Známé osobnosti okolí Peček

Známé osobnosti okolí Peček
Vlastimil Harapes
Marta Kubišová
Jitka Zelenková
Waldemar Matuška
Divokej Bill
Michal Koníček 8.B.
1
Vlastimil Harapes
herec, tanečník, choreograf
Datum narození:
24.07.1946
Místo narození:
Chomutov,
Znamení:
Lev
Životopis:
Vlastimil Harapes je považován za nástupce a pokračovatele největší osobnosti českého
poválečného baletu M. Kůry. V době své vrcholné umělecké dráhy uplatňoval v rolích jak
svou ideální fyzickou dispozici, eleganci i oduševnělou tvář, tak všestranně vyspělou
techniku, kterou si zdokonaloval i studiem v Petrohradě v baletní škole Malého akademického
divadla.
K jeho závažným výkonům patří Romeo a Mercutio v
Kůrově a Weiglově inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a
Julie, Escamillo ze Ščedrinovy Vášně, Spartakus z
Chačaturjanova stejnojmenného baletu. Tančil
samozřejmě i různé prince z baletních pohádek
(Louskáček, Labutí jezero, Popelka).
Po hostování na zahraničních scénách, kde si získal pevné
postavení jako typický danseur noble romantického
repertoáru, se do Národního divadla vrátil po roce 1989
jako choreograf a šéf baletu. Prosazuje zejména moderní
taneční dramaturgii. Mladičkého Harapese zaměstnávali
filmoví režiséři i jako herce, hrál však i ve filmech ze 70.
let.
Z filmů, ve kterých se Vlastimil Harapes objevil můžeme
jmenovat Markéta Lazarová (1967), Jak vytrhnout velrybě
stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), Panna a netvor (1978) nebo Bolero
(2004).
Dlouhou dobu žil v Dobřichově.
2
Zelenková Jitka
Od malička vnímala hudbu už díky svým rodičům. Otec
Jitky Zelenkové byl dirigent Středočeského
symfonického orchestru se sídlem v Poděbradech,
maminka operní pěvkyně.
Vyhrála pražskou hudební soutěž Talent 67 a druhé
místo v celostátní soutěží festivalu Mladá píseň ve
stejném roce. Neuběhl ani rok po soutěži v Jihlavě a
získává angažmá do divadla Rokoko. Tam společně s
Milanem Klipcem a Valérií Čižmárovou vytvořili nové
trio. Tam se potkala ještě s Waldemarem Matuškou a
roku 1971 zde účinkovala s Hanou a Petrem Ulrychovými v pořadu Nechoď do kláštera. Po
odchodu z divadla roku 1972 chvíli hledala pomocí výletů do různých žánrů ( také jazzu s
Karlem Velebným) svou osobitou tvář a za rok nato přijala nabídku Karla Gotta, aby se stala
spolu s Janou Kociánovou členkou jeho doprovodného dua. V Gottových programech
vystupovala také sólově i po změně doprovodného dua v trio Gerlová-Kahovcová- Zelenková.
Za zaznamenání stojí také výsledky Zelenkové na festivalech. Už roku 1970 získala
bronzovou Bratislavskou lýru s písní S létem zpívám, která byla jejím prvým velkým
úspěchem, roku 1984 byla opět třetí, tentokrát v mezinárodní soutěži. Na Děčínské kotvě
dvakrát zvítězila s písněmi Můžeš mi po vodě psát (1978) a To se vám jen zdá (1980), kromě
toho tady získala ještě druhé a třetí místo.
Mimořádně významný byl pro Jitku Zelenkovou rok 1977, kdy započala spolupráci s Borisem
Janíčkem (vlastním jménem Eduard Pergner).
Otextoval s širokou invencí a citovostí řadu jejich písní jako Kdybys byl sám, Zázemí, Ty mě
smíš i lhát ….
Recitál v pražské Redutě s Felixem Slováčkem se stal událostí sezóny a také základem jednak
velmi úspěšného prvého zpěvaččina alba Zázemí, jež vyšlo i v anglické verzi, jednak
televizního recitálu, který režíroval, stejně jako koncert, Ján Roháč.
