NIGHTHAWK

F-117
NIGHTHAWK
Paul F. Crickmore
Obsah
Chronologie: Vývoj F-117 v datech
4
Kapitola 1
Prototypy a vývoj: Have Blue
5
Kapitola 2
Historie nasazení: Senior Trend
17
Kapitola 3
Historie nasazení: Roky v Tonopah
37
Kapitola 4
Historie nasazení: Válka, a co dál
51
Kapitola 5
Konstrukční úspěchy
79
Dodatky
1: Výzbroj
2: Historie jednotlivých letounů
3: Modely a doporučená literatura
4: Slovníček
89
90
93
94
Rejstřík
96
LOCKHEED F-117 NIGHTHAWK
Matematický hlavolam
Denys přišel do Skunčích dílen od firmy Boeing
v roce 1964. Vzpomíná si: „Když se mě Dick
Scherer zeptal, ,Jak bychom měli tvarovat něco,
aby to bylo neviditelné radarem?‘ řekl jsem: ,To
je přece jednoduché, prostě to uděláš z rovných
ploch, a ty rovné plochy překlopíš tak, aby jejich
hrany směřovaly mimo úhel radaru, takže
vlastně dosáhneš, aby se záření odrazilo pryč
od radaru a co nejméně se ho vrátilo zpátky.‘“
Kořeny tak radikálních úvah vězely v debatách,
které Denys vedl již před lety se svým tehdejším
šéfem Billem Schroederem. Billa najal Kelly jako vynikajícího matematika k řešení analytických problémů a Denys byl jeho žákem. Během
debat o matematických a fyzikálních aspektech
rozptylu elektromagnetického záření došli oba
k závěru, že zjistitelný odraz lze redukovat na
minimum použitím tvaru složeného z co nejmenšího počtu vhodně orientovaných plochých
desek. Denysův šéf navíc věřil, že dokáže formulovat a vyřešit matematické rovnice pro
analytický výpočet odrazu od trojúhelníkové
ploché desky; ty by pak bylo možné použít pro
výpočty RCS.
Po tomto Denysově námětu navrhl Dick
Scherrer předběžný tvar s nízkým RCS, postavený na fasetovaném delta křídle. V dubnu pak
Denys získal svého bývalého šéfa, nyní už důchodce, Billa Schroedera ke spolupráci a oba začali propočítávat rovnice RCS, které by jim
umožnily předvídat výsledky. Scherrer pak přivedl do týmu Kennetha Watsona jako vedoucího leteckého konstruktéra, jehož úkolem bylo
zabudovat systémy do „skořápky“, kterou se
chystali s Denysem navrhnout.
Zatímco pracovali na projektu, objevily se
první výstupy matematických výpočtů Billa
Schroedera; Denys Overholser se svým dvoučlenným týmem je převedli do počítačového
programu, který vyhodnocoval RCS konstrukcí, navržených Dickem Scherrerem a jeho konstrukční skupinou. Denys se svým týmem pracoval ve dne v noci a za pouhých pět týdnů
vytvořili program pro výpočet RCS, známý jako Echo 1. V průběhu zkoušek se však ukázalo,
že výpočty programem Echo 1 jsou nepřesné
pro hranaté tvary, a to kvůli jevu známému jako difrakce čili ohyb vlnění. Je neuvěřitelné, že
řešení problému dodal sovětský vědec. Tým
8
PROTOTYPY A VÝVOJ: HAVE BLUE
Skunčích dílen narazil na publikaci s názvem
Metoda krajních vln ve fyzikální teorii difrakce, uveřejněnou ve veřejně dostupném časopise. Jejím
autorem byl Pjotr Ufimcev, vedoucí vědecký
pracovník Moskevského radiotechnického
ústavu. Oddělení cizích technologií vývojového
velitelství letectva článek v roce 1971 přeložilo
a Denysovi se podařilo zapracovat prvky popsané teorie do vylepšené verze programu
Echo 1, a pak jej využít k matematickému hodnocení více než 20 návrhů a výběru toho s nejmenším RCS. Fasetované delta křídlo se ve
Skunčích dílnách setkalo s množstvím skeptiků. Kdosi z aerodynamiků jeho tvar dokonce
označil za „Zoufalý kosočtverec“.
Firma Lockheed pak vyrobila tři modely
Zoufalého kosočtverce v měřítku 1:3. Jeden se
používal ke zkouškám v aerodynamickém tunelu, druhý byl potažen kovovou fólií a sloužil
k měření RCS v bezodrazové komoře firmy
Lockheed. První série zkoušek proběhla v červnu 1975 a prokázala, že „vrcholy“ RCS přesně
odpovídají hodnotám, které předpověděl program Echo 1. Poté se model přestěhoval na radarovou zkušebnu v Mojavské poušti, nedaleko od Palmdale. Zkušebna Grey Butte Range
patřila firmě McDonnell Douglas a pyšnila se
dokonalým vybavením. Zkušební tým zde naměřil dokonce ještě nižší hodnoty, které se opět
shodovaly s předpověďmi programu Echo 1. To
výrazně upevnilo důvěru jak v počítačový program, tak i v koncepci fasetovaného povrchu letounu.
