docSunna - habibatun
download 
Stížnost Transkript
Sunna - habibatun
Edičnı́ středisko právnické fakulty UK v Praze SUNNA PRAMEN ISLÁMSKÉHO PRÁVA Petr Pelikán 1997 . Děkuji organizaci Third World Relief Agency za stipendium na Africké světové univerzitě v Chartumu, kde jsem měl možnost prostudovat valnou část materiálů, pro tuto knihu. Za neocenitelnou pomoc jsem vděčen i svému osobnı́mu přı́teli, hlavnı́mu administrátorovi univerzity, ’Abd al-Latı́fovi Sa ’ı́dovi. Autor ÚVOD Islámské právo, přestože nenı́ v současnosti v žádném státě na světě uplatňováno ve své čisté podobě, představuje významný právnı́ systém ovlivnujı́cı́ legislativu, politiku i morálku velké části světa. Až dosud u nás chyběla práce, která by se komplexně zabývala jednı́m ze dvou primárnı́ch pramenů islámského práva - sunnou. Jak knihy našı́ provenience tak i překladová literatura si všı́majı́ převážně už jen některých jejı́ch projevů a většina badatelů stojı́cı́ch před jazykovou bariérou arabštiny tak nemá možnost pochopit přı́činy mnoha fenoménů islámského světa. Islámské právo, šarı́‘a, má mnohem širšı́ záběr, než jak je obvyklé v našem chápánı́. Určuje pravidla chovánı́ člověka vůči Bohu, ostatnı́m lidem, společnosti jako celku, státu i přı́rodě a stanovuje člověku zároveň vytvořenı́m spektra morálnı́ch hodnot, i jak má myslet. Stejně podrobně definuje také roli státu, vztah státu a jednotlivce i státnı́ch celků navzájem a podobně. Šarı́‘a, což je arabský výraz znamenajı́cı́ původně cestu vedoucı́ k prameni vody, se definuje jako systém daný Božı́ vůlı́, a je proto neměnná, jednou provždy daná a uzavřená. Žádný člověk, společnost ani stát nemá právo jejı́ základy měnit ani zpochybňovat jejich morálnı́ spravedlivost. Šarı́‘a vycházı́ ze dvou primárnı́ch pramenů zjevujı́cı́ch člověku Božı́ vůli: z Koránu a sunny. Korán je přitom považován za bezprostřednı́ slovo Božı́ zázračně seslané lidstvu právě jako vedenı́ správnou cestou. Co do rozsahu a detailnosti je ovšem nepoměrně významnějšı́ druhý pramen islámského práva, sunna. Sunnu vytvářı́, poněkud zjednodušeně řečeno, soubor výroků, postojů a činů Muh.ammada ibn ‘Abdulláha, podle muslimů Bohem vedeného proroka, který z tohoto titulu nemohl pochybit a protivit se Božı́ vůli, a představuje proto pro lidstvo vzorový model. Pro studium a pochopenı́ sunny je tedy vždy nezbytné zabývat se nejprve poměrně podrobně Muh.ammadovým životopisem, nebot’ sunna z něj vycházı́ a je vlastně jeho postupnou transformacı́ v zákonnou normu. Na těchto dvou primárnı́ch pramenech teprve stojı́ tři dalšı́ zdroje, ve kterých již hraje roli také člověk, i když jeho možnosti jsou značně limitovány: qijás, idžtihád a idžmá‘. Podstatou ijásu je nalézánı́ bezprostřednı́ch analogiı́ mezi danými, hotovými ustanovenı́mi Koránu a sunny, v nichž se hovořı́ o konkrétnı́ch přı́padech, na jedné straně, a právnı́mi otázkami vyplývajı́cı́mi z reálného života v podmı́nkách, které neodpovı́dajı́ Muh.ammadově době. Idžtihád doslova znamená vyvı́jenı́ úsilı́ a snahy k dosaženı́ úsudku. Člověk provádějı́cı́ idžtihád - mudžtahid - je ovšem vázán zachovávánı́m velmi striktnı́ch pravidel, podle kterých může postupovat. Qijás je rovněž součástı́ takového postupu, pro svá specifika byl však vydělen jako zvláštnı́, jednoduššı́ kategorie. Třetı́ sekundárnı́ zdroj, idžmá‘, znamená arabsky doslova shoda - čı́mž se rozumı́ shoda islámských autorit na právnı́m názoru. Byl zaveden na základě řady ustanovenı́ Koránu a sunny, z nichž nejjednoznačnějšı́ je Muh.ammadův výrok: Má obec se neshodne na bludu. Idžmá‘ je tedy vlastně kolektivnı́m idžtihádem, nebot’ i zde se musı́ postupovat podle stejných regulı́. Soubor těchto pravidel se nazývá fiqh, což je termı́n překládaný někdy jako islámská jurisprudence, jindy 3 jako islámská scholastika, přičemž ani jeden z výrazů nevyjadřuje přesně podstatu toho oboru a lze pochybovat, že evropské jazyky vyvı́jejı́cı́ se v jiném kulturnı́m prostředı́ disponujı́ skutečně výstižným slovem. Evropštı́ islamisté narozdı́l od muslimských pramenů neuvádějı́ samostatně dalšı́ dva zdroje islámského práva patřı́cı́ do fiqhu: istihsán - upřednostněnı́ veřejného zájmu při rozhodovánı́, a istisháb - princip trvalosti stavu, dokud nedojde k jeho narušenı́. V pracı́ch muslimských autorů naproti tomu bývajı́ stavěny naroveň předcházejı́cı́m třem, i když různé právnı́ školy pro ně použı́vajı́ trochu odlišné terminologie. Sekundárnı́ prameny jsou významné při řešenı́ konkrétnı́ch kauz, šarı́‘a jakožto ucelený teoretický právnı́ systém je však tvořena výhradně prameny primárnı́mi. Tato kniha by měla sloužit jako širšı́ úvod do problematiky studia sunny a zároveň svou koncepcı́ překlenout rozdı́l mezi orientalistickou literaturou o islámu a knihami muslimských autorů určenými nemuslimům. Mnozı́ západnı́ badatelé, zvláště pokud čerpajı́ ze druhé ruky, totiž při pohledu zvenčı́ nechápou nebo nedoceňujı́ důležitost kořenů islámské právnı́ tradice. Muslimové vstřebávajı́cı́ je od samého narozenı́ ze společnosti, v nı́ž žijı́, je naopak považujı́ za něco tak známého a pro každého člověka samozřejmého, že obvykle ani dostatečně nevysvětlujı́ základnı́ pojmy, se kterými pracujı́. Zvolený způsob se proto snažı́ ukázat, jak se definujı́ sami muslimové, ovšem formou pochopitelnou pro evropskou mentalitu. Prvnı́ část se věnuje koncepci proroctvı́ v islámu a době a osobnosti Muhammada, jako tvůrce islámského státu, přičemž se soustřed’uje na momenty, které se v tomto poměrně jinak hojně traktovaném tématu spı́še pomı́jejı́. Druhá část pojednává o přetvářenı́ záznamů o Muh.ammadově biografii v zákonnou normu a třetı́ se snažı́ dát alespoň hrubou představu, jak vypadaji původnı́ texty, ze kterých se čerpá. Při přı́pravě knihy jsem samozřejmě nemohl opomenout prostudovánı́ modernı́ch pracı́ komentujı́cı́ch pramennou literaturu. Snažil jsem se však vyhnout tomu, abych z nich přebı́ral pozdějšı́ nepůvodnı́ postoje a názory. Hlavnı́m cı́lem bylo předevšı́m dospět ke srozumitelnému převedenı́ originálnı́ch pramenů s nezbytným vysvětlenı́m reáliı́, ale s co možná nejmenšı́ interpretacı́ jejich právnı́ho vyzněnı́, které v sobě pozdějšı́ práce téměř bez výjimky nesou. Veškeré předkládané informace a citace, at’ už je čtenář přijme jako fakta nebo ne, proto pocházejı́ z knih vzniklých kolem 9. stoletı́ našeho letopočtu, kdy se kodifikovaly sbı́rky pramenů sunny. Kde to je možné, jsou pro vyjádřenı́ islámské terminologie a dobových reáliı́ použity české výrazy. Nezbytně nutná arabská slova jsou psána kurzı́vou a stejně jako jména jsou uváděna ve zjednodušeném přepisu. S ohledem na to, že většina čtenářů je patrně nebude vyslovovat v původnı́ podobě i z technických důvodů, se nerozlišujı́ emfatické hlásky ani neznělé hrdelnicové h.. Hrdelnice přepisovaná pomocı́ pı́smene „q“ znı́ přibližně jako temnějšı́ „k“ a dalšı́ hrdelnice hamzu (’) i ‘ajn (‘) lze shodně vyslovit jako by mı́sto nich byla pomlčka vyjadřujı́cı́ krátké zastavenı́ hlasu, odrážku. Arabská hláska přepisovaná jako th se vyslovuje podobně jako tato skupina pı́smen v anglickém slově three a původně interdentálnı́ hláska 4 přepisovaná dh se dá zjednodušeně vyslovit jako z. 5 1 MUHAMMAD Vznik islámu v pojetı́ evropské orientalistiky je svázán jednoznačně a výhradně s osobnostı́ Muh.ammada a s jeho působenı́m na Arabském poloostrově v prvnı́ polovině sedmého stoletı́ našeho letopočtu. Podle muslimů Muh.ammad sice nenı́ v pravém smyslu zakladatelem nového náboženstvı́, jak ho charakterizujı́ západnı́ vědy, jeho význam pro islám je však klı́čový i v muslimské koncepci. 1.1 Předprorocké obdobı́ Muhammad, celým jménem, jež u Arabů cituje všechny předky po meči, Muhammad ibn ’Abdulláh ibn ’Abd al-Muttalib ibn Hásim ibn ’Abdal-Manáf ibn Qusajj ibn Kiláb ibn Murra ibn Ka’b ibn Lu’ajj ibn Ghálib ibn Fahr ibn Málik ibn al-Nadr ibn Kinána ibn Chuzajna ibn Mudrika ibn Iljás ibn Mudar ibn Nizár ibn Ma’add ibn ’Adnán, se narodil patrně roku 570 našeho letopočtu v Mekce v rodu Hášimovců patřı́cı́m do velkého a silného kmene Qurajš, ovládajı́cı́ho Mekku a okolı́.1 Qurajšovci se věnovali předevšı́m a vlastně téměř vyhradně obchodu. Hlavnı́m zdrojem jejich bohatstvı́ bylo pravidelné každoročnı́ vysı́lánı́ dvou velkých obchodnı́ch karavan, jedné v letnı́m obdobı́ do Sýrie a druhé v zimě do Jemenu. Kromě toho byla důležitým obchodnı́m střediskem i sama Mekka ležı́cı́ na takzvané Západnı́ cestě, jedné ze dvou nejdůležitějšı́ch karavannı́ch stezek na Arabském poloostrově, procházejı́cı́ podél Rudého moře z Jemenu do Sýrie, jako v širokém okolı́ jediné mı́sto s pramenem vody. Právě legendárnı́ mekkánský pramen Zamzam, na poměry v pouštnı́ oblasti, kde vyvěrá, neobvykle bohatý a s kvalitnı́ vodou, umožnil, aby město vziklo a žilo. Vyprávı́ se, že mu dal vytrysknout Bůh, aby napojil žı́znı́cı́ho Ismaela a jeho matku Hagar, a dı́ky němu pak byla Mekka založena. Samotnı́ Hášimovci, neboli Banú Hásim, byli rodem těšı́cı́m se neposkvrněné pověsti čestných lidı́ a v době Muhammadova narozenı́ měli v rámci kmene dı́ky svému předákovi, Muhammadovu dědovi ’Abdal-Muttalibovi, který byl všeobecně uznávanou osobnostı́, dominantnı́ postavenı́. Celý kmen Banú Qurajš tvořilo zhruba deset hlavnı́ch a většı́ počet drobných, celkem bezvýznamných rodů, a Hášimovci představovali větev vynikajı́cı́ spı́še morálnı́mi kvalitami než bohatstvı́m. Když asi osm let po Muhammadově narozenı́ ’Abd al-Muttalib zemřel, Hášimovci svou pozici ztratili a hegemonii uvnitř kmene převzal pro svou zámožnost kmen Banú Umajja – Umajjovci. Muhammadův otec, ’Abdulláh ibn ’Abd al-Muttalib, se krátce po sňatku s Muhammadovou matkou, Áminou bint Wahb ibn ’Abd al-Manáf, dcerou hlavy klanu Zuhra, vydal s letnı́ karavanou na obchodnı́ cestu do Sýrie. Při návratu z Gazy se zastavil v Medı́ně, tehdy ještě nazývané Jathrib, aby navštı́vil své přı́buzné. Tam nečekaně onemocněl a zemřel, aniž se dočkal narozenı́ svého 1 Arabové tehdy ještě neměli jednotné a souvislé určovánı́ času a v přı́padě potřeby, jež ovšem vzhledem k jednoduché povaze jejich života nebyla nijak veliká, datovali jedině podle vzdálenosti od významných událostı́. Muhammadovo narozeni kladou letopisy do „Roku slona“. Tehdy se odehrálo neúspěšné taženı́ habešského panovnı́ka Abrahy do Arábie a rok toto jméno dostal podle válečného slona použı́vaného Abrahovým vojskem. 6 jediného dı́těte. Jeho nejstaršı́ bratr al-Háritha mu sice spěchal na pomoc, ale v Medı́ně už nalezl jen jeho hrob a převzal pro Áminu a Muhammada nevelké dědictvı́, které jim ’Abdulláh zanechal. Dobové prameny zaznamenaly, že to bylo pět velbloudů, stádo ovcı́ a otrokyně jménem Umm Ajman. Nebyl to nijak veliký majetek, ale ukazuje to, že Muhammad nepocházel ani z úplně nuzných poměrů. Muhammad se tedy narodil jako pohrobek a Ámina svého jediného syna záhy po narozenı́ svěřila do péče kojné Halı́mě z beduı́nského kmene Banú Sa’d. V Mekce bylo ve vyššı́ch kruzı́ch zvykem dávat děti v raném věku na vychovánı́ kočovnı́kům a zejména oblı́benı́ byli Banú Sa’d, kteřı́ čas od času přicházeli do Mekky, aby brali nově narozené děti za úplatu k sobě. Důvodem bylo jednak to, že Mekka byla sužována častými epidemiemi a život v drsné poušti byl kupodivu zdravějšı́, jednak měly děti načerpat životem mezi kočovnı́ky jejich oceňované vlastnosti. 1.2 Mekka Mekkánci sice žili už přes dvě generace usedle, ale veškerou jejich kulturu i základ morálnı́ch kodexů stále ještě tvořily ctnosti beduı́nských kmenů – nezlomná oddanost svému rodu, statečnost v boji proti jeho nepřátelům, štědrost k chudým, ochrana hosta, věrnost přı́saze. Samotná Mekka ostatně také nebyla městem v našem pojetı́ slova. Jen v jejı́m středu kolem centrálnı́ svatyně Ka‘aby a pramene Zamzamu stálo několik opravdových domů obývaných nejbohatšı́mi rodinami. Jejich hliněné zdi vytvářely náměstı́čko, posvátný okrsek haram, pohanské božiště pod širým nebem. Většinu Mekky však ve skutečnosti tvořily jen bı́dné hliněné chatrče, nuzné přı́střešky a chatrné stany bez ladu a skladu roztroušené po okolnı́ch srázných svazı́ch a údolı́ch, a převážně se stejně žilo venku. Každý rod bydlel obvykle pohromadě na jednom mı́stě a své vnitřnı́ záležitosti si spravoval sám. Žádny jiný rod neměl právo do nich zasahovat, ale zároveň by také žádný jiný rod cizı́ho přı́slušnı́ka nechránil a nepostaral by se o něj v nouzi. Jen málo věcı́ vyžadujı́cı́ch spolupráci velkého počtu lidı́, jako války proti jiným kmenům a zejména neustálé vysı́lánı́ obchodnı́ch karavan, tvořených často několika stovkami mužů a tisı́ci velbloudů, se dohadovalo ad hoc na úrovni města v domě Qusajje ibn Kilába použı́vaném jako radnice – Dár al-nadwa – velkém domě na okraji posvátného okrsku. V těchto poradách měli rozhodujı́cı́ slovo bohatı́ jednotlivci a jejich mocné rody, bylo však nezadatelným právem kteréhokoliv rodu, byt’i malého a slabého, nepodřı́dit se dohodě ostatnı́ch a zachovat se podle vlastnı́ho rozhodnutı́. Respektovat koncensus by mohlo takový odbojný rod donutit jedině otevřené násilı́, ale to si vůči němu obvykle nedovolil ani mnohem mocnějšı́ soupeř. Všichni blı́zcı́ přı́buznı́ by totiž bez ohledu na vlastnı́ život každého postiženého člena vlastnı́ho rodu pomstili a riskovat mezikmenovou válku, jež se v Arábii vlekla nezřı́dka celá desetiletı́ a mohla vést až k úplnému zdecimovánı́ soupeřů, nebylo radno. Společenské vztahy Mekky a celé tehdejšı́ Arábie byly, zjednodušeně řečeno, určovány na jedné straně obavami z možné krevnı́ msty a na straně druhé snahou o vzájemně výhodnou dohodu. Ozbrojený loupežný nájezd na jiný kmen, s nı́mž nebyla uzavřena spojenecká smlouva, s cı́lem 7 zı́skat kořist ghazwa, což je mimochodem slovo, z něhož v evropských jazycı́ch máme vyraz razie – se nepokládal za nic nečestného. Byl to prostě jeden z možných způsobů obživy, a pokud při něm nebyla prolita krev, nemı́val ani vážnějšı́ následky. Raziı́m se předcházelo uzavı́ránı́m spojeneckých smluv a smluv o placené ochraně, silně připomı́najı́cı́ch dnešnı́ vyděračstvı́ a raketeering, což bylo důležité právě pro mekkánské obchodnı́ky, kteřı́ při svých cestách museli procházet s karavanami naloženými cenným zbožı́m přes územı́ mnoha cizı́ch kmenů a nedokázali by je sami ubránit před rozkradenı́m. Za Qurajšovce sjednal většinu těchto smluv Muhammadův děd ’Abd al-Muttalib, čı́mž položil základ k prosperitě města a sobě a svému rodu zajistil respekt soukmenovců. Obraz Mekky jako městského celku je tedy třeba brát s rezervou, jak po stránce urbanistické, tak, a to je podstatnějšı́, z hlediska sociálnı́ho. Muhammadova výchova u kmene Banú Sa’d odpovdala standardům tehdejšı́ arabské společnosti a skutečně to byla spı́še mravnı́ výchova než vzdělánı́. Muslimové často zdůrazňujı́, že Muhammad byl člověk negramotný, nedotčený vzdělánı́m – ummı́ – čı́mž vynikne to, že byl veden Bohem, nebot’sám by si nikdy nemohl vymyslet učenı́, které hlásal. O Muhammadově dětstvı́ existuje řada zpráv uznávaných muslimy za pravdivé, zatı́mco orientalisté na ně pohlı́žejı́ jen jako na dodatečně fabulované legendy. Tyto přı́běhy vesměs popisujı́ zázračná znamenı́ zvěstujı́cı́, že Muhammad se má stát prorokem, a projevy Božı́ přı́zně. Znamenı́ se objevovala již před Muhammadovým narozenı́m a provázela celé jeho dětstvı́. Historik Ibn Hišám zaznamenal: Lidé ve svých vyprávěnı́ch trvajı́ na tom - a Bůh to vı́ nejlépe - že Ámina bint Wahb, matka Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vyprávı́vala, že když byla těhotná Poslem Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byla navštı́vena a byto jı́ řečeno: Nosı́š pána tohoto lidu, a až se narodı́, řekni: Utı́kám se k Jedinému před zlem každého nenávistnı́ka. Pak ho pojmenuj Muhammad. A uzřela, když jı́m byla těhotná, jak z nı́ vycházı́ světlo, v němz spatřila buserské paláce v zemi syrské. Asi nejznámějšı́ přı́běh, dnes obvykle alegoricky vykládaný, popisuje, jak Muhammada, když si hrál s Halı́minými dětmi, navštı́vili dva andělé. Jednu z jeho mnoha verzı́ podává Muhammad ibn ‘Umar takto: Když dosáhl věku čtyř let, hrál si se svým bratrem a sestrou na pláni nedaleko tábořiště. I přišli tam k němu dva andělé, rozpoltili mu břicho, vyňali černý chuchvalec a odložili ho. A vymyli mu břicho ledovou vodou ze zlatého poháru. Pak byl položen na váhu proti tisı́covce ze svého lidu a všechny je vyvážil. I pravil jeden anděl druhému: Polož ho, nebot’i kdyby byl položen na váhu proti veškerému svému lidu, vyvážil by je. Když Muhammad dosáhl asi pěti let, rozhodla se Ámina, že si ho přivede od Halı́my nazpět do Mekky. Zajela s nı́m od Banú Sa’d nejprve do Medı́ny, aby syna ukázala přı́buzným z kmene Banú Nadždžár, kteřı́ tam sı́dlili, a po měsı́čnı́m pobytu se teprve vypravila na cestu domů. Nedlouho po odjezdu z města však těžce ochořela a po krátké nemoci zemřela ve vesničce Abwá’ nedaleko Medı́ny. Malého 8 Muhammada dopravila k rodině do Mekky jejı́ otrokině Umm Ajman a jako hlava rodiny se ho ujal děd ’Abd al-Muttalib. Historické prameny se shoduji, že svého vnuka neobyčejně miloval, dokonce mu dával přednost před svými vlastnı́mi syny. Jedna z tradic vyprávı́: Pravil Ibn Isháq: I byl Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se svým dědem, ’Abd al-Muttalibem ibn Hišámem. Pro ’Abd al-Muttaliba se pokládával do stı́nu Ka‘aby koberec a jeho synové sedávali kolem tohoto jeho koberce, když k němu přišli. A žádný z jeho synů si z úcty k němu na něj nesedal. Pravil Ibn Hišám: Tu přišel Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r - byl to malý chlapec - a chtěl se na něj posadit. Jeho strýcové ho zadržovali, aby ho od toho odvrátili, ’Abd al-Muttalib, když to viděl, však pravil: dejte mého syna sem. A při Alláhovi, potom s nı́m sedával na koberci, hladil ho rukou po zádech a těšilo ho dı́vat se, co dělá. Stejně láskyplnný vztah k němu měl po ’Abd al-Muttalibově smrti i strýc Abú Tálib, jenž zaujal mı́sto náčelnı́ka Hášimovců a Muhammadova pěstouna. Přesto však život sirotka v drsné společnosti, kde co nejbližšı́ pokrevnı́ spřı́zněnost byla všı́m, jistě nebyl snadný a Muhammad celý život usiloval, aby co možná nejvı́ce ulehčil těžký úděl sirotků, vdov a všech lidı́, kteřı́ osudem ztratili záštitu rodu. Ještě jako nedospělý chlapec, asi ve věku kolem dvanácti let, podnikl Muhammad prvnı́ obchodnı́ cestu do Sýrie, když doprovázel strýce Abú Táliba. Vyprávı́ se, že výpravu oproti obyčeji museli zkrátit, když ve městě Busrá v Muhammadovi křest’anský mnich Bahı́rá podle znamenı́ zmiňovaných ve svatých knihách rozpoznal budoucı́ho proroka, jehož přı́chod k Arabům byl zvěstován, a varoval Abú Táliba, aby se synovcem nejezdili dále, protože mu hrozı́ nebezpečı́ od židů, žárlivých na to, že budoucı́ pro-rok nemá vzejı́t mezi nimi. Jinak se však o Muhammadově mládı́ přı́liš mnoho zpráv nezachovalo. Pravděpodobně se, když mu bylo něco mezi čtrnácti a dvaceti lety, zúčastnil šarvátek s kmenem Hawázinovců, pořádaných po čtyři roky vždy ve výročnı́ den zákeřné vraždy obchodnı́ka zabitého průvodcem, jehož si odmı́tl najmout do svých služeb. Tyto boje se v historických pramenech nazývajı́ poněkud nadneseně válka al-Fidžár – nenadále vypuknuvšı́. Největšı́ věrolomnostı́ a zločinem volajı́cı́m, aby byl smyt krvı́, bylo, že obchodnı́k ’Urwa byl zavražděn ve svatém měsı́ci, kdy podle uznávaného zvykového práva v celé Arábii každoročně vládl naprostý klid zbranı́ a zaručovala se dočasná všeobecná bezpečnost. Ve svatých měsı́cı́ch se proto pořádaly výročnı́ trhy a náboženské poutě, nebot’ války a zabı́jenı́ musely ustát. Muhammad prý dělal při jedné z těchto bitev svým strýcům zbrojnoše a staral se jim o luk a šı́py. Vı́ se ještě, že v mládı́ nějakou dobu pásal stáda své rodiny, což bývala pro mekkánské mladı́ky celkem obvyklá práce, i když ji ortodoxnějšı́ muslimštı́ teologové někdy poněkud přeceňujı́ poukazujı́ce na to, že každý prorok musel někdy projı́t zaměstnánı́m pastýře. Muhammadův život se podstatněji změnil, teprve když se poprvé oženil. Vyprávı́ se, že když mu bylo asi dvacet pět let, doslechl se Abú Tálib, že zámožná a vážená mekkánská vdova, obchodnice Chadı́dža bint Chuwajlid, hledá spolehlivého muže, který by doprovázel jejı́ karavanu do Sýrie. Vzhledem k tomu, že Abú Tálib nebyl nikterak přı́liš bohat a už sotva stačil uživit rodinu, navrhl Chadı́dže, jež s nı́m byla přı́buzná, aby pro 9 tento úkol najala jeho synovce Muhammada, jehož poctivost a důvěryhodnost byla zaručena. Jeho mzdu usmlouval z původně nabı́zených dvou mladých velblodů na dvojnásobek plus provizi z přı́padného zisku. To byl v Mekce celkem obvyklý způsob komerčnı́ spolupráce, jenž by se dal nejspı́še přirovnat k dnešnı́mu tichému společnictvı́ ve firmě. Bohatı́ finančnı́ci investovali do obchodnı́ cesty, které se však osobně neúčastnili, za pevně stanovený podı́l na zisku i přı́padné ztrátě. Tento princip je po-dnes základem islámského bankovnictvı́, protože islámské právo zakazuje lichvu, to jest půjčovánı́ nikoliv jen za přehnaně vysoký, nýbrž za jakýkoliv předem určený úrok. Muhammad se podle muslimských dějepisců vı́ce než osvědčil a také zisk z cesty byl nezvykle vysoký. Chadı́dža, jež byla zároveň Muhammadovou sestřenicı́, mu pak nabı́dla sňatek, který se krát-ce nato uskutečnil. Pro dnešnı́ho Evropana je přinejmenšı́m zarážejı́cı́, proč si Muhammad vzal mnohem staršı́ ženu, možná prý až o patnáct let, byla již dvakrát vdaná a měla tři děti z předcházejı́cı́ch manželstvı́. Nezřı́dka se mu podsouvá jako motivace ziskuchtivost. Avšak stejně jako Mekka nebyla městem podle našich představ a společenské a rodinné vztahy v Muhammadově době neodpovı́daly tomu, nač jsme zvyklı́, tak i proměnlivé kánony krásy a přitažlivosti byly vzdálené našim normám a tento sňatek zjevně nebyl pokládán za něco výjimečného. Velké věkové rozdı́ly mezi manželi byly běžné, napřı́klad Muhammadův děd Abú Tálib si prý ve stejný den, kdy oženil svého čtyřiadvacetiletého syna ’ Abdulláha s Áminou, vzal zároveň jejı́ sestřenici Hálu, přestože mu už bylo přes sedmdesát, takže Muhammad měl strýce Hamzu, stejně starého jako byl on sám. Rovněž sňatky mužů se staršı́mi ženami byly celkem normálnı́, zvláště ve srovnánı́ se svazky mnohem bizarnějšı́mi, které islám zrušil. Existovalo nejen mnohoženstvı́ bez jakéhokoliv omezenı́, ale bylo také možné, aby si dva muži vzájemně zapůjčili své manželky nebo aby si několik mužů vzalo jednu ženu, a posléze se dohodli, kdo z nich je otcem jejı́ho dı́těte, a dalšı́ způsoby. Mekkánci se snad mohli nanejvýše pozastavovat nad majetkovou nerovnostı́ partnerů, některé prameny dokonce tvrdı́, že Chadı́dža musela svého otce opı́t, aby ho donutila vyslovit se svatbou souhlas, ale většina islámských zdrojů to důrazně popı́rá. Přes všechny tyto odlišnosti dané dobou a prostředı́m, byl Muhammadův svazek s Chadı́džou nepochybně št’astný. Pokud se můžeme spolehnout na nepřı́liš přesné časové údaje, trvalo jejich manželstvı́ téměř čtvrt stoletı́ a za Chadı́džina života si Muhammad nevzal žádnou dalšı́ manželku ani souložnici, přestože by to bylo pro muže jeho postavenı́ normálnı́. Ještě o mnoho desı́tek let později vyprávěla ’Á´iša, jedna z Muhammadových manželek, kterou si vzal po Chadı́džině smrti, jak Muhammad na svou prvnı́ ženu vzpomı́nal: Na žádnou ženu ze žen prorokových, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jsem nežárlila tolik, jako jsem žárlila na Chadı́džu. Nikdy jsem ji nespatřila, ale prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na ni mnohokrát vzpomı́nal a někdy, když zařezával kozu, usekal jı́ údy a pak je poslal Chadı́džiným přı́telkynı́m. Někdy jsem řı́kávala: Jako by na světě nebyla jiná žena než Chadı́dža! A on řı́kal: Ona věru byla taková a byla taková. A měl jsem od nı́ potomky. Z Muhammadova manželstvı́ s Chadı́džou vzešlo několik dětı́: dcery Ruqajja, 10 Zajnab, Umm Kulthúm a Fátima a prvnı́ syn al-Qásim. 2 Prameny se zmiňujı́ ještě o synech al-Táhirovi a al-Tajjibovi, je však možné, že to byly jen přezdı́vky jejich druhého syna, jehož snad pojmenovali ’Abdulláh. At’ tak či onak, žádný z Muhammadových synů se nedožil dospělého věku, čemuž se jeho protivnı́ci často vysmı́vali, protože rozsáhlé potomstvo se považovalo za znak přı́zně osudu. Muhammad tak sňatkem postoupil na společenském žebřı́čku a stal se samostatným obchodnı́kem. Nepatřil sice majetkem k nejvyššı́ mekkánské špičce, ale rozhodně ho nelze zařazovat mezi chudé. O této etapě jeho života je jen málo zmı́nek, zdá se však, že se celkem ničı́m výrazně neodlišoval od svého okolı́. Islámské prameny jen úporně trvajı́ na tom, že ni-kdy neměl nic společného s pohanskými náboženskými kulty převládajı́cı́mi u jeho krajanů a přı́buzných. 1.3 Náboženstvı́ v Arábii před Muhammadem Náboženské názory obyvatel Arabského poloostrova v Muhammadově době byly velmi heterogennı́. Nejrozšı́řenějšı́ byly primitivnı́ pohanské kulty mı́stnı́ch nebo kmenových božstev sı́dlı́cı́ch předevšı́m v nápadných přı́rodnı́ch útvarech, stromech, balvanech, studnách. Uctı́vána byla i nebeská tělesa, nejvı́ce Slunce, Měsı́c a Venuše. Také přı́rodnı́ sı́ly nacházely zpodobněnı́ v lokálně nebo šı́ře populárnı́ch bůžcı́ch, často odlišných jmen podle oblastı́, ale totožných vlastnostı́. V nevyzpytatelných podmı́nkách primitivnı́ společnosti a drsné přı́rody vzbuzovala bázeň a zároveň se kupodivu těšila oblibě Manát - bohyně osudu. Bez ostré-ho dělı́tka pak staroarabský panteon pokračoval ve změti nadpřirozených bytostı́, démonů, sil působı́cı́ch v talismanech, drobných modlách v džinnech, máridech, ’ifrı́tech, hátifech, ghúlech, qutrubech, ’udárech, chajta’úrech a v tuctech dalšı́ch postav, ne nepodobných našim pohádkovým bytostem pocházejı́cı́m z pohanských časů, ovšem odpovı́dajı́cı́ch vlastnostmi jim připisovanými krutým podmı́nkám pouště. Mekkánci měli vágnı́ představu o jakémsi nejvyššı́m bohu. Někteřı́ ho ztotožňovali s hlavnı́ modlou Ka’by, bohem Hubalem, velkou kamennou sochou s rukama z ryzı́ho zlata, nebo ho nazývali prostě Bůh - Alláh.3 Podle muslimů bylo toto 2 Podle syna al-Qásima byl Muhammad také oslovován Abú al-Qásim – otec al-Qásimův. Arabské jméno se totiž skládalo z několika částı́: z vlastnı́ho jména - ism, z nasabu – jména otce uvedeného slovem ibn nebo bin - syn, u žen bint – dcera, přı́padně dalšı́ch předků po meči, kam až rodokmen sahal, ze jména kmene a také z kunji - jména potomka uvedeného výrazem ab - otec nebo umm - matka. Muhammad byl podle tohoto vzorce Abú al-Qásim Muhammad ibn Abdulláh al-Qurašı́ otec al-Qasimův Muham-mad, syn Abdulláhův z kmene Qurajšovců, ale ve většině textů je titulován jako prorok nebo Posel Božı́. V pozdějšı́ době začal jméno rozšiřovat ještě laqab – různé přı́domky vyjadřujı́cı́ profesi nebo mı́sto původu nositele a dnes se úzus tvorby jmen lišı́ země od země. 3 V arabštině ’iláh znamená všeobecně bůh, božstvo. Se členem určitým - al-láh, alláh nebo Alláh, nebot’arabské pı́smo nerozlišuje velká a malá pı́smena - pak konkrétnı́ jediný bůh nebo Bůh. V Evropě bohužel zhusta vládne povědomı́, že muslimský Alláh je zcela odlišný od Boha, v nějž věřı́ křest’ané a židé, právě proto, že v knihách o islámu a v překladech islámské literatury se - at’už kvůli zachovánı́ koloritu, sjednocenı́ terminologie nebo prostě z neznalosti - často toto slovo nepřekládá. I v některých nearabských islámských zemı́ch, jež majı́ hluboce zakořeněnou vlastnı́ jazykovou kulturu, jako je napřı́klad Írán, se však souběžně užı́vajı́ jako synonymum arabského Alláh také domácı́ výrazy znamenajı́cı́ bůh, aniž by docházelo k nedorozuměnı́m. V této knize se nerozlišuje mezi výrazy 11 povědomı́ o nejvyššı́m, byt’ne jediném Bohu, zbytkem monoteismu vyznávaného Araby předtı́m, než upadli do pohanstvı́, a přinejmenšı́m nalezlo odraz v celkem frekventovaném jméně ’Abdulláh - Otrok Božı́. Do oblasti náboženských představ v Arábii patřı́ i kouzelnictvı́, předpovı́dánı́ budoucnosti, léčebná magie, zařı́kánı́ a zaklı́nánı́, nejrůznějšı́ tabu, což vše bylo součástı́ běžného, pevně zakořeněmého společenského vědomı́ udržovaného předevšı́m ze setrvačnosti tradice a z úcty k předkům, aniž by existoval specializovaný kněžský stav. V posmrtný život ani v existenci nepomı́jejı́cı́ duše pohanštı́ Arabové nevěřili. Kromě polyteistických pohanů žili v Arábii už po několik stoletı́ před Muhammadovým narozenı́m také komunity a jednotlivci vyznávajı́cı́ židovstvı́ a křest’anstvı́. Nejpočetnějšı́ byli židé v Jemenu, kde dokonce židovské dynastie vládly po desı́tky let v několika státečcı́ch, v severnı́ Arábii sı́dlily židovské kmeny v mnohých oázách ve většı́ či menšı́ koncentraci. Křest’anstvı́ bylo ještě rozšı́řenějšı́. Vyznávali ho jak usedlı́, tak i kočovnı́ Arabové a na územı́ severnı́ a jižnı́ Arábie odedávna vznikaly a zanikaly drobné státy pod vládou křest’anských rodů. Také blı́zkost dvou křest’anských velmocı́, Byzance a Habeše, s nimiž Arabové obchodovali, činila toto náboženstvı́ celkem všeobecně známým. Křest’ané ani židé se od pohanských Arabů nelišili etnicky, kulturně ani jazykově. Je sice sporné, zda byli všichni židé sı́dlı́cı́ na Arabském polo-ostrově arabizovanými imigranty, nebo zda naopak některé arabské kme-ny přijaly židovstvı́, ale v každém přı́padě v Muhammadově době již byli národnostně plně asimilovanı́. Pokud jde o Mekku, některé islámské prameny uvádějı́, že byla pevnou baštou pohanstvı́. Křest’ané ani židé prý do nı́ neměli přı́stup s výjimkou otroků a sloužı́cı́ch, a ti nesměli o svém náboženstvı́ hovořit, aby neohro-žovali a nezneuctili kulty soustřed’ujı́cı́ se kolem největšı́ celoarabské po-hanské svatyně - Ka’by. Na druhé straně tytéž zdroje obvykle výslovně zmiňujı́ přinejmenšı́m jednoho svobodného Mekkánce, Chadı́džina brat-rance Waraqu ibn Nawfala, o kterém řı́kajı́: A co se Waraqy ibn Nawfala týče, držel se pevně křest’anstvı́ a čı́tal knihy jeho lidu, až znal věděnı́ lidu knihy. 1.4 Počátky prorockého obdobı́ V takovém prostředı́ začal Muhammad kolem roku 610, ve zralém věku čtyřiceti let, náhle prohlašovat, že se mu dostává zjevenı́ sesı́laných Bohem. Zprvu v nich bylo obsaženo připomenutı́ jediného všemocného Boha, stvořitele a udržovatele světa, milosrdného, odpouštějı́cı́ho, ale i trestajı́cı́ho, jenž lidem předkládá své vedenı́ správnou cestou. Dále se v nich hovořilo o posmrtném životě, o zúčtovánı́ za skutky na tomto světě a o nevyhnutelnosti přı́chodu konce světa. Bůh a Alláh, jsou voleny jen podle jazykové přı́hodnosti pro češtinu a atmosféru textu a také psanı́ počátečnı́ch pı́smen nemusı́ být sjednocené. Pokud se někdy jako bůh označuje modla, božstvo, je to dostatečně patrné z kontexu. 12 Muhammad sám zprvu nevěřil, že vidiny, které mı́vá, jsou poselstvı́m přicházejı́cı́m od Boha. Zcela přirozeně jako každý člověk nebyl s to překročit naráz hranice společenského vědomı́ prostředı́, v němž žil celých čtyřicet let, takže se obával, že zešı́lel, respektive že ho posedl zlý duch, což bylo ve staroarabských představách totéž. Madžnún blázen, šı́lenec totiž původně znamená posedlý džinem. Slavná tradice citovaná všemi muslimskými historiky a Muhammadovými životopisci zaznamenává jeho vyprávěnı́ o tom, jak se mu poblı́ž Mekky na hoře Hirá’, kam chodı́val každoročně ve posvátném měsı́ci ramadánu o samotě rozjı́mat, dostalo prvnı́ho zjevenı́ zprostředkovaného archandělem Gabrielem takto: Přišel ke mně Gabriel, když jsem spal, s hedvábnou látkou v nı́ž bylo cosi napsáno. Pravil: Přednášej! Pravil jsem: Nebudu přednášet. I rdousil mne jı́, až jsem se domnı́val, že je to smrt. Potom mne pustil a pravil: Přednášej! Pravil jsem: Nebudu přednášet. I rdousil mne jı́, až jsem se domnı́val, že je to smrt. Pak mne pustil a pravil: Přednášej! Pravil jsem: Nebudu přednášet. I rdousil mne jı́, až jsem se domnı́val, že to je smrt. Potom mne pustil a pravil: Přednášej! Pravil jsem: Co mám přednášet? Neřekl jsem to, než abych se ho zbavil, aby se už neopakovalo, co se mnou prováděl. Pravil: Přednášej ve jménu Pána svého, jenž stvořil. Stvořil člověka z lepkaviny. Přednášej při svém Pánu Nejvznešenějšı́m, Jenž naučil perem, Naučil člověka, co neznal. I přednášel jsem to. Potom přestal a vzdálil se ode mne a já procitl ze spánku. A jako bych to měl v srdci pı́smem vepsáno. I vyšel jsem, a když jsem byl v půli hory, tu jsem uslyšel hlas z nebe řı́kajı́cı́: Muhammade, ty jsi Posel Božı́ a já jsem Gabriel! Zvedl jsem hlavu hledě k nebi a hle - Gabriel v podobě člověka rozkročený nohama přes obzor nebes pravı́: Muhammade, ty jsi Posel Božı́ a já jsem Gabriel! Teprve časem se Muhammad nechal přesvědčit, že verše, jež k němu takto přicházejı́, jsou od Boha, a že on byl vybrán jako prorok a Posel Božı́. Z jeho okolı́ mu v tom pomohla předevšı́m manželka Chadı́dža a Waraqa ibn Nawfal, který Muhammadovi vysvětlil, že bůh, který ho takto oslovuje, je tentýž, v nějž věřı́ židé a křest’ané. Muhammad začal o svých viděnı́ch vyprávět svým nejbližšı́m a velmi pomalu se kolem něj začal vytvářet malý okruh přı́vrženců nové vı́ry. Vyznavači vı́ry v jediného Boha, tak jak ji přinášel Muhammad, se v počátečnı́m obdobı́ scházeli obvykle po nocı́ch v jeho domě, kde jim Muhammad přednášel svá zjevenı́. Spolu s vı́rou učil Muhammad prvnı́ muslimy i kultovnı́m předpisům jı́m přinášeného náboženstvı́, a to předevšı́m modlitbě. Uctı́vánı́ pohanských bohů v Arábii, jakožto praktický kult, nemělo podobu blı́zkou modlitbě, jak je význam tohoto slova chápán u nás. Bohům se přinášely oběti, at’ už neživé předměty nebo zvı́řata, přednášely se před nimi prosby, k mı́stům, kde sı́dlili, se konaly poutě, ve významějšı́ch centrech často spojené s výročnı́mi trhy. Modly nebo jejich svatyně se někdy rituálně 13 obcházely a lı́baly, kultovnı́ předpisy ale neměly nikterak vyhraněnou a ustálenou podobu. Muslimská modlitba se svým přesným systémem cyklů stánı́, předklonu a pokleknutı́ a s předchozı́m rituálnı́m omývánı́m se stala terčem pozornosti a u mnohých posměchu. Mekkánštı́ pohané nicméně proti islámu v prvnı́ch letech ještě nijak zvlášt’ neprotestovali, protože ho považovali za soukromou záležitost hrstky lidı́, která je neohrožuje. Po tři roky Muhammad také nevystupoval se svým poselstvı́m na veřejnosti, shromážděnı́ věřı́cı́ch se konala v soukromı́ nebo za Mekkou a počet muslimů byl poměrně dlouhou dobu jen nepatrný a vzrůstal velice pomalu. Na druhé straně je ovšem třeba podotknout, že ani v tomto ani v dalšı́m obdobı́, kdy se rozhořel proti islámu otevřený boj, nenı́ mezi prvnı́mi muslimy zaznamenáno mnoho přı́padů odpadnutı́ od vı́ry a návratu k dřı́vějšı́mu náboženstvı́. Vlna odpadlictvı́ se vzedmula až mnohem později, po Muhammadově smrti, kdy se od muslimské obce od-trhly kmeny přivedené k islámu volbou mezi jeho přijetı́m a válkou se silným muslimským státem. 1.5 Konflikty s Mekkánci Nátlak mekkánských pohanů na nově se tvořı́cı́ náboženskou obec sı́lil a stával se nebezpečným teprve s dalšı́mi a dalšı́mi přicházejı́cı́mi zjevenı́-mi, která už nejen připomı́nala Božı́ jedinost, ale vyžadovala od lidı́ také určité skutky. Pro mekkánskou vládnoucı́ třı́du, jejı́ž filosoficko-náboženské postoje byly zřejmě ve skutečnosti značně vlažné a ze současného evropského pohledu tı́m vlastně poměrně tolerantnı́, byly nepřijatelné hlavně dva aspekty islámu: Jednak islám nepřipouštěl jejich amorálnı́ způsob života, lakomstvı́ a rozmařilost, a jednak by uznánı́ Muhammada za proroka vybraného jediným a všemocným Bohem znamenalo úplnou pře-stavbu světského mocenského žebřı́čku, do jehož čela by takový člověk automaticky náležel. Spor, jenž časem přerostl v boj, nicméně začali Qurajšovci vést v rovině náboženské. Vyzvali Muhammada, aby uznal existenci a moc dosavadnı́ch bohů, a tı́m se vlastně začlenil do stávajı́cı́ho pořádku. Mek-ka byla významným střediskem pohanských kultů, a to jı́ kromě prestiže přinášelo také velký komerčnı́ zisk od poutnı́ků, kteřı́ se do nı́ sjı́žděli, i z pořádánı́ výročnı́ch trhů. Tradice pravı́, že v Ka’bě, kterou orientalisté pokládajı́ za původně pohanský chrám, zatı́mco pro muslimy je Domem Božı́m, svatynı́ vystavěnou nejprve Adamovým synem Šétem a později obnovenou Abrahámem, která určuje směr, jı́mž se muslimové obracejı́ při modlitbě, se prý za Muhammadových časů nacházelo 365 model. Jeden bůh navı́c by na zaběhnutých pravidlech nic nezměnil. To však Muhammad důrazně odmı́tal, přestože se ho prý bohaté rody pokoušely korumpovat nabı́dkami hmotných požitků i moci prostřednictvı́m sňatků s jejich přı́buznými. Když neuspěli podobrém, pokusili se Mekkánci potlačit islám násilı́m. Pro dnešnı́ho člověka je prakticky nemožné si představit, jak opravdu působil nátlak vyvı́jený na přı́slušnı́ky malé muslimské obce, protože si ne-uvědomujeme poměry, v nichž se žilo. Být vyvržen vlastnı́m lidem bylo to nejhoršı́, co mohlo tehdy člověka 14 potkat. Lı́čenı́ přı́kořı́, jichž se muslimům dostávalo od ostatnı́ch Mekkánců, včetně jejich vlastnı́ch přı́buzných, často napohled připomı́najı́ spı́še malicherné sousedské spory než zápas o přı́štı́ tvář společnosti a vlastně celého lidstva. Prvnı́ muslimové však museli mı́t obrovské odhodlánı́, odvahu a nezměrnou vı́ru v Boha, když se odhodlávali opustit to jediné, co tehdy člověku zaručovalo život -ochranu vlastnı́ho kmene - a oddávali se do vůle Alláhovy, jak je to učil Muhammad. Nejzavilejšı́mi protivnı́ky Muhammada a jeho druhů byli předáci umajjovského a abbásovského rodu, zejména Abú Lahab a Abú Sufján. Muhammadovi se po třech letech dostalo zjevenı́, aby začal islám hlásat všem lidem, a když proto nejprve uspořádal hostinu pro přı́buzné, kde je vyzval, aby uvěřili v Boha a obrátili se k islámu, a poté se svou výzvou dokonce vystoupil veřejně před celým městem, považovali to za zneuctěnı́ vážnosti kmene a povýšeně ho odmı́tli. Muslimové však se svými výzvami neustávali, a tak Abú Sufján a Abú Lahab, jak tehdy by-lo celkem účinným zvykem, proti Muhammadovi najali básnı́ky Abú Sufjána ibn al-Hárithe a ’Abdulláha ibn al-Zib’arı́ho, aby ho znemožnili svými satirami. Básnı́ci se Muhammadovi vysmı́vali způsobem velmi blı́zkým materialistickému uvažovánı́ našı́ epochy. Vyzývali ho, aby jako důkaz svého prorockého poslánı́ učinil zázrak, aby třeba proměnil pa-horky al-Safá a Marwa ve zlato, odsunul hory obklopujı́cı́ Mekku, aby měly karavany snazšı́ cestu, oživil mrtvé, dal vytrysknout prameni hojnějšı́mu a sladšı́mu než Zamzam nebo aspoň informoval o zı́třejšı́ch ce-nách, aby mekkánštı́ obchodnı́ci vydělali. Propagandistická válka však neměla úspěch. Muhammad dál neúnavně přednášel zjevenı́ přinášená archandělem Gabrielem a nezvyklá jazyková vytřı́benost a působivost jejich veršů oceňovaná i odpůrci islámu mu zvolna zı́skávala dalšı́ přı́znivce. Slovnı́ přestřelky začaly rychle přecházet v ostřejšı́ konflikty. Umm Džamı́l, manželka Abú Lahaba, házela Muhammadovi před dveře odpad-ky a sám Abú Lahab Muhammadovi jednou, když se modlil u Ka‘by, mrštil do tváře vnitřnosti kozy právě obětované modlám. Ani takové urážky a násilı́ ale muslimy od jejich vı́ry nedokázaly odvrátit. Spı́še naopak, zjevná nespravedlivost takového jednánı́ měla někdy za následek, že do pronásledované komunity vstupovali dalšı́ členové. Jednou tak napřı́klad potkal Abú Džahl u pahorku al-Safá Muhammada, udeřil ho bez přı́činy do tváře, vyspı́lal mu a pohaněl jeho náboženstvı́, ale Muhammad se nebránil. Tradice však zaznamenává reakci jeho strýce Hamzy: I ovládl Hamzu hněv, když ho chtěl bůh poctı́t. A on spěšně vyšel a nezastavoval se s nikým v běhu za Abú Džahlem, aby se na něj vrhl, až ho potká. A když vešel do mešity, spatřil ho, jak sedı́ mezi svými přı́buznými. I přistoupil k němu, až stanul nad jeho hlavou, pozvedl luk a udeřil hojı́m a ranil ho dokrve mocnou ranou. Pak pravil: Budeš ho urážet, i když budu já v jeho náboženstvı́ a budu řı́kat, co řı́ká on? Odpověz mi na to, jestli můžeš!... A tak se Hamza, kéž je s nı́m Alláh spokojen, připojil k islámu a tomu, čeho se držel a co řı́kal Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Muhammadovo postavenı́ bylo svı́zelné, nebyl však sám dosud přı́mo ohrožen na životě, nebot’ byl stále chráněn svým rodem. Hlava rodiny, strýc Abú Tálib, sice setrval až do konce života v pohanské vı́ře svých předků, ale svému synovci 15 z pokrevnı́ solidarity vždy garantoval plnou ochranu, takže odpůrci islámu ho nemohli fyzicky odstranit, aniž by Háši-movci trvali na vydánı́ vraha i za cenu války uvnitř kmene. V Arábii sice bylo možné v některých přı́padech zaplatit přı́buzným za zabitı́ jen výkup-né, v tak křiklavém přı́padě a u tak významného přı́slušnı́ka rodu to ovšem nepřipadalo v úvahu. Abú Tálib odmı́tl i nabı́dku delegace spojených rodů, aby adoptoval ’Umám ibn al-Walı́da, mladého mekkánského krasavce, náhradou za to, že přestane chránit vlastnı́ho synovce. Hůře na tom byli muslimové z nižšı́ch sociálnı́ch vrstev, zejména otroci nebo ti, jejichž rod se stavěl proti Muhammadovi. Černého otroka Bilála srazil jeho pán, Umajja ibn Chalaf, na zem, na hrud’ mu položil těžký balvan a nechal ho ležet na pražı́cı́m slunci, protože se odmı́tl zřı́ci své vı́ry. Bilála naštěstı́ vysvobodil jeden z prvnı́ch muslimů, pozdějšı́ chalı́fa Abú Bakr. Směnil ho za jiného svého otroka odpovı́dajı́cı́ch kvalit, který však byl pohan, a Bilála propustil na svobodu. Jedna žena však byla skutečně utlučena k smrti a osud mnohých dalšı́ch byl nejistý. Persekuovanı́ muslimové Muhammada prosili, aby jim pomohl on sám a aby se za pomoc pomodlil k Bohu. Muhammad však nemohl dělat nic jiného, než je nabádat k trpělivosti a dávat jim za přı́klad věřı́cı́ z dávných časů, protože bylo nepřı́pustné, aby cizı́m rodům zasahoval do vnitřnı́ch záležitostı́. Jeden z prvnı́ch muslimů, Chabbába, o tomto těžkém obdobı́ vyprávěl: Přišel jsem k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, právě když si rozprostı́ral ve stı́nu Ka ’by plást. Zažı́vali jsme od modloslužebnı́ků přı́kon, a tak jsem pravil: Nepoprosı́š Alláha? On usedl se začervenalou tvářı́ a pravil: Býval před vámi jeden takový, že byl drásán železnými hřebly, až mu z kostı́ sedřeli maso a nervy, aniž by ho to odvrátilo od jeho náboženstvı́. Byla mu na temeno hlavy vložena pila a hlava rozštěpena vedvı́, aniž by ho to odvrátilo od jeho náboženstvı́. Bůh zajisté dokončı́ tuto věc, takže jezdec putujı́cı́ ze San’a do Hadramautu se nebude bát, než Boha. Vida nemožnost svým souvěrcům pomoci a zajistit jim bezpečnost v Mekce, poradil jim Muhammad v pátém roce po prvnı́m zjevenı́, aby se uchýlili do křest’anské Habeše, nebot’doufal, že tamnı́ panovnı́k jim jakož-to lidem vyznávajı́cı́m vı́ru v téhož Boha poskytne azyl. Do Habeše odjelo nejprve jedenáct mužů a čtyři ženy, krátce nato pak dalšı́ skupina, takže celkový počet emigrantů dosáhl osmdesáti třı́ muslimů včetně dětı́ mužského pohlavı́. Počet žen, at’už svobodných nebo otrokyň ani jejich jména dobové prameny nezachytily. Muslimové byli skutečně přijati velmi dobře a panovnı́k odmı́tl qurajšovské poselstvo, když ho zanedlouho s bohatý-mi dary přijelo žádat, aby uprchlı́ky vydal pod jurisdikci jejich přı́buzných do Mekky. Přesto prvnı́ skupina emigrantů v Habeši dlouho nepobyla. Asi po třech měsı́cı́ch se dozvěděli, že mezi Qurajšovci a Muhammadem došlo k dohodě a že se mohou vrátit. Situace v Mekce se skutečně dočasně uklidnila. Muhammad totiž recitoval zjevenı́, v němž se kromě jediného všemohoucı́ho Boha přiznávalo určité mı́sto i oblı́beným mekkánským modlám al-Lát a ’Uzzá, a Mekkánci se už těšili, že se s islámem definitivně vypořádali. Nazı́třı́ však Muhammad oznámil, že původnı́ verše mu na-šeptal d’ábel a mı́sto nich mu ted’bůh seslal pravé, které naopak striktnı́ 16 monoteismus potvrzovaly. Tato epizoda s takzvanými Satanskými verši konflikt unitř města dále vyostřila a muslimštı́ emigranti, když je po vyloděnı́ na Arabském poloostrově novinky zastihly, ani nedokončili cestu do Mekky a vrátili se nazpět do Habeše. Mekkánštı́ pohané zvolili novou neslýchanou taktiku a pod nátlakem nejzuřivějšı́ch nepřátel islámu, Abú Džahla, Abú Sufjána a Achnase ibn Šarı́qa, uzavřeli smlouvu o bojkotu Muhammadových přı́buzných, rodů Banú Hášim a Banú alMuttalib. Psaný dokument zakazoval ostatnı́m rodům s Hášimovci obchodovat a uzavı́rat sňatky, dokud budou chránit Muhammada a byl vyvěšen uvnitř Ka‘by, jak bylo u důležitých smluv zvykem. Bojkot se Hášimovců citelně dotýkal, i když orientalisté obvykle tvrdı́vajı́, že je zase tolik nepostihl, alespoň ne po ekonomické stránce. Většina dochovaných zpráv však ukazuje spı́še na opak a lı́čı́, jak Banú Hášim uzavřenı́ ve svých čtvrtı́ch trpěli nedostatkem. Přesto vytrvávali a blokádu postupně začalo porušovat mnoho Mekkánců, kterým se smlouva uzavřená pod nátlakem mocných už od počátku přı́čila. Navı́c bylo prakticky nemožné jednostranně izolovat jen jediný rod od ostatnı́ch, protože neustálými sňatky uvnitř kmene měli členové dalšı́ch qurajšov-ských rodů mezi Hášimovci své přı́buzné, byt’vzdálenějšı́, a nebyli ochot-ni je nechat na holičkách. Bojkot trval asi tři roky a pak se zhroutil. Podle historických pramenů se několik Mekkánců jedné noci tajně sešlo a doho-vořilo, že proti němu nazı́třı́ na shromážděnı́ Qurajšovců vystoupı́. Zuhajr ibn Abú Umajja druhého dne sedmkrát obešel Ka’bu a promluvil: Ó, lide mekkánský, což nejı́me potravu a neodı́váme se šatem, zatı́mco Banú Hášim hynou? Nemohou prodávat a nenakupuje se od nich. Při Alláhovi, neusednu, dokud ta nespravedlivá listina nebude roztrhána! I pravil u mešityAbú Džahl: Lžeš! Při Alláhovi, nebude roztrhána! Pravil Zam’a ibn al-Aswad: Ty, při Alláhovi lžeš vı́c! My jsme nebyli spokojeni s tı́m, že se sepisovala, když se psala. Pravil Abú al-Buchturı́: Zam ’a má pravdu. Nejsme spokojeni s tı́m, co se do nı́ napsalo, a nebudeme ji dodržovat. Pravil al-Mut’im ibn ’Adı́: Máte oba pravdu, a kdo řı́ká něco jiného, lže. Obrátı́me se od nı́ a od toho, co je v nı́ psáno, k Alláhovi. Pravil Abú Džahl: Tohle se stalo v noci, na tom jste se domluvili mimo tohle mı́sto. I vstal al-Mut’im, aby listinu roztrhal. Shledal však, že už ji sežrali červi, kromě slov ” Ve jménu Boha... ” Tı́m se bojkot definitivně rozpadl a muslimové mohli dokonce znovu vykonávat své obřady kolem Ka’by, v čemž jim Qurajšovci dosud bránili. Ibn Hišám ještě dodává: Pı́sařem té listiny byl Mansúr ibn’Ikrima a ochrnuly mu ruce -jak se vyprávı́. K islámu přestupovali stále dalšı́ a dalšı́ Qurajšovci, často významné a vážené osoby, pozice komunity se však spı́še zhoršovala, nebot’ muslimové byli vázáni nezrušitelnými pouty ke svým rodům a nikdo si dosud nedokázal představit, že by společnost mohla být založena i na jiném základě než na pokrevnı́ vazbě. Neštěstı́ postihlo i samotného Muhammada, když mu několik měsı́ců po zrušenı́ bojkotu zemřela nejprve manželka Chadı́dža a krátce nato také už asi osmdesátiletý strýc 17 Abú Tálib. Muham-mad tak ztratil ženu, která mu byla dlouhá léta vnitřnı́ oporou a utvrzovala ho v pravdivosti a správnosti jeho poslánı́, a člověka, jenž zaručoval jeho záštitu před nepřáteli. Novou hlavou rodiny se stal po Abú Tálibovi dalšı́ strýc, al’Abbás, nakloněný spı́še podlehnout naléhánı́ předáků kmene. Muhammad se však při hlásánı́ islámu již zdaleka neomezoval jen na své město a vlastnı́ kmen. Do Mekky přicházeli poutnı́ci z celé Arábie, aby v posvátných poutnı́ch měsı́cı́ch konali pohanské obřady v okrsku kolem Ka‘by, i obchodnı́ci na trhy a jim všem Muhammad zvěstoval poselstvı́ o jediném Bohu. Neměl sice úspěch, z této doby nenı́ zaznamenáno, že by k islámu přistoupil někdo původem mimo Mekku, ale zvěst o existenci tohoto náboženstvı́ alespoň začala pronikat mezi všechny arabské kmeny na poloostrově. Muhammad se pokusil podniknout i prvnı́ misijnı́ cestu a vydal se do nedalekého města Tá’ifu ke kmeni al-Thaqı́f. Thaqı́fovci ho však vůbec neposlouchali. Házeli po něm kamenı́m, dali ho svými otroky potupně vyhnat z města ven a když je žádal, aby alespoň o jeho neúspěchu neřı́kali Mekkáncům, vysmáli se mu. Podobně špatně dopadly také výpravy ke kmenům Kinda, Kalb, Banú Hanı́fa a Banú ’Ámir. 1.6 ’Aqabské smlouvy a emigrace do Medı́ny V této stále zoufalejšı́ situaci však nenadále vysvitla naděje přicházejı́cı́ z Jathribu, dnešnı́ Medı́ny. O Medině se sice vždy hovořı́ jako o městě, ale tı́m se stala až mnohem později. V Muhammadově době se ve skutečnosti podobala městu snad ještě méně než asi čtyři sta kilometrů vzdálená Mekka. Byla to dosti rozlehlá zemědělská oáza obklopená horami, obývaná dvěma velkými pohanskými kmeny, Aws a Chazradž, a několika arabizovanými židovskými kmeny, jež se sem pravděpodobně před několika staletı́mi uchýlily před křest’anským pronásledovánı́m ze Sýrie. Každý kmen sı́dlil ve své vlastnı́ ”čtvrti,” jakési samostatné opevněné vesnici, hradišti s uzavřenými dvory a obrannými věžemi, a obhospodařoval své polnosti, háje datlových palem a pastviny rozprostı́rajı́cı́ se kolem. V Medině byla už nějaký čas narušena ona křehká rovnováha mezi hrozbou krevnı́ msty a přitažlivostı́ vzájemně výhodné spolupráce a situace neustále hrozila katastrofou. Aws a Chazradž se právě tou dobou kvůli celkem malicherné přı́čině opět střetli v krvavém boji, nazvaném válka al-Bu’áth. Vrchu v něm dočasně nabyli Chazradžovci, a přestože se ho dočasně podařilo zastavit, napětı́ hrozilo, že přeroste ve válku, která by jistě skončila úplným vyhlazenı́m jednoho z kmenů. Pro druhý kmen by to však bývalo Pyrrhovo vı́tězstvı́. Vyšel by z něj natolik oslaben, že by dřı́ve či později pravděpodobně podlehl nájezdům zvenčı́ nebo alianci židovských sousedů, kteřı́ by jistě neváhali využı́t jeho slabosti. Židé ostatně otevřeně hrozili svým sousedům proroctvı́mi o blı́žı́cı́m se přı́chodu Mesiáše, jenž má obnovit Božı́ slávu na zemi, předpokládajı́ce přirozeně, že to bude židovský vykupitel, a slibovali si, že pohanštı́ Arabové budou uvrženi do jejich poroby. Mezi Medı́ňany se proto začaly množit hlasy, že jedi-nou možnou cestou, jak se zachránit, je překonánı́ vzájemné nevraživosti a uzavřenı́ spojenectvı́. Aby byl takový svazek pevný a účinný, uvažovali 18 o tom, že nad sebou ustanovı́ krále. Takový institut byl mezi svobodomyslnými Araby sice velmi nezvyklý, v jejich plánech měl mı́t ovšem předpokládaný panovnı́k spı́še postavenı́ tradičnı́ho náčelnı́ka, vykonavatele rozhodnutı́ rady předáků rodů, než absolutistického vládce. Jako o vážném kandidátovi se již uvažovalo o rozumném ’Abdulláhovi ibn Muhammadovi z kmene Chazradž, panovaly však oprávněné obavy, že tı́m by vliv jednoho kmene nutně převážil, nebot’ ani sebemoudřejšı́ člověk se nikdy nemohl vymanit z pout pokrevnı́ch svazků a provádět skutečně objektivnı́ a nezávislou politiku. Tu však Medı́nské napadlo, že slibovaným Mesiášem by mohl být Mekkánec Muhammad, a proto by za krále mohli přijmout právě jeho, což by celou situaci ihned zcela obracelo v jejich prospěch proti židům. O Muhammadově vystoupenı́ byli Medı́ňané informováni. Tak jako z celého poloostrova i z Medı́ny se každoročně vypravovalo několik lidı́ na pout’ ke Ka‘bě do Mekky. Tam uslyšeli Muhammada hlásat vı́ru v jediného Boha a právě tehdy se zrodila myšlenka, že on by mohl být onı́m očekávaným Mesiášem. Několik Medı́ňanů prý přijalo islám a seznámilo s nı́m své kra-jany. Vyprávı́ se dokonce, že už dřı́ve, ještě před válkou al-Bu ’áth vážený Awsovec Suwajd ibn al-Sámit při pouti do Mekky přestoupil k islámu, ale byl pak v bojı́ch s Chazradžovci zabit. Muhammad měl navı́c pro Medı́nské ještě jednu obrovskou přednost - byl přes svou matku spřı́zněn s tam-nı́m rodem Banú Nadždžár, takže nebyl úplně cizı́ osobou, přı́buzenstvı́ však již nebylo natolik blı́zké, aby ho nutilo hájit jen zájmy jediného klanu. Letopisec Ibn Hišám popisuje vývoj událostı́ takto: A když přišle oněch šest Chazradiovců, kteřı́ uvěřili, do Medı́ny ke svému lidu, vzpomı́nali před nimi Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a vyzývali je, aby přijali islám, až se to mezi nimi rozneslo, takže nezůstal jediný dům z ansárovských domů aby v něm nebyla zvěst o Poslu Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. A tak v následujı́cı́m roce dostálo poutnı́mu obdobı́ dvanáct ansárovských mužů. I setkali se s nı́m na al- ’Aqabě - a to je prvnı́ al- ’Aqaba - a složili Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přı́sahu žen. A to bylo předtı́m, než jim byla uložena přı́saha mužů. Převyprávěno v méně zhuštěné podobě se odehrávalo toto: Následujı́cı́ho roku se z Medı́ny u přı́ležitosti výročnı́ poutě do Mekky rozjela delegace tvořená devı́ti Chazradžovci a třemi Awsovci a v tajnosti si dohodla s Muhammadem nočnı́ schůzku na odlehlém mı́stě za Mekkou zvaném al-’Aqaba. Vyslanci vyjádřili ochotu přijmout Muhammada za svého a podřizovat se jeho rozhodnutı́m. Nejdůležitějšı́ ovšem nebylo, že přijali Muhammada jako člověka, ale že se mu podrobili jakožto Muhammadovi, Poslu Božı́mu, a tı́m přijali islám za své náboženstvı́. To byl obrovský úspěch a Muhammad za dané situace, kdy měl v Medı́ně ještě málo oddaných přı́znivců nenaléhal na vı́c. Doba ještě nebyla zralá, aby lidé překonali dosavadnı́ předsudky o nenahraditelnosti rodu, a Mu-hammad nemohl spoléhat na to, že by za něj při obraně islámu, jehož prin-cipy jim dosud nevešly do krve, byli ochotni položit své životy. Nakonec byl tedy na této schůzce, jež vešla do historie pod jménem ’ Aqaba prvnı́, prozatı́m sjednán kompromis, ona ”přı́saha žen”. To znamenalo, že 19 Medı́-ňané Muhammada přijmou za vlastnı́ho a podřı́dı́ se mu, nebudou však kvůli němu vést válku, protože ta byla vyhrazena mužům. Jeden z medı́nských účastnı́ků tohoto významného právnı́ho aktu, ’Ubáda ibn al-Sámit, vyprávěl o ’aqabské úmluvě takto: Byl jsem mezi těmi, kdo se účastnili prvnı́ al- ’Aqaby. Bylo nás dvanáct mužů a přı́sahali jsme Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přı́sahou žen - předtı́m, než nám byla uložena válka - že nebudeme k Bohu nic přidružovat, nebudeme krást, cizoložit, zabı́jet své děti a nebudeme lhát ani se mezi sebou pomlouvat. A nebudeme se mu protivit v dobrém. A dostojı́te-li slibu, pak vám náležı́ ráj, a jestliže z toho něco skryjete, pak je vaše věc u Alláha. Bude-li si přát, bude trestat, a bude-li si přát, bude odpouštět. Prvnı́m bodem slibu, totiž že nebudou věřit v jiného Boha než Alláha, se členové medı́nského poselstva oficiálně stali muslimy; neznamenalo to nicméně, že islám přijali také jménem svých krajanů. To by ostatně ani nebylo možné, nebot’ islám ve vztahu mezi každým jednotlivým člověkem a Bohem nemá prostřednı́ka - neexistuje ani instituce kněze. Muhammad proto vyslal s vracejı́cı́ se delegacı́ do Medı́ny také jednoho ze svých druhů, mekkánského muslima Mus’aba ibn ’Umara, aby tam učil islámu, a toto náboženstvı́ tam dı́ky němu i dı́ky přı́kladu samotných medı́n-ských konvertitů začalo rychle zakořeňovat a zı́skávalo nové věřı́cı́. Trva-lo nicméně ještě velmi dlouho, než byly oba medı́nské kmeny, jež Muhammada ústy svých pohlavárů již dávno oficiálně uznaly za proroka, skutečně islamizovány. Duchovnı́ cesty každého jednotlivce k vı́ře byly značně klikaté je škoda, že se o nich nezachovalo mnoho zpráv. Jednu z nemnoha historek, o přestupu Medı́ňana ’Amra ibn al-Džumúha, přece jen tradice zachovala a je z nı́ vidět i to, že postupy muslimských agitátorů se rozhodně nevyznačovaly úctou a tolerancı́ k náboženskému přesvědče-nı́ jejich soukmenovců. Ibn Hišám ji podává takto: Když dorazili do Medı́ny, seznamovali ji s islámem. V jejich lidu ještě zbývali nějacı́ starci, kteřı́ setrvávali ve svém pohanském náboženstvı́. Jednı́m z nich byl i ’Amr ibn al-Džumúh ibn Zajd ibn Harám ibn Ka’b ibn Ghanam ibn Salama, jehož syn, Mu’ádh ibn ’Amr se účastnil al-’Aqaby a složil tam přı́sahu Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. ’Amr ibn al-Džurnúh byl jednı́m z náčelnı́ků rodu Banú Salama a jednı́m z jejich šlechticů a již dřı́ve si byl do svého domu opatřil dřevěnou modlu zvanou Manát. Šlechticové tak činı́vali, že si opatřili nějakého bůžka a toho pak uctı́vali a dávali na viditelné mı́sto. Když přijali islám mladı́ci rodu Banú Salama, Mu’ádh ibn Džabal i jeho syn, Mu’ádh ibn ’Amr, spolu s ostatnı́mi mladı́ky a těmi, kdo přijali islám a účastnili se al-’Aqaby, vešli jednou za noci k této ’Amrově modle, odnesli ji a odhodili ji hlavou dolů na jedno smetiště rodu Banú Salama, kde byly lidské výkaly. ’Amr se ráno probudil a pravil: Běda vám! Kdo dnes v noci ublı́žil našim bohům? Pak se ji o polednách vydal hledat. Když ji našel, omyl ji, očistil a navoněl a pak pravil: Při Alláhovi, kdybych se dověděl, kdo ti to udělal, tak bych ho zostudil. Když ’Amr večer usnul, vnikli k nı́ a udělali s nı́ něco podobného. On ji pak v nazı́třı́ našel v podobném neřádstvu, jako byla předtı́m, omyl ji, očistil a navoněl. Oni pak k nı́ večer vnikli a udélali s nı́ něco podobného. 