Světlopedia

Transkript

Světlopedia

Světlopedia
Světlo a vše s ním spojené
PDF vytvořeno pomocí open source knihovny mwlib. Další informace naleznete na http://code.pediapress.com/
PDF generated at: Wed, 30 Nov 2011 22:07:38 UTC
Obsah
Články
Amalgám
1
Ekologie
3
Elektromagnetické pole
5
Elektromagnetické vlny
6
Elektromagnetické záření
10
Fotometrie
11
Foton
12
Frekvence
14
Index podání barev
15
Indukční lampa
16
Intenzita osvětlení
17
Jas
18
Kelvin
18
LED
20
Lidské oko
29
Magnetismus
32
Oslnění
33
Reflektor
34
Refraktor
35
Rtuť
36
Rychlost světla
45
Svítivost
53
Světelné znečištění
53
Světelný tok
56
Světelný zdroj
57
Světlo
61
Veřejné osvětlení
65
Vlnová délka
75
Výbojka
76
Xenonová výbojka
77
Zářivka
78
Zářivý výkon
82
Účinnost (fyzika)
84
Žárovka
86
Reference
Zdroje článků a přispěvatelé
90
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
92
Licence článků
Licence
94
Amalgám
1
Amalgám
Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s
jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem,
zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou
přímým stykem rtuti s kovem.
Objev
Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste
Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro
vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila
zub, a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.
Amalgámy
Amalgám zlata
Vzniká pří tzv. amalgamačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá
Rentgenový snímek zubu s amalgámovou
hornina kontaktována s kovovou rtutí. Vzniklý amalgám zlata je po
plombou
oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena. Přinejmenším
část rtuti ovšem uniká do atmosféry, a proto se dnes tento postup příliš
nepoužívá [zdroj?]. Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbývá ryzí zlato. Amalgám zlata je
kapalný.[zdroj?] Ve světě se ročně spotřebuje pro těžbu zlata asi 800 tun rtuti.[1]
Dentální amalgámy
Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu.
Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1
dílu ostatních kovů. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních
amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí
EU před jejím rozšířením o nové členské státy.[1]
Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií:
• 1. Rychlost tuhnutí musí být taková, aby lékař měl dostatek času
plombu do zubu správně zasadit a mechanicky upravit, současně by
však již po hodině až dvou měla být natolik tvrdá, že ji pacient
může používat (kousat na ošetřený zub). Celkově amalgám tvrdne
po dobu přibližně 24 hodin.
dentální amalgám
• 2. Během tvrdnutí nesmí docházet k velkým rozměrovým změnám amalgámu – při expanzi by hrozilo rozlomení
zubu, při zmenšení objemu by plomba vypadávala.
• 3. Amalgám musí být co nejvíce chemicky odolný vůči prostředí v lidských ústech, aby nedocházelo k
uvolňování rtuti a zbylých kovů do organismu.
V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují
zdraví lidí. Amalgám může být zodpovědný za mnoho spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod.
Rtuť z amalgámových výplní snižuje počet T-lymfocytů, což ovlivňuje imunitní systém a může vést k autoimunitním
onemocněním jako roztroušená skleróza, lupus erythematodes. Amalgám hraje roli zhoršujícího činitele alergií nebo
Amalgám
leukémie.[2] Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery.
Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi
30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší.[3]
Ve spoustě zemí jako Norsko, Švédsko, Dánsko aj. se k vůli prokázané škodlivosti od amalgámových plomb
upustilo. [zdroj?] V Zahraničí proti amalgámovým plombám vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich klinghardt, Dr.
Joachim Mutter, Dr. Andy Cutler, Jutta Altmann – Brewe, aj. [zdroj?] V Česku se stále používají.
Sodíkový amalgám
Vzniká při elektrolýze roztoku se sodíkovými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu
sodného.
Odkazy
Související články
• Rtuť
Reference
V tomto článku je použit překlad textu z článku Amalgam [4] na anglické Wikipedii.
[1] Miroslav Šuta: Evropská strategie eliminace rtuti (http:/ / ihned. cz/ 2-16480620-000000_d-ff), Odpady, 14. 7. 2005
[2] Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http:/ / www. zbynekmlcoch. cz/ info/
ostatni_obory/ otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam. html)
[3] Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 22884/ Dam-ci-nedam-si-amalgam. html), respekt.cz, 24. leden
2008
[4] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ En%3Aamalgam?oldid=148105352
Externí odkazy
• Amalgamace (http://www.hornictvi.info/prirucka/up_rudy/20.htm), Hornická skripta
• Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http://suta.blog.respekt.cz/c/22884/
Dam-ci-nedam-si-amalgam.html), respekt.cz, 24. leden 2008
• Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ
(http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2007_12_1038-1044.pdf), Chemické listy 101, 1038−1044 (2007)
• Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http://www.
zbynekmlcoch.cz/info/ostatni_obory/otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam.
html)
• (en) Kontroverze o zubním amalgámu (http://en.wikipedia.org/wiki/Dental_amalgam_controversy)
en.wikipedia.org
2
Ekologie
3
Ekologie
Ekologie se užívá v několika významech. V původním významu
je ekologie biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a
jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak
nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866.
Dále se ekologie užívá v širokém smyslu jako ochrana životního
prostředí nebo dokonce místo přírodní prostředí (např. ekologicky
šetrný výrobek znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí).
Toto užití - viz ochrana přírody.
Ekologie může být také označení pro určitou ideologii (např. v
tvrzení hlubinná ekologie je základním přesvědčením radikálního
ekologického hnutí [1]). Toto užití - viz ekologismus.
Tento článek se dále zabývá vědou ekologií.
Ekologie vychází z: biologie, meteorologie, klimatologie,
geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd
(hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických
věd.
Jeden se symbolů ekologie – lidské ruce držící rostlinu
v kopečku hlíny
Systém ekologických věd
• obecná ekologie: zabývá se obecně platnými ekologickými principy.
• ekologie mikroorganismů, ekologie rostlin, ekologie živočichů, ekologie člověka: zabývají se vztahy mezi
příslušnými organismy a prostředím.
• ekologie moře: vztahy mezi organismy a prostředím v mořích.
• ekologie lesa: vztahy mezi organismy a prostředím v lese.
• ekologie krajiny: souvislosti mezi částmi krajiny, změny v krajině (včetně důsledků činností člověka).
• ekologie globální: souvislosti a změny na celé planetě Zemi a jejich vliv na život.
• aplikovaná ekologie: zabývá se praktickou aplikací ekologických poznatků
• produkční ekologie: zabývá se produkční analýzou trofických úrovní a koloběhem hmoty a energie v ekosystému
Pojetí ekologie dle šíře zkoumaných objektů
• ekologie jedince (autekologie): nejužší pojem, týká se pouze vztahu jednoho konkrétního jedince k ostatním
jedincům, nebo k okolnímu prostředí. Příklad: ekologie zajíce
• ekologie populací (demekologie): zabývá se vztahy mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím.
Příklad: ekologie zaječí populace, osídlující podhorské louky v Pošumaví.
• ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů pobývajících na
jednom stanovišti (společenstvo). Příklad: ekologie bukového lesa.
• ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii, tedy nauce
o rozmístění organismů na Zemi. Příklad: ekologie středoevropských opadavých lesů.
Ekologie
Nové hraniční obory
•
•
•
•
ekofyziologie: zabývá se studiem změn a adaptací fyziologických funkcí souvisejících se změnami prostředí
ekoimunologie: sleduje vliv prostředí a jeho změn na práci a efektivitu imunitního systému
environmentalistika: zabývá se vztahem člověka a životního prostředí. Tvoří tak doplněk ekologie.
geonika: sleduje dopady činností člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a
antropogenního prostředí.
• gradologie: zabývá se gradacemi, jejich příčinami a důsledky; je zaměřena na problematiku přemnožování
škodlivých druhů v zemědělství a lesnictví.
• krajinná ekologie: zabývá se studiem komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a
podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny.
• Chráněná území
• Seznam ekologů
Literatura
• HORÁK JOSEF, LINHART IGOR, KLUSOŇ PETR. Úvod do toxikologie a ekologie pro chemiky, 1. vydání
[online]. VŠCHT v Praze, 2004 (2007 dotisk). Dostupné online. [2] ISBN 978-80-7080-548-0.
Externí odkazy
•
•
•
•
•
Ekologický slovníček [3]
Příroda.cz - český server zaměřený na ekologii a věci s ni související [4]
World Ecological Problems [5]
EnviWeb.cz - český portál o životním prostředí a ekologii [6]
Ecoservis.eu - Český server zaměřený na likvidaci odpadů [7]
Reference
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
http:/ / www. ecn. cz/ zemepredevsim/ archive/ articles/ judi_bari-rev-eko. html
http:/ / vydavatelstvi. vscht. cz/ knihy/ uid_isbn-80-7080-548-X/ pages-img/
http:/ / ecology. ten. cz/ ekologie/ doc/ ekologie_terminologie. php3?id=a%25
http:/ / www. priroda. cz
http:/ / ecological-problems. blogspot. com
http:/ / www. enviweb. cz
http:/ / www. ecoservis. eu
4
Elektromagnetické pole je fyzikální pole, které odpovídá míře působení elektrické a magnetické síly v prostoru.
Skládá se tedy ze dvou fyzikálně propojených polí, elektrického a magnetického. Ačkoli elektromagnetické pole je
svým dosahem nekonečné, obvykle se uvažuje jen ta část, která má význam pro pohyby těles v okolí nabitého tělesa,
které pole vytváří.
V klasické fyzice
Vektory intenzity elektrického pole E popisují elektrické pole v každém bodu prostoru. Pole se nazývá
elektrostatické, když se vektory ve všech bodech prostoru s časem nemění. Podobně vektory indukce magnetického
pole B popisují magnetické pole v každém bodu prostoru.
Elektrické a magnetické pole je přesně popsáno pomocí Maxwellových rovnic. Elektromagnetické pole je samo o
sobě vlastním přenašečem elektrické energie (elektrický proud a elektrické napětí jsou jen vnější projevy tohoto pole
nikoliv přenašeče el. energie).
V kvantové fyzice
Nejpřesnější známý popis elektromagnetického pole včetně jeho chování v mikrosvětě popisuje kvantová
elektrodynamika.
Vzájemná interakce elementárních částic jako důsledek působení jejich elektromagnetických polí nese označení
elektromagnetická interakce.
Elektromagnetická interakce představuje jednu ze základní interakcí přírody.
Elektromagnetická interakce je interakcí dalekého dosahu. Částicí zprostředkující elektromagnetickou interakci je
foton.
Literatura
• Myslík Jiří: Elektromagnetické pole - základy teorie, BEN - technická literatura, 2002, ISBN 80-86056-43-0
• Základní interakce
• Elektromagnetické záření
5
6
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho .
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Elektromagnetickou vlnou (viz též Elektromagnetické záření) nazýváme děj, při němž se prostorem šíří příčné vlnění
elektrického a magnetického pole. Existenci těchto vln předpověděl v roce 1832 anglický fyzik Michael Faraday a
skotský fyzik James Clerk Maxwell je v roce 1865 teoreticky dokázal pomocí svých slavných matematických rovnic
- nyní známých jako Maxwellovy rovnice.
Využití
Prvým využitím uměle vytvořených elektromagnetických vln byl přenos informace (bezdrátový telegraf). Pomocí
elektromagnetických vln dnes například přenášíme televizní a rozhlasové programy, komunikujeme mobilními
telefony, ovládáme např. hračky na dálkové ovládání, elektroniku (pomocí ovladače), GPS, zjišťujeme přítomnost a
pohyb předmětů (radary).
V širším slova smyslu mezi elektromagnetické vlny patří i světlo.
Zdroje
Zdrojem elektromagnetických vln je každá elektrická jiskra - tedy i blesk.
Vlastnosti prostředí
Vlastnosti prostředí, které ovlivňují šíření elektromagnetické vlny, jsou tyto: permitivita, permeabilita a
konduktivita. V tomto hesle se nadále zabýváme pouze (zjednodušeným, ale častým) případem šíření vlny
homogenním lineárním[1] izotropním stacionárním[2] prostředím.
Permitivita
fyz. vel., popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a elektrické indukce v materiálu nebo vakuu
Permeabilita
fyz. vel., popisující vztah mezi vektory intenzity magnetického pole a magnetické indukce
Konduktivita
fyz.vel., popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a proudové hustoty
Veličiny popisující vlnu
K popisu elektromagnetické vlny se používají veličiny:
•
•
•
•
Intenzita elektrického pole
[V/m]
Elektrická indukce
[C/m2]
Intenzita magnetického pole
[V/m]
Magnetická indukce
[T]
• Poyntingův vektor
[W/m2]
a pokud se vlna šíří částečně vodivým prostředím, pak také:
7
• Hustota elektrického proudu
[S/m].
Matematický popis pro obecný časový průběh veličin - Vlnová rovnice
Z Maxwellových rovnic lze pro lineární, homogenní, stacionární a izotropní prostředí odvodit tzv. vlnovou rovnici,
která má mimo oblast zdrojů pole tvar
kde
je Laplaceův operátor. Tento zápis je odvozen pro oblast, v níž neleží zdroje elektromagnetické vlny -
popisuje tedy její šíření, nikoli však vznik.
Rovnice má naprosto stejný tvar pro kteroukoli z veličin
.
Matematický popis pro harmonický časový průběh veličin
Pokud mají veličiny pole harmonický časový průběh, lze časové derivace vyjádřit pomocí úhlové frekvence
, takža vlnová rovnice pak přejde na tvar
kde
je (komplexní) konstanta šíření,
permeabilita, permitivita a konduktivita
prostředí a je imaginární jednotka.
Rovinná vlna
Vlnová rovnice je parciální diferenciální rovnice druhého řádu. Její řešení dnes provádíme povětšinou numericky.
Analytické řešení je známo jen pro jednoduchá uspořádání pole, nicméně je důležité pro základní orientaci v
problematice.
Pokud předpokládáme šíření harmonické vlny a otočíme souřadnou soustavu tak, aby se vlna šířila ve směru osy z,
zjednoduší se původně parciální diferenciální rovnice na rovnici obyčejnou:
.
Tato rovnice má pro fázor intenzity elektrického pole řešení
.
Řešení popisuje dvě vlny, z nichž jedna, se šíří ve směru osy
postupné a zpětné vlny v počátku (
).
Pro vlnu postující ve směru osy tedy platí
.
, druhá v protisměru.
a
jsou fázory
8
Konstanta šíření
Pokud označíme reálnou a imaginární část konstanty šíření
, můžeme dále psát
.
Tento vztah ukazuje fyzikální význam konstant
a
. Prvá z nich udává, jak rychle se vlna tlumí, druhá udává
rychlost změny fáze vlny ve směru šíření. Rozměr obou konstant je 1/m. Pro okamžitou hodnotu lze pak psát
, nebo alternativně
,
kde
je amplituda vlny v počátku souřadnic
a
fáze vlny v čase
tamtéž. Vyjádření pomocí
funkce sinus se častěji používá v české literatuře, zahraniční díla obvykle preferují kosinus.
Určení z vlastností prostředí
Reálnou i imaginární část konstanty šíření můžeme určit výpočtem:
•
•
Zjednodušení pro dielektrika
Výše uvedené vztahy jsou poněkud komplikované a lze je v některých případech zjednodušit.
• Pokud platí
, pak lze prostředí považovat za dielektrikum a psát
•
•
Zjednodušení pro vodiče
• Pokud naopak platí
, pak lze prostředí považovat za vodič a psát
•
Z uvedeného plyne, že jedna a ta samá látka se může vůči elektromagnetické vlně chovat jako vodič i dielektrikum.
S rostoucí frekvencí roste jmenovatel zlomku
. Látky tedy nelze na vodiče a dielektrika rozdělit fixně, ale je k
tomu třeba ještě znát frekvenci.
Délka vlny
Délka vlny
je vzdáleností mezi dvěma vlnoplochami, jejíchž fáze se liší právě o
lze pro délku vlny nalézt
Specielně pro dielektrika platí
radiánů (neboli 360°). Tak
9
Hloubka vniku
Vysokofrekvenční elektromagnetické pole se ve vodivých materiálech rychle tlumí. Hloubkou vniku rozumíme
vzdálenost, na které se v daném materiálu amplituda veličin pole (
) utlumí -krát, kde je
Eulerovo číslo (základ přirozených logaritmů). Tato hloubka se označuje
a je dána jako
Specielně pro vodiče platí
Vlnová impedance
Intenzita elektrického pole
je kolmá k intenzitě pole magnetického
. Jejich vzájemný poměr určuje veličina,
zvaná vlnová impedance prostředí. Je-li intenzita elektrického pole orientována ve směru x, pak platí
Pro většinu materiálů přitom platí
Specielně pro vakuum
.
Přenos energie
Elektromagnetická vlna může přenášet energii. Tato její vlastnost je nejsnadněji popsána Poyntingovým vektorem.
Jeho určení pro obecný časový průběh je uvedeno v hesle Poyntingův vektor. Pro harmonický průběh lze pak pro
jeho časovou střední hodnotu psát
,
kde
značí vektorový součin a komplexně sdruženou hodnotu.
Poznámky
[1] V lineárním prostředí jsou elektrická indukce a hustota elektrického proudu přímo úměrné intenzitě elektrického pole a intenzita
magnetického pole přímo úměrná magnetické indukci.
[2] Vlastnosti stacionárního prostředí, zde především permitivita, permeabilita a konduktivita nejsou funkcemi času (nemění se v čase).
Elektromagnetické záření (viz též elektromagnetické vlny) je
kombinace příčného postupného vlnění magnetického a elektrického
Část viditelného spektra
pole tedy elektromagnetického pole. Elektromagnetickým zářením se
zabývá obor fyziky nazvaný elektrodynamika, což je podobor
elektromagnetismu. Infračerveným zářením, viditelným světlem a ultrafialovým zářením (viz níže) se zabývá optika.
Jakýkoli elektrický náboj pohybující se s nenulovým zrychlením vyzařuje elektromagnetické vlnění. Když vodičem
(nebo jiným objektem, např. anténou) prochází střídavý elektrický proud, vyzařuje elektromagnetické záření o
frekvenci proudu. Na elektromagnetické záření se stejně jako na cokoliv jiného dá nahlížet jako na vlnu nebo proud
částic. Jako vlnu je charakterizuje rychlost šíření (rovná rychlosti světla ve vakuu), vlnová délka a frekvence. Částicí
elektromagnetického vlnění je foton. Energie fotonu E = hf, kde h = 6,626 × 10−34 J·s = 4,14 × 10−15 eV·s je
Planckova konstanta, f je frekvence.
Elektromagnetické pole může ve vodiči indukovat napětí a naopak, toho se využívá v anténách. Elektromagnetické
vlnění mohou pohlcovat molekuly, přijatá energie se bude přeměňovat na teplo. Toho se využívá v mikrovlnné
troubě.
Vlastním přenašečem elektrické energie je právě elektromagnetické pole jako takové (nikoliv tedy ani napětí ani
proud, což jsou pouze vnější projevy tohoto pole).
Druhy elektromagnetického záření
Související informace naleznete v článku Elektromagnetické spektrum.
Řazeno sestupně podle vlnové délky:
• Rádiové vlny
•
•
•
•
•
•
• Dlouhé vlny
• Střední vlny
• Krátké vlny
• Velmi krátké vlny
• Ultra krátké vlny
• mikrovlnné záření, pod které patří i Centimetrové vlny a kratší
Terahertzové záření
Infračervené záření
Světlo
Ultrafialové záření
Rentgenové záření
Gama záření
10
Fotometrie
Fotometrie
Fotometrie je část optiky, která zkoumá světlo z hlediska jeho působení na zrakový orgán. Veličiny, které určují
velikost tohoto působení na lidské oko, se označují jako fotometrické veličiny.
Mezi fotometrické veličiny řadíme např. svítivost zdroje, světelný tok, světelnou energii nebo osvětlení.
Fotometrie se zaměřuje na viditelné světlo. Podobné metody jako fotometrie se používají pro studium celého
elektromagnetického spektra v radiometrii.
• Optika
• Radiometrie
• Fotometrické veličiny
11
Foton
12
Foton
Foton (γ)
Fotony emitované v podobě laseru.
Obecné vlastnosti
Klasifikace:
Elementární částice
Bosony
Fyzikální vlastnosti
Klidová hmotnost:
0 eV/c2
Elektrický náboj:
0e
Spin:
1
Stř. doba života:
stabilní
Interakce:
elektromagnetická síla
V částicové fyzice je foton (z řeckého φως, světlo) elementární částice, kterou popisujeme kvantum
elektromagnetické energie. Bývá značen řeckým písmenem γ (gama).
Foton je částice zprostředkující elektromagnetickou interakci a řadí se tedy mezi tzv. intermediální částice.
Jeho studiem se zabývá kvantová elektrodynamika.
Vlastnosti
Všechno elektromagnetické vlnění, od radiových vln po záření gama je kvantováno na fotony, jež popisuje vlnová
délka, frekvence, energie a hybnost.
Životnost fotonu je nekonečná, ve smyslu nekonečného poločasu rozpadu. Foton je tedy stabilní částicí. Fotony
mohou vznikat a zanikat při interakcích.
Částicové vlastnosti elektromagnetického záření se projevují především při vysokých frekvencích (tedy při vysokých
energiích fotonů), v opačném případě převažují vlnové vlastnosti elektromagnetického záření, tzn. záření se
projevuje jako vlna.
Elektrický náboj fotonu je nulový.
Foton má spin roven 1, jedná se tedy o boson.
Foton
13
Energie, hmotnost
Foton existuje pouze v pohybu, přičemž se vždy (v souladu s postulátem speciální teorie relativity) pohybuje
rychlostí světla ve vakuu. Má proto nulovou klidovou hmotnost. Důsledkem jeho neustálého pohybu je však
nenulová energie, která je definovaná vztahem
,
kde
je Planckova konstanta,
frekvence,
je rychlost světla ve vakuu a
je vlnová délka.
Na základě relativistického vztahu ekvivalence energie a hmotnosti, tzn.
lze fotonu přiřadit také určitou hmotnost (nejedná se však o klidovou hmotnost, která je nulová, ale o pohybovou
hmotnost), projevující se setrvačnými i gravitačními vlastnostmi. Tato energie (a tedy i hmotnost) způsobuje, že na
foton působí gravitace dle obecné teorie relativity a on sám gravitačně působí na okolí. Tyto jevy byly potvrzeny
pozorováním (např. pozorovaným ohybem záření kolem kosmických těles).
Hybnost fotonu
Pomocí relativistického vztahu pro energii pohybující se částice
hmotnost fotonu je nulová, tzn.
, lze hybnost fotonu
a ze skutečnosti, že klidová
vyjádřit jako
.
Přestože je klidová hmotnost fotonu nulová, můžeme určit jeho relativistickou hmotnost z předchozího vztahu.
Pokud uvážíme, že
, dostaneme
Vznik
Fotony vznikají mnoha způsoby, například vyzářením při přechodu elektronu mezi orbitálními hladinami, či při
anihilaci částic.
Speciální přístroje jako maser a laser mohou vytvořit koherentní svazek záření.
• Elektromagnetická interakce
• Elementární částice
• Intermediální částice
Frekvence
14
Frekvence
Frekvence (správněji česky kmitočet) je fyzikální veličina, která udává počet opakování periodického děje za
jednotku času.
Značení
•
•
•
•
Symbol veličiny: f nebo (řecké písmeno ný)
Základní jednotka SI: hertz, značka jednotky: Hz (rozměr 1 Hz = 1 s−1)
Další jednotky: otáčky za minutu (ot./min)
Často používané předpony - odvozené jednotky: kilohertz (kHz) - *103, megahertz (MHz) - * 106 a gigahertz *109 (GHz)
Vztah k jiným veličinám
Mezi frekvencí
a časovou periodou
platí vztah
Při popisu kmitání a vlnění se používá také úhlová frekvence (úhlový kmitočet)
Frekvence a délka vlny
Vlnová délka (délka vlny) se určí podle vzorce
prostředí,
délka vlny a
, jednotky [m; m/s, Hz], kde
frekvence. Pro elektromagnetické vlnění je
je rychlost šíření vlnění v
rychlost světla ve vakuu, pro zvukové
vlny jde o rychlost zvuku v běžných fyzikálních podmínkách.
Dřívější užití v rozhlasovém vysílání
Dříve se místo frekvence (resp. kmitočtu) např. nosné vlny rozhlasových stanic udávala délka vlny. Údaj vysíláme na
vlně 183 m tedy znamenal vysílání s nosnou frekvencí 1640 kHz. Před užíváním jednotky Hz se také používala
zkratka cykly tedy např. 100 MHz se označovalo jako 100 Mega cyklů (cykly za 1 s). Názvy megacykly a kilocykly
dnes nepoužíváme i přesto, že velikost jednotky je stejná. Dnes používáme označení jednotku Hz a její násobky.
Udávání frekvence pomocí délky vlny je považováno za zastaralé. Užitečná je ale její znalost u nižších frekvencí,
protože ovlivňuje vhodnou velikost antén a schopnost průniku překážkami.
• Kmitání
• Vlnění
Index podání barev Ra (CRI - color rendering index) je hodnocení
věrnosti barevného vjemu, který vznikne osvětlením z nějakého zdroje,
v porovnání s tím, jaký barevný vjem by vznikl ve světle slunce.
Hodnota Ra může být od 0 do 100. Hodnota Ra=0 znamená, že při
tomto osvětlení není možno rozeznat barvy. Naproti tomu Ra=100
znamená, že je to světelný zdroj, který umožňuje přirozené podání
barev.
Některé orientační hodnoty Ra : žárovka - 95, zářivka - 80, sodíková
CIE 1960 UCS. MacAdamsův (u,v) diagram
nízkotlaká výbojka - 0. U zářivek (lineárních, kompaktních i tzv.
chromatičnosti.
úsporek) je hodnota indexu podání barev součástí typového označení.
V typovém označení první číslice za lomítkem určuje velikost indexu
podání barev v desítkách procent. Příklad: L 18W/840 je lineární zářivka s příkonem 18W, indexem podání barev 80
(tzv. třípásmová zářivka) a barvou světla (= teplota chromatičnosti v K) studená bílá.
• Vyvážení bílé
• Barevná teplota
Externí odkazy (en)
• MATLAB script for calculating measures of light source color [1], Rensselaer Polytechnic Institute, 2004.
• Excel spreadsheet with a cornucopia of data [2], Lighting Laboratory of the Helsinki University of Technology
• Philips Fluorescent Light Source Color Charts [3] (reproduced with permission from Fluorescent Cross Reference
Guide [4], pg. 136.)
Reference
[1]
[2]
[3]
[4]
http:/ / www. lrc. rpi. edu/ programs/ nlpip/ lightinganswers/ lightsources/ appendixb1. asp
http:/ / www. lightinglab. fi/ teaching/ 217/ CRI_calculation. xls
http:/ / www. lsiadapt. com/ media/ 2353/ Fluorescent%20Light%20Source%20Color%20Charts. pdf
http:/ / www. nam. lighting. philips. com/ us/ ecatalog/ catalogs/ 2006_SAG100_Specialty. pdf
15
Indukční lampa
16
Indukční lampa
Tento článek není ozdrojován a může obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámeni, pomozte prosím vylepšit tento článek doplněním věrohodných zdrojů,
které dokládají uvedená tvrzení.
Indukční lampa je nesprávný[zdroj?] název pro indukční výbojku. Jedná se o bezelektrodovou výbojku. Je to
světelný zdroj, který pro přeměnu elektrické energie na světlo nevyužívá žádné elektrody, nebo žhavící vlákna.
Uvnitř trubice indukční výbojky ani neprobíhá žádný elektrický výboj, jako např. v zářivce. Principem je
vysokofrekvenční magnetické pole, které "rozechvěje" molekuly směsného plynu uvnitř trubice, s vysokou
frekvencí. Následkem tohoto pohybu vzniká uvnitř trubice UV záření, které se průchodem přel luminofor (podobně
jako u zářivky) mění na viditelné světlo.
Základem funkce jsou
• elektronický předřadník - ten ze vstupního napětí vytvoří vysokofrekvenční signál, obvykle 210 - 230 kHz
• toroidní magnetické cívky - jsou navinuty na feromagnetu, a umístěné na trubici. Vytvoří uvnitř trubice
vysokofrekvenční magnetické pole
• nízkotlaká trubice - je naplněna směsí plynů, které reagují na vzniklé magnetické pole. Tato směs vytvoří UV
záření. Luminofor jej (podobně jako zářivka) transformuje na viditelné spektrum.
V roce 2011 vyráběné indukční výbojky neobsahovaly toxickou rtuť, pouze neškodný amalgám rtuti.
Efektivita
Měrný světelný výkon dosahuje 96 lm / W.[zdroj?] Její životnost je až 100 000 hodin.[zdroj?] Pokles svítivosti indukční
výbojky (např LVD) je v průměru 0,75 % / 2 000 hodin.[zdroj?] Díky těmto vlastnostem se skutečně dá používat až do
konce její životnosti. Na konci doby života má pokles 37,5%[zdroj?]. Halogenidové výbojky mají takový pokles již po
2 000 hodinách svícení. Halogenidová výbojka o příkonu 400W obsahuje přibližně 60mg rtuti.[zdroj?]
Externí odkazy
• Reklamní video o výrobě indukčních lamp [1] ,Youtube (anglicky)
• Vynálezcovo vysvětlení principu indukčního světla [2] (anglicky)
Reference
[1] http:/ / www. youtube. com/ watch?v=dlU-_WtyIFM& feature=related
[2] https:/ / knol. google. com/ k/ l-michael-roberts/ how-induction-lamps-work/ 2q451es57q8y1/ 2#
Intenzita osvětlení (též osvětlenost viz ČSN EN 12665 bod 3.2.11) je fotometrická veličina, je definovaná jako
světelný tok dopadající na určitou plochu. Je tedy podílem světelného toku (v lumenech) a plochy (v metrech
čtverečních).
Značí se E.
Její jednotkou je lux (lx).
.
V případě bodového zdroje o svítivosti I a paprsků dopadajích pod úhlem α k normále plochy, vzdálené od zdroje r,
pak
Osvětlení je tedy nepřímo úměrné čtverci vzdálenosti a je tím slabší, čím šikměji paprsky dopadají.
Jednotkou osvětlení je lux (lx), což je osvětlení způsobené světelným tokem 1 lm dopadajícím na plochu 1 m².
Běžná hodnota osvětlení ve vnitřních prostorách se pohybuje v rozmezí 100–2000 lx, ve slunečný letní den na
volném prostranství lze naměřit hodnoty větší než 70 tisíc lx (v zeměpisné šířce ČR). Jasná měsíční noc při úplňku
představuje osvětlenost do 0,5 lx. Lidský zrak je natolik adaptabilní, že dokáže vnímat určité světelné podněty ještě
při hladině 10−9 lx, samozřejmě bez možnosti rozlišovat jakékoliv předměty; a naopak, člověk je schopen číst
výrazný text při osvětlení zhruba 108 lx (pochopitelně za cenu výrazného nepohodlí).