Pro zlepšení poměru vztlak/odpor byla zeštíhlena a posléze i prodloužena část křídla zevně od vstupů vzduchu, jehož půdorys se z původního kosočtverce změnil na deltu s výřezy.
Šípovitost odtokové hrany křídla vzrostla na
48°, aby příslušný vrchol odrazu ležel mimo čelní sektor a tím se snížila pravděpodobnost zjištění letounu zpředu. Přibyly také dovnitř skloněné svislé ocasní plochy.
Návrhy pro DARPA
Firma Lockheed předložila DARPA dva návrhy.
Jeden obsahoval vypočtené a změřené údaje
odrazu Zoufalého kosočtverce, druhý pak vypočtené údaje pro stroj v letuschopném uspořádání. Ty zhruba odpovídaly požadavkům,
které DARPA vydala třem soutěžícím v progra-
mu, později označeném jako XST (Experimental
Survivable Testbed; pokusná zkušebna přežitelnosti). Neformální výzva byla vydána koncem
léta 1975 a odpovědi se očekávaly v srpnu nebo
září; cílem bylo dosáhnout hodnoty radarového odrazu, stanovené v předchozí směrnici
1974–75.
Návrh XST od firmy Northrop vypadal podobně jako ten od Lockheedu. Jeho konstrukce
vznikla díky počítačovému programu s názvem GENSCAT, jehož původ ležel také v matematických rovnicích z oblasti optiky. Podobně
jako Lockheed použila i firma Northrop ke
zkoušení a hodnocení své konstrukce počítačové modelování a Grey Butte Range. V létě 1975
už měla spolehlivé údaje, svědčící o tom, že dokáže splnit stanovené požadavky.
Firma McDonnell Douglas sice určila jako
první, jaké mezní hodnoty RCS budou potřebné pro splnění stanovených požadavků, ale nedokázala navrhnout letoun, který by se k nim
byť jen přiblížil. Takže když od firem Lockheed
a Northrop přišly takřka převratné výsledky,
Ken Perko svolal zasedání DARPA s cílem rozhodnout o dalším směřování programu. Zasedání dospělo k rozhodnutí, že program bude
dále pokračovat plnohodnotnými letovými
zkouškami, rozdělenými do dvou fází. První
fáze měla vyvrcholit hodnocením RCS pozemních modelů ve skutečné velikosti. Poté měl být
vybrán jeden ze soutěžících a postoupit do druhé fáze, zahrnující výrobu a letové zkoušky
dvou zkušebních strojů. Odhadované náklady
projektu XST činily 36 milionů USD, na které se
měli složit úspěšný uchazeč, neochotné letectvo
a DARPA; posledně jmenovaná přispívala nepatrně více, takže si zachovala kontrolu nad celým programem. V srpnu 1975 bylo o financování rozhodnuto a 1. listopadu 1975 obdržely
firmy Lockheed a Northrop po 1,5 milionu USD
na první fázi programu XST.
Obě firmy dostaly na tuto úvodní fázi soutěže pouhé čtyři měsíce, během nichž musely vytvořit dřevěné modely ve skutečné velikosti pro
zkoušky na zkušebně letectva RATSCAT (Ra-
dar Target Scatter; rozptyl radarových cílů) na
základně White Sands v Novém Mexiku. Už
tehdy bylo zřejmé, že obě firmy dosáhly dosud
nikdy nevídané hodnoty RCS. Dokonce bylo
nutné vyvinout nový nízkoodrazový pylon, aby
nezkresloval výsledky modelů.
V březnu 1976 byl model firmy Lockheed
odtažen do RATSCAT a zkoušky mohly začít.
Po celou dobu zkoušek byli zástupci obou soutěžících firem i jejich modely přísně odděleni
a přístup na zkušebnu měl vždy jen jeden
z nich. Počátkem dubna 1976 dostali u Lockheedů hlášku, že firma oficiálně vyhrála první
fázi soutěže. Kvůli vynikajícím výsledkům firmy Northrop však DARPA požadovala společný další postup. Krátce nato pak DARPA
zahájila studii BSAX (Battlefield Surveilance
Aircraft, Experimental; pokusný letoun pro pozorování bojiště), ze které se vyvinul program
Tacit Blue – byl velmi úspěšný a poskytl důležité údaje pro pozdější vývoj bombardéru Northrop Grumman B-2 Spirit.
