jakpak by ne. Řekneme si ano, políbíme a jsme svoji.
Melánie: Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Nemůžeme se vzít.
Roman: Další zkouška? - Jednou jsi v mém snu, tak musíš udělat, co ti řeknu. A já říkám, vezmeme
se.
Melánie: Máš přeci Marii. Nemůžeš mít dvě manželky.
Roman: Marie. Vždy mi překazí všechny plány. Rozvedl bych se s ní, ale z odsud se nedá spojit
s právníkem.
Melánie: Úplně by stačilo, kdyby byla mrtvá. Nezemřela při ztroskotání?
Roman: Nebyla tam.
Melánie: Přeci bys nejel na tak dlouhou cestu bez ní. Bez své ženy.
- 24 -
Roman: Kladeš mi stejné otázky jako ten sviňák Viktor. Co to má znamenat? Z krásného snu do noční
můry? Máme dnes nějaké výročí, že se mi o ní už i zdá?
Melánie: Promiň nechtěla jsem tě ranit. Netušila jsem, že zahraji na tak citlivou strunu.
Roman: Ona tam nebyla. Nebyla na palubě. Nikdy bych s ní na cestu okolo světa nejel. Vždyť jsem jí
nenáviděl. Zkazila celý můj život. Stáhla mě ke dnu. Kdybych s ní měl být několik měsíců na jedné
jachtě, to bych ji snad musel zabít!
Melánie: Třeba na palubě byla. Je to dávno, mohl jsi na to zapomenout.
Roman: Ne, takovou zásadní věc bych si pamatoval. I po deseti letech.
Melánie: Tak kdo tam kromě tebe a strýčka Roberta byl?
Roman: To…to jsem zapomněl. Pro Viktora jsem si vymyslel verzi s kormidelníkem Hansem a jeho
věrným psiskem Hafanem. Aby se nevyptával. Nevím, kdo tam s námi byl. Možná nějaké stopařky,
milenky, mořské panny….
Melánie: Ty by se neutopily.
Roman: Prosím, netrap mě. Jsi můj sen. Buď na mě milá.
Melánie: Ano, miláčku
Políbí se.
Roman: Ach, Melánie….
VÁNOČNÍ PŘÍBĚH
Roman: Melánie….
Viktor: Románku, další erotický sen?
Roman: Co mě budíš? Kdo má pořád koukat na tvůj ksicht? Neskřípli ti v dílnách hlavu náhodou do
svěráku?
Viktor: To se zase někdo dobře vyspal. A přitom ses celou dobu culil a opakoval ženské jméno. A ne
manželčino. Jestli si s tím měl ale problémy když jste spolu lehávali na jednom loži, pak se nedivím, že
vám to neklapalo.
Roman: Jaké jméno?
Viktor: Takové hodně smyslné. Nejdřív jsem myslel, že komolíš jméno Marie, tak nějak jsem
předpokládal, že se ti zdá o tvé ženě, ale o Marii nepadla ani zmínka.
Roman: Jaké, hrome, jméno?
Viktor: Melánie.
Roman: Melánie? Och, už si vzpomínám. Bídáku! Probudil jsi mě z nádherného snu. Bylo to něco
fantastického. Stála kousek ode mě, přes sebe jen kus průhledné látky a mnou lomcovala touha…jako
panic o tom nemůžeš samosebou moc vědět. Podle tebe je naplněním lásky jen sex, sex a zase ten
sex, o kterém víš teoreticky všechno z denního tisku, ale my jsme zažili spojení na vyšší úrovni. Ale co
ti tu vůbec vyprávím své sny?
Viktor: Pořád tlacháš nějaký rádoby poučný kraviny.
- 25 -
Roman: Mohl bych tím Melánii zdiskreditovat. A Melánie je dáma. A já gentleman. Takže jakékoliv
hanlivé nebo jizlivé slůvko na její adresu a vyzvu vás na souboj, panici Viktore. Mluvili jsme spolu o
dosti závažných věcech. Ale sakra o čem? Nepamatuji si asi slovo. Jak jsi mě vytrhl ze spánku, vše
jsi zničil.
Viktor: Jeden podělanej sen. No tak mě zabij. Se ti bude zdát ještě snů.
Roman: Tupče! - Podle kalendáře jsou dnes Vánoce. S přesností plus minus 182 dní. Povím ti smutný vánoční příběh.
Viktor: Veselého bych se od tebe asi dočkal.
Roman: Bylo to zhruba pět let před tou osudnou plavbou. Vypadalo to, že budou Vánoce na bahně.
Sníh napadl až na Boží hod. Týden před tímto dnem jsem se sešel s jedním z mých nejlepších přátel.
Vyžádal si, abychom si předali dárky předem. Že jede na dalekou cestu. Nic jsem nenamítal. Aspoň si
něco odbudu dřív, říkal jsem si. Dal jsem mu tehdy sbírku svých povídek…Takovou nanicovatou útlou
knížečku. Vyšla mě na pár šupů a myslel jsem, že v ní je všechna moudrost světa. V prosinci vždy jela
tiskárna na plné obrátky. Zásobil jsem svou tvorbou všechny své přátele. Od svého kamaráda jsem
dostal něco podobného formátu. Nevěděl jsem co, neboť to bylo zabalené. Moje sbírka povídek
samosebou také. Pln zvědavosti jsem chtěl strhnout obal, ale můj kamarád navrhl, abychom dárky
rozbalili až o samý štědrovečerní večer. Přislíbil jsem mu to. Rozloučili jsme se podáním ruky a
popřáním příjemného prožití vánočních svátků. Uložil jsem jeho dárek do skříně. Chodil se na něj
každý den koukat. A pokaždé když jsem ho třímal v ruce a těžkal, jsem vážně uvažoval, že přestřihnu
stuhu a strhnu obal…Ale vždy jsem odolal pokušení a vrátil ho zpět. Litoval jsem se, že nemám
schopnost vidět skrz předměty…(a jak vidím slečno vás, tak toho lituju znova) Když jsme se ženou
nazdobili stromeček, ten rok jsme měli téměř dva metry vysoký smrček, hned jsem pod něj položil dar
od kamaráda. Postupně se prostor pod stromečkem plnil. Něco přinesl malý Tomáš. Spíš drobnosti –
bylo mu teprve pět. Něco jsem přihodil já – vzpomínám si, že jsem ženě koupil drahý parfém – aby mi
nesmrděla pod nosem a šperk, s kterým jsem se pak chlubil ve společnosti. Dlouho jsem nevěděl co
dát malýmu. Číst ještě neuměl, takže sbírka mých povídek nepřipadala v úvahu, hraček měl dost a
z obchodů s oblečením mám noční můry. Sáhl jsem si trošku hlouběji do kapsy a koupil mu televizi.
Čímž jsem sice jeho dost potěšil, ale Marie mi to ještě dlouho vyčítala. Nejvíc omašlovaných krabiček,
krabic a balíků dodala pod smrček právě má žena Marie. Buď ten rok dostala ještě patnáctý plat, nebo
vybrala vkladní knížku. Záplava hraček pro Tomáška, jako by jich už neměl dost. Rozbaloval to
všechno skoro hodinu, ale stejně měl oči jen pro televizi. To byl jeden z důvodů, proč mi tu bednu
vyčítala. Zachytil jsem její nenávistný pohled a zkazil si Vánoce. Raději jsem začal v té hromadě
hledal dárky nesoucí nápis „Táta“. Marie mě šokovala. Koupila mi elegantní, hodně drahý oblek, kolem
kterého jsem už dlouho chodil jak kolem horké kaše. Jednou jsem si ho před ní dokonce vyzkoušel.
V životě by mě nenapadlo, že půjde a koupí ho pro mě. A udělala to. Z vděčnosti jsem ji políbil a
dušoval jsem se, že jsem nebyl víc štědrý. Ale nestěžovala si. Ona si nikdy nestěžovala. Zabíjela
pohledem. Ne však v tu chvíli. Ten šperk a parfém ji potěšil také. Ačkoliv parfém dostávala každý rok.
Hned mě vybídla, abych se jí v tom daru všech darů předvedl. Neměl jsem nic proti. O pár minut
později jsem vypadal jak vyměněný. Ten oblek mi padl jak ulitý a jelikož byl hodně drahý, tak byl i
hodně kvalitní. Sedli jsme si se ženou na pohovku a koukali se z očí do očí. Jako bychom se měli rádi.
