905 kB, pdf

Transkript

905 kB, pdf

Nová stránka 1
OBSAH: 1. Stanovy Klubu 2. Adresář členů Klubu CAUDATA 3.Výstava ocasatých obojživelníků v Duchcově. (Mgr. Petr Zmítko)
5.Zánik klasické lokality Paramesotriton deloustali (Mgr. J.R.Haager)
4.Badatelé o ocasatých obojživelnících (Mgr. Jiří Wolf)
6.Jak je v Žabím ráji (Mgr. Martin Šandera)
7.K výskytu čolka velkého (Triturus cristatus) v okrese Karviná (Petr Vlček)
8.Některá batrachologicky významná vodní stanoviště v okrese Karviná (Petr Vlček)
9.Sansho Uo – japonský velikán (Petr Civiš ml.)
10.Ocasatí obojživelníci Pyrenejského poloostrova (Radek Sejkora a Mgr. Petr Zmítko)
11. Pozorování ocasatých obojživelníků na Hané v létě 2006 (David Macháček)
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Obsah.htm[21.7.2011 23:16:41]
STANOVY KLUBU
STANOVY KLUBU
KLUB PŘÁTEL OCASATÝCH OBOJŽIVELNÍKŮ
CAUDATA
SDRUŽENÍ ZÁJEMCŮ O FAUNISTIKU,
TERARISTIKU A OCHRANU OCASATÝCH OBOJŽIVELNÍKŮ
Úkolem a cílem KLUBU je podporovat a vlastním přínosem obohacovat rozvoj TERARISTIKYchovatelského oboru zaměřeného na chov exotických obojživelníků v lidské péčí a BATRACHOLOGIEvědeckého oboru zabývajícího se třídou obojživelníků.
Přínos KLUBU spočívá ve vlastním, individuálním, skupinovém i společném pozorování a výzkumu
prováděném členy v metodicky správném chovu a rozmnožování obojživelníků, ve výměně poznatků a
zkušeností, publikováním výsledků v odborných časopisech a zpravodajích.
KLUB spolupracuje s českými i zahraničními institucemi a jednotlivci, jejichž obory činnosti se shodují
s cíli KLUBU. Vyměňuje si s nimi odborné časopisy a informační materiály. KLUB spolupracuje
s hnutím na ochranu batrachofauny a druhové ochrany, podílí se na ochraně přírody a životního prostředí.
KLUB podporuje vzdělávání svých členů v oborech své působnosti, pořádá přírodovědné soutěže,
besedy, přednášky, výstavy a zájezdy za přírodními zajímavostmi Čech a Evropy. KONTAKTNÍ ADRESA: Mgr. Petr Zmítko
Rybalkova 937
551 01, Jaroměř
tel. 491 814327
mob. 737977132
e-mail: [email protected] www.caudata.wz.cz
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Stanovy%20klubu.htm[21.7.2011 23:16:42]
Adresář členů KLUBU
1. Ing. Nožička Josef Jižní 943, Uherské Hradiště 686 05 tel. 632/554145,
632/578225, [email protected]
2. Rozínek Karel Štefánikova 2361, Dvůr Králové n. Labem 544 01
tel. 437/4550(624550), 819338,[email protected]
3. Rozínek Roman Durychova 1383, Hradec Králové 500 12 tel. 49/5266649, [email protected]
4. Šlechta Antonín Regnerova 594, Úpice 542 32 tel. 439/932369,
441/453547, [email protected] 5. Mgr.Zmítko Petr Rybalkova 937, Jaroměř 551 01 tel: 491814327, mob.737/977132, [email protected]
6. Tuček Miroslav Rusek 109, Hradec Králové, 500 03 603/338265
7. Macháček David Mob. 736138465, Ostromečská 7 Praha 3-Žižkov 130 00
[email protected], [email protected]
8. Sejkora Radek Ke Zvoničce 647/5, 103 00 Praha 10 - Kolovraty
tel:606141 342,[email protected]
[email protected]
9. Machala Ladislav Pražská 486, Unhošť 273 51 fax: 02/66082629,
tel: 312/697561, 606/11380 [email protected] 10. Kavina Pavel Nad Koulkou 3, Praha 5 Smíchov 150 00 tel.2/90012897, [email protected] 11. Šiffner Filip Praskova 1, Krnov 794 01 [email protected]
tel.605943557
12. Radek Roman Průběžná 1853, Rakovník 269 01
13. Čambal Štefan Mochovská 16, Levice 934 05 Slovensko E-mail:[email protected]
14. Dr. Lejska Karel Malostranská 9, Brno 625 00, [email protected]
tel.05/47353132 15. Heriban Igor Amdroseho 13, Bratislava 5 851 03 Slovensko [email protected] , [email protected]
16. Ing. Brychta Karel J.Jovkova 3251, Praha4, 143 00
[email protected], [email protected]
mob. 731 527 155
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Adresar%20clenu%20klubu.htm[21.7.2011 23:16:42]
17. Váša Hynek Kopřivnická 613, Praha-Letňany 199 00,
tel. 606 730 663, [email protected],
[email protected],
18. Pončová Alena e-mail: [email protected]
tel: 724 910 081
mob. 736 140 162
19. Baďurová Jana [email protected]
Praha 13, Zázvorkova 1998, 15500
728253301
20. Mgr.Šparlinek Hanuš Dukla 325, Ústí nad Orlicí, 562 01, 777 075 705
[email protected]
21. Doležal Václav [email protected], Hrádek u Nechanic 50
22. Uhlíř F. Boženy Němcové 591 ,503 51 , Chlumec n. C.
23. Mgr.Zeman Tomáš Vrbice 36 ,289 04 , [email protected]
24. Mgr.Wolf Jiří Muzeum města Duchcova, Masarykova
7, 41901 Duchcov, [email protected]
25. Mgr.Šandera Martin Lošťákova 409, 506 01 Jičín, [email protected],
mobil: 731 060 253
26. Remar Radek Zdenky Havlíčkové 1254,269 01 Rakovník, mob.
605 748 526, [email protected]
27. Obst Aleš Fibichova 296 541 01 Trutnov
email:[email protected],web: www.coleoptera.cz
28. MVDr. Vršková Dagmar, PhD. Renčova 12, 621 00 Brno,[email protected] 29. Zmítko Martin Rybalkova 937, 551 01 Jaroměř, [email protected]
mob. 732232876
30. Ondruš Miroslav 698 01Veselí nad Moravou, sídliště Hutník 1438,
okres Hodonín,
[email protected]
31. Novotný Tomáš Vidlická 735, Rychnov nad Kněžnou
32. Moskal Jindřich Velichovská 760, Jaroměř 551 01, tel. 728231612 33. Pater Tomáš Hlučín 748 01, Dlouhoveská 69a, mobil: 721912171
email: [email protected]
34. Civiš Petr Smíškova 226, 284 01 Kutná Hora , email: file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Adresar%20clenu%20klubu.htm[21.7.2011 23:16:42]
[email protected]
35. Keller Jaroslav email: [email protected]
36. Szepaski Kamil-David August-Riedel-st. 22, 95448 Bayventh (Germany),
email: [email protected], [email protected]
37. Ing. Kriz Miroslav, CSc. Bratislava 5, Fedinova 6 tel 00421 2 63837754,
resp. 00421 2 60296682,
email: [email protected]
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Adresar%20clenu%20klubu.htm[21.7.2011 23:16:42]
Výstava ocasatých obojživelníků v Duchcově
Mgr. Petr Zmítko
Klub přátel ocasatých obojživelníků Caudata za podpory firmy Natura Servis s.r.o. uspořádal v Muzeu
města Duchcova ve dnech 3. až 16. září 2006 výstavu ocasatých obojživelníků nazvanou Tajemný
salamandr. Mediálním partnerem byl časopis Akva tera fórum.
Výstavu celkem vidělo šest set návštěvníků, kteří mohli v akváriích a teráriích pozorovat celkem padesát
druhů ocasatých obojživelníků z Evropy, Asie a Ameriky. Jmenovitě to byly tyto druhy: Eurycea
cirrigera, Ambystoma maculatum, A. mexicanum – různé chovatelské formy, A. opacum, A. tigrinum,
Nothophtalmus viridescens, Taricha granulosa, T. torosa, Cynops cyanurus, C. orientalis, C.
pyrrhogaster- rasy „Kanto“, „Sasayame“ a“ Tohoku“ C. ensicauda ensicauda, C. ensicauda popei,
Neurergus strauchii barani, Pachytriton labiatus, P. brevipes, Paramesotriton hongkongensis, P.
caudopunctatus, P. fuzongensis, P. laoensis, P. chinensis, Tylototriton verrucosus, Pleurodeles waltl,
Calotriton asper, Chioglossa lusitanica, Lissotriton boscai, L. italicus, L. helveticus helveticus, L.
helveticus alonsoi, L. montadoni, L. vulgaris meridionalis, Mesotriton alpestris apuanus, M. alpestris
cyreni, Salamandra salamandra almanzoris, S. salamandra hispanica, S. salamandra gallaica, S.
salamandra bernardezi, S. salamandra bejarae, Triturus carnifex carnifex, T. carnifex macedonicus, T.
cristatus, T. dobrogicus, T. karelinii karelinii, T. marmoratus, T. pygmaeus, které jako zástupce žab
doplňovala drápatka vodní (Xenopus laevis) a jako zástupce beznohých obojživelníků červor
(Typhlonectes).
Součástí výstavy byla výtvarná soutěž pro žáky místních škol. Nejhezčí obrázky čolků a mloků jsme
odměnili knihami. Zajímavé byly také ukázky zkamenělin obojživelníků, tekutinový preparát macaráta
jeskynního a kniha s obrázkem mloka skvrnitého z roku 1582. Ve dnech 8. až 10. září 2006 se
uskutečnilo v Duchcově po sedmi letech vzniku také první setkání členů Klubu přátel ocasatých
obojživelníků Caudata, spojené s přednáškovým programem pro veřejnost, terénními exkurzemi a
výletem do ZOO v Chemnitz. Sobotní přednáškové dopoledne zahájil Mgr. Petr Zmítko z Jaroměře,
zakladatel Caudaty.
RNDr.Jiří Moravec CSc. z Národního muzea promluvil o významu batrachologie ( věda o
obojživelnících). Mgr. Jiří Wolf měl přednášku na téma „ Historie batrachologie“ a přečetl také přednášku
nepřítomného Mgr. Jiřího Haagera „ Biotop Tam Dao“. Radek Sejkova měl přednášku „Nová systematika
v rámci čeledi Salamandridae“ a přednesl přednášku nepřítomné MVDr. Dagmar Vrškové PhD. s názvem
„ Nejčastější příčiny onemocnění u obojživelníků chovaných v zajetí“. Mgr. Martin Šandera měl
přednášku na téma „ Co lze udělat pro naše obojživelníky nejen ocasaté, od mapování výskytu, po
zhotovování tůněk“.
Paramesotriton laoensis byl nejvzácnějším obojživelníkem výstavy.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Vystava%20duchcov.htm[21.7.2011 23:16:43]
V průběhu sobotní odpolední terénní exkurze jsme v přírodě v okolí města Duchcova pozorovali skokana
štíhlého, ropuchy obecné, ještěrky živorodé a slepýše křehké. V noci jsme pak nalezli mloka skvrnitého,
kuňky obecné a skokany skřehotavé.
V neděli jsme jeli na výlet do ZOO Chemnitz. Navštívili jsme vivárium zvané „ Mločí dům“. Největší
obdiv patřil pochopitelně největšímu obojživelníkovi světa, velemloku čínskému (Andrias davidianus).
Druhým vystavovaným velemlokem byl druh (Cryptobranchus alleganiensis). Výstava a setkání členů
Klubu přátel ocasatých obojživelníků Caudata se vydařily. Příští výstava je plánována na jaro 2008
v Praze.
Návštěva v Zoo Chemnitz.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Vystava%20duchcov.htm[21.7.2011 23:16:43]
Zánik klasické lokality Paramesotriton deloustali (Salamandridae)
Mgr. J.R.Haager
Tam Dao, v překladu „Tři hory“, je známé horské letovisko vzdálené asi 85 km severozápadně od
Hanoje. Samotná vesnice leží v nadmořské výšce asi 900 metrů, okolní kopce ji převyšují o zhruba 500
m. Vesnicí protéká potok, kolem něhož vede turistická stezka dlouhá jen asi kilometr – na jejím konci
jsou malé, ale půvabné vodopády.