Externí odkazy
• Odvození vzorců [1]
Reference
[1] http:/ / physics. mff. cuni. cz/ vyuka/ zfp/ txt_304. pdf
17
Jas
18
Jas
Jas je jedna z fotometrických veličin, definovaná jako měrná veličina svítivosti. Označuje se L a udává se v cd/m2
(kandelách na m²),
Jednotkami, které se pro měření jasu užívaly či užívají, jsou:
•
•
•
•
•
•
•
stilb (sb) - candela na centimetr čtvereční (CGS)
nit (nt) - candela na metr čtvereční (SI)
apostilb, blondel
lambert
foot lambert
candela na čtvereční stopu
candela na čtvereční palec
• Valér
• Lambertův zákon
Kelvin
Tento článek pojednává o jednotce teploty. Další významy jsou uvedeny v článku Kelvin (rozcestník).
Kelvin (značený K) je jednotka teploty, indikující termodynamickou teplotu.
Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI, je definován 2 body:
• 0 K je teplota absolutní nuly, tedy naprosto nejnižší teplota, která je fyzikálně definována,
• 273,16 K je teplota trojného bodu vody.
Absolutní velikost jednoho stupně v Celsiově i Kelvinově stupnici je stejná – teplotní rozdíl 1 K je roven rozdílu
1 °C.
Tuto stupnici měření teplot navrhl skotský matematik a fyzik William Thomson, který byl za své výrazné vědecké
úspěchy povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin.
Kelvin
19
Přepočet na jiné stupnice
Celsiova stupnice
,
kde C je teplota ve stupních Celsia, K je teplota v kelvinech.
Z toho vyplývá:
0 K = −273,15 °C
0 °C = +273,15 K
100 °C = +373,15 K
Fahrenheitova stupnice
,
,
kde F je teplota ve stupních Fahrenheita, K je teplota v kelvinech.
Réaumurova stupnice
,
,
kde R je teplota ve stupních Réaumura, K je teplota v kelvinech.
Teplota a energie
V některých oblastech fyziky je teplota často vyjadřována pomocí kinetické energie, kterou má částice látky při dané
teplotě (v elektronvoltech). K přepočtu mezi elektronvolty a kelviny se používá Boltzmannova konstanta a platí:
.[zdroj?]
Barevná teplota světla
V kelvinech se rovněž udává barevná teplota světla, zejména umělých světelných zdrojů – žárovek, zářivek
a podobně. To je významné zejména pro snímání a záznam světla pro fotografie a film či video.
Zajímavosti
Teplota 0 °C není přesně teplota trojného bodu. Jeho teplota je 0,01 °C.
Do roku 1967 se používal pojem „stupeň Kelvina“ a označení °K. Roku 1967 však toto označení zrušila Generální
konference pro míry a váhy.
LED
20
LED
Tento článek pojednává o elektronické součástce. Další významy jsou uvedeny v článku Led (rozcestník).
LED (z anglického Light-Emitting Diode - dioda emitující světlo) je
elektronická polovodičová součástka obsahující přechod P-N. Narozdíl
od klasických diod, LED vyzařuje viditelné světlo, infra případně UV
v úzkém spektru barev a používá se v široké řadě aplikací.
Značka LED
Prochází-li přechodem elektrický proud v propustném směru, přechod
vyzařuje (emituje) nekoherentní světlo s úzkým spektrem. Může
emitovat i jiné druhy záření. Tento jev je způsoben
elektroluminiscencí.
Pásmo spektra záření diody je závislé na chemickém složení použitého
polovodiče. LED jsou vyráběny s pásmy vyzařování od ultrafialových,
přes různé barvy viditelného spektra, až po infračervené pásmo.
Poměrně dlouho trval vývoj modré LED, na nějž čekal jeden z projektů
ploché barevné televizní obrazovky.
Z principu funkce LED[1] vyplývá, že nelze přímo emitovat bílé světlo
- starší bíle zářící diody většinou obsahují trojici čipů vybíraných tak,
aby bylo aditivním míšením v rozptylném materiálu vrchlíku obalu diody dosaženo vjemu bílého světla.
Různé LED
Protože není možné přímo emitovat bílé světlo, pravé bílé LED využívají luminoforu. Některé bílé LED emitují
modré světlo, část tohoto světla je přímo na čipu luminoforem transformována na žluté světlo a díky mísení těchto
barev vzniká bílá. Jiné typy bílých LED emitují ultrafialové záření, to je přímo na čipu luminoforem transformováno
na bílé světlo.
Se zkracující se vlnovou délkou emitovaného světla roste velikost potřebného elektrického proudu a z toho
vyplývajícího napětí. U křemíkové diody je toto napětí asi 0,6 V, u zelené LED z GaP 1,7 V a u modré z SiC již
2,5 V.
Základní monokrystaly diod bývají překryty kulovými vrchlíky z epoxidové pryskyřice nebo akrylového polyesteru.
Materiály, z nichž se LED vyrábějí, totiž mají poměrně vysoký index lomu a velká část vyzařovaného světla by se
odrážela totálním odrazem zpět na rovinném rozhraní se vzduchem.
Oproti jiným elektrickým zdrojům světla (žárovka, výbojka, doutnavka) mají LED tu výhodu, že pracují s poměrně
malými hodnotami proudu a napětí. Z toho vyplývá jejich užití v displejích (ve tvaru cifer a písmen). Kombinací
LED základních barev (červená, zelená, modrá) je možno získat i barevné obrazovky.
Konstrukčně představují LED součástku, v níž je kontaktovaný čip (nebo kombinace čipů) zastříknut materiálem s
požadovanými optickými vlastnostmi (LED se vyrábějí v bodovém či rozptylném provedení, s různým vyzařovacím
úhlem). Kontakty mohou být v provedení pro povrchovou montáž (SMD) nebo ve tvaru ohebných či poddajných
přívodů. Sestavy více LED, pouzdřené společně mohou mít samostatně vyveden každý čip, společnou anodu či
katodu nebo jiný systém kontaktování dle zamýšleného užití (například dvojbarevné diody).
Nick Holonyak Jr. (narozen 1928) na University of Illinois at Urbana-Champaign vyvinul první praktickou LED s
viditelným spektrem v roce 1962.
LED
21
Zapojení vývodů
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně .
Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl.
Na rozdíl od žárovek, u kterých nezáleží na polaritě napájecího napětí a
jsou schopny tedy pracovat na střídavé napětí, LED zapojené
nesprávným způsobem nepracují. Když je napětí na P-N přechodu
diody zapojené správně, říkáme že je zapojena v propustném směru a v
tomto stavu skrz ní prochází proud. Když je zapojené opačně než má
být, říkáme že je zapojená v závěrném směru a neprochází skrz ní
téměř žádný proud a ani nevyzařuje žádné světlo. Proud v propustném
směru u nízkopříkonových LED se pohybuje od 1-2 mA, u
standardních LED 10~25 mA až po proudy nad 1 A u speciálních LED
používaných v osvětlovací technice. Některé LED jsou schopny
pracovat se střídavým napětím. V takovém případě jsou ale rozsvíceny
jen polovinu periody, ve které jsou polarizovány propustně. Periodicky
se tak rozsvěcují a zhasínají s frekvencí střídavého zdroje. Řešením pro
odstranění tohoto jevu může být antiparalelí zapojení dvou diod.
I když jediným 100% přesným způsobem, jak zjistit polaritu vývodu
LED, je podívat se do jejího katalogového listu, tak jsou zde některé
obvykle platné způsoby pro její označení, pozor podle velikosti P nebo
N vývodu uvnitř pouzdra často nelze polaritu stanovit tak jako v
tabulce a bývá i obráceně:
Bližší záběr na LED diodu, jsou zde vidět vnitřní
struktury.
LED
22
znaménko:
+
−
polarita:
kladná
záporná
výstup:
anoda (A)
katoda (K)
vývod:
dlouhý
krátký
pouzdro z vnějšku: zakulacené ploché
uvnitř pouzdra:
menší
větší
barevně:
červená
černá
Méně spolehlivé metody pro určení polarity jsou:
znaménko:
+
−
označení pouzdra: nic
proužek
číslo vývodu:
1
2
DPS:
kruhový čtvercový
Protože napěťová charakteristika LED je vzhledem k proudové charakteristice prakticky stejná jako u jakékoliv jiné
diody (proud vzhledem k napětí roste přibližně exponenciálně), malá změna napětí vyvolá obrovskou změnu proudu.
Při výrobě jednotlivých kusů LED mohou nastat drobné odchylky, které by při paralelním zapojení LED způsobily
rozdílnou svítivost, nebo dokonce zničení LED s VA charakteristikou posunutou blíže k nule. Proto se LED vždy
zapojují se sériovým odporem.
LED
23
Díky tomu, že u diody napětí je logaritmicky vztaženo k proudu, tak se dá v rozsahu, ve kterém LED pracuje (svítí)
považovat za konstantní. Tedy se dá říct, že je spotřebovaná energie prakticky jen funkcí proudu. Pokud chceme
zajistit stálý odběr energie s ohledem na různé charakteristiky napájení a LED, tak bychom měli použít pro napájení
diod proudový zdroj. Pokud nevyžadujeme vysokou účinnost zapojení(například u různých indikátorů), můžeme se
přiblížit proudovému zdroji tím, že připojíme LED v sérii s rezistorem omezujícím protékající proud ke zdroji
stálého napětí(změny napětí vyvolají menší změny proudu). Tento způsob je běžně používán.
Většina LED má taky nízké průrazné napětí, takže mohou být zničeny přiložením závěrného napětí i o výši jen
několika voltů. Protože někteří výrobci nedodržují standardy označení uvedené výše, tak by mělo být v katalogovém
listu vždy pokud možno vyhledáno, jak je to u daného konkrétního typu diody. Nebo můžeme polaritu zjistit
zkouškou, kdy diodu zkusíme připojit ke zdroji nízkého napětí v sérii s ochranným rezistorem.
Regulace jasu LED
Obecně platí: čím více proudu, tím více světla. Nejjednodušší (a nejčastější) způsob nastavení proudu diodou je
pomocí předřadného odporu (který je zapojen v sérii s diodou LED). K regulaci jasu LED je možné použít i
jednoduchý regulátor s tranzistorem, až po trochu složitější pulzně šířkový modulátor - PWM. LEDkou protékají
krátkodobé impulzy proudu. Tyto impulzy se přivádějí v daleko vyšší frekvenci, než je lidské oko schopné zachytit,
takže LEDka vypadá jako by svítila trvale. Změnou střídy pak měníme jas. Jedná se o řešení používané zejména v
zapojeních s mikrokontroléry.
Pokud máme dostatečně velké napětí, můžeme propojit několik LED do série pouze s jedním omezujícím rezistorem.
Paralelní zapojení je obvykle problém. LED musí být stejného typu kvůli tomu, aby měly co nejpodobnější prahové
napětí. Rozdíly ve výrobním procesu mohou způsobit, že zapojení nebude fungovat.
Další typy LED
Vícebarevné LED diody obsahují minimálně dvě paralelně nebo opačně polarizované a zapojené diody, kdy každá
je jiné barvy (typicky červená a zelená). Tím je umožněno zobrazit dvě různé základní barvy nebo rozsah škály
barev namíchný změnou poměru svitu jednotlivých LED diod po kterou jsou rozsvíceny. Jiné zase obsahují sadu
diod rozdílných barev uspořádaných do skupin zapojených se společnou anodou nebo katodou. Zde můžeme
dosáhnout širší škály různých barev bez toho, že bychom museli měnit polaritu napájení (např. často používaná RGB
LED - červená, zelená a modrá).
LED obvykle stále svítí, když skrze ně prochází proud, jsou ale dostupné i blikající LED. Ty mají stejný
technologický základ, navíc obsahují klopný obvod, který způsobí, že LED bliká (typicky s periodou jedna sekunda).
Nejběžněji jsou k dostání v červené, žluté nebo zelené barvě. Většina jich svítí pouze jednou barvou, ale jsou k
dostání i vícebarevné.
Existují speciální typy LED se zabudovanými rezistory. Můžeme tak ušetřit místo na desce plošných spojů. To
může být zvlášť užitečné při konstrukci prototypů, nebo při změnách zamýšleného zapojení (když potřebujeme
udělat změny už na hotové desce). Často se využívají pro indikaci v automobilové technice, kde mají vestavěný
předřadný odpor pro 12 V.
Např. v dálkovém ovládání od televize můžeme vidět infračervené LED. Také se používají v IrDA, pro komunikaci
elektronických zařízení na malé vzdálenosti. Pouhým okem toto záření není vidět, ale protože CCD snímače v
digitálních kamerách jsou na toto záření citlivé, jsou infračervené LED nedílnou součástí některých bezpečnostních
kamerových systémů.
Pro speciální účely se vyrábí ultrafialové LED. Tyto LED jsou instalovány v zařízeních pro kontrolu ochranných
prvků bankovek, nebo jiných dokumentů.
LED
24
Charakteristické hodnoty napětí v propustném směru
Pro obyčejné LED v 3 mm nebo 5 mm pouzdrech, jsou charakteristické následující hodnoty napětí v propustném
směru. To závisí na technologii výroby, typu použitých polovodičů, teplotě a protékajícím proudu (hodnoty zde
uvedené přibližně pro hodnotu 20 mA)
Barva
Úbytek napětí
Infračervená 1,6 V
Červená
1,8 V až 2,1 V
Oranžová
2,2 V
Žlutá
2,4 V
Zelená
2,6 V
Modrá
3,0 V až 3,5 V
Bílá
3,0 V až 3,5 V
Ultrafialová 3,5 V
U mnoha LED je uváděno maximální závěrné napětí 5 V.
Barva
vlnová délka (nm)
Napětí (V)
Látka
Infračervená λ > 760
ΔV < 1.9
Rudá
610 < λ < 760
1.63 < ΔV < 2.03 AlGaAs
GaAsP
AlGaInP
GaP
Oranžová
590 < λ < 610
2.03 < ΔV < 2.10 GaAsP
AlGaInP
GaP
Žlutá
570 < λ < 590
2.10 < ΔV < 2.18 GaAsP
AlGaInP
GaP
Zelená
500 < λ < 570
1.9
Modrá
450 < λ < 500
2.48 < ΔV < 3.7
ZnSe
InGaN
SiC
Si
Fialová
400 < λ < 450
2.76 < ΔV < 4.0
InGaN
Červená/modrá + fialový luminofor
Ultrafialová λ < 400
3.1 < ΔV < 4.4
[3]
[4]
Diamant (Vlnová délka: 235 nm) Nitrát Borný (Vlnová délka: 215 nm)
[5]
[6]
AlN (Vlnová délka: 210 nm)
AlGaN
[7]
AlGaInN — (Vlnová délka: pod 210 nm)
Bílá
ΔV = 3.5
Modrá/ultrafialová + žlutý luminofor
Celé spektrum
[2]
GaAs
AlGaAs
< ΔV < 4.0 InGaN/GaN
GaP
AlGaInP
AlGaP
LED
25
Výhody použití LED
• Produkují více světla na watt energie než žárovky (nejmodernější přes 100 lm/W), to je užitečné v zařízeních
napájených bateriemi, nebo v úsporných zařízeních (česky řečeno, mají vyšší účinnost).
• Mohou vyzářit světlo v požadované barvě bez použití složitých barevných filtrů.
• Jejich pouzdro může být navrhnuto k soustředění světla na určité místo. Světelné tepelné (žárovky) a
fluorescenční (zářivky) většinou potřebují k soustředění světla vnější optickou soustavu.
• V zařízeních, kde potřebujeme funkci „stmívání“ nemění svou barvu při snížení napájecího proudu, na rozdíl od
žárovek, které při snížení napájení vydávají žlutější světlo.
• Jsou odolné vůči nárazům.
• Jsou ideální na použití v zařízeních, kde dochází k častému vypínání a zapínání zařízení, na rozdíl od žárovek,
které mohou při častém zapínání a vypínaní snadno shořet.
• Mají extrémně dlouhou životnost. Jeden z výrobců vypočítal odhadovanou dobu životnosti jejich LED mezi 100
000 a 1 000 000 hodin (neplatí pro výkonné LED, tam mohou být značně menší hodnoty). U zářivek je obvyklý
údaj 8 000 - 12 000 hodin a u typických žárovek 1 000 – 2 000 hodin.
• Nejčastější příčinou jejich selhání je postupný úbytek jasu, na rozdíl od žárovek, u kterých se nejčastěji přeruší
vlákno.
• Velice rychle se rozsvítí. Typický červený LED indikátor se rozsvítí v řádu mikrosekund. LED používané v
telekomunikačních zařízeních mohou mít tyto doby i mnohonásobně kratší.
• Jsou velice malé a snadno mohou být osazeny do desky plošných spojů.
• Neobsahuji rtuť (na rozdíl od zářivek).
LEDs jsou vyráběny v mnoha různých tvarech a velikostech. 5 mm velké v cylindrickém pouzdru (červená, pátá zleva) je nejobvyklejší, odhadem se
podílí na 80% celkové produkce. Barva plastické čočky pouzdra je obvykle stejná, jako barva vyzařovaného světla, ale nemusí to být pravidlem.
Například pro infračervené diody je obvykle používáno purpurové pouzdro a pro modré zase čiré.
Nevýhody LED
• Mají vyšší pořizovací náklady (počítáno v ceně za lumen), než tradiční světelné zdroje. Další náklady také
vychází z toho, že jedna dioda poměrně slabě září (Pozn.: Dnešní LED dosahují již velmi vysokého světelného
toku), a proto jich potřebujeme větší množství . Nicméně pokud si vezmeme celkové náklady (včetně
udržovacích), daleko překonávají žárovky a halogenové zdroje světla.
• Jejich výkonnost hodně závisí na teplotě okolního prostředí. Používání LED na hranici proudových specifikací
může vést k přehřátí pouzdra LED diody a k následnému selhání zařízení. V případech vyšších teplot se musí
zajistit dostatečné chlazení. To je obzvláště důležité v automobilech a zařízeních pro vojenské nebo lékařské
účely, které musí fungovat v širokém rozsahu teplot a jsou u nich kladeny vysoké požadavky na spolehlivost.
• Musí být napájeny správným proudem.
LED
26
• Obvykle vyzařují světlo jen v úzkém paprsku v jednom směru.
• Světlo z bílých LED diod může zkreslovat barvy
• Nemohou být použity v aplikacích, kde potřebujeme ostře směrový paprsek světla. LED nejsou schopny
směrovosti pod několik stupňů. Pokud potřebujeme směrovější zařízení, je lepší použit Laser (nebo LED lasery).
• Roste znepokojení z toho, že modré a bílé LED jsou teď schopny poškodit zrak – oko je výrazně citlivější na
modré a „bílé“ světlo a přílišná intenzita, která je použitá u LED diod může oko především v noci poškodit.
Dnešní diody jsou schopny překračovat bezpečnostní limity specifikované v ANSI/IESNA RP-27.1-05:
Recommended Practice for Photobiological Safety for Lamp and Lamp Systems.
Aplikace, ve kterých jsou LED využity
•
•
•
•
Architektonická osvětlení
Indikátory stavu na všech typech zařízení
Dopravní světla a značení
Světelný zdroj pro systémy automatické kontroly, kde je
vyžadováno jasné, soustředěné a homogenní světlo
• Označení nouzových východů
• Světla na motocyklech a kolech
• Hračky a pomůcky pro rekreační sporty
• Světla na železničních přejezdech
• Ve svítilnách
Budík s černobílým LCD displejem, čísla jsou
složena ze segmentů
• Jako indikátory
• Některé typy LED diod jsou schopny reagovat na světlo fotostřelnice, fototerče, světelná čidla, ...
• Úzké a lehké informační tabule odjezdů a příjezdů na letištích a
železničních stanicích
• Červené nebo žluté LED jsou používány pro osvětlení přístrojů –
například v hodinkách, ponorkách, ve vojenských přístrojích apod.
• Červené, žluté, zelené a modré LED mohou být použity pro modely
železnic
• Dálková ovládání často využívají infračervených LED
• V optických vláknech, nebo v bezdrátových optických systémech
• V maticových uspořádáních jako zobrazovače informací
• Díky jejich dlouhé životnosti a krátké době odezvy na zapnutí, LED
jsou používány v automobilech, autobusech a nákladních autech v
brzdných světlech. U nejmodernějších vozidel se začínají používat
LED v celém zadním panelu světel. Dostáváme tak spolehlivější a
praktičtější osvětlení, protože jsou LED schopny užšího světelného
paprsku, než klasicky používané žárovky s parabolickými
reflektory. Nejdůležitější změnou je rychlost rozsvícení světla (asi
tak o 0,5 sekundy rychleji než žárovka). To dává řidičům širší
prostor pro reakci na události na silnici. Při běžných rychlostech
používaných na dálnici znamená při zabrzdění půl sekundy navíc
reakční prostor o délce jednoho auta pro následující auto.
• Jako podsvícení pro LCD televize a displeje. Dostupnost LED v
požadovaných barvách umožňuje zdroj světla s téměř úplným
viditelným spektrem.
Jediná superjasná LED společně se skleněnými
čočkami je schopna vytvořit přenosový kanál,
který může přenášet video v DVD kvalitě na
značnou vzdálenost. Toto zařízení, RONJA, může
snadno postavit každý elektrotechnický nadšenec.
Osvětlení LED na Audi S6
LED
27
• Osvětlovací prostředky nové generace bývají vybaveny LED v červeno-zeleno-modrém uskupení (základní barvy,
jejichž kombinací lze dosáhnout velké části viditelného spektra barev.
• V Lumalive, světlo vyzařující textilii.
• Jako referenční zdroj napětí průměrné kvality. Úbytek napětí v propustném směru (například 1,7 V pro běžnou
červenou LED) může být použit jako reference namísto Zenerovy diody v nízkonapěťových regulátorech.
Přestože úbytek napětí závisí mnohem víc na proudu než u dobré Zenerovy diody, Zenerovy diody nejsou
dostupné pro napětí nižší než 3 V.
• Použití v počítači, pro monitorování aktivity pevného disku a identifikaci zapnutí. Někteří výrobců počítačů
používá LED k přitáhnutí pozornosti uživatele (osvětlení komponent). Spousta jich také používá LED k
identifikaci stavu počítače (například stav standby).
• V lucernách
• Ve velkoplošných obrazovkách s kombinací červené, zelené a modré LED lze vytvořit až 160 000 000 barev.
• LED emitující infračervené světlo našly široké uplatnění v dálkových ovladačích spotřební elektroniky (TV,
videa, domácí kina, satelity). Určitou nevýhodu může být jen v některých případech malý dosah ovladače nebo i
umístění přijímače na místo osvětlené sluncem, kdy je přijímač již zahlcen infračerveným zářením ze slunce
natolik, že váš dálkový ovladač prostě ignoruje. V mobilních telefonech se používaly v dnes již zastaralé
technologii přenosu dat známé pod zkratkou IrDa. Tuto technologii vytlačil mnohem rychlejší přenos dat známý
pod názvem Bluetooth.
Světelné zdroje pro systémy strojového snímání
Systémy strojového snímání často vyžadují jasné a homogenní osvětlení, aby dokázaly lépe vykonávat požadovanou
činnost. LED jsou často k tomuto účelu využívány, a na tomto poli zůstává jeden z jejich hlavních způsobů využití,
dokud jejich cena neklesne natolik, aby byly využity v širším měřítku i v jiných oblastech. LED diody představují
téměř dokonalý zdroj světla pro systémy strojového snímání z několika hlavních důvodů:
• Velikost ozařovaného prostoru je obvykle poměrně malá a systém Vision nebo „chytré kamery“ schopné snímat i
nedokonale osvětlené předměty jsou docela drahé. Proto je zde cena LED menší problém, když ji srovnáme s
cenou telekomunikačních zařízení.
• Elementy LED tíhnou k tomu být co nejmenší a mohou být osazeny ve velké hustotě na ploché nebo dokonce
tvarované povrchy. To umožňuje osvětlit kontrolovanou část zdroji homogenního světla z přesně vymezených
úhlů.
• Mají nebo jsou snadno doplnitelné malými, levnými čočkami a rozptylovacím stínítkem, to pomáhá k dosažení
vysokých hustot světla a kontroly nad světlem (jeho rozptylem).
• Můžou být snadno použity k vytvoření záblesku (v řádu mikrosekund a méně), jejich síla je už dostatečně velká k
dosažení dobře osvětlených obrázků i při velmi krátkém trvání světelného pulzu. Toho je využíváno v případě,
kdy potřebujeme získat ostrý obraz rychle se pohybujících částí.
• Jsou k dispozici v několika barvách a vlnových délkách, což umožňuje použít nejlepší barvu pro dané využití, kde
různé barvy mohou přesněji osvětlit předmět zájmu.
• Díky tomu, že mají přesně známé spektrum, tak se dají dobře nastavit barevné filtry, které se použijí k
vyfiltrování získaných informací nebo ke snížení rušení okolním světlem.
• Obvykle pracují při srovnatelně nižších teplotách než klasické zdroje.
• Mohou být uspořádány v požadovaných uskupeních (poosvětlení pro vykreslení kontur, plochy, kopule pro světlo
rozptýlené mnoha směry apod.)
• Je možné díky ním zmenšit osvětlovací zařízení, to umožňuje osadit malé LED osvětlovače do „chytrých kamer“
nebo zobrazovacích senzorů.
LED
28
Odkazy
• OLED
Literatura
• Jaroslav Doleček: Moderní učebnice elektroniky - 3. díl, Optoelektronika; nakladatelství BEN - technická
literatura, 2005; ISBN 80-7300-184-5
• Václav Malina: Poznáváme elektroniku - 1. díl; nakladatelství Kopp, České Budějovice 2003; ISBN
80-7232-039-4
• Vladimír Suchánek: Dioda, tranzistor a tyristor názorně - programový kurz; nakladatelství SNTL, Praha 1983;
(zde je možné se dočíst hlavně o klasických diodách než o LED)
Externí odkazy
• Praktická učebnice elektroniky na Wikibooks [8]
Reference
[1] Světelné zdroje - světelné diody (http:/ / www. odbornecasopisy. cz/ res/ pdf/ 39810. pdf) Světlo 5/2009
[2] OSRAM: green LED (http:/ / catalog. osram-os. com/ media/ _en/ Graphics/ 00041987_0. pdf)
[3] "Ultraviolet Emission from a Diamond pn Junction" (2001). Science 292 (5523). doi: 10.1126/science.1060258 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1126/
science. 1060258). PMID 11397942.
[4] "Deep Ultraviolet Light-Emitting Hexagonal Boron Nitride Synthesized at Atmospheric Pressure" (2007). Science 317 (5840). doi:
10.1126/science.1144216 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1126/ science. 1144216). PMID 17702939.
[5] "Direct-bandgap properties and evidence for ultraviolet lasing of hexagonal boron nitride single crystal" (2004). Nature Materials 3 (6). doi:
10.1038/nmat1134 (http:/ / dx. doi. org/ 10. 1038/ nmat1134). PMID 15156198.
[6] "An aluminium nitride light-emitting diode with a wavelength of 210 nanometres" (2006). Nature 441 (7091). doi: 10.1038/nature04760
(http:/ / dx. doi. org/ 10. 1038/ nature04760). PMID 16710416.
[7] " LEDs move into the ultraviolet (http:/ / physicsworld. com/ cws/ article/ news/ 24926)", physicsworld.com, May 17, 2006. Ověřeno k
2007-08-13.
[8] http:/ / cs. wikibooks. org/ wiki/ Praktická_elektronika/ Diody
V tomto článku je použit překlad textu z článku Light-emitting diode (http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/
En:light-emitting_diode?oldid=158668693) na anglické Wikipedii.
Lidské oko
29
Lidské oko
Lidské oko je párový orgán, který umožňuje člověku vidět.
Mechanismus vidění
Podrobnější informace naleznete v článku zrak.
Lidské oko
Struktura lidského oka se plně přizpůsobuje potřebě zaostřit paprsek
světla na sítnici (latinsky retina). Všechny části oka, přes které paprsek
světla prochází, jsou průhledné, aby co nejvíce zabraňovaly rozptylu
dopadajícího světla. Rohovka (cornea) a čočka (lens) pomáhají paprsek
světla spojit a zaostřit na zadní stěnu oka – sítnici. Toto světlo pak
způsobuje chemické přeměny ve světločivných buňkách (tyčinky a
čípky), které vysílají nervové impulsy zrakovým nervem (nervus
opticus) do mozku.
Světlo vstoupí přes rohovku, do oblasti vyplněné komorovou vodou
(aquaeus humour), a dopadá na čočku skrz panenku (pupil, zornice,
zřítelnice). Ta se pomocí svalů (duhovka, iris) roztahuje a zužuje, čímž
reguluje množství procházejícího světla. Pomocí svalů je také
Průřez lidského oka
regulována čočka, která zaostřuje paprsky, aby se sbíhaly přesně na
sítnici, kde vytvářejí převrácený obraz. Celá zbývající oblast oka je vyplněna sklivcem, který udržuje v oku stálý tlak
a tím i tvar.
Konvenční zraková vzdálenost
Konvenční zraková vzdálenost je vzdálenost předmětu od oka, při jehož zaostření se oko nejméně namáhá. Tato
veličina se označuje znaménkem d. Využívá se jí při výpočtech v optice. Především by šlo o vypočítání zvětšení
předmětu pozorovaného lupou, mikroskopem nebo dalekohledem. Pro zdravé lidské oko je tato vzdálenost přibližně
25 centimetrů.
Části
Oční koule (bulbus oculi)
Je uložena v obličejové části lebky v očnici. V hrotu očnice vystupuje z oka zrakový nerv a vstupuje tepna
přivádějící krev pro celé oko, vstupují také nervy pro svaly v oku. Tyto útvary jsou uložené v tukové tkáni.
Oční koule má, přibližně kulovitý tvar (nejdelší je předozadní směr – oční osa) a její stěna je rozdělena do tří vrstev:
povrchová (bělima, rohovka), střední cévnatá (cévnatka, řasnaté tělísko, duhovka) a vnitřní (světločivná sítnice).
Lidské oko
• Bělima (sclera) – tuhá, bílá vazivová blána (u dětí namodralá, ve stáří zažloutlá od kapének tuku). Tloušťka se
pohybuje kolem 0,3 – 2 mm a zaujímá 4/5 povrchu oční koule. Do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu ji
prostupuje zrakový nerv a vpředu přechází v rohovku.
• Rohovka (cornea) – orgán v přední části oka. Je inervována, ale není prostoupena cévami. Je vyklenutější než
bělima (má podobu hodinového sklíčka). Při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný reflex – sevření víček.
Špatné zakřivení rohovky způsobuje onemocnění zvané astigmatismus.
• Živnatka/Cévnatka (uvea) - obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk, Má hnědočervenou barvu a v
zadní části je tvořena cévnatkou (choroidea). Vpředu přechází v řasnaté tělísko.
• Řasnaté tělísko (corpus ciliare) – paprsčitě uspořádaný val z hladké svaloviny. Na povrchu má četné výběžky, na
něž je tenkými vlákny zavěšena čočka. Stahy svalstva mění zakřivení svalstva, což způsobuje potřebnou
akomodaci (zakřivení) čočky. Z krve protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska se filtrací tvoří komorová voda,
která vyživuje bezcévnaté části oka a udržuje jeho tvar.
• Duhovka (iris) – má tvar kruhového terčíku z hladkého svalstva. Kruhový otvor uprostřed duhovky se nazývá
zornice (zřítelnice, pupila). Paprsčitě nebo kruhovitě uspořádaná svalovina rozšiřuje nebo zužuje zornici. V
duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu (modré mají pigmentu
nejméně, hnědé a černé nejvíce). Tato pigmentová vrstva zabraňuje, aby paprsky vnikaly do oka jinudy než
zornicí.
• Zornice (pupila) je kruhový otvor uprostřed duhovky. Pozorovatel v ní může vidět svůj obraz.
• Čočka (lens) – 4 mm silný orgán zavěšený na řasnatém tělísku. Čočka je průhledná dvojvypuklá (bikonvexní)
spojka s více zakřivenou zadní plochou. Její funkcí je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici, čímž napomáhá
k přesnému vidění.
• Sítnice (retina) – jemná několikavrstevná blána silná asi 0,2 – 0,4 mm. Jsou v ní umístěny jednak gangliové a
bipolární nervové buňky jednak vlastní smyslové buňky sítnice tyčinky a čípky.
• Tyčinky – asi 130 milionů buněk, které rozlišují pouze odstíny šedi. Jsou citlivější na světlo, čímž umožňují
vidění za šera. Jejich činnost umožňuje oční purpur – rodopsin (vitamín A a bílkovina opsin). Nenacházejí se
ve žluté skvrně.
• Čípky – asi 7 milionů buněk umožňujících barevné vidění (modrá, zelená a červená). Vitamín A se zde váže