Následují další úspěšné LP desky (celkem 6 LP od roku 1979 do roku 1987), další televizní
recitály a vystoupení a řada samostatných koncertů po Čechách a Slovensku.
V roce 1993 Jitka zaznamenává úspěch s CD swingových evergreenů "Jen pár večerů". Titul
získal i příznivý ohlas v koncertní podobě s Orchestrem Felixe Slováčka.
V roce 1994 Jitka zúročila svoji dlouhodobou spolupráci s vynikajícím klavíristou Rudolfem
Roklem na albu Perly. Koncertní podoba tohoto projektu byla velice vlídně přijímána
posluchači a přerušilo ji až úmrtí Rudolfa Rokla.
Nové tisíciletí Jitku zastihlo v nahrávacím studiu při realizaci nových písniček . V roce 2000
vyšlo v hudební režii Pavla Větrovce album s jednoduchým názvem "Jitka" na značce Warner
Music. Album přineslo hned několik hitů, které se přiřadily do "zlatého fondu" zpěvačky.
3
Písničky Víra, Ve stínu na pláži, Není jak by bejt mělo byly vybrány i do aktuálního alba
Supraphonu Sametový hlas.
Úspěchem pro Jitku Zelenkovou byl i hlasový casting (velice přísně realizovaný Studiem
Disney) na jednu ze stěžejních písní ( autor: Elton John) úchvatného animovaného filmu Lví
král. V roce 2004 Jitka Zelenková získala licenci na českou verzi jedné ze zásadních písní
muzikálu Eltona Johna "AIDA".
Pavel Vrba ji opatřil nádherným textem, který sama zpěvačka označila za aktuální výpověď
svého vnímání reality složitého světa.
DISKOGRAFIE:
SAMETOVÝ HLAS
2004 Supraphon
JITKA
2000 Warner Music
JEN PÁR VEČERŮ
1993 Supraphon
ZÁZEMÍ II.
1992 Supraphon
ZÁZEMÍ
1979 Supraphon
V TUTO CHVÍLI
1983 Supraphon
20X JITKA ZELENKOVÁ
1998 Bonton
BEZ LÁSKY LÁSKA NENÍ
1987 Supraphon
CLOSE UP
1982 Supraphon
4
PERLY
1994 Maximum
MÁME SI CO ŘÍCT
1985 Supraphon
KDO JSEM VLASTNĚ JÁ
1981 Supraphon
Marta Kubišová
Snad tomu osud chtěl, aby Marta Kubišová, dcera z
českobudějovické lékařské rodiny, nešla studovat
medicínu, jak zamýšlela. Když se její rodiče
přestěhovali do Poděbrad, našla si zaměstnání v
místní sklárně, kde pracovala dva roky. Naskytla se jí
tam příležitost ověřit si své pěvecké schopnosti při
účinkování s poděbradským lázeňským orchestrem, a pak se zúčastnila
soutěže Hledáme nové talenty.
I když v hodnocení asi nedopadla slavně, přece
si někdo jejího osobitého výrazu všiml, protože
dostala nabídku ze Stop-divadla v Pardubicích.
Pravděpodobně byl tím „někým“ pianista a
vedoucí orchestru tohoto divadla Bohuslav
Ondráček, který tehdy složil písničku na text
Pavla Kohouta Sama řekla, že ho nemá ráda,
nahranou Karlem Gottem. Pak přešel ve stejné
funkci do divadla Alfa v Plzni a Marta Kubišová
s ním. Tam už byla pěveckou hvězdou, stejně
jako nová Ondráčkova akvizice Václav Neckář.
Oba účinkovali v Ondráčkových hudebních
číslech inscenací Černej sen, Edudant a
Francimor a Ukradený měsíc podle Ludvíka
Aškenazyho. Kubišová v té poslední hře také
interpretovala píseň Bohuslava Ondráčka a jeho
nejčastějšího spolupracovníka Jana Schneidera Je půl vosmý a na 2.
jazzovém dostaveníčku také song Musím zpívat jazz . Přechod do pražského
divadla Rokoko roku 1965, kde se ke Kubišové a Neckářovi přidala Helena
Vondráčková, byl jen logickým pokračováním její kariéry. Účinkovala takřka
ve všech představeních divadla jako Čekání na slávu, Listy důvěrné nebo
Filosofská historie, později také s Waldemarem Matuškou. To už ale měla
svůj prvý hit Loudá se půlměsíc a po něm řadu dalších, například Já dovedu
lhát, Víc nechtěl by snad ani D ‘Artagnan, Depeše a z hostování v pásmu
divadla Apollo Nepiš dál .
