Historie sirotčince v Horní Čermné

Osnova:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Úvod
Život zakladatele sirotčince Viléma Hartwiga
První začátky kazatele Hartwiga v Čechách
Založení sirotčince v obci Čermná
Život v sirotčinci
Hospodářské a sociální problémy
Výchovná práce
Závěr
1
Úvod
V roce 1867 založil Vilém Hartwig v horní části obce Čermné sirotčinec, který mimo krátkého přerušení za druhé světové
války trvá dodnes, nyní ovšem jako dětský domov. Máme málo
ústavů s tak bohatou minulostí. Historie vzniku sirotčince je
velmi zajímavá a souvisí s tehdejšími dějinnými událostmi.
Prusko-rakouská válka v roce 1866 ukončila období absolutismu. Hartwig byl do Čech vyslán z Ochranova /Herrnhut/ sborem Jednoty bratrské již v roce 1863 jako diasporní kazatel
s posláním navštěvovat skupinky, které se hlásily k Jednotě
bratrské, která mohla svoji činnost na našem území obnovit až
po roce 1848, neboť Toleranční patent Josefa II. jí působení
nepovoloval. Některé z těchto skupin byly poslední zbytky kdysi významných bratrských sborů, jiné vznikaly později pod vlivem pietismu, který se šířil z Německa.
Vilém Hartwig přišel do Čech jako prostý služebník ochranovské církve, člověk samorostlý, svérázný, který nenavazoval
na hlubší tradice /zvláště pedagogické/, poněvadž si jich ani
nebyl vědom. Tuto skutečnost nejlépe objasní pohled na jeho
život.
Život zakladatele Viléma Hartwiga
Vilém Hartwig se narodil 12. 12. 1830 ve Friedesdorfu
v Kladsku /polsky Lezyce, jihovýchodně od Hronova, asi 10 km
od českých hranic/. Rodiče měli větší hospodářství. Vyučil se
truhlářem a v osmnácti letech se vydal na vandr. Sám vypráví:“Musel jsem tehdy vypadat velmi komicky, protože oblek,
který mi dal otec ušít, byl tak důkladný, že by do něj bylo
možné snadno vstrčit dva Hartwigy.“ V té době měl zájmy stejné
jako každý veselý tovaryš a vandrovník. Na vandru prožil šest
let. Byla to jeho životní škola. Jako čtyřiadvacetiletý přišel
do Kasselu. Zde na něj silně zapůsobil jeho mistr, nábožensky
hloubavý člověk, pietista. Mladý truhlář Hartwig byl již dříve
náruživým čtenářem románů a zábavných knih. Zde se seznámil
s literaturou zcela odlišnou. Mistr mu půjčil díla Stillingova
/Jung-Stilling, vynikající oční lékař, básník, spisovatel. Jeho „Heinrich Stillings Jugend“ přepracoval a vydal Goethe/.
Nejvíce prý na něj zapůsobila kniha pastora Kapfa a bible,
kterou mu mistr daroval k vánocům. V prostředí řemeslnické rodiny se postupně stal zaníceným pietistou, aniž by si uvědomoval svoji příslušnost k tomuto hnutí. Obdivoval kázání pastora
Kohlbrügga a hledal v náboženském zanícení řešení svých životních problémů.
Je nutné si uvědomit, že Hartwig se vydává na vandr koncem
roku 1848, vandrovní léta prožívá v ovzduší Německa padesátých
let, po porážce revoluce, v řemeslnickém konzervativním prostředí. Sám Hartwig pochází z přísně katolické rodiny. Proces
jeho vnitřní přeměny jde od nejprimitivnějšího katolicismu k
2
pietistickému protestantismu. S revolučním dělnickým hnutím
nepřišel do styku a o jeho světovém názoru rozhodl vliv úzkého
okruhu rodiny, v níž pracoval a dozrával. Na zpáteční cestě do
svého rodiště prožil těžké chvíle dlouhé nemoci, vracel se s
velikou nejistotou, jak bude doma přijat. Otec se zhrozil nad
jeho názory i nad rancem „bezbožných“ knih. Byla to převážně
kázání Kohlbrüggeova.