V době mé první návštěvy lokality, tj. v roce 1976, byla vesnice tvořená malými zemědělskými
usedlostmi, jedním použitelným hotelem a samostatnou jídelnou, kterou využívali jak (tehdy nečetní)
turisté, tak místní dělníci. Na nejbližším kopci totiž vznikala televizní retranslační stanice, kvůli které byl
vykácen pruh jinak pěkně zachovalého a druhově nesmírně bohatého horského monzunového lesa. Kolem
vesnice byly pozůstatky (spíše trosky) starých francouzských rekreačních vil, velmi často zarostlé k
nepoznání od skalnách výchozů. Přístupný byl jen malý transekt krajiny, doslova několik stezek, zbytek
kryl zakázaný vojenský prostor.
Potok byl naprosto čistý, oligotrofní, v tišinách s poměrně hustou jemnou vegetací, v prudkém proudu a
na teráskách s puškvorcem Acorus gramineus. Mloci rodu Paramesotriton tu byli hojní a čeští teraristé
odtud dovezli několik párů (úspěšně je množil např. Jan Mašek z Botanické zahrady UK v Praze Na
Slupi).
Druhá návštěva v roce 1999 znamenal téměř šok. Samotná vesnice se příliš neproměnila, zato
„vstaly“ trosky francouzských vil a na jejich místě se objevila řada moderních hotelů. Cesty jsou
rozšířené, často naprosto necitlivě upravené (betonové schody k vodopádům), řada novostaveb na svazích
započala odvalem nadbytečné zeminy a horniny, která se prostě „hodila dolů ze svahu“, což znamenalo
silné narušení až zánik místních lesních porostů. Z nich navíc místní hoteliéři vykopali obzvlášť
dekorativní druhy rostlin (např. stromovité kapradiny rodu Cyathea) a přesadili je do hotelových zahrad (z
90% neúspěšně, tedy opakovaně). Nejhorší zásah však proběhl na místních třech kopcích, z nichž dva
bližší obci jsmou dnes úplně holé, a na třetím odlesnění začíná. Silně se změnilo mikroklima, lokalita je
mnohem sušší než býala. Turistický ruch je (zvláště o weekendech) značný, lokalitu navštěvují především
místní a Japonci.
Odlesnění znamenalo samozřejmě erozi a mohutné splachy zemin do potoka, který má dnes
bahnité dno a změnil se spíše ve stoku s hustě zarostlými břehy stále se zužujícího koryta. Turistický ruch
= hotely znamenal další znečištění a tak je hladina ve vesnici i za ní pokrytá hustou šedou pěnou. Navíc
se kdosi bydlící u můstku přes potok rozhodl vybudovat si na něm rybníček nebo bazén, což vodoteč
silně poznamenalo. Výsledek je zřejmý – Paramesotriton ve změněných podmínkách vůbec nemá šanci k
přežití.
Pokud byla lokalita v Tam Dao skutečně jediným místem, kde se tento mlok vyskytoval, pak je vyhuben. Subjektivně
nevidím situaci jako beznadějnou – turisticky využívaná plocha je sice značně zdevastovaná, ale Vietnamci (ale i
ostatní Asiaté) přímo nenávidí nepohodlnou a dlouhou chůzi, a tak o pár kilometrů dál má již příroda pokoj. Rozhodně
by však byla vhodná rekognoskační výprava, která by prozkoumala potoky v blízkých okolních údolích, kde měl mlok
šanci na nerušené přežití.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Zanik.htm[21.7.2011 23:16:44]
Badatelé o ocasatých obojživelnících
(poznámka k dějinám batrachologie v letech 1800-1950)
Mgr. Jiří Wolf
Následující text navazuje na krátký článek, otištěný v minulém ZKPOO, ve kterém jsem se věnoval předvědecké a raně vědecké recepci ocasatých obojživelníků v minulosti. Tento drobný příspěvek stejně jako ten předchozí není ucelenou odbornou studií a nepředstavuje v žádném případě soustavné dějiny vědeckého zájmu o mloky. Jde tu jen o hrst biografických údajů o badatelích, kteří část svého
vědeckého díla věnovali ocasatým obojživelníkům. Zřejmě vůbec první samostatnou knihu o mlocích a čolcích vydal v roce 1800 pod názvem „ Histoire naturelle des Salamandres de France“ Pierre André LATREILLE (1762- 1833). Latreille, rodák z Brive, byl vychováván cizími lidmi v nuzných poměrech.Až baron d Espagnac, rozpoznav jeho nadání jej poslal na theologická studia do Paříže. Po svém vysvěcení na kněze se Latreille vrací domů a
zde se zcela věnuje přírodovědnému bádání. V době francouzské revoluce se ocitá dvakrát ve vězení, ale pokaždé se znovu dostane s pomocí přátel na svobodu. V roce 1798 začal Latreille pracovat v pařížském muzeu a roku 1814 se stává členem francouzské Akademie věd. Zemřel v Paříži v roce 1833. Přestože jeho nejvýznačnější práce pojednávají o korýších a hmyzu v dějinách batrachologie mu
patří zasloužené místo především díky výše zmíněné knize, v níž například jako první popsal druh Triturus marmoratus . Zásadní význam pro studium regeneračních schopností ocasatých obojživelníků měl německý zoolog a antropolog Johann Friedrich BLUMENBACH (1752 - 1840). Tento rodák z Gothy působil již od roku 1776 jako vysokoškolský učitel v Göttingen. Za nejdůležitější část Blumenbachova odkazu bývají pokládány práce antropologické, například rozsáhlé pojednání o sbírce lidských lebek
příslušníků různých národů „ Collectio craniorum diversarum gentium“ vycházející v 7 dekádách v Göttingen v letech 1790-1828. Byl to však zejména jeho zájem o fyziologii, který jej přivedl k pokusům s představiteli čeledi Salamandridae. Podařilo se mu mj. zjistit, že čolek, jemuž byla odňata větší část oka, má schopnost tento složitý orgán obnovit. Podobně experimentoval i s přerušením míchy u
čolků a konstatoval, že takový zásah zvíře neusmrtí, ale po nějaké době se čolkovi vrátí i schopnost pohybu.
Podobně jako Blumenbach se antropologii a zoologii věnoval nizozemský přírodovědec Jan VAN DER HOEVEN (1801-1868) jehož závažné příspěvky zasvěcené anatomii ocasatých obojživelníků nejsou bohužel v odborných kruzích příliš známé. Důvodem je možná skutečnost, že byly částečně psány v holandštině a nedočkaly se na rozdíl od jeho dvousvazkové příručky zoologie (1856-1858)
přeložené do angličtiny Williamem Clarkem, převedení do jiného jazyka. Rotterdamský rodák van der Hoek byl větší část svého života spjat s univerzitou v Leidenu (v roce 1842 se stal dokonce jejím rektorem). Zde také vycházely jeho práce o představitelích čeledi Proteidae a Cryptobranchidae jako „Ontleed en Dierkunde Bijdragen van Menobranchus, den Proteus der meren van Nord Amerika“
z roku 1867, opatřená nádhernými vědeckými ilustracemi nebo „ Aanteekeningen over de Anatomie van den Cryptobranchus“, kterou napsal spolu s Q.J.Goddardem a F.Schmidtem. Ve francouzštině vyšel jeho článek věnovaný podobnému tématu „ Note sur la carpe et la tarse du Cryptobranchus japonicus“, otištěný v „ Bulletin de la societé zoologique de France“ v roce 1866. Zajímavou postavou nejen v dějinách batrachologického bádání byl Constatine Samuel RAFINESQUE-SCHMALZ (1783-1842) původem z francouzsko-německé rodiny. Své dětství prožil v Marseille. V roce 1805 se dostal na Sicílii, kde stejně jako jeho otec věnoval obchodu. Ve volných chvílích však studoval zdejší faunu a floru a vydal několik prací o místní květeně, krabech, rybách. V roce 1815 se vypravil do USA, ale na cestě ztroskotal a přišel o všechny rukopisy svých
odborných prací i o další majetek. Po příjezdu do USA působil nějaký čas jako učitel v New Yorku, ale již v roce 1818 se stal profesorem přírodovědy na univerzitě v Lexingtonu ve státě Kentucky. Až do své smrti v roce 1842 se pak věnoval botanickým, zoologickým ale i etnologickým studiím. Pro batrachologii nesmírně důležitá skutečnost, že jako první popsal několik rodů ocasatých obojživelníků
jako Necturus (1819) Notophtalmus (1820), Eurycea ( 1822) a vděčíme mu také za popsání nearktického bezplicného mloka Desmognathus fuscus. Zvláštní a do jisté míry ojedinělé místo v dějinách batrachologie zaujímá německá badatelka s francouzským jménem Marie von CHAUVIN, narozená v roce 1848 jako dcera ředitele německých státních telegrafů Franze von Chauvina. Podobně jako Latreille bývá pokládána především za odbornici v oblasti entomologie, jíž přispěla svými studiemi o chrostících, ale v sedmdesátých letech 19.století se
začala zabývat neotenií u axolotlů Ambystoma mexicanum. Na základě vlastních pozorování dospěla k závěru, že axolotly není možno řadit mezi perenibranchiální ocasaté obojživelníky jako rody Siren nebo Necturus. Její závěry podává půvabně Brehm „ Z pokusů právě vylíčených soudí slečna Chauvinová, jak následuje : pulci axolotlů dokonají ne-li všichni, tož alespoň větším dílem vždycky svojí
proměnu jednak vyklouzli-li z vajíčka zdrávi a jsou-li náležitě krmeni, jednak učiníme-li taková opatření, aby dýchati musili nikoli ve vodě žábrami, nýbrž na suchu plícemi“. Později (v roce 1882) zkoumala Chauvinová také macaráty a výsledky svých batrachologických studií publikovala v německých přírodovědných časopisech. Na počest zvídavé slečny Chauvinové však nebyl pojmenován žádný
ocasatý obojživelník, pouze sukulent Conophytum chauvinianae . Z hlediska vývoje batrachologie byl pozoruhodnou postavou také o něco starší rakouský přírodovědec Franz STEINDACHNER ( 1834-1919), který nejprve studoval ve svém rodném městě Vídni práva, až v roce 1856 se rozhodl pro studium přírodních věd. Zpočátku se věnoval zejména zkoumání fosilních ryb. Mezi léty 1859 –1868 uveřejnil 55 odborných prací na toto a podobná témata a zařadil se
tak mezi přední odborníky ve svém oboru. V roce 1860 mu bylo svěřeno místo správce ichtyologických sbírek vídeňského přírodovědného muzea. Své rodné město, v němž i zemřel, opouštěl Steindachner jako účastník přírodovědných expedic do Španělska, Portugalska, na Kanárské ostrovy nebo do Senegalu. Pro zkoumatele ocasatých obojživelníků je důležité, že popsal druhy Mertensiella luschani
(1871) a Neurergus strauchi (1887). Druhého mloka nazval na počest význačného ruského batrachologa a herpetologa Alexandera Straucha, který si také zaslouží naši pozornost. Alexander STRAUCH ( 1832-1893) rodák z Petrohradu, pracoval jako vůbec první profesionální batracholog a herpetolog v Rusku. Byla mu totiž svěřena správa sbírek obojživelníků a plazů v petrohradském muzeu, včetně unikátní herpetologické kolekce Alberta Seby ( 1665-1736), kterou do své „ Kunstkamery“ získal Petr Veliký. Strauch jako první popsal rod Dicamptodon ( 1870) a ve stejném
roce také druh mločíka Aneides flavipunctatus a to zřejmě přímo v práci vydané zmíněného roku v Petrohradě pod německým názvem „ Revision der Salamandriden Gattung nebst Beschreibung einiger neuer oder wenig bekannter Arten der Familie“. Kromě toho popsal v roce 1871 druh Triturus karelini. Alexander Strauch zemřel roku 1893 ve Wiesbadenu. Důležitým ruskojazyčným batrachologem a herpetologem ( tentokrát ukrajinského původu) byl též Alexander Michajlovič NIKOLSKIJ (1858 –1942) narozený v Astrachani jako syn vojenského lékaře a působící na univerzitě v Charkově. Od roku 1895 spravoval zoologické muzeum ruské AV. Napsal několik knih, mj. „ Presmykajuščije sja i zemnovodnyje rossijskoj Imperii „ v roce 1905 nebo
„Fauna Rossii i sopredělnych stran“ ve třech svazcích v letech 1915-1918 v rámci kterých byla jedna kniha věnována obojživelníkům. V roce 1910 Nikolskij popsal druh pamloka Hynobius turkestanicus. Ve stejném roce jako Nikolskij se narodil George Albert BOULENGER ( 1858- 1937) jako syn bruselského notáře a jeho manželky rozené Pierart de Valenciennes. Přírodovědu vystudoval na Svobodné univerzitě v Bruselu roku 1876, potom začal pracovat v bruselském muzeu, zaobíraje se zejména obojživelníky, plazy a rybami (ale částečně též botanikou, konkrétně rhodologií). V roce 1880 byl
pozván Lewisem Güntherem do Přírodovědného muzea v Londýně, kde se hned pustil do sepisování zdejších batrachologických sbírek. Zemřel v roce 1942 v Saint Malo. O Boulengerovi bylo známo, že měl fenomenální paměť, ovládal osm světových jazyků, byl autorem 877 článků a 19 monografií , popsal prý neuvěřitelných 556 druhů obojživelníků ( samozřejmě převážně žab). Z mloků
připomeňme alespoň popsání nových rodů Batrachuperus ( Hynobidae) a Pachytriton (Salamandridae) v roce 1878. Prvenství mu náleží také v popsání následujícících ocasatých obojživelníků z čeledí Hynobidae, Plethodontidae a Salamandridae. : Onychodactylus fischeri ( 1886), Bolitoglossa peruviana ( 1883) Bolitoglossa subpalmata ( 1896) Tylototriton andersoni ( 1892) a Hypselotriton ( Cynops)
wolterstorffi ( 1905). Posledního mloka pojmenoval Boulenger na počest německého batrachologa světového jména Willy Wolterstorffa.
