Kozel pro Azazela

KOZEL PRO AZAZELA
AZAZELA
(3 M 16, 1-28)
Dušan Pirc,Chodov 30.6.2012
Kniha Leviticus nepatří obecně mezi nejčtenější. Dokonce jsem slyšel, že je jednou
z nejnudnějších knih Bible a navíc je vlastně už většina z ní neplatná, protože se její velká
část naplnila v Kristu, takže ji můžeme vnímat maximálně jako zajímavý předobraz.
Já se vám dnes pokusím ukázat, že i kniha kněžských řádů není bez zajímavostí
a stojí za to pozorně ji číst.
Jeden z ústředních bodů knihy Leviticus je svátek Yom Kippur – velký svátek
smíření, který je dodnes nejdůležitějším svátkem v judaismu. Židé se při tomto svátku
očišťují od hříchů předchozího roku a to jako jednotlivci i jako společenství.
Celý svátek Yom Kippur má mnoho prvků a kdybych se vás dnes zeptal, které z nich
si pamatujete, jsem si jist, že si vzpomenete minimálně na dva. První – že velekněz měl na
šatu rolničky a že ho přivázali na provaz, když šel do Svatyně svatých a druhý, zvláštní
rituál se dvěma kozly, kdy jeden byl nabídnut jako oběť, a druhý vyhnán pryč do pouště pro
Azazela.
Já bych se dnes rád s vámi zastavil u toho druhého s kozly.
Během obřadu byli oba kozlové předvedeni před nejvyššího kněze. Podle tradice
museli být kozlové k nerozeznání jeden od druhého. Byli vybráni tak, aby byli co nejvíce
podobni jeden druhému ve velikosti i vzhledu. Pak se vrhaly losy, jeden opatřený nápisem
„Hospodinu“, druhý „pro Azazela“. Ten, na kterého padl los pro Hospodina, byl nabídnut
jako oběť. Nad druhým velekněz vyznal hříchy národa a odvedl ho pak ven do kopců kolem
Jeruzaléma, odkud ho posléze vyhnali na poušť, kde zemřel. Tradice nám také říká, že se
tomuto kozlu na rohy umisťovala červená nit. Těsně před vyhnáním si z ní velekněz odřízl
polovinu.
Pokud byl obřad úspěšný, ponechaná červená nit se poté co kozel zmizel, proměnila na
bílou.
Oběti za hřích a vinu byly ve starověkém Izraeli běžné, ale tento obřad byl ojedinělý.
Normálně se vyznání hříchů konalo nad zvířetem, které mělo být obětováno. V tomto
unikátním případě byly hříchy vyznány nad zvířetem, které nebylo později obětováno. Proč
je v tomto případě obřad rozdělen mezi dvě zvířata? Proč navíc mezi dvě identická zvířata,
o jejichž osudu rozhodlo vrhání losu? A kdo nebo co byl vlastně Azazel?
Slovo Azazel se neobjevuje nikde jinde v Písmu. Existují tři hlavní teorie, které
vysvětlují jeho význam. Podle slavného mudrce Rashiho to znamenalo „strmé, skalnaté
nebo tvrdé místo“, jinými slovy popis, kam bude kozel vyhnán. Podle Ibn Ezry a také
Nahmanidese je Azazel jméno ducha nebo démona, jednoho z padlých andělů uvedených
v Genesis 6,2, podobného kozímu bůžku Panovi v řecké mytologii nebo Faunovi v latinské.
2
Třetí výklad je, že slovo prostě znamená jen složeninu dvou hebrejských slov: slova „kozel“
(ez) a slova „azal“ , které znamená „který byl poslán pryč“.
O významu samotného obřadu pak není pochyb; jedná se o symbolické drama: „Je
jasné, že hříchy nemohou být jako břemeno, které je možno sejmout z vlastních ramen
a přenést je na jinou živoucí bytost.“ Tyto obřady jsou symbolického charakteru a snaží se
zapůsobit na lidi a přimět je k pokání. Jako by chtěly říct: jsme osvobozeni od našich
předchozích činů, nechali jsme je za zády a odvrhli jsme je tak daleko, jak je to jen možné.
To by dávalo smysl, ale otázky zůstávají. Proč se tento rituál tolik odlišuje od všech
ostatních obětí za hřích a vinu? A proč dva kozlové a ne jeden?
Nejjednodušší odpovědí je, že služba nejvyššího kněze na Yom Kippur byla určena
k dosažení něčeho jiného a vyššího než obyčejné oběti za hřích. Tóra uvádí dva cíle, a ne
jeden: „V tento den, říká, bude pro vás usmířením, abyste byli očištěni od hříchů. Pak
budete před Hospodinem očištěni od všech svých hříchů.“(Lv 16,30). Za normálních
okolností, bylo cílem oběti usmíření, hebrejsky kapparah. Na Yom Kippur byl cíl jiný. Bylo
jím očištění, teherah. Usmíření mezi Bohem a člověkem je třeba pro jeho zlé lidské činy.
