O poklad strýca Juráša, Český rok – duben Počůral j a

Komentáře

Transkript

O poklad strýca Juráša, Český rok – duben Počůral j a
se
s
m
í
,
c
y
h
2012
Almanach dětských
literárních prací okresu Vsetín
Po č l j s e m
ů
a
r
proč nás
b
a
eb
v
an
O poklad strýca Juráša,
Český rok – duben
l
í
r
p
ía
2012
Almanach dětských literárních
prací města Rožnov pod Radhoštěm
O poklad strýca Juráša,
Český rok – duben
Almanach dětských
literárních prací okresu Vsetín
2012
O poklad strýca Juráša, Český rok – duben
Počůral jsem se smíchy aneb proč nás baví apríl
Almanach dětských literárních prací okresu Vsetín
a města Rožnov pod Radhoštěm
Vydala v roce 2012 Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm,
příspěvková organizace, Bezručova 519, 756 61, Rožnov p. R., tel.: 571 654 747
www.knir.cz, [email protected], www.facebook.com/knir.cz
ve spolupráci s Masarykovou veřejnou knihovnou ve Vsetíně
Svárov 714, 755 01 Vsetín, tel.: 571 412 143
www.mvk.cz, [email protected]
Předmlouvání je slovesným modelem specifickým. Má za úkol shrnout, povzbudit
a doporučit předmlouvané. Má také za cíl strhnout. Nesmí být trapné a nejapné, ale
hlavně by nemělo být mimo mísu. Shrneme-li výše uvedené, je předmlouvání balancováním na tenké linii. S tímto vědomím píši tato slova.
Jsou lidé, kteří zásadně četbu předmluv vynechávají. V opačném případě jsou
pak lidé, kteří čtou jenom a pouze předmluvy.
Jakými čtenáři jste vy? S předmluvou či bez? Ale ať už je Vaše odpověď jakkoliv,
jsem rád, že jste dočetli až sem a potěší mne, budete-li v četbě pokračovat. Ono je
totiž nač se těšit.
Držíte v rukou almanach literárních a komiksových prací dětí z Rožnova a okresu
Vsetín. Zdánlivě nesourodý tisk má jednoho společného jmenovatele a tím je měsíc
duben. V Rožnově jsme téma měsíce dubna uchopili specificky po svém – chtěli jsme
po dětech, aby sepsaly humorné historky, vtípky a frky, popřípadě namalovaly humorný komiks. Vše s tématem Apríla, svátku všech šprýmařů. Okresní kolo pak mělo
téma širší – měsíc duben v rámci celého roku.
Poděkování patří všem, kteří se na přípravě a vydání tohoto almanachu podíleli.
Dětem, že své práce napsaly a nakreslily, knihovníkům, že almanach připravili a firmám, že vydání almanachu podpořily. Nebýt Vás, v rukou bychom nedrželi tento
almanach, ale naše dlaně by zely prázdnotou. Což by bylo v souvislosti s jedinečností
našeho života škoda.
Práce nebyly stylisticky upravovány
Sestavili: Jaroslav Sochora a Ilona Kroupová
Grafická úprava: Jakub Sobotka
Ilustrace na obálce: David Bolcek, 4. třída, ZŠ praktická Rožnov pod Radhoštěm
Ilustrace na druhé straně obálky: Kikina, ZŠ praktická Rožnov pod Radhoštěm
Náklad: 200 ks
Vytiskla: Tiskárna Harok, Šenov
2012
ISBN: 978-80-87334-13-3
Pavel Zajíc
ředitel Městské knihovny
Rožnov pod Radhoštěm
Na stránkách městské knihovny (www.knir.cz) je dostupná zvuková verze almanachu Počůral jsem se smíchy, která vznikla ve spolupráci s žáky dramatického oboru
rožnovské ZUŠ. Tato verze byla také vydána v limitované edici na CD-R pro účastníky
literání soutěže.
Nejedná se o profesionální audioknihu, avšak chtěli jsme si vyzkoušet, co všechno
je v našich silách udělat s texty učasníků soutěže.
Chtěli jsme zkusit dosud pro nás neprobádané. Posuďte sami jak to dopadlo...
3
David Šnajdr
Ester Muchová
3. třída, 8 let, ZŠ Kladeruby
Co děláme na jaře
3. třída, 8 let, ZŠ Kladeruby
Kraslice, vajíčka a trochu sluníčka
Na jaře mamka dělá v domě jarní úklid a já s taťkou a bráchou zametáme před
domem po zimě rozsypaný štěrk. Potom uklízíme dvůr. Mamka si chystá na zahrádce
záhonky pro zeleninu a květiny. S taťkou hrabeme po zimě trávník na zahradě a odvážíme hlínu z krtinců mamce na zahrádku.
Já se těším, jak budu hrát s klukama fotbal a florbal na hřišti u školy a taky rád
jezdím na kole. S taťkou jezdíme na vrbové proutí na tatary a na píšťalku a mamce
přivezeme kočičky.
Naši psi a kočky se rádi vyhřívají na sluníčku. Děda vyžene ovce i s jehňátky se
pást na zahradu. Babička si taky upravuje zahrádku.
Jaro mám rád, ale nejraději mám zimu.
Na jaře, když vysvitne sluníčko a vyklubou se sněženky ze záhonků, nastává
čas Velikonoc. U nás doma s mojí maminkou barvíme vajíčka a zdobíme je. Jak jsou
vajíčka nabarvená, vložím je do košíčku, který mi maminka nachystá i s krásným velikonočním ubrouskem. V den, kdy je šmigrust, už od brzkého rána nespím a čekám
na kluky šmigrustníky. Jakmile zazvoní zvonek, jdu otevřít a nechám se vyšmigrustovat. Potom dám klukům vybrat moje nabarvená vajíčka. Velikonoce jsou svátky jara.
Andrea Hyžáková
3. třída, ZŠ Valašská Polanka
Velikonoce
Katka Hermanová
3. třída, 8 let, ZŠ Kladeruby
Můj život v dubnu
V dubnu ve škole píšeme velké závěrečné písemky. Paní učitelka nás zkouší z různých předmětů. Doma se musíme ještě moc učit. Je to náročné, protože začalo jaro
a chceme si venku hrát. Nejdříve se naučím, pomůžu mamince s úklidem a pak jdeme
ven se sestrou. Jdeme na hřiště, kde na nás čekají kamarádi ze školy. Hrajeme si
vybíjenou, pokud máme měkký míč anebo hrajeme jiné hry. Třeba fotbal, ten mají
rádi kluci. A když nám je zima, jdeme domů na teplý čaj. Většinou bývají Velikonoce
v dubnu, tak se na ně připravujeme. Před tím maminka dělá velký úklid a pak jí pomáháme s výzdobou. Nacvičujeme ve schole velikonoční písničky, které pak zpíváme
při kytaře v kostele.
4
Zas barvíme vajíčka,
co nám snesla slepička.
Modrá, žlutá, červená
k pomlázce připravená.
Máma peče bábovku
pro Honzu i pro Kačku.
Pak upletu pomlázku
trochu proutí bude stačit.
Vyrazíme na pomlázku
vymrskáme každou krásku.
U počítačů už neseďte,
ven si pojďte hrát.
Budeme se nahánět, schovávat a smát.
5
Ludmila Holbíková
Michal Volek
3. třída, ZŠ Valašská Polanka
Básnička o jaru
5. třída, 11 let ,ZŠ Jarcová
Přítel Aprílek
Slunce svítí teplo je,
kluci holky pojďte ven.
Motýlci, ptáčci a lesní zvěř,
zima už končí, tak pojďte z pelíšku hned.
Půjdeme na výlet do přírody,
hele tam běhá zajíc po poli.
Z brokovnice ho výstřel vyděsil,
tak běžel zpátky ze všech sil.
Květiny začínají kvést,
sněženky, bledule, petrklíče.
Zajíc běhá po poli,
medvěd probouzí se ze zimního spánku.
Lucie Brhlová
3. třída, ZŠ Valašská Polanka
Velikonoce
Kluci nosí pomlázky
a říkají básničky,
holky dají mašličky
a dávají zajíčky.
Slepičko, slepičko, snášej mi vajíčko,
ať je můžu namalovat.
Někomu ho z lásky dát,
protože mě má rád.
Vajíčko mu potom dám,
že je to můj kamarád.
Kamarádi pojďte k nám
vajíčka vám rozdávám.
6
To ráno prvního dubna jsem šel jako vždy do školy. Cestou jsem přemýšlel, komu
jakého apríla provedu, když najednou jsem skončil na zemi. Rozhlížel jsem se kolem
sebe, abych zjistil, kdo mi tu neplechu provedl, ale nikoho jsem neviděl. Až potom
jsem uslyšel tichý smích a když jsem se zadíval tím směrem, uviděl jsem malou myš.
Teda nejprve jsem si myslel, že je to malá myš, ale při pohledu zblízka jsem zjistil,
že je to malinkatý skřítek, velký jako moje dlaň. Smál se tak, až se popadal za břicho
a tak ani nepostřehl, že jsem se k němu přiblížil, a tak jsem ho chytil.
