Skryté evangelium

DharmaGaia
Knížky pro
přemýšlivé lidi
Ježíš – křesťanství – spiritualita Blízkého východu
Neil Douglas-Klotz
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
  
Skryté evangelium
Religio sv. 6
„Tato kniha je darem pro všechny, kteří chtějí porozumět duchu
historického Ježíše a mystického Krista. Tím, že oslavuje Ježíšovu
zemi a její poetický jazyk, nastoluje potřebnou a hravou rovnováhu k dějinným podobám Ježíšova hnutí. Napravuje rigidní a dualistické překlady křesťanských písem, a tím nás probouzí, přináší
nám výzvy a činí svěží onu Radostnou zprávu, která ani po staletích nepřestala být aktuální.“
Matthew Fox, autor knihy Příchod kosmického Krista
N. Douglas-Klotz
Skryté evangelium nezasypal písek, ani ho neukrývají zaprášené
regály tajné knihovny, nepřinesl ho ani „nový mesiáš“. Nalezneme ho v Ježíšových vlastních slovech, v jejich novém překladu
z aramejštiny, Ježíšova původního jazyka.
Nové pojetí spirituality aramejského Ježíše v díle známého
badatele přináší jedinečný blízkovýchodní pohled na otázky
našeho duchovního života a víry. Autor ve své studii o aramejském Ježíši zkoumá různá témata vyjádřená v Ježíšových slovech
a příbězích, nikoliv aby definitivně rozhodl o jejich platnosti,
ale spíše aby odhalil jejich hloubku a schopnost posunout nás
k „hledání naší vlastní duše“, jak lze původní mystickou
moudrost aplikovat v běžném životě.
Skryté evangelium
Neil Douglas-Klotz, Ph.D., je mezinárodně
známý badatel v oboru religionistiky a psychologie. Původně pracoval jako vedoucí fakulty komparativních studií na kalifornské Koleji svatých
jmen a nyní přednáší po celém světě. Je členem
Americké náboženské akademie a Společnosti pro
biblickou literaturu a vede práci Sesterstva/Bratrstva při Mezinárodní federaci súfijského poselství.
Žije ve skotském Edinburghu, kde spoluřídí Institut pokročilého
učení a vědomého života. Česky mu vyšel Aramejský Otčenáš,
připravují se Meditace o Genezi a Moudrost pouště.
Jak dešifrovat duchovní poselství
aramejského Ježíše
Přeložil Adam Borzič
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Douglas-Klotz, Neil
Skryté evangelium : jak dešifrovat duchovní poselství aramejského Ježíše / Neil
Douglas-Klotz ; [přeložil Adam Borzič]. – 1. vyd. – Praha : DharmaGaia, 2009.
(Religio ; sv. 6)
Název originálu: Hidden gospel
Přeloženo z angličtiny
2–236.5 * 2–474 * 2–58 * 22/24–587 * 165.24 * 27–234 * 811.411.17 * 801.73 * (5–15)
– Ježíš Kristus
– Bible. N.Z.
– biblické postavy
– biblické události
– biblická interpretace
– spiritualita – Blízký východ
– mystika – Blízký východ
– meditační techniky
– biblické překlady
– aramejština
– textová analýza
– populárně-naučné publikace
2 – Náboženství [5]
Copyright 1999 by Neil Douglas-Klotz. All rights reserved. This book is publi­
shed by arrangement with the Theosophical Publishing House, 306 West Geneva Road, Wheaton, IL, 60187, U.S.A. No part of this work may be reproduced
without written permission from the Theosophical Publishing House except for
quotations embodied in critical articles or reviews.
Translation © by Adam Borzič, 2009
Czech edition © by DharmaGaia, 2009
ISBN 978–80–86685–97–7
Obsah
Chvála Skrytého evangelia Neila Douglase-Klotze . . . . . . . . . 7
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1. Skryté evangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Část první – Nový Adam: zážitek původního stvoření . . . . . . . . 33
2. Alaha: improvizace v klíči k jednotě . . . . . . . . . . . . . . 35
3. Dech: duch života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
4. Svatost: vytvoření prostoru pro posvátno . . . . . . . . . . . . 59
5. Podoby světla: vibrace a vedení . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
6. Vláda jednoty: vize plus „mohu“ . . . . . . . . . . . . . . . . 84
Část druhá – Nová Sofia: přijetí širšího společenství . . . . . . . . . 97
7. Mezi nebem a zemí: svatá Moudrost sjednocuje rozdílnost . . . 99
8. Duše, já a život: oblast vnitřní práce . . . . . . . . . . . . . . 114
9. Dokonalé a dobré: završení a načasování . . . . . . . . . . . 127
10. Podoby lásky: lůno, semeno a potěšení . . . . . . . . . . . . 140
11. Ješua bar Alaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Doslov – Skryté evangelium a historický Ježíš . . . . . . . . . . 166
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Slovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík biblických citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . / 5
171
172
183
191
197
198
201
Úvod
Úvod
„Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné
ovoce.“
(Matouš 7,17)
Když Ježíš vyslovil tato slova – pokud je vyslovil – pronesl je v jazyce Blízkého východu: v aramejštině. V aramejštině, tak jako v ostatních semitských jazycích, má slovo „dobrý“ prvotně význam „zralý“
a slovo „zkažený“ či „zlý“ znamená v prvé řadě „nezralý“.
„Zralý strom dává zralé ovoce, nezralý strom dává ovoce nezralé.“
To samozřejmě vrhá na věci nové světlo. Dotyčný strom není špatný
z morálního hlediska, spíše je dosud nevyvinutý. Jinými slovy, toto
není příhodná doba a místo, aby strom nesl ovoce. Uvedené podobenství poskytuje příklad z přírody. Spíše než s velkolepými vnějšími
normami „toho, co je správné“ má toto učení co do činění s místem
a časem, se setím a okolnostmi, se zdravím a nemocí. A obdobně
platí, že kdykoli čteme, že Ježíš v podobenstvích mluví o duchu,
je třeba mít na paměti, že užíval hebrejského či aramejského slova.
V obou těchto jazycích znamená jedno a totéž slovo ducha, dech,
vzduch i vítr. Takže „svatý Duch“ může být rovněž „svatý Dech“.
Dualita mezi tělem a duší, kterou v západních jazycích pokládáme
8 / Úvod
za samozřejmost, zde zcela mizí. Když Ježíš učinil slavné prohlášení o mluvení či hřešení proti Duchu svatému (viz například Lukáš
12,10), pak v tomto prohlášení bylo přítomno i blízkovýchodní pojetí dechu.
Skryté evangelium zkoumá tyto drobné, leč radikální odlišnosti,
jež odhalují duchovní tradici Blízkého východu, která stojí v pozadí
Ježíšových slov. Odlišnosti pocházejí jak ze samotné podstaty blízkovýchodních jazyků, tak ze světonázoru, který za nimi stojí, tj. ze
způsobu, jak se rozcházejí a jaký smysl dávají skutečnosti. Tato kniha
rovněž láká čtenáře, aby se na moudrosti zjevené tímto přístupem
podílel přímou, osobní zkušeností.
Jiný svět
Rakouský filosof Ludwig Wittgenstein jednou poznamenal: „Hranice
mého jazyka jsou hranicemi mého světa.“ To platí obzvlášť pro překlad a výklad Ježíšových slov. U jednoho výroku proroka či mystika připouštějí blízkovýchodní jazyky mnoho odlišných interpretací,
a dokonce i odlišných doslovných překladů.
Pokud bych psal o Mojžíšovi nebo Izajášovi, židovské publikum
by to, co v této knize provádím, snadno pochopilo jako midraš. Midraš je způsob spirituálního překladu-výkladu, v němž se využívá
možných významů hebrejských slov jako základu k rozjímání, zbožnosti a duchovní praxi. V midraši se člověk pokouší skrze rozjímání
učinit z biblické pasáže nebo z výroků svaté osoby živoucí zkušenost, díky níž se může setkat s výzvami přítomnosti. Podobně by
mnoho muslimských súfijů chápalo mé úsilí jako tawil, což je druh
překladu­‑výkladu, který opět bere v potaz více možných významů
posvátného textu, aby se tak poznání mohlo kultivovat v každodenním
životě člověka. Jak si později vyložíme, v obou tradicích má každý
svobodu vykládat texty svým vlastním způsobem.
V křesťanství, zvláště pak ve formě, v jaké se vyvinulo na Západě,
se stalo důležitějším přesně stanovit, kým Ježíš jako Kristus neboli
Mesiáš byl, nežli se zabývat jeho slovy v duchu tradice Blízkého
východu. K tomu ještě před padesáti lety mnoho západních církví
Jiný svět / 9
vinilo z Ježíšovy smrti lidi, kteří byli ztotožněni se „Židy“ evangelií.
Přinejmenším pro západní církve nebyla otázka Ježíšova židovství
na pořadu dne.
V odborných kruzích zatím západní badatelé v posledních sto letech hledali textové a historické důkazy, kým Ježíš byl a co vlastně
řekl. Podle některých extrémních stanovisek byla Ježíšova faktická
existence pouhým mýtem a nepředpokládala se žádná jiná existence vyjma existence textové. V jiných případech došlo k tomu, že
představy o povaze raného křesťanství zkreslily názory odborníků
na otázku, které vrstvy textu jsou nejstarší, a tudíž historicky nejpřesnější. Navíc vzhledem k tomu, že základní texty západních i východních církví byly v řečtině, neshledávali odborníci žádný důvod,
proč nahlížet do aramejských nebo hebrejských verzí. To by totiž
zdůraznilo Ježíšovo židovství. Mnohem častěji odborníci vykládali
Ježíše vzhledem k řeckému či helénskému vlivu v jeho době spíše
než ve vztahu k Blízkému východu. „Historický Ježíš“ se vynořil jako
zástup vzájemně si protiřečících postav, lišících se podle dispozicí
toho kterého odborníka a faktů, které si vybral.
V poslední generaci se však mnohé z toho změnilo. V některých
částech církve vzniklo společné úsilí znovu posoudit a vyložit ta
evangelijní místa (zvláště v Janovi), která jak se zdálo, démonizovala
lid nazývaný „Židé“. Jeden křesťanský badatel přinesl přesvědčivý
důkaz, že v biblických časech nelze dokonce ani hovořit o odlišných
skupinách, které se nazývají křesťané nebo židé.1 Jak později uvidíme,
nejranější tzv. Ježíšovo hnutí se vyznačovalo rozmanitostí praktik
i přesvědčení. A totéž platí pro to, čemu dnes říkáme judaismus,
který původně rovněž neměl organizovanou podobu, jak ji známe od
doby, kdy byl roku 70 n. l. zničen Jeruzalémský chrám. Tudíž slovo
překládané v evangeliích jako „Židé“ bychom měli přesněji překládat
jako „Judejci“, tj. obyvatelé oblasti, již Římané nazývali Judea.