V roce 1966 zahájil svým prvním ročníkem mezinárodní festival populárních
písní Bratislavská lyra, a to už byla Marta Kubišová slavná a spolu s Helenou
Vondráčkovou vybojovaly Stříbrnou lyru s písní tvůrčí dvojice Ondráček —
Schneider Oh, baby, baby . A napřesrok zde zvítězila s protiválečným songem
Cesta , o níž jistě tvůrci ani ona, ani kdokoliv jiný netušili, že dá podnět ke
štvanici na českou populární píseň, kterou zahájil východoněmecký deník
Neues Deutschland. V roce 1968 ještě stihla odejít z Rokoka, založit spolu s
Ondráčkem, Neckářem a Vondráčkovou soubor Golden Kids a účinkovat v
revue Micro Magic Circus i v zájezdových programech. Kubišová ale nebyla
typem revuální hvězdy a dělat při zpěvu taneční pohyby se jí zdálo nevhodné,
ne-li směšné. O to víc dala vyniknout pohybovému perfekcionismu a hlasové
zvonivosti Vondráčkové i Neckářově hravosti. Sama z toho kontrastu
přesvědčivostí svého altu těžila také.
5
Když se natáčel seriál Píseň pro Rudolfa III., pro jehož jeden díl byl
skladatelem Jindřich Brabec, připadl Martě Kubišové úkol interpretovat píseň
Modlitba na text Petra Rady, které se později neřeklo jinak než Modlitba pro
Martu. Bylo paradoxní, že ačkoliv textem byl v
podstatě mírový apel, který ani v pozdější situaci
po okupaci vojsky Varšavské smlouvy neztratil
svůj původní význam, přece jen byl chápán jako
protest proti této invazi. Marta Kubišová tuto
skladbu ještě v jiném aranžmá, jen s varhanami,
stačila roku 1969 nahrát na své jediné
gramofonové sólové album Songy a balady
spolu s jinými nádhernými písněmi: beatlovskou
Hey, Jude (ve které jí, ale i v řadě jiných dělali
sbory Helena Vondráčková a Václav Neckář),
Evrettsovými Proudy, Auteovou a Schneiderovou
Magdalenou, Ondráčkovou Ring-o-ding, Bonovou
a Krečmarovou Mamou a dalšími. Pro hlavního
textaře desky Zdeňka Rytíře představoval tento
projekt jeden z jeho vrcholů. Anglická exportní
verze byla sice rovněž nahrána, ale vyjít už
nesměla. Za dva roky nato přišel definitivní verdikt, podle něhož této naší
skvělé zpěvačce, vítězce ankety Zlatý slavík let 1966 a 1968 (a mnoha
dalších, které byly kvůli ní buď zrušeny, nebo se její jméno nesmělo objevit),
bylo zakázáno v budoucnu jakkoliv veřejně vystoupit. Tak zůstalo pro kariéru
Kubišové v jejích nejlepších letech vyhrazeno pouhých deset let, zatímco
dalších osmnáct byla její činnost před publikem skryta. Na tom všem bylo
nejparadoxnější, že Marta byla v těch letech spíš pasivním typem, a ne
nějakou uvědomělou bojovnicí — tak se začala projevovat až po vzniku
Charty v roce 1977. Ale ze svého přesvědčení přes ztrátu možnosti
pokračovat v kariéře neuhnula a stala se tak symbolem. Jako takovému se
pro její zpěv po listopadu 1989 opět otevřely uši většiny obyvatel naší země.
