Hlasatel 22

Komentáře

Transkript

Hlasatel 22
Hlasatel
Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Dvacáté druhé číslo
Říjen 2008
www.richardwagner.cz
Vážení členové SRW,
zdravíme Vás po prázdninách s novým číslem
Hlasatele. Je to teprve druhé vysloveně letošní,
ale více než tři se asi vydat nepodaří. Přestože
nápady a materiály jsou, do tvorby, výroby i distribuce nám zasáhly určité problémy s časem i
možnostmi redakční rady, takže kromě tohoto už
vyjde do konce roku asi jen jedno číslo.
Věřím, že většina z Vás prožila příjemné prázdniny a navštívila také některé hudební festivaly. Na
jaře jsme měli všichni napilno, v květnu se podařilo zajistit náplň wagnerovského večera ve spolupráci se Společností Praha – Cáchy, podívat se
na inscenaci Tannhäusera v Brně, v červnu proběhla volební schůze a dočkali jsme se konečně
i Wagnera v Praze.
Ačkoliv premiéra nové inscenace Bludného Holanďana ve Státní opeře nezaznamenala úspěch,
reprízy byly výrazně lepší, takže doporučuji se
podzim ještě vydat – kdoví, kdy si zase naše opery troufnou na nějaký odvážný dramaturgický počin!
Na poslední čtvrtletí zatím není naplánován žádný
zájezd, ale možnosti v Lipsku či v Drážďanech
jsou – stačí se domluvit na některém kulatém stole.
Závěrem mi dovolte poděkovat Vám za trpělivost
a shovívavost při určitých komunikačních problémech se mnou v minulé sezóně. Měl jsem trošku
delší dovolenou, ale už jsem zase v činné službě.
Luděk Patrák
Také v letošním roce byli na bayreuthském festivalu uvedeni Mistři pěvci norimberští v kontroverzní
režii Kathariny Wagner. Recenzi Pavla Horníka čtěte na straně 7.
Jak zvládne Praha Kongres RWVI v roce 2012?
Luděk Patrák
Již v minulém roce jsme informovali, že vedení Mezinárodní společnosti Richarda
Wagnera plánuje uskutečnit v roce 2012 svůj každoroční kongres v Praze. Nyní je to již
skutečností – informace se objevila ve všech oficiálních dokumentech a představiteli RWVI
byla sdělena i našemu předsednictvu.
Nyní je na nás, jak dokážeme přispět k úspěchu této akce a zda dokážeme ovlivnit
naši kulturní veřejnost natolik, abychom byli schopni nabídnout účastníkům i hostům program,
který by je zaujal a zvedl i prestiž našeho nevelkého spolku.
První kroky byly již učiněny. Se šéfem opery ND panem Heřmanem už máme přes rok
dohodu, že uvede Parsifala v Národním, Dona Giovanniho ve Stavovském a v mimoto
ve Zlaté kapličce ještě českou operu. V minulých dnech jsme rovněž vstoupili do jednání
s ředitelem SOP Praha panem Vocelkou, aby na dobu kongresu bylo připraveno další
Wagnerovo dílo - nejlépe Mistři pěvci nebo alespoň schůdnější Tannhäuser. Do předběžného
dramaturgického plánu s tím má být počítáno, ale definitivně musíme tuto věc projednat až
s novým ředitelem, který nastoupí v roce 2010.
Máme i další plány – např. jednání kongresu a některou společenskou akci uskutečnit
na Žofíně, kde jak známo Wagner dirigoval koncert ze svých oper, navrhnout zájezd
na Střekov a do Mariánských lázní apod. Další náměty pochopitelně očekáváme od Vás,
členů naší společnosti.
Důležitým úkolem bude rovněž získat pro spolupráci pár osobností z kulturní, mediální
a politické oblasti. Koneckonců na to máme ještě trochu času.
V souvislosti s uvedenou tématikou bych Vás rád informoval i o důležitých změnách,
které proběhly ve významných wagnerovských institucích. Vedení bayreuthského festivalu se
po mnoha létech vzdal mistrův vnuk Wolfgang Wagner a do čela nastoupily jeho dvě dcery –
Eva a Katharina. Doufejme, že tato změna nenaruší dosavadní tradici, že festival zůstane
čistě wagnerovský a nestane se přehlídkou bláznivých režijních experimentů. Současná
inscenace Mistrů pěvců a minulý Parsifal jsou dosti varovnými signály...
