L. Rybová-Sporty TP

IKS-SPORTY TĚLESNĚ POSTIŽENÝCH
1. Kapitola
Ikona1
Cíl: Cílem první kapitoly je uvést studenty do problematiky osob s tělesným postižením,
seznámit je se základní speciálně pedagogickou terminologií a klasifikací pohybových vad.
Studenti se seznámí s vybraným typem postižení a konkrétními specifickými potřebami těchto
osob.
1 Okruh osob s tělesným postižením
Pojem tělesné postižení je v odborné literatuře vymezen mnoha různými definicemi. Podle
Vítkové (2004) je hlavním znakem osob s tělesným postižením celkové či částečné omezení
hybnosti a to buď prvotní, což je způsobeno přímým postižením vlastního hybného ústrojí a
postižením centrální či periferní nervové soustavy, nebo druhotné, kde je hybnost omezena i
za předpokladu, že centrální a periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí jsou bez
patologických změn.
1.1 Klasifikace pohybových vad v kontextu pohybových aktivit.
Společným znakem osob s tělesným postižením je omezení jejich pohybu. Toto omezení však
může mít různou podobu. V současnosti existuje mnoho různých klasifikací osob s tělesným
postižením. Je nutné zmínit jak všeobecnou klasifikace a poté sportovně specifickou, které se
podrobněji budeme věnovat v kapitole 4.
1.2 Ochrnutí po poranění míchy
Nastává vlivem různých onemocnění, ale nejčastější příčinou je úraz páteře s následným
poraněním míchy. Celkový stav postiženého jedince je závislý na míře (částečné či úplné) a
na místě poškození míchy. Čím je mícha zasažena blíž ke krční míše, tím je stav závažnější
(Pipeková, 1998). Nejčastější příčiny úrazů páteře jsou dle Wendscheho (2000) auto moto
havárie (36%), pád z výšky (36%), chodci (16%), skoky do vody (6%), sportovní úrazy (3%)
aj.
Poranění míchy s sebou přináší četné komplikace, které do značné míry ovlivňují kvalitu
života jedince, jeho celkovou prognózu při rehabilitaci, včetně jeho působení ve sportovních
aktivitách:
 spasticita - v ochrnutých částech těla začínají objevovat záškuby, chvění a křeče,
nejčastěji vyvolané změnou polohy těla nebo dotykem. Spazmy je možno pozorovat v
místě pod poraněním míchy, kde nedošlo k poškození inervace – je proto schopná
převádět vzruchy z těla do míchy, ale protože tam je poškození, tyto vzruchy se již
nedostanou do mozku. Mícha na podnět odpoví posláním informace stejnou cestou
zpět do svalu a to způsobí svalový záškub.
 kontraktury - vznikají v důsledku imobility ochrnutých částí těla. Nejčastěji postihují
tyto svaly: m. trapezius, m. pectoralis, mm. scaleni, m. biceps, m. quadriceps, m.
triceps surae.
 dekubity / kožní defekty - Vznikají v důsledku imobility, nevhodného sedu na
vozíku, ale i nevhodné úpravy lůžka. Mají několik stádií a mohou vézt až k úplné
nekróze postižené tkáně. Dá se jim předcházet používáním speciálních kompenzačních
pomůcek, které je třeba používat od první fáze poranění míchy tzn. spinálního šoku až
po období, kdy je pacient plně stabilizován a odchází do domácího léčení. Dekubity se
řeší konzervativně – režimovými opatřeními, pravidelným odlehčováním nejvíce
namáhaných částí těla, používáním antidekubitních pomůcek nebo operačně –
snesením sedacích hrbolů, plastikou opakovaně postiženého místa.

uroinfekce - nejčastější komplikací u lidí s poškozením míchy. Jedinci po úraze ztrácí
pocit nucení na močení. Musí si proto osvojit jiný způsob, jak se vyprázdnit. Tito




pacienti jsou tedy často odkázáni na doživotní používání nejrůznějších
inkontinenčních pomůcek. Pro mnohé z nich je přijatelnější pravidelné vyprazdňování
močového měchýře pomocí katetrizace. Tento úkon je náročnější na zručnost pacienta
a samozřejmě i na hygienické požadavky.
Osteoporóza - kostní choroba, která se projevuje řídnutím kostní tkáně.
Obezita
Obrna dýchacích svalů - Poranění míchy v oblasti horní krční páteře, konkrétně
segmentu C3/, které vede k postižení bránice (jeden z hlavních expiračních svalů).
Termoregulace - Celkový stav poranění míchy může komplikovat porucha regulace
tělesné teploty. Teplota těla může být při vysokých lézích závislá na teplotě okolí.
Podněty pro praxi
 Nadměrně nepřetěžovat horní končetiny.
 Nedělat rychlé opakované pohyby, které zvyšují spasticitu. Při strečinku je ideální
poloha v leže, kdy se méně objevují svalové patologie.
 Je třeba brát ohled na vyšší unavitelnost jedince - léky (Baclofen).
Vhodné pohybové aktivity pro osoby po poranění míchy
 atletika
 handbiky
 plavání
 lukostřelba
 vozíčkářský basketbal
 vozíčkářské rugby
 tanec na vozíku
 vozíčkářský tenis
 lyžování na monoski
 sledge hokej.
1.3 Dětská mozková obrna/infekční (Poliomyletis)
Patří mezi centrální postižení, které vzniká před narozením dítěte, při porodu nebo brzy po
něm. Typická je tělesná neobratnost, zejména v jemné motorice, nerovnoměrný vývoj,
zvýšená pohyblivost a neklid, nesoustředěnost, těkavost, nedokonalost vnímání a
nedostatečná představivost, impulzivní reakce, střídání nálad, opožděný vývoj řeči a vady řeči
(Pipeková, 1998). Šlapal (2007) uvádí, že nárůst nových případů DMO se zvyšuje především
vlivem negativního dopadu udržování vysoce rizikových těhotenství, zlepšením porodní a
novorozenecké péče, při které je možné zachránit i ty děti, které dříve neměly naději na
přežití. Výskyt případů DMO se pak ve vyspělých zemích odhaduje zhruba na 0,1 – 0,2%
populace.
Jednotlivé druhy DMO se od sebe liší rozsahem a stupněm závažnosti a dělí se na parézy
(částečné ochrnutí - diparéza, hemiparéza, kvadruparéza) a plegie (úplné ochrnutí - diplegie,
hemiplegie, kvadruplegie)“, uvádí Vítková (Pipeková, 1998).
I u jedinců s DMO se může individuálně objevovat celá řada problémů znesnadňující jeho
začlenění do pohybových aktivit:
 spasticita – abnormální ztuhlostí a kontrakcí svalových skupin,
 atetóza – nervová porucha hybnosti spočívající v neschopnosti udržet svaly v jedné
pozici. Projevuje se mimovolními, pomalými nepřetržitými pohyby „červovitými“,
 ataxie – porucha hybnosti způsobená onemocněním nervového systému, např.
mozečku. Projevuje se nesouměrností pohybů a jejich špatnou koordinací.
 nedobrovolné rytmické pohyby,
 hypotonie – snížený svalový tonus,
 dysfunkce svalů hlavy a trupu – může způsobit nepřirozenou posturu,
 vyšší a časnější únavnost,
 komunikace – v případě přítomnosti porucha řeči a mentálního postižení.
Podněty pro praxi
V oblasti rozvoje pohybových schopností se u jedinců s DMO doporučuje:
 Rozvíjet vytrvalost, kardiovaskulární (aerobní) kapacitu, sílu i flexibilitu.
 U vozíčkářů se doporučuje se 6-15 minutová jízda 2x týdně.
 U ambulantních osob se doporučuje chůze o stejné délce a frekvenci.
 Klást důraz na rozvoj flexibility pomocí strečinku před i po cvičení (Kudláček, 2008).
 Doplňovat PA o zdravotní cvičení - protahování, relaxace musí být nedílnou součástí
PA.
 Pracovat na svalové dysbalanci - zejm. svalovém tonu.
 Úspěšnější budou spíše pohyby velkých svalových skupin (hrubá motorika).
Vhodné pohybové aktivity osob s DMO
 boccia
 atletika
 fotbal
 kuželky


plavání
zimní sporty
Klasifikační profily sportovců s DMO
Sportovce s DMO můžeme rozdělovat v kontextu PA rozdělovat dle funkčně sportovní
klasifikace (třídy CP-ISRA resp. Spastik Handicapu od nejtěžších forem CP 1 až po nejlehčí
formy CP 8).
1) FUNKČNÍ PROFIL – CP 1
Kvadruparetik: Těžké postižení s prvky atetózy nebo chabým funkčním rozsahem pohybu a
chabou funkční silou ve všech končetinách a trupu. Při pohybu využívá elektrický vozík nebo
pomoc asistenta. Není schopen samostatného pohybu na vozíku.
2) FUNKČNÍ PROFIL – CP 2
Kvadruparetik: Těžké až střední postižení. Chabá funkční síla všech končetin a trupu. Oproti
CP 1 je sportovec schopen pohánět vozík.
3) FUNKČNÍ PROFIL – CP 3
Kvadruparetik (těžký hemiparetik): Střední (asymetrická nebo symetrická) kvadruplegie
nebo těžká hemiplegie, jedinec používá ortopedický vozík. Sportovec má téměř úplnou
funkční sílu v dominantní horní končetině a je také schopen vozík samostatně pohánět.
4) FUNKČNÍ PROFIL – CP 4
Diparetik: střední až těžké postižení. Dobrá funkční síla s velmi lehkým omezením nebo
problémy v kontrole je patrná u horních končetin a trupu.
5) FUNKČNÍ PROFIL – CP 5
Diparetik: střední postižení. Tento jedinec potřebuje k chůzi kompenzační pomůcky, ale ne
nezbytně je potřebuje pro stoj nebo odhod. Dynamický posun těžiště může vést ke ztrátě
rovnováhy.
6) FUNKČNÍ PROFIL – CP 6
Sportovec s atetózou nebo ataxií – střední postižení: sportovec je schopen bipedální lokomoce
bez kompenzačních pomůcek. Atetóza je faktor, který převládá nejvíce, i když do této třídy
mohou být zařazeni i někteří chodící kvadruparetici s křečovitostí (tj. s větším postižením paží
než u chodících diparetiků). Při sportovní činnosti jeví obvykle všechny čtyři končetiny
funkční postižení. Sportovci třídy 6 mají obyčejně větší potíže s ovládáním horních končetin
než sportovci třídy 5, avšak mají obvykle lepší funkci dolních končetin, zejména při běhu.
7) FUNKČNÍ PROFIL – CP 7
Hemiparetik: Tato třída je určena pro (ambulantní) chodící sportovce hemiparetiky. Sportovec
třídy 7 trpí stupněm křečovitosti 3 až 2 v jedné polovině těla. Chodí bez pomocných
prostředků, ale častým jevem je kulhání v důsledku křečovitosti v dolní části končetiny.
Dobrá funkční schopnost dominantní poloviny těla.
8) FUNKČNÍ PROFIL – CP 8 (velmi lehké postižení)
Do této třídy patří diparetici, hemiparetici a monoparetici s velmi lehkým postižením.
Sportovec musí mít zřetelně zhoršenou určitou funkci, která je v průběhu klasifikace
evidentní. To znamená, že musí vykazovat zřetelné známky spasticity (křečovitosti), bezděčné
pohyby a/nebo ataxie.