S ochranovským hnutím se dostal Hartwig do styku teprve
později. Jeho život v otcovském domě byl pro stálé výčitky nesnesitelný. Konečně utekl z domu a po dlouhém váhání se usadil
v Gnadenfrei /dnes Dol.Pilava v Polsku, 25 km od českých hranic, nedaleko Broumova/. Tam vstoupil po dvou letech do bratrského sboru. Bylo mu tehdy 31 roků.
První začátky kazatele Hartwiga v Čechách
V roce 1863 vysílá ochranovská církev Viléma Hartwiga do
Čech jako diasporního, cestujícího kazatele. Nemá podrobnější
teoretické průpravy, je pokračovatelem kdysi v době temna k
nám vysílaných kolportérů /roznašečů knih/, lidových kazatelů,
jak o nich píše Alois Jirásek. Nemusí se již skrývat, přece
však se musí vyhýbat četníkům a jeho cesty jsou často dobrodružné. Neumí česky. S velikým úsilím se snaží naučit alespoň
tolik, kolik bylo nutné, aby se dorozuměl v českém prostředí.
Jako třiatřicetiletý muž chodí do české evangelické církevní
školy v Klášteře nad Dědinou /u Třebechovic pod Orebem. Zde,
na prosté vesnické faře, bylo tehdy sídlo hlavy evangelické
církve v Čechách, superintendanta Jana Veselého. Tady Vilém
Hartwig po vyučování dlouho vysedává ve školní lavici. Starší
žáci mu pomáhají učit se česky číst nejprimitivnější metodou.
Jeho čeština nikdy nedosáhla úplné dokonalosti, mluvil a kázal
opravdu svérázným jazykem. Procházel východočeskými evangelickými sbory a působil v nich jako lidový kazatel. Z prvních
cest se vracel do svého mateřského sboru v Gnadenfrei. Jeho
cesty však později častěji směřovaly do pozdějšího trvalého
působiště, tehdy ještě nerozdělené obce Čermné a blízkých Čenkovic, kde žili evangelíci. V Čermné Češi a v Čenkovicích Němci.
Čermná měla silnou náboženskou tradici. V pozdější pietistické vlně, v letech 1736-1742 odešlo z Čermné pro víru do Německa mnoho vystěhovalců, kteří se usadili v Rixfordu, v Berlíně a v okolí Střelína v Pruském Slezsku. Přesto však i při
dalším pronásledování zůstalo v Čermné a v Čenkovicích dosti
tajných evangelíků, kteří se po vyhlášení Tolerančního patentu
přihlásili k víře svých předků a po mnohých protivenstvích
prvních let tolerance založili farní sbor v Čermné a filiální
německý v Čenkovicích. Tyto oba sbory spravoval kazatel v
Čermné. Po roce 1861, kdy byl vydán patent protestantský, který zaručoval evangelíkům rovnoprávnost, mohl již Hartwig svobodně kázat.
3
Založení sirotčince v obci Čermná
Válka v roce 1866 přinesla kraji bídu. Hartwig byl zatčen
v podezření, že je vyzvědač. Byl vyslýchán a nakonec na zásah
vyššího pruského důstojníka propuštěn.
Vesnicemi se potloukaly žebrající děti, otrhané, zavšivené, se všemi znaky strašné bídy. Úcta k člověku, pocit povinnosti pomoci nejubožejším nenechal Hartwiga nečinně přihlížet.
Nejsmutnější byl osud chlapců. Opuštěné děvče spíš přijala některá rodina jako lacinou chůvu nebo služku. Hartwig se ujímá
prvního sirotka a brzy čtyř dalších tuláčků. Žije s nimi v
místnosti evangelické školy. Tato pomoc však nestačí pro
všechnu bídu, co je kolem. Hartwig byl člověk podnikavý, energický. Usuzuje velmi prostě:válka přinesla pruskému císaři velikou peněžní válečnou náhradu. Mohl by z ní velkoryse obětovat několik set zlatých na založení sirotčince pro ty, jimž
válka přinesla nejtěžší zubožení. Píše tedy císaři prosebný
list. Odpověď dostal, ale zamítavou. Obrací se tedy o pomoc
jinde. Shání příspěvky, přidává vše, co má. Podle svědectví
Hartwigovy dcery zemřela tehdy jeho matka. Celé dědictví věnoval s ostatními příspěvky na zakoupení obytné části rozlehlého
Balcarova statku. Do něho se v roce 1868 se svými chovanci nastěhoval. Brzy jim přivedl i matku Ludmilu Samkovou z Vratislavi, s níž se v roce 1868 oženil.