Willy WOLTERSTORFF (1864- 1943) byl na rozdíl od většiny dosud zmiňovaných badatelů nejen vynikající vědec- batracholog, ale také zanícený terarista – chovatel ocasatých obojživelníků. Narodil se v Calbe jako syn pozdějšího magdeburského starosty. V roce 1871 ztratil v důsledku onemocnění sluch. Ale díky svému otci, který jej naučil odezírat z pohybu rtů mohl absolvovat normální
školní výuku. V roce 1883 se vyučil knihvazačem, v letech 1884- 1889 pak studoval geologii v Halle a zároveň získal také konzervátorské vzdělání. Od roku 1889 působil jako asistent na mineralogicko-geologickém institutu, později se stal asistentem soukromého badatele barona z Reinachu. V roce 1891 byl jmenován konzervátorem přírodovědných sbírek magdeburského muzea. S magdeburským
muzeem byl spjat až do své smrti. Od roku 1900 tu působil jako kustod přírodovědných sbírek a do muzea docházel i po svém penzionování v roce 1929. Kromě geologie byla hlavním předmětem jeho zájmu batrachologie, konkrétně se věnoval čeledi Salamandridae. Zkoumal otázky týkající se jejich systematiky, rozmnožování a chovu a učinil tak z magdeburského muzea světové uznávané centrum
„ mločího bádání“. O svých poznatcích v oboru batrachologie a teraristiky publikoval např. následující práce „ Die Tritonen der Untergattung Euproctus Gené und ihr Gefangenleben, nebst einem Überblick der Urodelen der südwestlichen paläarktischen Region 1902“ nebo „ Die geographische Verbreitung der altweltlichen Urodelen, Jena 1902“ Jeho unikátní, několikatisícová sbírka lihových preparátů ocasatých obojživelníků byla zničena za druhé světové války.
Výběr z literatury k tématu :
Wolfgang BISCHOFF, Willy Wolterstorff als Gründungsvater des „ Salamander, Beiträge zur Geschichte der Herpetologie und Terrarienkunde , 1/2001 , str. 4-6 Alfréd E. BREHM, Život zvířat, díl 3, Plazi, obojživelníci aryby, Praha s.a., str. 73-118 ER-MI-ZHAO, Kraig ADLER, Herpetology of China ,1993, zde zejména str. 21 a další věnované dějinám výzkumu čínské herpeto- a batrachofauny, sepsané K.Adlerem) Sergej.L.KUZMIN, Zemnovodnyje byvševo SSSR, Moskva 1999 ( pasáž nazvaná „ istorija izučenija“, vynikající přehled ruských badatelů, přístupný kdysi i na www.caudata.ru)
Philipp Leopold MARTIN, Illustrierte Naturgeschichte der Thiere, II. Band, Leipzig 1882, str. 239-255 Jiří MORAVEC, České názvy živočichů IV, Obojživelníci ( Amphibia), Praha 2001, str.9 ad.
Hans Albert PEDERZANI, Unbekannte Facetten aus dem Leben von Dr. Willy Wolterstorff, Beiträge zur Geschichte der Herpetologie und Terrarienkunde, 2/2002 , str.5-14 Walter ROBYRIS, Georges Albert Boulenger (1858 –1937) sa vie et son oeuvre rhodologique, Bulletin du Jardin de L Etat, Bruxelles ,15/1, 1938 , str. 1-24
Hesla Chauvin, Latreille, Rafinesque –Schmalz v Ottově slovníku naučném a heslo Blumenbach v Brockhaus Konversations Lexikon ( 14. vydání, 1898) file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Badatele.htm[21.7.2011 23:16:44]
Jak je v Žabím ráji
Mgr. Martin Šandera
Muzeum přírody Český ráj, Prachov 37, 506 01 Jičín
Česká herpetologická společnost, Viničná 7, 128 44 Praha 2
Laboratoř pro výzkum biodiverzity, Kat. zoologie PřF UK, Viničná 7, 128 44 Praha 2
Žabí ráj se nachází v Muzeu přírody Český ráj (MPČR) a byl otevřen 11. 3. 2006 (den před svátkem sv.
Řehoře; „Na svatého Řehoře, čáp letí přes moře, žába hubu otevře,...“). Jedná se o stálou výstavu
rozličných předmětů s žabí tématikou, fotografií žab a ukázek, kde se vyskytuje slovo žába – názvy,
pojmenování atd. Součástí Žabího ráje je i zahrada MPČR, kde se vyskytují a rozmnožují volně žijící
druhy žab a další obojživelníci a plazi (Bufo bufo, Hyla arborea, Rana dalmatina, Rana temporaria,
Triturus alpestris, Triturus vulgaris, Anguis fragilis, Lacerta agilis, Zootoca vivipara a Natrix natrix).
V druhé části prezentace byly představeny ohrožující faktory pro obojživelníky a plazy v České republice.
Obojživelníci a plazi jsou většinou lidí opomíjení. Početní stavy obojživelníků i plazů neustále klesají a to
i v chráněných územích. Volně žijící obojživelníci a plazi mají své nezastupitelné místo v přírodě jako
součást potravních řetězců. Mají i svůj hospodářský význam v tom, že slouží jako alternativní potrava pro
různé predátory živící se jinak převážně hlodavci, kteří škodí na polích nebo ve skladištích a kteří se
občas přemnoží. V očích většiny lidí však obojživelníci a plazi význam nemají, protože nejsou, až na
některé oblasti ve světě, chováni pro maso, jako třeba ryby, a nejsou lovnou zvěří.
Ohrožující faktory: Přímá likvidace lidmi může významně přispět k zániku menších populací. Silniční
provoz vs. přenášení obojživelníků přes silnici. Vzrůstající silniční provoz může na některých místech,
kde hromadně obojživelníci překonávají silnici, znamenat postupný zánik celých populací. Na druhé
straně je nutné po instalování přenosných záchytných bariér a zemních pastí v podobě kbelíků přistupovat
k přenášení zodpovědně a kontrolovat úsek minimálně dvakrát denně. Jinak hrozí ztráty chycených
obojživelníků umačkáním či umrznutím ve kbelících. Lepší je upřednostnit trvalá opatření v podobě
v zemi uchycených plechových bariér či jiných svodů k již existujícím podchodům (např. i širší roura pod
silnicí, kudy protéká potok) nebo podchodům nově vybudovaným. Negativní zásahy a změny přímo na
lokalitě představují největší riziko pro populace obojživelníků a plazů. Vypuštění, vysušení, zavezení
rozmnožovací nádrže obojživelníků a zavezení či zastavění lokality s výskytem plazů jsou negativní
zásahy, které působí ihned. Zalesnění náletovými dřevinami nebo i výsadbou na místech, kde les být
nemá, způsobuje postupné snižování počtu obojživelníků a plazů až úplné vymizení na lokalitě.
Odstranění úkrytů, míst ke slunění a míst, kde zvířata zimují, vede ke snížení početních stavů nebo až
k vymizení. Zmiňovanými stanovišti jsou např. hromady dřeva, kamenů, polorozpadlé zídky. Důležité
jsou i křoviny a bylinný kryt včetně míst s porosty kopřiv. Přemnožení predátoři významně snižují
populační hustotu obojživelníků a plazů. Prase divoké spolehlivě najde i obojživelníky a plazy ukryté
v zemi. Norek americký uniklý v minulosti z farem a též vypuštěný do přírody představuje v ČR lokální
nebezpečí pro veškeré živočichy, které je schopen ulovit. Pro plazy představuje asi největší nebezpečí
kočka domácí. Šíření nebezpečných nákaz (např. chytridiomykóza) představuje potencionální riziko se
zvyšujícím se celosvětovým turismem. Zranitelnější by v případě zavlečení nákazy byly populace
s nízkým početním stavem způsobeným některým z výše uvedených faktorů. Rybáři a ryby představují
specifický soubor negativních zásahů a změn na lokalitě, zejména pro obojživelníky. V přerybněných
rybnících nepřežije dlouhodobě žádný obojživelník. Řada rybníků je eutrofizována i díky navážení hnoje
a přikrmování obilím a jiným krmivem. Výsledkem je zapáchající zkalený rybník, ve kterém kromě ryb
není téměř žádný život.
Pomoc obojživelníkům a plazům. V první řadě je nutné působit osvětově na veřejnost, aby obojživelníci
a plazi nebyli stále tolik opomíjení. U řady lidí se podaří změnit jejich nahlížení na tyto živočichy poté,
co jim bylo umožněno spatřit je na místech, kde žijí. Pomoc obojživelníkům lze realizovat vhodnou
úpravou stávajících vodních nádrží nebo vybudováním nových nádrží. Pamatovat musíme i na úkryty
v podobě kamenů a větví přímo v nádrži a na úkryty a zimoviště v okolí nádrže. Částečně v zemi
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/ZABY.htm[21.7.2011 23:16:45]
zapuštěné hromady větví a kamenů přihrnuté zčásti zeminou slouží i plazům jako místa slunění a úkrytu
před predátory.
Obojživelníci a plazi jsou stále opomíjení. Většímu zájmu o tyto skupiny by měla přispět akce
„Obojživelník / plaz roku“ jejímž hlavním propagátorem by měl být Český svaz ochránců přírody. ČHS
by mohla být odborným garantem. Zapojením do akce by ČHS vstoupila více do povědomí veřejnosti.
Je nezbytné, aby se veřejně více psalo a mluvilo o obojživelnících a plazech, aby se lidé dozvěděli, že se
dá těmto živočichům poměrně jednoduše pomoci – revitalizace tůní, budování nových nádrží, způsob
údržby zahrad atd. Jeden zvolený druh obojživelníka či plaza pro jeden rok je v podstatě symbol,
zástupce za všechny, aby obojživelníky a plazy veřejnosti přiblížil. Samozřejmě daný rok bude větší
pozornost zaměřena na zvolený druh.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/ZABY.htm[21.7.2011 23:16:45]
K výskytu čolka velkého (Triturus cristatus) v okrese Karviná (s poznámkami k
biotopu, ochraně a ohrožení v období vodní fáze života)
Petr Vlček
Úvod
Ocasatí obojživelníci (Caudata) jsou v současnosti v karvinském okrese zastoupeni třemi druhy
rodu Triturus*.
Největším, nejvzácnějším a nejohroženějším z nich je čolek velký (Triturus cristatus). Jelikož tento
kriticky ohrožený druh nemá v našem regionu zajištěnu územní ochranu, je podstatou mého příspěvku
rozšířit výčet zjištění již publikovaných nálezy vlastními a získat tak ucelenější pohled na jeho rozšíření.
V příspěvku také uvádím své poznatky s ohledem na výběr vodního stanoviště, ochranu a ohrožení
druhu v období vodní fáze života.
*Poznámka autora. POLÁŠEK (ústně) uvádí z konce 60. let ojedinělý výskyt 1-2 ex. mloka skvrnitého
(Salamandra salamandra) v centrální části okresu.
V jihovýchodní části okresu Podbeskydské pahorkatině je teoreticky možný výskyt mloka skvrnitého
(Salamandra salamandra) a čolka karpatského (T. montandoni).
Publikované zprávy
K poznání o výskytu čolka velkého na Karvinsku přispěl OPATRNÝ (1978) prvně doloženým
nálezem: Český Těšín, 18. 4. 1976. GUZIUR (1978) uvádí ve své diplomové práci 2 lokality: HavířovIV.
1976 a Havířov - Suchá IV. 1977. Jedná se však o nálezy bez udání bližší lokalizace.
