Číslo 27/1998 () - Klub chovatelů želv

Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
1z9
http://default.kchz.cz/27/
KLUB CHOVATELŮ ŽELV
Informace č. 27 – květen 1998
Na úvod
Motto:
„Jen ten, kdo má dobré nervy,
může dneska chovat želvy.“
P. Hlavička
Kdo nebyl na únorové schůzce, ten zaváhal. Hlavní bod programu, avízovaná přednáška ing. Jiřího Trávníčka,
ředitele zoologické a botanické zahrady v Plzni o přírodě a zejména želví fauně Jihoafrické republiky a
Madagaskaru nasadila vysokou laťku všem dalším přednášejícím. Měli jsme možnost díky perfektním
diapositivům navštívit lokality převážné většiny tamních zástupců želví rodiny a v komentáři zkušeného
herpetologa a botanika jsme se dověděli spoustu dalších zajímavých informací. Pro ty, kdož přednášku neslyšeli
máme jeden zajímavý tip na dárek k vlastním narozeninám - knížku, kterou Jirka Trávníček napsal spolu s Janem
Ptáčkem a která líčí přírodovědné zážitky z jejich dvou náročných výprav na Madagaskar. Knížka se příznačně
jmenuje „Madagaskar - umírající přírodní ráj“ a vydalo ji ve velmi kvalitní a atraktivní úpravě s velkým
množstvím ilustrací nakladatelství Madagaskar v Jihlavě. Na schůzce byla ke koupi za nižší cenu, normálně stojí
v současné době 380 Kč. Je ji možno získat například prostřednictvím firmy RepNat z Žamberka o jejíž činnosti
jsme již vícekrát informovali (telefon 0446/3024).
Vzhledem k rozsahu přednášky se další schůzovní program omezil na chaotické a úryvkovité vyřizování
nutného. V této souvislosti bych si dovolil několik slov adresovaných zejména novým členům Klubu. Nedejte se
zmást chaotickým průběhem některých schůzek, tím, že nemají „klasický“ průběh, se všemi prvky schůzování, jak
jsme zvyklí. Jakožto „klub“ se snažíme o to, aby hlavním přínosem schůzek byly osobní kontakty mezi
jednotlivými členy. Proto zpravidla v první části „normální“ schůzky ponecháváme prostor pro vzájemné
setkávání, povídání či předvádění chovanců. Pak teprve (zpravidla) následuje jakás-takás schůzovní část a po ní
odborný program, přednášky a podobně. Takže ještě jednou - noví členové - nedejte se vyvést z míry a sami se
aktivně zapojte do obvyklého mumraje. Všechny Vás nové mezi sebou samozřejmě srdečně vítáme a těšíme se na
spolupráci. Připomínám zároveň, že všem členům se nabízí možnost vzájemných kontaktů i prostřednictvím tohoto
zpravodaje - v inzertní a oznamovací rubrice je možné ostatním sdělit svoje nabídky i požadavky!
Po delších úvahách a konzultacích mezi členy jsme objednali časopis „Chelonian Conservation and Biology“
jako přední světové periodikum, zabývající se studiem želv uveřejňující články předních pracovníků v oboru.
Vedlo nás k tomu přesvědčení, že běžných publikací o chovu želv je vcelku dostatek ale takovýto časopis je pro
jednotlivce přece jenom finančně velké „sousto“. V současné době promýšlíme, jak časopis co nejvhodněji
zpřístupnit členům. V příštím zpravodaji se k této problematice vrátíme obsáhleji, uveřejníme i první část
přehledu dosud vyšlých čísel a další informace.
Nový člen redakce
Vážení kolegové,
vznesl jsem několik připomínek ke grafické úpravě Zpravodaje. Jak to tak bývá, nevyplatily se mi a od tohoto
čísla mám úpravu na starosti. Vzhledem k poněkud šibeničnímu termínu je výsledkem spíše hybrid ještě daleko
od ideálního vzhledu. Zpracování vašich příspěvků by v zásadě mělo fungovat jako dosud; je-li to jen trochu
možné, preferujeme datovou podobu na disketě nebo na e-mailové adrese [email protected]. Formát textu je prakticky
libovolný, pokud můžete takto dodat i obrázky, tím lépe.
Další dobrá zpráva, o které blíže informuji na poslední straně, je to, že počínaje tímto číslem jsou na Internetu k
dispozici všechny články v datové formě (tj. kromě těch, které se budou do Zpravodaje vlepovat).
Doufám, že vás tyto novinky neotráví a za sebe, že vydržím.
David Krumphanzl
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
2z9
http://default.kchz.cz/27/
Několik upřesnění a poznámek k zajímavostem ze života želv
Ve zpravodaji KCHŽ č. 26 je uvedeno několik údajů,
které považuji za nutné doplnit (a popř. opravit).
Za prvé Breitrandschildkröte je německý název T.
marginata (účinky horka 1988...).
Za druhé bych rád doplnil údaje Dr. Peciny o T.
horsfieldi, kdy uvádí, že mladá želva vyhrabávala a
žrala larvy potemníků. Mám ještě divočejší zkušenosti
s mládětem tohoto druhu - při umístění v teráriu s
ještěry několikrát napadlo a poranilo spolubydlící
scinky Chalcides ocelatus (ukousnuté prsty, kus
ocasu, zmrzačená noha) a ještěrky rodu Lacerta
(ukousnuté prsty) a to tak, že se zakouslo a drželo a
bránící se ještěr si obvykle postiženou část těla
ukroutil sám. Proto jsem již nikdy tyto želvy s ještěry
nekombinoval.
Nic podobného jsem nepozoroval v případě T.
hermanni a T. graeca, přesto, že mladá T. graeca z
Tunisu žila v teráriu s ještěry přes 10 let. Zřejmě tvrdé
podmínky asijských stepí nutí želvy získávat bílkoviny
jak to jen lze. (A asi se to geneticky fixovalo).
Za třetí bych rád doplnil a uvedl na pravou míru
některé ze zajímavostí ze života želv, protože si nejsem
jist, zda to ze stručného textu je dost jasné.
K dýchání:
a) pohyb hrdla zajišťuje výměnu vzduchu (popř.
vody) v ústní dutině (při zavřeném ústním otvoru),
popř. i dále v dýchacím systému;
b) sliznice ústní dutiny a počátku hltanu se podílí na
výměně plynů mezi krví a prostředím (vzduchem nebo
vodou) a její výrůstky u tzv. měkkých želv mají za
úkol zvětšení povrchu a tím plochy, na které k výměně
plynů dochází. To jim umožňuje setrvat bez nadechnutí
pod vodou i přes 12 hodin. Podobnou roli hrají u
vodních želv i anální vaky (ale musí v nich docházet k
aktivní výměně vody). U želv, které přezimují pod
vodou, tento mechanismus stačí k úhradě spotřeby
kyslíku především proto, že metabolismus (přeměna
látková) přezimujících zvířat je snížen až na 1/50 proti
aktivnímu stavu.
