Aristotela - Index of /default.htm

Aristotelés
1
Aristotelés
Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie,
nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského.
Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd.
Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiké v
dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně - Thessaloniki
(proto se někdy nazývá Stagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v
Chalkidě, asi 60 km SV od Athén.
Život
Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského
krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i
vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel
vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př.
n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna
Alexandra (budoucí Alexandr Veliký).
Aristotelés (antická busta v Louvru)
Po Filipově smrti se Aristotelés vrátil zpět do Athén, kde se plně
věnoval vědě a kde roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola
(z názvu krytého sloupořadí peripatos (περίπατος), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se),
neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina
jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek.
Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání
bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce
zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.
Myšlení
Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés
obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody,
jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen
zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel
Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a
závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.
Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního
přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne
oheň poznání a rozumu“.[1] V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je
všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře
uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.
Aristotelés
2
Aristoteles a vědy
Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co
jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie,
geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice,
metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti
přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a
argumentace zůstává dodnes živé.
Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé
druhy (eidos, species) se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení
(společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do
„stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii
atd.
V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo
ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu
rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a
tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje příčinu
1.
2.
3.
4.
látkovou (hyletiké, materialis), tj. materiál či látku,
tvarovou (eidetiké, formalis), tj. představu či tvar,
účinnou (hothen hé arché, efficiens), tj. toho, kdo ji působí, a
účelovou (hú heneka, finalis).[2]
Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně
účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.
Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom,
že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli rozlehlá věc (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se
může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova
filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin
nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak
křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.
Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako
Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis)
vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě
výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také
záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky
vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech
myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň
kategorie myšlení i jazyka.
Aristotelés
O Aristotelově filosofii
•
•
•
•
•
P. Aubenque, Rozumnost podle Aristotela. Praha 2003
K. Berka, Aristoteles. Praha 1966
J. Patočka, Aristotelés. Praha 1994
J. Patočka, Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. Praha 1964
R. Sorabji, Aristotelés o paměti. Praha 1995
Spisy
Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně
hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního
Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a
komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal
učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v
odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky.
Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující
kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog A. I. Bekker a vydala Berlínská akademie.
Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného
vydání, tak zvaného „Bekkerova číslování“. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na
okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například Etika Nikomachova začíná v tomto vydání v
prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1.
Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů
na
• logické (Organon), tj. Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První a Druhé analytiky, Topiky a O
sofistických důkazech;
• přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u
poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje,
• Metafysiku,
• etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy,
• rétoriku a poetiku.
• Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století.
3
Aristotelés
4
V češtině a slovenštině
Spisy:
• Kategorie. Organon I. Praha 1958, 2009
• O vyjadřování. Organon II. Praha 1959, 2010
• První analytiky. Organon III. Praha 1961
• Druhé analytiky. Organon IV. Praha 1962
• Topiky. Organon V. Praha 1975
• O sofistických důkazech. Organon VI. Praha 1978
• Fyzika. Praha 1996, 2010
• O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985
• O duši. Praha 1996
• Metafyzika. Praha 2003, 2008
• Etika Nikomachova. Praha 1996, 2009
• Politika. Praha 1998, 2009
• Politika. Bratislava 1988
• Poetika. Praha 1996
• Poetika ; Rétorika ; Politika. Bratislava 1980
• Rétorika. Poetika. Praha 1999
• Athénská ústava. Praha 2004
Výbory:
• Člověk a příroda. Praha 1984
• Epagogé a epistémé. Praha 2004
• Logos apofantikos. Praha 2000
• Spravedlnost jako zdatnost. Praha 1996
Připisováno Aristotelovi:
Aristotelés na vatikánské fresce
(Athénská škola, 1510–1511) od
Rafaela Santi
• Liber de causis. Praha 1999
• Magna moralia. Praha 2005
Aristotelés o živé přírodě (biologie)
Pojem fysiky jako nauky o fysis (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam
než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa fyó, které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela
především živá. Aristotelés charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik,
schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však
vykládá význam pohlaví.
Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (psyché, anima). Ta může být podle Aristotela trojího druhu:
1. vegetativní u rostlin, které vznikají, rostou a hynou;
2. vnímavá (sensitiva) u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají, a
3. rozumná (rationalis) u člověka.