Rovněž Mezinárodní sdružení wagnerovských společností změnilo své vedení a opět
směrem k feminizaci (a pak že ženy Wagnera tolik nemilují!). Presidentkou se po panu
Lienhartovi stala prof. Eva Märtson z Hannoveru. S naším spolkem již sama navázala kontakt
a těší se na setkání s námi na kongresu v roce 2009 v Drážďanech.
Věřím, že se paní presidentka netěší marně, rádi bychom se v plném složení
předsednictva konečně poprvé na tuto akci vypravili. A kam je to blíže, než právě
do Drážďan?
Sestry v čele
bayreuthského festivalu :
Eva Wagner-Pasquier
(vlevo)
a Katharina Wagner
Foto : AP
2
Aktuality:
-
reprízy Bludného Holanďana ve SO
v Praze: Ne 14.9., St 15.10., Ne 23.11.
(14.00 hod.!), Ne 30.11. (14.00), Ne
4.1.09 (20.00).
-
zajímavé termíny Lipské opery: Ne
2.11. v 15.00 Rienzi, St 19.11. v 18.00
Bludný Holanďan, Ne 25.1. 09. v 15.00
Tristan a Isolda, Ne 12.4. v 15.00 Parsifal
Víme, co naši čtenáři chtějí, a proto po čase opět
přinášíme portrét Richarda Wagnera, tentokrát
slavnou Renoirovu malbu z roku 1882, jejíž
originál je vystaven v Musée d’ Orsay. Î Î Î
Bayreuth komplet na CD
Martin Nejedlý
Už i na českém trhu se objevila speciální limitovaná edice kompletu 33
CD obsahující všechna Wagnerova hudební dramata Bludným
Holanďanem počínaje a Parsifalem konče v záznamech z bayreuthského
festivalu. Jedná se o dnes již většinou klasické nahrávky živých
představení, na nichž se objevují hvězdy jako Birgit Nilsson, Leonie
Rysanek, Anja Silja, Waltraud Meier, Astrid Varnay, Wolfgang
Windgassen, Jess Thomas, James King, Ramon Vinay, Peter Hoffmann,
Bernd Weikl, Theo Adam, Karl Ridderbusch, Hans Sotin a Simon Estes.
Za dirigentským pultem stanuli Wolfgang Sawallisch (Holanďan, Tannhauser, Lohengrin), Karl Böhm
(Tristan und Isolde, Ring), James Levine (Parsifal), a Silvio
Varviso (Die Meistersinger). Komplet představuje kompilaci již
dříve samostatně vydaných CD, takže je sice vysoce
pravděpodobné, že posluchač některé z nich vlastní, ale takto
sestavená reedice je přesto velice lákavou sběratelskou
akvizicí, protože přináší ucelené svědectví o bezesporu
významném období interpretací Mistrových děl v kapličce jeho
umění na Zeleném kopci. Je třeba upozornit, že se
v přiloženém bookletu objevuje několik nepřesností (například
celý Böhmův Ring pochází z roku 1967, nahrávky RG ani
S nebyly pořízeny v roce 1971, tehdy v Bayreuthu Ring
dirigoval Horst Stein a nezpíval v něm Windgassen). Vzhledem
ke své příznivé ceně je tento CD-set rovněž vhodný pro
zájemce o Wagnerovu hudbu, kteří se s ní teprve seznamují a
nechtějí investovat do jednotlivých kompletních nahrávek na
CD zvlášť.
Z dalších zpráv : u příležitosti návštěvy bayreuthského
festivalu v létě 2008 položili zástupci SRW květiny
na mistrův hrob (foto Tomáš Vejnar). Î Î Î
3
Obludný Holanďan ve Státní opeře
Ivan Cafourek
Prosím, věřte mi: nejsem žádný kruťas, necita ani nelida, nechci nikoho urazit, vtipný
příměr si nechám pro sebe, pokud by měl někoho dehonestovat, jsem v zásadě skromný
a realistický – vím, že ve Státní opeře v Praze nemůže vzniknout představení srovnatelné
s předními operními domy, ale očekávám, že když půjdu právě sem, do místa historicky tolik
zasvěcenému Wagnerovi, uvidím a uslyším alespoň úrověň běžné německé provinční scény.
Včera, 29. května 2008 při premiéře Bludného Holanďana se moje představa skromného
slušňáka ani náhodou a bohužel nenaplnila.
