2. kapitola Podoby myšlení – jazyk jako magie Vždy se bojím, abych

2. kapitola Podoby myšlení – jazyk jako magie Vždy se bojím, abych

2. kapitola Podoby myšlení – jazyk jako magie Vždy se bojím, abych nevytrhla myšlenky z jejich souvislostí. Brzy ráno vezmu své psi na pláž vyběhat v letní mlze. Oceán šeptá, všechno je měkké, jemné, šedivé a stříbřitě modré. Ptáci se houpou na vlnách a pak pomalu mizí za horizontem. Je příliv. Pod nohama nacházím pískové poklady a jiné jsou ukryté ve skalách podél pobřeží. Způsob našeho myšlení je zakotven v kontextu, kontext a obsah ho tvarují stejně jako písek, který se změní v tvrdou černou skálu. Pojďme to zkusit stopovat krok za krokem... Zkusme si představit, že žijeme v kultuře, která vnímá čas cyklicky a ví o tom, jak se navrší pískové hroudy pod skalami. Když všechno vnímáme jako něco, co se vrátí, víme o i o tom, že ptáci se stejně jako já vrací vždy znovu a znovu na pláž. Představte si, že v takovém myšlení nic nezůstává odděleno, pták není oddělený od vlny, ale oba splývají v jednom rytmu, který je kolébá. Představte si, že já vím – ne intelektem, ale tělem a srdcem – že nejsem oddělená ani od těch pískových hrud nebo zkamenělin, že ty pomalé síly, které jednomu životu dávají tvar a druhý udržují hluboko stlačený pod usedajícím bahnem po celé dlouhé cykly, jsou ty samé síly, které tvoří i můj život. Takže když se dívám na tu hroudu písku, dívám se vlastně do zrcadla. Nebo lépe, představte si, že jste se mnou na té pláži, že jsme spolu (což jsme) a když se podíváme jeden druhému do tváře, zrcadlíme se jeden v druhém (protože světlo je obojí, vlny i částice). A proměněni bytím toho druhého zahlédneme to, co si často neuvědomujeme ­ že v druhém obdivujeme bohatství jeho odlišnosti, že ho nemůžeme zcela vykalkulovat a vědět předem, co od něj máme očekávat – všechno to, co nás dělá svobodnými. Zkusme si představit, že nejsme každý sám, že jsme dohromady s přáteli, s dětmi, s lidmi, které milujeme.Víme, že svět se neustále vrací v kruzích, že i naše myšlenky se pohybují v kruzích, spirálách, pavučinách, tkají se a tančí, vzdávají úctu všem propojením, vzorům, změnám a nic nemůže být vytrženo ze svých souvislostí. Ani Bůh. Zkusme si představit děti, které nikdy nepoznaly Boha, který stojí mimo svět, a nic v jejich myslích neodpovídá systému vnější moci. Že se už jako malé děti naučily, že požadavky, radosti a niterné bytí jejich těl jsou svaté, tyto děti vyrostly s rodiči, kteří k nim měli úctu, byly nakrmeny, když měly hlad, byly kojeny a mazlily se se ženami i s muži. Představte si, že jejich matky nebyly – i přesto, že byly matkami – vyloučeny ze světa zábavy a aktivity, že jejich otcové se o ně starali se stejnou péčí jako ženy. Představte si děti, které se nikdy nenaučily oddělovat ducha od hmoty, nikdy se neučily vnímat sebe, svá těla ani své výměšky jako něco zahanbujícího, že pro jejich rodiče bylo i jejich hovno něco, co patří k posvátnému, něco co se znovu vrací v cyklech. Když se tyhle děti učí, sedí v kruzích, pohybují se, tančí, zkoumají, ptají se a učí druhé děti to, co sami umí. Když dorostou a jdou pracovat, nevnímají práci jako něco odděleného od jejich života. Protože nejsou zvyklí se řídit podle nějaké abstraktní totální hodnoty, nepracují pro peníze i kdyby to měl být Bůh. Jelikož se ve světě necítí jako cizinci je pro ně nepředstavitelné, že by jejich osobní zisk měl přinést újmu někomu jinému. Vědí – ve svých tělech i srdcích – že to, co se děje, je něco, co nám bylo dáno k řešení a že vše, co ze země přichází se do země zas vrací. Ačkoliv vědí, že každý z nich zemře, nepřemýšlejí o životě jako o něčem konečném. V jejich představách nebloudí žádný Vesmírný Rozhodčí, který zapíská na píšťalku a zařve „Konec hry!“ Nemohou stát vně světa a vlastnit jej, vykořisťovat ho pro vlastní zisk. Nemohou se úplně oddělit od bolesti druhých lidí, jsou ve světě všichni dohromady. Není těžké vytvořit takovou vizi. Na pláži mě napadne sama, možná proto, že na té pláži, na kterou se vracím, pobývám se svými přáteli – lidmi, které miluji – každý rok na Zimní Slunovrat. Setkáváme se, abychom se jeden druhého dotýkali, abychom cítili blízkost srdcem a v mysli si s radostí uvědomovali, že nestojíme mimo cykly a roční období. A tak zpíváme, objímáme se, zapálíme oheň a když slunce sestoupí pod hladinu na nejdelší noc v roce, svlékneme se a skočíme do vln. Voda nám spálí kůži až k znecitlivění, takže křičíme, řveme a bučíme s každou vlnou, která nás udeří naší vlastní smrtelností, zranitelností