1.4 Amputace končetin
Amputaci lze definovat jako umělé odnětí končetiny od trupu. Příčinou jsou nejčastěji úrazy
(autonehody, poranění elektrickým proudem, výbušninou), cévní onemocnění (např.
Burgerova- Winiwarterova choroba, kdy vzniká akutní zánět žil a tepen, při kterém dochází k
postupující trombóze) zhoubné nádory na končetinách a infekce (Pipeková, 1998). Pohyb po
amputaci, provedené v různých místech, znamená pro jedince zvýšenou energetickou
náročnost. Smutný (2009) uvádí zvýšení spotřeby energie u částečné amputace chodidla o 1020%, u podkolenní amputace o 40-50%, jedná-li se však o bilaterální amputaci, zvýšení je o
60-100% a u stehenní amputace se jedná o 90-100% větší energetickou náročnost.
Podněty pro praxi
Velký vliv na zařazení jedince s amputací do pohybových aktivit je péče o pahýl. Jedinec by
měl formovat pahýl bandážováním, otužováním, koupelemi či fyzikální terapií. Při realizaci
pohybových aktivit se mohou objevovat následující komplikace:
 Nežádoucí kontraktury (prevencí je správné polohování pahýlu a správná
rehabilitace).
 Fantomovy bolesti, které vznikají někdy nesprávným ošetřením nervového pahýlu. Při
jejich výskytu je třeba pokusit se řešit problém spoluprací s psychologem, s centrem
bolesti, pokud obtíže trvají, je nutná operační revize.
 Zlomeniny, které se mohou objevovat i v oblasti pahýlu. Léčení je dle typu a
lokalizace.
 Výrazné problémy s udržením rovnováhy.
 Infekce, jež jsou řešeny intenzivní ATB terapií, operační revizí se zavedením
proplachové laváže nebo reamputací podle příčiny mikrobiálního nálezu a celkového
stavu pacienta.
Vhodné pohybové aktivity osob s amputacemi
 Plavání
 Sledge hokej
 Volejbal v sedě
 Cyklistika
 Basketbal
 Zimní sporty aj.
Klasifikační profily sportovců s amputacemi
1. A1 Oboustranná nadkolenní (2AK)
2. A2 Jednostranná nadkolenní (1AK)
3. A3 Oboustranná podkolenní (2BK)
4. A4 Jednostranná podkolenní (1BK)
5. A5 Oboustranná nadloketní (2AE)
6. A6 Jednostranná nadloketní (1AE)
7. A7 Oboustranná podloketní (2BE)
8. A8 Jednostranná podloketní (1BE)
9. A9 Kombinace amputací HK a DK.
1.5 Rozštěpy páteře
Rozštěp páteře (Spina bifida) je jedna z nejrozšířenějších vrozených vad neurální trubice
(NTB). Sherrill (2004) ji označuje za druhou nejčastější formu tělesného postižení. U
nejtěžších případů je páteř poškozena po celé její délce, mícha i pleny vyhřezávají ven a
jedinci s tímto defektem nejsou schopni života (Renotiérová & Ludíková, 2004).
Jsou známy tři základní druhy rozštěpů páteře a to: a) meningokéle, při které dojde pouze k
výhřezu míšních plen; b) meningomyelokéle, při níž dojde k výhřezu míšních plen a míchy; a
c) spina bifida occulta. Osoby s rozštěpy páteře jsou vhodnými adepty pro sport na vozíku.
Proto bychom se měli věnovat rozvoji svalstva horních končetin, které zůstávají většinou
nepoškozené. Sherrill (2004) doporučuje plavání, aktivity na skútru (prkénko na kolečkách) a
sporty na vozíku. Je vhodné snažit se o zapojení těchto osob do sportovních organizací pro
vozíčkáře. Tyto organizace by měly s dětmi rozvíjet pohybové dovednosti na vozíku, které
potom mohou uplatnit při pohybové rekreaci i v TV. Tyto osoby se mohou účastnit převážné
části sportů na vozíku, příp. lyžování či sledge hokeje (Kudláček & Ješina, 2008).
1.6 Progresivní svalová dystrofie
Svalová dystrofie a spinální svalová atrofie patří do široké skupiny nervosvalových
onemocnění. Tyto skupiny onemocnění mají podobný klinický průběh, avšak rozdílnou
příčinu. Obě tato onemocnění se projevují postupným úbytkem svalové síly, první projevy se
většinou objevují již v raném dětství, často je nejprve postiženo kořenové svalstvo a postupně
dochází k úplné imobilitě (Komárek, 2000). Rozlišujeme tyto typy svalových dystrofií:


Duchennova progresivní svalová dystrofie - Příčinou je chybný gen pro svalovou
bílkovinu dystrofin, který je zjednodušeně řečeno nutný pro život svalových buněk. U
nemocného s Duchennovou nemocí dystrofin zcela chybí. Děti s tímto typem svalové
dystrofie se rodí bez jakýchkoliv příznaků a vyvíjí se naprosto normálně. Během
několika let (často mezi 2. a 6. rokem) odumírají svalové vlákna a jsou nahrazovány
vazivem. Závažnou komplikací nemoci je postižení dýchacího systému. Postihuje
pouze muže.
Beckerova svalová dystrofie - příčinou je mutace genu na pohlavním chromozomu
X (proto postihuje i muže i ženy), která vede k tvorbě vadné bílkoviny (dystrofin) ve
svalových vláknech. Dá se říci, že jsou projevy Duchenneovy a Beckerovy svalové
dystrofie podobné. Beckerova svalová dystrofie je mírnější formou s pomalejším
průběhem a delším přežitím pacientů.
Autorka Sherrill (2004) zdůrazňuje nutnost, aby byli žáci s tímto typem tělesného postižení
zapojeni do hodin tělesné výchovy v co možná největší míře. Žáci by se pokud možno měli
seznámit s aktivitami, kterým se mohou věnovat i v pozdějších stádiích onemocnění (
lukostřelba, házení šipek, rybaření, kuželky, boccia aj.). Nedílnou součástí pohybového
programu u osob s dystrofií by měl být plavecký výcvik a cvičení ve vodě (hydroterapie),
které pomáhají udržet svaly pružné bez působení přímého tlaku. Vznášení těla ve vodě
pomáhá předcházet svalovému napětí a možnému zranění.
Fyzioterapeuté také zmiňují nutnost pravidelného protahování, které může prodloužit
schopnost chůze.Vzhledem k tomu, že je nejvíce přetěžována achillova šlacha, je nutné ji
denně protahovat.
Kontrolní otázky:
Ikona6a



Jmenujte základní známé příčiny a projevy ochrnutí po poranění míchy, DMO a
amputace končetin.
Vyberte si jeden konkrétní funkční profil sportovce s CP a určete vhodné pohybové
aktivity pro danou cílovou skupinu.
Stručně popište dvě nejčastější formy svalové dystrofie.
2. Kapitola
Ikona1
Cíl: Cílem kapitoly je seznámit studenta s principy klasifikace ve sportech osob s tělesným
postižením, objasnit význam sportu v životě osob s tělesným postižením a představit základní
dělení sportovně kompenzačních pomůcek.
2 Systém sportovní klasifikace
Klasifikace slouží k rozdělení sportovců do tříd, které jim umožní optimální úspěch a fair play
(výsledek nebude ovlivněn mírou a charakterem postižení, ale tím, jak sportovec natrénoval či
jak je talentovaný). Cílem klasifikace je poskytnout spravedlivý výchozí bod pro trénink a
soutěže a minimalizovat vliv zdravotního postižení na výsledek.
2.1 Typy klasifikačních přístupů
a) Medicínská – Dnes se medicínská klasifikace víceméně používá už jen k určení stupně
ztráty zraku či určení minimálního handicapu u sportovců s MP (kde je jediná kategorie,
daná jasnými kritérii, nezohledňující další případná tělesná postižení). Hlavním aspektem
je typ a velikost zdrav. postižení.
b) Funkční - je založená na anatomických principech, svalovém testování apod. je založena
na pozorování, kde expertní klasifikátoři analyzují funkční schopnosti ve specifických
sportovních dovednostech nebo hrách a rozdělují sportovce do tříd, jež jsou
standardizovány určitým předem definovaným profilem závodníka (např. třídy pro
sportovce s DMO, plavecké třídy...).
2.2 Klasifikační kodex (Classification Code)
Představuje soubor pravidel pro klasifikaci vydaný Mezinárodním Paralympijským Výborem
(IPC), který má koordinovat vývoj klasifikace tak, aby se co nejvíce přiblížila přesnému a
důvěryhodnému systému, který bude sportovně orientován. Stanovuje jednotný postup a
pravidla tak, aby zastřešující organizace jednaly v určitém souladu. Popisuje například
postupy získání třídy a statutu závodníka, problematiku protestů, minimálních handicapů atd.
2.3 Průběh klasifikace
Je specifická pro každý sport, na nějž dohlíží certifikovaní klasifikátoři. Klasifikace probíhá s
využitím celé řady protokolů, mezi které patří: hodnocení fyzických funkcí, hodnocení
techniky provedení a pozorování při tréninku i soutěžích. Mezi postupy využívané v procesu
klasifikace patří např.:
 hodnocení lékařské dokumentace,
 testování svalového tonu, rozsah kloubní pohyblivosti (např. rovnováhy),
 pozorování specifických sportovních dovedností,
 pozorování při tréninku a závodech.
Klasifikace je dlouhodobý proces. V průběhu závodní kariéry je sportovec průběžně testován,
a pokud dojde ke změně jeho zdravotního stavu, může být překlasifikován do jiné třídy.
2.4 Minimální handicap
Je vstupním kritériem do soutěží, přičemž pro každý sport bývá minimální postižení odlišné.
Příkladem ve sportu může být například volejbal, kde minimálním postižením je amputace
skrz nebo nad talokrurálním nebo zápěstním kloubem. Ve sledge hokeji je minimální
postižení definované amputací či ankylózou v kotníku, extenzí kolene nebo ankylózou kolene,
spasticitou či dyskoordinací odpovídající třídě CP7, či zkrácením jedné DK o 7 cm. U těchto
dvou sportu již další dělení do tříd. Ve sportu osob neslyšících je to ztráta dB na lepším uchu.
2.5 Klasifikační třída
U většiny sportů tvořena kombinací písmene a čísla (např. F36, S3, BC1…) nebo bodovou
hodnotou (1.0 bod, 2.0 body…). Status závodníka (resp. jeho sportovní třídy) definuje
aktuální stav této kategorie, dává informaci o tom, zda se sportovec po příjezdu na závody
musí podrobit klasifikačnímu hodnocení. N (new) - sportovec dosud neklasifikovaný
mezinárodním týmem.
Sportovec musí bát před závody otestován běžnými klasifikačními postupy a nadále je
sledován v průběhu soutěže jak klasifikátory, tak svými konkurenty. Jeho kategorie se může
měnit.
 R (under review) - sportovec s proměnlivou klasifikací (s progresivním postižením).
 C (P) (confirmed, permanent) - sportovec s potvrzenou „permanentní“ klasifikací.
2.6 Klasifikátor
Je profesionál s příslušným osvědčením, který je oprávněn sportovce hodnotit. Většinou jsou
to lidé s medicínským vzděláním (= lékařští klasifikátoři) a nebo se sportovním vzděláním (=
techničtí klasifikátoři). Jsou jmenováni mezinárodní organizací handicapovaných sportovců,
která zároveň zajišťuje jejich vyškolení a bývají zapsáni do každoročně obnovovaného
registru kvalifikovaných klasifikátorů daného sportu. Existují tři statusy klasifikátora (od
nejnižšího po nejvyšší): žadatel,
národní klasifikátor, mezinárodní klasifikátor. V rámci mezinárodního klasifikátora se dále
rozlišují: učeň, klasifikátor 1. stupně, klasifikátor 2. stupně, a hlavní klasifikátor (Daďová,
2008).