Pořádně jsem si ho prohlédl, byl to takový malý chlapík se zelenou kamizolou
a červenou čepičkou. Na bradě měl pořádně dlouhý a hustý vous. Zeptal jsem se ho,
jak se jmenuje a představil se mi jako Aprílek. Prosil mě, abych ho pustil, že může
na svět jen jeden den v roce, a že si ten den chce užít. Navíc si prý musí udělat apríl
celkem z deseti lidí, aby mohl příští rok opět na svět.
A tak jsme se dohodli, že ho vezmu do školy a tam bude mít pro své kousky
hodně „materiálu.“ Strčil jsem ho do batohu a pokračoval v cestě do školy. Nejprve se
zaměřil na paní učitelku a na stůl jí položil živě vypadajícího pavouka. Když ho chtěla
zabít českým jazykem, najednou z pavouka vystříkl proud červené tekutiny – marmelády, jak jsem později zjistil. Pak namazal kliku od záchodu lepidlem a Pepík se
na ni přilepil. Marii položil mokrou houbu na židli a ona si na ni sedla. Při tělocviku
odčaroval Emanovi gumu z tepláků a ty mu spadly. Při obědě Karolíně udělal do lžičky dírky a ona se polila polévkou. Venku před školou klukům začaroval míč a naplnil
ho vodou. Po kopnutí do míče se voda rozstříkla na všechny strany.
Při příchodu k nám domů schoval dědovi klíče od auta a on nemohl odjet. Babičce
nasypal do kávy sůl místo cukru. Mojí sestře nasypal pepř do flétny a když do ní foukla,
tak začala prskat a křičet. Sice jsem to odnesl já, protože si myslela, že je to moje práce, ale za tu legraci to stálo. Taťkovi svázal tkaničky od bot a ten skončil na zemi. Mojí
mamce promíchal prádlo bílé s barevným a tak vznikla docela pěkná batika.
K večeru začal být smutný a když jsem se ho zeptal proč, řekl, že už bude muset
zpátky. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby se mnou zůstal, ale na to mi odpověděl, že
nemůže, protože by zemřel. Bylo mi smutno, protože tak perfektní den jsem snad
ještě nezažil a hlavně ani takového přítele jsem nikdy neměl. O půlnoci jsem ho
vyprovodil na místo, kde jsem ho potkal, rozloučili jsme se a vzájemně si slíbili, že
se tu zase za rok potkáme.
Bylo mi líto, že můj přítel Aprílek musel zpátky pod zem, ale už teď se těším
na příštího prvního apríla a na to, jak si spolu zase užijeme legraci a zábavu.
7
David Šandor
Marie Škrobáková
5. třída, 11 let, ZŠ Branky
Já a můj kamarád Aprílek
5. B, ZŠ Trávníky
Velikonoce
S nástupem do školy se nám dětem rázem otevře zcela nový svět. Celý učitelský
sbor se nám snaží učení, čtení, psaní, počítání a veškeré vědění co nejvíce zpestřit.
A copak dělají všechny hodné děti? Snaží se zaujmout a pobavit svého učitele a tím
zpříjemnit svůj školní den. Nejvíce legrácek si děti vždy plánují na den 1. dubna.
Ještě před vyučováním dají hlavy dohromady a radí se, jaký apríl na paní učitelku
vymyslet.
„Přetočíme jí hodiny!“
„Ne! Schováme se pod lavice, aby si myslela, že jsme zaspali.“
„Ne, na to by hned přišla. Řekneme, že ji volá paní ředitelka do ředitelny!“ „Ano,
ano! To bude nejlepší.“
Podobných nápadů dostáváme rok od roku víc a víc. Ale paní učitelky se nenechají nachytat jen tak snadno, ba právě naopak nám to mnohdy úspěšně vrací, například:
„Dnes si napíšeme diktát na dvacet stran!“
Všichni rozhořčeně volají: „To ne, jen to ne!“
Největší zmatek zavládne o přestávkách, kdy si děti samy na sebe vymýšlejí žerty
a nikdo nikomu už nevěří, že má nos mezi očima.
S hlavou plnou aprílových nápadů se vracím ze školy domů otestovat jejich úspěšnost na sestře a mamince. Otevírám dveře a zoufale volám, že nám utekl pes.
„Mami, mami, Rex nám utekl, nevděčník jeden!“
Maminka běží, div se málem nepřerazí, po schodech dolů a organizuje pátrací
akci, zatímco já se smíchy skoro svalím na zem a křičím: „Apríl!!! Apríl!!!“
Maminka rozumí legraci a je ráda, že za Rexem nemusí utíkat přes celou vesnici. Moc děkuji svému oblíbenému kamarádovi Aprílkovi za jeho vtipy. Myslím si,
že legrace není nikdy dost a snad se na nás děti nikdo nebude zlobit, když Aprílka
vyvedeme i mimo jeho svátek.
Můj milý deníčku, za chvíli budou Velikonoce. Těším se na ně skoro jako na Vánoce. Kromě toho, že bude volno a nebudu muset jít do školy, bude o Velikonocích
spousta zábavy i práce.
Mamka po mně bude chtít uklidit dětský pokojíček,pomoct s pečením perníků
a zdobením vajíček. Na internetu jsem si našla, že Velikonoce jsou nejvýznamější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K Velikonočním
symbolům patří kříž a je nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl
odsouzen k smrti ukřižováním. K Velikonočním symblolům patří i beránek, který je
jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry je on beránek,
který se obětoval za spásu světa. Vajíčko je potom symbolem nového života, protože
samo zárodek života obsahuje.
S mamkou a sestrou doma na Velikonoční pondělí otvíráme koledníkům, kteří
chodí šmigrustovat. Dostávají od nás nejen vajíčka, které barvíme v cibulovích slupkách a zdobíme voskem, ale i perníčky s motivy Velikonoc, jako jsou třeba beránek,
kuřátko,vajíčko. Šmigrůstníkům vážeme na tatary barevné stuhy.
Mamka nám vždycky vypráví, jaké bývaly Velikonce dřív, kdy městem od rána
od šesti hodin chodily zástupy kluků s vlastnoručně upletenými tatary. Dnes je město prázdné a většina kluků chodí jan po příbuzných a o tom, jak a z čeho se plete
pomlázka, nemají ani ponětí.
Je škoda, že se v dnešní době pomalu vytrácí z Velikonoc jejich kouzlo a o tradicích a velikonočních zvycích, se dozvídáme jen z vyprávění rodičů a babiček.
Mezi zvyky patří třeba uklízení obydlí a vymetání všech nečistot na Šedivé úterý,
vymetání komínů na Škaredou středu, na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony
(říká se, že ododlétají do Říma). Zvuk zvonů je nahrazen řechtačkami a klapačkami.
Nemocem se má zabránit brzkým vstáváním a omýváním rosou. Na Velký pátek se
údajně má otvírat země a vydávat své poklady. Podle tradice se na Velký pátek také
nemá pracovat či prát prádlo, nemá se nic půjčovat, prodávat nebo darovat. Na
Bílou sobotu pak končí půst, pečou se mazance a velikonoční beránci, zdobí se vajíčka a pletou pomlázky. sNa velikonoční neděli se v kostele světí jídlo a Velikonoční
pondělí je spojeno s koledováním.
Doufám,že se letos na Velikonoce objeví kromě zástupu chlapů z naší rodiny
i někteří ze spolužáků,kteří to sice každý rok slibují,ale snad ze studu či špatné domluvy na naše dveře Velikonocích ještě nazaklepali.
8
9
Markéta Dohnalová
Jakub Holčák
5. třída, 11 let, ZŠ Loučka
Můj život v dubnu
5. B, ZŠ Šafaříkova
Báseň o Velikonocích
O přírodě
V dubnu byl nádherný den,
šla jsem s kamarády ven.
Pozorovali jsme myši,
museli jsme být moc tiší.
O počasí
Na nebi je hodně černo,
ptáků je tam celé hejno.
Králík na mě divně kouká,
vítr ze severu fouká.
Sedli jsme si do trávy,
pásly se tam dvě krávy.
Kvetly tam už kytičky,
bzučely tam včeličky.
Teď se zrovna rozpršelo,
zaznělo něco jako dělo.
Udeřil moc velký hrom,
zatřásl se hezký strom.
Mravenci tam chodili
a hadi se plazili.
Ryby plavaly v potoce,
motýlek létal na louce.
Rozsvítilo se sluníčko,
zářilo celé nebíčko.
Jdu si trhat kytičky,
to je konec básničky.,
Velikonoce jsou krásné, proč by ne?
Vítán jsem s tatarem asi všude!
Kudy jdu, veselo je,
známí mě znají a jiní ne.
Koledy už mám plňoučký batoh,
doma mi řeknou, že mám z toho stoh.
Vesele procházím vesnicí známou,
kdyby to šlo, šel bych i s mámou.
Ona však rozdává koledu,
tak alespoň s kamarády jdu.