20 Když to udělali mnohokrát, vytáhl ji jednoho dne z mı́sta, kam ji hodili, omyl ji, očistil a navoněl a pak přinesl svůj meč, pověsil ho na ni a poté k nı́ pravil: Já, při Alláhovi, nevı́m, kdo s tebou dělá to, co vidı́š. Jestli je ale v tobě něco dobrého, braň se, tenhle meč budeš mı́t u sebe. Když ’Amr večer usnul, vnikli k němu, sebrali jı́ meč z krku a pak vzali zcepenělého psa a přivázali ji k němu provazem. Pak ji hodili do jedné ze studnı́ rodu Banú Salama, kde byli lidské výkaly. ’Amr ibn al-Džumúhji pak druhého dne nenašel na svém mı́stě i vyšel, aby ji hledal, až ji nalezl hlavou dolů v té studni přivázanou ke chcı́plému psu. Když spatřil, v jakém je stavu a když s nı́m promluvili ti z jeho kmene, kdo přijali islám, přijal islám i on a bůh se nad nı́m smiloval a učinil jeho islám správným. Dalšı́ho roku se z Medı́ny vypravilo do Mekky nezvykle mnoho poutnı́ků. Spolu s pohany hotovı́cı́mi se k tradičnı́m obřadům s nimi totiž jel i velký počet muslimů, aby konali pout’ve jménu jediného Boha. Jejich karavana čı́tala třiasedmdesát mužů a dvě ženy a všichni se opět sešli na al-’Aqabě s Muhammadem, aby složili novou přı́sahu, „přı́sahu mužů“. Vzhledem k tomu, že se od minulého jednánı́ situace mezi qurajšovskými rody stále vyostřovala, doprovázel Muhammada tentokrát jeho strýc, hla-va Hášimovců al-’Abbás, a hned po přı́chodu vyzval emisary, aby jasně a jednoznačně vyjevili své úmysly. Řekl, že až dosud Muhammada ochra-ňovaly rody Banú Hášim a Banú ’Abd al-Muttalib a na nich ležı́ celá tı́-ha zodpovědnosti za jeho bezpečı́. Pokud ji budou Medı́nštı́ ochotni pře-jmout, at’se k tomu zavážou ihned, protože jinak to bude vypadat, že nejde jen o osobnı́ záležitost jeho synovce, ale že se všichni Hášimovci hotovı́ k boji proti vlastnı́mu kmeni a hledajı́ spojence. Medı́ňané byli ochotni na sebe takový závazek vzı́t, požadovali však na oplátku slib, že je Muhammad nikdy neopustı́, nepodlehne volánı́ krve a nevrátı́ se ke svým přı́buzným, pokud by napětı́ povolilo. Muhammad však jejich obavy rozptýlil. Jeden z medı́nských účastnı́ků setkánı́ o tom vyprávěl: I usmál se Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Potom pravil: Krev je krev, svátost však je svátost. Vy jste ze mne a já jsem z vás. Budu bojovat proti tomu, proti komu bojujete vy a budu žı́t v mı́ru s tı́m, s kým se vy smı́řı́te. Tak byla uzavřena „Akaba druhá“, smlouva, která poprvé v Arábii přenesla lidi přes rodovou soudržnost k jinému, pevnějšı́mu svazku, svazku věřı́cı́ch v jediného Boha, a Medı́nštı́ složili „přı́sahu mužů“, že budou za Muhammada bojovat tak, jako když bránı́ své ženy a starce. Tentokrát se však už setkánı́ tolika lidı́ před Qurajšovci nepodařilo utajit. Hned nazı́třı́ udeřili na medı́nské poutnı́ky, proč se paktujı́ s Muhammadem, když přece mezi nimi a Qurajšovci nenı́ nepřátelstvı́. Ti Chazradžovci, kteřı́ nepřistoupili k islámu dohodu popřeli, muslimové, aby neporušili právě složený slib, že nebudou lhát, a zároveň nebyli vystaveni útoku, mlčeli, a tak se poutnı́kům podařilo bez úhony vyjet z města. Pravda však přesto vyšla najevo a Qurajšovci ještě stačili dostihnout jednoho z Medı́ňanů, Sa’da ibn ’Ubádu, a zajali ho. Zabı́t se ho neodvažovali, to by znamenalo okamžité rozpoutánı́ války, ale věznili ho a mučili, dokud 21 ho nevykoupil obchodnı́k Džubajr ibn Mut’am a neodvezl ho cestou do Sýrie do rodného města. Pro muslimy nastalo nejkrušnějšı́ obdobı́. Qurajšovci se obávali, že Muhammadovo spojenectvı́ s Awsovci a Chazradžovci by mohlo úplně zvrátit dosavadnı́ poměry v Arábii a snažili se islám zadusit za každou cenu, dokud ještě majı́ muslimskou obec nadosah. Muhammad proto začal muslimy po malých skupinkách odesı́lat k souvěrcům do Medı́ny. Jejich emigrace - hidžra - trvala několik měsı́ců a probı́hala za stále svı́zelnějšı́ch podmı́nek, protože Mekkánci se snažili muslimy zadržovat a uprchlı́ci museli obvykle zanechat doma veškerý majetek a odcházeli s holýma rukama.4 Jen Muhammad stále setrvával v Mekce v pevné vı́ře, že ho jako svého proroka bůh ochránı́, přestože proti němu směřovaly čı́m dál tı́m hrozivějšı́ útoky a přestože věděl, že už formálně ztratil ochranu svého rodu. O tom, jak v této době už Mekkánci přestávali respektovat všechna dosavadnı́ pravidla, se traduje od ’Urwy ibn al-Zubajra: Vyptával jsem se Ibn ’Umara ibn al-’Áse a pravil jsem: Zprav mne o nejhoršı́ věci, kterou učinili pohané prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Pravil: Když se prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, modlil u severozápadnı́ho rohu Ka’by, přiblı́žil se ’Uqba ibn Abú Mu’ajt, vložil mu na krk svůj oděv a škrtil ho silným škrcenı́m. Přišel však Abú Bakr, uchopil ho za rameno, odstrčil ho od proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: Což zabijete člověka, že řekne mým Pánem je bůh?! Skoro všichni muslimové už dleli v Medı́ně, ale Qurajšovci stále nedokázali Uhodnout, zda chce Muhammad také emigrovat nebo setrvá doma, protože si dobře vzpomı́nali na prvnı́ hidžru, kdy uprchlı́ci odjeli do Habeše, ale Muhammad zůstal v Mekce. Neustále ho však hlı́dali, nebot’věděli, že pokud se osobně postavı́ do čela medı́nských muslimů, kteřı́ již mezitı́m spolu s přistěhovalci zı́skali mezi nežidovskými kmeny většinu, může Mekku napadnout nemalou ozbrojenou silou. Ve stále nervóznějšı́ atmosféře nakonec svolali poradu do Dár al-nadwa, aby rozhodli o definitivnı́m řešenı́. V bouřlivé diskusi nejprve padl návrh, aby byl Muhammad zajat a zabránilo se mu za každou cenu odjet z města. Dokud bude držen Mekkánci jako rukojmı́, nemohou moci jeho věrnı́ zaútočit. Radikálnı́ nepřátelé islámu požadujı́cı́ konečné řešenı́ ale zı́skali navrch. Jak k tomu došlo, lı́čı́ islámská tradice: I zjevil se jim d’ábel v podobě ctihodného starce majı́cı́ho na sobě roucho. Postavil se u dveřı́ radnice, a když ho viděli stát u jejı́ch dveřı́, pravili: Kdo je ten stařec? Pravil: Stařec z lidu nadždského, jenž slyšel, na čem jste se domluvili. Přišel k vám, aby slyšel, co řı́káte, a možná vám pomůže názorem a radou. Pravili: Dobrá, vejdi. I vešel k nim. Qurajšovštı́ pohlaváři se nakonec dohodli, že Muhammada zabijı́. Aby zabránili odvetě, měl každý z dvanácti přednı́ch klanů vyslat jednoho silného mladı́ka a všichni naráz měli Muhammada probodat dýkami, takže by nebylo možné zjistit, 4 Od dob emigrace - hidžry - se muslimům, kteřı́ uprchli z Mekky, začalo řı́kat muhádžirúna počeštěné muhádžirové, a medı́nským muslimům pomocnı́ci - ansár. 22 kdo zasadil prvnı́ smrtı́cı́ úder. Muhammadovi přı́buznı́ by pak nemohli usilovat o krevnı́ mstu proti dvanácti rodům najednou a museli by přistoupit jen na vyplacenı́ odškodného za prolitou krev. Muhammadovi se přesto nakonec podařilo za dramatických okolnostı́ z města na poslednı́ chvı́li uprchnout. Do jeho lůžka se položil bratranec ’Alı́ a přikryl se jeho slavným zeleným hadramautským pláštěm, takže přelstil vrahy čekajı́cı́ před domem a pozorujı́cı́ ho škvı́rou ve dveřı́ch. Muhammad s přı́telem Abú Bakrem zatı́m na dvou připravených velbloudech odjeli pod přı́krovem noci na opačnou stranu, než ležela Medı́na, aby zmátli pronásledovatele, a několik dnů se skrývali v jeskyni za Mekkou, než se Qurajšovci vzdali stı́hánı́. I přes pečlivě připravený plán však něko-likrát unikli jen zázrakem, než konečně po týdnu dojeli oklikami na okraj medı́nské oázy. Muhammada nadšeně přivı́tali všichni muslimové, me-dı́nštı́ i mekkánštı́, a vlı́dně ho přijalo i ostatnı́ obyvatelstvo. Prvnı́m činem nového vůdce federace Awsovců, Chazradžovců a muslimů z Mekky bylo založenı́ Prorokovy mešity, dnes po Velké mešitě postavené kolem Ka’by muslimy nejuctı́vanějšı́ho mı́sta. Tento útěk, emigrace - hidžra - se uskutečnil přibližně deset let po Muhammadově prvnı́m zjevenı́, roku 622, a byl později určen za počátek islámského letopočtu. Od Muhammadova přı́chodu se také městu mı́sto Jathrib začalo řı́kat Město Prorokovo - Madı́nat an-nabı́ - zkráceně a počeštěné Medı́na. 1.7 Vytvářenı́ islámského státu Hidžra zahájila v dějinách islámu a lidstva novou etapu, vytvářenı́ islámského státu. Islámská obec - umma - už nemusela bojovat o holé přežitı́, ocitla se v relativnı́m bezpečı́ a navı́c byla čı́m dál tı́m početnějšı́. Princip společenstvı́ založeného na vı́ře nahradil vědomı́ pokrevnı́ přı́buznosti, jediné pouto, na kterém stála dosavadnı́ společnost. Na něm již vznikla v Mekce náboženská obec - umma, jejı́ přı́slušnı́ci ovšem jinak dosud setrvávali v rodových strukturách. V Medı́ně se umma postupně přetvářela ve stát s vlastnı́mi zákony, financemi, armádou a byrokratickým aparátem. Muhammad tyto orgány ustavoval tı́m, jak jmenoval guvernéry ovládnutých územı́, zaváděl vybı́ránı́ danı́ diferencovaných podle konfese poplatnı́ků, organizoval vojenské výpravy, uzavı́ral smlouvy s arabskými kmeny a mnoha dalšı́mi opatřenı́mi. To vše byl ovšem dlouhodobý proces a zejména v počátcı́ch přechodu od náboženské obce k teokratickému státu musela nová společnost mimo jiné ještě stále překonávat určitou vnitřnı́ roztřı́štěnost. Muslimové z různých kmenů k sobě sice měli dosud nevı́daně vstřı́cný vztah, ale vědomı́ sı́ly pokrevnı́ho spřı́zněnı́ přetrvávalo. Muhammad proto ustanovil pozoruhodný institut adoptivnı́ho sbratřenı́ - mu’achát - sloužı́cı́ po určitou dobu jako přechodný mezistupeň od kmenové ke kvalitativně nové společnosti. Mekkánštı́ emigranti se po útěku do Mekky většinou ocitli úplně bez prostředků. Majetek museli zanechat v rodném městě a jako obchodnı́ci se bez základnı́ho kapitálu v Medı́ně, jež žila převážně ze zemědělstvı́ a řemesel, nedokázali uchytit. Mnozı́ navı́c nepřivykli odlišnému podnebı́ a trpěli zpočátku 23 rozličnými neduhy, takže bez pomoci by byl jejich život nadmı́ru svı́zelný. Muhammad proto jednoho dne v průběhu prvnı́ho roku po hidžře v domě Málika ibn Anase prohlásil oficiálně pětačtyřicet dvojic mužů - vždy po jednom medı́nském a jednom mekkánském muslimovi - za bratry se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajı́cı́mi. Toto islámské bratrstvı́ bylo dokonce ještě silnějšı́ než pokrevnı́, protože adoptivnı́ bratr měl v dědictvı́ přednost před vlastnı́mi přı́buznými. Jak pevná byla tato nová bratrstvı́ a jak domá-cı́ muslimové pomáhali svým přistěhovalým bratřı́m, vzpomı́nal Anas: Přišel k nám ’Abdal-Rahmán ibn ’Awfa Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, prohlásil za bratry jeho a Sa’da ibn Rabı́´u, jenž byl bohat. I pravil Sa’d: Ansárové vědı́, že jsem mezi nimi jednı́m z nejbohatšı́ch. Rozdělı́m svůj majetek napůl mezi sebe a tebe. Mám také dvě ženy. Pohled tedy, která z nich se ti vı́ce lı́bı́, já se s nı́ rozvedu, a až bude volná, oženı́š se s nı́ ty. I pravil ’Abd al-Rahmán: Kéž ti bůh požehná ve tvé rodině. A toho dne se již nevrátil, dokud mu nedal stranou trochu tuku a tvarohu. Neustával a pokračoval, až přišel k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se stopami žluté barvy. I pravil mu Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Co je to za vůni? Pravil: Oženil jsem se s jednou ženou z ansárů. Pravil: Kolik jsi za ni dal? Pravil: Pecku zlata. Pravil: Připrav hostinu, byt’by byla z jediné kozy. Později, když byly překonány zakořeněné předsudky o nenahraditel-nosti rodového svazku a přistěhovalci byli materiálně lépe zajištěni, Mu-hammad institut sbratřenı́ redukoval, takže adoptivnı́ sourozenci po sobě nedědili, a dalšı́ bratrstvı́ už nevyhlašoval. Stalo se tak na základě jednoho ze zjevenı́, dnes zařazeného v Koránu jako poslednı́ verš súry Kořisti, kde se řı́ká: A ti kdož posléze uvěřili a emigrovali a vedli svatou válku s vámi, ti patřı́ k vám. Rodem spřı́zněnı́ jsou si navzájem bližšı́ než s jinými dle knihy Božı́, bůh věru zná každou věc nejlépe. Jako v mnoha jiných Muhammadových činech je ovšem i v tomto přı́padě vidět pružnost jeho myšlenı́ a citlivost, s jakou dokázal trpělivě a postupně měnit názory a předsudky hluboce zakotvené v mentalitě každého člověka, jež nelze naráz vyrvat a bezezbytku odstranit. Za pomoci medı́nských souvěrců a dı́ky obchodnı́mu talentu tedy rodı́cı́ se islámský stát rychle překonával největšı́ ekonomické potı́že, i když život v nové společnosti nebyl bez problémů. Jednı́m z nich byly vztahy uvnitř města, zvláště se židovskými kmeny. Židé Muhammada zprvu vı́tali a vzájemný poměr mezi nimi a muslimy byl přátelský. Muslimové a židé vyznávali téhož Boha a i v řadě rituálnı́ch předpisů se tehdy islám s judaismem ještě shodoval - muslimové se modlili směrem k Jeruzalému, Muhammadovi dosud nebyla zjevena povinnost půstu v měsı́ci ramadánu a postil se stejně jako medı́nštı́ židé desátého dne měsı́ce muharramu a podobně. Muhammad uzavřel s medı́nskými židy smlouvu o přátelstvı́ a dal v prvnı́m roce po hidžře sepsat dokument, jemuž se tehdy řı́kalo al-Kitáb - Kniha nebo al-Sahı́fa - List, dnes je obvykle známý jako „Medı́nská ústava“. Vymezil 24 v něm vztahy mezi muslimy a židy, asi o rok později připojil ještě část upravujı́cı́ vztahy ke Qurajšovcům a mezi muslimy navzájem. Dokument prý nosil přivěšený ke svému meči zvanému Dhú al-fiqár. Židé byli v tomto obdobı́ dosud bráni jako spojenci a zpočátku se tak i chovali. Zanedlouho ale začalo mezi nimi a muslimy docházet k prvnı́m třenicı́m a konfliktům. Podobně jako v začátcı́ch Muhammadova poslánı́ v Mekce, také zde se nejprve soustřed’ovaly na ryze teologické diskuse, kdy muslimové vášnivě obhajovali svého proroka a pravdivost jeho poselstvı́ proti racionalistickým židovským skeptikům a jejich vı́ře ve správnost vlastnı́ch svatých textů. Muhammad sám spory nejprve mı́rnil. Nepřál si roztržku se židovskými kmeny, sotva se podařilo sjednotit Awsovce s Chazradžovci, a judaismu, náboženstvı́ se stejnou podstatou jako islám, si vážil. Dbal však, aby islám nezačal být pod vlivem židovské propagandy považován jen za židovskou nebo křest’anskou sektu. Tradice vyprávı́, jak muslimy uklidňoval, takto: Lidé knihy recitovávali hebrejsky Tóru a vysvětlovali ji arabsky lidem islámu. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Nevěřte lidem knihy ani je nepokládejte za lháře, nýbrž řekněte: Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám. Druhá, vnějšı́ fronta, na nı́ž se islámská umma pouštěla do boje, byl zápas s mekkánskými Qurajšovci. Jak již bylo řečeno, při poměrech panu-jı́cı́ch v Arábii bylo pokládáno za zcela legálnı́ způsob obživy loupe-žit u těch kmenů, s nimiž nebyla uzavřena spojenecká smlouva. Pro muslimy, zvláště mekkánské, kteřı́ museli při emigraci nechat většinu majetku v rukou qurajšovských modloslužebnı́ků, bylo proto samozřejmé, že začali uvažovat o nájezdech na bohaté obchodnı́ karavany vysı́lané z rodného města. Kromě čistě hospodářské stránky věci bylo snad ještě důležitějšı́m aspektem dobýt zpět prestiž, pošramocenou vynuceným odchodem do Medı́ny a perspektiva rozšı́řenı́ islámu po Arábii pod dojmem sı́ly jeho bojovnı́ků. Je opět třeba si uvědomit rozdı́ly v dobovém uvažovánı́. Naše dnešnı́ mentalita si navykla stavět nadevše mı́r a jeho udrženı́, často za cenu neadekvátnı́ch ústupků. Celou historiı́ lidstva se však po věky táhne spı́še úcta k ideálům a k lidem, kteřı́ za ně byli schopni bojovat bez ohledu na cokoliv, včetně svých životů. Přı́klad takových lidı́ mohl islámu u ostatnı́ch Arabů jedině prospět a zjednat mu respekt. Literatura obvykle uvádı́ jako prvnı́ ozbrojený konflikt mezi muslimy a Qurajšovci bitvu u Badru, jež se strhla koncem zimy druhého roku hidžry, tedy v březnu roku 624. Ve skutečnosti vyslal Muhammad prvnı́ skupiny muhádžirů na razie už mnohem dřı́ve. Asi osm měsı́ců po hidžře už vyjela čtyřicetičlená skupina pod velenı́m jeho strýce Hamzy k pobřežnı́ lokalitě ’Ajsu, kde tábořila karavana vedená Abú Džahlem provázená asi třemi sty jezdci. K boji nedošlo dı́ky zprostředkovánı́ Madždı́ho ibn ’Amra al-Džuhanı́ho, jenž měl přátelské vztahy s oběma stranami. Současně se šedesát muslimských jezdců v čele s ’Ubajdem ibn al-Hárithem přiblı́žilo k leženı́ jiné karavany provázené Abú Sufjánem a dvěma sty jezdci v hidžázkém údolı́ Rábigh. Muslimové se bez boje stáhli, jen Sa’d ibn Abú Waqqás vystřelil jediný šı́p, jenž vešel do dějin jako prvnı́ střela válek za islám - džihádu. Ačkoliv tyto pokusy zdánlivě nezaznamenaly úspěch, byly již předznamenánı́m toho, že muslimové přecházejı́ z defenzı́vy do útoku, a podařilo se při nich také uzavřı́t 25 spojenectvı́ s několika okolnı́mi kmeny, což bylo přı́znakem, že monopol na mı́r a bezpečný průchod qurajšovských obchodnı́ků karavannı́mi cestami by mohl být vážně ohrožen. Teprve za rok, po několika dalšı́ch neúspěšných výpravách, se odehrála památná bitva u Badru. Muslimské vojsko čı́tajı́cı́ asi tři sta čtyřicet bojovnı́ků, muhádžirů i ansárů tam porazilo nahlavu velkou přesilu, skoro tisı́c narychlo zmobilizovaných Qurajšovců, kteřı́ se vydali chránit karavanu vracejı́cı́ se ze Sýrie. Karavana se zbožı́m muslimům sice unikla, ale i tak jejich vojsko zı́skalo velkou kořist a odvedlo mnoho zajatců, často významných Mekkánců nebo jejich přı́buzných. V bitvě padl také jeden z úhlavnı́ch nepřátel islámu a Muhammada, Abú Džahl, dalšı́ho předáka protiislámských sil, Abú Lahaba, zpráva o porážce od nenáviděných muslimů tak zdeptala, že onemocněl a po týdnu zemřel. Podle tradice muslimové tohoto nečekaného vı́tězstvı́ dobyli nejen svou statečnostı́, ale také dı́ky pomoci andělů seslaných Bohem, aby bojovali po jejich boku. ’Alı́ prý vzpomı́nal na jejich ústroj: Turbany jsou korunami Arabů. Bı́lé byly v den bitvy u Badru znamenı́m andělů. Rozhodili si je po zádech, kromě Gabriela, ten měl na sobě žlutý. Ibn Hišám cituje vzpomı́nky dalšı́ho bojovnı́ka od Badru, Málika ibn Rabı́´y, na zázračnou pomoc andělů: Pronásleduji v den bitvy u Badru jednoho z modloslužebnı́ků, abych mu zasadil úder, když tu jeho hlava padla dřı́ve, než k nı́ dospěl můj meč. I viděl jsem, že ho zabil kdosi jiný než já. Několik zajatců známých z Mekky svou krutostı́ vůči muslimům bylo ještě během návratu do Medı́ny popraveno, o osudu dalšı́ch rozhodlo zanedlouho seslané zjevenı́, dnes zařazené do Koránu jako verš 67 ze súry Kořisti: Nebylo dáno žádnému prorokovi, aby měl zajatce, dokud nepodmanı́ zemi. Vy chcete to, co nabı́zı́ tento svět, a bůh chce onen svět. A bůh je mocný a moudrý. Většina zajatců proto byla časem propuštěna za výkupné pohybujı́cı́ se od jednoho do čtyř tisı́c dirhamů, nemajetnı́ zadarmo. Bez výkupného byl třeba propuštěn profesionálnı́ básnı́k ’Amr al-Džumahı́, otec pěti nezao-patřených dcer, když slı́bil, že proti Muhammadovi už nikdy nebude bojo-vat, slovem ani mečem. Svůj slib však nedodržel a když byl o rok později zajat v bitvě u Uhudu, byl bez ohledu na úpěnlivé prosby popraven. Osudy zajatců se velmi osobně dotýkaly i samotného Muhammada a často to byly spletité romantické přı́běhy. Muhammad už před bitvou vyzval muslimy, aby v boji nezabı́jeli Hášimovce. Mezi zajatci byl kromě dalšı́ch jeho přı́buzných i manžel jeho dcery Zajnab, Abú al-’Ás ibn al-Rabı́’. Ve výkupném, jež Zajnab za manžela poslala, byl také náhrdel-nı́k patřı́cı́ dřı́ve Chadı́dže, který od nı́ Zajnab dostala jako svatebnı́ dar. Pohnutý Muhammad, když šperk spatřil, propustil zetě bez výkupného, zavázal ho však, že se se Zajnab rozvede a pošle ji k otci do Medı́ny, nebot’jejich manželstvı́ rozdělil islám, k němuž Zajnab již dřı́ve přestoupila. Abú 26 al-’Ás svůj slib dodržel a zanedlouho po rozvodu se pak vydal na obchodnı́ cestu do Sýrie. Byl však nedaleko Mekky přepaden muslimy a oloupen o celou karavanu, v nı́ž vezl nejen své zbožı́, ale i tovar mnoha jiných Mekkánců. V zoufalstvı́ se za noci proplı́žil do Medı́ny ke své bý-valé ženě a prosil ji o přı́mluvu u Muhammada. Zajnab za něj opravdu intervenovala a muslimové mu celou kořist vrátili, ale Abú al-’Ás již v cestě do Sýrie nepokračoval. Vrátil se do Mekky, odevzdal svěřené zbožı́ jeho majitelům a pak se obrátil ke shromážděným Qurajšovcům, aby se přihlásil každý, kdo u něj má jakoukoliv pohledávku. Když takto vyrovnal všechny své dluhy, veřejně se přihlásil k islámu a odjel do Medı́ny, kde mu Muhammad dovolil, aby se vrátil k Zajnab. Abú al-’Ás nebyl jediný zajatec, který přestoupil k islámu. V Medı́ně po Badru zůstali i mnozı́ dalšı́ a navı́c za Muhammadem odcházeli z Mekky stále novı́ konvertité. Po celou dobu nepřátelstvı́ s Qurajšovci tak stála na Muhammadově straně obrovská výhoda, že měl mezi Mekkánci své věrné - jak nové muslimy tak i přı́buzné, kteřı́ i přes ’aqabské smlouvy nikdy nezapomněli na pokrevnı́ pouto - a byl detailně informován o všem, co se v nepřátelském táboře dělo. 1.8 Potlačenı́ opozice v Medı́ně Nečekané vı́tězstvı́ u Badru radikálně změnilo postavenı́ muslimské obce v Medı́ně i mimo ni. V Medı́ně začali muslimové důrazně vystupovat proti mı́stnı́ opozici jaté obavami z narůstajı́cı́ho počtu a sı́ly svých sousedů. Muhammad byl celý život nakloněn odpouštět spı́še lidem, kteřı́ proti němu vystoupili v otevřeném boji se zbranı́ v ruce, vůči nepřátelům podkopávajı́cı́m jeho autoritu slovem však býval obvykle nesmiřitelný. V Medı́ně se proto také nejprve vypořádal právě s nimi. Jeden z jeho druhů, Sálim ibn ’Umajr, zabil hlavu rodu Banú ’Amr, Abú ’Afka, jenž ani po Badru nepřestal skládat posměšné verše proti islámu, když spal na dvoře vlastnı́ho domu. ’Umajr ibn Awf zase zabil ze stejného důvodu básnı́řku Asmá’ bint Marwán. Dnes se zdá kruté a zbabělé, že mohl někdo zabı́t ženu obklopenou vlastnı́mi dětmi, právě když jedno z nich kojila, jen pro-to, že skládala satirické básně, ale takové poměry v tehdejšı́ společnosti panovaly a nebyly vlastnı́ jen muslimům. Spı́še naopak, islám vytvářel novou kvalitu života, jež v konečném důsledku zajišt’ovala bezpečı́ všem bez ohledu na původ, muslimové však nebyli lidé vytrženı́ z prostředı́, žijı́cı́ mimo prostor a čas, a nemohli se náhle ve všem chovat úplně jinak. ’Umajrův čin také ostatně všeobecně - nejen muslimy - nebyl považován za zbabělou vraždu bezbranné ženy, protože Asmá’ byla pod ochranou přı́buzných a ’Umajrovi od nich hrozila téměř jistá smrt. Když se však šel rod Banú Chutma, jemuž podle uznávaných pravidel přı́slušela pomsta, k ’Umajrovi ujistit, zda Asmá’ skutečně zabil on, a ’Umajr se s nimi ne-snažil ani dohodnout na zaplacenı́ odškodného ani uprchnout, nýbrž pro-hlásil, že s nimi bude za svou pravdu bojovat, dokud nebude zabit on nebo dokud nepobije všechny mstitele, zapůsobilo to na ně natolik, že přijali islám a od odvety ustoupili. Svou vı́ru však museli skrývat před vlastnı́mi přı́buznými, protože by zase naopak jim od nich 27 hrozilo stejné nebezpečı́. Na Muhammadův přı́kaz byla také nastrojena léčka na dalšı́ho medı́nského protiislámského satirika, Ka‘ba ibn al-Ašrafa, jenž se vypravil své verše opěvujı́cı́ Mekkánce padlé u Badru a očerňujı́cı́ čest muslimských žen, recitovat i do Mekky. Muhammad tuto věrolomnost pokládal za porušenı́ smlouvy o přátelstvı́, a tak jedné temné noci pět muslimů Ka‘ba vylákalo ven a ubilo meči s takovou prudkostı́, že jak poznamenávajı́ historikové - jeden meč byl ostatnı́mi přeražen. Nenı́ divu, že všechny tyto události vzbuzovaly obavy u medı́nských nemuslimů, zejména židů, se kterými Muhammad už zdaleka neměl tak dobré vztahy jako zpočátku. Neustálé teologické spory vyústily v otevřenou roztržku podpořenou i několika zjevenı́mi. Nejzřetelnějšı́ známkou nové situace bylo Muhammadovo oznámenı́, že mu bůh zjevil, aby se dosavadnı́ modlitebnı́ směr muslimů odvrátil od Jeruzaléma ke Ka’bě v Mekce, takže se rázem zadnı́ stěna Prorokovy mešity stala stěnou čelnı́. Nakonec vzájemné antagonismy nevyhnutelně přerostly v ozbrojený střet. V Medı́ně tehdy sı́dlily tři hlavnı́ židovské kmeny, Banú al-Nadı́r, Banú Qurajza a Banú Qajnuqá’ - podle dobových pramenů měl každý z nich asi sedm set bojovnı́ků - a kolem dvaceti menšı́ch kmenů. Stejně jako pohan-ské arabské kmeny ovšem ani židy konfese nesjednocovala, takže nad muslimy neměli převahu. Historikové nejsou jednotnı́ v názoru na to, co bylo bezprostřednı́ přı́činou boje, jenž se strhl s Banú Qajnuqá’. Orienta-listé ho vidı́ jen jako preventivnı́ opatřenı́, kterým si Muhammad kryl záda před většı́m nebezpečı́m hrozı́cı́m mu z Mekky. Někteřı́ muslimštı́ děje-pisci zase citujı́ zprávu, podle které Muhammad židy vyzval, aby bud’ při-jali islám, nebo opustili Medı́nu: Když jsme byli v mešitě, vyšel Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: Vyražte na židy! I vyšli jsme s nı́m, až jsme došli k synagóze. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, stanul a zavolal na ně řka: Židé, přijměte islám a budete zachráněni! I pravili: Už jsi to vyřı́dil, Abú al-Qásime. I pravil jim Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Toto chci. Pak to řekl třikráte a pravil: Vezte, že tato zem je Boha a jeho Posla a já vás věru chci z této země vyhnat. Kdo z vás shledá něco ze svého majetku, necht’to prodá, jinak vězte, že tato zem je Boha a jeho proroka. Jinı́ muslimštı́ historikové pak tento přı́běh kladou až do závěrečné fáze konfliktu s Banú Qajnuqá’, zatı́mco na jeho počátek stavı́ jinou událost. Do čtvrti Banú Qajnuqá’ prý přišla zahalená muslimská žena, aby si u tamnı́ch zlatnı́ků proslulých svou zručnostı́ dala předělat své šperky. Jeden ze židů jı́ potajı́ přišpendlil závoj na zed’, takže když vstala, závoj jı́ za smı́chu přı́tomných spadl. Žena se dala do křiku, do krámku vtrhlo několik muslimů a namı́stě zabili jeho majitele. Rázem se strhla všeobecná řež a po urputném boji byli židé nuceni ustoupit do své opevněné čtvrti, kde se zabarikádovali. Plných patnáct dnı́ je tam muslimové obléhali, až je nako-nec donutili vzdát se na milost a nemilost. Muhammad chtěl zprvu dát všechny muže Banú Qajnuqá’ pobı́t, na přı́mluvu vlivného Medı́ňana, ’Abdulláha ibn Ubajje ibn Salúla, který byl zavázán Banú Qajnuqá’ za dřı́vějšı́ ochranu a spojenectvı́, byl však nakonec prvnı́ z medı́nských ži-dovských kmenů jen vypovězen. Židé ovšem 28 museli zanechat na mı́stě své zbraně i zlatnické nářadı́ a odešli nejprve do Wádı́ al-Qurá, a později, když muslimové ovládli celý Arabský poloostrov, se usı́dlili v Adhrt’átu na hra-nicı́ch Sýrie. Měsı́c či dva po vyhnánı́ židů Banú Qajnuqá’ došlo k prvnı́mu incidentu s Qurajšovci od bitvy u Badru. Abú Sufján podnikl s několika desı́tkami, snad až dvěma stovkami mužů odvetný nájezd v tradičnı́m arabském stylu. Přepadl statek al-’Urajd na okraji Medı́ny, zabil dva muže, usedlost vyraboval a zničil a pak uprchl. Mnoho slávy si ale nevysloužil, rozhodně to nestačilo k zı́skánı́ ztracené důstojnosti Mekkánců a odrazilo se to i v posměšném jménu, jež nájezd dostal - bitva al-Sawı́q. Sawı́q byla mouka, ze které si bojovnı́ci na cestě vařili kaši, a nájezdnı́ci prchali před muslimskými pronásledovateli tak kvapně, že své zásoby cestou poztráceli. Z obav před rostoucı́ muslimskou mocı́ proti mladému státu začaly vystupovat i okolnı́ kočovné kmeny. Banú Ghatafán a Banú Sulajm proti Medı́ně vyslaly spojené vojsko, ale když jim Muhammad vytáhl vstřı́c ke Qarqarat al-Kudr, zalekli se a rozprchli, takže muslimům bez boje padla do rukou kořist čı́tajı́cı́ na pět set velbloudů. Podobně neslavně dopadl i pokus kmenů Banú Tha’laba a Banú Muhárib. Muhammad však nechtěl s okolnı́mi beduı́ny válčit. Dával přednost uzavı́ránı́ spojeneckých smluv, i když je kmeny často musely uzavı́rat pod nátlakem, a také vysı́lal misionáře a vyzýval k přijetı́ islámu poselstva, jež za nı́m nynı́ přicházela do Medı́ny. Dı́ky této politice se mu zanedlouho podařilo Mekkáncům přerušit tradičnı́ bezpečnou trasu do Sýrie po Západnı́ cestě. Qurajšovci ovšem byli na obchodu existenčně závislı́ a neměli jinou volbu, než se přece jen pokusit s karavanou proniknout. Aby se vyhnuli územı́m kontrolovaným Muhammadem a jeho novými spojenci, vydali se tentokrát do Sýrie svı́zelnou bezvodou stezkou vedoucı́ oklikou přes Irák a navı́c oproti obyčeji v zimě, jednak aby nepotřebovali tolik vody a jednak aby muslimy zmátli. Muhammad měl ale v Mekce dobré informátory. Jeden z nich, Nu’ajm ibn Mas’úd al-Ašja’ı́ se neprodleně odebral do Medı́ny, aby Muhammada po-drobně zpravil o plánech Qurajšovců, a tak se karavana pro stovku jezdců z Medı́ny vedených Zajdem ibn Hárithou stala snadnou kořistı́. Jejı́ strážci se ani neodhodlali postavit na odpor. Raději se rozprchli a nechali na mı́stě zbožı́ za milión dirhamů i vůdce výpravy, Furáta ibn Hajjána, jenž raději přijal islám, aby si zachránil život. Napětı́ a boje neustále provázely růst islámu i v Medı́ně. Po prvnı́m vysı́dleném židovském kmeni, Banú Qajnuqá’ přišli na řadu Banú an-Nadı́r. Muslimštı́ dějepisci řı́kajı́, že to bylo kvůli porušovánı́ smlouvy o přátelstvı́ a uvádějı́ i několik konkrétnı́ch závažných přı́kladů: Nadı́rovci prý byli nápomocni Mekkáncům při razii al-Sawı́q a údajně se dokonce pokoušeli i o atentát na Muhammada. Některé prameny vyprávějı́ o tom, že Muhammada se chystali na teologické diskusi zavraždit potajı́ přinesenými dýkami tři rabı́ni, ale spiknutı́ muslimům prozradil jeden člen Banú Nadı́r, který přestoupil na islám. Jiné zprávy tvrdı́, že židé chtěli Muhammada zabı́t balvanem shozeným z domu, když přišel na jednánı́ do jejich čtvrti. V každém přı́padě však nakonec k boji došlo a měl prakticky stejný průběh jako s Banú Qajnuqá’. Muslimové Nadı́rovce oblehli v jejich čtvrti a po zjevenı́, recitovaném Muhammadem přı́mo k této situaci, se dali i do kácenı́ a pálenı́ jejich datlových hájů v mı́stě zvaném al-Buwajra. Židé se raději už po pěti dnech vzdali 29 a byl jim povolen odchod s veškerým movitým majetkem. I tak po nich na mı́stě zůstala ještě velká kořist, mimo jiné i tři sta čtyřicet mečů a padesát brněnı́ a hlavně půda. Jejich palmové háje připadly Muhammadovi, polnosti byly rozděleny mezi muhádžiry, jen dva výjimečně chudı́ ansárové, Sáhl ibn Hanı́f a Abú Dudžána, jak s preciznostı́ sobě vlastnı́ poznamenávajı́ letopisci, dostali rovněž podı́l. Jedna z tradic podává zhuštěnou zprávu o tom, co se přihodilo, takto: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pálil a rubal palmy Banú anNadı́r, které byly v al-Buwajře. I bylo sesláno: Co jste pokáceli z palem datlových nebo jste nechali stát na jejich kořenech, je s dovolenı́m Alláhovým. S poslednı́m zbylým velkým židovským kmenem, Banú Qurajza, tehdy muslimové obnovili a potvrdili spojeneckou smlouvu, i když už neměla mı́t dlouhého trvánı́. I v těchto pohnutých dobách pokračoval Muhammadův soukromý život, jenž se ovšem vzhledem k jeho postavem proroka a vůdce stal veřejnou záležitostı́. Pro člověka v Muhammadově pozici bylo společensky nemyslitelné, aby se po smrti své prvnı́ manželky Chadı́dži už neoženil. Jeho prvnı́ dalšı́ manželkou se stala dcera jednoho z nejbližšı́ch druhů, Abú Bakra, ’Á’iša, což byl na jedné straně akt manifestujı́cı́ a upevňujı́cı́ spojenectvı́ s jejı́m otcem, na druhé straně měl Muhammad svou ženu i zcela lidsky rád. Podle tradice jı́ později vyprávěl: Dvakrát jsi mi byla ukázána ve snu. Jakýsi muž tě nesl v kousku hedvábı́ a řı́kal: Toto je tvá manželka. I rozbalil jsem ho a hle - byla jsi to ty. I pravil jsem: Je-li to od Boha, pak se to stane. Muhammad si vzal ’Áišu, tehdy ještě malou holčičku, tři roky po Chadı́džině smrti, teprve o dalšı́ tři roky později v Medı́ně však manželstvı́ s nı́ konzumoval. V tehdejšı́ době byl takový způsob i věk poměrně běžný a ’Á’iša na svůj sňatek vzpomı́nala: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se se mnou oženil, když jsem byla šestiletá dı́vka. Přišli jsme do Medı́ny a ubytovali jsme se u Banú Hárith ibn Chazradž Onemocněla jsem a vypadaly mi vlasy a pak mi zase bohatě narostly. I přišla za mnou má matka, Umm Rúmán. Já jsem byla na houpačce a se mnou tam byly nějaké mé kamarádky. Zavolala na mne a já k nı́ přišla nevědouc, co mi chce. Odvedla mne za ruku, až jsme se zastavily u dveřı́ do domu. Byla jsem zadýchaná, a když se mi dech trochu utišil, vzala trochu vody a otřela mi s nı́ tvář a hlavu. Pak mne vstrčila do domu. V domě byly ansárovské ženy a ty řı́kaly: Všechno nejlepšı́ a hodně požehnánı́! Mnoho štěstı́! I předala mne jim a ony mne upravily. A nic mne odpoledne tak nepřekvapilo jako Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. I předala mu mne a já tehdy byla devı́tiletá dı́vka. Kromě ’Á’iši si Muhammad v průběhu dalšı́ch devı́ti let postupně vzal ještě osm dalšı́ch žen. Podle islámského práva může muž mı́t současně jen čtyři manželky k otrokynı́m nehledě - Muhammad jako prorok se však na základě několika Božı́ch zjevenı́ těšil řadě výjimek, včetně práva vzı́t si neomezený počet žen. ’Á’iša byla 30 jediná jeho žena, která předtı́m nebyla vdaná. Všechny jeho dalšı́ manželky byly vdovy po muslimech,5 nebo rozvedené ženy a pocházely z nejrůznějšı́ch sociálnı́ch vrstev. Právě krát-ce po bitvě u Badru si vzal Hafsu, vdovu po jednom z prvnı́ch muslimů Chunajsovi, dceru pozdějšı́ho druhého chaláty a jedné z nejvýznamějšı́ch osobnostı́ obce, ’Umara ibn al-Chattába, čı́mž potvrdil ’Umarovo postave-nı́. Naopak třeba Sawda bint Zam’a, s nı́ž se oženil později, byla chudá vdova bez vlivných přı́buzných. Sňatek byl totiž také určitou formou dobročinnosti, poskytnutı́m sociálnı́ho zabezpečenı́ a ochrany, protože žena bez majetku a bez ochrany přı́buzných byla v mnohem horšı́m postavenı́ než třeba zdravı́ mladı́ otroci prospěšnı́ svým pánům. Muhammad všem svým manželkám postavil samostatné domy, přesněji řečeno malé pokojı́ky kolem dvorku u mešity a střı́davě přebýval u každé z nich. Sám vlastnı́ dům neměl. Někdy sedával na dvoře se všemi svými ženami najednou, hovořil s nimi a žertoval, většinou je ale obcházel po jedné v osmidennı́m cyklu tak, že u každé z nich kromě Sawdy trávil jednu noc. Sawda totiž noc, která jı́ měla náležet, postoupila ’Á’iše, nebot’ sama již byla staršı́ žena. O této dohodě se zachovalo v tradicı́ch několik zpráv: Sawda bint Zam’a darovala svůj den ’Á’iše, a tak prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přiděloval ´A’iše jejı́ den i Sawdin den. Když Muhammad odjı́žděl z Medı́ny, nebylo možné, aby s sebou bral všechny manželky, a tak se o tom, která z nich ho bude na cestě doprovázet, obvykle rozhodovalo losem. Muhammad byl muž, který již dávno překročil padesátku, přesto však byl dosud plný sı́ly. O jeho rodinném životě zachovaly muslimské prameny neuvěřitelný počet zpráv včetně velmi intimnı́ch detailů, nebot’ přes prudérii panujı́cı́ ve většině současných muslimských společnostı́ byla Muhammadova doba v těchto věcech někdy naopak až překvapivě otevřená a věcná. Vı́me proto napřı́klad, že byl schopen za jedinou noc splnit své manželské povinnosti u všech svých žen, nebot’existuje řada takovýchto tradic: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, obcházı́val své ženy za jedinou noc - a tehdy měl devět žen! Přesto však ani Muhammadův rodinný život, podnes sloužı́cı́ za vzor všem muslimům, nebyl prost problémů. Trápilo ho předevšı́m, že po Chadı́dže už neměl se žádnou manželkou děti. Až teprve na sklonku života se mu ještě narodil syn Ibráhı́m, neporodila mu ho však žádná z manželek, nýbrž egyptská nevolnice Márija. Máriju, koptskou otrokyni, poslal Muhammadovi darem alexandrijský arcibiskup 5 Pro úplnou přesnost je třeba řı́ci, že Muhammad si bral vdovy po nemuslimech. Napřı́klad Ramla Umm Habı́ba bint Abú Sufján byla vdovou po jednom z mála odpadlých muslimů. Emigrovala do Habeše spolu s prvnı́mi muslimy a s manželem, ’Abdulláhem ibn Džahšem, jenž tam přestoupil ke křest’anstvı́ a zemřel, ještě než se celá skupina vrátila zpět do Arábie. Džuwajrı́ja byla zase vdova po náčelnı́kovi poraženého kmene Banú al-Mustaliq a připadla jako podı́l z kořisti Thábitu ibn Qajsovi. Muhammad ji od něho koupil a oženil se s nı́, přičemž jı́ jako věno daroval svobodu. Pod vlivem jeho přı́kladu pak i dalšı́ muslimové propustili na sto znevolněných rodin Banú Mustaliq a skoro celý tento kmen zase přijal islám. 31 jako zdvořilou odpověd’ na Muhammadovu výzvu, aby ho uznal za Posla Božı́ho a přijal islám. Spolu s nı́ dostal Muhammad od hlavy egyptských křest’anů ještě jejı́ sestru Sı́rı́n, již věnoval Hassánu ibn Thábitovi, nevı́daně bělostného mezka, kterého pojmenoval Duldul, ušlechtilého osla jménem ’Ufajr, něco peněz a dalšı́ zbožı́ z Egypta. Muhammad se s Márijou neoženil a ona zase do konce života zůstala křest’ankou, choval se k nı́ však stejně vlı́dně jako k manželkám. Neubytoval ji nicméně na stejném mı́stě s nimi, ale dal pro ni postavit domek na odlehlé vinici, kam za nı́ často docházel. Když Ibráhı́m v útlém věku zemřel, byla to pro jeho otce těžká rána, nesl ji však stejně jako všechny ostatnı́ trpělivě v pevné vı́ře, že mu všechny tyto zkoušky bůh vynahradı́ v posmrtném životě. Ani život s tolika manželkami najednou nebyl prost problémů. Přestože se Muhammadovy ženy v islámské obci těšily veliké vážnosti a dokonce se jim dostalo čestného přı́zviska ummahát al-mu’minı́n - matky věřı́cı́ch, přece jen to byly předevšı́m ženy podléhajı́cı́mi svým citům a občas se podle toho také chovaly. Když jednou jejich domácı́ pletichy, do kterých zatahovaly i celé své rodiny, dostoupily neúnosné mı́ry, pohrozil jim Muhammad, že se s nimi se všemi rozvede. Své varovánı́ nakonec neuskutečnil, aby jim však propřı́ště udělil lekci, zapřı́sahal se, že k žádné své manželce po celý měsı́c nevejde a svůj slib dodržel. O této manželské krizi vyprávı́ i řada svědectvı́ jeho druhů, napřı́klad Ibn ’Abbásovo: Jednoho dne zrána jsme shledali ženy prorokovy, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, kterak nařı́kajı́, a u každé ženy byli jejı́ přı́buznı́. Vyšel jsem do mešity a ta byla nabitá lidmi. Přišel ’Umar ibn al-Chattáb a vystoupil k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jenž byl ve své mı́stnosti. Pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl. Poté pozdravil, ale nikdo neodpověděl Zavolal na něj a vstoupil k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: Což jsi se rozvedl se svými ženami? I pravil: Ne, zapřı́sáhl jsem se však před nimi na měsı́c. A setrval takto dvacet devět dnů a pak vešel ke svým ženám. Většina těchto událostı́ ovšem proběhla až o něco později. Zatı́m ještě musel Muhammad s muslimskou obcı́ čelit útokům proti samé jejich existenci. Po katastrofami porážce u Badru, blamáži při nájezdu al-Sawı́q a ztrátě poslednı́ velké karavany se Mekkánci rozhodli, že musı́ muslimy zničit za každou cenu. Výtěžek z poslednı́ úspěšné obchodnı́ cesty byl shromážděn v Dár al-Nadwa a věnován na přı́pravu nového taženı́. Mobilizováni byli tentokrát nejen svobodnı́ muži, ale i habeštı́ otroci a po určitých rozpacı́ch bylo dovoleno také několika ženám doprovázet vojsko, aby v bojovnı́cı́ch povzbuzovaly pı́sněmi odvahu a svou přı́tomnostı́ je přinutily raději padnout než zbaběle opustit bojiště. Muhammad se jako vždy o chystaném taženı́ dozvěděl včas. Strýc al-’Abbás mu dal důvěryhodným poslem doručit dopis, kde podrobně lı́čil, co se v Mekce připravuje, včetně počtu bojovnı́ků a jejich výzbroje. Muhammad chtěl zprvu novinky udržet v tajnosti, aby měl čas se poradit s nejbližšı́mi druhy, indiskrecı́ jedné ženy, která předčı́tánı́ dopisu vyslechla za zdı́, však brzy jeho obsah znala celá Medı́na. Muhammad proto vyslal zvědy, kteřı́ plně potvrdili strýcovu zprávu, a svolal poradu o taktice v blı́žı́cı́m se boji. 32 Zkušenějšı́ radili uzavřı́t se v opevněných čtvrtı́ch, jak Medı́ňané vždy činı́vali, a využı́t výhody pevných hradeb proti početnı́ převaze, mladı́ muslimové, nadšenı́ úspěchem bitvy u Badru, však nakonec prosadili, že vytáhnou nepřı́teli vstřı́c, aby se o muslimech nemohlo řı́kat, že jsou zbabělı́. Po pátečnı́ modlitbě se tedy muslimské vojsko vydalo vstřı́c blı́žı́cı́m se Qurajšovcům. Někteřı́, hlavně ti, kdo prosazovali obranu za hradbami, odmı́tli se taženı́ zúčastnit - podle dosud přežı́vajı́cı́ch staroarabských morálnı́ch kodexů to bylo jejich nezadatelné právo a k boji je nikdo nemohl nutit - a Muhammad naopak poslal domů židovské spojence ’Abdulláha ibn Ubajje, protože řekl, že nevěřı́cı́ nemohou být v boji spojenci věřı́cı́ch. V leženı́ pak ještě provedl přehlı́dku a vyřadil až na dvě výjimky všechny bojovnı́ky mladšı́ čtrnácti let. Na načervenalých žulových svazı́ch rozeklané hory Uhud vzdálené od Medı́ny pouhých pět kilometrů tak nakonec rozmı́stil v březnu 625 jen pouhých sedm set mužů, aby čelili třı́tisı́cové přesile majı́cı́ k dispozici i dvě stě jezdců. I přes svůj malý počet muslimové zrána, kdy se bitva rozpoutala, hlavně dı́ky osobnı́ statečnosti zı́skávali zpočátku převahu. Když však neukázněnı́ lučištnı́ci, mı́sto aby hlavnı́mu voji chránili týl, opustili vykázané mı́sto a pustili se za kořistı́, podařilo se Mekkáncům muslimy obklı́čit a vnést do jejich řad paniku. Muhammadovo vojsko se dalo na tak překotný útěk, že v nastalém zmatku dokonce omylem zabili i několik vlastnı́ch bojovnı́ků považovaných za mekkánské útočnı́ky. Sám Muhammad byl raněn, těžký kámen vržený ’Utbou ibn Abú Waqqásem ho trefil s takovou prudkostı́, že mu rozbil tvář, zlomil několik zubů a do rány vtlačil dva řetı́zky z přilbice. Úderem dezorientovaný Muhammad navı́c ještě spadl do jámy vyhloubené jako past na muslimy a byl na čas úplně vyřazen z boje. Jeho nejbližšı́ druhové ho podepřeli, zaštı́tili a probili se s nı́m po úpatı́ hory výše, mezi muslimy se však rozšı́řila zpráva, že Muhammad padl a to ještě prohloubilo paniku mezi jejich oddı́ly. Někteřı́ prchali, aby si zachránili život, jinı́ v šoku usedli na okraji bojiště neschopni se dále bı́t, mnozı́ však bojovali statečně dál, dokud nezajistili spořádanějšı́ ústup do města nebo sami nepadli. Bitva byla prohrána. Mekkánců padlo dvaadvacet, několik jich bylo zajato, muslimové napočı́tali sedmdesát mrtvých, zajat nebyl nikdo. Na mrtvé a těžce raněné muslimy na bojišti se vrhly mekkánské ženy a s vı́tězným pokřikem jim uřezávaly nosy a uši. Pod Uhudem zůstal ležet mezi ostatnı́mi padlými i Muhammadův nejmilejšı́ strýc a věrný stoupenec Hamza. Džubajr ibn Mut’im, jemuž Hamza v bitvě u Badru zabil strýce, slı́bil svému habešskému otroku Wahšı́mu, proslulému vrhači oštěpů, že mu daruje svobodu, podařı́-li se mu Hamzu zabı́t. Wahšı́ ukrytý za velkým balvanem si nevšı́mal bitevnı́ vřavy a vyčkával jen, až se k němu Hamza ohánějı́cı́ se mečem přiblı́žı́. Pak náhle vyskočil a zasáhl ho svým oštěpem přı́mo doprostřed hrudi. Hamza byl namı́stě mrtev. Wahšı́ z něj vytáhl svou zbraň a bez ohledu na pokračujı́cı́ boj klidně odešel do tábora. Po návratu do Mekky byl za svůj čin skutečně propuštěn z otroctvı́. Hamzovu mrtvolu našla na bojišti Hind, manželka Abú Sufjána, které Hamza u Badru zabil otce, rozpárala Muhammadovu strýci břicho a snědla jeho játra, což byl i na tehdejšı́ poměry tak neslýchaný čin, že ji sám Abú Sufján musel okřiknout. Většina Mekkánců byla spokojena s vı́tězstvı́m, kterého dobyli a které pro ně 33 bylo předevšı́m zadostiučiněnı́m za porážku u Badru. Válčili podle staroarabských zvyklostı́ a nedokázali domýšlet jen trochu vzdálenějšı́ strategické a politické souvislosti, a tak Muhammadovi umožnili, aby se nepronásledován stáhl do města, kde muslimové nabrali ztracené sı́ly. Nazı́třı́ vyšlo z Medı́ny všech šest set třicet bojovnı́ků, kteřı́ přežili, včetně zraněných, aby vzdorovali přı́padnému dalšı́mu útoku Mekkánců. Muhammad nedovolil nikomu, kdo se nezúčastnil včerejšı́ bitvy připojit se k jeho vojsku. Nových bojovnı́ků však už nebylo třeba. Mekkánci odcházeli domů spokojeni s tı́m, že dobyli zpět ztracenou čest a odnášejı́ si kořist, a také znepokojeni chybnými zprávami svých vyzvědačů, že muslimů je mnohem vı́ce než předchozı́ho dne. Jen jejich vůdce, Abú Sufján chtěl ještě v duchu tradice domluvit dalšı́ bitvu na přı́štı́ rok, ale boje už se Muhammadovo po tři dny vyčkávajı́cı́ vojsko nedočkalo. Ze strany Mekky tedy byla muslimská obec na čas v bezpečı́. Okamžitě však se pokusily využı́t jejı́ho zdánlivého oslabenı́ okolnı́ beduı́nské kmeny, aby ukořistily z medı́nského bohatstvı́, co se dá. Boje s nimi stojı́ v orientalistické literatuře většinou ve stı́nu zápolenı́ s Qurajšovci, byly však přinejmenšı́m stejně urputné a v každém přı́padě byly krvavějšı́. Hned po Uhudu muslimové rozprášili bojovnı́ky klanu Banú Asad hotovı́cı́ se k nájezdu na Medı́nu, odkud zamýšleli odehnat dobytek. Muhammad se o jejich záměru včas dozvěděl a sto padesáti jeho mužům se podařilo několika nočnı́mi přesuny nepozorovaně přiblı́žit až k mı́stu, kde se nájezdnı́ci shromažd’ovali, takže je zastihli nepřipravené, zahnali je na útěk a ukořistili mnoho velbloudů. 