Vánoční atmosféra nás dostala. Najednou nás vyrušil Tomášek svým výkřikem. Prý že je pod
stromečkem ještě něco pro tatínka. Marie pokrčila rameny, že o tom nic neví. Chvíli jsem dumal.
Dárek od přítele, blesklo mi hlavou. Jak jsem mohl zapomenout. Ležel pod všemi těmi ostatními dary
a mě se v radosti z nového obleku úplně vypařil z hlavy. Týden jsem zvědavostí div nespal a najednou
zapomenu. No, nic zlého se nestalo, říkal jsem si muchlaje papír s vánoční tématikou. Ke svému
překvapení jsem zjistil, že v rukou držím deník. Marie se mě něco ptala, ale já jí neposlouchal. Otevřel
jsem ho. Přelétl jsem řádky. Povídání o ničem, sem tam báseň. Letmo jsem si přečetl věnování.
V neblahé předtuše jsem nalistoval poslední stránku. Marie mi později popsala těch několik okamžiku
takto: Spadla mi brada,obličej i ruce úplně zbělaly, roztřásl jsem se tak, že mi deník vypadl skoro
z ruky, do očí se mi vehnaly slzy a pořád dokola jsem opakoval – to nemůže být pravda, to nemůže
být pravda….Vrhl jsem se k telefonu. Na druhém konci to dlouho nikdo nebral. Až po desátém
zazvonění. Kamarádovu ženu jsem skoro nepoznal. Její hlas zanikal ve vzlycích. Nemusela ani mluvit
a potvrdila mé obavy. Můj přítel už nežil. Ženu na druhém konci začal někdo utěšovat. Pak se ten
druhý hlas věnoval mě. Sousedka. Řekla mi, co se stalo. V rodině mého přítele si předali dárky o něco
dříve než obvykle. Zhruba před hodinou odešel do garáže, kde se otrávil. Klasická sebevražda
- 26 -
v neklasický čas. Sluchátko mi vypadlo z ruky, ani jsem nepopřál pěkné svátky. Marie si mezitím
přečetla těch pár řádků na rozloučení a plakala mi na rameni. Tomášek nám nevěnoval pozornost.
Ještě neměl rozum, aby něco podobného chápal. Nedocházelo to pořádně ani mě. Při posledním
setkání hýřil můj kamarád vtipy a dobrou náladou. A přece už tehdy věděl, co udělá. A já mu v tom
mohl zabránit. Stačilo přestřihnout stužku o něco dřív. Možná čekal, že ho zachráním. Věděl, že sliby
a tradice pro mě nic neznamenají. Možná k tomu, aby žil, stačilo, abych jeho dárek rozbalil mezi
prvníma. Proklel jsem sako, které jsem měl na sobě a odstrčil Marii. Znovu a znovu jsem si četl jeho
epitaf. Rozloučil se básní. Ačkoliv nikdy dobrý básník nebyl a sám to věděl.
Chtěl bych ti, Háde, srdce dát
Chtěl bych se nechat pochovat
Chtěl bych se smrtí milovat
Už nemohu dál
Jsem na konci…
Pauza.
Viktor: Hm, dojemné.
Roman: Takže to byly nejhorší Vánoce v mém životě. Ty po tvém boku bych zařadil na druhé místo.
Každý rok v tuhle dobu pronáším modlitbu za svého přítele, kterého jsem ztratil týden před Vánoci.
Viktor: Na tobě je hodně divných věcí. Už si zvykám. Ale nikdy se nepřestanu divit jednomu. Že každý,
o kom mluvíš, je mrtvý.
Roman: Takže je na čase si popovídat o tobě.
Viktor: Dobrou noc.
ŽÁDOST O RUKU
Roman: Šťastné a veselé, má lásko. Jsi tady?
Melánie: Ano, můj milý.
Roman: Na Vánoce má být člověk s těmi, kdo jsou mu blízcí. Ty jsi bytost mi nejbližší. Budeme se
spolu věnovat krásným Vánočním zvykům. Pouštět kokosové ořechy, rozřezávat pomeranče, líbat se
pod banánovníkem….a pak spolu spočineme v jednom loži a oddáme se plně naší lásce….
Melánie: Ne, to ne…
Roman: Proč ne? Toužím se s tebou pomilovat. A tohle je můj sen!
Melánie: I tvůj sen má hranice, za které nelze jít. Musela bych chtít i já.
Roman: A ty nechceš? – Chápu, máš strach. Ale známe se tak dlouho. Tak dlouho, že bychom se
mohli vzít. Vzít?! U kozla starýho, proč mě to nenapadlo dřív! Vezme se! Spojíme se před bohem
v jedno tělo. A pak se celé sny budeme jen milovat a milovat. Ano, vezme se!
Melánie: Nemůžeme….
Roman: Ne nechci slyšet! Překonal jsem nejednu překážku i tahle situace musí mít východisko.
Melánie: Nemá!
Roman: Vidím tě. Cítím tě. Můžu se tě dotknout. I políbit. Nechápu, kde je problém.
Melánie: Nedokážeš milovat!
Roman: Cože? (Já jsem vyhlášený milovník – za noci se mnou chtěly ženy vždy platit)
- 27 -
Melánie: Nedokážeš milovat nikoho – jenom sám sebe.
Roman: Co to říkáš?..? Uvědomuješ si, co říkáš?
Melánie: Ano. Pověz mi, kdy jsi někomu udělal radost. No, pověz!
Roman: Já…já…já…?
Melánie: Nevzpomínáš si?
Roman: Já…já už jsem tu moc dlouho.
Melánie: Ne. Ty si nevzpomínáš, protože jsi nikdy nikomu radost neudělal. Jenom sám sobě. Vždy si
jen bral. Nikdy nedával.
Roman: Co to říkáš? Jsi v mém snu.
Melánie: Proto se mám přetvařovat? (A trpět jako ty přede mnou?)
Roman: To mi nedělej. Nezraňuj mě!
Melánie: Tys zraňoval celý život všechny okolo sebe. Jen se poohlédni. Nechával jsi za sebou jen
spoušť. Slzy, bolest a zklamání.
Roman: Proč to všechno říkáš? Proč?
Melánie: Jsem zvědavá, jestli až se uvidíš v pravém světle, jestli se i pak odvážíš mě požádat o ruku.
Roman: Možná…možná máš pravdu. Nebyl jsem ideální manžel. Život s Marií bylo pro oba utrpení. A
i ostatní mé vztahy byly hrozné. Všechny. Ale s tebou by to bylo úplně jinak. Tebe miluju. Doopravdy
miluju. Miluju, rozumíš? Nikdy bych tě nepodvedl. Nikdy bych tě nezradil. Ale to ty přeci víš. Tak proč
mě trápíš? Dost, že mi pořád něco vyčítá Viktor. Někdy bych už mu nejradši zakroutil krkem.
Melánie: A mě jím chceš teď zakroutit taky?
Roman: Ne, má lásko! Tebe na něj chci líbat. Vezmi si mě a kruh se uzavře. Až si řekneme ANO a
ulehneme v jedno lože, spojíme se před bohem v jeden celek. Navždy.
Melánie: Ano. A nic by nás už nikdy nerozdělilo.
Roman: Přesně tak.
Melánie: Romane.
Roman: Melánie.
Melánie: Ale co Marie?
Roman: Co je s ní?
Melánie: Je to pořád tvá zákonitá manželka. Nemůžeš mít dvě?
Marie. Vždy mi překazí všechny plány. Rozvedl bych se s ní, ale z odsud se nedá spojit s právníkem.
Melánie: Úplně by stačilo, kdyby byla mrtvá. Nezemřela při ztroskotání?
Roman: Nebyla tam. Sakra nezdálo se mi tohle už jednou? Proč do toho tahat Marii. Jsem se stejně
žádné úřady nedostanou. Riskneme to.
- 28 -
Melánie: Nejde tu o úřady. Ale o Boha. Nemůžeš před svým Bohem mít dvě ženy.
Roman: Riskneme to i před Bohem. Třeba přivře oko.
Melánie: Odvážné.
Roman: Pro tebe bych zemřel.
Melánie: Vezmu si tě….
Roman: Sláva!
Melánie: Ale předtím mi musíš dokázat tvou lásku.
Roman: Chceš důkaz mé lásky? Splním vše, co ti na očích uvidím. Napíšu sonet, strhám všechny
hvězdy z nebe a položím je k tvým nohám….