A my už hodujem na dolním konci.
Střed už jsme zvládnuli a vrch náš čeká,
je to tak opravdu jak divoká řeka.
Odevšad veselost se dá slyšet,
někde i komínem může profičet.
Slunce nám svítí a taky hřeje,
počítač náhle prázdnotou zeje.
O škole
Když jsem ráno brzy vstala,
tak jsem rohlík posnídala.
Zuby jsem si vyčistila,
pak jsem do školy pádila.
Možná jen dnes to nevadí moc
vždyť jindy času je na kompa dost.
S kamarády blížíme se konci a taky velkému zvonci.
Až ten zazvoní básně je konec,
tak asi zazvoním na tenhle zvonec.
S kamarády mám hojnou koledu
doufám, že vy se se mnou setkáte v časovém sledu!
Zazvonilo na hodinu,
otevřela jsem si knihu.
Napsala jsem cvičení,
moc mě baví učení.
Dostala jsem jedničku,
napsala jsem básničku.
Po škole jdu přímo domů
rozkvetlou alejí stromů.
10
11
Jakub Holčák
Jan Zemek
5. B, ZŠ Šafaříkova
4. třída, ZŠ Valašská Polanka
O velikém pokladu z Valašska
Velikonoce
Před dávnými lety,
kdy ještě lidi neuměli smažit amolety,
se odehrávalo dění.
O němž nemáte ani snění!
Velikonoce se nám blíží. Ptali jsme se zajíčka,
jestli už má pro své děti
malovaná vajíčka.
Mám vajíčka malované,
ale je jich málo,
že jich má být pln košík,
to se mi i ve snu zdálo.
Půjdu ještě ke slepici,
zeptat se, zda–li ještě nějaké snese.
Slepička se chlubí, že jich
v hnízdě má tolik,
že jich ani neunese.
Když to kohout slyšel,
ven na dvorek vyšel.
Narovnal si svoje peří,
nejraději by zajíčka vyhnal
ze svých dveří
Když ještě vládl král Lion a jeho palác v údolí stál,
tak se právě tento příběh odehrál.
Právě se vrátila jeho družina rytířů,
co měla na sobě hromadu pancířů.
Král vystavil velikou hostinu,
záleželo mu hlavně na vínu.
Vždyť ho měl plničký sklep.
A právě se ho do sebe chystal vlét.
Když tu do paláce uhodil blesk!
Bylo to asi jako velký třesk!
Palác se od země odlepil,
a na vrcholu kopce Severest se usadil.
Ze Severestu se vydal s rytíři do údolí
najednou uviděl valouny zlata a prohlásil
“to zlato se mezi vás a služebnictvo rozdělí“.
A podle nálezu toho zlata
se oblast zlatá,
nazývá celé Valašsko!
12
Kohoute! Ty jsi ale lakomec,
to vše by sebralo špatný konec.
Kohout svolal poradu.
Slepice! Zlepšete mi náladu.
Dáme zajíčkovi o co žádá,
to je má rada.
Slepice souhlasně hlavou kývají,
že zajíčka zase obdarují.
Tak zajíček šel brázdou,
A tašku neměl prázdnou.
Radoval se velice,
že nesl plnou tašku od slepice.
Doma vejce malovali
a velice se z nich radovali.
13
Lukáš Bill
7. B, ZŠ Zubří
Mohlo to tak dopadnout…
„Néé! Zase ty Velikonoce!! Zase budu mít nohy jak vánoční stromeček. Já nechápu, proč si kluci alespoň jeden rok nemůžou ty tatary a jalovce odpustit?!“ mrčela
Míša, když jí do očí zasvítilo sluneční světlo odražené ze zrcadla špinavého od rtěnky
a očních stínů, pověšeného na protější stěně. Sluneční světlo se odráželo i od okolních narůžovělých zdí, osvěcovalo malou televizi v rohu na poličce. Hřejivé sluneční
světlo zářilo i na blýskavé přebaly holčičích románů naskládaných v malé knihovničce.
Nad šuplíky s oblečením se vyjímaly pomuchlané plakáty popových hvězd i amerických chlapeckých rockových skupin.
„Míšo, pojď už dolů, za chvilku přijdou koledníci!“ volala mamča pod schody. Znělo to dost hlasitě, protože Míša měla pokoj hned nad schody, takže slyšela všechno,
co se po domě šustlo.
„Ne, mami! Já z tý postele nevylezu! Dneska z pokoje nevyjdu!“ postavila si
hlavu.
„Ale neplácej hlouposti a šup šup dolů!“
„Ne! Já se zamknu a basta!“ oponovala dál.
„To ani nezkoušej,“ odvětila mamča a na tváři se jí zcela určitě rozzářil její kouzelný úsměv. „Jinak bys taky mohla dostat zaracha,“ domluvila a šla namazat další tácek
chlebíčků sýrovou pomazánkou.
„Kašlu na kluky i na Velikonoce, jdu si ještě lehnout. Však mě mamka pak vzbudí,“ zamumlala si Míša a zavřela oči…
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“
„Já jsem přece Pomlázek!“
„P – Po – Pomlázek? A co jsi zač? Odkud mě znáš?“
„Já znám všechny lidi slavící Velikonoce! To já přináším kouzlo těchto svátků,“
skřítek byl asi rád, že Míšu vidí, ale ona nebyla moc nadšená – nikdy ho neviděla ani
neslyšela, bála se mu věřit.
„Takže ty můžeš za to, že jsou každý rok Velikonoce?!“ odhodlala se Míša k otázce.
„Ano, já.“
„A ty teda můžeš zařídit, aby nebyly?“
„Ano, to taky umím!“
„Hmm, myslím, že bychom mohli být kamarádi, ne?“ Míši se v hlavě začal rýsovat
její „šikovný“ plán. Plán na zrušení Velikonoc. Sbohem mé bolavé nohy!
„Proč ne, já jsem se všemi kamarád, když chtějí být oni kamarádi se mnou…“
„Super!“ pousmála se lišácky na Pomlázka.
„Tak jo! Jsem rád, že jsme kamarádi!“
„Já taky, já taky …“ odvětila Míša.
Nejdůležitější bude přesvědčit Pomlázka, aby byl na mé straně a myslel si, že
jsem jeho kamarádka, aby pro mě udělal cokoliv, potom to už bude hračka.
„Pomlázku, a kde to vlastně jsem?“
„Jsi ve Kraslicově, v domově Velikonoc – tady nabírám celý rok sílu, abych je mohl
zase vyčarovat!“
On umí i čarovat!
„Takže tohle je tvůj domov? A neprovedl bys mě tu, prosím?!“
„Ale beze všeho. Tak už pojď!“ Pomlázek se rozutíkal a běžel přes celý les a utíkal, utíkal a utíkal. Míša samozřejmě pádila za ním. Míjeli stromy, keře, vajíčka,
potůčky…
„Kde to jsem?
„Míííšo, Mííšo!“
„Hhh, co je? Kdo to je?“ dívka se začala otáčet na všechny strany.
„Mííšo!“
„Kdo to volá?!“
„To jsem jáá!“ ozval se znovu hlas.
„Kdo? Kdo jsi?“
„Přece já!“
Před Míšou se objevil malý lišácky koukající skřítek. A až teď si uvědomila, že
je v nějakém zvláštním lese. Všude kolem jen vrby a jalovce, staré i mladé malé výhonky. Nikde žádná borovice, buk nebo alespoň malý smrček. Místo hub tu na zemi
ležela jenom vajíčka a kolem pobíhali zajíci. Vesele barevní jako nazdobený vánoční
stromek. Byl to nějaký jiný svět.
Po chvilce běhu doběhli před komplex mnoha továren různých barev a tvarů. Tam
byla červená kulatá továrna, tady zase modrá štíhlá a vysoká budova.
„Tady se vyrábějí kraslice, aby měli chlapci co dostat za koledu,“ řekl trpaslík
a ukazoval na velikou fialovou vejcovitou továrnu. Opravdu Míši připomínala vajíčko.
„To ještě existuje? Vždyť dneska už se dávají čokoládová vajíčka, ne?“
„A co myslíš, že dává koledníkům třeba tvoje babička, he?“
No, je pravda, že taťka si vždycky od babičky donese malované vajíčko!
„Vlastně máš pravdu, babičky pořád rozdávají malované kraslice. A co se vyrábí
tady?“
„Tady za pomoci Rychlorůstu, který jsme tu vynalezli, rostou vrby a jalovce –
k Velikonocům přece patří pomlázka nebo jalovec, ne?“
Míša chtěla rychle od téhle továrny pryč. Velikonoce by totiž nebyly tak hrozné,
14
15
ale jediné, co jí vadilo, byly právě tatary a jalovce.
„A co se vyrábí tady?“ Míša mrkla a ukázala na malou zelenou továrnu ve tvaru
ovečky.
„No přece beránci!“
„Beránci, jací beránci?“ koukla dívka tázavě na skřeta.