Nejvíce faunistických zjištění však publikují ŠUHAJ, STOLARCZYK, POLÁŠEK (1988). Uvádějí 9
lokalit, bohužel z naprosté většiny již zaniklých (5 lokalit), či blížících se neodvratnému zániku (2
lokality). Jen u dvou z nich zůstal biotop neporušen. Jde o Bohumín- Záblatí, kde byly dne 6. 7. 1986
zjištěny larvy o délce 20 - 60 mm ve vodním příkopu u cesty k Novému Stavu, a Orlovou - Porubu,
odkud pochází doklad o výskytu z roku 1985, umístěný v MěstDPM ve Starém Bohumíně.
Metodika
Následně uvádím výčet vodních stanovišť čolka velkého, které jsem zjistil zejména v průběhu let
1990 - 1999 při batrachologických průzkumech na území okresu Karviná. V přehledu jsou jmenovány i lokality, u nichž již došlo k úplné destrukci.
Vzhledem ke způsobu života druhu jsem pátral převážně ve večerních až nočních hodinách, a to
v období rozmnožování (březen - květen), kdy tento čolek vykazuje nejvyšší stupeň aktivity. Na všech
stanovištích docházelo k úspěšné reprodukci. Rozmnožování bylo posléze potvrzeno odchytem larev,
jež jsou v pokročilejším stádiu svého vývoje velmi dobře rozeznatelné od syntopicky (na téže lokalitě)
vyskytujících se druhů rodu.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/K%20vyskytu.htm[21.7.2011 23:16:45]
U každé z lokalit je uvedeno její pořadové číslo, kvadrát dle standartní sí´tové mapy určené k
mapování rozšíření živočichů v ČR, obec, bližší určení výskytu, poslední rok zjištěného výskytu a
nadmořská výška. Na lokalitě č.6 výskyt čolka velkého zjistil
ing. J. KUPKA, jemuž patří poděkování za sdělení informace. Výčet lokalit je rozšířen o 2 stanoviště ze
sousedního okresu Frýdek - Místek.
Vlastní zjištění
Zjištěná vodní stanoviště čolka velkého
1. kv.: 6276, Havířov (okr. Karviná), rybník Na špici, 1997, 248 m.n.m.;
2. kv.: 6276, Havířov (okr. Karviná), tůňka u technických služeb Havířov - poblíž potoka Sušanky,1982,
244 m.n.m.;
3. kv.: 6276, Havířov (okr. Karviná), mokřady u kruhového objezdu poblíž řeky Lučiny, 1999, 240 m.n.m.;
4. kv.: 6276, Havířov (okr. Karviná), vodní plocha u I. odkalovací nádrže dolu Lazy, stanoviště zaniklo v
průběhu let 1977 - 1980 meliorační činností zahrádkářů, 246 m.n.m.;
5. kv.: 6276, Dolní Datyně (okr. Karviná), požární nádrž u firmy Keramika - Pirson, 1998, 259 m.n.m.
6. kv.: 6176, Horní Suchá – Paseky (okr. Karviná), zavodněné důlní propadliny poblíž skládky, 1999, 276
m.n.m.
7. kv.: 6177, Louky nad Olší (okr. Karviná), vodní plochy za kostelem sv. Barbory, 1999, 246 m.n.m.
8. kv.: 6177, Stonava (okr. Karviná), vodní plochy za dolem ČSM-JIH, 1990, 278 m.n.m. - stanoviště
zaniklo v r. 1992 za účelem rozšiřování zemědělských monokultur;
9. kv.: 6177, Karviná (okr. Karviná), Ráj-Podlesí, 1999, 260 m.n.m.
10. kv.: 6276 Žermanice (okr.Frýdek – Místek), Žermanický lom, 1997, 290 m.n.m.;
11. kv.: 6276, Šenov (okr.Frýdek – Místek), tři nádrže v olšovém lese v bývalé pískovně, asi 400 m jz. od
restaurace Lapačka, 1998, 250 m.n.m.
Zjištěná vodní stanoviště čolka velkého se vyznačují vazbou na bývalé rybniční soustavy (např.
lok.č. 3, 4, 7) s relativně bohatou přítomností vegetačního krytu, zejména stromového patra (lok.č. 3, 6,
9, 11). Výskyt druhu jsem nikdy nezjistil ve velkých nádržích či rybnících nebo nádržích bez jakékoliv
vegetace. Nevyhýbá se ani betonovým nádržím (lok.č. 5) a některým důlním propadlinám zaplněným
vodou (lok.č. 6). Byl zjištěn jak ve zcela (totálně) zarostlých stanovištích (lok.č. 3, 5, 9), tak i v takových,
kde vodní vegetace byla velmi sporá (lok.č. 6). Rovněž tak byl jeho výskyt potvrzen tam, kde
substrátem dna byla vysoká vrstva opadaného listí sloužící čolkům jako úkryt či případně jako
vyhovující materiál pro kladení vajíček (lok.č. 6, 10, 11).
Co se požadavků na výšku vodního sloupce týče, čolek velký nemá ani v tomto směru
vyhraněné nároky. Byl pozorován v menších loužích s vodním sloupcem asi od 20 cm (lok.č. 7).
Všeobecně však preferoval hlubší nádrže se sloupcem od 40 do 120 cm (lok.č. 5, 6). Plošně nejmenším
stanovištěm je lok.č. 7 s asi 8 m2, největším je lok.č. 6 s plochou asi 100 m2.
Na všech lokalitách sdílí čolek velký syntopický výskyt s čolkem obecným (T. vulgaris). Čolka
obecného možno v těchto případech označit za průvodní druh čolka velkého. Na některých, klimaticky
chladnějších lokalitách (lok.č. 5, 8, 9, 10) se s nimi vyskytuje i čolek horský (T. alpestris). Některá z
uvedených stanovišť (lok.č. 3, 5, 6, 7) náleží z pohledu druhové diverzity obojživelníků k
nejvýznamnějším v okrese.
Ochrana a možnosti ohrožení
Čolek velký je v ČR chráněn zákonem ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a ve
vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. je veden jako kriticky ohrožený druh. Za hlavní příčiny úbytku čolků
velkých jako i ostatních druhů našich obojživelníků lze považovat antropický tlak (např. meliorace,
chemizace zemědělství, lesní hospodaření, urbanizace).
Ke zjištěným faktorům, které mohou limitovat nebo vážně ohrozit denzitu populací čolka
velkého na uvedených lokalitách patří:
- znečišťování biotopů antropickým odpadem (lok.č. 1, 6)
- odchyt jedinců a vandalismus (lok.č. 1)
- zazemňovací procesy stanovišť (lok. č. 5, 7, 9)
- ohrožení vývojových stádií vysycháním stanovišť (lok.č. 6, 7)
- meliorační činnost (lok.č. 5)
- možnost kontaminace vodního prostředí (lok.č. 1, 6)
- výskyt a introdukce dravých ryb (Esox lucius - štika obecná) (lok.č. 10)
- totální destrukce stanoviště (lok.č. 4, 8)
Územní ochrana čolka velkého je zajištěna pouze na jediné lokalitě, která se však nachází mimo
území okresu Karviná, a to na lok.č. 10 - Žermanický lom, jež je přírodní památkou. Mokřady u
kruhového objezdu v Havířově (lok.č. 3) jsou svou polohou v těsném kontaktu s přírodní památkou
Meandry řeky Lučiny. SPR Loucké rybníky (lok.č. 7) ztratily formálně status ochrany v r. 1987, a to
důsledkem důlní činnosti, která měla za následek rozsáhlé poklesy půdy.
Podstatou pro samou existenci druhu rozhodně není jen ochrana legislativní, ale i ochrana
faktická. Dobrým a názorným příkladem jsou mokřady u řeky Lučiny (lok.č. 3). Zásluhou zejména Ing. J. S m o l y (referát životního prostředí Havířov) jsou zde budována nová vodní stanoviště pro
obojživelníky. Populaci čolka velkého na této lokalitě lze hodnotit jako početnou. Poměrně četný je i na
lokalitách č. 6, 7, 10 a 11.
Je dobré mít na paměti, že čolek velký vede skrytý, výlučně noční způsob života, a v terénu tak
může velmi snadno unikat pozornosti. To může být jedním z důvodů, že na vodních stanovištích s jeho
výskytem jsou hlášeny jen kusé nálezy nebo není uváděn. Podat ucelený pohled na stav a strukturu
populací je však otázkou metodicky řízeného průzkumu.
Souhrn
Příspěvek obsahuje z celkového výčtu 11 lokalit 8 dosud nepublikovaných zjištění vodních
stanovišť (lok.č. 1-6, 8, 9) s výskytem čolka velkého (Triturus cristatus) v okrese Karviná.
Výškové rozpětí nálezů leží od 240 (lok.č.3) do 290 m.n.m. (lok.č. 10) a odpovídá II. vegetačnímu
stupni (bukodubový).
Z geomorfologického pohledu se lokality nacházejí v Ostravské pánvi (lok.č. 1-4, 6-9) a
Podbeskydské pahorkatině (lok.č. 5,10,11) a spadají do tří kvadrátů (6176. 6177, 6276) standardní sítové
mapy určené k mapování rozšíření živočichů v ČR.
Čolek velký je zde druhem s širokou ekologickou valencí nemajícím vyhraněné nároky na typ
vodního stanoviště. Nejpočetněji byl pozorován v relativně malých nenarušených přírodních nádržích,
které povětšinou navazovaly na bývalé rybniční soustavy. Jeho výskyt vždy sleduje čolek obecný
(Triturus vulgaris). Vzhledem k nočnímu způsobu života čolek velký v terénu snadno uniká pozornosti.
Čolek velký patří mezi nejohroženější druhy obratlovců v regionu a po blatnici skvrnité
(Pelobates fuscus) a skokanu ostronosém (Rana arvalis) je nejvzácnějším obojživelníkem. Žádná z
uvedených lokalit s jeho výskytem na Karvinsku nemá územní ochranu. Druh má v současné době
dobré existenční podmínky jen na lok.č. 3.
K významným přirozeným predátorům čolka velkého patří např. čáp bílý (Ciconia ciconia),
volavka popelavá (Ardea cinerea) a batrachofágní (živící se obojživelníky) užovka obojková (Natrix
natrix). Larvální stádia čolků jsou také zastoupena v potravním spektru některých bezobratlých
živočichů, např. potápníka vroubeného (Dytiscus marginalis).
Závěrem lze říci, že do r. 1999 je tímto známo na 20 publikovaných lokalit s výskytem čolka
velkého na území karvinského okresu, přičemž téměř polovina již v současné době neexistuje.
Literatura
HUDEČEK, J. (1982): Nálezy čolka velkého (Triturus cristatus) v české části Slezska.
Přírodověd. sbor., Ostravské muzeum, 26:119 - 121. Ostrava.
POLÁŠEK, Z. (1988): Předběžná informace o průzkumu obojživelníků a plazů v okrese
Karviná., Karvinské mládí, Okresní dům pionýrů a mládeže Karviná, 28: 3 - 10.
ŠUHAJ, J., STOLARCZYK, J., POLÁŠEK, Z. (1988)): Další nálezy čolka velkého (Triturus
cristatus) v oblasti Ostravské pánve., Karvinské mládí, Okresní dům pionýrů a mládeže Karviná,
28:18-20.
MORAVEC, J. (ed.) 1994: Atlas rozšíření obojživelníků v České republice., Atlas of Czech
amphibians.., Národní muzeum, Praha.
Některá batrachologicky váznamná vodní stanoviště v okrese Karviná
Petr Vlček
Všechny autochtonní druhy našich obojživelníků (Amphibia) jsou svou ontogenezí vázány na vodu.
Území okresu Karviná vykazuje početně zastoupená a velmi rozrůzněná vodní stanoviště. Ne však
všechna, jak by se mohlo na první pohled zdát, zajišťují optimální ekologické podmínky pro úspěšnou
reprodukci těchto ohrožených živočichů. Proto k prvořadým úkolům pro samotnou existenci populací
batrachofauny patří ochrana jejich vodních stanovišť, nevyjímaje stanoviště jimi obývané v období
suchozemské fáze života.
Podstatou mého příspěvku je proto zveřejnění takových lokalit s vodními stanovišti, kde jsem zjistil
v období rozmnožování jejich pozoruhodně bohatou druhovou diverzitu nebo pozoroval vysokou denzitu
populací určitého druhu. Z tohoto pohledu jsem si dovolil použít termínu ,,významná vodní stanoviště.“
Svým obsahem je tento článek příspěvkem zejména faunistickým, poukazujícím na některé ekosystémy
doposud vcelku bohatě zastoupené druhovou rozmanitostí obojživelníků v ekologicky narušené a měnící
se krajině karvinského okresu.