DISKOGRAFIE:
Vítej lásko
Příběh
6
Marta Kubišová v
Ungeltu
Waldemar Matuška
Vedle Karla Gotta je Waldemar Matuška určitě
nejznámějším a nejpopulárnějším zpěvákem (nejen)
60. let. Tehdy se dokonce příznivci domácí populární
hudby dělili na "gottovce" a "matuškovce"...
Waldemar Matuška, který se narodil 2. července v roce 1932
v Košicích, na konci 60. let v knižně vydaném, volně
komponovaném rozhovoru s Ivanem Foustkou svérázně
bilancoval nejpozoruhodnější období své kariéry:
Nejhorší na tom je, že ti to všecko vždycky tak nějak ujede pod rukama. Buď nám to pomalu
myslí, nebo já nevím... Než si stačíš uvědomit: Teď je to hezký!... Tak ono už to "teď" je
zase včera nebo loni nebo prostě dávno. To byly třeba děsně krásný roky, o kterejch jsem ti
teď povídal, ale člověk to bral jako samozřejmost. Musí to
tak bejt a bude to tak navždycky. A ono ne! Najednou to
bylo pryč, hotovo a šmytec! Nikdy už to nebude! Znáš to,
když jsme se jako kluci vozili na saních z kopce. Než si
stačíš uvědomit, jak to pěkně jede, už seš dole pod kopcem
a už to zase nejede a je po svezení!
V době, kdy takto hovořil, měl již vyučený sklář Waldemar
Matuška zkušenosti z amatérských scén, ale především
nesmírně úspěšné působení v Semaforu (např. hry Člověk z
půdy, Zuzana je sama doma), plejádu hitů od autorské dvojice Suchý-Šlitr, později významné
angažmá v Rokoku i zajímavé filmové role. Od roku 1969
sice občasně hostoval v různých divadlech - třeba v
činohře Národního ve hře Na pravici Boha Otce,
vystupoval v řadě televizních pořadů (Dobrý večer s
Waldemarem a jiné), avšak nejvíce se věnoval s poněkud
jiným repertoárem koncertování s countryovou skupinou
KTO a zpěvačkou Olgou Blechovou, jeho nynější ženou.
S ní v roce 1986 odešel do Spojených států, odkud se po
změně režimu do České republiky a ke svým četným
příznivcům často vrací.
Jiří Kasal a Richard Lhotský uvedou hodinový pořad k nadcházejícím sedmdesátinám
Waldemara Matušky, skvělého interpreta mimořádně velkého množství hitů.
DISKOGRAFIE:
Co neodnesl čas, Jo, třešně zrály,Lidové písně z celého světa, SŤASTNÉ VÁNOCE, 8 lásek,
Johoho, Jsem svým panem,Levné knihy Kma, Nebeskej kovboj, Portréty Českých Hvězd),
Sbohem lásko, Sin slávy, Sin slávy CD1, Sin slávy CD2, Suvenýr, To nejlepší ..., To všechno
vodnes čas, Vyběr, Waldemar Matuška, Waldemar Matuška a jeho 23 suvenýrů
Waldemar Matuška & Eva Pilarová/ Láska nebeská
Waldemar Matuška & Eva Pilarová / S čertem si hrát
Waldemar Matuška, Olga Blechova, KTO / Kluci do nepohody
7
Úvalská kapela Divokej Bill byla
založena v průběhu roku 1997 (z
trosek kapely Wáša a již existujícího o
dva roky staršího Medvěd 009), kdy
v obsazeni Vašek Bláha – kytara, zpěv, Ondra Pospíšil – banjo, zpěv, Míla "Jurda" Jurač –
basa, zpěv a Ota Smrkovský – bicí, dala hlavy dohromady a sestavila zhruba desetipísňový
program, se kterým začala objíždět menší kluby a hospody v okolí (Rostoklaty, Tuklaty,
Sibřina, Šestajovice), podle toho, kde Márty dělal narozky. Vznikla i čtyřpísňová nahrávka ze
studia Kocour na Proseku (zvuk Martin Braxatoris). Kapela se líbila a díky pohodové náladě
v Úvalech a podpoře přátel odehrála asi patnáct koncertů (většinou na vypůjčený aparát The
Snails).