1.9 Předislámské arabské válečnictvı́ Stejnou taktiku pak muslimské oddı́ly úspěšně využily ještě mnohokrát. Proti tradičnı́mu způsobu boje byla mnohem účinnějšı́ a byla možná jen dı́ky nezvyklé kázni a soudržnosti muslimských oddı́lů. Podobným partyzánským způsobem totiž doposud byly schopné operovat jen malé loupežı́cı́ skupinky, zatı́mco relativně velké armády vypravujı́cı́ se do mezikmenových válek bývaly kvůli své nedisciplinovanosti málo pružné a jejich taženı́ se nedala nikdy utajit. Samotné bitvy se řı́dily zvyklostmi dávajı́cı́mi spı́še prostor ukázat osobnı́ statečnost jednotlivých mužů než efektivně dosahovat čistě vojenských nebo dokonce dalekosáhlejšı́ch politických cı́lů. Bitvy bývaly často domluvené předem, obvykle na výročı́ předchozı́ srážky nebo incidentu, který nepřátelstvı́ vyprovokoval, takže moment překvapenı́ nepřicházel v úvahu. Vojsko, přesněji řečeno skupina mužů, kteřı́ se pro účast ve válce dobrovolně rozhodli a sami se na ni vyzbrojili a vybavili, se na mı́sto bitvy přepravilo na velbloudech, ti nejchudšı́ pěšky, a jı́zdnı́ zvı́řata zanechalo v leženı́. Velbloud, vytrvalý ale pomalý, se použı́val jen k transportu, pro samotný boj se přı́liš nehodil, zatı́mco koně zase nevydrželi obtı́žné dlouhé pochody přes poušt’. Ti zámožnějšı́ proto na bojiště dojeli na velbloudu, přı́padně s vı́ce velbloudy, na nichž si vezli stan, vodu, potraviny i pı́ci a teprve v táboře přesedli na koně. Bojovnı́ci se pak obvykle zrána sešikovali proti sobě a boj zahájili výměnou veršovaných 34 posměšků a urážek. Nato z řady vystupovali postupně ti nejudatnějšı́ a vyzývali nepřátele na osobnı́ souboj. Zvı́tězit v takovém duelu před tvářı́ kmene znamenalo pozvednout neobyčejně svou vážnost a zapsat se mezi hrdiny, o nichž se vyprávı́ po celé Arábii, nicméně oceňovalo se i to, když někdo dokázal statečně a zmužile padnout, nejlépe s nějakým přı́hodným výrokem, jaký lze později citovat, na rtech. Teprve pak nastávala chvı́le pro všeobecnou bitvu. Zdaleka ne vždy v ni však musely předcházejı́cı́ fáze vyvrcholit a jedna nebo obě strany mohly ustoupit nebo utéci ještě dřı́ve, než začala. Boj pravidelně končı́val kořistěnı́m vı́tězů v nepřátelském táboře a branı́m zajatců, za něž bud’ mohli přı́buznı́ zaplatit výkupné, nebo se z nich stávali otroci. Kořist a čest byla prakticky jediná motivace k účasti na taženı́. I přes houževnatost, poměrně dobrou výzbroj a častou praxi arabským válečnı́kům před Muhammadem k tomu, aby předčili armády okolnı́ho světa, chyběla kázeň a koordinace, protože poněkud zjednodušeně řečeno nikdy nebojovalo jednotné vojsko, ale jen velký počet samostatných individualit. Velitele si Arabové volili sami pro každou bitvu. Býval to nejzkušenějšı́ bojovnı́k a jeho pravomoci byly celkem malé a omezovaly se výhradně na taženı́. Muslimové svou ideologiı́, která je přenesla přes kmenovou řevnivost a sjednotila, a tı́m, že se podřı́dili jedinému vůdci ve věcech vojenských i politických, dosáhli i ve válečném uměnı́ nové kvality, jaké nikdo nedokázal čelit. 1.10 Boje proti kočovnı́kům Dalšı́ razii se muslimům podařilo zadusit hned v zárodku dobrodružnou individuálnı́ akcı́ ’Abdulláha ibn Unajse. Ten se na Muhammadův přı́kaz vypravil za Chálidem ibn Sufjánem al-Hudhalı́m, o němž se proslechlo, že sbı́rá muže k nájezdu na Medı́nu. Představil se mu jako beduı́n majı́cı́ zájem se k výpravě připojit a po chvilce se mu podařilo překonat jeho opatrnost. Zapředl s nı́m hovor a během něj se mu podařilo odlákat Chálida mimo dohled jeho mužů, načež se na něj vrhl a před zraky jeho žen ho zabil. Nájezdnı́ci, kteřı́ ztratili vůdce, se rozešli a jen klan zabitého Chálida pak podle nepsaných zákonů usiloval o pomstu za svého přı́buzného. Diverznı́ akce tohoto charakteru nebyla ojedinělá. Historické anály jsou plné podobných přı́běhů jako vystřižených z dobrodružného filmu. Dramatické je napřı́klad vyprávěnı́ o tom, jak muslimské komando dostalo jednoho z Muhammadových nepřátel, židovského obchodnı́ka Abú Ráfi’a, sı́dlı́cı́ho v opevněné tvrzi v Hidžázu: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vyslal za židem Abú Ráfi’em nějaké ansárovské muže a za velitele jim určil ’Abdulláha ibn ’Atika. Abú Ráfi’ Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, sužoval a podporoval ty, kdo byli proti němu. Pobýval ve své tvrzi v zemi hidžázké. Když se k nı́ přiblı́žili, slunce už zapadlo a přicházeli lidé se svým dobytkem. ’Abdulláh pravil svým druhům: Sed’te na svých mı́stech a já vyrazı́m. Budu vlı́dný na strážce u brány, aby se mi podařilo vstoupit. I šel, až se přiblı́žil k bráně a pak se zahalil, jako by vykonával potřebu. Lidé již vešli a strážce u brány na něj zavolal: ’Abdulláhu, jestli chceš vstoupit, tak vstup. Já chci zavřı́t bránu. Vstoupil 35 jsem tedy a skryl jsem se. A když lidé vešli, on zavřel bránu a pak pověsil klı́če na kolı́k. Pravil: Přistoupil jsem ke klı́čům, sebral je a odemkl bránu. V pokojı́ch u Abú Ráfi ’a ponocovali, a když od něj lidé, co byli na besedě, odešli, vystoupal jsem k němu. Dělal jsem to tak, že každé dveře, co jsem otevřel, jsem za sebou zamknul zevnitř. Řekl jsem si: Jestli si mne všimnou, nedostanou se ke mně, dokud ho nezabiju. Takhle jsem k němu došel a shledal, že je v temném domě uprostřed své rodiny. Nevěděl jsem, kde v tom domě je. I řekl jsem: Abú Ráfi’e! A on řekl: Kdo je to? Vrhl jem se směrem k tomu hlasu a udeřil po něm mečem. Byl jsem rozrušen, a tak jsem kale nezasáhl. On vykřikl a já vyšel z domu ven a zastavil se nedaleko. Potom jsem k němu vešel a řekl: Co je to za křik, Abú Ráfi’e ? Pravil. Běda tvé matce! Nějaký muž v domě mne před chvı́lı́ udeřil mečem. Pravil: I udeřil jsem ho ranou, která ho těžce zasáhla, ale nezabil jsem ho. Pak jsem mu vrazil hrot meče do břicha, až dosáhl zad, a já poznal, že jsem ho zabil. Pak jsem začal otevı́rat dveře, jedny za druhými, až jsem se dostal ke schodišti. Položil jsem na něj nohu a viděl, že jsem se dostal až na zem. Vpadl jsem do měsı́čné noci a zlomil si nohu. Stáhl jsem si ji turbanem a pak jsem šel, až jsem se posadil u brány. Řekl jsem si: Neodejdu této noci, dokud se nedozvı́m, zda jsem ho zabil. A když zakokrhal kohout, postavil se na zed’hlasatel a pravil: Ohlašuji smrt Abú Ráfi ’a, obchodnı́ka z lidu Hidžázu. I odebral jsem se ke svým druhům a pravil jsem: Zachraňme se, nebot’bůh zabil Abú Ráfi ’a. Dorazil jsem k prorokovi a vyprávěl jsem mu to a on mi řekl: Natáhni nohu. I natáhl jsem nohu, on mi ji pohladil - a jako bych si na ni vůbec nestěžoval. Nejen Muhammad a jeho lidé použı́vali lsti. Beduı́ni věděli, že muslimové vı́tajı́ nové konvertity a usilujı́ o rozšı́řenı́ islámu za každou cenu. Dva kmeny, ’Udal a al-Qara, proto Muhammada požádali, aby jim poslal učitele, protože se chtějı́ dozvědět o islámu vı́ce. Šest Muhammadových vyslanců pak zradili spřı́zněnému kmenu Banú Lihján, klanu, jemuž přı́slušela pomsta za Chálida ibn Sufjána zabitého muslimy kvůli přı́pravě nájezdu na Medı́nu. Stovka Lihjánovců v nerovném boji čtyři muslimy pobila a dva zajala a prodala do Mekky. Koupili je Qurajšovci, kteřı́ v bo-jı́ch s muslimy ztratili přı́buzné, aby na nich vykonali krevnı́ mstu. Prvnı́ ze zajatců, Zajd ibn Dithanna byl popraven ihned, Chubajba drželi nějaký čas v okovech a pak byl i on vyveden za město, nebot’ Mekka byla po-svátné územı́, kde se nesměla zabı́t žádná živá bytost ani podetnout strom, a tam ukřižován. Po tomto incidentu se Muhammad zdráhal vyhovět dalšı́ žádosti od Abú Bará’ ’Ámira ibn Málika, aby poslal misionáře k beduı́nským kmenům do Nadždu, zejména když Abú Bará’ sám islám nepřijal. Nakonec přece jen vyslal skupinu sedmdesáti instruktorů znalých Koránu, což už byl silný oddı́l schopný čelit přı́padnému útoku, a navı́c se Abú Bará’, vlivná osobnost v Nadždu, za jejich bezpečnost zaručil. Skupina dorazila do Nadždu a utábořila se asi sto šedesát kilometrů od Medı́ny u studně Bi’r Ma’úna. Odtud poslali jednoho muže, Haráma ibn Milhána s dopisem k mı́stnı́mu kmenovému předákovi ’Ámiru ibn al-Tufajlovi, ten však ne, dbal zvyklostı́, podle nichž byl Posel nedotknutelný, a Milhána dal zezadu probodnout oštěpem. Pak svolal okolnı́ beduı́nské kmeny a přepadl s nimi muslimský 36 tábor. Ze sedmdesáti mužů přežili jen dva. Muslimštı́ dějepisci takové události obvykle zcela pochopitelně interpretujı́ pod zorným úhlem stranı́cı́m souvěrcům. Válečné lsti prováděné muslimy jsou zaznamenávány jako hrdinstvı́, zatı́mco obdobné záškodnické akce jejich nepřátel jsou nahlı́ženy jako zbabělá zrada. Tradičnı́ protiislámsky zaměřená orientalistika zase postupuje opačně a lı́čı́ muslimy jako tvrdé, bezcitné a bezohledné dobyvatele. Doklady o činech lidı́ na obou stranách za Muhammadových časů k takovému přı́stupu dávajı́ dostatek přı́ležitostı́, zvláště když se nepřihlı́žı́ k dobovým souvislostem, a jejich výklad je jen věcı́ historikova postoje. Všichni tehdy koneckonců použı́vali přibližně stejné metody boje obvyklé pro tuto dobu a prostředı́ a mezi myšlenı́m nemuslimů a muslimů často ležela jen křehká hranice oficiálnı́ho prohlášenı́, že nenı́ jiného Boha než Alláha. Co se však patrně nikdy předtı́m ani potom nestávalo, bylo naprosté a okamžité odpuštěnı́ nepřátelům, jakmile tı́mto aktem přistoupili k islámu. Nový konvertita je mezi muslimy považován za člověka, jenž začı́ná svůj život znovu. Veškeré jeho dosavadnı́ činy jsou zapomenuty a minulost se mu už nikdy nepřipomı́ná a nevyčı́tá. Když zabil Usáma ibn Zajd člověka, jenž se právě přihlásil k islámu, protože pochyboval o čistotě a pravosti jeho vyznánı́, dopustil se tı́m smrtelného hřı́chu. Sám o svém proviněnı́ vyprávěl: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nás poslal ke klanu al-Huraqa z kmene Dzuhajna. Zrána jsme k těm lidem dospěli a porazili jsme je. Já a jeden z ansárů jsme dostihli jednoho z jejich mužů a on, když jsme se na něj vrhli, řekl: Nenı́ boha kromě Alláha! Ten ansár ho nechal být, já ho však probodl svým kopı́m, až jsem ho zabil. Když jsme se vrátili, dozvěděl se o tom prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a řekl mi: Usámo, copak ty jsi ho zabil poté, co řekl nenı́ boha kromě Alláha ? A nepřestal mi to opakovat, až jsem si přál, abych nebyl před onı́m dnem přistoupil k islámu. V krátké době tedy muslimská obec ztratila v bojı́ch s kočovnı́ky vı́ce lidı́, než kolik jich padlo u Uhudu, v nejtěžšı́ bitvě s Qurajšovci. S těmi zatı́m k dalšı́m bojům nedocházelo. Ve výročnı́ den předcházejı́cı́ho střetnutı́ sice muslimové vypravili k Badru patnáct set mužů, aby podle domluvy s Abú Sufjánem svedli dalšı́ bitvu, mekkánské vojsko čı́tajı́cı́ na dva tisı́ce ozbrojenců se však nedostavilo. U Marr al-Zahrán, pouhé dva dny cesty od Mekky, se Qurajšovci otočili a vrátili domů, protože byl suchý rok, kdy se špatně putovalo pouštı́, a do válčenı́ se jim nechtělo. Muhammad vyčkával osm dnı́ a pak Badr opustil také. Nedemobilizoval však, nýbrž dál neúnavně vysı́lal ozbrojené expedice k beduı́nským kmenům, a výsledkem bylo, že záhy prakticky ovládal rozsáhlé oblasti v širém okolı́. Kmeny se bud’přı́mo hlásily k islámu a přecházely tak k Muhammadovi, anebo s nı́m aspoň uzavı́raly spojenecké smlouvy, takže se jejich územı́ uzavı́rala pro průchod karavan z Mekky. Ty kmeny, jež se k muslimskému táboru nepřipojily, byly rozprášeny. Jen velké a mocné kmenové svazy zatı́m odolávaly, s obavami však přihlı́žely, jak počet a sı́la muslimů neustále narůstá, a začı́nalo jim být jasné, že se dřı́ve či později budou muset připojit k jedné nebo druhé straně ve velkém bipolárnı́m střetnutı́, jež náhle 37 vystřı́dalo dosavadnı́ anarchii panujı́cı́ v Arábii. Muslimská obec musela zároveň svádět i svůj vlastnı́ vnitřnı́ zápas za překonánı́ nebezpečné kmenové řevnivosti dosud někdy pronikajı́cı́ čers-tvou slupkou islámu na povrch. Podněcovali ji i lidé, kteřı́ sice islám při-jali, ale s islámskou ideologiı́ se plně neztotožnili. V islámských textech jsou nazýváni pokrytci - munáfiqún. Nejvı́ce mı́sta dobové prameny věnujı́ ’Abdulláhovi ibn Ubajjovi, hlavnı́mu představiteli tohoto proudu opozice proti Muhammadovi. Vyprávı́ se, že proti sobě podněcoval přistěhovalé muhádžiry a medı́nské ansáry, i dřı́ve znepřátelené medı́nské kmeny Aws a Chazradž. Pomlouval také samotného Muhammada, a když jeho ženu ’Á’išu, která při jedné výpravě zabloudila v poušti, přivedl do Medı́ny mladý Safwán ibn al-Mu’attal, začal roztrušovat fámy o jejı́m cizoložstvı́. Dnes je zhola nemožné spekulovat, jaké bylo opravdové náboženské cı́těnı́ těchto „pokrytců“ a jaké motivace je vedly k jejich odsuzovaným postojům a činům, ale i sám Muhammmad, jenž žil s nimi a měl by největšı́ možnosti je postihnout, vždy zdůrazňoval, že do lidského srdce může nahlédnout jedině bůh a pouze jemu také přı́slušı́ odměna nebo odplata. Muhammad nikdy nezpochybnil ničı́ přı́slušnost k islámu, pokud se k němu člověk už jednou sám přihlásil, byt’bylo zjevné, že to bylo vynuceno strachem. V hovorech se svými druhy to vždy zdůrazňoval i pro ty nejextrémnějšı́ přı́pady: Al-Miqdád ibn ’Amr al-Kindı́, spojenec kmene Banú Zuhra, jenž zažil s prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, bitvu u Badru, pravil: Posle Božı́, co když se potkám s pohanem, budeme spolu bojovat a on mne udeřı́ do ruky mečem a usekne mi ji a pak uteče na strom a řekne: Vzdávám se Bohu. Mám ho zabı́t poté, co to řekl? Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Nezabı́jej ho! Pravil: Posle Božı́, ale vždyt’on mne připravil o jednu ruku a poté, co tohle řekne, ho nemám zabı́t? Pravil: Nezabı́jej ho, protože kdybys ho zabil, bude on ve tvé pozici, než jsi ho zabil, a ty budeš v jeho pozici, než řekl to, co řekl. V zimě pátého roku hidžry se začalo schylovat k dalšı́mu velkému střetnutı́ s Qurajšovci. Bitva u Uhudu byla již dávno zapomenuta, jejı́ strategické důsledky byly ostatně vždycky minimálnı́, protože blokádu mekkánských obchodnı́ch cest se nepodařilo úplně prolomit ani bezprostředně po nı́ a za uplynulé dva roky se ještě utužila. Orientalisté většinou bitvu, nazývanou Ghazwat al-chandaq - Bitva o přı́kop nebo Ghazwat al-ahzáb - Taženı́ spojenců, přičı́tajı́ iniciativě Mekky, která se snažila vymanit z obklı́čenı́ Muhammadovými spojenci. Podněcovat k uspořádánı́ mohutné expedice ale začali hlavně židé z kmene Banú al-Nadı́r vyhnanı́ z Medı́ny do Chajbaru. Navázali nejprve protimuslimské spojenectvı́ s Mekkou a pak se obrátili do Nadždu k velkému kmeni Ghatafán a slı́bili mu polovinu sklizně přı́štı́ho roku, když se zúčastnı́ taženı́ proti Medı́ně. K alianci se na shromaždišti u Marr al-Zahrán připojili ještě dalšı́ jejich spojenci, takže vojsko směřujı́cı́ k Medı́ně čı́talo na deset tisı́c mužů, počet v Arábii dosud nevı́daný. Nebyla to ovšem jednotná disciplinovaná armáda, každý kmen si, jak bylo zvykem, podržel vlastnı́ velenı́ a celou masu chatrně spojovala jen touha dobýt Medı́nu. Muhammad se jako obyčejně včas dozvěděl o blı́žı́cı́m se nebezpečı́ a neprodleně svolal poradu, jak zaujmout obranu. Tentokrát se o tom, že by muslimové se 38 svými třemi tisı́ci bojovnı́ky vyšli přesile vstřı́c z města ven, nehovořilo. Namı́sto toho byl přijat návrh jedné z nejpozoruhodnějšı́ch osobnostı́ z Muhammadova okolı́, perského propuštěnce Salmána, aby obranný systém muslimských pevnostı́ posı́lili na nechráněné straně přı́kopem. Literatura obvykle značně zjednodušeně tvrdı́, že muslimové vyhloubili přı́kop kolem celého města, což ovšem nenı́ pravda. Medı́nu, jak už bylo řečeno, tvořila soustava samostatných tvrzı́ uprostřed zemědělské oázy a pevnosti - „čtvrti“ - obývané muslimy byly téměř ze všech směrů dobře chráněny hliněnými zdmi střı́dajı́cı́mi se s hustě rostoucı́mi palmami a strmými pahorky. Z jedné strany muslimské čtvrti sou-sedily s poslednı́m zbylým medı́nským židovským kmenem, Banú Qurajza, s nı́mž dosud platila smlouva o přátelstvı́ a s nı́mž nebyli útočnı́ci ve válečném stavu, takže přes jejich územı́ také nemohli projı́t. Zbýval jediný otevřený přı́stup mezi pahorky Wáqim a Wabara a právě ten se muslimové rozhodli přehradit přı́kopem. Takový způsob opevněnı́ byl v Arábii natolik nezvyklý - usedlı́ci se proti kočovnickým nájezdům chránı́vali spı́še stavěnı́m zdı́ - že dokonce i samo slovo přı́kop bylo Arabům neznámé a Peršan Salmán tak pro něj musel do arabštiny, jinak velmi rezistentnı́ proti pronikánı́ cizı́ch výrazů, zavést i nové slovo ze své mateřštiny. Muslimové shromáždili všechno své nářadı́, nějaké si ještě vypůjčili od Banú Qurajza a po šest dnů usilovně kopali. Přı́kop se táhl pět tisı́c loktů, byl devět loktů široký a jeho hloubka se pohybovala mezi sedmi až deseti lokty. Tvrdě pracovali všichni včetně samotného Muhammada, přestože vládlo nezvykle chladné počası́ a trpěli takovým nedostatkem potravy, že si prý Muhammad na břicho těsně přivázal plochý kámen, aby mu svı́ral žaludek a on necı́til hlad. Z krátkého obdobı́ pracı́ na přı́kopu existuje mnoho vyprávěnı́, včetně řady přı́běhů o zázracı́ch, které Muhammad konal. Kdykoliv prý muslimové narazili na tvrdou skálu, Muhammad ji zázračně rozbil na kusy, při práci svým druhům předpovı́dal jejich budoucnost a dochovalo se také několik přı́běhů o tom, jak z mála potravy nasytil velké množstvı́ lidı́. Jednı́m z nich je vzpomı́nka dcery Bašı́ra ibn Sa’da: Zavolala mne má matka, ’Amra bint Rawáha, a dala mi do šatů hrst datlı́. Pak pravila: Děvče, zajdi za svým otcem a strýcem, ’Abdulláhem ibn Rawáhou, s jejich obědem. Pravila: I vzala jsem je a odešla s nimi. Procházela jsem kolem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jak jsem hledala otce a strýce, a on pravil: Pojd’sem, děvče. Co to máš? Řekla jsem: Posle Božı́, to jsou datle, co mne s nimi posı́lá matka za mým otcem, Bašı́rem ibn Sa’dem, a strýcem, ’Abdulláhem ibn Rawáhou, aby je poobědvali. On pravil: Dej mi je. Pravila: Nasypala jsem je tedy do dlanı́ Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a ani mu je nenaplnily. On pak přikázal, aby mu byl prostřen plášt’, a pak na něj datle rozložil. Rozhrnul je po plášti a pak řekl nějakému člověku vedle sebe: Zavolej na lidi z přı́kopu, at’ spěchajı́ k obědu. I shromáždili se u něj lidé z přı́kopu a dali se do jı́dla. A ono začalo přibývat, až ho bylo dost pro všechny lidi z přı́kopu. Vždyt’dokonce padalo přes kraje toho pláště! Když přitáhlo vojsko spojených kmenů k Medı́ně, bylo neprostupnostı́ neo39 čekávané překážky zaskočeno. Muhammad dal ženy a děti odvést do al-Fará’, nejpevnějšı́ tvrze, kterou muslimové ve městě měli, a své bojovnı́ky rozmı́stil na výšinách za přı́kopem tak, že lukostřelci a kopinı́ci mohli snadno zmařit každý pokus o překročenı́ přı́kopu. Útočnı́ci se tedy utábořili před přı́kopem na planině Rúmá a začali chápat, že s vyhlı́dkou na rychlý konec taženı́ se budou muset rozloučit. Obléhánı́ trvalo zdánlivě krátce, různé prameny uvádějı́ dobu od dvou týdnů po jeden měsı́c, a k přı́mým bojům takřka nedošlo, i tak ale bylo pro obě strany vyčerpávajı́cı́. Muslimové museli být v neustálé pohotovosti, aby zabránili přı́padnému útoku, a obléhatelé zase byli připraveni a vybaveni jen na krátké taženı́. Přes přı́kop často létaly urážky obviňujı́cı́ muslimy ze zbabělosti, oštěpy a šı́py, překročen však byl jen jedenkrát. Obléhatelé se pokusili o koordinovaný útok na třech mı́stech současně a jedna menšı́ skupina z Mekky nalezla v přı́kopu užšı́ mı́sto, kde se jim podařilo dostat na druhou stranu. Muslimský oddı́l je však brzy přemohl a ti, kdo nebyli pobiti na mı́stě, se museli zachránit útěkem nazpět. Ještě téhož dne po západu slunce se pokusil přı́kop přeskočit na koni Qurajšovec Nawfal ibn Mughı́ra, ale spadl do něj a byl i s koněm zabit. Celkově byla Bitva o přı́kop střetnutı́m, v němž zahynulo nejméně lidı́ i přes velké počty bojovnı́ků na obou stra-nách. Bojů bylo sice jen málo, o to vı́ce se však vyvı́jela diplomatická aktivita. Muhammad byl obratným politikem a znal své krajany. Dobře věděl, že nepřátelská koalice je nepevná, a tak se mu celkem snadno dařilo zasévat mezi kmeny rozložené kolem Medı́ny vzájemnou nedůvěru. Zamýšlel zprvu nabı́dnout Ghatafánovcům, jejichž jednotlivé klany tvořily asi třetinu všech sil a kteřı́ se taženı́ účastnili jen kvůli očekávané kořisti, jako výpalné třetinu přı́štı́ sklizně z Medı́ny, když ale svůj úmysl konzultoval s předáky Awsovců a Chazradžovců, postavili se proti, a tak od svého záměru ustoupil. Stačilo však, že se zvěsti o jednánı́ch donesly ke Qurajšovcům, a ti okamžitě nespolehlivým beduı́nům přestali důvěřovat. Židům z Banú Nadı́r se zase podařilo podsunout myšlenku, že Qurajšovci jsou nakloněni ke smı́ru se svými přı́buznými. Židé od nich proto dokonce požadovali jako záruku trvánı́ spojenectvı́ rukojmı́ pod pohrůžkou, že jinak ukončı́ obléhánı́, nebot’ se obávali, že se náhle ocitnou sami proti qurajšovské přesile. Lvı́ podı́l na úspěchu této psychologické kampaně měl předevšı́m Na’ı́m ibn Mas’úd, Ghatafánovec, který nedávno přistoupil k islámu, o čemž jeho soukmenovci ani jejich spojenci neměli tušenı́, a který působil jako Muhammadův agent přı́mo v srdci nepřátelského tábora. Ani obléhatelé však neskládali ruce v klı́n. Vyslali své vyjednavače k medı́nským Qurajzovcům, protože kdyby se je podařilo přimět, aby porušili svou spojeneckou smlouvu s Muhammadem, mohli by přes jejich územı́ obejı́t muslimská opevněnı́ a vpadnout Muhammadovi do zad. Předák Banú Qurajza, Ka’b ibn Asad, zpočátku výzvy k porušenı́ mı́ru s muslimy jednoznačně odmı́tal. Také on viděl, že desetitisı́cová koalice stojı́ na hliněných nohách a obával se, že v přı́padě neúspěchu bude nechán sám napospas Muhammadově tvrdé odvetě. Ocitl se však mezi dvěma mlýnskými kameny, protože kdyby naopak zvı́tězila koalice, mohla nakonec snadno smést i jeho kmen. Váhavě proto souhlasil, že se Qurajzovci k útoku také připojı́, vyžádal si však deset dnů na 40 přı́pravu. Napětı́ mezi Banú Qurajza a muslimy se zvyšovalo k neúnosnosti. Když jedna z muslimských žen schovaných v pevnosti al-Fará’, Safı́ja bint ’Abd al-Muttalib, zahlédla jakéhosi Qurajzovce, jak obcházı́ kolem tvrze, jako by zkoumal jejı́ opevněnı́, vyzvala stařičkého Hassána ibn Thábita, jenž byl ukryt se ženami a dětmi, aby ho šel zabı́t. Hassán to však odmı́tl, a tak se sebrala sama, vyšla ven a žida ubila klackem. Hassán se vzepřel i když ho posı́lala, aby, jak bylo zvykem, mrtvolu oloupil, protože ho sama, jako ctnostná žena nemohla svlékat. Ani tento incident ale medı́nské židy nepřivedl k přı́mému útoku. Muhammadovi se jim naopak podařilo prostřednictvı́m Na’ı́ma ibn Mas’úda podsunout informaci, že koalice chce ukončit obléhánı́ a že by od nı́ jako záruku vlastnı́ bezpečnosti měli požadovat rukojmı́ pro přı́pad, že by kmeny odtáhly a nechali Qurajzovce samotné proti Muhammadovi. Obléhatelům Na’ı́m zase donesl, že Qurajzovci hodlajı́ zajmout jejich předáky a prodat je Muhammadovi, až přijdou dojednávat společný útok. Výsledkem bylo, že už vůbec nikdo nikomu nevěřil a když nadešel den, kdy měli Banú Qurajza otevřı́t své územı́ a vyjı́t bojovat proti muslimům, vzkázal Ka’b ibn Asad svým novým spojencům, že je sobota, kdy židé nesmějı́ bez naléhavého důvodu válčit. To byla poslednı́ kapka, kterou trpělivost oblé-hatelů připravených jen na obvyklou krátkou bitvu a následné kořistěnı́ přetekla. Téže noci se navı́c k chladnému počası́ připojila neobvykle prudká bouře. Východnı́ vı́tr strhal v leženı́ před Medı́nou stany, uhasil ohně a zasypal závějemi pı́sku tenčı́cı́ se zásoby. Kmeny se ještě za tmy jeden po druhém sbalily a odtáhly pryč. Když ráno muslimové vyhlédli a zjistili, že obléhánı́ skončilo, jejich nadšenı́ a vděčnost Bohu neznaly mezı́. Muhammad, jak bývalo jeho zvykem, nerozpustil vojsko, ale rozhodl se neprodleně vypořádat s Qurajzovci za jejich věrolomnost a zaútočil proti nim. Tradice pravı́, že to bylo na Božı́ přı́kaz přinesený archandělem Gabrielem. Takto o tom vyprávěla jeho žena ’Aiša: Když se prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vrátil od přı́kopu, odložil zbroj a umyl se, přišel k němu Gabriel, budiž snı́m mı́r, a pravil: Ty jsi odložil zbroj? Při Alláhovi, my jsme ji neodložili. Vytáhni na ně! Muhammadpravil: Kam? Pravil Gabriel: Tam, a ukázal k Banú Qurajza. I vytáhl prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na ně. Muslimové bez bojů obléhali Qurajzovce pětadvacet dnı́. Židé věděli, že proti přesile nemajı́ naději a měli v dobré paměti nedávný osud ostatnı́ch medı́nských židů, a tak se jen snažili, aby pro sebe dojednali co nejpřı́znivějšı́ podmı́nky kapitulace. Obě strany se dohodly, že svou věc předložı́ k arbitráži Sa’dovi ibn Mu’ádhovi, váženému muži z kmene Aws, jenž býval, než přijal islám, v dobrých vztazı́ch s Qurajzovci, a bezpodmı́nečně se podřı́dı́ jeho verdiktu. Sa’d si nejprve nechal dát záruky, že se tak skutečně stane, vyzval Qurajzovce, aby vyšli z pevnosti a složili zbraně, a pak vyhlásil své rozhodnutı́. Jedna z tradic o tom řı́ká: Qurajzovci se podrobili rozsudku Sa’da ibn Mu’ádhe. I poslal prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pro Sa’da a on přijel na oslu. A když se přiblı́žil k mešitě, pravil ansárům: Povstaňte před svým náčelnı́kem, či nejlepšı́m z vás. Pravil: Tihle 41 se podrobı́ tvému rozsudku. A on řekl: Zabijte jejich bojovnı́ky a jejich potomstvo vezměte do otroctvı́. Pravil: Vynesl jsi Božı́ rozsudek A možná pravil: královský rozsudek. Stalo se, jak Sa’d rozhodl. Všichni muži byli popraveni, s nimi i jedna žena za to, že při obléhánı́ hodila jednomu z muslimů na hlavu kámen na drcenı́ obilı́ a zabila ho, ženy a děti padly do otroctvı́. Každý z třiceti šesti muslimských jezdců obdržel z kořisti dva dı́ly, pěšáci dostali po jednom dı́lu. Sám Muhammad si vybral do svého rostoucı́ho harému Rajhánu bint ’Amr a podržel ji u sebe až do své smrti. Nabı́dl jı́ prý, že se s nı́ oženı́, ona ale dala přednost zůstat jeho otrokynı́ a nevzdala se nikdy ani svého náboženstvı́. Mnohé prameny ji nicméně počı́tajı́ mezi Muhammadovy plnoprávné manželky a Ibn Hišám tvrdı́, že později přestoupila na islám. Pı́še, že Muhammad jejı́ konverzi předpověděl, ještě než mu byla oznámena: A když byl se svými druhy, tu za sebou uslyšel dupot podrážek a pravil: Tohle je Tha’laba ibn Sa’ı́ja a jde mi oznámit radostnou zprávu, že Rajhána přestoupila k islámu. A on k němu přišel a řekl: Posle Božı́, Rajhána přestoupila k islámu. A on z toho měl radost. Početnou skupinu zı́skaných otroků prodali muslimové do křest’anského Nadžránu za koně a za zbraně a zvýšili tak ještě vı́ce svou vojenskou sı́lu. S křest’any měl vůbec raný islámský stát na rozdı́l od židů velmi dobré vztahy. Už krátce po Muhammadově emigraci do Mediny za nı́m přišlo z Nadžránu poselstvo, aby se ho vyptalo na náboženstvı́, jež hlásá. Nadž-ránštı́ křest’ané sice přı́mo k islámu nepřestoupili, považovali ho však za natolik blı́zký a Muhammada za takovou náboženskou autoritu, že s nimi Muhammad dokonce poslal jednoho ze svých druhů, Abú ’Ubajda ibn Džarráha, aby rozsuzoval jejich vnitřnı́ spory. Také od panovnı́ka křest’an-ské Habeše se muslimové v těžkých dobách před hidžrou do Medı́ny dočkali pomoci a ochrany před mekkánskými pohany, a když habešský negus Ashama zemřel, vedl za něj Muhammad, jak uvádějı́ početné tradice, pohřebnı́ modlitbu. Pravil Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když zemřel negus: Dnes zemřel spravedlivý muž. Povstaňte a pomodlete se za svého bratra Ashamu. Muslimštı́ historici interpretujı́ to, že Muhammad za neguse vedl pohřebnı́ modlitbu tak, že habešský panovnı́k přijal islám, nebot’ tato modlit-ba se provádı́ jedině za muslimy. V jiných análech o tom, že by negus konvertoval zmı́nka nenı́, přinejmenšı́m to však dokumentuje, jak blı́zko tehdy obě náboženstvı́ stála. Také pozdějšı́ poselstva vysı́laná Muhammadem ke křest’anským vládcům bývala přijı́mána vesměs zdvořile, a když muslimové vojensky ovládli křest’anské oblasti Arabského poloostrova, jejich obyvatelstvo s nimi vycházelo přátelsky a většinou záhy přijı́malo islám. Se židy naproti tomu muslimové v Arábii společnou řeč nikdy nenašli a jejich neustálé boje a záškodnické akce posléze skončily tak, že téměř všichni židé byli z poloostrova zcela vypuzeni a už nikdy se tam nevrátili. U vzájemného nepřátelstvı́ za Muhammadových časů nelze hledat paralely se současnostı́ nebo přičı́tat je na vrub náboženské či národnostnı́ zášti muslimů. Etnicky se, jak již bylo řečeno, 42 judaisté na Arabském poloostrově od ostatnı́ch arabských kmenů nelišili a islám, jakožto systém, judaismus řadı́ k chráněným náboženstvı́m. Ve středověku se pak židovská subkultura rozvı́jela v rámci islámských států převážně mnohem volněji, než v křest’anské Evropě. Porážka judaistických kmenů v Arábii byla výslednicı́ specifických okolnostı́. Vı́tězstvı́ proti velké přesile při Taženı́ spojenců Muhammadovi přineslo mezi Araby takovou proslulost, jakou před nı́m ještě nikdo nikdy neměl. To, co bychom dnes nazvali „veřejné mı́něnı́,“ mělo i ve staré Arábii obrovskou sı́lu a pomáhalo Muhammadovi v následujı́cı́m obdobı́ snadno dosahovat úspěchů. Dalšı́ a dalšı́ kmeny bud’ samy přecházely k islámu a řadily se pod Muhammadův prapor jako aktivnı́ spojenci, nebo s nı́m alespoň uzavı́raly mı́rové dohody. Ti, kdo se odmı́tali podřı́dit jeho vzrůstajı́cı́ moci a pozvedli proti němu zbraň, byli pobiti a rozprášeni. Na jeho nejstaršı́ nepřátele, mekkánské Qurajšovce, padla jakási letargie. Upadli do pasivity, přestali už docela uvažovat o tom, že by proti muslimům mohli zasáhnout, a přešli natrvalo do defenzivy. 1.11 Smlouva u al-Hudajbı́je V šestém roce po hidžře oznámil jednou Muhammad po rannı́ modlitbě, že měl sen, v němž mu bůh přikázal, aby muslimové vykonali pout’do Mekky. Poutě, jak už bylo řečeno, tvořily velmi rozšı́řenou a oblı́benou součást staroarabských pohanských kultů a Mekka, respektive jejı́ posvátný okrsek haram se svatynı́ Ka’bou, byla jejich nejvýznamějšı́m cı́lem. Orientalisté tvrdı́, že poutě se do islámu dostaly právě z arabského polyteismu, zatı́mco muslimové naopak vykládajı́ jejich existenci u pohanů jako neuvědomělý pozůstatek monoteismu, jenž býval původnı́m, v Muhammadově době téměř zapomenutým, náboženstvı́m. Vykonánı́ poutě do Mekky spolu s většinou jejı́ch tradičnı́ch obřadů, mezi které patřı́ i zvláštnı́ oděv, zachovávánı́ rituálnı́ čistoty, obětovánı́ zvı́řat a hlavně nedotknutelnost poutnı́ků v době pro obřady vyhrazené tak, jak je zná islám i dnes, bylo v každém přı́padě věcı́ známou a s naprostou samozřejmostı́ přijı́manou všemi Araby bez ohledu na vyznánı́. Qurajšovci byli uznávám jako strážci mekkánského posvátného okrsku a držitelé všech prestižnı́ch a výnosných úřadů s tı́m spojených. V jejich rukou byla hidiába neboli sidána - opatrovánı́ Ka’by a drženı́ klı́čů od jejı́ch dveřı́, siqája napájenı́ poutnı́ků vodou a palmovým vı́nem i rifáda - zásobovánı́ poutnı́ků jı́dlem. Jejich pověst a postavenı́ by ale bylo ohroženo, kdyby v posvátných měsı́cı́ch zaručené bezpečnosti odepřeli komukoliv, byt’ by s nı́m jinak byli ve válečném stavu, vstup do města a vykonánı́ posvátných obřadů. Proto když se dozvěděli, že Muhammad rozhlásil svůj úmysl vypravit se do Mekky, aby tam vykonal „malou pout’“ - ’umru - jeden ze dvou dnes kanonizovaných druhů poutě do Mekky, ocitli se v těžkém dilematu, jak se zachovat. Někteřı́ modernı́ muslimštı́ autoři tvrdı́, že Muhammad k účasti na pouti vyzval nejen muslimské muhádžiry a ansáry, ale dokonce i okolnı́ nemuslimské kmeny, pro něž pout’ rovněž byla přirozenou věcı́, podle staršı́ch pramenů se spı́še zdá, že ti z kočovnı́ků, kteřı́ se k muslimské ka43 ravaně připojili, už předtı́m islám přijali. Poutnı́ků bylo celkem něco přes čtrnáct stovek, v jejich čele jel Muhammad na své velbloudici al-Qaswá’ a v karavaně vedli také sedmdesát zvı́řat určených k obětovánı́. Atmosféra byla plná zbožnosti, na druhé straně ale také nervóznı́ho očekávánı́, jak zareagujı́ Qurajšovci. Poutnı́ci nesměli být ozbrojeni, to ihrám - stav rituálnı́ čistoty při pouti - nepřipouštı́ a navı́c by se to dalo považovat za přı́pravu na zákeřný přepad. Vzhledem k poměrům všeobecné nejistoty a porušovánı́ zvykových zákonů, jaké tehdy zavládly, ovšem nebylo radno spoléhat, že Mekkánci jejich bezbrannosti nevyužijı́ k útoku. Některé zprávy uvádějı́, že dva kmeny, Džuhajna a Mazı́na s sebou zbraně měly, většina výpravy ovšem cestovala bez nich. O tom, co se dělo dál, vyprávěl napřı́klad al-Miswar ibn Machrama: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vyšel v roce al-Hudajbı́je s něco málo přes tisı́cem lidı́ ze svých druhů. Když přišel k DM al-Chulajfa, označkoval obětnı́ zvı́řata, oznámil, která to jsou, a dal je chránit pro ’umru a vyslal jednoho zvěda z kmene Chuzá’a. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pokračoval, až k němu u Ghadı́r al-Aštát přišel jeho zvěd a řekl: Qurajšovci se proti tobě shromáždili ve velkém počtu a sebrali proti tobě i lidi z různých kmenů, aby s tebou bojovali, zadrželi tě před svatynı́ a bránili ti. A on pravil: O, lidé, porad’te mi! Myslı́te, že mám zhubit rodiny a potomky těch, kdo nás chtějı́ zadržet před svatynı́? Pravil Abú Bakr: Posle Božı́, vyšel jsi, abys došel k této svatyni, a nechceš nikoho zabı́jet ani s nikým válčit. Směřuj tedy k nı́, a kdokoliv nás před nı́ bude zadržovat, s tı́m budeme bojovat. A on pravil: Pokračujte ve jménu Božı́m. Ani Qurajšovci neměli mnoho chuti bojovat. I kdyby muslimy porazili, poškodilo by takové vı́tězstvı́ nad pokojnými poutnı́ky směřujı́cı́mi v posvátném měsı́ci do poutnı́ho mı́sta se zaručenou bezpečnostı́ jejich pověst natolik, že by jako obchodnı́ci už nikdy nemohli mezi ostatnı́mi Araby uspět. Vpustit je ale do Mekky, aby tam vykonávali své vlastnı́ obřady, by pro Mekkánce zase znamenalo blamáž s podobnými důsledky. Muhammad to věděl a dokázal využı́t stále vzrůstajı́cı́ho napětı́ k diplomatickému nátlaku na Qurajšovce, aniž by ho dohnal za kritický bod. Postupoval s karavanou stále blı́že k Mekce a aby se vyhnul setkánı́ s ozbrojeným oddı́lem Qurajšovců vyslaným mu vstřı́c, zvolil obtı́žnou a nezvyklou stezku přes hory, jež ho vyvedla asi třicet kilometrů jižně od města u zpola vyschlé studny na mı́stě zvaném al-Hudajbı́ja. Podobně, jako když nedávno při hloubenı́ přı́kopu před Medı́nou Muhammad zázračně rozmnožoval pro hladovějı́cı́ muslimy jı́dlo, vyprávějı́ tradice o tom, jak u al-Hudajbı́je zázračně rozhojnil vodu. Jeden z přı́tomných, Džábir, lı́čil, co se udalo takto: Lidé u al-Hudajbı́je žı́znili, avšak Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, u sebe měl nějaký pohárek. Omyl se z něj a pak k němu přišli lidé a Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Co je vám ? Pravili: Posle Božı́, nemáme, čı́m bychom se omyli ani co bychom pili, než co je ve tvém pohárku. I vložil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, svou ruku do pohárku a mezi prsty mu začala tryskat voda jako z pramene. Pravil: I pili jsme a omývali jsme se. Pravil 44 jsem Džábirovi: Kolik vás tehdy bylo ? Pravil: I kdyby nás bylo sto tisı́c, stačilo by nám to. Bylo nás patnáct set. U al-Hudajbı́je se muslimové utábořili a Muhammad si s Mekkánci vyměnil několik poselstev. Po vypjatých bouřlivých jednánı́ch uzavřeli po tak dlouhé době zarputilého otevřeného nepřátelstvı́ smlouvu o dočasném přı́měřı́. Deset let měl mezi nimi panovat klid zbranı́ a každá ze stran mohla bez omezenı́ dojednávat spojenectvı́ s dalšı́mi kmeny. Dále bylo dohodnuto, že muslimové toho roku upustı́ od vykonánı́ obřadů ’umry v Mekce, aby Qurajšovci neztratili tvář, přı́štı́ho roku však jim mělo být umožněno pout’provést a dokonce vejı́t do města ozbrojeni meči. Třetı́m nejdůležitějšı́m ustanovenı́m bylo, že Qurajšovci, kteřı́ bez dovolenı́ předáků svých rodů odejdou do Medı́ny, bude muset Muhammad vrátit zpět, zatı́mco kdo by opustil Muhammada, smı́ zůstat v Mekce. Jakkoliv Muhammad v muslimské obci požı́val nesmı́rný respekt, u al-Hudajbı́je mu i jeho nejvěrnějšı́ vášnivě vyčı́tali, že nevěřı́cı́m přehnaně ustupuje, a to nejen kvůli faktickému obsahu smlouvy, ale i pro jejı́ formálnı́ náležitosti, v čemž spatřovali nemı́stné snižovánı́ jeho prestiže. Už při úvodnı́ floskuli, kdy chtěli muslimštı́ pı́saři podle Muhammadova diktátu napsat formulaci Ve jménu Boha milosrdného slitovného, došlo ke sporu. Vedoucı́ mekkánské delegace, Suhajl ibn ibn ’Amr, s tı́mto čistě muslimským obratem nesouhlasil a trval na tom, že se má napsat Ve tvém jménu, Bože, a Muhammad jeho návrh na rozdı́l od svých druhů ochotně přijal. Ještě většı́ rozhořčenı́ u nich vzbudil, když se Suhajl ohradil proti tomu, aby byl Muhammad ve smlouvě uveden jako Muhammad, Posel Božı́, protože tı́m by Mekka vlastně uznala všechny jeho nároky za oprávněné. Muhammad bratranci’ Alı́mu, jenž mu dělal pı́saře, nařı́dil, aby slova Muhammad, Posel Božı́, vymazal a mı́sto nich napsal Muhammad ibn ’Abdulláh. ’Alı́ to však odmı́tl a negramotný Muhammad si musel přı́slušné mı́sto nechat ukázat, aby slova osobně setřel. Když byla smlouva uzavřena, Muhammad zařezal jedno z obětnı́ch zvı́řat a oholil si hlavu, což jsou symbolické činy, jimiž končı́ poutnı́ obřady, a vyzval k tomu i ostatnı́. Všeobecná nespokojenost mezi přı́tomnými však byla tak velká, že Muhammad musel muslimy svolat a nechat si od nich znovu slavnostně slı́bit věrnost a poslušnost. Tento akt, kdy přı́tomnı́ podle zvyklosti jeden po druhém přistupovali k Muhammadovi, aby svůj slib zpečetili plácnutı́m do jeho natažené dlaně, vešel do historie pod názvem Přı́saha pod stromem, protože byla složena pod rozložitým stinným stromem uprostřed údolı́ al-Hudajbı́je. Přı́měřı́ vstoupilo v platnost a Muhammad je pro tuto chvı́li nehodlal nechat nikoho porušit. Několik skupin horkokrevných mekkánských mladı́ků hotovı́cı́ch se zaútočit ze zálohy na jeho leženı́ zajal a bez újmy vydal jejich rodům a aby předešel dalšı́m provokacı́m, raději se neprodleně vydal na zpátečnı́ cestu. Přes zdánlivý počátečnı́ úspěch se záhy začala projevovat diplomatická krátkozrakost Qurajšovců a také to, že při úporné snaze vyhnout se použı́vánı́ muslimských obratů přehlédli ve smlouvě některé nepřesné formulace, které ted’ mohl Muhammad využı́vat ve svůj prospěch. 45 Nejvı́ce se to ukazovalo v bodě o zákazu přijı́mat uprchlı́ky z Mekky. Do Medı́ny zanedlouho uprchl čerstvý muslim Abú Bası́r a Muhammad dovolil dvěma Mekkáncům, kteřı́ si pro něho přišli, aby ho odvedli s sebou. Abú Bası́rovi se však cestou podařilo je přemoci, jednoho z nich zabı́t a opět se dostat do Medı́ny. Druhý Mekkánec se vrátil, aby si stěžoval Muhammadovi, ten však řekl, že smlouvě dostál, když už Abú Bası́ra jednou vydal mekkánským vyslancům, a že si ho nedokázali uhlı́dat, je jejich věc. Protože však zároveň nesměl uprchlı́kovi poskytnout natrvalo azyl, odešel Abú Bası́r s Muhammadovým souhlasem z Medı́ny do ’Ajsu, na pobřežnı́ stezku vedoucı́ z Mekky do Sýrie, která měla podle smlouvy zůstat otevřená, a jal se tam na vlastnı́ pěst přepadávat qurajšovské obchodnı́ky. Brzy kolem sebe shromáždil na sedmdesát podobných muslimských uprchlı́ků z Mekky a loupežil a terorizoval mekkánské karavany tak dlouho, až Qurajšovci souhlasili, že jeho tlupa může odejı́t k Muhammadovi. Ženy uprchlé z Mekky, které se nemohly připojit ke Abú Bası́rovým zbojnı́kům, odmı́tl Muhammad zase vydávat s poukazem na to, že smlouva se týká jen mužů a ženy v nı́ nejsou uvedeny. Pro muslimy byl ovšem podstatnějšı́ jiný jeho argument, totiž že mu bůh seslal dalšı́ verše, dnes část súry Zkoušené, pravı́cı́: Vy, kdož jste uvěřili! Přijdou-li k vám věřı́cı́ emigrantky, vyzkoušejte je. Bůh zná nejlépe jejich vı́ru. Seznáte-li, že jsou věřı́cı́, nevracejte je nevěřı́cı́m. I tak ovšem v Mekce zůstávalo ještě dost jeho věrných, kteřı́ Qurajšov-cům tvořili nebezpečnou pátou kolonu v zádech a Muhammada stále zásobovali čerstvými informacemi. Nedlouho po návratu od al-Hudajbı́je se Muhammad rozhodl definitivně vypořádat se židy v Arábii. Židovské kmeny, které přežily boje s muslimy v Medı́ně, se uchýlily ke svým souvěrcům na sever do zemědělské oázy Chajbaru a zbytek arabských židů obýval nedaleký řetězec menšı́ch oáz ve Wádı́ al-Qurá. Muhammad dovolil zúčastnit se nového taženı́, od něhož se dala očekávat hojná kořist, pouze těm, kdo složili Přı́sahu pod stromem, což znamenalo, že s nı́m vyjelo jen kolem šesnácti set bojovnı́ků, ovšem velmi dobře vyzbrojených. Chajbarštı́ židé útok neočekávali, přestože s muslimy byli ve válečném stavu a muslimové jim už před časem zabili dva náčelnı́ky. Muslimům seje třı́dennı́m přesunem podařilo překvapit tak, že se o jejich přı́tomnosti dozvěděli, teprve když ráno vycházeli na pole. Židé se uzavřeli do svých opevněných čtvrtı́ a řadu dnı́ obléhánı́ houževnatě vzdorovali. Stejně však jedna tvrz po druhé padly. Některé byly dobyty přı́mým útokem, jiné vyhladověny a pevnůstka al-Zubajr muslimům padla do rukou až poté, co přehradili potůček zásobujı́cı́ obránce vodou. Muhammad v Chajbaru ustanovil nový model správy dobytých územı́, v pozdějšı́ době uplatňovaný i za hranicemi Arabského poloostrova. Muslimové neměli dost vlastnı́ch lidı́, aby se na dobytých územı́ch usadili a obdělávali tam půdu, a tak Muhammad ustanovil v Chajbaru guvernérem ’Abdulláha ibn Rawáhu a židům byla uložena daň z hlavy - džizja. V tomto konkrétnı́m přı́padě činila celou polovinu výnosu jejich polı́ a vı́tězům samozřejmě navı́c ještě padla do rukou značná kořist zı́skaná v boji. 46 Zpět do Medı́ny se Muhammad vracel přes dalšı́ židovské oázy a všechny se mu vzdaly za podobných podmı́nek jako Chajbar, bud’ dobrovolně, nebo po krátkém boji. Chajbarským taženı́m skončili v Arábii boje se židy. Před odjezdem z podrobeného Chajbaru Muhammad málem podlehl pokusu o atentát. Zajnab, dcera a manželka dvou zabitých židovských předáků, chtěla pomstı́t své přı́buzné a pokusila se ho otrávit, když už byla uzavřena mı́rová smlouva, takže Muhammad se neobával dalšı́ch útoků: Když se Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, cı́til být v bezpečı́, darovala mu Zajnab bint al-Hárith, žena Salláma ibn Miškama, otrávenou kozu. Vyptala se, kterou část kozy má prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nejradéji. Bylo jı́ řečeno, že nohu, i dala do nı́ nejvı́ce jedu a pak otrávila celou kozu. Potom ji přinesla, a když ji položila před Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, začal jı́st nohu a žvýkal z nı́ jedno sousto. Nespolkl ho však. Byl s nı́m Bišr ibn al-Bará’ ibn Ma ’rúr a ten si vzal, jako si vzal Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Bišr to ale spolkl, zatı́mco Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, to vyplivl. Bišr zemřel a Muhammad si prý od té doby až do konce života stěžoval na problémy se zažı́vánı́m. V tom, co se stalo se Zajnab, se prameny rozcházejı́. Podle některých jı́ bylo odpuštěno, podle jiných byla popravena. U jiné židovské ženy z Chajbaru, jež také v bojı́ch ztratila manžela a přı́buzné, našel Muhammad naopak lásku. Byla to Safı́ja, žena spřı́zněná s předáky Banú al-Nadı́r a Banú Qurajza. Padla muslimům do rukou spolu s ostatnı́mi zajatci a Muhammad si ji vybral pro sebe a ještě během taženı́ se s nı́ oženil. Muslimové si zpočátku nebyli jisti, zda zůstane Safı́ja Muhammadovou otrokynı́, nebo se stane jeho manželkou a jeho blı́zky druh, Anas, o tom vyprávěl: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pobyl tři noci mezi Chajbarem a Medı́nou a vdala se za něj Safı́ja. Zval jsem muslimy na jeho svatebnı́ hostinu, ale nebyl na nı́ ani chléb ani maso. Nebylo tam nic, než že poručil Bilálovi rozprostřı́t koženou podložku a hodil na ni datle, syrečky a tuk. Muslimové řı́kali: Bude to jedna z matek věřı́cı́ch, nebo otrokyně? Jestli ji zahalı́, pak je to jedna z matek věřı́cı́ch. A jestli ji nezahalı́, pak je to jedna z jeho otrokyň. A když vyjel, upravil pro ni mı́sto za sebou a zatáhl závoj. Safı́ja přestoupila na islám a byla Muhammadovi dobrou manželkou až do jeho smrti. Zejména po nedávném pokusu Zajnab Muhammada otrávit se ovšem zpočátku jeho druhové obávali něčeho podobného i od Safı́ji, které pobili většinu rodiny. Abú Ajjúb Qiálid al-Ansárı́ proto vartoval pro jistotu po celou svatebnı́ noc vedle Muhammadova stanu s taseným mečem. 1.12 Šı́řenı́ islámu za hranice Arábie Muhammad plně využı́val smlouvy o přı́měřı́ s Qurajšovci k tomu, aby posiloval své postavenı́ uzavı́ránı́m spojenectvı́ s ostatnı́mi kmeny. V tomto obdobı́, šest let 47 po hidžře, také vykročil při šı́řenı́ islámu jako univerzálnı́ho náboženstvı́ za rámec Arabského poloostrova. Ted’ už nevystupoval jako pouhý zanı́cený prorok, když před dvaceti lety v Mekce recitoval svá prvnı́ viděnı́. Byl tvůrcem a vůdcem nejsilnějšı́ho a nejkompaktnějšı́ho státnı́ho útvaru, jaký kdy na Arabském poloostrově vznikl, a vědom si svého postavenı́ se nynı́ obracel k vládcům okolnı́ch řı́šı́, aby uznali jedinost Božı́, přijali Muhammada jakožto Posla Božı́ho a podřı́dili se jı́m hlásanému náboženstvı́ a tı́m i Muhammadově duchovnı́ a světské autoritě.6 Dobové prameny nezachovaly úplně spolehlivě doslovnou podobu dopisů, s nimiž vyslal delegace k panovnı́kům sousednı́ch řı́šı́, z četných zmı́nek v mnoha vyprávěnı́ch se však dá poměrně dobře rekonstruovat, jaký byl charakter poselstvı́ směřujı́cı́ch k vládcům Byzance, Persie, Habeše, Egypta a Jemenu. Byly to velmi krátké listy, dnes by vydaly sotva na deset řádek, a ve jménu Božı́m vyzývaly adresáta, aby se stal muslimem, čı́mž bude bezpečen a bůh ho odměnı́. V opačném přı́padě padne na jeho hlavu vina za hřı́chy jeho lidu. Jakkoliv jsou mezi muslimy velmi oblı́bené přı́běhy o tom, jak muslimská delegace předává v Konstantinopoli dopis cı́saři Hérakliovi jako sobě rovnému, přičemž se dějı́ různé divy, cı́sař s vyslanci dlouho vlı́dně rozmlouvá a provázı́ je po svém paláci, kde má v pokladnicı́ch i portrét očekávaného proroka a poselstvo v něm poznává Muhammada, opravdu dobové muslimské prameny jsou poněkud střı́zlivějšı́. Delegace patrně Muhammadovy listy předaly přı́mo do rukou adresátů jen v Egyptě, Habe-ši a Jemenu. V přı́padě obou rozhodujı́cı́ch sousednı́ch velmocı́, Byzance a Persie, je doručily jen mı́stodržı́cı́m v Sýrii a na Bahrajnu, což ovšem nijak neznehodnocuje fakt, že dopisy byly odeslány a dostaly se na kompetentnı́ mı́sta. Význam to má zejména pro Islámské válečné právo, které nedovoluje na nikoho zaútočit bez předchozı́ho zdůvodněného vyhlášenı́ nepřátelstvı́. Důvodem nepřátelstvı́, pro nějž pak muslimská vojska v následujı́cı́ch desetiletı́ch dobyla územı́ od Indie až po Španělsko, bylo, že jejich vládci odmı́tli přijmout islám a dobrovolně se podrobit Bohem určenému řádu a autoritám, takže k tomu bylo možno - přı́padně nutno - použı́t vojenské sı́ly. Z dnešnı́ho pohledu vypadá Muhammadův postup jako pokrytectvı́, protože jeho sousedé za stávajı́cı́ch okolnostı́ vlastně stejně neměli na vybranou. Je ovšem třeba si uvědomit, že Muhammad svou zahraničnı́ politikou vytyčil kvalitativně nový, mnohem mı́rumilovnějšı́ právnı́ princip. Namı́sto dosavadnı́ filosofie „každý, s kým výslovně neuzavřu spojenectvı́, je mým nepřı́telem“, nastoupilo „žiji v mı́ru s každým, s kým nebylo důvodně vyhlášeno nepřátelstvı́ “. Reakce jednotlivých’ panovnı́ků byly různé. Někteřı́ poslali vcelku zdvořilou odpověd’ přı́padně i dary, perský vládce údajně naopak dopis povýšeně roztrhal a dokonce ztrestal doručitele. V každém přı́padě ovšem nikdo z oslovených výzvu stát se muslimem nepřijal a ocitl se tak vlastně s muslimy okamžitě ve válečném stavu. Šestého roku po hidžře se Muhammad vypravil na pout’ do Mekky, aby tam 6 Dosud čitelnou část jednoho z Muhammadových dopisů psaného na tenkém kusu kůže dnes uchovává istambulské muzeum Topkapi. Byl to list určený do Egypta a jeho autenticitu uznávajı́ jak muslimštı́ badatelé tak i orientalisté. V Muhammadově korespondenci ovšem byly pro dalšı́ vývoj nejpodstatnějšı́ výzvy určené do Persie a do Byzance. 