našich těl. A když se tomu poddáme, přestaneme bojovat proti chladu a síle oceánu, když si dovolíme svou situaci znovu a znovu procítit, odněkud z hloubi, zpod původního šoku vyroste čistá radost. Žijeme! Zpíváme, voláme, bučení se změní v rozjařené výkřiky síly, která přichází zevnitř od pramene našich životů, které vnímáme jako posvátné. A s touto silou přichází také vize, která nabírá svou podobu někde v temnotě a zjevuje se ve chvíli, kdy jsou rozpory vyléčeny. Řekněme svému tělu a svému srdci, že tohle je možné. Můžeme vytvořit kulturu založenou na této síle, na této jednotě. S vysoko zdviženýma rukama, abychom procítili závany větru na kůži, se v tom oceánu cítíme tak silní… V měsíčním světle se cítíme být blízcí, držíme se, sušíme se navzájem. Z této síly a blízkosti může vyrůst něco léčivého. Někdy je intenzita té vize téměř nevydržitelná. Máte pocit, že se vám vysmívá, že před vámi přelétl přelud, který vám ukázal krásu tak narychlo, že vám vlastně jen předvedl, jak kráčíte k dalšímu holocaustu. Ale pak se odněkud zdola ozve otázka jestli bychom byli schopni v sobě najít tolik naděje a odvahy a opravdu za touto vizí jít. Teprve potom přijdou na řadu úvahy, jak ji přivést do vědomí, když
celé naše vědomí, naše víry, plány a všechny způsoby, jak uvažujeme o práci i o sobě jsou utvářeny a organizovány podle autoritativních principů a jiné si ani neumíme představit. Ale můžeme k nim občas nahlédnout. Jsou to totiž principy magie, která dávno ví, že vědomí má určitou strukturu, která se projevuje ve způsobu života, jaký vedeme. Ne to, co si myslíme nebo říkáme, ale vzorce podle kterých své myšlenky spojujeme, organizují fyzický svět a zjevují se ve všem kolem nás. Například tato místnost, ve které sedím, je se svými solidními, pevnými zdmi a betonovými základy dobrým příkladem vlastností, které si tato kultura představuje jako správný způsob života. Dům je pevný, nehybný, plný těžkého nábytku, je to výrobek, který ukazuje, že vidíme či cítíme objekty i život takto pevný a těžký. Je úplně odlišný od domu afrického kmene Dogonů, kde každé místo je součástí velikého mytického těla a má svůj rituální, symbolický význam. A típí prérijních indiánů zase byla vyrobena tak, aby je mohli při svých migračních cyklech za stády bizonů neustále přesouvat. Tato místnost je předmět ze světa oddělených, izolovaných předmětů. Dogonský dům a indiánská típí jsou výsledkem vztahů ve světě procesů, které jsou vzájemně protkané, vnímají se a navazují na sebe. Sílu vědomí pochopíme jednoduše. Stačí, když si uvědomíme, že je vytvářeno formami a strukturami, které vytváříme my sami. To je tak jasné, že je téměř ostuda to zdůrazňovat. Ale mám podezření, že většina z nás se takhle na svět ještě nikdy nepodívala. Jsme natolik uvězněni navyklými obsahy, že nám Katolická církev a Komunistická strana připadají jako něco zcela jiného. Ale jejich základní struktury, hierarchický řád, který na každé rovině postuluje pár lidí, kteří vládnou těm pod nimi, je velmi podobný. Podobné jsou, samozřejmě, také struktury vlády Spojených států, firem a korporací, universit a armád a mnoha skupin, které o sobě tvrdí, že hledají nové vědomí, revoluci nebo nový věk. Struktury, ne obsahy, určují tok energie a s jejich postupnou změnou můžeme nasměrovat i to, jaké struktury budeme vytvářet dál. Struktury založené na hierarchii­ a je lhostejné k jakým principům se zrovna hlásí ­ vytvoří zas jen hierarchické struktury, které ustavují sílu vnější, nikoliv vnitřní. Spirituální organizace s hierarchickou strukturou pracují s odcizeným vědomím a tudíž mohou vytvořit zas jen odcizené vědomí. Je úplně lhostejné, jaká učení nebo jak hluboké inspirace jsou jejich podkladem. Naše zažitá struktura sama vnuká předpoklad, že někteří lidé jsou šťastnější, bohatší či víc obdarovaní než druzí. Je jedno jakého gurua následujeme, jenom fakt, že napodobujeme někoho jiného, nám přístup k duchu nebo k vnitřní síle téměř znemožní. Stejně tak politické strany, které jsou založené na hierarchii a rovinách moci zákonitě vytvářejí zas jen struktury založené na struktuře vnějšího ovládání. Revoluce, která se bouří proti odcizení, která odmítá nadvládu několika nad mnohými (anebo i nadvládu množství nad jednotlivci) nemůže používat struktury založené na tom, že několik lidí vládne ostatním. Můžeme říci, že kultura je soubor vyprávění, které si vzájemně vyprávíme. Tyto příběhy mají své základní vždy stejné podoby – nemyslím tím jejich detaily, konkrétní charaktery nebo jednotlivé příběhy – , které dávají