Metodika
V průběhu let 1990–2002 jsem se hlouběji zabýval inventarizací výskytu obojživelníků v Karvinském
regionu. Průzkum jsem prováděl převážně v období, kdy obojživelníci vykazují nejvyšší stupeň aktivity
v průběhu roku, tj. období rozmnožování (březen–květen). Druhová příslušnost byla určována podle
vnějších morfologických znaků. V případě ne zrovna bezproblémového určování kuněk (Bombina spp.)
jsem určil druh buď podle hlasových projevů nebo s výraznou převahou morfologických znaků
odpovídajícím danému druhu. U skupiny zelených vodních skokanů (Rana esculenta synklepton) byla
mimo jiné hlavním determinačním znakem velikost metatarzálního hrbolu (callus plantaris internus). Ve
výčtu lokalit s významnými vodními stanovišti je u každé z nich uvedeno její pořadové číslo, kvadrát dle
standardní síťové mapy určené k mapování rozšíření živočichů v ČR, obec, bližší určení výskytu, poslední
rok zjištěného výskytu a nadmořská výška. Tabulka č. 1 udává přehled zjištěných druhů obojživelníků na
jednotlivých lokalitách, pravděpodobnou možnost výskytu dalších druhů a také početně pozoruhodné
populace. Populace u většiny zjištěných druhů byly ve sledovaném období dynamické, tzn. že docházelo
k reprodukci a byla prokázána přítomnost jejich larev a různých věkových (velikostních) kategorií
juvenilních či adultních jedinců. Podat ucelený přehled o struktuře a populační hustotě batrachocenóz je
však otázkou metodicky vedeného průzkumu.
Přehled lokalit s významnými vodními stanovišti
1. kvadrát 6276, Havířov, mokřady u kruhového objezdu poblíž řeky Lučiny, 2002, 240 m n. m.
2. kvadrát 6276, Havířov, rybník Na špici, 1997, 248 m n. m., v současnosti značně zdevastované
stanoviště
3. kvadrát 6276, Těrlicko, okolí ústí řeky Stonávky do Těrlické údolní nádrže, včetně Halamova
rybníka, 2001, 290 m n. m.
4. kvadrát 6276, Dolní Datyně, požární nádrž u firmy keramika Pirson, 1998, 259 m n. m.
5. kvadrát 6176, Horní Suchá-Paseky, zavodněné důlní propadliny severně od skládky včetně
stanovišť u silnice Solecká západně od skládky, 1999, 276 m n. m.
6. kvadrát 6177, Louky nad Olší, vodní plochy za kostelem sv. Barbory, 2002, 246 m n. m.
7. kvadrát 6177, Stonava, vodní plochy za dolem ČSM-Jih, 1990, 278 m n. m., zaniklé stanoviště.
8. kvadrát 6177, Karviná, Ráj-Podlesí, soustava lesních nádrží, 1999, 260 m n. m.
9. kvadrát 6277, Albrechtice, rybník u cesty, včetně vodních stanovišť v Louckém lese podél Důlského
potoka, 2002, 250 m n. m.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Nektera%20batrachologicky.htm[21.7.2011 23:16:46]
10. kvadrát 6077/6177, Dolní Marklovice, soustavy rybníků v okolí obce, 2002, 230 m n. m.
11. kvadrát 6076, Věřnovice, mrtvé rameno řeky Olše severovýchodně od obce, včetně sezónních louží
v okolí obce, 2002, 202 m n. m.
12. kvadrát 6176, Bohumín, Záblatský rybník, 2002, 190 m n. m.
13. kvadrát 6176, Rychvald, rybníky Goralčoky, 2002, 220 m n. m.
14. kvadrát 6176, Rychvald, PR Skučák, 2002, 220 m n. m.
15. kvadrát 6277, Albrechtice, úsek řeky Stonávky od železničního mostu v Albrechticích k Stonavské
silnici, 250 m n. m.
16. kvadrát 6377, Třinec-Konská, PR Velké Doly, 2001, 320 m n. m.
Výsledky
Podle údajů z tabulky č. 1 byl na sledovaných vodních stanovištích prokázán výskyt 15 druhů
obojživelníků. Druhově nejbohatším územím je stanoviště na lokalitě č. 6 (Louky nad Olší) s 13
zjištěnými druhy. K nejčastěji sledovaným druhům (viz tab. 2) patřil skokan zelený (Rana klepton
esculenta), skokan hnědý (R. temporaria) a čolek obecný (Triturus vulgaris). Velice ekologicky
přizpůsobivým a běžným druhem je podle terénních pozorování rosnička zelená (Hyla arborea).
Nejvzácnějším druhem je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), známý svým výskytem v okresu jen
z lokality č. 16 (PR Velké doly). Zde v lipových dubohabřinách nalézají mloci vhodné podmínky
k rozmnožování. O tom svědčí časté nálezy přezimujících larev v čistých prameništích (KUPKA 2001).
POLÁŠEK (in verb) uvádí z konce 60. let ojedinělý výskyt 1–2 ex. mloka skvrnitého v centrální části
okresu. K nejvzácnějším druhům batrachofauny Karvinska patří blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus),
čolek velký (T. cristatus) a také skokan ostronosý (R. arvalis). V případě prvně dvou jmenovaných druhů
jsou citovaná vodní stanoviště s jejich výskytem(až na nepatrné výjimky) jedinými známými recentními
lokalitami v okrese, kde se rozmnožují. K vzácným druhům lze řadit i kuňku obecnou (Bombina
bombina), jejíž nálezy jedinců s typickými druhovými znaky jsou mi známy jen z několika mála lokalit.
Protikladem jsou např. velmi početné populace kuňky žlutobřiché (B. variegata) z některých lokalit
Poolzí (např. lokalita č. 11, Věřnovice). Skokan skřehotavý (R. ridibunda) je svým výskytem na
Karvinsku vázán zejména na soustavy velkých rybníků v okolí Rychvaldu a Bohumína, které mají
návaznost na rybniční soustavy na Ostravsku. Skokan krátkonohý (R. lessonae) je v okrese daleko
rozšířenějším druhem než jsem se prvotně domníval. Poměrně často jsem ho pozoroval na
mikroklimaticky chladnějších lokalitách společně s čolkem horským (T. alpestris). Nevyhýbá se ani
klimaticky teplejším stanovištím (např. lokality č. 1, 6 a 11).
Nejpočetnější druhové zastoupení obojživelníků jsem zjistil na relativně plošně malých stanovištích s
bohatou přítomností vodní vegetace. Tyto vodní biotopy byly součástí rybničních soustav nebo rybníků se
zachovalým okolním ekosystémem. Velkým vodním plochám se většina druhů (s výjimkou R. kepton
ecculenta, R. ridibunda, R. temporaria a B. bufo) z hlediska reprodukce vyhýbá.
Diskuse
Na území karvinského okresu je teoreticky možný výskyt dalších druhů batrachofauny, které nelze s
jistotou vyloučit. HUDEČEK (1991) mylně uvádí v druhovém výčtu obojživelníků Karvinska do r. 1990
skokana štíhlého (R. dalmatina) s návazností na práci POLÁŠKA (1988), přičemž POLÁŠEK (1988)
uvádí, že tento druh byl prokázán v soustavě rybníků u Bohumína mimo okres Karviná a jeho výskyt
v okrese je tedy velice pravděpodobný. Jedná se o dva nálezy (okres Ostrava) z okolí Heřmanského stavu
a rybníka Lesník (ŠUHAJ 1990). Tento teplomilný druh je ponejvíce vázán na dubové lesy a preferuje ve
srovnání se skokanem hnědým a skokanem ostronosým v období suchozemské fáze života sušší
stanoviště.
Dalším druhem s možným výskytem je karpatský endemit čolek karpatský (T. montandoni), který by
mohl nacházet vhodné ekologické podmínky v jihovýchodní části okresu. Zde by se mohl také vyskytovat
mlok skvrnitý.
Výskyt čolka horského na lokalitě č. 6 (Louky nad Olší) jak uvádí POLÁŠEK(1988) se mi osobně
nepodařil potvrdit. Jeho nynější absence na této lokalitě může patrně souviset, vzhledem k jeho výběru
mikroklimaticky chladnějších stanovišť, s postupným oteplováním lokality. Rovněž se mi nepodařilo
potvrdit výskyt skokana skřehotavého na lokalitě č. 1 (mokřady u kruhového objezdu, Havířov), udávaný
z nedaleké řeky Lučiny (BARUŠ & OLIVA et al. 1992).
Hlášení o výskytu ropuchy krátkonohé (Bufo calamita) na Ostravsku, případně jinde na Moravě lze
považovat vzhledem k areálu rozšíření druhu za zcela nevěrohodná (např. NEDĚLE 1983).
Zvýšené pozornosti je třeba věnovat kuňkám, jejichž druhová úroveň důsledkem hybridizace je dosti
zpochybněna. Podle pozorování z volné přírody naprostá většina karvinských nížinných populací svými
morfologickými znaky a hlasovými projevy náleží povětšinou ke kuňce žlutobřiché, ačkoli je převážně
známa jako obyvatel vyšších poloh. V ČR nejčastěji bývá pozorována v nadmořských výškách 450–550
m n. m., avšak pravidelně se vyskytuje již od 250 m n. m. (MORAVEC 1994).
Žádoucí by např. bylo studium biometrie populací čolků velkých v souvislosti s výskytem čolka
dunajského (T. dobrogicus) na jižní Moravě.
Závěr
Na území karvinského okresu byl prokázán výskyt čtyř druhů ocasatých obojživelníků (Urodela) a 11
druhů žab (Anura). To je pouze o pět druhů méně, než je známo v celé ČR. Z tohoto počtu není vyloučen
výskyt skokana štíhlého a čolka karpatského.
Nejvzácnějším obojživelníkem je mlok skvrnitý, známý jen z přírodní rezervace Velké doly (KUPKA
2001). Nejčetněji pozorovaným druhem na sledovaných lokalitách byl skokan zelený.
Nejvíce druhů obojživelníků (13 druhů) bylo zjištěno v Loukách nad Olší (lokalita č. 6). Pozoruhodně
početné populace některých druhů, zejména skokana hnědého, ropuchy obecné, případně kuňky
žlutobřiché jsem pozoroval vždy jen v ekologicky nenarušené krajině (např. lokality č. 1, 3, 9, 10 a 15).
Na lokalitách s významnými vodními stanovišti obojživelníků byl potvrzen výskyt všech doposud
zjištěných druhů batrachofauny karvinského okresu.
Poděkování
Za poskytnuté cenné informace děkuji ing. J. Kupkovi (Havířov) a Z. Poláškovi (Havířov). Za textové
úpravy je mou povinností dále poděkovat J. Šuhajovi (Bohumín).
Literatura
Baruš V., Oliva O. et al. 1992: Fauna ČSFR. Obojživelníci, Amphibia. Academia, Praha, 338 pp.
Hudeček J. 1991: Batrachofauna Karvinska v literatuře. Hyla I (1): 19–22.
Kupka J. 2001: Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) v přírodní rezervaci „Velké doly”. Těšínsko,
ročník XLIV (2): 30–31.
Moravec J. (ed.) 1994: Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum, Praha, 133
pp.
Neděle L. 1983: O herpetofauně Slezska. Živa 3: 106.
Polášek Z. 1988: Předběžná informace o průzkumu obojživelníků a plazů v okrese Karviná. Hyla,
Karvinské mládí 28: 3–10.
Šuhaj J. 1990: První nález skokana štíhlého (Rana dalmatina) v oblasti Ostravské pánve. Čas. Slez.
Muz. A, 39: 282–283.
Vlček P. 2000: K výskytu čolka velkého (Triturus cristatus) v okrese Karviná (s poznámkami
k biotopu, ochraně a ohrožení v období vodní fáze života). Acrocephalus 18: 75–79.
Sansho Uo – japonský velikán
Petr Civiš ml.
Letos jsem měl tu příležitost navštívit pro Čechy téměř 10 000 km vzdálené Japonsko. Jiná
kultura, jiná mentalita, zkrátka jiný svět. Již od začátku svého pobytu na ostrove Honšu jsem chtěl na
vlastní oči spatřit druhého největšího žijícího obojživelníka (po velemloku čínském) - velemloka
japonského, adrias japonicus.