K osmoregulaci:
Slzná žláza mořských želv vylučuje silně
hypertonický roztok soli (kromě mořských plazů se
stejný mechanismus uplatňuje i u ptáků).
Výdej amoniaku u vodních želv nemusí být pouze močí,
ale i přímo (podobně jako jiné odpadní plyny) a konečně
i suchozemské želvy mohou část odpadního dusíku
vylučovat ve formě močoviny (pokud mají k dispozici
dostatek vody). Ze stručné kapitoly věnované tomuto
tématu v knize p. Obsta to jasné ovšem není, tam je
pouze základní informace.
Naproti tomu je v této knize (alespoň v anglické verzi)
správně uvedena citace želv pod ledem, která je v
přepisu do našeho Zpravodaje chybná. Nejedná se o druh
Chrysemys (dnes Trachemys) scripta, ale Chrysemys
picta. Kdo si ještě pamatuje na můj článek v A+T před
čtvrt stoletím, věnovaný termoregulaci plazů, jistě si
vzpomene, že se jednalo o želvy Ch. picta, přezimující
pod ledem a aktivující již při teplotě vody 4 °C po
oslunění lokality. Myslím, že Obst čerpal ze stejného
pramene jako já, sledování ročního cyklu aktivity želv v
oblasti kanadských jezer (a tam T. scripta nežije). Ale
protože ne všichni jsou tak vytrvalými čtenáři A+T, aby
si na článek vzpomněli a želvy v něm byly zmíněny jen
okrajově (vznikl z odpadních produktů mé disertace o
hibernaci), možná bych mohl několik údajů z něj
připomenout:
Behaviorální termoregulace plazů (tj. regulace teploty
chováním) je tak účinná, že již při teplotě prostředí mezi
12 - 15 °C a slunečním svitu může tělesná teplota želv
převyšovat teplotu prostředí až o 20 °C a naopak u T.
(Geochelone) pardalis je popsáno, že vydržela několik
hodin vzdorovat i vnější teplotě 55 °C (s tím, že po
pokusu želvy intensivně pily, což prý normálně nečiní).
Největší odolnost proti chladu byla uvedena u T.
horsfieldi, která po několik hodin vydržela i mráz (-1,5
°C), ale pouze v suchém prostředí. T. scripta se týkala
část vztahující se k aktivitě enzymů v období zimního
klidu. Bylo prokázáno experimentálně, že v zimním
období dochází ke snížení aktivity enzymů v tenkém
střevě těchto želv i v případě, že zůstávají přes zimu
aktivní (chovatelsky důležitý údaj - zhoršuje se využití
potravy). Také vztah aktivity gonád a teploty je složitější
a údaj uvedený v Obstově knize je zjednodušené
zobecnění.
A konečně: u mořské želvy D. coriacea se na
termoregulaci, kromě metabolismu a oběhových
přizpůsobení, výrazně podílí i její velká hmotnost
(podobný mechanismus využívají i např. tuňáci).
P. Hlavička
Odchov dvou druhů klapavek
Rody Kinosternon, Staurotypus a Claudius náleží k U vajíček, kde byl úmyslně narušen jejich obal, byly v
dvěma podčeledím čeledi Kinosternidae. Jde výlučně nich želvičky orientovány v přirozené poloze, tj.
o americké rody želv podřádu Cryptodira, rozšířené plastronem k podkladu. Při bližším pohledu jsem
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
3z9
od jihovýchodní Kanady až po severní Argentinu.
Současná systémové klasifikace čeledi eliminuje rod
Sternotherus, jehož druhy nyní náleží k rodu
Kinosternon (Iverson 1992). Podčeleď Kinosterninae
je zastoupena rodem Kinosternon s 19 druhy.
Podčeleď
Staurotypinae
je
prezentována
monotypickým rodem Claudius a rodem Staurotypus
s dvěma druhy. Je známo 22 druhů, z nichž 7 je
polytypických, takže celkový počet taxonů druhové a
poddruhové úrovně patřících k čeledi je 46. S
nejbohatším druhovým zastoupením se setkáváme na
jihu USA a v Mexiku. Z ekologického pohledu jde
vesměs o semiakvatické druhy želv. Zdržují se tedy
poblíž vod, ať stojatých či tekoucích, splňující
ekologické požadavky jednotlivých druhů.
K nejrozšířenějším druhům, a také k nejběžnějším,
patří Kinosternon odoratum a K. subrubrum. Jejich
areál rozšíření je na většině území sympatrický,
přičemž K. odoratum je nejotužilejším příslušníkem
čeledi, zasahující až do jihovýchodní Kanady. Jsou
známy z východní části USA, Floridy a východního
Texasu. Na tomto rozsáhlém areálu je K. odoratum
monotypickým druhem, K. subrubrum je znám ve
třech
poddruzích
(subrubrum,
hippocrepis,
steindachneri). Svou malou velikostí (karapax 10 - 12
cm) patří mezi nejmenší druhy čeledi a želv vůbec. To
platí i pro ostatní zástupce Kinosternidae s výjimkou
rodu Staurotypus.
Z chovatelského pohledu jde o ideální chovance
terárií v privátních podmínkách. U dvou výše
jmenovaných druhů došlo roku 1995 k úspěšnému
odchovu.
Tři želvy, 1 samec a 2 samice pocházely z importu
a zanedlouho zahynuly. Samice byly gravidní a před
úhynem snesly celkem 9 vajec. V prvém případě
„přišla“ vejce na svět nepřirozeným způsobem.
Samice dne 16. 6. snesla do vody jedno vejce a téhož
dne zahynula. Pritchard (1979) uvádí pro K. odoratum
1 - 5 vajec, K. subrubrum 2 - 5 vajec. Z mrtvé samice
jsem poté vyňal ještě 3 vejce o velikosti 28 x 16 mm.
Téhož dne bylo zpozorováno nepatrně vyčnívající
vejce z kloaky druhé samice. Byla přemístěna do
nádrže s rašeliníkem, kde zanedlouho vykladla 2
vejce. Dne 20. 6. vykladla 1 vejce do vody a 23. 6.
na souši ještě 2 vejce, tedy celkem 5 vajec stejných
rozměrů jako předchozí samice. Všech 9 vajec jsem
umístil do plastické nádoby s větracími otvory ve dně.