Melánie: Ne, bylo by to hezké, ale úplně mi bude stačit, když budeš zítra přesně o půlnoci na našem
místě. Nic víc od tebe nevyžaduji.
Roman: Budu tam čekat už od setmění. Přijď v závoji.
Melánie: Ale běda, jestli tam nebudeš! To už bych se nikdy do tvého života nevrátila. Nikdy! A teď –
dobré ráno.
Roman: Buď všechno nebo nic. – Beru.
PIRÁTSKÝ POKLAD
Viktor: Nějak šťastně naladěný.
Roman: Budu se ženit. Dnes v noci si já a má milovaná Melánie řekneme Ano.
Viktor: No né!
Roman: Škoda, že mi nemůžeš jít za svědka. Ale ono to je vlastně dobře. Ještě bys mi z nádherného
snu udělal noční můru. Že tě baví pořád si s tím hrát. Už se s tím pipláš nejmíň půl roku.
Viktor: Trpělivost nese růže.
Roman: Je ale fakt, že o zábavnější činnost tady nezakopneš. Jen aby ta truhlice nebyla nakonec
prázdná.
Viktor: Toto zařízení je tak důmyslné z toho důvodu, že uvnitř je něco hodně cenného.
Roman: Nejlepší by bylo, kdyby se z toho vyklubala skládací jachta.
Viktor: Na! Zkus to taky chvíli ty. Už mě to přestává bavit.
Roman: Ty jsi děsně netrpělivá povaha. Jak ti něco nejde, tak od toho dáš ruce pryč. Takže truhlice je
bytelná, sílu použít nelze. Bez zdobení jen na spodní straně jsou dva křížky….dva křížky? Zajímavé.
Co když to jsou tlačítka. Zmáčknu je a uvidíme…Ohó! Jsme tam
Viktor: Neuvěřitelné!
Roman: Žes mi to nedal hned. Už jsme to mohli mít otevřený dávno. Nehrab se mi v tom. Kdo to
otevřel? Já! A já se taky první podívám, co je uvnitř. Takže tu je jen jeden kus nějakého pergamenu a
na něm obraz chameleóna. A hle, přírodopis.
- 29 -
Viktor: To není obraz chameleóna. To je mapa Romanovo ostrova.
Roman: Mapa? To můžeme začít vyučovat zeměpis.
Viktor: Půjč to sem! Je tu nějaký text. Anglicky. Přeložím to. Na lodi Wellington vypukla vzpoura.
Kapitán a důstojníci do jednoho pobiti. Zbylá posádka nebyla s to loď uřídit. Po třech dnech šla loď ke
dnu. Poklad se podařilo jen tak tak zachránit. Zakopaly jsme ho v malém zálivu. Tady na ostrově je
nám stejně k ničemu. Jinde bychom za to bohatství mohli koupit flotilu a tady ani vor. Zachránilo se
nás deset, ale po třech letech jsme zůstali už jen dva.
Roman: Ten záliv je na druhé straně ostrova. Párkrát jsem tam rybařil.
Viktor: Pojďme!
Roman: Teď?
Viktor: Nač čekat? Aby mi ho někdo vyfoukl před nosem? To nikdy!
Roman: Pár dat k zamyšlení, Viktory. Poklad je zakopán přes dvě století, nejspíše jedinou mapu
máme my, a to nejdůležitější na závěr – kromě nás tu nikdo není. A v nejbližších letech ani nebude.
Viktor: Ty jsi prostě línej zvednout prdel a jít něco dělat. Je to pohádkové bohatství, o kterém se ti
nikdy ani nesnilo. Budeme figurovat v žebříčku nejbohatších lidí světa.
Roman: Ale nikdo o tom nebude vědět. Bill Gates klesne na třetí místo, kdo mu to ale sdělí?
Viktor: Záchrana může přijít každý den. A já bych byl radši, kdyby mě zachránili jako miliardáře, než
člověka s holým zadkem.
Roman: Už sice nesdílím optimismus čerstvého trosečníka, ale stát se může cokoliv. A aspoň bude
z čeho koupit lodní lístek, když někdo nakonec přijede.
Viktor: Tak dělej. Do té zátoky je to pěkné štreka.
Roman: Však tady znám plno zkratek.
Odchází. Zvuky prodírání se pralesem, kopání a jásot, prodírání se pralesem s nákladem. (Nahrávka)
Je noc.
Muži jsou špinavý a zpocení. Nesou velkou truhlu. Položí truhlu na zem. Roman padne vyčerpáním.
Viktor: Lorde Romane Riverro, tohle pro nás otevře každé dveře. Voalá. Na čaj.
(Hodí mu zlatý pohár.)
Roman: Kdepak. Studie prokázaly, že ze zlatého nádobí není zdravé jíst.
Viktor: Zdravé možná na nervy, když něco rozbiješ.
Roman vstává a naklání se nad truhlou.
Roman: My jsme boháči. Zlato, diamanty, rubíny, stříbro, ruka kostlivce – fuj - . Ta truhla musí mít
hodnotu miliónů a miliónů dolarů.
Viktor: Tohle vypadá na miliardy. Veř mi, hledám poklady už nějaký ten pátek.
Roman: Poklad pokladů. Můžeme si koupit všechno. I tenhle ostrov. Všechny ostrovy. Podplatíme celý
svět. Budeme jak ta postava z mého spoře publikovaného románu. Už to mám! Založím si
vydavatelství a vydám ho ve velkém. Vydám všechny své romány. Všechny své básně. A budu je
prodávat za symbolickou korunu. Takzvané korunové bestsellery. Velké domy, drahá auta, jachty…ne
- 30 -
jachty radši ne, nejrychlejší stíhačky, dovolená ve vesmíru – měsíc na Měsíci. Synovi zaplatím
nejlepší školy, nejlepší učitele. Budu mít harém. Manželství je na nic. Ať žije svoboda!!
Viktor: Romane? Klídek!
Roman: Co je, Viku? Neboj, vím že je moje jenom půlka. Ale ani tu nebudu s to za život utratit.
Viktor: Jsme pořád na ostrově.
Všeobecné zhoršení nálady.
Roman: Na ostrově. Na tom prokletým ostrově! Já chci pryč!! Dám deset procent svého bohatství
tomu, kdo mě odsud dostane! Ne dám dvacet!! Slyšíte! Dvacet procent. Chcete víc? Dobře. Třicet!!
Ne, to už je moc. Pětadvacet. Pětadvacet procent. To je i po odečtení darovací daně pořádná pálka.
Viktor: Jsme v situaci těch dvou, co zakopali poklad. Sedíme na truhlici se zlatem, ale je nám na nic.
Jako když nevíš PIN ke svému účtu.
Roman: Hrome. Kolik je?
Viktor: Teď tě zajímá kolik je hodin?
Roman: Ksakru! Musím vědět, kolik je!!
Viktor: Podívám se na sluneční hodiny. Hm, nejdou. Ale podle pozice měsíce bych tipoval druhou
hodinu ranní.
Roman: To ne! To nemůže být pravda!!
Viktor: Co je? Propásl jsi večerníček?
Roman: Melánie! Moje Melánie. Jak jsem mohl? Je to tvoje vina!
Viktor: Jasně. Já můžu za všechno.
Roman: Melánie. Jedinou věc jsi po mě chtěla a já ji kvůli tomu prokletému zlatu neudělal!
Ponoření se do snu…
ZMEŠKÁNÍ MELÁNIE
Roman: Melánie. Jsem na našem místě. Jak jsme se dohodli. Ale o dvě hodiny později. Musí to
vypadat, že mi na tobě nezáleží, ale tak to není. Miluji tě celým svým srdcem. Ale dnes bylo srdce
překřičeno šílenstvím po zlatě. Není to omluva. Vím. Nemám pro to rozumné vysvětlení. Ty pro mě
znamenáš nespočetněkrát více než miliardový poklad. Prostě jsem…prostě jsem zklamal. Chápu.
Byla to zkouška. Narafičila jsi překážky, abys věděla jak silná je má láska. A já to nezvládl. Zpackal
jsem to. Nedostanu opravný termín? – Ne. Budu sem chodit každou noc a doufat, že mi odpustíš a
dáš mi ještě jednu šanci. Proklaté zlato. Miluji tě, moje Melánie.