48 v klidu dokončil obřady ’umry, jak stanovila smlouva z minulého roku. Dva tisı́ce poutnı́ků, ženy a děti nepočı́taje, s sebou nesly podle dohody jen meče, Muhammad dal nicméně karavanu pro jistotu chránit ještě stovkou jezdců. K žádným incidentům ale nedošlo. Qurajšovci dostáli svému závazku a na tři dny se vystěhovali z města do stanů na svahy okolnı́ch hor, odkud přihlı́želi, jak muslimové vykonávajı́ rituály ’umry, podobné tomu, co dělávali oni sami i ostatnı́ polyteisté, ale přesto se v některých detailech, kolektivnosti a předevšı́m ve vnitřnı́m obsahu lišı́cı́. Protože se mezi Mekkánci řı́kalo, že nezdravé podnebı́ Medı́ny podlomilo muslimům zdravı́ a sı́lu, přikázal Muhammad, aby při obcházenı́ Ka’by, což je a vždy bylo nedı́lnou součástı́ pohanských i muslimských obřadů, všichni poutnı́ci prvnı́ tři okruhy běželi. Tehdy ovšem v Mekce ještě probı́haly současně muslimské a pohanské poutě, ke kterým se sjı́žděli hlavně beduı́ni. Teprve po úplném vı́tězstvı́ islámu v Arábii byly definitivně zakázány, a tak vymizely i takové excesy, kdy třeba poutnı́ci obı́hali Ka’bu nazı́. Za pobytu v Mekce zı́skal Muhammad dalšı́ manželku. Šestadvacetiletou Majmúnu, tetu pozdějšı́ho slavného muslimského vojevůdce Chálida ibn al-Walı́da, obvěnil čtyřmi sty dirhamy, ale manželstvı́ už v Mekce nestihl konzumovat, protože zatı́m uplynuly tři dny vymezené dohodou muslimům pro pobyt ve městě. Muhammad musel s Majmúnou zanechat svého sloužı́cı́ho, jenž ji dovezl za nı́m a vlastnı́ svatba se odbyla až cestou do Medı́ny. Majmúna přežila svého manžela bezmála o padesát let a Muhammad spolu s nı́ přijal do svého domu i jejı́ dvě sestry, o které se celý zbytek života staral. Bezprostředně po pouti nazvané podle toho, že Qurajšovci opustili své město, ’Umrat al-qadá’, což znamená přibližně Pout’vzdálenı́ se, vyslal Muhammad poprvé muslimské vojsko za hranice Arábie. Třı́tisı́cový vojenský oddı́l vyrazil na syrské pomezı́ proti křest’anským arabským kmenům vytvářejı́cı́m tam náraznı́kové státečky chránı́cı́ proti nájezdům kočovnı́ků byzantskou řı́ši na severu. Podle některých muslimských autorů to byla trestná výprava za zabitı́ Muhammadova posla směřujı́cı́ho s dopisem k byzantskému mı́stodržı́cı́mu Busry, současnı́ci se ale o takovém důvodu, který by jistě neopomenuli zaznamenat, nezmiňujı́, takže se spı́še zdá, že se tı́mto okamžikem džihád válka za obranu a šı́řenı́ islámu - přelil mimo Arabský poloostrov. Vojsko se u Ma’ánu setkalo s obrovskou přesilou. Křest’anské kmeny proti němu prý sebrali sto tisı́c bojovnı́ků a dalšı́ch sto tisı́c mužů poslal ještě sám byzantský cı́sař. Vypadá dosti nepravděpodobně, že by mohl někdo v tehdejšı́ch podmı́nkách během několika dnů shromáždit a udržet na bezvodé poušti tak velikou armádu, muslimové však zřejmě skutečně narazili na neočekávaně velkého soupeře. V boji postupně padli všichni tři velitelé jmenovanı́ před odjezdem Muhammadem a bojovnı́ci si ještě v průběhu bitvy zvolili novým velitelem nedávného konvertitu, Muhammadova mladého švagra Chálida ibn al-Walı́da. Tomu se podařilo po soumraku, kdy musela být bitva přerušena, lstı́ se ctı́ vyvést své vojsko bez dalšı́ch ztrát z bojiště, takže muslimové neztratili tvář jako poraženı́. I dı́ky tomu při dalšı́ch taženı́ch do Sýrie následujı́cı́ch krátce poté už většinou nad menšı́mi oddı́ly vı́tězili a syrské křest’anské arabské kmeny začaly rychle přijı́mat islám a účastnily se výbojů proti svým dřı́vějšı́m byzantským spojencům. Většina 49 výbojů přes hranice Arabského poloostrova však probı́hala až později, po Muhammadově smrti, zatı́mco během jeho života se jeho aktivity týkaly převážně oblasti severnı́ a západnı́ Arábie. 1.13 Dobytı́ Mekky Daleko významnějšı́ událostı́ bylo pro Muhammada dobytı́ Mekky, k němuž došlo osmého roku po hidžře. Smlouva o přı́měřı́ mezi Qurajšovci a muslimy uzavřená na deset let se už od počátku pro svou nepřesnou formulaci neplnila tak, jak si Mekkánci představovali. Nemohli však proti tomu nic dělat, protože muslimové jejı́ literu dodržovali a druhého roku po jejı́m podepsánı́ ji pak zjevně porušili sami Qurajšovci. Kmen Banú Bakr, jenž byl ve spojenectvı́ s Mekkou, napadl kvůli starým nevyřı́zeným účtům nedaleko Mekky u studny al-Watı́r několik mužů z kmene Chuzá’ovců, kteřı́ měli naopak uzavřenou přátelskou smlouvu s muslimy, a někteřı́ Qurajšovci při tom aktivně vystoupili na straně svých spojenců. Podle dochovaných informacı́ je měli zásobovat zbraněmi a dokonce prý několik Qurajšovců bojovalo po jejich boku, přestože se, jak bývá jinak obvyklé, neuvádějı́ jejich konkrétnı́ jména. Část napadených Chuzá’ovců unikla do posvátného okrsku v Mekce, kde se nesmělo bojovat, a u jednoho z qurajšovských předáků, Budajla ibn Warqá’, si stěžovali na porušenı́ smlouvy. Dalšı́ uprchli k Muhammadovi do Medı́ny a oznámili v mešitě přı́pad Muhammadovi. Muhammad prý dal Qurajšovcům tři možnosti, jak záležitost vyřı́dit. Bud’ měli zaplatit Chuzá’ovcům výkupné za prolitou krev, nebo vypovědět své spojenectvı́ s Bakrovci, anebo považovat za zrušenou smlouvu o přı́měřı́ s muslimy a připravit se na boj. Podle jiných zpráv Muhammad Qurajšovcům na výběr nedal, a hned od počátku se hotovil Mekku napadnout, protože nynı́ k tomu už měl dost sı́ly a incident u al-Watı́ru mu byl vı́tanou záminkou. Když do Medı́ny dorazil qurajšovský předák Abú Sufján, aby ho ujistil o tom, že Mekka zachová věrnost přı́měřı́, odmı́tl ho vůbec vyslechnout. Abú Sufján tak zažil hroznou potupu, když se dožadoval u Muhammadových blı́zkých a zároveň svých přı́buzných, včetně své vlastnı́ dcery provdané za Muhammada, zastánı́, ale všude narážel jen na pohrdlivé odmı́tánı́: Pak vyšel Abú Sufján, až dorazil v Medı́ně k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Vešel ke své dceři, Umm Habı́bě bint Abú Sufján, a když si šel sednout na lůžko Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, ona je složila. On pravil: Tak nevı́m, dcerko, zda chceš mne bránit před tı́m lůžkem, anebo je přede mnou. Ona pravila: Tohle je lůžko Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a ty jsi nečistý modloslužebnı́k. A já nechtěla, aby sis sedl na lůžko Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. On pravil: Při Alláhovi, tebe, dcerko, postihlo zlo nepřátelstvı́. Pak odešel, až došel k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a hovořil k němu, on mu však vůbec neodpověděl. Pak šel k Abú Bakrovi a řı́kal mu, aby za něj promluvil s Poslem Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. On však pravil: To já neudělám. Pak přišel k ”Umarovi ibn al-Chattábovi a hovořil k němu. On však pravil: Což se já mám za vás přimlouvat u Posla Božı́ho, 50 kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r?! Při Alláhovi, i kdybych neměl nic, než maličké mravence, i s nimi bych proti vám bojoval! Stejně dopadl Abú Sufján i u ostatnı́ch, a tak mu nezbylo, než jı́t do mešity a tam vyhlásit věrnost přı́měřı́ veřejně. Ani to mu však nepomohlo, a tak se malomyslný vrátil do Mekky, zatı́mco muslimové se hotovili k boji. Muhammad k taženı́ na Mekku sebral na deset tisı́c mužů - muhádžirů, ansárú i bojovnı́ků ze spojeneckých kočovných kmenů, kteřı́ přijali islám. I přes pohyb tak velké vojenské sı́ly se Muhammadovi prý i tentokrát podařilo své úmysly před nepřı́telem nadlouho utajit, přestože se jeden z muslimů, Hátib ibn Abú Balta’a, pokusil Mekkánce z obav o osud přı́buzných muhádžirů varovat dopisem. Zevruvně vylı́čil přı́pravy na taženı́ a list pak svěřil jedné staršı́ ženě doufaje, že ta bude mimo podezřenı́ a varovánı́ se dostane bezpečně do Mekky. Muhammad ale přikázal třem svým blı́zkým druhům, aby ženu na cestě za Medı́nou zadrželi a dopis zabavili. Emisaři ženě prohledali všechna zavazadla, aniž by nalezli cokoliv podezřelého a už by ji téměř propustili. Jeden z nich, ’Alı́ ibn Abú Tálib však trval na tom, že jestliže ji Muhammad označil za vyzvědačku, musı́ to být pravda, nebot’ Posel Božı́ přece nelže, a hodlal u nı́ provést osobnı́ prohlı́dku, přestože za normálnı́ch okolnostı́ by se jı́ jakožto cizı́ muslimské ženy nesměl dotknout. Teprve pod touto pohrůžkou žena sňala závoj a zpod důmyslného úkrytu pod účesem vytáhla dopis, který hledali. Podstatu úspěchu muslimské kontrarozvědky vysvětlujı́ dobové muslimské prameny jednoduše zázračným vnuknutı́m, takže napřı́klad Ibn Hišám vyprávı́: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, dostal z nebe zprávu o tom, co učinil Hátib, a proto vyslal ’Alı́ho ibn Abú Táliba a Zubajra ibn al- ’Awáma, kéž je s nimi oběma Alláh spokojen, a pravil: Dostihněte ženu, s nı́ž Hátib ibn Abú Balta ’a napsal list Qurajšovcům. Je třeba řı́ci, že Hátibovy pohnutky k činu Muhammad shledal čistými a i přes naléhánı́ svých druhů, aby ho přı́sně potrestal, Hátibovi, veteránovi bitvy u Badru, odpustil. Qurajšovci se o taženı́ údajně dozvěděli, teprve když muslimské vojsko dospělo asi na den cesty od Mekky. To však zřejmě nebude úplně pravda, nebot’ do leženı́ se už po cestě přı́mo hrnuli jejich delegace i jednotlivci, aby se pokusili s Muhammadem ještě vyjednávat. Vidouce přesilu muslimské armády blı́žı́cı́ se k jejich městu, začali náhle i nejzavilejšı́ Muhammadovi nepřátelé přijı́mat islám, uznávali jeho autoritu jako proroka a Posla Božı́ho a připravovali co nejpokojnějšı́ předánı́ Mekky do jeho rukou. U al-Rábighu se k Muhammadovi připojil napřı́klad jeho strýc al-’Abbás s rodinou, čı́mž se stal včas nejen muslimem, ale zı́skal tak i důležitý status muhádžira. Krátce nato přijal islám dokonce i Abú Sufján, když pro něj Muhammad uspořádal demonstraci sı́ly a nechal ho přihlı́žet vojenské přehlı́dce. Prakticky všichni významnı́ předáci tak přešli na Muhammadovu stranu a paciflkovali své rody, ještě než mohutná muslimská armáda rozdělená do třı́ vojů vstoupila do města, takže se předešlo většı́mu krveprolitı́. Pouze pravé křı́dlo pod velenı́m Chálida ibn al-Walı́da svedlo při vstupu do Mekky ve čtvrti al-Chandama 51 krátký boj, ve kterém zahynula hrstka horkokrevných obránců. Většina Qurajšovců se vzdala odporu a spolehla se na Muhammadův slib, že každý, kdo se uchýlı́ do domu Abú Sufjána, bude ušetřen, a utekla se bud’ tam, do posvátného okrsku, nebo setrvala ve svých domech. Sám Muhammad v čele svých věrných nejprve zamı́řil přı́mo ke Ka’bě, aby tam vzdal dı́k Bohu. ’Abdulláh ibn ’Umar, jenž ho doprovázel, lı́čı́: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vstoupil v den dobytı́ shora do Mekky na své velbloudici. Za nı́m seděl Usáma ibn Zajd a byl s nı́m i Bilál a ’Uthmán ibn Talha - z těch, co se starali o Ka ’bu - až stanul u mešity. I přikázal mu přinést klı́č od Domu. A vstoupil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a s nı́m byl Usáma ibn Zajd a Bilál a ’Uthmán ibn Talha. Setrval tam dlouhou dobu. Pak vyšel a lidé se předháněli a ’Abdulláh ibn ’Umar byl prvnı́, kdo vstoupil. Za dveřmi nalezl stát Bilála a zeptal se ho: Kde se modlil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r? A on mu ukázal mı́sto, na němž se modlil. Pravil Abdulláh: A já se zapomněl zeptat, kolik pokleknutı́ se odmodlil. Mekka, město, z něhož musel Muhammad a ostatnı́ muslimové před lety uprchnout, bylo téměř bez boje dobyto a vydáno jim ted’na milost a nemilost. Muhammad se však zachoval velkomyslně. Vyhlásil pro Qurajšovce amnestii, z nı́ž bylo vyjmuto jen devět mužů a osm žen, těch, kdo se měli nejvı́ce provinit proti Bohu a islámské obci. Nad těmi vyhlásil rozsudek smrti, at’budou nalezeni kdekoliv, třeba i v posvátném okrsku, kde je jinak přı́sně zakázáno bojovat nebo zabı́t jakéhokoliv živého tvora. Právě na to, že spoléhal na právo azylu u Ka’by, doplatil jeden z devı́ti proskribovaných, ’Abdulláh ibn Chatal, jak vzpomı́nal Anas ibn Málik: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vstoupil v den dobytı́ do Mekky maje na hlavě přilbici. Když ji sňal, přišel jakýsi muž a pravil: Ibn Chatal se pověsil na závěsy Ka ’by. I pravil: Zabijte ho. Nakonec ale byli dopadeni a popraveni jen čtyři Qurajšovci. Ostatnı́m se podařilo uprchnout a později přijali islám a Muhammad jim odpustil. Prominuto bylo dokonce i takovým nepřátelům, jako byla manželka Abú Sufjána Hind, která po bitvě u Uhudu snědla játra Muhammadova milovaného strýce Hamzy. Hind se přišla před Muhammadem pokořit a dostalo se jı́ ujištěnı́, že se jı́ nic nestane. Vyprávěla o tom ’Áiša: Přišla Hind bint ’Utba a pravila: Posle Božı́, nebylo na povrchu země lidı́, jimi bych přála většı́ho ponı́ženı́, nad lid tvého domu. Dnes však se stalo, že nenı́ na povrchu země lidı́, jimž bych přála většı́ho poctěnı́ nad lid tvého domu. On pravil: Při tom, jenž má mou duši ve své ruce, já také! Ona pravila: Posle Božı́, Abú Sujján je lakomý muž- Je na tom pro mne něco špatného, aby mne živil ten, ze kterého jsou naše děti ? On pravil: Ne, nevidı́m v tom, než správnou věc. Obvykle se nicméně neuvádı́, že velkorysá a téměř úplná amnestie při dobytı́ Mekky se týkala jen Qurajšovců. Kromě nich ovšem dleli ve městě také jejich spojenci, kmen Banú Bakr, zatı́mco spolu s ostatnı́mi muslimy vtáhli do města i 52 Chuzá’ovci, jejichž konflikt s Bakrovci dal vlastně události do pohybu. Muhammad jim povolil, aby až do odpolednı́ modlitby, než bude už navždy obnovena nedotknutelnost života ve svatém okrsku, na nich vykonali svou pomstu a Banú Chuzá’a toho zřejmě náležitě využili. Kolik svých dlouholetých nepřátel pobili, žádný z tradentů nezaznamenal, podotýkajı́ pouze, že za jednoho muže, jehož stihli zabı́t až po vyhlášeném termı́nu, Muhammad zaplatil zákonité odškodné a tı́m opravdu učinil definitivnı́ tečku za boji v rodném městě. Během devatenácti dnů, které Muhammad strávil v Mekce, bylo město rychle islamizováno. Muhammad ze všeho nejdřı́ve očistil Dům - svatyni Ka’bu - ode všech sošek a obrazů model: V den dobytı́ vstoupil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, do Mekky a kolem Domu bylo tři sta šedesát model. I jal se do nich tlouci holı́, kterou držel v ruce, řka: Přišla pravda a odešla nespravedlivost. Přišla pravda a nespravedlivost se již nezapočne ani nevrátı́. Hned nato také vyslal několik vojenských výprav do okolı́, aby i na dalšı́ch významných pohanských poutnı́ch mı́stech zlikvidovaly mı́stnı́ idoly. V následujı́cı́ch dnech pak v několika kázánı́ch přednesl některá nová věroučná nařı́zenı́ a předevšı́m zavedl nebo doplnil mnoho zákonů, na nichž stála tehdejšı́ společnost, zvláště ty, jež se týkaly krevnı́ msty. Pro dalšı́ šı́řenı́ islámu mělo obrovskou důležitost kázánı́, ve kterém vyhlásil, že po dobytı́ Mekky již propřı́ště neexistuje hidžra - odchod věřı́cı́ch k Muhammadovi - avšak až do soudného dne je povinnostı́ muslimů džihád - boj za ochranu a šı́řenı́ islámu, čı́mž byl položen nábožensko-právnı́ základ pro budoucı́ expanzi sjednocených islamizovaných arabských kmenů. K islámu se téměř okamžitě po Muhammadově přı́chodu do Meky přihlásili všichni Qurajšovci a muslimská obec tak rázem zı́skala několik tisı́c dalšı́ch členů, kteřı́ ač donedávna jejı́ nepřátelé - brzy měli dostat přı́ležitost dosvědčit svou loajalitu. Mnoho z nich později dosáhlo v islámském státu významného postavenı́. Muhammad zase obratem potvrdil těm rodům svého kmene, které tradičně vykonávaly úřady spojené s opatrovánı́m Ka’by a péčı́ o poutnı́ky, že jim budou tato privilegia vyhrazena až do konce světa. Vidouce, jak se Muhammad opět sbližuje se svými přı́buznými, počali se medı́nštı́ ansárové strachovat, že se pro něj pokrevnı́ svazek stane silnějšı́ než ’aqabská smlouva a že je opustı́ a vrátı́ se do Mekky. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když dobyl Mekku a vstoupil do nı́, vzýval Boha na pahorku al-Safá. I obklopili ho ansárové a řı́kali si mezi sebou: Myslı́te, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když mu Alláh otevřel jeho zemi a kraj, v nı́ zůstane? A on, když dokonal svou modlitbu, pravil: Co jste to řı́kali? Pravili: Ale nic, Posle Božı́. On však nepřestal, než ho o tom zpravili. I pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Bože uchovej! Budu žı́t, kde žijete vy, a zemřu, kde zemřete vy. Na znamenı́, zeje v Mekce již jen hostem, se Muhammad dokonce ani neubytoval v domě, který mu před emigracı́ patřil, ani nepřijal pohostinstvı́ žádného z Qurajšovců. Nechal si postavit v al-Hudžúnu, mı́stě, kde se před lety qurajšovské 53 rody dohodly na bojkotu Banú Hášim, stan a setrval tam po celou dobu pobytu ve městě. Dobytı́ Mekky však k islámu nepřivedlo jen Qurajšovce. Rychle se přidávaly i menšı́ kmeny dosud vyčkávajı́cı́, jak dopadne konflikt obou velkých rivalů. Prvnı́, co nás podle dnešnı́ logiky napadne, je, že přı́činou jejich konverze nebylo náhlé osvı́cenı́ vı́rou, nýbrž strach před útokem muslimů. Podle soudobých interpretacı́ však pro kočovnı́ky porážka Qurajšovců představovala důkaz Alláhovy přı́zně a opravdovosti Muhammadova Božı́ho mandátu a je celkem možné, že i tento faktor skutečně mohl hrát určitou roli. 1.14 Vı́tězstvı́ islámu v Hidžázu K úplnému podrobenı́ a islamizaci arabských kmenů však ještě Muhammada čekalo - co do počtu bojovnı́ků i padlých - jeho největšı́ taženı́, bitva u Hunajnu. Komanda vyslaná hned po dobytı́ Mekky do okolı́, aby zničila široce populárnı́ idoly na mı́stech konánı́ poutı́ a trhů, vstoupila na územı́ patřı́cı́ cizı́m kmenům, z nichž nejsilnějšı́ byl velký kmenový svaz Hawázinovců. S převážně kočovnými Hawázinovci udržovali Qurajšovci až dosud už po mnoho generacı́ tradičně dobré vztahy a dokonce se hlásili ke vzájemné, byt’ velmi vzdálené, pokrevnı́ přı́buznosti. Zejména s jednou z jejich větvı́, Thaqı́fovci sı́dlı́cı́mi v nedalekém Tá’ifu, měla Mekka vždy velmi čilé styky. Táifská oáza, vzdálená jen osmdesát kilometrů, ležela v horách s přı́jemným chladnějšı́m podnebı́m a qurajšovská smetánka tam trávı́vala v radovánkách a rozkošı́ch horká léta. Qurajšovci vlastnili v Tá’ifu pozemky, byli s Thaqı́fovci svázáni společnými obchodnı́mi zájmy a následkem toho všeho pochopitelně existovalo také nemálo smı́šených manželstvı́. I ve sporu s islámskou obcı́ stáli Thaqı́fovci vždy loajálně na straně svých qurajšovských přátel. Byli to právě oni, kdo už před mnoha lety potupně vyhnali Muhammada, když přišel, tehdy ještě bez silných spojenců, hlásat do jejich města své náboženstvı́. Také později Mekku podporovali, i když se sami nikdy přı́mo neúčastnili bitev. Když nynı́ shledali, že jejich dosavadnı́ přátelé náhle přešli jako jeden muž na opačnou stranu barikády a že do jejich držav už pronikly muslimské expedice, mobilizovali veškeré své sı́ly a uspořádali výpravu proti Muhammadovi. Spojená vojska hawázinovských klanů prý měla na dvacet tisı́c bojovnı́ků a do jejich čela se postavil teprve třicetiletý ambicióznı́ Málik ibn al-’Awf al-Nasrı́. Málik nedbal varovánı́ ostatnı́ch náčelnı́ků, ani legendárnı́ho básnı́ka a předislámského vzoru ”arabského rytı́ře,” tehdy již stařičkého slepého Durajda ibn al-Simmy, a rozhodl se pro riskantnı́ taktiku. K taženı́ shromáždil nejen bojovnı́ky, ale i jejich rodiny, stáda a ostatnı́ majetek, aby muži neměli možnost utéci z bitvy v přı́padě, že by se vyvı́jela nepřı́znivě. Muhammad podle své osvědčené taktiky vyslal nejprve zvěda, jemuž se podařilo pobýt mezi Hawázinovci jeden nebo dva dny a přinést dostatek informacı́ o velkém počtu nepřátel. Muslimů bylo tentokrát rovněž vı́ce než kdy předtı́m. Kromě deseti tisı́c bojovnı́ků, kteřı́ přitáhli z Medı́ny, bylo vojsko posı́leno ještě asi o dva tisı́ce nových konvertitů z Mekky a okolı́, ale ani tak se početně 54 zdaleka nemohli rovnat soupeři. Muhammad proto mimořádně dbal o co nejlepšı́ výzbroj pro své muže a dokonce si od Safwána ibn Umajji zapůjčil stovku brněnı́ a vytvořil tak v islámském právu pro budoucnost velmi důležitý precedens umožňujı́cı́ přijmout za určitých okolnostı́ pomoc od nevěřı́cı́ch, nebot’Safwán tehdy ještě nepřijal islám. Přı́klad Muhammadova přı́stupu k výzbroji a vybavenı́ k boji může pomoci pochopit jednu z klı́čových otázek každého náboženstvı́ - otázku předurčenosti, svobodné vůle a závislosti osudu člověka na jeho činech, jak ji chápou muslimové. Muhammad vždy hlásal absolutnı́ všemohoucnost Boha, bez jehož úradku nespadne ani vlas z hlavy. Když ovšem před bitvou u Uhudu oblékal pro jistotu dvoje brněnı́, učil své druhy, že povinnostı́ každého věřı́cı́ho je nejen oddat se cele do vůle Božı́, ale současně také učinit pro danou věc vše, co je na tomto světě v jeho silách. Vlastnı́ boj se odehrál v údolı́ Hunajn a byl zdaleka nejkrvavějšı́ bitvou svedenou muslimy za Muhammadova života. Hawázinovcům se podařilo muslimy zaskočit a způsobili jim zpočátku zejména přesnou lukostřelbou obrovské ztráty. Teprve druhého dne se situace obrátila. Muslimové rozbili jednotnou formaci nepřı́tele a přešli do protiútoku. Hawázinovci ztratili koordinaci, v oddělených hloučcı́ch nebyli schopni vzdorovat a obrátili se na útěk. Muhammad vydal přı́kaz prchajı́cı́ zabı́jet, aby nepřátele co nejvı́ce početně oslabil, a jeho vojáci Hawázinovce pobı́jeli jako mouchy povzbuzeni slibem, že každému, kdo zabije nepřı́tele, připadne jeho majetek. Kolik bylo padlých, narozdı́l od jiných bitev, kde se střetávaly jen pouhé zlomky počtu bojovnı́ků u Hunajnu, žádný pamětnı́k nemohl zachytit. Z dı́lčı́ch zmı́nek uvádějı́cı́ch, že některé rody byly kompletně vyhlazeny, že jeden z mužů při pronásledovánı́ prchajı́cı́ch sám zabil dvacet nepřátel, a podobně, lze soudit, že Hunajn musel být pro obě strany opravdovým masakrem. Protože Banú Hawázin vsadili vše na jednu kartu, padl ted’ muslimům do rukou jako kořist prakticky veškerý jejich majetek, mimo jiné na šest tisı́c zajatců většinou žen a dětı́, dvacet čtyři tisı́ce velbloudů, přes čtyřicet tisı́c ovcı́, množstvı́ střı́bra a dalšı́ věci. Kolem dělenı́ kořisti tentokrát vypukly bouřlivé rozpory a tahanice, nebot’ mnozı́ novı́ muslimové se choali značně nedisciplinovaně a už během krátké cesty k Hunajnu se ukazovalo, že nejeden z nich se taženı́ účastnı́ předevšı́m kvůli vyhlı́dce na tučný zisk, aniž by vůbec věděl, co je podstatou islámu. Muhammad proto zatı́m shromáždil všechny zajatce, stáda a ukořistěný majetek v Dža’ráně s tı́m, že bude definitivně rozdělen, teprve až celé taženı́ skončı́, a vydal se pronásledovat Hawázinovce. Část z nich se ve zmatku rozprchla po okolnı́ch horách a nepřehledných údolı́ch, dvě většı́ skupiny byly zastiženy v Nachle a v Awtásu a mezi nimi padla muslimům do rukou i dcera Muhammadovy kojné Halı́my, Šajmá’: Pravil tehdy Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Padnete-li na Bidžáda - jednoho muže z kmene Banú Sa ’d ibn Bakr - at’vám v žádném přı́padě neuteče! I stalo se, a když nad nı́m muslimové’ zvı́tězili, hnali ho sjeho lidem a s nı́m hnali také Sajmu bint ’Abd al- ’Uzzá, mléčnou sestru Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Byli na ni při tompoháněnı́ hrubı́ a ona muslimům řekla: 55 Vězte, při Alláhovi, že jsem mléčná sestra vašeho pána. Oni jı́ však neuvěřili, dokud s nı́ nepřišli k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. V islámském rodinném právu stejně jako v předislámských arabských tradicı́ch je soukojenectvı́ považováno za blı́zký vztah, rovný téměř pokrevnı́mu přı́buzenstvı́. Muhammad byl setkánı́m se svou ”mléčnou sestru” dojat a přijal ji jako váženého hosta, i když ani on ji zpočátku nemohl poznat a uvěřil, teprve když se mu prokázala kousnutı́m na plecı́ch, které jı́ jako dı́tě sám způsobil při hře. Na znamenı́ úcty pro ni k sezenı́ rozprostřel svůj vlastnı́ plášt’a nabı́dl jı́, aby u něj zůstala. Sajmá’ však dala přednost dožı́t ve svém kmeni, a tak ji Muhammad s poctami a hojnými dary propustil ze zajetı́. Největšı́ skupinou Hawázinovců, kterým se podařilo utéci, byl klan Thaqı́fovců z Tá’ifu. Muslimové je ve městě oblehli a několik týdnů se marně pokoušeli ztéci jejich pevné hradby. Intenzivnı́ obléhánı́ Táifu mělo málo společného s nedávným nekoordinovaným rozpačitým pokusem protiislámské koalice překonat přı́kop při obléhánı́ Mekky. Muhammad poslal pro specialisty z kmene Banú Daws a s jejich pomocı́ pak muslimové sestrojili obléhacı́ stroje, aby zlomili odpor obránců. Ibn Hišám řı́ká: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, je ostřeloval katapultem. Vyprávěl mi někdo, v koho mám důvěru, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl v islámu prvnı́, kdo střı́lel katapultem. Ostřeloval lid tá ’ifský. A když nadešel den k bouránı́ hradeb Tá ’ifu, vstoupili někteřı́ druhové Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pod tank a sunuli se s nı́m k hradbám Tá’ifu, aby je prorazili. Oni však proti nim vysı́lali železné šipky rozžhavené ohněm. I vyšli zpod něj a oni po nich střı́leli šipkami z luků a některé z mužů zabili. Přikázal tedy Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, podetnout thaqı́fovské vinice. I vpadli do nich lidé a podtı́nali je. Ony „tanky“ byly pohyblivé kryty zrobené ze dřeva a potažené kůžemi, jež se však ukázaly neúčinné proti palbě rozžhaveným železem. Slovo dabába ovšem již v arabštině pevně zakotvilo a po půldruhém tisı́ciletı́ se začalo použı́vat pro dnešnı́ tanky. Odpor Tá’ifu nezlomily ani obléhacı́ stroje, ani když se muslimové dali do rubáni tamnı́ch proslavených vinic, přestože to s Táifskými značně otřáslo a navrhovali dokonce obléhatelům, že jejich vlastnictvı́ raději převedou na třetı́, v konfliktu nezúčastněné vlastnı́ky, jen aby je ušetřili zkázy. Při obléhánı́ padlo tá’ifskými šı́py osmnáct muslimů, aniž by se muslimové přiblı́žili k cı́li, a tak Muhammad po třech týdnech dalšı́ pokusy ukončil a rozhodl se, že odbojné město zlomı́ spı́še politickým nátlakem. Přislı́bil svobodu těm tá’ifským otrokům, kteřı́ odejdou z města a přidajı́ se k němu. Oslabil tak nepřı́tele o třiadvacet mužů a jejich majitelům je nevrátil ani později, když už Tá’if kapituloval a přijal islám. Dalšı́ho rozkolu v řadách Thaqı́fovců dosáhl rozdávánı́m velkorysých darů významným jednotlivcům z kořisti zı́skané u Hunajnu. Naklonil si tak dokonce i bývalého vůdce hawázinovských vojsk, Málika ibn ’Awfa, když mu věnoval sto velbloudů a vrátil mu jeho zajatou 56 rodinu a ukořistěný majetek. Podobně obdaroval přes padesát kmenových předáků, kteřı́ teprve před několika dny nebo týdny přestoupili na islám, čı́mž vzbudil značnou nelibost u mnohých svých druhů, kteřı́ mu věrně stáli po boku už dlouhá léta. Anas vzpomı́ná, jak Muhammad rozhořčeným ansárům své jednánı́ zdůvodňoval, přičemž je samé odkazoval až na život posmrtný. Měli si za nı́m pro svou odměnu přijı́t k rajskému pramenu Kauthar, kde bude sedávat. Anas v závěru svého vyprávěnı́ také lakonicky poznamenává, jak to na ně zapůsobilo: Když Alláh daroval svému Poslu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, to, co mu daroval z majetků Hawázinovců, pravili někteřı́ z ansárů: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, začal některým mužům dávat sto velbloudů. At’Alláh odpustı́ Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Qurajšovcům dává, a nás pomı́jı́. Přitom z našich mečů ještě kape jejich krev. Pravil Anas: I vyprávělo se Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, co řı́kajı́, a on poslal pro ansáry a shromáždil je ve velkém stanu z tmavé kůže a nepozval spolu s nimi nikoho jiného. Když se shromáždili, povstal prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: Co je to za řeči, které se mi od vás donesly? Ansárové znalı́ islámu pravili: Pokud jde o naše předáky, Posle Božı́, ti neřı́kali nic. A co se týče našich lidı́, kterým ještě neoschlo mléko na bradě, ti řı́kali: At’Alláh odpustı́ Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Qurajšovcům dává a nás pomı́jı́. Přitom z našich mečů ještě kape jejich krev. I pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Já přece dávám mužům, kteřı́ teprve nedávno složili slib a byli nevěřı́cı́, abych zı́skal jejich srdce. Cožpak vy nejste spokojeni, že tito lidé odejdou s majetky, zatı́mco vy ke svým mužům odcházı́te s prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r? Při Alláhovi, to, s čı́m se vracı́te vy, je věru lepšı́ než to, s čı́m se vracejı́ oni! Oni pravili: Posle Božı́, už jsme spokojeni. I pravil jim prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Naleznete velikou odměnu, jen bud’te trpělivı́, než se setkáte s Alláhem a jeho Poslem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Já budu u vodnı́ nádrže. Pravil Anas: Oni ovšem trpělivı́ nebyli. Hlavnı́ho cı́le však bylo dosaženo a srdce vlivných předáků důležitých kmenů, ještě před několika dnů pohanů, byla zı́skána pro islám. Jakkoliv může předcházejı́cı́ věta znı́t ironicky, pro společenské cı́těnı́ Muhammadovy doby nebylo uplácenı́ v žádném přı́padě nemorálnı́m skutkem a dar v určitém smyslu skutečně mohl změnit nebo alespoň ovlivnit i vnitřnı́ přesvědčenı́ obdarovaného, nejen jeho chovánı́ navenek, i když se to rozhodně nedá absolutizovat. Poměr Muhammadových současnı́ků k majetku nebyl zatı́žen falešným předstı́ránı́m, že na něm nelpějı́, jejich lačnost ovšem byla z velké části způsobena jejich nepředstavitelně velkou bı́dou. Štědrost představovala jednu z nejvı́ce oceňovaných vlastnostı́ a nebylo nevychovanostı́ ji vyžadovat na těch, kdo měli nějaké majetky, i když hlavně beduı́ni byli už tehdy terčem anekdot a pohrdánı́ pro svou pověstnou neodbytnost a nenasytnost. Prokazovat svému okolı́ pohostinnost a štědrost znamenalo zároveň být morálnı́m vzorem pro obdarované, kteřı́ s darem přebı́rali i dárcovu ideologii, nebot’považovali za samozřejmé, že bohatý člověk se ke svému úspěchu dobral svou moudrostı́ 57 a přı́znı́ Božı́ a chtěli se mu v tom připodobnit. Když Muhammad podělil vı́ce než padesát kmenových pohlavárů stovkou velbloudů a dalšı́mi pozornostmi, nebyl to také osobnı́ dar jen pro ně samotné, protože povinnostı́ každého náčelnı́ka, pokud si chtěl svou pozici udržet, zase bylo z nabytého majetku dále rozdávat svým soukmenovcům a všichni věděli, od koho jej obržel. Vynakládánı́ prostředků na přiblı́ženı́ srdcı́ nevěřı́cı́ch k islámu nebo udrženı́ těch, kdo jsou v islámu novı́, se stalo i součástı́ islámského práva vztahujı́cı́ho se k distribuci náboženské daně - zakátu - a teprve zkušenost s evropskou mentalitou, která se v mnoha přı́padech nerozpakuje přijmout úplatek, aniž by se to jakkoliv odrazilo na vnitřnı́m postoji, přiměla i ty nejzbožnějšı́ muslimy zacházet s dary určenými pro tento cı́l podstatně střı́dměji a opatrněji. Na velkorysé rozdávánı́ přece jen někdo doplatil, a to Hawázinovci, na jejichž účet se odehrávalo. Zanedlouho se i oni rozhodli přijmout islám a podřı́dit se Muhammadově autoritě a jejich delegace ho požádala, aby jim vrátil, co byl ukořistil. Muhammad jim dal vybrat, zda dajı́ přednost vrácenı́ svého majetku nebo zajatých rodin, a Hawázinovci zvolili své přı́buzné, kteřı́ mezitı́m v táboře u Dža’rány většinou také přijali islám. Do Medı́ny se po poslednı́ch událostech za Muhammadem hrnuly ze všech koutů Arábie delegace těch kmenů, které dosud nepřestoupily na islám a neměli s muslimy spojenecké smlouvy, aby tak rychle učinily.Bylo jich tolik, že devátý rok po hidžře nazývajı́ muslimské letopisy Rokem poselstev. Poslednı́ odbojná výspa pohanstvı́ v západnı́ Arábii, Táif, za těchto okolnostı́ už neměla šanci se udržet proti všem okolnı́m kmenům sjednoceným pod praporem islámu. Přesto, když je jejich soukmenovec, ’Urwa ibn Mas’úd, jenž během obchodnı́ cesty do Jemenu navštı́vil Muhammada a stal se muslimem, vyzval ze střechy svého domu, aby také přijali islám, zasypali ho mı́sto odpovědi deštěm šı́pů a zabili ho. Pro obyvatele nedobytného města se ovšem stalo nebezpečné dokonce i vycházet za hradby, natož pak pokoušet se vypravovat karavany do Sýrie nebo aspoň obchodovat s nejbližšı́m okolı́m, a tak na sebe konverze Tá’ifských nedala dlouho čekat. Okolnosti, za jakých proběhla, ukazujı́ jak hluboce se motivace k přijetı́ islámu změnily od časů, kdy byli prvnı́ muslimové ochotni obětovat vše, včetně vlastnı́ho života, pro svou vı́ru. Do Medı́ny přibylo poselstvo šesti tá’ifských náčelnı́ků a jejich spojenců, aby deklarovalo přijetı́ islámu a uzavřelo s Muhammadem spojeneckou smlouvu. Delegáti strávili v Medı́ně patnáct dnů, během nichž dohadovali podmı́nky smlouvy a snažili se předevšı́m dosáhnout pro své krajany úlev od náboženských povinnostı́, avšak Muhammad byl neoblomný: Mezi tı́m, co žádali na Poslu Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, bylo, aby jim ponechal modlu - byla to al-Lát - aby ji po tři roky neničil. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jim to však odmı́tl. Oni ho nepřestávali žádat, rok za rokem slevovali, on jim ale odmı́tal, až už se dožadovali jen jediného měsı́ce od svého přı́chodu. A on jim odmı́tl, aby ji ponechali vůbec, co stojı́ za pojmenovánı́. Oni to však chtěli - podle toho, co projevovali navenek - kvůli tomu, aby tı́m, že bude ponechána, přijali islám ti z nich, kdo jsou hloupı́, ženy a děti. Nepřáli si 58 vylekat svůj kmen tı́m, že ji zničı́, aby je přivedli k islámu. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, však odmı́tl vše krom toho, že s nimi pošle Abú Sufjána ibn Harba a al-Mughı́ru ibn Šu ’bu a zeji zničı́ tito dva. Kromě ponechánı́m té modly ho také žádali, aby jim prominul modlenı́ a aby nemuseli rozbı́jet své bůžky vlastnı́ma rukama. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá u mı́r, však pravil: Co se týče rozbı́jenı́ bůžků vašima vlastnı́ma rukama, to vám promineme. Pokud však jde o modlenı́, v náboženstvı́ bez modlitby nenı́ nic dobrého! Táifské poselstvo tedy prakticky žádných úlev nedosáhlo. Muhammad jim neprominul modlenı́ ani očistu před modlitbou, placenı́ náboženské daně, zákaz pı́t alkohol ani nic jiného, čeho se dožadovali, a jediným úspěchem bylo, že alespoň sami nemuseli rozbı́jet své dosavadnı́ kmenové božstvo. Deputace ostatně dobře věděla, proč aspoň za tento ústupek tak urputně bojovala, nebot’když Muhammadovi dva vyslanci měnili svými krumpáči sochu milované al-Lát v hromadu trosek, ze které jen vytahovali jako zaslouženou kořist zlato a drahé kamenı́, shlukly se kolem nich s nářkem a kvı́lenı́m všechny tá’ifské ženy a nechybělo mnoho, aby se na ně vrhly. Smlouvou s Tá’ifem, at’ už byla upřı́mnost nové vı́ry jeho obyvatel jakákoliv, padla poslednı́ většı́ výspa pohanstvı́ v Arábii a šı́řenı́ islámu už napřı́ště mohlo směřovat jenom ven. Tı́mto směrem muslimy ostatně obrátil na svém poslednı́m taženı́ uspořádaném dokonce ještě těsně před kapitulacı́ Tá’fu i sám Muhammad. Směřovalo do Tabúqu, oblasti na syrském pomezı́ s Byzancı́, asi sedm set kilometrů severně od Medı́ny, proti náraznı́kovým státečkům křest’anských Arabů podřı́zených Byzanci. Výpravy se podle převažujı́cı́ch názorů letopisců zúčastnilo na třicet tisı́c bojovnı́ků a velká část z nich byla natolik chudá, že by si sami nemohli opatřit dostatečné vybavenı́ a výzbroj na tak obtı́žný a dlouhý pochod. Mnozı́ bohatı́ muslimové, zmiňován bývá ponejvı́ce ’Uthmán ibn ’Affán, jim proto na Muhammadovu výzvu poskytli potřebné prostředky k vedenı́ džihádu, podobně jako když dřı́ve za podı́l na zisku financovali vysı́lánı́ obchodnı́ch karavan. Rozdı́l byl v tom, že nynı́ jim jejich investice zajišt’ovala kromě přı́slušné části kořisti navı́c ještě odměnu na onom světě. Výprava byla úspěšná. Několik městských státečků bylo dobyto a vydalo nemalou kořist, nebo se jejich vládci dobrovolně vzdali a poslali Muhammadovi hojné dary. Dobytá územı́ byla zavázána platit džizju - daň z hlavy určenou pro nemuslimy žijı́cı́ v islámském státě - a někteřı́ dokonce přijali islám. Byl to prvnı́ z dlouhé řady neustálých výbojů, jež měly zanedlouho rozšı́řit islámsko-arabské impérium tak, že pokrývalo rozsáhlé oblasti třı́ kontinentů, a přivést k vı́ře v islám milióny lidı́ mnoha národů. 1.15 Dobudovánı́ islámského státu Muhammad byl tou dobou už ale starý unavený muž vyčerpaný třinácti lety neustálých protivenstvı́ a bojů táhnoucı́ch se od jeho čtyřicı́tky, kdy se mu poprvé dostalo zjevenı́ o jeho Božı́m mandátu. Také ho stále vı́ce sužovaly zažı́vacı́ problémy a 59 dalšı́ neduhy. Toho roku proto vynechal i termı́n hadždže, obřadů „velké poutě“ do Mekky, který nadcházı́ každý rok jen jedenkrát, na konci měsı́ce dhú al-hidždža, a vykonat je alespoň jednou za život patřı́ mezi pět základnı́ch povinnostı́ každého muslima. Od té doby, co před devı́ti lety musel opustit rodné město, už ani jednou neměl přı́ležitost hadždž vykonat. Při každé z návštěv prováděl jen rituály „malé poutě“ - ’umry, které lze odbýt kdykoliv. Vedenı́m poutě protentokrát pověřil Abú Bakra a záhy poté, co karavana vyšla z Medı́ny, za nı́m vyslal ještě ’Alı́ho. Dostalo se mu totiž nového zjevenı́, dnešnı́ súry Pokánı́, zvané rovněž súra Zproštěnı́, a chtěl, aby se o nových božı́ch přı́kazech, jejichž vyhlášenı́ se považuje za vyhlášenı́ islámského státu de jure, všichni ihned dozvěděli. Ibn Hišám shrnuje čtyři nejdůležitějšı́: Pak si zavolal ’Alı́ho ibn Abú Táliba, kéžje snı́m Alláh spokojen, a pravil: Vyjdi s tı́m, co se vyprávı́ ve Zproštěnı́, a v den, kdy se provádı́ obětovánı́, oznam lidem, až se shromáždı́ na Mina’, že žádný nevěřı́cı́ nevejde do ráje, od tohoto roku už žádný modloslužebnı́k nevykoná hadždžani nebude konat obcházenı́ Ka ’by nahý, a kdo měl uzavřenou smlouvu s Poslem Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, bude ji mı́t po dobu jejı́ platnosti. I Muhammadovi samotnému však bylo přece jen ještě dopřáno jednou v životě hadždž provést. Bylo to o rok později, v poslednı́m roce Muhammadova života, a vešel do análů pod jménem Pout’na rozloučenou. Během cesty i rituálů v Mekce Muhammad ještě neustále doplňoval pravidla bohoslužeb a vysvětloval je spolu s mnoha dalšı́mi náboženskoprávnı́mi a věroučnými otázkami muslimům shromážděným ze všech končin Arabského poloostrova, až mohl při zastavenı́ na planině ’Arafát, kterým hadždž končı́, zarecitovat poslednı́ slova, jež mu v životě bůh vnukl, verš zařazený do súry Prostřeného stolu: Dnes jsem vám dovršil vaše náboženstvı́ a dokončil pro vás své dobrodinı́. A zalı́bil se mi pro vás islám za náboženstvı́. Tı́m byl uzavřen soubor Božı́ch zjevenı́, Korán7 , Muhammad však ještě usiloval i o to, aby jeho text co možná nejzřetelněji vysvětlil. Mimo jiné po ukončenı́ poutě pronesl ke shromážděným věřı́cı́m poměrně krátkou, ale pro interpretaci islámského práva důležitou řeč, nazývanou Kázánı́ na rozloučenou. Anuloval v nı́ všechny dosavadnı́ půjčky na úrok, vyzval, aby byla dodržována práva žen a aby se muslimové vždy drželi Koránu. Muhammad byl ovšem realista a o svých krajanech si nikdy nedělal přehnané iluze, přestože se tou dobou všichni hlásili k trvalé soudržnosti a bratrstvı́ ve vı́ře. Budoucnost, jak se za čas ukázalo, měla přinést islámské obci těžké vnitřnı́ boje a Muhammad, jenž to správně předvı́dal, proto 7 Slovo Korán je počeštěnou formou arabského výrazu al-Qur ’án, což znamená recitovánı́ nebo čtenı́ a dnes se užı́vá nejčastěji. Vedle něj je Korán nazýván také al-Furqán -Rozlišenı́ dobrého a zlého, al-Kitáb - Kniha nebo al-Tanzil - Seslánı́. Všechna tato synonyma vyskytujı́cı́ se v Koránu samém označujı́ vždy výhradně jeho obsahovou stránku. Mı́nit jimi hmotnou podobu knihy je pro muslimy do určité mı́ry rouhánı́m. Pro tu má arabština výraz mushaf, a i ten je vždy vyslovován s náležitým respektem. 60 muslimy, jak vzpomı́ná jeho blı́zký druh, Džarı́r, varoval před nebezpečı́m rozvratu po své smrti: Na Pouti na rozloučenou mi pravil Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: At’mne lidé poslouchajı́! Nevracejte se po mně k tomu, že budete nevěřı́cı́mi, kteřı́ si navzájem rubajı́ krky! 1.16 Muhammadova smrt Po návratu do Medı́ny se Muhammadův zdravotnı́ stav stále vı́ce zhoršoval. Postihla ho silná nevolnost a už ani nemohl střı́davě pobývat u všech svých devı́ti manželek, jak činı́val dřı́ve. Nechal se dovést do domu své nejmilejšı́ ženy ’A’iši a tam pak trávil většinu času na lůžku. Za tři měsı́ce se už cı́til tak slab, že ani nemohl dojı́t do mešity a pověřil vedenı́m společných modliteb v mešitě Abú Bakra. ’Aiše si, jak řı́kala, stěžoval na silné vnitřnı́ bolesti, které přičı́tal následkům jedu z Chajbaru, když měl být před sedmi lety otráven: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, při své nemoci, na kterou zemřel, řı́kával: Ach, ’A ’išo, pořád cı́tı́m bolest od toho jı́dla, co jsem snědl v Chajbaru, a ted’mi je, jako by mi ten jed rval tepny u srdce. S myšlenkou na smrt byl Muhammad smı́řen. Byl pevně oddán vı́ře v božı́ spravedlnost a celý život přijı́mal s klidem a pokorou vše, čı́m ho osud stı́hal. Podle toho, co sám řı́kal, se dokonce na smrt spı́še těšil jako na bránu k setkánı́m s Bohem a k věčnému životu v ráji, kde nebude útrap. Chtěl však ještě pro muslimy vykonat co nejvı́ce, aby i po jeho smrti byla zachována kontinuita obce a islámského státu. Dodnes se velmi diskutuje o přı́hodě, která se udala v této době a je jednou z klı́čových otázek schizmatu mezi sunnitskými a šı́itskými muslimy, o závěti, kterou chtěl dát Muhammad sepsat a o nı́ž jsou šı́ité přesvědčeni, že měla také obsahovat ustanovenı́ jeho bratrance, ’ Alı́ho ibn Abú Táliba, hlavou obce - imámem - po Muhammadově smrti. Podle přı́mých svědků Muhammad vyzval své druhy shromážděné u jeho lůžka, aby přivedli pı́saře, který měl sepsat velmi důležitý dokument doslova takto: Pospěšte, napı́šu vám něco, po čem již nezbloudı́te. Část přı́tomných v čele s ’Umarem ibn al-Chattábem, se ale postavila proti, nebot’tvrdili, že ke správnému vedenı́ má přece obec Korán a k završenému Božı́mu poselstvı́ se už nemůže nic přidávat, takže Muhammad určitě jen blouznı́ z horečky. Ostatnı́ s nimi nesouhlasili, ale v nastalé hádce a křiku zatı́m Muhammad upadl z vyčerpánı́ do spánku a když se probudil, o celé věci se pak už nikdy nezmı́nil. Jednoho dne zrána se ještě Muhammadovi podle Anasova vyprávěnı́ náhle a neočekávaně ulevilo: Když bylo to pondělı́, kdy Alláh uchopil Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vyšel tento k lidem. Modlili se rannı́ modlitbu. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zvedl závěs, otevřel dveře, vyšel a postavil se u ’Áišiných 61 dveřı́. Muslimové se při modlitbě skoro zbláznili radostı́, když Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, spatřili. Ohlı́želi se, ale on jim ukázal, at’pokračujı́ v modlenı́. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se radostı́ usmál, když je tam tak viděl při modlitbě. Už jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nespatřil v lepšı́m stavu než v onu hodinu. Pak se vrátil a lidé se rozešli a mysleli, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se uzdravil ze své nemoci. Zdánı́ však bylo liché. Muhammadovi se odpoledne přitı́žilo a zemřel v ’Á’išině náručı́: Jednı́m z Božı́ch dobrodinı́ vůči mně bylo, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zemřel v mém domě a v můj den mezi mou hrudı́ a krkem a že Alláh při jeho smrti spojil mé sliny s jeho slinami. Přišel ke mně Abd al-Rahmán a v ruce měl klacı́k na čištěnı́ zubů. Podpı́rala jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a spatřila, jak na něj hledı́, a poznala jsem, že by rád ten klacı́k měl. řekla jsem: Mám ho pro tebe vzı́t? A on ukázal hlavou, že ano. Vzala jsem ho, ale byl pro něj přı́liš tuhý. Řekla jsem: Mám ti ho změkčit? A on ukázal hlavou, že ano, tak jsem ho rozžvýkala. Před sebou měl kožený měch či nádobu, ve které byla voda. Začal do vody vkládat ruce a otı́ral si jimi tvář řı́kaje: Nenı́ boha kromě Alláha. Ke smrti patřı́ agónie. Pak pozvedl ruce a jal se řı́kat: S druhem nejvyššı́m . . . , dokud nezemřel a ruka mu neklesla. Muhammad zemřel v červnu roku 632 ve věku šedesáti třı́ let a byl pochován uvnitř’ Á’išina domu. Podle tradičnı́ho orientalistického hodnocenı́ jeho osobnosti se tı́m uzavřel život zakladatele a tvůrce islámu, náboženského učenı́ svérázným způsobem synkretizujı́cı́ho poněkud zkomoleně přejaté židovské a křest’anské vlivy s pohanskými náboženskými tradicemi Arabského poloostrova. 1.17 Idea proroctvı́ v islámu Při pohledu z vnitřku islámu se tato fakta interpretujı́ podle náboženských dogmat a Muhammadova úloha je chápána poněkud jinak. Rozhodně nenı́ pokládán za zakladatele nebo hlasatele nového náboženstvı́. I v muslimské koncepci má ale pro pochopenı́ islámu studium jeho života klı́čový význam, nebot’Muhammad je podle nı́ poslednı́m z dlouhé řady mužů přinášejı́cı́ch jediné náboženstvı́. Je poslednı́m prorokem a Poslem Božı́m. Podstatou islámu je vı́ra v jediného jsoucı́ho všemohoucı́ho Boha, stvořitele světa i člověka, jenž dal lidstvu toto jediné opravdové náboženstvı́ do vı́nku jako univerzálnı́ kosmický řád již v okamžiku stvořenı́. Lidé se však po celou historii od této vı́ry odchylujı́, komolı́ ji a zatemňujı́, a proto jim ji bůh neustále připomı́ná prostřednictvı́m svých poslů a proroků. Tyto periody odklonu od vı́ry Muhammad nazýval obdobı́mi džáhilı́je - nevědomosti, ignorance. Dnes se tı́mto termı́nem obvykle i mezi samotnými muslimy nesprávně označuje celá existence lidstva až do Muhammadova vystoupenı́, on sám jı́m však vždy mı́nil jen časově a mı́stně nespojité projevy hereze. 