V té době se také začíná rozjíždět tradice Ouvalských big-beatů (koncert úvalských kapel na
sokolském hřišti začátkem června), na kterých se podílí, jak hráčsky, tak pořadatelsky.
DB si všímá hudební publicista Jarda Špulák a píše ve svém časopisu Big Beng! několik
prvních pozitivních článků, což povzbudilo, ale přesto sestava dlouho nevydržela. Po ročním
útlumu odchází Ondra s Otou a zakládají vlastní kapelu Devět stehů. Vašek a Jurda začínají
shánět nové lidi do potápějícího se Billa a zkoušet ve zkušebně vybudované společně
s Medvěd 009, ve staré kotelně základní
školy v Úvalech.
6.6.1998 v Českém Brodě na festiválku
Rok od rocku hraje první koncert v nové
sestavě. Roman Procházka – akustická
kytara, zpěv, Štěpán Karbulka – zpěv,
šouman (oba z kapely Zasucha), dále
Adam Karlík – fousle, zpěv, Martin
"Pecan" Pecka – akordeon (tahací
harmonika) a Honza "Kiska" Veselý –
bicí, který bubnoval také s Medvědem.
Začíná první spolupráce s agenturou
Ameba Production a Petrem Fořtem –
managerem DB, mimo jiné pořadatelem
hudebního festivalu Rock for People,
jenž v té době také začínal.
První nahrávka se točila v amatérském studiu R. Kakaksy (Chaprál Crazy Plesk!), jednalo se o
sedm skladeb točených do pásu (analog 16 stop), které nahrálo sedm muzikantů a z toho
vyplynul i název demosnímku "Sedm statečných" (vyrobeno svépomocí). Mezi lidi se prodalo
nebo rozdalo kolem pětiset kousků.
Sound Divokýho Billa byl na světě, ale chybělo banjo. Do kapely přichází nový člen Honza
8
"Jack" Bártl, banjista kapely Country mix, která hraje na jednom večírku, jehož se billové
účastní, líbí se, tak dostává lano. Nadšení z nového hráče a nástroje bylo příčinou dalšího
nahrávání. Tak vznikl demosnímek "Osm statečných", na kterém přibyly dvě nové skladby
oproti "Sedmi statečným", už s banjem (natočeno ve studiu Sonda v Hradci Králové). Díky
tomuto demu, které bylo klíčem k přihlášení do tzv. vyhledávacích soutěží pro začínající
kapely, vyhrává DB naprostou většinu z nich (Rock Nymburk, Jim Beam rock, Broumovská
kytara, Rock fest Dobříš). Koncerty zvučí Martin "Šmity" Chmátal, hraje i jednu píseň na
šmidrobas (speciální, na zakázku vyrobená bezpražcová basa).
Rozjíždějící se kapela podepisuje smlouvu na tři alba s firmou MONITOR EMI. První se točilo
ve studiu SONO na Nouzově, produkce se ujal ing. Magor, kapelník Třech sester, o zvuk se
postaral Milan Cimfe a Mikeš, kteří se
podíleli i hráčsky. Obal navrhla a
vyrobila Klárka Liskaiová. Točilo se 25
dní a pod názvem "Propustka do pekel"
vyšlo v červnu 2000, největším hitem se
stala skladba "Plakala", na kterou byl
natočen videoklip ze zkušebny (režie
Vašek Kučera). Při natáčení se vypily 3
sudy piva, většina účinkujících byli
úvaláci, neherci, přesto slušně
zabodoval v hitparádách. Křtilo se
v klánovickém klubu Black pes a
pražském Futuru. Kmotři Jarda Špulák,
jakožto objevitel kapely a amebáci
přislíbili, že se o novorozeně budou starat.
Kapela se dostávala do podvědomí a nabídek k hraní přibývalo. Začíná jezdit po klubech jako
předskokan Nahoru po schodišti dolů band.