zároveň podobu našim předpokladům, očekáváním a našim činům. Možná nám pomůže, když se blíže podíváme na některé příběhy, které podkládají moderní Západní kulturu, protože když je rozebereme a všimneme si, co nám podsouvají a jaké struktury v nás vytvářejí, získáme svobodu je měnit. Apokalypsa. Tohle je příběh o čase. Tvrdí nám, že čas je nikoliv sled různých vztahů a vlivů, nýbrž jednotlivá věc, něco jako jednosměrná cesta, historii vnímáme jako začátek, prostředek a konec a ten si nevědomě představujeme znovu jako veliký třesk, veliké vyvrcholení. Hlavní postavou tohoto příběhu je Bůh, který stojí mimo tento svět. Předpokládáme, že po tom velikém třesku i my přejdeme někam jinam, kde konečně nastane něco lepšího. Ten příběh učí odcizení. Tvrdí, že tento život je pouhou předehrou, předmluvou k něčemu jinému. Další příběh by se mohl nazývat Revoluce. Tento příběh je podkladem pro většinu našich příběhů, dramat, pro naši hudbu i naše orgasmy. Dává podobu naší představě smrti a vytváří v naší mysli strukturu, díky které vnímáme absolutní hodnoty jako něco, co je umístěno mimo tento svět, jako něco abstraktního. Tím se v nás vytváří pocit, který si ani neuvědomujeme, že abstraktní absolutní hodnoty jsou jaksi zvláštně důležitější než reálné hodnoty tohoto světa, takže stát, který formuluje zákon proti vrahovi, může zároveň vyrábět zbraně a vést válku. Díky této struktuře mysli se může stát, že vnímáme osobní zisk jako nejvyšší hodnotu nad všemi hodnotami. A v naší kultuře žijeme tak, že zisk je pro nás transcendentní, absolutní, nejvyšší hodnotou. Apokalypsa většinou dává podobu našemu vztahu k práci, mnohdy se bičujeme a nejsme schopni se zastavit až do chvíle, kdy nás zarazí těžká krize nebo zhroucení. Pak teprve hledáme cestu z úplného vyčerpání a pocitu, že jsme úplně mrtví. Při stále působícím nevědomém strachu z destrukce je opravdu těžké se rozhodnout, že budeme řídit své tempo. Tato mentalita krize (myšlení, jehož nevědomým podtextem je strach z očekávané krize ­ pozn. překl.) nám zabraňuje myslet, plánovat, pracovat a budovat do daleké budoucnosti. Zabraňuje nám říci to, co občas říká můj přítel Alan Acacia: „Mám k našemu hnutí závazek nejméně na dvacet let, takže si mohu dovolit si trochu odpočinout“. Apokalypsa nás také nutí, abychom od každé změny očekávali, že bude rychlá, absolutní a předem jasná. Neumíme čekat jak věci dopadnou. Máme stále pocit, že jsme na pokraji pádu a postupně na něm doopravdy
jsme, neboť máme velikou šanci být u toho, až se proroctví Apokalypsy naplní právě tím, že ho neustále očekáváme a chováme se jako by mělo nastat. Když zvítězíme nad sebou a rozhodneme se měnit vědomí a kulturu a předejít destrukci, nemůžeme očekávat, že to půjde rychle, předem jasně a spočitatelně. Spíš než že bychom náhle mohli říct „tady se udála změna“, budeme stopovat drobné posuny, jiné způsoby zvažování problémů a dlouhotrvající, pomalé změny ve struktuře vztahů. Hodní(á) chlapci/děvčata oproti špatným chlapcům/děvčatům. Tento příběh je o hodnotách a je také jedním z témat, která rámují podobu naší kulturu. Hodní bojují proti špatným: kdo vyhraje? Tento příběh reprezentuje způsob myšlení, kterému říkáme dualismus: všechny kvality světa mohou být rozděleny do dvou protikladů – jeden je dobrý – idealizovaný a druhý špatný, znehodnocený. Psychologové říkají tomuto myšlenkovému procesu štěpení – neschopnost vidět lidi nebo věci jako celek, který obsahuje obojí – dobré i zlé. Muži jsou spojováni s duchem, kulturou, svatostí a jsou idealizováni, ženy jsou spojovány s tělem, přírodou, se světským a jsou z kultury exkomunikovány. Anebo je žena jako taková viděna pouze v termínech buď anebo – světice nebo děvka, madonna nebo frocek – ne jako celistvá osobnost, ve které je obsažena ctnost stejně jako sexualita. Ženská těla a lidská sexualita mohou být spaseny jedině, když jsou řízeny rozumnými mužskými principy nebo transcendující silou zisku. Tak se z žen stanou skříně a sexualita, která je ve většině kultur spojena s posvátným, se může stát něčím, za co se platí. V tomto příběhu, který tvaruje naši kulturu, je světlo idealizováno a tma znehodnocena. Válka světla a tmy je něco, co předchází rasismu. Samotná metafora pochází z indoevropské mytologie a Merlin Stone tvrdí, že je to původně propaganda, která ospravedlňovala tmavší Druidy z Indie, aby mohli zabíjet bledší Árijce. 