na tři různé opsiny (citlivost na červené, zelené a modré světlo). Největší nakupení čípků je asi 4 mm od slepé
skvrny na mírně vkleslém místě sítnice, tzv. žlutá skvrna (místo nejostřejšího vidění).
• Slepá skvrna – místo kde vystupuje z oční koule zrakový nerv, je bez tyčinek a čípků.
• Sklivec (corpus vitreum) – rosolovitá průhledná hmota, která vyplňuje většinu vnitřního prostoru oční koule.
Přídatné oční orgány
• Spojivka (tunica conjuctiva) – slizniční blána sytě růžové barvy, která ohybem přechází na oční kouli a kryje
zpředu bělimu až po okraj rohovky. Prostor mezi spojivkou víček a oční koulí se nazývá spojivkový vak.
• Slzná žláza – orgán uložený v dutině očnicové nad oční koulí. Otevírá se větším počtem vývodů do spojivkového
vaku. Její sekret – slzy (lacrimae) – obsahují chlorid sodný a lysozym. Vymývají spojivku a jsou roztírány po
rohovce. Slouží ke zvlhčování přední stěny oka a ochraně před infekcí. Odtékají do slzného váčku vnitřní stranou
oka a dále slzovodem do dutiny nosní.
• Horní a dolní víčko – volné okraje jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy (zánět se nazývá
ječné zrno a může být značně bolestivý)
• Okohybné svaly – celkem 6 svalů z příčně pruhované svaloviny. Pohybují oční koulí tak, aby obraz dopadal na
sítnici ve žluté skvrně. Nerovnoměrnost v tahu jednotlivých svalů způsobuje šilhání.
30
Lidské oko
Pohlcování záření
V různých částech oka dochází k pohlcování různých vlnových délek záření. Toho se dá využít především při
operacích oka, ale především to chrání oko před poškozením. Záření je pohlcováno za pomoci rozkladu proteinů a
jiných látek, čímž se spotřebovává energie. Větší dávky nevhodného záření způsobují slzení, zvýšení teploty a tlaku
v oku, záněty apod. Při extrémní intenzitě může dojít i k nevratnému poškození oka.
Vliv záření různých vlnových délek
Lidské oko je schopno vnímat pouze viditelné světlo, tj. záření o vlnové délce přibližně 400-700 nm. Působí na něj
však i záření jiných vlnových délek:
• 100-315 nm – absorbuje se převážně v rohovce, zbytek se rozptýlí v komorové vodě
• 315-400 nm – absorbuje se převážně v čočce za pomoci přeměny proteinů
• 400-1400 nm – prochází skrz čočku a dopadá na sítnici, kde při velké intenzitě může způsobit i vážné poškození.
Viditelné světlo 400-700 nm je oko schopné během 0,25 s zredukovat pomocí panenky na snesitelné množství,
ale na kratší vlnové délky již nedokáže tak rychle zareagovat
• více než 1400 nm – je absorbováno v rohovce a způsobuje silné slzení a zvyšování teploty a tlaku komorové
vody.
Onemocnění
Onemocnění oka nebo oční vady mohou být vrozené nebo se mohou vyvinout věkem. V seznamu jsou uvedeny
onemocněné lidského oka.[1] Většina z nich se však vyskytuje i u jiných vyšších obratlovců a v principu i u všech
dalších živočichů se stejným typem očí.
• Astigmatismus – nepravidelné zakřivení rohovky, způsobující rozmazané vidění
• Barvoslepost – vrozená porucha buněk sítnice, vnímajících barvy. Způsobuje neschopnost rozlišovat některé
barvy, obvykle červenou a zelenou
• Konjunktivitida – zánět spojivky způsobující pálení a zarudnutí oka
• Myopie (krátkozrakost) – neschopnost ostře vidět do dálky, obraz je vytvářen před sítnicí, dělí se na dvě
podskupiny: Osová: oční koule je delší než 24 mm; a Systémová: délka oka je 24 mm, ale optický systém je více
lámavý kvůli: a)menšímu poloměru křivosti jednotlivých ploch = rádiusová myopie; nebo b)některé prostředí v
oku má větší index lomu = indexová myopie
• Hypermetropie (dalekozrakost) – Neschopnost ostře vidět do blízka, protože oční koule je příliš krátká pro
normální ostření, obraz se tedy vytváří za sítnicí
• Stařecká vetchozrakost (presbyopie) - druh hypermetropie
• Glaukom (zelený zákal) – zvýšený tlak tekutiny uvnitř oka, není-li léčen, způsobuje slepotu
• Katarakta (šedý zákal) – zákal čočky, způsobující zastřené vidění a ztrátu vnímání podrobností
• Diabetická retinopatie
• Poranění oka
• Odchlípení sítnice – oddělení sítnice od zadní části oční koule, pokud není okamžitě léčeno, způsobuje slepotu
• Věkem podmíněná makulární degenerace – Poškození žluté skvrny oka. Způsobuje postupnou ztrátu zraku.
Reference
[1] HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo smyslové orgány, s. 157.
31
Magnetismus
32
Magnetismus
Magnetismus je fyzikální jev projevující se primárně
silovým působením na pohybující se nositele
elektrického náboje (nabité částice). Důsledkem tohoto
působení jsou např. silové působení na (i nenabitá)
tělesa (nejsilnější u feromagnetických látek) či změny
elektrických, optických a dalších materiálových a
termodynamických charakteristik látek vystavených
magnetickému působení.
Magnetismus je vytvářen pohybem elektrického náboje
nebo
změnou
elektrického
pole
v
čase.
Elektromagnetismus, tedy sloučení magnetismu a
elektrické síly je jednou ze čtyř základních interakcí.
Magnetické siločáry dlouhého magnetu znázorněné pomocí
železných pilin na papíře
Objev magnetismu a vývoj názorů na jeho podstatu
Magnetismus byl objeven nezávisle na elektřině jako vlastnost zmagnetizovaných materiálů nalézaných v přírodě. U
některých látek byl pozorován i přenos těchto vlastností na jiné látky. U tzv. feromagnetických látek (většina druhů
ocele, železo, kobalt, nikl a jejich slitiny, i některé další slitiny, které uvedené prvky neobsahují) lze již slabým
vnějším magnetickým polem vyvolat takové změny uspořádání atomů, že magnetické pole zesílí a v některých
případech lze vytvořit permanentní magnet, projevující se i samostatně svým magnetismem.
Podrobnější informace naleznete v článku Magnet.
Původně se z analogie s elektrickým působením předpokládalo, že magnetismus způsobuje magnetická obdoba
elektrického náboje. Až později bylo odhaleno, že podstata magnetismu nespočívá v tzv. magnetických monopólech,
ale v pohybujících se elektrických nábojích. Pokusy odhalily, že elektrický proud vytváří ve svém okolí svůj
magnetismus. Bylo též odhaleno magnetické silové působení magnetických materiálů i elektrických proudů na
okolní vodiče protékané elektrickým proudem. Posledním klíčovým objevem pak byl objev elektromagnetické
indukce, tedy vzniku elektrického pole vyvolaného proměnným magnetismem.
Plnou souvislost elektrických a magnetických jevů odhalila až Maxwellova teorie elektromagnetismu a zdůvodnění
podala speciální teorie relativity, která v magnetismu odhalila relativistický důsledek elektrického působení.
Popis magnetického působení
Magnetické působení je zprostředkováno magnetickým polem.
K popisu se používá vektorová fyzikální veličina magnetická indukce a s ní související veličiny (magnetický
indukční tok, intenzita magnetického pole).
Silové působení magnetického pole se řídí tzv. Ampérovým silovým zákonem. Základním zákonem magnetismu je
Ampérův zákon celkového proudu.
Podrobnější informace naleznete v článku Magnetické pole.
Magnetismus
33
Literatura
• Přehled středoškolské fyziky , Prometheus , s.r.o, 2.přepracované vydaní , ISBN 80-7196-006-3
•
•
•
•
Magnet
Magnetické pole
Ampérův silový zákon
Elektřina a magnetismus
Oslnění
Vyskytují-li se v zorném poli oka příliš velké jasy, jejich rozdíly nebo prostorové či časové kontrasty jasů, které
překračují adaptabilitu zraku, vzniká oslnění. Při oslnění nastává ztížená činnost zrakového systému. Ve fotografii se
nazývají odlesky nebo přeexponovaná místa („přepaly“).
Oslnění můžeme rozdělit na oslnění přímé či odrazem. Mezi další typy oslnění můžeme řadit: přechodové oslnění,
ke kterému dochází při náhlé změně adaptačního jasu, či závojové, ke kterému dochází, je-li před pozorovaným
pozadím prostředí s vyšším jasem (např. při mlze před světlomety). Dalším typem je oslnění kontrastem způsobené
tím, že se v zorném poli vyskytnou jasy příliš vysoké v porovnání s jasem, na který je zrak adaptován.
Hodnocení oslnění
Hodnocení oslnění v interiérech se zaměřuje na přímé oslnění. Nejpoužívanějším způsobem, který hodnotí oslnění je
založen na výpočtu indexu oslnění z různě modifikovaného empirického vzorce. Vzorec vychází z úvahy, že stupeň
oslnění je tím vyšší, čím je vyšší jas oslňujícího světelného zdroje Lz a čím větší je prostorový úhel , pod nímž je
zdroj vidět; a naopak stupeň oslnění klesá s rostoucím průměrným jasem pozadí Lp (adaptačním jasem). Nejčastěji se
pak používá systém UGR (unified glare rating), který je i doporučen Mezinárodní komisí pro osvětlování (CIE). Pro
n oslňujících zdrojů pak má vzorec tvar:
, (-; cd/m2, sr, cd/m2, -),
kde P je činitel charakterizující vliv polohy oslňujícího zdroje. S činitelem oslnění UGR se pracuje i v platné normě
ČSN EN 12464-1.
Mimo UGR existují i další systémy hodnocení oslnění. Např. dřívější německý systém oslnění podle DIN 5035,
který umožňuje hodnotit globálně celou osvětlovací soustavu.
Příklady
Oslnění
34
Nežádoucí odlesky
(„prasátka“, lens flare)
vznikají v objektivu
fotoaparátu
• Protisvětlo
Reflektor
Slovo reflektor (z latinského reflecto, ohýbám nazpět, odrážím), česky doslova odražeč, se používá ve významech:
obecně
• jakýkoliv odražeč, např. pasivní prvek antény
• zrcadlo – z toho přeneseně i:
• zrcadlový dalekohled
• světlomet, vybavený zrcadlovou plochou (zpravidla ve tvaru rotačního paraboloidu)
• reflektor (fotografie), ve fotografii a kinematografii slouží s pomocí speciální odrazné plochy ke směrování
světla na daný předmět nebo scénu.
v kultuře a společnosti
• Reflektor – odráží dění ve společnosti, např:
• Reflektor mladých – byla v dobách československého totalitního režimu akce pořadaná Socialistickým svazem
mládeže
• Reflexe
• Reflex
Refraktor
35
Refraktor
Refraktor je čočkový dalekohled; oba jeho optické členy – objektiv i
okulár – jsou tedy složené z jedné nebo více čoček.
Tento typ dalekohledů trpí řadou vad, z nichž je asi nejmarkantnější
barevná vada. Tuto vadu lze korigovat kombinací dvou čoček z
různých druhů skel (flintové sklo, korunové sklo). Dalekohled s
korigovanou barevnou vadou se nazývá achromatický nebo krátce
achromát. Při velkých zvětšeních se přesto tato barevná vada u
achromátu projevuje a působí rušivě. Kvalitněji lze barevnou vadu
redukovat přidáním další čočky/čoček. Tyto „apochromáty“ umožňují
použití většího zvětšení bez rušivého efektu, ale díky náročnosti
výroby jsou nepoměrně dražší.
Dvojitý čočkový dalekohled používaný ke studiu
Slunce na hvězdárně v Ondřejově
Optické schéma refraktoru: vlevo objektiv, vpravo okulár
Apochromatické refraktor
Refraktor
36
• Achromát
• Astrograf
Rtuť
Tento článek pojednává o kovovém prvku. O minerálu pojednává článek Rtuť (minerál).
kadmium
↑
Hg↓
kopernicium
•
[Xe] 4f14 5d10 6s2
•
A
• •
80
Hg
• •
• • • • • •
• • • • • •
• • •
• • • • • • • • • • • • • • •
• • •
• • • • • • • • • • • • • • •
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
• •
↓Periodická tabulka prvků↓
zlato ← Rtuť → thallium
Obecné
Název (lat.), značka, číslo
Rtuť (Hydrargyrum), Hg , 80
Registrační číslo CAS
7439-97-6
Umístění v PSP
12 skupina, 6. perioda, blok d
Char. skupina
Přechodné kovy
Vzhled
stříbrný kapalný kov
Atomové vlastnosti
Rel. at. hmotnost
200,59 amu
Atomový poloměr
151 pm
Rtuť
37
Kovalentní poloměr
132±5 pm
van der Waalsův poloměr
155 pm
Elektronová konfigurace
[Xe] 4f14 5d10 6s2
Elektronů v hladinách
2, 8, 18, 32, 18, 2
Oxidační číslo
4, 2, 1
Fyzikální vlastnosti
Skupenství
kapalné
Krystalová struktura
rhomboedrální
Hustota
13,534 g·cm−3
Magnetické chování
diamagnetické
Teplota tání
-38,83 °C (234,32 K)
Teplota varu
356,73 °C (629,88 K)
Skupenské teplo tání
2,29 kJ·mol−1
Skupenské teplo varu
59,11 kJ·mol−1
Tlak nasycené páry
1 Pa (315 K)
1 kPa (449 K)
Měrná tepelná kapacita
27,983 J·mol−1·K−1 (25 °C)
Elektrický odpor
961 nΩ·m (25 °C)
Tepelná vodivost
8,30 W·m−1·K−1 (300 K)
Různé
Elektronegativita
2,00 (Paulingova stupnice)
Ionizační energie
první: 1007,1 kJ·mol−1
druhá: 1810 kJ·mol−1
třetí: 3300 kJ·mol−1
Bezpečnost
R-věty
R61 R26 R48/23 R50/53
S-věty
S53 S45 S60 S61
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP.
Rtuť, chemická značka Hg, lat. Hydrargyrum je těžký, toxický kovový prvek. Slouží jako součást slitin (amalgámů)
a jako náplň různých přístrojů (teploměry, barometry). Je jedním ze tří kovových prvků, které jsou za normálních
podmínek kapalné.
Rtuť
38
Základní fyzikálně - chemické vlastnosti
Rtuť je kapalný kovový prvek stříbřitě bílé barvy. Je nápadně těžká a dobře vede elektrický proud. Je supravodičem I
typu, a to za teplot pod 4,154 K (Hg - α) a 3,949 K (Hg - β). Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční
elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství Hg+1 (kovalentní vazba rtuť-rtuť) a Hg+2, přičemž
vlastnosti sloučenin rtuťných se podobají sloučeninám stříbrným, zatímco rtuťnaté soli připomínají spíše sloučeniny
měďnaté.
Z minerálních kyselin je rtuť dobře rozpustná v kyselině dusičné za vývoje oxidů dusíku. Na vzduchu je rtuť
neomezeně stálá, velmi ochotně však reaguje s elementární sírou a halogeny.
S některými kovy tvoří kapalné i pevné slitiny – amalgámy. Zvláště snadno vzniká amalgám zlata a rtuť proto
vzbuzovala již odedávna zájem alchymistů, kteří věřili, že s její pomocí vytvoří zlato i z jiných prvků pomocí tzv.
transmutace.
Výskyt a výroba
V zemské kůře je rtuť velmi vzácná. Průměrný obsah činí kolem
0,1–0,3 mg/kg. I v mořské vodě je její koncentrace téměř na hranici
měřitelnosti - 0,03 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve
vesmíru připadá na jeden atom rtuti přibližně 120 miliard atomů
vodíku.
V přírodě se rtuť vyskytuje poměrně vzácně i jako elementární prvek.
Hlavním minerálem a zdrojem pro výrobu je však sulfid rtuťnatý, HgS,
česky rumělka neboli cinabarit. Největší světová ložiska tohoto nerostu
se nacházejí ve Španělsku, Slovinsku, Itálii, USA a Rusku.
ruda rtuti - rumělka neboli cinabarit, HgS
Výroba rtuti z rumělky spočívá v její pražení za přístupu vzduchu
podle rovnice:
HgS + O2 → Hg + SO2
Další možností získání elementární rtuti ze sulfidických rud je její redukce kovovým železem nebo pražení rudy s
přídavky oxidu vápenatého, kde probíhá následující reakce:
4 HgS + 4 CaO → 4 Hg + 3 CaS + CaSO4
Vzniklé rtuťové páry jsou ochlazovány, dochází k jejich kondenzaci a produktem je poměrně velmi čistá kovová rtuť.
Proces destilace rtuti je i spolehlivým způsobem jejího čištění a rafinace.
Průmyslové využití rtuti přináší vážné ekologické, zdravotní a společenské problémy. Evropská unie proto přijala
strategii eliminace rtuti, která má zahrnovat snížení emisí rtuti do prostředí, řešení problému dlouhodobých přebytků
rtuti, ochranu lidí a podporu mezinárodních akcí týkajících se rtuti. Připravovaná strategie by se měla bezprostředně
dotýkat také sektoru nakládání s odpady.[1]
Ceny rtuti za rok 2010 vzrostly v EU téměř 3x [2] .
Rtuť
39
Využití
Nejvýznamnější uplatnění v praxi má rtuť ve formě svých slitin
s jinými kovy – amalgámy. Ochotně je vytváří s Au, Ag, Cu,
Zn, Cd, Na, naopak s železnými kovy jako jsou Fe, Ni a Co
nevznikají vůbec.
Dentální amalgámy
• V běžném životě se nejčastěji setkáme s amalgámy
dentálním, používanými v zubním lékařství jako velmi
odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. V současné
době se používají amalgámy, které vzniknou smísením rtuti
se slitinou stříbra, mědi a cínu. Poměr posledních tří prvků
dentální amalgám v praxi
se liší podle jednotlivých výrobců a obchodních značek, ale
obvykle je výsledný amalgám tvořen přibližně stejným váhovým množstvím rtuti jako sumy zbývajících
kovových prvků.
• Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií:
• 1. Rychlost tuhnutí musí být taková, aby lékař měl dostatek času plombu do zubu správně zasadit a
mechanicky upravit, současně by však již po hodině až dvou měla být natolik tvrdá, že ji pacient může
používat (kousat na ošetřený zub). Celkově amalgám tvrdne po dobu přibližně 24 hodin.
• 2. Během tvrdnutí nesmí docházet k velkým rozměrovým změnám amalgámu – při expanzi by hrozilo
roztržení zubu, při zmenšení objemu by plomba vypadávala.
• 3. Amalgám musí být co nejvíce chemicky odolný vůči prostředí v lidských ústech aby nedocházelo k
uvolňování rtuti a zbylých kovů do organismu.
• Přestože v současné době používá amalgám v dentální medicíně stále méně a je nahrazován různými plastickými
polymery, jsou jeho mechanické vlastnosti stále nejlepší ze všech zubních výplní[zdroj?]. Proto jej většina zubních
lékařů používá především k výplním stoliček, kde nevadí jeho estetická nevzhlednost (tmavá barva), ale plně se
uplatní jeho tvrdost a dlouhodobá mechanická odolnost.
Další amalgámy
• Další amalgám se prakticky sporadicky využívá při amalgamaci zlata při jeho těžbě z rud o vysoké kovnatosti.
Jemně rozdrcená hornina se kontaktuje s kovovou rtutí a zlato prakticky kompletně přejde do kapalného
amalgámu. Po oddělení od horniny se rtuť oddestiluje a vrací zpět do procesu, získané zlato se pak dále rafinuje.
Velkým problémem tohoto způsobu těžby je fakt, že kompletní oddělení rtuti od zbytkové hlušiny je prakticky
nemožné a dochází tak ke kontaminaci životního prostředí vysoce toxickou rtutí.
• Sodíkový amalgám vznikající při elektrolýze chloridu sodného s použitím rtuťové katody se dále používá k
výrobě hydroxidu sodného reakcí s vodou. Podstatná část ekologické havárie pří záplavách v roce 2002 ve
Spolaně Neratovice byla způsobená zatopením provozu elektrolýzy a následnou kontaminací labské vody rtutí.
Rtuť
40
Fyzikální přístroje
Elementární rtuť se používá jako náplň různých jednoduchých
fyzikálních přístrojů – teploměrů a tlakoměrů na měření
atmosférického tlaku. Ještě v nedávné době bylo zvykem udávat
atmosférický tlak v mm rtuťového sloupce, přičemž normální tlak měl
hodnotu 760 mm Hg. Dobré elektrické vodivosti a tekutosti rtuti i za
pokojových teplot se občas využívá ke konstrukci polohových spínačů
elektrického proudu (v žargonu prasátek).
Evropská unie výrobu rtuťových teploměrů zakázala.
od roku 2011 přestávají kalibrovat [3]
[zdroj?]
V USA se
Polohový rtuťový spínač
Výbojky a zářivky
Elektrický výboj v prostředí rtuťových par s nízkým tlakem spolu s
různými inertními plyny vyvolává silné světelné vyzařování ve
viditelné oblasti spektra a slouží tak při výrobě osvětlovacích těles s
vyšší světelnou účinností, než klasické žárovky s wolframovým
vláknem. Zářivkové trubice tak obsahují malé množství rtuti a je třeba
dbát zvýšené opatrnosti při jejich likvidaci.
Polarografie
Různé typy zářivek
Elektrochemická analytická technika – polarografie je založena na
měření intenzity elektrického proudu mezi rtuťovou kapkovou a
referenční elektrodou v závislosti na elektrickém potenciálu, vloženém na tyto elektrody. Při měření se obě elektrody
ponoří do analyzovaného roztoku a zaznamenává se intenzita proudu procházejícího mezi elektrodami při plynulé
změně potenciálu. Analyzované ionty obsažené v roztoku se postupně redukují podle svého redox potenciálu a
intenzita dosaženého proudu (limitní difuzní proud) je mírou koncentrace měřené látky.
• Za objev a rozvoj využití polarografické metody v analytické chemii získal akademik Jaroslav Heyrovský v roce
1959 Nobelovu cenu za chemii.
• V současné době existuje v analytické elektrochemii celá řada technik, které využívají polarografického principu,
nahrazují však rtuťovou kapkovou elektrodu jinými typy elektrod (rotující disková elektroda) nebo modifikují
různým způsobem elektrický potenciál vložený na měrné elektrody (diferenční pulsní voltametrie).
Vakcíny
Stopové množství organické sloučeniny rtuti (thimerosal) obsahují vakcíny proti některým bakteriálním a virovým
onemocněním (proti hepatitidě typu B, menigitidě, tetanu, dětské obrně apod.)[zdroj?]. Některé studie spojují použití
rtutí ve vakcínách pro děti s rostoucím výskytem autismu.[4]
Výroba chlóru
Velkého množství kovové rtuti se používá v chemickém průmyslu v zařízeních pro elektrolytickou výrobu chlóru.
Tato zařízení jsou energeticky náročná a jsou také významným zdrojem znečištění životního prostředí rtutí, a proto
jsou postupně nahrazovány. V České republice provozuje tuto technologie např. chemička Spolana Neratovice, v
jejíž areálu přes 250 tun kovové rtuti a jejích organických sloučenin kontaminovalo několik výrobních objektů a
desítky tisíc metrů kubických zeminy na břehu Labe.[5]
Rtuť
41
Sloučeniny
Prakticky se můžeme setkat s dvěma řadami sloučenin rtuti: Hg+1 a Hg+2. Oba typy jsou prakticky stejně stálé,
vyznačují se však podstatně jinými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.
Sloučeniny Hg+1
Svým chemickým chováním připomínají stříbrné soli. V případě oxidačního čísla +1 se jedná pouze o formalismus,
protože je v těchto sloučeninách rtuť ve skutečnosti dvojvazná (-Hg-Hg-).
Typický je příklad nejdůležitější rtuťné sloučeniny - chloridu rtuťného, kalomele Hg2Cl2. Je to bílá krystalická látka
velmi málo rozpustná ve vodě stejně jako AgCl. Je sice toxický jako všechny soli rtuti, ale vzhledem k nízké
rozpustnosti se jen velmi obtížně může dostat z trávicího traktu do krevního řečiště. V dřívějších dobách byl dokonce
využíván medicínsky jako projímadlo.
• Značný význam má však kalomel v analytické chemii. V elektrochemii je prakticky nejvíce používanou
referenční elektrodou kalomelová elektroda, jejíž potenciál je prakticky neměnný a je dán pouze velmi nízkou ale
stálou koncentrací iontů Hg22+ uvolněných z kalomele v roztoku chloridu draselného (KCl).
• Na přípravu roztoku soli rtuťné se používá dusičnan rtuťný (Hg2(NO3)2), přičemž na dno roztoku se dává kapka
kovové rtuti, aby nedocházelo k nežádoucím redoxním dějům.
• Další uplatnění nalézá kalomel v gravimetrické analýze platinových kovů, kde působí jako selektivní redukční
činidlo. Podle podmínek reakce (teplota roztoku, kyselost) redukuje přídavek kalomele různé skupiny drahých
kovů jako platina, rhodium a iridium.
Sloučeniny Hg+2
Svým chemickým chováním připomínají měďnaté soli.
Poměrně významný je chlorid rtuťnatý (HgCl2, sublimát). Tato sloučenina je ve vodě velmi dobře rozpustná a
současně mimořádně toxická. Spíše pro zajímavost lze uvést, že HgCl2 v roztoku prakticky vůbec nedisociuje jako
běžné iontové soli, ale v roztoku nalézáme pouze solvatované molekuly HgCl2.
• Sublimát byl dříve používán jako součást jedů na hlodavce a k moření obilí, kdy byla ta část obilí, která byla
určena pro setí na příští rok, napuštěna roztokem sublimátu a tak chráněna před hlodavci. Občas však docházelo k
tragickým omylům, kdy se takto ošetřené obilí dostalo do mlýna a pak sloužilo ke konzumaci v pečivu.
Sulfid rtuťnatý (HgS) je jako rumělka nejen nejvýznamnějším přírodním zdrojem rtuti, ale i od pradávna používaným
barvířským pigmentem. Kromě využití v malířství byl např. ve starověkém Egyptě přidávám i do líčidel a jiných
kosmetických přípravků.
Fulminát rtuťnatý (Hg(ONC)2) je znám jako třaskavá rtuť. Tato sloučenina slouží k výrobě velmi často používaných
pyrotechnických rozbušek. Je velmi silně senzitivní vůči zvýšení teploty (např. třením, úderem), ale za normálních
podmínek je zcela stabilní.
Dimethylrtuť (Hg(CH3)2) je kapalná látka, která vzniká ze sloučenin rtuti za anaerobních podmínek působením
mikroorganizmů. Má podobný bod varu jako voda, je ve vodě rozpustná, ale také je lipofilní. Asi nejznámější otrava
dimethylrtutí se stala v japonské zátoce Minamata s tisíci postižených.[6] ,[7]
Rtuť
42
Zdravotní rizika
Rtuť patří mezi prvky, jejichž vliv na zdravotní stav
lidského organismu je jednoznačně negativní. Je, stejně
jako podobně se chovající kadmium, kumulativním
jedem. Z organismu se vylučuje jen velmi pozvolna a
obtížně, jeho většina se přitom koncentruje především v
ledvinách a v menší míře i v játrech a slezině. Bylo
prokázáno, že rtuť může v ledvinách setrvat až desítky
let. Právě ty jsou při chronické otravě rtutí nejvíce
ohroženy.
Projevy chronické otravy bývají často nespecifické - od
studených končetin, vypadávání vlasů, přes zažívací
poruchy, různé neurologické a psychické potíže až po
závažné stavy jako např. chudokrevnost, léčbě
odporující chronická candidóza, revmatické choroby či
onemocnění ledvin. Při jednorázové vysoké dávce rtuti
se dostavují bolesti břicha, průjmy a zvracení.
Do organismu se rtuť dostává především dvěma cestami
– v potravě a dýcháním. Z potravin jsou rizikovým
Památník obětem v japonské Minamatě
faktorem především vnitřnosti (játra, ledviny) nebo
ryby, které byly kontaminovány rtutí při svém růstu.
Rizikové mohou být i zemědělské plodiny, pěstované na půdě zamořené rtuťnatými sloučeninami ať již z
průmyslových zdrojů nebo nevhodně použitými přípravky k hubení zemědělských škůdců.
Elementární rtuť je zdraví člověka nebezpečná zejména v případě vdechování jejích par. I proto se doporučuje
přechovávat v laboratoři rtuť, kterou nelze uzavřít do utěsněné nádoby (např. polarografické rezervoáry), překrytou
vrstvou destilované vody. Kritickým orgánem při akutním vystavení parám rtuti jsou plíce. Vzniká erozivní
bronchitida a postižený člověk může dokonce zemřít na respirační selhání. Poškození dýchacího ústrojí mohou být
provázeny také příznaky poškození centrálního nervového systému. [8] Páry elementární rtuti totiž snadno pronikají
do nervové soustavy za hematoencefalickou bariéru díky své rozpustnosti v tucích.[9] Proto také vyškolení odborníci
větší množství rozlité rtuti odstraňují v protichemických oblecích vybavených dýchacími přístroji.[10] .
Zvláště nebezpečné jsou organokovové sloučeniny rtuti, které se mohou snadno dostat do živých tkání a to například
i pouhým stykem s pokožkou. Tyto sloučeniny se mohou dostávat do životního prostředí např. rozkladem různých
organických sloučenin s obsahem rtuti nebo i metabolickými pochody mikroorganizmů při styku s rtutí. Nejčastěji
uváděným příkladem je dimethylrtuť, (CH3)-Hg-(CH3), kde je jako smrtelná dávka pro dospělého člověka uváděno
již 0,1 ml této kapalné substance.
Sporná je otázka dlouhodobého působení amalgámových zubních plomb, které někteří lékaři považují za zcela
neškodně, jiní upozorňují na glomerulopatie a autoimunitní onemocnění, které byly ve vztahu k expozici rtuti
popsány.[11] . Popisované hypersenzitivní reakce na rtuť se vyznačují celkovými příznaky, vyrážkou na tváři, na krku
a v místech ohybu končetin (flexní rýhy) končetin několik hodin po kontaktu. Zaznamenáno bylo i nespecifické
poškození v ústech zvané lichen ruber planus.[12] Problematický je však především osud rtuti, která se uvolňuje do
atmosféry při zpopelňování těchto osob v krematoriích, což je stále častější způsob pohřbu. Evropané mají v ústech
více než 1100 tun rtuti a každý rok končí jen v zemích EU asi 30 tun rtuti ze zubních amalgámů v půdě, 24 tun ve
vodě a 23 tun v ovzduší.[13]
Rtuť
43
Toxicita jednotlivých sloučenin je závislá především na jejich rozpustnosti ve vodě.[8] Z tohoto pohledu jsou nejvíce
rizikové sloučeniny dvojmocné rtuti Hg+2, které jsou nebo spíše bývaly užívány jako jedy pro hubení hlodavců a
jiných zemědělských škůdců.
Nebezpečnost elementární rtuti při požití je nízká. Vstřebává se cca 0,01 % požité rtuti a pokud rtuť nesetrvá v
trávicím traktu delší dobu nebo není požívána dlouhodobě, nemá zřejmě žádné toxické účinky.[14]
Minimální škodlivost elementární rtuti dokazuje kuriózní příklad nepovedené sebevraždy, kdy si potenciální
sebevrah vstříkl injekčně několik mililitrů rtuti do žíly. Protože pH lidské krve nedovoluje rozpouštění kovové rtuti,
nestalo se naprosto nic. Rtuť nakonec skončila v srdci „sebevraha“ a on s ní žil ještě řadu dalších let.[8]
Nejtoxičtější je rtuť ve formě organosloučenin (metylrtuť). V této podobě se nachází v rybách a organismus je
schopen ji přijmout téměř ze sta procent. [zdroj?]Rtuť patří k nejjedovatějším prvkům.[zdroj?] Způsobuje neurologické
poruchy, poruchy vidění, svalovou slabost, únavu, snižuje reprodukční schopnosti, prochází placentou a způsobuje
psychomotorické poškození plodu.
Ekologická rizika
Rtuť vypuštěná do životního prostředí představuje vážné riziko. Je schopna putovat na velké vzdálenosti a
kontaminovat vodu a půdu i tisíce kilometrů daleko od zdroje znečištění. V Evropě se daří snižovat znečištění rtutí,
ale její vypouštěné množství stále zůstává příliš velké.[15] Vážná ohrožení životního prostředí v současnosti
představuje zejména používání kovové rtuti pro těžbu zlata, např. v Mongolsku[16] , v jižní Americe nebo v
Africe.[17]
RoHS
Vzhledem k její nebezpečnosti je omezeno používání rtuti v některých elektronických a elektrických zařízeních tzv.
směrnicí RoHS spolu se olovem, kadmiem a dalšími látkami.[18] :
Reference
[1] Miroslav Šuta: Evropská strategie eliminace rtuti (http:/ / ihned. cz/ 2-16480620-000000_d-ff), Odpady, 14.7.2005
[2] Metal prices - Mercury - http:/ / www. metal-pages. com/ metalprices/ mercury/