Na dno nádoby jsem udusal téměř suchý rašeliník a
na něj nasypal 3 cm vrstvu mírně vlhkého písku, do
kterého jsem zahrabal vejce. Na zahrabaná vejce jsem
opět položil vrstvu téměř suchého rašeliníku. Nádobu
s vejci jsem umístil nad vodní hladinu v líhni o
rozměrech 30 x 30 x 30 cm. Výška vodní hladiny
dosahovala 8 cm. Vytápění zajišťovalo akvarijní
tělísko o příkonu 15 W řízené termostatem typu DTR
120, který řídil teplotní gradient v rozmezí teplot 29 30 °C. Nejnižší teplotní extrém byl zaznamenán při 25
°C a dosahoval v nejchladnějších dnech v trvání 7
http://default.kchz.cz/27/
zpozoroval četné, velmi hluboké nádechy želvího mláděte,
jež způsobovaly zvětšování objemu ještě velmi měkkého
krunýře. Je možné, že toto chování mj. usnadňuje průraz
vaječného obalu, který je v těsném kontaktu s krunýřem.
Žloutkový váček se nachází na spodní části krunýře v
místě kontaktu femorálních štítků (scute femoralia). V
průběhu 2 - 3 dnů dochází k jeho vstřebání a na místě
zůstává nepatrná jizva. Mé prvotní domnění, že obě
zakoupené samice náležely k druhu K. odoratum, jsem
byl nucen náhle změnit po prvém kontaktu s narozenými
mláďaty. Znaky K. odoratum nesla pouze mláďata s
kratší embryogenezí. Naprostá odlišnost ve stavbě
krunýře a jejich zbarvení tak i zbarvení těla napovídala v
prospěch dvou druhů. Tomu nasvědčovala zcela jiná
intenzita sekrece pižma, charakteristická pro zástupce
čeledě sloužící jako pasivní obrana. Velkou chybou, jež
jsem si na počátku uvědomil, bylo nedochování krunýře
uhynulých želv, které by umožnily snazší determinaci
jiného druhu. Jelikož šlo o zvířata importovaná, bylo více
než méně pravděpodobné, že rodiče pocházejí ze stejné
oblasti či lokality (sympatrický a syntopický výskyt). Po
prostudování dostupné literatury o sympatrickém rozšíření
druhů s K. odoratum a jejich reprodukční biologie
usuzuji, že mláďata s delším embryonálním vývojem
náležejí k druhu K. subrubrum, s největší
pravděpodobností k poddruhu steindachneri, obývající
Floridu.
K typickým zjištěným znakům u novorozených mláďat
K. odoratum patří tři výrazné kýly na karapaxu a malý
křížový plastron. S postupujícím věkem želvy kýly na
karapaxu zanikají. U mladých K. subrubrum
steindachneri je karapax hladký a plastron výrazně větší s
naoranžovělými skvrnami na jeho okrajích. Na ventrální
straně každého z okrajových štítků karapaxu (s.
marginalia) je u obou druhů přítomna žlutá skvrna.
Velikost krunýře narozených želviček K. odoratum byla
naměřena mezi 23 - 23,5 x 16 - 20 x 13 - 14 mm, u
druhého druhu 22 - 23 x 15 - 17 x 13 - 13,7 mm (délka x
šířka x výška). Téměř vyrovnané hodnoty byly i u
hmotnosti, která se pohybovala mezi 2,5 - 3 g. V průběhu
prvních pěti dnů postnatálního života dochází vlivem
elastičnosti krunýře k jeho výraznému formování. Bylo
zjištěno, že délka karapaxu zůstává téměř nezměněna,
zatímco jeho šířka narůstá o 1 - 1,5 mm, přičemž výška
krunýře se snižuje přibližně o stejnou míru. Za čtyři
měsíce u největší z klapavek K. odoratum dosahoval
krunýř rozměrů 37 x 33,5 x 20,5 mm při hmotnosti 12 g, u
K. subrubrum 37,2 x 33 x 18,8 mm, hmotnost 12 g.
Při pozorování etologických projevů se mláďata K.
odoratum jeví jako agilnější a průbojnější druh
projevující vyšší aktivitu jak při příjmu potravy, tak i při
aktivní obraně, kterou dávají najevo ihned po narození. Při
krmení nejsou u nich vzájemné potyčky ve formě tahanic,
útoků a kousání vzácností.
Reakce na nabízenou potravu se projevují ihned po
narození, je však přijímána až druhým dnem. V prvních
dnech byly klapavky krmeny nitěnkami, posléze jsem
podával rozmělněné mražené rybky (Perca fluviatilis).
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
4z9
dnů, kdy příkon tělíska nebyl schopen vytopit líheň na
žádanou teplotu. Nejvyšší teplotní extrém dosahoval
31 °C při maximální vlhkosti vzduchu.
Dne 29. 8. se z vejce sneseného do vody od první
samice vylíhlo mládě. Také z dvou vajíček vyňatých z
těla mrtvé samice se téhož dne vylíhla mláďata. Dne
3. 9. bylo úmyslně mírně narušeno poslední čtvrté
vejce. Je v něm plně vyvinutá želvička. Hodinu po
zásahu opouští vaječný obal. Délka embryonálního
vývoje dosahovala 75 a 80 dnů. Líhnutí mladých od
druhé samice je následující. Prvé mládě z vajíčka
vykladeného dne 16. 6. se vylíhlo dne 5. 9. Při
kontrole zbývajících čtyř vajíček dne 9. 9. byla
zpozorována prasklina u dvou vajíček ze dne 23. 6.
Dne 10. 9. a 11. 9. se z nich vylíhla mláďata. Jedno
ze zbývajících dvou vajec při bližším shledání bylo v
pokročilém rozkladu bez jakýchkoliv znaků
zárodečného vývoje. Z obav, že došlo k přerušení
vývoje i u posledního vejce sneseného do vody 20. 6.
jsem dne 16. 9. úmyslně opět narušil jeho obal.
přirozeně, že i v tomto případě v něm byla vyvinutá
želva. Podle velikosti žloutkového váčku mě
provázely obavy, že zásah byl předčasný. Ale čas
ukázal, že mé obavy nebyly na místě. V těchto
případech délka embryonálního vývoje byla 82, 80, 81
a 89 dnů.
http://default.kchz.cz/27/
Vzhledem ke každodennímu krmení a hygienickým
požadavkům jsem v počátcích chovu zvolil plastickou
nádrž určenou pro chov laboratorních myší (typ T3).