Ještě i deset let poté, co jsem publikoval Aramejský Otčenáš
(­Prayers of the Cosmos), což je můj interpretační překlad Ježíšových
výroků z aramejského hlediska, roste počet biblistů, kteří potvrzují,
že nejvhodnějším pozadím, na kterém je možné sledovat rané křesťanství, je to, které může být nazváno židovským – či ve skutečnosti
10 / Úvod
blízkovýchodním. Například mnoho odborníků se dnes domnívá, že
Tomášovo evangelium odráží ranější fázi židovsko-křesťanské spirituality než pozdější zdeformovaná podoba ortodoxního křesťanství. 2
A mimo to vstoupila daleko výraznějším způsobem do náboženských
a odborných kruhů diskuse o spiritualitě neboli o zakoušení posvátného. Aramejský Otčenáš, obsahující tyto pohledy, zaznamenal fenomenální úspěch po celém světě. Největší protestantská denominace
dokonce zařadila části této knihy do školicí příručky pro své duchovní, aby jim rozšířila obzor, co se týče spirituality Modlitby Páně.
Odborníci v posledních letech rovněž rozpoznali, že rané křesťanské kořeny nesahají zpátky pouze k židovské spiritualitě, ale rovněž
směrem k islámu. Podle Hanse Künga a dalších odborníků se některé
nejranější pohledy na Ježíše (například to, že byl Ježíš Bohem přijatý,
spíš než aby byl výlučným „Synem Božím“) uchovaly právě v islámu. Küng napsal, že islám představuje v tomto ohledu pro křesťany
výzvu jako „připomínka jim jejich vlastní minulosti“.3
Tato hlediska nám nyní snad poprvé v západních dějinách umožňují začít Ježíše vnímat nikoli jako ortodoxního křesťana nebo žida,
ale především jako učitele ovlivněného duchovní tradicí Blízkého
východu – tedy jako osobu, již bych označil za „domorodého obyvatele Blízkého východu“.
Není pochyb, že zkoumání historického Ježíše mělo značnou hodnotu. A kromě toho, co bylo řečeno výše, pomohlo, přinejmenším
teoreticky, určit nejstarší možné jádro Ježíšových mudroslovných
výroků. V některých případech jsou nicméně soudy o autenticitě stále
založeny na předpokladech o raném křesťanství. Jak ještě později
proberu, je kromě objevu některých starověkých rukopisů nepravděpodobné, že by odborníci dospěli k základní shodě na téma Ježíšových slov, a přitom stále používali metod výzkumu „historického
Ježíše“.
Tato kniha doplňuje zkoumání historického Ježíše tím, že se hlásí
k vykladačským metodám spirituality Blízkého východu. Objevil
jsem hodnotu obou přístupů – jak toho, jenž je založen na víře, tak
přístupu odborného. Do celé této knihy i stručného doslovu jsem se
pokusil vložit, co je bytostně dílem duchovního výkladu a inspirace
Jiný svět / 11
v kontextu současných biblických studií. Nechávám otevřenou otázku, co Ježíš s konečnou platností řekl a udělal. Když shrneme vše,
co víme ze svědectví kanonických evangelií, z nekanonických knih,
jako je Tomášovo evangelium, a z různých hypotetických textových vrstev určených odborníky, je toho hodně, co Ježíš možná
řekl a udělal.
Tato kniha přichází s prostým tvrzením, jež se zakládá na následujícím faktu: vše, co Ježíš řekl (jestliže to řekl) z toho, co je mu
připisováno v jakémkoli z těchto textů, řekl aramejsky (nebo možná
hebrejsky, když citoval Písma). Když se tedy díváme na Ježíšova
slova v aramejštině, odhaluje se nám spiritualita celého jeho učení
ve světle tradice Blízkého východu. Ježíš byl možná ovlivněn helénistickou kulturou, přítomnou v některých oblastech Palestiny, avšak
drtivá většina těch, kteří mu naslouchali, řecky nemluvila. Jejich
mateřským jazykem byla aramejština, která se na konci 3. století
před naším letopočtem stala společným jazykem nejen Palestiny,
ale i celého Blízkého východu.4 A kromě toho lidé Ježíšova slova
nečetli, nýbrž jim naslouchali. V ústní tradici, která vznikla po něm,
lidé opakovali jeho slova a meditovali nad jeho výroky a příběhy
cyklickým, spirituálním způsobem, a nikoli lineárně, teologicky či
západním historickým způsobem.
Texty
Žádný rukopis evangelií nevlastníme v aramejštině, tj. v dialektu,
kterým Ježíš hovořil. Překladem, který jsem používal ke svému studiu, je Bible východních křesťanů. Nazývá se Pešita a je napsána
západním aramejským dialektem, jemuž odborníci ze Západu často
přezdívají syrský. Mnoho aramejsky mluvících křesťanů různých
denominací dnes považuje tuto formu jazyka za původní podobu
Ježíšových slov. Aby toto tvrzení ospravedlnili, poznamenávají, že
mnoho idiomů (jako například „chudí v duchu“) dává dokonalý smysl
v aramejštině, ale v řečtině zůstávají nesrozumitelné. Na druhé straně
západní odborníci jsou přesvědčeni, že Pešita byla zpětně přeložena
z řečtiny do západní aramejštiny.5
12 / Úvod
Z mého pohledu na tom nezáleží. Platnost toho, co Ježíš mohl říct
nebo udělat, neurčuji na základě Pešity. Rovněž se nepokouším na
jejím základě znovustvořit původní aramejský text.6 Co Ježíš řekl či
udělal, zůstává na rozhodnutí jednoho každého a lze přitom vycházet
z uváděných důkazů, filosofických předpokladů a vlastních přesvědčení, jež určují, co dotyčná osoba rozpoznává jako skutečnost. To
platí, ať už je takový člověk agnosticky smýšlejícím vědcem nebo
fundamentalistickým křesťanem. Ze všech raných verzí Nového zákona je Pešita nejsemitštější, či chcete-li, nejžidovštější. Přinejmenším
nám nabízí pohled na Ježíšovo myšlení, jazyk, kulturu a spiritualitu
očima velmi rané komunity východních židokřesťanů. Žádný řecký
text takový pohled poskytnout nemůže.
Výběr témat, která jsem zvolil pro tuto knihu, zůstává hodnotný
nezávisle na tom, jaký dialekt aramejštiny Ježíš užíval. Podobně jako
slovo „dobrý“ nese význam „zralý“, pokouším se svými výklady odhalit též myšlenkové pozadí Ježíše a jeho posluchačů, tak aby z něho
vyplynula praktická moudrost. Proto pracuji s původním kódem přítomným ve všech semitských jazycích. Aramejská verze mi rovněž
dovoluje užívat obdobného způsobu výkladu jako u židovských midrašů. Tento styl se mnohem více blíží způsobu, jak byly tyto výroky
slyšeny a zakoušeny – mnoha rozličnýma ušima, na mnoho různých
způsobů.
Kromě kanonických verzí uvádím rovněž Tomášovo evangelium,
o kterém je dnes řada odborníků přesvědčena, že jeho text shromáždili
a sestavili východní židokřesťané v 1. století v Sýrii. Nejzachovalejší
opis Tomášova evangelia je v koptštině, což je forma staroegyptského jazyka zapsaného převážně řeckými znaky. Při citaci tohoto textu
jsem kombinoval několik odborných překladů tohoto koptského rukopisu. O tom ale povím více v první kapitole.
Když jsem porovnával aramejský překlad se standardním anglickým překladem, užíval jsem jeho autorizovanou verzi neboli Verzi
krále Jakuba (King James Version, KJV).* Nečinil jsem tak proto, že
Biblické citace v českém překladu jsou převzaty z Českého ekumenického
překladu, ČEP (pozn. překl.).
*
Texty / 13
by to byl ten nejpřesnější překlad z řečtiny, ale protože je pro anglicky
mluvící čtenáře psychologicky nejvlivnější. Je velice často citován
i v literatuře a v příslovích, které přesahují hranice náboženství. Když
zmiňuji řeckou verzi evangelií, užívám standardní odborné verze
textu, v Nestle-Alandově edici.
Uspořádání této knihy
Témata zkoumaná v této knize pocházejí z mého studia Ježíšových
aramejských slov za posledních sedmnáct let. Něco z tohoto bádání sloužilo jako základ mých předchozích knih: Aramejský Otčenáš
(Prayers of the Cosmos) a Pouštní moudrosti (Desert Wisdom). Tyto
knihy jsou sbírkou víceúrovňového překladu s poznámkami a meditacemi, jež ilustrují různorodost témat či pasáží. Aramejský Otčenáš se soustřeďuje především na víceúrovňové čtení Modlitby Páně
a Blahoslavenství založené na aramejském textu. Pouštní moudrost je
rozsahem širší a zahrnuje různé texty z Blízkého východu. Tato kniha
je uspořádaná tak, aby ukázala různorodé hlasy komentující klíčové
životní otázky: Jaký je smysl mého života? Jak mohu poznat sebe
sama? Jaký je můj vztah k ostatním? Sestavil jsem tuto knihu, tak aby
čtenář mohl probírat, hledat nebo vybírat z mnoha různých přístupů
vzhledem ke svým okamžitým potřebám. Tímto přístupem jsem se
pokusil přiblížit k ústní vypravěčské tradici, tak jako kdysi člověk
přijímal moudrost od duchovního učitele na Blízkém východě.
Skryté evangelium je poněkud odlišné, což znamená, že má být
čteno od začátku do konce. Každá kapitola představuje esej o tom,
co považuji za nejpodstatnější rysy Ježíšova blízkovýchodního vidění
světa. Ve většině kapitol jsou srovnávány západní a aramejsko-hebrejské významy klíčových slov v zaznamenaném Ježíšově učení.
V každé kapitole objasňuji blízkovýchodní pohled na Ježíšovo
učení a poskytuji příklady přeložené z výroků a podobenství obsažených v aramejské verzi zapsaných evangelií. V úvodních kapitolách
rovněž přemýšlím o pozadí, které mi vyjevilo „skryté evangelium“,
o způsobech, jak je můžeme odhalit, a o důsledcích těchto přístupů
pro vztah lidských bytostí k přírodě a k božskému. Také postupně
14 / Úvod
shromažďuji podklady pro vykladačské metody, které užívám a jež
jsou součástí dlouhotrvající tradice na Blízkém východě.
Zároveň s reflexí jednotlivých témat se pokouším do té míry, jak
je to jen možné, odkrýt významy každého klíčového slova v aramejštině. Čtenáři si tak mohou začít vytvářet vlastní překlady a výklady podle toho, jak meditují nad těmito i dalšími Ježíšovými slovy.