A tak žerty stranou: byla to doslova hrůza a pro mne snad už poslední jasný důkaz,
že se Státní operou jako Institucí je potřeba urychleně něco – cokoli – udělat, mimo jiné proto,
aby peníze daňových poplatníků nelétaly po milionech vzduchem na výrobu představení, jako
je toto, omyl od začátku do konce, od zdánlivě dobré myšlenky (k výročí Státní opery
nastudujeme Wagnera – jakého – toho nejsnadnějšího) přes drtivý propadák manažerské
přípravy (výběr pěvců, evidentní nedostatek zkoušek, chaotické kostýmy, režie-nerežie,
nedostatek odvahy zarazit ten děs ve chvíli, kdy se datum premiéry blížilo a nevypadalo to,
že by z chatrné kůlničky vyrostl gruntovní barák) až po dvouapůlhodinové utrpení
premiérového publika.
Bludný Holanďan je nejpřístupnější z oper Richarda Wagnera, jak pro posluchače tak
pro nastudování. Ale už tady se Wagnerův neústupný genius projevil v dostatečné míře, když
kupříkladu nerozehraným dechům předepsal hned do předehry pěkné oříšky. Bohužel, hned
bylo poznat, jak málo zkoušek si pan dirigent dokázal vydupat (já beznadějný optimista totiž
věřím, že se mu ježily všechny chlupy a prosil, žádal a vyhrožoval, jen aby těch zkoušek bylo
víc, takhle to prostě na veřejnost nemůže!).
Scéna prvního dějství
4
© Státní opera Praha, Karel Kouba
Rozkodrcaná předehra, přitom tak úžasně napsaná, Wagner uměl pracovat s výrazem
a barvou nástroje jako nikdo jiný, namísto aby posluchače naladila na jedinečné drama,
připravila mu bolení břicha. Někteří muzikanti se evidentně báli a tak přes vydatné máchání
rukama pana dirigenta (nejmenuji – ani dál nikoho, záměrně, není to důležité) vyzněla
předehra trapně, bojácně, poraženecky. A jak předehra, tak celé představení – nemělo jiskru,
nevystavělo žádný konflikt, drama, sympatie pro předváděné charaktery, jen se nekonečně,
beznadějně v-l-e-k-l-o.
Pěvci uměli své party. Dál už bych raději nepsal nic, ale musím: slušný Holanďan, ale
dál než do provincie ani náhodou. Daland snaživý a v projevu nudný, v příšerném kostýmu (to
měl společné s Erikem, oba vypadali jak špatně vyřezaní svatí, promiňte, ale bylo to tak a jiný
příměr pro tohle prostě není), spíš Krušina, jak ho odhadl vedle sedící přítel; a až do včerejška
jsem netušil, že Daland je komická role. Senta, která by na jevišti snesla jediného kolegu a to
Roberta Planta v dobách největší slávy, snad jediného chlapíka, kterého by nedokázala
přeřvat. Je to tak, Senta jen a jen řvala. Čistě, s přesvědčením, odevzdaná roli, to všechna
čest, ale například proto říkám, že celé tohle představení je hlavně manažerský omyl. Senta
stála a řičela, ječela jak parní lokomotiva a já celou dobu přemýšlel, proč jí to někdo sakra
neřekl, jaké slovo tady vlastně měl pan dirigent – nevěřím, že to při zkouškách neslyšel.
Chudák Erik (mimochodem skoro o půl hlavy menší než Senta, režisér je taky k sobě moc
nepustil), toho vedle ní prakticky nebylo slyšet, jenomže v jeho případě to bylo požehnání: Erik
se brzy „urval“ a ve vypjatém závěru už jenom chroptěl. Solidně vyšel Kormidelník i Mary.
Sbor je zvláštní kapitolou. Wagnerovy sbory jsou předpisové, učebnicové, vděčné,
vzrušující, povznášející. Ne tak včera. Ovšem, když si je vybavuji, spíš je vidím než slyším –
odzpíváno bylo celkem, no, obstojně, dívat se ne a nedalo. Každý byl oblečen jako jiný typ
(týpek, řekl bych), námořníka resp. místní ženy, ale dojem byl smíšený: Ibsen, Sedlák kavalír,
Hříšní lidé města pražského. Pohyby umělé, naučené avšak nezažité, oživlé loutky – bohužel
právě tím strhávající pozornost.