62 Prorok - nabı́ - je člověk, který byl osobně osloven Bohem, aby byl takto přı́mo informován nebo ještě vı́ce utvrzen ve vı́ře v existenci jediného Boha. Islámská teologie definuje proroka jako svobodného dospělého muže z rodu Adamova (tato zdánlivá nadbytečnost vyjadřuje, že prorokem nemůže být nikdo, kdo má mezi svými předky džina, nebot’ džinové s lidmi mohou mı́t styky a plodit společné potomky), kterému bylo sesláno Božı́ vnuknutı́ - wahj, aniž by mu však muselo být současně také přikázáno ho dále sdělovat dalšı́m lidem. Znamená to, že prorok někdy může ostatnı́ vést k vı́ře třeba i jen svým přı́kladným životem a podobně. Dalšı́, vyššı́ kategoriı́ šiřitelů islámu, je Posel rasúl přesněji Posel Božı́ - rasúl Alláh - kterého islámská teologie charakterizuje stejně jako proroka, dodává však navı́c, že mu je přikázáno Božı́ vnuknutı́ sdělovat, předávat dalšı́m lidem. Každý posel je zároveň také prorokem, takže se v textech mohou tyto tituly střı́dat. Způsob kontaktu Boha s prorokem měl nejrůznějšı́ formu mohl to být živý sen, neviditelný hlas nebo zpráva přinesená andělem. Jak je patrno z uvedené tradice o prvnı́m zjevenı́ Muhammadově, kdy archanděl Gabriel škrtil novopečeného proroka tak dlouho, dokud se Božı́mu vnuknutı́ nenaučil dokonale zpaměti, mohl být takový styk i značně traumatizujı́cı́. Později se však Muhammad na setkánı́ s archandělem Gabrielem naopak těšil jako na něco nevýslovně přı́jemného a tradice vyprávı́, že když mu Gabriel jednou oznámil, že přinesl poslednı́ část Koránu, propadl prorok na několik dnı́ smutku, protože už neměl anděla na tomto světě nikdy spatřit. Prorok, respektive Posel Božı́, býval často kromě vlastnı́ nezlomné vı́ry podpořen ještě přı́mou Božı́ intervencı́, mocı́ konat zázraky, přesněji řečeno požádat Boha o jejich vykonánı́. Jakkoliv totiž byli k prorockému poslánı́ voleni vždy neušlechtilejšı́ mužové svého rodu, nikdy nebyl nikdo z nich vı́ce než pouhý člověk jako všichni ostatnı́ a sám o sobě neměl zázračnou moc. Bůh vyslal proroky ke všem národům, k některým dokonce mnohokrát, a muslimské pojetı́ instituce proroctvı́ vždy důrazně podtrhuje, že každému lidu se dostalo Božı́ výzvy ve srozumitelné formě, v jeho vlastnı́m jazyce a v pravý čas, aby se podle něj mohl řı́dit. To, že Božı́ výzvu ignorovali nebo se od nı́ později odklonili, je výhradně vina lidı́ samotných. Také zázraky předkládané proroky na důkaz, že jsou opravdu pověřeni svým poslánı́m přı́mo Bohem, odpovı́daly stavu společnosti, v nı́ž působili. Jako přı́klad se obvykle v islámské literatuře dává srovnánı́ třı́ velkých islámských proroků, Mojžı́še - Músy, Ježı́še - ’Ísy a Muhammada. Mojžı́šovi bylo podle muslimských teologů svěřeno poselstvı́ Božı́ za časů nebývalého rozkvětu kouzelnictvı́ u Egypt’anů, a byla mu proto propůjčena mimořádná dovednost v tomto oboru. Jeho vı́tězný souboj s faraónovými kouzelnı́ky je u nás dostatečně známý ze starozákonnı́ho podánı́ a Korán ho vyprávı́ skoro stejně. Ježı́š zase působil mezi lidem, který dosáhl vysoké úrovni v lékařstvı́, a proto byl obdařen schopnostı́ uzdravovat nemocné. Také Muhammad měl podle svědectvı́ svých současnı́ků vykonat nemálo různých zázraků. Teologové je rozdělujı́ na dvě hlavnı́ kategorie: prvnı́ jsou mu’džizát - zázraky určené k tomu, aby zapůsobily na přı́tomné jako důkaz Božı́ moci. Takový zázrak se kupřı́kladu stal, když Muhammad rozštěpil vedvı́ měsı́c, aby v Mekce 63 přesvědčil své nevěřı́cı́ krajany, jak o tom vyprávı́ mezi jinými tradenty třeba Anas: Lidé z Mekky požádali Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, aby jim ukázal nějaký zázrak I ukázal jim měsı́c ve dvou půlı́ch, až mezi nimi spatřili horu Hirá’. Druhou kategoriı́ jsou pak karámát - zázraky konané Bohem jako zvláštnı́ milost jeho prorokovi ke zpřı́jemněnı́ jeho druhdy trudného pozemského života a života jeho obce. Mezi ně patřı́ všechny přı́běhy o rozmnoženém jı́dle, vodě tryskajı́cı́ z vyschlé studny a dalšı́ch divech v předcházejı́cı́ch citovaných tradicı́ch. Mnoho současných teologů se posuzovánı́ spolehlivosti podobných tradic o zázracı́ch vyhýbá a soustřed’uje se na to, co všichni muslimové považujı́ za jediný věčně trvajı́cı́ zázračný důkaz Božı́ho mandátu, daný Muhammadovi, důkaz jenž musı́ přesvědčit každého myslı́cı́ho člověka, na Korán. V modernı́ době muslimštı́ misionáři, když se snažı́ přesvědčit nemuslimy o tom, že je Korán skutečně slovem Božı́m, zdůrazňujı́ obvykle s menšı́m či většı́m úspěchem spı́še taková jeho mı́sta, která jsou podle jejich mı́něnı́ důstojnou protiváhou rozvinuté západnı́ technologie a dosaženého poznánı́ v oblasti přı́rodnı́ch věd. V Muhammadově době však působily na jeho současnı́ky úplně jiné jeho stránky. Korán je mezi muslimy stále považován hlavně za literárnı́ útvar nedostižné estetické úrovně, jaké nemůže nikdy dosáhnout lidský výtvor, a který tudı́ž musı́ pocházet přı́mo od Boha. Muslimové tvrdı́, že žádný člověk nikdy nenı́ schopen napsat nic, co by se mohlo krásou a dokonalostı́ vyrovnat byt’jedinému verši z Koránu. Před Muhammadovým vystoupenı́m byla veškerá arabská kultura založena výhradně na slovesnosti, hmotná kultura v kočovnické společnosti téměř neexistovala, a předevšı́m básnictvı́ mělo význam, jakého na Západě nikdy nedosahovalo a jaký je pro nás nepředstavitelný. U tehdejšı́ch Arabů poezie dokonce ovlivňovala i mnoho oblastı́ společenského a politického života. Básnı́k byl důležitou osobnostı́ každého kmene. Poeziı́ nejen hlásal jeho slávu, opěvoval jeho hrdinské činy a haněl nepřátele, věřilo se také, že slovo může fyzicky ublı́žit i zabı́t. Mezikmenové bitvy obvykle začı́naly a někdy také bez boje končily slovnı́m duelem básnı́ků vystoupivšı́ch před šiky ozbrojenců a metajı́cı́ch po sobě urážlivými verši, přičemž před vyřčeným slovem soupeře někdy dokonce uskakovali jako před vystřeleným šı́pem. Poezie se mı́sty prolı́nala s magiı́ a o nejednom básnı́kovi se pevně věřilo, že čerpá svou inspiraci ze spojenı́ s džiny. Za své výtvory mohl básnı́k zı́skat nejen uznánı́ přı́slušejı́cı́ umělci, ale i nemalý majetek a společenskou vážnost. Verše přednášené Muhammadem na Araby od počátku silně působily a v řadě přı́padů pro ně skutečně představovaly důkaz o jeho spojenı́ s Bohem. O ’Umarovi ibn al-Chattábovi, jednom z nejbližšı́ch Muhammadových druhů a pozdějšı́m chalı́fovi, se traduje, že patřil mezi nejzarytějšı́ nepřátele islámu. Svou sestru Fátimu prý zbil do krve, když se dozvěděl, že se svým manželem tajně přestoupili k islámu. Jakmile mu však předložili súru Tá Há, učinily na něho jejı́ verše tak mocný dojem, že i on vzápětı́ přijal jejich vı́ru a stal se vášnivým obráncem islámu. Podobných přı́běhů se najde mezi tradicemi hodně a je nutno řı́ci, že i ti Muhammadovi odpůrci, kteřı́ přestupu k islámu vzdorovali, přesto vždy oceňovali neobvyklou vytřı́benost koránských 64 veršů. Zázraky ovšem nekonali všichni proroci. Jejich celkový počet je mimochodem ohromujı́cı́. Někteřı́ islámštı́ teologové uvádějı́ čı́slo 124 000 proroků, o naprosté většině z nich ovšem nenı́ vůbec nic známo. Poslů je podstatně méně, různı́ autoři jich podle kusých zmı́nek v Koránu a Muhammadových vyprávěnı́ch vypočı́távajı́ 313 až 315, ale ani o nich se obvykle nevı́ mnoho podrobnostı́. Islámské vědy si libujı́ v důkladné, někdy až nepřehledné kategorizaci každého předmětu bádánı́, a proto podle různých kritériı́ rozdělujı́ i proroky: Každý muslim by měl znát skupinu pětadvaceti poslů Božı́ch rusul wádžib alma’rifa, jejichž jména jsou uvedena v Koránu. Jsou to Abrahám - Ibráhı́m, Adam - Adam, Áron - Hárán, David - Dá’úd, Dhú al-Qifl, Eliáš - Iljás, Eliša - al-Jasa’, Húd, Idrı́s, Ismael - Ismá’ı́l, Ježı́š - ’ı́sá, Job - Ajjúb, Jonáš - Júnus, Josef - Júsuf, Lot - Lút, Mojžı́š - Músá, Muhammad, Noe - Núh, Sálih, Šalomoun - Sulajmán, Šu’ajb a Zachariáš - Zakarı́já. Mnozı́ z těchto proroků jsou postavy známé prostřednictvı́m židovského a křest’anského podánı́ také v neislámském světě, jinı́ upadli v zapomněnı́ spolu s dávnými civilizacemi, zaniklými právě proto, že se odchýlily od cesty určené jim Bohem. Takový byl osud ’Ádovců, národa obývajı́cı́ho Iram, „město s pyšnými sloupy“, smeteného bouřı́ z barevných mraků proto, že nedbali varovánı́ svého krajana, proroka Húda. Vyvráceni byli i Thamúdovci ignorujı́cı́ svého proroka Sáliha a Madjanovci, kteřı́ zase neposlechli Šu’ajba a opustili vı́ru v jediného Boha. Dalšı́ skupinu poslů určuje to, že někteřı́ z nich přinášeli přı́mo slovo Božı́, psané poselstvı́, knihu. Davidovi byl Bohem seslán Zabúr, Mojžı́šovi Taurát, Ježı́šovi Indžı́l a Muhammadovi Korán. Názvy prvnı́ch třı́ z nich se v orientalistické literatuře obvykle překládajı́ jako Žalmy, Tóra a Evangelium. To bývá někdy přı́činou nedorozuměnı́, protože obsahově se chápánı́ těchto slov u muslimů a nemuslimů nekryje. V muslimském světě se slovem Indžı́l mı́nı́ celá Bible, zatı́mco pro křest’any jsou Evangelia jen jejı́ částı́ spolu s Tórou, Žalmy a mnoha dalšı́mi texty. Jak přesně vypadaly Taurát, Indžı́l a Zabúr a nakolik se shodujı́ se svou současnou biblickou podobou se podle islámských věd nedá určit. Jisté je pouze to, že žádný lid, kterému byly seslány, je nedokázal udržet v původnı́ formě a nakonec je úmyslně či neúmyslně zfalšoval natolik, že je muslimové nepřijı́majı́. U některých seslaných knih se dokonce ani nezachovaly jejich názvy, takže se označujı́ jen slovem suhuf listy, jak se o nich zmiňuje Korán. Poslem suhuf byli i Adamův syn Šét, Abrahám a dostal je také Mojžı́š. Vyznavače náboženstvı́, která majı́ islámem uznávané Pı́smo, židy a křest’any, nazývajı́ muslimové ahl al-kitáb - lidé knihy - a těšı́ se v islámském právu oproti jiným určitým výsadám. Muslimská teologie pak dále třı́dı́ proroky a posly napřı́klad podle toho, zda v knize, kterou dostali, byly seslány nové Božı́ zákony nebo jen napomı́naly k zachovávánı́ dřı́vějšı́ch, zda prorok procházel těžkými zkouškami a útrapami, a podle mnoha dalšı́ch hledisek. Muhammad tedy podle muslimů rozhodně nebyl člověkem vytvářejı́cı́m nové náboženstvı́. Chronologicky stojı́ až na samém konci nepřehledné řady proroků a 65 sám o sobě v mnoha svých výrocı́ch prohlašuje, že ani nemá být stavěn výše než jeho předchůdci. V jedné tradici se kupřı́kladu vyprávı́ o tom, jak si v Medı́ně přišel k Muhammadovi stěžovat jeden z tamnı́ch židů, že byl inzultován muslimem. Přı́činou jejich sporu bylo právě to, zda je Bohem vyvolenějšı́m prorokem Mojžı́š nebo Muhammad, a Muhammad sám odmı́tl, aby mu přisuzovali vyššı́ postavenı́: Přišel k Prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jeden žid, jenž byl udeřen do tváře, a pravil: Muhammade, jeden z tvých druhů, ansár, mne udeřil do tváře. On pravil: Zavolejte ho. I zavolali ho a pravil: Proč jsi ho udeřil do tváře? On pravil: Posle Božı́, procházel jsem kolem toho žida, a zaslechl jsem, jak řı́ká: Při tom, jenž vybral Mojžı́še nad lidstvo! Pravil jsem: I nad Muhammada, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r?! Pravil: Tu mne popadl vztek a udeřil jsem ho. On pravil: Nevyzdvihujte mne mezi proroky, nebot’v soudný den budou lidé obestřeni mdlobou a já budu prvnı́, kdo přijde ksobě. A tu kle, Mojžı́š držı́ jeden zpodstavcú trůnu. A já nebudu vědět, zda přišel k sobě přede mnou, anebo byl vyjmut pro svou modlitbu na hoře. Muhammadovo postavenı́, jakožto proroka a Posla Božı́ho, je ovšem skutečně výlučné ve třech aspektech: Muhammad nebyl narozdı́l od svých předchůdců vyslán jen k jedinému národu, nýbrž k celému lidstvu. Je také jediným poslem, jı́mž přinesené Božı́ slovo, Korán, se podařilo uchovat v nepozměněné podobě, takže se podle něj lidstvo může stále řı́dit. Nejdůležitějšı́ odlišnostı́ ovšem je, že Muhammad je poslednı́m prorokem. Výslovně se to uvádı́ i v Koránu, kde se napřı́klad v súře Spojenců řı́ká: Muhammad nenı́ otcem žádného z vašich mužů, nýbrž je poslem Božı́m a pečetı́ proroků. Vždyt’Bůh je znalý věci každé. Po Muhammadovi již nebudou následovat žádnı́ dalšı́ proroci ani nová zjevenı́ a Božı́ varovánı́ až do přı́chodu soudného dne, jenž ukončı́ existenci tohoto světa. Starat se o uchovánı́ čistoty náboženstvı́, aby už nikdy nedošlo k jeho pokřivenı́, je tedy od Muhammadových časů úkolem každého jednotlivého muslima i celé ummy, islámské obce. Je třeba řı́ci, že náboženstvı́ hlásané proroky před Muhammadem mělo sice společnou podstatu - podřı́zenost jedinému Bohu - a je muslimy přijı́máno jako správné pro svou dobu, od dnešnı́ho islámu se však mělo v mnohých dı́lčı́ch věcech odlišovat. Muslimové nicméně řı́kajı́, že jeho přesnou podobu už rekonstruovat nelze, a pokoušet se o to by zavánělo herezı́. Podle převažujı́cı́ch teologických koncepcı́ totiž bůh svou vůli nejen stále připomı́nal, ale také doplňoval podle toho, jak rostla zralost lidstva. Pokud jde o otázku, od které etapy lze vı́ru v jediného Boha už označovat za islám, Korán přı́mo tohoto slova neužı́vá, ale na mnoha mı́stech označuje Muhammadovy předchůdce za muslimy, tedy lidi odevzdané do vůle Božı́ respektive přı́slušejı́cı́ k islámu. Někdy se v této etapě užı́vá synonymicky i termı́nu hanı́f monoteista. Jako o hanı́fovi a muslimovi se hovořı́ už o Abrahámovi, když napřı́klad v súře Krávy řı́ká spolu se svým synem Ismaelem: 66 Pane náš, učiň z nás pro sebe muslimy a z našeho potomstva pro sebe obec islámskou a ukaž nám, čeho se máme držet. Vždyt’ty jsi věru odpouštějı́cı́ slitovný. I Muhammad často svým druhům vyprávı́val o dřı́vějšı́ch lidech a národech uctı́vajı́cı́ch jediného pravého Boha a dával jim je za vzor. Obvykle při tom však neužı́val přı́mo slov islám a muslimové, ale spı́še je označoval obraty jako „ti, kdož byli před vámi, lidé sloužı́cı́ Bohu vznešenému“ a podobně. Z pohledu islámské teologie má tedy pojem islám duálnı́ povahu. Na jedné straně se pod nı́m rozumı́ čistý monoteismus jako nadčasový abstraktnı́ pojem, na straně druhé označuje soubor všech Božı́ch zákonů přesně v takové formě, jak je hlásal Muhammad a na jaké už napřı́ště nelze nelze nic měnit. Muhammad podle jedné tradice tento dualismus vyjádřil podobenstvı́m, v němž přirovnal islám k nádhernému paláci. Lidé myslı́, že palác vybudoval Muhammad, ale on je ve skutečnosti jen poslednı́ položenou, tou nejviditelnějšı́ cihlou, kterou všichni obdivujı́, zatı́mco ona ve skutečnosti spočı́vá na cihlách ostatnı́ch proroků a plány paláce jsou věčné. Jinými slovy: Islám před Muhammadem sice existoval a mohl mı́t různou formu, po Muhammadovi však již nenı́ jiného islámu než v té podobě, jak ho přinesl on, a pouhá vı́ra v jediného Boha bez plněnı́ mnoha dalšı́ch závazků vůči němu ještě neznamená, že je člověk muslimem. Podle muslimského viděnı́ islám trvá jako věčný a neměnný Božı́ řád a jeho existenci nelze odvı́jet teprve od doby Muhammadovy. Prvnı́ stvořený člověk, Adam, byl zároveň také prvnı́m Poslem Božı́m a dokonce už před nı́m existovaly bytosti označované jako muslimské - andělé a někteřı́ džinové. Islám, je univerzálnı́ kosmicky systém. Jeho podstatou, náplnı́ i sémantickým obsahem samotného slova islám, je uvědomělé podřı́zenı́ se vůli Božı́ a platı́ pro všechny bytosti i celý vesmı́r od jeho stvořenı́. Teprve od Muhammadovy doby však o něm bylo lidstvu již sděleno definitivně vše, a to prostřednictvı́m dvou pramenů - Koránu a Muhammadova života. 2 VYTVOŘENÍ SUNNY Po Muhammadově smrti zdědila rychle sı́lı́cı́ muslimská obec nejen knihu Božı́ch zjevenı́, ale také neustále se rozrůstajı́cı́ státnı́ útvar. Už za vlády prvnı́ch, zpočátku ještě volených prorokových nástupců - chalı́fů, se muslimská vojska rozlila z Arabského poloostrova přes územı́ sahajı́cı́ od jihozápadnı́ Evropy až ke hranicı́m indického subkontinentu. Dosavadnı́ velmoci považujı́cı́ Arabský poloostrov za málo významnou periférii vzájemného soupeřenı́, Byzanc a sásánovská Persie, nečekaně stanuly tvářı́ v tvář novému nepřı́teli, jenž se vynořil zdánlivě odnikud. Neorganizované hordy primitivnı́ch nájezdnı́ků rozdrobené neustálými kmenovými rozbroji se jakoby zázrakem proměnily v ukázněné a houževnaté vojsko cı́levědomě dobývajı́cı́ jednu jejich provincii za druhou. Starobylá perská řı́še se téměř přes noc zhroutila jako domek z karet a jejı́ byzantský konkurent pod pravidelnými údery každoročnı́ch dobyvatelských taženı́ rychle ztrácel půdu pod nohama. Pod vládou 67 arabských muslimů se náhle ocitly desı́tky národů, civilizacı́ a kultur. Mnohé z nich brzy začaly přijı́mat islám, některé se arabizovaly a všem bylo nutno vládnout a celou řı́ši spravovat. 2.1 Vznik sunny Islám neuznává zákony vzniklé jinak než na základě Božı́ vůle, to je základnı́m axiomem islámského práva - šarı́’y. Šárı́’a má přitom mnohem širšı́ záběr, než jak je obsah slova „právo“ chápan u nás. Zahrnuje veškerou lidskou činnost, vztah člověka k Bohu, k ostatnı́m lidem, okolnı́mu světu i k sobě samému. V řadě oblastı́ sice ponechává člověku prostor, aby podrobnosti rozpracoval sám podle toho, co nejlépe odpovı́dá době a mı́stu, kde žije, vždy se tak ale musı́ dı́t výhradně v hranicı́ch daných Božı́ vůlı́. Základnı́m zdrojem poznánı́ této Božı́ vůle je Korán jakožto bezprostřednı́ slovo Božı́. Vzhledem k rozsahu šarı́’y v něm ovšem zdaleka ne vždy lze najı́t bezprostřednı́ podrobnou odpověd’ na každou otázku. Již od počátku Muhammadova prorockého působenı́ proto vyvstávala potřeba Korán doplňovat detailnějšı́mi prameny. Během Muhammadova života se mohli muslimové s nejasnými a spornými přı́pady obracet přı́mo k němu, což také byla naprosto obvyklá praxe. Muhammad jakožto člověk majı́cı́ spojenı́ s Bohem představoval pro muslimskou obec neotřesitelnou autoritu, přestože on sám mnohokrát poukazoval na to, že je stejně jako ostatnı́ jen omylný člověk, a naopak nejednou žádal své druhy o radu. Jedna z jeho manželek, Umra Salama zachovala jeho výrok: Já jsem věru člověka vy máte spory. Múze se stát, že někdo z vás přednese své argumenty v lepšı́ podobě než jiný a já se k němu přiklonı́m podle toho, co slyšı́m. Komu jsem však přiřkl něco z toho, na co má právo jeho bratr, necht’si to nevezme! Vždyt’tak jsem jsem pro něj oddělil jen kousek ohně. Stávalo se ovšem nezřı́dka, že mu bývaly k jednotlivým konkrétnı́m událostem a přı́padům zjevovány Božı́ verdikty v podobě veršů Koránu, a ty jeho rozhodnutı́ potvrzovaly, doplňovaly, opravovaly nebo někdy i úplně rušily. O jedné z mnoha takových Božı́ch intervencı́ se zmiňuje napřı́klad vyprávěnı́ Džábira ibn ’Abdulláha, když Muhammada žádal o radu, jak má rozhodnout o dědictvı́ svého majetku: Byl jsem nemocen a chodı́val za mnou Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, spolu s Abú Bakrem. Přišel takto ke mně, když jsem byl v bezvědomı́. I omyl se Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pak mne tou vodou polil a já se otřepal a pravil jsem: Posle Božı́, jak mám rozhodnout o svém majetku? On mi však nedal žádnou odpověd’, dokud nebyl seslán verš o dědictvı́. I tehdy, kdy se Muhammad nerozhodoval na základě Božı́ho zjevenı́, ale podle vlastnı́ho názoru, byly jeho skutky pokládány za naprosto správné, nebot’ muslimové byli pevně přesvědčeni, že bůh svého proroka vedeného správnou cestou nemůže nechat pochybit. Smrtı́ Muhammada, poslednı́ho z proroků a poslů Božı́ch, bylo bezprostřednı́ spojenı́ s Bohem navždy přerváno a nezbývalo, než hledat jinou cestu, jak zjišt’ovat 68 Božı́ vůli. Tou se stalo shromažd’ovánı́ zpráv o Muhammadově životě, jeho výrocı́ch, činech a postojı́ch k nejrůznějšı́m otázkám, aby i nadále sloužily za přı́klad a vzor muslimské obci. Postupně se tak vytvořil druhý základnı́ pramen islámského práva i dalšı́ch islámských věd - sunna. Slovo sunna znamená v arabštině původně všeobecně zvyklost, obyčej, tradici. Už za Muhammadova života se ovšem běžně užı́valo pro označenı́ souboru norem přijı́maných na základě jeho jednánı́. Sám Muhammad k následovánı́ svých zvyků muslimy často vyzýval. Al-’Irbádovi ibn Sárijovi je připisováno následujı́cı́ vyprávěnı́, kdy vzpomı́ná, jak k zachovávánı́ své sunny volal Muhammad muslimy při Kázánı́ na rozloučenou: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, k nám pronesl plamenné kázánı́, jež povzneslo srdce a zalilo oči slzami. I pravili jsme: Posle Božı́, toto je jako kázánı́ na rozloučenou. Dej nám tedy odkaz. On pravil: Odkazuji vám, abyste byli bohabojnı́ a poslušnı́ a pokornı́, i kdyby nad vámi byl ustaven otrok. Ten z vás, kdo bude žı́t, spatřı́ věru množstvı́ různic. Musı́te proto zachovávat mé zvyklosti i zvyklosti mých spravedlivých nástupců vedených správnou cestou. Držte se jejich prováděnı́ pevně. A vy, kdo děláte věci nově! Každá novota je věru zblouděnı́m! V nesčetných dalšı́ch vyprávěnı́ch se tato výzva objevuje v podobných formách, často zesı́lená výstrahou, že kdo nenásleduje zvyklosti Posla Božı́ho, nenı́ z nás, tedy nenı́ muslimem. Také při vysı́lám misiı́ přinášejı́cı́ch vzdálenějšı́m kmenům islám kladl Muhammad jejich členům na srdce, aby vyučovali jak Koránu, tak i jeho sunně. Ve významu správné zvyklosti respektive souboru zvyklostı́ pocházejı́cı́ch od Muhammada je dnes slovo sunna chápáno nejčastěji. Znalost sunny je založena na množstvı́ útržkovitých svědectvı́ Muhammadových současnı́ků vyprávěných dál a dál přes několik generacı́, než byly systematicky sebrány, podrobeny kritice pravosti, utřı́děny, zapsány a okomentovány v takové podobě, jak jsou známy a jak se s nimi pracuje dnes. Každé jednotlivé svědectvı́ se nejčastěji označuje termı́nem hadı́th -vyprávěnı́. Hadı́thy bývajı́ rozsahem nevelké přı́běhy, krátké vzpomı́nky. Obvykle vydajı́ jen na pár řádek, i když se vyskytujı́ i některé o délce několika stran textu. Jejich stručnost a útržkovitost způsobuje, že bývá obtı́žné zasadit je do konkrétnı́ historické situace a při tvorbě islámského práva tak dávajı́ exegetům možnost nejrůznějšı́ interpretace.1 Jak výraz sunna, tak i termı́n hadı́th se, než převládl jejich nynějšı́ význam, použı́valy někdy i poněkud odlišně. Zpočátku někteřı́ teologové slovem hadı́th označovali skutečně jen jakékoliv vyprávěnı́, vyřčené slovo, řeč. Proto pak jako o hadı́thu hovořili i o Koránu, slově Božı́m, který nazývali „nejlepšı́m z vyprávěnı́“. 1 Citace ilustrativnı́ch hadı́thů v této knize jsou uváděny termı́ny jako tradice, vyprávěnı́, vzpomı́nka a podobně, a od vlastnı́ho textu jsou odlišeny kurzı́vou. V české orientalistické literatuře se pro slovo hadı́th zatı́m nejvı́ce vžil termı́n tradice, ve smyslu každého jednotlivého přı́běhu, nebo se nepřekládá. Termı́n sunna byl přejat ve své původnı́ podobě a zvolna zdomácňuje dı́ky publicistice i mimo odborné kruhy v obecnějšı́m povědomı́. Tiskoviny vydávané českou muslimskou komunitou se celkově spı́še přiklánějı́ k tendenci zavádět a použı́vat cizı́ slova a jen počešt’ujı́ jejich výslovnost i přepis bez jednotı́cı́ch pravidel. Vyraz hadith se v nich může objevovat i jako hadis, hadı́s apod.. 69 Také Muhammad podle nich výrazem hadı́th mı́nil výhradně své výroky, nebot’je prý pronášel už s tı́m, že budou doslovně zaznamenávány pro potřeby práva. Sunnou pak tito autoři rozuměli výhradně zprávy o Muhammadových skutcı́ch. Dnes už je takové rozlišovánı́ řı́dké, přežı́vá nanejvýše ještě v tradičnı́ převzaté titulatuře starých autorů rozlišujı́cı́, kdo z nich byl uznávaným znalcem hadı́thů -tradic o Muhammadových výrocı́ch, kdo sunny - tradic o jeho činech, a kdo obojı́ho itnám fi al-hadı́th wa al-sunna. Někdy se mı́sto slova hadı́th objevujı́ ještě termı́ny chabar - zpráva, nebo athar pozůstatek, stopa, a to bud’jako jeho čistá synonyma, nebo s drobnými odlišnostmi. Chabar nebo athar bývá v takovém přı́padě tradice, která nenı́ o Muhammadovi samém, ale vyprávı́ o jeho nejbližšı́ch druzı́ch řı́dı́cı́ch se ve svých činech Muhammadovým přı́kladem. Mnoho takových přı́běhů se odehrává až v době, kdy už Muhammad dávno nežil. Z roku 656, bezmála čtvrt stoletı́ po jeho smrti, kdy probı́haly boje o chalı́fát - následnictvı́, pocházı́ následujı́cı́ Chabar, vzpomı́nka Abú Marjama ’Abdulláha ibn Zijáda al-Asadı́ho: Když Talha, Zubajra ’Á’iša vytáhli na Basru, poslal ’AU ’Ammára ibn Jásira a Hasana ibn ’Alı́ho. I přišli k nám oba do Kúfy a vystoupili na kazatelnu tak, že Hasan ibn ’AU byl nahoře na kazatelně a ’Ammár se postavil pod Hasana. I shromáždili jsme se k němu a já slyšel ’Ammára, jak řı́ká: ’A ’iša vytáhla na Basru. Při Alláhovi, ona věru je manželkou vašeho proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na tomto i na onom světě, ale bůh požehnaný vás zkoušı́, aby zvěděl, zda posloucháte jeho, nebo ji. Je ještě třeba podotknout, že princip uznánı́ Muhammadovy sunny je společný oběma hlavnı́m větvı́m islámu, sunnitskému i šı́itskému. Jejich pojmenovánı́ by mohlo svádět k domněnce, že Muhammadovy zvyklosti jsou vlastnı́ jen sunnitům, což by byl omyl. Oba směry se různı́ jen v tom, které z tradic pokládajı́ za pravé, a mnohé jsou přijı́mány bez výhrad oběma společně. Šı́itštı́ muslimové také mı́sto slova hadı́th použı́vajı́ raději vlastnı́ termı́n riwája, jehož význam je ovšem totožný - vyprávěnı́. Jako negace veskrze kladného pojmu sunna stojı́ jejı́ protiklad, nevhodná novota - bid’a. Většina oblı́bených často citovaných tradic novátorstvı́ odsuzuje a před novotami varuje jako před cestou vedoucı́ do ohně pekelného. Muhammad ovšem novotou mı́nil výhradně takovou změnu status quo, která se prohřešuje proti základnı́m principům islámu a mohla by muslimy dostat do podobného postavenı́, v jakém se ocitli jejich předchůdci, když opustili Božı́ zjevenı́. Jak je zřejmé z celého jeho života, neměl v úmyslu svými varovánı́mi konzervovat určitý dosažený stav, nebot’ až do své smrti neustále dynamicky rozvı́jel a vytvářel rodı́cı́ se islámskou společnost integrujı́cı́ množstvı́ nových různorodých kulturnı́ch a civilizačnı́ch vlivů. V jeho výrocı́ch se právě tak často objevujı́ myšlenky podněcujı́cı́ k rozvoji, výzvy zavádět dobré novinky. Takový je třeba přı́běh tradovaný Abú ’Amrem Džarı́rem ibn ’Abdulláhem: Byli jsme začátkem dne u Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když k němu přišli nějacı́ lidé. Odranı́, jen v hadrech, většina z nich byla z kmene 70 Mudar - dokonce všichni byli z kmene Mudar. Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, se stáhla tvář, když spatřil, v jaké bı́dě jsou. Vstoupil a pak vyšel a přikázal Bilálovi, aby svolával k modlitbě a zahájil modlitbu. Pomodlil se a poté promluvil. Pravil: Lidé, bojte se Boha, jenž stvořil vás z duše jediné - až ke konci tohoto verše, kde stojı́: Nebot’bůh je nad vámi dohlı́žitelem. A dalšı́ verš, který je na konci súry Shromážděnı́: Vy, kteřı́ věřı́te, bojte se Boha! Necht’duše každá popatřı́ na to, co připravila pro zı́třek. At’každý věnuje almužnu ze svého dináru i dirhamu, ze svého oděvu, z věrtele své pšenice i věrtele svých datlı́. Pravil dokonce: Byt’by to bylo jen půl datle. Jeden z ansárů přinesl měch, který skoro neunesl, ba skutečně ho nemohl unést. Lidé ho pak následovali, až jsem spatřil dvě hromady jı́dla a šatstva a viděl jsem, jak se Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, rozzářila tvář, jako by byla pozlacená. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo zavede v islámu dobrou zvyklost, má odměnu za ni i za ty, kdo se podle nı́ chovajı́ po něm, aniž by oni byli ve své odměně jakkoliv zkráceni. Kdo však zavede v islámu špatnou zvyklost, nese odpovědnost za ni i za ty, kdo se podle nı́ chovajı́ po něm, aniž by byli oni ve své odpovědnosti jakkoliv zkráceni. Pro takový druh inovace zavedli teologové termı́n bid’a hasana - dobrá novinka. Většina muslimů bohužel tı́hne spı́še ke konzervativismu, aniž by se zamýšleli nad tı́m, které z jejich zvyků pocházejı́ skutečně z původnı́ Muhammadovy sunny a co jsou až mnohem pozdějšı́ mı́stnı́ a národnı́ obyčeje integrované do jejich společenského vědomı́ a prezentované jako od základu islámské. Nerozlišujı́ obvykle, co je dobrá a co nežádoucı́ novinka, ke všemu, co se označı́ jako bid’a, se automaticky stavı́ negativně, nebot’se obávajı́ nést zodpovědnost za zaváděnı́ jakýchkoliv inovacı́, aby se později neukázaly jako protiislámské. 2.2 Vztah Koránu a sunny Vztah obou primárnı́ch pramenů islámského práva - Koránu a sunny - je podle převažujı́cı́ch názorů muslimů vyvážený, nebot’ pocházejı́ z jediného zdroje, tedy od Boha. Jejich smyslem je srozumitelně informovat lidstvo o božı́ vůli, takže si nikdy nemohou protiřečit. Korán je pochopitelně jako slovo Božı́ stavěn poněkud výše a sunna ho může bud’to vysvětlovat (sunna tafsı́rı́ja), doplňovat (sunna takmı́lı́ja), přı́padně potvrzovat (sunna taqrı́rı́ja), nikdy se s nı́m ale nemůže dostat do rozporu. Ne vždy v historii ovšem tento názor jednoznačně převládal. Napřı́klad podle významného teologa al-Šáfi’ı́ho nebyla sunna s Koránem ve vzájemně se doplňujı́cı́m postavenı́. Přı́kazy a zákazy v Koránu podle něj mohly rušit zase jedině jiné koranické verše seslané později a ustanovenı́ daná sunnou podle něj rovněž tvořila samostatný uzavřený celek. Prvnı́ generace muslimů vysoce ctila autoritu Koránu, ale Muhammadův osobnı́ přı́klad pro ni byl nadosah a často byl srozumitelnějšı́. Nelze řı́ci, že by Korán 71 pomı́jeli na úkor sunny, následovat živoucı́ vzor ovšem bylo někdy jednoduššı́. Nádherně to ilustruje bytostně lidské chovánı́ druhého chaláty ’Umara, když při obřadech poutě do Mekky napodoboval vše, co viděl u Muhammada, jak o tom vyprávěl ’ Abbás ibn Rabfa: Viděl jsem ’Umara ibn al-Chattába, kéž je s nı́m Alláh spokojen, jak lı́bá kámen - rozumı́ se ten černý - a řı́ká: Já přece vı́m, že jsi jenom kámen. Neprospěješ ani neuškodı́š, a kdybych neviděl Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jak tě lı́bá, tak bych tě nepolı́bil. Teologové se časem shodli na názoru, že o sunně mluvı́ jako o pramenu práva i samotný Korán a přijali stanovisko al-Šáfi’ı́ho poukazujı́cı́ho na verš 34. súry Spojenců. Ten oslovuje Muhammadovy manželky a nabádá je: Vzpomeňte, co se přednášı́ ve vašich domech z veršů Božı́ch i z moudrosti. Bůh je věru dokonale znalý. Podle jejich výkladu je verši mı́něn Korán a moudrostı́ právě sunna. Když už byl tento názor jednou přijat, rychle se našla v Koránu i dalšı́ mı́sta, která lze vykládat shodně. Často se třeba uvádı́ část verše 59. ze súry Shromážděnı́, kde se řı́ká: Co vám přinesl Posel, to si vezměte, a co vám zakázal, toho se zdržte! Bojte se Boha, vždyt’bůh věru těžce trestá! V současnosti se některé islámské směry, zvláště pak takové, k nimž se hlásı́ muslimské skupiny označované na Západě za radikálnı́, přiklánějı́ spı́še k superioritě Koránu a majı́ tendenci sunnu pomı́jet. Objevuje se to ale spı́še jen jako princip v jejich teoretických proklamacı́ch, nebot’bez znalosti sunny by ani oni nemohli Korán interpretovat. Jejich skutečné jednánı́ naopak zpravidla odrážı́ silný, byt’neuvědomělý, vliv sunny. Naprostá většina muslimů od Muhammadových dob nicméně vždy uznávala nezastupitelnou úlohu sunny a neměla snahu oba zdroje poznám islámu od sebe oddělovat. Psané soubory hadı́thů jako podklad pro poznánı́ sunny se začaly systematicky vytvářet až dosti pozdě po Muhammadově smrti, i když se spontánně zaznamenávaly již od samých počátků jeho působenı́. Tento proces pak pokračoval nepřetržitě po několik generacı́ a prakticky se uzavřel až asi o tři stoletı́ později, koncem 9. stoletı́ našeho letopočtu. Někteřı́ muslimštı́ znalci tohoto oboru teoreticky připouštějı́, že by se dokonce ještě i dnes mohly najı́t dosud neznámé tradice splňujı́cı́ kritéria pro uznánı́ jejich věrohodnosti. Je ale zhola nepravděpodobné, že by i tak doznaly všeobecného uznánı́ právě pro hluboce zakořeněné obavy z nepřı́pustných novinek. 2.3 Orálnı́ tradice a pı́semné záznamy Ačkoliv všichni muslimové od počátku bezvýhradně respektovali autoritu sunny, řı́dili se jı́ a vyprávěnı́ o Muhammadových výrocı́ch a činech hojně citovali, zapisovánı́ tradic u mnohých dlouho naráželo na odpor. Ti, kdo se pı́semnému zachycovánı́ sunny bránili, poukazovali na Muhammadův výrok, řı́kajı́cı́: 72 Nezapisujte ode mne! A kdo by ode mne zapsal něco jiného nežli Korán, necht’ to smaže. Vyprávějte o mně, to nenı́ hřı́ch. Kdo však bude o mně úmyslně lhát, ten necht’zaujme své mı́sto v ohni. Zastánci pı́semného záznamu tradic namı́tali, že tento absolutnı́ zákaz platil pouze pro určitý čas a že jeho cı́lem bylo uchránit absolutnı́ čistotu Koránu, aby do něj nebyly omylem zaneseny Muhammadovy vlastnı́ myšlenky. Když se později Koránu spolehlivě naučilo dostatečné množstvı́ muslimů, nebezpečı́ pominulo a zákaz přestal platit. Někteřı́ muslimštı́ autoři, i když jich nenı́ mnoho, se dokonce domnı́vajı́, že zákaz byl vždy mı́něn pouze tak, že se Korán a Muhammadovy výroky neměly zapisovat na týž papı́r. Kdo ostatně někdy viděl nějaký, i nesrovnatelně novějšı́ arabský manuskript, uvědomı́ si při pohledu na to, jak beze zbytku a nepřehledně je zaplněno každé mı́stečko vzácného papı́ru, že tento názor nepostrádá logiku načerpanou ze životnı́ zkušenosti. Je třeba si také uvědomit, že dokonce i Korán musel poměrně dlouho čekat, než byl převeden z ústnı́ tradice do pı́semné podoby. K tomu došlo definitivně až asi dvacet let po Muhammadově smrti, za chalı́fy ’Uthmána. Za těchto okolnostı́ tedy nebylo divu, že odpor proti zapisovánı́ hadı́thů byl silný. Už za Muhammadova života nicméně někteřı́ muslimové z jeho bezprostřednı́ho okolı́ dostali výslovné povolenı́ jeho výroky zaznamenávat. Existuje třeba tradice vyprávějı́cı́ o rozhovoru mezi ’Abdulláhem ibn ’Amrem ibn al-’Ásem a Muhammadem. ’Abdulláh ho podle nı́ přišel požádat o dovolenı́ zapisovat jeho sunnu: Pravil: Mám psát všechno, co slyšı́m ? On pravil: Ano. Pravil: Ve spokojenosti i v hněvu? On pravil: Ano, vždyt’já v tom neřı́kám nic než pravdu. Dı́ky tomu se prý ’Abdulláhovi podařilo vytvořit rozsáhlý archiv obsahujı́cı́ tisı́c hadı́thů nazývaný pozdějšı́mi prameny as-Suhuf as-sádiqa - Pravdivé listy. Tato sbı́rka se, stejně jako žádná jiná z této doby, nezachovala, ale čerpali z nı́ mnozı́ pozdějšı́ autoři a téměř celou ji cituje Ahmad ibn Hanbal. Muhammad ostatně sám dával zapisovat své výroky a myšlenky. Jeho dopisy panovnı́kům, kmenovým náčelnı́kům, smlouvy i quvMedı́nská ústava byly pı́semné dokumenty vzniklé na jeho přı́mý rozkaz a podle jeho diktátu a dnes je to, co se z jejich textů dochovalo, vřazeno do sbı́rek mezi ostatnı́ hadı́thy. Když posléze jednoznačně převážil názor, že tradice je nejen možné, ale i dobré zapisovat, rychle se objevovaly dalšı́ a dalšı́ výroky připisované Muhammadovi a podporujı́cı́ přijatý úzus. Mezi ně patřı́ kupřı́kladu hadı́th vyzývajı́cı́ Muhammadovými ústy muslimy: Jestliže ode mne něco uslyšı́te, zapište to. Třeba i na zed’. Mnoho zápisů tedy u soukromých osob existovalo od raných dob, dlouho se jim ale nedostávalo jednoznačné oficiálnı́ podpory. Už prvnı́ chalı́fa, Abú Bakr, nicméně vydal přı́kaz sepisovat hadı́thy, nebot’ jejich aplikaci vyžadovalo řı́zenı́ islámského státu. Tvrdı́ se kupřı́kladu, že když měl jednou rozhodnout ve sporném přı́padu dědictvı́, nepovolil vyplatit jeho šestinu jako zákonitý podı́l babičky zemřelého, dokud nepředstoupili dva Muhammadovi druhové, Mughı́ra ibn Šu’ba a 73 Muhammad ibn Maslama, a nedosvědčili, že viděli proroka takto dělit pozůstalost. Je nasnadě, že taková praxe postrádala dostatečnou operativnost a nemohla dlouho vydržet. Přesto se Abú Bakr ještě přiklonil k převládajı́cı́ tendenci a dal prý zápisy zase spálit. Také jeho nástupce, ’Umar ibn al-Chattáb, se zabýval myšlenkou dát sunnu pı́semně zachytit a jeho záměr tehdy už podpořila i rada znalců práva. Po měsı́čnı́m váhánı́ ale nakonec od svého záměru upustil a zapisovánı́ se i dále věnovali jen soukromı́ sběratelé tradic. Teprve sto let po Muhammadově smrti přikázal chalı́fa ’Umar ibn ’Abd al’Azı́z, aby se začala sunna sbı́rat a zapisovat. Vedla ho k tomu prý obava, že pamětnı́ci zemřou a mnoho tradic předávaných ústně by mohlo upadnout v zapomněnı́. Je ovšem pravděpodobné, že se také začaly přı́liš množit podvrhy a oficiálnı́ zápis měl být způsobem, jak tomu bránit. Chalı́fa rozkázal guvernérovi Medı́ny, Abú Bakrovi ibn Muhammadovi, aby zaznamenal vyprávěnı́ ’Anury, ženy, jež byla blı́zkou přı́telkynı́ Muhammadovy manželky ’Áiši, a podobný přı́kaz pak rozeslal i mı́stodržı́cı́m ostatnı́ch provinciı́. Zapisovánı́ hadı́thů tedy dostalo státnı́ podporu. Jejich kodifikace ale už přesto navždy zůstala závislá na práci soukromých osobnostı́ a následném všeobecném uznánı́ muslimskou obcı́ nebo alespoň jejı́ podstatnou částı́. Obdobnou úlohu jako při redakci Koránu islámský stát v přı́padě hadı́thů nesehrál. Tehdy se na chalı́fův popud sešla komise znalců, shodla se na jediném správném zněnı́, zapsala ho a všechny jiné verze byly odmı́tnuty. Chalı́fa pak jeden exemplář Koránu uschoval v Medı́ně a několik dalšı́ch rozeslal jako závazný text do center ostatnı́ch provinciı́. Dnes neexistuje jediná sekta, která by tvrdila, že toto zněnı́ je nesprávné. Mezi muslimy a orientalisty se vedou neustálé spory, nakolik jsou dochované tradice autentické. Západ vyslovuje své pochybnosti předevšı́m na základě obsahové analýzy textů. Kromě toho se vede polemika také o tom, jak přesné mohlo být orálnı́ tradovánı́, než se přı́běhy zapsaly. Pro současného člověka odchovaného západnı́ civilizacı́ je pı́semný záznam spolehlivostı́ vždy jednoznačně nadřazen ústnı́mu podánı́ a chybujı́cı́ lidské paměti. Takový přı́stup je logický, pokud je ovšem k dispozici způsob zápisu na takové úrovni, aby skutečně dával záruky většı́ přesnosti než pamět’. V přı́padě zapisovánı́ hadı́thů odrážı́ tato diskuze určité nepochopenı́ úlohy, rozsahu použı́vánı́ a možnostı́ arabského pı́sma za Muhammadových časů a nedoceněnı́ ústnı́ho podánı́. Pı́smo se do Mekky dostalo prostřednictvı́m obchodnı́ků teprve asi jednu generaci před Muhammadovým vystoupenı́m. Tvrdı́ se, že prvnı́, kdo se mu tam naučili, byli Sufján ibn Umajja a Abú Qajs ibn ’Abd Manáf, když požádali křest’anského obchodnı́ka Bišra, aby jim předal své znalosti nabyté v syrské Hı́ře. Arabské pı́smo vzniklo přizpůsobenı́m aramejských respektive nabatejských liter a bylo zpočátku velmi nedokonalé. Mohlo sloužit spı́še jen jako pomůcka pro osvěženı́ vlastnı́ paměti pı́saře nebo nanejvýš k předávánı́ základnı́ch informacı́ v omezeném rozsahu. Ve své tehdejšı́ podobě však dosud určitě neumožňovalo, aby jeden pı́sař zaznamenal jakýkoliv ústnı́ projev a kdokoliv dalšı́ ho mohl opět spolehlivě přečı́st ve stejné podobě. 74 V řadě jazykových institucı́ arabského světa dnes sı́lı́ volánı́ po dalšı́ radikálnı́ reformě pı́sma, zvláště v souvislosti s tı́m, že ho hlavně v Africe neustále přijı́majı́ spolu s islámem dalšı́ a dalšı́ národy. Arabské pı́smo totiž ještě stále krom výjimečných přı́padů nezaznamenává všechny funkčnı́ hlásky slova, ale pouze část z nich. Poněkud zjednodušeně lze řı́ci, že se zapisujı́ jen souhlásky a dlouhé samohlásky. Ty se navı́c zaznamenávajı́ pomocı́ pı́smen, která je možno čı́st i jako souhlásky. Každé slovo by tak bylo teoreticky možno interpretovat několika různými způsoby, nicméně vzhledem k charakteru arabštiny je takový způsob pro běžnou praxi celkem použitelný. V Muhammadově době bylo ovšem pı́smo ještě daleko méně vyvinuté, a nejen, že nezaznamenávalo krátké samohlásky, ale neexistoval dosud ani ustálený úzus pro psanı́ dlouhých samohlásek. Rozkolı́saná zvolna a nekoordinovaně se utvářejı́cı́ pravidla dávala každému pı́saři přı́liš velký prostor, aby si volil, kdy dlouhou samohlásku zapı́še a kdy ji vynechá, což zase každému čtenáři kromě něj samého ztěžovalo interpretaci textu. Ještě většı́ komplikace vyplývaly z toho, že dokonce ani pro každou jednotlivou souhlásku neexistoval zvláštnı́ znak. Charakteristické tečky rozhozené kolem spojité linie základnı́ch oblých tahů, kterých si na prvnı́ pohled všimne každý, i když arabské pı́smo nezná, se dosud nepoužı́valy, přestože teprve právě ony od sebe odlišujı́ jednotlivé souhlásky. Jejich zavedenı́ a zobecněnı́ si až podstatně později vynutilo rychlé šı́řenı́ gramotnosti a hlavně nárůst témat zapisovaných textů. Pı́sař už nezaznamenával jen pro sebe, aby podpořil svou vlastnı́ pamět’ a čtenář zase už nedostával do ruky pouze jednoduché smlouvy či dopisy použı́vajı́cı́ několika ustálených obratů, kde si mohl nejasná mı́sta celkem snadno domyslet. Tato prvnı́ a dodnes jediná reforma arabského pı́sma proběhla až o dvě stoletı́ později. Časově se kryje s obdobı́m, kdy definitivně zvı́tězilo zapisovánı́ hadı́thů nad jejich orálnı́m tradovánı́m a je velmi pravděpodobné, že právě rozšı́řenı́ možnostı́ pı́sma k tomu přispělo vı́ce než čistě náboženskoprávnı́ argumenty v disputacı́ch teologů. V Muhammadově době a krátce po jeho smrti ale pı́smo na zdokonalenı́ ještě čekalo, a tak napřı́klad jediné pı́smeno mohlo znamenat b, t, th, n nebo j. Tehdejšı́ - a do určité mı́ry i dnešnı́ - arabské pı́smo by bylo možno přirovnat k jakési primitivnı́ formě těsnopisu. Oproti latince umožňovalo mnohem rychleji zapisovat, ale čtenı́ bylo naopak obtı́žnějšı́ a mohlo při něm snadno docházet k chybám. Mı́ra gramotnosti byla zpočátku nevelká. Pro dobu, kdy začal Muhammad hlásat islám, tradice vypočı́távajı́ v Mekce pouhých sedmnáct mužů a jednu ženu znalé pı́sma. Z Muhammadova nejbližšı́ho okolı́ jmenujı́ ’Alı́ho ibn Abú Táliba, ’Umara ibn al-Chattába a ’Uthmána ibn ’Affána. Je také třeba brát v úvahu čistě technickou stránku věci. Ani soudobé pomůcky ke psanı́ - listy papyru nebo pergamenu či speciálnı́ tabulky, ani třtinová pera a inkoust z přı́rodnı́ch barviv - nebyly běžně dostupné a často se proto zapisovalo na kousky kůže, keramické střepy, palmové listy, široké lopatkové kosti zvı́řat a podobně. S takovým archı́vem se špatně manipulovalo a bylo často pohodlnějšı́ a praktičtějšı́ spoléhat na vlastnı́ pamět’. Počet těch, kdo znali pı́smo nicméně rychle narůstal, zvláště po přesı́dlenı́ do Medı́ny. Orientalisté se obvykle domnı́vajı́, že mezi Medı́nskými byla znalost pı́sma 75 rozšı́řenějšı́, a přisuzujı́ to židovské komunitě, jež si udržovala vrstvu vzdělanců a měla i vlastnı́ školu. Zapravdu jim dává i to, že Muhammadův osobnı́ sekretář zpočátku nebyl muslim, a teprve když si obec vychovala dostatečně kvalifikované kádry, byl propuštěn. Muslimštı́ autoři majı́ opačné mı́něnı́ a poukazujı́ na to, že po vı́tězné bitvě u Badru Muhammad nabı́dl gramotným zajatcům z Mekky, že se mohou vykoupit, když každý naučı́ deset medı́nských mladı́ků čı́st a psát. Tento argument však spı́še ukazuje izolovanost obou náboženských komunit a snahu muslimské obce všestranně se emancipovat. Arabové na druhé straně měli staletý výcvik v tom, jak udržet v paměti obsáhlé texty. Vyžadovala to jejich kultura zakládajı́cı́ se na vysoce rozvinuté slovesnosti při současné primitivnı́ civilizačnı́ úrovni neznajı́cı́ ani pı́smo. Profesionálnı́ vypravěči - ráwı́jové - dokázali zpaměti recitovat i tisı́ce básnı́ a jejich profese přežı́vala ještě dlouho poté, co gramotnost zobecněla. To, co by se dalo trochu přirovnat k našim měřı́tkům úrovně všeobecného vzdělánı́, tvořila z podstatné části schopnost memorovat. Muhammadovi souputnı́ci proto byli zvyklı́ pamatovat si mnohem delšı́ úseky textu, než na co jsme dnes zvyklı́ my. Ještě dlouhou dobu poté, co se arabský grafický systém dostatečně rozvinul a jeho pravidla se ustálila, ze setrvačnosti dobı́halo také memorovánı́ už zapsaných textů. Dodnes ostatně muslimové vysoce oceňujı́ toho, kdo je schopen pamatovat si dlouhé úseky jinak všeobecně dostupných náboženských textů, předevšı́m Koránu, a považujı́ to za nezbytnou součást základnı́ho vzdělánı́. Menšı́ důraz se už klade na to, nakolik člověk tomu, co si doslovně pamatuje, rozumı́. Nenı́ nijak velkou výjimkou potkat třeba v nearabských zemı́ch háfize - člověka znajı́cı́ho celý Korán nazpamět’ - který zároveň vůbec nerozumı́ arabsky. Arabové tento jazykový handicap pochopitelně nemajı́, ale stejně se jen málokdy ke svým znalostem stavı́ tvůrčı́m způsobem. V počátečnı́ch dobách sbı́ránı́ hadı́thů se kvůli nedokonalosti pı́sma vlastně ani dost dobře nedá odlišit, kde končı́ orálnı́ tradice a odkud už lze hovořit o zapisovánı́. Mnozı́ Muhammadovi druhové a současnı́ci vlastnili sbı́rky, které si sami vytvořili, ale záznamy z nich ostatnı́m výhradně předčı́tali. Žádná z nich se fyzicky nezachovala, na jejich existenci ovšem odkazujı́ pozdějšı́ prameny a také z nich hojně citujı́. Z prorokových druhů prý vlastnil velký archiv hadı́thů napřı́klad Sa’d ibn ’Abáda al-Ansárı́. Byl údajně kopiı́ toho, co osobně zapsal jiný jeho současnı́k, ’Abdulláh ibn ’Awfá, a často z něj předčı́tával, takže přešel zpět do ústnı́ tradice a později byl zčásti opět zachycen pı́semně. Jinou velkou kolekci měl Samura ibn Džanab. Zdědil ji po něm jeho syn Sulajmán a také on se o ni opı́ral při vyprávěnı́ch v kruzı́ch vzdělanců. Džábir ibn ’Abdulláh měl prý mı́t cenné zápisy týkajı́cı́ se převážně obřadů poutě do Mekky. Podle útržků citovaných ze Džábirovy sbı́rky pozdějšı́mi tradenty v nı́ patrně byla podrobně zachycena předevšı́m Pout’na rozloučenou včetně Muhammadova odkazu muslimské obci - Kázánı́ na rozloučenou. Vyprávı́ se, že z nı́ přednášı́val v medı́nské Prorokově mešitě a údajně ji nadiktoval několika svým žákům, takže za jeho časů už existovala ve většı́m počtu exemplářů. At’tak či onak, ani originál ani žádný z opisů se do dnešnı́ doby nedochoval. 76 O ’Abdulláhovi ibn ’Abbásovi se zase tvrdı́, že když někdy kolem roku 691 zemřel, zdědil po něm jeho syn ’Alı́ tak veliký archiv hadı́thú, že při převáženı́ vydal na plný náklad pro jednoho velblouda. Také ’Abdulláh si prý své tabulky nosı́val do kroužků muslimských vzdělanců a předčı́tával jim z nich. Jeho žákovi Sa’ı́du ibn Džabrovi se údajně celé toto množstvı́ podařilo zaznamenat jen podle diktátu, aniž by měl jedinou tabulku v ruce. Dokázal to prý tak, že každou přednášku usilovně zapisoval i za cenu toho, že když mu docházel normálnı́ materiál, psal si na šaty, na podešve i na dlaně a teprve doma pak vše přepisoval na listy pergamenu. Paralelně se sbı́ránı́m tradic se rozvı́jel také obor zabývajı́cı́ se komplexně jejich zpracovávánı́m - ’Um al-hadı́th - věda o vyprávěnı́, tradicionalistika. Už po staletı́ se vyučuje spolu s koranickými vědami jako jeden ze stěžejnı́ch oborů na všech muslimských školách a tvořı́ základnu pro všechny humanitnı́ vědy, ekonomii i dalšı́ odvětvı́. Nenı́ však vlastně vědou v evropském smyslu, protože se dále nerozvı́jı́. Závěry, ke kterým dospěl na sklonku devátého stoletı́ jsou považovány za nenapadnutelné a tisı́ce každoročně publikovaných pracı́ je jen k úplné nepřehlednosti dále rozmělňuje, anebo naopak tvořı́ stručnějšı́ kompendia. Kritické názory nemuslimských orientalistů, byt’jsou někdy velmi dobrými znalci dané problematiky, se apriorně odmı́tajı́ a většina muslimských teologů ignoruje i nesmělé pokusy o revizi některých částı́ sunny objevujı́cı́ se v pracı́ch muslimských badatelů ovlivněných evropskou metodologiı́. Pro muslimy tak stále zůstávajı́ v platnosti nejen teze přijaté před vı́ce než tisı́ci lety, ale předevšı́m jsou nedotknutelné postupy, kterými se k nim dospělo. 2.4 Islámská kritika tradic Základem ’Ilm al-hadı́th je prověřovánı́ pravosti každé z dochovaných tradic. K jejı́mu obsahu se přitom prakticky vůbec nepřihlı́žı́. Zkoumá se výhradně to, jak probı́hal jejı́ přenos, než byla definitivně zapsána a zařazena do některé ze sbı́rek, a podle toho je hodnocena mı́ra jejı́ věrohodnosti. Každé vyprávěnı́ je proto rozděleno na dvě části. Prvnı́ se jmenuje isnád nebo sanad a je výčtem všech tradentů, přes které přı́běh prošel, počı́naje člověkem, který ho zažil, až po toho, kdo ho zapsal a předkládá čtenářům. Ve většı́ či menšı́ mı́ře se dá z isnádu také vysoudit, jakým způsobem se hadı́th mezi jednotlivými tradenty předával. Teprve druhou část tvořı́ vlastnı́ vyprávěnı́ o výrocı́ch a činech Muhammada či jeho druhů a nazývá se matn. Vzhledem k tomu, že dnes všeobecně přijı́mané sbı́rky tradic byly sepsány až asi tři sta let po Muhammadově smrti, je skoro spı́še pravidlem než výjimkou, že řetězec jejich tradentů bývá delšı́ než text vlastnı́ho přı́běhu. Vezmeme-li tedy pro přı́klad libovolný hadı́th, musı́ mı́t přibližně následujı́cı́ podobu: Vyprávěl nám al-Qásim ibn Dinár, vyprávěl nám Isháq ibn Mansúr al-Salúlı́ al-Kúfi, vyprávěl nám Hurajm ibn Sufján al-Badı́alı́ al-Kúfi, od Lajtha od ’Abd al-Rahmána ibn al-Qásima, od jeho otce, od ’A ’iši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že pravila: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, někdy chodil v jedné botě. 77 Tradice je ze sbı́rky Muhammada al-Tirmidhı́ho, takže by isnád měl ještě začı́nat slovy „od al-Tirmidhı́ho“. K němu se vyprávěnı́ dostalo tak, že ho dalšı́ch sedm vyjmenovaných osob postupně sdělilo jedna druhé. ’Áiša stojı́ na konci isnádu a vydává svědectvı́ o tom, co sama zažila. Jediná věta vyprávějı́cı́ o tom, že jejı́ manžel někdy chodil jen částečně obutý tvořı́ matn - vlastnı́ tradici. Při kritickém zkoumánı́ sebraných tradic bylo pro teology prvnı́m předpokladem pro ověřenı́ jejich pravosti určit, zda se vůbec mohli vypravěči časově setkat a přı́běh si předat, zda se obdobı́, ve kterých žili, překrývala. Rozdělili proto úsek od Muhammadova života až do své doby na etapy odpovı́dajı́cı́ přibližně jedné generaci a zavedli pro ně název tabaqa - vrstva. Většina autorů uvnitř tohoto nejzákladnějšı́ho dělenı́ rozlišuje ještě dalšı́ detailnějšı́ kategorie, ale v zásadě všichni přijı́majı́ čtyři hlavnı́ vrstvy: 1. Do prvnı́ vrstvy nazývané sahába - druhové - časově spadajı́ Muhammadovi současnı́ci. Tuto generaci dnešnı́ muslimové nekriticky zbožňujı́ a pokládajı́ jejı́ přı́slušnı́ky ve všech směrech za nedostižný vzor. Při pátečnı́ch kázánı́ch se za ně v mešitách vede modlitba a bývajı́ jmenováni hned po Muhammadovi a jeho rodině. Počet druhů prorokových je odhadován asi na 140 000 lidı́ a připomenout muslimům, že valná část z nich byla k islámu přivedena volbou mezi jeho přijetı́m a válkou se téměř rovná urážce. Pro zařazenı́ mezi prorokovy druhy je ještě třeba, aby se dotyčný alespoň jedenkrát v životě setkal s Muhammadem už jako muslim, byt’by to bylo jen na minutu a byt’ by ho třeba jen spatřil zpovzdálı́, a aby také jako muslim zemřel. Tradovat hadı́th totiž znamená vydávat svědectvı́ a islámské právo svědka, který nenı́ muslim, diskvalifikuje. Na druhé straně je pravda, že většina tradic pocházı́ od lidı́, kteřı́ byli Muhammadovi skutečně blı́zcı́ a teologové to také při jejich podrobnějšı́m hodnocenı́ zohledňujı́. Obdobı́ druhů prorokových symbolicky uzavı́rá roku 100 hidžry smrt poslednı́ho z Muhammadových současnı́ků, Abú Tufajla ’Amira ibn Wáthila al-Lajthı́ho al-Kinánı́ho. 2. Prvnı́ generace těch, kdo se už s Muhammadem nemohli setkat, se nazývátábi’ún - následovnı́ci. Patřı́ do nı́ v nejširšı́m smyslu všichni, kdo měli alespoň teoretickou možnost se setkat s generacı́ druhů prorokových. Mnozı́ se také s lidmi z Muhammadovy blı́zkosti opravdu setkávali. Často to byli jejich přı́buznı́ a nechávali si od nich vyprávět jejich vzpomı́nky. Podmı́nkou pro zařazenı́ do vrstvy násle dovnı́ků to ale nenı́, ta je charakterizována jen generačně. Tvůrci ’Um al-hadı́th proto generaci tábi ’ún rozdělujı́ i podle toho, odkud jejı́ přı́slušnı́ci své informace čerpali, na dalšı́ kategorie, aby vyjádřili věrohodnost jejich podánı́. Za konec obdobı́ druhé vrstvy se pokládá rok 181 hidžry, kdy zemřel Chalaf ibn Chalı́fa, nejstaršı́ pamětnı́k Abú Tufajla ’Amira. Reálně ale tato generace sahá asi od druhé poloviny prvnı́ho stoletı́ do prvnı́ poloviny druhého stoletı́ hidžry a dosud v nı́ převažuje orálnı́ tradice. 78 3. Druhá generace po Muhammadově smrti, atbá’ al-tábi ’ı́n - následovnı́ci následovnı́ků - je opět definována možnostı́ setkat se s předešlou vrstvou. Charakteristické pro ni je, že při tradovánı́ se již přı́sně držı́ ustálených pravidel kritiky isnádu a s definitivnı́ platnostı́ také uznává zapisovánı́. Z této vrstvy se už dı́ky tomu zachovaly i prvnı́ většı́ dochované soubory tradic, nejvýznamějšı́ v knihách Ibn Anase, al-Tajálusı́ho a al-Šáfi’ı́ho. Časově se někdy limituje rokem 220 hidžry, ale mnozı́ autoři už jak spodnı́, tak hornı́ hranici překračujı́, když sem z významných tradentů řadı́ třeba Anase ibn Málika, který je svázán částečně ještě s předcházejı́cı́ generacı́, nebo naopak Ahmada ibn Hanbala patřı́cı́ho spı́še do následujı́cı́ vrstvy. 