Druhá deska se točila z části v Sonu (do pásu bicí a kytary) a z části v mobilním, digitálním
studiu, ve sklepě u Romana Procházky. Jinak vše podobně jako prve. Jméno dostala podle
písničky "Svatá pravda", klip byl tentokrát na pomalejší věc "Miláčku, co je ti?". Točí jej
mladý režisér Víťa Linek z písecké filmové školy za rekordně málo peněz. Celá realizace stála
5tisíc korun, z toho polovic zase za pivo. Odehrává se v kultovním klubu Rock Café na
Národní třídě. Kapela dostává nabídku hrát s ostříleným Žlutým psem na jeho Staropramen
tour, kde se začíná oťukávat na větších pódiích, před více lidmi a od zkušených muzikantů
Franty Kotvy, Ondry Hejmy a vůbec všech žluťáků se učí nasávat základní principy
bohémského života a velké produkci. Stává se z ní
zkušená parta, hrající na většině prestižních festivalů.
Jako součást programu se používají bubny, megafon,
plivání ohně nebo stroboskop.
Po dlouhém koncertním turné nastávají hráčské a
názorové neshody a po dlouhodobé spolupráci odchází
bubeník Kiska. Spolu s basistou a saxofonistou
medvěda zakládají novou kapelu Den. Hledá se nový
bubeník.
V mezidobí pořádá kapela s agenturou velký protestní
koncert proti inovaci protidrogového zákona pod názve "Umění proti cenzuře", spojený
s vydáním CD nevyhovujících autoru a písní. K této příležitosti je v Digital Recording studiu
Black pes v Klánovicích natočena píseň "Na tvý louce zelený", bubnuje Štěpán. Akce se koná
na pražské Štvanici, účastní se 7 tisíc lidí, vystupují např. David Koller, Hudba Praha,
Švihadlo, Jim Čert, Plexis, Mňága a Žďorp, Jolly Joker, Hraczky a další, z výtěžku je zřízeno
konto pro nespravedlivě perzekuované. Vše končí happeningem, kdy se jdou všichni
hromadně udat na nejbližší policejní stanici. Nic se nestane.
9
Na post stálého bubeníka nastupuje Mára Žežulka, který se přistěhoval nedaleko Úval a jeho
kapela Arakain má zrovna po odchodu zpěváka Aleše Brichty hluché období. Přináší do
kapely zkušenosti z profesionální muziky (studiový hráč na albech Dana Landy, Oskara Petra
a dalších), ta ho na oplátku seznamuje s punkem. Chvíli trvá, než se program sehraje,
nakonec je vše připraveno, vznikají dokonce nové věci. Jako první se vyráží na vánoční
šňurné (série akustických koncertů). Spočívá v tom, že se hraje v sedě a piánko (jemněji).
Návštěvnost překonala očekávání a přes prvopočáteční obavy se koncerty nadmíru vydařily.
Pomalu se začíná připravovat třetí deska. Písničky na ní jsou pomalejší a temnější než dříve.
Poprvé se objevují i chemické zvuky z počítačů a tak ji fandové přijaly v rozpacích a rozdělily
se na dva tábory, jedni změnu uvítali, druzí odsoudili, což kapelu paradoxně ještě více
ztmeluje. Název byl inspirován oblíbenou hláškou z nahrávání, jsem "Mezi nima" (stav mysli,
kdy se člověk plně koncentruje). Obal navrhl a vyrobil Honza Homola z Wohnout, znazorňuje
osm srdcí a osm mozků s tvářemi muzikantů, křičících na sebe. Jako host si zahrál na basu
ve dvou peckách také jeho brácha Matěj Homola. Vokály nazpívala Janička Španělová
z kapely B.O.A. a hostovala i na koncertech. Točila se v Black psu v Klánovicích, produkce
DB, zvukový mistr nahrávky Odra Pospíšil, který po odchodu Šmityho začal zvučit i živé hraní.
Během natáčení je vykradena zkušebna ve škole, zhruba polovina nástrojů mizí
v nenávratnu. Křest je v Paláci Akropolis, okořeněný hosty. Písnička "Znamení" a s ní spojený
videoklip je zamyšlení a varováním nad sérií sebevražd mladých lidí, které se odehrály toho
roku v Čechách. Jako otvírák další protestsong "Bomby na Bagdád", který napsal a kapele
věnoval kamarád Karel Bitner. Vyráží se na nekonečné šňurné po celé republice. Jelikož
Márova kapelka Arakain začíná znovu koncertovat a termíny se občas překrývají
s billovskými, začínají alternovat další dva bubeníci pro tyto případy, Vojta Douda
z Krucipüsku a Franta Vrána z Letů mimo. Když situace dovolí, hrají i dva najednou. Občas
zahostuje i druhý harmonikář Jendys, ze zábavové party Lahvátor, která hraje věci i od DB.
