Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů

Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Diplomová práce
Spolupráce psychosociálních
krizových pracovníků a hasičů
Iva Šímová
Katedra: Teologické etiky
Vedoucí práce: PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D.
Studijní program: Teologie – navazující magisterský
Studijní obor: Křesťanská humanitární a pastorační práce - diakonika
Praha 2012
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Spolupráce
psychosociálních krizových pracovníků a hasičů napsala samostatně a
výhradně s použitím uvedených pramenů.
Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého
studia.
V Praze dne 31.5.2012
Bc. Iva Šímová
Bibliografická citace
Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů: diplomová práce /
Iva Šímová; vedoucí práce: Bohumila Baštecká. -- Praha, 2012. -- 118 s.
Anotace
Diplomová práce nese název: Spolupráce psychosociálních krizových
pracovníků a hasičů. Psychosociální krizoví pracovníci a hasiči se setkávají při
mimořádných událostech - při neštěstích, kde jsou v roli pomáhajících. Práce je
psaná z pohledu „nováčka“, který se učí, jak dělat svou práci dobře.
Cílem práce je zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito
profesemi, které se v praxi potkávají, tak, aby obě profesní skupiny mohly
dělat svou dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváním těch
druhých.
Práce se opírá o odbornou literaturu z českého a zahraničního prostředí.
Postupy a metodika jsou zpracovávány především podle platných zákonů a
Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce.
Diplomová práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou.
Teoretická část obsahuje vymezení základních pojmů, popis psychosociální
krizové pomoci a spolupráce a hasičské práce z pohledu jejich hodnot, zásad,
roli při neštěstí a souvisejících úkolů, cílů pomoci a spolupráce a jejich
nositelů. Centrální část je zaměřena na oblast spolupráce mezi nimi. Závěr je
věnován zkušenostem dobré praxe.
Praktická část se odvíjí od realizovaného kvalitativního výzkumu –
rozhovorů s pomáhajícími při konkrétní mimořádné události. Zjištěná data jsou
porovnána s teoretickými východisky a obohacena o návrhy možností
spolupráce mezi hasiči a psychosociálními krizovými pracovníky.
Klíčová slova
Psychosociální krizová pomoc a spolupráce, hasičská činnost, neštěstí,
spolupráce, komunita.
Summary
The diploma work is called: The cooperation of psychosocial crisis
workers and fire fighters. Psychosocial crisis workers and fire fighters meet at
extraordinary situations – at disasters, where they are in the role´s of helpers.
The diploma work is written from the position of newcomer, who is learning
how to do their job well.
The aim of this thesis is to chart the areas and possibilities of the
cooperation between these two professions which meet in practice, so that they
can make their job well and in harmony with their own expectations and
expectations of the others.
The thesis bear upon specialized literature from Czech and foreign
environment. Procedures and methodics are compiles especially according to
the valid legislation and The Standards of psychosocial crisis help and
cooperation.
The thesis is divided into two parts – the theoretical and the practical.
The theoretical part consists of definitions of basic therm, the desrcibtion of the
psychosocial crisis help and cooperation and the work of fire fighters from the
point of view of their values, principals, roles, impositions, targets of help and
cooperation and their bearers. The central part focuses on the area of
cooperation between them. The end of the thesis is devoted to considerations
about good practice and some experience of it.
The Practical part is unwinded of realizated qualitative research – interviews
with helpers during the concrete extraordinary situation. Finded out data are
compared with theoretical basis and enrich of suggestions of possibilities of
cooperation between psychosocial crisis workers and fire fighters.
Keywords
Psychosocial crisis help and cooperation, the work of fire fighters, disaster,
cooperation, community.
Poděkování
Mé upřímné poděkování patří především PhDr. Bohumile Baštecké,
Ph.D. za její odborné vedení, lidskost, vstřícnost a pochopení.
Dále bych tímto způsobem ráda poděkovala kpt. PhDr. Evě
Biedermannové, psycholožce HZS Středočeského kraje, za ochotu a věnovaný
čas.
Děkuji respondentům výzkumu za milá setkání.
Srdečné „díky“ s omluvou patří mým nejbližším za jejich trpělivost a
toleranci.
Obsah
Úvod ............................................................................................................... 9
I. TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................. 11
1. Vymezení pojmů ...................................................................................... 11
1.1. Neštěstí z pohledu antropologie ....................................................... 11
1.2. Neštěstí – mimořádná událost – krizová situace .............................. 12
1.3. Skupiny zasažených (neštěstím) včetně pomáhajících .................... 13
1.4. Potřeby zasažených .......................................................................... 14
1.5. Reakce lidí na neštěstí ...................................................................... 14
1.6. Časový průběh reakce na mimořádnou událost ............................... 15
1.7. Pomáhání x spolupráce .................................................................... 16
1.8. Role a úkol ....................................................................................... 17
1.9. Týmy ................................................................................................ 18
1.10. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce .................................. 18
1.11. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce ................ 20
1.12. Hasičský záchranný sbor ................................................................ 20
1.13. Integrovaný záchranný systém ....................................................... 22
2. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce ........................................... 23
2.1. Hodnoty ............................................................................................ 23
2.2. Role .................................................................................................. 24
2.2.1. Psychosociální krizový pracovník ............................................. 24
2.2.2. Role v týmu ................................................................................ 24
2.2.3. Vedoucí týmu............................................................................. 25
2.2.4. Koordinátor ................................................................................ 25
2.2.5. Role v komunitě ......................................................................... 26
2.3. Úkol .................................................................................................. 26
2.3.1. Psychosociální krizový pracovník ............................................. 27
2.3.2. Vedoucí týmu neboli koordinátor dovnitř ................................. 29
2.3.3. Úkoly koordinátora směrem ven ................................................ 30
2.4. Cíle pomoci ...................................................................................... 30
2.5. Nositelé podle zřizovatelů ................................................................ 31
2.5.1. Dobrovolnické x profesionální týmy ......................................... 32
2.5.2. Tým posttraumatické intervenční péče HZS ............................. 32
2.6. Otazníky nad mezioborovou a meziresortní spoluprací ................... 34
3. Hasičská činnost ...................................................................................... 36
3.1. Hodnoty ............................................................................................ 36
6
3.2. Role .................................................................................................. 38
3.2.1. Hasič - záchranář ....................................................................... 38
3.2.2. Velitel zásahu ............................................................................. 39
3.2.3. Psycholog HZS .......................................................................... 39
3.3. Úkol .................................................................................................. 39
3.3.1. Hasič .......................................................................................... 39
3.3.2. Úkoly velitele zásahu ................................................................. 40
3.3.3. Psycholog HZS .......................................................................... 41
3.4. Cíle hasičské činnosti ....................................................................... 41
3.3. Nositelé hasičské činnosti ................................................................ 42
3.4. Otazníky nad novým pojetím úkolů základních složek IZS ............ 42
4. Očekávání ................................................................................................ 43
5. Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů ................. 46
5.1. Důvody pro spolupráci ..................................................................... 46
5.2. Hodnotové zakotvení spolupráce ..................................................... 47
5.3. Spolupráce jako proces .................................................................... 47
5.4. Cíle spolupráce ................................................................................. 48
5.5. Komunikace napříč různými rovinami............................................. 49
5.6. Spolupráce z pohledu zákonů a metodik.......................................... 50
5.7. Možnosti spolupráce v čase ............................................................. 53
5.6.1. Období před událostí .................................................................. 54
5.6.2. Krátkodobá pomoc ..................................................................... 54
5.6.3. Střednědobá a dlouhodobá pomoc ............................................. 55
6. Dobrá praxe.............................................................................................. 56
6.1. Kritéria dobré praxe z pohledu psychosociální krizové pomoci a
spolupráce .................................................................................................... 56
6.2. Uznání spolupráce ............................................................................ 59
II. VÝZKUMNÁ ČÁST .............................................................................. 60
1. Cíl výzkumu ............................................................................................. 60
2. Výzkumný postup .................................................................................... 61
3. Příprava a průběh výzkumu ..................................................................... 63
4. Výzkumný soubor .................................................................................... 64
4.1. Kritéria pro výběr mimořádné události ............................................ 64
4.2. Základní informace o mimořádné události ...................................... 64
4.3. Respondenti ...................................................................................... 66
5. Použité metody ........................................................................................ 67
7
6. Etické předpoklady .................................................................................. 69
7. Způsob zpracování dat ............................................................................. 70
8. Validita výzkumu ..................................................................................... 72
9. Výsledky .................................................................................................. 74
9.1. Hranice a limity pomáhajících ......................................................... 74
9.2. Funkce komunity a její opory .......................................................... 81
9.3. Oblasti spolupráce ............................................................................ 86
9.4. Kritéria dobré praxe ......................................................................... 92
10. Diskuze ................................................................................................ 102
Závěr .......................................................................................................... 113
Seznam literatury ....................................................................................... 115
Přílohy........................................................................................................ 121
8
Úvod
Při volbě tématu diplomové práce jsem hledala téma, které mi bude blízké
(tzn., které bude součástí mého života), bude ve mně vzbuzovat touhu hledat a
dozvídat se nové informace, bude mě oslovovat praktičností, zaujme mne svou
specifičností, budu ochotna mu věnovat svůj čas.
Téma spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů jsem zvolila
proto, že se pohybuji v obou světech (hasičském i psychosociálním); oba jsou
mi velmi blízké a baví mě je více poznávat.
Díky rodinné tradici jsem již několik let aktivním členem sboru dobrovolných
hasičů v místě svého bydliště. Mám mnoho známých a kamarádů, kteří jsou
také u dobrovolných hasičů nebo u profesionálů. Vyprávění o zásazích a jejich
činnosti mě vždy fascinovalo.
Studuji obor Diakonika, avšak pracovně jsem již několik let zařazena do
systému sociálních služeb. Na začátku studia jsem narážela na odlišné vnímání
našeho „protějšku“ v pomáhání: pro zákon o sociálních službách je to klient,
kdežto pro psychosociální krizovou pomoc a spolupráci je to občan. Stručně
jde o rozdíl vnímání mezi klientem a občanem (člověkem).
Díky současnému studiu mám možnost na práci hasičů nahlédnout i z pozice
jiné než pouze občanské. Dostávám se (spíše očekávám, že se někdy dostanu)
do role jejich kolegy, „parťáka“, který s nimi bude spolupracovat při
mimořádné události nebo krizové situaci. Na začátku mých studií se
objevovala nejistota, zdali se na ně mohu spolehnout – tedy jestli naplní má
očekávání a odvedou dobrou práci, abych mohla i já dobře plnit úkoly
vyplývající z mé role. Postupně se moje postoje měnily díky prohlubování
znalostí, získávání zkušeností a setkávání se se zajímavými lidmi, kteří
ovlivnili moje uvažování o věcech. Přesto zůstávaly některé otazníky
především v tom směru, zdali dostatečně vím o silných a slabých stránkách
psychosociální a hasičské práce, zdali si jich dokážu všímat a využívat je při
společném pomáhání. Podobné směřování měla zřejmě také mezinárodní
konference s názvem „Víme o sobě“, která se konala v září roku 20081.
Zabývala se otázkou, jestli ti, kteří chtějí pomáhat lidem zasaženým
mimořádnou událostí, se navzájem znají a dokážou dostatečně využívat všech
svých schopností.
1
Více informací o průběhu a výstupech této konference
http://www.hzscr.cz/clanek/casopis-112-rocnik-vii-cislo-11-2008915740.aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D .
ke
stažení
na
9
Mým cílem je zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito profesemi,
které se v praxi potkávají, tak, aby obě profesní skupiny mohly dělat svou
dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváním těch druhých.
Tzn. pojmenovat činnosti, kterými se navzájem podporují. Nakolik se cíle
jejich pomáhání shodují nebo jsou v opozici. Označit „černá místa“, kde jsou
jejich očekávání od toho druhého nereálná v souladu s danou profesní rolí a
vyplývajícím úkolem. Pro kompetentní naplnění tohoto cíle je třeba se
dostatečně orientovat v profesních rolích hasičů a psychosociálních krizových
pracovníků, v úkolech plynoucích z jejich role, v cílech pomáhání a určitě také
v požadavcích a očekávání od sebe samých a druhých. Možnost orientace
v daných tématech souvisí mj. se znalostí hodnot, postojů a východisek těchto
profesí.
Výše uvedené vystihují slova biskupa Václava Malého: „Znát sám sebe, své
možnosti je předpokladem, aby člověk vůbec mohl něco dobrého dělat.“2
Dělalo mi radost se během psaní práce setkávat s lidmi, kteří svou práci chtějí
dělat dobře. Zároveň jako příchozí zvenku můžu zachytit možnosti, jak práci
zlepšit – například v oblasti spolupráce. Diplomovou práci tedy píšu z pohledu
„nováčka“, který se učí dělat svou práci dobře. Ráda bych tím také vyjádřila
svou vděčnost a úctu k nim (tedy k těm zkušenějším) mj. uznáním toho, co
dělají a jak to dělají. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že i můj
„nováčkovský“ pohled může přinést něco nového, právě díky ještě určité
„čerstvosti“ a odstupu od tématu - ve smyslu nezkreslenosti pohledu a vnímání
toho, co se děje v praxi. Přála bych si, aby tato diplomová práce byla inspirací
k úvahám zkušených a ucelenějším zdrojem informací pro další nadšené
nováčky jako jsem já.
2
Beránek, 2002, str. 176.
10
I. TEORETICKÁ ČÁST
1. Vymezení pojmů
Vymezením základních pojmů vytvářím základy domu, na kterých
můžu dál stavět při zpracovávání tématu diplomové práce v souladu se
stanoveným cílem. Jde o jakési předporozumění - tedy jak daným pojmům
rozumím, jak je chápu, jak o nich uvažuji a zasazuji do souvislostí.
1.1. Neštěstí z pohledu antropologie
Neštěstí probíhá na celospolečenské úrovni. I individuální neštěstí je
zasazeno do sociálního prostředí člověka, ve kterém se pohybuje, a ovlivňuje
ho. Antropologie zkoumá, jak se lidé chovají při a po neštěstí, jak ho zvládají.
Při práci s lidmi při neštěstí je důležité mít jasno v antropologickém postoji ke
člověku – kdo je pro mě člověk a jaký je, v hodnotách pomáhání a spolupráce,
ve vlastním postoji a motivaci k pomáhání. Psychosociální krizová pomoc a
spolupráce staví na principu odolnosti ve smyslu, že lidé jsou těmi, kteří
zvládají.3 Brání se postupům, které by naopak z lidí dělali oběti4. Zranitelnost
umocňuje např. vnucená bezmoc (jako u lidí bez ruky) nebo komunikační
znevýhodnění (např. u neslyšících lidí). Naopak dostatek zdrojů odolnosti má
ten, který má dostatek ekonomických prostředků a sociální opory5.
Lidé se vždy setkávali s neštěstím a vždy si s ním uměli poradit, zvládli ho.
Neštěstí je přirozenou součástí života a společnosti, shodně i reakce na něj
(stejně tak jako je ve společenství zakořeněn život, lidská důstojnost a smrt).
Dobré psychosociální postupy proto vycházejí ze společenství, zaměřují se na
něj. Nejčastější reakcí člověka či společnosti na neštěstí je svépomoc a
vzájemná pomoc6. Pomáhání pomáhá především těm, kteří pomáhají. Člověk je
schopen si většinou pomoci sám, zejména za podpory okolí. Neštěstí s sebou
3
Vymětal (Krizová komunikace a komunikace rizika, 2009) udává, že pouze menší
procento lidí (5-30%) není schopno se po prožití traumatizující situace vzpamatovat sami nebo
za podpory svého okolí a potřebuje profesionální odbornou pomoc.
4
Bierhoff (in Hewstone, Stroebe, 2006, str. 357) jako motivaci k pomáhání uvádí: „lidé,
kteří nabízejí pomoc, se zpravidla domnívají, že druhému po obdržení pomoci bude lépe a
zároveň jim bude vděčný.“
5
Podobně in Špatenková, 2004, str. 20.
6
Cílem vzájemné pomoci je především vytvoření akceptujícího a bezpečného prostředí, ve
kterém zasažený člověk uspokojuje potřeby být vyslechnut, pochopen, zažívá empatii a účast.
(Lucká in Matoušek, Metody a řízení sociální práce, 2003)
11
přináší zkušenost, na základě které se můžeme na příště lépe připravit – učíme
se z ní. Posilujeme tak vlastní odolnost.7
1.2. Neštěstí – mimořádná událost – krizová situace
Společným prostorem, kde se setkává profese hasičská a psychosociální, je
místo neštěstí8. Setkají se při mimořádné události nebo za krizové situace.
Poslední dva pojmy se užívají v zákonech9, které upravují vnitřní bezpečnost
státu.10 Běžně při práci s lidmi, se kterými probíhá psychosociální krizová
pomoc a spolupráce, ne vždy tuto terminologii užíváme. Se zasaženými se
můžeme setkat i mimo situace, které nemusí být považovány za mimořádnou
událost nebo za krizovou situaci. S mimořádnou událostí se setkáváme, když
na jejím místě zasahují alespoň dvě složky IZS. Vzhledem k tomu, že tuto
práci píši z pozice budoucího psychosociálního krizového pracovníka, budu
častěji volit lidský pojem „neštěstí“11 s plným vědomím, že se jedná o neštěstí
naplňující definici mimořádné události nebo krizové situace a že pro dobrou
spolupráci je třeba znát společný jazyk a výklad používaných slovních spojení.
Neštěstím se označuje nepředvídatelná a neovladatelná událost, která
vyvolává různě intenzivní pocity tísně, hrůzy a bezmoci prakticky u každé
osoby, která je jí vystavená. Má špatné nebo až tragické konce.12
Mimořádná událost je náročnou životní situací, obtížně zvladatelnou.
Často ohrožuje životy a zdraví. Jde o situace, které nepatří do běžných
životních zkušeností. Může se jednat o katastrofu nebo hromadné neštěstí.
Někdy vede (ale nemusí) ke vzniku krizové situace.13 Tento termín je v české
legislativě vysvětlován následovně: „škodlivé působení sil a jevů vyvolaných
činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví,
7
Viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, dále Jung in Baštecká a
kol., 2012.
8
O mezioborových nesnázích a o odlišném pojmosloví více in Baštecká, 2012.
9
Každý zákon, na který odkazuji nebo ze kterého cituji, je užíván ve znění pozdějších
předpisů, na které již v textu primárně neodkazuji.
10
Např. č. 239/2000 Sb., č. 240/2000 Sb.
11
A to i tehdy, když budu popisovat práci „hasičskou“. Ačkoliv dle právních předpisů
hasiči tento pojem „neznají“. Ti operují s mimořádnou událostí a krizovou situací.
12
Takové události lze označit za traumatizující. Viz Lucká in Matoušek, Metody a řízení
sociální práce, 2003.
13
Vymětal, 2009.
12
majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a
likvidačních prací“.14
Mezi hlavní typy mimořádných událostí, které v našich podmínkách mohou
nastat, patří: přírodní katastrofy; závažné průmyslové havárie s následky
požáru, výbuchu, úniku toxické látky; radiační havárie s únikem radioaktivity
do okolí; velké dopravní nehody v silniční, železniční a letecké dopravě;
teroristické útoky nebo výhrůžky. 15
Krizová situace je jedním z typů mimořádné události, v jejímž důsledku se
vyhlašuje stav nebezpečí, nouzový stav a stav ohrožení státu. Jde při ní o
ohrožení důležitých hodnot, zájmů a statků státu a jeho občanů. Hrozbu a
způsobení škody nelze odvrátit běžnou činností orgánů veřejné a státní moci,
fyzických a právnických osob.16 Krizové situace lze jinak vymezit jako situace,
které vyžadují rozhodnutí (rychlá řešení v krátkém čase), obsahují hrozbu
(nedostatečné posouzení rizik), časovou tíseň a moment překvapení
(nedostatečná připravenost). Dochází při nich ke zjevnému ohrožení
chráněných hodnot a strategických zájmů.17
1.3. Skupiny zasažených (neštěstím) včetně pomáhajících
V souladu s pojetím odolnosti nehovoříme o lidech, které potkalo
neštěstí, jako o obětech18, ale jmenujeme je jako zasažené.
Zasažení jsou při neštěstí nejen ti, co viděli, slyšeli, cítili, hmatali - tedy i
svědci, záchranáři, viníci, přihlížející, pracovníci pomáhajících profesí apod.
Neštěstím jsou zasažení také blízcí – rodina, přátelé, kolegové, sousedé.
Uvádějí se také zranitelné skupiny zasažených, na které je zvlášť pamatovat při
zvládání dopadů neštěstí. Jedná se o různé věkové skupiny (děti, dospívající,
starší lidé atd.); o přeživší a jejich rodiny, kteří byli výrazně zasaženi
mimořádnou událostí; kulturní, etnické a rasové skupiny; lidi s duševními
poruchami; pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, vyšetřovatele
14
Zákon č.239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému.
Mika in Baštecká a kol., 2005. Sotolářová (in Baštecká a kol., 2005, str. 245) nabízí dle
zákona obecné dělení mimořádných událostí na živelní pohromy, havárie a ostatní události.
16
Podle Vymětala (2009), v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení.
17
Podle Hlaváče in Baštecká, 2012.
18
V křesťanském výkladu nese oběť důležitý význam, poselství, naději – Kristus obětoval
svůj život pro lidi. Tato forma oběti má duchovní podstatu, jde o čin lásky. Označení oběti tak
nese „příjemnou vůni“. ( Ef 5,2; in Dufour a kol., 1970)
15
13
a soudce, příslušníky bezpečnostních a záchranných sborů.19 Pamatujme také
na genderové odlišnosti ve zvládání neštěstí a reakcích na ně.20
Pro lepší orientaci ve své práci budu rozlišovat označení „zasažení“
souhrnně pro jedince, rodiny, obce, organizace a společenství, kteří se
nacházejí na straně těch, kterým je pomáháno. Ty, kteří pomáhají, budu
jmenovat jako „pomáhající“ (ačkoliv také spadají do skupiny zasažených).
Jejich odlišení je mj. v tom, že pomáhajícím je přidělena nebo je jimi
přisvojena role a s ní související úkol.
1.4. Potřeby zasažených
Při pomáhání a spolupráci předpokládáme potřeby21 a hodnoty zasažených
lidí, rodin, obcí a organizací (dále zasažených22) – a to ve sféře tělesné,
psychické, sociální a duchovní.
Pravděpodobně společné potřeby všem skupinám zasažených jsou:
- potřeba informací;
- potřeba podpory a pomoci;
- potřeba sounáležitosti;
- potřeba sdílení;
- potřeba naopak vyjádřit svou účast a podporu.
1.5. Reakce lidí na neštěstí
Reakce lidí na mimořádnou událost a po ní je normální reakcí na
nenormální situaci. Nejčastěji je to v podobě pomoci zasaženým. Je to opět
běžná reakce23, která je spojena se solidaritou, altruismem, prosociálním
chováním. Díky pomáhání se pomáhající člověk cítí býti mocným nad
bezmocnými (může něco dělat i v bezvýchodné situaci), jde o psychickou
19
Brečka (2009) upozorňuje, že v literatuře můžeme nalézt různý seznam specificky
zranitelných osob či skupin.
20
Více se tématu genderu a neštěstí věnují Enarson, Forthergill, Peek in Rodríguez,
Quarantelli, Dynes, 2006.
2121
Potřeba je definována jako: „pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek
něčeho …. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému
chování, jehož cílem je uspokojení potřeby.“ (Kohoutek, 2002, str. 216)
22
Vymětal (2009) užívá např. také spojení „lidé dotčení událostí“.
23
O tom, že lidé spontánně velmi pozitivně reagují na neštěstí, se zmiňuje například i
Václav Malý, který již několikrát ocenil solidaritu a ochotu Čechů a Moravanů. (Beránek,
2002)
14
obranu. Před přímou pomocí má přednost podpora svépomoci, vzájemné
pomoci a odolnosti.24 Vymětal25 popisuje, že při mimořádných situacích, kdy
nelze očekávat rychlou pomoc záchranářů, lidé sami spontánně vytváří menší
svépomocné skupinky, které se přirozeně podporují a pomáhají při záchraně.
Nejde o projev jejich slabosti. Pravděpodobně budeme podobné reakce
sledovat i u dalších skupin zasažených.26
Psychosociální krizová pomoc a spolupráce podporuje a aktivizuje
především neformální zdroje sociální opory. Klade důraz na přirozené zvládací
strategie člověka a komunitní podporu – tedy zacházení s vlastními silami a
zdroji z okolí.27 V Deklaraci psychosociálních práv28 je upozorňováno na
nezbytnost mobilizovat místní zdroje a zvyšovat výkonnost a schopnost
zasažených a propojovat tyto zdroje s týmy záchranářů a s týmy, kteří
pomáhají v období nápravy škod a zotavení.
Při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráci posilujeme
vědomí zasažených, že:
- nejsme na to (a v tom) sami,
- společně to zvládneme,
- i my (já) můžeme pomoci,
- na příště se lépe připravíme.29
Neštěstí přináší příležitost k růstu a k učení, je z něj možné využít zkušenost a
zvýšit připravenost. Vyrovnávání se s událostí a jejími dopady dosahujeme mj.
podporou připravenosti.30
1.6. Časový průběh reakce na mimořádnou událost
Lidé, kteří chtějí pomáhat, by měli respektovat a být citliví k vývoji dopadů
událostí a reakcí na ně v čase. Po prožití mimořádné události se zasažení
24
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
2009.
26
Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
27
Vymětal, 2009.
28
Deklarace ke stažení na www.mvcr.cz. Vytvořila jí Mezinárodní psychosociální pracovní
skupina Světové asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof v roce 2009. Přeložil
Štěpán Vymětal.
29
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Jde o tzv. šifrovací mřížku
pomoci a spolupráce.
30
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
25
15
přizpůsobují změnám, které tato událost přinesla. Lze je shrnout např. do těchto
fází:31
 Fáze omámení a šoku, která trvá do 24 až 36 hodin. Hlavním úkolem je
záchrana životů, zdraví a majetku; zajištění protišokových opatření
(psychické stabilizace, poskytnutí první občanské pomoci); zajištění
dostatečných informací zasaženým.
 Fáze výkřiku se děje do tří dnů od události. Zasažení reagují různě – od
netečnosti až po přehnanou aktivitu. Přetrvávání u nich pocit, že je
okolí mimo ně; pociťují odcizení. Pomoc by proto měla být stále velmi
konkrétní a praktická.
 Hledání smyslu může být časově ohraničenou do dvou týdnů od
události. Není však výjimkou hledání smyslu traumatizující události po
celý zbytek svého života. Za předpokladu zajištění základních potřeb
bezpečí, jídla, pití, ubytování, výhledu do blízké budoucnosti, je nyní
prostor pro naslouchání. Lidé potřebují o události opakovaně mluvit,
vyprávět, porozumět jí, uznat, že se událost stala32.
 Fáze popření a znovuprožívání se neustále střídají zhruba do měsíce po
události.33 Vrací se k přemýšlení, co by bylo, kdyby …
 Posttraumatická fáze nastává od jednoho měsíce do tří měsíců od
události. Někdo si už může uzavřít tuto událost, jiný je teprve nyní
schopen projevit emoce (truchlení). U někoho se projeví
posttraumatická stresová porucha. Někteří lidé se potřebují dostat do
prvního výročí od události, po kterém se teprve začnou osvobozovat.
1.7. Pomáhání x spolupráce
Pro pomáhání a spolupráci je základem setkání lidí. Většinu náročných
životních situací lidé překonávají bez profesionální pomoci. Člověk si často
musí nejprve pomoci sám, než se objeví druzí. Mnohdy až po svépomoci a
vzájemné lidské pomoci nastupuje pomoc organizovaná státem a pomoc od
nestátních institucí. Vzhledem k tématu diplomové práce se nacházíme u
31
Převzato z Baštecké a kol., 2005.
O této potřeba hovořila při osobním setkání Naďa Tomčíková, zdravotní sestra, která
byla jednou ze zasažených železničního neštěstí ve Studénce z roku 2008.
33
Podobně popisuje tyto fáze Brečka (2009). Tento model přebírá podle van Essenové,
která od třetí fáze neuvádí časové ohraničení. Jde v nich o individuální prožívání mimořádné
události.
32
16
mimořádných událostí, kde je potřeba34 organizované pomoci. Má tedy jasný
začátek a konec. Má jasný cíl své činnosti.
Při spolupráci (stejně jako při individuálním pomáhání) si klademe zásadní
otázky: kdo co má kde kdy jak dělat, s kým a proč.35 Pokud na ně dokážeme
odpovědět, pokud si bude každý vědom své pozice, role, úkolu a cíle, potom
snadněji dokážeme nastavit způsob spolupráce s plným respektem k jednotlivé
profesi a osobě pracovníka. Z výzkumu po povodních36 vyplynulo, že podle
zúčastněných proběhla řada pomoci zbytečně nebo pomoc nebyla efektivně
rozdělena. Každá pomáhající organizace nebo instituce (či jedinec) by měla
dobře znát svou identitu. Na identitě je postavená její image, tedy jak se
prezentuje veřejnosti. Na základě identity a image37 se odráží, jakým způsobem
organizace nebo instituce vystupuje a čím pomáhá při mimořádných
událostech, za čím si jde, jaký je její cíl, čeho si váží, jakým způsobem
komunikuje dovnitř a navenek apod. Praxe 38 mj. ukázala, že v jasném a
přehledném systému (a při dobré vůli) je možné spolupracovat. Problémy
potom vznikají tam, kde nejsou jasné kompetence jednotlivých pomáhajících,
kde není vnímána důležitost koordinace při pomáhání.
1.8. Role a úkol
Lidé si při neštěstí navzájem pomáhají. Jednou můžeme být v pozici
příjemce, podruhé poskytovatele pomoci. Proto se psychosociální krizové
pomoci a spolupráce zúčastňují obecně občané, ze zákona obce, dále
koordinátoři a vedoucí z různých oblastí (krizoví pracovníci, pracovníci
v pomáhajících profesích, dobrovolníci).
Role specificky vymezuje a odlišuje pomáhající od těch, kterým je
pomáháno. Pomáhajícím se díky jejich roli dostává do rukou určitá moc. Podle
Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce39 by se měli pomáhající
zasaženým lidem představovat kromě svého jména právě také rolí a úkolem.
Souvislost výkonu role a nástroje koordinování se proměňuje dle plynoucího
34
Potřeba jako motiv k jednání. (Matoušek, 2003, str. 157)
In Baštecká a kol., 2005.
36
In Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
37
Image lze definovat jako všeobecně rozšířený obraz o organizaci nebo instituci, který
v sobě zahrnuje všechny dojmy, přesvědčení, vědomosti, emoce a zkušenosti, kteří si lidé o ní
vytvářejí. (Výrost in Výrost, Slaměník, ed., 1998)
38
Zkušenosti z povodní byly souhrnně zpracovány v odborné publikaci Psychologie
katastrofické události (Kohoutek, Čermák a kol., 2009).
39
2010.
35
17
času pomáhání. Určitě je role pomáhajícího ovlivněna také organizací nebo
pracovištěm, na kterém působí. Nicméně v této práci nebudu psychosociální
krizovou pomoc a spolupráci omezovat žádným zařízením.40 Naopak u hasičů
jde o jasné zakotvení v systému. Obecně je však důležité, aby organizace
srozumitelně pracovníkovi popsala jeho roli pro každý typ úkolů a vycvičila ho
v ní. Současně také aby zveřejnila jasnou strukturu řízení, kdo je komu
nadřízen a podřízen. Tento požadavek souvisí s tím, co může organizace udělat
pro prevenci zátěže a pro její zvládání.41
1.9. Týmy
Pomoc a spolupráce se děje v týmech. Charakteristika týmu může znít:
soudružnost – koordinace – společný cíl. „Tým by nemohl dobře fungovat bez
schopných a oddaných členů.“42 Každý člen týmu by měl znát svou roli a
vyplývající úkoly. Každý má zvláštní úkol a pracují společně na jeho splnění.
Současně se s tím pojí i očekávání, která z rolí vyplývají. V týmu jsou
vytipováni vůdci a opory pro spolupráci.
Hayes43 využívá k popisu týmových rolí Belbinův soubor osmi významných
rolí, které jsou neoddělitelnou součástí týmové práce a jsou jádrem pro
efektivní rozhodování týmu. Podle Belbina jsou úspěšné týmy tvořeny směsicí
různých jedinců. Manažer musí zajistit, aby byly v jeho týmu zastoupeny
všechny role – každá má svůj význam. Jde o předsedu (= koordinátor), ředitele
(= usměrňovač), chrliče (= inovátor), rejpala nebo hodnotícího kritika (=
monitor vyhodnocovač), tahouna (= realizátor), hasiče či týmového hráče (=
týmový pracovník), sháněla (= vyhledávač zdrojů) a dotahovače (=
kompletovač finišer).44
1.10. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce
Psychosociální krizová pomoc45 a spolupráce46 je na území našeho státu
poměrně novou mezioborovou disciplínou, která si ve společnosti vydobývá
40
tím pádem z popisu rolí vyčlením např. manažera (v neziskové organizaci atd.).
Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na kolektivní násilí a terorismus, 2005.
42
Hayes, 2005, str. 85.
43
2005.
44
Převzato podle Hayes, 2005, str. 55.
45
Matoušek (Slovník sociální práce, 2003) rozlišuje mezi termíny pomáhání a pomoc.
Pomáhání definuje jako: „postupy, jimiž je lidem usnadňováno zvládání náročných životních
41
18
svou cestu. První zkušenosti byly získávány právě během již zmiňovaných
povodní na Moravě v roce 1997. Vedle Integrovaného záchranného systému je
jednou ze základních složek pomoci po neštěstí.
Psychosociální krizová pomoc a spolupráce znamená poskytování:
„psychosociální pomoci lidem, rodinám, obcím a organizacím zasaženými
(hromadnými) neštěstími či mimořádnou událostí anebo krizovou situací“47.
Přičemž psychosociální pomoc znamená souhrn krizové péče při řešení a
naplňování potřeb (duševních, psychických a sociálních) vzniklých v důsledku
mimořádné události.48
V komunitních týmech využívá odlišných zkušeností, dovedností a
schopností svých členů. Předností je různorodost zastoupených profesí. Pro
jejich propojení je důležitá znalost hodnot, zásad a postojů, se kterými
psychosociální krizová pomoc a spolupráce pracuje a která je současně
základním východiskem pro porozumění konkrétním způsobům pomáhání a
spolupráce.
Zásady v psychosociální krizové pomoci a spolupráci vycházejí obecně
z aktuálního přístupu v pomáhajících profesích. Vychází především ze sociální
práce, kde jsou zásady ukotveny také v legislativě 49. Mezi základní patří
principy participace, subsidiarity a partnerství 50. Baštecká51 k nim přidává ještě
zásadu proaktivity.
V naší disciplíně se setkáváme i s dalšími specifickými zásadami, které
vyplývají z povahy mimořádných událostí a krizových situací: zásada reálnosti,
zásada dlouhodobosti a věrnosti v čase, úcta a citlivost ke kulturním
odlišnostem, zásada klidu a uspořádanosti, zásada připravenosti.52 Baštecká53
dále připojuje zásadu společenství a týmovosti jako východiska pomoci.
Pojem psychosociální krizová pomoc a spolupráce budu ve své práci pro
stručnost někdy zkracovat označením „psychosociální krizová pomoc“.
situací“. (str. 149) Tento termín se užívá spíše pro dlouhodobější a organizovanou pomoc.
Pojem pomoc považuje za spontánnější akt, kdy někdo něco poskytuje druhému.
46
Mummendey a Otten (in Hewstone, Stroebe, 2006) zmiňují, že dnes se spolupráce stává
hlavním tématem nových teorií a modelů, protože se ukazuje, že lidské chování se neřídí pouze
vlastními zájmy.
47
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
48
Baštecká a kol., 2005.
49
tím myšlen především zákon č. 108/2006 Sb.
50
Vycházíme z pojetí sociální práce in Matoušek, 2003.
51
2012, str. 173.
52
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
53
2012, str. 175.
19
Neznamená to však, že by tím druhá část sousloví „spolupráce“ ztrácela na
významu. Naopak, v souladu s tématem a zacílením této diplomové práce
spolupráci zdůrazňuji. Uvědomuji si mnohoznačnost označení „pomoc“, která
může v mysli asociovat s problematickým slovem obecně v pomáhajících
profesích - mocí54. Vývoj naší mezioborové disciplíny v sobě nese právě to
důležité přemostění z izolované pomoci v důraz na spolupráci.
1.11. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce55 (dále Standardy)
vznikly pod záštitou Generálního ředitelství hasičského záchranného sboru
(dále GŘ HZS). Potřeba takových standardů se objevila u Ministerstva vnitra
v návaznosti na setkávání se s následnými službami při neštěstí, které jsou
převážně poskytované neziskovými organizacemi. Potřeba souvisela
s ujištěním, že tito lidé dělají svou práci dobře 56.
Tvůrci Standardů (jedná se o mezirezortní a mezioborovou pracovní
skupinu) předkládají stanovisko, že současně se zajišťováním záchranných a
likvidačních prací a prací, které vedou k obnově a připravenosti, po stránce
technické má stejné opodstatnění zajišťování těchto prací i po stránce
psychosociální.57
1.12. Hasičský záchranný sbor
Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR) navazuje v naší zemi
na dlouholetou tradici. O hasičích je hovořeno převážně s úctou a respektem.
Nepatří mezi represivní orgány. Představují „archetypální zachránce životů a
hodnot“58. Vliv na vnímání hasičů společností mají také Sbory dobrovolných
hasičů. V povědomí občanů59 je hasič považován za určitou autoritu – ať už jde
o profesionála nebo dobrovolníka. Lze si ho představit jako supermana, který si
54
Např. viz Kopřiva, 1999.
ve své práci používám verzi z roku 2010.
56
Zajímavé, že i u mě se objevila stejná potřeba – viz výše.
57
Tato pracovní skupina vytvořila i několik letáčků, které jsou určeny pro občany,
pracovníky bezpečnostních sborů, zdravotníky a pomáhající pracovníky při neštěstí. Jde o
zprostředkování informací ke konkrétnímu typu neštěstí – pro situace vážné dopravní nehody,
náhlého úmrtí apod.
58
Brečka, 2009.
5959
Být občanem nám zajišťuje nárok na ochranu ze strany státu a na uplatňování
občanských práv. (Matoušek: Slovník sociální práce, 2003)
55
20
umí poradit se všemi živly - zachraňuje životy, hasí oheň, odklízí popadané
stromy po silném větru, odklízí vodu, dokáže si poradit s nedostupným místem.
Navíc mu není cizí podat čaj, deku, chytit kolem ramen, vlídně promluvit,
zavolat rodičům opuštěného dítěte. Popularita HZS ČR vystoupala především
díky povodním na Moravě roku 1997, kdy nám předvedl své nasazení a
rychlou akceschopnost. Od mnoha hasičů jsem slyšela, že výkon svého
povolání neberou pouze jako zaměstnání, ale vnímají ho celoživotním
posláním, které má smysl.
Hasičský záchranný sbor České republiky je součástí bezpečnostních sborů
naší republiky. Tímto jsou dány jeho specifické úkoly v oblasti vnitřní a vnější
bezpečnosti, v oblasti integrovaného záchranného systému, krizového řízení a
požární ochrany. Jsou určeny především platnou legislativou. Všechny
bezpečností sbory60 se řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů. Určuje hranice a možnosti spolupráce mezi
nimi. Specifikace úkolů jednotlivých sborů jsou vymezeny dalšími právními
normami. V našem případě, u HZS ČR, jde především o:
- Zákon č. 237/2000 Sb., o požární ochraně;
- Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České
republiky;
- Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému;
- Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení;
- Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy;
Spadá pod Ministerstvo vnitra. Jeho řídím orgánem je Generální ředitelství
HZS ČR (GŘ HZS). Funguje buď samostatně, nebo v rámci součinnosti
Integrovaného záchranného systému, kdy je jednou z jeho hlavních složek.
Jeho základním posláním je chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před
požáry; dále poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech (živelní
pohromy, průmyslové havárie, teroristické útoky).61 HZS má nepřetržitou
pohotovost. Své síly a prostředky rozmísťuje po celém území republiky. HZS
ČR byl ustanoven hlavní základnou připravenosti na mimořádné události a
krizové situace a na jejich zvládání. HZS ČR a jednotky požární ochrany plní
úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva, technických zásahů a požární ochrany při
60
Policie ČR, HZS ČR, Vězeňská služba ČR, Celní správa ČR, Bezpečnostní informační
služba, Úřad pro zahraniční styk a informace.
61
http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr224110.aspx , staženo dne
18. 4. 2012.
21
jakékoliv mimořádné události nebo krizovém stavu. V odborných knihách62 se
dočítáme, jak je pomoc profesionálů v naší zemi vyvyšována a málo
podporována připravenost obyvatel na mimořádné události. Je zvykem, že
velkou aktivitu při takové události přebírají odborníci, nikoliv sami občané.
Možná se jedná o určitou míru pohodlnosti nebo v určitém smyslu slova
jednoduchosti pro společnost, protože stát nám přeci garantuje zajištěný systém
pomoci.
1.13. Integrovaný záchranný systém
Integrovaný záchranný systém (dále jen IZS) je státním systémem pro
koordinaci záchranných a likvidačních prací, ve kterém jsou vyjádřena pravidla
spolupráce. IZS spojuje všechny, kteří jsou povinni, chtějí nebo můžou pomoci
při provádění záchranných a likvidačních prací. Z toho plyne, že jsou do něj
zahrnuty mimo základních složek (HZS ČR, Policie ČR a zdravotnické
záchranné služby) i ostatní složky, přičemž z našeho pohledu je důležité, že
mezi ostatní složky se řadí sdružení občanů s psychosociálním zaměřením.
Spolupráce mezi nimi je zajišťována: komunikací, koordinací a vymezením
kompetencí.63 Cílem systému je nejefektivnější a nejúčinnější využití
jednotlivých zdrojů (lidských, materiálních, právních).
Jednotlivé složky IZS každodenně vyjíždějí k nepříznivým událostem
menšího rozsahu, kdy samostatně zasahují ve prospěch zasažené nebo
ohrožené osoby či osob. Teprve v případě, kdy mimořádná událost dosáhne
určitého rozměru a zasahuje u ní více jednotek IZS, hovoříme o zásahu IZS.64
Součinnost IZS podporují operační a informační střediska, která zajišťují
koordinaci výkonu IZS jako „stálé orgány pro koordinaci služeb“65.
Koordinace představuje jakýsi trojúhelník, kdy OPIS je na jeho špici – přijme
informaci o mimořádné události, vyhodnotí ji a povolá odpovídající síly a
prostředky.
62
Např. in Baštecká a kol., 2005.
podle Baštecké, 2012.
64
Kavan in Baštecká a kol., 2005.
65
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému.
63
22
2. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce
Kapitola se zabývá specifiky psychosociální krizové pomoci a spolupráce, na základě
kterých je možné uvažovat o oblastech jejího propojení s hasičskou činností. Těmi specifiky
je myšleno: co je pro psychosociální krizovou pomoc a spolupráci důležité, čeho si váží, jaké
má priority (téma hodnot), dále do jakých rolí se můžeme při poskytování psychosociální
krizové pomoci a spolupráce dostat a jaké z toho plynou úkoly, s jakým cílem tuto pomoc a
spolupráci poskytujeme. V závěru kapitoly uvádím odkaz na instituce a organizace, které
vyznávají zásady a principy této disciplíny.
2.1. Hodnoty
V psychosociální krizové pomoci a spolupráci klademe na hodnoty důraz. Vážíme si a
podporujeme tyto hodnoty66:
 Lidskou důstojnost – ve smyslu „ochrany“ jedince. Dle Standardů: „aby se v celkovém
zaměření na podporu rodin, organizací, obcí neztratil jedinec“67.
 Partnerství, spolupráci a uznání – a to ve všech směrech – od informací, se kterými
nakládáme, až po práci v týmu.
 Angažovanost pro druhé a společenství – k tomuto se dále uvádí např. proaktivita68,
odolnost vůči odmítnutí nebo rozhodnutí o poskytnutí první pomoci.
 Úctu k rozmanitosti a řádu – uznáváme individualitu jedince a kultury (případně
menšiny) a od toho se odvíjející odlišnosti v tom, co pomáhá. Obecně jsme si vědomi,
že základní pomocí po neštěstí je obnova řádu – k tomu využíváme obřady a rituály.
 Otevřenost k víře, přesahu a smyslu. Je známo, že krizí69 se otevírá prostor pro
navození pozitivní změny, zrání, růstu 70. Nemusí to tak však být vždy.
V psychosociální krizové pomoci k tomu podporujeme.71
Taktéž v Deklaraci psychosociálních práv72 zaznívá, abychom v průběhu celého časového
kontinua neštěstí v psychosociální pomoci oceňovali a respektovali lidskou důstojnost a lidská
práva zasažených a záchranářů.
Hodnoty v psychosociální krizové pomoci a spolupráci jsou často hodnotami, které jsou
vyznávané v občanské společnosti. Při studiu odborné literatury73 bylo možné zachytit i další
66
dle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 1.2 Postoje, hodnoty a
zásady v oblasti psychosociální krizové pomoci a spolupráce.
68
Kohoutek, Špok a Čermák (in Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 82) proaktivitu
považují v psychosociální krizové pomoci za velmi důležitou. Definují tento termín jako
„aktivní vyhledávání klientů, aktivní nabídku“.
69
Krize je definována jako extrémní psychická zátěž, která může vyvolat selhání
dosavadních mechanismů zvládání. Projevuje se nefunkčností v některých oblastech –
biologické, psychické nebo sociální. (Hartl, 2004)
70
např. in Vodáčková a kol., 2002.
71
Zajímavé srovnat s hodnotami sociální práce – např. in Matoušek: Metody a řízení
sociální práce, 2003.
72
Tato deklarace vytvořena Mezinárodní psychosociální pracovní skupinou Světové
asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof v roce 2009. Dostupné na www.mvcr.cz .
67
23
důležité „opěrné body“ psychosociální krizové pomoci, které lze vyznávat jako hodnoty. Jde
např. o naději (že dojde ke zlepšení, možná i k ziskům), normalizaci reakcí (normální reakce
na mimořádnou událost, která po čase odezní). 74
2.2. Role
Při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráce jsme v roli pomáhajícího75.
Podle zásad této mezioborové disciplíny může pomáhat každý občan. Jeho role při pomáhání
je dána více méně jeho angažovaností. Z hlediska charakteru práce budu k vymezení rolí
v psychosociální krizové pomoci a spolupráci přistupovat z profesionálního hlediska.
Role psychosociálního krizového pracovníka je zasazena v týmu, v rámci kterého můžeme
hovořit o dalším výčtu rolí. V případě spolupráce několika týmů nám vystupují do popředí
ještě jiné role.
2.2.1. Psychosociální krizový pracovník
Profesionální psychosociální krizový pracovník76 splňuje vzdělávací standardy. Jak je
v nich uvedeno: „ člověk, který je naplní, bude při dobré podpoře dobře dělat dobrou práci“77.
Slovo „člověk“ naznačuje, že psychosociální krizový pracovník je skutečně především také
člověkem občanem v určitém společenství. Avšak občanem, který dokáže reflektovat a
hodnotit vlastní pomáhání a spolupráci, dokáže promýšlet svoji činnosti a spolupracovat
s ostatními. „Profesionál zůstává občanem a navíc dostává výbavu, která mu umožňuje se
angažovat dlouhodobě a opakovatelně a podporovat v angažovanosti druhé.“78
Ve Standardu 4.6 Poradenství, podpora práv a zájmů79 je psychosociální krizový pracovník
popsán jako jakýsi spojenec zasaženého člověka ve smyslu, že ho podporuje v jednání, které
považuje za důležité, nutné a správné pro vlastní vyrovnávání se s událostí a jejími dopady.
Mnohdy postačí, když se psychosociální pracovník dostane do role posluchače.
Posluchače, který bude naslouchat vyprávění vypravěče, tedy zasaženého. Vyprávění tvoří
vlastní životní příběh, který v sobě nese smysl. V případě zvláště oslabeného jedince a tím
spojené potřeby využití více služeb a více zdrojů opory se může stát pomáhající pracovník
klíčovým pracovníkem nebo koordinátorem péče (tedy v návaznosti na další služby). 80
Současně by měl pomáhající zůstat otevřený pro spolupráci s lidmi ze systému.
2.2.2. Role v týmu
Role pracovníka v psychosociální krizové pomoci a spolupráci je vždy zasazena v týmu81.
73
74
např. podle Sedlákové in Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
Vymětal, 2009, str. 162.
75
Samozřejmě z určitého pohledu i jako zasažení. Tomu jsem se ale již věnovala v kapitole týkající se
vymezení pojmů.
76
Mám tím na mysli placeného pracovníka v psychosociální krizové pomoci a spolupráci či organizované
dobrovolníky v dané oblasti, kteří naplňují označení pro terénní krizové pracovníky.
77
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 7 Vzdělávací standardy psychosociální
krizové pomoci a spolupráce.
78
Baštecká, 2012, str. 187.
79
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
80
Baštecká a kol., 2005.
81
Hayes (2003) popisuje jako nevýraznější specifikace týmu především sdílení stejných hodnot všemi členy,
zaměřenost na plnění úkolů, sociální identifikace, hrdost na příslušnost ke skupině, atd.
24
Tým je podmínkou a nástrojem pomoci, tzn., že je jakousi jistící základnou pracovníka.
Pracovníci v týmu se vzájemně podporují a vedou k sebehodnocení, reflexi o sobě a svých
postojích při pomáhání.82
Tým je mezioborový, využívá zkušeností ostřílených krizových poradců a současně
„nezkaženého“ pohledu nováčků. V psychosociální krizové pomoci můžeme říci, že týmem je
skupina lidí, kteří se zaměřují na úkol a pracují koordinovaně. Součástí týmu jsou lidé, o které
jde; tedy např. přímí zasažení. Přičemž každý přispívá vlastní energií, tím, co umí a pro co má
schopnosti – toho si ceníme.83
Tým má budovat postoje, které napomáhají spolupráci s ostatními týmy a se společenstvím
dané organizace nebo obce. Tzn. podporovat otevřenost vůči spolupráci s ostatními. Tým jako
nástroj je využíván pro účinné a kvalitní zacházení s projevy hromadného chování nebo pro
vytváření a koordinaci komunitních intervencí. Tým je zárukou pro kvalitní, účinnou,
zacílenou pomoc, která je průběžně vyhodnocována. Dále zajišťuje péči o terénní krizové
pracovníky a průběžně zjišťuje a vyhodnocuje potřeby zasažených. Stejně tak je jeho role
důležitá i pro zakončení činnosti s uznáním pracovníků a jejich výkonů, vyhodnocení
spolupráce a podpora k přípravě na jiný úkol.84
2.2.3. Vedoucí týmu
Někdy se vedoucí týmu označuje jako koordinátor, někdy jako manažer týmu 85. Role
koordinátora je významná – podle něj se odvíjí úspěch tým.86 V rámci jednoho týmu může být
role koordinátorská zastávána více lidmi. Jde tu totiž o více rolí – např. koordinátor
komunitních intervencí, vedoucí terénního týmu apod. Vedoucí týmu naplňuje představy o
běžných manažerech. Nese celkovou zodpovědnost za tým. Jak upozorňuje Hayes 87, hranice
mezi rolí vůdce a manažera jsou velmi tenké. Ne vždy je v odborné literatuře zcela jasné,
zdali se píše o manažeru jako o odpovědné osobě za určitý úsek nebo za týmového vůdce,
který udává směr a hodnoty konkrétního týmu (přičemž se ho nesnaží řídit, věří v podstatu
týmu). Důležitým rozdílem mezi nimi je, že vůdce týmu se nedere o nejlepší uznání a
příležitost, přenechává tak odpovědnost ostatním členům.
Vedoucí ve spolupráci s nadřízenými ovlivňuje tvorbu, udržení, výkon a hodnocení týmu.
Využívá schopnosti a dovednosti jednotlivých členů svého týmu. Jeho chování lze označit za
modelové, jaké by měli užívat i jeho kolegové v týmu. Vedoucí týmu je jeho součástí, pracuje
uvnitř, přebírá zodpovědnost za jeho směřování a vizi. 88
2.2.4. Koordinátor
Vedle koordinátorské role uvnitř jednoho týmu můžeme popsat ještě další koordinátorskou
roli, která souvisí s koordinováním několika týmů či náhodně se potkaných lidí právě s cílem
zajistit jejich spolupráci. Vymětal89 uvádí, že v praxi je koordinátorem většinou psycholog,
82
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
Podle Hayes, 2005.
84
více in Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.2 Týmová spolupráce.
85
Tento pojem užívá např. Hayes, 2005.
86
jak vyplývá i ze Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
87
2005.
88
Hayes, 2005.
89
2009.
83
25
ale tuto roli může zastávat téměř kdokoliv. Je potřeba rozlišovat, zdali mluvíme o plánovaném
koordinování, kde většinou dopředu víme o své koordinátorské roli, nebo se v ní najednou
přirozeně objevíme. Role koordinátora v prvopočátcích pomoci vychází spíše z naplňování
odpovědností, kterou na sebe během události bere (často spontánně). Nezáleží tu na jasně
přidělené funkci a jmenování, protože: „koordinátora může dělat každý z nás, pokud se pro to
rozhodne!“90 Tedy: tato role může mít dvojí pojetí: jmenovaný vedoucí pověřený k vedení
týmu v rámci určité organizace nebo účastník mimořádné události, který se sám hned na místě
ujímá koordinační role, protože je mu jasné, co je třeba udělat.
Jeho jednání je podmíněno respektem k území, na kterém se pohybuje. Role koordinátora
je důležitá pro řízení lidí na místě události, pro shromažďování informací, tvorbu postupů a
plánů a pro „síťování“. Jeho roli bych připodobnila k rybáři. K tomu, aby mohl dojít ke svému
cíli (pochytat co nejvíce ryb), musí mít dobrou síť. I psychosociální krizový pracovník tzv. „
síťuje“, tzn., aktivizuje a povzbuzuje přirozené opory z okolí zasaženého, podporuje ke
svépomoci a k pomoci druhým. Význam jeho role spočívá také v tom, že má: „vytvořit
podmínky pro to, aby se lidé dohodli a mohli začít spolupracovat“91. Dále uznává význam
médií a spolupráci s nimi pro podporu připravenosti na zvládání neštěstí a jejich důsledků.
2.2.5. Role v komunitě
Psychosociální krizový pracovník využívá metodu komunitní práce 92. Jejím cílem je
posilovat schopnost lidí zvládat znevýhodněné a náročné situace tím, že nad nimi získávají
větší kontrolu. Pracovník by se měl snažit zvýšit účast lidí na věcech, které se jich nějak
dotýkají. Komunitní prací jde o: „posílení důvěry, dovedností a sebeorganizační kapacity
komunity, které jejím členům umožní používat i po té, co je komunitní pracovník opustí“ 93.
Rolí komunitního pracovníka je vyrovnávat vztahy mezi různými částmi komunity.
Napomáhá vývoji komunity - dělá to jako facilitátor nebo mediátor. Nesnaží se být příliš
vidět, ale současně ví, jak podpořit druhé i sebe, aby po neštěstí mohli dělat něco věcného pro
sebe i druhé, aby mohli společně vyjadřovat radost ze života či úctu ke smrti. 94
Členové v komunitě zažívají: pocit solidarity, sounáležitost mezi lidmi, zájem jeden o
druhého a o celou skupinu, naplnění lidské potřeby „patřit někam“, pospolitost.95
2.3. Úkol
Obecně jsou úkoly96 psychosociálního krizového pracovníka (a koordinátora) popsány ve
Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce97. Psychosociální pomoc by měla
90
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a
spolupráce pro koordinování.
91
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a
spolupráce pro koordinování.
92
Komunitní práce je jednou z metod sociální práce, která spočívá v organizaci akcí daného společenství tak,
aby byly naplněny určité místní potřeby nebo řešeny místní problémy. Směřuje k vyvolání a podpoře změny
v rámci místní komunity. (viz Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003)
93
podle Poppleho in Špatenková a kol., 2004, str. 88.
94
Baštecká, 2012.
95
Špatenková a kol., 2004.
96
Úkoly mají motivující funkci. (Nakonečný, 1995)
97
2010.
26
definovat to, co pomáhající dělá pro naplnění psychických a sociálních potřeb zasažených. Do
pomoci je zahrnuto široké rozpětí od první psychické pomoci až po navazující služby. 98
Baštecká99 stručně definuje úkoly poskytovatelů pomoci: „dělej něco praktického, vyprávěj
– naslouchej (piš), zastav se v tichu, děkuj a slav.“
2.3.1. Psychosociální krizový pracovník
Říkáme, že nejvíce pomáhá uznání100 a rituál. Úkoly psychosociálního krizového
pracovníka by se proto dali shrnout do těchto dvou bodů. Uznává neštěstí, uznává individuální
zvládání a reakce na něj. Psychosociální pracovník proto podporuje konání obřadů, slavností a
rozličných setkání, podporuje aktivní účast zasažených na nich. Rituály po neštěstí navracejí
k řádu101. Mj. mají také další poslání, a to, že: „připomínají celému společenství, že tragédie,
pomáhání a hrdinství jsou součástí života a že příležitostí k pomáhání je denně dost.“102
Pořádají se vzpomínkové obřady, děkovné slavnosti ve významných obdobích po události dle
plynutí času (40 dní, 3 měsíce, 6 měsíců, rok, atd.). Opět nezapomíná na oceňování a uznání
zaangažovaných a zasažených lidí. Umí kontaktovat lidi i v dlouhém čase po události
s citlivostí, ctít soukromí a nabízet pomoc tehdy, je-li potřeba.
Další úkoly lze rozdělit do následujících kategorií:
a) Úkoly z pohledu poskytování krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé pomoci
Jedním ze základních (nejobecnějších) úkolů pracovníka psychosociální krizové pomoci a
spolupráce (v akutní fázi) je poskytování první občanské pomoci, která mj. vyplývá ze zákona
danou povinností každého občana pomáhat druhému v nouzi, ohrožení a bezmoci. Zkráceně
naplňovat potřeby zajišťující přežití.
Jániš103 shrnuje úkoly pracovníka do čtyř bodů: poskytování informací, spojování lidí,
pomoc zvládat emoce a vyhledávat nejhůře zasažené a doprovázet je.
Lucká104 mimoto doplňuje výčet úkolů o další položky: zprostředkovat adekvátní
informace o potřebě a formách pomoci významným osobám v místní síti (starosta, duchovní
apod.) a zprostředkovává kontakt s návaznými odbornými službami.
Kohoutek, Špok a Čermák105 vycházejí ze zahraničních zkušeností při organizování
psychosociální pomoci a stanovování jejích úkolů. Jako další úkoly mj. uvádějí poskytnout
obětem prostor pro oddech (fyzický i psychický), předcházet stigmatizaci obětí a podporovat
jejich sebepřijetí, působit proti odmítnutí obětí společností (což by mohlo obětem přinést
sekundární zranění), vnímat okolnosti z doby před katastrofou, které by mohly zhoršovat
průběh vyrovnávání se s mimořádnou událostí nebo prostřednictvím formálních i
neformálních setkání posilovat pocity znovunabytí sebeúcty a kontroly nad životem.
98
Baštecká a kol., 2005.
2012, str. 151.
100
Důvodem pro pomáhání je často také touha po moci, která za sebou dle Murpyho (2001) skrývá základní
lidské potřeby – lásky, sebeúcty a uznání.
101
Matoušek (Slovník sociální práce, 2003) popisuje další funkce rituálu: udržení rodinné soudružnosti,
udržení kontaktu s přírodním děním.
102
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.6 Vytěžení z události, vyrovnání se s ní,
podpora připravenosti.
103
In Kohoutek, Čerrmák a kol., 2009, str. 261.
104
In Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003, str. 283.
105
In Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 84.
99
27
Psychosociální krizový pracovník má však pomáhat také prakticky, čímž si získává důvěru
zasažených. Terénní příručka106 nám říká, že psychosociální pomoc je svou povahou skutečně
daleko více praktická než psychologická. Konkrétně může přeživším a jejich rodinám
usnadnit dopravu, péči o děti, hledání postrádaných lidí a zvířat, zařizování pohřbu, hledání
ubytování, obstarání léků, výměna brýlí, poskytování stravy a nápojů. Může taktéž asistovat
při vyplňování úředních dokumentů např. pro získání dávek nebo odškodnění, úmrtí list,
dosáhnout na pojistné plnění a jinou finanční pomoc.107
Vymětal108 připomíná, že úkolem při poskytování psychosociální krizové pomoci a
spolupráce je také podpora záchranných a likvidačních prací – stejně jako u HZS.
b) Úkoly z pohledu spolupráce s komunitou
Pracovník se spolupodílí na pomoci především spoluprací s místními, propojováním lidí.
Těžiště spolupráce vyhledává v místních zdrojích, v obci (tedy dle principu subsidiarity).
Hledá, aktivizuje a posiluje „místně a kulturně přiměřené obecné zdroje“ 109. Učí příslušníky
postižené komunity, aby si navzájem pomáhali. Z toho vyplývá, že úkolem komunitního
pracovníka není pomáhat – ten má naopak „tahat za nitky“ – tzn. mobilizovat zdroje, spojovat
lidi, vytvářet sítě a koordinovat. Možnosti přímé formální odborné pomoci jsou totiž
omezené.110 Z tohoto důvodu vytváří, oživuje a aktualizuje komunitní, informační a
koordinační sítě111 – například prostřednictvím setkávání se112. V souladu se zajištěním
dlouhodobé pomoci a spolupráce je někdy nutné vytipovat a nakontaktovat lidi, kteří by byli
připraveni poskytnout dlouhodobou nebo odbornou pomoc.
c) Úkol: komunikovat
Základním nástrojem pro naplňování výše uvedených úkolů je komunikace. Především
komunikace krizová 113, jejíž zásady by měli psychosociální krizoví pracovníci ovládat. Právo
na rovný přístup k informacím by mělo být zajištěno všem skupinám zasažených. Důraz je
kladen na informování obětí katastrof také o jejich psychických reakcích a projevech na
mimořádnou událost při organizování záchranných akcí. Lidskou důstojnost je třeba
zachovávat i při sdělování špatných zpráv. Také zde platí pravidla prvních občanských
pomocí.114
Předávání informací se často děje mj. v podobě letáčků a brožur115, využitím místního
rozhlasu a informačních systémů.116
106
pro pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, kteří se angažují při hromadných neštěstích
většího rozsahu. Vydaná v roce 2002 MV – oddělením psychologie OPe MV a ADROU ČR.
107
Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na kolektivní násilí a terorismus, 2005.
108
2009.
109
Baštecká a kol., 2005.
110
Kohoutek, Čermák a kol, 2009.
111
Vytváření a využívání sítí (networkingu) se více věnuje např. Matoušek: Slovník sociální práce, 2003.
112
Ze svědectví lidí, kterým bylo pomáháno po neštěstí, vyplynulo z vlastních zkušeností doporučení, aby
byl ze skupiny zasažených lidí vytvořen kolektiv, aby se mohli navzájem podpořit. Svědectví uvedena v Příručce
pro dobrovolníky (ADRA).
113
Krizová komunikace znamená výměnu informací, ke které dochází mezi odpovědnými autoritami,
organizacemi, jednotlivci před mimořádnou událostí, během ní a po ní. Její součástí je komunikace rizika.
Podrobněji se tomuto tématu věnuje Vymětal: Krizová komunikace a komunikace rizika, 2009.
114
podrobně viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.4 Sdělování špatných zpráv.
115
u kterých je také nutné držet se určitých zásad.
28
Za zmínku stojí také komunikace s médii. Prostřednictvím komunikace bychom měli
chránit lidskou důstojnost všech zúčastněných, osobní a citlivé údaje117, pověst organizace.
d) Dokumentovat
Předávání informací probíhá nejenom osobně (event. zprostředkovaně přes telefon), ale i
skrze „papír“. Psychosociální krizový pracovník má „vše“ dokumentovat 118. Provázením
zasaženého po celý rok od události a jeho dokumentováním119 totiž pracovník udržuje událost
v paměti. Dokumentováním a přesným zachycením události máme v paměti i slavení ročního
výročí od neštěstí. Dokumentace podporuje spolupráci také s médií a veřejností
(prostřednictvím tvorby informačních a osvětových materiálů). Je také reflektujícím zdrojem
pro vyhodnocování pomoci a spolupráce. Současně umožňuje udržení si nadhledu nad
událostí. Dokumentování má však také svoje formální pravidla, etické a právní kodexy
(včetně dodržování hodnot a zásad psychosociální krizové pomoci a spolupráce).120
2.3.2. Vedoucí týmu neboli koordinátor dovnitř
Úkoly koordinátora neboli vedoucího týmu jsou zveřejněny ve vzdělávacích
standardech121. Kromě naplňování výše uvedených úkolů se také stará o to, aby tým odváděl
dobrou práci – a to od jeho vytvoření, přes udržování pracovní morálky až o zakončení úkolu
a angažovanost. Rozvrhuje síly týmu, dbá o jeho odpočinek, stejně tak o svůj. Jak uvádí
Hayes122, manažer především facilituje práci týmu.
Vedoucí týmu má přispívat k pohodě týmu, kotvit ho, zklidňovat, pečovat o něj a pružně
reagovat na jeho potřeby. Měl by umět vytvářet jasné vnější vztahy mj. ve smyslu spolupráce
s ostatními organizacemi, tzv. síťovat s místními zdroji pomáhání. Jeho dalším úkolem je
stanovovat jasné vnitřní vztahy, jak členy týmu vést, podporovat je, zajišťovat jejich
bezpečnost, pořádat porady, zadávat úkoly svým členům.123
Dobrý vůdce podporuje samostatnost týmu se rozhodovat a přebírat zodpovědnost. Umí se
držet v pozadí a nechat tým, aby se sám vypořádal s problémy. Úspěšný vedoucí jde ostatním
příkladem vlastní prací. Ukazuje tím ostatním, že v tým skutečně věří a je ochoten pro něj
udělat víc. Naopak druhé nikdy neobviňuje, protože ví, že lidé občas chybují. Vede tým
k tomu, aby se z chyb poučil. Současně je dobrý vedoucí týmu také schopen uznat, že tým
nezvládl svůj úkol, nesplnil cíl.124
116
Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
v souladu se zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
118
Součástí naplňování téměř každého Standardu psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010) je
vedení dokumentace.
119
Dokumentaci o zasažených lidech vedeme v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních
údajů.
120
více např. in Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.10. Dokumentování události,
pomáhání a vývoje.
121
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 7.2 Vzdělávací standard psychosociální
krizové pomoci a spolupráce pro koordinování.
122
2005.
123
Více viz Baštecká a kol., 2005.
124
Hayes, 2005.
117
29
2.3.3. Úkoly koordinátora směrem ven
Koordinátor navazuje spolupráci s jinými týmy, oslovuje a zve ke spolupráci co nejvíce
článků pomoci a členů zájmových skupin. Zajišťuje stanovení cílů a postupů pomoci a
spolupráce. Navrhuje a realizuje plány pomoci, svépomoci, spolupráce a připravenosti.
Průběžně je sleduje, kontroluje a vyhodnocuje. Mj. také nastavuje dobrou spolupráci a
komunikaci s médii125. Facilituje, vyjednává, vede koordinační a závěrečná setkání,
zprostředkovává výstupy činnosti. Koordinátor řeší konflikty mezi týmy, lidmi a
organizacemi.
V plánu psychologického pracoviště Středočeského kraje126, jak organizovat
psychosociální pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí, se uvádí mj. tyto úkoly
koordinátora psychosociální krizové pomoci: spolupracovat s krajským koordinátorem HZS
tohoto kraje a s koordinátorem humanitární pomoci; oslovovat potenciální poskytovatele
psychosociální pomoci, koordinovat jejich činnost, sestavovat pracovní týmu s respektem
k požadavku mezioborovosti; vyhodnocovat průběh psychosociální krizové pomoci podle
času trvání neštěstí, jasně definovat a odlišovat pomoc v akutní fázi, střednědobé a
dlouhodobé atd.
Je patrné, že není možné striktně oddělit činnosti koordinátora směrem k týmu a směrem k
okolí. Aby fungovala jedna strana, musí fungovat i ta druhá.
2.4. Cíle pomoci
Cíl je možné označit jako objekt nebo účel, ke kterému zaměřujeme naši motivaci. Jeho
dosažením snižujeme napětí, jeho nedosažení naopak vyvolává frustraci.127
Je důležité znát cíle svého pomáhání a spolupráce mj. i z toho důvodu, abychom byli
připraveni128 na otázky lidí „Proč tu jste? Jak mi pomůžete? Co tu chcete?“ apod.