1 Indoevropané ji přenesli na Západ, tam se smíchalas myšlením Persie a Řecka a zanechala své stopy ve Starém Zákoně. Nakonec pronikla do křesťanských obrazů a symbolismu. Určitě pomohla ospravedlnit vraždění žen (čarodějnic, které se scházely v noci a byly obviňovány z toho, že slouží Pánu temnoty). Legitimizovala pogromy proti tmavovlasým židům a v neposlední řadě i dobytí a zotročení Afričanů, původních Američanů a jiných ras s tmavší pletí, jejichž barva byla podvědomým důkazem, že jsou od Boha světla nějak vzdálenější. Metafora světlého a temného byla podhoubím nacistické propagandy, když povyšovala árijské blonďáky a varovala před poskvrněním tmavými Židy. Tento systém symbolů se naučíme již velmi brzy ­ v kolika pohádkách je světlovlasá sestra tou hodnou a upřímnou, kdežto ta tmavovlasá je žárlivá a zlá? Z tohoto rozdělení světla a tmy vyrůstá také rozdělení ducha (světlo) a těla (tma), mužského a ženského, kultury a přírody. Rozdělení se stává také obrazem hierarchie – vysokého (někde nahoře, mimo, nad tímhle světem, touto zemí, venku z těla, duchovno, dobro) a nízkého (pudy, zvířeckost, tělesno, zemitost, zlo). To podporuje vnější moc. Dejte si pozor na organizace, které proklamují svou oddanost světlu aniž by se přitom klaněly i temnotě, protože když je půlka světa zidealizována, musí ta druhá být zákonitě znehodnocena. Veliký Muž přijme Pravdu a Dá ji pár Vyvoleným. Tento příběh vypráví o poznání. Poznání je dáno Velikému Muži a on je předává vybrané skupině, nějakým Vyvoleným, Psychoanalytické Asociaci nebo jiným kádrům. Tito lidé často musí šeredně trpět, aby za svůj dar zaplatili. A čas od času musí své poznání odvážně bránit proti těm, kteří chtějí doktrínu změnit nebo znečistit. Veliký Muž, můžeme mu říkat Mojžíš, Ježíš, Freud, Buddha nebo Marx, napíše knihu, nebo jeho slova zapíší jiní a tato slova se stanou zdrojem pravdy a autority. Všechno ostatní vědění, které není založeno na slovech Velkého Muže, je neplatné. Tento příběh legitimizuje moc několika vybraných, kteří vlastní jedinou pravdu. To podporuje iluzi, že Pravda je někde mimo, jinde než v dění světa a tím popírá hodnotu zkušenosti, pravdu smyslů a těla, pravdu, která je pro všechny stejná a zároveň pro každého jiná. Tady také vyrůstá lež, že existuje jenom jedna pravda. Lež, která destruovala víc hnutí než tajná policie. V této lži pramení všechny ty nekonečné, neplodné, brutální debaty o tom, kdo má pravdu…….( což dělají křesťané, marxisti, feministi i jiné skupiny). Ženská hnutí zahlédla v tomto příběhu detail, že je o Velkém Muži – že velký Muž nikdy není ženou. To není náhoda ani to není proto, že by ženy méně toužily mít pravdu než muži. Touží, ale jinak… Příběh o Velkém Muži je vždy spjatý s rozdělením a s dualismem, kde ženy musí být poníženy, když Velký Muž musí být tolik povýšen). Stálo to mnoho let bolestivých bojů a hořkých diskusí, aby i ženská hnutí prohlédla druhou stránku této lži a akceptovala, že mohou být různá pojetí tohoto hnutí, různé druhy feminismu a všechny mají k věci co říct. Vzestup/Pád. Jiný název pro tento příběh by mohl znít: Spasený/Zatracený. To je příběh o úspěchu a selhání. Stará náboženská verze protlačila cestu světské Americké verzi. Výstup a Pád budí dojem dvou odlišných 1
příběhů. V prvním se člověk nízkého původu probojuje (díky nějaké schopnosti nebo talentu) a je přijat do kruhu vybraných. Ve druhém člověk, který je součástí elity, obyvatel rajských zahrad, díky nějaké slabosti, vrozenému zlu nebo úpadku osobnosti, podlehne a je stažen dolů mezi obyčejné lidi. Když se podíváme blíž, vidíme, že ty dva příběhy jsou vlastně jedním, jen v opačné verzi. Osoba, která nemá hodnotu, ji získá a naopak osoba, která hodnotu či štěstí má, je ztratí. Obojí podporuje stavbu a strukturu vědomí, kde někteří lidé mají hodnotu a jiní ne. Velmi často jsou oba příběhy částí jednoho. Člověk něčeho dosáhne a pak to zase ztratí. Nebo upadne a je spasen. Nebo když jeden něco získá, tak jeho milý nebo milá naopak o vše přijdou jako ve filmu „Star is Born („Zrodila se hvězda“). Judy Garlandová má veliký úspěch zatímco její alkoholický manžel sklouzne z vrcholu slávy do sebevražedné deprese. Tento příběh nás udržuje v tom, abychom byli neustále ve střehu, abychom šplhali za úspěchem a snažili se vystoupat do kruhu úspěšných, hledáme svou spásu někde nahoře místo abychom se postavili tomuto navyklému tlaku vědomí a neznehodnocovali to, co právě jsme a co děláme i jen tím, že to bagatelizujeme či srovnáváme s nedosažitelným.V tomto příběhu je cílem jakýsi tajemný osobní zisk, který se ale před námi skrývá a záleží na někom jiném než na nás. ATento abstraktní cíl také determinuje hodnoty v ekonomické sféře. V těch, kteří z nějakého důvodu nedosáhli úspěchu, zůstává pocit selhání. Jiný název pro tento příběh by mohl znít: Zahrada Eden a jiný Americký sen . Tento příběh říká, že někde je nebo kdysi bývalo nějaké dokonalé místo, odkud jsme byli za své hříchy vyhnáni nebo kam máme zakázaný přístup za své slabosti a chyby. To podporuje „individualistickou etiku Americké společnosti“, která nedosažení Amerického snu vysvětluje vždy osobní neschopností nebo chybou. Ta stejná etika vytváří také určitý druh izolovanosti amerického způsobu života, která je patrná ve všech třídách, ale nejvíc a mnohem hlouběji se projevuje mezi chudými. 