Zařízení tvořil kámen ponořený do 6 cm vodního sloupce
vody. Teplotu vody vyhřívanou na 24 - 26 °C zajišťovala
40 W žárovka zavěšená nad její hladinu. Mladé klapavky
jsem nikdy nepozoroval na souši a v nádrži se ponejvíce
zdržovaly ve stinném místě poblíž kamene.
I přes ztrátu dospělých jedinců mohu říci, že K. odoratum
a K. subrubrum se jeví v chovu jako dobře držitelné
druhy želv. Nezodpovězena zůstává otázka stimulace
pohlavního styku dospělých zvířat. Proto u racionálně
vedeného chovu by rozhodně nemělo být mj. opomenuto,
že jejich rozsáhlý areál rozšíření prochází třemi
klimatickými zónami. Na místě je tedy informovanost o
oblasti původu získaných zvířat a tak simulovat teplotní
režim v teráriu s danou oblastí.
Petr Vlček
Literatura
Pritchard, P. C. H., 1979: Encyclopedia of turtles. T. F.
H. Publications, Neptune, N. J., 895 pp.
Iverson, J. B., 1992: Arevised checklist with distribution
maps of the turtles of the world. Privately Printed,
Richmond, Indiana, 363 pp.
Znáte chobotnatku želví?
Určitě mi dáte za pravdu, když budu tvrdit, že parazitální
onemocnění u želv trápí chovatele - teraristy velmi často.
Myslím si proto, že bychom se měli seznámit nejen se
samotným léčením a prevencí, ale i s životem a životními
cykly samotných parazitů.
Jedním z málo známých a v chovech se téměř (naštěstí)
nevyskytujících cizopasníků je právě chobotnatka želví
(Placobdella costata) z čeledi Glossiphoniidae patřící do
řádu pijavic (Hirudinea), které jsou obecně příbuznými
máloštětinatců (Oligochaeta). Mají opasek a článkovaná
těla, ale chybí jim štětiny. Na předním a zadním konci
těla mají přísavku, s jejíž pomocí se přidržují nebo
pohybují. Některé druhy také velmi dobře plavou.
Chobotnatka želví žije ve střední Evropě jen vzácně.
Dorůstá asi 5 cm. Obývá stojaté zarostlé vody v teplých
nížinách, kde se živí krví vodních želv (např. E.
orbicularis) a vzácně napadá i člověka. Pokožku
nabodává vysunovatelným chobotem, na hostiteli se
zdržuje jen po dobu sání. Vydrží hladovět až několik
měsíců.
Zajímavým
jevem
u
čeledi
Glossiphoniidae - tzn. vývojově nižšího
řádu pijavic (Hirudinea), je péče o
potomstvo. Vajíčka se vyvíjejí na břišní
straně chobotnatek. Mezi další zástupce
zmíněné čeledi patří např. chobotnatka
plochá
(Glossiphonia
complanata),
chobotnatka
žlutá
(Glossiphonia
heteroclita),
chobotnatka pestrá (Hemiclepsis marginata) aj. - živí
se krví žab nebo vodních měkkýšů.
Snad ještě maličkost: V Evropě žije 37 druhů
pijavic, u nás 19, celosvětově kolem 400 druhů.
Lucie Lukášková
Literatura:
Velká kniha živočichů (kol.)
Mimikry terek afrických
V polovině minulého léta jsem pořídil skupinku tří terek Na celou plochu dna jsem vysypal bílý křemičitý písek.
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
5z9
afrických (Pelomedusa subrufa subrufa) v ProfiZOO v
Dejvicích. Jejich velikost byla cca 10 cm, stáří
odhadem tři roky. Nyní cca o 2 cm povyrostly, již lze
identifikovat pohlaví (2/1).
V literatuře jsem nalezl spíše než fakta hromadu
otazníků. Jedním z nich byl i ten, jak tato drobná,
poměrně bezbranná semiakvatická želva dokáže
úspěšně přežívat na území většiny Afriky, části
Madagaskaru a (údajně) Saudské Arábie. Nezdá se ani,
že by se stav populace snižoval, jak je tomu dnes u
většiny želv. Do dodatku III CITES byly zařazeny spíše
preventivně.
Literatura zmiňuje jejich adaptabilitu, schopnost
migrace na velké vzdálenosti v obdobích sucha. Další
zmiňovaná specialita této želvy je tendence lovit v
hejnech. Highfield píše doslova: „... několik želv se
může spojit k útoku na brodícího se ptáka, stáhnout ho
pod vodu, utopit a sežrat.“
Zde bych se ovšem rád zaměřil na jiný způsob obrany,
který jsem měl u tohoto druhu příležitost pozorovat.
Před odvozem byly želvy umístěny v menších holých
nádržích se skleněným dnem, položených na bílém
podkladu. Po přemístění k sobě jsem je umístil do
karantény, podobně holého středně velikého akvaterária
se skleněným dnem, vše položené na černém podkladu.
Pozoroval jsem postupnou změnu jejich původně
světle šedo–okrového zabarvení horní části hlavy a
světle hnědo–šedého karapaxu na mnohem tmavší
odstíny - do temně šedočerné u horní části hlavy a
tmavě hnědošedé u karapaxu. To mne inspirovalo k
dalšímu pozorování: Začátkem listopadu jsem uposlechl
rady literatury, týkající se poznatku, že se tereky s
oblibou zahrabávají do jemného písku (pozoroval jsem
dokonce takovou metodu zahrabávání, kdy želvy
nabírají na přední končetiny písek a házejí si jej na
krunýř rychlými pohyby směrem vzhůru, jakoby
lopatou).
http://default.kchz.cz/27/
Rychlost změny zabarvení mne šokovala: Všechny
změnily zabarvení hlavy během tří hodin o mnoho
odstínů na světle šedou. Přebarvení jednoho ze samců
pokračovalo a do 24 hodin měl horní část hlavy okrověsvětle hnědou. Distribuce pigmentu krunýře je zjevně
pomalejší. Výrazné změny se neprojevovaly v řádu
hodin, ale dnů. Do dvou týdnů změnily všechny želvy
zbarvení karapaxu obdobným způsobem na světle
hnědou, našedlou resp. do oranžova.
Domnívám se, že adaptabilita těchto želv je
obdivuhodná. Pokus je s nejvyšší pravděpodobností
opakovatelný, zajímalo by mne, jak rozdílné by u tohoto
případu byly závěry z pozorování zcela dospělých
jedinců.
David Krumphanzl
Literatura:
Andy C. Highfield, Encyclopedia of Keeping and
Breeding Tortoises and Freshwater Turtles, 1996, str.