Předpokládám, že hasiči tyto otázky příliš často nedostávají. Lidé s nimi mají poměrně častou
zkušenost – reálnou či zprostředkovanou (např. přes média). U naší „nedávno“ vzniklé
disciplíny musíme těmto otázkám věnovat velkou pozornost.
a) Způsob stanovování cílů
Cíle se stanovují dle zásad SMART129. Měly by odpovídat obecným cílům disciplíny, ve
které se nacházíme, měly by být konkrétní, měřitelné, dosažitelné a časově určené. Pokud
z nějakého důvodu není možné se těmito zásadami držet a cíle tímto způsobem určit, dle
Standardů bychom měli pomoc a spolupráci vést s úmyslem podpory přesvědčení, že nejsme
na to (a v tom sami), společně to zvládneme, i my (já) můžeme pomoci druhým a na příště se
lépe připravíme.
Cíle by měly být v souladu s hodnotami přesvědčením a zásadami psychosociální krizové
pomoci a spolupráce a měli by odpovídat obecným cílům této disciplíny. Východiskem pro
125
Jak dobře spolupracovat a komunikovat s médii popsáno ve Standardech psychosociální krizové pomoci a
spolupráce, 2010, 5.4 Spolupráce a komunikace s médii.
126
Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí, dostupný na www.hzscr.cz .
127
Hartl, 2004.
128
i v tomto ohledu kladen důraz na připravenost.
129
jak upozorňují Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010) pro tuto zkratku lze nalézt
mnoho významů.
30
určení cílů v psychosociální krizové pomoci a spolupráci jsou potřeby, hodnoty, síly, zdroje a
strategie zvládání zasažených.
b) Plnění cílů, kontrola, vyhodnocování
Podporu k naplnění cílů nacházíme jak ve Standardech zaměřujících se na přímou pomoc a
spolupráci a to ve fázi akutní, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, tak i ve Standardech
popisujících koordinační činnost. Cíle jsou průběžně sledovány a vyhodnocovány. Mohou se
proměňovat v souladu s měnící se situací, potřebami, silami a zdroji zasažených.130 Závěrečné
vyhodnocení cílů by mělo zahrnovat porovnání vynaložených nákladů se zisky. To vše
v součinnosti se zasaženými. Chyby a jiné odchylky od stanoveného prvopočátku chápeme
jako zdroj možných změn pro příští událost.131
c) Cíle psychosociální krizové pomoci a spolupráce
V psychosociální krizové pomoci a spolupráci lze hovořit o čtyřech elementárních
cílech:132
- zvládání, obnova řádu a struktury;
- znovuzačlenění do komunity s ohledem na zachování svébytnosti;
- posílení, růst a otevření se do budoucnosti;
- připravenost a ochota pomáhat druhým.
Jinou formulaci cílů pomoci nabízí Baštecká133 podle zpracovaného návrhu pomoci pro
psychosociální pracovníky Charity, a to: „ cílem psychosociální pomoci je dosáhnout toho,
aby člověk zvládal svůj život vlastními silami a uměl podle potřeby čerpat ze zdrojů sociální
opory jak neformální (rodina, sousedi), tak formální (psychosociální síť)“. Prostřednictvím
psychosociální pomoci by se měli lidé začlenit do společnosti s maximální zachovanou
soběstačností, mj. i tak, že působíme na kvalitu prostředí, ve kterém člověk žije, a skrze které
se zotavuje.
K naplnění cílů nám napomáhají specifické prostředky a nástroje, které využíváme pro
splnění úkolů psychosociálních krizových pracovníků.134
2.5. Nositelé podle zřizovatelů
Jak jsem již několikrát uvedla, psychosociální krizová pomoc je postavena na občanské
vzájemné pomoci. Nositelem jejích hodnot je každý z nás - občan. Pro účely této práce je
potřeba však hovořit spíše o těch, kteří se při neštěstí angažují na profesionální úrovni.
130
K takovému vyhodnocování nám slouží mj. správně vedená dokumentace. Podrobněji viz Standardy
psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.3 Dokumentování pomoci a spolupráce a vytváření
informačních a osvětových materiálů.
131
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
132
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Podobně také in Baštecká a kol.,
2005.
133
2005, str. 136.
134
podle Baštecké, 2012, str. 178.
31
2.5.1. Dobrovolnické x profesionální týmy
Krizovou intervenci mohou poskytovat nejen profesionálové (psychologové, psychiatři,
sociální pracovníci atd.), ale i laici, kteří procházejí speciálním výcvikem krizové
intervence.135
V naší republice se setkáváme s několika psychosociálními týmy – od dobrovolnických,
k profesionálním, které někdy fungují pod určitou organizací. Je zajímavé sledovat jejich
vznik a další vývoj. V této práci není dostatek prostoru se specifiky konkrétních týmů více
zabývat. V případě zájmu je možné dohledat informace např. o Psychosociálním intervenčním
týmu ČR (PIT)136, Komunitním intervenčním psychosociálním týmu (KIP tým)137, Terénním
krizovém týmu v Ústí nad Labem 138, plzeňské Terénní krizové službě 139, týmu Krizového
centra Ostrava140, Výjezdním krizovém týmu oblastní charity Blansko141.
2.5.2. Tým posttraumatické intervenční péče HZS
U hasičského záchranného sboru se rozvinul systém posttraumatické intervenční péče142,
který spadá pod psychologickou péči o příslušníky143. Vznikl na základě zkušeností z praxe při mimořádné události není vždy odborný psycholog profesionál dostupný nebo není schopen
se při události většího rozsahu věnovat několika zasaženým najednou. Psychosociální
intervenční péče by měla být poskytována při mimořádné události, příslušníkům (pokud o ní
požádají) a účastníkům události, která má zjevné projevy stresové reakce.
V rámci HZS jsou tyto týmy posttraumatické intervenční péče označovány jako Týmy
posttraumatické144 péče. Jde o skupinu odborně připravených zaměstnanců nebo příslušníků,
kteří poskytují kolegiální psychickou pomoc. Činnost týmu řídí koordinátor – odborně
vyškolený příslušník, většinou psycholog. Tým se zaměřuje na podporu lidem v akutní fázi,
kteří byli zasaženi osobní krizovou situací nebo mimořádnou událostí. Tím nám tu vzniká
naprosto specifická role se specifickými úkoly hasiče.
Hasič, vyškolený v posttraumatické intervenční péči, poskytuje podporu nejen občanům,
kteří se dostali do mimořádné události, ale také svým kolegům. 145 Těmto vyškoleným
hasičům v posttraumatické intervenční péči se také říká kolegiální poradci neboli peer-support
counsellors – poskytují kolegiální oporu a poradenství.
Úkoly vyškoleného hasiče lze rozdělit do následujících kategorií:
135
Špatenková a kol., 2004.
Více viz http://pit-cr.info/ .
137
Informace o těchto týmech na webu http://www.adra.cz/projekty/projekty-v-cr/kip-tym.
138
http://www.spirala-ul.cz/cz.php?txt=terenni-krizovy-tym .
139
Kontakty na http://www.dchp.cz/nase-sluzby/terenni-krizova-sluzba-v-plzenskem-kraji/ .
140
http://www.kriceos.cz/ .
141
http://blansko.charita.cz .
142
HZS není první, kdo přišel s touto formou péče do našeho státu. Jako první nám posttraumatickou
intervenční péči představila Policie ČR.
143
Mj. je provozována také Anonymní telefonní linka pomoci v krizi, která je oborovou linkou důvěry,
převážně určená pro příslušníky Policie ČR, HZS a jejich rodiny, blízké. Zřizuje se Pokynem GŘ HZS ČR č.
31/2008.
144
Ačkoliv se poměrně často během života setkáváme se stresujícími situacemi, ne každá musí být
považována za traumatickou událost. Traumatickou událost lze definovat jako: „zážitek, který téměř u každého
vyvolá v době ohrožení pronikavou tíseň a výraznou stresovou reakci. Vesměs jde o události, při kterých jde o
ohrožení života, zdraví, tělesné či psychické integrity nebo nejdůležitějších hodnot.“ (Praško Ján et al., 2003)
145
Vymětal, 2009.
136
32
a) Směrem ke kolegům
Posttraumatickou péčí o příslušníky a zaměstnance se rozumí krizová intervence,
kolegiální psychická pomoc a následná péče. Přičemž kolegiální psychická pomoc znamená
užití jednoduchých laických postupů, které vedou u příslušníků a zaměstnanců ke zmírnění
následků traumatizující události. Ve vztahu ke svému kolegovi je úkolem vyškoleného hasiče
poskytnout odbornou pomoc „parťákovi“, který v souvislosti s výkonem služebních úkolů
prožil traumatizující událost. V Deklaraci psychosociálních práv146 je vyjádřeno právo na
„integrovanou, psychosociální podporu, intervence a trénink trvalejšího charakteru“ pro
každého – explicitně zde uvedeno také pro záchranáře.147 Časná intervence má několik fází,
z nich plynou i specifické úkoly pro psychology a vyškolené hasiče.148
b) Směrem k zasaženým
Posttraumatickou péčí obětem mimořádných událostí se rozumí krizová intervence, první
psychická pomoc a psychosociální péče. Přičemž psychosociální péče je zajišťována buď
složkami IZS nebo jinými spolupracujícími institucemi v rámci humanitární pomoci. Tato
forma péče vychází z předpokládaných a vyjádřených potřeb a hodnot zasažených
mimořádnou událostí v bio-psycho-sociální a spirituální rovině. Zdůrazňuje zdroje primární
sociální opory, povzbuzuje k užívání vlastních sil a zdrojů.
Podle Sotolářové149 je poskytováním první psychické pomoci myšleno říct, že tu jsme, se
snahou o navázání kontaktu; zakrytí oběti; ochrana zraněných před diváky; hledání opatrného
tělesného kontaktu; povídání, naslouchání a naplňování co nejvíce možných potřeb.
Základním úkolem (současně i nejdůležitější dovedností) vyškoleného hasiče
v posttraumatické péči je navázání kontaktu se zasaženými. Tento požadavek je podstatný při
poskytování krizové intervence, protože lidé v krizi často prožívají strach, úzkost, bezradnost,
můžou se chovat neadekvátně, někdy i agresivně. Vyškolený hasič by měl akceptovat
zasaženého s jeho projevy a rozumět jim. Nedílnou součástí je zajištění bezpečí, které se
netýká pouze fyzického rázu, ale i psychické podstaty založené na důvěře ve vyškoleného
hasiče ve smyslu, že je to „ten správný člověk na správném místě“ 150.
Následně vzniká plán, jak situaci řešit. Je nezbytné zmapovat sociální oporu zasažených,
jaké osoby existují, které by ho dokázaly podpořit. Pokud na „první pohled“ z rozhovoru
s člověkem nikdo takový není, je třeba zmobilizovat systém sociální opory (např. obec má
povinnost postarat se o svého občana). Zkušenosti ukazují, že komunita 151 se o svého člena
vždy postará. Vyškolený hasič by tak měl případně podpořit aktivitu sousedů, všimnout si jí a
přímo jí navázat na zasaženého člověka.
146
Tato deklarace byla vytvořena v roce 2009 Mezinárodní pracovní skupinou WADEM. Ke stažení na
www.mvcr.cz .
147
Odkazuji na bakalářskou práci Anny Hubové, která se zabývá poskytováním posttraumatické intervenční
péče u základních složek IZS. Vypracovávala dotazníkový průzkum, jak se jednotliví příslušníci těchto složek
vztahují k poskytování posttraumatické intervenční péči.
148
Debriefing podle Mitchella má jasně danou strukturu a postupy. Více o debriefingu a obecně o CISM
např. in Baštecká a kol., 2005.
149
uvádí Hubová, 2007, str. 30.
150
Špatenková a kol., 2004.
151
Podle Matouška (Slovník sociální práce, 2003) komunita naplňuje potřeby blízkosti, intimity a domova.
Jiná definice popisuje komunitu jako místo, kde člověk může získat emocionální podporu, ocenění a pomoc
(především praktickou) v běžném každodenním životě. (Kinkor in Matoušek: Metody a řízení sociální práce,
2003)
33
2.6. Otazníky nad mezioborovou a meziresortní spoluprací
Cca před deseti lety u nás vznikl systém (navazuje již na podobné nastavení v jiných
evropských zemích), který se zabývá zvládáním stresu při mimořádných událostech. Od roku
2002 existuje psychologická služba, která se zaměřuje na prevenci a pomoc nejenom pro
hasiče a jejich rodinné příslušníky, ale také pro oběti mimořádných událostí.
Psychologická péče je chápána jako posttraumatická péče zasahujícím hasičům ve formě
první psychologické pomoci. Spadá pod ní také přímé poskytování psychosociální pomoci
zasaženým a dále jde o koordinaci psychosociální pomoci v situacích vyžadující povolání
dalších sil a prostředků psychosociální péče v rámci IZS.
„Cílem psychologických opatření při (a po) mimořádných událostech je jednak usnadnění
průběhu záchranných a likvidačních prací, jednak ošetření duševních zranění a prevence
rozvoje posttraumatických obtíží.“152 V případě členů IZS jde o to, aby dopad mimořádné
události neovlivnil jejich současný ani budoucí pracovní výkon a kvalitu jejich života. Tato
psychologická opatření se uplatňují v rámci psychosociální pomoci, kde společně s dalšími
postupy vedou ke zpracování zážitku a nalezení rovnováhy, začlenění se do svého sociálního
prostředí, k obnově mezilidských vztahů.
Odborná péče o hasiče v sobě zahrnuje zejména preventivní osvětu, poradenství a
posttraumatickou péči. Snahou je předcházet předčasnému snížení výkonnosti a následných
odchodů. Psychologové vedou týmy posttraumatické intervenční péče, které školí pomocníky
z řad hasičů pro odstraňování pozásahového stresu. Důležité je zmínit, že také poskytují
odbornou péči rodinám hasičů, kteří byli při výkonu svého povolání zraněni nebo zahynuli.
V rámci pomoci obětem mimořádných událostí psycholog-koordinátor HZS daného kraje
se snaží zajistit poskytování psychologické pomoci obětem mimořádných událostí, protože při
zásahu ani bezprostředně po něm nebylo obvyklé, aby byl na místě k dispozici personál, který
by byl kvalifikovaný pro tuto činnost. Hasičský krajský psycholog se podílí na přípravě
zdrojů psychosociální pomoci v regionu a koordinuje jejich využití při mimořádné události.153
Pokyn č. 32/2006 generálního ředitele HZS ČR a náměstka vnitra154 stanovuje, při jakých
událostech je možné vyžadovat povolání psychologa na místo události. Obecně je to tam, kde
jsou soustředěny osoby s nižší psychickou odolností, kde jsou přítomné osoby vystaveny
dlouhodobě nepřiměřenému stresu (tím jsou myšleni i příslušníci HZS ČR).
Úkoly psychologa HZS ČR jsou stanoveny v závazných pokynech generálního ředitele
HZS ČR a náměstka ministerstva vnitra a v Bojovém řádu jednotek požární ochrany –
taktické postupy zásahu: Posttraumatická péče hasičům a psychosociální pomoc osobám
zasažených mimořádnou událostí155.
Jeho participace začíná v období před mimořádnou událostí. Spoluúčastní se příprav
krizových plánů a na zvládání mimořádných událostí a krizových stavů v rámci přípravy
152
Cit. Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html , staženo dne 13. 2. 2012.
153
Podle Vymětala in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.
154
Dostupné na www.hzscr.cz .
155
Staženo dne 15. 4. 2012 z http://www.hzscr.cz/clanek/bojovy-rad-jednotek-pozarni-ochrany-vdokumentech-491249.aspx .
34
obyvatelstva a specifických profesních skupin. Před konkrétním zásahem se psycholog
zaměřuje na předkrizovou psychologickou přípravu vůči členům a příslušníkům složek IZS.
Další úkoly plní psychologická služba v rámci cvičení IZS, kdy upozorňuje na možné reakce
zasažených. Úlohou psychologa může být také spolupráce při poskytování informací
hromadným sdělovacím prostředkům.156
V akutní fázi při mimořádné události poskytuje psychologickou první pomoc občanům i
členům IZS. Konkrétně jde o poskytování krizové intervence na místě nebo při přepravě.
Zaměřuje se především na zajištění bezpečí, tepla, tekutin, tištění, strukturovaných informací
a kontaktu s blízkými. Cílem toho je psychická stabilizace.157
Po dohodě s velitelem zásahu spolupracuje s ostatními subjekty psychosociální pomoci. V
případě potřeby koordinuje psychosociální pomoc (tzn., podněcuje spolupráci v rámci prvních
občanských pomocí, nabízí a zprostředkovává psychosociální pomoc zasaženým
v součinnosti s příslušníky HZS, organizuje součinnost poskytovatelů psychosociální pomoci
ve fázi provádění záchranných a likvidačních prací, zabývá se následnou psychosociální
pomocí ve spolupráci s dalšími subjekty),
Podle Plánu psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí 158 je
úkolem krajského psychologa spolupráce s vedoucím psychologem HZS, se složkami IZS a
ostatními organizacemi, institucemi a obcemi. V akutní fázi koordinuje psychosociální
krizovou pomoc (do doby ustanovení koordinátora psychosociální krizové pomoci) a
spolupracuje s dalšími koordinátory při organizování této pomoci. V případě potřeby
aktivizuje Tým posttraumatické péče HZS.
Psycholog plní svou roli také po zásahu a s ní spojené úkoly, jako je snížení stresu u
zasahujících. Záchranáři se totiž musí s traumatizujícím zážitkem vypořádat rychleji než
ostatní, aby byli znovu akceschopni. Jde o tzv. časnou intervenci 159. Když psychické
problémy přetrvávají dlouhou dobu (týdny, měsíce a roky po mimořádné události) psycholog
poskytuje např. terapii, která je zacílená na léčbu posttraumatické stresové poruchy.160
156
Pokyn GŘ HZS ČR č. 29/2003.
Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.
158
Tento plán vypracovalo psychologické pracoviště HZS Středočeského kraje, je ke stažení na www.hscr.cz
.
159
Více např. in Baštecká a kol., 2005.
160
Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.
157
35
3. Hasičská činnost
Označení „hasičská činnost“ neboli „činnost hasičů“ není k nalezení v legislativním jazyce.
Jedná se o mnou užitý, který pro mě představuje ekvivalent k lidově řečené „hasičině“.
Hledala jsem pojem, který by souborně vystihoval to, co hasiči dělají, a byl tak srovnatelný
s pojmem psychosociální pomoci a spolupráce. Setkávala jsem se však pouze s termíny, které
označovaly jen určitou část hasičské práce, jako např. požární ochrana, záchranné a likvidační
práce, ochrana obyvatelstva, činnosti týkající se krizového řízení atd.
K této kapitole budu přistupovat podobně, jako při vymezování psychosociální krizové
pomoci a spolupráce. Na hasičskou činnost budu nahlížet z pohledu jejích hodnot – tedy co je
pro ni důležité, proč hasiči dělají to, co dělají. Dále se pokusím popsat roli(e) hasičů při
mimořádné události, jaké z toho pro ně plynou úkoly, co je cílem jejich práce. Na závěr výše
popsané vztáhnu k Hasičskému záchrannému sboru ČR jako hlavnímu představiteli hasičské
činnosti.
3.1. Hodnoty
Hasiči se ve své činnosti taktéž orientují podle hodnot. Zvláštní důraz je na ně kladen
v řeči zákonů, podle kterých se řídí systém ochrany a záchrany.
a) Hodnotová orientace hasiče
Hodnoty nejsou důležité pouze pro rozlišování, co je třeba zachránit a uchránit.
Orientovanost na hodnoty je postavena na samotné osobnosti hasiče. Pro výběr do výkonu
služby v bezpečnostním sboru jsou důležité osobnostní charakteristiky uchazeče, které jsou
předpokladem pro výkon této služby. Jednou z takových charakteristik je žádoucí motivace,
postoje a hodnoty.161
Hlavní hodnotou hasiče-záchranáře-profesionála je právě profesionalita162 – tedy podání
nejlepšího výkonu plynoucího z představy o jeho profesi. Z toho důvodu musí zvyšovat svoji
odbornost a fyzickou zdatnost. Při dosahování profesionality se současně musí ohlížet na
zajištění dostatečné míry bezpečí pro sebe a své spolupracovníky. Je potřeba si uvědomovat,
že míra nebezpečí a ohrožení životů a zdraví je taktéž při zásahu na straně záchranářů.
Příslušník má právo i povinnost vytvářet bezpečné prostředí a zajišťovat ochranu zdraví při
výkonu služby sobě i druhým, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání při výkonu
služby. Bezpečnostní sbor proto podle zákona 163 musí příslušníkům poskytovat osobní
ochranné prostředky, mycí, čistící a dezinfekční prostředky.
Zákon si uvědomuje rizika spojená s možným ohrožením života a zdraví příslušníků
bezpečnostních sborů – vymezuje, jak jim preventivně předcházet nebo jak je odstraňovat.
Nadřízený by nikdy neměl zapomínat na své podřízené a na jejich momentální psychický
stav. Pokud to je možné, nadřízený by měl svému podřízenému nejprve poskytnout určitou
ochranu.164
161
Podle Vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby
v bezpečnostním sboru.
162
Baštecká, 2012, str. 185.
163
č. 361/2003, Sb., o služebním poměru.
164
Brečka, 2009.
36
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, věnuje jednu část péči o příslušníky
bezpečnostního sboru. Klade důraz na to, že při výkonu práv a povinností vyplývajících ze
služebního poměru nelze užívat k újmě druhého nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Současně zakazuje jakoukoliv formu přímé a nepřímé diskriminace. Mimo to se přímo
vyjadřuje k sexuálnímu obtěžování. Mělo by být zajištěno rovné zacházení se všemi
příslušníky.
Oproti uvedenému důrazu na bezpečí hasičů a ochranu jejich životů a zdraví, ve služebním
slibu příslušník slibuje, že nasadí i vlastní život za záchranu a ochranu zájmu České
republiky. Navíc slibuje, že se bude chovat tak, aby neohrozil dobrou pověst hasičského
záchranného sboru – a to jak při výkonu služby, tak i v době mimo službu. Výše uvedený
zákon klade důraz také na dodržování služební kázně a služební zdvořilosti příslušníků. Tyto
hodnoty posilují naši odolnost. Z lidské zkušenosti s hasiči bychom mohli vyzdvihnout další
hodnoty, které máme s jejich profesí spojeny: hrdinství, statečnost, otevřenost, slušnost, péče
o druhé apod.
Hasičské práce se taktéž orientuje na týmovou spolupráci. Troufám si tvrdit, že týmovost
je u hasičů ještě více upřednostněna. Ze sdělení mého známého hasiče „profíka“ jsou: „kluci
na šichtě jeho druhou rodinou“. Tráví spolu hodně volného času i mimo pracovní dobu, jezdí
společně na dovolené, oslavují důležité mezníky v životě apod. Myslím si, že jde o logický a
přirozený proces – ti „kluci“ spolu téměř denně zažívají silné zážitky, které je spojují. Při
záchranných akcích se mnohdy dostávají do obrovských rizik, kdy se na sebe musí vzájemně
spoléhat a důvěřovat si.
b) Hodnoty promítající se do činnosti hasičů
Zákon č.240/2000 Sb., o krizovém řízení, jasně vymezuje stanovený žebříček hodnot: od
ochrany životů, zdraví, majetku, životního prostředí až po nově přidanou stabilitu
každodenního života lidí, včetně služeb - tj. ochrana tzv. kritické infastruktury – její narušení
by mělo dle slov zákona závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních
životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu. Kritériem pro posouzení
závažnosti narušení funkce infrastruktury je rozsah ztrát na životě, dopad na zdraví osob,
mimořádně vážný ekonomický dopad nebo dopad na veřejnost v důsledku rozsáhlého
omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního
života. Při evakuaci se klade důraz také na zabezpečení předmětů kulturní hodnoty,
technického zařízení, případně strojů a materiálů k zachování nutné výroby a také
nebezpečných látek z místa ohroženého mimořádnou událostí.165
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, explicitně jmenuje také materiální hodnoty,
jako je hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu. Zákon k těmto hodnotám váže i
odpovědnost těch, kterým byly svěřeny.
Podle čeho se hasiči také orientují a co je důležité z pohledu zajištění ochrany hodnot, tak
je tzv. operační hodnota jednotek požární ochrany. „Tato hodnota vypovídá o schopnosti
jednotky PO zahájit a provádět plnění úkolů v operačním řízení na místě zásahu.“ 166 V potaz
165
166
Podle vyhlášky č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva.
Cit. http://www.hzscr.cz/clanek/jednotky-po-961839.aspx, staženo dne 14.3.2012.
37
je brána doba výjezdu jednotky požární ochrany z místa svého působení po vyhlášení
poplachu a dále územní působnost jednotky (doba jízdy, resp. vzdálenost, na místo zásahu).
3.2. Role
Role hasičů při mimořádných událostech vychází z jejich poslání – tedy chránit životy,
zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných
událostech, ať již se jedná o živelní pohromy, průmyslové havárie či teroristické útoky. 167
Pokud dojde k neštěstí, při kterém by zasahovali hasiči – jedná se vždy o zasahující tým
lidí s rozličným počtem členů. K zásahu mohou přijet i menší skupiny, tj. dva hasiči 168.
Práce hasičů je postavena na týmu, při zásahu na práci té konkrétní jednotky. Podle
sociologických učebnic má každý člen týmu svou roli v něm.
Tým (nebo výjezdová jednotka), o které na tomto místě hovořím, spadá do Hasičského
záchranného sboru ČR. Podle operačních hodnot se dělí do kategorií jednotek požární
ochrany. V tuto chvíli se dostávají ke slovu nejenom profesionální hasičské záchranné sbory,
ale také jednotky dobrovolných hasičů, kteří představují jednu z důležitých sociálních opor
v místě neštěstí. Považuji jednotku dobrovolných hasičů za jakýsi most mezi „cizí“
profesionální pomocí a současně místní komunitou, obcí.
3.2.1. Hasič - záchranář
Ať už se jedná o „profíky“ nebo „dobráky“, k místu mimořádné události vyjíždí vždy
velitel zásahu a zasahující hasič(i).
Na místě zásahu jsou hasiči podřízeni svým velitelům jednotek a jejich prostřednictvím
veliteli zásahu nebo úseku.
Do hasičského záchranného sboru jsou vybírání lidé tělesně zdatní a psychicky odolní,
kteří jsou následně ve své profesi vzděláváni a cvičeni tak, aby se tyto vlastnosti dále
budovaly a udržovaly. Je možné předpokládat, že při zásazích pracují s velkým osobním
nasazením a profesionalitou. Pracují pod odborným velením. Denně se setkávají s lidským
utrpením. Přesto musí svědomitě a řádně plnit své úkoly, které z jejich profese a dané role
vycházejí.
Při vstupu do služebního poměru příslušník bezpečnostního sboru skládá služební slib 169:
„Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně
dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji
svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozil
dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě
a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“
Jedním z důvodů pro propuštění příslušníka je porušení tohoto slibu jednáním, které
ohrozilo dobrou pověst bezpečnostního sboru a mělo znaky trestného činu.
167
Cit. http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr-224110.aspx,
staženo dne 12.2.2012
168
Viz Bojový řád jednotek požární ochrany: Výjezd jednotky. Ke stažení na www.hzscr.cz .
169
Podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru.
,
38
3.2.2. Velitel zásahu
Velitel zásahu má velmi zásadní roli. Má svůj význam nejenom v rámci individuálních
zásahů jeho jednotky, ale současně i při spolupráci jednotek IZS, kterou zaštiťuje zejména při
zajišťování součinnosti mezi jednotlivými vedoucími složkami IZS a ukládá jim příkazy.
Jeho role a úkoly se odlišují podle toho, zdali zásah probíhá v „normální režii“, v rámci
integrovaného záchranného systému nebo vyhlášeného krizového stavu. Je oprávněn dávat
pokyny a rozkazy. Velitel zásahu zodpovídá za správné provedení zásahu, za ochranu všech
hodnot, tedy i života a zdraví svých „kluků“. Stanovuje průběh zásahu, komunikuje dovnitř
svého týmu, ale i navenek zejména prostřednictvím operačního střediska.
3.2.3. Psycholog HZS
Pokyn GŘ HZS ČR č. 29/2003 vydává Status psychologických pracovišť HZS ČR
v souladu s Koncepcí psychologické služby HZS ČR. Mj. je zveřejněn Etický kodex
psychologa HZS ČR. Tento pokyn definuje materiální, personální, metodické a organizační
podmínky chodu psychologických pracovišť a etický způsob práce psychologa. Pokynem č.
32/2006 generálního ředitele HZS ČR a náměstka vnitra170 se stanovují podmínky pro
povolání psychologa. Ředitelům HZS krajů je tím uložena povinnost organizovat výkon
psychologické služby a tyto podmínky pro ni zajistit.
Psychologická služba HZS se sestává ze třech oblastí171:
 Personální práce s hasiči – v prvopočátku jde o výběr uchazečů s důrazem na
zjišťování jejich duševních předpokladů (v terminologii zákona o služebním poměru
se jedná o osobní způsobilost). Patří sem také vyšetření hasičů z povolání. Při
výběrovém řízení do řídících a speciálních funkcí psycholog zpracovává podklady
k rozhodnutí. Vždy vychází z analýzy pracovních úkolů jednotlivých hasičských
pozic.
 Odborná péče o hasiče, která v sobě zahrnuje zejména preventivní osvětu, poradenství
a posttraumatickou péči.
 Pomoc obětem mimořádných událostí.
Na webových stránkách172 je uvedena ještě čtvrtá oblast psychologického pracoviště HZS ČR,
a to oblast vzdělávání pro příslušníky a zaměstnance.
3.3. Úkol
Úkoly hasičů jsou zakotveny v legislativě a ve zpracovaných metodických pokynech, jako
je např. Bojový řád jednotek požární ochrany nebo Pokyny HŘ HZS ČR 173.
3.3.1. Hasič
Obecně, laicky, lze základní úkol hasiče popsat jako: dostat oběť co nejrychleji mimo
ohrožení života a postarat se o ty, kterým již nemůže být takto pomoženo.
170
Dostupné na www.hzscr.cz .
Podle Sotolářové in Baštecká a kol., 2005, str. 247.
172
http://www.hzscr.cz/clanek/hzs-stredoceskeho-kraje-menu-integrovany-zachranny-system-psychologickasluzba-uvod.aspx, staženo dne 18. 4. 2012.
173
Oboje ke stažení na www.mvcr.cz .
171
39
Ministerstvo vnitra – generální ředitelství HZS ČR vydává Bojové řády jednotek požární
ochrany – taktické postupy zásahu174, které slouží jako metodické pokyny. Jsou rozděleny do
kapitol, každá kapitola obsahuje různý počet metodických listů, které se věnují popisu
konkrétního typu události, činnosti hasičů, jejich úkolů. Mj. zde najdeme i specifika každé
události, očekávané zvláštnosti. Rozsah této práce nedovoluje popsat konkrétní úkoly hasičů
při konkrétních typech zásahů. S ohledem na téma a cíl diplomové práce se zaměřím na jeden
z metodických listů, který se primárně zabývá posttraumatickou péčí hasičů a poskytování
psychosociální pomoci zasaženým lidem mimořádnou událostí. Každý hasič by měl mít
znalosti o komunikaci a krizové intervenci, důraz je v tomto ohledu kladen především na
vyškoleného hasiče v poskytování posttraumatické péče. K tomu více v kapitole týkající se
spolupráce.
Činností hasičů je kromě hašení požárů také likvidace následků živelní pohromy,
technologických havárií, úniku ropných nebo chemických látek. Tyto práce označujeme za
záchranné a likvidační. 175 Znamenají záchranu života, zdraví, majetku a životního prostředí a
likvidací následků mimořádné události. Je pravda, že takové činnosti, jako provádění
záchranných a likvidačních prací, spadají také do úkolů psychosociální pomoci (např.
vyklízení bahna v rodinných domech), konkrétně pod první pomoc technickou.176
HZS ČR plní úkoly (dle zákona o IZS) při organizaci a řízení ochrany obyvatelstva při
řešení mimořádných událostí. Zabezpečuje a koordinuje organizační a technická opatření
v oblasti ochrany obyvatelstva – a to především varováním, úkrytem, evakuací a nouzovým
přežitím.177
Příslušníci HZS zabezpečují opatření nouzového přežití obyvatelstva zejména s cílem
minimalizovat negativní dopady mimořádných událostí na zdraví a životy zasaženého
obyvatelstva. Tato opatření navazují na evakuaci obyvatelstva z tohoto místa událost nebo
jsou prováděna přímo na místě mimořádné události.
3.3.2. Úkoly velitele zásahu
Velitel zásahu organizuje záchranné a likvidační práce v místě zásahu (v případě
součinnosti s IZS, tak s ohledem na zásady koordinace těchto složek178). Velitel zásahu
provádí v místě nasazení složek IZS koordinaci záchranných a likvidačních prací a součinnost
těchto složek. V rámci toho může zakázat nebo omezit vstup osob na místo zásahu, nařídit
evakuaci osob nebo stanovit i jiná dočasná omezení k ochraně života, zdraví, majetku a
životního prostředí. Nařizuje bezodkladné provádění nebo odstraňování staveb, terénních
úprav za účelem zmírnění nebo odvrácení rizik vzniklých mimořádnou událostí. Má
oprávnění vyzvat právnické osoby nebo fyzické osoby k poskytnutí osobní nebo věcné
pomoci, zřídit štáb velitele zásahu jako svůj výkonný orgán a určit náčelníka a členy štábu,
174
Ke stažení na www.mvcr.cz .
Podle zákona č. 230/ 2000 a č. 240/2000, dále Vyhlášky č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech
zabezpečení integrovaného záchranného systému.
176
Baštecká a kol., 2005.
177
Podrobně popisuje např. Kavan in Baštecká a kol., 2005.
178
Zásady koordinace složek IZS jsou uvedeny ve vyhlášce č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech
zabezpečení integrovaného záchranného systému.
175
40
rozdělit místo zásahu na sektory a stanovit jejich velitele, kterým je oprávněn ukládat úkoly a
rozhodovat o přidělování sil a prostředků do těchto sektorů.179
Velitel organizuje spojení mezi místem zásahu a územně příslušným operačním a
informačním střediskem pro předání informací. Vyhlašuje odpovídající stupeň poplachu.
Povolává potřebné množství sil a prostředků složek IZS na místo zásahu prostřednictvím
OPIS..180
Na místě zásahu při jeho řízení uplatňuje dle svých možností posttraumatickou péči o
zasažené mimořádnou událostí – využívá k tomu členy Týmu posttraumatické péče,
psychologa nebo spolupracující složky IZS nebo jiné subjekty v oblasti posttraumatické či
psychosociální péče. Tyto spolupracující subjekty si může na místo události přivolat
prostřednictvím OPISu. Do doby jejich příjezdu může pro zajišťování této péče obětem určit
některého hasiče.181
3.3.3. Psycholog HZS
Úkoly psychologa HZS ČR jsou stanoveny v závazných pokynech generálního ředitele
HZS ČR a náměstka ministerstva vnitra. Mj. jsou v nich stanoveny také práva a povinnosti
obou stran, jak zabezpečit podmínky a chod psychologické služby, aby byla efektivní.
Konkrétní náplň práce psychologa se liší potřebami HZS krajů a jednotek PO. Ve vztahu k
„hasičině“ plní úkoly spojené s agendou kolem přijímacího řízení, provádí diagnostiku hasičů
a zajišťuje jejich další rozvoj vzděláváním.
3.4. Cíle hasičské činnosti
V kapitole o cílech psychosociální krizové pomoci a spolupráce jsem hovořila o důležitosti
vědět, s jakým cílem pomáháme a spolupracujeme z důvodu naší připravenosti na otázky lidí,
proč tu jsme a jak jim můžeme pomoci. Zmiňovala jsem, že neočekávám, že by hasiči tyto
otázky dostávali na základě obecné lidské zkušenosti s nimi. Ale možná právě proto
nepovažuji za zbytečné, když se budu alespoň krátce věnovat cílům „hasičiny“. Někdy se nám
stává, že co považujeme za jasné, triviální a samozřejmé, tak nakonec úplně zřetelné není.
Pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví příslušníků při výkonu služby se přijímají
opatření, která jsou považována za prevenci rizik. Jejich cílem je předcházet těmto rizikům,
odstraňovat je nebo minimalizovat jejich působení. 182
Podle vyhlášky č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, se na
místě zásahu provádí průzkum, jehož cílem je zjistit, zdali jsou ohroženy osoby, zvířata a
majetek, dále zjišťuje rozsah požáru, způsob a směry jeho šíření a druh hořících materiálů
nebo rozsah účinků mimořádné události, přítomnost nebezpečných látek a předmětů, které
mohou nepříznivě ovlivnit průběh zásahu. Mj. hodnotí také terénní a jiné podmínky
významné pro použití požární techniky a věcných prostředků požární ochrany. Při zdolávání
požárů je potom cílem činnosti jednotek lokalizace požáru v případech, kdy bylo zásahem
zamezeno dalšímu šíření požáru a síly a prostředky zasahujících jednotek jsou pro likvidaci
179
Zákon č. 328/2001 Sb., o integrovaném záchranném systému.
Bojový řád jednotek požární ochrany: Velitel zásahu při řízení požárního zásahu a záchranných prací
jednotek. Dostupné na www.hzscr.cz .
181
Pokyn GŘ HZS ČR č. 30/2008.
182
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
180
41
požáru dostatečné, a poté likvidace požáru až do ukončení nežádoucího hoření. Při zásahu má
záchrana osob přednost před záchranou zvířat a majetku. Cílem činnosti jednotek při záchraně
osob a zvířat je odstranění bezprostředního ohrožení jejich života. V případě, kdy již nelze,
ani přes vynaložení všech dostupných sil a prostředků, osoby, zvířata nebo majetek zachránit
anebo pokračování v zásahu by bezprostředně ohrožovalo život zasahujících hasičů, velitel
zásahu může na nezbytně dlouhou dobu jejich záchranu přerušit.
3.3. Nositelé hasičské činnosti
Hasičská činnost - dobrovolná i profesionální - je realizována pod zastřešujícím
Hasičským záchranným sborem ČR. Odkazuji na kapitolu „Vymezení pojmů“, kde se
podrobněji věnuji této instituci.
HZS ČR vytváří jakousi platformu pro výkon hasičské činnosti, zaštiťuje jí, dává jí jméno
a metodicky vede.
HZS ČR nese další význam v rámci krizového řízení. Při přípravě na krizové situace a
jejich řešení HZS kraje organizuje součinnost mezi správními úřady a obecními kraji, vede
přehled možných zdrojů rizik a provádí analýzy ohrožení, zpracovává krizové plány kraje a
obcí s rozšířenou působností, plní úkoly stanovené Ministerstvem vnitra, hejtmanem a
starostou buď v rozsahu krizového plánu kraje, nebo obce s rozšířenou působností.
3.4. Otazníky nad novým pojetím úkolů základních složek IZS
V poslední době lze sledovat změnu přístupu k úkolům základních složek IZS. Dříve si
udělali svou práci a od místa události odjeli. Dnes snaha školit pracovníky IZS s cílem
poskytovat podporu zasaženým na místě mimořádné události. Vychází se ze zkušeností, na
základě kterých je vnímán přesah jejich práce. V nedávné době vstoupil v platnost zákon č.
374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, který se věnuje tématu mimořádných
událostí.
Vývoj jde rychle dopředu a proaktivním směrem. Baštecká183 popisuje, že psycholožka
Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje Soňa Pančochová ve spolupráci s hasiči
vytváří výukové video, které učí hasiče věnovat pozornost kontaktu a komunikaci s přímými
zasaženými včetně první psychické pomoci v kontextu rozšiřujícího se pojetí prvních
občanských pomocí.
183
2012.
42
4. Očekávání
Věci, které očekáváme a jak je očekáváme, tvoří částečně to, co jsme.“184 Každý, s kým se
během pomáhání setkáme – občan, rodina, obec, organizace, novinář, starosta atd., má od nás
(psychosociálních krizových pracovníků, hasičů) nějaká očekávání, protože on sám je k sobě
nějak vztahuje, nějak ve světě funguje, něco od sebe očekává.
Nyní se pokusím obecně nastínit, s čím můžeme mít očekávání spojené, co může
vyjadřovat a skrývat.
a) Pozitivní doufání
Očekávání lze označit také pojmem doufat – mít nějakou naději do budoucna. Podle bible
je možné doufat pouze v pozitivní věci, ačkoliv jsme přitom střetáváni se zkouškami. „Doufat
znamená uchopit ve víře zaslíbení života a spásy.“ 185 Někdy je naděje spojována s pocity
úzkosti, voláním o pomoc a naříkáním186. Je to možná proto, že naděje není hmatatelná.
Pokud na ni pohlédneme, již nemůžeme hovořit o naději, o očekávání. Naděje z pohledu Bible
stojí na důvěřivém očekávání budoucnosti, která je darovaná Bohem. Křesťanská morálka je
morálkou naděje. Křesťan očekává uskutečnění své naděje. Jeho očekávání není záležitostí
pouze jeho samotného, ale celého společenství. 187
Doufání se proto pro spolupráci jeví jako přesnější pojem, protože jednoznačně doufáme
v něco pozitivní. Očekávat totiž můžeme např. nudu. Doufání se proto výrazně pojí
s hodnotami - o co usilujeme, o co nám jde.
b) Hodnotový význam
Keller188 vnímá jako součást očekávání také odhad toho, nakolik nám naše osobní situace,
druzí lidé a společnost umožní naše hodnoty realizovat. V mnohých kulturách se ukazuje, že
více než potřeby se zdůrazňují hodnoty a právě očekávání zasažených lidí. Např. i kultura
organizace je definována jako: „vzorce očekávání v rámci dané organizace“189. Řečeno jinak,
hodnoty a očekávání jsou součástí organizační kultury – v logice našeho tématu: i HZS ČR
staví na určitých hodnotách a očekáváních, stejně také např. psychosociální intervenční týmy.
c) Očekávání vztažená k roli a úkolu
Očekávání Kohoutek190 definuje jako: „nejobecnější a většinou jaksi neutrální cit zaměřený
na budoucí události a stavy …“, spojený s určitými způsoby chování. Očekávání vyplývají
z představy o naší roli a úkolu. Očekávání se pojí k chování člověka v dané pozici.191
Očekávání je přitom založeno na pevně zakořeněných přesvědčeních.192 Přičemž očekávání je
možné upravovat osvětou. Zdali byla naplněna očekávání „příjemce“ pomoci je také tématem
184
Allmen (ed.), 1987, str. 57.
Allmen (ed.), 1987, str. 57.
186
Viz Jb 5,16 .
187
V Novém zákonu se naděje odkrývá v Ježíši Kristu. Naděje je úzce napojena na víru, přes víru na lásku.
Jsme u podstaty křesťanské bytosti, kterou tvoří víra, naděje a láska. Více in Allmen (ed.), 1987.
188
Keller, Gál, Frič, 1996.
189
Hayes, 2003, str. 145.
190
2002, str. 30.
191
Kohoutek, 2002.
192
Sdílená přesvědčení, která jsou používána jako vodítka při diskuzích a společné činnosti, jsou označována
pojmem sociální reprezentace. (Hayes, 2003)
185
43
pro vyhodnocování a pro posouzení účinnosti pomoci. Očekávání tak naplňuje normotvornou
funkci v rámci spolupráce. Přičemž se znovu odkazujeme na hodnoty – hodnotíme naše
očekávání, která vycházejí z hodnot.
d) Očekávání odměny
V souvislosti se spoluprací několika osob společný cíl představuje očekávání společné
odměny. Odměnu lze získat vzájemnou podporou a pomocí. Oba usilují o totéž, oba získávají
totéž – mohou se na sebe spolehnout.193
e) Očekávání pomoci
Panuje obecný předpoklad, že úkolem pomáhajícího je zejména pomáhat druhým, tedy
reagovat na jejich potřeby, vědět si rady, co dělat a mít k dispozici paletu znalostí a
prostředků, jak situaci zlepšit. Někdy však zasažení kladou na pomáhající také nároky řešit
jejich trauma, což se pojí s nereálným očekáváním, že pomáhající jsou všemohoucí a vše
vyřeší.194 Lidé v náročné situaci obvykle nejvíce očekávají také emoční oporu.195
Odborníci196 se shodují, že sociální opora má pozitivnější důsledek, čím více je očekávaná.
Očekávaná sociální opora znamená: „přesvědčení člověka o tom, že existují lidé, kteří jsou
připraveni mu v případě potřeby pomoci.“197 Důvěřuje v to. Cítí se díky tomu být zakotven.198
Budu dále psát o důležitosti komunity, jejímž jedním ze základních znaků je pospolitost.
Díky pospolitosti členové komunity očekávají vzájemnou pomoc.199 Odborným jazykem
hovoříme o anticipované sociální opoře.200
Přehled očekávání, která zasažení mají od pomáhajících, je zpracován ve Standardech
psychosociální krizové pomoci a spolupráce201.
Očekávání směřovaná k hasičům se pravděpodobně nejvíce „točí“ okolo ochrany a
záchrany hodnot, které jsou vymezeny zákony202. Jde velmi často o čas, je potřeba rychlost
zásahu a dovednost rozhodovat se v časové tísni. Spoléháme se na odolnost a houževnatost
hasičů, že se nebudou bát „poprat“ s každým živlem.
Uvedené kategorie se promítají i do očekávání hasičů a psychosociálních krizových
pracovníků od sebe a druhých. Na tyto profese jsou tak kladeny mimořádně vysoké nároky.
Lze je společně shrnout do těchto bodů203:
dovednost navázat kontakt s člověkem zasaženým mimořádnou událostí; udržet kontakt
s ním tak dlouho, jak je potřeba; schopnost rychle vyhodnotit ohrožení a nebezpečí – ve
vztahu k sobě, k druhým, ke kolegům, ke společnosti; umět učinit první odhad situace,
193
Nakonečný, 1995.
Upozornění in Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
195
Špatenková a kol., 2004.
196
např. in Špatenková a kol., 2004.
197
Baštecká, 2005, str. 86.
198
Očekávaná sociální opora je pro člověka důležitější než pomoc skutečně obdržená, protože mj. podporuje
jeho schopnost věci zvládat sám. (Baštecká a kol., 2005)
199
např. in Špatenková a kol., 2004.
200
Např. in Baštecká a kol., 2005.
201
2010.
202
Např. zákon o krizovém řízení.
203
Podle Špatenkové a kol., 2004.
194
44
posoudit jí, zanalyzovat (např. shromažďovat informace, rozlišovat jejich důležitost,
vytvářet hypotézy); schopnost rozhodovat se pod tlakem (času, okolí, nebezpečí apod.),
brát na sebe rizika a zodpovědnost za svá rozhodnutí, odolnost vůči stresu; rozeznávání
silných stránek lidí a jejich okolí, podporovat jejich soběstačnost; dovednost pracovat
individuálně i týmově; spolupráce s ostatními (institucemi, jednotlivci), znalost sítě
psychosociální a jiné pomoci; odolnost vůči pochybnostem a možností pomoci; umět
vhodně rozlišovat použití empatického, aktivního a direktivního přístupu; sociální
dovednosti jako komunikativnost, schopnost navazovat kontakty, chování vzbuzující
důvěru, smysl pro humor, zdravý optimismus, obratnost v jednání; schopnost zorientovat
se v potřebách, možnostech zasažených a jejich okolí; schopnost orientovat se a plánovat
postup atd.
Jedno z očekávání, které může mít pracovník (psychosociální nebo hasič) vůči sobě je
očekávání (vlastní) zdatnosti204. Tzn., že je zdravý, silný a odolný; umí rozpoznávat známky
stresu a rychlými postupy proti nim zasahovat. Udržení své role přispívá k tomuto
očekávání.205
204
Vnímaná osobní zdatnost je popisovaná jako pocit, že dokážu jednat efektivně a vhodně se o sebe
postarat. (Hayes, 2003)
205
Podle vojenské zásady BOJIS – více viz Baštecká a kol., 2005.
45
5. Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a
hasičů
Řízení pomoci je zásadní pro její zdárný průběh a výsledek. Ptáme si při ní na otázky: kdo
co má kde kdy jak dělat, s kým a proč. „Je třeba, aby praktická, psychická pomoc a vedení
zásahu vzbuzovaly u postiženého člověka vědomí, že je viděn jako plnoprávný občan, …“ 206
Z předchozích kapitol je zřejmé, že pomoc by měla být poskytována v terénu, měla by
odpovídat typu události a času, měla by vycházet z posouzení potřeb, hodnot, sil a zdrojů
zasažených. Orientujeme se podle souřadnic pomoci a spolupráce – typu události, času po
události a situací zasažených, skupinami zasažených. 207 Současně musíme mít na paměti, že
tam, kam vstupujeme, již existuje nějaká síť opory a systém vazeb. Až následně lze sestavit
plán pomoci, který bude tzv. „šitý na míru“208.
Pomoc se skládá ze tří složek: sdělování, součinnosti a spolupráce. Předchází jí samotné
rozhodování, jaká opatření použít. Pro nastavení spolupráce a součinnosti je nutné znát
kompetence jednotlivých účastníků, tedy kdo za co zodpovídá. Po akci pomáhání dochází
k jejímu vyhodnocení a učení se pro lepší připravenost na příště.209
Ukazuje se, že nedílnou součástí tohoto tématu je také oblast managementu jako procesu
vytváření a udržování prostředí, ve kterém jednotlivci společně a účinně dosahují svých cílů;
stejně tak dochází k optimálnímu využívání lidských, materiálních a finančních zdrojů
k dosažení stanoveného cíle.210 Shoduji se na tom s Bašteckou, že: „účinná pomoc…je
především věcí dobrého managementu.“ 211 Pro spolupráci je pak zásadní dovednost
facilitace.212 Facilitace by měla vytvářet prostor pro sdílení cílů a očekávání, co by organizace
měla nebo neměla dělat, sdílení odlišení rolí a zájmů, podobnosti v technických a výchozích
potřebách a dosahování změn okolí.213
5.1. Důvody pro spolupráci
Dosahovat cílů soupeřením, nebo spoluprací. Spolupráce je v psychosociální krizové
pomoci velmi ceněna. Odkazuje se na ni v šifrovací mřížce – společně to zvládneme, každý
může pomoci druhému. Spolupráce je definována jako: „chování maximalizující výsledky (či
prospěch) skupiny.“214 Slovo spolupráce lze nahradit jiným, a to kooperace215. Kooperace
znamená součinnost několika osob, které se zaměřují na stejný cíl.216 Z našeho posuzovaného
hlediska je výhodnější využít prosociální kooperace, která dává příležitost k lidské všeobecné
kooperativnosti217. Podle Křivohlavého218 se tato forma spolupráce může stát eticky
206
Lucká in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003, str. 281.
Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010.
208
Podle Baštecké, 2005.
209
Baštecká a kol., 2005.
210
Podle Svobodové in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003.
211
Baštecká in Vodáčková a kol., 2002, str. 375.
212
Baštecká, 2012.
213
Drabek in Rodríguez, Quarantelli, Dynes, 2006.
214
Archer in Hewstone, Stroebe, 2006, str. 58.
215
Holub, Lyer, 1967.
216
Hartl, 2004.
217
Podle Hartla (2004) je kooperativnost schopnost spolupracovat, se kterou souvisí otevřenost a přátelskost.
207
46
hodnotnou, protože nezahanbuje. Směřuje k cíli lidského snažení. Výsledkem spolupráce je,
že každý dostane něco, takže všichni mají na konci o něco více, než měli na počátku. Oba
partneři získávají dohromady (jako skupina) větší výši hodnot, než by získali jako jednotlivci.
„Spolupráce žije z očekávání.“219 Tzn., že i když nebude dosaženo kýženého cíle, spolupráce
je nadějí, příslibem perspektivní hodnoty.
Dalším důvodem pro spolupráci může být očekávání tzv. „symetrického rozdělení
hodnot“220 – já dostanu to samé, co ty; nebo event. ty dostaneš a já také něco. Důležitou
charakteristikou pro spolupráci je tedy společný zájem a zisk. Společný zisk má vyšší
hodnotu. Kooperativní vztahy se projevují vzájemnou podporou a předpokládají vzájemnou
důvěru.221
5.2. Hodnotové zakotvení spolupráce
„Zásadní hodnotou, která je nejpodstatnější a prochází všemi dalšími snahami o vytvoření
kvalitativního rámce spolupráce (při pomáhání), je partnerství.“ 222 Sedláková223 uvádí zásady
pro spolupráci, které jsou spojeny se základním požadavkem „ctít roli toho druhého a
důvěřovat mu“224. Efektivní pomoc vyžaduje spolupráci při jejím organizování a ta
vzájemnou důvěru. Spolupráce různých organizací vyžaduje: vzájemné informace, uzavřené
dohody a smlouvy, společný výcvik a vzdělávání, sdílené zážitky. Je třeba nabízet aktivní roli
v krizových plánech obcí ještě před mimořádnou událostí. Je nutné spolupracovat mezi
církvemi v ekumenickém duchu. Je třeba koordinovat a spolupracovat i při ukončení pomoci.
Je třeba bezprostředně po mimořádné události iniciovat společné setkání pomáhajících nebo
přijmout jejich výzvu.225
V úvodu jsem popisovala, že hasiči a psychosociální krizoví pracovníci se setkávají mj. při
mimořádných událostech a krizových situacích. Jak vyplývá ze zákona (např. č. 239/2000 Sb.,
o integrovaném záchranném systému) při takové události sledujeme souslednost záchrany
životů, zdraví, majetku a životního prostředí (dále vnitřní bezpečnosti). Při sbližování těchto
profesí jejich hodnoty nejsou v rozporu: život, zdraví, majetek, životní prostředí, lidská
důstojnost, uznání, spolupráce, solidarita. Spojuje nás hodnota lidské důstojnosti. Jako
požadavek kvality pomoci se klade důraz právě na shodu v hodnotách. Uznání hodnot, jejich
shody a různosti by mělo vést k větší mezioborové otevřenosti ke spolupráci. 226
5.3. Spolupráce jako proces
Spolupráce je proces. Hledáme cestu, kterou bychom došli k jasnému cíli, smyslu,
výsledků. Při spolupráci využíváme dialog, diskuzi, rozhovor či kontaktu obecně. K tomu
218
2002.
Křivohlavý, 2002, str. 42.
220
Křivohlavý, 2002, str. 43.
221
Nakonečný, 1995.
222
Baštecká (2012, str. 88) cituje disertační práci Květoslavy Princové (2011).
223
In Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 330.
224
tamtéž, str. 326.
225
Současně se tento úkol (iniciaci takových setkání) vkládá do rukou psychologů krajů nebo
psychosociálních intervenčních týmů či humanitárních organizací.
226
Baštecká, 2012.
219
47
dochází skrze otevřené a čestné sdělování věcných a potřebných informací. Hledané řešení by
mělo vyhovovat oběma stranám. Koordinace je definována jako: „uspořádaná aktivace
funkčních jednotek.“227 Koordinace spočívá ve vyjednávání se všemi zúčastněnými o
postupu, který by nejvíce vyhovoval potřebám zasažených.228
Spolupráce mezi jednotlivými pomáhajícími složkami je jednou ze známek dobré úrovně
jejich řízení. Pomáhající působí v nějakém místě, kde fungují místní služby nebo tu jsou
místní lidé ochotni pomáhat. Velmi často přicházejí pomáhající složky z venku, proto je nutné
se s místními domlouvat. O to více, pokud do místa přijíždí více složek – v našem případě
psychosociální krizoví pracovníci a hasiči. Z výše uvedeného je patrné, že před nastavením
spolupráce je potřeba mnoha úkonů a posouzení.
Podle Baštecké229 se snáze pomáhá v prvních fázích při a těsně po neštěstí. Je to dáno
ohraničeností v čase a prostoru. Lépe vnímáme solidarizující společnost. Při dlouhodobém
pomáhání (až „chronickému“) musíme využívat jiné nastavení a postupy než při krátkodobé
pomoci v perspektivě okamžitého řešení mimořádné události. Možná tady narážíme na
mantinely (hranice) hasičské profese, která je zaměřena právě na to okamžité řešení
nepříznivé situace.
5.4. Cíle spolupráce
Dalo by se říci, že mottem psychosociálních krizových pracovníků je: hlavně nepřekážet!,
protože: „dobrý pomáhající pracovník se snaží přirozeným dějům nepřekážet“230.
Prostor pro dosahování cílů hasičů by mohl vzniknout skrze společnou práci (=spolupráci)
tak, aby koordinace současně odpovídala i cílům psychosociální krizové pomoci a
Standardům psychosociální krizové pomoci pro koordinování. Dobrá psychosociální pomoc
je popisována jako „myšlenkové a komunikační pojítko ostatních typů pomoci“ 231. Tzn., že i
při spolupráci s hasiči by měla zaštiťovat komunikaci, přímou pomoc, organizaci (např.
posuzováním potřeb, vytvářením návrhů pomoci).
Společný cíl obou profesí (hasičů a psychosociální krizové pomoci) by mohl být definován
jako záchrana lidských životů, ochrana jejich zdraví a likvidace či zmírňování následků po
mimořádné události. Následky se dají rozlišit na technickou, materiální, zdravotní,
psychickou, sociální (společenskou) a duchovní úroveň. Každá z profesí zodpovídá za tu
oblast, která je dána charakterem její role a úkolu při mimořádné události. Tento cíl je
definovaný velmi obecně. Umím si představit situace, při kterých se dá cíl spolupráce dobře
zkonkretizovat. Současně lze také nastínit průniky činností, ve kterých se mohou potkávat.
Využívají k tomu svých zdrojů a sil, které mají k dispozici. Každý se řídí svými
(ne)psanými232 zásadami, pravidly a postupy.
227
Hartl, 2004, str. 117.
Podle definice „koordinace služeb“ u Matouška: Slovník sociální práce, 2003.
229
2012.
230
Baštecká a kol., 2005, str. 78.
231
in Baštecká a kol., 2005, str. 206.
232
Zejména u HZS jde o pravidla daná odpovídajícími zákony, u psychosociální krizové pomoci se spíše
jedná o lidský intuitivní přístup. Současně však i zde existují písemně nastavené (doporučené) postupy, např.
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce.
228
48
5.5. Komunikace napříč různými rovinami
Sdělování – komunikace – je jedním z hlavních nástrojů spolupráce. Probíhá v několika
rovinách:
a) Předávání informací
Velmi citlivá oblast spolupráce je předávání informací o neštěstí a o zasažených lidech
mezi pracovníky těchto dvou skupin. Nakládání s osobními a citlivými údaji je ošetřeno
zákonem233. V době mimořádné události někdy není čas a/nebo v zájmu zasažených na
přemýšlení, jaké informace mohou být z právního hlediska předány. Směrovkou je maximální
respekt k lidské důstojnosti a etickým normám. Vyhláškou č. 380/2002 Sb., k přípravě a
provádění úkolů ochrany obyvatelstva, je vymezeno, jakým způsobem se informuje
obyvatelstvo o charakteru možného ohrožení, připravovaných opatřeních a způsobu jejich
provedení.
b) Komunikace na různých úrovních
Komunikace uvnitř jednotlivé skupiny (složky) probíhá na rovné úrovni a na úrovni
podřízený – nadřízený. Komunikace probíhá buď v uzavřené místnosti, „v kanceláři“, nebo
přímo na místě mimořádné události, kde jsou jí přítomni i další přihlížející nebo zúčastnění
mimořádné události. Zejména v druhém případě musíme při komunikaci dobře rozmýšlet, jak
komunikujeme a jak se chováme, protože tím ovlivňujeme všechny ostatní. 234
c) Komunikace mezi členy
„Komunikace je snad tím nejdůležitějším faktorem při vytváření soudružnosti mezi členy
týmu.“235 Komunikace mezi členy (kde není vztah podřízený-nadřízený) závisí na vztazích,
které mezi jednotlivými příslušníky panují. Bývá zpravidla méně formální. Tam, kde probíhá
komunikace mezi nadřízeným (osobou s rozhodujícími pravomocemi) a jedním nebo více
členy téže skupiny, kteří jsou mu podřízeni, je třeba komunikace více řízená. Je dána sama o
sobě povinností, subordinací, vztahem, kde je u jednoho určena moc nad druhým. Tato forma
obsahuje zejména příkazy, rozkazy.
d) Komunikace mezi skupinami
Komunikace mezi jednotlivými skupinami navzájem se především týká vyjasnění si
dalšího společného postupu, vyjasnění si kompetencí apod. Záleží na znalostech postupu
v dané situaci, ale také na vzájemných mezilidských vztazích mezi zúčastněnými. Z toho
plyne, že konflikty a chyby ve vzájemné komunikace tak mohou plynout například
z neznalosti postupů, z kreslených představ o fungování druhé skupiny pomáhajících apod. 236
233
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
Brečka, 2009.
235
Hayes, 2005, str. 50.
236
Více popisuje Brečka, 2009. Vybíral (2000) upozorňuje na možnost vzniku „dvojné vazby“ – vysílání
vzájemně rozporuplných zpráv, např. verbalizujeme zájem o spolupráci, neverbálně k ní dáváme najevo nechuť.
234
49
e) Komunikace mezi týmy
Komunikace mezi týmy a v týmech237 má také svá pravidla. Jde o: proaktivitu, otevřenost,
konkrétnost, srozumitelnost, jasnost, vedení spolupracujícího dialogu. 238 Je důležité zajistit
průchodný komunikační kanál směřující od týmu ke zbytku společnosti. Lze to zajistit např.
konáním pravidelných setkání zaměřených na poskytování zpětné vazby, prostřednictvím emailového zpravodaje, během společenských událostí, společných školeních apod. Někdy
bývá součástí krizových plánů telefonní seznam na spolupracující pracovníky.
5.6. Spolupráce z pohledu zákonů a metodik
 Bojový řád jednotek požární ochrany – taktické postupy zásahu: Posttraumatická péče
hasičům a psychosociální pomoc osobám zasažených mimořádnou událostí:
V tomto metodickém listě239 je stanoveno, co se těmito pojmy rozumí, při jaké mimořádné
události je třeba tato forma péče a pomoci, jaké jsou úkoly jednotlivých pomáhajících, postup
jejich činnosti, způsob koordinace.
Činnost hasičů je vedena směrem k zachování a podpoře lidské důstojnosti a úcty a
respektu k hodnotám, potřebám a projevům osob zasažených mimořádnou událostí.
Psychosociální pomocí se potom podle tohoto metodického pokynu rozumí činnost
poskytující humanitární pomoc a nouzové přežití, naplňování zjištěných potřeb v oblasti
psychické, sociální, tělesné a duchovní, které je v souladu s hodnotami zasažených a
poskytování první psychické pomoci, střednědobé a dlouhodobé pomoci.
Během záchranných a likvidačních prací je psychosociální pomoc naplňována první
psychickou pomocí a krátkodobou psychosociální pomocí skrze spolupráci s obcemi,
místními organizacemi a neziskovými organizacemi. Ty potom přebírají poskytování pomoci
ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Během záchranných a likvidačních prací
organizuje poskytování psychosociální pomoci velitel zásahu. Na místě zásahu určuje hasiče,
který se bude věnovat zasaženým v souladu s poskytováním první psychické pomoci.
S ohledem na další vývoj situace a potřeb se snaží velitel zásahu zajistit vhodné osoby na
místě události, sousedy, rodinu nebo využije jiné složky IZS. Event. se snaží do
psychosociální pomoci zapojit orgány obce, členy týmu posttraumatické péče, psychologa
některé složky IZS, spolupracující subjekty v oblasti psychosociální pomoci.
Při velkých mimořádných událostech je koordinace této pomoci na koordinátoru
psychosociální pomoci IZS. Koordinace pro zajišťování střednědobé a dlouhodobé spolupráce
je následně předávána do rukou jiných subjektů (např. neziskových organizací, starostovi
apod.).
237
stejně i komunikace s veřejností a médii.
dle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.9. Informování a osvěta; komunikace
s veřejností a médii.
239
Ke stažení na http://www.hzscr.cz/clanek/bojovy-rad-jednotek-pozarni-ochrany-v-dokumentech491249.aspx.
238
50
 Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí
Psychologické pracoviště HZS Středočeského kraje vytvořilo Plán psychosociální krizové
pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí240. Je v něm uveden souhrn postupů, jak
zabezpečit psychosociální krizovou pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí. Schéma
organizace lze zobrazit jako trojúhelník (podobně jako při výše uvedené koordinaci OPISem).
Na špici je krajský psycholog, který spolupracuje s koordinátorem psychosociální krizové
pomoci a s koordinátorem humanitární pomoci.241 Psychosociální krizová pomoc je pak
realizována za koordinace těchto uvedených koordinátorů. V akutní fázi se při přímé
poskytované a zajišťované psychosociální pomoci v terénu pohybují také dobrovolníci a
členové Týmu posttraumatické péče a psychologové složek IZS. Ve střednědobé a
dlouhodobé fázi potom další organizace a instituce (např. Linka důvěry, Člověk v tísni, Český
červený kříž,…).
 Integrovaný záchranný systém
Pro popis spolupráce je možné využít model, který se uplatňuje v rámci IZS. Vznikl
z potřeby nastavení společného postupu různých subjektů při řešení dopadů a následků
mimořádné události. Podstatou je promyšlená a plánovaná spolupráce, která by zabezpečila
využití všech dostupných zdrojů při záchranných a likvidačních pracích – „správně a včas“242.
Zákon č. 239/2000 Sb. nám poskytuje návod, na jaké úkoly (v rámci spolupráce) je potřeba
myslet. Jde o243:
- vyhodnocení druhu a rozsahu mimořádné události a další možná ohrožení;
- přijmutí nezbytných opatření pro ochranu životů a zdraví osob podle nařízení HZS;
- přerušení a omezení příčin a ohrožení vyvolaného mimořádnou událostí a stabilizace
situace v místě zásahu;
- přijmutí odpovídajících opatření v místech, kde se očekávají účinky při
předpokládaném šíření mimořádné události;
- poskytnutí nezbytné humanitární a psychosociální pomoci zasaženým osobám;
- poskytnutí nutných informací příbuzným osobám, které jsou výrazně zasaženi
mimořádnou událostí;
- podávání nezbytných informací o mimořádné události a o provádění záchranných a
likvidačních prací sdělovacím prostředkům a veřejnosti;
- dokumentování záchranných a likvidačních prací, což obsahuje základní přehled o
nasazených složkách a časovém sledu prováděných činností pro možnost vyhodnocení
spolupráce.
240
Ke stažení na www.hzscr.cz .
Baštecká (2012) popisuje vliv médií na utváření dojmu, že pro pomoc při a po mimořádné události je
třeba psychologů. Přičemž hasičští psychologové se ujímají koordinační role a shánějí různé dobrovolníky, které
bez struktury přiřazují do různých týmů. „Ze zkušeností z mimořádných událostí většího rozsahu, katastrof a
terorismu v zahraničí se v urgentní fázi neštěstí osvědčuje centrální systém řízení psychosociální pomoci
(zajišťovala psychologická služba resortu MV).“ (cit. Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.)
242
Mika in Baštecká a kol., 2005, str. 220.
243
Upraveno podle Ivy Šímové.
241
51
 Typové činnosti:
Typová činnost obsahuje postup složek IZS při záchranných a likvidačních pracích s
ohledem na druh a charakter mimořádné události. Jedná se vždy o soubor úkolů pro jednotlivé
složky.
Je třeba rozlišovat: Typový plán - v angličtině užívaný termín „model action plan“244 - je
součástí přílohy krizového plánu v rámci preventivních opatření pro potřebu krizového řízení.
Je nezbytný pro zvládnutí krizové situace. Pro jednotlivé druhy krizových situací jsou
doporučené typové postupy, zásady a opatření pro jejich řešení.245 Plány typových činností
jsou vydávány GŘ HZS. Dalo by se říci, že jsou pružnějším nástrojem než legislativní
zakotvení, které je neméně důležité, avšak ne tolik respektované veřejností a
s dlouhotrvajícím a drahým legislativním procesem v případě žádoucí změny.246
Jedná se o metodické návody, jak mají jednotlivé složky IZS postupovat při záchranných a
likvidačních pracích při konkrétních mimořádných událostech a pro ochranu obyvatelstva –
shromažďují informace o hrozící nebo vzniklé mimořádné situaci a doporučují postupy.
Seznam dosud vydaných typových činností pro různé mimořádné události je zveřejněn na
webu HZS ČR.
 Dohody mezi IZS a psychosociálními krizovými pracovníky:
Složky IZS vytváří dohody o poskytnuté pomoci ostatními složkami. Tyto dohody jsou
písemné a zaměřují se na poskytnutí plánované pomoci na vyžádání. Stanovují rozsahu a
způsob poskytnutí osobní nebo věcné pomoci touto ostatní složkou pro potřebu záchranných a
likvidačních prací.247
Jako příklad lze uvést dohodu z roku 2003 - Dohoda o spolupráci mezi GŘ HZS ČR,
Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. V dohodě by měly být obsaženy
podmínky pro spolupráci IZS s charitativními organizacemi církví. Vymětal248 upozorňuje,
že tato dohoda v sobě nese mnoho sporných formulací (zejména týkajících se financí), díky
kterým není tato spolupráce dostatečně využívána. Na základě této dohody vznikla
mezioborová pracovní skupina, která vytvářela Standardy psychosociální krizové pomoci a
spolupráce (viz úvod). Z mého pohledu tuto dohodu vnímám jako důležitý podklad pro
spolupráci. Zdá se, že uzavírání dohod je důležité pro stanovování spolupráce v regionu při
mimořádných událostech. Společný postup v dohodě může být deklarován např. i
prohlášením.249
 Krizové řízení
Pokud nastane situace, za které jsou vážně ohroženy výše zmiňované hodnoty (život,
zdraví, majetek a životní prostředí) a ohrožení není možné odvrátit běžnou činností složek
IZS a činností správních úřadů, vstupuje do popředí zákon o krizovém řízení250 a řídíme se
244
Podle Vymětal, 2009.
Vymětal, 2009.
246
Dubský,
Milan:
Proč
bude
vznikat
katalog
typových
činností.
Staženo
z
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/2003/casopisy/112/0409/dubsky_info.html, dne 12. 4. 2012
247
Vyhláška č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému.
248
in Baštecká a kol., 2005.
249
jak je doporučováno v odborném textu in Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
250
č. 240/2000 Sb.
245
52
jeho stanovenými postupy. Zde se dostáváme do rozporu, co zákon považuje za opodstatněné
řešit251 a co pro psychosociální krizovou pomoc znamená mimořádná událost (tedy i
individuální neštěstí).
5.7. Možnosti spolupráce v čase
Časování podle zákonů č. 239/2000 Sb. a č. 240/2000 Sb. lze z pohledu psychosociálního
vytknout252, že se neštěstí (tedy mimořádné událost či krizové situaci) věnuje omezeně
dlouhou dobu. V zákonech je přesně stanoveno, jak dlouho daná situace trvá (např. 30-ti
denní vyhlášení krizového stavu). Nepamatují na to, že občan a společnost se s dopady a
důsledky neštěstí potýkají nepoměrně déle. Otevírá se tu tak prostor pro psychosociální
krizové pracovníky. Podobně mířená kritika se objevuje také v souvislosti s bezpečností
terminologií a stupněm závažnosti události (podle intenzity nebo rozsahu ohrožení životů,
zdraví, majetku, životního prostředí, kritické infrastruktury, vnitřní bezpečnosti a pořádku,
svrchovanosti státu, jeho celistvosti atd.). Např. u každodenních dopravních nehod se neřeší
dopady události na jedince a vývoj jeho dalšího života.
Pomoc by měla být v souladu s fázemi reakcí lidí na neštěstí a měla by odpovídat
předpokládaným potřebám zasažených, které se rychle mění v čase. Stejně tak by měla
korespondovat s lidskými hodnotami. Proto i jednotlivé typy pomáhajících zásahů mají svůj
čas. Správné časování zásahů je jednou z důležitých otázek mj. i pro spolupráci s druhými.
Pomoc profesionálů („cizích lidí“) je taktéž jednou z forem sociální opory, jejímž důležitým
úkolem je navrátit do komunity, která je zasažená neštěstím, odvahu ke svépomoci a
vzájemné pomoci.253
Vymětal254 uvádí tyto fáze psychosociální pomoci:
1. fáze přípravy obyvatel a záchranářů na mimořádnou událost (součástí je prevence a
zvyšování odolnosti obyvatel);
2. fáze urgentní - v průběhu události (období záchranných a evakuačních prací);
3. fáze likvidačních prací a nápravy (dny, týdny, měsíce);
4. fáze dlouhodobá, kdy se zasažení vyrovnávají s traumatizující zkušeností (měsíce,
roky).
Reakci na neštěstí lze potom načasovat jako:
 při události (Baštecká255 uvádí od jejího počátku do tří dnů) = krátkodobá;
 bezprostředně po události (tři dny až měsíc) = střednědobá;
 dlouhodobě po události (měsíc až dva roky) = dlouhodobá.
251
Podle kritéria „značného rozsahu“ ohrožení života, zdraví, majetku, životního prostředí nebo vnitřního
pořádku a bezpečnosti státu.
252
upozorňuje Baštecká, 2012.
253
Baštecká a kol., 2005.
254
Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na
aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.
255
2005.
53
5.6.1. Období před událostí
Baštecká256 považuje za nejdůležitější fázi pro účinnou a přiměřenou pomoc poskytovanou
při a po události období před událostí. Lorrain 257 stručně, avšak důrazně, vybízí k aktivní
připravenosti na neštěstí: „Be proactive and prepare!“. Stejně i ve Standardech 258 je
popisováno, že spolupráce při události je podporována především spoluprací před událostí.
Protože: „vyrovnání se s událostí a jejími dopady se dosahuje mj. podporou připravenosti“ 259.
Připravenost zvyšuje pravděpodobnost přežití. Pomáhající se připravují na další událost,
vyhodnocují předešlé zkušenosti, zlepšují koordinaci (tedy spolupráci). Základním účelem
příprav je ujištění, že vznikající systém zajistí přeživším to, co potřebují. 260 Nicméně
Hodgkinson a Stewart261 píší, že žádná komunita se nikdy nemůže připravit na všechny
okolnosti neštěstí.
Stejně jako u jednotek IZS jsou v rámci prevence organizované různé nácviky262, tak i u
psychosociálních organizací a hasičů lze předpokládat účinnost preventivních a