[3] End of an era: NIST to cease calibrating mercury thermometers - http:/ / www. physorg. com/ news/
2011-02-era-nist-cease-calibrating-mercury. html
[4] Vakcinace a autismus (http:/ / www. zdravotnickenoviny. cz/ scripts/ detail. php?id=168003), Zdravotnické noviny, 32/2005
[5] Miroslav Šuta: Spolana — časovaná bomba na břehu Labe (http:/ / www. sedmagenerace. cz/ text/ detail/ 121), Sedmá generace, 10/2002
[6] Látka: Rtuť a sloučeniny (jako Hg) (http:/ / www. irz. cz/ latky/ rtut_a_sl), Integrovaný registr znečištění
[7] TED Case Studies - Minamata Disaster (http:/ / www. american. edu/ TED/ MINAMATA. HTM)
[8] Vladimír Bencko, Miroslav Cikrt, Jaroslav Lener: Toxické kovy v životním a pracovním prostředí člověka, Grada 1995, ISBN 80-7169-150-X
[9] Pavel Urban: AKTUÁLNÍ PROBLÉMY NEUROTOXICITY RTUTI Neurol. pro praxi, 2006; 5: 251–253
[10] Vylitá rtuť na ulici Masarykova (http:/ / www. hasicibm. cz/ zasah10/ zasah10. html), 23.1.2002
[11] Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ (http:/ / www.
chemicke-listy. cz/ docs/ full/ 2007_12_1038-1044. pdf) Chem. Listy 101, 1038−1044 (2007)
[12] Milan Tuček, Vladimír Bencko, Svatopluk Krýsl: ZDRAVOTNÍ RIZIKA RTUTI ZE ZUBNÍCH AMALGÁMŮ (http:/ / www.
chemicke-listy. cz/ docs/ full/ 2007_12_1038-1044. pdf) Chem. Listy 101, 1038−1044 (2007)
[13] Miroslav Šuta: Dám či nedám (si) amalgám? (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 22884/ Dam-ci-nedam-si-amalgam. html), respekt.cz, 24.
leden 2008
[14] MERCURY - MONOGRAPH FOR UKPID (http:/ / www. inchem. org/ documents/ ukpids/ ukpids/ ukpid27. htm)
[15] Miroslav Šuta: Znečištění rtutí a olovem zůstává vážným problémem Evropy (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 34470/
Znecisteni-rtuti-a-olovem-zustava-vaznym-problemem-Evropy. html), respekt.cz, 5. května 2008
[16] Mongolská zlatá horečka ničí řeky i život nomádů (http:/ / aktualne. centrum. cz/ priroda/ clanek. phtml?id=620626), aktualne.cz, 8.11.2008
[17] Miroslav Šuta: Jak se (taky) rodí zlato (http:/ / suta. blog. respekt. cz/ c/ 23370/ Jak-se-taky-rodi-zlato. html), respekt.cz, 29. ledna 2008
[18] Miroslav Šuta: Zákaz některých chemikálií v nových spotřebičích (http:/ / ihned. cz/
c4-10041240-19260680-000000_d-zakaz-nekterych-chemikalii-v-novych-spotrebicich), Odpady, 9/2006
Rtuť
44
Literatura
• Jursík F.: Anorganická chemie kovů. 1. vyd. 2002. ISBN 80-7080-504-8 ( elektronická verze (http://
vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_isbn-80-7080-504-8/pages-img/anotace.html))
• Greenwood N.N., Earnshaw A.: Chemie prvků II. 1. vyd. 1993. ISBN 80-85427-38-9
• Vladimír Bencko, Miroslav Cikrt, Jaroslav Lener: Toxické kovy v životním a pracovním prostředí člověka, Grada
1995, ISBN 80-7169-150-X
• Handbook on the Toxicology of Metals, vol. II., 1986
• Beneš, J. a kol.: Životní prostředí České republiky. Ročenka 1992, MŽP ČR a ČEú, Praha 1993
• J. Píša: Narušení reprodukčních procesů působením kadmia, olova a rtuti. in: J. Cibulka a kol. Pohyb olova,
kadmia a rtuti v biosféře. Akademia Praha , 1991
• H. Pohunková, H. Reisnerová: Vliv olova, kadmia a rtuti na změny ve tkáních a orgánech suchozemských
živočichů.in: Pohyb olova, kadmia a rtuti v biosféře. Academia Praha, 1991.
Externí odkazy
• (cs) Pavel Urban: Aktuální problémy neurotoxicity rtuti (http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&
pdf_id=1616), Neurológia pre prax, 5/2006 (PDF)
• (cs) Český rozhlas - Leonardo: Kauza amalgám (http://www.rozhlas.cz/leonardo/magaziny/_zprava/188558)
- amalgámová výplň zubů, 6.9.2005
• (cs) Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí - příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám (http://www.
zbynekmlcoch.cz/info/ostatni_obory/otrava_intoxikace_rtuti_priznaky_projevy_lecba_prevence_amalgam.
html)
• (en) Environmental Protection Agency: Mercury - Spills, Disposal and Site Cleanup (http://www.epa.gov/
mercury/spills/index.htm)
• (en) Environmental Protection Agency: Initial Risk-Based Prioritization of Mercury in Certain Products (http://
www.epa.gov/hpvis/rbp/Mercury_RBP_10.31.08_FINAL.pdf) (PDF)
• (en) UNEP: UNEP Global Mercury Partnership (http://www.chem.unep.ch/mercury/partnerships/
new_partnership.htm)
1
2
3
4
5
6
7
8
9
H
10
11
12
13
14
15
16
17
(přehled)
18
He
Li
Be
B
C
N
O
F
Ne
Na
Mg
Al
Si
P
S
Cl
Ar
K
Ca
Sc
Ti
V
Cr
Mn
Fe
Co
Ni
Cu
Zn
Ga
Ge
As
Se
Br
Kr
Rb
Sr
Y
Zr
Nb
Mo
Tc
Ru
Rh
Pd
Ag
Cd
In
Sn
Sb
Te
I
Xe
Cs
Ba
*
Hf
Ta
W
Re
Os
Ir
Pt
Au
Hg
Tl
Pb
Bi
Po
At
Rn
Fr
Ra
**
Rf
Db
Sg
Bh
Hs
Mt
Ds
Rg
Cn
Uut
Uuq
Uup
Uuh
Uus
Uuo
*Lanthanoidy La
Ce
Pr
Nd
Pm
Sm
Eu
Gd
Tb
Dy
Ho
Er
Tm
Yb
Lu
**Aktinoidy Ac
Th
Pa
U
Np
Pu
Am
Cm
Bk
Cf
Es
Fm
Md
No
Lr
Skupiny prvků: Kovy · Nekovy · Polokovy | Blok s · Blok p · Blok d · Blok f
Rychlost světla
45
Rychlost světla
Rychlost světla (nebo jiného elektromagnetického záření) ve vakuu je
definována přesnou hodnotou 299 792 458 metrů za sekundu[1]
(1 079 252 848,8 km/h). Označuje se písmenem c (pravděpodobně z
latinského celeritas, což znamená rychlost).
Tato rychlost dává přirozený poměr měřítek prostoru a času a je
nejvyšší možnou rychlostí šíření signálu či informace. Vzhledem k
tomu, že samotná jednotka délky metr je určena jako vzdálenost,
kterou světlo ve vakuu urazí za 1/299 792 458 sekundy, je hodnota
rychlosti světla určená touto definicí přesná a přibližuje se velikosti
rychlosti světla získané v minulosti měřením s využitím staré definice
metru. Rychlost světla v látkovém prostředí je menší než rychlost
světla ve vakuu c a je rovna
, kde „n“ je index lomu příslušné
Interferenční obrazec z Michelsonova
interferometru se zeleným laserem.
látky (materiálu).
Přehled
Podle standardní fyzikální teorie se všechno elektromagnetické záření, včetně viditelného světla, šíří (nebo
pohybuje) ve vakuu konstantní rychlostí všeobecně známou jako rychlost světla. Tato fyzikální konstanta je
označována písmenem c. Rychlostí c se šíří také gravitace v obecné teorii relativity.
Zákony elektromagnetismu (jako jsou Maxwellovy rovnice) uvádějí, že rychlost elektromagnetického záření c
nezávisí na rychlosti objektu vyzařujícího záření. Proto například světlo vyzařující z rychle se pohybujícího zdroje se
šíří stejnou rychlosti jako světlo vyzařované ze statického zdroje, i když podle relativistického Dopplerova jevu se
barva, frekvence, energie a hybnost světla změní. Jestliže se zkombinuje pozorování s principem relativity, všichni
pozorovatelé naměří shodnou rychlost světla ve vakuu, nezávisle od vztažné soustavy pozorovatele nebo rychlosti
objektu vyzařujícího světlo. Proto se na c může nahlížet jako na fyzikální konstantu a tento fakt je základem
speciální teorie relativity. Je důležité poznamenat, že základem speciální relativity je konstanta c, nikoliv samotné
světlo. Jestliže je tedy světlo nějak upraveno, aby se šířilo rychlosti menší nebo větší než c, tak to přímo neovlivní
speciální teorii relativity.
Pozorovatelé cestující velkými rychlostmi zjistí, že vzdálenosti a časy jsou zdeformované („dilatované“) v souladu s
Lorentzovými transformacemi. Transformace ale deformují vzdálenosti a časy takovým způsobem, že rychlost světla
zůstává konstantní. Osoba cestující rychlostí blízkou rychlosti světla by viděla, že barva světla vpředu (ve směru
pohybu) by měla modrý posuv a barva vzadu rudý.
Jestliže by se informace mohla šířit rychleji než c v jedné vztažné soustavě, byla by porušena kauzalita: v jiných
vztažných soustavách by informace byla doručena dříve než by byla vyslána, takže příčina by byla pozorována až po
následku. Kvůli dilataci času podle speciální relativity se poměr mezi časem vnímaným vnějším pozorovatelem a
časem vnímaným pozorovatelem pohybujícím se velmi blízko rychlosti světla, blíží k nule. Jestliže by se něco mohlo
pohybovat rychleji než světlo, tento poměr by nebyl reálným číslem. Podobné porušení kauzality nebylo nikdy
pozorováno.
Rychlost světla
46
Jinak řečeno, informace se šíří do a z bodů z oblastí definovaných
světelným kuželem. Interval AB na diagramu vpravo je „časový.“ To
znamená, že tu máme soustavu souřadnic, ve které událost A a událost
B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se jen v čase. Jestliže A
předchází B v této soustavě souřadnic, potom A předchází B ve všech
soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty
(nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A
je příčina a B je následek).
Interval AC v diagramu je „prostorový“. To znamená, že zde máme
soustavu souřadnic, ve které se událost A a událost B staly současně,
oddělené jen prostorem. I když zde existují souřadnicové systémy, ve
kterých A předchází C (jak je vyznačeno) a souřadnicové systémy, kde
C předchází A, s výjimkou cestování nadsvětelnou rychlosti není pro
žádné těleso (ani informaci) možné cestovat z A do C nebo z C do A.
Proto nemůže existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C.
Světelný kužel definuje místa, která jsou, resp.
nejsou v kauzálním kontaktu.
Podle v současnosti běžné definice, přijaté v roce 1983, je rychlost
světla přesně 299 792 458 metrů za sekundu (přibližně 3 × 108 metrů za sekundu nebo 30 centimetrů (1 stopa) za
nanosekundu). Hodnota definuje permitivitu vakua ( ) v jednotkách SI jako:
permeabilita vakua (
) nezávisí na
a v SI jednotkách je definována jako:
.
Tyto konstanty se objevují v Maxwellových rovnicích, které popisují elektromagnetismus:
Astronomické jednotky jsou někdy (obzvlášť v popularizovaných textech) udávány ve světelných letech. Světelný
rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, t. j. přibližně 9,46 × 1012 kilometrů.
Komunikace
Rychlost světla je důležitá v komunikaci. Například pro daný rovníkový obvod Země 40 075 km a
je teoreticky nejkratší dobou na přenesení informace na druhou stranu Země 0,066838 sekundy.
=299 792 km/s
Skutečný čas přenosu ale trvá déle. Částečně je to způsobeno tím, že se světlo v optickém vlákně šíří asi o 30 %
pomaleji a přímá spojení nejsou v globální komunikaci častá, ale i kvůli zdržením v síťových přepínačích (switches)
a směrovačích (routers). Typický čas odezvy (ping) počítače mezi Austrálií a USA je v současnosti (rok 2004) asi
0,18 sekundy. Rychlost informace navíc ovlivňuje řešení částí systému, kde dochází k bezdrátové komunikaci.
Konečná rychlost světla byla zřetelná například při komunikaci mezi pozemním centrem Houston a Neilem
Armstrongem, když se stal prvním člověkem na Měsíci. Na každou odpověď museli v Houstonu čekat téměř 3
sekundy, i když astronauti odpovídali okamžitě.
Podobně je také nemožné okamžité dálkové ovládání meziplanetární kosmické lodi. Například od chvíle, kdy
pozemní kontrola rozpozná problém a vesmírná loď příjme signál z pozemního centra, může trvat i několik hodin.
Rychlost světla se ale může projevit i při malých vzdálenostech. V superpočítačích omezuje rychlost světla přenos
dat mezi procesory. Jestliže procesor pracuje s frekvencí 1 GHz, signál se během jednoho cyklu dostane jen do
vzdálenosti 300 mm. Proto musí být procesory z důvodu omezení latence umístěny těsně vedle sebe. Jestliže
procesory budou pracovat na vyšších frekvencích, rychlost světla se nakonec stane omezujícím faktorem i při návrhu
Rychlost světla
procesoru samotného.
Fyzika
Stejná rychlost ze všech vztažných soustav
Je důležité si uvědomit, že rychlost světla není „rychlostním omezením“ v tradičním smyslu. Pozorovatel
pronásledující světelný paprsek naměří shodnou rychlost, kterou se od něho vzdaluje, stejně jako pozorovatel stojící
na místě. To má pro chápání rychlosti pozoruhodné důsledky.
Často se obecně předpokládá, že rychlosti se sčítají. Jestliže dvě auta jedou proti sobě a každé z nich má rychlost 50
km/h, očekává se, že každé z aut bude vnímat celkovou rychlost přibližování druhého jako 50 + 50 = 100 km/h.
Z výsledků experimentů s rychlostmi blížícími se rychlosti světla však vyplynulo, že toto pravidlo neplatí. Dvě
vesmírné lodi letící proti sobě z hlediska nezávislého pozorovatele relativní rychlosti 90 % rychlosti světla,
nevnímají přibližování rychlostí 90 % + 90 % = 180 % rychlosti světla. Místo toho vnímají vzájemné přibližování s
rychlosti o něco nižší než je 99,5 % rychlosti světla.
Výsledek je dán Einsteinovým vzorcem sčítání rychlostí:
kde v a w jsou rychlosti pozorované třetím pozorovatelem, a u je rychlost vzájemného přibližování, kterou vnímají
proti sobě letící vesmírné lodi.
V protikladu s přirozenou intuicí a nezávisle na relativní rychlosti, kterou se jeden pozorovatel přibližuje k jinému,
oba naměří rychlost přicházejícího světelného paprsku jako stejnou konstantní hodnotu rovnající se rychlosti světla.
Rovnice uvedená výše byla odvozena Albertem Einsteinem z jeho speciální teorie relativity, která vychází z principu
relativity. Tento princip (původně navržený Galileiem) vyžaduje, aby se fyzikální zákony chovaly stejně ve všech
vztažných soustavách. Rychlost světla přímo daná Maxwellovými rovnicemi musí být stejná pro každého
pozorovatele.
Působení průsvitných materiálů
Světlo je při průchodu zpomalováno na rychlost menší než c v poměru daném indexem lomu materiálu. Rychlost
světla ve vzduchu je jen o málo menší než c. Hustší média, jako například voda a sklo, mohou světlo zpomalit o
mnoho víc - na hodnoty 3/4 a 2/3 c. Toto zpomalování světla je zodpovědné i za vychýlení světla na styčné ploše
dvou materiálů s různými indexy lomu. Tento jev se nazývá lom světla nebo refrakce. Protože rychlost světla v
materiálu závisí na indexu lomu a ten závisí na frekvenci světla, světlo různých frekvencí prochází ve stejném
materiálu různými rychlostmi. To může způsobit deformaci elektromagnetických vln složených z různých frekvencí,
což se nazývá disperze nebo rozptyl světla.
Všimněte si, že zmiňovaná rychlost světla je pozorovaná nebo měřená rychlost v nějakém médiu, a ne skutečná
rychlost světla (ve vakuu). V mikroskopickém měřítku a za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako
částice, je lom světla způsoben opakovaným pohlcováním a následným vysíláním fotonů, ze kterých se skládá
světlo, atomy nebo molekulami, přes které prochází. V určitém smyslu se světlo šíří jen vakuem mezi těmito atomy a
je jimi zdržováno. Proces pohlcování a následného vysílání trvá nějaký čas, proto se vytváří dojem, že se světlo
zdrželo (t. j. ztratilo rychlost) mezi vstupem a výstupem z média. Světlo se po opuštění média aniž by získalo
dodatečnou energii šíří opět svou původní rychlostí. To může znamenat jen jediné: buď se rychlost světla nikdy
nezměnila, nebo za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako vlna, náboj každého atomu (hlavně
elektronů) interferuje s elektrickými a magnetickými poli záření, čímž se zpomaluje jeho šíření.[2]
47
Rychlost světla
48
„Rychlejší než světlo“
Podrobnější informace naleznete v článku Nadsvětelná rychlost.
Experimentální důkazy provedené v poslední době ukazují, že fázová
rychlost světla může překročit c[zdroj?].
V jednom experimentu byla dosažena fázová rychlost laserových
paprsků na extrémně krátké vzdálenosti přes atomy cesia 300krát
c[zdroj?]. Tato technika ale nemůže být použita pro přenos informací
rychlostí vyšší než c. Rychlost přenosu informace závisí na grupové
rychlosti (skupinová rychlost, rychlost, se kterou se šíří změny tvaru
vlny) a součin fázové a grupové rychlosti je rovný druhé mocnině
normální rychlosti světla v materiálu.
Překonání fázové rychlosti světla tímto způsobem je porovnatelné s
překonáním rychlosti zvuku uspořádáním lidí do dlouhé řady s velkými
odstupy. Jejich úlohou by bylo zakřičet „jsem zde!“ jeden po druhém v
krátkých intervalech měřených hodinkami s tím, že nemusí čekat než
uslyší předcházející osobu.
Projevy lomu světla, jako je například duha, jsou
způsobeny nižší rychlostí světla v médiu (v tomto
případě ve vodě).
Při některých dalších experimentech souvisejících s nestálými vlnami, jako např. tunelování, se může také zdát, že
rychlost světla je překonána. Experimenty naznačují, že fázová rychlost nestálých vln může překonat c, ale i v tomto
případě grupová a čelní rychlost (front velocity – rychlost, kterou se šíří první nadnulový pulz) nepřekoná c, takže
opět není možné přenést informaci rychleji než c.
V některých interpretacích kvantové mechaniky mohou být kvantové jevy přenášeny rychlostmi vyššími než c (ve
skutečnosti byla interakce dvou těles oddělených prostorem bez známého zprostředkovatele dlouho vnímána jako
problém kvantové mechaniky, podívejte se na EPR paradox). Například kvantové stavy dvou částic mohou být
propletené, takže stav jedné částice určuje stav druhé (např. jedna musí mít spin +½ a druhá −½). Až do okamžiku
pozorování jsou částice v superpozici dvou kvantových stavů (+½, −½) a (−½, +½). Jestliže se částice oddělí a jedna
z nich se podrobí pozorování na zjištění kvantového stavu, stav druhé částice je automaticky znám. Jestliže se
předpokládá, jak je tomu v některých interpretacích kvantové mechaniky, že informace o kvantovém stavu částice je
lokální, je z toho možné vydedukovat, že druhá částice získá svůj kvantový stav okamžitě po provedení prvního
pozorování. Vzhledem k tomu, že není možné ovlivnit, který kvantový stav získá první částice při jejím pozorování,
nedá se informace tímto způsobem přenášet. Zdá se, že fyzikální zákony nedovolují přenášet informace důmyslněji,
což vedlo k formulaci pravidel jako je teorém klonování kvantových stavů.
Takzvaný supersvětelný pohyb (angl. superluminal motion) je také viditelný na některých astronomických objektech
jako například relativistické výtrysky v radiových galaxií a kvasarech. Ani v tomto případě se však proudy
nepohybují rychlostí překračující rychlost světla. Zdánlivý supersvětelný pohyb je jen projekce způsobená objekty
pohybujícími se rychlostmi blízkými rychlosti světla v malém úhlu vzhledem k vzdálenosti pozorovaného objektu.
Rychlost světla
Elektromagnetickým zářením lze vytvořit i šokové vlny. Průchodem
nabité částice přes izolační médium se naruší jeho lokální
elektromagnetické pole. Elektrony v atomech izolantu jsou vytlačeny a
polarizovány polem nabité částice a při obnovení rovnováhy elektronů
v médiu, po skončení narušení, se emitují fotony. (Ve vodiči může být
tato rovnováha obnovena bez emise fotonů.) Za normálních okolností
tyto fotony vzájemně destrukčně interferují a není zjištěno žádné
záření. Jestliže se ale toto rušení šíří rychleji než jaká je rychlost
fotonů, fotony interferují konstruktivně a zesilují pozorovanou radiaci.
Výsledek (analogický k aerodynamickému třesku) je znám jako
čerenkovovo záření..[zdroj?].
49
Čerenkovův jev v jaderném reaktoru, způsobený
elektrony, které se ve vodě pohybují rychleji než
světlo.
Možnost komunikovat nebo cestovat rychleji než světlo je oblíbeným
tématem vědecko-fantastických děl. Ze současných vědeckých poznatků však vyplývá, že to není možné.
Zastánci teorie proměnlivé rychlosti světla, především João Magueijo a John Moffat, zastávají názor, že světlo se v
minulosti šířilo mnohem rychleji než jaká je jeho současná rychlost. To by podle nich vysvětlovalo mnoho
kosmologických záhad lépe než konkurenční teorie rozpínání vesmíru. Tato teorie však zatím nezískala širší
podporu.
Experimenty se zpomalováním světla
V jistém smyslu se každé světlo procházející jiným médiem než vakuem šíří kvůli refrakci pomaleji než c. Některé
materiály ale mají neobyčejně vysoký index lomu. Zvlášť vysoká je například optická hustota Bose-Einsteinova
kondenzátu. Skupina vědců pod vedením Leny Haueové v roce 1999 dokázala zpomalit světelný paprsek na rychlost
asi 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit.
V roce 2003 uspěl Michail Lukin s vědci Harvardské univerzity a Lebeděvovým institutem v Moskvě v úplném
zastavení světla. To bylo dosaženo jeho nasměrováním do masy horkého rubidiového plynu, jehož atomy se podle
Lukinových slov chovaly „jako maličká zrcadla“ díky interferenčnímu obrazci ve dvou „kontrolních“
paprscích.[zdroj?].
Historie
Až do nedávné minulosti byla rychlost světla z velké části jen otázkou dohadů. Antický filosof Empedoklés zastával
názor, že světlo je něco, co se pohybuje a šíří mezi zemí a oblohou, aniž to můžeme pozorovat. Proto musí cesta
světla z jednoho místa na jiné trvat určitý čas. Jiný řecký filosof Aristotelés to odmítal a tvrdil, že světlo vyplývá z
určité přítomnosti, je to bezbarvá, statická matérie, jež je opakem tmy, ale nepohybuje se. Mimo to, jestliže by světlo
mělo konečnou rychlost, musela by být velmi velká. Aristotelés tvrdil, že „je to až příliš neuvěřitelné“. Jednou ze
starověkých teorií vidění je, že světlo je vyzařováno z oka, nikoliv z jiného zdroje do oka odráženo. Z této teorie
odvodil Hérón z Alexandrie argument, že rychlost světla musí být nekonečná, protože vzdálené objekty, jako
například hvězdy, se objeví, jakmile se oko otevře..[zdroj?].
Rychlost světla
Středověké a raně moderní teorie
Islámští filozofové Avicenna a Alhazen věřili, že světlo má konečnou rychlost, i když většina ostatních filosofů v
tomto bodě souhlasila s Aristotelem. Podobně považovala rychlost světla za konečnou i árijská filosofická škola ve
starověké Indii.
Johannes Kepler prosazoval názor, že světlo putuje neomezenou rychlostí, protože ve volném prostoru mu nestojí v
cestě žádné překážky. Francis Bacon argumentoval, že rychlost světla nemusí být nutně nekonečná, ale může být tak
velká, že to nejsme schopni vnímat. René Descartes tvrdil, že kdyby byla rychlost světla konečná, nemohly by
Slunce, Měsíc a Země být během zatmění v zákrytu. Protože nic takového nebylo pozorováno, odvodil z toho, že
rychlost světla je nekonečná. Descartes se domníval, že vesmír vyplňuje zvláštní látka, kterou nazýval plenum, která
umožňuje vidění a ve skutečnosti byl přesvědčen, že kdyby připustil konečnost rychlosti světla, celý jeho filosofický
systém by se zhroutil.
Měření rychlosti světla
Isaac Beeckman, Descartův přítel, navrhl v roce 1629 experiment při kterém by se pozoroval záblesk z kanónu
odražený ze zrcadla vzdáleného asi míli. Galileo Galilei v roce 1638 navrhoval měřit rychlost světla pozorováním
prodlevy mezi odkrytím lucerny a zpozorováním světla z určité vzdálenosti. Descartes tento experiment kritizoval
jako zbytečný, protože experiment během zatmění Měsíce, který měl lepší předpoklady ke zjištění konečné rychlosti,
byl negativní. Takže experiment uskutečnila až v roce 1667 Florentinská Accademia del Cimento, s lucernami
vzdálenými asi 1 míli. Vzdálenost však byla příliš malá a tak žádné zpoždění nebylo pozorováno. Robert Hooke
negativní výsledek vysvětloval tak, že se nejedná o potvrzení nekonečné rychlosti světla, ale toho, že světlo se musí
pohybovat velmi rychle.
První kvantitativní odhad rychlosti světla provedl v roce 1676 Ole Rømer, který pomocí Dalekohledu studoval
pohyb Jupiterova měsíce Io. Vzhledem k tomu, že Io vchází a vychází z Jupiterova stínu v pravidelných intervalech,
je možné změřit trvání doby oběhu. Rømer zaznamenal, že když je Jupiter nejblíž k Zemi, byla doba oběhu Io kolem
Jupitera 42,5 hodiny. Také pozoroval, že jak se Jupiter a Země od sebe vzdalovaly, Io vycházel ze stínu Jupitera
postupně stále později. Bylo jasné, že tomuto výstupnímu „signálu“ trvalo déle než dosáhl Země. Jak se Země a
Jupiter vzdalovaly, zvětšoval se interval mezi signály, na kterém se projevoval čas, který světlu zabere překonání
dodatečné vzdálenosti mezi planetami. Podobně, asi o půl roku později, byly vstupy měsíce Io do stínu Jupitera o
něco častější, protože se Země a Jupiter přibližovaly. Na základě těchto pozorování Rømer odhadoval, že na
překonání průměru oběžné dráhy Země by světlo potřebovalo 22 minut (což je dvojnásobek astronomické jednotky),
přičemž moderní odhad je přibližně 16 minut a 40 sekund.
Přibližně ve stejné době byla velikost astronomické jednotky odhadována na 140 milionů kilometrů. Z této
astronomické jednotky a Rømerova odhadu času vypočítal autor vlnové teorie Nizozemec Christiaan Huygens
rychlost světla na 1 000 průměrů oběžné dráhy za minutu, což je asi 220 000 kilometrů za sekundu. To je sice
významně méně než dnes uznávaná hodnota, ale i tak tato hodnota o mnoho převyšovala jakýkoliv fyzikální jev
známý v té době.
Také Isaac Newton uznával, že rychlost světla je konečná. Ve své knize „Opticks“ dokonce publikoval přesnější
hodnotu rychlosti světla - 16 průměrů Země za sekundu, kterou sám odvodil, ačkoliv není známo, jestli z
Rømerových údajů, nebo z něčeho jiného. Stejný úkaz byl následně pozorován Rømerem na rotující „skvrně“ na
povrchu Jupitera. Efekt byl zaznamenán i později u obtížnějšího pozorování tří dalších Galileových měsíců.
Ani tato pozorování však nepřesvědčila každého (především Giovanniho Domenica Cassiniho) a k definitivnímu
odmítnutí hypotézy nekonečné rychlosti světla došlo až po pozorováních Jamese Bradleyho v roce 1728. Bradley se
původně pokoušel změřit paralaxu hvězd a tím určit jejich vzdálenost. Místo toho naměřil aberaci[3] . Vyvodil, že
světlo hvězd dopadající na Zemi musí přicházet z mírného úhlu, který se dá vypočítat porovnáním rychlosti Země na
její oběžné dráze k rychlosti světla. Tato aberace byla asi 1/200 stupně. Bradleym vypočítaná rychlost světla byla
298 000 kilometrů za sekundu, což už je jen o málo méně než dnes uznávaná hodnota. Aberace byla během
50
Rychlost světla
následujících století široce zkoumána, především Friedrichem von Struve a Magnusem Nyrenem.
První úspěšné měření rychlosti světla pozemním přístrojem provedl v
roce 1849 francouzský fyzik Hippolyte Fizeau. Fizeauv experiment byl
koncepčně podobný návrhům Beeckmana a Galilea. Paprsek světla byl
namířen na zrcadlo umístěné ve vzdálenosti 8633 m. Na cestě od
zdroje světla k zrcadlu paprsek procházel rotujícím diskem se zářezy.
Při určité rychlosti rotace disku projde paprsek směrem od zdroje
jedním zářezem a při návratu zářezem následujícím. Jestliže dojde
třeba i jen k malému zrychlení nebo zpomalení rotace disku, zasáhne
Diagram Fizeau-Foucaultova přístroje.
zpětný paprsek samotný disk (jeho zub) a nedostane se nazpět.
Rychlost světla se dá vypočítat ze známé vzdálenosti zdroje a zrcadla,
počtu zářezů (resp. zubů) na disku a rychlosti rotace. Rychlost světla publikovaná Fizeaem byla 313 000 kilometrů
za sekundu.[4] ) Fizeauova metoda byla později zdokonalena M. A. Cornuem (1872) a J. Perrotinem (1900). .[zdroj?].
Leon Foucault vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem. Foucaultův odhad
publikovaný v roce 1862 byl 298 000 kilometrů za sekundu. Foucaultovu metodu použili i Simon Newcomb a Albert
A. Michelson.
Michelson použil v roce 1926 rotující zrcadla pro změření času, který světlo potřebuje na překonání vzdálenosti 131
km mezi horami Mount Wilson a Mount San Antonio v Kalifornii. Výsledkem těchto měření byla relativně přesně
určená rychlost světla na 299 796 +/-4 km/s.[4]
Relativita
Díky práci Jamese Clerka Maxwella bylo známo, že rychlost elektromagnetického záření je konstanta definovaná
elektromagnetickými vlastnostmi vakua (permitivitou a permeabilitou). Fyzikové v 19. století se však domnívali, že
rychlost je dána relativně k světlonosnému éteru. Éter měl být nekonečně jemné médium, kterým všechny látky
pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Podle těchto představ se světlo mohlo šířit právě jen
prostřednictvím éteru.
V roce 1887 byl uskutečněn fyziky Albertem Michelsonem a
Edwardem Morleyem významný experiment za účelem změření
rychlosti světla vzhledem k pohybu Země. Cílem tohoto experimentu,
dnes zvaného Michelson-Morley experiment, bylo měření rychlosti
Země pohybující se domnělým „světlonosným éterem“. Jak je
znázorněno na nákresu Michelsonova interferometru, k rozdělení
světla na dva monochromatické paprsky (t. j. mající jen jednu vlnovou
délku), které se dále šíří v pravém úhlu, bylo použito polopropustné
zrcadlo s tenkou vrstvou stříbra.
Po opuštění tohoto dělícího zrcadla se oba paprsky odrážejí několikrát
Schema Michelsonova interferometru, použitého
mezi dalšími zrcadly. Aby oba paprsky urazily stejnou vzdálenost, je
pro Michelson-Morley experiment.
pro ně počet odrazů shodný (během skutečného Michelson-Morleyova
experimentu bylo použito více zrcadel než je vidět na obrázku). Po
jejich následném sloučení vznikne obrazec konstruktivní a destruktivní interference. I malá změna rychlosti světla v
některém z ramen interferometru (způsobená tím, že se přístroj společně se Zemí měl pohybovat předpokládaným
„éterem“) by měla zapříčinit změnu doby, kterou paprsek potřebuje na překonání vzdálenosti, což se mělo projevit