„No přece velikonoční! Pečení! Tvoje máma nepeče na Velikonoce beránka?“
„No, peče. I babička ho peče, ale kam se dostávají tihle?“
„To jsou speciální, nevyrábí se jich nijak moc. Ty jsou pro Ježíška a pro takovou
tu elitu!“
„Takže jednoho tohohle beránka bude jíst Ježíšek? A jak se k němu dostane?“
„Normálně! Doběhne na nebe sám!“
Představit si pečeného beránka, jak skáče po obláčcích a pak mu malinký Ježíšek
ukousne ucho, byla pro Míšu nadmíru legrační, proto se trošičku zahihňala, aby to
nebylo vidět: „Pečení beránci neumí běhat! Nebuď trdlo!“
Pomlázek na nic nečekal, zapískal. Otevřela se velká vrata a odtamtud vyskákal
malý roztomilý pečený beránek. Na krku měl pěknou rolničku přivázanou na mašli
a hopsal si to přímo ke skřítkovi. Ten mu jenom něco zašeptal do ouška a beránek
si to už skákal do nebe.
„Ten byl pro Ježíška?“ otázala se Míša s jiskrami v očích.
„Ále, to je jeden z moc nepovedených – ten je pro Jidáše.“
„Jidáš je v nebi?“
„Samo, kde by měl být?“
„No, v pekle, ne? Když Ježíškovi tak ublížil, ne?“
„To původně měl být – ale hodný Ježíšek se ho zastal.“
Mezitím došli k další a snad i největší továrně.
„Páni, to je ale velká továrna! Co se tady vyrábí?“
„Tady se tatary a jalovce napouštějí Jarním zdravím a Svěžestí.“
„A proč?“
„No, protože Velikonoce jsou mimo jiné od toho, aby chlapci děvčata vyšlehali.“
„To je mi jasné, ale proč?“
„Protože kdyby to kluci neudělali, děvčata by uschla, tos nevěděla?“
„Ne, nevěděla… Takže kdybych náhodou třeba já Velikonoce ráda neměla a nenechala se vyšlehat…“
„… tak by se z tebe do roka stala suchá větvička!“ varoval Míšu velmi vážným
hlasem dříve veselý a zatím i přátelský skřítek.
„Hhh, a nelžeš mi?“ znejistěla Míša a radši se ujišťovala.
„Ne, chceš vidět, jak dopadly holky, které se na Velikonoce nenechaly zmrskat?“
„Nó…. Tak dobře! A kde jsou??“
„Chyť se mě za ruku, já ti to ukážu,“ dívka se nedůvěřivě skřítka vzala za ruku
a on začal mumlat: „Čáry, máry, všemi třemi! Ať jsme před nezbednicemi!“
Najednou se začal vířit prach, modrý záblesk! A stáli jsme před řadou zvadlých
a starých stromů.
„No, ale já žádné holky nevidím? Ony se schovaly?“ koukala se do všech stran.
„Tady, jsou přímo před tebou!“
„Ty myslíš tyhle stromy?“ Míša měla takový divný pocit. Jako by na ni dýchlo něco
zlého, jako by ty stromy na ni mluvily – v její hlavě.
„Vidíš ta jména? Káča Mrzutá, Jířa Nafintěná, Agáta Protivná…“ ukazoval skřítek
na jmenovky pod těmi nejohyzdnějšími stromy. Ten byl uschlý a malý, se zamotanými
větvemi, tenhle měl jenom pahýlky. Míša se necítila dobře – to šero, ty stíny oněch
stromů, ten smutek…
„Máš štěstí, že jsi mě potkala, jinak bys dopadla jak tyto nezbednice.“
„A jak víš, že bych tak dopadla i já?“
„Copak ses nechtěla zamknout v pokoji? Copak jsi mě nechtěla využít, abych
zrušil Velikonoce?“
„A jak to víš?“
„Říkal jsem ti, že znám všechny slavící Velikonoce! Kdybych dal na tebe a Velikonoce zrušil, tak by uschly všechny holky – i tvoje maminka!“
„Prosím, odpusť mi! Byla jsem hloupá, že jsem neznala zvyky Velikonoc! Odpustíš mi?“ klekla Míša před skřítka na kolena.
„Já ti nemám co odpouštět. Jsem přece tvůj kamarád, nebo ne?“ usmál se a podal
Míšu ruku.
„Děkuju… Au!“
„Co se děje?“
„Nějak mě chladí, bolí a píchají nohy!“ Míši to připadalo, jako kdyby upadla
na podlahu s vysypanými špendlíky.
„Ajáj, je to tady!“
„Co je – Au! – tady?“
„Zapomněla ses zamknout, jak jsi chtěla, tak se probuď!“
„Co?!!!!“
„Hezké Velikonoce, Míííšo!“ mával skřítek ztráceje se dívce před nosem.
16
17
„Au, au! Já se zrovna vzbudila! Nechte mě!“
„Hody, hody, doprovody…!“
„Kluci!!!“
Josef Mocňák
Andrea Ovčáčková
7. A, ZŠ Šafaříkova, Valašské Meziříčí
Zlatý déšť kvete v dubnu
Ležím tady, už ani nevím odkdy. Jak jsem se sem dostal, si přesně nepamatuji.
Tentokrát bylo teplo, svítilo sluníčko a všechno bylo voňavé. Letěl jsem vzduchem
a nejednou jsem přistál na tomto místě. Je nás kolem plno. Nejdříve jsme všichni
leželi v trávě, ale postupně jsme se propadli dolů. Není to zase tak špatné. Je tady
příjemně teplo, plno kamarádů a taky pár starších a zkušenějších kolegů. Teď mě
napadlo, že jsem se vám zapomněl představit. Jmenuji se asi Taraxacum officinale,
ale nevím to určitě. Povídal jeden starší, ať si nedělám starosti, že své jméno určitě
taky nezná. Jsme totiž semínka a svoje jména poznáme, až vyrosteme.
Doteď tady bylo příjemně, pěkně jsem si hověl na svém místečku a nic moc se
nedělo. Teď se to ale mění. Začíná tu být pěkně horko a vlhko. Taky kabátek, ve kterém jsem schovaný, mi začíná být malý a celý se jaksi nafukuju. Všichni jsou na tom
podobně. Jeden starý kořen říkal, že je duben a to je náš čas. Nevím sice na co, ale
celkem se těším.
Právě ze mne začíná něco lézt ven. Jedna část jde nahoru a druhá dolů. A já se
nemůžu dočkat, co se stane. Začínám se nějak zvětšovat a každý den jsem silnější
a blíž k tomu teplu, co jde shora. Každou chvíli musím do něčeho narazit a zlomit se.
Teď se to stane. Uf, kde to jsem? První uvidím světlo, které si pamatuji ze své cesty
sem. Rozhlížím se kolem a vidím kamarády Primulu veris, Violu arvensis, Tussilago
farfara a všechny ostatní.
Je tady krásně. Všechno má úžasné barvy – zelenou, žlutou, červenou. Slyším
plno zvuků. Začínám se taky zelenat a na hlavě se mi něco děje. Čím je větší teplo,
tak se mi hlava kulatí a já mám na hlavě už pěkný klobouk. Teď jsem pěkně veliký
a mohu se pořádně rozhlédnout. Jsem asi na zahradě. Moje hlava mi pomalu praská
a klube se z něco žlutého. Už vím, to je květ a já jsem opravdu Taraxacum officinale
– pampeliška neboli smetánka lékařská.
7.B, ZŠ Zubří, Zubří
Konečně zajímavé Velikonoce
Ráno je krásné. Sluníčko svítí a na nebi ani jeden mráček.
„Zuzko, už je čas vstávat, venku je teplo a mimo to, máme dneska spoustu práce.
Zítra jsou Velikonoce! Šup, šup, ať už jsi v kuchyni na snídani!“ probouzí natěšená
maminka svou dceru a roztahuje při tom okenní závěs.
„Mami, nechápu, jak můžeš hned po ránu tak nadšeně mluvit o práci,“ vrčí rozespalá Zuzka. „Zase Velikonoce. Nesnáším tenhle svátek. Celou sobotu se bude
uklízet a péct... Jééé, tolik práce jenom proto, aby se barákem přehnala horda kluků,
co holce napráskají pomlázkou a sežerou, na co přijdou. A ještě dostanou malovaná
vajíčka a čokoládky a nevím, co ještě...!!!“
„Nestěžuj si a vstávej,“ neodpustil si připomínku její starší bratr Ondra. „Velikonoce jsou náhodou super svátky! Kdy jindy v roce můžu holce beztrestně naflákat?“
„No, něco takového jsem opravdu potřebovala slyšet...“ mumlá si Zuzka a neochotně vstává. Ondra se má – celý ten svátkový uklízecí den je mu úplně ukradený.
On si jen smotá z proutí pomlázku a má vystaráno... „Až se příště narodím, budu
kluk!“
Celou sobotu se uklízelo. Samozřejmě bez Ondry. Prý jede za nějakým kamarádem z výšky a vrátí se až v pondělí. „No jasně – zase je všechno na mně.“ Zuzka se
z té špatné nálady ne a ne dostat... Ale večer, když ji maminka pochválila za krásně
uklizený dům, řekla si, že to zase nebyl až tak ztracený den. Všechno svítilo jako
nové a na mamince bylo vidět, jak je ráda, že je Zuzka tak šikovná a že všechno spolu
tak dobře zvládly.