součinnostních cvičení zaměřujících se na připravenost a spolupráci.
Jak zmiňuje Baštecká263, první cvičení složek IZS a psychosociálních krizových
pracovníků proběhlo v roce 2008. Vzešlo z něj, že oba profesní světy nejsou dělitelné.
Ideálním psychosociálním pracovníkem (který se setká se zasaženými jako první) je hasič
záchranář s citlivostí na psychosociální potřeby. Pro sloučení těchto profesí je nutné se hlásit
ke společným problémům.
Baštecká264 vnímá, že tato fáze je často opomíjená, je neatraktivní. Pro lidi je zajímavá
hlavně pomoc s odůvodněním, že pomoc přináší pomáhajícím dojem potřebnosti a moci,
podporuje sebeúctu, přináší radost v neradostné situaci.
5.6.2. Krátkodobá pomoc
V prvních minutách mimořádné události je důležité jedincovo fyzické přežití – tedy
poskytnutí první pomoci, která je zajišťována především záchranáři, hasiči, policisty.265
První pomoc lze dělit na:266
 základní první pomoc technickou (jako je např. vyproštění);
 základní první pomoc zdravotnickou (např. 5T - protišoková opatření);
 odborná pomoc technická, zdravotnická a zajištění místa události (spolupráce složek
IZS);
 psychologické uklidnění, dodání naděje.
256
2005.
in Roberts, Ashley (Eds.), 2008, str. 319.
258
Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010, 5.5 Podpora spolupráce a připravenosti v regionu.
259
Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010, 5.6 Vytěžení z události, vyrovnání se s ní, podpora
připravenosti.
260
Hodgkinson, Stewart, 1998.
261
1998.
262
Podrobně viz Mika in Baštecká a kol., 2005.
263
2012.
264
2005.
265
Je však důležité neopomenout ani občanskou povinnost každého z nás pro poskytnutí první pomoci, která
je také legislativně zakotvena i s příslušnými sankcemi. Na tuto povinnost a následné přivolání odborné pomoci
jsou upozorňováni také novináři v případě, že se ocitnou na místě jako první. (Vymětal, Vitoušová a kol., 2008)
266
Podle Konštackého, Štětiny in Baštecká a kol., 2005, str. 156.
257
54
Baštecká267 poukazuje i na další vlivy, které se následně odrážejí na kvalitě života těch,
kteří přežili, a to, jak se v prvních chvílích pomáhající lidé starali o mrtvé a o rodiny
přeživších.
Tyto činnosti jsou již v kompetenci vyškoleného hasiče nebo právě psychosociálního
krizového pracovníka, pokud se dostane v době zásahu k místu události. V akutní fázi se po
pracovnících požaduje, aby uměli zacházet s místem události (tak aby nenarušili práci policii
pro vyšetřování), s těly, s pocity zlosti, smutku, ztráty a bolesti přeživších. 268 První
psychickou pomoc má však umět také běžný občan - z toho vyplývá, že stejně tak i jednotky
IZS, stejně tak i běžný řadový hasič – a to intuitivně. Přímo se s tímto požadavkem setkávají
například při sdělování špatných zpráv. Baštecká 269 přesto upozorňuje na důležitost
přítomnosti zaškolených laiků a odborníků z psychosociální pomoci na místě neštěstí. Jedním
z důvodů je, že psychosociální pracovníci se mohou věnovat rodinným příslušníkům, kteří se
sjedou na místo neštěstí. Mohou se věnovat potřebám lehce zraněných, kteří nejsou v tuto
chvíli pro IZS středem zájmu. Je vhodné, aby do pomoci zapojovali místní obyvatele, protože
víme, že pomáhání pomáhá při vyrovnání se s neštěstím.
Po odjezdu hasičské jednotky, tedy odjezdu také vyškoleného hasiče, zasažení zůstávají
sami. Ne tak docela – samozřejmě mají kolem sebe svou komunitu a jinou sociální oporu. Ze
zkušeností z povodní270 víme, že vlna lidské solidarity (tzv. období líbánek271) je obrovská
několik dní po neštěstí, o místo neštěstí a zasažené se zajímají média, případně mezinárodní
pomoc. Postupně však tento zájem a solidarita opadají. Někdy je právě proto důležité vnímat
toto riziko a najít způsob, jak nenechat zasaženého bez pomoci delší dobu od události. V tom
už hasiči, jak vyplývá z jejich role a úkolu, nehrají žádnou roli. Další pomoc je tedy v režii
psychosociální intervenčních týmů ve spolupráci s místními zdroji tak, jak je popsáno
v předchozích kapitolách.
5.6.3. Střednědobá a dlouhodobá pomoc
První měsíc po události by měly nastoupit psychosociální intervenční týmy (opět ve
spolupráci s místními zdroji). Zde spolupráce mezi hasiči a poskytovateli psychosociální
krizové pomoci většinou končí. Pokud si však uvědomíme, že i hasič je člověk s velkou
dávkou lidskosti, může ho často zajímat další vývoj osudů lidí, kterým shořel dům, kterým se
utopilo dítě, které přidušené vynesl z hořícího domu atd.
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce272 by měla po každé „akci“
následovat společné setkání pro zakončení spolupráce a vyhodnocení s cílem lepší
připravenosti na příště.
267
2005.
Baštecká, 2012.
269
2005.
270
Lze se o tom blíže dočíst např. in Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
271
používá např. Baštecká, 2012.
272
2010.
268
55
6. Dobrá praxe
Dobrá praxe lze dát do synonyma s pojmem kvalita, která je výsledkem: „mezi
očekáváním a výkonem“273. Její základ tvoří angažovanost a odpovědnost každého
zúčastněného. Kvalita je cílem, kterým se snažíme dosáhnout dokonalosti. Z pohledu kvality
je třeba hodnotit výkon, vliv, účelnost a účinnost.
Všímat si příkladů dobré praxe považuji za důležité ze dvou důvodů – jako podporu
motivace, že stojí za to spolupracovat, a současně jako vyjádření uznání těm, kteří
spolupracují v souladu výše uvedenými hodnotami, principy, postupy. Popis dobé praxe
můžeme nalézt např. v publikaci Kohoutka, Čermáka z roku 2009 Psychologie katastrofické
události.274
6.1. Kritéria dobré praxe z pohledu psychosociální krizové pomoci a
spolupráce
Ve Standardech psychosociální pomoci a spolupráce je vymezeno, jaké znaky
charakterizují dobrou psychosociální pomoc a spolupráci. Poskytování dobré psychosociální
pomoci a spolupráce vyžaduje mnoho znalostí a dovedností. Konkrétní požadavky na znalosti
a dovednosti pracovníků a koordinátorů jsou seskupeny právě ve Standardech psychosociální
pomoci a spolupráce. Ve Standardu 6 nalezneme i otázky, které jsou určeny pro vyhodnocení
kvality, účelnosti a účinnosti psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Podle daných
otázek hodnotíme psychosociální krizovou pomoc ve vztahu k sobě samému, k ostatním
členům v týmu, k zasaženým, všem zájmovým skupinám obyvatel a společnosti.
Prostorem, ve kterém můžeme kvalitně monitorovat, reflektovat a vyhodnocovat naší
práci, jsou koordinační a vyhodnocovací schůzky. Na kterých mj. dochází k naplňování i
dalších zásad psychosociální krizové pomoci a spolupráce (např. oceňování). Povinností
pracovníka275 je se s událostí a svou angažovaností rozloučit, uzavřít ji, vyhodnotit a připravit
se na další (= na příště). Pracovník by si měl také odpovědět, zda naplnil (případně jestli
vůbec uměl naplnit) všechny úkoly276, které vyplývaly z jeho role.
Existuje několik vodítek, podle kterých můžeme dále dobrou psychosociální krizovou
pomoc vyhodnocovat:
 Šifrovací mřížka
Kvalita pomoci se určuje a udržuje vyhodnocováním a zodpovědností vůči
zainteresovaným skupinám.277 Jednou z rychlých variant je tzv. šifrovací mřížka278, kterou
stačí pouze „přiložit“. Podle ní lze říci, zdali zasažení v situaci nebyli sami, zangažovaností a
spoluprací s dalšími se událost a její dopady podařilo zvládnout, „oběti“ se stali
273
Bednář, 2009, str. 158.
Další odkazy na hodnocení dobré praxe: Lešková, Z.: Pomoc terénního krizového týmu při povodní
v srpnu 2010. Dostupné na www.spirala-ul.cz/files/aktuality/files/Povodne_2010_Decinsko.doc , staženo dne 13.
4. 2012. Nebo: Krtičková, Michaela: Psychosociální aspekty povodní v ČR v roce 2009. Analýza dostupných
informací. Ministerstvo vnitra, listopad 2009. Ke stažení na www.mvcr.cz .
275
podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
276
viz výše.
277
Baštecká, 2012.
278
termín užívaný mj. ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010), převzatý od Karla
Šimra (v současné době koordinátora PITu).
274
56
„pomáhajícími“ a nakonec zdali jsme se poskytovanou pomocí během (či po) události mohli
lépe připravit na příště. Další metodou pro vyhodnocování dobré psychosociální pomoci a
spolupráce je poskytování odpovídající pomoc a spolupráce dle typu události, času od jejího
vzniku a situace zasaženého.
 Hodnoty, zásady, principy a postoje poskytování psychosociální krizové pomoci a
spolupráce
Dále odpovídáme, nakolik byly naplněny hodnoty, zásady, principy a postoje
psychosociální krizové pomoci a spolupráce (např. ochrana lidské důstojnosti, poskytování
první občanské pomoci, připravenost, podpora růstu, posilování angažovanosti, práce
s komunitou, podpora svépomoci, spolupráce s médii, ohleduplnost ke komunikačně
znevýhodněným lidem, dokumentace pomoci a spolupráce atd.).
Dobrá psychosociální krizová pomoc a spolupráce se dá zhodnotit, pokud proběhla
v terénu, byla proaktivní, včasná, dlouhodobá, týmová a mezioborová. Další hodnotící
kritérium je její cíl – tedy zdali jsme se na příští událost lépe připravili. Jak bylo řečeno – je
proaktivní – to znamená, že podporuje svépomoc, vzájemnou pomoc, spolupráci a
připravenost. Vychází z komunity a současně s ní spolupracuje. Baštecká279 měří účinnost a
přiměřenost organizované pomoci (dobrovolnické, placené, profesionální i laické) podle
vodítka: „zda pomoc podporuje či oslabuje schopnost člověka postarat se sám o sebe, těžit
z blízkých vztahů a přispívat do nich“. Využíváme přirozených procesů.
Dalším vodítkem je, zdali je pomoc a spolupráce cyklická nejen v tomto ohledu, ale i
z časového hlediska: připravenost – bezprostřední zvládání – krátkodobé – střednědobé –
dlouhodobé – připravenost na příště.
Kritériem dobré praxe může být u hasičského záchranného sboru služební kázeň, tzn.
nestranné, řádné a svědomité plnění služebních povinností, které vyplývají z právních a
služebních předpisů a rozkazů. Podle toho, jak hasič (příslušník bezpečnostního sboru) splnil
svůj úkol, může mu být udělena kázeňská odměna ve formě písemné pochvaly, peněžitého
nebo věcného daru nebo udělením služební medaile. Odměna může nastat, pokud příslušník
projevil osobní statečnost, splnil zvlášť významný služební úkol nebo příkladně plnil služební
povinnosti. Naopak, pokud zavinil jednání, které porušilo služební povinnost, uděluje se
kázeňský přestupek či trest (od písemného napomenutí, přes pokutu až po zákaz činnosti).280
Činnost hasičů je hodnocena také z pohledu cíle - záchrany stanovených hodnot, zamezení
rozšiřování mimořádné události a zajištění bezpečnosti všech zúčastněných. Ruku v ruce jde i
zhodnocení zásahu při mimořádné události podle technického zajištění, hodnotí se dodržování
stanovených postupů a plánů.
 Cíle
Stanovení si cíle je důležitou součástí naší pomoci. Podle něj lze dobře sledovat, zdali:
„dobře děláme dobré věci“281 Na jednu stranu jde o to, abychom vyhodnotili, jestli cíl
pomáhání vychází z potřeb a hodnot zasažených lidí, odráží hodnoty a identitu pomáhajícího
279
Baštecká a kol., 2005, str. 78.
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru.
281
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a
spolupráce pro koordinování.
280
57
nebo pomáhající organizace a „společenskou objednávku“ 282. Standardy nás upozorňují, že
pro objektivní vyhodnocení je důležité získat hodnocení od více zdrojů – ne pouze od
samotných přímých zasažených. Baštecká 283 považuje stanovený cíl současně za měřítko
účinnosti pomoci.
 Týmovost
Kontrolou dobrého výkonu pomáhajícího nacházíme mj. právě také v týmovosti.
Pomáhající rozumí svému zařazení ve vyšším celku, chápe svou roli a úkol, cíl své činnosti.
Konzultuje postupy při pomáhání a spolupráci. Standardy doporučují, aby se v terénu
pohyboval ve dvojici. Přijetí (a poskytování) podpory a uznání je důležité i pro pomáhajícího,
protože i on patří mezi zasažené.284
 Dokumentování
Jak bylo opakovaně uvedeno výše, pracovník má dokumentovat celý vývoj od události až
po ukončení pomoci a spolupráce. Tato dokumentace je důležitým podkladem mj. také pro
vyhodnocování pomoci – jak byly zachovávány principy a zásady naší disciplíny, jak se
dařilo propojování s dalšími lidmi, jaká byla moje role a jak jsem zvládl úkoly s ní spojené,
jak jsem fungoval v týmu, jak z toho můžu posílit svoji připravenost na příště, co jsou moje
přínosy pomáhání atd. Neméně podstatnou funkci má dokumentace i jako projev uznání a
ocenění.
 Finance
Zajímavé je, že Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce 285 zohledňují i
finanční stránku pomoci a spolupráce. Upozorňují, že v České republice ještě neumíme
s dostatečnou jistotou pracovat s rozdělováním peněz a odpovídající zodpovědností za to.
Příkladem takových konfliktů (často i etických) je pomoc po povodních. Z výzkumné studie
po povodních286 se ukazuje, že pro zasažené je kromě fyzické pomoci důležitá především
pomoci finanční. Proto i v souladu se šestým Standardem psychosociální krizové pomoci a
spolupráce se máme při vyhodnocování zabývat otázkami kolem financí, vyúčtování,
porovnávání nákladů a zisků.
Na závěr této podkapitoly lze jako kontrast souhrnně uvést pár příkladů špatné pomoci a
spolupráce: nekvalitní, nepatřičně poskytovaná, nevhodně načasovaná, obtěžující,
nepřiměřená vzhledem k okolnostem a potřebám zasažených, omezující svobodnou volbu
zasažených lidí a jejich svébytnost, podporující závislost, snižující sebeúctu atd. 287
282
Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a
spolupráce pro koordinování.
283
2005.
284
více viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.1 Týmová, kolegiální a občanská
spolupráce jako způsob jištění pomáhající/ho.
285
2010.
286
In Kohoutek, Čermák a kol., 2009.
287
Baštecká a kol., 2005.
58
6.2. Uznání spolupráce
Bohumila Baštecká288 píše, že souhra a spolupráce dodává pracovníkům podporu skoro až
v podobě opiátu. Co je ale často v České republice opomíjené, avšak tolik důležité pro
podporu dobré spolupráce, je uznání289. Není tím zde na mysli pouze finanční ohodnocení, ale
také uznání kvality výkonu a náročnosti situace, ve které se pomoc odehrává. Uznání je třeba
„řadovým“ pracovníkům, stejně tak i vedoucím. 290 „Absence pochvaly je pomáhajícími
pociťována jako nedostatek systému pomoci.“291 Poděkováním (všem) lze jednoduše dodávat
podporu
pracovníkům.292
288
2012, str. 101.
Stejně jako u zasažených lidí, tak i pomáhajícím po náročném výkonu pomáhá uznání a rituál.
290
Na uznání často kladen důraz v různých odborných publikacích, stejně i ve Standardech psychosociální
krizové pomoci a spolupráci (2010).
291
Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 210.
292
Popisuje Baštecká, 2012.
289
59
II. VÝZKUMNÁ ČÁST
1. Cíl výzkumu
Cíl výzkumu je orientován podle zaměření a cíle diplomové práce. První
část práce zpracovával téma spolupráce psychosociálních krizových
pracovníků a hasičů z teoretického hlediska a zákonného zakotvení. Empirická
část bude vycházet z praktického propojení těchto profesních světů. Cílem
výzkumu je proto zmapovat průběh spolupráce hasičů a psychosociálních
krizových pracovníků při konkrétní mimořádné události, zjistit jejich
pomáhající role a s nimi spojené úkoly, dále cíl jejich práce a vzájemná
očekávání. Zjištěné informace porovnávám s teoretickým zakotvením.
Výstupní výzkumná zpráva mimoto obsahuje návrhy dalších možností
spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů.
V počátku výzkumu jsem si stanovila tyto výzkumné otázky:
 Jaké činnosti očekávají lidé při události od sebe a druhých?
 Jak chápou vlastní roli a úkol?
 Jakou mají představu o cíli toho, co dělají?
 Jak vnímají hranice své role a úkolu? Co už „nemají v popisu práce“?
 Kde je možné vnímat spolupráci mezi pomáhajícími?
 V jakých oblastech jsou pravděpodobně mezery ve spolupráci?
60
2. Výzkumný postup
S ohledem na cíl práce jsem se rozhodla pro kvalitativní zpracování
výzkumu, protože kvalitativní výzkum využíváme tam, kde chceme popisovat
procesy, vztahy, okolnosti a situace, systémy nebo lidi. 293 Kvantitativní sběr
dat by mi neumožnil získávat podrobný popis průběhu spolupráce mezi
psychosociálními krizovými pracovníky a hasiči, vnímat specifické odlišnosti
jednotlivých rolí a všímat si, co pomáhající považují za důležité. Kvalitativním
výzkumem získáme mnoho informací o malém počtu jedinců. Z toho plyne, že
generalizace na populaci je problematická, někdy až i nemožná.
V kvalitativním výzkumu neexistuje přesný předpis, jak ho provádět, má proto
poměrně nízkou reliabilitu. Na druhé straně nám jeho „nepředpisovost“
umožňuje kladení volných forem otázek a odpovědí, což nutně nevynucuje
takové omezení jako u kvantitativního výzkumu – teoreticky tak můžeme
hovořit o vyšší validitě.294 „Kvalitativní přístup uznává a podporuje
různorodost pohledů na řešený problém a nemá být záležitostí izolovaného
výzkumníka jako osamělého běžce.“295 Tento přístup znamená rozmanitost,
nikoliv jednostrannost. Toho se týká pojem triangulace, který slouží především
pro valorizaci výsledků studie.
Výzkum byl prováděn formou případové studie s využitím techniky
polostrukturovaného rozhovoru. Předpokladem u případové studie je, že pokud
prozkoumáme jeden případ, lépe porozumíme jiným podobným případům.
Instrumentální případová studie využívá konkrétního případu jako prostředku
k dosažení určitého cíle. Nejde mi o specifické závěry o případu, ale usiluji o
zformulování závěrů, které jdou za daný případ. Zajímám se, jak a proč
probíhal v takové podobě.296 Jednou z výhod případové studie je, že: „slouží
jako zdroj hypotéz“297, má tedy exploratorní povahu 298. Naopak problémy nám
může způsobit prokazování příčinných souvislostí a zobecnitelnost závěrů
výzkumu.
293
viz Hendl, 1999.
Disman, 2002.
295
Hendl, 1999, str. 9.
296
podle Hendla, 2005.
297
Hendl, 2005, str. 112.
298
Cílem je průzkum neznámé struktury případu a vztahů, definování hypotéz nebo otázek,
či navržení teorie. (Hendl, 2005)
294
61
Jak jsem již zmínila, jako techniku sběru dat jsem zvolila
polostrukturované interview299. Interview užíváme tehdy, když nás zajímá, co
lidé cítí, čemu věří, co si myslí.300 Za interview je považován takový rozhovor,
který je moderovaný a je prováděný za určitým cílem a účelem. Při výběru
typu interview jsem zohledňovala, jaké informace chci od respondentů získat.
Rozhodování se týkalo způsobu řízení rozhovoru. Polostrukturované interview
nabízí dotazovanému uplatnit vlastní zkušenosti a stanoviska, avšak v souladu
se zaměřením rozhovoru. Tedy: pro svůj výzkumný účel získám potřebné
informace, které budou obohaceny o specifické vnímání tématu každého
respondenta, což považuji za jakousi pozitivní přidanou hodnotu tohoto
výzkumu.
Realizace výzkumu spočívala ve výběru mimořádné události, která
bude podrobena výzkumu k dosažení jeho cíle, a provedení rozhovorů
s pomáhajícími z řad hasičů a psychosociálních krizových pracovníků, kteří
během ní spolupracovali. V začátku výzkumu bylo potřeba ověřit vlastní
relevanci tématu a valorizovat předem připravené tématické okruhy
polostrukturovaného interview. Významnost tématu byla posouzena na základě
konzultace s PhDr. Bašteckou, která má bohaté zkušenosti s danou výzkumnou
oblastí. Došly jsme k závěru, že s ohledem na postavení psychosociální krizové
pomoci a spolupráce – jako nově vznikající mezioborové disciplíny – je třeba
hledat možnosti jejího rozvoje a uplatnění ve spolupráci s ostatními obory a
profesemi. Navíc, jak jsem uvedla v kapitole 1 (Vymezení pojmů),
psychosociální krizová pomoc a spolupráce je vedle Integrovaného
záchranného systému jednou ze základních složek pomoci po neštěstí.
Zhodnocení připravených tématických okruhů otázek jsem provedla s několika
lidmi ve svém okolí. Požádala jsem je, aby si vybavili situaci, při které
s někým spolupracovali (např. řešení společného domácího úkolu, zajišťování
firemní akce). Následně jsem jim pokládala připravené otázky. Měli mi sdělit,
jestli takto formulované otázce rozumí a zdali by na ní dokázali odpovědět. Na
základě jejich postřehů jsem vytvořila konečnou podobu předkládaných okruhů
otázek pro následující rozhovory. Osnovu vedení polostrukturovaného
interview s formulovanými otázkami přikládám v příloze.
299
Pro interview se v češtině užívá obsahově širší termín rozhovor. Ne však každý
rozhovor je současně interview. V interview jde především o navázání osobního kontaktu, což
nám umožňuje lépe proniknout do postojů respondenta. Úspěšnost interview se proto odvíjí od
schopnosti výzkumníka vytvořit otevřenou atmosféru a přátelský vztah. (Hendl, 2005)
300
více in Hendl, 2005.
62
3. Příprava a průběh výzkumu
Přípravu výzkumu jsem zahájila v létě roku 2011, kdy jsem se svou
vedoucí práce hovořila o představě o jeho průběhu a zacílení. Domluvily jsme
se na způsobu zpracování a na kritériích výběru mimořádné události, podle
které budu získávat relevantní informace pro účel výzkumu. Konkrétní
mimořádnou událost, odpovídající kritériím, jsme nejprve hledaly přes
internetový vyhledavač. Ukázalo se, že z internetových článků není jasné, zdali
při události spolupracovali hasiči s psychosociálními krizovými pracovníky.
Vedoucí práce mi proto zajistila kontakt na psycholožku HZS, se kterou jsem
vybrala (v listopadu 2011) vhodnou událost splňující požadavky výběru. Chtěla
jsem obohatit výzkumný vzorek, proto jsem původně vybrala dvě takové
mimořádné události. Setkání s psycholožkou HZS jsem mj. využila pro
prohloubení vhledu do problematiky, seznámení se s praxí hasičů z pohledu
psychologického pracoviště a k ověření relevance tématu diplomové práce a
výzkumu.
Psycholožka HZS mi předala kontakt na potencionální respondenty301 a
předjednala s nimi možnost spolupráce. Po zkonzultování výzkumného procesu
s vedoucí práce jsem se rozhodla zaměřit se pouze na jednu událost. O této
změně jsem informovala psycholožku HZS s tím, že přesto zkontaktuji již jí
oslovené potencionální respondenty, které jsem z výzkumu vyloučila.
Omluvila jsem se jim s vysvětlením situace a poděkováním za vstřícnost. Jejich
reakce byly milé, v případě potřeby nabízeli možnost kontaktu i do budoucna.
Před oslovením respondentů jsem vypracovala formulář poučeného
souhlasu, který se skládal z informačního listu a potvrzení o poučeném
souhlasu. Tento informační list byl součástí e-mailu, kterým jsem v lednu 2012
oslovovala respondenty se žádostí o spolupráci. Opakovaně jsem se v jejich
odpovědích setkávala s pozitivními reakcemi na mou žádost díky jejich
předchozímu oslovení hasičskou psycholožkou.
Rozhovory byly realizovány v období od února do dubna 2012. Počet
respondentů se měnil s ohledem na zjišťovaná data a nově se vynořující
vztahy. Nakonec jsem provedla čtyři rozhovory, jejichž data jsem využila pro
výslednou analýzu. Rozhovory probíhaly většinou na pracovištích respondentů,
jednou byl rozhovor veden na veřejném místě – v restauraci. Rozhovory trvaly
v průměru okolo 60-ti minut.
301
Podle Miovského (2006) hovoříme o potencionálním účastníkovi výzkumné studie až do
doby udělení jeho souhlasu s provedením interview.
63
4. Výzkumný soubor
4.1. Kritéria pro výběr mimořádné události
Konkrétní mimořádnou událost jsem vybírala s psycholožkou HZS,
která má informace o řešení takové události ve spolupráci hasičů a
psychosociálních krizových pracovníků. Pro naplnění cíle výzkumu bylo
nejdůležitějším kritériem výběru právě přítomnost hasiče a psychosociálního
krizového pracovníka při zvládání dopadů neštěstí, a to v jakékoliv fázi (při,
těsně po, po mimořádné události) s předpokladem potřeb na straně zasažených.
Dále jsme vybíraly takovou událost, u které se angažovali pomáhající z pro mě
dostupného okolí a na které měla psycholožka HZS kontakt. Co se týče
časového odstupu, zaměřila jsem se na události, které proběhly cca před rokem.
Toto časové hledisko jsem zvolila z důvodu, abych nezasahovala do event.
stále probíhajícího procesu pomoci a spolupráce, aby mohli respondenti na
událost vzpomínat s určitým odstupem. Potenciálně mohl rozhovor sloužit
každému respondentovi pro vyhodnocení pomoci a spolupráce.
Tento způsob výběru měl své výhody i nevýhody. Respondenti si na
danou událost vzpomněli, byly ochotni se k ní vrátit, vyprávět o ní a o své
úloze tam. Na druhou stranu jsem u některých témat zachytila rozporuplné
informace, kdy každý z respondentů popisoval jinou realitu. Z pohledu validity
sebraných dat se nejednalo o zásadní odlišnosti, které by pozměnily výsledky
výzkumu.
4.2. Základní informace o mimořádné události302
Výzkum se týká mimořádné události, která se stala v listopadu roku
2010 v obci Novákov303. Obec v letošním roce čítá něco málo přes dva tisíce
obyvatel. Žije zde o několik procent více mužů než žen. Průměrný věk žijících
obyvatel v obci je 37, 5 let. Obec je dopravně dostupná. Rozkládá se na jedné
z důležitých komunikačních tepen. Funguje zde mateřská škola, zdravotnické
zařízení, pošta, knihovna, jednotka sboru dobrovolných hasičů. V obci se
nachází kostel.
302
S ohledem na zachování anonymity nebudu uvádět žádná jména, data nebo zdroje, které
by identifikovali zasažené. Pro účely výzkumu není podstatné, v jaké obci se mimořádná
událost odehrála.
303
Pro nerušené čtenářovo čtení užívám k pojmenování míst obecně název „Novákov“.
64
Byla sobota, kolem desáté hodiny dopoledne, když v obci došlo k požáru
rodinného domu. Stručně popis události a činnost jednotek požární ochrany na
místě zásahu podle zprávy zasahujícího HZS 304 :
„Po příjezdu na místo události, průzkumem zjištěn požár RD
Okál. Přízemí RD v plném rozsahu požáru. U RD nalezena jedna
zraněná osoba (popálenina hlavy). Provedena předlékařské pomoc.
VZ žádá o … ZZS. … . Zásah veden v dýchací technice. Zraněná
osoba v péči ZZS. VZ žádá … o vyhlášení požárního poplachu pro
JSDHO … Zraněná osoba odvezena ZZS na popáleninové centrum
- nemocnice Praha. Majitelka RD a vnučka, byly prozatím
odvedeny k sousedům. Zásah jednotek komplikuje silný vítr. …
Soused … nabídl čerpání vody z bazénu. … Po provedené
lokalizaci požáru, byla informována … psycholog HZS
Středočeského kraje o probíhající posttraumatické péči členem
týmu u majitelky RD a vnučky. VZ žádá SOIS o kontaktování
starosty obce Mukařov. Starosta obce telefonicky informuje VZ že
se na místo události dostaví do 30 minut a dle možností obce
poskytne pomoc majitelce RD. Po provedení likvidaci požáru na
místě zásahu zůstává místní JSDHO …, která zajistí dohled nad
místem zásahu. Na místě události přítomna policie ČR….“305
Krátké informace o události je možné nalézt na webových stránkách
obce, místního sboru dobrovolných hasičů a hasičského záchranného sboru
České republiky. Zastupitelstvo obce na stránkách mj. zveřejnilo sdělení o
zřízení finanční sbírky - vyzývají veřejnost, aby podpořila své spoluobčany.
Vnučka manželů, jejichž dům shořel, poděkovala přes internet za pomoc všem,
kteří se nějakým způsobem podíleli na pomoci prarodičům – především za
ubytování a donesení potřebných věcí. Oceňovala hasiče za jejich „super lidský
a citlivý přístup“306.
304
Zprávy mi pro účely práce poskytl velitel zásahu.
Vysvětlivky: RD – rodinný dům, ZZS – zdravotní záchranná služba, VZ – velitel
zásahu, JSDHO – jednotka sboru dobrovolných hasičů obce, SOIS – operační a informační
středisko .
306
Cit. z webu. S ohledem na zachování anonymity nezveřejňuji zdroj.
305
65
4.3. Respondenti
Respondenti výzkumu byli vybírání s ohledem na jejich roli a úkol při
řešení vzniklé mimořádné události. Vzhledem k tématu práce (resp. výzkumu)
a kritériím pro výběr mimořádné události jsem považovala za důležité vést
rozhovor s velitelem zásahu, dále s hasičem, který poskytoval
posttraumatickou péči zasaženým a s člověkem, který s nimi spolupracoval
v dalším čase (v rámci psychosociální krizové pomoci a spolupráce).
Psycholožka HZS mi po naší dohodě zprostředkovala kontakt na respondenty a
předjednala s nimi případnou spolupráci na výzkumu. Potencionálním
respondentům jsem následně zaslala e-maily, ve kterých jsem se představila,
popsala cíl výzkumu a požádala je o spolupráci. Všichni oslovení ochotně
souhlasili.
První rozhovor byl veden s členem KIP týmu (tým poskytující
psychosociální pomoc lidem zasaženým mimořádnou události) - jako nositelem
psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Druhý rozhovor probíhal
s velitelem zásahu, který již v současné době nepůsobí u HZS. Velitele jsem
volila s ohledem na jeho zásadní roli při mimořádné události. Zajímalo mě, kdy
si všimnul zasažených, jak reagoval na jejich potřeby, koho a jak využil pro
spolupráci. Po realizaci těchto dvou rozhovorů jsem zjistila, že se velitel
zásahu na místě události nacházel současně také v roli poskytovatele
posttraumatické péče zasaženým a že se na řešení mimořádné události
významně podíleli také psycholožka HZS a starosta obce. Třetí rozhovor byl
proto veden se starostou obce, čtvrtý s psycholožkou HZS. S vedoucí práce
jsme se shodly, že by bylo vhodné do výzkumu zapojit samotné zasažené pro
srovnání, jak oni vnímali pomoc spolupracujících, protože na otázku: „zda se
správná pomoc dostala ve správném čase na správné místo, mohou odpovědět
jenom adresáti“307. Kontakt na ně jsem sháněla přes starostu obce. Rodina se
však několik týdnů po mimořádné události z obce odstěhovala, obec na ně
neměla žádné aktuální spojení. Kontakt jsem proto zkoušela získat přes
sousedku, u které zasažená žena po požáru domu pobývala – šlo o rodinnou
známou. Na základě telefonického rozhovoru s ní mi však odmítla kontakt na
zasažené předat s tím, že pán má nyní zdravotní problémy a nebylo by vhodné
rodině událost znovu připomínat. Slíbila, že jim alespoň předá informaci o
probíhajícím výzkumu a event. kontakt na mě. Výzkumný soubor se tak
nakonec skládal ze čtyř respondentů.
307
Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 113.
66
5. Použité metody
Pro realizaci výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda
polostrukturovaného
interview.
Polostrukturované
dotazování
je
charakterizované definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností
celého procesu získávání informací.308 Polostrukturovaný rozhovor Hendl309
označuje za rozhovor pomocí návodu, kdy má takový návod zaručit, že
probereme všechna důležitá témata - tedy že rozhovor udržíme v jeho záměru,
ale současně se dbá na možnost respondenta sdělit výzkumníkovi svoje osobní
zkušenosti, perspektivy. Tazatel má volné pole, v jakém pořadí informace získá
a jakým způsobem. To znamená, že si předem vytvoří určitou strukturu nebo
schéma celého rozhovoru – tedy okruhy, které budou tazatele zajímat, a k nim
podle průběhu rozhovorů bude tazatel moci získávat další informace, které
vyplynou z dané situace. Volnost je daná v pořadí otázek a v jejich formulaci.
Návod nám dovoluje provést rozhovory s několika lidmi více strukturovaně a
porovnat je.
Výzkumné rozhovory probíhaly na pracovištích respondentů, jeden byl
veden na veřejném místě – v restauraci. Místo a čas byly domlouvány
telefonicky nebo prostřednictvím e-mailové komunikace. Před vlastním
rozhovorem jsem účastníky výzkumu seznámila s účelem výzkumu, obsahem
rozhovoru a se způsobem zpracování získaných informací310. S každým
respondentem byl domluven způsob autorizace rozhovoru a jeho seznámení
s výsledky výzkumu. Pro přesné zachycení sdělení respondentů jsem je
požádala, zdali bych rozhovor mohla nahrávat na diktafon. Ujistila jsem je, že
audionahrávky slouží pouze k výzkumným účelům. Podle nich rozhovor
přepíši a následně vymažu. Respondentům byl dán prostor pro doptání se,
pokud jim bylo něco nejasného. Následně došlo k podpisu potvrzení o
poučeném souhlasu311.
Dalším významným úkolem na začátku rozhovoru bylo vytvořit
emocionálně optimální klima – atmosféru důvěry a porozumění, která by
respondentovi umožňovala co nejlépe odpovídat na otázky, a tak poskytovat
požadované informace.312 Z toho důvodu jsem na začátku rozhovoru volila
308
Hendl, 2005.
1999.
310
Podle informačního listu, který byl každému respondentovi dán.
311
Formulář potvrzení o poučeném souhlasu s úvodním informačním listem přiložen
v příloze.
312
Podle doporučení Ferjenčíka, 2000.
309
67
otázky na neutrální, obecná témata, které nebyly pokládány s cílem sběru
relevantních hloubkových dat, proto ani nebyly zaznamenávány na diktafon.
Mj. měly sloužit k podpoře motivace účastníka.
Jádro interview bylo tvořeno z tematických okruhů, které jsem si
předem vytvořila. Tato část rozhovoru již byla nahrávána na diktafon.
Rozhovory trvaly v průměru 60 minut. Po skončení rozhovoru jsem
respondentům poděkovala a každému věnovala symbolický dárek v podobě
bonboniéry. Přepsané rozhovory s respondenty jsou zveřejněny v příloze.
68
6. Etické předpoklady
Výzkumný proces byl veden s důrazem na soulad s etikou výzkumu.
Před oslovením respondentů jsem vypracovala formulář poučeného souhlasu,
který se skládal z informačního listu a potvrzení o poučeném souhlasu.313
Informační list obsahoval především tato sdělení: výzkum se bude podřizovat
jejich zájmu (respondentů), zaručeno zachování anonymity, možnost kontroly
(práce bude k nahlédnutí), možnost odstupu od výzkumu. Účast respondentů ve
výzkumu byla dobrovolná.
Rozhovor byl zaznamenáván na diktafon, po jeho přepisu byl záznam
smazán. Výzkum zaručuje anonymitu. S tím souviselo i udělení souhlasu
právního oddělení HZS ČR se závazkem, že práce bude před odevzdáním
poskytnuta psycholožce HZS pro schválení výzkumu z pohledu ochrany
osobních údajů. Pokud se v rozhovoru objevil název hasičského záchranného
sboru, místa mimořádné události apod., byl nahrazen neutrálním slovem
„Novákov“. K nahranému záznamu či neanonymizovanému přepsanému
rozhovoru neměl nikdo přístup. Každý z respondentů měl možnost autorizovat
přepsaný rozhovor.
313
Pro jeho zformulování jsem využila materiály od Bohumily Baštecké: Poučený souhlas
– informované rozhodování, duben 2011, a dále jsem vycházela z doporučení Tima Bonda:
Ethical guidelines for researching counselling and psychoterapy, 2004.
69
7. Způsob zpracování dat
Rozhovory s respondenty byly nahrávány na diktafon. Jednotlivé
nahrávky jsem opakovaně poslouchala tak, abych docílila doslovné transkripce
mluveného projevu z rozhovoru při zachování dialektu pomocí normální
abecedy. Přepis hodinového rozhovoru trval cca 6 hodin. Poté byl přepis
rozhovoru zaslán e-mailem každému respondentu k jeho autorizaci.
V průvodním e-mailu jsem opět zdůrazňovala, že s ohledem na kvalitativní
charakter výzkumu považuji za důležité zachovat přepis rozhovoru s dialektem.
Rozhovory s členem KIP týmu a velitelem HZS byly ponechány bez korekce.
Starosta obce a psycholožka HZS žádali o přenesení textu do spisovného
jazyka, o jeho očištění od dialektu a chyb ve větné skladbě. Bylo jim vyhověno
- rozhovory s nimi byly vedeny z důvodu jejich pozice expertů, proto byl
v mém zájmu především obsah a témata rozhovoru. Díky úpravám však text
může ztrácet některé relevantní informace pro pochopení souvislostí.
Každý rozhovor byl analyzován zvlášť. Pořadí analýzy bylo přesně
opačné oproti vedení rozhovorů. Analýzy proběhly tedy v tomto pořadí:
R1… psycholožka HZS
R2… starosta obce
R3… velitel HZS
R4… člen KIP týmu.
Jednotlivé rozhovory jsem postupně pročítala a na pravý okraj
zaznamenávala to, co se jevilo jako významné a zajímavé, na levý okraj
stránky jednotlivá abstraktnější témata a tématické celky, které jsem v textu
nacházela. „Otevřené kódování odhaluje v datech určitá témata. Tato témata
jsou nejdříve na nízkém stupni abstrakce. Mají vztah k položeným výzkumným
otázkám, k přečtené literatuře, k pojmům používaným účastníky nebo jde o
nové myšlenky vznikající, jak výzkumník proniká k textu. Tato fáze vede k
seznamu témat, jež pomáhá výzkumníkovi vidět témata v celku a stimuluje ho
při hledání dalších témat.“ 314
Témata jsem si vypisovala na papír a dále mezi nimi hledala případné
vztahy. V dalším kroku jsem znovu pročítala jednotlivé fráze a odstavce a
podle toho, o čem materiál vypovídal, jsem k nim přiřazovala odpovídající
témata s kódem pro snadnější orientaci v datech.
314
Hendl, 2005, str. 247.
70
Některá témata se jevila jako nadřazená a sdružovala ostatní, tak vznikly
kategorie a subkategorie. Témata, která nebyla dostatečně zakotvena v textu,
jsem vypustila. Celý tento proces byl opakovaně kontrolován s původními
výpověďmi respondentů. Pokud se ukázalo, že některá kategorie není dobře
navržená, přepracovala jsem ji. K finálnímu pojmenování kategorií došlo až po
analýze všech rozhovorů a po seskupení a sjednocení témat od všech
respondentů.
Na základě slovního a zakódovaného textového popisu jsem přešla
k interpretaci a vypracování závěrečné zprávy o výsledcích výzkumu.
Navržené kategorie a jejich subkategorie jsem proto dále zachycovala do
tabulek a k nim řadila klasifikovaná data. Díky tomu jsem mohla shrnout obsah
a podstatu získaných dat do závěrečné výzkumné zprávy 315 a současně
porovnávat sdělení respondentů, identifikovat zvláštnosti a pravidelnosti
v datech.
315
viz 9. kapitola „Výsledky“.
71
8. Validita výzkumu
Můžeme definovat několik aspektů, které ovlivňují validitu výzkumu:
reaktivita316, zkreslení ze strany výzkumníka a ze strany účastníka.
Kvalitativním výzkumem jsme získali velmi mnoho informací o velmi
malém počtu jedinců. Z toho plyne, že generalizace na populaci je nemožná.
Tento výzkum nepracuje se statisticky významným výzkumným souborem,
závěry nelze zobecnit. Práce si neklade za cíl získat data, která by mohla
spolehlivě zobecňovat. Zaměřuje se na nastínění možností spolupráce a
upozornění oblastí, které „nejsou kryté“. Tento výzkum je postaven na
prožívání respondentů a sdílení jejich postojů, názorů, hodnot, proto jsou
získaná data velmi subjektivní a samo o sobě obtížně zprostředkovatelná.
Zprostředkovanost informací skrze rozhovor je dána specifickými záměry
respondenta (z určitých důvodů – etických, morálních, společenských,
emocionálních, pragmatických apod., nepoví to, co si skutečně myslí),
jazykovou obratností, strukturou a povahou jazyka. „To, co si myslíme nebo
cítíme, není vždy možné adekvátně vyjádřit pomocí řeči.“ 317 Současně může
dojít ke zkreslení informací z důvodu přítomnosti výzkumníka - dotazovaný se
nám chce prezentovat v „lepším světle“.
Při opakovaném pročítání přepisů rozhovorů je možné zpětně
vyhodnotit chyby v pokládání otázek respondentům a v mých reakcích na
jejich sdělení.318 Některé otázky mohly být sugestivní, navádět k určitému stylu
odpovědi, obsahovat dvojitý zápor, ptát se současně na více věcí.319 Následkem
toho byla potřeba respondentů obhajovat se, což může být zajímavé z pohledu
možného ovlivnění výsledků výzkumu. Jako vysvětlení nesprávných formulací
otázek lze uvést moji nezkušenost s vedením výzkumného rozhovoru a
autentičnost kontaktu s respondenty.
S kvalitou výzkumu souvisí pojem triangulace, pod kterým se rozumí
kombinace různých metod, výzkumů, zkoumaných skupin nebo osob,
lokálních a časových okolností a teoretických perspektiv, jež se uplatňují při
zkoumání určitého jevu tak, aby byla zajištěna validita zjištěných údajů. Slouží
316
Podle Hendla (2005) může výzkumník svou přítomností ovlivnit procesy, na které je
výzkum zaměřen.
317
Ferjenčík, 2000, str. 171.
318
Ferjenčík (2000) upozorňuje, abychom nedávali najevo náš názor, postoj, nebo
hodnocení výroků. Není ani až tak důležité, jak odborně klademe otázky. Vhodnější je pozorné
poslouchání, vyjadřování zájmu, pozornosti a akceptace respondenta.
319
Kritéria pro správnou formulaci otázek např. in Hendl, 1999.
72
k zamezení zkreslení při získávání dat jako následku chyb lidského faktoru. 320
Důvěryhodnost výsledků je zvýšena diskuzí o nich s vedoucí práce a
předložením jejich předběžné verze k vyjádření dvěma účastníkům studie
(veliteli HZS a starostovi). Současně jsou výsledky výzkumu porovnávány
s teoretickým zakotvením.
Díky užití otevřeného kódování jsem k výsledkům výzkumu přistupovala
bez předem vytipovaných kategorií. K valorizaci výsledků přispívá
transparentnost výzkumného procesu a způsobu vyhodnocení.
320
Hendl, 2005.
73
9. Výsledky
V průběhu analýzy jsem postupně identifikovala čtyři kategorie
obsahující různé množství subkategorií a témat. Kategorie přesahují v úvodu
vymezené výzkumné otázky. Kategorie jsou následující: hranice a limity
pomáhajících; funkce komunity a její opory; oblasti spolupráce; kritéria dobré
praxe. Každou kategorii dále rozděluji na subkategorie, které stručně popisuji a
ilustruji na několika citacích vyňatých z přepsaných rozhovorů.
9.1. Hranice a limity pomáhajících
Tato kategorie se věnuje popisu toho, co je v náplní práce
profesionálního nebo dobrovolného pomáhajícího a co už přesahuje jeho
možnosti, čím je limitován.
 Hasiči - záchranáři
Úkolem hasičů je pomáhat při mimořádné události ve smyslu záchrany
životů, zdraví a majetku. Musí zajistit místo zásahu.
„Než proběhne ta lokalizace, tzn. než se zabezpečí, aby se ten požár dál
nerozšiřoval, tak vlastně to je prvotní starost toho velitele zásahu - protože lidi
ohrožený nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u
sousedů …o ně bylo postaráno… pro mě prvotní bylo… uhasit ten barák a
postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty.“ (R3)
Hasičská práce klade na hasiče nároky. Výkon hasičské činnosti je
spojen s odvahou a odhodláním hasičů, s jejich chutí do zásahu a touhou po
adrenalinu. Z pohledu starosty se u dobrovolných hasičů projevuje mnohem
větší osobní nasazení a odhodlanost.
„Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak nezadali s těmi
profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit, aby nechodili
do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná.“ (R2)
Na druhou stranu profesionálové denně vyjíždějí k několika zásahům,
jezdí od jedné události ke druhé.
„…to byl hektickej den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další
události.“ (R3)
Velitel zásahu vyjádřil lítost, že dnešní „hasičina“ není tolik o samotné
práci hasičů, ale o byznysu.
„…možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od hasičů…v dnešní době
už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu svojí činnost nějakým
způsobem vyfakturovat.“ (R3)
74
Role velitele s sebou nese zodpovědnost za vše, co se u zásahu stane.
Má mnoho dalších povinností a odpovědností než řadoví hasiči. Na každý
chybně provedený úkon musí psát vyjádření, odůvodnění. Není vhodné
zanedbávat velitelské povinnosti a věnovat se jiným záležitostem, protože stále
trvá jeho zodpovědnost za hasiče, kterým velí, a je trestně odpovědný. Velitelé
dobrovolných hasičských jednotek si tuto zodpovědnost dostatečně
neuvědomují.
Práce hasičů končí po provedení záchranných a likvidačních prací.
V tuto chvíli odjíždějí z místa.
„Člověk je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej
je zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby
auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si člověk
neuvědomí.“ (R3)
Podle velitele HZS už není v popisu práce hasičů, aby si všímali lidí na
místě události, kterým nejde přímo o život nebo o zdraví, zajímali se o jejich
psychický stav. Lidem věnují pozornost do té doby, než jsou jako objekty
zásahu vyproštěni. Poskytnou jim první zdravotní pomoc. Potom je předávají
záchranné službě. Pokud člověku hrozí další možné ohrožení, jeden z určených
hasičů ho hlídá.
„Posadil se tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát
určil jednoho hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet
se do toho objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl
chlap, kterej ho prostě hlídal.“ (R3)
Hasiči jsou zapsáni v povědomí občanů (zejména od povodní) jako ti,
kteří se ničeho nebojí, se vším si umějí poradit.
„… ať přijedou k bouračce nebo kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj. Uměj
vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít klienta kolem ramen a doprovodit ho
k sanitce a to si myslím, že by měli umět záchranáři, kteří jsou medicínští
daleko víc a oni to nedělaj.“ (R4)
Zasažená žena při zkoumané mimořádné události oceňovala lidské a
citlivé chování hasičů.
„…hasiči…nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy
ona popisovala, jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to
„uhnětě, tady překážíte“. (R4)
Podle respondentů jde o obecnou schopnost hasičů – být citliví
k druhým, být lidští. Citlivost hasičů je vysvětlována jako:
75
„Na druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam… to sociální
cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a říci
„čekejte, až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku… to je myslim daleko
důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem.“ (R4)
Navíc u dobrovolných hasičů je citlivost zvýrazněna příslušností k dané
komunitě. Starosta obce více zohledňuje lidský přístup u domácích
dobrovolných hasičů právě z toho důvodu, že jsou mezi hasiči a občany vztahy.
„Samozřejmě profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je
potřeba. Ale ten lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici,
kde se všichni známe.“ (R2)
Velitel hasičů považuje za velkou výhodu, že byl školen na poskytování
posttraumatické péče. Díky tomuto školení si začal uvědomovat zasažené a
jejich potřeby.
„Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně přitom zásahu musel se
věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak posttraumatickou péči, tak velitele
zásahu.“ (R3)
Potřeby zasažených začal zjišťovat v době, kdy byl již požár lokalizován a
on měl více času věnovat se poskytování této formy péče. S ohledem na míru
své zodpovědnosti se tak dostal do dvojrole, která přináší značná rizika.
 Vyškolený hasič na místě mimořádné události
Význam přítomnosti vyškoleného hasiče (tedy člena týmu
posttraumatické péče) je důležité pro zvládnutí samotného průběhu zásahu a
splnění úkolů s ním spojených. Ale podle velitele HZS není ještě poskytování
posttraumatické péče tolik rozšířené.
„… /policisté/ odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když
ví, že mu tam umřel nějakej blízkej. Takže určitě je to potom i pro tu vlastní
policii lepší, když se takovýmu člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to
pro ně znamenalo spoustu starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního,
protože v danou chvíli já tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje
povinnosti, který jsem si musel splnit…“ (R3)
Člen týmu posttraumatické intervenční péče na místě zásahu reaguje na
potřeby zasažených. Je psycholožkou HZS vyškolen na to, aby jejich potřeby
dokázal rozpoznat.
„… pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní
třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté
76
události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost,
ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával.“ (R1)
Odlišnost mezi řádovým hasičem a hasičem vyškoleným
v posttraumatické péči je podle psycholožky HZS v odvaze vůbec začít se
zasaženými mluvit, vybaveností informacemi a způsobu jejich předávání.
„Asi by je /informace zasaženým/ vyškolený hasič předával líp než ten
nevyškolený, který vůbec nic neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP
týmy, nějací dobrovolníci nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že
vyškolený hasič si „troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o
takových věcech. Avšak ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený.
Někomu třeba vadí, když vidí člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá
v sobě sílu nebo odvahu za ním jít a začít s ním mluvit.“ (R1)
Podle psycholožky HZS by možná i neproškolený hasič zvládl naplnit
podobné úkoly, jako má hasič vyškolený v posttraumatické péči, a to přirozeně
- lidsky.
Člen KIP týmu zastává názor, že ne všichni hasiči jsou nastavení pro
vzdělávání v poskytování posttraumatické péče. I tato „specializace“ na ně
klade nároky, kterým nemůže dostát každý hasič.
„…to nemůže dělat zase každej hasič…se k tomu musí přihlásit ten hasič
dobrovolně a musí k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní
kolegové…to nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit
někoho kolem ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale
nebude umět si s nim povídat, což … zase ty peeři, který se přihlásej
dobrovolně, takže tohle to zvládaj.“ (R4)
Podle psycholožky HZS se stává často, že velitel zásahu funguje na
místě zásahu současně jako ten, kdo se věnuje zasaženým a poskytuje jim první
pomoci.
„Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je jakousi třešinkou na dortu,
dalo by se říct.“ R1
Posttraumatické péči je totiž možné se věnovat až v době, kdy jsou
zabezpečeny záchranné a likvidační práce – kdy je tedy zvládnuta ta technická
část hasičské činnosti.
Tým posttraumatické intervenční péče je školen pouze pro akutní fázi po
neštěstí. Činnost vyškolených hasičů je dána dobou trvání zásahu na místě
mimořádné události. Zasažené by měl nakontaktovat na někoho v okolí
člověka.
77
„Tu událost tudíž musí zabezpečit i sám pro sebe tak, aby si mohl s klidným
svědomím sbalit věci a mohl odjet. Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně
nasměrovat na nějakou další cestu, zabezpečit je v tomto směru.“ (R1)
Vyškolení hasiči se zasaženým nevěnují v rámci střednědobé nebo
dlouhodobé pomoci. Přesto je však z lidského hlediska zajímá, jak se dál
vyvíjejí životní příběhy zasažených. Mají potřebu zjišťovat, jak se zasaženým
daří a jestli mají vše, co potřebují.
„Ale i přesto /že HZS muselo odjet k dalšímu případu/: tam když to skončilo,
tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam stavoval a ještě jsem
kontroloval, jestli ta pani je v pořádku.“ (R3)
Psycholožka HZS od vyškolených hasičů čekává, že nebudou do
pomoci vstupovat násilně a vnucovat ji. Základní je pro ní předání informace,
že existuje skupina dobrovolníků, kteří mohou kdykoliv zareagovat na
jakoukoliv potřebu zasažených v průběhu času od mimořádné události.
„Já od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat), když není potřeba
první psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali a nabídli jim třeba i to,
že jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká další pomoc, pokud oni
budou chtít. To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho
vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další
procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální
podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu.“ (R1)
Z rozhovorů vyplynulo, že úkolem vyškoleného hasiče je, aby na místě
události ošetřil akutní stresovou reakci, poskytoval první psychickou pomoc,
nabízel a zprostředkoval kontakty na dobrovolníky nebo psycholožku HZS,
kontaktoval starostu, do pomoci a spolupráce zapojil komunitu, předal
zasažené a nenechal je na ulici samotné, sledoval místní zdroje. Jeho hlavním
nástrojem je komunikace. Velitel HZS považoval za nejdůležitější zjistit
informace, o kterých předpokládal, že by je zasažená žena chtěla slyšet –
zejména zdravotní stav manžela, rozsah požáru, finanční pomoc, spolupráce se
starostou, možnost ubytování a získání oblečení, zajištění dokladů.
 Úloha psycholožky HZS
Role psycholožky HZS při mimořádné události je koordinační, jejím
úkolem je převést pomoc z akutní fáze do střednědobé a dlouhodobé a
současně poskytnout podporu kolegovi z týmu posttraumatické péče.
78
Vyškolený hasič může mimořádnou situaci a možnosti pomoci
konzultovat s psycholožkou HZS kdykoliv po telefonu. Jde o jakousi domluvu
mezi členy týmu posttraumatické intervenční péče a psycholožkou.
„Možná jde i o ujištění pro toho člověka, že ty věci dělá správně a podpora
pro něj. Společně s ním si srovnat všechny věci, co není možné, co by se dalo
ještě udělat a nějak mu pomoci, aby z té události mohl odjet. Předání těch
informací někam dál.“ (R1)
Spolupracujícími byla její role vnímána jako:
„Ona byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez kterého by
nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků.
Sousedi, komunita místní zareagovala hned… pak najednou to začalo
vychladat, a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to
nezafungovalo.“ (R4)
Psycholožka HZS může přímo vyjet na místo mimořádné události nebo
být přítomna „z povzdálí“.
„… koordinace … spočívá v tom - ne kde nás bude víc u jedné události a já
to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že poskytuju kolegům z týmu
posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro tu akutní fázi.“ (R1)
Psycholožka v konzultaci s vyškoleným kolegou hasičem hovoří o
potřebách zasažených, pomáhá mu utřídit si je, co by se ještě dalo v dané
situaci udělat. Psycholožka HZS vše dělá s cílem:
„… podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té události cítil dobře
v tom, co tam dělá, připomenout kroky první psychické pomoci. Aby to pro něj
bylo pohodové.“ (R1)
Snaží se odpovědět také na potřeby zasažených na místě události, o
kterých s ní vyškolený hasič hovoří. U výzkumné mimořádné události se
jednalo o zabezpečení oblečení pro zasažené. Vzhledem k tomu, že byla
sobota, nebyl to jednoduchý úkol. Sháněla kontakty po svých známých. Dále
zajišťovala a domlouvala prvotní kontakt s koordinátorkou KIP týmu.
 KIP tým jako poskytovatel střednědobé a dlouhodobé pomoci a
spolupráce
KIP tým funguje na bázi dobrovolnictví a zájmu o lidi při a po neštěstí.
Nepotřebuje žádné nástroje a hmotné prostředky k pomoci. Jeho základním
„stavebním kamenem“ jsou lidé. Nabídka pomoci a spolupráce členů KIP týmu
je velmi široká, protože je tým zastoupen různými profesemi svých členů.
79
Pokud se u zasažených objeví materiální potřeba, tým využívá nabídky
jiných organizací, které dané věci poskytují a zajišťují.
Nabídka pomoci a spolupráce týmu se podle psycholožky HZS týká
především z hlediska praktické pomoci – dojet se zasaženým vybrat oblečení,
doprovodit ho na úřady, pomoc při zařizování pohřbu, dokladů. Člen KIP týmu
zasažené podporuje a nabízí možnost vypovídat se. Obecně zasaženým pomáhá
s činnostmi, které si nedokážou zařídit sami nebo jim je nedokáže nabídnout
jejich přirozené okolí.
„Můžou nabídnout rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější
provázení. Třeba jedna událost… ta byla taková netypická, protože u ní nebyli
hasiči. Probíhá už tři čtvrtě roku, kde ty potřeby člověka (nebo lidí) se měnily
od těch praktických (organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým
dětem, že jim zemřel tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory
s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek.
Takže opravdu záleží na těch lidech.“ (R1)
KIP tým nastupuje do pomoci po neštěstí ve chvíli, kdy na něj předá
kontakt vyškolený hasič. Každý KIP tým má svého koordinátora, přes kterého
je v součinnosti s psycholožkou HZS domlouvána spolupráce při konkrétní
mimořádné události. Koordinátor již domluveným způsobem informuje o
mimořádné události členy svého týmu a čeká, až se někdo přihlásí, kdo by měl
zájem se do pomoci zapojit.
Z rozhovoru s členem KIP týmu vyplynulo, že nepovažuje za efektivní
zasažené kontaktovat co nejdříve po mimořádné události. Uvědomuje si vývoj
potřeb v čase:
„Ono to ani není cílem, aby to bylo hned…ono to na tom bylo i ukázaný…to
bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem tam byl… když jsem jí volal…, tak ona
v tý době říkala „…nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no, ale máme možnost
nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak jsme se domluvili, že
se spojíme ještě za týden …najednou se to překlopilo, že už potřebuje.“ (R4)
KIP tým si současně uvědomuje postupné upadání zdrojů komunity.
„Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi
všichni ostatní znali, ti co pomáhali …“ (R4)
Při kontaktu se zasaženými je aktivita ponechávána na nich. Pomáhá
zajišťovat ty věci, které jsou právě v tu chvíli důležité.
„Skutečně záleží na potřebě těch lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli
chtěli.“ (R1)
80
Postupuje podle doporučených postupů, které jsou uveřejněny v letácích –
tedy ptá se na to, co může pro zasažené v tuto chvíli udělat, jaké jsou jejich
potřeby.
Ukončování kontaktu a spolupráce se také odvíjí od potřeb zasažených.
9.2. Funkce komunity a její opory
Přestože se výzkum primárně nezabýval rolí společenství při a po neštěstí a
fungováním přirozeného okolí zasažených, ukázalo se, že komunita má své
nezastupitelné místo při zvládání dopadů neštěstí. Téma angažovanosti členů a
využívání zdrojů komunity se spontánně objevilo v každém z rozhovorů.
 Odpověď komunity na potřeby zasažených
Okamžitě po vzniku události se do pomoci sami zapojovali místní lidé. Byli
to především sousedé, se kterými zasažení pravděpodobně udržovali přátelské
vztahy – znali se.
„Nabídli jí přístřeší, nabídli jí nějakou pomoc, protože z toho domu
skutečně nezbylo vůbec nic.“ (R2)
Lidé v obci, kteří se o neštěstí paní dozvěděli, nabízeli a poskytovali to, co
považovali v danou chvíli za potřebné s ohledem na charakter mimořádné
situace.
„Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní
prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco
na sebe. Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití,
balených vod atd. Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by
samozřejmě nemusela platit.“ (R2)
Stalo se, že paní obdržela i nepotřebné věci, které nemohla z různých
důvodů využít.
„… jí donesli letní boty, ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik,
ale padal sníh a bylo ošklivo.“ (R4)
„…to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná velikost…“ (R4)
Pomoc lidí z obce měla technickou i materiální podobu. V tomto ohledu
nebylo třeba intervence odpovědné osoby (starosty, vyškoleného hasiče), která
by sama musela hledat možnosti k zajištění základních potřeb zasažených například kde ženu ubytovat.
„… to nebylo nutné /zajištění ubytování/, protože…si je vzali sousedi od
vedle a nebylo potřeba něco nabízet.“ (R2)
81
 Občanská angažovanost
Ukazuje se, že nešlo o ojedinělý případ, kdy by spoluobčané aktivně
nabízeli zasaženým svou pomoc. Obec a její občané v takových situacích drží
pospolu. Starosta obce vzpomíná, že při každém podobném neštěstí se u lidí
objevila solidarita. I přesto je však pro něj stále překvapující.
„…solidarita mě tady vždycky překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko
Praze, člověk by řekl, že tady každý svým způsobem za sebou zavře dveře na
své zahrádce.“ (R2)
Solidaritu lidí vnímala i samotná zasažená. Lidi není potřeba aktivně vybízet
k pomoci a zájmu o druhé. Sami si zjišťují informace, jak by mohli zasaženým
nejlépe pomoci. Využívají k tomu spojení na hasiče nebo na úřad.
„Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně fungují.“
(R1)
„…někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky pomůže.
Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi „nepotřebujete
s něčim pomoct?“ a pomůžou.“ (R4)
 Vzájemná pomoc
Pokud zasažení okamžitě po vzniku mimořádné události zvládají řešit
dopady neštěstí svépomocí a vzájemnou pomocí ze svého okolí, nepotřebují
pomoc zvenčí - jde o tu nejlepší situaci, která může nastat. Čím déle mohou
zasažení čerpat zdroje ze svého okolí, tím lépe. U výzkumné mimořádné
události se jednalo o týden až dva. Zájem spoluobčanů po několika dnech
opadl. Člen KIP týmu popisoval dva důvody, proč tomu tak je:
„Ten první týden, zhruba 14 dní,… /pak/ jakoby ta pomoc tý komunity
vychladla, protože ona řikala „už toho mám dost“ – vlastně si to každej
způsobuje sám….“ (R4)
„…ale ta pomoc…normálně racionálně vymizí. Lidi začnou mít jiný starosti.
Ta mimořádná událost předtím byla velikánská, ale ono se zase někde stane
něco jiného a tak dále. Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme,
my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. (R4)
Důvod tedy může být v přirozeném koloběhu života a časovém průběhu
reakce na neštěstí, kdy doba po mimořádné události je současně dobou před
další mimořádnou událostí. Současnou zkušenost s neštěstím přehluší ta
novější. Útlum podpory ze strany komunity ovlivňují také samotní zasažení,
kteří odmítají další nabízenou pomoc.
82
 Podpora zdrojů komunity
Respondenti na základě osobní zkušenosti sdělili, že komunita se o zasažené
vždy postará, proto byly její zdroje využití i při zkoumané mimořádné události.
Možnosti pomoci a spolupráce občanů jsou využitelné také pro plnění úkolů
hasičské činnosti. Nabídka takové spolupráce byla při výzkumné události
založena na ochotě místního, který nakonec požadoval určitou náhradu za
poškození svého majetku v souvislosti s prováděním zásahu.
Úkolem vyškoleného hasiče na místě mimořádné události je navázat kontakt
s někým z blízkého okolí, kdo by se o rodinu postaral – tedy zapojit komunitu.
Nejenom sousedy, ale také příbuzné.
„ … takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul, že
jim nedělá žádný problémy, aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich, že tam
bude mezi lidma a bude to pro ni lepší.“ (R3)
Komunita v čele se starostou obce se se samozřejmostí zajímá i o další
potřeby, které vyplývají z mimořádné situace. K jejich řešení využívá navázané
kontakty. Obec dokáže zprostředkovat plnění od pojišťovny, zajistit doklady na
úřadě, vyjednat nižší cenu ve stavebninách, využít místní neziskové organizace
pro nabídku ubytování. Snaží se spolupracující instituce oslovit a vysvětlit
situaci zasažených a zprostředkovat kontakt mezi nimi.
„Tam byl obrovskej problém v tom, že … je ekologická likvidace spáleniště
a že to pojišťovny mnohdy prostě neplatí z pojistky baráku a tak dále. Takže ta
pani z toho byla celkem dost nešťastná…to je hodně nákladný… pan starosta v
tomhle tý klientce pomoh v tom, že jí nakontaktoval na jinou…likvidační
firmu…A pak teda ten starosta – nebo možná starosta nebo ten soused… jí
sehnal nějakou jinou firmu, která to udělala za polovinu.“ (R4)
„Když je šance, že se ta mimořádná částka vyplatí, tak obesíláme tady různé
místní podnikatele, kteří pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat
nějakou cenu, ve které by zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. To se taky
daří.“ (R2)
V rozhovoru se starostou se objevilo, že pomoc občanům a obecní zájem o
ně má svoje hranice, které jsou dané především územím.
„Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec.“ (R2)
 Opory komunity
Významnou roli při zvládání dopadů neštěstí představují opory místní obce,
které bývají k pomoci a spolupráci využity. Jde především o starostu a sbor
dobrovolných hasičů.
83
 Sbor dobrovolných hasičů
Na úroveň spolupráce s HZS je postavena jednotka sboru dobrovolných
hasičů. Využívá se její místní příslušnosti a možnosti pobývat u mimořádné
události a příp. konat hasičskou činnost delší časové období po vzniku události
(tedy po ukončení samotného zásahu). Jde například o hlídání spáleniště.
Dobrovolní hasiči jsou ale především místní občané, kteří mají navázané
osobní vztahy ve svém okolí. Znají se s lidmi z obce. Starosta obce proto
zdůrazňoval jejich specifickou roli při mimořádné události, díky které se
mohou zapojit nejen do výkonu hasičských činností, ale také osobnějším (až
rodinným) přístupem a chováním k zasaženým.
„Může to při tom neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně –
Fanda tu paní chytne kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože
se znají.“ (R2)
 Starosta obce
V rozhovoru se ukázalo, že starosta je také součástí skupiny zasažených a
neštěstí se ho přímo dotýká.
„Mně to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám
přímo s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. (R2)
Na druhou stranu považuje svoji roli při zvládání dopadů neštěstí za natolik
významnou, že:
„…někdo musí zůstat jakoby silný…“ (R2)
Starosta byl k výzkumné mimořádné události přivolán velitelem HZS (a
vyškoleným hasičem v jedné osobě). Stejně tak jako spoluobčany není potřeba
vybízet k pomoci a spolupráci, tak je to i u starosty, jako představitele a hlavy
obce.
Spolupracující hasiči se na starostu obrátili s konkrétními představami o
jeho roli a úkolu v pomoci zasaženým – jednalo se především o zajištění
finanční pomoci a náhradního ubytování pro rodinu. Přesto sám starosta
popsal, že podle něj on není tím prvním, od koho zasažení očekávají pomoc.
Spíše jde o hasiče, kteří jsou v daný okamžik přítomni u mimořádné události.
„…kdy se tam objevím já, jako starosta, a začnu jim konkrétně nabízet
nějakou formu pomoci, tak ze začátku koukají nevěřícně … evidentně s něčím
takovým nepočítali…lidé na vás koukají jako na zjevení.“ (R2)
Starosta odlišuje očekávání zasažených od něj podle typu mimořádné
události. U neštěstí malého rozsahu zasažení nečekají, až se o ně někdo z úřadu
84
přijde postarat. Zájem obce o jejich potřeby předpokládají až po několika
dnech. Starosta odmítá, že by se někdy stalo, aby obec nikdy neprojevila zájem
o své občany i při individuálním neštěstí. U rozsáhlých mimořádných událostí
je přeci jen více v povědomí občanů, že na neštěstí nejsou sami, že je tu obecní
úřad, který se o ně postará.
Obec ví, že je institucí pro své občany a proto se jim snaží pomoci v co
největší míře, jak to je jen možné. Starosta vnímá, že to, co pro své občany
dělají na obci, je jejich povinností.
„Jsme tady pro lidi, takže se jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde…“
(R2)
„My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se snažíme pomáhat a
snažíme se s nimi tu situaci řešit.“ (R2)
O způsobu pomoci má svou představu, kdy využívá spolupráce obce.
„Tak… by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí …“ (R2)
Starosta měl možnost po příjezdu na místo výzkumné události získat bližší
informace od zasahujících hasičů – zejména o zdravotním stavu zasažených.
Ze své pozice starosty hned na místě nabízel jednorázovou okamžitou
peněžitou pomoc zasaženým. V dalším kroku obtelefonoval zastupitele obce,
se kterými se rozhodli pro uspořádání veřejné finanční sbírky na pomoc
zasaženým. Rozhodli o ní během prvního pracovního dne, na který svolali
mimořádné zasedání zastupitelstva. Využili možnosti žádat o její legální
zřízení ve zrychleném režimu. Při řádném zasedání zastupitelstvo schválilo
další finanční příspěvek zasažené rodině.
Od víkendu, kdy vznikla mimořádná událost, probíhala věcná sbírka na
pomoc zasaženým. Podle starosty jde o vyjádření, že i spoluobčané s nimi
soucítí.
„My jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat, že
není jenom od nás, ale že i ti ostatní lidé soucítí.“ (R2)
Starosta se zajímal o psychický stav zasažené ženy, podle kterého se
rozhodoval, zdali ji navštívit či nikoliv. Možnost návštěvy spojoval s jejím
dobrým psychickým stavem.
Je pro něj důležité, když jde za zasaženými, „mít něco v ruce“ a předávat
jim materiální, konkrétní hmotnou pomoc.
„Kdyby člověk neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde.“ (R2)
Pomoc by měla být v takové výši, aby adekvátně odpovídala rozsahu
neštěstí.
85
„Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela zřídit, tak je
to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo hloupé, kdyby tam
člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou to řády k deseti
tisícům, tak je to potom příjemnější.“ (R2)
Starosta nepředpokládá, že by zasažení ocenili pouze jeho lidský zájem o ně
a jejich situaci.
„Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho člověka
poplácat po zádech „jak to jde“.“ (R2)
U starosty se objevovaly pochybnosti spojené s mírou jeho přímého
kontaktu se zasaženými.
„Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne. Ne, že by se
člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak začínáte
ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam nebyl
méně krát.“ (R2)
Co se týče ukončení pomoci a spolupráce, starosta popisuje podobnou
zkušenost jako člen KIP týmu, že je ukončena ze strany zasažených.
„Když se zeptáte „můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne,
vy jste toho pro mě udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní
blok, aby už někam nevstupoval přes míru.“ (R2)
Obává se, aby je nezahltil svým zájmem a nabídkou pomoci a neutužoval
v nich pocit obětí.
„…se bojíme toho opačného efektu, aby člověk v zasažených lidech
nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké. Míru je těžké
určit.“ (R2)
9.3. Oblasti spolupráce
 Zapojení do spolupráce
Hasiči se o mimořádné události dozvídají standardním způsobem, kdy
operační středisko vyhlásí poplach a jednotka HZS vyjíždí k místu události.
Současně bývají povolány také jednotky sborů dobrovolných hasičů.
Psycholožka HZS vstoupila do spolupráce při výzkumné mimořádné