216
Peter C. H. Pritchard, Encyclopedia of Turtles, 1979,
str. 770n.
W. P. Mara, Wasser- und Landschildkröten, 1996, str.
91
J. Čihař, Teraristika, 1989, str. 93n.
Coury v teráriu
aneb o želvách rodu Cuora se zvláštním V takto upraveném teráriu trávila C. galbinifrons
většinu času zahrabaná v substrátu, nějaký čas ve vodě
zřetelem na druh Cuora flavomarginata
Želvy rodu Cuora jsou obvykle považovány za asijskou
obdobu amerických želv z rodu Terappene, tak zvaných
želv krabičných. Podobají se jim nejen schopností
dokonalého uzavření krunýře (dělání krabičky)
přitisknutím plastronu ke karapaxu (to jim umožňuje i
shodná stavba plastronu), ale do jisté míry i způsobem
života. I když asijské Cuory preferují teplejší oblasti
než americké želvy krabičné a žádná z nich nežije ve
zcela suchém prostředí. Obvykle se uvádí 9 druhů:
Cuora amboinensis
Cuora aurocapitata
Cuora flavomarginata
Cuora galbinifrons
a zbytek žrala. C. flavomarginata naopak trávily
většinu času v úkrytech kůry, občas se zahrabávaly do
substrátu a nebo ponořovaly do vody, často přes noc.
Do vody také odkládaly trus, což bylo pro čištění
nádrže výhodou. Cuora galbinifrons dělila své
defekační aktivity rovnou měrou mezi vodu a souš (fuj).
Doba setrvání C. flavomarginata ve vodě nebo
zahrabaná v substrátu byla vždy kratší než C.
galbinifrons.
Sporná je otázka vyhřívání, podle literatury se má
především Cuora flavomarginata sice vyhřívat na
sluníčku, snad nejvíce z celého rodu, ale dokud byla
žárovka nízko zavěšená (jako pro suchozemské želvy),
nikdy ji nevyužívaly, přesto, že žárovka byla vždy slabá
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
6z9
Cuora mccordi
Cuora pani
Cuora shorei
Cuora trifasciata
Cuora yunnanmensis
Protože některé popisy poddruhů a revize probíhají i v
posledních letech, může jich být i více. Jedná se ostatně
většinou o želvy žijící dost skrytým způsobem života
nebo na špatně přístupných místech (což ovšem neplatí
o všech druzích), takže překvapení jsou stále možná.
Jeden z poddruhů Cuora flavomarginata byl dokonce
popsán zcela nedávno, teprve v roce 1990. Rod je
zastoupen v jihovýchodní Asii od jižní Číny přes země
bývalé Indočíny a Tchajwan až po jižní část Japonska
(ostrovy Riu Kiu), částečně i oblasti Indonésie a Filipín.
Z uvedených druhů byly u nás chovány, pokud je mi
známo, zatím pouze čtyři: Cuora trifasciata, Cuora
flavomarginata, Cuora galbinifrons a Cuora
amboinensis, ve větším množství však pouze dva
posledně jmenované druhy. Není to překvapující u
Cuora amboinensis, druhu, který má největší areál
rozšíření a patří k často dováženým želvám, ale trochu
to překvapuje u, až v r. 1939 popsané a za vzácnou
považované, Cuora galbinifrons. Na počátku
devadesátých let však u nás byla dostupná, díky
kontaktům s Vietnamem, v překvapivém množství za
velmi přijatelné ceny. Zdá se, že její vzácnost spočívá
hlavně ve skrytém způsobu života.
Můj první kontakt s želvami tohoto rodu ovšem zahájil
jiný druh - Cuora trifasciata. Z dovozu MUDr. Brože
na konci padesátých let zůstali v akvateráriích pražské
Přírodovědecké fakulty UK dva samci, kteří v mělké
vodě akvaterárií spokojeně o mnoho let přežili tragický
konec MUDr. Brože. Byly to želvy velmi aktivní a čilé,
ovšem protože to byli samci, museli být umístěni
odděleně, jejich bojovnost a rivalita znemožňovaly
společný chov. Pokud si pamatuji, byli krmeni převážně
(možná výhradně, více by o tom mohl sdělit pan
Šafránek nebo již zesnulý prof. Oliva) masitou stravou.
Zdáli se mi být chovanci atraktivními, ale trochu příliš
aktivními, jinak bezproblémovými. Když se mi asi o
třicet let později dostal do rukou a krátce i do terária,
jeden mladý sameček téhož druhu (dovezený z Číny
omylem s jinými želvami), byl také tak aktivní, že
myslím, že se všem želvám ulevilo, jakmile jsem ho
poslal dál. Smělou a nebojácnou povahu tohoto druhu
chválí již klasický Brehm, ale vše má své meze. O
existenci samiček tohoto druhu jsem se přesvědčil až v
loňském roce v Nizozemí, kde tuto želvu nejen chovají,
ale i rozmnožují, nejméně ve dvou ZOO. Jsou-li
klidnější než samci nevím, obě, které jsem viděl, se po
dobu mé návštěvy ani nepohnuly. Literatura o tomto
druhu uvádí jen chválu a doporučuje tyto želvy
každému správnému želvičkáři.
Druhý druh, ale v mých teráriích první z rodu Cuora,
byla C. amboinensis. Dvě mláďata tohoto druhu,
koupená na počátku 80. let u p. Chvojky v Akváriu u
Nejsvětější trojice, u mne prosperovala asi půl roku, až
http://default.kchz.cz/27/
25, 15 nebo maximálně 40 W. Když je nyní žárovka pod
stropem, želvy pod ní občas leží, většinou ale krátce.
Aktivní jsou hlavně ráno a pozdě odpoledne, resp.
večer, aktivita se však může protáhnout do pozdního
večera - např. do vody se obvykle ponořují na noc a
také vejce kladou v noci.