Druhá fáze programu XST dostala označení
program Have Blue. Byla zahájena 26. dubna
1976, kdy Skunčí dílny obdržely souhlas pokračovat v konstrukci, výrobě a letových zkouškách dvou zkušebních strojů. Na program Have
Blue Rich potřeboval 10,4 milionu USD a vzpomíná: „Je nepředstavitelné, co všechno se vám
honí v mysli, když máte předstoupit před představenstvo s požadavkem na 10,4 miliónu ve
chvíli, kdy správní rada uvažuje o bankrotu.“
Jednání o kontraktu bylo uzavřeno o dva měsíce později a první let byl naplánován na prosinec 1977.
Na jednom z prvních modelů Have Blue je dobře vidět
extrémní šípovitost náběžné hrany od špičky přídě až
po konce křídel, a také členitý fasetovaný povrch
(Lockheed Martin)
9
LOCKHEED F-117 NIGHTHAWK
HISTORIE NASAZENÍ: LÉTA V TONOPAH
V březnu 1984 byla zadána zakázka na stavbu trenažéru zbraňových systémů, který letectvo převzalo v listopadu 1985 a prohlásilo za
provozuschopný 1. ledna 1986.
Kromě dohledu nad výrobním programem
zahájil plk. Bob Jackson také nábor základního
kádru pilotů, jak si vzpomíná tehdejší major Al
Whitley: „Můj pohovor proběhl koncem roku
1980 na základně Nellis… Během několika minut mi plukovník Jackson řekl o samotném programu, který by vyžadoval delší odloučení od
rodiny, velice málo, ale předestřel mi příležitost
nejen zůstat na základně Nellis po celý další
turnus, ale také možnost znovu létat na A-7. Víc
už mi nic neřekl, pouze to, že mi nedá možnost
projednat to s manželkou a že mám pět minut
na rozmyšlenou. Odpověděl jsem bez váhání,
,Zapište si mě.‘ Plukovník Jackson řekl, že se se
mnou ještě spojí a řekne mi podrobnosti. A tím
pohovor skončil.
Na jaře 1981 si mě spolu s několika dalšími
nováčky od jednotky předvolal podplukovník
Jerry Fleming, velitel naší letky, na odlehlou
a utajenou základnu Area II (Lake Mead) na
území Nellis AFB. Ukázal mi snímek letounu
a „seznámil“ mě se skutečným posláním jednotky. Měl jsem dojem, že Jerryho to všechno dokondičnímu létání pilotů před příchodem strojů F-117 a posléze jako doprovodné letouny.
Zvláštní vybavení
Jedinečné vlastnosti programu Senior Trend vyžadovaly také několik specializovaných prvků
technického zabezpečení. Od 1. února 1979 probíhaly konstrukční práce na první ze tří pojízdných dílen. Ty byly letectvu postupně dodány
21. září 1981, 17. června 1982 a 15. května 1985.
opravdy baví, protože si všímal reakce každého
z nás na tak nový a převratný typ letadla. K jeho oblíbeným otázkám patřilo: ,Jak myslíte, že
je to rychlé?’ a ,Co myslíte, čím je to vyzbrojené?’ Protože v té době v kinech zrovna frčely
Hvězdné války a ten aeroplán měl takový
„Darth Vaderovský“ vzhled, napadlo mě nejdřív, že to musí být opravdu rychlý stroj. Jerry
však upozornil na poměrně velký čelní průřez
a naznačil, že rychlost asi nebude tou nejsilnější stránkou letounu. Když jsem nakonec pochopil, o čem vlastně to éro je, sotva jsem tomu dokázal uvěřit. Byl jsem doopravdy nadšený a cítil
jsem se poctěný, že se můžu podílet na něčem
tak pokrokovém. Rychle jsem přidal do svého
slovníku nové slovo, které ovlivnilo celý zbytek
mé kariéry u letectva – stealth.“
Plukovník Bob Jackson provedl počáteční
nábor z větší části osobně. Byl to právě on, kdo
vybral ze svých pilotů Ala Whitleyho jako
prvního bojového pilota F-117. Krátce nato byl
Al spolu s několika dalšími piloty odeslán do
Letoun 83-0807 byl první ze série Lot 5. Poprvé s ním
vzlétl zkušební pilot firmy Lockheed Dave Ferguson
13. září 1984 a 28. listopadu byl předán letectvu.
(Lockheed Martin)
Stodoly v Tonopah byly průchozí a uspořádané ve
skupinách po šesti. Všimněte si lichých čísel u vrat
každého hangáru a pusté krajiny za plotem, „kde je
jen trní a tarantule“. (Lockheed Martin)
Dne 12. září 1985 byla schválena výroba
dvou vzduchem přepravitelných pojízdných
dílen označených Elvira I a Elvira II. Kromě vybavení pro údržbu a drobné opravy byly vybaveny úplným diagnostickým systémem pro avioniku, který byl 4. října 1991 a 13. května 1992
modernizován s ohledem na změny vybavení
strojů F-117 v rámci programu OCIP.