události přes telefonický kontakt s velitelem HZS, který na místě poskytoval
posttraumatickou péči zasaženým. Žádal o konzultaci.
Starosta obce je o výjezdu hasičů v obci a blízkém okolí je vždy stručně
informován přes sms zprávu.
86
„Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice těžko se
identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár rodinného
domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků. Takže se
v první chvíli nedá odvodit, co to je.“ (R2)
Starosta byl zrovna nakupovat, když mu přišla informační sms. Následně se
s ním zkontaktoval místní velitel dobrovolných hasičů s bližšími informacemi
o rozsahu požáru.
„Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o
co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete
se a jedete tam.“ (R2)
KIP tým se k výzkumné události dostal díky zasahujícímu vyškolenému
hasiči, který zasažené informoval o možnostech následné pomoci. Kontakt byl
zprostředkován přes psycholožku HZS.
 Vstup zasažených do zorného pole pomoci a spolupráce
Do zorného pole hasičů se zasažení se svými potřebami dostali v době, kdy
byl požár již uhašený. Potřeby zjišťoval vyškolený hasič.
Starosta si uvědomuje, že každá mimořádná událost je pro lidi, kterých se
přímo týká, velmi náročná.
„Dokud se v té situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co
musejí prožívat.“ (R2)
Starosta má představu o zranitelnosti lidí. Když se setkají s neštěstím, jsou
v šoku a nejsou schopni fungovat. Za ohroženou skupinu považuje zejména
starší lidi, kterým šok může způsobit vážné zdravotní problémy.
„Paní se pochopitelně zhroutila.“ (R2)
A potom je potřeba, aby někdo zůstal silný, který by zasaženým říkal, co
mají dělat a přebíral za ně aktivitu.
„… ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je postavíte, tak tam oni budou stát.
Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni popojdou o tři metry. Jsou jak loutky.
To jsou ale ty první dny.“ (R2)
Starosta se snaží udržet lidi na místě, potlačuje v nich jejich potřebu
aktivity.
„…řeknu „vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný
vám během půl hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku
… a nebojte se, pomůžeme vám“…“ (R2)
87
 Měnící se potřeby zasažených
Pomoc a spolupráce mezi hasiči a psychosociálními krizovými pracovníky
se děje na základě naplňování potřeb zasažených.
Potřeby zasažených se mění v čase – jsou jiné v době, kdy jsou na místě
ještě zasažení hasiči; jiné po týdnu; jiné po měsíci; po roce.
„…potřeby člověka (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace
pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po
potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to
až do roviny existenciálních otázek.“ (R1)
Je třeba vnímat individuální zvláštnosti, co kdo v jaké situaci potřebuje.
Vyškolený hasič popisoval několik zásahů, při kterých si uvědomoval, že pro
lidi je nejdůležitější především vědět, co je s jejich blízkými, jaký je jejich
zdravotní stav, kde jsou apod.
„… odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu
tam umřel nějakej blízkej.“ (R3)
A dále že mají neustále potřebu vracet sena místo události a zachraňovat, co se
ještě dá.
„…těch 14 dní, po celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala,
zachraňovala tam věci, přitom to bylo dost těžký pro ní.“ (R4)
Samota byla dalším často opakovaným tématem. Pokud rodina přijde o vše o střechu nad hlavou, o domov, navíc žena zůstane sama, protože je manžel
hospitalizován - tak podle hasiče, poskytujícího posttraumatickou péči
zasaženým, by nebylo vhodné, aby zůstala sama na ubytovně, bez věcí a
prostředků. Hasič proto hledá zdroje v komunitě. Nechal na ženě, aby se sama
rozhodla, zdali půjde do ubytovny nebo využije nabídky sousedů. Samota na
člověka však může dolehnout i v pozdějším čase od události - má potřebu
vzpomínat, vyprávět. Je možné, že nejbližší lidé už vzpomínky a vyprávění
ženy omrzelo, už ji nemá kdo poslouchat.
Někdy zasažení nemusí vědět, co potřebují a co chtějí, proto nabízenou
pomoc mohou odmítat.
„Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem,
nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně normálně, to znamená, jsou v šoku a
vůbec nevědi, co mají potřebovat.“ (R4)
Podobná reakce může přijít v jakékoliv fázi. Podle psycholožky HZS je to
potřeba respektovat, pomoc nevnucovat, ale minimálně zasažené informovat o
možnosti využít dobrovolníky a předat kontakty.
88
Z důvodu možného odmítnutí nabízené pomoci je důležité některé potřeby
předpokládat a reagovat na ně.
„…člověk má v sobě nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze,
nocleh, střechu nad hlavou.“ (R3)
Starosta obce má zkušenost, že po nějaké době se lidé z neštěstí oklepou a
dál v obci žijí tak, jako v době před neštěstím.
„Pán se zase hádá na veřejných schůzích, takže je všechno tak, jak to má
být.“ (R2)
Rodina u této výzkumné události už nechtěla dál žít v obci, odstěhovala se.
S místními se rozloučila děkovným dopisem, který zaslala cca rok po události.
 Průběh spolupráce
Podle výzkumné události lze identifikovat oblasti a způsoby spolupráce
mezi pomáhajícími, s využitím zdrojů komunity:
HZS spolu s jednotkami sborů dobrovolných hasičů zajišťovali likvidaci
požáru. S ohledem na riziko opakovaného vzniku požáru byla na místě události
ponechána ještě místní jednotka pro hlídání ohniště.
Informace o požáru velitel zásahu mj. zjišťoval od vnučky, která byla
v domě v době jeho vzniku a od zasažené ženy, která se vrátila z návštěvy od
sousedů. Následně se velitel HZS zkontaktoval se starostou obce a žádal jeho
přítomnost na místě události.
Protože měl zasažený pán potřebu vracet se do hořícího domu a zachraňovat
věci, musel být určen jeden hasič, který se o muže postaral. V případě potřeby
bývá ke spolupráci přivolána záchranná služba nebo policie. Při této události
došlo k popálení muže, proto byla přes OPIS povolána rychlá záchranná
služba. Pro hasiče končí péče o člověka, který je ohrožen na životě a zdraví,
právě ve chvíli, kdy toto ohrožení pomine nebo ho předají do péče jiné složky.
„Člověk se vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk
jako takovej …vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný
služby a tím pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci.“
(R3)
Tím, že je na místě mimořádné události z řad hasičů (nebo jiné záchranné
složky) někdo, kdo si uvědomuje i jiné potřeby zasažených, dochází k přesahu
výkonu hasičské činnosti. Potom může být vyslán požadavek směrem
k operačnímu středisku, aby se zkontaktovalo s někým, kdo je schopen na
místo události přijet a zajistit poskytování psychosociální pomoci a spolupráce.
89
„No ono ty operační střediska nejsou proškolený podle mě…operační
středisko je spíš od toho, aby koordinovalo ty složky, který u toho zásahu
spolupracujou…když potřebuji bagr, tak oni ho seženou – s tím není
problém…co se týče kontaktů na ten KIP tým, tak oni zase nemaj takovej
přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci bude nejlepší. Nebo kdo v tom
regionu je schopen tohle to zařídit.“ (R3)
Mezi psycholožkou HZS a týmem posttraumatické péče je domluveno, že
když budou u nějaké mimořádné události a budou potřebovat poradit, mohou
psycholožce kdykoliv zavolat a shrnout další postup.
U výzkumné mimořádné události vykonával velitel zásahu současně
posttraumatickou péči zasaženým.
„…v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet,
takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu
posttraumatickou péči musim poskytnout já.“ (R3)
Podle psycholožky HZS se zastupování dvou rolí u neštěstí děje docela
často. Ale podle ní si o tom může každý z hasičů rozhodnout sám:
„Navíc jako velitel zásahu, pokud ví, že to sám nezvládne, tak si může
povolat někoho jiného, někoho dalšího k sobě. Takže i v tomto případě to on
nemusel zvládnout všechno sám. Pokud by viděl, že ta potřeba je větší, širší, že
je tam více zasažených lidí, tak si může přes operační středisko povolat další
členy posttraumatického týmu.“ (R1)
Velitel HSZ si byl této možnosti vědom a skutečně přes OPIS žádal někoho
dalšího, kdo by mohl na místo mimořádné události přijet.
„… trval bych…ale to už asi hodně záleží na operačních střediskách, aby
zavolali někoho, koho ten velitel požaduje… já jsem požadoval a jelikož
operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil telefon, abych se dostavil
na místo zásahu… jsem jim říkal, že jsem teda na místě…zklamaně ten
operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho shánět. Ale protože
už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to požadoval, tak jsem říkal,
že já to musím nějakým způsobem zvládnout.“ (R3)
Při domluvě dalšího postupu se vychází z potřeb lidí, které vyškolený hasič
na místě události zjistí rozhovorem se zasaženými. Přestože mají vyškolení
hasiči kontakty na členy KIP týmu, nemají během zásahu čas se s nimi spojit a
vysvětlit jim situaci. Proto vnímají důležitost spolupráce s psycholožkou HZS,
která potřebné informace zjistí a vyškolenému hasiči na místo události předá
již pouze jasné instrukce. Psycholožka HZS koordinuje návazné kroky.
90
Podle psycholožky záleží potom také na zasažených, zdali dobrovolníka
nějak osloví nebo zkontaktují. Člen KIP týmu má však odlišnou zkušenost:
„Ty lidi si prostě neuměj říct o pomoc.“ (R4)
Na základě informací o mimořádné události od psycholožky HZS KIP tým
kontaktuje zasažené a podle jejich potřeb se domlouvají na možnostech
spolupráce. Zde se jednalo o vyjednání možnosti výběru ošacení v Charitě pro
zasažené, setkání se zasaženou ženou, cesta do Charity a zpět, zprostředkování
informací o pojišťovně. Člen KIP týmu považuje za klíčové spojovat se se
zasaženými až po několika dnech od mimořádné události, kdy pomoc
komunity upadá, a objevují se další potřeby zasažených.
„… není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická organizace v týhle tý pomoci
přicházela hned.“ (R4)
Jeho kontakt se zasaženou ženou skončil na základě telefonického spojení,
kdy ženě předal informace o pojišťovně. Zasažená již neměla žádné potřeby,
spolupráce byla proto ukončena.
Člen KIP týmu nekontaktoval starostu obce.
Starosta a zástupci obce se snaží být vždy u mimořádné události mezi
prvními a nabízet pomoc. Po příjezdu starosty na místo události byl již
popálený muž v nemocnici, zasažená žena u sousedů. Na místě zastihl jenom
místní jednotku sboru dobrovolných hasičů. Okamžitě uvědomil zastupitele
obce a domluvili se na dalších krocích, jak rodině pomoci zejména finančně.
Přestože hned v pondělí zastupitelstvo rozhodlo o zřízení sbírkového účtu,
obec je odkázána na schválení ze strany krajského úřadu. Umí však využívat
mechanismy, které urychlí tento proces.
Starosta si byl vědom, že zachráněné věci před požárem si zasažení nemají
kam uložit. Historické motorky, které muž sbíral, byly již hasiči vytahány ven
a schovány pod plachtu.
„Pak se tam organizují věci, jako kdy dohodneme, že část zachráněných
věcí se schová v hasičárně, část se může schovat na úřadě …“ (R2)
Starosta pamatoval na to, že pro hospitalizovaného muže může být velmi
důležitou informací, že se podařilo tyto věci zachránit.
„Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky
jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“.“ (R2)
Tyto informace považuje za:
„…to jsou taková dobrá světýlka, která oni v tom neštěstí mají.“ (R2)
91
Pomoc zasažené rodině od obce skončila předáním finančního daru. Rodina
se následně z obce odstěhovala.
„Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím
nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním.
Já jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady
nebydlí, že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze
zřetele. Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících...takže do dvou,
do tří měsíců.“ (R2)
K poslednímu kontaktu s rodinou došlo letos v lednu, kdy zasažení zaslali
na obec děkovný dopis, ve kterém se současně loučili, že bydlí jinde.
Starosta nevěděl, že na místě zásahu působil vyškolený hasič
v posttraumatické péči. Ví, že týmy posttraumatické péče fungují, ale ještě se
s nimi nikdy nesetkal v praxi. Neměl ani informaci, že s rodinou spolupracuje
někdo z KIP týmu.
„Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste potřebovali, pojďte
nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten specialista, takto jsem u té
paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se tedy ještě nesetkal.“ (R2)
9.4. Kritéria dobré praxe
Respondenti na výzkumný dotaz odpovídali, podle čeho hodnotí dobrou
praxi a zdali spolupráci při této mimořádné události lze považovat za dobrou.
V rozhovorech zaznívalo ocenění vlastní práce a práce druhých.
 Hodnoty zasažených jako základ dobré spolupráce
Činnost pomáhajících a plánování jejich pomoci a spolupráce s druhými se
děje na základě hodnot. Důraz na hodnoty lze zvlášť vyčíst ze sdělení starosty zdůrazňuje shodu mezi hodnotami a pomocí zasaženým.
Z výzkumu vyplynulo, že lidé mají různorodé hodnoty. Pro každého je
důležité něco jiného. Na to nasedají i odpovídající potřeby. Pro uchování svých
hodnot jsou odhodláni udělat cokoliv. Hasiči o tom vědí a podle toho konají.
„… jsem se zúčastnil povodní…zachraňovali jsme v místech, kde ty lidi se
už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam bylo vidět, že některej
ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho zajímalo dítě, jinej
majetek… na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch lidí, prostě každej člověk
je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z… starýho baráku, která dokola
povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že tam zůstane.“ (R3)
Ačkoliv nebyl prováděn výzkumný rozhovor přímo se zasaženými,
pomáhající respondenti se i tak vyjadřovali k hodnotám zasažené rodiny.
92
Hodnoty definovali podle způsobu jejich života, zájmů a chování. Jednalo se o
vcelku movitou rodinu, která měla vyšší úroveň žití. Požárem najednou o
všechno přišla. Zasažený muž se hned po vypuknutí požáru snažil zachránit to,
co pro něj bylo cenné, i na úkor vlastního zdraví nebo dokonce ohrožení života.
„… je to sběratel historických motorek, takže se odvážil jít do toho hořícího
domu …“ (R2)
Stejně i po uhašení požáru chtěla zasažená získat alespoň ty věci, které na
spáleništi zbyli.
„…ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak jí nevysvětlili, že prostě když
přinese starou peněženku, takže ta peněženka je stejně k ničemu, protože
smrdí.“ (R4)
Jako oběť neštěstí člověk zažívá stud. Zasažená žena ve výzkumné události
se pořád omlouvala. Bylo jí nepříjemné vybírat si pro sebe oblečení v Charitě.
O to více si vážila pomoci, která se jí dostala od sousedů a spoluobčanů.
Vnímala, jak se k ní všichni chovají vstřícně.
„..ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní sousedi hodní…“ (R4)
Vedle individuálních hodnot a potřeb zohledňujeme také ty obecně
vyjádřitelné, jako je jídlo, oblečení, mít kde složit hlavu, plnit občanské
povinnosti.
„…zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho náhradního
ubytování a ošacení…Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty doklady, že
jsou důležitý…“ (R3)
 Ochrana obecně uznávaných hodnot
Hasiči střeží důležité, obecně uznávané hodnoty. Shoda mezi respondenty o
prioritách, které musí hasiči zásahem zabezpečit.
„Nejdřív se zachraňujou lidský životy, potom zvířata a potom majetek. To je
vždycky takovej základ, podle kterého se jede.“ R3
Jde o pořadí, které je neměnné. Vyjadřuje se podle něj stupeň důležitosti
hodnot.
„… nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na úkor
ohrožení života.“ (R2)
Prvotním úkolem hasiče je tedy zjistit, zdali nejsou v objektu nějaké osoby a
zdali nejsou zraněné. Pokud ano, musí s touto informací odpovědně naložit. Jde
o důraz na zachování zdraví nejenom druhých, ale i svého. Pro zajištění
bezpečí a schopnosti vykonávat hasičskou činnost jsou přijata různá opatření,
kterými se mají rizika úrazu co nejvíce snížit. Je důležité v tomto směru
93
dodržovat stanovené postupy a pokyny. K tomu jsou hasiči školeni.
S nedodržením pokynů velitele jsou spojeny sankce.
„V době, kdy jsme tam přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu
do doby, než se to přízemí uhasilo…to byl jednak velkej žár a jednak jsem
nevěděl, jakým způsobem je poškozený to patro nad tím – aby nedošlo k tomu,
že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně spadne.“ (R3)
„Pracovalo se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby
všichni byli použitelní.“ (R3)
Pozornost je dále věnována ochraně a záchraně majetku.
„… se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, … protože lidi ohrožený
nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů.
V danou chvíli tedy o ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně
uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní
objekty.“ (R3)
Hasiči berou v potaz nejen obecně hodnotný majetek, ale také ten
individuálně určený. Riskují život a zdraví i pro takové věci, které jsou důležité
„pouze“ pro samotné zasažené.
„Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty motorky
…, tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě i pro tyto věci.“ (R2)
 Význam hodnot pro další pomáhající
Rozhovor se starostou se opíral o význam hodnot pro zasažené. Popisoval
podobné sdílení hodnot, jako mají hasiči. Po vzniku mimořádné události byl
odkázán na informace, které mu někdo zavolal. Jakmile zjistil, v jakém rozsahu
událost je – tedy jaké hodnoty byly ohroženy, vydal se na její místo.
„…kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak
najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete
tam.“ (R2)
Význam své přítomnosti u události, kde zasahují hasiči, rozlišuje podle
druhu ohrožení hodnot.
„Jinak k těm požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval
trávu, chytla mu od toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze
podat zprávu.“ (R2)
„… jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak
považuji za automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na
místo události.“ (R2)
94
Starosta má opakovanou zkušenost s požáry. Žádné si dosud nevyžádaly
oběti na životech. Vnímá přímou úměru mezi ztrátou na životech a mírou
zasažení.
„Musím říci, že jsem strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné
větší neštěstí ve smyslu obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to
větší bol, větší neštěstí.“ (R2)
Starosta si uvědomuje, o co všechno zasažení požárem přicházejí - že nejde
pouze o materiální věci, ale i další, které se pojí s jejich prožitky.
„To nejsou samozřejmě jenom věci movité jako takové, ale jsou to
fotografie, jakékoliv věci, který se vztahují k jejich životu. Protože to byli starší
lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své – nahrávky, videokazety, atd.“
(R2)
Ví, že finanční obnos, který obec může rodině poskytnout, neřeší celou
situaci. Vidí za tím spíše symboliku, že ti lidé na to nejsou sami.
„…nastává otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu
však než o výši jde o to gesto. (R2)
Starosta při výzkumné události chtěl, aby zasažení věděli, co se stalo
s věcmi, které jsou pro ně cenné a pro které ohrožovali své zdraví. Aby se
zklidnili tím, že budou mít dostupné informace.
„ …aby oni /zasažení/ měli jistotu, že aspoň to, co se zachránilo, že o to
nepřijdou. Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že
motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“.“
(R2)
Pak také existují instituce, které jsou jakoby určené na pomoc po
mimořádné události. Skutečně nabízejí své služby zasaženým, ale proti obecně
zastávaným etickým zásadám.
„Okamžitě jakmile to shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli
/likvidační firma/, hledali byznys a nabídli jí to za strašlivejch kolik set
tisíc…Využili člověka v krizi“ (R4)
 Odpovědnost
Téma odpovědnosti stojí na straně pomáhajících, zasažených, i „obyčejných
lidí“, kteří ne/plní své občanské povinnosti. S odpovědností se setkáváme
prakticky denně:
„Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá…„teď jsem tady
projížděl a je tady nějaká bouračka“, ale protože on má ze zákona povinnost
zastavit a poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem si to splnil, já jsem
95
zavolal“, takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý společnosti a jak se ty
lidi k sobě chovaj.“ (R3)
Svou odpovědnost někdy „přehodíme“ na druhé v domněnce, že jsme pro to
už udělali dost a svou občanskou povinnost naplnili. U mnohých z nás chybí
osobní lidský zájem o druhé v době neštěstí.
Hasiči ze své profesní role a pozice musí častěji čelit následkům svého
konání či nekonání.
„… jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco zanedbali, ale
většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my jsme mu rozstříhali
auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit, že jo. „Hasiči mi
zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili auto.“ (R3)
Zajímavé propojení odpovědnosti za výkon hasičské činnosti a za
občanskou angažovanost, při které daný občan o něco přišel. Vysvětlovat a
obhajovat se musí se zase hasič.
„…ten pán /soused/ uplatňoval ještě vymalování toho bazénu…všechno se
nedá uhlídat. Ale voda teda byla.“ (R3)
 Kritéria pro posouzení dobré praxe
Pro zhodnocení, zdali se jednalo o dobrou pomoc a spolupráci,
rozhoduje mnoho faktorů. Jsou spojeny především se zachováním hodnot,
naplněním očekávání a provedením úkolů.
a) Hodnoty jsou základním hlediskem, ke kterému směřujeme naši činnost a
spolupráci.
„Když to vezmu z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel.“ (R3)
b) Kritériem je, zdali byly brány v potaz potřeby zasažených a zdali na ně
bylo zareagováno – od těch nejzákladnějších (jídlo, ubytování), až po ty vyšší
(informace, vědět, co bude dál). Význam má reakce, která proběhla nejenom na
základě výkonu profesní role, ale také z lidského hlediska a zájmu o druhé.
„Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým … to, co v danou
chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení, peníze – to se
povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že fyzicky hned, ale
minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít. Takže vlastně měli
nějakej přehled, co bude dál.“ (R3)
c) Prožívání zasažených a jejich zvládání dopadů mimořádné události
ovlivňuje také chování pomáhajících, záchranářů v akutní fázi po neštěstí.
d) Pomoc a spolupráce je hodnocena podle toho, zdali nám bylo umožněno
odpovědně vykonávat svou roli. Velitel zásahu upozorňoval na svou dvojroli
96
během zásahu u mimořádné události. Nepovažuje za vhodné, aby byl současně
velitelem zásahu a poskytovatelem posttraumatickou péči zasaženým na místě
mimořádné události.
e) Zvládnutí úkolu, který plyne z naší role.
„Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten vyškolený
hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě
jakoby žádná starost.“ (R1)
„Když to beru z pohledu svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se
nezranil, uchráněný hodnoty … ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to
dopadne, pokud nenastanou nějaký neočekávaný události (třeba že tam je
schovaná propanbutanová bomba, která bouchne)…Když víte, že ten barák je
jen dřevo a papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý…nikdo se nezranil, ty
okolní baráky byly zachráněný.“ (R3)
f) Se splněním úkolů souvisí i naplnění očekávání, které máme od sebe a od
druhých.
„S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila
ošacení a ty doklady.“ (R3)
„Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém – záchranná služba
poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali.“ (R3)
g) Významným bodem pro hodnocení dobré práce je spolupráce jako
taková. To znamená i pouhé vědomí, na koho se mohu obrátit a ten mou žádost
o pomoc a spolupráci vyslyší. Souvisí to mj. s připraveností.
„Hasiči vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří
mohou také předávat dál.“ (R1)
Mimořádná událost často zasahuje bez upozornění. Je potom i otázkou
koordinace a časového plánu, jak bude pomoc a spolupráce probíhat.
„Mohu zopakovat, že jsem pyšný … na zastupitele, kteří se dokázali rychle
zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším možném termínu, abychom
mohli odhlasovat důležité věci.“ (R2)
h) Subjektivním, ale vcelku podstatným kritériem hodnocení, jsou vlastní
pocity, které člověk prožívá po splnění úkolu, po poskytování pomoci a
spolupráce, jak se k němu druzí chovali a jak s ním jednali.
„…/zasažená žena /vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc
hodní…Byla nadšená potom, když to skončilo.“ (R4)
„Jak se mi tam nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to
skončilo, tak jsem řikal „bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit.“ (R4)
97
ch) Kritériem dobré praxe je, pokud se pomáhajícím dostane ocenění nebo
uznání jejich pomoci či spolupráce. Ve výzkumné události ocenění zaznělo
např. přes webové stránky obce, kde vnučka zasažených veřejně děkovala za
pomoc a citlivý přístup.
 Možnosti vyhodnocování dobré pomoci a spolupráce
Psycholožka uvedla, že ví o tom, že je potřeba se před zásahem u
mimořádné události nějak domluvit – využívá k tomu telefonické spojení nebo
osobní kontakt. Vytváření kontaktů a jejich využívání při mimořádné události
probíhá i na bázi běžného lidského setkávání se.
„Shodou okolností i s Novákovem máme dobrou zkušenost, jsou blízko.
Protože se tady často pořádají různé hasičské soutěže, tak se vídáme několikrát
do roka. Známe se.“ (R2)
Místem pro zhodnocení výkonu jsou u vyškolených hasičů společné
odborné přípravy, na kterých se předkládají reálné zkušenosti. Hasič má ale
také možnost využít individuální konzultace s psycholožkou HZS pro
vyhodnocení své intervence. Ze sdělení psycholožky HZS to obdobně funguje
také u členů KIP týmu.
Psycholožka HZS si je vědoma existence Standardů psychosociální pomoci,
ve kterých je uveden vhodný postup – mj. pořádání např. průběžných schůzek.
K tomu ale uvádí:
„Ta praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to není možné. Ale máme
to v hlavě, že by to tak mělo probíhat.“ (R1)
Ve výzkumu proto byla zdůrazněna týmovost od přípravy až po
vyhodnocení pomoci a spolupráce. Zaznělo, že ne vždy je člověk schopen
adekvátního náhledu na situaci a objektivního zhodnocení pomoci a
spolupráce. K tomu je třeba využít právě kolegy z týmu nebo člověka „zvenčí“.
„…na těžší případy by měly jezdit vždy minimálně dva.“ (R4)
Člen KIP týmu přiznává reálnou situaci, že je málo dobrovolníků a proto
není možné se touto zásadou za každých okolností řídit.
„…mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko jednodušší.
Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si vzájemně
dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk pořád
stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch rozhovorech
a tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně aktivním členem.
A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení.“ (R4)
98
 Na příště se lépe připravíme
Respondenti se shodli, že při této výzkumné mimořádné události se jednalo
o dobrou spolupráci. Předpokládají, že druhý by na jejich místě pravděpodobně
postupoval jinak. Zkušenostmi se pořád učíme.
Velitel HZS vnímal špatné nastavení systému – při zásahu současně
vykonával posttraumatickou péči. Nebyl nikdo jiný, kdo by mohl na místo
události přijet.
„Mě…jako veliteli zásahu, by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo,
kdo by se o ty lidi postaral a mě podal informaci, jakým způsobem se to
vyřešilo…já bych přebral tuto informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je
postaráno…Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat, ač
zajistit jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu
práce velitele toho zásahu.“ (R3)
Navrhuje možné řešení, jak se poprat s nedostatkem vyškolených hasičů
v posttraumatické péči:
„…vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale
minimálně si myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici
byl a mohl nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na
co si maj dát pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl
pomoct…“ (R3)
Psycholožka HZS zvažovala, zdali některé její intervence byly namístě nebo
jestli by taková pomoc zafungovala přirozeně.
„Možná to mohlo fungovat jakoby přímo beze mě…“ (R1)
„Určitě to mohlo být tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl
volat přímo tomu koordinátorovi.“ (R1)
Když profesionální hasiči poskytnou první psychickou pomoc zasaženým na
místě mimořádné události a předají jim kontakty na tým dobrovolníků, který
s nimi může dále pracovat, je potom potřeba aktivita i ze strany dobrovolníků.
„A v tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty
profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco
jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte
lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ale měla
by tam prostě existovat nějaká organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně.
Aktivně tak, že zavolá jednou – je to tak, zavolá podruhý – je to jinak.“ (R4)
Člen KIP týmu vnímal vlastní přetížení při vstupu do pomoci při mimořádné
události. Právě se vracel z jiné akce, když byl osloven s prosbou o spolupráci.
99
„… vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl
čas – protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal,
že jo.“ (R4)
S ohledem na opakované zkušenosti s pomocí po požárech má obec již
stanovené postupy a zásady pomoci, které se osvědčily.
„…pokud by se nám v budoucnu stalo něco podobného, tak bychom
postupovali úplně stejně…co nejrychlejší pomoc obce, co nejrychlejší
uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a samozřejmě nabídka pomoci
v co největším možném rozsahu, v jakém je obec schopná pomoc.“ (R2)
 Význam ocenění a uznání
Pro každého pomáhajícího je důležité ocenění, poděkování. Díky němu pak
mohou ke své roli přistupovat jinak. Ocenění se jim ale příliš nedostává.
„…na druhou stranu nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk
v bezvědomí nebo po nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc
neděkujou, děkujou až potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý…“ (R4)
Starosta věří, že pomáhání zasaženým má smysl, že v určité chvíli zasažení
ocení pomoc a podporu od druhých.
„Jsou to těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení.“ (R2)
„…když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom si myslím, že
dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí.“ (R2)
Ukazovalo se, že hasiči jsou z Integrovaného záchranného systému
považováni za ty nejprofesionálnější z pohledu psychosociální krizové pomoci
a spolupráce. A právě:
„…za to stojí je oceňovat kdykoliv a kdekoliv. Protože kdykoliv bude
potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti hasiči jiní a budu to křičet
do světa a křičel jsem to i na konferenci v Novákově, kde jsem dostal
vynadáno…/kolegyně psycholožka/ školí záchrannou službu…a ta jako, jak
záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou psychosociální… Ale prostě
hasiči jsou lepší podle mě.“ (R4)
Zasažená rodina zhruba po roce písemně vyjádřila své poděkování obci a
jejím občanům za pomoc. Vzhledem k tomu, že se z obce odstěhovala,
současně se dopisem také loučila. Starosta obsah dopisu předával dál, tak aby
se tento způsob vyjádření díky dostal ke všem zmiňovaným.
„… já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme tady
místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme …“ (R2)
100
Sám starosta také hrdě oceňoval občany své obce, že nejsou lhostejní
k neštěstí druhých. Je na svou obec pyšný, stejně tak na místní sbor
dobrovolných hasičů a zastupitele, kteří jsou schopni spojit se a jednat, když je
potřeba.
Ocenění patřilo i hasičské psycholožce, která:
„Psycholožka HZS dělá nad rámec svých povinností, protože psycholog
hasičů má úplně jiné povinnosti…přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla
dotažená do konce…nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce
někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm,…, protože vyjíždí jako
psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i
osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál… její role je tady
obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle nefunguje
všude. Jinde to nikde moc není.“ (R4)
101
10. Diskuze
V této kapitole se pokusím shrnout získané poznatky výzkumu
vzhledem k jeho cíli a stanoveným výzkumným otázkám. Zjištěná data
porovnám s teoretickými východisky, uvedenými v první části práce, a na
závěr nastíním oblasti dalších možností spolupráce psychosociálních krizových
pracovníků a hasičů tak, aby obě profesní skupiny mohly dělat svou práci
dobře.
Vzhledem ke stanoveným výzkumným otázkám byly zjištěny tyto
informace:
 Jaké činnosti očekávají lidé při události od sebe a druhých?
Ve výzkumu se ukázalo se, že naplnění očekávání je jedním z kritérií,
podle kterého respondenti hodnotili dobrou praxi.
Respondenti svá očekávání k druhým vztahovali ke své představě o tom, co
mají v popisu práce, jaké úkoly plynou z jejich role. Často to bylo dáno již
dřívější zkušeností z přímého nebo zprostředkovaného setkání s nimi. Tzn., že
dříve něco zafungovalo a nyní očekávají, že to znovu tak zafunguje. Zkušenosti
s druhými korespondují se zkušenostmi se sebou samými – co se nám minule
osvědčilo, to se nám nyní jistě znovu osvědčí. Naše představy o úkolech
druhých jsou tvořeny také tím, v čem jsou druzí vzděláváni – proto
psycholožka HZS očekává, že se vyškolený hasič min. nebude bát se
zasaženými mluvit, protože ho v tom a na to školí.
Očekávání se podporují nepřetržitým vytvářením a udržováním dobrých
vztahů. Ověřujeme je v době krize, tlaku a neštěstí zejména tím, jestli nám
druzí pomohou. Zasažená žena od sousedů v obci dostávala oblečení, které
vzhledem k charakteru počasí nevyužila. Přesto pomoc druhých velmi
oceňovala a vážila si jí. Podle šifrovací mřížky321 se tím u ženy podporoval
dojem, že na „své“ neštěstí není sama.
Očekávání při pomoci a spolupráci, co budeme dělat my a co druzí, je
postaveno na vnímání zasažených. V psychosociální krizové pomoci
podporujeme v lidech odolnost322. Starosta lidi při neštěstí vnímá jako ty slabé,
kteří vedle sebe potřebují silného člověka. Starosta nepředpokládá, že by se
sami zasažení mohli aktivně zapojit do procesu pomoci a spolupráce. O to víc
sám od sebe a od obce očekává větší možnosti pomoci zasaženým. Vyškolený
321
322
Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010.
Např. in Baštecká a kol., 2005.
102
hasič při poskytování posttraumatické péče v akutní fázi po neštěstí ponechával
na zasažených určitý podíl rozhodování o sobě (ubytování u sousedů nebo
v ubytovně) a podporoval v nich aktivitu (napsat seznam potřebného oblečení).
Naše činnosti při pomoci a spolupráci se odvíjejí také od předpokládaných
potřeb zasažených (event. společnosti) a způsobů jejich naplnění, které by měly
být ve shodě s vyznávanými hodnotami, ať už na straně zasažených nebo
pomáhajících. Starosta obce se výrazně zabýval hodnotami občanů, stavěl je na
první místo v odpovědích na vlastní činnost při zvládání dopadů neštěstí.
Pomáhající mají zkušenost a občanské povědomí (s tím se setkáváme i
v odborné literatuře323), že komunita se o lidi zasažené mimořádnou událostí
postará. Ukázalo se, že toto očekávání se naplnilo i během výzkumné události
– zdroje a opory komunity se sami zapojily do pomoci a spolupráce, nebylo
třeba je do pomoci „nutit“ (R1). Pomáhající kontaktovali starostu s představou,
že zasaženým pomůže zejména zajištěním ubytování a poskytnutím finanční
podpory. Nezaznívalo, že by u něj předpokládali lidský zájem o své občany.
Podle starosty zasažení bývají překvapení, když se na místo neštěstí dostaví a
za obec nabízí pomoc. V tu chvíli totiž lidé nečekají, že by se o ně starosta
v jejich individuálním neštěstí zajímal – pomoc čekají spíše od zasahujícího
hasiče. Jiné je to možná u katastrof většího rozsahu, jako jsou povodně, kde je
většinou zasažená celá obec. Baštecká324 popisuje „syndrom závislosti“, který
se rozvíjí tam, kde se pomoc odehrává na základě viny. Zasažení pak mohou
mít dojem, že stát je povinen se postarat.
Ve výzkumu bylo možné zachytit rozdíl mezi občanskou angažovaností a
zákonnou povinností (např. při projíždění kolem dopravní nehody). Ač jsou
zákonem stanovené povinnosti občanů v určitých situacích, nakonec má
mnohem větší prospěch ta pomoc, která přichází z přirozené občanské
solidarity a zájmu.
 Jak chápou vlastní roli a úkol?
Znalost své role a úkolu pomáhá spolehnout se na druhého, vědět, na koho
se můžu obrátit.
Hasičská práce staví na odbornosti a znalosti. Klade nároky i na osobnost
hasiče, kdy „hasičina“ není pouze o povinných úkolech vyplývajících z
předpisů, ale především o nasazenosti a chuti hasiče jít do zásahu. Zřetelněji to
323
Např. in Baštecká a kol., 2005 nebo Standardy psychosociální krizové pomoci a
spolupráce, 2010.
324
2005, str. 74.
103
lze vnímat u dobrovolných hasičů, kteří se k výjezdu dostanou méně než
profesionálové. Podle velitele HZS je dnes trendem udělat z profesionální
hasičské činnosti spíše dobrý „kšeft“ než dobrou práci.
Velitel rozhoduje o celém průběhu zásahu a čelí důsledkům svých
rozhodnutí. Odpovídá za záchranu hodnot, za zajištění a průběh zásahu, za tým
zasahujících lidí a dostupnost techniky. Uvědomuje si rizika, posuzuje hrozby a
rozhoduje o protiopatřeních. V případě jakéhokoliv problému odůvodňuje svá
rozhodnutí nebo provedené postupy. Podle velitele HZS si tuto zodpovědnost
a možná rizika méně uvědomují velitelé dobrovolných hasičských sborů, byť
mají v jednotce nadšené hasiče, kteří se bez rozmyslu vrhají do akce.
Ačkoliv profesionální i dobrovolní hasiči vykonávají úkoly spojené
s hasičskou činností, někdy jejich role může být při mimořádné události
odlišná. Z pohledu starosty místní „dobráci“ vnášejí do práce i ten občanský,
vztahový rozměr – s lidmi se velmi dobře, osobně znají. U „profíků“ starosta
neuváděl možný lidský zájem o zasažené. V dalších výzkumných rozhovorech
byl však lidský přístup a zájem profesionálních hasičů neodmyslitelný od jejich
role.
Po lokalizaci požáru byl čas na reagování na potřeby zasažených. Na místě
mimořádné události působil hasič, vyškolený v posttraumatické péči, který se
jim věnoval. Psycholožka HZS tuto formu pomoci zasaženým z pohledu práce
hasičů označuje za „třešinku na dortu“ (R1). Podle ní je obecným úkolem
vyškoleného hasiče rozpoznat potřeby zasažených, zareagovat na ně v rámci
první psychické pomoci a napojit ho na blízkého člověka, který by se o něj po
odjezdu hasičů postaral a především předat kontakt na dobrovolníka KIP týmu,
na kterého se zasažení mohou v případě potřeby obrátit. Podobně Baštecká325
uvádí, že základem pomoci je posuzování poměru potřeb s dostupnými zdroji.
Vyškolený hasič na místě události zajišťoval ubytování pro zasaženou
ženu, zjišťoval informace o zdravotním stavu jejího manžela, kontaktoval
starostu pro poskytnutí finanční pomoci rodině, domlouval možnost výběru
oblečení v organizaci poskytující humanitární pomoc a vyřízení nových
dokladů, kontaktoval se s psycholožkou HZS, přes kterou zjišťoval kontakt na
dobrovolníka KIP týmu. To vše současně s „velitelováním“ zásahu.
Psycholožka HZS vytváří model poskytování posttraumatické péče
zasaženým na místě mimořádné události, k čemuž školí zájemce o členství
v tomto týmu. Zdálky vede činnost vyškoleného hasiče na místě události a
325
2005.
104
podporuje ho – děje se tak zejména přes telefonické konzultace. Psycholožka
HZS zastává také roli koordinátora mezi akutní pomocí a pomocí
střednědobou, reaguje na potřeby hasiče na místě události - shání informace,
zjišťuje možnosti a kontakty. K tomu využívá svoje sítě (např. KIP týmy) a
kontakty. Podle vyškoleného hasiče na to má psycholožka více času než on u
zásahu.
Ve výzkumných rozhovorech se objevila nezastupitelnost role komunity při
pomáhání a nastavování spolupráce při mimořádných událostech. Respondenti
mají zkušenost, že komunita jako zdroj pomoci zasaženým funguje. Vychází
z přirozené angažovanosti lidí, z jejich zájmu o spoluobčany. Staví na
vzájemné pomoci. Sama přichází s nabídkou pomoci. Důležitost opor
komunity – vedení obce, místní zájmová sdružení a spolky. Dalo by se říci, že
poznatky výzkumu kopírují východiska a principy psychosociální krizové
pomoci a spolupráce326.
Starosta obce v rozhovoru většinou vystupuje za celou obec – nejenom za
její vedení, ale za všechny občany. Jeho osobní nasazení ve vztahu
k zasaženým je výrazné, přesto pomoc zasaženým popisuje za „my“. Nedělá
příliš rozdílů, co je jeho úkolem a co úkolem celé obce. I ve vztahu k hasičům
je možné rozeznat: naši místní kluci dobrovolní hasiči a profesionální hasiči.
Podle ohrožení obecně sdílených hodnot zvažuje svou osobní přítomnost u
mimořádné události. Odmítá však, že by se o nějaké své občany, které potkalo
neštěstí, obec nezajímala nebo jim nenabídla pomoc. Naopak se snaží o
maximální pomoc, je proaktivní. Reaguje na potřeby lidí, dbá na jejich
hodnoty327. Zasažené kontaktuje vždy, když „má něco v ruce“ (R2). Pomoc
obce staví na zkušenostech, ze kterých ve svých rozhodnutích vychází.
Solidarita328 lidí a zájem komunity o potřeby zasažených postupně upadá.
Z výzkumu vzešlo, že si za to mohou i v určitém ohledu zasažení sami.
V rámci střednědobé a dlouhodobé psychosociální pomoci a spolupráce je
dobré s nimi do kontaktu vstupovat o několik dní až týdnů později od vzniku
mimořádné události a pamatovat na to, že jejich potřeby se vyvíjejí v čase. Při
prvním kontaktu mohou pomoc odmítnout, při dalším jí již přijmout. Je proto
důležité být proaktivními a nenechat se odradit. V tomto ohledu hrají důležitou
roli týmy, které právě zajišťují střednědobou a dlouhodobou psychosociální
pomoc a spolupráci – jako je právě KIP tým.
326
Viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
V souladu s popisem ztrát v důsledku krize podle Šatenkové, 2004.
328
Solidarita lidí je vyjádřena například sbírkami. (Baštecká a kol., 2005)
327
105
 Jakou mají představu o cíli toho, co dělají?
Cílem hasičské činnosti je záchrana životů, zdraví, majetku. Na tom se
shodli všichni respondenti výzkumu, ztotožňují se s hierarchií hodnot danou
zákonem329. Hasiči se musí vypořádat s mimořádnou událostí tak, aby
pominuly rizika jejího pokračování nebo možného obnovení. Hasiči nechrání
pouze hodnoty všeobecné a dané zákonem, ale i ty osobní, individuálně
nastavené. Uvědomují si důležitost jakékoliv hodnoty. Velitel HZS uvádí
příklad z povodní, kdy žena souhlasila s evakuací ze svého zaplaveného domu
pouze za podmínky, že bude zachráněna také její kočka.
Cílem vyškoleného hasiče v akutní fázi je pomoc zasaženým „překonat
první nápor“ (R1) – tedy poskytnout první psychickou pomoc a nabídnout
kontakty na dobrovolníky poskytující psychosociální krizovou pomoc a
spolupráci nebo na psycholožku HZS. Dále se snaží o zapojení komunity do
pomoci a spolupráce a navázání zasaženého na někoho z jeho okolí.
Psycholožka HZS podporuje vyškoleného hasiče na místě mimořádné
události, aby se v tom, co dělá, cítil dobře. Současně je jejím cílem odpovědět
na potřeby zasažených způsobem, který se odvíjí od její koordinační role.
KIP týmu vstupuje do kontaktu se zasaženými po „vychladnutí“ (R4)
pomoci komunity a reaguje na změny potřeb zasažených v čase. Jeho cílem je
tyto potřeby zjistit a společně se zasaženými hledat možnosti jejich naplnění.
Zastává především praktickou pomoc v záležitostech, které si lidé nedokážou
sami zařídit, nebo jim je jejich přirozené okolí není schopno nabídnout.
 Jak vnímají hranice své role a úkolu? Co už „nemají v popisu práce“?
Hasiči dobře znají své úkoly, které jsou obsahem jejich činnosti. Za celý
zásah nese zodpovědnost velitel HZS, což je dáno legislativou. V případě
problému se může dostat až před soud, kde musí odůvodňovat svoje
rozhodnutí. Jeho odpovědnost se týká i za činnosti každého člena jednotky.
Sám velitel přiznává, že všechno se během zásahu ohlídat nedá. I on je jenom
člověk a musí se počítat s lidským faktorem, tedy s omylností.
Když si hasiči splní své úkoly, ze zásahu odjíždějí. Respondenti si
uvědomují přesah hasičské práce, který vyplývá především z lidského zájmu
hasičů o lidi zasažené mimořádnou události. Dnes se čím dál více setkáváme
s hasičem, který dá zasaženému deku, předá mu nějaké základní informace.
329
Zákon č.240/2000 Sb., o krizovém řízení.
106
Hasiči, kteří se zajímají o zasažené na místě mimořádné události, mají možnost
přihlásit se do speciálního školení a stát se členy týmu tzv. posttraumatické
intervenční péče. Školeni jsou psycholožkou HZS. Veliteli HZS přineslo
školení v posttraumatické péči nový pohled a způsob myšlení o zasažených.
Říká, že dříve jako řadový hasič by si tolik neuvědomoval potřeby všech
skupin zasažených (i těch přihlížejících, viníků, pozůstalých). Vyškolený hasič
je ale ve své činnosti limitován dobou zásahu, je školen pouze pro tu akutní
fázi. Když skončí zásah, odjíždí spolu s jednotkou a další kontakt se
zasaženými už většinou není možný. Přesto zaznívá, že hasiče zajímá, jak se
lidem daří a jak zvládli překonat dopady neštěstí.
Vyškolení hasiči na místě mimořádné události předávají zasaženým
kontakty na dobrovolníky, kteří poskytující střednědobou a dlouhodobou
psychosociální krizovou pomoc a spolupráci. Velitel HZS má kontakty na
členy KIP týmu, ale nevozí je s sebou k zásahu. Potřebuje vědět, na koho se
obrátit, kdo by mu kontakt na místě události zajistil. Co se týče cíle a úkolů
vyškoleného hasiče, jde o to, aby i pro sebe zabezpečil potřeby zasažených při
zásahu tak, aby z něj mohl „s klidným svědomím“ (R1) odjet. Vyvstává otázka,
co je myšleno tím „klidným svědomím“, když z rozhovoru s velitelem HZS
vyplynulo, že se na místo události vrátil, protože se potřeboval ujistit, že žena
má vše, co potřebuje? Ze sdělení psycholožky HZS by však neměla být
intervence vyškoleného hasiče směrem k zasaženým násilná, přes jejich odpor.
Pokud zasažení hasičem nabízenou pomoc a spolupráci v akutní fázi odmítnou,
mělo by být jejich rozhodnutí respektováno. I přesto by však měli dostat
alespoň tu informaci, že pokud se v pozdější době situace změní, mohou využít
kontakt na tým dobrovolníků poskytujících psychosociální krizovou pomoc a
spolupráci. Podle psycholožky HZS je to už na jejich rozhodnutí a aktivitě, zda
kontaktu využijí. Člen KIP týmu upozornil, že si zasažení sami o pomoc
neřeknou.
KIP tým je založen na dobrovolnictví. Dobrovolníků je málo. Někdy se
stává, že když hledáme nějakého dobrovolníka, který by vstoupil do
spolupráce, žádný není. Pak dochází k situaci, kdy někdo pod tlakem kývne na
svou účast, ačkoliv se sám cítí být velmi unavený. Jaká je motivace takového
člověka? Kde jsou jeho osobně nastavené hranice pomoci? Standardy
psychosociální krizové pomoci a spolupráce330 hovoří o významu týmu, který
by právě měl mj. dohlížet na zdravou angažovanost svých členů.
330
2010.
107
Něco podobného bylo možné vypozorovat i u starosty obce, který vnímal
svou vlastní zasaženost dopady mimořádné události, někdy možná i bezmoc
(např. spáleniště není k prodeji), a právě proto se stavěl do role „silného“ (R2).
Kdo může „ohlídat“ starostu?
Někdy je ve své pomoci a spolupráci odkázán na nastavený systém
(například schvalování zřízení sbírky), ale i s tím si umí poradit a využít
možností, které mu předpisy dovolují.
Před návštěvou zasažených zjišťuje od okolí, zdali jsou na tom „psychicky
dobře“ (R2). Pokud ano, jde za nimi s nabídkou pomoci, a to s konkrétní
nabídkou. Je mu nepříjemné, že „nemá něco v ruce“ (R2). Lze usuzovat, že
pokud už nebude mít možnosti, jak více rodině pomoci, kontakt s nimi vymizí.
Orientuje se tedy především na materiální pomoc, díky které jistě podporuje
vědomí lidí, že „na to nejsou sami“ a „společně to zvládneme“ 331. Ale kam se
vytrácí jeho lidský zájem o zasažené, který je jeho silnou motivací k tomu, co
dělá? Mohl by lidi podpořit „pouze“ svou účastí ve smyslu, že je zajde
pozdravit i v době, kdy na tom budou „psychicky špatně“?
Pomoc komunity a její solidarita má také své limity – místní a časové. Stalo
se, že když se rodina odstěhovala z obce, přirozeně tak kontakt s nimi skončil.
Nejvýraznější pomoc spoluobčanů probíhá několik prvních dní, ale okolo dvou
týdnů přirozeně upadá. V literatuře je toto období označováno za „líbánky“ 332.
Z výzkumu vyplývaly dva důvody, proč se tak děje – současné neštěstí přehluší
novější událost nebo zasažení sami odmítají další pomoc, což se ukázalo i na
postoji starosty, který se po odmítnutí nabízené pomoci zasaženými obával
více s nimi vstupovat do kontaktu, aby v nich nepodporoval pocit obětí.
Zároveň se ale ukázalo, že zasažení si o pomoc neřeknou nebo že dokonce
nevědí, co mají potřebovat.
Mimoto se v daném výzkumném případě stalo, že lidé přinášeli ženě
oblečení, které nebylo s ohledem na roční období vhodné (pozn. neštěstí se
odehrálo v listopadu, lidé přinášeli letní obuv). Lze přemýšlet, o čem to je? Jak
nahlédli na potřeby zasažených? Nebyl jejich náhled „přebit“ touhou pomoci?
Někdy nemusí být nabídka pomoci ze strany občanů nezištná, občan za ní
může vidět i svůj prospěch nebo v případě vlastní újmy žádat náhradu (příklad
velitele HZS při čerpání vody od souseda z bazénu).
331
332
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
Baštecká a kol., 2005, str. 24.
108
 Kde je možné vnímat spolupráci mezi pomáhajícími?
Spolupráce se děje na bázi hodnot – všeobecně sdílených i individuálně
určených. Podle výsledků výzkumu lze „zákonnou“ posloupnost významu
hodnot rozšířit o: životy, zdraví, majetek, životní prostředí, psychický stav
zasažených. Uctěním hodnot zasažených jim dáváme najevo, že „v tom nejsou
sami“333.
Na základě realizovaných rozhovorů bylo možné určit kritéria, podle
kterých se vyhodnocuje dobrá pomoc a spolupráce: soulad s hodnotami
(obecně sdílenými, individuálně určenými); naplňování potřeb zasažených;
možnost výkonu své role; splnění úkolů z ní vyplývajících; naplnění očekávání
od sebe a druhých; možnost spolupracovat; chování pomáhajících; vlastní
pocit; ocenění.
V případě potřeby jsou k mimořádné události povolány i další složky IZS.
Hasiči mj. využívají spolupráce a pomoci sborů místních dobrovolných hasičů.
K získáním informací o okolnostech vzniku požáru oslovují spoluobčany,
využívají jejich možností a zdrojů také k provedení zásahu.
Vyškolený hasič na místě využil nabídky spoluobčanů k poskytnutí
ubytování zasažené ženě. Kontaktoval starostu a žádal o jeho přítomnost u
mimořádné události.
Mezi psycholožkou HZS a vyškoleným hasičem funguje domluva, že když
bude hasič poskytovat posttraumatickou péči zasaženým, má možnost si od
psycholožky vyžádat telefonickou konzultaci. Ta mu poskytne nejenom
podporu a doprovázení jeho úkoly, ale současně tak psycholožka může využít
svého odstupu od neštěstí a telefonicky zjišťovat potřebné informace vzhledem
ke zjištěným potřebám zasažených. Vyškolený hasič nemá na tyto úkony čas.
Psycholožka HZS potom využívá svoje kontakty a sítě, které žádá o spolupráci.
Především jde o KIP týmy, které poskytují následnou psychosociální krizovou
pomoc a spolupráci.
Starosta se o mimořádné události dozvídá přes sms, kterou mu systém
automaticky zašle. SMS je pro něj však nesměrodatná. Lepší orientaci o situaci
získává díky telefonickému kontaktu s hasičem, který zasahuje na místě
události. Po zjištění potřeb zasažených aktivizuje zbytek vedení obce –
zastupitele, hledá po obci možnosti ubytování, využívá kontaktů k rychlejšímu
zajištění dokladů, jedná s pojišťovnami a stavebnictvími se žádostí, aby u
zasažených zohlednili neštěstí, které je potkalo.
333
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
109
Po odstěhování se rodiny z obce ustal jakýkoliv kontakt s obcí. Až letos
v lednu (po více jak roce) zasažená rodina zaslala děkovný dopis
s informacemi o jejich aktuální situaci a loučila se s obcí. Starosta dopis přečetl
na zasedání zastupitelstva a uveřejnil ho v místním zpravodaji jako ocenění
vedení obce i občanů.
Průběh spolupráce a vývoj potřeb v čase odpovídá časovému průběhu
reakce na traumatizující událost a časovému průběhu pomáhání, jak uvádí např.
Baštecká334 .
 V jakých oblastech jsou pravděpodobně mezery ve spolupráci?
Respondenti hodnotili pomoc a spolupráci při této mimořádné události za
dobrou. Vyjadřovali se k některým návrhům na zlepšení, které doplňuji o
vlastní postřehy.
Při výkonu hasičské činnosti podle jejích cílů může nastat rozpor mezi
individuálními hodnotami zasažených a mezi hodnotami plynoucími z
„hasičiny“. Hledá se viník. Velitel HZS potom musí obhajovat práci hasičů a
odůvodňovat ji. (příklad velitel HZS s opilým řidičem).
Práci hasičů narušoval ve výzkumné události popálený muž, který se snažil
vstupovat do domu a zachraňovat věci. Velitel HZS ho svěřil určenému hasiči
„na hlídání“ (R3) do doby, než byl předán záchranné službě. Baštecká 335
doporučuje zasažené zaměstnat, protože mj. pomáhání pomáhá a člověk tak
získává pocit, že i on může něco dělat ve chvíli, kdy se cítí být bezradný.
Při dané výzkumné události působil velitel HZS ve dvojroli. Na místě
mimořádné události vedle „velitelování“ poskytoval posttraumatickou péči
zasaženým. Sám to považuje za nevhodné řešení, protože jako velitel má
obrovskou zodpovědnost. Musel upozadit některé činnosti s „velitelováním“
spojené, aby se mohl věnovat lidem. Mohl tak učinit v době, kdy již byl oheň
pod kontrolou hasičů. Situaci na místě události a potřeby zasažených
telefonicky konzultoval s psycholožkou HZS. Přes OPIS žádal o přivolání
kolegy z týmu posttraumatické péče pro spolupráci se zasaženými – operátor se
však podle telefonního seznamu na členy týmu dovolal právě veliteli, který
požadavek vysílal. Velitel proto nakonec svůj požadavek odvolal s tím, že se
bude zasaženým sám věnovat. Vzhledem k jeho míře zodpovědnosti na místě
události – nakolik je zodpovědné na sebe vzít i tuto roli a s ní spojené úkoly?
334
335
2005.
a kol., 2005.
110
Není možné na místě události hledat jiná řešení – např. určit řadového hasiče,
který by za doprovázení velitele zjišťoval potřeby zasažených? V rozhovoru
s psycholožkou se objevil názor, že vyškolený hasič by informace zasaženým
předával lépe, protože je na to školený. Kladu si otázku, jestli je školení
důležité pro to, jakým způsobem budou informace předávané – zdali není
cennější „neškolený“ lidský přístup. Nebo vůbec nakolik jsou dispečeři OPIS
školeni o posttraumatické péči a využívání KIP týmů? Velitel HZS navrhoval
řešení ve vyškolení jednoho velitele na stanici, který by mohl podporovat „své“
hasiče v poskytování posttraumatické péče zasaženým.
Vzhledem k cíli činnosti vyškoleného hasiče v akutní fázi pomoci po
mimořádné události, kdy má zajistit prvotní potřeby zasažených, se výčet jeho
úkolů na místě výzkumné události rozšiřuje o další úkony, které se mohou
odehrát později ve spolupráci zasažených se starostou nebo dobrovolníkem
poskytujícím psychosociální krizovou pomoc. Jde např. o zajišťování dokladů,
vyřizování možnosti oblečení. Odpovídají tyto úkony skutečně jeho roli
v akutní fázi pomoci? Nemohl by některé z nich delegovat např. na místní lidi
a tím tak podpořit přirozené zdroje pomoci z okolí zasaženého a vzájemnou
pomoc?
V rozhovorech opakovaně zaznělo, že hasiči se lidsky zajímají o osudy
zasažených, ale nemají možnost, jak se o nich po odjezdu ze zásahu dozvědět.
Vidím zde prostor pro vyhodnocovací a zakončovací setkání, ve kterých by se
hasiči mohli od psychosociálních krizových pracovníků nebo představitelů
obce dozvědět, jak se zasaženým nyní daří.
Do pomoci se zapojují místní lidé, kteří se o neštěstí dozvěděli. Jak udělat,
aby se o neštěstí a možnostech pomoci dozvědělo více spoluobčanů?
Nepomohlo by to pak ke zmírnění jeho obavy, že při jednom neštěstí se bude
zasaženým věnovat více než lidem při jiné mimořádné události?
Starosta se po příjezdu na místo neštěstí o situaci neštěstí dozvídá pouze od
hasičů. Vyvstává tu prostor pro doplnění, jaké informace by pro něj v tu chvíli
byly ještě důležité a od koho by je chtěl získat? Starosta negoval, že by se
s ním spojil vyškolený hasič nebo dobrovolník poskytující psychosociální
pomoc zasaženým.
Při řešení mimořádné události jde vždy především o zasažené. Podle
starosty je potřeba dělat pomoc s nimi. Do konkrétní spolupráce je ale už
111
nezapojuje, spíše ponechává v pasivitě. Nepodporuje v nich podle šifrovací
mřížky336vědomí, že „i já mohu pomoci“.
Člen KIP týmu, který se účastnil spolupráce při této mimořádné události, se
na ní necítil být dostatečně připravený a fit. Navíc se zasaženými spolupracoval
sám. Kde je opora týmu? Jak má KIP tým nastavené zásady pomoci a
spolupráce? Nakolik měl jeho člen možnost vyhodnotit svou činnost? Přiznává,
že když u neštěstí zasahuje sám, může se řídit pouze vlastními pocity.
Ukončení spolupráce zasažené rodiny s členem KIP týmu proběhlo po
třetím kontaktu, a to telefonickém. Zástupce KIP týmu se při něm ptal, zdali
má žena nějaké další návrhy ke spolupráci, ta negovala. Poté už mezi nimi
nedošlo k žádné komunikaci. Nakolik byla tato nabídka ze strany pomáhajícího
proaktivní? Uvědomil si, že se po určité době mohly znovu objevit nějaké další
potřeby – například v souvislosti s návratem manžela z nemocnice, stěhováním
se, s ročním výročím od události? První výročí bývá důležitým mezníkem pro
zasažené337. Jak moc to souvisí s dopisem, který obec obdržela od zasažené
rodiny skoro přesně na rok od události?
Téměř okamžitě po vzniku mimořádné události se se zasaženými
zkontaktovala likvidační firma, která rodině nabízela „pomoc“ – ta však byla
velmi finančně nevýhodná. V naší společnosti existují lidé a společnosti, kteří
staví byznys na neštěstí druhých. Možná i upozorňování na podobné chování a
zacházení se zasaženými by mohlo být zahrnuto do úkolů psychosociálních
krizových pracovníků.
Podle výsledků výzkumu však pomáhající nevyhodnocují, ani nezakončují
svoji pomoc a spolupráci. Psycholožka HZS si je vědoma doporučených
postupů podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Podle ní
to praxe moc nedovoluje. V rozhovoru se mnou se pozitivně vyjadřovala k
otázkám, které se týkali zhodnocení výzkumné mimořádné události. Můj
pohled „zvenčí“ považovala za důležitý. Z výzkumných rozhovorů zaznívalo,
jak je potřeba, aby i pomáhající byli za svou práci oceněni a někdy se jim
možná dostalo poděkování. Vybízí to k otázce, jak je možné přenastavit systém
tak, aby měli pomáhající prostor se setkat, spolupráci vyhodnotit a tím se lépe
připravit na příště?
336
337
Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010.
např. in Baštecká a kol., 2005.
112
Závěr
V diplomové práci jsem se zabývala tématem spolupráce mezi hasiči a
psychosociálními krizovými pracovníky z různých pohledů. Cílem práce bylo
zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito profesemi, aby obě mohly
dělat svou dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváními
druhých.
První část byla věnována popisu jejich spolupráce z pohledu teorie,
legislativního zakotvení a nastaveného (ne)funkčního systému. Vycházela jsem
z daných profesních rolí, z nich vyplývajících úkolů a cílů jejich pomoci a
spolupráce.
Na teoretickou část byl navázán výzkum, který se opíral o zkušenosti
spolupracujících pomáhajících při konkrétní mimořádné události. Domnívám
se, že prozkoumáním jednoho příběhu, lépe porozumíme těm dalším. Nicméně
závěry výzkumu nelze zobecňovat - je třeba počítat s nejednoznačností reality,
která byla vyhodnocena.
Výzkum kladl důraz na žádoucí parametry dobré praxe pomáhajících. Jeho
výstupem bylo mj. určení kritérií pro vyhodnocování dobré spolupráce.
Výzkum naplnil požadavek pátého Standardu psychosociální krizové pomoci a
spolupráce (konkrétně 5.5 Podpora spolupráce a připravenosti v regionu), a to
konkrétně uveřejněním příběhu dobré praxe.
Po zmapování možností spolupráce hasičů a psychosociálních pracovníků lze
zkonstatovat, že spolupráce je nějakým způsobem nasměrovaná, ale stále se
vyvíjí. Dalo by se najít mnoho dalších profesí, se kterými by bylo potřeba při
neštěstí začít lépe (nebo vůbec nějak) spolupracovat, např. se zaměstnanci
pojišťoven, novináři. Možnou oblastí výzkumu je také mapování spolupráce
s ostatními složkami IZS.
Na základě znalostí vlastní role a úkolu a roli a úkolu druhých při neštěstí
můžeme určovat hranice a možnosti spolupráce. Ne všichni musí poskytovat a
nabízet všechno. Je dobré vědět, na koho se obrátit.
Potenciál pro zlepšování spolupráce obecně vidím ve vzdělávání, které může
být součástí vyhodnocovacích setkání. Z každé zkušenosti se učíme a tím se
připravujeme na příště.
Z teoretické i praktické části práce vyšlo, že bez komunity se při pomoci a
spolupráci neobejdeme. Je třeba s ní aktivně počítat (a využívat!) při přípravě
113
na mimořádnou událost a při stanovování průběhu spolupráce. Nesmíme na ni
zapomenout ani při ukončování spolupráce a jejím vyhodnocování, event. při
vzdělávání (např. starostů). Potřeba vyhodnocování se projevila i v přístupu
samotných respondentů, kdy každý z nich měl zájem o výsledky výzkumu.
Tato práce proto přispívá k možnosti vyhodnocení, uznání spolupráce a učení
se.
Vývoj spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů začíná
pomalu směřovat ke shodě v pojetí mezioborovosti. Teorie i praxe volá po
ideálních typech pomáhajících při neštěstí, tedy že hasič (stejně jako občan)
umí poskytovat první pomoci lidem zasaženým neštěstím a psychosociální
krizový pracovník směřuje svou spolupráci na obec a dlouhodobou podporu
zasaženým (např. právě z důvodu možného odmítnutí pomoci ze strany
zasaženého).
Diplomová práce nestanovuje jasné a konkrétní kroky, kterými lze dospět
k lepší spolupráci. Z mého pohledu ani není možné striktně říci, co je dobře a
co špatně. V závěru výzkumné zprávy nastiňuji možné oblasti změn
v uvažování pomáhajících o spolupráci, kladu otevřené otázky bez odpovědí,
které mají za úkol mj. i trochu provokovat, vybízet k reálné diskuzi a k hledání
odpovědí při konkrétním pomáhání. Spolupráce je proces, na kterém je potřeba
nepřetržitě pracovat. Pravděpodobně nikdy nedojdeme k uspokojivému závěru.
Podpora spolupráce je založena se společném setkávání se, které je významné i
s ohledem na nás „nováčky“, kteří se chceme řadit do role kolegů hasičů.
„Hasičina“ i psychosociální krizová pomoc a spolupráce se od sebe mají
vzájemně co učit – hasiči od „nás“ poskytování prvních pomocí a my od nich
důraz na hodnoty. Co nás pojí, tak je lidský zájem o osudy zasažených lidí.
Přemýšlejme, jak toto pouto posilovat při zvládání dopadů neštěstí….
114
Seznam literatury
ALLMEN, Jean-Jacques (ed.), Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987.
BAŠTECKÁ, Bohumila, Psychosociální krizová pomoc a spolupráce.
Habilitační práce, 2012. (získaná od PhDr. Baštecké v rozpracované verzi
k dubnu 2012)
BAŠTECKÁ, Bohumila, a kol., Terénní krizová práce. Praha: Grada, 2005.
ISBN 80-247-0708-X.
BEDNÁŘ, Martin, Kvalita v sociálních službách. In Psychologická
encyklopedie. Praha: Portál, 2009.
BERÁNEK, Josef, Václav Malý: K hledání pravdy patří pokora. Praha:
Portál, 2002. ISBN 80-7178-702-7
BOND, Tim,
Ethical quidelines for researching counselling and
psychoterapy. British Association for Counselling and Psychotherapy, 2004.
BREČKA, Tibor A., Psychologie katastrof. Praha: TRITON, 2009. ISBN
978-80-7387-330-1
DE WOLFE, Deborah, J., Terénní příručka pro pracovníky
psychosociálních a humanitárních služeb, kteří se angažují při hromadných
neštěstích většího rozsahu. Český překlad Baštecká, Bohumila. Praha: MV –
oddělení psychologie OPe MV a ADRA ČR, 2002.
DE WOLFE, Deborah, J., Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na
kolektivní násilí a terorismus. Praha: MV – GŘ HZS ČR ve spolupráci
s Bohumilou Bašteckou, 2005.
DISMAN, Miroslav, Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum,
2002. ISBN 80-246-0139-7
DOFFOUR, Xavier, Léon, a kol., Slovník biblické teologie. Překlad: Kolář,
Petr. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1127-7
DROŽDĚK, Boris, WILSON, John P. (Eds.), Voices of Trauma: Treating
Psychological Trauma Across Cultures. Springer, 2007.
115
FERJENČÍK, Ján, Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha:
Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6
HAYES, Nicky, Aplikovaná psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-807-4
HAYES, Nicky, Psychologie týmové práce. Strategie efektivního vedení
týmu. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-983-6
HARTL, Pavel, Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN
80-7178-803-1
HENDL, Jan, Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999.
ISBN 80-246-0030-7
HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha:
Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2
HEWSTONE, Miles, STROEBE, Wolfgang, Sociální psychologie. Praha:
Portál, 2006. ISBN 80-7367-092-5
HODGKINSON, Peter E., STEWART, Michael, Coping with Catastrophe.
A Handbook of Post-Disaster Psychosocial Aftercare. 2nd Ed. London and
New York: Routledge, 1998. ISBN 978-0-415-16853-3
HOLUB, Josef, LYER, Stanislav, Stručný etymologický slovník jazyka
českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1968.
HUBOVÁ, Anna, Analýza stresu a poskytování posttraumatické intervenční
péče u základních složek IZS. Bakalářská práce. Vysoká škola báňská –
Technická univerzita Ostrava, 2007.
CHRÁSKA, Miroslav, Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada
Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1369-4
KELLER, Jan, GÁL, Fedor, FRIČ, Pavol, Hodnoty pro budoucnost. Praha:
G plus G.
ISBN 80-901896-4-4
KOPŘIVA, Karel, Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1999.
ISBN 80-7178-318-8.
116
KŘIVOHLAVÝ, Jaro, Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál, 2002. ISBN 807178-642-X
KOHOUTEK, Rudolf, Základy užité psychologie. Brno: Akademické
nakladatelství CERM, 2002. ISBN 80-214-2203-3
KOHOUTEK, Tomáš, ČERMÁK, Ivo, a kol., Psychologie katastrofické
události. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1816-8
MATOUŠEK, Oldřich, Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN
80-7178-549-0
MATOUŠEK, Oldřich, Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003.
ISBN 80-7178-548-2
MIOVSKÝ, Michal, Kvalitativní přístup a metody v psychologickém
výzkumu. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1362-4
NAKONEČNÝ, Milan, Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN
80-85255-74-X
PRAŠKO, Ján, HÁJEK, Tomáš, PAŠKOVÁ, Beata, PREISS, Marek,
ŠLEPECKÝ, Miloš, ZÁLESKÝ, Richard, Stop traumatickým vzpomínkám: jak
zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-811-2.
Pracovní skupina pro vytváření a ověřování standardů psychosociální
krizové pomoci a spolupráce při MV-GŘ HZS ČR, Standardy psychosociální
krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek. Praha: MV-GŘ
HZS ČR, 2010. ISBN 978-80-86640-51-8
ROBERTS, Stephen B., ASHLEY, Willard W. C. (Eds.), Disaster Spiritual
Care. Practical Clergy Responses to Community, Regional and National
Tragedy. Woodstock: SkyLight Paths, 2008.
RODRÍGUEZ, Havidán, QUARANTELLI, Enrico, DYNES, Russell R.
(Eds.), Handbook of Disaster Research. Springer Science + Businesss Media,
2006.
ŠPATENKOVÁ, Naděžda, a kol., Krizová intervence pro praxi. Praha:
Grada, 2004.
117
ŠPATENKOVÁ, Naděžda, a kol., Krize. Psychologický a sociologický
fenomén. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0888-4
VIZINOVÁ, Daniela, PREISS, Marek, Psychické trauma a jeho terapie.
Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-284-X.
VODÁČKOVÁ, Daniela a kol., Krizová intervence. Praha: Portál, 2002.
ISBN 80-7178-696-9
VYBÍRAL., Zbyněk, Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-291-2
VYMĚTAL, Štěpán, Krizová komunikace a komunikace rizika. Praha:
Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2510-9.
VYMĚTAL, Štěpán, VITOUŠOVÁ, Petra a kol., Novináři a oběti trestných
činů. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2008. ISBN 80-7312-052-6
VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, ed., Aplikovaná sociální psychologie I.
Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6
LEGISLATIVA (ve znění pozdějších předpisů):

Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů

Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České
republiky

Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení

Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové
stavy

Zákon č. 361/2003 Sb., o
služebním
poměru příslušníků
bezpečnostních sborů

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
118

Vyhláška č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární
ochrany

Vyhláška č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení
integrovaného záchranného systému.

Vyhláška č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany
obyvatelstva

Vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobní způsobilosti, která je
předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru.
INTERNETOVÉ ZDROJE:





www.adra.cz
www.hzscr.cz
www.mvcr.cz
www.spirala-ul.cz
www.cestykatecheze.cz
OSTATNÍ ZDROJE:

SBÍRKA interních aktů řízení generálního ředitele Hasičského
záchranného sboru České republiky a náměstka ministerstva vnitra:
Pokyn č. 32/2006, č. 29/2003, č. 44/2002, č. 30/2008, č. 31/2008.
Dostupné na www.hzscr.cz .

Deklarace psychosociálních práv. Mezinárodní psychosociální
pracovní skupina Světové asociace pro urgentní medicínu a
medicínu katastrof, 2009. Přeložil Štěpán Vymětal. Ke stažení na
www.mvcr.cr .

KRTIČKOVÁ, Michaela, Psychosociální aspekty povodní v ČR
v roce 2009. Analýza dostupných informací. Ministerstvo vnitra,
listopad 2009. Ke stažení na www.mvcr.cz .

Informační letáky KIP tým – pro spolupracovníky a pro zasažené.
2011.

Příručka pro dobrovolníky. ADRA. Více informací neuvedeno.
119

Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou
událostí.
Vytvořený
psychologickým
pracovištěm
HZS
Středočeského kraje. Dostupný ke stažení na www.hzscr.cz .