Protože jsem byl v Japonsku jen na 16 dní, chtěl jsem vidět co možná nejvíc. Kromě Akihabary elektronické čtvrti v centru Tokia, ostrova Shiraishi nebo třeba klášterů a zahrad v Kjótu, bylo v mém
plánu navštívit i jedno z největších akvárií světa - Kayukan v Osace. Po úspěšném zdolání cesty
šinkanzenem z Tokia do Kjóta, rychlíkem z Kjóta do Osaky a metrem ze zastávky Osaka do Osakako,
jsme konečně stanuli před obřím akváriem. Je posazené na malém poloostrově přímo u moře, odkud i
čerpá mořskou vodu. Uvnitř bylo k vidění mnoho mořských i sladkovodních živočichů, namátkou
hlubokomořský japonský krab, loděnky, žralok velrybí a v sekci Japanese forest dokonce i velemlok
japonský. Bohužel, v době kdy jsem šel kolem něj, byl zalezlý v rohu u stěny nádrže za reflektorem, takže
naše první setkání bylo pouze matného charakteru přes vodní hladinu.
Po návratu do Okayamy jsem brouzdal na internetu a po několika minutách jsem již v ruce držel
papír s obrázkem velemloka a odstavcem psaným písmem, podobným rozsypanému čaji. Požádali jsme
Japonce Kobozuna z Okayamské univerzity, aby nám text přetlumočil do angličtiny. Psalo se tam o
jakémsi Hanzaki muzeu ve městečku zvaném Yubara. Zde bych rád upozornil na Japonci užívané dvojí
označení velemloka, a to buď Hanzaki nebo Sansho Uo (původ slova je patrně ve slizu vylučovaném
mlokem, vonícím stejně jako japonský pepř – sansho). Shodou náhod se v Yubaře nacházejí i horké
prameny. Japonská velkorysost se potvrdila a Kobozuno přislíbil, že nás tam vezme.
Na předposlední den svého pobytu v Japonsku jsem se těšil nejvíce. Po 140 kilometrové cestě
autem, vlevo, jak je zde zvykem, jsme konečně dorazili do malého malebného městečka, rozkládajícího
se podél řeky, v které byly i zmíněné horké prameny. Kobozuno už zde jednou byl, tak nás zavedl rovnou
k místu, kde dříve velemloky viděl. Temné kamenné koryto zakryté mříží a pletivem před jedním z
místních obchůdku v sobě ukrývalo čtyři skoro půlmetrové velemlůčky. Chtěl jsem jednoho vyndat a
blíže si ho prohlédnout a vyfotit, ale mříž byla zamčená. Cestou podél ledové řeky jsem si mohl
prohlédnout biotop, v kterém tento noční tvor žije. Přes den je schovaný pod kameny nebo v dírách na
břehu, v noci vyráží na lov ryb, žab, hadů nebo myší. Vyskytuje se rovněž v říčkách s čistou vodou,
kamenitým dnem a rychlým proudem, od 300 do 700 m n.m.
Po vykoupání v horké přírodní lázni jsme šli navštívit pár set metrů vzdálené Hanzaki muzeum
hned vedle nedávno sklizeného rýžového pole. Před vlastní budovou je ze dřeva vytesán obří velemlok,
vystupující z kamenné zídky, hledící vstříc přicházejícím návštěvníkům. V první místnosti muzea nás
uchvátilo pět velkých akvárií s živočichy různých rozměrů. V prvních dvou akváriích jsme obdivovali
vždy po jednom páru zhruba 70-ti centimetrových příšer s tmavohnědou, po celém těle zvrásněnou kůží a
černým tečkováním, po stranách s tučnými vlnícími se lemy, táhnoucími se od hlavy až k ocase,
dominantní oválnou hlavou s širokými ústy a milimetrovýma bílýma očkama. V dalších třech akváriích
byly pravděpodobně odrostlejší samice kolem jednoho metru délky. U pravé stěny místnosti stálo
akvárium se 130-ti centimetrovým rekordmanem – bohužel, naloženým v lihu. Ostatní menší akvária
nebyla tolik zajímavá, obsahovala drobnější sladkovodní ryby, například sumce. Na místě jsem se mohl
zdržet jen pár minut, kvůli špatným světelným podmínkám jsem spíše jen natáčel na kameru, takže
fotografie nejsou nic extra, ale pro ilustraci snad postačí.
Velemlok japonský je jedním z nejohroženějších zvířat Japonska. Zhruba před 50 lety byli větší
jedinci loveni pro maso, jejich larvy byly odchytávány dětmi v menších říčních ramenech. Budování
hrází zabraňuje jejich migraci a odděluje jednotlivé populace. Se stále klesající kvalitou říční vody
nezbývá, než jim pomoci budováním umělých hnízd pro rozmnožování a následné kladení vajec. Jako
hnízdo může sloužit do břehu zahloubená roura s průměrem 60 cm (tzv. breeding bed – hnízdiště),
následně propojená s trubkou o průměru 20 cm, která vyúsťuje nade dno řeky. (Tochimoto, 1998)
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Velemlok.htm[21.7.2011 23:16:47]
Populace velemloka, dožívajícího se i přes 70 let, nejspíš poklesla všude, nyní je tento druh japonským
národní pokladem a je také klasifikován jako druh CITES I. (Convention on International Trade in
Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Pro našince je setkání s tímto úžasným stvořením
opravdovou lahůdkou.
Popisy fotek:
řeka protékající Yubarou
kostra velemloka
stotřiceticentimetrový velemlok japonský
detail hlavy s širokou tlamou a miniaturníma očima
velemlok a pstruzi
pár velemloků
pár velemloků
socha velemloka
mapa Japonska
Ocasatí obojživelníci Pyrenejského poloostrova
Radek Sejkora a Mgr. Petr Zmítko
Země na Pyrenejském poloostrově, omývaná vodami Středozemního moře a Atlantského oceánu,
překvapuje svou pestrostí proměnlivostí i velkým množstvím živočišných i rostlinných druhů. Nás však
zajímali hlavně zde žijící ocasatí obojživelníci, tito všichni náleží do čeledi mlokovití Salamandridae a na
zmíněném území se vyskytují (na druhové či podruhové úrovni) v celkem asi v 21 taxonech. Jmenovanou
oblast jsme opakovaně navštívili na přelomu května a června v letech 2000, 2002 a 2006 s cílem
pozorovat co nejvíce druhů ve volné přírodě.
Zástupce prvního druhu, čolka pyrenejského, lze najít jak na hlavním masívu Pyrenejí, tak i na jejich
podružných hřebenech. Jako přirozený biotop se jeví kamenité stráně a horské louky ve
vyšších nadmořských výškách. První naše setkání s tímto druhem bylo v červnu roku 2000 v Andoře u
silnice vedoucí z města Andorra la Vella směrem do vesnice El Serrat. Jednalo se o nález uhynulého
zvířete spadlého do otvoru po uraženém plastovém patníku, tento se tak stal dokonalou zemní pastí. Po
důkladnějším pátrání jsme na lokalitě nalezli pod kameny u silnice a ve stáni nad ní dospělého samce a
samici. Hojnější byl tento druh v centrální části Pyrenejí na hranicích s Francií. Jednalo se o sedlo Col du
Pourtalet, jeho výskyt byl zde zaznamenán jak na španělské tak francouzské straně v nadmořské výšce
okolo 1700 m, dospělé jedince zde bylo možné zastihnout ve velmi mělké vodě pod kameny a vymletými
břehy v pomalu tekoucích potůčcích. Takto také byly dokonce nalezeny dva páry v amplexu. V době naší
poslední návštěvy, na počátku června roku 2006, bylo v celé oblasti zmíněného poloostrova velmi sucho a
teplo, teploty v nadmořských výškách okolo 2000 m v poledních hodinách dosahovaly běžně hodnot
25°C. Teplota vody v malých potůčcích, které tento druh jak se zdá preferuje, vlivem intenzivního
slunečního záření vysoce přesahovala hodnotu 15°C. Toto, na rozdíl od informací v literatuře,
pravděpodobně tomuto druhu vyhovuje, protože v rychle proudících chladných bystřinách
napájených tajícím sněhem z vyšších poloh tito čolci nalezeni nebyli. Larvy se skrývaly mezi kameny
v tůňkách s klidnější vodou, jsou adaptované pro život v proudící vodě, mají krátké keříčkové žábry a
typicky nízký lem na ocase. Mláďata po metamorfóze se ukrývala na vhodných lokalitách podél vodních
toků. Juvenilní zbarvení je tmavší než u dospělých, je výrazně hnědošedé na hřbetě s nepravidelným
žlutým černě lemovaným pruhem, tento se v dospělosti stává méně zřetelný a s přibývajícím věkem,
zvláště pak u dospělých samic se zcela vytrácí. Zbarvení námi sledovaných dospělých jedinců bylo na
horní straně těla jednotvárně šedavé nebo nahnědlé, břicho šedohnědé s tmavými skvrnami přecházejícími
i na dolní část boků, uprostřed břicha je úzký žlutooranžový pruh beze skvrn. Velikost námi sledovaných
zvířat pak dosahovala hodnot 10 až 13 cm.
Čolek pyrenejský, Calotriton asper (Dugès, 1852),
byl na základě genetické analýzy pro velké odlišnosti od zbývajících dvou druhů ze Sardinie a Korsiky
vyřazen z rodu Euproctus, zde pak byl pro něj použit jeho dřívější rodový název Calotriton od Graye
z roku 1858, toto vše dle práce od Salvadora Carranzy a Felixe Amanta uveřejněné v roce 2005. Zároveň
byla jmenovanými autory prozkoumána jeho izolovaná populace na masívu Sierra de Montseny
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Pyrenee.htm[21.7.2011 23:16:48]
v Katalánsku. Zde byl rozpoznán samostatný druh a pojmenován Calotriton arnoldi Carranza & Amat,
2005.
Nový druh se předchozímu velmi podobá, rozdíly mimo genetické výbavy jsou však i v morfologii.
Udávaná délka zvířat zpravidla nepřesahuje 10 cm, pokožka je ve srovnání s C. asper méně hrubá,
zbarvení hřbetu je čokoládově hnědé, někdy je na ocase přítomný světlý pruh který přechází i na hřbet,
břicho působí průhledným dojmem, mláďata a také někteří dospělí mohou mít na bocích a ocase nažloutlé
nebo nazelenalé skvrny. Druh se rozmnožuje v chladných potůčcích tekoucích v bukových lesích na
svazích jmenovaného pohoří v nadmořských výškách v rozmezí 600 až 1200 m. Pohoří Montseny leží 50
km severně od Barcelony a jeho nejvyšší vrcholky dosahují nadmořské výšky 1700 m, jedná se o národní
park, který je turisticky hojně navštěvován. Tuto oblast jsme navštívili koncem května 2006, v této době
zde bylo velmi sucho a teplo, poslední zbytky sněhu ležely pouze na severních svazích ve výšce nad
1500 m. Pro momentálně panující nepříznivé klimatické podmínky a poměrnou vzácnost druhu se nám
bohužel tohoto zajímavého obojživelníka najít nepodařilo.
Blízce příbuzným rodem rodu Calotriton, jsou velcí čolci v rodu Triturus. Tento rod byl v současné době
také na základě genetické analýzy rozdělen, a to dokonce na rody čtyři. V rodu Triturus pak bylo
ponecháno pouze šest druhů, z nichž jsou na Pyrenejském poloostrově zastoupeny následující dva.
Čolek mramorovaný Triturus marmoratus (Latreille, 1800),
velký statný druh, maximální délka udávaná v literatuře dosahuje hodnot do 17 cm. Oproti příbuzným
čolkům ze skupiny „cristatus“ má však mnohem mohutnější stavbu těla a v terestrické fázi výrazně
sametovou pokožku. V této fázi je také většina jedinců hráškově zelených s nepravidelnými různě
velkými a často spojenými černými skvrnami. Břišní strana je tmavě šedá s drobnými bílými tečkami.
Rozšíření tohoto druhu na Pyrenejském poloostrove je uváděno v jeho severní a západní části a také
na úzkém pruhu při pobřeží Středozemního moře, v Pyrenejích pak zcela chybí. Tento druh jsme
nacházeli spíše na lokalitách s vyšší nadmořskou výškou a to hlavně v pohořích středního a severního
Španělska a Portugalska. Nejvyšší nám známý výskyt byl udáván na pohoří Sierra de Guadarrama
v horských plesech v nadmořské výšce 2100 m vysoko nad hranicí lesa. Tato informace byla pouze na
základě sdělení strážce tamního národního parku a vyvěšených informačních tabulí, nám se jej však pro
nepřízeň počasí nepodařilo ověřit. Druh se zde prý vyskytuje společně s tamní izolovanou populací čolka
horského. V pohoří Serra da Estrela ve středním Portugalsku se čolek mramorovaný vyskytoval na
náhorní planině ve výšce okolo 1900 m. Tyto čolky jsme nacházeli v malých jezírkách s rašelinným
dnem, zde se ukrývali pod břehy a bylo nesnadné je objevit. Zdejší populace se vyznačovala menší
velikostí, přibližně 14 cm a menšími černými skvrnami na vrchní straně těla. Z dalších obojživelníků
jsme na lokalitě zaznamenali rosničku Hyla meridionalis Boettger, 1874. Další hojná populace byla
nalezena poněkud východněji ve španělské provincii Salamanca v masívu Peña de Francía. Zde se
jednalo o severní svahy porostlé bukovým lesem v nadmořské výšce 1000m, druh se zde rozmnožoval
v betonové nádrži se stojatou vodou a s velkou vrstvou spadaného listí. Jednalo se normálně zbarvené
jedince dosahující délky až 16 cm. Relativně hojný zde byl i čolek iberský a nalezeny zde byly vzrostlé
larvy od mloka skvrnitého pravděpodobně náležící k ssp. bejarae.