Třetí deska Mezi nima se stává zlatou za 10tisíc prodaných kusů. Singlová písnička "Znamení"
otevírá cestu do většiny rádií. Nachází se část ukradených věcí ze zkušebny. Touto deskou
končí smlouva s firmou, kapela je volná, může vybírat s kým spolupracovat dál. Přichází
nabídka jet turné s kapelou Kabát po Slovensku a to začíná zítra... tak nám držte palce.
DISKOGRAFIE:
Propustka do pekel
Svatá pravda
DVD - LUCERNA
10
František Kmoch - kapelník, skladatel, pedagog a
vlastenec
Když se l.srpna 1848 ve středočeských Zásmukách narodil
manželům Jakubovi a Kateřině Kmochovým nejstarší
z pozdějších pěti synů František, dostal od svých sudiček do
vínku vlastnosti z nejctěnějších - vedle přirozené úcty a
lásky ke svým blízkým i vřelý vztah k hudbě a dětem,
jejichž výuka zejména v hudebním umění
přirozeným
způsobem prolínala s citovým vztahem k lidové písni a
všemu, co souviselo s tradicemi i současným životem národa
a vlasti.
Tyto Kmochovy vlastnosti byly významným způsobem
formovány již od útlého dětství: otcovo vedlejší působení
jako člena místní kapely, hráče na klarinet, v prvorozeném
synovi probouzelo hudební talent, který byl nepřímo
povzbuzován matčiným zpěvem pobožných i národních
písní. Řídící učitel zásmucké školy Plaček pak vedle výuky
hry na housle a zpěvu vštěpoval mladému Kmochovi lásku
k národním písním a dotvořil tak vybudování pevných základů jeho hudebnosti a pozdějšímu
celoživotnímu poslání a působení. Po studiích na kolínské reálce a učitelském ústavu v Praze
nastoupil v září 1869 mladý učitel Kmoch na své první místo v Suchdole u Kolína, po roce byl
přeložen do nedalekých Červených Peček a v roce 1872 do pětitřídní obecné školy
v Solopyskách. To již byl sokolským kapelníkem v Kolíně a jeho působení jako aktivního
hudebníka a kapelníka vyvolávalo stále častější a intenzivnější nevoli představitelů školských
úřadů, které vedly v roce 1873 k jeho propuštění ze školní služby. Vedle kritiky jeho
hudebních produkcí s kapelou se na této skutečnosti zjevně podílelo i Kmochovo
nesmlouvavé přihlášení se k tehdy nové, pokrokové myšlence sokolské a otevřenému
vyznávání českého programu; tak vychovával i mládež. Jeho další muzikantská cesta nebyla
jednoduchá, musel soustavně bojovat se závistí, nepochopením, někdy i zjevným
nepřátelstvím. A to nejen při zajišťování a realizaci hudebních produkcí se svojí kapelou, ale i
při soukromém pedagogickém působení. Přesto zůstal po celých dalších téměř čtyřicet let
věrný svému městu, kapele i žákům a dokázal odolat množství lákavých nabídek ke
kapelnickému působení v blízkém okolí i v zahraničí. Podpůrná opatření sokolské jednoty
v roce jeho učitelské suspenze jej na celý život připoutala k této
organizaci, jejímž se stal i formálním členem a jednomyslné
ustanovení městským kapelníkem kolínským zastupitelstvem se
stálým platem v roce 1874 tak přispěly k formování rázovité
postavy, která se stala uměleckou i pedagogickou osobností,
jež překročila nejen rámec regionu, ale i celé vlasti.