BLOUZNĚNÍ
Roman leží v horečkách a svíjí se. Má na hlavě obklad. Viktor třídí poklad.
Viktor: To je moje. To je moje. To je moje…to je jeho. Ne, taky moje.
Roman: Melánie…odpusť mi. Vrať se ke mně. Už tě nikdy nezradím. Melánie.
(blouzní v průběhu celé scény)
- 31 -
Viktor: To je hrozný. Má malárie, blouzní o Melánii. Už týden.
Vytáhne zbraň a namíří na něj.
Viktor: Nejradši bych ho odstřelil. Nemít poslední kulku, dávno bych to udělal. – Ale od toho tu přeci
nejsem.
Vezme obvaz a jde ho namočit.
Viktor: Před chvílí jsem mu ho měnil a už je zase jak trout. Romíku, ty jsi dneska tak rozpálenej, že by
se na tobě dala vypalovat keramika.
Viktor se vrátí k pokladu a pokračuje v třídění.
Roman: Má Melánie. Můj poklade.
Viktor: Dobře, Melánie je tvůj poklad a tohle je všechno moje!
RUSKÁ RULETA
Roman chodí jak tělo bez ducha, zastaví se nad pokladem. Viktor čistí pistoli.
Roman: Nebýt tebe, ty bídní poklade, tak si mě vezme!!
Viktor: Už toho mám dost! Chovej se jako chlap.
Roman: Nemluv na mě. I ty za to můžeš. – Ztratil jsem poslední špetku naděje. Až teď jsem se stal
skutečným trosečníkem.
Viktor: Chápu, přišel jsi o jediné povyražení, které jsi měl.
Roman: Nic nechápeš! Melánie byla víc než povyražení. Našel jsem v ní pravou lásku. Pravou
nefalšovanou romantickou lásku. A já to takhle poseru!
Viktor: No tak, Romane, vzchop se! Znám jednu hru.
Roman: Hru?
Viktor: Hraje se s pistolí a jedním nábojem. Vše potřebné máme.
Roman: Ruská ruleta?
Viktor: Jo. Už jsem to jednou hrál.
Roman: A vyhráls?
Viktor: Víš kolik se přitom uvolní adrenalinu. Takové drobné rozptýlení, už se taky začínám pomalu
nudit.
Roman: Zkusit se má všechno.
Viktor: A vyřešilo by to i náš sekundární problém.
Roman: A ten je?
Viktor: Poklad. Všechno shrábne vítěz. A nebudeme se muset dělit.
Roman: Skvělé. Jen bych navrhoval, aby vítěz poraženému přispěl na pohřeb.
- 32 -
Viktor: Beru. (roztočí kohoutek)
Je na šest nábojů. Kdo začne.
Roman začne mít strach.
Roman: Já…já nechci začínat.
Viktor: Půjdu první. Máme před sebou maximálně šest pokusů.
Roman: Doufám, že se rozhodne do pátého.
Viktor chladnokrevně stiskne spoušť. Nic!
Viktor: Jsi na řadě.
Podá mu zbraň. Romanovi se klepou ruce.
Roman: Nedáme si přestávku.
Viktor: Je to jen pro silné povahy. Nic pro sraby.
Roman: Nejsem srab.
Po delším váhaní stiskne spoušť. Nic!
Viktor: Zatím žijeme oba.
Vezme si zbraň a bez čekání stiskne spoušť u své hlavy. Nic!
Podá zbraň zpátky Romanovi.
Roman: Už zase?
Viktor: Jsme v půlce. Pravděpodobnost roste.
Roman: Pravděpodobnost smrti.
Viktor: Dobře jsi to vystihl. Jo a ještě něco. Stejně ti to bude trvat než to znova zmáčkneš. Pokud
prohraješ nikdy se o tom nedozvíš. Nejspíš ani neuslyšíš výstřel. Žádná bolest. Hned náruč smrti.
Roman: Uklidňující.
Roman se potí. Je silně nervózní.
Roman: Sbohem.
Zavře oči. Stiskne spousť…Nic! Otevře oči.
Roman: Žiju. Já žiju.
Viktor si od něj bere zbraň.
Viktor: Poslední dva výstřely. Teď se rozhodne. Kdo s koho.
Romanovo zděšené pohledy. Viktor si tentokrát dává načas. Napjatá atmosféra.
Stiskne spoušť…nic!! S klidem podává zbraň Romanovi.
Roman: Ne!
Viktor: Vezmi si tu zbraň, mrtvolo!
- 33 -
Roman: Končím. Už nehraju dál!!
Viktor: Nemůžeš odstoupit před svou ránou.
Roman: Já nemůžu….
Viktor: Ale jdi. Je to jen hra. Prostě cvak!
Roman: Nemůžu! Nemůžu!! Nemůžu!!!
Viktor: Co by na to řekla Melánie! Málokdy se dojde k této situaci. Právě proto je lepší začínat. Promiň,
že jsem ti to neřekl. Nes to jako chlap.
Roman vezme zbraň.
Roman: Stejně pro mě nemá cenu žít! Ani mi nestačí proběhnout život před očima. Hned náruč smrti.
Ale stejně by nebylo na co koukat.
Za Melánii!!!
Stiskne spoušť!!! A nic!!!!
Zbraň padá na zem. Roman polkne.
Viktor: Safra porte. Já tam tu kulku zapomněl dát.
Roman klesne do kolen. Je úplně zničený.
Roman: Ty bastarde!! Tys to věděl. Tys to celou dobu věděl. Na co si tu hraješ?
Viktor: Dobře s pravdou ven. Udělal jsem to naschvál. Ale rozehnali jsme nudu, né. Každý trošku jinak.
Nebylo to kouzelné? Zkusíme to teď s nabitou?
Vloží náboj do pistole.
Roman: Kdo jsi? Ty snad ani nejsi člověk.
Viktor: Kdo ví? Ruskou ruletu už tedy ne. A co takhle detektor lži. Za každou lež kulku do hlavy.
Stihneš říct jednu. Teď tam kulka je.
Viktor míří na Romanovo hlavu.
Roman: Co to zase má znamenat? Jsi šílenec! Končím s tebou!! Nadobro.
Viktor: Kdo má zbraň, ten rozhoduje. První otázka: Byla na palubě v době ztroskotání tvá žena Marie?
Roman: Ne!
Viktor: Nebyla s tebou? Tomu nevěřím.
Roman: Věř si nebo nevěř. Nebyla tam. To by tu teď musela být se mnou, ne?
Viktor: Přežil jsi náhodou. Nemusela mít takové štěstí. Strýc Robert ho taky neměl.
Roman: Strýc Robert umřel až na ostrově. Ustejskal se. Vůbec nevím, proč ti tady vyprávím o své
rodině. Jsi naprosto cizí člověk. Jeden z těch, co se občas vynoří z pralesa, hrozí zbraní a tahá
z druhých rozumy. Usvědčuje všechny ze lži a myslí si, že se snědl všechnu moudrost světa. Nemysli
si, já tě prokoukl hned jak jsem tě spatřil. - Prostě se mnou nebyla.
Viktor: Dobře, nebyla tam s tebou. Ale byla tam.
- 34 -
Roman: Sakra, posloucháš mě vůbec. Proč bych ti lhal. Kdyby tam byla, bylo by mě snazší říct, že
tam byla.
Viktor: Třeba se nesnažíš něco nabulíkovat mě. Třeba se snažíš obelhat sám sebe.
Roman: Proč bych to dělal?
Viktor: To, co si myslíš, že jsi neudělal, nemůže sužovat tvé svědomí. Jakési morální vítězství. Když
chceš můžeš zapomenout jakoukoliv vzpomínku. Nejde to ze dne na den, ale je to možné. Takový lidé
oklamou i detektor lži. Ten reaguje na změnu modulace hlasu. Když lžeme, bojíme se, že budeme
odhaleni a to detektor pozná. Ale když nejprve obelžeme sami sebe, tak nemusíme mít žádný strach,
že budeme odhaleni ze lži, protože podle svého svědomí říkáme pravdu. Jak geniální.
Roman: Šílený.
Viktor: Zhypnotizuji tě a uvidíme, jak se věci seběhly.
Roman: Zkus to. Ale přistupuji na to, jedině z toho důvodu, že se nudím. Beru hypnózu za drobné
rozptýlení. A pak na mě stále míříš zbraní, takže asi nemůžu říci ne.
Viktor: Ne. Drobné rozptýlení, které náš přivede k velkému zločinu.