Budovu pro sirotčinec se šesti mírami pozemku koupila za
4500 zlatých německá společnost Handlung W. G.Thrän a Comp.,
jak je zapsáno v pozemkové knize obce Čermné. V roce 1872 byla
adaptována podle vzoru zdejší školy. Kupní cena byla zaplacena
z darů příznivců. V létě roku 1873 bylo vše hotovo. Avšak 17.
září v témže roce vypukl oheň v místech, kde sirotčinec sousedil s Balcarovým statkem. Ze sirotčince zůstaly stát jen holé
zdi. A znovu byl sirotčinec zbudován v roce 1879 ještě krásnější, jednopatrový s malou věžičkou. Tenkrát tu bylo 14 sirotků z různých končin.
Život v sirotčinci
Hartwigova pedagogická teorie byla velmi prostá:“Děti
ztratily rodinu, je nutno jim ji nahradit.“ Proto mu děti říkaly „tatínku“ a jeho manželce „maminko“. Veškerý život byl
organizován jako ve velmi početné rodině. Matka se starala o
kuchyni, měla k ruce pomocnici, služebnou, otec vedl hospodářství a řídil život rodiny. Jediným soustavným výchovným působením byly domácí pobožnosti.
O průběhu dne v sirotčinci máme podrobnou Hartwigovu zprávu. Začíná od věcí nejprostších:“Když mají ráno vstávat, poskytuje jejich ložnice velmi pestrý pohled, nezřídka i nepříjemný, neboť mnohé z dítek jsou velmi zanedbané, o čemž lože
nejednoho vydává jasné svědectví. Mnozí, jak je u dětí zvykem,
se neradi myjí a vlasy češou. Trvá to dlouho, než si zvyknou
nejnutnější kultuře.“ Vylíčený denní řád můžeme stručněji shr-
4
nout:o půl sedmé ranní pobožnost, po ní příprava k cestě do
školy /evangelické i katolické-v obci jsou obě/. Několik nejstarších dětí zůstává doma pomáhat v domácnosti a při úklidu.
Nebylo lehké dodržovat předpisy školského zákona o povinné
školní docházce. Zákon z roku 1869 je jen o rok mladší než sirotčinec. Jeho všeobecná platnost v praxi byla na venkově jen
s obtížemi prosazována. Otec Hartwig pokračuje:“Po škole konají v domácnosti nebo v zahradě různé práce, což bez mnohého
škádlení neprojde. Pak bývá mnoho práce se srovnáváním a smiřováním. V zimě večer derou dítky za malý poplatek peří,
v čemž mají velikou zručnost, v létě pak sbírají potřebné a
užitečné věci pro domácnost, borůvky, jahody, houby, klestí a
podobně. Podle svých sil přispívají k živobytí. V sedm hodin
večer koná se opět domácí pobožnost, potom dělá se mezi dětmi
pořádek. K večeři bývá zpravidla suchý chléb. V 8 hodin jdou
menší dítky spát, větší o něco později, poněvadž mají ještě
všelicos na práci.“
Není náhodou, že líčení dne v sirotčinci začíná neutěšeným
pohledem ráno do ložnice. Těžko si dnes dovedeme představit,
jak zanedbané děti přicházely do sirotčince. Máme o tom mnoho
dokladů z Hartwigových zpráv, vzpomínek pamětníků. Byli zde
jen chlapci. I když již tenkrát existovaly některé předpisy
pro podobné ústavy, praxe nutila přijímat děti od nejútlejšího
věku až po učňovská léta. Nebylo zvláštností, přicházejí-li
sem chlapci ve stáří 1-2 roků. Ti byli později vždy jakousi
elitou sirotčince, nejtěsněji s ním srostli, považovali ho za
svůj opravdový domov, rodinu. Dnes neznáme mimo ojedinělé výjímky dětský alkoholismus, tehdy nebyl mimořádností. Boj proti
zavšivení v sirotčinci nikdy nekončil, znovu a znovu se obnovoval s příchodem téměř každého nového dítěte. Zdravotní stav
mnoha dětí byl zoufalý. Přicházely s podlomeným zdravím, bez
lékařské kontroly. Přinášely si zárodky tuberkulózy, následky
podvýživy. Mezi dětmi často řádily infekční choroby, proti
nimž neměla tehdejší medicína dostatečné prostředky. I při
veškeré péči nebyly děti uchráněny otřesných zážitků při úmrtí
svých kamarádů přímo v domově. Kupř. v jediném dni zemřeli dva
chlapci na osypky. Smrtí končívaly i případy záškrtu, spály,
rozšířil se i trachom, skrofulóza a řada nemocí, které nebyly
ani odborně rozpoznány a léčeny. V tehdejší době nebylo možné
předat dítě do ústavního léčení. Máme jedinou zprávu ze starších dob o léčení čermenského chovance v olomoucké nemocnici a
cítíme z ní, jaká to byla neúnosná finanční oběť pro chudou
pokladnu sirotčince.