4. V poslednı́ vrstvě tradentů, nazývané atbá’ atbá’ al-tábi’ı́n - následovnı́ci následovnı́ků následovnı́ků, nebo také al-áchidhı́n min atbá al-atbá’ - beroucı́ od následovnı́ků následovnı́ků, došlo ke konečnému kritickému zhodnocenı́ všech dosavadnı́ch existujı́cı́ch pramenů sunny, jak ústnı́ch tak pı́semných. Bylo vytvořeno několik sbı́rek, které v sunnitském světě postupně doznaly všeobecného uznánı́ jako jediné věrohodné zdrojehadı́thů a většina ostatnı́ch souborů pak upadla v zapomněnı́ nebo se s nimi už alespoň nepracuje jako s věrohodnými prameny. Generačně je tato vrstva vymezena negativně. Patřı́ sem všichni, kdo neměli možnost setkat se s prvnı́ a druhou vrstvou. Je proto nejdelšı́ a nemá žádné přesnějšı́ ohraničenı́. Autoři z této vrstvy ve svých sbı́rkách zavedli i nové přehlednějšı́ řazenı́ tradic do kapitol podle jejich věcného obsahu a obvykle je i doprovodili základnı́m komentářem. Kromě objektivnı́ možnosti setkat se v čase se u tradentů prověřovala i jejich důvěryhodnost a spolehlivost. Obecně položily autority ’Um al-hadı́th čtyři podmı́nky pro uznánı́ tradenta. Na prvnı́m mı́stě to byla přı́slušnost k islámu, jedinou výjimkou byly přı́pady, kdy prorokovi druhové vyprávěli o tom, co zažili, ještě než se stali muslimy. Dále se požadoval rozum (’aql), přesnost (dabt) a spravedlivost padala). Jeden ze zakladatelů vědy o tradicı́ch, Šu’ba ibn Hadždžádž (zemřel 160 hidžry), to údajně vyjádřil takto: Šu ’bovi ibn Hadı́diádiovi bylo řečeno: Čı́ vyprávěnı́ se pomı́jejı́? Pravil: Jestliže traduje od lidı́ známých a ti známı́ ho často neznajı́, pak se jeho vyprávěnı́ pomı́jı́. A jestliže je to podezřelý mluvka, pak se jeho vyprávěnı́ pomı́jı́. A jestliže vyprávı́ přı́běh, o němž se všichni shodli, zeje mylný, pak se jeho vyprávěnı́ pomı́jı́. A co je mimo toto, to vyprávěj. Pokud jde o podmı́nku rozumu, neznamenalo to jen přı́četnost vypravěče, ale také věkovou způsobilost. V pozdějšı́ch vrstvách se stářı́ požadované od tradentů mezi jednotlivými oblastmi a centry vzdělanosti silně lišilo. V Basře prý přebı́rali bez rozpaků vyprávěnı́ desetiletých studentů, v nedaleké Kúfě zase až od dvacetiletých, a to navı́c museli nejprve znát nazpamět’ celý Korán. V Sýrii položili věkovou hranici dokonce údajně až na třicet let. Citlivějšı́ bylo přijetı́ věkového 79 limitu pro prvnı́ vrstvu všestranně glorifikovaných druhů prorokových, pokládaných za výjimečné v každém směru. Mnoho z nich, jako napřı́klad ’Áiša nebo Abú Sa’ı́d al-Chudrı́, zažilo věci o kterých v dospělosti vyprávěli, ještě jako děti, a přitom nemohli být dost dobře opomenuti. Jako kompromis se pro tyto přı́pady přijala zásada, že tradent neměl být v době, kdy se událost odehrála, mladšı́ pěti let, ale vyprávět o nı́ dalšı́m mohl, teprve když dospěl. Podobně ožehavé byly pokusy omezit hornı́ věkovou hranici. Pro tu se všeobecné shody nikdy nedosáhlo, přestože u některých vypravěčů k stáru sı́lı́cı́ senilita přı́liš zjevně překračovala jejich společenský prestiž. Ještě komplikovanějšı́ bylo uspokojit požadavek spravedlivosti. Pod nı́m se neskrývalo toliko důsledné dodržovánı́ všech bohoslužebných předpisů, ale tradent musel být všeobecně znám svými celkovými přı́kladnými morálnı́mi kvalitami. Vzorem pro takový přı́sný přı́stup byl chabar o chalı́fovi ’Umarovi: Jeden muž vydával svědectvı́ před ’Umarem ibn al-Chattábem, kéž je s nı́m Alláh spokojen. Ten mu pravil: Já tě neznám. Přived’ někoho, kdo tě zná! I pravil jeden muž z onoho kmene: Já ho znám. Pravil: A jak ho znáš? Pravil: Jako důvěryhodného a spravedlivého. Pravil: Je tvým nejbližšı́m sousedem, u kterého znáš je ho dny i noci, jeho přı́chody i odchody? Pravil: Ne. Pravil: Měl snad s tebou co do činěnı́ dinárem a dirhamem tak, že to svědčı́ o jeho bohabojnosti? Pravil: Ne. Pravil: Byl tedy tvým soudruhem na cestě, aby to dosvědčilo ušlechtilost jeho mravů? Pravil: Ne. Pravil: Ty ho neznáš. Pak pravil tomu muži: Přived’někoho, kdo tě zná! Takovı́ velcı́ tradenti, jako Málik ibn Anas, Sufján ibn ’Ujajna, al-Šáfi’ı́, Šu’ba ibn al-Hadždžádž nebo Sufján ibn al-Thawrı́, když si už jednou vydobyli svou pověst, dalšı́ reference nepotřebovali. Klasické arabské práce o sbı́ránı́ hadı́thů s oblibou vyprávějı́ o těchto mužı́ch drobné žertovné přı́běhy: Ibn Hanbal byl dotázán na Isháqa ibn Ráhawı́ju a pravil: Ptát se na takového, jako je Isháq?! A když byl Ibn Mu ’ı́n dotázán na Abú ’Ubajdu, pravil: Takový, jako jsem já, je dotazován na Abú ’Ubajdu? To Abú ’Ubajda se může vyptávat na lidi! Dosı́ci bezúhonné pověsti člověka spravedlivého ovšem nebylo snadné. Zmı́nky o tom, proč ji někdo mohl ztratit, velmi pěkně odrážejı́ vytvářenı́ nového, puritánského a prudérnı́ho sociálnı́ho prostředı́, značně odlišného od drsné, ale méně pokrytecké společnosti, v jaké žil Muhammad. Reputaci mohly poškodit i přı́činy z našeho pohledu zdánlivě nepatrné - sklon k žertovánı́, jı́st na trhu mı́sto doma, často se procházet po ulicı́ch - natož pak holdovánı́ tak lehkovážným kratochvı́lı́m, jako je hra v šachy nebo dokonce záliba v hudbě. Slavnı́ tradenti občas důvody, proč něčı́ vyprávěnı́ odmı́tli, uvádějı́: Pravil Su ’ba ibn al-Hadždžádž: potkal jsem Nádžiju, od kterého tradoval Ibn Isháq, a spatřil jsem ho, kterak hraje šachy. Nechal jsem ho tedy a vı́ce jsem od něj nezapisoval. V jiném přı́padě týž Šu’ba přistihl tradenta při ještě horšı́m prohřešku: 80 Přišel jsem do domu al-Minhála ibn ’Amra a zaslechl tam zvuk loutny, tak jsem se vrátil. Celé jedno rozsáhlé odvětvı́ vědy o tradicı́ch se zabývá zkoumánı́m nedostatků v řetězci tradentů a hodnotı́ proto také morálnı́ profil jeho článků. Autoři kutub al-džarhwa al-ta ’dı́l - knih o nedostatcı́ch a nápravě - bohužel málokdy uvádějı́ přı́činy, proč některého z tradentů prohlašujı́ za nedůvěryhodného. Obvykle se jen omezujı́ na závěrečný verdikt: ten je slabý, onen nestojı́ za nic, od tohoto nechávat a podobně. Tito přı́snı́ soudcové se odvolávajı́ na Muhammadův výrok: Ibn ’Umare, tvé náboženstvı́ je tvé náboženstvı́, to je věru tvé maso i tvá krev! Podı́vej se na toho, od koho bereš. Ber od těch, kdo jsou přı́mı́, a neber od těch, kdo se uchýlili. Za tak striktnı́ch podmı́nek by se ovšem musela šmahem odmı́tat velká část přı́běhů vzhledem k tomu, že téměř na každého by se dal nějaký prohřešek najı́t, a tak se vůči slavnějšı́m tradentům postupovalo shovı́vavěji. Jeden z tvůrců zásad oboru to vyjádřil lapidárně: Nenı́ žádného - ani ctnostného ani učence ani mocného - aby na něm nebyla chyba, jinak nenı́ možno. Jsou však takovı́ lidé, jejichž chyby se nezmiňujı́. Podmı́nku spravedlivosti proto pro většinu sběratelů tradic splňoval takový člověk, jehož klady převažujı́ nad zápory a tı́m je přehlušujı́. Vejı́t se do takového požadavku už pak nebylo tak nemožné. Pro potřeby zkoumánı́ věrohodnosti tradentů a jejich spojenı́ vyrostlo postupem času celé rozsáhlé odvětvı́ životopisné literatury. Bralo zřetel i na vlastnosti vypovı́dajı́cı́ o tradentově spravedlivosti, ale hlavně se snažilo zaznamenávat veškeré údaje, podle kterých se dalo prokázat, od koho tradent svá vyprávěnı́ čerpal a komu je zase mohl předat. Obratnı́ falzifikátoři totiž začali záhy ke svým vlastnı́m vymyšleným přı́běhům přidávat pravé qemphisnády, čı́mž dosáhli kýžené přesvědčivosti. Prvnı́m článkem dlouhých řetězců tradentů musı́ být vždy některý z druhů prorokových. Ze všech 140 000 mužů a žen patřı́cı́ch do této generace je většina vyprávěnı́ připisována jen celkem omezenému okruhu lidı́ z Muhammadova okolı́. Nejpopulárnějšı́ je sedm proslavených tradentů nazývaných al-mukaththirún, z nichž každý prý vyprávěl vı́ce než tisı́c hadı́thů. Absolutně nejplodnějšı́m tradentem byl ’Abd al-Rahmán ibn Sachr al-Dawsı́. Jeho pravé jméno se v žádné tradici neuvádı́ a málokdo ho vůbec zná. Když ho totiž jednou Muhammad spatřil, jak si hraje s kočkou, žertem ho nazval Abú Hurajra - Otec kotěte - a tato přezdı́vka mu zůstala už natrvalo. Údajně si pamatoval a předal jiným 5 374 hadı́thy. Už někteřı́ jeho současnı́ci proto nevěřili, že celé toto množstvı́ by mohlo být pravé a šı́ité - i když ještě z jiných důvodů - jeho vyprávěnı́ zpochybňujı́ dodnes. Přispı́vá k tomu také jeho životopis, nebot’Abú Hurajra přijal islám až v sedmém roce hidžry. Patřil k nejchudšı́ vrstvě muhádžirů nazývané ahl al-suffa - lidé z přı́střešku - protože neměli zpočátku ani vlastnı́ dům a přebývali dlouhou dobu jen v kryté části mešity, takže nebyl mezi těmi, kdo byli s prorokem 81 v neustálém styku. On sám se proti nařčenı́, že si vymýšlı́, hájil tı́m, že k vynikajı́cı́ paměti mu pomohla Muhammadova modlitba: Vy tvrdı́te, že si přidávám hadı́thy o Poslu Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, avšak u Boha se to rozsoudı́. Býval jsem chudý člověk a držel jsem se Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, abych si naplnil břicho. Muhádžiry zaměstnávalo obchodovánı́ na trhu a ansáry zaměstnávala starost o jejich majetky. Jednoho dne jsem byl svědkem toho, jak Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Kdo rozprostře svůj oděv, než dokončı́m svou řeč, a pak ho pevně sbalı́, ten nezapomene nic z toho, co ode mne slyšel. Rozprostřel jsem tedy svůj plášt’, který jsem měl na sobě, a při tom, jenž ho poslal s pravdou, nezapomenul jsem nic z toho, co jsem od něj slyšel! O původnosti všech jeho přı́běhů pochybujı́ rovněž orientalisté. Ti ale spı́še soudı́, že si je nevymýšlel on sám, ale že ho zneužı́vali pozdějšı́ falzifikátoři. Vede k němu totiž na 800 řetězců a prověřovat je bylo i pro vynikajı́cı́ znalce komplikované. Mezi sedm al-mukaththirún patřı́ se 2 286 hadı́thy i Anas ibn Málik, známý u nás milovnı́kům křı́žovek jako prorokův druh na čtyři. Jeho matka, Umm Salma, ho Muhammadovi přivedla jako sluhu, když mu bylo pouhých deset roků. Mohl mu tak být téměř neustále nablı́zku, i když se pro nı́zký věk zpočátku neúčastnil jeho válečných výprav. Zemřel prý v požehnaném věku 93 let v Basře, kam přesı́dlil a kde od něj tamnı́ učenci načerpali nejeden přı́běh. Také Anas si od Muhammada vysloužil přezdı́vku, Dhú al-Udhnajn - Ušatec, ale narozdı́l od Abú Hurajry se s nı́m netáhla celý jeho dlouhý život. Celkem 2 210 hadı́thů prý vyprávěla také Muhammadova nejmladšı́ žena ’Aiša. Jejı́ postavenı́ jı́ dávalo možnost zaznamenat i ty nejintimnějšı́ detaily ze života jejı́ho manžela, a také to dělala. Přı́běhy, které bez falešné prudérie sdělovala ostatnı́m, dávajı́ unikátnı́ možnost nahlédnout do kuchyně i do ložnice hlavy islámské obce a udělat si představu nejen o jeho veřejném, ale i soukromém životě. Vı́ce než tisı́c tradic se připisuje ještě dvěma Muhammadovým přı́buzným. Prvnı́m z nich je ’Abdulláh ibn ’Umar, syn druhého chalı́fy a Muhammadův švagr, který jich měl předat 2 630. Druhý je ’Abdulláh ibn ’Abbás, Muhammadův bratranec, jehož teta byla navı́c Muhammadovou manželkou. Sám měl být původcem 1 660 hadı́thů a navı́c byl pokládán za vynikajı́cı́ho znalce islámských věd a rané historie muslimského státu. K sedmi nejdůležitějšı́m pamětnı́kům se řadı́ ještě Abú Sa’ı́d al-Chudrı́ s 1 170 hadı́thy. Byl jednı́m z těch, které Muhammad odmı́tl přijmout pro nı́zký věk do svého vojska v bitvě u Uhudu, ale zúčastnil se později dvanácti jiných taženı́. Celý život se vzpı́ral tomu, aby někdo jeho vyprávěnı́ zapisoval, a i když se řadı́ ke generaci druhů prorokových, u většiny svých hadı́thú nestojı́ na prvnı́m mı́stě řetězce jako svědek události. Vyprávěl převážně vzpomı́nky jiných, svého otce a strýce, Abú Bakra, ’Umara, Abú Músy al-Aš’arı́ho a dalšı́ch. Poslednı́m z al-mukaththirún byl Medı́ňan Džábir ibn ’Abdulláh, kterému se připisuje znalost 1 540 tradic. Džábir svým přı́stupem k hadı́thům už předzna82 menává směr vývoje dalšı́ch generacı́ jejich sběratelů a kritiků. Nebyl pouhým náhodným svědkem událostı́ odehrávajı́cı́ch se během jeho života, ale s velkým úsilı́m vyhledával ostatnı́ pamětnı́ky a sám zase svou znalost sunny systematicky předával dál. V medı́nské Prorokově mešitě měl široký ustálený okruh posluchačů a také při cestách po Sýrii a Egyptě od něj tamnı́ žáci přebrali mnoho jeho vyprávěnı́. Jeho zanı́cenı́ pro studium prý bylo tak silné, že třeba jednou zakoupil velblouda a vypravil se na měsı́čnı́ cestu do Sýrie, jen aby od ’ Abdulláha ibn Unajse vyslechl jeden jediný hadı́th. Počı́naje druhou generacı́ tradentů se na dlouhou dobu ustálil základnı́ model studia tradic, jak ho praktikoval právě Džábir. Žáci, či spı́še sběratelé, mladı́ci, zralı́ muži a mnohdy dokonce kmetové, putovali po celém islámském světě, aby naslouchali tradicı́m u každého, kdo nějaké znal. Cestovalo se předevšı́m do Medı́ny, kde žilo nejvı́ce pamětnı́ků z prvnı́ generace, takže se stala přirozeným centrem nové rychle se vyvı́jejı́cı́ vědy. Bylo obvyklé, že studenti po přı́jezdu do Hidžázu nejprve vykonali pout’ do Mekky a potom se třeba i na několik roků usadili v Medı́ně, kde docházeli k šajchům - znalcům tradic - do neformálnı́ch kroužků v mešitách. Medı́ně se proto dostalo přı́domku Dár al-sunna - Dům tradic - ale nebyla jediným střediskem studia hadı́thú. Na dobytých územı́ch mimo Arábii se jednak už od počátku usazovali Muhammadovi současnı́ci, jednak tam své znalosti přinášeli sběratelé pı́dı́cı́ se po neznámých tradicı́ch. Této heuristické etapě se v literatuře o ’Um al-hadı́th řı́ká obdobı́ al-rihla fi talab al-hadı́th - cestovánı́ za učenı́m tradic a o usilovnosti sběratelů se vyprávějı́ stovky historek. Ne vždy musejı́ být tak úplně pravdivé. I jejich původci ovšem hlavně dbali, aby byly mravoličné a zábavné, a v každém přı́padě patřı́ ke koloritu klasických odborných knih: Pravil Mahkúl: Byl jsem v Egyptě otrokem jedné ženy z kmene Banú Hudhajl a ona mne propustila. Neodešel jsem však z Egypta, dokud jsem nenabral z věděnı́, které tam je, vše, co se tam poskytuje. Pak jsem přišel do Hidžázu a neodešel jsem z něj, dokud jsem nenabral z věděnı́, které tam je, vše, co se poskytuje. Pak jsem přišel do Iráku a neodešel jsem z něj, dokud jsem nenabral z věděnı́, které tam je, vše, co se poskytuje. Pak jsem přišel do Sýrie a prošel ji křı́žem krážem. A to všechno, abych se vyptal na dělenı́ kořisti. Pravil: Ano, slyšel jsem Habı́ba ibn Muslima, jak pravil: Viděl jsem proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jak rozdělil čtvrtinu na začátku a třetinu při návratu. Jiný známý sběratel, Hadždžádž ibn al-Šá’ir, lı́čil, jaké útrapy musel podstoupit, aby nabyl svých znalostı́ takto: Matka pro mne nashromáždila sto placek, já šije dal do rance a došel k Šabábovi v al-Madá’in. Zůstal jsem ujeho dveřı́ sto dnı́. Každý den jsem vzal jednu placku, namočil šiji do Tigridu a a snědl ji. A když mi došly, odešeljsem. Sběratelé tradic byli považováni za vzdělané zbožné muže a ti známějšı́ byli všude s úctou vı́táni. Stávalo se, že svou pout’i na několik let přerušili, aby v provincii, kterou právě projı́žděli, přijali mı́sto soudce, imáma nebo jinou významnou funkci, kterou jim někdy mı́stnı́ vládci nabı́dli. Obdobı́ cestovánı́ za učenı́m tradic 83 trvalo několik set let. Až v šestém stoletı́ hidžry se pro sběratele změnila situace, když státnı́ aparát začal zakládat specializované školy pro výuku tradic. Do té doby stát podporoval jen učiliště jiných náboženských věd vychovávajı́cı́ soudce a vykladače práva. Prvnı́ školu otevřel Núr al-Dı́n Mahmúd ibn Sa’ı́d Zankı́ roku 569 Hidžry v Damašku, nedlouho nato založili Ajjúbovci v Káhiře dalšı́ a pak už rostly po celém islámském světě jako houby po dešti. Přesto ale putovánı́ za tradicemi ještě dlouho přetrvávalo, zejména proto, že ctižádostı́ leckterého z cestovatelů bylo zvěčnit své jméno tı́m, že bude citováno v řetězci tradentů. Spolu se sbı́ránı́m hadı́thů se také ihned začalo vyvı́jet jejich kritické zkoumánı́. Zprvu to byla jen spontánnı́ reakce na osobnost vypravěče, jak svou zkušenost popisuje napřı́klad Šu’ba ibn al-Hadždžádž: Nebylo mi nic milejšı́ho než vidět některého muže přijı́t z Mekky a vyptat se ho, co má od Abú al-Zubajra, dokud jsem nepřišel do Mekky a nenaslouchal u něj. Když jsem byl u něj, tu přišel jakýsi muž, na kohosi se ho zeptal a on ho pomluvil. I pravil jsem: Ty pomlouváš muslima?! Pravil: Ale on mne opradu rozzlobil. Pravil jsem: On té rozzlobil a ty ho pomlouváš?! A přestal jsem tradovat, co bylo od něj. Brzy se vytvořila nová odvětvı́ sloužı́cı́ jako pomocné vědy pro zkoumánı́ tradic. Ustavil se předevšı́m ’Um al-ridžál - věda o mužı́ch - dějepisný obor věnujı́cı́ se biografiı́m tradentů a už velmi raný sběratel hadı́thů, Sufján al-Thawrı́, prý řekl: Když tradent užı́val lži, použili jsme proti němu historii. ’Ufajr ibn Ma’dánı́ al-Kalá’ı́ se tak na základě svých znalostı́ vědy o mužı́ch mohl rozhořčit: Přišel k nám ’Umar ibn Músá Hamas. I shromáždili jsme se kolem něj v mešitěa on začal řı́kat: Vyprávěl nám váššajch al-Sálih. A když to udělal vı́cekrát, pravil jsem mu: Kdopak je tenhle náš šajch al-Sálih? Udej jeho jméno, at’ho poznáme. Pravil: Chálid ibn Ma ’dán. Pravil jsem mu: Ve kterém roce jsi ho potkal? Pravil: Potkal jsem ho v roce 108. Pravil jsem: A kdepak jsi ho potkal ? Pravil: Potkal jsem ho na taženı́ do Arménie. Pravil jsem mu: Boj se Boha, šajchu, a nelži! Chálid ibn Ma ’án zemřel roku 104 a ty tvrdı́š, že jsi ho potkal po jeho smrti?! A ještě něco ti přidám. On nebyl na taženı́ do Arménie, ale táhl na Byzanc! Kritické posuzovánı́ hadı́thů bylo namı́stě. Narozdı́l od spolehlivě fixovaného Koránu počet tradic neustále bouřlivě narůstal a zjevnými podvrhy devalvoval jejich hodnotu. Sunnitštı́ autoři tvrdı́vajı́, že prvnı́ falzifikáty se objevily až po roce 41 hidžry, kdy došlo ke schizmatu chalı́fátu a šı́itské a cháridžovské skupiny si na podporu vlastnı́ch postojů vymýšlely různé Muhammadovy výroky. Citujı́ dobová svědectvı́ působı́cı́ stejně sektářsky a zaujatě jako to, co sama odsuzujı́: Pravil ’AbduUáh ibn Jazı́dal-Muqri’: Jeden z těch, kdo zaváděli novoty, se od svého novátorstvı́ odvrátil a jal se řı́kat: Podı́vejte se, od koho berete vyprávěnı́. My totiž, když jsme dospěli k nějakému názoru, udělali jsme si k němu hadı́th. Pravil Hammád ibn Salama: Zpravil mne jeden šajch ze šı́itské sekty ráfidovcú, že se scházeli, aby dělali podvrhy hadı́thů. 84 Mezi sunnitskými hadı́thy se ostatně také najde dost takových, jež nejen obecně varujı́ před hrozı́cı́m rozvratem muslimské obce v budoucnosti, ale vkládajı́ Muhammadovi do úst i jména a odsudky sekt, které za jeho časů dosud neexistovaly. Důvodů vymýšlet si hadı́thy však bylo mnohem vı́ce a nemı́řily obvykle tak vysoko. Prozaickou, leč pochopitelně lidskou motivacı́ pro fabulovánı́ přı́hodných vyprávěnı́ byla snaha zı́skat si přı́zeň a uznánı́ velmožů. Oblı́bené mravoučné kratochvilné historky o panovnı́cı́ch takových přı́běhů podávajı́ mnoho: Přišel Ghijáth ibn Ibráhı́m al-Nacha ’ı́ al-Kúfi ke knı́žeti věřı́cı́ch al-Mahdı́mu. Al-Mahdı́ miloval holuby a soutěžil s nimi a měl právě jednoho holuba před sebou. I bylo mu řečeno: Vyprávěj knı́žeti věřı́cı́ch. Pravil tedy: Vyprávěl nám ten a ten od toho a toho, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Nenı́ sázek při soutěžı́ch, než v šermovánı́, na koně a velbloudy a na ptactvo. I rozkázal al-Mahdı́ dát mu měšec s tisı́ci dirhamy. Když však vstal, pravil: Vidı́m ti na zádech, že jsou to záda toho, kdo lže o Poslu Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Pak alMahdı́ pravil: A já jsem ho k tomu podnı́til. Pak přikázal onoho holuba zařı́znout a zanechal této kratochvı́le. I u prostšı́ch lidı́ než u vladařů nalézali vypravěči tradic hmotnou odměnu za své přı́běhy. Vzdělanı́ zbožnı́ mužové - a to platı́ podnes - byli vı́táni v každé muslimské rodině a vděčnı́ posluchači se nejen předháněli, kdo z nich bude mı́t tu čest u sebe hostit šajcha přednášejı́cı́ho v jejich mešitě, ale odměňovali se mu i přı́mo namı́stě hmotnými dary. Taková štědrost pochopitelně podněcovala dost lidı́, aby se snažili upoutat pozornost novými, dosud neznámými hadı́thy, a ty si museli vymýšlet. Znalec nauky o tradicı́ch al-Tajálusı́ vyprávı́ žertovnou historku o dvou slavných tradentech: Ahmad ibn Hanbal a Jahjá ibn Mu ’ı́n se modlili v mešitě v citadele a tu mezi lidmi povstal jeden vypravěč a pravil: Vyprávěl nám Ahmad ibn Hanbal a Jahjá ibn Mu ’ı́n od ’Abdal-Razzáqa od Mu ’ammara odQattády odAnase, že pravil: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo řekne Nenı́ boha kromě Alláha, tomu bůh z každého slova stvořı́ ptáka se zlatým zobákem a peřı́m z korálú. A začal vést podobné povı́dačky na dvacet stránek. Ahmad ibn Hanbal se podı́val na Jahju ibn Mu ”ina a Jahjá ibn Mu ’ı́n se podı́val na Ahmada a pravil: Ty jsi mu tohle vyprávěl? A ten pravil: Při Alláhovi, tohle jsem neslyšel, než právě v tuhle hodinu! A když skončil se svými povı́dačkami, sebral dárky, posadilse a čekal na jejich zbytek, pokynul Jahjá ibn Mu ’ı́n rukou a pravil mu: Pojd’sem. I přišel v očekávánı́ nějakého dárku a Jahjá mu pravil: Kdo ti vyprávěl tenhle hadı́th? Pravil: Ahmad ibn Hanbal a Jahjá ibn Mu’ı́n. I pravil: Já jsem Jahjá ibn Mu ’ı́n, to je Ahmad ibn Hanbal a tohle jsme ve vyprávěnı́ch Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nikdy neslyšeli. On pravil: Pořád slýchám, že Jahjá ibn Mu ’ı́n je blázen, ale až ted’ jsem se o tom přesvědčil. Jako by nebyli i jinı́ Jahjové ibn Mu ’ı́nové a Ahmadové ibn Hanbalové než vy dva. Já už zapisoval od sedmnácti Ahmadá ibn Hanbalů a Jahjů ibn Mu ’ı́nů. Ahmad si zakryl tvář rukávem a pravil: At’ odejde! I povstal, jakoby je oba přehlı́žel. 85 Přı́klad jiné, poněkud kurióznı́ motivace fabrikovánı́ tradic zmiňuje ve vyprávěnı́ o proslulém lháři Sa’ı́dovi ibn Tarifovı́ znalec hadı́thů Sajf ibn ’Amr alTajmı́mı́. Byl jsem u Sd’ı́da ibn Tarifa, když přišel plačky ze školy jeho syn. I pravil: Copak je ti? Pravil: Učitel mne udeřil. On pravil, aby ho utěšil: Vyprávěl ’Ikrima od ’Abbáse až ke prorokovi: Učitelé vašich jinochů jsou ti nejhoršı́ z vás. Nemajı́ slitovánı́ se sirotkem a jsou krutı́ k chudákovi! Nepravá tradice mohla vzniknout také neúmyslně. Omylem prý byl Muhammadovi připsán třeba výrok: Kdo se v noci mnoho modlı́, má ve dne krásnou tvář. K nedopatřenı́ údajně došlo tak, že k šajchovi Šarı́kovi, když diktoval jednomu ze svých žáků hadı́thy, vstoupil jeho přı́tel Thábit. Šarı́k se právě dostal ke konci řetězce tradentů zakončenému obvyklou formulacı́ Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a udělal pomlku vyčkávaje, až ji žák zapı́še. Mezitı́m pohlédl na Thábita známého svým zbožným asketickým životem, a aby mu složil poklonu, pronesl: Kdo se v noci mnoho modlı́, má ve dne krásnou tvář. Jeho výrok žák omylem zapsal na konci isnádu a vznikla tak omylem podvržená tradice. Vyprávěl ho prý dokonce i sám Thábit, který nepochopil, že se lichotka týkala jeho. Také orientalisté poukazujı́ na obrovský rozsah padělám tradic. Shledávajı́ pro to v zásadě stejné přı́činy jako muslimštı́ badatelé, i když ve svých rozborech, poplatnı́ západnı́mu způsobu myšlenı́, obvykle vı́ce zdůrazňujı́ politické a mocenské pohnutky. Ty jistě hrály důležitou roli v takových přı́padech, kdy měly hadı́thy sloužit jako právnı́ podklad pro soudnı́ rozhodnutı́, nároky dynastiı́ na vládu nebo na mocenský vliv nejrůznějšı́ch sekt. Početně ale rozhodně nepřevažovaly, stejně jako tradice podvržené kvůli touze po zisku, s oblibou kaceřované zase muslimskými autory. Zdaleka nejvı́ce rozšı́řeným zdrojem falešných tradic byl ve skutečnosti sklon k moralizovánı́. Vyprávěnı́, podobenstvı́ a bonmoty s patřičným mravoličným ponaučenı́m vždy byly a jsou nezbytnou součástı́ arzenálu všech muslimských karatelů. Aby ovšem dosáhly patřičné vážnosti, musely být vždy podpořeny nezpochybnitelnou autoritou, a nejspolehlivějšı́ bylo, odvolávat se na Muhammada. Jak se společenské normy měnily a vyvı́jely, připisovali jejich obhájci prorokovi s nejčistšı́mi úmysly dalšı́ a dalšı́ výroky, které někde zaslechli, v dobré vı́ře, že je skutečně pronesl on. Mezi muslimy ostatně dokonce koluje tradice, o které sice nikdo nevěřı́, že by byla pravá, ale pro jejı́ obsah ji málokdo odsuzuje. Muhammadovi se v nı́ vkládá do úst výrok: Naleznete-li dobrý hadı́th, připište ho mně. Sběratelstvı́ hadı́thů nabylo takového rozsahu a jejich znalost byla natolik oceňovaná, že se s nimi i obchodovalo. Obchodovánı́ s tradicemi rozhodně neznamenalo, že by se jen vymýšlely. Naučit žáka většı́mu počtu vyprávěnı́ spolu s přı́slušnými řetězci tradentů vyžadovalo dost úsilı́ a šajch měl právo nechat si svou práci zaplatit.’ Alı́ ibn Dža’far ibn Chálid vzpomı́ná na svá učednická léta: Chodı́vali jsme k Abú Na ’ı́movi al-Fadlovi al-Qurašı́mu, abychom od něj zapisovali vyprávěnı́. Brával si od nás poctivé dirhamy, a když jsme měli dirhamy 86 zlámané, nechával si je vyměnit. Jinı́ obchodnı́ci s hadı́thy třeba znali jen jeden jediný, ale na druhé straně zase zneužı́vali toho, že jejich vědomost je výjimečná a podle přı́sných pravidel zachovávánı́ isnádu je dalšı́ tradenti nemohou dost dobře obejı́t. Bylo totiž potřeba, aby šajch správnost předané informace svému žáku určitým způsobem autorizoval, a tuto licenci si, jak se vyprávı́, nechávali bohatě zaplatit: Ja ’qúb ibn Ibráhı́m ibn Sa ’d znal hadı́th, který vyprávěl Abú Hurajra a v němiPosel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zakázal omývánı́ ve stojaté vodě, jestliže do nı́ spadla nečistota. Ja ’qúb tenhle hadı́th nevyprávěl, nežli za dinár. Poptávka nicméně zákonitě vyvolávala nabı́dku a produkce nepravých tradic stoupala. Mezi falzifikátory chtivými zisku byli i vzdělanı́ lidé, kteřı́ ke svému padělku snadno dokázali přilepit pravý řetězec tradentů. S kritickou metodou založenou výhradně na zkoumánı́ isnádu pak bylo prakticky nemožné oddělit zrno od plev. Doporučovalo se proto sbı́rat raději tradice od lidı́ zámožných, kteřı́ nemajı́ zapotřebı́ šije vymýšlet. Šu’ba ibn al-Hadždžádž radı́ v dopise svému žáku ’Alı́mu ibn ’Asimovi: Musı́š za ’Umárou ibn Abú Hafsou. To je bohatý muž, nelže. Kolik bohatých lže! Odpovı́dá lakonicky ’Alı́. Jeho šajch však přesto trvá na svém: Nezapisujte nic od chudých! Chudobnı́ sběratelé tradic se snažili vyděračské vypravěče obměkčit a připomı́nali jim hadı́th, podle kterého byl jeden z Muhammadových druhů, ’Ubáda ibn al-Sámit, vyslán ke vzdálenému kmeni, aby tam vyučoval Koránu a sunně: . . . A jeden muž mu věnoval luk jako symbol dı́ků a uznánı́. ’Ubáda požádal Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, ve věci tohoto daru o dobrozdánı́ a ten, budiž s nı́m mı́r, mu ho udělil rozhodným a tvrdým tónem: Jestliže by se ti lı́bilo svı́jet se v ohnivém kole, pak ho přijmi! Lze nicméně pochybovat, že by podobné apely na obchodnı́ky s tradicemi nějak výrazně zapůsobily, a tak literatura o ’Um al-hadı́th věnuje historkám na toto téma hodně mı́sta. Přenos tradic velmi brzy přešel od neformálnı́ho sbı́ránı́ a vyprávěnı́ k silně institucionalizované podobě a byl postupně svázán přı́snými regulemi. Aby se vyprávěnı́, at’už ústnı́ nebo zapsané, považovalo za pravé, musel tradent své vědomosti načerpat z důvěryhodného zdroje, to znamená od některého ze všeobecně známých a uznávaných šajchů. Kdykoliv pak hadı́thy předával dál, musel uvést, od koho a jakým způsobem ho zı́skal. Vypravěč byl teoreticky povinen před vlastnı́m textem nejprve uvést nejen všechny tradenty, přes které se hadı́th dostal až k němu, ale pomocı́ ustálených formulacı́ vyjádřit také, jak k tomu došlo. Bylo přijato celkem osm způsobů, kterými se vyprávěnı́ mohlo předávat: Za nejkvalitnějšı́ způsob přenosu se pokládal al-samá’ - poslech. Znamenalo to, že žák osobně slyšel svého šajcha tradici vyprávět, at’už ji přednášel zpaměti nebo 87 předčı́tal. V řetězci tradentů se taková cesta odrážı́ termı́ny jako vyprávěl mi, zpravil mne, zmı́nil, pravil, slyšel jsem a podobně a někteřı́ odbornı́ci se podle použitých obratů snažı́ rozlišovat i to, zda byl žák sám nebo byli přednášce přı́tomni ještě dalšı́ posluchači. Mohl-li tradent do svého vyprávěnı́ vložit formulace vyjadřujı́cı́, že hadı́th zı́skal osobně poslechem, stavělo ho to do okamžitě do vyššı́ kategorie, jako by na něj padal odlesk slávy jeho šajcha. Nejeden z nich proto své řetězce vylepšoval obraty naznačujı́cı́mi, že se stýkal se slavnými osobnostmi islámu nebo že své znalosti načerpal od proslulých znalců, i když je třeba ve skutečnosti nabral od neznámého potulného vypravěče. V určitém slova smyslu se takový prohřešek vlastně rovnal křivému svědectvı́ a váženı́ a uznávanı́ šajchové dávali najevo, že k něčemu takovému se může snı́žit jen bezcharakternı́ podvodnı́k. Napřı́klad Šu’ba ibn al-Hadždžádž prý řekl: Věru by mi bylo milejšı́ zcizoložit než řı́ci: pravil ten a ten, aniž bych to od něj slyšel! Al-qirá’a - předčı́tánı́ - spočı́vala v tom, že žák jen před uznávaným šajchem přı́slušný hadı́th sám zpaměti přednesl nebo přečetl. Stačilo také, aby byl přı́tomen tomu, že to učinil kdokoliv jiný, ale v každém přı́padě se to muselo stát před přı́slušnou autoritou. Při předčı́tánı́ se tedy znalost hadı́thu fakticky nečerpala bezprostředně od učitele. Ten jen podpořil vahou své osobnosti správnost vyprávěnı́, které mohlo být přineseno od kohokoliv. Al-idžáza - povolenı́ - byla jakási licence udělovaná šajchem tradentovi, jı́ž mu povoloval, aby vyprávěl ty hadı́thy, které sám znal. Nebylo přitom ani potřeba, aby se učitel a žák osobně znali, a proto mnozı́ šajchové tento způsob rozhořčeně odsuzovali jako nevhodnou novotu, pokud nebyl zároveň spojen s poslechem. Stávalo se totiž, že se vypravěči odvolávali na na vágnı́ formulace jako: „Povolil jsem vyprávěnı́ tomu, kdo vyznal, že nenı́ boha kromě Alláha“, „toto jsem dovolil tradovat lidem své doby“ nebo „tento hadı́th jsem povolil muslimům“. Na druhé straně zase někdy mělo povolenı́ podobu jakéhosi vysvědčeni či zkoušky. Tak tomu bylo předevšı́m v pozdějšı́ době, kdy už byl okruh uznaných hadı́thú v podstatě neměnný a byla také dostatečně známá centra jejich výuky. Držitel takového vysvědčenı́ byl některou školou uznán za znalce způsobilého předávat jiným tradice obsažené v kanonizovaných sbı́rkách a mohl si někde založit samostatnou existenci jako učitel tradic, imám mešity a podobně. Se zdokonalenı́m pı́sma a uznánı́m přesnosti zapsaného slova se objevila ’almunáwala - předánı́. Šajch osobně předal žákovi zapsanou tradici respektive obvykle celou sbı́rku hadı́thů a žák se jı́ měl naučit. Pozdějšı́ znalci už dokonce přesnost tohoto způsobu stavějı́ výše než ústnı́ tradovánı́ a spoléhánı́ na pamět’. Stačilo také, aby si žák zapůjčený text sám opsal a jeho učitel pak jen zkontroloval, zda je schopen podle své kopie správně přednášet. Rozvoj spolehlivosti pı́sma podmı́nil přijetı́ dalšı́ho způsobu, velmi podobného předchozı́mu. Al-mukátaba - korespondence - už dokonce ani nevyžadovala, aby se šajch se svým žákem osobně setkal a přesto je pokládána za spolehlivou. Postačovalo, aby mu své tradice poslal v dopise, který sepsal sám, nebo ho dal sepsat 88 někým jiným. Podle teoretiků oboru by se tento způsob tradovánı́ měl v řetězci odrazit obraty jako „vyprávěl mi pı́semně, sdělil mi svým listem, přinesl mi od něj jeho posel“. V praxi se však taková formulace najde jen zřı́dka a obvykle se tradovánı́ pomocı́ korespondence skrývá pod jinými obecnějšı́mi formulacemi. Jak se okruh uznávaných hadı́thů pomalu ustaloval na několika kanonizovaných zapsaných a relativně dostupných sbı́rkách, byl přijat dalšı́ způsob tradovánı́, al-i ’lám - oznámenı́. Šajch prostě jen oznámil žákovi, že ta která kniha nebo jednotlivá zapsaná tradice pocházı́ od něj nebo že alespoň dosvědčuje jejı́ věrohodnost, a žák si pak už text sám prostudoval. Byla to v podstatě jen jakási forma konzultace a někteřı́ šajchové ji ani za způsob tradovánı́ nepovažovali. Stejně tak se někdy pokládá jen za podrobnějšı́ kategorii jiných způsobů tradovánı́ al-wası́ja - odkaz. Odkaz znamenal, že šajch na smrtelném loži nebo před dlouhou cestou, z nı́ž se již nemusel vrátit, předal svému synovi nebo žákovi svou knihu. Mohla to být také celá knihovna a tı́mto způsobem v počátcı́ch sbı́ránı́ tradic někdy dědily celé rozsáhlé archivy zápisků. Přesto se odkaz mezi šajchy netěšil pověsti přı́lišné věrohodnosti, snad proto, že tehdy byla dosud pamět’spolehlivějšı́ než problematické luštěnı́ záznamu psaného cizı́ rukou. Dnes prakticky jediným způsobem tradovánı́ je al-widžáda - nalezenı́. Původně byla jen nevýznamnou marginálnı́ cestou přenosu, na kterou se pohlı́želo s nedůvěrou. Znamenala, že tradentovi se do rukou dostal zápis hadı́thu, v němž bezpečně poznal rukopis svého šajcha nebo byla jeho pravost potvrzena jiným způsobem. V době, kdy už žádné nové tradice neprocházely sı́tem kritiky a okruh uznaných textů se tak vlastně spı́še sužoval, i když množstvı́ exemplářů stále narůstalo, se stali garanty pravosti profesionálnı́ opisovači. S masovým rozšı́řenı́m tisku a gramotnosti a se všeobecnou dostupnostı́ knih tento způsob vytlačil všechny ostatnı́ a mı́sto šajcha dnes prozaicky zaujal redaktor nakladatelstvı́. Už v osmém stoletı́ hidžry zažı́val šajch Ismá’ı́l ibn Kathı́r takovou situaci, kdy widžáda zı́skávala neotřesitelnou pozici na úkor dřı́ve uznávaných způsobů předávánı́ tradic. Podle obyčeje nejednoho z muslimských učenců zdůvodňujı́cı́ch ex post nastalou situaci nalezl pro al-widžádu podporu v hadı́thu předznamenávajı́cı́m pozdějšı́ vývoj. Muhammad v něm beseduje se svými druhy a dotazuje se jich: Který lid je podle vás vı́rou nejobdivuhodnějšı́? Pravili: Andělé. Pravil: Jak by nevěřili, když přebývajı́ u svého Pána? I zmı́nili proroky, ale on pravil: Jak by nevěřili, když na ně sestupuje vnuknutı́? Pravili: Tedy my? On pravil: A jak byste nevěřili, když jsem vám já na očı́ch? I pravili: Kdo tedy, Posle Božı́? Pravil: Lidé, kteřı́ přijdou po vás a naleznou listy, v něž uvěřı́. Tak, jako se postupem času měnily závazně vymezené způsoby, kterými se mohly předávat tradice, vyvı́jely se i požadavky kladené na jejich vypravěče. Z prostého svědka události nebo jeho náhodného známého se posléze stává učený šajch. Šajchové dostávali nejrůznějšı́ tituly podle zemı́ a dob, ve kterých žili, tři z nich však byly nejznámějšı́ a nejrozšı́řenějšı́: Pro nejnižšı́ stupeň byl vyhrazen titul musnid - znalec řetězce. Musnid mohl znát teoreticky třeba jen jediný hadı́th, ale musel k němu bezpečně ovládat celý 89 řetězec tradentů, přes něž se vyprávěnı́ dostalo až k němu. Vyššı́ vědeckou hodnostı́ byl mutahaddith - vypravěč - člověk znalý alespoň tisı́ce tradic se všemi náležitostmi jejich předávánı́. Kromě toho musel ovládat i zásady kritiky hadı́thu, umět rozlišovat vady v řetězci tradentů, znát jejich životopisy a musel vyslechnout nejdůležitějšı́ sbı́rky své doby. Patřily mezi ně předevšı́m al-Musnad od Ahmada ibn Hanbala, al-Bajhaqı́ho al-Sunan a al-Mu’džam od alTabaránı́ho. Pokud se někdo chtěl honosit nejvyššı́m titulem háfiz - znajı́cı́ zpaměti - musel vstřebat značné množstvı́ informacı́. Háfiz měl dokonale znát všechny obory kritiky hadı́thu, vyznat se v životopisech všech šajchů, od kterých tradoval, a hlavně zvládnout zpaměti obrovské množstvı́ tradic. Jejich přesný počet nebyl stanoven oficiálně, přı́domek háfiz ostatně také nebyl vědeckou hodnostı́ v pravém slova smyslu, ale spı́še čestným titulem, který dodnes užı́vajı́ třeba lidé znajı́cı́ nazpamět’ celý Korán. Lišil se podle oblastı́ i doby a pohyboval se zhruba mezi deseti a sto tisı́ci přı́běhy včetně řetězců. O pamět’ové kapacitě háfizů kolovaly neuvěřitelné přı́běhy. Ahmad ibn Hanbal po sobě zanechal tolik knih, že to vydalo na náklad pro karavanu dvanácti velbloudů, a celé toto množstvı́ prý znal nazpamět’. Abú Zakarijá Jahjá ibn Mu’ı́n o sobě tvrdil, že vlastnoručně zapsal 600 000 hadı́thů a údajně také znal všechny zpaměti. O jiném háfizovi, ’ Amrovi ibn ’Uqdovi zase vyprávěl jeden z jeho bratrů, ’ Abdulláh al-Qádisı́: Pobýval jsem se svými bratry několik let v Kúfě a zapisoval jsem od ibn ’Uqdy. Když jsme chtěli odjet, rozloučili jsme se s nı́m a on pravil: To už vám stačı́, co jste slyšeli? Od toho nejmenšı́ho z šajchů, od nichž jsem naslouchal, mám sto tisı́c hadı́thů. Pravil jsem: Ó, šajchu jsme čtyři bratři a každý od tebe zapsal sto tisı́c hadı́thů. Někteřı́ háfizové se svým vyprávěnı́m učili zpaměti od samého začátku. Jinı́, jako Sufján al-Thawrı́, ’Asim ibn Damra nebo Chálid al-Hadhá’, si prý hadı́thy nejprve zapsali a když je později namemorovali, odstřihli a zničili tu část, kterou už znali, aby si pamět’nenavykala spoléhat na zápis. Muslimským vzdělancům dodnes velı́ zvyklost zvládat dlouhé úseky rozličných textů nazpamět’, protože kdyby chtěli pro přı́slušnou citaci sáhnout do přı́ručnı́ knihovny nebo si ji vyhledat v počı́tači, pasovalo by je to v očı́ch veřejnosti a kolegů na nevěrohodné nedouky. Úporné lpěnı́ na striktnı́m zachovávánı́ pravidel řetězce tradentů paradoxně vyústilo v určité opomı́jenı́ toho hlavnı́ho, co měl jen dokládat, vlastnı́ho vyprávěného textu - mátnu. Někteřı́ šajchové sice trvali na tom, že je třeba zachovat také jeho přesné zněnı́, tradovat jej lafzan - doslova -nebo bi al-harf - do pı́smene, dost často ale úplně postačovalo, aby byl zachován nassan - ve smyslu - nebo bi al-ma ’ná - ve významu. Pro použı́vánı́ tohoto způsobu se občas kladly různé omezujı́cı́ podmı́nky, ale v zásadě byl všeobecně pokládán za přı́pustný. Mnoho vyprávěnı́ se proto vyskytuje v poněkud odlišných verzı́ch podle toho, kdo je tradoval, přičemž všechny verze se považujı́ za stejně správné. Někteřı́ tradenti odmı́tali vyprávět hadı́thy, které se k nim dostaly v nedoslovné formě, pokud pojednávaly přı́mo o Muhammadovi, chabar o jeho druzı́ch ale podle nich bylo přı́pustné převyprávět 90 vlastnı́mi slovy. Jinı́ bez výčitek přijı́mali i parafrázovaný výrok vložený Muhammadovi do úst, jako by ho těmito slovy pronesl on sám, požadovali jen, aby byl prost jazykových prohřešků, nebot’Muhammadova arabština, stejně jako všechno ostatnı́, měla být naprosto bezchybná. Jestliže si vypravěč nebyl přesným zněnı́m jist, měl do textu vložit frázi „jak se řı́ká“ nebo „jak se mi doneslo“, ovšem nevyžadovalo se to nijak důrazně. Teoreticky měl právo tradovat podle významu jen takový šajch, který byl dokonale obeznámen se všemi zásadami kritiky hadı́thů a perfektně ovládal arabský jazyk. Tyto předpoklady měly zajišt’ovat, že nedojde k významovému posunu vyprávěnı́. Nedoslovnou ale všeobecně přijı́manou citacı́ je také vytrhávánı́ určitých částı́ hadı́thu z celého vyprávěnı́ podle toho, k jakému předmětu se uvádějı́ jako argument. To dělal často napřı́klad al-Nawawı́, když ve své sbı́rce zařazoval úryvky jedné tradice v neúplném zněnı́ na několika mı́stech a uváděl je vysvětlujı́cı́mi tematickými nadpisy. Takové zlomky vytržené z kontextu působı́ někdy nesrozumitelně nebo dávajı́ úplně jiný smysl, než jaký zřetelně vyplývá z celého přı́běhu. 2.5 Sbı́rky tradic Hadı́thy se prakticky nikdy nevyprávěly jednotlivě. Od samého začátku se shromažd’ovaly do sbı́rek a jejich autoři se snažili najı́t vhodný způsob, jak různorodé informace obsažené v nich podat co nejpřehledněji. V dřevnı́ch dobách tyto pokusy nedopadaly přı́liš úspěšně, alespoň ne z dnešnı́ho hlediska. Vyústily v několik základnı́ch způsobů řazenı́, které se zachovaly spolu s nejslavnějšı́mi sbı́rkami dodnes: Pro právnı́ praxi byl dosti těžko použitelný musnad - sbı́rka řazená abecedně podle jmen prvnı́ch tradentů v řetězci. V musnadech tak vedle sebe stojı́ tematicky úplně odlišné tradice, na druhé straně má ale tento způsob řazenı́ tu výhodu, že podává ucelenějšı́ představu o životě jednotlivých Muhammadových druhů. Trochu podobně vypadal mu ’džam. V tomto druhu sbı́rky se hadı́thy neřadily podle prvnı́ho tradenta, nýbrž podle jmen pozdějšı́ch šajchů, kteřı́ je vyprávěli. Některé mu’džamy použı́vajı́ také rozdělenı́ podle názvů zemı́ či kmenů, o nichž pojednávaly. Z musnadu nebo mu ’džamu byl odvozen také džuz’. Vybı́ral tradice spojené osobou jediného Muhammadova druha, takže vlastně vytvářel jeho životopis, nebo sepisoval vyprávěnı́ pocházejı́cı́ od jediného šajcha. Slovo džuz’ znamenajı́cı́ dı́l nebo kousek ostatně také vyjadřuje, že tento druh sbı́rek vznikl zkrácenı́m prvnı́ch dvou. Později se tı́mto termı́nem označovaly také sbı́rky shromažd’ujı́cı́ všechny dostupné hadı́thy vyjadřujı́cı́ se k jedinému tématu. Obsažný a přitom relativně nejpřehlednějšı́ byl džámi’, kniha rozdělená na tematicky konstantnı́ch základnı́ch osm částı́ vycházejı́cı́ch ze základů islámského práva. Nejznámějšı́m a nejuznávanějšı́m přı́kladem tohoto druhu sbı́rky je Buchárı́ho Sahı́h. Obecně se jakýmkoliv způsobem systematicky řazené sbı́rce řı́kalo musannaf. Teprve když už existovalo dostatečné množstvı́ prvnı́ch čtyř druhů sbı́rek, 91 mohly vzniknout ještě dalšı́ dva, postavené obvykle na knihách známějšı́ch šajchů. Mustachradı́ byl zkráceným výběrem některé uznávané delšı́ sbı́rky a nemusel být vždy sepsán úmyslně jako resumé toho nejdůležitějšı́ho. Stejně dobře si ho také mohl pro svou vlastnı́ potřebu vyrobit student, kterému se nedostávalo prostředků, aby si opatřil drahý rukopisný exemplář celé knihy, a když se pak sám stal šajchem, představovaly jeho výpisky rázem cenný mustachradi pro jeho žáky. Dochované sbı́rky tohoto typu ovšem vznikaly jako dı́la znalců tradic snažı́cı́ se vybrat z obsáhlých pracı́ jejich předchůdců to nejpodstatnějšı́. Také mustadrik mohl sestavit jen vynikajı́cı́ odbornı́k majı́cı́ obrovské znalosti tradic i jejich kritiky. V mustadriku totiž doplňoval sbı́rku některého z uznávaných šajchů o ty hadı́thy, které splňovaly podmı́nky pravdivosti, jak si je položil autor, ale přitom je on sám do své knihy nezařadil. Šajch, který k některé existujı́cı́ sbı́rce sestavoval mustadrik tedy musel mı́t širšı́ znalosti tradic než jeho předchůdce a přitom se držet jı́m dané metody kritiky. Zůstával přitom stále ve stı́nu slavnějšı́ho jména, takže když se dnes cituje hadı́th od autora některého mustadriku, aby měl náležitou váhu, nestačı́ řı́ci, kdo ho zapsal, ale hlavně je třeba uvést, čı́ metody kritiky použil. Taková citace pak vypadá třeba takto: Vyprávěl Hákim al-Najsábúri podle podmı́nek al-Buchárı́ho a Muslima. Novějšı́ doba přinesla možnosti přehlednějšı́ho řazenı́ hadı́thů. Z piety a z obav před nepřı́pustnými inovacemi se klasické sbı́rky stále vydávajı́ ve stejné podobě, v jaké byly před staletı́mi sestaveny, zároveň se však tiskne i množstvı́ nejrůznějšı́ch výběrů a antologiı́. Málokdy se v nich už uvádějı́ kompletnı́ řetězce tradentů v dřı́vějšı́ podobě. Za zcela postačujı́cı́ se pro většinu účelů pokládá obvykle jen začátek a konec isnádu, tedy jméno svědka události a šajcha, který tradici prověřil a zanesl do své sbı́rky. Obsáhlá kompendia čerpajı́cı́ z dlouhých a nepřehledných klasických knih sepisovalo odedávna mnoho významných muslimských teologů. Vyjadřovali se tı́m, které z množstvı́ tradic vybrali a prezentovali, k problémům své epochy. Nezpochybnitelná opora kanonizovaných tradic jim navı́c poskytovala nutnou základnu, na kterou mohli navazovat vlastnı́mi komentáři přinášejı́cı́mi nové myšlenky. I dnes vznikajı́ stále dalšı́ a dalšı́ výbory tradic a promlouvajı́ přes ně k aktuálnı́m problémům i tak významné osobnosti islámského světa známé na Západě, jako imám Chomejnı́ nebo Alija Izetbegovič. Co do rozsahu jsou nejoblı́benějšı́mi antologiemi knihy obsahujı́cı́ čtyřicet podle autora nejdůležitějšı́ch hadı́thů. Čtyřicı́tka je totiž mezi muslimy považována za magické či spı́še oblı́bené čı́slo, protože až tak velký význam jako třeba trojce u křest’anů nebo sedmičce u židů se jı́ nepřikládá. Jediný orientalistický přı́spěvek ke studiu tradic, který přijali i muslimštı́ badatelé, je rozsáhlý bibliografický rejstřı́k vypracovaný v Leidenu. S jeho pomocı́ se dá snadno vyhledat každý z mnoha desı́tek tisı́c hadı́thů obsažených v nejdůležitějšı́ch sbı́rkách podle klı́čových slov a tato nesporná výhoda převážila nad faktem, že katalog sestavovali převážně nemuslimové. V současné době se ovšem už islámské instituce chopily přı́pravy objemné počı́tačové databáze, kde bude přı́stup ke kterékoliv z uznaných tradic nesrovnatelně rychlejšı́ a operativnějšı́. Podobným způsobem už mnoho let modernı́ muslimštı́ učenci pracujı́ s počı́tačově zpracova92 ným Koránem, aniž by to u kohokoliv v islámském světě vzbuzovalo nevoli. Sbı́rky uznávané dnes sunnity vznikly vesměs v průběhu třetı́ho stoletı́ hidžry, tedy převážně v devátém stoletı́ našeho letopočtu. Trvalo pak ale ještě několik set roků, než množstvı́ ostatnı́ch děl propadalo sı́ty kritiky. Celkový počet tradic, jež musely odpadnout, se nedá dost dobře odhadnout, ale určitě je to několik miliónů. Napřı́klad Ahmad ibn Hanbal prý sám shromáždil tři čtvrtě milionu hadı́thů, aby z nich do své knihy posléze vybral jako autentické jen čtyřicet tisı́c. Al-Tajálusı́ se údajně podjal úkolu sepsat všechny existujı́cı́ tradice, avšak zemřel, když zaznamenal pouhých sto tisı́c z nich. Jako všeobecně známý a uznávaný pojem nakonec vstoupilo do povědomı́ muslimského světa „Šest knih“. K „Šesti knihám“ se řadı́ dı́la al-Buchárı́ho a Muslima nazvaná shodně Sahı́h, al-Džámi’ od al-Tirmidhı́ho a Sunan od Abú Dáúda, al-Nasá’ı́ho a Ibn Mádži. Někteřı́ znalci sunny věrohodnost Ibn Mádži stavějı́ o něco nı́že a mı́sto něj šestku doplňujı́ o Málika ibn Anase nebo hovořı́ jen o „Pěti knihách“. V těchto sbı́rkách jsou podle sunnitských muslimů obsaženy všechny existujı́cı́ spolehlivě prověřené a vytřı́děné hadı́thy, které je možno použı́vat jako podklad pro kteroukoliv oblast islámského práva a islámských věd. Přesto je i tato ”pravdivá šestka” ještě uvnitř rozdělována na vı́ce a méně věrohodné sbı́rky. Na nejvyššı́m stupni spolehlivosti stojı́ oba Sahı́hy, neboli Pravdivé sbı́rky, přičemž al-Buchárı́ho ještě o něco převyšuje Muslimův. Jeho prestiž je tak vysoký, že bývá nazýván „nejdokonalejšı́ knihou po Koránu“. Pokud někdo uvádı́ tradici zaznamenanou jak al-Buchárı́m tak i Muslimem, končı́ svou citaci slovy „na tomto se shodli“ nebo „vyprávěli oba šajchové,“ a už nenı́ nutné dodávat, kdo se shodl, a kteřı́ dva šajchové vyprávěli. Taková tradice má punc nejvyššı́ nezpochybnitelné pravosti. Knihy obou šajchů došly takové vážnosti nejen pro vědeckou erudici svých autorů, ale také kvůli přı́sným podmı́nkám, které musely tradice splňovat, aby do nich byly zařazeny. Al-Buchári vyžadoval, aby šajch a jeho žák byli vždy současnı́ci a aby žák od svého učitele naslouchal. Muslim se spokojil s tı́m, že šajch a jeho žák museli být současnı́ky. Abú ’ Abdulláh Muhammad ibn Ismá’ı́l ibn al-Mughı́ra ibn Burdizba al-Buchárı́ prý byl fenomenáhiı́m znalcem tradic už od svého dětstvı́. Učil se jim od deseti let a tvrdı́ se, že měl tak vynikajı́cı́ pamět’, že podle nı́ staršı́m spolužákům opravoval jejich zápisky. V šestnácti letech se vydal s matkou a bratrem z rodné Střednı́ Asie na pout’do Mekky a zůstal v Hidžázu několik let. Procestoval všechna významná střediska studia sunny od Chorásánu až po Egypt a naslouchal prý u vı́ce než tisı́ce šajchů. Již jako uznávaný učenec se usadil v Nı́šápúru, ale byl odtud vypuzen, když ho konkurenti, žárlivı́ na jeho slávu a množstvı́ žáků, nařkli z hereze, nebot’ hájil dogma o nestvořenosti Koránu. Ani v Bucháře, kam odešel, nenalezl klid pro svou práci. Guvernér Chálid ibn Ahmad al-Dhuhlı́ ho nutil, aby si do jeho paláce přestěhoval svou knihovnu a stal se učitelem jeho synů. Al-Buchárı́ však trval na tom, že bude veřejně vyučovat v mešitě, a byl nakonec z Bucháry vypovězen. Na sklonku života (194-256 hidžry respektive 810-890 n. 1.) se uchýlil k přı́buzným do malé vesnice Chartanku nedaleko Samarkandu a zde dokončil své dı́lo. Hadı́thy, 93 které zařadil do svého Sahı́hu, prý vybral z šesti set tisı́c tradic a vyprávı́ se, že než každou jednotlivou z nich zapsal, omyl se a vykonal krátkou modlitbu se dvěma pokleknutı́mi. Jeho monumentálnı́ dı́lo, zabı́rajı́cı́ v knihovnách svými devı́ti svazky obvykle alespoň půl metru uvádı́ na sedm tisı́c tradic s úplnými řetězci. Faktický počet je ale nižšı́, údajně snad jen asi třetinový, nebot’ se celé hadı́thy nebo jejich části opakujı́ podle toho, k jakému tématu jsou vztaženy. Al-Buchárı́ postupoval při sestavovánı́ sbı́rky na svou dobu velmi koncepčně. Rozdělil ji podle zásad islámské scholastiky tematicky na knihy a kapitoly a každý pojednávaný předmět dokumentoval nejprve verši z Koránu, pokud nějaké nalezl, a potom hadı́thy. Jeho systematický přı́stup je vidět i podle toho, že některé kapitoly zůstaly jen prázdnými nadpisy. Al-Buchárı́ si zřejmě nejprve připravil kostru, ale k určitým tématům už bud’ nestihl tradice zapsat, nebo nenalezl takové, které by považoval za pravé. Obtı́žněji se pracuje se Sahı́hem druhého z velkých šajchů, Abú al-Husajna Muslima ibn al-Hadždžádže al-Qusajrı́ho al-Najsábúrı́ho (asi 202-261 hidžry respektive 817-875 n. 1.). Dá se vysledovat, že Muslim své čtyři tisı́ce tradic, které prý prosel ze třı́ set tisı́c sebraných při cestách po Arábii, Egyptě, Sýrii a Iráku, také řadil podle okruhů islámské scholastiky. Nepoužil však rozdělenı́ na kapitoly, hadı́thy následujı́ bez přerušenı́ jeden za druhým a také se neopakujı́ jako u alBuchárı́ho, když se přejde k jinému tématu. Trochu přehlednějšı́ podobu dal jeho Sahı́hu až o několik set let později znalec sunny al-Nawawı́, který doplnil rozdělenı́ na kapitoly. Zároveň tı́m ovšem hadı́thům dodává vlastnı́ interpretaci, čehož se Muslim sám pouhým sepsánı́m bez jakýchkoliv vysvětlujı́cı́ch nadpisů vzdal. Muslim důsledněji než al-Buchárı́ předkládá čtenáři ke kontrole celý řetězec tradentů. Pokud se k němu vyprávěnı́ dostalo z vı́ce než jednoho zdroje, uvádı́ všechny cesty a isnády od sebe pro přehlednost odděluje velkým H - zkratkou arabského tahwı́l - změna. Rozlišuje také pečlivěji než al-Buchárı́, jakým způsobem se vyprávěnı́ dostávalo od jednoho tradenta ke druhému, a jen málokdy se uchyluje k obecnějšı́m formulacı́m neodrážejı́cı́m přesně způsob přenosu. Upozorňuje i na mı́sta, kde je sice zachován význam vyprávěnı́, ale dikce nenı́ původnı́. Obvykle v takovém přı́padě vkládá obrat „jak svými slovy řekl ten a ten“. Muslimův isnád tedy může mı́t třeba takovouto podobu: Vyprávěli mi Zuhajr ibn Harb a ’Abdulláh ibn Humajd a pravili: Vyprávěl nám ’Abdal-Samad ibn ’Abdal-Wárith. H Vyprávěl nám i ’Abd al-Samad ibn al-Wárith těmito slovy: Vyprávěl mi můj otec od mého dědečka od al-Husajna ibn Dhakwána odJahji ibn Abú Kathı́ra: Zpravil mne Abú Salama, že ’Atá’ ibn Jasár ho zpravil, že Zajd ibn Chálid al-Džuhani ho zpravil, že šeptal ’Uthmána ibn ’Affána a pravil: Vı́š něco o tom, jak je to, když muž souložı́ se ženou, aniž ejakuluje ?: Informace v tomto přı́padě putovala způsobem naznačeným na obrázku 2.1: Isnád navı́c naznačuje, že Zuhajr a ’Abdulláh své vyprávěnı́ předali osobně Muslimovi, zatı́mco jeho dalšı́ informátor, ’Abd al-Samad, přednášel zároveň i pro dalšı́ posluchače. Kromě toho se řı́ká, že přı́běh vyprávěl vlastnı́mi slovy, takže je zachován jen jeho význam a nemusı́ být přı́mou citacı́. 94 Muslim Zubajr ibn Harb ‘Abdulláh ibn Humajd ‘Abd as-Samad ibn al-Wárith jeho otec jeho otec Husajn ibn Dhakwán Jahjá ibn Abú Kathír Abú Salama ‘Atá` ibn Jasár Zajd ibn Chálid al-Džuhaní ‘Uthmán ibn Affán Obrázek 2.1: Řetez tradentů. V osobě ’Uthmána, přı́slušnı́ka prvnı́ generace tradentů, řetězec konečně dospěl k člověku znalému, jak se k tomuto zapeklitému problému stavěl sám Muhammad. ’Uthmán vydává své svědectvı́ a následujı́cı́ matn by tedy mohl být Chazarem či atharem, tradicı́ sahajı́cı́ jen k názoru, činu nebo výroku některého z nejbližšı́ch druhů prorokových: Pravil Uthmán: Omyje se, jako se omývá k modlitbě a umyje si i penis. Isnád však pokračuje ještě za matnem doplňujı́cı́ větou: Pravil Uthmán: Slyšel jsem to od Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. ’Uthmán se tedy odvolává na to, že dobrozdánı́ vydal sám Muhammad, a celá tradice tak nabývá kvalit plnohodnotného hadı́thu se všemi náležitostmi. Do prvnı́ kategorie věrohodnosti je kromě Sahı́hů al-Buchárı́ho a Muslima zařazován někdy ještě al-Muwatta’ od Málika ibn Anase, přestože se jinak jeho sbı́rka obvykle k „Šesti knihám“ nepočı́tá. Málik totiž generačně ještě patřil spı́še 95 k ranějšı́, druhé generaci tradentů a při zápisu svých vyprávěnı́ se dosud neřı́dil pravidly, která se vytvořila a stala závaznými až po jeho smrti. Sbı́rka navı́c existuje v mnoha odlišných verzı́ch, jak od něj přecházela přes vı́ce než tisı́c dalšı́ch tradentů. Al-Muwatta’ také u mnoha hadı́thů postrádá kompletnı́ nebo dostatečně věrohodné isnády. O stupı́nek nı́že ve spektru spolehlivosti stojı́ čtyři zbývajı́cı́ ze „Šesti knih“, sbı́rky at-Tirmidhı́ho, Abú Dáúda, an-Nasá’ı́ho Ahmada ibn Han-bala a Ibn Mádži. Každá ze „Šesti knih“ se věnuje trochu jiné tematice a je zpracována poněkud odlišným způsobem, takže má v něčem výlučné kvality a je nejvhodnějšı́ pro použı́vánı́ k určitým účelům. Znalci tvrdı́, že al-Buchárı́ je vhodný pro obsáhlé studium fiqhu - islámské scholastiky. U Muslima se oceňuje přesnost isnádu a to, že nevkládá vlastnı́ komentáře. At-Tirmidhı́ má být nejvýhodnějšı́ pro studium ’Um al-hadı́th, zatı́mco z Abú Dá’úda se dá načerpat nejvı́ce náboženskoprávnı́ch pravidel a norem, na něž se soustřed’oval jeho zájem. Ibn Mádža je přehledně řazen z hlediska scholastiky a an-Nasáı́ sdružuje vı́ce těchto rysů, aniž by některý z nich výrazně převládal. Na třetı́ mı́sto co do spolehlivosti patřı́ tradice pocházejı́cı́ od většı́ho množstvı́ šajchů, jako byli Ibn Abú Šajba, al-Tajálusı́, Ibn Humajd, ’ Abd ar-Ráziq, al-Bajhaqı́, at-Tabaránı́ nebo at-Taháwı́. V jejich sbı́rkách se podle teologů nalézá množstvı́ nespolehlivých hadı́thů, takže s nimi může pracovat jen ten, kdo je opravdu dobrým znalcem tradicionalistiky a dokáže vybrat to malé procento autentických. Pokud se někde argumentuje tradicemi z těchto sbı́rek, uvádějı́ se spı́še jen jako doplňky k vı́ce uznávaným pramenům nebo se nabı́zejı́ jako variantnı́ názor. Tisı́ce ostatnı́ch sbı́rek byly časem shledány nevěrohodnými a pro muslimy je nepřı́pustné z nich vycházet pro náboženskoprávnı́ nebo historické účely. Nenı́ to ostatně ani dost dobře možné. Převážná většina z nich existovala jen v rukopisné podobě a nedochovala se ani do dob, kdy se po islámském světě rozšı́řil knihtisk, který by jim snad mohl pomoci přežı́t. V řadě islámských knihoven nicméně dosud ležı́ zapomenuté zaprášené fascikly obsahujı́cı́ těžko čitelné rukopisné kopie neznámých sbı́rek. Zažitý systém ovšem nepodporuje jejich dalšı́ zkoumánı́, ačkoliv se i mezi soudobými šajchy uznává, že by některé mohly obsahovat dosud neznámé tradice splňujı́cı́ podmı́nky pro uznánı́ jejich pravdivosti. 