Bytostnou potřebou Kmochovou, zřejmou podmínkou jeho
osobního pocitu štěstí a životní spokojenosti, bylo pozitivně
citově ovlivňovat posluchače, účastníky
koncertních i tanečních produkcí jeho kapely. Vedle četných
tanečních produkcí, které měly přirozený podtón v nutnosti
ekonomického zajištění potřeb hudebníků i celé kapely, přikládali příslušníci kolínské sokolské
hudby v čele se svým kapelníkem, ale i místní veřejnost, velkou důležitost koncertním
vystoupením. Neboť ona byla měřítkem výkonnosti kapely. Domácí tisk komentoval často její
pokroky i uznání mimo Kolín a neskrýval se potěšením, když mohl zaznamenat její nové
úspěchy. Po nevídaných ovacích na Jugmanových oslavách v Praze (12.-13.7.1873) se
11
orchestr dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti na celém území Čech a Moravy a
v dalších letech nebyly výjimkou i dlouhodobější zájezdy (Krakov, Budapešť, Vídeň, či
třítýdenní honorovaný pobyt v Nižním Novgorodě na světové hospodářské výstavě v roce
1896 a pod.). Hudba dobývala vysokých stupňů svých uměleckých výkonů poctivou
zkouškovou činností a samostatnou přípravou jednotlivých hudebníků. Kmoch v praxi
prosazoval zásadu podávat svědomitý, nejlepší výkon při jakékoliv příležitosti, za všech
podmínek. Jeho významným motivem byl i požadavek stupňování nároků a obtížnosti
koncertně reprodukčních činností. Vedle technického výkonu byl neméně příznačným i výraz
hry, kdy do popředí vystupovalo muzikantské citové vzrušení, radostné zaujetí, chuť do hry a
radost z ní. To vše bylo pravou příčinou, proč byla kolínská kapela tak vyhledávána a
vyžadována na produkce nejrůznějšího charakteru a na programech a letácích byla vždy
zdůrazňována skutečnost osobního řízení Františka Kmocha.
Významným rysem repertoárového zaměření orchestru, které největší měrou ovlivňoval sám
kapelník, bylo zaměření na tvorbu českých autorů. Česká tvorba byla zpočátku zastoupena
převážně písněmi a tanci, na počátku 80. let se začíná prosazovat tvorba Smetanova,
Dvořákova, Fibichova i dalších autorů, později i tvorba dalších slovanských skladatelů (zřídka
i některých evropských velikánů), na programech koncertů nechyběla díla operní či
symfonické tvorby. Všechny tyto skutečnosti byly doplňovány původní tvorbou Kmochovou,
kdy zejména pravidelná účast na sokolských sletech jej přímo motivovala k tvorbě pochodů,
v jejichž triích často uplatňoval sokolskou tematiku či úpravy lidových písní. Tvůrčím
způsobem zde reagoval na vnější podněty, opíral se o příklady a tyto podněty pak přenášel
do vyšší polohy. Adaptace lidových písní do pochodové podoby se setkaly s velikým ohlasem
a přesto, že se objevily i kritické názory, přetrvaly dodnes.
Kmoch po celou dobu svého kapelnického působení usiloval o lepší, koncertní, umělecké
pojetí činnosti své kapely, o udržení
vysokého
repertoárového
standardu a přes trvalé snahy
k
praktičtějšímu
zaměření
kapely spíš do
užitkového směru, se těmto tlakům
nikdy zcela nepodal. Přesto, že
vnímal
ekonomické
problémy
mnohých svých hudebníků a jeho
samotného provázely celý život.
Poslední dny jeho života byly
naplněny obavami o budoucnost
Pamětní stříbrná mince ke 150. výročí narození
jeho kapely, jejího spojení s obcí
Františka Kmocha
sokolskou, zármutkem, že nemůže
být účasten přípravám na další
sokolský slet. Když jeho srdce 30. dubna 1912 dotlouklo, nebylo v Čechách významnějšího
listu, který by Kmochův skon nezaznamenal a neocenil jeho práci a zásluhy. A o tom jak
pevné základy pro svou kapelu vytvořil svědčí skutečnost, že bez přerušení vytváří umělecké
hodnoty a poskytuje radost z hudebního umění široké veřejnosti u nás i v zahraničí přesně
v duchu a tradicích, jaké její zakladatel stanovil a prosazoval, již 130 let.
12