To, co nyní uvedu o krmení, se týká želv Cuora
flavomarginata, C. galbinifrons brala širší spektrum
rostlinné stravy (ale žrala, jak jsem již uvedl, jen
někdy). Potravní spektrum bylo pestré, želvy ovšem
ignorovaly tu část literatury, která je nařkla z převážné
plodožravosti, takže jediné plody, které braly ochotně a
vždy, byly banány. Docela jim chutnaly i třešně (i
kompotované), hrušky, někdy kousek jablka, švestky,
jahody nebo angreštu, výjimečně i rajčete, ale nikdy
nepřijaly ani kousek listové zeleniny, ani křehké vnitřní
listy salátu nebo různé výhonky. Jejich nejoblíbenější
stravou byla sekaná krysata (dělená velmi prostě: Hlavu
dostal hlavec - Platysternon, nožičky vodní želvy a
zbytek Cuory), ale i živý hmyz, kterého se zmocňovaly
při krmení spolubydlících ještěrů. Nejraději lovily larvy
Zophobas morio, ale i jiné larvy (moučné červy),
pokoušely se lovit i cvrčky a šváby, což se jim obvykle
zdařilo pouze pokud byli pohybově handicapováni, ale
pak je dychtivě požíraly. Lovily i plže, žížaly a malá
myšata (také jim obvykle neurčená), při lovu byly velmi
aktivní, takže např. krmení larvami Zophobas morio
bylo možné pouze z pinsety, jinak ještěři neměli proti
želvám šanci. Sporná je i otázka, zda lovily své
spolubydlící.
Dvakrát jsem je přistihl při napadení ještěra, ale vždy
šlo o zvíře nějak nenormálně se chovající, např. samec
Phelsuma madagascariensis klouzající se skleněné
stěny, nebo samice Physignatus temporalis kladoucí
vejce. V obou případech byl obětí ocas ještěra, který
byl vzápětí sežrán. Jednou jsem přistihl želvy při trhání
mrtvého samce Phelsumy, ale nemyslím, že jeho
likvidaci měly také na svědomí (Phelsumy s nimi
nebyly chovány, vždy šlo o zvíře dané k nim do
izolace).
Velmi aktivní přístup k lovu drobných živočichů dává
asi za pravdu americkým autorům, kteří předpokládají,
že drobní živočichové tvoří majoritní podíl potravy C.
flavomarginata. Zřejmě se při lovu také uplatňuje čich,
protože i ukryté želvy se rychle objevily, jakmile jsem
počal krmit larvami nebo myšaty. Zajímavé však je, že
ukryté červy ze substrátu nevyhrabávaly. Kromě toho
ovšem žraly i řadu dalších krmiv, zvláště poté, co přísun
krysat skončil. Jen stručně a neúplně uvádím některé:
kousky masa (syrového, vařeného i uzeného),
hamburgerů, kuřete, vajíček na tvrdo a pudinku (obojí
nepříliš rády), smetanových a tvarohových krémů,
nákypu, rýžové kaše, ovesné kaše i rizota, velmi rády
měly navlhčené dětské piškoty a pelety na krmení
koček (Purina, Best Choice) a štěňat (Best Choice,
Vafo) - přednost dávaly kočičím. Na rozdíl od
suchozemských želv neměly v oblibě suchary pro psy
Dingo.
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
7z9
do mého odjezdu na několik týdnů do zahraničí, pak
nepřežila manželčinu péči. Protože tento druh je nyní
běžně dovážen a známý pražský chovatel pan J.
Panuška tyto želvy dokonce množí, myslím, že psaní o
nich ponechávám povolanějším.
Další dva druhy si jsou dost podobné svými požadavky
na prostředí a způsob chovu. Jsou to Cuora
galbinifrons a Cuora flavomarginata. Nejdříve jsem
získal jeden kus C. galbinifrons, údajně dovezený z
Číny, který skutečně byl tmavší než kusy z Vietnamu,
méně barevný a ve zbarvení jeho karapaxu převládala
hnědá. Také zbarvení hlavy a končetin bylo tmavší, ale
to jsem příliš neviděl, protože želva byla velmi
nespolečenská a nekomunikativní, takže se stále
zavírala do krunýře (ještě ho mám schovaný). Vůbec
byla „nespokojená“ s jakýmkoliv prostředím nebo
potravou a bylo obtížné ji přimět, aby počala žrát. První,
co přijala, byl namočený sojový granulát, pak se sice
rozežrala, ale vytrvalým chovancem nebyla. Myslím, že
jsem ji získal již výrazně oslabenou nebo s jiným
zdravotním handicapem. Ve srovnání s druhým kusem
byla trvale výrazně lehčí. Druhý kus, původem z
Vietnamu a získaný v pražské ZOOprodejně Pod
Vlachovkou, byl podstatně pestřejší a čilejší. Byla to
mladá samice (asi 10 cm velká) a byla podstatně méně
plachá a výrazně vitálnější. Žila u mne přes rok (a mírně
rostla, jednalo se o mladé zvíře), ale v roce 1993 jsem ji
vyměnil za samici Sternotherus minor, kterou jsem
potřeboval do chovu.
V té době jsem již měl mladý pár Cuora
flavomarginata, přibližně stejné velikosti. Ač byly
nároky obou druhů podobné, nechovaly se zcela stejně.
Vyplývá to asi i z jejich přirozených životních
podmínek, Cuora galbinifrons prý žije hlavně v
tropických pralesích, zatímco C. flavomarginata v
bažinách a močálech (dle Obsta). Obě jsou považovány
za druhy žijící převážně terestricky a živící se smíšenou
potravou. V tom, která složka, zda rostlinná nebo
živočišná, převažuje, se autoři neshodují. Jako více
všežravá se mně jevila C. galbinifrons, ale na rozdíl od
C. flavomarginata, žrala „kampaňovitě“, tj. vždy
určitou krátkou dobu hodně, pak zalezla a několik dnů
nežrala (obvykle byla zahrabaná nebo ponořená, ale
raději zahrabaná), pak opustila úkryt, vykálela se a
cyklus začal znovu. Cuora flavomarginata se chovala
trochu odlišně; protože bych rád ve zbytku sdělení
věnoval pozornost převážně tomuto druhu, považuji za
nutné uvést několik bližších informací.
Názory na počet poddruhů tohoto druhu se liší. Např.
Obst (1986) uvádí dva poddruhy: C. flavomarginata
flavomarginata (žijící v jižní Číně, na Tchajwanu a
ostrovech Riu Kiu) a C. f. hainanensis (žijící v
Hainanu), zatímco Patterson (1994) uvádí poddruhy tři:
Cuora flavomarginata flavomarginata (Tchajwan),
Cuora f. sinensis (jižní Čína) a C. f. evelynae (Riu
Kiu). Nicméně nemám bližší údaje o jejich rozlišení a
bez bližších údajů o původu, nemohl jsem říci, o jaký z
uvedených poddruhů se jedná.
http://default.kchz.cz/27/
Znečištění stravy Roboranem je neodradilo, skořápky
z vařených vajec přijímaly také. Je vidět, že potravní
spektrum těchto želv je dost rozsáhlé, aby jim mohl
chovatel zajistit pestrou stravu obsahující vše potřebné.