Vžitý sklon ke krádežím byl vážným výchovným problémem.
Několikrát se ztratily peníze z pokladny. Otec Hartwig si stěžuje, jak těžko je naučit děti, aby si samy nebraly, co chtějí, ale aby o vše požádaly. Jednou se dokonce ztratila i bible
z modlitební místnosti. Taková svatokrádež ovšem vzbudila mimořádný rozruch. Po dlouhém pátrání a vyšetřování byl objeven
pachatel. Byl to podnikavý kluk, kterému se nelíbily časté pobožnosti, a věřil, že ztráta bible bude znamenat jejich konec.
5
Schoval ji do harmonia a teprve po dlouhém výslechu se přiznal. Jiná zajímavá epizodka vypráví o kuřáckých vášních chovanců. Skupinka chlapců docházela každou neděli do katolického
kostela v Dolní Čermné. Bylo nutné děti řádně do obou kostelů
posílat, na to jejich domovské obce dohlížely pečlivěji než na
svoji povinnost platit příspěvky na chovance, jak jim je zákon
předepisoval. Velebný pán chtěl asi chlapce povzbudit
k horlivosti a tu a tam jim podstrčil krejcar. Hned po cestě
domů jej utratili za kuřivo.
V přijímání do sirotčince nebylo třídění podle potřeby
zvýšené výchovné péče. Tím těžší byla práce s nesourodým kolektivem. Objevovaly se i útěky z domova, zvláště po velkých
vojenských manévrech v kraji, které vylákaly chlapce
k dobrodružství. /Zajímavá je i zmínka, že při manévrech bylo
v sirotčinci ubytováno 11 důstojníků. Těžko si dovedeme představit, jak se tam stísnilo ještě 45 chlapců v poměrně malé
budově/. Hartwig nedával uprchlíky hledat a stíhat, měl jednoduchou zásadu:“Až budou mít hlad, vrátí se.“ Zásada se s různými časovými rozdíly návratu osvědčovala.
Do sirotčince přicházeli většinou praví dětští ubožáci,
které nikdo nechtěl, kteří byli na obtíž svým domovským obcím,
dětští tuláci, často všelijak poznamenané a narušené. Děti ze
zámožnějšího prostředí, zdravé a bez mravních závad našly
snadněji místo v rodinách příbuzných nebo známých, za soucitem
se mnohde skrývalo vykořisťování nejlevnější pracovní síly.
Ve výročních zprávách psaných Hartwigem i v jeho vzpomínkách nenajdeme stesků na těsný prostor sirotčince, nedostatky
vybavení a technické obtíže. Naopak hovoří o krásné, prostorné, světlé budově. Svědčí to o velmi skromných nárocích.
V roce 1870 píše Hartwig:“Dík značné podpoře přátel v Německu
a ve Švýcarsku bylo lze koupiti velký, krásný dům pro rostoucí
počet dětí.“ Dům, o kterém Hartwig hovoří, byl přízemní selský
statek, jeho obytná plocha byla proti nynějšímu stavu poloviční. Dnes v dvojnásob veliké prostoře je maximální kapacita pro
30 dětí se značnými hygienickými výhradami, tehdy zde bylo 45
chlapců a početná Hartwigova vlastní rodina. Hned v roce 1873
budova vyhořela. Při přestavbě přibylo poschodí, provozní plocha se zdvojnásobila. S menšími nepodstatnými změnami, vynucenými stavební úpravou po dalším požáru v roce 1909, slouží ve
stejném rozsahu budova dodnes. K obyvatelům mimo dětí a Hartwigovy rodiny nutno připočítat ještě 1-2 služebné a jednoho
vychovatele. Bývá uváděn jako dozorce. Spával s chlapci na
společné ložnici.