2.7 Slučování kategorií
Dle Machové (in Kudláček, 2008) je důvodem ke slučování kategorií větší počet závodníků,
vyšší konkurence a atraktivita. V některých případech to v minulosti bylo kvůli malému počtu
závodníků prakticky nutností. Každoročně se koeficienty pro jednotlivé třídy aktualizují.
Koeficient slouží k vynásobení skutečného času / vzdálenosti a tím zisku přepočtených
hodnot, z nichž se určuje pořadí ve sloučené kategorii. A tak nemusí být sportovec s
nejlepším časem první, ale ve své třídě může překonat světový rekord. V atletice se
koeficienty většinou vypočítávají ze světového rekordu, posledního mistra světa, 1. a 2. místo
na posledních PH. Veškeré údaje se zprůměrují a vydělí se hodnotou 1000.
3 Význam sportu v životě osob s tělesným postižením
Zásadní a výchozí význam v komprehenzivní rehabilitaci osob s tělesným postižením (TP) má
léčebná rehabilitace, která bohatě využívá prostředků tělesné výchovy a sportu. Je nesporné,
že vozíčkáři potřebují pěstovat tělesnou výchovu a sport stejně nutně jako zdravá populace, k
udržování optimální fyzické a psychické kondice. Ke zlepšení, respektive udržení fyzické
kondice využívají vozíčkáři všech dostupných forem a prostředků tělesné výchovy a sportu
modifikovaných s ohledem na pohyb na vozíku (Kábele, 1992).
Sportovní aktivity tedy posilují společenskou soudržnost a pomáhají vytvářet integrovanější
společnost. Po zdravotní stránce je sport pro osoby s tělesným postižením velmi přínosný.
Zvyšuje jejich kloubní rozsah a silovou úroveň, vyrovnává svalovou dysbalanci, snižuje
svalové kontrakce a kompenzuje jednostrannou zátěž organismu. Z psychologického
hlediska může být u osob s tělesným postižením sport jednou z náhradních a kompenzačních
činností, kde se mohou realizovat a kde dochází ke zvyšování jejich sebedůvěry, k získávání
samostatnosti a soběstačnosti. Sport může také napomoci se vyrovnat s následky úrazu,
pomáhá ovládat emoce a kompenzovat pocity méněcennosti. Důležitou roli zastávají
pohybové aktivity také v sociální oblasti – překonávání sociálních bariér, navazování nových
sociálních kontaktů a přátelství (Kábele, 1992).
4. Sportovně kompenzační pomůcky pro sportovce s TP
Nejčastěji užívanou pomůckou při sportování osob s TP je sportovní vozík. Rozlišujeme
vozíky elektrické a mechanické (Jonášková, 2004). Uživateli elektrických vozíků jsou
především osoby s těžším postižením (kvadruplegie, progresivní svalové onemocnění ap.).
Mechanické vozíky mohou být pasivní, každodenní aktivní, sportovní a vozíky pro jízdy (tzv.
formulky). Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Aktivní modely vozíků
jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do společnosti. Jsou
charakteristické svou nízkou hmotností (kolem 13–15 kg), lehkou ovladatelností, atraktivním
vzhledem a možností jejich složení (rozložení) pro přepravu autem (Kudláček & Ješina,
2008).
Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se
jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci
se podílejí samotní sportovci. Jsou vyráběny z ultralehkých materiálů při využití
biomechanických zákonů. Pro každý sport existuje specifický vozík umožňující sportovcovi
snadnou manipulaci.
Tenisový vozík
Basketbalový vozík
Vozík na rugby
Florbalový vozík
Handbike (cyklistika)
Formule (atletika – jízdy)
Kontrolní otázky:
Ikona6a




K jakému účelu slouží klasifikace sportovců s TP?
V čem podle Vás spočívají pozitiva a negativa klasifikování sportovců?.
Vysvětlete pojem minimální handicap
Specifikujte konstrukční specifika sportovních vozíků?
3. Kapitola
Ikona1
Cíl: Cílem této kapitoly je představit studentům stručnou historii paralympijského hnutí a
charakterizovat jednotlivé letní sporty, které se v současné době na paralympijských hrách
objevují.
5. Paralympijské hry
Historie sportu osob na vozíku můžeme sledovat již od roku 1948, kdy se uskutečnily první
slavné Stoke Mandevillské hry ve Velké Británii. S těmito hrami je spojeno jméno zakladatele
a propagátora sportu osob na vozíku ředitele rehabilitačního centra pro veterány sira Ludwiga
Guttmanna, který se snažil rozvíjet a prosazovat sport osob s tělesným postižením na všech
úrovních. Jeho myšlenka zorganizovat hry, které by měly paralelu olympijských her byla
zrealizována v roce 1960 v Římě.
Přehled PH
Letní paralympijské hry
1952
Stoke Mandeville, Velká Británie
1960
Řím, Itálie
1964
Tokio, Japonsko
1968
Tel Aviv, Izrael
1972
Heidelberg, Německo
1976
Toronto, Kanada
1980
Arnheim, Nizozemsko
Geilo, Norsko
1984
Stoke Mandeville, Velká Británie
Innsbruck, Rakousko
1988
Soul, Korea
Innsbruck, Rakousko
1992
Barcelona, Španělsko
Tignes - Albertville, Francie
1994
1996
Atlanta, USA
Nagano, Japonsko
Sydney, Austrálie
2002
2004
Salt Lake City, USA
Atény, Řecko
Turín, Itálie
2006
2008
Peking, Čína
2010
2012
2014
Örnsköldsvik, Švédsko
Lillerhammer, Norsko
1998
2000
Zimní paralympijské hry
Vancouver, Kanada
Londýn, Velká Británie
Rusko, Soča
Termín Paralympic (Paralympijské) původně vycházel z termínu paraplegik a olympijské, ale
po zařazení sportovců s jinými postiženími a úzkou spoluprácí s olympijským hnutím se
význam přeměnil na paralelní (řecká předložka para) a olympijské pro zdůraznění společné
koexistence obou hnutí (Kudláček a kol. 2008).
Paralympijské hry jsou vrcholnou sportovní událostí pro sportovce ze čtyřech skupin různých
typů postižení:
10. sportovci s tělesným postižením, které mají 3 podskupiny (amputace, DMO, poranění
míchy),
11. sportovci se zrakovým postižením,
12. sportovci s mentálním postižením (na PH do roku 2000, kde došlo ke skandálu, po
kterém byli sportovci s mentálním postižením vyřazeni z PH. Po zpřísnění
klasifikačních kriterií mohli sportovci s MP opět startovat na PH v Londýně),
13. skupina Les Autres, které nespadá do žádné z kategorií (např. nanismus, roztroušená
skleróza, vrozené deformace končetin).
Počet sportovců startujících na PH každým rokem roste. Na počátku (PH 1960 v Říme) byl
počet sportovců cca 400, v současné době se PH účastní až na 4000 sportovců. Paralympijské
hry se konají vždy ve stejném roce ( do 3 týdnů po ukončení) jako hry olympijské.
5.1 Letní paralympijské sporty
Jedinci se zdravotním postižením se mohou zapojovat do obvyklých i speciálně orientovaných
sportovních organizacích. S určitými podpůrnými prostředky a za pomocí využití různých
sportovně kompenzačních pomůcek se mohou zapojit takřka do všech sportovních odvětví.
Následující kapitola se bude věnovat vrcholovým sportovním disciplínám, tj. těm, které se
konají v rámci letních a zimních PH. Celkový počet sportů PH je 23, přičemž 23 z nich
vychází ze sportů osob bez postižení a dva sporty jsou specifické pouze pro osoby se
zdravotním postižením: boccia a goalball. Pro sportovce s TP je určeno celkem 20 sportů,
které jsou uvedeny níže. Ke každému sportu lze rovněž shlédnout video z posledních
paralympijských her v Londýně (2012) a Vancouveru (2010).
5.1.1 Atletika
!!!Video 1!!!
Atletika již byla na programu prvních Letních paralympijských her v roce 1960 a v
současnosti v ní soutěží muži a ženy různých kategorií. Stejně jako na olympijských hrách i
na paralympijských je atletika nejpopulárnějším sportem a soutěží v ní největší počet
paralympioniků. Někteří sportovci soutěží na vozících, jiní s protézami. Sportovci soutěží ve
třídách rozdělených v disciplínách na základě funkční klasifikace, která se průběžně upravuje,
tak aby umožnila co největší zapojení sportovců. Atletika je pod IPC zastoupena jako
samostatný sport IPC athletics. IPC athletics zahrnuje 5 specifických skupin postižení:
zrakové, mentální, cerebral palsy (dětská mozková obrna – DMO), osoby s amputací nebo
vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo získané poškození míchy,
oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap vyžadující k pohybu vozík). V
atletice se jednotlivé skupiny dále dělí do soutěžních kategorií, které se díky bodovému
systému mohou slučovat. Toto rozdělení a bodové slučování zajišťuje rovné šance na vítězství
v rámci jednotlivých kategorií.
1) Jízdy
Jízdy jsou vozíčkářskou obdobou běhů. Jezdí se na speciálních vozících (formulích), které
musí být vyrobeny na míru. Závodní strategie na deląích tratích je obdobná jako při
cyklistických či automobilových závodech. Často vídáme taktické vyčkávání, samostatné
úniky či hromadné závěrečné spurty. Nezřídka dochází ke srážkám či pádům. Soutěžní
kategorie jsou následující: kvadruplegici - sk. T 51, T52, T53, paraplegici - sk. T54, T55.
Jízdy mohou probíhat buď na stadionu ve vzdálenostech: 100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1.500
m, 5.000 m, 10.000 m a nebo na silnici: 10.000 m, půlmaratón, maratón.
2) Vrhy a hody
Soutěží se ze speciálních vrhačských rámů-židlí (tzv. koz), nebo z klasických vozíků. Vrhací
rámy nejsou standardizovány. Každý sportovec si jej může přizpůsobit svým potřebám a
postižení. Jediné pravidlo je maximální výška sedačky 75 cm od země. Kategorizace
sportovců do tříd jsou: kvadruplegici - sk. F51 - F53, paraplegici - sk. F54 - F58. Soutěží se
ve 4 disciplínách přičemž první z nich je vrh koulí 2 kg – sk. F52 muži a ženy, 3 kg - sk. F53
muži a sk. F53 - F56 ženy, kg – sk. F54 - F57 muži a sk. F57 a F58 ženy, 5 kg – sk. F58
muži. Druhou disciplínou je hod oštěpem, který má hmotnost 600g – sk. F52 - F58 muži a
ženy. Disciplínou určenou výhradně pro kvadru je hod kuželkou -397 g - sk. F51 muži a ženy
(Hod libovolným způsobem. ). Další disciplínou je hod 1 kg diskem, sk. F51- F58.
3) Pětiboj
Vozíčkářský víceboj v sobě kombinuje dvě jízdy a všechny vrhačské disciplíny. Pořadí se
stanovuje pro kategorie kvadru a para podle tabulek diferencovaných pro každý stupeň
postižení. Kategorie sportovců jsou kvadruplegici – soutěží v disciplínách koule, oštěp (sk.