Nepokládám svoji interpretaci za jedinou správnou. Mám v úmyslu
demonstrovat metodu reflexe a meditace vlastní Blízkému východu,
která snad pomůže oživit osobní život a víru člověka. Jelikož jsem
nashromáždil určitý materiál, který je pro Ježíšovo učení ústřední,
v některých případech jsem přidal nové čtení míst, jež jsem přeložil
v předchozích knihách.
K doplnění svých vlastních převodů přidávám výkladový slovníček na konci knihy. V něm jsou uvedena anglická slova, která se
nacházejí v obvyklých překladech evangelijních textů, jimiž jsem se
zabýval, spolu s jejich aramejskými protějšky uvedenými v Pešitě
a případnými dalšími významy. S pomocí těchto nástrojů si může
čtenář začít sestavovat vlastní překlady a interpretace a používat při
tom stejných metod jako já.
Ke komentářům a převodům textů jsem přidal i příklady jednoduchých „modliteb těla“ neboli meditací inspirovaných danými tématy.
Tyto meditace využívají tradičních blízkovýchodních metod modlitby jako například intonování slov, rozjímání, uvědomování si dechu
a uvědomování si těla. Neučinil jsem tak v žádném případě proto,
abych se přiřadil k „new age,“ nýbrž abych podtrhl skutečnost, že
blízkovýchodní způsob interpretace, překladu je zároveň duchovní
praxí a je obvykle doprovázen modlitbou a meditací. V této tradici
nejsou slova proroka či mystika mrtvým textem, předmětem existujícím mimo nás, ale spíše živoucí, dýchající realitou, kterou pak
člověk v sobě ztělesní tím, že ji slyší, připomíná si ji, opakuje si ji
a medituje o ní.
Pokusil jsem se minimalizovat poznámkový aparát, protože jsem
chtěl, aby tato kniha byla především inspirativní a zaměřená na zkušenost. Lze ji snadno číst, aniž by se přihlíželo k odkazům. Nicméně
čtenáři, kteří si přejí sledovat vlákna tohoto díla spojující ho s jinými
Uspořádání této knihy / 15
biblistickými a psychologickými výzkumy, tak mohou učinit pomocí
odkazů, které se nacházejí v bibliografii. Poznámkový aparát obsahuje
rovněž formální transliteraci všech aramejských slov, jež překládám
či vykládám, tak aby byl k užitku těm, kteří si přejí podniknout vlastní komparativní výzkum semitských jazyků. V některých případech
jedna poznámka poskytuje transliteraci hned několika slov, předkládaných pasáží a výrazů, aby se tak snížil počet poznámek. Tam, kde
to bylo nezbytné, jsem i v samotném textu užil přibližné transliterace
aramejských či hebrejských slov, tak aby je čtenáři mohli použít jako
součást modliteb těla nebo pochopit jejich vztah k jiným klíčovým
slovům. A dále, poznámkový aparát obsahuje také odkazy na příbuzné biblické či jiné blízkovýchodní texty, jež mohou ukojit hlad po
dalším bádání. A tak lze tuto knihu číst stejně jako i mé předchozí
knihy na mnoha různých úrovních.
Osobní historie
Abych zachoval styl blízkovýchodního výkladu, který zdůrazňuje
osobní zkušenost, bude nanejvýš vhodné, když se pokusím vylíčit
svou osobní historii. Přestože část mé rodiny pochází ze židovského
prostředí, já jsem byl vychován jako křesťan a posledních dvacet
tři let jsem studoval obě tyto tradice stejně tak jako různé mystické
tradice islámu včetně súfismu. Pokládám se za praktikujícího súfije,
protože věřím, že tato duchovní cesta mi umožňuje přijímat moudrost
ze všech tří tradic zároveň. Z akademického hlediska se mé základní
a doktorské studium týkalo religionistiky (speciálně hermeneutiky,
vědy zabývající se výkladem) a psychologie (psychologie náboženských tradic světa orientované na tělo). Přes deset let jsem tuto kombinaci – interpretaci textů a psychologii – přednášel na universitní
úrovni. Co se týče zkušenostního základu, měl jsem tu čest se učit
od mnoha židovských, křesťanských a súfijských mystiků, známých
i neznámých, a od mnoha lidí napříč blízkovýchodním světem.
Podobně jako oni i já věřím, že Ježíš byl živou bytostí z masa
a krve. Jeho blízkovýchodní jméno bylo Ješua, což je forma biblického jména Jošua, což znamená „Jah – Svatý Život – spasí nebo
16 / Úvod
ochrání“. V této knize střídám jména Ježíš a Ješua, přičemž to druhé užívám, když kladu důraz na jeho blízkovýchodní kořeny. Ať již
Ješua svému poslání rozuměl jakkoli, inspiroval hnutí, které hluboce
ovlivňuje svět ještě po dvou tisících letech.
Důraz na Ježíšův blízkovýchodní původ nejen zpřístupňuje náhledy, které představuji v této knize, ale rovněž umožňuje křesťanům
porozumět, že uvažování a poselství proroka, jehož uctívají, vyrůstá
ze stejné půdy jako tradice jejich židovských a muslimských sester
a bratří. V rozpoznání této skutečnosti leží síla překonávající staletí
nedůvěry a tragédií. V této knize se nebudu zabývat tím, před jak
dávnou dobou toto tragické rozdělení nastalo. Mým záměrem bylo
stavět významové mosty, jež mohou pomoci propojit lidi všech tradic,
kteří milují a vyznávají Ježíše, stejně jako všechny, jež inspiroval
svými slovy a příkladem.
Jestliže je toto úsilí nějak záslužné, nechť jsou zásluhy připsány
mým učitelům. Jestliže přináší prospěch, ať ho přinese vzhledem
k příštím dvěma tisíciletím, v nichž z vůle Jediného moudrost blízkovýchodního Ježíše zaujme právoplatnou pozici v diskusích a aktivitách, jež ovlivní budoucnost naší planety.
Osobní historie / 17
/ 1. kapitola /
Skryté evangelium
Kdesi v Judské poušti…
Nebo v kopcích nad Mrtvým mořem…
Nebo v zelených horách Galileje…
Potulující se beduín narazil na jeskyni. V jeskyni našel drolící se urnu,
která obsahovala starobylý rukopis napsaný na kožených svitcích.
Okamžitě si uvědomil, že takový nález by mu mohl vynést slušnou
sumu peněz. Sebral tedy rukopis, vzal ho domů a později ho prodal
neblaze proslulému obchodníkovi se starožitnostmi na černém trhu.
Obchodník se opatrně pustil do otevírání rukopisu, který jen stěží
udržel v třesoucích se rukou. Částečná znalost starobylých jazyků
včetně aramejštiny mu umožnila rozluštit slova „Ješua bar Alaha“
na prvním řádku: „Ježíš, Syn Boží.“
V tomto bodě našeho příběhu se různí církevní představitelé, učenci a armádní důstojníci doslechnou o existenci dokumentu a započnou
hon za rukopisem. A jak pokračuje komplikovaná podvodná hra,
roste věhlas rukopisu. Říká se o něm, že obsahuje dosud neobjevené
evangelium židovského proroka a reformátora z 1. století. Ti, kdo po
něm slídí, si zoufají stále více. Začínají lhát a krást, jen aby dokument
získali. Ti, kteří ho drží ve vlastnictví, počítaje v to i vědce, ho ukryjí
tak, že ho nikdo živý nemůže spatřit.
18 / Skryté evangelium
Tento příběh se víc než polovinu století vyprávěl v bezpočtu variací. Objev svitků od Mrtvého moře z roku 1945, právě tak jako objev
knihovny poblíž Nag Hammádí v Egyptě, se odvíjel podle stejné osy
příběhu. Ještě dnes existuje v místech, kterými Ježíš a jeho první
učedníci možná putovali, mnoho neobjevených jeskyní. Zítřek může
přinést objev, který revolučně změní náš pohled na Ježíše a prvotní
křesťanství. Nebo možná k nálezu již došlo a rozhodující rukopis
zůstává v soukromých rukou. Všechny tyto úvahy jsou i nadále předmětem obrovských a velice oblíbených spekulací.
Tímto příběhem a různými jeho variacemi protéká silný spodní
proud: podezření, že Ježíš řekl a učinil jiné věci než ty, které byly
zahrnuty do čtyř kanonických evangelií schválených ortodoxním křesťanstvím. Například Tomášovo evangelium, objevené jako součást
knihovny Nag Hammádí, ukazuje Ježíše, který hovoří jako židovský
mystik:
Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde,
bude otřesen, a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se králem
veškerenstva.
(Logion 2)
Jsou tato slova prostě jen padělkem, který vyrobila skupina prakřesťanů, jimž odborníci obvykle přezdívají gnostikové? Do jaké míry
odrážejí skutečná Ježíšova slova? Početná skupina badatelů časově
umísťuje sestavení Tomášova evangelia do 1. století n. l. Tak by
bylo Tomášovo evangelium jedním z nejstarších textů. Má se za to,
že tento text sesbírali židokřesťané v oblasti východní Sýrie, tj. oblasti, o které se v dějinách takzvaného západního křesťanství právě
často nemluvilo. A tak záhady týkající se Ježíšových autentických
slov pokračují a vedou nás stále víc do minulosti.