Poučený souhlas – informované rozhodování. Praha: Remedium,
2011. Překlad BB.
POMOCNÁ LITERATURA:
Bible: písmo svaté Starého a Nového zákona: ekumenický překlad. Praha:
Ústřední církevní nakladatelství, 1979.
120
Přílohy
Příloha č. 1: Osnova vedení polostrukturovaného interview
Příloha č. 2: Informovaný souhlas (Informační list, Potvrzení o poučeném
souhlasu)
Příloha č. 3: Vysvětlivky k přepisu rozhovorů
Příloha č. 4: Přepisy rozhovorů s respondenty výzkumu R1 – R4
Příloha č. 5: Otevřené kódování výzkumných rozhovorů R1 – R4
121
Příloha č. 1: Osnova vedení polostrukturovaného interview
Informace k situaci:
- Co se Vám vybavilo v paměti při zmínce o této události
- Jakým způsobem jste se k této události dostal a v jaké fázi
O respondentovi:
- Jak a kdy to pro vás začalo?
- V jaké jste tam byl roli a jak jste vnímal svůj úkol?
- Kdy jste začal vnímat zasažené a začal přemýšlet o tom, co potřebují?
A co to bylo?
- dotaz pro zasažené: Kdy jste si začali uvědomovat důsledky události a
to, co budete potřebovat? A co to bylo?
Co jste v důsledku toho dělal/i?/
- Uvědomil/i jste si v nějaké chvíli, že bude potřeba ještě někdo další?
Kdo? Proč?
- Co jste od něj čekal – potřeboval?
- Co jste ocenil – co už méně?
/V případě, že se vyprávějící nezmíní o hasiči či psychosociálním
krizovém pracovníkovi: Víte, že se v pomáhání angažoval také vyškolený
hasič / člen KIPtýmu / starosta? Kdy to bylo? Co myslíte, že asi dělal?/
- Byla to podle Vás dobrá práce? V čem a díky čemu?
/nebo jinak: Co z toho, co se dělo (co jste dělal Vy a co dělali ostatní)
pro Vás bylo
dobré? Udělal/i byste příště něco jinak nebo byste potřebovali, aby se
něco dělo jinak?/
- Podle čeho hodnotíte – kdy si řeknete – že šlo o dobrou práci?
- Co bylo cílem toho, co jste dělal? A jaký cíl své činnosti měli podle vás
druzí?
122
Příloha č. 2: Informovaný souhlas (Informační list, Potvrzení o
poučeném souhlasu)
INFORMAČNÍ LIST
Vážená paní, vážený pane,
dovoluji si Vás oslovit s prosbou o spolupráci.
Jsem studentkou druhého ročníku navazujícího magisterského studia Evangelické teologické fakulty
Univerzity Karlovy. Studuji obor Křesťanská pastorační a humanitární práce. Téma mé diplomové práce
je Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů. Výzkumná část této práce se bude
odvíjet od rozhovorů s lidmi, kteří byli přímo či nepřímo zasaženi konkrétní událostí. Přínos výzkumu
vnímám především v zachycení a ocenění dobré práce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů
při mimořádné události a dále v nastínění možností jejich spolupráce.
Vybrala jsem si událost, při které jste byl/a právě i Vy přítomen/na. Ráda bych Vás touto formou
požádala o osobní rozhovor a souhlas, že mohu následně takto získané informace využít pro zpracování
do své diplomové práce. S daty bude zacházeno citlivě s důrazem na zachování anonymity (v případě,
že si nebudete přát jinak – tedy např. uvést Vaše jméno). Účast ve výzkumu je dobrovolná. S tím souvisí
Vaše možnost z výzkumu kdykoliv odstoupit.
Rozhovor bude trvat maximálně hodinu a půl. Mělo by se jednat o jednorázový kontakt. Bude se
odehrávat pouze mezi Vámi a mnou. Tématicky se budu doptávat na Vaši roli a úkol při této události, na
cíl Vašeho pomáhání a očekávání, která máte od druhých. Z důvodu přesného zachycení Vašich sdělení
Vás požádám, zdali bych ho mohla nahrávat na diktafon. Rozhovor poté přepíši do papírové podoby a
nahraný záznam vymažu.
Dále je potřeba společně domluvit, jakým způsobem bude provedena autorizace rozhovoru s Vámi.
Po dohodě je možné Vaše výpovědi upravit či vymazat.
Důležité je také naplánovat si, jak si budete přát seznámit se s výsledky tohoto výzkumu. Výzkum
bude součástí mé diplomové práce, která by měla být dokončena zhruba v polovině tohoto roku.
Zveřejnění diplomové práce proběhne ve spolupráci s Univerzitou Karlovou.
Součástí tohoto informačního listu je potvrzení o poučeném souhlasu.
V případě jakéhokoliv dotazu či přání se na mne, prosím, obraťte na níže uvedených kontaktech. Je
současně také možné využít spojení s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy.
Velmi si Vážím Vašeho času a ochoty. Děkuji.
S úctou
Iva Šímová
Kontakty:
123
POTVRZENÍ O POUČENÉM SOUHLASU
Potvrzuji, že jsem přečetl/a předchozí informace. Měl/a jsem možnost se ptát a každá
otázka, kterou jsem položil/a, mi byla srozumitelně zodpovězena. Dobrovolně souhlasím
s účastí v tomto výzkumu.
Jméno účastníka:
Podpis účastníka:
Datum:
Prohlášení výzkumníka, který s účastníkem probíral podmínky výzkumu a poučeného
souhlasu:
Poskytla jsem informační list budoucímu účastníkovi a ujistila jsem se, jak nejlépe dovedu,
že účastník rozumí, jak budeme postupovat.
Dohodli jsme se na těchto postupech:
1.
2.
3.
Potvrzuji, že účastník měl příležitost se ptát a že všechny jím položené otázky o výzkumu
jsem zodpověděla správně a korektně, jak nejlépe dovedu.
Potvrzuji, že osoba nebyla ks ohlasu donucena a že souhlasila svobodně a dobrovolně.
Tento formulář je vyhotoven ve dvou provedeních, kdy účastník a výzkumník obdrží každý
po jednom výtisku.
Jméno výzkumníka, který s účastníkem podmínky výzkumu a poučeného souhlasu probíral:
Podpis výzkumníka, který s účastníkem podmínky výzkumu a poučeného souhlasu probíral:
Datum:
124
Příloha č. 3: Vysvětlivky k přepisu rozhovorů
 tučně zvýrazněné písmo – tazatel
 normální (nezvýrazněné) písmo – respondent
 HZS … profesionální hasičský sbor, který v místě
mimořádné události zasahoval
 Novákov … nahrazení názvu místa, dobrovolné jednotky,
jména apod.
 …
pauzy v hovoru
 psycholožka HZS … nahrazení jména psycholožky HZS
125
Příloha č. 4: Přepisy rozhovorů s respondenty výzkumu R1 – R4
PŘEPIS ROZHOVORU S PSYCHOLOŽKOU HZS
R1
Když připomenu tuto událost, co se Vám vybaví?
Co se mi vybaví … vzpomínám si, že to byl víkend. Že to byl víkend během
dopoledne. Dále se mi vybaví, že mi volal kolega z týmu posttraumatické péče
a že chtěl nějakou konzultaci. Informoval mě o tom, u jaké události zasahují, a
chtěl po mě takovou základní konzultaci, což se stává docela často. Je to moje
domluva s týmem posttraumatické péče, že když budou u nějaké události, tak si
vždycky zavoláme, nějak si to shrneme, co a jak dál a domluvíme se, jestli u té
události budou oni sami nebo jestli třeba vyjedu já na místo té události. Takže
tohle to se mi asi tak vybavilo.
V jaké fázi toho neštěstí to bylo? Po jaké době Vám volal?
Já si myslím, že to bylo v době, když už v podstatě takové ty technické
práce byly hotové. Vycházíme z toho, že ten hasič, který byl členem
posttraumatického týmu, měl čas volat. Jinak by tam musel řešit takové ty
praktické věci – ty jsou vždycky prioritní. Vždycky musí nejdřív pořešit zásah
z toho technického hlediska a potom řešit ty další, jakoby nadstavbové, věci.
Takže to už určitě bylo v době, kdy byl požár uhašený, kdy probíhaly
likvidační nebo zabezpečovací práce a teď se najednou objevila ta potřeba nebo
ta skutečnost, že na místě jsou lidé, kteří mají nějaké potřeby další.
O potřebách zasažených jste se dozvěděla jak? Přicházel s nimi ten
vyškolený hasič nebo vy sama jste po nich pátrala?
Myslím si, že ten hasič s nimi přicházel sám, protože na tom místě byl,
věděl kdo tam je, jaká je rodinná situace. Znal ty podmínky, s těmi lidmi také
mluvil. Zmapoval si tedy nějaké základní věci… Určitě se nějak doplňujeme já se doptávám, ale to hlavní přicházelo od něj. Jsou na tohle vyškolení, takže
si myslím, že dokázal ty základní potřeby poznat.
Co jste mu doporučovala při té konzultaci?
To, co mi přijde jako důležité - aby našli v okolí člověka někoho, komu ho
můžou předat. Někoho, kdo si tu rodinu může převzít. Případně, jestli jsou tam
sousedé. Myslím, že jsme se také bavili, jestli by bylo vhodné zapojit starostu.
Asi jsem se ptala na to, co jsou v této chvíli takové ty základní potřeby. Čili
pokud já vedu rozhovor s kolegou posttraumatické péče, tak mám vždycky na
mysli, že on tam odtud bude muset v nějakém momentě odejít. Tu událost tudíž
musí zabezpečit i sám pro sebe tak, aby si mohl s klidným svědomím sbalit
126
věci a mohl odjet. Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně nasměrovat na
nějakou další cestu, zabezpečit je v tomto směru. Takže takto nějak jsme se
domlouvali. Vždycky tam současně padá také nabídka, že je tady tým
dobrovolníků. Pokud by byl nějaký zájem, aby to nabízeli, aby předali kontakty
– buď na mě (pokud by byl požadavek na setkání s psychologem), nebo přímo
na koordinátora KIP týmu.
S tímto vyškoleným hasičem jste vedla pouze jednu konzultaci a tím to
pro Vás skončilo?
Nevím, jestli jednu nebo dvě. Nedokážu říct, kolik to bylo konzultací. Jestli
si dobře vybavuji, tak mám pocit, že jsme se bavili o tom, že těm lidem vůbec
nic nezůstalo a jedna z těch potřeb bylo i nějaké oblečení, nějaké ošacení.
Vzpomínám si ještě, že jsem potom sháněla nějaké další možnosti, jak to
oblečení zabezpečit. Vím, že to byla sobota, že to byl ten víkend, a tak jsme si
říkali „jo, to bude asi problém teď někoho sehnat a nějak to zabezpečit“.
Jakým způsobem jste ho nakonec zabezpečila?
Sháněla jsem kontakty různě po svých známých. Podařilo se mi
nakontaktovat se na pracovníka z Naděje a s ním to domlouvat dál. Vůbec si
nejsem jistá, jestli to proběhlo hned v tu sobotu, ale myslím si, že ne - že to
potom proběhlo až dál. Současně jsem podávala informace do místního KIP
týmu, že máme takovou událost a aby se připravili, že možná bude potřeba
něco takového řešit. Další telefonát byl tedy potom na koordinátorku a ona pak
rozesílala cestou, kterou mají v tom týmu nastavenou, kontakty dál, aby se
přihlásil někdo, kdo by měl zájem se do té události zapojit.
V jaké roli jste byla Vy?
Moc nevím, jak bych jí popsala… možná je to asi koordinační role člověka,
který je podporou pro kolegu z týmu posttraumatické péče a který provede
přemostění z akutní fáze do té střednědobé až dlouhodobé. Určitě to mohlo být
tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl volat přímo tomu
koordinátorovi. Ale znovu říkám, že máme domluvené, že oni sami tu potřebu
cítí, chtějí se mnou něco zkonzultovat, takže můžou volat kdykoliv – v podstatě
ve dne v noci, když jsou u nějaké události. Možná jde i o ujištění pro toho
člověka, že ty věci dělá správně a podpora pro něj. Společně s ním si srovnat
všechny věci, co není možné, co by se dalo ještě udělat a nějak mu pomoci, aby
z té události mohl odjet. Předání těch informací někam dál.
Byla jste tam profesně jako hasička nebo členka dobrovolnického KIP
týmu?
Já nejsem členem KIP týmu, ani koordinátorem. Já jsem hasičský psycholog
a ve vztahu k týmu posttraumatické péče plním koordinační roli. To je mojí
127
povinností. Ta koordinace dle mého názoru spočívá také v tom - ne kde nás
bude víc u jedné události a já to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že
poskytuju kolegům z týmu posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro
tu akutní fázi. … Držím si roli psycholožky hasičů, ale spolupracuji na obě
strany. S tím, že jde o nějakou vzájemnou spolupráci. V týmu posttraumatické
péče je moje role koordinační. Ta je přímo nastavená naší vnitřní legislativou.
Víte o tom, že byl ten vyškolený hasič současně i velitelem zásahu?
Ano.
Jak si myslíte, že to zvládal?
To je poměrně častý problém. Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je
jakousi třešinkou na dortu, dalo by se říct. Ať je to hasič, ať je to velitel zásahu,
oni na to místo zásahu dojedou v nějakém počtu a musí zejména zvládnout tu
událost – musí především zachránit životy, zdraví, majetek – to je jejich
prioritní úkol. Takže i kdyby to nebyl velitel zásahu, kdyby to byl jenom
„řadový hasič“, tak by musel dělat ty povinnosti, které se váží k této pozici.
Stejně tak velitel musí dělat ty své povinnosti, které se váží k jeho roli.
Samozřejmě je to pro něj složitější, protože jako velitel má celou řadu dalších
povinností a odpovědností než jako řadový hasič. Na druhou stranu jako velitel
má i možnost určitého nadhledu nebo odstupu a může například posoudit tu
potřebnost. Takže to má samozřejmě pro něj výhody i nevýhody.
Když se vrátíme k tomu veliteli nebo „řadovému hasiči“. Co si myslíte,
že je jeho úkolem? Co by on měl dělat? Zmínila jste zabezpečit životy,
zdraví, majetek, …
To je jeho prioritní úkol, že. To je to, co musí v každém případě. Když tam
přijede, tak musí zachránit životy, zdraví, majetek. Musí zabezpečit místo toho
zásahu. Musí to místo nějakým způsobem předat dál. To je tedy ta jeho
hasičská část. Co se týče té posttraumatické péče, pokud jde o podporu
zasaženým lidem, tak tam především by měl být schopen poskytnout první
psychickou pomoc, pokud na to tedy má podmínky. Navíc jako velitel zásahu,
pokud ví, že to sám nezvládne, tak si může povolat někoho jiného, někoho
dalšího k sobě. Takže i v tomto případě to on nemusel zvládnout všechno sám.
Pokud by viděl, že ta potřeba je větší, širší, že je tam více zasažených lidí, tak
si může přes operační středisko povolat další členy posttraumatického týmu. Já
od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat), když není potřeba první
psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali a nabídli jim třeba i to, že
jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká další pomoc, pokud oni
budou chtít. To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho
vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další
procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální
128
podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu. Dále
očekávám, že zareagují na tu situaci podle potřeb lidí. Pokud není potřeba
poskytovat první psychickou pomoc, tak jí samozřejmě neposkytují. Pokud ti
lidé řeknou, že je všechno v pořádku, že nic nepotřebují, tak je všechno
v pohodě, nic nepotřebují. Ale očekávám, že se třeba zeptají, jestli pro ně
nemůžou něco udělat i v téhle oblasti a že jim řeknou „máme tady skupinu
dobrovolníku, kteří v případě, že vy byste chtěli, že by byla nějaká potřeba, tak
zareagují – jenom abyste to věděli“. Hlavně tu pomoc nevnucovat, jakoby
nevstupovat do toho násilně, ale minimálně alespoň tuto informaci předat.
Je právě v tomhle rozdíl u vyškoleného hasiče od nevyškoleného, že
např. předají tyto informace?
Asi by je vyškolený hasič předával líp než ten nevyškolený, který vůbec nic
neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP týmy, nějací dobrovolníci
nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že vyškolený hasič si
„troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o takových věcech. Avšak
ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený. Někomu třeba vadí, když vidí
člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá v sobě sílu nebo odvahu za
ním jít a začít s ním mluvit. Od toho vyškoleného hasiče očekávám, že tuhle
dovednost, tuhle kompetenci a odvahu mít bude. Že tedy toho člověka osloví
nebo se zeptá, jestli může něco udělat v rámci svých možností, které má. To
znamená nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky
nebo si s ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci.
To znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu,
zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. Právě na tohle je proškolený,
tohle umí. Ten neproškolený hasič to možná umí jakoby přirozeně, lidsky.
Vyškolený hasič je vybaven víc těmi informacemi.
Vy jste mluvila o tom, že jste zvažovali nakontaktovat také starostu.
Vzpomenete si ještě z jakého důvodu?
Myslím si, že jsme o tom přemýšleli z toho úhlu pohledu, že neměli kam jít.
Hledalo se ubytování. Ale teď si úplně přesně nevybavím, jestli měli nějaké
příbuzné, ale mám pocit, že nějakou dobu bydleli u sousedky naproti. Takže
z tohoto úhlu pohledu - jestli by nebyla možnost, v rámci obce, zajistit nějaké
ubytování nebo nějaké základní praktické věci.
Víte, jestli se to nakonec podařilo nebo nepodařilo?
Myslím si, jestli dokonce na místě té událost nakonec ten starosta nebyl …
Nevím, jestli Vám to neříkal ten hasič, velitel … Ono to tak většinou bývá,
když je to malá obec nebo vesnice, že se tam většinou ten starosta sám zastaví
a že se tam sám přirozeně angažuje. Není to o tom, že bychom ho museli nějak
129
nutit. Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně
fungují.
Teď se přesuneme ke členu KIP týmu. Ten podle Vás mohl nabídnout
co?
Tam je zase otázka potřeb, které se můžou měnit v čase. V tu chvíli, kdy
jsme spolu mluvili v tu sobotu, tak ty potřeby, které mi sděloval proškolený
hasič, tak se týkaly spíše těch praktických věcí. Ty potřeby se však samozřejmě
mohly vyvíjet v čase. Člen KIP týmu, se vždy po příjezdu ptá na to, „co v tuhle
chvíli pro Vás mohu udělat, co byste teď potřeboval, o čem bychom spolu
mohli mluvit, v čem bychom se mohli nějakým způsobem posunout dál“. On
tam nejde s nějakým konkrétním návrhem „teď budeme dělat tohle, tohle,
tohle“, ale naopak on musí zjistit, jak se ta situace změnila a často se opravdu
stává, že si zavolají druhý, třetí den a rodina řekne „je to v pohodě, oni přijeli
příbuzní, my to teď zvládáme sami“ – což je ta nejlepší varianta. Takže člen
KIP týmu si musí vždycky zjistit, co je teď v tuhle chvíli důležité. Máme
takové letáky nebo postupy, kde mají tyhle věci zdůrazněné: aby se ptali na to,
co to teď v tuhle chvíli ten člověk potřebuje, co je jeho potřeba a na tom se
domlouvali dál.
Takže jeho úkolem je doprovázet lidi po delší dobu od té události?
Pokud ta potřeba taková je…Tady si myslím, že to bylo pouze o tom, že
společně jeli do té Naděje. Vybírali si tam nějaké oblečení a pak měli nějaký
telefonický kontakt … a tím to bylo vyřešené. Skutečně záleží na potřebě těch
lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli chtěli.
Co všechno může člen KIP týmu nabídnout?
Nabídka dobrovolníků je pestrá tak, jako je pestrý ten tým. Můžou
nabídnout praktickou pomoc – třeba jako v tomto případě tam s tím člověkem
zajet, pokud jde například o staršího člověka. Nebo ho doprovodit na úřady,
pokud to potřebuje. Nebo s ním řešit nějaké věci ohledně zařizování pohřbu a
takových praktických věcí, které si ten zasažený člověk nedokáže zařídit sám
nebo mu je nedokáže nabídnout jeho přirozené prostředí. Můžou nabídnout
rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější provázení. Třeba jedna
událost… ta byla taková netypická, protože u ní nebyli hasiči. Probíhá už tři
čtvrtě roku, kde ty potřeby člověk (nebo lidí) se měnily od těch praktických
(organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel
tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem).
Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek. Takže opravdu záleží na
těch lidech. Ta nabídka je pestrá, protože v tom týmu máme ekonoma,
terapeuta, kaplana, člověka, který je schopný zajišťovat tyto praktické věci –
takže záleží na potřebě zasažených lidí.
130
Kde je podle Vás hranice mezi tím, co může udělat vyškolený hasič –
nebo co nemůže, a kde už je prostor pro člena KIP týmu?
Hasič je omezený tím, že je na místě události po dobu zásahu. To znamená,
že on se musí vrátit zpátky na základnu. Je fakt, že se tam dokáže zdržet déle a
s těmi lidmi ještě mluvit, kdy už v podstatě ta technická část zásahu neprobíhá,
ale nemůže tam s nimi být celé odpoledne. Musí jít zpátky na základnu. To je
tedy jeho omezení. On je pouze pro tu prvotní akutní fázi. Proto, aby ošetřil
akutní stresovou reakci, poskytl první psychickou pomoc, dal nějaké další
kontakty, předal toho člověka – to je jedno jestli sousedovi, starostovi. Aby
předal toho člověka dál, neměl by ho nechat například na ulici samotného … A
pak musí odjet. V tu chvíli je to samozřejmě i na tom zasaženém člověku, zdali
dobrovolníka nějak dál osloví, nakontaktuje, ale v tuto chvíli to pro hasiče
končí. Nemůže tam už potom jezdit dál nebo se tomu člověku dál věnovat … I
když oni by rádi - je samozřejmě zajímá, jak ty příběhy dopadají … Ale ta
jejich činnost je dána zásahem nebo spíš dobou trvání toho zásahu. Nejsou
proškolovaní pro dlouhodobou nebo střednědobou podporu. Zajímá je to z toho
lidského hlediska. Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní fázi – tady a
teď. „Co pro Vás můžeme teď udělat, jak to teď můžeme zvládnout, abyste
mohl …“, taková ta nejbližší budoucnost „ kam teď půjdete, koho teď můžeme
zavolat, co teď uděláme, kde teď budete spát… “.
Cílem činnosti vyškoleného hasiče je co?
Cílem je, v případě potřeby, člověku poskytnout první psychickou pomoc a
předat ho. Předat toho člověka, pokud je zase ta potřeba, do nějaké další péče.
Znovu opakuji – řídí se to pouze podle té potřeby. Řada lidí je v pohodě, sama
si zavolá svým příbuzným, známým … Vůbec nepotřebují s hasičem mluvit.
Ale pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní
třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté
události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost,
ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával.
Pokud bychom pojmenovaly Váš cíl. Jak by zněl?
Mým cílem bylo udělat to přemostění … Mým cílem je zareagovat na
nějakou potřebu hasiče. Jestliže on zavolá a chce konzultovat, tak mu
poskytnout pokud možno co nejlepší konzultaci. Na danou situaci, kdy já tam
nejedu, nebudu tam s ním, tak aby on měl to, co potřebuje. Někdy se v tom
potřebuje nějak zorientovat, nějak si to srovnat … Takže mým cílem je
podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té události cítil dobře v tom, co
tam dělá, připomenout kroky první psychické pomoci. Aby to pro něj bylo
pohodové. Další moje cíle vycházejí z daných potřeb. V tuto chvíli bylo mým
cílem předat informaci o této události koordinátorce KIP týmu.
131
Myslíte si, že to byla ukázka dobré praxe? Z Vašeho pohledu, z Vašich
zkušeností…
Vždycky by se ty věci asi daly dělat lépe. Přemýšlím, co by se tady dalo
dělat líp … Z mého úhlu pohledu, tak jak je tady u nás v kraji ten systém
nastavený, tak ve své podstatě ano. Ten vyškolený hasič zmapoval nějaké
potřeby. Všimnul si toho, že ti lidé tam něco potřebují. Kontaktoval mě,
nějakým způsobem na to zareagoval. Vůbec že o to projevil zájem z toho
lidského hlediska, což také nemusí být vždycky tím pravidlem. Současně
zasaženým něco nabídl … Je otázka, kdyby to nenabídl, jestli by ta
komunikace fungovala sama přirozeně – to je možné. To nedokážu posoudit.
Podařilo se předat kontakt do KIP týmu a zafungovalo to dál. Takže pro mě to
bylo o tom, že se tady podpora lidem dostala od akutní fáze až po tu další.
Z pohledu systémového nastavení si myslím, že je to ukázka dobré praxe. Jestli
by se ten rozhovor dal vést nějak jinak, jestli by se dalo v té chvíli udělat něco
jiného … třeba jinak pracovat s tou komunitou a nějak jinak to směřovat – to je
možné. Pořád se tím všichni učíme. Nebyla jsem tam, tak se mi to těžko
posuzuje. Z pohledu, jak si myslím, že by ten systém mohl fungovat, tak se
domnívám, že ano.
Jste spokojená s vývojem také z pohledu své pozice, který jste sledovala
jakoby z povzdálí? Třeba komunikace s dalšími lidmi (jako třeba kontakt
s Nadějí, koordinátorkou KIP týmu) …
Mezi námi je spolupráce velmi dobrá. Třecí plochy tam nejsou v podstatě
žádné. Díky Vašim otázkám dokola přemýšlím, jestli by se to třeba dalo udělat
nějak jinak … Nevím. My ten systém máme nastavený skutečně takto. Hasiči
vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří mohou také
předávat dál. Takže toto také nějakým způsobem zafungovalo. Možná to mohlo
fungovat jakoby přímo beze mě… Ale každá ta událost je jiná a každý člověk
se z ní poučí. V tom základním rámci, podle našeho nastavení, to myslím
zafungovalo. Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten
vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče,
takže pro mě jakoby žádná starost. Jestli jsme do toho museli vstoupit nebo
nemuseli – to je vždycky otázka.
Můžete tu pomoc a spolupráci někde vyhodnocovat? Společně?
S těmi hasiči máme pravidelné odborné přípravy, kde vždycky probíráme
kazuistiky. Oni si je přinesou a vždy je nějakým způsobem hodnotíme.
Rozebíráme ty události. Jinak samozřejmě vědí, že pokud by ta událost pro ně
byla nějak zatěžující, což tedy tato zrovna nebyla, takže můžou zavolat - že
bychom se domluvili třeba i na individuální konzultaci. Stejně tak s těmi
dobrovolníky probíhají setkání, kde se události probírají. Vždycky je
vyhodnotíme, vždycky se jim snažíme věnovat. Asi to neprobíhá podle
132
Standardů psychosociální pomoci, kdy by se měly dělat průběžný schůzky. Ta
praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to není možné. Ale máme to
v hlavě, že by to tak mělo probíhat. Víme o tom, že je potřeba se před událostí
nějak domluvit - někdy je to telefonicky, někdy se to podaří osobně.
Jak dlouho jste hasičskou psycholožkou?
Jsem u hasičů třetím rokem. Tři roky mám za sebou, takže nyní začínám
čtvrtý rok.
S KIP týmem spolupracujete jak dlouho?
Ve své podstatě od začátku, když jsem nastoupila. Celé to území, které mám
na starosti, je veliké. Úkoly se na mě valily, tak jsem rychle pochopila, že to
sama nezvládnu a začala jsem hledat nějaký opěrný body, nějaké zdroje. Asi od
roku 2009/2010 spolu spolupracujeme s Adrou.
Děkuji Vám za rozhovor.
133
PŘEPIS ROZHOVORU SE STAROSTOU OBCE
R2
Na co si vzpomenete, když jsem zmínila tuto událost, která se stala ve
Vaší obci?
Vzpomínám si velmi dobře, že když tato událost začala, byl jsem zrovna
nakupovat v nákupním středisku. Protože jsem starosta obce, tak mi vždy
chodí na mobil jakýkoliv výjezd hasičů tady a v blízkém okolí, takže i tahle
zpráva mi samozřejmě přišla na mobil. Několik minut na to mi volal velitel
hasičů, že došlo k velkému požáru, který (shodou nešťastných okolností foukal
poměrně silný vítr), bleskurychle dům zlikvidoval – byla to montovaná stavba
s žulovou podezdívkou, se zvýšeným přízemím. Šlo o stavbu typu okál. Takže
jsem tam hned jel. Samozřejmě, když jsem přijel na místo, mohl jsem zjišťovat
pouze informace, které mi hasiči předávají – tzn., že pán byl poměrně vážně
popálený, protože se snažil zachránit nějaké věci, mj. je to sběratel historických
motorek, takže se odvážil jít do toho hořícího domu, do garáže. Utrpěl nějaké
popáleniny. Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty
motorky (ty měl doma v garáži), tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě
i pro tyto věci. Spoustu jich vytáhli na zahradu, takže když jsem přišel na to
místo, tak ty motorky tam byly přikryté pod plachtou a pán byl v nemocnici.
Paní byla naproti přes silnici u sousedů, což jsou rodinní přátelé, kteří se jí
okamžitě ujali. Nabídli jí přístřeší, nabídli jí nějakou pomoc, protože z toho
domu skutečně nezbylo vůbec nic. V těchto chvílích si člověk vždycky
uvědomí, o co všechno oni přijdou. To nejsou samozřejmě jenom věci movité
jako takové, ale jsou to fotografie, jakékoliv věci, který se vztahují k jejich
životu. Protože to byli starší lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své
– nahrávky, videokazety, atd. Jako první jsem se zeptal, jestli je na tom ta paní
psychicky dobře, abych jí mohl navštívit. Ujišťovali mě, že ano. První co bylo,
tak jsem samozřejmě nabízel pomoc – peněžitou částku, jednorázovou rychlou
akci, finanční nevratnou půjčku nebo resp. dar. Potom jsem okamžitě
obtelefonoval všechny zastupitele a řekli jsme, že uspořádáme sbírku. Myslím,
že tohle bylo zrovna o víkendu, takže hned v pondělí jsme svolali mimořádné
zastupitelstvo, schválili jsme zřízení sbírky. Tady je administrativa bohužel
taková, že to musí schválit zastupitelstvo, dále požádat krajský úřad a ten to
musí také schválit. Žádali jsme, aby to bylo ve zrychleném režimu. Do konce
týdne bylo možné legálně zřídit finanční sbírky. Věcná sbírka trvala už od toho
víkendu, kdy se to stalo…
Co to znamená, věcná sbírka?
Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní
prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco
na sebe. Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití,
134
balených vod atd. Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by
samozřejmě nemusela platit. Musím říct, že solidarita mě tady vždycky
překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko Praze, člověk by řekl, že tady
každý svým způsobem za sebou zavře dveře na své zahrádce. Ale jakmile se
stane taková tragédie, tak naštěstí ta solidarita mezi nimi pořád je, že i bez
výzev oni sami volají na hasiče nebo k nám na úřad, jak by mohli pomoci. My
jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat, že není
jenom od nás, ale že i ti ostatní lidé soucítí. Samozřejmě ty chvíle jsou potom
dojemné, je to určitě nějakým způsobem emočně vypjaté, zejména při těch
osobních setkáních. Na druhou stranu, je dobře, že se to děje. Kdyby člověk
neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde. Takhle můžu říct, že jsem i trošku
pyšný na obec, že se vždycky dokáže dát dohromady a těm lidem pomoct.
Protože to není jediný případ. Rok předtím – skoro na rok přesně – se stal
podobný případ, podobný typ domu. Shodou okolností to byla tehdy truhlárna,
ten pán dopadl taky velice špatně, protože se snažil zachraňovat pro změnu
auto, které měl v těsné blízkosti toho domu. Skončil s hodně vážnými
popáleninami. Přijel pro něj vrtulník. Paní se pochopitelně zhroutila. Musela
být v péči lékařů, objevila se tady až někdy po měsíci. Vůbec nechtěla vidět to
spáleniště, nechtěla se jít do těch končin ani podívat. Pobývala tady u dcery, u
známých. Dneska už je to všechno snad v pořádku. Pán se zase hádá na
veřejných schůzích, takže je všechno tak, jak to má být. To, co jsem teď zmínil,
tak si myslím, že by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí, že
lidi k sobě dokážou aspoň trošičku soucítit. My to, co děláme na obci,
považujeme určitým způsobem za svoji povinnost. Jsme tady pro lidi, takže se
jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde…
Co to je konkrétně?
Za prvé to bylo zřízení té sbírky. Potom na řádném zasedání zastupitelstva
byla schválena ještě jedna pomoc – kromě té bleskové - obec schválila dvacet
pět nebo dvacet tisíc jako mimořádný příspěvek, dar obce této postižené
rodině. To sice ve chvíli, kdy jim shoří dům za více než milion korun, je částka
spíše symbolická. Ale v té chvíli to pomůže. Samozřejmě se zajímáme i o to,
jestli byl dům pojištěn. Jestli mají nějakým způsobem zajištěné plnění od
pojišťoven nebo jestli tahle šance tam alespoň je. Pokud ano, v obou dvou
případech se snažíme i s těmi pojišťovnami se zkontaktovat a vysvětlit jim, že
paní například aktuálně nemůže, protože se děje to a to. Takže jsme s těmi
pojišťovnami v kontaktu, děláme prostředníky. Když je šance, že se ta
mimořádná částka vyplatí, tak obesíláme tady různé místní podnikatele, kteří
pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat nějakou cenu, ve které by
zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. To se taky daří. Ale tady v tomto
konkrétním případě, o kterém mluvíme, se stalo to, že ti manželé už byli starší.
Ten pán po pobytu v nemocnici, který mu moc nepřidal, už neměl chuť jakoby
135
začínat znova. Takže se rozhodli tady to spáleniště prodat a pořídit si někde
byt. Přiznám se, že jak jezdím okolo toho spáleniště, tak vidím, že to k prodeji
není. Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec. Dostali jsme
počátkem roku dopis od paní, která nám poděkovala za pomoc, které se jí
dostalo nejenom od nás, ale i od občanů. Ale že z toho důvodu, že se sem už
nechtějí vrátit, tak nám tímto děkuje a loučí se s námi…
To muselo být pro Vás milé …
Určitě, já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme
tady místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme … Jsou to
těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení. Dokud se v té
situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co musejí prožívat. Mně
to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám přímo
s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. Na druhou stranu si říkáte, že
někdo musí zůstat jakoby silný a ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je
postavíte, tak tam oni budou stát. Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni
popojdou o tři metry. Jsou jak loutky. To jsou ale ty první dny. Pak
samozřejmě, když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom si
myslím, že dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí. Musím říci, že jsem
strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné větší neštěstí ve smyslu
obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to větší bol, větší neštěstí.
Co si myslíte, že se od Vás lidi očekávají jako od starosty?
Já si myslím, že oni nečekali vůbec nic. V tu chvíli tam viděli hasiče. Jak
říkám, ti lidé jsou v šoku a samozřejmě ve chvíli, kdy se tam objevím já, jako
starosta, a začnu jim konkrétně nabízet nějakou formu pomoci, tak ze začátku
koukají nevěřícně. Protože evidentně s něčím takovým nepočítali. Když řeknu
„vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný vám během půl
hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku … a nebojte se,
pomůžeme vám“, tak ti lidé na vás koukají jako na zjevení. Pak se tam
organizují věci, jako kdy dohodneme, že část zachráněných věcí se schová
v hasičárně, část se může schovat na úřadě, aby oni měli jistotu, že aspoň to, co
se zachránilo, že o to nepřijdou. Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete
do nemocnice, že motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou
v hasičárně“. Takže to jsou taková dobrá světýlka, která oni v tom neštěstí
mají. Ale myslím si, že aby to bylo obráceně – aby oni čekali „tak kdy už se
někdo konečně přijde z toho úřadu o nás postarat“, to ne. To se možná děje u
katastrof většího rozměru, jako jsou třeba povodně, tak tam se tak nějak
očekává, že se postará obec. Ale u toho individuálního neštěstí (když to nazvu
takto), tak tam ne. Možná by k tomu dospěli dříve nebo později, třeba do týdne
by jim bylo divné, že by se nikdo neozval. Ale myslím si, že taková situace
nemůže nikdy nastat. My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se
136
snažíme pomáhat a snažíme se s nimi tu situaci řešit. Nebyly to jenom tyhle
dva velké požáry, byla to spousta drobných požárů, chat. Vždycky jsme tam
byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím pomoct. Tady v tom případě
to bylo naprosto automatické, vůbec nikdo nepřemýšlel. Jediné, nad čím se v tu
chvíli dalo přemýšlet, jak to co nejvíce urychlit, jak co nejdříve pomoct.
Jak jste vnímal spolupráci s hasiči?
U nás ti hasiči jsou perfektní. Shodou okolností i s Novákovem máme
dobrou zkušenost, jsou blízko. Protože se tady často pořádají různé hasičské
soutěže, tak se vídáme několikrát do roka. Známe se. Ti hasiči jsou místní
kluci, kteří mají se všemi těmi lidmi osobní vztahy, potkávají se na pivu
v hospodě, potkávají se na místních sportovních utkáních atd. Může to při tom
neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně – Fanda tu paní chytne
kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože se znají. Samozřejmě
profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je potřeba. Ale ten
lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici, kde se všichni
známe.
Co by podle Vás měli dělat hasiči, aby splnili svůj úkol?
V tomto případě jejich úkolem bylo, aby se požár nerozšířil na okolní domy,
na sousední pozemky. A dále s ohledem na svoje zdraví zachránit z toho domu
to, co se dá. Nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na
úkor ohrožení života. To se snažíme těm klukům říkat na různých školeních
apod. Já to trochu chápu. Chlapi jsou prostě chlapi. Ve chvíli, kdy si navlékne
uniformu a jede s těmi majáky, tak adrenalin stoupne. V tu chvíli má pocit, že
zvládne všechno. Byl jsem svědkem, že kluk, který měl podvrknutý kotník,
měl být v klidu doma, ale jemu to nedalo a jel s tou posádkou. Ti kluci vešli do
domu, kde spadl kus trámu, schodiště nebo střechy, a on v tu chvíli (jak
v americkém filmu) na sebe navlékl helmu, vběhl tam za nimi a nebyla síla,
která by ho zastavila. Dostal na místě samozřejmě pokárání od velitele zásahu,
protože šlo především o jeho ohrožení. Ale takto to funguje. Ti kluci jsou
opravdu stateční. Člověk k tomu musí mít nějaké buňky, nemůže to dělat
každý. Kdo se bojí ohně nebo uzavřených prostor, tak to dělat nemůže. Ale můj
obdiv mají. Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak nezadali s těmi
profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit, aby nechodili
do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná. Jednotka dobrovolných
hasičů není pro tak těžký úkol vycvičená. Já o nich mohu mluvit pouze
pozitivně. Nevidím nic, co by se jim mělo vytknout.
Víte, že u těch profesionálních hasičů byl i vyškolený hasič
v posttraumatické péči, který se měl věnovat zasaženým lidem?
137
O tom vím, ale nezaznamenal jsem ho, nebo mě alespoň nikdy
nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste
potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten
specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se
tedy ještě nesetkal.
S velitelem zásahu jste měl možnost mluvit?
Ne, myslím, že ne. Jak jsem přijel z toho nákupního střediska, tak na místě
byli pouze místní hasiči, kteří zajišťovali už pouze spáleniště. Paní byla v té
době u sousedů, pán v nemocnici. Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala
pouze místní jednotka.
Kdo Vás tedy kontaktoval jako první?
Mně volal náš velitel dobrovolných hasičů. Velitel naší jednotky je přímo
podřízen mě. Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice
těžko se identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár
rodinného domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků.
Takže se v první chvíli nedá odvodit, co to je. Teprve ve chvíli, kdy vám
zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak
je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam. Jinak k těm
požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval trávu, chytla mu od
toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze podat zprávu. Ale
jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak považuji za
automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na místo události.
Říkal jste, že máte povědomí o tom, že zde byl i vyškolený hasič. Máte
představu o jeho úkolu?
Předpokládám, že jeho úkolem bude pomoci poškozeným ze šoku a od toho,
aby se nestalo ještě větší neštěstí. Šok může přivodit i nějaké zdravotní
problémy. Zvlášť u starších lidí, kteří mohou mít slabší srdce, nebo je může
potkat jakákoliv příhoda. Jejich základním úkolem je asi udržet lidi v klidu.
Domnívám se, že jsou vyškoleni na to, aby na těch lidech poznali příznaky
nastupujícího šoku, snažili se je zmírnit nebo povolat zdravotníka, který by
potom v té chvíli dokázal podat tišící prostředky, protože to se domnívám, že
hasič dělat nemůže.
Víte o tom, že v případu se angažoval další člověk, dobrovolný
pomáhající od Adry?
Ne, to vůbec nevíme. Víte, člověk jde za těmi lidmi s nabídkou pomoci, ale
nechodí tam ob den. Já jsem věděl, kde bydlí. Měl jsem kontakt na paní, u
které byli ubytovaní. Když jsem s ní mluvil, tak jsem se jí ptal, jak je na tom ta
paní (pozn. zasažená) a říkala, že vše v pořádku. Já na to, že přijdu a přinesu
138
zase nějaké věci. Na druhou stranu se bojíme toho opačného efektu, aby člověk
v zasažených lidech nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké.
Míru je těžké určit. Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne.
Ne, že by se člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak
začínáte ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam
nebyl méně krát. Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho
člověka poplácat po zádech „jak to jde“. Mám pocit, že poslední kontakt
s touto paní jsem měl ve chvíli, kdy ta sbírka skončila - asi po měsíci. Přímo
zde na obci jsme jí předávali výtěžek z finanční sbírky. Když se zeptáte
„můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne, vy jste toho pro mě
udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní blok, aby už někam
nevstupoval přes míru.
Vnímáte, že to byla dobrá práce?
Určitě. Mohu zopakovat, že jsem pyšný na náš hasičský sbor, na zastupitele,
kteří se dokázali rychle zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším
možném termínu, abychom mohli odhlasovat důležité věci. Myslím si za náš
úřad, že jsme se s tím problémem také vypořádali docela dobře. Teď nastává
otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu však než o výši
jde o to gesto. Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela
zřídit, tak je to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo
hloupé, kdyby tam člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou
to řády k deseti tisícům, tak je to potom příjemnější.
Dokážete časově určit, kdy skončila Vaše intervence?
Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím
nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním. Já
jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady nebydlí,
že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze zřetele.
Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících. Když se stal ten požár,
tak uplynul asi tak týden, než se zřídila sbírka. Sbírka trvala zhruba měsíc a
půl, byla časově omezená. Takže do dvou, do tří měsíců. Až teď v lednu přišel
dopis, kde se definitivně loučili s tím, že bydlí jinde.
Udělal byste příště něco jinak?
… Asi není co. Takovou situaci jsem zažil dvakrát, když budu mluvit pouze
o těch požárech. V obou případech se tento způsob osvědčil. Ještě mě tak
napadá, že jsme hned zkraje udělali ještě další věc a to, že jsme těm rodinám
nabídli ubytování – bylo by možné je umístit do Charity, kde mají volné
pokoje. Ale v obou případech to nebylo nutné, protože u té jedné rodiny oba
dva skončili v nemocnici; u té druhé si je vzali sousedi od vedle a nebylo
potřeba něco nabízet. Takže, pokud by se nám v budoucnu stalo něco
139
podobného, tak bychom postupovali úplně stejně. To znamená, co nejrychlejší
pomoc obce, co nejrychlejší uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a
samozřejmě nabídka pomoci v co největším možném rozsahu, v jakém je obec
schopná pomoc. Je to samozřejmě také o zajišťování dokladů. Když jim tam
shoří úplně všechno, tak oni pak potřebují nové doklady, občanský průkaz. To
my umíme ve spolupráci se sociálním odborem v Novákově ve zrychleném
režimu. Máme velmi dobré vztahy přímo se sociálním odborem v Novákově.
Děkuji Vám za rozhovor.
140
PŘEPIS ROZHOVORU S VELITELEM ZÁSAHU HZS
(SOUČASNĚ VYŠKOLENÝM V POSKYTOVÁNÍ
POSTTRAUMATICKÉ PÉČE)
R3
Úplně na začátek se zeptám, jaké máte vzdělání pro výkon své profese?
Vlastně mám školu v Mladý Boleslavi….s tím, že teda ta maturitní část byla
zaměřena na požární ochranu.
Jednalo se tedy o střední školu?
Ano.
A od té doby tedy děláte u hasičů?
To jsem vlastně dělal i předtím a potom. Protože podmínkou ze zákona o
služebním poměru bylo, že každý hasič musí mít odpovídající vzdělání, takže
na základě toho jsme všichni dělali školu, která nám je nejblíž. Byl vytvořen
tenhle obor, takže jsme do toho šli s tím teda, abychom mohli zůstat ve
služebním poměru.
Jak dlouho děláte tuhle profesi?
Dělal jsem jí bez měsíce 23 let.
Členem posttraumatické péče jste byl od kdy?
Od roku 2008.
Jaká byla Vaše konkrétní role při neštěstí, o kterém se nyní bavíme?
Velitel zásahu.
A současně tedy jste vykonával i posttraumatickou péči?
Toho vykonavatele posttraumatické péče při tomto zásahu jsem začal dělat
zhruba po třech hodinách od začátku zásahu.
Co se Vám vybaví v paměti o této události, na co si vzpomenete?
Ono každý ten zásah, každá ta událost začíná standardním způsobem.
Operační středisko vyhlásí poplach. Jednotka podle typu zásahu vyjíždí.
Vždycky tam vyjíždí velitel zásahu, posádka. Záleží potom na druhu zásahu,
k tomu je patřičná hasičská technika. Tady šlo o požár rodinného baráku, takže
vyjížděla cisterna malá a velká cisterna. V tomto případě v HZS to byl
Mercedes a Tatra. Současně s tim byly povolány i dobrovolné jednotky
Novákova. Ty dojezdový časy a výjezd těch jednotek - u nás je to asi do dvou
minut, u těch dobrovolnejch tam je to někdy i do pěti. HZS byl u tohoto zásahu
141
jako první. A v tu chvíli vlastně začala jakoby moje práce, tzn. zhodnotit místo
události, rozdělit techniku a lidi na úseky, který budou ten požár likvidovat;
zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. Zjistit, jestli v baráku není
nějaká osoba, popřípadě jestli osoby, který tam byly, nejsou zraněný. V tomto
případě tady šlo o popálení toho pána, který vlastně požár způsobil. Bydleli
tam starší manželé s vnučkou, pán si dělal dole něco v kuchyni a došlo
k požáru v kuchyni. Jelikož se jednalo o barák typu okál, jestli Vám to něco
říká…
Ne…
To je vlastně lisovanej papír nahozenej stavební hmotou, takže žádná cihla,
nic. Jsou to montovaný baráky z dob asi ještě socialismu. Takový už se dneska
nedělaj. Byla vlastně zděná podezdívka tohohle baráku jako sklepní s garáží a
na tom vlastně byl patrovej domek typu okál. Jelikož došlo k požáru v tý
spodní části v přízemí v kuchyni, která byla propojená velkym výdejním
oknem z obýváku a klasickýma dveřma s chodbou a vstupem do prvního patra,
a ten pán se snažil ten požár sám nejdřív zlikvidovat, takže došlo k tomu, že
v době příjezdu tý první jednotky, to znamená stanice Novákova, byl
kompletně zasaženej ten přízemní prostor a začínal prohořívat strop a požár se
šířil po schodišti do toho prvního patra. Ta vnučka s tim pánem stačili
vyběhnout, babička byla v tý době na návštěvě vedle u sousedů. Takže vnučka,
když potom cítila ten kouř do prvního patra, kde byla na počítači, tak vlastně se
běžela podivat, co se děje dole. Tam už teda viděla, že to sami neuhasej, takže
vytáhla dědu ven. Ten byl popálenej tuším na obličeji a na ruce, takže vlastně
to bylo první, o co jsem žádal operační středisko, aby poslali na místo rychlou
záchrannou službu. Další moje žádost byla, aby se na místo dostavila vejšková
technika - plošina, protože vlastně ten rodinnej barák byl mezi dvouma
barákama a v tý době foukal dost silnej vítr. A hrozilo nebezpečí, že by se
požár mohl rozšířit na další objekty. Byly nasazeny dva proudy „C“ a jeden
přetlak. S tim, že teda začala postupná likvidace toho požáru. Problém tam byl
v tom, že jednak teda foukal silný vítr, a do toho objektu, díky tomu, že je to
okál – dřevo a papír, tak se v první chvíli nedalo vstoupit, až po samotný
likvidaci toho požáru v přízemí. Potom v průběhu toho zásahu přijela výšková
technika, která likvidovala požár zezhora. Tím bylo zabráněno, aby se požár
nerozšířil na další objekty. V průběhu toho zásahu samotnej ten pán byl
převezenej záchrannou službou do nemocnice. Postupně jsem získával
informace – vlastně přišla i ta pani z tý návštěvy, která doplnila ty informace,
kolik lidí v tom baráku bylo, kdo za ten požár může – to se vlastně zjistilo od tý
vnučky, protože v tý době vlastně i ta vnučka i ta pani byly samozřejmě v šoku,
a vlastně shořelo jim všechno.
142
Jak byla stará ta vnučka?
Odhaduju nějakejch 16, 17 let. Bydlela s babičkou a dědečkem. Ale říkám,
ta vlastní posttraumatická péče přišla až pozdějš. V průběhu toho zásahu,
jelikož řikám špatný klimatický podmínky, a proto byla potřeba rychle
dopravovat voda k místu události. Nejbližší rybník byl v tý době tušim asi (teď
přeženu) 5 kilometrů, takže vedle soused nabíd, že můžeme tahat vodu vod něj
z bazénu, kterej stejně potřeboval vyčerpat. Takže jsem vydal pokyn, ať vodu
berou od toho souseda. Tam ještě došlo k tomu, že pokud se to dělá standardně,
tak se voda čerpá ejektorem – jakoby čerpadlo, který vhání vodu … teda
takhle: voda teče do hadic a větší množství teče z těch hadic přes ten ejektor. Je
to z toho důvodu, že tim nevznikají žádný splodiny a nic se nezmaže. Tak tady
to udělali jednodušším způsobem pro ně, že hodili do bazénu ponorný
čerpadlo, kterej je na benzinovej motor, takže tam ten pán uplatňoval ještě
vymalování toho bazénu. Říkám, to všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda
byla. Ona to pak hradí pojišťovna s tím, že za a jsem nakonec musel psát
jakoby vyjádření, odůvodnění, proč se tak stalo. Jako říkám, všechno se uhlídat
nedá. Takže potom se přidal ještě jeden proud, který z boční strany chladil zeď,
kde hrozilo nebezpečí prohoření. Postupně se ten požár likvidoval až do fáze,
kdy je požár uhašen. V tý době už jsem žádal prostřednictvím mobilního
telefonu starostu města, nebo obce, aby se dostavil na místo případu, protože
bylo potřeba zajistit minimálně nějaký finanční prostředky pro tu pani s tou
vnučkou - pán byl v nemocnici, zajistit nějaký ubytování. Což když potom už
byla provedená ta likvidace a už se jen hlídalo to ohniště, tak jsem došel
k tomu, že kdyby tý pani nabídli ubytování v nějaký ubytovně přímo ve vesnici
… ale představa, že ta pani je bez ničeho a teď jí posaději do tý místnosti, takže
by to asi nebylo košér, takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se
dohodnul, že jim nedělá žádný problémy, aby ta pani nějakou dobu tam byla u
nich, že tam bude mezi lidma a bude to pro ni lepší. Měla se na místo dostavit
taky matka tý vnučky, s tím že teda spolu měli vyřešit nějakou tu situaci, co se
týče toho, co bude dál. V tý době jsem potom volal psycholožce HZS, aby
kontaktovala někoho z Adry nebo z tý organizace, protože ty lidi vlastně
potřebovali nějaký oblečení. Neměli vůbec nic. Potřebovali pomoc s vyřízením
dokladů novejch. Co se týkalo potom těch peněz, tak to zajišťoval přímo ten
starosta tý obce nějakým finančním darem – tuším, že hned druhej den ty lidi
ty peníze skutečně měli. Dneska už nevim, jaká částka to byla. Takže tohle
zafungovalo hodně dobře. Ty jednotky, který tam vlastně byly – SDH
Novákov, HZS, dobrovolný, tak vlastně spolupracovali s tim záchranym
sborem na likvidaci požáru. Po stránce hasičů tam nedošlo k žádnýmu zranění,
byl tam jen ten pán, který požár způsobil. Potom na místě jsem nechával
dobrovolnou jednotku z Novákova jako místní a je vidět, že to byl hektickej
den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další události. Ale i přesto:
tam když to skončilo, tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam
143
stavoval a ještě jsem kontroloval, jestli ta pani je v pořádku. Taky už měla
informaci od psycholožky HZS, že hned druhej den, že jí bude kontaktovat
přímo někdo z Adry a dali si schůzku, že se měli sejít ve skladu, kde si budou
domlouvat nějaký to ošacení. Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně
přitom zásahu musel se věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak
posttraumatickou péči, tak velitele zásahu. To znamená: není dobrý, když
vlastně od toho zásahu musíte někam odejít, věnovat se něčemu jinýmu než
těm lidem, protože furt tu zodpovědnost za ty zasahující jednotky máte. Ale
prostě v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet,
takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu
posttraumatickou péči musim poskytnout já.
V jaký fázi jste tedy změnil svou roli z velitele za poskytovatele
posttraumatické péče?
Já jsem toho velitele dělal furt. V tom okamžiku, jsem si k tomu velitelování
ještě přibral tu posttraumatickou péči. Bylo to někdy v době už tý lokalizace,
tzn., když se požár nerozšiřoval. Potom už jsem nějakým způsobem měl čas …
nebo spíš už to potom šlo se začít věnovat i věcem, který byly v tý době taky
důležitý, ale ne tolik jako do tý doby tý lokalizace. Než proběhne ta lokalizace,
tzn., než se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, tak vlastně to je
prvotní starost toho velitele zásahu - protože lidi ohrožený nebyli, ten pán byl
v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů. V danou chvíli tedy o
ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně uhasit ten barák a
postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty. Potom když už
tohleto bylo zabezpečený – proběhla lokalizace, tak já jsem moh se věnovat
tomu, že jsem začal shánět toho starostu – tel. číslo jsem dostal od
dobrovolnejch z toho Novákova. Potom tam přijel i řídící důstojník, potom na
místo přijel i vyšetřovatel . Takže v tý době už jsem měl čas a mohl se věnovat
věcem, který spadaj do tý posttraumatický péče.
Co jste konkrétně dělal?
To prvotní bylo: zjistil jsem, jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že
ta paní to bude chtít stoprocentně vědět. Prostřednictvím mobilního telefonu
jsem kontaktoval zdravotnickou službu, ti mi řekli, kam ho vezli, tak jsem tam
zavolal. Řekli mi, že ten pán má sice popáleniny, ale že to jako bude dobrý.
Kontaktoval jsem vlastně psycholožku HZS …. Dohodli jsme se na tom, co
zhruba jako ten tým Adry je schopen pro ty lidi udělat – tzn. poskytnout
oblečení, pomoc při vyřizování těch dokladů, a s timhle tim všim já už jsem
pak za nima šel. Oni měli ode mě informace, co je s tim barákem, což je moc
nepotěšilo, protože bylo hned jasný, že barák je na zbourání díky tomu,
z jakého byl materiálu, takže barák se zachovat nepodaří. Bylo to pozdě
volaný. Kdyby v době, kdy ten požár vzniknul, ten pán volal, tak by ta škoda
144
taková nebyla. Ale řikám, to je otázkou. Další věc byla, jak je na tom ten její
manžel, což jí samozřejmě potěšilo. Informoval jsem jí o tom, že je přivolanej
starosta s tím, že byl někde v Praze, ale na místo případu se dostaví. Ptal jsem
se, teda bylo zřejmý, že oblečení asi nebudou mít, tak aby ta paní si dala
dohromady zhruba, jaký oblečení bude potřebovat, aby mi na papírek napsala
velikosti svoje i vnučky. A to jsem potom já předával psycholožce HZS a ona
potom to předávala dál tomu KIP týmu. V době, kdy oni tam jeli do tý Prahy se
vystrojit, tak už minimálně měli jasno, jaký velikosti budou ty lidi potřebovat a
co budou potřebovat. Potom ošacení vím, že zhruba …jojo, on to byl víkend.
To se stalo v pátek, v sobotu oni tam jeli a myslím, že v pondělí se začalo
pracovat na těch dokladech.
Proč jste volal starostu?
…vim, že obce v těhle případech mají nějakou rezervu na to, aby mohli těm
lidem finančně pomoct. To znamená čistě z hlediska finanční pomoci a
náhradního ubytování. V první chvíli mi tam projížděli hlavou různý myšlenky.
Člověk si uvědomí, že by tam ta pani seděla sama, bylo by to pro ní určitě
hodně traumatizující – to ale člověku dochází až potom. Ale člověk má v sobě
nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze, nocleh, střechu nad
hlavou. Takže to bylo to prvotní jako jo. Potom, když už jsem hovořil s tím
starostou, tak jsme se dohodli, že budou posílat ty peníze těm lidem a potom to
ubytování, to už jsem potom nechal na těch lidech, ať si sami řeknou, jestli
teda budou chtít někam jít nebo ne.
Kdy jste si začal uvědomovat zasažené a jejich potřeby?
To bylo automatický. Takhle: opravdu je to díky tomu KIP týmu, díky tomu
školení posttraumatický péče. Na těch školeních se dělaj takový ukázky, kde
jeden člověk dělá postiženého a ten druhej se mu jakoby snaží pomoct. Takhle
to zní jako srandovně, ale ve svý podstatě ono to člověku hodně dá. Já osobně
jsem si třeba do tý doby, než jsem timhle tim prošel, třeba u spousty
dopravních nehod neuvědomil – udělal jsem si svoje. Neříkám, že ve většině
případech, ale teďka co se stalo, tak potom k tý nehodě přijel někdo z tý rodiny
- v lepším případě ty zranění tam nebyly, odvezla jej záchranná služba,
v horším případě pohřební služba a teďka ty lidi z tý rodiny (ať je to třeba otec,
matka, babička), tak tam vlastně stáli u toho vraku a pro nás už ta práce
skončila, všichni se sebrali a odjeli, ale v tu chvíli (ono se říká nevědomost
neomlouvá, ale), v tu chvíli si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já jako velitel
zásahu), že vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu, obrovskym šoku a ve
svý podstatě ač ten zásah skončil, tak oni taky potřebujou pomoct. Ale jak
říkám, skutečně je to tim, že nikdo nás s timhle tim neseznámil nikdy. Člověk
je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej je
zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby
145
auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si
člověk neuvědomí. Opravdu až když jsem prošel timhle školenim a nějakým
způsobem jsem se tim zabejval, tak si člověk uvědomí ty věci dál. Že ten
člověk, kterej tam potom přijede a tam kouká, i on sám je nějakým způsobem
do toho samotného zásahu zasaženej a neříkám vždycky, ale někdy i on
potřebuje vlastně pomoc. Byli jsme na jinym zásahu a tam popelářský auto
couvalo, couvalo a přejelo hlavu pani, která šla s obědem. A dvě hodiny, než to
prošetřila ta policie a tohleto, my jsme tam potřeba nebyli, nás volali až
posléze, až když to auto potřebovalo trošku umejt. Tak vlastně jsem přijel a
tam seděl ten řidič. Řikali, že sedí v autě a s nikym nemluví. Posadili ho do
osobáku …. a vlastně nikoho nenapadlo, že ten řidič, kterej v tom autě sedí, je
prostě v šoku. Že je prostě potřeba, aby si s nim někdo promluvil. Ale policie,
protože ta není školená, tam volali svýho psychologa. Jenže ten jel z Prahy a
byl by tam za dvě hodiny – hrozná doba … takže potom tam přijela ta
psycholožka a vzala si teda toho pána – řidiče, začla se věnovat vlastně těm
pozůstalejm – syn s dcerou, pani ta se teda složila, se všechno povedlo, ale je to
z neznalostí i těch složek – ať je to policie, ať jsou to hasiči, ať je to záchranka
– prostě záchranka sama přiznala, že nemá školený lidi na posttraumatickou
péče. Ona dokáže ošetřit amputovanou ruku nebo tohlecto, ale takovýto
srdečno, s tím oni vůbec neumějí. Oni to prostě zafačujou „my to
zamedikujem“ a tim to končí. Ani s timhlectim – dalo by se říci city, což by si
člověk myslel, že k tý záchranný službě patří, tak s tim oni prostě ty zkušenosti
nemaj.
Jak takhle vyprávíte, tak vnímám, že je důležité, v jaké roli člověk je u
té události…Že s tou rolí si nese nějaký úkol…
Určitě …. dopravní nehoda - zraněnej člověk, prostě byl tam zaklíněnej, tak
se přijelo, my jsem věděli, že doktor mu píchne něco na uklidnění, jako ten
člověk samozřejmě potřebuje něco na uklidnění. V lepším případě tam policie
zastavila provoz. V horším případě si to zastavili sami hasiči. Člověk se
vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk jako takovej
…vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný služby a tím
pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci. Ale právě
problém je v tom, že už nikdo potom neřeší, když tam potom přijedou ty
pozůstalí nebo z rodiny .Ty policajti nejsou vyškolený na to, aby s nima
nějakým způsobem promluvili po stránce toho, protože člověk v danou chvíli
má nějaký potřeby, co budu dělat a tak. Já tomu rozumim - ten policajt má taky
jiný starosti, jo. On je naučenej, že to musí zakreslit a tak. On má práce až nad
hlavu. Proto si myslim, že ….takhle, na tom školení bylo důležitý, že u těch
větších nehod by měl nějakej tenhleten člověk, kterej – nemusí to bejt
psycholog, psychologů je málo - ale aby členů tohohle týmu bylo víc a aby
vlastně dokázali nějakým způsobem komunikovat. Protože je to o komunikaci,
146
o ničem jiným. Komunikovat s těmahle těma lidma. Jakou jsem měl možnost –
to bylo v loňským roce školení (výcvik, ukázka): dopravní nehody vlaku
s autobusem , bylo to na Kladně. Zúčastnil jsem se toho jako člen
posttraumatickýho týmu a jako skutečně ti figuranti to jako fakt hráli výborně –
opravdu, co se týče hysterie, co se týče paniky, stresu, ztráty orientace –
opravdu to hráli dobře. A vlastně ta situace je potom opravdu taková, jo, jakože
u nehody – každej člověk jako člověk na situaci, která se vymyká standardu, ať
už se dostane do situace, kde mu jde o život nebo o život někomu z jeho
blízkých, tak reaguje jinak. Prostě nedá se striktně říct „jo je to takhle“ a takhle
to je – ne. Co lidský podvědomí a vědomí, to jiná reakce. Hezky to bylo vidět –
dvakrát jsem se zúčastnil povodní. Byl to tejden. Já jsem byl členem i letecký
skupiny … celej den jsme lítali po Praze vrtulníkem. A zachraňovali jsme v
místech, kde ty lidi se už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam
bylo vidět, že některej ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho
zajímalo dítě, jinej majetek, jo a tak na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch
lidí, prostě každej člověk je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z takovýho
starýho baráku, která dokola povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že
tam zůstane. Jak říkám, záleží zase na tý konkrétní situaci. A ono to platí taky