Očištění je pak pro osobu samotného hříšníka. Hřích zanechává na charakteru člověka
skvrny – a tyto skvrny se musí vyčistit, aby hříšník mohl podstoupit katarzi a začít znovu.
Hřích poskvrňuje. Král David se po cizoložství s Batshebou cítí pošpiněn a vypovídá
o tom v žalmu 51, 4 verši: „Moji nepravost smyj ze mě dokonale, očisť mě od mého hříchu.“
Shakespearův Macbeth také po svém hříchu říká: „Budou tyto ruce opět někdy čisté?“
Obřad, který se nejvíce podobá obřadu se dvěma kozly, při kterém se jedno zvíře
osvobodí místo toho, aby bylo obětováno, je obřad na očištění někoho, kdo trpěl malomocenstvím, ke kterému je hřích také často přirovnáván.
Je-li rána malomocenství na malomocném zhojena, rozkáže kněz, aby vzal pro očištění
dva živé čisté ptáky, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop a omočí to i s živým ptákem
v krvi ptáka zabitého nad pramenitou vodou. Stříkne sedmkrát na očišťovaného od malomocenství a očistí ho. Živého ptáka pak vypustí na pole.
Osvobozený pták, podobně jako obětní kozel, byl poslán pryč, aby odnesl nečistoty
a skvrny. Samozřejmě, je to pouze obrazné odnesení nečistot. Morální skvrny nejsou něco
fyzického. Ty existují v mysli, emocích, duši. Je těžké zbavit sám sebe pocitu poskvrny, když
jste se dopustil něčeho špatného a to i když víme, že nám bylo odpuštěno. Hodně lidí vám
tento pocit potvrdí.
Proto mají některé symbolické obřady takový význam. Tuto symboliku využívají
některé obřady v judaizmu dodnes – je to například tzv.Taschlikh, kdy se v předvečer
židovského nového roku Roš hašana hází do řeky drobečky, které symbolizují hříchy
uplynulého roku a recitují se nad tím verše z Micheáše: „Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich nepravosti a prokážeš
věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dnů pradávných přísahal našim
otcům.
3
Případně poněkud drsnější zvyk v předvečer Yom Kippur, je tak zvaný Kapparot,
kdy se přes rameno hází 3x živé kuře, které sebou odnáší naše hříchy. Dobrou stránkou věci
je na tomto zvyku to, že kuře je poté zabito a jeho maso se podává chudým.
Obě tyto praktiky jsou většinou židovských mudrců zavrhovány, nicméně přežívají
mezi prostým lidem dodnes.
Je pro nás jednodušší představit si, že něco nás skutečně opustilo, když můžeme vidět
skutečný odchod této věci. Cítíme se očištěni, když vidíme, jak to někam odchází, neseno
něčím.
Není to vůbec racionální, nicméně ani my nejsme často vůbec racionální.
Pamatuji si, jak jsem takto vracel v roce 1989 našemu svazáckému vedoucímu členskou knížku. V tom okamžiku celá ta nechuť s jakou jsem vstupoval do SSM, to že jsem
musel platit známky a chodit na pitomé schůze, moje časté znechucení co všechno musím
protrpět a přejít mlčením, jen abych se jednou dostal na vysokou školu, to vše se tehdy
koncentrovalo do té malé pomačkané knížečky. Do dneška si pamatuji ten osvobozující
pocit, když jsem ji od sebe odhodil takovou silou, že přelétla desku stolu a dopadla mu
k nohám.
V tom okamžiku jsem se cítil očištěn a osvobozen. Bylo to racionální? Vůbec ne. Ale
bylo to osvobozující a úžasné.
A toto je vlastně nejjednodušší vysvětlení obřadů dvou obětních kozlů. První kozel
symbolizuje odpuštění a usmíření. Druhý představuje symbolické očištění, obmytí od
morálních skvrn.
Zrození monoteismu změnilo způsob, jakým lidé nahlíželi na svět. V polyteismu se
jednotlivé elementy, z nichž každý představoval jiný bůh, neustále střetávaly. V monoteismu se všechno napětí – mezi spravedlností a milosrdenstvím, mezi odplatou a odpuštěním –
nachází v mysli jednoho Boha.
To vedlo ke změně i v chápání lidského uvažování. Jack Miles říká něco hluboce
zajímavého o rozdílu mezi řeckou a Shakespearovskou tragédií.
Všechny klasické řecké tragédie jsou vlastně mnoha verzemi stejné tragédie. Všechny
představují lidský úděl jako souboj mezi osobním a neosobním, kdy neosobní nevyhnutelně
zvítězí.