Čolek portugalský Triturus pygmaeus (Wolterstorff, 1905).
Tento druh byl až donedávna považován za poddruh čolka mramorovaného, nicméně jeho povýšení na
samostatný druh je z hlediska morfologického, ekologického i genetického oprávněné. Maximální délka
druhu je v literatuře udávaná 13 cm, avšak většina jedinců v průměru nepřesahuje délku 11 cm. Základní
barva je zvláště v terestrické fázi tmavěji zelená, černé skvrny na vrchní straně těla jsou menší a oválnější.
Na břiše mohou také mít zvláště samci zpravidla větší černé skvrny. V období rozmnožování mají samci
nižší rovnější hřbetní hřeben, na rozdíl od ostatních druhů rodu je tento mnohem méně nápadně snížen u
kořene ocasu. Areál rozšíření zahrnuje jižní polovinu Portugalska a přilehlé oblasti Španělska, na jih
zasahuje až k Gibraltaru. Na rozdíl od předešlého, preferuje tento druh spíše nížinné biotopy. Jeho doba
rozmnožování je vzhledem ke klimatickým podmínkám v oblastech výskytu posunuta do zimního a časně
jarního období, v letním období sucha pravděpodobně může i estivovat. V severní části areálu se výskyt
tohoto druhu překrývá s čolkem mramorovaným, nicméně vzhledem k výskytu na odlišných biotopech ke
křížení v přírodě pravděpodobně běžně nedochází. My jsme vzhledem k roční době naší návštěvy nalezli
v centrálním Portugalsku v oblasti Castela Branco pouze odrostlé larvy, které vzhledem k povaze biotopu
a oblasti výskytu mohly náležet k tomuto druhu. Larvy obou těchto druhů se velmi podobají, mají také
vzhled podobný larvám čolků ze skupiny „cristatus“, v ranném stádiu s typickým ocasním vláknem a
pařátovitými končetinami, základní zbarvení je pak světlé s černými skvrnami.
Zástupce dalšího rodu přítomného v oblasti je místní poddruh čolka horského
Mesotriton alpestris cyreni (Wolterstorff, 1932),
čolek horský byl dříve také řazen do rodu Triturus podrodu Mesotriton, novinkou je však povýšení tohoto
podrodu na samostatný rod. Tato místní forma se od nominotypického poddruhu na první pohled přiliž
neliší, je však mnohem menší, délka zpravidla nepřesahuje 8 cm. Zajímavý je jeho geograficky oddělený
výskyt na Pyrenejském poloostrově, k izolaci od zbytku areálu druhu v Evropě došlo pravděpodobně na
konci pleistocénu. Žije zde na relativně malém území ve vrcholových partiích pohoří Sierra de
Guadarrama v centrálním Španělsku a na severu poloostrova v pohoří Cordilera Cantabrica. S tímto
druhem jsme se setkávali ve vyšších polohách na horských lukách v jezírkách a loužích. V pohoří Picos
de Europa bylo v okolí jezera Lago de Ercina možno najít pod kameny na vlhčích místech stovky
odrostlých mláďat tohoto druhu.
Posledním zde žijícím zástupcem dříve také řazeným do rodu Triturus a to v rámci podrodu Palaeotriton,
je nyní rod Lissotriton se dvěma zde vyskytujícími druhy, čolkem hranatým a iberským.
Čolek iberský Lissotriton boscai (Lataste, 1879),
středně velký druh s rozšířením převážně v Portugalsku a přilehlých oblastech Španělska, zbarvení horní
části těla je zpravidla tmavě hnědé s tmavými skvrnami a má cihlově červené světle lemované a černě
skvrnité břicho. My jsme dokonce zaznamenali i velmi světle okrově zbarvené jedince. Samci mají
v období rozmnožování méně výrazné dorzolaterální hrany a nepatrný světle zbarvený výrůstek na špičce
ocasu. Druh vcelku hojný ve svém areálu výskytu, převážně však v nižších polohách. K rozmnožování
využíval zpravidla větší vodní útvary často i s proudící vodou. V provincii de Lugo jsme jej nacházeli
v zavlažovacích kanálech a náhonech s chladnou proudící vodou. V poslední době se objevují zprávy o
možném oddělení populace obývající oblast Algarve v jižním Portugalsku na úroveň samostatného
druhu..
Čolek hranatý Lissotriton helveticus (Razoumowsky, 1789) se vyskytuje na severu poloostrova dokonce
ve třech poddruzích, tyto jsou některými autory pokládány za synonyma.
Nominotypický poddruh ssp. Helveticus
j
jsme nalezli v Pyrenejích až do nadmořské výšky 1700 m, bylo to v už jmenovaném sedle Col du
Pourtalet (španělsky El Portalet). Zdejší populace se zde rozmnožovala v tůňkách se stojatou vodou na
horských loukách. Velmi vysoká koncentrace rozmnožujících se jedinců byla i v kaluži na okraji
parkoviště přímo v sedle. Na španělské straně jsme jej zaznamenali pouze v sedle Puerto de Velate
v předhůří Pyrenejí severně od Pamplony. Tato populace se nijak morfologicky neliší od jedinců žijících
v západní Evropě, samci mají velmi nízký hřbetní lem, výrazné dorzolaterální hrany, tmavě zbarvenou
kožní řasu mezi prsty zadních končetin a dlouhé ocasní vlákno. Další poddruh náležící pravděpodobně k
ssp. alonsoi (Seoane, 1885)
jsme zaznamenali ve vyšších polohách Kordiller, většinou v horských sedlech, kde se tento druh
rozmnožoval převážně v napajedlech na pastvinách. Jednalo se o čolky menší velikosti, dosahující délky
asi 8 cm. Samci měli poměrně vysoký hřbetní lem, dlouhé ocasní vlákno a velmi nápadně vyvinutou
kožní řasu mezi prsty zadních nohou, tato byla černě zbarvená a přesahovala délku prstů. Boky samců ve
vodní fázi měly také poněkud odlišnou kresbu než je běžná u nominotypického poddruhu. Mláďata tohoto
poddruhu bylo možné najít podobně jako u druhu M. alpestris v okolí horských jezer, avšak zpravidla v o
něco nižších polohách. Na stejných biotopech byly přítomny i ropuchy krátkonohé Epidalea calamita
(Laurenti, 1768) a ropušky náležící pravděpodobně k druhu Alytes obstetricans (Laurenti, 1768). U
tohoto druhu jsou nápadní hlavně samci nosící kolem pasu věnce vajíček. Poslední poddruh čolka
hranatého ssp. punctillatus (Schmidtler, 1970) jsme bohužel nezaznamenali, tento se má podle údajů
v literatuře vyskytovat pouze v pohoří Sierra de la Demanda na severu Španělska. Toto pohoří má tvar
podkovy otevřené k severu, nejvyšší vrcholy dosahují nadmořské výšky 2200 m. Severní svahy byly
z větší části porostlé bukovými lesy, směrem k severu z pohoří vytéká řeka Oja o Gera, tato se za městem
Ezcaray zcela ztrácela pravděpodobně z důvodu využívání její vod k zavlažování. Ve jmenovaném pohoří
jsme prozkoumali všechny výškové stupně avšak bez nálezu jakékoliv vhodné stojaté vody,
nezaznamenali jsme zde ani výskyt jiných druhů obojživelníků. Žebrovník Waltlův Pleurodeles waltl
Michahelles, 1830,
tento u nás všeobecně známý obojživelník se na Pyrenejském poloostrově vyskytuje na jeho jižní
polovině. Jediné naše setkání s tímto druhem bylo na konci května 2006 ve vysychající tůni na okraji
rezervace Entorno de Doñana. V tomto případě se jednalo pouze o odrostlé larvy, dospělé jedince jsme ve
vodě již nezastihli.
Všechny výše uvedené druhy jsou řazeny v rámci čeledi Salamandridae do podčeledi Pleurodeliinae
Tschudi, 1838. Příslušníci druhé podčeledi Salamandrinae Goldfuss, 1820 v oblasti čítají dva druhy
řazené do rodů Chioglossa a Salamandra. Mlok dvoupruhý Chioglossa lusitanica Bocage, 1864,
s tímto zajímavým obojživelníkem jsme se setkali opakovaně v roce 2002 a 2006 pouze na jedné lokalitě
u obce Samos v provincii de Lugo. V prvním případě bylo krátce po deštích a bylo relativně chladno,
všechna zvířata byla náhodně nalezena nedaleko nedávno dokončeného mostu pod úlomky asfaltu a
betonu poházených na břehu potoka. Mloci po odkrytí nevykazovali žádnou aktivitu a působili strnulým
dojmem. V případě druhé návštěvy lokality o čtyři roky později byla většina jedinců nalezena pouze
v suťovité stráni nad silnicí, v tuto dobu však byli mloci velmi aktivní a po vyrušení se snažili uniknout
hlouběji do suti. Námi pozorovaní jedinci dosahovali délky 8 až 12 cm, zbarvení vrchní strany těla bylo
tmavě hnědočerné, hřbet a vrchní část ocasu se širokým bronzovým pruhem.U samců bylo zbarvení
hřbetu spíše nazlátlé, tito také byli o něco menší velikosti než samice a měli štíhlejší ocas.
Mlok skvrnitý Salamandra salamandra (Linnaeus, 1758) se na Pyrenejském poloostrově vyskytuje asi
v 10 poddruzích.
S prvním zástupcem jsme se setkali při pátrání po čolku druhu Calotriton arnoldi na již zmíněném pohoří
Sierra de Montseny. Nejprve jsme zaznamenali larvy mloků v potůčcích na horní hranici lesa. Dospělí
jedinci se pak ukrývali pod kameny v bukovém lese. Zdejší populace mloka skvrnitého náleží k ssp.
hispanica Wolterstorff, 1937.
Tento poddruh však nebývá v současnosti všeobecně uznáván a je považován za synonymum od ssp.
terrestris Lacépède, 1788. Velikost námi sledovaných dospělých jedinců byla od 13 do 18 cm. Jednalo se
o poměrně štíhlé mloky s charakteristickou kresbou tvořenou na hřbetu dvěmi řadami podlouhlých skvrn.
Na Pyrenejském poloostrově je rozšíření ssp. terrestris udáváno v jeho severovýchodní části až po řeku
Ebro.
Další poddruh, Salamandra salamandra bejarae Wolterstorff, 1934
byl námi opakovaně zaznamenán asi 700 km západně od těchto míst v pohoří Sierra de Guadarrama v
sedle Puerto de El Paular o de los Cotos v nadmořské výšce v rozmezí 1700 až 1800 m a také poněkud
západněji v pohořích Sierra de la Peña de Francia a Villafranca. Jedinci ze zmiňovaného sedla byli
poměrně robustní s většími žlutými skvrnami. Průměrná délka byla přibližně 16 cm. Jedno zvíře nalezené
v květnu 2006 se ve zbarvení od ostatních zřetelně lišilo, jeho kresba na horní straně těla byla tvořena
drobnějšími žlutými skvrnami, na bocích pak se žlutobílým mramorováním. Zbarvením se velmi nápadně
podobalo jinému poddruhu S. s. almanzoris , tento je nověji dokonce udáván i z tohoto pohoří. Zde by
proto pravděpodobně bylo vhodnější podrobit námi pozorovanou populaci důkladné genetické analýze.
Poddruh S. s. bejarae má pravděpodobně největší areál výskytu na Pyrenejském poloostrově a je rozšířen
v pohořích v celé jeho centrální a jižní části. Podle údajů v literatuře se jedná o mloky zavalitého těla
s krátkým ocasem a několika velkými žlutými skvrnami. Někdy mohou být přítomny načervenalé skvrny
i na parotoidách.