Což souvisí s režií. Byla tam vůbec nějaká? Holanďana dnes můžete pojednat všelijak,
Wagner je jedním z nejvděčnějších autorů pro výklady kterýmkoli směrem, Holanďan může
přiletět raketou z Vesmíru, Senta se může nakonec zastřelit, proč ne, ale základ, tedy
bezvadné hudební provedení, je podmínkou. Takže nerežie nakonec tomuhle Holanďanovi
možná i pomohla. Představa nějakého post-post- výboje s brblajícími dechy a sirénou Sentou
je opravdu ošklivá. Jediné, na co si měl pan režisér dát opravdu pozor, je chování hlavních
aktérů (a nakonec i sboru) v dramatických hudebních předělech, úvodech ke scénám, kdy
například hudba beze slov navozuje duševní pochody v hlavních charakterech – režie se
nezmohla na víc než zvetšelá gesta, „vážné“ kročeje atd., no znáte to, co bych to rozpitvával.
A tím pádem zase bylo po dramatu, Wagnerovy běsy padaly pod stůl…
Je mi to strašně líto, ale byl to trapas, prosím odpovědné činitele, neberte to tak, že
ve Státní opeře je celkem klid, tak to nebudeme rozšťourávat, protože jinde hoří větší
a důležitější věci. Udělejte Něco. Hned. Začněte třeba tím, že si poslechnete lidi co se vyznají
a nejsou provázaní ani nemají vlastní zájmy. Nebo nedělejte nic a my budeme (nejen)
za Wagnerem nadále jezdit do Drážďan, Vídně, Mnichova, Lipska, abych vyjmenoval jen ta
místa, kam se dá jet naotočku.
A to jsem jim vyčítal, že k výročí nepřipravili Mistry pěvce, oddychl si nakonec onen
přítel. Dovedeš si představit, jak by to dopadlo?
A pochvala nakonec – za program.
5
Í Í Í K článku na předchozí straně – Bludný Holanďan ve Státní opeře (premiérové obsazení)
© Státní opera Praha, Karel Kouba
K článku na následující straně – Mistři pěvci v Bayreuthu Î Î Î
6
Takové Mistry ne
Pavel Horník
Tímto názvem bych uvedl zprávu o provedení
velkolepé Wagnerovy opery
na letošním festivalu v Bayreuthu. Její premiéra se konala již v loňském roce, ale publikované
a ne zrovna příznivé kritiky jsem nebral tak vážně. Jako zvědavý člověk jsem ochoten
pro návštěvu oper ochoten riskovat cokoliv. Určitým varováním mohlo také být jméno
režisérky tohoto projektu. Je jím kontroverzní, dnes již hvězda na režisérském poli, Katharina
Wagner, pravnučka slavného Mistra. Jak se dnes většinou stává zvyklostí, byl historický
námět přesazen do současné doby. V tomto duchu se nesla také scéna výtvarníka Tila
Steffense, ale je nutno dodat, že nepůsobila nevkusně.
I netradiční a nezvyklé pojetí lze přijmout, působí-li synteticky, silně a pravdivě.
Bohužel nic z toho se milé a hezké Katharíně nepodařilo. Některé docela zajímavé nápady
byly vystřídány naprosto nepochopitelnými až nevkusnými nelogičnostmi. Mladý rytíř Walther
Stolzing je představen jako extravagantní umělec, malíř (pro mne spíše sprejer), který má
vždy v pohotovosti nádobu s bílou barvou a štětku. Co vidí, to pomaluje a neušetří ani vážené
shromáždění mistrů, kterému je Sachsem představen. Nejdříve ukáže svoje umělecké výtvory,
a když nenalézá dostatečnou kladnou odezvu, vyskočí na stůl, kolem kterého všichni sedí, a
začne jim malovat po obličejích. Se svým sokem Beckmesserem dokonce soutěží
v sestavování puzzlí s námětem obrazu města Norimberk.Takových podobných momentů lze
uvést daleko více. Dostaňme se však k závěrečnému obrazu, kde na široké ,,Festwiese“ za
Norimberkem na scénu vyjede z velikého propadliště tribuna s početným sborem. Písňová
soutěž mezi Beckmesserem a Waltrem probíhá tak, že zvítězí ten, jehož umělecký výtvor či
spíše ,,performance“ bude pro diváky působivější. Beckmesser přiveze na vozíku hromadu
písku, z kterého pochvíli vyhrabe nahého muže, Adama. Pomyslnou Evu vytáhne z diváků na
tribuně, strhá s ní šaty a postaví k Adamovi. Sklízí ale od přítomného lidu nelibost.