F51 kuželka), 100 m, disk, 800 m Paraplegici- koule, oštěp, 200 m, disk,1.500 m.
5.1.2 Basketbal na vozíku
!!!Video 2!!!
Basketbal na vozíku vznikl po druhé světové válce v rehabilitačním ústavu ve Stoke
Mandeville pod vedením Dr. Ludwiga Gutmanna, který jej využíval k rehabilitaci válečných
veteránů. Sport se rychle rozvíjel a stal se oučástí Prvních paralympijských her v roce 1960 v
Římě.
Basketbal, který je jedním z nejpopulárnějších paralympijských sportů, je určen osobám s
tělesným postižením, které nemohou běhat, skákat či pilotovat. Basketbal na vozíku hrají
muži i ženy. Tým je sestaven z pěti hráčů, kteří mají přiděleny body (od 0,5 do 4,5) na
základě jejich funkčního potenciálu (míry postižení). Počet hráčských bodů na hřišti nesmí
překročit 14,5 bodu. Rozměry hřiště a košů jsou stejné jako u tradičního basketbalu.
Basketbal se hraje dle pravidel schválené IWBF ve spolupráci s basketbalovou federací
sportovců bez postižení FIBA. Rozdíly mezi basketbalem vozíčkářů a basketbalem intaktních
jsou minimální. Při rozskoku se hráč nesmí zdvihnout ze sedačky a po celou dobu hry není
dovoleno se nadzdvihnout z vozíku ve vztahu zachytit přihrávku nebo blokovat. Hráč se smí
pohybovat pomocí driblingu, přičemž míč má volně položený na klíně, v tomto případě může
kolo (kola) svého vozíku popohnat (zabrat) pouze dvakrát.
Historie basketbalu v ČR spadají do rehabilitačních centrech v Hrabyni a Kladrubech a v roce
1984 se začalo se systematickou přípravou sportovců ve vybraných týmech ČR. Od roku 1992
probíhá Národní liga basketbalu vozíčkářů. V současnosti jsou registrována družstva: SK
HOBIT Brno, SKV Frýdek-Místek a USK Meta Praha.
5.1.3 Boccia
!!!Video 3!!!
Boccia je sportovní disciplína patřící mezi cílové sporty. Boccia je určena pro sportovce s
poruchou hybnosti, především sportovce s dětskou mozkovou obrnou, která je na závodní
úrovni v ČR provozována pod hlavičkou České federace Spastic Handicap, o. s. (Kudláček et
al., 2007).
Pravidla boccii jsou podobná francouzské hře petanque, ke hře se však používají modré a
červené míčky z měkké kůže. Pro osoby, které mají vážné funkční omezení a je téměř
nemožné je do provádění většiny sportovních disciplin zahrnout, může boccia otevřít cestu ke
sportu, a to na všech úrovních. Od provádění pro zábavu a rekreaci přes závodní provozování
na různých výkonnostních úrovních. Hru hrají jednotlivci i družstva a existuje celkem sedm
hracích divizí. Boccia po hráčích požaduje společně fyzickou zdatnost, dovednostní a taktické
prvky.
Existuje celkem sedm herních divizí. Všechny divize mohou být hrány soutěžícími obojího
pohlaví. Tyto divize jsou:
 BC1: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře potřebují asistenta.
 BC2: Hráči, kteří mají spastické ruce a ke hře asistenta nepotřebují.
 BC3: Hráči, kteří nedokážou ohodit míč, proto potřebují speciální rampu, kterou
štelují s dopomocí asistenta. Ten stojí zády do kurtu tak, aby nemohl ovlivnit zápas.
 BC4: Hráči, kteří nemají spastické ruce a tím i nepotřebují ke hře asistenta.
Ke hře je potřeba šest červených, šest modrých a jeden bílý míč, tzv. „jack“. Cílem hry je
umístit míčky své barvy co nejblíže bílému míči. Míče můžeme k cílovému míčku hodit
přímo, nebo k němu přiťuknout míček jiným míčkem, nebo přiťuknout cílový míček do
blízkosti svých míčků či odrazit soupeřův míček dále od cílového. Po skončení směny
(vyházení všech obdržených míčů oběma stranami) se sčítají všechny míčky, které jsou blíže
cílovému míčku než nejbližší míček soupeře. Za každý takový míč je jeden bod. Pokud jsou
dva nejbližší míčky ve stejné vzdálenosti od cílového míče, dostávají obě soupeřící strany po
bodu.
V soutěžích jednotlivců a družstev dvojic-párů se hrají vždy čtyři směny. V soutěži trojictýmů se hraje vždy šest směn. Hráči se střídají ve vhazování cílového míčku („jack“) na hrací
plochu v každé směně; hru začíná strana s červenými míčky (o tom, kdo bude mít červené
míčky, rozhodne los). V průběhu hry hází míčky ta strana, která má svůj nejbližší míč dále od
cílového míče než soupeř. Pokud je po odehrání zápasu stav nerozhodný, hraje se rozhodující
směna (tie-break).
Rozměry hracího pole jsou 12,5 m × 6 m, povrch musí být rovný a hladký, jako například
dlážděná nebo dřevěná či umělá podlaha v tělocvičně. Odhodové území je rozděleno do šesti
odhodových boxů. Čára ve tvaru písmene „V” označuje území, kde je v případě dopadu
„jacku“ hod neplatný. Středové „X” označuje polohu, kde je umístěn „jack“ po vyražení ven z
hracího pole.
5.1.4 Cyklistika
!!!Video 4!!!
Rychlost a vzrušení cyklistických disciplín je pro sportovce s postižením relativně novou
zkušenosti. Cyklistiku začali jako první provozovat nevidomý sportovci na tandemových
kolech, kteří se poprvé účastnili Paralympijských her v Soulu v roce 1988. V současnosti se
cyklistice věnují mimo nevidomých také sportovci s DMO, amputacemi či jinými tělesnými
postiženími v kategoriích dle funkční klasifikace. Podle funkčních možností sportovci
používají kola, speciální tříkolky, tandemy nebo handbiky (kola poháněná ručně).
Osoby s amputacemi (úplnou a nebo částečnou) alespoň jedné končetiny, přičemž chybí
alespoň jeden hlavní kloub, je považován za amputáře. Tímto je také stanoven limit
minimálního postižení, který je hlavním kritériem pro účast v soutěžích. Cyklistika amputářů
má dále své vlastní dělení podle druhu a rozsahu postižení, a to na jednotlivé závodní
kategorie:
 LC1 - minimální poškození dolních končetin,



LC2 - postižena jedna noha, schopen šlapat oběma nohama,
LC3 - postižena nejméně jedna noha, schopnost šlapat pouze zdravou nohou,
LC4 - postižení obou nohou.
Handbike je speciálně zkonstruované sportovní náčiní, které k pohybu vpřed využívá síly
horních končetin. Kompenzuje fyzické postižení jedince a umožňuje mu zařadit se mezi
zdravou cyklistickou veřejnost. Odbourává psychické stresy a navozuje příjemné pocity z
dynamického pohybu.
Rozdělení do příslušných kategorií je založeno na pohlaví a stupni zdravotního postižení. V
rámci soutěží pořádaných EHF (European Handbike Federation) v roce 2010 oficiálně vznikla
kategorie do 23 let, která v celkovém rankingu zohledňuje i věk závodníků. Současná
klasifikace se řídí dle těchto kategorií:
 HCA - kvadruplegici - paréza horních a dolních končetin
 HCB - poškození obratle Th 4 - Th 10(11)
 HCC - poškození obratle Th 11 - L5 nebo amputace dolních končetin
V roce 1969 byl založen Český svaz tělesně postižených sportovců, který pořádá mistrovství
České republiky a i další regionální soutěže. Pro mezinárodní cyklistické závody je
zastřešujícím orgánem Mezinárodní cyklistická unie, Union Cyclisme International ( UCI ). V
roce 2006 byli handicapovaní cyklisté přijati do Českého svazu cyklistiky.
Mezi české kluby a organizace řidící české ZP cyklisty patří ČSC, Česká asociace tělesně
postižených sportovců, Český paralympijský výbor. Mezi kluby patří Nutrend Specialized
Team, Černí koně paracycling Team, TJ cykloprag, DABA Povltavský sportovní klub,
Duratec, CK Bítovská, SK Handicapovaných cyklistů Praha, Handbike ČR, 1.CZP jižních
Čech.
5.1.5 Fotbal pro 7
!!!Video 5!!!
Byl zařazen na PH od roku 1978 a je otevřen pro jedince s DMO tříd CP5-CP8 (chodící).
Pravidla vychází z pravidel FIFA, ale najdeme zde modifikace jako: menší hřiště (75x55m),
vhazování pouze
jednou rukou, neplatí pravidlo o postavení mimo hru atd. Míč by měl mít průměr 68-70 cm a
hmotnost 410-450 g. Klasifikace spočívá ve vyvážené participaci hráčů z jednotlivých CP
tříd. Tým o 12 hráčích musí obsahovat alespoň jednoho hráče z třídy CP5 nebo CP6. Sedm
aktuálně hrajících fotbalistů (včetně brankáře) pak musí mít při hře vždy jednoho z hráčů z
nižší třídy. Pokud to není
možné, tým hraje v počtu 6 hráčů. Ne více než 2 hráči z třídy CP8 mohou hrát na hřišti ve
stejný okamžik. Hra trvá 60 minut, hraje se ve dvou poločasech po 30 min s 15minutovou
přestávkou.
5.1.6 Jachting
!!!Video 6!!!
Jachting byl poprvé zařazen na programu LPH jako ukázkový sport v roce 1996 v Atlantě.
Jako oficiální paralympijský sport byl zařazen v Sydney 2000. Klasifikační systém v
jachtingu je založen na čtyřech klíčových schopnostech: rovnováha, funkce ruky, mobilita a
zraková kontrola. Soutěže probíhají ve třech lodních třídách: jednomístné a trojmístné
plachetnice jsou otevřeny téměř všem skupinám postiženi, v dvojmístné plachetnici jsou
určeny sportovcům se závažným postižením. Jachting je řízen Mezinárodní nadací jachtingu
pro postižené (International Foundation for Disabled Sailing), kterou jako autoritu uznává
Mezinárodní federace jachtingu (International Sailing Federation).
5.1.7 Jezdectví
!!!Video 7!!!
Jezdectví je sport, kde spolu soutěží osoby s různými tělesným a zrakovým postižením.
Disciplíny jsou pořádány ve skupinách dle funkčního potenciálu (míry postižení). Jezdci
soutěží ve dvou disciplínách paradrezury: předepsaná jízda a volná jízda s hudbou. Soutěže
probíhají také v týmech třech či čtyřech jezdců. Na Paralympijských hrách byla paradrezura
poprvé zařazena v roce 1996 v Atlantě. V roce 2006 přešlo parajezdectví od Mezinárodního
paralympijského výboru pod Mezinárodní jezdeckou federaci – FEI (a tím i pod národní
jezdecké federace) a stalo se její osmou jezdeckou disciplínou. A FEI se tímto krokem stala
první mezinárodní federací, která řídí sport zdravých i handicapovaných. Jezdecký sport
handicapovaných je založen na přesvědčení, že handicap jezdce by pro něj neměl být zásadní
překážkou v jízdě na koni. Někteří handicapovaní jezdci (tak jako zdraví) mohou nalézt
naprosté uspokojení při běžné práci na jízdárně a občasných vyjížďkách do terénu, někteří
mají sportovní ambice a chtějí závodit. Záleží samozřejmě i na tom, která jezdecká disciplína
je láká, co jim jejich postižení umožňuje a v neposlední řadě na tom, u koho a kde mají
možnost jezdit. V parajezdectví je možné jezdit i soutěžit v disciplínách paravoltiž,
parawestern,paraskoky, paravozatajství a paradrezura. Pouze v posledních dvou uvedených
disciplínách se pořádají oficiální mezinárodní závody včetně ME a MS. A zatím jen
paradrezura je i paralympijskou disciplínou. Jezdci jsou v paradrezuře zařazeni podle svého
handicapu do jedné z pěti skupin.