Tři století rozmanitosti
Podle nejaktuálnějších výzkumů bylo bezprostředně předkřesťanské období ohromně rozmanité. Možná nás napadne, že moderní
křesťanství se také dělí na mnoho větví, jako jsou protestantská,
Tři století rozmanitosti / 19
římskokatolická nebo východní pravoslavná. Avšak v průběhu dvou
set let od doby Ježíšova života existovalo v prvotním ježíšovském
hnutí mnohem víc skupin. Mnoho lidí mělo velice odlišné názory na
to, co Ježíš udělal nebo řekl. Mohli bychom všechny tyto lidi nazývat
židokřesťany nebo křesťanožidy, ale jak bylo poznamenáno v předmluvě, ani jeden z termínů v 1. či 2. století neoznačuje samostatnou
ortodoxní skupinu nebo soubor skupin. Dle jednoho zdroje existovaly
v prvních třech stoletích po Ježíšově smrti stovky odlišných verzí
jeho slov, stovky „evangelií“.7
Jak byly zapamatované Ježíšovy výroky a činy postupně zapisovány, začalo této rozmanitosti ubývat. Součástí procesu, v němž
ústní tradice přechází v psanou podobu, je vždy zároveň i výběr a tato
selekce prováděná každou skupinou následovníků určuje její postoje
ohledně podstatných otázek. Navíc ti, kteří neuměli číst, byli z tohoto rozhodovacího procesu8 do značné míry vynecháni. Při existenci mnoha těchto existujících zapsaných evangelií rozmanitost uvnitř
prakřesťanství pokračovala ještě dalších tři sta let, do doby, než si
římský císař Konstantin, právě konvertovavší k jedné z forem víry,
uvědomil, že stabilní impérium nelze vybudovat na stovkách protikladných výkladů ohledně toho, kdo vlastně Ježíš byl. V roce 325 n.
l. přikázal, aby se shromáždil koncil biskupů a teologů do Niceje
(ležící v dnešním Turecku), aby bylo jednou a provždy stanoveno,
co Ježíš řekl a vykonal. Teologická část debaty se soustředila na to,
zda byl Ježíš člověk, božstvo nebo kombinace obojího. Údajně byl
v Niceji vyvíjen na všechny zúčastněné určitý nátlak v tom smyslu,
že pokud Konstantin neobdrží souhlasné stanovisko, které si přeje,
může stáhnout svoji podporu křesťanství jako takovému.9
Vzhledem k takovému nátlaku bylo učiněno množství kompromisů. Například – jelikož v římské kultuře bylo velmi oblíbené sluneční božstvo – koncil prohlásil římský „den slunce“ křesťanským
svátečním dnem. Tento den v týdnu neměl pro Ježíše a jeho první
následovníky žádný zvláštní význam.* Obdobně koncil přejal dobu
Zde je ovšem třeba připomenout obecně známou skutečnost, že „den slunce“, neděle, doslovněji například v němčině a v angličtině Sonntag a Sunday,
*
20 / Skryté evangelium
tradiční oslavy narození slunce v období zimního slunovratu jako datum Ježíšova narození. Koncil rovněž převzal tradiční symbol slunce,
světelný kříž, jako oficiální symbol křesťanství. Předtím figuroval kříž
v křesťanském umění či ve výzdobě katakomb jen zřídkakdy. Stejně
tak se do té doby neobjevovalo příliš často Ježíšovo vyobrazení vzhledem k opatrnosti židokřesťanů, aby se nedopustili modloslužby.
Na teologické úrovni sestavil koncil Nicejské vyznání víry, jež
představovalo další kompromis, jež řada účastníků koncilu nemohla
ani plně podpořit, a mnohdy ani plně pochopit. Pod toto vyznání se
však „podepsali“, aby se zalíbili císaři. Nicejské vyznání vyřešilo
otázku, zda byl Ježíš člověkem nebo Bohem, nesrozumitelnými slovy
popisujícími Ježíše jako „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty
s Otcem“. Krédo rovněž ustanovilo jednu z verzí toho, čemu se říká
Trojice – víru v Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého – jako ortodoxní věrouku západní církve.* Nicméně početná, a snad dokonce
převážná část křesťanů té doby věřila, že Bůh je jeden a neviditelný, jak učí židovská Písma a jak o tom jasně vypovídá Boží jméno
Alaha (jež znamená Jednotu) v Ježíšově jazyce, aramejštině. Z toho
důvodu bylo v následujících letech po koncilu v Niceji a po navazujících koncilech ve Efezu a Chalcedonu zavražděno kvůli svému
přesvědčení10 zhruba milion těchto „unitářských“ křesťanů.
Dále koncil v Niceji zakázal všechny verze a varianty evangelií
s výjimkou Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Podle jedné tehdejší,
je zároveň prvním dnem židovského, a tudíž i prvotněkřesťanského týdne, a že
během tohoto prvního dne v týdnu došlo k události zcela zásadní pro křesťanskou
víru, totiž ke Vzkříšení. Toto „načasování“ by jen stěží bylo možné označit za
„náhodné“; naopak je významově velice výmluvné od počátku, a nejde tedy jen
o Konstantinovo „nábožensko-politické opatření“. Navíc platí, že „tematické“
shody mezi různými světovými náboženskými tradicemi nejsou jen příležitostí
je politicko-strategicky zneužít, nýbrž poukazují na jednotnost řekněme „Pratradice“ (pozn. red.).
* Autor zřejmě západní církví míní celé ortodoxní křesťanství. Trojiční učení
o Bohu není vlastní pouze západním křesťanům, ale stejně tak křesťanům východním. Ve východním pravoslavném křesťanství hrají trojiční motivy ještě
podstatnější roli než v křesťanství západním. V současné době z širšího křesťanského společenství toto dogma odmítají pouze unitáři a kvakeři (pozn. překl.).
Tři století rozmanitosti / 21
avšak spíše apokryfní zprávy, bylo rozhodnutí učiněno následujícím
způsobem: jednoho dne byly stovky evangelií a zpráv o Ježíšově
učení, jež byly v tom čase dostupné, umístěny pod stůl ve shromažďovacím sále. Na sklonku dne, když všichni odešli, byl sál zamčen
a všichni shromáždění biskupové byli vyzváni, aby se modlili za to,
aby se opravdová evangelia zázračně zjevila příští ráno nahoře na
stole. Příští den se objevily na stole pouze knihy Matouše, Marka,
Lukáše a Jana. Ve zprávě se už neříká, kdože měl u sebe přes noc
klíče od místnosti. Ať už je toto svědectví pravdivé či nikoli, od
tohoto okamžiku dále byly alternativní verze Ježíšova příběhu buď
ukryty (jako Tomášovo evangelium), nebo zničeny. O některých
z nich, například Evangeliu podle Židů, víme pouze díky tomu,
že jsou zmíněna v textech představitelů rané církve, kteří s nimi
polemizovali.
Nepochybně každé náboženství obsahuje ve svých dějinách prvky,
jež mohou zatemnit učení proroka, na němž jsou založena. Některá
z těchto zatemnění lze prostě vysvětlit lidskou přirozeností: prakřesťané byli například mnoho let římským impériem perzekvováni a najednou zahlédli příležitost získat imperiální sponzorství. To pokušení
bylo prostě neodolatelné.11 Nicméně jelikož víme, kolik svědectví
bylo průběžně zničeno, a protože náboženství, jež uplatňuje nárok na
Ježíšovo jméno, bylo v západní kultuře tak vlivné, výzkum zabývající
se definitivní podobou Ježíšových slov pokračuje dále.
Skrytější evangelia
V uplynulých sto letech hledali odborníci „skryté evangelium“ ještě
i jinými způsoby. Na základě zkoumání různých textových vrstev
v knihách Marka, Matouše, Lukáše a Jana předpokládali existenci
hypotetických pramenů, jež autoři těchto knih při psaní používali.
Nejznámější pramen, nazývaný Q (z německého slova Quelle, které
v překladu znamená pramen), sestává v zásadě z duplikátních částí
Matouše a Lukáše, jež se však neobjevují u Marka. Hypotéza zní
přibližně takto: Mnoho odborníků považuje Marka za nejstarší evangelium, jehož opis máme k dispozici. Pokud autoři Matouše a Lukáše
22 / Skryté evangelium
nebyli informováni o práci toho druhého, pak ty části těchto dvou
knih, které nepoužívají jako svůj zdroj Marka a které se překrývají,
museli použít jiný zdroj: Q.
Tak jako u Tomášova evangelia se i zde předpokládá, že Q je
sbírkou výroků, aforismů a podobenství plus několika zde zaznamenaných událostí. Mnoho odborníků v současné době považuje tyto
rané textové vrstvy za plody různých rozvíjejících se společenství
Ježíšova hnutí. Nicméně je důležité si uvědomit, že všechny tyto teo­
retické struktury jsou založené na výše zmíněných předpokladech.
Jakkoli tito vědci chápou svoji práci jako historickou, jedná se stále
jen o teorii, se kterou by všichni teoretici nesouhlasili.12
Avšak existuje i jiný příběh skrytého evangelia, vyprávěný jen
zřídkakdy. V době koncilu v Niceji byly východní oblasti, kde se
dnes rozkládá Turecko, Sýrie a Irák, pod správou perské říše. Na
tomto území, v době po zničení Jeruzalémského chrámu r. 70, vznikla
v bezpečí skupina prvotních křesťanů. Raní židokřesťané na perském
území byli převážně semitského původu a všichni mluvili aramejsky.
Jelikož Peršané byli nepřáteli Římanů a jelikož Římané pronásledovali křesťany, rozhodli se Peršané dovolit těmto křesťanům, aby v míru
praktikovali své náboženství (další příklad staré zásady, že nepřítel
mého nepřítele je můj přítel). Tito prvotní křesťané vybudovali v říši
s podporou Peršanů13 školy, knihovny a bohoslužebné prostory. A to
ve stejné době, kdy Římané v Evropě a oblasti Středozemního moře
křesťany pronásledovali.
Během prvních čtyř století křesťanské éry vlastnili aramejsky
hovořící křesťané na těchto územích opisy nejstarších spisů, jež
mohli ve svých domovech svobodně studovat a nad nimiž mohli
rozjímat bez jakéhokoli strachu z represí. V nejstarším období patřilo k těmto opisům i Tomášovo evangelium, které bylo s největší pravděpodobností sestaveno na území dnešní Sýrie a odráží se
v něm pohled na Ježíše jako na postavu mudrce spíše než jako na
Spasitele.
Verze spisů, jež užívali tito židokřesťané, pocházely z okolí
Edessy, tedy z místa, které se nachází ve východní části dnešního
Turecka, a staly se známými pod názvem Pešita, který znamená
Skrytější evangelia / 23
něco, co je jednoduché, přímé a pravdivé. Pešita zahrnovala základní evangelia Marka, Matouše, Lukáše a Jana, nicméně zapsaná ve
formě aramejštiny, která byla bližší dialektu, jímž mluvil samotný
Ježíš.14
Protože tito aramejští křesťané mluvili a uctívali Boha stejným
jazykem jako Ješua, domnívali se (a jejich potomci se stále domnívají), že Pešita je původním zněním aramejských Ježíšových slov, a že
tudíž zůstali velice blízko duchu původního poselství. Přestože někteří
aramejsky mluvící židokřesťané se ubírali stejnou cestou jako koncil
v Niceji, přerušili později kontakty jak s římským, tak s východním
ortodoxním křesťanstvím kvůli stále se zvyšující komplikovanosti
vyznání víry a kvůli mocenským pokusům vnutit všem křesťanům
pouze jednu teologii. Během následujících patnácti století se o nich
do Evropy dostalo jen málo zpráv. Západní křesťanství zatím prošlo
vlastním politickým a teologickým vývojem.