2 Toto jsou příběhy odcizení. Můžete jich vymyslet ještě mnoho dalších, ale pro mne jsou nejdůležitější tyhle čtyři. V nich jsou ukryty struktury, na kterých stojí naše myšlení, naše obrazy, naše činy. Nazvali jsme je. A základní magický princip říká, že když známe jméno něčeho, dává nám to moc – ne zacházet s tou věcí podle svého, ale můžeme konat ve spojení s ní. To, co nazveme, nám musí nejprve odpovědět a pak to můžeme tvarovat (nikoliv ovládat). Když pojmenujeme tyto příběhy, uvidíme také způsob jakým nás determinují, a uvědomění je první krok ke změně. Když mluvíme o příbězích, mluvíme o jazyce. Jazyk tvaruje vědomí a používání jazyka k tvarování vědomí je důležitá součást magie. Jazyk zahrnuje i tvaruje myšlenkové formy naší kultury. „Pokouším se napsat příběh bez podstatných jmen,“ řekl básník Maridel LeSeur při soukromém čtení. „Podstatná jména jsou patriarchální, oddělují nás od věcí, pojmenují je a udělají z nich objekt. Jazyky amerických indiánů nemají podstatná jména, jenom vztahy. Tam se nedostaneme ani za tisíc let, ale můžeme aspoň začít.“ Jazyk, který používáme, rámuje cokoliv řekneme. Růže nazvaná jinak by nevoněla tak krásně. Když jí nazvu Rosa Rosaceae, vyloučila jsem ji z kontextu zahrad a měsíčního světla a zařadila ji do atmosféry souborů, tabulek, testů a botanických klasifikací. Když mi řeknete, že působím smutně, má to jinou souvislost a vybudí to ve mně jinou reakci než když mi řeknete, že trpím endogenní depresí z nedostatku uspokojení. Jazyk dává moc. Slovo ubohý je slovo, které mohu říci o sobě. Dává mi moc, abych pojmenovala a tudíž cítila své emoce. Všimněte si, že je to přídavné jméno. Popisuje něco, co dělám (cítím). Je relační (vztahové). Fráze endogenní deprese je termín, kteří profesionálové užívají, když mluví o osobách, které jsou jiné než oni. Může to být užitečné. Poskytuje to, snad, přesnější diagnostickou kategorii než slovo ubohý. Ale ta je pro profesionály, ne pro mě. Nedává mi to možnost se se svými pocity spojit, protože je to mění v objekt, podmínku, v něco, co mám a tak jsem od toho vzdálená, oddělená stejně jako jsem oddělená od těch, kteří mně takhle klasifikují. To je důsledek principu, kterým když známe jméno něčeho, držíme nad tím moc. Takhle: Jména, která dáváme a jazyk, který užíváme, mají moc i nad námi, tvarují nás. Jména vytvářejí formy myšlení. Zahrnují obojí: ideje i kontext. Když zvolíme špatné jméno, spojíme myšlenku do špatného kontextu a její význam se změní, stane se třeba i něčím, co jsme nezamýšleli. A jelikož náš jazyk je přizpůsobený kultuře odcizení, kdykoliv zvolíme názvy, se kterými nám slova znějí uspokojivě, přijatelně, vědecky, akademicky, vracíme nazvanou věc znovu do odcizené souvislosti – a znovu se dostáváme pod moc tohoto odcizení a oddělujeme se. Názvy pro myšlenkové formy Imanence, jmen, která dávají sílu, často znějí jednoduše, dětsky nebo hrozivě ­ například Magie. Nebo Čarodějnice. Lidé mi znovu a znovu opakují, že termín čarodějnice probouzí negativní pocity. Je to slovo, které lidi děsí, šokuje a probouzí v nich nervózní, hloupý smích. „Jestli jste čarodějnice (he,he), proměňte mě v žábu.“ „A vy byste chtěl být nepotřebný?“ odpovídám někdy. Upřednostňuji slovo čarodějnice před jinými slovy, protože obsah tohoto slova míří někam za hranice kultury odcizení. Může nás strhnout špatným směrem, ale když v nás probudí strach nebo negativní asociace, můžeme 2