jako změna interferenčního obrazce. Celé zařízení se otáčelo, aby se změnila dráha paprsků v „éteru“ vlivem toho, že
rychlosti světla a Země by se měly sčítat. Experiment neměl žádný výsledek, ať bylo aparaturou otáčeno jakkoliv a
stal se pravděpodobně nejznámějším a nejužitečnějším neúspěšným experimentem v historii fyziky.
51
Rychlost světla
Česko-rakouský fyzik Ernst Mach byl jeden z prvních, který tvrdil, že experiment vlastně vyvrátil teorii éteru.
Pokrok v oblasti teoretické fyziky v té době už nabízel alternativní teorii, Lorentz-Fitzgeraldovu kontrakci, která
dovolila vysvětlit i negativní výsledek Michelson-Morleyova experimentu.
Není jisté, jestli Albert Einstein znal výsledek Michelson-Morleyova experimentu, ale jeho nulový výsledek velmi
pomohl všeobecnému přijetí teorie relativity. Einsteinova teorie byla zcela v souladu s výsledkem experimentu: éter
neexistoval a rychlost světla byla stejná v každém směru. Konstantní rychlost světla je (společně s kauzalitou a
rovnocenností inerciálních vztažných soustav) jedním ze základních východisek speciální teorie relativity.[5]
•
•
•
•
Světlo
Teorie relativity
Nadsvětelná rychlost
Kauzalita
Reference
V tomto článku je použit překlad textu z článku Rýchlosť svetla [6] na slovenské Wikipedii.
[1] HORSKÝ, Zdeněk; MIKULÁŠEK, Zdeněk; POKORNÝ, Zdeněk. Sto astronomických omylů uvedených na pravou míru. 1. vyd. Praha :
Nakladatelství Svoboda, 1988. 245 s. 25-099-88. Kapitola Ten okamžik trval celý světelný rok, s. 55.
[2] KUBÍNEK, Roman. Optika - přednášky pro bakaláře [PDF]. 2003, [cit. 2008-04-23]. S. 1-10. Dostupné online. (http:/ / apfyz. upol. cz/
ucebnice/ down/ optika. pdf)
[3] František Nachtigal: Princip relativity Nakladatel A.Píša, VŠT Brno, 1922
[4] Rudolf Faukner:Moderní Fysika (1947)
[5] HRADIL, Zdenek. Kvantová fyzika verze 1 [PDF]. 2007, [cit. 2008-04-24]. Dostupné online. (http:/ / apfyz. upol. cz/ ucebnice/ down/ optika.
pdf)
[6] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ Sk%3Ar%C3%BDchlos%C5%A5_svetla?oldid=264101
Externí odkazy
• (cs) Optika, aneb historie pátrání po podstatě světla na serveru scienceworld.cz (http://www.scienceworld.cz/
sw.nsf/ID/C5DD501744066983C1256F0000343912)
• (cs) Stavba Michelsonova interferometru a ověření jeho funkce (http://physics.mff.cuni.cz/to.cs/vyuka/zfp/
txt_320.htm)
• (en) Interaktivní animace Michelson-Morley experimentu (http://galileoandeinstein.physics.virginia.edu/
more_stuff/flashlets/mmexpt6.htm)
52
Svítivost
53
Svítivost
Svítivost udává prostorovou hustotu světelného toku zdroje v různých směrech. Svítivost lze určit pouze pro bodový
zdroj, tj. pro zdroj, jehož rozměry jsou zanedbatelné v porovnání se vzdáleností zdroje od kontrolního bodu.
Značení
• Symbol veličiny: I (velké i)
• Základní jednotka: kandela, značka jednotky: cd
Pozn.:Ve starší literatuře je možné se setkat s jednotkou svíčka (např. u majáků).
Výpočet
Svítivost I ve směru určeném úhlem γ je rovna
,
kde
je prostorový úhel, jehož osa leží ve směru určeném úhlem γ a
prostorového úhlu
je tok světelného zdroje vyzařující do
.
• Fotometrie
Světelné znečištění (alternativní označení rušivé světlo, vizte odstavec
níže, popisující spor ohledně vhodného označení jevu) je v obecnějším
smyslu jakékoli člověkem vytvořené světlo s nežádoucími vedlejšími
účinky (oslnění, pronikání světla do příbytků, osvětlování toho, co není
žádoucí atd.); specificky se toto označení používá pro rozptyl světla
zejména v rozsáhlejších městských aglomeracích ze svítidel veřejného
osvětlení, intenzivního nasvícení reklamních ploch, nešetrného
architektonického osvětlení, velkých sportovišť, parkovišť, v menší
míře i světlem unikajícím z budov a dalších zdrojů světla.
Osvětlené nebe v nočním Ciudad de México
Částečně je lze omezit kvalifikovaným návrhem osvětlovacích soustav
tak, aby světlo co nejméně unikalo do prostoru. Světlo se však odráží k
obloze i od osvětlovaných objektů (terénu vozovek), čemuž v principu
zabránit nejde.
Zejména v masmédiích se používá termín světelné znečištění
(odpovídající anglickému light pollution). Někteří lidé považují toto
označení za nepřesné a zavádějící [1] , neboť ve svém obvyklém
Osvětlené nebe v nočním Los Angeles
významu slovo znečištění popisuje stav, kdy na něčem (nebo v něčem)
zůstává cizorodá látka i poté, co přestane působit zdroj znečištění, což
není případ světla. Termín světelné znečištění je však rozšířený a objevuje se i v českém právu.
54
Světelný smog
Jako světelný smog se populárně označuje rušivé osvětlení nočního
nebe způsobené rozptylem světla v ovzduší (na molekulách plynů, či
částicích přirozeného původu i těch pocházejících z lidských aktivit).
Tento stav má pravděpodobně vliv na volně žijící živočichy, zejména
na ptáky a noční lovce. Prosvětlená noční obloha také omezuje některá
astronomická pozorování.
Světelné znečištění v právu evropských zemí
Složenina satelitních snímků která ukazuje světlo
z osvětlení měst unikající do okolí.
V polovině roku 2008 bylo světelné znečištění regulováno vyhláškou v italské provincii Lombardie a ve Slovinsku, o
legislativním omezení tohoto jevu se diskutuje v 9 evropských zemích.[2]
Světelné znečištění v českém právu
Původní verze zákona o ochraně ovzduší (číslo 86/2002 Sb.[3] ) účinná od 1. června 2002 v § 2 odst. 1 písm. r)
definovala, že se pro účely zákona rozumí světelným znečištěním „…každá forma osvětlení umělým světlem, které je
rozptýleno mimo oblasti, do kterých je určeno, zejména pak míří-li nad hladinu obzoru.“
Ve znění novelizujícího zákona č. 92/2004 Sb.[4] s účinností od 3. března 2004 (den vyhlášení zákona) se světelným
znečištěním rozumí „viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim
zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů
světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno,“
Podle § 3 odst. 10 původního znění zákona od 1. června 2002 platilo: „Při činnostech v místech a prostorech
stanovených prováděcím právním předpisem je každý povinen plnit nařízení orgánu obce a v souladu s ním provádět
opatření k zamezení výskytu světelného znečištění ovzduší.“, podle odst. 12 „Prováděcí právní předpis stanoví místa a
prostory, kde nesmí docházet k výskytu světelného znečištění, činnosti, na které se vztahuje povinnost podle odstavce
10, opatření ke snižování nebo předcházení výskytu světelného znečištění a limity stanovující horní mez světelného
znečištění.“ Podle původního § 50 odst. 1 písm. k) platilo, že obec s rozšířenou působností „vydává nařízení, jímž
může na svém území stanovit opatření podle § 3 odst. 10 ke snižování nebo předcházení výskytu světelného znečištění
ovzduší.“ Všechna tato ustanovení byla zrušena novelizujícím zákonem č. 92/2004 Sb.[5] s účinností od 3. března
2004 (den vyhlášení zákona).
Od 3. března 2004 podle zákonem č. 92/2004 Sb. novelizovaného znění § 50 odst. 3 „Obec může obecně závaznou
vyhláškou zakázat promítání světelných reklam a efektů na oblohu a zakázat používání laserové techniky při
kulturních akcích.“ Regulace byla tedy výrazně zmenšena a přešla z přenesené působnosti do samostatné působností
obcí. Ustanovení z § 3 byla vypuštěna.
Od 1. října 2005 (den vyhlášení zákona č. 385/2005 Sb.[6] ) podle novelizovaného znění § 50 odst. 3 písm. c) může
obec obecně závaznou vyhláškou „v oblasti opatření proti světelnému znečištění regulovat promítání světelných
reklam a efektů na oblohu.“ Možnost regulace tedy byla ještě dále omezena.
Úplné znění zákona č. 86/2002 Sb. bylo vyhlášeno pod číslem číslo 472/2005 Sb.[7] .
Světelné znečištění v programech politických stran
• Strana zelených - zmínka o potřebě regulovat světelné znečištění ve volebním programu pro volby do Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR v roce 2009[8] a 2010[9] i v programu pro pražské komunální volby ve stejném roce.[10]
• Veřejné osvětlení
Reference
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
http:/ / www. darksky. cz/ texty/ termin. htm
http:/ / www. asu. cas. cz/ svetelne-znecisteni
http:/ / aplikace. mvcr. cz/ archiv2008/ sbirka/ 2002/ sb038-02. pdf
Volební program SZ z roku 2009 - strana 40, pravý sloupec dole (http:/ / www. zeleni. cz/ 247/ 8175/ file/ )
Volební program SZ z roku 2010 - strana 48, levý sloupec dole (http:/ / www. zeleni. cz/ underwood/ download/ files/
sz-volebni-program-2010. pdf)
[10] Volební program SZ a SNK-ED pro Prahu (http:/ / praha. zeleni. cz/ 2074/ rubrika/ program/ )
Externí odkazy
• Svetlo.IAN.cz (http://svetlo.ian.cz) Instantní astronomické noviny, speciální stánky věnované této problematice
• Stránky Astronomického ústavu Akademie věd ČR věnované světelnému znečištění (http://www1.asu.cas.cz/
cesky/svetlo_a_tma.pdf)
• Jan Hollan: Světelné znečištění vadí všem (http://amper.ped.muni.cz/light/drafts/sve_hn.html)
• Stránky italského Ústavu světelného znečištění obsahující mj. atlas světa míry světelného znečištění (http://
www.lightpollution.it/dmsp/) (en)
• Seriál O svícení (http://www.ian.cz/index_ser.php?id=6). Instantní astronomické noviny, seriál věnovaný
příkladům správného a špatného osvětlení.
• Stránky o ochraně nočního prostředí (http://svetlo.astro.cz/) na serveru České astronomické společnosti
• Stránky pracovní skupiny Rušivé světlo (http://www.darksky.cz/) ČNK CIE - Českého národního komitétu
mezinárodní organizace pro osvětlování CIE
55
Světelný tok
56
Světelný tok
Světelný tok označuje světelnou energii, kterou zdroj vyzáří za časovou jednotku, tzn. 1s. Je to však energie
posuzovaná z hlediska citlivosti oka na různé vlnové délky světla. Světelný tok je tedy fotometrická veličina.
Značení
• Symbol veličiny:
• Základní jednotka: lumen, značka jednotky: lm
Výpočet
Světelný tok
monochromatického záření vlnové délky λ, jehož zářivý tok je
, se určí podle vzorce
,
kde
je světelná účinnost monochromatického záření, která je rovna poměru světelného toku a jemu
odpovídajícího zářivého toku, a
je poměrná účinnost záření (z hlediska pozorovatele totožné s poměrnou
spektrální citlivostí) a je definována
. (-; lm/W, lm/W)
Maximum
bylo stanoveno při fotopickém vidění (ve dne) při vlnové délce λ = 555,155 nm a jeho hodnota je
683 lm/W.
Světelný tok
záření složeného z různých monochromatických záření lze určit jako
,
kde
je spektrální hustota zářivého toku
v bodě
Stejně jako se pro fotopické vidění definují veličiny
tmy, v noci) veličiny
,
a
.
,
a
, definují se pro skotopické vidění (za
.
Vlastnosti
Z definice svítivosti vyplývá, že světelný tok bodového zdroje svítivosti
vztahem
• Fotometrie
do prostorového úhlu
je definován
Světelný zdroj
Světelný zdroj
Světelný zdroj je zdroj elektromagnetického záření v rozsahu vlnových délek zhruba 380 - 780 nm, (360-800 nm),
což je záření, které můžeme pozorovat lidským okem jako viditelné světlo. Zpravidla rozlišujeme světelné zdroje
přírodní a zdroje umělé (člověkem vytvořené).
Vlastní a nevlastní zdroje
Světelné zdroje lze rozdělit na
• vlastní - Za vlastní zdroje označujeme taková tělesa nebo látky, v jejichž struktuře dochází ke vzniku světla. Za
vlastní zdroj světla tedy můžeme považovat např. Slunce, žárovku, plamen atd.
• nevlastní - Látky, které samy světlo nevytvářejí, ale pouze odráží a rozptylují dopadající světlo, se označují jako
nevlastní zdroje. Mezi nevlastní zdroje lze zařadit např. Měsíc, mraky, všechny osvětlené předměty apod. Tyto
zdroje lze dále rozlišovat jako:
• reflektory - odražeče, neprůhledné, pro dané záření neprostupné,
• refraktory - "ohýbače" / "lamače", čiré,
• stínítka / matnice, poloprůhledné difuzéry.
Přírodní zdroje
K přírodním zdrojům patří například:
• Kosmická tělesa
• Primární zdroje - Slunce, hvězdy: Skutečně světlo vytvářejí.
• Sekundární zdroje - Měsíc: Pouze odráží světlo z jiných zdrojů, samy nesvítí.
• Chemické reakce - oheň
• Biologické zdroje
• Primární zdroje - luminiscence: světlušky, různí mořští živočichové, houby
• Sekundární zdroje - odrazy očí viditelné ve tmě nebo při záblesku: efekt červených očí nebo iridescence i
obecně
• Elektrické výboje - elektrický proud v plynech (oblouk, výboj, blesk)
• Tektonické jevy - žhnoucí láva
Umělé zdroje
Nejznámější a nejrozšířenější umělé zdroje světla se rozdělují podle dalších hledisek. Jedno z nich je podstata vzniku
světla. Rozeznáváme zdroje na principu teplotního záření (např. žárovky), záření elektrického výboje v plynech a
parách kovů (zářivky, výbojky) anebo luminiscence (např. svítivé diody).
Mezi hlavní parametry, jež se sledují u umělých světelných zdrojů patří: život světelného zdroje (udávaný v
hodinách), hodnota světelného toku a jeho spektrální složení, svítivost a její prostorové rozložení, jas, teplota
chromatičnosti Tc a index podání barev Ra. U umělých světelných zdrojů, jejichž činnost závisí na elektrické energii,
pak také příkon, napětí, proud a především měrný výkon, což je podíl vyzařovaného světelného toku a příkonu
(vyjadřuje se tedy v lm/W). Měrný výkon charakterizuje efektivnost přeměny energie elektrické na světelnou.
57
Světelný zdroj
58
Teplotní zdroje světla
Největší a nejstarší skupinu tvoří zdroje teplotní, tzv. inkandescentní.
Inkandescence je jev vyzařování světla, způsobeného tepelným
buzením. V těchto zdrojích vzniká světlo jako jedna ze složek
elektromagnetického záření vyvolaného vysokou teplotou povrchu
nějakého tělesa. Patří sem oheň (svíčka, lampa), v němž září:
Spojité spektrum ideálního teplotního zářiče.
• rozžhavené částice (nejčastěji uhlíku),
• slabě i žhavé plyny.
Elektroinkandescence
Vzniká průchodem elektrického proudu pevnou vodivou látkou s
vysokou teplotou tání např. platina, wolfram, atd. Pevná látka se
rozžhaví na požadovanou teplotu, při které dochází k emisi viditelného
záření.
Na tomto principu pracují klasické žárovky s wolframovým vláknem:
V žárovkách svítí rozžhavené wolframové (u prvních žárovek
uhlíkové) vlákno. V plynové lampě svítí žhavá tepelně odolná
punčoška z jemné tkaniny ohřívaná málo svítivým plynovým
plamenem.
Společnou vlastností teplotních zdrojů je:
• velmi nízká účinnost přeměny jiného druhu energie na světlo,
• velký podíl energie vyzářené v podobě tepla (hlavní část),
• spojité rozložení světla ve spektru podle fyzikální křivky teplotního
zářiče,
Žárovka
• subjektivně příjemné vnímání světla lidským okem,
• závislost barvy světla na teplotě zářiče,
• závislost účinnosti zdroje na teplotě zářiče.
Chemické zdroje světla
Jsou založeny na luminiscenci. Obvykle se s nimi lze setkat ve formě trubic, sloužících pro nouzové osvětlení.
Elektrické zdroje světla s nespojitým spektrem
Na rozdíl od teplotních zdrojů zde vzniká světlo jinými mechanismy. Obvykle jde o proud fotonů jednotlivě
vyzářených při návratu elektronů z nestabilních poloh ve vyšších hladinách do stabilní polohy v nižší hladině v
elektronovém obalu nějakého atomu. Protože energie uvolňovaná vracejícími se elektrony je kvantovaná velikostí
„skoku“ mezi hladinami, mají i energie fotonů nespojitý průběh, rozdělený do tzv. emisních spektrálních čar nebo
pásů.
Světelný zdroj
59
Vybuzeného stavu atomů s elektrony
dočasně na vyšších hladinách než jsou
obvykle se dosahuje procesem zvaným
excitace. K excitaci dochází různými
způsoby, například vysokou teplotou,
silným elektrickým polem, nárazem částic
nebo atomů s vysokou energií apod.
Ke zdrojům světla s nespojitým spektrem
paří i lasery.
Spektrální křivka vyzářené energie v závislosti na vlnové délce u zářivky. Křivka
má ostrá lokální maxima, na rozdíl od hladké křivky teplotního zdroje.
Barva světla popsaných zdrojů obvykle
nebývá bílá. Podle polohy svítivých částí
spektra má zdroj výraznou převažující
barvu. Např. neonka, zvaná tak podle
plynové náplně neonu (Ne) nebo podle
barvy výboje doutnavka, svítí červeně.
Rtuťové výbojky a zářivky svítí převážně v
neviditelné ultrafialové části spektra a pro
získání viditelného světla je třeba použít
optickou transformaci pomocí scenčních
vrstev na vnitřní straně baňky či trubice.
Čárové spektrum vysokotlaké sodíkové výbojky:
Modré a zelené proužky jsou emisní čáry rtuti,
červené a oranžové pásy jsou emise sodíku.
Nízkotlaké sodíkové výbojky svítí převážně
na žlutooranžových sodíkových (Na) čarách
spektra.
Barva světla ze zdroje a její
vnímání
Jak bylo řečeno výše, zdroj světla obvykle nevyzařuje rovnoměrně na všech vlnových délkách vnímaných lidským
okem. Oko pak vnímá světlo ze zdroje ne jako bílé, ale barevné. Nejvýrazněji se zbarvení uplatňuje u zdrojů s
nespojitým spektrem.
Při vnímání barvy světla se projevují dvě protichůdné schopnosti.
Jedním je pozvolná adaptace oka a jeho vyhodnocovacího orgánu (část mozku) na barvu světla. Projevuje se zde
vůlí neovlivnitelná snaha upravit vnímání světla tak, aby převažující barva byla neutralizována a světlo se jevilo jako
bílé. Je to jev známý např. z lyžařských či slunečních brýlí. Po nasazení barevného filtru na oči se nejprve vše jeví
obarveno vlivem filtru, postupně pak výrazná barva mizí a člověk začíná vnímat svět kolem sebe v téměř
přirozených barvách.
Druhým jevem je schopnost správného vnímání a rozlišování barevných odstínů, která je nutná pro celou řadu
lidských činností (dopravní signály, práce malíře nebo grafika, výběr barvy látek a nití švadlenou).
Čím je barva světla méně neutrální, tj. nevyvážená ve prospěch jednoho převažujícího odstínu, tím obtížnější je
správné rozlišení barevných odstínů pozorovaných předmětů odrážejících toto světlo. Krajním případem je
jednobarevné, tzv. monochromatické světlo (viz monochromatické záření). Pozor, nezaměňovat pojmy
monochromatický a černo-bílý.
Při osvětlení monochromatickým světlem nelze vůbec rozlišit barevné odstíny. V takovém případě oko rozlišuje
pouze jasy a člověk pozná který předmět je světlejší a který je tmavší, nikoliv jakou barvu který má. Subjektivně je
takové osvětlení nepříjemné a způsobuje zvýšenou únavu očí. Příkladem je osvětlení některými typy barevných
Světelný zdroj
60
výbojek pro technické účely. Podobně působí při vnímání i světlo červené lampy ve fotokomoře, které ale není čistě
monochromatické.
Mohochromatické světlo má i své příznivé účinky. Umožňuje lidskému oku rozlišit jemnější detaily tvaru a jasu
předmětů, protože při tomto druhu světla se neuplatňuje tzv. chromatická vada oční čočky, která jinak zhoršuje
ostrost vidění.
Čistě monochromatické světlo vyzařuje laser. Jeho zvláštností je to, že jde současně o světlo polarizované a
koherentní.
Vyrovnávání barvy světla při návrhu zdroje
Poměrně náročným úkolem konstruktéra světelného zdroje je
dosáhnout alespoň velmi přibližně vyrovnaného světelného vjemu ve
třech částech spektra vnímaného lidským okem, aby všechny tři typy
očních čípků (červená-zelená-modrá) měly přiměřený světelný vjem a
dávaly svému nositeli dojem nebarevného nebo jen málo barevného
světla.
Aditivní směšování tří základních barevných
světel může v oku vyvolat dojem světla bílé
barvy
To se samozřejmě netýká zdrojů, u nichž je barevné
světlo žádané. Sem patří různá výstražná světla,
efektové osvětlení (diskotéky) nebo zvlástní technické
a výtvarné účely (zpracování fotografie, fotochemie,
fotoelektronika, přenos informací světlem atd.).
Snaha o neutrální bílé světlo vede k výběru
Světelné efekty s využitím laserů
• zdrojů teplotních, které při dostatečně vysoké teplotě
mají světlo blížící se neutrálnímu
• zdrojů kompenzovaných, které září v několika
částech spektra a vyvolávají subjektivní dojem
bílého světla.
Vyrovnání (kompenzace) se dosahuje např.
• vhodnou volbou luminoforů zářících na různých barvách (zářivka, rtuťová výbojka)
• použitím více současně zářících zdrojů (bíle svítící LED dioda, složená ze tří diod svítících červeně, zeleně a
modře). Viz též obrázek vpravo.
Světelný zdroj
Fotometrické modely zdrojů
Pro fotometrické účely se zavádí modely zdrojů světla.
Mezi nejdůležitější patří model bodového zdroje světla. V praxi lze za takový zdroj považovat plamen svíčky,
vlákno žárovky nebo Slunce (v dostatečné vzdálenosti), tzn. takový zdroj světla, který je dostatečně malý a současně
je pozorován z velké vzdálenosti.
Jiným často využívaným modelem je plošný světelný zdroj. O plošném zdroji hovoříme, tehdy, pokud jsou rozměry
zdroje světla dostatečně velké vzhledem ke vzdálenosti pozorovatele, a nelze je tedy zanedbat. Příkladem může být
Měsíc v úplňku.
V některých případech můžeme mluvit o prostorovém zdroji světla. Je např. o různé druhy průsvitných látek.
Za všesměrový označujeme takový zdroj světla, pokud se vysílané světelné záření šíří do všech směrů rovnoměrně.
• Optika
Světlo
Tento článek pojednává o elektromagnetickém záření. Další významy jsou uvedeny v článku Světlo (rozcestník).
Viditelné světlo je elektromagnetické záření o vlnové délce 400–750 nm. Vlnové délky světla leží mezi vlnovými
délkami ultrafialového záření a infračerveného záření. V některých oblastech vědy a techniky může být světlem
chápáno i elektromagnetické záření libovolné vlnové délky. Tři základní vlastnosti světla (a elektromagnetického
vlnění vůbec) jsou svítivost (amplituda), barva (frekvence) a polarizace (úhel vlnění). Kvůli dualitě částice a vlnění
má světlo vlastnosti jak vlnění, tak částice. Studiem světla a jeho interakcemi s hmotou se zabývá optika.
Viditelné světlo
Viditelné světlo je část elektromagnetického spektra o frekvenci 3.9×1014 Hz (hertz) až 7.9×1014 Hz, kde rychlost
(c), frekvence (f nebo ν), a vlnová délka (λ) zachovávají vztah:
a rychlost světla ve vakuu c je konstanta. V optice se také používá kruhová frekvence ω, která je spojena s frekvencí
f vztahem ω = 2πf. Vlnová délka viditelného světla ve vakuu tedy je 400 nm až 800 nm.
Přesněji řečeno, tento rozsah je viditelným světlem pro člověka. Některé druhy živočichů vnímají rozsah jiný například včely jej mají posunut směrem ke kratším vlnovým délkám (ultrafialové záření), naopak někteří plazi
vnímají i infračervené záření.
Rozsah vnímaných vlnových délek je dán především tím, že v oblasti viditelného světla je maximum
elektromagnetického záření ze Slunce dopadajícího na zemský povrch, a tudíž je v tomto rozsahu nejlépe vidět.
Šíření světla
Povahu světla se pokoušeli vědci vystihnout dlouhou dobu. Např. Platon si myslel, že lidské oči jsou aktivními zdroji
světla. Jeho pojetí optiky bylo přesně inverzní k dnešní paprskové optice (stejné paprsky, ale opačný směr pohybu
světla). Jedním z prvních fyziků v dnešním slova smyslu byl Newton, který chápal světlo jako proud částic v
mechanickém smyslu. Teorie ale byla v rozporu s experimentem, neboť podle této teorie docházelo k lomu světla od
kolmice dopadu při průchodu světla z opticky řidšího prostředí do opticky hustšího (typicky vzduch-sklo). Vlnová
teorie světla dokázala podat vysvětlení i mnoha jiných jevů. Částicový pohled na světlo byl znovu oživen až
61
Světlo
62
kvantovou fyzikou.
Od poloviny 20. století je platná teorie o dualitě částice a vlnění. Světlo se tudíž chová jako vlna, která nese
kvantované množství energie.
Lom světla
Související informace naleznete v článku lom světla.
Paprsky světla se při přechodu z jednoho prostředí do jiného lámou, například když světlo dopadá šikmo na
průhledný materiál, jako je sklo nebo voda. Různé materiály zpomalují světlo rozdílně, takže lom nastává vždy pod
jiným úhlem.
Rychlost světla
Rychlost světla ve vakuu
Související informace naleznete v článku Rychlost světla.
Rychlost světla v dokonalém vakuu c byla měřena mnohokrát v historii. Jedno z prvních zdokumentovaných měření
vedoucích k přibližnému výsledku provedl Dán Ole Römer roku 1676. V souvislosti s problematikou navigace
mořeplavby pozoroval pohyb planety Jupiter a jeho měsíce Io teleskopem, přičemž zaznamenal odchylku ve
zdánlivé oběžné době Io. Měřil čas čtyřiceti oběhů Io při pohybu Země směrem k Jupiteru a od něj. Zjistil rozdíl 22
minut a tento správně přičetl konečné rychlosti světla. Ač Römer s tímto zjištěním dále nepracoval, mnozí z této
hodnoty později vypočítali rychlost světla. Prvním byl význačný holandský matematik, fyzik a astronom Christian
Huygens.
První úspěšné měření pozemskými prostředky provedl Hippolyte Fizeau v roce 1849. Fizeau poslal svazek světla na
zrcadlo, kterému do cesty vložil točící se ozubené kolo. Při známé rychlosti otáčení kola vypočetl rychlost světla na
313 000 km/s.
Další měření bylo provedeno po přistání na Měsíci : po umístění zrcadla na jeho povrch se změřil čas, za který se
odražený paprsek laseru vrátil zpět na Zemi.
Vzhledem k tomu, že rychlost světla ve vakuu je univerzální konstantou, jejíž velikost je určena hodnotou c=299 792
458 m/s, a čas lze měřit v současné době s vysokou přesností, je jednotka délky metr definována právě pomocí
rychlosti světla ve vakuu.
Rychlost šíření v jiných prostředích
V jiném prostředí se světlo šíří rychlostí v, která je vždy nižší než c. Podíl těchto rychlostí je roven indexu lomu
daného prostředí n, tj. n = c/v. V důsledku toho dochází na rozhraní látek s různými hodnotami n k lomu světla.
Přesněji řečeno, toto se týká prostředí bez disperze, tj. případů, kdy index lomu nezávisí na vlnové délce. V prostředí
s disperzí je třeba rozlišovat fázovou a grupovou rychlost: fázová rychlost popisuje rychlost šíření ploch se stejnou
fází, zatímco grupová rychlost se vztahuje k obálce amplitudy, neboli k rychlosti šíření signálu (informace).
Je-li závislost indexu lomu na kruhové frekvenci n(ω), pak fázová rychlost má hodnotu:
a grupová rychlost je rovna:
.
Grupová rychlost nemůže přesáhnout hodnotu c ve shodě s teorií relativity. Naproti tomu fázová rychlost, která není
spojena s přenosem informace, může nabývat téměř libovolných hodnot, vyšších než c nebo dokonce záporných (viz
též index lomu).
Světlo
Šíření světla ve hmotě můžeme vnímat jako opakované pohlcovaní a vyzařovaní fotonů, a to tak, že po ozáření se
dostane atom do excitovaného stavu, ve kterém setrvá pouze zlomek času a následně foton zpět vyzáří, ten následně
pohlí další atom atd.... Světlo se pohybuje pomaleji, protože atomy setrvávájí v excitovaném stavu určitý čas. Světlo
se tudíž ve hmotě šírí rychlostí stejnou jako ve vákuu, ale je neustále pohlcováno a vyzařováno atomy hmoty.
Absorpce světla
Když světlo narazí na povrch, část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu, přičemž povrch se velmi slabě
zahřeje. Každý druh atomu absorbuje určité vlnové délky (barvy) světla. Barva povrchu záleží na tom, které vlnové
délky vstřebává a které odráží. List tedy je viděn jako zelený, protože absorbuje všechny barvy, kromě zelené, a my
vidíme jen odrážené zelené světlo.
Interference
K interferenci dochází, když se střetnou dvě vlny světla. Pokud se sejdou, pak se navzájem posílí. Tomu se říká
pozitivní (též konstruktivní) interference a viděna je jako světlo jasné. Pokud nejsou shodné, pak mohou jedna
druhou zrušit. To je negativní (destruktivní) interference a ta je vidět jako stín. Interferenční proužky (Fizeauovy
proužky) jsou pruhy světla a stínu vytvořené střídavým zesílením a zeslabením skládajících se světelných svazků.
Pro interferenční maxima (konstrukt. interfer.) platí: 2 × n × d = (m − 1) × λ
Pro interferenční minima (destrukt. interfer.) platí: 2 × n × d = (2 × m − 1) × (λ / 2)
kde d je nejkratší strana trojúhelníku, m je počet maxim (minim) – m = {1, 2, 3, …}, n index lomu prostředí a λ
symbolizuje vlnovou délku dopadajícího záření.
Barva a vlnová délka
Různé frekvence světla vidíme jako barvy, od červeného světla s nejnižší frekvencí a nejdelší vlnovou délkou po
fialové s nejvyšší frekvencí a nejkratší vlnovou délkou.
Hned vedle viditelného světla se nachází ultrafialové (UV), směrem do kratších vlnových délek, a infračervené
záření (IR), směrem do delších délek. Přestože lidé nevidí IR, mohou blízké IR cítit jako teplo svými receptory v
pokožce. Ultrafialové světlo se zase na člověku projeví zvýšením pigmentace pokožky, známým opálením.
63
Světlo
64
Měření světla
Následujícími veličinami popisujeme světlo:
•
•
•
•
jas (nebo teplota)
osvětlení (jednotka SI: lux)
světelný tok (jednotka SI: lumen)
svítivost (jednotka SI: kandela)
světlo můžeme také popsat pomocí těchto veličin:
• amplituda,
• barva (nebo frekvence), a
• polarizace.
Zdroje světla
• sálání tepla (záření černého tělesa)
• záření žárovky
• sluneční světlo
• záření plazmatu (oheň, oblouková lampa)
• atomová spektrální emise (emise mohou být stimulované nebo spontánní)
• laser a maser (stimulovaná emise)
• světlo LED diody
• plynové výbojky
• urychlení volného nosiče proudu (obvykle elektron, využívá se např. v synchrotronech)
• luminiscence,
• Fotoluminiscence
• Elektroluminiscence
• Katodoluminiscence
• Chemoluminiscence
• Radioluminiscence
• Triboluminiscence
• fluorescence
• fosforence
• katodové záření
• radioaktivní rozpad
• anihilace páru částice-antičástice