Roman: Těžko. Tvůj výmysl to leda vyvrátí.
Viktor: Sleduj tento kokosový ořech. Představ si, že je to střed vesmíru. Všechno se upíná k tomuto
plodu. Celá tvá mysl, celá tvá existence. Není už nic, než ty a tento kokosový ořech. Jen ty a kokosový
ořech.
Roman: Jen já a kokosový ořech.
Viktor: Správně.
Roman: Je večer. Akorát rozsvítili lampy. Ta pod naším oknem je ale zhasnutá. Celá ulice svítí, jen my
ne. Marie ještě nepřišla. Zdržela se v práci. Jako obvykle. Vykoupu se, ohřeji večeři a půjdu si lehnout.
Ráno se probudím a ona bude spát vedle mě. Neprobudím se, až přijde – a tím ji potěším. Ona už
bude vydováděná dost. Usouložená k smrti! Jen si užívej jako má manželka. Už brzo to skončí.
Rozvod. Žádné jiné řešení není. Nehonosný konec nešťastného manželství. Syn bude v mé péči. Ty
jsi jako matka nemožná. Jsi zrůda a všichni to ví.
Ze tmy vystoupí Marie. Vrhá zlostné pohledy. Vzteky se jí chvěje čelist.
Roman: Jé, já o čertu a čert za dveřmi. Marie. Cože dneska tak brzo? Nepočítal jsem s tím. Za chvíli
přijde moje milenka. Alespoň vás představím.
Marie: Vše jsem slyšela!
Roman: Ano? Alespoň to nemusím opakovat.
Marie: Chceš rozvod? Máš ho mít. Nic ti nezůstane. Vůbec nic. Oškubu tě. Nezbude ti vůbec nic.
Roman: Úplně mi stačí, že dostanu do opatrovnictví svého syna.
Marie: Toho nedostaneš. Tom zůstane se mnou.
Roman: Udivuje mě, že si pamatuješ jeho jméno.
Marie: Soud vždycky přiřkne dítě matce.
Roman: Ne v tvém případě.
- 35 -
Marie: Jsem normální matka.
Roman: Ne, to nejsi. Normální matka by se o svého syna starala. Vždyť se skoro nestýkáte.
Marie: Nemůžu za to, že mám moc práce. Táhnu domácnost.
Roman: Ostatní děti se ptají, jestli existuje Ježíšek. Náš syn se ptá, jestli existuje maminka.
Marie: Bastarde. Kde je?
Roman: Spí ve svém pokoji. Pokud ho nevzbudil tvůj řev.
Marie: Drž hubu!
Roman: Jeho pokoj je ten druhý. –
Radši bych k němu nechodil. Bude se divit, co dělá v noci v jeho pokoji cizí žena.
Marie: Tebe musela zplodit samo peklo. Jsi nula. Úplná nula. Jen za poslední rok vykopli ze tří
zaměstnání.
Roman: Máme přezaměstnanost.
Marie: Jsi naprostý neschopák. Už tě nikde nechtějí. Navzdory tomu moje hvězda stoupá.
Roman: (ironie) To se máš čím chlubit. Nahoru ses prošukala. (dostala přes postel)
Marie: Musím tě živit!
V životě jsi nic nedokázal.
I vyvrcholení jsem s tebou musela předstírat!
Nemáš představu, co je to tvrdě makat!
Na tvůj ksicht bys mohl vypasovat doživotí.
Beze mě bys žil ve stoce. Nejsi nic víc než
hulvát. Byla jsem slepá, když jsem si tě brala. Ale
Tomášek nikdy nebudu po tobě.
Roman: Jsi děvka!
Kupuješ si drahé kožešiny a na domácnost
kašleš.
Jsi hnusná fúrie. Deset plastik a stejně vypadáš
jak mumie.
Syn se tě bojí. Když přijdeš domů, smrdíš jak
lihovar. Úplně jsi mu zhnusila rumové pralinky.
Marie: Ale Tomášek nikdy nebude po tobě.
Roman: Aby byl po tobě? To nepřipustím.
Marie: Není tvůj!
Vrazí jí facku!
Marie: Za tohle tě zabiju!
Roman: Ne, já zabiju tebe!
Viktor: Dost! Stačí!
KONEC HYPNÓZY
Viktor: Není na idylický život v teple rodinného krbu.Vzpomínáš si na ten večer?
Roman: A-ano. Ale mohlo to být kdykoliv. Provokovali jsme se v jednom kuse.Takhle jsme se hádali
obden.
Viktor: A obden jsi jí hrozil, že ji zabiješ. Až jsi jednou své hrozby naplnil.
Roman: Ne! Člověku občas ujedou nervy a ve vzteku řekne první, co mu na jazyk přijde. Zrovna
v manželství je to běžné. Uvolní to tlak. Nevinné výhrůžky. Nevinné proto, že se nikdy nenaplní.
- 36 -
S Marií jsme si řekli spoustu ošklivých věcí, ale nikdy jsme nic nedotáhli do konce. Hrozili jsme si
rozvodem a vždy z něho sešlo. Když vztek vzkypěl nejvíc, chtěli jsme se zabít, ale neměli jsme sílu.
Co by tak dělal náš malý Tom?
Viktor: Obdivuhodné dítě. Jednoho takovou dobu ochraňovalo před zavražděním a druhého před
vězením. – Miloval jsi ji někdy? Aspoň chvilku.
Roman: Miloval? Jak se to vezme.
Viktor: Měl jsi chuť zmizet? Být někde jinde, s někým jiným.
Roman: Jak se to vezme.
Viktor: Při myšlenkách na smrt, na její smrt, připadal sis jako vítěz.
Roman: Jak se to vezme.
Viktor: Určitě jsi měl problémy s alkoholem.
Roman: Jak se to vezme. – Ale už je nemám. Od ztroskotání.
Viktor: Mlátil jsi svou ženu? Umocňoval jsi v ní pocit strachu, aby se tě bála opustit? Liboval sis v jejím
utrpení?
Roman: Bavíš se dobře?
Viktor: Jak se to vezme. – Je čas na další hypnózu.
Roman: Dobře. To už známe. Jen kokosový ořech a já. Jen já a kokosový ořech.
DRUHÁ HYPNÓZA
Roman si čistí zuby imaginárním kartáčkem.
Do „koupelny“ přichází Marie v noční košili.
Marie: Dobré ráno, Romane.
Roman: Ahoj, Maruš. Dnes ti to sluší.
Marie: Už jsi mě dlouho nepraštil, takže žádný monokl nehyzdí mojí tvář.
Roman: Promiň. Já nevím, nechápu, co se poslední dobou mezi náma děje. Dřív nám to přeci klapalo.
Nevím, co se změnilo.
Marie: Přestala jsem kouřit. Chci abys přestal pít.
Roman: Zkusím to.
Marie: Kde je vůle je láska. Kde je láska tam je mír. Měla bych lék na náš kolabující vztah.
Roman: Jít znova do manželské poradny.
Marie: Ne. To nic nevyřešilo. Vzpomínáš ještě na strýčka Roberta?
Roman: Strýčka Roberta? Samo….jak bych na našeho prachatého strýčka mohl zapomenout.
Svatební cesta na Kanáry…ta byla přeci od strýčka Roberta. Už jsem ho sice pár let neviděl….co se
s ním stalo? Umřel a my jsem jediný dědici.
Marie: Někdy mě děsíš.
- 37 -
Roman: Tak jsem to nemyslel.
Marie: Zkus neříkat všechno, co tě napadne. Bude to lepší.
Roman: To mám mlčet? Proč jsi nakousla strýčka Roberta.
Marie: Můj strýček Robert, je totiž z mé strany, ty nemáš ve svém příbuzenstvu žádné bohaté
příbuzné, si pořídil jachtu.
Roman: Jachtu? No paráda. A co jako?
Marie: To není všechno. Nech mě to doříct. Jede s tetou Martou na cestu okolo světa.
Roman: Tak jede s tou starou bukvicí na cestu okolo světa. A co my s tím?
Marie: My jedeme s nimi. Tedy…jestli chceš?
Roman: Cože?
Marie: Včera mi volal, a nabídl mi to. Nevěřila jsem svým uším. Obyčejní smrtelníci se jen tak na cestu
okolo světa nedostanou. Chtěla jsem ti to říct včera, ale byl jsi nalitej, takže….