Vraťme se ale k hudebnímu provedení díla. Myslím, že nelze mít žádné námitky
k výkonu výborně hrajícího orchestru pod přesnou taktovkou Sebastiana Weigeleho.
Problematičtější jsou ale někteří sólisté. Představitel Hanse Sachse, titulní postavy, na které
vlastně celé dílo stojí, je civilní, bezbarvý a nenápadný Franz Hawlata. Skutečnost, že mu
takový charakter přisoudila režisérka, není jeho vinou, ale nepřesvědčivý pěvecký výkon ano.
Navíc jeho bas neodpovídá těm krásným sachsovským basbarytonům. Jen na okraj bych
připomněl, že Havlata v Praze zpíval v Mackerasově nahrávce Dvořákovy Rusalky vodníka
s výsledkem lepším. Léta opomíjený Artur Korn vytvořil postavu Eviččina otce, zlatníka
Pognera, také s menším proniknutím do hloubky a pěvecky matně. Přirozenou komediálnost
a maximální pěvecké nasazení prokázal Michael Wolle v roli Beckmessera. Hlasově bez
problému zvládnul svoji novou roli Waltra Stolzinga Klaus Florian Vogt, v současné době
postupující k zenitu své pěvecké slávy. Dobrý výkon podal Norbert Ernst jako učedník David.
A teď taková drobnůstka. Jednoho z mistrů, Hermanna Ortela, vytvořil Martin Snell, který
nedávno v Praze zpíval Dalanda v Bludném Holanďanovi. Ideální byla Michaela Kaune, jejíž
krásný vroucí soprán splňoval všechny podmínky k vzorovému provedení role trochu
romantické, ale zároveň i koketní Evičky. Její celkový dojem bohužel kazil nevhodně navržený
kostým (výtvarníci Michaela Bars a Tilo Steffens) a humpolácké boty. To z ní vizuálně dělalo
téměř venkovskou ,,buchtu“. Její společnice Magdalena, ztvárněná Carolou Gruber, byla
v plejádě sólistů slabším článkem. Nakonec jsem byl rád, že vše skončilo a že nesouhlasná
reakce značné části publika, vyjádřená bučením, byla pro mne dostatečnou satisfakcí. Musí
se ovšem vše brát tak, že není vždycky posvícení. O dva dny později jsem si náladu značně
zlepšil zhlédnutím vynikajícího provedení Valkýry a potvrdil si tak nespornou kvalitu tohoto
legendárního operního domu.
7
Zlato Rýna v Sankt-Peterburgu
Viktor Škoch
V červnu 2008 jsme na poznávacím zájezdu navštívili pobaltské státy a ruský Sankt- Peterburg.
K našemu rozhodnutí absolvovat 4.500 km v autobusu přispěla i možnost navštívit alespoň první část
Ringu ve slavném Mariinském (v letech 1919-1992 Kirovově) divadle. Cyklus byl uváděn v rámci
festivalu „Hvězdy bílých nocí“, který se z iniciativy uměleckého ředitele Mariinského divadla Valerije
Gergijeva koná již od r. 1993. V posledních letech je Wagnerova tetralogie součástí festivalu, letos se
představení Ringu konala ve dnech 10., 11., 13. a 15. června, dále „Tristan a Isolda“ v koncertním
provedení, a 12. června slavnostní koncert ke státnímu svátku Ruské federace s baletními sólisty.
Cestou jsme projeli tři pobaltské země; zaznamenali jsme, že Wagnerova díla jsou součástí
repertoáru operních scén v Tallinu, Rize i Vilniusu. V Rize Richard Wagner také působil v letech 183739 a dodnes tam je koncertní síň po něm pojmenována. Právě v Rize jsme 6. června při prohlídce
města zjistili, že ten den je v Opeře na programu premiéra Siegfrieda, bohužel bylo třeba jet dál a na
návštěvu opery nebyl čas. Z tisku jsme se dozvěděli, že reprízy budou 11. a 14. června, roli Brünnhildy
zpívá Iréne Theorin, Siegfrieda Johnny van Hal a Poutníka (Wotana) Egils Silinš. Dirigentem je
Cornelius Meister. Představení bylo součástí Rižského operního festivalu, který se koná každý rok
v červnu v Lotyšské Národní opeře. Jen pro zajímavost – další den byla na programu festivalu
Dvořákova Rusalka.