Jen pro úplnost uvádím, že C. galbinifrons jsem při
lovu nikdy neviděl, ale to může být důsledek již
uvedeného rozdílného přístupu obou druhů ke krmení
(kromě toho jsem ji měl ve srovnání s C.
flavomarginata podstatně kratší dobu). Nehybným
krmením živočišného původu (v té době obvykle
sekanými krysaty) neopovrhovala. První pokusy o
sexuální hrátky jsem u Cuora flavomarginata pozoroval
již za rok po jejich získání, tj. v dubnu 1993, v témže
roce se stejná aktivita opakovala ještě v červnu a
prosinci. Samec samici nadbíhá (jako rotwailer skotu) a
zvláštním způsobem potřásá hlavou. Ve vrcholném
vzrušení vylučuje z nozder bílou pěnu. Vlastní páření
jsem však nikdy neviděl, přesto, že želvy nebyly plaché.
Samice, pokud neměla zájem, se snažila schovat, buď
zahrabáním do substrátu, nebo ponořením do vody. V
takových případech samec obvykle číhal např. na
zvýšené části dna, aby nepropásl vhodný okamžik k
zahájení další série intimností.
Sexuální aktivita se každoročně opakovala, ale až od
r. 1995 jsem počal nacházet zbytky vajec, většinou
ovšem ve stavu, kdy bylo obtížné určit i původní počet,
natož, zda se něco mohlo vylíhnout. Ale pak jsem jedné
prosincové noci r. 1995 měl pocit, že vidím malou želví
hlavičku vykukovat ze substrátu. Bylo ale velmi pozdě
a měl jsem strach, že při případném vyhrabávání
zvířátko poškodím a tak jsem počkal do rána. Ráno
ovšem po ničem nebylo ani stopy i usoudil jsem, že
jsem podlehl halucinaci (někomu se zjevují bílé myšky,
proč by mně nemohly želvy). Krátce na to jsem (v lednu
1996) nalezl při čištění nádrže zbytek vejce, vypadající
jako po vylíhnutí mláděte (později jsem se přesvědčil,
že tak opravdu vypadá). Zmizení mláděte bylo tedy
záhadou zavřeného terária.
Roušku tajemství poodhrnula nepříjemná příhoda s
velkou jihoamerickou rosničkou, kterou jsem do terária
na zotavenou odložil. Nezotavila se, samec gekona
Gekko gecko, jejichž pár byl v té době spolubydlícím
Cuor, ji na dvě chňapnutí sežral. Ta žába byla asi třikrát
větší než novorozená želva!!! V té chvíli zahnízdilo v mé
mysli podezření, že ideální soužití jihoasijských plazů
nemusí být tak zcela a bez výhrad ideální. Představa
krmení geků želvami mi připadala jako rozmařilý luxus.
Gekové se museli stěhovat.. To již ale začínal rok 1997
a žádné vejce v teráriu nebylo. První se objevilo až v
dubnu (13. 4.) a dva dny po něm druhé, třetí s asi
měsíčním odstupem v květnu (25. 5.). Vejce jsem pro
jistotu přemístil v plastikové krabičce do jiného terária,
ale když jsem pak na týden odjel, došlo k převlhčení
vajec a to první nevydrželo. Byl to silný olfaktorický
zážitek. Ze zbylých dvou vajec se vylíhla mláďata 4. a
18. 7., líhnutí mělo u obou stejný postup: nejdříve
mládě vaječným zubem odřízlo špičku vejce jako víčko,
pak vystrčilo hlavu a nakonec po delším váhání opustilo
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
8z9
Protože tato želva u nás není dost běžně rozšířena,
uvedu její stručný popis: Její karapax působí relativně
masivním dojmem (jako krunýř suchozemské želvy) a je
jednobarevně tmavohnědý, pouze uprostřed zdobený
žlutým středovým pruhem, jehož rozsah může být
rozdílný, ale o jeho vztahu k případnému poddruhovému
zařazení nebo ontogenezi nic nevím. Také plastron je
velmi tmavý - šedočerný až černý, světle lemovaný,
světlé zabarvení zasahuje i na spojení karapaxu a
plastronu, ale nepřechází na štítky karapaxu. Končetiny,
ocas a svrchní část hlavy jsou šedé až světle šedožluté,
spodek hlavy žlutý, tváře mohou být až žlutooranžové,
od očí se táhnou žluté pásky. Samec se od samice liší
delším a silnějším ocasem (což lze vidět u
novorozených mláďat i dospělých kusů, ale u
poloodrostlých je srovnání obtížnější) a u mne též
krunýřem.
Samice z mého páru má krunýř hranatější, ze stran
vyšší, ale v horní části zploštělejší (především vzadu) a
je trochu větší a širší než samec. Při získání byly obě
želvy polovzrostlé a jejich krunýře se nelišily. Nevím,
zda uvedený rozdíl je pravidlo, podle kterého lze páry
také rozlišovat (sklon by mohl např. usnadňovat
kopulaci), nebo deformace vzniká chovem (trochu
připomíná deformace krunýře u želv rodu Testudo,
vzniklé v nevhodných podmínkách). U samce se ovšem
žádné deformace krunýře neprojevily.
Již jsem uvedl, že oba druhy byly umístěny spolu
nejdříve v teráriu s velkou plochou vodní nádrží,
měkkým substrátem a plochými kameny (hladkými
„placáky“). V této nádrži všechny želvy (tj. oba druhy)
trávily dost času ve vodní nádržce (po pozdějších
zkušenostech si myslím, že jim bylo horko), i když více
C. galbinifrons. Později byly zbylé želvy (pár C. f. a
zbylá C. g.) přemístěny do většího terária, které bylo z
větší části vyplněno substrátem (z počátku směsí
rašeliny, písku a rašeliníku, později převážně
kokosovým substrátem), rozděleno na zvýšenou a nižší
část napříč upevněnou ořechovou kůrou (ve zvýšené
části byl substrát obohacen větším množstvím rašeliníku
a byl udržován vlhčí), v přední části byla plastová
nádoba na voda a v zadní dvojitý tunel vytvořený z
kůry, který želvy s oblibou využívaly jako úkryt.