V jižní části areálu výskytu tohoto poddruhu byl nedávno v pohoří Sierra Morenica odlišen další
samostatný poddruh S. s. morenica Joger & Steinfartz, 1994
s nápadně červeně zbarvenými parotoidami a velmi drobnými žlutými skvrnami. Z pohoří Sierra de
Ronda byl pak stejnými autory oddělen další poddruh S. s. longirostris Joger & Steinfartz, 1994.
Tento je charakteristický žlutými parotoidami, malými podlouhlými žlutými skvrnami a jak latinský
název napovídá, i s nápadně špičatou přední částí hlavy s nozdrami.
Velmi zajímavě zbarvená je i ssp. gallaica Seoane, 1884.
Jedná se o formu blízkou ssp. bejarae s rovněž nápadně červeně zbarvenými parotoidami, na zbytku těla
mohou být přítomny drobnější červené skvrnky, zpravidla částečně překrývající žluté skvrny. Vyskytuje
se v západní části Pyrenejského poloostrova, v téměř celém Portugalsku vyjma jeho nejjižnější části a na
severozápadě Španělska. Naše setkání s tímto poddruhem bylo v nižších polohách pohoří Serra da Estrela
ve středním Portugalsku a v okolí jezera Lago de Sanabria v provincii de Zamora ve Španělsku.
Další formou blízkou předchozí je ssp. crespoi Malkmus, 1983,
tato obývá provincii Algarve na jihu Portugalska. Na bocích má zpravidla široké pásy z drobných
nepravidelných žlutých skvrnek. Podobné zbarvení je i na parotoidách navíc v kombinaci i s červenou
barvou. Mlokem asi s nejzajímavějším způsobem života je již zmíněná S. s. almanzoris Müller &
Hellmich, 1935.
Tento poddruh se vyskytuje v nejvyšší části pohoří Sierra de Gredos v okolí horských jezer Lagunas de
Gredos. Jedná se o biotop tvořený sutěmi a kamenitými stráněmi zpravidla bez vegetace. Nověji je také
uváděn například z okolí Lago de Peñalara v pohoří Sierra de Guadarrama a z pohoří San Vicente
v provincii Toledo. My jsme tyto mloky opakovaně nacházeli v letech 2002 a 2006 podél turistické cesty
vedoucí od místa Refugio del Club Alpino k jezeru Laguna Grande de Gredos. V prvním případě zde
bylo velmi chladno a mlhavo a tak bylo možné nalézt aktivní mloky za dne v blízkosti potoků. V roce
2006 pak byly nalezeny prvním z autorů pouze dva jedinci, jednalo se o samce a samici ukryté pod
kameny v bezprostřední blízkosti malého potoka. U těchto jedinců byla při vyrušení velice nápadná a na
mloka skvrnitého až netypicky čilá aktivita při snaze uniknout. Tento poddruh je charakteristický
drobnými žlutými skvrnami a krátkým válcovitým ocasem, velikost pozorovaných zvířat kolísala mezi 13
až 15 cm. V literatuře často citovaný zvyk mláďat setrvávat i po metamorfóze ve vodě se nám nepodařilo
ověřit.
Mloci, obývající západní část Pyrenejí a přilehlé oblasti jsou řazeni k ssp, fastuosa Schreiber, 1912.
Tito jsou charakterističtí širokými žlutými pruhy, vedoucími po stranách hřbetu a břicha a také schopností
rodit již metamorfovaná mláďata. S těmito mloky nám bylo umožněno se setkat se pouze v Pyrenejích a
to jak v nižších polohách, tak i dokonce v nadmořských výškách okolo 1900 m. Zde je bylo možné nalézt
na podobných místech jako čolka pyrenejského. Zaznamenány zde byly zvláště jejich larvy obývající
zaplavené prohlubně na malých pramíncích tekoucích po erodovaných svazích. Larvy byly
pravděpodobně do těchto míst kladeny samicemi ve stupni vývoje charakteristickém i pro většinu
ostatních poddruhů. Metamorfovaná mláďata se ukrývala u pramenišť na vlhčích místech. O něco
odlišnější situace byla v předhůří v sedle zvaném Puerto de Velate ležícím severně od Pamplony. Zde
bylo možné na severních svazích v bukovém lese najít stovky jedinců ukrytých ve ztrouchnivělých
bukových kládách. Zdejší populace byla také nápadná barevnou variabilitou, tato spočívala v rozdílné
šířce žlutých pruhů. Nalezen byl i téměř kompletně žlutý jedinec s nepatrně našedlým břichem. Všechny
zde nalezené mločí larvy vykazovaly pokročilé stádium vývoje s jen nepatrnými keříčkovými žábrami.
Setkání s posledním námi pozorovaným poddruhem ssp. bernardezi Wolterstorff, 1928
bylo v pohoří Cordillera Cantábrica na hranicích mezi provinciemi Asturias a León v sedle zvaném Puerto
de Pajares. Lokalita ležela v nadmořské výšce 1370 m. Mloky bylo možné najít na pastvinách pod
kameny na březích potoků. Tento poddruh se podobá předchozímu, námi pozorovaní jedinci byli velmi
štíhlí a měli poměrně malou velikost, nedelší jedinec měřil pouhých 13 cm. Kresba byla podobná
poddruhu fastuosa, ale žluté dorzolaterální pruhy byly relativně tenčí, u mladších jedinců měly pruhy
tendenci se rozpadat do podlouhlých skvrn. Na podobných místech byli zaznamenána i mláďata čolků
mramorovaných, horských a hranatých.
Aby byl výčet poddruhů mloka skvrnitého úplný, neodpustíme si na závěr zmínku o novém poddruhu
nazvaném autory Guntherem Köhlerem a Sebastianem Steinfartzem Salamandra salamandra
alfredschmidti.
Oddělení tohoto poddruhu od ssp. bernardezi na základě genetické analýzy bylo uveřejněno v únoru roku
2006. Výskyt je omezen pouze na údolí řek Tendi a Marea v provincii de Asturias. Ve zbarveni převládá
žlutá barva, která může být v různých odstínech od šedavé, přes olivovou až po téměř hnědou. Černá
barva je redukovaná pouze ve formě černého hřbetního pruhu, která přechází i na horní část ocasu, tento
může být v různém stupni redukován, u většiny jedinců však zcela chybí.
Jak je patrné z výčtu rozšíření jednotlivých shora popsaných druhů, zpravidla chybějí tito obojživelníci
v oblastech přiléhající k Středozemnímu moři na jihovýchodě poloostrova a také v oblastech ležící ve
srážkovém stínu Pyrenejí na severu poloostrova.
Pyrenejský poloostrov nás svými krásami přírody a četností ocasatých obojživelníků velmi okouzlil.
Doufáme, že se na tento poloostrov studovat ocasaté obojživelníky zase vrátíme.
FOTO: Ing. Karel Brychta, Radek Sejkora a stránky Caudata Culture
Pozorování ocasatých obojživelníků na Hané v létě 2006
David Macháček
Dne 18.8.2006 Jsem na lokalitě Malý kosíř, která se nachází v blízkosti obce Slatinice a Slatinky
(olomoucký kraj) v bývalém lomu dočasně zalitém vodou nalezl larvu rodu Triturus.
Larvu později identifikoval Radek Sejkora jako larvu Čolka velkého (Triturus cristatus).
Bývalý lom kde jsem larvu zaznamenal je součástí přírodní rezervace Malý kosíř. V lomu není trvalá
vodní plocha. Voda se zde vždy udrží jen když jsou velké jarní srážky, nebo je v zimě hodně sněhu.
Odchycená larva měla již všechny končetiny, ale zároveň měla velké keříčkové žábry.. Její velikost byla
7-8 cm. V době mé návštěvy bylo dočasné jezírko v lomu 3 metry dlouhé a zhruba 1,5m široké (v
nejširším místě) a v nejhlubším místě mělo zhruba 40 cm. v jezírku se vyskytovalo velké množství
Potápníků asi vroubených odhadem tak 70-100 kusů ti zřejmě byli příčinou, že ani po dlouhém lovení se
mě nepodařilo nalézt další larvy čolka. Larva po fotografování byla opět vypuštěna zpět do jezírka. Podle
Radka Sejkory by potápníci pro larvu této velikosti již neměli znamenat žádné nebezpečí.
Na této lokalitě se ještě vyskytovali Skokani hnědí (Rana temporaria), Ropucha obecná (Bufo bufo) a
Ropucha zelená (Bufo viridis). Všichni tito obojživelníci se v lomu (když je zde voda ) rozmnožují. Při
předchozím pobytu v této oblasti začátkem července jsem zde pozoroval vývoj pulců všech těchto druhů.
Nedaleko od tohoto občasného jezírka se nachází další bývalý lom s trvalou vodní plochou kde se
rozmnožují Skokani hnědí (Rana temporária) a Ropucha obecná (Bufo bufo). Čas od času lze taky
pozorovat Kuňku obecnou (Bombina bombina).
27.8 2006 Z Náměště na Hané do obce Laškov vede naučná stezka Terezkým údolím
V lese přímo za zastavením číslo 8. se tato stezka setkává se dvěma potůčky. Jeden z těch potůčků jde
podél stezky a druhý stéká lesem z mírného kopce. V potůčku stékajícím z kopce je vytvořena malá
přehrada (zhruba 10metrů od soutoku). V ní se mě podařilo pozorovat larvy Mloka skvrnitého
(Salamandra salamandra). šlo o larvy již barevně vyvinuté (žluté a žlutobílé skvrny na černém podkladě),
které měli ještě za hlavou zbytky keříčkových žáber. Další larva byla odchycena k fotografování v
potůčku hned pod přehradou. Na lesní cestě zhruba 5 metru od přehrady v loužích vzniklých díky
rozježdění lesní technikou byli nalezeny další 3 larvy Mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Na
rozježděné cestě se nacházely dvě kaluže. V první z nich (blíže k naučné stezce) obývali larvy Čolka
obecného (Triturus vulgaris) a druhou zhruba vzdálenou 1,5 metru od první obývali již zmíněné larvy
Mloka skvrnitého.Louže kterou obývali larvy Čolka obecného (Triturus vulgarit) byla dlouhá 2,5 metrů a
hluboká tak 15 cm , larev bylo pozorováno okolo 40. Larvy čolku měli vyvinuty všechny končetiny,
světle hnědé zabarvení těl , velikost asi tak 3 cm a velké keříčkové žábry za hlavou. Larvy Čolka
obecního (T.vulgáris) byli značně vyhublé což bych přičítal nedostatku potravy.
Vzhledem k tomu, že když jsme plánovali s rodinou tento výlet tak jsme nepočítali s lovením a neměli
jsme sebou žádnou síťku a ani holinky přesto se nám podařilo jednu larvu ulovit k nafocení. Kaluž
s výskytem mloků byla o něco menší a širší nežli kaluž s výskytem larev čolku a měla i menší hloubku.
Přehrada na potůčku byla vytvořena navršením plochých kamenů a voda skrz byla vedena trubkou aby
mohla téci dolu do potůčku. Tůň na potůčku vytvořena přehradou kde se vyskytovali larvy mloka
skvrnitého byla okolo 2-2,5 metrů dlouhé a široká 1-1,5 metrů (od přehrady do zadu se zužovala).
Hloubka tůňky bylo okolo 70 cm. Tůň měla svažité a jílovité břehy a to značně znesnadňovalo lovení
larev Mloka skvrnitého.
Pod přehradou a v mločí louži bylo Davidem a Klárou Macháčkovými uloveno několik larev Mloka
skvrnitého k fotografické dokumentaci.
Po focení byli všechny larvy mloka stejně tak jako larva čolka vráceni do svých nádrží.
Malá ukázka
Fotky mloků ze stejné lokality nám mnohdy můžou ukázat značnou varialibitu ve zbarvení tam žijících
jedinců. V případě Mloků skvrnitých (Salamandra salamandra) jde především o rozdílnost velikosti a
rozmístnění žlutých skvrn na černém podkladu . Před časem se mě dostali do rukou fotografie Mloku
skvrnitého ( S.Salamandra salamandra), které jeden můj kolega z Prahy nafotil v květnu tohoto roku na
lokalitě Kamenec blízko města Plzeň. Pro ilustraci onoho rozdílného rozmístění i velikosti a tvar žlutých
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Hana.htm[21.7.2011 23:16:48]
skvrn jsem vybral z jeho fotografií 3 značně rozdílné jedince.
file:///C|/Users/Insidel/Desktop/Martin/Muj%20web/Caudata%20new/web/zpravodaje/Rocenka%202006/Hana.htm[21.7.2011 23:16:48]

905 kB, pdf

Transkript

Podobné dokumenty

HI-2007 - Česká herpetologická společnost

2480 kB, pdf

Salamandra

premium - maXmedia

Cynops ensicauda