5.1.8 Lukostřelba
!!!Video 8!!!
Lukostřelba patří mezi nejstarší Olympijské sporty. Handicapovaní sportovci se tímto sportem
také zabývají a lukostřelba je významným Paralympijským sportem (již od prvních
paralympijských her). Zároveň je jedním z mála sportů, v kterém mohou spolu soupeřit
rovnocenně postižení s nepostiženými sportovci. Pravidla lukostřelby handicapovaných jsou v
podstatě stejná jako u nepostižených - řídí se podle pravidel mezinárodní lukostřelecké
organizace FITA. Lukostřelba je určena pro všechny typy tělesného postižením (úrazy páteře,
spastici, amputace, míšní léze, DMO, les autres další). Soutěží se celkem ve třech funkčních
třídách (ARST – stojící, ARW1 a 2 – vozíčkáři + třída Open) dle funkční klasifikace (CP 1CP 8) a soutěže zahrnují jednotlivce a týmy na vozíku i ve stoje. Střílí se na kruhové terče s
10 bodovanými zónami – soustřednými kruhy na určené vzdálenosti. Lukostřelci využívají
kladkové i reflexní luky. Osoby s kvadruplegií používají tzv. mechanický vypouštěč tětivy,
díky je vypouštění šípu jednodušší.
Dle velikosti postižení může být použit vozík, sedačka, podpěry, popruhy, či např.
mechanické pomůcky k vypuštění šípu (v případě postižení prstů obou rukou). Vozík
jakéhokoli typu může být použit při dosažení minimálního postižení 50 bodů na DK a/nebo
trupu. Sedačku jakéhokoli typu lze užít při minimálním postižení 38 bodů na DK a/nebo
trupu. Žádná část vozíku/sedačky nesmí při střelbě poskytovat oporu paži s lukem, vozík ani
sedačka nesmí vyčnívat z lukostřeleckého „boxu“. Žádná část zádové opěrky nesmí
přesahovat dopředu více než do poloviny trupu z bočního pohledu. Nejvyšší bod vozíku musí
být alespoň 110 mm pod podpažní jamkou (u sedačky je to 220 mm). Luk
nesmí být při vypouštění šípu v kontaktu s vozíkem/sedačkou. Sportovci z tříd ARW1 a
ARST-C mohou mít asistenta.
5.1.9 Plavání
!!!Video 9!!!
Obdobně jako při Olympijských hrách plavci soutěží ve volném stylu, prsou, motýlku, znaku
a polohovém závodě. Soutěže probíhají dle mírně upravených pravidel mezinárodní plavecké
federace (International Swimming Federation - FINA): možnost startu bez využití
startovacích bloků (protetické ani ortopedické pomůcky nejsou povoleny).
Plavecká klasifikace je specifická tím, že spojuje závodníky s různými druhy postižení (př.
paraplegii, osoby s DMO, amputacemi apod.). Existuje 10 plaveckých tříd pro sportovce s TP.
Systém je ještě složitější, neboť sportovci mohou být zařazení do různých tříd pro volný
způsob, prsa či polohovací závod, ale zatím se spokojíme se základním popisem charakteristik
jednotlivých tříd.
Existují tři typy tříd, ve kterých plavci závodí: S, SB a SM třídy. S třída zahrnuje tyto
plavecké způsoby: volný způsob, znak, motýlek. SB třída zahrnuje plavecký způsob prsa
(odlišné třídy vzhledem k jinému bodování HK a DK, při tomto plaveckém způsobu je větší
propulse z dolních končetin a proto je bodové skóre pro DK větší než v ostatních třídách). SM
třída je pro polohový závod jednotlivců. SM třída = (3xS + 1xSB )/4. Při počítání SM třídy se
musí zvážit všechny tři S způsoby.
Plavání na rekreační úrovni se v ČR vyučuje dle dvou základních postupů: metodické řady
KONTAKTU bB a Halliwickovi metody.
Halliwickova metoda klade důraz na systematický postup pomocí deseti bodů. Nemají se
používat plavecké pomůcky a metoda předpokládá jednoho instruktora na jednoho plavce.
Psychické přivykání, uvolnění, různé způsoby rotací a rozvíjení základních plaveckých
způsobů jsou hlavními činnostmi při výuce. Jako první plavecký způsob se využívá většinou
znak.
5.1.10 Rugby na vozíku
!!!Video 10!!!
Rugby je intenzivní kontaktní sport pro muže i ženy primárně s kvadruplegií. Rugby se hraje
na hřišti s rozměry hřiště na basketbal. Quad rugby hrají dvě mužstva o čtyřech hráčích.
Účelem hry je vniknout s míčem do soupeřova bodovacího prostoru. Družstvo se skládá ze 12
hráčů a jednoho trenéra, který může být zároveň jedním z hráčů. Hráči jsou podle klasifikace
bodově ohodnoceni následujícím způsobem: 1a = 1 bod, 1b = 2 body, 1c = 3 body. Bodový
součet hráčů na hřišti nesmí v žádném případě překročit 8 bodů.
Quad rugby se hraje na čtyři osmiminutové čtvrtiny čistého času. V quad rugby se hraje
míčem rukama nebo předloktím, míč může být při jízdě položen na klíně. Kromě toho jej lze
přihrávat, házet, kutálet, driblovat s ním atd. Je však zakázáno hrát úmyslně nohama, což se
kvalifikuje jako přestupek, který má za následek ztrátu míče. Za driblink se považuje odbití
míče směrem k zemi. Jestliže hráč drží míč 10 sekund a v tomto časovém limitu nedribloval,
jedná se o přestupek, který je také trestán ztrátou míče.
Za každou dosaženou branku získává družstvo jeden bod. Branky je dosaženo, jestliže hráč,
který má míč v držení, přejede alespoň dvěma koly vozíku čáru ohraničující bodovaný
prostor.
V utkání vítězí to družstvo, které po skončení čtvrté části hry získalo více bodů. Jestliže je
stav utkání po čtvrté části hry nerozhodný, tak se prodlužuje až do konečného rozhodnutí.
Pravidla quad rugby neznají nerozhodný výsledek.
5.1.11 Šerm na vozíku
!!!Video 11!!!
Diváky na první pohled upoutá fakt, že šermíři soutěží na vozících, které jsou připevněny k
podlaze. Tento fakt však neomezuje pohyb jejich trupu a sport má tak srovnatelnou rychlost a
dynamiku se šermem osob bez postižení. Soutěže mužů a žen s amputacemi, poškozením
míchy i DMO probíhají u jednotlivců i týmů (3 šermíři) v následujících disciplínách: fleret,
kord (muži a ženy) a šavle (muži).
Podle rozsahu omezení hybnosti dolních končetin se sportovci dělí do tří kategorií : A, B, C.
Do kategorie A spadají sportovci s nejlehčím omezením, do kategorie C s nejtěžším, kteří si
často váží zbraně k ruce.
5.1.12 Sportovní střelba
!!!Video 12!!!
Soutěží se účastní muži i ženy ve dvou kategoriích dle míry postižení a střílí se série ran na
statické terče z pušek a pistolí do terčů vzdálených 10, 25 a 50 metrů ze vzduchových a
malorážkových zbraní se střílí v rámci soutěží jednotlivců i týmů.
Pravidla ISSF jsou stejná příp. pro vozíčkáře modifikovaná tak, aby vozíčkáři mohli např.
střílet tzv. třípolohový standard z pušky, který nepostižení střílí leže, kleče, stoje, což je
upraveno tak, že mají na invalidním vozíku pro modifikovanou polohu leže připevněn
specielní stolek aby se mohli opírat oběma lokty a použít řemen, pro polohu kleče je povolena
pouze opěrka lokte o průměru 100 mm a poloha „stoje“ se střílí bez jakékoliv opory ve
skupině SH1. Pokud projeví zájem o sportovní střelbu i těžce tělesně postižený, který jen
částečně ovládá horní končetiny, je mu po zdravotní klasifikaci a zařazení do skupiny SH2,
povolen pomocník k nabíjení a unifikovaný stojan pro opěru pušky
Sportovci s různým typem postižení soutěží v kategorii stojících a sedících. Naši sportovci se
účastní domácích závodů včetně mistrovství ČR a závodů mezinárodních včetně Mistrovství
Evropy a světa. Ve světě se tomuto sportu věnuje již 51 zemí.
5.1.13 Stolní tenis
!!!Video 13!!!
Stolní tenis patří ke sportům s nejstarší tradicí. Z hlediska účasti sportovců je na 4. místě. Je
součástí paralympijského programu od Říma (1960). Soutěží v něm sportovci všech druhů
(tělesného) postižení, stojící i vozíčkáři. Pro tento sport existuje 11 klasifikačních tříd. Testuje
se zejména rozsah pohybu, svalová síla, lokomoční omezení, rovnováha na vozíku a
schopnost udržet raketu.
Třídy TT1 - TT5 jsou určeny pro vozíčkáře, třídy TT6 – TT10 pro stojící sportovce. Nyní má
hráč v TT1 (vozíčkář - kvadrupegik) největší tělesné postižení a hráč v třídě TT10 (stojící)
pouze minimální tělesný handicap. Třída TT11 je určená pro sportovce s mentálním
postižením (v současnosti na PH soutěží).
Tento sport se řídí pravidly ITTF s drobnými modifikacemi ve vozíčkářských třídách (týká se
např. „servisu“, dotyku herní plochy volnou rukou, zmenšení herního území a vozíku –
připoutání popruhy atd.). U kvadruplegiků se raketa váže k ruce.
5.1.14 Tenis na vozíku
!!!Video 14!!!
Tenis na vozíku se historicky hned na počátku zapojil i do paralympijského hnutí.
Vznik tenisu na vozíku u nás je spojen se sportovním klubem Ligy za práva vozíčkářů – SK
HOBIT Brno. V roce 1995 působilo v jeho řadách několik prvních nadšenců tohoto sportu,
kteří se v témže roce odtrhli a založili autonomní Český tenisový svaz vozíčkářů (ČTSV). To
je dodnes občanské sdružení s vlastní právní subjektivitou, které se nesmazatelně zapsalo do
povědomí domácích příznivců vozíčkářského tenisu i do povědomí mezinárodní tenisové
asociace ITF. Od roku 1995 je ČTSV členem IWTA (dnes přímo ITF – sekce IWTA) za
Českou republiku a kolektivním členem Českého tenisového svazu.