Jak poznamenává současný asyrskokřesťanský spisovatel Abraham
Rihbany:
Syrští křesťané semitského původu mají jen máloco společného s rozvojem „věrovyznání křesťanstva“. Způsobu myšlení východních křesťanů
je cizí teologické uspořádání podle politického vzoru. Vždy byli spíše vyznavači nežli teology, věřícími nežli systematickými mysliteli… Křesťanská církev pocházela ze skupiny prostých židovských následovníků Ježíše
Krista v Palestině… Vyznání víry teologů sestávají z množství článků,
Kristovo vyznání víry pouze ze dvou: „Miluj Boha z celého svého srdce
a bližního svého jako sebe sama.“15
Jiný aramejský křesťanský učenec George Lamsa ironicky poznamenal, že většině křesťanů v Evropě ve středověku nebylo vůbec
dovoleno číst Písmo až do příchodu knihtisku; do té doby směli do
Písma nahlížet pouze kněží. Dokonce i vlastnit překlad evangelií
do místního jazyka, řekněme do angličtiny, se považovalo za zločin trestaný smrtí. Na druhé straně aramejsky mluvící křesťané měli
o celé tisíciletí dříve ve svých domovech kopie evangelií v aramejštině volně k dispozici.
24 / Skryté evangelium
Duch blízkovýchodní spirituality
Jak si všimli Lhamsa a Rihbanny, myšlení člověka hovořícího semitským jazykem se podstatně liší a dává skutečnosti jiný smysl, než
jak se to děje v myšlení člověka hovořícího řecky nebo latinsky. Jako
západní lidé jsme vyrůstali s mnoha řeckými a evropskými jazykovými modely. Učili nás, že tyto modely utvářely podstatu civilizace
a vědy, takže je bereme za samozřejmé. Avšak existují i jiné, stejně
hodnotné způsoby, jak nazírat svět.
Aramejština i hebrejština, jak si později vyložíme, mají například
pouze jednu předložku, jež musí popsat jak vztah „v“, „uvnitř“ (myšleno „v mém vnitřním, citovém životě“), tak „mezi“, „uprostřed“
(tj. „mezi/uprostřed mé vnější sociální komunity“). Když „uvnitř“
a „uprostřed“ jsou stejným slovem, potom způsob, jak přistupuji
k různým hlasům v sobě – ke svým vnitřním „já“ – je vždy spojen
se způsobem, jak přistupuji ke svým přátelům, sousedům a nepřátelům – svým vnějším já. Kromě toho, řecké rozdělení života na „mysl“,
„tělo“, „emoce“, „psýché“ a „ducha“ podtrhuje moderní západní postoj. Semitské jazyky takto skutečnost nedělí. Používají víceznačná
slova pro podvědomé já, jež je cele provázané s já společenství. Vyplývá z nich kontinuita mezi tím, čemu říkáme duch a tělo, a nikoli
oddělení.
Můžeme to považovat za mystiku, avšak s tím dodatkem, že
rozlišování mezi mystickým a profetickým je rovněž výsledkem
pozdějších spekulací a myšlenek vycházejících z řečtiny. Akademici obvykle mluví o mystice jako o esoterním učení předávaným
jen malému množství vyvolených nebo pěstovaným v odloučení
askety. Proroctví pak definují jako exoterní, sociálněkritické myšlení, jež usiluje o změnu událostí. Toto rozdělení však neexistuje
ani v hebrejštině, ani aramejštině nebo v arabštině. Podobně je také
západní pohled na to, co zakládá „dějiny“, ovlivněn jazykem, jenž
odděluje vnitřní od vnějšího. Západní pohled odděluje kosmologii,
která představuje způsob, jak nahlížíme své místo v kosmu, od psychologie, jež představuje způsob, jak nahlížíme svůj vnitřní život.
Západní pohled nebere ohled ani na historická nebo vědecká fakta.
Semitský jazykový postoj se od západního úplně odlišuje. Odráží
Duch blízkovýchodní spirituality / 25
poznání, že existuje jediné společenství zahrnující všechno od planet
až po hlasy podvědomí.
Ježíš se narodil jako aramejsky mluvící, podobně jako drtivá většina jeho posluchačů. Aramejská podoba Ježíšových zaznamenaných
slov nám poskytuje přinejmenším svědectví o tom, jaký pohled měla
raná skupina židokřesťanů na Ježíšovo učení. Ale ještě více nám
umožňuje podílet se na bohatství aramejské myšlenkové soustavy
se všemi jejími dvojznačnostmi a paradoxy, jež jsou přítomny v její
spiritualitě, to znamená v zakoušení posvátného.
Rozluštění skrytého evangelia
Jestliže se zabýváme Ježíšovými slovy v aramejštině, můžeme se
podílet na významné semitské jazykové tradici: na překladu a výkladu jako osobní duchovní praxi, a nikoli jako na předmětu pouze
akademického bádání. Praxe má sama o sobě mnoho úrovní a nuancí.
V příštích několika kapitolách se postupně zvětší naše obeznámenost
s touto praxí.
Pro začátek řekněme, že jednoduché slovo v aramejštině nebo hebrejštině může často znamenat několik zdánlivě úplně odlišných věcí.
Například aramejské slovo šema (stejně jako jeho semitský kořen
Š-M nebo šem) může znamenat světlo, zvuk, jméno nebo ovzduší.
Když se zabýváme Ježíšovým napomenutím, abychom se modlili
„s mým nebo v mém šema“ (obvykle překládaném „v mém jménu“),
který význam byl zamýšlen? Podle blízkovýchodní tradice ve slovech
svatého Písma či ve slovech proroka mohou být přítomny všechny
významy naráz. Čtenář se pak musí dívat na překlad několika různými způsoby. Navíc aramejština a hebrejština samy o sobě umožňují
bohatou a poetickou hru se slovy, jako například vnitřní rýmování
samohlásek, opakování konsonantních zvuků a souběžných frází. Tyto
prostředky dále zvyšují možnosti překladů a výkladů předkládaného
tvrzení. Když například upravíme kořen slova šem, mohou se jeho
významy dále rozšiřovat. Například první řádek modlitby obvykle
nazývané Modlitba Páně obsahuje slovo šem-aja, obvykle překládané
jako „nebesa“. Koncovka, jež byla přidaná k šem, naznačuje, že jeho
26 / Skryté evangelium
smysl se rozšiřuje bez omezení. Aby čtenář slyšel další možnosti
prvního verše, musí převzít tuto větu z aramejských evangelií, Abun
de-bašamaja, a uslyší několika různými způsoby – asi něco na tento
způsob:
Ó Ty Jediný,
jehož dech proniká veškeré bytí
ve všech oslnivých podobách.
Ó Původce universa,
z tvé hlubiny nejhlubší přichází
další vlna zářícího života.
Ó oplodňující a vyživující Dárce života!
Tvůj hlas se rozléhá
celým kosmem.
Otče-Matko, dávající život Jednotě,
vibrací uvádíš v život novou formu
v každém okamžiku.16
Ve standardním překladu (v angličtině je to KJV) nacházíme „Otče
náš, jenž jsi na nebesích“. O tři století později Nová jeruzalémská
bible tento překlad vylepšuje pouze mírným zkrácením na „Otče náš
na nebesích“. V obou případech dodatečné nuance a návrhy plynoucí
z aramejštiny, jež mohly být slyšeny semitským posluchačem, zcela
chybí. To neznamená, že by tyto překlady byly špatné, jsou jen velmi
omezené. Nedokážou zachytit všechny spirituální možnosti aramejského originálu – a jejich mnohem víc, dokonce i v tomto jediném
verši modlitby. Obrazně řečeno, jsou jako pomerančový džus přeceděný přes velmi jemný filtr a převařený, zbavený všech cenných
vitaminů, minerálů, stopových prvků a dužiny.
Každý verš mého poetického překladu zmíněné modlitby je neúplný, nicméně směřuje k jednotě, která je vyjádřena v samotných
aramejských slovech: Abun de-bašamaja. Navíc platí, že když se čte
Rozluštění skrytého evangelia / 27
modlitba nahlas, může někdo vzhledem ke svým životním zkušenostem slyšet jednu linii verše mnohem jasněji než jinou. Vzhledem
k blízkovýchodní tradici spirituálního výkladu se může tato linie pro
tuto osobu stát okamžitým překladem.
Slova proroka či mystika – příběhy, modlitby, vizionářské výpovědi – v této tradici překladu a výkladu vyzývají čtenáře, aby
jim porozuměl na základě vlastní životní zkušenosti. Tyto tradice
předpokládají, že můžeme zachytit význam posvátného textu pouze
v jedinečném čase a na jedinečném místě ve vztahu ke své vlastní
životní zkušenosti. Tento způsob překladu-výkladu nejen přemosťuje
jazyky, nýbrž rovněž propojuje to, co může být řečeno slovy, s tím,
co obsahuje nevyslovitelnou zkušenost. Jedná se o „překlad“ mezi
naším vnějším žitím a žitím vnitřním stejně jako mezi naším bytím
jako jednotlivců a naším bytím jako členů komunity. A jak zkoumáme hlavní témata Ješuova učení, musíme přitom pamatovat na to, že
tento výzkum podnikáme pro své vlastní duše, a nikoli pro nějakou
takzvanou objektivní představu, kým Ježíš vlastně byl. V blízkovýchodním smyslu slova by tato kniha mohla být slyšena jako řada
příběhů a poučení směřujících k tomuto cíli.
Nástroje výzkumu
V této knize poskytnu prostředky, jež zpřístupní význam Ježíšových
slov a umístí tato slova rozhodně do kontextu jeho vlastního jazyka,
životního prostředí, kultury a spirituality. Souhrnně tyto prostředky
jsou:
– aramejský jazyk a jeho kulturní pozadí;
– sdílený světonázor, psychologie a kosmologie příbuzných semitských jazyků, zahrnujících i hebrejštinu a arabštinu;
– tradice mystického překladu a výkladu související s těmito
jazyky;
– duchovní praxe vyrůstající z tohoto světonázoru a tradice
výkladu;
28 / Skryté evangelium
– různorodá raně křesťanská podání Ježíšových slov včetně čtyř
kanonických evangelií (v aramejské verzi) a Tomášova evangelia
(v koptštině a ve zlomkovité řecké verzi).
Shromážděním všech těchto nástrojů máme k dispozici vynikající
prostředky k tomu, abychom spatřili Ježíše blízkovýchodním objektivem. Obrazně si nasazujeme brýle, jež nám umožní přijímat skutečnost spíše hlubinně nežli jen dvojrozměrně. Doufejme, že tím, jak
budeme v této knize postupovat kapitolu za kapitolou, hlubina se pro
pozorovatele naplní a zvětší tak, že skutečné evangelium skrývající
se za obvyklými překlady se samo vyjeví.
Tento proces je náročný, protože o Ježíši bylo v uplynulých dvou
tisíciletích napsáno velice mnoho. Abychom užili jiného obrazu, pokoušíme se obnovit původní plané květiny, rostliny a stromy v určité
oblasti poté, co byly přešlechtěné nebo vypasené.