V Tallinnu byla 17. května letošního roku, po 75 letech, premiéra Tristana a Isoldy. Opět pouze
na plakátech jsme si mohli přečíst jména tvůrců inscenace: režisér Neeme Kuningas, hudební režie
Arvo Volmer, dirigenti Arvo Volmer, Jüri Alperten a Michail Gerts. V roli Tristana alternují Heikki Siukola
z Finska, který tuto roli nastudoval na 21 světových operních scénách a rakouský pěvec Peter
Svensson. Isoldu zpívá Irmgard Vilsmaier z Německa a Heli Veskus, sólistka Estonské národní opery.
Reprízy byly plánovány na 24. a 31. května a 7. června.
O Vilniuské opeře jsme se mnoho nedozvěděli, jen to, že má tradici ze 17. století. Jedinou
konkrétní informací ohledně Wagnerových děl na repertoáru je chystané provedení Valkýry 14.
listopadu 2008 za řízení Jacka Kaspszyka z Polska.
Obsazení: John Horton Murray (USA/ Německo), Inesa Linaburgyte, Vladimiras Prudnikovas,
Anders Lorentzson (Švédsko), Laima Jonutyte, Nomeda Kazlauskaite-Kazlaus, Vilhelma Moncyte, Julija
8
Stupnianek, Joana Gedmintaite, Alma Buzaite, Aiste Sirvinskaite, Jovita Vaskeviciute), Ligita
Rackauskaite, Eugenija Klivickaite.
Plánovaným vrcholem naší cesty byla návštěva Mariinského divadla v Sankt-Peterburgu
10. června a Wagnerovo Zlato Rýna.
Představení začalo o půl hodiny později; od uvaděčky jsme se dozvěděli, že maestro Gergiev
nezahájí představení a ani nedovolí divákům přístup do hlediště, dokud neuzná vše za perfektní. Dojmy
ze samotného divadla – architektura, vybavení, obecenstvo – jsou však takové, že zdržení vůbec
nevadí. Diváci jsou oblečeni velmi slušně – batůžky, sportovní ošacení, hrající mobily, blesky
fotoaparátů jsme neviděli.
Opera je nastudována v originále, ruské a anglické titulky jsou promítány nad jevištěm. Orchestr
hraje naprosto jistě, Valerij Gergiev potvrzuje pověst maximalisty; zpěváci jsou většinou velice mladí.
Divák má celé představení pocit, že jeden druhého na jevišti podporují. Scéna je „klasická“, žádný
diskutabilní experiment se nekoná. Obři Fasolt a Fafner jsou uzavřeni do jakýchsi čtyřmetrových brnění,
ta jsou na kolečkách, avšak jejich pohyb na scéně působí naprosto nenásilně. Všichni sólisté jsou
Rusové, jen Edward Tsanga (Donner), pochází z republiky Komi.
Z interpretů bych zvlášť zmínil Jevgenije Nikitina (Wotan), který je sólistou divadla od 23 let
a hostoval v MET, Marseille, Varšavě, Washingtonu. Nikolaj Putilin jako Alberich zaujal od prvního
okamžiku a předvedl i výtečný herecký výkon. V roli Logeho s velkým úspěchem debutoval Oleg
Balašov.
Ještě několik informací k ústřední postavě opery Mariinského divadla Valeriji Abisaloviči
Gergijevovi: Narodil se roku 1953 v Moskvě. Studoval dirigování na konservatoři Rimského-Korsakova
v Leningradě pod vedením profesora Ilji Alexandroviče Musina. Ve 23 letech vyhrál Soutěž Herberta
von Karajana v Berlíně, o rok později ještě jako student v Mariinském divadle dirigoval. V Mariinském
(tehdy ještě Kirovově) divadle působí od r. 1977, v roce 1996 byl jmenován uměleckým a generálním
ředitelem. Za jeho vedení se repertoár této operní scény značně rozšířil (Mozart, Verdi, R.Strauss,
Čajkovskij, Prokofjev, Šostakovič, Musorgskij). Na scénu divadla se navrátili Lohengrin, Parsifal
a Bludný Holanďan. Zcela novou událostí v Rusku bylo i nastudování celého Ringu, a to v originále.
V současné době je Gergiev nejžádanějším ruským dirigentem.