Velikonoční neděle. Zuzka dnes moc brzy vstávat nemusí. Včera se uklidilo, dnes
maminka napeče koláče a budou se barvit vajíčka. Zuzka sice z Velikonoc moc nadšená není, ale vajíčka barví ráda a umí je krásně zdobit. Nalepuje na ně ornamenty
ze slámy, lepí na ně různé obrázky a moooc se jí to povedlo!
Crrrrrrrrrrrrrrrrr,crrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!! A je to tady! Velikonoční pondělí!
„Hody, hody, doplovody...“ křičí malý soused Péťa a už se hrne k Zuzce, aby splnil
svoji povinnost a každou holku v domě pěkně pomlázkou polechtal. „To ploto, teto,
abys byla celý lok zdlavá!“
Tohle Zuzku rozesmálo. Ještě nedávno tohohle malého škvora vozili v kočárku
a dnes tu stojí s pomlázkou jako velký chlap!
„Tak to moc děkuju, že se staráš o moje zdravíčko. A teď si za to, zlatíčko, vyber
hezké vajíčko!“ nabídla Zuzka svá krásná vajíčka.
18
19
„Ale já mám ladši čokoládu...“ nakukuje Péťa do ošatky s čokoládovými zajíci,
a tak Zuzka vytáhne toho největšího: „Tady máš. Jsi můj první koledník, zasloužíš si
největšího!“
Během dopoledne zmizeli z ošatky všichni čokoládoví zajíčci, kuřátka i ovečky.
Přišli i Zuzčini kamarádi ze školy, strejdové, i děda přijel, a Zuzku moc potěšilo, že si
na rozdíl od malých mlsalů, všimli jejích krásně zdobených vajíček.
„Kdepak se nám zasekl ten Ondra?“ maminka už skoro chystá oběd a brácha
nikde...
„Už jsme tadýýý – hody, hody, už jsme tady – kde jste holky schovaný? Hodíme
vás do vany!“ Ondra, a s ním jeho banda kamarádů. A všichni v úžasné náladě!
Zuzku polilo horko.
„Cože? Do vany?? Pomóóóc!!!“
A už ji mají a všichni se hrnou do koupelny. A voda z kohoutku už teče.
„No to si přece nenechám líbit!“ bleskovým pohybem přepnula páčku. Dlouhá
sprchová hadice sebou mrskla a voda začala stříkat na všechny strany!
„Pomóóc!“
„Vodaaa!“
„Bacha!“
„Uhni!“
Najednou byli mokří úplně všichni.
„Teda, ségra, tys nás dostala,“ řekl Ondra, když se všichni sušili v altánku na zahradě.
„No, čekali jsme všechno, ale takovou rychlou akci fakt ne,“ ocenili Zuzčinu pohotovost Ondrovi kamarádi.
„To jsem zvědavá, kdo dá tu koupelnu do pořádku,“ ozvala se za nimi maminka.
Přinesla koláče a kávu. Kluci se vyděšeně otočili.
„Jejda, průšvih, mamča je naštvaná, že jsme udělali binec...“
„No kdo, já a kluci,“ řekl pokorně Ondra. „Vy jste uklízely v sobotu, já uklidím
dneska...“
„Jasně, jasně,“ smála se maminka. „Umím si představit ten váš chlapský
úklid! Ale klidně se do toho pusťte, já vám za to udělám prima pizzu.“
„Jé, mami, to já ti ráda pomůžu a kluci ať se snaží,“ pronesla škodolibě Zuzka
a spěchala za maminkou do kuchyně.
A jak to všechno dopadlo? Koupelna sice nebyla uklizená jako před akcí, ale maminka kluky přesto pochválila a ta pizza, ta byla výborná!!! A večer v posteli si Zuzka
řekla: „Velikonoce moc nemusím, ale dneska to byla sranda...“
20
Denis Palát
6. C, ZŠ Křižná, Valašské Meziříčí
Bezchybný aprílový plán
Už se těším jako blázen
na první dubnový den.
A určitě nejsem sám.
Snad zůstane nevyzrazen
můj bezchybný aprílový plán.
Pak nás dostal učitel
s aprílovým testem,
odpoledne – já trpitel
propad jsem tátovým lestem.
Večer ještě nakonec
napálil mě bratranec.
Apríl už se blíží a co já?
Nechodím teď skoro ven
a vymýšlím stále více
aprílové žerty jen
na rodiče, kamarády, strýce.
„CRRR“ – budík řinčí
a je tady v dubnu první den.
Máma volá: “Zaspali jsme, ať to frčí!“
Škoda. Zrovna jsem měl krásný sen.
A co můj bezchybný aprílový plán?
Měl fakt jednu chybu,
že jsem na něj nenachytal
letos ani rybu!
Vlastně na něj nezbyl vůbec čas.
Nevadí... Vždyť za rok bude apríl zas!
Rychle vstávám, všechno v spěchu,
umýt, obléct, tašku přes rameno hodím,
sotva lapám po dechu.
A v tom máma: „APRÍL. Vždyť je teprve šest hodin.
Vrať se ještě do pelechu!“
Ve škole hned u dveří
přivítal mě kamarád,
kterého mám celkem rád.
On říká mi i někdy bratře.
Já snad očím nevěřím.
Hrůza. On má pravou ruku v sádře?!
Zeptal jsem se:“Co se stalo?“
„Nic. To by tak hrálo.“
„APRÍL“, řek s úsměvem kámoš Luky
a sundal tu sádru z ruky.
21
Adéla Fabiánová
Martin Čermák
7. B, ZŠ Žerotínova, Valašské Meziříčí
Dubnové básničky
ZŠ Vsetín Luh
Petrklíč
Zlatý déšť
Jak už to tak v dubnu bývá
zlatý déšť se z poupat rodí.
Pomalu už rozkvétá
krásné žluté květy plodí.
Velikonoce aneb jak je slaví kluci
Už je tady duben,
Velikonoc čas.
Cože? Kam to půjdem?
K řece !
Pro vrbové pruty zas.
Květy rostou na keřících,
tam na keřích rašících.
Opadají jako chmýří,
snad se s tím ten keřík smíří.
Upleteme pomlázku,
Hody, hody, doprovody,
vzpomeňme si na lásku,
všechny holky šup do vody.
A ty kdysi krásné květy
jarní větřík rozfoukal.
Větvička se zazelená
přijde léto,
čas plyne dál.
A až výskat budou,
my budeme se smát.
Řekneme: „Pryč s nudou!“
a pořád se ptát.
„Dáte nám to vajíčko,
ať můžeme jít dál?“
„Možná už za kratičko
dostanete vajíčko.“
Slunce
Píši tuhle básničku
dubnovému sluníčku.
Sluníčko už hezky hřeje,
Jarní větřík v dálce věje.
Květiny nám rozkvétají,
zvířátka už vylézají,
dávají si rozcvičku
a zpívají sluníčku.
Zdobí všechno kolem sebe,
k přírodě je všechny vede.
Vede je k ní Jarní král,
který na píšťalu hrál
a všem kolem uspořádal bál.
22
Vyrostl nám petrklíč,
vypadá jak zlatý klíč.
Odemyká zámek jaru,
aby byl svět veselý.
Až vyroste celičký,
přivítá i včeličky.
Kvete, voní celý den,
na paloučku pod stromem.
Když vysvitne sluníčko,
povyroste maličko.
Každý den má nový lístek,
a přidá se taky kvítek.
Taťána Jurčíčková
8. B, 13 let, ZŠ Zubří
Velikonoce
Velikonoce jsou svátky jara, ale taky největším křesťanským svátkem.
Velikonoce mojí babičky byly plné tradic, které se vždy dodržovaly. Babičku její
rodiče vedli k náboženství, proto slavili celý týden jako tzv. SVATÝ TÝDEN. Začínal
Květnou nedělí, následovala Śkaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota
a Velikonoční noc.
Babička vyprávěla, jak se podle křesťanských tradic na Zelený čtvrtek uzamykaly
zvony! A aby lidé věděli kolik je hodin, chodívali kluci po vesnici ráno, v poledne
a večer s hrkačkami, kapotkami, trakařemi a dělali rámus.Tyto ručně vyrobené nástroje se v rodinách dědily a každý kluk se těšil, až bude dost veliký na to, aby už mohl
konečně chodit klapotat. Pro každého to byla čest a byli na to moc pyšní! Přece nahrazovali kostelní zvony!!! Těšili se také proto, že v sobotu ráno, kdy bylo klapotání
poslední, obcházeli dům od domu a vždy něco dostali.
V některých vesnicích se tato tradice provádí dodnes. Například v rodišti mé
maminky, v Poličné.