v tom životě. Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá – hlavně třeba
na dálnici – „teď jsem tady projížděl a je tady nějaká bouračka“, ale protože on
má ze zákona povinnost zastavit a poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem
si to splnil, já jsem zavolal“, takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý
společnosti a jak se ty lidi k sobě chovaj. Takže proto si myslim, že určitě
školení v tý posttraumatický péči určitě má něco do sebe a myslim si, že ty lidi
určitým způsobem, ačkoliv si to neuvědomujou - jednak jim to pomůže a
potom, kdyby se jich člověk třeba zeptal, tak si myslim, že jim to ulehčí
(neříkám, že pomůže) tu situaci, do který se dostali. To je podle mě i ten cíl
těch lidí v posttraumatický péči. Nedokážeme pomoct všem, to prostě nejde.
Nedokážeme zajistit všechno – třeba tady máte novej barák. Ale nějakým
způsobem zajistit ty prvotní potřeby, který člověk má a nějakým způsobem
snažit se tu situaci zvládnout. Při tom školení psycholožka HZS vždycky
ukazovala takovej graf, kde když je normální lidskej život, tak on při nějaký
události na tý přímce vznikne nějaká ďoura, tak dostat toho člověka za ten
střed tý díry, když už je pomalinku schopen lézt nahoru. A to si myslim, že při
tý práci, ať už jsou to hasiči, záchranka, policie, tak si myslim, že by to hodně
pomohlo. Ono určitě lepší je, když ten policista – to se mi třeba stalo, protože
člověk se s tou policií taky znal, lidi se tam moc nestřídali, tak jeden za mnou
při bouračce přišel, abych tam šel a pomoch – prostě odháněli člověka „jděte
od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu tam umřel nějakej blízkej.
Takže určitě je to potom i pro tu vlastní policii lepší, když se takovýmu
člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to pro ně znamenalo spoustu
starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního, protože v danou chvíli já
147
tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje povinnosti, který jsem si musel
splnit…
A jaké byly tedy Vaše konkrétní úkoly při této události jako velitele?
Ten velitel toho zásahu musí zodpovídat za celej zásah. To znamená za
všechno, co se u tohoto zásahu stane, ať dobrýho nebo špatného, tak vlastně
nese svoji kůži na trh. Zodpovídá za ty jednotky, který se tam sjedou – každá ta
jednotka, jako dobrovolná, má svýho velitele, ale v době nebo v okamžiku
jakmile přijedou k tomu zásahu, tak vlastně ta zodpovědnost nějakým
způsobem padá na mě. Nedej Bože kdyby se někomu u toho zásahu něco stalo,
tak já se budu zodpovídat proč. Tzn. proč byly porušeny pracovní bezpečnostní
předpisy, proč se to neudělalo takhle nebo takhle. Prostě vždycky musí bejt u
toho zásahu někdo, koho můžete takhle trestně postihnout. A to je právě ten
velitel zásahu. Takže pokud jsou to ty typy zásahu, kde zasahujou profesionální
hasiči, tak je tam vlastně velitel zásahu od tý jednotky … jsou samozřejmě
malý zásahy, kam jednotky profesionální nevyjížděj, kam se posílaj jenom
dobrovolný jednotky – tam si to řídí ten velitel jejich, tý místní jednotky. V tu
chvíli on přebírá funkci velitele zásahu a ta zodpovědnost je na něm. Oni si to
kolikrát ti kluci ani neuvědomujou. Tam jde o to, že je k soudu vždycky za
takovýhle malý věci tahat nikdo nebude, ale díky tomu, že jsem to dělal už
nějakej čas, tak jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco
zanedbali, ale většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my
jsme mu rozstříhali auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit,
že jo. „Hasiči mi zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili
auto. Takže spíš z tohohle toho důvodu, jo. Takže člověk je opatrnej než něco
udělá. Ale zase nemůže člověk váhat u činností, kde záleží na minutě. Takže
z tady toho důvodu je velitel zásahu, kterej řídí vlastně tu vlastní činnost těch
jednotek, ať je to požár lesa, baráku, dopravní nehoda, …jo, je tam velitel
zásahu, kterej řídí všechno a zodpovídá za to.
A tím cílem hasičů při této konkrétní události bylo co?
To se odvíjí od samotného toho typu toho zásahu. Takže máme požár
rodinného baráku – cílem je zlikvidovat požár. Pokud tam v tom objektu jsou
lidi, tak prvotním cílem je to zjistit. Nejdřív se zachraňujou lidský životy,
potom zvířata a potom majetek. To je vždycky takovej základ, podle kterého se
jede. Takže u tohohle případu jsme věděli, že tam nejsou žádný lidi, byl tam
tuším že křeček nějakej (pozn.úsměv), ale to v tý změti nebylo myslitelný
zachraňovat křečka. Takže věděli jsme, že tam žádný lidi nejsou. Můj další
úkol byl zjistit, jestli je zapnutá elektřina, plyn, vypnout proud, plyn a nařídit,
jakým způsobem bude zásah prováděnej. A pokud bych se špatně rozhodl, tak
ta zodpovědnost přechází na mě. Pokud by při tom zásahu došlo k tomu, že by
chytnul vedlejší barák, nebo kdyby se tam někomu něco stalo, tak já potom
148
musím prokázat, že on porušil to, co já jsem tam nařídil. V době, kdy jsme tam
přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu do doby, než se to
přízemí uhasilo. Tak jednak například když jsme tam přijeli, tak ty lidi měli
zákaz vstupovat do objektu do doby než se to přízemí uhasí, protože to byl
jednak velkej žár a jednak jsem nevěděl, jakým způsobem je poškozený to
patro nad tím – aby nedošlo k tomu, že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně
spadne. Takže vlastně tohle všechno já jsem musel v tu chvíli zhodnotit a
rozhodnout. Jak už jsem říkal – v první chvíli bylo tam zranění člověka, to
znamená: okamžitě jsem přes operační středisko volal záchrannou službu, ta
přijela, člověka jsem předal, ošetřili ho. My jsme mu poskytli pouze prvotní
ošetření, to znamená takovej balíček s chladícíma gelama – to se mu přiložilo,
to bylo takovýto základní pro toho člověka co my můžeme udělat. Posadil se
tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát určil jednoho
hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet se do toho
objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl chlap, kterej ho
prostě hlídal. Přijela záchranka, pána mu předal a pak mi přišel říct, že už ho
předal záchranný službě. Standardně potom je na mě, jako na veliteli zásahu,
abych si hlídal, že jsou stále dostupný hasebný látky, lidi na střídání. Pracovalo
se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby všichni byli
použitelní. Věděl jsem, že tenhle zásah bude trvat dýl, že to nebude na půl
hodiny, takže z tohohle důvodu jsem si ještě nechal povolat dobrovolnou
jednotku z Novákova.
A v tu chvíli, když byl požár zlikvidovaný, tak jste mohli odjet…?
Ono vlastně když je takovýhle zásah, tak se ještě dělá to, že jsem požádal
místní jednotku, aby zde zůstala několik hodin. Vlastně hlídá to místo kvůli
tomu – jak říkám, foukal silný vítr – bylo tam velký riziko, že by to vítr mohl
rozfoukat a mohlo by to znovu chytnout. Z toho důvodu tam zůstala ta místní
hlídka. Nakonec to bylo 6 hodin, aby to místo ještě hlídali. Ono potom začalo
hustě pršet, takže to nebezpečí toho požáru bylo minimalizovaný. Ale byla to
místní jednotka, takže oni se tam ty kluci potom i nějak střídali, takže jim to
vcelku nevadilo. My jsme odtamtud potom odjížděli k dalšímu případu –
k dopravní nehodě, a potom když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu
jednotku zkontrolovat. S tím že v tý době už jsem měl nějakou informaci od
psycholožky HZS, že to oblečení bude vlastně v sobotu, a za další, že ta
finanční pomoc potom bude v průběhu následujícího týdne. Stavěl jsem se u
těch sousedů, ještě jsem to tý pani řikal s tim, že v tý době tam už ta vnučka
nebyla. Odjela s tou svojí mámou a byla tam už jenom ta paní. Ta sousedka
říkala, kde ta paní bude spát.
149
Tohle jste dělal už jako v roli hasiče nebo člena posttraumatického
týmu?
V danou chvíli jsem nerozlišoval, jestli jsem tam jako velitel čety nebo člen
týmu.
A jako velitel byste tohle udělal – vrátil se tam a zajímal se o tu paní?
Standardně asi ne. Asi určitě ne. Protože fakt se přiznám, že do doby, než
jsem timhle tim školením prošel, tak takovýhle věci – jo asi bych zavolal toho
starostu nebo tohle to, ale potom ta následná pomoc, co se týká toho oblečení,
vyřizování dokladů a tak, s tím bych se asi nezabýval, fakt ne. Proto si říkám,
vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale minimálně si
myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici byl a mohl
nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na co si maj dát
pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl pomoct… Ale
řikám není to nejlepším řešením, když je to velitel zásahu. Je to pro něj prostě
další práce navíc – nemyslim to práce jako „ještě musím udělat tohle to“, to ne,
protože v danou chvíli on musí jakoby zanedbat tu svojí činnost, kterou má
danou a jít se věnovat něčemu jinýmu. To pro mě v tu chvíli bylo nejtěžší.
Psycholožku HZS jste kontaktoval proč? Co jste od ní očekával?
Jednak protože ona má kontakty na Adru nebo ten KIP tým. Samozřejmě
my ty kontakty dostáváme taky, ale to s sebou nevozíme. Takže to je pro mě
nejjednodušší jí zavolat. Hlavně, ona v tu chvíli má čas těm lidem zavolat a říct
„helejte se, máme tady takovej a takovej problém“ – to já u toho zásahu
nemám. Někomu tohleto vysvětlovat, když mi ještě hoří barák…
A operační středisko by nebylo schopno Vám tyto kontakty zajistit?
No ono ty operační střediska nejsou proškolený podle mě. A zase na druhou
stranu to operační středisko je spíš od toho, aby koordinovalo ty složky, který u
toho zásahu spolupracujou. Ano, když potřebuji bagr, tak oni ho seženou –
s tím není problém. Ale co se týče kontaktů na ten KIP tým, tak oni zase nemaj
takovej přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci bude nejlepší. Nebo kdo
v tom regionu je schopen tohle to zařídit.
Takže proto ta psycholožka HZS. A naplnila to, co vy jste potřeboval?
Pro mě 100%. Jednak mě nějakým způsobem ujistila o věcech, ve kterejch
jsem si já nebyl jistej – to znamená, v čem já těm lidem můžu bejt dobrej a
hlavně co se týká těch termínů, tak to já bych musel všechno obvolat, aby mi
řekli „jo v sobotu to bude připravený, budem vás čekat“. Ona to všechno
obtelefonovala a pak mi vlastně jen předala informaci, a já jí zase předal dál,
který věci je možný zajistit. Já jsem jí informoval o tom, že jsem kontaktoval
starostu, se kterým jsem byl dohodnutej, že přijede na místo, kterej mi přislíbil
150
už v tý první fázi, že s tim něco uděláme. Potom s tou paní ještě jednal – teď si
nejsem jistej, o jakou tu částku se nakonec jednalo – bylo to na pomoc
místním, protože jak řikám, těm lidem shořelo všechno.
A s těma lidma jste mluvil kdy? Kdy jste začal vnímat ty jejich
potřeby? Ještě v roli hasiče?
Hned po tý lokalizaci. Jakmile je ten požár ve fázi, kdy se dál nerozšiřuje,
tak i pak ten velitel zásahu má volnější ruce k tomu, aby – kdyby se nedělala
tam ta posttraumatická péče, tak v týhle tý době já si začnu sepisovat jednotky,
začnu si sepisovat a dělat si malej plánek, kterej pak použiju do zprávy, jak to
tam na tom místě vypadalo, co všechno se zhruba zničilo, kolik se použilo
dýchací techniky a takový. To dělá velitel zásahu v době, kdy už nehrozí
nebezpečí toho rozšíření. Do toho všeho já jsem si přidal posttraumatickou
péči.
A Vaším cíle v této roli bylo tedy co?
Mym cílem bylo zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho
náhradního ubytování a ošacení. Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty
doklady, že jsou důležitý, takže to jsem tý pani potom taky řekl a s tim všim
jsem tam za těma lidma šel jakoby poprvé. Věděl jsem, jak je postaráno o toho
pána, věděl jsem, že budou mít to oblečení, že nějaký peníze taky budou. Věděl
jsem, že to ubytování s nima tedy bude řešit starosta. Takže tyhle veškerý věci
- ty základní dostali jako první informaci. Jo a taky to, že shořel ten jejich
barák.
A vy jste jim tedy také zařídil možnost tam přebývat u nějakých
sousedů? To jste si už uvědomil jako velitel nebo člen posttraumatického
týmu?
Říkám, ta role velitele se těžko odděluje. Tu funkci velitele zásahu jsem měl
furt. Tam vlastně jen že jsem suploval další funkci – samozřejmě byl jsem na
ní proškolenej z toho důvodu, ale tady jsem byl jako velitel zásahu. Tak jsem
tohle s těma lidma nějakým způsobem vykomunikoval, ale přesto furt se vám
v tý hlavě honí ten zásah … ale tu zodpovědnost jsem měl furt já, jo. já nevím,
k čemu bych to přirovnal – když jde máma s dítětem nakupovat, dítě nechá
před krámem, ano nakupuje, ale furt myslí na to dítě. Tak něco takovýho.
Ty sousedi nabídli sami rodině pomoct nebo jste je sám oslovil?
Nabídli sami. Skutečně asi dobrý sousedi, dobře se znali. Právě když tam
zůstala ta samotná pani, když já už jsem věděl o nějakým ubytování a to, tak
oni mě říkali, že jestli teda ona chce, že tam může jít , že tam maj pokojík, kde
teda ona může být. A já když jsem tam byl podruhý, tak jsem s tou paní hovořil
už na to téma, že by bylo asi lepší, kdyby aspoň minimálně na tuhle noc zůstala
151
u těch lidí z tohohle důvodu, že by v tom pokoji na ubytovně byla sama. Ona
sama potom řekla, že ráda zůstane.
Máte nějakou hranici mezi rolí hasiče a těch dalších spolupracujících
lidí? Nebo to hasič všechno zvládne?
Hranice právě jsou. Já si myslim, že ta pozice velitele zásahu je v tom
danym okamžiku natolik zásadní, že fakticky není dobře, aby suploval člena
posttraumatický péče. Fakt je to těžký. Mě v danou chvíli, jako veliteli zásahu,
by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo, kdo by se o ty lidi postaral a
mě podal informaci, jakým způsobem se to vyřešilo. Ano, já bych přebral tuto
informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je postaráno.
Takže informaci o těch lidech, co s nima je, jak se to řeší – to by vám
pomohlo.
Jo, určitě. Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat,
ač zajistit jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu
práce velitele toho zásahu.
A když jste se pak dostal do role člena posttraumatického týmu, proč
jste potřeboval toho starostu nebo člena KIP týmu? Jak hodnotíte
spolupráci?
Neříkám, že se to podaří vždycky, ale ty lidi, který byli potřeba, tak se to
neskutečně povedlo. Starosta po komunikaci v telefonu skutečně přijel.
S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila ošacení
a ty doklady. Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém –
záchranná služba poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali. Tam
pak zasahovala i policie, která řídila dopravu, takže ono ve svý podstatě nebyl
problém.
Vnímáte to tedy jako dobrou praxi?
V danou chvíli to pro mě byla zkušenost, že to není ta dobrá práce, tzn. dělat
velitele zásahu a člena posttraumatický péče.
Tam ten střet je opravdu výrazný…
Každá ta funkce má věci, který jsou potřeba dodržet – třeba velitel zásahu.
A ono když se to pak kreje, tak vždycky něco porušujete nebo zanedbáváte. Já
jsem porušoval, ale až ve fázi, kdy jsem věděl, že nějakým způsobem
neohrozim ten průběh zásahu. To je prvotní. Když jsem věděl, že ten požár je
v takový fázi, že nehrozí přímé nebezpečí.
152
Na druhou stranu, co byste jindy udělal jinak?
Nevím, jestli by to šlo udělat, ale trval bych…ale to už asi hodně záleží na
operačních střediskách, aby zavolali někoho, koho ten velitel požaduje. Protože
já jsem požadoval a jelikož operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil
telefon, abych se dostavil na místo zásahu. Takže já jsem jim říkal, že jsem
teda na místě. Ono to bylo operační středisko z Novákova, takže OPIS
Novákov nemohlo tušit, že nějakej Novák dělá velitele zásahu v Novákově ….
takže zklamaně ten operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho
shánět. Ale protože už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to
požadoval, tak jsem říkal, že já to musím nějakým způsobem zvládnout. Prostě
to byla moje chyba, že jsem na tohle přistoupil. ….
Co vnímáte tedy jako největší problém?
Říkám, není to tak rozšířená činnost. Někdy v tom roce 2006/7 byla
posttraumatická péče jenom pro hasiče. Třeba když se někdo u zásahu zranil
nebo při úmrtí hasiče, tak pro ty rodiny i pro ty hasiče. Později došlo k tomu,
že se tahle ta pomoc začala poskytovat i veřejnosti. To si myslim, že byla
hodně dobrá cesta. Ono možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od
hasičů, že v dnešní době už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu
svojí činnost nějakým způsobem vyfakturovat.
Podle čeho obecně hodnotíte, že to byla dobrá práce?
Že byla dobrá záleží, z jakého úhlu pohledu to berete. Když to vezmu
z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel. Když to beru z pohledu
svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se nezranil, uchráněný hodnoty
… ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to dopadne, pokud nenastanou
nějaký neočekávaný události (třeba že tam je schovaná propanbutanová bomba,
která bouchne), tak to se dá odhadnout. Když víte, že ten barák je jen dřevo a
papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý. Řikám, nikdo se nezranil, ty
okolní baráky byly zachráněný. Co se týká pomoci těm lidem, to se taky
nějakým způsobem povedlo, takže z pohledu mě jako velitele zásahu bych to
hodnotil jako dobrej zásah. Neříkám výbornej, říkám dobrej zásah.
A z pohledu člena posstraumatickýho týmu?
Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým – tzn. kdybych se
nemusel věnovat těm jinejm věcem, tak si myslim, že taky, protože to, co
v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení,
peníze – to se povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že
fyzicky hned, ale minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít.
Takže vlastně měli nějakej přehled, co bude dál.
Děkuji Vám za rozhovor.
153
PŘEPIS ROZHOVORU – člen KIP týmu
R4
Když zmíním tuhletu událost, co si vybavíte v paměti?
Co si vybavím…vybavím si to, že jsem jel v autě, jel jsem z jednoho zásahu
a byl jsem takovej po tý akci … dojížděl jsem (smích). Byl jsem na dojezdu,
takovej vyčerpanej a volala psycholožka HZS … a říká „co děláš a jak se máš“
– tak jsem jí chtěl vyprávět, jak jsem dopad na zásahu. A ona mi říká „no víš,
já mám pro tebe další“. A pak mi vyprávěla, že v xxx, že tam vyhořel barák a
vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl čas –
protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal, že jo.
Vim, že se mi nechtělo.
Takže nakonec jste na to kývnul. V jaké roli jste byl oslovený? A jaký
byl Váš úkol v tom?
Úkol byl v tom, že já v KIPu jsem 3,4 roky – od začátku, co u nás vzniknul,
od roku 2008. A tim, že i v profesi jsem v pomáhajících rolích, tak prostě ten
úkol je pomoc doprovodit někoho, kdo prožil nějakou mimořádnou situaci. A
ten úkol zněl „dojeď tam – v městě xxx vyhořeli, pán je v nemocnici
s těžkejma popáleninami chodidel hlavně“, a pani, že bydlí u sousedky, kouká
na to spáleniště…Takže jí pomoct a hlavně pomoct dopravit do Prahy na
Charitu pro nějaké oblečení.
Takže jste k tomu místo jel přímo ten den?
Nenene. Nejdřív jsem se domluvil tady na Charitě, kdy můžeme přijet, pak
jsem volal pani a domluvili jsme se, že během týdne tam zajedu do xxx. Ona
pomoc moc původně nechtěla….nakonec jsme se domluvili, že pojedeme pro
to oblečení. Z toho byla cesta hodina … no, nakonec asi tři hodiny - cesta do
Prahy, vybrání těch věcí, no a pak ještě asi dvě hodiny v tom xxx. Pět hodin
takovejch. A pak zase kdyby mi zase znovu zavolala Eva, tak bych řekl „už
ne“. Protože to bylo docela rychle za sebou.
Vy jste se vlastně tedy o těch potřebách lidí – nebo o těch lidech dozvěděl přes psycholožku HZS, je to tak.
Hm.
A s nima jste byl v kontaktu nebo zjišťoval jste, co potřebujou nějak
sám nebo to všechno zařizovala psycholožka HZS?
Ne, sám. Co si tak pamatuju, tak ty lidi, co potřebovali nějakou pomoc, tak
hodně fungovala právě psycholožka HZS, která byla jako styčnej důstojník.
Protože vlastně přes dispečery, přes hasiče, který tam přijeli, tahle ta událost
byla nahlášena psycholožce HZS přes zasahujícího hasiče, kterej vlastně tim,
154
že byl vyškolenej od psycholožky HZS, tak zajistil ještě další následnou pomoc
a díky tomu se to teda dostalo k nám.
S těma lidma jste mluvil tedy nejdřív po telefonu, ptal jste se co
potřebujou?
Jasný. Pani nechtěla vůbec nic. No, to bylo asi tak 14 dnů až 3 týdny, potom
co to místo shořelo. A ona vlastně vůbec nic nechtěla, že vůbec nic
nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní, ale pro ty oblečení by byla
ráda, kdybychom dojeli. Reálná situaci byla potom na místě trošku jiná – pak
z ní vlastně vyšlo, že okamžitě po tom požáru, tak ta solidarita těch sousedů,
známých byla obrovská . Ten první týden, zhruba 14 dní, ….ale ten první
tejden, že bylo všechno, že by jí snesli od peřin až po boty, jí donesli letní boty,
ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik, ale padal sníh a bylo
ošklivo. A vlastně jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala
„už toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….no a vlastně potom
byla ráda, že jsme jí kontaktovali my, protože najednou se objevily další věci –
potřebovala doklady, s pojišťovnou a tak….
Takže v tu chvíli jste nastoupil vy. Pomáhal jste jí zajistit to oblečení…
Tam bylo zajímavý to, že jsem jí pomahal spíš se vykecat. Ona potřebovala
vlastně…ona hodně mluvila o tom manželovi – manžel byl hodně známej
motocyklovej závodník a hodně vyhrával na motorkách. Ten pán byl po
mozkový mrtvici a vlastně vnučka, kterou mimoto měli v péči, protože její táta
byl v tý době ve výkonu trestu, našla vlastně toho dědu v kuchyni, jak běhá
právě už mězi těma hořícíma věcma, takže něco tam chytlo… Takže jsem si
vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi všichni ostatní znali,
ti co pomáhali … Vzpomínala, že děda je v nemocnici, no a ta největší pomoc
bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý Charitě, což bylo strašně
zvláštní, protože to nebyla chudá rodina. Díky tomu že on vlastně závodil na
těch motorkách, tak oni jezdili i za komunistů ven. Měli i asi vyšší úroveň, teď
o všechno přišli, co měli doma a ona se tam strašně moc styděla vybírat si jako
ty věci, takže já jsem tam byl jako taková podpora „nestyďte se a ještě tohle a
tohle“. Ona pořád se omlouvala. Je fakt, že to co člověk zažije v tý Charitě –
v tý ošacovně, že si lidi ještě vybíraj, tak pani si moc nevybírala, spíš se
upejpala, styděla. Když jsme byli na odchodu – ona hlavně „pro tátu, pro tátu“
a ona že nic nepotřebuje. A když jsme byli na odchodu, tak z ní vyšlo, že
potřebuje kabát, boty a že to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná
velikost a tak. Řešili jsme ještě nějaký věci s pojišťovnou a tak dále – ještě
hned na místě a pak jsem jí to ještě volal, protože to chtěla vědět a radil co
s tim.
155
Takže Váš rozhovor s paní se odehrával především během té cesty?
Nejdřív u nich (u sousedů), kdy ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní
sousedi hodní. A ukázat, jak dopadla s tím, že si nemohla vybrat nic lepšího,
protože z toho pokoje koukala hned na to spáleniště. A vlastně těch 14 dní, po
celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala, zachraňovala tam věci,
přitom to bylo dost těžký pro ní. Protože ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak
jí nevysvětlili, že prostě když přinese starou peněženku, takže ta peněženka je
stejně k ničemu, protože smrdí. Sousedi jí to dovolili nosit dolů do garáže, že
to tam může obejvat. No, takže tam u ní a pak jsme jeli do tý Prahy, to byla
taková dobrá tříhodinová cesta, kdy povídala. Pani je celkem vitální, takže to
nebylo jen takový doprovázení „hmm, hmm“, ale pokládala i kontrolní otázky,
jestli poslouchám. Byla nadšená potom, když to skončilo. Jak se mi tam
nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to skončilo, tak jsem řikal
„bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit.
Takže to bylo jednorázový setkání. A pak jste se s tou rodinou ještě
někdy zkontaktoval?
Jednou jsem jí volal kvůli pojišťovně, jak to dopadlo a jestli je to všechno.
Ona říkala, že nic nepotřebuje. No a tim to skončilo.
Jak jste vnímal pomoc těch druhých lidí, který tam nějakým způsob
zasahovali? Tím myslím hasiče, vyškoleného hasiče, psycholožku HZS,
…Jak se s nima komunikovalo? Jaká jste měl od nich očekávání?
Já na hasiče nedám nikdy dopustit, protože jsem přesvědčenej, že
z Integrovaného záchranného systému hasiči jsou ti nejprofesionálnější
v psychosociálním pomáhání. Je to jedno, ať přijedou k bouračce nebo
kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj. Uměj vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít
klienta kolem ramen a doprovodit ho k sanitce a to si myslím, že by měli umět
záchranáři, kteří jsou medicínští daleko víc a oni to nedělaj. Je tam otázka „je
tu někdo zraněnej – ne, není, aha, tak nashledanou“. Tak si myslim, že ty
hasiči, ať jsou kdekoliv uměj tohle, v tom jsou skvělí …a i zkušenost těch
klientů kdekoli …je to dáno i povodněma a všude ty hasiči jsou zapsaný
v podvědomí veřejnosti daleko lépe než záchranka. Ono na druhou stranu
nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk v bezvědomí nebo po
nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc neděkujou, děkujou až
potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý a na druhou stranu mohli by se
chovat lépe. Hasiči se chovaj skvěle. A i v Novákově se chovali skvěle, protože
ta pani vykládala, jak ….ještě než přijeli, než vlastně dorazili ty první vozy, tak
jí sousedi pomohli vyjet s autem – už barák hořel nad tim a pak přijeli hasiči a
nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy ona popisovala,
jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to „uhnětě, tady
překážíte“. Bylo skvělý to, že pak to nenechali jenom na těch nejbližších
156
sousedech a že vlastně tam byl ten vycvičenej jeden, ale nevim, jak jim řikaji
…. peeři. A ten že vlastně si vzpomněl a zavolal tý psycholožce HZS, která
KIP tým mobilizovala. Spolupráce supr.
Myslíte si, že každej hasič je citlivý k těm lidem nebo se to objevuje jen
u těch vyškolených hasičů?
Já si myslim, že hasiči vůbec jako takový. Myslim, že je to daný tim, že ač
jsou to dobrovolný hasiči, který k tomu maj ještě blíž k tý komunitě, tak i ty
profesionální, že tam je víc lidskosti. A jsou to profíci, samozřejmě jsou to
profíci …ale mají víc takovýho toho sociálního cítění. Nevim čim to je, asi si
nemusej na nic hrát. Což někdy ty červený bundy si trošku na něco hrajou.
Namachrovanej saniťák … hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej,
aby nikomu neublížil a neublížil ani sám sobě. Což na to ty v červenejch
bundách, těch bílejch kalhotách … byl jsem původně ze zdravotnický rodiny,
takže vim, jak to chodí – kor když jezdí na rychlý. To je profese velká. Tam je
spíš předchází ta pých víc než ty činy, což u hasičů není.
Kdybyste měl konkrétně pojmenovat, jaká máte od nich očekávání, co
by všechno měli zvládnout, abyste poté mohl i vy vykonávat dobře svoji
práci?
Hasiči jsou od toho, aby pomohli v mimořádný situaci. Očekává se od nich,
že vytahnou topící se ho nebo uhasej oheň. To je samozřejmě ta priorita. Na
druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam, a to je takový to
sociální cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a
říci „čekejte až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku. A tohle to je
myslim daleko důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem.
Když je při zásahu vyškolený člen hasičů – ten peer, jak říkáte, co od
něj byste navíc očekával? Jaký je jeho úkol?
Já jsem nikdy nebyl u školení, jenom vím, v čem jsou školeni peeři a že to
je víc o tom zvládání tý krize a poskytování psychosociální pomoci. To
znamená, že přeci jenom ještě víc umí pracovat s….já nevím – zeptat se,
doprovodit toho člověka dál – nejenom podat tu deku, ale je třeba schopen
člověka zklidnit i verbálně. Zvládnout nějakou krizovou situaci ji
nadstandardně mimo to, co poskytnou ti ostatní. Myslim si ale, že to nemůže
dělat zase každej hasič, že se k tomu musí přihlásit ten hasič dobrovolně a musí
k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní kolegové. Že to
nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit někoho kolem
ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale nebude umět si
s nim povídat, což si myslim, že zase ty peeři, který se přihlásej dobrovolně,
takže tohle to zvládaj.
157
Když postoupíme dále k psycholožce HZS – ta tam pro Vás znamenala
co, v jaké roli tam byla ona?
Psycholožka HZS je pro mě strašně fajn kolegyně, která dělá nad rámec
svých povinností, protože psycholog hasičů má úplně jiné povinnosti.
Psycholožka HZS právě přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla dotažená do
konce. To znamená, že nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce
někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm, že jo, protože vyjíždí jako
psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i
osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál a to je taky asi
prvopočátek, proč vlastně KIP tým v Novákově vzniknul. Protože ten by
nevzniknul bez psycholožky HZS. Psycholožka HZS způsobila, že svolala pár
bláznů a řekla „pojďte se tady vyškolit a založíme KIPT“, takže ta její role je
tady obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle
nefunguje všude. Jinde to nikde moc není.
A při tomto konkrétním neštěstí tam ona byla tedy co? Dokázal byste tu
její roli nějak pojmenovat?
Ona byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez kterého by
nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků.
Sousedi, komunita místní zareagovala hned, jak jsem říkal a pak najednou to
začalo vychladat a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to
nezafungovalo.
A kde vznikla ta časová prodleva, že vy jste se tam dostal až o několik
dní později?
Ono to ani není cílem, aby to bylo hned, protože….ono to na tom bylo i
ukázaný. Tady přesně … já nevím, to bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem
tam byl. Ještě když jsem jí volal tý klientce, tak ona v tý době říkala „jee, to
jste hodný, že jste zavolali, ale já nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no, ale máme
možnost nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak jsme se
domluvili, že se spojíme ještě za týden a vlastně …najednou se to překlopilo,
že už potřebuje. Najednou začala být trošičku sama, že už nevěděla, co s tím
tátou bude (s manželem), protože on tam byl pořád v nemocnici v Novákově.
On se hodně popálil, on tím jak byl po mrtvici, tak tam chodil různě po
oddělení. Takže si myslim, že není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická
organizace v týhle tý pomoci přicházela hned. Samozřejmě …. fajn je, když
tam je babička, zůstanete tam sedět. Ale já si myslim, že v týhle době se o ně
postará ta ulice a tak dále, …. ale že to pak - za 3, za 5 dní, tady to bylo úplně
fajn, že to bylo ještě dýl.
158
A ověřoval jste si nějak dál to, jestli jsou v pohodě?
Jenom tim, že jsem jí pak volal ohledně tý pojišťovny, jak to dopadlo a
říkala, že je vše v pořádku, … pak už ne.
Dokázal byste o tomto případu říct, že to byla dobrá praxe? Dobrá
ukázka, jak se to dá dělat, když shrnete spolupráci všech přítomných
složek a pomáhajících?
Takhle si myslim, že by to mělo vypadat v 90ti procentech. V případu, že
možná u10ti procent nebude vůbec zájem nebo ta rodina se postará úplně
nejvíce … takhle by to mělo být vždy, když dojde k takovýmu obrovskýmu
zranění, ne-li k úmrtí a k tomu ještě mimořádná událost – je jedno, jestli shoří
dům nebo tohle. Proč si myslim, že by to tak mělo být, tak by to mělo být,
protože prostě, někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky
pomůže. Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi
„nepotřebujete s něčim pomoct?“ a pomůžou. Pomůžou technicky, materiálně,
ale ta pomoc, tim, že to ohniště pomalu vychladá, čim je to dál od toho, co se
to stalo, tak ta pomoc normálně racionálně vymizí. Lidi začnou mít jiný
starosti. Ta mimořádná událost předtím byla velikánská, ale ono se zase někde
stane něco jiného a tak dále. Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne,
děkujeme, my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně
normálně, to znamená jsou v šoku a vůbec nevědi, co mají potřebovat. A v
tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty
profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco
jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte
lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ty lidi si
prostě neuměj říct o pomoc. Ale měla by tam prostě existovat nějaká
organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně. Aktivně tak, že zavolá jednou –
je to tak, zavolá podruhý – je to jinak. Což bylo ten případ teď – že poprvý
neměli zájem, podruhý za 14 dní řekli „tak přijeďte“.
Takže jste je tedy kontaktoval ještě znovu sám …
Ano.
Takže tady to můžete hodnotit jako tu dobrou práci. Vím, že v případu
také figuroval starosta. Víte vy o něm něco, jakým způsobem se tam on
vyskytoval? Byl jste vy sám s ním nějak v kontaktu?
Já sám jsem se starostou v kontaktu nebyl, ale asi fungoval normálně,
protože tam nebylo ze strany tý pani, že by si na někoho stěžovala. Takže fakt
nevim, že by řikala „starosta se na nás vykašlal nebo tak“. Tam byl obrovskej
problém v tom, že …. což já jsem do tý doby taky nevěděl … že je ekologická
likvidace spáleniště a že to pojišťovny mnohdy prostě neplatí z pojistky baráku
a tak dále. Takže ta pani z toho byla celkem dost nešťastná. Takže to je hodně
159
nákladný. A myslim, že právě pan starosta v tomhle tý klientce pomoh v tom,
že jí nakontaktoval na jinou tu jinou likvidační firmu. Okamžitě jakmile to
shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli, hledali byznys a nabídli jí to za
strašlivejch kolik set tisíc. To bylo nějakejch 300,400 tisíc. Využili člověka
v krizi. A pak teda ten starosta – nebo možná starosta nebo ten soused – teď
nevim, tak jí sehnal nějakou jinou firmu, která to udělala za polovinu. Vim, že
tam nebyla žádná kritika nikoho, takže i kdyby pan starosta nefungoval, tak mi
to klientka neříkala – nepamatuji si to.
Vnímáte někde hranice mezi Vaším úkolem, člena posttraumatický
péče a úkolem jiných institucí nebo organizací? Co si myslíte, že vy
nedokážete, protože to dokážou oni a co naopak oni nedokážou a dokážete
to vy?
Když vezmu třeba tu Charitu, kde bylo to oblečení, tak třeba ten KIPT
nepotřebuje žádnou materiální základnu. Potřebuje hlavně lidi, kteří mají rádi
nějakou sociální práci, nemusí to ale rovnou být psychologové a
psychoterapeuti, ale jsou to lidi, kteří prostě…není jim lhostejno, co se děje v
okolí. A co je strašně moc důležité, to je takovýto duševno – to psychosociální.
A my nepotřebujeme žádnou materiální základnu, kterou zase můžou
nabídnout ty Charity a tak dál.
A vůči těm hasičům? My už jsme možná o tom mluvili, že nemusí dělat
tu psychosociální pomoc lidem … je to tak?
Ano, nemusej, ale dělaj to. A za to stojí je oceňovat kdykoliv a kdekoliv.
Protože kdykoliv bude potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti
hasiči jiní a budu to křičet do světa a křičel jsem to i na konferenci v
Novákově, kde jsem dostal vynadáno.
Dostal jste vynadáno?
No, to byla…už si ani nepamatuju, kdo školí záchrannou službu – kolegyně
psycholožka a ta jako, jak záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou
psychosociální ... Ale prostě hasiči jsou lepší podle mě.
Bylo by něco, co byste příště udělal jinak? Třeba když byste se vrátil
zpátky do tý události?
V tomhle případě by určitě nebylo…Samozřejmě se dá vždycky udělat něco
jinak, spousta věcí jinak. Ale já jsem odjížděl, měl jsem příjemný pocit, byl
jsem unavenej, říkal jsem si „to zase bylo – pět hodin povídání“ a měl jsem
dobrý pocit samozřejmě když potom o tom člověk povídá. Nenašel bych, co
bych dělal jinak, ale samozřejmě kdyby tam byl někdo jiný, tak by udělal asi
spoustu věcí jinak a tak to asi má být. S tím, že – co je strašně fajn – nechodit
na takový akce sám. Což je ale dáno tím, že dobrovolníků není nikdy dost a
160
protože já mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko
jednodušší. Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si
vzájemně dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk
pořád stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch
rozhovorech a tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně
aktivním členem. A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení.
Samozřejmě, když je sám, tak je tam to subjektivní - člověk si často říká, jak to
bylo skvělý a ono to mohlo bejt úplně jinak. A když se nezblázní, tak se
pochválí s tím, že se dá příště dělat spoustu jinejch věcí. Ale je fakt, že na těžší
případy by měly jezdit vždy minimálně dva.
Děkuji za Vaši ochotu k rozhovoru.
161
Příloha č. 5: Otevřené kódování výzkumných rozhovorů R1–R4
KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S PSYCHOLOŽKOU HZS
R1
KÓDY 1 R1 -266 R1
… víkend během dopoledne … 2 R1
… mi volal kolega z týmu posttraumatické péče a že chtěl nějakou
konzultaci … 3 R1
… informoval mě o tom, u jaké události zasahují, a chtěl po mě takovou
základní konzultaci, což se stává docela často … 4,5 R1
… moje domluva s týmem posttraumatické péče, že když budou u nějaké
události, tak si vždycky zavoláme, nějak si to shrneme, co a jak dál … 5,6 R1
… domluvíme se, jestli u té události budou oni sami nebo jestli třeba vyjedu
já na místo té události … 6,7 R1
… /člen PIP volal/ v době, když už v podstatě takové ty technické práce
byly hotové …11 R1
… vycházíme z toho, že ten hasič, který byl členem posttraumatického
týmu, měl čas volat …12 R1
…jinak by tam musel řešit takové ty praktické věci – ty jsou vždycky
prioritní …13 R1
… vždycky musí nejdřív pořešit zásah z toho technického hlediska a potom
řešit ty další, jakoby nadstavbové, věci …14,15 R1
… takže to už určitě bylo v době, kdy byl požár uhašený, kdy probíhaly
likvidační nebo zabezpečovací práce a teď se najednou objevila ta potřeba nebo
ta skutečnost, že na místě jsou lidé, kteří mají nějaké potřeby další …16, 17 R1
…hasič s nimi /s potřebami/ přicházel sám, protože na tom místě byl, věděl
kdo tam je, jaká je rodinná situace. Znal ty podmínky, s těmi lidmi také mluvil
21, 22 R1
…hasič s nimi /s potřebami/ přicházel sám … 21 R1
…/člen PIP/ s těmi lidmi také mluvil… 22 R1
Zmapoval si tedy nějaké základní věci…22, 23 R1
Určitě se nějak doplňujeme - já /psycholožka HZS/ se doptávám, ale to
hlavní přicházelo od něj /člena PIP/. 23 R1
Jsou na tohle vyškolení, takže si myslím, že dokázal ty základní potřeby
poznat. 24 R1
To, co mi přijde jako důležité - aby našli v okolí člověka někoho, komu ho
můžou předat. Někoho, kdo si tu rodinu může převzít. 27, 28 R1
Případně, jestli jsou tam sousedé. 28 R1
Myslím, že jsme se také bavili, jestli by bylo vhodné zapojit starostu. 28, 29
R1
162
Asi jsem se ptala na to, co jsou v této chvíli takové ty základní potřeby. 29,
30 R1
Čili pokud já vedu rozhovor s kolegou posttraumatické péče, tak mám
vždycky na mysli, že on tam odtud bude muset v nějakém momentě odejít. 30,
31 R1
Tu událost tudíž musí /kolega z posttraumatické péče/ zabezpečit i sám pro
sebe tak, aby si mohl s klidným svědomím sbalit věci a mohl odjet. 31-33 R1
Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně nasměrovat na nějakou další
cestu, zabezpečit je v tomto směru. 33, 34 R1
Vždycky tam současně padá také nabídka, že je tady tým dobrovolníků. 34,
35 R1
Pokud by byl nějaký zájem, aby to nabízeli, aby předali kontakty – buď na
mě (pokud by byl požadavek na setkání s psychologem), nebo přímo na
koordinátora KIP týmu. 35-37 R1
Nevím, jestli jednu nebo dvě /počet konzultací/. Nedokážu říct, kolik to bylo
konzultací. 41 R1
… jsme se bavili /psycholožka HZS a člen PIP/ o tom, že těm lidem vůbec
nic nezůstalo a jedna z těch potřeb bylo i nějaké oblečení, nějaké ošacení. 42,
43 R1
… jsem potom sháněla nějaké další možnosti, jak to oblečení zabezpečit.
43, 44 R1
… to byla sobota, že to byl ten víkend, a tak jsme si říkali „jo, to bude asi
problém teď někoho sehnat a nějak to zabezpečit“. 44, 45 R1
Sháněla jsem /psycholožka HZS/ kontakty různě po svých známých.
Podařilo se mi nakontaktovat se na pracovníka z Naděje a s ním to domlouvat
dál. 50, 51 R1
Vůbec si nejsem jistá, jestli to proběhlo hned v tu sobotu /zajištění
oblečení/, ale myslím si, že ne - že to potom proběhlo až dál. 51, 52 R1
Současně jsem podávala informace do místního KIP týmu, že máme
takovou událost a aby se připravili, že možná bude potřeba něco takového řešit.
52-54 R1
Další telefonát byl tedy potom na koordinátorku a ona pak rozesílala cestou,
kterou mají v tom týmu nastavenou, kontakty dál, aby se přihlásil někdo, kdo
by měl zájem se do té události zapojit. 54-56 R1
Moc nevím, jak bych jí popsala /svou roli/… možná je to asi koordinační
role člověka, který je podporou pro kolegu z týmu posttraumatické péče a který
provede přemostění z akutní fáze do té střednědobé až dlouhodobé. 59-61 R1
Určitě to mohlo být tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl
volat přímo tomu koordinátorovi. 61, 62 R1
Ale znovu říkám, že máme domluvené /psycholožka HZS se členy PIP/, že
oni sami tu potřebu cítí, chtějí se mnou něco zkonzultovat, takže můžou volat
kdykoliv – v podstatě ve dne v noci, když jsou u nějaké události. 62-64 R1
163
Možná jde i o ujištění pro toho člověka /člena PIP/, že ty věci dělá správně a
podpora pro něj. Možná jde i o ujištění pro toho člověka, že ty věci dělá
správně a podpora pro něj. Společně s ním si srovnat všechny věci, co není
možné, co by se dalo ještě udělat a nějak mu pomoci, aby z té události mohl
odjet. Předání těch informací někam dál. 64-67 R1
Já nejsem členem KIP týmu, ani /jeho/ koordinátorem. Já jsem hasičský
psycholog a ve vztahu k týmu posttraumatické péče plním koordinační roli. To
je mojí povinností. 70, 71 R1
… koordinace … spočívá v tom - ne kde nás bude víc u jedné události a já
to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že poskytuju kolegům z týmu
posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro tu akutní fázi. 71-74 R1
Držím si roli psycholožky hasičů, ale spolupracuji na obě strany /směrem ke
KIP týmu/. 74, 75 R1
V týmu posttraumatické péče je moje role koordinační. Ta je přímo
nastavená naší vnitřní legislativou. 75, 76 R1
To je poměrně častý problém /dublování role velitele zásahu s člena PIP/. 82
R1
Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je jakousi třešinkou na dortu, dalo
by se říct. 82, 83 R1
Ať je to hasič, ať je to velitel zásahu, oni na to místo zásahu dojedou
v nějakém počtu a musí zejména zvládnout tu událost – musí především
zachránit životy, zdraví, majetek – to je jejich prioritní úkol. 83-85 R1
Takže i kdyby to nebyl /člen PIP/ velitel zásahu, kdyby to byl jenom
„řadový hasič“, tak by musel dělat ty povinnosti, které se váží k této pozici. 85,
86 R1
Stejně tak velitel musí dělat ty své povinnosti, které se váží k jeho roli.
Samozřejmě je to pro něj složitější, protože jako velitel má celou řadu dalších
povinností a odpovědností než jako řadový hasič. Na druhou stranu jako velitel
má i možnost určitého nadhledu nebo odstupu a může například posoudit tu
potřebnost. Takže to má samozřejmě pro něj výhody i nevýhody. 86-90 R1
To je jeho prioritní úkol, že. To je to, co musí v každém případě. Když tam
přijede, tak musí zachránit životy, zdraví, majetek. 94, 95 R1
Musí zabezpečit místo toho zásahu. Musí to místo nějakým způsobem
předat dál. To je tedy ta jeho hasičská část. 95, 96 R1
… pokud jde o podporu zasaženým lidem, tak tam především by měl být
schopen poskytnout první psychickou pomoc, pokud na to tedy má podmínky.
97, 98 R1
Navíc jako velitel zásahu /a současně člen PIP/, pokud ví, že to sám
nezvládne, tak si může povolat někoho jiného, někoho dalšího k sobě. Takže i
v tomto případě to on nemusel zvládnout všechno sám. Pokud by viděl, že ta
potřeba je větší, širší, že je tam více zasažených lidí, tak si může přes operační
středisko povolat další členy posttraumatického týmu. 98-102 R1
164
Já od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat)… 102 R1
… když není potřeba první psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali
a nabídli jim třeba i to, že jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká
další pomoc, pokud oni budou chtít. 102-104 R1
To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho
vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další
procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální
podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu. 104-108
R1
Dále očekávám, že zareagují na tu situaci podle potřeb lidí. Pokud není
potřeba poskytovat první psychickou pomoc, tak jí samozřejmě neposkytují.
Pokud ti lidé řeknou, že je všechno v pořádku, že nic nepotřebují, tak je
všechno v pohodě, nic nepotřebují. Ale očekávám, že se třeba zeptají, jestli pro
ně nemůžou něco udělat i v téhle oblasti …. 108-111 R1
…a že jim řeknou „máme tady skupinu dobrovolníku, kteří v případě, že vy
byste chtěli, že by byla nějaká potřeba, tak zareagují – jenom abyste to věděli“.
111-113 R1
Hlavně tu pomoc nevnucovat, jakoby nevstupovat do toho násilně, ale
minimálně alespoň tuto informaci předat. 113, 114 R1
Asi by je /informace zasaženým/ vyškolený hasič předával líp než ten
nevyškolený, který vůbec nic neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP
týmy, nějací dobrovolníci nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že
vyškolený hasič si „troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o
takových věcech. Avšak ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený.
Někomu třeba vadí, když vidí člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá
v sobě sílu nebo odvahu za ním jít a začít s ním mluvit. 118-123 R1
Od toho vyškoleného hasiče očekávám, že tuhle dovednost, tuhle
kompetenci a odvahu mít bude. Že tedy toho člověka osloví nebo se zeptá,
jestli může něco udělat v rámci svých možností, které má. To znamená
nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky nebo si s
ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci. To
znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu,
zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. 123-128 R1
… nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky
nebo si s ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci.
To znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu,
zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. Právě na tohle je proškolený,
tohle umí. Ten neproškolený hasič to možná umí jakoby přirozeně, lidsky.
Vyškolený hasič je vybaven víc těmi informacemi. 125-130 R1
Myslím si, že jsme o tom přemýšleli z toho úhlu pohledu, že neměli kam jít.
Hledalo se ubytování. 134, 135 R1
165
… teď si úplně přesně nevybavím, jestli měli nějaké příbuzné, ale mám
pocit, že nějakou dobu bydleli u sousedky naproti. 135, 136 R1
Takže z tohoto úhlu pohledu - jestli by nebyla možnost, v rámci obce,
zajistit nějaké ubytování nebo nějaké základní praktické věci. 136, 137 R1
Ono to tak většinou bývá, když je to malá obec nebo vesnice, že se tam
většinou ten starosta sám zastaví a že se tam sám přirozeně angažuje. 141, 142
R1
Není to o tom, že bychom ho /starostu/ museli nějak nutit. 142, 143 R1
Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně fungují.
143, 144 R1
…otázka potřeb, které se můžou měnit v čase. V tu chvíli, kdy jsme spolu /s
KIP týmem/ mluvili v tu sobotu, tak ty potřeby, které mi sděloval proškolený
hasič, tak se týkaly spíše těch praktických věcí. Ty potřeby se však samozřejmě
mohly vyvíjet v čase. 147-149 R1
Člen KIP týmu, se vždy po příjezdu ptá na to, „co v tuhle chvíli pro Vás
mohu udělat, co byste teď potřeboval, o čem bychom spolu mohli mluvit,
v čem bychom se mohli nějakým způsobem posunout dál“. 149-151 R1
On tam /k zasaženým/ nejde s nějakým konkrétním návrhem „teď budeme
dělat tohle, tohle, tohle“, ale naopak on musí zjistit, jak se ta situace změnila…
152, 153 R1
… a často se opravdu stává, že si zavolají druhý, třetí den a rodina řekne „je
to v pohodě, oni přijeli příbuzní, my to teď zvládáme sami“ – což je ta nejlepší
varianta. 154, 155 R1
Takže člen KIP týmu si musí vždycky zjistit, co je teď v tuhle chvíli
důležité. 155, 156 R1
Máme takové letáky nebo postupy, kde mají tyhle věci zdůrazněné: aby se
ptali na to, co to teď v tuhle chvíli ten člověk potřebuje, co je jeho potřeba a na
tom se domlouvali dál. 156, 157 R1
Tady si myslím, že to bylo pouze o tom, že společně jeli do té Naděje.
Vybírali si tam nějaké oblečení a pak měli nějaký telefonický kontakt … a tím
to bylo vyřešené. 160-162 R1
Skutečně záleží na potřebě těch lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli
chtěli. 162 R1
Nabídka dobrovolníků je pestrá tak, jako je pestrý ten tým. 165 R1
Můžou nabídnout praktickou pomoc – třeba jako v tomto případě tam s tím
člověkem zajet, pokud jde například o staršího člověka. Nebo ho doprovodit na
úřady, pokud to potřebuje. Nebo s ním řešit nějaké věci ohledně zařizování
pohřbu a takových praktických věcí, které si ten zasažený člověk nedokáže
zařídit sám nebo mu je nedokáže nabídnout jeho přirozené prostředí. 165-169
R1
Můžou nabídnout rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější
provázení. 169, 170 R1
166
…potřeby člověka (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace
pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po
potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to
až do roviny existenciálních otázek. Takže opravdu záleží na těch lidech. 170175 R1
Ta nabídka je pestrá, protože v tom týmu máme ekonoma, terapeuta,
kaplana, člověka, který je schopný zajišťovat tyto praktické věci – takže záleží
na potřebě zasažených lidí. 175-177 R1
Hasič /vyškolený/ je omezený tím, že je na místě události po dobu zásahu.
To znamená, že on se musí vrátit zpátky na základnu. Je fakt, že se tam dokáže
zdržet déle a s těmi lidmi ještě mluvit, kdy už v podstatě ta technická část
zásahu neprobíhá, ale nemůže tam s nimi být celé odpoledne. Musí jít zpátky
na základnu. To je tedy jeho omezení. On je pouze pro tu prvotní akutní fázi.
181-184 R1
On je pouze pro tu prvotní fázi. Proto, aby ošetřil akutní stresovou reakci,
poskytl první psychickou pomoc, dal nějaké další kontakty, předal toho
člověka – to je jedno jestli sousedovi, starostovi. Aby předal toho člověka dál,
neměl by ho nechat například na ulici samotného … A pak musí odjet. 184-187
R1
V tu chvíli je to samozřejmě i na tom zasaženém člověku, zdali
dobrovolníka nějak dál osloví, nakontaktuje…187-189 R1
ale v tuto chvíli to pro hasiče končí. Nemůže tam už potom jezdit dál nebo
se tomu člověku dál věnovat … I když oni by rádi - je samozřejmě zajímá, jak
ty příběhy dopadají …189-191 R1
Ale ta jejich činnost je dána zásahem nebo spíš dobou trvání toho zásahu.
191 R1
Nejsou proškolovaní pro dlouhodobou nebo střednědobou podporu. Zajímá
je to z toho lidského hlediska. Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní
fázi – tady a teď. 191-193 R1
Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní fázi – tady a teď. „Co pro Vás
můžeme teď udělat, jak to teď můžeme zvládnout, abyste mohl …“, taková ta
nejbližší budoucnost „ kam teď půjdete, koho teď můžeme zavolat, co teď
uděláme, kde teď budete spát… “. 193-195 R1
Cílem je, v případě potřeby, člověku poskytnout první psychickou pomoc a
předat ho. Předat toho člověka, pokud je zase ta potřeba, do nějaké další péče.
200, 201 R1
Znovu opakuji – řídí se to /pomoc od PIP/ pouze podle té potřeby
/zasažených/. 201, 202 R1
Řada lidí je v pohodě, sama si zavolá svým příbuzným, známým … Vůbec
nepotřebují s hasičem mluvit. 202, 203 R1
… pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní
třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté
167
události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost,
ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával. 203-206 R1
Mým cílem bylo udělat to přemostění … 209 R1
Mým cílem je zareagovat na nějakou potřebu hasiče. 209 R1
Jestliže on /člen PIP/ zavolá a chce konzultovat, tak mu poskytnout pokud
možno co nejlepší konzultaci. Na danou situaci, kdy já tam nejedu, nebudu tam
s ním, tak aby on měl to, co potřebuje. Někdy se v tom potřebuje nějak
zorientovat, nějak si to srovnat … 210-212 R1
Takže mým cílem je podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té
události cítil dobře v tom, co tam dělá, připomenout kroky první psychické
pomoci. 212-214 R1
Aby to pro něj /člena PIP/ bylo pohodové. 214 R1
Další moje cíle vycházejí z daných potřeb. V tuto chvíli bylo mým cílem
předat informaci o této události koordinátorce KIP týmu. 214-216 R1
Vždycky by se ty věci asi daly dělat lépe. 219 R1
… tak jak je tady u nás v kraji ten systém nastavený, tak ve své podstatě ano
/byla to ukázka dobré praxe/. 219,220 R1
Ten vyškolený hasič zmapoval nějaké potřeby. 220, 221 R1
Všimnul si toho, že ti lidé tam něco potřebují. 221 R1
Kontaktoval mě, nějakým způsobem na to /na potřeby zasažených/
zareagoval. 222 R1
Vůbec že o to projevil zájem z toho lidského hlediska, což také nemusí být
vždycky tím pravidlem. 222, 223 R1
Současně zasaženým něco nabídl … 223, 224 R1
Je otázka, kdyby to nenabídl, jestli by ta komunikace fungovala sama
přirozeně – to je možné. To nedokážu posoudit. 224, 225 R1
Podařilo se předat kontakt do KIP týmu a zafungovalo to dál. 225, 226 R1
… podpora lidem dostala od akutní fáze až po tu další. 226, 227 R1
Z pohledu systémového nastavení si myslím, že je to ukázka dobré praxe.
227 R1
Jestli by se ten rozhovor dal vést nějak jinak, jestli by se dalo v té chvíli
udělat něco jiného … třeba jinak pracovat s tou komunitou a nějak jinak to
směřovat – to je možné. Pořád se tím všichni učíme. Nebyla jsem tam, tak se
mi to těžko posuzuje. Z pohledu, jak si myslím, že by ten systém mohl
fungovat, tak se domnívám, že ano. 227-231 R1
Mezi námi je spolupráce velmi dobrá. Třecí plochy tam nejsou v podstatě
žádné. 236 R1
Díky Vašim otázkám dokola přemýšlím, jestli by se to třeba dalo udělat
nějak jinak … 236, 237 R1
Hasiči vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří
mohou také předávat dál. 238, 239 R1
Možná to mohlo fungovat jakoby přímo beze mě… 240 R1
168
Ale každá ta událost je jiná a každý člověk se z ní poučí. 240, 241 R1
Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten vyškolený
hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě
jakoby žádná starost. 242, 243 R1
Jestli jsme do toho museli vstoupit nebo nemuseli – to je vždycky otázka.
244 R1
… ten vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další
péče, takže pro mě jakoby žádná starost. 242, 243 R1
S těmi hasiči máme pravidelné odborné přípravy, kde vždycky probíráme
kazuistiky. 247 R1
Oni /vyškolení hasiči/ si je přinesou a vždy je nějakým způsobem
hodnotíme. Rozebíráme ty události. 247, 248 R1
… pokud by ta událost pro ně /vyškolené hasiče/ byla nějak zatěžující, což
tedy tato zrovna nebyla, takže můžou zavolat - že bychom se domluvili třeba i
na individuální konzultaci. 249, 250 R1
Stejně tak s těmi dobrovolníky probíhají setkání, kde se události probírají.
Vždycky je vyhodnotíme, vždycky se jim snažíme věnovat. 250-252 R1
Asi to neprobíhá podle Standardů psychosociální pomoci, kdy by se měly
dělat průběžný schůzky. Ta praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to
není možné. 252-254 R1
Ale máme to v hlavě, že by to tak mělo probíhat. 254 R1
Víme o tom, že je potřeba se před událostí nějak domluvit - někdy je to
telefonicky, někdy se to podaří osobně. 254, 255 R1
Celé to území, které mám na starosti, je veliké. Úkoly se na mě valily, tak
jsem rychle pochopila, že to sama nezvládnu a začala jsem hledat nějaký
opěrný body, nějaké zdroje. Asi od roku 2009/2010 spolu spolupracujeme
s Adrou. 261, 264 R1
169
KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU SE STAROSTOU OBCE
R2
KÓDY 1 R2 – 225 R2
… byl jsem zrovna nakupovat v nákupním středisku 4,5 R2
… mi vždy chodí na mobil jakýkoliv výjezd hasičů tady a v blízkém okolí,
takže i tahle zpráva mi samozřejmě přišla na mobil 5,6 R2
Několik minut na to mi volal velitel hasičů, že došlo k velkému požáru,
který (shodou nešťastných okolností foukal poměrně silný vítr), bleskurychle
dům zlikvidoval … 6-8 R2
… požáru, který … bleskurychle dům zlikvidoval …Takže jsem tam hned
jel. 7-10 R2
Samozřejmě, když jsem přijel na místo, mohl jsem zjišťovat pouze
informace, které mi hasiči předávají – tzn., že pán byl poměrně vážně
popálený… 10, 11 R2
… pán byl poměrně vážně popálený, protože se snažil zachránit nějaké
věci… 11, 12 R2
… /pán/ je to sběratel historických motorek, takže se odvážil jít do toho
hořícího domu, do garáže. Utrpěl nějaké popáleniny. 12, 13 R2
Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty motorky …,
tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě i pro tyto věci. 13-15 R2
… když jsem přišel na to místo, tak ty motorky tam byly přikryté pod
plachtou a pán byl v nemocnici. 15, 16 R2
Paní byla … u sousedů, …, kteří se jí okamžitě ujali. Nabídli jí přístřeší,
nabídli jí nějakou pomoc… 16-18 R2
V těchto chvílích si člověk vždycky uvědomí, o co všechno oni přijdou. 18,
19 R2
To nejsou samozřejmě jenom věci movité jako takové, ale jsou to fotografie,
jakékoliv věci, který se vztahují k jejich životu. 19-21 R2
Protože to byli starší lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své –
nahrávky, videokazety, atd. 21, 22 R2
Jako první jsem se zeptal, jestli je na tom ta paní psychicky dobře, abych jí
mohl navštívit. 22, 23 R2
První co bylo, tak jsem samozřejmě nabízel pomoc – peněžitou částku,
jednorázovou rychlou akci, finanční nevratnou půjčku nebo resp. dar. 23, 24
R2
Potom jsem okamžitě obtelefonoval všechny zastupitele… 25 R2
… řekli jsme, že uspořádáme sbírku. 25 R2
… tohle bylo zrovna o víkendu, takže hned v pondělí jsme svolali
mimořádné zastupitelstvo 26, 27 R2
170
…krajský úřad … to musí také schválit. Žádali jsme, aby to bylo ve
zrychleném režimu. Do konce týdne bylo možné legálně zřídit finanční sbírky.
28, 29 R2
Věcná sbírka trvala už od toho víkendu, kdy se to stalo… 30 R2
Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní
prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco
na sebe. 33,34 R2
Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití, balených
vod atd. 34, 35 R2
Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by samozřejmě
nemusela platit. 35, 36 R2
…solidarita mě tady vždycky překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko
Praze, člověk by řekl, že tady každý svým způsobem za sebou zavře dveře na
své zahrádce. 36-38 R2
… jakmile se stane taková tragédie, tak naštěstí ta solidarita mezi nimi
pořád je … 38, 39 R2
… i bez výzev oni sami volají na hasiče nebo k nám na úřad, jak by mohli
pomoci. 39, 40 R2
My jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat … 40,
41 R2
… že i ti ostatní lidé soucítí. 41 R2
…ty chvíle jsou potom dojemné, je to určitě nějakým způsobem emočně
vypjaté, zejména při těch osobních setkáních …je dobře, že se to děje. 41-43
R2
Kdyby člověk neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde. 43, 44 R2
Takhle můžu říct, že jsem i trošku pyšný na obec… 44 R2
… obec…se vždycky dokáže dát dohromady a těm lidem pomoct … to není
jediný případ 44, 45 R2
…tehdy truhlárna, ten pán dopadl taky velice špatně, protože se snažil
zachraňovat pro změnu auto… 46, 47 R2
Paní se pochopitelně zhroutila. Musela být v péči lékařů. 49 R2
… objevila se tady až někdy po měsíci. Vůbec nechtěla vidět to spáleniště,
nechtěla se jít do těch končin ani podívat… 49, 50 R2
Pobývala tady u dcery, u známých. 51 R2
Dneska už je to všechno snad v pořádku. Pán se zase hádá na veřejných
schůzích, takže je všechno tak, jak to má být. 51, 52 R2
To… by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí … 52, 53
R2
… že lidi k sobě dokážou aspoň trošičku soucítit. 53, 54 R2
My to, co děláme na obci, považujeme určitým způsobem za svoji
povinnost. 54, 55 R2
171
Jsme tady pro lidi, takže se jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde… 55
R2
Za prvé to bylo zřízení té sbírky. 58 R2
Potom na řádném zasedání zastupitelstva byla schválena ještě jedna pomoc
– kromě té bleskové - obec schválila dvacet pět nebo dvacet tisíc jako
mimořádný příspěvek, dar obce této postižené rodině. 58-60 R2
To sice ve chvíli, kdy jim shoří dům za více než milion korun, je částka