V poschodí byl bohoslužebný sál, který zabral přibližně
polovinu celého prostoru. Bývaly zde bohoslužby i pro dospělé
z místního bratrského sboru. Sirotčinec sloužil i účelům církevním. Pro samotného Hartwiga mnoho místa nezbylo. Jeho kanceláří bylo prkno u okna. Sám si jej upravil jako psací pult,
u kterého ve stoje vyřizoval veškerou korespondenci. Ta nebyla
malá. Rozesílal desítky dopisů do celého světa, sháněl podpory, děkoval za dary. Současně oknem sledoval, co dělají jeho
6
svěřenci na dvorku a na zahradě. Vedle tohoto svérázného psacího stolu si připevnil rovněž vlastníma rukama ozdobně vyrobenou skříňku na důležitější písemnosti i peníze. To byla celá
jeho kancelář i kapitánský můstek, z něhož řídil život domova,
odkud otevřeným oknem rozsuzoval spory, tišil projevy nekázně.
Tak úřadoval plných 36 let, zde jej překvapil i nečekaný útok
nemoci, která skončila jeho život /1.12.1904/.
Vlastní rodina Hartwigova neměla své výlučné soukromí. Bylo samozřejmé, že starší dcery, synové byli bez dekretů vychovateli, pomáhali ve všem, žili životem sirotčince.
O vybavení sirotčince didaktickým materiálem a pomůckami
máme jedinou zmínku:V roce 1912 byla postavena dřevěná
skluzavka, zakoupená z daru došlého z Bethlehemu v Americe.
Jistě i tehdejší děti byly vynalézavé a dovedly si samy vytvořit hračky. Vánoční nadílky měly spíš praktický ráz, jejich
bohatost závisela na štědrosti příznivců sirotčince. Musíme
přiznat, že o vánocích byla jejich srdce i peněženka otevřenější.
Hodně se chovanci vyžili na zahradě. Měli každý svůj záhon, osázeli jej podle vlastního „osevního plánu“, řízeného
pokyny vlastního žaludku. Nikdy prý se nedočkali konečné úrody. Sklízeli před dozráním. Záhon byl kousíčkem osobního soukromí dítěte. Chlapci si na záhoncích stavěli podle vlastní
fantazie a dovednosti i svoje chaloupky, pečlivě oplocené.
V některých zprávách čteme názory, že zahrady by mělo být jinak využito, aby se na ní děti učily společně hospodařit, sledovat růst rostlin. Tradice „individuálního“ hospodaření byla
však příliš pevná.
Čermenský sirotčinec měl vlastní hospodářství. Původně byl
stavěn jako zemědělská usedlost. Hartwig s chlapci hospodařil
na poměrně malé výměře:3,48 ha pole, 0,29 ha luk, 0,92 ha lesa. V chlévě byly vždy dvě krávy. Chlapci sbírali na poli kamení, pomáhali především při sklizni. Pověstné bylo jejich
svážení obilí. Úroda jim nikdy na poli nezmokla. Hejno kluků
táhlo žebřiňák, jistě není zapotřebí mnoho obrazotvornosti
k představě, jak využívali svých řidičských dovedností a přirozené touhy po rychlosti. Pověstné byly jejich výpravy do lesů se svým žebřiňákem. Při příjezdu do lesa se rozběhli na
všechny strany, do svých plátěných pracovních zástěr sbírali
šišky i klacky, vše sypali do pytlů a odpoledne se
s vrchovatým žebřiňákem vraceli domů, do sirotčince. Tak hodně
pomáhali se samozásobením dřívím na zimu. Toto se dělo hlavně
v létě, v době školních prázdnin.