V dnešní době se Velikonoce berou spíš jako svátky jara. Všechno rozkvétá, rodí
se zvířátka..... a máme volno !!! Do kostela chodí méně lidí než kdysi, klapotání už
skoro neuvidíte, ani neuslyšíte!
23
Ale moje babička se snaží, aby se na některé věci nezapomínalo Třeba, když se
u ní objevím ve středu před Velikonocemi a nemám zrovna dobrou náladu, tak mi
povídá: „ Dnes je škaredá středa, nemrač se, nebo ti to zůstane celý rok! A ve čtvrtek
se projdi ranní rosou, abys byla zdravá!“
„Babi,“ diskutují s ní, „ale to přece přijdou v pondělí kluci s tatarem (tatar je
z proutí upletená pomlázka – tu každý rok plete děda), to abych byla zdravá!“ Mně
to spíše připadá, jaká to pro ně není zábava, že mě můžou beztrestně nařezat!.“
Mamka tvrdí, že jsem citlivka: „Na tebe přijde pár kluků, brácha, táta a máš to
z krku. Pořádný šmigrust jsi ještě nezažila. Mě kluci tahali z postele před šestou ráno
jalovcem a jeho jehličí bylo všude! Jednou se do honičky připletl i můj tatínek (tvůj
děda) a kluci mu nařezali taky! To bylo večer nářků, jak ho píchají nohy, když si je
namočil vodou! My jsme se vesele bavili!“
Ráda nechávám babičku s mamkou vyprávět, jak zdobily dům i vajíčka. Za okno
do misky nasely obilí, a když vzešlo, naaranžovaly do něj různá slaměná kuřátka
a kraslice. Ve váze zase kvetly narcisy a hlavně rozkvetlé vrbové větvičky, tzv. kočičky.
Velikonočního beránka na ozdobu pečeme dodnes.
Jednou jsme s rodiči odcestovali na „Veľků noc“ k tetě na Slovensko. Bydlí blízko
Kremnice v malé vesničce Krahule. Tam se „zastavil čas“, takže Velikonoce byly hodně
tradiční. Nejen, že jsme chodili do kostela a dělali jarní úklid, ale taky jsme zdobili
vajíčka pomocí cibulové slupky, lístečků, kytiček…..(doma koupím čokoládová, tady
kluci ani jiné nechtějí).
Dělali jsme různé dobroty hlavně z vajíček, například vajíčkový sýr. Ale Velikonoční pondělí – to byl „mazec“!!! Nejprve nás, holky, chlapci vytáhli ven před dům,
tam jsme dostaly pořádnou dávku studené vody, potom následoval výprask vrbovou
pomlázkou a nakonec sprcha voňavkou, ovšem lacinou!!! To byl „puch“! Utíkat nemělo vůbec smysl, v tom případě jsme skončily rovnou v potoce. Ale rozhodně jsme
se všichni hodně nasmáli!!!!!
Také jsem jako malá zažila Velikonoce „naruby“! To mamka a babička na přestupný rok všem známým tvrdily, že tentokrát chodí „šmigrustovat“ ženské!
Všichni chlapi se tomu jen pobaveně smáli a výhružkám, že opravdu ráno
na „buďačku“ přijdou, nevěřili. Jaké pak bylo jejich překvapení, když ty pantáty vyháněly jalovcem z postele!!!
Takže závěrem chci říct: „Jaké si Velikonoce uděláme, takové je budeme mít!“
24
Nikola Křenková
9. A, 14 let, ZŠ Zubří
Zlaté vejce
Byla jedna chudá rodina, která bydlela v malé vesnici, jejich chaloupka stála hned
u lesa. Byly Velikonoce a nejmladší dcera manželů Veselých Jana se šla projít do lesa.
Jak se procházela po lese, zahlédla něco malého u potoka. Přišla blíž a uviděla malé
kuřátko, které bylo v hrozném stavu. Jana kuřátko přinesla domů. Nejdříve si ho
chtěli upéct, ale protože se Janě líbilo a smutně se na ně dívalo, tak si ho nechali.
Jana se o kuřátko pečlivě starala a zanedlouho z kuřátka vyrostla zdravá slepička.
O rok později na Velikonoční pondělí šla Jana donést slepičce zrní a vodu, tak jak
to dělávala každé ráno. Cestou do kurníku zakopávala o samá vajíčka. Vajíčka nebyla obyčejná, protože každé mělo jinou barvu, některé vajíčko mělo modrou barvu,
některé fialovou, zelenou a další jiné barvy. Když Jana dávala slepičce vodu, všimla
si něčeho lesklého v rohu. Přistoupila blíž a třpytící se lesklou věc vytáhla. Bylo to
zlaté vejce. Jana vejce donesla domů, zjistili, že je kouzelné. Na vejci bylo napsáno:
„KDO MĚ NAJDE, SPLNÍM MU JEDNO PŘÁNÍ.“ Jana si něco přála a do měsíce se jí
to splnilo. Od té doby snášela slepička na každé Velikonoce barevná vajíčka a jedno
zlaté vajíčko, které bylo kouzelné.
Rodina Veselých chtěla, aby si i ostatní mohli něco přát, a tak se dohodli, že
uspořádají soutěž v hledání zlatého vajíčka. Vždy na Velikonoce se u rodiny Veselých
sešla celá vesnice. Všichni hledali schované zlaté vajíčko. Ten kdo vajíčko našel, tak si
ho nechal a mohl si něco přát, když se přání splnilo, tak se vajíčko proměnilo v obyčejné vejce. Slepičce začali říkat kouzelná slepička.
Díky rodině Veselých, se hledání zlatého vajíčka stalo na malé vesničce každoroční tradicí. Všichni byli šťastní, protože mohli být pohromadě a podělit se o své
problémy i radostné zážitky s ostatními. Na vesnici měli pořád spoustu práce, a tak
se viděli alespoň o Velikonocích.
Jednou slepička onemocněla a už nesnášela normální vajíčka, a tak když byly
zase Velikonoce, nemohla snést ani barevná, ani zlatá vajíčka. Když slepička umřela,
vystrojila jí celá vesnice pohřeb za to, co pro ně udělala.
Jana byla strašně smutná a každý den chodila do kurníku, protože si myslela, že
se tam slepička zase objeví. Najednou v rožku uviděla zlaté vajíčko. Byla šťastná, protože si myslela, že slepička obživla a vrátila se zpátky. Jana vajíčko přinesla do chalupy, dala ho na stůl a šla zavolat zbytek rodiny, která pracovala na poli. Mezitím
začalo vajíčko praskat, najednou se z vajíčka vyklubalo malé kuřátko. Kuřátko bylo
roztomilé a peří mělo zlatavé. Když kuřátko vyrostlo, tak si všichni mysleli, že bude
jako kouzelná slepička. Bohužel to tak nebylo. Na Velikonoce nesnášela barevná
25
Po nádherné zimě se zase začaly ukazovat první známky toho, že tahle mocná
panovnice ztrácí moc a přichází další část roku – jaro. Mezi ty největší a nejbližší
svátky patří samozřejmě Velikonoce.
Já osobně tenhle svátek moc nemusím, protože jako holka z toho nevyváznu bez
šrámů po pomlázkách neboli tatarech, v tom horším případě po ‚opravdu‘ oblíbeném
jalovci. Ale musím přiznat, že každoroční malování kraslic, pečení velikonočních beránků a zdobení domu a zahrady mě moc baví.
Minulý rok mé Velikonoce byly velmi „divoké“. Sjela se k nám celá velká rodina,
a protože bydlíme v malé malebné vesničce, přišli na koledu skoro všichni sousedé.
A zrovna tentokrát kluci objevili nový hit, jak ‚oživit‘ každoroční velikonoční probouzení... Nejen, že chodí nepřirozeně brzy ráno a zvoní na zvonky, jako kdyby hořelo, ale
vymysleli něco, z čeho my holky nemáme vůbec radost – polévání studenou vodou.
Rozhodla jsem se, že se nenechám napálit a vymyslím něco, čím ty kluky převezu. Díky
tomu, že si moje kamarádka tímhle už prošla několikrát, věděla jsem, co mám čekat.
„Ahoj Kláro! Jdou na to takhle: ráno zazvoní u vašich dveří, ty jim otevřeš a oni se
na tebe vrhnou s jalovci a pomlázkami. A až budeš úplně vyřízená tím, jak se budeš
bránit, popadnou tě za nohy, za ruce, odnesou do koupelny, hodí do vany a pustí
na tebe studenou vodu! No řeknu ti, není to nic příjemného! A oni se tím náramně
baví. Takový výbuch smíchu jsem snad ještě neslyšela,“ popisovala mi Linda přes
Skype svůj zážitek z loňských Velikonoc.
„No, to si děláš srandu!“ nechtěla jsem věřit. „Tohle si kluci vážně dovolí? A já jim
za to ještě budu muset něco dávat???“
„Pěkná nespravedlnost, co? Ale loni jsem se smála i já, protože, když mě potom
z té vany vytáhli, Radimovi uklouzly nohy na mokré podlaze a zahučel tam místo
mě,“ hihňala se Linda a já jsem vyprskla smíchy při představě, jak se asi Radim tvářil.