Roman: Senzace. Jedeme. Po takovém dobrodružství jsem vždycky toužil. Ale co Tomášek? Nikdy
nebyl tak dlouho sám.
Marie: Všechno je zařízené. Bude u babičky. Budeme mu psát pohledy z celého světa. Volat.
Nejedeme pryč na věčné časy.
Roman: To ne. Jak dlouho může trvat taková cesta okolo světa? Maximálně za půl roku jsme doma.
Marie: Ta plavba bude renesance našeho vztahu. Vyplouváme za dva týdny.
Roman: Už se nemohu dočkat.
Marie: Miluji tě. Miluji tě. Zkus to říct taky. Jen říct….
KONEC HYPNÓZY
Roman: Dost!!
Viktor: Teď konečně víme na čem jsme. Marie, vítej na palubě!
Roman: Tak ona tam byla.
Viktor: Řekl bych, že se nejednalo o romantickou projížďku Pacifikem.
Roman: Nech toho!!
Viktor: Tys tu plavbu pojal taky jako renesanci vašeho vztahu. Ale diametrálně odlišným způsobem
než tvá žena. - Manželství bez lásky, pocit, že ti Marie zkazila kariéru a teď taková příležitost se jí
zbavit.
Roman: Kam tím míříš?
Viktor: Jen domýšlím, co mi nechceš říct.
Roman: Nepleť se do mého života. Není to tvoje věc.
- 38 -
Viktor: Zbývá jen otázka „jak to udělat“. Jen tak ji přehodit přes palubu? Ne, kdepak. Mohla by
vykřiknout a probudit ostatní členy posádky. Strýčka Roberta a tetu Martu….
Roman: Dost!
Viktor: Ti dva měli šťastné manželství. Pár, který si byl souzen.
Roman: Odkud to, sakra, všechno víš?
Viktor: Našli jeden v druhém toho pravého. Což se o tobě a Marii rozhodně říct nedalo. Záviděls jim a
přítomnost jejich štěstí vedle tvého trápení v tobě zasela sémě žárlivosti. Proč je tedy rovnou nezabít
všechny najednou?
Roman: Šílíš? Jak něco takového můžeš jen vyslovit?
Viktor: Myslíš, že vyslovit to, je větší hřích, než to udělat? Pak jsou právníci a soudci těmi největšími
lumpy a zločinci neviňátka.
Roman: Já ti k tomu, co mi tady teď povídáš, nemám co říct. Je to prostě celý nesmysl. Další z těch
debat o ničem, jen abychom si zkrátili čas, že? Jenže tentokrát jsi přestřelil. Šlápl jsi vedle, kámo. Až
se vyspíme může stočit řeč na zánik starověkých civilizací v Jižní Americe.
Viktor: Počkej. Podle mě je to slušný výkon.
Roman: Co je slušný výkon?
Viktor: No, trojnásobná vražda. Čistá práce, tři mrtví a potopená loď. Jachta měla asi ale nejspíš
zůstat. Bohužel příroda dokáže být občas taky pěkná mrška.
Roman: Zahynuli při neštěstí.
Viktor: Jo a strejček se ustejskal.
Roman: Jdu spát, dobrou noc.
Viktor: Ovšem. Nelíbí se ti téma, tak to zabalíš. A minule když jsi mi dvě hodiny líčil jak se účtují
rezervy a já chtěl spát, tys měl na jazyku pořád něco podle tebe strašně zajímavého.
Roman: Bylo to náhodou poučné. Není slušné někoho obviňovat z trojnásobnévraždy, to tě ve škole
neučili? Člověka to dost naštve. Jo, neřeknu kdybys byl detektiv, to by se jednalo o náplň tvé práce.
Podezírat a vyslýchat. Sem tam někoho zatknout, občas pro výstrahu popravit. Ale ty vyšetřovatel
nejsi, ty jsi…ty jsi….hrome, tys mi vlastně ještě neřekl, čím se živíš. Tedy čím ses živil, než si se
dostal na ostrov. Protože tady se živíš kokosovými ořechy.
Viktor: Není to nic, čím bych se mohl chlubit. Proto jsem své povolání doposud raději tajil. Ale sem tam
jsem se zmínil o něčem z mého oboru, tak jsem myslel, že už jsi to vyčenichal.
Roman: Nemám ani zdání. Máš dosti úchylné názory, ….. podle toho všeho můžeš být třeba porno
herec, nebo pasák.
Viktor: No vidíš a jsi úplně vedle. Jsem totiž právě ten detektiv.
Roman: Á detektiv….dobrou noc. Nemám, co bych řekl. Vymazali mi paměť. Dočista.
MELÁNIE SE VRACÍ
Roman: Dal mi zabrat, detektiv. Kladl otázky, při kterých mi krvácelo srdce. Jak ale vůbec mohl
vyslovit takové ohavnosti.
Melánie: Nesmíš mu taky všechno věřit.
- 39 -
Roman: Ten hlas! Ten hlas já znám!! Melánie
Melánie: Pokouší se tě zmást. Přesvědčit tě o něčem, co si jeho chorobná mysl vymyslela. Nevěř mu
ani slovo, sic tě ještě přesvědčí, že ty lži jsou pravda…
Objeví se Melánie.
Roman: Melánie! Ty ses vrátila. Odpusť mi.
Melánie: Budiž. Ale pěkně jsem tě potrápila, co?
Roman: Zasloužil jsem si to. Už nikdy na tebe nebudu naléhat. Nikdy.
Melánie: Všimla jsem si, že poslední dobou máš s Viktorem dost rušno.
Roman: Je to pošuk. Na detektiva si určitě jen hraje. Už mu to tu tady taky začíná lézt na mozek. Je tu
pátým rokem. To já jsem po pěti letech odloučení od světa vymyslel vlastní formu vzniku vesmíru,
jehož středem je tento ostrov….
On si zase myslí, že je detektiv. Na každého to působí trochu jinak.
Melánie: Zeptej se svého přítele na tu dívku.
Roman: Na jakou dívku?
Melánie: Před pár lety jsi našel její roztrhané tělo a ….
VÝSLECH NARUBY
Viktor: Vstávej! Bude bouřka.. a ty chrápeš pod hvězdami.
Roman: ….ano vzpomínám si…co se děje? Řekl jsem ti snad jasně, že mě nemáš budit.
Viktor: Bouře tu bude co nevidět.
Roman: A já už si myslel, že chceš pokračovat ve výslechu.
Viktor: Začíná pršet. Nechci, abys nastydl.
Roman: Nemocen už jsem. Nevyléčitelně. Nakažen láskou. Melánie se vrátila.
Viktor: Když jsem s tebou třásl, řekl jsi „Ano, vzpomínám si…“
Roman: Takhle jsem to jistě neřekl….
Viktor: Na co sis vzpomněl? Na to, o čem jsme spolu mluvili?
Roman: Ne, pane detektive. To s tím vaším sprostým výmyslem nemělo nic společného.
Viktor: Á, tvoje vysněná víla ti poradila strategii, jak odpovídat. Jako bych ji slyšel. „Nevěř mu ani
slovo, sic tě ještě přesvědčí, že ty lži jsou pravda….“
Roman: Je jedno co mi řekla.
Viktor: To je, máš pravdu. Na co sis vzpomněl?
Roman: Vzpomněl jsem si na něco, díky čemuž mi teď docházejí ostatní souvislosti. Tys ses tady totiž
vůbec neobjevil sám. Měl jsi partnerku.
- 40 -
Viktor: Á budeme pokračovat v obráceném gardu?
Roman: Ale měl jsi taky hlad.
Viktor: Jakože jsem ji snědl?
Roman: Můžeš se přiznat sám, ale já si myslím vím, jak to bylo. Sexu se člověk nenají, spíš tě ještě
víc vyčerpá a když není co jíst….a pak se v hlavě zrodí nápad, jak to vyřešit. Zabil bys vlastně dvě
mouchy jednou ranou. Zbavil by ses objektu tvé touhy a dosyta se najedl. Uspokojit potřebu jíst je totiž
v pořadí priorit výše než ukojit chtíč. (Ty jsi měl alternativní způsob sexu. Takzvaný sex s kokosovými
ořechy….)
Viktor: Takže jsem podle tebe zabil svou partnerku, abych se oddal samotě. Po ničem jiném člověk
opravdu netouží.
Roman: Je na to přísloví. Kdo je tam, chce ven. Kdo tam není, chce tam.