Současný velmi oblíbený akademický postoj tvrdí, že jediné, co
můžeme ve skutečnosti udělat, je zrekonstruovat si obrázek raně
křesťanských komunit, v nichž vznikly texty, které máme k dispozici.17 Vše ostatní je hypotéza a my za těmito texty nemůžeme nalézt
žádného „skutečného“ Ježíše. Bezpečně lze říct jedině, že pravda je
relativní. Ale život bezpečný není. Soustavně nás vyzývá k tomu,
abychom činili rozhodnutí založená na našem vlastním, často intuitivním smyslu pro to, co je v dané situaci dobré. Toto intuitivní pojetí
moudrosti si s sebou neseme stále. Lze je rozšířit a obohatit praxí
a kontemplací. Mým skutečným záměrem zde je odhalit skrytý zdroj
toho, jak to praktikovat: Ježíšovu moudrost.
Ve vztahu k raným křesťanským komunitám vycházím z jednoho podstatného předpokladu: tyto skupiny nepadělaly nic, co by si
bývaly přály, aby Ježíš řekl. Není pochyb, že k různým textům byly
přidány různé dodatky. Avšak k přirozenému procesu přenášení materiálu z ústní tradice do písemné patří jak rozpomínání, tak selekce.
Různé skupiny sesbíraly podobenství a výroky, jež si je pamatovaly
z ústního podání a které vnímaly jako důležité. Vynechaly jiné výroky a utkaly kolem nich vlastní interpretace, tak jak by to vypravěč
učinil i dnes. A dokonce také ve světě dnešní žurnalistiky, která si
Nástroje výzkumu / 29
takzvaně zakládá na faktech, zjišťujeme, že reportéři vybírají fakta,
jež považují za důležitá a jež jsou často přepsána editory a někdy
i vydavateli, kteří vůbec nebyli svědky událostí.
Když v prvé řadě hledíme na výroky a příběhy Ježíše, tak jak
jsou uvedeny v Tomášově evangeliu a v raných Q vrstvách Matouše
a Lukáše, spíše než na pozdější teologická tvrzení o jeho osobě, ocitáme se tváří tvář původnímu mystikovi Blízkého východu. Dokonce
i Janovo evangelium (které mnoho odborníků chápe jako mnohem
více teologické dílo) vyjevuje mnohé aspekty ze židovského mystického zázemí.18 Přestože existuje mnoho spekulací, že Ježíš mohl
základ svého učení obdržet jinde, například v Indii nebo v Řecku, já
nenacházím v jeho prorockém a mystickém učení nic, co by mohlo pocházet z oblastí mimo šířeji pojaté tradice Blízkého východu.
K nim patří nejen různé židovské tradice, ale rovněž moudrost Egypta
a další místní lidové tradice, živé v dané době.
Proč se vydat na lov?
Má něco z toho význam ještě pro něco jiného než pro naši osobní
spirituální zkušenost, i když ta je sama o sobě velmi důležitá? Jsem
přesvědčen, že to má obrovský význam pro způsob, jak vnímáme
sebe navzájem i své místo ve světě přírody. Ješua žil ve světě, kde
posvátné a přírodní bylo vzájemně propojené, a nikoli oddělené širokou propastí. Jak ještě uvidíme, rozdělení nebe a země, které pokládáme za samozřejmé, je výsledkem špatného překladu a výkladu
velice hlubokého židovského příběhu stvoření.
Když západní křesťanství učinilo rozhodnutí, které před přibližně
patnácti stoletími učinilo, nevytvořilo pouze teologická vyznání víry,
která zmenšila prostor pro vlastní duchovní zkušenost, ale rovněž
tak oslabilo spojení mezi lidským, přírodním a božským. Tendence
zmenšovat různost duchovních zkušeností s sebou přinesla i tendenci
omezovat a kontrolovat svět přírody, a to z důvodů postupující civilizace, jak tomuto procesu dnes říkáme. Nyní si mnozí z nás začali
klást otázku, co je to za druh civilizace, jenž nás dovedl na pokraj
ekologické katastrofy.
30 / Skryté evangelium
Z pohledu Blízkého východu platí, že jestliže božství znamená
skutečnou Jednotu, pak musí mít specifický vývoj západního křesťanství specifický cíl. To se týká i nesnází, když se setkají původní,
zemitě orientované blízkovýchodní kořeny a tragické následky těchto
nesnází. Až do nynějška leželo „skryté evangelium“ hluboko zasuté
v západní psychice, čekající snad právě na tento okamžik, až bude odhaleno. Věřím, že tím, jak vynášíme na světlo tento skutečný poklad,
objevíme chybějící propojení s naší kolektivní západní duší a nalezneme řešení potíží, se kterými se v současném světě potýkáme.
Proč se vydat na lov? / 31
/ 3. kapitola /
Dech: duch života
39
Bůh je dech.
Vše, co dýchá, přebývá v Jediném bytí.
Od mého dechu až ke sdílenému vzduchu,
k větru, jenž vane kolem planety Země:
posvátná Jednota inspiruje všechno.
– alternativní čtení Jana 4,24 z aramejštiny
(ČEP: „Bůh je duch.“)
Zralí jsou ti, kdož spočívají v dechu,
těm náleží království jednoty.
Blahoslavení jsou ti, kteří si uvědomili,
že dech je jejich prvním i posledním vlastnictvím,
jejich bude „já mohu“ kosmu.
– alternativní čtení Matouše 5,3 z aramejštiny
(ČEP: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“)
Ježíš odkazuje na „Ducha“ ve čtyřech kanonických evangeliích více
než stokrát. Užívá tohoto slova ve vyjádřeních podobných tomu
výše citovanému jakož i ve výroku, že rouhat se Duchu svatému
je neodpustitelný hřích (ČEP): „... kdo by řekl slovo proti Duchu
Dech: duch života / 47
svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“
(Matouš 12,32).
Jak aramejský výraz rucha,40 tak hebrejský ruach – které se překládají obvykle jako „duch“ – znamenají hned několik věcí najednou:
ducha, vítr, vzduch i dech.* Překlady, jež vzešly z evropského křesťanství, předpokládají, že pouze jedna z těchto možností je vhodná
pro všechna místa v Písmu. Nicméně jak jsme již viděli, platí, že
rozvažujeme-li o mystikových či prorokových slovech v blízkovýchodním smyslu, musíme vzít v potaz všechny možnosti zároveň.
Takže svatý Duch musí zároveň být i svatým Dechem.
To je mnohem víc než jen hraní se slovy a vyžaduje to změnu
našeho vědomí. Oddělení ducha a těla, lidství a přírody, které často
považujeme v angličtině za samozřejmé, se začne ztrácet.
Mnoho západních vědců se obdivuje Ježíšově profetické postavě i jeho zaznamenaným výrokům. Předpokládají však, že skutečná
prorokova moudrost a mystika jsou pohřbeny pod staletími, kdy došlo k přizpůsobení jiné kultuře a dokonce i k úpravám křesťanských
písem jako takových. Mnozí vědci cítí, že když některé církve ve
jménu Ježíše vylučují vědecké teorie, jako například evoluci nebo
teorii relativity, staví tak neproniknutelnou hradbu mezi vědou a náboženstvím. Jak teologové, tak vědci se však pokoušejí vytvořit v této
hradbě okna.41
Rozdíly nemají možná ani tolik co dočinění s vědou a náboženstvím jako se dvěma odlišnými přístupy ke vztahu mezi Bohem,
člověkem a přírodou: západním a blízkovýchodním. Když začala západní církev zdůrazňovat, že definicí spásy je víra v Ježíše, byla z této
definice vyloučena příroda. Příroda a divočina byly chápany spíše
jako místa konfliktu než kontemplace. To vedlo k touze – téměř povinné – si přírodu podrobit a ovládnout ji. Ve východní církvi nicméně
zůstala příroda oporou duchovního života a účastnicí „spásy“.42
Jsem přesvědčen, že západní kultura má podvědomě takové chápání ducha a duchovna, jež je vlastně jakýmsi přehnaným
Podstatná je zde rovněž skutečnost, že v semitských jazycích jde o slovo rodu
ženského (pozn. red.).
*
48 / Dech: duch života
zmaterializováním Ježíšova velmi hlubokého a symbolického pojetí
světa. Tento pohled sdílel Ježíš s židovskými proroky, kteří byli před
ním, a je obsažen v jeho jedinečných výrocích a příbězích, kterými
chtěl v srdcích svých posluchačů vyvolat radikální změnu. Mnoho
jeho výroků o dechu a dýchaní odhaluje „domorodou“ moudrost,
kterou až v tomto století znovuobjevili různí badatelé zaměřeni na
práci s tělem.
Duch a pravda jsou dechem a harmonií
Podívejme se nyní na celý výrok z Jana 4,24, jak se objevuje v úvodu
této kapitoly. Obvykle se překládá jako „Bůh je Duch a ti, kdo ho
uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“ (ČEP).
Již jsme viděli, jak se první část výroku v aramejské verzi liší:
Z hlediska posvátné Jednoty je můj dech propojen se vzduchem, který
dýcháme všichni. Je přítomen ve větru i v atmosféře, jež obklopuje
celou planetu. Toto ovzduší se poté spojuje s duchem-dechem a proniká viditelné i neviditelné světy.
Aramejské slovo „uctívat“43 užité v této pasáži může též znamenat „sklonit se“ či „odevzdat se“. Slovo šerara,44 překládané jako
„pravda“, má v aramejštině i hebrejštině hned několik významů: to,
co osvobozuje a otevírá možnosti, to, co je silné a intenzivní, a to, co
jedná tak, aby byla zachována univerzální harmonie. Je to smysl pro
správný směr v jedinečném čase, který u člověka oživuje jeho smysl
života a ve stejný okamžik ho uvádí do souladu se vším ostatním.
Na základě načrtnutí těchto dalších významů může druhá část verše
4,24 v Janově evangeliu být čtena i takto:
Ti, kdož se odevzdávají Jednotě,
sklánějíce se v nejhlubší oddanosti,
nechť tak činí v dechu a harmonii,
s vědomím správného směru,
jenž ovládá světové větry.
Duch a pravda jsou dechem a harmonií / 49
V širším významu nás tento verš sjednocuje se všemi ostatními dýchajícími bytostmi v jedné společné melodii. A v praktickém významu – tady a teď – nás propojuje s mnoha rozdílnými světy, vnitřními
i vnějšími.
Dech vstupuje do těla
Myšlenka, že dech vstupuje do těla, progresivně a s různými následky, odkazuje zpět k hebrejskému Písmu, jmenovitě ke knize Genesis,
a snad i k samotnému utváření hebrejštiny jako takové.45 Dle jednoho
židovského mystického výkladu čtyři odlišné hlásky „h“ v hebrejštině (což jsou čtyři odlišná písmenka) představují stupně vzájemného
prostoupení hmoty a dechu a jeho důsledků:
–Písmeno hej, velice rafinovaný zvuk, podobný anglickému h ve
slově „hear“, „slyšet“. Odkazuje k dechu, jenž je uvolněný a nezatížený a ještě není přitahován k jednotlivému tělu.