Hamlet je naopak jiný druh tragédie. Je velký rozdíl mezi Oidipem a předem daným,
téměř nezměnitelným řetězcem navazujících událostí a vnitřním konfliktem charakteru
mladého Hamleta.
Monoteismus přesouvá konflikt z „někde venku“ na „tady uvnitř“ a převádí ho ze
světa objektivních faktů do vnitřního zápasu uvnitř naší hlavy. To vyplývá z naší víry
v jediného Boha, a mění to náš pohled na vlastní duši a lidskou osobnost. Není náhodou, že
boj mezi Jákobem a Ezauem, který začíná v děloze a přivádí jejich vztah na pokraj násilí, je
vyřešen až tehdy, když Jákob zápasí sám v noci s nejmenovaným protivníkem. Podle
některých komentátorů je tak zobrazen vnitřní, psychologický zápas.
Další den se Jákob a Ezau setkávají po dvaceti dvouletém odloučení a místo bojů se
vítají jako přátelé. Pokud zápasíme sami se sebou, a Bible zdá se, to doporučuje, můžeme ve
vnitřním konfliktu zvítězit a vnitřní konflikt vyřešit.
4
Ve většině kultur, je rizikem morálního života odmítnutí odpovědnosti. „To jsem nebyl
já. Nebo jestli jsem to byl, tak jsem to tak nemyslel. Nebo jsem neměl na vybranou. To
nebyly peníze, ale víno.“ Hodně to připomíná příběh Adama a Evy. Tváří v tvář své vině
člověk viní ženu, žena obviňuje hada. Hřích a odmítání odpovědnosti vede ke ztrátě ráje.
Přesným opakem toho je etika odpovědnosti, je to akt vyznání. „Byl jsem to já,
a nemám pro to žádnou omluvu, pouze upřímné vyznání, lítost a odhodlání ke změně.“ A to
je v podstatě to, co velekněz dělal s kozly jménem celého národa.
Možná oba tito kozlové představují nás. Představují to, že v sobě máme dva sklony –
jeden dobrý (yetser tov) a jeden špatný (yetser Hara). Máme dva mozky, jeden emocionální,
jeden racionální. Tato dualita ovlivňuje rozhodování v našem myšlení. Ovlivňuje nás
všechny.
Dva kozlové – dva sklony, ke konání dobra a ke konání zla. A přesto identičtí. Jako by
to byly naše vlastnosti či schopnosti, které můžeme využít k rozdílným účelům.
Jeden nabídněme jako oběť Bohu. Druhý sklon konat zlo, či překrucovat věci ke zlému
vyžeňme na poušť, kde ho čeká smrt. Ez Azal – kozel odešel. Nepopíráme své hříchy.
Vyznáváme je. Dopustili jsme se jich. A tak je nechme odejít. Nechme hříchy, které by nás
mohly odvést od Boha, odejít samotné. A co více, vyžeňme je, jako velekněz vyhnal kozla.
Monoteismus vytvořil novou hloubku lidského sebepochopení. Máme v sobě dobro
i zlo. Instinkt vede ke zlu, ale můžeme porazit zlo, tak jak Bůh řekl Kainovi: „Nebudeš-li
konat dobro, hřích se uvelebí u tvých dveří a bude po tobě dychtit, ty však máš nad ním
vládnout“ (Gn 4, 6). Můžeme čelit našim chybám, protože Bůh odpouští, ale Bůh odpustí,
jen když našim chybám čelíme, když je vyznáme, litujeme jich a bojujeme s nimi. Právě
tento vnitřní boj svědčí o dualitě našeho mozku a vnímání světa. Kdybychom byli jen zlí,
tak se nebudeme z ničeho vyznávat, stejně tak kdybychom byli jen dobří, nemáme co
vyznat. Tuto dualitu představují dva kozlové s rozdílným osudem.
A tak v tomto zdánlivě nepochopitelném rituálu objevujeme nečekanou hloubku.
První kozel představuje způsob smíření s Bohem za spáchaný čin, druhý kozel pak symbolizuje úplné očištění a odnesení poskvrny, malomocenství hříchu daleko na poušť, kde umírá.
A zároveň je ten první kozel tím dobrým v nás, co můžeme obětovat Bohu a druhý kozel tím
zlým v nás, co se nás od Boha pokouší odvést a co bychom měli zahnat na poušť a nechat
zemřít.
Pokusme se tedy každý den vnímat jako vnitřní boj mezi dobrem a zlem a pokoušejme
se na poušť vyhnat co nejvíce svých vnitřních kozlů.
Přeji vám, abyste také občas zažívali ten pocit, kdy vidíte, jak jste se zbavili něčeho, co
vás odvádělo od Boha a přineslo vám to úžasný, úlevný pocit.
Amen