Tenis na vozíku je dynamický a divácky atraktivní sport, jehož pravidla se téměř neliší od
tenisu stojících. Hraje se na standardních tenisových dvorcích. Oproti klasickému tenisu může
míč odskočit na soupeřově polovině dvakrát (tzv. dvojdopad), a to jednou do dvorce a
podruhé i mimo něj. Vozík je součást těla hráče, a proto platí, že dotknul-li se míč vozíku
nebo vozík sítě, znamená to ztrátu bodu. Hráč, který se při hře zvedá ze sedačky, je také
potrestán ztrátou bodu. Utkání se hrají na dva vítězné sety do šesti gamů a k vítězství je třeba
dosáhnout rozdílu dvou her. Při stavu 6:6 se hraje zkrácená hra (tie-break) na sedm vítězných
míčů. Soutěže se dělí do tří turnajových skupin: Super Series (odpovídá turnajům Grand
Slam), ITF 1- 3 a ITF Futures (ATP-tour), celkem ročně cca 160 turnajů na světě.
Tenis na vozíku nerozlišuje typy tělesného postižení, takže se jedná o sport vhodný pro
paraplegiky, hráče s částečnou lézí páteře i amputáře, kteří hrají společně v jedné kategorii.
Pouze kvadruplegici mají svoji divizi.
Pokud dojde k vzájemnému zápasu mezi tenistou na vozíčku a chodícím hráčem, platí pro
tenistu vozíčkáře závazná pravidla pro tenis na vozíku a pro hráče chodícího závazná pravidla
tenisu chodících. Z toho vyplývá, že chodící hráč musí odehrát míč maximálně po prvním
dopadu, kdežto vozíčkář maximálně po dopadu druhém.
Největší hvězdou na domácím poli je určitě Miroslav Brychta, který v loňském roce figuroval
dokonce na 8. místě světového žebříčku ve dvouhře a ve čtyřhře dokázal získat v roce 2001
titul neoficiálního mistra světa, když s rakouským Martinem Legnerem vyhráli turnaj Doubles
Masters. Národní dvojkou je od roku 1998 Michal Stefanu (v současnosti hráč čtvrté světové
desítky), jinak vynikající stolní tenista na vozíku.
5.1.15 Veslování
!!!Video 15!!!
Veslování je nejmladším paralympijským sportem. Aplikované veslování je určeno
sportovcům s tělesným postižením, kteří splňují podmínku minimálního postižení. Veslování
je specifické využitím sportovních kompenzačních pomůcek (úprav), které umožňují zapojení
veslařů s různou mírou postižení. Sportovci s TP jsou klasifikováni do 3 kategorií dle míry
postižení: LTA (dle anglického legs, trunks, arms) – sportovci s funkčními dolními
končetinami, trupem i horními končetinami. Sportovci této kategorie používají posuvnou
sedačku. TA (Trunks and Arms) - Sportovci s funkčním trupem a horními končetinami, proto
neužívají posuvnou sedačku. AS (Arms and Shoulders) – bez funkčního trupu, proto
nevyužívají posuvnou sedačku.
5.1.16 Volejbal v sedě
!!!Video 16!!!
Volejbal vsedě je součástí paralympijského programu od roku 1980 (až do roku 2000 byl na
PH rovněž zařazen volejbal stojících). Sitting volejbal obecně mohou hrát hráči, kteří
nemohou stát. Je tedy zejména vhodný pro sportovce s amputací DK – protézy totiž nejsou
potřeba. Hrát ale mohou i např. jedinci s DMO, parézou, kratší či znehybněnou končetinou
atd.
Soutěže probíhají v kategoriích mužů a žen (6 hráčů v týmu), kteří splní podmínku
minimálního postižení. Hraje se na menším hřišti a podmínkou je, aby pánev hráčů byla po
celou dobu v dotyku s podlahou. Protože se hraje na menším hřišti s nižší sítí je hra výrazně
rychlejší než u tradičního volejbalu.
Rozdělení do tříd není, přestože se jedná o týmový sport, kde bychom předpokládali alespoň
bodové vyrovnání mužstev. Hodnotí se pouze minimální postižení: amputace skrz nebo nad
talokrurálním nebo zápěstním kloubem (pokud to není opticky jasné, je nutno provést RTG).
5.1.17 Vzpírání
!!!Video 17!!!
Vzpírání je z hlediska zdravotního i etického poměrně kontroverzní sport. Závodníci při něm
musí zvednout činku k hrudi, držet ji bez hnutí a pak ji vytlačit vzhůru v délce paží s
uzamčeným (nataženým) loktem. Modifikace vzpírání vozíčkářů spočívají především v těchto
odlišnostech: všichni soutěžící musí být schopni plně extendovat paže s ne více než 20stupňovou ztrátou plné extenze kteréhokoli lokte, amputáři mohou vzpírat s protézou a
sportovci mohou být připevněni k lavici pásem (kdekoli na DK mezi kotníkem a kyčlemi).
Bench press je jediná disciplína s deseti různými váhovými kategoriemi. Vzpírání je otevřeno
pro jedince s tělesným postižením, např.: paraplegie, DMO, amputacemi DK, zkrácenými DK
apod., kteří splňují kritérium minimálního postižení, stanovené jejich zastřešující organizací.
Vzpěrači s postižením HK mohou být diskvalifikováni v případě, že klasifikátor uzná vzpírání
u tohoto sportovce nebezpečným. Soutěží se bez ohledu na postižení v „open“ třídách, daných
hmotností sportovců (nikoli postižením). U amputářů se hmotnost přepočítává – přidává se
hmotnost tak, aby celkově byla taková jako byla původní.
Kontrolní otázky:
Ikona6a





Jmenujte všechny letní paralympijské sporty
Jmenujte atletickou disciplínu, která je primárně určená pro kvadruplegiky?
Jaký kolektivní sport mohou hrát pouze hráči s kvadruplegií?
Uveďte rozdíly v pravidlech volejbalu stojících (bez postižení) a sedících?
Stručně popište pravidla Bocii? Pro koho je tento sport určen?
5. Kapitola
Ikona6a
Cíl: Cílem této kapitoly je navázat na kapitolu obsahující výčet letních paralympijských
sportů a zaměřit se na zimní sporty PH (s akcentem na sjezdové lyžování) a netradiční sporty,
které se v současnosti na PH neobjevují.
5. Paralympijské hry - pokračování
5.2 Zimní paralympijské sporty
!!!Video 18!!!
Zimní sport osob s postižením se po II. světové válce rozvíjel pomaleji než letní sporty. V
roce
1984 se uskutečnil první lyžařský kurz trojstopého lyžování pro osoby s amputacemi dolních
končetin. V roce 1970 se konaly první mezinárodní závody lyžování postižených a v roce
1974 bylo ve Francii zorganizováno první MS v klasickém i sjezdovém lyžování. První zimní
paralympijské hry se konaly v roce 1976 ve švédském městě Ornskoldsviku. Závodili zde
lyžaři s amputacemi a zrakovým postižením v klasickém i sjezdovém lyžování a v
rychlobruslení na speciálních saních. Rychlobruslení se v současné době na PH neobjevuje.
Nejnovějším přidaným sportem je curling vozíčkářů.
5.2.1 Běžecké lyžování
Běžecké lyžování osob s tělesným postižením není vzhledem k vysoké fyzické náročnosti v
České republice významně rozšířeno. V současnosti však výrazně přibývá strojově
upravovaných tras, což může má pozitivní dopad právě na běžecké lyžování osob s TP. Při
běžeckém lyžovaní vozíčkářů je využíváno sportovně kompenzační pomůcky zvané sitski.
Běžecké lyžování je řízeno Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou
komisí pro běžecké lyžování) a řídí se pravidly (s mírnými modifikacemi) Mezinárodní
lyžařské federace (International Ski Federation - FIS).
Dalším sportem kombinující běh na lyžích a střelbu z malorážné pušky je biatlon. Biatlonový
závod u je dlouhý 7,5 km se dvěma střelbami na terč po 2,5 km. Závodníci střílejí na terč
vzdálený 10 metrů a za každou střelu mimo terč je sportovec penalizován přičtením času.
5.2.2 Curling vozíčkářů
!!!Video 19!!!
Curling vozíčkářů je poměrně mladým sportem. Vyhrazen je sportovcům s jasným postižením
dolních končetin např. poranění míchy, spasticita, roztroušená skleróza, amputace obou
končetin, apod., kteří potřebují vozík ke každodennímu použití. Družstva hrají dle
modifikovaných pravidel světové federace curlingu. Každý tým se skládá ze 4 hráčů, z nichž
alespoň jeden musí být opačného pohlaví. Při soutěžích vozíčkářů není povoleno metení a
hráči mohou k vypouštění kamene používat tzv. tyč. Hráči na vozíku se během odhozu nesmí
dotknout ledu.
Ligu curlingu vozíčkářů hrají týmy České federace Spastic Handicap, jeden tým České
asociace tělesně handicapovaných sportovců, tým Polska a Slovenska. Jediná specializovaná
curlingová hala v zemi se nachází v pražských Roztylech.
5.2.3 Sjezdové lyžování
První zmínky o lyžování osob s TP jsou zaznamenány ze šedesátých let v Norsku, Finsku,
Švédsku, Rakousku, Itálii, kdy sport osob se zdravotním postižením nabýval na síle a
vážnosti. První typy monoski byly vyrobeny na konci 70. letech v Německu. Historie
lyžování osob s TP u nás není příliš dlouhá. Vůbec poprvé se veřejnost s monoski setkala v
roce 1988 ve Špindlerově Mlýně, kde probíhalo Mistrovství republiky osob s TP, kterého se
rovněž účastnili reprezentanti z Německa a Rakouska. Prvními průkopníky lyžování na
monoski byla Fakulta tělesné kultury v Olomouci a Fakulta sportovních studií v Praze
(Halamičková,).
Lyžování osob s tělesným postižením se řídí mezinárodními pravidly mezinárodního
paralympijského výboru (IPC) a na profesionální úrovni jej členíme na lyžování stojících a
sedících. Soutěže jsou otevřeny mužům i ženám s tělesným postižením jako je dětská
mozková obrna (DMO), amputace, míšní léze atd. Ve skupině stojících mohou soutěžit osoby
s amputacemi horních i dolních končetin. Sjezdové lyžování jedinců s amputací horních
končetin nevyžaduje zvláštní úpravu a proto lze při výuce postupovat obdobně, jako při výuce
osob bez postižení. Lyžování osob s amputací jedné dolní končetiny (tzv. „trojstopé lyžování)
bývá mnohdy náročné a je závislé na délce pahýlu a intenzity užívání protéz. V závislosti na
stabilitě se využívá tzv. stabilizátorů (francouzské hole zakončené krátkou lyží) nebo lze
aplikovat různé pomocné techniky a prostředky pro zabezpečení stability. Lidé z těžší formou
tělesného postižení, kteří při běžné mobilitě používají vozík a nemají výrazné omezení
hybnosti horní poloviny těla, lyžují pomocí sportovně kompenzační pomůcky nazývané
monoski, biski, či dualski.
Monoski lze charakterizovat jako speciální sedačku připevněnou běžným vázáním na jednu
lyži. Je určena především pro osoby s postižením DK, konkrétně pro paraplegiky, osoby s
DMO, svalovou dystrofií či amputacemi (po oboustranné amputaci DK, či jedné DK, u osob
kteří nechtějí nebo nemohou zatěžovat jejich „zdravou“ DK). Konstrukce monoski je složena
ze tří základních částí- nosné konstrukce, sedačky (skelet, skořepina) a lyže.
Klasifikace závodníků s tělesným postižením jsou buď „stojící“ (třídy LW1, LW2, LW3,
LW4, LW5/7, LW6/8, LW9/1, LW9/2) nebo „sedící“ (třídy LW10, LW11, LW12/1,
LW12/2). Označení „LW“ je zkratkou „locomotor winter“. Pokud se slučují kategorie při
malém počtu závodníků, používá se přepočtový koeficient. Výchozím bodem pro určení třídy
jsou výsledky funkčních svalových testů a pozorování sportovců při tréninku a závodech.