Linda bydlí také na vesnici, ale někde Brna. Víska je to maličká, tudíž tam nebydlí
moc lidí a kluků je tam docela málo. Zato jsou ale vynalézavější a mají o to víc ztřeštěných nápadů, takže nevím, která z nás to má horší...
Celé dny jsem dumala, jak to vymyslet a kluky přechytračit. Šla jsem se projít –
chtěla jsem mít na přemýšlení klid, který u nás doma nenajdu ani ve sklepě. Byl nádherný, úplně jarní den! Slunce svítilo ostrými paprsky, pod nohama mi křupala stále
ještě zmrzlá tráva a na stromech se třpytil poslední zbylý sníh. Prošla jsem skoro celou vesnici i celý les. Když jsem procházela kolem rybníka, napadlo mě skvělé řešení!
„Zastavím vodu! Ano, přesně takhle jim zkřížím plány. Proč mě to nenapadlo
dřív?!“ zajásala jsem. „Budou hodně překvapeni, když jim voda nepoteče.“
Velikonoční pondělí se kvapem blížilo. S babičkou a mamkou jsme malovaly kraslice. Já nejradši zdobím voskem, babička nalepuje všelijaké nálepky a mamka vyškrabuje. Teta upekla tři krásné beránky a každému uvázala okolo krku barevnou mašli.
Bratránek s tátou vyklouzli, aby nařezali proutí na tatary, a určitě si zašli i pro
jalovec. Nejspíš byli celí rádi, že nemusí utírat prach nebo umývat nádobí, maminka
totiž v tom velikonočním shonu umí zaměstnat úplně každého.
„Klárko, přines mi, prosím, vajíčka!“ volala na mě maminka.
„Klárko, kde mám...takové to... No, s takovým tím...?“ ptala se nejistě babička.
„Nálepky, babi? Ty jsou v druhém šuplíku,“ odpověděla jsem. Babička přesně
věděla, že vím, co chce.
„Klárko, zajdi do komory pro mouku!“ ozvalo se zase z kuchyně. Všichni jsme se
činili, aby svátky byly dokonalé.
A přišel večer před Velikonočním pondělím. Dávala jsem si pozor, abych se neprořekla o svém plánu před bratránkem, taťkou, nebo jiným klukem, protože potom už
by moje královská lest nebyla k ničemu. Počkala jsem, až budou všichni spát.
„Dobrou noc, Klári. Hezky se na zítřek vyspi,“ popřála mi mamka a odešla do ložnice. Bylo asi půl desáté, celý dům už spal a přišla moje chvíle! Vyklouzla jsem z pokoje odhodlaná uskutečnit svůj ďábelský plán. První velká překážka na nebezpečné
cestě k uzávěru vody číhá hned vedle – máme totiž papouška, který když se něco podezřelého hne, začne vřískat na celé kolo – probudil by i mrtvého – ale zase na druhou stranu, dá se velmi lehce podplatit. Miluje ovoce a já jsem na to připravená!
„Potvůrka jedna chytrá. Uplatit se nechá jen mangem. Ještě štěstí, že máme ty
supermarket,“ pochválila jsem sama sebe, došla ke dveřím přes neskutečně rozvrzané parkety a pomalinku, potichounku jsem je otevřela. Nakoukla jsem do chodby
a rychle přeběhla ke klícce s papouškem.
„Pépiků, to jsem já, Klára. Podívej, co jsem ti přinesla,“ chlácholila jsem ho šeptem
a nabídla mu ovoce. Papoušek hned zareagoval. Chvíli jsem měla strach, že začne skřehotat, ale když jsem mu podala mango blíž, přiťapkal k mřížce a nedočkavě se vrhnul
26
27
vajíčka, ani zlatá vajíčka. Vesničané byli smutní, protože je hledání zlatého vajíčka
bavilo a vždy se sešla celá vesnice.
Starou babičku napadlo, že by mohli obyčejná vajíčka něčím nabarvit. Všichni
souhlasili, tak se před každými Velikonoci barvila vajíčka. Na Velikonoce se všichni
sešli zase u Veselých a donesli nabarvená vajíčka. Každé vajíčko bylo něčím zvláštní. Všechna vajíčka schovali po celém lese, předtím ale vybrali vždy nejzajímavější
vajíčko a ten, kdo ho našel, dostal nějakou odměnu. A tak pokračovala tradice, ale
tentokrát v hledání nejzajímavějšího vajíčka, ale i tak byla celá vesnice šťastná. Tímto
do svých každoročních zvyků přidali barvení vajíček na Velikonoce.
Dominika Ovčáčková
9. B, 14 let, ZŠ Zubří
Velikonoční překvapení
na nabízenou dobrůtku. Zatímco si Pepča pochutnával, došla jsem do koupelny a nahmatala skříňku s uzávěry vody. Naštěstí jsem si vzala baterku, abych nemusela rozsvěcovat. Když jsem se ale podívala do skříňky, zarazil mě pohled na dvě páky. Bohužel,
každá měla jinou barvu – červenou a modrou. Řekla jsem si, že to není bomba a že
je vcelku jedno, za kterou páčku zatáhnu. A tak jsem zatáhla za obě a zavřela dvířka.
Spěchala jsem z koupelny a málem jsem zakopla o kobereček u vany – uff – skoro jsem
se natáhla jak široká, tak dlouhá... Proběhla jsem kolem klece – papoušek se naštěstí
ještě ládoval posledními zbytky ovoce a mně si snad ani nevšiml.
„Doufám, že to zítra vyjde. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“ S dobrým
pocitem jsem zalezla zpátky do peřin a v úplném klidu usnula.
„Crrrrrrrrrrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrrrrr!“ ozvalo se u dveří v pět hodin ráno. Trhla jsem
sebou a slyšela, jak někdo buší na dveře.
„Tak a je to tady, dámy a pánové. Další Velikonoce. Uvidíme, kluci, jak se vám
bude líbit mé překvapení,“ radovala jsem se sama pro sebe. Ještě těsně před tím, než
jsem vyšla z pokoje, jsem zapátrala v paměti, jestli jsem tu vodu opravdu vypnula.
Ano, vypnula.
„Mami, jdu otevřít!“ oznámila jsem a šla jsem ke dveřím, na které bouchali kluci
snad z celé vesnice. Trochu jsem se divila, jak to ty dveře mohou vydržet.
Už jsem držela kliku a otevírala. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Jak se budou
tvářit na to, jak jsem s nimi vyběhla. Otevřela jsem dveře a...
Čvááách! Čváách!!! Byla jsem celá mokrá! Od hlavy až k patě! Nevěřila jsem
svým očím! Kluci si s sebou vzali dvě velká vědra vody…
„Hody, hody, doprovody..,.“ vrhlo se na mě s pomlázkami asi pět kluků a další dva
s jalovcem. Skoro mě svalili na zem. A přesně jak říkala Linda – takový výbuch smíchu
jsem u nich ještě neviděla.
„To si vypijete. Jen počkejte!“ křičela jsem na ně v tom zmatku a vzteku máchala
rukama. Po chvíli mi to došlo – vždyť to nemá cenu, jsou přece svátky a tohle všechno
k nim vlastně patří!!! Začala jsem se smát na celé kolo. Když se na mě dostatečně
vyřádili, seběhli se kolem mamky. Na mamku už voda nezbyla – jistě ji to mrzelo....
Kluci dostali krásnou výslužku – vybrali si kraslice, dostali vdolky a nějakou tu peněžní odměnu a ode mě ještě při odchodu pohlavek – samozřejmě ze srandy – a pár
výhrůžek, že si to s nimi vyřídím, ale pořád jsme se smáli jako pominutí.
„Příští rok s námi zase počítej! Přinesem i vodu, tak se nemusíš mýt!.“ zažertovali
a odešli ze dveří. Ještě dlouho mávali a viděla jsem je, jak spěchají k místní studni pro
další várku vody. Zavřela jsem dveře a chystala se jít do koupelny pro ručník, abych
se trochu usušila a převlékla, ale taťka mě předběhl.
„Kdo, sakra, vypnul vodu?! Kláro?!?“ zakřičel táta z koupelny.
Já se radši nenápadně vytratila do pokoje a říkala si, že sice mi ten „dokonalý“
plán nevyšel, ale prožila jsem Velikonoce, na které budu hodně dlouho – minimálně
rok – vzpomínat.
28
Natálie Maléřová
9. B, 14 let, ZŠ Zubří
Pestrobarevný duben
Jurášův poklad dnes můžeš získat tím,
že napíšeš o dubnu svůj vlastní rým,
pohádku, scifi, či drama i povídku,
už teď mám z toho gulášovou polívku.
Pavoučí slečna se pyšní svou sítí,
čeká, až ženicha do ní si chytí.
Potom ho omotá svou zlatou nití,
láska jim vykvete jak jarní kvítí.
Bylo to jednou o jarní neděli,
dala jsem na stůl své psací potřeby.
V hlavě však nesvítil můj nápad žádný,
nevoněl inkoustem papír, byl prázdný.