Viktor: Pozor! Hodí se na tebe. Nemyslíš?
Roman: Teď se ptám já.
Viktor: Pokud vím, jsi účetní. A já jsem detektiv. Jde o jasnou urážku úřední osoby. Omlouvá tě
horečka. Na tvé blouznění jsem si už ale zvykl.
Roman: Já že blouzním? To není horečka, co mě rozpaluje. Hořím touhou znát pravdu o té vraždě.
Míříme do finále. Vrahem byl úlisný detektiv. Viktory. Nejspíš to ani detektiv není. Určitě ne. Jak nás
všechny zklamal a oklamal. Maminka se už těšila na svatbu a on svou nastávající vezme kyjem přes
palici a pak si na ni začne pochutnávat.
Viktor: Ty jsi se nažral taky. Prase.
Roman: A je to. Odhalení. Nečekal jsem, že to půjde tak hladce. Vedu jedna nula. Jak jinak bys mohl
vědět, že jsem si taky zobnul, kdybys scénu tehdy nepozoroval ze křoví. Musel jsi mě proklínat.
Vyrušil jsem tě v nejlepším. A na tebe nakonec nezbylo nic.
Viktor: Víš kolikrát jsi o tom blouznil? Nesčíslněkrát. Proto vím, že jsi si pak vzal kus masa. V žádném
křoví jsem nestál.
Roman: Už dost. Mě to stačí. Žádné další svědky, žádné další důkazy. Obžalovaný je vinen v plném
znění obžaloby. Bude zbaven mužství a chuťových orgánů. Připravte malé gilotinky.
Viktor: Uklidni se. No tak jsem ji zabil. Přiznávám.
Roman: Cože?
Viktor: Zavraždil jsem ji. To jsi chtěl přeci slyšet. Spokojen?
Roman: Ty zvíře! Proč?
Viktor: Lezla mi na nervy. Znáš to, ne? Ale dnes si říkám, škoda náboje.
Roman: Ty hajzle, jsi ty vůbec člověk? A ty mě budeš obviňovat z toho, že jsem zabil svou ženu?
Viktor: A ostatní členy posádky.
Roman: Šílené.
Viktor: Spravedlnosti neunikneš. Ani na opuštěném ostrově. Svědomí, které tě sžírá je mnohem horší
než žalář nebo šibenice. A teď jsi na řadě ty.
- 41 -
Roman: Na řadě s čím?
Viktor: S přiznáním. Tohle byl příklad. Kdybys viděl ten výraz v jejích očích, když jsem proti ní pozvedl
zbraň. Nikdy se toho obrazu nezbavím. A další příklad přiznání: s tím že jsem panic, jsem ti lhal. Ó, jak
se teď před tebou stydím. Já ti lhal. Tobě, tomu nejčestnějšímu z čestných.
Roman: To ti neprojde. Přej si, abychom se odsud nikdy nedostali. Protože hned jak nás tady někdo
vyzvedne, udám tě. Kam jdeš? Mluvím s tebou…! Pěkný detektiv, jen co je pravda. Vrah jsi.
Krvežíznivý vražedník a lhář!!
Mezitím Viktor odešel…
POKRAČOVÁNÍ SNU
…přichází Melánie
Melánie: Ten se teda tvářil.
Roman: Melánie, co ty tady děláš? Já přeci nespím. Takhle rozrušený bych neusnul.
Melánie: Zmohlo tě vyčerpání.
Roman: Proč jsi chtěla, abych se ho zeptal na tu dívku? Odkud jsi o tom zločinu, proboha, věděla?
Melánie: Protože jsem to byla já. Ta dívka, nebo pro tebe spíš to torzo, jsem byla já.
Roman: Ty?
Melánie: Ano. Chladnokrevně mě zavraždil. Nejdřív se se mnou pomiloval, asi na rozloučenou, a pak
mě odstřelil. Pak si na mě začal pochutnávat. Byla jsem mrtvá, ale všechno jsem cítila. Potom jsi ho
vyrušil…
Roman: Ach ne! Tos byla ty?!! A já tě..já tě…och, promiň!
Melánie: Díky, že jsi mě pohřbil. Tím jsi zachránil mou duši.
Roman: To bylo to poslední, co jsem mohl udělat. Ten bídák, ten lotr, hřál jsem na prsou hada.
Pomstím tě. Pomstím tě, moje milovaná Melánie. Zabiju ho!!
Melánie: Nedělej to.
Roman: Ty chceš, aby tvůj vrah dál chodil po světě, chlubil se tvým skalpem a vysmíval se ti? Proč
bys mi to jinak všechno říkala, kdybys nechtěla, abych tě pomstil? Proč?
Melánie: Zabít je hřích. To přísluší pouze Bohu. Nikomu jinému.
Roman: Nemám už co ztratit.
Melánie: Já se na něho už nezlobím.
Roman: Stejně ho zabiju.
Melánie: Počkej! Budeš potřebovat zbraň. Na.
Vytáhne Viktorovu zbraň.
Roman: To je….to je…Viktorův kolt. Odkud ho máš?
Melánie: Touhle zbraní jsem zemřela já. Kdysi dávno.
- 42 -
Roman: Bude to symbolické. Až se příště sejdeme, bude….bude..
Melánie: …bude mrtvý. Je to ale tvé svobodné rozhodnutí. To si pamatuj.
Melánie zmizí.
Roman: Je to moje povinnost! Pak budeme navždy spolu!!
POPRAVA
Roman má zbraň připravenou k výstřelu.
Roman: Viktore!! Viktore!! Vylez, ty skunku. Mám pro tebe překvapení.
Přichází Viktor. Jakoby nic.
Viktor: Co křičíš?
Roman: Odsuzuji tě za vraždu a zhanobení těla tvé bývalé přítelkyně Melánie k trestu nejvyššímu –
k trestu smrti. Máš nějaké poslední přání?
Viktor: Přiznej se, a bude ti odpuštěno.
Roman: Mohl sis klidně přát něco rozumnějšího. Sbohem, Viktore.
Výstřel. Viktor se skácí mrtví na zem.
Roman: Navždy sbohem, Viku.
SCÉNA PO ZASTŘELENÍ VIKTORA
Zahalená postava 1: To od tebe bylo teda hloupé. Máš jedinou kulku a takhle s ní naložíš.
Zahalená postava 2: V okamžiku výstřelu jsem měl pocit, že dělám jedinou správnou věc, kterou s tou
poslední kulkou můžu udělat.
Zahalená postava 1: Tak to tedy díky. A co Melánie?
Zahalená postava 2: To ona mě navedla, abych to udělal. Neřekla přímo „Zabij Viktora“, ale viděl jsem
jí na očích, že po tom touží.
Zahalená postava 1: Je vidět, že stále nic nechápeš. A já se dobře bavím. Ty tápeš, nevíš, co se
kolem tebe děje, schováváš se před výplody vlastní fantazie, pak si jen tak jakoby nic zastřelíš jedinou
bytost z masa krve na ostrově. A zůstaneš zase sám.
Zahalená postava 2: Doufal jsem, že až Viktor zemře, budu moci pořád snít. O nic víc mi nešlo.
Zamiloval jsem se do Melánie. Prostě jsem ztratil hlavu. Chtěl jsem být stále s ní.
Zahalená postava 1: Tak vražda z lásky? A myslíš, že to je polehčující okolnost? Vy lidé, jak jste
strašně přízemní. No, peklo vás všechny utuží. A teď hybaj zpátky!
PŘIZNÁNÍ
Roman leží na zemi. Krvácí.
- 43 -
Roman: Kde to, hrome jsem. Moje hlava. Krev? Co ta zbraň? Bože ta zbraň! Já ho…já ho zabil!
Dokázal jsem to. Už mě nebude nikdy otravovat. Už nikomu nezhatí život…Ale za jakou cenu. Já jsem
teď…já jsem… Vraždou vraha vrahem.
Přichází Melánie.
Roman: Krásko. Mise splněna.
Melánie: To jsi neměl dělat.
Roman: Nic jiného si nezasloužil.
Melánie: Doufala jsem, že ti to svědomí nakonec nedovolí. Marně.
Roman: Třeba to byl sen. Třeba se to ve skutečnosti nestalo.Viktore! Vylez!
Melánie: Kdepak žádný sen. To já se ti teď zdám.