Testy zahrnují funkci HK (síla, koordinace a rozsah pohybu), rovnováhu v sedu (předklon,
záklon, rotace se zvednutýma rukama, naklánění testovací podložky a vychylování závodníka,
předklon pro míč a zvedání míče). Rozdělení do kategorií je provedeno tak, aby mohli
soutěžit společně tělesně postižení z organizací IWAS a CP-ISRA.
5.2.4 Sledge hokej
Kořeny sledge hokeje lze nalézt ve švédském Stockholmu, kde počátkem 60. let vznikly v
místním rehabilitačním centrum 1. sáně „sledge“. V roce 1969 se uskutečnilo první mezistátní
utkání mezi týmy Norska a Švédska. V 80. letech se postupně přidávaly i další země jako
např. Velká Británie a Kanada. V roce 1994 se sledge hokej poprvé v historii představil na
zimních paralympijských hrách v norském Lillehammeru. Do České republiky vstoupil sledge
hokej na prahu 21. století a během krátké doby si získal oblibu desítekosob s tělesným
postižením. Na podporu českého sledge hokeje vznikla v roce 2004 Česká sledge hokejová
asociace řídící chod české ligy a české státní reprezentace. V současné době je v sledge
hokejové lize celkem 8 týmů. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o poměrně "mladý" sport,
dosahuje naše reprezentace řady mezinárodních úspěchů.
Sledge hokej je řízen Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí
pro lední hokej) a řídí se mírně modifikovanými pravidly ledního hokeje (International Ice
Hockey Federation - IIHF). Je určen osobám s různým omezením hybnosti dolních končetin
(osoby s míšní lézí, amputacemi, DMO, rozštěpem páteře atd.). Aby hráč mohl hrát v
utkáních dle pravidel IPC (Mezinárodní paralympijský výbor) musí splňovat podmínku
minimálního postižení, což je v tomto případě může být amputace dolní končetiny, paréza,
ankylosa v kotníku (nepohyblivost způsobená srůstem kostí) a nebo zkrácení dolní končetiny
minimálně o 7 cm. Pravidla sledge hokeje se zásadním způsobem neliší od hokeje „stojících“.
Dle pravidel České sledge hokejové ligy může být v týmu na jeden zápas nominováno 5 hráčů
bez postižení, přičemž při utkání mohou být na ledě v jednu chvíli pouze dva hráči. Ti musí
být označeni barevnými proužky na přilbách.
Hokej se hraje na speciálně upravených sáních „sledge“, do nichž jsou hráči upoutáni pomocí
různých pásů, a nebo pomocí lepící pásky. Každý sedák sledge by měl mít měkkou podložku
tak, aby nedocházelo k přílišnému tlaku na tkáň v hýžďové oblasti. Zvláště pak u paraplegiků,
u kterých hrozí nebezpečí vzniku dekubitů, je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Pohyb po
ledové ploše je umožněn pomocí dvou hokejek, které mají na jednom konci bodce a na
druhém čepel. Výstroj hráčů sledge hokeje je obdobná standardní výstroji hráčů ledního
hokeje s tím, že hráči mají povinnost používat chránič hrdla a obličejové masky. Technika ve
sledge hokeji je do značné míry ovlivněna pohybovými schopnostmi (silovými,
vytrvalostními a rychlostními schopnostmi) hráče.
6. Výběr sportů neparalympijských
6.1 Bowling (Kuželky)
Kuželky osob s tělesným postižením se hrají podle pravidel Českého kuželkářského svazu,
avšak povoluje se jim řada odchylek a výjimek od normálních pravidel, která určují chování
závodníka a způsob hry. Hráči kategorie těžkého postižení podle zdravotního stavu odhazují z
místa bez následného dokročení vpřed, ze stoje, z kleku, ze sedu či opěrné pomůcky. Hráči
kategorie lehkého postižení mohou hrát po způsobu zdravých s rozběhem, byť zkráceným. V
kuželkářském sportu tělesně postižených závodí jednotlivci, dvojice a vícečlenná družstva
sestavená z hráčů lehce postižených a zvlášť těžce postižených. Soutěž se hraje převážně na
dvou sousedících drahách, tj. 1-2 a 3-4, hraje se převážně na 100 hodů, přípustný je však i jiný
počet hodů.
6.2 EWH (florbal na elektrických vozících)
Hokej na elektrickém vozíku je mladým sportem. V polovině sedmdesátých let se v
Nizozemsku na některých Mytyl školách vyskytla snaha vyhovět potřebám většinou těžce
tělesně postižených mladých lidí, kteří se chtěli věnovat sportu. Vzhledem k omezením těchto
mladých lidí byla vybrána hra, při které se používá hokejka z lehkého materiálu. U lidí,
jejichž funkce ruky nedovoluje ovládat hokejku, je tato hokejka připevněna na vozík. Později
byla v Arnhemu pro tuto skupinu hráčů vyvinuta vlastní hokejka: T-hokejka. Protože se při
hře používá hokejka, bylo pro hru vymyšleno jméno hokej na elektrickém vozíku.
V České republice v současné době hrají aktivně čtyři sportovní kluby sdružené v České
federace Electric Wheelchair Hockey o. s. Do Česka se tento atraktivní sport dostal
prostřednictvím členů SK Akáda Janské Lázně, (Petra Aliny a Vojty Kapčuka), kteří se
zúčastnili v roce 2002 mezinárodní konference pořádané v Nizozemí. Tým Janských Lázní,
dnes nazývaný Tigers Janské Lázně, vznikl v roce 2002. Druhý klub EWSC LITA SPORT
Praha byl založen díky iniciativě Michala Prágra v roce 2003 a třetí družstvo se přidalo v
lednu 2007 a jsou to REJNOCI ze Zlína. V roce 2009 vznikl čtvrtý klub Cavaliers Praha.
6.3 Florbal na vozíku
Florbal vozíčkářů je atraktivní, technická a především kolektivní hra, která umožňuje
převážně mladým handicapovaným lidem plné začlenění do hráčského kolektivu a následně i
do společnosti. Florbal vozíčkářů je ojedinělý tím, že hráčská družstva mohou být smíšená;
společně mohou hrát muži i ženy. Florbal vozíčkářů je také vhodným doplňkovým sportem
pro mnoho paralympijských sportovců.
Hra florbal je založena na stejném principu jako všechny sporty. Podat dokonalý výkon,
získat větší počet bodů - gólů a porazit soupeřův tým. Florbal je kolektivním sportem, ale
záleží na výkonu každého jednotlivce, aby mohlo uspět celé družstvo. Hraje se na branky
(góly). Vítězství je výsledkem více dílčích činností — rychlá reakce, umění manipulace s
míčkem, taktické myšlení, atd. Ve florbalu vozíčkářů hrají proti sobě dvě družstva, vítězí to,
které nastřílí více branek, čímž se florbal řadí mezi hry brankové. Hraje systémem pět hráčů v
poli a brankář. Hrací plocha má rozměry 40 m x 20 m (délka x šířka ). Hrací čas je třikrát
dvacet minut.
V současnosti je do české florbalové ligy na vozíku zapojeno cca 6 týmů: BASSET Most,
FBC REMEDECIUM ABAK Ostrava, KAMAT TEAM - SK AKÁDA Janské Lázně, SKH
METEOR Plzeň, SKV ComAp TEAM Praha, Bulldogs Brno.
6.4 Orientační závod vozíčkářů
Trail orienteering je sport, jehož podstatou je čtení a interpretace mapy v přírodě. Tato
disciplína byla vyvinuta, aby nabídla všem, i lidem s omezenou hybností, šanci účastnit se
smysluplných orientačních závodů. Na každé kontrole je více lampionů a soutěžící musí
poznat správný lampion definovaný středem kolečka na mapě a popisem. Protože se tak děje
v určité vzdálenosti od kontroly (na rozhodovacím stanovišti), jak zdraví, tak postižení
sportovci mají stejnou šanci. Schopnost správně identifikovat danou kontrolu neklade na
účastníky žádné zvláštní fyzické nároky, což umožňuje i lidem s omezenou hybností
rovnoprávně soutěžit. Závodník se během svého výkonu pohybuje vlastními silami nebo
pomocí asistenčních pomůcek (mechanický vozík, elektrický vozík, berle, asistent). Čas
absolvování závodu není rozhodující, výsledek je primárně dán součtem bodů za správně
určené kontroly.
6.5 Polybat
Sportovní aktivita vzniklá modifikací stolního tenisu. Je určena pro osoby s velmi těžkým
tělesným postižením. Hraje se na upraveném tenisovém stole bez síťky, po stranách jsou
umístěny zábrany, od nichž se míček odráží. Hráči hrají s placatou, obdélníkovou pálkou,
kterou posílají míček na soupeřovu stranu, tak aby ho soupeř nezvládl odvrátit zpět.
Bodování polybatu je stejné jako u klasického stolního tenisu. Pokud míček spadne na
soupeřově straně, přičítá se automaticky bod.
6.6 Triatlon, duatlon vozíčkářů
Oba tyto sporty vycházejí z klasického triatlonu (plavání, cyklistika, běh) a duatlonu
(cyklistika a běh), ovšem s tím rozdílem že závodníci soutěží používají buď umělé protézy
končetin, a v případě vozíčkářů upravené formulky a handbiky na cyklistiku. Úctyhodné je, že
několik tělesně postižených sportovců se každoročně účastní i nejtěžšího triatlonového
závodu světa Ironman, který je pořádán na Havaji.
6.7 Tanec na vozíku
První mezinárodní závody v tanci vozíčkářů se konaly ve Švédsku, světový šampionát byl v
Japonsku v roce 1998. Od té doby je tanec vozíčkářů sportem zastřešovaným IPC. Taneční
pár tvoří dvojice muže a ženy, z nichž jeden je vozíčkář (jedná se o tzv. „kombi styl“). Ten
pak musí splňovat kritérium minimálního postižení (např. amputace v kotníku, u paréz ztráta
10 bodů svalové síly na obou DK, z hlediska kloubní pohyblivosti ankylóza kotníku/ kolene,
defekt v extenzi kolene alespoň 30 stupňů, u spastiků odpovídá minimálnímu handicapu třída
CP7, dalším minimálním handicapem je např. zkrácení DK o 7 cm). Pohybové postižení musí
být permanentní, zřejmé a jednoduše rozpoznatelné a zároveň znemožňovat normální chůzi a
tedy i tanec. U horní části těla vozíčkáře se předpokládá normální funkce (jakékoli postižení
horní části těla neovlivňuje požadavek na minimální handicap dolní části těla), stojící partner
rovněž nemá vliv na klasifikace.
Kontrolní otázky:
Ikona6a




Popište sportovně kompenzační pomůcku monoski.
Uveďte minimální postižení potřebné pro sledge hokej.
Mohou se do hry sledge hokeje zapojit také hráči bez postižení?
Popište hru Polybat. Pro koho je hra určena?
6. Kapitola
Ikona6a
Cíl: Cílem poslední kapitoly je studentům představit základní strukturu organizací věnující se
sportu osob se zdravotním postižením včetně organizací působící na regionální úrovni.
Součástí kapitoly je rovněž stručný medailonek úspěšných českých paralympijských
reprezentant.