Nesmíme si ovšem život v sirotčinci představovat jako klukovskou idylu. Chlapci nemívali hlad, ale blahobyt zde nikdy
nebyl. Dnešní děti by se na jejich životní podmínky dívaly jako na vyslovenou bídu a nouzi. Ve stravě převládaly polévky,
brambory, chléb. V pozdějších dobách, zvláště za první světové
války, o něj bývala nouze. Sirotčinec ztrácel svoje podporovatele ze zahraničí. Syn pozdější správkyně domova, která zde
jako vdova v dvacátých letech našeho století spravovala ústav,
7
vyprávěl, že jeho osobní vzpomínky na sirotčinec jsou spojeny
vždy s představou matky, ustarané, jak nasytit hladové děti,
kde sehnat peníze aspoň na několik dalších dnů. Již Hartwig
připomíná časté okamžiky, kdy pokladna byla úplně prázdná a
nevěděl, zač koupí alespoň mouku. Střídaly se dny poměrného
dostatku i nouze. Pro mnohé chlapce nebyla žebrota v jejich
životě ničím nezvyklým, jejich kultura odívání rovněž neměla
hluboké kořeny. Není proto divu, že někteří staří sousedé
vzpomínají na chovance sirotčince jako na věčné žebráčky. Ale
pravdivě konstatováno, Hartwigova éra v sirotčinci nebyla dobou citelné nouze. Ta byla častější v pozdějších dobách, kdy
sirotčinec byl odkázán na podporu převážně domácí.
Závěrem této kapitoly i jakýmsi jejím shrnutím mohou být
řádky spisovatelky Terezy Novákové. Píše o sirotčinci v Čermné
v knize Čechy-XIII.-Východní Čechy /vydal J. Otto, 1905/ : „Za
hostincem Krčmou, od něhož vedla cesta do Stěžníka, spatřujeme
novou patrovou budovu, pěkným plotem a sadem obklíčenou, vychovatelnu čili chlapecký sirotčinec církve bratrské a pod ní
hřbitov i reformovaných bratří a sester. Čítáť Čermná as 40
vyznavačů víry z Čech násilně vypuzené a v Ochranově uchované,
dvanáct jest tu bratrských chaloupek. Jest zajisté zajímavo,
že víra Komenského vrací se tam, odkud vzešla a nechybujeme,
domnívajíce se, že tradice byla tu mocným popudem. …Vyjdeme-li
z nízkých vrátek a vkročíme do nádvoří vychovatelny, ihned
přívětivě jsme vítáni „otcem“, kolem něhož obskakuje hlouček
hochů v červených stávkových čapkách ve věku od šesti do čtrnácti let.
Vcházíme do přízemní místnosti domu, kde jest síň, kuchyň,
společná jídelna, byt rodičů sirotčince a šatna nejmenších hošíků. V prvém patře jsou dvě ložnice větších chlapců, pokoj
pro nemocné nakažlivými nemocemi, jizba hostinská, knihovna a
síň slavnostní s harmoniem, kde konají se občasné bohoslužby.
K sirotčinci náleží i zahrada a malé hospodářstvíčko.
Bývá tu třicet až čtyřicet hochů ze všech končin Čech,
každého vyznání, ba někdy nelze ani určit, v jaké víře bylo
dítě zrozeno, když samo o tom nemá zdání.
Vydání na 1 strávníka činí nejméně 80 zl.ročně, ale za málokterého platí obec příslušná 50 zl., na některé dochází i 8
zl.-neb zcela nic. A tak vydržují vychovatelnu dobrodinci
hlavně Bratří v Ochranově soustředění, a dárky peněžní, šatstvo, potraviny, povlaky docházejí nejen z Čech, ale i
z Afriky, Ameriky, Francie, Ruska, Dánska a Německa. Dárky
ovšem skromné. Hoši docházejí dle vyznání do některé ze škol
čermenských a ve čtrnácti letech jsou vypravováni k mistrovi,
do služby a podobně. Materiál, který do sirotčince přichází,
jest ovšem děsný a vyžaduje veliké vychovávací námahy. Zato i
odrostlí hoši útulku vzpomínají dopisy, někdy i dárky a jako
tovaryši, vojíni do něho se vracejí…“
8
Hospodářské a sociální problémy
Již několikrát zde bylo připomenuto, že čermenský sirotčinec byl vydržován z milodarů, které Hartwig sháněl po celém
světě. V prvních začátcích nebylo ani snadné, aby pro charitní
činnost, kterou si zvolil, dosáhl aspoň souhlasu církve. Musel
bojovat proti mnoha námitkám i neporozumění. Sirotčinec byl
sice konečně uznán jako součást práce Jednoty bratrské /v Čechách zvané Evanjelická církev bratrská/ a jejího Českomoravského komité, nikdy však neměl přímý nárok na pevnou podporu
ústřední pokladny. Několikrát se organizačně změnilo ústředí
sirotčí péče bratrské církve, v roce 1900 vznikl spolek „Pomoc
sirotkům“. Měl 70 členů, později 245 členů. Každý člen měl
sběrací knížku s kupony-potvrzenkami po 20 hal., potvrzenky
vydával dárcům. Byly to tedy haléřové příjmy, které byly rozdělovány mezi tři bratrské sirotčince. Mimo čermenského byly
později totiž založeny podobné ústavy v Potštejně a v Dubé.