toho využít a postavit se těmto myšlenkovým formám tváří v tvář. A když je uvidíme, můžeme je transformovat místo toho, aby nás nevědomě ovlivňovaly uvnitř naší mysli. Jazyk také obsahuje metafory: metafory, obrazy, které užíváme, tvarují naše myšlenky a činy. Myšlenkové formy odcizení jsou začleněny do našeho jazyka v podobě obrazů, kterými zpětně vyvoláváme navyklé myšlenkové formy, vytvořené vzorce v naší mysli. Takže, například opoziční kultura druhé poloviny šedesátých let – což bylo hnutí, které, i přes své nedostatky, chtělo obnovit smysl sexuality, těla, citů, přírody a radosti v běžném životě – se zařadilo mezi jiné věci, které hledají duchovní osvícení. A osvícení (podstatné jméno) je obraz, který nás tlačí zpátky do duality, popírá tmu, zemi, tělo, dělohu i sex, znovu nás vrací do kontextu temnoty a noci. A tak ty samé hlasy, které v šedesátých letech volaly po nezávislosti, spontaneitě a svobodě, po nové kultuře založené na přírodě, v sedmdesátých letech začaly vyznávat tichou meditaci, celibát a podrobily se jen nové podobě mužských autoritativních obrazů v exotičtějších hávech. Jiní, kteří se nezachytili v úspěšných kultech, propadli pocitu bezmoci a ptají se sami sebe: „Neslyšel jsem tohle už někdy?“ Mají pocit, jako by znovu slyšeli stejné vtipy ze stejných komedií a postupně se smiřují s vlastním cynismem a bezvýchodným pocitem, že se nic změnit nemůže. Nic se nezmění, dokud se nezmění formy, struktury a jazyk. Abychom mohli provozovat magii, musíme nejdřív vytvořit nové metafory, které neodsoudí světlo, ale znovu povýší smysl a význam temnoty: úrodné půdy, kde ve skrytu zrají semena, neviditelnou sílu, která z nás vychází, temnotu lidského těla, hlubiny oceánů a noc – čas, kdy se naše smysly zostřují a vyvoláváme k vědomí ty části nás samých, které jsme uvrhli do temnoty. Místo osvícení mluvíme o prohloubení, o cestě dolů stejně jako o cestě nahoru. Víme, že ve starých mýtech vstup do krajin ducha vedl vždy přes překážky, jeskyně, selhání, pukliny v zemi, bránu, vstup, vaginální štěrbiny. Říkáme tomu podsvětí a tam sbíráme své vize. Magie je samostatný jazyk, jazyk činů, obrazů a věcí spíš než abstrakt. A tyto věci nevidíme jako objekty, ale jako manifestace vědomí. Magie mluví k temným stránkám nás samých, které byly zformovány dávno předtím, než jsme se naučily pracovat s abstrakty. Zatímco jazyk slov, abstrakt, konceptů je tvarován kulturou a má tendenci nás vrátit do světa myšlenkových forem naší kultury, jazyk věcí a obrazů nás může, když se mu otevřeme, vést hlouběji. K sououvislostem obrazů, příběhům, které byly změněny tak, že vyprávíme příběhy patriarchální. Když necháme věci žít v celistvosti a bohatství jejich existence, budou k nám mluvit a převrátíme převrácené 3 , nebo ještě víc – potopíme se pod zacementované dno vědomí a dosáhneme podzemní vody, která je základním zdrojem. Vezměte si, například, tento shluk věcí: nahou ženu, hada, strom, jablko. Zkusme zapomenout, že to jsou všechno věci, které hrají hlavní roli v mýtu o Pádu a vezměme si třeba nejdřív skutečného hada. Třeba zrovna toho, se kterým žiji. Pozoruji její pomalé pohyby, cítím sílu jejího dlouhého těla, vidím, jak se její kůže nafukuje a oči se zavírají až leží úplně bez života a pak ji najdu jednoho rána v nové kůži, zatímco ta stará leží vedle jako obnošená punčocha. Svlékla se, už má zas duhovou kůži, bystré oči, je hladová, znovu plná života. Mohu si myslet, že had vůbec neznamená Pád, ale obnovu, vzkříšení. Ale to je taky špatné slovo, protože v magii symbol nemá vyhraněný intelektuální význam: je to ukazatel, který říká: „Podívej se, sem zaměř svou pozornost.A když skutečně věnuji pozornost životu svého hada, dozvídám se – nejen myslí, ale i svými smysly a zkušeností – něco o obnově. Ale možná, že vy byste se od ní dozvěděli něco jiného. Pravděpodobně ten had, s jejími pomalými cykly, jídlem jednou za měsíc, eliminací a stíny vám poví něco úplně jiného než mně, třeba nový příběh o čase – že pro ni je čas úplně jiný než pro nás, že čas není věc, ale vztah. A možná, že vám bude vyprávět příběh, který já si ani nedovedu představit, protože bohatství, tajemství jejího bytí se nevyčerpá jedním nebo dvěma příběhy anebo třeba tisíci vhledy. Zjevení se děje neustále. Anebo věnuji pozornost stromu. Vidím, jak z jeho nahých větví vyraší zelené pupeny, listy, květy, vidím jak zrají v plody, které mohu vzít do rukou, ovoce, které je zároveň semenem. A tak je pro mě všechno na světě věčnou obnovou, cítím ve svém vlastním ženském těle, které působí tak zranitelně, tak smrtelně : pokud jej vnímám dost do hloubky, mohu cítit, jak se samo v sobě obnovuje. Ale vy můžete prožít úplně jinou zkušenost. Třeba pro vás žena, strom a ovoce znamená stín, péči a komfort. A třeba, někdy jindy, to bude to, co z nich nasaji já. Magie, která působí, je velice přesný jazyk. Abychom změnili vědomí a opustili myšlenkové formy odcizení, musíme začít s tím, co vidíme a na co si můžeme sáhnout, vrátit se k tomu co vidíme, cítíme