Světlo
65
Využití světla
Světla se využívá v mnoha přístrojích (LCD obrazovkách, DVD přehrávačích, mobilech), s jeho pomocí se svařuje i
řeže, nebo třeba operuje. Světlo se využívá v mnoha oblastech (mezi ně patří např. komunikace, zdravotnictví,
výrobní technologie). Pomocí světla pozorují lidé i vzdálená vesmírná tělesa, která vyzařují, odráží nebo jsou jiným
způsobem ovlivněna světlem.
Odkazy
• Snellův zákon
Externí odkazy
• Vlnové vlastnosti světla [1]
• Václav Kaizr: Měření rychlosti šíření světla [2]
Audiovizuální dokumenty
• Light Fantastic [3] – seriál o světlu z antropogenického pohledu, 4×60 minut, režie Paul Sen
Reference
[1] http:/ / www. sweb. cz/ radek. jandora/ f19. htm
[2] http:/ / www. aldebaran. cz/ bulletin/ 2004_s1. html
[3] http:/ / www. sprword. com/ videos/ lightfantastic
Veřejné osvětlení (někdy označované zkratkou VO) je osvětlení ulic,
silnic nebo jiných veřejných prostranství. Veřejné osvětlení je veřejně
prospěšnou službou. Zařízení veřejného osvětlení je podle zákona o
pozemních komunikacích příslušenstvím pozemních komunikací a
vlastní je obec nebo správce komunikace. Mimo pozemní komunikace,
například v uzavřených areálech (nemocnice, školy, závody), v
budovách nebo na železničních stanicích, zřizuje a vlastní osvětlení
obvykle vlastník nebo provozovatel pozemku nebo objektu.
Osvětlovací soustava zahrnuje svítidla, podpěrné a nosné prvky,
elektrický rozvod, rozvaděče a ovládací systém.
Osvětlení pražských ulic
Historie
Pochodně, plynové a podobné lampy
Veřejné osvětlení měla již mnohá antická města. Po jejich vzoru převzala tento výdobytek i velká města islámského
středověku
a
66
později též některá evropská města. Osvětlení zprvu zajišťovaly hořící
pochodně, pravidelně rozžíhané ohně v železných klecích a na pánvích
nebo olejové lampy, jejichž pozdější zdokonalenou podobou byly
argandské lampy.
V době rozvoje moderních měst v 19. století bylo zaváděno plynové
osvětlení, zpravidla na sloupech. Například v Brně byla postavena
plynárna a zřízeno plynové veřejné osvětlení v roce 1846.
Plynové lampy se obvykle spouštěly (rozsvěcely) a zhášely zásahem
lampáře s dlouhou tyčí, který večer i ráno obcházel město. Postava
lampáře patří nejen ke staré Praze, ale je zobrazena i v Exupéryho
knize Malý Princ.
Osvětlená ulice v centru Varšavy
Ani v době, kdy již byly do ulic zaváděny obloukové lampy, se
plynárenská lobby nevzdávala. V roce 1882 plynárna v Hannoveru při
příležitosti sjezdu plynárenských a vodárenských odborníků instalovala
nové Siemensovy regenerativní hořáky v Palmgarten. V jiné části
města již bylo instalováno osm Křižíkových obloukovek. Podle
soudobého tisku dopadlo srovnání pro obloukové lampy dobře.
Osvětlení na pražské Kampě, doplnění vánočními
ozdobami
Používaly se také lihové lampy, například v západočeském městě Plasy byla roku 1906 zahájena výstavba veřejného
osvětlení lihovými lampami. Po roce 1920 bylo postupně nahrazováno elektrickým.
Ve 21. století se z důvodu posílení historické a romantické atmosféry obnovuje nebo udržuje plynové osvětlení v
historických částech Londýna, Strassbourgu, Dublinu i Prahy. Renovované plynové lampy se již rozsvěcejí
samočinně bez zásahu lampáře.
Obloukové lampy
Poté, co Pavel Nikolajevič Jabločkov (v Ottově encyklopedii uvedený jako Pavel G. Jabločkov) vynalezl a František
Křižík zdokonalil obloukovou lampu, elektrické osvětlení rychle vytlačovalo plynové. Takzvaná Jabločkovova
neboli ruská svíčka měla udělen patent roku 1876, v roce 1878 ji Jabločkov předvedl na Světové výstavě v Paříži.
Křižík si svou první inovaci nechal patentovat roku 1878.
V Paříži byla založena zvláštní společnost Societé génerale d´Electricité, Procédes Jablochkoff k zužitkování
vynálezu Jabločkova a elektrickým osvětlením osvětlila pařížskou avenue de l´Opera, zatímco rovnoběžná Rue du 4.
Septembre byla pro srovnání osvětlena plynem. Vyhodnocení ekonomie provozu ukázalo, že elektrické osvětlení
bylo asi 6× dražší než osvětlení plynové. Když chtěl Jabločkov získat obloukové lampy pro osvětlování v Rusku,
musel celou společnost odkoupit zpět za jeden milion franků.
V roce 1882 dostal Křižík na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži za obloukovou lampu zlatou medaili.
Téhož roku osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze.
V roce 1887 zakoupilo město Písek 24 kusů obloukovek a 61 žárovek, které byly napájeny z elektrárny v
Podskalském mlýně. 23. června 1887 bylo v Písku uvedeno do provozu první české veřejné elektrické osvětlení
celoměstského významu.
Pro Zemskou jubilejní výstavu království českého v roce 1891 použil Křižík 226 obloukovek a více než 1400
žárovek. Do té doby už jeho závody vyrobily asi 29 000 žárovek a přes 1400 obloukovek. Ty byly také podle jeho
patentů vyráběny v řadě zemí – mimo jiné v USA, v Anglii, Německu, Španělsku, Francii, Rusku i jinde.
V Turnově bylo zřízeno veřejné elektrické osvětlení roku 1905.
Moderní veřejné osvětlení
V současné době má většina obcí své veřejné osvětlení, ve městech většinou souvislé. Silnice a dálnice mimo
zastavěnou část obce se v České republice obvykle neosvěcují.
Typy světelných zdrojů
Převažuje osvětlení výbojkami, zejména vysokotlakými sodíkovými. Vysokotlaké i nízkotlaké sodíkové výbojky
jsou z energetického hlediska nejvhodnější. Jejich světlo má typickou žlutou barvu. Podle některých názorů však
„jejich teplota chromatičnosti a zvláště index barevného podání jsou ovšem v rozporu s trendem humanizace
lidských sídel, zejména městských center“[1] a bílým světlem se dosáhne lepších podmínek vidění při stejné intenzitě.
Jako zdroj bílého světla se používají vysokotlaké rtuťové výbojky a nejnověji i halogenidové výbojky s keramickým
hořákem.
Ve Vídni se k veřejnému osvětlení užívají i zářivky.
Historie
Před rokem 1990 příslušelo veřejné osvětlení do kompetence Ministerstva vnitra, dnes se k této problematice žádné
ministerstvo nehlásí a jeho zřizování a provozování je dobrovolnou aktivitou obcí. Český Zákon o obcích povinnost
zajistit veřejné osvětlení explicitně neobsahuje.
Do roku 1989 se o veřejné osvětlení v Československu staraly většinou městské nebo okresní rozpočtové nebo
příspěvkové Technické služby. Podle průzkumu provedeného pracovištěm Výzkumu veřejného osvětlení Tesly
Holešovice v letech 1986 a 1987 byla většina osvětlovacích soustav vybudovaných před rokem 1990 asi 2,5 násobně
předimenzovaná. To bylo ovšem kompenzováno tím, že údržba mnohde velmi zaostávala, takže značný podíl
vybudovaných lamp vůbec nesvítil, v některých odlehlejších oblastech, parcích a podobně jich byla nefunkční třeba i
převážná většina. Mimoto v letech 1976 a 1981 byl centrálními úřady omezen příděl elektrické energie na veřejné
osvětlení o 50 %, limity byly usnesením vlády stanoveny na léta 1984 až 1990.
Monopolním výrobcem svítidel byl Elektrosvit Nové Zámky a monopolním výrobcem světelných zdrojů Tesla
Holešovice.
Osvětlení se obvykle rozsvěcí na podnět naprogramovaného časového spínače, případné světelného čidla. Příkon se
při zapínání zvyšuje pozvolna a dílčí oblasti se z jednotlivých zapínacích bodů zapínají postupně, aby nedošlo k
okamžitému přetížení elektrické sítě.
Dálkové sledování provozních stavu osvětlení (zpětná signalizace poruch ze zapínacích míst) nebo dálkové odečty
stavu elektroměrů pomocí radiových modemů, pevných telefonních linek, systému GSM atd. se zatím v České
republice využívá jen v nepatrném podílu soustav VO.
Někdy jsou instalovány i regulátory příkonu a tím intenzity osvětlení (stmívače), ale kvůli úsporám jsou obvykle
nastaveny na nižší hodnoty stále a nastavení není přizpůsobováno intenzitě dopravy.
Ve větších městech již mívají správci k dispozici pasport v elektronické podobě s tabulkovými i grafickými
mapovými výstupy.
67
Slavnostní osvětlení
Slavnostní osvětlení se užívá k osvětlení významných objektů: kostelů, hradů, historických budov a podobně.
Osvětlení přechodů pro chodce
Začátkem 21. století se z důvodu zvýšení bezpečnosti silničního provozu začínají umisťovat speciální výrazná
přídavná světla odlišné barvy (např. bílé světlo) nad přechody pro chodce.
Upevnění svítidel, stožáry
Stožár je tvořen dříkem a obvykle mívá výložník nebo nástavec,
některé sloupy jsou i dvojramenné nebo víceramenné. V dolní části
mívá patici, v níž jsou umístěny elektrické rozvody a pojistky. Litinové
kryty patic z druhé poloviny 20. století se, podobně jako mříže
kanálových vpustí, stávaly oblíbeným artiklem zlodějů, kteří z nich
vytvářeli druhotné suroviny. Proto byly patice koncem 20. století
nahrazovány plastovými. Podle novějších bezpečnostních norem se již
patice s elektrickými rozvody neumisťuje u země, ale obvykle bývají
Pojistky lampy veřejného osvětlení.
rozvody (přístup k elektrické výzbroji) umístěny v otevírací dutině
stožáru v určité výšce nad zemí, například město Brno požaduje výšku
dolního okraje otvoru 0,6–0,7 metru nad zemí. Dříky novějších stožárů nemívají kruhový průřez, ale
mnohoúhelníkový (hraněné stožáry).
Na stožáry veřejného osvětlení se často umisťují dopravní značky, trolejové vedení, reklamní panely a plakáty,
držáky na prapory nebo jiná výzdoba, odpadkové koše, směrovky městského orientačního systému, označníky
zastávek a jízdní řády veřejné dopravy, turistické směrovky a turistické značky.
Obvyklé je také upevňování svítidel na převěsy nad komunikací nebo upevňování výložníků na budovy. Elektrická
výzbroj světelného místa pak bývá umístěna v připojovací skříni na přilehlé budově.
Napájecí rozvody
Rozvaděč zapínacího místa je dálkově nebo místně ovládaný rozváděč s vlastním přívodem elektrické energie a
samostatným měřením spotřeby.
V nové výstavbě a při rekonstrukcích se dnes používají téměř výhradně měděné kabely. Dříve se používaly kabely s
hliníkovým jádrem.
Prostřednictvím napájecí sítě veřejného osvětlení bývají někdy připojeny i světelné dopravní značky, osvětlení
označníků zastávek, světelné výstražné majáčky na dopravních ostrůvcích, osvětlení zastávkových přístřešků,
reklamní zařízení, prodejní automaty, veřejné hodiny a podobně.
Spotřeba a ceny za elektrickou energii
Veřejné osvětlení v letech 1989–2000 představovalo 1,16–1,49 % celkové spotřeby elektrické energie ve státě.
Celková roční cena za elektrickou energii odebranou pro VO se během tohoto desetiletí zvýšila z 230 miliónů Kč na
více než 1 miliardu Kč v roce 1999, roční množství odebrané energie kolísalo mezi 544 a 661 GWh.
Cena elektrické energie pro VO v letech 1989–1990 činila 0,40 Kč/kWh, 1991–1992 1,26 Kč/kWh, 1993–1997 1,32
Kč/kWh, 1998–1999 1,53 Kč/kWh, 2000 1,64 Kč/kWh.
Od 1. července 2001 byla pro spotřebu ve VO zavedena dvousložková sazba C 62:
• 1,38 Kč/kWh
68
69
• měsíční plat za příkon podle jmenovité proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem, od 80 Kč/A pro
jistič 3×10 A do 8 Kč/A při hodnotě nad 3×160×A)
Praha
Počátky veřejného osvětlení sahají do 14. století, kdy na Staroměstském náměstí ponocný udržoval oheň v železných
pánvích.[2] Za Rudolfa II. se k osvětlení používaly hořící louče umístěné v koších na nárožích domů.[2] Začátkem 18.
století byly nejprve na Královské cestě a pak i po celé Praze používány olejové lampy.[2]
Prvních 200 plynových lamp v pražských ulicích bylo slavnostně rozsvíceno 15. září 1847. Plyn byl do nich
přiváděn z první plynárny pro veřejné osvětlení v českých zemích, která se nacházela v Karlíně poblíž hranice s
Novým Městem, přibližně v místech dnešního hotelu Hilton na Florenci, a vyráběla svítiplyn za pomoci černého
uhlí.[3] Dříve než v Praze měly plynové osvětlení například Londýn, Paříž, Berlín a Vídeň.[3] V roce 1867 proběhla
velká rekonstrukce plynového veřejného osvětlení v Praze. Byly navrženy a umístěny výtvarně řešené stožáry a
jednotné lucerny. Mnohé z nich byly později přestavěny na elektrické. Ve čtyřicátých letech 20. století bylo v Praze
plynových lamp kolem 10 000.[3] Již od konce 19. století však bylo plynové osvětlení doplňováno a pak i postupně
nahrazováno elektrickým. V dubnu 1985 byly z plynového zdroje na elektřinu přestavěny poslední lampy, stožáry na
Hradčanském náměstí[3] a v Loretánské ulici.
V elektrickém osvětlení Prahy se vystřídalo více typů zdrojů. V roce 1882 František Křižík osvětlil obloukovkami
Hybernskou ulici v Praze, v roce 1888 bylo zavedeno elektrické osvětlení obloukovými lampami na Žižkově, tehdy
ještě samostatném nově se rozvíjejícím městě. Od roku 1924 se v Praze používaly žárovky, v druhé polovině století
v některých místech zářivky, na přelomu 50. a 60. let 20. století bylo žárovkové osvětlení nahrazováno rtuťovými
výbojkami a poté bylo veřejné osvětlení téměř v celé Praze nahrazeno sodíkovými výbojkami s charakteristickým
oranžovým světlem. V roce 2009 byl na Smíchově zahájen pilotní projekt osvětlení LED didodami.
V Praze ještě začátkem devadesátých let existovala městská správní
organizace Správa veřejného osvětlení, která výkonné činnosti
objednávala u firmy skupiny Eltodo. Později byla SVO zrušena a
město pověřilo od 1. ledna 1999 správou veřejného i slavnostního
osvětlení a veřejných pouličních i věžních hodin na 15 let přímo firmu
ELTODO-CITELUM, s. r. o..
O této zakázce bylo rozhodnuto v srpnu 1998 pod vedením primátora
Jana Koukala, který od 1. února 1999 ve společnosti Eltodo začal podle
sdělení mluvčího Eltoda Jana Rafaje sám pracovat jako ředitel
technického úseku, ač sám to popíral.[4] [5] Firma Eltodo byla
zmiňována také mezi údajnými sponzory Občanské demokratické
strany, jejichž dary (řádově v desetitisících korun) v účetnictví ODS
nefigurovaly.[6] Prezident Eltoda Libor Hájek v červenci 1998 potvrdil,
že Eltodo dělá pro ODS zadarmo různé práce (například ozvučení
předvolebního mítinku ODS), ale o dva měsíce později to popřel.
„Sadové“ sloupy veřejného osvětlení v Praze.
Sloupy z konce 60. let 20. století, svítidla cca z
Eltodo provádí postupnou modernizaci a v některých místech
roku 2005.
kompletní výměnu sloupů a vedení pocházejících zhruba z poloviny
dvacátého století, projekt obnovy je plánován do roku 2013. V letech
1999–2003 do něj investovala firma 806,7 miliónů Kč. V prvních pěti letech měla být vyměněna téměř všechna
svítidla a 20 % stožárů.
V některých částech historického centra je od roku 2002 obnovováno funkční plynové osvětlení, které je replikou
původního historického. Prvních 9 lamp v roce 2002 bylo v Michalské ulici, v roce 2006 bylo obnoveno plynové
osvětlení novorenesančního litinového sloupu na Hradčanském náměstí, v roce 2007 bylo plynové osvětlení zřízeno
70
například v Železné a Rytířské ulici a před Stavovským divadlem a počet plynových luceren přesáhl 300. Postupně
má být na plyn přestavěno osvětlení celé Královské cesty.[3]
Od 11. listopadu 2009 jsou v rámci pilotního projektu osvětlena některá místa na Smíchově LED diodami
(experiment byl zahájen na základě iniciativy tehdejšího pražského radního pro životní prostředí Petra Štěpánka a
Petra Vilguse). Finančně a dodávkami svíditel se na akci na základě výběrového řízení podílí šest významných
firem: Siteco, Philips, Etna, Indal, LG a MSC, každá v jedné ze jmenovaných lokalit, přičemž jejich výrobky se liší
svými parametry (příkonem, chromatičností, vzhledem). Projekt zahrnuji části ulic Radlická (iGuzzini),
Stroupežnického (LG), Bozděchova a Klicperova (obě MSC), prostor v ulici Nádražní u vstupu do stanice metra
Anděl (Siteco), park u vily Portheimka (Indal), náměstí 14. října (Philips) a Ostrovského a Matoušova ulice. Pilotní
systém má ověřit efektivitu, snížení nákladů na údržbu, servisní systém, odolnost i působení barevných odstínů na
chodce a řidiče, v případě úspěšnosti a v návaznosti na další technický vývoj se počítá s dalším rozšiřováním.[7] [8] [2]
K nasazení LED ve veřejném osvětlení smíchovských ulic se může vyjádřit každý formou ankety.[9]
Před převzetím správy firmou Eltodo-Citelum byly sloupy VO označovány černými čísly přiřazovanými v rámci
ulice podobným způsobem jako orientační čísla domů, postupně od začátku ulice, zpravidla po jedné straně sudými
čísly a po druhé lichými, zpravidla jednocifernými až dvojcifernými, jen u mimořádně dlouhých ulic i trojcifernými.
Čísla byla dobře čitelná i z jedoucího vozidla. Nevýhodou byla obtížná identifikace sloupů a jiných světelných míst
na veřejných prostranstvích mimo pojmenované ulice nebo u křižovatek. Místy se používaly i mírně odlišné systémy
číslování, například v kombinaci s písmeny, a u některých delších ulic se tatáž část číselné řady opakovala vícekrát.
Eltodo-Citelum téměř všechna světelná místa ve své správě vybavila kovovým identifikačním číslem s vyraženým
šesticiferným unikátním označením, v němž první číslice odpovídá městskému obvodu. Speciální svítidla (slavnostní
osvětlení, osvětlení přechodů apod.) mají zvláštní číselnou řadu začínající číslicí 5. V jiných městech používají firmy
skupiny Eltodo podobné značení, v němž první číslice jsou nahrazeny písmeny zkratky obce.
Podle propagace na svém webu garantuje „100% svítivost s tolerancí výpadků nejvíce do 2 % světelných míst“.
Vykazuje faktickou svítivost a provozuschopnost kolem 99,4 %.
V Praze eviduje 126 226 světelných míst veřejného osvětlení, 2374 svítidel slavnostního osvětlení, 135 823 svítidel,
6627 km kabelů, 439 kusů veřejných hodin, 57 věžních hodin a 827 přípojek městského mobiliáře.
V roce 1998 náklady na provoz jedné lampy činily denně 99 Kč, na veřejné hodiny 28 Kč.[10]
Další města (skupina Eltodo)
V závorce uveden přibližný počet světelných míst v obci. Světelné
místo je stavební prvek v osvětlovací soustavě (stožár, osvětlovací
výložník, převěs) vybavený jedním nebo více svítidly.
ELTODO-CITELUM, s. r. o. spravuje veřejné osvětlení
• v hlavním městě Praze (125 000) a v okolí Prahy v obcích Zdiby
(350), Úvaly (700), Dobřejovice (150), Mnichovice (350), Jevany
(240), Vestec (215), Votice (600), Petříkov (80), Davle (270),
Mníšek pod Brdy (560), Jíloviště (132), Černošice (726), Třebotov
(130), Zbuzany (125), Unhošť (400), Hostivice (587), Velvary
(310), Uhy (50), Blšany u Loun,
Štítek identifikující sloup veřejného osvětlení,
Čerčany.
• v severních Čechách v obcích Ústí nad Labem (107), Liberec
(12 040), Štětí (639), Doksy (1000) a Frýdlant (1063),
• v jižních Čechách České Budějovice (10 028), Sezimovo Ústí (568), Nová Pec (77) a Vyšší Brod (241),
• na jižní Moravě Sedlec a Hodonín (2200),
• ve východních Čechách Černá u Bohdanče (30)
• na severní Moravě Uničov (1320) a Velké Losiny (408).
ELTODO Louny, s. r. o. spravuje veřejné osvětlení v oblasti na sever od Prahy v obcích Louny (2300),
Dobroměřice (200), Libčeves (240), Chožov (120), Slavětín (140), Černčice (270), Smolnice (140), Ročov (240),
Brázdim (98) a Mšeno (190).
Osvětlení Týnec, k. s. spravuje veřejné osvětlení v oblasti na jih od Praha, zvláště v dolním Posázaví, v obcích
Čerčany (250), Kunice (130), Řehenice (83), Bukovany (61), Lštění (100), Poříčí nad Sázavou (150), Týnec nad
Sázavou (800), Lešany (130), Chlístov (50), Olbramovice (77), Krhanice (140), Čtyřkoly (90), Pyšely (210), Slapy
(135), Líšnice (94), Chrášťany (84) a Drahelčice (81).
CITELUM, a. s., společnost skupiny Eltodo, spravuje veřejné osvětlení
• v oblasti Východních Čech v obcích Roudnice (136), Nechanice (336), Lovčice (82), Čeperka (145), Nové Město
(65), Břehy, Dolní Dobrouč, Horní Jelení (269), Chlumec nad Cidlinou (785), Libníkovice (61), Černilov (241),
Jaroměř (1511), Říčky v Orlických horách, Rokytnice v Orlických horách (212), Vamberk (535) a Rybná nad
Zdobnicí (87),
• v oblasti Vysočiny v obcích Sobíňov (96), Ždírec nad Doubravou (421), Krucemburk (271), Bystré (214), Jedlová
}285], Polička (1106) a Pomezí (132).
ELSYMO, s. r. o., společnost skupiny Eltodo, spravuje veřejné osvětlení v oblasti Jižní Moravy v obcích Rajhrad
(313), Vojkovice (160), Pasohlávky (116), Šlapanice (737), Moutnice (100), Židlochovice (400), Vracov (375),
Ostrožská Nová Ves (241), Uherský Ostroh (500) a Bzenec (850).
Brno
Od roku 1743 Brno vyjednávalo s Prahou a Vídní o osvětlení brněnských ulic a náměstí. 1. listopadu 1781 bylo v
Brně zřízeno 277 lojových svítidel.
V roce 1841 byly nahrazeny olejovými.
V roce 1843 byla založena Společnost pro osvětlování plynem, plynové lampy začaly svítit 1. ledna 1849. Brněnská
předměstí dostala plynové osvětlení v roce 1860, předtím se v nich svítilo olejovými lampami nebo byly bez
osvětlení. 30. prosince 1896 město plynárnu i veřejné světlení převzalo. Při převzetí veřejného osvětlení bylo na
ulicích 1870 plynových svítilen a 13 petrolejových. Od roku 1897 se začaly používat Auerovy hořáky, které zvýšily
svítivost a snížily spotřebu.
Od roku 1899 byly dvě obloukové lampy před městským divadlem, v roce 1901 bylo na Velkém náměstí postaveno
šest elektrických svítilen, v roce 1902 další dvě na Nádražním náměstí. V Brně bylo v roce 1902 na veřejných
místech 12 obloukovek, 2148 plynových a 44 petrolejových svítilen. V následujících letech elektrických a plynových
svítilen přibývalo.
Za první světové války poklesla výroba plynu, takže dvě třetiny svítilen tak byly vyřazeny z provozu. Nouzové
elektrické osvětlení bylo provedeno pouze tam, kde je bylo možno připojit na soukromou přípojku, město energii
připojiteli hradilo. V roce 1921 bylo nouzové elektrické osvětlení opět zrušeno a nahrazeno plynovými svítidly. V
letech 1921–1930 bylo v Brně včetně částí připojených roku 1919 vybudováno řádné elektrické osvětlení.
Správu veřejného i slavnostního osvětlení v Brně nyní zajišťují Technické sítě Brno, a. s. 31. prosince 2004
provozovaly 37 218 světelných míst, z toho 35 112 vlastních a 2106 obstaravatelsky. Roční provozní doba je 4100
hodin, roční spotřeba cca 15GWh a průměrný příkon 94 W na světelné místo. V rámci osmiletého plánu obnovy je
investováno 50–60 milionů korun ročně.
TS Brno provozují také 500 světelných míst slavnostního osvětlení, které má například kostel sv. Petra a Pavla,
kostel sv. Tomáše, kostel sv. Jakuba, Červený kostel, Husovický kostel, bazilika Nanebevzetí panny Marie na
Mendlově náměstí, kostel na Kapucínském náměstí a hrad Špilberk.
71
V poslední době je věnována pozornost světelnému znečištění ovzduší. Světelným znečištěním se podle Zákona o
ochraně ovzduší (86/2002 Sb.) rozumí „viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo
zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve
vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno“.
Hlavním uváděným důvodem ochrany bývá umožnit astronomická pozorování, noční osvětlení odrážející se od
oblačnosti také narušuje denní režim a orientaci některých druhů živočichů. Podle RNDr. Jana Hollana ze Sekce pro
temné nebe České astronomické společnosti „světelné znečištění ohrožuje bezpečnost řidičů a chodců, ruší spánek
obyvatel, okrádá všechny (zvláště děti) o krásu nočního nebe, zabíjí hmyz a ptáky, decimuje živočichy aktivní v noci.
Současně je projevem největšího plýtvání elektřinou, se kterým se lze běžně setkat“[11]
Podle původního návrhu měl Zákon o ochraně ovzduší a jeho prováděcí vyhláška velmi striktně zakazovat jakákoliv
svítidla, která by vyzařovala směrem nahoru (do horní poloviny prostoru). Nakonec v zákoně ve vztahu ke
světelnému znečištění zůstalo jen právo obcí regulovat vyhláškou promítání světelných reklam a efektů na oblohu.
Technické normy
• ČSN 36 0400 Veřejné osvětlení (účinnost od 01.10.1985)
•
•
•
•
•
•
•
•
ČSN 36 0410 Osvětlení místních komunikací (účinnost od 01.10.1985)
ČSN 36 0411 Osvětlení silnic a dálnic (účinnost od 01.10.1985)
ČSN 36 0061 Osvětlování železničního prostranství
ČSN 36 0051 Osvětlování povrchových dolů pro těžbu nerostných surovin
ČSN EN 132 01-2 Osvětlení pozemních komunikací - Část 2: Požadavky
ČSN EN 132 01-3 Osvětlení pozemních komunikací - Část 3: Výpočet
ČSN EN 132 01-4 Osvětlení pozemních komunikací - Část 4: Metody měření
ČSN 33 2000-7-714 Elektrotechnické předpisy – Elektrická zařízení. Část 7: Zařízení jednoúčelová a ve
zvláštních objektech, oddíl 714: Zařízení pro venkovní osvětlení.
• TP 98 (technické podmínky) Technologické vybavení tunelů pozemních komunikací, Ministerstvo dopravy a spojů
ČR, 1997 (odkazované v kapitole 11 ČSN 73 7507 Projektování tunelů pozemních komunikací.
Mezinárodní doporučení
Směrnice a doporučení Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE).
• CIE 88-1990 Guide for the lighting of road tunnels and underpasses (Průvodce osvětlením tunelů a podjezdů)
• CIE číslo 115–1995 Recommendations for the lighting of roads for motor and pedestrian traffic (Doporučení pro
osvětlování komunikací pro motorovou a pěší dopravu)
• CIE TC 5-12: Obtrusive light. Guide on the limitation of the effects of obtrusive light from outdoor lighting
installations (Návod k omezení vlivů rušivého světla vyvolaného venkovním osvětlením), třetí návrh publikace,
srpen 1995,
• CIE 126-1997, Guidelines for minimizing sky glow (Směrnice pro minimalizaci záře oblohy), 1997
• CIE 136–2000 Guide to the lighting of urban areas (Průvodce osvětlováním obytných zón)
• CIE 140–2000 Road lighting calculations (Výpočty osvětlení silničních komunikací)
• Guidance notes for the reduction of light pollution (Návod k omezování světelného znečištění), the Institution of
lighting engineers (ILE, britská Světelnětechnická společnost). Rugby, 1994.
• Road lighting and the environment (Silniční osvětlení a životní prostředí). Londýn, Ministerstvo dopravy, 1993.
72
• Světelné signalizační zařízení
Externí odkazy a publikace
Správci veřejného osvětlení
Eltodo [12] – výrobce a správce veřejného osvětlení v Praze a mnoha dalších obcích v celé republice
Technické sítě [[Brno [13]] a. s.] (historie a popis soustavy)
Městské standardy pro veřejné osvětlení [14] (město Brno, 2002)
Služby [[Blansko [15]] s. r. o. – veřejné osvětlení]
Technické služby [[Hradec Králové [16]]]
Služby města [[Pardubice|Pardubic [17]] a. s.] (od roku 2001 údržba, od roku 2002 i vlastníkem, téměř 10 000
světel)
• Správa veřejného statku města [[Plzeň|Plzně [18]] (přísp. org.)] (18 700 svítidel, 12 300 sloupů atd., 4000 hodin
ročně, ovládání převážně po kabelech z centrálních fotobuněk, pětina města má dálkovou kontrolu zapínacích
bodů, do konce roku 2010 všude; smluvním provozovatelem Osvětlení s.r.o. )
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Technické služby spol. s r. o. [[Postoloprty [19]]] (600 světelných míst)
Technické služby města Kolína, s. r. o. [20] (3500 světelných bodů)
Nehlsen Třinec s. r. o. [21] (3802 světelných bodů, 271 km vedení)
Technické služby města [[Olomouc [22]]e a. s.]
[[Kroměříž [23]]ské technické služby s. r. o.]
Technické služby a. s. [[Frýdek-Místek [24]]]
Technické služby Děčín a. s. [25]
Technické služby [[Jablonec nad Nisou [26]] s. r. o.]
Technické služby města Svitav [27] (1504 světelných míst s 1623 světelnými zdroji, údržba dodavatelsky firmou
Jaroslav Macek)
HRATES a. s. [[Uherské Hradiště [28]]], (stránky města) [29]
Technické služby [[Jeseník [30]] a. s.], (popis činnosti) [31]
Technické služby města [[Klatovy|Klatov [32]]]
Technické služby [[Karviná [33]] a. s.]
Služby města [[Rychvald [34]], spol. s r. o.]
Technické služby [[Luhačovice [35]] příspěvková organizace]
Technické služby [[Dačice [36]] s. r. o.] (824 světelných bodů, z toho 671 v provozu)
TS [[Kutná Hora [37]] spol. s r. o.]
Technické služby města [[Přerov [38]]a]
Ostravské komunikace a. s. [39]
Štěpánský & Fišer [40], Trutnov a více než 20 obcí v okolí, například Janské Lázně, Pec pod Sněžkou atd.
Podnik služeb [[Jirkov [41]] s. r. o.]
Sedlčanské technické služby s. r. o. [42]
73
Jiné odkazy a reference
•
•
•
•
Společnost pro rozvoj veřejného osvětlení [43]
Svetlo.IAN.cz [44] www.ian.cz, problematika světelného znečištění
Ladislav Monzer: Osvětlení Prahy – proměny sedmi století, Praha, FCC Public/Eltodo, 2003
Průměrné ceny dopravní a technické infrastruktury – 6, Veřejné osvětlení [45] (Ministerstvo pro místní rozvoj,
Ústav územního rozvoje, ediční řada Vesnice)
[1] Katalog svítidel pro veřejné osvětlení, velkoobchod Jakub
[2] Pavel Klega: Moderní LED svítidla ještě zvýší atraktivitu metropole (http:/ / magistrat. praha-mesto. cz/
82217_Moderni-LED-svitidla-jeste-zvysi-atraktivitu-metropole), Informační server pražského magistrátu, 11. 11. 2009
[3] Robert Oppelt: Pouliční lampy svítí už 160 let. MF Dnes, 15. 9. 2007
[4] Jan Halász: Politici - ti si hrají (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ )
[5] Jan Koukal pracuje ve firmě, jíž dal loni zakázku (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #jankoukal), Mladá fronta 29.01.1999
[6] Peníze ODS ze sponzorských darů zřejmě stále nejsou v pořádku (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #penizeODS), Sponzoři ODS