–Písmeno chet, podobné ch ve skotskému slově loch (žádný anglický ekvivalent) odkazuje k dechu, který začíná vstupovat do těla
a oživovat ho.
–Písmeno chaf podobné jako ch v německém slově „Bach“; je to
tvrdší ch než v předchozím chet a vztahuje se k již plně vtělenému
dechu.
–Písmenko ajin nemá žádný anglický ekvivalent, ale jedná se o hrdelní hlásku podobnou e v anglickém slovu they („oni“), ovšem
bez koncového y, představuje dech, který se přespříliš nechal polapit a uvěznit.
V posledním bodě člověk nevypadává pouze ze spojení s posvátným,
ale i s ostatními živými tvory. Tato hláska je například i ústředním
kořenem aramejského46 výrazu pro nepřítele. Tento výraz můžeme
přeložit také tak, že se jedná o někoho, kdo ve vztahu k někomu či
něčemu vypadne z rytmu. Dýchat s výlučnou zaměřeností na vlastní omezené já – individuální „já“ odpojené od posvátného „Já“, od
jediného bytí – je zároveň definicí egoismu.
50 / Dech: duch života
„Hřích proti Duchu svatému“
Pojem egocentrického dechu dává též smysl výroku o „neodpustitelném hříchu“ v Matoušovi 12,31 (ČEP),47 kde Ježíš říká:
Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale
rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.
Aramejské slovo překládané jako „hřích“48 může též znamenat to, co
postrádá cíl, nebo upadnutí v omyl stejně tak jako neúspěch či chybu.
Jeho kořen též míří obrazně jak k zmařeným nadějím, tak k vláknům,
jež se zašmodrchala. Stejný kořen může také znamenat vykopat studnu nebo žlab či něco sešít, ucpat nebo zalátat. Takže v tom, co je
zkažené, se zároveň skrývají tak říkajíc semena nápravy.
Aramejský výraz pro rouhání může rovněž znamenat zlořečení
nebo doslovněji, budeme-li vycházet z kořenů slova, odřezávání,
naříznutí, vniknutí, brázdu nebo rýhu. Rouhat se může znamenat být
odříznut od předmětu rouhání.
„Odpustit“ může též znamenat propustit na svobodu, nechat odejít, uvolnit, opustit, zapomenout nebo od kořenů něco obnovit do
původního stavu.
Na základě těchto možností můžeme sestavit následující rozšířený
převod Matouše 12,31, přinášející některé nuance, jež mohli Ježíšovi
posluchači slyšet:
Všechny typy zamotaného jednání,
chybování a pády,
trhliny a slzy –
všechny způsoby, kterými se odřezáváte,
kterými přerušujete spojení
nebo narušujete vzor –
mohou být
a také budou napraveny.
Dříve či později budete vysvobozeni z omylů,
vaše poklesky do sebe přijme nicota,
vaše nerytmické činy se vrátí zpět k původnímu tlukotu.
„Hřích proti Duchu svatému“ / 51
Avšak váš stav nemůže být zahojen či napraven,
jestliže se odřezáváte od Zdroje všech rytmů,
nadechování a vydechování
veškerého vzduchu, větru a atmosféry, viditelného i neviditelného,
jestliže se oddělujete od svatého Dechu.
Když „hřešíme proti Duchu svatému“, můžeme být uzdraveni pouze
bezděčným odevzdáním, jež nás navrátí zpět do posvátného společenství Jednoty. Samozřejmě, ve skutečnosti nemůžeme zapomenout
dýchat. Můžeme nicméně přestat dýchat ve smyslu spojení s ostatními
lidmi a naším okolím. Naše nynější západní kultura nás ve skutečnosti nepovzbuzuje, abychom si byli vědomi svého společenství dechu
se svým prostředím. Pokud bychom si toho vědomi byli, měli bychom
pravděpodobně zcela odlišný svět, než jaký máme dnes. Přesto se
můžeme učit hojit naše vztahy skrze hlubší zkušenost s dýcháním.
Velebení svatého dechu
Jak řekl Ježíš: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Matouš
6,21). Můžeme začít tak, že budeme věnovat nějaký čas objevování
jedinečného daru vlastního dechu, jaký nemá žádná jiná lidská bytost.
Každý máme vlastní rytmus, svůj vlastní způsob, jak vnímat vlnu
svého dechu, jak stoupá a zase klesá.
Pohodlně si na pár minut lehněte nebo sedněte a opět si položte
zlehka ruce na srdce. Nesnažte se nic měnit, prostě jen pozorujte dech. Na putování dechu existuje mnoho rozmanitých okamžiků: pocit, který máte, když začíná vstupovat dovnitř, když nabývá
plnos­ti a rychle se obrací a potom když začíná vycházet ven, když
se blíží vyprázdnění a když se opět obrací. Na každé otočení a obrat v putování dechu reaguje naše tělo. Můžeme rovněž na každém
jednotlivém stupni zaznamenat přítomnost či nepřítomnost smyslového vnímání, myšlení nebo emocí. Můžeme cítit, že chceme zůstat
v některé části cesty déle než v jiné – na počátku, uprostřed nebo
na konci. 52 / Dech: duch života
Prostě pár minut zaznamenávejte všechny tyto pocity bez jakéhokoli posuzování. Přejete-li si, postupně se vraťte do běžného
vědomí tak, že zakreslíte volně na papír křivku vlastního dechu.
Nejedná se o vědecké zadání ani umělecký projekt, ale intuitivní
momentku vašich pocitů z dýchání v tomto okamžiku. Možná se
objeví i nějaké obrazy a slova. Toto cvičení je dobré provádět pravidelně měsíc i déle. Vaše
kresby a slova se stanou jakýmsi deníkem dechu a na konci měsíce
vám mohou povědět o vašem vztahu k dýchání víc než jakákoli kniha. Tak jako v zápisníku, kam si zapisujete sny, začínáte rozpoznávat své vlastní symboly a znamení, můžete i tyto ukazatele své dechové cesty začít interpretovat ve světle vlastní životní zkušenosti.
Dýchání se tak může stát orákulem či barometrem, jenž nám poví,
jaké emocionální „počasí“ v našem životě nastane. Takové zkoumání, stejně jako moudrost odvozená z Ježíšových
slov, přímo souvisí s vhledy mnoha terapeutů a psychologů tohoto
století orientovaných na tělo. Hlavní zásada všech nových terapeutů a tzv. nových psychologů může být shrnuta jednoduše. Míra
flexibility dechu v těle poukazuje nejen na psychické či emocionální
zdraví, ale rovněž na míru propojení s ostatními.49 Z tohoto hlediska může být mnoho potíží našeho světa prostě souviset se selháním
správného dýchání. Nebo, jak by řekl Ježíš, jedná se o hřích proti
Duchu svatému.*
Usídlit se v dechu
Nicméně, umožnit si dýchat prostě, v neomezeném spojení s posvátným, není tak snadné. Jakmile začneme dýchat vědomě, narazíme na
všechny subtilní způsoby, kterými zadržujeme dech.
Například v Matoušově verzi Blahoslavenství Ježíš vyhlašuje několik podmínek, jak může jedinec nalézt sebe sama, a ukazuje, jak
To je zjevně dovození argumentačně sporné a z hlediska důsledků dosti matoucí, vezmeme-li v úvahu, že o hříchu proti Duchu svatému je v evangeliu řečeno,
že na rozdíl od jiných hříchů/pochybení/netrefení se cíle atd., nebude odpuštěno
(pozn. red.).
*
Usídlit se v dechu / 53
mohou tyto podmínky vést k harmonii s Universem. Jak uvidíme
v pozdější kapitole, slovo „požehnaný“, kterým začíná každý výrok, může být rovněž přeloženo jako „zralý“. Aramejské čtení prvních tří blahoslavenství odhaluje toto poselství jako intimně propojené s dýcháním a s tím, co se stane, když začneme dýchat hlouběji
a vědoměji.
Například, překlad prvního blahoslavenství na počátku této kapitoly poukazuje k prvnímu kroku hlubinného léčivého procesu, totiž
k uvědomení, že v posledku nemáme žádný jiný domov nebo majetek
než svůj dech. Když říkáme o nějaké jednotlivé události, že „nám
vyrazila dech“, zakoušíme právě toto. Když to nastane, tak přinejmenším aspoň na chvíli začneme dýchat hlouběji. Hlubší dýchání nám
umožní vnímat i pocity a emoce, které jsme do té doby nevnímali. Ve
skutečnosti můžeme poněkud zadržovat dech právě proto, abychom
se těmto pocitům vyhnuli. Podržíme-li si toto v mysli, můžeme se
podívat i na druhé blahoslavenství, jež zní v ČEP takto: „Blaze těm,
kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“
Být těmi, „kdo pláčou“,50 může v aramejštině znamenat kromě toho
zmatek, nepokoj, bloudění, a to doslova nebo obrazně. Mnozí z nás
docela jistě zažili zmatek, když začali hlouběji dýchat – například,
když stojíme tváří v tvář své smrtelnosti. „Být potěšeni“ může v aramejštině rovněž znamenat být sjednoceni zevnitř, vrátit se z putování
nebo spatřit tvář, kterou jsme doufali, že spatříme.
S těmi dodatečnými významy můžeme začít s překladem Blahoslavenství asi takto:
Dozráli již ti, kteří se nemají čeho chytit,
záplatujíce záplaty holého života,
neboť oni budou opět setkáni, vlákna opět spojena.
Blahoslavení jsou ti, kdož se octli
ve zmatku a nepokoji,
oni budou zevnitř sjednoceni.
54 / Dech: duch života
Jsem přesvědčen, že podobně jako i v následujícím výroku o dechu
z Blahoslavenství se doporučuje nezbytnost setrvat ve zmatku, který
můžeme prodýchat, a uvědomit si tak příležitost k mnohem většímu uvědomění si Posvátné jednoty. Podobně obhajuje Ježíš v citátu
z první kapitoly Tomášova evangelia hledání, nacházení a pocit zneklidnění kvůli možnosti později žasnout a pak „vládnout nade Vším“.
V jiném oddílu Tomášova evangelia Ježíš říká:
Blahoslavený člověk, který se namáhal: našel život.