a vnímáme zároveň s uvědoměním, že to, co je konkrétní zjevuje to, co je skryté: energii, proces, který formuje to, co vidíme ať je to had, žena nebo strom. Věci se zjevují ve svých formách, ve svém pohybu, v procesech, které je tvarují jako se skály zjevují ve své oblosti a puklinách vykotlaných vodou. To je to, co chceme říct slovem Imanence. Když se učíme magii, učíme se v podstatě myslet­uvnitř­věcí, konkrétně zakoušet a zároveň abstraktně myslet. Všichni začínáme život jako děti a myslíme konkrétně, ale tato schopnost, místo aby se postupně rozvíjela, je v naší kultuře znehodnocena a musí uvolnit místo abstraktnímu rozumu. I když abstrakce mají své uplatnění, oddělují nás od hlubších rovin našeho cítění. Když se znovu naučíme jazyku věcí , spojíme se znovu se svými 3
emocemi. Ale musíme počítat s tím, že ačkoliv to zní neuvěřitelně jednoduše, může to být dlouhý a složitý proces. „Zeptejte se na něco, co byste od skupiny potřebovaly slyšet,“ říkáme kruhu žen, „na něco hmatatelného, něco, co bychom vám mohli dát.“ „Vnitřní sílu,“ říká jedna žena. „To není hmatatelné,“ říkáme.Vnitřní sílu nevidíme – nemůžeme vám ji podat. Můžeme vás podrbat na zádech, aby se vaše tělo uvolnilo, aby vaše svaly pocítily naši péči, můžeme vám dát šálek čaje, nabídnout vám vitamíny. Když trváte na vnitřní síle, proste o ni. Ale musíte vědět „Jakou má barvu? Jak voní? Je součástí žuly ze Sierry nebo nefritu z Kalifornie? Když nasbíráte věci, které pro vás mají sílu a dáte je dohromady, když se otevřete tomu, aby ty věci k vám mluvily, dozvíte se něco o zdroji vaší síly.“ Konkrétní zjevuje neviditelné. Mikrokosmos je tvarován stejnými silami jako makrokosmos. Jak nahoře, tak dole. A osobní je politické: síly, které tvarují naše osobní životy tvarují také náš kolektivní život a kulturu. Feministické probouzení vědomí je proces založený na zvuku magických principů. Když spolu mluvíme jako rovnocenní, ne o abstraktních teoriích, ale o konkrétních prožitých zkušenostech, vidíme obecné síly, které rámují naše životy. Pokud mluvíme upřímně. Praktikovaná magie není magie lží a iluzí. Obzvlášť nebezpečné jsou ty lži, které říkáme sami sobě, protože ty nás udržují oddělené, odříznuté od síly toho, co je. To, co je (věci, pocity, obrazy) ztělesňují energii, o které i lékaři vědí, že není oddělená od hmoty. Magie, která působí, je vědomé směrování energie ve shodě s vůlí, které vede ke změně. Stejně jako hmatatelné věci zjevují neviditelné energie, které je rámují a dávají jim podobu, tvary a vzory, které energie používá ke svému pohybu, se zjevují ve věcech. To je chvíle, kdy náš jazyk už nestačí – anebo možná nestačí žádný jazyk. I kdybychom mluvili o Chi nebo Ki, o maně nebo síle milované generací Star Wars, zřejmě jakékoliv jméno, jakékoliv podstatné jméno bude vlastně lživé, protože energii nemůžeme oddělovat. Když řekneme, že proudí skrz věci, jako bychom tvrdili, že proudí uvnitř nich od nich oddělená. Tady asi zklamávají i myšlenky. Když řekneme, že energie je pohyb a následujeme lékaře ve zkoumání toho, co se vlastně pohybuje – nenajdeme žádné konkrétní věci, jenom pravděpodobné vzorce. Magie ruší mechanický proces myšlení, kdy myslíme v abstraktech abychom ovládali a užívali předměty. V magii myslíme ve věcech, protože ty zjevují základní podprahové vzorce a říkají nám, jak se energie pohybuje. Používáme věci, obrazy a metafory abychom tvarovaly pohyb energie a změnili pravděpodobnost. Budu teď mluvit v takových metaforách, jako by energie byla věc a ne pohybující se vzájemné vztahy, dokud se nám nepodaří evokovat bezejmenný jazyk, který nám umožní mluvit pravdivěji. Tvarování energie je překvapivě jednoduché, téměř instinktivní. Pohybujeme energií pomocí našeho dechu, našich hlasů, pohybem našich těl a vytvářením obrazů v naší mysli. Existuje ale pár základních principů. První je vždy začít tam, kde zrovna jste, ne kde si myslíte, že byste měli být. I ta místa a stavy, které cítíme jako negativní či bolestivé, ztělesňují energii. Zlost, vztek, deprese, cynismus, strach, odpor to jsou všechno zdroje síly pokud je prožíváme jako ukazatele a ne jako bloky. Další princip je: začněte i končete uzemněním. Uzemnit se znamená se spojit se zemí, s tím, co je, začít tam, kde jsme, zakořenit se. Země je ztuhlá energie, můžeme o ní mluvit jako o veliké zásobárně energie. Když hýbeme energií, když probouzíme sílu, taháme ji ze země a zas ji tam vracíme. Nikdy se ji nesnažíme držet, protože energie neustále koluje a vrací se, pohybuje se v cyklech, ve vlnách, vyrůstá