dostávali zakázky od pražské radnice (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #sponzoriODS), Lidové noviny, 08.09.1998
[7] [Pilotní projekt veřejného osvětlení s LED byl spuštěn v Praze], FCC Public
[8] Dominika Patrovská: Na Praze 5 je zkušebně rozmístěno pouliční LED diodové osvětlení (http:/ / www. ekolist. cz/ zprava.
shtml?x=2205257), Ekolist.cz, 12. 11. 2009, online též na webu ČIŽP (http:/ / www. cizp. cz/
2322_Na-Praze-5-je-zkusebne-rozmisteno-poulicni-LED-diodove-poulicni-osvetleni), 13. 11. 2009
[9] Anketa - LED veřejné osvětlení (http:/ / www. eltodo. cz/ informacni-servis/ anketa. html)
[10] Radnice vybrala správce pouličního osvětlení a hodin (http:/ / www. angelfire. com/ ga/ doupe/ #radnicevybrala), Právo, 30.07.1998
[11] Jan Hollan: Veřejné osvětlení se čtvrtinovou spotřebou elektřiny (http:/ / amper. ped. muni. cz/ light/ osv_brkr. htm), 6. listopadu 2000
[12] http:/ / www. eltodo. cz/ produkty-a-sluzby/ osvetleni. html
[13] http:/ / www. tsb. cz/ article. asp?nArticleID=178& nDepartmentID=2& nLanguageID=1
[14] http:/ / www. brno. cz/ main/ dokumenty/ standardy/
[15] http:/ / www. sluzby-blansko. cz/ osvetleni. php
[16] http:/ / www. tshk. cz/ cinvosds. aspx
[17] http:/ / www. smp-pce. cz/ vo/ vo_main. htm
[18] http:/ / www. svsmp. cz/ view. php?cisloclanku=2006051001
[19] http:/ / www. tspostoloprty. cz/ verejne-osvetleni/
[20] http:/ / www. tsmk. cz/ osvetleni. php
[21] http:/ / www. nehlsen. cz/ VO_1. htm
[22] http:/ / www. tsmo. cz/ cs/ info/ verejne-osvetleni-1
[23] http:/ / www. kmts. cz/ elektrika. html
[24] http:/ / www. tsfm. cz/ elektro/ index. php
[25] http:/ / www. tsd. cz/ osvetle. html
[26] http:/ / www. tsj. cz/ verejneosvetleni/
[27] http:/ / www. svitavy. cz/ tsms/ vo. htm
[28] http:/ / www. hrates. cz/ ?page=strediska/ verejne-osvetleni/ udrzba-verejneho-osvetleni
[29] http:/ / www. mesto-uh. cz/ cms/ urad/ odbory/ odb_architekt_uzem_rozvoje/ oddeleni_strateg/ program_rozvoje_mesta/ profil_mesta/
technicka_infrastruktura
[30] http:/ / www. tsje. cz/ svetla. htm
[31] http:/ / www. tsje. cz/ spolecnost. htm
[32] http:/ / www. klatovynet. cz/ ts/ onas. asp
[33] http:/ / www. tsk. cz/ provozovna. php?id=4
[34] http:/ / sluzbyrychvald. wz. cz/ index. php?strana=300
[35] http:/ / www. tsluhacovice. cz/ sluzby. html
[36] http:/ / www. tsdacice. cz/ index. php?c=33
[37] http:/ / tskh. cz/ osvet. htm
[38] http:/ / www. tspr. prenet. cz/
[39] http:/ / www. okas. cz/
[40] http:/ / www. stepansky. cz/ index. php?sekce=verosv
[41] http:/ / www. psjirkov. cz/ dokumenty. php?sekce_id=20
[42] http:/ / www. ts. sedlcany. cz/ osvetleni. html
[43] http:/ / www. srvo. cz
[44] http:/ / svetlo. ian. cz
[45] http:/ / www. uur. cz/ default. asp?ID=980
• Aktuality z oblasti světelné techniky a osvětlení www.OSVĚTLE.cz (http://www.osvetle.cz)
74
Vlnová délka
75
Vlnová délka
Vlnová délka (někdy též délka vlny) označuje vzdálenost dvou
nejbližších bodů vlnění které kmitají ve fázi.
Značení
• Značka: λ
• Základní jednotka: metr, zkratka m
• Další jednotky: viz délka
Vlnová délka
Výpočet
K vyjádření vlnové délky lze použít vztah
,
kde
je perioda,
frekvence vlnění a
je fázová rychlost šíření vlnění.
Vlastnosti
Když světlo (a obecněji elektromagnetické vlnění) přechází z prostředí do jiného prostředí, jeho vlnová délka se
násobí relativním indexem lomu n12, ale frekvence zůstává stejná. Vlnová délka se mění dle vztahu:
.
Louis-Victor de Broglie objevil, že i částice lze popsat vlnovou délkou:
,
kde h je Planckova konstanta, p je hybnost, m hmotnost, v rychlost a c rychlost světla.
Souvisejí články
•
•
•
•
•
•
•
Vlnění
Frekvence
Perioda
Vlnový vektor
de Broglieho vlna
Dualita částice a vlnění
Vlnová délka
76
Externí odkazy
• Kalkulátor vlnové délky na frekvenci a obráceně (anglicky) [1]
Reference
[1] http:/ / www. sengpielaudio. com/ calculator-wavelength. htm
Výbojka
Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo přiměřeně doplnit wikiodkazy na ostatní články.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně .
Výbojka je obvykle uzavřená trubice, naplněná směsí různých par a plynů, podle typu výbojky. Do této trubice
zasahují z vnějšího prostředí dvě nebo více elektrod, které umožňují zavedení elektrického proudu do plynové
náplně. Hlavní využití výbojek je přeměna elektrické energie na světlo. Podle tlaku plynové náplně výbojky dělíme
na vysokotlaké (sodíkové, rtuťové, halogenidové,…) a nízkotlaké (rtuťové, sodíkové). Vlastní těleso výbojky může
být ze skla, korundu a podobných materiálů. Mezi výbojky se obvykle řadí i tzv. obloukové lampy. Samotné těleso
osvětlovacích výbojek bývá často umístěno v baňce, buď pokryté luminoforem, nebo čiré. Baňka bývá plněna inertní
atmosférou, nebo vakuovaná, pro snížení tepelných ztrát. Rtuťové nízkotlaké výbojky se obvykle označují jako
zářivky.
Kromě výbojek určených jako osvětlovací existují výbojky usměrňovací určené k usměrňování střídavého proudu.
Jedná se o skleněnou baňku, či v případě větších výbojek o kovovou komoru, vyplněnou inertním plynem (s
případnou příměsí par kovového prvku), ve které je izolovaně umístěná žhavá katoda a studená anoda. Obě elektrody
jsou vyvedeny skrz baňku ven ke kontaktům na patici. Katodu tvoří nejčastěji silný wolframový drát (žhavený z
pomocného zdroje) pokrytý speciální směsí oxidů alkalických prvků schopných emise elektronů (oxidem barnatým,
vápenatým a strontnatým). Anoda je buď z uhlíku, niklu, oceli nebo ji tvoří přímo kovová stěna výbojky.
Usměrňovací výbojka se chová v elektrickém obvodu obdobně jako elektronka - dioda. Umožňuje průchod elektronů
pouze ve směru od žhavé katody k anodě. V opačném směru nikoliv. Tím po jejím zapojení do obvodu dochází k
jednocestnému usměrnění střídavého proudu.
Usměrňovací výbojky se před hromadným nástupem výkonových polovodičů hojně užívaly v průmyslu.
Usměrňovací výbojky se pro vyšší napětí plnily nejčastěji čistými parami rtuti, pro nízká napětí pak argonem.
Výbojky určené pro velmi malá napětí, (používaná např. v nabíječkách autoakumulátorů), se často označovaly
termínem tungarové lampy. Jejich předností ve srovnání s klasickou vakuovou diodou byl menší vnitřní odpor a
podstatně větší proudová zatížitelnost. Ke stinným stránkám patřila náchylnost na přehřátí plynové náplně a nutnost
nažhavit katodu ještě před zapojením anodového proudu.
Další speciální výbojky se používají k omezení přepětí, podobným způsobem jako jiskřiště nebo bleskojistka.
Princip činnosti je takový, že při provozním napětí výbojkou proud neprotéká, zápalné napětí výbojky je vyšší.
Pokud napětí stoupne nad mez zápalného, začne protékat výbojkou dosti značný proud a napětí se omezí.
Výbojka
77
•
•
•
•
Zářivka
Xenonová výbojka
Doutnavka
Elektronka
Xenonová výbojka
Xenonová výbojka je zdrojem silného světla o velkém světelném
toku. Její využití je omezeno vysokým vnitřním přetlakem za provozu
s možností exploze. Používá se tam, kde je možno okolí chránit
dostatečně pevnou lampovou skříní.
Uplatnění v kinech
Od 60. let 20. století (v Československu později) našla xenonka
výrazné uplatnění, a to v kinech, jako zdroj světla promítačky.
Postupně uplně vytlačila dřívější obloukové lampy s pohyblivými
uhlíky, jež byly náročné na obsluhu a skýtaly horší kvalitu obrazu.
Xenonová výbojka za provozu, snímek byl
pořízen přes kontrolní okénko lampové skříně
projektoru
Předností xenonové výbojky je dlouhá životnost, až několik tisíc
provozních hodin. Velkou výhodou je teplota chromatičnosti světla
5600-6000° K, tedy jako přirozené světlo.
Při běžném provozu kin (nikoli nepřetržitých multiplexů) má xenonka
(slengový jazyk promítačů) životnost několik let. Ovšem při výměně je
nutno dbát velkého nebezpečí kvůli hrozícímu výbuchu při nevhodné
manipulaci (viz velký přetlak baňky výbojky). Oděv promítačů se v té
době podobá oděvu pyrotechniků.
Xenonová výbojka v ochranném přepravním
pouzdře
Konstrukce
Baňka výbojky je z taveného křemene. Je naplněna xenonem pod tlakem 8-25 atmosfér. Při provozu tlak stoupá na
25-75 atm. Wolframové elektrody jsou pevně ukotveny. Zdrojem světla je oblouk mezi elektrodami. Zážeh oblouku
obstarává impuls vysokého napětí o hodnotě až 60.000 voltů, který pomůže vytvořit ionizovanou cestu.
Obvyklá provozní poloha bývala svislá, v současné běžně i univerzální, nebo vodorovná. Při provozu ve svislé
poloze je kladná elektroda vždy nahoře, záporná dole, rozměry oblouku jsou relativně malé. Zvláštností xenonových
výbojek je velmi nízké napětí oblouku a vysoké proudové intenzity. Kromě kulových výbojek se používají i
trubicové typy se středním provozním tlakem kolem 1 atmosféry, někdy extrémně výkonné (stovky kilowattů).
Velmi často bývají chlazené vodou, obtékající je v souosé skleněné trubici. Velmi silné xenonové výbojky kulové
mají (zhruba od 10 kW) elektrody zčásti chlazené vodou, která jimi protéká.
Xenonová výbojka
78
U xenonových výbojek pro použití na vědecké účely často nalezneme kombinaci xenon/rtuť (obohacuje se
spektrum).
Zářivka
Zářivka je nízkotlaká výbojka, která se používá jako zdroj světla.[1]
Tvoří ji zářivkové těleso, jehož základem je nejčastěji dlouhá skleněná
trubice se žhavícími elektrodami, naplněná rtuťovými parami a
argonem. V nich nastává doutnavý výboj, který ale září převážně v
neviditelné ultrafialové oblasti. Toto záření dopadá na stěny trubice,
které jsou obvykle pokryty luminoforem. Tato látka absorbuje
ultrafialové záření a sama září ve viditelné oblasti. Zářivka tak svítí.
Nejrůznější druhy zářivek. Nahoře jsou dvě
kompaktní zářivky, horní určena pro provoz s
elektronickým předřadníkem, druhá shora má v
patici zapalovač. Dole dvě lineární zářivky
různých průměrů. Zápalka je pro porovnání
velikosti.
Stavba zářivky
Hlavní část zářivky se skládá ze zářivkové trubice, v níž jsou páry rtuti
a argon, a na obou koncích se nacházejí patice s kovovými
elektrodami. Ty jsou pokryty vrstvou oxidů barya, stroncia a vápníku,
které při teplotě asi 700 °C dobře emitují elektrony.
Trubice je plněna argonem pod tlakem asi 400 Pa. Parciální tlak par
rtuti je asi 0,6 Pa. Směs těchto plynů vykazuje Penningův jev – výboj v
této směsi nastane při nižším napětí, než v obou plynech samostatně.
Pro udržení výboje v zářivce dlouhé 120 cm tak stačí napětí
100–120 V.[2]
Zářivková trubice. Části: 1 - skleněná trubice, 2 žhavené elektrody, 3 - povlak luminoforu, 4 kontakty
Popis funkce zářivky
Pro výboj v plynu platí, že čím větší proud protéká, tím je úbytek napětí na výboji menší. Proto musí být proud
zářivkou zapojenou v obvodu omezen vhodným způsobem, např. předřadným odporem, tlumivkou (v obvodech
střídavého proudu) nebo elektronickým předřadníkem. Důvodem pro použití tlumivky je její poměrně nízká cena,
spolehlivost a také to, že se na ní indukuje napětí potřebné k zapálení výboje v zářivkové trubici.
Pro zapálení (start) potřebuje zářivka napětí vyšší než při dalším ustáleném provozu. Proto se ještě k zářivkové
trubici v klasickém zapojení připojuje startér. Ten je tvořen skleněnou baňkou o velikosti asi 2 cm, která je naplněna
argonem a neonem a vybavena dvěma elektrodami. Jedna elektroda je obyčejná pevná a druhá je tvořena
bimetalovým páskem. Pokud je zářivka vypnuta, tyto elektrody se nedotýkají.
Zářivka
79
Startování zářivky
Po připojení do sítě nastane nejprve ve startéru doutnavý výboj, kterým
se začnou ohřívat elektrody. Tím se bimetalový pásek ohýbá směrem k
pevné elektrodě. (Proud doutnavým výbojem nestačí k rozžhavení
elektrod zářivky a v důsledku nedostatku nabitých částic neprochází
ani zářivkovou trubicí.)
Zhruba po jedné sekundě se bimetalový pásek dotkne pevné elektrody
a doutnavý výboj ve startéru zanikne. Přes tlumivku a elektrody
zářivky teď protéká proud, který způsobí rozžhavení elektrod uvnitř
zářivky. Žhavením emitované elektrony vytvoří kolem elektrod
zářivky značnou ionizaci plynů.
Zapojení startéru a tlumivky k zářivkové trubici.
a - vstup, b - tlumivka, c - kompenzační
kondenzátor, d - startér, e - bimetalová elektroda,
f - odrušovací kondenzátor
Doutnavý výboj v zářivce
Bimetalový pásek ve startéru se ochlazuje a oddaluje od pevné elektrody, čímž se přeruší
elektrický proud ve startéru. Na tlumivce vlivem magnetická indukce vznikne napěťový
impuls, napětí mezi elektrodami zářivkové trubice se zvýší a naskočí výboj v
ionizovaném plynu s menší elektrickou pevností, následně dojde k ionizaci celého
obsahu trubice a doutnavý výboj probíhá již při značně nižším napětí.
Jakmile výboj v trubici probíhá, napětí ze sítě se dělí na úbytek na zářivce a na tlumivce.
To vede k poklesu napětí na tlumivce a tlumivka slouží již jen místo ochranného
jalového rezistoru.
Zapalovací napětí startéru je vyšší, než provozní napětí zářivky, a proto startér znovu
nezapálí. V zářivce vzniká doutnavý výboj, který vyzařuje ultrafialové záření. To se díky
luminoforu, který je na stěnách zářivkové trubice přemění na záření světelné.
Všechny popsané fáze rozsvícení zářivky probíhají velmi rychle, přesto můžeme
pozorovat určité zpoždění mezi stisknutím vypínače zářivky a jejím rozsvícením.
Elektronický předřadník
v některé literatuře také vysokofrekvenční předřadník je elektronický přístroj, který rozsvěcí a napájí zářivku. Je
součástí svítidla a nahrazuje tlumivku se startérem a kondenzátorem. Zpravidla jediný předřadník napájí všechny
zářivky ve svítidle, až čtyři. Předřadník nelze použít pro dvoupinové kompaktní zářivky s vestavěným startérem.
Naopak kompaktní zářivky s žárovkovou paticí (tzv. úsporky) mají celou elektroniku předřadníku vestavěnou v
patici.
Principem je elektronický předřadník měnič napětí, koncipovaný nejčastěji tak, že vstupní střídavé napětí usměrní a
následně vyrobí střídavé napětí o frekvenci 30 kHz. Tímto vysokofrekvenčním napětím se teprve napájí zářivka.
Dnešní předřadníky jsou s teplým startem. To znamená, že před zažehnutím výboje jsou elektrody zářivky
0,5–1,5 sekundy předehřáty. Tím se významně snižuje opotřebení elektrod, zážeh je okamžitý, bez blikání.
Vysokofrekvenční napájení zařídí, že lidské oko nerozpozná chvění světla za provozu. Je prakticky potlačen také
stroboskopický jev. To je to zdánlivé zastavení otáčejících se hřídelí pod zářivkou napájenou 50 Hz. Stejnosměrný
meziobvod (usměrnění a rozsekání napájecího napětí) zajišťuje stabilní svit zářivky v širokých mezích kolísání
vstupního napětí. Kvalitní předřadníky fungují při vstupním napětí 195–250 V.
Elektronickým předřadníkem je možné napájet prakticky všechny zářivky mimo kompaktní typy s vestavěným
startérem (dvoupinové). Moderní zářivky, například lineární zářivky T5 o průměru 16 mm jsou konstruovány už jen
Zářivka
pro provoz s elektronickým předřadníkem. Mimo výše popsané předřadníky existují také stmívatelné předřadníky,
které umožňují měnit jas zářivek v rozsahu 3–100 %.
U analogového stmívatelného předřadníku se jas zářivky řídí malým stejnosměrným napětím 1–10 V. Předřadník má
dva vstupy: silový 230 VAC a ovládací 1–10 VDC. Pro vlastní nastavení jasu je nutný další přístroj, kterým
vytváříme řídící napětí. Často vzhledově odpovídá klasickému otočnému žárovkovému stmívači. Nelze ho ale
zaměnit, žárovkový stmívač nevytváří na výstupu potřebné stejnosměrné napětí. Také v systémech inteligentní
elektroinstalace (KNX-EIB) existují přístroje schopné generovat vhodné ovládací napětí.
Digitální stmívatelný předřadník je ovládaný po sběrnici speciálním protokolem DALI v rozsáhlých systémech
osvětlení. Digitální předřadníky s funkcí „Switch-Dimm“ je možné ovládat obyčejným tlačítkem. To se využívá v
menších instalacích. Také digitální předřadník má silový vstup 230 VAC a ovládací vstup, v tomto případě svorky
pro připojení sběrnice. Pokud má navíc funkci „Switch-dimm“, má ještě další vstup pro ovládací napětí 230 VAC. Při
ovládání tlačítkem se krátkým stiskem zářivka zapne/vypne a přidržením tlačítka se stmívá/rozsvěcí. Z pohledu
uživatele se svítidlo chová stejně jako žárovkové svítidlo ovládané dotykovým stmívačem. U analogových i
digitálních stmívatelných předřadníků lze jedním regulátorem nebo tlačítkem ovládat více předřadníků (více
zářivek).
Hlavní výhody elektronických předřadníků jsou:
• nižší hmotnost předřadníku proti konvenční sestavě tlumivka, startér, kondenzátor,
• nižší vlastní spotřeba předřadníku a tím také nižší produkce odpadního tepla – důležité u vestavných svítidel do
podhledů,
• šetrný a rychlý start zářivky bez blikání, prodloužení životnosti zářivky,
• napájení VF napětím zaručuje klidné světlo bez chvění, vysokou frekvenci, na které běží transformátorky v
předřadníku lidské ucho neslyší,
• stmívání zářivek je při použití vhodného předřadníku možné.
Světelné vlastnosti zářivek
U zářivek napájených střídavým proudem není intenzita světla konstantní, ale zářivka bliká a vytváří stroboskopický
efekt. Při napájení ze sítě s frekvencí dvojnásobku síťového kmitočtu, v Evropě tedy 100× za sekundu. Pro
osvětlování tam, kde tento efekt vadí (např. v průmyslu), se vyrábějí svítidla s potlačením stroboskopického efektu,
nebo se jednotlivá osvětlovací tělesa připojují na různé fáze elektrického rozvodu. U zářivkových těles s
elektronickým předřadníkem bývá kmitočet dostatečně vysoký (desítky kHz) a stroboskopický efekt obvykle
nepůsobí rušivě.
Volbou luminoforu a náplně zářivkové trubice je možné vyrobit zářivky:
• bílé s různou barevnou teplotou. Typické barevné podání bývá u některých výrobců označováno stručnými názvy,
např. Daylight, Cool white, Warm white.[1]
• Germicidní – pro ničení mikroorganismů, bakterií, plísní, kvasinek a virů
• Erytermální – pro použití v soláriích
• UV - obvykle bez luminoforu - jako zdroj ultrafialového záření pro různé účely
• speciální pro pěstování rostlin, terária, akvária... zajišťují vhodné světelné podmínky pro rostliny a živočichy
• barevné - pro dekorační účely
• „s černým světlem“ – UV záření, obvykle okolo 395 nm pro buzení fluorescence a luminiscence, např. v testerech
bankovek, dekoračním a trikovém osvětlování
80
Zářivka
Označování zářivek
Typové označení zářivek obsahuje jak označení tvaru a příkonu, tak základní popis světelných vlastností. Příklad: L
18W/840 označuje lineární zářivku s příkonem 18W, první číslice za lomítkem znamená index podání barev v
rozsahu 80 - 90 a poslední dvě číslice uvádějí zkráceně teplotu chromatičnosti ve stovkách Kelvinů. Konkrétně "40"
znamená 4000 K, tedy barva světla chladná bílá (cool white).
Energetické parametry zářivek
Při příkonu 40 W se 21 % dodané energie přemění na světlo, 24,8 % na infračervené záření a 54,2 % na odvedené
teplo.[zdroj?]
Životnost zářivek
Životnost zářivek je lepší než životnost žárovek. Při četnosti spínání 8krát za 24 hodin vydrží asi 8 000 až 12 000
hodin, než světelný tok poklesne asi na 85 %.
Zářivku není vhodné často zhasínat a rozsvěcet, protože se při startu více opotřebovává emisní vrstva oxidů barya,
stroncia a vápníku na elektrodách.
Výroba zářivek
Skleněné trubice projdou nejdříve mycím tunelem, kde jsou propláchnuty demineralizovanou vodou. Pak následuje
jejich vysušení a nanesení luminiscenční vrstvy. K tomu se používá řídký roztok nitrocelulózy s drobnými částicemi
luminoforu. Tato řídká suspenze se prolévá trubicemi a ulpívající část vytvoří rovnoměrný povlak. Po dalším usušení
jdou trubice do pece, kde se postupně nitrocelulóza vypálí a na stěně trubice zůstanou jen částice luminoforu.
K připraveným trubicím se přitaví patky - konce trubic s elektrodami. Patky mají ještě plnicí trubičky, jimiž se
odčerpá z trubic vzduch a vodní páry. Následuje první nažhavení elektrod, při kterém se povlak uhličitanů barya,
stroncia a vápníku změní na oxidy. Pak se do trubice plní přesné množství argonu a rtuti a skleněné plnicí trubičky se
plamenem zataví a uzavřou. Hotové zářivky se poprvé rozsvítí ve vysokofrekvenčním elektrickém poli a vadné kusy
automat vytřídí.
Reference
[1] Narva: Další informace o zdrojích světla (http:/ / shop. narva. cz/ files/ info. pdf)
[2] Gymnázium F. X. Šaldy, předmětová komise fysiky: Vedení elektrického proudu v plynech a ve vakuu – Poznámky & ilustrace (http:/ / jan.
gfxs. cz/ studium/ files/ elektro/ plyny. pdf), Zářivka
Literatura
• Hubeňák, Josef: Fyzika a technika, Gaudeamus, Hradec Králové 1996, ISBN 80-7041-685-8
• Habel, Jiří: Světelná technika a osvětlování, FCC Public 1995, ISBN 80-901985-0-3
• Kompaktní zářivka
• Žárovka
81
Zářivý výkon
82
Zářivý výkon
Zářivý výkon je souhrnný výkon, který těleso vyzařuje do prostoru jako elektromagnetické záření. Může jít o
• rádiové vlny, např. u pulsarů nebo jiných antén;
• světelný tok žhavého tělesa, např. žárovky, nebo i světlo chladných světelných zdrojů, jako zářivek nebo LED;
• tepelné záření nebo jinak také pro lidské oko neviditelné infračervené záření těles podle jejich teploty.
Rozložení energie do jednotlivých frekvenčních pásem popisuje Planckův vyzařovací zákon.
Rádiové záření
Světelné záření
Běžnou otázku osvětlení prostředí člověka řeší inženýři osvětlovací technikou, jednou z hlavních veličin je právě
světelný tok.
Sběr světla
V současnosti intenzivně probíraným tématem jsou obnovitelné zdroje energie, jedním z nich je právě Sluneční
světlo: Na povrch Země dopadá cca 1300 W energie, z toho cca 800 W ve formě světla. Na orbitě jsou intenzity a
toky ještě mnohem vyšší. I v běžném životě se již dnes setkáváme s fotovoltaikou.
Zářivý výkon
83
Astronomie
Zářivý výkon (také zářivost, luminosita) je souhrnný výkon, který vyzařuje hvězda do okolního prostoru. Značka je
L, jednotka watt, avšak u hvězd kromě Slunce obvykle používáme jako jednotku zářivý výkon Slunce, kde
=3,827×1026W (někdy značíme LS nebo L0). Výkony jiných hvězd pak poměrujeme touto poměrnou jednotkou.
Zářivý výkon lze vyjádřit pomocí absolutní magnitudy
nebo podle Stefan-Boltzmannova zákona
kde R je poloměr hvědy, σ Stefan-Boltzmannova konstanta a T povrchová teplota hvězdy.
Pomocí známých hodnot Slunce můžeme vzorec přepsat do tvaru:
Zářivý výkon některých hvězd
Název hvězdy
Magnituda Vzdálenost [ ly ] Zářivost [ L/L0 ]
Eta Carinae
3.9 až 10.5
7500
5,500,000
Deneb
1.25
1600
250,000
Betelgeuse
0.58
430
60,000
Spica
1.00
262
14,000
Polárka
1.97
430
2,200
Aldebaran
0.85
65
140
Vega
0.00
25
47
Sirius
−1.46
8,6
22
Proxima Centauri 11.05
4,3
0.00006
Tepelné záření
Tepelné záření je jednou ze tří možností vytápění:
• translačně - prřesunem celého hmotného média, např. pomocí parovodů,
• vedením tepla - vzájemným dotykem, což reprezentuje např. tepelná propustnost zdiva a oken,
• právě zářením - nebo též sáláním, např. z akumulačních kamen.
Zářivý výkon
84
Sběr tepla
Opět lze zachycovat energii Slunce a to i jeho tepelnou složku: Tak lze vyhřívat bazény a prodlužovat jejich letní
sezónu nebo teplo zachycovat tepelnými kolektory na střechách a svádět ho do budov do výměníků a akumulátorů.
•
•
•
•
absolutně černé těleso
chromatika a teplota barvy
třetí Kirchhoffův zákon - zákon tepelného záření
tři Kirchhoffovy zákony spektrografie
Účinnost (fyzika)
Ve fyzice je účinnost fyzikální veličina, která udává poměr mezi
výkonem a příkonem stroje při vykonávání práce.
Energie dodaná stroji musí být vždy větší než práce strojem vykonaná
(v opačném případě bychom mluvili o tzv. Perpetuum mobile), kvůli
ztrátám – přeměně energie na neužitečné druhy (např. v důsledku tření
se mění mechanická energie v teplo). Proto účinnost je vždy menší než
100 %.
Značka: η
Základní jednotka: bez jednotky, příp. %
Výpočet:
Světelná účinnost klasické žárovky je asi 10 %
,
kde P' je výkon, P je příkon.
Místo výkonu a příkonu lze dosazovat celkovou práci, kterou stroj vykonal a celkovou energii, kterou stroj
spotřeboval.
Účinnost (fyzika)
Energetická účinnost
Jinak lze tuto veličinu definovat jako „energetickou účinnost“, pro níž platí:
Energetická účinnost je podíl využité energie k vložené energii. Výsledkem je číslo menší než 1, a proto se často
uvádí v procentech.
Účinnost větší než 1
Tepelné čerpadlo
V některých případech se lze setkat i s účinností větší než 1. V tom případě se jedná o tepelné čerpadlo, kde se jako
vstup bere pouze vložená ušlechtilá energie (například elektrický proud) a do výstupu se připočte i teplo načerpané z
dalšího zdroje. Ten do takto pojaté energetické bilance není záměrně započten - například proto, že není na rozdíl od
elektřiny zpoplatněn.
Spalování
Účinnost vyšší než 1 se někdy uvádí i u kotlů pro ohřev vody. Je to dáno tím, že jako základ účinnosti kotlů se
nebere spalné teplo paliva (které vyjadřuje celou chemickou energii), ale jeho výhřevnost, ve které není započtena
energie skupenského tepla vodní páry ve spalinách. Pokud se toto teplo využije (voda zkondenzuje), může být
využitá energie vyšší než výhřevnost a jejich poměr je pak vyšší než 1. Teplo předané vodě je však vždy menší
nežspalné teplo a celková účinnost je tak vždy menší než 1.
• účinnost (právo)
85
Žárovka
86
Žárovka
Žárovka je jednoduché zařízení k přeměně elektrické energie na světlo. Funguje
na principu zahřívání tenkého, obvykle wolframového vodiče elektrickým
proudem, který jím protéká. Při vysoké teplotě vlákno žárovky září především v
infračervené oblasti, zčásti i ve viditelném světle. U přežhavených žárovek
(projekční typy, halogeny apod.) najdeme ve spektru i ultrafialové záření, avšak
baňka žárovky z obyčejného skla je pro ultrafialové záření prakticky
nepropustná. Z optického hlediska se vlákno žárovky nechová jako absolutně
černý zářič, ale jakoby bylo o několik set kelvinů teplejší (wolfram je selektivní
zářič).
Využití a charakteristika
Obyčejná žárovka se dosud často používá v domácnostech a je také základem
většiny přenosných svítidel.[zdroj?] V automobilových světlometech nebo v
domácnostech, když má být světlo soustředěno do jednoho místa, se často
využívají halogenové žárovky.
Žárovka
Mezi hlavní výhody žárovky jako světelného zdroje patří vysoce automatizovaná výroba, vynikající podání barev
(Ra = 100), možnost přímého napájení z elektrické sítě, absence zdraví škodlivých látek. Mezi nevýhody patří
především nízká účinnost a měrný výkon (kolem 10-15 lm/W), krátký život a velká závislost parametrů na
napájecím napětí.
Historie
Vynález
Technologicky výrobu žárovky zvládl Thomas Alva Edison v roce 1879, na trh byly uvedeny žárovky v provedení s
bambusovým vláknem a standardní šroubovací paticí E27 v roce 1881. Edison ale není vynálezcem žárovky. Jeho
předchůdcem byl Heinrich Göbel. První pokusy se žárovkou (principiálně vznik světla žhavením materiálů
průchodem elektrického proudu) lze datovat k roku 1805 (Humphry Davy). Jako datum jejího vynalezení je často
uváděn rok 1854 a jméno Göbel (Goebel), ale výrobou žárovky v soudní síni Edison dokázal, že prvenství ve využití
patří jemu.
Další vynálezy
Ze žárovky se později vyvinula elektronka, která byla základem elektronických přístrojů až do vynálezu tranzistoru.
Efekt vyzařování elektronů z rozžhaveného vlákna objevil kolem roku 1890 T. A. Edison a tento efekt je po něm
pojmenován. Střední doba života standardní žárovky je 1000 hodin. (Střední doba života znamená, že po uvedené
době musí být v provozu nejméně 50% původních žárovek).
Žárovka v českých zemích
První elektrické světlo v našich zemích měl Robertův cukrovar v Židlochovicích, jeden z nejmodernějších podniků
té doby. Zde se rozsvítila žárovka již v roce 1880. Na pařížské výstavě svítily žárovky v roce 1881 a téhož roku měla
elektrické osvětlení Daňkova strojírna v Praze. První divadlo s vlastním elektrickým osvětlením na evropské pevnině
mělo Brno - Mahenovo divadlo bylo otevřeno koncem roku 1882. Elektrické osvětlení v Národním divadle bylo
zadáno v roce 1883. I přes protesty Františka Křižíka se však v Čechách nejprve upřednostňovalo obloukové
Žárovka
87
osvětlení.
Konstrukce
Původní Edisonovy žárovky měly uhlíkové vlákno (zuhelnatělý bambus), dnes se
obvykle využívá wolfram, který lépe odolává vysokým teplotám. Aby vlákno
neshořelo, je umístěno v baňce z obyčejného skla, ze které je vyčerpán vzduch. U
standardních žárovek do 15 W je obvykle baňka vakuovaná (vzduchoprázdná), u
silnějších žárovek je plněná směsí dusíku a argonu, ale také řidčeji kryptonem,
nebo dokonce xenonem. Tyto náplně umožňují vyšší provozní teploty vlákna,
omezují jeho stárnutí rozprašováním nebo odpařováním. U standardních a
velkých žárovek je náplň volena tak, aby se za provozu tlak v baňce přibližně
srovnal s tlakem atmosférickým.
Použití
Žárovky stárnou podle doby svícení: Jejich životnost se počítá v tisících hodin a
je téměř nezávislá na počtu cyklů rozsvícení a zhasnutí.[zdroj?]
Skleněná baňkaNáplň : nízkotlaký
inertní plynWolframové