Přísně tajná povaha projektu Senior Trend, především
v jeho počátcích, vedla k tomu, že naprosto
nepřicházelo v úvahu věnovat klíčovým osobám
a pilotům při jejich odchodu obvyklé ocenění v podobě
dřevěné makety letounu. Místo toho dostal každý
z nich stylizovaný ručně opracovaný hranatý blok
tvrdého dřeva, připomínající Gibraltarskou skálu.
(Dave Southwood)
38
39
LOCKHEED F-117 NIGHTHAWK
Letoun 85-0816 vzlétl poprvé 30. října 1985. Na
snímku je zachycen při přeletu nad hangáry základny
Holloman AFB. (Lockheed Martin)
F-117A nakrátko přesunulo na nizozemskou
základnu Gilze-Rijen na cvičení Ústřední počin
(Central Enterprise).
Dva roky po Pouštní bouři Irák pod Saddámem Husajnem neustále zkoušel odhodlání
Západu rozmanitými provokacemi. Patřily
k nim hra na kočku a myš se zbrojními inspektory OSN; četné přeshraniční výpady do Kuvajtu a zvyk zaměřovat spojenecké letouny
hlídkující v bezletových zónách na severu a jihu Iráku, zřízených k ochraně Kurdů, respektive šíitů.
V úterý 12. ledna 1993 už Bushově vládě,
unavené podobnými hrátkami, došla trpělivost a nařídila vyčleněnému odřadu letounů
F-117A 49. perutě v Saúdské Arábii udeřit na cíle v systému PVO. Kvůli nepříznivému počasí
72
HISTORIE NASAZENÍ: VÁLKA, A CO DÁL
však byl útok odložen až na 21.15 (bagdádského času) následujícího dne. Nálet v omezeném
rozsahu provedlo šest F-117A; každý nesl jen
jedinou pumu. GBU-27, určená pro operační
středisko Al-Amára, našla svůj cíl, ale špatné
počasí si vybralo svou daň a poukázalo na nedostatky neradarového systému zaměřování
a označování cílů. Letoun vyslaný proti obnovenému velitelskému stanovišti sektoru Tallíl
nedokázal zaměřit určený cíl. Z ostatních čtyř
strojů, vyslaných proti radarovým stanovištím
systému SA-3, jeden vyřadil jednotku v Aš-šuajbá, dva neuspěly ve snaze zasáhnout stanoviště u Násiríje a pilot čtvrtého letounu nesprávně vyhodnotil situaci a svrhl svou pumu
na velký přízemní selský dům, ležící 1,6 km
(1 míli) od určeného cíle, jímž bylo radarové stanoviště u Basry. Po této akci následoval o čtyři
dny později útok křídlatých raket na komplex
Za’ Faránijá, kde se mělo vyrábět strojní zařízení pro irácký jaderný program.
Plný počet. Vpředu stojí „Šéf“, pplk. Greg „Beast“ Feest a za ním celá 9. stíhací letka i se svými 18 „černými tryskáči“.
Jednotka nastoupila za svým velitelem k focení v roce 1996 na základně Holloman AFB. (plk. Greg Feest)
Během operace Pouštní bouře provedl letoun ‘816 39 bojových letů. Na snímku je zachycen nad pouští Nového
Mexika. (Lockheed Martin)
73
Lockheed F-117A Nighthawk
57. stíhací peruť
1. zkušební a výcvikový odřad
37. taktická stíhací peruť
F-117A se znaky náletů za války v Zálivu
Lockheed F-117A Nighthawk
49. stíhací peruť
GBU-27
49. stíhací peruť
49. stíhací peruť
37. taktická stíhací peruť
37. taktická stíhací peruť
Pouštní bouře – letoun ‘794 Delta Dawn
35 bojových letů
Pouštní bouře – letoun ‘801 PERPETRATOR
38 bojových letů
415. taktická stíhací letka
37. taktická stíhací peruť
49. stíhací peruť
415. taktická stíhací letka
37. taktická stíhací peruť
49. stíhací peruť
57. stíhací peruť
odřad 1
8. stíhací letka
57. stíhací peruť
odřad 1
7. cvičně bojová letka
Pouštní bouře – letoun ‘817 SHABA
18 bojových letů
Pouštní bouře – letoun ‘833 Black Devil
30 bojových letů
416. taktická stíhací letka
37. taktická stíhací peruť
416. taktická stíhací letka
37. taktická stíhací peruť
9. stíhací letka