Snadno odhadem vypočítáme, že tato ústřední podpora zdaleka
nestačila.
Prostředky pro péči o sirotky ze státní pokladny spravovaly státní úřady vymezených oblastí, přispívaly pouze na sirotky pocházející z jejich územního obvodu. Hartwigova žádost byla zpravidla odmítnuta s poukazem na to, že v sirotčinci
nejsou děti právě z příslušné oblasti, nebo že podpora byla
již rozdělena jiným ústavům přímo v kraji.
Hartwigovi působilo často potíže, že nerozlišoval děti
podle národnosti, původu, náboženství. Získal kupř. pravidelnou podporu zábřežského továrníka Brassa. Ten jej však vyzval,
aby přesně uvedl počet německých dětí v sirotčinci a podporu
vždy vyplatil jen podle tohoto počtu. Zaměstnával ve svých továrnách stovky českých dělníků, z jejich práce bohatl, chtěl
však být mecenášem jen pro německé děti. V sirotčinci bývaly
především české děti, vystřídala se zde však i řada jiných národností, náboženských konfesí bývalo až 7. Církevní ráz výchovy ovšem směřoval k evangelizaci.
Bratrské listy z r. 1900 připomínají skromného mecenáše:Zemřela sedmdesátiletá Rosalie Vašíčková, „která s velikou
věrností po 20 let v sirotčinci sloužila a z úspor svých značnou část témuž poručila.“ Ve stejném roce se připomíná i loučení s chlapcem, který zde vyrostl od svého půldruhého roku a
odcházel do učení.
Samozřejmou povinností „otce sirotků“ bylo sehnat dospívajícím chlapcům zaměstnání. O chlapce ze sirotčince býval mezi
řemeslníky zájem. Nebyli zhýčkaní, nebylo nebezpečí přílišného
stesku po domově, stížností rodičům na mistrovu přísnost a obtíže řemesla i poměrů, ve kterých učeň žil. Nikdo sice na takového učně nepřiplácel, nepřicházel s bohatou výbavou, ale
byl to zas učeň laciný a naprosto nenáročný, který dlouho pracoval jen za stravu. Hartwig se snažil chlapcům dávat základní
9
výbavu a často připomíná, jaké je to finanční břemeno, odchází-li současně do učení ze sirotčince víc chlapců.
Obtíže byly s chlapci nespolehlivými, neukázněnými, nějak
defektními, o něž neměli mistři zájem. Takoví odcházeli do
služby u sedláků. Někteří z chlapců se v životě velmi dobře
uplatnili. Často musel sirotčinec plnit úkoly rodiny i pro své
bývalé chovance. Ztratili zaměstnání, octli se v úzkých po vyučení, přicházeli zpět a aspoň na přechodnou dobu byli přijímáni, než se jim podařilo sehnat zaměstnání. V domově se zastavovali i vandrovníci, přicházeli k společnému stolu a podle
svého řemesla i nějaký čas v ústavu pomáhali.
Zákonitou povinnost přispívat na výživu sirotků měly jejich domovské obce. Již z citovaného úryvku z knihy Terezy Novákové je dostatečně zřejmé, jak svoji povinnost plnily. U řady dětí nebylo ani možné přesně jejich domovskou příslušnost
prokázat a příspěvků se dožadovat. Ústřední úřady uložením vyživovací povinnosti domovským obcím se samy této povinnosti
zbavovaly. Na obcích však byly nároky často nevymahatelné.
Výchovná práce
Výchovné zásady, způsob výchovy v sirotčinci je možné rekonstruovat jen ze zpráv o životě ústavu. Hartwig byl pedagog
naprosto samorostlý. Neměl žádné odborné vzdělání, v začátcích
ani zkušenost. Pokud jeho systém výchovy /můžeme-li o nějakém
vůbec hovořit/ se přibližoval zásadám pietistických pedagogů,
není to vědomé napodobení, ale důsledek jeho životního názoru.