Nádoba na vodu musí být dost velká na to, aby se do ní
mohla želva celá ponořit, vstup a výstup usnadňovaly
vhodně naaranžované kameny. V teráriu mohou být
rostliny, protože je želvy neožírají, ale hrozí jim
vyhrabání a mechanické poškození. Zabezpečení proti
vyhrabání není jednoduché, protože želvy poměrně
dobře šplhají (zvláště C. g.) a proniknou téměř všude,
různě nastavené kameny nebo kusy kůr pro ně většinou
nejsou příliš velkou překážkou (především to platí o C.
galbinifrons, C. flavomarginata je trochu méně
„šplhavá“).
http://default.kchz.cz/27/
vejce. Líhnutí vždy trvalo jeden den a vylíhnuté mládě
bylo sice kratší (pokud jde o délku krunýře), ale zato
širší než vejce (dlouhé 3,4 cm, ovšem délka i s hlavou a
ocáskem vysunutými z krunýře byla 5,6 cm; šířka 2,8
cm - proti rozměrům vajec 4,6 (+ 0,1) cm x 2,1 (jedno
2,3) cm). V době narození mláďat byli rodiče dlouzí
(krunýř): samec 14,6 cm a samice 15,7 cm. Želvy tím
učinily zadost literárním údajům, že snůška Cuor je
malá (2-3, resp. 2-4 vejce) a mláďata menší než 4 cm;
pouze posoudit, zda ke kladení vajec došlo opravdu 60
- 80 dní po kopulaci jsem nemohl, protože přesné datum
páření nevím.
Úspěch měl jen jednu vadu na kráse - novorozené
želvy neměly zájem o potravu a nebylo mi jasné, do
jakého prostředí je umístit. Rašeliník jim vyhovoval, ale
okamžitě se do něj zahrabaly a již se ani nehnuly.
Nakonec počaly žrát - vedle patentek, nítěnek, kukel
potemníka (popř. i svlečených larev) i nastříhaná
myšata, kousky myší, banánů a pelet. Když jsem měl
pocit, že vše je v nejlepším pořádku, první mládě náhle
uhynulo. Krátce před tím vlezlo do vody (kam již
mláďata se chodila pouze smočit) a v ní bylo nalezeno
mrtvé (voda byla mělká, pouze několik mm hluboká).
Skutečnost, že vylíhlá mláďata byl pár, tím ztratila na
významu, zbyla samička (vylíhnutá jako druhá v
pořadí). Ke 20. 12. 1997 měla rozměry 6,5 x 4,7 cm
(krunýř) a rostla tedy výrazně rychleji než asi o půl roku
starší T. graeca (umístěná ovšem jinde). Ke stejnému
datu měla dospělá samice rozměry přibližně 16 x 10 cm
(samec viz předchozí údaj).
V prosinci 1997 snesla samice další vejce (20. 12.) a
asi týden po jeho snesení spolu želvy zahájily další sérii
sexuálních hrátek. Další dvě vejce byla snesena 20. a
24. ledna 1998, čili 23, resp. 27 dnů po
pravděpodobném páření (28. 12.). Vejce se inkubují a
na výsledek bude nutné počkat, nejkratší doba líhnutí
(pokud je opravdu správná) podle předchozí snůšky
vychází na 57 dní, ale přiznám se, že se mi to zdá být
příliš málo. Uvidím, co bude dál.
Mé zkušenosti s druhem Cuora flavomarginata jsou
v podstatě ve shodě s těmi autory, kteří ji pro chov
doporučují, asi je opravdu pro chov doma v teráriu
vhodnější než suchozemské želvy. Vyhovuje velikostí i
potravními nároky a relativně není ani příliš náročná na
prostor. Podle amerických autorů je hlavní překážkou
rozšíření malá plodnost, resp. malý počet vajec ve
snůšce, takže ani úspěšné odchovy jejich stavy příliš
nezvýší. Pokud jde o Cuora galbinifrons, zajímalo by
mne, jaké jsou zkušenosti s vietnamskými importy,
kterých bylo relativně hodně a proto by z nich mělo být
i dost poznatků o tomto druhu; asi budou tím cennější,
že podobný import je v blízké době málo
pravděpodobný. Osobně bych ji řadil až za C.
flavomarginata, pokud se vhodnosti terarijního chovu
týká (ale možná má někdo jiné zkušenosti).
Pavel Hlavička
člen KCHŽ (a aktivní CHŽ)
5.11.2008 9:28
Informace KCHŽ číslo 27 -- květen 1998
9z9
http://default.kchz.cz/27/
Klub chovatelů želv na Internetu
Klub chovatelů želv má svou domovskou
stránku na adrese www.kchz.cz (od listopadu
roku 2008 na adrese kchz.info, pozn.
webmastera). Kromě běžných technických
informací a termínů schůzek jsou zde
umístěny všechny příspěvky ze Zpravodaje,
které byly k dispozici v datové podobě.
Internet jako médium je v poslední době
silně zprofanován, zdá se, že nejde ani tak o
všeobecnou módu, jako o „objev“ novinářů,
kteří se museli zatepla přihlásit se svým
článkem, že už to také znají. Znám dost lidí,
kteří jsou již alergičtí a reagují agresivně na
„reklamu“ na toto téma.
Jednoduše, jedná se o službu, díky které lze
dostat okamžité informace (leckdy pochybné),
které jsou umístěny na počítačích někde
daleko. Jedná se také o službu, kterou si
můžete vyměňovat korespondenci bez
jediného popsaného papíru (e-mail). Jedná se
o další a další služby, které všechny využívají
velké sítě propojených počítačů.
Tím, že svůj počítač připojíte modemem k
telefonní síti a tudy k nejbližšímu vstupnímu
bodu, se dostanete k celému tomu zmatku,
kterému se říká Internet.
Vynikající předností Internetu jsou hypertextové funkce - odkazy
nefungují jako v encyklopediích („viz heslo xy“), ale jako
spouštěče dotyčných odkazů („po stisknutí se objeví heslo xy“).
Aby se ve všem uživatel alespoň trochu orientoval, existují různé
vyhledávací služby, díky kterým lze nalézt prakticky jakoukoli
informaci.
Takže, dáte-li vyhledat informace například o v minulém
Zpravodaji zmíněném francouzském S.O.P.T.O.M., zjistíte během
pár vteřin moře informací na jejich domovské stránce
ourworld.compuserve.com/homepages/soptom, včetně otevírací
doby Želví vesnice, vstupného a mapky.
Já osobně provozuji od listopadu 1996 želví stránky v češtině
na www.zelvy.cz. Slibně vypadá želví konference v češtině a
slovenštině, kterou moderuji. Přihlásit se lze na adrese
www.onelist.com/subscribe.cgi/zelvy.
Pokud jsem vás nalákal, máte možnost do Internetu vstoupit
např. v práci a nevíte co dál, můžete se na mne obrátit na e-mailu
[email protected], nebo na telefonu, uvedeném v tiráži.
David Krumphanzl
5.11.2008 9:28