Dáváme za pravdu listu Tagesspiegel, který po inscenaci Wagnerova cyklu v Baden-Badenu
v zimě 2003 napsal: „Rusové se objevili v Ringu a vyhráli.“
9
Holanďan v netradičním prostředí
Pavel Horník
Státní divadlo v Braunschweigu uvedlo Wagnerova Bludného Holanďana na netradiční
scéně, postavené na historickém náměstí Burgplatz v samém centru města. Hrálo se denně
14 repríz ve dvou obsazeních. Na nikterak rozlehlém prostoru vznikla kruhovitá aréna, v jejíž
centrální ,,manéži“ pokryté pískem, ze kterého trčí kusy lodních trupů a jsou poházeny
lednice a pračky ze ztroskotaných lodí. Vzhledem k až strohé jednoduchosti prostoru bylo na
inscenátorech (režie Lutz Graf, scéna Andrea Jander) jak povedou účinkující k maximálně
sugestivním výkonům. Bohužel se to ne zcela podařilo. V obsazení, které jsem viděl, nebyl
Jacek Strauch ideálním představitelem Holanďana. Buď neměl šťastný den, nebo je již
za zenitem své pěvecké kariéry. Kirsten Blanck svoji roli zvládala na docela dobré úrovni, ale
škoda, že jsem neměl možnost slyšet tuto roli v podání Maidy Hundeling z druhého obsazení.
Pěvecky nevýraznou postavou byl Jörg Dürmüller jako Erik. Oproti tomu báječně si vedl
korejský pěvec Dae-Bum-Lee v úloze Dalanda a nadějný Tobiáš Haks měl raději zpívat Erika
nežli kormidelníka. Velmi dobře disponován byl orchestr pod taktovkou Georga Menskese.
Připomenu-li si však nešťastné provedení Bludného Holanďana ve Státní opeře v Praze, bylo
toto představení přes některé nedostatky přeci jen lepším zážitkem.
Státní divadlo ve čtvrtmilionovém Braunschweigu, ležícím ve spolkové zemi Dolní Sasko, je
tvořeno třísložkovým souborem. Opera uvádí během sezóny 7 nových titulů (naše Státní
opera, tolik vychvalovaná jejím současným ředitelem, má pouhé 3 nové operní premiéry),
často uvádí díla Richarda Wagnera. Před několika lety jsem zde viděl velmi kvalitní provedení
Zlata Rýna. Letos na jaře zde měl premiéru Lohengrin, kde se v roli Ortrudy představila
Dagmar Pecková.
Foto : Pavel Horník
10
Bludný Holanďan v Praze: Spása v nedohlednu
Luděk Patrák
Každé nastudování Wagnerovy opery v Čechách je událostí. Zejména proto, že jich je
minimum. Z toho důvodu se snažím pohlížet na inscenace oblastních divadel se značnou
shovívavostí, ocenit dramaturgický počin a určitou dávku odvahy pustit se do náročného díla.
Ne tak ovšem v Národním divadle či ve Státní opeře – zde by wagnerovský repertoár měl být
samozřejmostí a úroveň vysoká. Před několika měsíci jsem se pustil do SOP, proč si vybrala
„jen“ Bludného Holanďana. Udělala však dobře, asi věděla proč. Holanďan zkrátka ani
tentokrát v Praze ke své spáse nedospěje.
Režie vlastně nebyla režií. Na scéně se absolutně nic nedělo a přestože nejsem
milovníkem nápadů za každou cenu, zde byl k vidění snad jen jediný a ještě sporný –
v samém závěru. Režisér S. Taylor je opravdu spíše jen asistentem režie. Kostýmy z moderní
doby jsou už dnes běžné a myslím, že nikomu nevadily. Horší to bylo se scénou, na níž
vlastně nebylo nic. Ovšem lépe, než kdyby ji tvořila např. stanice metra.