Jeho jedinou „pedagogickou“ knihou byla bible. Aplikoval ji
někdy až příliš primitivním způsobem na všechny životní situace, problémy. I jako kazatel hovořil vždy velmi lidově
s četnými přirovnáními, podobným způsobem mluvil k dětem.
Transponoval biblické příběhy do všedních dnů, bezmezně věřil
v účinnost slova na duše svých chovanců, i když byl mnohokrát
zklamán. V sirotčinci se hodně zpívalo, při každé příležitosti. Často prý Hartwig, když pozoroval na dětech, že ztrácejí
pozornost při jeho kázání u večerní bohoslužby, přerušil výklad a zanotoval píseň.
Nikdy nepoužíval tělesné tresty. Jeho výchovnou metodou
bylo rozebírání poklesků, vysvětlování a přesvědčování. Uvědomíme-li si, jací chlapci do domova často přicházeli, cítíme,
jak bezedný musel být jeho idealismus, chtěl-li vždy vystačit
s touto metodou. Byl pedagogický optimista. Jen ve zcela krajních případech kapituloval a přiznal nezdar výchovy a beznadějnost dalšího úsilí a vyjednával o vrácení chlapce domovské
obci. Věděl, že z takových hochů vyrostou již jen tuláci.
Výchovný personál v sirotčinci tvořili všichni dospělí. U
chlapců býval dozorce. Obyčejně byl vyučen nějakému řemeslu.
Jeden z nich se zde stavil na ševcovském vandru, zůstal a vykonával vychovatelské povolání. Současně ševcoval, o rozbité
boty nebylo v sirotčinci nikdy nouze. Hrával chlapcům i loutkové divadlo. Loutky si upravoval z kapesníků, šátků, hry si
10
vymýšlel podle svých tovaryšských zážitků, dramatizoval příběhy ze sirotčince.
Hartwig si byl vědom potřeby určité odbornosti ve výchově.
Vypravil do učitelského bratrského semináře svého nejoblíbenějšího chovance a těšil se, že se mu vrátí jako schopný pomocník. Naděje se nesplnila, chlapec v semináři zemřel. Snad
sáhl tu a tam po nějaké knížce o výchově, je to však jen dohad. Jisté je, že znal Komenského teologické spisy. Jeho současník, čermenský písmák Karel Motl, ve svých vzpomínkách uvádí, že v Hartwigově přítomnosti byla na besedách bratří čtena
Komenského Harmonie. Komenského pedagogické spisy však asi neznal. Svůj životní úkol viděl v prosté, nenáročné službě nejubožejším.
Na evangelické škole v Čermné působili na tehdejší poměry
velmi vzdělaní učitelé. Jejich působení se přenášelo i do sirotčince. Jeden z učitelů, Jindřich Janeček, pozdější ředitel
známé vychovatelny v Kartouzích, se stal i Hartwigovým zetěm.
Někteří z učitelů vypomáhali přímo v sirotčinci při práci
s dětmi. Ve vychovatelské tradici pokračoval i Hartwigův syn
Benjamin /zemřel v r.1947/. Působil 50 let jako učitel
v exulantském Rixdorfu, později jako inspektor českých škol
v Branibořích. Často dojížděl do Čermné, trávil zde každým
rokem s rodinou prázdniny. Jistě i on měl značný vliv na otcovu práci. Přece však v podstatě vždy nesl ráz výchovy
v sirotčinci znaky Hartwigova působení.
Závěr
Historie sirotčince v obci Čermná je zcela svázána
s osobou jeho zakladatele Viléma Hartwiga, který většinu svého
produktivního života věnoval péči o nejpotřebnější. I jeho život byl tedy vlastně pohlcen prací, kterou on sám chápal jako
poslání, jako samozřejmou lidskou povinnost.
Je také zřejmé, že bez podpory různých sympatizantů, dárců
nebo obcí, jež měly dle zákona vyživovací povinnost, by toto
dílo nepřežilo.
Seznam literatury:
Kronika obce Horní Čermná
Klíma, Stanislav: Za prapor s kalichem, Kalich, Praha 1938
Nováková, Tereza: Čechy-XIII-Východní Čechy, J. Otto, 1905
Časopis Jednota bratrská, ročník 1932, str. 16-18
11
12