Roman: Sen, realita, sen realitu….kdo se v tom má vyznat? Prostě si to zjednoduším. Od teďka je
všechno jen sen. A basta.
Melánie: Míváš koukám dosti dlouhé sny.
Roman: A plné krásných víl. Neodtahuj se ode mě. Zůstaň. To není moje krev.
Melánie: Jsem pořád tady.
Roman: Musel jsem to udělat. Jednou by on zabil mě. Nebo by si tu kulku prohnal hlavou sám. Vyřešil
jsem všechny jeho problémy. Jedinou ranou. Jediným stiskem spouště. Už nemusí čekat na záchranu,
už se nemusí bát, že investuje do špatných akcií. Smrt znamená věčný klid. Konec problémů
s impotencí, insolvencí, inflací a infekcí….já mu vlastně pomohl. Já ho zachránil. Osvobodil jsme ho
ze zajetí ostrova. Není to polehčující okolnost?
Melánie:Ale já tě nesoudím.
Roman: Obhajuji se před sebou samým. Tíží mě svědomí. Život, byť je utrpení, je jedinečný.
Neopakovatelný. A já…já…Není to poprvé, co jsem zabíjel. Před mnoha lety se mi podařilo odsunout
vzpomínky na dávné vraždy do nejvzdálenějších míst mé paměti. Ale úplně zapomenout na to nešlo.
Osnoval jsem o život své ženy celou plavbu. Dlouho se nenaskytla vhodná příležitost. Až jednou za
strašné bouře. Jachta po vlnách přímo letěla. Spali jsme minimálně. V tu chvíli zrovna odpočívali
strýček Robert a teta Marta. Marie hlídala kormidlo. A já se pokoušel svázat plachty, aby je vítr
neroztrhal. Pekelné počasí. Jako stvořené pro můj zločin. Nahmatal jsem kovovou tyč a přiblížil se ze
zadu ke své ženě. Napřáhl jsem se a ještě jednou zhodnotil situaci. Chtěl jsem začít nový život, bez
ní. A při rozvodu by mě rozšlápla jak červa. Neměl jsem jinou možnost. Zaváhání mě stálo moment
překvapení. Otočila se. Uviděla tyč a můj vražedný pohled. Vykřikla, pustila kormidlo. Já udeřil. Loď
prudce změnila kurz. Jen tak tak jsem se zachytil. Marie se pokoušela odplazit co nejdál ode mě.
Nedal jsem jí šanci. Přiskočil k jsem k ní a několika údery ukončil její život. Když vydechla naposled,
jakoby se ve mně něco zlomilo. Celé tělo zdřevěnělo. Nebyl jsem schopný nic udělat. Tu jsem
zaregistroval pohyb. Na palubě se objevila Marta. Vrhla se na mě. Slepá vzteky. Bušila do mě. Smetl
jsem ji jednou ranou do rozbouřených vln. V ten moment vylezl z kajuty Robert. I on si přišel pro smrt.
S pistolí v ruce. Proklel mě a stiskl spoušť. V tu chvíli sebou loď trhla a kulka se zaryla do paluby.
Mrštil jsem po něm tyč. A zasáhl. Jachta se najednou zastavila na místě. Útes. Praštil jsem se do
hlavy a upadl do temnoty. Probral jsem se až tady na ostrově. Marie, Marta, Robert. Zabil jsem
všechny tři.
Během Romanovo přiznání přichází Viktor a odchází Melánie. Roman si ničeho nevšimne a dál
pokračuje v přiznání.
Viktor: Tak vidíš. Ani trochu to nebolelo.
- 44 -
Roman: Ty? Co děláš v mém snu?
Viktor: Tohle není sen.
Roman: Zabil jsem tě!
Viktor: Jak jsi bláhový! Zabil? Chachacha
Viktor odchází. Objeví se Melánie.
Roman: Melánie! Co to má znamenat? Byl tady Viktor. Nedokáži si to vysvětlit…Melánie?
Melánie stojí stranou. Mluví za ni Viktor, ona jen otvírá pusu.
Melánie: Vypadáš tak uboze, malý človíčku. Jediné co je na tobě zajímavé je tvůj zločin.
Roman: Me-melánie?!
Melánie: Ke kterému jsi se konečně doznal. Toto ale trvalo.
Roman: Co se děje? Co to říkáš?
Melánie: Nakonec ses ale musel zlomit. Nemohl jsi vzdorovat věčně. Nakonec se přizná každý. Tys mi
ale dal zabrat.
Roman: Ne…nechápu! Chci se probudit. Je to noční můra. Musím pryč! Vzbuďte mě někdo!
Melánie: Probudit? Hahaha! Teď už neunikneš!!
Melánie odchází.
Roman: Milovaná bytosti, jež promlouváš ke mně hlasem toho bídáka, vrať se. Krev je všude. Krev. Je
moje. Moje červená krev. Ucházím jak balón! Splasknu a padnu na zem. Všechny ty roky…a nakonec
jsem prohrál.
Přichází Viktor
Roman: To se ti povedlo.
Viktor (hlasem Melánie): Co se mi povedlo?
Roman: Ne, už ne! Nechte toho. Přestaňte ze mě dělat šaška! Zradili jste mě. Všichni jste mě zradili.
Viktor: Jsem ty! Zklamal jsi sám sebe.
Roman: A teď se mi smějete! Běžte pryč, zmizte. Topím se ve vlastní krvi. Vy za to můžete!
Přichází Melánie. Stojí naproti Viktorovi. Roman je mezi nimi.
Roman: A hle, jste tu oba. Přišli jste se podívat na výsledek vaší dlouholeté práce.
Viktor + Melánie: Ano, jsem s tebou hotový. Dosáhl jsem, co jsem si předurčil.
Roman: Jedno tělo. Jak je mi z tebe na zvracení Melánie. Takhle mě zneužívat. Dal jsem své srdce
peklu!
Viktor + Melánie: To už dávno. Přiznáváš tedy, žes zabil svou ženu Marii, strýčka Roberta a jeho ženu
Martu?
Roman: Řeknu-li ne, čeká mě to znova. Všechno to utrpení. – Je to pravda. Zabil jsem je. Do jednoho.
- 45 -
Viktor + Melánie: Máš něco na svou obhajobu?
Roman: Neměl jsem to dělat. Mrzí mě to….ale je pozdě, už když jsem si svou ženu bral, bylo pozdě. –
Co bude dál?
Viktor + Melánie: To se uvidí. Jiní rozhodnou. Už se asi nesejdeme.
Viktor a Melánie zmizí.
Roman: Jsou pryč. Sbohem, Melánie. Bylas má poslední naděje. Svítá. První sluneční paprsky se
lámou o mořskou hladinu. (První slunečný paprsky mého posledního dne.) Chci to vidět. Chci vidět
úsvit. Ještě naposled. Doplazím se na pobřeží. Vydám se z posledních sil. Loď! Je tam loď!! Šálí mě
zrak?
Zvuky přijíždějící lodi.
Roman: Kotví! Tak jsme se nakonec dočkal. Přijeli. Zachránili mě. Hej! Loď!! Tady! Tady jsem!! Pojedu
domů. Obejmu svého syna. Hrome, možná ze mě už udělal dědu. Pojďte sem. Tady jsem!!
Přichází Viktor – sklání se k Romanovi…
Roman: Co to…co to děláš? Je tady loď. Pojedu domů. Co to je?
Viktor: Jsi propuštěn.
Roman: Propuštěn?
Viktor: Tvůj trest vypršel.
Viktor zmizí. Roman nevěřícně kroutí hlavou. Vstává. A jde za Viktorem.
Roman: Ostrov…Ostrov je pryč!! Ani stopa po oceánu. Jsem propuštěn. Volný jako pták. Vrátili mi
křídla. Můžu si zaletět, kam se mi zlíbí.
Přichází Marie. Je zahalená v černém plášti!!
Roman: Hej vy! Jste první osoba, kterou jsem potkal na svobodě. Byl jsem….
Marie: Já vím.
Roman: Víte?
Marie si odkryje roušku.
Marie: Ano.
Roman: Ty? Ne! Co tady děláš?! Marie! Kliď se odsud! Marie! Zmiz mi z očí.
Marie: Vítej v pekle, miláčku. Vítej v pekle!
Smích…
KONEC
- 46 -
_____________________________________________________________
Václav Roman
telefon: 602 591 260
email: [email protected]
web: http://www.romanday.com
- 47 -