Velkou pozornost věnuje popisu a anatomii živočichů, všímá si jejich podobností, zdůrazňuje účelnost jejich orgánů,
nepomýšlí ale na žádný vývoj.
Aristotelés
Aristotelés - geograf
Prakticky všechno, co bylo známo o geografických jevech, shrnul a zobecnil ve svém díle Meteorologika (Čtyři
knihy o jevech meteorických), o přírodních procesech, probíhajících v tzv. sublunární oblasti. Jde o elementární
poznatky z obecné fyzické geografie, poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér,
nikoli však důsledně.
Spodní část atmosféry chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském
povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. Koloběh vody připomíná řeku tekoucí po kruhu.
K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v Etiopii a v Arábii
prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky - následkem velkého horka - rychle ochlazují.
Nesouhlasí s Platónem, který se domníval, že řeky jsou napájeny z rozsáhlých podzemních rezervoárů,
doplňovaných atmosferickými srážkami. Odmítá starověký názor, že mohou vytékat z oceánů. Soudí, že zejména
veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek (vzhledem k chladu a příznivějším podmínkám kondenzace).
Zvláštní kapitolu věnuje Aristoteles zemskému povrchu. Souše se podle něho může proměňovat v moře a naopak.
Proces má cyklický charakter a hlavním faktorem je při tom činnost řek. Egypt vznikl z nánosů Nilu; jeho úroveň
leží údajně níže než hladina Rudého moře. Říční nánosy postupně zaplňují například i Maiotis (Azovské moře).
Některé řecké roviny vznikly v místech mořských zálivů. Podobné změny probíhají ovšem velmi pomalu a v
různých oblastech Země mají různý charakter. V některých oblastech přibývá vlhkosti, jiné vysychají. Byly doby,
kdy neexistoval Nil ani Tanais (Don), a časem obě řeky zřejmě zase zmizí. Moře v některých místech nastupuje na
pevninu, jinde ustupuje. Vše se během doby mění, všechno má počátek a konec.
Moře nemají (na rozdíl od řek) stabilní toky, proudění vzniká pouze místy, v úzkých průlivech. Má na něj vliv
rozdílná hloubka moří. Tak prý lze vysvětlit proudění z Maiotisu do Pontos Euxinos (Černé moře), odtud do
Egejského a dál do Sicilského, Sardinského a Tyrhénského moře, která jsou údajně nejhlubší. Výpary a srážky jsou v
rovnováze, objem moří je stabilní. Demokritovu myšlenku o postupném vysychání moří označuje Aristoteles za
Ezopovu bajku.
Salinitu prý lze vysvětlit tím, že se do mořské vody dostává zemní substance, a to vlivem suchého vypařování. To se
mísí s vlhkým (tj. obyčejným) vypařováním, následkem jsou příměsi solí v atmosferických srážkách.
Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů; nejde prý o pohyb vzduchu. Převažují-li suché páry, bývají
suché větrné roky; vlhké vypařování způsobuje vlhká a deštivá léta. Větry prý vanou od severu nebo od jihu. Chlad a
horko brání jejich vzniku, proto jsou charakteristické především při střídání sezón. Má-li substance větru pozemský
původ, je prý jeho směr určován pohybem nebe (oblohy).
Příčinou zemětřesení jsou podle Aristotela větry (suché páry), které pronikají do podzemních dutin (pastí). Dochází k
nim prý nejčastěji za tichého počasí, v noci, na jaře a na podzim, zejména ve sníženinách a v oblastech výskytu
pórovitých hornin; nezřídka prý vznikají při zatmění Měsíce.
Také blesky, hromy a uragány jsou produkty suchého vypařování. Zemské nitro se zformovalo pod vlivem obou
typů vypařování - suché vedlo ke vzniku nerudných surovin, vlhké ke vzniku kovů.
Několik knih věnoval Aristoteles živočišstvu. Popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy srovnávací anatomie a
embryologie. Vypracoval elementární klasifikaci živočišstva. Vyslovil tezi o postupném přechodu od neživé přírody
k rostlinstvu a od rostlinstva k živočišstvu (která ovšem neměla evoluční obsah). Živé objekty zůstaly pro Aristotela
předmětem spekulace. V jeho pracích je systematizován a zobecněn rozsáhlý empirický materiál.