Mravenci domeček staví si do patra,
malá miminka budou mít natotata.
Vlaštovky od moře z „dovči“ se vrátily,
vrabci si mysleli, že se jim ztratily.
Oknem se začal drát dubnový vánek,
odfoukl z místnosti pryč zimní spánek.
Tužka se rozběhla na prázdné řádky,
duben je tady, tak pojď do pohádky:
Ptáci se do hnízda úklidu dávají,
přitom si vesele spolu štěbetají.
Žabkám se nad hlavou rozpustil tenký led,
spěchají z vody ven na leknínový květ.
Sněženka vykoukla ze žluté trávy ven,
konečně sníh je pryč, tak všichni pojďte ven.
Sněhové vločky teď ulehnou k spánku,
nadvládu nechají paprskům, vánku.
Cvrček už zahraje na ty své housličky,
k němu se přidají zpěvačky rosničky,
skokani, ropuchy i jiné žabičky,
zpívají společně veselé písničky.
Ten jarní vánek tak zavoní sladce,
za to my vděčíme přírodě matce.
Stromy svou mízou větve si naplní,
sluneční svit modrou oblohu oslní.
Šneček si leští své kouzelné brýle,
čeká, až přijdou ty sváteční chvíle.
Těší se na kluky, až tatary spletou,
a zmydlí na dvorku Hanku i s tetou.
Jaro se probouzí, doznívá jeho sen.
Těším se radostně na každý nový den.
Slimák se brouzdává studenou rosou,
čmelák se potkal se sousedkou vosou.
Vajíčko za šmigrust do košíčku dají,
zvesela za další holkou utíkají.
Zlatému dešti se pupeny rozpučí,
ze žluté nádhery přecházejí oči.
Berušce na louce svatba se chystá,
bere si motýla, je to věc jistá.
Moucha se chichotá ve vonném ráji,
společně s komárem na „schovku“ hrají.
Maminka na slunci prádlo své suší,
z dálky však divný zvuk pořád ji ruší.
Motyka tatínka při práci duní,
je hodně zpocený a strašně funí.
29
Tereza Phamová – Malá Terezka a Eliška
Koníček přečkal tu zlou zimu ve stáji,
teď čeká, až zase na pastvu ho dají.
Kačeny na dvorku spolu debatují,
těší se na bazén, který tu vždy mají.
Sedm let dnes slaví veselý krteček,
kamarád zajíček nese mu dáreček.
Myška se přidá a natrhá kytičku,
k tomu si zpívají o jaru písničku.
Slepice s kohouty nový kurník chtějí,
na jedné barvě se shodnout neumějí.
Had kůži malou má, strašně se lekl,
vylezl na kámen, celý se svlékl.
Slunce si schovalo za mrak svůj zlatý vlas,
mění se počasí, je aprílový čas.
Mám řádky popsané, je to jak pěkný sen,
venku teď padá déšť, vždyť je dubnový den.
Veverka od blešek kožíšek čistí,
ty skáčou ze stromu na zbylé listí.
Poslední jablíčko ježek už zbaštil,
teď chytá žížalu, kterou tu spatřil.
Žaneta Pšenicová
8. B, 13 let, ZŠ Zubří
Jarní panenka
Jaro je jak panenka,
když rozkvétá jí sukénka.
Hýří všemi barvami,
zima už je za námi.
Panenka krásně zavoní
jak jarní květy jabloní.
Její vůni vítr nese
do polí, až zmizí v lese.
Ve vlasech má drobné kvítí,
do tváře jí slunce svítí.
Na trávě má lehký krok,
starší zas o jeden rok.
Vrátí se zpět s ozvěnou
přes potok, trávou zelenou.
Až dostane se za vrátka,
kde pobíhají kuřátka.
Dotýká se větví stromů,
volá špačky, čápy domů.
Zvířata z lesa láká ven,
ať užijí si jarní den.
I její úsměv krásný je,
roztopí všechny závěje.
Když zatočí svou sukénkou,
hned je všem krásně – s panenkou.
Když probudí včelky z úlů
i motýli vzlétnou vzhůru.
Ve vlasech se jí usadí
jak jarní duha v pozadí.
30
31
32
33
Beny Hušť – Co jsem komu provedl
34
Kateřina Janečková – Kniha pokladů
35
Stanislav Ondřej – Skořápka
36
37
Eliška Panáková – 1. duben – apríl
38
39
Tomáš Cáb – Velikonoce
40
41
42
43
Stanislav Šenkýř – Souboj gigantů
44
45
Markéta Černochová
Sarah Sabaková – Honba za pokladem
46
47
48
49
50
51
52
53
Jan Kovář – Velikonoce u mravenců
54
55
Veronika Surá – Štěně hlava rodiny
Tereza Šrámková
9. B, 14 let, ZŠ Zubří
Velikonoce
Stejně jako každým rokem
bílé plachty sněžných krás,
odešly svým ladným krokem
za rok ovšem přijdou zas.
Chlapci chodí po vesnici
pro vrbové proutky
šmigrustovat dívkám nožky
dostávají choutky.
Čas, kdy broučci vylézají
ptáčci letí z dálných cest,
vůně jara dech nám tají
všechno kolem začne kvést.
Hned jak ráno vyjde slunce,
když už rosa opadá,
vyjdou chlapci do vesnice,
takhle se to dělat má.
Většinou je tahle doba
známá jarním pořádkem,
pečlivě vše zameteme
svým březovým košťátkem.
Dívka čeká ustrojená
nejlépe však v sukýnce,
v rukou drží vlastnoručně
malované kraslice.
Prvním dubnem začíná nám
aprílové počasí,
vzít si deštník to nám radí
televizní rozhlasy.
Chlapec jemně vymrská ji
aby zdravá byla dál,
ona za to mašli z lásky
do tataru zamotá.
Velké svátky Velikonoc
to jsou krásné tradice,
dívky mají připravené
malované kraslice.
56
57
O poklad strýca Juráša, Český rok – duben
Počůral jsem se smíchy aneb proč nás baví apríl
I.
Kategorie 1. – 3. třída: próza
1. místo Šnajdr David – Co děláme na jaře
2. místo Muchová Ester – Kraslice, vajíčka a trochu sluníčka
3. místo Hermanová Katka – Můj život v dubnu
str. 4
str. 5
str. 4
Kategorie 6. – 7. třída: poezie
1. místo Palát Denis – Bezchybný aprílový plán
2. místo Fabiánová Adéla – Dubnové básničky
3. místo Čermák Martin – Petrklíč
str. 21
str. 22
str. 23
Kategorie 1. – 3. třída: Poezie
1. místo Holbíková Ludmila – Básnička o jaru
2. místo Brhlová Lucie – Velikonoce
3. místo Hyžáková Andrea – Velikonoce
str. 6
str. 6
str. 5
Kategorie 6. – 7. třída: komiks
1. místo Kovář Jan – Velikonoce u mravenců
2. místo Surá Veronika – Štěně hlava rodiny
3. místo Janečková Kateřina – Kniha pokladů
str. 55
str. 56
str. 35
str. 7
str. 8
str. 9
IV.
Kategorie 8. – 9. třída: próza
1. místo Jurčíčková Taťána – Velikonoce
2. místo Křenková Nikola – Zlaté vejce
3. místo Ovčáčková Dominika – Velikonoční překvapení
str. 23
str. 25
str. 26
Kategorie 8. – 9. třída: poezie
1. místo Maléřová Natálie – Pestrobarevný duben
2. místo Šrámková Tereza – Velikonoce
3. místo Pšenicová Žaneta – Jarní panenka
str. 29
str. 57
str. 30
Kategorie 8. – 9. třída: komiks
1. místo Ondřej Stanislav – Skořápka
2. místo Cáb Tomáš – Velikonoce
3. místo Panáková Eliška – 1. duben – apríl
str. 37
str. 41
str. 38
II.
Kategorie 4. – 5. třída: próza
1. místo Volek Michal – Přítel Aprílek
2. místo Šandor David – Já a můj kamarád Aprílek
3. místo Škrobáková Marie – Velikonoce
Kategorie 4. – 5. třída: Poezie
1. místo Dohnalová Markéta – Můj život v dubnu
2. místo Holčák Jakub – Báseň o Velikonocích
Holčák Jakub – O velikém pokladu z Valašska
3. místo Zemek Jan – Velikonoce
str. 10
str. 11
str. 12
str. 13
Kategorie 4. – 5. třída: komiks
1. místo Sabaková Sarah – Honba za pokladem
2. místo Phamová Tereza – Malá Terezka a Eliška
3. místo Hušť Beny – Co jsem komu provedl
str. 47
str. 31
str. 34
III.
Kategorie 6. – 7. třída: próza
1. místo Bill Lukáš – Mohlo to tak dopadnout…
2. místo Mocňák Josef – Zlatý déšť kvete v dubnu
3. místo Ovčáčková Andrea – Konečně zajímavé Velikonoce
str. 14
str. 18
str. 19
58
59
O poklad strýca Juráša,
Český rok – duben