Katastrofální bylo hudební provedení. Pan G. Tourniaire si evidentně s Wagnerem
nepadl do oka, a přestože chápu, že většina dirigentů se musí k Wagnerovu postupně
dopracovávat, myslím, že v tomto případě to bude složité. Přes veškerou až urputnou snahu
šéfdirigent SOP nedokázal z orchestru dostat takřka nic. Každý si nastupoval, jak chtěl,
souzvuk nástrojů byl rozlezlý a o dechových nástrojích snad raději ani nemluvit. Nevšiml jsem
si, že by základní motiv Holanďana byl alespoň jednou zahrán čistě. Tak dopadá orchestr,
který Wagnera nezná, nehraje, a už 10 let je zvyklý jen donekonečna omílat Bohému, Traviatu
a Nabucca. Koneckonců viděli jsme i u orchestru Národního divadla, že stačil rok mezi
pražským Ringem a koncertem na Žofíně, aby šla kvalita prudce dolů. Lze říci, že premiéru
jakž takž zachránily pěvecké výkony. M. Kalmandi v titulní roli by sice také spíše zapadl do
běžného repertoáru SOP, nebyl to dramatický basbaryton, ale dobrou technikou a hlasovou
výdrží roli zvládl. M. Hundeling si zopakovala Sentu po Ústí n. Labem, kde jsem měl pocit,že
divadlo je příliš malé na její hlasový fond. Tentokrát jsem měl pocit stejný, bohužel na úkor
srozumitelnosti a vřelosti projevu. Snad by jí vyhovovala veronská Aréna… M. Snell si s rolí
Dalanda poradil hlasově bez problémů, koneckonců má s Wagnerem určité zkušenosti,
herecky to ovšem nebyl drsný námořník, ale spíše otec Krušina. Ch. Voigt zvládl nevděčnou
roli Erika vcelku obstojně, neoslnil, ale odpustil si pro řadu tenorů obvyklý kiks ve III. dějství.
Poměrně příjemně mne překvapily sbory, výborný byl program, konečně moderní a zasvěcený
překlad. A toť vše.
Poněkud lépe se vydařila 1. repríza. Orchestr zřejmě nadále zkoušel nebo už nebyl
tolik nervózní, takže odpadla celá řada triviálních chyb. Hundeling, která jediná zůstala
z premiérového obsazení, poněkud ubrala na síle, jednoznačně ku prospěchu věci.
G. Simpson je zřejmě horší zpěvák než jeho předchůdce, ale je lepší Holanďan. Též Daland
O. Korotkova byl značně věrohodnější. T. Černý jako Erik zpíval lépe než Voigt, bohužel mu
jednou ve III. dějství hlas selhal, což poněkud degradovalo jinak velmi slibný výkon.
Vůbec nejlépe se mi líbila 5. a poslední repríza v sezóně. Dirigent R. Hein vedl
orchestr mnohem lépe, téměř bez slyšitelných chyb. Hundeling tentokrát výborná i ostatní na
úrovni. Konečně důstojné představení, ale kdo ho viděl? Po zdrcujících kritikách nebylo
divadlo zdaleka zaplněno.
Závěrem je nutno konstatovat, že SOP Praha opět nevyužila příležitost, kterou jí dalo
dvojí wagnerovské výročí. Divadlo by si mělo pod dohledem MK především vyřešit své vnitřní
problémy. A pokud to nedokáže – což je víc než pravděpodobné – měl by je řešit zřizovatel. A
to rychle, nekompromisně a radikálně. Nedopusťme, aby tuto nádhernou operní budovu koupil
za pár korun třeba nějaký muzikálový podnikatel!
11
USNESENÍ
z výročního shromáždění členů Společnosti Richarda Wagnera v Praze, konaného dne 4. 6. 2008
Shromáždění členů SRW
1.
bere na vědomí:
a)
b)
c)
d)
e)
stav členské základny, který činí k 1. 6. 2008 47 členů,
zprávu o činnosti SRW za rok 2007,
výsledek hospodaření SRW za rok 2007,
zprávu o revizi hospodaření SRW za rok 2007,
odchod JUDr. Cafourka z předsednictva SRW ze zdravotních důvodů a děkuje mu za jeho dosavadní
práci.
2.
a)
schvaluje
výši členských příspěvků na rok 2008 ve výši stejné jako v minulých letech, tj. 500,- Kč, pro důchodce
a studenty 300,- Kč,
rozpočet SRW na rok 2008,
program činnosti SRW na další období
b)
c)
3. volí
předsednictvo SRW na období 2008 – 2010 ve složení:
Ing. Luděk Patrák – předseda SRW
JUDr. Tomáš Vejnar – místopředseda SRW
Mgr. Martin Nejedlý – jednatel
4.
a)
b)
ukládá předsednictvu
informovat členy, kteří se nezúčastnili výročního shromáždění členů SRW, o jeho průběhu a závěrech,
připravit podmínky pro uspořádání kongresu RWVI v roce 2012 v Praze.
V Praze dne 4. června 2008
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel -
vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese
www.richardwagner.cz.
Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák
Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail: [email protected]
__________________________________________________________________________________________

Podobné dokumenty