Aristoteles rozlišuje pět zemských pásů, z nichž dva jsou obyvatelné. Souše zabírají pouze část severního mírného
pásu. Délka (protáhlost) ekumeny od západu k východu (od Heraklových sloupů - Gibraltar po Indii) přesahuje prý
její šířku od severu k jihu (od Skýtie po Etiopii) minimálně v poměru 5:3.
O Aristotelových prostorových obzorech lze získat představu zejména ze 13. kapitoly druhé knihy Meteorologiky.
Uvádí v ní hlavní hory a řeky, které zná. Nezmiňuje se o Tigridu, Eufratu ani o Perském zálivu. Východní hranicí
ekumeny je pro něj pohoří Parnas (Paropamíz a Hindukúš), odkud tekou Indus, Baktra (Amudarja) a Hoasp (?). Nil
5
Aristotelés
prý pramení ve „Stříbrných horách“, podobně jako Hremet (?), vlévající se do „Vnějšího oceánu“ (Atlantiku).
Aristoteles sdílel i mnohé omyly svých předchůdců i současníků - za nejvyšší a nejdelší pohoří pokládal Kavkaz, za
největší řeku Indus. Kaspické moře je podle něj uzavřené, ale má podzemní spojení s Pontem. Tanais (Don) se
odvětvuje od Araksu (Syrdarji), Istros (dolní Dunaj) a Tartes (Guadalquivir) pramení v Pyrenejích. Povrch Země se
prý směrem k severu zvyšuje.
Aristoteles se stal v jistém smyslu zakladatelem hydrologie, oceánologie a meteorologie. Doporučoval historický
přístup k poznání interakce souše a moře. Několik knih věnoval i zoologickým otázkám. Zajímal se o možnosti
matematické analýzy, o vyjadřování reálné skutečnosti, příčinnosti jevů, procesů vývoje matematickými prostředky.
Ve spisu Peri uranú (lat. De coelo - O nebi) shrnuje argumenty ve prospěch učení pythágorejské školy, Sókrata,
Platóna (dialog Faidon), že Země je kulatá.
Aristotelés o etice a spravedlnosti
Otázkami etiky, to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva se Aristotelés zabýval v několika
spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v nejznámější Etice Nikomachově, z níž jsou i následující citáty.
Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní
o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není
přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu
připouští.“ (1095a) Nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka
blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá. Blaženost je nejspíš darem bohů, ale něco
také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu
nutné podmínky po celý život. (1101b)
Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen
schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), což je právě smysl výchovy.
Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i
přebytku; tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí. Není to ale žádný
průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo. (1107a)
Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání (PRO-AIRESIS). Ty
nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci
zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních
ctností”. (1130b) Aristotelés pak rozlišuje mezi spravedlností retributivní, která napravuje nebo vyrovnává, a
distributivní, která rozděluje. Týká se trestů a odměn, ale také směny, kterou zprostředkují peníze. Peníze činí věci
souměřitelnými a zaručují budoucí směnu, pokud teď nic nepotřebujeme. (1134)
Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” (1134a35)
Náležitost, slušnost (EPIEIKEIA, angl. fairness) je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne
podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je
nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem. (1137)
6
Aristotelés
7
O Aristotelově etice
• A. MacIntyre, Ztráta ctnosti. Praha 2004
Aristotelés o obci a vládě (politická filosofie)
Aristotelés vychází z toho, že člověk je živočich, žijící v obci (zóon politikon), a nemůže tedy žít sám:
„Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď
divoké zvíře nebo bůh.“ (1253a)
• Aristotelovo myšlení není evoluční ani historické, nýbrž systematické. Protože celek je podle něho (logicky)
první, není obec sdružením lidí, nýbrž naopak člověk částí obce.
Lidé se spolčují na dvou úrovních:
• rodina nebo lépe hospodářství (řecky: oikia) zajišťuje obživu a reprodukci;
• obec nebo stát (řecky: polis) je soběstačný a je účelem a cílem lidského spolužití.
„Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života“ (1328a).
„Obec je společenství dobrého života v domech a rodinách, jehož účelem je dokonalý a soběstačný život.“
(1280b)
„Je druh vlády, kde se vládne nad sobě rovnými a svobodnými; nazýváme ji politickou. Nemůže dobře
vládnout, kdo se nenaučil poslouchat.“ (1277b)
Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristotelés odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno
společné. Uznává, že „peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“ (1263b), varuje však před každou hamižností, která
obec ničí.
“Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu.“ (1297a)
• Otroky pokládá Aristotelés za samozřejmou nutnost a součást každého hospodářství. Svobodný je ten, kdo
dovede rozkazovat i poslouchat, kdežto otrok umí jen poslouchat. „Kdo dává bezpečnosti přednost před
svobodou, je právem otrok.“ Nejlepší je, pokud se svobodní ve vedení střídají, takže jednou rozkazují a jindy
poslouchají.
Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristotelés tři právní formy obce (státu):
1. monarchii, kde vládne jednotlivec ve prospěch všech občanů,
2. aristokracii, kde vládnou ti nejlepší (řecky aristoi)
3. politeu, kde se na vládě podílejí všichni svobodní občané.
a tři pokleslé formy:
1. tyranii, vláda samozvaného vládce ve prospěch sebe samého,
2. oligarchii, vládu bohatých pro svůj vlastní prospěch,
3. demokracii, vládu davu.
"Demokracie je tam, kde vládne většina nemajetných a svobodných, oligarchie tam, kde vládne menšina
bohatých“ (1290b)
Demokracie vznikla z domněnky, že lidé, kteří jsou si v něčem rovní (například svobodou), jsou si rovni ve
všem, oligarchie naopak z předpokladu, že lidé v něčem nerovní (například v majetku), jsou nerovní vůbec.
(1301a)
Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále
považoval aristokracii (vládu „nejlepších“), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu
mnoha.
Politeia může být spíš oligarchická, kde se nepřítomnost na zasedání trestá, anebo demokratická, kde se
naopak chudým za účast zasedání platí. (1293b)
Aristotelés
8
Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit. (1308b)
Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále
oligarchii (vládu bohatých), která je přeci jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je
nejmenší zlo z těchto tří.
Jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v
politice rozhoduje spravedlnost čili „dobro těch druhých“. Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s
formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení.
O Aristotelově politické filosofii
• R. G. Mulgan, Aristotelova politická teorie. Praha 1998
• R,Tóth, S.Krno, P.Kulašik: Stručný politologický slovník, UNIAPRESS, 1991. ISBN 80-85313-18-9
Poznámky
[1] Platón, Listy, 344b
[2] Fysika 194a
Související články
•
•
•
•
•
Filosofie
Politologie
Aristotelovo pojetí demokracie
Demokracie v moderním slova smyslu
Njája
Externí odkazy
• (en) Stanford Encyclopedia of Philosophy (http://plato.stanford.edu/contents.html#a)
• (de) Heslo Aristoteles v Philosophen-Lexikon (Rudolf Eisler, 1912) (http://www.textlog.de/aristoteles.html)
• především (en) Odkazy na stránky o Aristotelovi (http://www.philo.de/Philosophie-Seiten/personen/
aristoteles.shtml)
• (en) Aristotelovy spisy (http://classics.mit.edu/Browse/browse-Aristotle.html)
• (en) Aristotelovy texty (http://www.davemckay.co.uk/philosophy/aristotle)
• (de) Nikomachische Ethik (http://gutenberg.spiegel.de/autoren/aristote.htm)
mrj:Аристотель
Zdroje článků a přispěvatelé
Zdroje článků a přispěvatelé
Aristotelés Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6298937 Přispěvatelé: Bezouska, Birda, Chmee2, Chrupoš, Cinik, Digriz, Dodo, EdmundSquirrel, Elm, Faigl.ladislav, Hashar,
Honza Záruba, Ioannes Pragensis, Jakublanda, Jan Pospíšil, Li-sung, Lubos, Lzur, Martin Marek, Mercy, Milda, Mircea, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Mr. Richard Bolla, Mš, Palica, Pan
BMP, Petr.adamek, Porthos, Qasinka, Reaperman, Scholipeta, Sebesta, Snek01, Sokoljan, Suisui, Sumil, Thomas999, Vbhubeny, Wikimol, Zirland, Zp, Zzuzzu, 41 anonymní úpravy
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
Soubor:Aristoteles Louvre.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Aristoteles_Louvre.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé:
User:Sting, User:Sting
Soubor:Aristotle by Raphael.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Aristotle_by_Raphael.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: ALE!, Dencey, Tomisti
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
http:/ / creativecommons. org/ licenses/ by-sa/ 3. 0/
9