vláknoKontaktní vláknoKontaktní
vláknoPodpůrná vláknaDržák
(sklo)Kontaktní vláknoEdisonův
závitZávit pro
objímkuIzolaceElektrický kontakt
fáze (elektrotechnika)fáze
Jakožto teplotní světelný zdroj dávají stálé spojité světelné spektrum, proto jsou
vhodné do domácností, kuchyní, dílenských provozů a všude tam, kde je potřeba
zachovat věrnost barev. Z tohoto pohledu vycházejí lépe než běžné výbojové
zdroje, jako zářivky a výbojky, které naopak bývají monochromatické a pulsují s frekvencí elektrorozvodné sítě.
Srovnání s kompaktními zářivkami
Výhody žárovek
• Jas žárovek se dá plynule regulovat.
• Výroba žárovek je mnohem jednodušší, levnější a energeticky úspornější. Konstrukčně jsou jednoduché,
neobsahují žádný elektronický předřadník.
• Žárovky jsou ekologicky nezávadné, neobsahují žádné nebezpečné látky.[zdroj?] Zářivky se musí složitě
ekologicky likvidovat jako nebezpečný odpad, protože obsahují rtuť a toxický luminofor.
• Jsou několikanásobně (pětkrát až 25krát) levnější.
• Žárovky neemitují žádné nebezpečné záření.
• Žárovky vyzařují spojité spektrum světla podobně jako je tomu u slunečního záření.
Pro změnu zase zářivky:
• Zářivky blikají frekvencí elektrorozvodné sítě. Z toho důvodu je jejich použití omezené tam, kde se vyskytují
rychle rotující předměty, zejména se to týká dílen s obráběcími stroji. Vlivem stroboskopického jevu se totiž
rotující předmět osvětlený přerušovaným světlem může jevit jako stojící.
• Levnější zářivky emitují UV záření, které může při dlouhodobé expozici nevratně poškodit zrak, v malém
množství vyzařují, díky obsahu těžkých kovů, i rentgenové záření.[zdroj?]
Žárovka
88
Nevýhody žárovek
• Nízká energetická účinnost - většina elektrické energie se promění v teplo. Účinnost ovšem zpravidla roste s
příkonem.[zdroj?]
• Žárovky mají kratší životnost, která se pohybuje nejčastěji kolem 1000 hodin provozu.
• Některé halogenové žárovky emitují UV záření
Regulace výkonu
Konstrukce žárovkám dovoluje jejich používání i při nižších než jmenovitých napětích: Příkon je přímo úměrný
kvadrátu napětí, takže i produkovaný světelný zářivý výkon se s napětím plynule mění. Pro regulaci se i v
domácnostech se běžně používají tzv. stmívače. Stmívače jsou naopak neopužitelné u zářivek, například kompaktní
zářivka se jím zničí.
Přežhavené žárovky
Bylo navrženo, aby byl článek rozdělen a aby byla tato kapitola přenesena do nového
článku s názvem Přežhavená žárovka. (diskuse)
U vysoko přežhavených žárovek (také halogenových) bývá provozní tlak mnohonásobně vyšší, než atmosférický. To
je třeba brát na zřetel a omezit možnost exploze speciálním sklem, síťkou a podobně. Tam, kde tato možnost není
(optická zařízení, reflektory) je nutno počítat s rizikem rozlétnutí žhavých střípků. Tyto žárovky bývají plněny
halogenovými sloučeninami, původně čistým jódem, nyní různými organickými sloučeninami bromu (brommetan,
bromofosfonitrit, a podobně).
Halogenová žárovka
Halogenová žárovka je speciální druh žárovky, u které se dosahuje vyšší teploty vlákna (a tedy vyšší světelné
účinnosti a bělejšího světla) a/nebo delší životnosti tím, že se do atmosféry uvnitř baňky přidá sloučenina halového
prvku (halogenu, např. bromu nebo jodu). V žárovce probíhá tzv. halogenový cyklus, kde se při vysoké teplotě
vypařující wolfram slučuje a rozpadá např. s bromem. Díky tenzi wolframových par v blízkosti vlákna se omezuje
jeho vypařování - výsledkem je delší životnost a zvýšení světelného toku (měrný zářivý výkon až 20 lm/W).
Žárovka
89
Nahrazování
Pro delší životnost a lepší energetickou účinnost jsou žárovky nahrazovány (v některých zemích i nuceně, právními
regulacemi), především zářivkami nebo výbojkami. Snahou je využít pro osvětlování také LED (svíticí diody).
Výhodou svíticích diod je mimořádná životnost, možnost nastavit libovolnou barvu světla (systémy s trojicí RGB
diod).
Odkazy
• Zářivka
Literatura
• Šťastný J., Remek B.: Autoelektrika a autoelektronika, T.Malina nakladatelství 2003, ISBN 80-86293-02-5
• Habel Jiří: Světelná technika a osvětlování, FCC Public 1995, ISBN 80-901985-0-3
• LÁNÍČEK, Robert. ELEKTRONIKA - obvody, součástky, děje. Praha : BEN - technická literatura, 1998. ISBN
80-86056-25-2. Kapitola 2.5, s. 77-78.
Externí odkazy
•
•
•
•
Uspořit mohou i žárovky a diody [1]
Muzeum a fotogalerie světelných zdrojů S. Slabyhoudka [2]
Klasické žárovky skončí do roku 2012 [3]
Čím nahradit klasické žárovky? [4]
Reference
[1]
[2]
[3]
[4]
http:/ / bydleni. lidovky. cz/ home-bydleni. asp?c=A081202_143835_home-bydleni_glu
http:/ / www. bulbmuseum. eu/
http:/ / www. nazeleno. cz/ bydleni/ osvetleni-1/ rozhodnuto-klasicke-zarovky-skonci-do-roku-2012. aspxRozhodnuto!
http:/ / www. nazeleno. cz/ bydleni/ osvetleni-1/ cim-nahradit-klasicke-zarovky-zarivky-halogeny-nebo-led-diody. aspx
Amalgám Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7521595 Přispěvatelé: BobM, Dromed, Flukas, Horst, Japo, Joker Island, LiMr, Pavel Q, Sumivec, Timichal, Vrbova, 13 anonymní
úpravy
Ekologie Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7630204 Přispěvatelé: Adamek577, Beren, BobM, Cafourek, Cinik, Dosty.km, Faigl.ladislav, Horst, JanDlubal, Japo, Karakal, Kf,
Koroner, Kotec, Kozuch, Kubasek, Kuvaly, Ludek, Mercy, Michal Jurosz, Milhaus, Mirek256, MiroslavJosef, Mojza, Mrkvon, Nádvorník, Podzemnik, Radouch, Reo On, Schekinov Alexey
Victorovich, Tchoř, Tlusťa, Tuten, Vrba, Wikimol, 46 anonymní úpravy
Elektromagnetické pole Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7134671 Přispěvatelé: Ebaddon, Kenad, LiborX, Ludek, Martin Peterka, Miraceti, MiroslavJosef, Oashi, Pajs, 4
anonymní úpravy
Elektromagnetické vlny Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7594512 Přispěvatelé: BobM, Harold, Matěj.Suchánek, MiroslavJosef, Petr Karel, Postrach, Woosh, ZbynekSkvor,
Zdenekk2, 22 anonymní úpravy
Elektromagnetické záření Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7359809 Přispěvatelé: Beren, BobM, Chmee2, Fcelda, H11, Karpi, Kf, LiborX, M97uzivatel, Mad, Mercy,
Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Postrach, Radek.Peka, Spock lone wolf, Sumil, Tex, Tlusťa, ZbynekSkvor, 17 anonymní úpravy
Fotometrie Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7567439 Přispěvatelé: Packa, Pajs, Podvečerníček, Richard W., Svajcr, 3 anonymní úpravy
Foton Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7674719 Přispěvatelé: Aemilius, BobM, Egg, Fcelda, Miraceti, MiroslavJosef, Pajs, Pavel Cvrček, Pete, Petr Karel, Pitel, Postrach,
Reaperman, Sumil, Syntex, Tchoř, 13 anonymní úpravy
Frekvence Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7644192 Přispěvatelé: JOtt, Kf, Li-sung, Limojoe, Ludek, Mercy, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Onovy, Pajs, Petr Karel,
Petr.adamek, Petrus, Postrach, Sumil, Tchoř, Tex, Wiki-vr, 17 anonymní úpravy
Index podání barev Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7154460 Přispěvatelé: Leotard, Svajcr, Trosos, 1 anonymní úpravy
Indukční lampa Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7334355 Přispěvatelé: H11, Horst, Kf, Loupeznik, Partypower, Paxan, Postrach, Ragimiri, Roman Dojcsán, 7 anonymní
úpravy
Intenzita osvětlení Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7163749 Přispěvatelé: Gumok, H11, Kacir, Podvečerníček, 3 anonymní úpravy
Jas Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7272066 Přispěvatelé: BobM, Hidalgo944, Johann, Kf, LiMr, Mstasa, Podvečerníček, Postrach, Richard W., Svajcr
Kelvin Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7560496 Přispěvatelé: Adam Zábranský, Adrian, Baffclan, Beno, BobM, DaBler, Garoten, Gumruch, Harold, Hashar, Hugo,
Jan.Kamenicek, Jedudedek, Karel, Kf, Kotec, Li-sung, Maniak13, Martesing, Matěj.Suchánek, Mercy, Mircea, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Nyvltak, Pavel Kotrč, Petr Karel, Postrach,
Technyck, Tom.k, WhiteTimberwolf, 30 anonymní úpravy
LED Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7659518 Přispěvatelé: Acci, Adam Zivner, Ameeck, Avayak, AzeRoonCZ, Chupito, DaBler, Danny B., Egg, FDominec, Faigl.ladislav,
Ganimoth, Gortis, Gumok, Harold, Honza chodec, Hugo, JIP-cz, Jary, Joker Island, Josef Dvoracek, Jowe, Jponcarova, Jvs, Kacir, Leotard, Li-sung, LiborX, Ludek, MartinPF, Mercy, Miaow
Miaow, Mildasb, Miraceti, MiroslavJosef, Ondřej Groborz, Onovy, Pastorius, Pavel Jelinek, Phobulos, Sebesta, Serych, Silan, Tchoř, Tlusťa, Torm, Truhlan, Vanessa, Vitecek, Vojťák, W.Rebel,
Zagothal, Zirland, 80 anonymní úpravy
Lidské oko Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7468799 Přispěvatelé: Bomber, Chmee2, Faigl.ladislav, Formol, H11, Harold, Jenda H., Jirka O., Kozuch, Mercy, MiF, Tchoř,
Valtameri, Vojtech.dostal, 16 anonymní úpravy
Magnetismus Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7410062 Přispěvatelé: Beren, CYBERDEMON, Chmee2, H11, Hkmaly, Li-sung, MiroslavJosef, Oman1234, Pajs, Petr Karel,
Petr Kopač, Reaperman, Yxen, Zacatecnik, 13 anonymní úpravy
Oslnění Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7235924 Přispěvatelé: Kf, Mstasa, Svajcr
Reflektor Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=5423794 Přispěvatelé: Kychot, LiborX, MiroslavJosef, Petr Karel, Petr.adamek, Postrach, Quentar, Sokoljan, Svajcr, 2 anonymní
úpravy
Refraktor Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7624776 Přispěvatelé: H11, Japo, Kf, Packa, Radous79, Richard W., Tamasflex, 3 anonymní úpravy
Rtuť Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7513807 Přispěvatelé: 123aaa, Avitek, Beren, Beruna, BilboqCyborg, BobM, Chmee2, Cinik, CommonsDelinker, Dolly1010, Egg,
Expander-cs, Hidalgo944, Hugo, I.Sáček, senior, JIP-cz, Japo, Karel, Langpavel, LiMr, Libor Tvrdík, LiborX, Limojoe, Lovecz, Luk, M97uzivatel, Otm shank, Porthos, Postrach, Snek01,
Sumivec, Tchoř, Ten, který příchází se zdroji, Timichal, Tlusťa, Torm, Vrba, Zdenekk2, 56 anonymní úpravy
Rychlost světla Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7671972 Přispěvatelé: Adam Zábranský, Adamcervenka, Adrian, Alaiche, Aleš Tošovský, Bab dz, Bertik, BilboqCyborg,
BobM, Bruce Shorty, CommonsDelinker, Egg, Faigl.ladislav, Frantisek, Gumok, H11, Hejdik, Honza chodec, Horst, Hugo, Hynas, Johann, Kf, Kili, Li-sung, LiMr, LiborX, Ludek, Mad,
Madsheep, Matěj.Suchánek, Mercy, Milda, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Pajast, Pajs, Petr Karel, Petrus, Porthos, Postrach, Reaperman, Reo On, Sevela.p, Silesianus, Timichal, Tlusťa, TnT3,
Vojťák, Vrba, Wikimol, Zkf, ŠJů, 50 anonymní úpravy
Svítivost Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7576631 Přispěvatelé: Honziczech85, Martin Kozák, Mstasa, Pajs, Podvečerníček, Tlusťa, Zirland, 6 anonymní úpravy
Světelné znečištění Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7259458 Přispěvatelé: Avayak, Che, Cinik, Egg, Emerich, Karel, Kf, Kojan, Lenka K, Li-sung, Lsla, Ludek, Malýčtenář,
Mercy, Miraceti, Mirek256, Mormegil, Pasky, Reo On, Silan, Slimejs, Vrba, ŠJů, 11 anonymní úpravy
Světelný tok Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7382224 Přispěvatelé: Jiekeren, Jirkathor, Li-sung, Mojza, Mstasa, Pajs, Podvečerníček, Postrach, Sakashimooo, Slady, Sumil,
Tchoř, 4 anonymní úpravy
Světelný zdroj Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7369176 Přispěvatelé: Aktron, Baxant, Beren, BilboqCyborg, Cinik, CommonsDelinker, Emerich, Harold, Honza Záruba,
Jirka, Karakal, Kavalír Kaviár, Leotard, Loupeznik, Milda, Mstasa, Oashi, Pajs, Pasky, Pastorius, Porthos, Postrach, Sevela.p, Tchoř, Timichal, Tlusťa, ZK001, 15 anonymní úpravy
Světlo Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7608083 Přispěvatelé: -jkb-, Aktron, Aleš Tošovský, Benjamin drápal, Beren, BobM, Chmee2, Cinik, CommonsDelinker, Egg, Elm,
Fcelda, Gumruch, H11, Hidalgo944, Hobr, Hondrej, Hugo, Jedudedek, Johannes Vermeer, Jx, Karel, Kf, Kuvaly, LiborX, Mad, Marduk, Mercy, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil,
Ondřej Mangl, Pajast, Pajs, Pavel J., Porthos, Postrach, Sumil, Tlusťa, Trosos, V-Teq, Vrba, Yxen, Zagothal, Zirland, 47 anonymní úpravy
Veřejné osvětlení Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7467998 Přispěvatelé: Aktron, Archdrone, BilboqCyborg, BobM, Castor, Danny B., Flambelle, Frettie, Harold, Infoenergie,
Kojan, Koroner, Leotard, Mercy, Milda, Mircea, MiroslavJosef, Mmh, Podzemnik, Porthos, Power, Ragimiri, Slimejs, Spock lone wolf, Tlusťa, Uza, ŠJů, 18 anonymní úpravy
Vlnová délka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7422956 Přispěvatelé: Che, Elm, Harold, Jx, LiborX, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Pajs, PavelU, Petr Karel, Sumil, Tchoř,
Tex, Tlusťa, Wiki-vr, ZK001, 10 anonymní úpravy
Výbojka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7242357 Přispěvatelé: -jkb-, Egg, Emp, Gumok, H11, Jezek.o, Leotard, Mormegil, Pastorius, Pavel J., Pavel sedlak, Pelish, Sumil,
Tlusťa, Vrba, 13 anonymní úpravy
Xenonová výbojka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6027774 Přispěvatelé: Ervinpospisil, Horst, Sevela.p, Torm, Vrba, 4 anonymní úpravy
Zářivka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7508309 Přispěvatelé: -jkb-, Aleš Tošovský, DaBler, Egg, Federmann, Irigi, Jirkathor, Kacir, Kyknos, Lasy, Leotard, Martin Majlis,
Martin.adamek, Mercy, MiroslavJosef, Mormegil, Pavel J., Pavel sedlak, R.Daneel, RocketRanger, Romanzazvorka, Tlusťa, Vojťák, Vrba, Zarco, 34 anonymní úpravy
90
Zářivý výkon Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6963468 Přispěvatelé: Ancient Anomaly, Elm, Mercy, Nolanus, Oashi, Rybioko, 1 anonymní úpravy
Účinnost (fyzika) Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7594187 Přispěvatelé: BobM, Pavel Jelinek, Postrach, Vasiľ, 4 anonymní úpravy
Žárovka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=7533187 Přispěvatelé: -xfi-, Adrian, Beren, BilboqCyborg, Bruce Shorty, Che, Chmee2, Cmelak770, Cumil, Czenek, Egg, Emerich,
Fext, Gumruch, H11, Harold, Hidalgo944, Honza Záruba, Ioannes Pragensis, Jagro, Japo, Jklamo, Jponcarova, Kacir, Kf, Kirk, Kozuch, Kyknos, Lalina, Leotard, Li-sung, LiborX, Ludek, Luk,
Mad, Maros, Martin Majlis, Matěj.Suchánek, Mercy, Miraceti, MiroslavJosef, Mojza, Mormegil, Mstasa, Nolanus, Nádvorník, Oashi, Okino, Packa, Pastorius, Pavel sedlak, Pavouk, Pitel,
Podzemnik, Poko, Postrach, Quentar, Ragimiri, Ria, Sevela.p, Stardust85, Varan, W.Rebel, ŠJů, 84 anonymní úpravy
91
Soubor:Amalgam filling.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Amalgam_filling.JPG Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: User:Bernard bill5
Soubor:Amalgam.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Amalgam.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: w:de:Benutzer:Ulrich BirkhoffUlrich Birkhoff
Soubor:Ecologia.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ecologia.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0 Přispěvatelé: Danilo P, Dantadd
File:Broom icon.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Broom_icon.svg Licence: GNU General Public License Přispěvatelé: Bayo, Booyabazooka, Davepape, Dcoetzee,
Herbythyme, Ilmari Karonen, Javierme, Rocket000, The Evil IP address, 11 anonymní úpravy
Soubor:Spectrum roygbiv.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spectrum_roygbiv.jpg Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported Přispěvatelé:
User:Wars
Soubor:Military laser experiment.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Military_laser_experiment.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: US Air Force
Soubor:CIE 1960 UCS.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:CIE_1960_UCS.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Adoniscik
Soubor:Question book-new.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Question_book-new.svg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Tkgd2007.
Original uploader was PeterSymonds at en.wikipedia
Soubor:LED symbol.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:LED_symbol.svg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Er Komandante, Jed, Omegatron,
Papa November, Rocket000, Sergey kudryavtsev, 11 anonymní úpravy
Soubor:LEDs.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:LEDs.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0 Přispěvatelé: Afrank99
File:Crystal Clear app kedit.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Crystal_Clear_app_kedit.png Licence: GNU Lesser General Public License Přispěvatelé: w:Everaldo
CoelhoEveraldo Coelho and YellowIcon
Soubor:Ledmrp.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ledmrp.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Saperaud
Soubor:+- of LED.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:+-_of_LED.svg Licence: Public domain Přispěvatelé: w:en:user:Adam850
Soubor:Verschiedene LEDs.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Verschiedene_LEDs.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0 Přispěvatelé:
Afrank99
Soubor:MA-2.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:MA-2.JPG Licence: Public Domain Přispěvatelé: Sergei Frolov, Soviet Calculators
Collection,http://www.rk86.com/frolov/
Soubor:Ronja beam Prostejov.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ronja_beam_Prostejov.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: CarolSpears,
Clock twibright, Edward, Miaow Miaow, Rory096, Rüdiger Wölk, 7 anonymní úpravy
Soubor:Audi-S6.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Audi-S6.jpg Licence: není známo Přispěvatelé: Samoborac
Soubor:Iris (Blue eye cose-up).jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Iris_(Blue_eye_cose-up).jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0 Přispěvatelé:
Chad Miller
Soubor:Schematic diagram of the human eye cs.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Schematic_diagram_of_the_human_eye_cs.svg Licence: Public Domain
Přispěvatelé: Schematic_diagram_of_the_human_eye_en.svg: Rhcastilhos derivative work: Tchoř (talk)
Soubor:Magnet0873.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Magnet0873.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Newton Henry Black
Soubor:Canwest Place.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Canwest_Place.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0 Přispěvatelé: Sanchom
Soubor:Paavalinkirkko_2009.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Paavalinkirkko_2009.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: own work
Soubor:Leko_reflector.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Leko_reflector.JPG Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original uploader was
KeepOnTruckin at en.wikipedia
Soubor:W6thAveatDenverHealth.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:W6thAveatDenverHealth.JPG Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0
Unported Přispěvatelé: Xnatedawgx
Soubor:Upper_hell_hole.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Upper_hell_hole.jpg Licence: Creative Commons Attribution 3.0 Přispěvatelé: Marcia Wright
Soubor:Seven_Sisters_sunrise.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Seven_Sisters_sunrise.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0 Přispěvatelé:
Rob Brewer from Bristol, England
Soubor:Fumerole_by_Bruce_McAdam.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fumerole_by_Bruce_McAdam.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0
Přispěvatelé: Bruce McAdam from Reykjavik, Iceland
Soubor:CCTV_Lens_flare.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:CCTV_Lens_flare.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Hustvedt
Soubor:Solar Telescope, Ondřejov Astronomical.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Solar_Telescope,_Ondřejov_Astronomical.jpg Licence: Creative Commons
Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé: Czech Wikipedia user Packa
Soubor:Keplertelescope.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Keplertelescope.png Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0 Přispěvatelé: Szőcs
TamásTamasflex
Image:ApoRef.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:ApoRef.png Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0 Přispěvatelé: Tamasflex
Soubor:Pouring_liquid_mercury_bionerd.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Pouring_liquid_mercury_bionerd.jpg Licence: Creative Commons Attribution 3.0
Přispěvatelé: Own work
Soubor:Cinnabar.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Cinnabar.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Andel, Cfaerber, Saperaud, Slomox, Wela49, 1 anonymní
úpravy
Soubor:Mercury switch.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Mercury_switch.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Qurren
Soubor:Leuchtstofflampen-chtaube050409.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Leuchtstofflampen-chtaube050409.jpg Licence: Creative Commons
Attribution-ShareAlike 2.0 Germany Přispěvatelé: Created by Christian Taube, white ballance fixed by Deglr6328
Soubor:Minamata memorial (1).jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Minamata_memorial_(1).jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Original uploader was
Bobo12345 at en.wikipedia
Soubor:Michelson Interferometer Green Laser Interference.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Michelson_Interferometer_Green_Laser_Interference.jpg Licence:
není známo Přispěvatelé: Falcorian, Teebeutel
Soubor:light_cone_cs.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Light_cone_cs.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Belfer00, Kilom691, Schekinov Alexey
Victorovich, Timichal
Soubor:Supernumerary rainbow 03 contrast.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Supernumerary_rainbow_03_contrast.jpg Licence: Creative Commons
Attribution-Share Alike 2.0 Generic Přispěvatelé: Andrew Dunn
Soubor:TrigaReactorCore.jpeg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:TrigaReactorCore.jpeg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Bomazi, ChNPP, Pieter Kuiper,
Tungsten, 1 anonymní úpravy
Soubor:Speed_of_light_(Fizeau)_cz.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Speed_of_light_(Fizeau)_cz.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé:
Original uploader was Aleš Tošovský at cs.wikipedia
Soubor:interferometer_cz.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Interferometer_cz.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original uploader was
Aleš Tošovský at cs.wikipedia
Soubor:México City at Night 2005.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:México_City_at_Night_2005.jpg Licence: Creative Commons Attribution 2.0 Přispěvatelé:
FlickrLickr, FlickreviewR, MECU, Mitrush, Ruberyuka, Spangineer, Steschke, Zaqarbal, 2 anonymní úpravy
Soubor:Lightmatter la at night 001.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Lightmatter_la_at_night_001.jpg Licence: Creative Commons Attribution 1.0 Generic
Přispěvatelé: By Aaron Logan,
Soubor:Earthlights dmsp.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Earthlights_dmsp.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Data courtesy Marc Imhoff of NASA GSFC
and Christopher Elvidge of NOAA NGDC. Image by Craig Mayhew and Robert Simmon, NASA GSFC.
92
Soubor:Spektrum_2.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spektrum_2.png Licence: není známo Přispěvatelé: Jirka at cs.wikipedia
Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: KMJ
Soubor:Fluorescent lighting spectrum peaks labelled.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fluorescent_lighting_spectrum_peaks_labelled.png Licence: GNU Free
Documentation License Přispěvatelé: en:user:Deglr6328
Soubor:Spectrum-hp-sodium.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Spectrum-hp-sodium.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original
uploader was Skatebiker at en.wikipedia
Soubor:AdditiveColorMixing.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:AdditiveColorMixing.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Jic, Miaow Miaow, Monami,
Quark67, Red devil 666, Rocket000, TMg, WikipediaMaster, Xanthous Onyx
Soubor:Classical spectacular laser effects.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Classical_spectacular_laser_effects.jpg Licence: GNU Free Documentation License
Přispěvatelé: Ejdzej, Fir0002, Glenn, Myrabella, Thuresson, WikipediaMaster, Überraschungsbilder
Soubor:Srgbspectrum.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Srgbspectrum.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original uploader was
Army1987 at en.wikipedia
Soubor:Praha, Dejvice, Baba, noční pohled na centrum Prahy.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Praha,_Dejvice,_Baba,_noční_pohled_na_centrum_Prahy.jpg
Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported Přispěvatelé: User:Aktron/Help, User:Aktron/Nápověda
Soubor:Varšava, Śródmieście, ulice Krakowskie Przedmieście III.JPG Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Varšava,_Śródmieście,_ulice_Krakowskie_Przedmieście_III.JPG Licence: Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported
Přispěvatelé: Aktron
Soubor:Praha, Staré město, Kampa, náměstí.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Praha,_Staré_město,_Kampa,_náměstí.JPG Licence: Creative Commons
Attribution-ShareAlike 3.0 Unported Přispěvatelé: Aktron, Daniel Baránek, Karelj, ŠJů
Soubor:Streetlamp fuses in Třebíč, Czech Republic.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Streetlamp_fuses_in_Třebíč,_Czech_Republic.jpg Licence: Creative
Commons Attribution 3.0 Přispěvatelé: Frettie
Soubor:Sadové sloupy VO.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Sadové_sloupy_VO.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: User:ŠJů
Soubor:Štítek VO.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Štítek_VO.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: cs:ŠJů
Soubor:vlnova_delka.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Vlnova_delka.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Original uploader was Che at cs.wikipedia
File:Wikitext.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Wikitext.svg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Anomie
Soubor:Xenon short-arc bulb.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Xenon_short-arc_bulb.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: uploaded by
Rotareneg
Soubor:HLR-OSRAM-3KW-A.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:HLR-OSRAM-3KW-A.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé:
Hyperlight
Soubor:Fluorescent tube1.GIF Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Fluorescent_tube1.GIF Licence: Public Domain Přispěvatelé: Vladimír Košina(H.Seldon)
Soubor:Wiring of fluorescent lamp.gif Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Wiring_of_fluorescent_lamp.gif Licence: Public Domain Přispěvatelé: User:H.Seldon
Soubor:Germicidal_UV_discharge_tube_glow.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Germicidal_UV_discharge_tube_glow.jpg Licence: GNU Free Documentation
License Přispěvatelé: Deglr6328
Soubor:Graf účinnost žárovky.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Graf_účinnost_žárovky.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Original uploader was
Patnáctiletý kapitán at cs.wikipedia
Soubor:Gluehlampe 01 KMJ.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Gluehlampe_01_KMJ.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: KMJ
Soubor:Incandescent light bulb.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Incandescent_light_bulb.svg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Created by User:Fastfission in
Inkscape.
Image:Split-arrows.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Split-arrows.svg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Erin Silversmith, Fryed-peach, Herbythyme, 6
anonymní úpravy
93
Licence
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
//creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/
94

Světlopedia

Transkript

Podobné dokumenty

Methanol - Condak.net

Sbírka řešených příkladů do semináře fyziky 2

Základy výpočetní techniky - ON

Fyzika 6., 8.ročník - Základní škola a Mateřská škola Zákupy

Euro

Aristotela - Index of /default.htm

Habsburkové

databáze

zde - Štefánikova hvězdárna

Svět kolem nás - Gymnázium, Lipník nad Bečvou

ZDE - k622 - analýza dopravních nehod

4 - Radiozurnal.sk

Prezentace aplikace PowerPoint

Číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/21.3811 Název DUM: Mikroskop Číslo

VY_32_INOVACE_F.58_c