spíše symbolická. Ale v té chvíli to pomůže. 60, 61 R2
…s těmi pojišťovnami se zkontaktovat a vysvětlit jim, že paní například
aktuálně nemůže, protože se děje to a to. 64, 65 R2
…podnikatele, kteří pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat
nějakou cenu, ve které by zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. 67, 68 R2
…manželé už byli starší. Ten pán po pobytu v nemocnici, který mu moc
nepřidal, už neměl chuť jakoby začínat znova. Takže se rozhodli tady to
spáleniště prodat a pořídit si někde byt. 69-71 R2
Přiznám se, že jak jezdím okolo toho spáleniště, tak vidím, že to k prodeji
není. 71, 72 R2
Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec. 72 R2
Dostali jsme počátkem roku dopis od paní, která nám poděkovala za pomoc,
které se jí dostalo nejenom od nás, ale i od občanů. 73, 74 R2
Ale že z toho důvodu, že se sem už nechtějí vrátit, tak nám tímto děkuje a
loučí se s námi… 74, 75 R2
… já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme tady
místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme … 78, 79 R2
Jsou to těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení. 79, 80 R2
Dokud se v té situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co
musejí prožívat. 80, 81 R2
Mně to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám
přímo s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. 81, 82 R2
…někdo musí zůstat jakoby silný… 83 R2
… ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je postavíte, tak tam oni budou stát.
83, 84 R2
Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni popojdou o tři metry. Jsou jak
loutky. To jsou ale ty první dny. 84, 85 R2
Shodou okolností i s Novákovem máme dobrou zkušenost, jsou blízko.
Protože se tady často pořádají různé hasičské soutěže, tak se vídáme několikrát
do roka. Známe se. 114-116 R2
Pak samozřejmě, když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom
si myslím, že dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí. 85, 86 R2
Musím říci, že jsem strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné větší
neštěstí ve smyslu obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to větší
bol, větší neštěstí. 86-88 R2
172
… oni /zasažení/ nečekali vůbec nic. V tu chvíli tam viděli hasiče. 91 R2
…lidé jsou v šoku… 91, 92 R2
…kdy se tam objevím já, jako starosta, a začnu jim konkrétně nabízet
nějakou formu pomoci, tak ze začátku koukají nevěřícně … evidentně s něčím
takovým nepočítali. 92-94 R2
…řeknu „vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný
vám během půl hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku
… a nebojte se, pomůžeme vám“… 94-96 R2
…lidé na vás koukají jako na zjevení. 96 R2
Vždycky jsme tam byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím
pomoct. 108, 109 R2
… část zachráněných věcí … se může schovat na úřadě 97, 98 R2
…aby oni /zasažení/ měli jistotu, že aspoň to, co se zachránilo, že o to
nepřijdou. 98 R2
Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky
jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“. 98-100 R2
…to jsou taková dobrá světýlka /informace o záchraně věcí/, která oni v tom
neštěstí mají. 100, 101 R2
…aby to bylo obráceně – aby oni čekali „tak kdy už se někdo konečně
přijde z toho úřadu o nás postarat“, to ne. 101, 102 R2
To se možná děje u katastrof většího rozměru, jako jsou třeba povodně, tak
tam se tak nějak očekává, že se postará obec. … u toho individuálního neštěstí
…, tak tam ne. 102-104 R2
Možná by k tomu dospěli dříve nebo později, třeba do týdne by jim bylo
divné, že by se nikdo neozval. Ale myslím si, že taková situace nemůže nikdy
nastat. 104-106 R2
My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se snažíme pomáhat a
snažíme se s nimi tu situaci řešit. 106, 107 R2
Nebyly to jenom tyhle dva velké požáry, byla to spousta drobných požárů,
chat. 107, 108 R2
Vždycky jsme tam byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím
pomoct. 108, 109 R2
Tady v tom případě to bylo naprosto automatické, vůbec nikdo nepřemýšlel.
109, 110 R2
Jediné, nad čím se v tu chvíli dalo přemýšlet, jak to co nejvíce urychlit, jak
co nejdříve pomoct. 110, 111 R2
U nás ti hasiči jsou perfektní. 114 R2
Ti hasiči jsou místní kluci, kteří mají se všemi těmi lidmi osobní vztahy,
potkávají se na pivu v hospodě, potkávají se na místních sportovních utkáních
atd. 116, 117 R2
173
Může to při tom neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně –
Fanda tu paní chytne kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože
se znají. 117-119 R2
Samozřejmě profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je
potřeba. Ale ten lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici,
kde se všichni známe. 119-121 R2
…jejich úkolem bylo, aby se požár nerozšířil na okolní domy, na sousední
pozemky. 124, 125 R2
… s ohledem na svoje zdraví zachránit z toho domu to, co se dá. 125 R2
… nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na úkor
ohrožení života. 125, 126 R2
To se snažíme těm klukům říkat na různých školeních apod. 126, 127 R2
Chlapi jsou prostě chlapi. Ve chvíli, kdy si navlékne uniformu a jede s těmi
majáky, tak adrenalin stoupne. V tu chvíli má pocit, že zvládne všechno. Byl
jsem svědkem, že kluk, který měl podvrknutý kotník, měl být v klidu doma, ale
jemu to nedalo a jel s tou posádkou. Ti kluci vešli do domu, kde spadl kus
trámu, schodiště nebo střechy, a on v tu chvíli … na sebe navlékl helmu, vběhl
tam za nimi a nebyla síla, která by ho zastavila. 127-132 R2
Dostal /hasič/ na místě samozřejmě pokárání od velitele zásahu, protože šlo
především o jeho ohrožení. 132, 133 R2
Ti kluci /hasiči/ jsou opravdu stateční. 133, 134 R2
Člověk k tomu musí mít nějaké buňky, nemůže to dělat každý. Kdo se bojí
ohně nebo uzavřených prostor, tak to dělat nemůže. 134, 135 R2
…můj obdiv mají /hasiči/. 135 R2
Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak /dobrovolní hasiči/
nezadali s těmi profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit,
aby nechodili do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná. 135-137 R2
Jednotka dobrovolných hasičů není pro tak těžký úkol vycvičená. 137, 138
R2
Já o nich /hasičích/ mohu mluvit pouze pozitivně. Nevidím nic, co by se jim
mělo vytknout. 138, 139 R2
…nezaznamenal jsem ho /vyškoleného hasiče/, nebo mě alespoň nikdy
nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste
potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten
specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se
tedy ještě nesetkal. 143-146 R2
Jak jsem přijel z toho nákupního střediska, tak na místě byli pouze místní
hasiči, kteří zajišťovali už pouze spáleniště. Paní byla v té době u sousedů, pán
v nemocnici. Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala pouze místní jednotka.
152-154 R2
Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala pouze místní jednotka. 154 R2
174
Mně volal náš velitel dobrovolných hasičů. Velitel naší jednotky je přímo
podřízen mě. 157 R2
Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice těžko se
identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár rodinného
domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků. Takže se
v první chvíli nedá odvodit, co to je. 157-160 R2
…nezaznamenal jsem ho /vyškoleného hasiče/, nebo mě alespoň nikdy
nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste
potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten
specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného.
Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů…zjistíte, jak je to
vážné… 160, 161 R2
Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o
co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete
se a jedete tam. 160-162 R2
…kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak
najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete
tam. 161, 162 R2
Jinak k těm požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval
trávu, chytla mu od toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze
podat zprávu. 162-164 R2
… jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak považuji
za automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na místo
události. 164-166 R2
…pomoci poškozeným ze šoku… 170 R2
…pomoci…od toho, aby se nestalo ještě větší neštěstí, 170, 171 R2
Šok může přivodit i nějaké zdravotní problémy. Zvlášť u starších lidí, kteří
mohou mít slabší srdce, nebo je může potkat jakákoliv příhoda. 171, 172 R2
Jejich základním úkolem je asi udržet lidi v klidu. 172, 173 R2
Domnívám se, že jsou vyškoleni na to, aby na těch lidech poznali příznaky
nastupujícího šoku, snažili se je zmírnit nebo povolat zdravotníka, který by
potom v té chvíli dokázal podat tišící prostředky, protože to se domnívám, že
hasič dělat nemůže. 173-175 R2
Ne, to vůbec nevíme /že se angažoval někdo z KIP týmu/. 178 R2
Víte, člověk jde za těmi lidmi s nabídkou pomoci, ale nechodí tam ob den.
178, 179 R2
…jsem se jí /sousedky, u které byla zasažená ubytovaná/ ptal, jak je na tom
ta paní /zasažená/ a říkala, že vše v pořádku. Já na to, že přijdu a přinesu zase
nějaké věci. 179-181 R2
Na druhou stranu se bojíme toho opačného efektu, aby člověk v zasažených
lidech nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké. Míru je
těžké určit. 181-183 R2
175
Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne. Ne, že by se
člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak začínáte
ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam nebyl
méně krát. 183-185 R2
Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho člověka poplácat
po zádech „jak to jde“. 185, 186 R2
Mám pocit, že poslední kontakt s touto paní jsem měl ve chvíli, kdy ta
sbírka skončila - asi po měsíci. Přímo zde na obci jsme jí předávali výtěžek
z finanční sbírky. 186-188 R2
Když se zeptáte „můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne, vy
jste toho pro mě udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní blok,
aby už někam nevstupoval přes míru. 188-190 R2
Mohu zopakovat, že jsem pyšný na náš hasičský sbor, na zastupitele, kteří
se dokázali rychle zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším možném
termínu, abychom mohli odhlasovat důležité věci. 193-195 R2
Myslím si za náš úřad, že jsme se s tím problémem také vypořádali docela
dobře. 195, 196 R2
…nastává otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu
však než o výši jde o to gesto. 196, 197 R2
Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela zřídit, tak je
to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo hloupé, kdyby
tam člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou to řády k deseti
tisícům, tak je to potom příjemnější. 197-200 R2
Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím
nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním. Já
jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady nebydlí,
že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze zřetele.
Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících...takže do dvou, do tří
měsíců. 203-206, 208 R2
Když se stal ten požár, tak uplynul asi tak týden, než se zřídila sbírka. 207
R2
Sbírka trvala zhruba měsíc a půl, byla časově omezená. 207, 208 R2
Až teď v lednu přišel dopis, kde se definitivně loučili s tím, že bydlí jinde.
208, 209 R2
Takovou situaci jsem zažil dvakrát, když budu mluvit pouze o těch
požárech. V obou případech se tento způsob osvědčil. 212, 213 R2
…jsme hned zkraje udělali ještě další věc … jsme těm rodinám nabídli
ubytování – bylo by možné je umístit do Charity, kde mají volné pokoje. 213215 R2
… to nebylo nutné /zajištění ubytování/, protože…si je vzali sousedi od
vedle a nebylo potřeba něco nabízet. 215-217 R2
176
…pokud by se nám v budoucnu stalo něco podobného, tak bychom
postupovali úplně stejně…co nejrychlejší pomoc obce, co nejrychlejší
uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a samozřejmě nabídka pomoci
v co největším možném rozsahu, v jakém je obec schopná pomoc. 217-220 R2
Když jim tam shoří úplně všechno, tak oni pak potřebují nové doklady,
občanský průkaz. 220, 221 R2
Je to samozřejmě také o zajišťování dokladů…. To my umíme ve spolupráci
se sociálním odborem v Novákově ve zrychleném režimu. Máme velmi dobré
vztahy přímo se sociálním odborem v Novákově. 220, 222, 223 R2
177
KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S VELITELEM ZÁSAHU HZS
(SOUČASNĚ VYŠKOLENÝM V POSKYTOVÁNÍ
POSTTRAUMATICKÉ PÉČE)
R3
KÓDY 1 R3 – 461 R 3
…vzdělání … jsme do toho šli s tím teda, abychom mohli zůstat ve
služebním poměru 12-15 R3
Dělal jsem jí /hasičskou profesi/ bez měsíce 23 let. 18 R3
/členem týmu posttraumatické péče/ Od roku 2008. 21 R3
… vykonavatele posttraumatické péče při tomto zásahu jsem začal dělat
zhruba po třech hodinách od začátku zásahu. 27, 28 R3
… každý ten zásah, každá ta událost začíná standardním způsobem. 31 R3
Operační středisko vyhlásí poplach. 31, 32 R3
Jednotka podle typu zásahu vyjíždí. 32 R3
Jednotka podle typu zásahu vyjíždí. Vždycky tam vyjíždí velitel zásahu,
posádka. 32, 33 R3
Záleží potom na druhu zásahu, k tomu je patřičná hasičská technika. 33 R3
Tady šlo o požár rodinného baráku… 33, 34 R3
Současně s tim byly povolány i dobrovolné jednotky … 35, 36 R3
Ty dojezdový časy a výjezd těch jednotek - u nás je to asi do dvou minut, u
těch dobrovolnejch tam je to někdy i do pěti. 36, 37 R3
HZS byl u tohoto zásahu jako první. A v tu chvíli vlastně začala jakoby
moje práce… 37, 38 R3
…zhodnotit místo události, rozdělit techniku a lidi na úseky, který budou
ten požár likvidovat; zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. 38, 39
R3
…ten požár likvidovat; zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. 39
R3
Zjistit, jestli v baráku není nějaká osoba, popřípadě jestli osoby, který tam
byly, nejsou zraněný. 40, 41 R3
V tomto případě tady šlo o popálení toho pána, který vlastně požár způsobil.
Bydleli tam starší manželé s vnučkou, pán si dělal dole něco v kuchyni a došlo
k požáru v kuchyni. 41, 42 R3
…se jednalo o barák typu okál…To je vlastně lisovanej papír nahozenej
stavební hmotou, takže žádná cihla, nic. Jsou to montovaný baráky z dob asi
ještě socialismu. Takový už se dneska nedělaj. Byla vlastně zděná podezdívka
tohohle baráku jako sklepní s garáží a na tom vlastně byl patrovej domek typu
okál. 43, 46-49 R3
Jelikož došlo k požáru v tý spodní části v přízemí v kuchyni, která byla
propojená velkym výdejním oknem z obýváku a klasickýma dveřma s chodbou
a vstupem do prvního patra… 49-51 R3
178
… ten pán se snažil ten požár sám nejdřív zlikvidovat… 51 R3
Ta vnučka s tim pánem stačili vyběhnout… 54 R3
… babička byla v tý době na návštěvě vedle u sousedů. 54, 55 R3
…vnučka, když potom cítila ten kouř do prvního patra, kde byla na počítači,
tak vlastně se běžela podivat, co se děje dole . Tam už teda viděla, že to sami
neuhasej, takže vytáhla dědu ven. 55-57 R3
Ten /pán/ byl popálenej tuším na obličeji a na ruce, takže vlastně to bylo
první, o co jsem žádal operační středisko, aby poslali na místo rychlou
záchrannou službu. 57, 58 R3
…žádost byla, aby se na místo dostavila vejšková technika - plošina,
protože vlastně ten rodinnej barák byl mezi dvouma barákama a v tý době
foukal dost silnej vítr. A hrozilo nebezpečí, že by se požár mohl rozšířit na
další objekty. 59-61 R3
…hrozilo nebezpečí, že by se požár mohl rozšířit na další objekty… 60, 61
R3
…začala postupná likvidace toho požáru. 62 R3
Problém tam byl v tom, že jednak teda foukal silný vítr, a do toho objektu,
díky tomu, že je to okál – dřevo a papír, tak se v první chvíli nedalo vstoupit…
62-64 R3
Potom v průběhu toho zásahu přijela výšková technika… 64, 65 R3
…aby se požár nerozšířil na další objekty. 66 R3
V průběhu toho zásahu samotnej ten pán byl převezenej záchrannou službou
do nemocnice. 66, 67 R3
Postupně jsem získával informace … přišla i ta pani z tý návštěvy, která
doplnila ty informace, kolik lidí v tom baráku bylo, kdo za ten požár může …
to se zjistilo od tý vnučky 67-69 R3
…ta vnučka i ta pani byly samozřejmě v šoku, a vlastně shořelo jim
všechno. 70 R3
Odhaduju /věk vnučky/ nějakejch 16, 17 let. Bydlela s babičkou a
dědečkem. 73 R3
…ta vlastní posttraumatická péče přišla až pozdějš. 73, 74 R3
…špatný klimatický podmínky, a proto byla potřeba rychle dopravovat voda
… nejbližší rybník …5 kilometrů, takže vedle soused nabíd, že můžeme tahat
vodu vod něj z bazénu, kterej stejně potřeboval vyčerpat. 74-77 R3
…jsem vydal pokyn, ať vodu berou od toho souseda. 77, 78 R3
…ten pán /soused/ uplatňoval ještě vymalování toho bazénu…všechno se
nedá uhlídat. Ale voda teda byla. 83, 84 R3
…podmínkou ze zákona o služebním poměru bylo, že každý hasič musí mít
odpovídající
…všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda byla…jsem nakonec musel psát
jakoby vyjádření, odůvodnění, proč se tak stalo. Jako říkám, všechno se uhlídat
nedá. 83-85 R3
179
… potom se přidal ještě jeden proud, který z boční strany chladil zeď, kde
hrozilo nebezpečí prohoření. 85, 86 R3
Postupně se ten požár likvidoval až do fáze, kdy je požár uhašen. 87 R3
V tý době už jsem žádal prostřednictvím mobilního telefonu starostu města,
nebo obce, aby se dostavil na místo případ… 87-89 R3
…bylo potřeba zajistit minimálně nějaký finanční prostředky pro tu pani
s tou vnučkou - pán byl v nemocnici, zajistit nějaký ubytování. 89, 90 R3
… když potom už byla provedená ta likvidace a už se jen hlídalo to ohniště
… 90, 91 R3
… kdyby tý pani nabídli ubytování v nějaký ubytovně přímo ve vesnici…
91, 92 R3
…představa, že ta pani je bez ničeho a teď jí posaději do tý místnosti, takže
by to asi nebylo košér, takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se
dohodnul …aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich, že tam bude mezi lidma
a bude to pro ni lepší. 92-95 R3
…byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul …aby ta pani nějakou dobu
tam byla u nich… 93-95 R3
Měla se na místo dostavit taky matka tý vnučky, s tím že teda spolu měli
vyřešit nějakou tu situaci, co se týče toho, co bude dál. 95-97 R3
…jsem…volal psycholožce HZS, aby kontaktovala někoho z Adry nebo z tý
organizace, protože ty lidi vlastně potřebovali nějaký oblečení. 97, 98 R3
…ty lidi vlastně potřebovali nějaký oblečení. Neměli vůbec nic. Potřebovali
pomoc s vyřízením dokladů novejch. 98, 99 R3
Co se týkalo potom těch peněz, tak to zajišťoval přímo ten starosta tý obce
nějakým finančním darem – tuším, že hned druhej den ty lidi ty peníze
skutečně měli. 99-101 R3
Takže tohle /zajištění finanční pomoci od starosty/ zafungovalo hodně
dobře. 101 R3
Ty jednotky, který tam vlastně byly – SDH Novákov, HZS, dobrovolný, tak
vlastně spolupracovali s tim záchranym sborem na likvidaci požáru. 102, 103
R3
Po stránce hasičů tam nedošlo k žádnýmu zranění, byl tam jen ten pán, který
požár způsobil. 103, 104 R3
Potom na místě jsem nechával dobrovolnou jednotku z Novákova
jako místní… 104, 105 R3
…to byl hektickej den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další
události. 105, 106 R3
Ale i přesto /že HZS muselo odjet k dalšímu případu/: tam když to skončilo,
tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam stavoval a ještě jsem
kontroloval, jestli ta pani je v pořádku. 106-108 R3
180
… /pani/ už měla informaci od psycholožky HZS, že hned druhej den, že jí
bude kontaktovat přímo někdo z Adry a dali si schůzku, že se měli sejít ve
skladu, kde si budou domlouvat nějaký to ošacení. 108-110 R3
Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně přitom zásahu musel se
věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak posttraumatickou péči, tak velitele
zásahu. 110-112 R3
…není dobrý, když vlastně od toho zásahu musíte někam odejít, věnovat se
něčemu jinýmu než těm lidem, protože furt tu zodpovědnost za ty zasahující
jednotky máte. 112-114 R3
…v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet,
takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu
posttraumatickou péči musim poskytnout já. 114-116 R3
Já jsem toho velitele dělal furt. V tom okamžiku, jsem si k tomu velitelování
ještě přibral tu posttraumatickou péči. Bylo to někdy v době už tý lokalizace,
tzn. když se požár nerozšiřoval. Potom už jsem nějakým způsobem měl čas …
119- 121 R3
…potom šlo se začít věnovat i věcem, který byly v tý době taky důležitý, ale
ne tolik jako do tý doby tý lokalizace. 121, 122 R3
… se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, … protože lidi ohrožený
nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů.
V danou chvíli tedy o ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně
uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní
objekty. 122-127 R3
Potom když už tohleto bylo zabezpečený – proběhla lokalizace /požáru/, tak
já jsem moh se věnovat tomu, že jsem začal shánět toho starostu – tel. číslo
jsem dostal od dobrovolnejch z toho Novákova….Takže v tý době už jsem měl
čas a mohl se věnovat věcem, který spadaj do tý posttraumatický péče. 127-131
R3
…jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že ta paní to bude chtít
stoprocentně vědět. 134, 135 R3
To prvotní bylo: zjistil jsem, jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že
ta paní to bude chtít stoprocentně vědět. …jsem kontaktoval zdravotnickou
službu…134-136 R3
Kontaktoval jsem vlastně psycholožku HZS …. dohodli jsme se na tom, co
zhruba jako ten tým Adry je schopen pro ty lidi udělat – tzn. poskytnout
oblečení, pomoc při vyřizování těch dokladů… 137-139 R3
…s timhle tim všim /s informacema/ já už jsem pak za nima šel. Oni měli
ode mě informace, co je s tim barákem… jak je na tom ten její manžel… 139144 R3
…barák se zachovat nepodaří. Bylo to pozdě volaný. Kdyby v době, kdy ten
požár vzniknul, ten pán volal, tak by ta škoda taková nebyla. 141-143 R3
181
Informoval jsem jí o tom, že je přivolanej starosta s tím, že byl někde
v Praze, ale na místo případu se dostaví. 144, 145 R3
… bylo zřejmý, že oblečení asi nebudou mít… 145, 146 R3
…aby ta paní si dala dohromady zhruba jaký oblečení bude potřebovat, aby
mi na papírek napsala velikosti svoje i vnučky. A to jsem potom já předával
psycholožce HZS a ona potom to předávala dál tomu KIP týmu. 146-148 R3
To se stalo v pátek, v sobotu oni tam /pro oblečení/ jeli a myslím, že
v pondělí se začalo pracovat na těch dokladech. 150, 151 R3
…vim, že obce v těhle případech mají nějakou rezervu na to, aby mohli těm
lidem finančně pomoct. 154, 155 R3
… z hlediska finanční pomoci a náhradního ubytování. 155 R3
Člověk si uvědomí, že by tam ta pani seděla sama, bylo by to pro ni určitě
hodně traumatizující … 156, 157 R3
…člověk má v sobě nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze,
nocleh, střechu nad hlavou. 157, 158 R3
…když už jsem hovořil s tím starostou, tak jsme se dohodli, že budou
posílat ty peníze těm lidem… 159, 160 R3
…to ubytování, to už jsem potom nechal na těch lidech, ať si sami řeknou,
jestli teda budou chtít někam jít nebo ne. 160, 161 R3
To bylo automatický /uvědomování si zasažených a jejich potřeb/. 164 R3
…je to díky tomu KIP týmu, díky tomu školení posttraumatický péče…ono
to člověku hodně dá…Já osobně jsem si třeba do tý doby, než jsem timhle tim
prošel, třeba u spousty dopravních nehod neuvědomil – udělal jsem si svoje.
Neříkám, že ve většině případech… 164-168 R3
…k tý nehodě přijel někdo z tý rodiny … pro nás už ta práce skončila,
všichni se sebrali a odjeli, ale v tu chvíli…si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já
jako velitel zásahu), že vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu… a ve svý
podstatě ač ten zásah skončil, tak oni taky potřebujou pomoct. 169-175 R3
…v tu chvíli si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já jako velitel zásahu), že
vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu…173, 174 R3
… je to tim, že nikdo nás s timhle tim /reakcemi zasažených/ neseznámil
nikdy. 175, 176 R3
Člověk je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej
je zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby
auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si
člověk neuvědomí. 176-179 R3
…až když jsem prošel timhle školenim a nějakým způsobem jsem se tim
zabejval, tak si člověk uvědomí ty věci dál. Že ten člověk, kterej tam potom
přijede a tam kouká, i on sám je nějakým způsobem do toho samotného zásahu
zasaženej a neříkám vždycky, ale někdy i on potřebuje vlastně pomoc. 179-182
R3
182
…dvě hodiny, než to prošetřila ta policie…, my jsme tam potřeba nebyli,
nás volali až posléze, až když to auto potřebovalo trošku umejt. 183-185 R3
…ten řidič, kterej v tom autě sedí, je prostě v šoku. Že je prostě potřeba, aby
si s nim někdo promluvil. 186, 187 R3
…policie, protože ta není školená, tam volali svýho psychologa. Jenže ten
jel z Prahy a byl by tam za dvě hodiny – hrozná doba … 188, 189 R3
…takže potom tam přijela ta psycholožka a vzala si teda toho pána – řidiče,
začla se věnovat vlastně těm pozůstalejm… 189, 190 R3
… je to z neznalostí i těch složek – ať je to policie, ať jsou to hasiči, ať je to
záchranka… 191, 192 R3
…záchranka sama přiznala, že nemá školený lidi na posttraumatickou péče.
192, 193 R3
Ona /záchranná služba/ dokáže ošetřit amputovanou ruku nebo tohlecto, ale
takovýto srdečno, s tím oni vůbec neumějí. Oni to prostě zafačujou „my to
zamedikujem“ a tim to končí. Ani s timhlectim – dalo by se říci city, což by si
člověk myslel, že k tý záchranný službě patří, tak s tim oni prostě ty zkušenosti
nemaj. 193-196 R3
…dopravní nehoda - zraněnej člověk, prostě byl tam zaklíněnej, tak se
přijelo, my jsem věděli, že doktor mu píchne něco na uklidnění, jako ten člověk
samozřejmě potřebuje něco na uklidnění. 200, 202 R3
V lepším případě tam policie zastavila provoz. V horším případě si to
zastavili sami hasiči. 202, 203 R3
Člověk se vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk
jako takovej …vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný
služby a tím pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci. 203205 R3
… problém je v tom, že už nikdo potom neřeší, když tam potom přijedou ty
pozůstalí nebo z rodiny. 205, 206 R3
Ty policajti nejsou vyškolený na to, aby s nima nějakým způsobem
promluvili po stránce toho, protože člověk v danou chvíli má nějaký potřeby,
co budu dělat a tak. 207, 208 R3
Já tomu rozumim - ten policajt má taky jiný starosti… 208, 209 R3
On /policista/ je naučenej, že to musí zakreslit a tak. On má práce až nad
hlavu. 209 R3
…na tom školení bylo důležitý, že u těch větších nehod by měl nějakej
tenhleten člověk, kterej – nemusí to bejt psycholog, psychologů je málo - ale
aby členů tohohle týmu bylo víc a aby vlastně dokázali nějakým způsobem
komunikovat. 210-212 R3
… je to o komunikaci, o ničem jiným. Komunikovat s těmahle těma lidma.
212, 213 R3
…co se týče hysterie, co se týče paniky, stresu, ztráty orientace… ta situace
je potom opravdu taková…jakože u nehody… 216-218 R3
183
…každej člověk jako člověk na situaci, která se vymyká standardu, ať už se
dostane do situace, kde mu jde o život nebo o život někomu z jeho blízkých,
tak reaguje jinak. Prostě nedá se striktně říct „jo je to takhle“ a takhle to je –
ne. Co lidský podvědomí a vědomí, to jiná reakce. 218-221 R3
… jsem se zúčastnil povodní….zachraňovali jsme v místech, kde ty lidi se
už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam bylo vidět, že některej
ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho zajímalo dítě, jinej
majetek… na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch lidí, prostě každej člověk
je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z… starýho baráku, která dokola
povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že tam zůstane. 221-227 R3
Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá…„teď jsem tady projížděl
a je tady nějaká bouračka“, ale protože on má ze zákona povinnost zastavit a
poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem si to splnil, já jsem zavolal“,
takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý společnosti a jak se ty lidi
k sobě chovaj. 228-232 R3
. …školení v tý posttraumatický péči určitě má něco do sebe … 232, 233 R3
… ty lidi /zasažení/ určitým způsobem, ačkoliv si to neuvědomujou - jednak
jim to pomůže… 233, 234 R3
…myslim, že jim to ulehčí (neříkám, že pomůže) tu situaci, do který se
dostali. To je podle mě i ten cíl těch lidí v posttraumatický péči. 234, 236 R3
Nedokážeme pomoct všem, to prostě nejde. Nedokážeme zajistit všechno –
třeba tady máte novej barák. Ale nějakým způsobem zajistit ty prvotní potřeby,
který člověk má a nějakým způsobem snažit se tu situaci zvládnout. 236-238
R3
… když je normální lidskej život, tak on při nějaký události na tý přímce
vznikne nějaká ďoura, tak dostat toho člověka za ten střed tý díry, když už je
pomalinku schopen lézt nahoru. A to si myslim, že při tý práci, ať už jsou to
hasiči, záchranka, policie, tak si myslim, že by to hodně pomohlo. 239-242 R3
… /policisté/ odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když
ví, že mu tam umřel nějakej blízkej. Takže určitě je to potom i pro tu vlastní
policii lepší, když se takovýmu člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to
pro ně znamenalo spoustu starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního,
protože v danou chvíli já tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje
povinnosti, který jsem si musel splnit… 244-249 R3
… velitel toho zásahu musí zodpovídat za celej zásah. To znamená za
všechno, co se u tohoto zásahu stane, ať dobrýho nebo špatného, tak vlastně
nese svoji kůži na trh. 253, 254 R3
Zodpovídá za ty jednotky, který se tam sjedou … 254, 255 R3
…každá ta jednotka, jako dobrovolná, má svýho velitele, ale v době nebo
v okamžiku jakmile přijedou k tomu zásahu, tak vlastně ta zodpovědnost
nějakým způsobem padá na mě. 255-257 R3
184
…kdyby se někomu u toho zásahu něco stalo, tak já se budu zodpovídat
proč. Tzn. proč byly porušeny pracovní bezpečnostní předpisy, proč se to
neudělalo takhle nebo takhle. 257-259 R3
Prostě vždycky musí bejt u toho zásahu někdo, koho můžete takhle trestně
postihnout. A to je právě ten velitel zásahu. 259, 260 R3
Takže pokud jsou to ty typy zásahu, kde zasahujou profesionální hasiči, tak
je tam vlastně velitel zásahu od tý jednotky … 260, 261 R3
…jsou samozřejmě malý zásahy, kam jednotky profesionální nevyjížděj,
kam se posílaj jenom dobrovolný jednotky – tam si to řídí ten velitel jejich, tý
místní jednotky. V tu chvíli on přebírá funkci velitele zásahu a ta zodpovědnost
je na něm. 261-264 R3
Oni si to kolikrát ti kluci /velitelé ze sboru dobrovolných hasičů/ ani
neuvědomujou. 264, 265 R3
… je k soudu vždycky za takovýhle malý věci tahat nikdo nebude, ale díky
tomu, že jsem to dělal už nějakej čas, tak jsem se k soudu už párkrát dostal…
265, 266 R3
… jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco zanedbali, ale
většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my jsme mu
rozstříhali auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit, že jo.
„Hasiči mi zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili auto. 266269 R3
…člověk je opatrnej než něco udělá. Ale zase nemůže člověk váhat u
činností, kde záleží na minutě. 270, 271 R3
… velitel zásahu, kterej řídí vlastně tu vlastní činnost těch jednotek, ať je to
požár lesa, baráku, dopravní nehoda, … je tam velitel zásahu, kterej řídí
všechno a zodpovídá za to. 271-273 R3
To se odvíjí /cíl HZS/ od samotného toho typu toho zásahu. 276 R3
…máme požár rodinného baráku – cílem je zlikvidovat požár. 276, 277 R3
Pokud tam v tom objektu jsou lidi, tak prvotním cílem je to zjistit. 277 R3
Nejdřív se zachraňujou lidský životy, potom zvířata a potom majetek. To je
vždycky takovej základ, podle kterého se jede. 278, 279 R3
…u tohohle případu jsme věděli, že tam nejsou žádný lidi, byl tam tuším že
křeček nějakej (pozn.úsměv), ale to v tý změti nebylo myslitelný zachraňovat
křečka. 279-281 R3
Můj další úkol byl zjistit, jestli je zapnutá elektřina, plyn, vypnout proud,
plyn a nařídit, jakým způsobem bude zásah prováděnej. 281-283 R3
… pokud bych se špatně rozhodl, tak ta zodpovědnost přechází na mě. 283
R3
Pokud by při tom zásahu došlo k tomu, že by chytnul vedlejší barák, nebo
kdyby se tam někomu něco stalo, tak já potom musím prokázat, že on porušil
to, co já jsem tam nařídil. 283-285 R3
185
V době, kdy jsme tam přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu
do doby, než se to přízemí uhasilo…to byl jednak velkej žár a jednak jsem
nevěděl, jakým způsobem je poškozený to patro nad tím – aby nedošlo k tomu,
že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně spadne. 285-290 R3
…tohle všechno já jsem musel v tu chvíli zhodnotit a rozhodnout. 290, 291
R3
… v první chvíli bylo tam zranění člověka, to znamená: okamžitě jsem přes
operační středisko volal záchrannou službu, ta přijela, člověka jsem předal,
ošetřili ho. 291-293
My jsme mu poskytli pouze prvotní ošetření, to znamená takovej balíček
s chladícíma gelama – to se mu přiložilo, to bylo takovýto základní pro toho
člověka co my můžeme udělat. 293-295 R3
Posadil /pán/ se tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát
určil jednoho hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet
se do toho objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl chlap,
kterej ho prostě hlídal. 295-297 R3
On /pán/ tam potom stejně pobíhal, …protože ty lidi maj potřebu vracet se
do toho objektu „co všechno zachráním“ … 295-297 R3
Přijela záchranka, pána mu předal /pověřený hasič/ a pak mi přišel říct, že
už ho předal záchranný službě. 297, 298 R3
Standardně potom je na mě, jako na veliteli zásahu, abych si hlídal, že jsou
stále dostupný hasebný látky, lidi na střídání. 298-300 R3
Pracovalo se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby
všichni byli použitelní. 300, 301 R3
Věděl jsem, že tenhle zásah bude trvat dýl, že to nebude na půl hodiny,
takže z tohohle důvodu jsem si ještě nechal povolat dobrovolnou jednotku z
Novákova. 301, 302 R3
… se ještě dělá to, že jsem požádal místní jednotku, aby zde zůstala několik
hodin…hlídá to místo…bylo tam velký riziko, že by to vítr mohl rozfoukat a
mohlo by to znovu chytnout. Z toho důvodu tam zůstala ta místní hlídka.
Nakonec to bylo 6 hodin, aby to místo ještě hlídali. Ono potom začalo hustě
pršet, takže to nebezpečí toho požáru bylo minimalizovaný. 306-310 R3
…byla to místní jednotka, oni se tam ty kluci potom i nějak střídali, takže
jim to vcelku nevadilo. 310, 311 R3
My /HZS/ jsme odtamtud potom odjížděli k dalšímu případu – k dopravní
nehodě…… když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu jednotku
zkontrolovat…. 312, 313 R3
… když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu jednotku
zkontrolovat….v tý době už jsem měl nějakou informaci od psycholožky HZS,
že to oblečení bude vlastně v sobotu, a za další, že ta finanční pomoc potom
bude v průběhu následujícího týdne. Stavěl jsem se u těch sousedů, ještě jsem
to tý pani říkal… 312-316 R3
186
V danou chvíli jsem nerozlišoval, jestli jsem tam jako velitel čety nebo člen
týmu. 320 R3
… do doby, než jsem timhle tim školením prošel, tak takovýhle věci – jo asi
bych zavolal toho starostu nebo tohle to, ale potom ta následná pomoc, co se
týká toho oblečení, vyřizování dokladů a tak, s tím bych se asi nezabýval…
323-326 R3
…vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale
minimálně si myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici
byl a mohl nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na
co si maj dát pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl
pomoct… 326-329 R3
… není to nejlepším řešením, když je to velitel zásahu. Je to pro něj prostě
další práce navíc – nemyslim to práce jako „ještě musím udělat tohle to“, to ne,
protože v danou chvíli on musí jakoby zanedbat tu svojí činnost, kterou má
danou a jít se věnovat něčemu jinýmu. To pro mě v tu chvíli bylo nejtěžší. 329333 R3
… ona /psycholožka HZS/ má kontakty na Adru nebo ten KIP tým. 336 R3
…my ty kontakty /na členy KIP týmu/ dostáváme taky, ale to s sebou
nevozíme. Takže to je pro mě nejjednodušší jí /psycholožce HZS/ zavolat. 336,
337 R3
Hlavně, ona /psycholožka HZS/ v tu chvíli má čas těm lidem zavolat a říct
„helejte se, máme tady takovej a takovej problém“ – to já u toho zásahu
nemám. Někomu tohleto vysvětlovat, když mi ještě hoří barák… 337-340 R3
No ono ty operační střediska nejsou proškolený /na zajištění kontaktů na
členy KIP týmu/ podle mě…operační středisko je spíš od toho, aby
koordinovalo ty složky, který u toho zásahu spolupracujou…když potřebuji
bagr, tak oni ho seženou – s tím není problém…co se týče kontaktů na ten KIP
tým, tak oni zase nemaj takovej přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci
bude nejlepší. Nebo kdo v tom regionu je schopen tohle to zařídit. 343-347 R3
Jednak mě nějakým způsobem ujistila /psycholožka HZS/ o věcech, ve
kterejch jsem si já nebyl jistej – to znamená, v čem já těm lidem můžu bejt
dobrej a hlavně co se týká těch termínů, tak to já bych musel všechno obvolat,
aby mi řekli „jo v sobotu to bude připravený, budem vás čekat“. 350-353 R3
Já jsem jí /psycholožku HZS/ informoval o tom, že jsem kontaktoval
starostu, se kterým jsem byl dohodnutej, že přijede na místo, kterej mi přislíbil
už v tý první fázi, že s tim něco uděláme. 354-356 R3
Potom s tou paní ještě jednal /starosta/…bylo to na pomoc místním…těm
lidem shořelo všechno. 356-358 R3
Jakmile je ten požár ve fázi, kdy se dál nerozšiřuje, tak i pak ten velitel
zásahu má volnější ruce k tomu, aby – kdyby se nedělala tam ta
posttraumatická péče, tak v týhle tý době já si začnu sepisovat jednotky, začnu
si sepisovat a dělat si malej plánek, kterej pak použiju do zprávy, jak to tam na
187
tom místě vypadalo, co všechno se zhruba zničilo, kolik se použilo dýchací
techniky a takový. To dělá velitel zásahu v době, kdy už nehrozí nebezpečí
toho rozšíření. 362-367 R3
…zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho náhradního
ubytování a ošacení…Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty doklady, že
jsou důležitý… 371 R3
…doklady, že jsou důležitý, takže to jsem tý pani potom taky řekl a s tim
všim jsem tam za těma lidma šel jakoby poprvé. 371, 372 R3
Věděl jsem, jak je postaráno o toho pána, věděl jsem, že budou mít to
oblečení, že nějaký peníze taky budou. Věděl jsem, že to ubytování s nima tedy
bude řešit starosta. Takže tyhle veškerý věci - ty základní dostali jako první
informaci. Jo a taky to, že shořel ten jejich barák. 372-375 R3
… role velitele se těžko odděluje /od člena posttraumatického týmu/. Tu
funkci velitele zásahu jsem měl furt. Tam vlastně jen že jsem suploval další
funkci – samozřejmě byl jsem na ní proškolenej z toho důvodu, ale tady jsem
byl jako velitel zásahu. 379-381 R3
Tak jsem tohle s těma lidma nějakým způsobem vykomunikoval, ale přesto
furt se vám v tý hlavě honí ten zásah … ale tu zodpovědnost jsem měl furt
já…když jde máma s dítětem nakupovat, dítě nechá před krámem, ano
nakupuje, ale furt myslí na to dítě. 381-384 R3
/pomoc sousedi/ Nabídli sami. Skutečně asi dobrý sousedi, dobře se znali.
387 R3
…když tam zůstala ta samotná pani, když já už jsem věděl o nějakým
ubytování… oni mě říkali, že jestli teda ona chce, že tam může jít, že tam maj
pokojík, kde teda ona může být. 387-389 R3
…když jsem tam byl podruhý, tak jsem s tou paní hovořil už na to téma, že
by bylo asi lepší, kdyby aspoň minimálně na tuhle noc zůstala u těch lidí
z tohohle důvodu, že by v tom pokoji na ubytovně byla sama. Ona sama potom
řekla, že ráda zůstane. 389-392 R3
...pozice velitele zásahu je v tom danym okamžiku natolik zásadní, že
fakticky není dobře, aby suploval člena posttraumatický péče. Fakt je to těžký.
396-398 R3
Mě…jako veliteli zásahu, by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo,
kdo by se o ty lidi postaral a mě podal informaci, jakým způsobem se to
vyřešilo…já bych přebral tuto informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je
postaráno. 398-400 R3
Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat, ač zajistit
jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu práce
velitele toho zásahu. 403, 404 R3
Neříkám, že se to podaří vždycky, ale ty lidi, který byli potřeba, tak se to
neskutečně povedlo. 408 R3
Starosta po komunikaci v telefonu skutečně přijel. 409 R3
188
S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila
ošacení a ty doklady. 409, 410 R3
Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém – záchranná služba
poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali. 410, 411 R3
Tam pak zasahovala i policie, která řídila dopravu…. 412 R3
V danou chvíli to pro mě byla zkušenost, že to není ta dobrá práce, tzn. dělat
velitele zásahu a člena posttraumatický péče. 415, 416 R3
Každá ta funkce má věci, který jsou potřeba dodržet…když se to pak kreje,
tak vždycky něco porušujete nebo zanedbáváte. Já jsem porušoval, ale až ve
fázi, kdy jsem věděl, že nějakým způsobem neohrozim ten průběh zásahu. To
je prvotní. Když jsem věděl, že ten požár je v takový fázi, že nehrozí přímé
nebezpečí. 419-422 R3
… trval bych…ale to už asi hodně záleží na operačních střediskách, aby
zavolali někoho, koho ten velitel požaduje… já jsem požadoval a jelikož
operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil telefon, abych se dostavil
na místo zásahu… jsem jim říkal, že jsem teda na místě…zklamaně ten
operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho shánět. Ale protože
už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to požadoval, tak jsem říkal,
že já to musím nějakým způsobem zvládnout. 425-432 R3
Ono to bylo operační středisko z Novákova, takže OPIS Novákov nemohlo
tušit, že nějakej Novák dělá velitele zásahu v Novákově. 428-430 R3
…to byla moje chyba, že jsem na tohle přistoupil. …. 432, 433 R3
…není to tak rozšířená činnost /poskytovat posttraumatickou péči/. 436 R3
Někdy v tom roce 2006/7 byla posttraumatická péče jenom pro hasiče.
Třeba když se někdo u zásahu zranil nebo při úmrtí hasiče, tak pro ty rodiny i
pro ty hasiče. Později došlo k tomu, že se tahle ta pomoc začala poskytovat i
veřejnosti. To si myslim, že byla hodně dobrá cesta. 436-439 R3
…možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od hasičů…v dnešní době
už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu svojí činnost nějakým
způsobem vyfakturovat. 439-441 R3
Že byla dobrá záleží, z jakého úhlu pohledu to berete. 444 R3
Když to vezmu z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel. 444,
445 R3
Když to beru z pohledu svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se
nezranil, uchráněný hodnoty … ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to
dopadne, pokud nenastanou nějaký neočekávaný události (třeba že tam je
schovaná propanbutanová bomba, která bouchne)…Když víte, že ten barák je
jen dřevo a papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý…nikdo se nezranil, ty
okolní baráky byly zachráněný. 445-450 R3
Co se týká pomoci těm lidem, to se taky nějakým způsobem povedlo…450,
451 R3
189
… z pohledu mě jako velitele zásahu bych to hodnotil jako dobrej zásah.
Neříkám výbornej, říkám dobrej zásah. 451, 452 R3
Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým – tzn. kdybych se
nemusel věnovat těm jinejm věcem, tak si myslim, že taky, protože to, co
v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení,
peníze – to se povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že
fyzicky hned, ale minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít.
Takže vlastně měli nějakej přehled, co bude dál. 455-459 R3
…v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení,
peníze…minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít…vlastně
měli nějakej přehled, co bude dál. 456-459 R3
190
KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S ČLENEM KIP týmu
R4
KÓDY 1 R4 – 262 R 4
...jsem jel v autě, jel jsem z jednoho zásahu a byl jsem takovej po tý akci …
dojížděl jsem (smích). Byl jsem…takovej vyčerpanej a volala psycholožka
HZS … a říká „co děláš a jak se máš“ …ona mi říká „no víš, já mám pro tebe
další /zásah/“… pak mi vyprávěla, že v Novákově, že tam vyhořel barák… 4-8
R4
… vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl
čas – protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal,
že jo. Vim, že se mi nechtělo. 8-10 R4
Úkol byl v tom…pomoc doprovodit někoho, kdo prožil nějakou
mimořádnou situaci. 14-16 R4
… úkol zněl „dojeď tam – v městě Novákov vyhořeli, pán je v nemocnici
s těžkejma popáleninami chodidel hlavně“, a pani, že bydlí u sousedky, kouká
na to spáleniště…Takže jí pomoct a hlavně pomoct dopravit do Prahy na
Charitu pro nějaké oblečení. 16-19 R4
Nejdřív jsem se domluvil tady na Charitě, kdy můžeme přijet… 22 R4
… pak jsem volal pani a domluvili jsme se, že během týdne tam zajedu do
Novákova. 22, 23 R4
Ona /pani/ pomoc moc původně nechtěla….nakonec jsme se domluvili, že
pojedeme pro to oblečení. 23, 24 R4
Z toho byla cesta hodina … no, nakonec asi tři hodiny - cesta do Prahy,
vybrání těch věcí, no a pak ještě asi dvě hodiny v tom Novákově. Pět hodin
takovejch. 24-26 R4
…kdyby mi zase znovu zavolala Eva, tak bych řekl „už ne“. Protože to bylo
docela rychle za sebou. 26, 27 R4
…ty lidi, co potřebovali nějakou pomoc, tak hodně fungovala právě
psycholožka HZS, která byla jako styčnej důstojník. 35, 36 R4
…přes dispečery, přes hasiče, který tam přijeli, tahle ta událost byla
nahlášena psycholožce HZS přes zasahujícího hasiče, kterej vlastně tim, že byl
vyškolenej od psycholožky HZS, tak zajistil ještě další následnou pomoc a díky
tomu se to teda dostalo k nám. 36-39 R4
Pani nechtěla vůbec nic..to bylo asi tak 14 dnů až 3 týdny, potom co to
místo shořelo… vůbec nic nechtěla, že vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na
ní strašně moc hodní, ale pro ty oblečení by byla ráda, kdybychom dojeli. 4244 R4
…vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní… 43, 44 R4
Reálná situaci byla potom na místě trošku jiná – pak z ní vlastně vyšlo, že
okamžitě po tom požáru, tak ta solidarita těch sousedů, známých byla
obrovská. Ten první týden, zhruba 14 dní, …. 44-46 R4
191
…ten první tejden, že bylo všechno, že by jí snesli od peřin až po boty. 46,
47 R4
…jí donesli letní boty, ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik,
ale padal sníh a bylo ošklivo. 47, 48 R4
…jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už toho mám
dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….48-50 R4
… vlastně jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už
toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….no a vlastně potom
byla ráda, že jsme jí kontaktovali my, protože najednou se objevily další věci –
potřebovala doklady, s pojišťovnou a tak…. 48-51 R4
…jsem jí pomahal spíš se vykecat. 54 R4
Ona potřebovala vlastně…ona hodně mluvila o tom manželovi – manžel byl
hodně známej motocyklovej závodník a hodně vyhrával na motorkách. Ten pán
byl po mozkový mrtvici a vlastně vnučka, kterou mimoto měli v péči, protože
její táta byl v tý době ve výkonu trestu, našla vlastně toho dědu v kuchyni, jak
běhá právě už mězi těma hořícíma věcma, takže něco tam chytlo… Takže jsem
si vyslech celej ten jejich životní příběh … 54-59 R4
Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi
všichni ostatní znali, ti co pomáhali … 59-60 R4
Vzpomínala, že děda je v nemocnici…60 R4
…ta největší pomoc bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý
Charitě… 60, 61 R4
…to nebyla chudá rodina. Díky tomu že on vlastně závodil na těch
motorkách, tak oni jezdili i za komunistů ven. Měli i asi vyšší úroveň… 61-63
R4
Měli i asi vyšší úroveň, teď o všechno přišli, co měli doma.. 63 R4
…ta největší pomoc bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý
Charitě… 60, 61 R4
…ona se tam /v Charitě/ strašně moc styděla vybírat si jako ty věci… 63, 64
R4
… já jsem tam byl jako taková podpora „nestyďte se a ještě tohle a tohle“.
64, 65 R4
Ona pořád se omlouvala. 65 R4
Je fakt, že to co člověk zažije v tý Charitě – v tý ošacovně, že si lidi ještě
vybíraj, tak pani si moc nevybírala, spíš se upejpala, styděla…. ona hlavně „pro
tátu, pro tátu“ a ona že nic nepotřebuje. 65-67 R4
…když jsme byli na odchodu, tak z ní vyšlo, že potřebuje kabát, boty… 67,
68 R4
…to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná velikost…68, 69 R4
Řešili jsme ještě nějaký věci s pojišťovnou… hned na místě a pak jsem jí to
ještě volal, protože to chtěla vědět a radil co s tim. 69, 70 R4
192
...ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní sousedi hodní… a ukázat, jak
dopadla s tím, že si nemohla vybrat nic lepšího, protože z toho pokoje koukala
hned na to spáleniště. 73-75 R4
…těch 14 dní, po celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala,
zachraňovala tam věci, přitom to bylo dost těžký pro ní. 75, 76 R4
…ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak jí nevysvětlili, že prostě když
přinese starou peněženku, takže ta peněženka je stejně k ničemu, protože
smrdí. 76-78 R4
Sousedi jí to dovolili nosit dolů do garáže, že to tam může obejvat. 78, 79
R4
…pak jsme jeli do tý Prahy, to byla…tříhodinová cesta, kdy povídala. 79,
80 R4
Pani je celkem vitální, takže to nebylo jen takový doprovázení „hmm,
hmm“, ale pokládala i kontrolní otázky, jestli poslouchám. 80, 81 R4
Byla nadšená potom, když to skončilo. 81, 82 R4
Jak se mi tam nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to
skončilo, tak jsem řikal „bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit. 82, 83 R4
Jednou jsem jí volal kvůli pojišťovně, jak to dopadlo a jestli je to všechno.
Ona říkala, že nic nepotřebuje. No a tim to skončilo. 87, 88 R4
Já na hasiče nedám nikdy dopustit, protože jsem přesvědčenej, že
z Integrovaného záchranného systému hasiči jsou ti nejprofesionálnější
v psychosociálním pomáhání. 93, 94 R4
… ať přijedou /hasiči/ k bouračce nebo kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj.
Uměj vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít klienta kolem ramen a doprovodit
ho k sanitce a to si myslím, že by měli umět záchranáři, kteří jsou medicínští
daleko víc a oni to nedělaj…otázka /ze strany záchranářů/ „je tu někdo
zraněnej – ne, není, aha, tak nashledanou“. 95-98 R4
…hasiči, ať jsou kdekoliv uměj tohle, v tom jsou skvělí … 98, 99 R4
…a i zkušenost těch klientů kdekoli …je to dáno i povodněma a všude ty
hasiči jsou zapsaný v podvědomí veřejnosti daleko lépe než záchranka. 99, 100
R4
…na druhou stranu nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk
v bezvědomí nebo po nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc
neděkujou, děkujou až potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý a na
druhou stranu mohli by se chovat lépe. 101-103 R4
…hasiči…nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy ona
/pani/ popisovala, jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to
„uhnětě, tady překážíte“. 103-108 R4
…než vlastně dorazili ty první vozy, tak jí sousedi pomohli vyjet s autem…
105 R4
193
Bylo skvělý to, že pak to nenechali jenom na těch nejbližších sousedech a že
vlastně tam byl ten vycvičenej jeden…ten že… si vzpomněl a zavolal tý
psycholožce HZS, která KIP tým mobilizovala. 108-110 R4
Spolupráce supr. 110 R4
…hasiči vůbec jako takový /jsou citliví k lidem/. 114 R4
… dobrovolný hasiči…maj ještě blíž k tý komunitě… 114, 115 R4
…i ty profesionální, že tam je víc lidskosti…samozřejmě jsou to profíci
…ale mají víc takovýho toho sociálního cítění…asi si nemusej na nic hrát. Což
někdy ty červený bundy si trošku na něco hrajou. Namachrovanej saniťák …
115-118 R4
…hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej, aby nikomu neublížil
a neublížil ani sám sobě. 118, 119 R4
Hasiči jsou od toho, aby pomohli v mimořádný situaci. 126 R4
Očekává se od nich, že vytahnou topící se ho nebo uhasej oheň. To je
samozřejmě ta priorita. 126, 127 R4
Na druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam, a to je takový to
sociální cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a
říci „čekejte až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku… to je myslim
daleko důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem. 127-130 R4
…hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej, aby nikomu neublížil
a neublížil ani sám sobě. Což na to ty v červenejch bundách, těch bílejch
kalhotách … To je profese velká /RZS/. Tam je spíš předchází ta pých víc než
ty činy, což u hasičů není. 118-122 R4
…vím, v čem jsou školeni peeři a že to je víc o tom zvládání tý krize a
poskytování psychosociální pomoci… 134, 135 R4
... peeři…přeci jenom ještě víc umí pracovat s….– zeptat se, doprovodit
toho člověka dál – nejenom podat tu deku, ale je třeba schopen člověka zklidnit
i verbálně. 134-137 R4
Zvládnout nějakou krizovou situaci…nadstandardně mimo to, co poskytnou
ti ostatní. 137, 138 R4
…to nemůže dělat zase každej hasič…se k tomu musí přihlásit ten hasič
dobrovolně a musí k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní
kolegové…to nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit
někoho kolem ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale
nebude umět si s nim povídat, což … zase ty peeři, který se přihlásej
dobrovolně, takže tohle to zvládaj. 138-143 R4
Psycholožka HZS dělá nad rámec svých povinností, protože psycholog
hasičů má úplně jiné povinnosti…přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla
dotažená do konce…nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce
někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm,…, protože vyjíždí jako
psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i
osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál… její role je tady
194
obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle nefunguje
všude. Jinde to nikde moc není. 147-156 R4
…psycholog …profesně, ale i osobnostně se zajímá o to, co bude s těma
lidma dál a to je taky asi prvopočátek, proč vlastně KIP tým v Novákově
vzniknul….psycholožka HZS způsobila, že svolala pár bláznů a řekla „pojďte
se tady vyškolit a založíme KIPT“… 149-154 R4
Ona /psycholožka HZS/ byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez
kterého by
nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků.
160, 161 R4
Sousedi, komunita místní zareagovala hned… pak najednou to začalo
vychladat a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to
nezafungovalo. 161-164 R4
Ono to ani není cílem, aby to bylo hned /kontakt se zasaženými/...ono to na
tom bylo i ukázaný…to bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem tam byl… když
jsem jí volal…, tak ona v tý době říkala „…nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no,
ale máme možnost nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak
jsme se domluvili, že se spojíme ještě za týden …najednou se to překlopilo, že
už potřebuje. 167-172 R4
Najednou začala být trošičku sama,…už nevěděla, co s tím tátou bude (s
manželem), protože on tam byl pořád v nemocnici… 172, 173 R4
… není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická organizace v týhle tý pomoci
přicházela hned. 174, 175 R4
…. fajn je, když tam je babička, zůstanete tam sedět. Ale já si myslim, že
v týhle době se o ně postará ta ulice a tak dále… ale…pak - za 3, za 5 dní, tady
to bylo úplně fajn, že to bylo ještě dýl. 175-178 R4
/ověřování, jestli paní dál něco nepotřebuje/ Jenom tim, že jsem jí pak volal
ohledně tý pojišťovny, jak to dopadlo a říkala, že je vše v pořádku, … pak už
ne. 181, 182 R4
Takhle si myslim, že by to mělo vypadat v 90ti procentech. V případu, že
možná u10ti procent nebude vůbec zájem nebo ta rodina se postará úplně
nejvíce … 185-187 R4
…takhle by to mělo být vždy, když dojde k takovýmu obrovskýmu zranění,
ne-li k úmrtí a k tomu ještě mimořádná událost – je jedno, jestli shoří dům nebo
tohle. 187-189 R4
…někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky pomůže.
Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi „nepotřebujete
s něčim pomoct?“ a pomůžou. 190-192 R4
...komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi… a pomůžou…ta
pomoc, tim, že to ohniště pomalu vychladá, čim je to dál od toho, co se to
stalo, tak ta pomoc normálně racionálně vymizí…Ta mimořádná událost
195
předtím byla velikánská, ale ono se zase někde stane něco jiného a tak dále.
191-195 R4
Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem,
nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně normálně, to znamená jsou v šoku a
vůbec nevědi, co mají potřebovat. 195-197 R4
A v tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty
profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco
jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte
lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ale měla
by tam prostě existovat nějaká organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně.
Aktivně tak, že zavolá jednou – je to tak, zavolá podruhý – je to jinak. 197-202
R4
Ty lidi si prostě neuměj říct o pomoc. 200, 201 R4
Což bylo ten případ teď – že poprvý neměli zájem, podruhý za 14 dní řekli
„tak přijeďte“. 202, 203 R4
Já sám jsem se starostou v kontaktu nebyl... 211 R4
…asi fungoval /starosta/ normálně, protože tam nebylo ze strany tý pani, že
by si na někoho stěžovala. Takže fakt nevim, že by řikala „starosta se na nás
vykašlal nebo tak“. 211-213 R4
Tam byl obrovskej problém v tom, že …. což já jsem do tý doby taky
nevěděl … že je ekologická likvidace spáleniště a že to pojišťovny mnohdy
prostě neplatí z pojistky baráku a tak dále. Takže ta pani z toho byla celkem
dost nešťastná…to je hodně nákladný… pan starosta v tomhle tý klientce
pomoh v tom, že jí nakontaktoval na jinou…likvidační firmu…A pak teda ten
starosta – nebo možná starosta nebo ten soused… jí sehnal nějakou jinou
firmu, která to udělala za polovinu. 213-221 R4
Okamžitě jakmile to shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli, hledali
byznys a nabídli jí /likvidační firma/ to za strašlivejch kolik set tisíc…Využili
člověka v krizi. 217-219 R4
Vim, že tam nebyla žádná kritika nikoho, takže i kdyby pan starosta
nefungoval, tak mi to klientka neříkala… 221, 222 R4
Když vezmu třeba tu Charitu, kde bylo to oblečení, tak třeba ten KIPT
nepotřebuje žádnou materiální základnu. Potřebuje hlavně lidi, kteří mají rádi
nějakou sociální práci, nemusí to ale rovnou být psychologové a
psychoterapeuti, ale jsou to lidi, kteří…není jim lhostejno, co se děje v okolí. A
co je strašně moc důležité, to je…duševno – to psychosociální. 227-230 R4
…my nepotřebujeme žádnou materiální základnu, kterou zase můžou
nabídnout ty Charity a tak dál. 231, 232 R4
…za to stojí je /hasiče/ oceňovat kdykoliv a kdekoliv. Protože kdykoliv
bude potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti hasiči jiní a budu to
křičet do světa a křičel jsem to i na konferenci v Novákově, kde jsem dostal
vynadáno…/kolegyně psycholožka/ školí záchrannou službu…a ta jako, jak
196
záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou psychosociální ... Ale prostě
hasiči jsou lepší podle mě. 236-243 R4
V tomhle případě by určitě nebylo /udělat něco jinak/… 247 R4
Samozřejmě se dá vždycky udělat něco jinak, spousta věcí jinak. 247, 248
R4
… já jsem odjížděl, měl jsem příjemný pocit, byl jsem unavenej, říkal jsem
si „to zase bylo – pět hodin povídání“ a měl jsem dobrý pocit samozřejmě,
když potom o tom člověk povídá. 248-250 R4
Nenašel bych, co bych dělal jinak, ale samozřejmě kdyby tam byl někdo
jiný, tak by udělal asi spoustu věcí jinak a tak to asi má být. 250, 251 R4
…co je strašně fajn – nechodit na takový akce sám. Což je ale dáno tím, že
dobrovolníků není nikdy dost … 251, 252 R4
…mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko jednodušší.
Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si vzájemně
dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk pořád
stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch rozhovorech a
tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně aktivním členem.
A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení. 253-257 R4
…když je sám, tak je tam to subjektivní - člověk si často říká, jak to bylo
skvělý a ono to mohlo bejt úplně jinak. A když se nezblázní, tak se pochválí
s tím, že se dá příště dělat spoustu jinejch věcí. 257-260 R4
…na těžší případy by měly jezdit vždy minimálně dva. 260 R4
197