7. Organizace řídící sport osob s tělesným postižením
7.1 Mezinárodní paralympijský výbor
Řídicím světovým orgánem paralympijského hnutí je Mezinárodní paralympijský výbor
(IPC). Pořádá letní a zimní paralympijské hry a je mezinárodní federací devíti sportů, pro
které koordinuje a dohlíží na mistrovství světa a další soutěže. Výbor založený v roce 1989 je
mezinárodní neziskovou organizací založenou a provozovanou 162 národními
paralympijskými výbory z pěti oblastí a čtyř mezinárodních sportovních federací (viz.
Tabulka) zaměřených na konkrétní typ postižení. Ústředí a vedení výboru je v německém
Bonnu.
ROK VZNIKU
NÁZEV
ZAMĚŘENÍ
1978
CP – ISRA – Cerebral Palsy –
Jedinci s centrální poruchou
International Sports and Recreation
Association
hybnosti (DMO)
1980
IBSA – International Blind Sports
Association
ZP
1986
INAS – FID – International Sports
Federation for Persóns with Mental
Handicap
MP
2004
IWAS – International Wheelchair and
Amputee Sports Federation (vznikla
spojením ISOD a ISMWFS)
vozíčkáři
7.2 Český paralympijský výbor
Byl založen v roce 1994 a jeho hlavním posláním rozvíjet myšlenky paralympismu v České
republice, podílet se na zajišťování přípravy sportovců na vrcholné světové soutěže a
zabezpečovat důstojnou reprezentaci České republiky na letních i zimních Deaflympijských a
Paralympijských hrách. V současné době zastřešuje 18 tisíc sportovců v šesti sportovních
svazech:
 ČATHS - Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců - převážně vady získané,
zejména poúrazové stavy,
 ČFSH - Česká federace Spastic Handicap o. s. – sportovci s cerebrální parézou (DMO)
 ČSMPS - Český svaz mentálně postižených sportovců ,
 ČSNS - Český svaz neslyšících sportovců,
 ČSZPS - Český svaz zrakově postižených sportovců,
 ČSVPS - Český svaz vnitřně postižených sportovců – civilizační choroby, kardio,
diabetes aj.
7.3 Příklady organizací působících v oblasti sportu v ČR
Organizace působící v oblasti sportu osob s tělesným postižením mohou být děleny z hlediska
typu organizovanosti. Podle typu postižení (př. Svaz muskulárních dystrofiků), dále to mohou
být sporty zdravotně postižených, které jsou sdruženy pod sportem osob bez postižení (př.
sledge hokej) a organizace stojící samostatně (OSAV- občanské sdružení atletiky vozíčkářů).
Existují organizace primárně zaměřené na sport osob se zdravotním postižením (SKV –
sportovní kluby vozíčkářů) a organizace mající sport pouze jako doplňkovou aktivitu
(Centrum Paraple).
Svaz tělesně postižených v České republice, o.s.
Je nestátní neziskovou organizací s celostátní působností, jejímž základním cílem je
všestranně podporovat a hájit specifické potřeby a zájmy svých členů a dalších tělesně
postižených občanů bez ohledu na rozsah jejich postižení.
Asociace muskulárních dystrofiků
Reprezentuje specifické zájmy a potřeby svých členů, pořádá rehabilitačně výchovné kurzy,
tuzemské i zahraniční ozdravné pobyty, semináře, šachové turnaje atd., spolupracuje se
zdravotnickými institucemi a se zahraničními asociacemi obdobného charakteru, které dnes
existují ve většině zemí světa jako významná součást v boji proti nervosvalovým chorobám a
jejich následkům. Poskytuje též sociálně právní a jinou pomoc svým členům.
ParaCENTRUM Fenix
Sdružuje imobilní občany po úrazu páteře s poraněním míchy či jiným získaným poškozením
míchy a jejich příznivce. Poskytuje sociální služby: sociální poradenství, osobní asistenci a
sociálně aktivizační služby. Svou činností vytváří podmínky pro posilování kvalitního,
nezávislého, zdravého a aktivního života, dosažení rovnosti práv, možností a příležitostí ve
společnosti pro občany se získaným poškozením míchy.
Centrum Paraple
Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit
fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do
svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění.
Sportovní klub vozíčkářů Praha (SKV Praha) a Frýdek Místek
Občanské sdružení, které od svého založení v roce 1991 napomáhá lidem ochrnutým po
poranění míchy získat a udržovat si optimální fyzickou i psychickou kondici prostřednictvím
sportovních aktivit. Sport umožňuje lidem, kteří se pohybují pomocí vozíku, aktivně využívat
volný čas, navazovat nová přátelství, je velkým pomocníkem při cestě zpět k plnohodnotnému
životu, pomáhá bourat bariéry.
TJ Léčebna Košumberk
Sdružuje zájemce o sportovní, turistickou a tělovýchovnou činnost. Registruje cca 1000 členů
po celé ČR, tedy handicapovaných sportovců, jejich rodinných příslušníku, přátel,
pomocníků, trenérů a bývalých a současných pacientů Hamzovy léčebny v Luži.
8. Medailonky vybraných sportovců
Čeští handicapovaní sportovci patří mezi absolutní světovou špičku, na paralympijských
hrách v Athénách v roce 1996 vybojovali šestnáct zlatých, osm stříbrných a sedm bronzových
medailí. Na paralympiádě v Pekingu v roce 2008 dokázali čeští sportovci vybojovat celkem
27 medailí, šest zlatých, tři stříbrné a 18 bronzových. Na PH v Londýně získali čeští sportovci
celkem 11 medailí, nejúspěšnějším závodníkem byl cyklista Jiří Ježek s jednou zlatou a
jednou stříbrnou.
Jiří Ježek
Sportovec s jednostrannou amputací je jedním z nejúspěšnějších hendikepovaných sportovců
České republiky a řadí se také mezi nejuznávanější paralympijské sportovce světa. Svým
profesionálním přístupem změnil tvář cyklistiky hendikepovaných a přes deset let neustále
zvyšuje výkonnostní úroveň tohoto sportu. Jeho hlavní disciplínou je silniční cyklistika
(silniční závod, časovka), Dráhová cyklistika (stíhací závod jedn., 1km ps,). Největší úspěchy
jsou kromě mistrovství světa převážně vítězství na PH v Sydney, Aténách, Pekingu i
Londýně.
Eva Kacanu
Eva Kacanu je sportovkyně s paraplegií obou dolních končetin. Rekreačně začala atletiku
provozovat v roce 1999. O dva roky později se na základě svých výkonů dostala do
reprezentace České republiky. Její hlavní disciplinou je vrh koulí a hod oštěpem. Její osobní
rekordy jsou současně světovými rekordy. Eva je paralympijská vítězka (Peking), mistryně
světa, mistryně Evropy a mnohonásobná přebornice ČR.
Martin Kovář
Sportovec s paraplegií reprezentující ČR v plaveckých disciplínách. Poprvé reprezentoval ČR
na ME v roce 1995 a o rok později na Letních paralympijských hrách v Atlantě, kde v téže
disciplíně obsadil 6. místo. Znakařským vrcholem byla pro Martina Kováře letní
paralympiáda 2000 v Sydney, kde na padesátce získal zlatou medaili ve světovém rekordu,
kterou doplnil o bronz z trati 100 m volný způsob. Zúčastnil se také letních paralympijských
her 2004 v Athénách, kde se ziskem tří zlatých medailí z tratí 50, 100 a 200 m volný způsob
(pokaždé se světovým rekordem) stal nejúspěšnějším českým sportovcem. Po hrách ukončil
sportovní kariéru. V letech 2003 a 2004 se stal Paralympionikem roku.
Lenka Kuncová
Paraplegička která se od roku 1995 věnuje kromě jiných sportů převážně lukostřelbě. O rok
později se začala intenzivněji věnovat i sjezdovému lyžování. Lenka se od tohoto roku
postupně propracovávala na žebříčku výš a výš, až to dotáhla v obou disciplínách k
mistrovskému titulu a reprezentaci. Největším úspěchem je reprezentace ČR na PH v
Aténách, dosáhla výborných úspěchů na mistrovství světa i Evropy v lukostřelbě, včetně tří
stříbrných medailí v soutěži družstev. V zimě reprezentuje na monoski, ve kterém je
držitelkou mistrovského titulu.
Zdeněk Krupička
Zdeněk Kupička se narodil bez vyvinutých dolních končetin. Od roku 2002 se aktivně věnuje
především kolektivním sportům, především pak sledge hokeji a florbalu na vozíku. Mezi jeho
největší úspěchy patří reprezentace ve sledge hokeji, především pak účast na PH ve
Vancouveru kdy si s týmem přivezl 5. Místo. Nejdřív byl u začátku florbalu vozíčkářů, pak
pomáhal zakládat sparťanský sledge hokejový tým. Zdeněk Krupička byl kapitánem v
Tatranu Střešovice, se kterým hned v první sezoně v roce 2003 vyhrál titul mistra republiky
ve florbale, a aktuálně vede pražskou Spartu, se kterou dosáhl na stejný úspěch v sezoně
2005/2006 a 2006/2007 v české sledge hokejové lize.
Ve světovém měřítku je vhodné zmínit především sportovce s postižením, kteří se v
minulosti propracovali až k účasti na olympijských hrách:
 Oscar Pistorius – oboustranná amputace – běžecké disciplíny – běh na 100m, 200m a
400m.
 Natalia Partyka – amputace pravého předloktí – stolní tenis.
 Natalie du Toit – amputace dolní končetiny – plavání.
 Paola Fantato – poliomyeletická forma obrny – lukostřelba.
Kontrolní otázky:
Ikona6a

Jmenujte mezinárodní federace které jsou zaštítěny MPV.



Jmenujte sportovní svazy které jsou zastřešeny ČPV.
Jaké jsou základní činnost MPV?
Které české organizace se úzce profilují na sport osob s postižením?
Referenční seznam
Ikona7
Daďová, K.(2008). Klasifikace pro výkonnostní sport zdravotně postižených. Praha :
Karolinum.
Jonášková, V. (2004). Protetické pomůcky osob s poruchou mobility. In Renotiérová, M.,
Ludíková, L. Speciální pedagogika. 2. vyd. Olomouc. UP.
Kábele, F. (1992). Sport vozíčkářů. 1. vyd. Praha: Olympia.
Komárek, V. (2000). Dětská neurologie. Praha: Galén.
Kudláček, M., & Ješina, O. (2008). Integrace žáků s tělesným postižením do školní tělesné
výchovy. Olomouc: UP v Olomouci.
Kudláček, M., Ješina, O., Machová, I., & Válek, J. (2007). Aplikované pohybové aktivity pro
osoby s tělesným postižením. Olomouc: UP v Olomouci.
Pipeková, J. (1998). Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido.
Renotiérová, M., Ludíková, L. (2004). Speciální pedagogika. 2. Vydání. Olomouc: UP.
Sherrill, C. (2004). Adapted physical activity, recreation and sport: Crossdisciplinary and
lifespan. (6th ed.). Dubuque, IA: Brown & Benchman.
Smutný, M. (2009). Informace pro pacienty po amputaci končetiny. Praha: Federace
ortopedických protetiků technických oborů.
Šlapal, R. (2007).
Vývojová neurologie pro speciální pedagogy. Brno: Paido.
Vítková, M. (2004). Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. Brno:
Paido.
Wendsche, P. (2000). Poranění páteře a míchy. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků
ve zdravotnictví.
Jonášková, V., Muller, V., Valenta, M. Speciální pedagogika II. Olomouc: UP.