(Logion 58)
Třetí blahoslavenství posouvá toto téma o krok dále. Aramejský smysl
slov zde zaráží v porovnání s obvyklým překladem: „Blahoslavení
pokorní, neboť oni zdědí zemi.“ V aramejštině značí slovo „pokorný“51 ty, kdož zjemnili to, co je tvrdé, rigidní. Zjemnění předpokládá
to, co je v nás i kolem nás. Věta „zdědí zemi“ neznamená v aramejštině nabytí pozemku. Slovo „zdědí“ znamená také přijmout sílu,
moc a živobytí. Slovo pro „zemi“ (ar’a) se vztahuje k celé přírodě
stejně tak jako k přírodní síle, jež se manifestuje v různosti tvorstva
ve vesmíru.
Takže pravděpodobný otevřený překlad tohoto výroku z aramejštiny, doplněný aramejskými nuancemi, by mohl znít asi takto:
Zralí jsou ti, kdož zjemnili to, co ztvrdlo, uvnitř i vně,
oni se otevřou, aby přijali sílu a moc – své přirozené dědictví – od
přírody.
První tři blahoslavenství nám říkají, že přirozeným důsledkem vědomého dýchání je nejprve jistý zmatek a nepokoj. Poté se zklidníme,
zjemníme a můžeme začít vstřebávat univerzální energii ze všeho
kolem sebe.
A opět můžeme tyto vhledy porovnat s odborníky, kteří se v tomto
století zabývají terapií orientovanou na tělo. Ti přesvědčivě ukázali,
že představa těla jako mechanismu je nevhodná. Pohyb těla není automatickým systémem pák a kladek, ale spíše živoucím proudem celého organismu, ve kterém hraje nezanedbatelnou roli uvědomování.
Usídlit se v dechu / 55
Například člověk si může uvědomovat pocity z postavení v prostoru,
které mohou zaujímat klouby, svaly, tkáně a orgány, na té nejnepatrnější úrovni. Tyto vjemy mohou být vnímány a ovlivňovány jemným
naladěním uvědomování. V tomto kontextu může mít uvědomování
dechu a křivky dýchání mocný terapeutický účinek.52
Ještě jednou znovuzrození
Když se teď vrátíme k závěrečné fázi Ježíšova rozhovoru s Nikodémem, zjistíme, že obsahuje nádhernou formulaci duchovního života
jakožto života naplněného vědomým dýcháním. Narodit se znovu
z dechu, tím, že sledujeme jeho vnímání uvnitř a jdeme přitom do
zdánlivé temnoty a z ní zase ven, je základem mnoha západních dechových terapií. Člověk vstupuje do neznáma, do místa, jež se zdá
temné a zlověstné, do vlastního vnitřního života. Je-li člověk vytrvalý,
přejde tak na novou úroveň bytí.
Poslední část Ježíšovy rady Nikodémovi, nádherně vyjádřená (ačkoli nesprávně přeložená), k takovému duchovnímu probuzení, zdá
se, míří. Toto probuzení nás vyvádí ze světa duality do společenství
se vším, co je:
Vítr vane, kam chce, a jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam
směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.
(Jan 3,8)
S užitím jemných rozlišení dechu a ducha, jež jsme až dosud zkoumali, můžeme překlad rozšířit následovně:
Dech, vítr a duch
jsou poslušni vlastních tajemných nálad
a svých vlastních harmonických zákonů.
Když slyšíš jejich hlasy
a cítíš jejich doteky,
víš beze všech pochyb, že jsou.
Nechápeš však, jak se spojují,
56 / Dech: duch života
jak se pozvedají a jak klesají,
když křižují skrz na skrz celou zemi.
Jak tajemný se zdá být
smysl a pohyb
každého z lidí,
již se navrátilo až ke Zdroji,
znovuzrodili z Veliké temnoty
skrze moc dechu a ducha.
V jednom z nejstarších židovských mystických cvičení se praktikující
snaží znovu zakusit sestoupení ducha a dechu do formy a poté zažít
vzkříšení a vzestup na cestě návratu k trůnu Jediného. Toto duchovní
cvičení se vztahuje jak k mysteriu stvoření, tak k vizím různých proroků.53 Aramejský Ježíš poukazuje zřetelně na linii této tradice. Jak
uvidíme v dalších kapitolách, Ježíš se pokoušel soustavně propojovat
semitské pojetí svatosti, světla, království, nebe a země s osobními,
často mystickými zkušenostmi svých posluchačů. Pojímal své posluchače spíše na základě těchto zkušeností nežli na základě jejich
postavení, příslušnosti k společenské třídě, bohatství nebo rituální
čistotě – jak byly vymezeny politickými a náboženskými strukturami jeho doby. Zastávat takový postoj bylo právě tak revoluční jako
nebezpečné.
Činný dech
Pokaždé, když cítíme, jak se vítr prohání po naší kůži, můžeme si
připomenout dobu, kdy jsme byli jen pouhým dechem. Můžeme se
rovněž rozpomenout, jak celá planeta byla jen zárodkem v mysli Jediného. V každodenním životě mohou být takové otázky příliš náročné.
Avšak v přírodě, v klidu jsme někdy inspirováni k takto hlubokému
rozjímaní. Nicméně dokonce i ve městě se můžeme naučit rytmicky
dýchat. Tak se můžeme začít osvobozovat od vzorců zadržovaného
dechu, který nám brání odkrýt dokonalost našeho lidství. Předkládám
zde jednu na tělo orientovanou modlitbu:
Činný dech / 57
Zatímco kráčíte po ulici, slaďte rytmus svých kroků s rytmem svého
dýchaní. Nejprve se pokuste nadechovat na čtyři doby a vydechovat rovněž na čtyři. Užijte tohoto rytmu k harmonizaci dýchání
a chůze. Jak budete pokračovat, začnete cítit dech víc a víc uprostřed
hrudi, v oblasti blízko srdce. Pociťujte, jak vás dech vede a pomáhá vám připravit se na to, co je před vámi. Zároveň vám uvědomění
dechu umožní být více přítomnými vzhledem k výzvám okamžiku.
Můžete si na pomoc soustředění říkat aramejská slova A-la-ha Ruchau (Jednota je Dech) na čtyři doby. Po pěti až deseti minutách,
nebo až dojdete k cíli své cesty, se zastavte. Prociťujte, jak se vaše
dýchání vrací zpět k přirozenému rytmu. Během jednoho či dvou
nádechů oslavte spojení svého dechu s dechem všeho ostatního,
včetně posvátného Dechu samotného.
Svatost: vytvoření prostoru pro posvátno
58 / Dech: duch života
O autorovi
NEIL DOUGLAS-KLOTZ je nezávislý badatel v oblasti náboženství a psychologie. Vyrostl v multikulturní rodině, prarodiče z obou stran pocházeli z Evropy a v jejich žilách kolovala německá, židovská, polská a ruská
krev — od malička slýchával němčinu, jidiš i polštinu. Byl vychován v křesťanském prostředí, rodiče mu vyprávěli příběhy o Ježíšovi a jeho zázracích,
vychovávali ho v úctě k tělu a zázraku přírody samé. Začal se zajímat o jazyky, spiritualitu, tělo a ekologickou spravedlnost. Zabýval se mystickými a rozšířenými stavy vědomí a společnými kořeny judaismu, křesťanství
a islámu. Tato témata dále rozvíjel na akademické úrovni při Kalifornské
universitě v Berkeley, avšak to, co hledal, nalezl především u rodilých duchovních učitelů z Blízkého východu, Indie a Pákistánu. Na začátku roku
1976 měl tu čest studovat v první skupině žáků amerického židovsko-súfijského mystika Samuela L. Lewise, který ho inicioval do tělesných meditací a modliteb, kterým se říká Tance univerzálního míru. Součástí tohoto
intenzivního období studia byla v roce 1979 i tříměsíční pouť do Turecka,
Pákistánu a Indie, v rámci níž navštívil posvátná místa a duchovní učitele
z těchto oblastí. V roce 1982 založil Mezinárodní organizaci zabývající se
Tanci univerzálního míru. V letech 1986 a 1996 působil jako pedagog na
Institutu pro kulturu a spiritualitu stvoření. Od března 1999 žije v Edinburghu ve Skotsku, kde založil Institut pro vyšší vzdělávání. V roce 2004 spolu
s Neilem Walkerem stál u zrodu mezinárodního festivalu, jehož tématem je
mír a spiritualita na Blízkém východě a který každoročně v březnu přitahuje
tisíce návštěvníků. Aktivně vede vzdělávací výměnné programy a občanské
diplomatické mise spojené s Tanci univerzálního míru, vydal řadu článků,
knih a přednáší na konferencích po celém světě.
O autorovi / 197
DharmaGaia
Knížky pro
přemýšlivé lidi
Ježíš – křesťanství – spiritualita Blízkého východu
Neil Douglas-Klotz
www.dharmagaia.cz
knížky pro přemýšlivé lidi
  
Skryté evangelium
Religio sv. 6
„Tato kniha je darem pro všechny, kteří chtějí porozumět duchu
historického Ježíše a mystického Krista. Tím, že oslavuje Ježíšovu
zemi a její poetický jazyk, nastoluje potřebnou a hravou rovnováhu k dějinným podobám Ježíšova hnutí. Napravuje rigidní a dualistické překlady křesťanských písem, a tím nás probouzí, přináší
nám výzvy a činí svěží onu Radostnou zprávu, která ani po staletích nepřestala být aktuální.“
Matthew Fox, autor knihy Příchod kosmického Krista
N. Douglas-Klotz
Skryté evangelium nezasypal písek, ani ho neukrývají zaprášené
regály tajné knihovny, nepřinesl ho ani „nový mesiáš“. Nalezneme ho v Ježíšových vlastních slovech, v jejich novém překladu
z aramejštiny, Ježíšova původního jazyka.
Nové pojetí spirituality aramejského Ježíše v díle známého
badatele přináší jedinečný blízkovýchodní pohled na otázky
našeho duchovního života a víry. Autor ve své studii o aramejském Ježíši zkoumá různá témata vyjádřená v Ježíšových slovech
a příbězích, nikoliv aby definitivně rozhodl o jejich platnosti,
ale spíše aby odhalil jejich hloubku a schopnost posunout nás
k „hledání naší vlastní duše“, jak lze původní mystickou
moudrost aplikovat v běžném životě.
Skryté evangelium
Neil Douglas-Klotz, Ph.D., je mezinárodně
známý badatel v oboru religionistiky a psychologie. Původně pracoval jako vedoucí fakulty komparativních studií na kalifornské Koleji svatých
jmen a nyní přednáší po celém světě. Je členem
Americké náboženské akademie a Společnosti pro
biblickou literaturu a vede práci Sesterstva/Bratrstva při Mezinárodní federaci súfijského poselství.
Žije ve skotském Edinburghu, kde spoluřídí Institut pokročilého
učení a vědomého života. Česky mu vyšel Aramejský Otčenáš,
připravují se Meditace o Genezi a Moudrost pouště.
Jak dešifrovat duchovní poselství
aramejského Ježíše