a zase padá. Nemůže se do nekonečna pohybovat jedním směrem. Stejně jako voda, energie je čistá, pokud je v pohybu. Když se zastaví, stagnuje a vysušuje se a vytvoří kal a usazeninu. A, stejně jako voda, když ji profiltrujeme zemí, pročistí se. A když ji znovu vyvoláme, je stejně čistá jako předtím. Energie spojuje lidi do skupin. Spojujeme se, když sdílíme energii pomocí společné vize, společného úkolu, když sdílíme něco hmatatelného jako je jídlo, doteky, písně a práci. Ale tohle všechno zůstává abstraktní. Místo toho zkusme přemýšlet v obrazech a představme si, že jsme spolu na pláži (nebo ve vašem pokoji) abychom společně vykonali magickou práci proměny myšlenkových forem. Vezmeme se za ruce a společně dýcháme, vytvoříme kruh. 4 Pohybujeme tělem, napínáme svaly, uvolňujeme je, houpeme se dokud se napjatá místa nezačnou uvolňovat a můžeme stát s volnými koleny a chodidly pevně na zemi. Hluboce dýcháme až z břicha. Vdech a výdech. S každým vdechem se naše břicha plní vzduchem a mají téměř tendenci vzlétnout a lehce padají, když vydechneme. Vdechneme vzduch zhluboka, abychom naplnili každou skulinu, než protáhne i naše kosti a odejde našimi chodidly. Zakořeníme se. Představujeme si, že naše chodidla mají kořeny, které vedou až hluboko do centra země a že z těchto kořenů můžeme vytáhnout sílu stejně jako strom táhne ze země vodu. A pomalu, pomalu cítíme energii stoupat nohama až k bokům. Jak stoupá, tak nás zahřívá, uvolňuje a my se cítíme volní a zářící. Energie projde genitáliemi a my cítíme hřejivou rozkoš. Vejde do břicha a prosvětluje naše tělo jako Měsíc nebo Slunce. Páteř 4
se nám napřímí jak kmen stromu, když jím prochází míza. Naplní plíce a srdce a odtud zase rameny dolů do paží a proudí dál rukama. A z rukou prýští pryč k dalším lidem. Stoupá vzhůru hrdlem s dechem, hlavou a na temeni hlavy vyrazí ven jako větve, které se napřahují až k nebi. Pak zase padá velikým obloukem zpět k zemi a tak vytváří kruh. Cítíme, jak nás ty větve obklopují a chrání, jak si s nimi pohrává vítr, jak na nás svítí slunce a měsíc a my skrz listy přijímáme světlo a posíláme jej zpět dolů větvemi dovnitř kmene – a dolů, dolů až do našich kořenů a odtud do země. A cítíme jak světlo vede naše kořeny ještě hlouběji. A cítíme, jak kdesi v té hloubce se všechny naše kořeny spojují a komunikují a nabírají energii z jednoho zdroje. A nad našimi hlavami se všechny ty větve proplétají a pohupují se s větrem a společně přijímají svit slunce. Cítíme jak energie přechází z ruky do ruky a propojuje náš kruh. A náš dech se mísí uprostřed kruhu a spojuje se v jeden, dýcháme společně, vdech a výdech a stáváme se jedním – jedním živým, dýchajícím organismem. Začneme tam, kde jsme. Každý z nás zazpívá své jméno a kruh mu jej vrátí. Zvuky, harmonie ­ to všechno jsou dary, které volají naši probouzející se sílu. Zpíváme jména těch, kterým se podařilo změnit své vědomí již před námi. Když o nich mluvíme a vyslovujeme jejich jména něco z jejich bytí vstupuje do našeho kruhu. Harriet Tubman – žena s neuvěřitelnou odvahou.“ „John Muir – muž, který se nebál milovat přírodu.“ „Isadora Duncan – která milovala své tělo.“ „Emma Goldmanová – žhnoucí duch.“ A ta jména pokračují. Když skončíme, podíváme se do středu našeho kruhu, představujeme si jak všechny naše obrazy, všechny naše energie spolupracují, vznášejí se a proudí, bublají jak polévka v hrnci dokud se nevytvoří další vize, dokud nespatříme tu věc, která zosobňuje proměnu, které chceme dosáhnout. Když se rozjasní, když ji jasně vidí každý z nás, znovu zhluboka dýcháme, vzedmeme energii a necháme ji plout s dechem v hlasu – jako zvuk, hluboký, bezeslovný zvuk, který tu vizi ponese a naplní ji energií. Síla stoupá a stoupá, prochází námi všemi, zvedáme s ní ruce a jsme tam, ve své vizi. V extázi. Silní. A pak to opadne. V tichu se sesuneme, stiskneme si ruce, těla až u země vypustíme energii zpět k jejímu zdroji a zůstaneme prázdní, uvolnění a tiší. A abychom uzemnili tuto vizi do našich životů, do toho co je. Každý z nás si představí a řekne jednu malou věc, kterou udělá pro to, aby se tato vize uskutečnila. Velikou nebo malou, každý sám nebo dohromady, bude to krok, jedna malá změna. Můžeme napsat dopis, osít zahradu, udělat ze smetiště kompost, napsat knihu, uvařit ostatním jídlo nebo udělá něco pro spojení – třeba upřímně promluví se svými rodiči. Znovu zazpíváme každého jméno. Říkáme, „Jsi Bohyně. Jsi Bůh.“ A myslíme to opravdově. A pak rozpojíme kruh a každý jdeme udělat to, co jsme řekli. A změna začíná.