2.6 Třı́děnı́ tradic Co do věrohodnosti byly na samém počátku hadı́thy nejjednodušı́m a nejpřirozenějšı́m způsobem děleny na dvě kategorie: na pravé čili správné - sahı́h a nepravé čili odmı́tnuté - mardúd. Vzhledem k tomu, jak obrovského počtu dosáhly a jak komplikované bylo jednoznačně stanovit, zda jsou pravé nebo podvržené, prosadilo se však postupem času rozdělenı́ na tři nejzákladnějšı́ druhy tradic: sahı́h, hasan a da ’ı́f. Správnou tradici - hadı́th sahı́h - definuje tradicionalistika jako takovou, jejı́ž isnád se řetězı́ od jednoho spravedlivého a přesného tradenta ke druhému a dosahuje až k Muhammadovi nebo některému z jeho druhů. Řetězec v sobě nesmı́ mı́t žádnou 96 úchylku ani vadu. Správná tradice může dosı́ci této nejvyššı́ klasifikace bud’ dı́ky svým vlastnı́m kvalitám a pak je nazývána hadı́th sahı́h li dhátihi - tradice správná sama o sobě, anebo je jejı́ pravost potvrzena jiným textem. V takovém přı́padě se jedná o hadı́th sahı́h li ghajrihi. Znamená to vlastně, že existujı́ dva stejné nebo velmi podobné přı́běhy, z nichž jeden nemá přı́slušný prověřený řetězec tradentů. Pokud ale druhý z nich splňuje patřičná kritéria, dosvědčuje tı́m i pravost prvnı́ho. Nevyžaduje se, aby se správná tradice dochovala v doslovném zněnı́. Postačuje, aby byl zachován jejı́ význam a smysl, takže často nalézáme několik poněkud odlišných verzı́ téhož vyprávěnı́, přičemž všechny jsou označovány jako hadı́th sahı́h. Uvnitř této kategorie existuje dalšı́ nepřehledné množstvı́ nejrůznějšı́ch podskupin, jak si je vytvářeli jednotlivı́ šajchové. Kupřı́kladu an-Nawawı́ rozlišuje sedm podrobnějšı́ch stupňů hodnocenı́ správných tradic: Za nejspolehlivějšı́ považuje ty, které do svých sbı́rek zanesli společně al-Buchárı́ a Muslim. Na druhém mı́stě stojı́ takové, které zaznamenal jen al-Buchárı́ a na třetı́m hadı́thy přijaté jen Muslimem. Dalšı́ tři stupně jsou vyhrazeny pro takové tradice, které sice splňujı́ kritéria alBuchárı́ho a Muslima společně, a jednotlivě al-Buchárı́ho a Muslima, ale žádný z obou šajchů je do svých knih nezařadil. Teprve na poslednı́m mı́stě stojı́ hadı́thy klasifikované jako správné jinými autory. Do hodnocenı́ mı́ry správnosti se podle individuálnı́ho přı́stupu toho kterého učence promı́tala i nesčetná jiná hlediska. V osmém stoletı́ šajch Ahmad ibn Tajmı́ja napřı́klad řekl: Lidé znalı́ hadı́thů se shodli, že nejsprávnějšı́ hadı́thy jsou ty, které vyprávěli lidé v Medı́ně, potom lidé v Basře a potom lidé v Sýrii. Abychom Ibn Tajmı́ju ušetřili podezřenı́ z nezdravého nacionalismu, je třeba řı́ci, že zrovna Syřany už tehdy z prolhanosti obviňovali i jinı́ znalci. Většinou se vyzdvihovala spolehlivost tradic pocházejı́cı́ch z Mekky a Medı́ny a Jemenu. O něco skeptičtěji se hodnotila věrohodnost hadı́thů z irácké Basry a Kúfy, zatı́mco vůči syrským zdrojům mnoho šajchů už předem dávalo najevo svou nedůvěru. Dobrá tradice - hadı́th hasan - stojı́ na pomezı́ správnosti, dosud je však považována za přijatelnou. Jako prvnı́ tento termı́n prý zavedl at-Tirmidhı́ (zemřel kolem 275 hidžry, respektive 888 našeho letopočtu). Dobrá tradice má mı́t souvislý řetězec tradentů nezpochybnitelné spravedlivosti, jejichž přesnost však může být nižšı́. Způsob předávánı́ mezi jednotlivými tradenty musı́ být, stejně jako u sahı́hu, prost vad a úchylek. Dobrou tradici je podle teologů ještě s klidným svědomı́m možné použı́vat pro většinu náboženskoprávnı́ch účelů. Také hasan je rozdělován na mnoho dalšı́ch, poměrně nepřehledných podtřı́d. Dost často se ještě lze v textech setkat s hodnocenı́m stojı́cı́m na pomezı́ obou těchto kategoriı́, s tradicı́ nazvanou hasan sahı́h nebo sahı́h hasan. V závěru citovaného hadı́thů tak třeba může stát: Vyprávěl at-Tirmidhı́ a pravil: dobrá správná tradice. Neznamená to tedy, jak se někdy u méně informovaných západnı́ch autorů objevuje, zdvojené potvrzenı́ věrohodnosti, ale naopak jejı́ poněkud nižšı́ klasifikaci. Třetı́ základnı́ kategoriı́ pravdivosti je slabá tradice - hadı́th da’ı́f. Definuje 97 se negativně, jakožto takový hadı́th, který nesplňuje podmı́nky požadované pro správnou ani dobrou tradici. Obecně o nı́ tedy nelze řı́ci, že je s určitostı́ podvržená, nedá se to ale ani vyloučit, a proto se nesmı́ použı́vat jako důvod nebo důkaz pro jakoukoliv náboženskoprávnı́ úvahu. V jejı́m dalšı́m vnitřnı́m dělenı́ se šajchové vyžı́vali nejvı́ce, takže někteřı́ rozlišujı́ až ke čtyřem stům podtřı́d. Z jejich názvů by se teoreticky měly nechat vyčı́st všechny vady obsažené v řetězci rozebı́raného hadı́thu. Málokterá sbı́rka naštěstı́ pracuje s vı́ce než deseti nejzákladnějšı́mi, ale i jejich kombinovánı́ obvykle stačı́ k nepřehlednosti. Ze je hadı́th slabý, určoval prakticky výlučně defekt v řetězci jeho tradentů. Výjimečně však se jako doplňková metoda použı́vala také kritika vlastnı́ho textu. Za slabý mohl být hadı́th označen napřı́klad tehdy, když se v něm objevila jazyková či významová chyba, dialektismus nebo gramatická nepřesnost. Podle teologů totiž Muhammad vládl tou nejčistšı́ arabštinou, a pokud se v textu tradice našel podobný prohřešek, zavdávalo to podezřenı́ proti celé jejı́ pravosti. Také nepřiměřené tresty za drobné prohřešky nebo nepředstavitelné odměny za málo významné činy mohly být přı́znakem podvrhu. Mnoho vypravěčů, aby si naklonili posluchače, s oblibou květnatě slibovalo věčnou blaženost v rajských zahradách, pod kterými tečou vodnaté řeky, ve společnosti černookých panen. Pokud se jim mělo této odměny dostat jen za skutky označované v islámském právu jako mandúb - doporučené, ale nepovinné - nebo za to, že upustı́ od úmyslu vykonat makrúh - činy nesprávné, ale dosud povolené, mohla být tradice falešná. Stejné podezřenı́ mohlo padnout i na hadı́th hrozı́cı́ pekelným ohněm za takové prohřešky, které podle jiných pramenů islámského práva tak absolutnı́mu trestu nepodléhaly. Podvržená mohla být i taková tradice, jejı́ž obsah se přı́čil zdravému rozumu. Přı́kladem může být třeba hadı́th od ’Abd ar-Rahmána ibn Zajda ibn Aslama vyprávějı́cı́ o tom, jak archa Noemova konala rituálnı́ obcházenı́ Ka’by a modlitbu o dvou pokleknutı́ch. Takový způsob kritiky textu je ovšem ošidný. Posuzuje-li totiž někdo třeba zázraky jako věc odporujı́cı́ zdravému rozumu, může se podle jiných taková kritika textu tradice nebezpečně prolı́nat s herezı́, nebo dokonce přı́mo s odpadlictvı́m. U některých autorů se jako čtvrtá kategorie klasifikace věrohodnosti ještě objevuje hadı́th mawdú’ - podvržená tradice. Ve skutečnosti už by se o nı́ ani jako o hadı́thu nemělo mluvit, nebot’ nepatřı́ mezi prameny vytvářejı́cı́ sunnu. Nenı́ jednoduché stoprocentně prokázat jen na základě analýzy isnádu přı́padně kritiky textu, že je tradice falešná. Šajchové, aby se vyhnuli riziku křivdy vůči tradentům uvedeným v řetězci, se i u vyložené jasných přı́padů raději alibisticky uchylovali k tomu, že hadı́thu přisoudili některý z nejnižšı́ch stupňů slabé tradice, což ji stejně vyřadilo z použı́vánı́. Jen tehdy, když se třeba padělatel ke svému činu sám přiznal, mohl jeho výtvor dostat přı́slušný cejch a veřejnost k němu jako k takovému přistupovala. To ovšem musel stihnout, jako napřı́klad kajı́cný Abú ’Asma Núh ibn Abú Marjam. Naproti tomu se prý třeba ’Abd al-Karı́m ibn Abú al-’Awdžá’, st’atý za panovánı́ chalı́fy al-Mahdı́ho guvernérem Mekky za údajnou herezi, stačil před popravou už jen obrátit k přihlı́žejı́cı́m a vykřiknout: 98 Zasel jsem mezi vás čtyři tisı́ce hadı́thú, ve kterých zakazuji dovolené a dovoluji zakázané! Specifický druh tradice představuje takzvaný hadı́th qudsı́ - svatá tradice. Někdy sejı́ řı́ká také hadı́th iláhı́ - tradice Božı́ - nebo hadı́th rabbánı́ - tradice Páně. Podléhá stejným pravidlům prověřovánı́ pravosti jako všechny ostatnı́ hadı́thy, původcem výroku však nenı́ Muhammad, nýbrž je připisován Bohu. Ne všechna zjevenı́, která Muhammad přednášel, totiž byla určena k zařazenı́ do Koránu. Ani Korán se ostatně k muslimům nedostával souvisle v takové podobě, jak se dnes tiskne. Pokaždé, když Muhammad přišel s novými verši, určil také zároveň, na jaké mı́sto, do které súry, náležejı́. Jen málokterá súra, jak se koránské „kapitoly“ nazývajı́, byla seslána naráz. Obvykle vznikaly napřeskáčku po kratšı́ch pasážı́ch, někdy i v rozmezı́ mnoha let. Názvy a pořadı́ súr pak jsou až dı́lem redakčnı́ komise pověřené až asi dvacet let po Muhammadově smrti chalı́fou ’Uthmánem Korán zapsat. Stávalo se, že Muhammad přicházel s výroky, o kterých sice prohlašoval, že jsou vnuknutı́m Božı́m, ale nepatřı́ do Koránu, uzavřeného samostatného celku. Takové promluvy vešly do souborů tradic pod označenı́m hadı́th qudsı́ a zaujı́majı́ zvláštnı́ postavenı́ na pomezı́ mezi Koránem a sunnou. Muslimštı́ teologové nejsou zajedno v názoru, zda považovat všechny tradice z této skupiny za poselstvı́ Božı́ přednesené v doslovné podobě, anebo zda je v některých přı́padech zachován jen smysl, ale jejich dikci je dlužno připisovat Muhammadovi. Převládá spı́še názor, že ani Muhammad nelpěl u těchto vyprávěnı́, narozdı́l od Koránu, na tom, že nesmı́ být pozměněno ani jediné jejich pı́smeno, a podával je někdy svými slovy dbaje jen, aby zůstal význam. Abú al-Baqá’ šel dokonce ještě dál a svůj názor vyjádřil slovy: Korán je to, co je od Boha skrze čisté vnuknutı́, zněnı́m i významem, zatı́mco svatá tradice je to, čeho zněnı́ je od Posla Božı́ho, a význam od Boha, skrze inspiraci nebo viděnı́ ve snu. Ve sbı́rkách tradic se tento druh hadı́thu pozná tak, že Muhammad přestává být objektem, o němž je vydáváno svědectvı́, ale sám vstupuje jako poslednı́ článek do řetězce tradentů. Na konci isnádu tak stojı́ formulace jako: „Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, v tom, co vyprávı́ od svého Pána,“ nebo „Pravil Alláh Vznešený v tom, co od něj vyprávı́ Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r.“ Vzhledem ke své povaze mı́vajı́ svaté tradice převážně formu kázánı́, napomenutı́ nebo podobenstvı́. Objevujı́ se však mezi nimi i přı́běhy epického charakteru vyprávějı́cı́ o zaniklých národech a dřı́vějšı́ch prorocı́ch. Někdy naopak mı́řı́ hadı́th qudsı́ do budoucnosti a přinášı́ věštby a předpovědi. U následujı́cı́ho přı́kladu tradovaného v Muslimově sahı́hu se teologové shodujı́, že jak ve významu tak i ve zněnı́ je beze změny zachováno Božı́ vnuknutı́: Od proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, v tom, co vyprávı́ od Alláha všemohoucı́ho a převelikého: 99 Služebnı́ci moji, sobě jsem zakázal nespravedlivost a i mezi vámi jsem ji učinil zakázanou. Nebud’te proto nespravedlivı́! Služebnı́ci moji, všichni jste bloudı́cı́ kromě toho, koho jsem vedl já. Proste mne proto, abych vám dal vedenı́ správnou cestou! Služebnı́ci moji, všichni jste hladovı́ kromě toho, koho jsem nasytil já. Proste mne tedy, abych vás nasytil! Služebnı́ci moji, všichni jste nazı́ kromě toho, koho jsem oděl já. Proste mne proto, abych vám dal oděv! Služebnı́ci moji, všichni chybujete nocı́ i dnem a já odpouštı́m všechny hřı́chy. Proste mne proto, abych vám odpustil! Služebnı́ci moji, vy mi nikdy nemůžete ublı́žit ani mi nikdy nemůžete prospět. Služebnı́ci moji, i kdyby se prvnı́ a poslednı́ z vás, všichni lidé i džinové mezi vámi, dali do nejčistšı́ho srdce jediného muže z vás, o nic to nezvýšı́ mé državy. Služebnı́ci moji, i kdyby se prvnı́ a poslednı́ z vás, všichni lidé i džinové mezi vámi, dali do nejzkaženějšı́ho srdce jediného muže z vás, z mých držav to nic neubere. Služebnı́ci moji, i kdyby prvnı́ a poslednı́ z vás, všichni lidé i džinové mezi vámi, povstali v jediný okamžik se svými prosbami a já dal každému člověku, oč žádá, neubralo by to z toho, co mám, než kolik ubere jehla, když se vnořı́ do moře. Služebnı́ci moji.všechny vaše skutky vám sčı́tám a potom vám je plně splatı́m. Komu z vás se dostalo dobra, necht’děkuje Bohu, a komu z vás se dostalo něčeho jiného, necht’to nepřipisuje nikomu, než sobě samému. Tento velmi hrubý nástin rozdělenı́ hadı́thů je jen slabým odrazem objemných fasciklů o mnoha dı́lech vroubı́cı́ch zdi islámských knihoven. Pro českého čtenáře, byt’se seriózně zabývá islámskou problematikou, by však už uváděnı́ dalšı́ch podrobnosti nemělo mnoho smyslu. Ve většině publikacı́ islámské provenience a dokonce i v běžném životě muslimského světa se nicméně s pojmy, které zde byly vysvětlovány, už pracuje jako se známou věcı́ patřı́cı́ ke všeobecnému přehledu a bývá někdy složité představit si jejich pravý význam a historické pozadı́. Orientalisté přistupujı́ k původnosti sunny značně skepticky. Muslimskou metodu kritiky tradic na základě prověřovánı́ jejich řetězce nepokládajı́ za dostatečnou a objektivnı́. Analyzujı́ spı́še jejich vlastnı́ text a své pochybnosti opı́rajı́ předevšı́m o jazyk a reálie neodpovı́dajı́cı́ době, do které je vznik hadı́thu kladen, i o rozpory mezi jednotlivými přı́běhy. 2.7 Sunna v současné společnosti At’ už se ale na pravost sunny pohlı́žı́ jakkoliv, nikdo nemůže zpochybňovat jejı́ význam a úlohu v reálném životě muslimů. Kdokoliv se pokoušı́ pochopit islámský svět ji musı́ důkladně prostudovat, nebot’na nı́ zdaleka nestojı́ jen praktický islámský kult, jak by se při povrchnı́m pohledu mohlo zdát, ale tkvı́ v nı́ i veškeré kořeny morálky a životnı́ho stylu muslimů. Vyprávěnı́ sunny vytvářejı́ historické vědomı́ 100 muslimů stejně jako se promı́tajı́ do zásad politické kultury, přı́stupu k jinověrcům nebo pravidel obchodnı́ch vztahů. Každému nemuslimovi, pokud nemá základnı́ znalost tradic, hrozı́ nebezpečı́, že se ve styku s muslimem dopustı́, třeba neuvědoměle, nesmazatelné urážky, protože nebude respektovat jeho nejváženějšı́ hodnoty. Je třeba si uvědomit, že zásady dané Koránem a sunnou považujı́ muslimové za jednou provždy dané a nedotknutelné. Jako celý islám, je pro muslimy i sunna neměnná a věčná a velmi nelibě nesou, když lidé, kteřı́ o jejı́ podstatě nebo dokonce existenci ani nemajı́ povrchnı́ předtavu, kritizujı́ jejı́ projevy z pozice logiky a rozumu. Vliv sunny proniká i do nejmenšı́ch podrobnostı́ každodennı́ rutiny. Určuje pozdravy, oslovenı́ nebo ustálená rčenı́, způsob oblékánı́, bonton při stolovánı́, hygienická pravidla při omývánı́ nebo na toaletě. Stanovı́ přesně, jak se má chodit spát i vstávat, jak prodávat a kupovat, nebo co se má kterou rukou provádět. Stavı́ hodnotı́cı́ měřı́tka pro posuzovánı́ krásy, věrnosti, přátelstvı́ i poctivosti. Vymezuje pravidla sexuálnı́ho chovánı́ stejně jako vzájemné vztahy uvnitř rodiny nebo třeba poměr ke zvı́řatům. Sunna vytvářı́ vı́ce či méně uvědomovaný rámec pro myšlenı́ muslimů na celém světě. Jejı́ vliv je mnohem silnějšı́, než jak se projevuje třeba křest’anskohelénistická tradice v uvažovánı́ Evropanů, a v detailech dává islámskému světu jednotnějšı́ tvář. V lidových vrstvách se rovněž uplatňujı́ i lokálnı́ zvyklosti a obyčeje, ale mı́stnı́ muslimové je obvykle považujı́ za součást oficiálnı́ islámské tradice. Jejich postoj vycházı́ z hlubokého přesvědčenı́, že všechno, co se odrazilo v jejich výchově, je správné, tedy islámské. Původnı́ islámská sunna nicméně i přes takové úchylky vytvářı́ hlavnı́ podstatu společenského vědomı́ miliónů lidı́ v islámských zemı́ch, přestože se třeba zdajı́ být ve vı́ře vlažnı́ nebo se dokonce výimečně přestali ke svému náboženstvı́ hlásit. I člověk, který z muslimského prostředı́ jen pocházı́ a který žije dlouhou dobu zdánlivě zcela světským způsobem na Západě, málokdy úplně ztratı́ vnitřnı́ sounáležitost s hodnotovými schématy vycházejı́cı́mi ze sunny. Prostřednictvı́m studia mnoho set let starých přı́běhů tedy můžeme nejen poznávat základy islámu a rekonstruovat, jak žila společnost primitivnı́ch kočovnı́ků a polokočovnı́ků půldruhého tisı́ce let a několik tisı́c kilometrů vzdálená. Daleko důležitějšı́ je, že teprve skrze ně lze nahlédnout a pochopit také milióny současných muslimů na celém světě. 3 TEXTY TRADIC 3.1 Filologická poznámka Zvolit z tisı́ců hadı́thů uváděných v „Šesti knihách“ stručný, alespoň trochu reprezentativnı́ vzorek je nemožné. Uvedené přı́klady mohou ilustrovat spı́še jen jejich styl, než aby vypovı́daly k jednotlivým tématům. Prvořadým klı́čem k jejich výběru také nebyl význam těchto okruhů pro islámskou věrouku a právo, ale snaha, aby byly srozumitelné i bez dlouhých komentářů. Použitý způsob překladu mohl dı́ky tomu být téměř doslovný, i když rozhodně 101 nelahodı́ duchu českého jazyka. Jeho cı́lem je však umožnit představu, jak originálnı́ texty, s nimiž se pracuje, vypadajı́, a co možná nejvěrněji zachovat svéráznou starobylou formu těchto vyprávěnı́ včetně stylistických zvláštnostı́ pokládaných u nás za prohřešky proti jazykovým normám. Existujı́cı́ překlady tradic do evropských jazyků musejı́ být obvykle v zájmu srozumitelnosti volnějšı́. Překladatelé tı́m tradicı́m v nejednom přı́padě nevyhnutelně dodávajı́ vlastnı́ interpretaci, se kterou se nemusı́ jenoznačně souhlasit. Mnohé hadı́thy přitom mohou mı́t v originále několik vı́ce či méně odlišných vyzněnı́ a najde se i dost takových, které v dochované podobě objektivně žádný význam nedávajı́, protože jsou jen útržkem většı́ho ztraceného celku. Muslimštı́ překladatelé někdy z úcty k velkým postavám islámu mı́rně upravujı́ ty části, které by podle jejich názoru mohly tyto osobnosti znevažovat. Tradice tı́m bohužel ochuzujı́ o lidský rozměr. Četbu textů mimo jiné ztěžuje to, že když v nich vystupuje většı́ počet postav, často nenı́ zřetelně vyjádřeno, která z osob právě hovořı́ nebo o kom. Dokud kolovala tradice v ústnı́ podobě, tento nedostatek se neprojevil, nebot’ vypravěč ho odstraňoval svým přednesem. Vysvětlujı́cı́ poznámky však jsou do překladu vsunuty jen v nejnutnějšı́ch přı́padech. Dalšı́ překážku při vytvářenı́ věrného a zároveň srozumitelného překladu představuje velmi úsporný sevřený styl vyprávěnı́. Tradenti hovořı́ o věcech tehdy všeobecně známých jen v nejnutnějšı́ mı́ře nebo v narážkách, které byly jejich současnı́kům dostatečně jasné. Stručnost hadı́thů je také někdy dána tı́m, že byly původně odpovědı́ na něčı́ otázku nebo částı́ rozhovoru, který se celý nezachoval. Problematický, ne-li zcela vyloučený, je stylově odpovı́dajı́cı́ překlad dobových reáliı́. Klasická arabština oplývala nesmı́rně bohatým slovnı́kem odrážejı́cı́m mnoha pestrými synonymy tu přı́rodu a společnost, ve které Muhammadovi současnı́ci žili. Čeština se ovšem nejen nevyvı́jela na pouštı́ch, v palmových hájı́ch a mezi velbloudy, ale ani v přı́mém kontaktu s islámským náboženstvı́m, takže často nezbývá, než užı́vat opisů a slov jen podobného významu. S touto stránkou ostatně měli potı́že dokonce i sami Arabové jen několik set let po vzniku hadı́thů. Nezřı́dka totiž nalézáme přı́mo uvnitř vyprávěnı́ poznámky toho, kdo ho zapsal, vysvětlujı́cı́, co znamená to které slovo, za jeho časů již pozapomenuté. Na prvnı́ pohled asi nejrušivěji působı́ nezvyklé členěnı́ vět. Diakritická znaménka přijalo arabské pı́smo teprve nedávno pod evropským vlivem a do sbı́rek tradic je vydavatelštı́ redaktoři podle vlastnı́ úvahy vložily dodatečně až v edicı́ch starých nanejvýš několik desı́tek let. Věty mezi sebou i vnitřně rozdělujı́ částice, jejichž překlad závisı́ výhradně na subjektivnı́ interpretaci překladatele. Nesou a kumulujı́ v sobě totiž množstvı́ funkcı́, které v jiných jazycı́ch i v modernı́ arabštině nahrazujı́ jiné výrazové prostředky. Tyto částice mohou vyjadřovat napřı́klad vztah přı́činy a následku, otázku, časovou posloupnost, změnu podmětu nebo zdůrazněnı́. Někde se však také mohou chápat jen jako indikace začátku nové věty, jako tečka nebo čárka. Podobně v tomto přı́padě funguje také na náš vkus neustále nadbytečně vkládaný výraz „pravil“ s významem pouhého uvozenı́ nové věty. Nelze proto zavést úzus úplně sjednocujı́cı́ převod těchto částic do češtiny. Tam, kde je to ještě únosné, jsou alespoň vkládána česká, mnohdy archaická nebo pro spád rušivě 102 působı́cı́ slova, majı́cı́ imitovat charakter původnı́ho textu. 3.2 Texty Nevelká část hadı́thů má povahu alegorických přı́běhů s mravnı́m vyústěnı́m srozumitelným většinou ještě dnes a pro nás. Muhammad v nich svým druhům sice obvykle vyprávěl o „těch, kdo byli před vámi“, to znamená o zašlých lidech a národech stejně vı́ry, jakou hlásal on sám, ale jejich podstatou jsou ve skutečnosti nadčasová ponaučenı́. Od Abú ’Abd al-Rahmána ’Abdulláha ibn ’Umara ibn al-Chattába, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že pravil: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že řekl: Vyšli si tři lidé z těch, kdo byli před vámi, až si našli k přenocovánı́ jeskyni a vstoupili do nı́. Z hory se svalil kus skály a zatarasil jim jeskyni. I pravili: Před tou skálou vás věru nespası́ nic jiného, než že se budete dovolávat Boha skrze své dobré skutky. I pravil jeden z mužů: Bože, měl jsem stařičké rodiče a dřı́v než jim jsem nikomu nedával večer pı́t - ani ze své rodiny ani ze své čeledě. Jednou jsem se vzdálil, protože bylo potřeba dřevo a vrátil jsem se, až když už oba spali. Přinesl jsem jim jejich večernı́ nápoj, leč shledal jsem, že spı́. Nechtěl jsem je budit, ale ani dát pı́t nikomu ze své rodiny ani své čeledě, a tak jsem tam zůstal - s pohárem v ruce - a čekal, až se vzbudı́, dokud se nerozbřeskl úsvit a děti mi nezačaly nařı́kat u nohou hlady. Tehdy se probudili a vypili si svůj večernı́ nápoj. Bože, jestliže jsem to učinil ke spokojenosti tvé tváře, odejmi od nás tuto skálu! I odsunula se o něco, ale vyjı́t nemohli. A pravil dalšı́: Bože, měl jsem jednu sestřenici, která mi byla nejdražšı́ ze všech lidı́. Chtěl jsem ji pro sebe, ale ona se mi vzpı́rala, až ji jednou postihl špatný rok a ona ke mně přišla. Dal jsem jı́ sto dvacet dinárů, aby mi byla po vůli. Ona to udělala, až jsem si s nı́ už mohl dělat, co jsem chtěl. Když jsem sejı́ rozložil mezi nohama, pravila: Boj se Boha a nerozlom pečet’, než popravu! I vzdálil jsem se od nı́, přestože pro mne byla nejdražšı́ z lidı́, a nechal jsem jı́ zlato, které jsem jı́ dal. Bože, jestliže jsem to učinil ke spokojenosti tvé tváře, zbav nás toho, v čem se nalézáme! Tu se skála o něco odsunula, ale jen tak, že nemohli vyjı́t. Pravil ten třetı́: Bože, najal jsem si dělnı́ky a dal jim jejich mzdu, krom jediného muže, který zůstavil, co mu patřilo, a odešel. Jeho mzdu jsem investoval, až se z nı́ stal veliký majetek. Tu ke mně po nějaké době přišel a pravil: ’Abdulláhu, dej mi mou mzdu. Pravil jsem: Všechno, co vidı́š, patřı́ ke tvé mzdě - velbloudi, krávy, ovce i otroci. Pravil: ’Abdulláhu, neposmı́vej se mi! Pravil jsem: Neposmı́vám se ti. To všechno si tedy vzal, odvedl, a nic z toho nenechal. Bože, jestliže jsem to učinil ke spokojenosti tvé tváře, zbav nás toho, v čem se nalézáme. Tu se skála odsunula a oni vyšli jdouce. 103 Mezi těmi, kdo byli před vámi, byl jeden muž, jenž zabil devadesát devět dušı́. I ptal se po nejmoudřejšı́m člověku na zemi, a poslali ho za jednı́m mnichem. Přišel k němu a řekl, že zabil devadesát devět dušı́ a zda se z toho může nějak kát. On pravil: Ne. Tak ho zabil a dovršil jı́m stovku. Pak se ptal po nejmoudřejšı́m lidu na zemi. I poslali ho za jednı́m moudrým mužem a on řekl, že zabil sto dušı́ a zda se z toho může nějak kát. I pravil, že ano - kdo by se mohl stavět mezi něj a pokánı́? Jdi do takové a takové země, tam jsou lidé, kteřı́ sloužı́ Bohu vznešenému. Služ Bohu s nimi a již se nevracej do své země, nebot’to je země zla. I odejel, a když dospěl do poloviny cesty, přišla k němu smrt a počali se o něj přı́t andělé milosrdenstvı́ a muk. Pravili andělé milosrdenstvı́: Přišel kajı́cný, se srdcem obráceným k Bohu vznešenému. Pravili andělé muk: On věru neučinil vůbec nic dobrého. Tu k nim přišel jeden anděl v lidské podobě a oni ho ustanovili soudcem mezi sebou. Pravil: Poměřte vzdálenost mezi těmi dvěma zeměmi, a ke které je blı́že, té patřı́. Poměřili tedy a shledali ho blı́že k té zemi, kterou si přál. I vzali ho andělé milosrdenstvı́.Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že slyšel proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že řekl: Bůh chtěl vyzkoušet tři muže z lidu izraelského - malomocného, lysého a slepého - i poslal za nimi anděla. Ten přišel k malomocnému a pravil: Co by ti bylo nejmilejšı́? On řekl: Pěkná barva, pěkná kůže a aby mne přešlo to, kvůli čemu se mne lidé štı́tı́. I pohladil ho, a opustila ho jeho nečistota a byla mu dána pěkná barva. Pravil: A jaký majetek by ti byl nejmilejšı́? On řekl: Velbloudi. Nebo řekl krávy - v tom si tradent nenı́ jist. I byla mu dána březı́ velbloudice a on řekl: Kéž ti za to bůh požehná! Přišel k lysému a pravil: Co by ti bylo nejmilejšı́? On řekl: Pěkné vlasy a aby mne přešlo to, kvůli čemu se mne lidé štı́tı́. I pohladil ho, a jeho to opustilo, a byly mu dány pěkné vlasy. Pravil: A jaký majetek by ti byl nejmilejšı́? On řekl: Krávy. I byla mu dána březı́ kráva a on řekl: Kéž ti za to bůh požehná! Přišel ke slepému a pravil: Co by ti bylo nejmilejšı́? On řekl: Aby mi bůh navrátil zrak a já viděl lidi. I pohladil ho a bůh mu navrátil zrak. Pravil: A jaký majetek by ti byl nejmilejšı́? On řekl: Ovce. I byla mu dána březı́ bahnice. Rozmnožovaly se tamty dvě a vrhla i tato, takže ten měl údolı́ plné velbloudů, ten údolı́ plné krav a ten údolı́ plné ovcı́. Pak přišel k tomu malomocnému ve vlastnı́ podobě a vzezřenı́ a pravil: Jsem bedny člověk. Na cestě se mi zpřetrhaly popruhy a nemám dnes dovolánı́, než u Boha a u tebe. Prosı́m tě při tom, kdo ti dal tuto pěknou barvu, pěknou kůži a majetek, o jednoho velblouda, abych se z něj mohl na své cestě potěšit. On řekl: Je moc pohledávek. Pravil: Jako bych tě znal. Nebýval jsi snad chudý malomocný, neštı́tili se tě lidé a neobdaroval tě bůh? On řekl: To ne, nýbrž jsem zdědil majetek jakožto nejstaršı́ po nejstaršı́m. Pravil: Jestliže jsi lhal, at’tě bůh změnı́ v to, co jsi býval! I přišel ve vlastnı́ podobě a vzezřenı́ k tomu lysému, pravil mu podobně, jako 104 pravil tamtomu, a on mu odpověděl, jako mu odpověděl tamten. I pravil: Jestliže jsi lhal, at’tě bůh změnı́ v to, co jsi býval! I přišel ve vlastnı́ podobě a vzezřenı́ ke slepému a pravil: Jsem bědný člověk, pocestný. Na cestě se mi zpřetrhaly popruhy a nemám dnes dovolánı́, než u Boha a u tebe. Prosı́m tě při tom, kdo ti vrátil zrak, o jednu ovci, abych se z nı́ mohl na své cestě potěšit. On řekl: Býval jsem slepý, leč bůh mi vrátil zrak. Vezmi si tedy, co jsi si přál. Při Bohu, nebudu ti dnes upı́rat nic, co si vezmeš pro Boha všemocného a velikého. I pravil: Podrž si svůj majetek, vždyt’ jste byli jen zkoušeni a bůh byl s tebou spokojen, ale na tvé druhy se hněval! Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Šel jeden muž po cestě a dostal silnou žı́zeň. I našel si studnu, slezl do nı́ a napil se. Potom vyšel ven a hle - pes s vyplazeným jazykem, který ze žı́zně žral vlhkou zem. I pravil ten muž: Toho psa postihla stejná žı́zeň, jaká předtı́m postihla mne. Sestoupil do studny a naplnil si střevı́c vodou. Pak ho uchopil do úst, aby mohl vylézt, a psa napojil. A bůh mu poděkoval a dal mu odpuštěnı́. Pravili: Posle Božı́, máme odměnu za náš dobytek? On pravil: Za každé dobro jest odměna. Od Abú Hurajry, kéž je nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Viděl jsem jednoho muže, jak se potlouká po ráji kvůli stromu, který odsekl z cesty, protože překážel muslimům. Od an-Nu’mána ibn Bašı́ra, kéž je Alláh spokojen s nı́m i s jeho otcem, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Ten kdo stojı́ v hranicı́ch Božı́ch a ten, kdo v nich ležı́, je jako lidé plavı́cı́ se na korábu. Někteřı́ se ocitli na palubě a jinı́ v podpalubı́. Když ti dole potřebovali vodu, aby se napojili, procházeli kolem těch nahoře. I řekli: Kdybychom si v našı́ části prorazili otvor, neobtěžovali bychom se kvůli těm nad námi. A kdyby je nechali udělat, co chtěli, pak by zahynuli všichni. A kdyby jim zachytili ruce, zachránili by se a zachánili by se všichni. Řada Muhammadových výroků měla věštecký a vizionářský charakter. Muhammad v některých přı́padech předpovı́dal osud jednotlivým svým druhům, které předevšı́m zajı́malo, kdo z nich se dostane po smrti do ráje. Některé hadı́thy prorokujı́ i nepředstavitelný vzestup slávy, moci a počtu muslimské obce jako celku. Muhammad často také lı́čil znamenı́ předcházejı́cı́ soudnému dni a konci světa, nazývaném někdy prostě Hodina. K nim mimo jiné patřil přı́chod falešného mesiáše - Antikrista ad-Dadždžála, různé přı́rodnı́ katastrofy a anomálie, nesvornost muslimské obce a vpád mýtických divokých národů Goga a Magoga. Výjimečně se najdou i přı́běhy netýkajı́cı́ se ani eschatologie ani muslimské obce, které zmiňujı́ události a jevy očekávané v budoucnosti. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: 105 Dva druhy lidı́, kteřı́ přijdou do ohně, jsem nespatřil - lid s biči jako kravské ocasy, s nimiž budou bı́t lidi, a oblečené nahé ženy, nakrucujı́cı́ se, skloněné, s hlavami jako hrby velbloudice. Ti jistě nevstoupı́ do ráje ani neučiti jeho vůni, přestože je jeho vůně cı́tit z takové a takové vzdálenosti. Od ’Atá’ ibn Abú Rabbáha, že pravil: Řekl mi Ibn ’Abbás, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Nemám ti ukázat jednu ženu z lidı́ ráje? Řekl jsem: Ano. Pravil: Tahleta černá žena přišla k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravila: Trpı́m padoucnicı́ a obnažuji se. Pomodli se za mne k Bohu vznešenému. On pravil: Budešli si přát a budeš trpělivá, pak je pro tebe ráj. A budeš-li si přát, pomodlı́m se k Bohu vznešenému, aby ti vrátil zdravı́. I pravila: Budu trpělivá. A pravila: Obnažuji se, pomodli se tedy k Bohu, abych se neobnažovala. Pomodlil se tedy za ni. Pravil Ibn ’Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Byly mi ukázány národy. I uviděl jsem proroka a s nı́m skupinku, a proroka a s nı́m jednoho muže a dva muže, i proroka a s nı́m vůbec nikoho. Tu mi byly ukázány ohromné zástupy a já si pomyslel, že to je můj lid. Bylo mi ale řečeno: To je Mojžı́š a jeho lid. Pohled’ však k obzoru. I vzhlédl jsem a hle - ohromné zástupy! I bylo mi řečeno: Toto jest tvůj národ a je s nimi sedmdesát tisı́c těch, kdož vstoupı́ do ráje bez zúčtovánı́ a bez muk. Pak vstal a vstoupil do svého přı́bytku. Lidé se dohadovali o těch, kdo vstoupı́ do ráje bez zúčtovánı́ a bez muk. Někteřı́ pravili: Možná to budou ti, kdo byli druhy Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Někteřı́ pravili: Možná to budou ti, kdo se již narodili v islámu, takže nikdy nic nestavěli Bohu naroveň. A uváděli i jiné věci. Tu k nim vyšel Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: Nad čı́m se to dohadujete? I sdělili mu to a on pravil: Jsou to ti, kdo neprovádějı́ zaklı́nánı́ ani nevěštı́ z letu ptáků, nýbrž spoléhajı́ na Pána svého. Tu povstal ’Ukkáša ibn Muhsin a pravil: Pomodli se k Bohu, aby mne učinil jednı́m z nich. On pravil: Ty jsi jednı́m z nich. Pak povstal jiný muž a pravil: Pomodli se k Bohu, abych byl jednı́m z nich. On pravil: ’Ukkáša tě v tom již předešel. Od Džábira, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že pravil: V den bitvy u Uhudu řekl jeden muž prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Vı́š, kde budu, jestliže budu zabit? On pravil: V ráji. I odhodil datle, které měl v ruce a bojoval, až byl zabit. Od Zubajra ibn ’Adı́je, že pravil: Přišli jsme k Anasovi, kéž je s nı́m Alláh spokojen, a stěžovali jsme si mu, co nás potkalo od al-Hadždžádže. I pravil: Bud’te trpělivı́, nebot’nepřijde takový čas, než že po něm bude ještě horšı́, dokud se nesetkáte se svým Pánem. To jsem slyšel od vašeho proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. 106 Od matky věřı́cı́ch, Zajnab bint Džahš, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, k nı́ vstoupil ustrašen řka: Nenı́ boha kromě Alláha! Běda Arabům pro zlo, jež se již přiblı́žilo! Dnes se takhle pootevřel val Goga a Magoga. A udělal z palce a ukazováčku kolečko. Řekla jsem: Posle Božı́, což zahyneme, i když jsou mezi námi spravedlivı́? On pravil: Ano, jestliže bude mnoho zla. Od Abú Zajda Usámy ibn Zajda ibn Hárithy, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že pravil: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: V soudný den bude člověk vzat a vržen do ohně. Vnitřnosti mu vyhřez nou z břicha a on se s nimi bude točit jako osel zapražený do žernovu. Čeled’ pekelná se k němu shromáždı́ a řekne: Hej, ty, co je s tebou? Což jsi nepřikazoval chválihodné a nezakazoval zavrženı́hodné? A on řekne: Tak jest. Přikazoval jsem chválihodné, leč nekonal jsem to, a zakazoval jsem zavrženı́hodné, a konal jsem to. Od Abú Hurajry, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Hodina nenastane, dokud člověk procházeje kolem hrobu neřekne: Kéž bych byl na tvém mı́stě! Od Abú Hurajry, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Hodina nenastane, dokud spolu nebudou bojovat dvě ohromné skupiny, mezi kterými bude ohromný boj a jejich nároky budou stejné. A dokud nebudou vysláni falešnı́ lživı́ mesiášové - bude jich ke třiceti - a nebude každý z nich tvrdit, že je Posel Božı́. A dokud nebude věděnı́ zavřeno. A nebude mnoho zemětřesenı́ a čas se nescvrkne. A neobjevı́ se vzbouřenı́ a nebude mnohé mordovánı́ - to je zabı́jenı́. Dokud mezi vámi nebude tak mnoho majetku, že bohatý se bude starat, kdo by přijal jeho almužnu, a že když ji nabı́dne, řekne ten, komu ji nabı́dne, že ji nepotřebuje. A dokud se lidé nebudou předhánět ve výšce budov. A dokud člověk neprojde kolem hrobu, aniž by řekl: Kéž bych byl na tvém mı́stě. A dokud slunce nevyjde tam, kde zapadá. A když vyjde a lidé ho uvidı́, všichni uvěřı́. A to bude, když už duši jejı́ vı́ra nebude nic platná, pokud neuvěřila již předtı́m nebo nekonala svou vı́rou žádné dobro. Hodina jistě nastane, až rozprostřou dva muži mezi sebou svůj oděv, leč nebudou s nı́m spolu obchodovat ani ho nesbalı́. Hodina jistě nastane, až člověk nabere mléko své velbloudice, leč nepojı́ ho. Hodina jistě nastane, až vymaže hlı́nou svou nádrž, leč nebude z nı́ napájet. Hodina jistě nastane, až pozvedne jı́dlo ke svým ústům, leč nesnı́ ho. Pravil Abú Sa’ı́d: Jednou nám vyprávěl Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, dlouhé vyprávěnı́ o falešném mesiášovi. A v tom, o čem nám vyprávěl, řekl: Falešný mesiáš přijde a bude mu zakázáno vstoupit za hradby Medı́ny. Rozložı́ se proto na solných plánı́ch, které jsou za Medı́nou. Tehdy k němu vyjde jeden muž - a ten bude nejlepšı́ z lidı́, nebo jeden z nejlepšı́ch lidı́ -a řekne: Dosvědčuji, že jsi falešný mesiáš, jehož přı́běh nám Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, 107 vyprávěl. A falešný mesiáš řekne: Jak budete mı́nit, jestliže tohoto zabiju a pak ho oživı́m? Budete pochybovat o té věci? A oni řeknou: Ne. I zabije ho a pak ho oživı́. On však řekne: Při Alláhovi, neviděl jsem tě zřetelněji než dnes. A falešný mesiáš ho bude chtı́t zabı́t, ale nenabyde nad nı́m moci. Od Abú Hurajry, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r pravil: Hodina nenadejde, dokud ze země hidžázké nevzejde oheň, který ozářı́ šı́je velbloudům v Busře. V mnoha tradicı́ch Muhammad zakazuje magické praktiky doby předislámské nevědomosti - dı́áhilı́je. Patřilo mezi ně dřı́ve oblı́bené věštěnı́ z rozhozených kamı́nků, pı́sku či ječmene, z letu ptáků, z vnitřnostı́ obětovaného zvı́řete z hvězd i z dalšı́ch úkazů. Pokus předpovı́dat budoucnost je podrývánı́m jednoho ze základnı́ch principů islámské věrouky, totiž že budoucnost zná a tvořı́ výhradně bůh a jen výjimečně o nı́ něco prozradı́ svým poslům a prorokům. Jak rozdı́lně se dajı́ bez znalosti širšı́ch souvislostı́ vykládat přı́činy a pouhé vnějšı́ projevy sunny ukazujı́ stručné tradice o chozenı́ v jedné botě, což byl původně jeden ze způsobů, jak někoho očarovat. Muhammad chozenı́ v jedné botě, jakožto pokus o kouzelnictvı́, zakazoval, ale jinak proti němu pochopitelně nic neměl. Islám ovšem připouštı́ existenci magie, nadpřirozených bytostı́ a úkazů a vı́ra v ně dokonce tvořı́ jeden z jeho pilı́řů. Podle řady tradic se Muhammad a jeho současnı́ci setkávali s anděly, džinny, satany i dalšı́mi bytostmi a vzdorovali kouzelnictvı́ nebo ho naopak provozovali. Islám však dává nadpřirozenu jiný rámec vyznačený předevšı́m absolutnı́ superioritou jediného Boha i v této oblasti. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: At’nikdo z vás nechodı́ v jednom sandálu. At’si je obuje společně, nebo at’si je společně zuje. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že pravil: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že řekl: Přetrhne-li se někomu z vás řemı́nek u sandálu, at’nechodı́ v tom druhém, dokud si ho neopravı́. Od ’Áiši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že pravila: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, někdy chodı́val v jedné botě. Od ’Áiši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že pravila: Ptali se nějacı́ lidé Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na věštce a on pravil: Nenı́ na nich nic. I pravili: Posle Božı́, někdy nám věru vyprávějı́ něco, co je pravda. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Ono slovo z pravdy uchvacuje džin a našeptává ho svému chráněnci do ucha. A oni je smı́chávajı́ se stovkou lžı́. Od ’Áiši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že slyšela Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, jak řekl: 108 Věru andělé sestupujı́ z oblak - to jsou mraky - a zmiňujı́ rozhodnutı́ učiněná v nebi. Satan úkradkem naslouchá, vyslechne je, vnukne to věštcům a oni s tı́m nalžou stovku lžı́, co majı́ ze sebe.Od jedné z manželek prorokových, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a kéž je s nı́ Alláh spokojen, že pravil: Od toho, kdo přijde k věštci, zeptá se ho na něco a uvěřı́ mu, nebude po čtyřicet dnů přijata modlitba. Pravila ’Áiša, kéž je s nı́ Alláh spokojen: Abú Bakr měl otroka, který mu odváděl daň, a Abú Bakr z té daně jı́dal. Jednou cosi přinesl, Abú Bakr z toho pojedl a ten otrok mu řekl: Vı́š, co to je? Abú Bakr pravil: Co to je? On řekl: V dobách nevědomosti jsem jednomu člověku věštil budoucnost, i když jsem neuměl dobře věštit - jen jsem mu vyhověl. A on mne potkal a dal mi za to to, co jsi jedl. Tu do sebe Abú Bakr vstrčil ruku a vyzvrátil vše, co měl v břiše. Pravil Abú Sa’ı́d al-Chudrı́: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nás poslal do Sarı́je. Rozbili jsme tábor u jednoho kmene a požádali je o pohostinstvı́, ale oni nás nepohostili. Jejich náčelnı́ka něco uštklo a oni přišli a řekli: Je mezi vámi někdo, kdo zaklı́ná štı́ry? Pravil jsem: Ano, já, ale nebudu zaklı́nat, dokud nám nedáte k jı́dlu skopové. On řekl: Dám vám třicet koz. Tak jsme se domluvili a já nad nı́m sedmkrát zarecitoval „Budiž Bohu dı́k“ a on se uzdravil. Ty ovce jsme si vzali. Pravil: V našich dušı́ch však cosi překáželo, i pravili jsme: nepospı́chejte s tı́m, dokud nepřijdeme k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Pravil: A když jsme k němu dorazili, zmı́nil jsem se mu o tom, co jsem udělal, a on pravil: Ty jsi nevěděl, zeje to vskutku zaklı́nadlo? Nechtě si ty ovce a nechtě z nich podı́l pro mne. Pravila ’Áiša: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl očarován, že se mu zdálo, že dělal něco, co přitom neudělal. Až jednoho dne, když byl u mne, vzýval a vzýval Boha a pak řekl: Cı́tila jsi, ’Áišo, že mi bůh dal rozhodnutı́ v tom, na co jsem se ho ptal? Řekla jsem: A co to je, Posle Božı́? Pravil: Přišli ke mně dva muži, jeden z nich mi usedl u hlavy a druhý u nohou. Pak pravil jeden z nich svému druhovi: Co má ten muž za neduh? Ten řekl: Je očarovaný. Pravil: A kdo ho očaroval? Pravil: Žid Labı́d ibn al-A’sam z kmene Banú Zurajq. Pravil: A čı́m? Pravil: Hřebenem, vyčesanými vlasy a pylem samčı́ palmy. Pravil: A kde to je? Pravil: Ve studni Dhú Arwán. I odešel prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, s nějakými lidmi ze svých druhů k té studni, podı́val se na ni a nad nı́ byla palma. Pak se vrátil k ’Á’iše a pravil: Při Alláhovi, jako by jejı́ voda byla výluhem z henny a ta jejı́ palma byla jako hlavy satanů. Řekla jsem: Posle Božı́, vytáhl jsi to? On pravil: Ne, co se mne týče, bůh mne již uzdravil. Obával jsem se, aby z toho nevzešlo nějaké zlo pro lidi. A dal přı́kaz, a byla zasypána. Pravil Sa’d, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že řekl: Kdo si dá ráno sedm rozmačkaných datlı́, neuškodı́ mu toho dne žádný jed ani čáry. 109 Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že nesl za prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, potřeby k omývánı́ a k toaletě. A když ho s nimi takto následoval, on pravil: Kdo je to? I řekl: Já, Abú Hurajra. On pravil: Podej mi nějaké kameny, abych se jimi utřel, ale nenos mi kosti ani zteřelé kosti. Přinesl jsem mu kameny - nesl jsem je v cı́pu oděvu - až jsem je položil vedle něj. Pak jsem se vzdálil, dokud neskončil. I šel jsem za nı́m a řekl jsem: Co je s kostmi a se zteřelými kostmi? On pravil: To patřı́ k potravě džinů. Přišlo ke mně totiž poselstvo džinů z Nası́bajnu - jak krásnı́ jsou to džinové - a požádali mne o odpadky. I pomodlil jsem se za ně k Bohu, aby nikdy neprošli kolem žádné kosti ani zteřelé kosti, aniž by na nı́ našli potravu. Pravil ’Umar ibn al-Chattáb, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Když jsme jednoho dne seděli u Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přišel k nám jakýsi muž ve velice bı́lém oděvu, velice černých vlasů, na kterém nebyla vidět žádná stopa cestovánı́ a nikdo z nás ho neznal. Usedl k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, opřel se svými koleny o jeho kolena, položil mu dlaně na stehna a pravil: Muhammade, zprav mne o islámu. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Islám je, abys vyznával, že nenı́ Boha kromě Alláha a že Muhammad je Posel Božı́, abys konal modlitbu, dával almužnu, držel půst v ramadánu a vykonal pout’ k Domu, máš-li k tomu prostředky. On řekl: Pravdu dı́š. I podivili jsme se, že se ho vyptává a pak potvrzuje, že je to pravda. Řekl: zprav nás o vı́ře. Pravil: Abys věřil v Boha a jeho anděly, jeho knihy, jeho posly, v soudný den a abys věřil v osud v jeho dobrém i zlém. On řekl: Pravdu dı́š. Řekl: A zprav mne o správném konánı́. Pravil: Abys uctı́val Boha, jako bys ho viděl, a nevidı́š-li ho, jako by viděl on tebe. Řekl: A zprav mne o Hodině. Pravil: Dotázaný nevı́ vı́ce než ten, kdo se táže. Řekl: Zprav mne tedy o jejı́ch znamenı́ch. Pravil: Až otrokyně porodı́ svou panı́, až uvidı́š bosé a nahé bědné pastevce prodlévat v budovách. On pak odešel a já tam dlouho zůstal. On pak pravil: Vı́š, ’Umare, kdo se to vyptával? Řekl jsem: Bůh a jeho posel to vědı́ nejlépe. Pravil: To byl Gabriel, jenž přišel, aby vás poučil o věcech vašeho náboženstvı́. Mezi tradice o čarodějnictvı́ částečně náležı́ i Muhammadovy výroky, co se má a co se nesmı́ řı́kat. Sı́la a váha slova byla v Muhammadově době mnohem většı́, než si vůbec dokážeme představit, a hadı́thy týkajı́cı́ se řečnictvı́ stojı́ na pomezı́ uměnı́, magie, zdvořilosti a zbožnosti. I když je jich velmi mnoho, jsou často nepřeložitelně, neboje překlad obtı́žně pochopitelný. Přesto je vhodné alespoň několik z nich uvést, protože Muhammadův přı́klad neustále silně ovlivňuje styly a klišé v řeči muslimů. Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že: Přišli nějacı́ 110 dva muži z Východu a promluvili. Lidé byli okouzleni krásou jejich řeči a Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Je věru mezi krásnými řečmi i čarodějnictvı́. Nebo: Některá krásná řeč je čarodějnictvı́.Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Vznešený bůh vám věru zakázal přı́sahat při vašich předcı́ch. Kdo přı́sahá, at’ přı́sahá při Alláhovi, nebo at’mlčı́. Pravil ’Abd al-Rahmán ibn Samra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Nepřı́sahejte při modlách ani při svých předcı́ch. Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že slyšel jednoho muže, jak řı́ká: Ne, při Ka’bě! Pravil Ibn ’Umar: Nepřı́sahej při ničem, než při Alláhovi! Slyšel jsem totiž Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: Kdo přı́sahá při něčem jiném než při Alláhovi, je nevěřı́cı́ nebo modloslužebnı́k. Pravil Burajda, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Neřı́kejte pokrytci pán, nebot’ kdyby byl pánem, rozhněvali byste svého Pána všemocného velikého. Od Džábira, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vstoupil k Umm al-Sá’ib - nebo k Umm al-Musajjib - a pravil: Co je ti, Umm al-Sá’ib - nebo Umm al-Musajjib - že se třeseš? Řekla: Mám horečku, kéž jı́ bůh nepožehná! On pravil: Nenadávej na horečku, nebot’odnášı́ chyby synů člověka, jako když kovářský měch vyfukuje nečistoty ze železa. Pravil Abú Mundhir Ubajj ibn Ka’b, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Nenadávejte na vı́tr. Když uvidı́te něco, co nemáte rádi, řekněte: Bože, prosı́me tě o dobré z tohoto větru a o dobré, co je v něm, a o dobré, co mu bylo přikázáno. Utı́káme se k tobě před zlem tohoto větru a zlem, které je v něm, a zlem, které mu bylo přikázáno. Pravil Ibn ’Umar, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Řekne-li muž svému bratru: „Ty nevěřı́cı́!“ postihne to jednoho z nich. Bud’ je to tak, jak řı́ká, nebo se to obrátı́ proti němu. Od Sulajmána ibn Sarada, že jeden muž z druhů prorokových pravil: Nadávali si dva muži před prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a jeden z nich se rozzlobil a jeho hněv zesı́lil natolik, že mu opuchla a změnila se tvář. I pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Znám věru jedno slovo. Kdyby ho řekl, opustilo by ho to, co má. Jeden muž se k němu odebral a sdělil mu, co prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil. Řekl: Hledej u Boha ochranu před satanem. A on pravil: Vidı́š na mně něco špatného? Jsem blázen a mám odejı́t? Od Abú Umámy, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když skončil s jı́dlem a když se zvedal od prostřeného ubrusu, řı́kal jedenkrát: Chvála Bohu, 111 který nás nasytil a napojil, neodmı́tnutelnému a nepopiratelnému. A jedenkrát pravil: Tobě budiž chvála, Pane náš, neodmı́tnutelný, neopustitelný, Pane náš, bez něhož se nelze obejı́t. Pravil Zajd ibn Chálid, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, s námi u al-Hudajbı́je hned po nočnı́m dešti konal rannı́ modlitbu. Když odešel, přišel k lidem a pravil: Vı́te, co řekl váš Pán? Řekli: Bůh a jeho posel to vědı́ nejlépe. Pravil: Řekl: Z mých služebnı́ků se zrána stali ti, kdo ve mne věřı́, a ti, kdo ve mne nevěřı́. Pokud jde o toho, kdo řekl: Zapršelo na nás dı́ky Bohu a jeho milosrdenstvı́, ten ve mne věřı́. A pokud jde o toho, kdo řekl: Zapršelo na nás z toho a onoho, ten ve mne nevěřı́ - ten uctı́vá hvězdy. Na pomezı́ bontonu a magie jsou také Muhammadovy přı́kazy, která činnost se má provádět kterou rukou. Zdálo by se, že určenı́ levé ruky k nečistým věcem je pouze hygienické’ opatřenı́, nebýt zdůvodněnı́, zeje to ruka a strana satanova, podpořeného i hadı́thy o zázračném ochromenı́ člověka, který jedl levicı́. Toto vymezenı́ je trvalé a podat napřı́klad z neznalosti muslimovi něco levou rukou, může být chápáno jako nevychovanost nebo dokonce urážka. Od Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Plivanec v mešitě je hřı́ch a vykoupenı́m z něj je ho zahrabat. Od ’Á’iši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že když Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, uviděl na čelnı́ stěně mešity smrkanec nebo plivanec nebo hlen, setřel ho. Od Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Tyto mešity se věru nehodı́ ani k močenı́ ani pro nečistotu, nýbrž jsou pro modlitbu k Bohu vznešenému a pro přednášenı́ Koránu. Pravil Abú ’Alı́ Suwajd ibn Muqarrin, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Byl jsem sedmým ze sedmi synů Muqarrinových a neměli jsme, než jednu služebnou. Nejmladšı́ z nás ji uhodil do tváře a kvůli tomu nám Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přikázal, abychom ji propustili na svobodu. Pravil Abú Mas’úd al-Badrı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Udeřil jsem jednoho svého sloužı́cı́ho bičem, když tu za sebou slyšı́m jakýsi hlas: Věz, Abú Mas’úde! Jak jsem byl rozzloben, nerozuměl jsem tomu hlasu. A když se ke mně přiblı́žil, hle - Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a řı́ká: Věz, Abú Mas’úde, že bůh má věru nad tı́mto chlapcem většı́ moc než ty! I pravil jsem: Po tomhle už nikdy neudeřı́m žádného otroka. Od Abú Sa’ı́da al-Chudrı́ho, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Vytřı́hejte se posedávánı́ na ulicı́ch. Pravili: Posle Božı́, nemáme kde jinde sedět. Povı́dáme si na nich. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: 112 Když nechcete sedět jinde, dejte ulici, co jı́ náležı́. Pravili: Co náležı́ ulici, Posle Božı́? Pravil: Odvracet zrak, stranit se nepravostı́, odpovı́dat na pozdrav a konánı́ dobrého a bráněnı́ zlému. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Bohu nejmilejšı́ mı́sta jsou mešity a Bohu nejodpornějšı́ mı́sta jsou trhy. Od Džábira, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přikázal olizovat prsty a nádobı́ a pravil: Vy věru nevı́te, co z toho je požehnánı́m. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Když někomu z vás upadne sousto, at’ho vezme, odstranı́ z něj to špatné a snı́ ho. At’ho nenechává satanovi a at’si neotı́rá ruku šátkem, dokud si neolı́zal prsty, nebot’nevı́, kde je v jeho jı́dle požehnánı́. Pravil ’Umar ibn Abú Salama, to je syn Umm Salama, manželky prorokovy, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Jedl jsem jednou s Poslem Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nějaké jı́dlo, a dal jsem se do jedenı́ z různých mis. I pravil mi Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Jez z toho, co je u tebe! Od Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že jeden muž šmı́roval otvorem přı́bytky prorokovy, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Ten se zvedl proti němu a vyzrál na něj tı́m, že ho pı́chl. Pravil Džábir: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo pojedl z tohoto - poprvé řekl česnek, potom řekl česnek, cibule a divoká cibule - at’ se k nám nepřibližuje v mešitě. Od Alı́ho, že pravil: Bylo zakázáno jı́st česnek, kromě vařeného. Snad nejčastěji porušovaný Muhammadúv zákaz je zákaz zobrazovat živé bytosti. Muslimštı́ teologové se někdy snažı́ ospravedlňovat jeho dnešnı́ neustálé překračovánı́ tak, že zákaz byl mı́něn jen pro trojrozměrná zobrazenı́, hadı́thy však nic takového nepotvrzujı́. Omluvu by mohli nalézt spı́še v tom, že v převážně kočovnické společnosti sloužila zobrazenı́ téměř výlučně jako modly, tı́m by ale připouštěli časovou omezenost sunny. Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Věru ti, kdo dělajı́ zobrazenı́, budou v soudný den mučeni. Bude jim řečeno: Oživte to, co jste stvořili! Pravila ’Aiša, kéž je s nı́ Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přišel z jakési cesty a já jsem si mezitı́m pokryla jeden schůdek přehozem, na němž byla zobrazenı́. Když to Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, 113 spatřil, tvář se mu zbarvila a pravil: ’Áišo, lidé nejsilněji mučenı́ v soudný den jsou ti, kdo napodobujı́ stvořenı́ Božı́! Pravila: Tak jsme ho roztrhali a udělali z něj jednu nebo dvě podušky. Pravil Ibn ’Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: Každý, kdo dělá zobrazenı́, je v ohni. Každému zobrazenı́, které udělal, je učiněna duše a ta ho v pekle mučı́. Pravil Ibn ’Abbás: A nenı́-li zbytı́, abys ho udělal, pak zhotov strom nebo něco, v čem nenı́ duch. Pravil Ibn ’Abbás: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: Tomu, kdo na tomto světě učinil zobrazenı́, je v soudný den přikázáno, aby do něj vdechl ducha, a on ho vdechnout nedokáže. Pravil Abú al-Hajjádž ibn Husajn: Řekl mi ’Alı́ ibn Abú Tálib, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Což tě nemám nabádat k tomu, k čemu mne nabádal Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r? Abys nenechával zobrazenı́, aniž je zničı́š, a pyšnou hrobku, aniž ji srovnáš se zemı́. Od ’Áiši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že Umm Habı́ba a Umm Salama se zmiňovaly o nějakém kostele, který viděly v Habeši a ve kterém byly obrazy. Zmı́nily to prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a on pravil: Oni jsou věru takovı́, že když je mezi nimi spravedlivý muž a zemře, postavı́ na jeho hrobě mešitu a vymalujı́ v nı́ tyhle obrazy. Tihle jsou v soudný den u Boha nejodpornějšı́mi stvořenı́mi. Od Ibn Talhy, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Andělé nevstupujı́ do domu, ve kterém je pes nebo zobrazenı́. Kromě psů považovaných rituálně za natolik nečisté, že se jich štı́tı́ i andělé, se Muhammad v nejednom výroku zmiňuje i o jiných zvı́řatech. Je pozoruhodné, že i když byl jeho vztah k nim rozhodně dalek našeho poměru k domácı́m mazlı́čkům, přı́sně zakazoval jejich trýzněnı́ a přiznával jim velkou mı́ru ochrany. Pravila ’Á’iša, kéž je s nı́ Alláh spokojen: Gabriel, budiž s nı́m mı́r, přislı́bil Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na nějakou hodinu, že k němu přijde. Ona hodina nastala, on však nepřišel. Pravila: V ruce měl hůl, i odhodil ji z ruky a pravil: Bůh neporušuje svůj slib ani jeho poslové. Pak se obrátil a hle - pod jeho lůžkem ležı́ pes. Pravil: Kdy vešel ten pes? Řekla jsem: Při Alláhovi, nevěděla jsem o něm. Vydal tedy přı́kaz a pes byl vyhnán. I přišel k němu Gabriel, budiž s nı́m mı́r, a Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Dal jsi mi slib a já na tebe čekal, avšak ty jsi ke mně nepřišel. 114 On řekl: Ten pes ve tvém domě mi zabraňoval. My věru nevstupujeme do domu, ve kterém je pes nebo zobrazenı́. Pravil Ibn ’Umar, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že řekl: Kdo si držı́ psa - kromě loveckého nebo pasteveckého psa - tomu z jeho odměny každý den ubydou dva karáty. Pravil Ibn ’ Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, spatřil osla ocejchovaného na tváři a zavrhl to. Pravil: Při Alláhovi, neoznačkuji ho, než na nejvzdálenějšı́m mı́stě od tváře. Poručil přivést svého osla a ten měl cejch vypálený na zadku. On byl prvnı́, kdo vypaloval cejch na zadek. Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Jedna žena byla mučena kvůli kočce, protože ji zavřela, až umřela. Za to se dostala do ohně. Nekrmila ji ani ji nenapájela, když ji zavřela, ani ji nenechala, aby se nakrmila z pozemské havěti. Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že šel kolem nějakých mladı́ků z kmene Qurajšovců, kteřı́ vzali ptáka a střı́leli do něj svými šı́py. Když uviděli Ibn ’Umara, rozprchli se. Ibn ’Umar řekl: Kdo to udělal? Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, věru proklel toho, kdo si vzal něco, v čem je duch, za terč. Tradic vyjadřujı́cı́ch se k tomu, co muslim má a co nesmı́ nosit, čı́m se má parfémovat, jaké ozdoby jsou přı́pustné nebo jak má vypadat jeho účes a vous, je nesmı́rně mnoho. Některé vyjadřujı́ Božı́ přı́kazy, jiné jen odrážejı́ Muhammadův osobnı́ vkus. V každém přı́padě však z národopisného hlediska barvitě ilustrujı́ detaily života tehdejšı́ společnosti. Dozvı́dáme se z nich, že Muhammadovi současnı́ci svým dětem po úmrtı́ v rodině dělali punkerské účesy nebo že ženy se pro většı́ krásu tetovaly, brousily si mezi přednı́mi zuby mezeru a vyráběly přı́česky. Je z nich vidět i tolerance islámských regulı́, které kupřı́kladu na jedné straně nepřipouštějı́ užı́vánı́ drahých kovů a hedvábı́ z rozmařilosti, a na druhé straně je povolujı́, je-li to nutné ze zdravotnı́ch důvodů. Pravil Ibn ’Umar, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zakázal účes na kohouta. Pravil Ibn ’Umar: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, spatřil jednoho hocha, kterému oholili část vlasů z hlavy a část nechali, a zakázal jim to. Pravil: Oholte ji celou, anebo ji celou nechtě. Pravil ’ Alı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zakázal, aby si žena holila hlavu. 115 Od Asmá’, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že se jedna žena tázala proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravı́c: Posle Božı́, má dcera byla stižena spalničkami a prořı́dly jı́ vlasy. Já jsem ji provdala - mám jı́ ted’ přivěsit vlasy? On pravil: Kéž Alláh prokleje tu, která přivěšuje vlasy i tu, která si vlasy navěšuje! Od Ibn ’Umara, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, proklel tu, která vlasy přivěšuje, i tu, která je má přivěšené, a tu, která tetuje, i tetovanou. Od ’Abdulláha, že bůh proklel ty, které tetujı́, i tetované, ty, které si vytrhávajı́ chloupky i ty, které si kvůli kráse pilujı́ zuby a měnı́, co stvořil bůh vznešený. Jak bych neměl proklı́nat toho, koho proklel prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. A je v knize Božı́: To, co vám přinášı́ posel, toho se držte! Od děda ’Amra ibn Šit’ajba, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Nevytrhávejte šediny, vždyt’jsou v soudný den světlem muslima. Pravil Ibn ’ Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, proklel ty z mužů, kteřı́ se snažı́ podobat ženám, a ty z žen, které se snažı́ podobat mužům. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, proklel takového muže, který se obléká do ženského oděvu, a takovou ženu, která se obléká do mužského oděvu. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Židé ani křest’ané se nebarvı́. Odlišujte se od nich. Pravil Džábir, kéž je s nı́m Alláh spokojen: V den, kdy byla dobyta Mekka, byl přiveden Abú Quháfa, otec Abú Bakra as-Siddı́qa, kéž je s nimi oběma Alláh spokojen, a jeho vlasy a vousy byly bı́lé jako Atractylis gummifera. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Změňte to a vyhněte se černi. Od Ibn ’Abbáse, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nosı́val vlasy volně rozpuštěné, zatı́mco pohané si je na hlavě dělili a lidé knihy je nechávali z hlavy volně splývat. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, býval rád ve shodě s lidmi knihy v tom, v čem mu nebylo nic přikázáno. Potom si prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, hlavu dělil. Pravil Zubajr při kázánı́: Pravil Muhammad, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo se odı́vá hedvábı́m na tomto světě, nebude se jı́m odı́vat na onom světě. Pravil Hudhajfa, kéž je s nı́m Alláh spokojen: 116 Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, zakázal, abychom pili ze zlatého a střı́brného nádobı́ a abychom z něj jedli a abychom se odı́vali hedvábı́m a brokátem a abychom na něm sedávali. Pravil Anas: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, dovolil al-Zubajrovi a ’Abd arRahmánovi, aby oblékali hedvábı́, kvůli jejich svrabu. Od Ibn ’Abbáse, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, spatřil na ruce jednoho muže zlatý prsten, stáhl ho, zahodil a pravil: Kdo z vás mı́řı́ ke žhavému ohnivému uhlı́ku, at’si ho dá na ruku! Poté, co Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, odešel, bylo tomu muži řečeno: Vezmi si svůj prsten a užı́vej ho. On řekl: Ne, při Alláhovi! Nikdy si ho nevezmu, vždyt’ho zahodil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Pravil ’Arfadža ibn As’ad: V den bitvy al-Kuláb v době předislámské nevědomosti jsem byl raněn do nosu. Opatřil jsem si tedy nos ze střı́bra, ale ten na mně zapáchal, a proto mi Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přikázal, abych si opatřil nos ze zlata. Nesmı́rně mnoho známých, s oblibou citovaných tradic se vztahuje k čistotě úmyslu a hloubce zbožnosti projevujı́cı́ se zvláště pokánı́m. Tyto vlastnosti ležı́ mimo možnost kontroly, do lidského srdce nahlédne jen bůh, a proto se v islámu právě na ně klade obvzláštnı́ důraz. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Bůh věru nehledı́ na vaše těla ani na váš vzhled, nýbrž hledı́ na vaše srdce a činy. Pravil Abú Músá ’Abdulláh ibn Qajs al-Aš’arı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl dotázán na takového muže, který bojuje ze statečnosti nebo bojuje ze vznětlivosti nebo bojuje kvůli přetvářce. Co z toho je boj na stezce Božı́? Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo bojuje, aby bylo slovo Božı́ tı́m nejvyššı́m, ten je na stezce Božı́. Od Abú Bakra Naft’a ibn al-Hárithy al-Thaqafı́ho, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Když se dva muslimové utkajı́ svými meči, pak je ten, kdo zabil, i ten, kdo byl zabit, v ohni. Pravil jsem: Posle Božı́, to přece ten, který zabil, ale proč ten zabitý? Pravil: Snažil se přece zabı́t svého druha. Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, v tom, co vyprávěl od svého Pána požehnaného vznešeného: Bůh věru napsal dobré a špatné a pak to zjevil. A kdo zamýšlı́ něco dobrého, a neučinı́ to, tomu bůh požehnaný vznešený zapı́še u sebe jedno celé dobro. A 117 jestliže to zamýšlı́ i učinı́, zapı́še mu bůh od desetinásobku po sedmisetnásobek toho. Jestliže však zamýšlı́ něco zlého, a neučinı́ to, zapı́še mu za to bůh u sebe jedno celé dobro. A jestliže to zamýšlı́ a učinı́ to, zapı́še mu bůh jen jediné zlo. Pravil al-Agharr ibn Jasár al-Muzinı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: O, lidé, kajte se před Bohem a proste ho za odpuštěnı́! Vždyt’ já se věru kaji stokrát denně. Pravil Anas ibn Málik, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Bůh má většı́ radost z pokánı́ svého služebnı́ka, když se před nı́m kaje, než kdyby byl některý z vás na své velbloudici v poušti a ona se od něj vzdálila, přičemž by na nı́ měl své jı́dlo i pitı́, takže by ztratil veškerou naději. Přišel by ke stromu a uložil by se v jeho stı́nu bez veškeré naděje na svou velbloudici. A když by tam takto byl, tu hle - ona stojı́ vedle něj! I vzal by ji za uzdu a pak by pravil ze své silné radosti: Bože, ty jsi mým služebnı́kem a já tvým pánem, přeřeknuv se ze své silné radosti. Pravil Ibn ’ Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: I kdyby měl syn člověka údolı́ zlata, chtěl by mı́t dvě údolı́. Ústa mu však nezaplnı́ nic, než hlı́na. A bůh přijme pokánı́ od toho, kdo se kaje. Pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, v tom, co vyprávěl od svého Pána velikého a všemocného: Přiblı́žı́-li se ke mně sluha o pı́d’, přiblı́žı́m se já k němu o loket. A při-blı́žı́-li se ke mně o loket, přiblı́žı́m se já k němu o sáh. A přijde-li za mnou chůzı́, přijdu já k němu ve spěchu. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Bůh blahoslavený a vznešený se směje nad dvěma muži. Jeden z nich zabije druhého a oba vejdou do ráje. Tento bojuje na stezce Božı́ a je zabit. Potom bůh přijme pokánı́ onoho vraha, jenž přijme islám a zahyne smrtı́ mučednı́ka. Od Mu’ádhe ibn Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Toho, kdo zadržı́ svůj hněv, přestože mu může dát průchod, pozve bůh blahoslavený a vznešený v soudný den nad hlavy stvořenı́, aby pro něj vybral nejlepšı́ z černookých rajských děv, co si bude přát. V četných svých výrocı́ch i přı́kladech jednánı́ Muhammad určuje, jak majı́ vypadat dalšı́ morálnı́ kvality muslimů. Nabádá se v nich, aby se člověk nedal přespřı́liš ovlivnit svody hmotných a tělesných požitků a aby kromě bohabojnosti vykazoval také vlastnosti prospěšné ostatnı́m lidem. Správný muslim má být ve vztahu k souvěrcům nejen štědrý, vytrvalý a rozhodný, což by se dalo čekat, ale nalézáme mezi oceňovanými rysy třeba i diskrétnost. Muhammad vyzdvihoval i ty 118 dobré mravy, kterých si vážili jeho současnı́ci, primárnı́m požadavkem ovšem bylo, aby jejich motivacı́ byla vı́ra v Boha. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Kdosi řekl: Posle Božı́, kdo z lidı́ je nejušlechtilejšı́? Pravil: Ten nejbohabojnějšı́. I řekli: Na tohle se tě neptáme. Pravil: Tak tedy Josef, prorok Božı́, syn proroka Božı́ho, syna oblı́bence božı́ho. I řekli: Na tohle se tě neptáme. Pravil: Ptáte se mne tedy na arabské rody? Ti nejlepšı́ z doby předislámské nevědomosti jsou nejlepšı́ i v islámu, osvojı́-li si ho. Od Abú Sa’ı́da al-Chudrı́ho, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Tento svět je věru slad’oučký zelený. Bůh vás na něm ustanovil svými zástupci a hledı́ na vás, jak se chováte. Střežte se proto tohoto světa a střežte se žen, nebot’ prvnı́ pochybenı́ synů izraelských bylo kvůli ženám. Pravil Abú Sarwa’a, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že pravil: Modlil jsem se v Medı́ně za prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, odpolednı́ modlitbu. Provedl pozdravy a pak spěšně povstal a kráčel přes šı́je lidı́ k jednomu z pokojů svých žen, až se lidé té jeho rychlosti polekali. On k nim vyšel a spatřil, že se té rychlosti divili. I pravil: Vzpomněl jsem si, že máme kousı́ček zlata a nechtěl jsem si ho ponechat, tak jsem přikázal, aby ho rozdali. Pravil Ibn ’ Abbás, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo bere zpět svůj dar, je jako pes požı́rajı́cı́ své zvratky. A my si nemáme brát špatné přı́klady. Pravil Ibn ’Abbás, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Jsou dvě dobrodinı́, kvůli nimž tratı́ mnoho lidı́ - zdravı́ a blahobyt. Od Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Tři věci následujı́ mrtvého - jeho přı́buznı́, jeho majetek a jeho skutky. Dvě se vracejı́ a jedna zůstává. Jeho rodina a majetek se vracejı́ a jeho činy zůstávajı́. Od Matky věřı́cı́ch, Umm Salámy, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Ve jménu Božı́m! Spolehl jsem na Boha! Bože, k tobě se utı́kám, abych nezbloudil ani nedal nikomu zbloudit, abych nechyboval ani nedal nikomu chybovat, abych neutlačoval ani nebyl utlačován, abych nebyl nerozumný ani aby mne nikdo neohlupoval. Pravil’ Abdulláh ibn ’ Amr ibn al-’Ás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, mi řekl: ’ Abdulláhu, nebud’ jako ten, kdo vstává v noci, ale od vykonánı́ modlitby upustı́. 119 Pravil Abú Sa’ı́d al-Chudrı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: Kdokoliv z vás spatřı́ něco zavrženı́hodného, necht’ to změnı́ svou rukou. A nemůže-li, pak svým jazykem. A nemůže-li, pak svým srdcem, leč toto je vı́ra nejslabšı́. Pravil Džarı́r ibn ’Abdulláh, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Přı́sahal jsem Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že budu konat modlitby, dávat almužnu a budu vlı́dný ke každému muslimovi. Pravil Anas, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Pomáhej svému utlačovanému i utlačujı́cı́mu bratrovi. I pravil jakýsi muž: Posle Božı́, budu mu pomáhat, když je utlačovaný. Jaký je však tvůj názor, jestliže je on utlačujı́cı́? Jak mu mám pomáhat? On pravil: Zdrž ho nebo zabraň mu v utlačovánı́. Vždyt’tı́m se mu pomůže. Pravil Anas, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Žádný z vás neuvěřı́, dokud opravdu nebude milovat svého bratra tak, jako miluje sebe sama. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Znamenı́ pokrytce je trojı́. Promluvı́-li, lže. Dá-li slib, porušı́ ho. A je-li mu něco svěřeno, zradı́. Pravil Abú Hurajra: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Věru mezi lidmi v soudný den Bohu nejodpornějšı́mi jsou ti, kdo majı́ dvě tváře. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Slyšel jsem Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, že pravil: Celé mé obci bude odpuštěno, kromě indiskrétnı́ch. Indiskrecı́ je třeba to, že člověk v noci provede nějaký čin, pak nadejde ráno, bůh ho již zakryl, a on přesto řekne: Hej, ty, předešlou noc jsem udělal to a to. Už přešla noc, jeho Pán ho zakryl a on od sebe ráno Božı́ zástěnu rozhrne. Pravila ’Áiša, kéž je s nı́ Alláh spokojen: Když Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nestačil vykonat kvůli nemoci nebo něčemu jinému nočnı́ modlitbu, pomodlil se ve dne dvanáct pokleknutı́. Jakkoliv Muhammad vyzdvihoval usilovnost a vytrvalost, nesnášel ty, kdo svou novou vı́ru vystavovali na odiv, až tı́m obtěžovali ostatnı́, a projevovali ji přı́liš přepjatě. Od ’Á’iši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že k nı́ vešel prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, když u nı́ byla jakási žena. Pravil: Kdo je to? Řekla: To je ta a ta vzpomı́náš si na jejı́ modlenı́. On pravil: Přestaňte už s tou přepjatostı́! Při Alláhovi, 120 Boha to neznudı́, dokud toho nebudete mı́t dost vy. A to mu byla nejmilejšı́ taková vı́ra, kterou někdo projevoval houževnatě. Pravil Anas, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Přišla třı́členná skupinka do domů manželek prorokových, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, aby se poptali proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na bohoslužbu. Když o tom byli zpraveni, jako by se scvrkli a řekli: Kam my na proroka, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Jemu byly odpuštěny hřı́chy minulé i budoucı́. Jeden z nich řekl: Co se mne týče, budu se neustále modlit. Druhý řekl: A já budu stále držet půst a nepřerušı́m ho. Dalšı́ řekl: A já se zdržı́m žen a nikdy se neoženı́m. Přišel k nim Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: To jste vy, kteřı́ řekli to a to? Při Alláhovi, já jsem věru bohabojnějšı́ a poslušnějšı́ před Bohem než vy, ale postı́m se a půst přerušuji, modlı́m se i spı́m a ženı́m se se ženami. A komu se mé zvyklosti nelı́bı́, ten ke mně nepatřı́. Od Ibn Mas’úda, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: At’zhynou puntičkáři! Řekl to třikráte. Pravil Anas, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Prorok, kéž je s nı́m Alláh spokojen, vstoupil do mešity a hle - provaz natažený mezi dvěma pilı́ři! Pravil: Co je to za provaz? Řekli: To je provaz Zajnab. Když zemdlı́, pověsı́ se na něj. I pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Rozvažte ho! At’se každý z vás modlı́ podle svých sil. A když zemdlı́, at’se vyspı́. Od ’Á’iši, kéž je s nı́ Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Když začne někdo z vás při modlitbě podřimovat, at’se vyspı́, dokud ho spánek nepřejde. Když někdo z vás dřı́me při modlitbě, že o sobě ani nevı́, at’raději odejde, než aby se rouhal vlastnı́ duši. Pravil Abú ’ Abdulláh Džábir ibn Samura, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Modlı́val jsem se s prorokem, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, modlitby. Jeho modlitba byla přiměřená i jeho kázánı́ bylo přiměřené. Pravil Ibn ’ Abbás, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen: Když prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, kázal, objevil se tam stojı́cı́ muž. I ptal se, co je zač, a řekli: Abú Isrá’ı́l. Dal slib, že bude stát na slunci a neusedne ani nevyhledá stı́n ani nepromluvı́ a bude se postit. Pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Přikažte mu, at’mluvı́ a vyhledá stı́n a at’si sedne. Svůj půst at’dokončı́. Od Talhy ibn ’Ubajdulláha, že k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přišel jakýsi kočovnı́k s rozčepýřenou hlavou a řekl: Posle Božı́, sděl mi, co mi bůh uložil stran modlitby. On pravil: Pět modliteb, pokud si něco nepřidáš 121 dobrovolně. Řekl: Sděl mi, co mi bůh uložil stran půstu. On pravil: Měsı́c ramadán, pokud si něco nepřidáš dobrovolně. Řekl: Sděl mi, co mi bůh uložil stran náboženské daně. I zpravil ho Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, o zákonech islámu. Řekl: při tom, jenž tě poctil, nic si dobrovolně nepřidám a ani nic z toho, co mi bůh uložil, nezkrátı́m. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Dojde blaženstvı́, jestliže mluvı́ pravdu. Anebo: Vstoupı́ do ráje, jestliže mluvı́ pravdu. Množstvı́ hadı́thů se vztahuje k rodinným vztahům a k sexualitě a vyjadřuje se k této problematice se značnou otevřenostı́ a podrobnostı́. Obsahujı́ jak Muhammadovy výroky, tak i řadu přı́kladů z jeho vlastnı́ho života, přičemž se v nich prorok objevuje ve velmi lidské podobě. Tradice, byt’jen určité, v této oblasti vı́ce než ve kterékoliv jiné modelujı́ nejen muslimskou morálku, ale i zákony, nebot’i v sekularizovaných islámských zemı́ch, rodinné právo nedoznalo téměř žádných změn a vycházı́ jednoznačně z Koránu a ze sunny. Pravil Ibn Mas’úd, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Necht’ se žena nestýká důvěrně se ženou, aby ji popisovala svému muži, jako by na ni hleděl. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Zavolá-li muž svou ženu do svého lože, a ona odmı́tne, takže se na na ni celou noc hněvá, proklı́najı́ ji andělé až do rána. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Synu člověka se připisuje, co si zasluhuje, za vědomé cizoložstvı́ - z toho nenı́ vyhnutı́. Očima zcizoložı́ pohledem, ušima cizoložı́ naslouchánı́m, jazykem cizoložı́ řečı́, rukou cizoložı́ násilnostı́, nohou cizoložı́ chůzı́ a srdce toužı́ a žádá si. A pohlavı́ to pak potvrzuje, anebo to popı́rá. Pravila Umm Salama, kéž je s nı́ Alláh spokojen: Byla jsem u Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a byla u něj také Majmúna, když tam přišel syn Umm Maktúm. Tohle bylo poté, co nám bylo přikázáno se zahalovat. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Zahalte se před nı́m. Pravily jsme: Posle Božı́, cožpak nenı́ slepý? Vždyt’ nás nevidı́ ani nás nemůže poznat. I pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: A cožpak jste slepé vy dvě? Cožpak nevidı́te vy jeho? Od Abú Sa’ı́da, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: At’nepohlédne muž na nahotu muže ani žena na nahotu ženy. A at’se netiskne žena k ženě pod jediným oděvem. 122 Pravil Burajda, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Nedotknutelnost žen těch, kdo bojujı́ ve svaté válce, je pro ty, kdo zůstali doma, jako nedotknutelnost jejich matek. Nebude žádný z mužů, kteřı́ zůstali doma zastupujı́ce bojujı́cı́ ve svaté válce v jejich rodině a zradil ho u nich, aniž by to před nı́m v soudný den vyvstalo. Z jeho dobrých skutků to ubere tolik, kolik si přál, dokud se neuspokojil. Pravil Abú Isháq Sa’d, kéž je s nı́m Alláh spokojen: V ten rok, co byla Pout’ na rozloučenou, mne přišel navštı́vit Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, protože mi zesı́lily bolesti. Řekl jsem: Posle Božı́, postihla mne taková nemoc, jak vidı́š. Jsem bohatý a nebude po mně dědit nikdo, než jedna má dcera. Nemám tedy rozdat dvě třetiny svého majetku jako almužnu? On pravil: Ne. Řekl jsem: A polovinu, Posle Božı́? On pravil: Ne. Řekl jsem: A co třetinu, Posle Božı́? On pravil: Třetinu. A třetina je hodně - nebo mnoho. Věru učinı́š lépe, když zůstavı́š své potomstvo zámožné, než když je zanecháš v bı́dě, aby žebrali po lidech. Neutratı́š tak věru nic, čı́m by se neuspokojila tvář Božı́, dokonce i když to, co utratı́š, vložı́š do úst své manželky. Řekl jsem: Posle Božı́, pak budu opuštěn svými duhy. On pravil: Opuštěn věru nebudeš, a uděláš čin, který uspokojı́ tvář božı́. Pravil Sáhl ibn Sa’d al-Sá’idı́: Přišla jedna žena k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a řekla: Posle Božı́, přišla jsem, abych se ti oddala. Posel božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, na ni pohlédl, pozvedl k nı́ pohled a prohlédl si ji. Pak Posel Božı́ sklonil hlavu, a když ta žena viděla, že se o nı́ nijak nevyslovil, usedla. Jeden muž z jeho druhů povstal a řekl: Posle Božı́, nemáš-li s nı́ žádnou potřebu, ožeň mne s nı́. On pravil: A máš něco? Řekl: Ne, Posle Božı́. I pravil: Jdi ke své rodině a podı́vej se, zda něco najdeš. Šel tedy a pak se vrátil a řekl: Ne, při Alláhovi. Posle Božı́, nenalezl jsem nic. Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Podı́vej se, byt’ by to byl prsten ze železa. Šel tedy a pak se vrátil a řekl: Ne, při Alláhovi. Posle Božı́, ani prsten ze železa. Ale tohle jsou mé spodky. Pravil Musahl: Neměl košili, a jı́ dá půlku. Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Co bude dělat s tvými spodky? Když si je oblékneš ty, ona z nich nebude mı́t na sobě nic. A když si je oblékne ona, nebudeš z nich mı́t na sobě nic ty. Tak se ten muž posadil, a když už seděl dlouho, povstal. Posel božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, ho spatřil odcházet, přikázal, aby byl zavolán, a když přišel, pravil: Co máš z Koránu? On řekl: Mám tuhle súru a tuhle súru - a vypočı́tal je. Pravil: Recituješ je zpaměti? On řekl: Ano. Pravil: Jdi, dal jsem ti ji za to, co máš z Koránu. Pravila ’Áiša: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, mı́val rád sladkosti a med. Když vykonal odpolednı́ modlitbu, obcházı́val své ženy a pobýval u nich. 123 I vstoupil k Hafse a setrval u nı́ vı́ce, než setrvával. Vyptávala jsem se na to a bylo mi řečeno: Jedna žena z jejı́ho kmene jı́ darovala měch medu. Napájela z něj Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, medovi-nou. Pravila jsem: To ne! Při Alláhovi, my ho přechytračı́me. Zmı́nila jsem to Sawdě a řekla jsem: Až k tobě přijde a přiblı́žı́ se k tobě, řekni mu: Posle Božı́, ty jsi jedl magháfirl A on řekne: Ne. Řekni mu: Co je to tedy za zápach? Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, lpěl na tom, aby z něj vycházela přı́jemná vůně, a tak řekne: Hafsa mne napájela medovinou. Řekni mu: To ho včely nasbı́raly z ’urfutu . Já to také řeknu a ty, Safı́jo, mu to také řekni. A když vešel k Sawdě, řekla Sawda: Při tom, kromě něhož nenı́ jiného boha, ještě byl u dveřı́ a už jsem mu strachem z tebe pověděla, co jsi mi řekla. A když se Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přiblı́žil, řekla jsem mu: Posle Božı́, ty jsi jedl magháfı́rl Pravil: Ne. Řekla jsem: A co je to za zápach? Pravil: Hafsa mne napájela medovinou. Řekla jsem: To ho včely nasbı́raly z ’urfutu. Když vešel ke mně, řekla jsem mu něco podobného. A když vešel k Safı́je, řekla mu něco podobného. A když vešel k Hafse, řekla mu: Posle Božı́, nemám tě z nı́ napojit? Pravil: Nemám na ni chut’. Sawda pravila: Sláva Bohu, my jsme ho od nı́ odtrhly! Řekla jsem jı́: Mlč! Pravil otec Abú Sa’ı́da al-Chudrı́ho: V pondělı́ jsem vyšel s Poslem Božı́m, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, do Qubá’. Když jsme byli až na územı́ Banú Sálim, zastavil se Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, u ’Itbánových dveřı́ a zavolal na něj. On vyšel táhna za sebou své spodky. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Na tohohle muže jsme spěchali! ’Itbán řekl: Posle Božı́, jak to vidı́š s mužem, kterého vytáhli od ženy tak spěšně, že ani neejakuloval? Co má dělat? Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Věru vodu z vody. Pravil Džábir: Řekli jsme: Posle Božı́, prováděli jsme přerušovanou soulož a židé tvrdili, že je to pohřbı́vánı́ dětı́ zaživa v malém. On pravil: Židé lhali. Když chce bůh tvořit, tohle mu nezabránı́. Od Ibn ’Umara, že Ghajlán ibn Salama al-Thaqafı́ přijal islám. V době předislámské nevědomosti měl deset žen a ony přijaly islám s nı́m. Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, mu přikázal, aby si z nich vybral čtyři. Od Sálimova otce, že jakýsi muž z kmene al-Thaqı́f se rozvedl se svými ženami. I pravil mu ’Umar: Bud’ přijmeš své ženy zpět, nebo bude tvůj hrob kamenován, jako byl kamenován hrob Abú Righála. Od Chansy bint Chidhám al-Ansárı́, že ji jejı́ otec provdal, když už byla panı́, když si to nepřála. I přišla k prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a on jejı́ sňatek zamı́tl. Od al-Qásima, že se jedna žena z potomstva Dža’farova obávala, že ji jejı́ zákonný zástupce provdá, což si nepřála. Poslala tedy pro dva vážené ansárovské 124 muže,’ Abd al-Rahmána a Mudžammi’a, syny Džárijovi, a oni pravili: Neboj se. Chansu Bint Chidhám jejı́ otec provdal, když si to nepřála, a prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, to zamı́tl. Muhammad skoro po celou etapu svého prorockého působenı́ vedl boje, což se odrazilo v nepřeberném množstvı́ přı́běhů. On zavedl termı́n džihád, překládaný u nás obvykle jako „svatá válka,“ který se neustále objevuje v rétorice většiny islámských států, skupin i jednotlivců s nejrůznějšı́mi významy. Tento „boj na stezce Božı́“ měl za Muhammadových časů poměrně jasná a srozumitelná pravidla, a to i když o něm Muhammad později hovořil i přeneseně v duchovnı́m rozměru. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, řekl v den bitvy u Chajbaru: Tento prapor věru předám takovému muži, který miluje Boha a jeho Posla a jehož rukou dá bůh zvı́tězit. Pravil ’Umar, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Nepřál jsem si mı́t velenı́, než v onen den, a kojil jsem se nadějemi, že k němu budu povolán. Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, však k němu povolal’ Alı́ho ibn Abú Táliba, kéž je s nı́m Alláh spokojen, a přidělil mu je. Pravil: Jdi a neobracej se, dokud ti bůh nedá vı́tězstvı́. ’Alı́ o kousek poodešel, pak se zastavil neobraceje se a zvolal: Posle Božı́, kvůli čemu mám bojovat s lidmi? On pravil: Bojuj s nimi, dokud nevyznajı́, že nenı́ boha kromě Alláha a že Muhammad je Posel Božı́. Jestliže toto učinı́, nemáš nárok na jejich krev ani majetky, než podle práva, a jejich zúčtovánı́ je u Boha. Pravil Abú Hurajra: Když zemřel prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, Abú Bakr se stal chalı́fou a od islámu odpadli ti z Arabů, kdo odpadli, pravil ’Umar: Abú Bakre, jak to, že bojuješ proti těm lidem, když Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Bylo mi přikázáno, abych bojoval proti lidem, dokud neřeknou: Nenı́ boha kromě Alláha. A kdo řekne: Nenı́ boha kromě Alláha, ten přede mnou ochránil svůj majetek i svou duši, než podle jeho práva a jeho zúčtovánı́ u Boha. Pravil Abú Bakr: Při Alláhovi, budu zajisté bojovat proti tomu, kdo činı́ rozdı́l mezi modlitbou a náboženskou danı́. Vždyt’ náboženská daň je věru právem na majetek. Při Alláhovi, kdyby mi odepřeli jediné kůzle, které odvádı́vali Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, bojoval bych proti nim kvůli tomu, že ho odepřeli. Pravil ’Umar: Při Alláhovi, nebylo to, než že jsem viděl, jak bůh otevřel Abú Bakrovi hrud’ k boji. A poznal jsem, že je v právu. Od Anase, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že jeden mladı́k z kmene Aslama pravil: Posle Božı́, chci podniknout nájezd, nemám však k tomu potřebné vybavenı́. On pravil: Jdi za tı́m a tı́m, on se již vybavil, ale onemocněl. Přišel tedy k němu a pravil: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vzkazuje pozdravenı́ a řı́ká: Dej mi 125 to, čı́m ses vybavil. On řekl: Hej, ty, dej mu to, čı́m jsem se vybavil, a nic z toho neschraňuj. Vždyt’při Alláhovi, když z toho nic neschránı́š, bůh ti to požehná. Pravil ’Abd al-Rahmán Zajd ibn Chálid al-Džuhanı́, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo vybavil nájezdnı́ka na stezce Božı́, ten vykonal nájezd, a kdo v dobrém zastal nájezdnı́ka u jeho rodiny, ten vykonal nájezd. Od Ibn Mas’úda, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Nebylo proroka, jehož přede mnou poslal bůh k jeho lidu, aby mezi svým lidem neměl apoštoly a druhy, kteřı́ přebı́rali jeho zvyklosti a řı́dili se jeho nařı́zenı́m. Po nich se lid odvrátil a řı́kal něco jiného, než oni dělali, a dělal něco jiného, než oni přikazovali. Kdo proti nim vede svatou válku, je věřı́cı́. A kdo proti nim vede svatou válku ve svém srdci, je věřı́cı́. A kdo proti nim vede svatou válku svým jazykem, je věřı́cı́. Za tı́m už nenı́ vı́ry ani za hořčičné zrnko. Od Abú Sa’ı́da al-Chudrı́ho, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Nejlepšı́ svatá válka je spravedlivé slovo před tyranským panovnı́kem. Pravil Abú Hurajra: Kdosi řekl: Posle Božı́, co se vyrovná svaté válce? On pravil: To nedokážete. I opakovali mu to dvakrát nebo třikrát a on pokaždé řı́kal: To nedokážete. A potřetı́ pravil: Jako svatá válka na stezce božı́ je ten, kdo setrvá v půstu a kdo nepojı́ a nepřestane se modlit, dokud se nevrátı́ bojovnı́k na stezce Božı́. Pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, to znamená, že řı́ká bůh všemocný veliký: Bojovnı́k na stezce Božı́ má ode mne záruku. Pokud ho uchopı́m, zaslı́bı́m mu ráj, a pokud ho navrátı́m, navrátı́m ho s odměnou či kořistı́. Od Jusajra ibn ’Amjaly Churajma ibn Fáika, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Kdo vynaložı́ nějaké náklady na stezce Božı́, tomu to bůh zapı́še sedmisetnásobně. Tisı́ce stránek ve sbı́rkách tradic zaplňujı́ přı́běhy, ze kterých čerpá to, co bychom nazvali islámské trestnı́ právo. Jen málo z nich je ovšem srozumitelných bez komentáře vysvětlujı́cı́ho širšı́ souvislosti. To platı́ zejména tehdy, když se vyslovujı́ k předislámskému zvykovému právu. Pravil Ibn Mas’úd, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Pravil jeden muž: Posle Božı́, budeme bráni k zodpovědnosti za to, co jsme udělali v době předislámské nevědomosti? On pravil: Kdo je dobrý v islámu, nebude brán k zodpovědnosti za to, co udělal v době předislámské nevědomosti. A kdo je zlý v islámu, bude brán za prvnı́ i poslednı́. 126 Od ’Imrána ibn Husajna, že jeden muž kousl do ruky muže. Ten mu stáhl svou ruku z úst, takže mu vypadly dva řezáky. I předložili při prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a on pravil: Jestliže jeden z vás pokouše svého bratra jako velbloudı́ býk, pak ti výkupné za prolitou krev nenáležı́. Vyprávěl Abú Qilába, že ’Umar ibn ’Abd al-’Azı́z jednoho dne vystavil před lidmi svůj stolec, pak je zavolal, aby vstoupili a pravil: Co řı́káte o al-qasámě? Pravil: Řı́káme, že al-qasáma je spravedlivá odplata za prolitou krev a řı́dili se podle nı́ i chalı́fové. Řekl mi: Co řı́káš ty, Abú Qilábo. Postavil mne před lidi a já řekl: Knı́že věřı́cı́ch, máš u sebe vojenské pohlaváry i nejvznešenějšı́ Araby. Jak bys hleděl na to, kdyby padesát z nich vydalo svědectvı́ proti ženatému muži, že zcizoložil v Damašku, ačkoliv ho neviděli? Dal bys ho ukamenovat? Pravil: Ne. Řekl jsem: A jak bys hleděl na to, kdyby padesát z nich vydalo svědectvı́ proti nějakému muži v Homsu, že kradl? Dal bys ho osekat, přestože ho neviděli? Pravil: Ne. Řekl jsem: Vždyt’, při Alláhovi, Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nezabil vůbec nikoho, než z jednoho ze třı́ důvodů: Muž, který zabil z hřı́chu své duše, byl zabit. Nebo muž, který zcizoložil po sňatku. Nebo muž, který válčil proti Bohu a jeho poslovi a odpadl od islámu. Lidé řekli: Cožpak nevyprávěl Anas ibn Málik, že Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, osekal zloděje a vypı́chal jim oči a pak je hodil na slunce? Pravil jsem: Budu vám vyprávět Anasovo vyprávěnı́. Vyprávěl mi Anas, že osm lidı́ z kmene ’Ukl přišlo k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a přı́sahali islámu. Ten kraj však pro ně byl nezdravý, takže byli neduživého těla. Stěžovali si na to Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a on pravil: Nevyjdete si s našı́m pastýřem a jeho velbloudy, abyste si nabrali jejich mléka a moči? Řekli: Ano. A vyšli, aby pili jejich mléko a moč, až se uzdravili. A zabili pastýře Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a odehnali dobytek. Doneslo se to Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, poslal po jejich stopách a byli dopadeni a přivedeni. Vydal přı́kaz a byli jim osekány ruce a nohy a vypı́chány oči. Pak je dal hodil na slunce, až zemřeli. Pravil jsem: Co je horšı́ho, než udělali tito? Odpadli od islámu, zabı́jeli a kradli. Pravil ’Anbasa ibn Sa’ı́d: Při Alláhovi, vůbec nic takového jako dnes jsem neslyšel! Pravil jsem: Popı́ráš snad mé tvrzenı́, ’Anbaso? Pravil: Ne, ale to vyprávěnı́ jsem přednesl, jak má být. Při Alláhovi, tito lidé budou v pořádku, pokud žije tento šajch mezi nimi. Pravil jsem: V tom byla zvyklost Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r. Přišlo k němu několik ansárů a rozmlouvali u něj. Jeden muž, který byl mezi nimi, vyšel a byl zabit. I vyšli za nı́m a tu hle - jejich druh se koupe v krvi! Vrátili se tedy k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravili: Posle božı́, náš druh s námi rozmlouval a vyšel, a když jsme k němu přišli, koupal se v krvi. I vyšel Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, a pravil: O kom myslı́te nebo se domnı́váte, že ho zabil? Pravili: Jsme toho názoru, že ho zabili židé. I poslal k židům, zavolal je a pravil: Zabili jste tohohle? Oni řekli: Ne. Pravil: Spokojı́te se 127 s přı́sahou padesáti židů, že ho nezabili? Oni řekli: Jim by nevadilo, ani kdyby nás pobili všechny a pak měli přı́sahat. Pravil: Dožadujete se tedy práva na výkupné za prolitou krev přı́sahou padesáti z vás? Oni řekli: Nebudeme přı́sahat. A on zaplatil výkupné ze svého. Pravil jsem: Kmen Hudhajl vyhnal v dobách nevědomosti jednoho z nich jako vyhnance. Ten přišel jedné noci v al-Bathá’ k jedné rodině z Jemenu, jeden muž z nich si ho všiml, udeřil ho mečem a zabil ho. Hudhajlovci přišli, toho Jemence sebrali a v době konánı́ poutě do Mekky ho přivedli k ’Umarovi. Řekli: Zabil našeho druha. On řekl: Oni ho ale byli vyhnali. A řekl: At’se padesát Hudhajlovců zapřı́sahá, že ho nevyhnali! Čtyřicet devět z nich se tedy zapřı́sahalo. A jeden jejich muž přišel ze Sýrie a oni ho požádali, aby přı́sahal. On však vykoupil svou přı́sahu tisı́cem dirhamů. Přivedli tedy na jeho mı́sto jiného muže a ten došel za bratrem zabitého a jeho ruka se spojila s jeho rukou. Tak jsme se rozešli a když těch padesát, kteřı́ přı́sahali, bylo u Nachly, zastihl je déšt’. I vešli do jedné jeskyně v hoře a ta jeskyně se na těch padesát, kteřı́ přı́sahali, zřı́tila, takže všichni zahynuli. Ti dva, kteřı́ si podali ruce, se zachránili, ale svalil se na ně kámen a zlomil bratrovi toho zabitého nohu. Rok žil a pak zemřel. Pravil jsem: ’Abd al-Malik ibn Marwán odsoudil podle al-qasámy jednoho muže, ale pak litoval toho, co udělal, a nařı́dil, aby těch padesát, kteřı́ přı́sahali, bylo vyškrtnuto z registru, a vypověděl je do Sýrie. Od Abú Hurajry, kéž je s nı́m Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, pravil: Zcizoložı́-li otrokyně a jejı́ cizoložstvı́ vyjde najevo, at’se podle práva zbičuje, ale at’se jı́ nenadává. Když pak zcizoložı́ podruhé, at’se podle práva zbičuje, ale at’ se jı́ nenadává. Když potom zcizoložı́ potřetı́, at’se prodá, byt’by to bylo za pramen vlasů. Od ’Áiši, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl dotázán na medovinu a pravil: Každý nápoj, který opı́jı́, je hřı́ch. Od Simáka, že se ho zeptal Suwajd ibn Táriq - nebo Táriq ibn Suwajd -na vı́no a on mu ho zakázal. On řekl: Ale my se jı́m léčı́me. I pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: To věru nenı́ léčenı́, nýbrž nemoc! Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: K prorokovi, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl přiveden jeden muž, který pil vı́no. On pravil: Bijte ho! Pravil Abú Hurajra: Byli mezi námi tacı́, co ho tloukli rukou i co ho tloukli botou i co ho tloukli svým oděvem. A když pak odešel, řı́kali někteřı́ lidé: At’ tě bůh zostudı́! On pravil: Neřı́kejte to, nebo na něj pomůžete satanovi. Od Abú Nudžajda ’Imrána ibn al-Husajna al-Chuzá’ı́ho, kéž je s nı́m i s jeho otcem Alláh spokojen, že k Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, přišla jedna žena z kmene Džuhajna těhotná z cizoložstvı́ a pravila: Posle Božı́, dopustila jsem se hřı́chu, za který je trest smrti. Vykonej ho na mně. 128 Prorok Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, povolal jejı́ho zákonného zástupce a pravil: bud’ na ni hodný, a až porodı́, přijd’ ke mně. I učinil to a prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, vydal přı́kaz a byla svázána svými šaty. Pak vydal přı́kaz a byla ukamenována. Pak se za ni pomodlil. Pravil ’Umar: Ty se za ni modlı́š, Posle Božı́, přestože zcizoložila? Pravil: Kála se tak, že kdyby se jejı́ pokánı́ rozdělilo mezi sedmdesát lidı́ z Mediny, pokrylo by je. Myslı́š, že je něco lepšı́ho, než že se obětovala Bohu všemocnému vznešenému? Pravil ’Amr ibn Majmun: Viděl jsem v době předislámské nevědomosti, jak se kolem jedné opice, která zcizoložila, shromáždily opice a ukamenovaly ji. A já ji kamenoval snimi. Pravil ’Umar ibn al-Chattáb: Bůh věru poslal Muhammada, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, s pravdou a seslal mu Knihu. V tom, co mu seslal, byl verš o kamenovánı́, a tak Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, kamenoval, a my jsme kamenovali po něm. Věru se obávám, že jak se bude prodlužovat lidská doba, řekne někdo: Nenalézáme kamenovánı́ v knize Božı́. A tak zbloudı́ tı́m, že opustı́ to, co je povinnostı́, kterou seslal bůh. Vždyt’kamenovánı́ je právem na toho, kdo zcizoložil, pokud je ve svazku manželském a bylo prokázáno, nebo došlo k otěhotněnı́ nebo k přiznánı́. Pravil’ Abd al-Rahmán ibn Muhajriz: Zeptal jsem se Fudály ibn ’Ubajda na zavěšovánı́ ruky zloději na krk. Je to ze sunny! Pravil: K Poslu Božı́mu, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, byl přiveden zloděj a byla mu useknuta ruka. On potom vydal přı́kaz a byla mu pověšena na krk. Pravil Abú Hurajra, kéž je s nı́m Alláh spokojen: Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r, nás poslal s jednou výpravou a řekl: Jestli najdete toho a toho - a jmenoval dva muže z kmene Qurajšovců -upalte je v ohni. A pak, když už jsme chtěli odejı́t, pravil Posel Božı́, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Přikázal jsem váni, abyste toho a toho upálili, jenže ohněm nemučı́ nikdo, než bůh. Jestli je najdete, tak je zabijte. Pravil ’Ikrima: K ’Alı́mu, kéž je s nı́m Alláh spokojen, byli přivedeni nějacı́ heretici a on je dal upálit. Doneslo se to k Ibn ’ Abbásovi a on pravil: Kdybych to byl já, nedal bych je upálit kvůli zákazu prorokově, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Nemučte mučenı́m božı́m, nýbrž bych je dal zabı́t podle výroku Posla Božı́ho, kéž mu Alláh požehná a dá mu mı́r: Kdo změnil své náboženstvı́, toho zabijte! 129 SLOVNÍK NĚKTERÝCH TERMÍNŮ ahl al-kitáb - lidé knihy. Křest’ané a židé Alláh - Bůh. Někdy se chápe i jako jedno ze sta vlastnı́ch jmen božı́ch ansárové - pomocnı́ci. Titul medı́nských muslimů al-’Aqaba, též Akaba - lokalita za Mekkou, kde uzavřel Muhammad dvě smlouvy s Medı́nou athar - tradice o Muhammadových druzı́ch Atractylis gummifera - rostlina s bı́lými květy bid’a - novota, většinou nežádoucı́ Dár an-nadwa - radnice qurajšovských rodů v Mekce dhú al-hidždža - měsı́c, ve kterém se koná pout’do Mekky dinár - zlatá mince dirham - střı́brná mince Dům - Ka’ba v Mekce džihád - úsilı́ i boj na stezce božı́, svatá válka džinn - džin, démon džizja - daň z hlavy určená nemuslimům žijı́cı́m v muslimském státě ghazwa - nájezd, bitva, razie hadı́th - vyprávěnı́. Jednotlivá tradice vytvářejı́cı́ sunnu hadždž - velká pout’do Mekky háfiz - čestný titul muslima znajı́cı́ho zpaměti Korán nebo velký počet hadı́thů haram - posvátný okrsek kolem Ka’by v Mekce Hidžáz - horská oblast na západě Arabského poloostrova hidžra - emigrace. Odchod mekkánských muslimů do Medı́ny roku 622 n. 1. zvolený za počátek muslimského letopočtu chabar - zpráva. Tradice o Muhammadových druzı́ch chalı́fa - nástupce proroka. Titul hlavy islámského státu, nazývaného někdy též knı́že věřı́cı́ch chalı́fát - islámský stát po Muhammadově smrti ihrám - stav rituálnı́ čistoty při konánı́ obřadů poutě do Mekky ’Um al-hadı́th - věda o hadı́thech imám - předák. Titul muslima, který vede modlitbu a přeneseně pak titul předáka muslimské komunity, islámského státu nebo váženého muže isnád - řetězec tradentů předávajı́cı́ch hadı́th Jathrib - původnı́ název Medı́ny Ka’ba - centrálnı́ svatyně islámu v Mekce. Je nazývána také Dům, Dům božı́ apod. Korán - svatá kniha islámu al-Lát - jméno jedné ze staroarabských model magháfir - druh jı́dla s nepřı́jemným zápachem Manát - jméno jedné ze staroarabských model, bohyně osudu matn - vlastnı́ text hadı́lhu Medı́na - město v Hidžázu 130 Mekka - město v Hidžázu mešita - islámská modlitebna mu’áchal - institut adoptivnı́ho sbratřenı́ zavedený dočasně Muhammadem muhádžirové - emigranti. Titul mekkánských muslimů přesı́dlených s Muhammadem do Medı́ny negus - titul etiopského vládce al-qasáma - staroarabský právnı́ institut umožňujı́cı́ označit za vinı́ka člověka na základě přı́sahy padesáti lidı́, přestože nebyli svědky jeho činu ramadán - muslimský postnı́ měsı́c sanad - řetězec tradentů předávajı́cı́ch hadı́th Satanské verše - část Koránu přednesená Muhammadem a později jı́m samým zavržená s tı́m, že mu ji našeptal d’ábel sunna - zvyklosti, obyčeje Muhammadovy transformované v právnı́ normu súra kapitola, oddı́l Koránu šajch - čestný titul váženého muže, v ’Um al-hadı́th titul vypravěče šarı́’a - islámské právo Šest knih - šest kanonizovaných sbı́rek hadı́thú v sunnitském islámu Táif - město v Hidžázu umma - islámská obec ummı́ - negramotný, nevzdělaný ’umra - malá pout’do Mekky ’urfut - rostlina se smrdutými květy ’Uzzá - jméno jedné ze staroarabských model zakát - náboženská daň, kterou platı́ muslimové Zamzam - pramen vyvěrajı́cı́ v posvátném okrsku v Mekce PRAMENY A LITERATURA Abú Dáúd: Sunan 1953. Doi, ’Abdur Rahman: Sharı́ah: The Islamic Law, Media Group Džidda 1984. Ibn Hišám: Al-Sı́ra al-nabawı́ja, matba’at al-Anwár al-Muhammadı́ja Káhira. Ibn Mádža: Al-Sunan, Dar Ihjá’ al-kutub al-’arabı́ja Káhira 1953. Ibn Sa’d, Muhammad: Al-Tabaqát al-kubrá, Dár Sádir Bejrút 1958. al-Khumaynı́, Rúhulláh: Fořty hadith, Islamic Propagation Organization Teherán 1989. Málik ibn Anas: al-Muwata’ 1967. al-Nasá’ı́: Al-Sunan, al-Maktaba al-Tidžárı́ja al-Qur’án. Rijád al-Sálihı́n, Dár al-Džı́l Bejrút 1980. Sahı́h al-Buchárı́, Dár al-Fikr Bejrút 1993. Sahı́h Muslim, Káhira 1972. al-Sálih, Subhı́: ’Ulúm al-hadı́th wa mustalahuhu, ’ard wa dirása, Dár al-’ilm li al-malájı́n Bejrút 1973. 131 al-Sajjid Sábiq: Fiqh al-Sunna, Dár al-Fath li al-i’lám al-’arabı́ Káhira 1994. al-Tirmidhı́, Muhammad: Džámi’, vydavatel a datum neuvedeno. al-Umari, Akram: Madı́nan Society at the Time of the Prophet, International Islamic Publishiflg House Rijád 1992. 132 Obsah ÚVOD 1 2 3 3 MUHAMMAD 1.1 Předprorocké obdobı́ . . . . . . . . . . . 1.2 Mekka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Náboženstvı́ v Arábii před Muhammadem 1.4 Počátky prorockého obdobı́ . . . . . . . . 1.5 Konflikty s Mekkánci . . . . . . . . . . . 1.6 ’Aqabské smlouvy a emigrace do Medı́ny 1.7 Vytvářenı́ islámského státu . . . . . . . . 1.8 Potlačenı́ opozice v Medı́ně . . . . . . . . 1.9 Předislámské arabské válečnictvı́ . . . . . 1.10 Boje proti kočovnı́kům . . . . . . . . . . 1.11 Smlouva u al-Hudajbı́je . . . . . . . . . . 1.12 Šı́řenı́ islámu za hranice Arábie . . . . . . 1.13 Dobytı́ Mekky . . . . . . . . . . . . . . . 1.14 Vı́tězstvı́ islámu v Hidžázu . . . . . . . . 1.15 Dobudovánı́ islámského státu . . . . . . . 1.16 Muhammadova smrt . . . . . . . . . . . 1.17 Idea proroctvı́ v islámu . . . . . . . . . . VYTVOŘENÍ SUNNY 2.1 Vznik sunny . . . . . . . . . . . . 2.2 Vztah Koránu a sunny . . . . . . 2.3 Orálnı́ tradice a pı́semné záznamy 2.4 Islámská kritika tradic . . . . . . . 2.5 Sbı́rky tradic . . . . . . . . . . . . 2.6 Třı́děnı́ tradic . . . . . . . . . . . 2.7 Sunna v současné společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 6 7 11 12 14 18 23 27 34 35 43 47 50 54 59 61 62 . . . . . . . 67 68 71 72 77 91 96 100 TEXTY TRADIC 101 3.1 Filologická poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 3.2 Texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 SLOVNÍK NĚKTERÝCH TERMINŮ 130 PRAMENY A LITERATURA 131 133
Podobné dokumenty
Zde - ZŠ V. Kl. Klicpery, Nový Bydžov
kterých se proutky nestihly zlomit. Večerní posezení nakonec
C - Language Shop
cizin⎪a, -y ž–28 v ~ě abroad, in a foreign was shaking with anger
co I G čeho pron–67 1 tázacı́ what; (kolik
country; do ~y abroad; vrátit se z ~y return
from abroad; doma a v ~ě at home and ...
ASSOCIATIONS OF DIETITIANS
EVROPSKÁ FEDERACE ASOCIACÍ DIETITIANS
Obrana proti černé magii
Původ: Symbol, kterým je sanskrtem psané
Hindské slovo "svatý" a vyslovuje se jako Om
(aum). Význam se vykládá i jako "matka
všech manter". Symbolizuje 4 stavy vědomí:
bdění, spánek, snění a trans ...
Co všechno již podnikla za téměř celý rok, aby odvrátila tento obávaný
okamžik odloučení od chlapce, jehož zbožňovala a který teď sám žádal,
aby mohl chodit do školy!
»Ptáš se, proč bych se rád uči...